docBudoucnost začíná teď
download 
Stížnost Transkript
Budoucnost začíná teď
Budoucnost začíná teď projevy www.vize2020.cz Soukromí je nedotknutelné Levný stát Nezadlužená budoucnost Solidarita odpovědných Čtyři poděbradské ar tikuly ODS, 1998 Svoboda je víc než jistota Budoucnost je víc než přítomnost Úspory jsou víc než dluhy Právo je víc než nárok Mirek Topolánek, Vize 2020 Obsah Budoucnost je víc než přítomnost 5 Mirek Topolánek Co lidi chtějí a co nechtějí slyšet 7 Mirek Topolánek Svoboda je víc než jistota 13 Mirek Topolánek Vyžeňme korupčního tchoře 16 Mirek Topolánek Socialismus škodí zdraví 19 Mirek Topolánek Řešením je odložená spotřeba 21 Mirek Topolánek Svoboda je nejvyšší hodnotou 23 Mirek Topolánek Neprojezme dětem budoucnost 25 Mirek Topolánek „Stát blahobytu“ ohrožuje potřebné 29 Mirek Topolánek Kultura a média na stráži civilizace 31 Mirek Topolánek Venkov je konzervativní solí země 35 Mirek Topolánek Má mít česká pravice „zelenou politiku“? 36 Alexandr Vondra Má mít česká pravice „zelenou politiku“? 37 Mirek Topolánek Soukromé vlastnictví a návrat ke kořenům 39 Mirek Topolánek „Toť český sedlák, živitel náš“ 41 Mirek Topolánek Cestování je výraz osobní svobody 42 Mirek Topolánek Tolerance je opakem rovnostářství 44 Mirek Topolánek Priority české zahraniční politiky 47 Alexandr Vondra ODS pro 21. století 5. ideová konference, Hradec Králové Některé texty projevů jsou kráceny a redakčně upraveny. 49 Budoucnost je víc než přítomnost Titulek úvodu by se na první pohled mohl zdát v rozporu s tím, co tvoří náplň tohoto svazku. Co jiného se může více obracet k současnosti než politické projevy? Zvykli jsme si už brát jako fakt známé klišé, že politici nedohlédnou za horizont čtyřletého volebního období. Mně však šlo o to ukázat opak. Ukázat, že myslet na budoucnost je pro státníka daleko důležitější než myslet na přítomnost. Možná tato premisa nepřináší vždy jednotlivcům vítězství v aktuálních volbách, ale národům vždy přináší vítězství v dějinách. Říká se, že budoucnost začíná teď, nebo také: Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek. Právem. Plány, o kterých říkáme, že je uskutečníme za deset, za patnáct let, neuskutečníme nikdy. To není náš případ. Jestliže nyní připravujeme naši Vizi 2020, pak tím pouze pokračujeme v zásadních krocích, které jsme směrem k budoucnosti učinili dříve. Především se to týká zabrždění růstu veřejných dluhů. Řada věcí už není pouhým záměrem, ale realitou. Realitou, díky které nemá naše země nejméně o sto miliard vyšší deficit, než jsme utrpěli v loňském krizovém roce. Za budoucností musíme jít stále, každý den. Proto tento sborník neobsahuje pouze vystoupení z ideových konferencí Vize 2020, ale také projev z ideové konference v Hradci Králové v roce 2008. Tam lze nalézt kontinuitu programových zásad, tam všude jsou načrtnuty plány a vize, které se postupně zpřesňují a postupně realizují. Aniž bych chtěl čtenáře zahltit příliš velkým množstvím textů, vybral jsem alespoň ten nejdůležitější, který dokládá kontinuitu myšlení. Celý sborník jsem zároveň doplnil o dva brilantní texty Alexandra Vondry a jako určitý bonus jsem přidal dosud nepublikovaný esej „Co lidé chtějí a co nechtějí slyšet“. Shrnuje aktuální problémy, které v různých oblastech přináší život na dluh a snaží se na ně dát srozumitelné odpovědi. Bohužel, žití na dluh je stále populární, stále má svou přitažlivost. A to právě proto, že v politice převažuje ono omezené myšlení ve čtyřletých cyklech. Potíže, zaviněné dluhy totiž populističtí politici vždy před volbami navrhnou překonat – čím jiným – než novými půjčkami. Staré dluhy se tak splácejí dluhy novými. Život republiky se podobá žití na revolvingový úvěr. Naši předci pro to ovšem měli méně odborně vznešený název: vytloukání klínu klínem. Tohle vytloukání klínu klínem musíme zarazit. Žijeme na dluh budoucích generací. Týká se to nejen ekonomiky a veřejných financí, ale také školství, zdravotnictví, bezpečnosti, životního prostředí, infrastruktury ... zkrátka všeho. Bylo by ovšem banální a nepřesné říci, že naši budoucnost ohrožují dluhy. Naši budoucnost ohrožuje myšlení, které odmítá připustit, a vůbec slyšet, že by dluhy mohly být nějaký problém. Následující texty se pokorně pokoušejí toto myšlení měnit. Mirek Topolánek www.vize2020.cz Z a inspiraci k napsání následujícího textu děkuji Frédéricu Bastiatovi a jeho slavnému eseji „Co je a co není vidět“. Myšlenky, příklady a důkazy v něm uvedené jsou plně platné i po stopadesáti letech. Dovolil jsem si je pouze aplikovat na aktuální situaci. A vzhledem k tomu, že za jeden a půl století zhoubného působení socialismu se v praxi viditelně a na bezpočtu příkladů ukázaly fatální důsledky omezování svobody, parafrázoval jsem původní název. Dnes už ani tak nejde o to, „co je a co není vidět“, protože jsme opravdu viděli dost. Otázkou je, zda to občané chtějí slyšet a zda se podle toho rozhodují ve volbách. Co lidé chtějí a co nechtějí slyšet Je v lidské povaze a přirozenosti, že neradi slyšíme špatné zprávy. Byť jsou pravdivé. O to raději slyšíme zprávy dobré, byť falešné. Nechceme slyšet, že syn přinesl ze školy špatnou známku, že náš klub prohrál, že manželka nabourala auto. To jsou ovšem zprávy, jejichž důsledky musíme beze zbytku přijmout. Protože lež se pozná ihned, nebo záhy. A protože se týkají nás a pouze nás a nikdo z nás jejich dopady nesejme. Jsou však také negativní zprávy ve svých dopadech sice daleko závažnější, u nichž se nám ale může zdát, že jejich zlé účinky lze svalit na někoho jiného, nebo že je lze odsunout za hranice našeho prostoru a času. Že v kupé vlaku do stanice Konečná zatáhneme záclonky a budeme se tvářit, že ve vlaku nesedíme a že jsme si nevšimli zvyšující se rychlosti. Může se dokonce stát, že získáme okamžitý užitek a přitom negativní důsledky dlouho nebudou vidět. Proto často rádi vyslyšíme slova utěšitelů, kteří tvrdí, že špatné zprávy nejsou tak vážné. A nabízejí nám jednoduchá okamžitá řešení situace. Výsledkem je v tom nejlepším případě krátkodobý zisk a o to větší dlouhodobá ztráta. V horším ztráta teď hned a ještě hlubší později. Pravdě totiž nelze utéct, rozhodně ne nadlouho. Když přijmeme špatné zprávy a zachováme se podle toho, v budoucnu na tom mnohonásobně vyděláme. A naopak, za každou radostí z falešně dobré zprávy následuje o to krutější budoucí trest. Slovy Frédérica Bastiata: „Špatný národohospodář jde za malým prospěchem v přítomnosti, jež v budoucnosti bude následován velikým zlem, kdežto opravdový národohospodář, chtěje prospěch v budoucnosti, riskuje malé zlo v přítomnosti“. Pokusím se uvést alespoň pár příkladů takových falešně dobrých zpráv a důsledků, které neúprosně přináší neprozíravé odmítnutí slyšet a přijmout špatné zprávy. I. Život na dluh V Bastiatově době bylo ještě nemyslitelné, aby stát žil trvale na dluh. Socialistické doktríny zatím neměly takovou sílu a jejich demagogické působení se omezovalo „jen“ na zvyšování daní ve jménu páchání dobra, na protekcionismus, veřejnou podporu či právo na práci. Bastiat dokládá, že třeba už samotné státní subvence vybraným soukromým úvěrům jsou škodlivé. Nepočítá ale ve svém eseji s příkladem, že by stát bojoval za všeobecné blaho i za cenu trvalého deficitu. To se děje až dnes. Dnes je tu řada špatných zpráv ke slyšení a vyslyšení. Kvůli trvalému žití se státním deficitem dluží každý občan České republiky včetně novorozeňat 111 tisíc korun. Jen na úrocích z více než bilionového státního dluhu splácíme 77 miliard korun. Nechci teď řešit vtíravou otázku, jestli občané vědí, kolik nul má miliarda... Nebo vyvracet oblíbený a šířený omyl, že jsou ti politici všichni stejní šmejdi a jsou to hlavně „jejich“ dluhy. Dluh rostl za socialistických vlád daleko rychleji než hrubý domácí produkt, což znamená, že se prudce zhoršuje naše schopnost ho splácet. Za pouhých osm let se dluh nejen v absolutní hodnotě ztrojnásobil, ale hlavně se zdvojnásobil poměr výše dluhu k hrubému domácímu produktu. Z toho se nedá vylhat, ani kdybyste lhali ráno, kdybyste lhali v poledne a kdybyste lhali večer. Rozdávání peněz za cenu dluhu se lidem zatraceně vymstí. Na splácení dluhů a dluhů z dluhů vydají z daní mnohem více, než získají. Z daní si přece máme platit služby státu, a ne dluhy. Přesto můžeme od socialistů slyšet věty typu: „Naše zadlužení je jedno z nejnižších v Evropě...“, případně „Státní dluh se nikdy nesplácí...“, nebo „Státní bankrot nám nehrozí...“. Je to stejný nesmysl, jako tvrdit, že vytržením libovolného počtu vlasů se nestanete plešatým. V obou případech jde o záměrně špatně užitou logickou indukci. Na první pohled se může jevit pravdivou věta, že vytržením jednoho vlasu přece nezplešatíte. Stejně jako chlácholení, že dalších pár miliard dluhů nás nezabije. Samozřejmě jde o matematický nesmysl. Po určité době vytrhávání vlasů, či neodpovědného rozhazování peněz jste prostě na nule. Poslední škubnutí je fatální. K tomu „poslednímu škubnutí“ může v případě veřejných financí dojít rychle a bez varování. Vzhledem k tomu, že dlužíme v zahraničí, jsme závislí na tom, zda nám někdo půjčí a za kolik nám půjčí. Zvýšení úroků a snížení důvěry způsobené světovou krizí přivedlo ke státnímu bankrotu i země, které byly méně zadlužené než my. Například Lotyšsko. Situace se bude spíše zhoršovat, než zlepšovat. Velcí dlužníci, jako USA či Německo, jsou pro věřitele důvěryhodnější než malá Česká republika a také odsávají stále více volných prostředků. I tyto země přitom mají čím dál větší problémy získat půjčky na financování svých dluhů. Na nás jednou nemusí zbýt... Ale dokonce i kdybychom předpokládali, že úroky neporostou ani kvůli špatné situaci na finančních trzích, ani kvůli tomu, že dlužíme stále více, je pro nás žití na dluh nevýhodné. Socialista tvrdí, že je lepší se zadlužit než „šetřit na lidech“. Že peníze jsou třeba hned, zatímco splácení lze odsunout na později. A tváří se, že tím „později“ je míněno nekonečno, česky nikdy. Maďarsko už nicméně ví, jak to vypadá ve stanici Konečná. Každý dluh s sebou nese úroky. Když si půjčí soukromník, tak musí vždy dobře počítat, zda zisk z půjčených peněz bude vyšší než úrok, který zaplatí bance. Socialistické vlády ale nejsou soukromníci a nepůjčují si na podnikání. Půjčují si proto, aby, jak říkají, mohli dát lidem „sociální jistoty“. Vyplatit jim vyšší penze, vyšší sociální dávky, vyšší platy státním zaměstnancům a zavést nejrůznější jednorázové dotace. Tvrdí, že na tom vydělá i stát, protože zvýšená spotřeba rozhýbe ekonomiku a vybere se více daní. Pravdou je, že více peněz v oběhu zvýší poptávku. Dejme tomu, že stát si půjčí a rozdá lidem deset miliard, které oni utratí. Obchodníkům se díky tomu zvýší zisk a mohou zaplatit vyšší daně. To je ta okamžitá dobrá zpráva, kterou lidé rádi uslyší. Ale pe- 7 níze navíc se rychle spotřebují a zůstane po nich dluh. I v případě, že se kvůli vyššímu množství peněz uměle napumpovanému do oběhu nezvýší ceny, čili inflace (což se ovšem většinou stane), zbude tu povinnost uhradit oněch deset miliard. Když to stát udělá hned příští rok, pak vytáhne těch deset miliard (plus úroky několik desítek milionů) z kapes občanů, kteří si tak koupí o to méně zboží a obchodníci zaplatí o to nižší daně. A jsme na (mírně záporné) nule. Ve skutečnosti ale stát v zadlužování pokračuje, a musí proto každoročně splácet úroky. Dokonce splácí pouze ty úroky, protože na splácení jistiny nemá. Při současné výši úroků to zjednodušeně znamená, že i kdyby se dluh dál nezvyšoval, budou ty úroky za patnáct let činit celou jeho aktuální výši. I v tomto ideálním případě je bilance oněch deseti miliard „navíc“ v horizontu patnácti let následující: 1. rok +10 miliard do oběhu navíc splátky úroků za 15 let –10 miliard splátka jistiny –10 miliard Celkem –10 miliard Vidíme, že za onu „dobrou zprávu“ ve formě deseti miliard „navíc“ lidé draze zaplatí. Ve skutečnosti je to ale celé daleko horší. Když se dostanou ke slovu socialisté, dluh dále poroste a s ním i úroky. Už dnes na ně vydáváme o něco více, než činí rozpočty ministerstev zahraničních věcí, životního prostředí, místního rozvoje, kultury, zdravotnictví, spravedlnosti a Akademie věd dohromady. Nebo zhruba tolik, kolik celkem činí výdaje na sociální dávky, na nemocenskou a podpory v nezaměstnanosti. Nebo také čtyřnásobek toho, kolik činil poslední deficit státního rozpočtu za mé vlády. To jsou peníze, které nám v rozpočtu chybějí. A které ani neslouží ke snižování dluhu, ale pouze k umořování úroků. To je trest za minulou rozmařilost. Socialisté nám říkají „dobrou“ zprávu: Podívejte se, co všechno můžete mít za peníze, které si pro vás půjčíme. Už neříkají, že daleko víc si toho nepořídíme kvůli tomu, že ty dluhy musíme draze splácet. Důsledky dluhů jsou vždy špatné. Když se týkají rodiny, dopadnou na jednu rodinu. Když se týkají státu, dopadnou tak či onak na každou rodinu v republice. Ať už jsou argumenty socialistů k obhajobě rozhazování jakékoli, v jejich základu vždy najdete ono Paroubkovo útěšné, fakticky ale úděsné: „Státní dluhy se nikdy neplatí“. To je ta falešně dobrá zpráva, na kterou lákají voliče. Kdo by nechtěl slyšet, že se může vesele zadlužit a dluh nemusí splatit? Kdo by pak neodmítl vyslyšet nepřející škarohlídy, kteří nabádají k šetření? Ale pravda je krutá. Dluhy se vždy platí i s úroky a neodpovědná politika vede ke státnímu bankrotu. II. Bezplatné zdravotnictví Stejnou lží, jakou je tvrzení, že dluhy se nemusejí platit, je mýtus o bezplatném zdravotnictví. Socialisté říkají, že když si lidé platí pojištění, měli by pak mít vše zadarmo. To se samozřejmě hezky poslouchá. Daleko hůře se poslouchají varovná slova, že když bude zdra- votnictví zcela zdarma, nebude fungovat kvalitně a pro všechny. Bezplatné neznamená zadarmo. Socialisté říkají, že zdraví není zboží a zdravotní péče musí být solidární. To je rozumný požadavek, se kterým nelze než souhlasit. Zcela jinak je to s tvrzením, že jediným – a navíc ekonomicky výhodným – způsobem, jak toho dosáhnout, je vyřadit pacienta z rozhodování a řídit zdravotnictví po vzoru centrálního plánování z dob reálného socialismu. Odmítnutí principu individuální regulace při konzumaci zdravotní péče totiž vede pouze k tomu, že o to více se musí regulovat a omezovat z centra. Jinak se systém propadá do nekontrolované spirály dluhů. Odmítnutí principu doplatků za banální péči zase nutně vede k omezení solidarity, protože čím více se potřebuje na aspiriny, tím méně zbude na léky proti rakovině. Socialisté tak v praxi popírají, co slovy hlásají. Centrální regulace omezuje dostupnost péče a brání lidem dostat se v rámci pojištění k nejmodernější léčbě. Musejí pak sahat k úplatkům. Existence korupce pak je důkazem, že zdraví je zbožím, a to navíc zbožím podpultovým. Socialistická spoluúčast se rovná legalizaci korupce. Plýtvání penězi na banální péči jde zase proti solidaritě zdravých s nemocnými. Každý samozřejmě rád slyší, že může dostat něco zadarmo – stejně jako že si může půjčit a nemusí splácet. Ale jak to vypadá ve skutečnosti? Jaké jsou ty špatné, leč pravdivé zprávy, které lidé neradi slyší? Objem peněz ve zdravotnictví je logicky omezený. Praxe ukázala, že když do systému zavedeme regulační poplatky, můžeme ušetřit pět miliard za banální péči tím, že je přímo vybereme, a dalších pět miliard tím, že se omezí zbytečné návštěvy u lékaře. Efekt úspory je dvojnásobný oproti tomu, co lidé skutečně zaplatí přímo z peněženky. Spoluúčast přitom vzroste jen o pár procent. Bez poplatků nám bude těch deset miliard chybět. Znamená to, že lidem, kteří potřebují nákladné, život zachraňující operace či drahé léky, musíme odepřít tu nejmodernější dostupnou léčbu právě v rozsahu oněch deseti miliard. Negativní dopad na ty, kteří nejvíce potřebují solidární péči, je tak dvojnásobný oproti tomu, co by jinak všichni zaplatili na regulačních poplatcích. Ti, kteří nejsou až tak potřební, ušetří díky socialistům pár stokorun. Ti, kteří jsou na tom daleko hůře, si mohou vybrat: buď umřít, nebo sehnat ve veřejné sbírce statisíce či miliony. Tedy pokud nejsou hodně bohatí. Pouze milionáři se nemusejí socialistického zdravotnictví obávat. Tedy pokud vyloučíme nový 25. Únor 1948... Ilustrujme si to na malém příkladu. Ve městě žijí tři sousedé. Bohuslav Řimbaba je průměrný občan s průměrným zdravím. Netrápí ho nic kromě toho, že musí platit třicet korun za návštěvu lékaře a recept na aspirin. Karel Boháč se má vysoce nadprůměrně. Zda u lékaře platí, či ne, ho celkem nezajímá. Stejně k němu nechodí, nemá čas a je zdravý sportovec. Penzista Svatopluk Lazar je ve všech směrech pod průměrem. Kromě toho, že žije z důchodu, trpí astmatem a potřebuje každý měsíc drahé léky. Zpočátku ho dráždily poplatky u lékaře. Ale pak si spočítal, že za ně díky ochrannému limitu dá ma- ximálně 2.500 Kč za rok, zatímco dříve ho jen léky na astma vyšly na 1000 Kč měsíčně. Navíc se doplatky na jeho antiastmatika snížily po zavedení poplatků o 300 Kč za balení, protože pojišťovny přesměrovaly úspory z aspirinů na dotaci drahých léků. Pak jsou ovšem volby, socialisté zvítězí a poplatky zruší. Co se stane se třemi lidmi z našeho příběhu? Bohuslav Řimbaba je spokojený. Nemusí platit třicet korun u lékaře a aspirin má zase na recept zdarma. Karel Boháč má nehodu na lyžích, ochrne. Aby mohl znovu začít chodit, je třeba speciální operace. Nová léčba měla být zavedena po volbách. Ale protože pojišťovny přišly kvůli zrušení poplatků o deset miliard, musí šetřit a operace se nekoná. Karel Boháč si trochu zanadává, ale děkuje bohu, že je bohatý a může si onu operaci zaplatit sám. Nejhůře je na tom Svatopluk Lazar. Zase musí platit tisíce za drahé léky. Navíc už mu lékař nepředepisuje lék s nejmenšími vedlejšímu účinky, protože kvůli nově zavedeným limitům péče už nesmí. Jedině, že by si ho Svatopluk Lazar zaplatil zcela ze své kapsy. Na to ovšem nemá. Tak jen tiše trpí. Nakonec dojde i na Řimbabu. Z neustálého přejídání trpí srdečně cévním onemocněním, potřebuje operaci. Čekací doby se ale teď kvůli chybějícím miliardám prodloužily, Řimbaba nemá jisté, zda se jí dožije. Zatím vysedává u lékaře a doma polyká aspirin. Ale nepomáhá to. Lidé možná rádi slyší, že nemají platit třicet korun za návštěvu lékaře. Jak se jim ale poslouchá, že kvůli tomu někdo umře? Jistě, může to být někdo pro ně cizí, neznámý. Ale klidně také jejich nejbližší příbuzný. Mrtví ale nevolí. Jejich hlas již slyšet není. Pohádku o zdravotnictví zdarma chtějí ale slyšet ti zbylí dál. III. Třinácté úplatky (důchody) Neber úplatky, neber úplatky, neber úplatky, jak se praví v nejmenovaném kultovním českém filmu. Který penzista by však nezajásal, že mu stát jen tak, protože je před volbami, vyplatí 13. důchod? Možná i rád uslyší, že zdroje na výplatu jsou, přestože to odporuje zdravému rozumu - v situaci, kdy klesá výkon ekonomiky a kdy je kvůli masivnímu výpadku daní rozpočet v téměř dvousetmiliardovém deficitu. Ale lidé jsou rádi klamáni, a tak třeba i uvěří, že oněch šest miliard ze zisku ČEZ, který jako jeden z mála zdrojů přichází do státního rozpočtu v očekávané výši, nebude chybět jinde. Podle socialistů mají být 13. důchody kompenzací za krizi a údajnou drahotu. To je zjevná lež. Kompenzace za zvyšování cen je zabudována do systému vyplácení penzí. Jestliže se nezvyšují, pak právě proto, že v krizi nerostou ceny. Možná to někteří důchodci neradi slyší, ale to je pravdivá a spravedlivá informace. O něco více prostoru si zaslouží vyvrácení druhého argumentu levice, totiž že peníze z 13. důchodů zvýší spotřebu a rozhýbou tak ekonomiku. Jak už bylo řečeno, skrze dluhy cesta k prosperitě nevede. Kdyby se penze zvyšovaly za prostředky, které si země skutečně vydělala, bylo by to v pořádku, i kdyby ceny nerostly. Je spra- vedlivé dát penzistům podíl na společné prosperitě, když si to stát může dovolit. Ale je neodpovědné a populistické rozdávat jim na dluh. Peníze ve skutečnosti nejsou ničím jiným než prostředkem směny. Nejsou zbožím samy o sobě, ale pouze vyjadřují poměrnou hodnotu reálných statků. Dříve dostávali vejminkáři svůj podíl v naturáliích, a to podle toho, kolik se skutečně urodilo. Dnes by to odpovídalo tomu, že penze o čtyři procenta klesnou, protože právě o tolik jsme v loňském roce vyrobili méně. Penze ale zůstaly na stejné úrovni. I to už znamená, že se stát zadluží v řádu miliard. Socialisté navrhují tento dluh zvýšit o dalších šest miliard na výplatu 13. důchodů. Dobrá zpráva pro penzisty v tomto roce. Špatná zpráva pro nás pro všechny do budoucna. Platí tady staré známé – nechci slevu zadarmo! Těch šest miliard se projí. Momentální zisk bude daleko menší než ztráta z nutnosti ten dluh v budoucnu splatit i s úroky. Nejde o nic jiného, než opět o propagaci života na dluh. Přitom kdyby naše země neměla dluhy a nemuseli jsme z nich platit úroky, mohli místo toho penzisté dostat 13., 14. a ještě 15. důchod – a to v plné, nikoli pouze čtvrtinové výši. Kvůli tomu, že socialisté dříve tak rádi rozdávali podobné dárečky, jsou dnes státní finance ve stavu, v jakém jsou. Letos si už i oni uvědomují, že jde do tuhého, a tak svou nabídku „předvolebního nášupu“ radikálně omezili. Prakticky jen na skupinu, od které si slibují nejvíce voličů. O to více ovšem vyniká pokrytectví jejich argumentace. Jde tu o hlasy. Ne o rozhýbání ekonomiky, a už vůbec ne o spravedlnost. Slibovat v dnešní situaci penzistům 13. důchody je asi totéž jako nabádat je, aby šli a doma vyplenili svým dětem účet, kde spoří vnukům na studium. Těžko si představit rodinu, kde by to mohlo takto fungovat. Proč by to tak mělo fungovat ve státu? „Bojuji za vaše důchody“, to je dobrá zpráva, o níž si Jiří Paroubek myslí, že ji lidé chtějí slyšet. „Bojuji za větší dluhy vašich vnuků“. To je ta špatná, ale pravdivá zpráva, kterou zamlčuje. IV. Platy státních zaměstnanců Každý si myslí, že si zaslouží více peněz, nebo že si přinejmenším za žádných okolností nezaslouží méně. Každý rád slyší, že dostane přidáno. A i když v době krize každý souhlasí s tím, že se musí šetřit, nikdo nechce slyšet, že by se mělo šetřit právě na něm. 87 % českých občanů vnímá dluh jako hrozbu a souhlasí s úsporami. Redukční dietu ale každý ordinuje sousedovi. Jak biblické, jak lidské, jak české. Plnou měrou to platí i pro státní zaměstnance. www.vize2020.cz 9 Ekonomika sice poklesla o čtyři procenta a státu se daří hůře, přesto se jeho zaměstnanci brání tomu, aby sdíleli poměrnou část dopadů situace. Socialisté k tomu přidávají své obvyklé zdůvodnění, že udržení mezd státních zaměstnanců podpoří spotřebu a rozhýbe ekonomiku. A že jejich snížení by nebylo spravedlivé. Druhý argument je zjevně nesmyslný. Řada lidí přišla v krizi o práci, nebo se musela smířit s větším poklesem platů než o čtyři