gruzie čestmír huňát

Komentáře

Transkript

gruzie čestmír huňát
PROSÍME, KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ!
GRUZIE ČESTMÍR HUŇÁT
CENA: 40 KČ / POLOVINA PRO PRODEJCE
334
V PRODEJI OD 4. SRPNA 2009
NETESTOVÁNO NA ZVÍŘATECH
Testuje se ještě kosmetika na zvířatech?
Můžeme věřit společnostem, které prohlašují, že na zvířatech netestují?
Není to už dávno zakázáno?
A jak je to s prostředky pro domácnost?
Odpovědi najdete na www.netestovanonazviratech.cz
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
EDITORIAL
Vážené čtenářky, vážení čtenáři
Stanislav Komárek kdysi po návratu z Číny prohlásil, že největší bohatství naší země je volný
prostor mezi vesnicemi, ve kterém se můžeme
svobodně pohybovat. Pravidelný rytmus lesů
a polí a mezi nimi rozesetých drobných sídel.
Žádné přehuštěné mraveniště, ale ani nedozírné pustiny, z kterých padá strach. Jak velkou
měl pravdu, jsem si uvědomil až při návštěvě
Anglie. Náhle nebylo kam jít ,žádné polní a lesní
cesty, všude ploty a cedule upozorňující na
soukromé vlastnictví a zákaz vstupu. Čas od
času lesopark, ke kterému se lidé sjížděli auty,
chvíli se v něm procházeli a zase odjeli.
Vysvětlit někomu v takové zemi, že je u nás
zvykem vzít batoh, jít týden jen tak krajinou
a přespávat venku pod širákem, je naprosto
nemožné. A že jsou ještě k tomu cesty lemovány
ovocnými stromy, které nikomu nepatří a je
možno z nich trhat a jíst podle libosti? To už zní
jako úplná pohádka, které cizinec nevěří. Jak
dlouho nám tento poklad vydrží, než ho vyměníme za další dálnice, logistická centra a satelitní
městečka, se raději nebudu domýšlet.
Slovo turista jsem odjakživa bral jako urážku.
Asociovalo turistický salám, khaki chlebníky
a někoho středního či ještě pokročilejšího věku,
závislého na infrastruktuře, kterou jsme my
cestovatelé pohrdali. Ještě horší byli rekreanti,
onen beztvarý dav kolem autobusů, obtížený
krabicemi s řízky a termoskami. S přibývajícím
věkem se stávám smířlivějším. Turisty jsem vzal
na milost, zvláště ty starosvětsky malebné,
vybavené pohorkami a okovanou holí, s rekreanty ale problém přetrvává. Každoročně na
přelomu ledna a února, když rodina zatouží
po moři a sluncem rozpáleném písku, zvažuji,
zda už nastal čas na zásadní kompromis a já
dokážu nějaké cestovní kanceláři prodat svou
neschopnost postarat se o sebe a snesu hromadnou eskortu s mě podobnými někam na
Hurgadu. Vždy při tom závidím travellerům,
kteří si dojedou do teplých krajin vlastními
silami a pobudou tam tak dlouho, jak je jim
příjemné.
OBSAH
fejeton:
STÍNY HORKÉHO
LÉTA
TURISMUS
RÁJ, VE KTERÉM
NEPRŠÍ
/Stern/
/Havlín/
TURISMUS
DOMOV JE CESTA
/Brodilová, Novotná/
TURISMUS
POUTNÍCI,
VANDROVNÍCI,
TURISTI
/Budka/
Pošli to dál
4–5
6–7
8–9
UNICEF:
rozhovor:
VODA DÁVÁ ŽIVOT COS DĚLAL ZA
I ZABÍJÍ
KOMANČŮ, TÁTO?
dějiny
přítomnosti:
CIKÁNI AMERIKY
/UNICEF/
/Mácha/
/Mardoša/
12 – 13
~:
PAN VAJÍČKO
ANEB KDO JE
TADY HRDINA?
14 – 15
komiks:
SAMOROST
/Bažant, Novák/
16 – 17
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
reportáž:
NATIA A ROMEO
/Křížková/
18 – 20
kultura:
LITERATURA
/Marečková/
/Ptáček/
křížovka
/Kaňák/
10 – 11
HUDBA
/Veselý/
21
kultura:
DIVADLO
/Harasimowicz/
FILM
22
uličníci:
PRODEJCI
NP PRACUJÍ,
NEŽEBRAJÍ!
23
SMS a E-maily:
24 – 25
světozor:
A NATION
DIVIDED
/Forrest/
/Líme/
/Prejdová/
26 – 27
28
29
Alexandr Budka
Ilustrace obálce: Matouš Liesler
SPOJENÍ
VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ
Redakce Nový Prostor
Řeznická 14
Praha 1 – Nové Město, 128 00
tel.: 222 233 309
sms: +420 774 789 079
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
Centrum Prahy se vyklidňuje, celé čtvrti přicházejí
o své původní obyvatelstvo a mění se v mrtvé
administrativně-obchodní zóny. Kdy přijde nová
Bestia triumphans?
30
3
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Jan Stern
STÍNY HORKÉHO LÉTA
Drazí revolucionáři,
možná už i vás zavalil příval vděčného dojetí.
Ano, letos slavíme to veliké výročí. A nemám teď
na mysli skutečnost, že je tomu právě rok, co
jsem nastoupil na fejetonovou stránku Nového
Prostoru. Míním tím zajisté dvacet let od chvíle,
kdy se zrodil náš svobodný dnešek.
Kolotoč dojatých vzpomínek roztočí se jistěže až
na podzim, ale jelikož Nový Prostor jest magazínem do značné míry avantgardním, jsme tu se
slzami již dnes. Ono totiž ta listopadová radost
nespadla z nebe, pochopitelně. Už léto, jež tomu
4
štěstí předcházelo, bylo přeci zatraceně divoké!
Už to vřelo, bublalo, kvasilo a kynulo. Kdo by si
nepamatoval, že. Možná i vaše rodina skrývala
ve sklepě nějakého toho chartistu či několikavětáře, možná, že zrovna ve vaší kočárkárně se na
cyklostylu po nocích tiskly letáky s portrétem
Ronalda Reagana.
Ano, touha po svobodě cloumala společenským
tělem, posetým ranami od důtek tyranů. Naše
rodina napětí těhotné doby onoho osudového léta nevydržela a učinila poslední bolavý
kompromis s režimem: vyslala mne na letní
tábor organizovaný Revolučním odborovým
hnutím, jenž nesl příznačné jméno Dopraváček. Ano, i mne dotlačili ke kolaboraci, ač jsem
byl vyloučen z pionýra pro své nonkonformní
názory, které totalitáři skryli do nechutného
eufemismu, že „nemám kolektivního ducha“.
Jistě si dokážete představit, jak ta převýchovná
indoktrinační instituce vypadala. Vyškolené
nomenklaturní panstvo usadilo se v pohodlném
dřevěném srubu s vypolstrovanou klubovnou
a naleštěným pingpongovým stolem, kdežto
my, oběti zvůle, tísnili se po dvou v chatrných
chatkách s plátěnou střechou, která sotva
mohla zabránit průniku nebezpečného černobylského záření.
Že mě nezlomí, dal jsem táborovým aparátčíkům najevo ihned. To když jsem zpochybnil
celotáborovou hru na „kosmickou loď plující vesmírem“ s tím, že mně podprahovou propagandu
o sovětských kosmických úspěších nikdo do hlavy
nevtluče. Odmítl jsem nasadit si anténky a čas
seznamovacího večírku jsem strávil ve stanu
četbou Dálkového výslechu, jehož samizdatové
strojopisné vydání šlo na našem sídlišti z ruky do
ruky, až se ohmataná brožurka s mnoha barevně
podtrženými větami dostala i do mého pokojíku,
kde zněly písně Jaroslava Hutky a Pepy Nose,
ostatně jako ve většině podobných pokojících
mých vrstevníků odsouzených žít v králíkárnách,
přesto však nepřestávajících snít o satelitních
městečcích zítřka.
Další mravní zápas mě čekal hned nazítří, kdy
nebohá děcka, zkorumpována lízátky
a diplomy, byla nucena „házet granátem“
na cíl. Strávil jsem čas té militaristické
hry samozřejmě na přilehlém kopci
s fotografiemi afghánských dětí
postižených sovětskou invazí roku
1979 a s transparentem „Učíte se
házet i na nás?“ (S odstupem času
bych jen rád dodal, že jsem tím
samozřejmě nemyslel děti
dnešních afghánských teroristů
narušujících náš way of life).
Třetí den pobytu nebyl o mnoho lepší. Můj návrh
na debatu o díle Jana Patočky byl samozřejmě
zamítnut, ačkoli na mých kamarádech bylo patrno, jak moc by chtěli, místo toho byla nevinná
drobota nahnána na vratké lodičky. „Vaše Aurory
budou střílet beze mne,“ volal jsem nekompromisně ze břehu. Pár provokatérů se snažilo proti
mně vrstevnickou masu naladit poznámkami
„nechte ho bejt, on je vážně nějakej divnej“, ale
nemohli uspět. Na to byla doba již příliš zralá.
Děti už ztratily strach.
Moc však stále drželi Husákovi přisluhovači,
takže po svém otevřeném vystoupení jsem byl
vystaven řadě ústrků a perzekucí. Noční hlídku
jsem byl například přinucen držet s dívkou,
abych si tak neměl s kým celou noc povídat
a trapné ticho narušovalo mou psychiku. Čaj
jsem musel nabírat do ešusu jako zvíře, abych
ztratil důstojnost. Můj spolubydlící se nechal
naverbovat a celou noc žvanil o kung-fu filmech, které viděl na videu, čímž se mě pokoušel
vyčerpat.
Ale trpěli jsme tehdy všichni. Existence golfu
nám byla bezostyšně zapírána a místo toho
jsme byli nuceni ke kolektivistickému šílenství zvanému „vybíjená“ a k jen o trochu méně
surovému volejbalu. A to nemluvím o tzv.
„pochoďáku“. Můj plán při jeho příležitosti
konspirativně seznámit kamarády se základy
skautingu a rozdat pár portrétů Jestřába zhatila
vedoucí Landová mou separací od ostatních
a okamžitou eskortou zpět do tábora, a to
s průhlednou výmluvou, že „jsem po třech
kilometrech pěší chůze zmodral a několikrát
upadl do bezvědomí“. Přitom jsem byl trénovaný
roznáškou ilegálních Lidových novin, při níž jsem
mnohokrát fouknul SNBmanům jak Jarda Holík
před Ragulinem.
Následovala samozřejmě kampaň vedoucích
tábora. Cedulky „hysterik“ a „tučňák“ záludně lepené na můj stan však už na mladé, kteří
zvedali hlavu, nepůsobily.
Vrcholem byl poslední den, kdy jsem na protest
proti zašpérovaným hranicím přestříhal šňůry
natažené kolem celého tábora, neboť jsem se
domníval, že jde o dráty, do nichž probíjí proud.
To se neukázalo úplně přesným předpokladem,
ale alespoň tak popadala do bláta ponižující
uniformní neznačková trička z Prioru, jež se
na šňůrách sušila. Pravda, tehdy se drobnou
davovou psychózu namířenou vůči mně podařilo
zinscenovat, ale byl to již jen poslední záškub
totalitní hydry.
Ostatně, má vzpomínka na to horké léto 1989 je
podobná milionům jiných. Ruku na srdce: vaše
léto 89 snad vypadalo jinak?
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
NEJDRAŽŠÍ CHODNÍK V ZEMI
Vždycky jsem se divila a nikde se pořádně
nedočetla, proč se vlastně staví pražský tunel
Blanka a jestli bude opravdu takovým přínosem
pro město a v čem konkrétně a pro koho, takže
jsem byla ráda, když se na plotě obepínajícím
rozkopané staveniště začaly objevovat obrázky
s nápisy, jež se snažily účel stavby občanům
přiblížit.
Nejdříve mi ta sdělení přišla nudná a nicneříkající: nápis „blíž k Pražanům“ a obrázek
panoramatu města, „blíž k designu“ a reklama
na DOX, „blíž k pohybu“ a nebozí cyklisté v Milíčovském lese, „blíž k přírodě“ a tuleň z pražské
ZOO. Začátkem léta jsem ale zaznamenala
v komunikační strategii budovatelů tunelu
značný posun. Informace k mé velké radosti
zkonkrétněly. Na plachtách teď stojí: o 30%
méně oxidů dusíku, o 24 decibelů méně hlukové
zátěže, o 1154 tun méně těžkých kovů, o 10%
nižší spotřeba pohonných hmot a co mě jako
milovnici číselných údajů opravdu nadchlo:
o 12584386 méně hodin v kolonách. O takových argumentech už jsem musela přeci jen
přemýšlet, i když jsem netušila, jak se k těm
optimistickým údajům kdo dobral. Pořád mi ale
unikal smysl. Nevěřila jsem, že aby se ušetřila
ta trocha benzínu, vydal by na to magistrát
tolik peněz z našich daní. V tom muselo být
ještě něco jiného. Až jsem uviděla poslední
nový slogan: o 15 minut rychlejší jízda přes
Letnou.
Začalo mi to docházet. Tramvají v době před
tunelem to trvalo z Hradčanské na Vltavskou
deset minut, metrem s časovou komplikací přestupu na Muzeu čtrnáct. Na kole v obou směrech,
i kdyby se někdo pravidelně znemožňoval jako
ILUSTRACE: VOJTA ŠEDA
já pomalým tempem, maximálně čtvrt hodiny.
Odmala věřím v neomezenost lidského ducha,
motoristy jsem ze svých úvah tedy dopředu
vyloučila. Předpokládám, že by se nikdo nechtěl
přemisťovat autem, když by to metrem, tramvají
i na kole stíhal rychleji. Pak už mi zbyla logicky
položka z dopravy jediná: a to chůze. Přiznala
jsem píáristům vyrábějícím plotová motta povedenou nadsázku ve slově jízda a prozřela jsem.
Přes Letnou pěšky je to slabá půlhodinka. Zde
idea tunelu začíná být opravdu funkční. Překlenutí případných nerovností terénu, odbourání
nutnosti čekat několik minut na přechodech
na zelenou a znemožnění prohlížet si výlohy
obchodů, by skutečně s jistou nadsázkou mohlo
dobrému chodci na výše zmíněné trase čtvrthodinku ušetřeného času přinést. To už za těch 28
miliard přeci jen stojí.
Martina Křížková
VARY, VARY, ZUŘIVÍ ÁRIJCI!
Na letošním filmovém festivalu v Karlových
Varech pořádal týdeník Reflex diskuse se známými osobnostmi. Jednou z nich byl i antineonacistický aktivista Ondřej Cakl, který přijal
pozvání do menšího sálu pro zhruba čtyřicet
diváků. Debata o neonacismu, kterou vedl
v mírně stísněném prostředí novinář Jiří X.
Doležal, však dostala nečekaný spád. Dorazilo
sem také dvacet urostlých, vyholených borců.
Všichni svorně tvrdili, že nejsou neonacisté.
Prý jen přišli hájit svobodu slova.
„Chcete zakazovat opačné názory! Chováte
se jako komunisti,“ vmetl Caklovi do tváře
muž v kšiltovce s nápisem „Angry Aryans“
(Zuřiví árijci). Tento „obhájce“ svobody slova
si zřejmě rád libuje v paradoxech. Jak jinak
si totiž vysvětlit, že zmíněný nápis na jeho
čepici propagoval stejnojmennou kapelu,
která se na obalech svých CD honosí obrázky mrtvol z koncentračních táborů. Jeho
podsadití kamarádi brzy Cakla obstoupili
hradbou těl, a debatu tak asi na tři čtvrtě
hodiny ovládli.
Diskuse o neonacismu chvílemi připomínala
mítink ultrapravice. Nejhorší ale bylo, že se
v jeho průběhu ozval z řad ostatních diváků
jen málokdo. Lidé mlčeli, nebo odcházeli
a někteří se dokonce shodli s nácky v tom,
že problém představují „nepř izpůsobivé
menšiny“.
Nový „kultivovaný“ přístup zdá se přináší
ovoce. Neonacisté převzali taktiku aktivní
účasti na podobných debatách z Německa,
jenže tam vypadá situace odlišně. Diskuse
s obhájci árijské svobody slova totiž většinou ukončí buď sám pořadatel, nebo příval
protiargumentů z publika.
Jaroslav Fiala
5
Vrací se ráda a je se svými malými
prázdninami spokojená.
V ROVINATÉ ZEMI NIKOHO MEZI DRÁŽĎANAMI A BERLÍNEM BYSTE SPÍŠ ČEKALI, ŽE NARAZÍTE NA
ZBLOUDILOU DRUŽINU KRÁLE ARNULFA NEŽ NA TROPICKÉ OSTROVY S PLÁŽEMI A EXOTICKÝMI
CHRÁMY. PŘESTO PRÁVĚ SEM JEZDÍ TISÍCE LIDÍ ZA ILUZÍ JIŽNÍCH MOŘÍ. PRÁZDNINY V SIMULOVANÉM RÁJI TÁHNOU.
Nad Braniborskem je zataženo a dopadají první kapky. Kromě nich už je slyšet jen plácání
pantoflí těch, kdo s karimatkami nad hlavou
a nafukovacími míči v podpaží přebíhají od
kufrů aut na parkovišti ke vchodu do gigantické
haly. „Právě proto jsme se sem těšili,“ libuje si
Anna, která společně s přítelem Igorem přijela
ze sousedního Polska. „Ve Štětíně taky neustále prší a my si chceme konečně užít pořádné
léto.“
VŽDY MĚ NĚČÍM PŘEKVAPÍ
V recepci před kasami už je šrumec a zejména
děti, uhranuté palmami vykukujícími za zády
pokladních, se přestávají ovládat. Němčina se
tu mísí s polštinou a zdá se, že pár zástupců má
i Česko. Každý vyfasuje čipový náramek a vrhne
se do labyrintu skříněk, jejichž číslování končí
6
u devíti tisíc. Najít tu svou může být oříšek, ale
pak už si stačí jen pípnout u turniketu a cesta
do ráje je volná.
Tropické ostrovy jsou otevřené pět let
a v Německu platí za příklad úspěšného využití
komunistického dědictví. Areál někdejší základny sovětského letectva nejprve koupila firma
Cargolifter a s megalomanským nadšením se
jala stavět obří hangár na výrobu zepelínů.
V roce 2002 ovšem zkrachovala, aniž by světlo
světa spatřila jediná vzducholoď. Do hry se poté
vložil malajský kapitál a společnost Tanjong
začala na louku svážet písek z Indonésie, tropické rostliny i exotické želvy. Po dvou letech
mohl park přivítat první rekreanty.
„Jsem tu už počtvrté nebo popáté,“ vypočítává jedenadvacetiletá blondýnka Claudia
z Chotěbuzi. Polehává na jakémsi orientálně
vyhlížejícím zastřešeném patře a obhlíží lagunu
se skaliskem, na kterém digitální displej hlásí
teplotu vzduchu: dvacet osm stupňů. „Jsou
to takové krátké prázdniny. Člověk se uvolní
a vymaní se z každodenního stresu,“ vysvětluje.
Obvykle jezdí s přáteli, ale dnes je tu s celou
rodinou. „Hlavně mladší bratr, který dnes slaví
narozeniny, je nadšený. Ale pro každého se něco
najde a i já jsem překvapená. Bývalo to tu takové holé, ale pokaždé, když přijedu, je zde něco
nového. Určitě se vyplatí se vracet,“ láká.
OD VŠEHO NĚCO
Hala, jejíž velikost poměřuje PR oddělení tropických ostrovů jinými turistickými ikonami
– naležato by se sem vměstnala Eiffelovka,
navýšku Socha Svobody – je atrakcemi opravdu
nabitá. Na skalisku nad lagunou vznikla imita-
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Tomáš Havlín
ce deštného pralesa, kam chodí na procházku
zejména páry znavené přeplněnými bazény.
Mezi banánovníky a masožravými rostlinami
je přeci jen větší klid a pohled do jezírka s želvami a asijskými sumci ruku v ruce s milovanou
polovičkou aspiruje na zápočet z tropické
romantiky.
Za vrškem čeká další překvapení. Bazén s ostrůvky, na nichž stojí imitace domorodých chýší,
lemují z jedné strany bary a kaskády dřevěných
lehátek. Pinká se plážový volejbal a v dálce
u nouzového východu kdosi hraje badminton.
Prosklené dveře jsou jedinou skulinou, jíž se
návštevníkům tropů připomíná fádně skutečná
krajina Branibor. Lehátka jsou ovšem namířena
k bazénu a k obří plachtě na jeho druhé straně, která nechává hladinu volně přecházet do
blankytně modré oblohy poseté mraky a vytváří
tak iluzi otevřeného horizontu. Chybí už jen
nějaké ty džunky.
„Je to tady opravdu jak v Karibiku,“ rozplývá
se Doreen, která přijela společně s manželem
a dvěma dětmi z Magdeburku. Přiznává, že bez
dětí by cestu nepodnikla a i tak s návštěvou
váhali. Sem tam totiž někdo tvrdí, že tropické ostrovy za to nestojí. „Člověk se ale musí
přesvědčit sám,“ říká a po focení u repliky
kambodžského chrámu Angkor Vat (uvnitř je
sauna) a koupání v bazénu už spokojeně odpočívá na lavičce. Jen manžel, jenž se v brouzdališti cachtá s ratolestí, je z našeho rozhovoru
poněkud nervózní. „On je z Prahy,“ uklidňuje
ho Doreen. „Aha, z Prahy. Tam jsem byl, orloj,”
reaguje přívětivěji. Ano, orloj…
Ostatní si to ale nemyslí. V hale je možné si
pronajmout pokoj a za mírnější poplatek lze
složit hlavu ve stanovém městečku. O zájmu
svědčí, že rezervovat stan je potřeba aspoň
měsíc dopředu. Úplně nejlevnější je pak vlézt
do spacáku přímo na pláži. Tropical Islands
nezavírají.
Některé rodiny tak promění jednodenní výlet
v regulérní skleníkovou dovolenou. „Nestává
se to často, ale zůstanou třeba týden. Jednou
přijel muž, který se ubytoval na měsíc, ale to
byl opravdu extrém,“ vzpomíná se smíchem
pokladní Enrico.
OD ELFŮ PO KREML
Podle vídeňského umělce Reinera Riedlera,
jenž procestoval a fotografoval různé zábavní
parky, jsou tropické ostrovy jen jedním z mnoha
imaginárních světů, které simulativně uspokojují lidské tužby. Virtuální světy vznikají na
mnoha úrovních. „Začínají už tam, kde se sejdou
hráči fantasy her v na koleně ušitých kostýmech
a jdou společně kempovat do lesa, kde prožívají
imaginární příběhy,“ říká. Na opačném konci
spektra pak stojí zábavní průmysl, který investuje nesmírné sumy peněz a technologických
prostředků, aby nabídl svým konzumentům
