teaser in PDF

E
D
M
N
E
A
R
Pohádky o Malé tlusté víle
Jiří
Dědeček
Pohádky
o Malé
tlusté víle
Petr Nikl
Tato kniha vychází s laskavým přispěním Ministerstva kultury České republiky
Kniha vychází jako 51. svazek umělecké edice Modrý slon
Veškerá práva vyhrazena
© Meander – Ivana Pecháčková, 2012
© Jiří Dědeček c/o DILIA, 2012
Illustrations © Petr Nikl, 2012
Epilogue © Petr Nikl, 2012
ISBN 978-80-87596-03-6
www.meander.cz
Malá tlustá víla
Trpasl
Šroubováček
Prasisko
Špinavý zajíc
Panáče
Pardynka
Knedlík
Nastydlá rybička
Jak Prasisko vzalo do sobě vlastních
sí!
a
r
ep
on
k
s
i
os
r
P
„
ehm, chci říct…
Pra
sisk
on
epr
osí!
“
Jistě znáte ten pocit, kdy se dlouho, celé týdny, něčeho bojíte. A víte, že to nutně
musí přijít, ale nevíte přesně, v kterém okamžiku. A ono to pořád ne a nepřichází, a tak se bojíte méně a méně a méně… Až jednoho dne, kdy si říkáte, že se už
skoro nebojíte, protože přece to nemůže přijít právě teď, ono to zrovna přijde!
A vy na to nejste vůbec, ale ani trochu připraveni. Tak to je přesně náš případ.
Malá tlustá víla zrovna přemýšlela, jak pojmenovat svoje nožičky — zdali říkat levé Vlasta a pravé Růženka, nebo naopak, a proč. Ta věc se jí zdála tak
důležitá, že dokonce pozvala své přátele na pudink a chtěla je při té příležitosti
poprosit, aby se o křestních jménech pro její nožičky hlasovalo. A tak tam seděli
— Malá tlustá víla, Panáče, Trpasl, Špinavý zajíc, kocour Šroubováček i Nastydlá
rybička — jedli pudink a celou věc probírali za všech stran. Užuž se chystali odhlasovat, že je to jedno, když tu zničehonic — objevilo se Prasisko. Kouřilo se mu
z nozder a ve tváři mělo ten svůj nechytrý úsměv.
„Ahoj, kamarádi,“ řeklo schválně hodně nahlas a předstíralo, že tu o pudink
vůbec neběží.
15
Nikdo se ani nepohnul.
„Nazdar, jsem tady,“ povyskočilo Prasisko, aby lépe vidělo do misky, z níž
Malá tlustá víla před chvílí všem nabírala. „Jsem tady, kamarádi! A přátelé!“
„Je to těžká věc,“ řekl konečně Špinavý zajíc. „Kdo je to vlastně přítel a kdo
kamarád…?“
„Ano, ano, ano,“ souhlasili všichni, protože jim mluvil z duše.
„Zřejmě máš tady někde poblíž nějaké kamarády, Prasisko,“ začala opatrně
Malá tlustá víla a zvolna nabírala pudink do další mističky. „To asi ty jsi jeho kamarád, že?“ obrátila se na Trpasla.
„Ne, myslím, že nejsem.“
„Myslíš, nebo to víš najisto?“
„Tedy… myslím… že najisto vím, že nejsem,“ trošku se do toho zapletl Trpasl.
„A ty?“ zeptala se Malá tlustá víla Špinavého zajíce.
„Ne. Teoreticky vzato jsme sice kolegové z jednoho lesa, ale, jak už jsem zde
byl právě nastínil, tedy… přítel nebo kamarád… ne, nikdy jsem si tak nepřipadal,“ vykrucoval se zajíc.
„To je rozhodující,“ řekla Malá tlustá víla.
„Já taky ne, já taky ne!“ volali ostatní.
„Jak vidíš, bude to s těmi kamarády nějaký omyl,“ řekla Malá tlustá víla.
