obsah: editorial - Apoštolský exarchát

OBSAH:
EDITORIAL ................................................................................................................ 3
SLOVO OTCE BISKUPA ............................................................................................... 4
INFORMACE A AKTUALITY ........................................................................................ 5
SETKÁNÍ BISKUPŮ MUKAČEVSKÉ TRADICE ............................................................... 6
NEJHEZČÍ DÁREK ...................................................................................................... 7
ЖЫТТЯ ЛЮДИЙ НЕОРДИНАРНЫХ: БЛ. ЄП. ТЕОДОР РОМЖА .................................. 10
HISTORIE MUKAČEVSKÉ EPARCHIE ........................................................................ 15
HISTORIE NAŠICH CHRÁMŮ: KOSTEL SV. MAŘÍ MAGDALÉNY V BRNĚ.................... 16
LITURGICKÉ POJMY: RIPIDY .................................................................................... 17
VÁNOČNÍ PŘÍBĚH .................................................................................................... 19
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. JOSAFAT KUNCEVIČ (12. 11.) ......................................... 20
NAJDETE NÁS NA INTERNETU? ................................................................................ 21
EDITORIAL
Vážení a milí čtenáři,
držíte v ruce vánoční, dvanácté
číslo našeho časopisu. Právě tímto
číslem si připomínáme dva roky od
okamžiku, kdy časopis Exarchát vyšel poprvé. Chceme vám proto poděkovat za přízeň, kterou jste nám
za tuto dobu projevili. Začátek třetího roku naší existence s sebou přinese několik změn. Po dvou letech
ukončujeme rubriku, kterou jsme
věnovali jednotlivým liturgickým
předmětům. I když mnohé z nich
důvěrně známe, bylo v mnoha případech dobré objasnit si jejich původ a vznik, význam a využití. Zároveň začneme s pravidelnou rubrikou Poznáváme svůj obřad, která
bude vycházet v ukrajinském jazyce.
V dnešním čísle přinášíme rozhovor s jedním z našich věřících, Ri-
chardem Vocelem z tiskového střediska České biskupské konference.
Popovídali jsme si s ním o slavení vánočních svátků v řeckokatolické rodině, která předtím žila na východním
Slovensku, dnes žije v Praze.
Zvlášť bychom chtěli upozornit
na text o internetových stránkách
našich farností. Najdete v něm aktuální adresy některých našich farností
a samozřejmě i tu exarchátní. Domníváme se, že je důležité, abychom
my, řeckokatolíci, v různých koutech naší republiky o sobě věděli a
byli informováni, případně spolu
komunikovali a vzájemně se obohacovali.
Přejeme vám příjemné čtení našeho časopisu nejen pod stromečkem a těšíme se na setkání s vámi v
příštím roce. Na shledanou!
Redakce
3
SLOVO OTCE BISKUPA
Drazí čtenáři,
když se člověk
začátkem listopadu prochází městy, ale i
vesnicemi, vidí už kolem sebe různé vánoční reklamy a
ozdoby. Je to trochu brzo, ale
žádný obchodník si nechce nechat ujít tu dobu, kdy lidé jsou
trochu více marnotratní a kupují nepotřebné věci, jen aby
udělali radost druhým, a nejednou dnes už jenom sobě.
Zisk je nejvyšším zákonem, kterému se podřizuje pomalu vše.
I Vánoce, narození Páně, slavení křesťanských svátků radosti
a pokoje se proměňují (nebo už
proměnily) u většiny lidí na
honbu po obchodech, nákupech
jídla a pití, případně nějaké rekreace na horách. Do kostela
z nich zavítá jenom zlomek.
Obchodníci si přivlastnili křesťanské svátky a udělali z nich
konzumní hýření. V novinách
se nejednou píše, kolik lidi na
Vánoce utratili a o kolik to bylo
více než minulý rok, co je znakem blahobytu a spokojenosti.
Ale je tomu doopravdy tak?
4
Pro nás by to mělo být jinak.
Máme vrátit – alespoň v úzkém
osobním okruhu – Vánocům
jejich pravé kouzlo a půvab. Jenom tak splní to, co od něj
v skutečnosti očekáváme: setkání s Bohem v naší nejhlubší
lidské vrstvě. A to je možné jenom v tichu Vánoc, v tichu svaté noci, v tiše prožívaném soustředění na to nejpodstatnější
v našem životě: na příchod
Druhé božské osoby do světa a
jeho příchod – zvláště v průběhu těchto svátků – do naší duše. Vše ostatní je jenom ozdoba,
která nemá zásadní místo
v našem životě. Narození Páně
je největší historická událost,
která zásadně ovlivnila plynutí
dějin a tok života světa, a tedy i
našeho života. Nejen změnila,
ale stále mění.
Požehnaný Nový rok a skutečné duchovní prožití svátků
Narození Páně přeje a žehná
Ladislav
INFORMACE A AKTUALITY
Z exarchátu
•V den památky sv. Ludmily, mučednice, 16. září 2007, slavil apoštolský exarcha Mons. Ladislav Hučko spolu s biskupským vikářem o. Vasylem Slyvotským archijerejskou liturgii v kostelíku
sv. Ludmily na Tetíně u Berouna. Právě
zde sv. Ludmila, kterou pokřtil sv. Metoděj, přišla r. 921 úkladně o život.
• Řeckokatolická farnost v Liberci má
svůj domov v kostele zasvěceném Povýšení svatého kříže. Podle starého
stylu připadl chrámový svátek na neděli 23. září 2007. V ten den navštívil
farnost biskup L. Hučko a za hojné
účast věřících odsloužil svatou liturgii
spolu s místním administrátorem o.
Ivanem Semotjukem. Při liturgii zazpíval sbor z Německa.
• Dne 7. října 2007 byla sloužena Svatá
liturgie Jana Zlatoústého k 250. výročí
uctívání milostivého obrazu Panny Marie Týnecké ve farnosti Moravská Nová
Ves. Hlavním celebrantem byl o. František Kozár, koncelebrovali o. Jiří A. Pleskač, o. Michael Špaček, o. Libor Salčák,
o. František Puchnar a o. Pavel Křivý.
• Dne Dne 7. října 2007 uskutečnil exarcha L. Hučko pastýřskou návštěvu řeckokatolické farnosti v Brně. V kostele sv.
Máří Magdaleny sloužil spolu s biskupským vikářem o. Jozefem Blaščákem, o.
Jiřím A. Pleskačem a o. Vasylem Gorblyanskym archijerejskou liturgii. U této
příležitosti si o. Blaščák připoměl patnácté výročí svého kněžského svěcení.
• Ve dnech 22. - 26. října 2007 se kněží
a někteří pastorační asistenti zúčastnili
ročních duchovních cvičení, které letos
vedl náš exarcha L. Hučko. Tématem
rozjímání a úvah byl mnohoznačný pojem řeči (řeč ticha, řeč stvoření, řeč těla,
řeč slova-pravdy, řeč svědectví). Místem
duchovních cvičení se letos stal Kapucínský klášter v Praze - Loretě.
• Další příležitost k účasti na pravidelných bohoslužbách mají řeckokatolíci a
příznivci východního obřadu v Přerově.
Nedělí, 28. října 2007, začaly pravidelné
sv. liturgie v kostele sv. archanděla Michaela, které se budou konat vždy v
16.00 hodin. Díky patří hlavně přerovské římskokatolické farnosti, která pro
tento účel poskytla prostory a administrátoru naší farnosti Olomouc. o. Rostislavu Stroyvusovi, za obětavost a ochotu.
