Recenze - Michael

Don Quijote
16. 2. 2014, Státní opera Praha
Baletní představení.
Prolog není takřka baletní. Pravý balet začíná až v prvním jednání, kdy se
představí hlavní postavy.
Když neodejdete po první čtvrtině, dočkáte se překvapení v podobě
flamencového baletu. Baletní náročnost graduje, jak se blíží závěrečné tóny.
Režisérova snaha o srozumitelnost a logiku děje, o hereckou přesvědčivost a
prokreslení všech postav – nejenom těch hlavních, o propojení tanečních a
pantomimických scén, zapojení baletního sboru do celkového průběhu děje a o
celkové oživení inscenace nakonec vyšla.
Don Quijote okouzluje bojem s větrným mlýnem, který pokládá za obra.
Začátek druhého jednání příjemně překvapil odlišnou hudební atmosférou,
kterou způsobil cikánský temperament.
Kostýmy působily příliš tradičně a málo ohnivě, španělsky. Jako skvělý nápad se
ukázalo použití toreadorských plášťů z jedné strany rudých a z druhé stříbrných.
Klidnější pasáže, ve kterých Don Quijote prokázal svůdnost, se střídají s
rychlými, ze kterých prýští částečný temperament. Živé jevištní umění, kde
slova nejsou zapotřebí a tanec a hudba řeknou vše – to je balet! O tom, že se je
rozhodně na co koukat, se ale přesvědčíte až na vlastní kůži! Jedno ale nehrozí
určitě – po zhlédnutí Dona Quijota není možné odejít se špatnou náladou.
Pan Kaplan má třídu rád
2. 3. 2015, Divadlo ABC
Divadelní zpracování humoristického románu Leo Rostena o snaživém studentu
angličtiny panu Hymanu Kaplanovi.
Pan Kaplan má třídu rád vypráví o třídě emigrantů (zejména židovských), kteří
utekli před hrůzami druhé světové války války a událostmi s nimi spojenými do
Ameriky a ve večerní škole poznávají pod vedením profesora Parkhilla krásu
anglického jazyka, což ale skýtá mnohá úskalí.
Před představením jsme si ve škole dobře rozebrali knihu a přečetli pár ukázek.
Dobře jsme udělali, jinak by nám asi trvalo déle pochopení jednotlivých
hereckých výstupů, porozumění jednotlivým dialektům studentů.
Většina herců se sama doprovázela na hudební nástroje. Znělo hodně melodií a
písní.
Role pana Kaplana sedla Oldřichu Víznerovi, jeho sólové monology, prezentace
domácích úkolů byly excelentní.
Starší generace jistě ocení herecké kvality např. pánů Lubomíra Lipského a
Stanislava Fišera. Naše generace si to tak neužila. Obdivovali jsme hru na
trombón a jejich nadšení zpívat a tančit…
Hra je velmi vychvalovaná, získat vstupenky je nadlidský výkon, ale divadlo ABC
jistě nabízí i lepší představení. Velké mínus – v divadle bylo nedýchatelno,
hercům nebylo dobře rozumět.
Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách
19. 9. 2014, Divadlo v Dlouhé
Na toto představení chodí ten, kdo nemá čas přečíst celé dílo významného
autora. Tedy převážně studenti.
Dílo je povinnou inscenací pro všechny, kdo si myslí, že je na alžbětinském
velikánovi nemůže už nic překvapit. Vlastně byli jsme překvapeni. Čekali jsme
celou plejádu herců, přišli však jen tři. Ale Shakespeara předvedli.
Základem všeho byl samozřejmě text. A představení nabralo rychlý spád.
Musíte vnímat a dávat pozor, abyste pochytili jednu hru jdoucí za druhou. Herci
se pořádně vyřádili. Nepotřebovali ani nákladné kulisy ani efekty, jen svoji
energii herců.
Také zněla hudba.
A v závěru dlouhotrvající potlesk.
V+W revue
24. 11. 2014, Divadlo ABC
Inscenace, která vzdává hold dvěma tvůrcům, kteří byli v počátku divadelního
prostoru ABC. Příprava byla jistě hodně náročná vzhledem k rozsáhlé tvorbě,
politickým narážkám, …
Soubor se s dílem Voskovce, Wericha a Ježka dobře popral. Například se
slavnou scénou s alegorickou mapou Evropy.
Hra vzdává hold nespoutané hravosti V+W, přibližuje nám principy a kořeny
jejich tvorby a také vyvrací některé zažité představy o tom, jak Osvobozené
divadlo fungovalo. Připomněli jsme si hru Vest Pocket Revue, inscenaci, kterou
prorazili a která je mnoho let držela nad vodou po finanční stránce. Připomněli
jsme si mnoho písní, které zazněly trochu jinak, ale nevadilo. Připomněli jsme si
toho dost, a dokonce takovým způsobem, že v našich myslích páni Voskovec a
Werich dlouho zůstanou.
Těšili jsme se a byli jsme potěšeni. Naše očekávání bylo naplněno.
Revue o Voskovcovi a Werichovi = písně, tance, humor a vtip.
