2013 - Nadace Život Umělce

Komentáře

Transkript

2013 - Nadace Život Umělce
NADACE ŽIVOT UMĚLCE
1
ocenění umělci
za kalendářní rok 2013
V
Jiří Bakala
zpěvák, hlasový obor - baryton
4
ystudoval gymnázium a následně uměleckoprůmyslovou školu
v Brně. Souběžně přitom studoval soukromě zpěv u prof. Vladimíra
Šťastného.
V roce 1950 nastoupil do angažmá ve sboru zpěvohry Státního
divadla v Brně a později v roce 1967 se na základě konkurzu stal členem
operního sboru Státního divadla v Brně. Jako pěvec účinkoval ve všech
inscenacích oper, které byly od té doby až do roku 2009 na repertoáru. Některé z těchto oper byly za tu dobu v obnovených premiérách
uvedeny vícekrát. Jeho pěveckým oborem je baryton. Kromě tohoto
zařazení byl obsazován i do sólových hereckých rolí, které se v mnohých
operách vyskytují.
Angažmá ukončil v roce 2009, když ho postihla malá mozková
příhoda. Jeho dnešní zdravotní stav je opět dobrý, ale menší pozůstatky
nemoci mu již nedovolí pokračovat v umělecké práci na jevišti. I tak
pracoval až do svých sedmdesáti let. V Národním divadle Brno tedy
odpracoval plných 50 let. Byla to léta plného pracovního nasazení, která
mu přinášela radost, protože svoji práci miloval.
V době angažmá absolvoval se souborem Janáčkovy opery Brno také
mnoho pracovních zahraničních zájezdů, při kterých uplatnil své schopnosti z oblasti výtvarného umění. Kresby z různých zemí, které divadlo
navštívilo, pak po návratu s drobnými články prezentoval v novinách
Lidová demokracie, Rovnost a Brněnský Večerník. Byla to činnost, která
upoutávala čtenáře a divadlo propagovala.
K počtu odehraných inscenací sám říká: “Za 50 let mého členství
v opeře Národního divadla bylo inscenací tolik, že mě dnes mrzí, že
jsem si nikdy nevedl záznamy, abych znal počet oper, koncertů, hereckých mluvených rolí (některé i v němčině), ve kterých jsem byl obsazen”.
J
iří Baxa absolvoval Konzervatoř v Praze ve třídě prof. B. Voldána
v roce 1952 houslovým koncertem L. v. Beethovena s orchestrem
na Žofíně – dirigent A. Klíma. Studium na Hudební fakultě AMU
u prof. A. Plocka zakončil koncertem P. I. Čajkovského v Rudolfinu
s dirigentem J. Hrnčířem a v témže sále samostatným sólovým
celovečerním recitálem.
Členem Orchestru České filharmonie byl v letech 1953–1998.
V roce 1981 mu byl udělen titul „Zasloužilý člen České filharmonie“.
Po odchodu do důchodu působil dále také v Symfonickém orchestru
Českého rozhlasu a v Orchestru Hudebního divadla Karlín.
Pan Jiří Baxa byl zakládajícím členem Dvořákova kvarteta
(1951-1955), členem Pražského kvarteta od roku 1956 po celou dobu
jeho činnosti. V komorním orchestru Pro Arte Antiqua účinkoval
v letech 1960-1970, stál u založení Komorního orchestru České
filharmonie, několik sezón působil také v orchestru Musici di Praga.
Dlouhodobě vystupuje v kostele Panny Marie Královny míru ve Lhotce,
v Praze 4. Podílel se na mnoha gramofonových a CD nahrávkách a dále
na nahrávkách pro rozhlas, televizi a film.
Jiří Baxa
houslista
5
Z
Emma Černá
herečka
6
legendárního hereckého ročníku, který dokončil pražskou DAMU
v roce 1960 a jehož třídním učitelem byl profesor Radovan Lukavský,
vyšlo jen sedm posluchačů, ale jména většiny z nich dnes znamenají
pojem. Patří sem mj. Jana Hlaváčová, Milena Dvorská, Jan Přeučil a
také Emma Černá. Už v průběhu studií spolupracovala s Divadlem
Na zábradlí, a to prakticky od jeho založení (hrála už v jeho druhé
činoherní inscenaci, Faust, Markétka, služka a já). Po absolutoriu
DAMU tam také nastoupila, ale jen na dvě sezóny. V roce 1963 odchází
do tehdejšího Divadla pracujících v Mostě, kde působí plných 23 let. A
to nejen jako herečka, ale také jako lektorka dramaturgie. Její herectví
charakterizuje propojení hlubokého citového prožitku s intelektem.
Tyto předpoklady úspěšně uplatňuje zejména v klasickém světovém
repertoáru, v dílech autorů, jako je Shakespeare, Shaw, Čechov nebo
Gorkij. V roce 1986 se vrací do Prahy, do tehdejšího Divadla S. K.
Neumanna (nynějšího Divadla pod Palmovkou) – nástupní rolí je tu
opět Gorkij, Lydie v Barbarech v osobité režii Jana Nebeského. Po roce
1989 Emma Černá plně využívá možnosti vybírat si spolupráci podle
vlastní vůle; v angažmá byla např. v Divadle Komedie, v Národním
divadle i v Divadle v Dlouhé. V Redutě s panem Macháčkem odehrála
přes 100 repríz Casanovy. Její filmografie není početná, ale přesto je
významná – najdeme v ní snímky významných režisérů jako Každý
den odvahu Evalda Schorma, Den pro mou lásku Juraje Herze nebo
Setkání v červenci Karla Kachyni, v seriálu Lékař umírajícího. Životní
rolí Emmy Černé se stala titulní postava filmového dramatu Františka
Vláčila Adelheid.
P
ůvodem z Liberce, začal zpívat už jako jinoch a značnou část
svého působení zúročil v legendárním Orchestru Gustava Broma
(celkem 17 let). Později zpíval s jinými soubory i se sourozenci
Ulrychovými. Začal zpívat žánry hudby lidové, dechovky, i
v současné době je častým hostem našich předních dechových
orchestrů.
V dětství byl členem pěveckého sboru Severáček v Liberci.
V Semilech vychodil střední elektrotechnickou školu. Od roku 1966
působil jako zpěvák v Orchestru Gustava Broma. V letech 1976 –
1982 vystudoval dálkově zpěv na Konzervatoři v Brně. Vystupoval
pravidelně se zpěvačkou Vladěnou Pavlíčkovou. Účinkoval také na
hudebním festivalu Bratislavská Lyra a Děčínská Kotva. V 80. letech
vycestoval na turné po USA s Moravankou pod taktovkou Jana
Slabáka. S dechovkou Veselka zpíval i lidové písně. Dlouhodobě
spolupracoval s Brněnským rozhlasem, kde natočil kolem 900
nahrávek. Od roku 1993 se aktivně věnuje i podnikání: v Praze 3 si
otevřel „Uměleckou vinárnu“ U Stréců.
7
Milan Černohouz
zpěvák, hudebník
7
V
Vladimír Dědek
houslista
8
ladimír Dědek je původně z Litoměřic, kde také ukončil
gymnasium. Hru na housle vystudoval na Konzervatoři v Kroměříži
a po úspěšném konkurzu se stal dlouholetým členem Severočeské
filharmonie Teplice, kde působil až do svého odchodu do důchodu.
Své zkušenosti předával svým mnoha žákům také jako úspěšný,
oblíbený a velice respektovaný profesor na Konzervatoři v Teplicích.
V sedmdesátých letech působil dva roky v Symfonickém orchestru na
Islandu, kde s kolegy z různých zemí vytvořil velice kvalitní a úspěšné
mezinárodní smyčcové kvarteto, se kterým natočili do místního
rozhlasu mnoho skladeb všech slohových období.
V roce 1990 založil v Teplicích s Naděždou Slavíčkovou, koncertní
mistryní Severočeské filharmonie, Komorní orchestr Sebastian. Byli
velkým obohacením koncertního života v severočeském regionu.
Spolupracovali s řadou vynikajících sólistů, např. s B. Warchalem,
V. Hudečkem, L. Brabcem a s mnoha dalšími. Pozoruhodná byla
především jejich spolupráce s argentinskou zpěvačkou Bernardettou
Fink při provádění Kantát J. S. Bacha.
Po odchodu do důchodu se Vladimír Dědek mohl ještě více
věnovat své celoživotní lásce – malování. Jeho díla, ve kterých jsou
patrny prameny převážně hudební inspirace, již úspěšně vystavoval
v mnoha městech České republiky.
F
rantišek Eger vystudoval obor hry na housle na Vyšší hudební škole
v Kroměříži. Hned po absolutoriu v roce 1954 nastoupil do operního
orchestru Slovenského národního divadla v Bratislavě. Zde působil až
do roku 1963. V tomto roce se vrátil do Českých Budějovic a stal se
členem skupiny I. houslí v operním orchestru Jihočeského divadla.
V roce 1971 po náročném konkurzu mu bylo nabídnuto umělecké
angažmá v Egyptě, v Káhirském symfonickém orchestru. Jako přední
houslista v tomto orchestru působil pod mnoha světovými dirigenty,
kteří v Káhiře v té době hostovali. Koncerty i operní představení se
konaly v sále Americké univerzity v Káhiře.
V Káhiře s velkým úspěchem a s mnoha ohlasy působil pan František
Eger i jako primárius mezinárodního smyčcového kvarteta Cairo String
Quartett, se kterým absolvoval velké množství úspěšných koncertů po
celém Egyptě a realizoval mnoho gramofonových a rozhlasových nahrávek pro řadu společností nahrávacích i rozhlasových.
V Káhiře byl činný také pedagogicky, jako jmenovaný profesor hry
na housle na Arabské konzervatoři.
Po návratu do Českých Budějovic vykonával František Eger
až do odchodu do důchodu funkci zástupce koncertního mistra
v operním orchestru Jihočeského divadla. Ve stejné funkci působil
rovněž v Jihočeském symfonickém orchestru a později jako externista
v Jihočeské komorní filharmonii.
František Eger
houslista
9
P
Josef Ferchländer
gymnasta, akrobat, artista
10
od uměleckým jménem Pepi Jarů reprezentoval důstojně tehdejší
Československo, i v rámci oficiálních uměleckých delegací. Byl
vynikajícím akrobatem ve všech svých disciplínách a v období jeho
vrcholné umělecké aktivity v Brně získal jednu zlatou, jednu stříbrnou a
jednu bronzovou medaili. Pan Ferchländer procestoval téměř celý svět.
Jeho všestranné umění bylo vysoce oceňováno.
Vystupoval na festivalu ve stálém cirkuse PRAGA. Hodně cestoval
po světě (Čína, Mongolsko). V roce 1958 vyhrál 1. cenu „Brněnský
festival“ a dalších 20 let pan Ferchländer vystupoval jako žonglér a dělal
drezůru psů. V této oblasti se mu podařila řada ojedinělých výkonů.
