Jonáš Hájek Bienaczova Skrzynka Byla to láska na první pohled. S

Jonáš Hájek
Bienaczova Skrzynka
Byla to láska na první pohled. S kamarády na víkend do Krakova,
hostel, zapiekanka, obligátní Wawel s katedrálou a slonovinovou
číší, vždy živý Rynek Główny, židovská čtvrť Kazimierz proměňující
se v jednu velkou Stodolní, čvachtání kolem centra únorovou
břečkou parku Planty – později jsem se dozvěděl, že takhle za
války probíhaly vysokoškolské přednášky – nápis Jubilat nad
ohybem řeky, vyvolávající vzpomínky na dětskou knížku S malířem
kolem světa, nepřístupná Dáma s hranostajem a hlavní budova
Muzeum narodowego s bohatou sbírkou polského umění dvacátého
století. V něm sály mimoděk upozorňující, že stálá expozice nemusí
brnkat na komediální strunu osvěty a jak velkou roli u nás hrály
kubismus, surrealismus a pomrkávání po Paříži – třebaže jeden sál
se jmenuje „Ku Francji“. Polská avantgarda jako by byla tradičnější
a zároveň se nebála jít vlastními cestami; příkladem za všechny
buď Stanisław Witkiewicz-Witkacy.
Byla to láska na první pohled. V sále nazvaném „Ex-presja“ jsem
zpozorněl u obrazu hýřícího zelenou: byly na něm vyvedeny
polámané poštovní schránky a zářil na mě z jiného místa než za
rok. Je těžké vyvolat první dojmy, které se vždy tolik liší od všech
následujících, ale pamatuji si, že mně nálada obrazu přišla velmi
veselá a naprostý realismus obyčejného předmětu, vyjímající se
mezi složitými vizemi, kombinovanými představami a barevnými
alteracemi, ve mně vzbuzoval pocit podařeného vtipu. Konečně
nějaké osvěžení po všech těch vážných tvářích, zátiších a
projekcích! Obraz se potom dostal do jedné mé nepublikované
básně, nazvané Pohlednice z Krakova, v níž skládám dohromady
několik zajímavostí, které mě na výletě potkaly. Hlavním dojmem je
tu děvče, postávající před knižním výprodejem s cedulí v jedné
a rozevřenou knihou ve druhé ruce.
Kříž okna, znak,
v levé horní čtvrti nápis,
v pravé dolní postava v pláštěnce:
holka dělá živou reklamu
na levné knihy,
deštivou ulici láká náměstí v pozadí.
Tomuhle obrazu se vyrovná snad jen
večerka Leviatan nebo
vylámané poštovní schránky v galerii.
Holka čte volnou rukou moknoucí knihu,
a žádné levné knihy neexistují,
couvá ulice s kavárenským deštěm,
neexistuje nic kromě tohoto výjevu,
leží svinuta korouhev krále Sobieského
společně s pršipláštěm od krále Slunce,
jen Leviatan dupe kolem ohybu Visly,
něčí ruka cpe dopis do něčí schránky,
jsou jen věty šíleně krásné knihy, v níž
holka píše dopis Leviatanovi
spícímu v domě s vylámanými schránkami,
Slunce se opatrně vylupuje zpoza mraků
a my
nemůžeme přijít na smysluplnější text
příliš romantické pohlednice.
Jaký obraz vybrat pro cyklus Literární sklony? Od počátku jsem
věděl, ještě dřív než mě Petr Borkovec oslovil. V Hradci Králové
mají jedno plátno od Zdeňka Berana, nazvané Konečná představa,
obraz pukající zdi, s jehož plakátovou reprodukcí za pětikorunu
jsem žil po celý svůj lipský rok. Chtěl jsem mluvit o Zeitgeistu doby
kolem Sametové revoluce, o tom, co v mém vnímání spojuje
Beranovo plátno s Ajvazovým Druhým městem nebo
Švankmajerovou Lekcí Faust. Pak přišel e-mail, jímž visegrádská
nadace potvrzovala udělení stipendia pro tříměsíční tvůrčí pobyt v
Krakově, oslovení od Petra Borkovce pro cyklus Literární sklony
a možnost pravidelného kontaktu s jistým zeleným akrylem z roku
1977.
