Areály jazykového kontaktu ve střední Evropě a německo

Areály jazykového kontaktu ve střední Evropě a německo

Areály jazykového kontaktu ve střední Evropě
a německo-český mikroareál ve východním Rakousku
STEFAN MICHAEL NEWERKLA
Language contact areas in Central Europe and the German-Czech micro-area
in Eastern Austria
ABSTRACT: Not only does pluricentric German display characteristic features of Standard Average
European, but it also comprises several distinguishing features in various contact areas with Baltic,
Finno-Ugrian and Slavic languages. Therefore, it seems justified to speak not only of one Central
European language area, but of several varyingly distinct and overlapping language contact areas
in Central Europe. Like isoglosses, which constitute certain dialect areas in dialectology, bundled
language contact phenomena distinguish certain contact areas from others. A major language contact area in Central Europe – merely one out of several – is the contact zone which we can associate
with the former centre of the Austro-Hungarian Empire, with German, Hungarian, Czech and
Slovak as its core languages as well as Polish and Slovene as its only partially involved peripheral
languages. From this contact area, a micro-area emerged in Vienna and Eastern Austria that was
particularly affected by the influence of Czech on German.
Key words: language contact areas, Central Europe, German-Czech language contact, Czech influence on German, Austria
Klíčová slova: areály jazykového kontaktu, střední Evropa, německo-český jazykový kontakt,
působení češtiny na němčinu, Rakousko
Již dlouho působí rozmanitost evropských jazyků a kultur jako stále živá síla podporující další vývoj jednotlivých jazyků, jimiž se v Evropě mluví. Přitom je obecně známo,
že jazyky, které jsou na určitém území užívány po desetiletí a staletí jako prostředek
komunikace, mají nespornou tendenci vzájemně se ovlivňovat. Tato skutečnost se projevuje i v tom, že takovéto jazyky se postupem času stávají typologicky podobnějšími,
než by byly v případě, kdyby se vyvíjely nezávisle na sobě. Proto nepřekvapuje, že
lingvisté se již delší dobu zabývají analýzou geografické vazby typologických vlastností jazyků, stejně jako otázkou vzájemného působení jazykově imanentních (tzv. vnitřních) a historických (tzv. vnějších) faktorů ve vývoji jazyků. I já jsem se v dřívějších
statích už vícekrát zabýval možnou existencí jazykových areálů ve střední Evropě a vyjádřil jsem se k problematice tzv. středoevropského jazykového svazu (Newerkla, 2000,
2002a, 2002b, 2004b, 2006a, 2007a).
Za zakladatele areálové typologie bývá většinou považován Nikolaj Sergejevič Trubeckoj. Ve svých pracích se opakovaně zabýval diferencemi a souvislostmi mezi geneticky vymezenými jazykovými rodinami1 a jazykovým kontaktem vzniklými jazykovými svazy2 (srov. Trubeckoj, 1923, 1930). Těmto konceptům je společné, že se opírají
1 K termínu jazyková rodina (něm. Sprachfamilie) a jazyková oblast (něm. Sprachkreis) viz Schmidt (1926).
2 K definici a historii pojmu jazykový svaz (něm. Sprachbund) viz např. Balázs (1983), Becker (1948),
Kattein (1986), Reiter (1991) a Vildomec (1963), v poslední době zejména Nekula (1996, 2003) a Van Pottelberge (2001).
Slovo a slovesnost, 68, 2007
271
o podobnosti mezi jazyky. Zatímco jazykovými rodinami rozumíme skupiny geneticky
příbuzných idiomů kdysi společného kořene, jež se postupem času ve svém vývoji od
sebe navzájem vzdálily, zahrnuje jazykový svaz pouze jazyky vyskytující se v určité
geografické oblasti, u nichž se v průběhu historie působením interference vyvinuly
společné strukturní vlastnosti.
Teorií jazykových svazů se ve 30. letech minulého století zaobíral zejména Roman
Jakobson ve svých pozorováních typologických paralel fonologického systému eurasijských jazyků a v pracích o tzv. fonologických jazykových svazech, založených na
těchto pozorováních (srov. Jakobson, 1931, 1938). Hlavní zájem areálových typologů
20. století patřil ale především jednotlivým nápadným oblastem, jako např. Balkánu.3
Opakovaně se sice objevovala otázka, zda v Evropě existuje nějaký standardní evropský
typ (= eurotyp), tzv. standardní průměrná evropština (Standard Average European =
SAE; Whorf, 1956), nebo ještě jiné jazykové svazy (např. Becker, 1948; Décsy, 1973;
Fodor, 1983; Lewy, 1942 [1964]; Haarmann, 1976 aj.), ale předmětem intenzivnějšího bádání se tento problém znovu stal až v posledních letech, např. v rámci nákladného projektu EUROTYP4 nebo na zasedáních Německé společnosti pro jazykovědu
(DGfS).5 V této souvislosti se nyní do zorného pole lingvistického zájmu dostal vedle
výzkumu konvergenčních procesů v oblasti baltských jazyků (např. Dahl – Koptjevskaja-Tamm, 1992; Stolz, 1991) opět i popis střední Evropy jako jazykového areálu
(srov. Bednarczuk, 2000; Kątny, 2004; Kurzová, 1995, 1996, 1997; Maćkiewicz, 2004;
Ondrejovič, 1999; Skála, 1991/1992, 1998, 2000).
Původní teze o středoevropském jazykovém svazu vznikly před více než sedmdesáti
lety a jsou spojeny hlavně se jmény Ernsta Lewyho a Vladimíra Skaličky (Lewy, 1942;
Skalička, 1935). Lewy označuje středoevropský areál jako centrální, popř. jako území
slovní flexe, a podílí se na něm podle něho němčina a maďarština jako slovně flexivní
jazyky, zatímco např. čeština a slovenština coby kmenově flexivní jazyky jeho součástí
nejsou, protože se typologicky neodlišují od slovanských jazyků severovýchodu (Lewy,
1942 [1964], s. 48). Naproti tomu Skalička vidí středoevropské a částečně i balkánské
jazyky zakotveny v tzv. dunajském jazykovém svazu. Vedle maďarštiny, češtiny a slovenštiny do něho zahrnuje částečně i němčinu a srbochorvatšinu. Zároveň však zdůrazňuje převažující samostatnost historického vývoje zúčastněných jazyků. Nepokládá totiž jevy jazykového svazu za základní principy, nýbrž pouze za dodatečný faktor
(Skalička, 1968, s. 9).
Maďarský lingvista Gyula Décsy (1973, s. 87–105) zařazuje do tzv. dunajského jazykového svazu vedle češtiny, slovenštiny a maďarštiny také slovinštinu a srbochorvat-
3 K. Sandfeld se r. 1930 stal svou pozoruhodnou studií zakladatelem vlastní lingvistické disciplíny, tzv.
balkanologie (Sandfeld, 1930).
4 Jedná se o víceletý program typologické analýzy evropských jazyků, iniciovaný v r. 1990 nadací European Science Foundation (ESF). Výsledky prací vzniklých za spolupráce předních typologů celého světa
byly již zveřejněny v různých sbornících.
5 Srov. např. 20. výroční zasedání v Halle nad Sálou (1998), kde se sekce 5 věnovala jevům jazykových
svazů v Evropě, popř. 23. výroční zasedání v Lipsku (2001), kde se sekce 8 pod vedením W. Bisanga
a M. Haspelmatha zabývala především jazykovými kontakty a areálovou konvergencí.
272
Slovo a slovesnost, 68, 2007
štinu, zatímco němčinu již na základě počtu lidí, kteří jí hovoří, včleňuje pouze do tzv.
SAE-areálu (Décsy, 1973, s. 30–32).
Jazykovědec Harald Haarmann poukázal jako první na to, že příslušnost němčiny
k dunajskému jazykovému svazu nemusí být v protikladu k její roli v SAE-areálu,
s nímž sdílí jiné typologické rysy (Haarmann, 1976, s. 97–98). Haarmann sám přiřazuje k tzv. areálovému typu dunajských jazyků vedle němčiny ještě češtinu, slovenštinu,
maďarštinu a jako přechodný článek k balkánskému svazu i srbochorvatštinu.6 Jako
strukturně-typologické paralely mezi dunajskými jazyky uvádí na fonologické rovině
korelaci vokalické kvantity, opozici fonémů /h/ a /χ/, stálý slovní přízvuk a ztrátu znělosti na konci slova (ta však pro maďarštinu neplatí, srov. např. láb [-b] ‚noha‘, ház [-z]
‚dům‘), na morfologické rovině pak syntetickou nominální flexi, temporální systém se
třemi časy (od něhož se němčina ve středohornoněmeckém období vzdálila a přiklonila
se zde k eurotypu), stejně jako značnou produktivitu prefixace jako prostředku slovotvorby (Haarmann, 1976, s. 99–105).
