géčko 17

GÉČKO
oň
Listopad 2015
17
Z obsahu:
První měsíc na Gymnáziu Mimoň (B. Dusilová, prima)
Vánoční akademie (R. Tschervenková, kvarta)
Anketa: spokojenost se školní jídelnou (Thai Bao Hien, sekunda)
Zážitky z Kutné Hory (Elisabeth Matysová, tercie)
Ještě jednou Kutná Hora (Eliška Marinská, tercie)
Příběh na pokračování: Svit měsíce (Natálie Šmídová, kvarta)
Ze zápisků M. Grigerové
Pár slov na úvod
Škola základ života
Často se mi stává, že za mnou někdo z žáků přijde s žádostí o pomoc při řešení svého problému.
Snažím se mu poskytnout nějakou radu, někdy i v soukromé záležitosti. Poradit mu můžu, ale nemohu
žít jeho život, to musí zvládnout sám. Občas se také přihodí, že se na mě obrátí skupina žáků, kteří si
myslí, že dovedu zařídit změnu vyučujícího, rozvrhu, jídelníčku… Jindy mají představu, že bych měla
promluvit s některým z kolegů o tom, co by (ne)měl dělat v hodině, jak by (ne)měl známkovat, jak by
(ne)měl učit… Takovou moc opravdu nemám − naštěstí jsem jen řadová učitelka, kterou jsem vždycky
chtěla být. Vyučování od devíti, tělocviky poslední hodinu nebo prodloužení přestávek prostě není
v mé moci.
Některé stížnosti jsou absurdní. Myslím tím třeba ty, v nichž stěžovatelé protestují proti učiteli, jenž
po nich, světe div se, chce, aby se učili, je příliš náročný a jedničku dá prostě jen za výborný výkon.
Když jsem byla žačkou, tak se mi líbilo, když nám mladý a sympatický učitel přírodopisu vyprávěl
vtipy, kterými někdy zaplnil velkou část hodiny, a nic moc po nás nechtěl (dnes by to byl „free učitel na
pokec″). Po výměně vyučujícího jsem se však nestačila divit, co všechno neumím. To, že mě dobří
kantoři něco naučili a připravili mě do života, jsem ocenila až po letech. Vzpomínám na některé z nich
dodnes. Můj nejoblíbenější učitel byl náročný a přísný, ale zároveň lidský. Dnes už bohužel nežije.
Asi před rokem jsem četla o případu jedné německé soukromé střední školy, jejíž studenti nesložili
maturitu. U maturitní zkoušky propadla celá třída. Pak nastal frmol – rodiče se začali se školou soudit,
že jejich svěřence nepřipravila k maturitě. Proč si nikdo nestěžoval už v prvním ročníku? „Studenti″
byli spokojeni s „free systémem″ a jejich rodiče s tím, že se dětem ve škole líbí. Vždyť za to přece
zaplatili!
Někdy se opravdu může stát, že nám ve škole něco nevyhovuje. Děje se nám nějaké příkoří, jsme
nespokojeni s tím, jak s námi někdo jedná, nelíbí se nám používané metody, něčemu nebo někomu
nerozumíme… Pro tento případ mám jednu radu − projevit osobní statečnost a řešit problém přímo na
místě s tím, koho se daný problém týká. Osobní statečností nemusí být jen mimořádně hrdinský čin
typu záchrana tonoucího a poskytnutí umělého dýchání zraněnému. Někdy je statečné jít proti proudu
a nechovat se jako ovce. Vyjádřit nepopulární názor. Zastat se slabšího, nebýt lhostejný. Něco
takového ale každý nedokáže. Přesněji – dokáže to málokdo. Většina mlčí a nadává za zády, nechce si
pálit prsty, poslušně plní nesmyslné příkazy. Nepostaví se za vás, i když ví, že jste v právu. S tím je
třeba počítat, tak to v životě chodí. Škola je prostě základem života.
Marie Grigerová
Život z naší školy
První měsíc na gymnáziu
Milé čtenářky a milí čtenáři,
každý rok k vám nastoupí noví primáni. Já jsem jedna z nich, stejně vykulená jako ti minulí, stejně na
tom budou i ti budoucí. Mám psát o prvním měsíci na škole. Jak, když to proběhlo všechno tak rychle?