• Skupina asi dvaceti řeckokatolických
věřících spolu se svým biskupem
Mons. Williamem Škurlou z Van Nuys
(USA) navštívila ve dnech 7. - 9. listopadu 2007 při svém pobytu v Evropě i
Prahu. Dne 8. listopadu 2007 po prohlídce Prahy završila svůj pobyt liturgií
v chrámu sv. Klimenta, kterou spolu s
W. Škurlou sloužil exarcha L. Hučko.
• Dne 17. listopadu 2007 přijal v Praze v katedrálním chrámu sv. Klimenta
z rukou biskupa L. Hučka svátost
kněžství jáhen ThDr. Tomáš Mrňávek.
Slavnosti se zúčastnili emeritní biskupové našeho exarchátu Ivan Ljavinec a
Eugen Kočiš, generální vikář Mons.
Milan Hanuš, biskupští vikáři Vasyl
Slyvockyj a Jozef Blaščák a mnoho
dalších hostů. Primiční bohoslužbu
sloužil novokněz 18. listopadu 2007
opět v pražském chrámu sv. Klimenta.
5
Ze života církve
• 25. září tohoto roku nebeský Otec
povolal k sobě sestru Volodymyru Dr.
Emmu Dutkovou, baziliánku, rodnou
sestru PhDr. Olgy Dutkové (manželky
o. Borise Turkyňaka a dlouholeté dirigentky sboru Byzantion). Sestra Volodymyra zemřela v 89 roce života a
v 70 roce zasvěceného života v klášteře sester baziliánek v Prešově. Sestra
Volodymyra se narodila v roce 1918
v Užhorodě v rodině řeckokatolického
kněze a byla neteří Mons. Augustina Vološina. V roce 1952 byla v Praze za náboženskou činnost odsouzena a na 16
měsíců uvězněna. (více viz: Václav Vaško,
Likvidace Řeckokatolické církve, kapitola – Proces „Ljavinec a spol.“) Pohřeb
se uskutečnil 27. září a zádušní sv. liturgie byla sloužena 28. září v kapli
sester baziliánek v Prešově.
• U příležitosti 60. výročí násilné smrti mukačevského biskupa, blahoslaveného Teodora Romžy, proběhlo v
Užhorodě ve dnech 28. října – 2. listopadu 2007 setkání biskupů mukačevské
tradice. Zúčastnilo se ho 12 biskupů z
Ukrajiny, Slovenska, Česka (exarcha
Ladislav Hučko), USA, Maďarska a
Srbska a Černé Hory.
• Svatý Otec Benedikt XVI. přijal rezignaci maďarského biskupa Mons.
Szilárda Keresztese z důvodu dovršení
kanonického věku. Vatikán o tom oficiálne informoval dne 10. listopadu
2007. Dnes již emeritní biskup působil
jako apoštolský exarcha v Miškolci a
současně jako vladyka v eparchii
Hajdudorog. V květnu 2003 navštívil
při příležitosti biskupského svěcení
pražský apoštolský exarchát.
• Ve Za první krok k jednotě křesťanských věřících označil Vatikán dohodu, k níž dospěli experti katolické a
pravoslavné církve ohledně papežského úřadu. Společný dokument, který
byl zveřejněn 15. listopadu 2007, přiznává papeži prvenství před ostatními
biskupy a patriarchy. Vůbec poprvé od
schizmatu, které v roce 1054 rozdělilo
křesťanskou církev na západní katolickou větev a východní, ortodoxní, se
představitelé obou směrů dokázali sejít k diskuzi o úloze římského biskupa,
papeže.
vf
SETKÁNÍ BISKUPŮ MUKAČEVSKÉ TRADICE
U příležitosti 60. výročí násilné smrti mukačevského biskupa, blahoslaveného
Teodora Romžy, který zemřel otrávený agentkou KGB v mukačevské nemocnici 1.
11. 1947, uskutečnilo se v Užhorode ve dnech 28. 10. –. 2.11. 2007 setkání biskupů
mukačevské tradice. Patří k nim čtyři biskupové z USA (z nich se setkání účastnili
metropolita pittsburský Bazil Schott OFM, John Kudrick z Parmy a William C.
Skurla z Van Nuys), jeden biskup z Kanady pro Slováky byzantského ritu, Mons.
John S. Pažak, apoštolský exarcha z Košic, vladyka Milan Chautur, prešovský
eparcha vladyka Ján Babjak, Mons. Juraj Džudžar, apoštolský exarcha Srbska a
Černé Hory, Mons. Szilárd Keresztes z Hajdudorogu v Maďarsku, Mons. Ladislav
Hučko, apoštolský exarcha z Prahy a nakonec apoštolský administrátor mukačev-
6
ské eparchie, Mons. Milan Šášik. Na některých bohoslužbách se účastnili jako hosté i další pozvaní biskupové z Ukrajiny.
28. října se sloužila slavnostní biskupská liturgie za velké účasti věřících na
místě, kde byl učiněn první pokus o zabití biskupa Romžu, v Ivanivci. Další slavnostní společná liturgie byla sloužena v katedrále Uspenija v Mukačevu, kterou
sloužil vladyka Ján Babjak z Prešova.
Vrcholem liturgických slavností byla liturgie v katedrále Vítězného kříže
v Užhorodu, kterou sloužil metropolita Basil Schott OFM z Pittsburgu a která byla
i přenášená místní televizi.
Setkání probíhalo v bratrské atmosféře naplněné liturgickou modlitbou, slavnostním odhalením několika památných desek, odbornými přednáškami a návštěvou památných míst. Tématy odborných přednášek byla církevní architektura, kanonické právo, dvoujazyčná počítačová publikace liturgických knih, historie liturgických reforem a další. Ve vzájemných výměnách názorů a diskusí se kladl důraz
i na to, abychom mysleli na budoucnost naší Církve a kladli před sebe takové úkoly, které budou mít perspektivu.
Setkání bylo vzácnou příležitostí obnovit bratrské svazky mezi jednotlivými
biskupy, co je nevyhnutným předpokladem účinného pastoračního i evangelizačního působení Církve, kněží a všech věřících.
Ladislav
NEJHEZČÍ DÁREK
Vánoční svátky se i v tomto
roce nezadržitelně blíží. Slavení
svátků Narození Krista i samotné přípravy na ně probíhají
všude trochu jinak. O tom, jak
to vypadá v rodině Richarda
Vocela z tiskového střediska
České biskupské konference,
přinášíme následující rozhovor:
• Jak probíhá ve vaší rodině slavení vánočních svátků,
držíte se tradic, které jsou s
tímto svátkem spojeny?
Pro nás začínají Vánoce už
vlastně dříve, filipovkou, tedy
od 14. listopadu, na svátek sv.
apoštola Filipa. Filipovka je
podobná duchovní příprava a
půst jako advent. Snažíme se o
ztišení, více naslouchání druhé-
7
mu, děti se učí nové koledy. My, rodiče, se snažíme o nějaký osobní sebezápor.
Všechno je u nás podtrhnuto vykonáním svátosti smíření a častějším přistupováním
k Eucharistii. Je pravda, že dnes o filipovce každý neví, ale pro nás je důležitým
duchovním impulzem.
Samozřejmě, že k přípravě na Vánoce patří i u nás úklid. Taky pečeme cukroví
a oznamujeme Ježíškovi, co má přinést dětem. Ty už to oznámí dopředu i Mikulášovi.
• Jelikož pocházíte ze západních Čech a vaše paní z východního Slovenska,
může být spojení vánočních tradic a zvyklostí v souvislosti s Vánocemi ve vaší
rodině poměrně pestré. Jakou roli hraje při slavení vánočních svátků již zmíněna geografická vzdálenost? Existuje něco nového (zvyky, jídla,...atd.), co
přinesla Vaše žena ze Slovenska, co jste předtím neznal a co se teď u Vás během Vánoc objevuje?
Určitě jsou zvyky v obou koutech bývalého Československa rozdílné. Ale společný základ je všude – ta úžasná radost z příchodu malého Ježíška, což se těžce dá
vyjádřit slovy.