Doposud nejobsáhlejší studii o střední Evropě jako jazykovém areálu předložila
v návaznosti na svůj výzkumný projekt The Central European Linguo-Cultural Area
česká lingvistka Helena Kurzová (1995). Podle ní tvoří středoevropský jazykový areál
němčina, maďarština, čeština a slovenština jako centrální jazyky a polština a slovinština coby jazyky marginální. Hranice jazykového areálu pro jednotlivé jevy přitom
Kurzová pojímá – a to je podle mého názoru rozhodující – jako otevřené, a nikoli
omezené pouze na středoevropské jazyky, zároveň však ve spojení s jinými středoevropskými shodami jako jasně vyznačené (Kurzová, 1996, s. 67).
Vedle již zmíněných nápadných fonologických vlastností středoevropských jazyků,
jakými jsou např. stálý slovní přízvuk a fonologicky relevantní kvantita samohlásek, se
Kurzová věnuje zejména morfosyntaktickým shodám těchto jazyků. Sem řadí syntetickou nominální flexi,7 syntetické stupňování adjektiv a adverbií (zde je širší shoda všech
středoevropských jazyků doprovázena obzvláštní shodou mezi maďarštinou a západoslovanskými jazyky),8 jednoduchý temporální systém se třemi časy bez sémantické
opozice uvnitř préterita (od něhož se spisovná němčina vzdálila po diferenciaci temporálního systému v době středohornoněmecké),9 opisné futurum ingresivního typu
(viz další odstavec), perifrastické pasivum, bicentrickou větnou stavbu se základním
pořádkem slov podmět → přísudek → předmět, omezené užívání participií ve funkci
přechodníku, podobně vybudovaný systém vedlejších vět spojkových, vztažné věty
uvozené zájmeny tázacího původu a konečně vysoce produktivní slovesnou prefixaci
(Kurzová, 1996, s. 61–62).
6 Chorvatština je přitom typologicky blízká dunajským jazykům, zatímco v srbštině se projevují balkánské rysy (Haarmann, 1976, s. 97).
7 Společná typologická vlastnost spočívá v zachování syntetické nominální morfologie, ať už se jedná
o slovní flexi jako v němčině, aglutinaci jako v maďarštině či kmenovou flexi jako ve slovanských jazycích
(Kurzová, 1996, s. 59).
8 Srov. č. mil-ý / mil-ejší / nej-mil-ejší, slk. mil-ý / mil-ší / naj-mil-ší, maď. kedves / kedves-ebb / legkedves-ebb (Kurzová, 1996, s. 62).
9 Srov. Kurzová (1996, s. 63–64).
Slovo a slovesnost, 68, 2007
273
Kurzová zdůrazňuje především doposud málo sledované společné rysy futura v centrálních středoevropských jazycích. Můžeme zde pozorovat souběžnou existenci jednoduchého prézentu pro futuro na jedné straně a analytického futura na straně druhé,10
přičemž jako auxiliáry v analytickém futuru vystupují slovesa původně ingresivního
významu (č. budu, slk. budem; maď. fogni; něm. werden). Pro gramatikalizaci analytického futura tedy existuje společný sémantický základ, který je ale zároveň ve vztahu
ke konkrétní sémantice rozdílný, takže se ukazuje, že tato areálová shoda spočívá spíše
na konsenzu než na jednoznačném a jednostranném působení jednoho jazyka (Kurzová, 1996, s. 64–65). Dále Kurzová konstatuje, že v nocionálně imperfektivních větách
je v těchto jazycích shodně užíváno analytické futurum, zatímco v nocionálně perfektivních větách futurum preverbiální (v němčině prézens pro futuro),11 přičemž se jedná v češtině a slovenštině o gramatickou, v maďarštině o semigramatickou a v němčině pouze o sémantickou záležitost (Kurzová, 1996, s. 66).
Ve středoevropském jazykovém areálu lze však najít i jevy, kde se němčina či popř.
maďarština shodují pouze s jedním jazykem nebo jen s částí jazyků tohoto areálu. Jako
příklad spontánní areálové konvergence mezi češtinou, slovenštinou a maďarštinou
můžeme jmenovat např. shodné tvary číslovek 11 až 19.12 Role němčiny jako zprostředkovatele rysů eurotypu se naproti tomu ukazuje na shodě maďarštiny a němčiny
v prepozitivním členu, jenž bývá hodnocen jako morfosyntaktický evropeismus
(Kurzová, 1996, s. 62).
Vezmeme-li v úvahu všechny uvedené teze a postuláty a také výsledky bádání kontaktové a areálové lingvistiky posledních let, dospějeme nutně k závěru, že hovoříme-li
o středoevropském jazykovém areálu, musíme vždy počítat s jistou neostrostí. Na jedné straně zůstává často nejasné, jaké území lze geograficky, příp. kulturně považovat
za střední Evropu – kritéria zde značně variují. Na druhé straně není jasné ani to, které
jazyky vytvářejí středoevropský jazykový areál, zvláště když hranice takového jazykového areálu v případě jednotlivých jevů mohou být navíc, jak se ukázalo, otevřené
a nemusejí se omezovat pouze na kontaktové jazyky náležející danému areálu – a přitom současně v kombinaci s jinými shodami vystupují přesto zřetelně.
Jazyková situace ve středu Evropy se po řadu staletí jevila a dodnes jeví jako velmi
komplexní. Pluricentrickou němčinou v rozdílných varietách se hovořilo a hovoří ve
značně rozsáhlém jazykovém prostoru podél osy sever–jih, jenž v dřívějších staletích
sahal až daleko na východ. Němčina vykazuje rysy jazyka standardního eurotypu, ale
10 Srov. č. obléknu se a půjdu vs. budu se oblékat, abychom tam nepřišli pozdě; slk. oblečiem sa a pôjdem
vs. budem sa obliekať, aby sme tam neprišli neskoro; něm. ich ziehe mich (gleich) an und gehe vs. ich werde
mich anziehen, damit wir nicht zu spät kommen; maď. felöltözom és elmegyek vs. fel fogok öltözni, nehogy
későn érkezzünk (Kurzová, 1996, s. 66).
11 Srov. č. zítra budu pracovat celý den na zahradě vs. zítra pokosím celou zahradu; slk. zajtra budem
pracovať celý deň v záhrade vs. zajtra pokosím celú záhradu; něm. morgen werde ich den ganzen Tag im
Garten arbeiten vs. morgen mähe ich den ganzen Rasen; maď. holnap egész nap a kertben fogok dolgozni
vs. holnap lekaszálom a kertet (Kurzová, 1996, s. 66).
12 Srov. č. jedenáct, dvanáct, třináct … devatenáct, slk. jedenásť, dvanásť, trinásť … devätnásť; maď.
tizenegy, tizenkettő, tizenhárom … tizenkilenc, ale i ostatní slovanské jazyky a rumunštinu, albánštinu a lotyštinu.
274
Slovo a slovesnost, 68, 2007
v různých oblastech jazykového kontaktu zde lze na různých úrovních zjistit rozdílné
jevy, které nás – jak se zdá – opravňují k tomu, abychom spíše než o jednom středoevropském jazykovém areálu hovořili přesněji o několika středoevropských jazykových kontaktových areálech, rozdílně velkých, různě výrazných a vzájemně se někdy
překrývajících. Stejně jako v dialektologickém bádání vymezují svazky izoglos určitá
nářeční území, tak také svazky jazykověkontaktových jevů vzájemně oddělují jednotlivé kontaktové areály. V některých případech se dokonce mohou překrývat menší nářeční areály s kontaktovými areály, například u dubletních forem lexikálních výpůjček,
když jejich územní rozšíření v kontaktních dialektech představuje v podstatě jen rozšíření existujících poměrů v daných varietách příslušného zdrojového jazyka. Rudolf
Šrámek (1998, s. 302–303) v této souvislosti poukazuje na instruktivní příklad hranice substantivního rodu německého výrazu die Butter proti bavorskému nářečnímu
der Butter a na překvapivé pokračování této izoglosy na české straně v kontaktových
přejetích putra vs. putr.13
Centrální jazykový areál ve střední Evropě – avšak právě jen jeden z několika existujících areálů – vytváří bezpochyby ona kontaktová oblast, kterou popsala Kurzová
(1996, s. 58).14 Postavení polštiny jako okrajového jazyka tohoto kontaktového areálu
přitom nijak nevylučuje možnost, že současně může být polština společně s němčinou
a dalšími jazyky centrem jiného kontaktového areálu, blíže ještě necharakterizovaného.