Ženská epopej
19. 11. 2014, Divadlo bez hranic
Zajímavá inscenace, kdy jediná herečka ztvárňuje čtyři nejdůležitější ženy v Muchově životě.
Vizuálně a pohybově je nám nabízeno období autorova života prostřednictvím čtyř žen obraz o životě a díle velikána Alfonse Muchy. Již název odkazuje k Muchově Slovanské
epopeji, nejkomplexnějšímu cyklu obrazů.
Jediná herečka se postupně představuje v rolích čtyř žen, jež osudově vkročily do Muchova
života. Jednoduché, avšak důvtipné změny kostýmů napomáhají proměnám ženských
charakterů. Herečka vstupuje a vystupuje z postavy do postavy.
Autorka čerpala text z knihy umělcova syna Jiřího Muchy, dobových materiálů i denního
tisku. Inscenace je monodramatem, které se primárně neopírá o slovo, ale dává příležitost
k vyjádření pohybem, ke stylizovanému pohybu.
Osobnost secesního malíře Muchy prezentuje hudba, tóny, které dotvářejí atmosféru a
zároveň ji spoluvytváří.
Choreografie a scéna vychází z charakteristiky každé z představených ženských hrdinek a
daného období.
Inscenací se line otázka, kterou se trápil i sám Mucha - zda talent přináší vysvobození, či
prokletí.
Radúz a Mahulena
10. 3. 2014, Národní divadlo
Zvláštní zahájení slovy: „Radúz a Mahulena. Slovenská pohádka o čtyřech
dějstvích.“, která pronesou dva muži v černých oblecích a s bílými rukavičkami.
A již vidíme scénu – strohou, v zelených odstínech, přinášející změny a „kulisy“
– pruhy látky, dáváme pozor, abychom chápali uspořádání. Pruhy látky
spouštěné z provaziště rozdělují prostor jeviště, představují sloupy chrámu,
hluboký les, i strom, ve kterém pro sebe najde Mahulena úkryt. Slouží také jako
podklad pro digitální projekce. Toto vše doplňuje poměrně originální
nasvěcování.
Hra nám nabízí takové tři roviny – pohádkovou, která stojí na pohádkové
předloze, současnou, kdy jsou užity současné kostýmy, i když herci jsou
pohádkovými bytostmi, a komickou, která je vyjádřena hlasově, pohybem…
Zvláště si všímáme herce, který oslňuje hlavně divačky, Vojty Dyka.
Plusem inscenace je doprovod živé hudby a zpěv, což inscenaci pozvedá o
mnoho stupňů výše.
Moderní zpracování pohádky, takový experiment, kdy až diváci řeknou, zda se
povedl.
Inscenace Radúz a Mahulena, stejně jako další režisérovy inscenace, jsou
v tomto moderním nastudování jistě lákadlem pro zvědavé, pro čtenáře, kteří si
chtějí porovnat literární předlohu s jevištním zpracováním – nabízí se otázka,
zda po zhlédnutí ještě někdy na modernu přijdou… Ne vždy je zmodernizování
klasiky povedené, i když je plné nejrůznějších efektních nápadů.
Strakonický dudák
12. 2. 2014, Národní divadlo
Příběh o chudém sirotkovi Švandovi, který ovládá hru na dudy a ve snaze získat
peníze, aby mohl být sezdán se svou milovanou Dorotkou, se vydá do světa za
bohatstvím, zná snad většina z nás. Tyl v něm chtěl ve své době apelovat na lid,
aby si uvědomili důležitost národa.
Česká klasika se velmi odklonila od literární předlohy. Báchorka se stala na
jevišti nepřehledným chaosem, postmoderním pojetím.
Náhodné obrazy, které nemají zjevnou souvislost, jenom matou.
V úvodu se nacházíme v prostředí české vesnice, která je jenom naznačena.
Folklórní ráz dodávají tanečníci v pestrých krojích, takové surrealistické
ztvárnění. Náhle magická atmosféra vytvořena pomalými pohyby. Jelenovi
kýčovitě svítí oči… Švandovo putování světem je znázorněno v duchu parodie
sci-fi – se zasněným výrazem stojí na vrchu obrovské zlaté koule a na horizontě
za ním se promítají oblaka. Švandův příchod do Bollywoodu, který je
doprovázen zvuky velkoměsta a promítáním fotografií mrakodrapů, působí
opravdu hloupě. Parodie… Putování časoprostorem ale nekončí a Švanda se
vrací do rodné země, kterou je pro změnu Československo pozdního socialismu.
Zvláštní je i hudba a mnoho, mnoho dalšího.
V roli Švandy se předvedl mladý herec, ale svým výkonem si nás nezískal. Ale
možná to bylo tím, že si nás nezískalo představení – zmatené, nekoncepční…
Ani Dorotka „nezklamala“, předváděla etudy různých divadelních stylů.
Asi jediný, kdo nezklamal, byl Vocílka, podvodník manipulující postavami.