Co se týká konkrétních zvyků, na východním Slovensku to nejde bez
kapustnice, zelné polévky – s klobásou až na svátek Narození Pána. Štědrý večer
je postní. Nejde to také bez pražených hub, bobaliek (jídla navenek podobného
buchtám s krémem), koláčů... Ze západních Čech vzpomínám hlavně na polévku z
kapří hlavy a na klasické řízky, také až po Štědrém dni. To, co je společné, je
smažený kapr. Podle možností po jeho krátkém domácím pobytu zaživa.
Krásné je pozvání Ježíška na večeři slovy naší prababičky "Bože, Bože, pocce
ku nam na večeru!" nebo když do známých modliteb zvoní zvoneček. Především
pro děti je nejočekávanější chvílí rozbalování dárků po večeři. Na závěr společně
zpíváme koledy. Příprava vánočního stromečku je snad samozřejmá pro většinu
lidí, Velké povečeří a večerní pobožnost pro věřící.
8
• K Vašim zálibám patří hudba, kdysi jste působil i v hudební
skupině... Jak důležitá je pro Vás
osobně při slavení vánočních svátků jejich "hudební stránka"?
Bez zpěvu koled, jak jsem řekl,
to nejsou pravé Vánoce. Své místo u
nás mají i koledy v modernější
úpravě na kazetách nebo na CD.
Hudba má v životě člověka dů-ležité
místo a tak je tomu i u nás.
• Jaký je podle Vašeho osobního
názoru rozdíl (nejen ten vnější) ve
slavení Vánoc v západních Čechách a na východním Slovensku?
Svátky na východním Slovensku jsou více prožívané rodinně. Určitě není tato
tendence zanedbatelná ani v Čechách, ale na východoslovenské vesnici je evidentní. Je nádherné a oslovující, když se Ježíšovo narození připomíná koledami a popovídáním u příbuzných, rodičů nebo u kohokoliv ze sousedů. Tohle jsem v Čechách nezažil, ale věřím, že to není definitivní obraz.
• Řeckokatolické Vánoce jsou svátky, které se odehrávají ve velkém rodinném
kruhu. Znamená to, že i vy pobýváte o Vánocích aspoň částečně s příbuznými?
Na Slovensku jsme bydleli s manželčiným otcem, a tedy i vánoční čas jsme
slavili spolu. Tady v Česku mí rodiče s námi nebydlí, ale i v průběhu nejkrásnějších svátků v roce se navštěvujeme. Je důležité, abychom si všichni byli blízcí a
vzácní, a to aspoň v srdci, nemůže-li celé příbuzenstvo bydlet v blízkosti, jako je
tomu u nás. Dárkem pro nás je to, že jsme jako rodina spolu. A to je nejhezčí dárek, jak se zpívá v jedné písni.
• Vy jste na východě Slovenska nějakou dobu žil, dokonce jste tam i učil.
Co vám pobyt na Slovensku dal?
Ano, na základní škole v Krčavě jsem učil jsem slovenštinu a dějepis. A co mi
tamní pobyt dal? Víte, k víře jsem se dostal díky mému dědečkovi a babičce, už
nebohým. Oni mi vyprávěli o Bohu a o pravdách víry, i své osobní duchovní zkušenosti. Každé prázdniny jsem trávil u nich a nikdy na to nezapomenu. Potom se
ale na Slovensku k mému štěstí stalo to, že pan Juraj Cinkanič, sobranský kantor,
též už nebohý, mě v létě r. 1991 zavedl na místní faru. Tam mě ke svátosti křtu,
biřmování i Eucharistie důkladně připravoval o. Jozef Kellö. Tento kněz i nyní působí v Sobrancích, je děkanem. Oběma těmto osobám a také starým rodičům jsem
byl vždy vděčný za to, co pro mě v oblasti víry vykonali.
Viera Folkmanová
9
ЖЫТТЯ ЛЮДИЙ НЕОРДИНАРНЫХ: БЛ. ЄП. ТЕОДОР РОМЖА
„Блаженні страдаущі за правду, бо йихньоє с Царство Небесноє"
Книжки про него выйшли на англійському, италиянському, мадярському
языках. Коли вин одівав єпископські ризы, то быв практично незнамым. Через
три рокы указаніє на го убієніє лично оддав тиран єнної из самых великих
бированюв, имперій – Сталін. За три рокы епископства Теодор Ромжа лишив за
собов такий слід, ош Папа Иоанн Павло II 2001 года у Лембергу (Львов!)
выголосив го, уєнно из другима сященомучениками, Блаженным. Ромжа быв „як
тот ясный метеор, што ярко засвітився на нибі, а пак наремно загас", – казав про
него епископ-мученик Павел Гойдич. У 2001 році епископу Ромжі выповнило бы
ся 90 годив. Прожив лем 36, молодый, сильный, повный енергії тай задумів.
Родився Теодор 11 апріля 1911 року у селі Великий Бычков на Раховщині
у сімї жилізнодорожного служащего Павла Ромжи. 9 дітий. Ушыткі росли у
скромных достатках, у твердіій вірі та и чесности.
Под час школованя у Хустськіій ґімназії, яку закончив из отличієм у 1930
році, Теодор заинтересовався религийов – на вакаціях дома читає Апостола в
церкви, співат на крилосі. Ищи до окончанія школованя у Хусті вин уже видить
себе сящеником-міссіонером, котрый привертає людий до християнської віры.
У 1930 році епископ Мукачовської ґрекокатолицької єпархії Петро Ґебей
благословляв отличника Хустської ґімназії Теодора Ромжу на обученіє до
Рима у Папський університет Ґреґоріана. Чотыри рока вин ся учить у Колеґії
Ґерманікум-Хунґарікум. Айбо як католик восточного обряда ходит до церквы
Св. Антонія, котру навщивляли и росіяны-католики, што жыли у Римі.
Зближеня из нима веде до того, ош вин мінять направленя свойих студій. У
1934 році переходит у Колегію Руссікум, де ся готовило доста много
міссіонерйв діла наверненя Росії у католицизм. Мож лем дивовати ся,
чудоватися моральному духови та и стойкости богословие, котрі ся збирали
аґітовати православну Москву за пйдпорядкованя Папі Римському - при
комуністичному режимови во главі из Сталіном. Сисі люди были готові до
выщої самопожертвы. Есе были своєродні „камікадзе", вояки Христово!
армії, котрі готові были умерти из Божим имням на устах. Многі из них и
стали мучениками у атеистичній Росії.
Період школованя у Руссікумі став переломным у судьбі Теодора Ромжи.
Жыття го достало чотку запрограмованость – Жертва заради віры.
Быв рукоположеный на сященика у Римі 1936 года.
Після семи рокув учобы у Папському університетови вин вертаєся дому, де
одбыває воєнську повинность у Пражському училищу военных сященикув.
Закончивши воєнську службу, быв назначеный парохом у села Березово та и
Нижньий Быстрий Хустського района. Но есе не была ота міссінерська
діятельность, котру потребовав діла себе Ромжа. Вин мічтає про докторат у
Римі. Айбо мішать політика. 22 септембра 1938 года го назад мобілізувуть у
10
войсько. Айбо Чехословакія не рішаєся на войну з Гітлером та и помалы
розпадаєся. Подкарпатя попадає под власть Мадярщины.
У новых условіях уліті 1939 року епископ Александер Стойка именує 28рйчного Теодора Ромжу професором та спиритуалом Унґварської духовної
семінарії, де Ромжа выкладає філософію та и теолоґію.
Мукачовська ґрекокатолицька єпархія у тоті часы была аренов політичної
борьбы. Мадярщина хотіла зробити її свойим инструментом у процесови
мадяризації, айбо натыкалася на сопротивленіє. Єдности не было даже у
руководстві єпархії. За такых условій наремно умирає епископ Александер
Стойка (1943), котрый у послінні рокы мав тренія из мадярами. Котрі
достали, накониць, возможность одіти єпископську митру на свого
кандидата. Рим не соглашаєся - и процес назначеня нового епископа затягує
ся. 2 януара 1944 рока Апостольський Престол назначав лем временного
администратора Мукачовської єпархії у особі Гойдудороґського епископа
Мікловша Дудаша. Ушытко різко міняє ситуація на Восточному фронті: бої
идуть у Карпатах - совєцькі войська мауть уже вступити у Подкарпатя.