I němčina sama je totiž součástí několika areálů najednou,15 například také baltského
– připomeňme zde kupříkladu jen tvoření deminutiv v estonštině pomocí sufixu -ke(ne)
a dolnoněmecký deminutivní sufix -ken, pro něž vídeňská ugrofinistka Johanna Laakso
přesvědčivě postuluje areálové souvislosti (Laakso, 2004, s. 171–177).
The seemingly obvious assumption that the productive diminutive derivation in Estonian might be
at least partly due to German influence gains additional support from three facts. First, the Estonian
suffix is formally irregular an its connections with the supposed proto-form *-(k)kA+inen are
problematic. Second the idea of German influence fits in beautifully with an areal pattern. While
the diminutive derivation in Estonian resembles that of German, the lack of productive diminutive
derivation in Finnish resembles the situation in Swedish, whose role in the history of Finnish has
been similar to that of German in Estonia. The easternmost Finnic languages in turn, where the use
of diminutives is fairly wide-spread, pattern neatly with their most important ad- and perstrate
language, Russian. And, third, the form of the Estonian suffix -ke(ne) is almost identical with the
Low German diminutive suffix -ken (~ High German -chen) (Laakso, 2004, s. 174).
Avšak vraťme se nyní ke středoevropskému kontaktovému areálu, jak ho načrtla
Kurzová (1996). Můžeme ho ztotožnit zhruba s onou částí státního území starého Rakouska, ve které se jako lingua franca, příp. jako obcovací nebo jednací jazyk (alespoň
ve městech) prosazovala němčina. Na oprávněnost této teze ukazují i sociolingvistická
bádání, podle jejichž poznatků vytvářejí různé jazyky za příhodných politických a sociálních podmínek společnou řečovou komunitu. V současné době se jako rovina jazy13 Srov. také ČJA 1 (1992, s. 230–231, zvláště mapa 112) a S. Kloferová (1996, s. 49–56).
14 Postavením chorvatštiny a srbštiny, jež představují přechod k balkánskému jazykovému svazu, se
Kurzová zabývá pouze ve své větší, dosud nepublikované studii (Kurzová, 1995).
15 Stejně to platí pro všechny ostatní jazyky zmíněné oblasti, srov. např. také Kyseľová (2002) a Moser
(2004).
Slovo a slovesnost, 68, 2007
275
ka, jež je cizím vlivům nejsnadněji přístupná, obecně uznává slovní zásoba, protože
je strukturována poměrně volně a vykazuje jen nepatrný odpor vůči systémově cizím
prvkům, tedy vysoký stupeň propustnosti (permeability). Častým (z části vědomým,
z části neuvědomovaným) motivem pro přijetí cizího slova do jazyka je například současné přijetí toho, co se tímto novým slovem pojmenovává, např. nově zavedeného
přístroje či předmětu, ale i postojů, názorů a poznatků, dále potřeba konotativní modifikace či zvýšení rozlišovacích možností jazyka a konečně také míšení jazyků a dialektů, vzájemné politické a ekonomické vztahy či snaha dosáhnout vyšší společenské
prestiže. Při normálním vývoji společnosti je přírůstek slov vždy vyšší než počet slov
zanikajících, proto se v pasivní slovní zásobě udržují i slova už nepoužívaná. Slovní
zásoba jazyka z tohoto důvodu představuje nesmírně hodnotný obraz minulosti daného
jazykového společenství. Z přejímek a také z kalků tak lze zpravidla dobře vyčíst i kulturní vlivy, které na daný jazykový prostor působily či působí. Ve středoevropském
kontextu jsou nápadná (což není nijak zvlášť překvapivé) především svědectví kulturního kontaktu mezi Balty, Slovany, Maďary a německojazyčnými etniky.16
Společné jevy ve slovní zásobě kontaktových jazyků jsou současně důležitým indikátorem intenzity jazykového a kulturního kontaktu. Jestliže je tato intenzita velmi
vysoká, můžeme to pojímat i jako indicii toho, že s největší pravděpodobností bude
možno u těchto kontaktových jazyků zaznamenat i společné areálovětypologické rysy.
Vrátíme-li se tedy znovu ke kontaktovému areálu postulovanému Kurzovou (1996,
s. 58), znamená to, že by tedy i zde měly být zjistitelné nějaké „areálové“ stopy ve slovní zásobě zúčastněných jazyků. A skutečně, jestliže se ve svém výzkumu nebudeme
omezovat pouze na německé přejímky v těchto jazycích, jasně se ukáže konvergence
slovní zásoby maďarštiny, češtiny, slovenštiny, částečně i slovinštiny, a oné variety pluricentrické němčiny, která bývá často označována zjednodušeně jako rakouská němčina (ačkoliv se tímto označením často míní pouze němčina v dnešní východní části
Rakouska, příp. ve spádové oblasti Vídně).17 Alespoň okrajově pak tato konvergenční
tendence zasáhla také chorvatštinu a rovněž polštinu a ukrajinštinu v oblastech náležejících někdejší rakouské monarchii.
Jinak řečeno, jsme konfrontováni se skupinou slov, která lze doložit v uvedených
ohniskových jazycích a kromě toho v nestejném zastoupení i v okrajových jazycích
tohoto kontaktového areálu. Tento poznatek je další indicií správnosti tvrzení, že zde
16 Role němčiny jako zprostředkovatele slov, která patří k evropskému kulturnímu bohatství, je nesporná
(srov. Newerkla, 2004a, 2004b). Dlouhodobý kontakt vedl však i k převzetí některých idiomů, jako je např.
„spadl mi kámen ze srdce“, vyskytující se jen ve středoevropských a severoevropských jazycích (srov. mj.
něm. ein Stein fiel mir vom Herzen, maď. nagy kő esett le a szívemről, sln. kamen se mi je odvalil od srca,
slk. spadol/odpadol mi kameň/balvan zo srdca, pol. kamień spada mi z serca, est. kivi langes/veeres/kukkus
(mu) südamelt, švéd. en sten föll från hjärtat …) v protikladu například k angl. that takes (that’s) a load off
my mind či rus. .
17 V této souvislosti srov. také Ebner (1988, 2004a, 2004b, 2004c, 2004d), Kovácsová – Michalus (1994),
Pohl (1999) a Pollak (1994) a rovněž Abonyi (2006), Besters-Dilger (2002), Dobrenov-Major (1997), Fussy
(2003), Haslinger (2001), Kalousková (2006), Kuklišová (2005), Kurnik (1998), Masařík (1998), Memić
(2006), Nagy (1993), Newerkla (2004a, 2004b, 2006a, 2007b), Nováková (2006), Papsonová (1995), Reindl
(2005), Retti (1998–2007, 1999), Schuchardt (1971), Seebauer (1981), Spáčilová (1995), Thomas (1997),
Tibenská (2007), Valta (1974), Zeman (2003, 2004) a Zoltán (2004).
276
Slovo a slovesnost, 68, 2007
máme co do činění s vyhraněným kontaktovým areálem. Zvláštní pozornost si v této
souvislosti zasluhuje zprostředkovatelská role hlavního města monarchie Vídně coby
centra tohoto areálu, jež na jedné straně přijímalo prvky ze všech jazyků monarchie
a na druhé straně tyto jazyky současně zpětně ovlivňovalo. Centrální skupinu výrazů
společných slovní zásobě jmenovaných jazyků představují tedy především taková
slova, jejichž oblast výskytu se z větší části překrývá s někdejším územím státu. Jedná
se téměř veskrze o výrazy, na jejichž rozšíření měla rozhodující podíl organizace státu,
což také vysvětluje případné rozdíly mezi němčinou ve východním Rakousku a ostatními varietami němčiny. K těmto austriacismům vázaným na území monarchie (Pohl,
1999, je označuje jako staatsräumliche Austriazismen) patří především slova z oblasti
státní a úřední správy, politiky, práva a školství.
Tab. 1: Příklady austriacismů vázaných na území monarchie
němčina
rakouská němčina
maďarština
čeština
slovenština
polština
slovinština
Amtsgehilfe
Adjunkt
adjunktus
adjunkt
adjunkt
adiunkt
adjunkt
amtliches Register
Evidenz
evidencia
evidence
evidencia
ewidencja
evidenca
versteigern
lizitieren
licitál(ni)
licitovat
licitovať
licytować
licitirati
Abitur
Markenbutter
Matura
Teebutter18
matura
teavaj
maturita
čajové máslo
matúra, maturita čajové maslo
matura
[masło deserowe]
matura
čajno maslo
Četné společné konverzační obraty, které však často vůbec nepronikly do standardní
slovní zásoby jednotlivých jazyků, se vytvořily také v oblasti každodenní kultury.
