Untitled

[ 2 ]
[ 3 ]
Ú VODNÍK
Jako pták musí postavit hnízdo, aby vyvedl a přežil, jako savec doupě
chystá, i řeka připravuje si po statisíce let pohodlné, štěrkem vystlané
lože, na kterém v rozvlněném aktu laská skály nárazových břehů, hladí
boky okrouhlíků a proráží meandry, aby náplavy, své potomky, uložila
v mělčinách jesepů, na vrstvy písku vrstvy jílu, a pak zdivočelou
povodní vše odneseno tam, kde vodní pláně lodním kýlům jedinou
jsou potravou.
Zadýchaná Vltava, pod Barrandovskou skálou vystrašená hroší
vanou, obkročí Schwarzenberský ostrov s rozklíženou osmiveslicí, co
břichem vzhůru závidí skotačícím a s větrem spolčeným oplachtěným
[ 4 ]
neckám, kdo by se však dnes chopil roztřepaných vesel, když bigbítovým rachotem valí se rytmus po dřevěném molu, milionkrát obehraný
kytarový riff s dvacetičtyřpalcovým dupákem, banjové struny elektrické
kytary si dávno ustlaly na protější Cindě, vlny si rády oblíbí vděčně
neodbytný rytmus, vytloukající kamenné bloky zpevněných břehů
a trestající potopením neposlušné plachetky i dračí lodě hongkongských rybářů, kteří v naději vyhlíží svého lodního povaleče, marně,
kde je mu konec nikdo neví, jisto jen, že proud jej nezlákal, snad spící
háfn jak mísa lahůdek obložený chátrajícími stěžníky skryje jedinou
chvíli, kdy z cihlových hradeb vrhá se v mžiku houf vyšehradských
jezdců, ne k Neumětelům, ale na náplavku, ne ke kořenům, ale do víru
nedostižných stavů, kdy plout je nezbytné a spočinout přáním, kdy
proud je rozkazem a přístav odměnou. Plavbě zdar.
RM
[ 5 ]
A NTONÍN K ORB
*1965
J AK
S NÍTILOVI
JSEM PANU
VZAL NA DVĚ STĚ TAKTŮ
Nebylo tak těžké splnit konkursní podmínky vyhlášené symfonickým
orchestrem „Dopravního podniku hl. města Prahy“. Nejdůležitější totiž
bylo mít vlastní hudební nástroj – v mém případě tympány a ty jsem
měl. Dva ohromné měděné kotle potažené přírodní kůží, s pedálovým
laděním, které umožňovalo i rychlejší nožní přelaďování. To jsem ale
nakonec za svého působení v orchestru příliš nevyužil. Hráli jsme většinou autory, kteří byli tak hodní, že na bubeníka vždy mysleli
s potřebným počtem volných taktů a pauz, aby stihnul v krátké době
tehdy ještě pomocí několika křídlových šroubů přeladit svůj nástroj dle
potřeb skladby nebo, v tom horším případě, dle fantazie interpreta.
Prokofjev, Janáček, či Ravel, se svými komplikovanými rytmy a neustálou změnou tempa, naštěstí nebyli v repertoáru. Tak jsem si mohl
většinu doby koncertu v klidu povídat s vedle sedícím hornistou.
Ten orchestr nebyl profesionální a tedy dotován ministerstvem kultury, mohl však vystupovat v různých zajímavých sálech města pražského.
Dvořákova síň v Rudolfinu byla nádherná, ale žádné šatny. Snad jen
malé krcálky po stranách chodby.
Tam jsme hráli Smetanovu Českou píseň se stoosmdesátihlasým
pěveckým sborem. Když toto vše zaznělo, hudba šla do morku kostí.
Opravdu zážitek na celý život.
Také jsme ale jezdili po venkově, sálech a kulturácích či sokolovnách
malých měst a vesnic. Vždy byl dostatek posluchačů – alespoň se tam
něco dělo. Pak dirigent osobně hlídal výčep a odtrhával hudebníkům
od úst sklenky s kořalkou či kolečka tlačenky.
„Už musíme jít ladit!“ hnal nás na pódium.
Zde musím se zmínit o určité hierarchii či rozdělení, které tento
hudebně-sociální útvar i na cestách provázelo.
Totiž i při výjezdech mimo město rozsazení hudebníků v autobusu
připomínalo velice symfonický orchestr.
Na předním sedadle u řidiče seděl vždy organizátor koncertu
s mapou republiky na klíně a hned vedle dirigent, který četl partituru
a máchal pažemi na pozdrav temným alejím topolů u cesty. Přes
molitanová sedadla se k němu nakláněli podlézaví houslisté a vyžadovali vysvětlení posledních úprav, tempa, či provedení.
[ 6 ]
Kontrabasisti, violoncella, fagoty a hoboje se vždy probouzeli až po
příjezdu na místo hraní. Byl-li najat sólista, jel namyšleně svým vozem.
Na zadním sedadle autobusu, tam kde to nejvíce skáče, sedávala
vždy parta nejhorší. Bubny, trumpety, horny, občas nějaký klarinet.
Tyto nástroje spolu kamarádí, mají totiž společnou práci.
Ve většině symfonií i komorních koncertů, a to na pro dílo zásadních
místech, hrají společně. Unisono, takzvané tutti neboli fanfáry.
Dodnes mám nejradši komorní hudbu, kde skladatel nestraší posluchače hřměním mnoha pozounů a různými forte, aby nás vzápětí
nutil napínat ucho a rozpoznat, co dělá ta osamělá mihotavá flétna
v pozadí.
Luis Borgues ve svém životopise píše – Nevěřím v existenci Mozarta,
kde je dobrý, je to Beethoven, kde je špatný, je to Haydn.
A toho já mám právě velmi rád. Lze to poslouchat kdykoliv a je to
stále hezké. Na ostatní musíte mít zkrátka náladu.
Při zkouškách a bohužel i při koncertech měla často naše rytmicko dechová sekce problém, kdy přesně začít hrát. Pro mne, znalého spíše
rockové a taneční hudby, kde jsem tempo a nástupy určoval vždy jako
bubeník sám, byl les zlegátovaných smyčců a rozevlátý dirigent dosti
nečitelný. Tím trpím dodnes. Kdy začít, kde jsou ty doby, kde je
tempo, je to třetí takt nebo už čtvrtý?
Potřeboval jsem zkrátka energického dirigenta, který mi jasně ukáže.
Tady to je!
Dnes vím, že je to ve zkušenosti, ale tu jsem tenkrát velikou neměl.
Od dětství jsem obdivoval jejich práci. Někdy i sám při gramofonu dirigoval. Jsou však veliké rozdíly.
Jeden se celý rozplývá nad osamělým hobojem, na kontrabasy se
mračí a hrozí jim pěstí. Jiný jen počítá jako metronom.
Dirigování jsem měl dokonce jako povinný předmět na škole. Mirko
Krebs byl však velice shovívavý a dal mi nějakou známku, protože
jsem mu hrál ve školním big bandu.
Se symfoňákem jsme hráli také v žižkovském Atriu. Eduard Haken
zpíval Dvořákovy Biblické písně. V ohromném baloňáku neurčité barvy
nastoupil na pódium a nasadil tón. Babičky okamžitě plakaly. Líbaly
mu ruce a tahaly památníky k podpisu.
Bohužel byl o dobrou kvartu či kvintu mimo. To ale vůbec nevadilo.
Jeho vzpřímený hrdý postoj, orlí nos a pronikavé oči a stále zvučný
hlas. Všichni jsme byli jeho osobností fascinováni.
Pak všem potřásl rukou, rozmáchlým gestem uhladil na čele neposlušný pramen vlasů a nasedl do taxíku.
[ 7 ]
Další velikán pan František Snítil – houslový virtuos, národní umělec. Hrál s námi jako host v Majakovského sále Domu železničářů
v Praze na náměstí Míru. Mozartův koncert pro housle a orchestr č. 3
G dur byl pro něj zřejmě rutinou. Ne však pro nás.
Zrovna když vířil v jiskrné kadenci, narazil jsem na problém výše uvedený. Kdy začít hrát? Kolegové seděli nehnutě s kamennými tvářemi, oči
upřeny dopředu, ve zpocených rukou mlčící nástroje. Neměli odvahu.
Dirigent zamračeně hleděl do partitury, odmávnout nástup se ale
nechystal. Zřejmě se také ztratil. Rozhodl jsem se vzít to na sebe a do
budoucího průšvihu zatáhl vedle sedící trumpetu s hornou.
Papa papa papa papa pááááá... letí vzduchem fanfára. Ale příliš brzy.
Ostatní se rychle přidávají, dirigent začíná dirigovat, umělec se přestává kývat, nasazuje takzvaný záchranný trylek a probodává šéfmistra
hrozivým pohledem. Ten bílý jako stěna koncertního sálu mává bezradně rukama.
No nějak jsme to dohráli. Lidé sice tleskali, ale žádné velké podávání
rukou se tentokrát nekonalo. Pan Snítil někam zmizel, ale dirigent se
objevil velice rychle v šatně. „Vzali jste mu asi dvě stě taktů, národnímu umělci! Kdo to byl!?“
Muzikanti ale drží proti kapelníkům pospolu.
„My nevíme, to ono nějak spustilo samo.“
[ 8 ]
J OSEF K OŘENSKÝ
*1847
†1938
Č ENĚK PACLT
O Čeňku Pacltovi mluvilo se u nás před lety velmi mnoho. Turnovští
jeho rodáci honosili se jím velice a těšili se upřímně z každé zprávy,
jež o něm noviny přinášely.
Zprávy o Pacltovi přicházely z Ameriky, hned zase z Austrálie nebo
z Afriky. Paclt byl všudybyl a neměl nikde ve světě stání. Touha po
cizině pudila ho každou dobu jinam.
Zčistajasna objevil se někdy v Turnově, ale náhle zase zmizel, aby
zapadl jako do hrobu a žil po několik let pouze pro sebe, třebas někde na
Novém Zélandě. Krajané jeho divili se ovšem velice, když pojednou došla
o něm zvěst, že je zdráv jako ryba a že odjíždí právě zase do Londýna.
Paclt překvapoval své známé a přátele dopisy ze všech konců zeměkoule, neboť domovem jeho byl mu celý svět. Cesty, které vykonal, jsou
obrovské. Ale při všem tom byl Paclt mužem z obecného lidu. Nebyl ani
boháčem, ani učencem. Živobytí uhájil si toliko mozolovitou rukou svou.
9B
Kousek životopisu napsal o sobě Paclt sám vlastní rukou. V jednom
z jeho deníků čteme: „Narodil jsem se roku 1813 v Turnově, kde můj
otec měl obchod s drahokameny. V rodišti dostalo se mi prvního vzdělání školního. Naučil jsme se trochu čísti, psáti a počítati. O dějinách
české vlasti a hrdinských činech slavných předků našich nikdy jsem
nic ve škole neslýchal. Také jsem se ničeho nedověděl o Husovi, Žižkovi a Prokopovi. Bylyť školy tehdejší doby velmi chatrny. Vyšel jsem
z nich tedy s vědomostmi nedostatečnými.
V Jičíně vyučil jsem se řemeslu mydlářskému a obdržel cestovní
knížku. Vydáním této listiny bylo mi dovoleno, že smím cestovati na
zkušenou jako tovaryš v Čechách, na Moravě a v Rakousích. Jinam
cestovati bylo zakázáno.
Já však chtěl poznati větší kousek světa, a proto jsme utekl potají do Uher.
Leč ani tu nedařilo se mi v mydlařině dobře. Zanechal jsem tedy
svého řemesla a šel jsem do Vídně. Tam přijal jsem práci v brusírně
jistého klenotníka. Broušením kamenů zabýval jsem se již za dětství,
a zkušenosti ty přišly mi velice vhod, neboť jsem vydělal pěkný groš.
[ 9 ]
Ale dobré ty časy netrvaly dlouho, a mně bylo ohlížeti se po novém
živobytí. Starší můj bratr, jenž zdědil po otci obchod s drahokameny,
radil mi, abych se vydal do Varšavy a prodával tam jeho výrobky.
Uposlechl jsem, ale s dobrou jsem se nepotázal. Co jsem ve Vídni
krušně zahospodařil, to jsem za půldruhého roku ztratil.
Rozmrzen špatnými výsledky obchodními, umínil jsem si, že opustím
Evropu a podívám se do Ameriky. Myslil jsem, že tam doběhnu dříve
k cíli a že strhnu na sebe štěstí po příkladě jiným nespokojenců.
V měsíci září 1846 vstoupil jsem na loď a plavil jsem se z Antverp do
New Yorku. Tak jsem se ocitl ve volném ovzduší severoamerickém, ale
co počíti, sám jsem nevěděl. Nemaje přátel, plahočil jsem se v Novém
světě za vezdejším chlebem velmi bídně.
Toho času vypukla válka mezi Spojenými státy a Mexikem. Z nouze
přijal jsem službu v severoamerickém vojště, a to na dobu pěti let. Tato
životní změna prospěla mi velice. Na duchu jsem náležitě pookřál
a získal jsem prostředků k dalšímu živobytí…“
j
Mnoho a mnoho zpráv vložil bludný Turnovan do svým deníků
a dopisů, jež zasílával občas z daleké ciziny svým přátelů a známým
v Čechách.
Po válce s Prusy usadil se Paclt v Turnově na delší dobu. Pobyl
v městě skoro do konce r. 1868. Pojednou se mu venek znechutil
a zatoužil po Praze, aby ji mohl často vídati, najal si ve Vršovisích
malou světničku a zařídil se v ní po svém podivínském způsobu.
Z Vršovic chodíval skoro denně do Prahy a díval se, jak ji zrána slunce nádherně ozařuje. Matička Praha byla Pacltovi rájem. V Praze bavíval se Paclt v kroužku dobrých přátel.
A
V měsíci červnu roku 1869 zajel si Paclt do Drážďan a odtud ke hranicím českým. Chtěl se potěšiti pohledem na svou vlast. „Když jsem se
díval na požehnané ty kraje české země“ – píše Paclt v jednom listě –
„bylo mi v srdci velmi teskno. V duchu otazoval jsem se sám sebe:
Čeňku, zdalipak spočine noha tvoje ještě jednou na rodné půdě české?
Ale jakási předtucha dala mi v odpověď: ‚Ne, nikdy!‘ Všecek zkormoucen, opouštěl jsem místa, odkud jsem se díval snad naposled do země,
k níž mě popoháněla mocně sladká touha po celý život.“
[ 1 0 ]
V Berlíně byl Paclt volán na policii a vyslýchán, ale ježto byl již
občanem americkým, byl z vazby propuštěn.
Té doby zvěděl Paclt, že se v Kapsku na jihu Afriky objevují diamanty. Zprávy ty vzrušily nemálo mysl každého zlatokopa. Zlato a diamanty! Čarovná moc těchto dvou nerostů omámí každého, neřku-li
zlatokopce. Také náš Paclt byl tou mocí uchvácen a umínil si, že půjde
za štěstím do Afriky. Dne 8. ledna roku 1870 opustil Paclt starou Evropu a plavil se do Kapska.
h
Z jižní Afriky zasílal Paclt dopisy svým známým do Čech. Mnohé
z nich došly, mnohé ztratily se na cestě. Nejeden dopis zmizel proto,
poněvadž nepoctivý výpravčí tušil, že je k dopisu přiložen cenný diamant. Paclt míval ve zvyku vkládati takový kamínek do svých listů
a zasílal jej přátelům za tím účelem, aby peníze zaň utržené věnovaly
se ve prospěch národních podniků.
7
Od r. 1875 přestaly dopisy od Paclta přicházeti. Přátelé jeho myslili,
že Paclt zahynul někde ve zlatých kopaninách. Ale r. 1880 přinesly
české listy veselejší zprávu. Zněla asi takto: „Náš starý kozák od Kozákova, Čeněk Paclt, žije. Kdo zná toho milého podivína, jisté se zaraduje. Paclt je nyní sedmdesátník, ale náleží prý mezi nejdovednější
dobyvatele diamantů. Ve volné přírodě prožil Paclt čtyrycet let. Proto
se mu zdá býti náš život spoutaný a nevolný. Ale při všem podivínství
zachoval si Paclt v cizích zemích nejdražší diamant svého srdce: vlastenectví. Kéž by ten klenot mohl odkázati celému našemu pokolení.“
n
Kdosi napsal o něm té doby: „Mně připadá Paclt jako Ahasver. Putuje
z jednoho dílu světa do druhého a žije a pořád žije. Takoví lidé neumírají
podle našeho způsobu, neboť mají čivy jako drátěná lana a svaly z ocele.“
Ale čas plynul jako voda, a o Pacltovi nevědělo se nic po celé tři
roky. Ale v měsíci červnu r. 1887 poslal Pacltův dobrý přítel, doktor
Jeppe, smutnou zprávu, že tam v Africe náš Turnovan zemřel. Byl
nalezen mrtev ve svém stanu. Lidé prý našli u něho diamanty a jiný
majetek. Skonal tedy pod modrým nebem jihoafrickým.
[ 1 1 ]
x
Pacltovi nebylo dopřáno, aby složil kosti ve své rodné zemi. Tam nad
řekou Vaalen, kde rozkládala se kopaniště Kijeskamské, jest jeho hrob.
Škoda, že nemůže se postaviti na jeho rově památník s nápisem, jakého si přával za živa: „Zde odpočívá Zdeněk Paclt, potomek husitů, jenž
dle svého povolání sloužil věrně Bohu a vlasti své.“
Ú RYVKY
Z CESTOPISU
PACLTOVA
Konečně jsem v Africe – píše Paclt ve svém listě ze dne 24. února 1870.
Dne 9. ledna opustila naše poštovní loď Anglii a odplula k Madeiře. Za
převoz ve V. třídě ze Southamptonu až do Kapského města zaplatil
jsem téměř 430 zlatých dle našich peněz.
Madeira je ostrov hornatý, hlavní jeho město Funchal (čti Funčal)
leží v úžlabí vysokých strání, pokrytých bujnou vegetaci, velmi malebně. V přístavě zakotvila loď hlavně z té příčiny, aby vylodila zboží
a nabrala zásobu uhlí na další cestu.
Šestnáctého dne naší plavby přistáli jsme u ostrova sv. Heleny.
V pozadí viděli jsme strmé svahy horské. Byl jsem žádostiv viděti dvorec, v němž sídlel kdysi Napoleon jako vyhnanec. Také nám ukazovali
jeho hrob z kamene vytesaný a vojenskou stráží hlídaný.
Ostrov sám vypadá velmi smutně. Zrejdil jsem hodný kus světa, ale
smutnějšího místa jsem neviděl. V městečka žije mnoho černochů.
A víte, jak se tam dostali? Skoro všickni pocházejí z otrokářských
lodí arabských, na nichž byli vezeni do Ameriky. Ale anglické koráby,
jež konaly službu na pobřeží za tím účelem, aby zamezily ohavný
obchod s lidmi, přistihly otrokářské lodi při nekalém řemesle, zabavily
je a pustily zajaté otroky na svobodu. Nyní se mohou ubozí černoši
volně po ostrově procházeti a vydělávati si svůj chléb podle libosti.
Tím způsobem byl pustý ostrov sv. Heleny trochu zalidněn.
E
V dopise, zaslaném koncem měsíce června r. 1871 z vlasti Bečuanů,
píše Paclt takto:
Zašel jsem hodně daleko do vnitř Afriky a chystám se ještě dále na sever.
Z Eliščina Portu vyjel jsem v pěkné káře, do níž bylo zapřaženo osm
mezků. Jelo se houštinami. Křoviska jejich jsou samý trn. Jeden druh
[ 1 2 ]
má bodliny jako udice. Počasí roční vypadá tu zcela jinak nežli u nás
v Čechách. V měsíci listopadu počíná zde doba bouřek, a prudké větry
závodí s bleskem, hromobitím, lijavcem a krupobitím. Tak to chodí
obyčejně do konce prosince. Potom nastává léto a doba velikých veder.
V lednu bývají parna nesnesitelná. Štěstí, že je lijáky ochlazují. Tou
dobou dostavují se též nemoci.
V únoru deště přestávají, a koncem března počíná se podzim.
V měsíci dubnu pršívá zde zřídka kdy. Od května do konce října bývá
sucho, a větry vanou sem z jihu a ze západu. V červnu a v červenci
přicházejí za noci mrazíky. Můj plecháč s vodou bývá zhusta pokryt
silnou vrstvou ledovou. Za dne pálí sluníčko velmi citelně.
Překročivše řeku stanuli jsme na půdě svobodného státu Oraňského.
Liboval jsem si, že nás na hranicích nikdo z celníků neobtěžoval. V evropských zemích je hůře. V nich prošťourávají zřízenci každému všecky kapsy.
První oraňská osada, do níž jsme přišli, bylo městečko Filipolis.
Kupci provozují tam čilý obchod s vlnou, kožemi a pštrosími péry.
Osmnáctého dne dorazili jsme do Blumfonténu (Bloemfonteinu), kde
sídlí president republiky Oraňské.
Osadníci původu holandského a vůbec evropského jmenují se tam
búrové (boerové) t. j. sedláci, a zabývají se pěstěním polních plodin
a chovem dobytka. Ale většinu obyvatelstvu tvoří Kafrové, lidé velikého vzrůstu a pěkného obličeje. Udatnost jejich se obecně chválí, ale
bělochy nemají rádi.
Kroj Kafrů je velmi jednoduchý. Bohatší nosívají kabát a kalhoty. To
je vše. Košile je pro ně zbytečná. Chudí Kafři chodí skoro celí nazí.
Kaferky nosí suknici. To jest jediný kus z jejich šatnice. Za to však
mají hojnost šperků: nosí veliké náušnice a na krku, rukou a pod koleny šňůry korálkové. Korálky ty jsou ze skla a zasílají se Kafrům až
z českého Jablonce.
c
K západu slunce byl jsem u řeky, veliké jako naše Jizera. Voda její
byla čistá jako křišťál. Mělčinou přebrodil jsem se na druhou stranu.
Břehy byly porostly hustým křovím. Na vyšších stromech prozpěvovalo
ptactvo, a hrdličky líbezně cukrovaly. I myslil jsem si: Zde budeš nocovati. Najdeš si místečko na pobřeží, zatarasíš se nějakou ohradou
z proutí, nahrabeš suchého listí a upravíš si z něho slušné lůžko.
Potom nasbíráš klestí, rozžehneš oheň, ustrojíš si večeři a budeš zpívati velebnou píseň „Na výsosti hvězdy svítí.“
[ 1 3 ]
Byl to slavný okamžik. Větřík se utišil, ptactvo houkalo, a vlny v řece
šplíchaly.
Ale zákeřník číhal na blízku. Jakési zvíře plížilo se k mému loži.
Popadnu pušku, namířím a střelím. Zvíře padlo.
Jal jsem se je stahovati, ale odporný zápach nutil mě, abych práce
zanechal. Byla to cibetka.
Potom jsem usedl k večeři. Na obloze svítily mi roje hvězd, a já usínal se vzpomínkami na vzdálenou otčinu.
Za ranního úsvitu probudil mě ze spaní zpěv opeřenců. Pospíšil jsem
si, abych vařil snídani. Navařil jsem hodný plecháč čaje do zásoby.
Člověk v těch končinách neví, brzy-li dojde k vodě. Potom jsem vzal
ranec na záda a dal jsem se zase na pochod.
Směr mé cesty byl k severu, a musel jsem se rozloučiti s řekou.
Ale i další cesta má nebyla bez půvabů. Na stromech viděl jsem viseti hnízda podobná vakům a váčkům. Otvory jejich směřovaly dolů.
Roje ptáků je obletovaly. Brzy jsem poznal, že si opeřenci vystavěli příbytek velmi chytře a bezpečně. Byly listy těch stromů samé ostny
a ostenky, takže jsem se notně popíchal, když jsem hnízda ohledával.
Jméno těch ptáků umělců jest snovači.
V širém kraji objevovaly se místy boudy černochů, kteří se orbou
nezabývají a jen v lenosti a zahálce si libují.
n
Jednoho dne přišel jsem do osady křovácké. Křováci hned byli u mne
a žebronili na mně tabák. Rád bych jim byl vyhověl, ale neměl jsem ho.
Bez všelikého dobrodružství dorazil jsem až k řece Vaalu, široké
v těch místech jako Vltava pod Vyšehradem.
Když jsem se přebrodil na druhý břeh, stál jsem na půdě batlapinského pohlavára, a brzy na to ocitl jsem se mezi černochy a Evropany,
kteří rozkopávali půdu a hledali diamanty. Z osady z počátku velmi
nepatrné vzniklo městečko Klipdrift.
Nalezl-li někdo diamant, měl velké štěstí. Kdo není narozen na šťastné planetě, ať sem nechodí a nechá hledání diamantů. Napracoval
jsem se tu mnoho, ale našel jsem všeho všudy čtyři diamantky o váze
asi 13 karátů dohromady.
Nános, v němž se zde diamanty vyskytují, je složen z písku, podobného šňupavému tabáku, a hrubších kamenů pěkně uhlazených. Kde
jsou diamanty, tam se objevují též křišťálky, karneoly, cirkony, acháty,
jaspisy a granáty.
[ 1 4 ]
Dochází mi papír, ač bych vám ještě leccos rád napsal. Zda-li pak
spatřím ještě jednou krásnou naši Prahu? Ta naděje mne neopouští.
Arci jsem již stár. Šedesátka se blíží, a sily mé ochabují.
Levou ruku mám bolavou od potyčky s levhartem. Na poušti kalaharské střelil jsem levharta, jenž hned padl. I běžel jsem, abych jej
odnesl. Ale levhart byl jen postřelen, vzchopil se a sápal se na mne vší
silou. Při tom popadl mě za levou ruku a notně mi ji pocuchal. Zanechal svého díla teprve potom, když jsem mu hlavu prostřelil kulí
z revolveru.
Jindy jsem měl rvačku s opicí. Stalo se to takto. Sedím na pokraji
houští a připravuji se, abych si uvařil čaj. Sbírám potom suché chrastí
k topení. V tom spatřím malou opičku. Seděla na zemi. Má touha byla,
bych ji dostal, proto jsem se k ní plížil s největší opatrností. Ale náhle
vyřítí se na mne z houští stará opice, chápe mne za nohu a kouše do
ní vší silou. Měl jsem se co brániti. Při tom opice kňučela a prskala
jako rozkacená šelma. Byl čas chopiti se opět revolveru a zabíti ji. Třikráte jsem do ní střelil, a opice vedla svou, až teprve po čtvrté ráně
klesla k zemi mrtva.
Chudák siroteček, malé hezké opičátko, plakalo hrozně u své maminky. Vzal jsem ubožátko k sobě, ale druhého dne zahynula opička žalem.
Nyní chystám se na cestu k řece Zambesi, kde jest ještě hojnost
slonů, hrochů a nosorožců.“
K
Dopis z měsíce února 1873 zní u výňatku takto:
Jistá společnost mě vyzvala, abych s ní vytáhl k řece Zambesi, a že
budu míti rovný podíl na loveckých kořistech. Měl jsem se zavázati
písemně, že vydržím ve společnosti po dva roky a že budu zachovávati poslušnost jako voják.
Takové podmínky se mi nelíbily, neboť jsem odvykl všelikému otročení na dobro. Chci býti neodvislým na všecky strany.
Sebral jsem tedy jinou společnost a postavil jsem se jí v čelo. Má.
společnost čítala všeho všudy jen čtyři členy. Byl to vůl, dva psi a já.
Usmějete se, že jmenuji vola na prvém místě. Ale zde už to jinak
nechodí, protože vola nenahradí nám v jižní Africe žádné jiné
zvíře. Nekonečné útrapy, jež se cestami hromadí, umí snášeti vůl
znamenitě.
Můj roháč byl statný chlapík, černý, s hřívou na hlavě. Vodil jsem ho
na provázku, přivázaném ke kruhu.
[ 1 5 ]
Kruh ten prostrkuje se mu nozdrou a slouží jako uzda. S jinými
věcmi naložil jsem na hřbet svého rohatého oře také soudek s vodou
a vydal jsem se chutě na cestu.
Na slony a nosorožce ještě jsem nepřišel, ale za to na stáda buvolů.
Leč bál jsem se na některého vystřeliti, poněvadž raněný buvol je střelci
velmi nebezpečný a vrhá se zuřivě na svého nepřítele.
Také je tu hojně žiraf.
Moje pouť byla velmi krušná. Zvláště mě trápila místy veliká žízeň.
Za nedlouho pošli mi psi, a také vůl vzal za své. Byl jsem tedy nucen
nositi vše na svých vlastních bedrech. Pochod ku předu byl nesnadný,
a proto obrátil jsem se zpět k řece Vaalu.
Jednoho dne byl jsem hladem a žízní již všecek vysílen a klesal jsem
každým krokem. Slunce zapadalo za obzor, a já myslil, že konec mého
života se blíží.
Zoufale vzchopím se na novo a vlekl jsem se noční temnotou. Zdálo
se mi, že anděl smrti šelestí nade mnou svými perutěmi.
Pojednou zočím kmitati se světlo. Když jsem se k němu doplížil,
poznal jsem, že jsou tam dva kryté vozy a nedaleko stavení. Okolo rozdělaného ohně mihaly se postavy Hotentotů.
V témž okamžiku vyřítili se proti mně tři psi a doráželi na mne štěkotem.
Za nimi následovali dva běloši. Jeden z nich zvolal po anglicku: „Kdo to?“
„Dobrý člověk!“ odpověděl jsem.
Hned na to přistoupili ti hodní lidé ke mně a jali se mě občerstvovati pivem, čajem, mlékem, koňakem. Ale slabostí nebyl jsem s to
něčeho pozříti a nápoje zažíti. Zotavil jsem se teprve, když jsem se
napil trochu červeného vína.
Pookřáv, vypravoval jsem o své nehodě. Všichni mě velmi litovali
a měli veliké potěšení z toho, že mně zachránili život.
Milosrdní ti Samaritané jmenovali se Teichové, oba bratři z Meklenburka. Pravili mi, že podnikají obchodní cesty, a že třetí bratr jejich
rovněž usazen je jako obchodník v Kapsku. Dále jsem od nich zvěděl,
že zamýšlejí postaviti v diamantových polích krám a podniknouti tam
výkopy na zakoupeném pozemku.
Po delším rozhovoru vyzvali mě Teichové, abych se k nim připojil
a jel s nimi do Zavaalska. Já k návrhu přistoupil a pracuji u nich jako
naddůlní. V dole mám 6 Kafrů.
Před nějakou dobou jsem se dočetl, že přicestoval do Eliščina přístavu můj krajan dr. Holub, aby prozkoumal africké krajiny. Snad zavítá
také do diamantových polí. Těším se na shledanou.
[ 1 6 ]
N
Jednoho dne vkročí do krámu můj přítel kupec Michaelis a praví:
„Pane Paclte, přicházím s velikým překvapením. Váš očekávaný krajan
jest již zde.“
Hned na to stál přede mnou dr. Holub, vykládal mi smělé plány své
příští výpravy. Od té chvíle bývali jsme pohromadě každého dne.
Když Holub zvěděl, že si vedu své vlastní hospodářství sám, žádal
mě, abych ho přijal k svému stolu. Rád jsem mu vyhověl, a jídali jsme
každého večera společně. Jednou platil jsem maso já, po druhé Holub.
Mouky, rýže, kávy, cukru, sušených meruněk a broskví měl jsem hojnou zásobu. Potraviny ty dopravují se sem z daleka, a proto jsou dosti
drahé. Neveliký vůz dříví stojí 40 zl., konev vody asi 25 krejcarů.
Doktoru Holubovi daří se zde dobře. Bratři Teichové a Michaelis
dávají mu dobré rady a doporučují ho svým známým. Léčení vynáší
mu zde pěkný peníz, protože se platí v kopaninách všecko draze. Za
jedinou visitu žádá lékař několik zlatek.
g
Řada lidí píše mi z Čech, abych jim poslal na památku nějaký diamant. Snad si myslí, že mám těch kamenů nějakou hromadu. Některý
žádá hned plnou škatulku diamantů. Ubozí lidé! Ať sem jen přijdou
a hledají diamanty. Krušnou práci musím konati, abych se protloukl
životem.
Někdy si myslívám: Kdybys tak našel hodně velký diamant, vrátil bys
se domů a vzal bys k sobě bývalou svou malou hospodyňku z Turnova. Bylo to opuštěné malé děvčátko, které mi posluhovalo. Na takové
lidi, kteří mi něco dobrého prokázali, vzpomínám si rád a nikdy na ně
nezapomenu. Také tomu děvčátku rád bych se jednou odměnil. Posílám jí teď jenom dukát.