24 септембра 1944 года епископом Мукачовської ґреко-католицької
єпархії назначено Теодора Ромжу. До нись мож спорити, чому Рим остановив
свіій выбор на ньому: Ромжі было лем 33 рока вин быв самый молодый
епископ у всіій Вселенській церкви. Историки церквы подчеркууть, ош
Ромжа мав добру римську подготовку, быв політично неутральным та и
практично незнамым за ним не было ниякого неґатива, котрый могла бы
выставите, як компромат, нова власть. Айбо головным могло быти и то, што
Ромжа готовився до міссіонерської роботы у такий страні, як Росія. Вин
добре знав не лем руський язык, культуру, духовность, а и особенности
руської ментальности та и політичної ситуації. Вин негласно высвячує на
помочного епископа каноника Александра Хіру та и ищи дакулько
сященикув – готовить Йих діла роботи у подполлі.
Теодор Ромжа дустав так довго чеканый міссіонерський путь – став
епископом у безбожному комуністичному режимі.
Спершу очевидных конфліктів не было: шла война, власть была занята
устройством нової жызни. Вопрос ґреко-католицької церквы не быв у числі
первых за шором. Народ Подкарпатя быв глубоко віруючим та и бівшість го греко-католики. Зато вызывати релиґіозноє незадоволеня серед них у тот час,
коли треба аґітовати за новый совєцький строй, было дуже нерозумным. У
свою очередь церква во главі из Ромжом демонстрирує лояльность до власти.
6 новембра 1944 року епископ даже бере участіє у сятковому собранію та и
принародно дякує Сталіну, братському руському народови за освобожденіє.
Судьба ґреко-католикув Галичины у 1939-1941 роках подчерковала, ош
атеистично-православна Москва не буде толеровати католицькії церкви. Коли
Теодорови Ромжі предлагауть подписати Маніфест про возєднаня Подкарпатя з
Украйинов, вин отвічає: „Маніфест є політичеським документом, а епископ
не довжен заниматися політиков."
11
Выплывли
навирьх
и
старі
межиконфесионні споры. Побывавши у
Москві та и дуставши благословеніє
Московського патріархата, православні
вірники начинауть наступленіє на ґрекокатолицькі храмы. Иихню самоувіренность
пудсилює и позиція власти, у якіій
переважауть комуністы та и русофілы,
котрі явно симпатизууть православію. У
такых условіях епископ веде енергичну
діятельность. Двічі ся стрічає из головов
Народної Рады Иваном Туряницьов.
Добиваєся высвобожденія арестованых
сященикув. Веснов вырушає у архиєрейськоє
вандрованя. Навщивляє парафії Хустського,
Севлюшського та и Иршавського районув.
На тот час церкви уже запрітили выпускати
печатну продукцію та и школовати дітий.
У епископа лишився єден выход: своуим
приміром та и словом укріпляти віру ґреко-католицьких прихожан.
У Галичині пусля ареста ґреко-католицьких єпископув образовалася трупа
сященикув, котрі „выголосили" анулірованіє, уничтоженіє Унії та и присоєдиненіє
до Московського патриархата. Обы зробити невозможным такий варіант на
Подкарпатю, Т. Ромжа проводить профілактичну роботу из сящениками. Морально
слабшых одсылає за татар, ци вообще освобождав од душпастырьства. Иншых
предупреждав ци стыдить. Такым образом удаєся му добитися стойкости клира.
Вандрованя епископа тягнуться місяцями. Вин навщивляє даже самое
малое село. Коли власть конфисковала епархиальный автомобіль, їздить
возами, ходить пішо. Міссіонер несе свуй желанный тяжкий хрест.
Судьба ґреко-католицької церкви была рішена наперед. У Совєцькому Союзі
діла ниї міста найти ся не могло. А розвязка затяговалася лем тому, ош
Подарпатськйй ґреко-католицькуй церкви нішто было „пришыти" – не было
повода діла її уничтоженія. Головным барєром быв Теодор Ромжа.
У 1998 році у Москві выйшли спогады генерала НКВД Павла Судоплатова,
начальника 4-го розвідовально-диверсионного управленія (спецслужба „ДР" –
диверсія та и терор). Ним быв розроблений та и реалізоный план політичного
покушенія, убієнія епископа. Инициатором выступив Нікіта Хрущов, котрый
быв первым секретарьом ЦК КПУ. В Ужгород зо свойов трупов вы'іхав сам
Судоплатов и пробыв там майже 2 тыжні.
27 октовбра 1947 року межи селами Ивановці та и Лохово (коло Мукачова) на
бричку, у котріій сиділи епископ Ромжа, о. Даниил Бачинський, О. Андрій
Березнай, богословы Михайло Бугір та и Михайло Маслей, наїхав ґрузовый
„Студебеккер", повностю потрощивши бричку. Из машины повыскаковали
12
убивці та и начали бити пострадавших жилізяками. На щастя на путь выїхала
почтова машина. Терористы, обы уих не спознали, скочили у „бобик" та и утікли.
Почтова машина завезла пострадавших у мукачовську болницю, де уим надавали
помуч до пузньої ночи. У Теодора Ромжи было 2 перелома вилиці (челюсти),
уціліло лем сім зубув, котрі ся шатали. Была ушкоджена нога та много ран на тілі
од ударив нападающих. Бівше пострадав о. Бачинський. Го, як старшого за
возрастом, бандиты, видав, прийняли за епископа. Вин мав тріщину черепа, та и
много переломив. Три тыжні пролежав майже без памняти.
Судоплатов признаєся, ош нападеніє на епископа было подготовлено слабо.
Хрущов назад обратився за помуччу до Сталіна. В Унґвар прибыли міністр
государственної безпеки УССР Савченко та и начальник токсикологичеської
лабораторії Майрановський из приказом ліквідовати Ромжу. Коло епископа круглі
сутки дежурили монашки-васіліянки, котрі робили медсестрами. Здоровля го
улучшалося, вин ишов на поправку. Обы провести спецоперацію, у коргаз срочно
принимауть подставку медсестру (по другим данным: санітарку) Одарку – агента
містных органув безпекы. Айбо монашки неодступно сидять у палаті та и стережуть
епископа. Под час ночного обхода главный врач Берґман наказує ї'м слідовати за
ним. Коли через пару минут монашки ся вернули, епископ уже умирав. Як
признаєся Судоплатов, Ромжу убила уколом из ядом кураре (по другим данным:
цианистым калієм) Одарка. Передсмертными словами епископа были: „О, Исусе!"
Перевезти тіло Ромжи з Мукачова до Унґвара розрішили лем пузно вичур,
обы выкликати менший ажиотаж. Айбо по всіій дорозі чилядь стрічала
похоронну процесію из слезима на очах. У динь похорон 4 новембра 1947 рока
власть одмінила ушиткі жилізнодорожні та и автобусні маршруты у бук Унґвара,
обы перешкодити вірникам попрощатися из любимым епископом.
Дух Ромжи лишився из го вірними. Церква не поддалася давленію. Бівшість
ґреко-католицьких сященикув отказалися перейти у православіє. Майже 130 из
них сіділи у совєцьких концлаґерях. Серед них и муй дідо, Євменій Дулишкович
- мукачовський парох (у 1939-49 роках бережський архидиякон). На есе
самопожертвованіє они ишли из думков про свого епископа-мученика.
