Povídání o mužích, ženách a manželství

Povídání o mužích, ženách a manželství
Vydat se na cestu správným směrem
Manželství není jen projekt, který se podaří nebo nepodaří, ale je to celoživotní závazek, nebo jak o tom budeme mluvit, je to
celoživotní jízda. To je mimochodem touha většiny z nás, kdo se rozhodl jít do nějakého vztahu. Nikdo přece nejde do
manželství - závazného vztahu - s touhou se brzy zase rozejít. Náš základ, který jsme si postavili v seriálu Nová pravidla
randění, spočívá v několika základních principech: Musíme se přestat ptát, kdo je ten správný muž nebo správná žena pro nás.
Místo toho se musíme podívat na sebe, zda my jsme těmi, kterou osoba, kterou hledáme, hledá. Je logické, že když my rosteme
ke vztahové, sociální, duchovní, a racionální zralosti, někteří nápadníci nebo některé dívky pro nás nebudou vhodné, protože
jejich hodnotový systém bude zcela odlišný od toho našeho. Dá se tedy říct, že když porozumíš sám sobě, budeš i rozumnější
v hledání velmi pravděpodobného vztahu s někým jiným. Druhý základní princip spočíval v pochopení toho, k čemu nám slouží
randění: Cílem randění je vypěstovat přátelství. Cílem randění v manželství je toto přátelství uchovat. Všechno to začíná u nás:
jsme těmi, koho osoba, kterou hledáme, hledá? Pak si potřebujeme připravit plán na budování vzájemného přátelství, protože
pouze pulz (erotická přitažlivost) k dlouhodobému vztahu nestačí.
Tohle jsou úplně jasné věci, které většina z nás zná, a přesto v nich děláme stále znovu chyby. Během série o randění jsem
slyšel od posluchačů různé komentáře. Jeden člověk řekl něco ve smyslu: „Kéž bych slyšel tyhle rady před dvaceti lety.“ A
minulý týden mi jedna paní, které je okolo osmdesáti let, řekla: „Moc se mi to líbilo, protože přesně takový vztah jsem měla
šedesát let se svým mužem předtím než zemřel.“ A ještě jiný člověk mi řekl: „Udělal jsem všechny chyby, o kterých jsi mluvil,
ale snad je ještě šance.“ A to je přesně ten důvod, proč o tom takhle otevřeně mluvíme. Stále je ještě šance! Nikdy není příliš
pozdě na to, abys začal budovat manželství, které má schopnost vydržet jakékoliv období. Protože každý z nás, kdo se rozhodl
pro dlouhodobý a vážný vztah, tedy pro manželství (samozřejmě se můžeš rozhodnout zůstat celý život v sám – tedy v celibátu,
na tom není nic špatného ani méněcenného), by chtěl jednoho dne říct totéž, co mi řekla ta paní: „Měl jsem krásný život
v krásném manželství – a zestárli jsme spolu ...v lásce.“ Pamatujete si, jak jsem říkal, že základem manželství je přátelství, na
kterém pak stojí erotická přitažlivost? Není snad to, co vnitřně chceme zažít? Radovat se spolu celý svůj život? Kdo by z nás
nechtěl říct s autorem Přísloví 5,18-20 Buď požehnán tvůj zdroj, raduj se z ženy svého mládí, z milované laně, z líbezné
srny; její prsy ať tě vždycky opojují, kochej se v jejím milování ustavičně. Proč by ses kochal, můj synu, v cizačce, proč bys v
náručí cizinku svíral? Nebo byste raději po prvním nebo druhém rozvodu řekli: „Škoda, že mi to někdo neřekl dříve“, či „Už je
pro mě pozdě“? Jak jistě víte, jsme právě teď v církvi, a to znamená, že většina z nás tady věří v Boha. Tento Bůh, o kterém nám
vypráví Bible, je Bohem druhých šancí. To znamená, že pro tebe naděje je. Potřebuješ ale udělat jednu velmi, velmi důležitou
věc. Potřebuješ se vydat na cestu správným směrem. Dovolte mi to vysvětlit.
Každé manželství prožívá nejrůznější období. Můžeme je nazvat třeba podle podnebí: poušť, bouřka, sluníčko. Nebo je můžeme
popsat ročními obdobími: jaro, léto, podzim, zima. Za chvíli se k těmto obdobím dostaneme trochu podrobněji. Nicméně,
abychom se vydali v zimě směrem k jaru, nebo na poušti směrem k oáze, musíme nejdříve definovat svou pozici, a potřebujeme
se rozhodnout o svém směru. Víte, jak to je. Když jsme v nějakém vztahu, ve kterém prožíváme období potíží, doufáme (podle
našeho světonázoru), že se „to“ nějak spraví, že někdo mávne kouzelným proutkem, že se pomodlíme k Bohu, který to vyřeší,
nebo že navštívíme poradce, který to dá dohromady. Chceme bezbolestné a rychlé řešení. Jenomže, život nefunguje zkratkovitě.