jedinečnou cestovatelskou zkušenost návštěvy cizí země v podobě reprodukovatelného
a zpeněžitelného zážitku. Odtud povstávají
bizarnosti typu sjezdovky v Dubaji nebo hotelové kopie moskevského Kremlu včetně chrámu
Vasila Blaženého na turecké riviéře.
VŮLE K POZNÁNÍ, VŮLE K ILUZI
VÝLET NEBO DOVOLENÁ
Ona reprodukovatelnost či přenositelnost
je přitom sporná. Na jednu stranu možná je,
ovšem spíš díky tomu, že turistické destinace
samy se už dávno proměnily v umělé rezorty,
které jsou si navzájem podobné jako vejce
vejci a jejich spojení s lokálním prostředím je
pochybné. Cestou k nim počínaje a pobytem
v nich konče jsou za pomoci výzkumných týmů
3 X FOTO: TOMÁŠ HAVLÍN
Po dvou hodinách se začínám těšit na stop
domů a vnucuje se otázka, jak dlouho lze
v ráji vybaveném saunami, kláštery, bazény,
pralesy, solárii, masážními salóny, minigolfem
a tobogánem vlastně vydržet. „My sem jezdíme
vždy na jeden den. Zůstala bych i déle, ale je tu
hodně lidí, takže je to tak akorát,“ říká Claudia.
a psychologů navrhované tak, aby se turista
nesetkal s ničím nestandardním a nepředpokládaným, co by ho mohlo znepokojit nebo
narušit jeho očekávání. Umělé ráje pak už jen
dovádějí tuto asanaci do důsledků, což jejich
provozovatelé vydávají za přidanou hodnotu.
Vlastně tím nastolují otázku, proč vůbec jezdit
někam daleko, když k turistickému štěstí stačí
teplo a šplouchání vody, ten chrám nemusí
být pravý a navíc – v braniborských tropech
nezmoknete, nechytíte malárii, nikdo vám
nebude vnucovat vyřezávané sošky na tržišti
a ve zdejších thajských nudlích na housenku
určitě nenarazíte.
Na druhou stranu zjednodušená reprodukce
některé věci zakrývá. „Když údajní ‚indiáni‘
v městečkách po vzoru Divokého západu zvou
hosty k pochybným rituálům nebo ‚domorodci‘
v tropických ostrovech předvádějí taneční představení, není výsledný dojem zrovna autentický. Problémy domorodého obyvatelstva, které
ohrožují jejich existenci, jsou zde vytlačeny mimo
zorné pole – falešné světy jsou bezpečné, idylické
a tedy zkreslující,“ vysvětluje Riedler.
Simulativní turistická hypnóza tak nakonec
má rozporuplnou hodnotu. Převrací sice cestování vedené vůlí poznávat neznámé na hlavu
a dělá z něj turistiku jako výraz vůle nepoznávat, respektive zažívat jen naleštěnou iluzi.
Má ale i určité plus, které ovšem nespočívá
v naději, že lidé budou dál sveřepě vyhledávat
to „autentické“. Mimochodem už dnes, kdy více
lidí navštíví každý rok evropský Disneypark
než všechny skandinávské země dohromady,
to neplatí. Někdo si dokonce myslí, že ráj si jde
i píchnout. Možná je potom utopickou nadějí
simulativních zážitků naopak právě to, že promění laciný turismus v nepochopitelné mrhání
časem a penězi. Dnešním turistickým rájům by
se tak mohlo ulehčit a novým letoviskům by
nemusely ustupovat skutečné domorodé chýše.
Otázka ale je, jak by to země, které na turistickém ruchu závisí, nakonec přijaly.
Zepelíny nepřiletěly, místo nich uvnitř šplouchá umělý příboj
7
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorky: Zuzana Brodilová a Andrea Novotná
OSVOBODIT SE OD PEVNÉHO RYTMU Z PRÁCE – DOMŮ – DO PRÁCE. NAJÍT ZNOVU SVOBODU, KTEROU
NAŠI PŘEDKOVÉ ZTRATILI V NEOLITU, KDYŽ SE USADILI A ROZDĚLILI SI PŮDU. A TAKY POŘÁDAT
DIVOKÉ PARTIES. TO VŠECHNO ZNAMENÁ FREETEKNO POJATÉ JAKO ŽIVOT NA CESTĚ.
Pro většinu lidí je cestování jen jeden ze
způsobů, jak trávit volný čas a zároveň se na
několik dnů dostat mimo známé každodenní
trasy, které už dávno zevšedněly za hranice
vnímatelnosti. Jednou za rok dovolená a sem
tam o víkendu výlet. Díky vymoženostem doby
může být takových dnů i víc a cestování se pak
snadno stane součástí životního stylu – místo
čtrnáctidenní dovolené na pláži dva měsíce
v Indii, místo výletu na Kokořín prodloužený
víkend v Paříži. Motivy i způsoby takových
cestovatelů bývají často hodně vzdálené,
jedna věc je ale spojuje – návrat. Dřív nebo
později, po vlastní ose nebo s cestovkou,
pokaždé se vrátí na místo, které považují za
svoje doma. Kamkoliv a zase zpátky.
Existují ale i „cestovatelé“, kterým jakoby se
z itineráře – pokud vůbec nějaký měli – ztratila poslední strana. S jistotou vyslovované
„doma“ získává relativní hodnotu a o návratu
není třeba mluvit. Ne turista či cestovatel,
ale novodobý kočovník, který svoje „doma“
přesouvá tam, kam se mu zrovna chce. Nomád,
který cestování spojil se životem.
KAMKOLIV, JEN ZPÁTKY
Kočovnictví tu bylo odjakživa, v našem kulturním okruhu se však velmi záhy dostalo na
okraj. O jeho obrodě se začalo znovu mluvit
v sedmdesátých letech v souvislosti s hippies,
největší diskuse ovšem vyvolalo kočování
příznivců teknohudby, kteří své cesty spojili
s pořádáním otevřených hudebních akcí známých jako free parties.
V lesíku, jen pár metrů od liduprázdné pláže,
která dokonale míchá dojem přímořského ráje
s industriální estetikou zapomenutých rour
a obří polorozpadlé elektrárny na horizontu,
parkuje kolem dvaceti postarších dodávek
a karavanů. Díky velkému graff iti s motivem dívčího obličeje a ironickým sloganem
v komiksové bublině na jedné z rozpadlých
budov opodál je jasné, že se tu party nekoná
poprvé. Z několika soundsystémů zní hudba,
u jednoho běží na plátně film. Nepřítomnost
plotů, vstupného a ochranky je samozřejmostí.
V dodávce zařízené na celoroční bydlení sedí
mezi snowboardem a velkým květináčem
8
s fíkusem asi třicetiletá Angličanka v trochu
ušmudlaných růžových plesových šatech.
Ukrajina, kde se party koná, je jen jednou ze
zastávek na cestě kamsi dál do jihovýchodní Asie. „S přítelem takhle jezdíme už skoro
deset let, teď chceme na pár týdnů do Ruska,
kde máme kamarády. Vyrážíme příští týden,“
říká, zatímco škrábe bramboru. „Nebo možná
až za rok,“ zasměje se její přítel s narážkou na
to, že jejich dodávka momentálně ztroskotala
na problému s alternátorem a dál asi hned tak
nepojede. Nevypadají ale, že by je to nějak
extra trápilo – za chvilku se odcházejí koupat
a vracejí se až za několik hodin s taškou ryb
od místních rybářů.
Rozmach novodobého kočovnictví spjatého
s pořádáním parties souvisel v západní Evropě
s rychlou komercionalizací taneční hudby,
ale i s nespokojeností mladých lidí s konzervativním systémem, který dával na vybranou
mezi šedým oblekem a rychlou, tvrdě vydřenou kariérou vzhůru, nebo pomalým sešupem
a živořením na společenském dně. Ne všichni
snili o životě zasvěceném vydělávání peněz,
a tak pořádání parties nabralo na živelnosti
a přesunulo se do přírody. Na západoevropském venkově se začaly objevovat kolony
bizarních barevných dodávek, obytných aut
a karavanů, které krom lidí, aparatury a dekorací často vezly psy, poníky, kozy, motokáry,
kola, pekárny a spoustu dalších věcí, které by
člověk v náklaďáku rozhodně nehledal. Pro
někoho svěží závan odlišnosti a zábavy, pro
jiného hluční otrhaní šupáci, „kteří ve dne
v noci poskakují na hromadách výkalů, kupách
injekčních stříkaček a pytlích plných extáze“, jak
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
postoj konzervativních médií ironicky popsal
William Shaw ve své knize Voices of the New
Age Nomads. Ideální příležitost propadnout
panice.
NEHÝBAT SE
V usazených společnostech kočovníci
odjakživa budili strach. Byli cizí, a co je cizí, to
je podezřelé. Když se pitvořili a podařilo se jim
ze sebe udělat atrakci, mohli i částečně uspět
– to byl příklad cirkusu. Většinou ale byli vnímáni jako nebezpečný element, který je potřeba dostat pod kontrolu nebo zlikvidovat. Jak
píše ve své knize The Songlines Bruce Chatwin,
„putující kočovníci nevědomky v usedlících
vzbuzují vztek. Je to, jako by jim připomínali
svobody, kterých se sami svou usedlostí vzdali.“ Podle Chatwina jde o kulturní spor, který
je odloženým pokračováním konfliktu mezi
prvními usazenými zemědělci a kočovnými
lovci a pastevci. Koneckonců výbojná kultura
tehdejších usazených zemědělců, plných obav
o nejistý výsledek další úrody bývá dávána
do protikladu k mírumilovné mentalitě lovců
a pastevců, kteří se podle potřeby přesouvali
tam, kde byla právě hojnost...
V moderním Československu to bylo podobné s kočovnými cikány: první republika jim
nadekretovala spoustu omezení a zaevidovala
je. Druhá republika je nechala nahnat do pracovního tábora v Letech, kde za protektorátu
pomřeli na epidemii tyfu nebo byli deportováni do nacistického koncentráku. Komunisté
pak kočovnictví zakázali zákonem. Postupná
likvidace měla nakonec úspěch. Dnes u nás
nekočují ani Romové, ani jejich novodobí
následovníci, které známe ze západní Evropy.
Všechno je na svém místě, nic se nehýbe, nic
nerozrušuje.
Český teknař Ivo patří k výjimkám. Několik
let žil jako traveler převážně na západě,
a i v Česku bydlí pohromadě se svými přáteli
na principu komunitního bydlení. „Je to
zvláštní, ale u nás se travelling, tahle forma
levného a vlastně i ekologického bydlení, kterým
je možné kdykoliv pohnout, moc nerozšířil.“
Iva doplňuje jeho kamarád Lukáš: „Ačkoli je
v Česku možná nejvíc návštěvníků freetekno
parties v přepočtu na obyvatele, jen málo z nich
je takto aktivních, včetně mne samotného.“
Pokud v Česku lze vůbec o travellerech mluvit, tak jde o jednotlivce a už dávno ne o celé
kmeny (sound systémy). Většina lidí vyjede
na party o víkendu nebo o prázdninách, ale už
nezmění nomádství na trvalý způsob života. To
může krom neexistující zkušenosti se životem
„jinak“ (ať už jakkoliv) souviset i s mnohem
prozaičtějšími důvody. Na rozdíl od západních
zemí zde stále může hrát velkou roli buď nedostatek peněz (i na starou dodávku je v Česku
třeba šetřit nepoměrně déle) nebo nutnost
pevného zakotvení v pracovním procesu. Na
západě si teknotravellers na nutné náklady
vydělávají různě. „V ideálním případě by měl
příjem z velké části pocházet z mejdanů a z prodeje věcí přímo tam (jídla, pití, oblečení), to
ale nejde vždycky,“ říká Lukáš. „Řada lidí proto
využívá sezónních prací, na něž jsou celkem
odborníci. Existuje samozřejmě i procento těch,
kteří pobírají dávky, a nemá smysl zamlčovat,
že někteří se pohybují na hraně zákona, s čímž
úzce souvisí především prodej tanečních drog
na parties,“ dodává věcně.
NA VÝCHOD
I na západě, kde se lidé na cestě stále počítají
na tisíce, se teknotravelleři potýkali s řadou
problémů. Dlouhodobé utlačování a tlak na
konformitu na začátku devadesátých let
podtrhla série zákonů (vzorem byl britský
Criminal Justice Act z roku 1994), které tento
typ života umožnily potlačovat a trestat. „Co
mě na západě překvapilo, byla silná represe
ze strany státu,“ vzpomíná Ivo na svou první
cestu. „Když kdekoli zaparkovalo víc aut pohromadě, byl to okamžitě problém, už dvě tři auta
znamenala vesnici nebo město v ohrožení, zalarmovaný policajty a podobně.“ Xenofobii sdílela
a podporovala politická elita. Slovy britského
premiéra Johna Majora: „ Společnost potřebuje
více odsuzovat a méně chápat. Kočovníci nové
doby? Ne v této době! A ani v žádné jiné!“
Tehdejší západoevropská nevraživost se vzápětí trochu překvapivě projevila na východě.
Nejenom v Česku, kde největší jinakost dosud
představovali často téměř institucionalizovaní představitelé rockového undergroundu
a několik nesmělých punkerů, se začaly objevovat kolony, které před pár lety děsily západoevropský venkov. Možná i díky uvolněnosti
počátku devadesátých let zde v prvních letech
proběhlo několik větších free parties, které
se obešly bez mediální pozornosti a možná
i proto bez zásahu policie. Podmínky pro vznik
české freetekno scény byly připravené. O pár
let a více čí méně povedených parties později
se situace téměř dokonale obrátila. Zatímco
západní Evropa v čele s Británií od represivní
politiky pomalu ustoupila a mnoho akcí zde
probíhá s tolerancí úřadů i policie, v Česku se
zprávy o zásazích policie na kdejaké tancovačce staly běžnou součástí mediální reality
a bývalý premiér Paroubek jakoby se svého
času v míře zášti ke kočovným tekno akcím
rozhodl překonat Johna Majora.
Samotní čeští teknaři reagovali v některých
případech stejně jako jejich západní kolegové: heslem se stalo go east. Ač se nejednalo
o klasický travelling jako způsob života, ale
spíš o několikatýdenní tripy, část teknařů
alespoň v létě vyrážela na parties do východních zemí, které několikrát proběhly přímo
v české režii. Rozdíl byl v reakci místních.
Zejména na Ukrajině to byl buď nezájem,
nebo místy až tragikomické neporozumění.
„Gde ďiskatek?“, ptala se překvapená místní
omladina, která si v nablýskaných autech
našla cestu na opuštěnou pláž, kde Ukrajina-tek probíhal. „Zatím tam scéna není,“
říká Ivo. „Ale kdo ví, může to mít vývoj jako
ve Španělsku, kam si léta jezdili Angličani
a Francouzi dělat parties pro sebe, protože
tam byl klid od policie, a v posledních letech
se to neskutečně vyvinulo a na akce teď chodí
tisíce místních.“
Navzdory mnoha problémům s úřady a policií
se na západě stále pohybuje tisíce teknotravelerů, kteří se mísí s důchodci s karavany
a cikánskými kočovníky, s nimiž si vyměňují
zkušenosti. U nás kočovníkům zabavili vozy
a odvedli koně už roku 1958. Usedlý kočovníkovi nevěřil a pravděpodobně nikdy věřit
nebude – možná by ale stačilo naslouchat
a respektovat. Ztracená část svobody,
která je daní za pevné a pohodlné „doma“
s koupelnou a topením, nemusí být důvodem
k agresi.
9
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Alexandr Budka
VRAŽDA ÁBELA KAINEM JE PRÝ MYTOLOGICKÉ ZPODOBNĚNÍ DÁVNÉHO KONFLIKTU MEZI KOČOVNÍKY A USEDLE ŽIJÍCÍMI ZEMĚDĚLCI. KONFLIKT ZUŘÍ DODNES A KOČOVNÍCI PROHRÁVAJÍ JEN
ZDÁNLIVĚ. NAVZDORY DLOUHÉMU CIVILIZAČNÍMU VÝVOJI SE VE VĚTŠINĚ Z NÁS ALESPOŇ JEDNOU ROČNĚ PROBUDÍ NOMÁD, TOUŽÍCÍ ZJISTIT, ZDA ZA OBZOREM NEJSOU PASTVINY PŘECI JEN
O NĚCO ZELENĚJŠÍ.
Člověk, který nikam necestuje a neprovozuje
žádnou formu turistiky, je podivuhodnou
anomálií, budící pozornost okolí, jež nad ním
nechápavě kroutí hlavou. Setkání s rázovitým dědou, který nikdy nenavštívil slavný
hrad nebo horu tyčící se nad jeho rodnou
chalupou, patř í k oblíbeným turistickým
historkám. Stejně tak žádný učitel filosofie
neopomene pro pobavení studentů zmínit,
že Immanuel Kant jaktěživ neopustil Královec ani nezměnil trasu svých každodenních
procházek. Každý alespoň hned pochopí,
jaký to byl excentrik a nediví se obtížně
srozumitelnému dílu.
Jako by potřeba vyrazit za „hranice všedních
dní“ byla něčím bytostně lidským, antropologickou konstantou. Neprovozování turistiky je dokonce občas chápáno jako příznak
nenormálnosti nebo přílišné chudoby, která
nedovolí uspokojovat základní lidské potřeby.
Ne náhodou je svoboda pohybu nezadatelným lidským právem.
OD KATEDRÁLY K DISNEYLANDU
Turismus není vynálezem moderní civilizace. Od kolébky lidstva jsou jisté formy
cestování spojeny s náboženstvím. Každé
vyznání má nějaké poutní místo a vydat
se na cestu patří obvykle k základním
náboženským povinnostem. Poutníci
požívají zvláštní ochrany a téměř všechny
kultury zdůrazňují povinnost prokazovat
pohostinnost putujícím cizincům. Zatímco
tulák nebo kočující bezdomovec vzbuzuje
nedůvěru, poutníkovi je prokazována úcta,
bez ohledu na to, jak mlhavý nebo vzdálený
je cíl jeho cesty.
Vysoké duchovní a nízce světské, „turistické“
motivace byly odjakživa propleteny. Mnohdy
se bez problémů snoubily v téže osobě. Už na
antických chrámech je možné objevit dobové
vyryté nápisy typu „byl jsem tu“. Středověké
katedrály často vznikaly přímo jako turistická
atrakce z podnětu městských rad, toužících
po vysokých příjmech z poutníků přilákaných
ostatky světců, zázraky a podobnými atrak-
10
cemi. Proto jsou liché námitky nejrůznějších
mravokárců, pohoršujících se nad chrámy
obléhanými turisty. Duchovní centrum uprostřed pouťových stánků je zcela přirozené,
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
TRAMPOVÉ ZE ZÁKOPŮ
KARAVANY A OVOCNÉ STROMY
Tradičním motivem k cestování byl vždy
obchod. Obchodníci a dálkové karavany
přinášely poznatky o vzdálených
krajích, mnohdy i plnily diplomatické poslání. Obchodní cestující
se odjakživa snažili spojovat
příjemné s užitečným a pomáhali
vytvářet infrastrukturu nutnou
k dálkovým cestám. Připravovali tak půdu
k nástupu masové turistiky.
Prvními čistokrevnými moderními turisty
byli mladí šlechtici, vyrážející na své „tours“,
poznávací výlety po Evropě. Účelem bylo
nejen poznání cizích krajů a mravů a navázání
užitečných kontaktů, ale i mladické vybouření mimo striktní sociální kontrolu rodného
kraje. Tato motivace funguje dodnes. Turisté
okouzleni anonymitou se přirozeně chovají
hlučněji a divočeji než doma, a naplňují tak
klišé o výletech za hranice všedních dní.
Lidovou variantou šlechtického cestování byly
vandry řemeslníků. Každý tovaryš usilující
o vlastní živnost měl povinnost vyrazit do
světa na zkušenou, aby poznal pracovní postupy cizích mistrů. Pro takové cestování byla
k dispozici rozvinutá síť útulků vzdálených od
sebe den chůze. Poskytovaly stravu a nocleh
za drobnou výpomoc. Některé z těchto vandrů
se protáhly i na několik let.
Barokní lidová zbožnost se zase postarala
o síť poutních míst. Pokrývají venkov tak, aby
každá vesnice měla na vzdálenost denního
pochodu k dispozici podobnou atrakci. Poutní
cesty byly lemovány ovocnými stromy. Tato
světově ojedinělá turistická infrastruktura
nám zůstala dodnes, jen během devatenáctého století byla obohacená o rozhledny,
výletní restaurace, obnovené hradní zříceniny. Vše propojené precizním turistickým
značením.
slumy třetího světa a uchlácholit svědomí
rozdáváním milodarů. Organizátoři garantují, že část výdělku jde na zlepšení životních
podmínek místních.
Objevují se ale i sympatické tendence. Znova
je objevováno blízké okolí, domácí agroturistika i pěší výlety. Dávno zapomenuté sbírání turistických plaket z hradů, rozhleden
a chat připomíná Geocaching – vyhledávání
ukrytých schránek s „pokladem“ pomocí GPS.
Zábava na pomezí sportu a turistiky je o to
sympatičtější, že si ji lidé sami spontánně
organizují a schránky se snaží umístňovat
na zajímavých a nepř íliš navštěvovaných
místech.
Nezbývá než doufat, že nutkavý pohyb z místa
na místo, připomínající útěk před sebou samými
a následky naší civilizace, bude časem nahrazen
podobně nedestruktivními fomami turistiky.
Jinak už brzy nebude co obdivovat a zůstaneme
odkázáni na umělé ráje.
NOVÍ MISIONÁŘI
V šedesátých letech objevili hippies exotiku
zemí nezasažených západní civilizací. Turistický průmysl se stal globální záležitostí. Začalo
se rutinně jezdit do míst, která byla dosud