Шісля смерти епископа убивці старалися замести ушыткі сліды, глядаучи
„козла отпущенія". Виноватое у смерти Т. Ромжи хотіли зробити монашкувасіліянку Манайло Марію Теофілію, котра робила старшов медсестров
хирургичеського отділенія мукачовського коргаза. Она была свідком
ушытких событій, што ся стали у болниці из епископом. 28 януара 1948 года
її арестовали, повезли у Киев, де на протяженії 6 місяцйв провбовали безрезультатно – доказати, ош она была участником убієнія епископа Ромжи.
Непозираучи на есе її судили: 10 рокйв лагерув, конфискація имущества. У
1955 році вернулася дому, 1989 года реабілітована.
Єпископ Ромжа быв похороненый у крипті Унґварського Кафедрального
Собора. Го предположительні земні останкы 1998 года доставили у
Будапештський Антрополоґичеський Институт діла идентифікації та и
точного установленія причин смерти. Научні изглядованя доказали:
13
1. земні останки принадлежать Теодору Ромжі;
2. причинов смерти го быв яд.
У кінци юнія 2003 року земні останки епископа вернулися дому та и найшли
вічный покой у стінах Унґварського ґреко-католицького Кафедрального Собора.
Тысячі вірникув Подкарпатя, Украйины, изза гатара были участниками
перезахороненія. Они прийшли в Ужгород, обы стрітити свого пастыря, помолитися
за его упокой та и отпущеня свойих гріхув.
Дашто из хронікы Унґварськых событій 27 – 28 юнія 2003 года. 27-го рано
у 8 годин земні останки епископа Теодора Ромжи перевозять через
словацько-украйинський татар. Од гатара до Унґварськрї ґреко-католицької
духовної семінарії имені Т. Ромжи сісі останки провожав пішоє
паломничество, сяткова процесія. У исполненії хорув звучит духовное
піснопеніє, одбываться архиєрейська служба. Говорить сестра Теофілія
(Манайло) - свідок посліннього етапа жызни епископа Ромжи. Рано вичур
(навичур) сяту літурґію проводит Юрій Джуджар – помочный епископ
Мукачовської ґреко-католицької єпархії. Спомин про Т. Ромжу держить
бывший епископ Иван Марґітич. Вечурня. Полуночный хресный ход из
свічками кругом семінарії. У суботу рано (28 юнія) – хресный ход из земнима
останками епископа Ромжи кругом семінарії. Посяченя камня пуд каплицю
на честь перенесем останкув епископа – у дворі семінарії. Процесія до
Унґварського замка. Божественна літурґія у дворі замка пеля розвалин старой
каплиці, на тому самому місті, де 24 августа 1946 року была ратифікована
Унґварська Унія - быв подписаный документ про соєдиненіє Восточної та и
Западної церков. У сятіій літурґії принимауть участіє высокі духовні чины,
епископы из-за гатара та и Украйины. Напримір: Мілан Шашік – епископ
Мукачовської ґреко-католицької єпархії, Сілард Керестеш – епископ
Гойдудороґської ґреко-католицької єпархії. Присутствовали на літурґії
ушыткі сященики Мукачовської ґреко-католицької єпархії, Ласлов Пушкаш –
ґреко-католицький сященик, изглядователь жызненного пути Теодора Ромжи.
Його Еміненція Йозеф Кардинал Томко, посланник, делегат Сятійшого Отця
Иоанна Павла II у послінньий момент похворівся. Сяту проповідь, котру вин
написав діла сего сяткового случая, зачитав помочный епископ Юрій Джуджар.
Обратився до вірникйв и о. Михайло Маслей – единый жывий свідок первого
покушенія на епископа Т. Ромжу. Церемонія ся продовжать хресным ходом
кругом Унґварського Кафедрального Собора. Земні останки Блаженного
помістили у боковый алтарь Сятого Хреста Кафедрального Собора, пела
котрого епископ Ромжа динь-у-динь проводив Службу Вожу.
Спираль исторії закрутилася у другий бук. Про смирть Блаженного Теодора не
бойиме ся говорити одкрыто. Убивць го прощаєме ци мусиме простити. Обы ищи
раз убідитися: нашоє суетное жыття та и жыття мученикув - дуже ся отлічауть.
Про себе епископ Теодор Ромжа миг упивисти: "Я памнятник собы воздвиг..."
Александер Дулишкович
http://www.rusyn-rusnak.szm.sk/
14
HISTORIE MUKAČEVSKÉ EPARCHIE
Počátky křesťanství na území dnešního Zakarpatí sahají již do cyrilometodějských časů (2.pol. IX. století). Obyvatelé tohoto území přijali křesťanství byzantského obřadu ještě před rozdělením Církve v roce 1054. Po rozkolu stále ale byla
živá touha obnovit jednotu Církve. To se uskutečnilo 24.4.1646 v kapli užhorodského zámku. Pod vedením Partenia Petroviče, který se stal mukačevským biskupem, 63 kněží deklarovalo jednotu s Katolickou církví.
Střediskem Mukačevské eparchie během mnoha staletí byl mukačevský klášter
na Černěčí hoře. Zmínky o prvních biskupech, kteří žili v tomto klášteře pochází
z XV. století. (Listina uherského krále Matyáše Huňádyho z roku 1458.) 19. září
1771 papež Kliment XIV. bulou „Eximie Regalium Principium“ kanonicky ustanovil Mukačevskou eparchii. Mezi významné události této historické epochy nutno
přičíst přání biskupů Vídeňského synodu (1773), aby byl zaveden místo názvu
„Unijní církev“ název „Řeckokatolická církev“. Koncem 18. století také bylo centrum eparchie přeneseno z Mukačeva do Užhorodu.
Vznik Mukačevské eparchie napomohl rozvoji náboženského a kulturního života nejen v Zakarpatí, ale i v okolních zemích. Mukačevská eparchie se stala kolébkou, z které vznikly nové eparchie: Křiževacká (r. 1777), Prešovská (r. 1818),
Hajdudorožská (r. 1912). V té době obyvatelé Zakarpatí začali také čím dál intenzivněji odcházet za prací za oceán. Apoštolský stolec proto pro ně vytvořil ve Spojených státech amerických byzantskou metropolii v Pitsburku (r. 1969)
s podřízenými eparchiemi: Pasaik (r. 1963), Parma (r. 1969) a Van Nuys (r. 1989).
Velmi těžkým obdobím byla doba pronásledování ze strany komunistického režimu v letech 1949 – 1989. Mukačevská řeckokatolická eparchie, nehledě na snahu
představitelů totalitního režimu zničit náboženské přesvědčení obyvatel Zakarpatí,
stále skrytě působila díky dobře organizované práci kněží i věřících, až do opětovné legalizace 20. listopadu 1989.
V té době symbolem odporu vůči bezbožecké vládě byla mučednická smrt biskupa Teodora Romži. On rozhodně bránil jednotu s Katolickou církví a vyzýval
k ní duchovenstvo i věřící, čímž bránil likvidaci Řeckokatolické církve. A tehdy na
nejvyšších místech ve vládě přijali rozhodnutí o likvidaci vladyky. Biskup Romža
byl otráven spolupracovníky NKVD 1. listopadu 1947.
V době pronásledování eparchii vedl kapitulní vikář Mikuláš Murani (do r.
1979), a po jeho smrti všechna odpovědnost za pronásledovanou Mukačevskou
eparchii se všemi trápeními a problémy dolehla na bedra tajně vysvěceného biskupa Jana Semediho (vysvěcen 24. srpna 1978). On pak řídil eparchii i po její legalizaci v roce 1989.
12. listopadu 2002 Svatý otec Jan Pavel II. jmenoval apoštolským administrátorem Mukačevské eparchie biskupa Milana Šášika.
www.mgce.uz.ua, překlad mh
15
HISTORIE NAŠICH CHRÁMŮ: KOSTEL SV. MAŘÍ MAGDALÉNY
V BRNĚ
Po roce 1989 byly řeckokatolické
bohoslužby v Brně obnoveny a slouženy v kostele sv. Josefa. Při stavebních
úpravách pod chrámem a přilehlého
kláštera sv. Voršily došlo k narušení
statiky objektu, proto byl chrám z tohoto důvodu uzavřen. Řeckokatolické
bohoslužby se tedy od 1. července
1994 až do dnešních dnů slouží
v chrámě sv. Maří Magdaleny.