Tab. 2 a–d: Příklady ze sféry každodenní kultury
němčina
rakouská němčina
maďarština
čeština
slovenština
polština
slovinština
Polstersessel
Fauteuil
fotel
fotel
fotel
fotel
fotelj
schick
fesch
fess
feš(ný)
feš(ný)
feszny19
feš
Mietkutsche
Fiaker
fiáker
fiakr
fiaker
fiakier
fiaker
němčina
rakouská němčina
maďarština
čeština
slovenština
polština
slovinština
Spaß
Hetz
hecc
hec
hec
heca
hec
Anrichte
Kredenz
kredenc
kredenc
kredenc
kredens
kredenca
Kunde, Kundin
Kundschaft
kuncsaft
kun-č/š-a/o-ft
kunčaft
[klientela]
kunšaft
Einzimmerwohnung lange Unterhose
Garçonnière
Gat(j)e(hosen)
garzonlakás
gatya
garsoniéra
gatě, katě
garsoniéra
gate
garsoniera
[kalesony]
garsonjera
gate
Geschwätz
Larifari
lárifári
láryfáry, láry fáry
láry-fáry
[gadanina]
larifari
Waschbecken
Lavoir
lavór
lavor, lavór
lavór
[umywalnia]
lavor
18 Ve Švýcarsku Vorzugsbutter. Čajové máslo a jeho ekvivalenty v jiných jazycích označovaly původně
nejvyšší stupeň kvality másla podle Codex alimentarius Austriacus (srov. odtud také chorv. čajni maslac).
Detailně k tomu a k sémantické motivaci potažmo ke vzniku pojmu Teebutter viz Newerkla (2006b).
19 Vyskytuje se jen ve slezských nářečích, zvláště na Těšínsku (Menzel – Hentschel, 2003, s. 79); jinak
pol. elegancki.
Slovo a slovesnost, 68, 2007
277
němčina
Mörtel
Zimmerdecke Holzbottich
Schlamassel
belästigen, quälen
rakouská němčina
Malter
Plafond
Schaff(el)
Schlamastik
sekkieren
maďarština
malter
plafon
sáf
slamasztika
szekál(ni)
čeština
malta
plafond
šaflík
šlamastyka
sekýrovat
slovenština
malta
plafón
šafeľ
šlamastika
sekírovať
polština
[zaprawa murarska]
plafon
szafel, szaflik [nieszczęście; bezład]
sekować
slovinština
malta
plafon
škaf
šlamastika
sekirati
němčina
rakouská němčina
maďarština
čeština
slovenština
polština
slovinština
[Art Grußform]
Servus!
szervusz!
servus!
servus!
serwus!
servus!
holzbeheizter Zusatzherd
Sparherd
sparhert, spór
sporák, šporhert, špolhert
sporák, šparhert, šporhert
szperok20
šporget
Tabakladen
Trafik
trafik
trafika
trafika
trafika
trafika
Wichse
Wichs
viksz
viks
viks
wiks, wiksa21
biks
U některých slov z tohoto okruhu přirozeně nemusejí hranice jejich rozšíření nutně
přesně odpovídat hranicím někdejší monarchie. To platí především pro takové výrazy,
které se z bavorských nářečí v Rakousku rozšířily také do neněmeckých jazyků monarchie (např. hec, viks aj.) nebo přes hranice monarchie ovlivňovaly – vycházejíce
povětšinou z Vídně – jiné variety a jazyky (např. kredenc, plafond aj.).
Zvláště je zde třeba vyzdvihnout oblast „kuchyňského“ jazyka (pojmenování jídel
a kuchyňského vybavení), protože zde vystupovaly téměř všechny jazyky Rakouska-Uherska touž měrou v roli dávajícího i v roli přijímajícího jazyka, což je situace, která
nemá obdobu v žádném dalším sémantickém okruhu. Tak bylo množství slov různých
jazyků monarchie právě přes Vídeň přejato do východorakouské němčiny a odtud dále
zprostředkováno jiným jazykům v Rakousku-Uhersku.
Tab. 3 a, b: Příklady výrazů ze sémantického okruhu kuchyně a jídlo
němčina
Löffelbiskuit
Dampfnudel
Wein mit
Sodawasser
rak. němčina
Biskotte
Buchtel
G’spritzter,
Spritzer
Karfiol
Klobasse,
Klobassi
Palatschinke
maďarština
čeština
slovenština
piskóta
piškot(a)
piškóta
bukta
buchta
buchta
spriccer
špric
špricer
karfiol
karfiol
karfiol
kolbász
klobása
klobása
palacsinta
palačinka
palacinka
polština
biszkopt
buchta
[wino z wodą
sodową]
kalafior,
karafioł
slovinština
piškot
buhtelj
špricar
karfi(j)ola
Blumenkohl [Art Dauerwurst]
gefüllter
Eierkuchen
kiełbasa
palaczinka22
(wędzona sucha)
klobasa
palačinka
20 Jen ve slezských nářečích na Těšínsku (Menzel – Hentschel, 2003, s. 314); jinak pol. kuchenka oszczędnościowa.
21 Jen ve velkopolských a hornoslezských nářečích (Menzel – Hentschel, 2003, s. 389); jinak pol. pasta
do obuwia.
22 Neobvyklý výraz místo pol. naleśnik.
278
Slovo a slovesnost, 68, 2007
němčina
mit Paprika
würzen
flacher Eierkuchen
mit Grieben
Orange,
Apfelsine
Johannisbeere
Schnittlauch
rakouská němčina
maďarština
čeština
slovenština
paprizieren
paprikáz(ni)
paprikovat
paprikovať
Pogatsche
pogácsa
pagáč
pagáč
Pomerantsche
narancs
pomeranč
pomaranč
Ribisel
ribiszke
rybíz
ríbezle
Schnittling
snidling
šnytlík, šnytlink
šnitlink, šnitling
polština
paprykować
pogacz23
slovinština
papricirati
pogača
pomarańcza rybiźla, rybizla24
pomaranča
ribezelj
sznytloch,
sznytl-a/o-k25
šnitlink
Rozpad habsburské monarchie samozřejmě nezůstal bez dopadu na jazyky v bývalém Rakousku-Uhersku, a tím i na zmíněný areál. Zánik austriacismů postihl v posledních desetiletích především samotnou rakouskou němčinu. Tak jsem např. musel při dotazování 13–15letých žáků z oblasti Weinviertel na severovýchodu Dolního Rakouska
a z Vídně konstatovat, že z části už nerozumějí ani ještě pro mou generaci tak typickým
výrazům jako Bartwisch ‚smeták, ob. portviš†‘, Gat(j)ehose ‚spodní kalhoty, ob. gatě,
ob. kat솑, Kredenz ‚kredenc‘, Malter ‚malta‘, Schnittling ‚pažitka, ob. šnytlík, nář.
šnytlink‘ nebo Werkel ‚kolovrátek, ob. vergl†‘ (Newerkla, 2004b, s. 82).26 Zatímco
např. ještě začátkem 80. let se slovo Hagebutte ‚šípek‘ ve východním Rakousku používalo jen málo nebo vůbec (ÖWB, 1979, s. 195), dnes už zatlačilo dříve běžné ekvivalentní výrazy Hetscherl a Hetschepetsch ‚šípek, ob. i nář. hečepe膑 (ÖWB, 1979, s. 201;
1990, s. 241, 248).
Proto nepřekvapuje, že ani areálové konvergenční procesy mezi němčinou ve východním Rakousku a dalšími středoevropskými jazyky, jež byly například v oblasti
syntaxe patrné ještě v době habsburské monarchie, se už neuplatňují v takovém rozsahu, alespoň ne v dnešní rakouské němčině. Jako příklad zde můžeme uvést užívání
některých předložek nebo odpovídajících přípon v těchto jazycích. Zatímco dříve se
v rakouské němčině stejně jako v dnešní maďarštině, češtině, slovenštině, polštině a slovinštině skládala zkouška z něčeho (rak. něm. eine Prüfung aus Russisch ablegen…;
maď. oroszból, … vizsgáz[ni]; č. vykonat zkoušku z ruštiny…; slk. vykonať skúšku
z ruštiny…; pol. zdawać egzamin z języka rosyjskiego…; sln. opraviti izpit iz ruščine…
– význam maďarských sufixů -ból/-ből odpovídá významu předložek aus, z/ze, z/zo,
z, iz), je nyní v Rakousku stejně jako jinde v němčině už běžné říkat eine Prüfung in
Russisch ablegen (srov. angl. to take an examination in Russian…), zvláště je-li míněn
školní předmět, a nikoli například jazyk, v němž zkouška probíhá. Podobně v rakouské
němčině stejně jako v maďarštině, češtině, slovenštině, polštině a slovinštině bylo a je
běžné sedět u stolu (rak. něm. bei Tisch sitzen; maď. asztalnál ül[ni]; č. sedět u stolu;
23 Užíváno jen jako označení maďarské speciality (smażony krążek z gotowanych ziemniaczków – typowe
pieczywo węgierskie).