Čeští básníci rádi a podezřele často používají slovo „fascinace“ a
já mu projednou taky podlehnu. Obraz „Skrzynka“ katovického
malíře Macieje Bieniasze mě nepřestával fascinovat. Při všech
dalších návštěvách jsem si znovu a znovu ověřoval, že krakovská
sbírka moderního umění neskrývá pouze jediný poklad; podařený
vtip v kontextu těch několika sálů už nebyl jenom podařeným
vtipem; v sále Ex-presja, před zvěčněním poničeného předmětu,
jsem nicméně trávil další zamilované minuty. Proč, vysvětlím za pár
okamžiků.
O autorovi mi mnoho známo není. Krakovský rodák, absolvoval v
roce 1963 tamní Akademii Sztuk Pięknych. Brzy zakládá s dalšími
třemi absolventy skupinu Wprost – Přímo – se Zbylutem
Grzywaczem, Jackem Waltośem a s Leszkem Sobockým, o několik
let starším než ostatní. První společná výstava se koná v roce
1966. Signalizuje obrat od tehdy převládající abstrakce a zároveň
příklon k odkazu předčasně zemřelého Andrzeje Wróblewského,
který na přelomu let čtyřicátých a padesátých dospěl k brutální
variantě socialistického realismu. „Chceme se vyjádřit přímo,
neopomíjet rozmanité možnosti… Ukazujeme… svůj způsob vidění
světa, abychom odhalili myšlenky a představy v jejich
bezprostřední, většinou první podobě,“ hlásají členové skupiny
Wprost. Pořádají výstavy a brzy získávají renomé; fungují dalších
dvacet let a dál kladou důraz na sdělení o osudu jedince ve
společnosti i společnosti jako takové. Grzywacz se zaměřuje na
úděl ženy a tvoří celé cykly moderních Máří. Od Sobockého bych
chtěl alespoň zmínit obraz Polák 1979, který je napůl podobiznou
čerstvě zvoleného papeže, napůl autoportrétem umělce. Bílý muž
na černém pozadí si podpírá bradu v zamyšleném gestu, vlastně
spíš čichá k pravé dlani, kterou podpírá levačka. Mezi zapřenými
lokty, na místě hrudi, vyrůstá modrý prostor utajované
transcendence.
Maciej Bieniasz se nejprve zabývá biblickými tématy, v
sedmdesátých letech přechází do sfér každodennosti. V cyklech
obrazů a kreseb zachycuje antény, studny, zdi a městské scenerie
tehdejšího Slezska, zejména Katovic, kde žije a učí. Motiv poštovní
schránky se u něj objevuje nejednou. Významný je také rozsáhlý
cyklus Mistr a Markétka – bulgakovovský dialog, jehož některé
části se objevily v páté básnické sbírce Renaty Putzlacher, nazvané
Markétka hledá Mistra. Nejde v tomhle případě o klasické ilustrace,
naopak některé básně vznikly teprve na podnět vybraných
Bieniaszových kreseb.
Tyhle informace ale ještě nevím, když stojím před zelenou
záhadou, obklopen prácemi Wróblewského a wprostovců. To, co se
mi na obraze Skrzynka z roku 1977 líbí, je nápověda příběhu. Nebo
příběhů, chcete-li. Obrys člověka, řekl by Štěpán Nosek. Zkusím
teď všechny ty malé příběhy vyjmenovat.
První příběh: schránka jako věc. Sloužící, plněná důležitými
vzkazy, pozdravy z dovolené, složenkami, fatálními oznámeními,
předvoláním na policii, líbesbrífy a nesmysly. Vydaná napospas.
