kapitola 10 - Rólané a jejich hrdinství

Komentáře

Transkript

kapitola 10 - Rólané a jejich hrdinství
Rolané a jejích hrdinství (kap:10)
Netrvalo dlouho a octli se v chatrči onoho podivného starce. Když usedli ke stolu, stařec nachystal
něco málo k jídlu, a bylo až neuvěřitelné, z jakou pečlivosti a přesnosti všechno chystal i u této
praobyčejné svačiny. Přitom co pokládal poslední misku, řekl: „Jistě budete hladoví.“
„Jistě.“ Řekl Tinelis a začal si do misky nakládat pyré z granátových jablek.
„Bylo by dobré vědět něco víc o našem nepříteli.“ Ozval se Ersit po chvíli.
„Hmm, možná by bylo lepší se nejprve dozvědět něco o nás a o vás,“ mluvil Chos plynule a
nezaujatě, přitom konzumoval nějaké bíle pečivo. „Já se jmenuji Dulijen, jsem rytíř, nikoli Zuriový
ale patřím k nim. V poslední době ochraňují Zuriový chrám a trávím většinu času v Zuriovém pásu.
V minulosti jsem se bil v Butijských válkách a také cestoval po Garhnu, jednou jsem zavítal až na
Sever Ukzie.“ Po těchto slovech vyzývavě vyznal Vriuse aby promluvil. Ten na něj pohlédl s
úsměvem. Na Dulijenově tváři bylo znát, že to udělal jen proto, aby se dověděl něco o ostatních, ne
že by jim chtěl vyprávět něco o sobě. Když promluvil skřítek: „No já jsem praobyčejný skřítek jako
každý jiné. Tedy skoro. Však raději bych vám vyprávěl o Gutorovi. Hmm, tak řekněme že Gutor je
tyran, který dobývá jih, jistě. Tyran dobývající jih a…“ řekl z velkým nadšením, jako by nevěděl co
říct dřív.
„To stačilo Tinelite,“ promluvil stařec důrazně, srozumitelně a pomalu. Poté si zapálil dýmku a
promluvil: „Myslím, že vám stačí vědět, že jsme Zuriový Rytíř. A o vás už také toho víme dost.
Takže chcete vědět něco o Gutorovi, je to tak?“
„Ano, ano a o jeho vojácích, o jeho strategickém postavení, o jeho síle, a o síle a možnostech, které
máme my.“ Mluvil dychtivě Ersit.
„Ty zřejmě budeš stratég?“ otázal se Dulijen.
„Ano, studoval jsem stratégií.“
„Cože, to se studuje,“ vyhrkl Tinelit z Dulijenem současně.
„Jistě, v Sairu se studuje kde co. Tady tihle ti dva jsou úplně těsně po škole, já jsem školu ukončil
před pár měsíci.“ Mluvil klidně Ersit, však spíše se těšil na to co uslyší.
„Zvláštní.“ řekl Dulijen.
„Možná bychom se mohli vrátit k tomu Gutorovi,“promluvil nyní Noil, ze zvláštní zvědavosti.
„Ano, jistě,“ poznamenal Vrius a po krátké odmlce pokračoval: „Gutor, je svrchovaný vládce, který
zde vládne již dvě stě let. Je to Gutor III. Vnuk Gutora II. Však to nyní není tak důležité.“
Odmlčel se a zabafal ze své fajfky, vytvořil pár přesných kotoučů které směřovaly ke stropu, ale
vtom Dionel nadšeně a horkokrevně promluvil:
„Řekl bych, že jeho síla spočívá hlavně v jeho jezdcích, strachu, rytířích a elitních jednotkách. Co
se týče obyčejných jednotek, nic moc extra to není. Také tvoří polovinu jeho armády, aspoň
odhadem. Však je tu jedna věc, proslýchá se, že ze svými čaroději, umí vytvořit armádu moci, umí
povolávat duchy, a má velkou nadpřirozenou moc. To je jeho vlastní síla. Má také čaroděje, kteří si
říkají Gutorští rytíři. Z nich nejsilnější je Gutorský svazek to je devět Čarodějů a poté Gutorská
trojka. To jsou tři hlavní generálové, a zároveň Čaroději. Však ti kupodivu nepocházejí z oblasti
odkud Gutor čerpá většinu své síly. Což jsou Gutorské velehory a Gutorské Pustiny. Tam se
rozprostírá nyní Gutorská říše.
