Untitled

Komentáře

Transkript

Untitled
Úvodem
Královéhradecký dětský sbor Jitro
znám od sedmdesátých let minulého století,
kdy toto těleso začalo jezdit na olomoucké
Svátky písní. Jako jeden z organizátorů tohoto festivalu jsem tak měl možnost sledovat,
jak se svěřenci mladého Jiřího Skopala nenápadně dotahují na tehdejší sborovou špičku,
jak ji postupně překonávají, a nakonec stanovují nové normy na interpretaci a dramaturgii v oblasti dětského sborového zpěvu.
A záhy sklízejí jeden mezinárodní vavřín za
druhým.
O dvacet let později jsem jako prezident poroty předával před sedmitisícovým
shromážděním účastníků festivalu Svátky
písní Olomouc 2003 (mezitím již vysokoškolskému profesoru) Jiřímu Skopalovi
a jeho synu Jiřímu šest zlatých medailí za
absolutní vítězství v šesti kategoriích mezinárodní soutěže Mundi Cantant. Tehdy jsem
také napsal, že Skopalův Královéhradecký
dětský sbor je obdivuhodný organismus a jeho koncertní těleso Jitro patří k nejlepším
dětským pěveckým souborům na světě.
V letošním roce se mi tato pravda
znovu potvrdila. Byl jsem totiž přítomen trojímu vystoupení Jitra na festivalu „A Cappella: Singing Solo“ ve washingtonském Kennedyho centru. Královéhradecké dívky měly třikrát velký úspěch a třikrát zpívaly skvěle - i tehdy, když bez rozezpívání pohotově „zaskočily“ za proslulé americké vokální kvarteto, které do Washingtonu nedoletělo kvůli tornádu. Nezapomenutelný osobní zážitek jsem si odnesl
z generální zkoušky na ústřední festivalový
večer „Svět hlasů“. Při ní Bobby McFerrin
požádal soubory, aby mu něco charakteristického zazpívaly, aby si tak mohl promyslet jejich úlohy při závěrečné společné improvizaci. Jitro „vyšilo“ mou skladbu Gorale takovým způsobem, že Bobby McFerrin i členové
zúčastněných profesionálních těles z Evropy, Ameriky a Afriky začali spontánně tleskat
a křičet.
Profesor Jiří Skopal se do hlubin mé
mysli vryl letos ještě jednou. Jednak tím, že
právě mne požádal, abych pro závěrečný koncert 5. ročníku Královéhradeckých slavností
sborového zpěvu zkomponoval pásmo lidových písní pro dětský sbor s doprovodem
orchestru. A dále tím, jak výborné těleso,
tvořené sedmi stovkami členů dvacítky těles,
dokázal pro tuto příležitost zorganizovat a pěvecky připravit. Premiéra cyklu - pásma „O Káče a s Káčou“ dne 17. května 2008 tak byla
nejen nezapomenutelnou oslavou českého,
moravského a slezského folkloru, ale i chválou dětského sborového zpěvu.
Prof. PhDr. Jiří Skopal, CSc. je již
jednatřicet let osobností stojící na vrcholu
jedinečné sborové pyramidy, kterou neváhám označit jako „královéhradecký sborový
fenomén“. Považme ony tisíce koncertů,
stovky skladeb, ale i desítky talentovaných
sbormistrů, kteří prošli Skopalovou „sborovou dílnou“, nebo zde nalezli svou inspiraci. Jako Jitřenka - původní zdroj i jasná
stálice - nad tím vším září Jitro.
prof. PhDr. Jan Vičar, CSc.
muzikolog a hudební skladatel
Jitro mezi slavnými
„A hudba plynula v úžasné rozmanitosti a hloubce od českého dívčího sboru
Jitro, jehož svěží zpěvačky (oblečené do
tradičních krojů a působící neuvěřitelně
vitálním dojmem) zpívaly dovádivou píseň
„Gorale”, ukončenou lehkým pěstním soubojem,“ napsal Washington Post, nejdůležitější deník hlavního města USA o vystoupení Jitra v Centru Johna F. Kennedyho
ve Washingtonu 1. června 2008. Byl to velký úspěch a pro mne krásný zážitek.
V pětipatrovém monumentálním stánku kultury, okázale čnícím na břehu řeky
Potomac, jsme procházeli mezi vznešenými
myšlenkami u nás patrně nejpopulárnějšího
amerického prezidenta Johna F. Kennedyho. Na zdech čteme vyryté citáty:
„To, co po nás zůstane po odvanutí
prachu našeho století, nebudou vítězství
nebo prohry v bitvách či politice, ale to, jak
jsme přispěli k pozdvižení lidského ducha“.
„Těším se na Ameriku, která se nebude
bát vznešenosti a krásy.“
Obklopeni touto kulturní atmosférou
se o to více těšíme na naše zítřejší vystoupení. Ale co to, programoví ředitelé běhají
jak o závod! Pro bouři jim nepřilétla věhlasná
skupina, a tak v kulturním autostopu mávli na
nás a požádali o improvizovaný záskok na
jevišti tisíciletí, Millenium Stage. A protože
pan Chrobák nosí při sobě noty snad i tam,
kam i císař pán chodí sám, a protože děvča-
ta dovedou vrcholně zazpívat i o půlnoci,
mohli jsme pořadatelům okamžitě vyhovět.
I o tom je někdy profesionalita sboru.
Kulturní úrovně Washingtonu DC jsme si
užili i jinak. Na Mallu, ohromném parku mezi
jednotlivými památníky George Washingtona, Abrahama Lincolna, vietnamských veteránů a hrdinů 2. světové války, bylo krásně,
v dlouhém, uměle vybudovaném jezeře Reflecting Pool se zračilo vše, co mělo, kačeny se na vodě líně pohupovaly a my jsme se
za chvíli z 37°C vlhka již osvěžovali chládkem okolních muzeí – Národní galerie malířství se spoustou obrazů malířů kalibru Leonarda da Vinci, Rembrandta van Rijna, Paula
Rubense a Paula Gaugina, muzea kosmonautiky s autentickými kabinami programů např.
