1 Obecný úvod do historie Židů

1 Obecný úvod do historie Židů
1.1 Kdo jsou Židé. Halachický žid. Rozdíl mezi pojmenováním Žid a žid.
Konverze.
Žid je příslušníkem izraelského lidu či národa. Anglický název Jew [dʒuː] a ekvivalenty v jiných
jazycích ( fran. Juif, něm. Jude, špan. Judío atd.) jsou přes latinu odvozeny z hebrejského Jehudi.
Jehudi bylo původní označení Judejců či lidu dvou kmenů, které přežily po asyrském dobytí Samáří a
rozehnání izraelského obyvatelstva severního království v roce 721 obč.l. Jestliže píšeme o členu
židovského národa, píšeme pojmenování s velkým Ž ( Žid ).
Židovské náboženské právo (halacha) jasně vymezuje, kdo je dle zákona Žid a kdo ne. Halachický
Žid se narodil židovským rodičům, resp. židovské matce ( Platí známé „otec je vždy nejistý, matka
jistá“) nebo se jím stal konverzí (gijur) přijal podle židovského zákona judaismus. Ten, kdo se narodí
ve smíšeném manželství, v němž je židem jenom otec, musí rovněž konvertovat. Stoupenec
judaismu - žid- se pak píše podle pravidel českého pravopisu s malým ž ( žid). K problematice
počátečního písmena ještě jednu malou zmínku.
Za první republiky se českoslovenští židé
nevyčleňovali ze společnosti na základě etnicity a psali vždy malé ž. Velké Ž na začátku slova zavedl ve
střední Evropě až nacistický režim, aby zdůraznil imperativ cizosti. Někteří pamětníci dodnes žádají,
aby – když se o nich píše – byli psáni s malým ž.
Jak již bylo zmíněno židem se může člověk stát konverzí (gijur). Takový člověk je pak označován
jako proselyta. Tento termín řeckého původu označuje v našem případě toho, kdo se nenarodil jako
žid, ale dobrovolně přijme závazek dodržovat Tóru a náboženské předpisy (micvot). Pojmenování pro
proselytu-muže je hebrejsky ger a pro ženu gijoret. Obojí znamená „obyvatel, cizinec“. V biblické –
tedy závazné – koncepci se jedná o „o cizince, který přebývá“ a má stejná práva jako rozený Izraelita.
Židé obvykle proselyty velmi ctí, jelikož konverzí vznik samotný judaismus. Abrahám
(Avraham) konvertoval, obřezal sebe a své syny a přijal tak víru v jednoho Boha. Stal se tak prvním
židem a každý nový proselyta je považován za nově narozeného a dostává hebrejské jméno jako syn
(dcera ) Abraháma. Podle halachy vyžaduje postup při přijímání proselyty napřed varování a
rozmlouvání tohoto záměru. Tímto se judaismus odlišuje od islámu i křesťanství, které jsou – co se
konverzí týče – výrazně misijním typem. Žadatel, který u židovské konverze vytrvá, je nakonec uvítán,
poučen a iniciován. Mužský proselyta se musí zavázat, že bude plnit veškeré příkazy , musí se
podrobit obřízce a ponořit se do rituální lázně ( mikve ). Ženy se v rámci konverze jen ponořují.
Mezi konvertity na judaismus patří i celé etnické skupiny. Např. předislámské arabské kmeny,
severoafričtí Berbeři a také Chazaři z jižní Rusi.
1.2
Odkud, kde a kdy
Původ izraelského národa není zcela jasný. Biblická tradice popisuje národ složený z dvanácti
kmenů jako potomky patriarchů Abraháma, Izáka a Jákoba. Archeologický výzkum přinesl však
informace o infiltraci semitských kmenů či o autochtonním vzniku národa.
Tradiční biblické podání zmiňuje, že celý izraelský národ pochází ze tří patriarchů: Abraháma, Izáka
a Jákoba. Jákob a jeho dvanáct synů se se svými rodinami přestěhovali do Egypta, kde se značně
rozrostli. Pro své množství začali být Egyptu hrozbou a faraon proto začal usilovat o oslabení
izraelského národa zotročením a zabíjením mužských novorozeňat. Bůh nakonec povolal Mojžíše,
jenž vyvedl Izraelity z Egypta a přijal na hoře Sinaj Tóru. Po čtyřicet letech putování pouští Izraelité
vstoupili do Kenaanu, jehož města dobyli a území si mezi sebe rozdělilo podle kmenů na dvanáct
částí. Po jistou dobu pak Izraelité žili v nezávislých kmenových organizacích, jež v dobách ohrožení
vedli tzv. soudci, vojenští velitelé. Tyto události odpovídají v tradiční dataci době přibližně 13. - 10.
století př.n.l. Tato verze byla přijímána až do 17. století, kdy se začala formovat vědecká biblická
kritika.
Archeologie nabízí teorii pokojné infiltrace a sociální revoluce kočovných kmenů. Zprvu se
uvažovalo, že Izraelité pochází z beduínů, kteří žili s usedlými kenaanským obyvatelstvem v míru a
kteří se usadili v horských oblastech. V 60. a 70. letech výzkum však dokázal, že tato teorie, která
předpokládala přítomnost velbloudů, nemá oporu v archeologii. Užívání velbloudů se rozšířilo až v
7. století př.n.l.