procenta, jak se navrhovalo v erární sféře. Přitom příjmy státu poklesly ne o čtyři, ale o osm procent. Jaká tedy spravedlnost? Vykládejte o ní někomu, kdo platí daně, za to je ještě státním úředníkem obtěžován, v čase krize se musí uskrovnit a má přitom souhlasit s tím, že na byrokrata to neplatí a platit pak kvůli tomu ještě vyšší daně na splátky dluhu. Co se týká údajného rozhýbání ekonomiky, o tom už tu byla řeč. Je hloupé mluvit o tom, že pomáhám národnímu hospodářství, když zvyšuji státní dluh. Jestliže dnes stát nemá na vyšší mzdy svých zaměstnanců, pak nepochybně kvůli tomu, že se dříve choval nehospodárně. Jen úroky ze státního dluhu by vystačily na plošné padesátiprocentní zvýšení platů. Měřítkem tu nemůže být jakási podivná spravedlnost ani obligátní tvrzení, že platy státních zaměstnanců pomáhají roztáčet kola ekonomiky. Nic z toho neplatí. Platí ale ona formulka o tom, co lidé chtějí a co nechtějí slyšet. Na to socialisté sázejí. Statisíce státních zaměstnanců vidí před volbami ona čtyři procenta na výplatní pásce. Národohospodář vidí pět miliard nových dluhů. Ale kdo ho poslouchá? Kdo ho doopravdy chce slyšet? V Řecku ho zjevně neposlouchal nikdo. Tak dlouho tam státní zaměstnanci stávkovali za vyšší platy a proti nutné redukční dietě, až se země dostala na pokraj státního bankrotu. A když socialistická vláda chtě nechtě musí pod kuratelou Mezinárodního měnového fondu šetřit, stávkují zase. A už nacházejí spojence v Evropském parlamentu. Prý je Řekům třeba finančně pomoci, aby si udrželi své sociální jistoty. Takže čím se hospodářství pokazilo, tím se má vyléčit? To je jako léčit alkoholika panákem. Čím se večer zkazíš, tím se ráno musíš napravit. A co delirium tremens? V. Progresivní daň Když sečteme všechny ty nápady komu a kde přidat – kromě těch zmíněných se to týká třeba nemocenské či mateřské – vyjde to na pěkných pár desítek miliard. Argumenty jsou pokaždé stejné a pokaždé stejně falešné a snadno vyvratitelné. Jenomže lež zní daleko lépe než pravda. www.vize2020.cz Přesto si i socialisté uvědomují, že situace je opravdu krizová a že požadavkem doby je snižování deficitu. Proto mluví o úsporách na chodu státu. K těm však musí sáhnout každá vláda, nelze zde nic nového vymyslet, ani ušetřit více, než je možné. Tam, kde máte celkem k dispozici nějakých dvě stě miliard, sotva ušetříte tolik, abyste pokryli alespoň těch padesát miliard nových výdajů (natož snížili deficit). I to ovšem lidé neradi slyší. Daleko lépe se poslouchá „ušetříme na státu, ne na lidech“... Druhým socialistickým hitem ke snížení deficitu je – jak jinak – zvýšení daní. Samozřejmě že bohatým. Přesněji „dvěma procentům těch nejbohatších“. Jistě, ti volební výsledek nevytrhnou. Bohužel však nevytrhnou ani státní finance. Dokonce i kdyby vyšší progresivní daň zaplatili a neutekli před ní někam do daňového ráje, vynese to jen pár miliard. Harašení progresivní daní tak nemá vůbec žádný praktický význam. Pouze vyhovuje onomu zadání říci lidem, co chtějí slyšet. V tomto případě, že dopady krize zaplatí někdo jiný. Někdo, kdo na to takzvaně má. Že je to nesmysl? Ano, ale zase se to hezky poslouchá. Aby bylo jasno, řečené nic nemění na tom, že v tomto případě lze právem užít argumenty spravedlnosti a solidarity. Bohatší by se měli nějak podílet na národní oběti, když už nutné zvýšení spotřebních daní a DPH dopadne především na chudší. Ale je absurdní pokřivit kvůli tomu daňovou soustavu a ještě lidem nalhávat, že to něčemu fakticky pomůže. Daleko lepší je volit formu majetkové či jiné daně, která se týká movitějších spoluobčanů. Progresivní daň neřeší vůbec nic. Kromě toho, že uspokojuje pomstychtivost a závist socialistů. Ve skutečnosti zavedení nižší rovné daně zvýšilo příjmy rozpočtu z přímých daní o plnou třetinu. Chtějí lidé slyšet tuto pravdu? Nebo mohou mít radost socialisté, kteří doufají, že nikoli? VI. Dluhy a korupce Veškerá předvolební propaganda socialistů stojí na dvou falešných předpokladech. První zní: „Dluhy státu se nikdy neplatí“. A druhý: „Vysoké státní výdaje jsou nejlepší pomocí ekonomice“. S tím prvním už jsme se vypořádali. S tím druhým se vypořádáme záhy. Vysoké výdaje znamenají vysoké dluhy nebo přinejmenším vysoké daně. Ať tak, nebo tak, vždy je zaplatí daňoví poplatníci. Buď hned nebo později i s úroky. Socialisté počítají s tím, že lidé rádi slyší, co všechno si mohou díky vysokým státním výdajům pořídit. A že naopak nechtějí slyšet, co všechno si kvůli nim nepořídí. I kdyby nešlo o výdaje na dluh, jde o peníze, které stát vytahá lidem z kapes. To, co za ně nakoupí úředník, nenakoupí si daňový poplatník. Jak správně odhalil už Bastiat, nejde tu o žádnou pomoc národnímu hospodářství, ale pouze o přesun bohatství. Tedy nula od nuly pojde. Fakticky je to však horší. Vysoké výdaje státu jdou dnes především na okamžitou spotřebu. Nepřinášejí proto žádný další užitek, nejsou investovány do budoucnosti, nezvyšují potenciál země, ale prostě se projedí. Kdyby stát své výdaje snížil a úměrně tomu snížil i daně, soukromní- 11 ci by tyto peníze využili lépe. Zejména firmy by je mohly investovat do svého dalšího rozvoje, do výzkumu, do nových technologií, do zvýšení a zlevnění výroby. V případě spotřeby na dluh se minusové skóre vysokých státních výdajů ještě dále zhoršuje. A to jsme ještě nemluvili o korupci. Míra korupce je přímo úměrná množství přerozdělovaných peněz a počtu razítek po cestě. Vysoké státní výdaje vytvářejí korupční prostředí, protože dávají úředníkům a politikům do rukou moc rozhodovat o tom, kdo získá finanční výhodu a kdo nikoli. Přičemž až tak nezáleží na tom, zda jde o korupci širokých voličských skupin či úzkých skupin lobbistů. To lidé samozřejmě neradi slyší. Princip je ale vždy týž: Korupce znamená nemravné zvýhodňování jedněch na úkor druhých, které působí zjevné ekonomické škody. Ostatně ne náhodou má slovo korupce (corrupt) a bankrot (bankrupt) v angličtině stejný základ – rupnout (ruption). Jednou totiž všechno rupne a nejvíce se krade vždy tam, kde stát či komunál nejvíce přerozděluje. Tam, kde stát vydává peníze jen na legitimní potřeby a jen v oprávněné výši, je korupce minimální a její dohledatelnost vysoká. V praxi to funguje následovně. Zbytečně vysoké přerozdělování neznamená nic jiného, než že stát vybírá daně a utrácí nad legitimní, všemi uznané a rozumné potřeby. Maximalizuje tak korupci a minimalizuje viditelnost. Vybere tedy od Václava Dobráka (jméno jsem si vypůjčil od Bastiata) ještě sto korun navíc, kromě toho, co už platí. Co úředník Jan Kapsa s touto přebytečnou stokorunou udělá? Může si vybrat. Buď poslechne politika Jiřího Slibáka, dá ji sousedovi Václava Dobráka Josefu Lenochovi, budižkničemovi, od kterého si chce Jiří Slibák koupit jeho voličský hlas. Nebo vezme stokoruny od milionu Václavů Dobráků a přesune je k Miroslavu Chytráčkovi, od kterého získá Jan Kapsa a Jiří Slibák tučnou provizi. Lze namítnout, že zde jsou i oprávněné výdaje státu. Na stavbu silnic, na investice do vzdělání, na policii a soudy. Jenže právě těmto výdajům de facto hrozí socialisté snižováním. Chtějí přece „šetřit na státu, ne na lidech“. Neboli nechtějí šetřit na spotřebě, ale na státní správě a na investicích. Všechny racionální argumenty říkají, že úspory ve výdajích jsou lepší než dluhy a vysoké daně. Socialisté ale počítají s tím, že lidé chtějí slyšet o okamžitých ziscích, a ne o budoucích ztrátách. Tak jako sousedé dvou bratrů z Bastiatova eseje, kteří si napůl rozdělili dědictví po otci. První je marnotratný, utrácí víc, než činí jeho příjem a neodpovědně promrhává i základní kapitál. Přesto ho jeho okolí dlouho považuje za dobrodince, protože dává lidem kolem sebe vydělat a roztáčí tak kola ekonomiky. Druhý spoří, myslí na zadní kolečka, investuje do vzdělání svých dětí. Lidé ho mají za sobce a vydřiducha. Po deseti letech je marnotratný bratr bankrot. Společnosti už ničím neprospěje a sám je jí na obtíž. Spořivý bratr rozumnými investicemi rozmnožil své příjmy, dokáže podporovat dobročinnost a podnikání ve svém okolí a navíc dobře vychoval své potomky, kteří budou dále přispívat k růstu společenského bohatství. Ukázalo se, že zákony morálky platí i v ekonomice a že úspory jsou lepší než dluhy. Socialisté ovšem mluví o údajně příliš nízkém zadlužení země, jako by mělo jít o nějaký nedostatek. Dokud jim budou lidé a média naslouchat, dokud je budou považovat za dobrodince, sotva se něco změní k lepšímu. Marnotratnost, populismus a demagogie budou vítězit nad mravností, odpovědností a racionalitou. Můžeme si vybrat mezi dvěma zprávami. První říká, že si žijeme nad poměry. Druhá, že si naopak máme povolit opasky. První je špatná. Druhá dobrá. První je pravdivá. Druhá lživá. Otázkou je, kterou z nich chceme slyšet... Tomáš Hajdušek, daňový poradce: „Dokážeme prodat své úspěchy? Rozbořme nepravdivé mýty! Přesvědčme veřejnost, že jediná ODS je efektivně schopná zabránit státnímu bankrotu.“ České Budějovice, 25. 1. 2010 ■ Zdravé veřejné finance Svoboda je víc než jistota Zdravé veřejné finance, to je náš cíl. Kde ale začít s jeho naplňováním? U sestavování rozpočtu? Pozdě, tam už vláda nemá moc prostoru a mnoho toho neovlivní. U zákonů, u změny ústavy? To je lepší, ale jak takovou změnu za dnešního stavu společnosti prosadit? K tomu musíme začít u morálky. Musíme začít u toho, že otočíme současný nemravný konzumní trend. Trend, který znamená žití na dluh. Nám k úspěchu nestačí pouze korigovat socialismus konzumní společnosti. Nám nestačí bránit největším excesům levice. My musíme napadnout tezi, že cílem je maximalizace okamžité spotřeby v samém jejím základu. Tato teze je amorální a pochybná. Vede lidi k falešným iluzím a nesplnitelným přáním, vede společnost k vršení dluhů, vede nás do bludného kruhu neuspokojitelných požadavků a neoprávněných nároků, z nějž není východisko. Zlo má jméno: Po tisíce let lidé mysleli na své potomky, mysleli na to, aby jim měli co odkázat. I my se musíme vrátit k heslu, že SPOTŘEBA NA DLUH PRÁVO JE VÍC NEŽ NÁROK (?) Naším cílem je maximalizace budoucích zisků. Naším cílem je neprojídat vše, co vytvoříme a ještě se zadlužovat, ale naopak investovat část našich zdrojů do budoucnosti. Socialismus je založen na popření všech těchto tří starých, zdravých, morálních postulátů. Jeho postuláty znějí orwellovsky: Naším cílem je ODLOŽENÁ SPOTŘEBA. POPULISMUS JE SÍLA, NEODPOVĚDNOST JE NADĚJE, DEMAGOGIE JE JISTOTA. Pokud chceme dosáhnout zdravých veřejných financí – a to skutečně a důsledně chceme – pak je naprosto nutné nejprve změnit společenské klima. Světová ekonomická krize nás v tom popohání, protože nám natvrdo ukázala, jak je tento problém akutní. Zároveň nám dává do rukou argumenty. Nenechme si je z těch rukou vyrazit. Nenechme si namluvit, že krizi způsobil nedostatek regulace, nedostatek státu, nedostatek subvencí. Tuto krizi zcela jednoznačně způsobilo žití na dluh nastartované poručníkovským státem. Je absurdní, nemorální a doslova drzé, když socialisté v reakci na krizi přicházejí s programem nových regulací, dalšího zvětšování státu, ještě rychlejšího růstu dluhů. Chovají se ke státním financím jako ten příslovečný tchoř, který vlezl do králičí nory a prohlásil: Smrdí to tu a já se odtud nehnu, dokud odsud ten smrad nevyženu. K ozdravění vzduchu ve veřejné sféře nám ovšem nepomůže žádný deodorant. Musíme toho roztahovačného tchoře vyhnat. Musíme se vrátit k přirozeným zásadám, kterými jsme se jako konzervativci řídili dávno před jeho objevením. Jako konzervativci se řídíme heslem, že ÚSPORY JSOU VÍC NEŽ DLUHY. Toto heslo platilo po tisíce let. Po tisíce let lidé odsuzovali rozmařilé dlužníky a chválili prozíravé hospodáře. Etapy, kdy tomu bylo naopak, byly v dějinách relativně krátké, končily špatně a moudré knihy pro ně mají pouze slova opovržení. Chceme, aby životní etapa naší společnosti skončila stejně? BUDOUCNOST JE VÍC NEŽ PŘÍTOMNOST. Nebo se snad chceme do dějin zapsat jako civilizace, která vydělávala více než kterákoli jiná před ní, více než kterákoli jiná na planetě, ale byla natolik rozmařilá, že svým dětem odkázala pouze dluhy? Po tisíce let lidé uznávali systém legitimních práv. Práv založených na mravnosti, na tradici, na rozumných proporcích. Ty, kteří vznášeli své nároky nad rámec těchto přirozených práv, považovali ostatní buď za blázny, nebo za uchvatitele. Chceme být společností, která zruší tento řád? Která umožní a posvětí vznášení nároků bez omezení, bez legitimity, bez logiky? Nebo se naopak vrátíme ke starému dobrému heslu, že Dlouho kvůli tomu společnost právem pokládala socialisty za blázny. V éře masmediální demokracie, v éře rychlých soudů a krátké paměti, v éře všeobecného volebního práva, ale klesajícího zájmu občanů o věci veřejné jsou z nich nebezpeční uchvatitelé. Uchvatitelé, kteří za sebou mají velký korupční volební potenciál a jsou si toho dobře vědomi. Odtud jejich drzost a výsměch morálce i zdravému rozumu. Naším problémem není technika ozdravění veřejných financí. Tu máme zpracovanou do detailů a o tom tu dnes ještě bude řeč. Naším problémem je ona změna společenské atmosféry, ono odmítnutí konzumu na dluh. Musíme umět lidem předkládat pravdivé, srozumitelné a burcující informace o skutečném stavu věcí. Takové, které je povedou k zamyšlení, které v nich probudí jejich smysl pro odpovědnost, starost o budoucnost a morálku. Takové, jež potřebují ke správnému rozhodnutí. Podívejme se tedy na srovnání pár faktů, které názorně ukazují, v čem je rozdíl mezi naší a socialistickou politikou. Mezi politikou odpovědnou a neodpovědnou. Mezi politikou odložené spotřeby a politikou konzumu na dluh. Mezi politikou zaměřenou na budoucnost našich dětí a politikou zaměřenou jen na aktuální volební zisk. Co říkáme MY a co říkají ONI? MY říkáme, že cestou z krize je snížení mandatorních výdajů státu a naopak nechceme zvyšovat lidem přímé daně. ONI tvrdí, že mandatorní výdaje se mají dále zvýšit a lidé za to mají platit státu větší daně. Podívejme se na tato tvrzení v číslech. 13 V loňském krizovém roce vydal stát na mandatorní výdaje 95 % svých příjmů. Povinné výdaje tak požraly téměř veškeré příjmy státu. Vše ostatní – investice do dopravy, do školství, do zdravotnictví, na provoz policie a soudů, na provoz státu atd. už bylo de facto na dluh. Kdybychom chtěli vyrovnat deficit rozpočtu ve výši přes 192 miliard korun prostřednictvím vyšších přímých daní, musely by vynést více než dvojnásobek, než reálně vynesly! Což je naprostý nesmysl. Kdybychom ho chtěli vyrovnat škrty v mandatorních výdajích, stačilo by je snížit zhruba o pětinu. Což zní tvrdě, ale MMF po bankrotujících státech požaduje i více. Problémem samozřejmě je, že růst dluhů, který chtějí socialisté dále urychlit, dalece překonává možnosti firem a občanů lepit díry v rozpočtu odvodem vyšších daní. Vždyť pouhé úroky z našeho dnešního více než bilionového dluhu činí 77 miliard korun a spolykaly tak téměř polovinu (45 %) příjmů státního rozpočtu z přímých daní. Je tedy rozhodně lepší nemít dluhy než marně doufat, že tyto dluhy někdy zaplatí vyšší inkaso daní. Zvláště v čase krize, kdy je povinnost placení dluhů jistá, zato inkaso daní nejisté. Pravdu proto máme my, když říkáme, že ÚSPORY JSOU VÍC NEŽ DLUHY. Ostatně máme na své straně i prezidenta, premiéra a ekonomy. Jsem přesvědčen, že musíme mít na své straně i média. Nebo je přinejmenším nemůžeme mít proti sobě. Je řada jiných věcí, kde nás mohou novináři právem kritizovat. Ale ne zde. Za druhé MY říkáme, že je nutné omezit naši aktuální spotřebu, odložit její část a investovat ji do budoucnosti. ONI oproti tomu tvrdí, že cestou z krize je zvýšení okamžité spotřeby, ať to stojí, co to stojí. Co říkají čísla? Naše okamžitá spotřeba je taková, že krize, nekrize, nakupujeme o čtvrtinu více potravin, než spotřebujeme. To znamená, že potraviny za nějakých 60 miliard korun končí každý rok v popelnici. Skutečně potřebujeme motivovat občany k vyšší spotřebě? Kdyby se nám naopak podařilo, aby lidé místo plýtvání potravinami ukládali tyto prostředky na své penzijní připojištění a životní pojištění svých dětí, pak by to bylo kolem 6 tisíc korun na každou osobu v domácnosti ročně. Při výnosu 7 %, tedy stejném, kolik stojí stát obsluha jeho dluhu, by to za čtyřicetiletou dobu pojištění vyneslo rentu 1,2 milionu korun, tj. pětinásobek vložené sumy. Kdyby stát ve formě opt outu z penzijního pojištění úlevy přidal každému, kdo takto odloží svou nadbytečnou spotřebu, dalších 500 Kč za měsíc, pak by ona renta činila 2,4 milionu korun. Pokud by takto začal spořit třicátník, do penze odešel v 70 letech a pak se dožil předpokládaných 90 let, dostával by příplatek k penzi přes 20 tisíc měsíčně, respektive 248 tisíc za rok... Toto je kouzlo odložené spotřeby. Tolik vyděláte, když nebudete plýtvat potravinami a když vám stát přidá stejnou částku, kterou takto sami ušetříte. Na začátku je rozumně investovaná pětistovka měsíčně, na konci 20 tisíc. Takovou rentu získáte, když se budete řídit receptem ODS. A co získáte, když se budete řídit radou ČSSD, která zní dluhy místo úspor? Třináctý důchod ve výši ubohých 3000 korun by zvýšil státní dluh asi o 6 miliard. Za čtyřicet let odvedeme jen na úrocích z této jednorázově vyplacené částky 16,8 miliardy (pokud se kvůli vyšším dluhům nezvýší úroky). A samozřejmě tu pořád bude dluh 6 miliard. Protože na nic víc, než na placení úroků, stát rozhodně mít nebude, pokud nezměníme onen socialistický trend. Takže na 13. důchod vyplácený ve výši tří tisíc korun připadne za čtyřicet let v povinnost zaplatit 11.400. Na počátku byl třináctý důchod, tedy okamžitá spotřeba místo úspor. Na konci srovnávacího období je tu nový dluh s příslušenstvím ve výši téměř 23 miliardy korun. Máme tedy pravdu, když říkáme, že BUDOUCNOST JE VÍC NEŽ PŘÍTOMNOST a prosazujeme odloženou spotřebu. Naše odložená spotřeba vynese každému poplatníkovi slušnou rentu. Socialistické rozhazování přináší jen dluhy a dluhy z dluhů. Za třetí MY říkáme, že se musí šetřit na černých pasažérech, že se musí zabránit zneužívání sociálních dávek. ONI tvrdí, že stát „nemá šetřit na lidech“. Jinými slovy, že mají zůstat přinejmenším zachovány současné vysoké sociální nároky, bez ohledu na jejich oprávněnost. Co na to čísla? Naše reformy, které sice nebyly zcela podle našich představ, ale přesto byly nejvýraznější od počátku 90. let, postihly černé pasažéry a ušetřily přinejmenším 90 miliard zbytečných mandatorních výdajů. To je zhruba stejná suma, jakou nás stojí obsluha státního dluhu. Samozřejmě bychom chtěli jít s reformami dále. Nicméně už oněch 90 uspořených miliard může stát díky nám využít na něco lepšího. Třeba o ně snížit deficit. Nebo je dát na vzdělání, na studentské půjčky, na investice do vědy a výzkumu. Naopak socialisty zaviněná expanze neoprávněných nároků nám „nadělila“ onen státní dluh. Dluh, který i kdyby se od zítřka přestal zvětšovat, nás během patnácti let donutí zaplatit celou jeho výšku jen na úrocích. Bilion, sto padesát pět miliard, které bychom mohli mít a nebudeme mít. Máme pravdu, když říkáme, že PRÁVO JE VÍC NEŽ NÁROK. Opravdu, co je víc? Přes bilion korun investovaných během patnácti let do naší budoucnosti? Nebo vyhozených na úrocích z dluhů za neoprávněné nároky? To je rozdíl mezi politikou ODS a politikou ČSSD. Rozdíl mezi sázkou na ÚSPORY, BUDOUCNOST A PRÁVO a sázkou na DLUHY, PŘÍTOMNOST A NÁROKY. Samozřejmě, socialista vám bude tvrdit, že dluhy se nikdy neplatí a že je časem relativně sníží růst HDP a nakonec požere inflace. Něco takového jako dnes Paroubek už říkal feldkurát Katz: „To se nám to hoduje, když nám lidi pučujou peníze“. Ale každá legrace jednou končí. Jakmile dluhy a jimi způsobená inflace přesáhnou určitou mez, příliv peněz vyschne. Pak přijde státní bankrot, kuratela Mezinárodního měnového fondu a škrty mandatorních výdajů, včetně penzí a platů státních zaměstnanců ve výši desítek procent. Takový scénář ODS zásadně odmítá. A dnes tu jsme proto, abychom mu zabránili. Máme vlastní scénář. Scénář, který je dlouhodobě pro občany České republiky daleko výhodnější než momentální lákadla ČSSD. I sociální demokraté pochopili, že ozdravění veřejných financí, o kterém před rokem 2006 nechtěli ani slyšet, je tématem dne. Proto i oni o něm hodně mluví. Ale nic pro to nedělají. Naopak. Zatímco jejich návrhy zvyšující mandatorní výdaje jsou krutou jistotou, zvýšení příjmů formou vyšších daní dávají pouze falešnou naději. ODS ví, že základem dlouhodobého a systémového řešení musí být formulace principů rozpočtové kázně a odpovědnosti. podporují. Musíme ale začít u změny společenské atmosféry, u etiky a morálky veřejných financí. A nyní se dostávám k druhému avizovanému kroku. K vytvoření legislativního a institucionálního rámce, který bude základním nástrojem k dodržování dlouhodobé rozpočtové strategie. Tento rámec by měl mít sílu ústavního zákona, jak to koneckonců doporučuje i ekonomická teorie veřejné volby, reprezentovaná nositelem Nobelovy ceny za ekonomii Jamesem Buchananem. Člověk občas žasne, co vše je v naší ústavě popsáno, obsaženo a chráněno. Ale o povinnosti usilovat o zdravé veřejné finance v ní není ani slovo. Proto navrhujeme a budeme usilovat o prosazení ústavního zákona o rozpočtové kázni a odpovědnosti neboli finanční ústavy. Ta bude vládě a Parlamentu nařizovat, že musí konat v souladu s rozpočtovou kázní a odpovědností. Zároveň vytvoří mantinely a brzdy vůči rozhazovačné rozpočtové politice. A zejména zavede sankce za rozmařilost. Zároveň chceme, aby vytváření makroekonomických predikcí a rozpočtových výhledů, ale zejména hodnocení a kontrola rozpočtových dokumentů a opatření vlády a Parlamentu bylo v rukou nezávislé instituce. Například pod hlavičkou Nejvyššího kontrolního úřadu. Zabrání se tím neodborné, politicky motivované manipulaci, k níž nyní může docházet, neboť příslušné dokumenty jsou na vysoké odborné úrovni vytvářeny na úrovni pouhého odboru na Ministerstvu financí a podléhají tak následně řadě zásahů „z vyšších míst“. Když se podaří tímto způsobem ukotvit a naplnit rozpočtovou strategii (vizi) ODS, potom můžeme slíbit skutečné ozdravení veřejných financí. Ke zdravým veřejným financím vede nesnadná cesta. Nejprve se musíme vrátit ke starým dobrým morálním zásadám. Morálka je základem legitimity. Legitimita je zdrojem zákonů, čili legality. A pouze pevný legální a institucionální rámec nakonec zaručí, že zastavení růstu dluhů nezůstane jen předmětem planých řečí. ANGSOC: SVOBODA JE OTROCTVÍ V návaznosti na tyto principy je třeba vytvořit dlouhodobou rozpočtovou strategii alespoň na 8–10 let dopředu. To je přesně to, o čem se tu bavíme v rámci Vize 2020. ODS si ostatně představy o dlouhodobé rozpočtové strategii vytváří již od roku 2004. Podrobná debata o této strategii se zde ještě povede. Já se proto soustředím na to, čím jsem začal: jak dosáhnout toho, aby se rozpočtová strategie musela naplňovat a dodržovat. Jak už jsem řekl, hlavním problémem ODS není připravit rozumnou strategii. To umíme a odborníci nás v tom široce SOCDEM: JISTOTA OTROCTVÍ ODS: SVOBODA JE VÍC NEŽ JISTOTA Všechno závisí na tom, nakolik si vážíme naší vlastní svobody. Socialisté se chovají podle známého hesla Orwellova Angsocu: SVOBODA JE OTROCTVÍ. JISTOTY, které neznamenají nic jiného než zvyšování dluhů, jsou totiž přímou cestou do otroctví. Mottem ODS je naopak svoboda. SVOBODA je nade všechny jistoty! 