Zkuste si to představit. Byli jste poprvé v nějakém městě nebo na nějakém místě v přírodě, a najednou jste nevěděli, kterým
směrem se vydat. Problém s cestou spočívá v tom, že nás dovede přesně tam, kam je postavena, ale to ještě neznamená, že je
to tam, kam chceme dojet. Vysníme si totiž naši cílovou stanici, ale pak se vydáme špatnou cestou a divíme se, že jsme se ocitli
úplně jinde, než jsme chtěli být. Jenže se neztrácíme schválně. Nikdo z nás se neplánuje ztratit, proto přece používáme mapy,
GPS, průvodce. Ztratit se však můžeme snadno. Navíc, nikdy nevíme, kdy jsme se přesně ztratili. Kdybychom věděli, že se
začínáme ztrácet, prostě zastavíme a změníme směr. My ovšem pádíme kupředu rychle právě proto, že jsme přesvědčeni, že je
to správný směr. Když zjistíme, že jsme se ztratili, nedokážeme najít dozadu přesně to místo, kde se to stalo. K tomu všemu
nevíme, jak dlouho jsme ztraceni před tím, než to zjistíme. Možná jsme už nějakou dobu cítili, že něco není v pořádku, ale
stejně jsme upalovali vpřed. Silnice, na které jsem, ovšem určí můj cíl, takže nejdůležitější je zjistit, kde právě teď jsem. Jsi-li
totiž na cestě, dostaneš se na ní tam, kam směřuje, a nezáleží na tom, kdo na ní jede. Cesta je férová, dovede tě tam, kam je
postavena. Pojedeš-li z Prahy po dálnici D11, nemůžeš dojet do Plzně. D11 tě prostě dovede do Hradce. Přestože chápeme
tento princip v zeměpise, v normálním životě se stále chováme, jako by tento princip neplatil.
Lidé mi občas vyprávějí, jak se jim třeba rozpadá rodina, nebo jak udělali nějaké rozhodnutí, díky kterému se jim ničí jejich
budoucnost, a často, mnohem častěji než bych si přál, vím, jak ten příběh skončí dříve, než mi ho ten člověk dopoví. Není to
proto, že bych byl tak bystrý a nebo byl prorokem. Je to proto, že od jistého okamžiku se ten člověk vydal na nějaké cestě
nějakým směrem, a výsledek byl předpokládaný. Ten člověk řekne: „Udělal jsem to či ono, ale to nebylo důležité…“ Právě tyto
okamžiky ale vytvářejí budoucnost tohoto člověka, protože život není šňůra perel, kde tyto perly jsou na sobě víceméně
nezávislé, ale cesta, kde jeden bod nevyhnutelně vede k druhému. Není divu, že jsme nazlobeni, že rychlá řešení nefungují.
Musíme totiž rozpoznat rozdíl mezi řešením a cestou. Když se ztratíš, neřekneš si, že potřebuješ řešení. Ty víš, co je řešení, ty
potřebuješ vědět jaký je správný směr! Když zabloudíš, nemůžeš to spravit, musíš najít správnou cestu! Vrátit se na správnou
cestu trvá někdy stejnou dobu, někdy i déle, než jsme bloudili. Král Šalamoun napsal tak důležitý princip o cestě, že je to téměř
jediný verš v Bibli, který se opakuje doslova hned za sebou ve stejné knize Bible. Přísloví 14:12 a 16:25: Cesta se člověku
může zdát správná, nakonec však bývá cestou ke smrti. Cesta je důležitá, ne snaha se dostat do cíle. To je princip cesty: Směr,
ne naše snaha, určuje cíl. Směr, kterým právě teď kráčíš, a to platí také pro tvé vztahy a pro tvé manželství, určuje, kam dojdeš.
Populární povědomí říká, že pokud jsou naše úmysly dobré a srdce na správném místě, a pořádně se snažíme, musíme dojít
tam, kam chceme. My ovšem víme, že tak jednoduché to není. V manželství už vůbec ne. Musíme vědět, kde jsme, a jakým
směrem kráčíme.
Nedávno jsem četl knihu manželského poradce Garyho Chapmana Čtyři období manželství, ve které píše o tom, že každé
manželství prochází různými fázemi, podobně jako roční období. Na rozdíl od přírody však nejsou tato období ani pravidelná,
ani netrvají stejnou dobu (některá manželství jsou trvale v létě, jiná prochází dlouhou zimou, některá střídají období častěji,
než je zdrávo), a dokonce ani nenavazují nutně na sebe (můžete skočit ze zimy rovnou do léta nebo z léta rovnou do zimy).
Nicméně, pro naše účely ohledně cesty v manželství je docela nápomocné, když si předtím, než začneme „řešit“ svůj vztah
definujeme, kde se přesně nacházíme: v jakém ročním období. To nám pak může pomoci najít cestu k jaru nebo létu, nebo nám
to pomůže objevit, že jsme v preferovaném období, kde chceme zůstat déle. V manželství se cyklus období opakuje mnohokrát,
stejně jako v přírodě. Jaké tedy máme období a jak je poznáme?
o Začneme se zimou. Ne snad proto, že by zimou začínal vztah, ale spíše proto, že v zimě se nejvíce lidí zajímá o záchranu
svého manželství. V období zimy ztrácíme odvahu, odtahujeme se a necítíme uspokojení. Prožíváme chlad a hořkost. Jak se
pár dostane do zimy? Díky tomu, že jejich vztah zkostnatí. Nejsou ochotní se zamyslet na věci z pohledu svého partnera.