Nejvěrohodnější výstup nám byl nabídnut až v závěru, kdy se Dorotka snaží
vysvobodit svého milého ze spáru divých žen. V tomto výstupu také vidíme, že
mezi nimi je nějaký cit, láska.
Do Národního ano, na Švandu ne.
Jana Eyrová
15. 12. 2014, Divadlo bez hranic
Příběh velké lásky mezi bohatým Edwardem Rochesterem a na jeho panství
pracující chudou vychovatelkou Janou Eyrovou. Příběh sirotka, chudé Jany a její
lásky, která je silnější než osud.
Kulisy jednoduché a kostýmy zachycují první polovinu 19. století, herecké
výkony průměrné, ale nezklamaly. Romantický příběh herci vystihli v rámci
svých možností, tedy dobře. Tím, že příběh známe z literární předlohy, jsme ale
asi čekali trochu víc.
Díky hercům se vžíváme do doby, ve které se příběh odehrává. Dokážeme se
vžít do pocitů hlavní hrdinky, vnímáme, co Jana prožívá – láska je nadčasová,
proto oslovuje všechny generace, i nás.
Postavy:
Rochester – démonický, vznětlivý, uvnitř „křehký“, své city maskuje hrubostí.
Jana – tichá, milá, pracovitá, laskavá, trpělivá, křehká, nezkušená, milující,
dokáže nenávidět, ale i odpouštět.
Viditelný kontrast.
Atmosféra – nejčastěji ponurá.
Ale tento příběh lásky ve vás vyvolá emoce jak přečtením knihy, tak zhlédnutím
inscenace či filmu.
Dvě vdovy
Státní opera Praha, 2. 2. 2014
Je příjemné vyrazit čas od času do divadla na něco jiného, třeba na
zpěvohru.
Tato dvouaktová opera má nenáročné libreto, omezené množství postav,
jednoduchý děj plynoucí pozvolně a vyhýbá se dramatickým zvratům.
Děj obou jednání se odehrává v jediných kulisách, a to v přijímacím salonu
venkovského statku. Rekvizit je málo – židle, sofa, stůl s kalamářem. Není
to ovšem na škodu – všechny interiérové doplňky účelné, a jsou v průběhu
večera využity. Nepřeplňují scénu a jsou přesouvány na místa, kde jich je
aktuálně zapotřebí. Zdařilá jsou i světla. Využívá se jednak devíti
pohyblivých stropních lamp, jednak prosklených dveří v bocích scény a
francouzského okna. Světlo je nositelem atmosféry a nálad.
Kostýmy jsou detailně zpracované, zvláště pro obě hlavní protagonistky
velmi slušivé.
Pěvecké výkony sólistů jsou velmi dobré.
Vlastní děj stojí na čtyřech postavách - emancipované vdově Karolině, vdově
Anežce, hajném Mumlalovi a Ladislavu Podhájském.
Karolina - samostatná, rozhodná, vyjadřující radost ze života; Anežka zdrženlivá a nejistá, přísná, měnící se až ve druhém dějství – naděje na nový
začátek.
Mladé vdovy Karolina a Anežka žijí svůj poklidný život ve vile na venkově, kam
jen občas zajde hajný Mumlal. Poklidná idylka končí ve chvíli, kdy hajný zatkne
domnělého pytláka, z nějž se vyklube Ladislav Podhajský, tajný ctitel vdovy
Anežky. Ta jej vytrvale odmítá až do doby, kdy o něj projeví zájem svůdná
Karolina. Pak se rychle vzpamatuje, odhodí černý šat, vyzná se z lásky
k Ladislavovi a zápletka spěje k happyendu.
Dvě vdovy - příjemná inscenace, která ničím ani nepřekvapí, ale ani nenudí
– také díky velkoleposti a kráse Smetanovy hudby. Prostě potěšení pro uši
a pro oči.
My Fair Lady
16. 1. 2015, Divadlo Na Fidlovačce
Muzikál My Fair Lady vznikl podle divadelní hry G. B. Shawa Pygmailon.
Na začátku stojí sázka profesora Henryho Higginse s plukovníkem Pickeringem.
Higgins se vsadí, že za šest měsíců dokáže udělat z prosté a obyčejné květinářky
dámu na úrovni. Elisa Doolittlová se tak rázem stává jakýmsi pokusným
králíkem. Přestěhuje se do domu profesora Higginse a pod jeho vedením
zlepšuje svou řeč. Co si však Henry Higgins neuvědomí, je fakt, že během té
doby se z Elisy stane dívka znající svou vlastní cenu. Teprve až poté, co od něj
Elisa odejde, si zapřísáhlý starý mládenec Henry Higgins uvědomí, co pro něj
znamenala, a svým hulvátským způsobem se ji snaží získat zpět. Rozpustilá
prostořeká květinářka Líza, která si zpočátku nebere servítky, a dostává se tak
do věčných slovních sporů se svým učitelem, profesorem, starým mládencem
Higginsem, se změní v kultivovanou půvabnou dámu, která nakonec okouzlí
nejen svého učitele, ale i diváky v hledišti.