V jiném listě píše Paclt opuštěnému děvčátku, jež nazýval žertovně
svou hospodyňkou, asi následovně:
Milá hospodyňko! Váš lístek jsem četl s velikou radostí. Tážete se
mne, jakou mám kuchařku, kdo mi uklízí a myje podlahu. Divíte se, že
snad konám tyto práce sám. Ano, uhodla jste. Víte, jaký život vedou
cikáni? Takový potulný život vedu také já. Dnes jsem zde, zítra zase
jinde. Při tom užiji dost horka, zimy a psoty. Někdy tu padají kroupy
jako ořechy. Plátěný můj stan poskytuje málo ochrany. Ale mně to
neškodí; jsem již všemu zvyklý. Mráz kopřivu nespálí.
[ 1 7 ]
O podlaze není v mém stanu ani památky. Mně stačí upěchovaná země
jako v stodole mlat. Dříví vozí sem zdaleka. Stromy tu nerostou. Prkna
a latě vozí se sem až z Evropy, ze Švédska. To vše stojí mnoho peněz.
Kuchařku, holečku, nemám. Zde si udělá každý všechno sám.
Pořád hledám ten velký diamant, ale marně. Přijměte ode mě dukátek na památku. Buďte hodně zdráva a vesela!
J
Vybráno z knihy AFRIKA. Kulturní obrázky pro mládež, kterou napsal Josef Kořenský a s 27 obrázky
v textě a s 12 přílohami vydal v Praze 1899 nakladatel A. STORCH SYN.
JOSEF KOŘENSKÝ, přírodovědec, pedagog, cestovatel, sběratel, se
narodil 26. července 1847 v Sušně u Benátek nad Jizerou, zemřel
8. října 1938 v Praze. Po absolvování reálky v Mladé Boleslavi byl
přijat na pražský učitelský ústav Budeč, kde studoval dva roky. Po
jeho dokončení v roce 1867 vyučoval na různých školách přírodopis,
fyziku, kreslení a měřičství, němčinu a zpěv.
Učitelskou dráhu dovršil funkcí ředitele dívčí obecné a měšťanské školy
na Smíchově. Jeho největším zájmem byly přírodní vědy, zejména
geologie, mineralogie, paleontologie, botanika a entomologie. Za celoživotní
práci v tomto oboru a za zásluhy o popularizaci přírodních věd byl
Kořenskému v roce 1927 udělen čestný doktorát na Přírodovědecké
fakultě Karlovy univerzity.
Cestování bylo celoživotní Kořenského zálibou. Po procestování
českých zemí podnikal pravidelné cesty po Evropě od Skandinávie
přes alpské země po Balkán a Itálii. Vydal se i do Turecka, za Ural,
na Kavkaz i na Sibiř, do Severní Ameriky, na Havajské ostrovy,
do Japonska i Číny, do Malajsie, na Jávu a Cejlon, do Indie, Egypta,
Austrálie, Tasmánie, na Nový Zéland, do Indonésie, Malajsie a Thajska.
Kořenský podnikal cesty spíše turistického rázu a měl na zřeteli
zejména jejich vzdělávací účel. Měl vždy na mysli osvětový
a vzdělávací aspekt svého podnikání. Proto se vždy po návratu z cest
snažil sdělit co nejširšímu okruhu posluchačů své poznatky a zážitky.
Nejvýznamnějším spisem jednoho z našich nejslavnějších cestovatelů
byl dvoudílný cestopis Cesta kolem světa 1893–94, dále vydal v letech
1890 až 1913 Kulturní obrázky pro mládež.
Životopis upraven dle práce Obrazový doprovod českých cestopisů
z přelomu 19. a 20. století od Jiřiny Todorovové.
[ 1 8 ]
A RNOLD N OWICKY
*1953
O TČÁJANIJE
(použit název klavírní skladby Sergeje Prokofjeva op. 4, č. 3)
Bouchly za ním dveře. Praštil s nimi již po třetí a ona věděla, že
v jejím životě číslo tři znamená vždy rozhodný krok. Měla tušení: Dnes
se za ním dveře zavřely naposledy.
Vždy mu košile i ostatní věci pečlivě skládala. Sám si nyní házel věci
do kufrů bez ladu a skladu. Dokonce smísil i čisté prádlo se špinavým.
Chvíli na něj nevěřícně zírala s vytřeštěnýma očima, pak se začala
lísat. Nepomáhalo nic. Když měl kufry sbaleny a začal se obouvat,
postavila se přede dveře. Hleděli si do očí. Z jejích zornic orámovaných tyrkysovými duhovkami vyčetl zoufalou prosbu. Uhnul pohledem
a shýbl se pro kufry. Propadla panice. Sesunula se před ním na kolena. Dosud padali muži před ní a ona na ně úkosem shlížela shůry.
Nyní se role vyměnily. Byl prvním, před kterým takto klesla. Objímala
jeho stehna. Cítila Richardovu snahu vyprostit se z objetí. Chytala se
posledního stébla. Přitiskla obličej k jeho rozkroku. Tekly jí slzy. Šeptala něžná slůvka a zoufalé prosby:
„Co chceš dělat?… to přece nemíníš vážně… strašně tě miluju... já to
tak nemyslela…”
Cítila, že jeho pohlaví reaguje na jemný tlak. Svitla jí naděje. Proti
všemu očekávání se však náhle vymanil z objetí, lehce ji odstrčil
a práskly za ním dveře.
Nebyla už nejmladší, avšak pětačtyřicítka se na ní v nejmenším nepodepsala. Kráčívala hrdě ulicemi a sledovala zraky mužů, jež ji svlékaly.
Pohrávala si s nimi. Někdy nestoudně souhlasně, jindy bezohledně
odmítavě. Dokázala instiktivně používat prvky chování zděděného po
pradávných předcích, které neomylně vedly k jedinému cíli. Totiž
k upoutání pozornosti vyhlédnutého. Již při rozhovoru na banální téma
navazovala paralelní komunikaci na jiné úrovni. Na úrovni beze slov.
Aniž o tom přemýšlela, zjistila již jako nezralá dívka, že muži tato
nikdy nevyslovená slova vnímají. Že jim rozumějí. Dokázala šlehnout
pohledem tak, že oběť jen na okamžik zahlédla rozšířenou zornici
a povytažené obočí. Zjistila také, jak reaguje na občasné olíznutí zvlhčených rtů a na kratičký přímý pohled z očí do očí. Když seznala, že
se dialog odvíjí podle očekávání, povolila v nátlaku. Někdy dokonce
[ 1 9 ]
obrátila taktiku a počala dávat najevo nezájem a znuděnost. Vysledovala, že tento zvrat probouzí v chlapech ještě větší touhu. Projevy
svého rostoucího vzrušení na sobě nedávala znát ani v nejmenším.
Samec přece musí být co nejdéle na pochybách. Při určitých akcích
dokonce v trvalé nejistotě. Stupňuje to jeho žádost až ke ztrátě sebekontroly. K úplnému třeštění a naprostému zmatení mysli.
Často se bavívala touto hrou. Vědomí, že jen pohledem a stěží
postřehnutelnými gesty dokáže ovládat pána tvorstva jako pavučinku
hnanou vichrem přes velehory, jí přinášelo hluboké uspokojení. Nyní
však komedie skončila. La commedia finita! Ještě než doznělo bouchnutí dveří dlouhou chodbou, pochopila, že s odchodem Richarda ztratila
poslední šanci. Nikoli na chvilkovou známost, s mnoha nabídkami si
denně pohrávala. Ztratila poslední šanci na opravdovou životní lásku.
Zhroutila se k zemi. Smáčela nově položené linoleum hořkými slzami. Pes olizoval její obličej stažený zoufalou grimasou. Lízal její slzy
z tváří i z podlahy. Když se přestala třást, objala ho a přitulila se
k drobnému tělu, z nějž vyzařoval klid a teplo. Po dvou hodinách se
pokusila vstát. Nohy se jí však vždy podlomily. Po mnoha pokusech
měla otlučené lokty a kolena. Když přestála nejhorší, doplazila se do
pokoje a složila na měkký koberec. Pejsek jí stále lízal tváře, uši, nos,
krk… Pozvolna se vzpamatovávala. Přivinula ho ke hrudi. Líbala nyní
ona jej. Uvědomovala si, že jí zůstala jediná bytost na světě. Pes.
Pozdě odpoledne se probrala z mrákotného stavu. Napudrovala si
obličej, překrvené spojivky a bělma odkrvila sanorinem. Bezmyšlenkovitě si přetáhla přes hlavu šaty, o nichž dobře věděla, že uvádějí muže do
varu, ba na pokraj šílenství. Kráčela ulicemi s Amíkem na vodítku.
Zraky mužů pronikaly skrz její šaty. Jindy jí tato činnost přinášela vnitřní uspokojení. Blaho se fyzicky projevovalo šimráním kolem bederní
páteře. Někdy i níž. Dnes nevnímala skoro nic. Cítila jen vlahý teplý
větřík provívající šaty. Uklidňoval ji. Nebyla schopna vnímat okolí.
Bývala vždy ostražitá, avšak toho nádherného letního dne její pozornosti unikl velký černý pes. Přiblížil se k jejímu a chvilku jej apaticky očichával. Skupina výrostků v kšiltovkách a holek v minisukních
a černých pohorách, která psa provázela, se bez zájmu zastavila. Z ničeho nic chytil černý obr jejího mopslíka za kůži na hřbetě a několikrát
prudce trhnul hlavou. Bezvládného béžového pejska s tmavou tlamičkou složil Zuzaně k nohám. Ta zpočátku vůbec nechápala, co se stalo.
„Amíku, vstávej. Jdeme. Amy… no honem…”
Teprve když vzala tělíčko do náruče, uvědomila si, že hlava na těle
drží jen za kůži. Zmohla se na chabý výkřik:
[ 2 0 ]
„Mládenci… počkejte,…děvčata…”
Ocelové drápy jí sevřely hrdlo. Objímala milovaného, který už nebyl
a líbala jej. Řeka pod nábřežím jednotvárně šuměla, vrabci na nábřeží
ospale čimčarali, pod oblaky se proháněli holubi, občas rozťali oblohu
vřískající rorýsi. Klesla na zem. Křečovité záškuby jejího těla odkrývaly
její polonahotu. Přitažlivost jejího těla podporovalo prádlo ze sexshopu.
Nevnímala okolí. Železný pařát nesvíral jen hrdlo. Držel ji pevně za
srdce, žaludek, drásal střeva. Bolestí se nemohla hýbat.
„To jste vy, paní advokátko? Co se vám stalo?” oslovil ji její dávný
ctitel. Jeho vlídný hlas poněkud uvolnil její křeče.
„Co se vám proboha stalo?”
Nepatrně zvedla hlavu a odkryla pohled na dosud pevná ňadra
a mrtvého psíka.
„Pojďte, odvezu vás domů. Taxi, prosím.”
Pomohl jí do výtahu, odemkl byt. Stále nemohla vydat ani hlásku.
Posuňky naznačila, aby ji uložil na gauč. Mrtvolku umístil k ní.
„Nemám vám uvařit kávu nebo čaj?”
Zavrtěla hlavou. Neměla chuť na nic. Taktně se vzdálil. Pozvolna se
začínala probírat. Během půl dne se jí zhroutily veškeré životní hodnoty. Dosud neotřesené sebevědomí budované pětačtyřicet let. Její vesmír.
V noci nemohla usnout. Pejskovo tělíčko ztuhlo. Temná obloha počínala blednout. Svítalo. Za dvě hodiny má vstávat. Neuvědomila si, že
může ležet o hodinu déle. Odpadlo venčení. Pokusila se vstát. Kupodivu to šlo. Stála po dvanácti hodinách na vlastních nohou. Upravila si
obličej. Postavila na kávu. Přistoupila ke knihovně. Bezmyšlenkovitě
sáhla do knihovny po útlé knížce. Památka po mamince. Dosud ji
nikdy neotevřela.
Nezůstal jí na světě nikdo. Počínal se v ní však rodit nejasný pocit,
že to není možné. Přece to není možné!? Nejasný pocit vystupoval
z mlh. Někdo byl v těchto nejtěžších chvílích s ní. Dosud o podobných
věcech nepřemýšlela. Tušení začínalo nabývat jakýchsi neurčitých
obrysů. Tupě popíjela černou kávu. Namátkově otevřela zaprášenou
knížku. „I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého,
vždyť se mnou jsi ty...”
Ano, šeptala její duše. Duše otevřená něčemu novému, dosud neznámému, Bože, děkuji Ti, že jsi přišel.
Jaroslavu Šubrtovi
Praha, 8. 2. – 23. 5. 2004
[ 2 1 ]
Balet Ankh-Morkporkské opery
(Ze hry Maškaráda čili Fantom opery)
M AREK K ARHAN
Z EMĚPLOŠSKÝ
*1964
FOTOGRAF
Blíží se šestá hodina a já, lehce nervózní, chvátám na sraz s Hanou
Burešovou, úspěšnou režisérkou Divadla V Dlouhé. Této schůzce předcházel poněkud zmatený telefonát, kde jsem nejdřív kostrbatě vysvětlil,
kdo jsem a ve kterém jsem ji požádal o možnost fotit zkoušku nové
inscenace hry Maškaráda. Dramatizace, jejímž základem se stala jedna
[ 2 2 ]
z řady knih Úžasné Zeměplochy anglického autora Terryho Pratchetta.
Jako nadšenému divadelnímu divákovi, horlivému čtenáři Zeměploch
a zároveň zapálenému fotoamatérovi se mi naskytla jedinečná příležitost ke skloubení všech zájmů do jedné kulturně kumštovní nirvány.
Moment před šestou, ověšen brašnou s aparátem a se stativem
v ruce, klepám na futro kukaně vrátného u vchodu pro zaměstnance
a ptám se, zda mohu mluvit s paní Burešovou.„Mám dojem,“ sděluje
mi vrátný lakonicky, měříc si mě od hlavy k patě, „že je v klubu. Trefíte tam, že jo,“ znovu mi pohlédne do tváře, lehce se přitom usmívaje.
[ 2 3 ]
Noční hlídka
v Opeře
Šikana na jevišti
(Ze hry Maškaráda
čili Fantom opery)
(Ze zkoušky Maškarády
čili Fantom opery)
[ 2 4 ]
Loučení
(Ze hry Maškaráda
čili Fantom opery)
Zodpovědný Valtr
(Ze hry Soudné sestry)
Úlek
(Ze hry Maškaráda
čili Fantom opery)
Čokoládové vytržení
s tajnou omáčkou
(Ze hry Maškaráda
čili Fantom opery)
„Určitě,“ vyhrknu, i když dle jeho neurčitého mávnutí paží pouze
tuším směr divadelního klubu, ve kterém jsem samozřejmě nikdy předtím nebyl.
Režisérku Burešovou poznávám okamžitě. Především má stále stejnou, sympatickou a energickou tvář, kterou si pamatuji ještě z dob, kdy
se jako spolužačka mé sestry objevovala v našem dětském pokoji
a posléze i v mých jinošských snech, jako krásná hrdinka z filmu
Báječní muži s klikou. Krom toho jako známou osobu ji znám z fotografií v současném tisku a na webu. To samozřejmě neplatí o mně,
takže na mě kouká poněkud nedůvěřivě. Samozřejmě mě nepoznává,
přesto mě vítá velmi srdečně, zpytavě mi hledíc do očí. Prohodíme
spolu několik víceméně zdvořilostních frází jako dva lidi, kteří se dlouhou dobu neviděli a nemají žádné současné společné téma. Je to však
jen chvilka a než se stačím rozkoukat a něco smysluplného vykoktat,
rázuji Haně v patách po schodech dolů do šaten herců. Cestou mi sděluje pokyny pro focení, prokládajíc je dotazy stran mé sestry, na které
v rostoucí trémě z blížícího se focení odpovídám spíš mechanicky
a bezmyšlenkovitě. Tak se nepřipraven ocitám v chodbičce u šatny
herců, kam trochu zvědavě otevřenými dveřmi nakukuji. Vtom se
přede mnou objeví představitelka Kristýny a rovnou se ptá: „Vy jste
z tý Mladý fronty?“
„Ne,“ říká režisérka, „ten je ode mě.“ A než stačím cokoli dodat, naše
cesta pokračuje dál k hledišti. Připadám si jak trouba z Balíkova a přemítám, zda mi nerostou oslí uši.
„Řekla jsem ti, abys fotil bez blesku?“ ptá se znovu Hana.
„Určitě, stejnak bych s ním nefotil i kdyby vám to nevadilo. Ztratil
bych tu atmosféru,“ odpovídám a rozhlížím se po divadle od první
řady jeviště, kam jsme právě dorazili.
„Tak jo,“ usmívá se ještě jednou Hanka a než přejde k režisérskému
místu, rutinně vybudovanému v prostřední řadě hlediště, povzbudivě
mě vezme za ruku.,Očima kloužu po řadách sedadel a nakonec pro
sebe vybírám místo vpravo od hlediště, zhruba na úrovni čtvrté a páté
řady. Ještě mám chvilku času, tak se pouštím do přípravy. Po rozložení
stativu nasazuji na aparát světelný teleobjektiv a začínám si prohlížet
jeviště orámované hledáčkem fotoaparátu. Nikdy předtím jsem v divadle nefotil a z téhle malé premiéry je ve mně malá dušička. Nevím,
zda je to důvěrně známý chlad kovového pláště objektivu v ruce, nebo
uklidňující zvuk závěrky mého nikonu, cvakající při zkušebních záběrech, ale znovu cítím pevnou půdu pod nohama. Začínám se soustředit
na kompozici, zkouším si hloubku ostrosti pro jednotlivé záběry, a tak
[ 2 5 ]
mi čas do začátku zkoušky rychle uteče. V sále mezitím mírně pohasínají světla a na scéně je již několik herců, připravujících se na zkoušku. Obracím zrak k režisérce, která se zapálenou cigaretou soustředěně
pozoruje cvrkot na jevišti. Zdravím se se známým hercem a pozoruji
přípravy kulis a rekvizit.
„Tak pojedem, obraz 42,“ ozývá se od režisérčina pultíku, hlediště
začíná tonout ve tmě a divadelní světla svými štychy barví jeviště.
`Lehkým zmáčknutím spouště zaostřuji obraz v hledáčku, mrknu na
žlutě svítící údaje o expozici, podmalovávající scénu v hledáčku aparátu a přede mnou se rozbíhá děj Maškarády. První švenky aparátem,
stisky spouště, první expozice. Je poznat, že režisérka s herci tvoří
sehraný tvůrčí tým. Postupně se střídají jednotlivé obrazy, ladí se drobné detaily. Na jevišti se zpívá, běhá i tančí. Stále se měnící kompozici,
dynamiku i světlo zachycuji většinou intuitivně, nechávám se vést
náladou hry. Je to těžko popsatelný pocit, ale cítím, že si to opravdu
užívám. Tuším, že nová hra bude snad i průkopnicky dynamická.
Obrazy se neustále v rychlém sledu střídají a s nimi nejen kulisy
a hudební doprovod, ale i osvětlení, což mi ještě víc znesnadňuje již
tak komplikovanou scénu.
Expozice vycházejí velmi dlouhé, takže se obávám, že bude hodně
záběrů nepoužitelných. V tajemných a magických partiích hry je na
jevišti tak málo světla, že se zvedám od hledáčku a inscenaci pouze
sleduji. Naštěstí následují i scény veselé, prozářené, kdy fotografuji jen
stěží potlačuje deroucí se smích, abych si nerozmazal snímek. Obzvlášť
náročná scéna kulminující podáváním hořícího pudinku zaměstná
nejen herce a režii, ale po rozbití sklenic i technický personál.
Na jevišti se objevuje kdosi s velkým vysavačem k uklizení rozbité
rekvizity, což se stává vítaným zpestřením pro herce, kteří mění tou
dobou již rutinní opakování dialogů za dirigování uklízeče. To je
ovšem i nečekaným zpestřením pro mě. Čas běží a blíží se doba, kdy si
budu muset sbalit fidlátka a vrátit se ke své práci. Tak ještě pár pohledů hledáčkem, poslední stisk spouště. Herci mají krátkou přestávku,
tak uklízím aparát, skládám stativ a s díky se loučím s Hankou Burešovou. Ve dveřích z hlediště se plný dojmů ještě otáčím a vidím, jak se
na prknech, která znamenají svět, rodí nová, znamenitá hra a já se
těším, jak si ji celou vychutnám coby divák. To ovšem ještě nevím, že
tuto hru, a nejenom tu, budu fotografovat i při představení.
Jenže to už by bylo na jiné vyprávění, a tak se s vámi aspoň podělím
o pár fotografií.
[ 2 6 ]
[ 2 7 ]
(Ze hry Soudné sestry)
Kdy my tři
se zase sejdem...
PATRIK L INHART
C HLADNOU
*1973
HLAVOU
Natáhneš ruce proti slunci a rozhoří se jako červené traktory. Červené
traktory, červené lodičky. Ne, špatná cesta, nikdy jsem nechodil s holkou
v červenejch lodičkách. A žádná moje holka v nich taky nechodila. Ani
červenými rty se na mě nesmály. Rtěnka by se na ně ani nevešla. Měly je
příliš úzké, sveřepě sevřené. Když jsem jim nadrbaný šumloval do ucha,
na holubičí polibky to stačilo. Ohlédnu-li se za sebe, nevidím to zle,
kameny, vlajky a kříže. Přede mnou neposlušné červené traktory. Lákají
mě do Jámy X. Mám sto chutí skočit po hlavě dolů do dolů.
1.37 SOBOTNÍ NOC
Sobota 1.37. Prší už tři a půl hodiny, do pokoje dopadá světlo pouliční
lampy, nad barákem láčkovců se nad komínem servaly dva mraky, mezi
vampy rozlévám zbytek z petky, na silnici je řízená ochutnávka z louže,
leží tam už tři a kapku jim to klouže, sousedovi utekla manželka a vlčák,
v gymnasiu ještě svítí tři okna, ředitelka a její dva milenci solitaiři hrají
opatrně vabank, zhruba za čtyři hodiny otevře bývalý řezník výčep
U svatýho, všichni se tam seřežou jako apoštolové, za šest hodin otevřou
krám na rohu, prodají tam dva rohlíky a vyprodáno, během dalších padesáti hodin tu nic dalšího neotevřou, zato na haldách se sejdou místní číra
a otevřou si vzájemně svý nitra. To je však hudba budoucnosti, zatím je
2.07, někde v temnotě létají družice a smyslem života je družit se.
[ 2 8 ]
ŠVÉDSKÉ PEKLO
Na Vltavě jsem vyslechl reportáž o novém švédském bestselleru. Je
potěšitelné, že jeho autorkou je Češka (či podle módní mluvy česká Švédka). Ve Švédsku žije od deseti let a česky stále nezapomněla, byť mluví
s roztomile drsným přízvukem. Román je však úplné peklo vystřižené
z Pečírkova kalendáře. Z éteru jsem se dozvěděl, že hrdinka vyměnila
jednoho alkáče za druhého (což je psycho-logické), ten druhý to rozjel na
plné koule a ve finále přihodil i fet. Pravděpodobně ani nevynášel koš
a obtěžoval malé švédské holčičky. Konec je dvojznačný, maník se
umoudří a v centru pomáhá anonymním alkoholikům, nejstarší syn začne
chlastat. Chtělo by se říct plichta, ale pokud jde o sex, spíme přece
s manželem, a né se synem, a pokud prvnímu netáhne zu držky režná, je
všechno O.K. V úplném závěru postrádám slova „Čus, bus, autobus“.
Kdyby je tam dala, nešel bych s gynonymní alkoholičkou Karlou Kunou
do hospody, ale dosyta bych se s rodinou nasmál.
[ 2 9 ]
M ICHAL Š ANDA
*1965
P ITBULL
přised jsem si k nim. zajímalo mě co to musí bejt za náturu
když dokáže v kurevsky přesně vypočítaným
pomalým rytmu soust řezat psa přes čenich
a cpát se při tom gulášem.
to-se-dě-lá-že-brat?
jeho stará natáhla ruku po obojku.
pěstí ji zatlouk zpátky do židle.
– čau kámo
řekl jsem na uvítanou
– můžu tě zvěčnit do jedný básně?
– no jasan! a o čem to bude?
– o parchantovi co tejrá zvířata a ženský.
kdyby aspoň nějak zareagovala
stála by ta rvačka za to.
místo toho po mně šlehla nenávistným pohledem.
některý chlapy nepochopím.
a jejich ženský mě.
DORIS
zatímco se mazlím s její patou
ona už zná pozpátku můj chorobopis včetně jmen nočních démonů
ví jaká je značka mojí oblíbený tequily
a že jsem se v rohu u barpultu
pustil do křížku s jednorukým banditou
a že musel klopit
a dokonce ví i že to bylo na jokera a tři zlatý zvonečky
a já vím jen že má úžasně malé chodidlo
a když propne nohu v kotníku utvoří se na něm roleta vrásek
a že má ještě nádhernější figuru
a že mi prošacuje kapsy
a že ji nechám to udělat
[ 3 0 ]
KAREL BABULJAK
*1957
JIŘÍHO DLOUHÝ DEN
Jiří se probudí a už nemůže usnout, proto jde do pokoje, usedne do
křesla a uvažuje o tom, jak dlouhý může být den. Jiří sice pohodlně
sedí a nic mu vlastně nechybí, není si však jist, zda by neměl vstát
a jít se trochu projít. Zůstává ale sedět a rozhoduje se, že s procházkou počká na vhodnější chvíli. Možná si pak půjde rovnou lehnout,
ještě neví. Samozřejmě, říká si Jiří, když si jde lehnout, mohl jsem
zůstat sedět a nikdo by mi to nevyčítal. Vždyť kdo by mohl shledat
něco nepěkného v tom, že člověk pohodlně sedí? A víte, že se najdou
i tací, kteří člověku zrovna tohle vyčtou? Většinou jsou to stojící nebo
nějak skrčení či na půl židle sedící, vyčtou to i ti, kteří musí jít, něco
držet, případně balancovat. Ptáte se po spravedlnosti, ale nenajdete
ji. Nakonec totiž začnete vadit dokonce ležícím, přinejmenším tím, že
zacláníte, a to už je signál k tomu, abyste se šli trochu projít – pokud
se zrovna nechystáte jít si lehnout, říká si Jiří a pomalu usíná.
J IŘÍ
UŽ VÍ , JAK TĚŽKÉ JE ŽÍT SVOBODNĚ
Jiří už ví, jak těžké je žít svobodně, jak únavné je odpočívat, kdykoli si člověk zamane. Je-li Jiří unaven, nic mu nebrání vysadit,
vydechnout si. Třeba se natáhne, někdy i usne. Jestliže ovšem usne
a včas se nevzbudí, nevstává se mu lehce, hned ho rozbolí hlava
i záda, pokud se předtím dobře nepřikryl, je také prochladlý a rozhodně se necítí lépe než předtím, naopak. Ještě hůř se však cítí, je-li
probuzen předčasně, to je potom mrzutý a snadno se ho zmocní
nevolnost nebo alespoň nepříjemná závrať. On ale většinou neusne,
leží a přemýšlí, stále se převaluje a to už mu vůbec nepřidá. Vstává
pak celý rozbolavělý a jeho myšlenky jsou chmurné. Čím více tak Jiří
odpočívá, tím více je unavený a o to naléhavěji si opět potřebuje
odpočinout. Pak už bývá tak vyčerpaný, že nemůže ani vstát, ale
ležení mu působí stále větší potíže. Když potom usne, protože už prostě nemůže, jeho spánek je neklidný, zdají se mu divoké sny a probouzí se celý zpocený. Těžce dýchá a má takovou žízeň, že musí
[ 3 1 ]
z posledních sil vstát a jít se napít, ihned se mu však zatočí hlava,
sotva dojde k vodovodu, aby žízeň uhasil.
C IZÍ
ŽENA V
J IŘÍHO
POSTELI
Kdyby Jiří nemusel, rozhodně by nikam nechodil. Ze srdce nerad
totiž opouští svůj pokoj, s pocitem největší úzkosti se vzdaluje od své
postele. Sotva ji totiž ztratí z dohledu, počnou ho děsit všemožné
představy. Tou nejtíživější zdá se být hrůza z toho, že se na cestě
zdrží a nebude mít potom dost sil vrátit se, nebo že snad venku
zabloudí a nebo – to by ovšem bylo nesnesitelné – že se vrátí a na
pohovce bude odpočívat cizí člověk a co hůř, třeba i žena. Jiří vstoupí do svého pokoje jako obyčejně krajně vyčerpán a snad ani nesvlékne svrchník, nezuje boty a tak, jak je, již téměř padne na postel,
když v poslední chvíli – ach bože – spatří na posteli neznámou ženu.
Zachytí se ještě pelesti, ale nevolnost, která ho prudce přepadne, jej
takřka připraví o vědomí. Cizí žena poodhrne přikrývku a mile se
usměje, jakoby ho lákala, ale Jiří se v mdlobách znechuceně odvrátí
a pro jistotu se ještě hluboce předkloní. V této pozici je alespoň na
chvíli stabilizován a snad nabude sil věci promyslet a zaujmout nějaké stanovisko, je-li to v této situaci vůbec možné. Copak se na postel
mohou vejít oba dva? A pokud ano, copak jej ta žena nechá v klidu?
Copak jej nebude chtít konejšit nebo alespoň přikrývat? Copak se
nebude ptát, jak je venku, zdali ještě prší, jak pořídil? Copak se jej
nebude chtít dotýkat a přitom jej neohrabaně nedloubne do boku?
A Jiřího napadají samozřejmě i daleko horší varianty, děsí se na svou
postel vůbec pohlédnout a zůstává předkloněn. Jak dlouho to ale
vydrží? Neměl by si radši kleknout? Měl by tak přinejmenším níž
těžiště a také by se alespoň částečně ženě ztratil z dohledu. Možná
by bylo nejlepší vlézt pod postel, potom by na něj ovšem žena mohla
zapomenout, tvrdě usnout a po čase zde dokonce zdomácnět!
A pokud kdy vůbec cizí žena vstane a odejde, v jakém stavu postel
zanechá? Jiří pokleká a v mučivém utrpení ukrývá obličej v dlaních.
Cítí, jak bytostně je ohrožen, vyčítá si, že neměl odcházet, příště již
to neudělá – bude-li nějaké příště…
[ 3 2 ]
Jakmile si toto vše a ještě do větších důsledků Jiří uvědomí, nemá
nikde stání a rychle pospíchá domů, aby cizí ženu předběhl, aby ji
dohnal třeba před domem nebo na schodišti, aby se před ni pokud
možno co nejhbitěji vmáčkl do dveří, může do ní i strčit, případně ji
povalit – není třeba ji nijak šetřit – zvláště, bude-li mít náskok ještě
v předsíni. Nejpozději v kuchyni ji musí dostihnout, jinak je jeho
šance malá a přes veškeré úsilí nakonec jistě skončí na kolenou, obličej v dlaních…
Jiří pospíchá domů a již vidí domovní dveře, ale žena nikde. Je již
tedy zřejmě v domě, hrozí se Jiří a rychle hledá klíče. Ve spěchu přehrabuje kapsy, je přitom ale tak zbrklý, že zapomíná, které již prohledal a které nikoli. Je pozdě, uvědomuje si a zoufale buší do dveří.
Haló! Haló! Volá, ale neví proč ani na koho.
[ 3 3 ]
AVER…
*1964
Akana tumenge pheneva vareso, ča čepo kolestar so kamaf tephenel,
pale jekh cikňi kalejakhengeri kandráte balengeri čhajori. Šaj, kaj tumen
miro vakeriben chudela, šaj kaj na u šaj kaj pes dochudena the pre
aver lava the kavka kaj oda hin ča pale jekh kanedrate balengeri čhaj.
Baro kher, puraňa chaňigaha maškare dvora bara baraha, kaj has
cikne maľici le kvetkenca, žeľeninaha a sas ode tiž vajkeci phabaľina.
Baro rinkos has maškaro kher a kode pes o čhavore bavinahas a ňilaje
pes ode rajbinelas , žužarnas o pokrovci a amare daja ode sako džives
vakerenas o džuvľikane lava kode tiž dodikhenas pro čhave, na jekhvar
kode demenas the pale bul . Roviben a vika čhavorengeri džalas pal
calo kher, sas oda te šunel dži pre mulaňi bar – joj has mindžar palo
kher pal amari bar. Andal amaro kher sar šukar tedikhel ande mulaňi
bar, kode phirahas pes tepredžal le amalanca a dikhahas pro hroby kaj
a save mule ode pašľon a has amenge pharo, kana dikhahas mules so
len sas ode fotka kaj hino terno, tiž ode phirahas tepisinel so kampelas
a te sikavel pes bo sas ode igen cicho – oda has than kaj sas smirom.
Vašoda kada kher, khatar sas tedičol pre mulaňi bar andro cikno
forocis a Spišsko zamkos sas peršo so dikhelas a prindžarlas e kandrato čhajori andre luma.
