myslivecke

„Paní Dýno, nechte to nádobí, to umejou jiný, vy jste nám navařila a
dobře navařila, tak pojďte na skleničku. Zasloužíte si ji, jako vždycky, vždyť
kdopak jinej umí zvěřinu připravit tak jako vy?“
„Skleničku? To tam ani nemusím chodit, vždyť to nestojí ani za to, aby se to
kvůli tý kapce co já vypiju mazalo. No ale když jinak nedáš tak mezi vás
zaskočím. Tak něco nalej a pulitřík piva by nebyl? Tak na zdraví kluci lovecký.
Koukám, že máte i slivovici, jestli mne můj zrak a čuch neklame, tak sem trochu
ulej, miláčku. Tak chutnalo vám, jak jsem slyšela, to mýmu muži chutnalo
dycky. Vono vlastně těm dalším taky, Jirka, to jako ten první, na chuť nemoh
přijít jen olovu co do něj nasypal starej Zachar. Jiřího Slámu jsem si vzala na
jaře 1874, sedum let jsme se cukrovali no a pak šel jednou k podzimku na
čekanou, jenže před ním už tam čekal ten Zachar. Já šla za ním, von přišel ze
zámku posel se psaníčkem, no a byla jsem kousek vod něj, i posed jsem už
viděla, když práskla rána a Zachar vyletěl z křoví. Já viděla Jiřího jak padá
z posedu a ten zatracenej pytlák mě rovnou padnul do náruče. Povídám mu,
„copak ti můj muž udělal žes ho picnul?“ Von jen čučel a chrčel, no zhasnul za
chvilinku, asi jsem ho trošku víc objímala. Pohřeb měl dva dny před Jirkou, ten
chudák oba proskučel než si pro něj Grůliška přišla.
Nemáš tam něco sladkýho ať ty hořký myšlenky zaženu.“
„Nejsladší je tu asi griotka, paní Dýno, pročpak vám vlastně říkají Dýna?“
„Jo griotka? To bude vono, táta ji měl taky rád a copak si ji užil? Sotva půl
páta demižonu, von umřel mladej, ani čtyřicet mu nebylo. Taky panskej hajnej,
kousek vod Rychnova jsme bydleli na hájence. Táta byl posedlej touhle
loveckou vášní a tak jsem pokřtěná Diana. Představ si, Diana Růžičková. No
taky jsem si pro tohle jméno svý vytrpěla.
Pak přišli Prušáci, to bylo v šesašedesátým a u Hradce spráskali naše
slavný vojsko. Pak se roztahovali všude okolo, co já vody musela nanosit těm
jejich koňům a to mě bylo sotva deset. Pak nás odtáhli do Pruska, táta dělal zase
hajnýho kousek od Lichtenvaldu, to je na hranicích Altmanovskýho panství. Za
tátou chodil právě Jiří vyjednávat všelijaký věci, protože měl hájenku s revírem
hned vedle, v Marientálu a jen táta umřel tak jsme měli svatbu.
Tak copak jste bouchli dneska? Koukala jsem, že moc ne, jo hoši, já když se
podruhý vdala, to mohlo bejt roku 1882, von ten můj druhej mužskej, nějakej
Adolf Schmid, byl hlavním myslivcem u hraběte a já kuchařkou. Tři vozy
pokaždý toho přivezli, to se to vařilo, to si páni žrali, no a chlastali. Koukej, já
mám zase prázdo, copak je to žlutý, no nalej, vono je jedno jak se to menuje.
Von Adolf taky dost bumbal, no a po sedmi letech dobumbal.
Ani ne po roce jsem se vdala zase, zase za hajnýho, Roman Tell se
jmenoval a měl hájenku nad Wölfelsgrundem, dnes to je v Polsku a říkaj tomu
Mezihoří. To byl takovej chlap pomalej, jak na práci tak myšlení, no špatně jsem
se u něj neměla, ale po sedmi letech nám vlezla do baráku zmije. Na co myslel
nevím, ale jako myslivec myslel blbě když chytil toho hada za ocas. Kdyby
mrchu rychle zvednul, tak tady moh bejt doteď, jenomže byl pomalej a vona
rychlejší. Tak ze mne zase byla vdova a brzy novomanželka.
Na Horní Moravě, Rolf Unkel tam tehdá vládnul v lese a já zase v kuchyni.
Zase ta makická sedmička mýho života, zatracenej život, šplejchni něco na
zapití. Znáš to tam, že? Kopec jako hrom a von jednou na ledu uklouz,
nejmladší už nebyl, padesátku dávno za sebou a život taky. Pomlácenej byl
pořádně když ho donesli a snad ani netrpěl.
Von měl kamaráda vdovce, Lorenz Weick se jmenoval, dělal druhýho
hajnýho nahoře na Moravě pod Sněžníkem, no a tak to nějak dohodnul
s hrabětem, že se přistěhuje na Horní Moravu a já tam zůstanu mu vařit. Mě
bylo padesát, jemu o pět míň a ani jsme nechtěli mít svatbu. Jenže přišla válka,
ta první, a jeho, starýho dědka odvedli. Vzali jsme se narychlo abych byla nějak
zajištěná, Dobře udělal, dva roky se mlátil kdesi na frontě a po těch dvou letech
ho zabili rusáci. Já zatím dělala hajnou, to víš chlapi nebyli, sakra, to mám sedět
na suchu? Koukej támhle to zelený, to neznám a přitom jsem taky nosila to
zelený myslivecký sukno. Tak podej celou flašku, co to budeš bryndat po
kapkách.
No, válka ještě neskončila a přišel Ludvig Zapp, abych se nastěhovala
k němu, tak jsem ani moc neváhala. To bylo roku 1918, mě bylo dvaašedesát a
jemu o rok víc, tak jsme se vzali. Von dělal v Králíkách na lesní správě šéfa, byt
měl vlastní a zaplať Pámbu mě ho odkázal. No dlouho tam nešéfoval, tak tři
roky a šel do penze, ale špatně jsme se neměli. Sedum roků nám to vydrželo než
si ho svatej Hubert vzal do svýho revíru. Vod tý doby jsem ctnostná vdova a …
sakra! Nespad támhle pod stůl ten mladej co jste ho dnes pasovali za nimróda.
Jo jo, ty mladý dneska už nic nevydržej. Ale koukám, že jich tady pospává víc,
tak si dáme ještě poslední pulitřík a pudem do hajan, co na to říkáš? Do svítání
sice daleko, ale co s hajnejma který hajaj pod stolem, že?“
„To mě hoši řekněte, proč jste ten svůj spolek nazvali Pod Klepáčem?
Skoro všichni jste králičáci a kdepak je Klepý? Pěkně daleko a vy, když se za
zajíčkem štvete, doklopejtáte tak nanejvýš před Boříkovice, nebo nahoru nad
Hedeč.“
„Paní Dýno, když jsme sem přišli po válce a začali zakládat myslivecké
sdružení, tak povolili jen tři honitby. Okolo Jeřábu, pod Suchým vrchem a právě
u Heřmanic a ve všech třech Lipkách. No a to je přeci pod Klepým, pod
Klepáčem. Věřte mi, mnoho přemýšlení to dalo, ale je to snad výstižné, ne? Ale
to je jedno kde kdo je členem, každý pracuje ve své domovské organizaci a na
hony chodíme společně.“
„Jo, to mě povídej. Od války neuběhlo ani půl roku a vy pracujete
v domovský organizaci. Jo pánové, vy myslivci jste prolhaný až běda. Říkáte
tomu myslivecká latina a svý neúspěchy svádíte na nadpřirozený síly, ale já vám
řeknu po pravdě jak to je, já ty vaše svatohubertovský spolky mám přečtený. Od
narození se mezi bouchalama motám a tak vím vo co kráčí. Chlastáte před tím
než jdete něco picnout a když se netrefíte tak se vymlouváte na Hubertovu
nepřízeň nebo na zlýho lesního ducha. No ale někdy opravdu zasáhne vyšší moc.
Jako před lety na Moravě, Mlýnská dolina nebo Mlýnice se tam říká a
kotlina je to úzká, celý dopoledne ve stínu a mlhy se tam válej hodně často.
Hajnej Pausch tam jednou střílel na srnce, z jednoho kopce na druhej, alespoň
desetkrát po sobě. Srnec po každý ráně zvednul hlavu, zatřás s ní a pas se klidně
dál. Celej tejden se to opakovalo, a tak si tam pozval nadlesního. Ten bouchnul
taky parkrát a ta potvora, co měla bejt už dávno mrtvá se po nich ani nepodívala.
Nadlesní přivez vrchního myslivce, ten taky netrefil, a tak to řeknul hraběti.
Hrabě, ten mladej, picnul alespoň třikrát a zase nic. Večer to probíral s tátou,
toho tam museli druhej den zavézt v kočáře a zabalenýho do kožichu. Akorát
tam dojeli když srnec vystrkoval hlavu z mlází.
„Blbci jste všichni, opar je nad řekou a ten to všechno zkresluje, to je zrovna
jako v Africe fata morgana, po nohách musíš mířit. Hajnej, vohni se.“
Sednul na stupátko kočáru, položil hajnýmu flintu na hřbet, mířil tak dlouho,
že pomalu usnul, bim a srnec v čudu. Vy vlastně říkáte v ohni. Bylo po něm, vy
vlastně říkáte zhasnul. No a od tý doby tam nikdo neloví.
To jindy, asi tak před sedmdesáti lety, objížděl vrchní správce z Mezilesí
panství na takovým lehkým kočárku. Měl v něm zapřaženýho jednoho koně a
nahoře nad Štajnbachem, tam přímo na hranicích je hospoda, tak von se
v hospodě stavil a někdo mu mezitím do koně nalil kořalku. Některý lidi říkali,
že koňoj pod ocas foukli pálivou papriku, ale to je jedno co bylo příčinou,
nejhorší bylo že se kůň splašil. Rozběhnul se po loukách rovnou dolů a pod
vesnici dotáhnul akorát půlku voje. Tak posbírali ty kousky který zbyly, odvezli
je na zámek a co bylo železný dali kovářovi.
Ty kočáry tenkrát bývaly pérovaný, to aby si páni neotlačili sedánky, kovář
kouknul na ty péra a protože byl šikovný, udělal si z jednoho kuši, taky se tomu
říká samostříl a střílelo se tím už za Žižky. Ženu měl z Lichkova nebo
Mladkova, a tak když ho střílení z kuše přestalo bavit, tak ji dal tchánovi. Pak
těch samostřílů udělal ještě hodně a každej pytlák u vlastní chalupy střílel jen
kuší. Zvěř v zimě přicházela až k chalupě a koukala se dostat na seník, a tak se
vesele střílelo pomalu z kuchyně.
V tý době nad Lichkovem v hájence žil Daxer, tam se to myslivcování
dědilo pár generací a tenkrát honil báby z lesa Josef. Říkalo se o něm, že v lese i
spí a proto chlapi chodili raději pytlačit jinam. Přesto se kdosi odvážil a
zabrousil k Vysokýmu kameni, no a tam mu Josef nasypal pár broků do těla.
Pytlák se určitě naštval a střelil mu šipku do ramene. Zůstala mu trčet tím
ostrým ze zad a kusem dřeva zepředu. Josef se nějak dobelhal domů, odvezli ho
k doktorovi a začali prohledávat chalupy. Kuší našli spoustu, ale postřelenýho
chlapa žádnýho. Za ty dlouhý léta jsem neslyšela, že by to někomu dokázali.
Když jsem byla na Moravě s Unklem, tak za mým mužem přišel Hammer
z Jodlova. Nadával celou dobu co u nás pobyl a při tom vykládal.
„Šel jsem krajem lesa k Naißbachu a koukám, že tam je nějaký chrastí.
Někdo to tam naházel a jen uprostřed nechal mezírku. Povídám si, co je to za
čertovinu, vlezu do tý mezery a bim do nohy. Von kterejsi zmetek odhrabal na
zaječím chodníku od kořenů smrku hlínu, provlek provaz, přehodil přes spodní
větev a svázal oba konce k sobě. Pak mezi provazy dal klacek jak ruka silnej,
zkroutil ho u udělal nějaký spouštědlo. Do něj jsem musel drcnout, klacek hned
bác do nohy, a jen díky bohu, že jsem měl pořádný holínky nemám pačmák
přeraženej. Jestli toho zmetka dostanu tak bude mít přelámaný nejen haxny ale i
ruce.“
Byla jsem tenkrát vdaná na zámku za Schmidta šestej rok a přilít starej hrabě,
aby se muž sebral a šel s ním a jeho hostama na lišku. Zrovna byla nějaká
trachtace na zámku, už se to všechno nudilo, a tak prej trochu pohybu na
čerstvým povětří jim neuškodí. Co měl muž dělat jinýho než sehnat asi tak třicet
honců, naložit to na vozy a odvézt někde ke Sklarně. Tam pod lesem už
netrpělivě čekal nalitej hrabě a s ním asi tak deset stejně nacucanejch jeho hostů.
Honci se roztáhli od Dolníku po Sklarňu, pomalu šli směrem na Urvistu a
hlomozili. No a jednu zrzavou potvoru hnali rovnou k hraběti. Jenomže on místo
flinty držel zrovna flašku s kořalkou a povídá ji, jako lišce, ne flašce.
„Lokni si kmotra, když už jseš tady.“
Picnout ji měl a ne s ní povídat. Ty jeho kámoši z toho měli obrovskou
bžundu, ale on smrt. Co vám mám povídat, liška nakažená vzteklinou si nelokla,
do natažený ruky s flaškou ho rafla a von se zanedlouho odebral pod kytičky.
No manžel ho dlouho nepřežil, ne že by po něm tesknil až do hrobu, ale právě
tohle bumbání v hraběcích službách ho tam dostalo taky. To víte sami jak se
úspěšný lovy zapíjej.
Jo hošánci, lidi z města si myslej, že vzteklinu může mít jen pes, ale to se
mejlej. Vzteklej je každej hajnej, já to musím vědět, protože všechny co jsem
znala ji měli. Každej když přijde mezi lidi je hodnej dědeček, ale v lese? Tam
stačí aby uviděl babku jak něco sbírá. Borůvky, šišky a nedej pámbu dříví. Hned
nadává, hrozí holí, dřív každej lesa pán s tím špacírštokem chodil a děcka mlátil.
Ale hezký panenky ne, nebo mladý paničky. Zrovna jako Gheier, to byl hajnej
v Rozentálu, Lesica se to dnes jmenuje, jo, taky už je dobře čtyřicet let na
hřbitově zaopatřenej. Přijel tenkrát jakejsi válečnej zbohatlík z Drážďan a
přivezl si paničku. Von tlustej, starej a blbej, vona hubená jak tyčka, vlasy
nakrátko, bubikopf se tomu tenkrát říkalo, a sukni ještě kratší, pomalu kolena tý
necudě bylo vidět. Pitomá byla taky, a že prej ji příroda zajímá a Poldík hned, že
ji tu přírodu ukáže, však mu to hrabě taky nakázal.
Co tak čučíš? Jo nerozumíš? Von Gheier byl křtěnej Leopold, proto mu
každej říkal Poldi, po česku je to Poldík nebo Polda. Jó hošánci, von tenkrát
takovej hajnej byl nějakej pán. Hájenku po něm dědil syn, jestli nějakýho měl a
hrabě to posvětil. Tady na český straně těch hájenek bylo šest z deseti, tam se
těch generací vystřídalo třebas i pět. Na pruský straně je jich taky deset a
v polovině to bylo taky tak.
No tak ten Poldík ji ukazoval co moh, vodil do temnejch lesních zákoutí a
kecal vo plachý zvěři. Stalo se to někde u Orlice, to jako řeky, Divoký Orlice, ta
Tichá je tady v Čechách. Prej, kouknou paničko, viděj toho srnce? Stačí takhle
tlesknout a srnec poběží pryč. Tlesknul, ale to zvíře zvedlo hlavu a rovnou
k nim. Panička jásala, hajnej čučel, ten srnec jen došel k nim udělal „bek“ a
rafnul ji do ruky. Vona ho kráva chtěla hladit. No jasně, že měl vzteklinu, vona
ji dostala taky a dnes leží v Kladsku na hřbitově.
To mě nějak vyschlo v krku z tý smutný histórie.
Hele, proč je na tý flašce veverka? Nepovídej,
tohle že je medvěd? No jo, já už tak dobře
nevidím, ale pamatuju na veveřici kterou dones
apatykář z Hablšvertu domů dětem. Von byl
sbírat bylinky někde u Dlouhopole a našel ji
celou promočenou v lese. Co by faganům radost
neudělal když to je zadarmo. No všecky tři
pokousala, zůstal mu jen jeden, ale ten po
vyléčení zůstal blbej, akorát holka, která ležela
v kolíbce, se k ní nedostala a proto zůstala
zdravá. Zato tlustá a tak ji nikdo za ženu nechtěl.
Jenže bydlela v Kladsku a skončila špatně, při
velký povodni ji voda vzala a bůhví kam
zanesla.
Nechce se vám to tady taky skončit? Koukám, že je každej celej zvadlej a
pomalu spí, no nebojte se hoši, já vzteklinu nemám, copak na to vypadám?
Tak zase dobře najedený, že? Teď ještě dobře popít, cože? Že zůstaneš
věrnej pivu? A to já můžu cokoli, copak ty víš o věrnosti? To psi, hlavně
myslivecký, jsou věrný svýmu pánovi až za hrob. Hajnej z Potočku, Bitner, šel
jednou do lesa s čoklem. Co to bylo za rasu nevím, já se v tom nevyznám, ale
vybaf na voba kanec. Vona to vlasně byla svině a pes hned na ni. Hajnej taky
nemeškal, strhnul flintu a pic. No někam se trefil, protože ze svině krev cákala
proudem. Tak prase běží pryč, pes za ní a pána neposlouchá, to jako aby se
vrátil. Svině běžela asi daleko nebo pes neštěkal, a tak to za dlouhou chvíli
hajnej vzdal, hodil svůj kabát na zem, to aby se pes orientoval kde pána ztratil a
šel domů. Promrznul parádně, von totiž uhodil mráz samec. Ráno běžel tam kde
střílel po bachyni, říká se tomu praseti tak, že? Tak mazal tam kde si picnul a
nechal kabát. Zima byla ráno větší než večer, a tak tam našel potrhanýho psa ve
svým kabátě zmrzlýho.
Nějak tak na konci století přivezli s velkou slávou ovce z Anglie, na
velkostatek v Rozentálu to bylo. Jenže ty potvory byly nakažený a odtamtud se
ten mor, nebo co to bylo, začal šířit všude okolo. Na domácí zvířata, kozy, ovce
a krávy ne, jen na ty divoký, co žily v lese. Tenkrát se o nemocech zvířat nic
nevědělo a hajný moc chcíplejch nenašli. O ně se postaraly lišky a podobně.
Hlavně však lidi, jak našli něco uhynulýho tak to zbaštili. Jenže ty chudý byly
odolný a proto se jim ani nic nestalo.
To až asi za dva roky panstvo udělalo hon, postříleli kupu těch nakažených,
protože von ten nemocnej dobytek ani nemohl moc utíkat, a proto se stal
snadnou kořistí. No a byla žranice, svatební, protože hraběcí holka se vdávala.
Půl svatebčanů se nakazilo, pár jich prej i umřelo a samá šlechta to byla. Jó
panáčci neměli tak odolný žaludky jak chudej lid.
Okolo Divoké Orlice jsou hluboké lesy a patřily rychnovskem Kolowratům.
Ale tihle se o lovení moc nezajímali, jejich jediný zájem o zvěřinu byl asi jen
když jim to strčili pod nos na talíři. No a tak v těch lesích zvěře bývalo dost a
přecházela i na naše panství. Zato kluci Altmanovi honili co mohli, ať už to byl
poddaný a nebo jelen. Jednou, to jsem už byla vdaná za Schmida, se vypravil
Hugo s nějakým hostem k Langenau. Tahle dlouhá vesnice je právě na konci
lesů od Divoký Orlice, tam začíná rovina a jeleni se chodili pást na louky pod
les. Hajnej Feder, co tam měl hájenku, přišel hraběti povědět, že se tam popásá
kapitální jelen. Parohy jak jarmara, kupu těch vostrejch špic, já tomu
nerozumím, ale byli z toho všichni paf. Starej hrabě teda ne, von taky miloval
jelena jen na talíři, ale Hugo jo, a ten jejich host ještě víc. No a tak můj muž
musel nechat zapřáhnout do kočáru, přinýst nějaký to papání a pití, naládovat
flinty a jeli. Tenkrát se flinty ještě ládovaly, no alespoň některý a kule do nich
bejvaly jak vlašskej ořech. Do Langenau to není daleko, tak hodinku jízdy, ale
za tu hodinku stačili vypít asi dost, protože jim to moc nemyslelo.
Do jelena se sice kterejsi trefil, to ubohý zvíře padlo, ale potom se prej
chovali jako malý kluci. Křepčili okolo, popíjeli, parohy měřili a ten host si na
paroháče sednul. Jenže jelen nebyl mrtvej, muž říkal, že se kolikrát stalo, že
z těch starejch pušek koule jen omráčila, vona sice byla velká, ale záleželo na
kvalitě prachu a kolik ho do laufu nasypali. No prostě ten padlej jelen vyskočil,
s hostem na hřbetě se rozběh pryč a jednu flintu nesl v paroží. Zlý bylo, že
nabitou. Uběhnul prý kousek, zatřepal hlavou, pažba praštila milýho hosta ho
hlavy a flinta vypálila. Zaplať Pámbu, že někam do luftu, ale vrátili se všichni
jak spráskaný psi. Místo jelena kapitální opici, host potlučený obličej a nějaké
oděrky po pádu na těle, no a Hugo parádní ostudu.
On Hugo měl z těch ostud mysliveckej kabát, vždycky to začalo chvástáním,
pokračovalo chlastem a končilo trapasem. Jednou šli zase s hostem na tetřevy,
nějakej Pruskej potentát to byl. Hugo Altmanovic sice jako myslivec tetřevy
znal, no možná, ale jeho bratříček Wilibald a ten Prušák je viděli pouze na talíři.
Von pečenej tetřev vypadá úplně jinak jak ten živej.
Tak teda po rozbřesknutí jich nad starým Bobišovem picli asi tak dvacet a
jeden, snad postřelenej, začal útočit na toho Prušáka. Wilda sice po něm
bouchnul, ale většinu broků nacpal Prajzovi do nohou. Další broky schytali ti
troubové od hajného Bitnera z Potočka, jemu totiž postříleli chovný krůty.
Posledního medvěda na Sněžníku zastřelil asi v roce 1892 jeden Pruský
baron. Jak se jmenoval už nevzpomenu, já ho konečně viděla jen chvíli když
přijel, ale přivezl ho k nám do Mezihoří hraběcí myslivec. Že prej náš hrabě mu
dovolil si něco picnout v jeho revíru. Von prej lovil i lvy v Africe a chtěl mít
doma na zámku nějakou trofej od nás.
Chlastali celou cestu k nám, jazyk se mu plet už pořádně a nohy se pod ním
podlamovaly. Tak muž zaskočil za Pachtlem, on v lese stahoval pokácený
kmeny a měl koně. Nalitýho barona vysadili na hřbet koňovi a odešli s ním do
lesa. Myslivec táhnul ruksak s chlastem a zavdávali si prý cestou zase pořádně.
Muž je dovedl k nějaké pasece kam chodil parádní jelen. Hraběcí myslivec
usnul jen co tam došli a baron za chvíli po něm. Pachtl povídal tomu mýmu, že
než se tihle probudí, že by zajel na salaš, která tam byla někde poblíž pro kus
sýra, protože si nevzali nic k jídlu sebou a o hladu že tu nebudou.
Začalo se stmívat, baron se probudil, zase si párkrát loknul a najednou na
konci paseky se cosi pohnulo. Baron tam kouknul přes dalekohled, vydechnul
„medvěd“, popad flintu a prásk. Von měl tehdá takovou novou, pětkrát z ní moh
prásknout a taky prásknul. Jenže medvěd začal řvát aby nestříleli. No přestal
když už neměl čím, ale nový patrony do flinty cpal.
Na paseku se vyřítil Pachtl, řval jak pominutej a klel hůř než pohan.
Baronovi střihnul jednu po papuli, dal by mu víc, ale muž s probuzeným
myslivcem ho zadrželi. Tak alespoň řval.
„Ty ožralo, zastřelils mě koně. Mě to lítalo taky vokolo hlavy a Bohu díky,
že sem nějakou nedostal.“
Baron mu slíbil koně zaplatit, strčil mu flašku kořalky do ruky a prej jak to
koně když viděl jasně chlupatýho medvěda.
„Copak je medvěd bílej? Kůži z berana jsem koňovi doma přehodil přes
hřbet aby si ho neodřel, dyť jste na ní seděl celou cestu sem. No jo, dyť jste byl
nalitej.“
Dopadlo to dobře, Pachtl dostal peněz na koně dva, baron si střeli jakousi
mrchu v oboře u Naißbachu, muž taky nějakou tu marku dostal a dlouho se o
zastřelení posledního medvěda na zámku vyprávělo. On to prý byl z vzácné
čeledi poslední kus, Ursus Šnébergzis Bekledr Šnapstrinkus, čili medvěd
sněžnický kozlokožec kořalkopitný.
Tady u nás se dost pašovalo, co já pamatuju a pamatuju hodně, chodil za
hranice skoro každej a to už za Rakouska. Financů na hranicích bývala spousta a
každej z nich snaživej. On nějakej ňouma by neobstál a taky bývali odměňováni
za chyceného pašíře. No a jednou, to bylo možná v roce 1900, to jsem byla tak
rok vdaná za Unkela na Horní Moravě, tak chytli nějakýho pašíře z Těchonína.
Ten aby dostal menší trest prozradil financům, že se chystá velkej pytláckej hon.
Naplánovaný to měli pěkně, chtěli na Suchým vrchu postřílet co by uviděli a to
zrovna když měli hajný honit zajíce na Horní Lipce. No a financi to oznámili
lesnímu správci v Králíkách.
Tak správce sehnal nějaký vojáky a poslal je do Těchonína. Pak si vyžádal
četníky, nějaký finance, nahnal hajný místo do Lipky do Červený Vody,
Boříkovic a Lichkova, a když padla první rána v lese, všechno vyrazilo na
pytláky. Zatahovali tu léčku pár hodin, a tak se dostali na hřeben až pozdě
odpoledne. Pak nastalo velký střílení. Povídal muž, jak se každej divil co těch
pytláků tam bylo, za každým stromem někdo pálil a vydrželi to asi půl hodiny.
Pak kdosi začal křičet, aby se ty na druhý straně vzdali, a ty z druhý strany
hulákali, ať se vzdaj oni. Čtvrt hodiny se nemohli dohodnout kdo se vzá, až
kohosi napadlo a zařval, že četníci se nemůžou vzdát pytlákům a z druhý strany
zase křičeli, že vojáci se taky pytlákům nevzdaj. Už vás možná napadlo, že tam
po sobě stříleli hajný, četníci a vojsko. Teprve za pár dní se dozvěděli, že když
vojsko šlo Těchonínem do lesa, tak je uviděl nějakej kluk a běžel to říct
pytlákům. Ti samozřejmě mazali domů a o honce se nestarali.
Oni pytláci jsou vůbec chytří hoši, to mohlo bejt v roce 1893, to ještě žil můj
třetí manžel, začali chalupníci sušit seno jako divý. Udělali si z proutí pletený
seníky hned kousek za chalupou i když každýmu doposud stačila na seno půda.
