docZapomenuté dějiny 4 - Zapomenuté dějiny Moravy
download 
Stížnost Transkript
Zapomenuté dějiny 4 - Zapomenuté dějiny Moravy
0 ZAPOMENUTÉ DĚJINY MORAVY 4. část DĚJINY KLÁŠTERNÍHO HRADISKA u Olomouce podle pověstí a podle záznamů III. díl od zrušení premonstrátské kanonie do současnosti 1 „Na nás záleží, jak bude vypadat město. Ne ve svém duchovním významu, ale v tom, jakou se projeví tváří. Souhlasím s tím, že lidé potřebují dobré obydlí. Takové, aby nacházeli ve městě pohodlí, aby nemrhali zbytečně silami v marných složitostech. Ale vždycky jsem dělal rozdíl mezi důležitým a nutným. Nezajímá mne onen druh člověka, který zakládá na sádlo. Neptám se, zda člověk bude či nebude šťastný a usazený v pohodlí a blahobytu. Ptám se především, jaký z tohoto štěstí, bezpečí a blahobytu vznikne člověk…“ (Antoine de Saint-Exupéry) 2 „Kdo se nepoučil z dějin, musí je znova prožívat.“ (Jean-Paul Sartre) VŠE PRO ARMÁDU „Konec všestranné hluboké vzdělanosti, vědy a umění na Olomoucku“ – tak zpětně hodnotila olomoucká veřejnost zrušení premonstrátské kanonie na Klášterním Hradisku v roce 1944, tedy po více jak 160 letech1. Současným Olomoučanům, vychovaným v nedávné éře ateistického a materialistického totalitního režimu, musí být takové tvrzení o činnosti náboženské instituce považováno za nehoráznost. Neboť Olomoučané dnes o kulturních tradicích premonstrátů z Klášterního Hradiska nevědí zhola nic. Možná, že malá část veřejnosti obeznámená s národními hudebními tradicemi něco málo ví, že na Hradisku byly v době císařovny Marie Terezie inscenovány první české opery doprovázené čtyřicetičlenným orchestrem, že premonstráti z Hradiska udržovali četné národopisné zvyky, zpěvy, lidové tance, lidové zvyky a obyčeje, že Hradisko podporovalo a živilo talentované hudebníky a že z Hradiska se do našich zemí rozšířil i jeden hudební nástroj – hoboj. Na Hradisku už od 13. století došlo k vytváření hudebních a pěveckých skupin a také na Hradisku vytvořená skupina hudebně nadaných alumnů byla v našich zemích nejlepší. Vždyť hudebně bylo doprovázeno až 90 mší ročně, za rok bylo prováděno 20 – 30 divadelních představení, z toho asi deset bylo doprovázených hudbou. Avšak už se vůbec neví o tom, že premonstrátské zahrady Hradiska sloužily k aklimatizaci různých zelenin, ovoce a léčivých rostlin, jejichž semena a sazenice byly přiváženy z jižních zemí, ponejvíce z Itálie. Vždyť právě z Hradiska se rozšířilo do té doby u nás neznámé pěstování květáku, baklažánu a různých listových salátů, okurek, melounů a dýní. Dokonce na Hradisku zkoušeli aklimatizovat některé druhy pomerančovníků a citronovníků, ale tato akce byla přerušena zrušením kanonie. Také dnes už nikdo neví, že právě z Hradiska se rozšířil způsob přípravy světoznámé „Pražské šunky“, původně přetvořený na Hradisku z receptů na přípravu šunky po vestfálsku. Ve své době byla nesmazatelná spoluúčast premonstrátů i na činnosti olomoucké jezuitské univerzity, na které premonstráti nejčastěji přednášeli dějiny Moravy, někteří i tomistickou a augustinskou teologii. Jak mohlo dojít k současnému tragickému stavu, že dnes téměř nikdo nic neví o těchto citovaných kulturních tradicích premonstrátů z Klášterního Hradiska? Příčina toho všeho tkví nejen v tom, že císař Josef II. 18. srpna roku 1884 zrušil premonstrátskou kanonii, ale především v tom, že budova kanonie byla po neúspěchu císařem Josefem II. instalovaného Generálního semináře pro výchovu kněží na Moravě 1 Moravský večerník ze dne 30. 11. 1944: – ek… 160 let od zrušení Kláštera Hradisko, Olomouc. 3 4. 7. 1790 předána vojenské správě. Po deset let vojenská správa využívala budovy Klášterního Hradiska jako vojenský augmentační sklad vzhledem k velmi rychle se blížícím napoleonským válkám. A po roce 1800, když Napoleonova vojska vstoupila na území rakouského mocnářství, tak armáda v místnostech Klášterního Hradiska zřídila zajatecký tábor pro 500 francouzských vojenských zajatců. Tedy po dvanáct let nebylo o budovy Klášterního Hradiska nijak pečováno a budovy podléhaly svému postupnému chátrání. V lednu 1802 byla urychleně z města Olomouce na Hradisko přestěhována Vojenská nemocnice. Už vlastní předání bývalého premonstrátského opatství na Hradisku vojenské správě mělo důsledky vyplývající z typického vojenského utajování všeho, co se týkalo nejenom armády, ale i budov převzatých do péče vojenské správy. Bylo utajováno kompletně vše, včetně historie, což způsobilo, že Hradisko postupně upadlo v zapomnění nejen u Olomoučanů, ale i u olomouckých odborníků zabývajících se historií. Hradisko vždy, již při svém založení, nebylo součástí Olomouce, ale bylo „u Olomouce“. Historie Vojenské nemocnice Olomouc zůstala zcela mimo zájem nejen olomouckých, ale všech historiků. Bohužel ani nikdo z armády, ačkoliv sama armáda vždy měla a i nyní má nikoliv nepatrný počet archivářů a historiků, nikdo z těchto osob neprojevil zájem o historii zdravotnického zařízení umístěného na Hradisku u Olomouce. Historie Vojenské nemocnice na Klášterním Hradisku je zajímavá nejen pro region Střední Morava, ale je zcela mimořádná a naprosto ojedinělá pro střední Evropu a velmi pravděpodobně i celoevropsky. Je neomluvitelné, že zájem o historii svého mateřského zařízení neprojevil ani nikdo ze současných kmenových příslušníků Vojenské nemocnice. Skutečnost, že na náboženskou instituci, kanonii premonstrátů, dbající na rozkvět kultury, nebylo navázáno olomouckou Vojenskou nemocnicí, nebyla dalšími generacemi Olomoučanů vnímána nijak tragicky. Vždyť Vojenská nemocnice byla považována za vrcholné humánní zařízení, které sice o kulturu svého okolí dbalo minimálně, ale její aktivní pomoc potřebným nemocným velmi často zahrnovala i olomoucké občany, kteří – právě proto – považovali usídlení Vojenské nemocnice na Hradisku za přínos pro celou olomouckou společnost. Jenže do dnešního dne nejen všichni olomoučtí občané, ale ve skutečnosti i ostatní obyvatelé našich zemí nepochopili podstatný rozdíl mezi civilním a vojenským zdravotnictvím. Všechny minulé generace a také všichni současníci považují cíle civilního a vojenského zdravotnictví za totožné: vyléčit a uzdravit nemocného a navrátit mu co nejvíce jeho schopností z doby jeho života před onemocněním. To je ovšem zásadní omyl. Vojenské zdravotnictví má poněkud jiný cíl. Jeho úkolem je vrátit co největší počet nemocných nebo poraněných vojáků zpět k aktivní službě v armádě, aby armáda přestala být oslabena jejich ztrátou a tak mohla pokračovat v nelítostném boji s „nepřítelem“. Tedy uzdravení vojáci z vojenských nemocnic jsou vráceni ke svým vojenským útvarům a musí znovu a znovu jít do bitevních linií a zabíjet, vraždit, zkrátka likvidovat jiné lidi, kteří právě v tom momentu jsou na straně nepřítele. Hlavním a předním úkolem vojenského zdravotnictví je zajistit návrat co největšího počtu vojáků schopných znovu bojovat, zabíjet a ničit. Neboť v současné době i naše nově vzniklá profesionální armáda potřebuje ne měsíce, ale celá léta k výcviku svých odborně erudovaných příslušníků. A bez jejich pomoci nelze válku 4 vyhrát! Zatím co vyléčení civilní občané se vrací do svého zaměstnání, tak tedy lékaři vojenských nemocnice léčí a uzdravují vojáky, aby se tito vyléčení a uzdravení vojáci vrátili ke svým bojovým útvarům a mohli znovu zabíjet a ničit. Tedy prvotní humánní akce lékařů je následovaná zcela nehumánním cílem! „Protože jsou vojáci určeni k tomu, aby jednali proti vlasti, když nadejde vhodná chvíle, jsou vzdalováni styku s občany, jsou nuceni žít mezi sebou, jsou podrobeni kasárenskému způsobu života a je v nich vyvoláván odpor ke každému nevojenskému stavu… Poněvadž si zvykli pohrdat občanem, čekají na okamžik, aby ho utlačili: občan je vystaven všem jejich násilnostem a oni jsou stále připraveni vrhnout se na tu část národa, která by se chtěla vzbouřit.“ (Jean Paul Marat, tribun lidu za Velké Francouzské revoluce, jakobín.) „Vítěze se nikdo neptá, zda má pravdu.“ (Adolf Hitler) „Všechny války vznikají pro hmotné statky.“ (Platón) „Výsledky válek jsou nejisté.“ (Marcus Tullius Cicero) PRAVDIVÉ DŮVODY VZNIKU VOJENSKÉHO ZDRAVOTNICTVÍ Podobně jako ostatní armády té doby také dřívější rakouská žoldnéřská armáda ve svých řadách neměla žádnou vojenskou zdravotnickou službu. Námezdní žoldnéřští příslušníci rakouské armády měli v poměru k ostatním obyvatelům relativně vysokou životní úroveň: měli zajištěnou stravu a ubytování, pravidelně dostávali žold a po vítězné bitvě se podíleli na kořisti. Avšak bitvy nekončily vždycky vítězstvím. Voják, najatý za žold, pokud takovou bitvu přežil, byl při bitvě často zraněn. Armáda v té době ještě neorganizovala zdravotnickou pomoc raněným vojákům. Podle zvyklostí z minulých staletí a tisíciletí ranění vojáci byli ponecháni svému osudu na bojišti. Obvykle raněným pomohli občané z nejbližších okolních vesnic a měst. Avšak takovou pomoc přežil jen málokdo. Když některý voják takovou péči přežil jako invalida, byl předán do své domovské obce. A každá domovská obec měla povinnost postarat se o všechny své občany.2 Nečekaný technický rozvoj způsobil vznik nových vojenských odborností, na jejichž rychlém začlenění do služeb armády velmi často záležel průběh a výsledek vojenských střetů. Četné státy se snažily rozšířit svá území a k tomu potřebovaly velkou a silnou armádu a její co nejkvalitnější vyzbrojení. To všechno s sebou přinášelo nejen 2 Šváb, Josef: Dvě stě let sídlí olomoucká Vojenská nemocnice na Klášterním Hradisku. Olomouc, Klin. farmakol. farmac. 2002, 16, čís. 1–2, str. 31 – 35. 5 enormní finanční náklady, ale také vznik nových vojenských specializací a odborností. Nebylo již možno ponechávat tyto draze vyškolené a zacvičené vojáky v případě jejich zranění na bojišti, ale bylo nutno je co nejrychleji vyléčit a znovu použít pro potřeby armády. To byl ten hlavní důvod, proč se vojenská generalita začala aktivně a iniciativně starat o vznik vojenských nemocnic a proč dbala o rozvoj polní zdravotnické služby. Jako první to v rakouské armádě pochopil oblíbený „malý kapucín“, polní maršál princ Eugen Savojský; nejenže položil základy první stálé rakouské armády, ale také roku 1715 založil první rakouskou polní nemocnici. 3 Poté za bitvy s Turky u Petrovaradina (1716) a u Bělehradu (1717) zorganizoval vznik polních obvazišť.4 O nemocné civilní spoluobčany se podle zvyklostí vždy postarala vlastní rodina. Osud zraněných vojáků nemohl být závislý na pomoci velmi vzdálené rodiny. Takovou nepříznivou situaci bylo nutno vyřešit. Proto se také mnohem později v armádě zaváděli tak zvaní felčaři, kteří prošli základním zdravotnickým vzděláním a tudíž poskytovali léčebnou pomoc na vyšší úrovni, než bylo zvykem mezi prostými občany. Po celé 15., 16., 17. a 18. století trval v Evropě válečný stav. V těchto stoletích všechny uzavřené mírové smlouvy se ukázaly být nakonec jen velmi krátkodobým příměřím. Mohutný a stále se urychlující technický pokrok přinášel nové a stále účinnější zbraně. V důsledku toho po každé bitvě bylo víc raněných, a válečná poranění byla těžší a hrozivější. Vyhrát první bitvu neznamenalo zvítězit v celé válce. Válku vyhrával ten, kdo po prvních bitvách, ať vyhraných nebo i prohraných, měl stále velikou a bojeschopnou armádu. Ukázalo se, že je nezbytné se postarat o vyléčení poraněných vojáků a co nejrychleji je vrátit do armády. To byl ten hlavní důvod, proč vzniklo vojenské zdravotnictví a proč vládcové a jejich generalita iniciovala vznik vojenské zdravotnické služby a vznik vojenských nemocnic. Tedy nešlo o soucit s trpícími poraněnými vojáky, dříve obvykle ponechávanými na bitevních polích svému osudu. Je zřejmé, že také často udávané promítnutí medicínského pokroku do oblasti armády a vliv módních myšlenek humanismu nehrál při vzniku vojenských nemocnic ve skutečnosti podstatnou roli. „Z lidí se stávají vojáci prostě proto, že se k ničemu jinému nehodí.“ (Christoph Georg Lichtenberg) „Válka je příliš vážná věc, než aby se přenechala vojákům.“ (Georges Clémenceau) „Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce tě zabijí novým způsobem.“ (Will Roger) 3 Šváb, J.: Počátky činnosti a historické kořeny olomoucké Vojenské nemocnice. Vojenské zdravotnické listy, 1998, č. 1 – 2, s. 44 –49. 4 Dorazil, Otakar: Vládcové nového věku (l1648 – 1937) I., Praha, 1993, s. 101 – 103. 6 „KAŽDÝ CÍSAŘ A KRÁL PAMATUJE JEN NA SVOU KAPSU, A PROTO VEDE VÁLKY.“ (Josef Hašek: Dobrý voják Švejk) Po smrti císaře Karla VI. (20. října 1740) podle pragmatické sankce převzala vládu Marie Terezie. Sotva se Marie Terezie ujala zděděného císařského trůnu, tak byla okamžitě (v prosinci 1740) a pak opakovaně (1742, 1745) napadena Pruskem. Podle záznamu premonstrátů z Klášterního Hradiska – poctivě vedených jejich diaristy – dne 23. prosince 1741 dorazily pruské jednotky k řečišti Moravy u Olomouce a rozložily se poblíž Klášterního Hradiska. Pruský král Fridrich II. se šestnácti tisíci vojáky roku 1741 v den Narození Páně obsadil Hradisko. Olomoucký pevnostní komandant vyslal důstojníka a adjutanta na Klášterní Hradisko k maršálu Schwerinovi, aby zjistili, zda přichází jako přítel nebo nepřítel. Schwerin s generály Vogtem a Truchsessem a dalšími důstojníky dne 24. prosince navštívili opata premonstrátské kanonie na Klášterním Hradisku Pavla Ferdinanda Václavíka. Prušáci zůstali na oběd, který hradiským premonstrátům při pohledu na hodující protivníky habsburského arcidómu i římskokatolické církve hořkl v ústech. Podle záznamů hradiského premonstráta Mariana Karla Ulmana ještě před obsazením Olomouce musela hradiská kanonie Prusům poskytnout mj. 25 centýřů masa, 152 liber másla a sádla, jednoho jelena, tři srnce, 18 zajíců a značné množství vína a piva – kromě toho, co pruská generalita na Hradisku „sežrala“. Dne 25. prosince Schwerin rozestavěl před Hradiskem a Černovírem kanony. V poledne 27. prosince 1741 byla na Hradisku podepsána smlouva o kapitulaci olomoucké posádky. Schwerin zatížil kláštery značným výpalným. Premonstrátský konvent na Hradisku měl složit 150 tisíc zlatých; a když tak neučinil, byli dva konventuálové odvlečeni jako rukojmí do Nisy. Dne 30. ledna 1742 připochodoval První pruský gardový regiment přes Šternberk k Olomouci. Fridrich II. vyjel pluku vstříc a určil z něj 30 mužů k vojenské exekuci v klášteře Hradisku – s tím, že mají zkonfiskovat veškerý proviant, který tu naleznou. Dne 21. března 1742 přikázalo pruské velení opatovi kláštera Hradisko, aby do pruské válečné pokladny vyplatil sto tisíc říšských tolarů, polovinu 14. dubna, druhou polovinu během čtrnácti dní. Dne 20. dubna vyhlásili Prusové poplach, vytáhli z Olomouce na nepřítele, kterého nenašli. Vydrancovali alespoň klášter Hradisko.“5 Dne 23. dubna 1742 Prusové z Olomouce a z Hradiska odtáhli. Tedy v první době Václavíkova opatství roku 1742 obsadili Klášterní Hradisko Prusové a zavlekli do Nisy převora a jednoho konventuála až do zaplacení výkupného. Rakouská vojska v té době, kdy se vyhrotily snahy o rozdělení Rakouska, byla ve válečném stavu s Francií, Španělskem, Bavorskem a Saskem. V roce 1742 bylo ve Vratislavi s Pruskem uzavřeno příměří, při kterém Marie Terezie se vzdala Kladska a větší části Slezska. 6 Smlouva byla potvrzena v Drážďanech a Füssenu (1745). To 5 Fiala, Jiří: Pruská okupace Olomouce 28. 12. 1741 – 23. 4. 1742. Ročenka SOAO 5(24), 1996, Olomouc, str. 54 – 67. 6 Pekař, Josef: Dějiny naší říše se zvláštním zřetelem ke královstvím a zemím v říšské radě zastoupeným. 7 však bylo pro pruského krále Fridricha II. stále málo. Chtěl Slezsko celé a ještě nejméně celou Moravu. Proto vídeňský císařský dvůr a rakouská generalita upřednostňovala urychlené vybudování obranných pevností na směru nejvíce ohrožovaném od Prusů. Olomouc se stala hlavní pevností proti mocensky silnému Prusku. Tehdejší již Brnem pokořené druhé hlavní město Markrabství Moravského, Olomouc, stále ještě zdevastovaná po okupaci Švédy, avšak se stále se zvětšující vojenskou posádkou, byla městem s nebývale vysokou nemocností, kde se občané tohoto místa dožívali jen zkráceného věku. Olomouc byla městem obtékaným řekou Moravou a jejími četnými slepými rameny s následnými důsledky trvalého oparu, mlhy, sychravého počasí a narůstajícího počtu komárů, hovad a much, přenášejících kdejakou nemoc a často i smrtelnou chorobu. Veškeré probíhající války a hlavně také pruská okupace Olomouce (1742) požadovaly novější postup v péči o zraněné a nemocné vojáky. Když se Olomouc stala první a nejdůležitější bastionovou pevností, tak také byla v Olomouci jako prvá v Českých zemích zřízena v květnu 1748 vojenská nemocnice „pro potřeby vojáků olomoucké posádky“.7 Z doby založení vojenské Polní nemocnice v Olomouci se nezachovaly žádné dokumenty, které by nám doložily její tehdejší personální stav a její vnitřní organizaci. Pouze víme, že pro olomouckou „Polní nemocnici“ byly vyčleněny dva pokoje v tehdejším městském špitálu sv. Ducha, který sídlil v rozpadající se budově na Předhradí v místech dnešní budovy Muzea moderního umění v Denisově ulici č. 47. V Olomouci, kde v té době rychle narůstala vojenská posádka, armáda potřebovala řadové příslušníky útvarů co nejrychleji navracet k plnění jejich základních povinností, tedy k výcviku a do strážní služby. Přiřazení nově založené Polní nemocnice k olomouckému městskému špitálu bylo zřejmě vyvoláno tím, že už podle svého názvu se měly špitál i vojenská nemocnice starat o nemocné.8 Avšak náplň činnosti olomouckých městských špitálů byla zcela jiná! V té době léčení nemocných občanů se nekonalo ve špitálech, ale doma, v rodinách, kde byla péče nejbližších ta nejkvalitnější a nejzodpovědnější. A olomoucké městské špitály se léčením nemocí zabývaly jen jako vedlejší, okrajovou činností. Písemnosti, které by hovořily o stavu a úrovni tehdejších městských špitálů a především o náplni jejich denní práce, se nám také nedochovaly, pokud vůbec kdy takové písemnosti byly. Přesto si z historických zpráv docela dobře můžeme vykreslit typický obraz tehdejšího městského špitálu. Byl to spíš sociální zaopatřovací ústav, útulek pro přestárlé, pro zchudlé a pro opuštěné nemocné osoby, případně i pro osiřelé děti. Špitál byl tedy spíše starobinec a chudobinec než nemocnice.9 „Lékaři, řežíce a pálíce, si žádají mzdy, ač si nic nezaslouží, neboť dělají totéž, co nemoc.“ (Hérakleitos z Efesu) Praha, 2011, s. 133 – 137. 7 Schünke, R.: Kranken- und Armenfürsorge in Alt-Olmütz. 1.vyd., Olomouc, 1905, s. 27. 8 Šváb, Josef: Dvě stě let sídlí olomoucká Vojenská nemocnice na Klášterním Hradisku. Olomouc, Klin. farmakol. farmac. 2002, 16, čís. 1–2, str. 31 – 35. 9 Kšír, J.: Staré olomoucké špitály a jejich situování. Olomouc, Zprávy VÚO 137, s. 1 – 15. 8 „Co nevyléčí léky, vyléčí železo, co nevyléčí železo, vyléčí oheň, co nevyléčí oheň, je třeba pokládat za nevyléčitelné.