dosažitelná jen pro profesionální cestovatele
za cenu značných obtíží.
Brzo byla nastartována zhoubná spirála.
Milovníci dobrodružné turistiky prchající
před zkažeností civilizace ji velmi efektivně zanášeli i do těch
nejzapadlejších koutů. Stali se
živou reklamou na západní způsob života, novodobými misionáři,
kteří připravovali cestu klimatizovaným autokarům a velkokapacitním
airbusům.
Turistika se stala průmyslově organizovanou
rutinou. Vymýšlet nová lákadla zajišťující
žádoucí růst odvětví je stále těžší. Někteří
globální rekreanti podnikají výpravy do nitra
pralesů za dosud nekontaktovanými kmeny,
jiní dají přednost projížďce obrněným transportérem po Tádžikistánu, Afghánistánu nebo
jiné válečné zóně. Hledají jistotu dovolené
v destinaci, kterou sousedi ještě zaručeně
nenavštívili. Hitem poslední doby je „temná
turistika“, spočívající v navštěvování dějišť
proslulých masakrů a přírodních katastrof
nebo míst smrti slavných osobností. S hromadnou prohlídkou dnes lze navštívit i proslulé
ILUSTRACE: MATOUŠ LIESLER
podezření spíše budí pouťové stánky bez
něj. S nástupem osvícenství byla symbióza
narušena. Turistické povyražení se zbavilo
duchovního rozměru. Chvíli se sice ještě
předstíralo, že účelem cestování je povznášet
ducha. Romanticky se obdivovala krajina či
slavná minulost, později jitřila národní hrdost,
ale čím dál více vystupovala do popředí pouhá
konzumace zážitků. Postupně se stala novým
náboženstvím.
Vrcholným produktem této tendence je zábavní
park, kde jsou pamětihodnosti koncentrovány
na jedno místo, od atrakce k atrakci se přesouváme napříč časem i prostorem, pěkně
pohodlně a bez rizika.
Do připraveného turistického podhoubí zasáhla první světová válka. Vznikly nové silnice
a železnice, objevila se první auta a letadla.
Lidé se rovněž změnili; mladí muži byli vtaženi
do života, na který nebyli vůbec zvyklí - v cizí
zemi, v zákopech, ve stanech, v rozbitých vesnicích. Do bojů byli nasazeni poměrně krátkou
dobu. Většinu času trávili s jistou nadsázkou
podobně jako dnešní milovníci přírody: na
volném vzduchu, za primitivního ubytování,
při tělesné aktivitě, s důrazem na soběstačnost v praktických činnostech. Mnozí vojáci
se po válce nemohli snadno rozloučit se svými
válečnými zvyklostmi a začali žít v přírodě
více než dříve. Rozšířilo se skautské a trampské hnutí, pobyt ve vysokých horách i prosté
nedělní výlety.
Američané „objevili“ Evropu a začali zde
trávit dovolenou. Turistika a cestování se
vymanily z dětských střevíčků a staly se
vážným ekonomickým činitelem. Z turismu
se stala móda, které propadly milióny lidí na
celém světě.
Začal boj za právo na placenou dovolenou,
cestování a turistika se staly prostředkem
rekreace – znovuobnovení pracovních sil
dělnictva. K tomu přispívalo rozšíření automobilismu, ubytovacích možností i dopravních
spojů. Tento vývoj se v mnohém opakoval i po
druhé světové válce.
11
Demokratická republika Kongo:
Dívka se ukrývá před deštěm
v táboře Luka ve slamu v Kinshase.
VODA
DÁVÁ
ŽIVOT
I ZABÍJÍ
NA SVĚTĚ DNES ŽIJÍ TÉMĚŘ 2 MILIARDY DĚTÍ. 150 MILIONŮ Z NICH TRPÍ PODVÝŽIVOU, 180 MILIONŮ JE ZAPOJENO DO NEJHORŠÍCH FOREM DĚTSKÉ PRÁCE, 93 MILIONŮ DĚTÍ NECHODÍ DO ŠKOLY. ZA
POSLEDNÍCH 10 LET BYLY 2 MILIONY DĚTÍ ZABITY A 6 MILIONŮ VÁŽNĚ ZRANĚNO V OZBROJENÝCH
KONFLIKTECH. KAŽDÝ ROK UMÍRÁ TÉMĚŘ 11 MILIONŮ DĚTÍ Z DŮVODŮ, KTERÝM LZE PŘEDCHÁZET.
A 400 MILIONŮ DĚTÍ NEMÁ PŘÍSTUP K PITNÉ VODĚ...
Na nedostatek vody a nemoci způsobené
závadnou vodou a nedostatečnou hygienou
ve světě každoročně umírají 4 miliony dětí – jen
průjmová onemocnění jako důsledek užívání
nekvalitní vody a nedostatečné hygieny každý
den zabíjí více než 4500 dětí.
Miliony dětí, které jsou nuceny pít znečištěnou a závadnou vodu, umírají na choleru,
tyfus nebo infekční žloutenku, trvalým společníkem jejich dětství je úplavice, nebezpečná nemoc, která může dítě zabít během
pěti hodin.
Nedostatek čisté vody na koupání a denní hygienu může vést k takovým onemocněním, jako
jsou lepra, svrab nebo trachom, který je také
nejčastější příčinou slepoty dětí v rozvojových
zemích.
12
Kolik stojí pomoc
50 Kč
250 tablet na čištění vody, z nichž každá vyčistí 4-5 l vody v krizových
situacích
95 Kč
Pořízení a výsadba 1 pomerančovníku pro zpevnění půdy a lepší retenci vody.
240 Kč
Testovací souprava pro rychlou analýzu vodního zdroje.
1250 Kč
ORT (Orální rehydratační terapie) pro záchranu života 310 dětí postižených
těžkým průjmem a dehydratací
39 800 Kč
10 plastových školních latrín na betonovém základu (oddělených pro chlapce
a dívky).
68 000 Kč
Výroba, doprava, instalace a údržba 1 ručního čerpadla, upraveného pro
tropické prostředí a velké hloubky, s kapacitou 1120 l/hod.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: UNICEF
Co dělá UNICEF
2 X FOTO: © UNICEF/NYHQ2008-1027 A NYHQ2008-1028/CHRISTINE NESBITT
• Dlouhodobým cílem UNICEF je zajistit
zdroje pitné vody nejen pro všechny
komunity, ale opatřit přívodem vody
každou základní školu, a vytvořit tak
pro děti zdravější a přitažlivé prostředí:
Zdravé děti se lépe učí, dívky, které
nemusejí nosit vodu ze vzdálených
studní mají více času na školu, a tudíž
šanci na soběstačnost v dospělosti. Díky
hygienickým návykům, které děti ve škole získají, se samy stávají nositeli osvěty
ve svých rodinách i celých komunitách.
• Ve více než 90 zemích světa UNICEF
hloubí studny, instaluje ruční čerpadla,
zajišťuje přívod vody do škol a zdravotních středisek, poskytuje prostředky pro
dezinfekci vody, staví latríny, rozvíjí
programy zaměřené na zvýšení úrovně
hygieny dětí a jejich rodin a ochrany
před nemocemi přenášenými závadnou
vodou. Díky programové pomoci UNICEF
má dnes k nezávadné vodě přístup o 800
milionů lidí více než v roce 1990.
• Zajišťuje pitnou vodu a hygienická
opatření v situacích přírodních
katastrof a válečných konfliktů, kdy
dochází k velkým přesunům obyvatelstva a k jejich koncentraci v dočasných
táborech. V takových situacích rozhoduje včasné zajištění nezávadné vody
o přežití mnoha tisíců i milionů lidí.
• UNICEF je hlavním světovým distributorem orálních rehydratačních solí
– jednoduché kombinace cukrů a solí,
jejichž podávání výrazně snižuje počet
úmrtí na průjmová onemocnění.
Rizika spojená s nedostatkem nezávadné
vody jsou ještě umocňována sníženou odolností z důvodu podvýživy, a tak země, kde je
situace s přístupem k nezávadné vodě nejvíce
alarmující, jsou zároveň zeměmi s nejvyšší
dětskou úmrtností.
ŽÍZEŇ A ŠPÍNA
Vůbec nejhorší situace je ve střední a západní Africe, která patří k nejchudším oblastem
světa a kde přístup k čisté vodě nemá téměř
polovina populace – na 175 milionů lidí.
Hygienické podmínky jsou zde strašlivé: země
jako Nigérie, Senegal, Kongo, Demokratická
republika Kongo nebo Kapverdy se vyznačují
vůbec nejnižší úrovní hygieny a sanitace na
světě. V praxi to např. znamená, že velká část
obyvatel venkovských oblastí těchto zemí
nemá k dispozici ani tak základní hygienické
zařízení, jako je záchod... Celosvětově nemá
ve svých domácnostech základní hygienická
zařízení na 2,5 miliardy lidí, z nich miliarda
dětí – každých 20 sekund v důsledku toho
jedno dítě zemře.
Kvalitní hygiena jako prevence nemocí začíná
zajištěním přístupu k nezávadné vodě, ale
potřebuje nutně také významné investice od
států a komunit. Snahou UNICEF je, aby se školy
v nejchudších zemích stále více stávaly osvětovými centry, kde děti kromě školního vzdělání
získávají také poznatky o prevenci onemocnění
a základní hygienické návyky. Součástí těchto snah je i příprava kvalitních učitelů, bez
nichž by tato širší funkce škol byla zbytečně
zúžena „jen“ na zajištění přístupu dětí k pitné
vodě a k čistým záchodům. A co je důležité:
aby výchova k hygieně přinášela dostatečné
výsledky, nemůže být pouze záležitostí škol,
ale musí být vedena i prostřednictvím státu
a komunit, aby postupně nenásilně pomáhala
měnit tradiční způsob života a nezdravé zvyky
a stala se běžným návykem a společenskou
normou.
DLOUHÁ CESTA ZA VODOU
Velkým problémem, vyplývajícím z nedostatku vodních zdrojů, je i skutečnost, že ve
většině rozvojových zemích leží nejtěžší práce
v domácnosti výlučně na ženách a dětech.
Zejména ve venkovských oblastech je častým
osudem dětí každodenní nošení těžkých
kanystrů s vodou z řek, jezer či studní, vzdálených i několik kilometrů. Nedostatek vody
tak nepřináší jen zdravotní komplikace, ale
má přímý negativní dopad také na vzdělání
a dlouhodobý rozvoj dětí, zejména dívek, které
tráví velkou část dne nošením nádob s vodou
pro potřeby domácnosti, nemohou chodit do
školy, a nezískají tak ani základní kvalifikaci.
Nedostupnost vody je odsuzuje k doživotní
práci v domácnosti a k úplné závislosti na
jejich rodinách.
Nedostatek vody se negativně odráží také
na stavu ekonomik rozvojových zemí. Bez
alespoň 20 litrů čisté vody nemají děti šanci
vymanit se ze své chudoby – namísto toho čelí
následkům nemocí, zameškané školní docházce a nedostatečnému rozvoji svého fyzického
i mentálního potenciálu. U nejchudších zemí
způsobují tyto problémy každoroční ztrátu
na produktivitě ve výši více než 63 miliard
dolarů ročně. V průběhu 20. století rostla
spotřeba vody dvakrát rychleji než počet
obyvatel, zásoby pitné vody rychle klesají.
Podle of iciálních odhadů má do roku 2025
dojít v rozvojových zemích k úbytku zdrojů
pitné vody o 50 procent, ve vyspělých zemích
o 18 procent.
Fakta:
• Mytí rukou mýdlem (nebo v krizových
situacích také popelem) může snížit počet
dětských úmrtí na průjmová onemocnění
o 47 % a úmrtí na akutní infekce dýchacích
cest o polovinu.
• Oddělené školní toalety zvyšují školní
docházku dívek průměrně o 11 %.
Jak můžete pomoci
Odesláním dárcovské SMS ve tvaru: DMS
UNICEF na číslo 87777 (cena DMS je 30 Kč,
UNICEF od Vás obdrží 27 Kč) nebo pravidelným měsíčním příspěvkem jako Přítel
dětí UNICEF na účet 123123123/0600
nebo na účet 2200022/0300, v.s. 55 (více
informací a registrace na www.unicef.cz).
Demokratická republika Kongo: Téměř polovina obyvatel země nemá přístup k pitné vodě. Lidé v táboře Luka ve slamu v Kinshase čekají, až si
budou moci nabrat vodu. Děti mají nárok na 10 litrů, dospělí na 30 litrů. Někteří chodí pro vodu více než třikrát denně.
13
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Mardoša
COS DĚLAL ZA KOMANČŮ, TÁTO?
LIDÉ, KTEŘÍ STATEČNĚ BOJOVALI PROTI NORMALIZAČNÍ ŠEDI A NEVZDÁVAJÍ SE ANI DNES, ROZHODNĚ NEJSOU STŘEDEM POZORNOSTI. JEDNÍM Z NICH JE I ČESTMÍR HUŇÁT, OCENĚNÝ LETOS CENOU
REVOLVER REVUE ZA CELOŽIVOTNÍ KULTURNÍ ÚSILÍ. ZPOVÍDÁ HO JEHO SYN MARDOŠA, ZAKLADATEL
LEGENDÁRNÍCH TATA BOJS.
Vzpomeneš si na první impulz, který
rozhodl, že jsi se začal zajímat o hudbu?
Bylo to na škole v přírodě v dubnu 1961. Vzlétl
první kosmonaut, přerušilo se i tak chabé vyučování a poslouchali jsme rádio. Z něj se každou
chvíli ozývalo swingové „Dobrý den majore
Gagarine“. Pak šedesátá léta nabrala na obrátkách, začala se k nám dostávat více muzika ze
zahraničí, bigbítový boom, květinové děti…
Zapojit se aktivně do hudby (byť z té
„druhé strany“) ses rozhodl kdy?
Hledal jsem to, co nám v období normalizace
chybělo: muzika, knížky, filmy, divadlo a výtvarné umění bez cenzury a ideologického nátěru.
Po úžasných šedesátých letech to byl děs. Pro
nás mladé bylo tehdy nejvíc deprimující, jak se
starší lidé stáhli do ulit. Měl jsem pocit, že se
všeho bojí, že tolerují i do očí bijící nehoráznosti. Dneska už jsem shovívavější. Vím, že měli
zkušenost padesátých let.
Věděl jsi od začátku, že chceš zůstat
v „zákulisí“? Neměl jsi nikdy tendence
přímo stát na nějakých těch „prknech“?
Ať znamenají, co chtějí...
Hodně se mi líbila kytara. Navíc kdo ji měl
zavěšenou na krku, vypadal dobře a snadno se
mu balily holky. Mnohdy toho nemusel mít ani
moc v hlavě. Tak jsem to také s kytarou zkusil.
Ale nešlo to.
Možná jsi měl smůlu, že v té době nebyly
moc ladičky. Já toho sluchu také moc
nepodědil, ale zapojím kabel, a když mi
to zabliká zeleně, tak jsem naladěný! Ale
zpátky k tvým uměleckým tendencím.
Ani v jiných disciplínách jsem nezářil, přestože se mi líbily a téměř v každé jsem udělal
aspoň nějaký pokus. A tak jsem se nakonec stal
organizátorem, pořadatelem – prostě takovým
alternativním úředníkem.
Kdy a jak jsi se dozvěděl o činnosti
Jazzové sekce?
V Metroprojektu, kam jsem nastoupil do zaměstnání, jsem potkal bývalé spolužáky ze stavárny,
kteří už v Sekci pracovali. Ti mě seznámili s dalšími. Nejvýznamnější bylo setkání s Vláďou Kou-
14
řilem, který mě přivedl k jazzu. Někdy v letech
1975-6 jsem se s nadšením vrhl do práce. Dělal
jsem všechno, co bylo potřeba, od lepení obálek,
až třeba po převážení materiálu i lidí autem. Měli
jsme tenkrát starou Octavii.
Tmavě modrou se žlutým pruhem. Vypadali jsme jak plynaři. Ale bylo to hezký
auto. Jak jsi se v průběhu let dostal až do
sekčního výboru?
Vyplynulo to samo sebou. Jak to skončilo, si
určitě pamatuješ. Ráno 2. září 1986 pro mě
přišli.
Cestou do školy jsem z budky volal do tvé
práce a řekl jim jednu strohou větu, což
byl zřejmě signál k tomu, aby se připravili
na prohlídku a schovali všechno, co jsi
měl po šuplíkách. Připadal jsem si jako
důležitá spojka! To jsem ale ještě netušil,
že tě skoro pět měsíců neuvidím...
Ukončilo vaše uvěznění a proces úplně
činnost Jazzové sekce?
Po dobu našeho věznění nastoupil pracovní
výbor, jehož zásluhou činnost Sekce i v ohromně
těžkých a konspiračních podmínkách pokračovala dál. Jeho aktivity byly ale hodně omezené.
Členové se soustřeďovali hlavně na to, aby nám,
co jsme seděli, pomohli. Snažili se dostat co
nejvíc informací jak ke všem členům Sekce, tak
k širší veřejnosti nejen u nás, ale i ve světě. Pro-
střednictvím zahraničních novinářů a vysílání
Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky.
Po propuštění jste prakticky okamžitě
začali s přípravami nové organizace navazující na činnost Sekce. Vznikl Unijazz.
Kdy získal svůj oficiální statut?
V podstatě to nebyla jiná organizace. Museli
jsme změnit název, pod původním nebyla šance
uspět. Oslovili jsme členy JS v celé republice,
jestli chtějí pokračovat pod novou hlavičkou.
Přihlásilo se jich k tomu tehdy víc jak čtyři tisíce.
Tak jsme plynule navázali na práci JS. Registraci
Unijazz získal až v únoru 1990. Do té doby jsme
pracovali jako „přípravný výbor Unijazzu“ v podstatě v ilegalitě a bojovali s ministerstvem vnitra
o registraci. Nevěřili jsme, že to můžeme vyhrát,
ale získávali jsme čas, každý den byl dobrý. Další
věci už probíhaly ve velké konspiraci.
Čeho se to týkalo?
Kulturních akcí, které jsme pod cizími hlavičkami
připravovali ve spolupráci se členy z různých míst
v republice nebo jsme na ně byli zváni jako hosté.
Můžu jmenovat třeba kurzy hudební publicistiky
na Deltě, kde se účastníci seminářů v podstatě
dozvídali, jak se dá udělat samizdat, po obsahové
i technické stránce, kulturní festiválky jako Křižánky, nebo sochařské sympozium v Kopanině,
kde jste taky hráli jako Tatabojs a poprvé vás
tam lustrovali policajti.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Září 1989. Ještě tam hráli Michael’s Uncle
a Svatý Vincent. Ten myslím vyzýval
Satana, aby si přišel pro komunisty, ale
přišli policajti a sebrali všem občanky.
Jaká byla třetí oblast činnosti vaší
ilegální éry?
Jak moc tím vším zamíchal Listopad?
Nebyli jste v té době příliš hluboko
v zákopech?
Budovali jsme informační sítě po celé republice. Vytvářeli jsme co nejbezpečnější systém
předávání informací a distribuce tiskovin
a jiných materiálů. Byla to vyloženě ilegální
Den na to jsem se na Deltě účastnil oněch
kurzů publicistiky, které jste pořádali
a Vojta Lindaur tě ukecával, ať ukážeš
svoje zranění.
Každopádně Unijazz se nemá za co stydět.
Má zde odpracováno a velkou měrou přispěl
k otevření tohoto zařízení dalším kulturním
aktivitám i široké veřejnosti. Jsem moc
rád, že současné vedení léčebny má zájem
v podobném duchu v tradici našeho Babího
léta pokračovat.
FOTO: KAREL ŠUSTR
Naopak, Unijazz v plné míře využil svých pracně
budovaných informačních kanálů.
To ale není jediná pravidelná akce,
kterou každoročně pořádáte. Máte
svůj zavedený festival. Dokonce jeden
z nejletitějších!
Letos v červenci se uskutečnil už sedmnáctý
ročník festivalu pro židovskou čtvrť v Boskovicích. Festivalem jsme chtěli upozornit na
stav unikátního urbanistického celku, kterému
hrozilo zbourání.
Co já si pamatuji, tak se tam, zvláště
v okolí klubu Sklepy, zbouralo pár lidí,
ale ghetto naštěstí stále stojí. Byl jsem
účastníkem téměř všech ročníků snad
ve všech možných funkcích: Účinkující,
divák, brigádník, pořadatel, bedňák, DJ.
Když jsem jednou kontroloval statistiky
našich koncertů s Tata Bojs, tak mi
vyšlo, že po Praze jsme nejčastěji na
světě hráli právě v Boskovicích. A co tam
máme dál?
práce, předpokládali jsme, že komunisti budou
u moci ještě dlouho. To bylo StB nejvíc trnem
v oku, tušili, že něco takového děláme, ale na
rozdíl od původní Sekce se jim do této struktury
nepodařilo proniknout.
Měl jsem ruku v sádře a na zádech jelita po tom,
co mě na Národní seřezali policajti. Večer měl
hrát Petr Váša se Z kopce a předkapelou jste měli
být vy. Nakonec se ale nehrálo, protože vypukla
stávka umělců.
Později se ale všichni z přípravného výboru Unijazzu na jeho chodu nepodíleli.
Paralelně vzniklo Artfórum. Znamenalo
to, že se bývalá Jazzová sekce rozdělila?
Čím se zabýval Unijazz v nespoutané době
raných devadesátých let, kdy v podstatě neexistovala žádná pravidla, nic
ještě nefungovalo a zároveň bylo téměř
všechno možné?
Osobně pro mne bylo nejtěžší období od konce
roku 1987 vlastně až do vydání Cibulkových
seznamů. Byl jsem v podmínce a každým pokračováním v činnosti JS nebo podobné organizaci
jsem riskoval, že mě zase zavřou. Estébáci
po nás šli, často mě otravovali a pravidelně
vyslýchali.
Nejhorší ale bylo, že se jim podařilo vypustit
dezinformaci, že s nimi spolupracuji. Bohužel
se na šíření tohohle bludu podílel, ať vědomě
či nevědomě, i Karel Srp, kterému členové JS
bezmezně věřili. Hodně lidí se mnou přerušilo
styky. Nesl jsem to těžce, nebyla proti tomu
žádná obrana. Teprve v devadesátých letech se
potvrdilo, že jsem žádný vázací akt nepodepsal,
i když se o to estébáci snažili. A bohužel i to,
že Karel byl v té kampani proti Unijazzu dost
aktivní. Pracoval na registraci Artfora a povolení
činnosti získal – i díky svým zpravodajským hrám
– v létě 1989. Pojednává o tom i stať Akce JAZZ,
vydaná ve sborníku Securitas Imperii č. 10.