Velmi kvalitní hudba, nápaditá choreografie, nádherné kostýmy, skvělé herecké
obsazení.
Muzikál, stejně jako filmové zpracování, dodnes však dokáže ve svém klasickém
zpracování zaujmout, pobavit i dojmout. Chcete-li se pobavit, slyšet kouzelné
melodie a texty se skvělými hereckými i pěveckými výkony, určitě si toto
vydařené představení nenechte ujít.
My Fair Lady je muzikál, který oslovuje diváky všech generací již od doby svého
vzniku v roce 1954.
Já, Francois Villon
6. 10. 2014, Divadlo na Jezerce
Zpracovat životopis slavných osobností do formy divadelní je v současné době módní.
Základním tématem muzikálu je příběh básníka Francoise Villona a jeho boj se
společností jako takovou, nicméně stejně důležité je i téma lásky, žen, které ho
milovaly.
Celým muzikálem zní úchvatná hudba Ondřeje Brzobohatého. Vyhrál si s jednotlivými
skladbami - pomalými, zamilovanými, sborovými i s rozvernými - tanci zpívajících
cikánů, které jsou interpretovány v romském jazyce. Villon se mezi bandou kočovných
lidí cítil svobodný, nespoutaný.
Hudba ovšem velice úzce souvisí s libretem muzikálu. Autor textů Pavel Vrba a
libretista Jiří Hubač, kterým byla premiéra na počest věnována, viděli Villona jako
rebelujícího studenta plného ideálů a naivních pohledů na svět, zároveň v něm však i
tvůrce, který napsal během svého krátkého života významné dílo. V 15. století jím
všichni opovrhovali… Zazněla i slova nejznámější balady „Já u pramene jsem a žízní
hynu“.
V jednoduchosti je síla: Na jevišti vystupuje celkem devět lidí, scéna je černá, téměř
prázdná, až v průběhu představení si ji herci sami dotváří – malují a píší na ni. Lásku ke
Kateřině vyjadřuje Villon obrázky srdíček, píše tam své myšlenky nebo lepí listy papíru
se svým podpisem, což je velice výrazný prvek v celém představení. I rekvizity jsou
obyčejné. Z kovové postele se rázem stanou mříže, papír může být zatykačem, básní či
plesovou maskou. Podobným symboly jsou i láhve jakožto znázornění bohémského
života nebo růže – důkaz, že i v člověku jako je Villon, který navenek působí drze,
sebevědomě a očividně kašle na celý svět, se může skrývat něha a láska.
Dvě hodiny příběhu z života slavného básníka uběhnou až neskutečně rychle. Je to
představení velice svižné, neustále proudící dopředu. Pakliže člověk na minutku
vypadne z dění, může mít problém chytit se dál. Naštěstí je tak poutavý, že jej sledujete
jedním dechem. Představení má skvělou atmosféru, jděte si ji užít.
Přízrak Londýna
3. 3. 2015, divadlo Hybernia
Muzikál Přízrak Londýna jsme šli do divadla Hybernia zhlédnout hlavně ze
zvědavosti. Postava Jacka Rozparovače, jedna z největších kriminálních záhad,
fascinuje a láká k různým zpracováním. Čekalo nás příjemné překvapení,
celkový dojem z představení výborný.
Pochvalu si jistě zaslouží tvůrčí tým s Lumírem Olšovským v čele.
Celý Přízrak Londýna staví hlavně na kvalitních hereckých výkonech a odvedli je
úplně všichni, i dětské hvězdy. Svůj debut si odbyla Ivana Gottová jako Jane,
svoji roli, navzdory dohledu bulváru a kritiků, zvládla velmi dobře. Překvapeni, a
nemůžeme říci, že úplně mile, jsme byli výstupem královny ve 2. jednání. Nějak
jsme nepochopili význam tohoto výstupu.
Čekalo nás hodně činoherních scén, ale nevadily nám.
Postavy jsou svým způsobem pojaty netradičně. Ačkoliv je jich hodně, neměli
jsme problém orientovat se v nich. Tvůrci muzikálu nabídli i reálné postavy z
historie. Po režijní stránce stojí za zmínku i ztvárnění vražd – tratoliště krve, oči
dokořán – strašidelné, jako opravdové!
Pochvalu zaslouží i scéna a dekorace, často vyvolávaly i strach a správné napětí.
Herecké výkony byly podtrženy nádhernými kostýmy a dokonalým make-upem.
Velké plus má úvodní scéna z hospody, sborové písně byly zpívány excelentně,
nadprůměrně kvalitně.
Velmi působivá je píseň Evelyn Svět nezbavil mě nadějí.
Muzikál Přízrak Londýna patří v obrovském množství muzikálů posledního
dvacetiletí k těm, jež nabízí zajímavý námět, tajemnou atmosféru a nádhernou
výpravu. Český muzikál, který stojí za návštěvu.
Šest tanečních hodin v šesti týdnech
Divadlo Ungelt, 2. 3. 2015
Již po přečtení upoutávky na toto představení jsme si řekli, že pokud se nám
nebude líbit, alespoň si osvojíme tance - swing, tango, valčík, foxtrot, ča-ču a
moderní tanec.