15 Olomouc, 25. 1. 2010 ■ Efektivní stát a boj proti korupci David Ondračka, Transparency International: „ODS má zodpovědnost za to, jak bude náš stát fungovat a jak bude efektivní.“ Vyžeňme korupčního tchoře O co jde v boji s korupcí? Základní premisou ODS v boji s korupcí je, že jde o boj občanů proti nekontrolované moci byrokracie. Ne o boj byrokracie za větší kontrolu nad občany. Boj s korupcí se nesmí zvrhnout v boj proti svobodě občanů. Svoboda přece za korupci nemůže. Naopak, živnou půdou korupce je její omezení, nerovnost podmínek, která lidem brání dosahovat jejich cílů ve férové soutěži a dává nezaslouženou výhodu do rukou vyvoleným. Kdo vlastně jsou korupčníci? Jsou to lidé přisátí na veřejnou správu. Lidé, kteří zneužívají jejích pravomocí, jež se plíživě rozšiřují a bují jako rakovina. Lidé, kteří osobně profitují na obrovském objemu přerozdělování, kter ý mají ve svých rukách byrokraté. Lidé, kteří jsou dobře skrytí a maskovaní v nepřehledném moři předpisů a institucí, v němž se pohybují jako r yby ve vodě. V hodně kalné vodě. Seberme těm lidem jejich hračku. Osekejme veřejný aparát na nezbytné minimum. Omezme zbytečnou byrokracii a učiňme stát efektivním a přátelským k občanům. Učiňme ho transparentním. Snižme přerozdělování. Zaveďme rozhodování na základě neosobních pravidel, zjednodušme a zautomatizujme ho. Tím vším zbavíme korupčníky jejich vlivu a zdroje peněz a zároveň jim sebereme bezpečný úkr yt. Musíme odstranit systémové příčiny korupce. Je to běh na dlouhou trať. Ale na jejím konci je kýžený výsledek: slušný stát. Oproti tomu populistické návrhy typu agentů provokatérů, nejrůznějšího zasahování do soukromí či tzv. zákonů proti lobbingu jen zastírají skutečnou povahu problému a oddalují jeho řešení. V nejlepším případě léčí důsledky. Ale spíše škodí, protože dopadají především na slušné lidi. Mějme naopak srozumitelné zákony a nenechme policii a justici utopit se v džungli zbytečných norem a vyčerpat buzerováním milionů slušných občanů. Nebo opravdu chceme bojovat s korupcí prostřednictvím omezení občanských svobod? Opravdu chceme byrokratickému aparátu svěřit do rukou nové pravomoci? Tomu byrokratickému aparátu, kter ý právem pokládáme za zkorumpovaný? Tím myslím zkorumpovaný objektivně, systémově, aniž bych na kohokoli chtěl přímo ukazovat prstem. Opravdu chceme dále posílit vliv bratrstev kočičí pracky ve státní, krajské a obecní správě, v policii a justici? Copak to nejsou právě oni, kteří využívají nekontrolované moci a peněz, které se neprůhledně otáčí v byrokratickém aparátu i k tomu, aby ovlivňovali boj s korupcí a sváděli ho na falešnou stopu? Připomíná to onu slavnou historku o tchoři, kter ý vlezl do zaječí nor y a prohlásil: smrdí to tu a já se odtud nehnu,dokud ten smrad nevyženu. Copak ale ten, kdo tvoří jádro problému, může být nositelem jeho řešení? Copak nemáme smutnou zkušenost s tím, že stoprocentní socialismus, stoprocentní ovládání občanů státem rovná se stoprocentní korupce? Copak už si nepamatujeme, že tam, kde se vytrácí svoboda a je nahrazena bedlivým dozorem Velkého bratra, přestává být korupce deviantním jevem a stává se normou, prostředkem přežití? Copak už si nevzpomínáme, že jsme v reakci na totalitu chtěli budovat malý, ale silný stát? Stát, kter ý nechá slušné lidi na pokoji, ale umí tvrdě zasáhnout proti neslušným? Copak nám nevadí, že tu místo toho máme stát velký a slabý? Stát, kter ý zneužívá své moci, aby drze strkal lidem nos do soukromí, ale je bezmocný vůči oněm bratrstvům kočičí pracky, která ho de facto kontrolují a paralyzují dokonce ústavní mechanismy? ODS odmítá takovou vizi státu. Odmítáme vizi státu, kter ý svou neschopnost postihnout skutečné velké r yby maskuje a dále zhoršuje honem na čarodějnice. Odmítáme vizi byrokratického státu, kter ý nedokáže rozumně využívat své přebujelé pravomoci a v reakci na to zcela absurdně žádá pravomoci nové. Odmítáme vizi neprůhledného státu, kter ý poskytuje korupčníkům moc, peníze a bezpečný úkr yt. Náš boj s korupcí je postaven na principu tří „P“: Prevence, Průhlednost, Postih. Už jsme v tomto směru také hodně udělali. Zefektivnili jsme chod veřejné správy, omezili jsme moc byrokracie a zbavili občany zbytečné zátěže a byrokraty korupčních příležitostí. To je pr vní „P“ – Prevence. Zlepšili jsme fungování institucí a informačních registrů a rejstříků, čímž zmizel jeden velký zdroj korupčního jednání. Zr ychlili a zjednodušili jsme jednání občanů s úřady prostřednictvím eGovernmentu a učinili tak stát transparentnějším. To je druhé „P“ – Průhlednost. Začali jsme také reformu policie a justice včetně nových trestních kodexů. Jejich smyslem je umožnit postih skutečně závažných zločinů a skutečně velkých r yb. Nicméně na to poslední, třetí kýžené „P“, na výsledky ve formě postihu si musíme počkat. Nejpr ve musíme dokončit změny systému. To je daleko těžší než sepsat a prosadit nějaký populární zákon o lobbistech nebo o majetkových přiznáních. Všichni přece víme, že v zákonech to není. Kde chybí vůle, nepomůže žádný zákon. A ta vůle chybí jednoduše proto, že korupce sahá příliš daleko – jak do šířk y, tak do výšky. Proto si musíme napřed posvítit na struktury, které poskytují korupci živnou půdu. Ne dát těmto strukturám další možnost, jak pronásledovat slušné občany, ničit jim soukromí a kr ýt vlastní špínu. Přirovnal bych to k principu polopropustného zrcadla. Pro občany musí být stát naprosto průhledný. Ale z druhé strany, ze strany byrokratů, nesmí být lidem vidět do soukromí. Nikdo nesmí nekontrolovaně, bezdůvodně a anonymně zneužívat informace, které stát o občanech shromažďuje. Nesmíme přijímat zákony, které svévolně omezují občanské svobody a zvyšují moc úřadů. Právě to je podstata socialistických návrhů. Stát zůstává pro lidi naprosto neprůhledný. Zatímco slušný občan se ocitá na „špatné straně zrcadla“, vystaven pátravým pohledům samozvaných vyšetřovatelů. Vizí ODS nejen pro boj s korupcí je malý, silný – a slušný – stát. Stát, kter ý chrání soukromí oné dr tivé většiny slušných občanů a je nemilosrdný k oné malé menšině korupčníků. Stát, kter ý nehoní miliony nevinných zajíců, ale ví, jak vyhnat tchoře z nor y. Pojďme a vyžeňme ho. Jinak se prostě toho zápachu nezbavíme. www.vize2020.cz 17 Pavel Hroboň, nezávislý analytik: „Dopad ekonomické recese na české zdravotnictví byl minimalizován díky rezervám ve zdravotních pojišťovnách. V následujících letech ale bude systém veřejného zdravotního pojištění vystaven významnému nebezpečí narůstajících deficitů. Proto je třeba zabránit finančnímu krachu systému.“ Pardubice, 4. 2. 2010 ■ Dlouhodobý rozvoj zdravotnictví Socialismus škodí zdraví V čem spočívá náš klíč k vizi zdravotnictví? Odpověď je stejně prostá jako existenciálně osudová. My musíme překonat strach ze smrti. Strach ze smrti je nejmocnějším spojencem našeho soupeře. Šíření strachu je pro socialisty standardní metodou politického boje. Ale nikde jinde neslaví tato metoda takové úspěchy a nepůsobí tak fatální škody jako právě ve zdravotnictví. Nikde jinde se nám se strachem nebojuje hůře. Naše liberálně konzervativní doktrína stojí na svobodě a odpovědnosti. A je opravdu z principu obtížné prosazovat tyto hodnoty tváří v tvář strachu ze smrti. Strach zabíjí jak svobodu, tak odpovědnost. Zabíjí samozřejmě i rozum. Lidé, kteří podléhají obavám, jsou málo přístupní racionálním úvahám. Pouze když zlomíme strach, máme vůbec šanci snažit se lidem nabídnout nějaké řešení. Proto tu dnes v rámci Vize 2020 nebudu mluvit o konkrétních receptech pro zdravotnictví. Jsem si více než jistý, že jsme schopni nabídnout to nejlepší, a tím nemyslím pouze na úrovni České republiky. Naši odborníci věnovali hodně úsilí tomu, aby se poučili z těch nejlepších světových zkušeností a dali dohromady tu nejlepší vizi moderní zdravotní péče. Kdyby ale vše bylo tak jednoduché, že by stačilo povolat špičkové pojistné matematiky a lékařské experty, pak už by tato vize byla dávno skutečností. Není, protože se nám ji nepovedlo politicky prosadit. Nepodařilo se nám ji obhájit tváří v tvář cynické propagandě založené na strachu ze smrti. To, co jsme přesto navzdory osudu uvedli do praxe, se skvěle osvědčilo. Nicméně se potvrdilo, že racionální argumenty, ani morální převaha často neobstojí v souboji s demagogií a vyvoláváním děsu. Je to jako máchat elegantním kordíkem proti dvouručnímu meči. Jakmile se dostanete do kouta a ztratíte možnost manévrovat, je s jistotou po vás. My jsme tu možnost manévrovat ztratili ve chvíli, kdy jsme začali uskutečňovat naši odborně vypiplanou, ale politicky a mediálně naprosto nedostatečně obhajovanou reformu. Nabídli jsme sice lidem to nejlepší, co za své peníze mohou dostat, ale nedokázali jsme jim vysvětlit, proč to děláme a co z toho budou mít. Vlezli jsme do kouta a soupeři stačilo přijít a zvednout meč své pokrytecké propagandy. Co z toho plyne? Máme své plány vzdát? Máme se smířit s tím, že tato země bude mít jedno z nejvíce socialistických zdravotnictví na světě? A tím pádem stále více zaostávající zdravotní péči? Máme se smířit s tím, že z nabídky zdravotního pojištění opět vymizí nejmodernější léky, že se opět budou odkládat operace jako za doktora Ratha? Máme se smířit s tím, že lidé budou více umírat? Jistě už tušíte odpověď. S něčím takovým se my smířit nikdy nemůžeme a nesmíříme se s tím. Máme ale šanci uspět? Jsem přesvědčen, že přes všechna rizika a potíže 19 ano. A to právě proto, že ve hře není nic méně závažného než smrt. Náš soupeř postavil celou svou strategii na strachu z ní a z principu vůbec odmítá jakkoli řešit problémy, před kterými zdravotnictví stojí. Socialisté odmítají řešit narovnání vztahů v trojúhelníku pacient, lékař, pojišťovna. Odmítají cokoli dělat s rozporem mezi neomezenými potřebami a nabídkou a omezenými zdroji. Respektive jejich řešením je direktivní a plošné omezení nabídky. Jenomže tato politika zabíjí. Doslova. Kdo zasévá strach ze smrti, sklízí – smrt. Socialistický obchod se strachem beznadějně vede k tomu, že aspiriny jsou sice zdarma, ale nejmodernější léky na rakovinu nejsou dostupné. Jedině za úplatek. Protože korupce je jediná forma spoluúčasti, kterou socialista připouští. Nakonec smrt je pro socialistu daleko přijatelnějším „politickým“ rizikem než reforma. Umírající přece nevolí, že? A v logice soupeře řídícího se průzkumy veřejného mínění je daleko snazší odepsat tisíce těžce nemocných, než si pohněvat miliony zdravých voličů dožadujících se takzvaně bezplatné zdravotní péče. Chceme to tak nechat? Jistěže nechceme. A naše šance je právě v tom, že socialistická zdravotní politika je tak dokonalá ve svém cynismu, že tak brutálně a bezohledně kalkuluje s velkými čísly voličských mas, aniž by za nimi viděla a vůbec chtěla vidět konkrétní lidské osudy. My ty konkrétní osudy vidíme. My vidíme, že z oněch mizerných třiceti korun – ceny panáka rumu v laciné nálevně – se ve výsledku skládají miliony na život zachraňující operace, na nejmodernější léky na leukémii, na rychlou záchrannou službu i pro ty nejodlehlejší obce. My vidíme, že díky rozumné regulaci a posílené solidaritě zdravých s nemocnými lidé méně umírají. My to vidíme a my víme, jak to zařídit. My to jen – zatím – neumíme lidem dost důrazně a přesvědčivě říct. Neumíme jim dost jasně a názorně ukázat, že socialismus způsobuje smrt, a to dokonce i jeho pasivním konzumentům. To se musíme naučit. V naší Vizi 2020 pro zdravotnictví určitě budou ta nejlepší možná řešení. Ale její součástí musí být i jejich nejlepší možná obhajoba a zároveň kritika rizik, jež přináší socialistická politika. Náš soupeř dosud úspěšně strašil lidi lží. My je musíme daleko více vyděsit pravdou. V tom je řešení naší existenciální otázky. Socialisté stavějí na strachu ze smrti. Ve skutečnosti je to ale jejich politika, která zabíjí. Obavy z reformy přece nemohou být horší než opravdová – a zbytečná – smrt. www.vize2020.cz Michal Mejstřík, ekonom: „Při vymýšlení balíčků v NERVu jsme se chtěli vyhnout tomu, abychom dopadli stejně jako staré členské země EU. Tedy podporovat zaměstnanost v neproduktivních sektorech.“ Ostrava, 6. 1. 2010 ■ Inovace a konkurenceschopnost Řešením je odložená spotřeba Každá vize budoucnosti začíná už dnes, s jejím uskutečňováním musíme začít hned teď, nemůžeme ho nechat „na potom“. A platí také, že není úspěšné budoucnosti bez úspěšné minulosti. Zcela samozřejmě to platí i pro Vizi 2020. Jestliže jsme schopni nyní nabídnout realistický a silný plán pro úspěšnou budoucnost, je to díky tomu, co jsme již dokázali ve vládě v letech 2007–2009, díky tomu, že jsme prokázali kompetenci při hledání řešení a vůli při jejich prosazování. Během dvou let jsme dokázali snížit deficit ze 100 na 20 miliard, a to při zpomalující ekonomice. To je zřejmě ta nejdůležitější informace, protože snižování veřejných výdajů je nyní tím nejnaléhavějším úkolem. Na tom se shodují všichni odpovědní lidé v této zemi. V tom musíme naši vizi začít naplňovat okamžitě. Co se konkrétně týká ekonomiky a podnikání, o nichž tu dnes bude řeč, pak jsme prosadili komplexní sadu opatření, která zlepšují podnikatelské prostředí a zprůhledňují veřejnou správu, omezují zbytečnou byrokracii a snižují náklady firem a živnostníků, zrychlují a zefektivňují práci soudů včetně vedení obchodního rejstříku, snižují náklady práce a daně, zabraňují zneužívání nemocenské a sociálních dávek, zrušili jsme řadu nesmyslů včetně registračních pokladen a zavedli spravedlivější systém investičních pobídek. Jako jedni z prvních v rámci EU jsme také zavedli protikrizová opatření. Patnáct z nich už před koncem roku 2008. Další exekutivní opatření jsme pak provedli v roce 2009 na základě doporučení NERVu. Zejména se to celé týkalo podpory exportu, zlepšení cash flow firem, úlev na sociálním pojištění, zapojení evropských peněz, udržení zaměstnanosti, infrastrukturních investic, pomoci malým a středním podnikům a v neposlední řadě podpory výzkumu a vývoje. Od Nového roku navíc začínají platit další opatření prosazená ještě naší vládou. Zvyšují se paušály pro živnostníky a zrychlují se odpisy majetku. Vstupuje v platnost první etapa důchodové reformy, která je pro budoucí stabilitu a prosperitu země naprosto klíčová. Zrovnoprávnili jsme pracující penzisty s ostatními zaměstnanci. Platí nový trestní zákoník, který už nevychází ze socialistické doktríny, která vnímá každou ekonomickou aktivitu jako podezřelou a trestá ji více než násilí na lidech. Toto je tedy naše minulost. To je naše základna, ze které vychází vize ODS do roku 2020. Tuto vizi právě tvoříme. Je však jasné, že bude navazovat na to, co jsme dělali doposud. Je jasné, že budeme dále pracovat na stabilizaci veřejných financí. Je jasné, že budeme pokračovat v systémových reformách penzijního, sociálního a zdravotního systému. Je jasné, že budeme pokračovat v omezování byrokracie, elektronizaci a zefektivňování práce veřejné správy a soudů, ve zlepšování podnikatelského prostředí. Je jasné, že budeme vší silou bránit prosazování socialistických receptů, jimiž jsou zvyšování daní a ceny práce, nákladů podnikání, zvyšování byrokracie. To je cesta do pekel. Co možná všem jasné není, ale co bere ODS a já osobně velice vážně, to je reforma vzdělávání a podpora výzkumu, vývoje a inovací. To je klíč k budoucnosti. To je klíč, který otevírá dveře Vize 2020. Nelze si totiž představit vizi moderní a prosperující země bez špičkového vzdělání a vysokého inovačního potenciálu. A zároveň platí, že naše země nikdy nebude mít prostředky na masivní investice do vzdělání, vědy a výzkumu, pokud neprovedeme všechny další reformní kroky, jak je předpokládá Vize 2020. Veškeré naše úsilí o změnu neblahého konzumního trendu a zastavení neodpovědné, rozhazovačné politiky směřuje právě sem. Musíme nahradit vršení dluhů a populistické uplácení voličů odloženou spotřebou a investicemi do budoucnosti. To je hlavní poučení z krize a bylo by tragédií, kdybychom se po volbách vydali opačnou cestou. Cestou ještě větších dluhů, ještě většího populismu. Cestou, která by vám dveře k budoucnosti definitivně zavřela. Ekonomika založená na informacích a znalostech je tak zároveň důkazem, že stát funguje dobře, i předpokladem jeho dalšího úspěšného rozvoje. Je důsledkem prosperujícího hospodářství i předpokladem dalšího zvyšování konkurenceschopnosti. Je cílem, o který musí každá rozumná vláda usilovat, i prostředkem k uskutečňování jejích záměrů. Můžeme si vybrat. Buď našim dětem odkážeme dluhy a zaostalou zemi, nebo odložíme svou spotřebu ve jménu investic do jejich vzdělání a úspěchu. Toto je rozdíl mezi jistotami made in ČSSD a vizí ODS. 21 Jaroslav Salivar, náměstek ministra vnitra: „Stát má být silný tam, kde si občan sám neporadí – zejména v oblasti ochrany zdraví a majetku, v otázkách obrany a bezpečnosti. A vždy má být slabý tam, kde si občan poradí sám.“ Brno, 14. 12. 2009 ■ Svoboda a bezpečí Svoboda je nejvyšší hodnotou Svoboda je nejvyšší hodnotou naší civilizace. Na svobodě – svobodném rozhodování občanů – stojí náš politický systém. Na svobodě – svobodném trhu – stojí naše ekonomika. Na svobodě – svobodném přijetí mravních zásad – stojí naše právní a společenské instituce. ODS vznikla jako strana, jejíž základní hodnotou je svoboda. Je stranou, která za všech okolností prosazuje svobodu a brání svobodu ve všech jejích podobách. Co to dnes znamená bránit svobodu? Jaké jsou dnešní okolnosti, které ji ohrožují? Jaké podoby svobody musíme aktuálně nejvíce bránit? Bránit svobodu nepochybně znamená bránit ji před vnějším ohrožením. Bránit ji před terorismem. Před asertivními a chuligánskými režimy. Před nekontrolovanou migrací. Bránit svobodu také nepochybně znamená povinnost bránit ji zevnitř. Bránit ji před pečovatelským, panovačným a slídivým státem. Před zneužíváním politické a úřední moci. Před korupcí. Bránit svobodu konečně nepochybně znamená bránit ji před jejím zneužíváním. Bránit ji před bezprávím. Před extremismem. Před těmi, kteří ji neuznávají jako základní civilizační hodnotu. Je také nepochybné, že při obraně svobody si musíme klást otázky, jaký je její vztah k problémům, které momentálně trápí veřejnost. A zda při jejich řešení neztrácíme až příliš své svobody. Jakou částí svobody jsme ochotni platit za bezpečí pro naše občany, ať již jde o vnitřní bezpečnost nebo globální v rámci boje proti terorismu? Jak řekl Benjamin Franklin: „Kdo se vzdá svobody kvůli bezpečí, nezaslouží si ani svobodu, ani bezpečí“. Kde dnes aktuálně leží ona hranice? Jakou částí svobody jsme ochotni platit za iluzi, že se o nás hodný strýček stát postará? Svobodu nikdy neztrácíme najednou, svobodu ztrácíme postupně. Když hodíte žábu do vařící vody, tak vyskočí. Když jí dáte do studené, která se ohřívá postupně, nechá se uvařit. Nejsme náhodou 20 let po revoluci v situaci jako ta žába? Voda už je teplejší, těžce snesitelná a my v ní pořád sedíme a díváme se kolem sebe a necháme se vařit? Nejsme náhodou v situaci, kdy se máme vrátit k základním atributům, na kterých vznikla tato novodobá demokracie? Tedy právě ke svobodě? Jakou částí svobody jsme ochotni platit za to, že z nás stát sejme osobní odpovědnost? My Češi jsme přesvědčeni, že naši svobodu nic neohrozí, když jsme dnes v NATO a EU. Ale přitom sledujeme, jak se KSČM vrací k moci. Sledujeme, jak komunisticko-socialistická většina v Parlamentu přijímá zákony, které zvyšují dluhy a ohrožují svobodu příštích generací. Dnes se svoboda okrajuje každým zákonem, který se schválí. Každý z těchto zákonů omezuje svobodu nějakou regulací, novým nařízením, razítkem, ubírá nám možnosti být odpovědní. Bez odpovědnosti ale neexistuje ani svoboda. Sledujeme, jak levice odmítá naši odpovědnost za obranu svobody doma a lidských práv ve světě a bojkotuje zahraniční mise. Sledujeme, jak jsou osobní svoboda a odpovědnost opět vytlačovány vizí silného protektorského státu. Státu, který lidem rozdává almužny a falešné jistoty a vede je tím k otrocké závislosti. Státu, který zneužívá strachu občanů o vlastní bezpečí a šmíruje v jejich soukromí. ODS nechce dopustit, aby se svoboda opět dostala na vedlejší kolej. Svobodu nelze vyměnit za bezpečí či prosperitu. Protože bezpečí i prosperita závisejí na svobodě. Kde se ztratí svoboda, ztratí se i bezpečí a prosperita. Musíme bránit svobodu ve všech třech sférách. Ve sféře vnější, ve sféře vnitrostátní i ve sféře individuální. Když se nám nepodáří bránit a prosazovat svobodu ve světě, přijde k nám dříve či později nesvoboda, protože záruky naší svobody leží vně našich hranic. To jsme si už mnohokrát trpce potvrdili. Žádný regionální konflikt, žádný nenávistný režim, žádné utrpení svobodných lidských bytostí od nás nejsou dost vzdálené, aby nám to mohlo být jedno. Když už ne z morálních, tak i ryze z pragmatických důvodů. Nemůžeme si myslet, že lze žít v blažené izolaci, že se nás vnější hrozby netýkají. Když za druhé neubráníme naši svobodu proti státu, vrátíme se k nějakému novému autoritářskému režimu. Nemylme se, takový režim může klidně fungovat i v rámci formálních demokratických pravidel. Stačí, když ekonomickým a politickým tlakem omezí svobodu médií, soustředí hospodářskou a politickou moc do jedněch rukou a učiní co nejširší vrstvy obyvatel závislými na „dobrodinní“ vlády. Stačí se rozhlédnout po světě a najdeme dost takových formálních demokracií. Když nebudeme tvrdě prosazovat respekt ke svobodě vůči všem, kteří ji ohrožují, budeme žít v anarchii a neustálých obavách. Skutečná svoboda je iluzí bez vlády práva. Zákon a pořádek není v rozporu s liberálním smýšlením. Jedním z jeho postulátů je přece věta: „Moje svoboda rozmáchnout se končí u sousedovy brady“. Všichni musíme mít nejen rovná práva, ale i povinnosti. To platí i pro zločince, neonacisty, anarchisty, případně pro ty, kteří by s námi chtěli žít pod jednou střechou, ale nechtěli respektovat naše pravidla chování. Budeme bránit svobodu ve všech podobách, ve všech sférách. My si stále myslíme, že svoboda má zůstat základní hodnotou této republiky, protože tato republika vznikla z touhy po svobodě. ODS bude dál prosazovat a bránit svobodu. Budeme prosazovat a bránit občanské svobody, právo na soukromí, svobodný život příštích generací. Doufáme i v podporu novinářů, protože tam, kde nad svobodou a odpovědností vítězí populismus a neodpovědnost, neexistuje ani skutečná nezávislost médií a svoboda slova. Když zmizí svoboda z politiky, zmizí i z novin, rádií, televizí a internetu. Svoboda je totiž jenom jedna a buď je, nebo není. 23 Petr Bezouška, proděkan Právnické fakulty Západočeské univerzity: „Jaroslav Preiss kdysi konstatoval, že v pracovním poměru se jedná o to, aby dělníku se dobře vedlo, aby pracoval řádně a aby podnikatel nevyšel zkrátka. Tato věta předurčuje kompromis, který bolí – tu zaměstnavatele, tu zaměstnance.