Průlom přinesl až rozsáhlý výzkum horských oblastí Judska a Samařska, jež
následoval po dobytí těchto oblastí Izraelem v šestidenní válce roku 1967. Izraelští vědci zde našli
a prozkoumali tři vrstvy osídlení. K prvnímu osídlování došlo okolo roku 3500 př. n. l., kdy v horské
oblasti východně od Jordánu vzniklo asi 100 sídlišť, jež měla tvar oválu a v nichž bydlelo asi 50
dospělých a 50 dětí. Domy obklopovaly dvůr, do něhož byl na noc zaháněn dobytek. Okolo roku 2200
př. n. l. se však téměř veškeré usazené obyvatelstvo vrátilo k nomádskému způsobu života. Další
dočasné usazení proběhlo v letech 2000–1500 př. n. l., kdy vzniklo asi 220 sídlišť podobného typu
jako v předchozím období; avšak i tentokrát se obyvatelé vrátili ke kočovnému pastevectví. Trvalé
osídlení vzniklo až ve 12. století př. n. l. Kolísání mezi usazeným a kočovným způsobem života záviselo
na hospodářské situaci v nížinatém Kenaanu. Kočovní pastevci byli totiž závislí na zemědělské
produkci kenaanských zemědělců. Produkovala-li kenaanská oblast dostatek obilí, mohli se obyvatelé
horské oblasti plně věnovat pastevectví.
Pokud však byla Kenaanská města oslabena
a neprodukovala dostatek zemědělských plodin, musela se část obyvatel Judska a Samařska usadit,
aby si mohla obilí vypěstovat sama. Ve 12. století se kenaanská kultura zhroutila v důsledku přílivu
mořských národů trvale, což vedlo také k trvalému usazení horského obyvatelstva. Vznik Izraele byl
tedy důsledkem zhroucení Kenaanu, nikoli příčinou, jak tvrdí biblické podání. Osídlení ze 12. století je
podobné dřívějším osidlovacím vlnám i osídlení v okolních oblastech (Adom, Moab, Edom), odlišuje
se však od ostatních osídlení nápadnou absencí vepřových kostí, což je charakteristické pro
vyznavače judaismu. Tuto odlišnost nelze vysvětlit ekonomickými ani přírodními příčinami, nýbrž
jedině právě nábožensky
Starozákonní vyprávění o izraelském sjednoceném království v Judsku a Samaří v 10. století nám
archeologie nepotvrdila. Archeologie dokládá existenci izraelského a judského království o století
později. V důsledku asyrské expanze izraelské království roku 722 př.n.l. zaniklo, judské království
pak roku 586 př.n.l zaniklo v důsledku expanze babylonské. Návrat z babylonského zajetí je jedním
z prvních důležitých mezníků historie Židů. Po tomto návratu se hovoří již o židovském národu
a nikoliv o izraelském.
Pojmenování území, národa a státu má svůj původ také u trojice židovských patriarchů. Abrahám
(Avraham) – jak již bylo řečeno – byl prvním židem. Jeho syn Izák ( Jicchak ) měl syna Jákoba
( Jaakov) . A právě Jákob byl později přejmenován na Izrael ( Jisroel ), tedy výraz, který v hebrejštině
znamená „ ten, který bojoval s Bohem“ a je vlastně připomínkou boje Jákoba s andělem u Jaboku.
Jediným společným názvem pro tuto oblast byl až do období druhého Chrámu název „ Země
kenaanská“ ( Erec kna’an ). V Bibli nejčastěji zaznívá pouze „ ta Zěmě“ ( ha – erec ) . Po návratu
z babylonského vyhnanství se stal tento termín ustáleným označením, ačkoli oficiálním názvem
židovského území za Peršanů a Římanů byl výraz Juda či Judea (Jehuda). Po povstání Bar Kochby roku
132-135 našeho letopočtu přejmenovali Římané zemi pohrdavě na Palestina podle dávno zmizelých
Filištínů. Označení Palestina zůstalo běžným nežidovským termínem od byzantského údobí až do
skončení britského mandátu v květnu 1948. Současné arabské používání názvu Falastin je
motivováno politicky a nemá kořeny v arabském úzu. Arabové považovali tuto zemi až do konce 1.
svět. války za jižní Sýrii. Pro židy je to ale už zhruba 2500 let Erec Jisroel ( Země izraelská). Obvyklé
je také židovské pojmenování země např. Vyvolená země, Zaslíbená země, Země naděje.
Jak již bylo zmíněno pojmenování Izrael se vztahuje jak na biblického patriarchu, tak i na zemi.
V Bibli (Tóře) je však tak i pojmenován celý izraelský lid. Potomci Izraele se nejprve nazývali „ Lid dětí
Izraele“ ( Am bnej Jisro’el ), později už jen „lid Izraele“.
Stát Izrael - jakožto svrchovaný židovský stát – byl oficiálně vyhlášený 14. května 1948 (hebr.
Medinat Jisra’el ). Státním jazykem je hebrejština. Izraelci (občané Izraele) jsou jak Židé, tak lidé
nežidovského původu. Arabské nepřátelství vůči Izraeli – jakožto židovského státu – vedlo k bouřím,
k masakrování Židů i ostatních a ztrátě zajordánského království. Po osvobozenecké válce v letech
1948 – 49 musel Izrael čelit opakovaným konfliktům s arabským světem, především pak roku 1967
v tzv. šestidenní válce a v tzv. jomkipurské válce v roce 1973. Problematice vztahů Židů s arabským
světem se budeme věnovat v příštích oddílech.
Hlavním městem dnešního Izraele je Jeruzalém. Sídlo Knessetu (izraelského parlamentu) a vlády.
Stojí jistě za zmínku, že izraelský parlament Knesset je jediným demokratickým reprezentativním
shromážděním na Předním východě, kde podle starověké tradice je 120 členů a ti volí hlavu státu –
prezidenta.