„To nevadí, dejte mi pudink!“ řeklo Prasisko.
„Počkej, nepospíchej, zapomnělos poprosit!“
„Prosisko neprasí!… ehm, chci říct… Prasisko neprosí! Nikdy!“ Zakvičelo
Prasisko rádoby hrozivě, ale bylo to spíš legrační. Anebo ještě spíš… jak to
říci… nu ano, cítili to všichni — bylo to smutné. Nikdo se nesmál, jenom se tak
16
lítostivě na Prasisko dívali, když mu Malá tlustá víla podala misku a řekla:
„Na, jez.“
A Prasisko jedlo, mlaskalo a pudink mu šplíchal po bradě a za uši a na břicho, ale pořád se nikdo nesmál. Ono bylo totiž stále politováníhodnější a politováníhodnější. Ani lžičku si na to nevzalo. Vylízalo dno, vítězně se rozhlédlo
dokola, a když uvidělo ty zasmušilé pohledy Malé tlusté víly, Špinavého zajíce, Trpasla, Panáčete, Šroubováčka a Nastydlé rybičky, zaleklo se trochu. Ano,
přestože bylo tak veliké a silné, zaleklo se, ačkoli samo vlastně nevědělo proč.
Pak se pomalu otočilo, rádoby pohrdavě chrochtlo, kviklo a dalo se tryskem
k lesu.
„A vzalo do zaječích, sláva!“ křičela Nastydlá rybička.
„No dovol!“ ohradil se Špinavý zajíc. „Proč zrovna do zaječích?“
„No tak do prasečích, hlavně že už je pryč,“ řekla Malá tlustá víla.
„Ale stejně mi ho bylo tak nějak líto. Že páchne a je tak nečisté a hloupé a…
tak samo…“ řeklo Panáče.
„Mně taky,“ řekl Trpasl. „Ta jeho velikost, to musí být frustrující.“
„Mně taky,“ řekla Nastydlá rybička, „že se tak strašně vytahuje, aby se nebálo. Proto nemá žádné kamarády.“
„Máte pravdu,“ řekla Malá tlustá víla. „Ale přeci nemůžeme s někým kamarádit jen proto, že je nám ho líto. To by neklapalo.“
A na tom se shodli všichni, to že by byla nepředloženost, toho že by si Prasisko ani nemohlo vážit. Protože takové kamarádství z lítosti, to je to nejhorší,
co může jednoho v lese potkat, ať už dává, nebo bere. Až se příště zase objeví,
určitě mu to řeknou.
17
„M
Jak se Panáčeti rozbil kocour
Je známá věc, že živí tvorové mívají často na hraní neživé věci — někteří psi mají
míčky, některé kočky nejrůznější mašličky, některé děti mají všecko. Ovšem aby
neživá hračka měla sama na hraní doopravdického živého kocoura, to je vzácný případ. No a přece — dřevěné Panáče jednoho takového mělo. (Jmenoval se
Šroubováček po dědečkovi, který byl významný domácí kutil.) Jenže Panáče se
svým kocourem nedovedlo náležitě zacházet, snad mělo málo citu v dřevěných
rukou, snad ani s tou dřevěnou hlavou nemohlo vědět jak. A tak nikoho příliš
nepřekvapilo, když přišlo celé zkormoucené za Malou tlustou vílou a kocoura
pevně svíralo v náručí.
„Dobrý den,“ řeklo Panáče, „mně se rozbil kocour.“
„Dobrý den,“ řekla Malá tlustá víla, „to jsou věci.“
„Nejde,“ řeklo Panáče.
„To vidím,“ řekla Malá tlustá víla. „Tak ho pusť. Však on se rozběhne.“
„Právě,“ řeklo Panáče. „A půjde pryč. Jenomže já potřebuji, aby šel nahlas!