Jasně, všichni prožíváme rozdíly, ale v zimě se jejich vliv zvětšuje, a tak prožíváme zklamání, odmítnutí a beznaděj. Máme
sklon vidět věci z toho nejhoršího úhlu. Máme tendence se schoulit do sebe a snažit se zimu nějak přečkat. Vztah někdy
vnitřně umírá, a je emocionálně rozvedený.
o Pak tady máme jaro. Jaro je obdobím očekávání a naděje. Věci se probouzejí k životu, je to doba nových počátků. Na jaře
prožíváme energii a nadšení, vzrušení, radost a štěstí. S radostí očekáváme budoucnost. Změnu vnímáme pozitivně jako
novou příležitost. Jsme ochotní zkoušet nové aktivity, chceme prožívat zábavu. Pečujeme o sebe, mluvíme spolu. Není divu,
že na začátku vztahu se většinou cítíme jako na jaře nebo v létě. Ale pozor. I na jaře můžeme být překvapení nenadálým
plevelem, který nás podráždí v čase klidu a zkazí nám trochu radosti.
o Dalším obdobím je léto. Jsme spokojení, v pohodě, a užíváme si života. V létě jsme šťastni, spokojeni, máme pocit úspěchu.
Jsme jako květiny: vztah je nádherný, ale potřebuje pravidelnou vláhu. Páry, které prožívají léto, chtějí růst dál. Léto je
obdobím aktivity a pozitivních činů. Učíme se řešit konflikty a celkově se máme bláhově. Musíme si dát bacha na letní
o
bouřky, ale komunikace je v létě nejsilnější (evokuje to dlouhé večery a romantické procházky). Jen pozor na hmyz a
především na vosy! Nevyřešené konflikty nám léto mohou docela rychle zkazit.
Posledním místem je podzim a s ním nejistota, zanedbávání partnera a obavy. Podzim evokuje opadávání listí, a pár
v podzimu navenek vypadá spokojeně (jako v babím létě), ale uvnitř se vztah může ukládat k zimnímu spánku. Když pak
přijde silný vítr, listí rychle opadá, a úbytek vztahu je najednou patrný všem. Do vztahu se pak vkrádá podzimní
melancholie a pocity odmítnutí a osamělosti. Světla ubývá a my máme obavy z nadcházející zimy. Paradoxně ale tomu
napomáháme tím, že svého partnera začínáme zanedbávat. Na to, aby pár přešel z podzimu do jara, je nutná spolupráce
obou partnerů, ale pro přechod od podzimu do zimy stačí jeden.
Co s tím? Samozřejmě záleží na tom, zda základem vztahu je přátelství. Protože pouze vztah postavený na přátelství vydrží i
nepřízeň počasí. Aby ses však mohl vydat správným směrem, potřebuješ nejdříve zjistit, kde se nacházíš.
Slepá láska
Seriál přednášek Family Fest děláme proto, že chceme, aby každý z nás, kdo se rozhodne vydat se do manželství, se mohl
jednou zpětně podívat na svůj život, a mohl si říct: Jsem tak rád, že jsem si vzal tuhle ženu, nebo vzala tohohle muže, a že jsme
spolu zestárli v lásce. Takové manželství ovšem není jen projekt, který se podaří nebo nepodaří, ale je to celoživotní závazek, je
to celoživotní jízda. Je to jízda, která nám má pomoci ve společném tandemu, ve společném závazku, projít všechny různé
období manželství, ať už je to zima, kdy ztrácíme odvahu, odtahujeme se a necítíme uspokojení, prožíváme chlad a hořkost.
Nebo je to jaro, kdy se vše probouzí k životu, prožíváme energii a nadšení, vzrušení, radost a štěstí. Či snad dokonce léto, plné
lásky, spokojenosti, pohody, a štěstí. Nebo nejistý podzim, a s ním zanedbávání partnera a obavy. Možná ale, že jste si řekli, že
by bylo skvělé, kdyby to bylo tak jednoduché. Místo toho se mnoho manželů spíše hádá nebo naopak spolu vůbec nemluví.
Nebude asi velký překvapením, když řeknu, že za to mohou rozdíly. Ale pozor! Nemyslím tím rozdíly typu, ten má rád to, a ona
zase ono. Nemyslím tím ani povahové rozdíly. Chápejte, rozdíly jsou přece to, co vás k sobě přivedlo a tak přitahovalo! „On je
tak jiný! Silný, mužný, umí skvěle naslouchat, je to takový myslitel s hlubokým vhledem do filozofie života. A co teprve ona, je
tak úžasná, krásná, je tak praktická a umí pěkně vyprávět.“ Tak, kde se z úžasného posluchače a filozofa stal nýmand, který
neumí nic opravit, a z nádherné vypravěčky se stala fúrie, která umí vyprávět jen jedovaté výčitky? Kde se to pokazilo?
Rozhodně ne v rozdílech našich povah nebo rozdílných zájmech. Pokazilo se to proto, že nerozumíme rozdílům mezi muži a
ženami.
