Katalog k vystave - Dobrís 2007

Komentáře

Transkript

Katalog k vystave - Dobrís 2007
SALON
Literární příloha Práva
12.04.2007 - str. 03
DOMÁCÍ UMĚNÍ
Pavel Veselý
Od soboty 14. dubna do 7. května bude v galerii Kulturního domu v Dobříši otevřena
výstava nazvaná Domácí umění. Expozice drobných artefaktů, které donedávna
zdobily (občas možná ještě zdobí) nejeden český a moravský příbytek. Jde o
umělecko-řemeslné výtvory laiků, jež byly opomíjeny už v době svého vzniku a jsou
opomíjeny i dnes. Ojedinělý pokus nějak zmapovat a popsat tuto tvorbu podnikl
časopis Umění & Řemesla v roce 1979.
Výstavu Domácí umění připravilo stejnojmenné občanské sdružení a čtenářům
Salonu ji představuje jeden z jeho členů, kteří zřejmě jako jediní u nás tato dílka
sbírají a zachraňují.
Tak jako domácí zvířata jsou zpravidla pěstována pro domácí užitek či domácí mazlení, tak
i umění, které jsme nazvali domácí, se pěstovalo hlavně doma v kuchyni nebo v domácí
dílně a nesloužilo k ničemu menšímu než ke zkrášlení domova. Tedy bylo také svým
způsobem užitečné a mazlivé.
Zatímco umění lidové, insitní i art brut jsou už časem prověřené druhy výtvarného projevu
neškolených autorů, dávno usazené na výsluní zájmu, o předměty, které považujeme za
domácí umění, se téměř nikdo nezajímal. Většině připadaly pitomé a zbytečné, směšné,
trapné a odporné. Nikomu se s nimi nechtělo špinit, a to, že končily a končí v popelnicích,
připadá historikům umění jako jediné pro ně vhodné umístění.
Jednou jsme s přáteli Dr. Flekem a Ing. Novákem seděli v Břevnově na zahrádce jedné
restaurace a přišla řeč i na to, jak občas v hodině dvanácté zachráníme z kontejneru nějaký
ten skvost – a objev domácího umění byl na světě. Termín domácí umění jsme zkoumali ze
všech stran a stále se nám jeví jako nejpřiléhavější. V názvu je obsaženo nejen to, že bylo
vytvářeno většinou doma a pro domov, ale také že šlo o umění domácí, ve smyslu
tuzemské. V názvu není obsažen domov jen ve smyslu intimního útulku, ale i takové to
naše československosocialistické domácí vězení, teploučko a smrádeček. Žádný import,
žádný Tuzex, žádná IKEA.
Lidové umění bylo „objeveno“ v 19. století, naivní rovněž, i když uchopeno bylo až ve
století následujícím, a označení „l’art brut“ použil Jean Dubuffet teprve před ani ne
sedmdesáti lety. Domácí umění se od výše jmenovaných forem liší, i když může mít v
některých případech k některé blíže. Vezměme si třeba lidové umění – například podmalbu
na skle. Vytvářeli ji prostí lidé z okolí skláren, malující obrázky svatých v podstatě na
odpad. Vzory nacházeli v kostelních obrazech, tištěných kalendářích a náboženských
letácích. Malůvky na skle pak na poutích prodávali. Naopak domácí umění je od tradice
téměř ve všech případech odtrženo a až na vzácné výjimky nebylo na prodej.
Vytvářel je, dejme tomu, někdo, kdo celý den stál u pásu ve fabrice nebo jezdil s
kombajnem po poli, přišel domů vydrhnutý solvinou, sedl si ke stolu s pájkou a drátem,
lupénkovou pilkou a překližkou a vytvářel vlastní užité umění, o kterém třeba přemýšlel,
když odpichoval železo nebo oral lány. O přestávce si udělal inkoustovou tužkou náčrtek na
noviny, doma už jen tvořil. Nezjistíme, kdo úplně první sletoval zajíčka ze zátek, kdo první
udělal Ferdu Mravence z drátu a strhl lavinu celonárodní tvorby. Každý totiž, kdo vidí
předměty z naší sbírky, div nevykřikne „To přece znám!“ nebo „To jsme měli taky!“
Příznačné pro domácí umění je také bizarní zpotvoření klasiky. Deformaci předloh známe i
z lidového umění, ale tam přece jen lze rozpoznat dobový slohový vzor a zaznamenat i
jakýsi řemeslný fortel. Také spousta výrobků domácího umění vychází ze známých
předloh, třeba sloupkové hodiny z překližky z empírových hodin, které dotyčný viděl na
družstevním zájezdu na Hluboké. Zapamatoval si, že hodiny měly kolem ciferníku ozdoby
– neznal, co je to akant, voluta, kanelování, hlavice, patka atd. – vytvořil si je tedy po svém.
Vzal překližku, špejle a kanagom, a protože hodinový stroj byl nad jeho síly, použil budík,
a za pár večerů bylo dílo hotové. Uviděl to kolega z práce, zkusil to také a najednou hodiny
z překližky řezala půlka republiky. A to okouzlení a nadšení na nás možná působí stejně