Jenže oni to nesušili pro svý ušáky, ale pro ty polní. Taky si udělali na podzim
luky a když hladem vyzáblý zajíček si k nim přihopkal pro něco k zakousnutí,
tak pic a už ubožák ležel na pekáči v troubě. Kde to začalo neví asi nikdo, ale
příští zimu se takhle pytlačilo už na obou panstvích, na pruským i rakouským.
Hajný si mohli nohy ubrousit, ale co je to platný ukazovat na stopy k seníku
a kapku krve? Dokud nechytnul chalupníka s kořistí v ruce, nic mu nedokázal. I
četníci lítali po chalupách, do kastrólů nahlíželi, ale pokud já vím, tak zavřenej
pro pytláctví nebyl ani jeden z těch vesnickejch strejců.
Několikrát hajný zkoušeli hlídat vzadu za chalupama, ale z luku rána
nebouchne a vesnice jsou dlouhý, neuhlídal nikdo takový lán. Samozřejmě se to
dozvěděl i hrabě. Láteřil, honil hajný i četníky, hrozil pekelným trestem, ale
platný to nic nebylo.
Tenkrát v Boříkovicích byl hajným Truck a byl to kruťák. Ten byl horlivej
ve službě a pytláky nenáviděl, říkalo se o něm, že nejmíň dva zastřelil. No a
právě okolo Boříkovic během vánoc několik těch pletenejch seníků shořelo.
Nikdo nepochyboval, že je podpálil on a ani se nikdo nedivil, když mu taky
vyhořel seník. Jenže se nepoučil, ba právě naopak, vydal se jednou pálit seníky
na Dolní Orlici. Podpálil dva a kousek od toho druhýho ho ráno našli.
Vyšetřovali jeho smrt četníci, ale došli k názoru, že si polil šaty petrolejem,
chytnul sám a uhořel. Prosím vás, kterej trouba by šel podpálit seno
s petrolejem, vždyť to hoří i bez toho. Po čase si lidi povídali, že ho polili
boříkovický pytláci a zapalili taky oni, i jména nějaká padla, ale po těch letech si
je nepamatuju.
Jenže potom začaly hořet tyhle seníky po celým kraji. Jednou tady, po
druhý na jiným konci panství a skoro vždycky místní hajnej měl alibi. Tak jak
hajnej zasednul v hospodě, sousedi vždycky utíkali hlídat svoje seníky. Trvalo
to asi dva roky a kdosi ze zámku vynes ven, že si hrabě kohosi najal aby je
zapaloval. Nikoho nepřistihli, ale asi po pěti letech ty pletence ze zahrad zmizely
úplně. Ono hlavně pomohlo, že žádný hajný majitele takového obřího koše
nezaměstnal a ani mu nedovolil jít do lesa na dříví nebo borůvky. My půjdem do
hajan, ne? Už toho tady polehává dost. Tak nalej jeden šláftruňk a dem.“
„Proboha, paní Dýno, snad nechcete roznášet. Já vás přece prosil jen o
dohled nad vařením a ne posluhovat, na to máte k ruce pět mladejch holek.
Honem si sedněte tady do čela tabule, však jste tady určitě nejstarší, kolipak
vám je vlastně roků?“
„Inu, Pepíčku, moc taktní zrovna nejsi. Copak se takovej cucák ptá starý
osoby, a natož ženský, po věku? Dyk bys moh bejt mým vnukem, jenže já děti
nikdy neměla. Von každej z těch mejch mužskejch koukal víc do lesa než na
mně. No ale řeknu ti to, mě už na tom tak nesejde, tak před měsícem jsem mohla
slavit devadesátku, ale zapoměla jsem na to. To víš, starosti a hloupá hlava…“
„Karlíčku, honem pivo ať naše kuchařka může zapít ten kuchyňský puch a
griotku k tomu, že, paní Dýno. Vážení, připijeme k významnému životnímu
jubileu tady přítomné paní Dýně a popřejeme ji po našem, ni pero ni chlup.
Vždyť vlastně celý svůj život zasvětila svatému Hubertovi, protože byla dobrou
manželkou několika myslivcům. Jakýpak byli ti vaši životní druhové?“
„Voni ty hajný jsou všichni stejný. Domů to chodí jenom přespat, najíst se a
brblat. Jak padne neděle každej jde do kostela, ale hodně opatrně aby tam
nepřišel brzo. V kostele se vymluví, že je to daleko a proto přišel pozdě, a sotva
se pokřižuje, už sedí v hospodě, chlastá pivo a mastí čertovy obrázky. Každej
kterýho jsem znala pil pivo a mlátil kartama o stůl. No a potom večír klopejtal
domů. Každá hájovna je kus od hospody a cesta daleká. Ervín Vydrů z Horní
Moravy si chtěl posvítít na cestu domů, a proto svýho psa učil nosit lucernu
v tlamě před sebou. Dokud ji psisko nosilo nezapálenou tak to šlo všechno
hladce, ale jen zapálil svíčku uvnitř tak nastalo obratce. Hafanovi se to nelíbilo,
určitě ten smrad a teplo mu šlo rovnou do čumáku, a tak ji pustil na zem. No
Ervín na něj chtěl vyzrát, tak mu udělal takovej postroj se sedlem, no spíš
s nosičem, a že to ponese na zádech. Taky to se Rafimu nelíbilo, Raf se
jmenoval ten pes. Za posledním barákem ve vsi se vyválel po zemi, svíčka
thasla, a tak Ervín klopejtal domů potmě do smrti. Ještě že pušku nechával
v neděli doma a když sebou říznul na zem, tak ho nebouchla do šišky.
Jo hošánci, vy dneska máte flintičky samej zázrak, strčíš tam patronu a bum.
To za mejch mladech let to bylo jinačí. Copak panstvo a nebo bohatší hajný, ti
taky mívali flintičky pořádný, ale práce s tím bývalo kupa. Můj táta zdědil po
svým tátovi prastarou ládovačku a ten se něco nadřel než udělal pár koulí do ní.
Olovo nalejt do formičky, ořezat ty okraje, mezi prkýnkama to válet, prach vážil
pomalu jak v apatyce lékárník meducínu, no a než dal druhou ránu trvalo to
pomalu půl dne. No a pytláci? Těm pomohly války, všelijakejch bouchaček se tu
dalo posbírat dost. To ještě jako malá holka pamatuju u nás kováře, ten měl
takovou mušketu možná ještě z třicetiletý války. Dlouhý to bylo, těžký a ďoura
v laufu žes do ní pomalu ruku strčil. Von do ní vyvrtal ďouru na kapsli, uďál
takovej…. No jak to do kapslíku klepne a cpal to doma dělaným prachem.
Dřevěný uhlí měl, síra se dala koupit a ten sanytr ví bůh kde sháněl. Tak tohle
všechno namočil do vody, utlouk v hmoždíři, přes sejto tu kaši protlačil a sušil
na slunci. Jenže nikdy nevěděl kolik tam toho nacpat.
Tenkrát mu na brambory chodily černý prasata. Von si nacpal tu flintu, dal
tam prej asi tři kule a číhal na ně u pole. Dočkal se jich večír, tak tu ládovačku
na ně namířil a zmáčknul. Fakt jedno trefil a zabil, ale sám pak ruku nezvednul
dobře měsíc jak ho flinta kopla. Co bylo dál nevím, přišli prajzové, odvlekli nás
a já se tam víc nevrátila.
Právě po Prajzech zůstalo mezi lidma hodně těch jejich jehlovek a okolo
Mezilesí s nima pytláci zvěř stříleli. Buď tam strčili tu originál patrónu s koulej
a nebo kouli vylomili, přisypali prachu a přidali hrst doma dělanejch broků.
Takhle nacpanej kvér byl prej horší než kartáčem nacpanej kanón. Ale ze záliby
to nedělali, myslím to pytlačení, dycky jen kvůli tomu kusu žvance, každej
chudák s chutí popadnul kus masa.
Zato panstvo mělo všelijaký choutky a jejich představa o zábavě bejvala
taky divná. To jsem ještě dělala kuchařku na zámku v Mezilesí a přijel jeden
kouzelník z Itálie. Papučíny si říkal, nebo tak nějak, no a on mimo jiný tahal
z klobouku zajce. Postavil klobouk na stolek, zalovil v něm rukou a vytáhnul
králíka.
Nejmladší syn hraběte bejval velkej lovec a ještě větší ožrala. Nějak přišel
na to, že klobouk má ten vršek na pantu, ten stolek taky ďouru z vrchu a v tom
stolku jsou ty králíci. Chytil kdesi kocoura, nalil ho kořalkou a strčil do stolku
místo zajce. Von pak Papučíny čučel jako divej když místo ušáka vytáhnul
kočku, brebentil cosi po talijánsku, vytáhnul i kudlu, to jako že by se pral. No
ale kluk mu dal nějaký peníze a povídal ať to zopakuje, že už tam budou jen ty
zajci, za to mu ručí a ať si to klidně zkontroluje a večír ať to zkusí znovu.
Papučín že jo, večír nahlídnul do bedýnky, všechno jak má bejt, a tak začal
čarovat. Kluk Altmanovic tam dorazil rovnou z honu, vymlasknul půl flaše vína
na lačno, sednul v mysliveckým kus od čaroděje a s přiblblým úsměvem čučel
na ty čáry.
Papuča vytáhnul králíka z klobouku, zvednul do vejšky a bác, kluk mu ho
ustřelil rovnou z ruky. Jenže broky neletěly jen do zajce, pár jich schytal taky
ten iluzionista. Stálo to tatíčka pěkný peníze aby ho čaroděj nežaloval.
Jindy tatíčka připravil o penízky další taškařicí. Před honem postřílel pár
zajíců, nechal je stáhnout, kůže vycpat senem a přidělat na takové vozíčky, spíše
jen kolečka to byly. To vznešený panstvo postavil k průseku v lese a honci místo
lítání a hulákání v lese přetahovali ty atrapy napříč průsekem.
Samozřejmě se postaral aby byli lovci co nejméně střízliví a za čtvrt hodiny
bylo po lovu a usmiřování trvalo nejmíň tejden.
Za pár let, to už jsem tam nebyla, poručil hajnem chytat polňáky živý.
Stovku jich měl od půl léta zavřených ve stodole u Roztok a starý báby je
musely vykrmovat, peněz ho to muselo stát hromadu, stovka ušáků toho musí
sežrat kupu. No a na podzim zase pozval kamarádíčky a do rána s nima chlastal.
Zatím ve stodole hajný chytali ušáky a vázali za zadní nohu zaječici k samci.
Ráno tu opilou verbež šlechtickou vyved na pole k takovýmu remízku,
zapískal na píšťalku a nastala řež. Vono se těm svázanem párům blbě běželo,
taky to u nich bylo jako u lidí, zaječice chtěla na jednu stranu, zajc na druhou,
mlelo se to tam prej jak vo posvícení v hospodě a panáčci práskali do všeho co
se pohnulo. Samozřejmě pár hrstí broků poslali i do toho lesíka odkud pacholci
ušáky vypouštěli a pár broků čeledi taky zůstalo pod kůží. Při výřadu pak Hugo
vykládal popíjejícím kamarádům o poutu manželském. To prej zaječí farář je
svázal tak, že je ani smrt nerozdělila. No a tatík zase penízky rozděloval
postřelenem pomocníkům. Pak se chasa v hospodě chechtala, jak stačilo krví
trochu zamazat zadek a nebo něco jinýho a hned bylo od hraběte na pěknejch
pár žejdlíků.
Nemyslete si, že pánbu není spravedlivej, alespoň ten zajčí. Pomstil se
skrzevá jednoho takovýho starýho matadóra dřívějších honů. Mladej coural, jo
vy říkáte šoulal, že, tak von trouba šoulal u Nový Vsi a nalitej byl jako vždycky.
Viržínko v hubě, nabitou flintičku pověšenou na rameni laufem dolů, no a tenhle
starej Janek vyrazil rovnou na něj. Ignác chtěl pušku honem strhnout z ramene,
Ignác se menoval ten hraběcí kluk, teď si vzpomínám, že sem vám to neřekla, no
a milej Nácek si voba laufy vpálil do nohy. Než ho našli a dovezli domů tak
ztratil kupu krve, navíc prochladnul a do tejdne bylo po něm.
Voni Altmanovic kluci nebyli žádný
větroplaši, spíš takový balíci, učili se
hlavně hospodařit a bejvali klidný. To
akorát tenhle Nácek, ten nejstarší. No ale
když si ho Grůliška vzala, tak pak začal
blbnout nejmladší, von byl dost do světa,
jemu byl ten flák Mitvaldskýho panství
malej, a tak se coural jinde. Pomalu století
končilo když se vrátil z Ruska a přivez si
mimo jiný krámy i flintu. Ale jakou,
pánové, však jsme všichni viděli ty ruský
zbraně když nás osvobodili. Němcům
stačilo kilo železa na pořádnej kvér, Ivani
na stejnej vypatlali pět kil. No tak ta flinta,
vintóvka tomu říkal, když vedle ní stál tak
mu koukala metr nad hlavu a malý děcko
by do laufu ruku strčilo. Každýmu
vykládal, jak v tom Rusku s tím lověj
vodní ptáky, von bejval náruživej lovec a proto si ji taky přivez. Pak si nechal
udělat loďku, dal ji na jeden rybníček za Mezilesím a čekal na podzim. Ono
s podzimkem táhlo vždycky kupa hus, kačen a takovýho podobnýho ptactva a
nocovaly na těch loužích mezi Slárňou a Mezilesím, kterem se říkalo rybníky,.
No přišel podzim, přilítly husy a Hugo nasypal do vintovky pár hrstí prachu,
přisypal půlitr broků, udusal to, založil ten kanon do vidlice na přídi loďky a
s jedním mladým myslivcem vypluli mezi husy.
Do půlky tý louže se dostali, myslivec začal hulákat, husy vylítly do
vzduchu, Hugo odpálil ten kanon, pobil hus za půl vozu a vintovka prorazila dno
loďky. Byl rád, že se neutopil, vintovku hodil do zbrojnice a na husy už do
konce života chuť neměl.
Zato chuť měla hraběnka, to jako jeho máma, sice ne na husy, ale kačeny.
Musela ji je dělat kuchařka na jablkách a nebo na pomerančích. Jo hoši, to byl
takovej blaf, že to nejedli ani sloužící, ale ona se po nich mohla utlouct. Jinak
držela dietu aby byla hubená, ale kačku slupla na posezení.
V tom čase přijel k Altmanom jakejsi princ Pruskýho krále, flintičku si
přivez parádní a tvrdil, že trefí všechno co letí. Taky trefil kdejakýho brabce
když se předváděl vzadu za zámkem, a tak že si mladý vyrazej na kačeny. Hugo
měl tenkrát čubu vycvičenou právě na donášení těch kačen a taky ji vzal sebou.
Princátko co rána to jedna kačka, ta čuba nestačila nosit, no a jednou picnul za
kačerem, von moc střelenej nebyl, a proto ho chtěl z druhýho laufu dodělat.
Jenomže ta horlivá psina ho už skoro držela v hubě a tak ty broky určený
kačákoj dostala do zadku vona. To bylo to poslední co v životě dostala, Hugo se
naštval, a že prej ať kačáka donese princátko sám. Štěkali tam na sebe hodnou
chvíli a když královskej kluk do vody nechtěl, skopnul ho tam Hugo sám vlastní
nohou. Taky mu z vlastní flinty nasypal broky do gatí. Bylo to zrovna u těch
rybníčků za Mitvaldem a utajit se to nedalo, bylo tam s nima kupa honců a kluků
na nošení úlovků, no a od tý doby naše panstvo nesmělo na Pruskej dvůr ani
páchnout.“
„Paní Dýno, váš táta byl myslivec, každý váš muž taky, to jste se od nich
nenaučila myslivecké mluvě? Krev, huba, ocas, vždyť my říkáme barva, svěrák,
morda, pírko.“
„Jo milánku, když starej Zachar střelil mýho prvního muže, Slámu myslím,
tak z něj tekla krev, a že by barvil o tom nevím. Že pes do huby všechno neveme
vím taky a to ostatní? Co mě je po tom? Že spousta psů do huby neveme chlast
to víš sám určitě taky. No a Brok hajnýho Netušila z Petrovic byl úplně jinej, ten
chlastal víc než jeho pán. Jen s ním došel do hospody, už pes loudil a prosit
nepřestal dokud mu neporučil nalejt piva do misky. Jen si Karel poručil
štamprle, už se musel dělit s Brokem, Netušil byl křtěnej Karel. Brok vylemtal i
všechny slitky který si hospodskej slejval pro prase, no a někdy se stalo, že mu i
jiný něco ulili ze svýho hosti. Brok pak bejval nalitej víc než hajnej, ten ho
musel táhnout na zádech domů a kolikrát mu pes i záda poblil. No netrvalo
dlouho a do hospody chodil hajnej sám.
Jestli si myslíte, pánové, že chlastaj jen hajný a psi, tak to se mejlíte. Tady
v Králíkách byl jakejsi Hoffer, von sice hajným nebyl, ale měl na starosti lesní
školky a výsadbu stromků. Místo psa měl kočku. Nechal ji vykastrovat a Micka
s ním chodila jako pejsek, i do hospody s ním šla, do Labutě. Von vypil tak dvě
piva, ale kočka každou sladkou kořalku kterou ji někdo zaplatil. Nalili ji to na
talířek, Micka k tomu sedla a pomalu lízala až se nalízala. Taky ji pak musel
domů nosit, jako hadr mu na ruce visela. Ale zvíře to bylo chytrý a nebo ji
kocovina držela dlouho, kolikrát to tejden trvalo než s ním do Labutě přišla.
Není kočka jako kočka, teď jsem si vzpoměla na Doru, to byla dcera
nájemce panský pily v Červeným Potoku. Holka škaredá jak půlnoc, proto
zůstala na ocet. Ona měla papouška…, nebo kanára? Pámbu ví co to bylo, ale
mluvilo to jako lidi, taky tak hloupě. Ona si nalila nějakej likér, postavila
skleničku na stůl a pták hned přilít ke sklenici, ucucával a žvanil čím dál víc. No
seklo to s ním taky, jako s lidma. Kolikrát jsem u toho byla když se na záda
převrátil, šťukal, nožkama škubal a to by jste koukali co toho nabrebtal než
usnul. Taky ho pak musela kolik dní ošetřovat než se vzpamatoval a kocovinu
míval určitě taky pěknou. Taky jsem to parkrát viděla, vyšplhal se na svý
bidýlko, hlava se mu asi zamotala a potom tam dělal veletoče jak Sokolové na
hrazdě. No ale pták pitomá si to moc nepamatoval. Za pár dní už skřehotal,
samozřejmě němčinou.
„Doro pít, nalej Doro kapku, cvaknem si.“
Když už jsem si vzpoměla na tu kapku tak nalej. Kapička se jmenoval, po
německu je to Tröpfchen, hajnej v Tanndorf, dnes je to v Polsku Jódlow. To
bejvala jedna z pěti prokletejch hájenek na panství. Mezihoří, Hněvošov a právě
Jódlow, ty jsou za hranicema. U nás to je Horní Morava a Boříkovice. K těmhle
pěti patřily velký polesí a hluboký lesy, no a v těhle odlehlejch revírech se dařilo
pytlákům. Dělali si tam pomalu co chtěli. Jednou, to je tak šedesát let, šel pytlák
Ulrych z Hovorova pro kousek masa do lesa a už se nevrátil. Asi za tejden šel
Tröpfchen do lesa a nevrátil se taky. Toho našli viset za nohy nad mraveništěm
asi po třech týdnech. Ulrych měl dvě tak desetiletý holky, sám byl jedináček a
tak bylo nad slunce jasnější, že se hajnýmu dostalo pomsty od kamarádů
pytláků. Lidi určitě věděli který to udělali a někdo to asi řek i sirotkům po
hajným, protože asi za měsíc se nevrátil z lesa Bittner, taky chalupník
z Hovorova.
Po hajným zůstali tři kluci, tak okolo šesnácti osumnácti roků. Ten
prostřední za pár dní po zmizení Bittnera vyšel ráno na dvůr, padla rána a kluk
taky. Už za pár hodin žalovali hajnýho kluci hraběti a odpoledne vedli četníci
pár chlapů z okolních vesnic v želízkách do vězení. V noci hájenka lehla
popelem, vevnitř zůstala hajná s nejmladším klukem a nejstarší stačil vyběhnout
na dvůr. Jenže tam dostal sekanýho olova dost na to aby vykrvácel. Dohadů pak
bylo kupa, ale odsouzenej žádnej. Tak si na jejich památku připijem, vraždit
ženský a děti není pěkný, pěkný není ani pohled na vás, pánové. Vždyť polovina
z vás mžourá jak Hofferova kočka a druhá půlka má nožky nahoře jak Dóřin
papouch. To bude kocovinka zejtra, co?“
"Tak jste se napapkali? Chutnalo, že,
já umím vařit, to se musím pochválit sama
když to jinej neudělá. No něco malýho k
zakousnutí je tam ještě připravený a teď si
snad můžem něco cvaknout. Tak minule jsem
nakousla pytláky, že? Tak budem pokračovat,
ne?
Oni pytláci v hlubokejch lesích nechodili
sami, pytlačili v partě a taková nejproslulejší
banda byla z Neßelfleck. Chodili nejčastěji na
Černěc a to byl revír Hněvošovskýho
Ulfa.Tenkrát se hajný s pytlákama nijak
nemazlili, hned pic a poslali za nima kuli
nebo broky. Ulf taky jednou za kýmsi olovo
poslal, ale hned musel upalovat domů,
kamarádi toho postřelenýho po něm začali
pálit. Zabarikádoval se v hájence, pobíhal od
okna k oknu a na všechno co se v okolí hnulo střílel. Dva dny a tři noci to
vydržel, pytláci taky. Pak prej vylez ven, bez pušky a zařval k lesu.
"No tak si střelte, ale ženu a holku nechte na pokoji."
Tenkrát nestřelil nikdo a do týdne Ulf zmizel pryč.
Nejvíc se pytlačilo po válkách. To nejdřív lovili zběhové pro obživu,
flintičky si vzali kolikrát sebou když prchli vod vojska, střílet uměli a jíst se
chtělo. Potom začali loupit lidem z vesnic. Ti to dlouho nevydrželi, za zběhama
se vypravili, však lesy znali dobře a kluky vojenský pomordovali, nebo chytli a
předali četníkům. Samozřejmě neozbrojený, ty jejich flintičky si nechali a
pytlačili sami.
Po tý patálii u Hradce v šestašedesátým, se pár rakouskejch i pruskejch
utečenců zdržovalo na Suchým vrchu. S nima měl častý spory hajnej Münck z
Boříkovic. Nebylo dne aby si alespoň jednou po sobě nestřelili, ale štěstí mu
přálo. Ty hladový vysílený hoši se do něj netrefili ani jednou, von do nich
konečně taky ne. Přes měsíc to trvalo a potom najednou stál pár kroků vod
prušáka. Ten s tou jejich dlouhou flintou ho chtěl picnout, ale mával s ní jako s
hráběma a rána šla bůhví kam. Hajnej ho praštil sukovicej, svázal a hnal domů.
Kdo ví, jestli ho praštil moc a nebo Prajz zašel na nějakou nemoc, prostě pár
kroků před barákem sebou seknul na zem a duši vypustil.
Hajnej ho sliknul z uniformy, vypral ji a dělal potom pruskýho zběha ve
vlastním revíru. Vychytal je všechny do zimy, flintiček měl plnou komoru a
plnej pytlík peněz za chycený pytláky. Ale neužil jich. Prej jeden z těch
chycenejch utek, počkal si na Müncka kousek nad hájovnou a zabil ho.
Tenhle Münck byl mladej a zůstala po něm vdova, taky mladá, no k ní se
nastěhoval Siegurt z Hněvošova. Von taky starej nebyl a žena mu umřela při
porodu. Pytláky honit nemusel, skoro všechnu zvěř vyhubili ti zběhové, a tak na
Suchý vrch nikdo pro maso nešel, tak von honil ženský. Báby když trhaly
borůvky a nebo sbíraly klestí z lesa vyháněl, ale ty mladý obtěžoval. Povídalo se
lecos, ale pěknýho nic. Rok to takhle šlo než Boříkovským chlapům došla
trpělivost.
V Březný žila tenkrát mladá ženská, Zuzana se prej jmenovala, dvě děcka
měla a každý s jiným. Tvářičku prej měla pěknou, pověstná bejvala prej taky
široko daleko svým chováním, a tak si tuhle holku najmuli chlapi z Boříkovic k
provedení svýho záměru.
Holka kdesi u Bradla bušila sekyrou do stromků, kácela je, osekávala a
samozřejmě hajnej přilít. Natřásal se před ní jako kohout, nakrucoval a netrvalo
dlouho a byli svlečený voba. Jenomže v tu chvíli vyběhlo pár maskovanejch
chlapů ze smrčiny, hajnýho svázali, natloukli mu, natřeli smolou a vyváleli v
jehličí. Pak zmizeli v lese a jeho šaty i s flintou si odnesli.
Copak ulepenej hajnej by se dostal domů bez povšimnutí, ale oni hoši
mstitelé mysleli na všechno. Poslali jakýhosi kluka na celnici v Lipce, že prej
nad hájenkou se střílí hajnej s pašerákama a ran je to kupa. Hnali se financi k
hájence a Siegurt jim padnul rovnou do náruče. Samozřejmě se vymlouval,
jenže pokaždý nějak jinak a nejhorší bylo, že kdosi v noci položil uzlíček s jeho
šatama, flintou a dopisem před četnickou stanici. Co se v něm psalo nevím, ale
hajnej se potom na baby už ani nekouk.
Místo Siegurta do Hněvošova přišel nějakej Krebs. To byl taky ras na lidi a
dřív střelil než se ptal, ten za první rok postřelil těch pytláků alespoň deset.
Chlapi drželi hubu a tahali si broky z těla doma sami, vždyť věděli za co jim je
pod kůži hajnej vpálil. Jenomže jednou šel kluk nějakýho Paschela domů do
Rozentálu z Mezilesí. Jeho teta co sloužila na zámku jim vzkázala, ať kluka
pošlou pro obnošený šaty po hraběcích děckách. Klukovi mohlo bejt tak čtrnáct,
uměl krásně zpívat a kvůli tomu zpívání ho panstvo zdrželo skoro do tmy.
Naložili mu k šatům ještě nějakej žvanec a kluk s plným pytlem se štrachal
k domovu. Kudypak jinudy než cestama okolo Čerňce, no a tam ho sprostě
odbouchnul Krebs. Když zjistil, že to pytlák nebyl, to kuli těm hadrům v pytli,
zaházel ho chrastím a šel domů.
Jenomže i v nejchudších rodinách maj o děcka strach a když se nevrátěj kdy
by měly, tak je začnou hledat. No i tady u Paschlů se táta večer sebral a šel mu
naproti. Je jasný, že ho nepotkal a došel až do Mezilesí kde mu tetka řekla, že už
dávno odešel. Tak se vrátil s nadějí, že se minuli.
Ráno pak velkej poplach, i četníci se k tomu přichomejtli a k polednímu ho
našli zaházenýho roštím. Svedlo se to na pytláky nebo zloděje, protože se pytel
s hadrama nenašel. Kluka pochovali, starý si pobrečeli a život šel dál.
Do druhýho roku na podzim to vydrželo, do tý doby než hajnej kopal
brambory. Co čert nechtěl, šel okolo toho brambořiště Paschel. Koukne na
úrodu, zachmuří čelo a pokračuje v cestě. U Krebsů brambory ve sklepě a táta
druhou noc nikde. Našli ho četníci po dvou dalších dnech, hajnýho pes je doved
na Černěc přímo pod pověšenýho hajnýho. Na větvi visela jeho flinta a na ní kus
papíru.