Jeruzalém ( jerušalajim ) je podle tradice městem míru. Nejenže je hlavním městem Státu Izrael, ale
je to také místo nejvyšší svátosti v judaismu. V Bibli je poprvé zmíněno jako Šalem. Přibližně v roce
1000 př.n.l. jej – ještě jako pevnost - dobyl král David, který pak z něj učinil své hlavní město „ Město
Davidovo“ ( Ir David ). Šalamoun pak nechal postavit první Chrám a tak se město stalo královským a
náboženským střediskem. Za cizích dobyvatelů a dočasných okupantů , kteří přicházeli jeden za
druhým, se střídalo opětovné přistěhovalectví
a usazování židů s neméně častým vyháněním
z města. Židé vždy nepřestali doufat v opětovné vybudování města. Jeruzalém a zmínky
něm
najdeme v několika textech židovských modliteb a požehnání. Bývá například zvykem během sváteční
pesachové večeře ( tedy začátek svátku se kterým souvisí křesťanské Velikonoce ) pronést přání
„ Příští rok v Jeruzalémě“.
Jeruzalém je také místo tzv. prvního a druhého Chrámu. Ten první – jak již bylo řečeno – nechal
postavit Šalamoun asi v roce 950 p.n.l. Chrám soužil ve starověkém Jeruzalémě jako národní svatyně
určená k modlitbám k Bohu. Sloužil jako centrum života lidu Izraele , symbol židovské jednoty
a nezávislosti. Šalamoun nechal postavit chrám za pomoci Féničanů, resp. jejich techniky. Stál na
hoře Moria (dnešní Chrámová hora ). Byl obklopen rozlehlým nádvořím a jednalo se o nádhernou
podlouhlou stavbu z nákladného kamene o rozměrech 30x10x15 metrů. U vchodu stáli dva bronzové
sloupy Jachin a Boaz ( dosl. „Bůh ustanovil“ a „moc, síla“). Po babylonské invazi byla první svatyně
zničena Nabukadnezarem ( *Giuseppe Verdi: Nabuco) v roce 586 p.n.l. od tohoto data se dodržují
dny národního smutku. Po návratu z babylonského vyhnanství byl na původním místě postaven druhý
chrám, který přetrval až do doby makabejské. Na počátku 1. století našeho letopočtu se král Herodes
pustil do rozsáhlé rekonstrukce a prakticky postavil novou stavbu, která byla dvakrát větší než stavba
předchozí. Stavba byla z bílého kamene a byla zdobena zlatem, se střechou z cedrového dřeva a
vchodem, jenž měl sedm bran a čtyři mosty. Autentický popis chrámu poskytl Josephus Flavius ve
svých Židovských starožitnostech. V roce 68 našeho letopočtu vedli Židé ozbrojený odpor proti
Římanům. Římané vedené císařem Titem pak roku 70 n.l. druhý chrám zničili a na místě chrámu
postavili „pohanskou“ svatyni. Dnes na stejném místě stojí mešita Al-Aksaa a Skalní dóm.
Posledním dochovaným a viditelným pozůstatkem druhého Chrámu je jeho západní zeď. Mnoho
historických, náboženských a národních asociací učinilo ze Západní zdi ohnisko židovských tužeb po
dávno minulé slávě a slzavých proseb o Boží zásah po celá staletí plná neštěstí jak v diaspoře, tak i
v Izraeli. Odtud pak křesťanský název Zeď nářků.
1.3 Otázka rozdělení. Diaspora a arabský svět. Kam až migrovala židovská
společnost. Rozdělení dle přístupu k náboženské praxi.
Jak již bylo řečeno v předešlé kapitole, historie židů je plná vystěhovávání ze Země izraelské
a opětovného přistěhovalectví. Řecký termín diaspora znamená doslova „rozptýlení“. V našem
případě se jedná o židovské usídlení mimo Zemi izraelskou. Především pak po zničení 1. a 2. Chrámu.
V pozdějších dobách se začalo termínu diaspora užívat pro židovské obce v zámoří a v cizině
v protikladu k židovskému osídlení ve Státě Izrael. V širším smyslu je diaspora ekvivalentem pro
hebrejské galut (exil, zajetí, vypovězení). Tento termín má ale výrazně pejorativní nádech.
Se životem v diaspoře souvisí různé verze přístupu k náboženské praxi. Hebrejský termín pro
modlitební ritus je nusah a označuje verzi určité části židovstva. V raných dobách existovaly dvě
hlavní tradice „palestinská“ a
„babylonská“. Z nich se vytvořily dvě odlišné formy liturgie
(bohoslužby). Dvěma hlavními tradicemi dnes jsou aškenázský a sefardský ritus. Termin aškenaz je
podle hebrejského pojmenování Německa z dob raného středověku. Výraz sefardim zas označuje židy
odvozující svůj původ od předků, kteří žili až do svého vyhoštění v letech 1492-97 ve Španělsku
a Portugalsku. Každý typ zahrnuje celý komplex kultury dané komunity – právní pojmy, zvyky,
náboženské tradice a sociální instituce. Aškenázský typ je charakteristický pro země východní Evropy
a pro velkou část židovstva v Americe. Sefardskou tradici najdeme od 15.století našeho letopočtu
v zemích jako je severní Afrika, Itálie, oblast Holandska a okolí, Anglie a arabský svět. Mezi
aškenázskou a sefardskou tradicí se v průběhu staletí vyvinuly značné rozdíly ve výslovnosti
hebrejštiny, zvycích, liturgii atd. Kdekoliv žijí obě skupiny na stejném místě, udržují oddělené
synagógy a instituce.
Přestože aškenázim se nácházeli především na území Evropy, tak navzdory holocaustu zůstávají
kvantitativně převažující složkou světového židovstva.
