Jsem otrokem vlastní touhy po poznání

| ROČNÍK 6 | 2012 LEDEN
autor: Jiří Gottlieber
Ondřej Landa
Jsem otrokem vlastní
touhy po poznání
Ondřej Landa je jen tak mimochodem vzdálený příbuzný Andyho
Warhola. Paradoxně malování je asi
to jediné, co mu nejde. Českolipský
rodák, tanečník, divadelník, klaun,
spisovatel a hudebník. V Japonsku
studoval u jednoho z nejproslulejších světových tanečníků Mina Tanakiho. Před dvěma lety znovu vycestoval za poznáním a opravdu
velkými zkušenostmi. A i když je
nyní na skok zpátky v Čechách, putování zdaleka nekončí.
Ahoj Ondřeji, kde přesně jsi zatím byl
a cos tam všechno dělal?
Tak začal jsem na Novém Zélandu,
kde jsem strávil rok. Tam jsem trhal
ovoce, dojil krávy a trávil spoustu
času v překrásné a silné přírodě.
Krom toho jsem tam ale taky žil
zhruba tři měsíce s jedním drsnějším domorodým maorským kmenem v lesích národního parku
TeỦUrewera. Během pobytu na Novém Zélandu jsem si na dva měsíce
odskočil do Japonska poznat rodiče mé snoubenky, se kterou jsme
pak prolézali Japonské Alpy a jeden
mýty opředený ostrov v subtropickém pásu. Další mou zastávkou pak
byla Malajsie, kde jsem skoro měsíc
žil s muslimskou komunitou v jedné
rybářské vesničce na východním
pobřeží a učil se o islámu. Dva týdny jsem pak cestoval po Laosu,
abych nakonec na nějaký čas zakotvil ve Vietnamu, kde jsem strávil
sedm týdnů v zenbuddhistických
klášterech.
Co tě k cestování motivuje? Asi nejde jen
o to něco vidět.
Trošku poeticky, ale vlastně velmi
výstižně řečeno, jsem otrokem vlastní touhy po poznání. Podléhám své
potřebě znát pravdu o všem, co se
mi usadí v lebce. Ale nemluvím teď
o té pravdě, co se dá přečíst v knížkách. Mluvím o živoucí, podstatné
pravdě, kterou člověk poznává skrze
zkušenost.
Ty jsi ale před tvým odjezdem dost úspěšně
studoval na Masarykově univerzitě. Studia jsi zanechal dobrovolně?
Právě z těch příčin, které jsem vyjmenoval, jsem po čtyřech letech
opustil studium čtyř různých oborů
Podléhám své
potřebě znát
pravdu o všem,
co se mi usadí
v lebce
(sociální antropologie, religionistika, environmentalistika a klaunská
tvorba) na třech různých univerzitách, poněvadž jsem tam tuhle živoucí pravdu nenacházel. Začal jsem
tedy studovat na vlastní pěst.
Takže univerzita tvrdého života a vlastní
zkušenosti?
Přesně tak. Cestuji po světě a učím se
o různých náboženstvích tím, že je
následuji, že dočasně přijímám
identitu jejich vyznavače. Učím se
o kulturách a o tom, jak společnost
formuje člověka tím, že v dané kultuře nějaký čas žiju a sám se jí nechávám
formovat. A konečně, navazuji kontakt s přírodou a učím se od ní skrze
vlastní smysly kdekoli se ocitnu.
Jsi hudebník, divadelník, tanečník a pod
Masarykovou univerzitou ti vyšly i tvé deníky z cest po Japonsku (možno zapůjčit
v Městské knihovně ČL, pozn. red.). Měl
jsi čas při tom všem cestování na tvorbu?
Tak jednak pořád píšu. Dokumentuju, zaznamenávám, zpovídám se svému deníku. Ale sem tam se najde
chvilka i na kousek té poezie. Do
toho téměř denně tančím, zpívám
a taky hraju na svou cestovní fujaru.
Promítá se v tvé tvorbě kultura, v níž zrovna tvoříš?
Nejenže se promítá. Kdykoli se naskytne příležitost, učím se umění
těchto lokálních kultur, těch, v nichž
se pohybuji. Tak jsem se například
učil řezbářskému a bojovému umění
tuhoeských Maorů, ale i třeba hře na
tradiční maorské nástroje, nebo
umění pletení košíků z listů juky.