Apollo, muzea přírodních věd, historie indiánů a dalších zadarmo přístupných parádních expozic.
Prohlédli jsme si Bílý dům a potom i Kapitol, ten dokonce zevnitř. Rozzlobení hlídači nám sice zahodili naše sterilní nůžky do
ošklivé popelnice, my jsme je však dodatečně zachránili, nasedli do černého jezevčíka (milého vyhlídkového autobusu podobajícího se obrněnému transportéru OT-64),
aby nás zavezl do Union Station, starého nádraží krásně zrenovovaného do podoby moderního obchodního centra. S hlavním městem USA jsme se pak rozloučili večerní procházkou nábřežím luxusní čtvrti Georgetown.
A tak pohodově uplynul týden mezi významnými úspěchy našich zpěvaček
jak v prestižním centru jevištních umění
Johna F. Kennedyho,
kde jsme vedle společného vystoupení
s desetinásobným
držitelem ceny Grammy Bobbym McFerrinem měli i samostatné koncerty na jevišti
tisíciletí, tak na českém velvyslanectví, v největším katolickém chrámu na západní polokouli - Bazilice Neposkvrněného Početí a na
dalších místech. Amerika nám tleskala a mnohokrát slyšela ryze česko-slovenský program,
od klasické tvorby Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka, přes skladatele minulého století po současnost - Otakara Jeremiáše, Eugena Suchoně, Otmara Máchu, Ilju Hurníka
a Jana Vičara, který byl přítomen předvedení
své pozoruhodné skladby Gorale.
Ale honem zpátky, udělat maturitu
nebo získat vysvědčení, prožít letní tábor, je
toho hodně. A v říjnu jsme zase tady v USA,
tentokrát na středozápadě kolem Chicaga.
Jaroslav Přidal
JUBILEJNÍ DESÁTÁ CESTA JITRA DO USA
WASHINGTON D. C., 29. 5. - 9. 6. 2008
Všechno začalo již zjara roku 2007
pozváním, o něž se zasloužil pan Jan Vičar,
hudební skladatel a dobrý přítel našeho sboru. Poskytl naše materiály a nahrávky dramaturgům washingtonského Kennedyho
centra, kteří nás pak z několika set souborů
z celého světa vybrali mezi 13 účinkujících
na festival A CAPELLA pro jaro 2008. Později bylo dokonce dohodnuto, že jako jediní
vystoupíme v rámci festivalu dvakrát, a sice
na samostatném recitálu na Millennium Stage a následně krátce v hlavním sále na show
Bobbyho McFerrina zvané „A World of Voices“. Tato zpráva nás docela šokovala, ale
zároveň potěšila, přestože před nás postavila nesnadný úkol řádně se na koncerty připravit. Chopili jsme se ho, myslím, s nadšením a vervou. Od začátku sezóny jsme zkoušeli nové skladby, staré oprašovali a přepracovávali, přezkušovali se, koncertovali, … Čas
běžel, ba přímo tryskem uháněl, a tak jsme se
ani nenadáli a už jsme seděli v letadle.
V americké metropoli jsme přistáli v pátek 30. května v jednu hodinu odpoledne.
Po krátkém přejezdu jsme se ubytovali na
kolejích v areálu Trinity University, které se
měly stát naším domovem po následujících
deset dní. Hned druhý den byl velmi pracovní. Zkoušeli jsme, co nám (kvůli aklimatizaci ještě nepříliš velké) síly stačily a dolaďovali poslední fousky. Odpoledne jsme se
vydali autobusem obhlédnout „bojiště“. Samotné Kennedyho centrum nás ohromilo
svou celkovou velkolepostí a přepychovým
interiérem. Červené koberce, zlaté lustry, obrovská okna. Ne nadarmo je světem označováno za nejdůležitější americký kulturní
stánek současnosti. Sotva jsme stihli zavřít
pusu otevřenou údivem, už jsme ji opět
otevírali, neboť se k nám náhle přitočil jeden z organizátorů festivalu s velmi zvláštní prosbou. Kvarteto Betty’s, na které jsme
se my, stejně jako stovky hrnoucích se posluchačů, přišli podívat, má zpoždění, jejich
letadlo nemůže pro bouřku přistát. Nechtěli,
či spíš nemohli bychom si dát malou předpremiéru, zkoušku na zítřek? Nevím, jestli
někdo něco takového čekal, ale jisté je, že
dík prozřetelnosti pana Chrobáka, který si
s sebou vzal noty, bylo rozhodnutí jasné. Jsou
příležitosti, které se zkrátka neodmítají. Nebylo ani moc času přemýšlet nad zvláštními
vrtochy náhody, krátká zkouška jako by ani
nebyla a už jsme nastupovali, bez krojů či
rozezpívání, na vysněné Millennium Stage.
Překvapeni touto náhlou změnou situace jsme
ani nestačili mít trému. Než dorazilo zbloudilé kvarteto Američanek, předvedli jsme jejich posluchačům necelou polovinu našeho
programu a vysloužili si bouřlivé ovace ve
stoje. Teprve když jsme se usadili na schodech na boku hlediště, začalo nám docházet, co se vlastně právě stalo. Uznejte, lepší
akustickou zkoušku si lze představit jen
těžko.
V náš den D jsem se již ráno probudila
s nervózním šimráním, které se ne a ne vy-
tratit. Poslední zkouška, „tohle prosím kousek výš, tuhle lépe vyslovit, tak a nasedat“.