„Z ní jsem zastřelil Gintra.“ Gintr se jmenoval ten zastřelenej Paschelův
kluk.
Četníci byli buď hloupí a nebo se jim to nechtělo vyšetřovat, prohlásili, že se
pověsil sám, že ho trápilo svědomí, protože puška zůstala na místě. Pytlák by ji
určitě na místě nenechal a konec.
Po letech, za války, umíral jeden z Hněvošovských pytláků a na smrtelný
posteli prozradil starý Paschelový jak to bylo. Její muž poznal jejich pytel u
hajnýho na brambořišti. Zrovna ten pytel se kterým kluk šel do Mezilesí za
tetkou. Svěřil se tenkrát kamarádům, chytli hajnýho, vytloukli z něho pravdu a
pověsili ho. Pušku s kterou spáchal vraždu nechtěl žádný a proto ji tam nechali.
No smutný to bylo, tak vám povím něco
veselejšího. V Petrovicích hospodařili dva
bratři, Hase, čili po česky Zajíc se jmenovali.
Tak třicet jim tenkrát bylo, svobodný taky byli
a hospodařili na chalupě po rodičích. No a aby
neměli jen suchý brambory pytlačili. Jenomže
u hranic není dobré střílet, za prve tam
obchází petrovický hajný a za druhý kupa
financů. No a tak chodili pro maso až do
Ameriky. Ne za moře, jen za Divokou Orlici
do žambereckejch lesů.
Tam tou dobou byl hajným nějakej
Králík. Čert tomu chtěl, že toho dne
odpoledne za ním přišel jeho nadřízený, co byl
zač nevím, ale jmenoval se Sova a doprovázel
ho nějakej mladej adjunkt. Chvíli poseděli, dost dlouhou chvíli a pak povídaj
jeho ženě, kde prej ho najdou. No kde, v lese, jenže les velkej, tak si prej pučte
jeho psa, a von vás snad k němu zavede. Ten vořech je vláčel taky hodnou
chvíli, ale páníčka vystopoval. Ležel jak bez života u dvou chlapů a zastřelený
srnky. Pytláci, sakra, pytláci ho zamordovali a von je. Nebo se spolu ožrali,
vždyť ještě dejchaj, určitě s nima táhnul za jeden provaz, protože mezi nima stál
batoh plnej flašek s kořalkou a jedna nebo dvě prázdný. Sova poslal adjunkta
pro četníky, zatknou ty ožralce tady, co oni dva by s nima zmohli. Ještě tak
kousek olova by mohli schytat.
Mladej nepřijel s četníkama, zaběhnul do Bartošovic k financům, a když se
po hodině dotrmáceli, uviděli mezi pytlákama a hajným ležet i Sovu. Čučeli na
to požehnání hodnou chvíli, pak ten jeden financ zvednul pohozenou flašku,
čuchnul, zalovil v ruksaku pro jinou, čuchnul taky, opatrně líznul, vyplivnul a
povídá.
„Spinkaj, jako batolátka spinkaj a hajat budou asi pěkně dlouho, no jestli se
vůbec probuděj. Tohle není kořalka, to je laudánum. To znamená opiové kapky.
Tenhle ruksak by stačil uspat půl Prahy jestli ne celou. Musíme je dostat co
nejrychlej do nemocnice.“
Sova se probudil po dvou dnech, hajnej Králík po třech, jeden Zajíc až po
týdnu a druhej už vůbec ne. Teprve za dva tři týdny to četníkům líčil.
„Střelili jsme srnu a vedle ní byl chvojím přikrytej baťoh. Jasný že jsme
tam jukli. Kořalka tam byla a tak jsme si lokli. No hořký to bylo, ale silný. Já si
možná lok třikrát a vod tý doby nic nepamatuju.“
I hajnej Králík přiznal pár pořádnejch doušků, když to bylo zadarmo a Sova
prej ucucnul na zkoušku jednou nebo dvakrát. Kdo to pašoval se nikdy financi
nedozvěděli, ale pytláci se od tý doby modlí.
„Svatej Huberte, spáso naše,
pošli zas do lesa pytel paše,
ať si loknou fořt i hajnej,
úlovek pak bude snadnej."
Jo chlast a broky to k sobě nejde, no přicmrdni mi do skleničky a
poslouchejte. V Langenau, dnes je to Długopole a jsou to lázně, měl hajnej
Feder hnědou kozu, schrastil ji někde dole v kraji už stelnou a koza pak měla pár
hnědejch kůzlat. Jenže přišla průtž mračen, koza uvázaná u kolíku na louce se
utopila a zůstal po ní jen jeden malej kozlík. Den nebo dva před tou průtrži
Feder našel polouškrcenou srnu v oku, přines ji domů, ošetřil a nechal ji v kozím
chlívku odpočnout. Ta srna měla určitě taky mladý a kozlíka nechala pít, přijala
ho jako svýho. To bylo na jaře.
Kozlíkovi srnčí mlíko svědčilo a na podzim už ho byl pořádnej kus a hlavně
hravej. Alespoň on to trkání do lidí za hru považoval, jenže lázeňský hosti byli
jiného mínění. Spílali hajnýmu a žádali odškodné za poničený šaty, a tak
hajnýmu nezbylo než kozla na pastvě uvazovat.
V lázních dělali pro hosty všelijaký zábavy a na ně jezdívali i ze zámku
mladý hrabata. Hugo samozřejmě s flintičkou. No a tak se jednoho rána vraceli
kočárem do Mezilesí a na protilehlý stráni uviděl Hugo jakýsi zvíře. Protože se
chtěl pochlubit jakej je střelec, ani z kočáru neslez a bác. Trefil se výborně,
ostudy z toho měl kupu a celou zimu na něj odvážnější kluci z Mezilesí mečeli.
Inu kluci mečeli pro srandu, ale hajnej z Lichkova, Daxer se jmenoval, ten
bučel, vlastně troubil. Troubil zrovna jako jelen na podzim a uměl to prej
přeukrutně dobře. Já nevím, já ho neslyšela, ale jiný to říkali a musela to bejt
pravda, protože za ním chodil Hugo aby ho to naučil. Pak to Hugo trénoval celý
léto a na podzim si vyšláp s Daxerem nahoru k Vysokýmu kameni. Parkrát si
zatroubili a z druhý strany, jako těchonínský, jim nějakej paroháč odpověděl.
Tak se prej lákali dobře dvě hodiny, zuřivý prej to bylo troubení, ale mrcha se na
volném prostranství neukázal. Setmělo se, na krok nevidět a Hugo to už
nevydržel a zařval.
„Zadus se, paroháči parohatá!“ No světe div se, jelen odpověděl.
„Proč bych to dělal?“
„To seš ty, Vobořil?“ Zavolal do tmy Daxer.
„No a kdo jinej by v mým revíru trobil?“
On to byl hajnej z Těchonína taky s nějakým panáčkem. Dopadlo to jako
vždycky. Jelen žádnej, zato opice pořádná.
Jindy šel troubit syn hajnýho Heinla ze Sklárny nahoru na Urvistu. Parkrát
zatroubil a ozval se mu sok od Medvědí, to je kopec nad Hovorovem. Tak Heinl
odpověděl a kus popošel. Lákali se pár hodin a
mladej se dovlek až nahoru na Ovčí vrch. Ono
to daleko od Sklárny není, pitomejch deset
kilometrů, ale samá strž a kopce. Na vrcholu
sedí Berghof, hajnej z Hovorova, hubu od ucha
k uchu a halasí.
„Moc ti to ještě nejde, mladej, učit se
musíš. No ale zato ses pěkně prošel a teď si
dáme pořádnej kus špeku, kořalku nemám, zato
vody je tady dost.“
Taky mám nějaký sucho v krku, ale na
vodu ne, co takhle čtvrtku červenýho? Tak na
zdraví.
Tohle troubení byla velká móda, i páni to zkoušeli. Starej hrabě se nechal
zavézt k Marientálu, to je dnes vesnice Niemojów a tam končí jeho panství.
S Hněvošovským hajným si tam vytrubovali, táhli lesem až k Divoký Orlici. Za
prve je Orlice hraniční řeka s Čechama, tenkrát ještě s Rakouskem, za druhý tam
taky končí Altmanovský panstí. Řeka tam protékala malou loučkou, vlastně to je
ještě potok, tam tu Orlici ještě přeskočíš, a v lese nad loučkou hrabě vábil.
Z druhý strany se taky ozvalo troubení a hned nato vyběhnul z rokytí jelen.
Mladej, parohy nic moc a masa ještě míň. Hrabě hned bůů, jelen zavětřil a šup
do potoka. Z druhý strany taky bůů. No a ten mladej vůl stál uprostřed potoka,
hlavu točil na obě strany a nevěděl na kterýho soupeře vlítnou dřív. Hrabě popad
flintu, bác a jelen leží v potoku. Celej šťastnej letí k úlovku a z druhý strany tam
běžej taky dva chlapi. Von rychnovskej hrabě Kolowrat s myslivcem to tam
troubil a střelil v tu samou chvíli jako Altman.
Hádali se tam ti šlechtici naprosto nešlechetně. Spílali si jak malý kluci a
dohodnout se nemohli komu to zvíře patří a kdo dal první ránu. Voba se totiž
trefili do sdce, ale každý z jiný strany. Dopadlo to tak, že jelen tam leží možná
dodnes a od tý doby spolu starý Altman a starý Kolowrat nemluví.
Zvěř vábili i pytláci, jednoho takovýho přilákal sám starý hrabě nad
Javorkem. To je taková zapadlá víska nad Mezihořím. No pískali na sebe jako
srnci dobrou půlhodinku a chalupník právě z Javorku mu vlez na Široký kupě
rovnou pod ruku. Hrabě jak když medu ukrajuje.
„Copak tady děláš.“
Že prej nic, že si jenom zkracuje cestu.
„A na co máš tu flintu pytlačku pod kabátem?“
Že na ochranu, co kdyby ho někdo přepad.
„Ukaž,“ prej, „co to máš za křáp. Podíváme se pánové z čeho dneska pytláci
pálej a čím nám zvěř vybíjejí.“
Chlap mu ji podal, hrabě na ni kouknul, přitisk mu ji k břichu a vypálil.
„Když nic, tak nic. Slyšeli jste to sami, pánové“ Povídal myslivcům který šli
s ním, otočil se a šel klidně lovit dál. Jo tenkrát život pytláka neměl žádnou
cenu.
Nejen život pytláka, ale ani život hajnýho pro vrchnost cenu neměl. Mladej
hrabě se vypravil tenkrát na Jodlov, tam chodilo jelenů ze sněžnickejch lesů
fůra, a Winkler, hajnej z jedlovský hájenky šel s ním. Skoro tma byla když se
jeden paroháč objevil pořádnej kus od nich. Hrabě zvednul pušku, pak ji dal
dolů a povídal, že je to daleko, vidět není, rána nejistá, tak že půjdou blíž.
Winkler byl horká hlava, proč to udělal ví bůh, ale povídá.
„Houby, hraběcí milosti, toho by piclo i malý děcko.“
Namířil a šůs, jelen v plameni, nebo v ohni? Japak vy to říkáte? No prostě to
zvíře padlo.
„Tak já jsem malej fagan?“ Bác a ustřelil mu hlavu.
Když to četníci vyšetřovali tak klidně prohlásil, že si tím byl vinej hajnej
sám.
„Odstřelil jsem ten kus na dálku, potmě a ten hajnej to nepřenes přes srdce,
že na takovou dálku a tak se odbouch sám.“
Taky smutný, že, tak skoč pro pivko a načnem jinej soudek.
Na Orlici, tady za Králíkama, na hájence seděl Janisch, tenhle byl tuším
Peter, vono Jánišů tam sloužilo pár generací. No a tenhle Petr měl jezevčíka,
vlastně to byla čuba. Na dvorku spala v krásný boudě, zateplený, krytý ještě
zástěnou proti větru a byla už to stará dáma. Jednou začátkem zimy se chovala
nějak divně. Kolikrát se ji nechtělo ven, i když jindy ráda doprovázela hajnýho
do lesa, jak se někdo přiblížil k boudě tak na něho vrčela, no prostě dělala psí
kusy.
Ona je to stará babča, usoudil hajnej, necháme ji bejt a na jaře uvidíme, buď
přes zimu uhyne a nebo se zmátoří. Nacpal ji do boudy náruč sena, to aby
neležela na podlážce a šel ke kamnům do světnice. Za pár dní kouká, bouda
skoro vysmejčená a čuba leží na podlážce. Tak ji podestlal zase jako koze a
když seno nes po čtvrtý za měsíc, nedalo mu to, vytahnul čubu ven a koukne do
boudy. Von se vám u zadní stěny krčil vypasenej polňák akorát tak na pekáč.
Tak ho taky chytil, na pekáč položil a hned odpoledne přines jezevčíka psa.
„Tady máš potvoro svý plemeno abys nemusela chrápat se zajcem.“ Povídal
ji a večer jim hajná donesla ze zajce kosti.
Zajíci jsou kolikrát i chytrý a mazaný zvířata. Povídal z Hovorova Berghof,
že tam okolo pobíhá starej janek a ten má jedno ucho ustřelený, jestli mu ho teda
liška neukousla. Pozoruje už ho ale třetím rokem o honech. Von si prej pěkně
pomalu hopká ke střelcům a jen myslivec flintu zamíří, tak najednou prudce
zahne do strany, je fuč a rána jde do země.
Ten rok přijel na hon i jakejsi inspektor
s paničkou. Von starej a ona mladá, pěkná
a kroutila se před každým chlapem. Hugo
ji přemluvil aby šla taky na hon, pušku ji
pučil, a že prej ji bude radit. Vona flintu
držela v ruce poprve a zrovna proti ní tej
jednouchej hopkal. Ona tu brokovnici
nesla jako koště, začala ji zvedat, podle
Hugovy rady a najednou bác. Zmáčkla
kohoutek jak flintu zvedala a jednouchej
Janek dělá kotrmelce. Hugo jásal, zase ji
ukazoval jak se správně míří a další ušák si
to mete k nim. Panička flintu zalícenou,
zmáčkla to taky jak měla, zajíc ji proběh
pod nohama a vona sebou bácla na zem.
Pánové, ta měla po tý ráně monokl stokrát
větší než by ji chlap udělal kdyby ji jednu
seknul. Ale on ji ten její starej dědek
nebouchnul ani když se dozvěděl, že
Hugo, … no vlastně je jedno co, že.
Jinej starej dědek přijel jednou těsně po první válce. Byl to prej jakejsi ruskej
kníže co utek před revolucej a měl sebou takovou mladou zrzatou ženskou. Prej
to byla ošetřovatelka a nějak se zmínil, že by ji chtěl nechat ušít z veverčích kůží
čepici a límec, od tý doby taky vím, že veverka se po rusky řekne bjólka. Ten
hraběcí kluk, Herman to byl, mu nakecal, že u nás jsou veverky rezatý i černý
jako u nich a potom vzácný černý, tak zvaný zemní. Říká se jim Holzkater, to
znamená dřevokocour, protože často sedaj na stromě, hlavně když je pes honí.
To prej by bylo něco k těm rezatem vlasům tý jeho ošetřovatelky. Tak že prej jo,
a kdy bude hon.
Byl hned jak Herman nechal přinýst asi deset černejch koček. Knížete
zatáhli kamsi do polí, strčili do ruky dvojku, a prej z támhle toho hájku je honci
budou vyhánět. No pár psů tam štěkalo o závod, voni jim dali k těm kočkám
čuchnout a pak micky vytahovali z pytlů. Kočky hnaly od bafajících potvor pryč
co jim nohy stačily a dědek po nich pálil jak mu stačili nabíjet. Mám dojem, že
jich složil šest a spokojeně si kůže odvážel. V Kladsku mu z toho beranici a
límec ušili, holce to slušelo a dědek musel bejt senilní když kočku nepoznal. Pak
prej poslal tomu hraběcímu zmetkovi z Paříže bednu koňaku jako poděkování.
Tak by jsme si taky skleničku koňáku mohli nalejt, co říkáš?
To je božský pití, ale nám tady stačil vždycky obyčejnej šnaps, to je takový
lidový pití, no a pytláci jsou taky lidi, ne? Proto jim nic lidskýho není cizí,
hlavně chlast, ale kterejpak pytlák má tolik peněz, nebo chlastu, aby si ho nosil
do lesa? Správný pytlačisko má jen bouchačku, pár patron, kudlu a pytel na
maso. Hlavně má hlad a proto pytlačí, že jo, ale bratři Ulfové z Domaškova
tohle všechno měli, navíc hospodu a palírnu. Tak si vždycky sebou flanděru
šnapsu do lesa vzali. Tak jednou šli do lesa pro maso a do lesa šel i hajnej
Leitner z Nový Vsi se synkem. Klukovi mohlo bejt tak čtrnáct a tatík ho právě
zaučoval do tajů myslivosti, proto ho vzal sebou. Nad Novou Vsí jsou v lese
takový skalky, bludný kameny, něco jako Selský vrchy nad Moravou, no a tam
ucejtili čmoud. Šli po čuchu až pod Širokou kupu a tam na pasece uviděli u
skoro vyhaslého ohně tyhle Ulfovic chrápat. Vypitá flaška se válela mezi nima,
ale flintu každej pěkně u ruky.
„Tomáši,“ povídá hajnej, kluk byl křtěnej Thomas. „Seber jim ty flinty, já
budu odtud koukat a jak se někerej pohne už bude po něm. Neboj, ale di ze zadu
abych tě netrefil já.“
Kluk šel, vopatrně, jednu sebral, tu Adolfovu, ale řemen druhý měl bratříček
Ulrych omotaný okolo ruky. Zatáhnul opatrně, ale Ulrich se probudil, bafnul za
lauf, kluk cuknul a bác. Všechno svý olovo měl Ulrich v břiše. Po tom
bouchnutí vyskočil i druhej, rozespalej Áda se probudil se až na věčnosti,
protože hajnej do něj dostal všechno sekaná olovo ze svý bouchačky.
No souzení bylo, ale jak mohlo dopadnout? Hajnej dělal svou práci, chránil
svýho synka, pytlačit se nesmí a proto si za to mohli sami Ulfové. Jenže kluk od
tý doby do lesa nevlez, všemu co střílení připomínalo se širokým obloukem
vyhnul a dnes je knězem někde ve světě, prej až v Americe u Indijánů. Zato jeho
mladší bratříček byl myslivcem až v Bavorsku. Ještě před válkou domů psal, že
trofejí ze střelenejch pytláků má prej má víc než ulovenejch jelenů a dokud jich
nebude rovná stovka na vejminek nepude. Ale co když se do něj nějakej pytlák
trefí a udělá si trofej z něho.
Vy si pánové myslíte, že jste vládci světa, že nad vás není nic dokonalejšího
a lepšího, ale to se mejlíte. Ona každá ženská je o hodně lepší nežli vy a já to
musím vědět, protože jsem těch chlapů přežila šest. Taky si myslíte, že
myslivcem může bejt jenom chlap a to se taky mejlíte. Za všechen ten útisk na
nás můžou mužský a církev. Dva tisíce let to do vás vtloukaj a vy si to po celou
tu dobu blábolíte po hospodách mezi sebou.
Novoveskej Leitner byl to samý, když v hospodě dvakrát do tejdne vyřvával,
že ženská je náboba hříchu to mu bylo dobře, to jo. Konečně proč si ten hrnek
bezbožnosti uvazoval na krk, ne? No a potom mu nasypal jakejsi pytlák hrst
sekanýho olova do gatí. Zepředu, pomyslete si, ze předu. Doma skučel dva
tejdny, nádoba hříchu mu broky po celou tu dobu ven tahala, omejvala ho,
obědy a večeře vařila a on se pak v nestřežený chvili klidně zastřelil. No alespoň
měla po starostech s ním, ale nový ji nastaly. Hned po pohřbu ji mladej hrabě
povídal.
„Ženská, budeš se muset vystěhovat, sem pude novej hajnej.“ Ona byla
odvážná a povídá.
„A proč, milosti? Vždyť já tu službu zastanu taky. Copak takovej hajnej
dělá? Chlastá, občas zajde do lesa, řekne co pokácet, co zasadit a to já znám
ještě líp než můj bejvalej muž, dej mu Pán Bůh království nebeský. Navíc do
hospody nechodím a tak mám víc času na les.“
„Co plácáš, ženská? Copak ty tomu rozumíš? Dyk ty nevíš co v lese dělat,
ani jak zvěř vypadá, dyk ty ji znáš akorát zabitou a staženou, a to ti musej ještě
říct z čeho ta flákota je. Kdyby šla vaše koza přes dvorek, tak přiběhneš ať si du
střelit šestnácteráka.“
Vona přinesla takovou knížku vo myslivosti, položí ji před něj a ať se ptá na
cokoli. Věděla všechno, von zase pochybovačně.
„No ale tohle můžeš mít vyčtený a pamatovat co na který straně je, ale
venku z toho budeš paf.“
„Tak to teda ne, pojďme na ten dvorek, jestli vy nepoznáte stopu na dvorku,
tak budu hajným já, platí?“ Že prej jo.
Venku poprašek sněhu sotva zem zakryl a vedle vyšlapaný cestičky
k seníku cestička z důlků tak na dva prsty vedle sebe. Dobře loket daleko za
sebou ty stopy byly. Kouká hrabátko, očumuje, měří, přemýšlí a nakonec si
zavolal ostatní hajný který s ním přišli ke konzultaci. Všichni jsou bezradný.
„Ženská, takový zvíře nezná nikdo, alespoň jeho stopy ne. No budiž, bude
z tebe hajnej, vlastně hajná, ale teď pravdu.“
„No vidíte, milosti, to jsou stopy kapouna. Kapouna mýho muže, než se
vodbouch v seníku tak se tam musel dobelhat. Popad násadu vod hrabiček, o ní
se opíral a tohle jsou otisky po ní.“ Dobře patnáct let byla v Nový Vsi hajným
ženská.
Nejenom hajnýho dělala ženská, ale bab pytlaček tu taky pár bylo. Například
Berta Kürsten. Ona to neměla zapotřebí, v Lichkově měli hospodu a hostí dost,
protože se tou dobou stavěla železnice. Jenže ji dycky něco jednou za dva tři
týdny popadlo, pak bafla flintu a šup do lesa. Ta její flinta byla předělaná
ptáčnice, pašovalo se to z Německa, lauf dlouhej tak půl metru, místo pažby jen
takovej držák a protože na ptáky nebyl potřeba velkej náboj, každej z něho
vylomil kulku, tu strčil do laufu a přisypal prach. Pak dal ten zbytek patrony no
a moh si střelit. Berta střílela ponejvíc zajíce, na srnku si troufla jen když měla
ránu sec sakra jistou a nebo když nasypala víc prachu. Tohle se ji stalo osudný.
Naládovala pořádnou dávku, kde jedna srnka vylejzá věděla, a tak po ní střelila.
Bůh ví, jestli prachu dala hodně, nebo už flinta byla opotřebovaná, prostě závěr
ji vletěl do obličeje. Pod pravý oko ji vletěl, rozflákal ji to tam pořádně, horko
těžko doklopejtala k panskýmu statku a tam duši vypustila. Četníci mysleli, že ji
někdo zavraždil, ale pes je doved po krvavý stopě až do lesa a tam našli zbytky
tý flintičky.
Nemyslete si, hoši, že pytláci
jen courali po lese a bouchali
po zvěři a hajnejch. Oni měli
i jiný spády. Už je to alespoň
padesát let, tenkrát dělal
hajnýho v Javorku nějakej
Wilhelm Ungr. V Javorku se
hajný střídali taky jak roční
doby, to až po něm přišel
Elstner a jeho synové tam
sloužili leta.. Ungrovi tenkrát
mohlo bejt taky tak padesát,
ženu pohřbil před lety, děti
rozběhlý po světě a vařila mu
nějaká Ulrika. Jak se
jmenovala dál nevím, každej
ji říkal Šnapsmutr, to jako že
ráda pila kořalku. No a Ungr
si ji taky neodepřel, on chodil
do hospody až do Nový Vsi
vždycky ve čtvrtek. Proč to
nevím, ale říkal, že v pátek je
půst, v soboru se nejvíc krade
a neděle patří Pánubohu.
Taky dycky celý dopoledne
se promodlil v tý novoveský
katedrále. Odpoledne když bylo léto připravoval dříví na zimu, nebo pracoval na
poli či zahradě. Zato v zimě ty odpoledne pročet v bibli nebo jinejch svatejch
knížkách, on byl totiž strašně zbožnej.
Tak teda před tím půlstoletím ve čtvrtek po velikonocích se chlapi z Javorku
nějak víc napili, koukali na hajnýho jak do sebe lije kořalku a zapíjí pivem a
přemejšleli co hajnýmu zlýho udělat. Oni s ním nekamárádili, neměl ho rád
nikdo, protože honil děcka i baby z lesa a ranama nešetřil. Na pytláky taky rači
střílel než s nima mluvil. No a Umlaufa napadla čertovská věc, on totiž Umlauf
nejen že byl pytlákem, on dělal po vsi i Mikuláše a děckám naděloval dárky. On
byl chlapisko vysoký, rozložitý, a tak si sebral ještě jednoho stejnýho jako sám,
navlekli na sebe čertovský kostýmy, do andělskýho nacpali novoveskýho učitele
a čekali na hajnýho u lesní cesty.
Nacamranej Unger se potácel k hájence a dva čerti mu zastoupili cestu.
Takový to brbly brbly ze začátku a pak.
„Viléme, Viléme, sám pekelný kníže se na tvý činy dál dívat už nemůže, tak
si vlez sem do pytle a šupito presto letíme do pekla.“
Vildovi to nějak do palice nevešlo, tu měl plnou pivního oparu, pustil se do
nich jak do pytláků, spílal jim, kdyby měl flintu tak do nich určitě střelil a tak ho
Umlauf píchnul vidlema. Hajnej trochu zkrotnul, ale museli ho píchnout víckrát
něž z něj kapánek chlastu vyprchal. Prej hodinu mu tam vyčítali každou
rozšlapanou babskou nůši, každou facku dítěti danou. Pak zkrotnul jako ovečka,
na kolenou je prosil a vším možným se zaklínal aby ho nechali bejt.
Pustili ho, sto kroků ušel, pasíčka tam byla a měsícem ozářená. Tam anděl,
rozsvícenou svíci v ruce, křídlama pomalu mával a taky mu vyčítal jeho zlý
skutky. Taky alespoň půl hodiny a dobrou půlhodinu se ještě hajnej modlil sám.
Posílen Boží milostí doklopejtal k nejbližšímu průseku, taky sem měsíček
vrhal svý bledý třpyt, no a čerti v cestě.
„Prej ti pánbu odpustil, ale jen jestli se budeš slušně….“
Jo, slušně je jakýmsi klackem přetáhnul, tak věřil Boží pomoci, že i čerty
napadnul. Napitej hajnej i napitý čerti se do sebe pustili naplno. Skončili pod
cestou v potůčku, ten schladil hlavně čertovský hlavy a hajnýmu pomoh i anděl.
„Sakra pitomci! Táhněte k čertu, copak se chcete dostat do kriminálu kvůli
blbosti. Nemyslíte že už toho bylo dost?“ Tak je učitelskej huboval. Podle
hajnýho ty andělský slova zněly.