Nyní je již 18 let v důchodu. V závěru jeho aktivní činnosti –
v r. 2002 - byl natočen televizní film „Poslání s podrazem“, kde v hlavní
zvířecí roli účinkovala jeho fenka Terka, dále zde z herců účinkovali
paní Bohdalová a pan Zindulka. Tento film představoval krásnou tečku
za jeho kariérou. Za 48 roků procestoval 48 zemí. Bohužel nic se nedá
vrátit, jen ty krásné vzpomínky a také bolest celého těla po mnoha
úrazech a to je daň za jeho výkony.
V
ystudoval Brněnskou konzervatoř (hra na klavír, kompozice,
dirigování) a v roce 1971 ukončil JAMU ve třídě prof. Jana Kapra.
Vedle činnosti pedagogické (byl profesorem Konzervatoře v Brně)
a kompoziční (je autorem asi 180 skladeb) se již 40 let intenzivně věnuje
činnosti sbormistrovské a dirigentské. Jako skladatel i jako dirigent je
Petr Fiala laureátem řady národních i mezinárodních soutěží, působí
jako lektor dirigentských kurzů i jako člen mezinárodních porot.
Je zván jako hostující dirigent k našim i zahraničním orchestrům
a sborům při provádění vokálně-instrumentálních skladeb. Patří na poli
kompozičním i interpretačním k uznávaným osobnostem.
Vyniká smyslem pro stavbu velkých ploch a jejich vnitřní kontrastnost.
V roce 1990 založil Český filharmonický sbor Brno, který se pod jeho
vedením propracoval mezi nejlepší evropská sborová tělesa.
V roce 2009 obdržel od České biskupské konference Řád Cyrila
a Metoděje za vynikající výsledky v oblasti dirigování a skladatelské
činnosti, která je úzce spjata se současnou duchovní hudbou
a s kantátami k poctě českých národních patronů.
11
Petr Fiala
klavírista, dirigent, skladatel
11
C
Božidar Grigorov
zpěvák, hlasový obor - basbaryton
12
elý jeho život je spojen s operní hudbou. Už v dětství začal sbírat
gramofonové desky a tento koníček mu vydržel dodnes. Jeho sbírka
gramodesek je velice rozsáhlá.
Po neukončeném studiu na konzervatoři v Sofii v oboru sólový
zpěv působil 1 rok v amatérské opeře v Burgasu jako zakládající člen
operního sboru. Po absolvování základní vojenské služby a ročním
studiu zpěvu u profesorky Sili Brčkove se věnoval jiným profesím,
nejprve na Slovensku v Bratislavě, kde se mu narodil také syn Robo
Grigorov, který patří k ceněným interpretům populární hudby.
Po přestěhování do Ostravy soukromě studoval zpěv u vynikajícího
sólisty ostravské opery Čeňka Mlčáka a v roce 1972 se po úspěšném
konkurzu stal členem operního sboru ostravské opery v hlasové skupině
basu. Členem sboru opery Státního divadla Ostrava, dnes Národního
divadla moravskoslezského, byl do roku 2008. Kromě oper vystupoval
také koncertně, např. s Janáčkovou filharmonií Ostrava.
Vzhledem ke svému atraktivnímu jevištnímu vzhledu, herecké
všestrannosti a výborným hlasovým kvalitám svého basbarytonu byl
během svého působení v ostravské opeře pravidelně obsazován také do
sólových rolí, např. žalářník (G. Puccini Tosca), posluha (G. Verdi La
Traviata), Barnabáš (B. Smetana Tajemství), voják (B. Martinů Veselohra
na mostě), sluha (B. Martinů Voják a tanečnice), mnich Czernikowski
(M. P. Musorgskij Boris Godunov), Ambrogio (Rossini Lazebník sevilský).
Od roku 2008 zpíval ještě v představeních Nabucco, Prodaná nevěsta,
Kouzelná flétna a Její pastorkyňa.
Z
ákladní školu absolvovala v Nýřanech. Na této škole byl pěvecký
soubor, jehož se stala sólistkou. Po ukončení základní školy absolvovala
soukromé hodiny zpěvu u operní pěvkyně paní Valerie Kvapilové. Dále
absolvovala pedagogické oddělení Hudební školy Bedřicha Smetany ve
třídě profesorky Marie Gärtnerové, později prof. M. Kloboukové.
V roce 1958 absolvovala úspěšně konkurz do operního sboru divadla
J. K. Tyla jako 1. soprán. Později přešla do souboru operety a v roce 1961
přestoupila do operetního souboru divadla J. Průchy na Kladně. Zde
byla opereta po 2 letech zrušena a následovalo opět angažmá v Plzni.
Tady se setkává s Fr. Ledinským, známým zpěvákem lidových písní,
který se později stal jejím manželem. Společně pak spolupracovali
s Československým rozhlasem, studio Plzeň.
Po narození dcery v roce 1966 přerušila angažmá v divadle. Zůstala
na „volné noze“ a podle svých možností účinkovala na koncertech a
estrádách se známými dirigenty a hudebními skladateli – K. Vackem,
K. Valdaufem, J. Poncarem, J. Vejvodou. Pro rozhlas nahrávala
s pošumavskou kapelou K. Polaty, dechovým orchestrem Lesanka,
Škodovačka a dalšími. Její poslední nahrávka je datována rokem 1987.
V roce 1975 se vrací zpět na mateřskou scénu divadla J. K. Tyla, které
zůstala věrná až do roku 1996, kdy odchází do důchodu.
Gerta Hájková-Ledinská
zpěvačka, hlasový obor – 1. soprán
13
B
Alfréd Hampel
operní pěvec, hlasový obor - tenor
14
ezesporu patří mezi významné dlouholeté sólisty opery
Národního divadla v Praze. Vynikal vždy vysokou muzikálností a
velkou uměleckou odpovědností. Vytvořil velikou řadu operních
postav. Mnohokrát zpíval v zahraničí a má řadu rozhlasových a
televizních nahrávek. Řadu let vyučoval na Pražské konzervatoři.
Příklad vždy byla také jeho skromnost.
Zpěv studoval soukromě u M. Linky. Účinkoval v Plzni (196871), v Brandenburku (1972-73) a v Národním divadle Praha
(1973-2002). Muzikální pěvec s příjemnou barvou hlasu. Působil
i jako pedagog. Hlavní role: Vašek i Principál (Prodaná nevěsta),
Varneman (Braniboři v Čechách), Michálek (Čertova stěna),
Skřivánek (Tajemství), Hauk-Šendorf (Věc Makropulos), Kleant
(Zdravý nemocný), Beppe (Komedianti), Monostatos (Kouzelná
flétna), Belmonte i Pedrillo (Únos ze Serailu), Prášek (Veselé
paničky windsorské), Cherubín (Klebeho Figarův rozvod), Triquet
(Evžen Oněgin).
J
osef Hampl vystudoval Státní konzervatoř v Kroměříži v oboru hry
na housle. Na základě vynikajícího výkonu při absolventském koncertu
a na základě úspěšně vykonaného přijímacího řízení byl přijat jako
posluchač na Hudební fakultu Akademie múzických umění v Praze,
kterou absolvoval v roce 1967. Do Symfonického orchestru hlavního
města Prahy FOK byl přijat v roce 1968. V roce 1972 navzdory tehdejší
politické situaci získal prestižní umělecké angažmá v Symfonickém
orchestru Kyteman Orchestra, Opening Zaailand Leeuwarden v
Nizozemsku, kde působil šest let.
V roce 1978 se vrací do Symfonického orchestru FOK, kde nadále účinkuje jako člen skupiny druhých houslí. Působí v komorních
ansámblech různých složení, kde může uplatňovat bohaté zkušenosti,
získané na mnoha mezinárodních pódiích. Na základě vynikajících
organizačních schopností, jazykových znalostí a především lidských
kvalit se Josef Hampl stává inspektorem Symfonického orchestru
hlavního města Prahy FOK. Po 40 letech aktivní činnosti v tomto
orchestru a v oblasti klasické hudby jako vynikající, spolehlivý houslista, jako dlouholetý člen UNIE orchestrálních hudebníků ČR, v roce
2007 odchází Josef Hampl na zasloužený odpočinek, do důchodu. Jeho
působení v Symfonickém orchestru FOK bylo pro celý ansámbl velikým
přínosem nejen po umělecké stránce, ale také především po stránce
veskrze lidské.
15
Josef Hampl
houslista
15
V
Jindřiška Hendrichová
zpěvačka, hlasový obor - soprán
16
ystudovala Pedagogickou školu v Plzni. Od 18 let chodila na hodiny
zpěvu k prof. Marii Gärtnerové, která po ukončení operní kariéry
v Německu vyučovala zpěv na Hudební škole v Plzni a v Pětidomí
u Zbiroha, kde Jindřiška bydlela.
Po maturitě musela nastoupit na Podbořansko a na výuku zpěvu
dojížděla k prof. Zdeňku Tomášovi do Hudební školy v Rakovníku.
Ten provozoval opery, ve kterých účinkovali jeho žáci, hlavní role byly
obsazovány sólisty z Prahy. Tady dostala příležitost účinkovat ve sboru
v Prodané nevěstě a ztvárnila druhou žínku v Rusalce. Po přesunu
na Berounsko učila v Hořovicích a jezdila na hodiny zpěvu do Prahy
k prof. Věře Passerové a paní Semecové na Vinohrady. Spolupracovala
s berounským dívčím sborem, který vedl sbormistr Karel Hubatý.
Zde nacvičovala skupinu sopránů a absolvovala řadu vystoupení.
Zpívala mj. Dvořákovu Starou matku, Habaneru s Carmen nebo
Moravské dvojzpěvy.
V roce 1975 úspěšně absolvovala konkurz do sboru ústecké opery.
Chybějící byt jí však angažmá neumožnil. V roce 1979 absolvovala
úspěšný konkurz do divadla J. K. Tyla v Plzni. Tady působila až do
konce roku 1995. Spolupracovala i s chrámovými sbory ve Zbirohu,
v Hořovicích, v Plzni na Jiráskově náměstí a u Františkánů.
Po odchodu z divadla jezdila s Uměleckou agenturou Karolíny
Hromádkové do Kutné Hory a do Frankfurtu. Na programu byl Dalibor,
Jakobín, Tosca, Prodaná nevěsta a Rusalka. V roce 1993 byla v Itálii, kde
zpívala spolu se sborem „Mužský sbor Praha“ za nácviku a dirigování
paní Miriam Němcové. Na programu byly Verdiho skladby. Kromě
uvedených uměleckých aktivit se věnovala i pedagogické činnosti,
vyučovala sólový zpěv na Hudební škole v Plzni i soukromě. Její žáci
a žačky působí v souboru divadla v Plzni, další jsou úspěšní na soutěžích
či pokračují ve studiu na konzervatoři.
S
tudovala na brněnské konzervatoři u H. Pírkové. Účinkovala v Brně
jako sboristka a jako sólistka v Ostravě (od roku 1943), dále studovala
u B. Chalabalové. Také působila v Opavě (1948-51) a znovu v Ostravě
(1941-1963). Věnovala se i pedagogice.