Časně odpoledne jsme se přesunuli do Kennedyho centra. Dostali jsme vlastní šatnu
v zákulisí a absolvovali zkoušky na oba večerní koncerty. Těsně před osmnáctou hodinou napětí vrcholí. Poslední tón, poslední
brouknutí, tu ještě dotáhnout mašli, poupravit šněrování a jdeme na to! Již zkušeně
jsme nastoupili na scénu Millennium Stage
a spustili. Náš program se sestával převážně
z české a slovenské hudby. Zazněly skladby
autorů takových jmen, jako je Antonín Dvořák (Moravské dvojzpěvy, Largo), Bedřich
Smetana (Má hvězda, Proč bychom se netěšili), Otmar Mácha (Hoj, hura, hoj, Moravské lidové písně) nebo Zdeněk Lukáš
(Věneček). Na závěr jsme roztočili sukénky
při čardáši Tancuj, tancuj, vykrúcaj v úpravě Miroslava Raichla a rozproudili krev posluchačů při rvačkách temperamentní slezsko-polské skladby Gorale Jana Vičara. Posluchači vstávali a nadšeně tleskali a my několikrát přidávali. První úkol toho dne byl
tedy úspěšně za námi. Po chvilce úlevného
oddychování jsme se ale opět museli začít
koncentrovat na další neméně významný
bod programu – na naše samostatné vystoupení na show Bobbyho McFerrina, kterou
jsme měli zahajovat provedením již zmiňovaného díla Jana Vičara. Celá několikaměsíční příprava se nyní soustředila do pár nastávajících minut, na nichž závisela naše
budoucí americká reputace. Po prvních tónech však napětí postupně opadalo a my
jsme si to užívali, jak se dalo. Výsledek na
sebe nenechal dlouho čekat. Hurónské ovace
třítisícového publika nejedné z nás vehnaly
do oka šťastnou slzičku. Tak jsme to tedy
dokázali! Nervózní šimrání bylo pryč a celou mysl mi zalil pocit štěstí. S veselím jsme
v šatně očekávali závěrečné společné vystoupení, které už mělo být jen sladkou tečkou
za podařeným večerem. Zaimprovizovat si
spolu se spoustou dalších skvělých muzi-
kantů pod vedením Bobbyho McFerrina byl
tak neuvěřitelný zážitek, že by se o něm dalo
popsat ještě mnoho a mnoho řádků a stále by
nebylo sděleno vše. Z jednoho prostého motivu jsou najednou dva, třetí je doplní a už
se sálem doslova rozlévá řeka hudební geniality, kterou tento člověk bezesporu oplývá. Hotová smršť spontánní temperamentní
hudby nenechala klidně sedět jediného posluchače. Bylo to jedním slovem – fascinující.
Hlavní cíl naší mise byl tedy splněn na
sto padesát procent, neboť jsme si kromě skvělé kritiky odvezli spoustu zážitků a mnohým se možná splnil životní sen. Ale naše
cesta ještě zdaleka nekončila! V dalších pěti
dnech nás čekaly dva koncerty, jeden nedaleko v kostele v malém městečku ve státě
Maryland, druhý v sále v Clubhouse na kraji Washingtonu. Na obou jsme publiku předvedli klasický program o dvou polovinách
(v první části církevní a moderní hudba, ve
druhé pak folklórní). Volné chvíle mezi koncerty jsme využili k četným prohlídkám města a jeho hlavních monumentů. V luxusních
limuzínách jsme projížděli Washingtonem
a obdivovali budovy Capitolu a Bílého domu,
jiný den jsme procházeli parkem The Mall
a klaněli se před výškou obelisku prezidenta
G. Washingtona, který se zrcadlí v umělém vodním jezírku před památníkem Lincolnovým.
Hluboký dojem v nás zanechal památník věnovaný obětem války ve Vietnamu. Dvě trojúhelníkové desky z lesklé černé žuly s vyrytými 85 000 jmény padlých či nezvěstných
vojáků odrážely přepadlé a otřesené tváře
kolemjdoucích.
Za poznáním jsme vyrazili do Muzea
letectví a kosmonautiky, do Muzea přírodní
historie a také přímo do samotného Capitolu,
kam jsme se na přímluvu české ambasády
mohli podívat a vidět tak místnosti, kde zasedal první kongres, prohlédnout si zevnitř kopuli a vyslechnout si velmi zajímavý výklad
o historii americké politiky.
Poslední koncert nás čekal v sobotu 7. 6.
v rozlehlé Bazilice Neposkvrněného Početí,
tedy jedné z největších amerických katedrál.
Lavice byly plné lidí, kteří mluvili česky.
Někteří dokonce neváhali kvůli našemu
koncertu urazit i několik set kilometrů, aby
si s námi zavzpomínali na rodnou zemi. Atmosféra koncertu byla nádherná, lidé slzeli
a o přestávce za námi chodili do šatny, kde
pěli ódy na náš zpěv a dojatě nám děkovali.
Večer jsme při recepci na Velvyslanectví České republiky zazpívali českou, slovenskou
a americkou státní hymnu a setkali se s panem konzulem Kolářem, který prohlásil, že
tak krásně ještě naše hymna na půdě české
ambasády nezazněla. Na závěr večera jsme
se prošli po nejstarší části Washingtonu, Georgetownu, a nezbylo nám, než se pomalu začít loučit, protože naše minuty na půdě Nového světa byly sečteny.
Do zpátečního letadla jsme nastupovali
s troškou suvenýrů v kufru, s horou vzpomí-
nek v paměti a s mořem štěstí v srdci. Celý
zájezd byl pro nás jeden velký neopakovatelný zážitek, na který nikdy nezapomeneme.
Tereza Procházková
Pája Kvašinská:
„Jdeme! Klapot bílých lodiček se ztratí
v ohlušujícím hřmění přeplněného třítisícového sálu a já v okamžiku ztrácím přehled
o všem možném i nemožném. Ta jediná skladba se náhle mění v můj svět, v pár minut mého života, na které se nezapomíná.