Později se detailněji podíváme na rozdíly v praxi těchto směrů. Jedním z hlavních a nejvíce zjevných
rozdílů mezi těmito odnožemi je oděv. Aškenázský žid je některým z nás dobře znám. Bývá oblečen
v černém obleku, nosí bílou košili a černý klobouk. Takovýto popis však odpovídá té ortodoxnější
verzi. Sefardský žid má oblek více orientálnější. Většině Evropanů by spíše připadal jako šejk
z pohádky. Toto je ale velmi zjednodušený obrázek a ke všemu se dostaneme v následujících
kapitolách.
1.4 Problematika dějin českých Židů
Není to tak dávno, kdy v každém větším českém městě či vesnici stála synagoga a poblíž synagogy
vedla ulice či celá čtvrť, ve které bydleli výhradně židé a za městem se nalézal židovský hřbitov. Židé
mají v českých dějinách své místo a mnoho z nich se do naší historie zapsalo velmi významně. Jak ale
se v pozdějších kapitolách dozvíme, významně se zapsala i česká „strana“ stejné mince, avšak pro
židy ne vždy tak pozitivně.
První písemná zmínka o židovském osídlení v českých zemích pochází z 10. století, kdy územím
českého knížectví procházel kupec a diplomat Ibrahim ibn Jakub (asi roku 965). Důvěryhodnost
dřívějších zmínek je nejasná, a nejsou proto obecně přijímány. V tomto období Židé hráli stěžejní roli
v zahraničním obchodu vznikajícího českého knížectví – Židé importovali do Prahy zlato (těžilo se v
Súdánu a převáželo se přes Španělsko), kde je vyměňovali za koně, kožešiny, a zvláště za slovanské
otroky. První židovské komunity vznikly v Praze jako obchodní osady v pražském podhradí na Újezdě
a na Vyšehradě. Tyto osady požívaly jisté míry autonomie, právní ochrana Židů však byla dosud
značně nejistá. Během první křížové výpravy bylo židovské obyvatelstvo roku 1096 vydáno napospas
drancování, před kterým množství Židů uprchlo do Polska či Uher. Židovské osady pod Vyšehradem
a na Újezdě zanikly a židovská čtvrť se přesunula na území dnešního Josefova.
Po křižáckých masakrech si židé uvědomili, že pouhé obchodní smlouvy jim bezpečnost nezajistí,
a tak hledali ochranu u samotného panovníka. Postavení židů se stalo ještě více nejisté
po Třetím (1179) a Čtvrtém lateránském koncilu (1215), které nařídily segregaci židů od křesťanského
obyvatelstva, židům přikázaly nosit zvláštní označení (většinou žluté kolečko nebo žlutý klobouk)
a zároveň omezily jejich možnosti obživy, takže mimo ghetto mohli provozovat de facto jen obchod
a finančnictví. Napětí mezi židovským a křesťanským obyvatelstvem podněcované církevním
antijudaismem se stále zvyšovalo, docházelo k přepadům židů, až nakonec papež Inocenc IV. vydal
dvě buly, které zakazovaly jakékoli násilnosti vůči židům.
Nepokojům se snažili předcházet i čeští králové, kteří však nastalé situace využili ke svému
prospěchu. První privilegia vydal židům Václav I. (jeho obsah však zůstává neznámý) a Přemysl Otakar
II., který je vydal někdy mezi lety 1254–1262 pod názvem Statuta Iudaeorum. Židé se tak dostali do
zvláštního postavení servi camerae regiae (služebníků královské komory), kdy se stali královským
majetkem, a jakýkoli útok na židy byl tudíž považován za útok na majetek královské komory a podle
toho byl také trestán. Za královskou ochranu museli židé ovšem náležitě platit daně a ochotně
poskytovat panovníkovi půjčky.
V té době (tj. 2. polovině 13. století) byli židé usazeni už na několika místech v českých zemích,
zejména ve významných obchodních centrech (Praha, Brno, Olomouc, Jihlava, Znojmo, Litoměřice,
Příbram) a v Praze byla také vybudována dvoulodní gotická Staronová synagoga, na které se
podepsaly francouzské a porýnské vlivy. Ve větších městech židovské osídlení tvořilo 100-200 lidí, v
menších městech však maximálně dvě rodiny.
Hlavní centrum židovské vzdělanosti se nacházelo právě v Porýní a Španělsku, a české země tak
ležely stranou od hlavních středisek židovského osídlení. Do českých zemí vzdělanci z francouzských a
porýnských ješiv tak přicházeli jen občas, aby zde vyučovali další žáky. Mezi nejvýznamnější učence,
kteří v českých zemích pobývali patří zejména Jicchak ha-Lavan, Petachja ben Jakob či Jicchak ben
Moše.
V hebrejské literatuře psané na území českých zemích jsou doloženy české glosy (např. v nejstarším
dochovaném hebrejském rukopisu v českých zemích, tzv. Chebské bibli), které naznačují možnost, že
se tehdy židé mohli dorozumívat česky. Náhrobní nápisy svědčí o tom, že židé dokonce někdy užívali
česká jména. Běžná však byla zřejmě také vedle dialektů hebrejštiny i němčina.
Nástup Lucemburků na český trůn přinesl židům v českých zemích větší stabilitu. Ačkoli Karel
IV. dovolil říšským městům uspořádat protižidovské pogromy, v samotné Koruně české židy chránil,
takže masivní vlna židovských pogromů, která v západní Evropě řádila na přelomu 40. a 50. let 14.
století a byla spojena s šířením morové nákazy, se českým zemím až na ojedinělé výjimky vyhnula
(pogromy se odehrály ve Znojmě roku 1338, ve Vratislavi roku 1349 a v Chebu roku 1350). Důvody
Karlovy ochrany byly především ekonomické, takže ačkoli byli ochráněni před fyzickým napadením,
bylo rušení křesťanských dluhů u židů poměrně běžné. Židé se také nezřídka stávali
obětmi kriminality a nadále trvala omezení z předcházejících staletí.