V Malajsii jsem se naučil celou řadu
islámských duchovních písní a pár
jich pak bylo i ve Vietnamu.
2
ROZHOVOR
| ROČNÍK 6 | 2012 LEDEN
A obohacuješ i ty tamější kulturu něčím
svým? (smích)
Jasně. (smích) Jako performer udělám čas od času nějaké představení.
Takhle jsem na Zélandu klaunoval
pro asi stovku farmářských dětí
v místní škole, ale i zenoví mniši si
ode mě často nechali zamimovat
nebo zahrát na fujarku. V theravadovém klášteře v Laosu jsem pak pro
změnu učil mnichy žonglovat.
(smích)
A koncerty?
Jako muzikant jsem v Japonsku párkrát vystoupil s jedním uznávaným
jazzovým harmonikářem, jehož jste
měli možnost vidět i na konci prosince v klubu Progres. Se snoubenkou jsme na Zélandu udělali i celou
řadu hudebně tanečních vystoupení
pro sběrače ovoce, ale i pro Maory.
Jednou dokonce dohromady s místním stařešinou kmene na posvátném
kmenovém shromaždišti.
má hinduismus, Gándhí a rómské
kořeny. Můj nynější pobyt v Čechách
je jen na skok, abych všem ukázal, že
žiji, a také se oženil. (smích) Stanovil jsem si totiž orientačně konec
svého cestovatelského sebevzdělávacího procesu na věk 28 let, takže mám
ještě skoro dva roky. Poté snad budu
konečně schopen být opravdu užitečný i ostatním lidem a společnosti.
Tak to samozřejmě moc gratuluji. Ještě
více mě tak mrzí, že má otázka na závěr
bude vzhledem k tvému povídání dost
materialistická, ale kde na to všechno bereš? Jak to mají udělat ostatní, pro které
bude tento rozhovor motivací?
Předem děkuji za gratulaci. Na letenku na Zéland jsem si půjčil od
rodičů, ale prací na Zélandu jsem byl
brzy schopen dluh splatit a vydělat
si na další cestování. Ale upřímně,
ono zas tolik peněz není třeba. Letenky se dají najít velmi levně a jakmile jste jednou v zemi a obeznámí-
Mniši by se asi divili, kdyby rozuměli
Werichově „na Nirvánu, na Olymp,
na nebe nevěřím“, kterou jsem si
prozpěvoval často i uvnitř chrámu.
Nepocítil jsi někdy během cestování stesk
po domově či chuť si prostě zazpívat se svými kamarády u piva?
Když se začnu ztrácet v těchhle cizích kulturních proudech, hodně mi
pomáhají české písničky. Připomenu
si tak kdo jsem a odkud přicházím.
Takhle jsem si třeba co chvíli musel
ve Vietnamu odskočit za hradby
kláštera, abych si z plných plic zapěl
Vínečko bílé nebo Sbohem galánečko. Mniši by se asi divili, kdyby mě
slyšeli a rozuměli mi. (smích) A divili
by se ještě víc, a snad by to vzbudilo
i značnou nevoli, kdyby rozuměli
Werichově „na Nirvánu, na Olymp,
na nebe nevěřím“, kterou jsem si
prozpěvoval často i uvnitř chrámu.
(smích)
No ty jsi tedy rebel. (smích) Co plánuješ
nyní?
Tak ještě chvíli poznávat lidi a kulturu ve Vietnamu, což cítím jako takovou svoji studijní povinnost. Přijde
mi totiž důležité vědět, vedle koho
v Čechách vlastně žiju. Pak je v plánu Kambodža, což je sen mé snoubenky. No a poté Indie, kde mě zají-
3
te se s místními podmínkami, dá se
žít za minimum. Kdyz nejste příliš
pohodlní, samozřejmě. (smích) Záleží jen na tom, jak moc je člověk
otevřený a jak rychle se dokáže učit.
Krom toho, pokud je touha učit se
opravdu upřímná a cíle morální,
zkušenost mi dnes a denně ukazuje,
že se vždycky najde někdo, kdo člověku pomůže tyhle cíle uskutečnit.
Já tak co chvíli dostávám dárky v podobě jídla, ubytování, užitečné rady,
ale i peníze. A tak se například stalo,
že jsem během svého velmi nabitého
a zkušenostně výživného tří a půl
měsíčního pobytu v jihovýchodní
Asii neutratil víc než 8 a půl tisíce
korun.
Ondřej a Fukiko