Mikołaj Łoziński ve své třetí knížce postavil rodinnou historii právě
na příběhu věcí. Tahle kvete zeleně.
Druhý příběh: tahle připevněná schránka. Někde rozhodli, že
činžák dostane zbrusu novou. Ještě září neopotřebovaností, beze
jmen. Jak se do ní asi vrhají dopisy? Musí se odemknout, nebo má
otvor zboku?
Třetí příběh: tahle poničená schránka. Kdo to udělal a proč. Plezír,
nebo vztek? Čím jednotlivé schránky vypáčeny? Je jich dvanáct,
jako apoštolů. Drobných otvorů na dolním okraji každé z nich je
taky dvanáct. Schránek vypáčeno sedm, pět zbývá nedotčených.
Vandala někdo vyrušil, nebo mu to už stačilo. Vylomené schránky
se pnou vzhůru jako rostliny. Rostou z toho.
Čtvrtý: zeď. Má historii. Nátěr je potlučený, praskliny naznačují,
že nejde o žádnou novostavbu. Taktéž nápis frakturou. Snad
„Jude“? Spíš „Mode“, určitě však nějaká němčina. Minulost se tlačí
na povrch, zatímco současnost – zdevastovaná schránka – uvadá.
Díky vlhnutí se takhle začaly drát na světlo fresky v kapli Umučení
sv. Kateřiny v Kouřimi, a to zpoza sedmi vrstev! Náš natěrač se s
tím moc nemazal: cákance a steklé přebytky barvy prozrazují ruku
vpravdě lidskou.
Pátý příběh: světlo. Podle stínu a patrně reklamního nápisu
bychom tipovali exteriér ve slunečním poledni. Malba a fakt
schránky naopak svědčí pro chodbu. Anebo dvůr. Rozhodně žádný
temný koridor; světla je dostatek a míří shora. Všimněte si
dvanácti světlých obdélníčků v útrobách druhé schránky odzdola
vpravo. Poničená dvířka, visící shora, vytvářejí inverzní obrázek,
připomínající světla nočního domu.
Šestý až osmý příběh: trojhvězdí rulička – nedopalek se sirkou –
roh strženého papíru. Z vyhlášky nebo plakátu se nedočteme nic.
Bylo oznámení důležité? Kdo neví, má smůlu. Sirka ukazuje, jak
rychle si kuřák připálil. Špaček zas, kdy se nasytil nikotinu. Pěkný
vtipálek, tenhle náruživec, který vajgl i sirku provokativně „uklidil“
na nepatřičné místo. A nakonec rulička, vsunutá do drobného
otvoru druhé schránky vpravo nahoře, centrální motiv, který
soustřeďuje tajemství. Naléhavý vzkaz někoho někomu, snad
smluvený, přinášející radost nebo smrt, snad nahodile zastrčený,
možná vzkazujícímu chyběl dostatečně široký otvor i klíč, a tak mu
nezbylo, než dopis vložit originálním způsobem. Stála skříňka
odesílateli za použití přes svou poničenost, nebo se vzkazu, ať už
jakéhokoli, při akci zželelo pachateli?
Devátý příběh, poczt numer adresowy. Číslo 40-092 odpovídá ulici
Adama Mickiewicze v Katovicích. Velmi přesná lokace dějiště, díky
jemnému rozlišení polských poštovních směrovacích čísel.
Mimochodem, kromě zanedbaných přechodů pro chodce,
zpožděných drah a nespolehlivé pošty dnes funguje v Polsku
všechno. Procházím rušnou jednosměrkou v centru šedivého
města, dostávám se na dvůr, svítí slunce, na jednom zvonku po
chvíli pátrání nalézám jméno Bieniasz, rozčilen zvoním, malíř mě
vítá, na přeskáčku vysvětluji, co mě sem přivedlo; on vaří kafe a
ukazuje mi to místo, kde byla kdysi připevněna schránka. Teď tam
mají nové.