Aby bylo jasno hned na začátku: Ne, nevěřím, že muži jsou nadřazeni ženám! Nebo ženy mužům. Ano, zastávám názor, že
v Kristu není rozdílu mezi mužem a ženou, a že žena může vést stejně dobře jako muž a dělat hodně věcí spojených s autoritou
stejně dobře jako muž. Ale taky si nemyslím, že muži a ženy jsou stejní. Prostě nejsou, a nemyslím tím jen prostý a lehce
ověřitelný fakt, že muži a ženy vypadají jinak. Víte, jeden z tragických omylů některých feministek, bylo popřít veškeré rozdíly
mezi mužem a ženou s cílem získat si uzurpované a muži odmítané místo na slunci. Výsledkem však je, že máme zástupy žen,
které chtějí komunikovat se svým mužem jako se svou nejlepší kamarádkou, a zástupy mužů, kteří se chovají ke svým ženám se
stejnou tělesnou silou jako ke svým kamarádům. Diví se někdo, že to nefunguje? Pokud však není rozdílů mezi muži a ženami,
pak bychom měli přijímat i chování, které tomu či onomu pohlaví připadají přijatelné. Zmatení rolí je problém mnohem větší,
než to, že máme jiné koníčky nebo zájmy. V našem dnešním dílu se s vámi chci podívat na to, co tvoří základní rozdíl mezi muži
a ženami co se týče jejich nastavení, proč tomu tak je, a pak vám navrhnu jedno šíleně naivní vodítko, jak zlepšit své mínění o
té druhé polovině manželství.
Dita tady minulý týden mluvila o tom, že manželství je dobrovolný závazek, kdy se dva lidé svobodně rozhodnou sesednout ze
svých kol a nasednou na tandem. Místy se v řízení kola mohou prostřídat, ale tak jako tak je důležité, aby vždy našli společný
rytmus v šlapání do pedálů. Manželská láska tedy vyžaduje závazek. Láska znamená vzdávat se moci. Láska znamená dávat.
Láska přestává kontrolovat. Láska znamená vzájemné vydání a také vzájemné poddání se. Ale láska také reaguje na vnitřní
emoční pocity (k těm se dostanu za minutku), a to rozdílně u mužů a žen. Podíváme se spolu na jedno místo v Bibli, kde to
vidíme hezky dohromady, a pak si ukážeme, proč to tak je, a kde můžeme začít s nápravou. Apoštol Pavel napsal v
Efezským 5:21-23 Z úcty ke Kristu se poddávejte jedni druhým. Manželky, poddávejte se svým mužům jako Pánu. Muž je
hlavou své ženy, jako je Kristus hlavou církve, která je jeho tělem a on jejím zachráncem. Tohle není pro mnoho z nás
neznámé téma, mluvili jsme o tom koneckonců opakovaně i zde. Nicméně, vidíme tady, že se poddáváme jedni druhým, tedy
ženy mužům a muži ženám. Pavel učí oboustranné podřízení se, a to navzdory kulturní tradici, která převažovala v jeho době.
Všimněte si, proč od křesťanských manželů vyžaduje vzájemné podřízení se. Není to jen kvůli nějaké kratochvílí nebo
feminismu. Pavel říká, abychom to dělali „z úcty ke Kristu“, protože v Kristu není rozdílu mezi mužem a ženou. Pokud tedy
někdo tvrdí, že žena se vždy musí podřídit jemu, ale on ji nikdy, pak podle Pavlových slov nectí Krista, který zemřel za muže i
ženy úplně stejně.
Pavel tady ovšem nekončí, místo toho vysvětluje, v čem vzájemné poddání spočívá: Efezským 5:24-31 Jako se tedy církev
poddává Kristu, tak ať se i manželky vždy poddávají svým mužům. Muži, milujte své ženy, tak jako Kristus miloval církev.
On vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil očistnou koupelí svého slova, aby ji před sebou postavil jako slavnou církev bez
jakékoli poskvrny a vrásky, aby byla svatá a bez úhony. Stejně tak musí muži milovat své ženy jako svá vlastní těla. Kdo
miluje svou ženu, miluje sám sebe. Nikdo nikdy neměl své vlastní tělo v nenávisti, ale každý je živí a opatruje, tak jako
Kristus svou církev. Jsme přece údy jeho těla. „Proto muž opouští otce i matku – aby přilnul ke své manželce, aby se ti dva
stali jedním tělem.“ Pavel tady vlastně tvrdí, že muž a žena jsou jiní, mají jiné role a úlohy a jinak reagují na druhého, a proto
Bůh dal vzájemně vyvažující se princip, který dokáže způsobit, že manželství bude vzkvétat a bude dlouhodobě fungovat.
Manželka se poddává muži, muž se odděluje od svých rodičů, aby přilnul ke své ženě a miloval ji obětavou a bezpodmínečnou
láskou. Až dosud nic nového. Všimli jste si, pokud čtete různé články nebo knihy o manželství, kolik z nich se snaží působit na
muže, aby milovali více nebo lépe? Přesto se nezdá, že by to jejich snaze o tolik pomohlo. Ne, není to proto, že by byli hloupí.
Je to proto, že jsme nečetli tu pasáž až do konce. Pavel totiž mluví o tom, že tajemství skvělého manželství spočívá v projevu
bezpodmínečné lásky muže k ženě a (tohle pro některé ženy a muže je překvapivé) bezpodmínečné úctě žen k mužům.