Jako dřív. Zdá se mi, že najednou chodí nějak moc potichu.“
ale
jŠ
rou
bo
vák
ale
j,“
„Sláva!“
r
„V
18
,m
r
rr
r
r
rr
r
r
rr
r
...
r
r
“
„Všichni kocouři chodí potichu,“ řekla Malá tlustá víla. „Mají totiž na tlapkách takové maličké podhlavníky.“
„Polštářky,“ opravilo ji Panáče.
„To je totéž,“ řekla Malá tlustá víla. „Mají prostě měkce vypodhlavníkované
tlapky.“
„Nejde tu o tlapky,“ řeklo Panáče. „Rozbil se mi kocour.“
„To jsou věci,“ řekla Malá tlustá víla.
„To už jsme říkali,“ upozornilo ji Panáče.
„To jsme se tedy daleko nedostaly,“ řekla Malá tlustá víla.
„Prakticky jsme se nehnuly z místa,“ řeklo Panáče, „a koucour stále nejde.“
„Tady není žádná opravna kocourů,“ řekla Malá tlustá víla, „ale co kdybychom šli jinam?“
„A kocour?“ zeptalo se Panáče.
„Ten by mohl jít s námi. A půjde-li s námi, tedy půjde. Ťapy ťapy ťap. Alespoň
se ukáže, jestli to nedělá z trucu,“ řekla Malá tlustá víla.
„To by šlo,“ souhlasilo Panáče. „Ale ponesete mi ho? Už jsem z toho zvířete
celé uondané.“
„To by nešlo,“ řekla Malá tlustá víla, „protože když ho ponesu, nepůjde.
A nám přeci jde o to, aby šel.“
„Ano,“ souhlasilo Panáče, „mně o to nejen jde, mně o to přímo běží. Úprkem!
Než se ale rozmyslíme, mohla byste mi ho alespoň podržet?“
„Ráda,“ souhlasila Malá tlustá víla. A vzala kocoura do náručí. Byl to pěkný
zelený macek s černými proužky. Položila si ho na předloktí levé ruky jako miminko a pravou ho pořádně podrbala za ušima, pod krkem a na bříšku.
20
„Malej Šroubovák, malej,“ řekla tomu velikému kocourovi.
„Vrr, vrr, vrr,“ udělal kocour zkusmo. „Vrrr.“
Panáče zpozornělo. Malá tlustá víla přejela kocourovi dlaní po hřbetě, až
zelenočerná srst zajiskřila. A kocour se pořádně nadechl a rozjel se naplno:
„Vrrrrrrrrrrrrrrr...“
„Sláva! Sláva!“ volalo Panáče. „Už jde! Už kráčí! Už šlape! Už běží jako hodinky! Jak jste to prosím vás dokázala?“
„Je zapotřebí hodně ho hladit a říkat mu hezká slovíčka,“ řekla Malá tlustá
víla, „pak se nezastaví ani na chvilku, viď?“
„Vrrrrrrrrrrrrrr,“ odpovídal kocour. Mhouřil oči a blaženě se šklebil.
„A kdyby se přeci zase někdy zadrhnul, zkus ho promazat, Panáče,“ řekla
Malá tlustá víla.
„Čím se v takových případech kocouři promazávají?“ zeptalo se Panáče.
„Šunkou od kosti a čerstvě nadojeným mlékem,“ ozvalo se odněkud shůry,
ale neřekla to ani Malá tlustá víla, ani nikdo z nás, co jsme celé drama sledovali
zpovzdálí. Jenom ten kocour se tak divně olizoval.
„Tak tedy mnohokrát děkuji,“ pravilo Panáče dojatě a opatrně si kocoura odnášelo. „Malej Šroubováček, malej,“ říkalo mu cestou.
A když odešli, pomyslela si Malá tlustá víla, jak to ten kocour má dobře zařízené, když si našel takového pána, jako je Panáče, které uvěří všemu, co se mu
shůry namluví. Ach, šunka od kosti, pomyslela si závistivě… Ačkoli věci mají také
svou stinnou stránku — na co se pak vlastně má jeden těšit, když to nejkrásnější
už ho potkalo? Nebo když si to alespoň myslí.