“ (Hippokrates) „Je krásná věc něčemu velet, i kdyby to bylo jen stádo dobytka.“ (Miguel de y Saavedra Cervantes) „Nejrychlejší cesta, jak ukončit válku, je prohrát ji.“ (George Orwell) „KOHO NEUZDRAVÍ LÉKY, TOHO UZDRAVÍ PŘÍRODA“ (Hippokrates) Třinácté století je dobou nezvykle čilého zakládání špitálů. Na rozdíl od klášterních hospiců a hospitálů špitály zřizovaly soukromé osoby, převážně bohatí měšťané. Provoz těchto špitálů byl zajišťován z městského rozpočtu, ale nezadnebatelný byl podíl zakladatelů a dalších dobrodinců. Pečovatelská služba v těchto ústavech byla vykonávána příslušníky církevních řádů, ale tito byli postupně nahrazováni laickými dobrovolníky z řad měšťanů. Kromě dobrovolného ošetřovatelského personálu byl ve špitálu jmenován „špitální mistr“, dozorem byl pověřen městský ranhojič a od konce 16. století městskou správou ustanovený městský lékař.10 Také Olomouc měla čtyři až deset městských špitálů, fungujících podle potřeby každé doby. Nejstarší z nich byl špitál sv. Ducha na Předhradí. Kromě něho ještě existoval špitál sv. Joba a Lazara na Litovelském předměstí, jehož budova byla roku 1758 vyhozena do povětří. Dvanáct chovanců tohoto špitálu, tak zvaní „špitálníci“, a dva správci a lékař byli přemístěni do „Nového špitálu“ v ulici Božího Těla, do dvou domů v místě dnešní vily Primavesi. Tento největší městský špitál o čtyřiceti lůžkách byl výukovou základnou olomouckého ranhojičského učení. Také špitálníci z osady Ostrovy, z kdysi „morového“ špitálu sv. Ondřeje v poli, zbouraného 23. srpna 1744, byli přestěhováni do tří zádušních domků u kostela sv. Michala a odtud v roce 1778 do špitálu v Kateřinské ulici. Do tohoto Kateřinského špitálu, kde žilo celkem sedmnáct špitálníků, byli umístěni i špitálníci ze špitálu Panny Marie v poli, nazývaného „Malý špitál sv. Ducha“, který byl zbourán mezi lety 1744 a 1758. 11 V době ustavení Posádkové nemocnice v Olomouci plně fungovaly nejméně čtyři městské špitály. Kromě nich existovaly ještě další městské špitály, o nichž se nezachovaly žádné podstatné zprávy: špitál sv. Marka, špitál sv. Markéty, špitál sv. Alžběty, dětský špitál, špitál v Hannschildově paláci a také premonstrátský špitál na Svatém Kopečku, který byl pokračovatelem špitálu sv. Markéty, zničeného Švédy.12 Všechny tyto špitály neměly ani vzdálenou podobu toho, pod čím si představujeme 10 Šváb, J.: Počátky činnosti a historické kořeny olomoucké Vojenské nemocnice. Vojenské zdravotnické listy, 1998, č. 1 – 2, s. 44 –49. 11 Kšír, J.: Staré olomoucké špitály a jejich situování. Olomouc, Zprávy VÚO 137, s. 1 – 15. 12 Kšír, J.: Staré olomoucké špitály a jejich situování. Olomouc, Zprávy VÚO 137, s. 1 – 15. 9 dnešní nemocnice. Byla to zařízení pro opuštěné osoby, spíše starobince a chudobince, než nemocnice. Založené soukromými osobami s jejich trvalou finanční dotací, s podílem města Olomouce a s personální pomocí příslušníků řádů, především dominikánů a klarisek. Lékaři se účastnili péče v těchto ústavech teprve od 18. století. Špitál sv. Ducha jakožto nejstarší instituce toho druhu v Olomouci byl považován za hlavní. Byl založen roku 1246 jako špitál sv. Antonína v budově na Předhradí, naproti kostelu P. Marie Sněžné. Jeho možnost postarat se o určitý počet potřebných chudých, přestárlých a nemohoucích osob byla velmi omezená, měl maximální kapacitu pro dvacet chovanců. Byl veden dvěma správci jmenovanými olomouckou městskou radou. Vyčlenění dvou pokojů pro armádu znamenalo podstatný zásah do činnosti špitálu. Také náplň práce městského špitálu byla diametrálně rozdílná proti předpokládané činnosti Posádkové nemocnice.13 (Špitál sv. Ducha byl zrušen roku 1785, do budovy byla umístěna vojenská kadetka, po ní do roku 1841 sloužila budova jako arcibiskupský seminář. V roce 1845 byla budova zbořena a vystavěna věznice s dvorem ve tvaru kříže. Uliční část věznice byla roku 1916 secesně přestavěna, – dnešní galerie Musea umění.)14 O odborné úrovni založené Posádkové nemocnice také nic nevíme, neboť nebyly vedeny žádné písemnosti. Odborná úroveň nedosahovala ani úrovně současné lůžkové části ošetřovny vojenského útvaru. Nakonec i lůžkové ošetřovny útvarů vznikly až 11. 3. 1921, kdy bylo v četných olomouckých kasárnách zřízeno celkem sedm útvarových lůžkových ošetřoven majících celkovou kapacitu 62 nemocničních lůžek. 15 Proto také po vzniku vojenských nemocnic armáda vyléčené rekonvalescenty, invalidy a poloinvalidy již neodesílala do domovských obcí, ale využila je jako ošetřovatele raněných a nemocných vojáků nebo jako pomocný ošetřovatelský, případně i jako písařský personál.16 Osvícenský panovník a absolutní vládce císař Josef II. zrušil nejen 120 církevních řádů (mezi nimi i hradišťskou premonstrátskou kanonii), ale zrušil také mnoho dalších institucí, mnoho nemocnic, mezi nimi i deset olomouckých špitálů. To způsobilo, že opuštění lidé zůstávali bez pomoci, o takové nemocné se nikdo nestaral. Neúměrně vzrostla úmrtnost, rostl sociální neklid a velký osvícenec císař Josef II. začal být nenáviděn především těmi nejchudšími. Teprve za dva roky po zrušení špitálů musela být zřízena dne 14. 8. 1787 jako pobočka brněnské nemocnice státní nemocnice a porodnice s nalezincem v dnešních budovách na Křižkovského ul. 10, která však léčila pouze obyvatele města Olomouce za finanční úhradu placenou předem. „Napřed péče, potom lék.“ (Japonské přísloví) „Lásku, vlídnost a bratrský soucit potřebuje nemocný více než všechny léky.“ (Fjodor Michalovič Dostojevskij) 13 Šváb, Josef: Dvě stě let sídlí olomoucká Vojenská nemocnice na Klášterním Hradisku. Olomouc, Klin. farmakol. farmac. 2002, 16, čís. 1–2, str. 31 – 35. 14 Tichák, M.: Vzpomínky na starou Olomouc. Olomouc, 1997, s. 141. 15 Šváb, Josef: Dvě stě let sídlí olomoucká Vojenská nemocnice na Klášterním Hradisku. Olomouc, Klin. farmakol. farmac. 2002, 16, čís. 1–2, str. 31 – 35. 16 Šváb, Josef: Dvě stě let sídlí olomoucká Vojenská nemocnice na Klášterním Hradisku. Olomouc, Klin. farmakol. farmac. 2002, 16, čís. 1–2, str. 31 – 35. 10 „Kdyby se o nemocech tolik nemluvilo, lidi by byli zdravější.“ (Jean Anouilh) „KDYBY MÍ VOJÁCI ZAČALI PŘEMÝŠLET, NEZŮSTAL BY U VOJSKA ANI JEDINÝ.“ (Fridrich II. Veliký) Během několika let po založení olomoucké Posádkové nemocnice se vzájemné vztahy mezi Pruskem a Rakouskem znovu přiostřily. V těchto letech vlády císařovny Marie Terezie a jejího spoluvládce Josefa II. byla z Olomouce vybudována bastionová pevnost, která měla zabránit Prusku obsadit Moravu a ohrozit císařské sídelní město Vídeň. Pruské nároky na území spravované Rakouskem vyvolaly roku 1756 další válku, kterou historikové nazvali sedmiletou válkou. Roku 1756 Prusko opět bez vypovězení války přepadlo a obsadilo Sasko, rakouská vojska byla u Lovosic poražena a severní polovinu Čech obsadila pruská vojska. Už roku 1756 byla kolem Olomouce učiněna řada opatření jako příprava na vstup pruského vojska: došlo k zbourání obvodních zdí klášterních zahrad, letohrádku, podobných staveb v zahradách kanovníků východně Hradiska, hostince na východě, jak nařídil Marschall. Na zásah velitele olomoucké pevnosti Bretona většina z nich nebyla zbourána. Dne 2. května 1758 pruský král Fridrich II. s padesáti dvěma tisíci vojáků začal vnější obléhání Olomouce; po 32 dny ničil město 44 děly a 20 hmoždíři. Hradisko střežili obránci, jejichž základem bylo pět set Chorvatů. V květnu 1759 byli Prusové již v Uničově a Litovli a Olomouc byla obklíčena. Přesný počet zdravotnických ztrát uvnitř olomoucké pevnosti z tohoto období neznáme, avšak můžeme ho odhadnout podle počtu zemřelých a pohřbených. Roku 1759 za obléhání a obklíčení Olomouce byl počet zemřelých dospělých olomouckých osob jedno sto jednadvacet, dětí zemřelo třináct. Počet mrtvých vojáků byl sto šest. Ti se pohřbívali na vojenském hřbitově před Střední (nyní Terezkou) bránou. DŮSLEDKY DEBILNÍHO PLÁNOVÁNÍ RAKOUSKÉ GENERALITY Avšak právě v době obležení Olomouce se hlavní a úporné bitvy odehrávaly mimo opevněnou a uzavřenou Olomouc, po celém území Moravy a Slezska. Sice se střídavými úspěchy, ale vždy s velkými ztrátami mrtvých a raněných vojáků. Právě z těchto bojů byl nesmírně veliký počet raněných vojáků. Pro raněné vojáky sice sloužily dva pokoje vojenské nemocnice založené roku 1748 v rámci špitálu sv. Ducha na Předhradí. Jenže vojenská nemocnice umístěná uprostřed obležené pevnosti se 11 nemohla zapojit do poskytování zdravotnické pomoci raněným vojákům. Díky zkostnatělému pohledu rakouské generality, neuvažujícímu a nepředpokládajícímu možné důsledky chybného umístění vojenské nemocnice uprostřed pevnosti, se olomoucká vojenská nemocnice ukázala jako nefunkční a zbytečná pro válku. Nastal velký problém, co s raněnými vojáky, kteří se nalézali mimo Olomouc; neboť vzhledem k uzavřeným hradbám nebyl možný jejich převoz do Olomouce. A tak Vídeň byla donucena urychleně zařídit jinou, alespoň provizorní „vojenskou nemocnici“ mimo hradby města Olomouce. Tento vzniklý nesmírný počet raněných vojáků si vynutil mimořádné zřízení vojenské nemocnice na Hradisku v roce 1759.17 Po hektických jednáních byli premonstráti z Klášterního Hradiska donuceni opustit svou budovu. Na Hradisku zaznamenával vše premonstrát V. Petsch. Dne 3. 3. 1759 došla depeše z Vídně nařizující zřízení hlavní vojenské nemocnice na Hradisku: „Herr Prelat, es ist uns leit, allein es kann nicht anders sein, das Feldspital muβ zu kloster Hradisch errichtet werden“; a tak byla v místnostech konventu etablována první rakouská polní nemocnice, nazvaná „Primarium seu capitale infirmorum militum hospitale“. Avšak byla bez potřebného zdravotního personálu a s naprosto minimálním vybavením. Z Hradiska byla odvezena knihovna. Studenti a učitelé byli přemístěni do Šebetova, ostatní na Svatý Kopeček, větší část vedení premonstrátů se odstěhovala do Vřesovic a do Olšan. Prelatura byla zapečetěna. Opat se vracel na svátky. Na Hradisko byly přemístěny tři bataliony Chorvatů. Od dubna 1759 byly uvolněny konventní budovy. První ranění byli na Hradisko přivezeni 21. 4. 1759. Raněné vojáky, přivážené v některých dnech po stovkách, nakonec léčili nadirigovaní místní civilní ranhojiči a lidoví léčitelé. A jako ošetřovatelský personál byli nakomandováni prostí občané z nejbližších vesnic. Výsledkem této pochybné „péče“ byla až devadesátiprocentní úmrtnost raněných vojáků. Podle zápisů v diářích ve dnech 27. 8. – 15. 9. 1759 zemřelo na Hradisku 561 vojáků. Avšak dne 3. 11. 1759 došlo k novému přísunu dvou set raněných. Zápis z 16. 12. 1759 udává, že se konvent chystá na přijetí půl druhého tisíce nemocných od armády generála Laudona. Ale diář z roku 1760 chybí, a v diáři z roku 1761 jsou zapsány jen běžné záležitosti kanonie.18 Polní nemocnice na Hradisku u Olomouce neměla dlouhé trvání, byla provozována přibližně dva roky. Při jejím zrušení převzala nedoléčené pacienty Posádková nemocnice v Olomouci a lehce nemocní byli předáni do dočasného rekonvalescentního vojenského ústavu v Nových Zámcích. Po roce se Prusové postupně z Moravy stáhli. Sedmiletá válka skončila mírovou smlouvou na zámečku Hubertusburg v roce 1763. To umožnilo, že prvorozený syn Marie Terezie byl na jaře 1764 zvolen císařem. „Lékaři jsou totéž co advokáti, jen s jedním rozdílem: že nejen okrádají, ale i zabíjejí.“ (Taine) 17 18 Prucek Josef: Z diářů kláštera Hradiska. Ročenka SOAO 3(22), 1994, s. 261–267. Prucek Josef: Z diářů kláštera Hradiska. Ročenka SOAO 3(22), 1994, s. 261 – 267. 12 „Nejšťastnější z lidí jsou lékaři: na jejich úspěchy shlíží slunce, jejich nezdary skrývá zem.“ (Latinské přísloví.) „VOJEVŮDCE JE VOJÁK, KTERÝ STATEČNĚ PROLÉVÁ CIZÍ KREV.“ (Jiří Žáček) Od počátku 18. století pronikají do habsburské monarchie osvícenské myšlenky. České království, Moravské markrabství a Slezské knížectví byly samosprávnými zeměmi, na sobě nezávislými a spojenými pouze osobou vídeňského panovníka. A tak každá tato země měla svůj vlastní stavovský sněm, který vydal pro svou zemi vlastní zdravotní řád. Nejdříve na Moravě roku 1752, rok poté ve Slezsku a v Českém království. Teprve roku 1770 byl obdobný zdravotní řád vydán pro celou monarchii. Naše země tak měly pokrokovou legislativní normu, která platila více než sto let. Po smrti Marie Terezie se císař Josef II. stal jediným absolutním vládcem. Osvícenský císař Josef II. zcela nečekaně vyřešil zadluženost a stále narůstající nedostatek financí na žold vojáků a na soustavně rostoucí armádu, ale hlavně na nezbytnou modernizaci výzbroje, a také na nesmírně nákladné budování nových pevností, a to tak, že zrušil nejbohatší církevní řády, jejich majetek zabavil a kláštery změnil v kasárna.19 Všechny olomoucké městem založené špitály byly roku 1785 zrušeny nařízením císaře Josefa II. Proto v tomtéž roce byla Posádková nemocnice Olomouc přemístěna ze špitálu sv. Ducha do rozsáhlých prostor bývalého jezuitského konviktu, který byl uvolněn po zrušení jezuitského řádu papežem Klementem XIV. dne 16. srpna 1773.20 Ani z tohoto období přestěhování vojenské nemocnice se nezachovaly žádné písemnosti. Podle zpráv olomouckých kronikářů příkaz císaře Josefa II. zrušením olomouckých městských špitálů byla postižena hlavně městská chudina. Zcela zanikla sociální péče o přestárlé, nemohoucí a zchudlé nemocné občany. Při zrušení olomouckých špitálů byl jejich majetek prodán a výnos odveden do Brna. Městské špitály byly bohaté instituce; jejich majetek po zrušení špitálů byl soustředěn do „Hlavního chudinského fondu“, z kterého, mimo jiné, byla financována přestavba kláštera minoritů (dnešní Křižkovského ul. č. 10) na státní nemocnici s porodnicí a nalezincem. Ačkoli došlo k otevření této nemocnice už 14. 8. 1787, tato nová instituce ani v nejmenším nezastoupila sociální funkci zrušených městských špitálů. Zřízení jediné státní veřejné nemocnice sloužilo jen majetným Olomoučanům a nenahradilo sociální soustavu po zrušených městských špitálech. Město Olomouc bylo najednou bez útulku pro chudé a nemocné občany, kterých pro nezdravé bažinaté okolí bylo 19 Leitmetzer, Josef: Leitmetzerova olomoucká kronika z let 1778 – 1829. Okres. archiv města Olomouce, sbírka knih sign. 1536. 20 Fischer, Joseph, Wladislaw: Geschichte der königlichen Hauptstadt und Gränzfestung Olmütz im Markgrafthume Mähren, Olomouc 1808. 13 v Olomouci vždy víc než dost. Ani v následujících letech Olomouc nedisponovala žádnou náhradou za císařem Josefem II. zrušenou sociální péči o své nejchudší vrstvy spoluobčanů. Jak praví zprávy tehdejších kronikářů, „nakonec nebylo v Olomouci nikoho, kdo by se o chudé a nemohoucí olomoucké občany postaral a ani, kdo by je slušně pochoval.“ Následkem ukvapeného rozhodnutí císaře Josefa II. trpěla nejen městská chudina, ale i početná vrstva učňů, čeledínů a nádeníků. Těm se jakési péče dostávalo až v Prostějově u Milosrdných bratří.21 Bezpředmětné jsou úvahy, že by vojenská nemocnice, sídlící v rozlehlých prostorách jezuitského konviktu, alespoň částečně nahradila chybějící sociální péči. Lze předpokládat určitou zdravotnickou výpomoc vojenských felčarů a tím i celé Posádkové nemocnice Olomouc obyvatelstvu města Olomouce v dvouletém období od zrušení městských špitálů do otevření státní nemocnice. V té době Olomouc nedisponovala žádným zdravotnickým zařízením a Posádková nemocnice umístěná v nadměrných prostorách jezuitského konviktu jistě měla všechny předpoklady k této pomoci. V 18. století se osamostatnily základní lékařské obory, mezi nimi i vojenské lékařství. V srpnu 1784 byla ve Vídni dokončena a otevřena nová a na tehdejší dobu kolosální Všeobecná nemocnice. Téměř současně byla vystavěna samostatná budova nově založeného vojenského medicínského školství – Lékařsko-chirurgická akademie, tzv. Josefinum. K této budově byl připojen nový vojenský špitál s 1200 lůžky. Josefinum otevřel 7. 11. 1785 známý vojenský chirurg J. A. Brambilla, osobní lékař císaře Josefa II. Brambilla právě na svých zkušenostech ze sedmileté války koncipoval první organizační zdravotnické směrnice rakouské armády v roce 1784 „Instruktion für die Profesoren der k. k. Chirurgischen Militär-Akademie“ a v roce 1788 „Regiement für die k. k. Feldchirurgen“.22 V roce 1784 byla zrušena i velmi bohatá premonstrátská kanonie na Klášterním Hradisku a na Svatém Kopečku. A budova Klášterního Hradiska, když v ní umístěný Generální seminář pro výchovu kněží na Moravě zkrachoval a byl zrušen, tak byla obdobně, jako ostatní olomoucké kláštery předána do užívání vojákům. Vojenská správa po celé desetiletí využívala budovu Klášterního Hradiska jako skladiště. V mezinárodní situaci došlo ke zklidnění prusko-rakouských konfliktů a přiblížily se napoleonské války. KOŘENY NEMOCNIČNÍ PÉČE NA KLÁŠTERNÍM HRADISKU Počátky léčitelské péče na Hradisku jsou obestřeny v mlhách hradišťských močálů z nedoložených pověstí. Avšak bezpečně víme, že při zakládání církevních řádů, především těch nejstarších, více méně každý z nich považoval za svou základní povinnost zajištění péče o pocestné, opuštěné, přestárlé a nemocné osoby. Proto při klášterech byly téměř vždy zřizovány „hospitály“ a „hospice“. Klášter benediktinů 21 22 Kšír, J.: Staré olomoucké špitály a jejich situování. Zprávy VúO, 1968, č. 137, s. 1 – 15. Schott, H., et al.: Kronika medicíny. Praha, 1994, 648 str. 14 zřízený na Hradisku v únoru roku 1078 neměl dlouhé trvání, existoval pouhých 73 let. V prosinci 1149 byl zrušen a zbylí benediktinští příslušníci řádu přemístěni do jiných benediktinských klášterů, většinou do Opatovic. V roce 1151, tedy již po smrti olomouckého biskupa Zdíka, došlo k definitivnímu osídlení Hradiska strahovskými premonstráty. Na Hradisku byla založena samostatná premonstrátská kanonie, tedy opatství, a již nikdy na hradisku nebyl žádný klášter. V době premonstrátů, za opata Bonifáce, byl na Hradisku v létech 1216 – 1220 postaven první „Velký hospitál“ jako samostatná budova. Připomínám, že tato forma středověké nemocnice nemá prakticky nic společného s nemocnicemi, jak je známe ze současnosti. Tehdy šlo o ústav pro nemocné, zestárlé, chudé a především opuštěné osoby. Naprostá většina nemocných nejen ve středověku, ale téměř až do tohoto století, se léčila doma, ošetřována příslušníky své rodiny. V současnosti se české nemocnice staly ústavy pro umírající, – 98% našich spoluobčanů umírá ve všelijakých institucích, převážně v nemocnicích. Ještě v padesátých létech minulého století, a v některých oblastech republiky i později, si každá slušná rodina brala svého umírajícího z nemocnice domů, aby poslední chvíle svého života byl mezi svými a ve svém prostředí. Také nově postavený středověký premonstrátský hospitál na Hradisku sloužil jen pro ty, o které se neměl kdo starat. Ošetřovatelskou službu vykonávali příslušníci řádu, lékaře zastupoval nejlepší z nich. A hradišťský hospitál sloužil také jako leprosárium k izolaci malomocných, kteří si svou chorobu přinášeli z křižáckých tažení z arabských oblastí. Podstatný zlom v sociálním charakteru těchto hospitálů způsobil nejstarší duchovní rytířský řád johanitů, který dnes známe pod jménem „Řád maltézských rytířů“. Johanité povýšili službu nemocným na svůj nejpřednější úkol. Jejich příklad následovaly mnohé jiné církevní řády, u nás např. křížovníci s červenou hvězdou, řád milosrdných bratří a také řád založený sv. Anežkou Českou roku 1233. „MÍR SE ZJEDNÁVÁ VÁLKOU“ (Cornelius Nepos) V té době již celou Evropu ohrožovala expanze francouzských vojsk. Napoleonova armáda porážela kdejakou mocnost a na řadě bylo rakouské císařství. A právě v těch letech 1800 – 1802 vojenská správa využívala budovy Klášterního Hradiska jako ubytovací prostor pro zajaté francouzské vojáky. Za francouzské vojny na Hradisku ubytováno víc jak 500 zajatých Francouzů. Výsledky zdravotnické pomoci jsou dány samozřejmě odbornou úrovní, avšak ani vysoká odborná nebo specializovaná úroveň nepomůže, nedostane-li se k zraněnému a není-li poskytnuta včas. Koncem 18. století se celou Evropou šířily myšlenky Velké francouzské revoluce. A s nimi se přiblížila k zemím Koruny české vojska císaře Napoleona. Neuplynuly ani celé čtyři roky a francouzská vojska obsadila jižní Čechy, celé území Rakouského velkovévodství i s hlavním městem Vídní a také celou jižní Moravu i s Brnem. 