„Svatá pomoci, pomož zahnat pekelné mocnosti k ostatním hloupejm
čertům, protože jich má Otec nebeský už plný zuby.“
Jestli si myslíte, že hajný Unger přestal mlátit děcka, babám rozšlapávat
nůše nebo chlastat tak to se hrozně mejlíte. Byl pomalu ještě horší, jen místo do
novoveský hospody chodil do Javorku. Odtud to měl domů o trošku dál a hlavně
mu to trvalo dýl. On v každý zatáčce se dlouho modlil a vydržela mu ta zbožnost
do svatýho Mikuláše. První čtvrtek po tomhle nadílení se vracel domů,
samozřejmě klečel v každým rejdu a nejdýl pod starým kostelem svatý Kateřiny.
Jeho zbytky jsou sotva tři sta metrů od hájenky a tam taky ráno umrzlýho
hajnýho našli.
Šnapsmutr dnes leží na Javoreckým hřbitově vedle něho, strčili je tam
najednou a o jak dlouho přežila Vildu ví jen Pán Bůh. Kolik do sebe kořalky
nalila po tom, co ji zmrzlýho hajnýho donesli domů, ví taky jen Otec nebeský,
ale muselo ji bejt dost na to, aby ji ráno našli v kuchyni taky studenou.
Dva roky před koncem století se začal objevovat v lesích okolo Sněžníku
bílý jelen. Někdo říkal, že je to zámora s parohama křivejma jak trnkový křoví,
jinej zase viděl monstrum jak stodola velkýho, no a někteří se dušovali, že z
parohů má kříž zrovna takovej co nosí na hlavě jelen od svatýho Huberta. Copak
lidi, ty toho nalžou fůru, normální člověk se nad tím moh jen zasmát, horší ale
bylo, že ten kdo ho uviděl brzy umřel. Tohle byla krutá pravda, i když
přikreslená, ale opravdu pár jich umřelo. No a tak se z toho bílýho jelena stal
obávaný přízrak.
Strašil lidi do podzima, jak napadnul sníh tak zmizel. Bodejť by nezmizel
když ho na sněhu vidět nebylo. To až na jaře se zase objevil a žádnej hajnej ani
pytlák by po něm nestřelil ani za pytel zlata.
Druhý strašidlo se usadilo na mezileským zámku. Kterejsi mladej hrabě
sebou přitáhnul Habsburskýho levobočka. To byla postavička za všechny
prachy. Vysokej jako normální mužskej, ale hubenej jako tyčka, tak hubenýho
chlapa jsem nikdy neviděla. Ksicht taky dlouhej a hubenej, připomínal skoro
vyždímanej hadr na podlahu, na levým oku monokl, ne modrej, skleněnej.
Druhým okem čučel do blba a hlavně lidem nad hlavu, táhnul se jako smrad,
krok rychlejší neudělal, pil jen rakouský vína a když promluvil, tak jenom „Si.“
Von prej byl vychovanej někde ve Španělsku a to je jako u nás ano. No prostě
kdo se na tohle boží požehnání podíval poprve tak hned poznal, že je pořádně
degenerovanej.
No a tenhle dáreček chodil jen v mysliveckým a hlavně na lov do lesa. Celý
dni procoural kdesi v temnotách lesa, a když zvěř neutekla než těma
zpomalenejma pohybama flintu zved a zalícil, tak se někdy i trefil. Prej se to
stalo třikrát za celý dva měsíce co tu byl.
Tak teda pár měsícu před koncem století pod Sněžníkem obcházela strašidla
dvě. Každej se bál do lesa nos strčit aby jednoho z nich nepotkal, hrůzyplnejch
báchorek kolovalo mezi lidma čím dál víc, ale samozřejmě nejvíc o tom bílým
jelenu. Že to je sám Štämmichmann, to jako duch Sněžníku, von je tady něco
jako Krakonoš v Krkonoších. Svíčkový báby zase rozšiřovaly proroctví o konci
světa a jelen že je spasitel. Nově vzniklý pokrokový turisti a milovníci přírody
hlásali, že se jedná o albína a pořádali výlety aby ho viděli. Hajný naopak byli
rádi, že ho neviděj a hlásali, že ho vidět nechtěj, naopak slaboduchý pasák
Bruno z velkostatku rozhlašoval, že ho viděl a snažil se založit novou církev.
Tvrdil tak dlouho, že byl jelenem k tomu vyzván, až ho farář nechal odvézt do
blázince. V obou panstvích, králickým i mezileským to vřelo, i pár fackovaček
proběhlo, jedinej kdo tohle nevěděl byl ten degenerovanej levoboček
s habsburskou modrou krvěj.
Ten si klidně špacíroval po zámku, odpovídal na všechno Si, lil do sebe
ryzlink po kyblech a plížil se v lesích. S komorníkem do lesa chodil, s pravým
rakouským panem Francem. To byla taky figurka. Taky v mysliveckým, taky
lidi přehlížel s nosem nahoře, taky mu v bedně muselo harašit, protože normální
člověk by to u toho podivína nevydržel. Konečně tenhle pan Frac taky mnoho
řečí nenadělal. Von jen štěkal, „pán bude snídat,“ “vyčisti pánovi boty,“ „ sežeň
myslivce,“ „pán se odebere na lože.“ Tohle říkal když pána ze země zvedal a
vlekl do postele.
Zrovna byly Dušičky, každej pořádnej člověk zapaloval svíčičky na hrobech
předků, když zplihlý a bahnem obalený pan Franc doklopýtal na zámek.
„Pán se odebral k Pánu. Zapřáhněte kočár a jedem pro něj.“
Každej z toho byl paf protože kloudnýho slova z něj nevypadlo, no ale přece
jen po čase a za Hugova velení kočár vyjel do tmy. Pár služebníků s lucernama
je doprovázelo, jako svatojánský broučci poletovali okolo kočáru k Dolníku, pak
se vlekli až do Jodlova a nakonec do rána hledali pod Klepáčem. Habsburka
našli až před polednem kousek od pramenů Nysy. Ztuhlej tam ležel vedle bílýho
jelena. Přece jen ten albín byl pomalejší než člen rakouskýho panovnickýho
rodu, přece jen ho odbouchnul. Jenže při svý pomalosti Habsburk byl dost
rychlej na to, aby došel ke kořisti před tím než zhasla. Určitě postřelenej jelen
stačil hlavou hodit a jednu tu špici z prapodivně rostlejch parohů mu do břicha
píchnul.
Tak se potvrdilo, že je zvěstovatelem smrti. Levoboček v Pánu, komorník
pan Franc ho tam doprovodil, prej zápal plic, ale lidi říkali že ze žalu nad
skonem svého pána. No a starej hrabě po čase dostal jakýsi vyznamenání a
truhličku peněz s děkovným dopisem. Pochopitelně sprostej lid si to vyložil po
svým.
„Von mu císař děkoval, že ho zbavil jednoho z jeho debilních bratrů či
bratranců. Co by mu neposlal hrst peněz když živej kretén ho stál tisíckrát víc.“
Nejdrsnější kout tady okolo je Mezihoří, dřív se to jmenovalo Wölfelsgrund,
to znamená vlčí pozemek, plácek, a pojmenovali to dobře, protože je tam
všechno zvlčilý. Řeka s vodopádem v uzounký soutěsce, na pár chalup v úzkém
údolí zasvítí slunce tak dvakrát do roka sotva hodinu, na některý snad ani to ne a
lidi? Ty na sebe bejvali taky jako vlci. To až pozděj z toho udělali vyhlášený
horský turistický středisko, ale před asi šedesáti lety tam žili jen dřevorubci a
každej musel pytlačit aby se uživil. Taky každej hajnej tam přežil sotva rok.
Tak když pomalu končilo minulý století skončil život i mladýho Biglera.
Našli ho zastřelenýho v lese a pytlačku měl vedle sebe. Každej usoudil, že
pytláky střílej hajný, a tak konce měsíce nedožil ani hajnej, jak se jmenoval už
nevím, jak jsem říkala, střídali se tam rychle.
Hajnej nastoupil jinej a za měsíc našli mladýho Hanse Kampa děravýho jak
řešeto na půl cestě ke Sněžníku a novej hajnej šel na hřbitov za pár dní po něm.
Starej Bigler uviděl ještě žlutý lesy v tom bohem zatraceným kraji, on je to
okolo samej listnáč, a mladá žena dalšího hajnýho se stala vdovou o tři tejdny
pozdějc. Tyhle dva taky sešli olovem.
Další mordy zastavila zima a na jaře kopali hrob dalšímu z rodu Kampů.
Taky ho hajnej doprovodil. Jenže za tohodle posledního poslali starýho Pfefra,
to nebyl žádnej nezkušenej zajíc, ten měl s pytlákama řádný zkušenosti, a tak si
tu smutnou a krutou historii posledního roku vyposlechl v hospodě, pročechral
plnovous a zašel za četníkama.
Jestli četníci sebrali první Biglerovic nebo Kampovy kluky nevím, ale od
obou odvezli spoustu flintiček a všecky mužský. Do tejdne vyšla pravda najevo.
Za všechno mohla Anerl, dcera chalupníka Temlla dole z Javornice. Koketovala
s oběma, jak s Biglerem tak i s Kampem, tak Hans odstřelil soka aby mu holka
zůstala, no a hajnej měl smůlu, svez se do hrobu s ním. Toho odpráskul starej
Bigler, alespoň to synáčci tvrdili. Krevní msta pokračovala a nevinný hajný
vozili na hřbitov s nima.
Tenhleten Pfefr byl záhadnej chlap.
Vysokej alespoň dva metry, silnej jako kůň
a plnovous pomalu do pasu. Přitáhnul si ho
hrabě ze svýho panství v Oslavanech, tam
mu prej brzy po svatbě pytláci zastřelili
ženu. Vyšla chuděra za tmy pro dříví na
dvůr, v kabátě svýho muže, pic a byl
vdovcem. Spletli si ji s ním. No a Pfefr
přijel s jednou bednou, flintou a peřinama.
S tímhle sromným majetkem putoval na
pytláky nejvíc ohrožený místa, nebo na
výpomoc míň schopnem hajnem, von byl
totiž děsně chytrej. On skoro nepil, do
hospody šel jen když to bylo nezbytný, to si
nechal nalejt do pulitru deci vína, dolil
vodou a to dokázal cucat celej večír. Zato
při poslední leči do sebe lil co viděl,
vždycky potom přenocoval někde pod
stolem, ale největší pitku si dopřál prvního
dubna. Ne proto, že bylo Apríla, ale první
duben pil na žal za svou zavražděnou ženu. Možná kdyby tenkrát vylezla ven
s rozsvícenou lucernou, s jakou malujou svatýho Makária kterej ten den má
svátek, pytláci by ji poznali a on nemusel pít. No buď jak buď ten den pil, pivo,
víno, šnaps, prostě všechno co teče, samozřejmě místo vody, no a pak se
natáhnul zase pod stůl.
Na Apríla roku 1899 to bylo stejný, tenkrát chlastal v hospodě co je přímo
na hranicích nad Kamenčíkem. Nebylo to ani tejden po tom co předal četníkům
pár pytláků z Českých Petrovic, z dnešních Petroviček i z Kamenčíku, s nima se
svezlo i pár pašeráků, a tak se není co divit, že na něj mělo zlost lidí dost.
Největší nějakej Hanes Heiling, toho čekal trest nejen za pytlačení, ale i za
pašování, bydlel v Petrovičkách a do hospody přišel zrovna v tu chvíli když
Pfefrovi hlava padla na stůl. Hanes nelenil, smluvil se s kamarádama, Pfefra
vyvedli ven, položili na záda, fousy mu podložili novinama a v plechovce
ohřejvali smůlu. Pravou a poctivou smůlu ze smrků pro kterou Hanes nelenil
zaběhnout domů. Napatlali mu plnovous rozehřátou pryskyřicí tak na dva palce
pod bradu, zatáhli ho na seník a nechali prospat. Ráno měl Pfefr příšernou
kocovinu, šaty olepený senem a místo fousu smolný prkno. To mu prej
hospodskej Šulc okolo poledne ustřihnul, uvařil mu úkrop na spravení chuti a od
tý doby hajnýho Pfefra nikdo neviděl. Jen panstvo se mezi sebou domlouvalo, že
od tý doby, co na jejich polesí v Čechách nastoupil ten starej holobradej nadlesní
po pytlácích není ani slechu. No nalej chlapče, do prvního dubna daleko, tak ať
tu nezaschnem.
Tohleto zasmolování svých zlobivých bližních nebylo nic neobvyklýho,
Natírali se pytláci i hajný, sedláci i podruhové, páni i kmáni. Smoly bejvalo
v chalupách dost, starý dědci chodívali do lesa nařezávat stromy, pod řez strčili
nějakou nádobku, kolikrát jen kornoutek z kůry a stačilo pár dní počkat a to co
vyteklo přinýst domů. Vykupovaly ji hlavně pivovary nebo bednáři, a neplatily
za ni moc, smůly mezi lidma bylo dost.
Tenhleten Pfefr měl vlastně velký štěstí. To bořikovickej hajnej, tenkrát tam
byl Radler, ten dopadnul daleko hůř. Von taky byl daleko horlivějši při hájení
panskejch lesů než jiný. To mohlo bejt tak ve dvaadvacátým roce když uviděl
nahoře pod Vysokým kamenem trhat borůvky pár děcek. Opatrně se k nim
připlížil, vylítnul na ně ze křoví a chytil Mikyskovu holku. Tej mohlo bejt
tenkrát tak čtrnáct a vrátila se domů skoro nahá a samá modřina.
Mikyska dělal na dráze, pytlačit nechodil a dobře věděl, že od úřadů toho
moc čekat nemůže, ale kdyby hajnýmu na život šáhnul, že bude viset. Tak se
smluvil s pár kamarádama a když měl službu, tak kamarádi chytli Radlera. Za
prve mu rozbili preventivně hubu aby moc nekřičel, pak ho zatáhli hloub do
lesa, stáhli kalhoty, natřeli teplou smůlou a kalhoty mu zase navlíkli. Pak ho
hodili do potůčka aby smola ztvrdla a šli spokojeně domů. Hajnej taky, jenže mu
to trvalo do rána. Von byl jako egyptská mumie, poplplanej smůlou, obalenej
kalhotama a tuhej že krok neudělal. Jeho žena ho pak rozpouštěla petrolejem
tejden a spotřebovala za tu dobu petrolínu víc než za rok svícení.
Do třetice o tý smůle, jenže moc podrobností nevím. Za prve kdo ví, jestli
jsem je znala tenkrát, za druhý se to stalo někde u Jablonýho a za třetí se to stalo
strašně dávno. To se stavěla akorát železnice z Kyšperka do Hanušovic, to
znamená před sedmdesáti lety a na stavbě pracovala kupa dělníků, některý prej
až z Itálie. Právě do takovýho Taliána se zamilovala holka z Těchonína. Jak už
to bývá, velká láska, velký sliby a jen holka zjistila, že je samodruhá, po
Taliánovi se slehla zem. Tak děvenka honem k řece a hup do tůně. Možná ji
nebylo ani dvacet a už chtěla ze světa pryč, ale zrovna poblíž byl těchonínskej
hajnej. Taky hup do vody, vytáhnul ji na břeh a zaved domů. Parkrát se na ni
přišel podívat a protože se mu líbila, tak si ji vzal za ženu. Ono se říká, že mladá
žena z dědka blázna dělá a tady to platilo na sto procent. On už byl tenkrát
postarší, prej přes čtyřicet, no a jakej moh bejt za deset let? Dědek, plesnivej
dědek prolezlej reumatizmem. Ona prej tenkrát přímo kvetla, no bodejť,
třicetiletá ženská a jenom s jedním faganem, von hajnej se nezmoh na žádnýho,
toho jedinýho si uhnala s tím prvním amantem.
Tak v tý době měl hajnej rači teplý papuče než manželský lože a vona si
sehnala miláčka k potěšení v Těchoníně. Kluk dělal sudy když byl hajnej doma,
ale jen táhnul do lesa už oplacával hajnou. Jak dlouho to trvalo věděli jen oni a
Bůh, ale jednou se to domák i hajnej.
I když to pozdějc vyšetřovali četníci, pravdy se nedobrali, ovšem podle
lidskejch řečí jednou za dědkem zaklaply dveře, před mladým se otevřely, ale
než do nich vlez už ho drželo pár maskovanejch chlapů a zatáhlo ho do lesa.
Tam jako obvykle, gatě dolů, rozehřátá smůla na tělo, no a hlavně na takový ty
hodně skrytý místa. Obyčejně pak trestanece vyváleli v jehličí, ale tihle ne. Měli
sebou kybl vyschlýho a na prach rozdrcenýho jílu, tím mu smůlu zasypávali.
Pěkně vrstva smůly, vrstva jílu a dělali to tak dlouho, až měl z toho pěkně tlustý
trenky.
Domů se nedovlek, našli ho ležet někde u cesty a ještě k tomu v bezvědomí.
Zkoušeli rozpustit pryskyřici v petroleji jako obvykle, ale spojená s tím jílem
byla prej jak beton. Řezat nožem se báli, co kdyby řízli někde vedle, a tak než
zavolali na pomoc doktora trvalo do rána. Doktor taky nepřijel hned, stejně si
nevěděl rady a tak než mu udělali dirku aby ze sebe vypustil přebytečnou vodu,
už bylo pro mladýho milovníka pozdě. Dostal nějakej zánět, den prořval bolestí
a noc protrpěl zachvácenej otravou krve. Vysvobodila ho až Krůliška kosou.
Jak jsem povídala, četníci nic nevyšetřili. Hajnej byl v lese, hajná nikoho
nepoznala a mladej byl po smrti. Lidi to stejně sváděli na hajnýho, a štěstí pro
něj byl fakt, že asi za dva roky potom umřel přirozenou smrtí, i když zase lidi
tvrdili, že ho pánbůh potrestal.
Na Dolní Orlici bydlel jinej milovník, Batz se jnenoval a miloval pytlačení.
On bez toho nemoh bejt, čtyřicítku dávno za sebou, svobodnej, jeho ženský
nějak nezajímaly, on miloval jen svou flintu. Neměl toho zapotřeba, žil ve
výměnku u svýho bratra a dělal v zrovna postavený plynárně, tu otevřeli tak
někdy deset let úpřed tou první válkou. Chodil do práce rovnou přes Dolní les,
v létě i zimě. Že se z práce nevrátil si nikdo nevšim pár dní, kdo taky když žil
sám. S bratrem a jeho ženou se viděl akorát když jim nějaký maso z pytlačení
přines. Začali ho shánět až tak tři tejdny po novým roce, to až když se někdo
zeptal proč tejden nebyl v práci. Po tejdnu chumelení najděte stopu, ani
četnickej čmuchací pes na nic nepřišel, a tak možná do půl dubna byl ztracenej.
Tenkrát ho našla nějaká bába skoro u Boříkovic když sbírala klestí v Dolním
lese. Ležel v mlází, lyže na nohou a okousanej byl od lišek k nepoznání.
Zavolali četníky a ty hned že byl zabitej. Lebku na kolika místech proraženou a
vedle něj ležel kus železný trubky. Vyšetřovali dlouho, podezírali kdekoho, ale
na nic kloudnýho nepřišli.
Po prvním roce války přišlo orlickýmu hajnýmu Janischovi oznámení, že
jedinej syn padnul. To víte, že pro Janische to byla rána, jedinej syn, hájenku
měl převzít po tátovi, máma nemocná, no a on sám pomalu myslel na vejminek
a teď tohle. Do tejdne jeho ženu strčili na krchov, prasklo ji srdce ze žalu a
hajnej pak seděl doma zavřenej a jen čučel do prázdna nebo ležel v posteli.
K čemu je hajnej kterej nechodí po lese? K ničemu, že? Tak se za ním
vypravil šéf lesní správy Zapp, to jako můj poslední muž, byli jsme spolu tím
časem sotva pár dní. No a hajnej ho prosil.
„Pane Zapp, udělejte pro mne křesťanskej skutek, přivezte sem faráře s
posledním pomazáním, ale nejdřív mi podejte z kredence flašku se šnapsem.“
Ludvík, jako můj muž, přivezl faráře, zašli dovnitř a hajnej povídá.
„Zůstaňte tady taky, pane nadlesní. Tíží mne hroznej zločin a důstojný pán
by o tom nemohl mluvit kdyby to bylo zpovědní tajemství. Vy to pak můžete
oznámit četníkům i rodině. Zabil jsem před lety Batze. Kolikrát jsme vysadili
bažanty a koroptve víte sám a kolik jich zůstalo taky. Ani jeden, všechno vybil
ten Batz. Mnohokrát jste mne káral za jejich špatnou ochranu, co já se s tím
natrápil a všechno marný. Všechno sežrala Batzova rodina. No kupa jich
uhynula, vždyť tady není pro bažanty vhodnej kraj, ale já se užíral kvůli Batzovu
pytlačení. Tenkrát jsem si na něj počkal až pojede do plynárny. Tu trubku na
plyn jsem měl přichystanou dlouho, a když tenkrát tak pěkně chumelilo, zajel
jsem k tý cestě kterou každej den jezdil do práce, vylít na něj a hlavu mu
rozmlátil. Pak jsem mu sundal lyže, na nich ho odtáhnul do toho cípu lesa
k Boříkovicům, nacpal do smrčiny a lyže mu zase připnul. Trubku jsem hodil
k němu. Ani za mnou četníci nepřišli, i když se vědělo jakej to bejval pytlák.
Hajnýho nepodezřívali, hajnej po pytlácích střílí a nemlátí železem do hlavy.
Zajděte do komory, je tam zelená flaška se slivovicej, loknul bych si před
tím než dostanu poslední pomazání a vy prosím počkejte venku.“
Bylo jak si poručil, loka si dal, pomazání dostal a jen se farář otočil, bác, a
flintou kterou skovával v posteli si ustřelil hlavu. Povídal muž, že s farářem
zvraceli venku pěkně dlouho, slivovici dopili za chvíli a pro četníky zajeli
k večeru. No hoši, na slivku teď chuť zrovna nemám, ale něco ostrýho by bodlo.
Jo bodání, v Heřmanicích bejvala taky taková dědičná hájenka, Wilhelm
Karpf na ni seděl. Strejček postarší, pomenší a kliďas jako nikdo jinej. Do
hospody zašel tak jednou za měsíc, vypil dvě piva a dvě rafny, koupil klukovi
dva preclíky a šel domů. V hospodě to neměl lehký, tam dvakrát do měsíce
popíjel i Erik Bartl a hajnej měl tu smůlu, že se s ním tam pokaždý potkal. Bartl
dělal v králický cihelně, samozřejmě přes den, v noci vybíjel zvěř v Karpfově
revíru. Hajnej mu domlouval po tátovsku, ale Bartl se mu vysmíval do očí. Moh
si to dovolit, o hlavu byl vyšší, ramena dvakrát tak široký nežli hajnej a hlavně
nerozvážný mládí mu kalilo rozum. No nejenom mládí, taky pivo, von ho
vycucal za večer putýnku.
Povídal mi to druhej muž, Schmid, bydleli jsme tenkrát na zámku, že našli
jakýhosi mladíka ubodanýho přímo na hranicích. Určitě to byl pašerák a pohádal
se s jinejma pašířema. Nože to jsou jejich zbraně, financové střílej kule a hajný
broky. Nožema se taky píchaj kluci o holky. Taky takový menší vyšetřování,
taky se na nic nepřišlo, jenom že je to nějakej Bartl a škoda ho není, protože to
byl nenapravitelnej pytlák. No a tak život šel dál.
Uběhlo nerušeně pár let a u Bártlů chystali svatbu. Holka jim dorostla a
měla si brát synka z největšího statku ve vesnici. Adolf French se kluk jmenoval
a loučil se zrovna se svobodou v hospodě když hajnej Karpf došel na svý dvě
obvyklý piva. Už je měl skoro vypitý když si ho Adolf všimnul.
„Hajnej, připijte nevěstě, vždyť je to nejkrásnější holka ze vsi.“
„No děkuju ti synku za poctu, jako by se stalo, ale já mám už svý vypitý.“
„Tak to prr, kdo se zejtra žení? Já! Tak číše hore.“
„Chlapče, nenuť starýho člověka pít víc než snese…“
„Chyťte ho, kamarádi.“ Chytli, podrželi a mladej do něj nalil skoro půl
flašky kořalky.
„No vidíte hajnej, ani to moc nebolelo. Proč zrovna mě se stavite na odpor?
Dřív Erik poručil a zalez jste jako spráskanej pes.“
„Dřív bylo dřív, pak stačilo jedno píchnutí, Erik drží hubu a žerou ho červi.
Chceš taky kudlou do břicha jako von? Houby mu byly ty jeho široký ramena
platný.“
Hospoda ztichla, hajnej vypadnul a našli ho až ráno na půl cesty z hospody
k hájence zastřelenýho.Sám si vpálil broky do hlavy. Kdyby to neudělal nikdo
by si na tu rozmluvu v hospodě nevzpoměl, ale takovejhle konec byl jako
podepsaný přiznání.
Tímhle Vilémem skončil rod Karpfů v Heřmanicích. Jeho kluk byl ještě
mladej aby tam nastoupil, ale spíš hajná šla někam pryč aby klukovi
neprřipomínali tu vraždu, vždyť pozůstalej tam bylo dost. Přišel tam Hurt a
přivez si místo ženy sestru. Pánové ta měla zadek že dveřma neprošla a přitom
nebyla větší než jeden a půl metru. Oba to byli takoví morousi, hajnej pomalu
nepromluvila vona už vůbec ne. No ale peněz museli mít dost, protože on první
věc kterou na hájence udělal, bylo zorání louky na pole a zasázení brambor.
Druhým činem byla stodola a to prosím stodola s komínem. Postavit si ji nechal
a zaplatil tesařům královsky. Za třetí si nechal přivézt plnej vůz sudů a teprve
potom se staral o zařízení bydlení.
Do vánoc Hurt jezdil s vozem každý třetí týden do Lipky na dráhu.
Vždycky mu naložili bednu velkou a těžkou, že s ní dva chlapi měli co dělat.
Lidem to samozřejmě vrtalo v hlavě, je jasný že ho pozorovali a drbali o něm.
Nejvíc po něm koukali pytláci a koumali jakej bude, i tu stodolu mu tajně
prošmejdili, ale přišli jen na to, že bedny mu posílá taky nějakej Hurt, jestli
dobře pamatuju tak z Nymburka, určitě tedy bratr Ovšem na odpověď si museli
počkat dlouho.
Za pár měsícu už hoši pytlácký věděli, že tenhle hajnej pro ně hrozba
nebude. Do lesa chodíval ve dne tak po desáté a nebo jedenácté, flintu sebou
nenosil, jen koženou tašku přes rameno. V noci to jo, to často odcházel, kolikrát
i odjížděl a to ozbrojenej, no měl asi strach, že.
Přišel podzim a ta jeho sestra dřela na brambořišti od rána do večera. Dost
často ji hajnej pomáhal, vždyť sklidit ten lán nebyla žádná sranda. Brambor prý
měli za tři vozy, všechno tahali do stodoly a vrata zamykali obrovským
zámkem. To už se do ní nikdo podívat nemohl protože na dvoře pobíhal
obrovskej pes.
Co byl ale pes platnej, když hajnýho zradil smrad, typickej lihovarnickej
puch. Hned to bylo jasný, hajnej pálí kořalku z brambor a pálí ji pro sebe. Proto
dokud neměl z čeho pálit si ji nechal v bednách dovážet. No a tak od té doby si
pytláci dělali v lese co chtěli.
Takovejch pět let jim to vycházelo, ale potom si pro hajnýho přišli četníci a
tak se konečně lidi dozvěděli co to bylo za ptáčka. Sčuchlej byl s hajnýma
z Horní Moravy a Jedlova, vytěžený dříví prodávali sami, v lesích pod
Sněžníkem bouchali co jim pod ruku přišlo a maso prodávali hlavně v Prusku.