Říkám, že je to překvapivé proto, že se nám zdá, že křesťanská láska agapé by měla vždy být bezpodmínečná, a ženy to právem
od svých mužů vyžadují. Zároveň však mnozí věříme tomu, že respekt a úcta musí být zasloužená, a proto, pokud si muž
nezaslouží úctu, neposkytnu mu ji. Víte, kolik žen je schopno říct svým mužům (a já to slyšel na vlastní uši), kdy říkají: „Mám
svého muže ráda, ale nevážím si ho.“ Zkuste si představit, jak by to znělo od mužů ve stejném pojetí: „Vážím si své ženy, ale
nemiluji ji.“ Většina žen by byla zdevastovaná, kdy by ji to její muž takto řekl. Proč tedy říkají svým mužům, jak moc si jich
neváží? Nebo to alespoň dávají najevo? Je to proto, že předpokládáme, že úcta musí být zasloužená. Žena se bojí, že když
prokáže úctu muži, který si ji nezaslouží, on toho zneužije. Jasně, to nebezpečí tu je, ale stejně tak je tu nebezpečí, že když muž
projeví svou lásku k ženě, která si ji nezaslouží, ona toho zneužije. Místo, toho Pavel říká: Efezským 5:32-33 Toto je veliké
tajemství; já však mluvím o Kristu a o církvi. Ať ovšem každý jednotlivý z vás miluje svou manželku jako sám sebe. A žena ať
má svého manžela v úctě. Pavlovo použití slov „ať" implikuje naprosto stejný přístup. Jak láska, tak úcta musí být dávány
bezpodmínečně. Jinými slovy, žena projevuje své poddání tím, že svého muže respektuje a ctí. Reaguje na vnitřní touhu
každého muže vést a být respektován. Neexistuje horší zbraň proti muži než zesměšnění, neúcta a ponižování. Respekt a úcta
muže odzbrojí a otupí jeho hroty.
Znamená to, že si má žena nechat všechno líbit? Že by snad měla být ničena nebo znevažována? Absolutně ne! Muž projevuje
své poddání tím, že miluje svou ženu a obětuje se za ni. Mužova role je milovat ženu jako Kristus: tedy tak, že je připraven za
ni i zemřít. Taková láska jsou více než slova, jsou to činy. Pokud bude muž opravdu milovat ženu, ta nebude muset si nechat
všechno líbit, protože muži půjde především o její dobro. Nebude znevažována, protože láska je protikladem znevážení. Její
názor bude láskyplně brán na zřetel, protože milující neudělá nic bez milované. Láska muže odzbrojuje ženu, protože reaguje
na její vnitřní touhu být milována. Ale pokud se žena nenaučí dávat bezpodmínečnou úctu stejně jako očekává
bezpodmínečnou lásku, pak o ní budou platit slova Přísloví 21:19 Lepší je bydlet někde v pustině než s hašteřivou ženou
hádat se. Možná se vám zdá, že nadržuji mužům. Možná. Počkejte na příští týden, a uvidíte. Ale dnes bych chtěl říct, že žasnu,
co všechno některé ženy o svých mužích vypustí na veřejnosti. Žasnu, jak moc si dokážou pořád stěžovat. Ženy se naneštěstí
domnívají, že svého muže budou motivovat k větší lásce a většímu úsilí tím, že si budou stěžovat a kritizovat. Jenže, takový muž
se cítí ponížený a stáhne se nebo začne bojovat, a to bude pro ženu důkazem jeho nelásky.
Dobře, to pro vás není nic extra nového, ale přemýšleli jste proč potřebujeme bezpodmínečnou lásku a úctu? Je to proto, že
výzkum za výzkumem ukazují, že od našeho narození jsme formováni svým pohlavím a svou výchovou k tomu, aby se muži
naučili být odvážní a dívky pokorné. Nakonec, muži necítí strach, ale zato se za každou cenu chtějí vyhnout studu. Stud je pro
ně synonymem ponížení a proto se snaží získat si respekt. Ženy však mužovo omezení studem nechápou, protože jejich
problémem není stud, ale strach. Muž ženě říká, že se přece nemá čeho bát, a žena muži říká, že nechápe, proč se stydí požádat
o pomoc. Už od našeho narození však nastupujeme odlišnou cestu výchovy. Zatímco ale existují zákony, které chrání ženy před
násilím mužů, neexistuje žádný zákon, který by postihoval tvrdě ponižující slova žen, přestože mají na vztah podobně
devastující účinek. Řadu žen trápí jejich představa, že muži po svatbě nekomunikují stejně jako před ní. Výzkumy ale ukazují, že
muži používají podobná slova a věty. V čem je tedy rozdíl? Rozdíl je v míře skutečného zájmu o druhého.