Devátý příběh, pravdivý. Procházím rušnou jednosměrkou
v centru Katovic a obraz se ničím nepřipomíná. Zima. Otlučené
baráky se zvonky beze jmen střídají naleštěné vitríny bank
a cestovních kanceláří. Průchody, babka prodává květiny, na
jednom dvorku antikvariát a sexshop. Konec.
Desátý příběh je možnou kombinací předchozích: figurují v něm
jenom dva lidé, a sice instalátor a devastátor. Instalátor přišel
s novou, krásnou schránkou, určenou k dlouholetému spokojenému
využívání. Ta záležitost ho moc nezajímala: praskliny, steklá barva
– napřed to nějak přitloukl a potom ledabyle přetřel, připevnil
oznámení o nové schránce a hurá na oběd. Co měl, udělal, nebo
ne? A odpověď devastátora, která mohla přijít i za pár minut:
strčte si novou schránku za klobouk. Zapálil cigaretu, vypáčil sedm
dvířek, oznámení strhnul, sroloval do ruličky, vložil do úzkého
otvoru, cigaretu típnul a jako podpis přiložil k sirce. Špaček
cigarety je tedy svědectvím o času nezbytném pro našití hrubé
záplaty na hrubý pytel. Všechny předměty a motivy na obraze se
mohou spájet do jednoho rychlého příběhu, zároveň spolu vůbec
nemusejí souviset. Myslím si, že toto vzrušovalo také malíře
Macieje Bieniasze, když na schránku natrefil, možná ještě napůl
podvědomě, a také že směs různých stop, člověčina,
nedořečenost, radostné chvění předcházející všem možným
i nemožným odpovědím, že právě toto jej přimělo převést
fotografii náročnou prací do kontextu veškeré světové malby.
Můj bratranec, žák Zdeňka Berana, malíř Jindra Hájek, mi
o Bieniaszově akrylu na požádání napsal: „Pro mě je tento obraz
krásnou ukázkou východoevropského totalitního nebo
posttotalitního umění. Autora sice neznám, ale zdá se, že se mu
podařilo zobrazit naprosto antipropagandistický výjev, a to
způsobem nevídaným – technikou právě iluzívního realismu, který
byl v té době [sic] v našich končinách zneužíván do podoby tzv.
socialistického realismu, což byl směr, který se stal naopak
nástrojem propagandy. On se tímto paradoxem nenechal odradit
vědom si jedné positivní vlastnosti tohoto směru, kterou mu
nemůžeme upřít – skvěle zvládnutého řemesla, (za předpokladu, že
autor toto řemeslo ovládá) – ale přitom použil symbolický motiv,
který společnost ironizuje, usvědčuje, obnažuje a trochu se jí
vysmívá. – Jinak stín,“ svěřil jsem totiž Jindrovi jistou pochybnost
týkající se tmavého zubu v dolní části obrazu, „odpovídá
skutečnosti, protože nejnižší schránka vrhá stín sice pod sebe, ale
zároveň přesahuje hranu celé skřínky, takže se uplatňuje v celé
hloubce vrhaného stínu skřínky.“
V podobném duchu jako Jindra mluví také oficiální interpretace
obrazu na internetových stránkách galerie, fungující coby
doprovodný text. Kromě toho, že v minimalistickém smyslu nemusí
obraz znamenat nic než jen to, co zobrazuje, představuje prý
schránka symbol morální degradace národa v dobách Polské lidové
republiky. Zničený předmět má být znakem životního standardu
v době komunismu, kdy jedním z charakteristických jevů byl
nedostatek respektu vůči společnému majetku, který se tak
v myslích otupělých občanů stával majetkem nikoho (poznámka
pod čarou: dnes už to vnímáme jinak?). To vedlo k různým
patologiím, mezi než patřil vandalismus jako zoufalý akt
bezmyšlenkovité agrese frustrovaných lidí, zbavených každé lepší
perspektivy. Věci zůstávaly v poničeném stavu velmi dlouhou
dobu. Andrzej Wajda prý označil Bieniaszovu Skrzynku za nejlepší
portrét Polské lidové republiky.