jako výtvor domorodců z džungle, kterým poprvé nad hlavou přeletěl vrtulník a oni jsou
jím tak fascinováni, že ho vytvoří z lián, klacků a listí.
Dílka domácího umění vypovídají o své době víc než nějaký luxusní porcelánový servis od
významných českých designérů, vyrobený na export. Před časem se konala výstava obrazů,
kterou kurátoři nazvali „kontejner“ či „bazar“ art. Takhle krutí my k tvůrcům domácího
umění nejsme. Vždyť oni netvořili pro popelnice, kontejnery nebo bazary! Tvořili pro své
blízké, aby jim udělali radost, nebo pro sebe, aby si ozdobili příbytek. I pár gotických
oltářních obrazů bylo nalezeno například v chlívku, a jistě by nikoho nenapadlo nazvat
autora „Mistrem z kozího chlívku“.
Naším záměrem není posměch nebo nějaké hodnocení. Spíše se snažíme probudit zájem o
něco, co definitivně mizí ze scény. A to přesto, že domácí umění svého času obklopovalo
milióny lidí, že je vytvářely tisíce spoluobčanů a že nějak na ně nebo jejich děti působilo.
Zlomit nad ním hůl, zavřít oči a dělat, jako by tu nebylo nic než vytříbený design, vkus a
medaile z výstav? To přece není pravda, tak jednoduché to nebylo. A také jde o uchování
paměti pro ty, kteří vrcholnou éru domácího umění nezažili. S hudbou, filmy, televizním
zpravodajstvím a já nevím čím ještě z oné doby – myslím léta šedesátá a období
normalizace – je možné seznámit se lehce, s dobovou moderní lidovou kulturou je to těžší.
Lidé vytvářející domácí umění zpravidla velké umělecké ambice neměli. Možná by se
leckdo z nich i urazil, kdybychom ho oslovili Mistře. Anti-umění je spíš v mnoha dílech,
která se za umění vydávat strašně moc chtějí. Nemám ani tak na mysli malující herce a
zpěváky, jichž se teď tolik vyrojilo, ale především všechny ty radostné andělské výjevy
malované na kuchyňská prkýnka. To je jiný druh umění, se kterým domácí umění nemá nic
společného. Domácí umění se takhle trapně nevtírá, citově nevydírá a není ani nostalgické.
Artefakty domácího umění ve své době zútulňovaly mnohé panelákové byty i jezeďácké
bytovky, ale také kanceláře a vojenské světnice. Jsou ukázkou umělecko-řemeslné
svépomoci, svébytného dekoratérského a designového ochotničení. Přesto pro mnohé jistě
zůstanou výmluvným dokladem nevkusu provázejícího životní styl a estetiku v dobách
reálného socialismu. Ale co mnohé byty, kanceláře i vily zútulňuje dnes? Málo z toho bude
vyrobené vlastníma rukama! A to je to, co odlišuje domácí umění od současného kýče.
Současný kýč vytvoří výtvarník na zakázku pro firmu, ta vzorek odveze na druhý konec
světa, tam z plastu nebo vzácného dřeva nasekají vagón kopií a přivezou to zpět.
Desetitisíce let si člověk zdobil svůj příbytek vlastními výtvory, známe jeskynní malby,
keramické kahánky, plastiky z kostí atd. Posledním takovým silným obdobím je to od
padesátých do osmdesátých let 20. století. Samozřejmě na něj mělo vliv společenské
zřízení, které zde vládlo, ale nad tím autoři určitě nepřemýšleli. Domácí umění, to nebyl
žádný odboj, byla to potřeba. Kdysi jsem na smetištích nacházel vyvezené celé domácnosti,
dubové staleté skříně, nádobí, oblečení, malované porcelánové fajfky. A místo toho si lidé
do domácností, do těch starých statků vozili panelákový sektorový nábytek, na nějž čekali v
pořadníku. Svaté obrazy a kříže strčili na půdu nebo do stodoly a místo toho si zavěsili
„Kleopatru“ ze sádry.
Přeci však musíme připomenout, že doba, jíž se zabýváme, je dobou, kdy byl zbožštěn
Sovětský svaz stvořený Leninem a Stalinem, s proroky Marxem a Engelsem, se svými
svatými Mičurinem, Stachanovem, Meresjevem, Lajkou, Gagarinem a dalšími. Přesto nic z
toho ideologického nadsvětí do domácího umění, pokud vím, neproniklo. Je známo, že
někteří „naivní umělci“ vytvářeli plastiky ovlivněné komunistickým sochařstvím, ale to
byli opravdu jen dvojnásob naivní autoři. Systému vyhovovalo, že z dětských pokojíčků
odlétají strážní andělé a místo nich se usazují Ferdové s lucerničkou. Ze zdi v kuchyni se
sundal krucifix a na prázdný háček zavěsil drátěný Švejk. Z naší sbírky, čítající přes 200
předmětů, má pouze jediný náboženský význam: chemlonový gobelín s nápisem „Bůh je
láska“. To je v oblasti domácího umění asi skutečně kuriozita.
Z hlediska estetiky je důležitým rok 1958 – rok, kdy byl poprvé použit termín pop art, ale