Start Unijazzu nebyl díky rozvracečským snahám
StB jednoduchý. Navíc na počátku devadesátých
let lidé neměli moc chuť se někde sdružovat.
Hned první měsíce roku 1990 ale ukázaly, že
je potřebné pokračovat. Hlavně nebyl přijatý
spolčovací zákon, na základě kterého by mohla
jednoduše vznikat občanská sdružení. Díky našim
těžce vydupaným a schváleným stanovám jsme
mohli zastřešovat další aktivity, tzv. kluby, které
tak mohly začít legálně fungovat, aniž by podstupovaly podobně zdlouhavý proces jako my.
První větší veřejnou akcí byl na podzim
1990 festival Babí léto v psychiatrické
léčebně Bohnice. Byla to první akce svého
druhu u nás, možná v Evropě. Je trochu
smutné, že nyní chystáte sice jubilejní,
dvacátý, ale bohužel také poslední ročník
přehlídky. Mezi ploty z toho udělaly
trochu Matějskou.
Na listopad připravujeme také sedmnáctý ročník festivalu Alternativa, kterým se snažíme
ideově navázat na Pražské jazzové dny pořádané Sekcí a přispět k mapování současné alternativní hudební scény. Přivážíme zahraniční
muzikanty, kteří u nás nejsou běžně k vidění,
vyhledáváme nové zajímavé tuzemské projekty a dáváme prostor neobvyklým hudebním
spojením.
Počátkem devadesátých let jste také
pořádali koncerty v Ženských domovech,
ale tam je dnes bohužel Casino. Jsem
rád, že teď máte možnost pořádat
koncerty jinde.
Provozujeme klub Kaštan v Břevnově. Není to
sice technicky ideální objekt, ale přesto jsou
zde pravidelné koncerty, divadelní představení
a filmové projekce. Ještě máme čítárnu s knihovnou v Jindřišské ulici. Vybudovali jsme ji
svépomocí ve čtvrtém patře, v prostorách bývalých laboratoří. Od roku 1994 je to současně
sídlo Unijazzu. Také tady se odehrává spousta
kulturních akcí komornějšího charakteru, projekcí, šachových turnajů, besed a přednášek.
Prostor čítárny poskytujeme i spřízněným organizacím a spolkům pro tiskové konference nebo
prezentace. Třeba 19. září se u nás uskuteční
tiskovka Barmského centra Praha.
Tady se ale nad námi asi stahují mraky. V centru
Prahy se likviduje stará zástavba a budují se
zde administrativně-obchodní monstra. Vidíme
to v bezprostředním sousedství a možná dojde
i na nás.
15
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
CIKÁNI AMERIKY
Indiánofobie, indiánofilie a indiánská hnutí
„VĚDOMÍ MEXICKÝCH
INDIÁNŮ, JEJICH POSTOJE
A PŘEDSTAVY, JSOU DÁLE
POPÍRÁNY A NAHLÍŽENY
JAKO NEPOPSANÝ PAPÍR,
NA KTERÝ SI VŠICHNI
PŘIVLASTŇUJÍ PRÁVO
A POVINNOST PSÁT SVÉ
VLASTNÍ VZKAZY.“
GUILLERMO BONFIL
BATALLA:
HLUBOKÉ MEXIKO
Už se zase bouří. Média píší, že domorodí obyvatelé peruánské Amazonie ubránili svá tradiční
zemědělská a lovecko-sběračská teritoria proti
rozvojovým projektům peruánské vlády upřednostňující velké korporace, ničících životní
prostředí a ignorujících potřeby místních.
Peruánský parlament po četných a krvavých
protestech, blokádách cest a střetech s policií
odvolal pozemkové zákony, které byly příčinou
protestů, a došlo také na výměnu v několika
ministerských křeslech. Je to nepochybně velký
úspěch relativně málo početné skupiny obyvatel a lze předpokládat, že za tento úspěch vděčí
z velké míry právě svému statusu „indiánů“.
Není to poprvé, kdy indiánská hnutí dosáhla
významných politických úspěchů. Na přelomu
tisíciletí Národní indiánská konfederace Ekvádoru (CONAIE) opakovaně přinutila k rezignaci
vládu a dokázala významným způsobem ovlivnit další směřování země. Domorodí obyvatelé
tvoří zhruba 40% obyvatel Ekvádoru, a ačkoliv
hovoří desítkami vzájemně nesrozumitelných
jazyků a obývají velmi odlišné kulturně-ekologické oblasti, dokázali nalézt společnou
řeč a prosadit některé zásadní body programu
indiánských organizací.
16
FOTO: ANDRECAROL
POMSTA ZA KOLUMBA
O pár let dříve obdobným způsobem zasáhlo
do vývoje mexické politické scény povstání
Zapatistické armády národního osvobození
(EZLN) v Mexiku. Novodobí zapatisté, hlásící
se k odkazu Emiliana Zapaty, revolučního
vůdce z počátku 20. století, nastolili svým
povstáním v roce 1994 „indiánskou otázku“
jako klíčové téma mexické politiky a zároveň
upoutali celosvětovou pozornost k nelehkým
podmínkám, v nichž potomci původních obyvatel amerického kontinentu žijí. Sympatie světové veřejnosti, které si zapatističtí povstalci
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Přemysl Mácha
okamžitě získali, opět výrazně souvisejí s jejich
sebeprezentací jako „indiánů“. Obdobné hnutí
vystupující se jako revoluční či rolnické by
s velkou pravděpodobností nepřitáhlo pozornost světových médií a rychle by podlehlo
přesile mexické armády.
Rostoucí viditelnost a úspěšnost indiánských
hnutí souvisí s celokontinentální mobilizací
k pětistému výročí „objevení“ Ameriky, které
v roce 1992 poznamenaly protesty, blokády, informační kampaně a setkání snad ve
všech zemích amerického kontinentu. Rok
1992 je výsledkem zhruba dvacetiletého
kvasu – postupné radikalizace a etnicizace
indiánských hnutí s kořeny v USA a Kanadě,
odkud se radikální rétorika a symbolické
praktiky pozvolna šířily dále na jih. Díky
tomuto procesu dnes domorodí obyvatelé
požívají zvláštní právní ochrany v řadě zemí,
jejich práva jsou výslovnou součástí mnoha
latinskoamerických ústav a co víc, v praxi
jsou tato práva vcelku účinně naplňována
v podobě pozemkových reforem, autonomních
oblastí, zvláštního zastoupení v zákonodárných sborech a třeba vzdělávání v domorodých
jazycích. Situace samozřejmě není ideální
a existují výrazné rozdíly v postavení domorodých obyvatel v různých částech Latinské
Ameriky. Nicméně oproti stavu v roce 1970
dnes domorodí obyvatelé žijí ve zcela jiných,
lepších podmínkách.
RUDÉ PROJEKČNÍ PLÁTNO
Co vlastně myslíme slovem indiánské hnutí?
Indiáni jako jednotlivci a skupiny se zapojují do
nejrozmanitějších aktivit. Jen zlomek z nich ale
získá přídomek „indiánské“ a upoutá pozornost
světových médií. Domnívám se, že k pochopení
vývoje a dynamiky těchto „indiánských“ hnutí
musíme studovat nejen hnutí samotná, ale také
i širší politické a ideologické souvislosti, které
těmto hnutím udávají meze, poskytují zbraně
i munici a legitimizují určité formy boje. Změny
v postavení domorodých obyvatel nejsou ani
tolik výsledkem účinnější organizace indiánských hnutí jako zejména proměny vnímání
indiánů v západním světě.
Lze říci, že většina obyvatel Evropy dnes fandí
indiánům. Totéž ovšem nelze říci o významné
části obyvatel amerického kontinentu, kteří
v indiánech vidí spíše obdobu českých Romů
a překážku úspěšného rozvoje svých zemí.
Oba tyto pohledy na indiány jsou velmi staré
a nalezneme je bohatě zastoupeny v archivních
dokumentech rané koloniální doby. Příkladem
může být diskuze o postavení indiánů vedená
Las Casasem a Sepúlvedou v 16. století, v níž
první zmiňovaný kritizoval a druhý hájil zotročení indiánů s poukazem na Aristotela a teologické autority. Tzvetan Todorov ve své práci
Dobytí Ameriky poukázal na problém druhého,
odlišného a jak se s ním evropská společnost
neuměla vypořádat. Podobně Markéta Křížová
ve svých knihách Ideální město v divočině a The
Strength and Sinews of this Western World upozorňuje na skutečnost, že Evropané od počátku
promítali do amerického prostoru různé utopické představy, v nichž indiáni sehrávali vždy jen
pasivní roli. I když se oba pohledy, idealistický
i snižující, na první pohled liší, mají společné
to, že indiánům vnucují určitý mravní charakter,
a to zvnějšku, bez zájmu o jejich názor, bez
respektování jimi zvolených cest. Indiáni jsou
vždy jen prostředkem k jiným cílům.
Nabízelo by se říci, že v dnešním světě se
indiáni z této pasti evropské fantazie mohou
vymanit. Ale není tomu tak, stejně jako tomu
tak nebylo v koloniální době. Kulturní hegemonie západního světa je stále velmi silná
a nedeterminuje pouze kulturní obrazy, ale
také celkové právní, politické a ekonomické
prostředí, v němž se indiánská hnutí utvářejí,
formulují své požadavky a prezentují veřejnosti. „Jelikož žadatelé o práva jsou přinuceni
používat jazyk práv v boji za své požadavky
a vystupovat jako určitý druh právních osob, ač
takové pojmy mohou být cizí jejich skutečnému
sebepojetí, je zřejmé, že diskurz práv není eticky
jednoznačný ani neutrální. Ačkoliv kolem sebe
vytváří emancipační auru, jeho důsledky jak pro
ty, kteří diskurz používají, tak pro ty, od kterých
se žádá jeho uznání, jsou značně protichůdné...
(vzniká tedy) paradox práv, kde diskurz práv je
zároveň umožňující i omezující,“ píše Jane K.
Cowan a její spolupracovníci v knize Culture and
Rights a jejich slova mají obecnější platnost,
přesahující úzký rámec práva.
NECHCEME PŘEDVÁDĚT INDIÁNY
Jak tedy vlastně nahlížet indiánská hnutí?
„Dile cuantos los mataste,“ vybízí David
Matea, aby mi řekl, kolik zabil lidí. Do dobrácky
vyhlížejícího Matea by to řekl málokdo. Když
byl David ještě dítě, slýchával o krutovládě
Matea a jeho bratrů v sousední vesnici, která
svedla dlouhý a krvavý boj o půdu se statkáři
ze blízkého mestického města. Mateo s puškou
v ruce bojoval po boku hlavního organizátora
odporu a po jeho smrti se stal na několik let
autoritářským vůdcem vesnice. Ačkoliv David
a Mateo pocházejí z opozičních politických
táborů, dnes spolu pracují v autonomní organizaci financující prostřednictvím malých půjček
drobné podnikatelské a rozvojové projekty
v purépečských vesnicích Michoacánu a požívají
plné důvěry představitelů komunit. Na rozdíl od
oficiálního vládního ministerstva pro indiánské
obce státu Michoacán, také řízeného indiány.
„Chovají se k nám jako k objektům, nikoliv jako
k subjektům,“ říká Roberto, člen vedení jedné
purépečské vesnice, na adresu tohoto ministerstva a oceňuje práci Davidova autonomního
fondu, fungujícího zcela nezávisle na vládních
a nevládních organizacích.
Na mou nabídku pomoci se David netváří úplně
nadšeně. Ne snad proto, že by peněz měli dost,
ale proto, že nechtějí přijít o svou nezávislost.
Nechtějí nikomu „hrát“ indiány. Řada sympatizantů pueblanských indiánů v Novém Mexiku
byla zaražena, když byly jejich kampaně na
podporu vrácení tradičních kmenových území
úspěšné a kmenová rada pak na tyto pozemky
a do vesnic během slavností zakázala vstup
všem cizím, tedy i oněm sympatizantům. Na
části získaných pozemků pak postavili kasina,
golfová hřiště a zábavní parky a vůči členům
kmene zavedli mnohem striktnější, nedemokratická pravidla. Když indiáni nedělají, co
se od nich čeká, Evropané se diví a raději své
peníze na rozvojové projekty směřují jinam,
kde lidé dělají to, co si Evropané myslí, že by
měli dělat.
NETRUCHLEME, PŘEMÝŠLEJME
Radikální proslovy zdůrazňující indiánství
jsou dnes v módě. Profesionální indiáni z USA
a Kanady šíří do Latinské Ameriky radikální přístup. Když hovoříme o indiánských
hnutích, měli bychom se ptát, kdo za nimi
stojí, oč usilují, v čí prospěch jsou rozděleny případné zisky, jaké mocenské vztahy se
zavádejí či mění a v jaké míře z těchto hnutí
těží obyčejní lidé, jejichž jménem jsou tato
hnutí vedena.
Mnoho Purépečů, s nimiž jsem měl možnost
hovořit, tomuto radikálnímu přístupu vůbec
nerozumí. Jdou životem jako lidé s vědomím
jedinečných tradic, které nijak nevylučují
moderní život. Nemají potřebu tyto tradice
veřejně předvádět, ukazovat v muzeích a na
folklórních festivalech. Samozvaným „představitelům“ indiánských vesnic ve státních
či federálních orgánech a různých hnutích
by nepůjčili ani deštník. Když je potřeba,
vezmou pušku či mačetu do ruky a brání svou
půdu. Nebo odjedou do USA vydělat si nějaké
peníze na slušné živobytí v moderním domě
s dobrou budoucností pro své děti ve většinové
společnosti.
Indiánství je pro ně způsobem života, nikoliv
výlučným vymezením. Každý způsob života má
své klady a zápory a snahou každého člověka je
zápory minimalizovat. Jak ve své studii tzotzilských a tzeltalských vesnic jižního Mexika uvádí
francouzský etnolog Henri Favre, „indiáni“
jsou produkty koloniálního útlaku a nemůžeme
se jim divit, pokud se z této koloniální pasti
pokoušejí uniknout. Když se jim to k jejich
spokojenosti konečně podaří, neměli bychom
truchlit nad mizením „původních tradic“.
Otázkou je, v jaké míře ona „indiánská hnutí“
jsou skutečně cestou z této pasti, anebo zda
spíše zavádějí jen nová omezení a stávají se
nástroji nových forem útlaku. Odpovědí je to,
zda nám jde o skutečné různorodé jedince, či
jen o pomyslné soudržné celky.
Autor je antropolog, vyučuje na Ostravské
univerzitě.
17
NATIA A ROMEO
VYROSTLI SPOLU V GRUZII. JSOU SOUROZENCI A UŽ ČTYŘI ROKY SE NEVIDĚLI. ONA ŽIJE V MNICHOVĚ, ON ČEKÁ V KUTAISI NA MOŽNOST VYSTĚHOVAT SE DO NĚMECKA. NATIA SE VDALA A PODPORUJE
JEHO I MATKU, ON SE SNAŽÍ JAKŽ TAKŽ PROTLOUCT. PŘÍBĚH O CESTĚ LIDÍ A PENĚZ MEZI PRAVIDLY
A CHAOSEM JEDNĚCH I DRUHÝCH.
Natia sedí v obýváku na židli uprostřed mnichovského sídliště a na sobě má bavorský kroj.
Je jí šestadvacet a má Německo ráda. Před lety
sem přišla za prací jako au pair. Do té doby žila
v Gruzii. Vystudovala novinařinu v Kutaisi, ale
teď se stará ve školce o děti. Původně mířila
do Anglie, protože uměla dobře anglicky.
Když se ale vyskytla možnost odjet k jedné
rodině do Karlsruhe, vůbec neváhala. „Po škole
jsem nemohla v Gruzii rok najít žádnou práci,“
vzpomíná.
Ze začátku uměla německy jen málo. Po osmi
měsících si našla novou rodinu s dětmi, tentokrát v Mnichově, kde potkala i svého budoucího
manžela Daniela. Po roční známosti se vzali
a zařídili se v naklizeném dvoupokojovém
bytě pod střechou novostavby. Natia se teď
oknem může dívat na šedivé mnichovské
mraky. „V Gruzii je už v tuhle dobu plné léto,“
říká. Sluncem rozpálené Kutaisi neviděla od té
doby, co odjela pracovat do zahraničí. „Letenky
jsou moc drahé,“ vysvětluje. „Povídáme si ale
každý den několik hodin přes skype s bráchou
i mámou.“
18
Natia znova studuje, aby získala místo regulérní učitelky. Ve školce zatím jenom vypomáhá.
Vydělává čtyři sta eur měsíčně. Z toho každý
měsíc posílá sto až dvě stě eur do Gruzie.
Rodina je na její finanční pomoci zcela závislá. Matka je nemocná a už nemůže pracovat.
Čtyřiadvacetiletý Romeo je DJ v místním rádiu
a přivydělává si jako příležitostný kameraman.
Natáčí svatby či dětské oslavy. Bydlí spolu
s mámou a stará se o ní. Dvě třetiny jejich
rodinného rozpočtu tvoří peníze, které jim
přijdou od Natii.
UKLÍZEČKY SOBĚ
Jako Natia se chová většina Gruzínců, kteří
odešli za prací do zahraničí. Podle statistik
Mezinárodní organizace pro migraci (IOM)
posílá pravidelně peníze domů osmdesát procent z nich. Mimo Gruzii jich žije přes milión.
Gruzínská národní banka odhaduje, že takto
do země připutuje každý rok skoro sedm set
miliónů dolarů. Částka se blíží deseti procentům příjmů celé země. Gruzínci odcházejí
podobně jako většina ekonomických migrantů
z tohoto regionu do Ruska, Turecka či Evropy. Obvykle pracují jako dělníci na stavbách
a v továrnách, sezónně v zemědělství, jako
prodavačky v krámech, uklízí nebo třeba hlídají
děti. Suma, kterou posílají domů, se rok od
roku zvyšuje.
Tento trend sílí po celém světě. Transfer lidí
a zboží je pro ekonomiky chudých zemí často
jednou z mála možností, jak přežít. Objem
peněz, který díky migrantům putuje po
zeměkouli, je obrovský. Jen do zemí z oblasti
Černého moře, kam geograficky spadá i Gruzie,
přibylo tímto stylem během předloňského roku
26,7 miliard dolarů. Neoficiální čísla budou
zřejmě ještě vyšší, i tak je to ale jednou a půlkrát více než v roce 2000.
Letos v únoru Donald Terry ze Světové banky
na konferenci v Praze prohlásil, že do systému
remitencí, jak se transferu začalo říkat, je
zapojen každý desátý člověk na planetě. Jeho
odhad současného objemu putujících peněz je
300 miliard dolarů a výše. To je mnohem více než
celý objem rozvojové pomoci, kterou do chudších sousedů nalijí za rok „vyspělé“ země.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Martina Křížková
V případě remitencí ale úplně přesná čísla
neexistují. Tyto peníze a zboží krouží po světě
často mimo oficiální systém mezinárodní směny. V domovských zemích migrantů nefungují
dobře banky nebo jsou velmi pomalé. Západní
instituce zase dříve žádaly za podobné převody
vysoké poplatky či k nim cizinci neměli přístup.
Právě na lidech pracujících v zahraničí a jejich
potřebě rychle a bezpečně posílat peníze
vyrostly giganty jako je Western Union nebo
Money Gram. Dnes už například kontrolují dvě
třetiny objemu všech remitencí v Africe.
Mimo to se ovšem stále používají i soukromé
cesty. „Více jak třetina peněz se do Gruzie dostává díky síti příbuzných nebo přátel. Z Turecka je
zase převáží za malý poplatek řidiči autobusů,“
vysvětluje Marc Hulst, programový ředitel
kanceláře IOM v gruzínském hlavním městě
Tbilisi.
CO JE A NENÍ HŘÍCH
Za nízkým stolem v malém pokoji se krčí
Natiin bratr Romeo. Na počítači přehrává
videa z narozeninových oslav. Na monitoru
za doprovodu lehce kýčovité hudby trochu
toporně pózují děti s dortem. V druhém největším gruzínském městě Kutaisi je málo práce. Romeo je proto rád, že si ho na podobnou
oslavu i s jeho kamerou někdo občas najme.
Jinak utrácí čas jak může a čeká, až se mu
podaří odjet za sestrou. „V Gruzii není žádná
budoucnost,“ tvrdí rozhodně. Def initivně
ho o tom přesvědčila podle něj zbytečná
loňská válka s Ruskem. Vystrašila investory
a přispěla k tomu, že se ekonomická situace
v zemi zase zhoršila.
Na zdi visí desítky menších či větších papírových ikon, pod kterými je stolek s ubrusem
a svíčkami. Naproti stojí velká nová televize
a pouzdro na již nefunkční VHS kameru. „Dostal
jsem ji od kamaráda, sám pracuji s jinou,“
říká Romeo a ukazuje ne sice profesionální,
ale na gruzínské poměry velmi dobrý stříbřitý model. Otevřeným oknem přízemního
rodinného domku se ze zahrady do místnosti
vkrádá letní soumrak. Pomalu zapadající slunce
odhaluje vícekrát promočený strop a oprýskané
dveřní rámy. „Peníze od Natii stačí akorát na
léky pro mámu a každodenní věci,“ krčí rameny
Romeo a s jistým zevšeobecněním do výčtu
pořizovaných věcí po chvíli zahrne i televizi,
počítač a kameru.
„Peníze z Evropy se neinvestují do budoucnosti,“
rozčiluje se o den později drobná tmavovláska v Gruzínsko – německém centru v Kutaisi.
Nestan Khimshiashvili je teprve dvacet jedna,
ale na rozdíl od Romea ve své možnosti v Gruzii
stále věří. Strávila rok na stipendiu v Německu.
Vedle studia stačila ještě posílat peníze domů.
Pracovala v McDonaldu a později rybí restauraci. „Rodina potřebuje peníze, ale první jsem
byla já a moje studium,“ vysvětluje Nestan,