21
„Co
to je
Jak dostal Trpasl své trpaslné
?“
r.“
t
e
„M
„ A k
olik
měř
í?“
S Trpaslem se celkem vzato dalo vyjít, dokud se nenaučil měřit. Do té doby to býval milý a přívětivý společník, několikrát Malou tlustou vílu na potkání pozdravil,
ba jednoho pošmourného zimního dne koncem ledna jí dal dokonce přednost
ve dveřích. Ovšem to bylo dřív. Dnes mu z celé zdvořilosti zbylo už jenom vykání.
A všechno začalo toho dne, kdy se mu nachomýtl ten nešťastný skládací metr:
dřevěný, žlutě natřený, celý černě čárkovaný a popsaný čísly…
„Co to je?“ řekl Trpasl. „Ale pravdu!“
„Metr,“ řekla Malá tlustá víla.
„Jo, to určitě,“ řekl pochybovačně Trpasl. „A není to náhodou kilogram? Aha!“
„Není,“ řekla Malá tlustá víla. „Je to metr.“
„No dobře dobře, snad jsem tolik neřekl,“ zavrčel Trpasl. „A jak se s ním v tom
případě zachází?“ A začal metrem všelijak cloumat, škubat a mávat, až si uskřípl
prst. „Jaujaujau!“
„Především: zachází se s ním slušně,“ řekla Malá tlustá víla. „Neláme se, neohýbá, nýbrž se takhle opatrně rozkládá. Potom právě měří.“
23
„Vida! A kolik měří?“ zpozorněl Trpasl.
„Sám měří metr. Jiným pak naměří tolik, kolik mají,“ řekla Malá tlustá víla.
„Ano, jistě, sobě pěkně na fous metr, že ano, na ostatních nezáleží…“ začal
ukřivděně Trpasl.
„Je to metr, musí být přesný. Právě proto měří každému jinak,“ řekla Malá
tlustá víla. A přísně si Trpasla změřila.
„Každému jinak — a tomu se dneska říká spravedlnost…“ lamentoval Trpasl.
„Jenom sobě pěkně metřík, jistě, proč by ne… Vsadím se, že mně by metr nenaměřil!“
„Naměřil, jestli na to máš,“ řekla Malá tlustá víla, ale hned věděla, že tohle
před Trpaslem říkat neměla.
„Ano, samozřejmě, kdo na to má, tomu se naměří,“ rozčiloval se Trpasl. „Ale
když na to jeden zrovna v tu chvíli náhodou nemá —“
„— tak se mu nenaměří,“ doplnila Malá tlustá víla. „Jenže, příteli Trpasle,
tobě by při nejlepší vůli metr nenaměřil nikdo, odpusť…“
„Nemám vám co odpouštět,“ urazil se Trpasl, „je vaše věc, jak o mně smýšlíte. Když vám nestojím ani za ten pokus…“
A tak Malá tlustá víla, protože byla hodná, přiložila Trpasla k metru. Černé
čárky ukázaly jedenáct a půl centimetru.
„Tak kolik?“ ptal se Trpasl s nadějí v hlase.
„Jedenáct a půl,“ řekla opatrně Malá tlustá víla.
„Jedenáct a půl čeho — brambor!?“ durdil se Trpasl.
„Jedenáct a půl centimetru.“
„No výborně,“ jásal Trpasl. „A to je kolik metrů?“
24
„To je prosím lepší desetina,“ řekla Malá tlustá víla.
„Lepší?“ zeptal se Trpasl se smutnou nadějí v hlase.
„Ano, lepší,“ ujistila ho Malá tlustá víla.
„No aspoň tak, mohla to být při mé smůle i ta horší,“ vzdychl si Trpasl.