Dalo by se říci, že kdyby došli k jednomu velkému střetu mezi oběma silami, prohráli bychom to,
protože bychom neodkázali shromáždit všechny naše síly do tak krátkého času, jak by Gutor
dokázal. Pokud se za nás postaví celý jih včetně Butia a okolních měst společně z Garhem,
vyhrajeme. Však tohoto se nestane. Protože Garh už pouze z principu nebude táhnout z Rolskou
Unii ani z jižní alianci. Což jsou zbytky Argénie. A z Butiem teprve ne když tam je válka na
spadnutí. S tím zbytkem by snad táhnou mohl. A Butio, nikdy nevytáhne z Garhem po boku, a také
ze skřítky, jak Rolskými tak ze Šórskými.
Co se tyče strategického postavení, myslím, že bychom ho mněli nechat vytáhnout na nás. Protože
z jedné strany jeho království je dělen, z druhé jsou Růtové vrchy, přes které si troufne jen pár
průsmyky, a to kvůli tamějším kmenům. A ze třetí strany je divočina Aslo. Čtvrtina této divočiny je
úplně vyschlá. Třetina nemá vodu, pouze podzemní vody, přežit se tam dá, ale napojit armádu ne. A
zbytek je docela mírumilovný. Ale na jeho severu jsou Rolské vrchy, a z těch má jo strach.
Kdybych byl v jeho situaci udělal bych to dosti jednoduše. Poslal bych zde jezdce, aby nás zabili.
Napadl bych Butio a my by, jsme mu museli na pomoc, poté by napadl Rolské vrchy, tím by se
zmocnil hlavní Zuriové centra. Rozdělil by tak armádu na polovinu, protože Zuriové vojska, i
vojska Rolské by šla chránit své domovy. K nim by se přidala vojska Gasnijská a Šorských skřítků.
A kdo ví, co by udělal v této chvíli Garh. Mohl by klidně napadnout Senul nebo Gamanii, to by
znamenalo úplný rozpad, naších vojsk. Takže nejlepší bude, když první úder provedeme my, ale na
to nemáme čas, a doufám, že víte, co by to znamenalo.“
„Tím chcete říci, že je to beznadějné?“ otázal se Noil.
„Nic není prohrané, naděje je v Noilovi! Kdyby se střetnul z Gutorem a porazil ho, poté se postavil
do čela vojsk a tím je posílil, mohli bychom vyhrát.“ Řekl klidně stařec, přitom bafal ze své dýmky
pravidelné kroužky dýmu, a zvídavě si prohlížel Noila.
„Ty ses zbláznil!“ vykřikl Dulijen. „Chceš, aby se tento mladík střetl z Gutorem!“
„Ne, je to jediná naděje. Jih není jednotný a on to ví, takže z radostí nás půjde pobít někde mezi
Rolské vrchy a Gutorské velehory.“
„Jih je připraven, už před pár měsíci dostal znamení, přišlo odněkud ze severu, mnozí se začali
připravovat na válku.“ Namítl Dulijen.
„Ano, ale Gutor si musel domyslet, že dědic trůnu někde žije. Takže tímto je také nezaskočíme.
Musíme udělat, to co nejméně čeká. To v čem Saiřané nejsou ideální. Vsadit všechno na jednu
kartu. Toto nebude čekat při síle naší armády. Při naši velikosti ho to ani nenapadne. Jeho výhoda je
rychlost. Než se shromáždi, naše vojska bude to trvat měsíce. První přijdou dnes, a poslední tak za
půl roku. A po nich ještě ti váhaví, ti tak po třech letech vyjednávaní.“
„Vriusi, Noil nemá šanci.“ Křičel Dulijen zlostně!
„A kdybys šel s nim ty, a další Zuriový, Rolští a Aliančští rytíři a hrdinové?“
„Hmm, to možná ano, ale jeho neporazím.“
„Možná dnes ne, ale kdo ví, co bude zítra.“
„Musel by, jsi jit s námi.“
„To bude jeho boj.“
„Jeho boj?“ vykřikl podrážděně Delijen. „Snad boj nás všech.“
„Možná, budeme bojovat všichni ve jménu Argénie a Tarna, tuto obavu nemám, možná až na Gerh
a dalších pár jako jsou oni. Však celý jih ví, že je to jeho poslední naděje před krutovládou Gutora.