Dosikľuvavas ZŠ a pisinela pes o berš 1979, so kamav dureder tekerel imar džanavas anglal but berš teavel kucharka the čašnička. Te
tavel igen nakamavas a ani man oda nacirdelas, no te phirel a teobsluhinel, sas miro suno a lokes avelas, kaj imar miso suno džala avri.
Nasomas varesavi igen lačhi pro sikaviben andre škola, kajsi akurát .
Upral dži tele pro visvedčení sas pisimen „trin“, na o ľikeriben, na oda
has „jek“. Me somas kajsi lačhori čhajori.
O khamoro man uštadža tosara andro džives, kana kamava tekerel
o zkušky, e dar man chudľa caľona, e dukh andre džombra a kurči.
Koda tosara chudľom bari dar, kaj nasvaľiľom a našči odžava la daha ko
Novejsis pre kola zkušky… „jaj oda bi avlas igen bibach, naphenav nikaske…. Mušinava oda teľikerel avri“. Adro altobusis mange sas igen nalačhes, e daj ča seraha pre ma dikhelas no nič naphendža, ta ačhi’lom
kľudno… „nič naprindžardža, sa hin mište“, buter sar e duk andre
džombra sas man dar, kaj nadžanava so kamav tepisinel, kaj nadžanava
sar tepočitinel so kampela. Mek mange adro šero phenavas so ode sas
[ 3 4 ]
JINÁ…
*1964
Budu vám vyprávět příběh jedné malé černooké kudrnaté holky.
Možná, že vás příběh zaujme, možná, že ne a možná, že se dostanete
na další řádky i přesto, že je to jenom příběh – jedné malé kudrnaté
holky.
Pavlačový dům se starou studnou uprostřed dvora, s velkou zahradou, ve které byla různá políčka s kytičkami, zeleninou, bylo tam
i pár jabloní. Velký dvůr byl uprostřed domu a sloužil jako hřiště, na
kterém jsme si všechny děti hrály, tam se dokonce v létě i pralo, čistily se koberce a naše mámy tam měly ten svůj denní sousedský
pokec s kontrolou nad dětmi, občas tam padaly i rány na zadek. Pláč
a vřískot dětí se rozléhal po celém domě, bylo to slyšet až na hřbitov
– ten byl hned za zahradou našeho domu. Z našeho bytu byl na něj
krásný výhled. Tam jsme mnohdy chodily s kamarádkou na procházky, obdivovaly hroby nebožtíků a litovaly ty, kteří na fotkách byli
mladí. Také jsem využívala tento tichý prostor na přípravu a psaní
úkolů – bylo to výjimečné místo klidu a ticha. Právě tento dům
s výhledem na hřbitov v malém městečku a Spišský hrad začínal pracovat s vnímavostí kudrnaté holky.
Končila jsem ZŠ, psal se rok 1979, a můj výběr byl již několik let
jasný: učební obor kuchař – číšník. Vaření mě moc nelákalo, ale
pracovat jako číšnice, to byl můj sen a pomalu se blížil čas, kdy
jsem si ho mohla splnit. Jako žákyně ZŠ jsem nebyla ničím výjimečná, takový průměr. Od shora až dolů bylo moje vysvědčení popsané
známkou „dobrý“, chování bylo za „jedna“. Já byla malé slušné
a tiché stvoření.
Krásné slunečné ráno mne probudilo do dne přijímacích zkoušek,
strach a nervozita ovládly mé tělo, bolesti a křeče v žaludku. Dostala
jsem to ráno šílený strach, že jsem nemocná a nebudu moci s mámou
odjet do Spišské Nové Vsi na přijímací zkoušky… „no to by byla
pohroma, raději to nikomu neřeknu… musím to zvládnout“. V autobuse mně bylo šíleně, máma se jenom tak ze strany na mne dívala ale
nic neřekla, tak jsem se uklidnila… „nic nepoznala, vše je v pořádku“.
Víc než bolest v žaludku se mě zmocnil strach, že nezvládnu test, že
nebudu umět vypočítat příklad. Ještě jsem se snažila opakovat si
v hlavě, co tam bylo uchováno. „Ach, všichni svatí, stůjte při mně,
[ 3 5 ]
garudo andre godži. „Ach, savore svate terdžon paš mande, kaj spoň
vareso tedžanav,“ hem ča vareso andre koda šero mišindža tel kola
berša teačhol. Devleja, ta ča varesar avla.
Doavľam pro than a kode has baro papiris so sikavlas khatar kamas
tedžal, sikadža amence o drom andro baro kher kaj has skaminda,
dine amen papira imar sas upre vareso pisimen so kamas tekerel andre
matematika the slovensko čhib. Genavas so ode sar pisimen a so buter
genavas, buter somas kľudneder. „Hin man bacht“ phendžom mange,
sar dikhav – „kerava“. Dine amne duj ori kaj sa šaj pisinas so amendar
phučenas, mindžar chudľom tekerel. Pisinavas, pisinavas a počitinavas.
„Mek jekhvar mange sa pregenav a šaj oda odava la džuvľake so ode
terdžolas, joj bešelas pro than so bešel e učitelka a sledinelas, kaj tenačoras kolenge so paš amence bešenas so jon džanenas. E učitelka
hazľa o bervi, dikhľa pre ma, so me ode kerav paš lakero skamind, sok
ode kerav se mek naphendža kaj imar mušinas teodel o papira. „Me bi
imar kamas teodel“ – phendžom savora daraha cichonores. Iľa mandar
andalo vast a o jakha thodža pro papira so lake diňom, pre mande
imar nadikhľa. „Užar tuke avri,“ phendža zorale hangoha. Chodba –
than kaj pes užarelas so avla – so kerava dureder andro miro dživipen.
E daj mandar furt ča phučelas. „Čačes pisindžal sa? Soske mek tuke
sa napredikhľal? Mek šaj ode ačhľal.“ Tiž nadžanelas so, mange pes
dičholas kaj buter sar mange. Me somas kľudneder bo džanavas kaj
oda kerdžom, the tebi ode nakerdžomas cikno vareso, no aľe kerdžom
a pisindžom o nekhlavneder so kamenas.
Pal jepaš ora, e chodba sas pherdži le terne manušenca, so kamenas
tiž peske tekerel peskero suno, kavka sar kodi cikni kale jakhengeri –
kandrato čhajori. Varesave asabnaha andro muj a varesave le apsenca
anro jakha, smutne.
Koda časos pre chodba sas igen baro. Sas manuša so ča varekana
peske prečhivnas varesavo lav, vaj dikhenas pre peste a aver dikhenas
andre fala.
Ande kada pes phuterdža o vudar, šundžam „šaj aven andre, phenaha
tumenge sar dopeľan le zkuškenca“. Lokores džahas andre a bešahas
peske palo skaminda. Našunavas so vakeren anglal, oda sas sa jekh
„bla, bla, bla“. Prekalma sas nekhlavneder tešunel miro nav a kaj man
len andre škola. Pale teužarel… imar bi kamelas tegenel miro nav...
kade som…“ Matematika vašo duj, slovensko čhib jek, literatura jek
dopeľa – nalas la.“ „So oda phenel… soske?… neachaľuvav, no naphučav ča dikhav.“ „Džanen, šaj sikľol, oda šaj lake das a joj hini godžaver,
no kaj kerla buči, anglal koda so hini, našči lake das tekerel odborno
[ 3 6 ]
abych alespoň něco uměla, přeci v té hlavě něco muselo za ta
léta zůstat. Bože, snad to nějak zvládnu.“
Dorazily jsme na místo a velká cedule u vchodu nás nasměrovala do
velké místnosti s lavicemi, rozdali papíry s natištěnými otázkami z matematiky a slovenského jazyka. Hltala jsem písmenka a čím více jsem
četla, tím více jsem byla klidnější. „Mám štěstí,“ řekla jsem si, „zvládnu
to.“ Měli jsme na vypracování otázek dvě hodiny, hned jsem se pustila
do práce. Psala, psala a počítala. „Ještě si to jednou celé přečtu a můžu
odevzdat dohlížející soudružce profesorce, která seděla za učitelským
stolem a pozorovala, abychom nekradli vědomosti svých spolusedících.
Profesorka se na mne se zvednutým obočím podívala, co vlastně
u katedry chci. Ještě prý neřekla, že je konec a že máme odevzdat písemné práce. „Já bych to už chtěla odevzdat,“ řekla jsem téměř nesrozumitelným a pokorným tichým hlasem. Vzala mně práci z ruky a zrak
upřela do listu, který jsem jí předala. Už se na mne nepodívala. „Tak si
počkej venku,“ oznámila tvrdým nepřístupným hlasem. Chodba a čekání na verdikt – na rozhodnutí o mé další životní dráze.
Máma se mě neustále ptala. „Fakt jsi napsala všechno? Proč jsi si to
ještě nezkontrolovala? Asi jsi tam měla zůstat.“ Byla také nervózní, na
té chodbě možná více než já. Uklidňoval mne pocit, že jsem to zvládla,
i kdyby tam byly nepatrné chybičky. Přece jsem vypracovala každou
otázku.
Asi po půl hodině se čekací místnost začala zaplňovat mladými lidmi,
kteří si také chtěli splnit svůj sen. Zrovna jako ta malá černooká kudrnatá holka. Někteří s rozjasněnou tváří a jiní skleslí, ubrečení, smutní.
Čas na oné chodbě byl snad nekonečný. Vytvořily se skupinky
lidí, které si občas tiše prohodily pár slov a vyslaly pohledy do
neznáma.
Do hustého tichého neklidu se otevřely dveře a chodbou se rozlehlo:
„Můžete si dovnitř, oznámíme výsledky přijímacích zkoušek.“ Pomalu
jsme vcházeli a sedali si do lavic. Moc jsem nevnímala úvodní řeč,
znělo to jako „bla, bla, bla“. Pro mne bylo důležité moje jméno a slovo
přijata. Znova nekonečně pomalu plynoucí čas. Snad už za chvilku
budu čtená já. A je to tady: „Matematika za dvě, slovenský jazyk
jedna, literatura jedna, výsledek – nepřijatá“… „co to mluví… proč
nepřijatá?… nerozumím“, ale neptám se a jenom se dívám.
„Víte, není problém, aby studovala, to jí můžeme zajistit a má
k tomu předpoklady, ale je problém s praxí. Vzhledem k tomu, co je,
nebudeme jí moci zajistit výkon odborné praxe.“
[ 3 7 ]
praxa.“ Andalo jakha mange chudle o apsa korkore pestar teperel, mek
furt naphendžom ani jek lav, sar tebi ačhiľomas ňemo. Čujinavas sar
pre ma sako dikhel ko ode sas „normálne“.Sar man šunavas, oda pes
nadel ani tephenel, nane upre lava, me naarakhľom lav so bi šaj phenavas tumenge sar mange has a so pes andre ma kerlas. Furt navakeravas… Šundžom la dakero vast andre miri burňik, kikidľa a ľidžalas man
avri andal koda kher. Ani e daj navakerlas. Až andro altobusis mandar
phučľa „oda nane aver škola, so bi kamehas tesikľol?“ Našči odphenavas, no mek buter man rozrovľardža, so e daj phendža .
Tosara has prekalma nek goreder, prerundžom calo rat. Tedžal andre
škola pes mange nakamelas, no e daj phendža jak mušinav, a lake pes
našči phnelas kaj na. So phenava andre škola, save has o zkuški? Džanav kaj samas igen zvedave so phenenas kola so sas anglal mande…
So phenava me ?
Andre škola sas jek pnuti učiteľka. Me la dikhavas rado, the te okle
čhavore pre late phenenas našukar lava . Mek mište, kaj anglune ori
hin amen laha. Sikavlas pre škola dějepis a slovensko čhib. Has lačhi
a godžaver učitelka, prindžardža, kaj vareso manca hin. Sar vakerlas
varekana pre ma dikhelas… Mek mište, kaj nakamelas, kaj vareso tephenav, naphenas bi. Rušľom pre calo luma a pre savoro!
Sar kamahas imar tedžal khere bičhadža vaš ma andre treda, kaj tedžav
pal late andre sborovna… Mušinava tedžal, mušinav tešunel. Nagondoľinav, so mandar kamel, soske man vičinel. Mange oda sas sa imar jek.
„Beš tuke“ šundžom khataro umyvadlos. Šundžom a bešľom. "No
a vaker, so has ič?“ "Nič, soudružko učitelko“. Bešľa peske anglal
mande a dikhľa pre ma … andalo jakha mange korkore o apsa chudle
teperel žaľatar.
„Sar nič! So oda vakeres, phučav palo zkuški.“
Chudľom tevakerel…
„Džanes, čhajori, O dživipen tuke anela na ča šukariben no tiž bibachtaľipen a tuke vašoda kaj sal aver buter bibachtaľipen, no naavla ča tira chibatar. Terdžuv le šereha upre, nikaske nikda made, kaj teprindžarel, kaj
daras, peskero dživipen dživ kavka, kaj tu tut nikda tenaladžas sar dživehas. Nane mek agor.“ Chudľa mange tekhosel o apsa, prekal save našči
dikhavas lake andro muj. „Arakhaha aver škola, a tu lenge mek sikaveha!
Mek hin thana pre stredno zemědělsko škola. O rom amara učiteľkakero
e Vaškova hino ode raditeľis, vakerava leha, mište?“ Ča kerdžom le šereha.
Sa džalas kole časostar sar kamelas, nadžanavas ani sar, sa kerlas
e phuri lačhi učitelka so sikavlas dějepis.
[ 3 8 ]
Z očí mi samovolně začaly téct slzy. Stále jsem nevydala ani hlásek,
jako kdybych oněměla. Cítila jsem, jak se v té místností všichni, kteří
byli „normální“, dívají na mě. Je to pocit, který se nedá popsat. Nejsou
na to slova, nebo alespoň já je nedokážu najít. Slova, která by přesně
popsala to, co se v té chvíli dělo ve mně. Stále jsem nemluvila. Pocítila
jsem ruku mámy ve své dlani, stiskla a vedla mne z té místnosti ven.
Ani máma nemluvila. Teprve v autobuse se mne zeptala: „A to není jiná
škola, na kterou bys chtěla jít?“ Nemohla jsem odpovědět, ta věta mne
ještě víc rozbrečela.
Ráno bylo pro mě strašné. Probrečená noc. Jít do školy se mně
nechtělo, ale máma naléhala, že musím a jí odporovat nešlo. Co
řeknu ve škole? Jaké to bylo na přijímačkách? Vím, že jsme byli
hrozně zvědaví, jak to probíhalo, jaké to celé bylo. Co budu ale povídat já?
Ve škole byla jedná stará paní učitelka. Já ji měla ráda, i když spolužáci na ni měli různé nehezké poznámky. Ještě dobře, že první hodiny
máme s ní. Učila na škole dějepis a slovenský jazyk. Byla to zkušená
učitelka, a tak jistě poznala, že nejsem v pořádku. Občas se při výkladu
na mne podívala. Bylo dobře, že nechtěla, abych něco řekla, nebyla
bych schopná. Zlobila jsme se na celý svět, na všechno.
Po vyučování si pro mne poslala do třídy, ať jdu za ní do sborovny…
„teď poslechnout musím.“ Nějak jsem ani nepřemýšlela, co asi ode mne
bude chtít, proč mne volá do sborovny. Bylo mi to jedno.
„Posaď se,“ ozvalo se od umyvadla. Poslušně jsem si sedla. „Tak povídej, jaké to včera bylo?“
„Nijaké, soudružko učitelko.“ Sedla si proti mně a podívala se na
mne. Z očí mi znova samovolně tekly proudem slzy žalosti.
„Jak nijaké! Co to povídáš, ptám se na přijímací zkoušky.“
Tak jsem spustila…
„Víš, holčičko, život ti nepřinese jenom klady, ale obzvlášť u tebe
velké zápory, které ale nebudou jenom tvojí vinou. Postav se k tomu
vždy přímo. Nedej nikomu šanci, aby poznal, že máš strach, a svůj
život žij tak, aby si se za něj ty sama nestyděla. Není všem dnům
konec.“ A začala mně utírat slzy, které mi bránily vidět jí do tváře.
„Najdeme jinou školu a ty jim ještě ukážeš! Volná místa mají ještě na
střední zemědělské škole. Manžel naší učitelky Vaškové je tam ředitelem, promluvím s ní, ano?“ Jenom jsem přikývla.
Všechno od toho okamžiku šlo jako na běžícím pásu, ani jsem to
nestíhala registrovat, vše zařizovala stará dobrá učitelka dějepisu.
[ 3 9 ]
Andro berš 1983 dokerdžom sar nekhfeder Stredno zemědělsko škola
a calo kodi doba predžidžiľom le igen lačhe manušenca, možno nekfederenca andro miro dživipen. Prindžardžom, sar pes živel pre oki sera,
sera so nadžanavas a naprindžaravas a me pes šunavas sar „normálno“.
Koda so prindžardžom anglomis, so mange sikadža o dživipen, man kerdža ča zoraleder a džanav, kaj o lava la phura učiteľkakere sas igen
godžaver a čačikane. Calo dživipen mange len phenav a dživav pal lende.
E buči man imar has, paš miro cikno šukaroro forocis, a miro zoralo
a baro Spišsko zamkos.
Keravas buči sar zootechnička a rado keravas kadi buči.
Gulo dživipen: o čhavore so manca phirenas andre škola, so mandar
asanas, kaj oda džav me tesikľol… kernas buči ke ma sar robotnika
a langere daja the dada sar krmiči a dojički.
Me – aver, cikni kandrato čhajori dosikadžom čepovo buter, sar kola
so sas „normálne“.
Phuri, lačhi učitelka… džido adadžives mange hin andro kana lakere
lava „tu lenge mek sikaveha!“, man akor diňa buter, so me šaj achaľuvavas. Kajse manušeha mek andro miro dživipen pes nasgeľom.
A kavka hin agor anglune dživipneske „Avrake – kavka avrake
čhake, so džido adadžives pes phučel soske hini aver.“
Phučav korkori pestar „sose som aver“. Nane oda vašoda, jak calo
luma hin varesavi aver?
Gondoľinav kaj, nane koda nekhlavneder kos ar dičhol avri, či hino
aver, dujto, pančto abo the agorutno. Nekhlavneder hin koda, kaj hino
manuš a andre sakone manušeste hin vareso lačho the vareso bibach
no musaj tearakhel o lačhipen a tethovel pro angluno agor.
[ 4 0 ]
V roce 1983 jsem absolvovala s vyznamenáním střední zemědělskou
školu a studijní časy jsem prožila se snad nejlepšími kamarády a kamarádky ve svém životě. Poznala jsem, jak chutná život z té druhé nepoznané strany a čtyři roky jsem se cítila jako „normální“.
Zkušenost, kterou mi připravil život před tím, mě jenom zocelila
a přesvědčila o tom, že slova staré paní učitelky byla velmi moudrá.
A tak pravdivá! Řídím se jimi celý svůj život.
Práci jsem již měla zajištěnou nedaleko od mého malého krásného
městečka a mého nedobytného Spišského hradu.
Nastoupila jsem jako zootechnička a práce mne doopravdy hrozně
bavila. A sladká životní odměna? Moji spolužáci, kteří se mi tehdy posmívali, kam to vlastně jdu studovat, u mě pracovali jako dělníci a jejich
rodiče jako krmiči a dojičky.
Já – malá kudrnatá holka – jsem dokázala trochu více než ti, co byli
„normální.“
Stará dobrá učitelka mi tenkrát dala mnohem více, než jsem mohla
chápat. Dodnes mi v uších zní její slova „ty jim ještě ukážeš!“ Podobného člověka jsem ve svém životě již nepotkala.
Tak skončila jedna epocha života „jiné slečny“, která o svou existenci
normální slečny bojuje doposud. Ptám se někdy sama sebe, proč jsem
tak jiná? Není to snad proto, že celý svět je tak stejný?
Myslím si, že není podstatné to, že někdo je nějakým způsobem jiný,
odlišný, zvláštní, druhý, pátý anebo poslední v řadě. Je mnohem důležitější, že je to člověk a v každém člověku lze najít nejenom zápor ale
také jeho klad, jeho přednost.
[ 4 1 ]
DAVID JAN ŽÁK
*1971
JAKO MOUCHY
Ženy jsou jako mouchy – buď se usadí na cukru, nebo na hovně.
TRUMAN CAPOTE
Hladina jezera se leskla po rybích šupinách a slunce se mátožně chystalo k utopení. Dívala jsem se, dokud se neztratilo za vypouklým horizontem vody. Ochladilo se, ale já dál seděla a přemýšlela o tom, co se
za poslední měsíc změnilo. Něco se vytratilo a já si toho téměř nevšimla, až nyní. Byly to sny a tajná nevyslovená přání, touhy malé šestnáctileté žáby, co něco chce a neví přesně co, ale nemá klid, dokud to
nedostane. Ten večer, pohupující se v rytmu chladivých stříbrných
vlnek, sliboval, že se to něco naplní. Uvnitř mé hlavy mi našeptával tu
zprávu: Čeká tě vzrušující noc, nic nebude nemožné, vše, po čem toužíš, se stane, stačí jen lusknout prsty a kouzlo zaplaví každou skulinku
ve tvém životě, každou chvíli nudy a nenaplnění, každé to dennodenní
vakuum. Vyjdi tomu vstříc!
Zatímco večer hovořil a já rozrušená naslouchala a chvěla se nejen
zimou, blížil se ke mně stín. Tichý, loudavý, ale přesný. Stín věděl
o tajemství dnešní noci. Stín to všechno vymyslel a uskutečnil. Pomáhal mu drobný, trošku nešikovný kluk s plachým pohledem a pihami
na pindíkovi. Fulín byl roztomilý ve své plachosti.
FULÍN: „Tak co, jak to de?“
BV: „To jako co?“ Myslela jsem, že se to blíží Pejchy s tím svým věčným Nachčij do polívky a jdem!
FULÍN: „Jako jestli seš už připravená.“
BV: „Jó, tak to jó. Jasně že jó.“ Hovno, pomyslela jsem si, vůbec
nejsem připravená. Kolena jsem přitiskla ještě víc k tělu. Zima. To, co
po mně ti dva chtějí, vyvolává v mém podbřišku nucení k samovolnému učůrnutí. Mám strach a zároveň mě to obrovsky vzrušuje. Ne že
bych je už neznala. Fulína jsem kouřila snad už někdy ve dvanácti,
hráli jsme si tenkrát za barákem, bydlel ve stejné ulici. Spát jsme spolu
začali, když mi bylo třináct a jemu čtrnáct. Pak přivedl Pejchara
a všechno se změnilo, to bylo před měsícem. Pejchy mě učil všechno
ostatní, byl přísný a tvrdý. Když se mnou nebyl spokojený, udeřil mě,
často mě bil. Doma jsem pak tvrdila, že jsem upadla. Našim takové
vysvětlení stačilo. Mívám z Pejchyho strach. Vždycky mě vyhledává,
[ 4 2 ]
když poblíž není Fulín. Ale vědí jeden o druhém, společně ve třech
jsme pak občas vyráželi ven, oni dva častěji sami beze mě. Pořád se
třesu, nevím, jestli vydržím…
FULÍN: „Co kdyby sme už vyrazili, Pejchy připravil skvělou véču
z lysohlávek. Bude to fajn, uvidíš, že se ti to bude líbit. Všechno je
nachystaný.
BV: „Ty Fuldo, já z toho začínám mít strach.“ Kolena jdou ještě víc
k tělu, brada se neznatelně chvěje, zuby drkotají. Mám pocit, že se
nejen počůrám.
FULÍN: „Z toho, že se tady na chajdě objeví fotřík?“
BV: „To taky.“
FULÍN: „Ten odjel na Moravu, co by tady dělal? Neboj, jsme tu na
tebe dva borci, co neznaj bázně ni strachu.“
BV: „Fakt že nevim, asi nejsem ta pravá, něco mě na tom přitahuje
a něco mi říká, ať vezmu nohy na ramena a zdrhnu. Fuldo, já se strašně bojím.“ Kdyby nebylo takové příšeří, byla bych si všimla, jak zrudnul a vylekaně se otočil. Byla jsem zahleděná do svých obav a nic
nepostřehla, a to byl můj konec. Neměla jsem s nimi nikam jezdit. Teď
už to vím. Připadala jsem si, jako bych měla skákat jump.
FULÍN: „Blanko, nebuď labuť, dyť seš ta nejodvážnější a nejlepší
holka, co znám, fakticky.“ Vyznělo to dost falešně. Sám tomu nevěřil
a já najednou vycítila, že i on má strach. Mohli jsme ještě zmizet, prostě se sebrat a zdrhnout do blížící se temnoty večera. V lese by nás
Pejchar nenašel. Fulín se ale docela rychle oklepal a začal se pohihňávat, asi už zapůsobily houby, přece jenom stačil ochutnat z připravované hostiny. Tedy z předkrmu, hlavní chod ještě dřepěl na břehu jezera
a klepal se strachy jako řízek před smažením.
Potom mi podal ruku a vedl mě černým lesem k osamělé chatě. Podlamovala se mi kolena. Strach mě paralyzoval a v hlavě hučelo. Věděla
jsem, že se mnou udělají, co budou chtít. Opíchat? To by se dalo přežít, ale tušila jsem, že jim jde o něco jiného.
…
Dívám se na zbytky svého těla. Vím, že jsem mrtvá. Fulínovi jsem
odpustila dřív než do mě vrazil nůž, ale Pejchara budu pronásledovat
celou věčnost. On je tím stínem. Stínem, co pojídal mé ještě teplé
maso. Bude litovat, že se kdy narodil.
Dopsáno 3. prosince 2005 v Českých Budějovicích
[ 4 3 ]
[ 4 4 ]
P ETR B UBLÁK
*1963
Možná
Jenom tak nalehko v děravých botách
Lenost mě uspala v náručí dělnický třídy
Se mnou se neztratíš
Se mnou tak nanejvýš doplaveš ke břehu bídy
Snad je to málo
Možná nic
Ale možná tě mám rád
Ale možná tě mám rád
O hodně víc
Než dokážu říct
Hromy a blesky
Třesky plesky
Poslušně hlásím
Že jsem zas trošičku přebral
Že jsem se vyptával
Marně se namáhal
Jenom tak naoko děkoval měsíčku
Že se mě zastal
Snad je to málo
Možná nic
Ale možná tě mám rád
Možná tě mám rád
Daleko víc
Než dokážu říct
Korytem dnů život nám odnáší
Oblázky nikdy nevyřčených přání
Do sítě snů zkusme je zachytit dřív
Než nám zůstane jenom pár tónů na hraní
Snad je to málo
Možná nic
Ale pořád tě mám rád
Pořád tě mám rád
Daleko daleko víc, než dokážu říct
[ 4 5 ]
Tanec
V cizím městě zavřený
Sevřený útesy zdí
Které slyší jak zní
Stříbrné řetízky o střechy domů
Tanec v tlamách oblud dokořán zvířených
Tanec v čase bloudění
Tanec na ostří Měsíce
Až k zemdlení
Na cinkotu sklenic ulpívá prach
Ve vůni skořice usínají flétny
a pod nábřežím stesku se líně převalují stíny lodí
po okraj naplněných solí
Tanec v tlamách oblud dokořán zvířených
Tanec v čase bloudění
Tanec na ostří Měsíce
Až k zemdlení
Koule zlata
Žhavá koule zlata bolí v očích
Na řasách sráží sůl A v nohou tíhu
Beznadějnou vůní se rozléhají zvony
To jenom srdce zvoní rychleji než má
Steskem nebo útěkem
A nebo klopýtáním vody
Ve dnech schovávaných dlaní
Ve dnech vlastní vahou zborcených
Žhavá koule zlata bolí v očích
Na řasách sráží sůl A v nohou tíhu
[ 4 6 ]
Kudy dál
Víc než kdy dřív
Po střechách roztančím
Jenom dým
Uvidím
Kudy dál
Jeden den
Jeden klíč
Jeden hlas
Spousta jmen
Rozbitých
Mám jen pár dní pod polštář
Tolik vím, že ten poslední je můj
Víc než kdy dřív
Postavím z karet skrýš
Uvidíš
Jestli smím
Jestli chceš
Roztrhej těch pár chvil
Když příliv stoupá
Když mě míjí
A já
Ospalej po flámu s hvězdou Jitřenkou
To jsi ty, vzpomínáš
Mám jen pár dní pod polštář
Tolik vím, že ten poslední je můj
[ 4 7 ]
K AREL T OMEK
*1963
O lodích, lidech a hvězdách
MEZI
ÚŽINAMI
Blesk za bleskem o skály bije,
loď sténá,
plachty plné,
k vichru kříž.
Hrom vlny tříští,
pobřeží je pije,
koně na palubě, světlo a tma,
šílí, snad se prosmýkneme.
PO
BOUŘI
Kapitán u kormidla,
hvězdy blízko stojí,
planou, letí, víří tmou.
Nakloněn o osud
lodivod spí,
i koně, ze snů ržají.
PLAVBA
K ZÁTOCE
Kam s větrem
v roztrhaných plachtách
víská si žena ve vlasech
i loď.
Zas zpívá,
co bude neví,
cítí vodu, lidi a sebe,
tu.
[ 4 8 ]
[ 4 9 ]
PAVEL Z DRAŽIL
[ 5 0 ]
*1965
I VA R OUGE
*1981
Za chvíli padne tma
Jak široká tak dlouhá upadne
Celá žádostivá zavalí mne
Tma zaplaví mou duši
Vyvalí se jako velká voda
Chladný doušek černě podá
Za chvíli padne tma
A všechna sklepení zaplaví
Všechny oslněné otmaví
Studenými prsty
Večer krade kontury
Noc bude svědkem tortury
Je krásná noc, hvězdnatá
Vylétá sýček, křičí jak dítě
A kuna rdousí kuřata
– Nechává krčky nedopité
Nechoď, hochu, v noci sám
Bez matky, bez milenky
– Budeš rozdrásán
Střez se ulic
Střez se barů
Střez se postelí
Je noc a sleduje tě
Číhá a loví, zajala tě
Než tě postřelí
Za chvíli se zvedá tma
Jak opona, jak rouška
A mizí závrať má
[ 5 1 ]
[ 5 2 ]
Kdo je v plném sále sám a zlý
Kdo mlčí skrz jazyk vyplázlý
Život maří
Když je úsilí méně než nuda
Když tě roztočí zlá kola rudá
Představ si smrt
Tam, kde je choroba příznakem zdraví
Tam, kde je statečnost poklidem kravím
Ustrneš smutkem
S tím, kdo tě vede a sám stojí
S tím, který přátelstvím výtky své kojí
Nemůžeš růst
Tak, že tě svírá láska bližních
Tak, že pálíš svá zrna při žních
Dlouho nepřežiješ
[ 5 3 ]
Je říjen
Mlha se válí jak zlá líná ženská po krajině.
Přemnožené myši v mrazivých děrách živoří jen.
Už je říjen.
Pára jde od úst, sladce
sluší krajka jinovatce.
Jest říjen.
Bledé slunce lhostejně na nás popatří jen;
po létě teskní, říjnem se loudá duše plíživá,
že je střízlivá.
První vločka ranou pěstí o zem udeří jen;
Suché listí tváře pitvoří,
umrlá krása jen pokoří.
Je říjen.
Nešťastný pud, když zůstal
Nevyříjen.
Mlha se válí jak zlá líná ženská po krajině.
Až se jí kapsy budou chtíčem nadouvat,
říjen zpráchniví v listopad.
[ 5 4 ]
[ 5 5 ]
T OMÁŠ J ANÍČEK
*1962
OBSAH
1. Byl vítr
měsíc se hnal oblohou
tu vysvit
tu prodíral se tmou
2. Něva je pustá
je jako krajina
co řekneš řece
co řeku zajímá
3. V pokoji
se hroutí stěny
záclony ven
zastřel pohled
nezůstanu
při vědomí
byla jsi
má lžíce kadmia
4. Protrhli hráz
cvakají řetězy
si z oka do oka
vždy když se objeví
poslední z nás
[ 5 6 ]
[ 5 7 ]
J IŘÍ H UGOMÍR H EJDA
*1962
Vandě
Je pozdě
nevyřčené věty
pálí v hrdle
jako čistý líh
Bylo snad souzeno
mně okna umývat
a tobě z něho skočit?
Co s pravdou
která se raději skrývá
aby většina byla ušetřena
avšak přistižena v nedbalkách
s drzým výrazem nám močí do obličeje
a nahá
bez milosti vraždí
Tys ji poznala
já tápu dál
Na shledanou
snad...
[ 5 8 ]
Vandě II
(po patnácti letech)
Už ani neznám číslo toho domu
domu,z jehož okna
jsem ráno hledíval
na seřadiště sudů
dvora Holešovického pivovaru
z tvého okna
ve kterém po tobě
v jediné vteřině
zbylo takové prázdno
Co vůbec lze učinit
když nic nelze odčinit?