proč v Německu nezůstala a pokračuje: „Víte
kolik se sem posílá ze zahraničí peněz? Dala by se
za to postavit snad celá Gruzie znova, ale lidi to
jen projí nebo si koupí nový model mobilu,“ říká
a naráží tím na jednu z velkých potíží, která
se v souvislosti s remitencemi řeší.
„Opatřit si zdroje na zajištění základních věcí
nezbytných k životu není hřích,“ oponuje jí
pomyslně Donald Terry. I další experti upozorňují: „migranti si se svými těžce vydělanými
penězi mohou naložit podle vlastního uvážení.“
Odhaduje se, že osmdesát pět procent všech
takto zaslaných peněz jde dnes skutečně
na spotřebu a jen malé procento z nich je
investováno například do vzdělání dětí nebo
podnikání. Finanční situace lidí závislých na
penězích ze zahraničí se krátkodobě zlepšuje,
dlouhodobě ale zůstává stejně špatná jako
předtím. Světová banka i neziskové organizace
se proto snaží najít způsob, který by migranty
motivoval k investicím do budoucna. Sází na to,
že remitence by mohly být jedním z důležitých
klíčů k řešení ekonomických potíží chudých
zemí. Terry ovšem upozorňuje: „Přestože každý
souhlasí s tím, že volný pohyb obchodu a zboží je
dobrá věc, ne všichni si myslí to samé o volném
pohybu lidí.“ Neboli i kdyby migranti utráceli
peníze sebelépe, je otázka, zda se za prací do
bohatých zemí vůbec dostanou. Západ v čele
s Evropou se brání příchodu cizinců čím dále
více.
VŠECHNY BOLESTI SVĚTA
Před číslem osm v ulici Kristallstrasse na okraji
Mnichova postávají v neděli dopoledne desítky
slavnostně oblečených lidí. Zdraví se, objímají
a hovoří. Ve vzduchu se proplétá gruzínština
s němčinou. Malá bílá budova, před kterou se
potkávají, je centrem místních Gruzínců. Dům
si díky dobrovolným příspěvkům sami koupili
a upravili na ortodoxní kostel. Poklidná atmosféra vzbuzuje pocit jistoty a bezpečí. Někteří
z nich žijí v Německu mnoho let a považují ho
za svůj nový domov. Stejně jako Natija, která
se baví v kroužku svých přítelkyň. O jejich možnosti tady bydlet a pracovat se ale rozhoduje
někde jinde.
„Remitence pomáhají chudé rodině migranta. Stát z nich ale nic nemá, protože tu
neutrácejí a všechno posílají domů,“ říká
Mario Schmidbauer, poslanec mnichovského
parlamentu za CSU, který v posledních jedenácti letech vedl bavorskou migrační agendu.
Cizince by v Německu raději neviděl. Tito lidé
prý zatěžují sociální systém, nehledě na nezaměstnanost a současnou krizi. „V Gruzii je to
těžké, ale my nemůžeme řešit bolesti celého
světa,“ vysvětluje Schmidbauer. Se svým
názorem není na zdejší politické scéně nijak
výstřední. Německo v Evropě patří ke státům,
které ve vztahu k cizincům volí nejčastěji cestu
přísnosti. Podle Filipa Andersona z Univerzity
aplikovaných věd v Mnichově je to dáno tím,
že v zemi migrace dlouho nebyla tématem.
O přistěhovalcích z Turecka, Itálie či Řecka
se až do devadesátých let oficiálně příliš
nemluvilo. Nějak se předpokládalo, že i když
zůstávají, jednou se vrátí domů. „Byli sem navíc
v době konjunktury oficiálně státem zváni na
práci,“ říká Anderson. Příliv lidí z východní
Evropy, Afriky a Asie, které nikdo nezval,
Němce zaskočil.
V roce 2000 proto vznikla při spolkovém parlamentu takzvaná Süssmuth - komise vedená
tehdejší předsedkyní Spolkového sněmu Ritou
Süssmuthovou. Po roce vydala zprávu, jež znamenala malou revoluci. Text začínal větou:
„Německo potřebuje přistěhovalce“. Komise
složená z odborníků doložila, že při stárnutí
německé populace je na práci orientované
přistěhovalectví jedinou možností Německa
pro budoucnost. Alespoň pokud si Němci
chtějí udržet svůj životní standard.
Jestli tu budou moci zůstat, se rozhoduje jinde. (Mnichov)
19
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Skoro polovina lidí je bez práce. (Batumi)
JAK JE VŠE KOMPLIKOVANÉ
David Akhvlediani, zástupce ředitele gruzínské pohraniční policie v Tbilisi, jakoby
nechtíc obraz jiné reality potvrzoval. „Po
loňské srpnové válce není možné kontrolovat
severní hranici s Ruskem. Abcházie a Jižní Osetie
jsou uzavřené zóny a oficiálně s nimi hranice
nemáme, takže zbývá už jen moře a hranice
s Tureckem,“ popisuje nemožnost získat údaje
o tom, jak se Gruzínci za prací do zahraničí
dostávají. „Zkouší se všechno,“ říká novinářka
Maya Metskhvarishvili. Gruzínci mohou bez
víza do Turecka. Když práce není tam, snaží
se dostat dál do Řecka. Legálně i jinak. „Zadní
skleněné výplně autobusů mají falešnou stěnu,
vznikne úzký prostor, kam si lidé stoupnou. Lidé
se pašují i v zavazadlových prostorech,“ říká
Metskhvarishvili. Gruzínci se dostávají ven
i díky studijním stipendiím, ženy stejně jako
Manžel neví, že posílá domů peníze.(Mnichov)
20
Text vznikl za podpory Nadace Roberta Bosche
4 X FOTO: MARTINA KŘÍŽKOVÁ
Ve zprávě se vypočítával i konkrétní přínos
migrantů pro tehdejší německou ekonomiku.
Potvrdilo se, že pracují na místech, které
i při velké nezaměstnanosti místní prostě
nevezmou. Nový a původně celkem liberální
přistěhovalecký zákon, který měl na práci
komise navazovat, byl přijat až o čtyři roky
později. Kvůli řevnivosti uvnitř velkých stran
i jejich vzájemné rivalitě ale paradoxně prošel
v pozměněné, represivní podobě. Strany se na
omezení pro cizince snažily zlákat konzervativní německé voliče.
„Většina lidí sem přichází legálně. Díky byrokratickým překážkám a přísným zákonům
ale legální statut ztrácí, jsou ilegalizováni,“
vysvětluje Birgit Poppertová z neziskové
organizace Café 104. Naráží na to, že do
Německa se dnes obvykle nelze dostat jinak,
než s platným razítkem v pase. Těžší je tam
ale zůstat a získat všechna povolení. Proti
cizincům, kteří jsou v zemi nelegálně, míří
nový zákon obzvlášť přísně. „Postihováni
jsou nejen oni, ale kriminalizována je i pouhá
pomoc těmto lidem,“ říká Poppertová. Lékaři,
sociální pracovníci, učitelé ve škole a samozřejmě majitelé bytů či zaměstnavatelé, kteří
neoznámí úřadům, že někdo je v Německu
bez povolení, mohou jít sami do vězení. Mezi
cizinci i těmi, kteří s nimi pracují, panuje
napětí a strach.
Obavy má také Natia. Přestože je vdaná za Němce a studuje, pracuje a platí daně v Mnichově,
má pouze dočasné povolení k pobytu. Každý
rok ho musí obnovovat. Například rozvod by
v jejím případě znamenal okamžitý návrat
domů. „Myslím si, že je to dáno německou
mentalitou,“ vysvětluje si Anderson současnou
situaci. „Máme rádi přesnost a pořádek. Cizinci
se svými nejistotami, chaosem, odlišným chápáním pravidel jsou pro nás prostě nepřijatelní,“
dodává.
Natia mají šanci sehnat legálně práci jako au
pair. Někteří mají turistická víza do Ruska,
Ukrajiny nebo Slovenska a hledají zaměstnání
na místě. Nevypadá to, že by se na tom mělo
něco v dohledné době změnit.
Gruzie se díky poměrně drastickým ekonomickým reformám prezidenta Michaila Saakašviliho v posledních letech hospodářsky zvedla.
Napomohly tomu i masivní investice z Ruska
a Evropy, kterým Saakašvili otevřel zemi.
Přesto stále skoro polovina lidí nemá práci.
Válka spolu s globální krizí ekonomický rozvoj
značně přibrzdily. Vnitropolitická situace je
stále křehká. Prezident se proměnil v autokrata a ani opozice nevzbuzuje příliš nadějí.
„Spojuje je jedině touha odstranit Saakašviliho,
jinak jsou nejednotní a nemají vlastně ani žádný
program,“ říká Maya Metskhvarishvili. Někteří
členové opozice jsou podle ní už nyní spojeni s prezidentem obchodními zájmy. „Těžko
můžete nezávisle podnikat v zemi, jak to oni
prezentují, když ji kontroluje jeden člověk,“
vysvětluje. Stálé napětí v Jižní Osetii upomíná, že ani loňská válka s Ruskem nemusela
být poslední.
„Lidi by neměli pořád odcházet, tím se nic nevyřeší, měli by zůstat a začít věci měnit“ myslí
si Nestan Khimshiashvili z Kutaisi. Sama je
rozhodnuta. Má Gruzii ráda a chce v ní žít.
Vypadá to, že v zemi zůstane ještě nějaký
čas i Romeo. „Můj manžel neví, že posílám
domů tolik peněz,“ vysvětluje Natia. Občas
mu prozradí, že něco poslala, ale pravidelnost a výši částek mu nesděluje. Už tak má
prý kvůli ní spoustu těžkostí. Možná až bude
mít pořádnou práci, tak bratra pozve, ale teď
určitě ne. „Romeo si neumí představit, jak je vše
komplikované,“ řekne Natia a zadívá se z okna
na bavorské mraky.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
REPORTÁŽ |
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Jan Kaňák
PAN VAJÍČKO ANEB KDO JE TADY HRDINA?
FEMINISMUS A EXAKTNÍ VĚDY NEMAJÍ NA PRVNÍ POHLED MNOHO SPOLEČNÉHO. JENŽE I ZPŮSOB,
JAKÝM JSOU POPISOVÁNY PŘÍRODNÍ PROCESY UTVÁŘÍ NAŠE VNÍMÁNÍ SVĚTA. CO SE STANE, KDYŽ
ZDÁNLIVĚ EXAKTNÍ SKUTEČNOSTI ZASADÍME DO POHÁDKY?
K informacím o chemických reakcích, nemocech, menstruačním cyklu či oplodnění
– zkrátka k těm, které spadají do působnosti
exaktních věd – přistupujme většinou bez stínu
podezření. Vnímáme je jako ideově neutrální
a tedy hodné důvěry. Přesto nebo právě proto
se v posledních letech stal způsob, jakým o některých tématech referují přírodní vědy předmětem zkoumání genderových studií a tématem
diskuse uvnitř feministického hnutí. Závěry
překvapivě nejsou tak jednoznačné, jak by se
dalo očekávat. Pozornost si zaslouží třeba to,
jak odlišně popisují autoři a autorky amerických
učebnic biologie proces oplodnění. Vyhněme
se pojmům jako ZP3 (receptor spermií), či zona
pellucida a řekněme si dvě pohádky. Pohádky
o spermii a vajíčku.
O AKČNÍM S´PERM-II
A ČEKAJÍCÍ VAJÍČCE
Bylo nebylo, v jednom království, čekala spolu
se svými sestrami princezna Vajíčka na to, až
se bude moci provdat za prince z vedlejší země.
Některé princezny byly neposlušné a čekat se jim
nechtělo. Rozhodly se proto utéct z království
pryč. Nikdo už pak o nich nikdy neslyšel a v podhradí se šířily klevety o tom, že promarnily svůj
královský život.
Princezny – vajíčka, čekají v této interpretaci
na spermie, která je oplodní. Část z nich je
ale odplavena při menstruačním cyklu, kter ý je v tomto kontextu vnímán jako jakési
bezúčelné plýtvání vajíčky, aniž by došlo
k jejich oplodnění. Americká antropoložka
Emily Martin se v této souvislosti ptá, jak
potom chápat „nevyužití“ všech spermií,
které neoplodní vajíčko. Je jich něco kolem
2 trilionů.
Naše princezna Vajíčka ovšem byla trpělivá
a dbalá dobré pověsti, čekala proto dál. I přesto bylo v království rozhodnuto ji v zájmu její
bezpečnosti a úspěšné budoucnosti dopravit do
vysoké věže, kde ji také zavřeli (Vajíčka, vnímána
jako pasivní čekatelky, jsou transportována
do vejcovodu).
Naštěstí jel zrovna kolem akční princ S´perm-ii,
řečený druhý. Bleskově si prosekal cestu klestím,
v nejasných situacích si vybral vždy tu správnou
variantu a nakonec se dostal až do věže, kde
polibkem princeznu vysvobodil.
Spermie jsou naopak popisovány jako autonomní, samostatně pracující objekty. Jejich
specifické vlastnosti a schopnosti jim umožňují
najít vajíčko a proniknout jeho membránou,
to vše hrdinně a neohroženě – podobně jako
princové, kteří v pohádkách zachraňují nebohé
a trpící princezny. Vajíčko má v celém procesu
roli pasivního čekatele, bez možnosti cokoliv
ovlivnit.
O TOM, CO VŠECHNO VAJÍČKA PRO
SVÉ ŠTĚSTÍ UDĚLATI MUSELA
V rámci přírodních věd ale existují i texty, ve
kterých spermie nehrají roli silných penetrátorů obalu vajíčka. Jsou naopak popisovány
jako nejisté články, na jejichž slabosti může
celý proces oplodnění ztroskotat…
Bylo nebylo… No stejně jako prve, čeká princezna
Vajíčka ve věži. Jenomže marně. On totiž princ
S´perm-ii není zrovna nadán schopnostmi, takže
bloudí a bloudí. Skoro to vypadá, jako by věž, ve
které je princezna zavřená, obcházel. A tak princezna zkusí vystřelit světlici, kterou ve věži má.
Když už to vypadá, že se jí po několikátém pokusu
podaří prince přilákat, nestačí se divit. S´permii bloumá bezcílně kolem stěn hradu a věže, ve
které je princezna zavřená, jakoby si ani nevšímal.
Princezna tedy spustí princi dolů lano, přinutí ho
se přivázat a doslova si jej pak přitáhne k sobě do
komnaty, kde mu vysvětlí, co má dál udělat.
Někteří vědci popisují spermie jako slabé
a bloudící, které nejvíc energie vyplýtvají na
pohyb bokem, směrem od vajíčka. Aktivní jsou
naopak vajíčka, která jakoby spermie lovila.
Část jejich povrchu je obalená „lepícími“ molekulami, které mohou spermii zachytit – Martin
v této souvislosti upozorňuje na pojmenování
„agresivní chytač spermií“.
ZAZVONIL ZVONEC
A POHÁDKY JE KONEC
Pohádka je pro převyprávění obou přístupů,
které se vyskytují v přírodovědných textech
zvolena záměrně – jednoduše ukazuje, jak může
stejný příběh získat extrémně odlišné vyznění.
Věříme spíš pohádce o pasivně čekajícím vajíčku
a ženském menstruačním cyklu jako zmaření
nadějí se spermiemi-akčími hrdiny nebo naopak
příběhu o vajíčku, které lstivě připravuje past
na spermie, které jsou tak trochu neschopné?
Každý z příběhů samozřejmě odráží to, jak je
možné nahlížet na muže a ženy a na to, jakými
by měli být – trpně pasivními čekateli, dravci,
superhrdiny nebo třeba nemehly. A mravní
ponaučení, které má každá správná pohádka
v závěru mít a na které odkazují i texty Emily
Martin? Možná by stálo za to vyprávět ještě
třetí příběh. Třeba pohádku v pravém slova
smyslu, kde každý dělá co umí a jako hrdinové
vyjdou všichni zúčastnění.
21
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
V tajence naleznete aforismus, jehož autorem je Ambrose Bierce.
Vyluštění tajenky z čísla 333: Čím temnější nebe, tím světleji vyvstanou hvězdy.
Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Ivana Myšáková (Praha), Libuše Komárková (Hradec Králové), Bohumil Chromý (České Budějovice)
Soutěží se o: 3x knihu – Toulky světem bájí aneb S rozhlasem po stezkách mytologie. Ceny poskytl Radioservis, a.s.
– vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037
nebo e-mailem: [email protected] Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na
Vinohradské ul. č. 13, Praha 2. Pište si také o nový katalog na rok 2009. Kanceláře nyní sídlí na Olšanské 3, 130 00 Praha 3.
22
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Jiří Ptáček
ZÁVRAŤ PAMĚTI
PŘEHLÍDKA DOUGLASE GORGONA JE DALŠÍ Z LETNÍ ÚRODY PRAŽSKÝCH VÝSTAV SVĚTOVĚ PROSLULÝCH UMĚLCŮ, ALE TAKÉ SHRNUTÍM AMBIC NEJVĚTŠÍHO BATOLETE MEZI ČESKÝMI GALERIJNÍMI
INSTITUCEMI, CENTRA SOUČASNÉHO UMĚNÍ DOX.
Když se vloni na podzim otevřely
dveře Centra současného umění
DOX, úlevně si vydechli ti, kteří
znali příběh jeho komplikovaného
zrodu. Soukromý sen uměnímilovného podnikatele Leoše Války se
stal skutečností a současné umění
dostalo důstojný prostor světové
úrovně. Vzápětí se ale začaly šířit
obavy. Všem došlo, že zrekonstruovat industriální prostory v Holešovicích je jedna věc a věc druhá udržet
v podmínkách české neoliberální
kulturofobie nákladnou galerijní
mašinu v chodu. DOX ale zatím dělá
vše pro to, aby obavy rozptýlil. První
expozicí naznačil svůj potenciál,
následující výstavou Lukáše Rittsteina a Barbory
Špaletové vyvolal pochyby, jestli se příliš brzy
neorientuje na domácí mazlíčky, ale zároveň
přesvědčil, že i jim může dát křídla k velkorysému
instalačnímu rozletu. A když použijeme zavedenou terminologii filmových festivalů, současná
výstava Douglase Gorgona potvrzuje ambici DOXu
být institucí nejvyšší kategorie A.
CO UVÍZNE V HLAVĚ
Vstup mezi Krev, pot a slzy je velkolepý. Centrální hale DOXu vévodí dvě monumentální dvojité
projekce, zároveň dvě z nejznámějších tohoto
skotského autora, který prestižní Turner Prize
získal už v roce 1996, ve svých třiceti letech.
První se jmenuje Dvacetičtyřhodinové Psycho
a Hitchcockův film je v něm zpomalen tak,
aby běžel bez přestávky celý den. Na jednom
plátně ubíhají scény filmu okénko po okénku,
na sousedním také, ale pozpátku. Další dvojitá
projekce má název Hra na mrtvého; v reálném
čase a trénovaný slon v ní prochází bílým
funkcí a dostávají mírnou závrať.
A právě tuto sofistikovanou, ale
neukecanou hru s lidským vědomím lze považovat za jeden z klíčů
k jeho velkému úspěchu.
VŠECHNO JSEM ZAPOMNĚL
prostorem a chvílemi upadne, ztuhne a pak se
s námahou slonímu tělu vlastní opět zhoupne
na všechny čtyři.
Z Gordonových prací netrčí teoretizování,
jsou hlavně ohromujícími obrazy, v nichž je
pokoušen náš zrak (a případně sluch). Exkluzivní podívanou ale vždy podmiňují změny
obvyklých časových dimenzí a zapojení naší
paměti. Nejenže nám Gordon dovoluje zapojit
dlouhodobou paměť naplněnou zkušenostmi
a kulturním povědomím (třeba když se i v dalších dílech vztahuje k Hitchcockovým filmům),
ale provokuje rovněž paměť krátkodobou, která
nám v různých okamžicích svévolně špitá:
„Tohle jsem právě viděl. Nebo něco podobného
to bylo. Před chvílí, před okamžikem, před vteřinou třeba.“
Ať už tedy Gordon vezme cizí film a nějak ho
zpomalí, zdvojí nebo opozdí, nebo na slona
namíří několik kamer, před jeho videoinstalacemi zažíváme pocit, že naše vnímání
a paměť odklánějí od svých pragmatických
Kromě Gordonových videoinstalací DOX vystavil také umělcovy
fotografie a práce s textem. A také
v textech se pohrávání s krátkodobou pamětí opět objevuje. Na
pevných stěnách a prosklených
plochách nástupní rampy, schodišť
a mezaninů jsou jich desítky. Někdy
jsou to jen oznámení, jindy nás
oslovují nebo úkolují. Jak mezi nimi
postupně procházíme a čteme je, uvědomujeme
si, že se k sobě někdy vzájemně vztahují nebo se
jejich významy dotýkají. Je jich však tolik, že by
jejich pamatování vyžadovalo absolutní paměť.
Pamatování, vzpomínání a zapomínání smotávají
do jednoho klubka a závrať je zas zpátky.
ZÁZRAKY SE DĚJÍ
Na Gordonovu výstavu jsem šel v neděli. Zvyklý
být v českých galeriích sám, už ve vestibulu
mě zarazily hloučky lidí. A ještě většího
překvapení jsem se dočkal expozici. Žádný
nával, ale obstojný počet zaujatých mladých
lidí. Možná to nebylo Gordonem, ale slunečnou
nedělí a Černého Entropou na dvoře, před níž
lidé postávali jak před orlojem. Možná to ale
byl důkaz, že DOX už našel publikum. Možná
se dějí zázraky.
Douglas Gordon: Krev, pot a slzy. Centrum
současného umění DOX, Poupětova 1, Praha 7
(www.doxprague.org). Výstava potrvá do 27. září.
DAVID ČERNÝ
BARVY AVANTGARDY
David Černý odvezl Entropu z Bruselu dřív, než měl, aby demonstroval nesouhlas
se svržením vlády v době našeho europředsednictví. Zavěsil ji ale v DOXu, takže
se můžete na vlastní oči přesvědčit, že je a) odolná vůči povětrnostním vlivům,
b) skutečně velká a za c) že jako strašidelný hrad z poutě je zde sice vyobrazeno
pouze Rumunsko, ale že je vlastně celá poťouchlou pouťovou atrakci.
Trpíte-li stereotypními představami o Rumunsku, jděte do Národní galerie na