No tak nalejte, hlavně ne líh z brambor, takhle jeřabinka kdyby byla.
To s tím pálením jsem si na ni vzpoměla. Nahoře na Zlatým Potoce, když
dete z Orlice tak to byl buď první nebo druhej statek, tam žil Pointer. Samoty to
jsou, statek a okolo pole, do vesnice daleko a do hospody taky. Tak Pointer jak
si musel vypěstovat živobytí tak taky pálil pití. Taky ze všeho z čeho šlo a
hlavně z jeřabin. Těch rostlo na Zlaťáku a okolí spousta, natrhat to jde lehko a
hlavně brambory nebo obilí zůstanou na jídlo.
Nejlépe se trhaly jeřabiny okolo cesty z Kláštera na Trojici. Vždyť to tam
znáte, od křižovatky nad mysliveckou chatou jich je možná alej ještě dneska, tak
tam šel vždycky nejdřív. Jenže to se nelíbilo hajnýmu Janischovi, tomu jak
pozdějc zamordoval Batze. Parkrát Pointrovi domlouval, že alej je v jeho revíru
a on tam jeřabiny trhá pro vlastní zvěř na zimu, párkrát mu hrozil, ale všechno
marný, dycky mu je Pointer orval.
Tak jednoho roku, jen jeřabiny dozrály, vartoval denodeně tam. Jak dlouho
nevím, ale musel bejt už tím hlídáním unavenej a usnul. Přesně na svatýho
Michala tam znovu došel, krásný babí léto prej tenkrát bylo, bodejť by si
nezdřímnul, no a probudil se zrovna když Pointer měl leřabin plnej vozejček.
„Ty hajzle! Necháš toho.“ Zařval čerstvě probuzenej hajnej. Pointer na něj
udělal dlouhej nos, popad vojátko a že jede domů. No broky byly rychlejší a
vozejk s jeřabinama si odtáhnul hajnej.
Proklínal hajnej svatýho Michala dlouhý léta. Na soud musel jet až do
Olomouce, Šumpereckej sudí si s tím nevěděl rady. V Olomouci usoudili, že
lesní a polní plody, pokud nejsou na vysloveně soukromým pozemku, může
sbírat kdo chce, navíc lesní revíry se sběrem nemají vůbec nic společného. Proč
by si nemohl Moravan na Český straně utrhnout hrst borůvek, natož vozejček
jeřabin, který stejně k ničemu nejsou. No a za těch deset broků, vytáhnutejch ze
zadku pana Pointra, hajnej zaplatí stovku zlatejch jako bolestný, padesát jako
pokutu a rovný dvě stovky za soudní výlohy. Jo milánkové, za třistapadesát
zlatejch šlo koupit tenkrát čtvrtka chalupy.
Jo chalupa, to mě připomělo Hütteschnepfe,
to je po německu chalupová sluka, nebo
nějak tak podobně. Češi tomu tenkrát říkali
chalupářka, ale co to bylo za ptáka nevím,
viděla jsem je poprve když jsem vařila na
zámku a opravdu to sluky připomínalo.
Záda hnědý jako oranice, břicho šedý, zobák
do černa a běháky taky do černa. Jen bejvaly
větší a hlavně vypasený, oni totiž
přelétávaly na podzim od severu do teplejch
krajin. Jestli lítaly i dřív nevím, ale asi po
deseti letech se už tady neobjevila ani jedna.
Přes den se pásly na louce a večer sedaly na
stromech a hodně rády taky na střechách
stodol a baráků. Podle toho je lidi asi
pojmenovali. Přílítaly vždycky na začátku
října, do kopců se jim nechtělo, ale louky od
Boříkovic po Vilkanov toho bejvaly plný. Panstvo po celej tejden, jak to boží
požehnání přiletělo, pomalu vidět nebylo. Celý dny couralo venku a bouchaly i
paničky, dokonce i stará hraběnka se nechávala vyvézt na kopec za Mezilesí a
parkrát si střelila, no střelila si, ale trefila leda starou belu, vona skoro neviděla.
Pytláci taky měli žně a lovil ty ubohý ptáčky skoro každej. Chytali je hlavně na
lukách kde se pásly, z provázku si nadělali maličký smyčky, přivázali je na
nějakou tyčku alespoň po deseti a nalíčili ten klacek do trávy.
Oni ty chalupářky chodily dost legračně. Zvysoka nakročily, potáhly druhou
nohu travou, zvedli ji dopředu a zase zvysoka nakročily. Proto se taky snadno
navlíkly do smyčky. Když se chytly tak žádný mlácení sebou, voni ty ptáci sedli
a čekali kdo je přijde vysvobodit. No přišel pytlák a místo osvobození jim
zakroutil krkem. Tohle se dělo brzy ráno, to aby hajný neviděli a pak lítalo peří
po celý vesnici. Dědci, babky, školní haranti, všechno to dralo peří a hospodáři
ptáky věšeli v udírně.
Druhej způsob odpravení bejval nebezpečnější. Naládovala se pytlačka
sekaným olovem, po žebříku chlap vylez ke štítu chalupy tak, aby měl ty ptáky
skoro v řadě a vypálil. Když byl šikovnej a měl štěstí, popadalo všechno co
hřadovalo na hřebeni. Jenže chalupy a hlavně stodoly bejvaly tenkrát krytý
ponejvíc doškama, ty jsou ze slámy, jak víte, a když bylo sucho, tak si podpálil
vystřeleným prachem střechu nad hlavou. V prvních letech kdy tyhle ptáci
přilétaly hořelo pomalu každou noc někde.
Hajný a četníci se mohli zjevit jak lítali po lukách a honili sedláky s
chalupníkama. Každej se bránil tím, že na vlastní louce si může sbírat co mu
pánbu nadělil. Sporů o právo lovu leželo u soudu mnoho desítek ne li set a
nepomohlo ani nadílení broků do zadků. Hovorovskej hajnej Berghof dokonce
přišel málem o život když kdosi mu olovem oplatil a přítž tomu udělala sama
příroda. Jednoho roku ti hloupí ptáci nepřiletěli a potom už taky ne. No ale
povím vám, takový uzený ptáček chalupář byl pěkně chutné papáníčko.
Papání míval rád i hajnej Pichlhöfer ze Sklarny, ten vám přímo žral. Dovolit
si to mohl, vyženil takovej nemalej statek v Bobišově, najal čeledíny
s děvečkama a jeho žena je chodila dost často kontrolovat. Hlavně dovážet jídlo
vypěstované na statku. Tím přejídáním byl proslulej, že ho často i na zámek
zvali. To hlavně když tam mívali hosty. Na svatýho Václava dojížděl pravidelně,
to na švestkové knedlíky. Na Václava se na zámku držel půst, protože druhý den
má svátek svatý Michael a ten je patronem celýho hraběcího rodu. Tak když se
panstvo nacpalo švestkovejma knedlíkama, začal se cpát hajnej Pichhöfer. Hosti
ho při tom okukovali jak cizokrajný zviřátko a sázeli se, kolik jich do sebe
dostane. Já vám to řeknu kolik, nejmíň rovnou stovku, no ale musím se přiznat,
že jsem mu pomáhala fixlovat. Pro hajnýho jsem vždycky udělala knedlíky jen
s půlkou švestky, to aby jeho sláva neutrpěla a tu stovku do sebe určitě dostal.
No cpal se synek, cpal a pecky řadil po desítkách před sebe na stůl.
Jednou se švestky u nás neurodily a hrabě poslal někam k Brnu pro ně
povoz, to aby tradice neutrpěla. Nepřejte si vidět tu kaši kterou tenkrát dovezli.
Nedivte se, cesty kamenitý, selskej vůz se kodrcal tři dny po nich, a tak to bylo
roztřesený až běda. No odbočila jsem, tak zpátky k hajnýmu. Jednou hrabata
hostili nějakýho církevního potentáta, ten jim kázal o obžerství a objevil se tam
hajnej. Hugo ho hned doved před toho Bóžiho posla a prej jaký obžerstí u nich,
ať se podívá kolik jejich sloužící snědí k obědu. Nechal přinýst šunku, tříkilovej
pecen chleba a džbán piva. Za slabou hodinku to bylo v hajným a ten se
omlouval, že do sebe víc nedokáže po obědě dostat.
Pak jsem se vdala do Mezihoří, to jsem ho nevídala, jenom muž o něm
občas povídal, jak je tlustej, že už mezi stromama neprojde. Už nemoh dělat
hajnýho když musel chodit jen po cestě a taky nohy už ho neunesly. Odvezli ho
na statek do Bobišova a tam si pro něj přišla Krůliška s kosou. Rakev mu museli
udělat z trámků a do hrobu ho spouštělo dvanáct chlapů.
Pravým opakem byl Lubošek. Proč mu tak říkali ví Bůh a nebo svatý
Hubert, ale kdo ho potkal ten se křižoval a mumlal.
„Odstup tetka, dyk já nejsem tak starej abys pro mně šla. Sakra, to jste vy
hajnej? Fuj to jsem se vyděsil, já myslel, že jste smrtka. Co se taky trochu
nenajíte abyste nestrašil?“
No on se nenajedl trochu, co mu chutnalo toho zbodnul kupu, ale pak
dokázal nejíst kolik dní.
Lubošek měl revír po nás v Mezihoří a narodil se na šťasný planetě, na co
šáhnul to se mu podařilo, dokonce vyhrával pravidelně v loterii. Jednou za rok si
zašel až do Hablšvertu koupit los a nebo podat ty čísla do lotérie, no a vyhrál
dycky. Velký peníze ne, nejvíc tak sto zlatejch, ale jak říkaval.
„Malý ryby taky ryby a štěstí se nemá pokoušet.“
Pytláci po něm stříleli snad stokrát, ale nikdy nedostal ani brok, všechno mu
prolítlo kloboukem a nebo kabátem.
Jak měl šťastnej život tak smrt ne. On začal z ničeho nic pít kořalku a od tý
doby se přímo ztrácel před očima. Tak tři čtvrti roku ji do sebe lil, pálil si ji sám,
no a potom jednoho rána se nepostavil na nohy. Hajná mu přinesla flašku do
postele, parkrát si loknul a přestal vidět. Tak loknul znovu a večer bylo po něm.
Jakejsi doktor pak prohlásil, že kořalku pálil špatně, že v tom byl ten metyl a ten
ho zahubil. No tak si nalejem pořádnou slivovici, ne? No podívej se na ty
padavky, už je to zase pod stolem. Jo tohle za mejch mladejch let nebejvalo.
Koukám, že po jídle se jen zaprášilo, moc jste toho zatím nevypili, tak vám
povím to složitý vypravování. Tak přines Karlíčku pivko a štamprli a vy
poslouchejte.
Ferdinand Habsbuskej měl před sebou ještě rok života když přišel za starým
hrabětem pravvnuk Maxmilián, že by se chtěl oženit.
„Kterápak to je?“ Ptá se pradědek Kvído, on byl tenkrát ještě hlavou rodu.
Že prej Hildegarda von Zwesperburg, povídal mladej a starej zakvílel.
„Mazej pro dědka.“ Když přišel Ferdinand, táta Maxmiliánova táty, Kvído
spustil.
„Já věděl, že z těch tvejch záletů budou problémy. No vysvětli vnoučkovi
proč si nemůže vzít mladou Zwesperburgovou. Nechce se ti, viď, s Marií Luisou
se spustil můj synáček a Herbert Zwesperburg je jeho syn. Její manžel Gregor na
něm nemá žádnou zásluhu, ten tenkrát krvácel na Italským bojišti když přines
jeho pozdravy tady Ferda. Gregor přijel o měsíc pozdějc a dodnes si myslí že má
syna. Ty troubo, nemůžeš si vzít …. Ježíš Marjá koho? Copak to je vlastně za
příbuzenstvo? Snad sestřenici?“
Maxi šel za tátou, vylíčil mu co se dozvěděl a táta se drží za hlavu.
„Pane Bože, čert mě byl ten hon dlužnej a chlast taky. Vona není tvou
sestřenicej, vona je tvoje nevlastní sestra. Přijel jsem tam na hon, Herberta měsíc
před tím odvolali k vojsku a já tam měsíc zůstal. S jeho ženou jsem tam byl,
s Vilemínou von Hallenburg, no a za osm měsíců se narodila Hildegarda. Bože
milosrdný, jak tohle dopadne? Jak my se ze svatby vykroutíme, snad už taky
není v tom?“
„Jo, to je, To nás snad zavřou do kriminálu, ne?“ Prásknul dveřma a šel se
vyplakat k mámě. Tam to bylo úplně jiný.
„Neřvi troubo. Čeho se bojíš? Krvesmilstva? Tak to si synáčku zajdi přečíst
kroniku rodu. Měla bych říct našeho, protože snad do něho patřím i když jsem
rozená von Vieselberg. Kdepak byl tvůj tatíček devět měsíců před tím než ses
narodil? V Olomouci byl a chlastal u Lichtenštejnů. Jo milánku, to je to latinský
pater semper incertus v praxi, otec vždy nejistý je to po našem, tak to chodí ve
světě. Podívej se i na starší zápisy, hlavně na data narození tvejch předků. Tvá
bába Černínová taky porodila nějak předčasně, pár měsíců předtím pradědek
kdesi válčil a ona v Drážďanech poskakovala na plesech u dvora. Prabába von
Ritterwald to samý, pradědek byl v Rusku u cara a ona pořádala tady na zámku
plesy. Kvídova máma, baronesa Rick- Kertis, s Metternichem táhla Francií a to
prosím měla dva roky po svatbě. Její muž tou dobou, ale to máš jedno. Klidně
chystej svatbu, víš co, nech zabalit tak na tejden a zajedem to k Zwesperburgům
domluvit a ty koukej ať se ti nevěsta nikde necourá, hlavně si piš do kalendáře
kde jste kterej kdy byl. No vono to máš konečně jedno, běž ať začnou balit.“
Takhle jsem to slyšela vypravovat Hetzlovou, ta tenkrát vařila na zámku. A
chcete vědět jak to dopadlo? Samozřejmě špatně, za pár tejdnů udělali svatbu.
Přežrali se, ožrali, jo, a my tu sedíme na sucho. Dva tejdny tu trachtaci slavili a
mladý odjeli hned po ní na svatební cestu. Tenkrát se jezdilo do Itálie, to byla
móda. Vlakem jeli, na podzim to bylo, zapršelo v Alpách a vlak voda smetla do
řeky. No alespoň má Maxmilián v nebi jistotu, že nedal jméno nějakýmu cizímu
spratkovi..
Nejenom lidi maj synky nepovedený, i zvířatům se kolikrát naroděj
zrůdičky. Po Janischovi nastoupil na Orlici Payer a ten někde sebral opuštěnýho
koloucha.. To byla taková zrůda, i když byl alespoň pět let starej, pořád měl
takový ty bílý skvrnky jako maj kolouši, hlavu o kus větší než by měl mít a
parůžek za celej život mu nevyrost. Oči jako modrý korálky a vypadal spíš jako
hračka pro dětim protože ani moc nevyrost. Milý zvíře to bylo, od děcek se
nechával trápit a i k cizím si pro pohlazení přišel.
Ovšem když skončila první válka změnila se
móda a ženský začaly nosit sukně pod kolena.
Za Rakouska by každou takovou farář
z kazatelny proklel, tenkrát musela bejt
cudnost a sukně po zem. Ona taky krátká
sukně byla odznakem chudoby. Zkrátka
paničky odhalily lejtka, chlapům se to líbilo,
ale tomu srncovi, říkali mu Kurt, tomu ne. Jak
se některá s krátkou sukní objevila na dvoře u
hajnýho, nepozorovaně se dostal za ní a začal
ji olizovat nohy. Jo pánové, to bejvalo křiku a
pištění. Ovšem Kurt si dovedl paničku dohnat
někam do kouta, když teda na něho někdo
z baráku nevylez a blízal hodně vysoko pod
sukni. Jednu tu olízanou káču museli dovézt až
do nemocnice v Červený Vodě s nervovým
šokem.
Kurt sešel ze světa škaredě. Co to bylo za baby
už nepamatuju, nějaká velká honorace. Velká
byla hlavně matinka, dceruška jen takový
bledý vyžle okolo osumnácti. Procházkou šly okolo hájenky, a dcerunka že
půjde pohladit to zviřátko. Pohladila a zviřátko hned pod sukně. Alespoň takhle
to vykládal sám Payer, on se prej díval za záclonou v okně jak to dopadne. No
špatně, vždyť jsem to říkala. Ta vyžraná mutr letěla zachránit dcerušku, popadla
poleno a zink Kurta po lebeni.
Hajnej Bitner poslal kluka na praxi do jinejch hájoven, ať se kluk otrká než
převezme tu jejich v Potočku. Kluk nebyl pryč ani dva měsíce a umřela mu
máma. Táta kluka nechal dál praktikovat a místo mámy si sehnal kotě, to prej
aby mu nebylo smutno. Pořídil si ho když mu zamordoval mámu. Divoká kočka
to byla, co takový kočky dovedou víte sami, prostě zbavil se škodné. Co ji tam
okukoval dobalilo se mu k nohám rezatý kotě, tak ho strčil do kapsy a povídal
si, že ho vychová jinak.
To vám povím, že vychoval. Když bylo hodně malý, tak ho nosil do lesa
v kapse, potom v tašce a po roce mu ušil ruksáček, on to byl totiž kočičák a říkal
mu Haryku. Asi po dvou letech už Haryk chodil s hajným sám, kousek za ním
cupital, a když nemoh dál tak zamňoukal a už ležel v ruksaku. To už Bitner
musel mít pořádnej batoh, on macek dorost za půl psa. Taky jako pes se choval,
ne neštěkal, jak se uculuje támhle Buchal, ale zvěř hlásil, hlavně lišky. To
hajnýho předběhl, očuchal zem, zvednul přední packu, naježil se a zamručel jak
kocouři při záletech na sebe.
Jednou taky šli někde pod Hleďsebe, kocour popoběh dopředu, naježil se,
zamručel a už měl rysa na sobě. Než hajnej strnhul flintu z ramene kočičákova
dušička putovala do kočičího ráje. Tak alespoň prásknul rysa a šel se podívat
jestli kocourovi přeci jenom ještě nějakej z těch devíti životů nezbejvá. Jenže ten
střelenej rysí kocour mávnul naposled prackou a škrábnul ho do ruky. Bitner
místo ošetření rány kopal Harykovi hrob a ronil slzy. No tetanus to byl co
hajnýho za pár dní poslal za kocourem. Zazvonil zvonec a na hájovnu přišel
Bitner junior.
Haryka měl taky hajnej Crha z Horní Lipky. To byl, kluci myslivecký,
pejsek. Pravej ohař, vycvičenej až bůh ví kde v nějaký hafanský vysoký škole,
však na to měl Crha papíry. Chytrej byl, poslušnej, samozřejmě ten pes, a
páníčkovi splnil každej povel, však mu ho taky každej myslivec záviděl.
Přepláceli ho, prosili, ale Crha neprodal.
Jenomže papíry byly na prd oběma. Začátkem adventu na Roudným pobíhal
toulavej pes, bez papírů o výcviku, bez rodokmenu a bez pána. Crha bafnul
pušku, bim a psisko rylo čenichem zem. Šli k němu pomalu, podle
mysliveckýho řádu, ale přeci jen dost rychle na to aby v posledním tažení
nekousnul ten střelenej Haryka do packy. Haryk došel domů ještě po svejch, ale
za dva dny ten rafanec se zanítil, noha otekla, pes blouznil a určitě se modlil ke
svýmu pánbíčkovi. Ten ho vyslyšel, asi to vzteklina nebyla, a jen sníh slez tak
Haryk zase poskakoval na dvoře.
Spadnul hajnýmu kámen ze srdce, popad flintu, otevřel vrátka a písknul na
Haryka. Dolů k Prostřední Lipce šli, podle potoka a pes najednou hlásí. Ten
trouba poskakoval okolo žáby a choval se jak mladý štěně. No pes se potřebuje
uvolnit, vyblbnout, nemoc s ním zamávala tak ať si užije, myslí si Crha.
Jenomže od tý doby Haryk ztratil o zvěř zájem, ani pána neposlouchal jako dřív
a hodil za hlavu jak veškerou učenost tak i vznešenost, přes to, že byl šlechtic.
Ano pánové, v rodokmenu měl napsáno Sigfrid Karl von Harygstein. Hloupý
psisko kvůli pitomý žábě se vzdalo vznešeného původu. No na druhou stranu se
mu nedivím, vždyť i v rodině Habsburků kvůli sukýnkám mladej žabců se vzdali
trůnu.
Kvůli tý žabí vášni taky skončil svůj mladej život. Jednou hopsal před
křovím u Lipeckýho potoka okolo mladýho skokana a pytlák kterej se tam ukryl
ho odprásknul jako prašivýho psa. Tím pytlákem byl mladej Mikl z Heřmanic a
do smrti nepochopil, proč do hajnej neodprásknul na místě, když ho o psa
připravil. Prosim vás, Mikl měl doma dělanou flintu na jednu ránu, tou odpravil
psa a hajnej za ním stál s nabitou dvojkou. Dokonce ji ani z ramene nesundal a
ještě mu dal loka z kapesní flašky. Hajnej loknul taky a povídá.
„Takhle je to lepší, fakt je to lepší pro nás oba. Doraz to, Mikl a vykašli se
na pytlačení, ať nedopadneš jak ten pes.“
A víte že dopadnul, hned za pár dní šel do lesa doma, nad Heřmanice a tam
ho natrapíroval Hurt, heřmanickej hajnej. Ten mu nedal ani loknout z flašky, ani
šanci si vystřelit a poslal ho do pytláckýho nebe, z obou laufů mu olovo nasypal
do břicha. Potom se chlubil.
„Připlížil se k lesu a nevěděl, že tam stojím. Zařvu stůj, von nestál, zvedal tu
svou bouchačku, a tak jsem ho poslal k čertu.“
Když už je řeč o čertech, tak asi rok před tím než umřel můj třetí muž, přijel
k nám hraběcí myslivec. Přijel se poručením a hned ho meldoval.
„Poslouchejte, Tell, hrabě přikázal slídit po zubrovi. Že se nějakej toulá
okolo Sněžníku, a tak jak na něj někerej hajnej padne, tak hned má letět
k hraběti aby si na zubra střelil.“
Zmoklej byl durch und durch, protože ho cestou chytla průtrž. Tak mu
povídám, aby se u nás usušil, vždyť takhle jde o život, nebo alespoň o pořádný
nachlažení. Kroutil se, nechtěl o tom slyšet, ale jen jsem řekla, že mu ohřeju
hrnek medoviny to byla jiná. To hned z koně dolů, s šatama taky, vylusknul
jeden hrnek a znovu nastavoval. Co kdybychom si taky hrníček něčeho dali? To
aby se líp povídalo, on po druhým se taky rozpovídal.
Že to začalo asi před měsícem, přiletěla nějaká ženská která sázela stromky
na vývratu nahoře u hranic. Za farářem v Jodlově běžela, že tam viděla čerta.
Jak dva chlapi byl vysokej, rohy na metr široký a porostlej rezatejma chlupama.
Až na zem prej ty chlupy měl. Farář ji moc nevěřil, nějak to zamluvil, ale druhej
den přilítla jiná a za pár dní to samý v Nový Vsi. Tentokrát ten čert na ni čučel
z březinky u Jahodový skály. Pak ho viděli dřevorubci, ty do kostela moc
nechoděj, a tak viděli jen velkou krávu s velkejma rohama a rounem skoro
k zemi. No rezatá prej byla, ne jako krávy, ale víc do hněda, takový vyšisovaný
ty chlupy měla a taky světlý jak kůň žemlák. Takže hrabě usoudil, že se jedná o
zubra a on by si ho rád odprásknul.
U nás v Mezihoří se nic takovýho neukázalo, vždycky jen okolo Hleďsebe,
Klepáče nebo u Bílého kamene. Pak hrabě slíbil odměnu, tuším že padesát
zlatejch a u hranic začalo courat lidu ze všech vesnic okolo. To tu krávu
naštvalo a odstěhovala se k Rozentálu. Zase ji odtamtud lidi vyštvali a do října
byl klid. Pak se ozval žamberecký milostpán, jestli by Hugo nechtěl vidět
pravýho Tibetskýho yaka. To jo, Hugo chtěl, zajel do Žamberka a tam tu rezatou
krávu viděl zastřelenou. Někde u Rokytnice ji hajnej složil, a proto se na yaka
jezdili dívat do Žamberka a Hugo moh puknout vzteky, že promarnil vzácnou
příležitost.
Králík sněžnický větší, po latinsky Oryctolagus nivalis maior, je taková
místní rarita, endemit tomu říkal profesor Lobitzer z pražské univerzity.
Pojmenoval ho patrně podle stop který zanechává, zrovna jako zajc nohy klade.
Vono to stvoření je na úpohled docela pěkný, slyšela jsem, že ho lidi párkrát
chytili živýho a zkoušeli chovat dětem pro radost jako třeba kočku. Von jim ale
buď utek a nebo v králíkárně uhynul.
Tak tahle potvora žije jen na
severních stráních masivu Králického
Sněžníku a vidět ho můžete jen když
sníh sleze a novej ještě nenapad. O
kus je větší než polňák,
dvoubarevnej, rezatej jako
modřínový jehličí na podzim a má
úzký černý pruhy, kvůli tomu aby
nebyl vidět v křoví. Zadní nohy má
taky daleko větší nežli by měl mít a
to proto, aby když panáčkuje viděl
nad maliním, však dobře víte co těch
malinovejch keřů pod Sněžníkem je. Kolik sběraček malin už vyděsil když
z keřů hlavu vystrčil kousek před nima. No a hlavně ho poznáte podle ocasu,
jako veverka ho má, bez něj by vypadal jako klokan, jako tělo má ten chvost
dlouhý, taky tak chundelatý a taky pruhovaný. Tím se prý v zimě přikrývá a
nebo si na něj lehá aby ho břicho nestudilo, protože na zimu se ukládá
k zimnímu spánku. Kam na to dodnes nikdo nepřišel, protože jeho zimní pelech
ještě nikdo nenašel.
Maso má velice chutný, spásá hlavně to maliní, na jaře mladé výhonky
smrků a nepohrdne prý ani zelenou šiškou když ji vítr srazí. Rád se cpe i
muchomůrkou růžovkou, proto se někteří hajní bojí jeho maso jíst, ale je to
pověra. Za prve ty růžovky nežere, za druhý já jich upekla nejmíň padesát a
nikdo se po nich neotrávil. Hajnej kterej by jich v životě odstřelil pět by musel
bejt zázrak, dva nebo tři si každej picnul, to jo, ale víc určitě ne, protože je jich
strašně málo. Některej je za celej život ani neviděl.“
„Paní Dýno, tohle je určitě myslivecká latina. Nehoupejte nás, už jsme
v životě lecos viděli a slyšeli, ale o tomhle sněžnickým králíkovi ani slovo.“
„No dyť ti to říkám, vzácný jsou a ulovíš ho jen v létě. Kolipak ti je roků?
Copak jsi v životě viděl? Počkej až ti bude jako mě a pak povídej. Taky se třeba
dočkáš, že ho uvidíš a když budeš mít štěstí tak ho i bouchneš. Teď nalej, v hubě
mám sucho až se mě z ní práší.
Tenhleten pražskej vědátor tady objevil ještě dva ty endemity. Děcka co
drbaly borůvky občas ubily takovýho jako přerostlýho ježka bez bodlin. Vlastně
vypadá úplně jinak než ježek. Šedivý to je jako myš, kožich s krátkým chlupem
taky jako myš, nohy nadobro jiný než ostatní zvířata, na předních tlapách má jen
dva paznehty jako koza, spíš jako rak klepeto, tím si drží borůvčí jako kleštěma.