Hlavní role: Mařenka (Prodaná nevěsta), Karolína (Dvě vdovy),
Jitka (Dalibor), Petřík (Zvíkovský rarášek), Gilda (Rigoletto), Violetta
(La Traviata), Butterfly, Nedda (Komedianti), Julie (Romeo a Julie),
Zerlina (Don Giovanni), Despina (Cosi fan tutte).
Již v průběhu 2. světové války se stala významnou sólistkou opery
v Ostravě a v Opavě. Vytvořila zde dlouhou řadu postav českého
i světového repertoáru.
Cenná je i její dlouholetá pedagogická činnost; vytrvale pečuje
o udržování povědomí o tradicích nejen ostravské a opavské operní
scény. Zúčastňuje se i jako spolupracovnice na přípravách setkání
a medailonů emeritních pěvců a také na přípravě textů vzpomínkových
almanachů.
Věra Heroldová
operní pěvkyně, hlasový obor - soprán
17
E
Emanuel Hrdina
hráč na lesní roh
18
manuel Hrdina se od roku 1945 věnoval hře na klavír u Františka
Kubelíka (bratra slavného virtuosa) a od roku 1950 na Hudební škole
Jana Zacha u Vratislava Beránka. V Praze v roce 1950 začal studovat hru
na lesní roh u Oldřicha Seligera na Vyšší odborné škole, která se v roce
1957 sloučila se Státní konzervatoří v Praze. Příležitostně vystupoval
také v Pražském estrádním souboru a v Orchestru Divadla D 34 pod
vedením E. F. Buriana. Po základní vojenské službě byl po konkurzu
přijat do Orchestru České filharmonie, kde byl po čtyři desetiletí
kmenovým hráčem skupiny lesních rohů. Jeho umělecké schopnosti
oceňovalo mnoho vynikajících dirigentů, mj. Karel Ančerl, Antonio
Pedrotti, Paul Klecki, Václav Neumann, Zdeněk Košler, Rafael Kubelík
a další.
S Orchestrem České filharmonie se účastnil mnoha zahraničních
zájezdů a stovek vystoupení po celém světě. Současně v letech 1960-88
působil také v souboru Komorní harmonie, kterou řídil Libor Pešek,
1966-88 v Harmonii českých filharmoniků, 1966-93 v souboru Collegium musicum Pragense, s nímž opakovaně vystupoval na festivalech Wiener Festwochen a v Salzburku. Vedle desítek gramofonových
záznamů, převážně pro Supraphon, si vysoce cenil pozvání dirigenta
Hanse Swarowského na všechna hornová sóla v kompletní nahrávce
Wagnerova Prstenu Nibelungova. Za nahrávku Trií pro lesní rohy
Antonína Rejchy obdržel Zlatou desku Supraphonu, jako člen souboru Collegium musicum obdržel vyznamenání Grand Prix Radio Paris za
nahrávku Grand Octuor L. v. Beethovena. Vedle klasického repertoáru
s potěšením v letech 1965-85 spolupracoval také s předními tanečními
a jazzovými orchestry K. Krautgartnera, K. Vlacha a V. Hybše.
S působením v Orchestru České filharmonie se rozloučil při koncertu
29. 9. 2000 za řízení Vladimira Ashkenazyho.
J
osef Jakubec od roku 1948 studoval hru na housle na Hudební škole
v Prostějově. Maturoval v roce 1956 na Jedenáctileté střední škole
a v témže roce byl přijat na Hudební fakultu Janáčkovy akademie
múzických umění v Brně do houslové třídy prof. Františka Kudláčka.
Hudební fakultu JAMU úspěšně absolvoval v roce 1961, kdy také
nastoupil vojenskou základní službu ve Vojenském uměleckém souboru
Praha.
Členem orchestru Filharmonie Brno byl v letech 1963–2001, od roku
1977 jako zástupce koncertního mistra 1. houslí.
Souběžně s tím působil i v orchestru Národního divadla Brno
(dočasně jako zástupce koncertního mistra).
Josef Jakubec působil také jako úspěšný sólista – jeho doménou
byly koncerty převážně z virtuózních skladeb kratšího rozsahu, např.
s názvem „Večer slavných přídavků“. V repertoáru měl více než 70
instrumentálně vysoce náročných skladeb (např. Pablo Sarasate, Nicollo
Paganini, Josef Vaněček, Alexandr Poliakin, Grigoras Dinicu, Jenő
Hubay, ale i Johann Sebastian Bach, Ludwig van Beethoven, Johannes
Brahms, Antonio Vivaldi, Václav Trojan, Josef Fibich, Jules Massenet
a další). Pravidelně spolupracoval s Českým rozhlasem Brno.
V současné době, přestože je již v důchodu, stále podle potřeby
a možností hraje v různých komorních souborech, je činný velice
aktivně i v oblasti hudby duchovní a v mnoha chrámových orchestrech.
19
Josef Jakubec
houslista
19
L
Luděk Koutník
houslista
20
uděk Koutník začal studovat hru na housle jako soukromý žák
Jaroslava Kociana, dále pak Státní Konzervatoř v Praze, a po jejím
úspěšném absolvování i Hudební fakultu Akademie múzických umění
v Praze, kterou s úspěchem absolvoval v houslové třídě vynikajícího
pedagoga prof. Františka Daniela Koncertem pro housle Felixe
Mendelssohna-Bartholdyho za doprovodu České filharmonie.
Ještě za dob studií byl světoznámým dirigentem prof. Václavem
Talichem po náročném konkurzu vybrán jako člen slavného Českého
komorního orchestru, ve kterém působil po celou dobu jeho trvání,
a se kterým realizoval všechny nejdůležitější gramofonové nahrávky.
V Orchestru České filharmonie působil v letech 1952–1990 jako
zástupce vedoucího skupiny 2. houslí. S Orchestrem České filharmonie
se podílel na bezpočtu nahrávek pro mnoho gramofonových, televizních
a rozhlasových společností celého světa. Byl členem orchestru velice
spolehlivým, umělecky vždy na nejvyšší úrovni. Ke svým mladším
kolegům byl trpělivý a citlivý mentor, vedl je jako své pokračovatele.
Se svou chotí prof. Miluší Koutníkovou-Záškodnou, klavírní
virtuoskou, utvořil úspěšné koncertní komorní duo, známé českým
posluchačům oceňovanou interpretací mnoha sólových a komorních
skladeb českých i světových skladatelů. Oba působili také v klavírním
triu se svým synem violoncellistou Tomášem Koutníkem – známým
dirigentem, později v kvartetu s druhým synem Štěpánem Koutníkem –
nyní úspěšným prvním klarinetistou Symfonického orchestru Českého
rozhlasu v Praze. Oba synové jsou docenti a vyučují na AMU v Praze.
V
historii našeho baletu existuje souvislá řada umělců, kteří byli
a jsou autentickými reprezentanty ruské baletní školy. Jedná se buď o
české odchovance moskevských a petrohradských učilišť, ve vzácných
případech přímo o umělce ruského původu.
Právě k nim patří také paní Jelena Kovalevska, emeritní sólistka
baletu pražského Národního divadla. Je moskevská rodačka, absolventka proslulého tanečního institutu Velkého divadla v Moskvě. Po
absolutoriu, v roce 1952, nastoupila do baletu Velkého divadla, kde
působila 9 let.
Po sňatku s českým houslovým virtuosem Zdeňkem Brožem se jejím
novým domovem stala Praha a novým angažmá Národní divadlo, kde
byla sólistkou v letech 1957 – 1976. Vynikala vytříbenou technikou a
projevem plným lyriky a zvláštní jemnosti. Mezi její stěžejní role patří
Šípková Růženka, Mášenka v Louskáčkovi, Balerina v Petruškovi, Víla
podzimu v Popelce, Širín v Legendě o lásce anebo titulní role v baletu
Istar od Bohuslava Martinů.
Paní Kovalevska společně se svým manželem vystupovala také v
komponovaných koncertních večerech. Následky úrazu ji přinutily
k odchodu ze scény. Nadále však působila pedagogicky na Pražské
konzervatoři, kde v letech 1957 - 1994 předávala své zkušenosti v oboru
klasického tance.
Jelena Kovalevska
baletka
21
V
ynikající trombonista, spolupracoval s mnoha předními
orchestry v Čechách a jeho výkony jsou zaznamenány na mnoha
nahrávkách spolu s dalšími našimi předními interprety.
Miroslav Koželuh
trombonista
22
P
o absolvování Státní konzervatoře v Praze, obor zpěv, ještě před
ukončením školy, nastoupil do opery Státního divadla v Ostravě jako
sólista. To bylo v roce 1960. Během svého působení v tomto divadle
zpíval v 35 různých operách od malých rolí až po role velké jako je
Almaviva v Lazebníku Sevillském, Nemorino v Nápoji lásky, Vašek
v Prodané nevěstě, Jiří v Jakobínu a v mnoha dalších.
V roce 1969 pan Karel Kožušník odešel z opery Státního divadla
v Ostravě do Pražského filharmonického sboru, který tehdy ještě byl
součástí České filharmonie. Do Pražského filharmonického sboru
nastoupil jako člen tenorové skupiny za vedení profesora J. Veselky.
V tomto souboru byl jako výrazná osobnost až do roku 1999. Kromě
sborových partů také zpíval jako sólista sboru na různých koncertech,
jak doma, tak i v zahraničí.
V roce 1999 Karel Kožušník odešel do důchodu, ale až do roku 2011
příležitostně zpíval v Pražském komorním sboru. Ve svých 75 letech
se přestěhoval z Prahy na chalupu a vzhledem ke vzdálenosti do Prahy
svou pěveckou činnost ukončil, nikoliv však svůj vztah k sborovému, ale
hlavně k pěveckému umění.
23
Karel Kožušník
zpěvák, hlasový obor – tenor
23
O
Marta Kubišová
zpěvačka
24
d roku 1962 působila v divadle Stop! v Pardubicích, spolu se skladatelem
Bohuslavem Ondráčkem z něj roku 1963 odešla do divadla Alfa v Plzni. Roku
1964 nastoupila do angažmá v pražském divadle Rokoko, roku 1968 založila
s Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou vokální skupinu Golden Kids,
vedenou Bohuslavem Ondráčkem. Natočila s ní alba Micro-MagicCircus (1968)
a Music Box No. 1 (1970).
Roku 1969 jí vyšlo sólové album Songy a balady, obsahující mimo jiné její
nejproslavenější skladbu Modlitba pro Martu, určenou původně pro televizní
seriál Písně pro Rudolfa III.
V roce 1966 získala druhé místo na festivalu Bratislavská lyra (píseň Oh,
baby, baby, kterou zpívala s Helenou Vondráčkovou), roku 1968 tamtéž první
místo s písní Cesta. Stala se trojnásobnou vítězkou ankety Zlatý slavík (1966,
1968, 1969).