Jen zmučená touha
se rozlila do prasklin vzpomínek
a rány se nehojí
naopak
[ 5 9 ]
Šílený chlastem
zimou a zoufalstvím
potácím se Pařížskou ulicí k Vltavě
mrzne až se z řeky kouří
a nad ní
na místě po největším vrahovi historie
schlíple odpočívá
ukazovák metronomu
jakoby rezignoval nad tou spouští
a teď čeká
že snad s prvními tóny Pražského jara
chytne další dech
(má aspoň naději)
pasáci za zamrzlými dvířky taxíků
přepočítávají tržby
a moje rozervaná dušička křičí
sbohem rozume
když v náruči kurvy
pláču do prezervativu
zárodky života
které patří jen a jen tobě
tak zbytečný
tak prázdný
[ 6 0 ]
Jaro na Vysočině
Slunce se barví
rudkou oprýskaných kuliček
zem voní krví předků
s příměsí kořalky a žvástů
těch početnějších
od Božích muk
k domovu
daleko
daleko
[ 6 1 ]
MIROSLAV HOLAN
*1962
SETKÁNÍ SE STROMEM
„Zastav prosím tě – a couvni kus zpátky“ – povídám Marii, když
jsme vloni na podzim projížděli nudnou a nezajímavou vesničkou
Popovice u Hradce Králové při cestě ze zámeckého parku v Hrádku
u Nechanic.
Periferním viděním jsem zachytil bytost, která mě vytrhla z lenošného
podřimování na ošoupané sedačce orezlého favorita a v hlavě mi zazvonil alarm.
Schován bokem u starého mlýna tam stál DUB.
Stromy mám rád a viděl jsem jich hodně – možná víc, než bych si
sám myslel, ale stařešina, kterému jsem šel naproti, mě ohromil. Ani ne
velikostí, ani ne vznosnou korunou (byl listopad a strom byl už z poloviny bez listí), ale celou svou vrásčitou bytostí.
[ 6 2 ]
Viděl jsem velikány v cedrových pralesích marockého Atlasu,
monumentálně pokroucené borovice černé pod majestátným
Olympem, prastaré olivovníky a cesmínové duby v horách
Kréty i ohromné smrky ztepilé v Alpách, ale tenhle dub v uzývaných Popovicích měl něco navíc.
Strom je dutý a z části ohořelý a z působivé plastiky kmene
vystupuje jen několik živých větví, které dokazují, že veterán
se má stále k světu. Jelikož roste kousek od náhonu mlýna, kde
je stále dost vody, netrpí stařík nikdy žízní. Dutinou u paty
stromu se lze v podřepu protáhnout do nitra kmene, jehož
obvod je dnes bezmála 850 cm – a je to prostorná komůrka –
vejde se sem pohodlně několik lidí.
Před 140 lety byla dutina stromu doširoka rozevřená
a během největší bitvy prusko-rakouské na Chlumu u Hradce
Králové roku 1866, kde dostali Rakušané od Prusů definitivně
na prdel, byla ve kmeni umístěna polní kuchyně rakouských
oddílů!
Ovšem místo aby se kmen rozestoupil a rozlomil, je v současnosti vstup do nitra stromu již opět z velké části „zavalen“
a i to je důkaz, že starý válečník stále bojuje.
Živá bytost, pro kterou století mnoho neznamená.
Pokora.
Takové stromy naplňují mou představu o věčnosti, které se
lze dotknout.
Ještě hodně příznivých let, starý brachu!
[ 6 5 ]
PJÉR LA ŠÉ’Z
*1963
VÝROČÍ
Seděl jsem u ohně. Seděl jsem na skále. Seděl jsem v lese uprostřed
stromů.
To všechno jsem dělal zároveň. Ani jsem s tím neměl žádné zvláštní
technické potíže. Oheň totiž hořel na skále, která se tyčila v lese uprostřed stromů. Jmenovala se Dlouhá skála a ostroh, na kterém jsem
seděl, mi poskytoval výhled do krajiny. Viděl jsem přes několik horizontů.
Mne ovšem mohl někdo vidět jen stěží, protože jsem krajinu pozoroval skrze větvoví rozložitého buku. Ten buk byl svými kořeny zakleslý
do skály právě na hrotu onoho ostrohu. Cítil jsem ho jako přátelský už
ve chvíli, kdy jsem k němu přišel poprvé, což mohlo být jen pár hodin
předtím, než došlo k tomu, o čem tady mluvím. Že jsem totiž v lese
uprostřed stromů seděl na skále u ohně. A všechno jsem to dělal
najednou. Šlo mi to lehce.
Někomu možná může připadat nejasné, proč se o tom vůbec zmiňuji. Někdo klidně může mít pocit, že na tom není nic zvláštního, sedět
u ohně v lese uprostřed stromů a ještě k tomu na skále. Pozorovat krajinu a přitom sám nebýt snadno zpozorovatelný. Jistě. Co je na tom?
Oheň to vlastně možná ani nebyl. Spíš jen takový ohýnek. Malý, bezpečný, na skále založený a ještě k tomu hořící přímo na plochém
kameni, obloženém dalšími kameny. Rozhodně mi nešlo o to, abych
nějakým nedopatřením zapálil les. Šlo mi o něco docela jiného.
Prožíval jsem v poslední době období plné práce, silných zážitků
a narůstající světelné vibrace. Připadal jsem si trochu jako ten brouk,
který měl svůj pelíšek pod jedním plochým kamenem. Ten kámen jsem
odvalil, když jsem hledal vhodný podklad pod svůj bezpečný ohýnek.
Brouk byl z nastalé situace asi trochu zmatený. Až do té chvíle odpočíval nerušeně v temnotě své sluje, měl tam svoje přítmí, možná úplnou
tmu. A najednou tolik světla! Asi vůbec neměl ponětí, co by si měl
s takovou situací počít. Zvolil osvědčenou variantu, prověřenou miliony
let – předstíral, že je mrtvý. Vyšlo mu to i tentokrát, protože jsem šetrně vrátil kámen na jeho původní místo a našel jsem jiný – bez brouka.
Síla, která zvyšuje světelnou vibraci a tím odvaluje kámen z mého
brlohu, zbavuje mne mého příšeří, jemuž jsem přivykl. Ta síla se
[ 6 6 ]
ovšem chová jinak než já. Nevrací ohleduplně kámen zpět na místo,
nýbrž neustále zvyšuje svou světelnost. Zesiluje svou vibraci. Zesiluje,
zesiluje a zesiluje. A co já? Zesílím, nebo zešílím? Vězí v tom nějaký
háček, nebo vše proběhne hladce? Hra na mrtvého brouka mi nevychází. Ostatně nefunguje nikde, pokud to mohu posoudit. Lidstvo sice
pokračuje ve své oblíbené hře na mrtvého brouka, ovšem nikdo nevrací ten zatemňující kámen na jeho původní místo.
Ptal jsem se své intuice, cože se to vlastně děje. Prozradila mi, že
božství se vrací domů. Nějakou dobu nám tu ponechalo tenhle svět
k dispozici. Spletli jsme si jej s hračkou pro naše ega. Zabydleli jsme
se v příšeří, které jsme vybudovali, odpojili jsme se od vlastní původní
světelnosti a prohlásili jsme to za právoplatný stav. Světelná síla se teď
ovšem vrací. Co potřebovala vědět o příšernostech, o tom jsme ji
ponaučili sdostatek. Víc už toho vědět nepotřebuje. Nic nového naše
příšeří už vesmíru evidentně nepřináší. Žádnou novou zkušenost. My
jsme se ale mezitím zabydleli v tom příšerném světě, který jsme si tu
vybudovali a prohlásili za právoplatný, a nejraději bychom teď už jen
donekonečna opakovali pořád to samé. Božství však tento stav již evidentně nezajímá, a proto není žádný důvod, proč vracet kámen na
jeho místo.
Zesílíme, nebo zešílíme? Vězí v tom nějaký háček, nebo ne?
Kdo by se mohl podivovat, že jsem si potřeboval uspořádat myšlenky? Komu by mohlo připadat podivné, že jsem se posadil k ohýnku na
skálu v lese uprostřed stromů, pozoroval krajinu, přitom sám nebyl
snadno zpozorovatelný a pokoušel se naslouchat Velkému Duchu?
Zpočátku ke mně promlouval zpěvem ptáků, slunečním paprskem
mne pošimral na břiše, lehkým vánkem mne ovíval, plameny ohýnku
tančil před mým zrakem, velebnou krajinu přede mnou rozprostíral,
větvemi stromů mi přátelsky kynul.
Můj vnitřní nepřítel dobře cítil to nebezpečí, že bych mohl uslyšet
zprávu Velkého Ducha. Můj vnitřní nepřítel se proto začal silně ozývat:
„To teď tady jako budeme sedět u ohýnku na skále v lese uprostřed
stromů a nebudeme přitom vůbec nic DĚLAT? Vždyť tohle všechno
stejně už dávno ZNÁME!!!“
„Jistě. Budeme něco dělat. Budeme zpívat Velkému Duchu. Zazpíváme mu beze slov o naší touze uslyšet jeho zprávu.“
„Copak on má pro nás nějakou zprávu? Snad si nemyslíš, že jsi nějak
důležitý pro Velkého Ducha. A to tady jako chceš sedět sám v lese
a zpívat? Jako nějaký blázen? Ještě někdo půjde zrovna kolem a odvezou nás někam do Bohnic...“
[ 6 7 ]
Znal jsem tyhle argumenty mého vnitřního nepřítele až příliš dobře.
On ví, jak silně na mne účinkují. Ostatně právě proto je používá. Cítil
jsem, jak mne začínají spoutávat pochybnosti a rozpaky.
Začal jsem tiše zpívat. Beze slov. Byla to nějaká indiánská píseň.
Možná apačská. Přišla ke mně úplně sama. Zdvihl se vítr. Věděl jsem,
že to něco znamená. Zpíval jsem dál, tváří obrácen k jihu. Ucítil jsem
nějaký pohyb. Z jihu přilétali tři holubi. Divocí holubi bouřňáci. Přelétli přes mou hlavu. Byla to silná zpráva. Nebudu ji podrobně vysvětlovat. Překlad, který mi nabídla intuice, zněl takto: „Předávej poselství
ničím nepodmíněné lásky. Energicky, vnitřně sjednocen.“
Můj vnitřní nepřítel se utišil. Rozpaky a pochybnosti teď nejspíš
dopadly na jeho bedra. Asi pochopil, že jeho stará hra už není účinná.
Bude muset sám postoupit na jemnější level. Možná mu taky došlo, že se
ho nechci zbavit. On je přece reprezentován jedním z těch tří holubů.
Prostor se otevřel. Vlastně jsem právě chtěl přestat zpívat. Ale moje
tělo se samo zvedlo a pustilo se do tance. Kroužil jsem kolem dokola,
stromy kolem mne tím pádem také začaly kroužit. Pak se otevřelo moje
vnitřní vidění. Najednou už kolem mne nestály stromy jako dosud.
Teď jsem byl uprostřed kruhu Indiánů. Byli majestátní, vznešení. Jednoho z nich jsem dokonce poznal. Sedící býk. Otevřel jsem svoje
srdce. Spojil jsem se s nimi. Opět jsme byli spolu na bitevním poli.
Tentokrát ovšem s daleko jemnější zbraní. S otevřeným srdcem a jemnou vibrací lásky.
Ten den bylo totiž výročí slavné bitvy, ve které Indiáni zvítězili. Ten
den jsme opět slavili své vítězství. Bitva tehdy, když proběhla poprvé,
trvala dva dny. Byla to velká bitva. I tentokrát po mnoha letech ve
svém současném zrození jsem se toho boje účastnil. Dva dny jsem
seděl u ohně na skále v lese uprostřed stromů – na zadku. S velkou
chutí jsem znovu prožíval ten zvláštní dialog mezi duší a egem, tentokrát na velmi jemné rovině. Už nemusely protékat řeky krve. Božství
se vrací domů. Duše dostává podporu. Cítil jsem, že to není jednorázové vítězství jako tenkrát, když Indiáni prostě jen dali najevo svou sílu,
jako to někdy udělá naše božská jiskra, aby nám ukázala, kudy proudí
skutečná realita. Ovšem ego - vnitřní nepřítel - tehdy ještě nedovedlo
bojovat statečně. Bylo ještě příliš nenasytné, příliš hladové po moci
a jiných iluzích.
Uplynulo mnoho let a ego už je na tom jinak. Přesycené samo sebou,
zavřené v žaláři šílenství, který samo vybudovalo, začíná být ego zvolna schopno naslouchat duši. Ego pozvolna začíná chápat, jaké jsou
jeho skutečné kompetence.
[ 6 8 ]
Moji kamarádi slavili také výročí bitvy. Jako každý rok. Ve stejný čas
na jiném místě. Bývá to příležitost vhodná k setkání před začátkem
léta. Původně jsem chtěl přijet za nimi, popíjet, žvanit, radovat se ze
setkání. Druhý den léčit kocovinu a klást si poněkud rozpačité otázky.
Moje cesta teď ale vedla jinou krajinou. Dal jsem jim zprávu, ať mne
tentokrát nečekají.
Během těch dvou dnů jsem zažil ještě mnoho jiných příhod, které si
ale nechám pro sebe. Vlastně i tohle všechno bych si měl nechat pro
sebe, ale mám jeden malý důvod, proč jsem se rozhodl uveřejnit tuhle
divnou neliterárání povídku v Reví Mítinku.
Když jsem se na svém kole vrátil domů, zazvonil mi telefon a volal
Míša.
„Čau kryso. Doufám, že jsi alespoň spadl z kola, když jsi teď zvedal
ten telefon.“
„Už jsem doma, kamaráde.“
Pak jsme svedli přátelský rozhovor. Ještě jednou jsem omluvil svou
neúčast, i když je to přece čistě moje věc. Míša měl příjemný tón,
lehce zabarvený kocovinou. Nebral jsem ani na chvíli jeho slovník
osobně.
Navíc už jsem v té době velmi dobře věděl, jakou zprávu mi chtěl
Velký Duch předat. Porozuměl jsem jí a nebudu ji tady uvádět, protože
jednak to je čistě moje věc a hlavně by to neúměrně zvětšilo objem
Reví mítinku. Ostatně jestli je někdo naladěn na podobné vlně, také té
zprávě mohl porozumět i v téhle její kusé formě.
Tím důvodem, proč jsem se rozhodl napsat tuhle zvláštní povídku
pro Reví Mítink, není ani roztomilý Míšův telefonát. Mám daleko podstatnější důvod.
Chci vám všem totiž něco říct.
Mám vás všechny moc rád. Miluju vás. A nemusíte pro to vůbec nic
dělat. Nemusíte tomu dokonce ani věřit. Miluju vás všechny, i když to
na mně možná není vždycky vidět.
Vůbec mi nevadí, že se většinou potloukáte od ničeho k ničemu,
tápete ve svých světech, zaplétáte se do slepých uliček svých předsudků, ješitností nebo haštěřivosti a vaše ega vám brání uvidět skutečnost,
kterou máte před očima. Nechává mne zcela klidným váš způsob života, ať už mi připomíná alkoholismus, posedlost, hráčství, lež, zbabělost
a co já vím, co ještě to všechno může být.
O vašich krásných stránkách, které samozřejmě také vidím, se tu
nezmiňuji, protože bych nechtěl vzbudit dojem, že vás mám rád kvůli
vašim přednostem. Vaše dobré nebo špatné stránky s tím nemají co
[ 6 9 ]
dělat. Stejně nic takového ve skutečnosti neexistuje. A je tu ještě jedna
důležitá skutečnost.
Je všechno to, o čem mluvím, skutečně tím, jak to nazývám? Jak
můžu vědět, že je to jen tohle? Nejsem přece ve vaší kůži. Kdybych
dělal já to, co vidím dělat vás, byl by to alkoholismus, posedlost, hráčství, lež, zbabělost, ješitnost, hašteřivost, marnivost a co já vím, co
ještě. Kdybych to sám dělal, věděl bych, co to je. Ale mohl bych to
vůbec dělat, kdybych věděl, co to je? A hlavně – jak mohu vědět, co to
vlastně děláte, když to neprožívám? A jak můžete vědět, co dělám já,
když to neprožíváte?
To ale není pravý důvod, proč mne to všechno nechává klidným.
Tím hlavním důvodem je to, že jsem něco důležitého konečně pochopil. Ať už děláme cokoli, je to vždy naše rozhodnutí. Děláme to, abychom získali zkušenost a z ní třeba odvodili nějaké poznání.
Můžete mi teď rozumět nebo nerozumět, můžete být popuzeni nebo
nadšeni, můžete si říct, že jsem se konečně úplně zbláznil a vy jste to
přece vždycky věděli. Můžete se mnou souhlasit nebo nesouhlasit. Můžete se se mnou poměřovat, pomlouvat mne nebo se na mne prostě můžete
vykašlat. To všechno ale můžete jen proto, že jste se tak rozhodli.
Jestli vás tedy miluju, nemusíte si z toho vůbec nic dělat. Můžete, ale
nemusíte. Prostě jsem se tak rozhodl, abych poznal, jaké to je. Zatím to
mou duši naplňuje velikým štěstím.
V Praze 27. 6. 2006
[ 7 0 ]
OTA HALAMA
*1974
O OBLUDÁCH V NOCI SE UKAZUJÍCÍCH
Parafráze kázání Martina Philadelpha Zámrského z roku 1590
O obludách v noci se ukazujících budou tři body:
Za prvé: co jsou to obludy, odkud a z čeho pocházejí, a proč se lidem
zdá, že je vidí?
Za druhé: jsou-li to opravdu ti lidé, kteří zemřeli a byli pohřbeni?
Za třetí: kdo tomu věří, že pohřbení zase z mrtvých vstávají a po smrti
se ukazují, čím to dokazují a proč se jim nemá věřit?
K prvnímu přistupme a slyšme, co jsou to obludy, vidění nebo noční
příšery? I vězme, že to jsou viditelné úkazy živým lidem, bdícím nebo
spícím, v různých obrazech a podobách člověka, zvířete, větru, ohně,
trní, světla, hlasu, hlaholu, šustotu, chřestu, kvílení i smíchu ve vidění,
v čichu nebo ve sluchu.
Je to jistě velmi staré lidské domnění, vzniklé u pohanů a potom uvedené do křesťanství, že duchové s lidmi obcují, jim slouží a někdy se
také v nějaké podobě dávají spatřit. Takové domnění, jak bylo řečeno,
u pohanů svůj původ vzalo z Písma svatého, ze zpráv o andělích, že se
viditelně v lidských postavách ukazovali, s lidmi mluvili i jim pomáhali,
sloužili, potěšovali, vůli Boží, rozkazů, milosti, lásky, pomoci i vítězství
zvěstovali, vládci myslí, činů, skutků i průvodci na cestách byli. Ale
dosud služební duchové, svatí andělé, k službě těm a pro ty, kteří budou
spaseni, bývají od Boha posíláni. Jiný ještě horší blud svedl pohany, kteří
ve svých spisech o lidských duších za pravdu měli, že duše po smrti
z těl vycházejí, bloudí, chodí, živým se ukazují a od nich bývají spatřenovány. Takový pohanský smysl nejen mnozí Židé za času Krista měli,
že se duše z jednoho těla do jiného stěhují. Ale i v křesťanstvu u mnohých místo obdržel. Až potom zastáván je ohněm i mečem a obhajován
od těch, kteří vždy chtějí mít za pravdu, že lidské duše, když z těl při
smrti vycházejí, v nejistých místech, v limbu a v očistci se zastavují.
Poněvadž již slyšíme, jak ten smysl o obludách a příšerách od pohanů přišel, proto teď sluší vědět, odkud noční vidění a obludy pocházejí a z čeho? O tom se dočteme a kde se berou zvíme, totiž:
[ 7 1 ]
Předně z přirozených příčin, jako ze živlů, zvlášť z větrů, kteří na
oblacích vytvářejí postavy lidí, ptáků, hor, vrchů, zámků, věží, jezdců,
vojsk a mnohé jiné, jak se vídá ze země také v místech písčitých.
Druhé z lidského domnění, strachem v mysli zmítaného, když nenadále něco spatří. Jako když apoštolové v noci spatřili Krista, jak chodí
po moři, lekli se a domnívali se, že vidí chodit obludu. Stejně tak na
den vzkříšení, když viděli zmrtvýchvstalého, tak se domnívali, že je
Pán obludou, která je šálí.
Třetí ze snu, vidění a zdání, která z denních činů a skutků na mysl
lezou. Jako když římský císař Nero po zavraždění své matky a učitele
ve snech hrozným viděním těch zavražděných býval trápen.
Čtvrté ze zlého svědomí, když se Boží tresty i v čas bdění a za bílého
dne viditelně přicházet zdají. Jako když se gótskému králi Theodorikovi,
který dobil Řím a dal dva nejúhlavnější římské pány zavraždit, byla při
večeři mezi jinými jídly na míse předložena veliká hlava od štiky, tak se jí
zhrozil, vykřikl a třesa se na lůžko běžel se slovy, že hlava zabitého ohnivýma očima z mísy na něj pohlédla; až v tom uleknutí a naříkání umřel.
Páté z lidských podvodů, aby nočními příšerami k vyřízení svých
lumpáren měli přístup. Jako zloději v krádeží a děvkaři v smilstvu.
Jeden se převléká za smrt, jiný za valící se káď, onen za koně, za
krávu či prase, aby ty, kdo by ho uviděli, vystrašil a oni jeho lumpárnu
neprohlédli. Takové noční příšery, kdyby se o to někdo pokusil
a dobrým kyjem je sepral a zohýbal, hned by zvěděl, co jsou zač?
Nemůže se také zapřít, že i skrze podvod a lest lakomých kněží, mnichů a zvoníků obludy se v noci dělávají. Čeho je za důvod historie
o jednom takovém, kterému se v čas moru málo peněz z pohřbů zdálo
přicházet, a když viděl, že lidé již oběti, mše a jiné zádušní almužny za
mrtvé většinou opustili, mnoho raků nachytal, přivázal jim na klepeta
svíčky a rozpustil je po hřbitově, aby se lidé domnívali, že duše mrtvých po smrti s tím světlem chodí. Z čehož lidem, kteří to v noci spatřili, nemalé uleknutí pošlo. Naštěstí však bylo ráno několik takových
raků nalezeno, lest jeho se pronesla a jemu posměch z toho byl.
Šesté pocházejí obludy skrze čarodějníky, kteří ďábelskou mocí
mnohé věci v noci proměňují, i sami sebe omámením kočkou, sviní,
psem se udělati jiným zdají. Čehož čarodějník Jan Faust mnoho dovozoval. Čte se, že léta Páně 1272 nějaký černokněžník, když chodil po
městech, tak na náměstí služebníka sťal a po půl hodině zase na něj
hlavu postavil. Jindy zas do povětří vletěl a tam psy štval, jehož křik
slyšeti i všecko to viděti bylo. Nadto ještě často ho vídali, jak pozřel
celý formanský vůz s otavou, s dřívím i s koňmi.
[ 7 2 ]
Sedmé a již opravdové vidění oblud a příšer pochází a ukazuje se ne
ze smyšlenek, ani ze snu, ani z domnění nebo kouzel, ale jako viditelná a skutečná, od ďábelských duchů v rozličném způsobu zformovaná.
A to nejspíš, nejvíc a nejčastěji mezi nepobožným lidem, který se
nespravuje Božím slovem. Nebo mocný je zlý duch, ďábel, z Božího
dopuštění v synech nevěry svými divnými podvody hrozné, strašlivé
a rozličné tragédie strojit. Kterýchžto již skutečně zlých duchů, kteří se
mnoha způsoby jako obludy a příšery ukazují, jsou tito vlastní skutkové, jimiž se pronášejí a své dílo činívají, totiž:
Předně, předcházejí a předpovídají skonání života těch lidí, jimž se
ukazují. Jako se Saulovi, který nesetrval v pobožnosti, ukázala obluda
v podobě proroka Samuela, pád zítřejší i smrt mu předpověděla, když
řekla: Zítra budeš se mnou.
Podobně se čte o římském Brutovi, vrahu prvního římského císaře
Julia Caesara, že když v noci před bitvou seděl ve svém stanu při lucerně a přemýšlel o šikování svého vojska, tehdy u dveří jakýsi šustot
a hřmot uslyšel a hned uviděl člověka vážného, nadmíru velkého
a hrozného, ale mlčícího. Toho se Brutus nejprve zhrozil, ale když
k němu směle řeč učinil, kdo a co by byl, tu odpověď uslyšel: Já jsem
Brute, duch tvůj zlý, uvidíš mne v městě Philipis, a zmizel. Což se
potom brzo i stalo, protože Brutus v témž městě od Antoniova a Augustova vojska soužen, hned jak znovu téhož ducha ve svém stanu spatřil,
hned vytrhl svůj meč, na něj nalehl a s pomocí svého tovaryše se zabil.
Druhé, když se obludy ukazují, také lidi od hříchů odstrašují, ale k té
službě jsou Boží mocí doháněni. Čeho jeden příklad mezi jinými, jak
nějaké mládence, když nešlechetný skutek páchali, hrozná obluda,
kdes se mezi nimi vzala, chtěla je pobrat, které se oni ulekli, hned
spěšně na modlitby a pokání z toho se oddali.
Třetí, když se obludy ukazují, tak také štěstí předcházejí a předpověď
o něm dávají. Píše se o athénském knížeti Poliseovi, že když měl
s nepřáteli bitvu svést, uzřel nenadále obludu v podobě člověka, strašlivou a hrozné velikosti, které se tak lekl, až oslepl. Však na popud té
obludy, ač slepý, na nepřátele udeřil a slavného vítězství dosáhl.
Čtvrté, obludy, když se ukazují, trestání Boží, které se na lidí valí,
buď války, mor, hlad předpovídají. Čehož se před každou válkou,
morem, nešťastnou smrtí velikých pánů nemálo stává, slýchá a vídá,
a tomu žádný odepřít nemůže, ano i zjevné důvody toho jsou. A zvlášť
tento: Čteme, že léta Páně 1559 v zemi markraběte brandenburského
v čas žně, když oves žali a od dělníkův již sekán měl být, tehdy dřív,
než oni na pole došli, ukázalo se u téhož ovsa nenadálé patnáct mužů,
[ 7 3 ]
neobyčejné a hrozné velikosti, za nimi opět jiných dvanáct bez hlav,
všichni s kosami, derouce se o sekání toho ovsa a jej tak jeden přes
druhého sekajíce, až chřest, skřípání a zvuk kos daleko slyšen byl, však
ani jedno stéblo toho ovsa poraženo nebylo. K tomu divadlu ze zámku
i z města mnoho lidí se zběhlo, z nichž smělejší, když se těch zázračných sekáčů, kdo a co byli ptali, nic jim neodpovídajíce, přece své dílo
spěšně konali. Ano, když byli od některých rukama chytání, vytrhujíce
se v běhu, bez přestání oves kosami sekati se zdáli. Markrabě potom
obeslal přední z teologů, kdo a co by to bylo, jich se dotazoval. Všichni se na tom snášeli, že to byli zlí duchové, ďáblové a že tím sekáním
veliký mor z Božího přinucení předpovídali.
Páté, když se ukazují, bludná proti Pánu Bohu od bezbožných modlářských lidí všetečně a vymyšlená domnění potvrzují a k skutečnému
vykonávání něčeho zlého, Bohem zakázaného nebo pravdě Kristově
odporného, napomáhají. Ano, také lidi i jiné s nimi v tom zlém se sjednocují, buď řečí namlouvají, nebo i nějakými zázraky k jejich časné
i věčné zkáze dohánějí, jako chytří, úlisní a z dovolení Božího mocní
ďáblové, v tisíci řemeslech vycvičení. Nejinak, než jako jsou první naše
rodiče, Adama a Evu, v způsobu hada oklamali. Též perského císaře
Xerxa, který si usmyslel, že proti řeckému národu zdvihne nepotřebnou
válku. Od níž, když radami, zvlášť Artabánem, strýcem svým, zkušeným
ve válečných věcech, odvozován byl, ukázal se Xerxovi v nočním bdění
veliký a krásný muž a přísně mu domlouval, proč se dá srážet ze svého
udatného královského úmyslu, a poroučel, aby pokračoval v tom, co
začal. Kteréžto vidění v témž způsobu i řeči králi také druhou noc,
potom i třetí, když sám Artabanus, na témž lůžku královském (chtěje
zvědět, sen-li či nějaká příšera Xerxa mámí) ležel, se ukázalo a tak šeredně i zuřivě na bdícího Artabána hledělo, že se mu jinak nezdálo, než
jako by ohnivým rozpáleným železem oči jeho vypálit chtělo, s přísným
domlouváním, proč radou svou Xerxa od takového udatného válečného
předsevzetí odvozuje? Čehož se Artabanus tak ulekl, až křičet počal.
A teprve se ta nešťastná válka, právě samým ďábelským návodem, krve
lidské žížnivým, vznikla a veřejně strojila. V níž přes desetkrát sto tisíc
lidu Xerxes ztratil a sám sotva utečením hrdlo zachoval. To, hle, ta obluda, kterou Satan, svůdce a otec vraždy, nastrojil. A dosud lidi divnými
svými podvody od pokoje k nepokoji, od víry k nevěře, od pobožnosti
k zlosti, od pravdy k bludům, od života k smrti a od spasení k zatracení
přivozuje. Ukazujíc se nejednou v podobě i zářícího anděla.
Jako někdy Rathbodovi, frískému pohanskému knížeti, kterého již
biskup Wolfram nachyloval ke křesťanské víře a on, když se chystal ke
[ 7 4 ]
svatému křtu, v tom ukázal se mu mládenec v podobě krásného a zářícího anděla, maje na hlavě korunu zlatou, drahým kamením okrášlenou a celý se od ryzího zlata skvějící. Řka ke knížeti: Kdo jest tě svedl,
ó nejsilnější muži, že chceš odstoupit od pocty bohů svých pro jakýsi
budoucí, radostný, věčný a nebeský život? Zůstaň při staré víře, učení
a náboženství svých předků a přijdeš do zlatých domů radostných a do
obydlí na věky tobě připravených. Což abys opravdu shledal, učiň toto:
hned ráno povolej k sobě Wolframa, který tě od staré víry svádí, a ptej
se ho, jaký by to byl příbytek věčné a radostné v nebi skvělosti, kterou
zaslibuje, a může-li jej tvým očím ukázat? A dobře vím, že ho nebude
moci ukázat. Proto ať se z obojí strany vyšlou osoby, od tebe, knížete,
jeden a od kněze druhý, já budu ráno průvodce a ukáži jim v skutku
ty příbytky zlaté, velmi radostné, v odplatě staré víry i tobě připravené
a často slibované. Tehdy kníže, nemoha ani spáti, jak rána dočkal, dal
poslat pro kněze Wolframa, vypravoval mu své noční vidění a aby
hned svého kaplana s jedním knížecím dvořanem k spatření těch zlatých domů vypravil, o tom mu poroučeti neprodléval. Což, když se
stalo, jak za město vyšli, hned průvodce, který již na ně čekal, našli. Za
nímž cestou širokou vše dále k neznámým místům se brali, na jednu
cestu, vydlážděnou mramorem rozličné barvy přišli a veliký zlatý dům
před sebou, ulici také před ním, zlatem a perlami okrášlenou, spatřili.
Vešli pak do toho domu, viděli v něm předivnou krásu a k víře nepodobnou od zlata záře, od ptactva zpívání a odevšad v tom domě zvučící radost. Stolici také předivné velikosti, pěknosti a ozdoby, kterou jim
ten jistý vůdce ukazoval, a pravil, že pán jejich, kníže Rathboda, na té
stolici věčně sedět bude a ten zlatý příbytek v odplatě staré víry je mu
připraven. Na což všechno jáhen, kněz neb kaplan s ustrnutím mysli
hledě, řekl: Jsou-li tyto věci od Boha učiněny, jistě věčně trvat budou.
Pakli od ďábla, pak konečně zhynou. A začal mluvit o Pánu Ježíšovi
a o radosti nebeské, zásluhou jeho smrti věrným připravené. V tom se
ten průvodce proměnil v hrozného ďábla a ten pěkný dům v okamžení
v močálovité bláto. Ti pak poslové jako omámení a zděšení v loužích
močálů se octli, trním, hložím a rostlinstvem obklíčení. Z něhož se
ztěží třetí den vydrali a když se domů navrátili, knížete Rathboda mrtvého našli, a to poznali, že právě v tu chvíli umřel, když se ten pěkný
dům v bahno obrátil.
A to jsou ty zvláštní a krátce oznámené skutky oblud a příšer i nočních vidění, o nichž mnozí mnoho dobrého smýšlí. Ačkoli to celé nic
jiného není, než zlých duchů, ďáblů, rozličné úklady duším, tělům,
obydlím i všelikým živnostem lidským na věčnou záhubu.