Za vlády Václava IV., na počátku jehož vlády žilo v Praze asi 750 židů, kteří měli hřbitov na Novém
Městě, se situace zhoršila. Ačkoli Václav byl někdy nazýván „filosemitou“, skutečnost byla taková, že
roku 1385 zrušil veškeré dluhy u židovských věřitelů, z nichž mnohé navíc nechal zatknout.
Roku 1389 se o velikonocích v nepřítomnosti krále odehrál v Praze velký pogrom, který vylíčil ve své
elegii pražský rabín a básník Avigdor Kara a jehož viníci zůstali nepotrestáni.
Vůči husitství cítili někteří židé zprvu sympatie a husitská revoluce skutečně zprvu oslabila feudální
společenské vazby a uvolnila některá omezení týkající se židů. Brzy však židé vystřízlivěli – husité
rozpoutali na počátku 20. let 15. století několik pogromů a v dalších deseti letech byli židé vyhnáni z
některých měst, neboť platnost Statuta Iudaeorum v té době nikdo nezaručoval. Po skončení
husitských válek se situace stala o něco stabilnější, přesto si však židé v žádném případě nemohli být
jisti před vyháněním z měst (zejména kvůli konkurenci křesťanským řemeslníkům), ani před
pogromy, které vypukaly zejména v dobách anomie (např. roku 1448 při dobytí Prahy Jiřím z
Poděbrad či při pražském převratu roku 1483).
S nástupem Ferdinanda I. Habsburského na český trůn roku 1526 se situace pro židy začala vyvíjet
slibně. Roku 1527 jim Ferdinand potvrdil jejich privilegia a v následujících 15 letech se počet
pražských židů zdvojnásobil. Šlechta židy chránila, avšak ve městech židé představovali nebezpečnou
konkurenci řemeslnickým cechům, které se kvůli svému konzervatismu jen těžko vyrovnávaly s
rozvojem zahraničního obchodu a technologického pokroku. Naproti tomu židé žádnými cechovními
pravidly svazováni nebyli, a tak mohli svou činnost poměrně snadno přizpůsobovat měnícím se
podmínkám. Měšťané se proto neustále snažili vymoci si u krále vypovězení židů.
A k vyhánění skutečně docházelo. Zprvu se jednalo jen o jednotlivá města (roku 1522 byli židé
vyhnáni z Opavy, 1535 z Hlubčic), roku 1541 bylo proti židům vzneseno obvinění, že způsobili
požár Malé Strany a Hradčan a že jsou vyzvědači Turků, a byli vypovězeni z českých zemí. Jenže na
Moravě a ve Slezsku šlechta neměla na vyhnání židů zájem, a tak vypovídací edikt nerespektovala.
Vyhnanci z Čech se tudíž usazovali zejména v těchto oblastech.
Po porážce stavovského povstání roku 1547 se však významně změnil poměr sil mezi králem,
šlechtou a městy – moc měst byla zlomena, takže si nemohli dovolit protestovat proti Ferdinandovu
rozhodnutí z roku 1545, kterým povoloval židům návrat do Čech, avšak roku 1557 měšťané obvinili
židy v vývozu stříbra a dosáhli dalšího vypovězení z Čech, ke kterému však kvůli byrokratickým
průtahům fakticky nedošlo.
Za vlády Maxmiliána II. se situace o něco zlepšila, neboť roku 1567 jim potvrdil jejich
privilegia, avšak skutečný rozvoj židovského společenství nastal za vlády jeho syna Rudolfa II., který
na stížnosti měšťanů proti židům neslyšel, což židům přeneslo po dlouhé době vytouženou stabilitu
poměrů. Rudolf II. využíval služeb dvorského žida Mordechaje Maisla, který financoval mnohé stavby
v židovském ghettu (Židovská radnice, Vysoká synagoga, Maiselova synagoga). Podobně se rozvíjely i
další židovské obce v českých zemích.
Svůj zlatý věk židé zažívali nejen po stránce materiální, ale také duchovní. V českých zemích
působili mnozí učenci, např. Maharal, Jom Tov Lipmann Heller, historiograf David Gans, nebo
kabalista Ješaja Horowitz. V Praze byla navíc v provozu hebrejská tiskárna rodiny Gersonidů, která
byla v provozu od roku 1527.
Během třicetileté války se židé postavili na stranu Habsburků, neboť postojem stavů si nemohli být
jisti. Habsburkové zas od židů potřebovali obrovské sumy na vedení války, za což se jim dostalo
relativního bezpečí a zrušení některých omezení (především byly zvětšeny svobody v oblasti řemesel
a volnost v usidlování v celé zemi). Vysoké půjčky způsobovaly chudnutí židů, navíc riskantní
machinace s penězi (aféra dlouhé mince) vedly k pádu židovského obchodníka Jakoba Baševiho. Židé
stejně jako ostatní obyvatelstvo nesli obtíže války a v Praze se například roku1648 účastnili obrany
města proti Švédům
Po skončení války již židovské půjčky nebyly tolik potřeba, navíc židy získaná privilegia byly trnem v
oku českému zemskému sněmu. Hospodářskou situaci navíc zhoršoval proud uprchlíků z Haliče, kde
nejdříve zuřily pogromy Bohdana Chmelnického a pak švédsko-ruské války.[37] Český zemský sněm
proto roku 1650 opět zrušil židovské výsady a naLeopoldu I. si roku 1681 vymohl vypovězení židů z
těch míst, kde nebydleli před rokem 1657, což sice v podstatě znamenalo uznání statu quo, zároveň
však toto opatření bránilo rozšiřování židovského osídlení.