V letech 1963-70 natočila řadu rozhlasových a gramofonových nahrávek
různorodého zaměření (například šanson Lampa, rockové písně se skupinou
Mefisto, soulově dramatické skladby jako Denně čekám, Ukolébavka pro
nenarozené děti). Její drsný alt s natrpklou barvou ji předurčoval k interpretaci
písní se závažným obsahem, zpívala však i nenáročné popěvky.
V letech 1970-89 bylo paní Kubišové znemožněno vystupovat a vydávat
desky. Hudbě se pak nevěnovala (s výjimkou vystoupení na Třetím festivalu
druhé kultury na Hrádečku u Václava Havla v říjnu 1977 a několika nahrávek
národních balad s kytarovým doprovodem Jaroslava Hutky, které se objevily
na kompilačním albu Zakázaní zpěváci druhé kultury, vydaném roku 1978 ve
Švédsku).
Byla činná v disentu, nakrátko se stala i mluvčí Charty 77. V listopadu 1989
obnovila uměleckou činnost, vydala desky Lampa (1990, výběr nahrávek z 60.
let), Adventní písně a koledy (1990, s bratry Ebenovými), Někdy si zpívám
(1991), Songy a nálady (1993), Řeka vůní (1995), Bůh ví...(1996). Od roku 1991
uvádí Adventní koncerty spolu s Tatianou Fisherovou a Janem Kačerem.
Od roku 1992 uvádí pořad na pomoc zvířatům Chcete mě. V roce 1996
jí začaly vycházet sebrané nahrávky.
S
vou profesi vykonával od roku 1979 v loutkovém divadle SluníčkoPraha. S loutkovým programem byl častým hostem berlínského
Fridrich-Stadt-Palace „Ein kessel Buntes“ a působil na dalších
německých scénách. V české televizi měl pořad o výrobě loutek a
loutkové scénografii, o čemž vydal několik publikací. I v dnešní době
spolupracuje na loutkových pořadech pro děti.
Loutkářské začátky se vážou na Chrudim, kde mělo loutkové divadlo
velkou tradici. Začátky této loutkářské cesty se odvíjejí od roku 1954,
kde se stal členem loutkového divadla v Praze. Prošel všemi profesemi
výtvarně technologickými a loutkohereckými, až k zastávání funkce šéfa
výpravy. V letech 1958-1963 byl externím pedagogem na loutkářské
katedře DAMU. Po 22 letech odešel a začal se věnovat výtvarné činnosti
pro televizi a divadla, včetně vystupování se svým marionetovým
programem ve Varieté Praga, v hotelu Internacionál, realizoval estrádní
programy pro dospělé a děti, účinkoval v zahraničí (NDR, Polsko, Itálie,
Arabské Emiráty). Spolu s manželkou pořádají semináře - loutkářské
workshopy - v Čechách a Německu. V současné době se věnuje
publikační činnosti v oboru loutkového divadla.
Vítězslav Kuschmitz
výtvarník, loutkoherec, pedagog
25
J
iž ve třetí až páté třídě obecné školy hrál divadlo – pohádky. V Obecné
a Měšťanské škole byl též sólistou pěveckých souborů, se kterými absolvoval
mnoho vystoupení v Kolíně a jeho okolí. Současně se studiem houslí studoval
zpěv na Hudební škole u ředitele J. Mančala. Při studiu VPŠS v Praze byl
členem souboru Mír Československého rozhlasu – pod dirigentem J. Stárkem.
Soukromě studoval zpěv u Zdeňka Otavy, později u T. Šrubaře. Maturoval v roce
1958.
Základní vojenskou službu absolvoval v letech 1959 až 1960. Zde se
zúčastnil armádní soutěže tvořivosti i v krajských kolech jako dirigent souboru
Krušnohor, rovněž zpíval a sólově hrál na housle ve folklórním kroužku.
Po vojně udělal úspěšně přehrávky na Středočeském kulturním středisku.
Pak následovala celá řada koncertů operních árií a duet s předními sólisty
Národního divadla, například s Beno Blachutem, Janou Jonášovou, Jaroslavem
Součkem, Zorou Jehličkovou a dalšími. Věnoval se i scenáristické a režisérské
práci, především při svých hudebně zábavných pořadech, kde jako hosty
využíval herce z KD Kolín a kde sám v menších rolích účinkoval. Byl rovněž
sólistou Kmochovy hudby, se kterou vystupoval v NDR, Polsku, Maďarsku.
Prošel několika úspěšnými konkurzy do operních divadel, například
v Českých Budějovicích, Opavě, Olomouci, kam však vždy z rodinných důvodů
nenastoupil. Až po rozvodu prvního manželství v roce 1981 byl angažován
Ladislav Landa
operní pěvec, hlasový obor - basbaryton
26
v divadle F. X. Šaldy v Liberci do operního sboru. Zde byl obsazován do menších
i středních rolí v opeře a operetě. Např. Figarova svatba – Antonio, posléze
Bartolo, La Traviata – Baron Douphal, Rigoletto – Ceprano, Lazebník Sevillský –
Fiorillo, Hraběnka Marica – Kníže Populescu, Země úsměvů – Hrabě Lichtenfels
a další. Hostoval v Janáčkově divadle v Brně a v divadle J. K. Tyla v Plzni jako
Zaremba v Polské krvi.
V Libereckém divadle vystoupil několikrát na záskok v činohře v epizodních
rolích. Účinkoval i v televizním seriálu televize Nova a několika našich i cizích
filmech. V současnosti je v důchodu a na jevišti se objevuje již jen sporadicky.
V
r. 1955 absolvoval studium herectví na JAMU v Brně a nastoupil
do Beskydského divadla v Novém Jičíně, kde si vyzkoušel všechny radosti
prvního angažmá i strasti života u venkovského zájezdového divadla.
V r. 1957 jej jeho herecký pedagog Milan Pásek angažoval do divadla
v Hradci Králové, které tehdy vedl. Tam si p. Malý zahrál i tři stěžejní role
shakespearovského repertoáru – Romea, Puka i Hamleta.
Po čtyřech sezónách přešel do činohry tehdejšího Státního divadla
v Ostravě, kde setrval od r. 1961 až do svého odchodu do důchodu
v r. 1996. Pohostinsky tam pak hrál ještě až do roku 2000. Za tu dobu tam
ztvárnil přes 150 rolí. Byli mezi nimi např. Antonín Povondra ve Válce
s mloky, Václav v Tylově Drahomíře, Kudrjaš v Ostrovského Bouři,
Happy ve Smrti obchodního cestujícího, George Gibbs v Našem
městečku, Tiberge v Manon Lescaut, Andrej Prozorov ve Třech sestrách,
Klásek i Braha v Lucerně, Omnimor v Hrátkách s čertem, Vézinet ve
Slaměném klobouku, Bumbul v Augustu Augustovi, Solicitátor Vítek
ve Věci Makropulos, Profesor Beránek v Jedenáctém přikázání, Gobbo
v Kupci benátském, Jaromír v Oldřichovi a Boženě, Pan de Renal
v Červeném a černém, Šumbal v Našich furiantech a mnoho jiných rolí.
Byl hercem všestranného talentu.
Nejlépe se mu dařilo v rolích komických nebo v rolích optimisticky
naladěných lidí a lidiček, v nichž dokázal do hlediště až nakažlivě přenést
jejich pozitivní lidské poselství, vedlo se mu však i v postavách rozporuplných či negativních, jako byl např. Ferdinand Hierlinger v Povídkách
z Vídeňského lesa, Sorin v Rackovi či Roubínek ve Filozofské historii.
Patřil k hloubavým a spolehlivým hercům, miloval divadlo a nebylo mu
zatěžko věnovat svůj čas a nejlepší síly občas třeba i v několika malých
rolích v jedné inscenaci, které si dokázal s radostí vychutnat. V letošním
roce se pan Stanislav Malý dožil 80 let a právem mu patří poděkování
za jeho celoživotní láskyplnou a záslužnou práci pro české divadlo.
27
Stanislav Malý
herec
27
V
Jiří Najnar
houslista, violista
28
ystudoval Pražskou konzervatoř hudby v letech 1959-1966.
Absolutorium ukončil v roce 1966 violovým recitálem za doprovodu
klavíru v Malém sále Rudolfina (Sukova síň), kvartetním celovečerním
koncertem ve Velkém sále Rudolfina (Dvořákova síň) s programem
C. Debussy, L. Janáček, B. Smetana jako člen Talichova kvarteta
a sólovým vystoupením s orchestrem Pražské konzervatoře dirigovaného Jiřím Bělohlávkem v Mozartově koncertantní symfonii pro
housle a violu.
V roce 1969 skončila jeho činnost v Talichově kvartetu a následně
působí deset let jako violista Symfonického orchestru hlavního města
Prahy FOK. V tomto období (1970-1972) je členem Klavírního kvarteta
B. Martinů. V roce 1972 zakládá Kocianovo kvarteto, ve kterém působí
jako violista 21 let. Od roku 1993 byl sólo violistou komorního orchestru Solisti di Praga až do roku 2001.
Do ledna 2013 působil jako violista komorního orchestru Prague
String Soloists, jehož činnost byla po několika měsících v té době také
ukončena. Za významné okamžiky své koncertní činnosti považuje
spolupráci s umělci jako R. Kubelík, R. Firkušný, J. Suk, J. Panenka,
účinkování se Smetanovým kvartetem a dalšími. Se soubory, ve kterých
působil, vystupoval nejen v Československu, ale také téměř po celé
Evropě, USA, Kanadě, na Kubě, v Brazílii, Japonsku. Kromě nahrávek
pro Československý rozhlas, televizi, Radio France, BBC natočil jako
komorní hráč asi 25 CD pro firmy Supraphon, Bonton, Denon, Caliope,
OrFeus.
I
když Petr Nárožný začal hrát divadlo amatérsky už jako dítě,
nechybělo mnoho, aby se proslavil ve zcela jiném směru.
Po maturitě totiž vystudoval Fakultu architektury a pozemního
stavitelství ČVUT a v roce 1968 získal titul inženýra. Pracoval jako
projektant, ale současně konferoval koncerty hudební skupiny Rangers.
Už při tom uplatňoval svůj osobitý komediální talent. V roce 1973 začal
působit v Semaforu, kde právě tehdy hledal Miroslav Šimek po smrti
Jiřího Grossmanna nového partnera. Kromě Luďka Soboty přizval
k spolupráci také Petra Nárožného. Jejich komické dialogy se ve své
době těšily velké popularitě a zdálo se, že česká scéna má v panu
Nárožném o baviče víc.
Proto bylo překvapující, když se v roce 1980 stal členem pražského
Činoherního klubu a hned svou první rolí, titulní postavou
v Zuckmayerově Hejtmanu z Kopníku, předvedl pod Smočkovým
režijním vedením sílu svého charakterního herectví, plného tragikomických podtextů. Z mnoha titulů, v nichž doposud v Činoherním klubu
hrál, jmenujme namátkou Horváthovy Povídky z Vídeňského lesa,
Gogolovy Hráče, Kleistův Rozbitý džbán, Moliérova Lakomce
či Krležovu Ledu. Film využíval především Nárožného komediální
nadání – např. ve snímcích Jáchyme, hoď ho do stroje, Páni kluci,
Marečku, podejte mi pero, Což takhle dát si špenát anebo Jen ho nechte,
ať se bojí.