15 Avšak když se francouzská vojska začala přibližovat k Vídni tak vídeňská generalita si vzpomněla na zkušenosti ze sedmileté války a rozhodla se vojenskou nemocnici urychleně vystěhovat mimo olomouckou pevnost, za olomoucké hradby. Jako nejvhodnější se jevilo už za sedmileté války vyzkoušené Klášterní Hradisko. Proto v lednu 1802 byla Vojenská nemocnice přestěhována z velkých prostor jezuitského konviktu do ještě většího Klášterního Hradiska. Ani z doby druhého přestěhování Posádkové nemocnice Olomouc tentokrát na Klášterní Hradisko23 nemáme žádné bližší údaje – z těchto let se zachovalo jen minimálně písemných zpráv. Velitelem nemocnice byl důstojník zbraní s vojenským dohledem. „Šéflékařem“ byl jmenován nejstarší vojenský lékař. Jeho hlavní služební povinností byl vrchní dozor nad postupem léčení v celé nemocnici. Přesný počet lékařů tehdejší nemocnice není znám. Skupina inspekčních a proviantních důstojníků měla na starosti správu budov a skladišť, proviant a účetnictví. Pro duchovní správu byl trvale přidělen vojenský kaplan. Na místa ošetřovatelů byli přijímáni invalidé a poloinvalidé. Ve válečném období tuto službu vykonávala štábní pěchota.24 Název olomoucké vojenské nemocnice se v průběhu let neustále měnil. Při svém založení v květnu 1748 byla pojmenována „Polní nemocnicí“ a toto pojmenování nemocnici vydrželo celé jedno století. Roku 1850 byla přejmenována na „Posádkovou nemocnici“. V březnu 1922 ji Ministerstvo národní obrany označilo jako „Divizní nemocnici č. 7“. Při armádní reorganizaci k 1. 1. 1937 byla přejmenována na „Sborovou nemocnici č. 7“. Po osvobození v roce 1945 olomoucká Vojenská nemocnice nejčastěji používala název „Vojenská nemocnice 6“, ale nadřízená velitelství ji oslovovala různě: jednak všemi názvy z první republiky, ale také ji nazývala „Oblastní nemocnicí č. 6“. Od roku 1950 se používá název „Vojenská nemocnice Olomouc“, což je pojmenování, pod kterým ji veřejnost zná už z doby jejího založení.25 „ARMÁDA BERANŮ, KTEROU VEDE LEV, JE SILNĚJŠÍ, NEŽ ARMÁDA LVŮ, KTEROU VEDE BERAN,“ (Napoleon Bonaparte) „Nemůžeme se zastavit. Znáte mou armádu? To je vřed, který by mne zničil, kdybych mu přestal poskytovat potravu.“ (Bonaparte Napoleon) Ti lidé se museli zbláznit. Chtějí, abych vyklidil Itálii, a nejsou schopni mě vytlačit z Moravy.“ (Napoleon Bonaparte před bitvou u Slavkova) „Komu je horko, ať si rozepne kabát.“ (Napoleon Bonaparte, rada vojákům u Slavkova) 23 Veselý, Milan: 250 let Vojenské nemocnice Olomouc. Vojenské zdravotnické listy, Hradec Králové, ročník 1998, čís. 4, s. 101 – 103. 24 Schünke, R.: Kranken- und Armenfürsorge in Alt-Olmütz. 1. vyd. Olomouc, 1905, s. 27. 25 Šváb, Josef: Dvě stě let sídlí olomoucká Vojenská nemocnice na Klášterním Hradisku. Olomouc, Klin. farmakol. farmac. 2002, 16, čís. 1–2, str. 31 – 35. 16 Bitva u Slavkova dne 2. prosince 1805, nazývaná bitvou tří císařů, byla nejkrvavější bitva té doby. Skončila katastrofální porážkou rakousko-ruských vojsk. V té bitvě Napoleonova armáda o počtu 70.000 mužů bojovala proti spojené rakouskoruské armádě čítající přes 90.000 mužů. Po šestihodinové bitvě dosáhl počet oboustranných ztrát 25.000 až 35.000 mužů; z tohoto počtu se odhaduje, že bylo asi 4.000 ztrát na francouzské straně a přes 12.000 raněných rakouských a ruských vojáků. Úroveň vojenské zdravotnické pomoci byla tehdy různá podle jednotlivých armád. Nejvyšší úroveň zdravotnické pomoci měla francouzská armáda, a proto její organizace zdravotnické pomoci byla logicky postupně přejímána ostatními evropskými armádami. Byla to zásluha především J. D. Larreye, hlavního chirurga francouzské armády, osobního přítele Napoleona. Larrey postupně od roku 1792 zaváděl ve francouzské armádě pohyblivá polní obvaziště, která se rozvinovala přímo na bojišti, kde se bezodkladně a pokud možno definitivně ošetřili ranění, kteří se potom speciálními lehkými vozy ihned transportovali do domovských nemocnic. Tato polní obvaziště byla velmi dobře vybavena nejen materiálně, ale také personálně. Každé obvaziště mělo personál o 340 mužích, v tom počtu nejméně tři zkušené vojenské chirurgy. Larrey se osobně zúčastnil práce na těchto obvazištích ve všech napoleonských bitvách, včetně Slavkova. Je doloženo, že v jednom dni prováděl až dvě stě stehenních amputací (Borodino) při 70 – 80% vyléčených. Takový osobní výkon je i dnes pro nás nepředstavitelný, a to při anestezii, dezinfekci a asepsi, což Larrey tehdy neměl. Rakouská armáda měla dobře vyškolený lékařský personál a také přesné instrukce pro moderní ošetření střelných ran. Neměla však pohyblivá obvaziště a raněné těžkopádně převážela do okolních stálých vojenských nemocnic, a hlavně do urychleně zřízených polních lazaretů, pro které využila všechny možné budovy v širokém teritoriu kolem bojiště (nejčastěji v zámcích, klášterech a dalších církevních budovách, atd.) Pečovatelská služba byla nařízena místním občanům. Vojenská zdravotnická služba rakouské armády nebyla připravena na tak krvavou bitvu a ani na souběžnou střevní epidemii. Ačkoliv rakouská armáda si předem zřídila hlavní polní nemocnici č. 49 v Olomouci s pobočkou v Nových Zámcích, nouzovou nemocnici č. 19 v Dlouhé Loučce s pobočkou v Uničově, záložní nemocnici č. 15 v Rokytnici s pobočkami v Přestavlkách a ve Veselíčku, záložní nemocnici č. 17 v Opavě a pobočkách v Dobroslavicích, Hrabyni a Životicích, záložní nemocnici č. 14 ve Valašském Meziříčí a jejich pobočkách v Bystřici pod Hostýnem, Dřevohosticích a Uherském Hradišti, záložní nemocnici č. 16 v Odrách a jejich pobočkách ve Fulneku, v Potštátě, Bílovci, Kunvaldu a Dvorcích. Další hlavní polní nemocnice byly zařizovány v Zábrdovicích v Brně, a v Příboře s pobočkou v Bílovci. Kromě uvedených lazaretů bylo ještě dalších dvacet lazaretů rozmístěno po vesnicích střední a severní Moravy. Ošetření bylo nařízeno místnímu lékaři nebo ranhojiči, ošetřovatelská služba nadirigována z místních občanů. Do těchto nevybavených lazaretů byli ukládáni většinou ranění příslušníci ruské armády. Téměř vždy se v těchto provizorních lazaretech rozšířila epidemie dysenterie nebo tyfu, následkem čehož úmrtnost hospitalizovaných v těchto lazaretech se blížila k 100%. Přes uvedená opatření veškerá činnost rakouské zdravotnické služby měla rysy naprosté improvizace. Právě tento aspekt byl důvodem 50% až 90% úmrtnosti přijatých 17 zraněných vojáků ve Vojenské nemocnici Olomouc po bitvě tří císařů u Slavkova. V případech epidemie střevních chorob úmrtnost přesahovala 90%. Při inspekci během epidemie břišního tyfu ve Vojenské nemocnici Olomouc v únoru 1806 bylo konstatováno, že z bitvy u Slavkova je dosud hospitalizováno 1200 raněných, z části uložených v nově postavených dřevěných barácích za Klášterním Hradiskem. Carská ruská armáda v době bitvy u Slavkova neměla žádnou organizaci stálých nebo dočasných polních nemocnic či ošetřoven nebo převazoven. Proto měla nejhorší úroveň zdravotní péče. Carská ruská armáda vlastně neměla žádnou vojenskou zdravotnickou službu. Tu zavedla až roku 1806 po špatných zkušenostech z bitvy u Slavkova. V roce 1805 byla na velmi špatné odborné úrovni také ruská chirurgie. Zvykem bylo dávat na rány smolnou náplast a třenou kalafunu, rány vycpat měkkou cupaninou a zavázat ji všemi možnými dostupnými cáry tkanin a dále léčit opiem a sanitrem. Zranění byli podle starodávného zvyku rozmístěni v okolních obcích do jednotlivých příbytků, v horším případě svezeni do nejbližších kostelů, kde byli ponecháni svému osudu.26 Po bitvě u Slavkova zranění z francouzské strany (ale částečně i Rusové) byli odváženi do nemocnice zřízené na brněnském biskupství. Zázemí rakousko-ruské armády tvořila střední a severní Morava, kde byly jednak stálé vojenské nemocnice a jednak nově zřizované lazarety (asi dvacet polních nemocnic). O tehdejší situaci ve Vojenské nemocnici v Olomouci nemáme žádné doklady. Víme jen, že na příkaz moravského generálního komanda provedl v březnu 1806 štábní polní lékař MUDr. Fischer inspekci nemocnice a shledal většinou vše v pořádku. „KDYŽ CÍLEM VÁLKY SLÁVA JE A STATKY, ČÍM JINÝM JE, NEŽ KRVAVÝMI JATKY.“ (George Gordon Byron) Velení rakouské armády opět velmi opožděně v listopadu roku 1806 začalo zřizovat chybějící stálé polní nemocnice a dočasné záložní lazarety. Avšak stejně jako „Hlavní polní nemocnice“ za sedmileté války i tentokrát tyto urychleně zřizované nemocnice byly naprosto nedostatečně vybaveny jak odborným personálem, tak zdravotnickým materiálem. Po další napoleonské bitvě u Wagramu a u Znojma koncem června roku 1809 francouzská vojska opět obsadila jižní Moravu. Zastihla rakouskou armádu s poněkud již lépe připravenou zdravotnickou službou. Nedostatek zdravotnického personálu byl řešen příkazem k výpomoci místním lékařům nebo ranhojičům, a nařízením ošetřovatelské pomoci všem okolním občanům. Ani tentokrát Vojenská nemocnice Olomouc nedisponovala potřebnou kapacitou lůžek. Na Klášterním Hradisku činil plánovaný počet lůžek 600. Ve dnech 29. 7. až 3. 8. 1809 bylo do Vojenské nemocnice Olomouc přisunuto 1710 raněných. Proto nemocnice musela postavit za vlastní 26 Šváb, J.: Počátky činnosti a historické kořeny olomoucké Vojenské nemocnice. Vojenské zdravotnické listy, 1998, č. 1 – 2, s. 44 –49. 18 budovou Hradiska dočasné dřevěné baráky. Vojenská nemocnice Olomouc (tehdy „Hlavní polní nemocnice č. 49“) měla koncem července 1809 ještě stav 3441 raněných z bitvy u Wagramu. K datu 16. 12. 1809 se jejich počet snížil na 1524 pacientů. V roce 1809, kdy bitvy nabývaly větších rozsahů, byla pro Vojenskou nemocnici Olomouc zřízena pomocná zdravotní rota, která po skončení napoleonských válek v roce 1818 opět byla zrušena. Avšak největší nedostatek v činnosti Vojenské nemocnice Olomouc v období bitvy u Wagramu je nutno spatřovat v nedostatečné odborné připravenosti vojenských lékařů. Ten se projevil především v nejpotřebnější a nejdůležitější oblasti polní medicíny, v oblasti válečné chirurgie. Naštěstí v té době v olomoucké Všeobecné veřejné nemocnici byl přednostou chirurgie profesor Dominik Weidele, od roku 1802 vedoucí katedry teoretické a praktické chirurgie na ranhojičském učení a na babické škole, který se svými osmnácti studenty převzal celou chirurgickou péči o raněné vojáky. Literatura udává, že profesor Weidele tehdy ošetřil přes čtyři tisíce raněných vojáků. Vojenská nemocnice Olomouc si tehdy zřídila další pobočky v okolních obcích; v prosinci 1809 z nich ještě existovaly filiálky v Rokytnici, Přestavlkách, Veselíčku, Potštátu a Odrách. Ke dni 16. 12. 1809 měla Vojenská nemocnice Olomouc 1524 nemocných, 259 ošetřovatelů a 18 lékařů. Mimo olomoucké vojenské nemocnice bylo na Moravě a ve Slezsku ještě dalších osm stálých vojenských nemocnic a přesto musely být zřizovány další dočasné nemocnice. Počet přijatých v Zábrdovicích u Brna byl 1277 raněných, avšak počet lékařů v tomto vojenském zařízení dosahoval počtu 37 při počtu ošetřovatelů 90. V Holešově bylo hospitalizováno 1223 zraněných při 9 lékařích a 32 ošetřovatelích. V Uherském Hradišti činil počet hospitalizovaných 1176 při 9 lékařích a 32 ošetřovatelích. V Těšíně bylo 1023 přijatých zraněných při 40 lékařích a 152 ošetřovatelích. V stálé vojenské nemocnici v Opavě a při ní zřízené filiálce v Životicích bylo 840 hospitalizovaných při 11 lékařích a 23 ošetřovatelích. V Dlouhé Loučce (včetně filiálky na Mírově) bylo 702 hospitalizovaných při 12 lékařích a 19 ošetřovatelích. V Litultovicích bylo přijato 202 zraněných, kteří byli léčeni 16 lékaři a ošetřováni 31 ošetřovateli. V Jihlavě 290 zraněných léčili jen dva lékaři a osm ošetřovatelů. Kromě těchto uvedených vojenských zdravotnických zařízení se na řešení zdravotnických ztrát ještě podílely dočasně provozovaná pracoviště ve Velkých Losinách, v Šumperku, v Žerotíně a v Litovli. Celkem tedy na Moravě a ve Slezsku k datu 16. 12. 1809 hospitalizováno 8.257 raněných z bitev u Wagramu a u Znojma, při 155 ošetřujících lékařích a 717 ošetřovatelích. V porovnání bylo k stejnému datu ze stejných bitev v Čechách hospitalizováno 7.241 raněných. Avšak úmrtnost, i když se snížila a nedosahovala 50%, byla stále velmi vysoká. Profesor Weidele z olomoucké Všeobecné veřejné nemocnice se zapojil i v roce 1813 do chirurgické péče ve Vojenské nemocnici na Klášterním Hradisku o raněné vojáky, přivážené z říjnové bitvy u Lipska. Bitvy se tehdy zúčastnilo 450.000 vojáků, z nichž bylo 34.000 raněných (s 30% úmrtností). K zvládnutí tak velkého počtu raněných bylo nutno je rozeslat po všech českých a moravských vojenských nemocnicích. Koncem roku 1813 bylo ve Vojenské nemocnici v Olomouci umístěno 900 nemocných a raněných, při čemž celkový počet nemocných a raněných ve všech moravských polních nemocnicích činil 12.826 vojáků. S odstupem času lze konstatovat, že profesor Weidele zachránil pověst chirurgie olomoucké Vojenské nemocnice a bez 19 jeho pomoci by mnohem větší část zraněných vojáků podlehla svému poranění.27 Olomoucká Všeobecná veřejná nemocnice měla výjimečný cit ve výběru svých vedoucích chirurgů. Téměř vždy byl v jejím čele vynikající chirurg s mimořádnými znalostmi v oblasti válečné chirurgie a jako takový odborník vždy účinně vypomohl Vojenské nemocnici Olomouc v době válečných konfliktů, kdy se notoricky projevoval nedostatek schopných odborných chirurgů. HRABĚ JAN JOSEF VÁCLAV RADECKÝ Z RADČE Připomínám osobnost významného Čecha, který měl intimní vztah k Olomouci a Klášternímu Hradisku: Jan Josef Václav Radecký z Radče, sice malý a složitý, zato vždy laskavý „otec“ všech vojáků – bojoval již v řadách rakouské armády u Wagramu jako polní maršálek. V letech 1813 – 1815 byl náčelníkem generálního štábu rakouské armády a jeho představeným byl polní maršál kníže Karel Schwarzenberk. V „bitvě národů“ u Lipska byl raněn. Po uzdravení sloužil jako divizionář v Šoproni a Budíně. V roce 1821 byl povýšen na generála jízdy a převzal velení nad olomouckou pevností. V roce 1831 velel armádě v Lombardsko-Benátsku. Žil v Miláně, kde působil v činné službě až do roku 1857. Otec osmi dětí zemřel dne 5. 1. 1858 v 92 letech na zlomeninu krčku stehenní kosti.28 V roce 1838 z osobní iniciativy polního maršálka Radeckého rakouská armáda zřídila pro polní službu „zdravotní sbor“ rozčleněný na tři prapory s celkovým počtem 3.457 mužů. Uniforma zdravotnického mužstva byla specifická, tmavozelená, výzbroj každého tvořila puška s bodákem. Ve zdravotnickém vybavení měla určitý počet nosítek na přenášení raněných, osm dvouspřežních pérovaných vozů pro těžce raněné, dále osm vozů o osmi sedadlech pro lehce raněné a dva vozy pro převážení různého nářadí – motyk, lopat, pochodní, praporů s červeným křížem, atd.29 Z roku 1857, kdy již platil služební výcvikový předpis „Vorschrift zur Ausbildung der Manschaft der Sanitätstruppe“, známe podrobné zdravotnické vybavení zdravotní setniny: 1 chirurgické instrumentarium, 40 pytlů na amputované končetiny, 50 nosítek, 5 košů, 10 pochodní, 10 luceren, 5 černožlutých praporů, 5 červených luceren, 10 košů s kuchyňským nádobím a zásobním proviantem. Teprve za dalších konfliktů byl nedostatek personálu řešen mobilizací předem vycvičených záloh. V roce 1850 při armádní reorganizaci se Vojenská nemocnice Olomouc přetvořila z polní nemocnice na nemocnici posádkovou. Velitelem byl jmenován setník ve výslužbě a jeden inspekční důstojník ve výslužbě byl určen pro správu a dozor. Tomuto důstojníkovi byli přidělováni po třech měsících pomocní důstojníci střídavě od útvarů olomoucké posádky. Vrchním lékařem nemocnice byl jmenován štábní lékař, který měl k dispozici určitý počet (obvykle pět) ordinujících vojenských lékařů. Správu nemocnice ještě tvořili finanční důstojník a vojenský kaplan. 27 Wondrák, E.: K obrazu vojenských nemocnic a jejich činnosti za napoleonských válek na Moravě. Olomouc, 1965, Zprávy VÚO 1235: 1 – 12. 28 Otův slovník naučný, str. 25. 29 Durych, J.: Kronika vojenské nemocnice Olomouc. Rukopis, 1925, uložen na ředitelství VN Olomouc. 20 V roce 1857 byl zdravotní sbor reorganizován na „zdravotní vojsko“, které bylo po jedné rotě přidělováno posádkovým nemocnicím. Výcvik byl řízen podle zvláštního služebního předpisu. V roce 1861 byli zavedeni „nemocniční pomocníci“, jejichž povinností bylo provádění všech administrativních prací. „JEN MRTVÍ VIDĚLI KONEC VÁLKY.“ (Platón) Po skončení napoleonských válek došlo k obnovení sasko-pruských a rakouskopruských sporů, a ty nakonec vyvrcholily v roce 1866 v prusko-rakouské válce. Vojenská nemocnice Olomouc byla znovu, ale jen dočasně, přestěhována do centra Olomouce do Špitálních (Hanáckých) kasáren a budova Klášterního Hradiska byla proměněna v pevnost: okna byla zazděna, ponechány jen střílny, ploty a stavby v okolí byly srovnány se zemí a celé okolí Hradiska bylo zaplaveno řekou Moravou a proměněno v neschůdné bahnisko. V bitvě u Sadové u Hradce Králové dne 3. 7. 1866 pruská vojska porazila spojenou rakousko-saskou armádu a pak pruské vojsko postupně obsazovalo celé Čechy a celou Moravu. Prusové obcházeli jen pevnosti, jako byla Olomouc. Počet raněných je jen odhadován na 18.000 až 25.000 vojáků. Počet raněných z bitvy u Sadové hospitalizovaných v Olomouci není znám. Celkem v osmi moravských vojenských polních nemocnicích bylo hospitalizováno 12.826 raněných. Po celé Moravě se v té době odehrávaly menší i větší bitvy mezi jednotkami postupujících Prusů a jednotkami Rakušanů. Jedna z větších bitev se odehrála u Tovačova dne 15. července 1866. Z té byly do Olomouce přivezeny stovky raněných vojáků. (Přes 500 raněných Rakušanů a Sasů z bitvy u Tovačova bylo hospitalizováno v Olomouci, z nich bylo 399 Rakušanů a Sasů. Podle záznamu bylo z nich dne 10. 