Barvy avantgardy. Představuje umění z let 1910–1950, které sehrálo významnou roli při utváření evropského moderního umění, a mělo i vlastní fascinující
historii. Návštěvou Barev avantgardy navíc vyvrátíte můj předsudek vůči
Čechům, že rádi pomíjejí všechno, co vzniklo „na východ od ráje“.
David Černý: Entropa. DOX Centrum současného umění, Poupětova 1, Praha 7
(www.doxprague.cz). Vystaveno do 4. ledna.
Barvy Avantgardy. Rumunské umění 1919–1950. NG – Veletržní palác,
Dukelských hrdinů 47, Praha 7 (www.ngprague.cz). Výstava potrvá do 20. září.
23
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Tereza Marečková
ČTVRTÝ SVĚT
ÚVAHY O BOHU A VÍŘE BÝVAJÍ NA SKUTEČNÉM VRCHOLU NOVINÁŘSKÉ TRAPNOSTI A JSOU STEJNĚ
NEPOPULÁRNÍ JAKO ZPRÁVY O TŘETÍM SVĚTĚ. BILANCOVÁNÍ JISKRNÉHO FRANCOUZSKÉHO KNĚZE
ZDÍCÍHO BYTY PRO TISÍCE CHUDÝCH PAŘÍŽSKÝCH RODIN I ESEJE KATOLICKÉHO INTELEKTUÁLA
TOMÁŠE HALÍKA ZKOUŠEJÍ Z RŮZNÝCH STRAN OHMATÁVAT RÁNY DNEŠNÍHO SVĚTA.
SPRAVEDLIVÝ HNĚV
PATŘÍ MEZI CTNOSTI
„Vážený pane prezidente, pokud v průběhu následujícího měsíce nezahájíte jednání s cílem umožnit
příchod jednoho milionu občanů zemí severní Afriky
do Francie, kde budou moci obdělávat disponibilní
úrodnou půdu, vyhodíme chrám Matky Boží v Paříži
do vzduchu.“ Vyostřená situace nerovnováhy
mezi chudými a bohatými světa nebo jen jedné
z pařížských ulic, dokázala nabrousit jazyk abbé
Pierra k výrokům (jako je výše uvedený fiktivní
dopis), které se nezaleknou žádné světské moci,
ani žádných společenských tabu. Henri Antoine
Groués (1912 – 2007) se stal knězem roku 1938.
Za války pomáhal prchat Židům přes Alpy do Švýcarska. Roku 1949 založil v Paříži humanitární
sdružení Emauzy pro bezdomovce a opuštěné,
které dodnes pracuje a má mnoho poboček po
celém světě. (O tomto hnutí jako o „škole svědomí
a občanské aktivity“ pomáhající lidem bez přístřeší
vyšla roku 2007 v Karmelitánském nakladatelství
kniha „Hadráři z Emauz“). Abbé sepisuje krátce
před svou smrtí odkaz a sumu poznání jadrným
a nezkrotným jazykem. Šlehá ohnivým mečem
především po nevšímavosti takzvaných „slušných
občanů“, kteří za nic nemohou a nic se jich netýká.
Činí tak s francouzským šarmem, který nepřipouští suchopárnost a prázdnou velkohubost.
Přímočaře také pojmenovává způsoby, jakým by
se nám tato nevšímavost mohla vymstít… Protože
„nespravedlivá není nerovnost, nespravedlivá je
neochota dělit se o to, co mám“.
PROLAMOVAT ÚZKÝ HORIZONT
NAŠÍ KAŽDODENNOSTI
„Spiritualita nelhostejnosti - Dotkni se ran“
kněze studentského kostela svatého Salváto-
ra u paty Karlova mostu
vybízí k podobnému
vykračování za hranice
bezpečné a omezené
osobní bubliny. Činí tak náročnějším a estetizovanějším jazykem, který ale nelze vinit
z akademického chladu. Tato poslední z dlouhé
řady autorových knih jako by opravdu šla nejdál a nejhlouběji k dnešku. Z labyrintu osobní
víry se otevřenýma očima dívá na svět kolem.
Zamýšlí se nad paradoxem hledání naděje
a lásky uprostřed tolikerého utrpení v dalekém
i blízkém okolí našeho domova, naší geografické polohy. Bolest světa je ostatně nejčastějším
argumentem taseným proti evangeliu nebo
Bohu. Tomáš Halík skrze promýšlení příběhu
o „nevěřícím Tomášovi“ nabízí možnost dojít
k cíli právě skrze živý dotek s oním utrpením.
Jeho čtrnáct esejů s pečlivě vystavěnou strukturou metafor, které neohromují zaumností,
ale spíš jednoduchou čistotou, dávají čtenáři
možnost vyrovnat se s protikladností světa,
z níž často bolí oči a zaléhají uši.
Není jistě náhoda, že se oba autoři dopouštějí láskyplné kritiky katolické církve, jejímiž
jsou a byli služebníky. Vyjadřují se
k ožehavým tématům jako je řešení
problému AIDS v Africe nebo antikoncepce obecně. Nepohybují se
v odtrženém světě planého uctívání,
naopak podrobují podobné způsoby
automatické zbožnosti kritice. Testament i Spiritualita nelhostejnosti
rostou z potřeb a propastí tohoto
námi tvořeného světa s džunglí
internetu, strachem z klimatických
změn nebo blyštivými celebritami
povrchnosti. Snaží se najít podobu
pokory vyrůstající z dnešního postmoderního světa a činí tak každá po
svém burcujícím způsobem. Konec
konců oba se již někdy staly terčem
kritiky ze svých vlastních řad.
A co že je to ten „čtvrtý svět“? Nejneviditelnější
ze všech vypočítávaných světů – totiž svět těch
nejchudších, kteří se pohybují pod našimi okny,
vedle nás v metru a na ulici, a my se díváme
skrze ně, jako by jich ani nebylo.
Abbé Pierre
Testament
překlad – Oldřich a Markéta Selučtí
Karmelitánské nakladatelství, 2009
Tomáš Halík
Dotkni se ran / Spiritualita nelhostejnosti
Nakladatelství Lidové noviny, 2008
NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH:
24
Mariolina Veneziová, Jsem tady už tisíc let
překlad – Gabriela Chalupská, Paseka
Chuck Palahniuk, Snuff, Překlad Richard Podaný
Odeon, 2009
Děj zachycuje období od sjednocení země v roce 1861 až po
devadesátá léta 20. století v městečku Grottole na jihu Itálie.
Výraznými postavami ságy statkářské rodiny Falconeových jsou
především ženy, důležité nositelky tradic a povinností, udržující paměť rodu, která sahá hluboko do minulosti.
Román kontroverzního amerického autora kultovního díla
Klub rváčů. V románu Snuff pornoherečka Cassie Wrightová
hodlá obsloužit rovných 600 mužů a tak překonat stávající
rekord. Doufá, že když při pokusu zemře, honba za dalšími
rekordy bude zakázána a její výkon zůstane navždy nejlepší.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Karel Veselý
DADAISTICKÝ POP O KOSATKÁCH A JINÉ PÍSNĚ
TŘI VOKALISTÉ, STOHY NOTOVÉHO PAPÍRU A KYTARY Z AFRIKY. DIRTY PROJECTORS PROSTĚ BEROU
POP ZATRACENĚ VÁŽNĚ A NATOČILI DESKU, KTERÁ PO VÁS BUDE CHTÍT TO STEJNÉ.
První psychologický úder zasadí tato deska
už svým názvem. Přečtete si ho a zarazíte se.
Bitte orca? Co to jenom může znamenat? Dobře,
jednotlivým slovům ještě rozumím. První je
německy „prosím“, druhé zase latinský název
pro kosatku dravou. Jenže co když jsou vedle
sebe a bez čárky? Co tím jenom chtělo brooklynské kvarteto Dirty Projectors říct? Když si
desku pustíte, dojde vám, že střetnutí s dadaistickým názvem desky byla jen příprava na
setkání s jejich hudbou. Protože první reakce je
stejná: Co to má jenom znamenat? Afro-funkové
kytary, akustické rytmy vypůjčené z kybernetického r‘n‘b, folkové popěvky, ambiciózní
vokální harmonie a to všechno zabalené originální zvukovou produkcí do neodolatelného
devítipísňového balíčku avantgardního popu.
Máte před sebou nejdiskutovanější desku
letošního léta od internetových blogů, přes
ospalé hospody univerzitních městeček až po
knihovny.
HARDCORE PO PAMĚTI
Multiinstrumentalista Dave Longstreth bral
hudbu tak vážně, že kvůli tomu vystudoval
kompozici na prestižní Yale. Od roku 2002
vydává desky pod jménem Dirty Projectors
a jeho diskografie zahrnuje písňovou operu
o Donu Henley (zakládajícím členovi The
Eagles) i několik koncepčních desek o životě
pěnkav. Na posledních deskách už jsou Dirty
Projectors regulérní kapela, kterou ale Longstreth průběžně proměňuje. Jako kvintento
natočili před dvěma lety album Rise Above.
Tvoří ji coveverze kompletní desky Damaged
od hardcoreových veteránů Black Flag. Dirty
Projectors ji však rekonstruovali jen po paměti,
tak jak si písně pamatovali přes propast dvou
desítek let. Skladby i texty se pochopitelně
někdy výrazně liší, přesto je Rise Above originální a vtipná meditace o síle (nebo spíše
soucitné slabosti) lidské paměti a Dirty Projectors zviditelnila v kruzích indierockových
fanoušků.
Ne vždy to ale byla láska na první pohled,
zatímco podle některých je Dave Longstreth
génius, podle jiných je to jen namyšlený fracek,
který před posluchači hraje hru hudebního
všeználka. Možná mají pravdu obě strany.
S kapelou i žánry manipuluje jako s nahraditelnými entitami, jako s notami na notovém
papíře. Vše mu ale odpustíte, když se do Bitte
Orca pořádně zaposloucháte.
NA HRANĚ POPU
Album lze nejlépe popsat jako švihlou jízdu po
okrajích popu. Za volantem sedí chlapík, který
má dostatečné sebevědomí, aby se pustil do
míst, kam by jeho kolegové nikdy neodvážili.
Jestli je současný americký indie rock často
kritizován za hudební konzervativnost, Dirty
Projectors rozhodně patří mezi projekty, které
se mohou pochlubit volnomyšlenkářstvím, aniž
by se ale přitom zpronevěřili písňovým kořenům
své hudby. Podobně jako u spřízněných kapel
jako jsou Of Montreal nebo Animal Collective
si ale budete muset zvyknout, že nic není tak
jednoduché, jak to na první poslech vypadá.
Skvělá singlová skladba Stillness Is The Move
nabízí současný r‘n‘b pop rekonstruovaný
optikou indie rocku, No Intentions zdobí kytarové sólo ve stylu konžského soukous a nervní
rytmika Remade Horizon zase odkazuje k math-rockovým experimentům. Všechny úchylky
a experimenty ale pracují ve prospěch originální vize Dirty Projectors. Jejich největší sílou
jsou tři vokalisté, které Longstreth aranžuje
s absolutní důsledností. Nakonec, vysvlečena
ze všech excentrických triků, je kapela nejkouzelnější - jen si poslechněte křehkou milostnou
baladu Two Doves, kterou zdobí andělské vokály
basistky Angel Deradoorian. Dirty Projectors
odsunuli konceptuální hrátky stranou a natočili
desku, která je stejnou měrou excentrická jako
je přístupná. A krásná.
Dirty Projectors Bitte Orca. Domino, 2009.
LETNÍ FESTIVAL BEZ KOMPROMISŮ
Už to vypadalo, že v Čechách nebude v létě festival, na který by se dalo zajít a nezpronevěřit se dobrému vkusu.
Doprovodný program festivalu GASK Artfest v podobě hudební přehlídky Creepy Teepee je ráznou odpovědí na
stesky hrstky fanoušků alternativní hudby. Žádné vykopávky a žádné ohrané festivalové jistoty, místo toho dramaturgie, za kterou by se nemusel stydět lecjaký festival na západ od našich hranic. V Kutné Hoře se představí
na ploše pěti dnů taková jména jako Final Fantasy, Lucky Dragons, HEALTH, Oneida, Handsome Furs nebo Bill
Callahan. Teď se ukáže, jestli čeští posluchači jezdí na festivaly za hudbou nebo za pivem a párkem s hořčicí.
Festival Creepy Teepee, 4. 8.–9. 8. 2009, Jezuitská kolej, Kutná Hora.
25
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Marta Harasimowicz
MEZI SVOBODOU A KOŠTĚTEM
„NA SVĚTĚ JE MNOHO ZLA, SANCHO, ALE NEJHORŠÍ JE ZAJETÍ,“ ŘÍKÁ RYTÍŘ DON QUIJOTE SVÉMU
SLUHOVI. KDYŽ SE V ZAJETÍ OCITNE ROMANOPISEC, MŮŽE SE STÁT, ŽE MU JAKO JEDINÍ LIDÉ, NA
KTERÉ SE BUDE MOCT SPOLEHNOUT, ZŮSTANOU JEHO VLASTNÍ HRDINOVÉ.
Miguel de Cervantes patří k spisovatelům, jejichž jméno je
každému jakž takž humanitně
vzdělanému jedinci povědomé.
Dobře známý je i hrdina Cervantesova největšího díla, který si
získal v evropské kultuře dokonce
status jakési archetypální postavy statečného snílka. Navzdory
představám, které do nás vtlačuje seriózní tón většiny učebnic
literatury, Cervantesův život byl
dost vzdálený dojmu chmurné
úcty, která vane z jeho dnešních
pomníků, a jistě i okolnosti,
v nichž se zrodila postava Dona
Quijota, byly dramatické. Většinu
svého života spisovatel prožil
v těžkých materiálních podmínkách, nějakou dobu strávil ve vězení, pět let byl
také otrokem v Alžíru. Právě tyto nepříliš známé
dramatické prvky Cervantesova životopisu se
staly inspirací pro Martina Heřmana Fryse, jehož
autorské a poněkud experimentální představení
spojuje motivy známé z Dona Quijota s obrazy
ze Cervantesova života ve snaze vykreslit jeden
z možných příběhů vzniku románu.
KŮŇ A STŮL
Představení Vy tomu věříte? Aneb Don Quijote
ve své první podobě vzniklo již před sedmi
lety, ovšem od okamžiku své premiéry je stále
pozměňováno (mnohdy významně) a vylepšováno autorem. Martin Heřman Frys se v inscenaci
omezil na koncept divadla jednoho herce, bez
dekorace a s malým počtem rekvizit. Navzdory takové koncepci se ovšem nedá říct, že by
představení působilo stroze. Každá rekvizita
zde najde mnohé možnosti využití – stůl je
obyčejným stolem, ale občas i koněm, koště
může být nejen koštětem, ale i ocasem nebo
dokonce i ženskou postavou.
Také herec, jakožto odsouzenec nucený
k samotě, zde hraje role mnoha postav. Jednou
ztvárňuje uvězněného spisovatele, jindy se
vtěluje do rolí postav Cervantesova románu:
Dona Quijota, Sancha Panzy, Dulcinei, kupců.
Scénická osobnost Fryse je jednou z věcí, které
na představení zaujmou nejvíc. Herec angažuje
do inscenace celé své tělo (a to s energií, kterou
na jevišti vídáme jen málokdy), interaktivnost
jeho hry vytváří někdy dokonce dojem, že jsme
svědky improvizace. Zároveň každá z postav,
která se vyskytne na jevišti, zachovává svůj
vlastní a jedinečný ráz.
NEBÁT SE VĚTRNÝCH MLÝNŮ
Frysova Don Quijota těžko vymezíme a zaškatulkujeme v rámcích konkrétního divadelní-
POHÁDKOVÁ MAŠINKA
Každý víkend v srpnu se po kolejích
smíchovského muzea projíždí divadelní
mašinka, která zve malé diváky do říše
pohádek.
Království železnic, Stroupežnického 23,
150 00 Praha 5
www.kralovstvi-zeleznic.cz
26
ho žánru. Na jevišti se střídají
vážné a komické polohy, občas
si připadáme jako diváci frašky
nebo dokonce cirkusu, někdy
nás dění vyprovokuje ke zcela
nekomickým a ne vždy pro nás
příjemným postřehům. Někdy
může tato žánrová a emocionální
nesourodost i dráždit a místy
není snadné se vyhnout pocitu,
že snaha předvést uměleckou
zručnost tvůrce poněkud zastiňuje hlavní ideu představení.
Ta by si ovšem rozhodně nezasloužila opomenutí.
Myšlenkou, kterou si můžeme
z Vy tomu věříte? odnést, je, že
každý člověk disponuje velkou
zbraní, kterou je představivost.
Právě představivost spojená s vědomím vlastní
individuality je tím, co spojuje vězně Cervantese
s „moudrým bláznem“ Donem Quijotem. Pro oba
dva se stane svět, který si vytvoří, útočištěm
a možností záchrany. U obou ovšem zároveň
bude existence onoho útočiště i výzvou: pokud
v sobě samých dokážou zkrotit to, co je omezuje
(krásná symbolická scéna, kdy Cervantes odhodí
koště, kterým se sám omezoval v pohybech)
a najít správný k vztah k sobě a k reálnému
i vymyšlenému světu, budou svobodní.
Proto může být Frysův Don Quijote i implicitní
výzvou pro diváka. I naše neúspěchy a pocity
úzkosti nejsou totiž často důsledkem ničeho
jiného než toho, že se bojíme postavit zábradlím, která jsme si kdysi sami vybudovali. Jsme
schopni vyhodit naše košťata?
Divadlo Půlnebí: Vy tomu věříte?
Aneb Don Quijote
LETNÍ LETNÁ 2009
Ve dnech 19. 8.–30. 8. si nenechte
ujít další ročník nejen cirkusového festivalu Letní Letná, jehož
součástí budou představení
českých i zahraničních souborů
pro dospělé i děti.
www.letniletna.cz
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Jan Kolář
NATURALISTICKÉ MELODRAMA
REŽISÉR DARREN ARONOFSKY SE PŘEDSTAVIL VÝRAZNÝMI SNÍMKY REQUIEM ZA SEN A FONTÁNA. VE
SVÉM POSLEDNÍM FILMU SE ALE VYDAL ÚPLNĚ JINÝM SMĚREM. WRESTLER, OCENĚNÝ ZLATÝM LVEM
NA FESTIVALU V BENÁTKÁCH A CENOU ZA MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON PRO MICKEYHO ROURKEHO, JE
DOKONALE VYBROUŠENÝM MELODRAMATEM.
Těží z kontrastu svého realistického provedení
a jednoduchosti svého poselství. Zároveň se
obohacuje i dalšími paralelami mezi fikcí a skutečností - příběh bývalé hvězdy wrestlingových
zápasů Randyho do značné míry koresponduje
i s osobním příběhem Rourkeho, herecké ikony
osmdesátých let.
NÁVRAT POHASLÉ HVĚZDY
Rourke/Randy zažil vrchol své slávy v osmdesátých letech, a po období přežívání se snaží
vrátit. S poznamenaným obličejem, který jako
by v sobě zadržoval tragédii pádu, uplynulého
času. Zlomený charakterem showbusinessu,
který ho předtím vynesl na vrchol. Rourke
v hlavní roli podává neuvěřitelný výkon, s tváří,
která po všech plastických operacích jako by
už nebyla schopná výrazu, s táhlými mechanickými pohyby a chůzí. Všechno ale dokáže
využít pro vytvoření postavy, již modeluje
s bolestnou pravdivostí. Dává jí zranitelnost,
sílu, jednoduchost, nostalgii. Randy je díky
němu obrazem světa, v němž se pohybuje, ale
zároveň pořád individualitou, skrytou pod
všemi nánosy. Jedinečné jsou například scény
v supermarketu, kde Randy začne pracovat jako
prodavač lahůdek, a i tady pojímá svoji práci
jako show. Vtipkuje s nakupujícími, hází po nich
masem, pořád vystupuje jako bavič.
Kamera často Randyho následuje v neustálém
pohybu, přivlastňuje si jeho hledisko nebo
ho pronásleduje jako stín, splývá s ním. Tak
skoro dokumentárním stylem zachycuje jeho
každodenní život: Randyho trénink na předem
připravené zápasy, kde je každý detail dopředu
domluvený, každé gesto, úder i fyzická bolest.
Neustálá hranost se odráží i v zákulisí zápa-
sů, kde se povzbuzuje a gratuluje, jako by šlo
o opravdové zápasy a vítězství. Film ukazuje,
jak Randy bere preparáty, opaluje se v soláriu,
zachycuje jeho volný čas – osamělost, domov
v přívěsu, konstantní problém s nedostatkem
peněz, pokusy o navázání kontaktu s dcerou,
návštěvy striptýzového baru a jeho vztah se
striptérkou Cassidy. I jí kamera někdy semkne
v pohledu, a ukáže celý moment jejího rozhodnutí v jednom záběru a divák se najednou
dostává ze všeho pozlátka k opravdovému
člověku, emoci.
POKŘIVENÉ ZRCADLO PUDŮ
To je jeden ze základních prvků filmu. Na jedné
straně je průzračně jednoduchý ve svém příběhu
a sdělení. Ve stylu, kterým navozuje jednotlivé
vztahy, je až kýčovitě barvotiskově všechno
jasné a očekávatelné, naplňuje dokonale žánr
melodramatu. Na druhé straně je film mistrovsky natočený, akcentuje dokumentárnost a přes
to netradiční spojení se dostává k základním
otázkám a emocím. Přivádí člověka i k úvaze
nad povahou wrestlingu jako takového. V naturalistickém zobrazení zápasů, jejich pozadí
a divácké atmosféry v ringu se člověk začne
ptát, o čem tato zábava vlastně je. Zaranžované násilí pro pobavení diváků, kteří přijímají
a chtějí onu aranžovanost. Vlastně až tak nejde
o nechání průchodu základním instinktům,
uvolnění agresivity, ale právě o používání agresivity jen pro vlastní potěšení. Vychutnávání si
hry na agresivitu. V něčem vlastně nepochopitelná perverzní zábava. Zatímco třeba porno
vychází ze základních pudů, tady se zacházení
s nimi dovádí do absurdity, mimo jejich obsah,
jde už jen o obraz, o show. Film navíc propojuje
příběh právě s wrestlingem, hlavní hrdina je
univerzální, ale zároveň takový, jaký je, je
kvůli němu. A v něm tak film dává svůj obraz
showbusinessu, podivné křeče fikce a reality.
V čem spočívá naše fascinace?
FRESH FILM FEST
12.–16. 8. 2009 proběhne v Karlových Varech další ročník festivalu studentských filmů Fresh Film Fest. Sedm filmových sekcí, z nich pět soutěžních