Hrál rovněž v televizních seriálech jako Sanitka, Bambinot, Hospoda
anebo Pojišťovna štěstí. Mistrovskou ukázkou jeho herecké práce před
mikrofonem je namlouvání televizních večerníčků, především Bornova
Macha a Šebestové.
Petr Nárožný
herec
29
P
o ukončení základní školy se vyučil univerzálním nástrojařem v ČKD Praha,
po té se stal posluchačem pěveckého oddělení Státní konzervatoře Praha ve třídě
prof. Ing. Jana Berlíka.
Po absolvování dvou let základní vojenské služby nastoupil do sboru Divadla
F. X. Šaldy v Liberci (v r. 1964). Tomuto divadlu byl věrný téměř 40 let. Na konci
sezóny 2002-2003 odchází oficiálně do starobního důchodu, avšak i nadále zde
působil na základě jiných smluvních vztahů až do ukončení sezóny 2008-2009.
Svoji uměleckou dráhu zpestřil i sólistickými angažmá mimo domovské divadlo,
například v roce 1982-1983 působil jako sólista opery divadla Zdeňka Nejedlého
v Ústí nad Labem, v roce 1989 pak ve Státním divadle v Brně a ve Slovenském
Národním divadle v Bratislavě.
Vedle své sborové práce (v cca 160 operách) byl i na domácí scéně po celou
dobu působení pověřován řadou větších i menších sólových úkolů, z nichž
připomeňme: B. Smetana: Libuše (Radovan), Hubička (Matouš ve třech
inscenacích), Dalibor (soudce ve 3 inscenacích), Prodaná nevěsta (sedlák Mícha
ve 2 inscenacích), Tajemství (zedník), A. Dvořák: Jakobín (Adolf ve
3 inscenacích), Rusalka (hajný i lovec ve 3 inscenacích), G. Bizet: Carmen
(Morales ve 3 inscenacích, Dancairo i Escamillo), Otto Nikolaj: Veselé paničky
Winsdorské (doktor Cajus ve 3 inscenacích), R. Leoncavallo: Komedianti
(Prolog a Tonio ve 2 inscenacích), W. A. Mozart: Don Giovanni (Masetto),
Jiří Nerad
zpěvák, hlasový obor – baryton/basbaryton
30
G. Rossini: Lazebník sevillský (Don Bartollo i Fiorillo ve 3 inscenacích),
P. I. Čajkovskij: Piková dáma (Tomskij), M. P. Musorgskij: Boris Godunov (Pimen
i Nikitič), G. Verdi: Rigoletto (Marullo ve 3 inscenacích), Nabucco (Velekněz),
La Traviatta (Markýz d´Obigny a doktor Grenvill ve 3 inscenacích), Otello
(Montano), Don Carlos (Mnich), G. Puccini: Bohema (Schaunard, po létech
Benoit a Aldindoro), Turandot: (Mandarín), G. Donizetti: Nápoj lásky
(Dulcamara), L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky (Harašta). Tento výčet rolí je
neúplný, protože jich byla celá řada jak v operních tak i v operetních inscenacích.
S
nad každé divadlo má herce, kteří mu jsou tak věrní, že jejich jméno
a tvář se stává ikonou mateřské scény. Pro Městské divadlo v Mostě je
nesporně takovou osobností Stanislav Oubram. Celkový počet sezon, které
tam odehrál, čítá úctyhodných třicet sedm – a jak pana Oubrama známe,
toto číslo rozhodně není definitivní. Přitom Most pro něho není ani prvním,
ani jediným působištěm. Začínal jako dvaadvacetiletý v Beskydském divadle v Novém Jičíně, kam přišel po soukromém studiu herectví u Růženy
Naskové a Anny Suchánkové.
Po zániku Beskydského divadla v roce 1963 přechází do tehdejšího
Divadla pracujících v Mostě, hrajícího v té době ještě ve staré, historické
budově, později spolu s celým původním městem zbořené. Oubram se
stal záhy jedním z nejvýznamnějších členů mosteckého souboru jako
představitel stěžejních rolí v repertoáru jak klasickém, tak moderním, jak
domácím, tak světovém. Tento široký rejstřík završil jeho Hamlet v roce 1975.
O pět let později Oubram přijímá angažmá v Městských divadlech
pražských. Po jejich rozpadu v roce 1993 se do Mostu vrací a opět ho zde
čeká řada nových zásadních úkolů, z nichž sluší připomenout alespoň
Moliérova Lakomce. Pohostinsky navíc spolupracuje také s dalšími divadly,
v Plzni, Kladně, Liberci, s Činoherním studiem v Ústí nad Labem
a s Činoherním klubem v Praze. Stejně jako Harpagon byly v poslední
dekádě jeho života důležité role Salieriho (Amadeus), Hejtmana (Revizor)
a Prospera (Bouře). V mosteckém divadle režíroval přibližně dvacet
inscenací, z nichž některé zaznamenaly velice kladnou odezvu diváckou
i odezvu kritiků.
Za velice důležité pro sebe považuje také svou více než třicetiletou spolupráci s Československým a později Českým rozhlasem, především proto,
že rozhlasová práce mu přináší téměř stejné uspokojení jako práce divadelní.
Kromě toho je činný literárně, je autorem několika dramatizací
a pohádkových her.
31
Stanislav Oubram
herec
31
V
Jaroslava Panýrková
moderátorka, herečka, hlasatelka
32
ystudovala střední průmyslovou školu potravinářské technologie.
Jako studentka vyhrála na konkurzu v roce 1957 hlavní roli do filmu
Štěňata. Po maturitě se stala členkou hereckého souboru filmového
studia Barrandov.
Počátkem 60. let přijala nabídku na konferování pořadů v Laterně
Magice, se kterou navštívila řadu zemí, kde si značně rozšířila vzdělání.
Po této nabídce pak přešla do Československé televize.
V roce 1989 opět dostala nabídku na moderování pořadu České
televize Nedělní ráno, které uváděla 8 let a zároveň i nabídku
moderování v Českém rozhlase. V 90. letech s dalšími kolegyněmi
pracovala na Dámském klubu - Frekvence. Filmové role ve filmech:
Štěňata, Hlavní výhra. Devítileté působení v Laterně Magice a od
roku 1965 hlasatelka v Československé televizi. V té době obdržela
též ocenění její činnosti plaketou „Zlatý krokodýl“ za účinkování
v pořadech „Mates“, „Dámský klub“ a „Nedělní ráno“. Moderovala
též mnoho estrád i komorních pořadů a této činnosti se věnuje ještě
v současné době.
D
agmar Platilová absolvovala Hudební fakultu AMU v roce 1966
u prof. Karla Patrase a své vzdělání si prohloubila ve Spojených státech
amerických na hudební univerzitě v Hartfordu a na Julliard School
of Music v New Yorku pod vedením proslulého harfisty a pedagoga
Marcela Grandjanyho.
S flétnistou Václavem Žilkou tvořila soubor Pražské duo, s nímž jen
v šedesátých letech absolvovala přes 500 koncertů jak v Československu,
tak v jiných státech Evropy. Během svých studií v New Yorku se stala
členkou komorního sdružení čtyř harf New York Harf Ensemble,
s nímž nastudovala obsáhlý repertoár zahrnující i skladby současných
autorů věnovaných přímo tomuto souboru, se kterým koncertovala
v USA, Kanadě, v zemích Střední a Jižní Ameriky a Evropě.
V letech 1976 až 2002 působila jako první harfistka Symfonického
orchestru Českého rozhlasu.
Její sólová a komorní činnost zahrnuje široký repertoár od baroka
až po sučasnost, představila se na několika mezinárodních festivalech
a premiérovala řadu děl, z nichž některé byly napsány přímo pro ni.
Velký počet skladeb nahrála pro rozhlas a televizi v Československu,
Polsku, Holandsku, Norsku, Turecku a USA, pro české gramofonové
společnosti Panton a Supraphon, v USA pro firmy Serenus, Golden
Crest a Musical Heritage Society.
Dagmar Platilová
harfistka
33
B
ěhem své dlouhé aktivní umělecké činnosti působil v následujících
institucích:
Anotnín Polívka
klarinetista
34
1951-1955 Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého
1955-1956 Symfonický orchestr Karlovy Vary
1956-1964 Orchestr Karlínského divadla
1965-1988 Filmový symfonický orchestr
1968-1969 spolupráce s Orchestrem České filharmonie
Jako pedagog vyučoval na Pražské konzervatoři v letech 1988-1998.
Od roku 1970 dodnes vyučuje v ZUŠ Biskupská.
Jeho neutuchající interpretační a pedagogické zapálení pro propagaci
klasické hudby ovlivnilo a ovlivňuje jeho studenty dosud.
N
a počátku šedesátých let procházela výuka herectví na brněnské
JAMU zajímavým vývojem – dosavadní trendy psychologického
ztvárňování postav obohacovala o kontrastní, intelektuálnější, epický
přístup. Absolventi pak odcházeli do praxe vybaveni předpoklady
k ztvárňování rolí v rezonanci s dobou. Do této generace odchovanců
JAMU patří i Karel Pospíšil.
Stylová protikladnost, získaná na škole, je dodnes pro jeho herectví
charakteristická. Během svého uměleckého působení prošel řadou
divadel a je zajímavé, že při tom měl často štěstí stát se spolutvůrcem
významných epoch. V roce 1962 nastoupil do svého prvního angažmá,
do Východočeského divadla v Pardubicích. Po čtyřech letech přešel do
Divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde zažil ještě závěr ředitelské éry Ivana
Glance a pak celou éru Miloše Horanského a Karla Kříže.
Během dvouletého odskoku do Hradce Králové na počátku
osmdesátých let měl možnost pracovat s Janem Grossmanem a Miroslavem Krobotem. Teprve v roce 1985 definitivně odchází do Prahy,
do tehdejšího Realistického divadla, po roce 1989 transformovaného
na Divadlo Labyrint. Zde se znovu setkává jak s Křížem, tak s Krobotem
a je významným členem souboru, který s mimořádnou citlivostí reaguje
na požadavky doby – což je Pospíšilovu herectví vlastní už od školních
let.
V roce 1994 přijímá angažmá v činohře Národního divadla, tehdy
vedené Ivanem Rajmontem. Hrál zde mj. v Richardovi III., v Romeovi
a Julii, v Coriolanovi, a právě tak v Lucerně či Našich furiantech.
V Rajmontově režii vytvořil i roli Pantalona v Goldoniho Sluhovi dvou
pánů, v inscenaci, která je na repertoáru od roku 1994 až dodnes.
35
Karel Pospíšil
herec
35
M
Jan Přeučil
herec
36
ládí Jana Přeučila bylo poznamenáno krutostí doby. V roce
1949, kdy mu bylo 12 let, zatkla Státní bezpečnost jeho otce, politika
a novináře, a soudila ho jako odpůrce komunistického režimu ve
vykonstruovaném procesu s dr. Miladou Horákovou. Byl odsouzen na
doživotí a propuštěn po 14 letech žaláře.
