Panna Maria - skolstvi.apha.cz

Transkript

Panna Maria - skolstvi.apha.cz
PANNA MARIA
Naše třetí společné zamyšlení se bude týkat Panny Marie a ve spojení s ní božské ctnosti
lásky. Panna Maria vystupuje hlavně v Lukášově evangeliu, kde evangelista Lukáš zachycuje
příběhy, kteří ostatní nemají – zvěstování (1,26-38), návštěva u Alžběty (1,39-56), obětování
v chrámě a dvanáctiletý Ježíš v chrámě. Z druhé kapitoly nás pak bude zajímat verš 18-19 a
potom verš 51.
Chtěl bych hlavně přečíst úryvek o návštěvě Panny Marie u Alžběty: V těch dnech se Maria
vydala na cestu a spěchala do hor do města Judova. Vešla do domu Zachariášova a
pozdravila Alžbětu. Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle; byla
naplněna Duchem svatým a zvolala velikým hlasem: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a
požehnaný plod tvého těla. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? Hle, jakmile se zvuk
tvého pozdravu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle. A blahoslavená, která
uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána. Na to pak navazuje Mariin chvalozpěv
Magnificat.
Schválně jsem vynechal epizodu zvěstování, kde se Panna Maria projevuje jako opravdu
věřící žena – věří Bohu: „Hle, jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova.“ Její
víra byla větší než u kohokoliv jiného na světě, a to třeba včetně Abraháma, Josefa nebo Jana
Křtitele, i když ten ještě nebyl na světě. O víře jsme však mluvili v souvislosti s osobou sv.
Josefa, a tak jsem vybral úryvek o setkání Marie a Alžběty.
Když se Maria dozvídá, že její příbuzná Alžběta čeká v pokročilém věku dítě, běží jí
pomoci. Evokují to různá proroctví a biblické texty – myslím, že v Písni písní se píše, že
„miláček běží po horách“, to můžeme číst právě v kontextu návštěvy Panny Marie u Alžběty.
Panna Maria spěchá, aby pomohla své příbuzné Alžbětě, protože cítí účast a má ji ráda.
Jakoby vychází ze sebe k ní, k Alžbětě. Je to projev lásky. Jakpak by také ne, když nazýváme
Pannu Marii nevěstou Ducha svatého. Je plná Boží lásky. „Duch svatý na tebe sestoupí, moc
Nejvyššího tě zastíní.“ Moc Nejvyššího, Duch svatý je Duch lásky. Nemusím to zde nijak
zvlášť rozvíjet; víme, že Duch svatý „z Otce i Syna vychází“, protože Otec a Syn se navzájem
přitahují nekonečnou božskou láskou. Protože Bůh je láska, právě Duch svatý je tím, který
jakoby předává, přenáší. Otec a Syn si vyměňují svoji náklonnost, svoji božskou lásku a
zároveň Ducha svatého. Duch svatý působí jako ten, kdo předává tuto božskou lásku tam,
kam přijde. A tak Panna Maria, naplněna Duchem svatým tak, že se to projevuje i fyzicky
tím, že počala z Ducha svatého svého syna, je postavou, která v sobě nese do tohoto světa
lásku.
Všechno to má mnoho spojitostí. Když si uvědomíme, že Duch svatý je duch lásky, Kristus
je počat z Ducha svatého a v Kristu Pánu se projevuje Boží láska k tomuto světu, ke všem
lidem, láska až na smrt, láska až na kříž, je Panna Maria tou, která má v sobě do slova a do
písmene Boží lásku, kterou přináší do tohoto světa. Přináší ji, nenechává si ji jenom pro sebe.
Ono to ani nejde, aby se láska schovávala pod pokličku, aby ji člověk měl jen sám pro sebe;
to je pravý opak lásky. Láska je chtít dobro toho druhého, a tedy myslet na druhého, být pro
druhé. A je dobré si také uvědomit, že víra a naděje jsou jakési podstavce pod láskou. Jsou to
dva sloupy překlenuté nahoře láskou. Láska stojí na víře a naději, protože víra a naděje
přivádí člověka blíž k Bohu, aby člověk mohl Boha přijmout do svého srdce, do své duše,
nebo jak to řekneme v případě Panny Marie, do svého lůna.
Dostáváme se k dalšímu úryvku: je to známá část z Prvního listu sv. apoštola Pavla
Korinťanům, kapitola 13. V osmém verši čteme: Láska nikdy nezanikne. A na konci 13.
kapitoly to sv. Pavel shrnuje a říká: A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice
je láska. Největší proto, že zůstává až za hrob, že jde dál než víra a naděje. Víra a naděje jsou
věci tohoto světa, které jsou spojeny s jeho hmotou.
Jak jsme spolu uvažovali v předchozích dvou zamyšleních, naděje je přesvědčení, že něco
jednou, jak doufáme, přijde, pevné přesvědčení o tom, že Bůh přijde. Víra je pevné