A tady přichází čas na můj šílený návrh, který vychází z knihy Marcuse Buckinghama. Ten píše o rozsáhlém průzkumu mezi
úspěšnými manželskými páry s cílem zjistit, proč byli dlouhodobě úspěšné. Zdálo se, že nešťastné páry jsou moc rozdílné nebo
se pořádně neznají, a že ke štěstí bude tedy podrobné pochopení druhého a nalézání shody v zájmech. Při podrobném
zkoumání se přišlo na to, že dlouhodobě úspěšné páry shodně přisuzovali svým protějškům kladné vlastnosti, které ony podle
svých slov neměly. Zdálo se, že se jedná o klasický sebeklam. Říká se tomu benevolentní zkreslení, nebo idealizace. Nicméně,
vědci došli k závěru, že nejšťastnějšími manželstvími jsou ta, kde manželé zůstávají slepí. Kde si o sobě myslí věci lepší, než ve
skutečnosti jsou. Dává to zcela smysl. Snad v žádné jiné situaci nezakládají dospělí dobrovolně své naděje na dobré vůli
druhého člověka. Stávají se tedy zranitelnějšími, a má-li ji se cítit šťastni a bezpečně, musí věřit, že jejich vztah je kvalitní a
vždy se mohou spolehnout na svého partnera. Jinými slovy, lásku a úctu můžeme začít budovat tak, že najdeme co
nejvelkorysejší odůvodnění chování svého partnera a začneme mu věřit i s veřejnými projevy. Šílené, ale platné.
Klub gentlemanů
Minulý týden jsem se snažil ukázat vcelku známou pravdu, že muži potřebuji respekt a ženy lásku. Co však bývá mnohem méně
frekventované téma, je vysvětlení toho, proč muži potřebuji úctu a ženy lásku. Je to proto, že fundamentální vrozená bitva
v mužově životě se týká studu, kdežto v ženině životě je to strach. Apoštol Pavel v pasáži, kterou jsme si četli, totiž mluví o
tom, že tajemství skvělého manželství spočívá v projevu bezpodmínečné lásky muže k ženě a bezpodmínečné úctě žen
k mužům. Překvapivé je to proto, že si většinou myslíme, že láska agapé by měla vždy být bezpodmínečná, a ženy to právem od
svých mužů vyžadují. Zároveň však mnozí věříme tomu, že respekt a úcta musí být zasloužená, a proto, pokud si muž nezaslouží
úctu, neposkytnu mu ji. Žena se bojí, že když prokáže úctu muži, který si ji nezaslouží, on toho zneužije. Jasně, to nebezpečí tu
je, ale stejně tak je tu nebezpečí, že když muž projeví svou lásku k ženě, která si ji nezaslouží, ona toho zneužije. Místo, toho
Pavel říká: Ať ovšem každý jednotlivý z vás miluje svou manželku jako sám sebe. A žena ať má svého manžela v úctě.
Pavlovo použití slov „ať" implikuje naprosto stejný přístup. Jak láska, tak úcta musí být dávány bezpodmínečně. Lásku a úctu
můžeme začít budovat tak, že najdeme co nejvelkorysejší odůvodnění chování svého partnera a začneme mu věřit i s veřejnými
projevy. Možná se vám po těchto slovech zdálo, že nadržuji mužům. Dnes se však obrátím především k mužům. Těšíte se?
Ještě před začátkem FamilyFestu jsme tady měli sérii s názvem Nová pravidla pro randění, kde jsme citovali slavnou pasáž o
lásce z Pavlova dopisu Korintským, kde píše ty slavná slova typu: Láska je trpělivá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani
nepovyšuje, není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy, není škodolibá, ale raduje se z pravdy, všechno
snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží. Konec celé té pasáže byl však velmi zvláštní. Připomeňme si to. 1. Korintským
13:11 Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, měl jsem dětské názory, když jsem však dospěl,
s dětinskými věcmi jsem se rozloučil. Jak končí každá pohádka? „A žili navždy spolu šťastně.“ Protože v pohádce to končí tak,
že když dáte dva správné lidi dohromady, budou navždy šťastni. Někteří z vás přistupují k randění, vztahům a k manželství jako
děti k pohádce, a chováte se jako děti. Je ovšem čas dospět a rozloučit se s dětinskými názory.
Ale co přesně mohou být dětinské názory, ze kterých je potřeba dospět k opravdové lásce? Pojďme se na to dneska podívat
s patřičným přihlédnutím k mužským problémům a mužským záležitostem. Protože je čas se rozloučit s dětskými názory a vzory
chování. A dnes se s vámi podívám na dětinské názory ohledně žen. Nejen dívek, se kterými chodíte, nebo manželek, které jste
si vzali. Ale k ženám obecně. V našem světě se totiž o ženách mluví, zpívá a chová, jako by to bylo zboží. Zboží, komodita, je
něco, co má určitou užitnou cenu: tedy, je to něco, co mohu použít a když se mi to už nelíbí, pak to mohu vyměnit nebo prodat
za něco jiného s jinou hodnotou. Ke zboží nejsem emocionálně vázaný. Používám ho. Víte, co zní v poselství o ženách v naší
kultuře ve filmech, knihách, písních, prostě v celkové kultuře? Vezmi si mě, použij si mě, dělej si se mnou, co chceš, a pak mě
vyměň za jinou. Pak si pustíme jinou píseň, mrkneme na jiný film, přečteme jinou knihu nebo časopis, a co uslyšíme? Stejné
poselství. Není pak divu, že mužové si dnes myslí, že ženy jsou prostě jen zboží. Dneska se tedy pokusím změnit naše myšlení o
ženách, protože tohle je základ křesťanského manželství, které vydrží.