Na Moravě byla situace o něco příznivější. Na rozdíl od Vídně, odkud byli židé roku 1670 pro
údajnou spolupráci s Turky vyhnáni. Tito uprchlíci posílili moravské židovské komunity, které nyní
začaly vznikat i na severovýchodě této země. Příznivější podmínky však skýtalo židům
zejména těšínské knížectví.
Situace se však ještě více zhoršila za Karla VI., který vydal roku 1726 translokační reskript, který
nařizoval
opětovné
uzavření
židů
do
ghett,
a familiantský
zákon,
stanovující numerus
clausus (maximální počet židovských rodin v zemi, důsledkem bylo, že ženit se legálně mohli pouze
prvorození synové). Nicméně ještě horším opatřením byli židé stiženi výnosem Marie Terezie, která
je roku 1744 kvůli údajné spolupráce s protivníkem při válce s Pruskem a pruské okupaci Prahy
vypověděla z Čech a o rok později i z Moravy i Slezska.
Avšak po odchodu židů z Prahy město zaznamenalo obrovský hospodářský pokles, a tak bylo od
dalšího vyhánění upuštěno, takže ostatních židů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se vyhoštění
prakticky nedotklo. Oficiálně byl židům povolen návrat roku 1748 za tzv.toleranční daň. O deset let
později císařovna navíc ještě zatížila židy středověkou povinností nosit zvláštní označení.
Obrat nastal, když se vlády ujal Josef II., který roku 1781 zrušil nevolnictví a označování židů,
umožnil židům přístup k univerzitnímu vzdělání. Veškerá opatření však měla za cíl nikoli poskytnout
židům svobodu, ale začlenit je do služeb státu, takže císař rovněž nařídil omezení pravomoci židovské
samosprávy, nařídil židům přijmout německá jména a příjmení (aby byl usnadněn styk židů s
úředníky, pro které byla hebrejská jména nesrozumitelná), rovněž numerus clausus zůstal nadále v
platnosti,
stejně
jako
toleranční
daň.
Opatření
ohledně
židů
pak
pro Království
české roku 1797 shrnul Systemální patent.
Tyto změny mnohé židy podnítily k asimilaci, tj. ke splynutí s křesťanským okolím, čímž se snažili
získat stejné postavení jako křesťané. Ve stejné době začaly do českých zemí pronikat z německých
zemí myšlenky haskaly, která reagovala na asimilacionismus a snažila se vyzdvihnout hodnotu
židovství, byť za cenu odložení mnoha tradičních zvyků. Výsledkem střetu mezi haskalou a tradičním
judaismem pak byl vznik reformního judaismu, který se snažil přizpůsobit judaismus požadavkům
moderní doby, aniž by však byly dotčeny základy židovské víry.
Změny v židovstvu pokračovaly i v 19. století. Velký vliv sehrál rozvíjející se nacionalismus a židé se
tak
rozdělili
mezi
dvě
myšlenková
hnutí.
Příznivci
asimilace
(v
nastávající
době sekularizace společnosti již nebyl nutnou podmínkou křest) upřednostňovali sblížení se s
německou či českou kulturou, takže se z nich stávali Němci či Češi „izraelského vyznání“ (resp.
„mojžíšského“). Naproti tomu sionisté zdůrazňovali národní a kulturní svébytnost židů.
Oba proudy vytvářely své vlastní spolky (sionistické, česko-židovské či německo-židovské), což bylo
umožněno další liberalizací – po revoluci roku 1848 židé získali svobodu pohybu, usidlování a sňatků,
zároveň byla ukončena platnost numeru clausu a židé již nadále nemuseli platit toleranční daň.
Roku 1867 byly tyto změny potvrzeny ústavou, která židům přiznala stejná práva jako ostatním
obyvatelům země. Židé se tak mohli stěhovat do dříve zakázaných míst, počet židovských obcí
stoupal, takže roku 1890 musel být vydán zákon, který vzniku a fungování židovských obcí dával řád.
Rozmach nacionalismu však nevedl jen k sionismu, ale také k antisemitismu, který byl na rozdíl od
náboženského antijudaismu motivován právě myšlenkou národa a národního boje – židovský národ
se stal konkurentem ostatním národům. Nacionální propaganda vedla často k nenávisti vůči ostatním
národům a nevraživost vůči židovskému národu se projevila roku 1899 při hilsneriádě, při které se
vynořilo dosud neprokázané obvinění občana židovského vyznání z rituální vraždy. Nadále se
stupňovaly nálady proti Židům jakožto celku. Antisemitismus byl také projevem žehrání na úspěšné
židovské podnikatele, kteří stáli u zrodu mnoha významných továren, zároveň však byly verbální
útoky na židy prostředkem politického boje a k získání hlasu voličů
Vznik Československé republiky židé přijali rozpačitě, někteří nový stát uvítali, jiní však byli dosti
opatrní. Svůj vliv na to měl i poslední pogrom na našem území, který se udál v Holešově ve dnech
3. – 4. prosince 1918. Při něm bylo systematicky vydrancováno 50 židovských domácností a
provozoven, některé byly vypáleny. Pogrom iniciovali čerstvě se navrátivší vojáci Československé
armády, k nimž se posléze přidali holešovští obyvatelé. Vojáci v rámci rabování zastřelili dva lidi,
Heřmana Grünbauma a Hugo Gretzera, kteří se snažili bránit svůj majetek.