Kostel sv. Maří Magdalény a klášter františkánů byl vystavěn náhradou
za klášter založený roku 1451 na
předměstí pod Petrovem a roku 1643
pobořený. Až do poloviny 17. století
stála přibližně v místech dnešního kostela kaple stejného zasvěcení, zřízena
ze synagógy po vypovězení Židů
z města roku 1454. Kostel stavěl od
roku 1651 snad O. Erna. Stavba byla
16
dokončena údajně roku 1654 a roku
1673 byl chrám vysvěcen. Po požáru
roku 1852 byl opraven a fasáda věže
byla upravena vduchu historického
romantismu. Na bocích presbytáře je
kaple sv. Judy Tadeáše a sakristie
s oratořemi v patře. Tyto prostory jsou
začleněny do klášterního souboru stejně jako štíhlá hranolovitá věž při severním nároží kněžiště.
Po vybourání chóru bratří bylo
kněžiště roku 1932 prodlouženo
k východu a hlavní oltář posunut nanynější místo. Byla zřízena hudební
kruchta a zpřístupněna bočním vnějším schodištěm zasazeným do úzké
uličky mezi jižní zdí kostela a sousedním domem, která byla již od roku
1812 uzavřena zdí.
V letech 1654 – 1671 vznikl klášter a ještě koncem 17. století byl zvětšen o další stavení. Původní klášterní
budovu zvýšil o patro údajně M.
Grimm roku 1748. Klášter byl roku
1786 zrušen a při kostele sv. Maří
Magdaleny byla zřízena nová, třetí fara světská, která byla umístěna v části
zrušeného kláštera. Fara zůstala u tohoto kostela až do r. 1914, kdy byla
přeložena k novému kostelu Neposkvrněného početí Panny Marie na
Křenové ulici, a kostel sv. Magdaleny
s přilehlým klášterem byl odevzdán
Eucharistiánům, kteří se zde usadili již
roku 1912. V roce 1991 se v klášteře
usadili petrini a kostel sv. Maří Magdalény je nyní rektorátní v rámci brněnské římskokatolické diecéze.
-jakl-
LITURGICKÉ POJMY: RIPIDY
Ripidy (z řec. ριπίδιον – vějiř)
používaly se při slavení Nejsvětější
svátosti od nejstarších dob. Sv.
Kliment papež římský uvádí, že již
sv. apoštol Jakub ustanovil, aby „dva
jáhni z obou stran oltáře drželi
ripidy zhotovené z tenkých kůží
nebo z pavích per či z plátna a odháněli jimi malé létající živočichy,
aby nepadali do kalicha.“ Za jeruzalémského patriarchy sv. Sofronia
(634 – 638) se již ripidy chápaly jako
symboly cherubínů a serafínů, kteří
se neviditelně účastní slavení liturgie.
Jelikož jimi byla původně odháněna
havěť, přiřknul se jim mystický význam, že zastupují při sv. liturgii přítomné netělesné síly, které odhánějí
nečisté duchy. Cherubíny ikonopisci
vypodobňují jako tváře mezi dvěma
křídly, serafíny pak jako tváře mezi
křídly šesti (srov. Iz 6, 3). Zřejmě od
této doby se tedy na ripidách objevují
vyobrazení těchto netělesných sil,
častěji však serafínů. Pouze v tomto
případě se objevuje jejich zobrazení samostatně, jinak se zásadně zobrazují ve spojení s Kristem (hlavně na ikoně Kristus v silách), popřípadě s Bohorodičkou.
Konstantinopolský patriarcha sv. Germanus (715 – 730), který vysvětlil tajemství mnohých liturgických předmětů a úkonů, vzpomíná i na ripidy. Katechetickou
formou klade otázku: „Co říci o Božských ripidách, které drží v rukou diákoni a
jimiž jakoby v bázni chvějí až do modlitby Páně?“ A dává na ní odpověď, ve
které zdůrazňuje tajemný význam ripid jakožto symbolických svědků bolestné oběti Ježiše Krista: „Kristu Králi vždy sloužily nebeské síly, zvláště v tu noc, ve které byl prodán. Ony viděly, Jeho předvedení před Kaifáše, stání před člověkem,
lživé obvinění, bití, poplivání, kopání nohama, rouhaní Židů, oblékání
v purpurový oděv rukama vojínů, trnovou korunu, rouhavé poklekání před Ním
a vše další, o čem vypráví historie v Božských Evangeliích, a může být i mnoho
jiných urážek, které nejsou vzpomenuty. Viděly to a při každém takovém výjevu
si úžasem a údivem nad velikostí Utrpení zakrývaly své tváře a odvracely se, a
nato se, z úcty k Božímu majestátu, znova k Němu obracely, a toto dělaly až do
17
Jeho povýšení na Kříž. Proto, když přišel Kristus přímo na místo Ukřižování,
Božské síly přestaly žasnout a divit se.“
Konstantinopolský patriarcha Fotius (858 – 867 a 877 – 886) ustanovil, aby ripidy byly zhotovovány výhradně z pavích per a dává jim jakýsi mystagogický význam, aby přiváděly pozornost věřících k Božským tajemstvím: „Když je Tělo
Páně položeno na posvěceném stole, tehdy přisluhující diákoni mají z obou
stran nad přinesenými strašnými Tajinami chvět ripidami zhotovenými z pavích
per symbolizujícími šestikřídlé serafíny a nemají připustit, aby se neosvícení
upoutávali myslí na viditelné, ale přimět jejich pozornost, aby obrátili své duchovní oči od viditelných vezdejších záležitostí k vyšším a vystoupili od viditelného k neviditelnému a k nevýslovné kráse.“ Tento Fotiův předpis se však nikdy
neujal v řecko-slovanském obřadu. Zde se používaly ripidy kovové, ať už měly tvar
čtvercový, hvězdový, ale nejčastěji kruhový, vždy na nich pak bylo vyobrazení serafínů. Zdá se, že sv. Cyril a Metoděj zavedli kovové ripidy spíše z důvodů disciplinárních, protože Fotius byl Římem chápán jako vzdoropatriarcha, než z praktických,
protože paví peří není pro slovanské země nedostupné. Dnes jsou u ruských pravoslavných používány ripidy ve tvaru paprsčitého kruhu ze zlaceného bronzu či stříbra s vyobrazením šestikřídlého serafína, které mají dlouhé dřevěné rukověti.
Teprve rozkolnický soluňský metropolita Simeon (1406 – 1429) uvádí ripidy
v souvislosti s obřadem svěcení jáhna: „a diákonům, nakolik oni představují serafíny, se [při ustanovení] předá ripida. Ripida představuje andělská křídla,
dokonce i samotných cherubínů a serafínů. Proto mají na sobě vyobrazení serafínů a nesou jejich obraz, jak je popsaný v Zákoně, zastiňujících Archu a tak
zvanou Svatyni svatých. A jestli tehdy byly ve Stánku úmluvy, tím spíše mají být
zde po zjevení Pravdy. A vskutku se při tom účastní množství andělů, jak jejich
množství naplňující Dům viděli někteří z našich otců. Dokonce sami, když se
nacházejí uvnitř presbytáře svatyně, mají důstojnost andělů. Však obrazy Božských věcí nemají být zavrhovány, protože uvádějí k archetypům.“ Je zřejmé, že
ve slovanském prostředí, kde nebyly ripidy zhotovovány z peří, jejich příměr
k andělským křídlům poněkud pokulhává. U pravoslavných diákon při svěcení dostává
ripidu do rukou, postaví se s ní k oltáři a po slovech: Побёдную пёснь (Vítěznou
píseň) symbolicky jí zachvěje nad sv. dary na oltáři na znamení svého důstojenství.