přesvědčení o tom, že Bůh je a můžeme říci, že je přítomný. A tyto dvě ctnosti otvírají dveře
lásce, jak jsme si řekli v minulém zamyšlení. Když člověk opravdu věří v Boha a je plný
naděje, nemůže nemilovat. Nemůže nevěřit v dobro, neradovat se z dobra a nechtít dobro toho
druhého.
To se samozřejmě dá propojit s tím, čemu se v životě věnujeme. Každý z nás si to může
nějakým způsobem zkonkretizovat. Víra a naděje nás mají přivést k lásce, a jestliže ve víře
přistupujeme k druhým s nadějí, pak z toho zákonitě plyne, že je máme rádi. Ale zároveň je
důležité si uvědomit, že láska, o které mluvíme, je důležitá i pro nás samotné. Naplňuje nás a
oblažuje. Láska a nic jiného je radostí a smyslem našeho života.
Jestliže sv. Pavel píše ve svém Listě Římanům, že vírou získáváme spravedlnost, pak tato
spravedlnost získaná vírou je spravedlností Boží lásky k nám. My věříme, že Bůh nás má rád.
Věříme, že Bůh nám dává svoji lásku. A my pak můžeme tuto lásku dávat někomu dál, ale
nejlépe všem.
Cílem víry a naděje je Bůh, tedy láska k Bohu. Láska už není něco vnějšího v nejužším
slova smyslu, že víra a naděje sahá po něčem, co zatím ještě nemají. Ještě to nemám, ale
věřím, svou vírou a nadějí přitahuji Boha do své duše. U lásky je to už trochu jinak: láska je
to, co mám, co je ve mně. I víra a naděje jsou ve mně, ale toužím po Bohu, mám naději, že
Boha dosáhnu, věřím, že Bůh existuje, a láskou ho objímám ve svém srdci nebo ve své duši.
Právě proto jsem říkal, že nás budou zajímat v druhé kapitole dva úryvky. Nejdříve verš
osmnáctý a devatenáctý: Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Ale
Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Druhý úryvek je padesátý první
verš, to je o dvanáctiletém Ježíši v chrámě: Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je.
Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. Jestliže víra umožňuje člověku jakoby přijmout
Boha osobně ve svém životě a přijmout ho také v životech druhých, láska umožňuje člověku,
aby Boha rozjímal, kontemploval, aby Boha prostě měl. Láska je posvěcení člověka. A
všechno, co člověk dělá v této čistotě, v tomto posvěcení, všechno, co člověk dělá z lásky,
přináší opravdu ovoce, protože tím se vlastně člověk dělí o svoje vědomí Boha, o Boha
samotného. Dělí se o poklad, o život, dělí se o krásu, o nejvnitřnější bohatství. Jestliže
slyšíme, že Panna Maria uchovávala všechno ve svém srdci a rozvažovala o tom, může nás to
přivést k jednomu úryvku ze svatého Matouše, a to šestému verši v šesté kapitole, kde Pán
Ježíš v rámci Horského kázání mluví o modlitbě a říká: Když ty se modlíš, vejdi do svého
pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který
vidí, co je skryto, ti odplatí. Ten pokojík je právě náš vnitřní svět, naše já, kde můžeme
nějakým způsobem v sobě hýčkat Boha. Věřme v to. Věřme, že Pán Bůh se nechá hýčkat a
z tohoto vědomí vyrůstají všechny vztahy a všechno konání.
Jakým způsobem v sobě můžeme Boha takto opatrovat? Nejjednodušeji se nabízí
eucharistie, v níž přijímáme Boha, takže si můžeme připadat jako Panna Maria, která také
fyzicky nosila Boha v sobě, a hned za eucharistií je jakákoliv další modlitba, především
rozjímavá, kontemplativní. Modlitba, ve které se člověk ztiší, je, jak říká Pán Ježíš
v Matoušově evangeliu, jako když za sebou zavřeme dveře a modlíme se ke svému Otci, který
je ve skrytosti.
Na závěr našich společných úvah bych vás chtěl povzbudit, abyste neváhali dát nějaký
přiměřený čas a prostor modlitbě. Člověk se modlí různě i s druhými, s dětmi, manželem,
manželkou, ale potřebuje se také sám zavřít do komůrky a modlit se. Mluvit s Bohem, kterého
má rád, protože věří, že Bůh ho má rád a touto vírou si je jistý, a tak se člověk těší z tohoto
vztahu. Z vědomí, že Bůh mě má rád, a to i přes všechny nedokonalosti a chyby. A pak může
být i náš život nějak plodnější. Můžeme podnikat různé věci i projevovat jakýmkoliv
způsobem druhým lásku.

Podobné dokumenty

Tento text k vytištění v PDF

Tento text k vytištění v PDF okamžik, kdy budu zaplaven radostí, která přichází  stejně jako východ slunce. Jakou radostí? Tou, která  vychází ze světla Jeho slávy.  Po celou noc putuje ke mně, tato zářivá radost,  a když lehc...

Více