Spojit se v jedno a s pravoplatným dědicem trůnu.“
„Jak to chceš udělat?“ zeptal se Noil klidným hlasem, poněvadž netušil, do čeho kráčí.
„Plán bude dostat se do jeho hradu, a zbytek bude na tobě.“
„Musí byt jiná možnost. To je sebevražda,“ vykřikoval Delijen.
„Jak to tak pozoruji, myslím, že má pravdu.“ Řekl Ersit.
„Co takhle vyčkat, sesbírat vojáky. Obnovit města a pevnosti, vycvičit dobré jednotky a poté
udeřit?“ zeptal se Noil.
„Nyní? Nyní bys chtěl sesbírávat jednotky? Když jsi dal o sobě vědět celému světu? Když jsi jim
dal vědět, že ses vrátil, abys dobyl svůj trůn a svolal jsi celou Argénii?“ zeptal se pochybovačně
Vrius, jeho hlas byl však klidný a na jeho tváři bylo zamýšlení.
„Noile, Vrius má pravdu,“ řekla Gralma.
„Nemáte, nějaké konkrétnější údaje o nepřátelích, kolik mužů je na které straně?“ zeptal se Ersit po
chvíli.
Vritus se zamyslel, po chvíli řekl: „Toto se nedá ani odhadnout, nikdo netuší co všechno vlastně
dovede Gutor, kolík má mužů, čarodějů jakou má moc a jak daleko šahá jeho moc. A nikdo neví,
kdo se postaví za tebou. Nikdo neví, jak velké jsou podzemní města v Rutových vrších, a dokonce
ani jak velká jsou města v Rolu ani kolik jich přesně je. My pouze vím, kolik je nás a odhadujeme
ty nejvýznamnější.“
„Co Tarn, s ním můžeme počítat, nebo ne?“ Otázal se Noil, a tím dával najevo že Vriusovi příliš
nevěří v tomto ohledu.
„Řekl ti, aby ses zde postavil do čela armády? Tarn dává svobodu, on miluje všechny bytosti. Ano
je pravděpodobné že se postaví za nás, ale na kolik? On není ochočená lev! Ne on není ani lev!“
„Co tedy?“ zeptala se Gralma pochybovačně.
„On je stvořitel. Je to duch, a to že jedna jeho podoba je lví, či na sebe bere lví podobu, nebo že se
převleče za přirozenou bytost, neznamená to, že je lev.“
„Tomu nerozumím.“ Řekl Noil a přeletěl pohledem tváře přítomných.
„Tomu rozumět ani nemůžeš,“ řekl stařec, z úsměvem, když tu se otevřely dveře. Dovnitř vlétl
Troitut na velkém okřídleném tygrovi ze slovy: „Musíme čím jak nejrychleji pryč. Míří sem dvacet
Gutorových rytířů?“
„Kde že to jsou? A míří opravdu tady?“ vykřikl a vyskočil na nohy Dulijen.
„No vlastně do chrámu. Ale napadne je, že se do chrámu nedostanou. Ale přes rytíře moudrosti, to
bude snažíš, než přes tisíce válečníků.“
„Má pravdu,“ konstatoval Vrius. „Však dorazil už někdo?“
„Ano, dva draci. Asi tucet Vážek v plné zbroji. A mluví o dalších tisících. Které přiletí. Poté Briliot. Prý byl
nedaleko a zachytil naši správu tak se přišel podívat na toho blázna, který ji vyslal.“
„Dobrá, mizíme.“ Řekl Chors. A ukázal na oblohu, kde se pohybovalo pár černých teček. Přitom si oblíkal
plášť.
„Kde chceš zmizet?“ otázal se Ersit.
„Uvidíš!“ řekl Vrius. Poté se všichni vyloudili z místnosti i z domu. Ihned zmizeli v lese, a poté pokračovali
proti proudu malé bystřiny. Po půl hodiny se octli v malém údolí, lemované skalami, jenž vedlo někam
nahoru. Nyní šel Vrius z Troitutem první.