Na zadních má čtyři velký drápy, ocas bílej a jako chumáč vaty kdybys mu na
zadek nalepil. Vršek hlavy plešatej, to asi jak se prodírá tím borůvčím a oči
černý, zapadlý do hlavy, určitě taky kvůli tomu aby mu je větvička nevyšlehla.
Krasavec to není a říkalo se tomu v místním
nářečí Bérfrasla, však sami víte jak se tu
komolí němčina. Po Česku by to mohlo bejt
bobuležrout, protože žere hlavně ty
borůvky a jiný bobule. No pro chudinu to
bylo přilepšení ke stravě, já to nikdy do
huby nevzala a viděla jsem ho popásat se
v borůvčí aspoň desetkrát za život. No
viděla, hlavně slyšela, on totiž mlaská
příšerně nahlas a podle toho čochnění ho
taky nejlíp najdete. Takhle po sluchu ho
objevil i profesor Lobitzer.
Napsal o něm dlouhý pojednání, říkal mu
Heidelbeerebär protože ho poprve uviděl
v borůvčí a latinsky ho pojmenoval sec
sakra vznešeně. Pamedvěd borůvkový
sněžnický menší
Od konce první války jsem ho už neviděla
ani o něm neslyšela, myslím tím
pamedvěda, ne profesora. Je to možná tím,
že jsem do lesa už nešla a nebo že je lidi
stačili sežrat.
Pilzschvein, čili houbové prase je ten
třetí exemplář. Jo to je pánové, taky pěkný
podívání. Málokdy je větší než pořádnej
kocour, zadní nohy jsou mohutný, takový
stehno z něj vydá na oběd pro tři lidi. Bůček
k podzimu tlustej za dva prsty a přední nohy
má samej sval, to od toho jak celej den
hrabe, taky drápy má pořádný a dost
podobný veverčím. Kůži pokrývají tmavě
hnědé štětiny, hodně tvrdé a tlustší než u
divočáka. Tohle mini prase žere z jara
všechno, trávu spásá, brouky i hlemýždě
chytá, ale jak začnou růst houby, tak se živí
převážně nima. Je mu jedno jestli to jsou
holubinky nebo hříbky. S prvním sněhem
uléhá do nory a spí patrně celou zimu.
Zásoby si prý nedělá a na jaře to je jenom kostra potažená kůží.
Vyskytuje se hlavně v masivu Sněžníku, i když pár jich ulovili i v lesích
okolo Divoké Orlice. Ulovit ho jde těžko. Za prve jich je hodně málo a za druhé
je strašně rychlé. Sluch prý má lepší nežli pes, však taky uši má pěkně velký, a
jdoucího člověka slyší prý na kilometr.
Maso je hodně podobné vepřovému, jen jemnější a jinak než pečením nejde
upravit. Zkoušela jsem řízky, roštěnky, sekanou, ale není to ono. Ještě tak roláda
plněná zeleninou na způsob svíčkové, ta jde dusit dlouho a nevyschne. I péci se
musí dlouho, tak tři nebo čtyři hodiny. Nejlépe je vypátrat jeho brloh těsně po
tom co ulehne. Ten poznáte snadno po čuchu. Prase totiž před zimou požírá
hojně václavky a vyprazdňuje se poblíž svýho bydliště, no a ty prasečince
z václavek strašně smrdí. Zato maso v tý době je nejchutnější. Koukám, že
támhle máte whisky, americkou nebo anglickou? Mě osobně je to jedno, já
v tom rozdíl nevidím, ale americkou jsem parkrát pila u Málka v Herzogswalde,
to jsou dneska Nagodzice.
Málek se narodil v Králíkách, uměl hrát asi na deset nástrojů a nádherně
zpíval. Šel za chlebem do světa a skončil u cirkusu, vzal si za ženu jakousi
hopsandu, prej akrobatku, no a jak říkal on, spokojeně si žili. S tím cirkusem
objel celou Evropu a dostal se až do Ameriky. Jenže kdesi na Divokým západě
se kovbojové rozdivočeli, poprali a cirkusovej stan porazili. Málkovi něco
spadlo na levou ruku a pošramotilo prsty, tý jeho hopsandě to zlomilo nohu. Tak
bylo po hraní a poskakování. Zkoušeli pak chovat krávy v Texasu, jenže je to
brzy přestalo bavit, všechno prodali, popadli dva kluky který měli a šup do
Nagodzic. Koupili stateček, obdělávali pole a Málek pytlačil.
Zkoušel to po cizím jak to viděl ve světě, klukovi povídal.
„V Holandsku to je rovina jako tady a taky málo stromů. Tam udělaj velkou
kozu jako my máme na řezání dřeva, přehoděj přes ni kravskou kůži, přidaj na
papundeklu namalovanou kravskou hlavu, samozřejmě vystřiženou, no a chlap ji
nese po poli a je skovanej za tou kůží. Divoký zvířata jsou na krávy zvyklý, však
se jich tu pase kupa. Chlap si klidně přijde k srncovi, kozu postaví na zem,
popadne flintu, bim a za hodinu se vaří guláš.“
Za nějakej čas jim srnčí přestalo chutnat a táta povídá.
„V Americe indiáni lovili jinak. Vycpali jelení hlavu tak, aby si ji mohli
navlíknout. Okolo těla měli řemen, na řemenu dozadu klacek jako kohout ocas,
a na klacku vycpanou kůži z jelena. Jeden se do toho navlík, druhej se plížil po
boku a troubil jako jelen. Vždycky se nějakej parohatej trouba nechal nachytat a
vylez ze křoví. Pak to schytal von a hned se vařil jelení guláš. No voni ho spíš
pekli nad ohněm. Zejtra to uděláme taky tak.“
Udělali, mladej vlez do tý atrapy, starej šel vedle a troubil jak posedlej. Fakt
jeden mladej trouba jelen se vyřítíl z lesa, zahrabal nohama, sklonil parohy a
rozběh se. Prej to byla pecka pořádná když toho vetřelce trknul Však taky potom
u Málků nevařili guláš, ale mladýmu hlavu tejden fačovali do studenejch zábalů.
Každej druhej by se poučil, Málek ne.
„Já tomu trkálkovi ukážu zač je toho loket.“ Hulákal po baráku i vesnici.
Jednou zvečera si oblík tu maškarádu sám a táhnul k remízkům u Rozentálu.
Vytruboval po jelením, ne jako dřív u cirkusu, ale cirkus z toho nakonec byl. Od
jednoho remízku se ozvala odpověď. No pokecali si, Málek se došoulal pár
metrů od remízku a švih. Pytlák Pohl se trefil přímo na komoru. Jenomže kde
má jelen komoru, měl Málek v převleku zadek. Kule mu projela oběma
půlkama, no projela, ona se jen tak pěkně hluboko otřela, ale stačilo to na to, aby
Málek nemoh dva tejdny chodit a měsíc sedět. Kdyby troubové alespoň o tom
mlčeli, ale to ještě po letech si posměšků užili fůru a můžu vám říct, že to byly
žerty hodně hrubý.
Von Málek nebyl jedinej Amerikán tady okolo. I Huff z Bobišova tam
nějakej čas pobyl. Jenže ten se dostal do tý jižní. Pámbu ví jak, ale vrátil se
chytrej jak opice. Taky tady zkoušel pytlačit po cizím. Nechal si u kováře udělat
dvě železný koule s očkem, zrovna takový koule jak maj kominíci na štětce do
komína. Přivázal je na provaz asi metr dloudej a v půlce toho provazu přivázal
provaz jinej, delší. Za ten uzel to pak chytnul, zatočil s tím nad hlavou a hodil po
srncovi. Jak to letělo, tak se koule rozletěly do stran a po dopadu omotal provaz
srnce buď okolo parůžků nebo nohou. Skoro dycky ho strhnul na zem a jednalo
se jen o to, aby Huff brzy přiběhnul, častokrát se prý z toho srnec vymotal.
Já to viděla na vlastní oči. Při pytlačení ho jednou chytli četníci a dovedli na
zámek. Hrabě nechtěl věřit tomu, že ty dvě koule svážou srnce, a tak to dole u
rybníčka musel předvádět na koze. Všechny panský hajný k tomu tyjátru nahnali
a z celýho zámku služebnictvo se přišlo kouknout dobrovolně.
Třetí Amerikánec byl v Mexiku, zatáhnul ho tam s vojákama Maxmilián
Habsburskej, ten co ho Franc Jozef chtěl mít císařem mexickým. Jmenoval se
Knupp a bydlel potom skoro nahoře na Horní Lipce. Von měl štěstí. Jen do toho
Mexika dopluli, tak chytil jakousi tamní nemoc, povídal jak seděl na záchodě,
do huby lil vodu a ta mu hned zadem tekla ven. Vojenský doktoři si s tím
nevěděli rady a tak povolali jakýhosi šamana. Ten čaroděj prej zapálil ohýnek,
desetkrát ho obtancoval, plivnul mu do ksichtu, vytáhnul jazyk a namazal
jakousi mastěj. Týden spal a když toho měl dost, tak vstal a začal jíst. Ale ne
jíst, žrát přímo strašně a ta žravost ho neopustila dodnes. Pět let si v Mexiku
zvykal na podnebí a pracoval jako zámečník. Oni prej ty domorodci jsou strašně
líný a nechápavý. Oni prej jen ležet ve stínu, cpát se fazolema, pít příšerně
silnou kořalku a jedinou práci kterou uznávaj je loupení. Banditos si říkaj a jsou
prej ve ksichtě jak uzený.
No vydělal prý pěkný peníze, cestu přes moře si zaplatil jak nic, barák tady
koupil a ještě mu zůstala kupa na přilepšenou. Přilepšoval si taky pytlačením,
ale mazaně. Přivez si pár kaktusů, takový mrzáčci malý to byly, ale silný,
pánové, ty by porazily deset volů jednou kapkou šťávy co z nich mačkal. Von
taky ty kaktusy mačkal, tu vodu z nich ředil a mazal s ní řepu, brambory, jablka,
seno, no prostě co zvěř žere. To roznášel po lese na svý místa a čekal co se
otráví. Tu polomrtvou zvěř odnes domů, počkal až se vzpamatuje a jed z ní
vyprchá a pak dělal zabíjačku.
Tenkrát hrabě nechal udělat v Naißbachu oboru a v ní choval jakýsi vzácný
daňky. Obora měla z větší části plot udělanej z klád, jen malej kousek byl
z drátěnýho pletiva a právě do toho pletiva trkal daňčí samec tak dlouho, až ho
potrhal natolik aby moh utýct. Jenomže pletivo se mu omotalo okolo paroží a on
s tím běhal po lese. Hrabě pomalu brečel, že o takovej vzácnej kus přijde,
protože chytit ho nešlo, a tak nezbejvalo než ho odstřelit. Jenže někdo vyzradil
jak Knupp uspává zvěř a pak si na ni pochutnává. Hrabě prej Knuppa dlouho
musel přemlouvat než mu stádo otrávil a myslivci to znovu nanosili do obory.
Od tý doby prý Knupp už nepytlačil a každý týden mu kus masa ze zámku
posílali.“
„Tomu se, paní Dýno, pomalu ani věřit nechce, že by zlý feudál byl tak
štědrý. Ale poslouchejte. Povídali jsme si, že bychom dětem udělali besídku. Co
vy na to? Navařila by jste i pro děti?“
„Jakpak vám chutnalo, děti? Chutnalo asi, protože jste talíře i vylízaly. Tak
vám ještě přinesou dort jak kolo od vozu a já vám povím pár pověstí které si
tady lidi říkali za zimních večerů.
Dávno předávno žil na zámku v Králíkách jeden hrabě a ten rád lovil, jenže
neměl žádného myslivce který by se staral o psy a jiné potřeby pro lov. Nechal
namalovat zajíce na kus prkna a rozhlásil po kraji, že dvorním myslivcem bude
ten, kdo při měsíčním světle ze sta kroků trefí toho zajíce. Střílet se bude přesně
za tři týdny až bude měsíc v úplňku.
Kus za hranicema je Černá hora, dnes se jmenuje Černěc, a o ní se říkalo, že
tam žijí čerti. Jeden myslivecký mládenec se chtěl stát tím panským lovčím a
proto se vypravil na Černou horu aby se upsal čertu. Chtěl po něm aby mu
udělal kouzelnej šíp kterým trefí všechno na co namíří. Tenkrát ještě flinty
nebyly, tenkrát se střílelo kuší, proto chtěl ten šíp. Čert mu ho udělal, mládenec
se trefil a stal se tím myslivcem u hraběte. Deset let mu sloužil a čert sloužil
jemu, ale po deseti letech si odnes jeho duši do pekla. Dodnes ten mládenec
straší v okolních lesích a lidi mu říkají Černý lovec. Marně čeká na
vysvobození, protože ho může vysvobodit jen ten kdo mu prostřelí šípem jednou
ranou srdce. Jenže dnes se šípama už nestřílí a tak se osvobození nedočká. Proto
se zlobí na lovce a kde může jim škodí. Takovej myslivec třeba míří na srnce,
křup za ním větvička a srnec v čudu. Jinej mířil na jelena a Černej lovec jelena
plácnul po zadku a bylo po ráně. Někdy se promění třeba na kance a vodí celej
den lovce po lesích, kolik jich už takhle zabloudilo. Mnohokrát se i lidem
ukázal, vždycky je zahalený do černého pláště, černý klobouk mu zakrývá půl
obličeje a černý kudrnatý plnovous tu druhou. Mluví hlasem nepříliš nahlas,
chraptí a vždycky poradí jak nejhůř umí.
Pravým opakem je Bílý lovec. Před mnoha a mnoha rokama žil na Moravě
hajnej a byl mimořádně hodnej, starý báby nechal sbírat roští a kolikrát i oko
zamhouřil, když si nějakou soušku uřízla. Dětem ukazoval místa s nejlepšími
borůvkami a po pytlákovi nikdy nestřelil. To se nelíbilo tomu Černému lovci a
zavedl ho, přeměněný za jelena, na Podbělku. Zrovna první sníh napadl, tak
stačilo toho dobráka jen trochu popostčit, on upadnul a nohu si zlomil. Domů
daleko, les prázdný, tak se ani pomoci nedovolal a zmrznul tam.
Od tý doby pomáhá myslivcům v nouzi. Jako mlžný mrak zabloudilce
obklopí a mezerou ukazuje cestu k lidem. Jindy jako bludička zahrazuje cestu do
nebezpečných míst a někdy se i lovcům ukáže. Povětšinou má na sobě
světlounce zelený šaty, vysoký boty ze skoro bílé kůže, vousy nemá, ale obličej
bílý jak tvaroh. Ani klobouk nenosí, je prostovlasý a šedé dlouhé vlasy mu ve
větru vlají. Hlas má příjemný, vždy dobře poradí a starým ženským kolikrát i
nůši se dřevem domů donesl. Pověstí jak dobrým lidem pomohl je mnoho, to
bychom neskončili ani za dva týdny, jen dvě, tedy z těch co znám já, jsou
zajímavé.
Anička z Moravy šla do lesa na borůvky. Musela jít podle dolní hájovny a
kouká, že v řece se plácá asi dvouletý dítě. Silný vodní proud po dešti ho koulel
v řečišti a možná málo scházelo aby se dítě utopilo. Holka skočila do řeky,
caparta vytáhla, ale nevěděla co s ním, hlavně čí je. Jenže holka byla chytrá,
povídá si, odkud takový malý dítě přinese voda? Z vrchu a kus proti proudu je
hájenka. Tak ho tam zanesla, hajná spráskla ruce a začala hořekovat. Že si
myslela jak kluk spí, ona že pekla koláče a pachole zatím uteklo k vodě. No
děkovala ji za záchranu jedinýho dítěte a nasypala ji do košíku celý pekáč
buchet.
Hodinu trvalo než Aničku pustila, kafe ji nalila, do čerstvě upečený
bábovky zakrojila, na mámu a tátu se vyptala a když zjistila, že jsou chudý, ještě
nějaký to jídlo přislíbila. No holka došla na paseku s borůvkama skoro v poledne
a na pařezu seděl bělovlasej chlap. Pozdravila ho, dědečku povídala, bílý vlasy
přeci maj jen dědkové, no a prej co je takovej smutnej, jestli nechce koláč. Von
že ne, že hlad nemá a že vypadá dycky smutnej. Taky se ptal proč tolik koláčů
nosí do lesa. Děvče nemlčelo, vylíčilo celou příhodu a ten starej povídá taky že
je hodná, že dobře udělala, no a aby koláče nesnědla všechny, aby se rozdělila
doma.
Plnej košík borůvek holka stihla natrhat za chvíli, děda ji ukázal místečko
kde rostly velký pomalu jak třešně, a tak se domů vrátila brzy. Sotva ten koš
plnej borůvek a koláču domů dovlekla jak to bylo těžký. Jenže koláče jíst nešly,
ze stříbra byly a místo povidel zlatej písek. Doma se potom dohadovali, jestli ji
odměnil Bílej lovec a nebo Krulišák, ale protože měl světlý šaty tak to byl ten
první. Krulišák nosí tmavě modrej plášť, tmavej klobouk a hůl se slonem.
V každý vesnici tady okolo se říká, že se to stalo právě u nich. Jedný tmavý
propršený noci u krajní chalupy kdosi tlouk na okno. Hospodář vykouknul ven a
co prej se děje. Venku stojí chlap a prej.
„Ty máš velkýho a silnýho syna, že? Tak se ustrojte a pojďte se mnou.“
Chalupník se bál, ale probudil syna a šli. Chlap před nima, lucernu neměl,
ale přeci se od něj svítilo, že na cestu viděli. Dlouho šli a do hlubokýho lesa, až
došli na malou paseku. Pod břízkama ležel chlap zalitej krví. Ten neznámej
sdrhnul z březový větvičky lístky, strčil je starýmu do jedný kapsy, odrhnul
druhou větvičku a šup s lístkama do kapsy mladýmu. Pak povídá.
„Znáš ho?“ A ukázal na raněného. Chalupník přikývnul, baže by neznal
souseda.
„Tak ho popadněte a zaneste domů. Listí z jedný kapsy dejte u nich na stůl,
druhou si vyberte doma. Střelil ho váš hajnej, to abys to věděl a teď dem, já vám
posvítím na cestu.“
Svítil skoro k chalupě toho postřelenýho, pak se najednou ztratil. Tak došli
těch pár kroků potmě, probudili hospodyni, uložili postřelenýho pytláka do
postele, omyli a obvázali a nejednou soused ucejtil nějakou tíži v kapse. Plnou
peněz ji měl místo listí, bodejť by ji vysypal jak ty hloupý služky když dostaly
do nůše zametený smetí od vodníka či jinejch čerchmantů kterem sloužili. Japak
by si na listí vzpoměli když nesli raněnýho, navíc s tím svítícím chlapem za
zády.
Jak to dopadlo dál? Mladej obrátil kapsu doma, taky fůra peněz na stole, a
hajnej? Kdosi ho za nějakej čas namazal v hlubokým lese medem a posadil
svázanýho do mraveniště. S ním to dopadlo podle toho jak krvelačnej byl
vyprávěč. Od nečekanýho vysvobození po děsivou smrt než ho mravenci sežrali.
Když skončila třicetiletá válka, tak na hraběcím
velkostatku v Králíkách dělal panského správce
nějakej Falber. Podle vyprávění to byl velkej nelida
který honil sedláky do roboty a strašně rád je
nechával bít pro každou maličkost. Taky rád lovil,
každou chvilku popad flintu a šel do lesa. Chodil
s loveckým psem a ten pes prý zakusil víc bití nežli
poddaný. Jednou si vyšel k Jeřábu, pes vyčuchal
jelena a hnal ho hloub do lesa. Falbr běžel za nima,
pískal na psa aby se vrátil, ale pes štval jelena dál.
Někde nad kapličkou u svaté Trojice jelen nabral psa
na parohy, bacil s ním do křoví a pomalu ho
rozdupával. Falbr doběhnul, střelil do jelena a začal láteřit.
„Čert tě vem mrcho peská, to ses nemoh vrátit. Čert aby sebral taky tebe,
bestie parohatá….“ Zaměstnal by čerta tím braním asi na hodně dlouho, kdyby
pekelníkovi nedošla trpělivost a neodnes si správcovu duši.
Od tý doby správce straší po okolních lesích, běhá za psem, píská na
píšťalku a místní mu říkají Běžící lovec, nebo jen Lovec, po německu Jäger. Jo
jeleni jsou potvory, kolik už psů na parohy nabrali a kdyby jen psů. Tak
šplejchni něco do sklenice a poslouchejte.
Před mnoha a mnoha lety přišli první osadníci do Mezilesí, postavili chýše,
vyklučili les a udělali si pole. Po dalších letech jejich děti založili osadu
Smrčinu, jejich děti Bobišov a pak rozšiřovali osídlení až do Králík. Zvěře
bývalo tehdá hojnost, ale po čase ubývala, a tak ji museli lovit po okolí
v hlubokých lesích. Po dalších letech si všimli, že každým rokem na podzim se
ozývá na kopci nad Potočkem troubení mnoha jelenů. To staří jeleni tam
sněmovali, volili si krále a dohadovali kde který bude mít rajon. Tenkrát patřilo
Mezilesí Černhauzům, ti bývali velcí lovci. Jan, který tenkrát panoval, se
doslechl o tom sněmování a usmyslel si, že z těch jelenů si udělá zásoby masa
na zimu. Neposlechl varování starších lidí, nedbal na výstražný sen své ženy,
neodradilo ho ani chumelení ten den kdy se vypravil, s několika sloužícími, na
lov. Do Potočku dojeli na několika vozech, počítal s tím, že zpátky je povezou
plné, avšak všechno bylo jinak. Odpoledne vykročili k lesům, vedlo je mohutné
troubení a před večerem dorazili na vrchol kopce. Tři desítky statných paroháčů
se tam povalovalo v kruhu, jeden troubil přes druhého tak, že ani neslyšeli
přibližující se lovce. Do vášnivé debaty se zabrali natolik, že ani neviděli vraždit
své sousedy a dobře polovina už svůj život dokonala, když jejich nově zvolený
král čerstvě vyskočil, zlostně zaryčel a vrhl se na vetřelce. Ta hrstka živých ho
napodobila a za malou chvíli skoro celá lovecká výprava ležela mrtvá na mýtině.
Zachránil se jen jeden, štěstí mu přálo že se opozdil a proto stačil vyšplhat na
strom. Tam ho vysvobodili až vesničané druhý den, když se přišli podívat proč
se jejich pán z lovu nevrací.
Od té doby se kopci říká Jelení vrch a obchází tam nejen duch utrkaného
Jana Černhauze, ale i přízraky ubitých jelenů. Černhauz se občas zjeví
osamělému lovci bloumajícímu v lesích Jeleního vrchu, varuje je, ale jeho
varování nikdo nerozumí, protože mluví staročeštinou a tady dřív žili především
Němci.
Duchy jelenů je slýchávat za podzimních mlh a je to ryk tak děsný, že na
Jelení vrch se tou dobou nikdo neodvážil ani pohledět natož vkročit. Před lety se
pár opovážlivců, kteří tento příběh neznali, tam vydalo. Jenže nevrátil se nikdo a
jejich kosti poházené po lese našli až na jaře když slezl sníh.
Kdysi dávno bývala myslivna i pod Bochňákem. To je kopec nad Mezilesím,
a z myslivny na zámek je to kousek. Povinností tamního myslivce bylo chovat
psy k lovu. To víte, na zámku by hafani rušili štěkotem panstvo, a proto psinec
zřídili na dohled. Stačilo na zámku vyvěsit prapor a myslivec už s pejskem letěl
za pánem.
Tenkrát tam žil nějaký Heuriger a měl ženu uštěkanější víc nežli všichni psi
v psinci. Jméno měla krásný, Hildeburg Bernhilde, ale všichni ji říkali
Maulberte, to jako hubatá Berta, protože to byla ženská hádavá, čím byla starší
tím se stávala závistnější a záviděla každýmu všechno. Nejvíc ji zlobilo, že její
chlap není myslivcem na zámku, že je jen u psů. Tak v ní uzrál pekelnej nápad.
Nasbírala jedovatý kytky, namočila je do kořalky a čekala kdy přijde zámeckej
myslivec. Dočkala se brzy, já to teda nevím přesně, to jen lidi tak vyprávějí, a
tak mu nalila pořádnou dávku. Myslivec to vyzunk, já bych si taky lokla něčeho
dobrýho, co vy na to pánové. Tak to teda do sebe hodil, oklepal se, seklo to s
ním a zaklepal bačkorama.
Panskej myslivec se z Heurigra nestal, protože byl starej, hrabě si vzal
mladšího, Berta zežloutla vzteky a sebral ji čert do pekla.
Tři sta let už Berta obchází okolní lesy, pronásleduje lovce a lidi tomu
přízraku říkají Gelbberta, nebo Gelbla či Gelbela, to je po česku Žlutá Berta. Ale
nemyslete si, že je to nějaká postava z mlhy, to ne, ona je spíš jen taková
nažloutlá mlha nebo opar. Lovec namíří na jelena, před očima najednou žluto a
prásk pánu bohu do oken. Nebo jinej šmajdá po lese a najednou okolo něho
žlutá tma a milej strejc neví kam jde. Úplně nejraděj udělá z nějakýho
pokroucenýho smrčku nebo pařeru třeba srnce, no a myslivec vystřílí kupu ran
než přijde na to, že pálí do přeludu.
Taky se vypráví o Šedé paní. To bylo vždycky smutný vyprávění, to si
ženský při draní peří vždycky poplakaly. Některý ty vypravěčky to dokázaly
pěkně napnout. Já vám to povím zkrátka.
Před víc než dvěstě letama přišel do boříkovický hájovny mladej chasník,
aby se vyučil u starýho hajnýho. Kluk to byl pěkný, černovlasý, kudrnatý a
hodně hodný. Není se co divit, že se zamiloval do jediný dcery hajnýho. Holka
taky vyrostla do krásy, no a tak se milovali jako hrdličky. Táta umřel, mladýho
udělali hajným a vzal si holku za ženu. Pět let spolu žili, tři děti měli, rádi se
měli jako dřív a mladýmu se všechno dařilo. Ale jen do doby než divoký prasata
rozryla stružku s vodou, tenhle potůček jim přiváděl vodu k hájence. Hajnej se o
tom zmínil hraběti hned ráno, měl akorát nějaký řízení na zámku, starej hrabě
jen mávnul rukou, že ho to nezajímá a ať ty potvory klidně odstřelí a přiveze na
zámek, že maj zrovna nějaký hosty a kousek masa se hodí. Byl u tý rozmluvy i
mladej hrabě, večír popil s hostama, potom sed na koně a tradá nad Boříkovice.
Ráno hajná na sebe hodila kožíšek, popadla putýnku a běžela pro vodu kus
nad hájenku k potůčku. Zrovna svítalo, mladý hrabátko uviděl cosi tmavýho
běžet k vodě, zvednul pušku, bác a hajnej byl vdovcem. Na pohřbu siroty brečej,
hajnej roní slzy, farář lituje pozůstalý a lidi proklínaj hraběcího spratka. Je to
houby platný, mámě tím život nevrátili, ale přeci jen, když se tohle všechno
doneslo k hraběcímu sluchu, dědek sirotám poslal pytel peněz a mámin duch
začal bloudit po lese okolo hájovny.