“ Plzeň, 11. 1. 2010 ■ Vzdělávání – cesta k úspěchu, věda a výzkum Neprojezme dětem budoucnost Skoro si myslím, že po konferenci v Ostravě jsme měli udělat ještě jednu speciální konferenci, která by spojovala ta dvě témata, která jsou jak spojené nádoby. Podpora podnikání a inovačního procesu a podpora vzdělávání, vědy a výzkumu. To jsou a musí být do budoucna spojené nádoby a jsou poměrně i hlavním ideologickým sporem dneška. Jaký je ten hlavní ideologický spor , který dnes řešíme, protože já neznám žádnou politickou stranu, která by říkala: My chceme dát méně peněz do vzdělání, my nechceme podporovat českou vědu, my nechceme podporovat výzkum. Taková politická strana neexistuje. Ale jakým způsobem k tomu dojít? Je to souboj mezi těmi, kteří myslí na budoucnost našich dětí a vnuků, a těmi, kteří ji hodlají projíst. Souboj mezi těmi, kteří chtějí příští generaci odkázat úspěšnou a moderní zemi, a těmi, kteří jí nabízejí dluhy a společenský rozvrat. Je to souboj mezi odpovědností a populismem. Hloubka a závažnost toho sporu dalece přesahuje horizont jednoho či dvou volebních období. Jeho význam překračuje i rámec běžného pravolevého soupeření. Jde tu o podstatu legitimity demokratického politického systému. Buď bude jejím základem schopnost politiků nabídnout dlouhodobou perspektivu ,nebo naopak jejich připravenost obětovat ji okamžité spotřebě. Buď si díky investicím do budoucnosti otevřeme dveře k novým příležitostem, nebo zůstaneme otroky bankrotářského státu blahobytu. Proto je vzdělávání, věda a výzkum klíčovou a pro mne osobně, absolutní prioritou Vize 2020. Na jedné straně všechny naše ostatní reformy směřují k tomu, abychom měli dostatek veřejných prostředků, a na straně druhé současně vytváříme motivaci k masivním soukromým investicím do špičkového vzdělání, do nových objevů a inovací. Bez provedení všech těch ekonomických, sociálních, společenských, institucionálních reforem nebudeme nikdy mít ani dost prostředků, ani dost vůle k tomu, abychom to realizovali. A na druhé straně, pouze ekonomika založená na znalostech, na vzdělání, nám může zaručit, že budeme střednědobě, případně dlouhodobě konkurenceschopní a že budeme moci ufinancovat penzijní, sociální, případně zdravotní reformu. Bez dnešních investic do budoucnosti bude přítomnost našich dětí smutná a chudá. Vzdělání je tak zároveň zámkem i klíčem od brány vedoucí k úspěchu. Je na čase, protože zaostávání České republiky je přinejmenším stejně palčivým problémem jako její zadlužování. Na oba problémy existuje jediné účinné řešení. Jeho jméno je: odložená spotřeba. Každá společnost je tak bohatá, perspektivní a odolná vůči otřesům, nakolik dokáže své zdroje neprojídat v okamžité spotřebě, ale investovat do budoucnosti. Světová krize nám to připomněla nanejvýš tvrdě a naléhavě. Když řekneme, co znamená to neprojídání, tak to už je to poli- tikum. To znamená nejen tak rozsáhlé sociální systémy, nejen tak rozsáhlé dotační problémy apod. Musíme učinit tento skok, toto rozhodnutí a myslet na budoucnost, protože při pohledu na poměry v dnešní Sněmovně, v níž prokonzumní většina s lehkým srdcem promrhává dokonce i zdroje, které nemáme, se může jevit to, co tu říkám, jako sci-fi. Já myslím, že i dnes platí úplně stejně, že i díky vysoké míře úspor a malé míře zadlužení českých domácností, relativně malé míře, jsme se v první fázi vyhnuli ničivé smršti světové finanční krize. Copak drtivá většina lidí dodnes nekroutí nechápavě hlavou nad těmi, kteří si neodpovědně nabrali spotřebitelské úvěry a nyní jejich rodinné rozpočty drtí splátky vysokých úroků a visí nad nimi hrozba bankrotu, případně exekucí? Proč bychom tedy měli volit politiky, kteří se stejně neodpovědně a neprozíravě chovají ke státním financím, k financím nás všech? Výsledky této zaslepené politiky jsou zřejmé. Obrovské dluhy, hospodářství orientované na laciné montovny, nízký podíl vysokoškoláků a znalostí obecně v ekonomice, slabá produktivita práce. Co jsme utratili: – výdaje státního rozpočtu se zvýšily z 567 miliard Kč na 1021 miliard Kč – vládní dluh vzrostl z 300 miliard Kč na 948 miliard Kč – investiční pobídky spolykaly 155 miliard Kč Co jsme „získali“: – produktivita hi-tech oborů 4 x nižší než průměr EU – 3x nižší než v Německu, Švédsku nebo Francii a téměř 4x nižší než ve Finsku nebo v Nizozemí a více než 6x nižší než v Irsku. – pouze 13 % zaměstnanců v hi-tech oborech má vysokoškolské vzdělání – tento podíl je v rozvinutých zemích EU mezi 30 – 50 % – v Irsku 47 % ve Finsku 55% Tato čísla ukazují, že naším problémem není nedostatek financí ve státním rozpočtu, jak se často tvrdí. Naším problémem je jejich špatné využití, špatná orientace na výroby s nízkou přidanou hodnotou a nízkým podílem znalostí. Naším problémem je prostě plýtvání a rozhazování. Naším problémem je orientace na konzum, na okamžitou spotřebu. Vždyť plná čtvrtina koupených potravin končí na smetišti. Na tom se nic nezměnilo ani v době krize. Na druhé straně více než polovina uchazečů se kvůli nedostatku míst nedostane na vysokou školu. Přitom zejména v přírodovědných a technických oborech je faktická potřeba ekonomiky daleko vyšší, než odpovídá počtu absolventů. Je zřejmé, že projídáme vlastní budoucnost. Přičemž krize dále podvázala prostředky investované do vzdělávání. Situaci ještě zhoršují političtí hazardéři, kteří prosazují další zvyšování už tak vysokých výdajů na spotřebu. 25 Recept ODS je opačný. Navrhujeme systémové reformy, které přesunou prostředky z okamžité spotřeby na investice do budoucnosti. Navrhujeme nepodporovat z daní montovny laciných výrobků, ale směřovat veřejné a zejména soukromé prostředky do vzdělání, vědy, výzkumu, inovací a špičkových technologií. Co je pro budoucí úspěch České republiky nezbytné: • Za prvé – produkci s nízkou přidanou hodnotou převést do levnějších zemí tak, jak to dělají naši západní sousedé. • Uvolněný prostor nahradit výrobou a službami s vysokou přidanou hodnotou (science based). Tomu přizpůsobit kvalifikaci pracovních sil. • Zásadní změny je třeba provést zejména ve vysokém školství, které musí zajistit tyto lidi. Změny se budou týkat řízení, financování i kvality vysokých škol. S tím nepochybně souvisí kvalita nižších stupňů vzdělávací soustavy. • Je nezbytné připravit systém pro vzdělávání dospělých po vzoru zemí, které již podobné opatření realizovaly, protože absolventi nemohou deficit ve vzdělanostní struktuře pro strategická odvětví vyplnit. • Dále podpořit excelenci ve vědě a aplikovaném výzkumu, koncentrovat finance do menšího počtu míst založených na Reformě V+V+I, aby se zvýšila celá inovační výkonnost země. S těmito změnami jsme samozřejmě začali v letech 2006–2009. Snažili jsme se stabilizovat veřejné finance a omezit zadlužování budoucnosti. Změnit investiční pobídky ve prospěch zavádění špičkových technologií. Připravit reformu systému podpory vědy a výzkumu ve prospěch těch, kteří mají skutečné výsledky. Mimo jiné rozdělení na grantové financování a technologické financování s vysokým podílem privátních peněz je jedním z významných výsledků fungování mé vlády. Zahájili jsme přípravu reformy terciárního vzdělávání. Známá „Bílá kniha terciárního vzdělávání“ je pouze průsečíkem, velmi kompromisním, kterého jsme byli schopni dosáhnout. I tak naráží nejenom na akademickou sféru, takže nás čeká v tom smyslu ještě hodně práce. Jaké jsou hlavní úkoly reformy vysokého školství 1. Zavést systém finanční pomoci studentům • Univerzální studijní granty. • Studentské půjčky na pokrytí nákladů spojených se studiem. • Spoření na vzdělání se státní podporou a změny současného systému sociálních stipendií. • Zrušení věkové hranice 26 let pro nárok na sociální výhody spojené se studiem s tím, že student bude podporován vždy pouze jedenkrát v každém stupni studia. 2. Výrazně zvýšit diversifikaci systému terciárního vzdělávání • Diferenciace škol podle typu instituce buď výzkumné, vzdělávací, profesně orientované. • Posílení segmentu profesně orientovaných bakalářských programů, abychom splnili oba ty známé protichůdné úkoly zvýšit kvalitu i kvantitu terciárního vzdělávání, což samozřejmě souvisí s akreditacemi a podobnými problémy. • Motivovat vznik, pokud již nevznikly, výzkumných univerzit. • Možná zúžit okruh institucí poskytujících doktorské studium v návaznosti na výsledky vědecko-výzkumné činnosti pracoviště. • Možná, a to je na diskusi, snížit prostupnost z bakalářského do magisterského studia – je to na velkou diskusi. 3. Změnit systém financování VŠ • Posílit kontraktové financování umožňující tvorbu alespoň střednědobých strategií škol. • Posílit vliv výstupů (kvalita a uplatnitelnost absolventů), která bude mít na výši příspěvků z veřejných zdrojů. • Přispět ke konkurenci mezi školami zavedením školného. Samozřejmě, ať ho nazveme jakkoliv. Jestliže to bude školné, které, jestliže existuje odložená platba nebo jiný systém, jestliže existuje bonus pro ty, kteří zaplatí okamžitě, tak může fungovat a zúží sociálně rozsáhlý diskriminační systém, který funguje dnes. Školy si budou moci určovat takový systém samy, tím se dá řešit například problém technického vzdělávání. 4. Vztahy managementu a samosprávy, vztahy školy a fakult • Nejkontroverznější část celé „Bílé knihy“, která se diskutuje. Nastavení vztahu mezi managementem a samosprávou tak, aby se posílila vazba mezi pravomocemi a odpovědností při zachování autonomie vysokých škol a akademických svobod. • Redefinovat vztahy managementu vysoké školy a managementu fakult. Změnit složení správních rad. Příklady z Rakouska, Německa a jiných jsou známé a fungují lépe než u nás. To znamená jiným způsobem, jiná nominace, jiným principem. • Zapojit vědeckou radu více do vědecké práce školy. 5. Jmenování profesorů na základě konkursů • Nevím, čemu se pořád bráníme, nevím, čeho se bojíme. Jestliže nezapojíme aplikovanou sféru do výzkumu vysokých škol s tím, že bude možné vytvářet naprosto plnohodnotné a rovnocenné profesorské pozice financované ze soukromých zdrojů a obsazované veřejným konkurzem, nezmění se vůbec nic. • Musíme změnit předpisy pro jmenování profesorem tak, aby se o jakékoliv místo profesora mohl ucházet každý, jehož výsledky odpovídají profesorské úrovni. • Ta dosavadní praxe je srovnatelná snad už jen se Slovenskem, ostatní země už jsou úplně někde jinde! Toto nejsou žádné experimentální návrhy. Jde jen a jen o inspiraci tím nejlepším, co funguje v rámci zemí Evropské unie. Co funguje například ve Velké Británii, 27 kde zásadní referomu terciárního vzdělávání provedla labouristická vláda, co funguje u našich sousedů v Německu. A nyní i v Rakousku, s nímž máme společnou historii a od nějž jsme z doby Marie Terezie zdědili vzdělávací systém. Nicméně i tato tolik konzervativní země dramaticky změnila svůj vysokoškolský zákon, který je nyní v plném souladu s normami v jiných státech EU. Proč se nepoučíme od jiných zemí v této sféře, když už to nejsme schopni udělat v jiných oborech. Samozřejmě, že změny v systému vzdělávání se nemohou omezit pouze na vysoké školy. Je třeba začít už od základních a středních škol. Je známo, že například matematické schopnosti se formují do 14 let věku. To znamená, že na příštích 14 let je už nyní fakticky rozhodnuto o předpokladech jedné generace zabývat se technickými, přírodovědnými či IT obory! A to teď nechci mluvit o státní maturitě, protože pokud by někdy náhodou nějaká byla, tak bez matematiky je zcela bezcenná. To je můj osobní názor a ten budu prosazovat, seč mi síly budou stačit. Přitom je naprosto zjevné, že pokud chceme uspět v globální konkurenci, musíme naše nejlepší mozky motivovat k tomu, aby si místo profese právníka, PR managera, makléře či reklamního textaře zvolili dráhu matematika, fyzika, přírodovědce či technika. Tedy aby si místo práce toho, kdo umí špičkově prerozdělovat bohatství, vybrali roli člověka, který revolučním způsobem přispívá k jeho růstu. Změny ve školství jsou dlouhodobé a každá současná chyba či zaváhání v minulosti podvazují myšlenkový potenciál České republiky na léta dopředu. Tím spíše nesmíme váhat. Krize nás jasně varovala, co čeká společnosti orientované na konzum a s nízkým podílem znalostí na tvorbě HDP. Společnosti, které umějí odložit svou spotřebu, jsou silnější morálně i hmotně. Umějí se daleko lépe vyrovnat s cyklickými i krizovými poklesy, jsou stabilnější, protože jejich občané jsou orientováni na hodnoty, které jsou trvalé, ne na okamžitý konzum, který vždy kolísá. Takové společnosti jsou samozřejmě také daleko bohatší, protože koruna investovaná do budoucnosti přináší – na rozdíl od projedené koruny – zisk. Nemluvě o koruně vydané na dluh, která s sebou nese zátěž v podobě úroků. Je to vcelku srozumitelná volba. Společnosti, které projedí vše, co vyprodukují, hrají hru s nulovým součtem. Ty, které každý rok projedí dokonce více, než mají k dispozici, hrají hru se záporným součtem. Pouze ty společnosti, které umějí část své spotřeby odložit a investovat do budoucnosti, hrají se součtem kladným. Ze všech důvodů, které jsem zde uvedl, nejsou pro naši Vizi 2020 vzdělání, věda a výzkum pouhou třešinkou na dortu. Je to náš prioritní cíl, bod na horizontu, k němuž se sbíhají linie všech našich dalších reforem. Bez jejich provedení bychom nemohli proměnit rozmařilou a neprozíravou společnost dluhů na odpovědnou společnost odložené spotřeby. Společnost, která své bohatství neprojídá, ale investuje do vlastní modernizace, do vzdělání, špičkových technologií a inovací. Společnost, která nekonkuruje lacinou pracovní silou, ale exportuje znalosti, patenty a vynálezy. Dovolte mi na závěr krátké shrnutí ve třech větách. Nepřerozdělujme už více, než dokážeme vyprodukovat. Jak banální. Naopak odložme část své spotřeby a investujeme ji do budoucnosti, do vzdělání, vědy a výzkumu. Až se tato budoucnost stane přítomností, budeme mít díky tomu mnohem více co přerozdělovat. Toto je recept ODS na cestu k úspěchu. Vojtěch Belling, univerzitní profesor: „Rodinná politika nemůže být založena na ‚ulehčování‘ rodinám při výkonu jejich funkcí. Pro stát má smysl pouze fungující rodina plnící své funkce, nikoli přebírání funkcí rodiny státem, např. systémem kolektivních pečovatelských institucí ve státních rukou.“ Jihlava, 14. 1. 2010 ■ Moderní sociální systém „Stát blahobytu“ ohrožuje potřebné Pokusím se říct, jak já vnímám celý ten problém, o co vlastně jde v oblasti sociální. ODS byla a doufám, že i bude, považována za stranu kompetentní pro řešení ekonomických otázek, ale byla považována za nekompetentní v sociální oblasti. Samozřejmě to není pravda. A já říkám trochu nafoukaně, že jsme jedničkou tam i tam. Ale víme, že v politice, obecně v demokracii, na rozdíl od exaktní vědy, není až tak důležité, jaké věci jsou, ale jaké se jeví být. Záleží tedy na tom, jak se sami dokážeme prezentovat a prosadit i se sociálními tématy. Praxe posledních tří let totiž pouze potvrdila onen hluboký rozpor mezi realitou a zdáním. Provedli jsme úspěšné a užitečné reformy, ale nikdo nás za ně neocenil. Říkali jsme lidem pravdu. Říkali jsme ji ráno, říkali jsme ji v poledne, říkali jsme ji večer. Doslova za pět minut dvanáct jsme zachránili zemi před daleko větší katastrofou v důsledku krize. Přesto jsme se, na rozdíl od maďarských socialistů, kteří činili pravý opak, neudrželi u moci. Něco tedy děláme špatně. Pochopit, co děláme špatně a změnit to, na tom ve skutečnosti závisí osud naší Vize 2020. Nejen v sociální oblasti. Protože když nedostaneme od lidí mandát realizovat naše sociální reformy, zároveň to znamená, že ho nedostaneme vůbec. Naším problémem vůbec není narýsovat správné kroky, které zajistí naší zemi stabilitu, sociální soudržnost, prosperitu. Naším problémem je přesvědčit veřejnost, že stát blahobytu je mrtvý. A že pokud ho nemá do věčných lovišť následovat celá republika, potřebujeme sociální systém made in ODS. Každá společnost je tak silná, jak silný je její nejslabší článek. Změna nevyhovujících sociálních systémů je proto pro budoucnost klíčová. Dokonce natolik klíčová, že lze, možná na první pohled paradoxně, tvrdit: Je daleko důležitější, aby se pravicové recepty uplatnily v sociálních záležitostech než v hospodářské sféře. Ekonomické subjekty totiž mohou se socialistickou vládou bojovat. Mají vždy jisté možnosti, jak se bránit proti jejím hloupým opatřením včetně progresivních daní Svou aktivitou mohou do určité míry vzdorovat kouli na noze, kterou představuje socialistická byrokracie, ale ve zdravotnictví, v sociálních záležitostech, v penzijní oblasti, není proti socialismu obrany. Jak to úřad naplánuje, tak to je. Jak se to nahoře pokazí, tak to dole na lidi dopadne. Je přitom evidentní, že socialisté hrají se společností hazardní hru „letadlo“. Zásadně přerozdělují více, než mají k dispozici. Takže jimi řízená společnost může oddalovat tvrdý dopad na zem jen do té doby, dokud lze zapojovat další a další vnější zdroje, zejména ve formě půjček. Když tato možnost skončí, dopadne to jako v Maďarsku. My nepotřebujeme přemýšlet, jaký je recept na změnu k lepšímu. My ho známe. V první fázi je třeba změnit hru se záporným součtem alespoň na hru se součtem nulovým. Pomocí parametrických změn alespoň vyrovnat kolonky má dáti a dal. V druhé fázi jde o reformy, které promění společenskou partii ve hru s kladným součtem. Jde o to odložit část naší spotřeby a investovat ji do budoucnosti. Motivovat lidi k aktivnímu chování, k tomu, aby se starali o vlastní zdraví, aby mysleli na zadní kolečka a spořili si na důchod, aby si v hmotné nouzi nejprve snažili pomoci sami a až pak hledali pomoc u státu. Toto vše přece víme. První, parametrickou fázi jsme víceméně zvládli. Začali jsme i s tou druhou a máme experty, kteří si s ní určitě poradí. Ale to, bohužel, zdaleka nestačí. Nestačí mít pravdu. Je třeba o ní přesvědčit lidi. Náš soupeř se totiž stále řídí starou komunistickou maximou: Je lepší se mýlit se stranou než mít pravdu proti straně. Ekonomičtí experti ČSSD soukromě přiznávají, že politika ODS je správná. Ale jízlivě dodávají, že většina lidí na ni nikdy nepřistoupí. Co s tím? Jsem přesvědčen, že řečené nás plně opravňuje k nasazení brutálního marketingu. Víme, kde je pravda. Víme, že je stejně prostá a neúprosná jako Newtonův gravitační zákon. Víme, že když rychle nezměníme společenskou trajektorii, dojde ke katastrofální srážce. Je proto naší povinností to vše srozumitelně sdělit těm, kteří to ještě nevědí či nechtějí vědět. Samozřejmě, že dnes už si většina lidí uvědomuje nutnost šetřit. Jen s tím nikdo nechce začít u sebe. Nikdo nechce, aby se právě jemu v krizi snižoval plat. Nikdo nechce, aby se ho dotklo snižování mandatorních výdajů. Lidi obtěžuje placení třiceti korun u lékaře. A naopak se jim líbí přídavek k důchodu, krize nekrize. Ale k čemu toto vše vede? Když se nebude šetřit hned a stát zbankrotuje jako v Maďarsku, přijdou státní zaměstnanci ne o čtyři, ale o desítky procent. Když se dnes neomezí sociální dávky, zítra nebudou žádné. Když se zruší regulační poplatky, lidé budou zbytečně umírat, protože nedostanou své léky a nedočkají se operací. A třinácté důchody ve výši dva a půl tisíce jsou hrozbou, že naši potomci budou nuceni je splácet mnohem vyššími částkami. Musíme najít způsob, jak toto vše lidem srozumitelně sdělit. Musíme najít způsob, jak přesvědčit média, aby sehrála svou roli hlídacího psa demokracie a chránila ji před rozvratem, jež jí chystají populisté. Musíme přesvědčit sami sebe, že to vůbec lze dokázat. Vize 2020 začíná tady a teď. Začíná v našich hlavách. Začíná v naší víře v budoucnost. www.vize2020.cz 29 Petr Tluchoř, předseda Poslaneckého klubu ODS: „ODS stojí proti vulgarizaci médií i politiky. Slušnost nesmí být slabostí.“ Liberec, 21. 1. 