8. 1866 stále hospitalizováno asi 250 osob. Celkový počet zraněných u Tovačova, tedy včetně 306 Prusů, byl 934 vojáků.) Tehdy vedl olomouckou chirurgii císařský rada profesor František Groh, současně i ředitel Všeobecné veřejné nemocnice. Profesor Groh měl mimořádné znalosti i zkušenosti z válečné chirurgie. Byl absolvent vídeňského tzv. Josefina, tedy Vojenské lékařsko-chirurgické akademie, a před příchodem do Olomouce vedl chirurgii v pražské posádkové nemocnici. Profesor Groh se tehdy na Hradisku iniciativně zapojil jako operatér do chirurgické pomoci raněným od Tovačova. 30 Ačkoliv v důsledku lepší chirurgické péče se bezprostředně snížily počty mrtvých, (úmrtnost byla přibližně 10% z počtu raněných), válečné důsledky vyvolaly rozsáhlou epidemii cholery, na kterou jen v našich zemích zemřelo přibližně 120.000 lidí, konkrétně na Moravě to bylo přes 50.000 zemřelých. Zde je potřebné připomenout, že tehdejší olomoucká univerzita neměla lékařskou fakultu. Ta byla nahrazena jakýmsi ustanoveným Ranhojičským učením nižšího stupně. Praktický výcvik posluchačů se konal ve špitále Joba a Lazara 30 Wondrák, E.: Krev smyly deště. Kruh, Hradec Králové, 1989, s. 94. 21 nazývaném „Nový špitál“, který byl zřízen roku 1758 v ulici Božího Těla. Bylo to ve dvou jednopatrových domech, které roku 1755 zakoupilo město Olomouc a které navazovaly na jezuitský konvikt. Špitál sloužil Chirurgickému učení do roku 1785. „Nemocnice, porodnice a nalezinec“ adaptovaná v budově zrušeného kláštera minoritů u sv. Jakuba byla otevřena roku 1787 jako „filiální zaopatřovací ústav“ nově postavené nemocnice v Brně. „MÍR JE OBDOBÍ PODVÁDĚNÍ MEZI DVĚMA OBDOBÍMI BOJOVÁNÍ.“ (Ambrose Gwinett Bierre) Hlavní smysl existence vojenských nemocnic je v jejich pomoci zraněným vojákům v období války; v době míru pak v zdravotnickém výcviku příslušníků armády, ale také i záloh, pro zajištění připravenosti státu při jeho případném ohrožení, nebo pro případy nečekaných katastrof. Během uplynulých dvou století zasáhly střední Evropu celoevropské i světové válečné konflikty, při nichž byla Vojenská nemocnice Olomouc více než využita. V těchto konfliktech Vojenská nemocnice dokázala nejen svou oprávněnost, ale i nezbytnost své existence. Ve všech těchto válečných konfliktech došlo k naprosto nečekaně vysokému počtu raněných i nemocných vojáků, a jejich záchrana, vyléčení, tedy jejich přežití jednoznačně záviselo na úrovni mírové materiální a personální připravenosti. Ve všech těchto válkách Vojenská nemocnice na Klášterním Hradisku musela rozšířit svůj lůžkový fond: z 500 až 600 lůžek v době míru na 1000 lůžek v době války. Avšak ani za jediného z uvedených konfliktů tento maximálně možný počet lůžek v budově Klášterního Hradiska nedostačoval. Proto ve všech případech si situace vynutila náhradní řešení. Vždy došlo k urychlené přístavbě dřevěných baráků nebo i stanů za Hradiskem. S touto pomocí se počet lůžek Vojenské nemocnice zdvojnásobil. Ale ani toto řešení ještě nepostačovalo. Pro případ války Vojenská nemocnice Olomouc vždy měla dopředu připravený materiál pro etablování tzv. záložních vojenských nemocnic v civilních objektech, obvykle v budovách škol, v kasárnách, v budovách klášterů, zámků a dalších institucí. Využívání těchto civilních budov se netýkalo jenom Olomouce samé, ale bylo předem zajištěno podle mobilizačních plánů pro celou spádovou oblast nemocnice. Z historického hlediska je zajímavé, že velikost tohoto spádového regionu Vojenské nemocnice Olomouc se ještě za 1. světové války naprosto shodovala s hranicemi olomouckého údělného knížectví prvních olomouckých knížat z řad Přemyslovců. Sahala od Svitav a Krnova na severu až po Hodonín na jihu včetně. V celé této oblasti vedení olomoucké Vojenské nemocnice zajišťovalo chod více jak padesáti těchto záložních a pomocných nemocnic, určovalo těmto nemocnicím rozsah poskytované péče, a po válce řídilo i jejich postupnou likvidaci.31 31 Šváb, J.: Počátky činnosti a historické kořeny olomoucké Vojenské nemocnice. Vojenské zdravotnické 22 Roku 1869 bylo ve Vídni zřízeno velitelství pomocného zdravotnictva, kterému podléhalo 23 zdravotních oddělení. Posádková nemocnice Olomouc dostala číslo 6. Zdravotní oddělení 6 mělo dvě části: kmenovou, která byla určena pro veškerou službu v posádkové nemocnici, a část instrukční, jejíž mužstvo prodělávalo polní výcvik. Velitel Zdravotního oddělení měl vrchní dozor a trestní právo nad všemi vojáky vojenské nemocnice, tedy i nad nemocnými. V rámci reorganizace armády v roce 1870 přestal být velitelem posádkové nemocnice důstojník zbraní a nadále se jím stal nejstarší vojenský lékař nemocnice. Na podkladě válečných zkušeností bylo s mimořádnou pozorností přikročeno k přípravě založení dobrovolné pomocné zdravotní služby. Od roku 1880 byla ve Vojenské nemocnici Olomouc organizována tato záložní oddělení: oddělení pro divizní zdravotní kolonu řádu německých rytířů, pro kolonu Červeného kříže, pro zdravotní vlak řádu maltézských rytířů, pro uherskou horskou kolonu Červeného kříže a také pro námořní zdravotní ambulanci. Od roku 1894 i zdravotní oddělení č. 6 přešlo trvale do pravomoci velitele nemocnice. Mužstvo zdravotního oddělení v té době tvořili tři důstojníci a sto pět mužů. „POCHYBNÁ EXISTENCE“ VOJENSKÉ NEMOCNICE OLOMOUC (T. A. Rakan) Vojenská nemocnice Olomouc na přelomu století v roce 1900 měla dvě nemocniční oddělení. V prvním bylo pododdělení nemocí vnitřních, pododdělení dermatologické, pododdělení venerické, pododdělení psychiatrické a speciální pododdělení vězeňské. Druhé nemocniční oddělení mělo pododdělení chirurgické, pododdělení oční a ušní, a od roku 1902 rentgenologický kabinet. Počet lékařů v této době byl devět včetně velitele. Koncem 19. století Olomouc jako město uzavřené v hradbách bylo převážně německé, asi 90% občanů uvnitř Olomouce se dorozumívalo v německém jazyku. Češtinou hovořila olomoucká předměstí lokalizovaná za olomouckými hradbami. Ve vesnicích již poněkud vzdálenějších se hovořilo hanáčtinou. Takže olomoucké restaurace, hospody i putyky zněly němčinou. Jediná olomoucká hospoda, kde se hovořilo česky, byla hospoda při Klášterním Hradisku, sídlící v malé osadě mající devět popisných čísel. Tato hospoda pojmenovaná vždy podle často se střídajících majitelů čepovala klášterní těšetické pivo. Olomoučané tedy museli na klášterní pivo docházet pěšky za řeku Moravu. Obvyklá cesta z Olomouce k Hradisku vedla z Hradské brány Olomouce přes most, který však byl často zaplavován řekou Moravou a bahnem. Roku 1845 byla postavena provizorní dřevěná lávka přes Moravu, navazující z Olomouce na „špitálský chodník“, který začínal u Špitálských – Hanáckých kasáren při dnešní ulici Václava III. Od roku 1846 byl tento chodník i lávka celonočně osvětleny. (Dřevěná lávka byla zlikvidována v roce 1937, dnešní železná lávka je asi o 200 m výš proti proudu Moravy). listy, 1998, č. 1 – 2, s. 44 –49. 23 V dobách, kdy na Hradisku sídlila Vojenská nemocnice, kam neměl nikdo z olomouckých občanů přístup, Olomoučané, především Češi, pořádali pravidelné nedělní výlety do hospody, která stála přímo naproti a jen pár kroků od kostela svatého Štěpána. Hospoda se jmenovala vždy podle vlastníků hospody a ti se neustále střídali. Přesto si získala mezi Olomoučany velkou oblíbenost. Nejen pro dobré a laciné čepované pivo, ale také pro tradici zajímavých kulturních programů. Například se v sále hospody uskutečnila světová premiéra zpěvohry Pavla Křižkovského „Milenka – travička“. Premiéry v roce 1877 se účastnil nejen autor kněz Pavel Křížkovský, ale i nejslavnější český skladatel Antonín Dvořák, přítel autora opery32. Tuto premiéru uspořádal v srpnu roku 1877 spolek vysokoškolských moravských studentů „Radhošť“. Na Hradisko za občerstvením v tamní hospodě se konaly i školní výlety. Avšak opakované výlety pořádal i olomoucký spolek Žerotín, např. dne 29. 7. 1886 na spolkem organizovaný zahradní koncert. V době první republiky před Hradiskem projížděl se zmrzlinářskou tříkolkou cukrář Džabil Demirovič. Hospoda po roce 1945 vedená Josefou Čechovou byla po roce 1948 znárodněna, převzal ji národní podnik Farmakon. Místo hospody byl v jejích prostorách zřízen „Rudý koutek“. V sedmdesátých létech 20. století v létech normalizace do Rudého koutku dojížděli i pražští umělci, kterým vládnoucí strana zakázala v Praze veřejně vystupovat. Na Hradisku např. vystupoval skladatel Jaroslav Hutka a mnoho dalších. Na Vodňanského a Skoumala Státní tajná bezpečnost připravila zatknutí právě na Hradisku. SVATBA SPISOVATELE VILÉMA MRŠTÍKA V kostele sv. Štěpána měl 30. srpna 1904, za svědectví malíře Joži Úprky a ředitele „Vesny“ Františka Mareše svatbu spisovatel, publicista a překladatel Vilém Mrštík s Boženou Pacasovou, dcerou mlynáře z nedalekého Řepčína Ze spisovatelské tvorby Viléma Mrštíka jsou nejznámější „Pohádka máje“ a „Santa Lucia“ a drama „Maryša“, které vytvořil společně se svým bratrem Aloisem. Vilém Mrštík trpěl chronickou duševní poruchou, melancholií a paranoií. Snad proto brzo došlo k rozpadu manželství. Božena Mrštíková se vrátila do rodného kraje, její pokusy o romány jsou dnes opomenuty. Je pochována nedaleko Klášterního Hradiska na občanské části černovírského hřbitova., v těsném sousedství vojenského hřbitova s tisícovkami pohřbených vojáků z první světové války. Původní farní kostel sv. Štěpána prvomučedníka snad již stál v roce 976. K němu byl založen klášter benediktinů, ačkoliv kostel stál mimo klášter i mimo opevnění. Proto sedmkrát opakovaná devastace kláštera málokdy postihla farní kostel. Během poslední výstavby kláštera stále existoval původní kostel. Avšak dnes nikdo neví, kde přesně kostel stál. Z dochovaných dokladů víme, že mezi kaplí sv. Štěpána a Hradiskem byl lom, z kterého se těžil kámen i pro chrám sv. Michala v Olomouci. Aby mohlo do kostela projít procesí, byla přes lom postavena lávka. 32 Tichák, M.: Vzpomínky na starou Olomouc. Olomouc, 1997, s. 183 a další. 24 Vilém Mrštík roku 1912 skončil svůj život sebevraždou skalpelem, zřejmě na podkladě psychiatrického onemocnění. Po něm je dnes pojmenováno náměstíčko v Řepčíně, jedné ze čtvrtí Olomouce, odkud pocházela Mrštíkova velká láska Božena. „Medicínské bádání udělalo tak enormní pokrok, že už prakticky neexistuje žádný zdravý člověk.“ (Andrew Fielding Huxley) „CÍLEM VÁLKY JE VRAŽDĚNÍ… … zbraní války je vyzvědačství, zrada a povzbuzování k ní, přivádění obyvatel na mizinu, drancování nebo kradení ve prospěch armády, podvod a lež, nazývané válečnou lstí. Mravem vojenského stavu je nedostatek svobody, to znamená kázeň, zahálka, nevzdělanost, krutost, nemravnost, opilství. A přes to všechno je to nejvyšší stav a všichni ho mají v úctě.“ (L. N. Tolstoj.) Válečné zkušenosti Rakousko-Uherska z 18. a 19. století způsobily, že příprava vojenského zdravotnictví pro možný válečný konflikt byla považována za prioritní. Vojenská nemocnice Olomouc měla připravený mobilizační plán, podle kterého při mobilizaci zřizovala tři polní nemocnice, šest mobilních záložních nemocnic, jeden divizní zdravotní ústav a navíc zřizovala další záložní nemocnice v budovách po městě Olomouci. Po vyhlášení mobilizace Vojenská nemocnice splnila svoje hlavní úkoly během čtyř dnů. Kromě postavení výše uvedených doplňků šlo především o zvýšení počtu lůžek z šesti set na jeden tisíc jedno sto, přestrojení mobilizovaných osob, jejich vybavení a přidělení k doplňkům. (Pro zajímavost: Vojenská nemocnice mobilizovala také 184 koní s pětidenní zásobou krmiva.) Po celou dobu války připravovala odvedené osoby pro výkon zdravotnické služby v poli ve čtyřtýdenních až osmitýdenních kursech. Naprosto mimořádně byla olomoucká Vojenská nemocnice využita během první světové války. Již v prvních týdnech a měsících po vyhlášení mobilizace byl příliv raněných a nemocných vojáků z Haličského a Lvovského frontu do Olomouce tak vysoký, že pro ně nestačilo ani 3.020 mobilizačně připravených lůžek. Kromě vlastní Vojenské nemocnice na Klášterním Hradisku, jako další prakticky samostatné vojenské zdravotnické zařízení tenkrát pracovala Zeměbranecká nemocnice, tedy dnešní budova chirurgie, postavená roku 1910 městem Olomoucí, a při mobilizaci rozšířená o Jiskrova kasárna na celkovou kapacitu 1000 lůžek. A k tomu navíc Vojenská nemocnice podle mobilizačního plánu během několika dnů instalovala v městě Olomouci „I. Záložní nemocnici“ v kasárnách Jánošíkových a kasárnách Jiřího z Poděbrad o počtu 800 lůžek, a také vybavila nemocnici Červeného kříže zřízenou v klášteře Uršulinek. Avšak už v této době, ani ne měsíc od data mobilizace, počet připravených 3.020 lůžek nedostačoval. V této kritické situaci velitelství nemocnice iniciovalo vznik dalších nouzových, často provizorních, dočasných nemocnic ve všech možných použitelných budovách po celé Olomouci: v Salesaniu, v budově občanské 25 střelnice, ve škole na Nové Ulici, v podkovářské škole, v českém a německém gymnáziu, v kasárnách na Šibeníku a na Tabulovém vrchu, na Novosadech a ještě v několika dalších budovách. Nečekaný velký příliv nemocných vojáků byl způsoben epidemií střevních infekcí. Jen během tří měsíců od počátku války bylo v Olomouci hospitalizováno patnáct tisíc nemocných úplavicí, jeden tisíc onemocnělých břišním tyfem a šest set případů cholery. Vojenská nemocnice Olomouc neměla bakteriologickou laboratoř, v této laboratorní diagnostice byla odkázána na pomoc Zemské nemocnice. Během celé války se bakteriologické vyšetření provádělo na prosektuře, která k tomu byla úředně zavázána. Při vzniklé epidemii nakažlivých střevních chorob byl vedením laboratoře pověřen docent z německé univerzity z Prahy MUDr. Jindřich Lippich. Původně vyčleněná nemocnice pro infekčně nemocné v Rainerových a Jezdeckých kasárnách nestačila a tak během zimních měsíců 1914 – 1915 byla postavena na cvičišti na Novém Světě „Epidemická záložní nemocnice“, která měla v 35 dřevěných barácích 2.500 lůžek. Po urychleném očkování a po organizačním zajištění filtru nemocných z fronty došlo k výraznému omezení až vymizení infekčních chorob. V návaznosti na Epidemickou záložní nemocnici byla na stejném cvičišti postavena ještě „II. Záložní nemocnice“ o 2.100 lůžkách, která fungovala až do roku 1920. I za Hradiskem, kromě čtyř velkých stanů, byly postaveny dřevěné baráky, takže v době 1. světové války stálo po Olomouci navíc celkem 73 provizorních dřevěných baráků využívaných k léčení vojáků. Vojenský lůžkový fond v Olomouci činil během 1. světové války v průměru asi osm tisíc lůžek. Ve všech těchto vojenských nemocnicích pracovalo kolem jednoho sta lékařů a necelý tisíc ošetřovatelů, kteří byli postupně během války nahrazováni dobrovolnými pomocnými sestrami. Navíc se opět projevil nedostatek vojenských chirurgů, protože jejich podstatná část byla začleněna do chirurgických polních nemocnic a s nimi odešla na frontu. V této kritické situaci vypomohla olomoucká Zemská nemocnice, ve svém ústavu uvolnila pro vojáky 300 lůžek pro nejtěžší chirurgické případy. A operační tým chirurgického oddělení Zemské nemocnice převzal tyto nejtěžší případy raněných vojáků do své péče. Také někteří primáři ze Zemské nemocnice byli smluvně zavázáni vypomáhat Vojenské nemocnici jako konsiliáři: prim. dr. Felix Smoler pro oblast chirurgie, prim. doc. dr. František Votruba pro obor nemocí vnitřních, doc. dr. František Berka pro bakteriologickou diagnostiku a dr. Rudolf Bacher jako konsiliář v oboru radiologie. Avšak právě rentgenolog prim. dr. Bacher docházel do Zeměbranecké nemocnice denně prohlížet a hodnotit všechny provedené RTG snímky. V těchto olomouckých vojenských zdravotnických zařízeních bylo od poloviny roku 1914 až do roku 1920 hospitalizováno 447.589 vojáků (kupodivu s relativně malou úmrtností do 3%), z tohoto počtu necelých šedesát tisíc infekčních onemocnění. Jenom v budově Klášterního Hradiska a v přilehlých provizorních přístavbách bylo hospitalizováno téměř sto tisíc raněných a nemocných. Pro srovnání lze uvést, že Vojenská nemocnice Olomouc v roce 1913 hospitalizovala 3.500 pacientů. K celkem velmi úspěšné organizaci zdravotnického zabezpečení za první světové války přispěla také kvalitní a zodpovědná organizace transportu raněných a nemocných. Především je nutné si uvědomit, že tento transport v celém rozsahu nezajišťovala armáda, ale dobrovolnické organizace: Červený kříž, Řád německých rytířů, Maltézský řád a mnoho dalších soukromých olomouckých organizací 26 i jednotlivců. Vojenská nemocnice pouze mobilizačně zajišťovala vybavení Divizní kolony Řádu německých rytířů, kolony Červeného kříže, zdravotnického vlaku Řádu maltézských rytířů, horské uherské kolony Červeného kříže a námořní zdravotní ambulance. Transport raněných z frontu se prováděl převážně vlaky. Na hlavním olomouckém nádraží vyložení vagonů a další transport organizoval olomoucký Červený kříž. Nemocní a ranění byli rozváženi pomocí stěhovacích koňských povozů olomouckých přepravních firem, nebo několika speciálně přizpůsobenými tramvajovými vozy a také mnoha dalšími příležitostně poskytovanými vozidly soukromníků. Vojenská nemocnice Olomouc v době 1. světové války podléhala Vojenskému velitelství v Krakově a organizovala rozmístění raněných a nemocných vojáků v celé své oblasti. Kromě záložních a nouzových nemocnic bylo zřízeno v teritoriu Vojenské nemocnice Olomouc dalších více než 30 nemocnic. Do působnosti Vojenské nemocnice Olomouc patřilo území od Svitav až po Hodonín včetně. Velitel nemocnice byl povinen dohlížet na všechny tyto nemocnice a skutečně osobně vydával pokyny k obsazení a uvolnění lůžek v těchto nemocnicích. Je nutno uvést, že každá tato dočasná nemocnice byla soběstačná v otázkách stravování, hygienické péče i v zdravotním ošetření a následné péči. Nedoléčení a invalidní pacienti byli předávání do vojenských rekonvalescentních a rehabilitačních ústavů, ve kterých (např. v Šumperku) byli invalidé vyučeni v některém z dvanácti řemesel (např. holič, pekař, řezbář, obuvník, atd.). Po skončení válečného stavu byly během dvou let záložní a nouzové nemocnice postupně rušeny. Také tuto likvidaci organizovala Vojenská nemocnice Olomouc.33 SKOK Z VĚŽE Z NEŠŤASTNÉ LÁSKY Tato nejčastěji vyprávěná pověst se váže k nejvyšší věži Hradiska. Mlaďoučká dívenka z významné rodiny z Hejčína, která za první světové války pracovala na Hradisku jako dobrovolná sestra Červeného kříže, poznala vojáčka, do kterého se beznadějně zamilovala. Jak se v podobných případech velmi často stává, vojáček ji zneužil a zanechal. Zneužitá a životem zklamaná dívka si zkrátila život pádem z věže. Avšak není to pověst, ale příhoda, která se skutečně stala. Ale není to jediná smutná příhoda, o které se mluví. Ve Vojenské nemocnici na Hradisku spáchalo sebevraždu skokem z okna několik mladých lidí. S životem na vojně se každý nesmíří; a u někoho psychika neustále vojensky atakovaná nevydrží a rezultuje sebevražda. To se stává mladým lidem ve všech armádách. Mnohem častěji se pro sebevraždu rozhodovali mladí odvedení příslušníci povinné základní vojenské služby, dokud se naše armáda nestala armádou profesionální. Všichni lékaři sloužící ve Vojenské nemocnici na Hradisku si za dobu svého působení pamatují několik dokonaných i nedokonaných pokusů o sebevraždu skokem z okna. Připomínám, že už Josef Hašek vtipně formuloval porušenou psychiku vojáků slovy: „Každej voják má jevit největší duševní otrlost, poněvadž vojáci jsou jenom 33 Šváb, J.: Počátky činnosti a historické kořeny olomoucké Vojenské nemocnice. Vojenské zdravotnické listy, 1998, č. 1 – 2, s. 44 – 49. 