Některé věci, o kterých dnes budeme mluvit, se budou některým z vás zdát kontra kulturní a staromódní, a chci, abyste věděli,
že máte pravdu. Když však tyto myšlenky byly poprvé napsány, byly ještě mnohem více kontra kulturní, než jsou dnes. Byly tak
radikálně odlišné, protože když byly v prvním století uvedeny do života, ženy nebyly vnímány jako zboží, ve skutečnosti ženy
doopravdy byly zboží. V řeckořímském světě bylo otroctví legální, se svými otroky jste si mohli dělat, co jste chtěli: prodat,
znásilnit, zabít. Nikdo by neřekl ani „popel“. Nikdo nechtěl dívku, všichni jen syna, takže epidemicky rostlo zabíjení nebo
odhazování malých děvčat. Muži nechtěli děti, takže pro ně prostitutky byly forma antikoncepce: prostě nechtěli mít vůbec sex
se svými manželkami. Dokonce i svobodné a bohaté ženy byly jen o stupeň víc než otroci. Mužové mohli mít více manželek, a
měli hodně milenek. Ženy neměly postavení a hodnotu. A do tohoto světa promluvil Ježíš a apoštolové věci, které byly
neuvěřitelně radikální, a zároveň tak přitažlivé, že ženy doslova utíkaly do církve, protože tam byly ženy vyvýšeny na úroveň
mužů. Proto bylo tak radikální, když Ježíš říká: Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval svět. Dokonce i ženy! Podle toho
poznají, že jste moji učedníci. Proto bylo tak radikální, když Pavel napsal: V Kristu není rozdílu mezi mužem a ženou, otrokem a
svobodným, Židem a Řekem. Proto bylo tak radikální, když Pavel říká, že muži mají milovat ženy tak, aby se obětovali a zemřeli
za ni. Tohle je zcela odlišné kultuře, která je obklopovala.
A víte, co říká apoštol Petr? Ten, který viděl, jak Ježíš mluví se Samařskou ženou a neodsuzuje ji? Do světa, který se k ženám
chová jako ke zboží, píše: 1. Petrova 3:7 A vy, muži, mějte ke svým manželkám porozumění. Prokazujte jim úctu jakožto
slabšímu pohlaví a jako spoludědičkám daru života, aby vašim modlitbám nestálo nic v cestě. „Prokazujte jim úctu“ je fráze,
která je použita v NZ takto jen jedinkrát. Do světa, který tvrdí, že si můžeš dělat co chceš, pokud máš prachy a sílu, říká Petr,
abys prokazoval úctu, protože žena je spoludědička daru života. Není to zboží. Ježíš za ni zemřel stejně jako za muže. Petr navíc
říká: Pokud to neuděláte, tak pak Bůh neuslyší vaše modlitby! A to je síla, co? Zdá se tedy, že Bůh tento princip bere dost vážně,
co myslíte? Jak si ovšem muž vypěstuje návyk ženy ctít podle tohoto vzoru? Myslíte si, že to začne v manželství? Upřímně?
Myslím, že ne. Většinou, když se bavím s lidmi, kteří jsou v manželství, mají tam problémy zachovat úctu, protože se
v manželství poznáme úplně jinak, než se známe před ním.
Pokud nemáme vypěstovaný návyk úcty k ženám jako pohlaví ještě před manželstvím, pak v manželství se to určitě nenaučíme.
Proto můžete předvídat chování svého muže v manželství k vám podle toho, jak se chová k ženám obecně za svobodna.
K ženám v jeho životě: matka, sestry, spolupracovnice, a ženy v církvi. Proto můžete předvídat, jak se bude chovat k vám
v manželství podle toho, jak se k vám chová před ním. Před lety jsme s Ditou měli kamarádku, která chodila s klukem, do
kterého byla vášnivě zamilována. Ale před svatbou ji v hádce udeřil. Hned se omlouval, že to tak nemyslel, a ona řešila, co teď.
Někteří ji řekli: Vezmi si ho, on se změní. Jiní ji řekli, včetně nás: Jestli to udělal teď, udělá to i pak. Její chemická lázeň v mozku,
které říkáme zamilovanost, ji přesvědčila, že první skupina má pravdu. Tak si ho vzala. O pár let později, zbitá a po jeho
nevěrách, skončila sama s něčím mnohem horším než modřinami na těle: skončil její sen o lásce muže, který se za ni obětuje.
Její muž se k ní totiž choval jako ke zboží.
Pokud se ale dá úcta k ženám naučit, pokud se všichni mužové na tomto místě mohou dnes rozhodnout, že si mohou podat
přihlášku do klubu gentlemanů, pak to znamená, že někde musíme začít. Ve zbytku dnešního posledního dílu FamilyFestu vám,
mužům, tedy řeknu několik konkrétních věcí, co můžete udělat, abyste si vypěstovali postoj lásky a úcty, který do našeho světa
přinesl Ježíš a do naší situace ho přenesli apoštolové Pavel a Petr. Pokud jsi svobodný, musíš to začít dělat. Tvá budoucnost je
v sázce. Pokud jsi ženatý, doufám, že ještě pro tebe není pozdě, ale i ty se do našeho klubu gentlemanů můžeš přihlásit. Poslyš,
vím, že není příjemné poslouchat rady do tvého manželství od jiného chlapa. Vím, že tvé ženě (současné nebo budoucí) se to
bude líbit. Neříkám to ovšem proto, že jsem větší borec než ty. Říkám to proto, že mi na tobě záleží, a že si přeju, abys byl vítěz
a tvým modlitbám, jak říká Petr, nic nestálo v cestě.