také se konala výstava Expo v Bruselu. Rok předtím vyletěl do vesmíru Sputnik a pak i
Lajka. Brána k umění i do vesmíru tehdy vypadala pro každého otevřena. Přišla léta
šedesátá, nejbrutálnější komunistický teror ztrácel dech a chvílemi se zdálo, že budoucnost
bude radostná. I proto je domácí umění té doby mnohem veselejší a pestřejší, „pop
artovější“ než to z let normalizace. Tam už je cítit i jistá snaha o praktičnost, tam už jsou
zhotovovány legendární tašky s uchy z vypalované překližky nebo síťovky z plastových
sáčků od mléka. Tam už hravost přeci jen trochu ustupuje zoufalé vynalézavosti.
Domácí umění bylo, podobně jako pop art, ovlivněné běžným komerčním uměním. V
domácím umění to byl především „bruselský styl“. Se svými charakteristicky
nesymetrickými tvary se zdál být i pro neškoleného „domácího umělce“ tak jednoduchý, že
se promítl i do tvarů předmětů denní potřeby: tehdejší misky, popelníky, svícny a podobně.
Ale hlavně jim dal vůbec vzniknout! Ono vytepat si tác ve stylu art deco doma v garáži tak
snadno nešlo, zatímco při tepání misky ledvinovitého tvaru se autorovi mohlo zdát, že není
profesionálnímu uměleckému řemeslu až tak vzdálený. A vliv filmu a komiksu, nebo spíš
knižní ilustrace na domácí umění je stejně zřetelný jako u amerického pop artu – to jsou ti
Ferdové, Sněhurky, trpaslíci a nakonec i ten náš milovaný Josef Švejk.
Slovo kýč tu však není na místě. Vždyť termín vznikl v době, kdy se přestavovaly hrady,
zámky i domy se budovaly v historizujících slozích, které bychom mohli bez zaváhání
označit za kýč. To přece byla vrcholná doba kýče, od přestavby Karlštejna přes Kokořín, do
toho všechna ta falešná brnění a erby s pošťáckou trumpetou nebo tkalcovským člunkem.
Co je a co není kýč, by se muselo dnes a denně aktualizovat. Leccos z toho, co dnes
obdivujeme v muzeích i galeriích, by se dalo kdysi označit jako kýč. To, co nazýváme
smířlivě domácí umění, se proti ničemu nestavělo, s ničím nezápasilo, nechtělo nic potřít,
popřít a přetřít.
Typický je naopak nedostatek imaginace. Žádné gejzíry představivosti, jakou měli v hlavě
Hieronymus Bosch či Vincent van Gogh, Leonardo da Vinci. Stačilo nakopnout ve fabrice
zdroj páskoviny a posvařovat si z ní ploty a brány. Ostatně se také snažíme dokumentovat
styl železných plotů, bran atd. V každém kraji se objevuje specifický materiál, ze kterého si
je lidé podomácku vytvářeli. Třeba velmi známý motiv slunce. Z železné kulatiny
zhotovený obdélníkový rám, oblouček a z něj paprsky…
Ten je dodnes k vidění úplně všude. Ale pak se objeví někdo jako fenomenální kovář
Lehečka z Hradiště u Blatné, jenž z jezeďáckého a fabrického železného odpadu v
šedesátých letech svařoval a koval celé hrady, zámky, obrovské, i pětimetrové objekty –
obestavěl jimi celý svůj dům, kus ulice, a hlavně celý kraj inspiroval k další domácí tvorbě.
Byl to experimentátor, průkopník a objevitel. Masovost a populárnost domácího umění
nespočívala v tom, že by jej chrlily manufaktury, ale v tom, že se jako epidemie šíří od
jedněch „Homolků“ k jiným „Homolkům”. Náměty a vzory se v několika verzích
donekonečna opakují – množí se kopírováním, přibývají v sériích. Také úcta ke stereotypu
je přibližuje tvůrcům pop artu.
Ikonografie a symbolika domácího umění může být lahůdkou pro příští badatele. My se tím
zatím příliš nezabýváme, přeci jen chceme nechat nějakou práci i historikům umění. Určitě
ale bude zajímavé zjištění, proč byly tak často zobrazovány volavky nebo orobinec, který
býval mučednickým symbolem, ale zároveň by mohl působit i jako symbol falický.
Průhledně lechtivý význam mají mnohé postavy obnažených žen vytvarované z drátu.
Musíme si uvědomit, že erotické časopisy byly tehdy těžce dostupné.
Za nejsofistikovanější dílo domácího umění považuji postavičky ze zátek od piva. Čiší z
nich taková čistá domácí radost. Vždyť stačilo v klidu DOMA vypít pět piv, aby vznikl
krásný motýl, jen o pár piv víc, aby vznikl pěkný panáček. A další dvě zátky navíc – a byl
na světě ušatý zajíček. A tohle všechno mohlo být, počínaje otevřením piva až k nabarvení
čumáčku, vytvořeno u kuchyňského stolu. Je to něco tak obdivuhodného jako Campbellova
polévka od Andyho Warhola.