27 dobytek, kerej stát krmí, dá jim nažrat, napít kafe, tabák do fajfky a za to musí tahat jak volové.“ Jestli ona hejčínská dívka skočila právě z nové střední věže přesně nevíme, ale z šesti věží Klášterního Hradiska je to věž nejvyšší. Ačkoliv přístup na ni byl v té době složitý a obtížný. Tato nově postavená chrámová věž stojí uprostřed kláštera. Od roku 1659 za opata Tomáše Olšanského se stavěl hlavní konventní kostel Nanebevzetí P. Marie, kaple P. Marie Sněžné, stará zvonice, kaple sv. Kříže s mausoleem, a kaple P. Marie Bolestné. Poté opat Norbert Želecký z Počenic v letech 1679 – 1709 stavěl konvent a poutní kostel na Sv. Kopečku. Za opata Želeckého byla postavena i nová kostelní věž. Císařský dvorní architekt Giovanni Pietro Tencalla z Lombardie určil místo, je zakresleno již v původním architektonickém plánu kláštera na Hradisku z roku 1686. Avšak lze doložit, že další vídeňský císařský architekt Domenico Martinelli z toskánské Luky, který pobýval na Hradisku 24. 4. 1699 a 12. 3. 1701, jednal o střední věži. Nová hlavní kostelní věž byla postavena v letech 1693 – 1697. Dnes však historici soudí, že hlavním architektem i stavitelem byl Christian Alexander Oedt z Vídně. Ostatní stavitelé Johan Matis a Reyna se řídili Oedtovými pokyny. Od římsy nad okny je věž osmiboká. Kvůli tomu vznikl rozpor mezi Oedtem a Mathisem, který řešil opat právě tehdy pobývající v Trenčíně v lázních. Stavba věže byla ukončena roku 1697 měděnou pozlacenou bání. Původně na věži byly troje sluneční hodiny, na východní straně se Svatokopeckou P. Marií, ovečkami a ptáky, na jihu se sv. Norbertem a severovýchodě se sv. Štěpánem. Na severu byl zobrazen sv. Viktor v oblacích. Ve věži byly čtyři zvony věnované Panně Marii, sv. Štěpánovi, sv. Norbertovi a sv. Augustinovi. Na samém vrcholu věže byla připevněna zlatá silueta sv. Štěpána. Střední věž byla využívána i při hudebních produkcích: z věže zněly fanfáry na pozouny při pohřbívání basy, stavění májů a při podzimním stínání berana. Teprve později byl do věže zakoupen hodinový stroj s ciferníky. Osídlení věže zdivočelými holuby je pozdního data. Totiž dne 2. 1. 1923 byla na Hradisku zřízena stanice poštovních holubů výnosem Ministerstva obrany. Intendance olomoucké 7. pěší divize dne 3. 1. 1927 přikázala hospodářské správě nemocnice pečovat o stabilní vojenský cvičný holubník a o pojízdný holubník 7. divize. Když roku 1939 došlo ke zrušení československé armády, tak se na holubníky zapomnělo. Nynější věž byla postavena firmou Proxima na návrh architektů Škamrady a Janečka. 80 tun dřeva bylo ručně vyzvednuto do výšky 42 m na betonový rošt, náklady nové střední věže činily celkem 11 milionů Kč. „POSLEDNÍ ČESKÝ KRÁL BYL ZE VŠECH NAŠICH VLÁDCŮ NEJVÍCE LIDSKÝ“ (T. A. Rakan) Olomouc po celou dobu první světové války byla doslova zavalena nemocnými a raněnými vojáky z frontů. Během této války, jak jsme již výše uvedli, bylo 28 v olomouckých vojenských zdravotnických zařízeních hospitalizováno 447 589 vojáků. Zemřelí vojáci byli pohřbíváni na vojenský hřbitov v Olomouci – Černovíře. Na společném hřbitově bylo vyčleněno místo pro pohřbení padlých vojáků muslimského vyznání, a v jeho sousedství bylo vyhrazeno místo pro zemřelé vojáky židovského vyznání. Pak dost velká část hřbitova byla určena pro zemřelé pravoslavného vyznání. Ale největší část hřbitova byla ponechána pro pohřbení padlých vojáků – katolíků, evangelíků a osob bez vyznání. Avšak bez ohledu na to, na které straně světového konfliktu zemřelý bojoval, bez ohledu na národnost a na vojenskou hodnost pochovávaných. Poněvadž počet mrtvých byl velký, tak se do jednoho hrobu pohřbívalo po dvou nebo někdy až po pěti mrtvých. Za celou dobu první světové války vzniklo na černovírském vojenském hřbitově 555 hrobů s jedním mrtvým, 1089 hrobů, do kterých byli pohřbeni dvě osoby a 83 hrobů s třemi až pěti mrtvými. Vojenský hřbitov musel být podstatně rozšířen; a olomoučtí občané, aby uctili památku padlých, z dobrovolné sbírky postavili křesťanskou a muslimskou otevřenou kapli v klasicistním stylu podle architektonického návrhu Gustava Rossmanna. Na křesťanské kapli byl nápis: Vom Sieg zur Erd´, Vom Hort zum Schwert Durch Sieg zum Tod Zurück zu Gott! A na muslimském památníku: Wir kamen weit her Zu Kampf und Sieg und Tod Nová část rozšířeného hřbitova byla vysvěcena dne 18. 12. 1917 za osobní přítomnosti posledního rakouského císaře třicetiletého Karla I. Císař Karel I. přijel do Olomouce dne 18. 12. 1917 v prosté polní uniformě. Ocenil staletou věrnost a oddanost města Olomouce habsburské dynastii. Účastnil se slavnostního vysvěcení nově zrekonstruovaného posádkového kostela Panny Marie Sněžné. Po mši na radnici v arcibiskupské rezidenci pozdravil arcibiskupa kardinála Lva Skrbenského a přijal čelné české představitele. V 11.45 se vydal k vojenskému hřbitovu v Černovíře na slavnostní vysvěcení dokončených pamětních kaplí. Jak informuje tehdejší tisk, cestu k hřbitovu lemoval špalír vojáků, školáků, spolků a obyvatel Olomouce. Před vchodem na vojenský hřbitov císaře přivítali polní biskup Bjelik a polní maršálek Brandner, velitel c. k. vojenského velitelství v Krakově. Ten v uvítacím proslovu připomenul, že na hřbitově jsou uloženy tělesné pozůstatky více jak dvou tisíc statečných rakouskouherských vojínů jednak spolu s padlými z německých a tureckých spojeneckých armád, ale také se zemřelými příslušníky nepřátelských vojsk, kteří ve zdech Olomouce podlehli svým zraněním utrpěným v bojích za vlast anebo zemřeli na nemoci způsobené válečnými útrapami. Císař Karel I. krátce odpověděl a zdůraznil doslova: „… Jest mým přáním, aby rovy všech ve válce padlých a zemřelých vojínů – přátel i nepřátel – na věčně čestnou jich památku a na útěchu příslušníků jich rodin, které ztratily své nejdražší, byly důstojně vybudovány a trvale udrženy …“. Poté polní biskup Bjelík vysvětil křesťanskou kapli postavenou uprostřed hřbitova a polní imám požehnal mohamedánský památník, postavený mezi muslimskými hroby. Císař Karel I. vzdal hold dvěma tisícům padlých a v poledne odjel 29 do Vídně.34 Podrobnosti o této návštěvě jsou uvedeny v tehdejších tiskovinách „Mährisches Tagblatt“ a „Našinec“ z 18. 12. 1917. V č. 42 Katolického týdeníku ze dne 12. – 18. října 2004 na str. 7 v článku Štěpána Plačka nazvaném „S Karlem zemřel sen o jednotné Evropě“ jsou při příležitosti blahoslavení císaře Karla I. připomenuty kladné stránky jeho osobnosti. Na rozdíl od ostatního českého tisku, který se ke Karlu I. vyjadřuje spíše kriticky a více méně ironizuje jeho blahořečení. Proto je nutné celé naší veřejnosti připomenout všeobecně neznámé informace o císaři Karlu I. Císař Karel I., poslední český král, hovořil dobře česky a vysokou školu vystudoval v Praze na Karlově univerzitě. Francouzský romanopisec Anatole France o něm napsal: „Císař Karel je jediný slušný člověk, jenž se sám postavil do čela armády, ač byl spíše jako světec a nikdo mu nenaslouchal. Upřímně toužil po míru, a proto byl opovrhován celým světem. Byla zde veliká šance, která však byla promarněna.“ A Herbert Vivian o císaři Karlovi napsal: „Karel byl velký vůdce, posel míru, jenž chtěl zachránit svět od války. Státník, jenž dával naději na záchranu svého lidu navzdory komplikovaným problémům v říši. Král, jenž svůj lid miloval nade vše, statečný muž, ušlechtilá duše, vznešený člověk, svatý, z jehož hrobu vychází požehnání.“ Vyjádření císaře Karla I. a jeho úcta k zemřelým vojákům bez ohledu na to, na které straně bojujících armád tito mrtví nasazovali své životy, je nesrovnatelná s ostatními našimi politickými představiteli v kterékoli minulé i současné době. V Olomouci to lze porovnat s postojem velitelských kádrů Rudé armády, kteří okamžitě po osvobození Olomouce od fašistů nařídili rozorat a zničit hroby pohřbených německých vojáků. Ve stejném směru pak postupovali i olomoučtí představitelé v době komunistické totality. Vojenský hřbitov padlých vojáků z první světové války byl postupně zdevastován, kříže a pomníky rozkradeny, hroby rozorány a zplanýrovány a ponechány jako rumiště. Na tomto stavu nic nezměnil ani rok 1989. Ani současní olomoučtí zastupitelé dosud nikdy nenavštívili hroby tisíců mrtvých vojáků padlých v první světové válce, ačkoli hřbitov leží přímo na území Statutárního města Olomouce. Jaký může být morální kredit té skupiny našich spoluobčanů, která neustále vynáší našeho bolševického prezidenta – syfilitika, s rukama zbrocenýma krví odsouzených nevinných lidí během jeho prezidentování, přičemž tato skupina neví zhola nic o svém posledním králi. O svém králi, který se ještě v poslední den svého života ve vyhnanství na Madeiře dne 1. 4. 1922 ve Fundchalu modlil za český národ. ZNAMENÍ ZRODU I ZMARU Po vyhlášení samostatnosti Československé republiky Vojenská nemocnice Olomouc přešla pod Zemské vojenské velitelství v Brně, pouze v krátkém období od 26. června 1919 do 5. července 1919 byla podřízena přímo delegátu zdravotního odboru Ministerstva národní obrany v Bratislavě pro pomoc nemocným a zraněným ze 34 Tichák, M.: Příběh starého hřbitova. Rok na Hané, kalendář Hanáckých novin pro zábavu a poučení v roce 1992, vydalo Hanácké noviny, Olomouc, 1991, s. 22. 30 Slovenska. Období přerodu Vojenské nemocnice rakouské císařsko-královské armády na nemocnici armády československé republiky proběhlo bez komplikace. Z vojenské nemocnice odešli lékaři německého původu, čeští důstojníci zůstali vesměs na svých místech. Dne 7. listopadu 1918 převzal velení posádkové nemocnice vrchní štábní lékař dr. Josef Blažek, který ihned započal s její reorganizací. A ihned po válce se na několik prvních let obnovil typický mírový výskyt chorob přijímaných vojáků, – opět mnohonásobně nad všemi ostatními převážili luetici. Počátkem r. 1919 měla nemocnice 7 lékařů, 4 lékárníky, 7 dalších důstojníků, 7 rotmistrů. Částečná mobilizace v říjnu 1921 při pokusu o uchvácení části Slovenska Maďary a také pozdější všeobecná mobilizace v roce 1938 nijak nenarušily pravidelný provoz nemocnice. Dne 1. dubna 1920 byla k Vojenské nemocnici Olomouc připojena Zeměbranecká nemocnice sídlící v Pasteurově ulici, kterou roku 1910 založilo město Olomouc. Do jejich prostor bylo umístěno chirurgické oddělení. Dne 29. března 1922 byl výnosem Ministerstva národní obrany čj. 323059 změněn název „Posádková nemocnice“ na název „Divizní nemocnice 7“. V roce 1925 pak bylo výnosem Ministerstva národní obrany určeno 7. divizní nemocnici 600 lůžek: Pro první oddělení otorinolaryngologické a oční 114 lůžek, pro druhé oddělení interní, infekční a expektační 153 lůžek, pro třetí oddělení chirurgické 104 lůžek, pro čtvrté oddělení neurologické 87 lůžek a pro páté oddělení venerické 130 lůžek.35 „Panenko Marie, modlí se dělníci. Dej, ať nám zlevní kořalka.“ (Arthur Rimbaud) NEDISCIPLINOVANÝ BOUŘLIVÁK se vyskytuje v historii Klášterního Hradiska v pořadí již po třetí. Po prvním moravském historiografovi benediktinovi Hildegardovi a po druhém – „nejučenějším Slovanu“, modrém abbé Josefu Dobrovském, zakladateli srovnávacího slovanského jazykozpytu. Do dějin Vojenské nemocnice Olomouc se nesmazatelně zapsal Jaroslav Durych, lékař, publicista, katolický spisovatel. který se bezesporu řadí k předchozím charismatickým osobnostem působícím na Klášterním Hradisku. O prvním Hildegardovi Durych napsal: „Řád benediktýnský byl dosti čilý, jak patrno i z toho, že měl svého vlastního letopisce bratra Hildegarda, spisovatele břitkého a bezohledného, který nešetřil ani olomouckého biskupa Zdíka.“ Avšak Jaroslav Durych se projevoval naprosto stejně. Spory Dobrovského s lycejním kustodem Hankem, podporovaným císařem, jsou všeobecně známé. Avšak Jaroslav Durych jako čelný představitel katolických spisovatelů se pohádal jak s představiteli církve, tak s funkcionáři politických stran, 35 Veselý, Milan: 250 let Vojenské nemocnice Olomouc. Vojenské zdravotnické listy, Hradec Králové, ročník 1998, čís. 4, s. 101 – 103. 31 v novinářských článcích nešetřil ministra Beneše, ani prezidenta Masaryka, a nakonec se pohádal i se všemi žijícími spisovateli. Rozkmotřil se i se svým přítelem Karlem Čapkem, kterého kritizoval za jeho pacifismus a za to, že se vyhnul absolvování základní vojenské služby. Z charakteru osobnosti Jaroslava Durycha a jeho životních příběhů vyplývá, že ho lze bez váhání zařadit k Hildegardovi a Dobrovskému. Psal romány, povídky, divadelní hry, cestopisy, básně. Z nich román „Bloudění“ (1929) někteří odborníci považují za nejlepší český historický román. Za něj byl oceněn v roce 1930 státní cenou za literaturu. Vydával a byl redaktorem časopisů Rozmach, Akord, Lidové noviny, Na Hlubinu, Obnova, Tribuna, Cesta. Počet jeho vydaných knih a sbírek je nepřehledný, ale mnohem větší je jeho počet napsaných a vydaných polemických článků. Připomeňme si, že Jaroslav Durych se narodil 2. prosince 1886 v Hradci Králové, jeho otec byl žurnalista a dramatický spisovatel, starší bratr Jaroslava Durycha Václav byl překladatelem francouzských básníků. V raném dětství se Jaroslav Durych stal sirotkem. Na přání babičky nejprve studoval gymnázium jako chovanec arcibiskupského konviktu v Příbrami. Na gymnáziu v Příbrami Durych už v primě podlehl vlivu Čelakovského, pak Vrchlickému a Zeyerovi, Viktoru Hugovi a francouzským symbolistům. V kvintě Durych se přiklonil k Tomáši Akvinskému, v sextě k Otakaru Březinovi. Avšak z konviktu byl vyloučen, protože četl zakázané Renanovy Apoštoly. Přesto na církev nezanevřel a vždy ji sloužil na poli kultury a vzdělání. Přes hmotné problémy vystudoval lékařskou fakultu v Praze díky vojenskému stipendiu. Na lékařské fakultě v Praze se seznámil s Bílkem, Demlem a Florianem, překládal Svatou Angelu de Foligno a Výkřiky svaté Terezie. Od studijních let byl spojen s katolickou modernou, psal básně i prózu a novinařil. Nejvíce ho ovlivnili literáti Březina, Deml a Florian. Po skončení lékařského studia v červnu roku 1913 jako vojenský lékař prošel posádkami v Tyrolách a ve Vídni. Po vzniku první světové války byl odeslán na haličskou frontu. Po válce z armády vystoupil a zavedl se v Přerově jako soukromý zubní lékař. Avšak po finanční stránce neuspěl a to ho donutilo vrátit se na vojnu. Byl poslán k vojsku do Užhorodu. Odtud si vybojoval roční stáž na ušní klinice v Praze. Od roku 1923 byl jako přednosta ušního, krčního a nosního oddělení ve Vojenské nemocnici na Klášterním Hradisku až do roku 1930. Zde také od roku 1925 vykonával funkci prvního kronikáře Vojenské nemocnice. Olomoučtí lékařští kolegové si na Jaroslava Durycha docela vzpomínají, že Jaroslav Durych osobně ironizoval svou odbornou činnost primáře ušního, krčního a nosního oddělení Vojenské nemocnice Olomouc. Prý svým kamarádům vyprávěl, že jako primář osobně provedl jen tři operace vynětí krčních mandlí, tonsilektomii. Při první operaci prý mandle nenašel ani po dvouhodinovém hledání. Při druhé operaci, když pacient upoutaný na operačním stole uviděl operatéra MUDr. Durycha držícího v jedné ruce skalpel a v druhé kleště na mandle, tak se ze stolu utrhl a z nemocnice utekl. Tím prý skončila Durychova druhá operace a onen operovaný voják je stále veden v seznamu zběhlých vojáků z československé armády. A při třetí operaci, když operatér Durych učinil první pokus o řez skalpelem, tak prý se vyřinulo tak nečekané množství krve, že operatér omdlel, spadl vedle operačního stolu a byl v bezvědomí odvezen na resuscitační oddělení, kde ho několik dní křísili. Tak taková byla spisovatelská fantazie MUDr. Jaroslava Durycha. 32 V roce 1930 byl převelen do Prahy do nově otevřené Ústřední vojenské nemocnice, tehdy pojmenované „Masarykova vojenská nemocnice“. Prý Durych nemohl se přenést přes takové pojmenování vojenské nemocnice a uprostřed noci si k nápisu přistavil žebřík a název „Masarykova“ shodil na dlažbu. Prý byl za to kázeňsky potrestán, degradován a propuštěn z vojenské aktivní služby. – Ovšem to všechno jsou nedoložené informace. Nelze popřít, že Jaroslav Durych se řadí mezi nejvýznamnější české spisovatele. Právě v počátku své tvorby byl Jaroslav Durych silně ovlivněn staroříšským vydavatelem Josefem Florianem a jeho programem katolického vzdělávání. Zejména ve 20. letech Florianovo nakladatelství silně propagoval a hojně v něm publikoval; patrně i řada jím zorganizovaných akcí byla Florianem inspirována. Později se Durych stále více osamostatňoval, nicméně ve svých hlavních cílech, tj. snaze o zvýšení náboženské a kulturní úrovně českého katolicismu, zůstávali s Florianem oba sjednoceni. V Revue Durych otiskl svou prvotinu, triptych „Svatý Jiří“ (Přerov, 1915), esej „Františku Bílkovi“ a překlad „Knihy Thel“ od Wiliama Blakea. Koncem roku 1913 vydal autobiografii „Jarmark života“ (Přerov, 1916), novely a eseje v „Cestě“, „Lumíru“, „Letorostech“, „Šlépějích“, „Nova et Vetera“. Novelu „Tři dukáty“, studii „Otakar Březina“ (Přerov 1918), s Josefem Staňkem „Výstražné slovo k českým básníkům“ (Přerov 1919), román „Na horách“ (Přerov 1919), „Tři dukáty“ (Stará Říše 1919), „Cestou domů“ (Stará Říše 1919), triptych „Svatý Vojtěch“ (Stará Říše 1921), „Nejvyšší naděje“ (Praha 1921, sbírka novel), „Obrazy“ (Praha 1922), „Tři troníčky“ (Praha 1923), „Gotická růže“ (Praha 1923, sbírka esejí), „Panenky“ (Praha, 1923, erotická lyrika), „Smích věrnosti“ (Praha, 1924, legenda), „Hadí květy“ (Vyškov, 1924, básně v próze), „Okamžiky z válečných let 1914 – 1918“ (Praha, 1924), dvojdílné oratorium „Lotr na pravici“ (Praha, 1924), tragedii „Kvas na Boleslavi“ (Praha, 1924). – Premiéra této tragédie se konala v Olomouci dne 17. prosince 1924.36 Právě v těchto létech Jaroslav Durych také zveřejňoval své kritické studie z Klášterního Hradiska, jako např. „Příroda ničitelka“ – o soše Jana Nepomuckého před Hradiskem, publikovaná v Našinci z r. 1924, č. 121, str. 4. 