Cesta ke studiu herectví proto nebyla pro mladého Jana Přeučila
nijak snadná. Nakonec byl na DAMU přijat na základě osobní záruky
Radovana Lukavského, který byl pak také jeho třídním učitelem. Po absolutoriu v roce 1960 se Přeučil stal členem tehdy mladého Divadla Na
zábradlí. Působil v něm až do rozpadu původního souboru, tedy celkem
33 let. Zažil tu slavné éry, Grossmanovu, Chundelovu i Schormovu,
účinkoval ve slavných inscenacích Otomara Krejči, Václava Hudečka,
Jiřího Krejčíka či Jana Kačera.
V osmdesátých letech stál dokonce v čele divadla jako jeho umělecký
ředitel. Od roku 1993 začal být umělcem ve svobodném povolání.
Často hostoval v Hudebním divadle v Karlíně, v Ypsilonce či na Letních
shakespearovských slavnostech, stále se věnuje také zájezdové činnosti
s inscenacemi pro děti i dospělé. Bohatá je též jeho filmografie. Už
od mládí film využíval jeho výrazného vzhledu a příznačného hlasu
pro postavy nalomených, případně záporných charakterů, anebo pro
role komické. Významná je také Přeučilova práce se slovem, a to jak
v rozhlase a dabingu, tak v poetických večerech Lyry Pragensis i Violy.
Právě ve Viole v roce 1969 také uvedl své nejslavnější sólové představení,
Gogolovy Bláznovy zápisky, které má na repertoáru dodnes. Do roku
1990 rovněž působil jako pedagog na pražské DAMU.
B
rněnská rodačka Olga Racková-Doležalová patří k prvním
absolventům Janáčkovy akademie múzických umění vůbec. Ke studiu
herectví byla přijata v roce 1949 ještě na Státní dramatickou konzervatoř
v Brně, ale mezi přijímací zkouškou a nástupem na školu došlo
k transformaci školského systému a konzervatoř byla „povýšena“ na
vysokou školu. Paní Doležalová JAMU vyšla v roce 1953 a jejím prvním
angažmá se stala Opava.
Zde se setkala se svou první shakespearovskou hrdinkou, s Julií.
Postavy velkého Alžbětince pak provázely paní Doležalovou po celé
její herecké dráze. Byla to např. Bianka, Hermie či Desdemona a bylo
tomu tak v Opavě, v Olomouci, kam po pěti letech přešla, i na Kladně,
kam nastoupila v roce 1961 a už mu zůstala věrná. Samozřejmě, že ji
v mladých letech neminuly dívčí postavy z české klasiky, Dorotka ze
Strakonického dudáka, Hanička z Lucerny, Anka z Jánošíka a mnohé
další, jejím nejvlastnějším oborem však byly citlivé a ušlechtilé dívky
a ženy, často zápasící s nepříznivým osudem. Taková byla její Laura
ve Skleněném zvěřinci, infantka v Cidovi nebo Nichette z Dámy
s kaméliemi.
Jejich rubem byla početná řada cílevědomých ženských postav
z konverzačního repertoáru převážně angloamerické provenience.
Na Kladně působila paní Doležalová až do svého odchodu do penze
na konci roku 1991, tedy víc než úctyhodných 30 let. Po celou tu dobu
patřila k nejvýraznějším členům tohoto souboru.
Olga Racková- Doležalová
herečka
37
A
Artuš Rektorys
hráč na lesní roh
38
rtuš Rektorys po maturitě na střední škole s úspěchem absolvoval
Státní Konzervatoř v Praze, obor hra na lesní roh u prof. Schwarze
a zároveň hru na klavír u prof. Černocha.
V letech 1958 až 2000 působil jako hornista v operním orchestru
Divadla J. K. Tyla v Plzni.
Současně učil na Lidové škole umění a mezi roky 1974 až 2006 byl
profesorem na konzervatoři v Plzni, kde také vedl dechové oddělení.
Od mládí se věnuje kompozici, kterou vystudoval u prof. Františka
Píchy na Pražské konzervatoři a u prof. J. Bartovského v Plzni.
Komponoval scénickou hudbu k činoherním inscenacím pro divadla v Plzni, Pardubicích, Opavě, Hradci Králové a Praze, k dětským
přestavením Činoherní skupiny a k rozhlasovým hrám Čs. rozhlasu
Plzeň. V průběhu svého působení v Divadle J. K. Tyla pracoval dlouhá
léta v různých odborových funkcích.
Je členem Západočeského hudebního centra. Stručný výčet ze
skladatelské tvorby A. Rektoryse:
- 38 scénických hudeb pro divadla
- 73 scénických hudeb k dětským představením
- 40 scénických hudeb pro rozhlas
- balet, komorní skladby, písňové cykly, chrámová hudba, dětský
muzikál, instruktivní skladby a další.
30
let člen Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK.
Realizoval nahrávky pro Supraphon, Panton, Československý rozhlas
a Československou televizi.
Rozsáhlá koncertní činnost, též v duu s houslistou Jiřím Tomáškem
v tehdejší ČSR a v zahraničí.
Josef Růžička
koncertní klavírista
39
39
V
Karel Růžička
hudebník, pedagog, skladatel
40
ystudoval na Pražské konzervatoři obor bicí nástroje a klavír.
Po absolvování vojenské služby v AUS VN působil čtyři sezóny
v orchestru divadla Semafor, který vedl Ferdinand Havlík.
V pozdějších letech byl dále členem našich předních jazzových
a tanečních orchestrů a skupin, jako byl TOČR s Karlem Krautgartnerem, SHQ Karla Velebného a Jazz Celula s Lacem Deczim, orchestry
Gustava Broma a Milana Svobody. Vystupoval též s vynikajícími našimi
i zahraničními sólisty, jako byli Jiří Stivín, Rudolf Rokl, Rudolf Dašek,
Tony Scott, George Mraz, Jean Luc Ponty, Jean Toots Thielemans
a mnoha dalšími.
Koncertoval a nahrával též se svými vlastními skupinami. Účinkoval
i jako sólový klavírista na vlastních recitálech. Je autorem mnoha
skladeb komorních, orchestrálních i vokálních a to jak jazzových, tak
i z oblasti vážné hudby. Jeho Celebration Jazz Mass, Te Deum a další
byly uvedeny na Pražském jaru a na zahraničních koncertech a festival
v Evropě a v USA, mj. na slavnostním koncertě 20. 10. 1998 ve
Washingtonské národní katedrále u příležitosti výročí vzniku ČSR.
V roce 1979 získal 1. cenu v Mezinárodní skladatelské soutěží
jazzových témat v Monaku a po několik let tam pak působil jako člen
poroty a pedagog. Je držitelem Ceny ministra kultury za skladbu
17. listopad, Ceny G. Broma, České gramy 1993. Supraphonská
nahrávka jeho Celebration Jazz Mass byla vyhlášena albem roku 1994.
V roce 1996 dirigoval a nahrával s Mezinárodním bigbandem
Evropské vysílací unie. Jeho zatím poslední album z roku 2011 Live
bylo nahráno živě v duu s Karlem Růžičkou Jr.
Kromě koncertování a komponování působí jako pedagog
na Konzervatoři Jaroslava Ježka v oboru skladba a na pražské
AMU vyučuje klavírní jazzovou interpretaci.
N
arodil se 7 let po svém bratrovi Wabim, se kterým hrál dlouho
v trampské skupině Hoboes. Během společného působení složil
a nazpíval mnoho písní, které jsou dnes klasikou u táboráků - například
Bedna vod whisky, Bál v lapáku, Pane bože vod tý lásky zachraň nás,
Mrtvej vlak a mnoho dalších. V současné době vystupuje buď sám
nebo s členy skupiny Nezmaři
Mirko Ryvola
písničkář, zpěvák a kytarista
41
B
Bohumír Slavík
violista
42
ohumír Slavík po maturitě na gymnáziu v Kladně studoval
lékařskou fakultu University Karlovy. Po nástupu komunistického
režimu byl z politických důvodů v roce 1949 z této fakulty vyloučen.
Podle příkazu tehdejšího ministra Zdeňka Nejedlého mu pak bylo
znemožněno studium i na jiných vysokých školách.
Od dětství měl vřelý vztah k hudbě, amatérsky hrál na housle
a na violu. Byl přijat na Státní konzervatoř hudby v Praze do třídy
prof. Ladislava Černého, kterou úspěšně absolvoval v roce 1954.
Během studia působil v orchestru Státního souboru písní a tanců,
později v orchestru Hudebního divadla Karlín.
V roce 1955, v rámci vojenské prezenční služby, nastoupil do Symfonického orchestru Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého
a po tehdejší personální restrikci v roce 1958 do orchestru Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK.
V roce 1962 se stal členem violové skupiny Orchestru České filharmonie, kde působil až do svého odchodu do penze v roce 1990.
Orchestr České filharmonie, kde strávil nejdelší část své umělecké
kariéry, měla v panu Slavíkovi nejen výborného violistu, ale také velmi
vzdělaného, lidského a noblesního kolegu
J
aroslav Someš okusil vůni jevištních prken už jako chlapec. Hrál
několik dětských rolí v pražských divadlech, ve filmu i v tehdy začínající
televizi. Přesto po maturitě nejprve vystudoval filozofickou fakultu
Univerzity Karlovy a teprve po promoci a absolvování vojenské služby se
věnoval studiu herectví na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.
Jeho první angažmá bylo ve Východočeském divadle v Pardubicích, pak
prošel Jihlavou, brněnským divadlem Husa na provázku, k jehož zakládajícím členům patřil, a v sedmdesátých letech byl členem Divadla J. K. Tyla
v Plzni ve slavné Ševčíkově éře.
Z rodinných důvodů přešel v roce 1982 do Prahy, do Divadla Jiřího
Wolkera, kde zůstal až do jeho zániku v roce 1998 (tehdy už pod názvem
Divadlo na Starém Městě). Opět z rodinných důvodů následovala čtyřletá
pauza, po níž se znovu vrátil na scénu; byť už jako penzista, opět do
plzeňského divadla.
V současné době pravidelně spolupracuje s Divadlem Antonína Dvořáka
v Příbrami a s pražskou Komorní činohrou, hostoval i na Kladně.
S herectvím spojuje po celý život také jiné aktivity, pro plzeňské divadlo
překládal a adaptoval divadelní texty, v Praze působil řadu let jako novinář,
jako pedagog na Pražské konzervatoři, jako rozhlasový a televizní publicista.
Je aktivním členem Herecké asociace, kde pracuje především v týmu
Cen Thálie.
43
Jaroslav Someš
herec
43
P
Vladislav Souček
sbormistr
44
ochází z muzikantské rodiny. Již od dětství se věnuje hudbě, hraje na klavír
a varhany, v mládí hrál také na trubku. Již při studiu na průmyslové škole založil a vedl
malý studentský orchestr. Vystudoval elektrotechnickou fakultu ČVUT, kde po promoci
působil deset let jako odborný asistent.