[ 7 5 ]
[ 7 6 ]
Odkudž již přistupme k druhému bodu tohoto kázaní, v němž porozumíme, mohou-li lidé pohřbení zase z mrtvých vstávat? A jsou-li to
opravdu tělem i duší ti zemřelí?
Shodují se na tom vykladači svatého Písma, že nejsou a obživnout,
nadto pak vstávat z hrobů nemohou, což těmito důvody potvrzují:
Prvním a obzvláštním, že k tomu sami od sebe žádné moci, rozkazu,
ani chtění Božího nemají, poněvadž živý člověk sám od sebe nic být
nemůže a moci žádné nemá, leč mu bude od Boha dáno. Nadto pak
mrtvý, který již v sobě ducha nemá, ale jako hlína a pravá umrlčina se
nehýbá. Zvlášť, poněvadž ani ďábel, ten tisíce řemesel mistr, bez dovolení a rozkazu Boha Stvořitele nic na světě činit nemůže. Ješto kdyby
to mrtví sami od sebe činit a ze své zvláštní moci mohli z mrtvých
vstávat, zdali by to často nečinili? Zdali by tak ukrutné a nepamětlivé
duše byly, aby rodiče své malé děti a zase děti své rodiče častěji
nenavštěvovali a s nimi raději nezůstávali zde na světě? Svatý Augustin stejnou věc, když rozvažoval o své matce Monice, tehdy již pohřbené, takto pověděl:
Kdyby mrtví mohli, kdy chtějí, zas vstáti
a k živým po smrti přicházívati,
nadto by matka mne neopustila,
mne, jež živa všudy za mnou chodila.
Avšak čteme, že na ostrově Islandu duchové mezi lidmi v způsobu
mrtvých se nacházejí, chodí, živým slouží, do svých domů přicházejí,
dětem ruce podávají, s nimi, když chvíli pobudou a rozmlouvají, zase
od nich s žalostí odcházejí. Však se to děje od lidí utopených, zabitých, nebo nějakou nešťastnou smrtí ze světa sešlých, kteří kdyby
podle těla i duše ti praví lidé, kteří za živa s lidmi obcovali, být měli,
ovšem že by se v též krajině i pobožní, kteří pokojnou smrtí umírají,
po smrti svým dětem, přátelům a známým ukazovali. Ale neděje se
toho, než jen od utopených a zabitých, kteří však zase s žalostivým
vzdycháním do nějaké hory Ekkly, která je domnělým místem pekla,
odcházejí. Proto, že jsou duchové zlí, monstra, spektra, obludy a příšery, které se v způsobu oněch utopených ukazují, na tom se doktoři
svatých Písem snášejí, protože mrtví té moci nemají. Pán Bůh také
přísně zapovídá s mrtvými se radit, jich se na něco vyptávat, ani je
vůbec k živým neposílá. Čeho je dostatečným důvodem historie
o Lazarovi a boháči.
Druhý důvod toho je přirozený, který ukazuje, že těla mrtvá hnijí
a v prachu země budoucí své vzkříšení očekávají, duše pak v rukou
Božích odpočívají. Čeho se nesčíslná suma svědectví Starého i Nového
[ 7 7 ]
zákona vyhledati a spíš i snáze ďábla i se všemi jeho náměstky přemoct, nežli se v klamu postihnout dát mohou.
Třetí sama hrůza přirozená, která se mrtvých těl hrozí, navíc pak
s nimi po smrti mluviti se ostýchá. Nebo jako ve světě nad člověka živého nic milejšího, tak nad umrlého nic ohyzdnějšího a strašlivějšího není.
Ohyzdná je proto věc a přirození našemu nemožná, aby živí s pohřbenými zase rozmlouvat měli, o čemž Izaiáš svědčí a řka: Zdali živí o živé
od mrtvých rady hledati budou? Daleko je ovšem jinačejší způsob lidí
živých od mrtvých, jak oznamuje historie o Lazarovi a boháči.
Čtvrtý důvod je smysl svatých otců, správců prvotní církve. Z nichž
jistě Augustin zjevně vyznává, že ty obludy z mrtvých vstávající
a lidem se ukazující, nejsou duše, než andělé, jichž službou se to děje.
Dobří na místě dobrých, trefilo-li by se to kdy z nějaké vysoce důležité
potřeby. A zlí na místě zlých, z dopuštění Božího. Jak se o tom slýchá,
že se to někdy stává. Svatý Jan Zlatoústý zřetedlně odpírá, aby duše
mrtvých chodily nebo se ukazovaly, řka: Čím mne na to navedeš?
Zdali hlasem slyšeným v noci? Jsem duše tohoto neb onoho. O nikoli!
Neb ďábelský hlas mnohotvárné lsti kovat a tím, čím není, jmenovat se
může, jako otec lži. Není to v pravdě hlas člověka pohřbeného, ale
ďáblův. Nemůže zajisté duše, s tělem rozdělená, zase v něj předčasně
vejít a opět se po zemi toulat. Čeho svědectví důvodné máme na boháči, jehož duše se ocitla v pekle. A jiní svatí staří otcové se v tom také
srovnávají a jiné k tomu podobné důvody vyhledati se mohly.
K třetímu rozdílu tohoto kázaní přistupme, z něho tomu porozumět
se snažme, čím mnozí smyslu svého o opravdovém vstávání z mrtvých
lidí po smrti potvrzují? A proč se jejich důvodům věřit nemá? Neb jsou
lidé i z učených mnozí, kteří to potvrzují a svého smyslu téměř krvavě
hájí, že se lidé zemřelí opravdově v těch tělech a duších, jak na světě
živi byli, po smrti se zase živí ukazovali. Což těmito důvody prokazovati se snaží:
Prvním, slýcháním hlasu v noci, který se duší toho, o němž je
domnění, že z mrtvých vstává, představuje a z trápení i sem a tam se
toulání, pomoci od živých, buď almužnami, oběťmi, nebo jinými skutky
žádá. Což, že se stávalo a takové hlasy slýchány bývaly, nemálo o tom
svatý Řehoř poznamenal. Však tomu důvodu se věřit nemá, protože
Bůh mrtvých na něco se ptát, nebo jim věřit zakázal. Čeho víc šetřit
sluší, nežli těm hlasům nočním věřit, a toho, co mluví, vážit. Také ten
důvod svatý Jan Zlatoústý velmi pěkně boří a poráží, řka: Takovým
hlasům já nevěřím, neb jsou podvod Satana, otce lži, který nikdy
v pravdě nestál.
[ 7 8 ]
Druhým důvodem poznáváním takových, kteří z mrtvých vstávají, po
osobě, postavě, oděvu, řeči a způsobu takovém, v jakém před smrtí
známi byli. Svatý Augustin píše, že nolanským měšťanům, když byli
obleženi od nepřítele, ukázal se Felix Vyznavač, který tehdy právě
smrtí ze světa sešel. A v Mediolanu ukázal se po smrti otec synu, jenž
pro dluhy těžkost trpěl, oznamujíc mu o pokladu, který kdysi schoval,
na kterém by místě jej najít a věřitele spokojit měl. Z toho to jistíce, že
ta vídání a mrtvých po smrti se ukazování, jsou opravdu ti lidé v těle
i duši, jak na světě živi byli. Však tomu se věřit nemá, protože ne vždy,
co se očím lidským a zvlášť myslím býti se zdá, v pravdě to je, jako se
totéž stejně i ve snech děje. Že tedy Nolanští na Felixe a zadlužený
syn na otce, který mu o penězích schovaných nepověděl, myslili, proto
se jim zdálo, že je vidí a s nimi mluví.
Třetím důvodem jdou Lazara a boháče, že oni se po smrti znali
i viděli a spolu mluvili, zvláště boháč z pekla k Abrahamovi. Však ten
příklad sem nepřináleží, neb tam praví, že jsou mrtví činit měli s mrtvými, boháč v pekle s Abrahamem, který v radosti byl. Ale zde je řeč
o mrtvých, kteří, že by se zase na světě živým ukazovali. Čehož se v té
historií o boháči nestalo. Svatý Jan Zlatoústý na to dí: Kdyby se lidské
duše mohly zase na světě lidem ukazovat, přišel by sám boháč k napomenutí svých bratří o pekelných mukách. A neprosil by, aby Lazar
k nim poslán byl. Odkud se zjevně znát dává, že duší lidských po
smrti dvě toliko místa jsou: dobrých v Abrahamově lůnu a zlých
v pekle. Jak také Lactantius a svatý Augustin v tom smyslu praví,
řkouc:
Žádný se neoklamávej,
dvě místa toliko jsou, znej,
duší po tělesné smrti,
aniž jest kde jaké třetí.
Nebudeš-li v nebi s Kristem,
budeš s čertem v pekle jistém.
Čtvrtým důvodem svůj smysl pojišťují Mojžíšem a Eliášem, kteří se
ukázali při proměnění Pána Krista. Také vzkříšením některých, v obojím Zákoně poznamenaných i při smrti Páně z hrobu vyšlých. Však ten
důvod zmrtvýchvstání oblud nestvrzuje, protože se Mojžíš s Eliášem
ukázali s vůlí a chtěním Božím, i z potřeby s Kristem o jeho nastávající smrti rozmlouvání. Také ne v obludě, ale v jejich skutečných tělech,
ne ve strachu, ale v radosti, a ne s lidmi, ale s Bohem Kristem. Z mrtvých pak vzkříšení, jako syn vdovy, Jairova dcera a jiní zázračně obživení, ti všichni zvláštní Boží mocí k stvrzení před světem pravdivého
[ 7 9 ]
Božího učení jsou vzkříšeni v pravém těle svém, v němž ještě potom
i dlouho živi byli. Ke kterémuž způsobu to slýchané po smrti lidí chození nikoli se připodobňovati nemá, neb by se proti Boží vůli a nepotřebně dálo.
Pátým důvodem, Samuelem od čarodějnice, kvůli králi Saulovi,
z smrti a z hrobu vyvolaném. Však že ta obluda a duch zlý, který se
Saulovi v podobě proroka Samuele pohřbeného být zdál, ten pravý
Samuel nebyl. Důvod toho nejeden jest:
Předně, že svým promluvením krále vedl k zoufalství, což by ani
anděl, ani Samuelův duch neučinil.
Druhé, že pravil, kterak s ním Saul zítra má být. Protože jako bezbožný a od Boha zavržený král nepřináležel po smrti do počtu svatých
duší, ale k houfu zlých, kam se pak i dostal, protože se nazítří v zoufalství sám zabil.
A k tomu, protože se Bůh nikdy skrze mrtvé nezjevoval a lidem nic
neoznamoval, tedy ovšem ani zde Saulovi skrze mrtvého Samuela.
Čtvrté, protože Bůh Saulovi žádným způsobem, ani skrze losy, ani
skrze vidění, odpovídat, ani radit nechtěl, tedy ani skrze mrtvé.
Je také známé, že ďábel zde na světě nad svatými nemá žádnou moc,
ani právo, nadto tedy po smrti jich časné a svaté.
Také, křísit mrtvé je moc a skutek samého Boha, a ne lidská. Nebylo
proto pravé vzkříšení Samuele, ale šálení ďáblovo.
Také se v historii Lazarově zjevně ukazuje, že zase spojit duši
s tělem a na svět přivést je až do soudného dne nemožné, aniž se
tehdy opravdu se Samuelem to stalo.
A tak je z těch i jiných mnohých důvodů zjevné, že to pravý Samuel
ani tělem, ani duší, ani duchem svým nebyl, ale že to byl ďábel. Neb
svatý Augustin dí, že jsou duše mrtvých tam, kde nevědí, ani nerozumějí tomu, co se zde ve světě mezi lidmi děje. Kde pak Sirach ve své
knize dí, že Samuel po smrti prorokoval, nemíní tím, že by to opravdu
činil, ale pro ukázání slavné pověsti o něm po smrti rozhlašované. Jako
by řekl: Samuel byl tak vzácný prorok, že i sám král po jeho smrti ještě
žádostivý byl jeho proroctví a kázaní poslouchat. Ano, když se
z dopuštění Božího obluda v podobě jeho Saulovi, od Boha zavrženému, ukázala, s ním mluvila, tehdy i lidé z lásky, kterou k Samuelovi
měli, jemu, jako proroku Bohu nejmilejšímu a nejvzácnějšímu, připisovali. Však ne, že by po smrti skutečně prorokoval nebo kázal.
Kde opět z knih Makabejských přivozují, že se Oniáš a Jeremiáš po
smrti Judasovi ukázali. I nepraví tam, aby z mrtvých vstali, ale ve vidění a ve snách je viděli.
[ 8 0 ]
Ty i jiné nesčíslné důvody, které lidským duším i tělům ne toulání
a ukazování se na světě, ale odpočinutí a očekávání soudného dne připisují, nás tím k pobožnosti a k modlitbám proti klamům zlých duchů
vzbuzují a o obludách vyučují: co jsou, kde se berou a co činí?
Druhým také artikulem nemožnost, aby lidé zemřelí zase z mrtvých
vstávat a v tom těle i duši, jak na světě byli živi, se ukazovat měli,
jsme poznali.
Třetím pak artikulem důvody těch, kteří o tom tak smýšlí a tomu
věří, Písmy svatými jsme přemohli.
To vše nám k potěšení, posilnění víry, k pokání a modlitbám vzbuzení, pravdy Páně k vysvětlení a k slávě Pánu našemu Ježíši Kristu, Bohu
věčnému a králi nesmrtelnému, jemuž buď čest a sláva vzdávána na
věky věků. Amen.
[ 8 1 ]
ZDENĚK KUKAL
*1963
SKYE ZVEDLA VALACHY Z BAHNA
Věrce, tomu nejpříjemnějšímu valašskému stvoření, které jsem potkal ve Valmezu
V posledním červencovém sobotním odpoledni projíždím okolo dějiště
ambiciózního, přesto však regionálního hudebního festivalu Hrachovka,
kousíček od ValMezu. Hustě prší, účastníci s rozezlenými výrazy hromadně prchají z areálu. To je podivné, že všem tak vadí docela teplá
sprcha. Ve městě se dozvídám pravý důvod – akce byla ve svém třetím
a předposledním dni zrušena. Takže déšť nebyl hlavním důvodem
k masovému úprku, pořadatelé odpoledne oznámili předčasné ukončení prý z důvodu předpovědi silných, nebezpečných bouřek.
Něco mi říká, že bych se na místo přece jen měl vrátit a věci prověřit
osobně. Přijel jsem totiž kvůli Skye, vlastním jménem Shirley Klarisse
Yonavive Edwards, jež se před časem rozešla s Morcheebou a na jaře
vydala svoje první album Mind How You Go (název je vzpomínkou
interpretky na ranné dětství, kdy ji těmito slovy napomínala její stará
černá chůva).
V dějišti zmatek: část lidí proudí ještě ven, sem tam někdo dovnitř.
Bahna po chlup. Přijel jsem na Skye, svěřuji se jednomu z pořadatelů
u bariéry. Ten třímá papírek s rukou naškrábaným aktualizovaným,
značně redukovaným programem. Skye má napsánu se třemi otazníky
a odkazuje mě na zvukaře, který bude vědět víc. Vstupné 400 jsem připraven zaplatit, nikdo ho však nechce. Chlapíci u mixpultu Skye celkem věrohodně potvrzují, což mi dělá radost větší než ušetřené prachy.
Tak přece to nezrušili kompletně, jedna scéna z pěti zůstala. Po několik hodin však platila informace o zrušení úplném, takže většina chůze
schopných areál už dávno opustila. V bahně se tady válejí, někdy i po
sobě, po woodstockovsku, Valaši a asi nejen oni, řádně upraveni Radehastem a kdovíčím ještě. Tož dám si tedy na žízeň taky dvě tři než ta
Skáj spustí. Stánkaři v přesile hořekují nad malou konzumací, lidí je tu
asi desetina, co by se sem vešla – a velká část z nich si toho moc
nekoupí, už má prostě nakoupíno.
Volám Přemovi, co hraje v Hypnotixu, který měl vystoupit dle původního plánu někdy v noci, ale na okleštěném programu není. Přema že
prý vůbec neodjeli z Prahy poté, co jim hudebníci z Hudby Praha
[ 8 2 ]
řekli, že kapely vystoupivší v pátek (včetně Hudby) nedostaly zaplaceno. Že by důvod jiný než předpověď bouří? Ani bych se nedivil – když
nechtějí peníze za vstup, jak je můžou mít pro kapely?
Nejsem rvavý kotelní typ, ale proniknout na středovou pozici do druhé
řady pod scénu nevyžaduje pražádné úsilí. Diváků jsou zpočátku sotva
dvě stovky. Skye v konfekčních světlých šatičkách přicupitá drobnými
krůčky a s ní doprovodná kapela. Konečně ji vidím živou. Plaše se
ukloní a bez dlouhých řečí hned začíná přemýšlivou Stop Complaining
a milou, vábivou Calling z nového alba. Úžasně skromný a přitom
silný, noblesní projev. Žádné vylomeniny a tanečky. Klid, občas drobné
kroky, zavlnění těla a velmi jemná gesta. Oheň původem z Afriky z ní
vyšlehne jen občas a náznakem, ale právě to je ono. Tahle naturalizovaná černá Londýňanka musí být dcerou či vnučkou kmenového náčelníka. Nebo spíš šamana. Už to není holčička jako v začátcích
Morcheeby, vždyť je jí přes třicet a má taky dvě děti a manžela, co
hraje v její kapele na basovou kytaru (Steve Gordon) a album s ní
dával dohromady. A zpívat safra umí, navíc její hlas bych poznal mezi
stovkou jiných. Texty jsou jednoduché, ale přitom chytré. A hodně
osobní, na rozdíl od Morcheeby si je Skye psala sama. To muzika je
spíš dílem kolektivním, včetně slavných amerických producentů. Mám
to docela naposlouchané, takže jsem s pár dalšími schopen celkem bystře reagovat na nevtíravé podněty Skye ke spoluúčasti publika. Say
Amen zpíváme nakonec skoro všichni, a dokonce ženy o dva tóny výš
než muži – tak nás to Skye dokázala za chvilku naučit.
Účastníci, kteří leželi v bahně totálně zdecimovaní alkoholem procitají
a zvedají se jako hadi vábením fakira. Ze všech koutů přilézají blíž
k pódiu různé existence napříč sociálním spektrem. Stánkaři hypnotizováni opouštějí své beztak neprodejné, hodiny ohřívané špekáky.
Na hitovku Love Show a tklivě melodickou Solitary, stejně jako na
některé starší morčíbovské fláky, dojde až ve druhé části. Skye zahraje
sama na španělku jemnou písničku Over and Over z alba Big Calm.
Muzikanti kolem čtyřicítky působí podobným dojmem jako zpěvačka.
Civilně, neokázale, a přitom efektivně a s fluidem. Bubeník má úplně
stejné kraťasy, co jsem koupil před týdnem v Teskobaráku. Klidně
bych věřil, že taky z letní slevy.
Kapela je precizní a nápadité aranže se blíží studiové nahrávce. Řekl
bych, že je přesně na pomezí tělesa ryze doprovodného a sdružení
muzikantských osobností; jedinou sólistkou je však zpěvačka. Melodie
rozhodně nejsou prvoplánové, přitom však lze nové album jako celek
označit za velmi melodické, pestré a "skousnutelné" širšími společenský[ 8 3 ]
mi a věkovými vrstvami. Doporučeníhodné i pro ty, kteří se chtějí zdokonalit v angličtině.
Využívám toho, že se nás Skye na něco ptá a s totálním nasazením
hlasu křičím své přání: Sing number nine! – myšleno Powerful z nové
desky, začíná a končí to verši o vlacích. Skye netuší, jak mám vláčky
rád, omlouvá se, že z nějakého důvodu na tento kus nejsou připraveni.
Nicméně: Bijte si mě, mučte si mě chlebovou polívkou, Skye jsem
nejen viděl, ale dokonce s ní mluvil!
Na závěr přídavku se části publika nevyhnou extatické reakce. Hrdelním skřekem se snažím Skye na pódium vrátit i já, ale už se přijdou
všichni jen naposled poděkovat a rozloučit, nicméně po slušné víc než
hodině a půl, což by vydalo na plnocenné samostatné vystoupení.
V excitovaném stavu zůstávám u blízkého stánku spolu s Valachy
a Radehasty ještě asi dvě hodiny. Po návratu do města ještě zaskočím
do místního nočního baru. Při hovoru s nezúčastněnými, ale sympatickými místními obyvatelkami se však cítím trochu nepatřičně, jako pod
vlivem jakési drogy, kterou ony nepožily. Ještě asi půl hodiny bloumám
po náměstí, než se pokusím odebrat k spánku.
Jedinou bouří, která toho večera a noci zasáhla město a okolí, byla
Skye. Bouřila klidně, zato však ušlechtile, s nesmírnou vnitřní energií
a neokázalou elegancí. Ta Skye má budoucnost, mně se líbí víc než
s Morcheebou a pochopitelně víc než Morcheeba bez Skye!
Festival Hrachovka, Hrachovec u Valašského Meziříčí 29. 7. 2006.
[ 8 4 ]
[ 8 5 ]
PAVEL ŠPAČEK
*1963
PALÁC
Karel se na chvíli musel zastavit a vydechnout si. Obyčejně vyšel
Nerudovku bez zastávky s tepem ležícího lva. Dneska ale pospíchal až
z Letné, a tak mu na poslední kopec už docházel dech. Byl chladnější
srpnový večer. V zelené vojenské bundě patřící původně americké
armádě, kterou draze koupil na burze v Kotcích i s průstřelem nad
náprsní kapsou, prý po vietnamském kalašnikovu, bylo při takovém
tempu docela horko. Hodil si ji přes rameno.
Špatně osvětlená ulice byla poloprázdná, na protějším chodníku vcházeli dva muži do hostince U Kocoura. Za zády mu v temnotě a zapomnění odpočívalo mistrovské dílo barokního umění, zasvěcené
svatému Mikuláši. A nedalo se čekat, že by se o ně po těch více než
sto osmdesáti letech v nejbližší budoucnosti někdo postaral. Ještě
pohled k italskému velvyslanectví, jestli tam dnes nemají zesílenou
ostrahu. Karel uviděl jen pár dlouhovlasých postav vláčně se ploužících Nerudovkou dolů, a tak vyrazil ostře do kopce. Nešel ke „Sluncům“, domácí to pivnice mladší a hudbou stmelené společnosti. Natáhl
dlouhé nohy a po několika minutách vcházel do hospody U Bonaparta.
Dva schůdky vzhůru vzal dnes jedním krokem.
„Ahoj Jardo,“ vyhrkl na muže za pípou, hledícího si proudu bílé pěny
a umělohmotného pěnítka, „natoč mi, prosím tě, jedno,“ přidal ve spěchu s obavou, jestli bude vyslyšen, protože na chromované masivní
pípě ležel pověstný ,ručník v ringu‘, omšelá utěrka oznamující konec
čepu.
„No, kde se flákáš?“ ozvalo se z kouta od dlouhého dřevěného stolu
obklopeného ze všech stran Karlovými vrstevníky a vrstevnicemi.
„Platíš rundu, vole, pozdní příchod se trestal už ve škole, že jo,“ přidal
se blekotající muž, na první pohled však slušného zevnějšku.
„Ty už radši nemluv, Kosťo,“ mírnil prudkého elegána vousatý soused,
„ty už máš zase hladinku.“
Karel zůstal stát nad stolem, a získával tak pozornost již mírně podnapilé společnosti. Chvíli si vychutnával svou převahu, danou jednak
střízlivostí, jednak jedinečným okamžitým informačním přesahem nad
zbytkem celého lokálu, o kterém zatím věděl jen on sám. Do třetice si
ale také stihl uvědomit bezútěšnost nejen této situace, ale celé přítom[ 8 6 ]
nosti a života všech zde se bavících čtyřicátníků. Rádoby přátelská
atmosféra u stolu doznala při bližším ohledání jednotlivých spolusedících drobných i podstatnějších vad. Byly to vady z masa a kostí. Kdo
tyto vady znal, opatrně se jim vyhýbal, aby se nenakazil, kdo je neznal,
byl asi šťastnější a zároveň ohroženější.
„No tak už si někde sedni a nezkoumej nás jak kapitán Klos,“ přerušil
Karlovo hodnocení obrýlený muž sedící v čele stolu a požívající snad
díky své jen mírné opilosti jisté autority veselé společnosti. Karel se
naopak ještě víc narovnal, přehlédl celý stůl, čímž vytvořil relativní
ticho v jinak rozjeté putyce a zvýšeným hlasem pronesl: „Takže pánové, a dámy samozřejmě, podržte se stolu nebo toho, co tajně žmouláte
pod stolem,“ sklouzl mu zrak k zarudlé dvojici známe svým mimomanželským poměrem, „a já vám za to povím, kde jsem se tak zdržel, protože to by neuhodla ani tak bystrá hlava, jakou je tady náš Kosťa,
kdyby zrovna nebyl tak nacucaný.“ Smích, dokonce i Kosťův, ho přerušil jen na chvíli.
„Letím sem rovnou ze Štrosmajeráku, tramvaje nejedou, teda nic tam
vlastně nejezdí, kromě hasičů, protože hoří, no, to byste neuhádli co?
Chytil jim Veletržní palác! To jejich ministerstvo obchodu nebo co to
tam měli.“
Ticho se na okamžik přehnalo sálem a zdálo se, že dorazilo i k pípě.
„No nekecej, to není možný a jak hoří, jako úplně celý?“ vzpamatoval
se první obrýlený primas, „dobře jim tak, někdo to zapálil, co? A to
sem teda zvědavej, jestli to dokážou uhasit.“
„Chudák palác, ten za nic nemůže, architekti Fuchs a ten druhý, jak se
jmenoval?“
„Myslím, že Tyl.“
„Jo, Tyl, tak ty by se nejspíš obrátili v hrobě, kdyby jim to ovšem soudruzi dovolili,“ spustil se komentář spolusedících.
„Ty už musej bejt vobrácený, když jim bolšáni palác vyzdobili překližkou.“
„Počkejte, zmlkněte, Karle, povídej, jak to tam vypadá, co se přesně
stalo?“ uklidňoval stůl muž v brýlích.
Karel čekal na jeho slovo, protože věděl, že jediný zde má překvapivě
trochu respekt. Sám by se asi v tom zmatku ani neprosadil.
„Takže, začalo to tak, že jsem se po cestě sem zastavil na jedno u Houbaře, tam naproti paláci,“ sedal si na kraj lavice, ne náhodou vedle
pohledné brunety a vyhlížel při tom, jestli ještě dostane půllitr.
„Sedíme a najednou houkačky, ale ne jedna, ale snad dvacet, vyběhneme ven a nahoře už to plápolá, v horních patrech, do toho policajti,
zmatek a kolem lidí, kde se tam takhle večer vzali, ví bůh. Chvíli jsem
[ 8 7 ]
to sledoval, ale pak jsem si uvědomil, že to musíte vidět, to bude do
rána a nejspíš to lehne popelem celý.“
„Jednou jim to tady shoří všechno!“ zahuhlal Kosťa, ale nikdo se
k němu nepřidal. Věděli své, o jeho stycích, ze kterých se mocně
vykupoval alkoholem a pak podnapilými provokacemi. Snad to nebyl
rozený práskač, ale něco jim určitě hlásit musí, říkali si všichni
a nikdo nechtěl dát záminku, aby se ve spisu objevil sám. Trpěli ho
jako opilou nutnost, dostavující se na středeční schůzky, na kterých se
politika kvůli tomu neřešila.
„A já jim to hasit teda nebudu, bolšánům!“ potvrdil svou úlohu Konstantin.
„Tak dopijeme, stejně už se tady končí a vyrazíme, ne?“ ozvalo se
z protější strany stolu. Před Karlem právě přistál půlitr smíchovské
dvanáctky, stylově natočený pod míru.
„Jasně, vyrazíme, ale myslím, že není zas tak naspěch, fakt to vypadalo
na all night party,“ žíznivě do sebe obrátil své pivo.
„Jaroušku, platíme,“ znělo od jejich stolu, a jak se Karlovi zdálo vlastně
z celé hospody. Jeho zpráva měla kobercový efekt.
„Opravdu nemusíme spěchat, Evi, tam to bude na dlouho,“ obrátil se
konečně ke své sousedce, „co kdybychom si ještě něco dali? Myslím až
ostatní odejdou,“ dodal zbytečně tlumeně, protože zbytek společnosti
se plně zabýval placením.
„Karlíčku, už zase začínáš, nenápadně, polehoučku, jedním panákem a…“
„To jsem přesně chtěl říct, jednoho panáka, ty griotku, já rum, jak si to
uhodla?“ skočil jí do řeči a začal se zvedat za vrchním.
„Ne, ne, ne, jsi jak malej kluk, rozvedené ženy středního věku se
závazky nepijí po nocích s cizími muži panáky a nota béne ne těsně
před zavírací dobou a…“
„Ženy se středními závazky, nebo jak ses označila, možná ne, ale
mladý holky můžou.“
„Tak razíme, Kosťo, jdeš s námi?“ zalomcoval nejopilejším spolustolovníkem brýlatý muž, předsedající celé společnosti, který svůj stůl nyní
vyváděl z hospody.
„Určitě, Kostík jde s vámi, to by si nemohl nechat ujít, viď ty náš bolšánobijče,“ budil Karel souseda podřimujícího na předloktích.
„Karle, dávej si pozor!“ krotila ho Eva, ale Karel již opilce zvedal od
stolu a zavěšoval na odcházející skupinu.
„Díky Jardo, ty slyšíš jak ostříž,“ houkl Karel k pípě, když si všiml dvou
různobarevných odlivek na stole.
„Jo, ale to je konečná, platíme,“ opáčil víc otráveně než unaveně výčepní.
[ 8 8 ]
„Jasně, určitě, samozřejmě, kolik to bude?“ vytahoval Karel peněženku
a sám se divil své servilnosti, pramenící z téměř neomezené moci pána
pípy, snad trochu i z pověstí o druhém povolání všech výčepních.
Možná Kosťův parťák.
„Dopíjíme pánové, vy tam taky, zavíráme.“
„Pojď, dopijeme to rychle. Naši už zmizeli a mě je z toho Jardy trochu
špatně, fakt nevím, proč sem pořád chodíme, k takovýmu hnusákovi
a to ani nevíš, co se o něm říká,“ posteskla si Eva s griotkou v ruce.
„Ale vím. Tak na co? Třeba aby se jim tím táborákem zapálila koudel
u pr..“
„… pssst,“ položila mu prst na rty, „nemluv sprostě, za to nám nestojí.
Tak třeba na hezký léto, teda už je skoro konec, ale to babí, to může
být moc krásný.“
„Na léto, hujá hů,“ vykřikl nadšeně Karel, sklopil rum do hrdla
a v nastalé eufórii se snažil Evu políbit.
„Karlíku, brzdi,“ bránila se Eva,“ ještě chodím po svých a hlavně mám
doma předpubertálního syna.“
„No, to vím, ten mi nevadí, ani tvůj syn, ani moje dcera přece nemůžou vadit, když někdo někoho miluje a taková situace, a ty to víš, taková situace už nastala. Myslím, že už nejmíň před rokem. Ale to některé
ženy s malými synky slyšely víckrát.“ Pokusil se vysát zbytek kořalky.
„Tobě totiž nevadí skoro nic, ale jsou i jiní lidé a těm třeba něco
nebo někdo může vadit. Michalovi je třináct a je to s ním už tak
těžký a já si neumím představit, že mu teď zamotám hlavu náhradním tatínkem,“
„Evi, nežadoním o roli žádného tatínka, a nikdy nebudu, žadoním
pouze o tvou přízeň. A že by mi nic nevadilo, to bych ani neřekl.“
„Tak naposledy, konečná, zavírám,“ ozvalo se příjemné rozloučení od pípy.
„Prosím tě, pojď už pryč!“
„Jen pod podmínku, že se ještě projdeme.“
„Vyděrači, zvedej se!“
Vyšli před hospodu a Karel se na moment pokochal pěkně rostlým
plným tělem zvýrazněným krátkou sukní. Nohy měla Eva dlouhé
i v sandálech.
„Teď bych si dal ještě něco k pití, to je hrůza, ještě není půlnoc, ale
v tomhle městě a vlastně v tomhle celým zatraceným státě už ti nikde
nenalejou.“
„Psst, nekřič tolik, víš kolik je hodin, a taky myslím, že ti to zas moc
neuškodí. Zrovna dneska je s tebou na tak pozdní hodinu výjimečně
docela řeč, tak proč to kazit? Nepůjdeme se podívat na ten oheň?“
[ 8 9 ]
„No to je konečně slovo indiánky!“ nezapřel v sobě Karel malého kovboje, „ovšem jestli se nemusíš jít postarat o svého chlapečka?“
„Chceš být jedovatý? Já jdu domů!“
„Ale ne, budu hodný, pojďme, ale aby nás naši soudruzi požárníci
nepřekvapili a my třeba už žádný ohýnek nestihli. Ale abych ti, jako
latentní alkoholik přece jen trochu pokazil náladu, mám tu na cestu
trochu ohnivé posilňovací vody,“ vytáhl z kapsy svého párkra placatici
s obrázkem myslivce.