Tolik parafráze oficiálního textu. Přiznávám bez mučení, že stejně
jako mi jindy naskakují představy o Zeitgeistu, který se tlačí do
obrazů, románů a filmů, v tomhle případě zůstal můj zájem upřený
na onu nápovědu příběhů, zbavenou částečně konkrétních
dobových souřadnic. Jako člověk do té míry apolitický, do jaké to
jenom je možné (to znamená politický, když je třeba), vnímal jsem
stopy na svém veselém výjevu jako otisky lidských individualit,
nikoli jako otisk společnosti, a představoval jsem si, že to samé si
představoval, ve výjevu nalézal a do tvořeného díla znovu ukládal
malíř Maciej Bieniasz. Dnes si myslím, že je možné řadit vedle sebe
všechny tři přístupy: obraz poštovní schránky, znamenající jenom
poštovní schránku; obraz příběhu věci, do kterého se vtiskuje žitý
čas kolemjdoucích uživatelů, instalátorů a devastátorů; a konečně
obraz poničené věci jako symbolu porouchané společnosti,
angažmá, apel.
Ať se mýlím, mně je stále nejbližší to druhé vidění – to pro mě
představuje přiměřené tajemství, do kterého lze zvědavě nahlížet;
koketně poodhalenou záhadu, téměř detektivní, která nezná
konečné řešení, a díky tomu nabízející pestrou paletu mnohdy
vtipných vysvětlení. Vidění, které koresponduje jak s vyhláškou
našich poválečných surrealistů, že konkrétní iracionalitu, jíž se
skutečnost sama bezděky nachytá na švestkách, lze nalézt
v nejbližším okolí, tak s vyznáním šiktancovsko-hruškovské linie, že
někdy úplně stačí „nekadeřený reál“. Tomuto vidění zůstávám
věren – jakkoli lákavé a krásné mohou být kadeře vizí, metafor,
imaginativních proudů, metafyzických reflexí, manifestů a tak dále.
Jde mi teď vlastně jenom o to, abych si připomněl, že nejlepším
básnickým objevem se stává také holý vjem, nijak barevně
nestylizovaný, neposouvaný, nezobecňovaný. Prostý výjev jako
pramen, z kterého prýští rozličné možnosti fabulace, imaginace i
metafyziky. Výjev, který, když je dobře ztvárněn, všechny tyto
možnosti obemyká v jedinečném a krásném napětí.
Příběh se rozrůstá o Mickiewicze a Bulgakova a není nutné ho
utínat. Mně na závěr dovolte, abych se ještě jednou vrátil k Polsku
těchto dní. My, Češi, nejsme zvyklí se chválit, a proto nás překvapí,
když si nás Poláci kladou za vzor. Třeba co se týče četby. To
potěší! Kulturu používáme jako antidepresivum, říká jeden
současný polský reportér a něco na tom je. Já na druhé straně
vidím u Poláků něco, co bych nazval smyslem pro dějinnost
dneška. Anebo lépe: aktuálním historickým sebevědomím. Zkrátka
a dobře: přesvědčením, že dnešní den platí a že má nějaký smysl.
V krakovských tramvajích běhají údaje, kolik dní zbývá do
Velikonoc a co se ten který den stalo třeba před patnácti lety.
Připomínám si úžasnou historii prvního kostela na gigantickém
sídlišti Nowa Huta, jehož stavbě předcházela dramatická obrana
vztyčeného kříže tamními obyvateli. Připomínám si modrý
duchovní prostor, který Poláci vztyčují holýma rukama. Tenhle můj
dojem nesouvisí nutně s katolicismem ani se společenskopolitickými jevy. Polský umělec neskuhrá z mělčin. Důkazem je pro
mě necelý metr vysoký obraz Skrzynka katovického malíře Macieje
Bieniasze – toto dokonalé zachycení nedokonalosti.