Slunce se šinulo pomalu k západu, však oni pokračovali dál a dál směrem na západ do hor. Procházeli
zalesněnými údolím, jenž se táhlo mezi horami jako had, proti proudu řeky. Když tu se z nedaleká ozvalo vytí
vlků. Trojtut zpozorněl, rozhlédl se po okolí. Když se ozvalo druhé zavytí. Tu si sundal ze zad svůj štít a
upevnil na ruku. Poté pokračoval dál, pomáhajíc si krátkým modrým kopím, které držel v pravici. Nyní se
ozvalo další a další vytí. Stále blíž a blíž, nyní se k vytí připojil vřískot ptáků a někdy zavytí sovy či sýčka. Až se
zastavil v malé úžlabině chráněné ze všech stran balvany.
Tu Vrius řekl: „Vlci nám dávají znamení, že nepřítel je blízko, vidím ho nedaleko od nás.“
„Na čí straně jsou ti vlci?“ zeptala se Gralma když si sundávala ze zad svůj luk.
„Těžko říci,“ zamyslel se Vrius, „je možné že na naší, kdyby byli na nepřítelově, tak by se zřejmě svolávali
jinak, ale nemůžu to zaručit.“
„A ty sovy?“ otázal se Noil.
„Hmm, ty budou za námi. Jsou to sovy horských dryád a najád. Mnohé jsou mluvící či polomlůvící, ale jsou
mezi nimi i Němé. Ale je možná, že mezi nimi bude i sova nepřátel. Jsme daleko od hranic nepřátel. Zde už je
jeho moc velmi slabá, ale jeho bojovníci o to nebezpečnější.“
„Mněli bychom pokračovat dál!“ řekl Dulijen, na jeho tváří se zračil zvláštní výraz, bylo to v bodě kdy se
otočil spět od kamenu, až do nynějška pozoroval co se děje za kameny z přivřenými očima.
Netrvalo dlouho a úplně se setmělo, a naši přátele, se mezitím vyrazili dál. Nyní je vedl Chors, jehož kočičí
oči viděly skoro lépe v noci než ve dne. Nyní se pohybovali mnohem pomaleji než předtím. Sem tam si
povšimli nějakého potemnění na obloze. To vždycky Vrius zatajil dech. Vrius vypadal nepřítomen, napjatě a
trochu unaveně. Oba noví společníci jako by toto jednání plně chápali. Nordon nyní šel jako poslední, mněl
na zádech upevněné těžký plát železa a pohyboval se tiše a neslyšně. Skřítek kráčel neklidně, přitom
křečovitě svíral luk, ze šípem na tětivě. Noil se rozhlížel, a snažil se být neslyšitelný . Však v jeho nitru ho
něco tížilo. Musel s tím pořád bojovat. Pořád ho někdo táhnul k tomu, aby se obrátil a začal Křičet. Jílec
meče mněl pořád na ruce. Přitom to už byly týdny, co naposledy cítil Tarovu přítomnost, a ani mu to
nepřišlo divné.
Noc se pomalu vlekla, a poutníci pokračovali krok za krokem dál, proti proudu oné říčky, jenž hučela, všude
kolem nich. Noil mněl pocit že snad kráčí po ostrově, když se ve chvilce, potok odklonila od nich. Nyní se
však už nemohl soustředit na nic jiného než na svoje nitro, a bojovat, z neznámým nepřítelem, který ho
sužoval. Kroky ho začínaly tížit a jeho víčka byly unavené. Ale jeho nitro bylo plné energie, jako by v jedné
velké bitvě. Chvílemi se modlil, chvílemi jen tak šel a snažil se na všechno zapomenout a chvílemi se snažil
zřeknout a zabit nepříjemné myšlenky.
Když tu ho stáhla ruka Gralmy, která byly duchem přítomná k zemi. Noil se podíval a uviděl, že stojí v trávě,
byla to vysoká suchá trávy, a kousek nad jejími hlavami prolétli dva tobři, ti se velkém obloukem otočili a
zamířili, přímo na ně. Tu jeden tobr nepříjemný zakřičel. Však Noil si uvědomil že vteřinu předvím zabrečela
tětiva a Tobr vpravo, se řítil přímo k zemi. Tětiva zadrnčela podruhé a druhá a jezdec z spadl do suché trávy
ze šípem v hrudi. Skřítek zaklel a ohlédl se na Gralmu která zasáhla jezdce do Hrudi, přitom si blahopřála.