Po doplňovacích studiích hudby pracoval nejprve jako druhý sbormistr Komické
opery na Vinohradech a smíšeného pěveckého sboru Mír. Po práci v různých pěveckých
sborech se stal v roce 1961 zakladatelem a sbormistrem dětského sboru RADOST-PRAHA,
který dodnes pracuje pod jeho vedením na Základní umělecké škole v Praze 7. Tento sbor
se vypracoval mezi přední dětské pěvecké sbory České republiky. Během let p. Souček se
sborem natočil pro Český rozhlas desítky skladeb, spolupracoval i s Českou televizí
(Adventní koncerty) a Státní operou Praha. Účinkoval dvakrát na Pražském jaru.
Kromě četných koncertů v České republice děti zpívaly již v mnoha evropských
i mimoevropských zemích. Sbor se za svou dlouhou historii zúčastnil mnoha renomovaných tuzemských i zahraničních festivalů a soutěží a odvezl si z nich řadu prvních cen
a zlatých pásem.
V současné době se již plně věnuje pouze hudbě a učí předměty Sborový zpěv, Intonaci
a Hlasovou výchovu na Základní umělecké škole. Zároveň působí dlouhá léta jako lektor
na různých sborových seminářích a jako odborný porotce v celostátních i mezinárodních porotách sborových soutěží. Jako sbormistr je autorem řady úprav českých i cizích
lidových písní.
Během své hudební činnosti byl jedním z blízkých spolupracovníků při organizování
koncertů Jirkovské skladatelské soutěže v 70. a 80. letech minulého století. Se sborem
pravidelně prováděl vítězné skladby.
Byl zakladatelem a hlavním organizátorem nesoutěžního festivalu dětských pěveckých
sborů Letenská vonička. V rámci tohoto festivalu a také ve snaze podpořit vznik nových
dětských sborových skladeb zorganizoval několik ročníků skladatelské soutěže Letenské
voničky.
Založil a s manželkou vede i smíšený sbor Gaudium Praha 1. LF Univerzity Karlovy.
Vladislav Souček je členem Odborné rady pro dětský sborový zpěv NIPOS-Artama ministerstva kultury a členem Předsednictva hlavního výboru Unie českých pěveckých sborů.
Bohatá a dlouholetá hudební činnost přinesla Vladislavu Součkovi mezi jinými
i prestižní „Cenu Františka Lýska“, která se uděluje nejlepším sbormistrům České republiky. V roce 2007 byla jeho dlouholetá činnost odměněna také Cenou Bedřicha Smetany.
Vladislav Souček je ženatý, má dvě dospělé děti. Manželka Zdeňka s ním od roku 1969
spolupracovala na vedení sboru RADOST. V roce 1990 založila chlapecký sbor Pueri
Gaudentes, který vede dodnes.
V
ystudoval reálné gymnázium, potom Konzervatoř v Praze.
Zaměstnání:
Československý soubor písní a tanců 1950-54 – sbormistr
Hudba hradní stáže (vojenská služba) 1954-61 – dirigent
Divadlo na Fidlovačce 1961-63 – dirigent
Československý rozhlas Ostrava 1963-1990 – šéf rozhlasového
orchestru.
Jako skladatel se věnoval převážně tvorbě pro velké dechové orchestry, u osmi zahraničních nakladatelů má vydáno více než 100 skladeb.
Mnohé byly oceněny i v zahraničních soutěžích a mnohé byly vybírány
jako povinné pro zahraniční soutěže.
Během zaměstnání v Československém rozhlase v Ostravě napsal
celou řadu populárních skladeb pro rozhlasové vysílání, scénických
hudeb pro ostravská divadla a televizi, několik dechových kvintetů,
koncert pro tubu, několik skladeb pro komorní obsazení. V poslední
době se věnuje tvorbě pro sbory, napsal 2 mše, které jsou již nahrány
na CD pro vydání u německého nakladatele.
V letech 1963-2000 spolupracoval s různými amatérskými dechovými orchestry u nás i v zahraničí (např. Vitkovák, ZUŠ Krnov, Jeseník,
Příbor, Kopřivnice, Čáslav, Kolín). Pracoval jako porotce při soutěžích
velkých dechových orchestrů – Praha, Brno, Ostrava, Riva del Garda
(It), Füssen (NSR) atd.
Profilovou desku s jeho skladbami natočil Holandský královský
orchestr v Haagu v roce 1998.
Pavel Staněk
dirigent, skladatel
45
M
Miloš Stránský
herec
46
iloš Stránský si svá herecká tovaryšská léta odbyl na počátku
šedesátých let v pražském Divadle Jiřího Wolkera, Divadle F. X. Šaldy
v Liberci a v Divadle J. K. Tyla v Plzni. V roce 1965 pak trvale zakotvil
v Horáckém divadle v Jihlavě - s krátkým přerušením na počátku
sedmdesátých let.
Ve svých prvních jihlavských sezónách byl představitelem především
mnoha milovnických rolí, pro něž byl předurčen už svým vzhledem,
jako byl kníže Zvjozdič v Lermontovově Maškarádě, Kristián v Cyranovi
z Bergeracu anebo Frondoso v de Vegově dramatu Fuente Ovejuna.
Po zmiňované odmlce se v roce 1975 do angažmá vrátil už jako vyzrálý
charakterní herec, který vynikal šťavnatostí, a zároveň civilností projevu,
a to nejen ve hrách současných, ale i kostýmních. Z těch připomeňme
třeba jeho Petra Voka ze Zuzany Vojířové, Beckerova Jindřicha VIII.,
Jindřicha II. z Goldmanova Lva v zimě anebo zestárlého Romea
v Kishonově komedii Byl to skřivan. Společenské změny po roce 1989
vynesly Miloše Stránského do čela Horáckého divadla jako uměleckého
ředitele.
Za jeho vedení byl položen základní kámen k výstavbě nového
divadla, soubor úspěšně přestál několikaleté hraní v náhradních
prostorách, zatímco za původní historickou fasádou vyrostla nová,
moderní divadelní budova. Když v roce 2006 odešel Stránský do
důchodu, přestěhoval se do Plzně, kde jeho syn Martin jde s plnou ctí
v otcových hereckých stopách. Do plzeňského Divadla J. K. Tyla se nyní
příležitostně vrací i Miloš Stránský sám – vrací se na scénu, kde kdysi,
před půlstoletím, začínal.
V
letech 1950-53 studoval ve Vojenské hudební škole obor lesní roh.
Po absolutoriu této školy v roce 1953 nastoupil jako první hornista
k Hudbě hradní stráže.
V letech 1954-58 studoval na Pražské konzervatoři obor lesní roh
u prof. Miroslava Štefka.
Od roku 1960 studoval soukromě hudební formy u prof. Jaroslava
Kofroně.
Od roku 1965 studoval soukromě instrumentaci a dirigování u prof.
Jindřicha Pravečka a v té době na přání uměleckého šéfa Jana Taussingera
instrumentoval řadu skladeb pro Hudbu hradní stráže.
V roce 1978 nastoupil do hudebního vysílání Československého rozhlasu
v Praze jako hudební redaktor a působil zde do roku 1994, kdy odešel
do důchodu.
V roce 1970 začal komponovat skladby pro malé dechové orchestry ve
spolupráci s českými textaři, především Ladislavem Jacurou. O 10 let později
začal komponovat větší, rozsáhlejší skladby pro velké dechové orchestry.
V roce 1985 začal spolupracovat s Velkým dechovým orchestrem Jitřenka
Praha jako hlavní dirigent a umělecký vedoucí. Tato spolupráce trvá stále.
V Rozhlase bylo natočeno 42 jeho skladeb, některé z nich byly vydány
nakladatelstvím Supraphon. Tiskem bylo vydáno 14 skladeb, z toho
v zahraničí 5 skladeb pro velké dechové orchestry.
Je členem Společnosti dechové hudby, člena Asociace hudebních umělců
a vědců od jejího založení. Byl zde dlouholetým předsedou. Řadu let byl
členem odborné komise pro dechové hudby Ministerstva kultury – ARTAMA.
V posledním období napsal řadu skladeb pro Velké dechové orchestry se
symfonickým obsazením, které byly provedeny na Novinkových koncertech
Společnosti dechové hudby.
47
Antonín Tichý
dirigent, skladatel
47
P
o maturitě (1959) byl Jan Valter přijat na Státní konzervatoř hudby
v Ostravě, kde studoval ve třídě externího učitele Emila Drahozala hru
na fagot (1959–65).
Jan Valter
fagotista
48
Po úspěšném absolvování konzervatoře pokračoval ve studiích
na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze ve třídě
významného pedagoga prof. Karla Pivoňky (1965–71). Studium bylo
přerušeno vojenskou prezenční službou u Posádkové hudby Tábor
(1967–69). Jako fagotista působil v orchestru opery Státního divadla
v Ostravě (1964–65), v orchestru Státního souboru písní a tanců v Praze
(1966–67) a ve Východočeském státním komorním orchestru, později
Komorní filharmonii Pardubice (1969 – 2003). V rámci jejích
abonentních koncertů často vystupoval i sólově (Martinů, Mozart,
Stamic, R. Strauss, J. D. Zelenka aj.). Byl činný i jako komorní hráč
v Novém dechovém triu (1972–97) a v Klasickém dechovém triu
(od 1997).
V létech 1978–2005 byl externím učitelem fagotové hry na
Konzervatoři v Pardubicích, jeho nejvýznamnějšími žáky byli Petr
Macke, první fagotista a vedoucí skupiny v Symfonickém orchestru
v Hradci Králové, a Lukáš Černý, který působí jako sbormistr a dirigent
v USA. Valterovým celoživotním zájmem byla hudební kompozice
v oblasti pedagogicko-instruktivní (Fagotové etudy pro začátečníky,
Čtyři technické studie pro fagot pro pokročilé a jiné) a komorní
(Trio pro hoboj, klarinet a fagot, Svita pro klavír).
F
rantišek Vlk byl od útlého mládí svým otcem veden k hudbě. Postupně
se učil hrát na klavír, housle, trubku a baskřídlovku. Po ukončení 8leté
základní školy v Brně nastoupil ke studiu na Vojenské hudební škole Víta
Nejedlého v Liberci, kde začal studovat hru na bicí nástroje a harfu. Po roce
se škola přestěhovala do Roudnice nad Labem. V roce 1960 studia zakončil
a byl odvelen k posádkové hudbě ve Vyškově na Moravě.