24 Jen ve slezských nářečích, zvláště na Těšínsku (Menzel – Hentschel, 2003, s. 267); jinak pol. porzeczka.
25 Velko-, malopolské a slezské nářeční označení odpovídající pol. szczypiorek (Menzel – Hentschel,
2003, s. 305).
26 Srov. také systematický výzkum Dalibora Zemana (2003).
Slovo a slovesnost, 68, 2007
279
slk. sedieť pri stole; pol. siedzieć przy stole; sln. sedeti pri mizi – význam maďarských
sufixů -nál/-nél odpovídá významu předložek bei, u, pri, przy, pri), přesto se dnes už
ani v Rakousku nikdo nepozastaví nad konstrukcí am Tisch sitzen (srov. angl. to sit at
the table).
Dodatečným nápadným rysem mluvené němčiny na východě Rakouska je ve srovnání se standardní němčinou hojné užívání předložky auf ‚na‘ v prostorových významech:
auf der Universität, auf der Post, auf dem Hof, auf dem Konzert, auf dem Markt, …
To se překvapivě často, byť ne vždy, shoduje s užíváním odpovídající předložky na
v češtině (na univerzitě, na poště, na dvoře, na koncertě, na tržišti, …), ve slovenštině
(na univerzite, na pošte, na dvore, na koncerte, na trhovisku, …), v polštině (zde sice
platí przy uniwersytecie ‚na univerzitě‘, jinak ale studiować/wykładać na uniwersytecie
‚studovat/vyučovat na univerzitě‘; dále analogicky k uvedeným kontaktovým jazykům
na poczcie, na podwórzu, na koncercie, na targu, …) a ve slovinštině (na univerzi, na
pošti, na dvoru/dvorišču, na koncertu, na trgu/tržišču, …), příp. s užíváním odpovídajícího sufixu -n (-on, -en, -ön) v maďarštině (az egyetemen, a postán, az udvaron, a koncerten, a piacon, …).
Další příklady svědčí o jiné často přehlížené skutečnosti, že totiž z kontaktového
areálu definovaného Kurzovou (1996, s. 58) lze zřetelně vyčlenit subareál, který je
společnými jazykovými jevy formován v míře ještě mnohem výraznější a který vyrůstá z působení češtiny (a slovenštiny) na východorakouskou (potažmo vídeňskou)
němčinu a také opačně z působení východorakouské (vídeňské) němčiny na češtinu
(a slovenštinu).27
Právě těmito jazykovými kontakty se zabývala práce brněnského germanisty Dalibora Zemana (2003) a germanistky z Univerzity Mateja Bela v Bánské Bystrici Martiny Kuklišové (2005). Vídeň byla na počátku 20. století největším českým městem po
Praze a přes vlnu reemigrace českého obyvatelstva do první Československé republiky
zůstal ve Vídni usazen velký počet Čechů.28 I když se tito Češi z větší části asimilovali, zanechali přesto ve východorakouské (vídeňské) němčině své stopy v podobě
typických předložkových vazeb, výrazů, frazémů a idiomů. Pro ilustraci uveďme
v následujícím několik příkladů, které – pokud nepocházejí z prací D. Zemana (2003,
s. 265–279) či M. Kuklišové (2005) – čerpáme z vlastního sesbíraného materiálu.29
27 Kromě toho existovaly (příp. částečně stále ještě existují) další takové subareály tvořené například maďarštinou a němčinou ve východním Rakousku, maďarštinou a slovenštinou v Zadunají nebo také češtinou
a němčinou ve východních Čechách, srov. v této souvislosti rovněž zajímavé pozorování dialektologa Friedricha Festy: „Diese [gegenseitige] Beeinflussung der Artikulationsweise [an der Sprachgrenze in Ostböhmen]
geht oft so weit, daß man bei Bewohnern dieser Orte aus dem Sprechen nicht feststellen kann, ob sie Deutsche
oder Tschechen sind“ [Toto (vzájemné) ovlivňování způsobu artikulace (na jazykové hranici ve východních
Čechách) jde často tak daleko, že u obyvatel této oblasti nelze často z řeči poznat, zda jsou to Češi, nebo
Němci] (Festa, 1926, s. 104).
28 Podle oficiální statistiky vzrostl jejich počet z přibližně 25 000 osob v roce 1880 na více než 100 000
v roce 1900, skutečný počet byl ale nejméně dvojnásobný.
29 K slovanským lexikálním prvkům v rakouské němčině srov. také diplomové práce D. Haslingera
(2001) a J. E. Kurnika (1998), studie P. Pátrovicse (2005) a T. Vykypělové (2006) a také databázi a dizertaci
G. Rettiho (1998–2007, 1999).
280
Slovo a slovesnost, 68, 2007
Tab. 4: Podobné předložkové vazby v češtině a ve východorakouské němčině
němčina
in Urlaub fahren
für zwei Tage nach Prag fahren
an jmdn./etw. denken
Vorbereitungen für/zu etw.
in der Nacht zum Sonntag
sich an jmdn./etw. erinnern
etw./jmdn. vergessen
čeština
jet na dovolenou
jet na dva dny do Prahy
myslet na někoho/něco
přípravy na něco
v noci na neděli
vzpomenout si na někoho/něco
zapomenout na někoho/něco
rakouská němčina
auf Urlaub fahren
auf zwei Tage nach Prag fahren
auf jmdn./etw. denken
Vorbereitungen auf etw.
in der Nacht auf Sonntag
sich auf jmdn./etw. erinnern
auf jmdn./etw. vergessen
Tab. 5: Podobné obraty v češtině a ve východorakouské němčině
němčina
čeština
rakouská (vídeňská) němčina
Zum Kuckuck mit ihm/ihr!
Ohne Fleiß kein Preis!
frei von jeder Verpflichtung sein
er/sie spielt
Bist du bei Trost?
sterben
Ať se jde vycpat!
Bez práce nejsou koláče!
být z obliga
hraje si
Jinak jsi zdravý?
natáhnout papuče/bačkory
Er/sie soll sich ausstopfen lassen!
Ohne Arbeit gibt’s keine Golatschen!
außer Obligo sein
er/sie spielt sich
Sonst bist g’sund?
die Patschen strecken
etw. erahnen, erfinden
es lohnt sich nicht
seine Habe packen und gehen
das klappt (nicht)
Das ist nicht mein Geschmack!
něco si vycucat z prstu
nestojí to zato
sbalit si svých pět švestek
to (ne)vyjde
To není mé gusto!
sich etw. aus dem Finger zuzeln
es steht (sich) nicht dafür
seine sieben Zwetschken packen
das geht sich (nicht) aus
Das ist nicht mein Gusto!
Také pro tento postulovaný malý subareál lze zjistit dodatečné stopy ve slovní zásobě češtiny (příp. slovenštiny) a rakouské němčiny, například slovanské výpůjčky
v němčině na východě Rakouska jako pritsch (< č. pryč) ve spojení pritsch sein ‚být
ztracen, být pryč‘, Bramburi ‚brambory‘ (< č. brambory), Pawlatsche ‚otevřená chodba podél domu, situovaná směrem do dvora‘ (< č. pavlač) nebo pomāli ‚jen pomalu‘
(< mor. nebo slk. pomaly ‚pomalu‘). Pouze v tomto mikroareálu jsou běžné také idiomy
a výrazy, jejichž přítomnost buď shodně charakterizuje vídeňskou mluvu a hovorovou
češtinu jako např. fix Laudon ‚zatraceně!‘ (< č. fix Laudon), auf Lepschi gehen ‚jít za
zábavou‘ (< č. jít na lepší), na servus! ‚no tedy!‘ jako výraz nepříjemného překvapení
nebo podivu (< č. no nazdar/servus!), schezko jedno ‚všechno jedno‘ (< č. všecko jedno)
etc., anebo pouze vídeňskou mluvu – v případě vzniku z českých (příp. slovenských)
slov, jež nyní nemají přímé české (příp. slovenské) ekvivalenty, např. (keinen) Rosomi
haben ‚být nedovtipný‘ (< č. slk. rozum), böhmisch powidalen ‚mluvit česky‘ (< č. povídal, préteritum k povídat), Zopak ‚pejorativní označení Čecha‘ (< č. co pak) atd.