o
Začneme s hudbou, kterou se tak rádi bavíme: Pokud máš ve svém přehrávači písně, které o ženách mluví jako o děvce
(bitch) nebo kurvě (whore), a je jedno, že je to v angličtině, kterou úplně neovládáš, pak ještě dnes tyto písně musíš ze
svého playlistu navždy vymazat. Je to pro to konkrétní důvod. Kdekoliv byla genocida nějakého kmene nebo národa, vždy
to začalo označkováním těchto lidí. Ve Rwandě se Hutuové rozhodli, že Tutsiově jsou jen švábi. Když je dehumanizovali,
bylo jednoduché se jich zbavit. 800 tisíc lidí zemřelo. V nacistickém Německu Židovkám přezdívali kurvy a Židům říkali
o
o
krysy. A tak bychom mohli pokračovat. Na nálepkách záleží. Pokud se bavíš písněmi, které o ženách mluví jako o děvkách,
jak se k nim budeš chovat? Jako k děvkám.
Co dál? Erotické obrázky. Pokaždé, když si sedneš, aby ses pobavil pohledem na obrázky nahých žen, jsi ve škole. Učíš
se tam tři velmi důležité lekce: 1. Opravdové tělo není dostačující. 2. Jedno tělo není dostačující. 3. Tělo tvé ženy není
dostačující. Mužové svobodní i ženatí, pokud chcete mít skvělé manželství, pak ta nejlepší věc, kterou můžete udělat pro
svou vlastní budoucnost, je se z této školy úplně odhlásit. Přejděte na jinou školu! Dlouhé roky křesťané říkali, že
pornografie škodí mužům, rodinám i celé společnosti, a lidé se na nás dívali jako na cvoky ze středověku. Dnes však
přicházejí stále nové výzkumy, které potvrzují jejich škodlivý vliv. Když se pornu věnuješ dost dlouho, něco se ve tvém
mozku chemicky změní. Vytváří závislost jako droga, nutí tě vidět ženy jako zboží, a umrtvuje tvou touhu po opravdové
ženě. Zrovna v pátek jsem četl v novinách článek o nebezpečí toho, jak se malé dívky ještě před svým sexuálním životem
začínají oblékat a chovat podle porna, které vidí (a to dokonce soft porna), a jak stoupá obliba technik, které za svou
popularitu děkují jen pornu: třeba anální sex. Jedna bloggerka na idnes.cz v článku Anální frigidka napsala: „Dost mužů má
odpor přebalit svoje vlastní dítě, protože mu byť jen pohled na to nadělení v plenkách spouští dávící reflex, ale přitom
neváhají zanořit svůj zbožňovaný nástroj lásky do lokality vytvářející obdobný produkt.“ Zkrátka, křesťanský muž se dívá na
jakoukoliv ženu s úctou. Změň tedy školu, kde se učíš!
Třetí a poslední část, o které se dnes zmíním, se týká násilí. Pokud máš problém s hněvem, který se projevuje fyzickým
násilím nebo vyhrůžkami k němu, potřebuješ pravidelnou skupinu jiných chlapů, kteří tě srovnají do latě. Pokud jsi
někdy byl násilný, doufám, že pro tebe není pozdě, ale možná už je. Pro mě osobně je bití žen zcela legitimní důvod
k okamžitému rozvodu. Možná ale vidíš, že máš s hněvem problém ještě před svatbou. Pokud ano, je to ten nejlepší čas
aby ses zapojil do skupiny mužů, kterým otevřeně vyznáš tyto náběhy a začneš s nimi pracovat na zjištění příčin svého
hněvu, protože, dokud je nevyřešíš, nejsi způsobilý pro manželství. Většinou se problém nazlobených mužů skrývá
v nevyřešeném vztahu ke svému vlastnímu otci: ať už byl násilný otec, prchlivý otec, nepřítomný otec, nezajímající se otec;
je čas odpustit a pohnout se dál. Násilí je naučené chování, a znovu, krmíme se jím v popkultuře: Americká kriminologická
společnost například uvádí, že rapová hudba popularizuje misogynii, tedy nenávist k ženám tím, že používá zesměšňující
označení žen, bere je jako sexuální objekty, nedůvěřuje jim, legalizuje násilí proti nim, oslavuje prostituci a pasáctví. Vyřeš
zdroj svého hněvu ještě před chozením nebo manželským vztahem. Pokud už jsi ženatý, přihlas se na skupinu mužů, kde o
tom budeš mluvit.
Znak opravdového křesťanského muže je mimo jiné to, že bojuje proti jakékoliv formě zneužívání, včetně diskriminace pohlaví.
Opravdoví muži ženy neponižují, ale místo toho za ně bojují. Naše matky, sestry, manželky a kamarádky nás potřebují. Takže, tři
věci pro muže: 1. Vymaž písně nebo jiné zdroje kultury, které znevažují ženy verbálně. 2. Odhlas se ze školy erotické
představivosti. 3. Zapoj se do skupiny mužů, kteří ti pomohou překonat zdroj tvého hněvu. Otázky? Myslím si, že jsem mluvil
docela jasně, ne? Tady je ten důvod, proč o tom mluvím: Jde o tvou budoucnost, záleží na ni!
(C) Lukáš Targosz 2013