Kennedyho centrum, kulturní srdce
Washingtonu. Washington, hlavní město
Spojených států amerických. Kolik mladých
lidí se dostane do Ameriky, kolik do Washingtonu, ale těch, kteří vystoupí právě v Kennedyho centru, je málo. A pokud k tomu máte
kolem sebe tolik dobrých lidí, kteří jsou zároveň výbornými přáteli, a společně tvoříte
jeden celek, není si co více přát.“
Anetka Vašatová:
„Vedle úžasných památek a velkých
muzeí mě zejména zaujali samotní Američané a jejich povaha. Ze všech čiší optimismus, ať se cítí jakkoli, a nebojí se vás zeptat, kdo a odkud jste. V metru se s vámi dá
spolusedící do řeči, i když vás potkal poprvé, a na ulicích se nebojí na vás usmát
a říct to jejich „Hello“. Všichni ještě budeme vzpomínat na černocha „Mirečka“ – řidiče autobusu v Trinity College, který před
deseti lety studoval v Brně a nás zcela dostával svojí nesmírnou ochotou a radostí, že
jsme z Čech.“
Kristina Raimanová:
„Dva usměvaví řidiči otevřeli dveře do
luxusních černých limuzín. O takovém komfortu se nám skutečně ani nesnilo. V nejvyšším stupni euforie jsme pořídili pěkných
pár fotek se šampusovými skleničkami v rukách, koženými sedačkami a plazmovou televizí. Neméně jsme si užívali zvědavé pohledy kolemjdoucích, v jejichž očích se odrážely otázky: „Tak kdopak z toho bouráku
asi vystoupí? Madonna nebo Bush?“ Myslím, že třicet dívek v červených stejnokrojích
opravdu nikdo nečekal. Ale všechno jednou
končí, takže i s naší limuzínou jsme se po
„vyblesknutí se“ u Bílého domu a Capitolu
museli rozloučit a našemu galantnímu řidiči
zamávat se slovy „GOOD BYE“. Stylovější
prohlídku Washingtonu si skutečně nikdo
nemohl přát.
Míša Urbanová:
Druhá věta z Dvořákovy Novosvětské
symfonie: Largo. Je možné považovat ji za
jeden z největších symbolů našeho národa.
A právě ona je tolik spojena s „Novým světem“ – Amerikou. Sálem se linou důstojné
akordy. Vlna sounáležitosti, dojetí a snad
i stesku doslova zaplavuje, co může. Je dravá, mohutná a krásná.
THE NEW YORK TIMES
ČESKÝ SBOR JITRO PŘEDVÁDÍ ŠIROKÝ
REJSTŘÍK SVÉHO UMĚNÍ
RYCK SNYDER, TIMES HERALD
OLEAN, NY – V SOBOTU VEČER USPOŘÁDAL
KLUB DOBRÉ HUDBY V KOSTELE ST. MARY
OF THE ANGELS KONCERT DĚTSKÉHO SBORU
JITRO.
Světově uznávaný sbor byl veden Jiřím
Skopalem, doprovázen Michalem Chrobákem na klavír, 25 středoškolaček bylo do skupiny vybráno z celkového počtu 500 děvčat,
které se připravují v sedmi odděleních.
Zpěvačky neměly ve zvuku žádné vibrato, jejich hlasový projev byl velmi podobný zvuku vytvářenému některými keltskými
sólisty či chlapci z anglických sborů.
Tyto starší hlasy jsou však schopny vyniknout daleko brilantnějším a dynamičtějším hlasovým rozsahem, čehož profesor Skopal obratně využil ve skvostné interpretaci jejich evropského repertoáru.
Zvuk bez použití vibrata může mít skutečné výhody. Hlasy mohou být vzájemně
perfektně sladěny a je-li tomu tak, pak pouhé dva hlasy mohou znít ve vzájemném akustickém zesílení a vytvořit tak krásný a současně nosný tón.
„Echo“ Orlanda di Lassa z první poloviny programu vyniklo majestátnou hla-
sovou důstojností. Čtyři slečny zpívaly ze
zadní řady kostela, zatímco ostatní zepředu.
Dirigent se postavil do uličky mezi obě skupiny a echo i originál byly vzájemně přesně
synchronizovány. Není to lehké, protože mezi oběma konci kostela je zpoždění několika sekund. Píseň byla předvedena brilantně.
Pozoruhodná byla rovněž Skopalova bezchybná interpretace písně „Alleluja“ Randala
Thompsona, jež je v USA často na programu
a je důvěrně známa americkým sborovým dirigentům.
Tato interpretace pro čtyřhlasý ženský
sbor byla neuvěřitelně krásná od svého začátku až do konce, plujíc měkce k vznášejícím se výšinám a končíc v sotva zaslechnutelném ztišení. Sluchu lahodila souhra mezi
hlasy, krásně vedená v bohaté hudební sazbě.
Jak báječný zážitek slyšet tak skvěle cvičený sbor provést koncert takového kalibru.
Sbor zpíval mnoho děl českých skladatelů, jako např. Smetany a Dvořáka, kteří
jsou americkému publiku známí, ale rovněž
přednesl výběr z tvorby současných českých skladatelů.
Obzvláště znamenitá byla „Studánka“
od Ilji Hurníka. Sólistka zpívá o snění za doprovodu sborového brumenda s neuvěřitelnou výrazovou pronikavostí.
Hudební sazba se stává disonantní a stále spletitější s malými sekundami perfektně
drženými proti sobě. Dosáhnout toho je úžasně obtížné. Současně několikeré subtilní dynamiky zavanou sborem jako opona jiskřivé
barvy. Fascinující a nádherné. Využitím téměř všech hlasových a slovních dovedností,
které jsou známy ve sborovém zpěvu, tato
skupina excelovala jak připraveností, tak
provedením. Za doprovodu pianisty výjimečných schopností /Michala Chrobáka/
a pod vedením svého sbormistra - umělce mimořádné kvality - může tento soubor uspět
na kterékoliv světové scéně. Posluchači si
vestoje vytleskali dva přídavky. Večer, na
který se nezapomíná.