„Musíme ale uvážit, že je to i s čepičkou,“ řekla Malá tlustá víla.
„Musíme uměřit,“ opravil ji Trpasl temně po delší odmlce.
„Jak?“ zeptala se Malá tlustá víla.
„Uměřit musíme, ne uvážit. Sama jste říkala, že to není kilogram, nýbrž metr!“
„Když o tom tak uvažuji, asi opravdu musíme uměřit,“ řekla Malá tlustá víla.
„Nehádejte se pořád, raději mi povězte, co z toho pro mě vyplývá!“ vykřikl
Trpasl netrpělivě.
„Inu, tedy…“ začala Malá tlustá víla opatrně.
„Vyplývá z toho snad — ani se mi to nechce vyslovit! — že neměřím ani jeden
jediný celý metr?“ zeptal se Trpasl a jal se před ní výhružně pohupovat na špičkách, takže jí v těch nejvypjatějších chvílích sahal až po kolena.
„Inu… ano,“ přikývla Malá tlustá víla.
„A že jsem snad menší postavy!?“ vykřikl Trpasl útočně.
„Dalo by se to tak říci,“ řekla Malá tlustá víla, protože nedovedla lhát, ale
hned rychle dodala: „Nic si z toho ovšem nedělej, já tě mám ráda takového,
jaký jsi.“
„Kdybych byl větší, musela byste mě mít ráda víc,“ trval Trpasl na svém.
„Možná, to zní celkem logicky,“ uznala Malá tlustá víla.
„Jaképak možná!“ rozčílil se Trpasl. „Na to je zákon, má drahá! Vždyť vy neznáte základní fyzikální poučky: Čím větším jsi trpaslíkem, tím víc budeš milován!“
25
„To tedy ale potom skutečně nevím…“ řekla smutně Malá tlustá víla. „Ledaže
snad… po jídle se prý roste. Možná by to spravil mimořádný příděl.“
„Ále, ani to mi neprojde,“ zanaříkal Trpasl, „všichni ostatní budou proti, ti už
si měří své…“
„Já si to zdůvodním,“ řekla Malá tlustá víla rozhodně. „Jenom je potřeba ten
tvůj mimořádný příděl nějak důležitě pojmenovat. Jen si vzpomeň — lidé, když
si dávají zvláštní příděly peněz, říkají jim například stravné, odlučné, kapesné
nebo služné. Takže ty bys mohl dostávat třebas… třebas…“
„Třebas trpaslné,“ řekl Trpasl.
„Ano, výborně, budeš oproti ostatním dostávat navíc své trpaslné!“ řekla
Malá Tlustá víla. „Knedlíky navíc, platí?“
„A dvojitý moučník, jinak ta akce ztratí smysl,“ řekl Trpasl.
„Dobrá, budu ti dávat svůj, stejně jsem vzhledem k výšce poněkud…“ řekla
Malá tlustá víla.
„Plnoštíhlá,“ doplnil ji Trpasl a skoro se usmál. A Malá tlustá víla se taky
usmála a byli oba rádi, že mají celou tu záležitost s metrem a trpaslným za sebou. Proti mimořádným přídělům nebyl skoro nikdo, jenom Panáče trochu reptalo, že se s ním nikdo neradil. Ale jenom trochu.
26
Jak léčili Nastydlou rybičku
Ono by se mohlo zdát, že ryby jsou otužilé, když žijí ve studené vodě, a také to
o většině ryb platí. Po teplé vodě žádná rozumná ryba netouží. Teplá voda, to už
je vlastně skoro polévka, v polévce sice ryba nenastydne, ale co je to platné, že…
Když se v bytě zhasne a obě sestřičky Viktorie a Antonie jdou spát, stane se
někdy, že po sobě zapomenou vypustit vanu. A tak jednou Malá tlustá víla s kocourem Šroubováčkem zaslechli z koupelny podivné zvuky — znělo to, jako když
se někdo topí, ale také jako když někdo úplně jiný blaženě chrochtá. Šroubováček opatrně pootevřel dveře. A protože v koupelně jako obvykle zapomněl někdo
i zhasnout, objevilo se před nimi strašlivé divadlo…
Po hladině, na níž zůstalo ještě trochu šampónové pěny, se proháněla rybička z umělé hmoty, hlasitě kýchala a přitom se zuřivě mydlila mýdlem.