Však tu si uvědomila, že udělala chybu.
Skřítek byl však rychlejší a sestřelil druhého Tobra, v další sekundě chors vyskočil z trávy, odkud ho vůbec
nebylo vidět, a jedním saltem dozadu srazil dalšího jezdce a nožem ve své ruce proklál hlavu velkého
netopýra, na němž jezdec seděl. Přitom ještě jezdci přejel svou tlapou plnou drápu před obličej, ten děsivě
zařval, tu se Dulijen odrazil od mrtvého zvířete a srazil druhého jezdce, který se utočil na Nordona.
Nordon byl na tolik rychlý, že už stihnul svým oštěpem probodnout hlavu Tobrovi. Když tu se otočil vrius,
Noil zpozoroval záblesk modrého světla a jezdce, jenž se rozpadl ve vzduchu na kusy.
Nyní se již vzpamatoval i Noil, a vytasil svůj Argénský meč a sundal si štít ze zad. Pevně si ho upevnil a
rozběhl se proti jezdci jež vstal ze země. Tu si uvědomil, že přímo proti němu letí obří ohnivá koule někde ze
tmy. Však náhle jakoby se roztříštila o neviditelně štít. Noil cítil, jak se tento neviditelný štít semknul do
jedné koule energie a rozlétl se proti nepříteli, však ten taktéž ránu odrazil. Ale to už se soustředil na vojáka
stojícímu proti němu. Trvalo to aspoň dvě nebo tři minuty než ho skolil, přitom utržil jedno škrábnuti, na
ruce. V mřiku se otočil a vyskočil proti Tobrovi, štítem odrazil nepřítelovu sekeru a Tobrovi uděl křídlo. Tobr
se zřítil do trávy, a přitom ho zasáhly dva meče Dulijena, jenž se v té chvíli otočil k němu.
Noil mezitím dopadl na zem a kotoulem se znovu postavil na nohy přímo proti nepřátelskému Nordonovi,
v první vteřině si myslel že je to Troitut, ale když proti němu udeřil svými dvěma palcáty názor změnil názor
a dal se do bitvě tento nordon byl neobvykle silný, však po chvíli boje ho skolil. Když ho probodl nešikovně
přitom zakopnul o Nordona, a svalil se na zem vedla něj. Těžce oddýchával a rozhlížel se kolem sebe. Když
uviděl, jak dva prameny ohně vystřelily od Vriuse a udeřily do nepřítele někde ve tmě, ten se zřejmě usmažil
za živa, protože za chvíli uslyšel žuchnutí na zem. Když tu mu podal ruku Ersit. Noil se jí chopil a vstal.
„Jdeme dál.“ Zavelel vrius svým silným, ale unaveným halasem. Noil pocítil, že jeho nitro je již klidné, když
nad tím přemýšlel, uvědomil si, že to bylo ve chvíli kdy Vrius zasáhl posledního nepřítele.
Pomalu se šinuly dál údolím, nyní vyšel měsíc a osvětloval šedé skály. Tu se Ersit zeptal: „To je tam tak
necháme ležet?“
„Jistě, chtěl by si je snad nést sebou. Nebo zahrabávat nyní v noci,“ zněla odpověď Tinelina ze tmy. Poté
pokračovali dál mlčky až do pozdní noci, kde přespali v malé jeskyňce.
Po probuzení a chudé snídaní se Noil zeptal: „A kde vlastně nyní míříme.“
„Hmm, to je pravda, Vriusi, kde jdeme?“ přidal se ihned Dulijen, a za ním Tinelit. Přitom oba přátele Noila
hleděli velmi prosebným pohledem na Vriuse aby jim to prozradil.
„Za mými přáteli abychom donesli tvou zprávu!“ řekl Vrius, „správa se nezanese sama, a k roznášení správy
nejsou určeny pouze nadpřirozené síly.“
„Hmm, dobrá, dobrá, ale jak je to daleko, a kde to je.“ Zeptal se Dulijan jenž předběhl váhavého Ersita a
Noila kteří se očima vybízeli aby promluvil ten druhý.