2010 ■ Kultura a média Kultura a média na stráži civilizace Když se řekne kultura a média, co se ozve z ODS? Doufám, že ne skřípění zubů. Jde přece o naše témata. Co může být konzervativnějšího než starost o kulturu? Co může být liberálnějšího než prosazování svobody slova? Jediný „problém“ může nastat v tom, že jsme při obraně těchto hodnot naprosto principiální. Že jsme důslednější než ti, kteří tvrdí, že je hájí proti nám. Jako důslední obránci svobody a rovného přístupu také odmítáme škatulkování a hodnocení lidí podle profese. Ve skutečnosti jsou si politici, novináři a umělci v mnohém podobní. Mají podobně velkou moc ovlivňovat veřejné dění. A tím i podobně velkou odpovědnost. Mají i sklony k podobným nectnostem – k pýše, ke zneužívání postavení, ke korupci. Ale snad i ke ctnostem – ke starosti o věci veřejné, k pomáhání druhým, k péči o hodnoty. Snad se tedy můžeme nějak domluvit… Začnu kulturou. My máme kulturu ve velké úctě. Víme, že kultura je základem civilizace. Že kultura lidem vštěpuje a upevňuje hodnoty, jako jsou svoboda, odpovědnost, úcta k tradici, vlastenectví, demokracii a v neposlední řadě schopnost aktivně rozlišovat dobro a zlo. Kulturní lidé nepodléhají demagogii, populismu, manipulaci. Starost o silnou kulturu tak musí být doslova strategickým, dlouhodobým zájmem strany, která aktuálně svádí „boj o všechno“ s navýsost nekulturním soupeřem. Soupeřem, který nás svojí politikou neustále posouvá ze středu evropské kultury a civilizace někam do Asie. ODS rozhodně ctí českou kulturní tradici. Ctíme tradici občanské kulturní angažovanosti, která z malého společenství uprostřed mnohonárodní říše učinila velice kulturní, vzdělaný a hrdý národ. Chceme, aby tomu tak bylo i nadále. Proto dáváme přednost většímu množství malých kulturních aktivit před masivní podporou pár vyvolených. Dáváme přednost svobodné soutěži na všech úrovních – státní, krajské i místní – před přidělováním grantů na základě nějaké „osvícené“, ve skutečnosti byrokratické a omezující doktríny. Proto máme větší radost i z méně okázalé soukromé aktivity než ze spektakulárních akcí za státní či evropské peníze. V žádném případě se ovšem nevzdáváme veřejné podpory kultury. Naopak, vláda, která si neváží vlastní kultury, se nemůže zvát vládou konzervativní. Naše podpora ale musí mít jasná a respektovaná pravidla, musí být spravedlivá a ctít rovnost příležitostí, musí směřovat k těm, kteří si ji zaslouží a nepromrhají ji. To se týká i podpory filmu, který zde zmíním jako jeden konkrétní příklad. Filmová branže je specifickou industrií s vysokou mírou přidané hodnoty, s vysokou mírou duševního kapitálu. Už proto si zaslouží jisté investiční pobídky, podobně jako je chceme pro výzkumná a technologická centra. Kromě toho film přináší jako pozitivní vedlejší efekt pro republiku nezanedbatelné PR. A samozřejmě posiluje naši kulturu, styk se špičkovými zahraničními produkcemi pomáhá udržet vysokou úroveň domácím filmařům. Druhým příkladem je ochrana památek. Je trestuhodné, jak malou pozornost jsme všichni bez rozdílu dosud věnovali této problematice. ODS musí umět toto téma uchopit. Protože to JE konzervativní téma. Na jedné straně musíme nalézt prostředky pro důstojnou obnovu a údržbu národního dědictví. Na druhé straně musíme citlivě vyvážit legislativní ochranu s praktickými možnostmi vlastníků. Musí platit, že čím přísnější zákon, tím vyšší pomoc státu. Mojí představou navíc je, že Ministerstvo kultury by po Ministerstvu pro místní rozvoj mělo zdědit turistický ruch. To by umožnilo dostat pod jednu střechu ochranu památek a jejich využívání. Jak jsem řekl, kultura je naším spojencem v boji o duši národa. Kultura jako protiklad nekulturnosti. Kultura jako tvůrce trvalých hodnost v protikladu k bezuzdnému projídání přítomnosti a žití na úkor budoucnosti. To je přece základ naší Vize 2020. Zapomeňme tedy na pejorativní označení kulturní fronta. Je přece evidentní, že s většinou „lidí od kultury“ si přirozeně rozumíme daleko lépe než náš soupeř. Oni přece také chtějí patřit do svobodomyslné Evropy, a ne do despotické Asie. Totéž v bledě modrém platí pro média. Na rozdíl od levice rozhodně odmítáme nějaké pozitivní vymezování role novinářů. Nehodláme jim přikazovat, co mají dělat a vytvářet nové a nové tiskové či vysílací zákony. Jsme důslednými obránci svobody. Jak svobody slova, tak občanských svobod. Jediné, co může omezit svobodu slova je právo na ochranu soukromí. Jako liberálové ctíme zásadu, že co není zakázáno, je povoleno. Roli médií proto chceme vymezit toliko negativně. Chceme jim dát jasné a rozumné mantinely, které nesmějí překračovat, přičemž nejde o nic speciálního. Analogicky bojujeme proti zásahům do soukromí ze strany státu. A bylo by absurdní, aby novináři směli činit to, co zakazujeme policii. Stejně tak je absurdní ohánět se nějakým veřejným zájmem. Provozování moderních masmédií se dávno stalo byznysem, v němž nezáleží na zájmu veřejnosti a na pravdě, ale na sledovanosti a výdělku. Tím neříkám, že veřejný zájem a pravda nemohou ve výsledku sehrát svou roli. Jde však o vedlejší efekty hlavního cíle, jímž je úspěšné podnikání. Obchod s infozábavou, ve kterou se proměnil hlavní proud žurnalistik y, je podnikání specifické svým dopadem na veřejné mínění, ale jinak je to podnikání jako každé jiné. Aby bylo jasno, já tento posun nekritizuji. Beru ho jako fakt, jemuž se musíme přizpůsobit. A na rozdíl od Tonyho Blaira, který našel odvahu k jasnému pojmenová- 31 ní situace v médiích až po svém odchodu z politiky, to říkám už dávno. Jsem přesvědčen, že pokud budeme – samozřejmě při tvorbě pravidel, ne při osobním jednání – brát média v zásadě jako formu podnikání, nikoli poslání, zabráníme mnoha nedorozuměním. Mnoha falešným představám a kladení absurdních nároků, ať už ze strany politiků směrem k novinářům, nebo ze strany novinářů směrem k politikům. Řečené samozřejmě nevylučuje, že mnoho novinářů bude cítit svou práci jako poslání. Ale to přece cítil i podnikatel Ford, který v praxi prosadil svůj sen, že automobil je právo, a ne luxus. Ani právo na pravdivé a úplné informace by nemělo být luxusem… Avšak nepočítejme s tím, že to tak bude automaticky a vždy. Dokonce ani v případě médií veřejné služby. Stejně jako v každém jiném podnikání tu platí, že monopol, který stát přiděluje zadarmo, nepřináší lepší služby zákazníkům. Spíše naopak. Je snad komunál vzorem plnění nějakého vznešeného poslání? Je proto třeba, abychom i k veřejné službě v oblasti médií přistupovali jako ke každé jiné veřejné zakázce – s péčí řádného hospodáře. Ten, kdo získá licenci k její- mu provozování, musí prokázat, že tak učiní lépe než jiní. Musí vědět, že když nebudou jeho služby kvalitní, přijde o peníze. Jestliže se z novinářského poslání stal byznys, udělejme z byznysu poslání. Respektive definujme poslání médií veřejné služby coby poskytování pravdivých, úplných a důležitých informací. A podnikatel se bude snažit toto poslání – ve svém vlastním zájmu – plnit. Nebude si připadat hloupě, že se chová jinak než podnikatelé v ostatních stále bulvárnějších médiích. Vždyť právě za to bude placen. Očekávání se tak konečně dostanou do souladu s realitou. Tento krok je i v souladu s tím, co jsem řekl – že my nechceme média do ničeho nutit. O tom, zda se ucházet o veřejnou službu, se bude každý moci svobodně rozhodnout. Na trhu, kde je stále tvrdší bitva i reklamní koláč, to pro mnohé může být zajímavá výzva. ODS je stranou, která nejdůsledněji hájí svobodu. Svoboda slova bude vždy širší a respektovanější za naší vlád, než za vlády levice. Musíme to umět novinářům sdělit. Musíme jim umět vysvětlit, že je daleko lepší snést neosobní a jasně omezené zákazy motivované ochranou soukromí než velice osobní a bezmezné příkazy motivo- vané politickým zájmem ČSSD a KSČM. Musíme jim umět vysvětlit, že jsou daleko lepší veřejně formulovaná a pro všechny platná pravidla než zákulisní machinace. Svět médií se proměňuje, a nikoli právě k lepšímu. Proměňuje se směrem k větší povrchnosti, bulvarizaci, fragmentarizaci, směrem k daleko většímu vlivu inzerce a velkých korporací. To vše ohrožuje svobodu slova coby svobodné šíření pravdivých a relevantních informací. V rámci naší Vize 2020 se musíme tomuto ohrožení jedné ze základních svobod postavit. V této bitvě přitom nejde o krk jenom nám, ale i všem slušným novinářům. Tím se dostávám k našemu vlastnímu vztahu k médiím. V čem jsme neúspěšní? Proč při vytváření mediálního obrazu prohráváme s ČSSD, která je v realitě daleko za námi? Co se nám nedaří? A proč? Jaké jsou subjektivní a objektivní důvody? Začnu u těch subjektivních důvodů. A také u sebe. Jistě se najde mnohé, co lze kritizovat, co nám nedělá dobrou reklamu. Bohužel jsou to právě věci, které mají v posunuté mediální realitě větší váhu. Naše osobní spory a praní špinavého prádla na veřejnosti je pro moderní média daleko zajímavější než rozebírání programové prázdnoty ČSSD. Mé soukromé rodinné záležitosti rozmáznou novináři s daleko větší chutí než Paroubkovy politické lži. Vůbec nejhorší je to ale s naší důvěr yhodností. Můžeme mít skvělý program, ale když nám lidé nebudou věřit, když nás budou pokládat za partu korupčníků, můžeme si ho klidně strčit za klobouk. Zde mají média dokonce pravdu a když rozebírají naše aféry, pak se jejich zájem na zisku plně kryje se zájmem veřejným. Vzhledem k tomu, že v tom posledním a nejzásadnějším je na tom náš soupeř přinejmenším stejně špatně, mohlo by se zdát, že to s naším mediálním obrazem nemusí být tak zlé. Bohužel je – a to z objektivních příčin, které jsou plně proti nám. Za prvé, my nemáme nikoho, jako je Soukup s jeho Médeou. S jeho vlivem na média skrze zjevný konflikt zájmů při nákupu inzerce. Dnes má ČSSD fakticky na své straně všechna významná média, která korumpuje prostřednictvím inzerentů a velkých korporací. Za druhé, my, na rozdíl od ČSSD, nemáme prostředky a ani nechceme tak masivně investovat do krizové komunikace. Ať už se to týká vlastní obrany, nebo naprosto neskutečných prostředků, které oni vydávají na diskreditaci mé osoby. Za třetí, bulvarizace médií vyhovuje bulvární politice ČSSD. Je daleko snazší dostat do dnešních médií populistické a demagogické výkřiky než střízlivé vysvětlení a analýzy. Spíše uspějete s jednoduchou lží než s komplikovanou pravdou. Co s tím uděláme? Určitě máme ve svých rukách odstranění subjektivních negativ. Zejména mám na mysli naši důvěryhodnost. Co se týká objektivních handicapů, bude to složitější. S tím prvním neuděláme v dohledné době nic. O to více se musíme snažit o drobnou práci s jednotlivými novináři. S těmi, kteří ještě mají zájem dělat svou práci dobře a svobodně. Kteří ji bez ohledu na objektivní stav věcí subjektivně CÍTÍ jako poslání. Druhý problém můžeme částečně odstranit tím, že se přestaneme hádat a soustředíme se na společné odvracení útoků. Krizová komunikace není jen o penězích. Je i o schopnosti se elementárně podržet. Třetí bod je na dlouhou debatu. Kterou samozřejmě kontinuálně vedeme. Za poslední rok jsme ušli, myslím, velký kus cesty a naučili se daleko lépe prodávat náš program. Nyní musíme napnout všechny síly, abychom našli ta nejlepší krátká, srozumitelná a aktivizující hesla k volbám. Zmíním tu ještě jeden objektivní mediální prvek, který je jak negativní, tak potenciálně pozitivní. Mám na mysli rozvoj technologií. Internet činí přenos informací stále rychlejší, zavaluje nás stále mohutnější lavinou zpráv a zároveň tlačí klasická média čím dál více k infozábavě a bulváru. Podle mnohých budou brzy zpravodajství, komentáře a analýzy vyhrazeny pouze internetu. Toto na jedné straně dále omezuje naše možnosti prorazit v klasických médiích a přibližuje je to k ČSSD. Na druhé straně se nám otevírá možnost daleko větší podpory na internetu, coby svobodném médiu. Dosavadní vývoj tento závěr potvrzuje. Prohráváme na papíře, vedeme na webu. Technologický pokrok může sloužit jak svobodě, tak jejímu omezování. Nám musí jít o to první ,a proto má internet bezpochyby své místo v naší Vizi 2020. A jsme uspět u svobody. Svobodná kultura, svobodná média. Svobodný internet. Hodnoty a technologie k jejich šíření. I to je jeden z možných pohledů na podstatu západní civilizace, která díky své vnitřní svobodě byla vždy na špici technologického pokroku a tento pokrok vždy nakonec uměla využít k posílení své svobody. Kultura a média hrají v tomto procesu důležitou roli. Spojují totiž vědomí trvalých duchovních a mravních hodnot se schopností je neustále znovu a znovu nově interpretovat. Jde o to neztratit původní obsah a najít aktuální formu. Když přestanou umělci a novináři tuto roli plnit, bude to předzvěst konce naší civilizace. Politika, která myslí dál než na příští volby, to musí mít na paměti. Ostatně skutečný státník se přece snaží o totéž. Když se nám podaří pro Vizi 2020 získat umělce a novináře, bude to pro nás velké plus. Za pokus – a za naši společnou svobodu – to stojí. www.vize2020.cz 33 Radim Perlín, pedagog PřF UK: „V roce 2020 Česká republika nebude příjemcem plošné podpory prostřednictvím operačních programů nebo regionální politiky. Kdybychom totiž řekli, že bude, tak bychom řekli, že naše politika je neúspěšná, že jsme slabí. A my nechceme být slabí.“ Zlín, 20. 1. 2010 ■ Rozvoj regionů a venkova Venkov je konzervativní solí země Co je základním klíčem k rozvoji venkova? Samozřejmě je to svoboda. Je to naše základní hodnota, kterou poměřujeme všechny ostatní své návrhy. Tím se zásadně lišíme od levice, od socialistů a komunistů, ale také do značné míry i od lidovců. Jsou dva základní přístupy k politice pro venkov. Buď můžete vycházet z toho, že apriorním zájmem lidí, kteří zde žijí, je pomoc vlády, nebo z toho, že občané zde žijící potřebují především rovné podmínky, aby si mohli pomoci sami. Ta první politika nedokáže nikdy vyrovnat kvalitu života na vesnici s městem. Nedokáže zabránit případnému vylidňování venkova, proletarizaci venkova. Nedokáže dát lidem trvalou perspektivu. Nedává jim totiž důvody k aktivitě ani pocit hrdosti. My naopak věříme, že obyvatelé vesnice nejsou jaksi „en block“ sociálními případy odsouzenými k pomoci státu. Ale že jsou to svobodní lidé, kteří volí bydlení na venkově jako tradici, ale také jako životní styl. I přes pokračující přesun obyvatel do měst stále žije na venkově třetina obyvatel České republiky. To představuje více než dva miliony voličů. Mohlo by se zdát, že pro ODS by bylo v delší perspektivě lepší pasivně čekat, až jich ještě více odejde do velkých městských aglomerací, kde máme tradičně lepší výsledky. To by bylo ale hodně slepé. Opak je pravdou. Za prvé, naše politika je založena na hodnotách a úctě ke každému jednotlivci. Za druhé, politické trendy se časem proměňují. Pokud bychom nechali ležet venkovské hlasy takříkajíc ladem, tak si říkáme o to, aby místo našich hodnot, místo svobody a odpovědnosti vítězila touha po snadném životu, třeba i za cizí, na dluh. A takoví lidé, lidé bez hodnot, perspektivy a víry v sebe a v budoucnost nás přece nevolí. Ať už bydlí kdekoli, ve městě, nebo na vesnici. Naším cílem rozhodně nemůže být proletarizace vesnice. Nemůže jím být exodus do měst a proměna toho, co zbude, částečně v noclehárnu a částečně v ústav sociální péče. My se naopak musíme obracet k tradičním hodnotám venkova. Na vesnicích žijí lidé, kteří si chtějí a umějí spravovat své věci sami a odpovědně. To jsou přece naši lidé. To jsou ti, pro které děláme naši politiku. To je ona sůl země, to jsou ty kořeny, o které je třeba se starat a které nám za to dodávají sílu. Ne nadarmo právě venkov byl za 1. republiky zásobárnou voličů Agrární strany, na kterou nepřímo, v podstatě minimálně hodnotově, navazujeme. Konzervativní strana si musí vážit lidí, kteří jsou zvyklí starat se o sebe a o svou rodinu. Kteří jsou aktivní a nečekají jen na to, co jim shůry spadne. Kteří myslí na pokračování rodu, na příští generace. A proto odpovědně spravují své věci, svůj majetek a chovají se šetrně k půdě a krajině. To jsou hodnoty, které si nekoupíte za žádné peníze, ani ze státního rozpočtu, ani z evropských fondů. Ne- koupíte si tyto lidi. Musíte se k nim chovat férově. Musíte jim zajistit, že nebudou diskriminováni ani ve srovnání s českým městem, ani ve srovnání s evropským venkovem. U dotací je daleko důležitější jejich jednoduchost, průhlednost a spravedlnost než jejich absolutní výše. Příležitosti jsou důležitější než dávky. Dejme těmto lidem možnost, aby si kvalitně zařídili vlastní život a oni to udělají. Dejme jim dobré dopravní spojení, rychlý internet, možnosti vzdělání, dostupnou zdravotní péči, moderní podnikatelskou infrastrukturu… A nebudou šilhat po městu. Oni to budou chtít městu natřít. Z toho, co jsem řekl, plyne, že naše politika rozvoje venkova nemůže být úzce resortní záležitostí. Nemůže být záležitostí Ministerstva zemědělství, případně doplněného Ministerstvy práce a sociálních věcí a životního prostředí. Musí být komplexní, nadresortní, koordinovaná. Ostatně je to přece politika, která stojí na sdílení společných hodnot, ne na vymezování různých pašaliků. Promítněme tedy potřeby venkova do práce všech resortů a mysleme přitom na to, že rozhodující je míra skutečné svobody, kterou naše opatření lidem na vesnicích zajistí. Ostatně sešli jsme se na místě, které historicky ukazuje, že podnikavost a venkov se rozhodně nevylučují. Cílem naší Vize 2020 je moderní a slušný stát. Venkov v očích mnohých byl vždy nemoderní a možná přestal už být i slušný. Měřítko úspěchu naší vize je tedy prosté. Dokažme opak, dokažme, že předsudky jsou právě jen předsudky. Máme na to – a mají na to i naši lidé na vesnici. 35 Ústí nad Labem, 19. 1. 2010 ■ Životní prostředí Má mít česká pravice „zelenou politiku“? Alexandr Vondra Potřebuje pravice „zelenou politiku“? To je otázka, na kterou dnes nemáme, ale měli bychom mít odpověď. Já říkám ANO, musíme ji mít. Mimo jiné proto, že konzervativci stáli přímo u jejího zrodu. A je jen naše chyba, že si ji levicí a zelenými necháváme ukrást. Konzervativec, pokud si není jist, hledá odpověď v tradici, u „kořenů“. Anglicky se „ochrana přírody“ řekne „conservation“. Zakladatelem ono „conservation“ v Americe byl Theodor Roosevelt, republikánský prezident a zřejmě největší státník v dějinách USA. Byl to on, kdo položil základ světově proslulým národním parkům. Byl to on, kdo prohlásil: „Conservation znamená rozvoj stejně tak jako ochranu. Uznávám právo a povinnost naší generace rozvíjet a využívat přírodní zdroje naší země, ale neuznávám právo jimi plýtvat, drancovat je nebo okrádat generace, které přijdou po nás.“ A dodával: „Dobrý farmář je ten, který zanechá půdu svým dětem v lepším stavu, než ve kterém ji převzal. Věřím, že totéž platí pro nás jako národ.“ Roosevelt nebyl žádný idealistický snílek. Byl to lovec, úspěšný válečník, otec moderní teorie prosazování národních zájmů i silou, je-li to účelné. Muž, který říkal: „Mluv klidně, ale v ruce drž pořádný klacek.“ Morálka ochrany přírody pro něj souvisela se zajištěním bezpečnosti a národního přežití. Roosevelt navazoval na otce britského konzervatismu Edmunda Burkeho, který oponoval Rousseauově teorii společenské smlouvy. Argumentoval, že politický řád není jen smlouvou mezi žijícími lidmi, ale že společnost je partnerstvím mezi námi, kteří žijeme, a těmi, kteří zemřeli a kteří se teprve mají narodit. Neboli jinak řečeno: konzervativní pojetí politiky je chápáno spíše v pojmech správcovství (trusteeship) než podnikání. Žijící lidé sice mohou mít zájem spotřebovat všechny zdroje, které Země nabízí, ale kvůli tomu je jejich matky a otcové na svět nepřivedli, a ti, kteří se po nás narodí, zase závisí na naší zdrženlivosti. Bezohledná exploatace a snaha dosáhnout osobního uspokojení za každou cenu jen nahrává entropickým silám a ničí řád a rovnováhu, jichž jsme jen dočasnými správci. Jako pravicová strana, která se hlásí ke konzervativním hodnotám, proto nemáme žádný důvod bát se slova „udržitelný rozvoj“. Nebála se ho koneckonců ani Margaret Thatcherová, kterou často a právem vidíme jako náš vzor. Také ji si dovolím ocitovat z projevu v Brightonu v roce 1988: „My konzervativci nejsme jen přáteli Země – jsme také jejími strážci a správci pro generace, které přijdou. Filosofie toryů a věc ochrany životního prostředí jsou ve shodě. Žádná generace nemá Zemi ve vlastnictví. Máme ji jen v nájmu a musíme za něj plně platit.“ Realitou dneška je, že mezi environmentalisty – a to slovo nemyslím jako nadávku – a mezi konzervativci v naší zemi neexistuje příliš produktivní dialog. Vina je na obou stranách. Začněme nejprve u sebe. Naše zodpovědnost pramení v příliš exaltovaném liberalismu jako součásti našeho JÁ. Je to pochopitelné, protože naše komunistická minulost nás naučila vážit si ceny svobody a naše konzervativní JÁ naopak díky bolševickému vykořeňování nemá často na co navazovat. Díky tomu ale máme sklon příliš nahlížet na moderní politiku jako na prostou dichotomii mezi svobodou jednotlivce na jedné straně a poručnictvím státu a jeho přebujelé byrokracie na straně druhé. Ano – svoboda jednotlivce znamená ekonomickou svobodu a možnost využívat přírodní zdroje k dosažení finančního zisku. To ví každý těžař uhlí, obchodník s dřívím nebo výrobce plastových limonád. Podnikání a tvorba zisku je zdrojem investic a našeho bohatství. A je naším svrchovaným zájmem vytvářet dobré podmínky pro soukromé podnikání, protože moloch státu ho nemůže nahradit. Dobře z vlastní zkušenosti víme, že ocitne-li se podnikání v rukou státu, nemusí se už zodpovídat žádné suverénní moci, která by omezovala jeho predátorské choutky. Ostatně největší škody na životním prostředí napáchalo právě státní podnikání v sovětském Rusku, komunistické Číně nebo zde v severních Čechách – viz šílené plány na obracení řek, přemisťování populací, násilné kolektivizace a zuřivé industrializace. To ale neznamená, že svobodné podnikání nepotřebuje vládu práva, které ho v zájmu uchování statků pro budoucí generace různě omezuje. A že nemáme – tržně konformními nástroji – poptávku po některých Má mít česká pravice „zelenou politiku“? 37 Mirek Topolánek Já dlouhodobě, jako celá řada lidí, kteří mají odpovědnost a měli odpovědnost na centrální úrovni, trpím pocitem, že jsme my jako ODS za dobu 18 let existence neudělali všechno proto, ne abychom zlepšili životní prostředí, ale aby někdo vůbec věděl, že jsme v devadesátých letech byli klíčovým prvkem zlepšení životního prostředí. Starost o životní prostředí, uchování prostředí pro život těm po nás, je starou dobrou, řekl bych výsostně konzervativní hodnotou. Nikoli levicovou či socialistickou. Ostatně česká levice se daleko spíše stará o konzum než o přírodu, daleko spíše o kvantitu než o kvalitu života, určitě daleko více o podporu energeticky náročných montoven pro mechanickou práci než o rozvoj sofistikovaných výrob a služeb s vysokým podílem know-how, tj. s využíváním jediného trvale udržitelného zdroje, a tím je lidská inovační schopnost, lidský mozek. A naopak mezi voliči Strany zelených je mnoho našich potenciálních příznivců, kteří nejsou pouze baťůžkáři s anarchickými sklony, ale kteří nám výše i dále vyřčené prostě jenom nevěří. My jsme tady proto, abychom byli hodnověrní v této oblasti. Byly to vlády vedené ODS, které po listopadu masivně investovaly do obnovy extrémním levičáctvím poni- čeného životního prostředí. Byla to ODS, která prosadila zákony, které pomocí ekonomických nástrojů stimulovaly změnu chování největších znečišťovatelů. Byla to ODS, která návratem k individuální odpovědnosti vytvořila prostor a motivaci i k péči o přírodu. Byli jsme to my, kdo zahájil složitý transformační proces vedoucí k masivní konverzi těžkého a prostředí ohrožujícího průmyslu. A byli jsme to opět my, kdo na místní a regionální úrovni realizoval množství konkrétních kroků pro zvýšení kvality života. Jak je možné, že jsme to nebyli po celou dobu schopni vysvětlit? Ano, ODS nikdy nechápala ekologii jako speciální, výlučnou disciplínu, ale jako integrální součást občanské svobody a odpovědnosti. Kvalitní životní prostředí je výsledkem úspěšné politiky v ostatních oblastech. To samozřejmě platí, protože ekologie nemůže být tou výlučnou a nadřazenou oblastí všem ostatním. I naše Vize 2020 musí dále rozvíjet všechny pilíře, všechny oblasti naší politiky a v ní integrálně zasazené ochrany životního prostředí. Doufám, že jako doposud. Měla by být ochrana životního prostředí prorostlá nenásilně do všech oblastí, které jsou řízeny nějakým způsobem z centrální nebo jiné úrovně, tedy nějakým způsobem má na ně vliv stát. (kráceno) surovinách regulovat a že nemáme výrobce a spotřebitele motivovat k tomu, aby sledovali cestu úspor, rozumné spotřeby a ohleduplnosti k životnímu prostředí. Nakládání s komunálním odpadem a recyklace v Německu, americké tažení proti igelitkám, čisté vytápění a energeticky úsporné bydlení ve Švédsku nebo švýcarské územní plánování by pro nás mělo být inspirací. Zároveň máme i výsledky, ale musíme se učit je prodávat. Mnoho našich starostů a regionálních politiků je na čele úsilí o lepší životní prostředí v regionech, ale jen málo se o tom ví. Namátkou bych zmínil nedaleké Litoměřice, které jsou příkladem celostátního významu, jak pomocí geotermální a jiné obnovitelné energie zajistit v budoucnosti nejen čistotu, ale i plnou energetickou soběstačnost. Problém je ale i na druhé straně. Pod pláštíkem boje se životním prostředím šíří nová forma podnikání – ekovyděračství – jak nám naposledy ukázal na severu Čech příklad Lubomíra Studničky. Naše liberální i konzervativní JÁ se právem bouří, jsme-li konfrontováni s dnešním globálním alarmismem a pokusy o další sociální inženýrství, tentokrát nikoli v rudém, ale v zeleném balení. Globální změny klimatu jsou reálné, určitý vliv člověka je zřejmý, ale nikoli dominantní – jak potvrdí každá učebnice geologie a geofyziky. Proto někdy boj proti klimatickým změnám, jak se dnes módně ří- ká, připomíná nám, kteří si ještě pamatujeme lekce z komunistické eschatologie, spíše válku vedenou ve stylu Vladimíra Iljiče Lenina. Vědci přizpůsobují své závěry politické poptávce. Místo abychom volili cestu racionální adaptace na permanentně se měnící životní podmínky (Země je přece živý organismus), jsme nuceni přijímat opatření, která jsou nákladná a přitom nevíme, do jaké míry účinná. Máme podezření, že motivace k takovým politikám nejsou vedené jen ušlechtilými záměry, ale že jsou další formou přerozdělování bohatství a prosazování lobbistických zájmů. Je ovšem těžké nacházet podporu pro racionální postoj v Evropě a ve světě, když média chrlí jednu poplašnou zprávu za druhou. Je to tak trochu jako s každou hloupou módou: Musíme vydržet, až pomine. Jak z toho ven? Co dělat v zemi, jejíž energetika je historicky postavena na spotřebě fosilních paliv, a je tudíž znevýhodněna proti jiným evropským zemím? Možností je obrátit handicap v příležitost zlepšit kvalitu života a zvýšit naši bezpečnost. Na dovozu fosilních paliv jsme víc a víc závislí. Zásoby uhlí dochází, plyn zvyšuje naši závislost na Rusku. Vodních toků je málo, biomasou osázet celou zemi nemůžeme. Zbývají racionální úspory a více energie z jádra – přinejmenším do té doby, než lidstvo najde alternativu. To je cesta k rooseveltovské odpovědné politice a k posílení naší bezpečnosti. To musí být také naše zelená odpověď. Jiří Kejkrt, Asociace soukromého zemědělství: „Byrokracie se většinou vyskytuje spolu s alibismem, tedy snahou vyhnout se odpovědnosti. Ten způsobuje, že tabulek, hlášení, oběžníků a razítek trvale přibývá.