Francie 2008
Červenec už ťuká na dveře a mladší část
královéhradeckého Jitra tradičně vyráží západním směrem. Do autobusu spolu s jedním
statečným zpěvákem nasedá třicet tři dívek
vedených sbormistrem Jiřím Skopalem, jeho
manželkou Květou Skopalovou a doprovázených klavíristkou Janou Černou. Pro členy,
kterým zůstala francouzština prozatím vzdálená, je s námi překladatelka Helena Gálová.
Sur le Pont d’Avignon l’on y danse ...
řídili jsme se dle slov nejznámější avignonské
písně a také jsme si ji na onom slavném mostě zazpívali. Do paměti se nám navždy vryla
prohlídka velkolepého Papežského paláce,
po jehož chodbách svého času kráčelo sedm
papežů, čtyřikrát i náš Otec vlasti - Karel IV.,
... a teď my.
Sedmý den nám nachystal úžasné překvapení, když jsme se zastavili u slavného a architektonicky dokonalého římského akva-
O atmosféru úvodního koncertu se zasadilo nádherné prostředí městečka Rupt
sur Moselle a společně s ním místní trumpetista. Zvuk žestě nám připomněl doby slavných francouzských králů, až jsme s napětím očekávali, jestli se nějaký na červeném
koberci neobjeví.
Druhý den nás čekala dlouhá cesta kolem měst Besancon, Lyon a Valence. Kolem
páté se nám konečně naskytl nádherný pohled na město Crest, ležící v údolí řeky Drome. Zde jsme měli tu čest v nádherném historickém kostele zahájit osmnáctý ročník
hudebního festivalu „Musique Sacrée“. Nazítří jsme využili volného času k návštěvě
rozlehlé pevnosti a díky překrásnému počasí
zchladili rozpálená těla v místním koupališti.
duktu Pont du Gard, který zde stojí v celé své
kráse nezměněn již po dvě tisíciletí. Odpoledne bylo téměř pohádkové. Nejprve se nám
naskytla příležitost vykoupat se na nekonečných zlatavých plážích u Narbonne. K večeru jsme se jako zázrakem ocitli pod hradbami starobylé pevnosti Carcassonne, kde jsme
si pod místními platany dopřáli romantickou
večeři.
Další zastávkou na našem turné bylo
město Coulon ležící ve spleti vodních kanálů dlouhých přes neuvěřitelných 2 500 km.
V zákrutech těchto uliček nás provázeli na dřevěných lodičkách sympatičtí kormidelníci. Nad našimi hlavami se ohýbaly
stromy, které jako by tvořily bránu do říše
fantazie a snů. Svou hudbou nás okouzlovali
vodní ptáci, úchvatná krajina nám vtiskla
tyto obrázky hluboko do paměti. Ale zpátky
do reality. Zanedlouho nás čekal avignonský koncert, na který jsme se tak dlouho
připravovali.
tonova mudrosloví. Bouřlivý potlesk publika jen umocnil naše pocity štěstí z odvedení
vrcholného výkonu. Byli jsme doslova vytleskáni zpět na pódium, takže teprve Largo
z Novosvětské symfonie od Antonína Dvo-
Z Bavorských večerních slavností v městě Varleas jsme si odvezli další z nezapomenutelných zážitků. Bavorské jídlo, pravá bavorská dechovka a krojovaní trumpetisté –
při jejich písničkách nám bylo okamžitě do
skoku.
Pomyslný vrchol naší cesty nás čekal
až na jejím konci. Zpíváme na Musique
Sacrée en Avignon – Festival d'Avignon,
kde kromě nás vystupuje i mnoho umělců
z celé Evropy. Francouzskému publiku jsme předvedli obtížná díla autorů zvučných jmen. Vedle skladeb
Ascendit Deus Jacoba Galla
a Crucifixus Antonia Lottiho se na programu objevilo
i Laudi alla Vergine Maria
od Giuseppe Verdiho. Přirozeně nemohla chybět díla reprezentující českou
tvorbu z pera Petra Ebena,
jako De Spiritu Sancto
a několik částí z cyklu Ka-
řáka ukončilo tento nevšední koncert. Ze samé radosti jsme vyběhli na nejbližší horu,
z jejíhož vrcholu byla Provence skutečně
fantastická.
France, je t’aime! (Francie, miluji tě!)
říkala jsem si při cestě domů a ještě dlouho
si to říkat budu.
Aneta Vašatová
Karolína Pudilová:
„Vstoupit do tohoto kouzelného středověkého městečka v Provence bylo jako vrátit se v čase do doby mocných králů a udatných rytířů.Oněmělí úžasem jsme prošli padacím mostem skrz mohutné hradby.Ty dodnes obepínají a střeží celé město, majestátně a hrdě se vypínají do výše a kuželovité
stříšky věžiček se kovově lesknou ve slunečním svitu. Malé kamenné domečky s barevnými okenicemi se krčí v uličkách jeden na
druhý. Jako by se tu čas zastavil a člověk téměř slyší klapot koňských kopyt o dlažbu, jak
stráže jedou na obhlídku hradeb. Kouzelná
zákoutí, malebné obchůdky, domečky a majestátné hradby ve mně zanechaly nezapomenutelný a jedinečný zážitek.“
Klára Horecká:
Na loďkách projíždíme okouzlující přírodou. Místní bažiny se pro mě rázem staly
pohádkovým světem, kde pozvolna odplouvají všechny starosti. Ztrácím pojem o čase
a nechávám se unášet božskou krásou. I jindy nepříjemný déšť se proměnil v ladně tančící kapky, které se teď prohánějí na vodní
hladině. Kouzelné prostředí doprovází tichounké cvrlikání cikád.