„Pár dnů cesty. Mněli bychom sebou hodit, protože za chvíli budeme mít na krku další letce, nyní už zají náš
směr cesty.“
„Ale netuší, kde míříme.“ Namítl Dulijen.
„Tím bych si tak jistý nebyl!“ řekl Vrius trochu ponuře. A tím ranní rozhovor uhasl, protoře už se nikdo
neodvážil na nic zeptat, nebo ten kdo by se odvážil na to nemněl chuť.
Netrvalo dlouho a celá skupina se dala do pohybu. Den pochodu uběhl v zahálce mlčení a přemýšlení. Noil
pořád musel myslet, nad tou podvinou bitvou. Cítil jak v něm ještě nyní všechno vře, cítil touhu naučit se
požívat tu moc, kterou používal Vrius. Tušil že je to moc, jenž používají Saspuové. On ji používat trochu uměl,
naučil ho to jeho děda. Ale skončili asi tím, jak si zapálit oheň nebo přenést těžký kámen. Však pamatoval si,
jak jeho děda jedou rozdělil řeku ve dví a jindy zas chodil po vodě. Ale to si pamatoval pouze matně jako
dítě, byl to čas kdy ještě jeho děda chodil na výpravy z jeho otcem. Co asi byl z taťku? Tato otázka ho
pronásledovala pořád, však netušil to. Ale co bylo z Raolesem IX, z jeho přáteli na severu a ze všemi Saspuy,
nad tím zas přemýšlel Ersit. A Gralma byla ponořena do myšlenek bůh ví kde.
Den uplynul bez nesnází, a dokonce i noc. Když dalšího dne Vrius promluvil: „Už jsou zase za námi. A
tentokrát to nebude tak jednoduché jako minulé.“
O chvíli později cítil Noil ve svém nitru znovu velké napětí.
Asi o tři hodiny později, Dulijen po krátkém a tichém rozhovoru z Vriusem jenž nyní šel o třicet metru po
zadu, Dulijen někde zmizel. Noil odhadl, že uběhl půl hodiny a Dulijen se zpoceny vrátil zpět. Zřejmě celou
dobu běžel. Tu řekl: „Pohněte, rychle! Škoda že jsme ty tobry nechali v chrámu.“ Podotknul na trochu
zlostně.
„To by nám mnoho nepomohlo.“ Řekl Vrius a otočil se. Troitut si zkontroloval jediným pohledem záda a dal
se do rychlého pochodu. Chors je pobízel, aby pohnuli. Když přiskočil ke skřítkovi ze slovy: „Poběžíme!
Naskoč si.“ Skřítci totiž mněli tu strašnou nevýhodu že velmi špatně běhali.
Noil se ohlédl, po zádech mu proběhl mráz. Uviděl pod sebou v údolí, asi padesát jezdců v těsném šiku.
Okolo nich, aspoň dvacet šelem a devět okřídlenců. Všichni se pohybovalo tryskem k nim. Otočil se a sundal
si štít ze zad. Ihned se rozešel, aniž si ho připevnil na ruku. V mžiku si přeměřil vzdálenost do sedla před
nimi. Bylo to aspoň o tři sta metrů výš a o šest set dál než byli oni.
V zápětí se Noil ohlédl spět, Gralma jim byla v patách a Ersit běžel vedle noila a Vriuse jako poslední.
Každou minutou se však přibližovali, idkyž byl svah velmi prudký, nepřítel udržel šik a pádil k nim. Nyní se
spínal do ještě pevnějšího šiku, jediný úkol bylo je zničit. Když se před nepřítelem oběvila rudá vlna Moci,
byla to energie ohýbající trávu a rychle se blížila k nim. Noil se již otočil aby se mohl nějak bránit, když viděl
že podobná vlnu vytvořil Vrius, nyní se mu na chvíli ulevili v jeho nitru, vytasil meč a běžel dál.