Nakonec však pozitivní přístup převážil a židé se aktivně zapojili do politického i hospodářského
života republiky. Ve snaze oslabit německou národnost bylo židům umožněno přihlásit se k „židovské
národnosti“ a židé dokonce založili Židovskou stranu, která vevolbách roku 1929 a 1935 získala v
parlamentu několik křesel. Rovněž vzniklo i mnoho židovských sportovních (např. Makabi) a
sionistických spolků.
Vedle sionistů však rozvíjeli svou činnost také asimilanti, kteří byli reprezentováni zejména Svazem
Čechů-židů. Právě z okruhu asimilantů vzešlo mnoho česky i německy píšících spisovatelů a básníků,
jako Karel Poláček, Jiří Langer, Egon Hostovský, Jiří Orten,Franz Kafka, Max Brod, Egon Erwin Kisch,
nebo malíř Robert Guttmann a sochař Otto Gutfreund, skladatelé Hans Krása a Pavel Haas, bratr
slavnějšího herce Huga Haase.
Ekonomický vliv si židé zachovali, stáli u zrodu a rozvoje mnohých podniků, které fungují dodnes
(Avia, ČKD, Slezan, SOLO Sušice, Moser aj.). Velká hospodářská krize tak židovské podnikatele citelně
zasáhla, navíc znovu přispěla k vzestupu protižidovských nálad.
Krom hospodářské krize se židovského společenství dotklo i dění v Německu, kde
roku 1933 vzniklo Nacistické Německo, které o pět let později zabralo svrchované území Rakouska.
Mnozí židé z těchto zemí hledali útočiště v Československu. Jen málo československých židů vzalo
tyto varovné signály vážně a opustilo zemi. Již za druhé republiky byla přijata některá protižidovská
opatření.
Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 byli Židé postupně systematicky vyřazováni
z hospodářského i společenského života. Veškeré židovské záležitosti měla na starosti Ústředna pro
židovské vystěhovalectví, která se zprvu snažila Židy donutit, aby emigrovali do zahraničí, pak však
změnila strategii a začala připravovat realizaci tzv. „konečného řešení židovské otázky“. Ústředna
donutila pražskou židovskou náboženskou obec poslušně vykonávat nacistická nařízení a podílet se
na deportacích Židů mj. dokoncentračního tábora Terezín, které začaly na podzim 1941 a na počátku
roku 1943 bylo na svobodě už jen na 3 tisíce Židů.
Z Terezína byli Židé deportováni na Němci okupovaná území Sovětského svazu či Polska. Terezín
měl nicméně mezi ostatnímikoncentračními tábory zvláštní postavení, neboť krom své funkce při
vyhlazování Židů sehrál roli také při nacistické propagandě, když nacisté upravenými ulicemi Terezína
provedli několik delegací Červeného kříže.
Při vzniku Protektorát Čechy a Morava žilo na tomto území přes 120 tisíc Židů. Asi 30 tisícům Židům
se podařilo emigrovat, avšak drtivá většina ostatních byla deportována. Počet českých židovských
obětí holocaustu není přesně znám, zavražděno však bylo minimálně 80 tisíc Židů. Řada židů se
během války aktivně zapojila do odboje a tvořili nezanedbatelnou část zahraniční československé
armády. V některých jednotkách zahraničního sboru v SSSR tvořili židé až 70 %.
Židé, kteří řádění nacistů přežili a vrátili se, nebyli vždy zrovna vítáni, obzvlášť ne těmi, kteří již s
jejich návratem nepočítali a nyní se obávali restitucí. Ovšem restituce továren dříve vlastněných židy
byla v době znárodňování prakticky nemožná. Židé, kteří se hlásili k německé národnosti, byli po
válce pronásledováni jako Němci. Mnozí židé ani neměli chuť dále v Evropě setrvávat a odešli
do mandátní Palestiny. Ti, kteří zůstali, si mnohdy ze strachu nechali změnit jméno.
Komunistický režim začal velmi brzy vůči židům vystupovat nepřátelsky a znovu vyvolával
antisemitské předsudky. Na vlně lidového antisemitismu participoval i proces s Rudolfem Slánským a
tzv. „spikleneckým centrem“, v němž ze 14 obviněných bylo 11 označeno jako „židovského původu“,
jak zdůraznilo Rudé právo. Z jedenácti popravených pak bylo osm židovského původu. Podobně jako i
u jiných vyznání, byla i židům omezena jejich náboženská svoboda. V padesátých letech byly rovněž
zinscenovány procesy, jejichž obětí byli lidé, kteří se angažovali v pomoci Izraeli v roce 1948 a později
(Eduard Goldstücker). Také diplomatické styky s Izraelem, který koncem 40. let Československo
podporovalo, byly roku1967 po šestidenní válce přerušeny.
Po kratičkém uvolnění v období Pražského jara mnozí židé emigrovali hned po sovětské okupaci,
ostatní pak čekala nová vlna perzekucí – v rámci operací Státní bezpečnosti v 70. a 80. letech
nazvaných Asanace a Pavouk byla řadě Židů „nabídnuta“ možnost vystěhování se z ČSSR, což většina
využila. I přes perzekuci ze strany státních orgánů se však podařilo udržet náboženský život v
židovských obcích
Sametová revoluce a změna společenského zřízení v roce 1989 se pozitivně odrazila i na životě
židovských komunit v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Roku 1991 byla dříve komunisty ovládaná
Rada židovských náboženských obcí přeměněna na Federaci židovských obcí (FŽO), která v
současnosti sdružuje deset židovských obcí na území ČR. Rozvoj židovského náboženského života
signalizoval i nárůst židovských komunit (kromě tradičních i o konzervativní a reformní) a kulturních
akcí se židovskou tematikou. Zároveň se snížil věkový průměr členů židovských obcí a řada z nich byla
obohacena o navrátivší se členy ze zahraničí nebo o potomky asimilovaných Židů z první poválečné
generace. Dnes žije v Česku asi 4000 osob židovského vyznání.