26. listopadu 1935 byl zvolen řádným členem České akademie věd a umění. Ale na toto členství Durych rezignoval 7. října 1938. Durych se ve své literární tvorbě soustřeďuje především na dobu pobělohorskou po roce 1620, tedy na katolické baroko, v jehož duchu chápe i svou koncepci české minulosti. Dále lze říci, že se zabýval sociální problematikou a usiloval o pevný řád, který nacházel v náboženských jednotách a v hledání absolutna. Chudobu a bídu nechápal jako sociální problém, ale jako Boží vyznamenání. Hlavní úlohu v jeho historickém díle nenesou masy, ale spíše schopní jedinci, kteří však nejsou pojímáni z hlediska romantické výjimečnosti. Díky kontrastům mezi dobrým a zlým a jejich věrnému líčení, lze hovořit o „barokním naturalismu“. Mezi nejznámější romány Jaroslava Durycha lze zařadit: Na horách (1919) Paní Anežka Berková (1931) Sedmikráska (1925) Píseň o růži (1934) Duše a hvězda 36 Našinec 1924 ze dne 16. 12. 1924, č. 287, str. 3.: Spisovatel Jaroslav Durych. 33 Boží duha (posmrtně 1969) Děti Bloudění (1929) – Velká valdštejnská trilogie Rekviem (1930) – Malá valdštejnská trilogie Masopust (1938) Služebníci neužiteční (1947) – tetralogie, kompletně vydaná až v Římě. Je na bílední, že taková osobnost, jako byl Jaroslav Durych, vzbuzovala nezvyklou pozornost celé olomoucké veřejnosti. Jeho velmi často konfliktní jednání bylo podnětem pro nesmírné množství po Olomouci vyprávěných velmi často i nadsazených zkazek. Mnohé z jeho příhod končily v soudních procesech a odtud přešly na celé generace do vyprávění Olomoučanů. Jaroslav Durych podobně jako analista Hildegard nebo modrý abbé Dobrovský byl v rozporu s kde kým. Takže lze jen těžko určit, kterou Durychovu žalobu a který soudní případ mají dnešní osoby vyprávějící o Durychovi, nebo lépe pomlouvající Durycha, na mysli. Z doby jeho počátečního působení v Olomouci se nejčastěji vypráví, jak Jaroslav Durych obžaloval u soudu rakouského ministra. Mezi lidmi hlavně na olomouckých tržištích se povídá, že Durych žaloval ministra školství a kultury rakousko-uherské vlády Hussarka za to, že ovlivňoval obsazení místa olomouckého arcibiskupa osobou příbuznou s císařem Františkem Josefem. Císař František Josef prý nejdřív dal pokyn, aby Durycha zavřeli do blázince, ale pak si to rozmyslel a přikázal udělit Durychovi císařské pokárání s výstrahou, potrestat ho domácím vězením zostřeným v noční době dvěma houněmi a jedním podhlavníkem a po odpykání trestu Durycha přeřadit do vídeňského koncentračního zajateckého tábora. Když Durych uviděl tu záplavu trestů přidělených imperátorem, tak prý žalobu odvolal a vrátil se na haličskou frontu, aby pro stařičkého mocnáře vybojoval co největší kus Ruska. Skutečnost se od vyprávění zásadně liší. Uvedené tradované vyprávění o Durychově soudu se skoro jistě týká jeho žaloby, podané u církevního soudu při olomouckém arcibiskupství. Tedy nešlo o řádnou procesní právnickou záležitost příslušnou světským soudům. Durychova žaloba se týkala porušení církevního práva, což Durych spatřoval v postupu při obsazování místa arcibiskupa v Olomouci. Totiž v roce 1915 v Olomouci zemřel kardinál arcibiskup František Saleský Bauer a po něm bylo místo arcibiskupa obsazeno kardinálem arcibiskupem Lvem Skrbenským, svobodným pánem z Hříště, který od roku 1899 vedl pražské arcibiskupství. Na místo pražského arcibiskupa byl z Brna přesunut biskup Pavel hrabě Huyn. Celou tuto akci inscenoval vídeňský ministr kultu a vyučování Hussarek, při čemž Apoštolská stolice byla ignorována. Právě tento fakt byl důvodem Durychovy stížnosti. Durych předem věděl, že se svou žalobou nemůže uspět, protože hlavní osoba, kvůli které se přesunovali biskupové, kardinál Lev Skrbenský, byl levobočkem císaře Františka Josefa, a tedy byl jako člen císařské rodiny nedotknutelný. Pravým důvodem Durychovy žaloby nejspíš bylo, aby s celou kauzou seznámil veřejnost, aby všichni viděli, jak vládnoucí aparát protizákonně ovlivňuje církev. Podání žaloby Durych umocnil tím, že v únoru 1917 podal žádost ministerstvu války o své přeložení z aktivní služby do zálohy, protože „podepsaný by neměl jako aktivní důstojník dosti volnosti k procesu proti kardinálu Skrbenskému“. Vojenští páni Durychovu žádost vyřešili typicky vojensky: poslali kpt. MUDr. Durycha na vyšetření do krakovského blázince, aby se během šesti týdnů Durychova pobytu v blázinci zjistilo, že Durych při pobytu na Haličské frontě byl ovlivněn jedovatými výpary 34 z haličských bažin, což asi vyvolalo u Durycha patologickou psavost a stěžovatelnost. Patologické známky nebyly u Durycha nalezeny, ale musel slíbit, že už nebude psát velkým pánům. A poté byl Durych na olomouckém arcibiskupství seznámen s postojem papeže. Benedikt XV. výměnu arcibiskupů schválil „přes drobné procesní chyby“. Avšak je nutné upozornit, že výměna arcibiskupů byla provedena v roce 1915 a MUDr. Durych podával stížnost v roce 1917, tedy v době, kdy byl císař František Josef po smrti a vládl snášenlivý Karel a navíc světová válka se chýlila k tragickému konci pro Rakousko. Další dvě kárná řízení před kárným výborem Zemského vojenského velitelství v Brně měl Durych v době, kdy pracoval ve Vojenské nemocnici na Klášterním Hradisku v Olomouci jako primář ušního, krčního a nosního oddělení. Obě řízení byla v důsledku obsahu článků publikovaných Durychem. První kárné řízení bylo v roce 1925 za větu uveřejněnou v Rozmachu: „Kdybychom měli ty peníze, které nám Edvard Beneš beztrestně projezdí na svých hloupých cestách na ty blbé konference!“ MUDr. Durych byl písemně pokárán. Na další kárné řízení byl MUDr. Durych pozván v roce 1930 za článek uveřejněný v květnovém Akordu, vyzývající prezidenta Masaryka, aby oficiálně a závazně formuloval své názory na katolicismus. Prý tím článkem mjr. MUDr. Durych porušil subordinaci a odvážil se neslužebně oslovit svého nejvyššího velitele. Ale toto kárné řízení bylo nakonec „kýmsi neznámým“ staženo. 37 Obdobných příhod kolem Jaroslava Durycha bylo nespočetně. O všechny se veřejnost zajímala a všechny byly do nejmenších podrobností publikovány v denním tisku. Tak na příklad, když rozvášněný zmanipulovaný dav strhl dne 3. listopadu 1918 mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze v domnění, že tento vzácný sloup byl postaven císařem na památku vítězství Habsburků nad reformací. Avšak zmanipulovaný dav nevěděl, že mariánský sloup byl postaven ze sbírky Pražanů jako poděkování za vítězství pražského lidu nad Švédy při obléhání Prahy roku 1650. Byla to jediná socha postavená na památku vítězství českého lidu nad nepřáteli v 17. století. Na odčinění tohoto zbourání sloupu byl roku 1937 zbudován na pražské periférii ve Lhotce moderní kostel Panny Marie Královny míru, kde se uchovává originál hlavy Panny Marie ze strženého sloupu. Jako odplatu katolíků za neoprávněné stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí Jaroslav Durych se snažil vyvolat hnutí za odvetné stržení Husova pomníku na Staroměstském náměstí. Avšak v tu chvíli zareagoval velmi prudce předseda lidové strany. 38 Monsignore Jan Šrámek se postavil proti katolickému spisovateli Jaroslavu Durychovi za to, že v létě 1924 ostře napadl Husa a žádal odstranění jeho pomníku ze Staroměstského náměstí.39 Jaroslav Durych byl penzionován k 1. 1. 1939 v hodnosti podplukovníka. Za nacistické okupace a v době komunistického režimu v Československu žil Durych v izolaci a jeho díla nesměla být vydávána. Vyšlo mu pouze několik novinových článků, které napsal pod pseudonymy. Zcela chudý zemřel dne 7. 4. 1962. Pohřben je na hřbitově v pražském Bubenči. 37 Našinec 1924 ze dne 16. 12. 1924, č. 287, str. 3. 38 Našinec ze dne 16. 12. 1924, č. 287, str. 3.: Spisovatel Jaroslav Durych. Medek, Václav: Cesta české a moravské církve staletími. Praha, 1982, s. 325 a 375. 39 35 „KDYŽ JSEM ŠEL JEDNOU ZRÁNA, POTKAL JSEM LECIÁNA…“ (Kuplet) Od samého počátku umístění Vojenské nemocnice Olomouc na Klášterním Hradisku měla nemocnice jako jedno ze svých základních oddělení „Oddělení vězeňské“, sloužící k izolovanému léčení nemocných vězňů – příslušníků armády. K tomu automaticky byl přidružen proces výkonu přidělených trestů jednotlivým vojenským vězňům. Už za císaře pána se na prvním nádvoří Klášterního Hradiska dokonce popravovalo. Např. šikovatel polské národnosti Lopatinski byl odsouzen k trestu smrti za pokus o vraždu svého tyranského velitele a byl popraven dne 16. 4. 1885 na nádvoří Klášterního Hradiska. Stal se hrdinou jedné z jinotajných povídek Karla Matěje Čapka – Choda pod pozměněným jménem jako „Šikovatel Lemaninský“. Nejznámější moravský zločinec 20. století byl Martin Lecián, zvaný v době první republiky „Postrach Moravy“. Narodil se roku 1900 v Předmostí u Uherského Hradiště ve velmi morálně problémové rodině; otec byl notorický alkoholik a závislý na karbanu, matka byla choromyslná. Lecián už v předškolním věku vyloupil cukrářský výklad. Byl vychováván v polepšovně v Novém Jičíně. Mnoho nevyrostl, měřil jen 160 cm, proto mu přezdívali „skrček“. Avšak vždycky vystupoval jako kavalír a elegán, s dětsky milým úsměvem, ruce měl ošetřované manikúrou. Vždy měl na hlavě klobouk – obvykle měkký a kropený – a nejčastěji nosil světlé raglány. Ještě před vojenskou službou byl dvakrát odsouzen za krádež. Spával v nejdražších hotelích s padělanými doklady na jméno František Navrátil. Používal paruky a převleky: za mnicha, za studenta v brýlích, za rozšafného sedláka, za gentlemana s růží v knoflíkové dírce, za důstojníka. Ze základní vojenské služby pětkrát zběhl. Když byl Lecián po opakované dezerci zadržen, bylo to pro Olomoučany důvodem většího vzrušení než tehdejší hospodářská krize. Olomoučtí komunisté tenkrát na ulicích provolávali „Slávu Sovětskému svazu, Rudé armádě a Leciánovi“.40 Avšak Lecián byl naprosto mravně zkažený a měl lstivou povahu. Když případný spolucestující před ním nevyslovil jeho heslo „Jedna červená růže“, tak Lecián ihned bez zaváhání střílel. Opakovaně ležel ve Vojenské nemocnici na Hradisku. Poprvé to bylo v červnu 1926, kdy byl léčen a neustále hlídán vojenskou stráží na uzavřeném infekčním oddělení divizní nemocnice č. 7 pro pokročilou plicní tuberkulózu. Tehdy dne 17. 6. 1929 se pokusili Martin Lecián a Antonín Sekanina o útěk z uzavřeného oddělení přepilováním mříže, ale byli chyceni. Útěku zabránil četař Jiří Schmidt. Lecián dostal 21 dní samovazby. Druhý pokus se Leciánovi povedl, bylo to 11. 9. 1926 v noci ve 3 hod. 20 min. Utekl v trepkách a pyžamu. Avšak nakonec stále utíkajícího Leciána chytili. Byl zadržen 1. listopadu 1926 v Přerově, pak byl vězněn ve vojenské garnizónní soudní budově, po ukončení předběžných výslechů byl pro zhoršenou plicní tuberkulózu znovu přijat – avšak v železech – na vězeňské oddělení Vojenské nemocnice. Zde na 40 Urbášek, P.: Martin Lecián - postrach Moravy. Pravda o jedné loupežnické legendě – 2. část. Vlastivědný věstník moravský, roč. XLVIII., 1996, seš. 2, Brno, s. 129 – 135. 36 pravidelných vycházkách na vězeňském dvoře se domluvil s trestanci Adolfem Deutschem a Belou Szekely na útěku. Dne 10. prosince 1926 Lecián chtěl na WC a zároveň Szekely se chtěl napít; Deutsch si dveře otevřel sám. Přepadli strážného vojína Marka Valentu, omráčili ho, vzali mu zbraň a klíče. Deutsch léčený pro kapavku na Hradisku zabloudil a byl zadržen rotmistrem Hudcem, klíčníkem uzavřeného oddělení. Lecián a Szekely narazili na voj. Huberta Kleina, ten Leciána jen udeřil. Lecián při útěku postřelil strážmistra Kisse; na chodbě překvapil strážného vojína Antonína Barabáše, ten poplašně vystřelil. Na zahradě po Leciánovi vystřelil voj. Antonín Dorazil. Na nemocniční zahradě srazili k zemi voj. Josefa Wolfa. Na jeho volání o pomoc nikdo nereagoval. Lecián přelezl zeď, – zde strážil voj. Jan Bindač, který se však nestačil zorientovat. Lecián a Szekely přelezli zeď a utekli. Hned druhý den v Hranicích vykradli obchod se zbraněmi. Poté vykrádali pokladny a obchody po celé Moravě. Zběhové se dne 21. prosince rozešli v Uherském Hradišti, Szekely utekl přes Slovensko do Maďarska.41 Lecián byl pohledný, vždy dobře ustrojený mladík, který se mladým Moravankám velmi líbil. Jeho milenek bylo bezpočet. Od začátku října 1926 měl za milenku vdanou Annu Kořenovskou z Iváně u Židlochovic, s kterou vykrádal pokladny. Ta také později byla za pomáhání Leciánovi odsouzena na 13 měsíců vězení. Lecián policii neustále unikal, často si útěk prostřílel. Policii se podařilo zatknout Leciána až 24. dubna 1927 na nádraží v Novém Bohumíně. Přes elegantní vzhled měl při sobě čtyři revolvery, dvě pistole a celý arsenál nábojů. Byl souzen vojenským soudem v Olomouci, proces začal 29. srpna 1927 a trval šest dní. Lecián byl shledán vinným z dvojnásobné vraždy, z trojnásobné nedokonané vraždy, z ohrožení života dalších 21 osob, ze 48 krádeží, 26 pokusů o vloupání a 74 dokonaných vloupání, z trestných činů veřejného násilí, opakované dezerce ze základní vojenské služby. Za 4 měsíce od jeho posledního procesu mu byl prokázán příjem 153.053 Kč. Byl odsouzen plk JUDr. Přikrylem k trestu smrti provazem. Leciánovi bylo prokázáno 104 zločinů a dokonce deset vražd. Za poslední jedenáctou vraždu vojína Františka Kisse, strážného z olomoucké Vojenské nemocnice, Lecián už ani souzen nebyl. Postřelený vojín Kiss František zemřel 27. 9. 1927. Obhájce ex offo JUDr. Šrot založil obhajobu Leciána na nepravdě, že Lecián „bohatým bral a chudým dával“. Z toho mezi prostým lidem následně vznikla pověst o Leciánově spravedlnosti a často byl chybně považován za Jánošíka dvacátého století. Šířily se o něm pověsti, že např. od chudé babky odkoupil krávu, že rozdával vizitky. Tato stránka Leciána byla nepravdivá, vymyšlená. Lecián sice bohatým bral, ale nikdy nic nedal chudým. Lecián patřil mezi sedm osob, kterým prezident Masaryk za první republiky neudělil milost. Lecián byl popraven na dvoře garnizonního vězení v Olomouci dne 6. října 1927 v 6 hodin 6 minut úředním katem povolaným z Prahy, dvaasedmdesátiletým Leopoldem Wohlschlägerem a jeho třemi pomocníky. To byla poslední poprava vykonaná tímto pražským katem. Lecián podle svého posledního přání byl k šibenici přiveden Annou Kořenovskou. Předtím poslední noc probděl a vykouřil stovku cigaret „egyptek“. Jeho „tělo bylo nenápadně dopraveno do márnice a potom opět nenápadně pochováno na 41 Czmero, Rostislav: Když řádil Lecián. Zábavný hanácký kalendář na rok 1971, Olomouc, 1971, str. 148 – 149. 37 vojenském hřbitově v Černovíře“. Čerstvý hrob Leciána byl do rána ozdoben květy. O Leciánovi vznikaly hospodské písničky, kuplety a šířily se nepravdivé vymyšlené pověsti. Dokonce lehká sportovní obuv ze Zlína se nazývala „Leciánky“. Na „neznámém“ hrobě tohoto proslaveného gangstera, lupiče, vraha a zbojníka se objevovaly položené kytice ještě počátkem devadesátých let minulého století i přes úřední zákaz. Pokládala je tam velmi stařičká babka, ale naposled v roce 1995. Hrob Leciána byl jediný s čerstvými květy na rozdíl od ostatních zdevastovaných a neudržovaných hrobů vojáků padlých v první světové válce. Z mnoha pověstí o Leciánovi se jedna týká Klášterního Hradiska: Jak ještě nedávno si na Leciána vzpomínala devadesátiletá občanka z Černovíra, paní Žofie Pastrnková42, tak prý s popraveným mrtvým Leciánem vyšel z Olomouce na vojenský hřbitov v Černovíře pohřební průvod olomouckých prostitutek, zpívajících Leciánovy oblíbené hospodské a hlavně pohoršlivé písničky. Slušné černovírské ženy na zpívající prostitutky hanlivě pokřikovaly. Nakonec se mezi ženami strhla rvačka, na kterou prý muselo být povoláno vojsko. Tato pověst je vymyšlena. Lecián není uveden ani v seznamu pohřbených na vojenském hřbitově v Černovíře. V současné době už místo pohřbení Leciána se nenajde, bylo srovnáno s okolím stejně jako hroby pohřbených vojáků z 1. světové války. „UTNEME KAŽDÉMU RUKU, KTERÁ SE NATÁHNE PŘES NAŠE HRANICE.“ (Emanuel Moravec:Obrana státu.) V březnu roku 1938 Ministerstvo národní obrany rozhodlo o nové přístavbě budov za Klášterním Hradiskem, jednak budovy pro infekční a patologickobakteriologické oddělení a další budovy pro ubytování a výuku 250 osob pomocného zdravotnictva, a také na Pasteurově ulici nové budovy při chirurgii pro krční, ušní, nosní a zubní oddělení. Tehdejší nedostatek financí na úseku obrany byl řešen nasmlouváním finanční půjčky od magistrátu města Olomouce na 4% úrok při splacení dluhu v patnácti letech. K naplánované přístavbě nedošlo, politické zvraty byly rychlejší. Zanedlouho po okleštění republiky došlo k rozpadu státu a zrušení československé armády. Z příkazu Ministerstva národní obrany dne 15. 3. 1939 v 5.00 hodin ráno narychlo svolaní důstojníci nemocnice dostali rozkaz předat v 6.00 hodin, tedy za necelou hodinu, celou olomouckou Vojenskou nemocnici německé branné moci. Avšak zástupci Wehrmachtu, – dva lékaři, generál a podplukovník, – se dostavili až čtvrtý den. Při prohlídce Vojenské nemocnice byli překvapeni její rozsáhlostí, počtem odborných oddělení, i personální a materiální vybaveností. Němci převzali jenom budovu v Pasteurově ulici, a to až 4. 4. 1939 a do této budovy nastěhovali samostatný „Ortslazaret“, tedy německou stacionární vojenskou nemocnici. Na převzetí nečekaně rozsáhlého a vybaveného Klášterního Hradiska nebyla 42 Hovadík, Jindřich, Hradečný, Rudolf: 750. výročí Černovíra, publikace účelová, Olomouc 2000, s. 35. 38 německá okupační armáda připravena a neměla potřebný odborný personál. A tak německá generalita přikázala, aby Vojenská nemocnice Olomouc pokračovala v dosavadní činnosti v budově Klášterního Hradiska do konce roku 1939, do kdy Wehrmacht zajistí převzetí. Avšak přepadení Polska 1. 9. 1939 a vznik válečného stavu donutil Němce převzetí nemocnice urychlit. Vojenská nemocnice Olomouc přestala administrativně existovat 15. 9., ale ve skutečnosti skončila svou činnost až dne 15. 10. 1939. Tedy jako daleko nejposlednější ze všech vojenských nemocnic bývalé ČSR. Wehrmacht budovu na Klášterním Hradisku použil k provozování německé záložní nemocnice pro chirurgická řešení s názvem „Reserve-Lazarett, Olmütz in Mähren“. Ani v této druhé světové válce nedostačoval lůžkový fond Klášterního Hradiska a bývalé Zeměbranecké nemocnice a tak také německá armáda zřídila po Olomouci dalších šest pomocných záložních lazaretů: v hospodářských školách, v Pöttingeu, v klášteře v Řepčíně, v Komeniu, ve škole ve Starých Hodolanech a v chudobinci ve Chvalkovicích. O počtu hospitalizovaných vojáků a ani o příčinách jejich přijetí se nedochovaly žádné doklady. Ve vojenském archivu v Praze na Invalidovně jsou pouze opisy úmrtních listů a dokonalý přehled o místě pohřbení i se základními daty každého zemřelého vojáka. Z těchto úmrtních listů lze doložit, že za období 2. světové války zemřelo na Hradisku celkem 566 vojáků. Avšak z toho bylo 514 úmrtí vojáků jen za rok 1945, tedy za čtyři měsíce a jeden týden, kdy se fronta přiblížila k Olomouci, a když i Olomoucko postihlo letecké bombardování. Podle našeho reálného odhadu úmrtnost v německých vojenských zdravotnických zařízeních byla velmi nízká, nedosahovala ani 1%. „Naším cílem ve válce není padnout za svou vlast, ale přimět ty parchanty na druhé straně, aby padli za tu svou.