Nepřítel se blížil každým krokem Dulijen a Troitut nyní spomalili, dokonce se zastavili a Tinelit vystřelil šíp
proti nepříteli. Tomu již zbývalo posledních pár metrů. Nyní se už otočila celá skupuna a pevně semknula k
sobě
Už se mněli střetnout z nepřítelem. Moc se o sebe roztříštila když Vrius vyslal druhou vlnu a rozprášil jejich
první linie, aby jim dal aspoň setinku naděje, protože proti rozjetému šiku by nemněli naději žádnou. Noil se
dal se do bitvě, když tu uslyšel dusod koní za sebou, ohlédl se a zpozoroval jezdce zahaleného šedobílým
šátkem. A za ním dva kentauři taktéž se zahalenými tváři. Byli to však podivní kentauři, napůl kůň napůl Zirl,
takových zde na jihu bylo nejvíc, no vlastně v tomto čase byli na jihu skoro všichni takoví. Kentauři napůl
člověka byl spíše na severních úkazem. A podobně tomu byli Tormani kteří se nyní zbíhali z hor.
Noil se nyní otočil proti nim, když ho bez povšimnutí obělí a pustili se do nepřítele. Noil pochopil, že jsou
na jejich straně, otočil se a pustil proti nepřátelům.
V další setině se k němu snesl drak ze slovy: „Ze země se musí bojovat špatně, jsi dokonce i bez koně,
naskoč si, pokud chceš.“
„Ach díky. Jsem Noil.“
„Na jméně nyní nesejde, jen se pevně drž.“ S těmi slovy drak vyrazil přímo proti nepříteli. Noil pevně třímal
svůj meč a za sebou mněl další draky. Jeho drak letěl v čele a chrlil oheň na nepřítele. Bitva trvala jen pár
minut, než byl nepřítel úplně rozprášen. Tu se Noil ohlédl na Armádu. Bylo zde spoustu bytostí, však podivili
ho, že kromě vriuse a Ersita zde není žáden Člověk. A jak se později dověděl v Argénii bylo velmi málo lidí.
Drak se pomalu snesl na zem ze slovy: „Noile, já se jmenuji Airfrit, vůdce draků z rolských hor. Jsi dobrý
rytíř, pokud chceš, hledám rytíře do válek, který by se mnou seděl.“
To už promluvil Vrius: „Chrabří Rólané,“ ti se zatím shlukli okolo něj, někteří si utírali své zbraně od krve. Ale
jelikož jich bylo jako much, nedostalo se ani na polovinu z nich, většinu totiž sežehli draci. Jak si Noil všiml,
bylo zde i víc letců na dracích. A také Ersit a Gralma seděli na drakovi. Tu Vrius pokračoval: „Možná že už
k vám dorazila správa o tom že Argénský dědic trůnu vytváří armádu. Jistě dorazila k vaším vůdcům. Ale
nepředpokládám, že dorazila zde do hor. Je to správa o třech chrabrých rytířích jenž přicestovali ze severu,
jeden z nich je dědic trůnu a se postavit do našeho čela aby nás vedl, s poté usedl na trůn. Přinesl sebou i
pradávný Argénský meč. Přivítejte tedy mezi sebou Noila syna Rtonina, syna Rastrůda zvaného odvážný.“
Všichni se dali do bojového křiku kterým oslavovali Noila a jeho přátele, tu se Aerfrit otočil k Noilovi ze
slovy: „Pane, moje nabídka platí.“
„Jistě, a já souhlasím. Říkej mi Noile, Airfrite.“
„Jistě, Noile! Rytíř a drak jsou nezvratní, jeho drak je přivázán smlouvou a magii ke svému rytíř bez draka je
jak bez své pravé ruky! Králi, král ponese krále!“
„Vriusi! Jak, mu můžeme věřit.“ Ozval se silný hlas jezdce jenž byl předtím zahalen. Nyní se ukázala hlava
mladšího Arpa. Ten pokračoval: „Toto o sobě může říci každý.“
„Ty nevěříš jeho předkům. Nebo tomu že má Argénský meč. A tomu že vyslal znamení, královské znamení ve
chvíli kdy položil ruku na kámen, pradávný kámen králů. Ano tak už byla mnohokrát svolána armáda za
posledních tisíc let. Ale tentokrát ji svolal pravoplatný dědic, během posledních čtyřiceti osmi hodin jsme
byli napadeni dvakrát jezdci, a před čtyřiceti osmi hodinami bylo vysláno znamení. V mnoha městech už nyní
dorazilo k cíle. A někde teprve dorazí.“
„Ne, již došlo. Zaslechl jsem ho.“ Ozval se nějaký muž ze středu, tu vystoupil do popředí a řekl: „Kdo by
neuposlechl svého krále a jeho volání! Já jsem ho zaslechl, a nyní se mi potvrdilo přímo od Zuriového rytíře,
a hle, vidím před sebou svého krále. Rozneste toto poselství celému jihu.“
„To nebude potřeba, toto poselství už se roznáší, jděte domů a přiveďte každého bojeschopného muže ze
svých vesnic, za pár hodin se budou sbírat stovky, poté tisíce a za pár dnů budou pochodovat k Zuriovému
chrámu desetitisíce vojáků, a poté statisíce mužů z celého jihu! Za půl roku zde budou vojska celého jihu, až
na vzbouřence, kteří potom budou pobití jak práví argénský zákon. Tak kdo se postaví za Argénského krále!“
vykřikl Vrius.