Lákadlem byla také herecká dvojice – Chantal Poulain a Pavel Kříž. Další důvod,
proč jít do divadla. Navíc Pavla Kříže známe z taneční soutěže StarDance, kterou
v roce 2010 vyhrál.
Komedie se dvěma osamělými lidmi, inteligentní humor, inteligentní dialogy,
trefné a vtipné poznámky, hudba, improvizace, diváci se baví, herci se baví.
Hlavní úlohou Pavla Kříže – Michaela Minetti - bylo zahrát upřímného
osamoceného sentimentálního čtařicetiletého gaye cynika.
Osamocená sedmdesátiletá vdova po pastorovi Madame Lily Harrison se svým
krásným, až komediálním přízvukem si Michaela najímá na kurzy tance.
Oba si uvědomují, jak jsou pro sebe potřební.
A stálo to za to! Skvělý kulturní zážitek.
A že se nám komedie líbila, pocítili i oba herci na konci představení, kdy za své
herecké výkony sklidili aplaus ve stoje.
Bláznivý Petříček
La Fabrika, 3. 2., 27. 1. 2015
Nikdy jsme v tomto divadle nebyli, ale při představě, že uvidíme Vojtu Dyka
naživo, nebylo co dál řešit, i když název představení sám o sobě nelákal.
Zklamáním bylo, že sedačky nejsou číslované, a když už seženete místo, tak jsou
židle pouze pro útlé. Pak také není odevšad dobře vidět a neseženete místa
vedle sebe. A v divadle byl hrozný zápach.
Celé představení stálo na natáčení jakéhosi „road movie“. Centrem jeviště bylo
víceúčelové v různé rekvizity se proměňující auto, za ním běžela filmová
projekce silnice, což je rámec, ve kterém se odehrávaly jednotlivé „skeče“.
Plynulost vlastního, poměrně jednoduchého příběhu, byla jimi totiž neustále
přerušována. Na druhou stranu divadlo jako takové představuje opravdu
zajímavý prostor. Industriální budovy jsou dostatečně „in“ a tady toho využili.
Od monumentálních železných vstupních vrat počínaje, přes poměrně velký
prostor baru s přiznanou ocelovou konstrukcí vyplněnou cihlami a s
průmyslovými světlíky nad hlavou a konečně divadelním sálem, pojatým
v diskrétní černi.
Režisér použil scénky, trochu zvláštní - v jedné se ústřední dvojice snaží z turistů
vymámit peníze scénkou o válce ve Vietnamu, v další - se dvojice v autě
náhodou ocitne před La Fabrikou, na které svítí neonový nápis – Bláznivý
Petříček, pak jsme byli zaskočeni, když Vilhelmová přišla k autu jako zřízenec
benzínové pumpy a odplivla si. Několikrát.
Tatiana Vilhelmová a Vojtěch Dyk sice hráli úžasně, s jejich zpěvem to již tak
úžasné nebylo. Milenci na útěku, ale nějak nám nedošlo proč, za jaké zabití.
Ale fanynkám Vojty Dyka představení doporučujeme. Zklamány rozhodně
nebudou.
Asanace
26. 9. 2013, Divadlo Na Zábradlí
Spisovatel Václav Havel je znám jako autor absurdních dramat. I tato
tragikomedie, alegorie nějak mezi ně patří.
Celý příběh se odehrává ve vstupní síni jakéhosi prastarého středověkého
hradu, ve kterém dočasně přebývá skupina architektů. Mezi ně patří hlavní
projektant Bergman a architekti Albert, Luisa, Ulč, Plechanov a Macourková.
Dále se tam vyskytuje jakýsi záhadný Tajemník, skutečný autor celého projektu,
a sekretářka Renata, která miluje Alberta, který její lásku neopětuje, neboť
upřednostňuje starší Luisu. Tato společnost připravuje demolici středověkého
malebného městečka v podhradí, na jehož místě má být vystavěno panelové
sídliště pro 2000 obyvatel.
Na hrad přicházejí zástupci občanů s peticí, kterou podepsalo 216 obyvatel.
Vyjadřují rezolutní nesouhlas s plánovanou asanací. Hlavní projektant jim
vysvětlí, že sám nemůže nic rozhodnout, ale že se nemusí obávat, neboť
asanace je z technických důvodů neproveditelná. Tajemník je odmítá - jde o
nátlak menšiny, která se lživě vydává za hlas většiny, a zavírá je do hladomorny.
Pak se na scéně objevují postupně dva inspektoři – první oznamuje, že asanace
nebude, a nechá propustit neprávem zavřené občany. Architekti se radují z
tvůrčí svobody, která se jim díky novým podmínkám naskytla. Druhého dne
však Tajemník přivádí druhého Inspektora. Ten čte svůj projev z papíru, který je
pln ohraných frází a ruší rozhodnutí prvního Inspektora.
Albert je také zavřen do hladomorny. Renata se pokouší otrávit plynem.