Židovské komunity mohou opět svobodně provozovat náboženské a kulturní aktivity, mezi kterými
je zahrnuta i prezentace izraelské kultury v České republice, za komunistického režimu de
facto bojkotovaná. Mezi tyto činnosti patří také publikační aktivita, FŽO podporuje nakladatelství
Sefer a měsíčník Roš chodeš.
Byly rovněž zřízeny instituce, které mají napomáhat poznávání dějin a kultury židů v českých zemí,
mezi něž patří zejména Židovské muzeum v Praze (součástí je i Archiv židovského muzea v Praze)
nebo Terezínská iniciativa. Od roku 2008 jsou v českých městech (Brno, Kolín, Neratovice,
Olomouc, Ostrava, Praha, Teplice, Třeboň)
jako
zvláštní
instalovány Stolpersteine, česky zvané kameny zmizelých.
upomínka
obětí
holokaustu
1.5 Historie jako způsob žití. Národ Knihy. Otázka tradice. Hebrejština a
její vývoj
V části 1.1 až 1.4 jsme se dozvěděli základní obecné informace o židovském národu a poznali
některé základní historické souvislosti, které budou pro další informace více či méně podstatné.
Problematika historie určitého národu je velice obsáhlý komplex informací a u židovského národu je
tento argument více než pravdou. Židovská kultura, judaismus jsou veskrze historickým typem a jde
vlastně o žijící historii. Historie doprovází žida od narození až do jeho posledních dnů. Věřící žid si
staví témata židovské historie každý den, každou chvíli v mnoho úkonech před sebe. Neustále si
připomíná významné okamžiky historie jeho národa buď formou liturgie či slavením svátků, které
tvoří jedno veliké pásmo vedoucí skrze celý rok. Historie doprovází židovský národ na každém jeho
kroku.
V druhém oddíle tohoto studijním materiálu se dozvíme bližší informace o svatých knihách
judaismu.
Tento oddíl o historii židovského národa však nemůže být zakončen bez zmínění
nejhistoričtějšího a nejzákladnější pilíře všech židů. Židům se říká „ národ Knihy“ a tato kniha nejenže
je základním pramenem při zkoumání židovské historie, je nejsvětější knihou všech židů, ale i
přesáhla do kultur jiných a stala se nejznámější knihou světa. Tóra – Pět knih Mojžíšových - základ
Starého zákona, první část Bible. Vše, co se dozvíte na příštích stranách této práce, vše, co existuje ve
světě židů, je odvozeno/odvozováno z této Knihy. Převážná většina židů byla a je vychovávána k úctě
ke studiu k úctě ke knihám.
Ač jde o knihu, židé mluví o „ústním zákonu“. Tedy zákon, jež byl předávám ústně. Zákon jež je
předáván z generace na generaci a to již po několik generací. V tomto musíme spatřovat základ
chápání židovské tradice, která se po staletí sice vyvíjí , ale stále platí silné a závazné schéma „ rodiče
– dětem a ty zas svým dětem“.
Úcta ke knihám a obrovská úcta ke Knize – k Tóře – velice souvisí s posvátností jazyka židů.
Přestože v dějinách židů se objevují i jiné jazyky (např. aramejština), jen jeden jediný jazyk patří židům
a je dodnes užívaný a dodnes je také jazykem liturgie, jazyk Tóry, jazyk židovské mystické kabaly,
oficiální jazyk Státu Izrael a tím je hebrejština.
Hebrejština (ivrit) označuje souhrnně všechny vývojové varianty hebrejského jazyka od starověké
hebrejštiny přes
biblickou (ivrit
Tanach,
též , lešon
hebrejštinu (ivrit), kterou se dnes hovoří ve Státě Izrael.
kodeš,
„svatý
jazyk“)
až
po moderní
Hebrejština patří do rodiny semitských jazyků, resp. ke kanaánské severozápadní skupině. Nejstarší
dochované hebrejské texty pocházejí z 10. století př. n. l. (tzv. gezerský kalendář). V případě starších
textů není možno hovořit o plné diferenciaci severozápadních semitských jazyků mezi jednotlivé
jazyky či větve, hovoří se tedy spíše o společné protosemitštině nebo protokeneanštině.
Přes toto základní řazení hebrejštiny mezi semitské jazyky se lze dnes setkat i s názorem, že
moderní hebrejština, kterou se hovoří ve státě Izrael, již není jazykem semitským,
nýbrž indoevropským, a to kvůli zásadnímu vlivu indoevropských jazyků, který strukturu původní
hebrejštiny zcela přeměnil.
K zápisu hebrejštiny se používá hebrejské písmo, jehož podoba se v průběhu dějin proměňovala.
V období 10. – 6. století př. n. l. se pro zápis hebrejštiny používalo tzv. paleohebrejské písmo, jež
vycházelo z fénického písma. S rostoucím vlivem aramejštiny se však k zápisu hebrejského textu stále
více užívaly aramejské znaky, jež byly pro zápis hebrejštiny uzpůsobeny do tzv. kvadrátního písma. V
dalším průběhu se vyvinuly další typy hebrejského písma, svou výsadní pozici si však kvadrátní typ
písma dochoval dodnes.
Hebrejština se zapisuje zprava doleva a zpravidla jen pomocí 22 konsonantů, které
tvoří abecedu. Vokály, akcenty a případně další znaky do abecedy nepatří a používají se jen jako
pomůcka k zajištění správného čtení textu, a to zejména v případě posvátných hebrejských textů.
K hebrejštině se vrátíme v posledních hodinách tohoto semináře a poodkryjeme si mnohá tajemství
tohoto starobylého jazyka.