Ochraňovala ty svý ubohý sirotky dokud nedorostly a potom bděla nad
všema který v lese měli práci. Říká se ji Šedá paní a vidět ji můžete mezi stromy
jako kus mlhy, nejčastěji když první paprsky slunce začnou prosvětlovat les.
Kolik ona už dřevorubců odstrčila z místa kam dopadl poražený strom, kolika
dětem ukázala cestu z lesa když zabloudily. I na paseku s největšíma borůvkama
je vodila, ale hlavně bdí nad lovcema. Nějakej trouba se vydá do lesa kterej
nezná a Šedá paní ho pomalu tlačí k cestě, tím se podobá Bílýmu lovci. Nejvíc
životů zachránila když odkloní broky nebo koule vypálený od opilců. Hlavně
opilce trestá. Kolik těch namazanejch skončilo v potoce kam je srazila, kolik jen
jich někde v lese uspala, to se nikdo nedopočítá.
Ale nepleťte si ji s šedým nebo bílým mrakem nad lesem. Tomuhle páření
z lesa se říkalo, že starý lišky vaří kaši liščatům a nebo, že Gribedyr si suší
kožich.
Tenhle Gribedyr je záhadný zvíře který má žít ve sněžnických lesích. Říká
se mu taky chňapající zvíře a nikdy ho nikdo neviděl. Starej musí bejt hodně,
protože už Vikingové si o něm povídali a vyřezávali si jeho podobu na lodě
nebo vozy.
Tady u nás každá vypravěčka si ho představovala jinak. Jedna mu dala lví
tělo, místo ocasu hada a na hřbet druhou hlavu, pokad možno rohatou. Druhá na
kančí tělo hlavu jelení, a tak by to šlo probírat do nekonečna. Ovšem všechny se
shodovaly v tom, že Gribedyr žere lidi, ať už zlý nebo hodný. Jak někdo zašel
hloub do lesa, už si z něj ta potvora udělala oběd a kosti našli rozházený po
celým lese. Střílelo po něm spousta myslivců, žádnej však netrefil, každýho
sežral no a řekněte mi jak po něm moh střílet, když ho nikdo neviděl. Jedno
takový povedený povídání vám teď řeknu, stará Kendlová to líčila takhle.
Jednou na jaře přišla velká bouřka, lilo jak z konve, vítr skučel, ohýbal
stromy k zemi a ty praskaly jak třísky. Dva dny taková čina byla a třetího se
vypravil myslivec z Moravy obhlídnout škody. Na Maliník si to namířil, ten je
nejvíc vystavenej větru a taky polomy tam byly obrovský. Skoro navrch došel a
najednou slyší za vyvráceným stoletým smrkem chrápání. Opatrně se přiblížil,
nakoukne za vývrat a tam Gribedyr chrní. Hned ho poznal i když ho uviděl
poprve, tělo z jelena s kančí hlavou, na hřbetě beraní hlava s mohutnejma
rohama a obě hlavy spaly. Nespala však obrovská zmije kterou ta zrůda měla
místo ocasu. Napolo vztyčená se rozhlížela na všechny strany, jazykem mlela a
výhružně syčela. Myslivec nejdřív chtěl tu příšeru zastřelit, ale dlouho přemýšlel
do který hlavy střelit první, zmije plácla tělem do beraní hlavy, ta zabečela a
probudila hlavu kančí. Jelení tělo vyskočilo, prasečí hlava do myslivce zabořila
kly, beraní hlava trkala do čeho dosáhla a ta mohutná zmije myslivce
přidržovala. Gribedyr mu nejdřív ukousnul obě ruce a pak ho pomalu žral od
nohou, do večera se myslivec musel dívat jak ho nestvůra požírá než umřel.Tři
dny to trvalo než z něho zůstaly jen kosti a to ještě přelámaný a rozházený
dokola.
Kdo nevěří ať tam běží, ale musí si dávat bacha aby tam Gribedyr na něj
nečekal. Tak dětičky, šup ať mažete domů a venku koukat okolo, co kdyby
nějaká potvora na vás čekala.
Tak si to dětičky minule pěkně užily, co? No začala jsem s pověstma a dnes
budu pokračovat. Tady v okolí jich bejvalo jako všude jinde, ale já vám řeknu
jenom takový ve kterejch je zapletený něco o myslivosti. Nalej pořádnej pohár
vína, protože začnu loupežníkama, ti pili víno, že?
Na polský straně Divoký Orlice je asi pět zřícenin starejch hradů, oni to
velký tvrze nebyly, možná že jen velký statky, ale ve všech prý žili lupiči jako
byl Jan Pancíř ze Žampachu. Toho prý nechal pověsit Karel IV. na zlatým řetěze
kterej mu před časem dal sám. Z těhle pěti tvrzí je nejznámější Schnallenstein,
dnes se mu říká Ščerba, a okolo je prej zakopaná spousta zlatejch pokladů. To
víte, silniční lapkové zlata nakradli kupu a co s ním? Jen zakopat na horší časy.
Zlato prý přitahuje zase zlato a tam za Mezilesím to prej dělal jelen se zlatejma
kopejtkama. Vždycky když je nejkratší noc tak ten jelen pobíhá po lesích a kde
je nějakej zlatej poklad tak tam nad ním tancuje. Jak nevím jak, já žádnýho
jelena tancovat neviděla, ale musel ho vidět hajnej z dnešního Hněvošova a to
kousek nad tím pobořeným hradem.
Jak se jmenoval pověst nevypráví, jen že byl posedlej hledáním pokladů.
Mládí prošustroval touhle vášní, jedinej poklad na kterej padnul mu doma vařil a
zahřejval postel, ale to von neocenil. Rači každým rokem se v tý nejkratší noci
potuloval po lesích, a druhej den ráno se pak naštvanej vrátil domů. Ten rok ne a
tím rokem byl ten, jak Napoleona hnali od Moskvy. Lidi si to pamatovali,
protože zrovna někde tady prchal a v Kyšperku na útěku zapoměl sáně. Taky
jsem se byla na ně podívat, ale prosím vás, co na nich je k vidění?
Tak teda když druhej den hajná svýho muže neviděla, a domů se nevrátil ani
třetího dne, sehnala pár chlapů ze vsi, pučila jim hajnýho psa a ten je doved nad
zříceninu. Tam v zemi vykopaná jáma metr hluboká a v ní mrtvej hajnej.
Samozřejmě potrhanej od zlejch duchů, okolo to čpělo sírou a ve vyházený hlíně
obtisklý čertovy kopyta.
Pár let byl od hledání jelena se zlatýma kopytama pokoj, pak to přeci lidem
nedalo, hlavně těm mladším a zkoušeli to znova. Na vlastní oči jsem kluka
Hubnerova z Rožanky viděla a jeho povídání slyšela.
„Šel jsem tu noc do lesa, nebylo to poprve, ale poprve jsem potkal ducha
hajnýho. Od zříceniny to daleko nebylo když vylez z mlází a povídá.
„Kam deš? Vykašli se na to, nic nenajdeš a čerti tě roztrhaj jako mně. Do
svítání jsem tam hrabal, mimo kamení na nic nenarazil a co teď z toho mám?
Jen dlouholetý strašení, nechtěl bys mně vysvobodit? Dobře se ti odměním…..“
Víc jsem neslyšel, upaloval jsem domů, nejmíň do dvaceti stromů vrazil,
stokrát upadnul a ještě mně jakejsi pes ve vsi pokousal. Víc do lesa v noci nejdu,
celej poklad mě může bejt ukradenej.“
Jestli nešel nevím, ale pravdu jsme se dozvěděli asi za dva roky. U hajnýho
v Hněvošově byl na učení nějakej Rybka. Kluk mladej, a taky chtivej pokladu, si
tenkrát vyšel zbohatnout. Místo čarovnýho jelena uviděl Hubnerovic kluka a
držel k němu tu řeč, co jste před chvílí slyšeli. Prozradil to tenkrát hajnýmu když
odcházel po vyučení. Dobře udělal, že to nezradil hned, von by ho určitě Hubner
za tu pohanu odstřelil.
Za daleko menší věci tenkrát hajný byli zabíjený. V Heřmanicích asi před
sto lety byl hajným Schuster. Jedinýho kluka měl a taky ho zaučoval, no kluk,
tenkrát mu mohlo bejt pětadvacet, proháněl holky po tancovačkách a pořád
nevěděl kterou si vybrat. Při jedný tý tancovačce povídal mladýmu Procházkovi.
„Se ti divím, Pepku, táhneš Andulu Berkovu do lesa a vykládáš ji jak se
kácej stromy. Skácet jsi měl ji….“ Nedořek to jakou dostal na papulu. Taky ji
hned oplatil, ale hubu měl druhej den oteklou víc než Procházka, to byl
dřevorubec, ruku měl pádnou a pro ránu daleko nešel. To jen na to namlouvání
bejval trouba.
Za pár dní se mladej Schuster nevrátil domů. Hledali ho dobře čtvrt roku,
jak hajnej nepřijde domů, je jasný, že leží někde pod roštím střelenej od pytláka.
Taky to četníci vyšetřovali, ale jakýpak ptaní pytláků jestli mladýho náhodou
neodstřelil. I kdyby nějakýho chytli jak rdousí hajnýho tak bude zapírat do
aleluja. No a mladej Procházka nepytlačil, to se všeobecně vědělo a proto za ním
žádnej žandár ani nezašel.
Nikdo by pravdu nezvěděl kdyby asi po třiceti letech Procházku nepoštípaly
včely. Možná to byly vosy, ale hnízdo si udělaly zrovna v tom stromu který
skácel. Buď jak buď, naštvaný potvory vyletěly z hnízda a poštípaly ho do
hlavy. Nateklou ji měl během chvilky jak kybl a potácel se mezi životem a smrtí
celej tejden. Pak ještě pár dní skučel bolestí než to z něj vylezlo. Schustra
majznul klackem do hlavy Na Vyhlídce, to je kopeček nad Heřmanicema, a
odnes ho podle Heřmanickýho potoka na půl cesty do Prostřední Lipky. Tam u
jakéhosi pole ho zahrabal pod hromadu kamení. Jen to vypověděl tak se mu
ulevilo, otok splaskl, bolest polevila, a tak zašel do stodoly a tam se pověsil.
Před padesáti lety prý strašili oba, hajnej v polích a Procházka ve stodole.
Vdova nechala udělat smírčí kříž tam v polích, za muže odsloužit pár mší a když
vymřeli pamětníci tak bylo po strašení.
Strašilo i v hájence na konci Orlického lesa. Ten býval před asi tři sta lety o
hodně větší než dnes a nejvíc do něj chodili páchat lesní pych sedláci z Červený
Vody. Hlavně jakýsi Liška, to byl svobodný sedlák, ne poddaný a statek míval
někde na Horní Červené Vodě. Proto měl do Kolvapuš, jak se dřív Orlický les
jmenoval, nejblíže. Jeho pole končila právě na hranicích Čech a Moravy, což
byla zároveň hranice Králického a Štíteckého panství. Proč by se měl Liška
trmácet někam pod Suchý vrch když měl les u huby? Děcka poslal okouknout
kde je hajný Donat a když byl z doslechu tak s čeledínem hup do lesa, podříznul
dva tři stromy, naložil je na vůz a s veselou se ubírali domů. Pohodlně si tak
navozil dříví na celou zimu. Jenže tohle plundrování lesa se nelíbilo hajnýmu
ani vrchnosti. Kolikrát si stěžovali, hajnej u hraběte, hrabě u červenovodskýho
rychtáře a bylo jim to houby platný. Tak vzal Donat spravedlnost do svých
rukou. Že ho mladý Liščata sledujou věděl, a tak se jim jednou ztratil, oběhl je a
rovnou za zvukem pily došel Liškovi za záda. Pak už jen houkla rána a Liška
měl plný gatě broků. Dvakrát ho tak jedno léto postřelil a potřetí na podzim. Do
jara se z těch ran Liška vylízal a co tak ležel, mudroval jak se hajnýmu pomstít.
Jaro se přehouplo do krásnýho léta a drvoštěpové z Orlice nevěděli do čeho
říznout. Týden už jim hajnej práci nezadal, týden už ho neviděli, a proto jeden
zaběhnul do hájenky. Smutný pohled se mu naskytnul na hajnýho uprostřed
kuchyně, zdutý byl k prasknutí a silně zapáchal. S hajnou to bylo to samý, jen
v posteli ležela a jejich roční děcko taky mrtvý v kolíbce. To muselo vydechnout
naposled snad pár hodin před tím, než tam dřevař dorazil. Jak celá rodina
zhynula nikdo netušil.
Pohřbili je, vrchnost dosadila nového hajného a to byl mladý zelenáč, ani
ženatej ještě nebyl a půl roku trvalo než si nevěstu přived. Čtrnáct dní tam
hospodařila a jednou večer hajnej příde domů, jenže nevěsta fuč. Celej
v obavách letěl k jejím rodičum. Oni na něj nějak divně koukali a holka bulí, že
jeho druhou ženskou nebude. Lezlo to z ní jak z chlupatý deky, šla venku z pole
a za oknem vidí mladou ženskou, s děckem v náručí, jak na ní z okna čučí. Šla
dovnitř a tam nikdo. Určitě se někde skovala a hajnej si ji vydržuje. Vrátila se,
přemlouvání to dalo a pár dní byl klid. Za tejden to samý. Po čtvrtý když utekla
tak už to vrtalo v hlavě všem. Její máma šla tenkrát s hajným, vařila mu tam a na
pole chodila sama. Za pár dní tu ženskou viděla taky a pak ji viděl i hajnej. To
už chumelilo, tak tchýně zůstala v kuchyni a hajnej vartoval u plotu. Třikrát ji
uviděl a tchýně se dušovala, že do kuchyně nikdo nevlez. Tak běželi za farářem,
že v kuchyni straší, ať to tam vykropí. Vykropil, na dvůr postavili kříž
s pánbíčkem a zdálo se, že je pokoj, ovšem mladá se nevrátila.
Na Štědrej den u Lišků vylez po večeři hospodář s hospodyní ven, do sadu
šli sypat kosti z ryby ke stromům, jak je zvykem, a u plotu takovej celej bílej
chlap s flintou na rameni a prej.
„Do hub, Liško, do prašivek, a pak hned na krchov.“ No a byl ten tam.
Liška bledej, Lišková taky a od tý doby houby se u nich v jídle nesměly
objevit ani sušený. To až v červnu přilítla děvečka s košem růžovek, na Lišku
volá.
„Pantáto, koukněte co jich mám, zrovna na kraji lesa jich je plno.“
S Liškou to seklo, do postele ho uložili, mluvit nemoh, jen tak blábolil a
pravou ruku nezved. Kdepak tenkrát felčara volat, pro kněze skočili a ten hned
olejem mazal, už měl svý zkušenosti s mrtvicej. Samozřejmě ho nejdřív
vyzpovídal a nebylo to pěkný poslouchání. Rači pak zavolal paňmámu a čeleď
aby jim to Liška vypověděl sám. Bylo to asi takhle.
Dlouho sedlák přemýšlel jak se pomstít za broky v zadku. Parkrát zašel
k hájovně na čumendu a viděl, jak hajná když navaří letí okopávat na pole.
Nasbíral pár jedovatejch hub, pokrájel, a druhej den, když mladá na poli dřela, ji
polívku vylepšil. Dopadlo to jak chtěl. Hajnej bez života, jeho ženská taky, jen
to jejich děcko tam řvalo čtyři dny. Výčitky svědomí neměl, tenkrát ničeho
nelitoval, až teď, jenže je už pozdě. Tak ať alespoň postavěj u hájenky kapličku
aby jeho duše měla pokoj. Do večera si ho potom čert odnes a kaplička tam stojí
dodnes.
Houby to ale bylo platný, do hájenky žádná ženská nechtěla, až asi za dva
roky tam přišel Butel. To byl hajnej jako bubák, ženskou neměl, zvířectvo taky
žádný, jen asi pět slepic, černech slepic jako noc. Když promluvil, tak na
každýho jen hurtem, samá nadávka, samý bručení. I těm dřevařům jen holí
ukazoval co skácet.
Nejraděj coural uprostřed lesa nebo v tom cípu ke Králíkám, samá bažina to
tam je a lidi to jmenujou bůhvíproč Peklo nebo V Pekle. Peklo si každej
představuje jinak, tahle bažina by se spíš měla líbit vodníkům a ne čertům.
Asi po pěti letech došlo k tomu co se dalo očekávat. Hajnej se zbláznil.
Tancoval po lukách, tancoval na dvorku u hájovny a černý slepice s ním.
Utancoval se jednoho úplňku na orlickým kopečku u silnice k Červený Vodě.
Lidi tomu plácku začali říkat Čertovka a dokud tam nepostavili školu, tak tam
duch hajnýho po nocích poskakoval.
(V současné době, tj. roku 2011, je tam vyhlášená restaurace Na Čertovce.)
Kapličku hajnýmu Wiesnerovi sice nepostavili, ale dřevěnej kříž jo. Stával
na cestě z Pisar do Jodlova, kousek od odbočky do Potočku, a byl na něm
letopočet 1768. Je tam zůžené údolí, přímo rokle, okolo les a na tomhle místě
přecházeli pytláci z Urvisty do lesů nad Heřmanicema. Tak tomu bylo i toho
roku 1768. Někdy začátkem léta šel Wiesner domů do Jodlova a z lesa se vyloup
chlap se srncem na zádech. Hajnej nemeškal a pytláka složil ranou na komoru
v cuku letu. Jenže netušil, že za pytlákem jdou jeho kamarádi a kamarádi taky
hned bim do hajnýho. První ránu prej dostal do nohy a než si uvědomil co se
děje, už ležel na zemi. Pak si z něho pytláci udělali terč. Jedna rána do ruky,
druhá do zdravý nohy, třetí do boku a tak ho pomalu rozstříleli na cucky.
Tenkrát už to bylo na Pruským území a prušáci měli rádi pořádek, navíc hrabě
chtěl takhle surovou vraždu krutě potrestat. Vždyť v hajným našli čtrnáct ran a
to střílení trvalo skoro hodinu. To tvrdil hajnej z Potočku, když to chvíli
poslouchal šel se podívat jestli zase není válka, inu byla, ale pytlácká. Taky mu
prej pár broků nad hlavou hvízdlo, ale kdo střílel nevěděl. Jak to bylo se lidi
dozvěděli až po mnoha letech když všichni ti střelci pomřeli. Tak na hajnýho
paměť postavili akorát ten kříž a Wiesnerův duch tam prej leta pod ním sedával.
Duch zmizel spolu s křížem někdy kolem sedmatřicátýho roku. To už tady řádili
ordneři a utečenci z Čech. Jezdili provokovat Československý vojáky na
hranicích a jakejsi opilej šofér do něj vrazil.
Podobnej kříž postavili taky hajnýmu Elsterovi z Javorka a kameníku
Patzeltovi z Roztok. Elster byl na pytláky ras, stejně jako ostatní hajný, no a tak
když v polích u Hajníku potkal po soumraku chlapa jdoucího kdesi od Nový
Vsi, vlítnul na něj co tam dělá. Hlavně co to prej nese pod kabátem.
„Zajíčka, viď? Upytlačenýho do oka, že? Sem s ním!“ A začal se mu sápat
pod kabát. To dělat neměl, možná se to ani za živa nedozvěděl, protože chlapovi
cosi vypadlo z pod kabátu, velkej blesk a ještě větší rána a dali je do hrobu
společně, protože z těch pár kousků masa rozmetanejch po okolí nevěděli, kterej
patří komu.
Všecko to vidělo pár dělníků z kamenolomu v Nový Vsi, vraceli se taky
z práce domů, ale nechtěli jít s Patzeltem. Ten ukrad flašku s nitroglycerínem, to
byla tenkrát novinka na trhání skály. Tenkrát ještě dynamit nebyl, trhalo se po
staru prachem a zkoušel ten nitroglycerín, houby věděli co to dovede, ale kradli
ho na trhání pařezů.
Podobně dopadnul starej Cerha z Horní Lipky. Tenkrát už dynamit byl a
hlavně zůstaly velký zásoby dělostřeleckej granátů po první válce. Kdosi jich
přivezl plnej vůz, a jen hajnej nebyl v dohledu, nacpali chlapi granát pod pařez,
přidělali zápalnou šňůru a utekli se skovat.
Na Horní Moravě bydlel i starej Potůček se svejma klukama. Pytláci na
slovo vzatý, nebylo půl roku aby je četníci nehonili, ale jinak dělali v lese. Taky
tenkrát, asi v jednaadvacátým roce dobejvali pařezy pod Klapáčem. Bouchli si
jednou, bouchli si po třetí a když po čtvrtý ráně šli okouknout jestli dědek
vyletěl ze země, našli Cerhova dědka s rozmlácenou hlavou kus od vystřelenýho
pařezu. Co tak koukáš? Jo ty nevíš, že dědek se říká pařezu, hlavně těm který
jdou těžko ven z kamenitý země, no tak teď to už víš.
To byl potom mazec, pánové, to se nedá povídat. Možná by hajnýho mrtvolu
hodili do jámy po pařezu a zasypali, ale přiběhnul jeho syn, taky slyšel ty pecky
vod granátů, taky jako jeho táta to dřevařům zakazoval, no a teď letěl za
četníkama. Ti zavřeli všecky mužský od Potůčků a nastalo vyšetřování. Že prej
ubili hajnýho kamením protože je přistihnul pytlačit, že se chtěli pomstít za
častý udání, no čtrnáct dní je v kriminále drželi, nic nevěřili že se tam nachomejt
v nepravej čas a zabilo ho kamení po výbuchu. Zachránila je až pitva, maličkej
kousek toho granátu v hajným našli a proto zavřeli jen starýho a ne nadlouho.
Rozbitá hlava u hajnýho bylo něco tak běžnýho jako si ráno ukrojit chleba.
Když jdete po Hraběcí stezce, tak asi v půl cesty z Černýho dolu k silnici na
Hedeč je prudkej sráz, říká se tam Ďáblova rokle a to nejmíň dvě stě let. Tenkrát
to prej byla paseka od vrcholu až dolů k silnici a z jara tam šel orlickej hajnej
pokoušet čerta. O čem spolu jednali samozřejmě nikdo neví, ale hajnýho našli
ráno dole na Orlici u cesty s rozbitou hlavou. Určitě se nepohodli, protože mu
čert rozbil nahoře na Zaječáku hlavu, chtěl ho odnést do pekla, ale po ledu se mu
nohy smekaly, taky hajnej prej nebyl žádná podvýživa a proto ho neuzved,
zkrátka ho vláčel těch dobrejch tři sta metrů dolů a zbyla za ním jen široká
krvavá cesta. Děcka tam nechtěj od tý doby chodit, starý báby, než tam projdou,
se křižujou a můj poslední muž, když kdosi u nás o tom povídal, se namích a
rozpovídal.
„Jo, tohle znám a vím taky jak to bylo. Ožrala to byl, dříví prodával a
peníze strkal do vlastní kapsy aby měl na chlast. Ten den celý opoledne
ukazoval jakýmusi sedlákovi z Hedeče kde co pokácet, do večera s ním chlastal
a za tmy odešel. Proč nešel rovnou domů ví Bůh, ale čert ho dovedl na Zaječák,
tam uklouznul, hlavou třísknul o kámen a po zledovatělým sněhu dojel až dolů
k cestě. Proto ta krvavá stopa. Tu zimu sněhu nachumelilo po kolena, přes den
to roztálo, k večeru umrzlo, no a nad takovou klouzačkou by se haranti určitě
radovaly. Tomu ožralci to bylo určitě jedno, protože když po hubě dolů jel
musel bejt mrtvej. Alespoň tak to je napsaný na našem úřadě v lejstrech.“
Takovejch hajnejch co rádi bumbali a po pítí dělali psí kusy bejvalo víc.
Třeba takovej Draxer z Lichkova. Žádný velký chlapisko nebyl, spíš takovej
menší strejček, on měl jen velkej strach a to ze všeho. Nejvíc snad ze tmy, ale to
ho neodradilo od vysedávání u piva do pozdní noci. Proto si sebou do hospody
nosil lucernu, kdepak by taky tenkrát byly baterky jako dnes.
Nes si ji i jednou asi tak před šedesáti lety, na podzim se to odehrálo, úroda
sklizená a chlapum z chalup ubyla práce. Seděla jich parta v hospodě, upitý měli
a hlavně dlouhou chvíli. Tak se radili jakou kulišárnu komu udělaj. No hajnej
přišel jako na zavolanou a za chvilku měli taškařici vymyšlenou. Když si Draxer
poručil osmý pivo a rafnu šnapsu, dopili, zaplatili a tma je pohltila. Po chvíli
dopil i hajnej, krčmář mu zapálil lucernu, von by to po tom pití nesved no a
vyprovodil ho ven. Hajnej zamířil domů, cesta to bejvala dlouhá i ve střízlivým
stavu, po osmi pivech ještě delší a to se ještě musel zastavit u každýho druhýho
keře. Za prve se zbavit piva, ale hlavně na pokec, on totiž v tomhle stavu si
s každým rád popovídal. Na půl cestě k hájovně býval březový hájek a zrovna
na kraji šel proti němu chlap, taky se motal a taky si svítil lucernou. Sevřelo se
srdce hajnýho strachem, přidal na hlase a hlavně hlaholil jako by měl sebou
kamarády.
„Jaký si vykopal brambory, Vašku? Už se ti kráva uzdravila, Pepku?
Nepočkáme na Heinze?“ Stál tam a brebtal hodnou chvíli. Chlap taky stál kus od
něj. Rozhazoval rukama, mával lucernou, ale hlásku nevydal. Hajnýho se
zmocnil strach ještě větší, pomalu už chtěl volat o pomoc, pivo se mu z hlavy
vypařovalo nebývale rychle a v jednom jasnějším okamžiku uviděl, že chlap má
na rameně flintu. Hrklo v něm přímo hlasitě, zezadu taky ucítil jakési mokro
v gatích a to ho asi probralo. Strhnul vlastní dvojku, natáh ty camprlíky na
střílení a bim, švác. Pak se ozvalo jakési zvonění a chlap zmizel. Prchal i Daxer,
uřícenej doprchal domů, flintou praštil do kouta a šup do budky na hnoji. Tam
nemusel spěchat, už z něj víc než měl v kalhotách nevyšlo, zato ráno vyšla
pravda najevo. Přišli dřevaři, přinesli mu lucernu a s vážným ksichtem, jestli
není jeho, se ptali jestli se nepořezal o to rozbitý zrcadlo u cesty.
Strašně podobný to je s Opakovačem, tam u Dlouhopole mu říkaj Repetýr,
Právě tam se nejčastějc objevoval. Že by to tam byla rovina se říct nedá, krajina
je zvlněná, než se teda dojede do lázní, a v takovým dolíku tam teče Nysa. Jak
přijde podzim, tak je to kolikrát ponořený do mlhy celej den a právě v tomhle
dolíku a mlze to strašidlo nejčastěc chodí. Potkat ho tam můžete dost často a od
nepaměti, místní ho vídaj tak často, že si už na něj zvykli a když se z mlhy
vyloupne, tak jen pozdravěj a dou klidně dál. On nikomu nikdy neublížil, ale na
druhou stranu ani nepomoh. Ke smrti pomoh akorát pár vojákům, ale to byli
Prušáci když před dvěstě lety zabírali Slezko. Jenže troubové se postříleli
navzájem. Jeden oddíl tam v mlze odpočíval, druhej je došel a mezi nima
Repetýr, hlídka houkne „Wer da,“ to jako kdo je tam a strašidlo opakuje.