Ve hře se objevují absurdity, komičnost, absurdní humor, ale také pitvoření
herců, kteří do sebe vrážejí nebo se šťourají v nose, když první tajemník mluví o
holubárnách. Vesměs jde spíše o symbolické figury vyjadřující určitý životní
idealistický postoj nebo charakter. Autor proti sobě staví architekty (jakousi
elitu společnosti) a politickou svévoli.
Dnes řídí developery neviditelná ruka trhu, a nikoliv tajemníci, a hladomorny
nejsou, ale přesto by se našla různá podobenství a pozoruhodné shody.
Asanace v Divadle Na Zábradlí v každém případě stojí za vidění.
Cosi fan tutte
Stavovské divadlo, 30. 1. 2014
Opera – pro mnoho z nás nelákavý žánr. Ale jednou se zkusit musí. A díky
orchestru – preciznímu hudebnímu nastudování a díky několika pozoruhodným
pěveckým výkonům jsme na operu získali jiný pohled.
Mužské postavy Ferrando s Guglielmem odcházejí do války ve slušivých bílých
uniformách a vracejí se vyzkoušet věrnost svých snoubenek v převleku za dva
Číňany, kteří se dívky snaží upoutat sestavou taj-či. Scény působí rádoby vtipně,
stejně jako když při dostaveníčku v zahradě Guglielmo hovoří s dívkami o ovoci
– a podá jim rovnou celý mandarinkovník v květináči. Mezi postavami jsou
takové zvláštní, nepříliš jasné vztahy, různým pohybem předstírají radost,
smutek nebo žárlivost.
Mladíci překvapeně zjišťují, každý u té druhé, že se na dívky nedá spolehnout.
Na konci se ale podle propletených rukou zdá, že čtveřice po nepříliš šťastném
experimentu nejspíš skončí bez odpuštění a opravdového usmíření v
promiskuitě. Nečekaná pointa, pro starší generaci asi není ani veselá, ani
povzbuzující.
Na rozdíl od dějovosti nás nakonec upoutal zpěv, který hodnocení zaslouží.
Slyšeli jsme různé hlasy – soprán, mezzosoprán… Po hudební stránce nebylo
z pohledů nás laiků co vytknout, nenudili jsme se.
A to bychom při pouhé četbě v poloze „křeslo“ neslyšeli.
Krasavice interkontinentální
26. 9. 2014, La Fabrika
Divadelní hra, která je založena na hereckých výkonech dvou herců, vzbuzuje
trochu rozpaky. A co teprve dvou hereček – již na první pohled tak odlišných.
A tak jsme si o hře něco načetli:
U vzniku představení Krasavice interkontinentální v pražské La Fabrice před
dvěma lety prý stála touha překonat tvrzení pánů Lasici a Satinského, že ženské
klaunské duo je nemyslitelné.
"Střet Anny Polívkové a Marthy Issové v autorské klauniádě je nepochybně
jedním z divadelních počinů roku..." - INSTINKT.
"Divák odchází z divadla a ještě pár hodin se nemůže přestat usmívat." - MF
DNES.
Arte et Marte („uměním a bojem“) – vyjadřování přátelství různými způsoby,
humorně, pohybem, hlasově, emotivně, bojovně, živelně, dojemně, otázkami,
uměním udělat si ze sebe legraci. Jsme svědky mnoha výstupů a situací ze
života žen.
A opravdu – klaunské duo o přátelství. Úžasné fascinující představení. Nečekali
jsme, že se budeme tolik bavit! Nasmáli jsme se jako dlouho v divadle ne. Je
vidět, že si to obě herečky užívají a M. Issová je živel doplněný A. Polívkovou.
Nedočkali jsme se nějaké velké dějové katarze, ale příjemného večera plného
zdařilého a laskavého humoru, scének, klaunských výstupů. To vše podtrhuje
pěkná hudba a velmi zdařilé dynamické animace, grafika v pozadí. Zatímco se
obě herečky maximálně vydají, tak vás to naplní hodně pozitivní energií.
Krasavice interkontinentální jsou tu pro všechny, kdo se chtějí příjemně pobavit
i dojmout.
Bohužel sehnat vstupenky na toto představení je náročné.
Piš, Kafka, piš
19. 3. 2015, La Fabrika
Asi každý z nás přečetl nějaké dílo Franze Kafky. Každý z nás ho (ne)chápe
nějakým způsobem. A když se naskytla možnost dozvědět se o autorovi a jeho
díle něco víc a ještě k tomu herci divadla Sklep, neváhali jsme.
Svérázné dílo, kabaretní absurdní groteska připomínající autorovu tvorbu
známou, i tu méně známou, jeho korespondenci, jeho život.
Originální zážitek, představení čtyř lidí, kteří předčítají úryvky z milostné
korespondence, z děl, o kterých jsme asi nikdy neslyšeli.