„Co to provádíš, rybo?“ zeptala se Malá tlustá víla.
„Mydlím se, neruš,“ odsekla rybka.
„Ale proč? Copak ty to potřebuješ? Vylez raději z vody, vana pomalu chladne, vždyť se nastydneš!“ řekla Malá tlustá víla.
27
28
„Vždyť se nastydneš!“
„Brr fuj!“
„Není to od tebe pěkné,“ řekla ryba a zastavila se. „Dobře vidíš, že zde dlím
na mydlitbách —“
„Že zde co? A na čem?“ zeptala se Malá tlustá víla.
„Že zde dlím. Prodlévám. Na mydlitbách. Neboli že se úpěnlivě mydlím. Tady
v mydlitebně,“ vysvětlovala rybička důrazně.
„Aha,“ řekla Malá tlustá víla, ale moc tomu nerozuměla. „Ale proč? A o co ti
vlastně konkrétně jde?“ zeptala se.
„No… vlastně jen o choroby,“ zamyslela se rybička. „Ale jestli konkrétně, to
nevím. Aby se mi zkrátka všechny nemoci vyhnuly. Mýdlo na to pomáhá, slyšela
jsem, jak to maminka večer říkala dětem.“
„Akorát že při tom mydlení ještě víc nastydneš,“ řekl pohrdavě kocour Šroubováček, který až do této chvíle mlčel a o celé věci si myslel svoje.
„Možná,“ řekla Malá tlustá víla rozvážně, „možná že by se ti choroby nakonec opravdu docela rády vyhnuly, ale nastudíš-li se, co mohou chudinky dělat?
Dostaneš je.“
„Skutečně?“ vyděsila se do červena vymydlená ryba.
„Ano, myslím, že ano,“ řekla Malá tlustá víla, „alespoň některé, ledaže bys —“
„Ledaže bych co?“ ptala se ryba dychtivě.
„Ledaže by ses naopak ty vyhnula těm chorobám.“
„Ach jo, to jsem si mohla myslet… Vám se to mluví, vy máte nožičky! Jako
suchozemci si utečete, kam chcete. Ale co já?“ naříkala ryba.
„Dvě třetiny zemského povrchu tvoří voda,“ řekl Šroubováček. „Máš mnohem víc možností než my. Atlantický oceán, Pacifik, Brázdův rybník a mnoho
dalších.“
„Dlím na mydlitbách.“
„Ano ano, ale moje babička říkávala, že chorobě neuplaveš,“ pravila plačtivě
rybička.
„Tak proč ses tak zběsile mydlila a cachtala, když jsme sem přišli?“ zavrčel
Šroubováček. „Vždyť přece stačí párkrát se oblíznout a jeden je čistý! Proč se tak
nepříjemně ráchat! A ještě k tomu ve vodě! Brr fuj!“
„Na to ti nemohu odpovědět tak, abys to pochopil, když sám potřebu mydlitby necítíš,“ pravila ryba vznešeně a plácla ploutví o hladinu, až kocourovi
vyšplíchla pěna do očí.
„Brrr!“ zaprskal. „Cítím necítím, nejsem proto o nic špinavější!“
„Nehádejte se,“ mírnila oba dva Malá tlustá víla, „jeden se mydlí, druhý se
nemydlí, ale taky se z toho nějak vylíže, že… v konečném důsledku jste oba čistí.