“ Hradec Králové, 13. 1. 2010 ■ Moderní zemědělství Soukromé vlastnictví a návrat ke kořenům Pokusím se shrnout diskusi o Vizi 2020 způsobem sobě vlastním. Měl jsem na rozdíl od toho pozitivního snu, který jsme tady slyšeli, negativní sen. Mám spíše negativní sny. Ten sen vypadal trochu jinak. Pamatuji si, že jsem letěl letadlem a pod sebou viděl úplně jinou krajinu, než na kterou jsme zvyklí. Mimochodem, tu krajinu vidíme jinou už dnes, na rozdíl od krajiny dejme tomu před patnácti lety. Jinak barevnou, jinak strukturovanou, někdy pozitivně, někdy negativně. Ta krajina v mém snu byla plná různých holin místo lesů, po experimentech v roce 2010–2020. Podle hesla ortodoxních ekologistů: „i kůrovec má právo na plnohodnotný život“ se výsledek rychle dostavil. Obrovské přírodní ptačí rezervace byly plné ptáků, a to i volně pobíhajících modrých ptáků, které se nepodařilo v té době ještě odchytit po prohraných volbách. Na zemědělských pozemcích nebylo vidět žluté obilí a v nejhorším případě jiná barva, která by signalizovala nějakou pěstitelskou produkci. Byly tam prostě větrníky, byly tam solární panely a pěstovalo se tam křoví pro pálení. To je hrůzná myšlenka, která, prosím vás, není daleko od realizace. Pohybujeme se tímto směrem. A to jsem zapomněl na to, že v každé větší vesnici byly tři nové budovy. Bylo tu samozřejmě detašované pracoviště Ministerstva životního prostředí, byl tu Úřad práce a Ústav sociálního zabezpečení. Ani toto není daleko od pravdy. Pokud někdy navštívíme některé vesnice, tak kromě lufťáků, kteří tam mají opravené baráky, tam chcípl pes. Farmář, když chce zaměstnat lidi, tak dělá živočišnou, maminka rostlinnou výrobu, vysokoškolsky vzdělaný syn dělá všechno a k tomu účetnictví, na černo najímají i tetu z vedlejší vesnice, protože platit sociální a zdravotní pojištění prostě už nejsou schopni. To je realita! Co tedy musíme udělat pro zlepšení a kde je vlastně ta vize? Kde je ten pohled dopředu? Daleko lépe než já to řekl pan Stehlík. Náprava vlastnických vztahů a návrat ke kořenům v celé oblasti venkova. To je naprosto zásadní vize a není to nic teoretického a není to klišé. Konkrétní věci lidé stejně nakonec zapomenou. Už zapomněli, že jsme snížili nemocenskou o 35 %, protože vlastně nikoho nezaměstnávají. Nevšimli si, že jsme zrušili minimální daň, protože už žádnou neplatí. To, že projíždějí Schengenským prostorem bez pasu, je jim jedno, protože už nikam ani nejezdí a navíc jim vadí, že musí na hranicích snížit rychlost na 50 km/h. Chci říci, že toto je alfa a omega programu, nebo chcete-li vize ODS. Permanentní tlak na nápravu vlastnických vztahů, pozemkové úpravy, prodej pozemků, státní půdy. Toto je prostě jediná možnost, jak s tím pohnout. Co dál? Opravdu věřím ve vlastní produkci potravin. Nevěřím prostě na pálení křoví, i když mimoprodukční činnost je také důležitá. Nevěřím, že místo obilí mají být solární panely. Nebude povinností Evropské unie, ale bude pořád povinností českého státu zabezpečovat basic needs, základní potřeby lidí. Teplo, světlo, jídlo, voda, možná láska, ta tam patří také. Když projíždím některé země Evropské unie a vidím ta kvanta větrníků, tak mě jímá hrůza. Věřím v relativní, ne absolutní soběstačnost. Musíme se ale pořád snažit, abychom byli v co největším množství potravin soběstační, téměř za každou cenu, navzdory Evropské unii. Je to naše povinnost! Nevěřím v tomto smyslu na nějakou moc velkou dělbu práce. Nikdy se nám v historii nevyplatilo spoléhat na druhé. Věřím na zemědělství rovné konkurence. Moje zásada jsou rovné podmínky v Evropské unii, dneska ale spíše na dotační úrovni Rumunska, nikoliv na dotační úrovni Francie. To je moje vize! Když už tedy musí být nějaké dotace, ať jsou rovné, ať jsou významně nižší. Deformujeme nejenom trh v Evropě, ale fakticky jakékoli byznysové podmínky v rámci celého globálního světa. A dělá to Evropská unie, dělá to Francie, Španělsko, Portugalsko, celé to jižní zemědělské křídlo. Podle mě nesmí platit ten vtip, pokud to je vůbec vtip. Baví se dva francouzští farmáři a ten jeden říká druhému: „Kámo, prý jsi koupil nové pozemky. Proč v této době, v krizi?“ A on říká: „Kamaráde, víš, jak se platí dotace z neobdělávání?“ Vždyť to je přeci realita Evropské unie. Dotace z neobdělávání! Kde to proboha žijeme? Vize ODS musí být prostě o půdě, která má jasného vlastníka, o pěstování plodin, o chovu dobytka a o výrobě potravin. To je ta vize. Pokud bude mít půda vlastníka, tak budeme mít i krajinotvorbu, společenský život na venkově a budeme mít úplně všechno. Děkuji vám za pozornost. 39 Petr Havel, agrární analytik: „Venkov je díky své komunistické minulosti tou nejpevnější baštou konzervativního názoru. A to je velká opora pro pravicové strany.“ Hradec Králové, 13. 1. 2010 ■ Moderní zemědělství „Toť český sedlák, živitel náš“ Oblast zemědělství, podobně jako veřejná diskuse o dopravě, se zdá být hodně sevřená, technicistní. Já bych si přál, abychom se méně zabývali detaily a spíše se opravdu dívali na zemědělství jako na integrální součást rozvoje venkova, a ne jenom jako na resort, který má zabezpečit produkci potravin. Protože když se budeme bavit o rozvoji venkova, tak to bude konzervativní přístup a má to ten ideový náboj, který očekáváme i od dnešní diskuse, kdy jsme schopni mluvit o ideologii, o ideových návrzích, o dlouhodobých vizích, o misi, kterou vlastně chceme vtělit případně i do programu pro letošní volby. Proto si myslím, že diskuse v tomto smyslu musí být širší, a budeme hovořit spíše o venkovu. Já bych nechtěl, abychom zapomněli, že právě na venkově leží kořeny české pravicové politiky. Agrární strana byla vedoucí politickou silou 1. republiky. A my jsme – mimo jiného – zdědili, možná nepřímo, její postavení a určitě přímo její hodnoty. Vcelku zbytečně jsme venkov dlouho přenechávali jiným. Teprve v roce 2006 jsme se poprvé v historii České republiky chopili řízení resortu zemědělství, přičemž jsme vcelku přirozeně rozšířili jeho dosavadní záběr daný lidovecko-socialistickým vedením. Začali jsme cíleně zvětšovat prostor pro soukromé farmáře a více se starali o ochranu krajiny a rozvoj venkova. To jsou cíle, v jejichž naplňování je dobré pokračovat. Moderní zemědělství či lépe moderní venkovská politika, o níž tu dnes budeme hovořit, stojí na návratu ke kořenům. Stát blahobytu, postavený na ideologii neustále rostoucí spotřeby, se vyčerpal. Jak hmotně, tak ideově. Zůstala po něm poničená a vyčerpaná země, zpřetrhané rodové a sociální vazby, vylidňující se a proletarizovaný venkov. Ještě horší je, že tu po něm zůstaly narušené hodnotové vztahy, zbožštění konzumu, ochota žít na dluh, dříve venkovu tak bytostně cizí. Toto vše dohromady oslabilo někdejší silnou rezistenci venkova vůči vnějším otřesům. Naší starostí, naší konzervativní starostí, musí být návrat starých hodnot, obnovení starých vazeb a naplnění venkova novou energií a optimismem. Jednoznačně se přitom můžeme a musíme opřít o své přirozené spojence, o soukromé zemědělce. Oni jsou oním ostrůvkem pozitivní deviace, připomínkou starých dobrých časů. Musíme nadále vytrvale prosazovat narovnání majetkových vztahů, i kdybychom měli být jedinou politickou silou v republice. Spravedlnost pro dědičné vlastníky půdy, férové dokončení restitucí. Musíme investice do venkova včetně peněz z evropských fondů využívat k tomu, aby se maximálně obnovila přirozená struktura sídel a krajiny. Musíme zajistit, aby na venkově fungovala infrastruktura, aby nabízel příležitosti uplatnění a vysokou kvalitu života. Kvalitu formálně srovnatelnou s městem, byť samozřejmě odlišnou v konkrétním obsahu. Venkovu je zkrátka třeba navrátit hrdost a sebevědomí. Ne, že by zde nebyli lidé, kteří ho mají. Statistická data vypovídající o neustávajícím přesunu obyvatel do městských aglomerací však dokládají, že nejsou ve většině. Jistě, svým způsobem jde o přirozený historický jev. Nicméně takto překotná koncentrace obyvatel je také důsledkem čtyřicetileté marginalizace venkova i malé pozornosti věnované mu po listopadu 1989. A když už se venkov dostal do centra politického zápasu, tak jako příjemce pomoci, jako „sociální případ“. To není dobrá optika. To není dobrá optika pro nás coby konzervativní stranu. Vždycky, když se mluví o anglickém venkovu, si uvědomím, jaký rozdíl je ve vnímání významu slov „countryside“ a „venkov“. „Countryside“ znamená svébytné a hrdé území vlastníků půdy, znamená zemi, krajinu. Naše „venkov“ moderním uším zní jako místo někde „tam venku“, tedy místo pro „outsidery“. Ale pro naše předky to bylo místo volnosti, místo svobody. Tedy místo, jež bylo přirozenou oporou pravicové politiky. Venkov v socialisticko-lidoveckém pojetí není tím, čím býval. Jestliže celé vesnice dávají přednost životu z dávek a práci načerno, není něco v pořádku. Sociální politika, která motivuje, či někdy přímo nutí dříve hrdé sedláky k takovému chování, je devastující, je bezútěšná, je bezvýchodná. Naopak reformy ODS, které postihly černé pasažéry a odměnily aktivní, jsou mocnou pákou, jak i venkovu navrátit tvář. Totéž platí pro naši snahu změnit drahou a korupční evropskou dotační politiku, která činí zemědělce závislými na státu a diskriminuje naše farmáře. V této snaze jsou našimi spojenci britští toryové, kteří čerpají významnou část své síly právě z venkova. I my se musíme vrátit k tomu, že slovo sedlák bude zase označovat příslušníka hrdé, samostatné, konzervativní třídy. V protikladu se socialistickým slovem kolchozník. Historicky vzato přece venkov není objektem přerozdělování a příjemcem dávek. Jak říkají slova staré písně: „Kdo je ten člověk? Zdali ho znáš? Toť český rolník, živitel náš!“ Ano, venkov je pro nás důležitý. Zatímco levice vždy těžila a těží ze sociálních střetů, které vytváří vysoká koncentrace obyvatel, pro pravicové myšlení byla vždy typická svoboda a nezávislost, které má člověk věřící ve své vlastní hodnoty. Člověk, který je ze své podstaty obráncem zdravého rozumu proti všem neodpovědným a populistickým experimentům. Člověk, který odolá krizi, protože odolá lákadlům konzumerismu a žití na dluh. Takoví jsou lidé, kteří mají vztah k půdě. Neponechávejme tyto lidi „tam venku“, stranou našich úvah. Počítejme s obyvateli venkova jako s důležitou součástí naší politiky. Dlouhodobě se nám to musí vyplatit, i když jich není mnoho. Ale takové je pravicové paradigma. Stavíme na hodnotách a následně pro ně získáváme většinu na rozdíl od levice, která staví na většině a následně pro ni hledá náhražku neexistujících hodnot. Pro nás jsou trvalé hodnoty víc než momentální většina. Venkov je pro ODS dobrý, spolehlivý spojenec, kterého si musíme vážit. Dejme těm lidem příležitost a perspektivu. O zbytek se dokáží postarat sami. 41 Průhonice, 12. 1. 2010 ■ Moderní doprava Cestování je výraz osobní svobody Když jsme koncipovali ten poměrně unikátní projekt 14 regionálních konferencí na různá témata, abychom si trochu připomněli na čem vznikla ODS, na jakém ideovém základě, tak jsme velmi váhali, jestli téma dopravy je tím tématem, které unese víceméně ideovou diskusi. Zdálo se nám příliš technicistní jako téma, za které se postaví snad každá politická strana, protože neznám žádnou, která by řekla, že nebude stavět více silnic a podporovat výstavbu toho či onoho obchvatu. Zdálo se nám to téma příliš konkrétní, než aby uneslo ideovou diskusi. Přesto jsme se nakonec rozhodli zařadit takto samostatně do bloku 14 konferencí, se kterými putujeme po celé republice. Jaké místo nebo jakou ideovou náplň má infrastruktura, doprava, přeprava v konzervativně liberálním programu? Je to poměrně prosté. Starost o dopravní cesty je tradiční – tedy v přeneseném smyslu slova velmi konzervativní – součástí státní agendy už po dlouhá staletí a možná ještě déle. Kvalitní cesty slouží všem a vždy byly vizitkou fungující vlády. Vždy byly vnímány spíše jako veřejný statek, protože komunikací, které si někdo postaví sám, je daleko méně. To platí už od dob králů a v tom se doprava liší od mnoha moderních a často zbytných vládních agend, které jen tahají poplatníkům peníze z kapes. Kromě toho je možnost cestování důležitým rysem osobní svobody. Pro liberála je právo na svobodnou cestu z místa na místo daleko důležitější než takzvané sociální jistoty. Je to velice liberální prvek, protože speciálně pro strany, které vnímají svobodu jako nejdůležitější hodnotu, pro kterou dělají politiku a kterou nabízejí občanům, je právě možnost svobodně cestovat bez bariér po komunikacích. To je obrovským výdobytkem, obrovskou výhodou. Doprava nám tedy dává možnost uplatnit naše konzervativní i liberální hodnoty. A jak tyto hodnoty prosadíme? I to je, myslím, vcelku zřejmé. Nejprve to vezmu z konzervativního pohledu. Jako konzervativci musíme důsledně vycházet z toho, že stát má povinnost starat se o veřejný statek, o kvalitní dopravní spojení. To znamená, že v první řadě musíme zajistit, aby se veřejné prostředky neprojídaly, aby se investovaly tam, kde dlouhodobě poslouží všem. My jsme včera měli konferenci o podobném tématu. Z hlediska investic do budoucnosti, z hlediska odložené spotřeby, z hlediska, řekl bych, přetahování financí z okamžité spotřeby do odložené spotřeby, do investic. Věda, výzkum, vzdělávání, dopravní infrastruktura. Já si myslím, že ty si zaslouží tento pohled a ty musí fungovat tak, že rezignujeme na část okamžité spotřeby a přeloží tu spotřebu do budoucnosti. Domnívám se, že to je klíčový rozdíl, ideový rozdíl mezi námi a socialisty. Investice do dopravní infrastruktury mají na rozdíl od investic do třináctých důchodů a dalších úplatků sku- tečný a maximální multiplikační efekt pro ekonomiku. Umožňují nejen rychlejší, bezpečnější a levnější přepravu zboží, ale také zvyšují tolikrát skloňovanou mobilitu pracovní síly. Zvyšují zaměstnanost. Jsou klíčové pro stavební průmysl. Přitahují další investice do služeb spojených s transferem a s tranzitem přes Českou republiku. Já nechci, abychom tady řešili konkrétní komunikace, protože to je přece spíše součástí konkrétního programu pro konkrétní čtyřleté funkční období a není úplně součástí Vize. My bychom měli spíše diskutovat, jak chceme dosáhnout uplatňování železnice v Cargu a v přepravě zboží bez toho, že bychom ji chtěli dotovat. Bez toho, že bychom ji chtěli upřednostňovat. Jakým způsobem dořešíme program dopravní obslužnosti? Dotačně ze strany státu, případně regionu. To, co jsme začali před mnoha lety a co nebylo dovoleno Martinu Římanovi, dokončit. Jakým způsobem budeme řešit tyto problémy. Chci jenom říct, že je evidentní, že investice do dopravy jsou investicemi do budoucnosti a jsou efektivní prevencí proti krizím, aniž by to byly hladové zdi. Za druhé musíme pokračovat, což je podle mne méně vizionářské, ale o to potřebnější, v našem úsilí zjednodušit administrativu při povolování dopravních staveb, při projektování dopravních staveb, při organizaci celého díla. Zabránit zbytečným průtahům, ať už legislativním, technickým, administrativním, ať už způsobeným obstrukcemi jednotlivců nebo organizovaných skupin. Postavit kvalitní dopravní cesty je přece úkolem a povinností králů... Za třetí stát nesmí dopustit, aby byl při budování dálnic, silnic a železnic okrádán. Je třeba zastavit zbytečné mrhání penězi. Ať už se jedná o otevřenou korupci, nebo v uvozovkách „jen“ o korupci ve formě zbytečných staveb za státní peníze, popřípadě naddimezované dopravní stavby, a to už při plánování, v projekci, nadměrnými požadavky starostů, organizací, ekologických iniciativ, které z našich komunikací dělají při potřebě standardního Opelu Mercedes Benz v plné výbavě. Proto také ty stavby prodražují. To je stejná korupce jako špatně vysoutěžená stavba. Musím říct, že nepotřebujeme všude superdálnice. Je to rozhodování jaký typ komunikace, kde, jak rychle, v jakém čase. Za čtvrté musí stát dbát o dopravní bezpečnost. Už samy kvalitní cesty zvyšují bezpečnost. Je však také třeba zajistit kvalitní značení a informace a také dobrou práci policie. Nyní ještě liberální pohled. Musíme při plánování dopravních investic vycházet ze zájmů jednotlivých občanů. Ne institucí, nebo různě motivovaných nátlakových skupin. O tom, kudy povede dálnice a kudy železnice, je třeba rozhodovat na základě skutečného prospěchu, který to lidem přinese a jaké bude skutečné využití těchto staveb. A samozřejmě podle nákladů jak při stavbě, tak při provozování. Určitě je dobré převést na železnici co nejvíce nákladní dopravy. Nicméně je těžké přinutit přepravce, aby přepravovali některé zboží po železnici, když to pro ně není výhodné. A těch cest jak dosáhnout ekonomizace a efektivnosti železnic zas tak mnoho není, abychom si nezadali, aby to byly tržně konformní nástroje, ale existují a my je musíme umět definovat, pojmenovat a prosazovat. U osobní přepravy bych byl velmi opatrný v tom, abychom lidem vnucovali nějaký typ přepravy, protože přece jenom tam existuje a my to musíme zdůrazňovat v naší vizi, možnost svobodné volby. Nemůžeme nutit lidi, aby užívali jen jedinou alternativu, tu co jim stát připraví. Za druhé musíme uvažovat o tom, jak zapojit do budování dopravní infrastruktury soukromé investice. Mnoho o tom mluvíme, nicméně PPP projekty by mohly být, a snad budou, užitečným nástrojem z hlediska potřebnosti, hlídání nákladů a z hlediska toho, o čem jsem mluvil. Nicméně musí to být skutečný projekt spolupráce veřejného a soukromého sektoru, a musí být tudíž výhodnější, než kdyby to stavěl stát. Nesmí to být jenom skryté zadlužení státu, nebo předem připravený projekt pro určitou stavební skupinu, která na projekt sežene peníze. Musím říct, že já osobně kladu velký důraz na pilotní projekt dálnice D3 v Jihočeském kraji. Pokud se nám toto nepodaří, tak budeme pokračovat v neúspěšných PPP projektech, kterými jsme už pomalu pověstní a nedostaneme privátní investice do infrastruktury, do budování dopravních cest. To opravdu musí být koncese. Tam opravdu musí být zájem toho, kdo tuto koncesi dostane, aby stavěl levněji než stát, aby stavěl efektivněji než stát, aby provozoval efektivněji než stát. Pokud tomu tak není, tak jsou PPP projekty pouze vábničkou a skrýváním státního dluhu. Konečně třetím liberálním bodem jsou dopravní předpisy. My jsme vždycky mluvili o nulové toleranci, speciálně v této oblasti. Ty současné předpisy se zaklínají bezpečností, ale daleko spíše přinášejí hrozbu trestů pro slušné lidi než pro ty, kteří předpisy porušují. Nedokáží zabránit zvýšenému počtu mrtvých lidí z důvodu alkoholu. Podobné spektakulární akce, jako je povinné dýchání při každé silniční kontrole, zatím spíše budou obtěžovat tisíce lidí, než aby cíleně působily na zvýšení bezpečnosti. Chybí mi tam to „B“. Jestliže existuje tento tlak, a můžeme říct, že se ukáže jako užitečný, že se opravdu sníží počet mrtvých v důsledku požití alkoholu za volantem, pak musí být řešeno to „B“. Jakým způsobem neobtěžovat slušné lidi, jakým způsobem to kompenzovat. Mít případně odvahu realizovat to (já to nenavrhuji, já chci abychom to diskutovali), k čemu sáhla celá řada států, a to jsou určité desetiny promile, které v takovém případě jsou tolerovány. Jestliže řekneme „A“, musíme říct „B“. Jestliže nakládáme na lidi nějakou povinnost, a to i na všechny slušné lidi, tak to musí mít nějakou kompenzaci. Jestli je to zrovna toto, já nevím, nicméně hodné diskuse to je. Podívejme se tedy znovu na dopravní zákon a na jeho uplatňování. A aniž bychom dávali pardon zběsilým řidičům, odstraňme buzeraci občanů. To by měla liberálně konzervativní strana mít také na mysli. Trestejme daleko tvrději ty, kteří něco provedou nebo zaviní. Pro mne osobně je alkohol za volantem, přejetí dvou plných čar a vjetí do křižovatky na červenou trestným činem, nikoliv záležitost odebrání bodů a pokuty. Pro mne jsou to trestné činy! To ostatní, co je dáváno téměř do stejné roviny, to pro mne jsou přestupky, které jsou trestány zbytečně tvrdě a způsobují spíše problémy, než aby něco řešily. Nicméně dívejme se na každého řidiče do té doby, než něco provede, jako na nevinného a podle toho s ním zacházejme. Tady platí stejná presumpce neviny jako u každého druhého. Presumpce viny určitě nepatří do arzenálu liberálů. Na závěr mi dovolte jen krátké shrnutí: Ať je konzervativně liberální cestování po modré vskutku královské a svobodné! Já vám všem přeji šťastnou cestu do budoucnosti! 