„Já, já se postavím za svého krále, a za svého nového rytíře, já jak jeho drak!“ vykřikl Airfrit, po něm se
přidali draci a onen muž, ihned se přidali Minotauři a sajni, záhy tormani a poté všichni ostatní, nakonec řekl
jejich vůdce: „Ano, za týden ti přivedu dvacet až třicet tisíc bytosti, od těch nejmenších až po ty největší. A
ujišťuji vás, že vytáhnou všichni Rólští šlechtici aby se bili za svého krále. Ujišťují vás, že nastaly časy, kdy
vstupujeme do války, jako důkaz vám darujeme okřídlence, kteří budou také vašimi průvodci, jak vidím,
Draci si již zvolili své rytíře, tak tomu má být,“ řekl poslední větu trochu ironicky smísenou z melancholii,
poté pokračoval: „Poté zde máme Vášky, ty jsou nejrychlejší na světě. Ty obdržíte ostatní.“
„Dýky, tvůj dar je velkorysý. Však to nevíš že Zuriový rytíř Vrius má svého okřídleného koně. A ten přiletí,
vždy když ho potřebuje. Však zbytek vašeho daru přijímáme. Okřídlencí jako jsou vašky nebo draci se budou
v čele vojska vyjímat.“
„Mně a Tinelitovi bude stačit jeden. Skřítci nemají rádi velký výšky, řekl bych, že je nesnášejí, takže bude
lepší když tam budu s ním.“ řekl Troitut.
„Já nechci, nerad létám,“ řekl Dulijen. „A kdyby byl nějaký drak tak laskavý a vzal mně sebou, byl bych mu
moc vděčný, cítil bych se mnohem lépe, a drak takovou to přítěž vůbec nepozná, bych řekl.“
„Já tě vezmu z radostí,“ řekl Oriot, to byl drak Ersita.
„Myslím, že vyletíme dál.“ Řekl Vrius, přitom hladil okřídleného koně který odněkud přilétl, tu pokračoval:
„Nyní už si troufneme mnohem dál. Poletíme do Garhu. Tam zřejmě jen stěží dorazila správa a přitom byla
přijata, tak jak bychom si přáli. Poleťme vstříc Velké jižní poušti.“
„Nebylo by lepší, prvně zaletět za Rólským králem?“ zeptal se Noil.
„Ne,“ ozval se hlas mezi vojáky, když z nich vyšel sokol a pokračoval: „To by byla zbytečná ztráta času. Král
vás Noile pozdravuje a mobilizuje vojska, rád se přidá pod vaši korouhev, ptal se svých proroku a ti mu
oznámili, že jsi pravdivý dědic, a že se má za tebe postavit, takže nyní vytáhneme po tvém boku, aby pobil
Gutora. Jeď do Garhu a vyjednávejte jak vaším jménem, tak jménem Rólského krále. Jménem celého jihu!“
„Má pravdu,“ řekl Vrius, „poletíme, času nemáme nazbyt!“
Noil i Ersit přikývli, a během pár dalších minut se vznesli nad armádu a zamířili směrem na východ.

Podobné dokumenty

Argenský král, kapitila 3 Odchod z Pad Marit

Argenský král, kapitila 3 Odchod z Pad Marit Dívka se na něj zahleděla zvláštním pohledem a poté řekla „Nevím, říhají to mé city. Ty pralesy byly vždy nebezpečné. A Sair je stejně zvláštní země. Ale co se tyče nynějška tek se tu jedna o něco...

Více