Konečně mám pocit klidu a pohody.
Náš francouzský průvodce se nám marně
snaží vyprávět o místní historii a popisuje
nám tehdejší život. Bývalo by to jistě velmi
působivé, ale naše francouzština je bohužel
teprve ve vývinu, tudíž jsme se alespoň snažili o pochycení některých slovíček a násled-
né domýšlení celého vyprávění. I přes tento
drobný nedostatek mně vše připadalo dokonalé. Ale co to? Ach ne. Z nádherného snu
plujeme zpátky do reality.
Netušila jsem, jak moc na mě může krajina působit. Nikdy jsem nevnímala přírodu
tolik jako právě v tuto chvíli. Byla jsem naprosto v jiném světě. Na tento zážitek budu
opravdu vždy s úžasem vzpomínat.
Veronika Vopršalová:
„Pourqoi vous avez les casquettes rouges,“ (Proč máte červené čepice) ptá se nás
pán, zdatně kormidlující naši lodičku do ohybu jednoho ze sítě vodních kanálů. My „jitrandy“ vyzbrojené francouzštinou pro samouky vysvětlujeme, že červené čepice na
našich hlavách nejsou náhoda - jsme přece
„la chorale“ (sbor) z České republiky a pána
též zveme na koncert. Užíváme si pohody
a krásné přírody kolem nás, někteří se předklánějí do zatáčky, abychom vyrovnali rovnováhu a nepřevrhli se. Strach byl zbytečný, po úžasné projížďce na lodičce vodními
kanály v okolí městečka Coulon doplouváme. O 5 hodin později máme v tomto městečku koncert. Posluchači volají BRAVO a vyžádají si dva přídavky. Báječná tečka za
krásným dnem...“
Alice Pernicová:
Často si vzpomenu na pevnost Carcassonne, která je jako z pohádky, nádherný Avignonský most, úchvatný výlet na lodičkách
v Coulonu a mnoho dalších nepopsatelných
zážitků. Všechno to jsem prožívala s úžasnou
partou lidí. Zpívali jsme deset koncertů, ale
nejvíc se mi líbil úplně poslední, který se konal v Avignonu v krásné katedrále. Na tomto
koncertě jsme se střídali s varhaníkem z Varšavy, který celý koncert zakončil. Když dohrál,
lidé si potleskem vyžádali naše Largo, po němž
vstávali a my jsme měli moc krásný pocit, že
jsme tento zájezd zvládli.
Barbora Čiperová:
Je 11. července a já už se cítím jako poloviční Francouz. Právě jsme na večeři pod
širým nebem a já si pochutnávám na několikátém chodu, když uslyším známou melodii. Pomalu rozpoznám českou písničku
Škoda lásky. Otočím se za známým zvukem
a vidím podium s nastoupenými hudebníky.
Přesto, že dechovka není můj žánr, česká písnička mě ohromila. Pocítila jsem vlasteneckou povinnost připojit se ke zpěvu . Za chvíli
už zpíval celý náš sbor, a dokonce jsme začali tančit v rytmu skladby. Tato chvíle mi přišla trochu legrační, ale přesto mě naplnila pohodou, na kterou budu dlouho vzpomínat.
Maarsko
Okýnkem z autobusu pozorujeme krajinu před sebou. Už se před námi rýsuje silueta katedrály v Ostřihomi. Nejedeme zrovna včas, ale naštěstí po příjezdu zjišťujeme,
že zdaleka nejsme poslední.
Uvítání v rodině proběhlo nad očekávání dobře. Celá rodina mluví anglicky, takže se domluvíme téměř bez problémů. K večeři se podává typické maďarské jídlo, k němuž nám na talíři nabídnou zeleninu, ze kte-
ré nepoznáváme ani jeden druh. Nejzajímavější se nám zdá žlutá koule podobající se
naší paprice. Chyba! A velká! Nedlouho po
ochutnání této cizokrajné zeleniny se dostaví pocit, že nám přinejmenším shoří pusa.
Sedíme na lavičkách pod ohromující
kopulí tyčící se do obrovské výšky a pozorujeme naše maďarské kamarády zpívající před
námi. Zítra je nejspíš uvidíme naposledy.
Diváci tleskají a maďarský sbor sestupuje ze
schůdků, což znamená, že naše chvíle přichází. Koncertování tamějšímu publiku bylo pro nás velmi příjemné, tleskající posluchači byli nadšení z provedení skladeb jak
zahraničních, tak českých autorů.
Zbytek času jsme strávili s rodinami.
Právě tyto chvíle se pro mnohé z nás staly
nezapomenutelnými, neboť jsme se výborně
bavili. Například když jsme se snažili naučit
celou rodinu podle maďarsko-českého slovníku nějaká slovíčka naší mateřštiny. Všichni jsme brečeli smíchy nad šílenými významy určitých slov v češtině i maďarštině, které při našem večeru vznikaly.
Nedokážu říct, jestli naše maďarské přátele ještě někdy uvidím, ale vzpomínky, kterých jsem zde za ty čtyři dny stačila nasbírat
obrovské množství, ty neztratím. Nikdy.
Pavlína Müllerová
Budapešť
V pátek nás čekala prohlídka Budapešti a městečka Szentendre. Naše pouť začala v městském parku v blízkosti nejvýznamnějších památek Maďarska. Zastavili jsme
se u baziliky Sv. Štěpána, na Rybářské baště a velmi nás zaujala opravdu pěkná budova parlamentu.
V Szentendre jsme navštívili muzeum
marcipánu. Opravdu nádherná podívaná! Při
pohledu na precizně zdobené princezny v šatičkách, roztomile se krčící domečky a všeljaké další výtvory se nám všem sbíhaly sliny.