Z odborných knih známe Kafku jako velmi zvláštního, smutného, uzavřeného
člověka. A nyní, v tomto představení se nám jeví jako úplný opak. Divadlo nás
baví, ukazuje nám život autora v úplně jiném úhlu pohledu tak, abychom ho
jako člověka pochopili. Dalo by se říci, že jsme ho tímto představením
objevovali. Nám nejznámější autorovo dílo Proměna bylo odehráno, výstižnější
asi bude výraz odzpíváno jako kramářská píseň a ukázáno komiksově. Taková
nečekaná ztvárnění. (Kafka také rád do divadla chodil.)
Často je mezi jednotlivými výstupy slyšet „zase jsem nic nenapsal, už zase jsem
nic nenapsal“.
Kafka je také konfrontován s despotickým otcem, je ukázán i výsměch, ale vždy
s citlivou nadsázkou.
Představení probíhalo tak svižně, ironicky, s humorem, ale i vážně, laskavě,
rozverně a rychle, že jsme občas nestíhali skoro ani vnímat a rovnat si myšlenky
v hlavě.
Nechyběla ani interakce s diváky, kteří byli často do dění vtaženi.
Děkovačka divadlu Sklep dlouhá. Pocta panu spisovateli, který si to bezpochyby
zaslouží. I jemu by se představení moc líbilo.
Zkrocení zlé ženy
7. 3. 2014, Národní divadlo
Známý autor, známá a velmi oblíbená hra, skvělá komedie s perfektní
zápletkou. Přečtenu ji máme, tak hurá do divadla. To jsme si říkali před
představením.
K ději: Otec má dvě dcery - mladší Bianca je krásná, milá a poslušná, zatímco
starší Kateřina je sebevědomá, průbojná, urážlivá, vzteklá. Bianca má
požehnaně nápadníků a nespočet žádostí o ruku, ale tatík ji neprovdá, dokud
bude Kateřina svobodná. A tu nikdo, kvůli jejímu temperamentu, nechce. Zde
do děje ovšem vstupuje statečný Petruccio a Kateřinu si, k radosti jejího otce,
vezme. Bianca se také může vdát a Petruccio rozehrává svou (poněkud krutější)
hru, aby svou vzpurnou a hádavou ženu zkrotil. Ta však ve skutečnosti netouží
po laciném milostném vzdychání a hrdličkování, ale po opravdové pevné lásce.
Děj je krásný, konec, kdy se Kateřina do Petruccia zamiluje, dojemný a jejich
škádlení, které provází celou hru, vtipné.
Na tomto představení vtip chyběl, jiskření chybělo, zato hlavní představitelka –
Kateřina celou hru tak moc vřískala a křičela, že jsme měli co dělat, abychom
v divadle vydrželi do konce. Vztah mezi Petrucciem a Kateřinou připomínal
spíše vztah dvou nenávidějících se lidí. On psychopat, ona hysterička,
schizofrenička. Zbytek účinkujících tvořil takový mišmaš, na jevišti se jich
objevuje moc najednou a často nesmyslně, že jsme nevěděli, kdo je kdo.
Herecké výkony chabé, výprava o ničem, vtipné věci trapné.
I genialita alžbětinského dramatika může být překonána nešťastným
uchopením jeho díla. Režisér svoji tvůrčí svobodu nezvládl, dle našeho názoru.
Shakespeare zřejmě zamýšlel pojetí hry jako oboustranné osudové vítězství –
dvě vyhraněné osobnosti, Kateřina a Petruchio, se nejprve nemohou snést, ale
po řadě společných peripetií zjistí, že se k sobě bezvadně hodí a zavládne mezi
nimi láska a vzájemný respekt.
Kdybychom neměli dílo načteno, jistě by nás toto zpracování odradilo od
dalšího „setkání“ se Shakespearem.
Lakomec
8. 1. 2015, Divadlo bez hranic
Někdo kdysi řekl, že Moliérovu komedii Lakomec může nasadit jen divadlo,
které má ve svém souboru špičkového komika. A toto má - jedno velké wow
pro Gustava Bubníka, Harpagona.
Vykreslen dostatečně, vystoupení si užíval, zejména dlouhý monolog, který
známe z čítanek, měl sílu.
Další výkony mužských hrdinů také zaujaly, herecké výkony ženské již nebyly
tak oslnivé, působily až amatérsky.
Kostýmy super, hudba také.
Toto nastudování nemusí být všem divákům po chuti, možná jsou trochu
rozpačití i ze závěru.
Neuvidíte úplnou klasiku, ale nebezpečně aktuální komedie, kde o peníze jde až
v první řadě, neuvěřitelné zápletky i nedorozumění rozhodně nenudí.
Strýček Váňa
21. a 31. 3. 2014, Stavovské divadlo
Hra nás zavedla na ruský venkov, kde sledujeme příběhy lidí jedné ruské
vesnice.
Setkáváme se s Ivanem Vojnickým, který prožívá těžké období – neopětovaná
láska. Zdá se, že nic nezískal ani netratil. Prostě dál vede svůj samotářský život.
Strýček Váňa poukazuje na pocity, které si člověk začne uvědomovat ve vyšším
věku, má pocit, že mu život utíká a že zatím nic velkého nedokázal. Přesto
všechno ale nezbývá věřit a doufat, že dobro zvítězí. Prostě se musí žít
a pracovat. Naděje zůstává, život nám možná přinese něco jiného, třeba i
lepšího.