Každý rok primánů začíná obavou, jestli najdou svoji třídu a adaptačním kurzem. Tento kurz mi moc
pomohl, abych se zbavila stresu a mohla rychleji poznat nové přátele a spolužáky. Podle mě dopadl na
výbornou, protože jsme si po něm všichni říkali jmény a ne „hej ty, počkej”.
První a druhý den na škole byl takový zvláštní. Pořád nás všichni tak divně okukovali, připadala jsem
si jako ve vitríně… Naštěstí je to po pár dnech přestalo bavit, alespoň doufám.
Jídelnu mohu srovnávat pouze s tou ve Stráži pod Ralskem. Jsem tady pouze měsíc, ale některá jídla už
pobavila mé chuťové buňky, což se o té strážské říct nedalo. Zato kantýna je moje „last aid”.
Na základní škole to bylo lehké, a proto jsem se nemusela učit, až na drobné výjimky, ale tady si občas
musím něco procvičit a zopakovat. Nejvíc mě baví biologie, hned po češtině. 
Už teď mohu říci, že jsem tady velmi spokojená a doufám, že to tak i zůstane.
Barbora Dusilová, prima
Život naší školy
Vánoční akademie 2015
Stejně jako každý rok, tak i letos proběhne Vánoční akademie. Protože jsem z kvarty, tak vím, čeho by
se měla týkat. Jejím tématem jsou Vánoce v seriálech.
Každá třída si mohla vylosovat dvě témata a vybrat si z nich to, které jí víc vyhovuje. Prima si vybrala
téma Mr.Bean. Jsem zvědavá, jak to vymyslí. Sekunda získala Dva a půl chlapa, tercie Comeback, kvinta
Perníkového tátu. Následuje sexta s tématem The Walking Dead a septima s Hvězdnou bránou. 3.A si
jako jediná ze všech tříd zvolila český seriál, a to Okresní přebor. Nejstarší oktáva se představí s Hrou
o trůny. Nakonec losovali učitelé. Rozhodli se pro seriál Bylo nás pět.
Doufám, že se všechny třídy se svým seriálem poperou a celá škola se bude mít na co těšit. Naše celá
třída se samozřejmě snaží, aby měla Vánoční akademie co nejlepší atmosféru. Zatím připravujeme
například meziscénky a brzy se pustíme do kulis 
Všem třídám přejeme hodně štěstí a moc se těšíme na prosinec!
Vaši kvartáni!
Romana Tschervenková, kvarta
Fotografie z loňského ročníku Vánoční
akademie 2014
Život naší školy
Anketa: spokojenost se školní
jídelnou
Co si myslí žáci gymnázia o školní jídelně? Zeptala jsem se několik žáků (většina byla z nižšího stupně
G), jaký mají názor na školní jídelnu. Zde jsou jejich názory.
CHODÍŠ DO
ŠKOLNÍ
JÍDELNY?
PROČ TAM
CHODÍŠ/NEC
HODÍŠ?
CHUTNÁ?
VADÍ TI
NĚCO?
CELKOVÝ DOJEM?
Ano.
Ano.
Abych se najedla.
Protože... já nevím.
(smích) Abych se
mohla najíst.
Docela jo.
Ano.
Ne.
Ani ne.
Je to tam v pohodě.
Je to tam dobrý.
Jo.
Hm... tak středně. Něco
jo, něco ne.
Ne.
Ujde to tam.
Ano.
Protože moje máma
chodí do práce a
neudělala by mi
oběd.
Protože mám hlad.
Ano, chutná mi tam jídlo.
Kuchařky jsou v
poho.
Chutná mi to tam.
Ano.
Protože musím.
Nelíbí se mi tam.
Nemám to tam rád.
Jo, chodím.
Ne.
Je to tam dobrý.
Chodím.
Protože je to tam
dobrý.
Chutná mi tam jídlo.
Ne, nikdy mi nechutnalo
jídlo ze školy.
Jo...
Dobrý to tam je.
Ne, všechno
dobrý.
Chutná.
Jo.
Protože mám hlad.
Ujde to. Nechutná mi
bramborová kaše, je jako
z pytlíku.
Hm... nevím.
Ujde to tam.
Ne, nechodím už
několik let.