„Česká whisky, gratuluji hombre, tak ochutnáme,“ přijala podávanou
láhev Eva.
Vyrazili dolů k Malostranskému náměstí, matně osvětlenému a v tuto
hodinu už opuštěnému. A šli dál, podél Strakovy akademie minuli
Čechův most s jeho navždy zohaveným levobřežním průčelím. Před
zrůdným zbytkem Stalinova podstavce, asi již navždy znetvořujícím
letenský břeh Vltavy, ochutnali znovu zeleného mužíka v kamizole
a pokračovali po proudu řeky. Když uhýbali ke Strossmayerovu náměstí od řeky, byl již vzduch prosycen kouřem a Dukelští hrdinové téměř
udušení kouřem. Požárníci, jak přejmenovala socialistická moc muže,
již mají v popisu oheň uhasit, a nikoliv se požárem prezentovat, právě
rozvinovali hadice směrem k Vltavě. Zmatek kolem byl velký, blikající
světla se mísila s hlukem houkaček a nesrozumitelnými chraplavými
hlasy z amplionů, které pravděpodobně nabádaly ke klidu spojenému
s opuštěním prostoru. Toho však mlčící dav nedbal.
Empatie s vyčerpanými hasiči se v davu mísila s pocitem zadostiučinění, což dohromady vyvolávalo v hlavách zmatek, zmatek, který nezvládali ani ti sečtělejší, zmatek, který nahlodával pilíře morálky, pokud
ještě zůstaly. A do toho vnitřního pnutí náhle, s pomocí nepozorného
řidiče náklaďáku nevydržela své vlastní pnutí požární hadice vedoucí
říční vodu k rozpálenému peklu v konstruktivistickém skvostu. Gejzír
o tlaku několika atmosfér zahltil celou ulici a dav se konečně trochu
stáhl a zchladil.
Karel s Evou využili zmatku a za cenu částečného promočení se dostali až na dohled požáru. Peklo vyhřezávalo z budovy někde ve čtvrtém
patře a s hlasitým hukotem, doplňovaným třeskem padajícího skla, se
narcistně vzhlíželo v okenních tabulkách okolních činžáků, dokud
samy žárem nezačaly praskat.
„Chudák architekt Fuchs! Tohle by asi nechtěl vidět,“ pronesl Karel
a otvíral přitom zelenou láhev s kořalkou.
„Dneska jste všichni velcí znalci architektury, zdá se mi, že to jméno
slyším už podruhé,“ přijala Eva láhev, „možná ale nikdo nevíte, proč to
[ 9 0 ]
tak krásně, tedy pardon, strašně hoří. Rozhlédla se kolem, jestli ji
někdo kolem neslyšel, ale dav, který se již zpátky po vodní lázni šikoval na svá místa, jí rozhodně pozornost nevěnoval. Zvuková clona byla
bezpečná.
„Celej ten barák v padesátých letech rozdělili dřevotřískou na úřednický kóje. Z toho by ten váš architekt nejspíš zešedivěl ještě dřív, než to
dneska blaflo. Tomuhle nočnímu divadlu by myslím spíš tleskal.“
„Odkud má, moje krásná squaw, ty jistě přísně tajné informace?“ lokl
si Karel rychle dalšího panáka.
„Hele, bledá tváři, ty už radši nepij,“ pronesla Eva s výrazem samotné
Nšo-či, tušíc neblahý vliv zeleného mužíka.
„Můj strýc tady pracoval,“ pokračovala Eva, „náměstek obchodního
rady doktor Loevy. Vždycky v sobotu, když se celá rodina sešla,
nám smutně popisoval ty „stavební úpravy“, které tady soudruzi
prováděli.“
„To jste se asi scházeli o šábesu, ne?“
„Vždyť víš, že šábes jsme nikdy nedrželi. A stejně nám to nepomohlo,
nejmíň tedy strejdovi. Myslel, že z koncentráku se vrací domů a nakonec ho bolševici odsoudili na dvanáct let. A pojď už pryč, mám z toho
všeho úplnou zimnici.“
„Promiň o tom jsem nechtěl mluvit. Pojďme pryč.“
„A dej mi taky napít, než tam nic nebude.“
Eva se rychle a spíš symbolicky napila a následovala Karla. Pomalu
postupovali zpět k řece.
„Teče, už to zas teče!“ ozval se vedle nich hlasitý radostný hlas
a davem zahučelo víc úlevné než radostné potvrzení, že hadice a celý
systém zase funguje a boj s živlem může pokračovat.
„Podívej se,“ přitáhl si ji Karel, „není támhle tvůj bývalý?“ Davem se
tlačila houkající záchranka. A za ní druhá.
„Cože, neslyším, musíš křičet!“
Karel ji beze slova nasměroval do vznikle proluky v lidské hradbě.
„Ale to je Bedřich!“ otočila se na něj, „co tady dělá?“
„Nemohu sloužit, důvěrnostmi můj vztah s ním nikdy neoplýval.“
Eva si spíš domyslela obsah odpovědi, vzala Karla za ruku a pomalu se
sunuli dál.
Málem při tom vrazili do Kosti, který okolního davu využíval k udržení rovnováhy a nebylo tak těžké se mu vyhnout.
„Pojďme rychle pryč, ještě potkáme ostatní,“ poslala Karlovi přímo do
ucha.
„Já myslel, jestli nechceš špehovat mužíčka.“
[ 9 1 ]
„Nech si toho, jsem dva roky rozvedená,“ odsekla Eva tak rázně, že ani
sanitní houkačka neměla šanci, „ale jeho přítomnost nikdy nikde nebyla úplně náhodná,“ dodala už klidně.
„Cože?“
„Pojďme už,“ táhla Karla z nejhoršího chumlu.
Když se vzdálili na doslech lidského hlasu, nedalo jim to a ještě se
ohledli. Eva by se za to nejraději propadla. Pohledy se na vteřinu střetly a nebylo ani pro jednoho úniku. Dav jako by se sám rozestoupil.
„Ahoj Evo, co tady děláš?“ než dozněla otázka, sám si odpověděl
pohledem na Karla.
„Stejná otázka Bedřichu, co tady děláš? Ale neboj, nejsem ozvěna,“
řekla a přitáhla se ke Karlovi.
Všichni tři se usmáli, někteří trochu křečovitě.
„Tvůj smysl pro humor nepolevil ani tváří v tvář té hrůze,“ zvážněl
Bedřich, „co bych tu dělal? Šel jsem se večer projít a narazím na
tohle.“
Karel se už nadechoval k výsměchu za lítost nad tou drobnou výhrou
alespoň přírodního živlu nad materialisticko-dialektickým učením, ale
Eva chtěla předejít hrozícímu sporu.
„Ty ses přestěhoval?“
„Ne, proč bych měl?“
„Tedy noční procházka z Libně?“
Bedřich zrudnul, což v magickém světle z lamp, plamenů a odrazů
výstražných majáků jen přidalo na pekelné atmosféře: „Tvůj sarkastický humor byla jedna z mnoha věcí, kterou jsem nebyl ochoten snášet
ani tenkrát, a můžu tě ubezpečit, že jsem se moc nezměnil. Přeji vám
hezký večer.“
Otočil se a v mžiku se rozplynul v davu. A zdálo se, že plameny
v dálce tímto gestem znovu nabraly na síle.
„Tak si vezmi vědro a běž jim pomáhat, ty soudruhu,“ zapojil se konečně Karel do rozhovoru.
„Nech toho, na hrdinství jsou jiný chvíle.“
Ještě chvíli mlčky sledovali celé to ohňové divadlo, pak se naráz otočili a vyrazili k řece.
Ucítili chlad od řeky, noci už moc nezbývalo. Karel sundal svou vojenskou blůzu a beze slova ji přehodil Evě přes ramena.
„To je dobrý, jsem zvyklá.“
„Ale ne na průstřel levé plíce,“ zašťoural prstem v lehce ožehnuté
dírce v náprsní kapse, která se nyní na Evě nezvykle nadmula.
„Karle,“ řekla důrazně a ucukla, „nechovej se jako puberťák.“
[ 9 2 ]
„No dovol, jako puberťák?“ popadl ji za obě ramena, „tak ten by tě tu
už dávno zulíbal, neřkuli přehnul přes zábradlí nad řekou. A já jen
nemotorně pátrám po patroně vietkongu, kterou navíc nikdy nenajdu.“
„Nenajdeš, protože ta zůstala v srdci toho chudáka, co první vyfasoval
tuhle bundu.“
„A kde zůstalo tvoje srdce?“
„To myslíš jako že tam?“ mávla rukou zpátky k davu.
„Jak si s ním mohla něco mít? To opravdu nechápu.“
„Na hloupé otázky nemáme odpovědi a navíc pokud si pamatuji, když
chodil mezi nás k Bonapartovi, tak ti zas tak nevadil.“
„Vždycky to byl slizák.“
Eva se odvrátila. „Tohle já nemusím poslouchat, já o něm vím nejvíc.
A pak, nikdo nepochopí, jak mi tenkrát pomohl. Strejda byl v kriminále, byli jsme na tom hodně špatně, nepomohlo ani, když jsme se přejmenovali Loewy na Levé.“
„Promiň, o tom jsem nechtěl mluvit,“ otočil ji k sobě a pevně stiskl
v ramenou, „ale já si v životě fakt nepřeju nic jinýho, než být s tebou,
teda kromě toho, aby zmizeli bolševici,“
„No, vidíš a možná právě proto to musí přijít najednou.“
„Tak to je od tebe nefér, to musíš uznat.“
„To uznávám, ale skutečné důvody zase musíš uznat ty. Mám tě ráda,
Karle, ale teď nic víc,“ políbila ho lehce na tvář, „a taky si někdy přistřihni ty fousy.“
Karel ji sevřel v náručí.
„Auu, rozmačkáš mě. A pojďme dál, je mi zima.“
Šli přes Vltavu, po Hlávkově mostě, zašli k tenisovým kurtům i k zimnímu stadionu na Štvanici, vzpomněli si na dřevěné tribuny a nedělní
bruslení. Nakonec narazili na rozestavěnou magistrálu, která zde
nedávno uřízla kus budovy nádraží Těšnov. Z protějšího břehu řeky
bylo slyšet hasičské houkačky.
„A zde by zase nejásal pan architekt Schlimp, vidět tuhle amputaci,“
ulevil si Karel.
„Dneska mi to fakt připomíná exkurzi kroužku přátel architektů. Odpoledne už bych mohla skládat zkoušku.“
„Rychle si udělej všechny zkoušky, protože oni to tu jednou všechno
zbourají. Tohle torzo nádražní budovy taky.“ Karel si přihnul z lahve.
„Nepřeháněj, to by už udělali najednou, tenhle kus tu už zůstane,
vždyť je to chráněná památka. Nebuď takovej pesimista. Podívej, nad
Žižkovem už svítá, tma je pryč a tyhle komunisti taky musí jednou
zmizet ze světa.“
[ 9 3 ]
„Ale kdy Evi, kdy? Jak dlouho to ještě potrvá?“
„No hned to asi nebude, ale jednou, třeba až z nebe padne peklo na
zem, tak to smete s sebou všechny komouše.“
Karel se upřeně zahleděl k Vltavě. Jazyk se mu trochu motal.
„A pak budeme spolu, jo? Až spadne peklo z nebe a oni zmizej.“
„Jo.“
„Až z nebe bude padat peklo?“
„Jo.“
„Slibuješ?“
„No jo.“
„Přísaháš?“
„Co ses zbláznil, prosím tě? Už radši nepij!“
„Tak se otoč!“
Stála před ním bez hnutí.
„No neboj, jen se otoč, Evo Lotová.“
Obrátila se pomalu k řece. Na rozednívající se obloze se vznášely černé
ohořelé papíry a houpavým letem přistávaly v karlínských ulicích.
Ukázka z detektivní novely.
[ 9 4 ]
PAVEL R AKUŠAN
*1964
...potřebuju aby to režíroval.
Znám jeho práci. Věřím mu.
Mně nevěříš?
[ 9 5 ]
V tom to není.
Jenom cítím, že
s ním by se mi lépe
spolupracovalo.
To je jako dům, od kterého
mají jeho obyvatelé klíče.
Když je někdo zamkne
zvenčí, stane se vězením
a oni vězni.
[ 9 6 ]
Já jsem jediný, kdo dokáže
tenhle kus režírovat!
Poslyš, vím že pro tebe
tonhle hodně znamená. Můžeš
dostat taky dobrý místo.
Ale chci tuhle věc dělat s ním.
Snaž se to, prosím tě, pochopit!
[ 9 7 ]
Vím, že bychom to spolu
dobře uměli...
Ty neumíš ani...
...řídit křižovatku.
[ 9 8 ]
No nevím.
Řídit křižovatku
vyžaduje jistou
dávku zručnosti.
Jak je ti?
Cože?
[ 9 9 ]
No, jak se cítíš?
[ 1 0 0 ]
Docela mizerně. Proč?
A jak se cítíte vy?
[ 1 0 1 ]
Muži hřeší egoismem,
ale ženy egocentrismem.
Svému osudu
člověk neuteče.
[ 1 0 2 ]
To je komplex
sociální
ne intelektuální.
Na tohle arciď není snadná odpověď. Pokud ovšem hovoříme
o lidské podstatě není sporu, že v každém by se dali najít stopy
padlého anděla. Celá lidská podstata se ale už bohužel natolik
podřídila zákonům krutosti, nezbytnosti, lži, podlosti, násilí, že
tam prakticky nic lidského nezbylo. V zásadě však nevěřím,
že člověk, který přichází na svět, si s sebou už nezbytně
přináší prokletí svého původu.
Keci, jenom keci.
Muži jsou zbabělci!
Stejně má takovou
vyblitou barvu.
Eeeee...
Humor? To je sebeláska!
[ 1 0 3 ]
Pane Bože, ..ty by ses beze mně mohl
klidně obejít, ale já bez tebe...
Tak si to tak neber.
Jedeme v to všichni
[ 1 0 4 ]
No a co?
Takže nerozhodně?
Jedna jedna?
Je to pravda!
To se ovšem
hrozně pleteš.
[ 1 0 5 ]
Je to horší.
Nula nula.
Sbohem.
[ 1 0 6 ]
P ETR K MENT
S OUMRAK
*1978
ČÍNSKÉHO ALCHYMIST Y
Mladá Evropanka se nahnula nad vitrínu a se zájmem si prohlížela
exponáty. Pod sklem, seřazeny v pravidelných odstupech, se předváděly zlomené ujgurské a tchangské meče, malá pečetidla z jadeitu a útržky starodávných vojenských map. Archeologické popisky v čínštině jí
zřejmě potíže nečinily. Exoticky nešikmé oči kmitaly mezi vitrínou
a poznámkovým blokem zaplněným zápisky v jednom z těch nesmyslných evropských jazyků. Kdybychom vynechali přísně se tvářícího hlídače v montérkově modré uniformě, měla by celý sál pro sebe. Starý
Číňan si posunul stoličku, aby si cizinku lépe prohlédl. Nestává se
každý den, aby do sbírek ústavu pustili cizince. A k tomu ještě ženu
a tak mladou! Jak tomu jen může rozumět? Já tady dřepím od kulturní
revoluce a vůbec se v tom nevyznám, pomyslel si znepokojeně.
Dívka končila. Naposledy pečlivě překontrolovala poznámky
a zaklapla blok. Přehodila přes rameno bílou sportovní kabelu napěchovanou knihami a papíry a rázně vykročila ke dveřím. Hlídač si dolil
čaj do zeleného šálku a vytáhl z kapsy krabičku cigaret. Zůstane ve
sbírkách úplně sám, a tak si konečně může zakouřit. Dívka došla ke
dveřím, ohlédla se a usmála směrem k vrásčitému Číňanovi zahalenému do čajového a tabákového dýmu.
„Na shledanou,“ zašvitořila mandarínštinou se strašlivým přízvukem.
Staroch sice příliš nerozuměl, ale zahučel po svém to samé. Počkal, až
za ní zaklapnou dveře, a zvedl se z trojnožky. Šouravým krokem se přesunul na druhý konec sálu k telefonu a zvedl masivní černé sluchátko.
Telefonista na druhém konci se dozvěděl, že tam byla hodinu a deset
minut, prohlížela si vitrínu č. 9 s exponáty z dob ujgurské říše ze šestého až desátého století a psala si poznámky. Nefotografovala nic.
Poté, co mladá žena opustila ústavní sbírky, zamířila spoře osvětlenou chodbou po schodech vzhůru. Tam, kde předpokládala ředitelskou
kancelář. Nevzhledný archeologický ústav toho dne působil obzvlášť
odpudivě. K celkové pochmurnosti přispívaly nástěnky s opadanými
rudými znaky a vybledlými výstřižky z budovatelských časopisů, kolem
kterých kráčela k řediteli. Zaklepala na poškrábané dveře a vstoupila
do pracovny, dá-li se tak nazvat cela třikrát dva metry vytopená tak
maximálně na deset stupňů. Není se proto čemu divit, že Irena – tak
[ 1 0 7 ]
se dívka jmenuje - neviděla žádný důvod k tomu, aby se v ústavu zdržovala déle, než je nezbytně nutné. Stejně je tu nejspíš na každém
kroku hlídaná. Jenom ještě prohodit pár vřelých slov díků a pryč.
Ředitel, doktor Li, byl za ně a především za Irenin odchod upřímně
vděčný, neboť cizinec vždy přináší byrokratické problémy a papírování. Jakmile proto evropská návštěvnice vstoupila do kanceláře, nasadil
kamennou grimasu a přistrčil před ni prázdný formulář. Cizinka
poslušně zasedla k protějšímu stolu. Spartánská dřevěná židle ostatně
ani nevybízela k delšímu rozhovoru, a proto začala rychle vyplňovat
kolonky. Prošedivělý Číňan ji mlčky pozoroval. Když skončila, obřadně
od ní přijal popsaný blanket. Zkontroloval jej a optal se oficiálním
tónem: „Naplnila návštěva ústavu vaše představy?“
„Našla jsem všechno, co jsem potřebovala,“ odpověděla Irena co nejobecněji, jen aby rozhovor rychle ukončila.
„Zajímají vás naše sbírky jako celek, nebo hledáte něco konkrétního?“ zabodl jí inkvizitor kamenný pohled mezi oči.
„Jako celek,“ zalhala a sotva patrně se zarděla. Lež však byla na místě,
protože se jí nechtělo řediteli vysvětlovat, že si nutně potřebuje opsat
pečetní znaky čtyř císařských generálů, kteří tudy v osmém století ustupovali před stepními kočovníky. V žádném z velkých muzeí v samotném
Pekingu po nich není ani stopy. Ani ve zdejším, skromném muzeu autonomní oblasti Sin-ťiang je nemají, a proto podstoupila týdenní kolečko
po úřadech, aby si vymohla hodinovou návštěvu v této betonové krychli.
Doktor Li však věděl svoje. Protřelého vyznavače Konfuciova učení,
komunistu jen pro forma, poslaného za trest na doživotí do zapadákova na okraji Číny, přece nemohla tato dívenka vodit za nos. Moc rád
by věděl, co tu vlastně pohledává. Jestli si myslí, že udělá objev
v Tokmě, nejpodezřelejší lokalitě v Ujgursku, tak se plete. Opět zkombinoval Čangovo hlášení před pěti minutami s informacemi z podrobné
zprávy, která návštěvnici provázela (a že je to pořádně tlustý fascikl).
Rozhodl se ji od návštěvy Tokmy odradit. V tom údolí se může stát
všelicos. Někdo si po návratu nepamatoval nic, jiní se nevrátili vůbec.
Nasadil proto vemlouvavý hlas: „Obdržel jsem zprávu, že se zajímáte
také o Tokmu. V našem ústavu však o ní žádné další materiály nenaleznete. A v terénu se nacházejí jen bezvýznamné vykopávky. To málo,
co jsme tam od padesátých let našli, je v Pekingu.“
Irena zareagovala ještě o poznání vyhýbavěji. Váží si jeho rad, ale
o návštěvě lokality už bylo rozhodnuto na vyšších místech. To zapůsobilo. Ředitel si nebude přidělávat starosti se zbytečným ověřováním a připomínáním se u nadřízených. Pustili ji tam a on má svých průšvihů
[ 1 0 8 ]
dost. Vytáhl ze stolu pas a otevřel ho na první stránce, jako by chtěl
zkontrolovat, zda je to skutečně ten pravý. Zamyšlen přelétl zrakem
hlavní údaje: Surname, Name, Nationality: Zvarova, Irena, Czechoslovakia. Mlčky jí ho vrátil. Držitelka pasu mu poděkovala a zvedla se
k odchodu. Číňan se uklonil a lehce ironicky jí popřál příjemný zbytek
pobytu v Urumči. Přestože Irena čínsky čte a obstojně se domluví,
jemné nuance jazyka a ironické podtexty jí prozatím činí problémy. Stejně jako si zvyknout na všudypřítomný suchý vítr stepního města. Je tady
čtrnáct dní a ze všeho nejvíc si přeje odjet kamkoli, kde to tolik nefouká.
Vyšla před budovu a vítr se jí zabodl do tváře. Raději by snesla
sníh a mráz, než tyhle prachové bouře provázené neodmyslitelnou
špínou. Rychle si až ke krku dopnula červenou péřovku a přeběhla
ulici. Širokou záplatovanou třídu pokrývaly kaluže, památka na včerejší deštík. Už je duben, to to letí. Sluneční paprsky odražené od
mokrého asfaltu a kontrastující s temnými sbírkami archeologického
ústavu ji na okamžik oslepily. Zůstala nešikovně stát uprostřed chodníku. Kolemjdoucí, většinou oblečeni do montérkové či blízkých
odstínů modři, nedůvěřivě zašilhali na cizokrajný element. I dva čínští vojáci v oprané výstroji se za ní ohlédli. Ale co se budou obtěžovat kontrolou dokladů. Mají dost svých starostí s udržením klidu ve
městě i v provincii.
Irena se rozkoukala, v chůzi se otočila po několika domovních průčelích, až nakonec našla známou otřískanou jídelnu vyplňující přízemí patrového paneláčku. Uvnitř vysedávali kromě jednoho Ujgura samí
Číňané. Už v časných hodinách ranních se seskupili okolo nějakých dvaceti umakartových stolků na tenkých nožkách a k odchodu se očividně
neměli. Jakmile vstoupila, mnoho párů šikmých očí k ní zvědavě vzhlédlo. Jejich jídelní hůlky zůstaly trčet ve vzduchu jak v pozastaveném
filmu. Vzápětí si uvědomili, že cizinku už znají a scéna znovu ožila.
Irena si na podobné situace dávno zvykla. Nepřestala se usmívat a s přehledem podrbala za ušima Ujgurova malamuta roztaženého na podlaze.
Pes se zvedl, otřepal a poodešel na opačnou stranu pánovy židle.
Asi bude dost xenofobní, zažertovala v duchu dívka a mrkla na stolek za sloupem. To je divné, Marcel tu není... Ale vrzající dveře se vzápětí otevřou znovu. Irenin společník a trochu také idol posledních
týdnů vchází do jídelny. Domorodci registrují i jeho, ale hned se
nevzrušeně vrací ke svým čajovým šálkům, nudlím a skopovému: toho
už přece taky známe. Patří k té holce a nejspíš tady mají schůzku.
Marcel s Irenou se usadili za stejný stolek jako předtím. Ovinula je
pára od velikého kuchyňského kotle vytvářející v místnosti příjemné
[ 1 0 9 ]
klima. Teplé a vlhké. Oba se vysvlékli do svetrů a počkali, až tlustá
Číňanka přinese další čaj.
Pobyt ve větrem bičované stepi přináší nesporně více problémů ženě
než muži. Dvaadvacetiletá dívka se tu za dva týdny opálila a její mladistvá tvář zůstala hladká pouze díky pravidelnému nanášení nivey.
Třikrát denně a ještě ani jednou nevynechala. Ze všech věcí, které nosí
po kapsách, je pleťový krém tou nejnezbytnější. Ale ty vlasy!
V tom vichru nevydržím učesaná ani deset minut, pomyslela si
a prohlédla se v zrcátku. Rovné vlasy sahající k ramenům z ní v civilizovanějších podmínkách činí pikantní brunetku.
Ale teď vypadám jako jezinka, dokončila smutnou úvahu. Pohledem
zkontrolovala také jeho. Také se opálil, kontury obličeje zdrsněly, takže
u něj změna k lepšímu. Jen kdyby se jí také podařilo zjistit něco o jeho
myšlenkách a skutečných záměrech. Pokoušela se na to přijít pozorováním i rafinovanými otázkami, ale vždy narazila pouze na bariéru
lehkých úsměvů a neutrálních pohledů.
„Sorry, musel jsem se jít protáhnout na ulici... objevila jsi tam něco
zajímavýho?“ započal rozhovor.
„Mám to. Historicky podložený důkaz, že generál Jao skutečně žil,
bojoval tady a patrně i zemřel. Nejspíš padl v nějaký šarvátce s Ujgurama. Podívej, mám opis jeho pečetidla,“ ukázala mu náčrtek z muzea.
Marcel si pozorně prohlédl znaky. Všechny však rozluštit neuměl.
Ale nebyl z mužů, kteří nepřiznají chybu nebo neznalost. Ireně se to
na něm líbilo.
„Stojí tam, že Jao Ming-jü je císařský generál a správce palácové
zbrojnice,“ hladce přečetla text. „Jeho literární pseudonym je Poustevník
z Bambusového háje. Hmm, vznešený pan Jao byl současník Li Poa.“
Marcel souhlasně povytáhl koutky úst a rozprostřel na stolku podlepenou mapu města.
„Podívej, našel jsem ulici, kde bydlí Wang. Zítra se k němu vypravíme. Doufám, že bude souhlasit.“
Irena nic neříkala. Tušila, že řidiče přesvědčí.
Dopili čaj. Marcel vytáhl z kapsy hrst ušmudlaných bankovek a společně zamířili ke kase. Pokladník automaticky shrábl peníze, aniž by se
na jednoho z nich podíval.
Tady snad nikdo nechodí do práce, rozhlédla se Irena. Překvapilo ji,
že Číňané stále vysedávají na svých místech a nemají se k odchodu.
Že se to tu nepoloží jako u nás? Ale vzápětí si vzpomněla na všudypřítomné vojenské kontroly a loňský červnový masakr na Tchien-an-men.
Ne, v Číně se režim nezhroutí nikdy.
[ 1 1 0 ]
Z politických úvah ji necitlivě vytrhlo zavrčení malamuta, kterému se
pro změnu cosi nelíbilo na Marcelovi. Jeho majitel vrhl na odcházející
omlouvavý pohled. Zdejší obyvatelé si už na Ujgurovu výstřednost procházky se psem – zvykli. Ale co si pomyslí cizinci, navíc když na
ně pes vrčí? Jsou to přece hosté a správný muslim se k nim má chovat
vlídně a vstřícně. Pes však pánův názor nesdílel (byl ovlivněn ateistickou ideologií či tušil něčí zlé úmysly?) a vrčet nepřestával. Marcel ho
okázale ignoroval a otevřel dveře. Vyšli do prachu. Od okna se zvedla
žena středního věku. Elegantní chůzí proplula mezi obsypanými stolky
a následovala mladé cizince.
Nyní se Vám musím, vážený čtenáři, omluvit za nepatrné intermezzo.
Přenesme se na chvilku se do jiného času a prostoru. Ostatně, setkáme
se s oběma neprodleně zas. Nechme je prodrat se davem, za dvěma
nárožími vejít do hotýlku, usednout do rozvrzaného křesla a u čaje
popřemýšlet o domově a minulosti. Irena zavírá oči a přenáší se
o dobrý půlrok zpět, do Prahy zmítané předrevoluční atmosférou.
Listopad ťuká na dveře a dosavadní svět jedné studentky se začíná
povážlivě otřásat v základech...
Toho posledního říjnového dne zrovna odcházela z fakulty. Nasadila
loudavou chůzi; do schůzky s Magdou zbývalo ještě dost času. Mokrá
dlažba v Kaprovce vrhala na kolemjdoucí odlesky pouličních lamp
a Ireně se v hlavě proplétaly myšlenky na cestu do Sin-ťiangu, čínské
výboje v 8. století a mámino kázání o nevhodnosti ranních příchodů,
když se na ulicích skoro střílí. Možná to jen bylo v jiném pořadí. Na Patrikovy verše momentálně místa nezbývalo. Je to necelý půlrok, ale teď jí
to připadá, jako by se to odehrálo v jiné císařské éře. Copak asi Patrik
dělá? Snažil se ji sbalit snad celý rok, pravděpodobně byl zamilovaný, ale
příliš nesmělý. Kdoví, možná je to věkem. Marcel byl třeba v jednadvaceti stejný. S tím rozdílem, že určitě nepsal poezii. Závislost mezi citlivostí
mládenců a kvalitou jejich básniček by snad šla vyjádřit i matematicky.
Melicharova přednáška byla onoho dne výjimečná. Předchozí části
kurzu jí splývaly do řetězců letopočtů a výrazů dobyl, obsadil, ztratil,
okořeněných záživnějšími formami referátů na seminářích. Tehdy se
sice také nedozvěděla nic vzrušujícího, Jaromír však přednášel o místech, kde se nyní pohybuje. Možná tu ani on sám nikdy nebyl. I když
kdoví, jeho život je jedna velká černá díra. Mohl tu být. Pracoval přece
dlouhou dobu na ambasádě v Pekingu. Před kulturní revolucí, když
Mao kamarádil s Moskvou.
Soudruh docent vypnul projektor a zaklapl desky. Irena se chystala
vstřebat dnešní moudra v kantýně, avšak jen co se vysoukala z dlouhé
[ 1 1 1 ]
oprýskané lavice, odcházející Jaromír tiše požádal, aby se u něj zastavila. Zatvářil se, jako že jí chce říct něco ohromujícího, a vytratil se
z posluchárny. Dívka si přehodila baloňák přes ruku, vyšla na chodbu,
minula několik hloučků ohnivě diskutujících studentských radikálů
a sestoupila do přízemí. Po nezbytné kávě na turecký způsob vyšla
z budovy a zamířila k Jaromírově sluji, do Celetné. Přestože do sedmnáctého listopadu ještě pár týdnů zbývalo, skupinky studentů se shromáždily také na chodníku před vchodem do metra. Revoluce už visí ve
vzduchu. Scéna se tu často opakuje, ale přihlížející jsou pokaždé jiní.
Někteří vytvářejí zajímavé kontrasty. Třeba ten černovlasý elegán opřený o zábradlí a zahloubaný do... fuj, Rudého práva. Nebo západoněmečtí turisté coby lovci snímků ze světa za oponou.
Před Jaromírovou pracovnou pro jistotu zrekapitulovala odpovědi na
všetečné otázky týkající se diplomové práce a zaklepala.
„Vstupte,“ ozval se neutrální baryton.
Otevřela masivní dveře s cedulkou ‚Doc. PhDr. Jaromír Melichar,
CSc.’ a vešla.
Stál u okna a zamyšleně sledoval podrážděné dění na ulici. Šachisté myslí
dlouho, několik tahů dopředu a Jaromír v tomto ohledu není výjimkou. Zaujatě ho pozorovala. Musela uznat, že některým studentkám může stále imponovat. Proplešatělý, vždy pečlivě ostříhán, s krátce zastřiženým prošedivělým
plnovousem, oblečený v tmavém roláku a elegantním saku. Věk se na něm
podepsal, ale dokáže z toho těžit. Udržuje se v kondici tenisem... ale hraje
ho s ortodoxníma komunistama. Soudruh docent bude zkrátka vždy dělat
to, co je dobré pro soudruha docenta, o tom už se několikrát přesvědčila.
Stárnoucí oportunista se konečně rozhodl. Usedl za psací stůl s neuvěřitelným nepořádkem a Irena se ponořila do křesla pro hosty.
„Dnes ráno mi přišlo vyjádření z ministerstva. Žádost se schvaluje,“
oznámil jí suše a pokračoval: „Máme už i letenky na sedmého listopadu.“
„To je už za týden,“ pronesla hlasem, kterým mu dávalo najevo, že si
to neuvědomil.
„Já vím, ale snad vám, milá Ireno, nemusím vysvětlovat, že žádost
musela projít schvalováním a ověřováním na tolika místech, že do
poslední chvíle nebylo nic jisté.“
„Ale já jsem to nečekala tak brzo. A co kdybych třeba měla nějaké
rodinné komplikace?“
„Pokud vím, rodina žádné komplikace nemá. Mimochodem, tato stáž
je velmi důležitá pro vaši budoucí vědeckou kariéru. Nechci vám nic
přikazovat, ale shledávám v tom pouze výhody.“ Jaromír propletl prsty
a podepřel jimi bradu. Očekával Ireninu reakci.