43 Karlovy Vary, 2. 2. 2010 ■ Tolerantní společnost Jana Kosová, ředitelka o. s. Český západ: „Rozdílnost neohrožuje, ale obohacuje.“ Tolerance je opakem rovnostářství Tolerantní společnost. Moderní politika a média ji skloňují ve všech pádech. Vědí ale všichni, co si pod tím souslovím představit? Víme, co si pod těmi slovy představujeme my, ODS? Co to znamená tolerantní společnost? Určitě to není společnost socialistická. Není to společnost založená na rovnostářství na jedné a donucování na druhé straně. Skutečně tolerantní společnost je společnost konzer vativní a zároveň liberální. Je to společnost založená na svobodě a odpovědnosti. Tedy na hodnotách, které tvoří i základ naší Vize 2020. Tolerantní společnost nenabízí almužny výměnou za poslušnost. Je to společnost, která nabízí rovné příležitosti každému, kdo dobrovolně přijme její základní hodnoty. Není to společnost, která musí halasně vyhlašovat politiku ochrany menšin a skupinových práv, protože si váží úplně každého lidského jedince. Není to společ- nost, která se musí uchylovat k pozitivní diskriminaci, protože dává každému možnost vyniknout a vytvořit tak pozitivní příklad pro ostatní. Princip rovných příležitostí nepotřebuje výjimky, potřebuje naplnit. Tolerantní, tedy konzer vativní a liberální společnost se může hrdě hlásit k mottům americké a Evropské unie: E pluribus unum, resp. In varietate concordia. Jednota v různosti. Zatímco socialismus znamená jednotu v chudobě a různost v privilegiích. Konzervativní a liberální společnost je společností imanentně tolerantní, protože je společností vyváženou. Je společností, která dává každému možnost uskutečnit změnu, aniž by ohrozil bezpečí ostatních. Je společností, která nabízí rovnost mezi právy a povinnostmi. Každý v ní má právo se lišit a povinnost dodržovat jistá pravidla. Není společností revoluční ani zkostnatělou. Je společností evoluční. Ano, tolerantní může být jen taková společnost, jejíž vnitřní uspořádání představuje účinnou hráz všem revolucím, protože každá revoluce je z principu netolerantní. Ať už je to revoluce vedená ve jménu volnosti, rovnosti a bratrství, ve jménu dělnické třídy či ve jménu národa. Pokud nám opravdu záleží na tolerantní společnosti, pak prostě ve všech oblastech prosazujme naše hodnoty. Konzervativně liberální hodnoty jsou tou nejlepší obranou proti extremismu a netoleranci, ať už jde o tvrdý ultrapravicový či ultralevicový extremismus – což je totéž, nebo o socialistickou soft formu extremismu. Musíme vždy bránit rovnost práv a povinností. Ať už jsou porušována otevřeným násilím neonacistických či anarchistických bojůvek. Nebo politickým násilím vůči bohatým. Nebo nakonec i menšinovým násilím proti většinově přijímaným hodnotám. Vždy jde o netoleranci. A my proti ní máme recept. Recept, který spočívá v oné konzervativně liberální vyváženosti. Vyváženosti mezi povinnostmi a právy, mezi tradicí a změnou, mezi řádem a solidaritou, mezi odpovědností a svobodou. Toto jsou obecné principy a zásady, které musíme znát. Vycházejí ostatně z naší ideové výbavy. Nabízejí nám návod, jak vytvářet naši Vizi 2020. A nabízejí nám i jasný návod, jak si počínat v konkrétních situacích. Jak třeba řešit situaci Romů? Nemyslím, že máme sahat k pozitivní diskriminaci. Ale buďme důslední v boji proti klasickým formám diskriminace. Prosazujme rovnost příležitostí. A važme si každého pozitivního příkladu. Každý romský intelektuál, každý romský politik, každý romský vědec či mediální hvězda udělá pro toleranci ve společnosti v praxi daleko víc než hromada chytrých strategií. Prosazujme princip vyváženosti mezi odpovědností a svobodou. Jak říká frontman skupiny Gipsy.cz (a tedy zároveň onen pozitivní příklad) Radek Banga: „Těžko pomáhat někomu, kdo pomoc nechce“. Prosazujme rovnost práv a povinností. Sotva přesvědčíme většinovou společnost o výhodách tolerance, když dovolíme úzké skupině obyvatel chovat se zde jako na dobytém území a nechat se vydržovat. A sotva přesvědčíme menšinu o výhodách integrace, když jí fakticky odepřeme přístup ke vzdělání či k pracovním příležitostem. Prosazujme vyváženost mezi tradicí a změnou. Tu právě nejsilněji představuje vzdělání. Vzdělání romské komunity se musí stát mocným faktorem pozitivní změny. Změny, která bude spočívat v přihlášení se k tradičním hodnotám většinové společnosti. Vzdělání je klíč, šance pro menšinu i většinu. A konečně prosazujme i správné proporce mezi řádem a solidaritou. Ono je hezké mluvit o právu a pořádku a všichni bychom to jistě uměli, ale je zcela zásadní, kdo to říká, jak to říká, kde a kdy to říká, ke komu a s jakým úmyslem mluví. Lidé dobře poznají, jestli ta slova říká někdo, komu jde opravdu o právo a kdo se solidarizuje s každým lidským jedincem, nebo naopak někdo, pro koho jsou slova o řádu pouze prostředkem k získání laciných politických bodů. Nebuďme jako náš soupeř. Soupeř, který neváhal poslat těžkooděnce proti tancující mládeži, mladé demonstranty nazýval nacisty a hrozil jim policejní persekucí a nyní se tváří jako apoštol tolerance a boje proti extremismu. Soupeř, kter ý se hlásí ke všem módním doktrínám zavádějícím všemožná nová skupinová, sociální a menšinová práva, aniž by si elementárně vážil jedince a jeho svobody. Náš soupeř se slovně hlásí ke všem manifestům tolerance, co jich jen existuje. Ale v politické praxi cynicky zneužívá nehezkého českého sklonu k netoleranci, kter ý vyplývá z rovnostářství. Nepřítelem se může stát každý, kdo nějak vyčnívá, kdo se liší od průměru, a to v jakémkoli směru. Terčem nenávisti se mohou stát Romové stejně jako bohatí. Hloupí stejně jako chytří. Příliš zdraví stejně jako příliš nemocní. Příslušník mocného národa stejně jako národa zbídačeného. To vše neváhá ČSSD politicky zneužívat. Co na tom, že ve svém rovnostářském tažení proti rozdílům nakonec vytváří daleko více nerovností, než jich odstraní? Hlavně že získá hlasy. My přece nejsme takoví populisté a demagogové. My neokázale hájíme toleranci, protože je to v souladu s naším ideovým ustrojením. Ne proto, že se to právě teď hodí. My jsme konzervativci a liberálové. My jsme dědici hodnot, které vůbec umožňují vyjádřit, co tolerantní společnost znamená. Svou důsledností bráníme i sami sebe. Protože netolerantní společnost rovná se společnost rovnostářská. Společnost, která odmítá přijmout, že mezi lidmi jsou přirozené rozdíly. Tedy společnost skrz naskrz socialistická. A takovou vizi společnosti my rozhodně odmítáme. 45 Šimon Pánek, ředitel Člověk v tísni: „Z našich informací vyplývá, že mladí Češi, a zejména ti vzdělanější a žijící ve městech jakékoliv velikosti, vnímají českou zahraniční pomoc jako součást naší širší odpovědnosti. Překvapivě je zajímá zejména Afrika, která je synonymem chudoby, synonymem globální zodpovědnosti, synonymem něčeho, co je velká výzva pro svět. A mladí lidé vždycky hledají velké výzvy.“ Praha, 7. 12. 2009 ■ ODS – reformní strana v EU Priority české zahraniční politiky Alexandr Vondra Bezpečnost, prosperita a svoboda – to jsou tři klíčová slova a cíle, které ODS sledovala v minulosti při formulování a uskutečňování české zahraničí politiky. Tyto základní cíle musíme a chceme sledovat i v budoucnosti. Česká republika je středně velký evropský stát s otevřenou a na obchodu závislou ekonomikou. Naše svoboda, nezávislost, bezpečnost a prosperita vždy souvisela s mírou našeho zapojení do spolupráce se zeměmi západního civilizačního okruhu a do světové obchodní výměny. ODS vždy hájila a hájí názor, že česká zahraniční politika, má-li být úspěšná a respektovaná, musí vycházet z realistických pozic a střízlivě hodnotit vlastní možnosti, ale zároveň má projevovat dostatek tvůrčí aktivity a sebevědomého jednání. Izolace nemůže být pro naši zemi řešením. Byly jsme to my, kteří prosadili pevné ukotvení naší země na Západě včetně NATO a EU jako záruky naší bezpečnosti. Byly jsme to my, kteří doma prosazovali liberální ekonomické prostředí a jeho propojení s evropským a světovým trhem jako zdroj našeho blahobytu. A byli jsme to my, kdo rozšiřovali prostor naší svobody ať už odbouráváním bariér umožňujícím volný pohyb lidí, zboží, služeb, kapitálu a myšlenek v Evropě, anebo přenášením zkušeností s bývalým totalitním režimem a podporou těch, kteří usilují o svobodu a základní lidská práva ve světě. Cíle naší politiky se nemění, ale prostředky k jejímu prosazovaní musí zohledňovat reálné prostředí dnešního světa, které je jiné než před dvaceti lety. Tehdy jsme těžili z výhod vítězství západního kapitalismu ve studené válce a výsluní světové pozornosti, kterému se těšily liberálně demokratické revoluce ve střední Evropě. Dnešní prostředí je na jedné straně charakteristické určitou redistribucí moci doprovázené relativním oslabením vlivu USA, vnitřní konsolidací a větší asertivitou ruské politiky a hospodářským vzestupem Číny a Indie. Evropská unie v posledních letech naráží – měřeno podporou ze strany veřejnosti – na meze svého prohlubování i rozšiřování a jen pomalu a obtížně prosazuje reformy, které mají posílit její konkurenceschopnost ve světě. Na druhé straně je globalizovaný svět příznačný znejistěním některých tradičních a prověřených hodnot. Do konfliktu se dostávají principy svobody s požadavky na bezpečnost. Volný pohyb lidí a imigrace zejména z islámských a afrických zemí vytvářejí tlak na kulturní identitu naší civilizace. Demokratická legitimita tradičních státních institucí je stále víc konfrontována nestatním sektorem a vlivem mezinárodních organizací. Nejen v důsledku nynější ekonomické krize sílí neblahé tendence k protekcionismu na národní a k sociálnímu inženýrství na evropské úrovni. A konečně tváří v tvář tzv. novým výzvám v oblasti životního prostředí a zdra- votnictví je těžké najít racionální odpověď na to, co je důležité pro přežití naší civilizace a co je naopak jen projevem lobování vybraných skupin zaštiťujících se hysterickým, mediálně přitažlivým alarmismem. Naše demokracie, dvacet let od znovuzískání svobody a nezávislosti, stojí znovu na jakési křižovatce. Na jedné straně máme svobodu, blahobyt a bezpečnostní garance jako nikdy v minulosti. Na druhé straně čelíme znejistění a nesamozřejmosti našeho mezinárodního postavení v budoucnosti. Nezodpovědné sesazení vlády uprostřed českého předsednictví v EU v roce 2009 navíc vážně poškodilo obraz o našem počínání v cizině. Odpovědí ODS na tuto výzvu musí být cílevědomý program zahraniční politiky opírající se o dobré sousedské vztahy v regionu a pět základních priorit. 1. Atlantické ukotvení v NATO. Atlantická aliance je zárukou vazby mezi Evropou a USA. Tato vazba musí zůstat pevná a silná, pro obě strany výhodná. Američané na jedné straně poskytují Evropě potřebné bezpečnostní garance, Evropa na druhé straně sdílí s USA zodpovědnost za udržování míru a stability ve světě. V diskusích o nové strategické koncepci NATO proto musíme prosazovat posílení věrohodnosti Aliance jako organizace kolektivní obrany členských států, a nikoli její postupnou přeměnu na bezbřehý bezpečnostní spolek, který se zabývá vším, ale v konci neručí za nic. Naše účast na zahraničních misích (Afghánistán, Kosovo) je důležitá, chceme ji podporovat, ale máme-li dlouhodobě udržovat a modernizovat naše elitní jednotky v zahraničí, musí být také posílena obranyschopnost nás a dalších zemí střední a východní Evropy včetně systémů společné obrany proti vzdušným a raketovým hrozbám. 2. Evropská reformní politika. Naše členství v EU je bezpečnostně i ekonomicky důležité. Umožňuje nám těžit z výhod volného jednotného evropského trhu a dohodnutých pravidel mírové politické spolupráce. Evropská politika ale není jen věcí zahraniční politiky. Skrze sdílená pravidla a společnou legislativu ovlivňuje život našich občanů při každém jejich kroku. Nemá-li se EU v budoucnosti ocitnout ve vážné krizi, musíme dbát o to, aby proces integrace nebyl jen elitářským projektem, který se odcizuje občanům. Musíme proto podporovat taková reformní opatření a politiky na evropské úrovni, která neoslabí rovnoprávnost členských zemí, která posílí demokratičnost a transparentnost unijního rozhodování, která zvýší celoevropskou bezpečnost (např. energetická bezpečnost, kontrola imigrace), která udrží otevřené dveře pro budoucí nové členy a která zlepší schopnost Evropy obstát ve světové konkurenci. Musíme posilovat integritu vnitřního trhu a eurozóny, ale správnou cestu vidíme v domácích reformách a v posilování svobodné soutěže, a nikoliv ve stále větším přerozdělování nebo v invazivním pronikání brusel- 47 ské byrokracie do oblastí, kde je nepatřičné a kontraproduktivní. 3. Česká ekonomická diplomacie. Mezinárodní vztahy byly vždy zápasem o přístup k ekonomickým zdrojům a v pronikání na nové trhy. Podstata zůstává stejná, ale prostředky se mění. Dnes rozhodují vzdělanost, inovace, flexibilita, adaptabilita a rychlý přístup k informacím. V případě naší země, která je na jedné straně závislá na dovozu základních surovin a která z druhé strany generuje značnou část HDP svou exportní výkonností a orientací, to platí dvojnásob. Úspěch a vliv ČR ve světě se vždy bude odvíjet od míry, intenzity a úspěšnosti našeho zapojení do evropské a světové ekonomiky. Diplomacie musí být tomuto snažení aktivně nápomocná na všech úrovních – od ministrů až po řadové diplomaty a organizace, které si k tomu stát zřizuje. Klíčové úkoly spočívají v posílení lidských zdrojů, lepší koordinaci státní správy a součinnosti s privátním sektorem. 4. Rozvojová a humanitární spolupráce. Zapojení ČR do rozvojové a humanitární spolupráce má svou pragmatickou i etickou rovinu. Na jedné straně pomáhá předcházet krizím, které sice vznikají mimo Evropu, ale které se mohou stát hrozbou naší bezpečnosti a pro- sperity. Na druhé straně je solidarita a pomoc v nouzi cestou, jak posilovat naše vztahy a postavení ve světě. ČR v posledních dvaceti letech – také díky činnosti některých nevládních organizací – aktivně předávala své transformační zkušenosti zemím postkomunistického světa (Balkán, Bělorusko, Ukrajina, Zakavkazsko, Vietnam) a podporovala úsilí mnoha národů o větší svobodu a důstojnější lidská práva (např. Kuba, Barma, Blízký a Střední východ). Na tuto práci musíme dál navazovat. Větší pozornost si z naší strany zaslouží také Afrika. Vzhledem k našim omezeným možnostem musí být naše rozvojová pomoc selektivní, koncentrovaná do vybraných teritorií a doma lépe koordinovaná. 5. Image ČR ve světě. Výsluní, kterému jsme se těšili po pádu železné opony, je pryč, svržení vlády uprostřed předsednictví v EU pak uvrhlo pověst a obraz ČR přímo do stínu. Je proto velkým úkolem české zahraniční akce pracovat na vylepšení našeho obrazu. Klíčem k úspěchu je obnovení elementárního konsensu o zahraniční politice na české politické scéně, lepší koordinace a omezení resortismu v naší evropské a rozvojové politice a konečně intenzivnější kontakty a spolupráce s Čechy žijícími v cizině. Hradec Králové, 26. 4. 2008 ■ úvodní projev Mirka Topolánka na ideové konferenci ODS pro 21. století 5. ideová konference, Hradec Králové Scházíme se téměř přesně na den po 17 letech od založení naší strany, Občanské demokratické strany. Strany, která vnesla do středoevropského prostoru a do polistopadové české politické entropické reality prvek řádu, prvek občanský, liberálně-konzervativní a reformní, strany, která aplikovala jako první důsledně demokratický princip budování zespodu při vzniku i během vlastního fungování. Strany, která po nesmírně riskantní, odpovědné a úspěšné transformační roli v letech devadesátých na sebe vzala po Sarajevském atentátu a následné katarzi roli catch-all party – pravicové, průřezové, moderně budované, organicky zasazené jak do evropského, tak do světového kontextu. Strany, která se neštítí slova kapitalismus. Po osmi letech se Občanská demokratická strana vrátila do vlády. Poprvé se v této situaci právě dnes scházíme na ideové konferenci. Potřebujeme se na chvíli zastavit, zamyslet, ohlédnout se zpět, porovnat naše představy z doby v opozici s praktickými reáliemi vládnutí, analyzovat naše zkušenosti, verifikovat naše programové instrumentarium, zahájit diskusi o změnách, nových trendech, komparovat naše zkušenosti a teze s partnery v zahraničí, vyhodnotit vliv našeho členství v EU na realizaci našeho programu a podívat se kupředu. A to nejen prizmatem příštích voleb, ale stanovením dlouhodobější vize našeho působení na politické scéně, vize ODS pro Českou republiku 21. století, vize naší nabídky občanům ČR. Potřebujeme se na chvíli odstřihnout od každodenních politických zápasů. S opozicí, v koalici, i uvnitř ODS. Ujistit se, zda jdeme pořád po modré, vítězné, správné cestě, jestli na konci zužující se soutěsky koaličního vládnutí vidíme světlo, osvětlující naše naplněné cíle. Ale také zvednout oči trochu výš, nad běžné starosti, vyletět z těsné soutěsky k modré obloze, nenatřásat si pyšně, samolibě a útočně naše modrá peříčka (na to bude prostor na kongresu), odvážně plánovat budoucnost a hlavně se nebát odvahy. Voliči nám neodpustí přízemnost, malost, malověrnost, nekoncepčnost a nedostatek odvahy. Přestože se konference jmenuje ideová, nemyslím si, že máme opravovat naše ideje, sahat do podstaty. V tomto smyslu je konferencí spíše programovou. Někomu ani to nemusí být samozřejmé a bude chtít útočit na hlavní zásady. Tomu bychom měli zabránit a žádné volby před námi by to nikdy neměly ovlivnit. Na obraně svobody, ve všech jejích formách není třeba nic měnit a naši preambuli ve stanovách jako věc substantivní povahy bychom také měli respektovat a brát jako etalon našeho snažení. Odpovědná a důsledná obrana svobody a závaznost ideových axiomů. To je ODS. To jsou naše mantinely diskuse, v těch se pohybujme. Za nimi totiž končí náš myšlenkový svět, naše vzorce chování, naše politika. Lavírování, populismus, módní vlny a názorové vele- toče nechme soupeřům. Jejich voliči to berou jako samozřejmost. Nám by ti naši neodpustili. Zkusme tedy dnes začít diskutovat a znovu verifikovat náš liberálněkonzervativní program, pokusme se formulovat vizi občanských demokratů pro 21. století. Definujme si na základě těchto vizí program Občanských demokratů pro příští volby. Vítězný program! Skutečná práce se rozběhne teprve v jednotlivých sekcích. Tam bude čas a prostor na podrobnou debatu nad konkrétními tématy, nad návrhy pro jednotlivé oblasti. Jsem si jist, že tak jako vždy ukážeme naši ideovou sílu, schopnost přinášet myšlenky, aplikovat naše hodnoty a náš dlouhodobý program na aktuální problémy. Udělejme si domácí inventuru toho, co jsme plánovali, jaký byl skutečný „stav unie“ i toho, co se dnes daří, či nedaří realizovat. Položme si také férovou otázku, co je a není reálné, ať už politicky nebo odborně. Mou ambicí je nabídnout vám můj pohled a odpovědi na tři prosté otázky. Kam jsme šli? Kam jdeme? Kam chceme jít? OTÁZKA PRVNÍ: KAM JSME ŠLI? Nemusím snad připomínat, že jsme v opozici strávili dlouhých osm let. Proto, i když smyslem této konference je jistě spíše najít recepty na příští úspěch, považuji za důležité toto období alespoň krátce zhodnotit, respektive vybrat z něj poučení jak pro přítomnost, tak pro budoucnost. Co bylo na počátku našeho pobytu v opozici? Ano, na počátku bylo slovo, přesněji řečeno Čtyři poděbradské artikuly. Nicméně, každý z nás má pět prstů na ruce a taky, doufám, všech pět pohromadě, tak je použijeme všechny. Tedy jedna, či přesněji jednotná ODS, nebo aspoň úporná snaha jednotu udržet. Dvě ideové substance – liberální a konzervativní (a nechci jít do subtilní diskuse, jestli neoliberální, libertariánské, neokonzervativní, či jiné), zahrnující v sobě hodnotový žebříček i kompas pro praktický výkon správy věcí veřejných. Tři úrovně naší horizontální politické aktivity, síly i zranitelnosti – místní, regionální a celostátní. Čtyři poděbradské artikuly – nedotknutelné soukromí, levný stát, nezadlužená budoucnost, solidarita zodpovědných, a vládní cíle, dnes definované například zjednodušeně mnou jako pět premiérských priorit – zdravé veřejné finance, moderní a efektivní stát, bezpečný občan v bezpečném státě, odstranění bariér, podpora vědy a vzdělanosti. Teprve všech pět pohromadě (ne na stole v českých, jak je zvykem u socialistů) nám dalo a znovu dá šanci na úspěch. To je síla ODS! K takto obecně definovaným cílům se můžeme stále hlásit, stále k nim můžeme směřovat. Tyto cíle stojí vysoko nad prostředky, kterými jich chceme dosáhnout. Protože prostředky můžeme a musíme měnit podle aktuální situace, ale cíl potřebujeme stále vidět před 49 sebou. Nezaměňujme nikdy prostředek a cíl. Prostředky, jakkoli sofistikované a dlouze domýšlené, se nesmějí stát modlou, kvůli které zapomeneme na cíl tam vysoko nad námi. A přehlédneme mnohdy i lepší cestu, která k němu vede. Někteří z nás propadli dojmu, že marketingové ikony volební kampaně ODS představují jakési posvátné, nedotknutelné krávy. Ve skutečnosti přece platí, že i ona patnáctiprocentní sazba daně je pouze prostředkem k naplnění našich skutečných, zásadních a dlouhodobých cílů a předvolebních slibů. Dosažení většího prostoru pro lidskou svobodu, aktivitu, motivaci jednotlivce, nepostihování aktivních, odpovědných, pracovitých a úspěšných, zaručení vyšší kvality života ve svobodné bezpečné a přátelské zemi. Navíc se jasně ukázalo, že v realitě proporčního volebního systému nelze autoritativně a závazně slibovat takto konkrétní detaily jednotlivých systémů. Potom leckdo uvěří mýtům o neplnění volebního programu a podvodu na voličích, což jasně a rezolutně odmítám a výsledky naší vlády to jasně dokazují. Akademickou diskusi nechme akademikům, oni nejsou odpovědní za realizaci. My potřebujeme mandát a když ho máme, musíme ho naplnit reálným, dosažitelným obsahem. Co nejdřív, co nejlépe, teď, tady a ne někdy, ne možná, ne s někým jiným a jinde. Jak jsme byli připraveni My jsme našich 8 let v opozici určitě nepromarnili. Naopak, kromě našich tradičně silných, zejména ekonomických témat jsme byli schopni zvednout i témata a problémy, které trápily občany, které brzdily společnost a ohrožovaly její budoucnost a které vlády ČSSD řešit nechtěly nebo neuměly. Považuji i ze zpětného pohledu za správné, že jsme se na kongresu v Brně přihlásili k řešení sociálních, zdravotních a právních otázek. Nejen proto, že nám to pomohlo vyhrát volby, především se ale ukazuje, že na tomto poli máme velkou, byť pro mnohé možná překvapivou erudici. Že jsme schopni pružně reagovat, přesně v duchu úspěšného, moderního a perspektivního soucitného konzervatismu a pomocí liberálních, ekonomicky oprávněných a tržně konformních nástrojů. A že právě zde dokážeme přinášet praktické výsledky, které viditelně – viditelněji než často v oblasti (makro)ekonomiky – zlepšují kvalitu života občanů. Připouštím, že jsme tím současně, např. ve zdravotnictví, dali soupeřům populistickou zbraň a střelivo k útokům, nicméně to je pouze krátkodobý a krátkodechý pohled. Výsledkem našeho konání v opozici tak byl ucelený liberálně konzervativní program, který zahrnoval vládu práva, nezadluženou budoucnost a prosperitu, důstojné a rovnoprávné postavení v rámci EU, boj s korupcí, fungující sociální služby, špičkové školství a zdravotnictví a zabezpečené stáří. Měli jsme – a máme stále program – který kromě podrobného verbálního zpracování obsahuje do detailů rozpracované ideje a konkrétní a srozumitelné návrhy. Navíc – a to byla vždy naše velká výhoda – je zaštítěn také silnými a vyhraněnými osobnostmi. Ano, odvedli jsme v opozici ohromný kus práce. Modrá šance je po všech stránkách nejucelenějším, nejpropracovanějším a nejpromyšlenějším programovým dokumentem, jaký kdy která politická strana měla. Přesto, nebo právě proto, znovu opakuji: Nepreferujme prostředky, sledujme cíl. Chybou každého dokonalého řešení je, že naráží na nedokonalou realitu. Považuji za dobré a přínosné, že jsme věnovali tolik úsilí práci na naší programové výzbroji. Ta se nám neztratí, jako se univerzitnímu studentovi neztratí čas strávený přípravou na zkoušky, ačkoli v praxi musí řešit úplně jiné problémy než na akademické půdě a často dokonce musí změnit obor. Jeho praktické poznatky tak zastarají, či jsou mu úplně k nepotřebě. Ale naučí se přemýšlení a disciplíně, naučí se hledat řešení. Proto byla naše náročná příprava správným rozhodnutím. Bylo naopak chybou, že jsme se nechali dotlačit k tomu, abychom veřejně prezentovali naše akademické formulky a abstraktní čísla jako hotová řešení reálných problémů. Ještě větší chybou by bylo na nich trvat nyní. Poté, co jsme zjistili skutečnou hloubku zděděných problémů, kterou jsme neznali a nemohli znát. Poté, co jsme se stali součástí koaličního kabinetu a naším programem se stalo programové prohlášení vlády. I v této situaci ale nesmíme dopustit, aby někdo mohl říci, že chybí dialog mezi námi samými. Veďme jej! Ale pokud vládneme, tak spíše musíme realizovat pracně vydiskutovaná a často koaličně kompromisní řešení s celou řadou korektur. Ty pramení i z takových vlivů, jako jsou požadavky Evropské unie, výkyvy ekonomického cyklu, změny podmínek, globální a exogenní vlivy a podobně. To neznamená, abychom koaličním partnerům ustupovali a rezignovali tak na náš vlastní program bez důkladné analýzy a bez boje. Naopak. To se nesmí stát a nestane! Co jsme zdědili po ČSSD Opravdu, mnohé naše plány, zejména co se týká daní, vycházely z neznalosti reality. V roce 2006, po 8 letech vládnutí ČSSD, jsme zdědili nákladný, byrokratický a zkostnatělý stát. Lapidárně řečeno, převzali jsme „vybydlenou zemi s projedenou budoucností“ß. Převzali jsme zemi: • Kde žití na dluh se stávalo normou chování. • S chronickými, trvalými deficity státních rozpočtů, kde pojem vyrovnaný rozpočet byl předmětem posměchu. • S rostoucími mandatorními výdaji, které byly dlouhodobě neufinancovatelné a přesto pravidelně valorizované. • S nejvyšší složenou daňovou kvótou ve výši skoro 38 % HDP. • S nezaměstnaností blížící se 8 %. • S demotivujícím sociálním systémem. • S nákladným a neefektivním zdravotnictvím. • Kde pracovitost, spořivost a odpovědnost již přestávaly být ceněnými ctnostmi, ale naopak byly spíše trestány vysokými daněmi, byrokratickými bariérami a kriminalizací. • Kterou otřásaly korupční aféry ve sféře státní správy 51 • Která byla zatížena dodatečnými „předvolebními dary“ vlády ČSSD, které dále zatěžovaly veřejné rozpočty zvýšením sociálních nákladů, jež by do roku 2010 dosáhlo cca 146 miliard Kč. • Které hrozily sankce od EK za neplnění závazků vůči EU v oblasti fiskální disciplíny. Ptám se vás všech, co bylo v této chvíli nejdůležitější? Věřím, že je to opravdu jen řečnická otázka. Samozřejmě, nejdůležitější bylo držet se našeho dlouhodobého programu, držet se Poděbradských artikul. Nezadlužená budoucnost není ani mantra, ani klišé. Je to cíl, ke kterému směřujeme a musíme směřovat. Nikoli daňová sazba 12,5, 14 či 15 procent. Budu trvat na tom, abychom vždy nadřazovali cíl nad prostředky. A abychom se nenechali odchýlit z našeho dlouhodobého směřování momentálními spory o jednotlivosti. OTÁZKA DRUHÁ: KAM JDEME? V roce 2006 jsme zaslouženě vyhráli volby. Naším vstupem do vlády se situace radikálně změnila. Už jsme nemuseli jen snít, mohli jsme začít prakticky realizovat naše plány. To je na jedné straně ohromná příležitost, na straně druhé vždy hrozí riziko selhání. Tím selháním samozřejmě myslím neschopnost obstát při řešení reálných a skutečných problémů, problémů této země a jejích občanů. V žádném případě nepokládám za selhání, pokud neuplatníme všechna konkrétní řešení z našeho velice konkrétního a podrobného volebního programu. Politici přece nejsou oceňováni za nápady, ale za výsledky, ne za to, co vymyslí, ale co prosadí. Náš program, a budu to dnes opakovat do omrzení, byl přece jen prostředkem, nebyl to cíl sám o sobě. Nepochybně bylo naší velkou výhodou, že jsme byli velice dobře programově a personálně připraveni na převzetí vládní odpovědnosti. K ní jsme přidali další výhodu – i když ji možná někteří za tak velkou výhodu nepovažují. Přidali jsme pružnost. Naše reálná politika je flexibilní a sleduje náš dlouhodobý program v maximální míře, v jaké to umožňuje politická konstelace a ekonomické podmínky a za použití prostředků a postupů, které jsou prakticky realizovatelné a v koalici prosaditelné. Cost-benefit analýzu provedou voliči! Co jsme udělali Navzdory obstrukcím ze strany ČSSD jsme nakonec dokázali sestavit vládní koalici, do jejíhož Programového prohlášení jsme prosadili podstatnou část našeho programu. Odráží se to i v pěti premiérských prioritách, které shrnují deset oblastí programového prohlášení a téměř dvě stovky konkrétních vládních programů. Jde samozřejmě o priority koaličního kabinetu v tomto volebním období. Nicméně zároveň tyto priority stále korespondují s Poděbradskými artikuly, které stály na počátku naší cesty z opozice. Stále tedy držíme směr a nic na tom nemění fakt, že kráčíme k cíli za použití některých jiných, nebo modifikovaných prostředků, než jsme si vysnili v čase mimo vládu. Je přece lepší ve vlá- dě prosazovat možná řešení než snít o těch ideálních v opozici. Nebo se mýlím? Z celkem 184 konkrétních vládních projektů a cílů kabinet po cca 15 měsících vládní odpovědnosti rozpracoval 181. Přičemž plných 35 % z nich je splněno. Jsme první vládou, která skutečně plní, co slíbila. Za to nás budou lidé hodnotit, ne za nerealizované krásné sny. A jak se zhodnotíme my sami? Jsem vždy připraven čelit kritice. Ale zásadně odmítám paušální tvrzení, že zrazujeme náš program, že opouštíme naši značku, že neplníme sliby ODS. Odmítám toto tvrzení ani ne tak proto, že nereflektuje realitu koaliční vlády. Koneckonců je dobré udržovat si vnitřní bojovnost, vědomí, že máme své vlastní cíle a neustále si je připomínat bez ohledu na to, že v praxi musíme činit kompromisy. Ostatně proto se také koná tato ideová konference. I já potřebuji občas připomenout, že nejsem jen předsedou koaliční vlády, ale také předsedou ODS. Diskuse na toto téma je zdravá, pokud se odehrává právě na fórech, jako je toto, nikoli před zraky veřejnosti. Mladí sociální demokraté by nás neměli školit z morálky a programové konzistence. Důvod, proč odmítám onu paušalizující kritiku, je hlubší. Je totiž nepravdivá v samotném svém předpokladu. My jsme přece nikdy neříkali, že své plány splníme do roka či do dvou. Jako konzervativní strana bychom se nikdy nesnížili k onomu barnumskému: „nemožné ihned, zázraky na počkání“. I přes všechen přehnaný opoziční optimismus jsme přece věděli – a měli vydiskutováno – že při řešení problémů, které jsme zdědili po vládách ČSSD musíme postupovat ve třech fázích: – Krátkodobá – stabilizačně-startovací (v čase několika úvodních měsíců). – Střednědobá – konsolidačně-reformní (v průběhu aktuálního funkčního období). – Dlouhodobá – systémově-cílová (v následujících obdobích po dalších vítězných volbách). V krátkodobé fázi jsme přijali opatření vedoucí k: • Nastolení elementární rozpočtové disciplíny (nakládání s rezervními fondy, dodržování výdajových rámců). • Zahájili jsme audit struktury a účelovosti veřejných výdajů. • Zkonsolidovali jsme pohled na veřejné rozpočty jako celek. Pro střednědobou – reformní – fázi jsme vycházeli z následujících strategických úvah: • Těžiště reformního úsilí musí být zejména na výdajové straně veřejných rozpočtů, zejména v oblasti mandatorních výdajů. • Musí být posílena adresnost sociálního systému. • Musí být zvýšena efektivnost osobních veřejných výdajů. • Musí být snížena míra zásahů státu do ekonomiky. • Uspořené prostředky budou využity na plošné snížení daňové zátěže. Zároveň jsme pro konstrukci reforem definovali tři základní principy: • Postupné snižování daňové zátěže a zjednodušení daňového systému. • Řešení dlouhodobých fiskálních tlaků prostřednictvím reforem důchodového a zdravotnického systému. • Důsledné dodržování základních fiskálních pravidel, zejména režimu fiskálního cílení a střednědobých výdajových rámců. Naše reformní úsilí pak bylo promítnuto do definování těchto 8 reformních cílů: • Návrat na konvergenční trajektorii tak, aby byla akceptována EK a ČR nehrozily sankce či ztráta kredibility. • Zvrácení neudržitelných trendů vládních výdajů a posílení jejich efektivnosti. • Plošné snížení daňového zatížení, omezení administrativní zátěže a daňové distorze zjednodušením daňového systému. • Reformování důchodového a zdravotního systému. • Státní rozpočet nesmí být brzdou úspěšného ekonomického rozvoje, ale jeho oporou prostřednictvím vhodného nastavení daňových sazeb. • Podpora rodin s dětmi. • Citlivý přistup k ekonomicky neaktivní populaci. • Dodržování závazků vůči EU a maximální využití prostředků z fondů EU. Zmíněné úvahy, priority a cíle jsme následně přetavili do globálního „super-reformního“ vládního návrhu zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů a také jsme ho dokázali v Parlamentu ke konci roku 2007 úspěšně prosadit. Kdo říká, že se v tomto reformním balíku nepoznává? Možná někdo nevidí svoji konkrétní stopu, kterou chtěl sám za sebe zanechat v dějinách. Ale tvrdím, že v reformních prioritách, jak jsem je zde přednesl, se zcela prakticky promítají tři Poděbradské artikuly: Nezadlužená budoucnost, Levný stát, Solidarita odpovědných. A ten čtvrtý, Soukromí je nedotknutelné, se promítá v dalších vládních opatřeních. Naznačil jsem nyní, aniž bych chtěl jakkoli limitovat vaši schopnost inovace a kreativitu, kudy by se měly ubírat i vaše úvahy v oblasti daní a veřejných financí, protože právě ty jsou předmětem největších kontroverzí uvnitř ODS. Jak už jsem ale uvedl, tato oblast už nesmí být nikdy naším jediným tématem na úkor ostatních. Zdravé veřejné finance jsou jen jednou z pěti premiérských priorit. My jsme voličům nabídli mnohem více. A také to plníme. Alespoň v bodech tu uvedu příklady programů, které spadají do zbylých čtyř priorit. Moderní a efektivní stát: • eJustice. • eGovernment. • eHealth. • Snížení administrativní zátěže. • Reforma státní správy. Bezpečný občan v bezpečném státě: • Reforma Policie ČR. • Reforma justice. • Zlepšení dopravní infrastruktury. • Zvyšování vnější bezpečnosti (NATO, zahraniční politika). • Ochrana spotřebitele (zdravé a bezpečné potraviny). • Ochrana životního prostředí a ekologie (včetně protipovodňových opatření). Odstranění bariér: • Prorodinná politika. • Politika zaměstnanosti. • Dostupnější zdravotnictví. • Integrace seniorů. • Integrace sociálně vyloučených. • Rozvoj venkova. • Protikorupční opatření. • Liberalizace vnitřního trhu EU, reforma Společné zemědělské politiky. Podpora vědy a vzdělanosti: • Projekt VIVAT, reforma podpory vědy a výzkumu. • Reforma terciárního vzdělávání. • Reforma školství. Za každým z těchto stručných bodů jsou konkrétní opatření, která zlepší kvalitu života občanů. Opatření, která přinesou výsledky, jež budeme moci právem prezentovat před příštími volbami. Výsledky, které jsou skutečné, viditelné, nikoli jen na papíře. Co jsme zatím dokázali: Naše fungování ve vládě ale už má praktické, měřitelné výsledky nyní. • V oblasti daní z příjmu dosud přijaté reformní kroky snižují daňovou zátěž do roku 2010 o cca 35 miliard Kč. • V oblasti sociálních výdajů se snižuje zatížení veřejných rozpočtů o celkem cca 94 miliard Kč do roku 2010. • Úspěšně jsme modifikovali Konvergenční program ČR, který respektuje naše dlouhodobé fiskální závazky vůči EU a byl přijat EK jako věrohodný. • Zlepšili jsme podmínky pro podnikání, snížili administrativní zátěž na začátku podnikání a zajistili pohodlnější kontakt s úřady. • Zahájili jsme proces racionalizace a zprůhlednění nákladů ve zdravotnictví a zkvalitnění zdravotní péče, který už přináší miliardové úspory a zlepšuje kvalitu péče omezením jejího nadužívání. Zavedení poplatků to už teď naprosto průkazně dokazuje. • Nezaměstnanost klesá k 5 % oproti skoro 8 % v roce 2005 (podle evropské metodiky je to už 4,8 %). • Složená daňová kvóta klesá pod 37 %, což je o jeden procentní bod méně než v roce 2005, jinými slovy, v peněženkách občanů a podniků zůstává na úkor státu dodatečných cca 40 miliard Kč. • Deficit veřejných rozpočtů vykazovaný v metodice EU klesl v roce 2007 na 1,58 % oproti vládou ČSSD předpokládaným 3,4 % HDP. • Zcela prokazatelně a měřitelně se zkrátila délka soudních projednávání. 53 Co chceme ještě dále udělat: Aby těch výsledků bylo ještě více, musíme do konce funkčního období této vlády prosadit: • II. etapu reformy zdravotnictví. • I. a II. etapu reformy penzijního systému. • Zjednodušit a zracionalizovat správu daní a pojistného. • Snížit složenou daňovou kvótu pod 34 %. • Dále posilovat rozpočtovou disciplínu a zastavit tempo nárůstu podílu mandatorních výdajů a mnoho dalších priorit našeho programu. Poslední hodnocení OECD jenom potvrzuje má předešlá slova a správně nastoupenou cestu. Doporučení této prestižní organizace se téměř bez výjimky kryje s kroky naší vlády, ať už těmi realizovanými, tak těmi připravovanými. Bráníme se pochvale? Proč? Nemáme jediný důvod! OTÁZKA TŘETÍ: KAM CHCEME JÍT Dosud jsem mluvil o naší přípravě v opozici a o plnění našich cílů a dlouhodobého programu ve vládě. Jaké poučení si odneseme z obou těchto etap života ODS? Co jsme si ověřili, že platí? Jaké chyby jsme udělali? Kam půjdeme dál? Začnu u těch chyb. O té hlavní už jsem se zmínil. Byli jsme v naší přípravě, ale ještě spíše v prezentaci až příliš pečliví, příliš podrobní, příliš konkrétní. Umožnili jsme tak našim protivníkům lacinou kritiku už před volbami a samozřejmě i dnes, kdy je sice nekorektní, ale účinná. A také jsme se sami svázali řadou těžce plnitelných představ a požadavků. To není „jen“ chyba plánovačů, to není špatně zvolená taktika. Omyl je přímo v základní úvaze, ve zvolené strategii. Nic není proměnlivějšího než politika. Rigidní plány a akademické formulky neumožňují reagovat na reálné problémy, na měnící se aktuální potřeby. To neznamená naskočit do paroubkovského vlaku průzkumů veřejného mínění, populismu, názorové prostituce a nepredikovatelného chování. Margaret Thatcherová správně říkala, že je hezké mít srdce na dlani, ale mnohem lepší je mít ho v hrudi, tam daleko lépe funguje. Naše schopnost pracovat už v opozici na velmi konkrétních, detailních a kvantifikovaných receptech se nám nyní vyplácí. Díky tomu zvládáme velice dobře vládní administrativu a nezačínáme z ničeho, mnoho jsme si už odpracovali. Ale přesto sklízíme nezaslouženou kritiku – zevnitř i zvnějšku. Jak je to možné? Dokonce i od médií, která před naším vládním angažmá po dnes realizovaných krocích volala. Nejenom proto, že nejsme a z principu nikdy nemůžeme být tak dobří jako naše ideální a podrobně prezentované představy. To je na hlubokou analýzu a totální přehodnocení mediální strategie, taktiky i nástrojů prezentace našeho programu. Udělali jsme chybu, když jsme jakoby nepočítali s realitou koaličního vládnutí. Přece jsme věděli, že nezískáme 51 procent hlasů. Chybovali jsme, když jsme nepočítali s tím, že se během vládnutí mohou změnit typy a priority problémů, které budeme muset řešit, nebo vyvstanou zcela nové. Ale zejména jsme si neuvědomovali, že se mohou měnit podmínky a parametry pro hledání nejlepších řešení. A to buď kvůli objektivnímu vývoji nebo proto, že jsme neměli nebo ani nemohli mít úplné informace, nebo jsme měli informace někým záměrně zkreslené. V důsledku těchto chyb: • Musíme čelit situacím, kdy v reálných podmínkách mohou být naše konkrétní recepty nereálné, neboť se mohou dostávat do konfliktu s prioritami a recepty v jiných oblastech. • A v těchto situacích pak nezbytně musíme seřazovat priority podle jejich důležitosti a funkčnosti a na jejich úkor potlačovat priority a recepty druhé. • To může přinášet zklamání jak pro nositele konkrétních receptů v jednotlivých oblastech, tak i pro naše voliče. • Z těchto chyb se musíme poučit: – Pro příště je nezbytné, abychom při tvorbě našich programů měli vyjasněnou hierarchii priorit a cílů, které na sebe budou navazovat, resp. se vzájemně pružně přizpůsobovat. – V tomto kontextu si zároveň musíme znovu připomenout, že politika je zejména soutěží idejí a konceptů, a proto se nesmíme příště nechat – ani soupeři, ani médii – vmanipulovat do izolovaných, kategorických, účelových, zjednodušených a často populismem zavánějících nebo přímo motivovaných receptů. Co jsme si naopak ověřili jako správné a stále platné a kam máme dále směřovat? Ověřili jsme si: • Že naši vládní odpovědnost – i přes všechny problémy – úspěšně zvládáme. • Že naši obrovskou výhodou je naše ideologické, ideové a myšlenkové ukotvení, které – na rozdíl – od jiných nemusíme měnit. • Že se vyplácí spoléhat se na naši osvědčenou filozofii, že „na budoucnost bychom si měli zkusit vydělat, nikoliv na ni pouze ušetřit“. • Že stále platí a funguje teze, že pouze výkonná ekonomika postavená na zdravých růstových faktorech je schopna vyprodukovat dostatek zdrojů pro racionální potřeby veřejného sektoru. • Že se stále vyplácí spoléhat na naši osvědčenou strategii, která říká, že „nízká daňová zátěž a rozumné veřejné výdaje jsou dlouhodobým řešením“. • Že stále musí platit, že naší prioritou bude zejména povzbuzování nabídkové strany ekonomiky, tzn. motivovat ekonomické subjekty ke zvýšení vlastní výkonnosti. • Že permanentním úkolem je usilovat o nízkou daňovou zátěž, zjednodušování a zprůhledňování daňového systému, odstraňování daňových výjimek – což bohužel v některých případech naráží na odpor nejen u koaličních partnerů, ale i v ODS. • Že musíme trvat na našem dlouhodobém cíli, tj., že „hospodaření soustavy veřejných rozpočtů bude nejpozději do sedmi let po zavedení našich reforem vyrovnané“. A musíme tedy permanentně provádět racionalizaci rozpočtové a výdajové soustavy státu. A na závěr: Že musíme všech pět prstů z úvodu mé řeči sevřít v pěst odvahy, trpělivosti, tvrdošíjnosti, pracovitosti a pokory. Kam tedy chceme jít? Jsem přesvědčen, že právě tam, kam směřujeme od samého počátku. Naše hodnoty, naše vize, náš dlouhodobý program nemusíme měnit. Naší základní hodnotou stále je a zůstane SVOBODA. Stále dlouhodobě usilujeme o přátelský stát, na který budou moci být občané hrdí, který budou brát za svůj a budou se v něm dobře cítit. Stát, který: • Občany nezatěžuje zbytečnými zásahy do jejich života. • Byrokracii omezuje jen na nejnutnější míru. • Nepotřebuje tolik prostředků k vlastnímu provozu. • Může si dovolit udržovat nízkou míru zdanění. • Podněcuje lidi k aktivitě a k ochotě platit daně. • Může občanům garantovat kvalitní sociální služby. • Může občanům garantovat udržení rozumného životního standardu i v době, kdy se jim nedaří a ve stáří. • Dává jim jistotu a bezpečí doma i v zahraničí čitelnou, konzistentní bezpečnostní politikou. • Zařazuje je do euroatlantického civilizačního okruhu svobody, lidských práv, bezpečí a prosperity. Pokud chceme těchto cílů dosáhnout, musíme ale především obhájit náš vládní mandát v příštích sněmovních volbách. Jinak ztratíme jakoukoli možnost ovlivňovat další dění. V opozici možná budeme moci zajít programově i dál – ale jen v představách. Abychom se neocitli jen v opozici, ale dokonce izolaci, nesmíme také zůstat mimo kulturní a civilizační okruh našich partnerských stran a politických hnutí. Doba přináší celou řadu nových témat a výzev, které politické myšlení 20. století neznalo a neumělo liberálně a konzervativně pojmenovat a uchopit. Tento pohyb a změny lze sledovat ve světovém i evropském kontex- Sborník projevů VIZE 2020 edice Knihovna ODS č. 22 Vychází jako příloha Listů ODS v nákladu 1000 ks. Vydalo ODS Publishing s.r.o. Jánský Vršek 13, 118 00 Praha 1 Tel.: 234 707 160, 161, 164 E-mail: [email protected], http: www.ods.cz Foto: Luděk Krušinský a archiv ODS únor 2010 tu. I nám nejbližší političtí přátelé, britští toryové, reflektují například ekologická a klimatická témata. I oni připravili svůj „green package“ – zelený balíček. Tak jako jsme nenechali socialistům monopol na témata sociální, pokusme se, prosím, v našich úvahách ubírat i tímto směrem. Nová témata samozřejmě nemohou znamenat změny axiomatické, musíme trvat na naší hodnotové hodnověrnosti, nicméně strana s naším záběrem a ambicemi nemůže rezignovat na reflexi a korektury politického programu v čase. Proto vás žádám, mějte při debatě v sekcích na mysli především příští volební úspěch ODS. Chystejte programové nástroje s vědomím, že musejí být zejména pružné a aplikovatelné v každé situaci. Klaďte si srozumitelné a realistické cíle. Buďte maximálně praktičtí a pragmatičtí, sledujte cíl a naše základní hodnoty, ale vyvarujte se zbytečného sektářství a ideologické předpojatosti v konkrétnostech. Nepřipravujte koncepty a doporučení pro tuto vládu, ale pro tu příští. Úmyslně jsem nepředložil žádné konkrétní programové návrhy, abych vás nijak nelimitoval a neomezoval. Přesto si dovolím na závěr, abych také přispěl do tohoto ideového tříbení, přednést tři konkrétní cíle, tři závazky naděje pro Českou republiku jako příklad nových vizí ODS pro 21. století. Naplňte je prosím konkrétním programovým obsahem. Pokud zvítězíme v příštích volbách, pak bychom měli garantovat a realizovat: • Dosažení vyrovnaných veřejných rozpočtů nejpozději do konce roku 2014. • Podstatné zvýšení životní úrovně našich občanů. Do deseti let dosažení na průměr HDP zemí EU (měřeno paritou kupní síly na obyvatele). Letos tato hodnota bude činit 82 procent. • Náš cíl dostat se ve stejném čase mezi prvních deset zemí EU v rámci hodnocení kvality života. 55 www.vize2020.cz