Nechutnalo mi to
tam.V primě jsme
vždycky měli
bramborovou kaši,
fuj. (smích)
Jak už jsem zmínila,
nechutnala mi
bramborová kaše. A
rýžový nákyp mi taky
nechutná.
Jinak to tam nebylo
tak špatné, no.
Nechodila jsem a už ani
chodit nechci.
Ano.
Mamka má práci, a
tak se musím najíst
ve škole.
Omáčky mi
nechutnaj, ale sladký
mi tam chutná.
Kuchařky? Jak kdy...
Někdy mi tam chutná, někdy
ne.
Jo, chodím. Proč
to potřebuješ?
Protože je tam jídlo,
ne? (smích)
Všechno v pohodě.
Jo, dobrý.
Jo.
Jídlo, jídlo, jídlo!
Nechutná mi rybí
rizoto, ale mám rád
čevabčiči.
Miluju to tam! Hlavně
svíčkovou!
Je to tam fajn.
Super! Ale proč si to
nahráváš?
Život naší školy
Anketa: spokojenost se školní
jídelnou
Jak si můžete přečíst, je na tom školní jídelna docela dobře. Oproti jídelně na některých ZŠ je to
pokrok! :) Nicméně − oslovila jsem jen malé množství žáků. Pokud se vám zdá, že otištěné názory
nereprezentují zrovna ten váš, můžete se k otevřenému tématu vyjádřit a my ho otiskneme.Thai Bao
Hien, sekunda
Události, akce
Zážitky z Kutné Hory
V úterý 29. září se žáci tercie a sekundy vypravili na exkurzi do historického a turisty oblíbeného
města Kutné Hory, kde jsme navštívili České muzeum stříbra a katedrálu sv. Barbory.
Řidič autobusu nabíral žáky ve Stráži pod Ralskem, v Mimoni a v Doksech. Já jsem nastupovala
v Mimoni. Čekání na autobus bylo hrozné, protože byla pěkná „kosa″. Vedle mě seděla moje
kamarádka Eliška, a abychom se cestou nenudily, poslouchaly jsme písničky.
Po příjezdu do Kutné Hory našel pan řidič vhodné místo k parkování a my jsme se mohli vydat na
cestu do Českého muzea stříbra. Prošli jsme pár krásných uliček a už jsme stáli před branou muzea,
kde nás rozdělili na dvě skupiny. Já jsem byla ve skupině, jež vyšla na prohlídku jako první. Po
zakoupení vstupenek jsme si museli odložit batůžky a vstoupili do jakési kulaté budovy s vysokou
slaměnou stříškou. V ní byly vystaveny úzké žebříčky, které horníci používali k pohybu do různých
pater dolů. Na stěně visel historický obraz Kutné Hory. Úplně vespodu byli zobrazeni horníci malého
vzrůstu, kteří měli nejtěžší život, a naopak nahoře byli radní, ti měli život jednoduchý.
Pak přišlo velké dobrodružství.Nejprve jsme si museli obléknout bílé pláště a bílou helmu s baterkou
na čele a sestupovali jsme asi po 180 schodech do dolu. Pěkně nás z toho bolely nohy. V dole byla
velká tma, my jsme však měli čelovky a na cestu dobře viděli. Neměla jsem ani tak strach ze tmy, jako
z pavouků. Hned při vstupu nás překvapil jeden pořádně velký a tlustý, fuj! Chodby v dolech byly úzké,
někde jen 40 cm, a nízké − 1,5m. Ale museli jsme se tamtudy nějak protlačit. V jiných místech se ale
pohybovalo pohodově. Ze stropu kapala voda, která vytvářela krásná průzračná jezírka. Pan průvodce
nám ukázal, při jakém světle museli dříve horníci hledat stříbro. Při takovém světle jsem neviděla ani
10 cm před sebe, natož abych něco našla ve skále. Ukázal nám také, jaká tma tam byla, když horníkovi
vánek sfoukl svíčku. To pak musel horník zaťukat na nejbližší trám, aby pro něj jiní horníci došli a
kahan mu rozsvítili. Po prohlídce dolů jsme se podívali ještě na Vlašský dvůr, kde se stříbro
zpracovávalo, a do mincovny, v níž se mince razily. Protože jsme museli čekat na druhou skupinu,
došli jsme si do kavárny na kávu nebo horkou čokoládu, někdo si koupil i palačinky nebo jiné dobroty.