[ 1 1 2 ]
Byla spontánní: „Ale do toho ještě můžou mluvit rodiče. Představte si, co
mi řeknou, když jim suše oznámím, že za pár dní letím do Mongolska?“
„Ne do Mongolska, ale do Číny,“ opravil ji. „Ještě jsem to pozměnil.
Z výzkumných důvodů. Našel jsem kdysi v Pekingu zajímavou archeologickou zprávu. Vyplývá z ní, že v jisté lokalitě severně od Urumči, právě
poblíž mongolských hranic, může být cosi velmi interesantního. Je třeba
jet do Sin-ťiangu, ne do Mongolska,“ dodal jakoby se nechumelilo.
Irena se rezignovaně opřela. Čína je její celoživotní sen, ale mohl se
jí splnit jiným způsobem. A proč se Melichar vyjadřuje tak tajemně?
To chce napínat její zvědavost?
„Říkal jste, že máte letenky,“ vzpomněla si. „To poletím ještě
s někým?“
Jaromír si zapálil. „Takže souhlasíte?“
„Jak vidíte.“
„To jsem chtěl slyšet. Teď můžu mluvit otevřeněji,“ vyfoukl zlehka
obláček dýmu a pokračoval: „Ještě s někým, jinak by to nešlo. Politická
situace, chápejte. Ostatně jsem celkem rád, že budete do konce letního
semestru pryč. Byl bych nerad, kdybyste se tu do něčeho zapletla.
Životní zkušenosti mi říkají, že ani milovaný Gorbačov to tak nenechá
a že může dojít na bajonety.“
„Na co?“ zděsila se romanticky založená dívka.
„Já jsem řekl na bajonety? Beru zpět. Čtu teď knihu o Pařížské komuně a nějak mi to vytanulo na mysli.“
Kombinuje až moc, začíná mu přeskakovat, pomyslela si Irena.
„Vraťme se k tématu. Studovat v Pekingu budete sama, pochopitelně.
Ale do Urumči vás doprovodí jeden pán. Má tam taky své zájmy. Vás
se to týkat nebude, ale...“
„Ale?“
Soudruh docent neodpověděl. „Máte čas zítra ve dvě? Stavte se
u mě, probereme praktičtější záležitosti,“ ukončil rozhovor a zadíval se
na hodinky.
„Mám další schůzku, takže mě, prosím, omluvte.“
Irena se zvedla z ušáku a vyšla z pracovny. Jakmile za sebou zavřela
dveře, aroma drahé kolínské kombinované s cigaretovým kouřem
vystřídala zatuchlost univerzitní chodby. A za rohem se mihl stín. Nepřekvapilo ji to. K Melicharovi to jaksi patří.
Večer, po přednáškovém maratonu, zapadla s Magdou do kina. Děj
příliš nevnímala, mozkem jí stále prolétaly dnešní zážitky. Rozhodla
se, že o cestě do Číny prozatím Magdě říkat nebude. Kdoví, jestli
vůbec překoná odpor doma.
[ 1 1 3 ]
Magda Irenu pozvala po filmu na gruzíňák a snažila se z ní vyloudit,
jak jsou daleko s Patrikem. Zajímá ji taky něco jiného? Ostatně Irena si
pořád myslí, že by s ním chtěla chodit sama a možná už se tak stalo, co
je pryč. Tehdy vysvětlila Magdě situaci i to, co si o Patrikovi myslí. Konverzace vyústila v rozpačité mlčení. Dívky dospěly k názoru, že je na
čase, aby se mladík vyjádřil. Protože chvilku nebylo o čem mluvit, rozhlížely se po zelené kinokavárně Ilusionu, zda neuvidí někoho známého.
Křesla a pohovky osvětlené decentními lampičkami byly obsazené neznámými lidmi. Baterie lahví u baru také nijak zajímavě nepůsobily. Nikde
nikdo... ale moment! Ten muž u baru se dívá jejich směrem. Dokonce se
usmívá. Zaregistrovaly to obě a s úsměvem se k sobě pootočily.
„Znáš ho?“
Zvláštní, když se na to Magda zeptala, Ireně připadlo, že ano. Ale
zaboha si nemohla vzpomenout odkud.
„A ty, Magdičko?“ zeptala se lišácky.
„Já taky ne. Fakt!“
„Takže lovec,“ zhodnotila situaci Irena.
„Ale nevypadá špatně. Všimla sis jeho tváře. Neslovanský, ba přímo
středomořský typ. Něco přes třicet. Že by cizinec?“ dokončila Magda
úvahu.
Irena pobaveně pootočila hlavou jeho směrem a zpět.
„Možná máš pravdu. Ještě aby se tak odhodlal. Ale ne, působíme
moc nepřístupně.“
„Ty působíš nepřístupně,“ zasmála se téměř hystericky Magda. „Až to
kluky odrazuje, jak je vidět na případu Patrika.“
Muž sklouzl z barové stoličky a urovnal si sako. Nonšalantně překonal vzdálenost mezi barem a stolkem, u nějž seděly dvě brunetky. Přistoupil k nim a sladkým hlasem pronesl k té nakrátko ostříhané:
„Dobrý večer, dámy, můžu si přisednout? U baru je to nepohodlné.“
Irena se udiveně podívala na Magdu a poté na něj. Zrozpačitěla, ale
po chvilce ji napadlo: „Proč ne?“
Muž usedl za stolek a širokým úsměvem prolomil ticho.
„Já jsem Marcel. Ahoj.“
Irena s Magdou mu oznámily jména a symbolicky podaly ruku.
„Asi vám to bude připadat divný, ale nepřised_ jsem si náhodou. Potřebuji se slečnou Irenou probrat několik důležitých záležitostí.“
A to se podívejme na Irenku. Rozhodně má vkus, tajnůstkářka,
pomyslela si Magda.
„Takže abych vás radši nechala o samotě. Stejně ještě něco mám,“
prohodila a vyplula ze sedačky. Irenin upřímný pohled ‚já s tím oprav[ 1 1 4 ]
du nemám nic společného' na ni v tu chvíli rozhodně nepůsobil věrohodně.
„Doufám, že jsem kamarádku neodradil,“ spustil omluvným tónem
Marcel.
„Nikoho jste neodradil, ona už prostě taková je,“ poněkud rozmrzele
odpověděla Irena. „Copak jste se mnou chtěl probrat? Doufám, že to
nebude nic šokujícího, protože dneska už toho bylo dost.“
„Jak se to vezme. Je to poměrně závažné pro mě i pro vás, nebo spíš pro
tebe,“ začal si s ní tykat. „Jde o to, že spolu strávíme nějaký čas v Číně.“
Irena na něj vyvalila oči. Marcel však o poznání oficiálněji pokračoval: „Mám na starosti kulturní styky se zeměmi Dálného východu
v jisté instituci. Mimochodem jsem kdysi studoval to, co ty. Měl jsem
jet s Melicharem, ale potom nastala změna a místo něj prý pojedeš ty.
No a dneska jsem se s tebou chtěl seznámit, abychom se trochu poznali. Vhodnou příležitost jsem našel až tady.“
„Tak to jste mě, nebo spíš to jsi mě, překvapil,“ přizpůsobila se tykání Irena. „A můžeš mi říct, proč teda nepojede Melichar?“
„To nevím. Třeba ti chce dát šanci podívat se za hranice.“
Ale Melichar přece od návratu z Pekingu v Číně už nebyl a že by se
mu tam nechtělo, je divný? To ne, v tom bude něco jinýho, pomyslela
si. Ale co?
Nastalo rozpačité ticho. Vůbec se neznali a proto tehdy Ireně ve
vyzvídání dalších informací zabraňoval ostych. Ale stejně... Přisedne si
k ní a zničehonic prohlásí, že příštích pár měsíců si musí zvyknout na
jeho přítomnost. Ale zase na druhou stranu, je to lepší, než kdyby se
seznámili až v letadle. Vypadá inteligentně, působí už trošku usedle,
ale rozhodně ne strejcovsky. A má zajímavou práci. Kdyby tu zůstala
Magda, bude už vědět taky všechno o rodinných poměrech a příjmech.
Nový muž v životě byl prostě hotová věc. Navíc jí připadal atraktivní. Už jen proto, že kontrastoval s koloušky Patrikova typu. Jak to říkala životem protřelá učitelka na piáno: „Pokud si můžeš vybrat, ať je ten
pán ohraničený a na tobě nezávislý. A pozor na extrémy – silácky
působící muži se při první příležitosti rozbrečí a romantici tě budou
citově vydírat sebevraždou.“
Éterem se rozezněl chraptivý Jandův hlas. Marcel se zaposlouchal do
prvních slov a příjemným hlasem konstatoval: „Petr Novák předtím mi
seděl víc. A řekl bych, že tobě taky.“
„Úplně vedle,“ zasmála se dívka. „Mám radši Simona a Garfunkela.
„Ale stejně bychom mohli změnil lokál. Nebo se kousek projít? Venku
je ještě celkem fajn,“ nechtěl to vzdát.
[ 1 1 5 ]
Irena se v duchu zasmála, protože počasí nestálo za nic už dobré tři
neděle. Dobrodružná žilka v ní však přece jen promluvila a na procházku přistoupila. Ale pouze po osvětlených hlavních ulicích. Z Ilusionu vystoupili na podzimní Vinohradskou. Na rohu postávali dva
uniformovaní muži. Jako by po vydatném deštíku vyrostli z rozvrácené
země. Reputace příslušníků nemohla být v té době horší. Dívce postačil
jediný pohled na uniformy a pendreky, aby familiární výlohy obchodů
a oprýskané fasády činžáků zapůsobily cize. Netečné pohledy prozrazovaly: tady jsme pány my a budeme navždy.
Pomalu kráčeli dolů k muzeu. Irena zaplašila chmurné myšlenky
a rozhodla se z Marcela přece jen něco dostat. Jak ale? Usmívá se tak
záhadně, může myslet na cokoliv.
„Říkal jsi, že se máme víc poznat. Ty toho o mě už asi budeš vědět
dost, ale já nevím nic...“
„V občance by sis přečetla: Marcel Turek, 1954, svobodný, státní
zaměstnanec. O rodičích, vlastně jen o otci lepší nemluvit. Jestli chceš
vědět něco dalšího, jsem k dispozici,“ řekl s jistotou, že na podrobnější
a intimnější věci se ptát nebude.
„A máš třeba rodinu?“ chtěla se ujistit.
„Ne. Žijeme s maminkou sami.“
Došli k metru a Marcel se rozloučil s tím, že se jistě brzy setkají oficiálně. Poté se víc zachumlal do kabátu a pomalu sestoupil do temného podchodu. Irena se ocitla u noční magistrály sama. Aby nevnímala
neosobní prostředí a hluk projíždějících aut, znovu se zamyslela nad
zážitky toho dne. Fakulta, Melicharova nabídka, Magda, ten švihák,
vlastně teď už Marcel, znovu fakulta a stop... hloučky studentů s vlajkami a ten elegán u nich - Marcel. No jasně. Celou dobu jí něco vrtalo
hlavou. Tytéž ojedinělé šediny, tentýž uhrančivý pohled a stejný kabát.
Musel ji sledovat celý den. Jak to, že si ho potom už nevšimla? Měla
přece ve zvyku pozorovat lidi. Ale přiznal přece, že s ní chtěl mluvit
celý den a nechal to až na večer. Bylo to zvláštní, ale rozhodla se to
považovat za nestandardní, leč originální způsob navazování kontaktů.
Oficiální setkání proběhlo hned nazítří v Melicharově pracovně
a bylo chladné. Z rozhovoru mezi Marcelem a soudruhem docentem
Irena ženskou intuicí vycítila, že ti dva se v lásce příliš nemají. Možná
nějaká nevyřešená averze z minula. Oba pečlivě volili slova a pozorovali se jako gladiátoři v aréně před prvním výpadem. Marcel v oslovení několikrát zdůraznil soudružské tykání a Jaromír se vyjadřoval tak
záhadně, že nerozuměla skoro ničemu. Snad jen to, že bude studovat
v čínském hlavním městě, a to pět měsíců po masakru studentů na
[ 1 1 6 ]
náměstí Nebeského klidu. Tamní vláda tudíž značně zpřísnila bezpečnostní opatření.
Marcel se temně rozloučil. Jaromír se z rozhovoru pár sekund mlčky
uklidňoval a poté vytáhl z desek velikou mapu. Zahleděli se do ní. Bujnou fantazií trpěla Irena už odmala, a tak se i tentokrát v hlavě promítla step a poušť, třepetající se pestrobarevné stužky na přilbicích
vojáků, ryk bubnů a činelů, odlesky zbraní a útočící mongolská či
ujgurská jízda. Měla se zkrátka narodit jako kluk. Naproti tomu Jaromír
topografické údaje vnímal v jejich původním smyslu. Modrá čárkovaná
klikatice je pro něj občasná řeka a hnědá čára je silnice nebo nezpevněná cesta, po níž se smýká jeho ukazovák na sever od Urumči. Tam
někde je ona lokalita. Irena se zvědavě naklonila blíž.
„Ze zprávy vyplývá, že máme co do činění s archeologickým materiálem značné hodnoty, který by v Československu stačil i na monografii,“
pronesl pedantským hlasem Jaromír a pokračoval: „Důležitější je však
historické pozadí, které jsem složil z písemných pramenů několika archivů za svého pobytu v Číně: začalo to v roce 770 za císaře Taj-cunga, kdy
byla vyslána trestná výprava proti Ujgurům. Barbaři přes všelijaké záruky ze své strany a tribut ze strany čínského Syna nebes stále přepadali
karavany směřující na západ, a proto se generalita rozhodla je příkladně
potrestat. Císař proti nim vyslal armádu, která sice nebyla příliš početná,
ale v jejím čele stáli hned čtyři generálové, což bylo tehdy neobvyklé.
Myslím, že božský Taj-cung se jich chtěl jednoduše zbavit za jejich intriky a jiné prohřešky na císařském dvoře. Ani by ho příliš nermoutilo,
kdyby barbaři jeho slabé vojsko poslali do pekel.“
Vida, občas to umí podat i lidsky, pomyslela si docentova diplomantka. „Proč vlastně generálové upadli v nemilost?“
„Tím se už dostáváme k jádru věci. Dva z nich za obyčejné milostné
pletky s dvorními dámami, třetí za svoji příchylnost k buddhismu,
který už tehdy začal pozbývat dřívější prestiže. Ale pro nás je nejdůležitější ten čtvrtý. Na rozdíl od prvních dvou prostopášníků byl generál
Jao Ming-jü obviněn z provozování černé magie. Trest však nepředstavoval hranici jako později ve středověké Evropě. Snad by mu černé
rejdy i tolerovali, kdyby se vládce neobával, že starý hodnostář chce
pro sebe použít něco, co dle jeho názoru patří pouze císaři. Neměl sice
důkazy, ale po paláci se šeptalo cosi o odvěkém snu každého smrtelníka – lektvaru nesmrtelnosti. Zvlášť v pomlouvačných palácových eunuších budila možnost nesmrtelnosti značné naděje.
Milý generál ve výslužbě proto musel svléci pohodlný hedvábný šat,
opustit své knihy a baňky a obléknout zbroj. Jak vyplývá právě z kroniky
[ 1 1 7 ]
císaře Taj-cunga, dosáhl Jao již věku pětasedmdesáti let, ale nevypadal
ani na padesát. Udržoval však styky s taoistickými mnichy z různých
klášterů, a tudíž se nikdo nedivil. Všichni vědí, že mniši se náramně
dobře vyznají ve výrobě všelijakých lektvarů, omlazujících prostředků,
jedech a nápojích lásky. Starý pán prý vlastnil jednu z největších okultních knihoven v Říši středu.“
Irena viděla, že vyprávění zdaleka nekončí a rozhodla se pro jistotu
psát stručné zápisky. Vyhrabala blok listů, vybrala ten nejméně popsaný a stručně si zaznamenala:
čínský generál Jao – výprava proti Ujgurům – lektvary – kamarád
Tao-mnichů.
Náhle si všimla, že na okraji čtverečkovaného papíru se nesměle
modrá malá noticka:
Patrik – 1. list. – 4 hod. – Klement.
„Císař dal vznešenému Jaovi na vybranou: výprava proti barbarům
nebo vězení (s možností pozdějšího zardoušení),“ pokračoval už Jaromír. „Generál si uvědomil, že skončil ještě dobře a uctivě panovníkovi
poděkoval za důvěru v jeho vojevůdcovské schopnosti. Poté, co s úklonou vycouval z trůnního sálu za posměšných pohledů eunuchů, zlikvidoval všechny důkazy proti sobě. Knihy rozdal svým mnišským
přátelům. Ale poznámky k poslední tinktuře, na níž pracoval řadu let,
si v raději vzal s sebou na výpravu.
Výprava probíhala zpočátku úspěšně. Na své si přišli především
první dva velitelé, kteří odloučeni od dvorních dam s povděkem kvitovali množství ujgurských otrokyň, které jim padly do rukou. Postupem času si však tito výtečníci začali klást otázky, co se stane po
jejich návratu na císařský dvůr. Do jejich úřadů jistě nastoupili jiní,
stejně čilí, kteří je zpět nepustí. A protože neměli potřebné charakterové vlastnosti, s lehkým srdcem nabídli své služby chánovi. Před
jednou z bitev se s ním setkali a vydali mu část kořisti. Ujgurskému
vládci to však nestačilo. Trval na tom, že chce pobít polovinu armády, neboť jeho bohatýři se touží vrátit do jurt s kořistí a důkazy své
mužnosti.“
Jaromír se napil minerálky a počkal, až Irena dopíše.
„Co bylo dál až do chvíle, kdy zbytky zdecimované výpravy doklopýtaly do údolí Tokma, se neví.“ Jaromír zabodl hrot plnícího pera do
mapy. „Je to zde. Vyschlé říční údolí, asi padesát kilometrů od mongolských hranic. Vím však, že se milý Jao dostal až tam a jednou přezimoval. Předpokládám, že to byla zima 771-772. Tento poslední pramen
je nejzajímavější, půjčím vám ho s sebou.“
[ 1 1 8 ]
Historický výklad skončil, aby následoval praktičtější dovětek: „Údolí
je podle archeologů poměrně rozsáhlé a navíc si nemyslím, že by
v polovině padesátých let provedli průzkum nějak důkladně. Tehdy
měl každý docela jiné starosti. Proto je vysoce pravděpodobné, že tam
ještě něco je. A já... my to potřebujeme.“
„Proč?“ vydechla posluchačka vtažená do děje.
„Slyšela jsi přece doktora Turka. A to je znalec,“ odpověděl s ironií,
kterou nepostřehla. „On si chudák myslí, že tam najde poklad.“
„No, já jsem vám ani moc nerozuměla,“ přiznala se.
Ó ty husičko, hloupá nejsi, ale musíš se ještě dlouho otrkávat, pomyslel si Melichar.
„Pro mě, nebo spíše pro vás, je důležitá vědecká stránka,“ vysvětlil jí.
„Ale vzpomeňte si na tu jeho strašnou větu. Má prý z informovaných
a důvěryhodných zdrojů zprávy o pravděpodobném výskytu nadpřirozených sil, které mohou přímo souviset s objevem světového významu
dalece přesahujícím hranice naší vědní disciplíny a tak dále, a tak
dále,“ napodobil Marcela. „Zkrátka chce udělat díru do světa.“
Irena si s hrůzou uvědomila, že podobných souvětí musí napsat
celou diplomovou práci. Soudruh docent však pro dnešek zanechal
sinologie. Oznámil jí datum a čas odletu do Pekingu a spoustu podrobností: půl roku na stáži v hlavním městě, intenzivní studium jazyka
a návštěva údolí Tokma. To poslední určitě s dr. Turkem.
Bude toho mezi nimi víc, pomyslela si o vztahu obou mužů, když
rychlou chůzí kráčela ke Klementinu. Mrholilo a začínalo se stmívat.
Nejlepší čas to opustit a vydat se do daleka.
Nádvoří Klementina působilo ponuře jako vždy. V ovzduší se převaloval počínající zimní smog smíchaný s uhelným dýmem z okolních
domů. Překvapilo ji ticho, nezvyklé v jinak frekventované hodině. Pod
jednou z lamp, ozářen nažloutlým světlem, podupával dlouhovlasý mladík v džínové bundě. Irena zkontrolovala čas a zamířila k němu. Ach
jo, je už půl pátý, ještě se nastydne.
Znenadání se zpoza rohu vynořily čísi ruce a zakryly jí oči. Irenin
výkřik se rozlehl areálem. Vzápětí se do něj přimíchal Patrikův smích
a první slova omluv.
„No to se ti teda povedlo! Máš ještě další infantilní nápady?“
„Promiň, ale čekám tu už tři čtvrtě hodiny a začal jsem se nudit.“
Irena se postupně uklidnila a otočila hlavu k lampě. Mladík v džínové bundě už byl pryč. Ještě trochu rozrušená se obrátila k tomu správnému. Patrik si z obličeje odhrnul vlasy a v dívce se promíchaly
emoce. Objevila se středně velká boule a šrám přes levou tvář. V tu
[ 1 1 9 ]
chvíli se na něj už nemohla zlobit. Má to přece z demonstrace z osmadvacátého. A teď mu ještě řekne, že bude přes půl roku pryč. Uvědomila si, že k němu cítí lítost. Ale... bude vůbec k někomu cítit lásku?
A ke komu?
„Mám pro tebe tu kazetu. Je to ‚Frankie goes to Hollywood‘,“ podal jí
plastovou krabičku. „A prosím, prosím o nějaký zápisky z přednášek.
Nemám teď čas na ně chodit,“ zažertoval.
„Dík. Ale přednášky s sebou nemám. Půjčím ti je zejtra.“ Společně
pak zamířili k řece.
Teď, po měsících odloučení, už Irena vzpomíná na poslední schůzku
s Patrikem v dobrém. Ovšem tehdejší mladíkova reakce neměla daleko
k výčitkám a scénám. Navzdory tomu, že se od té doby v jejím životě
odehrálo mnoho zásadních událostí, má ještě v živé paměti, jak špacírovali po nábřeží, krmili labutě a ona mu přitom jakoby nic sdělila, že
za týden odletí studovat na druhý konec světa. Nečekala radostné
výkřiky, ale výčitky typu ‚mohla jsi mi to říct dřív‘ nebo ‚tušil jsem, že
ke mně nic necítíš‘ (což uhodl správně) ji překvapily. Vždyť spolu
přece nechodili, to si jen on namlouval. Žárlil, a to, představte si,
mimo jiné na doc. Melichara. Přestože by za takovou kombinaci
zasloužil pár facek, zalichotilo jí to. Byla tehdy ráda, že je do ní alespoň trochu zamilovaný, vzpomíná si dobře. Jen to neuměl dát najevo.
Skýtal opravdu smutný pohled, když tam stál na studeném, kamenném
břehu Vltavy, promoklý, s nejčernějšími myšlenkami. Jen se vrhnout do
šedých vod.
Na okraj a pro všechny případy jí oznámil, že Melichar je ženatý.
Manželka sice emigrovala, ale on se s ní nerozvedl. Tímto sdělením se
už ztrapnil natolik, že mu to nezapomněla ani s odstupem času. Ale
tehdy si poprvé uvědomila, že její školitel má nahoře vroubek a nikam
ho nechtějí pouštět.
Ale co uděláme s mládencem, který má slzy na krajíčku? Musel na
tom být toho listopadového dne skutečně zle. A příští den, na dušičky,
od něj dostala posledních pár veršů. Bylo tam cosi o zesnulých citech
a z toho vyplývajícího nebezpečí do budoucna. Nic jí to neřeklo, ale
po několika měsících si uvědomuje, že ji do detailu vystihly. Tehdy
nemilovala nikoho.
Laskavý čtenář nechť mi nyní opět odpustí vsuvku. Zanechme naše
figurky přešlapovat na šachovnici, nad kterou tak rád hloubá docent
Melichar, a zahleďme se zpět do kroniky onoho bouřlivého roku. Čas
běžel jako o překot, jedna nebývalá změna střídala druhou, po celém
světě se hroutily režimy a železnou oponu už na mnoha místech pro[ 1 2 0 ]
žrala rez: v Maďarsku, Polsku, ve východním Německu. V mladé ženě
způsobily světové události a zvraty osobního života nepředstavitelný
zmatek. Země byla najednou roztočená ruleta, která se rozhodla
vymrštit malou kuličku do země draků, pagod a mandarínů. Události
to byly natolik zásadní, mohutné a nezadržitelné, že rezignovaně
sedne do letadla a nesnaží se nic ovlivnit. Nad bílými mraky zapřemýšlí o záhadném vojevůdci, který se ztratil v opuštěném údolí kdesi
pod Altajem. Ale to už předbíháme a váženému čtenáři se omlouvám,
že jej nyní, nepříliš citlivě, přenesu zpět do asijských stepí...
Dlouhé a neudržované jsou cesty po dubnových pláních. Vichr si
pohrává se zbytky tajícího sněhu a z dun blízké Gobi přináší lehký
žlutý písek. Severák? Těžko říct. Nadchází soumrak, obloha mění
barvu na sytě tmavomodrou a z dálky se přibližuje osamělý vůz. Sveřepě si proráží cestu z jedné části prázdnoty do druhé. Vítr je všudypřítomný a jen několik špinavých okének chrání tři cestující před
vysušením. Včera a předevčírem se trmáceli od slunka do slunka. Štěstí, vřeteno vrtkavé, jim prozatím přálo. První noc ulehli ke spánku ve
vyhřáté jurtě a druhou v polorozpadlé barabizně uprostřed prázdnoty.
Byli by za ni vděční i dnes. Nastává magická půlhodinka, v níž se na
nebesích rychle vystřídá žlutý disk s bílým a v podnebesí se vítr utiší.
Ani v noci už nemrzne, ale přece jen by se v dohledu mohlo objevit
jakékoliv stavení.
Tma se přitiskla ke stepi. Reflektory prorážejí temnotu a s každou
přibývající minutou se zvyšuje nervozita. Řidiči se nechce pokračovat
přes noc. Přibližuje se k místům, která nezná a bojí se o starý teréňák.
Opravovat motor nebo měnit pneumatiku je méně nepříjemné ve dne.
Ale přece už musejí být blízko! Bývalo tu několik táborů, jaké staví
Ujguři, kterým se nechce bydlet v panelovém Urumči. Žijí v jurtách,
starají se o koně a jaky a mají klid od kádrováků. Řidič Wang je sice
považuje za primitivy, ale v tuto denní dobu by se u nich velice rád
zastavil. Ubírá plyn, aby viděl kameny na ztrácející se cestě. Už se
dívá jen do tmy. Nedá se nic dělat, musí zastavit a oznámit pasažérům
tu nepříjemnou zprávu. Dnes se spí v autě. Anebo ne? Za mírným
návrším se objevuje pět šest kruhovitých jurt, které cestovatelům připadají jako dar dobrých duchů.
Vůz zastavil u jurt a jeho tři unavení pasažéři vystoupili. Jaké to bylo
překvapení pro ženy a děti kočovníků, když zjistili, že se u nich, na
okraji světa, zastavili návštěvníci z jeho druhého konce! Wang jim
vysvětluje lámanou ujgurštinou, že Evropané jsou archeologové, cestují
do Tokmy a potřebují přenocovat. Domorodci jeho posuňkům porozu[ 1 2 1 ]
měli. Typickým hrdelním jazykem se začínají dohadovat, u koho budou
hosté spát. Po několika minutách handrkování provázeného smíchem
vyhrál pochopitelně stařešina tábora. Je to vážený muž a má tři jurty.
Jednu pro sebe, druhou pro ženu a rodinu a třetí slouží jako skladiště.
Šťastný hostitel přistupuje k exotickým cizincům a za neustálého jednotvárného brebentění je postrkuje k dnešnímu nocležišti.
Po chvíli se do velké, reprezentativní jurty naskládal kromě těch
nejmenších celý tábor. Pro Irenu a Marcela – jistě jsi je, milý čtenáři,
dávno poznal - se návštěva stala zajímavou etnografickou exkurzí. Prohlížejí si koberce, staré cínové nádobí, stohy barevných pokrývek, ale
hlavní atrakcí se pochopitelně stávají oni. Jako by přiletěli z jiné planety!
Irena se obávala začátku rozhovoru. Bude někdo z nich mluvit čínsky? Stařešina těžko, ten už by se rozhovořil. Takže to zůstává na ní.
Zhluboka se nadechla a prohlásila co nejjednoduššími slovy, že jim
děkuje za pohoštění a nocleh. Toužebně očekávala, že se někdo chytí.
Pěti řadami sedících Ujgurů se však znovu rozezněl ten divný jazyk.
Jedna žena, či spíše dívka, se po chvilce zvedla a usadila se proti
Ireně. Stařešina zaujal místo na vedle nich a rozhovor mohl začít.
Řidiče Ujguři nezajímali. Jakmile si začali povídat, znuděně si přihnul rýžové kořalky z čutory a odešel do auta pro deky a spacáky. Nejprve znalecky okopal pneumatiky, a když zjistil, že jsou v pořádku,
trochu uvnitř poklidil. Vybral věci na spaní a ještě jednou se po kabině
rozhlédl. Na podlaze u zadního sedadla ležel podlouhlý lístek. Sebral
ho a pokusil se přečíst. Zas něco v té hrozné hatmatilce. Mají asi pětadvacet znaků a ty skládají za sebou do slov. Barbaři! Důležité ale je, že
slušně platí. Už se navozil tolik archeologů i zahraničních exkurzí, ale
tihle dva jsou fakt zvláštní. Moc nemluví, ani spolu. Co chtěj_ dělat
zrovna v tý díře... Ale za peníze, co mu ten chlápek dal bokem, by je
odvezl kamkoliv. Zavřel dveře a chvilku podumával, zda má zamknout.
Pak nad tím jen mávl rukou a vrátil se do jurty.
Zábava se rozproudila. Domorodci kladli jeden za druhým všetečné
otázky, mladá Ujgurka, stařešinova vnučka, nestačila překládat a Irena
odpovídat.
Ženy zajímající se především o rodinné poměry nakrmila osvědčenou
lží. Řekla, že jsou s Marcelem svoji a pracují v jednom podniku. Aby to
posluchači pochopili. Přistihla se, že si přeje, aby se první část splnila.
Vyptávání trvalo snad hodinu a obě mladé dívky, vypravěčka i tlumočnice, zatoužily po přestávce. Odvážnější otázky na politickou situaci
v Československu Irena zkonzultovala s Marcelem a odpověděla: „Taky
by mě zajímalo, co se u nás děje. Ale nebyli jsme doma půl roku.“
[ 1 2 2 ]
Měla toho už dost. Jedna lež a výmluva za druhou. Nemohla však
hostitele urazit, a proto s namáhaným úsměvem odpovídala, dokud stařešina sezení neukončil.
Ostatní odešli a v jurtě zůstali Irena s Marcelem, stařík s vnučkou
a řidič. Pustili se do připraveného jídla. Irena po předešlých zkušenostech raději vynechala kumys, zato se posmívala Marcelovi, že mu
kobylí mlíko teče po bradě. Když dopili, řekl stařík, že jim na noc přenechá tuto jurtu. Sám půjde spát k rodině. Ale ještě měl něco na srdci.
Vnučka překládala jeho slova: „Můj děd mi vykládal, že kdysi pásl
stáda blízko toho údolí. Přestože mu starší kladli na srdce, aby nesestupoval dolů, nepřekonal svoji zvědavost. Každý ho varoval, že údolí
je domovem zlých duchů, ale můj děd se ničeho nebál. Sjel dolů
k vyschlé řece, ale jeho kůň odmítl jít dál. Uvázal jej a šel pěšky. Ve
skalách bylo vidět několik vchodů do jeskyň a z jedné se valil rudý
dým. Vylezl ke vchodu a prodral se štiplavým dýmem dovnitř... Našli
ho až po třech dnech ležet ve stepi. Nic víc si nepamatoval a až do
konce jeho dnů ho nepřestaly sužovat zlé sny.“
Stařešina se odmlčel a pozoroval reakce posluchačů. Irena si vzpomněla, před čím ji varoval ředitel archeologického ústavu. Mírně se zachvěla.
Vyložila historku Marcelovi. Ale on jen prohlásil, že je to folklor. Řidič
proslov nevnímal vůbec, neboť klimbal s kulatou miskou kumysu v ruce.