Ukázali jsme tedy, že s ohledem na komplexní jazykovou situaci ve střední Evropě
a na obtížnou vymezitelnost pojmu střední Evropa je adekvátní hovořit nikoliv o jednom středoevropském jazykovém areálu, nýbrž výstižněji o více, různě velkých, různě výrazných a vzájemně se z části překrývajících kontaktových areálech ve střední
Evropě. Pádem komunistických režimů v středoevropském prostoru, otevřením hranic
se sousedními zeměmi a v neposlední řadě také společným začleněním do Evropské
Slovo a slovesnost, 68, 2007
281
unie nabyl také jazykový kontakt mezi jednotlivými jazyky ve střední Evropě na významu a tento význam v budoucnu nepochybně ještě dále poroste, byť za změněných
okolností a velmi pravděpodobně pod dominantním vlivem angličtiny. Jedné skutečnosti bychom si měli být vědomi, a tu formuloval už na sklonku 19. století průkopník
rakouské dialektologie a onomastiky Johann Willibald Nagl v anticipaci pozdějších
kontaktovělingvistických metod jazykovědného bádání:
Man betrachtet gerne eine Sprache für einen in sich vollkommen abgeschlossenen Organismus,
man führt alle Veränderungen innerhalb derselben auf immanente Gründe zurück, und nur notgedrungen entschliesst man sich, ein in die Augen fallendes F r e m d w o r t aus der fremden
Sprache zu erklären: wir werden aber sehen, dass durch das lange Zusammenleben zweier anderssprachiger Volksstämme diese verschiedenen Idiome – besonders wenn sie in ihrer Lebensbethätigung nicht von der akademisierenden Schrift abhängig sind – die merkwürdigsten Einflüsse auf
einander ausüben, dass eine Art Endosmose und Exosmose stattfindet, und dass, wie ein Sprachstamm durch locale Trennung seiner Teile sich von selbst in Zweige v e r s c h i e d e n e r Zunge auflöst, ebenso naturgemäss zwei h e t e r o g e n e Sprachen beim Zusammenleben zweier
Stämme sich von selbst wieder gegenseitig nähern; ohne indes ihre specifische Eigenart sobald
daranzugeben. [Na jazyk se s oblibou pohlíží jako na organismus dokonale uzavřený sám v sobě,
všechny změny v jazyce se přisuzují imanentním příčinám a jen v případě nouze se odhodláme
vysvětlit do očí bijící c i z í s l o v o z cizího jazyka: uvidíme však, že dlouhým soužitím dvou
jinojazyčných kmenů vykazují tyto idiomy – zvláště když jejich existence není závislá na akademizujícím písmu – velmi pozoruhodné vzájemné vlivy, že zde dochází k jakési endosmóze
a exosmóze, a že tak jako se jazykový kmen lokálním oddělováním svých částí sám od sebe rozpadá do větví r ů z n ý c h jazyků, stejně přirozeně se dva h e t e r o g e n n í jazyky při soužití dvou kmenů samy od sebe vzájemně sbližují, aniž by však současně pozbyly hned také své
zvláštní osobitosti.] (Nagl, 1887–1888, s. 2)
To, co jsme zde představili na příkladu dvou kontaktových jazyků, platí samozřejmě
také pro tři i více jazyků v jazykovém kontaktu. Zda, kde a do jaké míry povede nové
sbližování ve střední Evropě v uvedených podmínkách znovu také ke vzniku nových
areálovětypologických konvergenčních jevů mezi jazyky, jež jsou v tomto prostoru
ve vzájemném kontaktu, ukáže však v každém případě teprve čas.
LITERATURA
ABONYI, A. (2006): O leksičeskich germanizmach v Ukrainsko-vengerskom slovare Ištvana Udvari.
In: E. Cs. Jónás (ed.), Russkaja, ukrainskaja i rusinskaja leksikologija i leksikografija: Sbornik statej pamjati professora Ištvana Udvari / Orosz, ukrán és ruszin lexikológia és lexikográfia: Tanulmánykötet Udvari István professzor emlékére. Nyíregyháza: Krúdy Könyvkiadó, s. 25–34.
BALÁZS, J. (1983): Az areális nyelvészeti kutatások története, módszerei és főbb eredményei (= A Magyar Nyelvtudományi Társaság Kiadványai, 166). Budapest: Magyar Nyelvtudományi Társaság.
BECKER, H. (1948): Der Sprachbund. Leipzig – Berlin: Humboldt-Bücherei.
BEDNARCZUK, L. (2000): Czy istnieją wpływy niemieckie w fonetyce czeskiej? In: Studia z filologii
słowiańskiej ofiarowane profesor Teresie Zofii Orłoś pod redakcją Henryka Wróbla. Kraków:
Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego, s. 47–56.
BESTERS-DILGER, J. (2002): Deutsche lexikalische Entlehnungen im Ukrainischen: Zur Frage der polnischen Vermittlung und heutigen Aktualität. In: I. Pospíšil (ed.), Crossroads of Cultures: Central
Europe / Kreuzwege der Kulturen: Mitteleuropa / Křižovatky kultury: Střední Evropa / Perekrestki
kul‘tury: Srednjaja Evropa (= Litteraria Humanitas, 11). Brno: Masarykova univerzita, s. 25–49.
ČJA 1 (1992): Český jazykový atlas, 1. Praha: Academia (reprint 2004).
282
Slovo a slovesnost, 68, 2007
DAHL, Ö. – KOPTJEVSKAJA-TAMM, M. (1992): Language Typology around the Baltic Sea: A Problem
Inventory (= Papers from the Institute of Linguistics, University of Stockholm, 61). Stockholm:
University of Stockholm.
DÉCSY, Gy. (1973): Die linguistische Struktur Europas: Vergangenheit, Gegenwart, Zukunft. Wiesbaden: Otto Harrassowitz.
DOBRENOV-MAJOR, M. (1997): Stirbt die Donaumonarchie erst jetzt endgültig? Das Verschwinden
der Austriazismen in der Sprache der Vojvodinaer Serben durch Migration und Emigration. In:
R. Muhr – R. Schrodt (eds.), Österreichisches Deutsch und andere Varietäten plurizentrischer
Sprachen in Europa. Wien: Hölder-Pichler-Tempsky, s. 350–372.
EBNER, J. (1988): Wörter und Wendungen des österreichischen Deutsch. In: P. Wiesinger (ed.), Das österreichische Deutsch (= Schriften zur deutschen Sprache in Österreich, 12). Wien: Böhlau, s. 99–187.
EBNER, J. (2004a): Amt und Alltag: Wörterbücher in Rotweißrot. Wien: öbv&hpt.
EBNER, J. (2004b): Küche und Keller: Wörterbücher in Rotweißrot. Wien: öbv&hpt.
EBNER, J. (2004c): Redensarten und Redewendungen: Wörterbücher in Rotweißrot. Wien: öbv&hpt.
EBNER, J. (2004d): Schimpf und Scherz: Wörterbücher in Rotweißrot. Wien: öbv&hpt.
FESTA, F. (1926): Die schlesische Mundart Ostböhmens, 1: Die Lautlehre (= Beiträge zur Kenntnis Sudetendeutscher Mundarten, 3). Prag: Verlag des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen.
FODOR, I. (1983): Verfügen die Sprachen des Donaubeckens über eine einheitliche Struktur? Zum
Problem der Arealtypologie. Finnisch-ugrische Mitteilungen, 7, s. 29–69.
FUSSY, H. (ed.) (2003): Auf gut Österreichisch: Ein Wörterbuch der Alltagssprache. Wien: öbv&hpt.
HAARMANN, H. (1976): Aspekte der Arealtypologie: Die Problematik der europäischen Sprachbünde
(= Tübinger Beiträge zur Linguistik, 72). Tübingen: Gunter Narr.
HASLINGER, D. (2001): Die slawischen lexikalischen Elemente in der österreichischen Variante der
deutschen Standardsprache. Salzburg: Phil. dipl.
JAKOBSON, R. (1931): Über die phonologischen Sprachbünde. In: Travaux du Cercle Linguistique de
Prague, 4: Réunion phonologique internationale tenue à Prague (18–21/XII 1930). Prague: Jednota československých matematiků a fysiků, s. 234–240.
JAKOBSON, R. (1938): Sur la théorie des affinités phonologiques des langues. In: Actes du quatrième
congrès international de linguistes tenu à Copenhague du 27 août au 1er septembre 1936. Copenhague: Einar Munksgaard, s. 48–59.