A to je na věci nejdůležitější.“
A tak vylovili nastydlou rybu do osušky a pečlivě ji zabalili, položili ji k topení
a dali jí půlku aspirinu, aby se do zítřejšího večera dala trošku do pořádku. Než
se zas děti půjdou koupat a budou si s ní hrát. Šroubováček ještě — ač velice
nerad — dovolil Malé tlusté víle, aby s ním vytřela drobné kalužinky na podlaze.
Vrčel při tom nakvašeně, že si připadá jako v té pohádce O pejskovi a kočičce,
ale ať nikdo nepočítá s tím, že by se teď taky šel nechat vyprat a pověsit na šňůru, z toho že už tedy s prominutím vyrostl.
A tak Šroubováček s Malou tlustou vílou nejen zachránili Nastydlou rybičku
před ještě větším nastuzením, ale navíc v koupelně docela pěkně uklidili. Jenom
ten špunt z vany se jim nepodařilo vytáhnout. To asi udělá tatínek, on přeci ráno
vstává první.
30
Jak se Trpasl naučil říkat R
Někteří lidé ráčkují. Písmenko r se jim tvoří kdesi hluboko v hrdle, a když je vysloví, vypadá to, jako kdyby kloktali ústní vodu. Jiní lidé (ale těch je méně) vyslovují
r správně. Opřou špičku jazyka vpředu o horní patro a zadrnčí. Jsou ale také
takoví, kteří mají potíže s výslovností jakéhokoli druhu r. A to byl právě případ
Trpasla: nekloktal ani nedrnčel.
Celkem by ho ta drobná vada výslovnosti netrápila tolik, kdyby se jmenoval
jinak. Ale jmenovat se Trpasl a nedokázat na první pokus a zřetelně vyslovit ani
vlastní jméno, to je skutečně na pováženou. To se vás lidé potom vyptávají: „…
ehm, pardon, co jste jaksi ráčil říci…?“ Anebo: „…dovolte, avšak tedy… nerozuměl jsem přesně…“ No hrůza.
Když už sám sobě šel s tím svým nevyslovitelným r tak nervy, že se ani do zrcadla podívat nedokázal, zaskočil se poradit s Malou tlustou vílou. Ta ho v klidu
vyslechla a ani jednou neřekla „pardon, co jste jaksi ráčil…?“ nebo „nerozuměla
jsem přesně…“. Podívala se na Trpaslovu utrápenou tvář a řekla: „Víš co? Já ti
budu vyprávět takovou pohádku.“
31
L
L
L
L
L
L
„A jéje,“ pomyslel si Trpasl v duchu. A když zjistil, že v tom, co si pomyslel,
není žádné „r“, řekl to i nahlas. (Patřilo k jeho dobrým vlastnostem, že si většinu
věcí nejprve v duchu pomyslel a pak je teprve vyslovil, nebo nevyslovil, podle
toho.) „A jéje,“ řekl tedy.
Ale snad to neřekl dost pohrdavě nebo dost nahlas, Malá tlustá víla už se
nenechala zastavit. A vyprávěla:
L
L
L
Pohádka o červené Karkurce
Byra jednou jedna mará horčička, které všichni vrci říkari Červená Karkurka a brousiri
si na ni chrup. Zvráště jeden, takový vermi chrupatý.
L
Jednoho krásného retního odporedne si maminka Karkurku zavorara a řekra: „Ty
jsi, Karkurko, taková hodná horčička, vezmi tady tenhre koráč a ráhev vína (je to ba-
L
biččin obríbený rýnský ryzrink) a dones jí to všecko do charoupky za resem. Are to ti
povídám, dej pozor, v rese žije zrý vrk. Kdyby na tebe z roští vystrčir tramu, majzni ho
zde tímto rískovým prutem. A teď už běž, babička pořád terefonuje, kdy už tam to víno
bude, já se z toho snad zbrázním.“
Karkurka šra tmavým resem, a aby se nebára, zpívara si trarara trarara. Zrý vrk
skutečně číhar na Karkurku schovaný v mrází. Jakmire se objevira, hruboce se před ní
ukronir a pravir: „Dovorte, srečno, abych se představir, jsem vrk Radisrav a nemáte-ri
námitek, rád bych vás pojar za manžerku.“
L
Trpasl nespokojeně podupával nožkou. „To jste to ale nějak zkrátila!“ řekl
zřetelně.