(„Theatre Optic“ uvádějící experiment a animaci, Centropa prezentující středoevropskou studentskou filmovou tvorbu, „Fresh Generation“, „Kontakt“ amatérských a nezávislých filmů a hlavní soutěž hraných a dokumentárních studentských filmů) utvoří znovu pečlivě dramaturgicky připravený program, kde můžete
vidět to nejlepší ze studentské tvorby z celého světa. Festival uvede komplexní retrospektivu televizní tvorby Petra Lébla, za účasti jeho bývalých spolupracovníků, například Jiřího Ornesta nebo Ivana Vyskočila. Dále festival uvede blok filmů černošské popkultury sedmdesátých let, žánru black exploitation nebo české
filmové debuty a druhé filmy posledních dvou let.
Více informací najdete na www.freshfilmfest.net
27
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Václav Líme
PRODEJCI NP PRACUJÍ, NEŽEBRAJÍ!
ČLÁNEK LIDOVÝCH NOVIN S TITULKEM „ZA KRIZE SE ŽEBRÁ ŠPATNĚ“, DOPROVÁZENÝ VELKOU FOTOGRAFIÍ
ŽEBRAČKY, SKRÝVAL PŘEKVAPENÍ. VÍCE JAK Z POLOVINY POJEDNÁVAL O PRODEJI NOVÉHO PROSTORU.
NAŠI PRODEJCI SE TAK ZÁSLUHOU POVRCHNÍCH MÉDIÍ OPĚT OCITLI VE SPOLEČNOSTI, O KTEROU ANI
TROCHU NESTOJÍ.
Jmenuji se Václav a jsem prodejcem NP u Městské knihovny na Mariánském náměstí. Nedávno
jsem, tak jako každodenně, četl denní tisk
ve veřejné čítárně knihovny. Čtu totiž pravidelně veškeré zde dostupné deníky, kromě
regionálních. Při své četbě jsem v Lidových
novinách narazil na článek od jistého Pavla
Škopka, který pojednává o žebrácích v Praze.
S některými ze zmiňovaných žebráků údajně
i udělal rozhovor. Co však je na tomto článku
podstatné, je fakt, že tento redaktor nás
prodejce Nového prostoru přiřadil do stejné
kategorie a spojuje nás tak s žebráky! Tento
článek mě osobně pobouřil a domnívám se, že
i některé další prodejce, proto jsem se rozhodl
na něj na stránkách NP zareagovat.
Vážení čtenáři! My prodejci nejsme žádní
žebráci, ale děláme si svou práci, tak jako vy
naši zákazníci chodíte do práce či studujete.
Peníze, které získáme prodejem používáme na
nákup nových časopisů a ze zisku si zajišťujeme obživu. Jak asi dobře víte, prodejci NP
jsou sociálně slabí lidé a většina z nás, včetně
mé osoby, jsou i bezdomovci. Jsme ale lidé,
kteří se snaží ze své svízelné situace dostat
a to i v dnešní nepříznivé době. Pracujeme,
snažíme se získat vhodné bydlení a zařadit se
mezi vás, „řádné občany“. Nejsme osoby, které
na svou situaci rezignovaly např. tím, že by
propadly alkoholu v podobě krabicového vína
a denní opilostí řeší svůj problém. Takoví lidé
si opatřují finance krádežemi nebo žebrotou.
Já nejsem alkoholik ani uživatel drog nebo
žebrák. Jedinou mou drogou je prodej NP,
neboť díky tomuto časopisu se mi daří překonávat negativní životní období, v kterém
jsem se náhle ocitl.
Prodejce NP má jasně vymezené povinnosti,
které se blíží povinnostem běžně zaměstnaných lidí. Musí dodržovat kodex prodejce,
uvedený v časopise, jinak mu hrozí pozastavení prodeje nebo úplné vyloučení. Už proto si
prodejci nezaslouží být v novinách zmiňováni
zároveň s žebráky a sběrači železa.
Závěrem bych chtěl poděkovat všem kupujícím a čtenářům NP za jejich sociální cítění
a nezištnou pomoc, kterou nám prodejcům
prokazují. Vřele vám všem děkuji!
Václav Líme, prodejce u Městské knihovny,
Mariánské náměstí.
Majka si dovoluje oznámit všem svým věrným
zákazníkům a příznivcům, že oslavila 49.
narozeniny a změnila prodejní místo. Místo
na Masarykově nádraží ji napříště naleznete
ve vestibulu stanice Staroměstská.
PLATNÉ PRŮKAZKY PRODEJCŮ NP
V PRAZE A BRNĚ KUPUJTE, PROSÍM, ČASOPIS NOVÝ PROSTOR JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ:
1. jsou viditelně opatřeni platnou průkazkou prodejce
2. stojí na prodejním místě, které mají uvedené na
průkazce
3. mají titulní stranu prodávaného časopisu označenu
číslem, které se shoduje s číslem průkazky prodejce
4. chovají se podle Kodexu prodejce
V ostatních městech ČR je každý prodejce časopisu
Nový Prostor viditelně označen průkazkou prodejce
s vyznačeným prodejním místem.
V případě jakýchkoliv připomínek k prodeji či prodejcům volejte na čísla: Praha: 2222 333 09 nebo 608 259 039, Brno: 545 217 297 nebo 773 153 380
28
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
SMS A E-MAILY
Dobrý den,
velmi oceňuji váš časopis a pravidelně si jej kupuji. Připadá mi velmi
potřebné pomoci lidem, kteří jsou dole a chtějí s tím něco dělat. Kromě
toho jsem v něm vždy našel zajímavé čtení. V posledním čísle jsem si
přečetl „fejeton“ Jana Sterna. Mrzí mě že v jinak velmi slušném časopise otiskujete podobné slátaniny. Úmyslně opomíjím jeho slohovou
kvalitu. Fejeton má být krátký, vtipný, úderný útvar který ironizuje
a zesměšňuje něco hloupého. Tento paskvil nesplňuje ani jeden atribut. Představuje rozplizlé, bezduché plácání bez hlavy a paty, které
má za úkol pouze zaplnit prázdnou stránku. Vůbec nechápu, proč bez
důvodu zesměšňuje něco, co po dlouhých létech „žumpovatění“ naší
politiky má aspoň náznak slušnosti, politické úrovně a odpovědnosti?
Proč stejným způsobem nerozebírá ostatní politické subjekty? Tento
článeček je trapný, bez jediné zajímavé myšlenky, bez vtipu a bez
nadhledu. Máte zapotřebí otiskovat podobnou vatu?
S přátelským pozdravem
Radek Čos
Odpověď redakce:
Rozebírat již zavedené politické subjekty nám připadá jako plýtvání
časem i trpělivostí čtenářů.
Nový hráč si však podle našeho názoru trochu pozornosti zasluhuje,
můžete to brát jako důkaz váhy kterou mu tímto přiznáváme. Mrzí
nás, že se vás fejeton dotknul, ale při vzpomínce na to, jak dopadly
předchozí pokusy o obrodu naší politické scény, je myslím trocha
skepse a nedůvěry na místě. Navíc je vzhledem k minulosti hlavních
protagonistů velmi obtížné zbavit se dojmu, že spíše než o „čerstvý
vítr“ jedná o „novou vlnu se starým obsahem“.
Vážená redakce,
fejeton Jana Sterna v č. 333 Nového Prostoru mi připomněl článek
Pavla Šafra v příloze „Kavárna“ M. F. Dnes ze dne 4. února 2006
s výstižným titulem „Zajatci vlastní nenávisti“ a s podtitulkem „Proč
v české společnosti panuje tak nevlídné klima? Někdy jsme jako klubko
zmijí“. Autor v něm zjišťuje, že společenská atmosféra v Česku je
výrazně horší, než na Západě, což mohu potvrdit z vlastních bohatých
zkušeností. Doporučuji důtklivě panu Sternovi, takto sžíravému
a nevybíravému kritikovi, aby si jej pozorně přečetl. Snad potom půjde
KODEX PRODEJCE
PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických
či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností,
ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze,
pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby
opustil své prodejní místo.
do sebe a opraví své jednostranné smýšlení. Vím, že neodpovídáte na
dopisy, asi to nestačíte, ale musel jsem vyjádřit své mínění. Mrzí mě
to, protože před časem se mi ještě články v N.P. líbily, jak jsem vám již
sdělil. Nebývá mi než se ptát: „Cui bono?“
S pozdravem, Karel Micka
Odpověď redakce:
Děkujeme za pochvalu i připomínky. Fejetony pana Sterna se spíše než
sžíravou kritikou vyznačují velkou mírou nadsázky a humoru a rozhodně si nemyslíme, že by jimi někomu či něčemu sloužil. Politikou
se zabývá jen zcela výjimečně, podobně, jako je výjimečný sám vznik
strany TOP 09.
Co se týče atmosféry v naší zemi, máte jistě pravdu, jen mi přijde
poněkud paradoxní, že ji charakterizujete pomocí článku Pavla Šafra.
Domnívám se totiž, že tento putovní šéfredaktor českých médií svým
působením k neblahé atmosféře u nás velmi významně přispívá.
Stačí se podívat, jak se pod jeho vedením proměnil týdeník Reflex.
Ten druhdy patřil k tomu nejlepšímu mezi tištěnými médii a snažil se
nahlížet realitu z nejrůznějších a mnohdy neobvyklých úhlů pohledu.
Dnes jeho obsah připomíná velmi nenávistnou propagandu, posunující
hranice mediálního nevkusu zase o kousek dál. Stačí připomenout
způsob zobrazování panem šéfredaktorem neoblíbených osobností
na obálce časopisu – jednou jako Adolfa Hitlera, ondy krvelačného
upíra, nejnověji pak blázna ve svěrací kazajce. Navíc se obávám se, že
konkrétně na téma strany TOP 09, kterou se minule zabýval i pan Stern,
by se v Reflexu našlo hned několik nevybíravě kritických příspěvků,
o jednostrannosti nemluvě.
Dobrý den, NP si kupuji jen občas a články mě zaujmou jen některé, ne
že by byly tak zlé, ale jen mě „nevzalo“ téma. Ale v NP 333 mě fejeton
Jana Sterna „Tajíme oč půjde“ opravdu rozesmál a pobavil! Musím si NP
kupovat častěji… Opravdu dobré díky.
Čtenář z Olomouce
Vyřiďte prosím můj dík a pozdrav prodejci ze Skalky (1293) právě jsem
si od něj koupila NP. Jeho milé a laskavé vystupování mi rozehřálo
srdce i rozesmálo duši po dlouhých dnech chmur a beznaděje.
Krásný den, Karolína
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat,
zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový
Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem
a fotografií a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí,
že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex
prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP
– mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
29
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
The Big Issue in Scotland, Adam Forrest
July 13, 2009
A NATION DIVIDED
IN RECENT WEEKS ISRAELI PRIME MINISTER BENJAMIN NETANYAHU HAS TENTATIVELY BACKED THE
CREATION OF A PALESTINIAN STATE. YET ISRAEL STILL CANNOT COME TO TERMS WITH ITS INTERNAL
ONE MILLION-STRONG ARAB POPULATION, WHO ARE VIEWED AS SECOND-CLASS CITIZENS. ADAM
FORREST TRAVELS TO THE MIDDLE EAST TO MEET THOSE WHO SAY THEIR COUNTRY IS ‘AT WAR WITH
THEIR PEOPLE’.
Walking through the village of Ayn Hawd, high
in the hills of Mount Carmel, life appears too
peaceful for a community of criminals. The
Mediterranean, a blue blur on the horizon,
gifts a gentle breeze as old women stroll from
house to house. Children are ambling out from
a tiny makeshift school, and at the end of the
dusty ridge road it is quiet enough to hear the
patter of lizard feet across the crimson walls of
the building overlooking the forest.
The building belongs to Mohammed Abu Haija,
whose grandfather created this settlement from
cattle sheds when his Arab village, five miles
down the road, was seized by the victorious
Jewish army in 1948. The village was turned
into a Jewish artists’ kibbutz and given the
Hebrew translation of Ein Hod.
This left the 50 or so families of the new Ayn
Hawd cut off from the state as outlaws, like
many others across northern Israel who were
unwilling to leave the country or be packed
into designated Arab towns. Abu Haija, the
inheritor of a long family struggle, looks out
at the valley below, his faced lined and eyes
reddened from the decades-old struggle for
status and basic amenities (electricity has been
connected to most, but not all, of the homes
in the last 10 years).
“The view is all we have,” he sighs. “Yes, it is
more beautiful than the other village, but it
doesn‘t matter. It has been a constant battle
just to live, to try to be treated as equals,
instead of class-b citizens. Over the years, it
drives you crazy.”
The ghostly survival of the unrecognised villages, (there are still around 100 not on any
official map), provides a template for the fate
of Israeli Arabs more generally. As Abu Haija
puts it: “We exist, but we don’t exist.”
The Arabs make up almost 20 per cent of Israel’s
population, but their troubles are largely
forgotten, as long as the blood and thunder
of Gaza and the West Bank continue to capture
all the headlines.
To be both Arab and Israeli is not the easiest of
identities to manage. There is a saying among
30
Slovníček:
Tentatively – předběžně
Ambling – loudající se
Inheritor – dědic
Reddened – zarudlý
the minority here: “My country is at war with
my people.” Since the exodus of Palestinians
in 1948 remains such a vociferous rallying cry
across the region, it has been easy to neglect
the displacement of those left behind. More
than 60 years later, planning laws still forbid
prescribed Arab settlements from any expansion beyond “blue lines”. Serious overcrowding
and squalor is the inevitable result.
Things have become even trickier since the
general election a few months ago, when
Avigdor Lieberman’s far-right nationalist party
announced itself as a major political force.
The Union for Reform Judaism called
Lieberman’s anti-Arab campaign “outrageous,
abominable, hate-filled”. Upon becoming Prime
Minster, Benjamin Netanyahu made Lieberman
foreign minister and a key ally in his coalition
government.
Lieberman is now demanding the minority
pledge allegiance to Israel as a Jewish state,
or lose citizenship. Arab street protests in the
wake of attacks on Gaza and Lebanon in recent
years have raised fears their sympathies lie
with Israel’s enemies. Lieberman refers to the
small handful of Arab members in parliament
as pro-Hamas “collaborators”, telling them
prior to the election that “a new administration
will be established and then we will take care
of you”.
Although Arab citizens already face restrictions on visiting family in the Muslim world
and on marrying anyone from the occupied
territories, one of Lieberman’s loyalty laws
has proved more provocative than any of his
previous ideas.
His Yisrael Beiteinu party is trying to push through a ban on all commemoration or teaching
of the Nakba (the “catastrophe”) – the day the
Arabs mark the loss of Palestine.
Only one interpretation of history is to be
allowed. These are depressing developments for
the diminished Jewish leftists, and organisers
of the Arab community. Dr Adel Manna, one of
Israel’s leading academics in Arab affairs, believes suspicion has hardened into hostility.
Like many Arabs, he can recount the interrogation he and his family receive at Tel Aviv airport,
and cites a recent report suggesting 67 per cent
of the Jewish majority believe anyone defining
themselves as Palestinian is an enemy of the
state. Almost the same proportion, 68 per cent,
would refuse to live in the same building as
an Arab.
“If you call yourself Palestinian, you are immediately part of a fifth column, somebody the
security forces will need to look at,” Dr Manna
explains. “If the government is excluding me
from real citizenship, why should I continue
calling myself an Israeli? There is no Israeliness
in Israel. “You are either a Jew or Arab, but
nothing in common that is Israeli. I now have
no share in the common good of this state. We
have a country that resembles the apartheid
system.”
Pozice:
Úvazek:
Nástup:
vedoucí pobočky Brno /sociální pracovník
plný, smlouva na dobu určitou
ihned
Nový Prostor, o.s. hledá vedoucího pracovníka do své brněnské pobočky. Obsahem práce je vedení brněnského
denního centra určeného pro sociální rehabilitaci – podporu sociálně znevýhodněných a vyloučených lidí
v uplatněná na trhu práce zapojením do našeho projektu „streetpaper“.
Hlavní náplň práce:
Zajištění chodu brněnské pobočky-technicko organizační
Přímá klientská práce
Administrativní
Požadujeme:
Vzdělání VOŠ nebo VŠ vyhovující požadavkům zákona o sociálních službách
(případně SŠ s absolvovaným akreditovaným kurzem)
Zkušenosti s vedením týmu a organizační schopnosti
Komunikační dovednosti
Orientaci na výsledky a práci s lidmi
Uživatelskou znalost MS Office
Zkušenosti s realizací projektů financovaných z ESF vítány
Nabízíme:
Zajímavé finanční ohodnocení
Malý, příjemný kolektiv
Zaškolení a předávání zkušeností z pražského centra
Možnost seberealizace,vzdělávání a zapojení se do dalšího rozvoje společnosti
Životopis a motivační dopis prosím zasílejte na adresu [email protected] nejpozději do 15. 8. 2009
TIRÁŽ
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení
Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší
v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí
lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv
Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme,
prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce,
publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Představenstvo o. s. Nový Prostor:
Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers
a projektu No Borders.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Tisk: Europrint a. s.
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309,
Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena
Vosáhlová ([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Příční 4/111, 602 00,
Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]),
Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl,
tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový dům pro muže – budova
„B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914
([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16,
301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc,
Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus,
Milena Dostálová, tel.: +420464629249 ([email protected]),
Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988,
České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388
MINISTERSTVO PRÁCE
a sociálních věcí ČR
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
Adresa redakce: Nový Prostor, Řeznická 14
Praha – Nové Město, 128 00
tel.: 222 233 309
e-mail: [email protected]
koncept: Robert Sztarovics
výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková, tel. 608 150 553
šéfredaktor: Alexandr Budka, tel. 774 789 079
redakce: Martina Křížková, Tomáš Havlín, Zuzana Brodilová
grafik: Kamil Tamášek
grafický koncept: www.lab-ad.cz
inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
NÁZORY AUTORŮ NEMUSÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE.
Pokud chcete pomoci jinou cestou a přispět tak na projekty,
které připravujeme pro lidi bez přístřeší a lidi v těžké životní
situaci, můžete zaslat svou finanční pomoc také přímo na náš
sbírkový účet:
1061013598/5500
Také touto cestou se můžete stát členy Klubu přátel
Nového Prostoru.
Pokud se rozhodnete přispět tímto způsobem, nezapomeňte
vyplnit dotazník pro dárce, který je umístěn na našich stránkách
www.novyprostor.cz/casopis v rubrice Jak pomoci. Pokud se
nebudete chtít stát členy Klubu přátel Nového Prostoru, přesto
bychom vás rádi poprosili o vyplnění dotazníku, alespoň Vaší
kontaktní nebo e-mailové adresy, abychom vás mohli alespoň
zařadit do slosování o drobné dárky a posílat vám alespoň jednou
za rok informace o tom, jak bylo s vašimi penězi naloženo.