Čechov – velikán světové literatury (nečte se moc dobře…), tematicky se
zaměřil na nespokojenost s vlastním životem v závislosti na věku a místu, kde
postavy žijí. S tím souvisí i nenaplněnost na poli milostném. Také si uvědomují,
že s tím prakticky nemohou nic udělat. Odjet, to možné je. Ale nemládne nikdo.
Proto se do nejhlubší krize propadá Váňa. Jeho gradující duševní nespokojenost
působí i na nás, diváky. Inscenaci dokreslují kulisové prvky pneumatiky jakožto
studně a pojízdného křesílka Ivy Janžurové, které je skvostným
biedermeierovským kouskem (známe z DVK).
Režisér
si dobře poradil i s obsazením postav – jednak hráli herci známí, jednak
se role zhostili velmi dobře. Igor Bareš - ústřední postava Váňa, chvilku z něj
vyzařuje klid, později můžeme pozorovat proměnu v nebezpečného rozzuřeného
muže a nakonec člověka se sklopenou hlavou zpytujícího svědomí. Opravdu
skvělý herecký výkon. V roli doktora Astrova Martin Pechlát, i jeho herecké
umění je hodné obdivu. Příjemné je podívání i na Ivu Janžurovou v menší roli
Ivanovy matky. Velká herečka, která i z malé role udělá velkou. Čechovova
tvorba se vyznačuje spíše nedějovostí, ale slova z úst herců dávají smysl, jsou
moderní a současná. Postavy jsou charakterizovány hlavně textem. Jsme
schopni vnímat.
Inscenace jako celek působí výborně. Nenechte se o tento divadelní zážitek
připravit.
Až naprší a uschne
Divadlo Na Fidlovačce, 25. 12. 2014
Celý děj se odehrává na venkovském sídle slavné divadelní herečky, která si po
letech na scéně musí zvykat na poklidný život na předměstí.
Domácnost stárnoucí Judity Blissové je všechno, jen ne normální. Bývalá hvězda
potřebuje být permanentně obletována, obdivována, věčně v pracovně zalezlý
manžel-spisovatel má samozřejmě také své mouchy, dospívající syn se chová
vyzývavě a dcera roste do krásy.
Blíží se víkend a každý člen rodiny si pozve domů svého hosta. Každý z členů
rodiny by svého hosta rád ubytoval v Japonském pokoji.
Výborná milá komedie založená na situačním humoru, vtipných dialozích a
slovních přestřelkách, milostných zápletkách, která vychází ze zábavné
nekonvenčnosti umělecké rodiny. Díky hlavní postavě máte pocit, že
s nadhledem a humorem lze zvládnout všechno. I zdánlivě neřešitelné situace
v domě plném hostů.
Hlavní role přímo sedla úžasné Elišce Balzerové, ale ostatní herci vedle ní také
překvapili a zářili.
Kostýmy navozovaly dvacátá léta 20. století.
Scénu tvořilo vybavení obývacího pokoje, ve kterém se odehrávalo setkávání
rodiny a jejích hostů v prvním i druhém dějství.
Děj plynul velmi svižně. Ani jsme se nenadáli a byl konec.
Inscenace navozuje pohodovou a přátelskou atmosféru a přináší jedinečný
divácký zážitek.
Mandragora
28. 11. 2014, Divadlo Na Jezerce
Abych řekla pravdu, na toto divadelní představení mě hlavně přilákalo herecké
obsazení pánů Holuba a Vladyky.
Mandragora – rostlina jako nejlepší prostředek pro naplnění milostné touhy?
Uvidíme.
Mandragora – tajemná rostlina, jejíž jedovatý kořen se od starověku používal
k nejrůznějším účelům jak v lékařství, tak v lidové magii a čarodějnictví.
Mandragora – příběh obelstění starého manžela a svedení jeho ženy krásným
mladíkem – v literatuře, hlavně v té italské renesanční, nic nového. Pointa –
měla by končit klasickým zlo potrestáno, vše špatné urovnáno…, zde končí nově
– milenec (krásný, výřečný, vtipný) zůstává, aniž by to bylo pozorováno, manžel
(vzdělaný hlupák, trouba) jásá – je to ten, co se nám postaral, abychom jednou
měli oporu v stáří…
Mandragora je výborná italská renesanční komedie naplňující parametry
kvalitní divadelní zábavy. Je zasazena do padesátých let 20. století.
Scéna, kostýmy, hudba – to vše dodává atmosféru.
Nechybí vtip, humor. Ukázána lidská slabost a přirozený sklon k hříchu.
Příběh, v němž pod záminkou léčby neplodnosti ctné paní Lukrécie pomocí
kouzelného kořene mandragory se do přísně střeženého domu pana Mikuly
vetře donchuán Kallimach, aby praktikoval léčbu přirozenějšími prostředky.
Herecké výkony – nezklamaly, naopak byly leckdy nadprůměrné.
Jděte se podívat a posuďte sami.