V pravoslaví se ripidy používají i při dalších obřadech, které jsou ještě pozdější, patrně až ze 17. století, a rozhodně nemají starobylou tradici. Nosí je u nich
poddiákoni a jsou užívány při archijerejských službách, při velkém vchodě, když
vynáší biskup kříž z presbytáře a vůbec v procesích, při nichž jde biskup s křížem,
při svěcení chrámu biskupem a při pohřbu biskupa se jimi zastíní jeho hrob. Ve sv.
unii se tyto liturgické novoty nikdy nepřijaly, ale naopak užívání ripid zcela přestalo, protože ztratily svůj praktický význam. Jejich symbolický význam nebyl nikdy
sjednocen a postupem doby nabyly spíše charakteru ceremonielního. Každá snaha
o užívání ripid v Katolické církvi tedy musí být z tohoto hlediska velmi dobře zvážená, aby se nepovažovala spíše za projev liturgického archeologismu či naopak
přejímání cizích novot než za návrat k původní vlastní tradici.
Jan Klobušický
18
VÁNOČNÍ PŘÍBĚH
Stalo se to již dávno… Lidé téhdy ještě prožívali bolesti a tragédie první světové
války a začínali žít novým těžkým poválečným životem. A v tomto čase odcházel jeden gymnazista domů na vánoční prázdniny. Z poslední železniční stanice měl před
sebou ještě patnáctikilometrovou cestu. Šel přes pole a lesy, aby si ji zkrátil. Téhdy
ještě nejezdily autobusy jako dnes a člověk, který neměl povoz musel šlapat pěšky.
Polní cesty a chodníčky zmizely pod sněhovou přikrývkou. Chlapec kráčel zcela
sám a nepotkal ani živou duši. Občas se zastavil a s bázní naslouchal. Měl pocit, jakoby na celém světě nebylo ani jediného živého tvora, jenom on sám. Po chvíli neviděl
z tohoto světa než malý okruh kolem sebe. Všechno pohltila hustá mlha. Žák pocítil
úzkost, vždyť po této cestě šel pouze jednou, a to v létě a s otcem. Nedovedl se orientovat, ale pokračoval dále. Když se zastavil, zdálo se mu, že z dálkybylo slyšet šumění
potoka. Chvíli nehybně stál a rozhodoval se, co má dělat. Kterým směrem pokračovat?
A co když zabloudil? Najednou uslyšel lidské kroky a poté se objevila žena, která
s námahou kladla ve sněhu jednu nohu před druhou. Chlapec se zaradoval a pozdravil.
„A kdepak se tu bereš, chlapče, sám tak daleko od vsi, vždyť za chvíli bude tma?“ ptala
se neznámá. „Jdu domů na vánoční prázdniny a myslím, že jsem zabloudil,“ zněla chlapcova odpověď. Když řekl, kam jde, žena mu řekla: „Synku, nezabloudil jsi. Už by si se
měl jen spustit dolů z vršku a budeš doma! No, však půjdeme spolu!“ Chlapec ji
s uspokojením následoval.
Chvilku mlčky kráčeli a potom se žena ozvala: „Když se tak na tebe dívám, jak jdeš,
připomínáš mi příhodu, kterou uváděl náš pan farář v jednom kázání, když povzbuzoval a
poučoval o nezištné lásce k bližnímu.“ – „A jakou příhodu?“ zeptal se chlapec. „Když tě
to zajímá, budu ti ji vyprávět, alespoň nám rychleji uběhne cesta.“ A začala vyprávět.
„Stalo se to též na vánoce. Jeden žák šel domů ke svým rodičům. Byl chudobný a neměl
na sobě ani takový oděv, jako máš ty. V kapse měl však jednu zlatku, kterou dostal ve škole
za výborný prospěch ve studiu. Zima byla tuhá. Nehřál ho ani teplý oblek ani plný žaludek.
Po čase klesl vysílený v mdlobách do sněhu. Když se probral, pochopil, že leží a že neznámý
člověk mu natírá čelo i ruce. Když se v jeho slabém těle znovu rozproudil život, neznámý
posilnil chlapce občerstvujícím nápojem a pokrmem. Chlapec pochopil svoji situaci a vytáhl
z kapsy svoji zlatku a z vděčnosti ji nabízel zachráncovi, který ji rozhodně odmítl.
"Prozraďte mi alespoň svoje jméno," prosil chlapec svého zachránce, ale ten se jenom
usmál a řekl: "Synku, to není potřeba. Neznáme ani jméno milosrdného Samaritána, který
zachránil na cestě raněného a bandity oloupeného člověka." – "To je pravda," poznamenal
chlapec, "ale i tak na vás nikdy nezapomenu a vždy s vděčností na vás budu vzpomínat."
Tak se chlapec dostal domů a s radostí odevzdal zlatku rodičům, aby i on přispěl k vánoční
radosti…“ Při této poslední větě se náš student a jeho průvodkyně přiblížili ke vsi.
Rozloučili se a chlapec nesměle ale ze srdce řekl: „I já budu na vás vzpomínat a děkovat Bohu, že jsem vás potkal. Přeji vám radostné a požehnané vánoční svátky.“ Se srdcem plným radosti a nesmírného blaha se přibližoval k drahému rodičovskému
domu. Zdálo se mu, že tento příběh je tím nejkrásnějším dárkem, který si nese pod
vánoční stromeček, aby jím potěšil sebe a své drahé…
-jakl-
19
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. JOSAFAT KUNCEVIČ (12. 11.)
Josafat, křestním jménem Jan, se
narodil r. 1580 v dnešní západní Ukrajině. Když odrostl, otec ho poslal do
Vilna, aby se tam učil kupcem. Zde se
pravoslavný chlapec dostal do styku
s duchovními východního obřadu, kteří byli sjednoceni s Římem. Toto sjednocení se uskutečnilo na synodě
v Brestu (Litevském) r. 1596. Jan se
rozhodl přidat ke sjednoceným.
Pod vlivem jezuitů vstoupil r. 1604
do řádu sv. Bazila. Zde přijal řeholní
jméno Josafat. Troický klášter ve Vilniusu, do kterého vstoupil, byl velice
zpustlý. Archimadrité zanedbávali své
povinnosti. Nakonec zůstal v klášteře
jediný mnich. R. 1607 zavítal do Vilniusu metropolita Počej, který vysvětil
Josafata na diakona a uložil mu povinnost kázat v klášterním chrámě.
20
Brzy měl Josafat kolem sebe čtyři nadějné jinochy, kteří byli ochotni pracovat na obnově kláštera. Dne 1. 1.
1608 vstoupil do kláštera též Josafatův
přítel Rutský, který byl brzy vysvěcen
na kněze. Rutský s Josafatem pravidelně kázali a brzy se počet noviců
v klášteře zdvojnásobil. R. 1609 byl
Josafat vysvěcen na kněze. Vynikal
velkou znalostí svatého Písma i východních církevních otců. Jeho kázání
byla tak přesvědčivá, že mu katolíci
dali přezdívku „bič na rozkolníky“,
pravoslavní pak „dušechvat“.
R. 1612 byl Rutský vysvěcen na biskupa, a když r. 1613 zemřel kyjevský
metropolita Počej, stal se jeho nástupcem. Rutský ihned jmenoval Josafata
archimadritou v Troickém klášteře, kde
v té době bylo již asi sedmdesát bratří.