V roce 1965 po úspěšném konkurzu byl přijat do orchestru Státní
filharmonie Brno s podmínkou získání požadovaného vzdělání studiem na
oddělení bicích nástrojů Konzervatoře Brno. Studium probíhalo formou
studia při zaměstnání kontrakcí od 3. ročníku a bylo v roce 1968
zakončeno absolutoriem. Ve velmi krátké době začal spolupracovat s řadou
nejrůznějších souborů všech žánrů např. Strouhalova sedmička, později
několikaletá spolupráce s Moravankou J. Slabáka, Kantilena - dětský sbor,
Brněnský akademický sbor (bas), hudební oddělení Čs. televize Brno
a v neposlední řadě rozhlasový orchestr Studio Brno s dirigenty
M. Machkem a E. Knirschem. Byl vyhledávaným sólistou mnohými
soudobými skladateli, kteří mu poskytli mnoho velice zajímavých koncertních příležitostí.
V roce 1977 byl přizván jako externí pedagog k výuce hry na bicí
nástroje na Konzervatoř Brno. V roce 1989 byl vedením Hudební fakulty
JAMU požádán o pedagogickou spolupráci. Vzhledem k tomu, že neměl
vysokoškolské vzdělání (vysoká škola na bicí nástroje tehdy ještě neexistovala), byla mu udělena ministerská výjimka.
Od svého nástupu do orchestru Státní filharmonie Brno v roce 1965 byl
II. tympánistou s povinností všech ostatních bicích nástrojů. Od roku 1981,
kdy odešel vedoucí bicích nástrojů a I. tympánista Státní filharmonie Brno
do důchodu, převzal jeho funkce a povinnosti a ty vykonával až do roku
2005, kdy ukončil svou činnost v orchestru Filharmonie Brno. Dlouhá léta
byl důvěrník orchestru pro OSU a Intergram.
František Vlk
tympánista
49
V
Jan Vodňanský
spisovatel, herec, zpěvák, autor textů písní
50
roce 1965 vystudoval Fakultu strojní ČVUT a krátce pracoval jako
projektant. Již od roku 1963 však publikoval své texty (např. v časopise
Mladý svět).
Ve stejné době se seznámil s hudebníkem Petrem Skoumalem, se
kterým tvořil na téměř 20 let autorskou dvojici. Vrcholem jejich tvorby
byla společná autorská představení v Činoherním klubu na přelomu
60. a 70. let (např. S úsměvem idiota).
V roce 1973 vystudoval dálkově ještě Filosofickou fakultu Univerzity
Karlovy. Účinkoval s Petrem Skoumalem po klubech, psal básničky pro
děti, texty k filmovým písním – především Přijela k nám pouť (1973)
nebo Jen ho nechte, ať se bojí (1978).
Po podpisu Charty 77 byla jeho činnost omezována. V 80. letech
se věnoval prakticky jen tvorbě pro děti – vystupoval např. s Přemyslem
Rutem a Světlanou Nálepkovou. Přesto se však veřejnost občas setkala
s jeho tvorbou – např. v polovině 80. let se jeho písničku Jak mi dupou
králíci podařilo prosadit do silvestrovského vydání večerníčku
Bob a Bobek – králíci z klobouku.
Po listopadu 1989 krátce obnovil svoji spolupráci s Petrem Skoumalem. Vydal kompilace své dřívější tvorby, ale stále vystupoval i pro
děti (např. v nedělních ranních pásmech Jůhele neděle nebo Studio
Rosa).
Pan Vodňanský se vždy vyjadřoval k aktuálním politickým tématům
– např. v roce 2003 podepsal prohlášení S komunisty se nemluví. Často
vystupoval pro krajany v zahraničí, znal se dobře s Jiřím Voskovcem.
V polovině 90. let přednášel filosofii na Filosofické fakultě. Spolupracoval také s Ondřejem Neffem při propagaci internetu.
J
itka Vrbová je známa především jako výrazná představitelka žánru
trampské a country hudby, věnuje se ale také jazzu a swingu. Celý život
působila jako pedagožka a zároveň jako zpěvačka. Vyrůstala v hudební
rodině, podílela se na řadě alb. I přes vážný handicap, se kterým bojuje
od dětství, dodnes aktivně koncertuje.
Jitka Vrbová
zpěvačka
51
51
P
Zdeněk Zahradník
klavírista, varhaník, hudební režisér
52
o ukončení Jedenáctileté střední školy
v Semilech byl v roce 1954 přijat ke studiu
kompozice na Hudební fakultě AMU, kterou
absolvoval u prof. Václava Dobiáše, Jaroslava
Zicha (instrumentace), Karla Janečka
(hudební teorie), Václava Trojana (filmová
hudba) a Zuzany Růžičkové (klavír) v roce
1958.
Pracoval jako lektor pro vokální hudbu
při Městském domě osvěty v Praze,
poté vyučoval teoretické předměty na
Lidové konzervatoři, později i na Pražské
konzervatoři. Současně, od roku 1965,
působil jako hudební – posléze i hlavní –
režisér v gramofonové redakci vážné hudby
Supraphonu. Časem zde převzal vedení této
redakce i po stránce dramaturgické.
Během více než 35 let jeho působení
v Supraphonu se podílel na více než tisícovce
titulů, z nichž mnohé získaly prestižní
mezinárodní ocenění a přispěly tak k šíření
dobrého jména značky této firmy po celém
světě. Jednalo se zejména o rozsáhlé projekty
symfonické hudby, o souborná díla jednotlivých skladatelů, o kantáty, oratoria či opery.
Spolupracoval s většinou českých i světových
dirigentů a předních interpretů (Ch. Mackerras, S. Baudo, G. Delogu, R. Kubelík,
V. Neumann, K. Ančerl, Z. Košler,
V. Smetáček, J. Krombholc,J. Bělohlávek,
P. Dvorský, G. Beňačková-Čápová,
E. Randová, W. Ochman, V. Zítek, R. Novák,
E. Haken, J. Suk, L. Malý, S. Ishikawa,
J. Panenka, Z. Růžičková, M. Šostakovič)
a mnoha dalšími umělci a soubory. Již od
studijních let vystupoval a vystupuje jako
interpret nejen svých kompozic.
Jako klavírista či korepetitor uskutečnil
dlouhou řadu koncertních vystoupení, např.
se sólistkou opery Národního divadla Evou
Děpoltovou (a to nejen v ČR, ale i v cizině). Po
celou dobu existence jako klavírista a varhaník
spolupracoval na pořadech Lyry Pragensis,
jejímž duchovním otcem a ředitelem byl Milan
Friedl, měl tu čest doprovázet B. Záhorského,
V. Fabiánovou, B. Švarce, R. Pellara, M. Růžka,
R. Hrušínského nejst., O. Sklenčku, J. Adamíru,
A. Strejčka, R. Lukavského a jiné vynikající
umělce, v současnosti spolupracuje zejména
s G. Filippi. Vzhledem ke své skladatelské
specializaci pro kompozici melodramu byl
Ministerstvem kultury v roce 1962 vyslán
na studijní pobyt do Vietnamu, kde vedle
studia lidové hudby přednášel o české hudbě.
Zájem o orientální hudbu ho vedl k vytvoření
antologií o hudebních projevech mnoha kultur
(Dálný Východ, Kambodža, Laos, Vietnam,
Barma, Austrálie, Amerika, Kanada, Afrika...)
z nahrávek UNESCO a sbírek jednotlivých
folkloristů a etnografů. Tento projekt byl
ceněným materiálem pro studium rozličných
celosvětových lidových kultur – alba byla
využívána při výuce zeměpisu i hudební
výchovy na všech typech škol.
V současné době stále působí jako hudební
režisér a interpretuje své skladby na koncertních podiích (za všechny lze jmenovat pravidelnou účast v rámci Mezinárodního festivalu
koncertního melodramu v Praze).
Během posledních let s Českým nonetem
a sólisty z řad profesionálních pěvců, studentů
i žáků nastudoval a diriguje představení své
opery „Popelka“, která se setkává se značným
ohlasem po celé ČR.
SEZNAM OCENĚNÝCH UMĚLCŮ ZA ROK 2013:
Jiří Bakala
4
Jelena Kovalevska
21
Artuš Rektorys
38
Jiří Baxa
5
Miroslav Koželuh
22
Josef Růžička
39
Emma Černá
6
Karel Kožušník
23
Karel Růžička
40
Milan Černohouz
7
Marta Kubišová
24
Mirko Ryvola
41
Vladimír Dědek
8
Vítězslav Kuschmitz
25
Bohumír Slavík
42
František Eger
9
Ladislav Landa
26
Jaroslav Someš
43
Josef Ferchländer
10
Stanislav Malý
27
Vladislav Souček
44
Petr Fiala
11
Jiří Najnar
28
Pavel Staněk
45
Božidar Grigorov
12
Petr Nárožný
29
Miloš Stránský
46
Gerta Hájková-Ledinská
13
Jiří Nerad
30
Antonín Tichý
47
Alfréd Hampel
14
Stanislav Oubram
31
Jan Valter
48
Josef Hampl
15
Jaroslava Panýrková
32
František Vlk
49
Jindřiška Hendrichová
16
Dagmar Platilová
33
Jan Vodňanský
50
Věra Heroldová
17
Antonín Polívka
34
Jitka Vrbová
51
Emanuel Hrdina
18
Karel Pospíšil
35
Zdeněk Zahradník
52
Josef Jakubec
19
Jan Přeučil
36
Luděk Koutník
20
Olga Racková–Doležalová 37
SPRÁVNÍ RADA:
Miroslav Svoboda – sborový zpěvák, člen sboru Statní opery Praha
Josef Zeman– moderátor, scénárista, hudební dramaturg,
DOZORČÍ RADA:
zástupce Uměleckého sdružení ARTES
Ivan Pazour – předseda, hudebník, člen orchestru České filharmonie,
Mgr. Vojtěch Jouza – hudebník, člen České filharmonie,
zástupce UNIE – Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR
zástupce UNIE – Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR
Cyril Jeníček – hudebník, zástupce Svazu autorů
Prof. Jiří Hlaváč – pedagog HAMU, hudebník,
a interpretů
zástupce Asociace hudebních umělců a vědců
Dana Chytilová – zpěvačka, zástupkyně uměleckého sdružení ARTES
Marek Vašut – herec, zástupce Herecké asociace,
zástupce UNIE – Odborový svaz profesionálních zpěváků ČR
VÝKONNÝ APARÁT NADACE:
RNDr. Jan Komín – předseda, hudebník,
Ing. Dagmar Hrnčířová – výkonná ředitelka
zástupce Svazu autorů a interpretů
Lýdie Soldánová – tajemnice
Fotografie:
Archív NADACE ŽIVOT UMĚLCE, Julie Hrnčířová
Julie Hrnčířová
Narozena 18. 3. 1992. Žila několik let ve Francii, která jí umělecky výrazně formovala.
Studovala Uměleckoprůmyslovou školu v Praze na Žižkově a nyní je ve třetím ročníku
na Fakultě umění a designu obor Digitální média v Ústí nad Labem.
Již několik let se zabývá výtvarnou fotografií.
f
3
Grafický design:
HANA FISHER
www.hanafisher.cz
www.hanafisher.cz
NADACE ŽIVOT UMĚLCE
Senovážné náměstí 23, 110 00 Praha 1
tel.: 224 142 295
[email protected]
www.nadace-zivot-umelce.cz
4

Podobné dokumenty