„Da, da, da.“ On totiž opakuje poslední vyřčený slova jako ozvěna. Taky se
to tak ztrácí jako při ozvěně, no a nastala řež. Každej kdo měl ruce a flintu pálil
do mlhy, čoud od prachu ještě viditelnost zhoršil, a tak po slabý hodince palby
pruskej král přišel asi o dvě stovky vojáků.
Vy si myslíte, že kecám. Stará senilní bába si vymejšlí, ale to se mejlíte,
holenkové. Co takhle štamprlička na osvěžení paměti? Nebyla by? No vem větší
sklenici, copak si myslíš, že vojáci by pili z takovýho kalíšku. Jo ty museli
tenkrát lemtat kořalku z kýblu aby se vzpamatovali.
Tak teda nekecám, hošánci. Já ho viděla na vlastní oči. Proč jsem tam
courala si už nepamatuju, ale na to jak se najednou třepal v mlze proti mně
nezapomenu do smrti. Co bych zapírala, taky jsem si cvrnkla pod sukni, do
spodního prádla ne, to se tenkrát nenosilo, a povídám.
„Gu, gu, gutn tagggg.“ Von hned.
„G g g g.“
Mazala jsem tam odtud pěkně rychle, taky jsem musela loknout pulitřík
šnapsu než jsem se vzpamatovala, taky to ve mně leželo leta.
Vlastně až do první války. To z těch lázních udělali lazaret pro raněný
vojáky a já tam pár měsíců učila vařit nadšený německý nanynky vlastenky.
Jedním z tam nahnaných doktorů byl profesor Ollinger, von byl přes duše a
tomu jsem se svěřila s tím Repetýrem, konečně i se svou zatíženou dušej.
„Paní Dýno,“ povídal mi. „Z toho si nic nedělejte. Já ho viděl taky,
osmkrát. To je úplně normální. Víte co je fata morgana? To je zrcadlení obrazu
na poušti. Nejste zrovna hloupá ženská,“ to je kompliment, že? Dovedete to
vůbec ocenit, pánové? Asi ne a tak dolejte. Pak povídal dál.
„Mlha je podobná těm horkem a studenem vzduchům nad rozpáleným
pískem. Tam to je jako zrcadlo a proto vidíte svůj rozmazanej obraz. Tady
slyšíte ozvěnu svýho hlasu, proto ten přízrak opakuje jen pár posledních hlásek.
Já se vám divím, že jste si toho v tomhle horským kraji nevšimla dřív,
ausgerecht vy, která celej život žijete v lese. Rači přemejšlejte, jakou pečeni
uděláte z jelena kterýho uštvali naši rekonvalescenti a právě vlečou ke kuchyni.“
Víte že měl pravdu? Když jsem potom o tom přemejšlela, tak jsem si
vzpoměla, že v mlze je vidět vlastí obraz i slyšet ozvěnu svejch slov.
Na Moravě a okolí se vypráví o Langhansovi, přeloženo to je Dlouhej
Honza a dlouhej byl kolikrát i pár set metrů, vlastně vysokej. Ten nic
neopakoval ani neříkal, jen pomaloučku kráčel po kopcích na český straně. Mezi
válkama na jedný poslední leči na něj přišla řeč a mladej Schmidt z dolní
hájenky na Moravě povídal.
„Nebudete věřit, pánové, ale Langhans jsem vlastně já. Před třema rokama,
jak tak strašně mrzlo, zafoukala vichřice a na samým vrcholu Sviní hory
polámala spoustu stromů. Páni z lesní správy chtěli vědět, jak velká škoda tam
vznikla, tak jsem musel nazout lyže a trmácet se nahoru. Paseka to byla pořádná,
stromy ulámaný skoro u země a všechno zafoukaný pod sněhem. Tak to tam
obhlížím a najednou vidím jak po stráni Hleďsebe se plíží chlap. Na tom bílým
nadělení byl pěkně vidět, kolena měl v údolí a hlavu v půl kopce. Zastavím, on
taky, pohnu se, to samý on. Slunce mi pražilo do zad, otřu čelo a postava zrovna
tak. Zamávám na něj, samozřejmě to opakoval. Tak mě to bylo jasný. Můj
vlastní stín se na protější straně producíruje. Tajtrlíkoval jsem tam dobře půl
hodiny, měl jsem z toho švandu, ale pak se stín začal rozmazávat a bylo po
představení, slunce zakryl mrak a já mazal domů.“
„Jo tak tohle jsem viděl taky.“ To povídal Vydra, hajnej z vrchní hájenky.
„Doprovázel jsem na podzim jakýhosi hosta na Sušině, jelena si tam měl
odstřelit. Sněžník zakrytej mrakem, slunce vylezlo a náš stín taky na mrak
promítlo, jen nebyl tak vysokej, jak říkal tady Anton. Já bych řek, že sotva
padesát metrů. Taky jsme poskakovali jak malí kluci, co bych se to styděl
přiznat.“
Zhádali se tam potom všichni. Půlka tvrdila, že to je naprostá myslivecká
latina, druhá polovina se hádala, jak ten stín může bejt vysokej.
O žádný velký vejšce nejde mluvit u Šnirgla. O něm pověsti jsou naopak na
druhý straně Hleďsebe a Sněžníku. Nebejvá lidem ani do půl stehen, sotva nad
kolena. Hrbatej je, tělo porostlý černýma chlupama, ksicht bílej, hubu
našpulenou a hrozný tesáky. Nemluví, jen vydává strašný ječení, před lidma
prchá, ale když ho někdo překvapil tak i kousnul a bejvaj to rány hrozný. Živí se
hlavně ovocem, vidět je hlavně na poli a v sadech, přiblížit se mu jde těžko, jak
někoho zmerčí maže po čtyřech pryč. Tak, tolik pověsti a pravda je taková.
Když Prusové před dvě stě lety vtrhli do Bystrice, zrovna tam stál cirkus.
Ukazovali v něm dva cvičený šimpanze a vojáci je dráždili. Hlavně jim při tom
otevřeli klec a vopice na nic nečekaly a utekly. Potulovaly se potom pod horama
od Mezihoří po Sklárňu, sklízeli lidem ovoce a děsily je. Druhým rokem je už
nikdo neviděl, zahynuly patrně v zimě a zůstala po nich jen pověst o Šimarglovi.
Ono na mnoha pověstech je kousek pravdy, i na tý o hajným Eisbachovi.
Ten měl mít hájenku nad Heřmanicema a na poddaný byl jako pes. Honil
každýho, koho moh tak zmlátil a kdo byl kousek dál, tak si musel vyslechnout
alespoň kupu nadávek. Taky měl neuvěřitelný štěstí, kolikrát po něm pytláci
střelili ani nepočítal, netrefil se nikdo. Taky kolikrát střelci flinta selhala,
kolikrát někdo hajnýho posunul kus vedle a dost často kulka spadla neškodně
hajnýmu k nohám.
Není se co divit, že už za jeho života lidi povídali, že se upsal čertu. Ne že
by kvůli tomu lidi přestali krást nebo pytlačit, ale dávali sec sakra pozor aby mu
nepřišli do cesty. Vždyť už taky jich pár stačil pomordovat a nic se mu nestalo.
Naopak ho vrchnost chválila.
To bylo v době když kraj vedle zabrali Prajzové. Na Roudným sbíralo pár
dětí borůvky, hajnej se k nim se spíláním řítil, děcka páděj z lesa a najednou za
nima ticho. Ten den hajnej domů nepřišel, nepřišel potom už nikdy, jen jeho
ženská ho sháněla. Až sem do Králík na panskou kancelář došla a plakala
vrchnímu na rameni, že ji pytláci muže zahubili. Vrchní se rozčílil, povolal
dráby a šlo se pátrat. Pár známem pytlákům na zadek nasekali, všude se
vyptávali a i s hajnýho psem po lese lítali.
Až od děcek se dozvěděli, kde hajný na ně naposled řval. Tak honem na
Roudný. Tam díra do země, vedle díry hajnýho klobouk a dolů se nikdo
neodvážil. Dodnes hajnýho kosti práchnivěj někde v probořený štole po
hornících. Prej se na Roudným před spoustou let ruda těžila a po rudě taky má
svý jméno. Tady zůstala akorát pověst jak hajnýho čert odnes do pekla a
pojmenování místa Fořtova jáma.
Netrvalo dlouho a do hájenky se nastěhoval novej
lesa pán. Jmenoval se Novák, Nováček,
Novotnej, prostě něco od novoty a nebyl to
žádnej poděs. S lidma vycházel dobře, nikoho
z lesa, když nemusel, nehonil. Děcek na
borůvkách si nevšímal, jen jednou seřezal
lískovým prutem jakýhosi smrada když hnízdo
ptákům vybíral. Dokonce se povídalo, že pytláka
se zajcem v ruce nevidí a sám se jednou
v hospodě nechal slyšet, že neví jestli by pytláka
vůbec trefil. Ale ať si nikdo nežádá vědět, co se
stane s tím kdo by hraběcího srnce nebo jelena
oddělal.
Ženu měl mladou, sám taky let neměl moc,
dětičky sice žádný, ale po roce už jeho žena
čekala. Právě v tý době se jednoho večera
nevrátil. Hledalo ho kupa lidí, ani jeho vlastní pes si rady nevěděl, vyptávání
nepomohlo a i do několika starejch šachet nakoukli. Hajnej se prostě vypařil a
nebo ho taky odnes čert.
Skoro tři roky od jeho zmizení utekly když na okno hájenky kdosi tluče.
Ten kdosi vypadal jak smrtka, bledej, šaty rozedraný a hubenej.
„Co chceš, vagabunde?“ Se na něj obořil novej hajnej.
„Vidět svou ženu, já jsem Novák, před pár lety jsem tu bejval hajným…“
povídal ten přízrak a sesul se hajnýmu k nohám.
To byla jiná, kolegovi se pomoci musí, na postel ho položil, kořalku nalil,
svíčkovou z pečenýho jelena uctil a hlavně se vyptával. Všechno marný, po čtvrt
litru kořalky ten ubožák spal do večera druhýho dne. To už z panský kanceláře
tam byl správce a mohl si taky poslechnout.
„Tenkrát jdu lesem podle nový hranice. Najednou vyskočej Prajzi, svázanej
jsem byl za chvíli a se zavázanejma očima mně kamsi vedli nejmíň hodinu. Pak
hodili do slámy na vůz a od tý doby jsem slunce neviděl. Celou tu dobu
v jakýmsi sklepě, snad ve vězení, nikdo se mnou nepromluvil, jídla jen abych
neumřel a vody jsem se poprve dosyta napil až když mne shodili z vozu na
hranicích za Starým Bobišovem. Akorát v tom sklepě bylo takový malý okýnko
a tím jsem slýchal vojenský povely. Jestli já nebyl až někde v Bystřici nebo
dokonce v Kladsku.“
Taky se nikdo víc nedozvěděl, ale s tím Novákem to dopadlo dobře. Svou
ženu s dceruškou našel v Králíkách, práci a bydlení jim tam na hraběcí pokyn
poskytl správce a hrabě poslal Nováka na jakési své jiné panství. Prý co nejdál
od Pruský hranice aby brzy zapoměl.
Další pověst si vyprávějí také pouze na západní straně Sněžníku. Povídá se,
že za Žižky husitské vojsko vpadlo do Kladské kotliny, vyplenilo Mezilesí a
táhlo na Bystřici. Samozřejmě že pověst mlčí o předcházejícím vpádu slezského
vojska do Čech, konkrétně šli slezští přívrženci Zikmunda, lišky zrzavé, namlátit
Mikuláši Žampachovi z Potštejna.
Tak tedy husiti prý spěchali na Bystřici, plundrovali kraj a páchali zvěrstva
na pokojném obyvatelstvu přijímající pod jednou. Jenže u Bystřice čekalo
udatné vojsko Vratislavských, milé husity rozprášili a hnali k horám na obzoru.
Božím bojovníkům spadlo srdce do kalhot a bezhlavě se hnali po neexistujících
cestách ke Sněžníku. Jen vlezli do hlubokých lesů, jejich pánbíček je opustil a
strachy zkameněli. Hlavně podél cest z Mezihoří, Nové Vsi a Hovorka na
Sněžník. Dodnes je tam ty zkamenělé husitské vozy vidět. Vojsko to muselo být
početné, těch skalek a balvanů je v lese nejmíň stovka a některé vozy musely být
přímo gigantické podle toho jak jsou některé ty skály velké. Inu kočírovat
takový vůz v pralese muselo být pro poděšené vozky hračka.
O době trochu pozdější vypráví jiná pověst. Tenkrát Jan Žampach si postavil
nad Mladkovem srub a hrdě ho nazval Bílý zámek. Z týhle chatrče vyjížděl na
lov, protože zámecký páni to tehdá dělali. Kdepak tenkrát flintičky, kudlu, luk se
šípama a oštěp, to muselo k lovu stačit, ještě tak sekyru, ale tou bejvali
ozbrojený pacholci. Tenhle Žampach si jich sebou určitě několik vzal, rozhodně
myslivce Boříka, jestli tenkrát už myslivcem byl, a s tátou Boříkem jeli asi i dva
synáčci.
Štrachali se při kraji lesa někde pod Vysokým kamenem, slídili po nějakým
tom kousku masa jenže je vyslídili dva medvědi. Taky by si asi dali kousek
masa, protože strhli koně pod Žampachem, pod Honzou, ne hradem. Tak
lovecká tlupa se hnala pod lesem k jihu, méďové za nima a ještě nebyli pod
Boudou když Honzovi uklouzly nohy. Už už ho měli v drápech přibíhající líté
šelmy, ale Bořík zasáhl. Prvního bacil sekyrou, silnej musel chlap bejt, medvědí
hlava v mžiku na dvě půlky, no a s druhým se popadli. Chvíli potancovali, chvíli
se pokouleli, až synáčci si taky sekyrkou sekli. Leží dva medvědi v krvi, leží táta
v krvi a Honza se přibelhává.
„Ó ty věrný služebníku, ó ty můj zachránče, nasadils vlastní život za život
svýho pána, jak se ti odměním: No potrhanej seš Bořku pěkně, než by tě donesli
na zámek tak duši vypustíš, tak si tu zůstaň. Koukám, že tady nad náma je
pěknej vejvrat, kluci máš silný, tak mládenci chutě do díla a z těch polámanejch
kmenů postavte chatu pro tatíka. Jestli to přežije bude bouda vaše a von mým
prvním myslivcem.“
Podle pověsti to přežil a tahle hájenka byla první na Králicku. Později pod
ní založili vesnici a pojmenovali Boříkovice.
Později boříkovickou hájenku postavili jinde, dodnes tam stojí, a asi tři roky
před první válkou se do ní nevrátil mladý adjunkt. Tak nějak po žních to mohlo
bejt a po klukovi ani stopy. Četníci ho hledali, hajnej s čuchacím psem chodil po
lese, dřevařů se vyptávali a nic. To trvalo do ledna, tenkrát se dříví z velkejch
kopců vozilo na sáních, kdepak s vozem, to by koně mohlo zavalit. Však to
znáte, kůň vytáhne několik sáněk rohaček k hromadě dřeva, kláda se na ně
těžším koncem položí, dřevař sedne, kamarádi odstrčej a pak záleží jen na síle
nohou, umění řidiče a štěstí. Holt když řidič štěstí nemá tak ho zavezou na
hřbitov.
Tenkrát na hřbitov vezli adjunkta. Jen se dostali u jedný hromady klád až
dolů, našli ho pod nima placatýho. Pohled to pěkný nebyl, ležel tam, i když
v relativním chladu a přikrytej, od podzima. Myši a jiný potvory ho taky moc
neohryzaly, jen ty těžký klády slisovaly.
Přišli četníci a hned jim to bylo jasný. Mladej něco dělal u hromady, ta se
sesypala a už klepal na nebeskou bránu. Ale hajnej byl jinýho mínění.
„Kdyby ho srazily rozsypaný klády, tak by ležel napříč a ne souběžně
s nima. Tam ho někdo musel položit a dřevo na něj navalit. Koukejte.“
Zapíchnul klacek vedle hromady, přikulil kládu a fakt ta klacek přiválcovala
naštorc. No zjištění to bylo pěkný, ale co s ním když se nikdo k vraždě
nepřiznal.
To přiznání přišlo až asi pátej den po zabrání pohraničí. Vyzradil to na sebe
Kurt Lanz z Boříkovic když se vyzpovídal velebnýmu pánu. On měl smrt na
jazyku a zavinil si to sám. Ten den, jak německá armáda překračovala hranice,
šel hajlovat k cestě od hranic. Posilnil se na to šnapsem a zalejval ho pivem.
Zima bylo a tak se zahřejval tou kořalkou, pohybem taky. Mával u cesty
německým praporem, poskakoval nadšením tak divoce, až skočil do cesty jakýsi
pásový potvoře. Ten obrněnec byl silnější než Kurt, byl silnější i než nejsilnější
kořalka a nezastavil se ani před kořalkou nacucaným Kurtem. Vojenskej doktor
doprovázející okupační armádu mu rozdrcený nohy uříznul na místě, nechal ho
dovézt domů a hned povídal jeho ženě, že do tejdne bude vdovou. Jak to moh
vědět nevím, ale vyplnilo se to do písmene. Právě pro tuhle jeho ženu přišel o
život ten mladej adjunkt, pálili za ní oba, ustoupit nechtěl žádnej a proto Kurt
bacil soka kamenem do hlavy, natáhnul u hromady a zavalil.
Dva nebo tři roky po první válce umřel hajnej z Mladkovský hájenky.
Zájemců o tu službu bylo víc, i mladejch, ale přišel tam Guger, tomu tenkrát
táhlo k šedesátce, prostě starej dědek. Nesloužil tam dlouho když jakási
borůvkářka mu přišla říct, jak v hromadě roští objevila hořící svíčku. Zavedla ho
k tý hromadě a ono to bylo časovaný zařízení k podpálení lesa. To víte, že hajnej
babce děkoval, pomalu ji ruce líbal a koupil ji alespoň kilo čokolády. Vždyť
zachránila pořádnej kus lesa před vyhořením. Ať to tajili jak mohli, přece jen
babce přišlo asi dvakrát anonymní psaní s výhružkou, že když nechtěla vidět
hořet les, uvidí hořet vlastní střechu.
Anonymní udání došlo i na lesní správu, Guger je prej starej a neschopnej
revmatickej dědek, kterej do lesa nepatří. Tohle psaní dostali četníci a
vyšetřovali to hodně po tajmu, když jim hajnej prozradil pokus o zapálení lesa.
Za pár tejdnů objevil svíčku v hromadě roští mladej Eule, on odvětvoval polom
kousek odtud a divil se co prej hoří. Šel po čuchu a svejm očím nechtěl věřit co
viděj. Do třetice to bylo horší, to oheň vzplál v hromadě roští plnou silou, jediný
štěstí že ho uhasila náhlá bouřka.
Žádnej další pokus o podpálení lesa už nebyl, mladej Eule seděl ve vězení.
Četníkům stačilo jen se zeptat kdo by měl z odstranění hajnýho prospěch. Vyšlo
jim, že jedině Eule a nějakej hajnej od Žamberka, to byli před časem další
uchazeči o to místo.
Tenhle ten Eule, po česky Sova mi
připoměl jinou historku. Když po
třicetileté válce získali králické a
mezileské panství Altmanové, tak chtěli
přesně vyznačit hranice své říše. Na to
byla potřeba komise, dokonce komise dvě,
Česká a Moravská. Těch darmožroutů v ní
nebylo málo a pánům muselo sloužit i pár
lokajů, kočích, kuchařů a podobně. Taky
museli někde bydlet a když tenkrát
vyměřovali na Sněžníku, hrabě jim
poskytl dvě lovecký chaty. Jednu na
Vilemíně a druhou u vodopádu. Copak na
Vilemíně, tam prožili noc klidnou, ale u
vodopádu to byla noc hrůzy. Městský
panáčkové do rána oko nezamhouřili,
klepali se strachem a prosili Boha o
pomoc. Nepomoh jim pámbu, ale svítání,
protože teprve za rozbřezku sovy zavřely zobáky a uložili se k denímu spánku.
No a od tý doby se tam tomu místu nad vodopádem říká Strašidla.
Přibližně ze stejné doby je pověst a pojmenování protilehlého kopce. Sviní
hora, po německu to bylo Saukoppe a zasloužil se o ní hajnej ze Skleného. Ty
kopce po pravé straně sněžnického pohoří patří Kolštejnskému panství protože
řeka Morava je zemskou hranicí. To sice znamená, že chalupy na Velké a Dolní
Moravě, postavené na levém břehu, by měly taky patřit Kolštejnu, ale není tomu
tak, je to jedna vesnice a ta patřila vždycky ke Králickému panství. Hajnej ze
Skleného dostal proto příkaz, aby si pohlídal Altmanovy poddaný, protože oni
rádi chodí plundrovat kolštrejnský lesy. Jenže uhlídej stovku moraváků, les
velkej a když budeš nad Velkou Moravou, tak dolnomoraváci klidně řežou dříví
nad svejma chalupama. Dlouhej čas hajnej přemýšlel jak těm zlodějům
v kradení zabránit, až jednou dostal geniální nápad.
Možná vypreparoval doopravdickou kančí hlavu, možná si jenom vyrobil
její maketu, ale od tý doby když chodil v lese nad Moravou si ji nasazoval.
Taková babka před třista lety, když uviděla chlapa s hlavou divokýho prasete, ta
musela bejt pěkně vyjevená. I faganům se brzy znelíbilo chodit na borůvky, no a
když po sklizni začali sedláčci jezdit na dřevo, rozšířil hajnej svou výbavu. To
začal po lese poletovat v ženským převlečení, to se ví že i s tou prasečí ozdobou.
Určitě to nějakej čas pomáhalo, ale po letech hajnej umřel, svinská hlava
přestala chodit a tak dodnes zůstalo jen pojmenování kopce.
Ono i jméno Králík má pochopitelně dávnej
původ. Tak svý osadě začali říkat první lidi kteří
sem přišli. Celá ta vyvýšenina na který město
stojí bývala hustě prošpikovaná králičíma
norama a nerost tu ani jeden strom. Všecko co
z náletu semen vyrašilo, ti králíci ohlodali a
udrželi prostranství holé. Chodili se pást po
okolí a to nejvíce nahoru pod Klášter. Tam měla
být louka, nebo pole, a dařilo se tam nejen
šťavnaté trávě, ale i zelí.
Jenže nebyli sami kdo tam chutné lupení spásal.
I polním zajícům tam chutnalo a proto
docházelo k četným střetům. Příležitostné
potyčky dospěly až k válce. Mydlilo se tam
všechno až chlupy kolem lítaly a protože
polňákům nikdo nevelel, vítězem se stalo králičí vojsko. Při každý další válce to
dopadlo stejně, zajíci od tý doby žili převážně na kopci nad Amálkou a říká se
mu Zaječák.
Pak sem vpadli první osadníci, nedělali žádný rozdíl mezi ušatými
bojovníky. Jen byl některý dopaden, už se rozvaloval na pekáči….“
Rozražené dveře zaduněly o zeď, mezi popíjející posluchače vbíhají
pistolkama a samopalama mávající příslušníci Sboru národní bezpečnosti.
„Všechno ke zdi, ruce za hlavu, jste zatčeni, kde máte zbraně?“
Taky nedělají žádný rozdíl, spoutali nimrody i jejich ženy, sebrali dvě
brokovnice z věšáku a všechno odvážejí pryč.
„Proboha, paní Dýno, já myslela, že jste ve vězení? Celý město o ničem
jiným nemluví než o tom, jak četníci sebrali nějakou protistátní skupinu. Všichni
myslivci prý tam byli a vás že zastřelili na místě?“
„Tak to vidíte, paní Kučerová, jak lidi kecaj. Zatkli mně, spoutali, obvinili,
ale nic dokázat nemohli. Flintičku doma jsem neměla nikdy, to mý manželové
jich měli kolik a nikomu to nikdy nevadilo, já se vždycky držela kastrólu a
vařečky. To až tihle soudruzi, ti těm myslivcům sebrali všechno z čeho jde
střelit, prej i špuntovky jejich děckám zabrali. Chlapi prej připravovali státní
převrat, chtěli prej svrhnout vládu, prosím vás jakou vládu? Vždyť snad ještě ani
žádnou nemáme, vždyť je to sotva měsíc co Beneš odstoupil. No nezlobte se
sousedko, musím jít, pozvali si mně na četnickou stanici.“
„Podívej se, soudružko Zapová. Všichni obvinění tvrdí, že jsi v tý jejich
protistátní skupině jen vařila, prej dobře vařila a jejich teroristickejch jednání se
nezúčastnila. Prej ti nemohli věřit, protože jsi ukecaná ženská. Tak je trestní
stíhání proti tobě pozastavený, rozumíš soudružko, jen pozastavený. Stačí jeden
chybnej krůček a máš na krku dvacetiletej žalář.
Jak povídaj tak umíš dobře vařit a my připravujeme výroční stranickou
schůzi, týden před prvním májem bude a přijede i soudruh Gottwald. Co kdyby
ses ujala kuchyně, aby ta oslava byla důstojná?“
„Jo milánku, za prve mi netykej, husy jsme spolu nepásli. Já už
třiadevadesát roků koukám na svět a tobě, cápku, je sotva třicet. Neříkej mi taky
soudružko, já byla dycky řádně vdaná a ničí družkou nebyla. To vaření pusť
z hlavy, já už neuvařím ani sobě. V tom studeným vězení, kam jste mně šoupli,
se mi zhoršilo regma, že nůž už neudržím a sem jsem sotva dolezla. Tak
spánembohem, soudruhu, spánembohem.“
Vysvětlívky
Diana – starořímská bohyně lovu.
Pačmák, haxny – nohy.
Bžundu – legraci, srandu.
Špacírštok – vycházková hůl.
Šláftruňk – pití před spaním, poslední lok.
Jehlovka – zezadu nabíjená ručnice zaváděná v druhé půlce 19. stol. V pruské
armádě.
Kartáč – zde dělostřelecký náboj.
Rokytí – křovinatý porost.
Krůliška, Grůliška s kosou – lidové pojmenování smrti. Původ má od kostlivců
na Dušičkovém oltáři v ambitech Hory Matky Boží
na Hedeči.
Vartoval – čekal, hlídal, střežil.
Ausgerecht – zrovna, akorát,
Naštorc – napříč.
Rejd – zatáčka.
Krchov – hřbitov.
Pojmenování obcí a míst použitých v textu.
Hovorově
Bochňák
Černěc
Dlouhopole
Dolník
Domaškov
Hablšvert
Hněvošov
Hovorov
Javorek
Javornice
Jodlov
Kamenčík
Kyšperk
Nahodice
Petrovice
Petrovičky
Potoček
Roudný
Roztoky
Sklárna
Utržený
Německy
Salz Kuppe
Schwarzer Berg
Langenau
Schönthal
Ebersdorf
Habelschwerdt
Seitendorf
Lauterbach
Urnitz
nynější polský název
Bochniak – kopec v Polsku
Czerniec – kopec v Polsku
Długopole - P
Dolnik - P
Domaszków - P
Bystryca Kłodzka - P
Gniewoszów - P
Goworów - P
Jaworek - P
Jawornica u Mezihoří -P
Thanndorf
Jodlów - P
Steinbach
Kamieńczyk - P
Geierberg
městečko v Čechách, od 1950 Letohrad
Herzogswalde
Nagodzice - P
Böhm. Petersdorf
Č
Deutsch Peterrsdorf - Č
Neißbach
Potoczek - P
Hofstellen B.
kopec v Čechách
Schönfeld
Roztoki - P
Schreibensdorf
Szklarnia - P
Gläser Berg
Urwista – kopec v Polsku