KALOUSKOVÁ, P. (2006): Der Weg zum österreichischen Deutsch: Ein Skriptum über die nationale
Varietät der deutschen Sprache. Olomouc: Univerzita Palackého.
KĄTNY, A. (ed.) (2004): Kontakty językowe w Europie Środkowej / Sprachkontakte in Mitteleuropa.
Olecko: Wszechnica Mazurska.
KATTEIN, R. (1986): Zur Definition des Begriffs Sprachbund. Sprachwissenschaft, 11, s. 276–287.
KLOFEROVÁ, S. (1996): Deutsche Sprachreflexe in der tschechischen Lexikographie. In: E. Bremer –
R. Hildebrandt (eds.), Stand und Aufgaben der deutschen Dialektlexikographie, 2: Brüder-GrimmSymposion zur historischen Wortforschung. Berlin – New York: Walter de Gruyter, s. 49–56.
KOVÁCSOVÁ, E. – MICHALUS, Š. (1994): Rakúšania to povedia (aj) ináč. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo.
KUKLIŠOVÁ, M. (2005): Slowakische und tschechische Lehnwörter im österreichischen Deutsch. Banská Bystrica: Phil. dipl.
KURNIK, J. E. (1998): Österreichisches Deutsch und seine nachbarsprachlichen Bezüge: Die Lexik
der Alltagssprache Österreichs und Bayerns im Vergleich: Eine empirische Studie. Graz: Phil. dipl.
KURZOVÁ, H. (1995): Contribution to European Areal Linguistics: Defining Central European Area.
Prague: Open Society Institute project No. 831/91 (unpublished manuscript).
KURZOVÁ, H. (1996): Mitteleuropa als Sprachareal. In: Germanistica Pragensia, 13. Praha: Univerzita Karlova, s. 57–73.
KURZOVÁ, H. (1997): Morphosyntactic processes in Europe. In: B. Palek (ed.), Proceedings of LP’96:
Typology: Prototypes, Item Orderings and Universals. Prague: Charles University Press, s. 279–294.
KYSEĽOVÁ, N. (2002): Areálové vzájomné vzťahy slovanských jazykov centrálnej zóny. Banská Bystrica:
Univerzita Mateja Bela.
Slovo a slovesnost, 68, 2007
283
LAAKSO, J. (2004): Derivation, morphopragmatics, and language contact – on the role of German influence in Estonian word-formation. In: I. Hyvärinen – P. Kallio – J. Korhonen (eds.), Etymologie,
Entlehnungen und Entwicklungen: Festschrift für Jorma Koivulehtu zum 70. Geburtstag (= Mémoires
de la Société Néophilologique de Helsinki, 63). Helsinki: Société Néophilologique, s. 171–180.
LEWY, E. (1942): Der Bau der europäischen Sprachen (= Proceedings of the Royal Irish Academy, 48,
Section C, No. 2). Dublin: Hodges, Figgis, & Co. (21964, Tübingen: Niemeyer).
MAĆKIEWICZ, J. (2004): Czy istnieje środkowoeuropejska wspólnota językowa? (na podstawie występowania europeizmów w językach Europy Środkowej). In: A. Kątny (ed.), Kontakty językowe
w Europie Środkowej / Sprachkontakte in Mitteleuropa. Olecko: Wszechnica Mazurska, s. 7–14.
MASAŘÍK, Z. (1998): Zum tschechisch-deutschen/österreichischen Sprachkontakt (dargestellt am Beispiel Südmähren – Niederösterreich. In: W. Bauer – H. Scheuringer (eds.), Beharrsamkeit und Wandel: Festschrift für Herbert Tatzreiter zum 60. Geburtstag. Wien: Edition Praesens, s. 133–141.
MEMIĆ, N. (2006): Entlehnungen aus dem österreichischen Deutsch in der Stadtsprache von Sarajevo
(= Schriften zur deutschen Sprache in Österreich, 37). Frankfurt am Main – Wien: Peter Lang.
MENZEL, T. – HENTSCHEL, G. (2003): Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Teschener Dialekt des
Polnischen unter Mitarbeit von Pavel Jančák und Jan Balhar (= Studia Slavica Oldenburgensia, 10).
Oldenburg: BIS.
MOSER, M. (2004): Wechselbeziehungen zwischen slavischen Sprachen (bis zum Ende des 19. Jahrhunderts). Die Welt der Slaven, 49, s. 161–182.
NAGL, J. W. (1887–1888): Die wichtigsten Beziehungen zwischen dem österreichischen und dem
čechischen Dialect. Blätter des Vereines für Landeskunde von Niederösterreich, Neue Folge, 21,
s. 356–388; 22, s. 417–434.
NAGY, A. (1993): Nationale Varianten der deutschen Standardsprache und ihre Behandlung im Deutschunterricht des Auslandes. In: R. Muhr (ed.), Internationale Arbeiten zum österreichischen Deutsch
und seinen nachbarsprachlichen Bezügen. Wien: Hölder-Pichler-Tempsky, s. 67–75.
NEKULA, M. (1996): System der Partikeln im Deutschen und Tschechischen: Unter besonderer Berücksichtigung der Abtönungspartikeln. Tübingen: Max Niemeyer.
NEKULA, M. (2003): Sprachbund und Sprachtyp. In: M. Nekula (ed.), Prager Strukturalismus: Methodologische Grundlagen / Prague Structuralism: Methodological Fundamentals (= Slavica, 3).
Heidelberg: Carl Winter, s. 71–97.
NEWERKLA, S. M. (2000): Language affinity in Central Europe – Some thoughts on the interrelations
of German, Czech, Slovak and Magyar. Opera slavica: Slavistické rozhledy, 10 (4), s. 1–16.
NEWERKLA, S. M. (2002a): Sprachliche Konvergenzprozesse in Mitteleuropa. In: I. Pospíšil (ed.),
Crossroads of Cultures: Central Europe / Kreuzwege der Kulturen: Mitteleuropa / Křižovatky kultury: Střední Evropa / Perekrestki kul‘tury: Srednjaja Evropa (= Litteraria Humanitas, 11). Brno:
Masarykova univerzita, s. 211–236.
NEWERKLA, S. M. (2002b): Středoevropský jazykový areál a rakouská monarchie. In: A. Krausová –
M. Slezáková – Z. Svobodová (eds.), Setkání s češtinou: Sborník z konference Setkání s češtinou
konané v Praze 6.–7. září 2001. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, s. 72–87.
NEWERKLA, S. M. (2004a): Rozmanitost jazyků a kultur v Rakousku-Uhersku a jejich konvergenční
tendence. In: I. Pospíšil – M. Moser (eds.), Comparative Cultural Studies in Central Europe. Brno:
Masarykova univerzita, s. 11–42.
NEWERKLA, S. M. (2004b): Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch: Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige
und neue Deutungen (= Schriften über Sprachen und Texte, 7). Frankfurt am Main – Wien: Peter Lang.
NEWERKLA, S. M. (2006a): Sprachkontakte in Altösterreich und was davon erhalten blieb. Leksika
i leksikografija: Sbornik naučnych trudov, 17, s. 189–204.
NEWERKLA, S. M. (2006b): Teebutter – tschechisch čajové máslo, slowakisch čajové maslo, ungarisch
teavaj, slowenisch čajno maslo, kroatisch čajni maslac. In: I. Janyšková – H. Karlíková (eds.),
Studia Etymologica Brunensia, 3. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 271–284.
NEWERKLA, S. M. (2007a): Kontaktareale in Mitteleuropa. In: A. Kątny (ed.), Słowiánsko-niesłowiańskie kontakty językowe / Slawisch-nichtslawische Sprachkontakte: Materiały z międzynarodowej
284
Slovo a slovesnost, 68, 2007
konferencji naukowej zorganizowanej przez Wydział Filologii Wszechnicy Mazurskiej i Instytut
Filologii Germańskiej Uniwersytetu Gdańskiego w dniach 27–28 czerwca 2005 r. Olecko: Wydawnictwo Wszechnicy Mazurskiej, s. 29–48.
NEWERKLA, S. M. (2007b): Postavenie češtiny pri sprostredkovaní germanizmov do slovenčiny (a poľštiny). Slovenská reč, 72, s. 21–35.
NOVÁKOVÁ, V. (2006): Rakouská němčina. Olomouc: Rubico.
ONDREJOVIČ, S. (ed.) (1999): Slovenčina v kontaktoch a konfliktoch s inými jazykmi (= Sociolinguistica Slovaca, 4). Bratislava: Veda.
ÖWB (351979, 371990): Österreichisches Wörterbuch. Wien: ÖBV Pädagogischer Verlag, Jugend & Volk.