Legrační zážitek nám připravila naše
rodina. Společně s další rodinou jsme strávili relaxační odpoledne na chatě u bazénu.
Když jsme se však chtěli vrátit zpátky, abychom si ještě prohlédli Budapešť v noci, bohužel se nepodařilo nastartovat auto, protože
se vybila baterie. Auto jsme odtlačili na cestu, kde to pánové, kteří u toho vypadali asi
jako Pat a Mat, nakonec zdárně spravili a mohlo se jet. Budapešť v noci je prostě nádherná.
Nedá se popsat, musíte ji vidět, takže návštěvu mohu jen doporučit.
Jitříčko
Sušice
25. – 27. 4. se přípravné oddělení Vlčích
máků vydalo na výměnný zájezd spojený s vystoupením na 7. ročníku festivalu „Je kraj, kde
voní tráva“ v Sušici. Festivalu se letos zúčastnilo celkem 14 sborů. Naše přípravné oddělení vystoupilo v sobotu dopoledne ve Smetanově sále spolu s dalšími sbory, jako například Včelky Sušice. Během tohoto víkendu
děti kromě zpívání stihly poznat kousek Šumavy, navštívit pohyblivý betlém v Sušickém
muzeu.
O svých dojmech ze zájezdu děti píší:
Nejvíc se mně tam líbil kopec Andělíček, kde byl postavený kostel.
Míša Vojáčková
Hned druhý den po ubytování jsme zpívali na koncertu. Bylo to v sále Bedřicha Smetany. Zpívalo tam hodně sborů, od těch nejmenších až po ty největší. Seděla před námi
porota, která hodnotila všechny sbory. Náš
zpěv se všem líbil, a proto jsme dostali diplom za hezky provedený a zazpívaný koncert.
kronika sboru
Nový Hrádek
Kolem sborového domečku už se
sbíhají zpěváčci. No jo, tady se pořád něco
děje. To už zase někdo jede na zájezd, říkají si kolemjdoucí. Tentokrát jedou Skřivánci, Vlčí máky a Jitříčko. I když se to nezdá,
je nás hodně, a proto jedou nejdřív mladší
dětičky a poté až ti starší. Po krátké cestě do
Nového Hrádku se všichni přemisťujeme
k táboráku, kde zpíváme naši sborovou tradiční písničku Přátelství, opékáme buřty, klobásky a další táborové jídlo. Schyluje se k večeru a my se ukládáme k spánku, poté co si
zazpíváme písničku Dobrú noc. Crrr ... zvoní budík. Zatím co jiné děti se chystají do
školy, naši zpěváčci se probouzejí do krásného dne plného zážitků, které už na nás
jistě čekají. Po dlouhém probouzení se konečně vydáváme na snídani, kde na nás čeká teplý čaj a namazaný krajíc chleba. Všem
moc chutná, a tak se pořádně nadlábnou. Po
snídani se převlékáme do krojů a jdeme do
kina, kde se uskuteční koncert zdejších dětí
a našich oddělení. Nejdříve máme zkoušku
a poté začíná koncert. Jako první zpívají děti z místního sboru, mají krásné písničky. Po
dlouhém potlesku jásajícího publika zpívají
Skřivánci své roztomilé písničky doprová-
zené flétnami, po nich nastupují Vlčí máky
s Mikešem a podobnými písněmi a nakonec
přichází Jitříčko zazpívat své písničky. K Jitříčku na podium přichází Vlčí máky zazpívat si společně písničku Music is my life,
která určitě vezme za srdíčko každého. Po
gratulaci všem účastníkům a sbormistrům
přichází Jiří Skopal starší a diriguje tu známou, překrásnou píseň – Přátelství. Ke sborům se připojí i hlediště, a tak se zpívá čtyřhlasně. Ačkoliv je to pro někoho obtížné, v této zkoušce všichni obstáli, a tak se přesouváme před kino. Jelikož náš sbor je taková
velká rodina, nejdeme v zástupu od nejmladších po nejstarší, nýbrž i starší s mladšími
a poznáváme tak nové přátele. Celý sbor se
fotí u kostelíku a poté odchází sbalit si svá
zavazadla. Na oběd vyrážíme pouze jedním
autobusem, proto musíme pečlivě naskládat
do zavazadlového prostoru všechny tašky
a kufry. Ze začátku se to zdálo být nemožné,
ale po spolupráci pár členů sboru a vedení
úspěšně vyrážíme do restaurace na oběd.
Není tak veliká, abychom se tam všichni
vešli, a tak jedna skupina čeká venku a hraje
hry. Jedna malá, ale velice odvážná holčička neustále soupeří s panem sbormistrem ve
sborové hře, která spočívá ve stání na jednom
místě a pohnutím soupeře. Když už jsou
všechny skupiny po obědě, znovu se nasoukáme do autobusu a vyjíždíme. Po chvilce
už konečně vystupujeme a jdeme se podívat
do zámku v Opočně, kde nám průvodce
dovolí zazpívat si písničku Tovačovský hatě
v hudebním sále. Cvak, cvak ..., to už nás
zase fotil mladý pan sbormistr. Po dlouhém
rozloučení s mladší polovinou sboru, která
odjela do Hradce jako první, jsme se vydali
na prohlídku městečka. Pá pá, poslední pohled
na místní krajinu a už vyrážíme zpět k našemu sborovému domečku, kde na nás čekají
naši rodiče a sourozenci. Všichni už se těšíme na příští rok, až zase pojedeme na podobný zájezd.