„Jsme poctiví věřící a snad Alláh odpustil i těm, kteří mého děda přivedli ke starému šamanovi našeho národa, aby mu ulevil od nočních
můr. Vyvolávač duchů však poté začal trpět zlými sny také. Naše víra
nám ukládá věřit v jednoho boha, ale před mnoha a mnoha pokoleními byl svět plný dobrých i zlých duchů, kteří vyhledávali opuštěná
údolí, osamělé skály ve stepi a stromy. Stávalo se, že muže posedl zlý
duch a on zešílel nebo zemřel. V tom údolí je něco strašného. Vraťte
se, dokud jste živí a zdraví,“ dokončil stařík kamenným pohledem
varování. Poté se v doprovodu vnučky odebral na kutě.
Hosté si po zemi rozprostřeli vrstvy pokrývek a uchystali se ke spánku.
Marcel prohlásil, že to s kumysem přece jen přehnal a vyšel se nadýchat chladného vzduchu, či co. Řidič také přebral, ale byl zvyklý,
a proto pouze předal lístek z auta a zalezl pod deku. V tu ránu usnul.
Irena držela v ruce telegram. Ale nepatřil jí čili musel být Marcelův.
Zvědavost jí nedala, přiblížila blanket k petrolejové lampičce a přečetla jej:
existenci potvrdil M. – privezt roztok – na vydajich nezalezi – pres
hranice dipl. post.
A ještě pár písmen a číslic, které nestačila přečíst, protože těžký
plstěný závěs u vchodu se rozhrnul a Marcel se vrátil. Schovala lístek
[ 1 2 3 ]
do kapsy, položila se na improvizovanou tlustou matraci a vlezla do
spacáku. Pozorovala mladého muže, jak si prohlíží staré nádobí a prověřuje pevnost dřevěné konstrukce příbytku. Potom přenesl petrolejku
ke svému ležení a rozevřel knížku. Chvíli četl, ale když zaregistroval,
že dívka už leží se zavřenýma očima, lampu zhasl.
Irena usnout nemohla. Přemýšlela o smyslu telegramu, který jí padl
do rukou. Že by ten zcela absurdní lektvar skutečně existoval? Už si
potvrdila, že generál Jao je skutečná historická osobnost. Mohl třeba
nápoj nesmrtelnosti namíchat… Sice to je ulítlý, ale jak je vidět, je
o tom přesvědčeno víc lidí. A co s tím má Marcel vlastně společného?
Jemu je přece nějaká Melicharova monografie ukradená. Je na čase,
aby jí to už konečně řekl. Jenže... Pokaždé, když se ho zeptá, elegantně
se z otázky vyvlíkne.
„Spíš?“ zapředla noční konverzaci.
„Nemůžu usnout. Nechceš se ještě projít venku? Mraky jsou pryč
a svítí měsíc.“
To vypadalo nadějně, ale Ireně se už ven nechtělo. Vůně jarní stepi
pronikala dovnitř i přes tlustou vrstvu kůží, kterými byla jurta obepnutá. Můžou ji vnímat i zde. A také poslouchat podupávání bujných koní.
Řidiče naštěstí přidržuje v říši snů nějaké to promile a mladá žena
může v otázkách pokračovat.
„Slyšíš je? Začíná jaro a koníci se nemůžou udržet,“ zažertovala.
„To je fakt. Venku je nad nulou, voda nezamrzne a zejtra se můžeme
umejt.“
No to je zase téma. Je třeba ho usměrnit.
„Marceli...“
„Hm.“
„Proč tě vlastně Tokma tolik zajímá?“ zkusila to pro změnu přímo.
„Opravdu ti to mám říct?“
„Jo.“
„Pro mě je to především výlet.“
„A to si můžeš jen tak udělat výlet? A proč se nejedeš radši podívat
na čínskou zeď?“
„Už jsem ji viděl.“
„Fakt se ti vyplatí shánět povolení, mapy a utrácet za auto, aby ses
podíval do nejzapadlejší díry v Číně?“ nasměrovala ho, aby jí konečně
důvod prozradil.
A tak jí ho prozradil: „Chci být s tebou.“
Nerozumí si mozek s emocemi. Zvlášť s emocemi dvaadvacetileté
ženy, která uslyšela, co chtěla. Pochybnosti odlétly a byla ochotná mu
[ 1 2 4 ]
uvěřit cokoliv. Podivný telegram odplul kamsi pryč. Irena zabořila obličej do změti pestrobarevných pokrývek. Za okamžik se z nich znovu
vynořila, zavřela oči a pronesla do omamné tmy: „Já s tebou taky.“
A noc plynula. Časně z rána, jen co se pastevci vyšvihli do koňských
sedel, se vydali k údolí. Stařešina za nimi jen smutně kroutil hlavou.
V údolí je cosi očekává. Třebas jejich vlastní osud. Irena opírá hlavu
o Marcelovo rameno a nevnímá pohyby připomínající kymácení korábu na rozbouřeném moři. Další den se jen tak přehání životem.
K údolí se dotrmáceli po poledni. Proti původním představám podpořeným Ireninou romantickou obrazotvorností nestoupal odnikud pekelný dým a mezi skalami se neproháněli zlí ani dobří duchové. Spatřili
ryze přírodní výtvor vyhloubený řekou. Koryto se nyní, na jaře, zakalilo
vodou stékající z Altaje. Údolí připomíná ránu zakřivenou šavlí rozsekávající monotónní step. Klikatí se v délce několika kilometrů a na jeho
dně lze rozpoznat zbytky archeologických vykopávek. Zanechali auto
nad údolím a sešli k nim. Podivná tíseň se znenadání usadila na duši.
„No, není to zrovna příjemnej pocit. Jsme uprostřed ničeho a možná
tu straší,“ prolomila dívka mlčení.
„Alespoň nás nikdo nebude rušit. A duchové neexistujou,“ snažil se
ji Marcel uklidnit.
„To si povíme,“ zasýčkovala.
Přestože večer nemohla dlouho usnout, nedošlo k ničemu, co by
mohla mít na svědomí bytost nadpřirozená. Ale když se ráno vysoukala z dámského stanu, zjistila, že v ležení někdo byl. V zemi se rýsovaly
ostře ohraničené otisky koňských kopyt. Vylekalo ji to a otevřela Marcelův stan. Zmizel zároveň s čínským řidičem.
Holka z velkého města se ocitla sama uprostřed prázdnoty. Po okolí
se jen občas potulují kočovníci, ale je by raději na pomoc nepřivolávala. Poprvé v životě pocítila skutečný strach. Nejprve jí hlavou prolétalo
jedno fantastické vysvětlení za druhým, po několika minutách na ni
padla totální beznaděj. Ale střízlivé uvažování se jí za okamžik vrátilo.
Vzpomněla si na přednášky z marxismu-leninismu a ateistickou výchovu. Když neexistuje Bůh, nejsou ani duchové. Ale co se tedy stalo?
Třeba prostě jen vstali dřív a začali už někde kopat. Nebo chtějí nejdřív projít celé údolí. To bude ono. Je to tu veliké, proto nejsou
v dohledu. Pohlédla na horní hranu zařízlého údolí. Auto, odtud spíše
jen autíčko, stojí na svém místě. Koňské stopy nic neznamenají, mohly
tu být už včera, jen si jich nevšimla.
Pro jistotu zběžně prohledala Marcelův stan. Pod hromadou oblečení
nahmatala cosi těžkého. Vytáhla ruku a zjistila, že v ní drží kožené
[ 1 2 5 ]
pouzdro a v něm pistoli. No to je věc. Vynesla ji na světlo a vytáhla
z pouzdra. Víc než to, že Marcel má zbraň, ji překvapilo, že svírá
v ruce věc schopnou zabít jediným pohybem ukazováčku. A opět se
ozvala dobrodružná žilka. Nemyslela na to, že zbraň je ilegální. Že se
odtud sama nikdy nedostane, protože nenastartuje auto. Může jít hledat Marcela a když ji něco ohrozí, jednoduše to zastřelí. Ale jak? To
přece nemůže být těžké. Revolver to není, nemá bubínek. Takže se to
natahuje touhle páčkou. Nejdřív ale zjistíme, jestli opravdu střílí. Třeba
nějaký kámen. Míření pochopila inteligentní dívka také velice snadno.
Zmáčkla silně kohoutek. Cvak.
Nebude si nechávat nabitou pistoli pod hlavou, uvědomila si. Vběhla
do stanu. Začala přehrabávat mapy, dokumenty, výpisy z archivu. Za
chvilku z toho v kombinaci s oblečením vznikla v rohu značně různorodá hromada. To je smůla! Navíc si uvědomila, že to Marcel pozná.
Rozhodla se počkat. Nasnídala se, znovu si přečetla Melicharovy archivní zápisky o tom, jak odsud dva vojáci doklopýtali až ke Zdi a podali
raport o nešťastném konci výpravy. Stalo se to před více než dvanácti
sty lety… Když se dostala až sem, nebude tu jen tak zbůhdarma sedět!
Ještě jednou, trošku smutně, vzala do ruky pouzdro. Prohlídla si ho ze
všech stran. A na vnitřní straně našla kapsičku se zásobníkem.
Další bylo dílem okamžiku. Zarazila zásobník do pistole, natáhla ji,
oběma rukama pevně stiskla a zmáčkla kohoutek. Cvak. Pokus číslo
dvě nevyšel. Apaticky to zkusila ještě jednou. Dunivá rána se odrazila
od skalních stěn a kus vápence se rozletěl na spoustu ostrých střípků.
Maličko se zachvěla, ale velice jí to zalichotilo. Stejně jako když Patrik
nepříliš obratně naznačil, že ji miluje. Podařený výstřel s sebou však
nepřináší řešení problému, jak mu šetrně sdělit, že ona jeho ne.
Zasunuje zajištěnou pistoli do pouzdra a vydává se hledat ty dva
tuláky. Kterým směrem? Třeba po koňských stopách. Kolem zpola zasypaných archeologických rýh a jam a po velkých balvanech napadaných
ze strmých svahů. Nasává omamnou vůni heřmánku a jiné pestrobarevné flóry. Údolí se zaplaví květinami, když korytem proudí řeka.
Slunce nabývá na síle a blíží se poledne. Stále nikde nikdo. Sedá si na
kámen a odpočívá. Ještě dalších sto metrů. Cosi se objevilo na hranici
dohledu. Odhrnuje vlasy z očí a zaostří na malý bod v kilometrové
vzdálenosti. Vypadá to jako domek. Rychle obchází masivní dvoumetrový balvan. Dál už si pamatuje jen svalnatou ruku tisknoucí jí na obličej hadřík nasládlého pachu a syrovou zem.
Po událostech, nad nimiž zůstává technokratický rozum stát, se dívka
ocitla v jeskyni nad údolím. Kromě ní tu mlčky postávají dva ozbrojení
[ 1 2 6 ]
strážci. Irena systematicky prohlíží jejich obličejové rysy a pokouší se
z nich vyčíst, který mluví pravdu a který lže. Ale ani v jednom z nich
není vryto nic, co by vybočovalo z povahy muže středního věku
s minimálním vzděláním živícího se pasením dobytka. S nemalým přivýdělkem bokem ve zdejším údolí. Z opálených tváří na ni přísně hleděly čtyři páry očí. Nepříjemnou situaci dokreslovaly automatické
pušky opřené o zeď. Pro případ pokusu o útěk.
Jeden z nich vždycky mluví pravdu a druhý vždy lže. Každý hlídá
vchod do jedné místnosti, či spíše skalní sluje. V obou slojích se na
stole tyčí hliněný pohár s pochybným obsahem, který musí vypít. V jednom je nesmrtelnost, ve druhém smrt. Prý rychlá a bezbolestná. Strážci
vědí, co v pohárech je. Může se zeptat. Ale pouze jednou a jednoho.
Bude to něco s implikací. Když A tak B... Ne, v tom to není... Může
se zeptat jen jednou a musí do toho zahrnout to jejich lhaní i pravdomluvnost. Čím déle přemýšlí, tím víc se stresuje. Raději si na okamžik
odpočine. Stejně odtud neodejde, dokud se z jednoho poháru nenapije.
Události posledních hodin jsou tak neuvěřitelné. Znovu se musí přesvědčit, že to není sen. Není, hlídači i jeskyně jsou skuteční až příliš.
O tomhle jí tedy soudruh docent neřekl. A co asi udělal s Marcelem,
zděsila se znovu, avšak tolik jako dříve už rozhodně ne.
Lehátko, na němž se po hadříkové narkóze probrala, bylo měkké
a pohodlné. Stálo uprostřed místnosti zařízené v klasickém čínském
stylu. Prostorné, vzdušné a velmi elegantní. S vyřezávaným nábytkem,
kaligrafiemi na stěnách a rozměrnou klecí s poletujícími kanáry.
Sklouzla z lehátka a prohlédla si několik veršovaných kaligrafií. Znaky
jistě vrhla na papír energická ruka čínského literáta tchangského období. Ale co ten otisk pečetidla? Jao Ming-jü, císařský generál a správce
palácové zbrojnice. Alias Poustevník z Bambusového háje. To už přece
někde viděla! Začetla se do veršů. Archaický jazyk a erotický motiv.
Autor se pravděpodobně dlouho nudil v odloučení.
Bosky přešla po rákosové rohoži ke dveřím. Představu Ráje však
necitelně pokazily zamčené dveře. Několikrát jimi zalomcovala.
„Pán přijít hned,“ zazněl z druhé strany mizernou čínštinou hrubý
hlas.
Vrátila se k lehátku a zamyslela se nad situací. Najednou si uvědomila, že má na rameni zavěšeno něco těžkého. Pouzdro s pistolí samozřejmě. Ať už ji uspal kdokoliv, neobtěžoval se prohledat ženu. Ale co
teď? horečně zapřemýšlela. Kdoví, kolik jich tu je. Znovu na ni padla
tíseň a předcházející úvahy o střílení ji okamžitě opustily. Nesmí to
u ní najít. Ale kam s ní, zauvažovala, když tu se za dveřmi jako na
[ 1 2 7 ]
potvoru ozval šramot. Irena vhodila pouzdro do první skrýše, kterou
spatřila. Do objemné porcelánové vázy v rohu místnosti.
Průsvitné dveře se nehlučně rozevřely a doprostřed nakročila podivná postava. Muž, nijak vysoký. Vizáží Číňan. Co zaujalo na první
pohled, bylo nalíčení obličeje a maskování čímsi černým, nejspíše sazemi. Bílé vlasy mu volně spadaly na záda. Byl oblečen ve žlutém hedvábném plášti přepásaném modrou šerpou. Za ní meč s rukojetí
minimálně za šestimístnou částku počítáno v západoněmeckých markách. Samé perly a smaragdy.
Za zjevením z čínské mytologie vešel jeden z ujgurských strážců,
majitel onoho hlasu. Ukázal šokované dívce jedno z křesílek a direktivně zahučel: „Sednout!“
Zjevení šeptalo a ozbrojenec kladl otázky v čínštině.
„Jak ty se dovědět o tohle údolí,“ zapotil se Ujgur lingvistickým výkonem.
Irena si ho nevšímala. Civěla na Číňana a pokoušela se pochopit
neuvěřitelné. Tazatele to však z míry nevyvedlo. Kopl do jedné
z nožek ebenového křesílka.
„No?!“
„Zeptejte se v Pekingu. Na univerzitě a v archeologickém ústavu.
A co jste vlastně zač?“
„Otázku klást já,“ zamračil se Asiat.
Zjevení ho energicky zarazilo a hodilo před Irenu malou koženou
věc. Zvedla ji a zjistila, že je to legitimace. Marcelova! Když ji rozevřela, objevila se rudá hvězda, pavéza se lvem a třemi slovenskými plamínky a nápis ‚Státní bezpečnost'.
Takže Marcel... Ale to snad ne. Takovej hezkej kluk a estébák! Chvíli
tu odpudivou věc nevěřícně prohlížela. Poté zapracovala inteligence:
vždyť si to mohla uvědomit. Indicií spousta a ona věřila jen hloupému
srdci, které se tak rádo nechá oklamat.
Číňan znovu dlouze zašeptal a Ujgur pokračoval: „Pán se domnívat,
že rudá hvězda být znamení ďábla. Ale přesně neví. Vysvětli mu.“
„Rudá hvězda je symbol politické strany,“ prohodila Irena.
„Vysvětli symbol. Proč pět cípů a proč rudá?“ zlepšil se Ujgur.
„Pět cípů znamená pět kontinentů a rudá je barva revoluce,“ odříkala moudro z jakési brožury na vymývání mozků.
To Číňanovi stačilo. Strážce vykázal z místnosti a osaměl s podivnou
cizinkou. Pronesl srozumitelnou, i když archaickou řečí: „Nenechám ho
naživu. Nikoho, kdo chce zničit zavedený tisíciletý řád věcí. To by
nebylo rozumné!“
Irena se zděsila. Smrt si Marcel přece jen nezasloužil.
[ 1 2 8 ]
„Ale ty si můžeš vybrat. Vyrozuměl jsem, že jsi student. Za mých
časů museli být důvtipní, aby se mohli stát úředníky, psát si verše
a mít pohodlný život. Proto bude záležet jen na tobě. V jednom poháru je nesmrtelnost, ve druhém smrt. Kdo se splete, zemře rychle a nic
neucítí.“
Tak přece je to pravda! Vojevůdce Jao nejenže nezemřel, ale stojí před
ní. A to by znamenalo, že opravdu namíchal i lektvar nesmrtelnosti.
„Provádím pokusy raději ve skalách, protože zde by výbuch mohl zničit můj pavilon,“ pokračoval už orientální alchymista. „Dříve jsem měl
na bádání spoustu času, ale za posledních osmdesát let se o mě začalo
zajímat příliš mnoho lidí. Musel jsem najmout okolní Ujgury, aby hlídali mé soukromí. Za žold ve zlatě jsou zcela věrní a spolehliví.“
Vysvětlil Ireně pravidla hry se dvěma strážci a společně s Ujgurem ji
odvedl do jeskyně.
Čas v jeskyni se vlekl a dívku stále nic nenapadalo. Strážcům přinesli jídlo, ale Irena nedostala nic. Oba se začali cpát. Z toho ale také
nelze usoudit, kdo mluví pravdu a kdo lže. Leda, že by... Že by se
zeptala jednoho na druhého a zároveň na cestu? Jo, to by mohlo vyjít.
Pokud ovšem v obou číších není bolehlav. Počkala, až se oba opět
postaví ke svým vchodům. Pomalu, aby rozuměl, se zeptala: „Kterým
vchodem mě on pošle na smrt?“ Ani jeden mimický sval v hlídačově
tváři se nepohnul, zato paže po delší chvilce ukázala do sloje napravo.
Irena vešla do té levé, uchopila hliněný pohár oběma rukama a zavřela oči. Stejně nemá na vybranou. Vypila nazelenalý roztok až do dna
a zhroutila se na zem. A uběhla jakási doba.
„Ireno,“ uslyšela nad sebou. „Probuď se.“
Ztěžka otevřela oči. Probudila se v nebi nebo v pekle? Ne, je to stejná místnost jako předtím. Zkusila pohnout rukou. Byla nezvykle těžká,
ale zvedla ji. Druhou také.
„Spala jsi tři dny,“ zabručel Marcelův ponurý hlas.
Otočila k němu obličej. Vypadalo to, že mu prozatím nic neudělali.
Pokusila se vzpomenout na události, které se odehrály od příjezdu do
údolí. Ano, pamatuje si všechno. I jeho fízlovskou průkazku. Hned mu
to chtěla vmést do tváře, ale řeč se prozatím nevrátila. Pouze pohnula
rty a něco nesrozumitelně zasípala. S námahou se posadila na lehátku
a spustila olověné nohy v terénních botách na zem.
V jednom rohu napůl seděl, napůl ležel řidič. Opřený o stěnu vypadal jako mrtvola. Pomalu se k němu přesunula a dotkla se ramene.
Otočil k ní hlavu a ona se zachvěla, jak jen jí dovolila doznívající otupělost. Wang k ní nasměroval pouze prázdný nechápavý pohled.
[ 1 2 9 ]
„Nalili mu do krku takovou mazlavou páchnoucí břečku. A pro jistotu do něj zapíchli čtyři jehlice. Přišel o hlas,“ ozval se znovu Marcel.
Další z těch, kdo si po návratu nebude nic pamatovat. Teda jestli se
odtud dostaneme, pomyslela si. Avšak přes veškerou čerň situace
postupně ucítila malé přívaly radosti. To jak se navracel jeden smysl
za druhým. Čichem nasála svěží vůni kytek. S navrátivší se řečí se po
několika směšných pokusech o artikulaci pustila do Marcela.
„J-jak t-to, že jsi ještě n-naživu?“ zasyčela koktavě.
„Vypadá to, že tě to moc netěší.“
„Vím všechno. Pán je fízl, kterému už odzvonilo,“ rozmluvila se.
„Prosím tě, kdo ti to řek’?“ podivil se. Faleš se mu však skrýt nepodařilo.
Irena mlčela. Vyložil si to jako váhání a pokusil se ji přesvědčit.
Pomalu ironicky pronesl: „Jestli ti to namluvil ten šílenec, kterej nás
tady zavřel, tak to jistě bude pravda.“
„Využil jsi mě. Beze mě se tady nedomluvíš a ani si nic nepřečteš.
Taky by ses sem nedostal. A mimochodem tě chtějí zabít.“
„Tak to je ono! Kdyby ses poslechla, došlo by ti to. Dáma podlehla
iluzím o své dokonalosti a na plebs okolo sebe si vždycky něco najde.“
Taková drzost ji dostala. Jako by nestačilo, co on a jeho kamarádíčci
prováděli lidem doma. Ještě na ní zkouší tyhle demagogický kecy. Už
se s ním nebudu bavit, pomyslela si, znechucena mužskou arogancí
a vypočítavostí. Raději otočila obličej do druhého rohu, který zabírala
velká modrobílá váza dynastie Ming. Elementární částice opět prolétly
mozkem. Ta váza!
Pravou ruku do ní zanořila až po rameno. Na dně nádoby nahmatala
pouzdro se zbraní. Vytáhla ji a zkontrolovala zásobník. Všechno v pořádku. Marcel to s lehkým údivem zaregistroval. Svoji pistoli poznal.
„Dej mi ji. Ještě si něco uděláš,“ nesmlouvavě přikázal.
„Nechápu, proč bych ti ji měla dávat.“
„Protože to je šance, jak se odtud dostat. Snad si uvědomuješ, že nás
odtud živé nepustí.“
„A čím jsi ty lepší než oni?“
Ignoroval otázku a přiblížil se. Počítal s tím, že na něj nevystřelí.
Odhadl ji správně. I když je to darebák, vystřelit mu mozek z hlavy je
něco jiného než se trefovat do kamenů. Ireně se roztřásla ruka. Vycvičený zabiják to zaregistroval a ruku jí za zády zkroutil. Zbraň spadla
na zem. Sebral ji a přeběhl ke dveřím. Téměř se srazil s nesmrtelným
generálem. A poté všechno proběhlo bez řečí. Starý muž sevřel rukojeť
svého nádherného meče a povytáhl jej.
[ 1 3 0 ]
Marcel ustoupil a namířil na něj. Bylo vidět, že si jeho smrtelností vůbec
není jistý. Generál Jao vytáhl svůj kinžál a neúprosně se přibližoval.
On ho doopravdy zastřelí, uvědomila si Irena, když spatřila enormně
napjaté vrásky kolem Marcelových úst a zvláštní pohled. Už se k tomu
rozhodl.
Výstřel zaburácel. Ne jeden. I druhý, třetí a další. Ozývaly se zvenku a brzy ozvěnou zaplnily celé údolí. Starý generál vyběhl před pavilon. Zevnitř slyšeli neustávající střelbu a křik, který po chvíli zmutoval
v ječivé vojenské povely v čínštině. Irena opatrně pohlédla z okna.
Těla čtyř kočovníků ležela bez známek života roztažená na balvanech.
Mezi nimi postupovali muži v uniformách a na mnoha místech se
stále střílelo.
Přízrak z minulosti se více neukázal. Namísto něj vpadl do pavilonu
energický lampasák se dvěma hvězdičkami na rudých výložkách. Uniformy tentokrát v přestřelce zvítězily, a proto pokud vojevůdce Jao
neupláchl, bude muset komunistickým úřadům dvacátého století
mnohé vysvětlit. Bude to extrémně obtížné, zvláště pokud budou všichni tak nekompromisní jako nově příchozí.
Malý, o to však důležitější důstojník (nadporučík?), se rozkřičel bezprostředně u vchodu.
„Kdo jste?! Předložte doklady! Pas, vízum, povolení ke vstupu!“
Jindy by vyvolal vlnu nevole a pobouření, nicméně v nastalé situaci
působil jako spásný andělíček z nebes.
„Máme doklady ve stanu,“ usmála se kouzelně mladá Evropanka. „Všechna povolení jsou v pořádku a expedici schválila univerzita v Pekingu.“
„Tuto skutečnost si ověříme,“ odrazila se vlídnost od nepřístupného
důstojníka.
„Mohu se zeptat, z jakého důvodu se zde armáda tak příhodně objevila?“ otázala se Irena.
Khaki mužík zauvažoval, zda nevyzvídá vojenské tajemství. Dospěl
k názoru, že nikoliv.
„Dostal jsem rozkaz prověřit udání vědecké archeologické expedice
na vysoce podezřelé úkazy vyskytující se v tomto údolí.“
„Ale poslední archeologické vykopávky se tu konaly v roce devatenáct set šedesát. To je třicet let,“ namítla hubatá civilistka.
Důstojník se zamračil ještě víc. „Chcete tím říct, že úřady Čínské
lidové republiky pracují pomalu?! Dejte si pozor! A teď marš pro doklady,“ zavelel a dva hbití vojáci se zfanatizovanými pohledy je pod samopaly eskortovali ke stanům. Papíry nezmizely, k chvále všech
rozličných božstev. Důstojník je dlouho zkoumal, přičemž se silně
[ 1 3 1 ]
zapotil. Až si musel sundat čepici. Ukázalo se, že jeho vlasy už ustoupily před progresivní pleší do maximální možné úrovně.
Po prozkoumání dokladů ještě chvíli protahoval nepříjemné mlčení.
Poté Ireně (kupodivu pochopil, že jediná je schopná komunikace) suše
oznámil, že v údolí probíhá vojenská operace, bude trvale uzavřeno
a ona, její společník i čínský řidič se ihned musí s malým oddílem vrátit do Urumči. Tím nepředvídané dobrodružství skončilo. Na zpáteční
cestě už spolu Irena s Marcelem nepromluvili. Ve městě si sbalil jen to
nejdůležitější a odešel. Něco jí však přece řekl.
„Musím se teď někam ulít. Ta banda reakcionářů, co se doma dostala k moci, mě moc ráda mít nebude. Ale dík, žes' neprozradila mou
bouchačku. Máš to u mě. Jenže se už neuvidíme.“
„Zkus cizineckou legii,“ odsekla mladá žena ironicky.
Ignoroval to a pokračoval.
„Myslím, že i můj milovaný otec se konečně nějak domákl pravdy.
Trouba. Po tolika letech. Divím se, že svou opečovávanou květinku
nevaroval.“
„Tvůj otec?“
„To jsem ti neřek’? Sám pan docent Melichar měl tu čest žít s mou
mámou. A zplodit mě. Potom ji opustil a samozřejmě si ji nevzal. Grázl
non plus ultra. Moc jsem na něj nemoh’, ale výjezdy do ciziny jsem
mu zarazil... Alespoň víš, po kom jsem.“
Sdělení ji ohromilo. Jakožto žena přikládá odkrytí nečekaných rodinných vztahů značný význam.
„Přeju příjemnej život bez zlých komunistů,“ houkl na ni ještě a práskl oplechovanými dveřmi.
Irena opustila prašnou stepní metropoli nazítří. Dříve než bohyně
Éós načrtla přes horizont nachové šmouhy červánků, přibyla spakovaná na vlakové nádraží. Hřmotná souprava se pohnula, ztěžka obkroužila sídelní město Urumči a ve třech následujících dnech navrátila dívku
přes celou zarudlou Říši středu do hlavního města. Do Chánbalyku, jak
by řekl mongolský chán Kublaj, nebo do Pekingu, jak říkáme dnes.
Změny na těle pocítila už ve vlaku. Především podivné brnění
v konečcích prstů a rychle se střídající energičnost s únavou. Kdoví,
čeho se tam vlastně napila. Byl-li to skutečně elixír života, má na zjišťování celou věčnost.
Vrátila se do stověžatého středu Evropy, kde se po bývalých soudruzích slehla zem a změnilo se téměř vše. Těch reklamních poutačů promítajících v sobě počínající kapitalismus, politických říkanek otočených
o sto osmdesát stupňů a plakátů s bývalým disidentem a snad budoucím
[ 1 3 2 ]
prezidentem. Lampy se však pod tíhou oběšenců neprohýbají; Marcel se
obával zbytečně. Jaromír přestál politické zemětřesení v pořádku. Považovali ho dokonce za oběť, a proto v nejbližší době očekává jmenování
profesorem.
Irena se v Praze začala nebetyčně nudit. Proti událostem v Sin-ťiangu je zdejší klima značně jednotvárné, i přes revoluční změny a vyhrocené kecy. Patrik si nic nezačal s Magdou ani s jinou dívkou a stále
čekal. A jelikož mladá žena vytrvalost oceňuje, souhlasí se schůzkou
pod jedním z rozkvetlých kaštanů kdesi na Kampě. Jde zase pozdě
a on opět čeká. S kopretinami v ruce. Přibližují se k sobě zlehounka
a před kmenem stromu se setkávají. Dospěli oba. Pevně se objímají
a Irena se po dlouhém čase také usměje. Patrik má jednu ohromnou
přednost. Je to normální kluk.
[ 1 3 3 ]
[ 1 3 4 ]
[ 1 3 5 ]
Obsah:
Úvodník
2
Antonín Korb
4
Josef Kořenský
7
Arnold Nowicky
17
Marek Karhan
20
Patrik Linhart
26
Michal Šanda
28
Karel Babuljak
29
Aver
32
David Jan Žák
40
Petr Bublák
43
Karel Tomek
46
Pavel Zdražil
48
Iva Rouge
49
Tomáš Janíček
55
Jiří Hugomír Hejda
?
Miroslav Holan
Pjér La Šé’z
Zdeněk Kukal
Ota Halama
Pavel Špaček
Pavel Rakušan
Petr Kment
Václav Slon Kořán
Mítinkáři: Potápěč
Obsah
Vydavatel: Sdružení Reví Mítink, e-mail: [email protected],
www.hanushert.com/rm.htm
Redakce: šéfredaktorka Kateřina Špačková
Výchozí 5/123, 147 00 Praha 4
Pomocníci: Erik Hanuš, Tomáš Janíček, Pavel Špaček, Karel Tomek
Kresby: Adriana Rohde Kabele, Logo: Hedvika Marešová, Zlom: Cellula, Tisk: Unitisk
Registrace: MK ČR E 8130, vychází 15. září 2006
Reví Mítink je vydáván s podporou MK ČR.
[ 1 3 6 ]
105
PoTáPěČ
Botman ví, že nemá na vybranou. Radši na nic nemyslí. Alespoň chvíli klidu…Přesto bude muset vyrazit a vlastně
už vyrazil. Zná tyhle stoky plné hnusu. Jestliže ovšem najde perlu, bude odměněn. Teď nejde o peníze, odměna bývá
daleko vyšší. Rád by přestal s tabákem, ale ví, že je to dlouhá cesta, která tabákem pouze začíná. Nyní je Botman
v L.A.City. Tady alespoň nehrozí tak silný zápach jako třeba v Devitropu. Pokud si vzpomíná, v Tropu to páchlo
jako mršina. Když se v takovém prostředí člověk cítí milovníkem, je lépe zatáhnout býka za ocas než čekat a pak se
podívat, říká si Botman a nechá se ovládnout neodolatelnou chutí na cigaretu, kterou spolu se zápalkami buďto
igelitové pouzdro v plechové skřínce ukryté ve vyztužené náprsní kapce z konopí ochránilo nebo ne. Dnes asi
perlu nenajde – pohybuje se pod čtvrtí chudiny. Nachází se tu většinou plast a kvalitní humus. Jednou zde ovšem
perlu našel! Ozářila celé okolí! Zářila již z dálky a dalo se k ní snadno dostat. Člověk se prostě musel
nadechnout a ponořit… Botman ještě jako dnes vidí světlo, které ho zcela okouzlilo. Bylo to silnější nežli žena –
ovšem žena je perla!
karel babuljak – vlastislav matoušek – jiří charypar – zdeněk duroň – tomáš vylita – václav slon kořán – pavel špaček – sabri
hilli – pjer la šéz – jiří krov – tomáš metlička – tomáš janíček – přemysl urban – michal ditrich – bourama badji – milada
ditrichová – vincent bobo richards – petr bublák – ivan ježek – radim podloucký – vráťa kydlíček – míra holan – antonín korb
– lubomír nohavica – mýša sodja – arnošt hanf – karel tomek – johnny jůdl – petr kořán – waanja
2006