“ (George Patton) POVĚST O ZAZDĚNÝCH NĚMCÍCH Klášterní Hradisko v Olomouci patří mezi ty četné moravské lokality, které nadměrně oplývají legendami a pověstmi ze své minulosti. Nejen z prehistorického období a z let trvání benediktinského a premonstrátského kláštera, ale také z období posledních dvou století, po které je na Hradisku usídlena Vojenská nemocnice. Nejposlednější pověstí, vztahující se ke Klášternímu Hradisku, je pověst z doby německé okupace, z doby Protektorátu Böhmen und Mähren, kdy Vojenskou nemocnici převzala německá branná moc a provozovala na Hradisku tzv. „Rezervní lazaret“. Tenkrát prý na Hradisku došlo k úmrtí řady pacientů na antrax. Podle této pověsti byla epidemie této velmi nebezpečné choroby německou armádou utajena. Mrtvoly vojáků zemřelých na antrax prý byly zakopány v podzemí Hradiska a zazděny. Potud pověst předávaná ústním podáním starších osob žijících v bezprostředním sousedství Hradiska. antrax, česky uhlák neboli slezinná sněť, je infekční onemocnění vyvolávané mikrobem pojmenovaným „Bacillus anthracis“, který je vedle viru pravých neštovic tím 39 nejčastěji uvažovaným mikrobem vhodným i v současnosti pro použití jako biologické zbraně v případné válce. Z toho důvodu, že inkubační doba při nákaze aerosolem nebo při kontaminaci vody či potravin vyvolá plicní, střevní nebo meningeální formu onemocnění během několika hodin, nejdéle do jednoho dne. Úmrtnost na tyto klinické formy infekce je po dvoudenním průběhu onemocnění téměř stoprocentní. Etiologické agens, – bacillus anthracis, – přežívá v mrtvolách ve formě spor po několik desetiletí. Tedy v případě, že by zemřelí na onemocnění antraxem byli zazdíváni v době Protektorátu kdesi ve sklepeních Hradiska, pak by v podzemí Klášterního Hradiska byla uložena načasovaná biologická bomba, která by dosud kdykoliv mohla ohrozit životy nejen obyvatel přiléhající městské čtvrti, ale zcela jistě i celé Olomouce a pravděpodobně i obyvatel rozsáhlého regionu celého Pomoraví. To byl hlavní důvod, proč jsme se rozhodli prověřit dostupné písemnosti a zjistit vše o případné existenci epidemie antraxu za druhé světové války u německých vojáků léčených na Klášterním Hradisku, případně, zda v té době docházelo k pohřbívání zemřelých vojáků mimo hřbitovní prostory. Teprve ve Vojenském archivu v Praze Na invalidovně jsme nalezli zcela troskovité zbytky písemností, týkající se olomouckého Reserve – Lazarettu. Navíc jsme tam prošetřili 92 archivovaných složek, které se mohly podle svého udaného obsahu třeba jen vzdáleně týkat vojenského zdravotnického zařízení v Olomouci v období let 1938 – 1945. Avšak ve všech těchto prohlédnutých archiváliích jsme nenalezli nic, co by se vztahovalo ke Klášternímu Hradisku v době Protektorátu. V těchto archivovaných písemnostech právě nejčastěji zcela chybí veškeré záznamy týkající se celé Moravy. Přesto v tomto Vojenském archivu jsou ještě stále uloženy dva nepříliš rozsáhlé kartóny s materiály z doby existence Reserve – Lazarettu. Obsahují úmrtní listy a zápisy o lokalitě pohřbených zemřelých vojáků. Avšak z tohoto pozůstatku písemností nelze ani v nejmenším zjistit, kteří lékaři a kolik jich v té době na Hradisku pracovalo. Nelze zjistit ani charakter zdravotní péče, ani její organizaci, ani počet operací, ba ani, kdo lazaretu velel. Podle neúplných podpisů na těchto zbývajících písemnostech, tedy většinou jen úmrtních listech, jsme nalezli, že Reserve – Lazarettu pravděpodobně po určitou dobu velel Chefartz Dr. Hessel, jako Oberstabsarzt (plukovník, nejvyšší štábní lékař). Na úmrtních dokladech jsou dále podepsáni: Dr. Strauss jako Stabartz, dr. Feiger, dr. Sonnewald, dr. Schaaf, dr. Fischle, dr. Rabe a dr. Pöschl. Z úmrtních listů lze také doložit, že všechny nejasné nebo málo jasné příčiny úmrtí byly pitvány péčí Zemské, dnes Fakultní nemocnice v Olomouci. Pouze několik ojedinělých mrtvol příslušníků složek SS bylo odesláno k pitvě do Prahy na německou lékařskou fakultu. Z uložených archiválií ještě vyplývá, že rodině zemřelého vojáka bylo posíláno „Ohlášení o úmrtí“, „Meldung über Sterbefall“, ale tyto doklady se zachovaly jen výjimečně. Častější jsou doklady o místu pohřbení zemřelých. Na nich je patrné jak přesné uvedení data pohřbu, tak a hlavně přesné a kontrolovatelné určení místa pohřbení každého zemřelého. Navíc ze zachovaných archiválií lze uzavřít, že vojenský kurát na Hradisku vedl velmi pečlivě podrobné poznámky o místu a datu pohřbení každého zemřelého. A kromě jednotlivého zápisu zpracoval i souhrn všech mrtvých a pohřbených, který se zachoval. Tato kurátova evidence je mnohem přesnější než závěry z nalezených úmrtních listů. 40 Na závěr tohoto sdělení lze konstatovat, že i zbývající a velmi spoře zachované archiválie z období existence německé vojenské nemocnice na Klášterním Hradisku, tedy z období trvání Lazaretu německé armády rezervovaného pro chirurgické případy od 15. října 1939 až do 8. května 1945 nevykazují ani ten nejnepatrnější náznak existence nějakého případu úmrtí na onemocnění antraxem. A ani ve velmi pečlivé dokumentaci vojenského kuráta není zaznamenán jediný případ, kdy by zemřelý byl pochován mimo hřbitov. Lze tedy uzavřít, že pověst o zazdívání mrtvol zemřelých na uhlák v době Protektorátu je jen bohapustou smyšlenkou, a že v podzemí Klášterního Hradiska není uložena naprosto žádná biologická bomba se spory antraxu. Tedy, že jde i v tomto případě pouze o výskyt vybájené a nepravdivé pověsti. Při podrobném prověření úmrtních listů bylo nalezeno pouze jedenáct úmrtí na infekční chorobu, z toho šestkrát na meningitis, dvakrát na tuberkulózu, jedenkrát na skvrnitý tyf, jedenkrát na diftérii, jedenkrát na malárii. Na zánětlivé komplikace při základním velmi těžkém válečném poranění zemřelo sto vojáků. Z toho tři vojáci na plynatou sněť, jednašedesát vojáků na sepsi z válečného poranění a třicet šest vojáků na komplikující bronchopneumonii. Z 566 úmrtí příslušníků německé branné moci léčených v Reserve-Lazarett Olmütz podle dostupných úmrtních listů z let 1939 – květen 1945 bylo nejčastější příčinou smrti mnohočetné válečné poranění, což byla příčina úmrtí u 400 německých vojáků. Po ranné sepsi zemřeli 64 vojáci, na komplikace po poranění (krvácení, plicní embolii, zánět plic) 141 vojáci a pouze deset německých vojáků zemřelo na obvyklá mírová onemocnění. Žádnou, ani vzdáleně podobnou diagnózu připomínající antrax jsme v úmrtních listech nenalezli. A také všichni mrtví byli řádně pohřbeni v označených hrobech naprostou většinou na olomouckém komunálním městském hřbitově. Z období Protektorátu je nutné ještě připomenout existenci farmaceutické firmy, postavené v blízké souvislosti za Klášterním Hradiskem. Původně tam provozoval od roku 1883 Karl Kubelka sladovnictví. Pak sladovna byla v držení Rolnické záložny a byla prodána třem německým firmám, od roku 1920 namísto sladovny se provozovalo mletí jedlé soli. Od roku 1931 převzala provoz firma HANAK, vyrábějící butylalkohol a aceton, avšak roku 1939 koupila podnik firma HAMMA, jejímž vlastníkem byl Hitlerův lékař dr. Morell, který zavedl výrobu posilujících a omlazujících preparátů. Právě zde došlo k pokusu o výrobu prvního penicilinového přípravku; preparáty byly zkoušeny na německých pacientech na Hradisku. Od roku 1949 byla tato firma převzata a začleněna do národního podniku „Farmakon“, provozujícího výrobu farmaceutických substancí.43 „JEN KDYŽ JE KORYTO. SVINĚ SE JIŽ NAJDOU.“ (François Rabelais.) Dne 8. května 1945 byla Olomouc osvobozena Rudou armádou. Budovy 43 Hovadík, Jindřich, Hradečný, Rudolf: 750. výročí Černovíra, publikace účelová, Olomouc 2000, str. 34 – 35. 41 Vojenské nemocnice obsadily jednotky Rudé armády. Ihned po osvobození Olomouce Rudou armádou dne 8. května 1945 byly zahájeny práce na obnově činnosti Vojenské nemocnice. Již 18. května 1945 byl ustanoven přednostou zdravotnické služby pro severní Moravu plk. dr. Václav Burián. Po zdlouhavém jednání s veliteli ruských jednotek byla dne 29. 5. 1945 zástupcům Vojenské nemocnice Olomouc předána jen budova chirurgie na Pasteurově ulici. O přebírání budov na Klášterním Hradisku se zachoval zápis, který kupodivu zůstal zachován i přes dobu totality a je historickým dokladem o válečných útrapách, které se v té době nevyhnuly ani památné budově Klášterního Hradiska. V zápisu je uvedeno: „Hlavní budovu nemocnice na Klášterním Hradisku Rudá armáda vykliditi a předati našemu vojsku nechtěla. Denně odvážela nepřehledná řada vozů a nákladních automobilů cenný materiál z Klášterního Hradiska. Teprve 8. června 1945 došlo k předání budovy nemocnice na Klášterním Hradisku. Přejímal ji plk. MUDr. Fukala, plk. MUDr. Horníček, kpt. MUDr. Prášil, praporčík Hudec a štábní rotmistr Macháček. Předával vojín Rudé armády Vasyl Ivanovič Brlovskij, kuchař oddílu Rudé armády na Klášterním Hradisku. Byl ve velmi „veselé náladě“ a vyžádal si jenom malou „bumážku“, aby se mohl pochlubiti svému veliteli majoru Dr. Makovickému, že přejímací komise byla s ním spokojena. Od 8. června 1945 byly opět obě budovy bývalé sborové nemocnice 7 v Olomouci v rukách vojenské správy, – ale v takovém stavu, že je těžko to popsati. Hospodařili zde příslušníci dvou nepřátelských armád: nejprve Němci, kteří před náhlým ústupem nejcennější předměty odvezli, co mohli zničit, zničili. A pak příslušníci Rudé armády, kteří odváželi z toho, co zbylo, vše potřebné; a co neuznali za vhodné, ničili. Matrace rozřezávali a hledali v nich cenné předměty, jídelní a kuchyňské nádobí rozbíjeli, apod. V některých místnostech na Klášterním Hradisku bylo na tři čtvrtě metru vysoko slámy, střepů, papírů, materiálu z matrací, prádla, konserv, nástrojů, rozbitého nábytku a nejrozmanitějšího materiálu. Všechny místnosti byly zavšiveny a zahmyzeny blechami a štěnicemi. Kohoutky od vodovodu roztočeny, takže voda tekla naplno po chodbách i schodech. obraz bídy a zkázy.“ Přesto však, po úklidových pracích, včetně dezinfekce a deratizace, přijímá nemocnice 27. července 1945 první pacienty na dermatovenerologické oddělení. Při zahájení činnosti má nemocnice 6 lůžkových oddělení: interní + plicní, chirurgii, oční, ORL, dermatovenerologické, neuropsychiatrické, dále pak stomatologii, RTG oddělení, laboratoře včetně prosektury, lékárnu.44 Všeobecně není známo, že po roce 1945 byl několikrát učiněn pokus o odebrání budovy Klášterního Hradiska Vojenské nemocnici. Poprvé hned v červenci roku 1945: delegace Okresního národního výboru Olomouce osobně navštívila tehdejšího předsedu vlády ČSR, svého olomouckého rodáka a také předsedu sociálně demokratické strany (ale současně i utajovaného příslušníka KSČ) Zdeňka Fierlingera s požadavkem, aby Klášterní Hradisko bylo předáno ONV Olomouc. Předseda vlády tuto žádost svých rodáků okamžitě podpořil a již jako odsouhlasený požadavek předsednictva vlády ji předal k příznivému vyřízení Ministerstvu národní obrany. Načež žádost začala procházet nejvyššími institucemi Ministerstva národní obrany a dne 28. srpna 1945, kdy byla již žádost obohacena velmi četnými a často si protiřečícími vyjádřeními, bylo 44 Veselý, Milan: 250 let Vojenské nemocnice Olomouc. Vojenské zdravotnické listy, Hradec Králové, ročník 1998, čís. 4, s. 101 – 103. 42 předsednictvu vlády sděleno kladné stanovisko velení československé armády. Vojenská správa absolutně neměla žádné zásadní námitky a souhlasila s předáním Klášterního Hradiska, ovšem za podmínky, že ONV poskytne v Olomouci rovnocenný náhradní objekt pro Vojenskou nemocnici. V roce 1960 byl zřízen anesteziologický kabinet a poté v roce 1967, jako první v rámci čs. armády, také lůžkové anesteziologicko-resuscitační oddělení.45 V následujících létech vojenská správa si dvakrát naplánovala výstavbu nových moderních budov pro Vojenskou nemocnici. Naposled to bylo v šedesátých létech. Nemocnice pavilónového typu měla být postavena na Tabulovém vrchu v sousedství Fakultní nemocnice. Architekt nejen vypracoval definitivní projekt, ale zhotovil i maketu navržené novostavby. Nemocnice podle těchto plánů nakonec postavena byla, ale v Hanoji, jako „Nemocnice československo-vietnamského přátelství“. V sedmdesátých létech Československo okupující sovětská vojska vznesla požadavek na uvolnění olomoucké Vojenské nemocnice pro zdravotnické zabezpečení sovětských posádek. Tehdejším představitelům československé armády se podařilo tento požadavek neustále oddalovat, až nakonec sami představitelé sovětské moci přestali trvat na svém požadavku. V roce 1980 se osamostatňuje i lůžkové psychiatrické oddělení, umístěné v původně infekčním pavilonu v zahradě kláštera.46 Vojenská nemocnice Olomouc doplácela na svou polohu na střední Moravě. V nedaleké minulosti byly investiční prostředky přednostně vkládány do vojenských zdravotnických zařízení v Čechách. Do chátrajícího objektu Klášterního Hradiska bylo investováno jen velmi zvolna. Po roce 1945 byly restaurovány fresky a olejomalba na Andělských schodech. V 50. letech zásluhou náčelníka Vojenské nemocnice plk. MUDr. Hájka bylo instalováno ekonomicky náročné ústřední vytápění (do roku 1964 se topilo uhlím ve 184 kamnech). V 60. letech byla provedena restaurace slavnostního sálu a knihovny. Dějiny Vojenské nemocnice Olomouc dokazují význam vojenské lékařské specializace, která je odlišná pro období války. Zatímco se počet chirurgických případů ve válce zvyšuje desetkrát až stokrát, v ostatních lékařských specializacích je to dvakrát až třikrát. K snížení lidských ztrát je nutné mít pro období války vyškolené vojenské chirurgy, jejichž specializace a hlavně dlouhodobé získávání praktické erudice musí být prováděno zcela jinak, než jak je k tomu přistupováno při získávání civilních lékařských odborností v současné době.47 V dějinách Všeobecné veřejné nemocnice a Zemských lékařských ústavů v Olomouci se občas jen mimochodem připomíná, že též někteří olomoučtí vojenští lékaři měli funkce asistentské a docentské za existence olomoucké univerzity. 48 Avšak při nahlédnutí do starých odborných lékařských časopisů nás překvapí četnost publikací mnohých vojenských lékařů z Vojenské nemocnice Olomouc. Zde je nutné připomenout alespoň plukovníka zdravotní služby MUDr. Gustava Kellnera, který napsal řadu knih 45 Veselý, Milan: 250 let Vojenské nemocnice Olomouc. Vojenské zdravotnické listy, Hradec Králové, ročník 1998, čís. 4, s. 101 – 103. 46 Veselý, Milan: 250 let Vojenské nemocnice Olomouc. Vojenské zdravotnické listy, Hradec Králové, ročník 1998, čís. 4, s. 101 – 103. 47 Šváb, J.: Počátky činnosti a historické kořeny olomoucké Vojenské nemocnice. Vojenské zdravotnické listy, 1998, č. 1 – 2, s. 44 – 49. 48 Nešpor, V.: Dějiny university olomoucké. Olomouc, 1947. 43 z dějin lékařství, opakovaně přednášel v kurzech pořádaných Zemskou nemocnicí a to ponejvíce z oblasti preventivní medicíny. Z dalších vojenských lékařů se v publikacích nejčastěji vyskytují jména prim. MUDr. Květoslava Koldovského, MUDr. Karla Poláčka, MUDr. Václava Buriana a prim. MUDr. Stanislava Říčánka. Tito vojenští lékaři pravidelně referovali o svých zkušenostech na celostátních sjezdech odborných lékařských společností, své práce publikovali v odborných a všeobecných lékařských časopisech, dokonce i na celostátních sjezdech Společnosti lékařů, přírodovědců a inženýrů, a samozřejmě také na olomouckých lékařských župních konferencích pořádaných Zemskou nemocnicí a Purkyňovou lékařskou společností. Nemalá část vojenských lékařů byla nositeli vysokých rakouských i zahraničních řádů a vyznamenání a nositeli mnoha členských titulů zahraničních lékařských společností.49 „DEMOKRACIE NAHRAZUJE POVĚŘENÍ NĚKOLIKA ÚPLATNÝCH – VOLBOU MNOHA NESCHOPNÝCH.“ (George Bernard Shaw) V celém dvousetletém období, co sídlí Vojenská nemocnice Olomouc v prostorách Klášterního Hradiska, ať to bylo v rámci c. k. rakousko-uherské armády, armády ČSR, armády Velkoněmecké říše v době Protektorátu, lidové armády ČSR, ČSSR, ČSFR, anebo nyní, v rámci armády České republiky, ve všech těchto historických obdobích vojenská zdravotnická instituce umístěná na Hradisku neoplývala financemi, tedy nikdy nedostala z celoarmádního rozpočtu tak vysokou finanční dotaci, která by nemocnici dovolila potřebnou, avšak velmi nákladnou přestavbu areálu pro vhodnější a účelnější zdravotnické využití. Zachování památečných prostor Hradiska tedy nebylo způsobeno nějakým historickým citem velitelů k památkám, ale je to důsledek nedostatku finančních prostředků. Neboť i ke zničení a likvidaci staveb jsou potřebné dost vysoké částky peněz. Proto na Hradisku docházelo jen k zabílení štuk a fresek vápnem. Díky těmto okolnostem má Olomouc, Morava a ČR naprosto jedinečný, relativně zachovalý barokní komplex, s kterým, samozřejmě po nutné restauraci, se může honosit jako s unikátní světovou architektonickou památkou.50 Projekt na obnovu fasády Klášterního Hradiska vznikl již za totalitního režimu, byl vypracován Ateliérem Brno 05 roku 1970. Po zdlouhavých jednáních byla generální obnova fasád zařazena do 9. pětiletého plánu. Celková investice se tenkrát odhadovala na 89 miliónů Kč a plánovala se dokončit v roce 2002. Avšak obnova fasád nebyla nikdy zahájena, neboť se nenašel podnik, který by obnovu fasády byl schopen uskutečnit. Pokles hladiny vod způsobil destrukci základového dřevěného roštu s následným 49 Šváb, J.: Počátky činnosti a historické kořeny olomoucké Vojenské nemocnice. Vojenské zdravotnické listy, 1998, č. 1 – 2, s. 44 – 49. 50 Šváb, Josef: Průběh obnovy Klášterního Hradiska v letech 1991 – 1997. Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, č. 286, 2003, s. 30 – 42. 44 porušením statiky severozápadní části budovy Klášterního Hradiska. Proto v říjnu 1988 byly zahájeny akce na zajištění statiky spojené s rekonstrukcí severozápadní věže. Po roce 1989 byly vypracovány nové plány na generální opravu fasády Státním ústavem pro rekonstrukce památkových měst a objektů (SURMO) pod vedením ing. arch. Přidala a ing. arch. Škamrady. Celou akci dozorovala a financovala Vojenská ubytovací a stavební správa (VUSS) Olomouc. Vojenská nemocnice Olomouc byla v tomto období rozpočtovou organizací Federálního ministerstva obrany a tak veškeré stavební akce a hlavně tok finančních investic byl neprůhledný, neustále měněn, utajován a termíny akcí byly odkládány. Navíc Federální ministerstvo obrany přidělovalo finanční prostředky pouze na provoz VUSS a z této kvóty byla malá část dána na financování opravy fasád.51 Teprve začátkem 90. let začíná rozsáhlá rekonstrukce celého objektu. Zároveň jsou velké prostředky vynakládány i na přístrojové vybavení. 