RRRR
R
RR
RRR
R
R
A tak sporu žiri šťastně až do smrti, a jestri se navzájem nesežrari, žijí tam dodnes.
33
„Co jsem udělala?“ zeptala se Malá tlustá víla, aby se ujistila, že slyšela
správně.
„Zkrátila, zbabrala, prostě zorala, víckrát mi proboha nic nevypravujte, prosím,“ uzavřel Trpasl nakvašeně, otočil se na patě a odešel.
„Někdo by mu měl říct, že už to, er‘ umí, jinak z toho nebude mít žádnou
radost,“ řekl líně kocour Šroubováček, který všechno vyslechl, když podřimoval
pod židlí.
„Ty myslíš, že si sám nevšimne?“ podivila se Malá tlustá víla.
„Jak mám vědět, jestli si zrovna tohle myslím? Já mám jiné starosti!“ pravil
kocour důležitě.
„A proč bychom mu to tedy měli říkat?“ zeptala se Malá tlustá víla.
„Aby to věděl,“ řekl Šroubováček. „Já taky vím jen to, co mi o mně řeknou.“
„Aha, rozumím“ řekla Malá tlustá víla. „Jenom abychom ho tím nějak nevyděsili. Je to přeci jen veliká změna na tak malého tvora.“
„To ano. Je to stejné, jako kdybych já se zničehonic rozhodl, že odnynějška
nebudu chytat myši, ale hrochy,“ řekl Šroubováček.
„Místo myší?“ zeptala se Malá tlustá víla.
„Místo čehokoli, co běžně lovím,“ odtušil Šroubováček. „I když s těmi hrochy
to možná není tak šokující příměr, protože totiž já kdybych chtěl… kdyby totiž
alespoň občas šel kolem nějaký hroch… Ále, copak tady…“ mávl nakonec Šroubováček tlapkou a zase usnul.
A zatímco spal, procházeli kolem hroši jeden za druhým. Našlapovali tiše, aby
koucourka neprobudili, a dělali Pšš! na Trpasla, který stál vysoko na krtčí hromádce a volal velikým hlasem: „Dobrrrý den, hrrroši! Já mám hrrrochy strrašně rrrád!!!“
34
Trpaslův vepřový sen
Počátkem jednoho úterka se začaly šířit pověsti, že Prasisko je ve skutečnosti zakletá princezna. Zprvu jim nikdo nevěnoval pozornost. Představa byla pro
všechny tak nepředstavitelná, že se jí nikdo nedokázal vážně zabývat. Jenom
Malé tlusté víle vrtala ta myšlenka hlavou, protože ve svém věku (nedávno jí byly
tři) a se svými zkušenostmi (rovněž tři) dobře věděla, že možné je všechno, i když
to kolikrát z ničeho nevyplývá.
„Je normální, aby byl někdo tak strašně ošklivý, tak ukrutně zlý a tak příšerně,
ale opravdu příšerně hloupý zároveň?“ povídá jednou zamyšleně Trpasl Panáčeti.
„Co tím myslíš?“ zeptalo se Panáče dotčeně. „Máš snad na mysli někoho
z nás dvou?“
„Nebylo by vhodnější namísto ,ošklivý, zlý a hloupý‘ říkat ,nepěkný, nehodný
a nechytrý?‘“ vmísila se do hovoru opatrně Malá tlustá víla, aby se ti dva nakonec ještě nepohádali.
„Možná ano,“ řekl Trpasl, „ale nebyla by to pravda. Protože já mám na mysli
právě ošklivý, a ne nepěkný.“
35