Události, akce
Zážitky z Kutné Hory
Když dorazila z prohlídky druhá skupina, vydali jsme se ke chrámu sv. Barbory. Nejprve jsme si ho
prohlédli zvenku a obdivovali jeho gotickou krásu. Myslím si, že je to nejkrásnější místo z celé Kutné
Hory. Pak už jsme šli dovnitř. Vnitřek byl velmi prostorný a krásně vyzdobený. Nacházela se tam
spousta soch, maleb, oltářů a vitrážových oken, takže interiér působil velmi příjemným dojmem.
Při prohlídce celého chrámu nás provázela skvělá paní průvodkyně, která nám pověděla různé
zajímavosti jak o chrámu, tak i o svaté Barboře, patronce horníků.
Z výletu jsem se vracela s hezkými zážitky. Děkuji paním učitelkám Pospíšilové a Nolové, že nás na
takový krásný výlet vzaly.
Elisabeth Matysová, tercie
Události, akce
Kutná Hora podruhé
Jelikož jsem Kutnou Horu navštívila poprvé a byl to pro mě zážitek, tak jsem se rozhodla s vámi
podělit o pár informací.
Kutná Hora bylo královské horní město, těžilo se v něm stříbro a probíhala zde výroba mincí. Před ní
stříbro prošlo několika úpravami. V dolech pracovali jen muži, byli oblečeni do bílých plášťů a
vybaveni lucerničkou (kahanem). Pokud jim lucernička přestala svítit, tak zaklepali na nějaký sloup,
tím vyslali signál a ze shora jim byla poslána klouzačkou svíčka a asi nějaké zápalky. Nahoru lezli
horníci po žebřících. Těžili různými kladivy (želízko a mlátek). Dolů pak vytahoval stříbro takzvaný
trejv, který byl tažen koňmi.
Středověký důl prochází městem i pod jezuitskou kolejí, je to dokonale zachovaná středověká
odvodňovací štola, vznikla asi v 15. století. Na stropech štoly jsem viděla malé krápníky.
Kromě štoly je v Kutné Hoře také k vidění chrám sv. Barbory, který pravděpodobně navrhl Petr Parléř.
Stavět se začalo roku 1388, stavba byla dokončena r. 1558, je to tedy pozdně gotický chrám. Je rozdělen
na pět lodí, je zdoben různými fiálami ( filiála = bohatě zdobený vrchol opěrného pilíře) a kružbami,
každá z nich je odlišná. Výzdoba chrámu je pestrá. V hlavní lodi jsou lavice, dále jsou zde chórové lavice a
oltář, na kterém je vyobrazena Poslední večeře, po stranách jsou svatí. Sv. Barbora je zde vyobrazena
s knihou a věží se třemi okny. Zřejmě proto, že ji ve věži věznil její otec poté, co se začala zajímat o
křesťanství. Později ji nechal dokonce popravit. Se svou smrtí byla smířena, proto ji také jako patronku
berou horníci. Chrám sv. Barbory v Kutné Hoře je reprezentativní, velice známý po celém světě. Na
prohlídky sem chodí spousty turistů z cizích zemí.
Byl to pro mě velice poučný výlet. Přeji vám, abyste také měli možnost navštívit Kutnou Horu, ať už
s rodiči, kamarády nebo se školou. 
Eliška Marinská, tercie
Události, akce
Svit měsíce – pokračování příběhu
Elis
Dnes má přijet má nejlepší kamarádka Elis! To bylo první, na co jsem dnes pomyslela hned, jak jsem
otevřela oči. Už se nemůžu dočkat. Užijeme si sobotu u koní. Aspoň zapomenu na tu včerejší příhodu
s Miriam.
Bylo příliš brzy. Všichni asi ještě spí. Ale mně se už asi nepodaří usnout. Podívala jsem se z okna. Byla
mlha a v dálce jsem zahlédla jen obrysy našich koní ve výběhu. Jak jsem se opírala o rám okna, tak
jsem si vzpomněla na maminku. Bude to už téměř deset let, co nás opustila. Bylo mi pět let. Ráno jela
nakoupit něco k snídani, protože na to tatínek den předtím zapomněl. Než odjela, tak mi hodila
kamínek do okna. Vstala jsem a otevřela ho. Byla krásná. Její zlaté vlasy zářily v ranním slunci. Usmála
se a popřála mi dobré ráno. Zeptala se, co bych si dala k snídani. Zamávala mi, nasedla do auta a odjela.