PAPSONOVÁ, M. (1995): Zum gegenseitigen Einfluß des österreichischen Deutsch und des Slowakischen. In: R. Muhr – R. Schrodt – P. Wiesinger (eds.), Österreichisches Deutsch: Linguistische,
sozialpsychologische und sprachpolitische Aspekte einer nationalen Variante des Deutschen. Wien:
Hölder-Pichler-Tempsky, s. 313–326.
PÁTROVICS, P. (2005): Slawische Elemente in der österreichischen Phraseologie. Studia Slavica Academiae Scientiarum Hungaricae, 50 (1–2), s. 113–117.
POHL, H. D. (1999): Zum Österreichischen Deutsch im Lichte der Sprachkontaktforschung. Klagenfurter Beiträge zur Sprachwissenschaft, 25, s. 93–115.
POLLAK, W. (1994): Österreich und Europa: sprachkulturelle und nationale Identität. Wien: ÖGS.
REINDL, D. F. (2005): The Effects of Historical German-Slovene Language Contact on the Slovene
Language. Bloomington: Indiana University Press.
REITER, N. (1991): Ist der Sprachbund ein Werk des Satans? Zeitschrift für Balkanologie, 27, s. 52–61.
RETTI, G. (1998–2007): Datenbank zur deutschen Sprache in Österreich. Innsbruck. Dostupné online
na adrese: <http://oewb.retti.info/>.
RETTI, G. (1999): Austriazismen in Wörterbüchern: Zum Binnen- und Außenkodex des österreichischen
Deutsch. Innsbruck: Phil. diss.
SANDFELD, K. (1930): Linguistique Balkanique, problèmes et résultats. Paris: Champion.
SCHMIDT, P. W. (1926): Die Sprachfamilien und Sprachenkreise der Erde. Heidelberg: Carl Winter.
SCHUCHARDT, H. (1971): Slawo-Deutsches und Slawo-Italienisches: Mit Schuchardts übrigen Arbeiten
zur Slavistik und mit neuen Registern. Hrsg. von Dietrich Gerhardt. München: Wilhelm Fink.
SEEBAUER, F. (1981): Úskalí austriacismů: Výběr nejčastějších austriacismů v česko-německých překladech. Praha: Intermin.
SKÁLA, E. (1991/1992): Deutsch und Tschechisch im mitteleuropäischen Sprachbund. Brücken, 1,
s. 173–179.
SKÁLA, E. (1998): Tschechisch-deutsche Sprachkontakte. In: Přednášky z XLI. běhu Letní školy slovanských studií. Praha: Univerzita Karlova, s. 213–227.
SKÁLA, E. (2000): Středoevropský jazykový svaz. In: Přednášky z XLIII. běhu Letní školy slovanských
studií. Praha: Univerzita Karlova, s. 77–85.
SKALIČKA, V. (1935): Zur mitteleuropäischen Phonologie. Časopis pro moderní filologii, 21, s. 151–154.
SKALIČKA, V. (1968): Zum Problem des Donausprachbundes. Ural-altaische Jahrbücher, 40, s. 3–9.
SPÁČILOVÁ, L. (1995): Der gegenseitige Einfluß des Tschechischen und des österreichischen Deutsch
in der näheren Geschichte und Gegenwart. In: R. Muhr – R. Schrodt – P. Wiesinger (eds.), Österreichisches Deutsch: Linguistische, sozialpsychologische und sprachpolitische Aspekte einer nationalen Variante des Deutschen. Wien: Hölder-Pichler-Tempsky, s. 326–354.
ŠRÁMEK, R. (1998): Zur Wortgeographie der deutschen Lehnwörter in den tschechischen Mundarten.
In: W. Bauer – H. Scheuringer (eds.), Beharrsamkeit und Wandel: Festschrift für Herbert Tatzreiter
zum 60. Geburtstag. Wien: Edition Praesens, s. 295–306.
STOLZ, T. (1991): Sprachbund im Baltikum? Estnisch und Lettisch im Zentrum einer sprachlichen
Konvergenzlandschaft. Bochum: Universitätsverlag Dr. N. Brockmeyer.
THOMAS, G. (1997): The role of German loanwords in the Slavic languages of the former Habsburg
Empire. Canadian Slavonic Papers / Revue canadienne des slavistes, 39 (3–4), s. 333–359.
TIBENSKÁ, E. (2007): Prenikanie cudzích jazykových prvkov do slovenčiny. Studia Academica Slovaca, 36, s. 139–156.
Slovo a slovesnost, 68, 2007
285
TRUBETZKOY, N. S. (1923): Vavilonskaja bašnja i smešenije jazykov. Jevrazijskij vremennik, 3, s. 107–124.
TRUBETZKOY, N. S. (1930): Proposition 16. In: Actes du premier congrès international des linguistes:
La Haye, du 10–15 avril 1928. Leiden: Sijthoff, s. 17–19.
VALTA, Z. (1974): Die österreichischen Prägungen im Wortbestand der deutschen Gegenwartssprache.
Praha: Phil. diss.
VAN POTTELBERGE, J. (2001): Sprachbünde: Beschreiben sie Sprachen oder Linguisten? Linguistik
online, 8 (1/01). Dostupné online na adrese: <http://viadrina.euv-frankfurt-o.de/~wjournal/1_01/Van
Pottelberge.html>.
VILDOMEC, V. (1963): Multilingualism. Leyden: Sythoff.
VYKYPĚLOVÁ, T. (2006): České výrazy v rakouské a vídeňské němčině. In: E. Rusinová (ed.), Přednášky a besedy z XXXIX. běhu Letní školy slovanských studií. Brno: Masarykova univerzita, s. 162–189.
WHORF, B. L. (1956): Language, Thought, and Reality. New York: Wiley.
ZEMAN, D. (2003): Das österreichische Deutsch und die österreichisch-tschechischen Sprachbeziehungen: Ein kulturhistorischer und sprachlicher Abriss. Wien: Phil. diss.
ZEMAN, D. (2004): Die Beurteilung der schriftsprachlichen Varietäten des Deutschen – retrospektiv betrachtet – unter besonderer Berücksichtigung der österreichischen Varietät. Brücken, 12, s. 291–315.
ZOLTÁN, A. (2004): Nyelvi-kulturális sokféleség és konvergencia Ausztria-Magyarországon. Kisebbségkutatás – Minority Studies and Reviews, 13. évfolyam, 4. szám, s. 708–709.
ZUSAMMENFASSUNG
Sprachkontaktareale in Mitteleuropa und das deutsch-tschechische Mikroareal
in Ostösterreich
Die sprachliche Situation in der Mitte Europas hat sich über viele Jahrhunderte hinweg bis heute als
sehr komplex erwiesen. Das plurizentrische Deutsche wurde und wird in unterschiedlichen Varietäten
in einem Sprachraum mit beträchtlicher Nord-Süd-Ausdehnung gesprochen bei gleichzeitig in früheren Jahrhunderten bis weit nach Osten reichender Verbreitung. So wie das Deutsche heute einerseits
Merkmale des europäischen Normaltyps (Standard Average European) aufweist, so sind auch in den
diversen Kontaktbereichen mit den baltischen, finnougrischen und slawischen Sprachen differenzierte
Erscheinungen auf den unterschiedlichsten Ebenen festzumachen, die es gerechtfertigt erscheinen
lassen, nicht von einem mitteleuropäischen Sprachareal zu sprechen, sondern besser von mehreren,
unterschiedlich großen und verschiedentlich stark ausgeprägten, einander bisweilen überschneidenden Kontaktarealen in Mitteleuropa. So wie in der dialektologischen Forschung Isoglossenbündel
bestimmte Dialektgebiete hervortreten lassen, so heben gebündelte Sprachkontakterscheinungen bestimmte Kontaktareale von einander ab. Ein solches zentrales Sprachareal in Mitteleuropa – aber eben
nur eines von mehreren – bildet zweifellos jener Kontaktbereich, den wir in groben Zügen mit dem
Kerngebiet des alten Österreich assoziieren können und der Deutsch, Ungarisch, Tschechisch und
Slowakisch als Fokussprachen sowie Polnisch und Slowenisch als nur teilweise beteiligte Marginalsprachen umfasst. Aus diesem Kontaktareal lässt sich unter anderem ein Subareal herausschälen, dass
vor allem durch den Einfluss des Tschechischen auf das Deutsche in Ostösterreich bzw. Wien geprägt
wurde.
Institut für Slawistik der Universität Wien
Universitätscampus AAKH Hof 3, Spitalgasse 2–4, 1090 Wien, Österreich
<[email protected]>
286
Slovo a slovesnost, 68, 2007