Petra Zámorská
HUDEBNÍ ROZHLEDY
RECENZE MILOŠE POKORY
Po tematicky koncipovaných nahrávkách, zaměřených mj. na Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů a Otmara Máchu,
věnoval dětský sbor Jitro své nejnovější CD
Petru Ebenovi, jehož sborové tvorbě se pod
vedením Jiřího Skopala systematicky věnuje už po tři desítky let. Předesílám, že jde
o počin, který je hodnotný nejen svou interpretační úrovní, ale i po dramaturgické stránce. Daří se mu totiž na časovém půdorysu
necelé hodiny přiblížit Ebenovu tvorbu pro
dětské (resp. ženské) sbory jak v jejím duchovním rozměru, tak v její něžné světské
poetičnosti. Začátek nahrávky patří symbolicky tomu, kde nachází skladatel, jak říká
autor průvodního slova k nahrávce Stanislav
Bohadlo, „hlubiny bezpečnosti“, a to pěti
Liturgickým zpěvům z roku 1960, v nichž
se s nádhernou samozřejmostí prolíná středověký chorál s typicky českými písňovými
intonacemi. Ty Jiří Skopal se svým sborem
rozkrývá s natolik vemlouvavým nábojem,
jako by je dirigoval sám skladatel, což je
pozoruhodné zejména v partiích, kdy se
sborový jednohlas s varhanami musí obejít
bez berliček taktových čar. Velmi náročné
sousto představují tři vybrané acapellové sbory z cyklu Čtyř sborů na latinské texty z roku 1973, které Eben komponoval pro dětské
nebo dívčí hlasy, a to zejména pro jejich důsledně lineární sazbu, rytmickou sršatost
a choulostivé intervalové skoky. Králové-
hradecký sbor je zvládá suverénně - například i tak intonačně choulostivé zvolání, jaké sboru nastražuje část De Spiritu Sancto,
si dovolí naprosto suverénně akcentovat. Až
na některá přehnaně zvolněná tempa (zřejmě ve snaze o co nejpůsobivější marcatoAllemande) lze totéž poznamenat i k podání
šesti rovněž choulostivě acapellových Katonových mudrosloví (dvojhlas až čtyřhlas),
která skladatel prostupuje duchem tanců barokní suity. Už samotná Air (předposlední
část cyklu), z jejíhož moderního harmonického hávu a hlavně „nekonečné“ melodické
linky sopránového sóla jako by nám kynul
J. S. Bach, představuje zážitek, na který se
hned tak nezapomíná. Jak „symfonicky“ dovede Skopal ve spolupráci ideálně zvukově
rozkrytého klavírního partu (Michal Chrobák) se sborem pracovat s dynamikou a tempem (velmi citlivé odsazování frází, kouzelná echa části Vyletěla holubice atd.) nám dokonale prozrazuje jeho podání nezvalovsky
inspirovaných Deseti poetických duet z roku 1965. Navíc - při vnímání citlivě odsazovaných frází, půvabně proměnlivého plynutí (Hory, hory), kouzelně proměnlivého
plynutí (Vyletěla holubice) jako bychom měli pocit, že pracuje s disciplinovaným komorním orchestrem. Také interpretace accapellového cyklu O vlaštovkách a dívkách z let
1959-60, komponovaného jako poetické etudy
na rozličné modelové reflexe téže pří-rodněfolklórní inspirace, prozrazuje doko-nalou
přípravnou fázi - něžné zvolání v závěrečné
písni „Jdi už, chlapče, jdi už domů ...“ hladí.
KRÁLOVÉHRADECKÝ DĚTSKÝ SBOR
JITRO
PŘIJÍMÁ NOVÉ ZPĚVÁKY
V průběhu měsíce září sbor opět přijímá nové zpěváčky do přípravných oddělení
Broučků, Světlušek, Skřivánků a Vlčích máků, která jsou určena pro děti předškolního
věku a pro děti 1. - 5. tříd. Pod odborným vedením zde děti hravou formou pronikají do
tajemství hudby, naučí se mnoho pěkných písniček a zvládnou základy hlasové výchovy.
V případě Vašeho zájmu se můžete přihlásit:
- osobně vždy v pondělí, v úterý, ve středu nebo ve čtvrtek vždy od 16.00 do 17.30 ve
zkušebně sboru,
- písemně na adresu: Královéhradecký dětský sbor Jitro, tř. ČSA 335, 500 03 Hradec Králové,
- odesláním zprávy na e-mail [email protected]
Zkoušky se budou konat od začátku září ve zkušebně sboru v budově JITRA
v Gayerových kasárnách, tř. ČSA 335:
pro děti předškolního věku ve dvou skupinách: ve středu od 17.00 do 17.40 nebo
ve čtvrtek od 16.45 do 17.25
pro děti 1. tříd ve dvou skupinách (v termínu, který Vám lépe vyhovuje):
v pondělí od 16.45 do 17.30 nebo
v úterý od 16.30 do 17.15
pro děti 2. tříd v úterý od 17.00 do 17.50
pro děti 3. tříd ve středu od 16.30 do 17.40
pro děti 4. a 5. tříd v pondělí a čtvrtek od 16.25 do 17.40
Těšíme se na setkání a budoucí spolupráci!
Prof. PhDr. Jiří Skopal, CSc.
umělecký vedoucí sboru
Královéhradecký dětský sbor pravidelně koncertuje v USA (10 turné, 181 koncertů),
Japonsku (3 turné), Číně (2 turné) i ve většině zemí Evropy (2100 koncertů). V průběhu minulých let zvítězil na 25 uznávaných mezinárodních soutěžích a natočil několik desítek CD.
Zahraniční i naše odborná kritika hodnotí JITRO jako jeden z nejlepších dětských sborů světa
a označuje ho za klenot české kultury. V červenci 2006 získal na 4. sborové olympiádě v čínském městě Xiamen tři zlaté medaile.
Královéhradecký dětský sbor JITRO má v současné době na 400 dětí v osmi odděleních. Působí pod ZUŠ Habrmanova v Hradci Králové. Další zajímavosti najdete na Internetové adrese: http://www.jitro.cz.

Podobné dokumenty