To jsem ji viděla naposled.
Po tváři mi začaly stékat slzy. Zavřela jsem okno a zachumlala se do deky. Nemohla jsem přestat
plakat, dokud do mého pokoje bez zaklepání nevstoupil Sam. „Co se stalo Kir?“ zeptal se tiše. „Promiň,
ale slyšel jsem tě, jak pláčeš a otvíráš okno. Jen jsem se chtěl ujistit, že je vše v pořádku,“ dodal a
unaveně se pousmál. Potom si všiml, že v ruce svírám maminčinu starou fotku. Okamžitě si vše
uvědomil, sedl si ke mně do postele a objal mě. „Mně taky chybí, Kiro. Byla úžasná. Strašně rád jsem si
s ní a s tebou hrál na schovku ve stáji. Chybí nám všem.“ Jen co to dořekl, mu ukápla slza. Objala jsem
ho ještě pevněji. „Kiro, taky se ti občas stává, že tě přijde navštívit?“ zeptal se zvědavě. „Ne. To se mi
nikdy nestalo. Ani se mi o ní nezdálo. Nikdy.“ Tvářil se docela překvapeně. „Jak to myslíš? Jak
navštívit?“ zeptala jsem se. Jeho tvář byla najednou plná obav. „Nevím, jestli bych ti to měl říkat,“ řekl
a odešel. Utřela jsem si slzy a nechápavě zírala do zdi. Jak to sakra myslel? Děje se tohle i ostatním?
Proč mě maminka nikdy nenavštívila?
Měla jsem ještě asi hodinu čas, než vstane tatínek a zavolá nás k snídani. Přemýšlela jsem o tom, co mi
dnes ráno řekl Sam. A o tom, co bych asi tak mohla dostat k narozeninám. Děti! Vstávačka! Snídaně je
na stole!“ volal tatínek z kuchyně. Dveře našich pokojů se otevřely téměř naráz. Všichni jsme se na
sebe podívali. „No, to ten den teda pěkně začíná. Zase nám udělal vafle, když ví, že je nesnáším,“
zabručela Miriam. Sešli jsme schody a posadili se na svá místa. Miriam s nechutí pohlédla na svůj talíř,
na kterém byly dvě vafle s džemem. „Tak děti, dnes máme spoustu práce. Hlavně ty, Miriam. Protože
ses včera zdržela ve škole a neudělala jsi to, co jsi měla. Takže - postaráš se o záhon, obstaráš Lunu,
slepice, králíky a kočky. Nebylo by vůbec špatný, kdybys Lunu rovnou i vyčesala. Uvaříš oběd a ošetříš
sedla a uzdy,“ řekl tatínek přísně a zahleděl se Miriam do očí. Asi něco tuší. „Kluci. Vy dva si dnes
vezmete na starost Bouři a Jiskru. Byl bych rád, kdybyste se s nimi pokusili skamarádit. Chtěl bych,
aby to byli vaši koně.
Příběh, kometnáře
Svit měsíce – pokračování příběhu
Zkuste pár jednoduchých cviků a pak je vzít třeba do lesa na procházku,“ usmál se. Kluci se jen s
výsměchem podívali na sestru, která ani nepípla. Divila jsem se, že si nestěžuje. Dokonce snědla i ty
vafle. Nevěřila jsem vlastním očím. „Kiro, ty si dnes vezmeš na starost Jima. Já musím obstarat dobytek
a spravit plot. Můžete se na něm s Elis projet. Jen ho nezapomeň nakrmit, vyhřebelcovat a vyčistit mu
box. Dnes je to na tobě, broučku,“ ukončil svou řeč. Všichni jsme měli co dělat.
Stihla jsem se o Jima postarat, než přijela Elis. Společně jsme ho osedlali. „Myslíš, že je to sedlo dost
utažené?“ zeptala se Elis. Dala jsem jí do ruky otěže a ještě jednou zkontrolovala sedlo. „Vše je
v pořádku. Můžeme vyrazit,“ odpověděla jsem s úsměvem. Už jsem se nemohla dočkat, až budeme
v lese.