Podobné dokumenty

Číslo 2006/2

Číslo 2006/2 však nenávratně zmizel v minulosti a jeho kouzlo se k nám vrací pouze z knih. A jak známe advent v naší současnosti? Je to čas předvánoční, který začíná čtvrtou neděli před Štědrým dnem. Symbolem j...

Více

Vydání Příroda Wildlife 07-08_2008

Vydání Příroda Wildlife 07-08_2008 léto. Paradoxně právě od tohoto dne se začínají dny zkracovat. Těšíme se tedy na léto, které se nám vzápětí začne pomalu, ale neúprosně ztrácet před očima. Je to zákonitost, kterou člověk neovlivní...

Více

Známé - neznámé Reportáž a další zajímavosti ze světa

Známé - neznámé Reportáž a další zajímavosti ze světa zprávy pro příjemce uveďte prosím heslo „časopis“) a věříme, že každý čtenář pravidelně sám ocení přínos naší práce pro Vás. Věříme totiž na lidskou ušlechtilost a to, že každý člověk je v zásadě d...

Více

PDF

PDF přiznal, navíc to bude Livii asi fest rajcovat. Protože je to na ego hustej náhul. Sem zvědavej kam Klaus bude mířit dál. Jestli na pána planety, vládce vesmíru a nebo se prohlásí za pár let za boh...

Více

Oskar Krejčí - Válka - Vysoká škola medzinárodných a

Oskar Krejčí - Válka  - Vysoká škola medzinárodných a NATO, zapojila se do války Aliance proti Jugoslávii a Libyi. Od té doby se vojáci Armády ČR zúčastnili a účastní dalších vojenských misí – a to i v zemích, s nimiž Česko nikdy nemělo žádné vážné sp...

Více