Po návratu do Vilniusu byl v r. 1617 vysvěcen na biskupa a později nastoupil na
místo arcibiskupa v Polocku. Josafatovi
tu nadešly kruté časy. Za vzdorobiskupa
byl proti němu jmenován Meletij Smotrický. Ten se zatím neodvážil přijet do
Polocka, ale setrvával v klášteře svatého
Ducha ve Vilniusu. Odtud rozesílal štvavé listy proti jednotě. Když byl arcibiskup
na zemském sněmu ve Varšavě, dosáhli
pravoslavní v Polocku vítězství. Zarmoucený arcibiskup se obrátil se žádostí o
pomoc na krále Zikmunda I. Ten vydal
dekret, ve kterém prohlašoval Smotrického za zrádce, a kladl lidu na srdce, aby
byl poslušen katolickému arcibiskupovi.
Když byl list čten na radnici v Polocku,
nastalo vzbouření a musela zasáhnout
světská moc. Josafat však zůstal klidný a
nepožadoval potrestání viníků, což mu
získalo nejednoho z nepřátel.
Smotrickému šlo především o zničení metropolity Josafata, a tak proti
němu vydával stále nové a nové hanopisy. Proti Josafatovi rostla i nenávist
lidu. On, věda, co ho čeká, chystal se na
mučednickou smrt. Spiklenci se snažili
vyhledávat šarvátky s Josafatovými
služebníky. Josafat však služebníkům
zakázal, aby se do půtek pouštěli.
Rozkolníci najali potulného popa
Eliáše, aby arcibiskupovi a unii před
jeho domem veřejně lál. Ten den však
arcibiskup nebyl doma a vrátil se až
večer. Druhého dne (12. listopadu
1624) Eliáš opět nadával Josafatovi.
Jeho služebníci Eliáše chytili a zavřeli.
A to si právě spiklenci přáli. Ihned začali zvonit na poplach a křičet: „Pryč
s Josafatem! Zabijte latinského papistu!“ Když se ale arcibiskup vracel z
chrámu, zděsil se lid jeho důstojného
zjevu a neublížil mu. Dal Eliáše propustit a lid se začal rozcházet. Buřiči však
vtrhli do arcibiskupského paláce a zranili některé z jeho služebníků. Josafat se
v té době modlil ve své komnatě. Když
slyšel hluk, otevřel dveře. Jeden z buřičů
udeřil arcibiskupa kyjem a druhý mu
zasadil sekerou do hlavy smrtelnou ránu.
Josafat padl k zemi a z jeho úst bylo slyšet povzdech: „Bože můj!“ I vzkřikli:
„On ještě žije!“ a střelili ho dvakrát do
hlavy. Když vyloupili dům, odvlekli tělo
na břeh řeky Dviny, přivázali k němu velký kámen a hodili jej do řeky.
Rybáři spatřili v řece jasné světlo,
když v ní pátrali, nalezli tělo a vytáhli
je na břeh. Kněží je odnesli v průvodu
plačícího lidu do chrámu. Tělo pak
bylo převezeno do Polocka, kde bylo
pohřbeno. Mučedníkovy ostatky byly
později převezeny do Říma. Bůh oslavil svého mučedníka divy. Jeho tělo
zůstalo vystaveno po celý rok ve stoličném chrámě v Polocku a z rány na
hlavě prýštila krev i za krutého mrazu.
Věrný ctitel umučeného, radní Petr
Dankovský, který byl úplně slepý, se
dal přivést k mrtvole, a když se dotkl
arcibiskupova roucha, vrátil se mu
zrak.
Smotrický, vlastní strůjce zločinu,
uprchl do Kyjeva a odtud do Cařihradu. V r. 1627 se nakonec smířil se
sjednocenou církví a vrátil se do vlasti. Litoval svých činů a prosil papeže o
rozhřešení. Když jej obdržel, zůstal
katolické Církvi věrný až do své smrti.
Bůh ho při smrti oslavil zázrakem, pro
který se mnozí nesjednocení vrátili
k unii. Pět hodin po Smotrického smrti
si vzpomněli jeho přátelé, že měl přání, aby mu do ruky vložili listinu, kterou ho papež rozvázal od klatby. Dodatečně jeho přání vyplnili a hle! Již
ztuhlé prsty silně sevřely podávanou
listinu, takže ji nemohli z jeho ruky
vytáhnout.
zpracováno podle:
Antonín Čížek, Synaxár
NAJDETE NÁS NA INTERNETU?
Život řeckokatolíků v České republice se za posledních několik let stává stále více bohatším a pestřejším. Abychom mohli všechno dění v našich farnostech
sledovat a aby byli naše informace aktuální a přesné, stále častěji využíváme
internet. Proto přinášíme přehled našich nejlepších internetových stránek.
21
www.exarchat.cz Tuto adresu zná zřejmě nejvyšší procento našich věřících a
příznivců. Najdeme zde nejen čerstvé informace, ale i přehled všech našich farností,
kontakty na ně, fotografie z významných slavností. Stránky přinášejí životopisy a erby našeho otce biskupa Ladislava Hučka, ale také obou emeritních biskupů, vladyky
Eugena Kočiše i vladyky Ivana Ljavince. Zajímavostí je plné znění ustanovující buly,
kterou papež Jan Pavel II. zřídil řeckokatolický Apoštolský exarchát v Praze.
www.kosma.wz.cz Tyto internetové stránky nás informují o dění v chrámu sv.
Kosmy a Damiána v Praze na Slovanech. Přinášejí historii tohoto chrámu, přehled
zdejších bohoslužeb a nejnovější dění zachycené objektivem fotoaparátu. Důkazem, že to zde skutečně žije, je zajímavá Kniha návštěv, kde mohou "příchozí" zanechat svůj vzkaz nebo nápad.
www.farnosthk.wbs.cz Příklad toho, že dobré internetové stránky mohou fungovat i v obyčejné farnosti. Díky časté aktualizaci přináší všechny důležité novinky, příp. změny, týkající se bohoslužeb v Hradci Králové. Zajímavá je historie farnosti, poučná jsou zamyšlení, ale nejoriginálnější je rubrika Humor, která zaručuje,
že časem se počet návštěvníků těchto stránek určitě zvýší.
www.reckokatolikkv.estranky.cz Na této adrese vás přivítá naše farnost v
Karlových Varech. Přináší aktuality a přehled bohoslužeb nejen z Karlových Varů,
ale i z farností Žatec, Sokolov a Ostrov nad Ohří. Pozoruhodný je velice pestrý
přehled nejrůznějších ikon. Milovníci východní hudby vysoce ocení 32 hudebních
příloh (mp3) ke stažení.
www.rkfjihlava.xf.cz Internetové stránky farnosti Jihlava přinášejí přehled
svých bohoslužeb, aktuality a i historii farnosti. Záslužným je velice podrobný přehled nejen aktuálních čtení a evangelia, ale i těch starších.
mujweb.cz/www/reckokatolicka.farnost.karvina/ Adresa farnosti Karviná
přináší podrobnou historii svého vzniku, přehled bohoslužeb a přehled kněží ostravského děkanátu. Rubrika aktuality obsahuje velké množství informací, na základě kterých si "návštěvník" může vytvořit dobrou představu o fungování karvinské farnosti. Zajímavý je Postní řád, text, který jiné stránky českých řeckokatolických farností nenabízejí, ale který je velice důležitý a poučný.
vf
__________________________________________________________________
Foto na str. 1: Ikona Rožděstva Hospodňa, str. 2: Biskupové mukačevské tradice při
jejich setkání v Užhorodě u příležitosti 60. výročí umučení sv. Teodora Romži, str. 23:
Dekret o florentské unii mezi latinskou a řeckou církví z roku 1439, str. 24: Ilustr. foto
__________________________________________________________________
EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4,
110 00 Praha 1, tel. +420 221 778 491, fax. +420 222 312 817, e-mail: [email protected]. Pro
vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ. Distribuováno za dobrovolný dar (náklady na
jeden výtisk cca 15,- Kč) Redakce: Ladislav Hučko, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Viera Folkmanová,
Jana Zassiedko. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s. r.o., Dolákova 24/536, 181 00 Praha 8.
22