Seděly jsme obě na Jimovi a povídaly jsme si. Já seděla vepředu a Elis za mnou. Řekla jsme jí vše o
Miriam a Samovi. „Myslíš, že ten James má tvoji sestru rád?“ zeptala se Ell. „No, to mě ani nějak
netrápí. Spíš mě zajímá ten Sam. Jak mluvil o mamince,“ odpověděla jsem zamyšleně. Na chvíli bylo
ticho. V lese byl slyšet jen Jimův dech a cinkání podkov. Jim šel pomalu a poslušně. Najednou jsem
něco zaslechla a Jim se zastavil. „Co se děje?“ zašeptala Elis. „Něco jsem zaslechla. Asi nějaké zvíře,“
odpověděla jsem a pobídla Jima. Najednou se z křoví vyřítila srnka a přeběhla nám přes cestu. Jim jen
mírně pohodil hlavou, ale nehnul se z místa. Byl na lesní zvěř zvyklý. „Panečku, to jsem se lekla,“
vydechla Elis tiše.
Zbytek dne nebyl ničím zajímavý. Elis se rozhodla u nás přespat. Všichni jsme se sešli u večeře. Sam se
na mě ani nepodíval. Večeře proběhla celkem klidně. Všichni jsme byli dost unavení. Dokonce ani
Jakob toho příliš nenamluvil. Po večeři si všichni zalezli do svých pokojů a my s Ell jsme umyly nádobí.
Narozeniny „Hodně štěstí, zdraví. Hodně štěstí, zdraví. Hodně štěstí, milá Kiro. Hodně štěstí, zdraví!“
zazpíval mi tatínek s obrovským úsměvem na tváři. „Děkuju, tati.“ Oplatila jsem mu úsměv. Stáli jsme
všichni v kuchyni. Dokonce přijela i teta Nina a Elis. Tatínek zapálil svíčky na dortu, který mi upekla
teta jako dárek k narozeninám. „Tak do toho, broučku. A něco si přej.“ řekl tatínek tiše. Zavřela jsem
oči a sfoukla všechny svíčky. Najednou jsem ji viděla. Stála tam, jako tehdy, když jsem slavila své páté
narozeniny. Usmívala se a tleskala. Mrkla jsem a najednou byla pryč. Podívala jsem se na Sama, ale ten
se mému pohledu vyhnul. „Nevadí, že dárek ode mě dorazí až odpoledne?“ zeptal se tatínek a v očích
se mu zablesklo. „Nevadí,“ odpověděla jsem s úsměvem. Od Miriam jsem dostala náušnice a přívěsek
na krk. Od bratrů knížku a dřevěnou sošku koně. „Toho koně jsem vyrobil sám,“ pochlubil se
s úsměvem Jake. Od Ell jsem dostala ručně vyrobený náramek a deníček. „Děkuji vám všem za krásné
dárky,“ řekla jsem. Cítila jsem se zvláštně.
Pokračování příště, Natálie
Šmídová, kvarta
Ze zápisků MG
Perly a perličky žáků naší školy
Proč musí být senátorovi nebo prezidentovi v době voleb nejméně 40 let?
Aby ve funkci nebyl tak dlouho.
Co je to komunikace? Povídání o ničem.
Kvalitu učení mohou ovlivnit některé faktury, třeba střídání práce a odpočinku. 
Nejlépe se mi učí tělesná výchova a nejhůře český jazyk.
Text se člení do odsavců.
Mohl bys uvést příklad nějakého sousloví? Jazyk na hlavě. 
Popis obrazu:
Obraz je ručně malovaný. Zdobí ho oranžově bílá obloha. Působí na mě uklidňujícím energetickým
dojmem. Vybral jsem si ho proto, že mi připadal jako dobře popisující.

Géčko, školní občasník Gymnázia Mimoň, Letná 263. Číslo 17.
Redaktoři: Barbora Dusilová, Thai Bao Hien, Eliška Marinská, Elisabeth Matysová, Natálie Šmídová,
Romana Tschervenková. Korekura a úvodní slovo: Marie Grigerová.
Fotografie poskytly: E. Matysová, E. Marinská, M. Grigerová.
Ostatní fotografie pořízeny z: www.gymi.cz
Grafická úprava: Lukáš Zubko.
Příspěvky lze zasílat na adresu [email protected].
Publikováno na www.gymi.cz dne: 1. 12. 2015