Podobné dokumenty

Závěrečná zpráva 2014

Závěrečná zpráva 2014 Veletrh FOR INTERIOR je největší podzimní veletrh nábytku, interiérů a designu v  ČR. Přehlídka kvalitního, nekonvenčního, pohodlného, moderního či stylového bydlení. Na veletrhu se představily nov...

Více

studie zajicek - Permakulturní zahrady

studie zajicek - Permakulturní zahrady potřebnými mikroorganismy a humusem. Takto zdravá půda potom poutá více vody a obvykle není potřeba zálivky. Zahrada může být ponechána zcela svému životu aniž by to ovlivnilo růst dřevin. Trvalkov...

Více

grafický manuál - Studentská unie ČVUT

grafický manuál - Studentská unie ČVUT Nové logo by mělo mít koule, to bylo jasné od začátku, a také by se mělo dát vyčůrat do sněhu, nebo nakreslit do písku. Dále jsme ho chtěli opravit na CTU in Prague. Zkratka ISC se mnohým plete s I...

Více

Přil 3 Odůvodnění ÚP Ostravice text část

Přil 3 Odůvodnění ÚP Ostravice text část Ostravicí a Frýdek-Místek. Obě jsou pro Ostravici nejbližšími středisky osídlení s širokou škálou občanského vybavení. Obě města jsou výborně dostupná autobusovými spoji (většina z 22 oboustranných...

Více

Turistické noviny - Orlické hory a Podorlicko

Turistické noviny - Orlické hory a Podorlicko je vidět na nedávném nálezu pokladu vysoké hodnoty v  Pardubickém kraji. Přitom ho nebylo potřeba ani vykopat, stál v hrnci na povrchu prakticky 1000 let, než si ho někdo všiml. Proč je vlastně mož...

Více