52 Vlastní generální oprava fasády začala v letech 1990 – 1991 na západní straně Hradiska při jihozápadní věži. Avšak už po jednom roce začala nová fasáda opadávat pro zatékající dešťovou vodu. Současně pokračovalo ze stejného důvodu poškozování cenných fresek interiéru budovy Klášterního Hradiska. Vedení Vojenské nemocnice se podařilo zastavit další obnovu fasády a jako prioritní zajistit definitivní obnovu střešní krytiny, dokončení zajištění statiky budovy včetně protivlhkostních opatření zdiva budovy. Byla učiněna výměna dřevěných částí letitého krovu poškozeného dřevomorkou a celý krov byl impregnován proti dřevokazným houbám a plísním protipožárním nástřikem. Současně byl v podkrovních prostorách likvidován až 50 cm vysoký letitý nános holubího trusu způsobený zdivočelými poštovními holuby, které původně obhospodařovala Vojenská nemocnice k zabezpečení styku mezi jednotkami armády. Vláda ČSFR již v roce 1990 zařadila obnovu Hradiska mezi akce sledované vládou (č. j. 0162/21-57-OF) při celkově odhadnutých nákladech 91,977 mil. Kč a při rozdělení těchto nákladů do sedmi ročních období. Tento plánovaný předpoklad nebyl nikdy dodržen. Navíc VUSS do nákladů proinvestovaných na generální obnovu fasády zahrnovala veškeré investice vydané na Vojenskou nemocnici ve vykazovaném období, jako např. opravu zříceného mostu před Hradiskem, instalaci dvou trafostanic a náhradních zdrojů elektřiny, rekonstrukci parovodů a výměníkových stanic, opravy havarovaného kanalizačního potrubí, instalaci nových rentgenových přístrojů, rekonstrukci elektrického vedení v budově chirurgie na Pasteurově ulici, ale i všechny náklady na novou střešní krytinu, sanaci krovu a náklady na zabezpečení statiky budovy Klášterního Hradiska.53 Zásadní zlom v generální obnově fasády se stal až po přechodu Vojenské nemocnice Olomouc z rozpočtové organizace Ministerstva obrany na příspěvkovou organizaci 1. července 1994, když Vojenská nemocnice dostala právo zasahovat do průběhu stavebních akcí a samostatně rozhodovat o výsledku výběrových řízení. Tak se celá další obnova zprůhlednila, urychlila a vynaložené finanční prostředky se staly 51 Šváb, Josef: Průběh obnovy Klášterního Hradiska v letech 1991 – 1997. Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, č. 286, 2003, s. 30 – 42. 52 Veselý, Milan: 250 let Vojenské nemocnice Olomouc. Vojenské zdravotnické listy, Hradec Králové, ročník 1998, čís. 4, s. 101 – 103. 53 Šváb, Josef: Průběh obnovy Klášterního Hradiska v letech 1991 – 1997. Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, č. 286, 2003, s. 30 – 42. 45 kontrolovatelnými. Také se podařilo změnit tok finančních prostředků poskytnutých sponzory na ob novu Hradiska. Totiž všechny tyto finanční částky sponzorů včetně vybraných penězi vstupenky na kulturní akce a na prohlídky Hradiska musely být vždy převedeny do rozpočtu Ministerstva obrany, kde byly použity na nové zbraně a zpět na záchranu budovy Hradiska se již nedostaly. Byla založena „Nadace pro památkovou ochranu Hradiska u Olomouce a za další rozvoj kulturního, uměleckého a duchovního života a humanitní zdravotní péče na něm“, která mohla sama zajišťovat jak průvodcovskou službu po památkách Hradiska, tak vybírat vstupné, organizovat a platit kulturní akce a veškerý případný finanční výnos přímo věnovat na obnovu a záchranu těch nejpotřebnějších věcí.54 To, že se prostory Hradiska po dvousetletém vojenském utajování široce otevřely celé naší, ale i zahraniční veřejnosti, způsobilo nebývalý vzrůst zájmu všech našich občanů o zdárný průběh obnovy památek Hradiska. Do podpory snahy o obnovu Klášterního hradiska se zapojili i političtí činitelé města Olomouce, Olomouckého kraje, ale i Parlamentu ČR a vládních institucí, Palackého univerzity, Památkového úřadu a mnoha dalších veřejných organizací včetně velmi významné podpory církevních činitelů. Nakonec v srpnu 1995 bylo Klášterní Hradisko zařazeno mezi národní kulturní památky ČR. Ve stejné době současně s obnovou fasády Hradiska došlo k restauraci poškozených fresek, štuk, soch a sousoší, opravy nebo zavedení nové odpadní kanalizace a pak také hlavně rekonstrukce a modernizace některých nemocničních oddělení – to vše za náročnějších a nákladnějších podmínek památkové péče. Zároveň byly značné prostředky investovány do nákupu moderních zdravotnických přístrojů, např. spirálního CT firmy Elscint, barevného ultrazvukového přístroje Ultramarkt HD 9, instrumentaria pro laparoskopické operace, artroskopii, endoskopické operace varixů, moderních EEG a EMG přístrojů a mnoha dalších.55 Počet lůžek klesl z původních 400 – 500 na současných 280. V nemocnici je zaměstnáno asi 390 pracovníků, z toho 62 lékařů (31 má vyšší atestaci), 3 farmaceuti, 6 dalších vysokoškolských pracovníků a 165 zdravotních sester. 56 Vojenská nemocnice Olomouc jako příspěvková organizace Ministerstva obrany České republiky poskytuje smluvní služby jak armádě, tak i zdravotním pojišťovnám a dalším právnickým a fyzickým osobám. I když dochází k postupnému snižování lůžkového fondu a stavu pracovníků, počty hospitalizovaných i ambulantních pacientů se zvyšují. 54 Šváb, Josef: Průběh obnovy Klášterního Hradiska v letech 1991 – 1997. Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, č. 286, 2003, s. 30 – 42. 55 Šváb, Josef: Průběh obnovy Klášterního Hradiska v letech 1991 – 1997. Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, č. 286, 2003, s. 30 – 42. 56 Veselý, Milan: 250 let Vojenské nemocnice Olomouc. Vojenské zdravotnické listy, Hradec Králové, ročník 1998, čís. 4, s. 101 – 103. 46 „LID V CELÉM KRÁLOVSTVÍ JE PIJÁCKÝ, OBŽERSTVÍ ODDANÝ, POVĚRČIVÝ A CHTIVÝ NOVOT.“ (A. S. Piccolomini: České dějiny) Povídání o Klášterním Hradisku se nemůže obejít bez nesmírného množství pověstí vykládaných po celém okolí o podzemních chodbách vedoucích z Hradiska. Hovoří se o nich už od doby založení kláštera benediktinů. I v zachované nejstarší kronice Tetzeliově se píše, že manželka olomouckého knížete Oty III. Dětleba docházela na Hradisko „in podiolo, sive ambulacro“, což se v ústní tradici vždy považuje za podzemní chodbu vedoucí z olomouckého hradu do kláštera na Hradisku. Podle tradovaných pověstí byly v pozdějších dobách vybudovány podzemní chodby z Hradiska do Olomouce a na Svatý Kopeček. Avšak současní archeologové i stavební odborníci popírají možnost v historických dobách vykopat takové podzemní chodby především z toho důvodu, že by musely být pod řekou Moravou a v těch dobách neexistoval žádný způsob, jak za takových podmínek podzemní chodbu vystavět pod řekou. Přesto se traduje, že premonstráti z Hradiska měli vybudované podzemní chodby vedoucí i do svých vzdálenějších poddanských vsí a že průběh chodeb, případně odbočky z nich, byly nad terénem označeny postavením Božích muk nebo křížů. Dnes současní obyvatelé těchto lokalit o podzemních chodbách nic neví. Jen ti nejstarší vzpomínají, že jako děti do zbytků těchto propadajících se chodeb tajně vstupovali přes zákaz svých rodičů. Avšak i v záznamech z Hradiska se píše, že při stavebních pracích v bývalé konventní zahradě byla v roce 1959 a také později v roce 1975 náhodně nalezena podzemní tunelová dutina. Je nutné připomenout, že oblast Klášterního Hradiska je po několik století spravována vojenskou správou a proto na tuto vymezenou oblast nikdy neměli a nemají přístup civilní složky, ani archeologové. Takže ve skutečnosti nikdy na Hradisku nebyl učiněn odpovědný archeologický průzkum. Známky zřícených podzemních chodeb jsou v současnosti patrné v lokalitě, kde stála původně kaple sv. Michala, tedy pod mostem při vchodu do areálu Hradiska. O chodbách vedoucích pod ramena řeky Moravy hovoří i staří olomoučtí pamětníci. Část únikové chodby opata z Hradiska byla nalezena při stavebních opravách v roce 1998, vedla z prvního poschodí z předpokoje opatovy kaple točitým schodištěm ve zdi až do sklepních prostor. V pověstech z minulosti Hradiska se hovoří o chodbách, které vedly do Olomouce k Přemyslovskému paláci, tedy procházely i pod řekou Moravou. A na druhou stranu vedly na Svatý Kopeček. Podle pověsti zapsané roku 1937 olomouckým historikem Kuxem prý Břetislav spojil tajnou podzemní chodbou hrad postavený na Hradisku pro Jitku se svou olomouckou rezidencí. V jedné z nejstarších pověstí z doby vlády olomouckého knížete Oty III. kněžna Durancie chodila na pobožnost na Hradisko z Přemyslovského hradu touto podzemní chodbou do kostela svatého Štěpána. V dalších převyprávěných pověstech např. spisovatelka paní Lisická uvažuje, že nejspíše šlo o krytý most přes Moravu, tedy vzbuzující dojem, že se jde podzemní chodbou. Jenže první objektivní zpráva o mostu přes Moravu pod olomouckým hradem je teprve z roku 1249. Tedy až 47 za sto let potom, co kněžna Durana procházela jakousi krytou tunelovitou chodbou! V pozdější historii Hradiska se hovořilo o tajných podzemních chodbách vybudovaných pro možnost odchodu z obklíčeného Hradiska. Jedna z těchto chodeb prý vedla až na Svatý Kopeček, kde je dosud patrný vchod do této podzemní chodby. V době výstavby nádraží a kolejiště došlo prý ke zřícení té části chodby, která vedla právě pod vybudovaným náspem kolejí. Další Olomoučané mi vyprávěli, že ještě po roce 1945 byl v Olomouci přístupný jeden z vchodů do této chodby na Hradisko – a sice za hlavním oltářem v chrámu P. Marie Sněžné na olomouckém Předhradí. Když jsem v roce 1991 převzal Vojenskou nemocnici, tak jsem opakovaně v odpoledních hodinách zahlédl z okna ředitelny skupinu dětí, zalézajících do jakési špatně zakryté jámy před jihozápadní věží Hradiska. Místní zaměstnanci mi řekli, že je to zbytek starých podzemních chodeb, dnes již zřícených, které kdysi dávno vedly z Hradiska do Olomouce. Avšak památkáři na můj dotaz situaci upřesnili, – prý to je stará, dnes již nepoužívaná kanalizace, vedoucí z Hradiska do společného kanalizačního potrubí a do Moravy. Avšak můj předchůdce Dr. Bartoněk mi pak ukázal tři zazděné vchody ze sklepení Hradiska, kterými se dostávali na Hradisko skupiny místních kluků. Dr. Bartoněk nechal tyto tři vchody z Hradiska zazdít, neboť chodby nebyly bezpečné, ohrožovaly životy dětí možným zřícením a také vojenský prostor na Hradisku byl tak nekontrolovatelně zpřístupněn. Tedy k zazdění vchodů z Hradiska do podzemních chodeb došlo teprve nedávno, v osmdesátých létech. Přesto památkáři trvali na svém původním posudku, že nejde o žádné podzemní chodby, ale že to všechno je jen zbytek staré kanalizace. Pak jedna ze sestřiček interního oddělení, v době, když odcházela do důchodu, mi vyprávěla, že slyšela o tajné chodbě ve zdi v bývalé opatově ložnici, která měla sloužit k útěku premonstrátů z Hradiska v případě nebezpečí. Avšak nevěděla, v které zdi ta chodba měla být a ani místo, kde by byl vchod do této tajné únikové cesty. Teprve o několik let později, když jsme v suterénu této části Hradiska předělávali intendanční sklad na skladové prostory pro lékárnu, tak jsme tam našli zazděnou, malou, nepatrnou komůrku, z které vedl nahoru jakýsi stísněný tunel, v jehož zdech byly jasné známky po likvidaci točitého schodiště. Spodní část, která by měla pokračovat do podzemí, byla a stále je zazděna cihlami. Tuto cihlovou podlahu jsme ponechali a eventuální další průběh nebyl zkoumán. Před několika měsíci jsem se dověděl od ing. Vodičkové, že při opravě interního oddělení bylo nalezeno i ono dosud neznámé vstupní místo do této únikové cesty opata. Tenkrát, při prvním nálezu únikového schodiště, jsme zavolali památkáře a informovali tisk. Zástupci tisku se dotázali příslušných odborníků a tak v dalších dnech byly zveřejněny nejen fotografie místa po točitém schodišti, ale i vyjádření odborníků. A tito jednoznačně prohlásili, že toto únikové schodiště z prvního poschodí do suterénu Hradiska nedokazuje existenci podzemních chodeb. Neboť, podle jejich vyjádření, které souhlasně podpořili i odborní stavitelští inženýři, v historických dobách, v nichž měly být podzemní chodby do Olomouce a na Svatý Kopeček postaveny, tak v těchto dobách stavitelská technika nebyla na té úrovni, aby bylo možno takové chodby postavit. Pod řekou Moravou by bylo takové vybudování podzemní chodby i v současné době nejen problematické, ale především nesmírně nákladné. Avšak v ten samý den, když tyto údaje, včetně negativního vyjádření archeologů a stavitelských odborníků, vyšly v denním olomouckém tisku, tak ve stejný den se nám do této neexistující podzemní chodby před Hradiskem propadlo auto. Avšak po 48 publikovaném vyjádření olomouckých odborníků o tento nález již nikdo neprojevil zájem. Tak jsem tuto zřícenou část chodby nechal zasypat, protože jsme nemohli zabezpečit, že tudy nezačnou prolézat děti a jejich život by byl ohrožen sesutím dalších částí chodby. Na případný další průzkum jsme neměli finanční prostředky, a neměl je ani olomoucký památkový ústav. V literatuře o Hradisku jsem nalezl, že roku 1959 a pak také v roce 1975 byly při vykopávkách nalezeny v konventní zahradě, tedy za areálem Hradiska, tunelovité dutiny, které Burian popsal jako „pravděpodobně barokní kanalizaci“. Při opravě fasády na východní straně Hradiska v devadesátých létech zde byla nalezena jakási podivná chodbička, která je uložena nehluboko v podzemí a je souběžná s průběhem východní strany Hradiska, vzdálená od jeho základů směrem východním jeden až dva metry. Je postavená z cihel a pro uvažovanou podzemní chodbu má naprosto nepoužitelné rozměry: její výška je odhadem 80 cm a šířka 40 cm. Tato chodba by tedy spíš odpovídala tomu, za co ji stavebníci i historici považují: za původní kanalizaci Hradiska z doby jeho neposlednějšího postavení, tedy z první poloviny 18. století. Jenže jako ředitel Hradiska jsem si teprve později uvědomil naprostou nesmyslnost těchto závěrů stavitelských odborníků i památkářů: neboť při použití této podivné chodby jako kanalizace by v ní musely zůstat nějaké zbytky po použití, tedy něco jako pozůstatky odpadu po lidské či jiné činnosti. Ale stěny této chodby byly čisté a bez jakýchkoliv sebemenších stop po kanalizačním odpadu. Navíc, pokud existují nějaké záznamy o činnosti a situaci na Hradisku v minulých stoletích, tak na Hradisku byly původně jen suché záchody, z jejichž žump se v pravidelných termínech v dřevěných kádích a koňmo odvážely lidské exkrementy. Vybudování splachovacích WC a jejich napojení na kanalizaci se uskutečnilo až v mnohem pozdější době za přítomnosti Vojenské nemocnice na Hradisku. A kanalizace pro odtok dešťové vody? Vždyť na Hradisku původně byly na střechách chrliče, dokonce jejich ozdobný barokní tvar jsme museli při opravě fasád znovu na střechu připevnit, tak to hlídali památkáři. Co tedy v té středověké kanalizaci z Hradiska teklo nebo mělo téct, to nám nikdo nevysvětlil! Pokud uvažujete o možnosti, že kanalizace byla zamýšlena pro odtok dešťové vody, tak připomínám, že odtok dešťové vody do kanalizace byl na Hradisku kompletně uskutečněn až za mého ředitelování, při obnově fasád a před vydlážděním nádvoří v nedávných létech. Navíc se v této souvislosti musím s vámi podělit o jinou zajímavou příhodu. V devadesátých létech jsme na Hradisko zakoupili přibližně za třicet milionů CT (komputerový spirální tomograf), vyrobený v Izraeli. Tehdy snad to byl ten nejmodernější druh CT na Moravě. Umístili jsme ho do prostoru dřívějších skladů zdravotnického materiálu, tedy do přízemí bývalého konventního kostela. Zrušený konventní kostel byl před více jak sto lety rozdělen dvěma vloženými podlažími na přízemí a další dvě patra, která slouží jako lůžková část kožního oddělení. V přízemí bývalého konventního kostela jsme po zrušení vojenských skladů položili novou speciální podlahu i s trasami kanálků pro originální kabely pro CT. Jenže ani ne po jednom roce užívání CT začalo docházet k stále častějším poruchám. Přístroj CT byl v záruce a tak byla firma požádána o nápravu. Příčina těchto poruch byla nalezena v poškozených kabelech, které byly položeny v uvedených kanálcích podlahy. Totiž tyto kabely byly zataveny do jakési umělé hmoty, která výjimečně a mimořádně zachutnala hradiským potkanům a tato zvláštní a vykrmená odrůda potkanů začala této 49 izolační hmotě dávat přednost před vším ostatním žrádlem, i před těmi nejkvalitnějšími nástrahami. A když jsme při snaze o vyhubení hradiských potkanů šli po jejich přístupových cestách až do jejich centra, tak jsme byli překvapeni, jak vojenská správa zabezpečila potkanům jejich plemeniště pravidelnou dodávkou kvalitního krmiva. V prvním a druhém poschodí bývalého konventního kostela, kde je nyní kožního oddělení, byly splachovací záchody od počátku minulého století. A do nich a do kuchyňských odpadů mizely i zbytky jídel. Jenže odpady ze záchodů a kuchyněk dole, v podzemí už nepokračovaly, ale končily v jakémsi trativodu pod Hradiskem. Pravděpodobně vojenská správa opomněla dokončit stavbu a místní kanalizaci napojit na městskou. Samozřejmě, že jsme hledali výkresy a plány těchto stavebních akcí, ale z doby existence vojenského zdravotnického zařízení jsme nic nenašli; a kdoví, zda něco takového vůbec bylo někdy vytvořeno. Takže po celou dobu po zrušení konventního kostela šly všechny splašky včetně zbytků jídel do jakéhosi trativodu pod Hradisko. Tam na těchto vojenských odpadech vznikl nový poddruh dobře živených potkanů, kterým v současné době obzvláště dobře zachutnala izraelská umělá izolační hmota. Takže jsme museli tento celý prostor i s okolím vybrat, vyčistit a konečně poprvé napojit odpady z této části Hradiska na řádnou městskou kanalizaci. Tak, – jakápak historická kanalizace, když vlastně komplexně kanalizace neexistovala ještě v roce 1995! Jestli podzemní chodby jsou jen vymyšlené pověsti, pak sny našich odborníků o existenci středověké kanalizace patří do stejné reality jako let pana Broučka na měsíc. Kdo tedy fámy vytváří? Na podkladě novinových článků a informací z rozhlasu i televize došlo k oživení zájmů veřejnosti o podzemní chodby na Hradisku. Negativní vyjádření odborníků dala podnět k více protestům z celé republiky. Na adresu ředitelství VN došlo přibližně pět dopisů ze vzdálených míst od rodáků Olomouce, některé dopisy byly dokonce i s výkresy a plánky podzemních chodeb, kterými dotyční pisatelé prolézali ještě ve svém dětství, tedy většinou kolem roku 1945. Tyto dopisy jsou uložené na ředitelství nemocnice. Konkrétně vzpomínám si na dopis jedné stařenky, která tuto chodbu prolézala někde v oblasti Samotišek a nám popisovala její průběh, její propadání a také popsala možnost otravy z nadýchání kysličníku uhelnatého. Pro zajímavost informaci o podzemních chodbách doplňuji ještě dalším údajem: pod mostem nalézajícím se před vchodem do Hradiska, je zaokrouhlená malá podzemní místnost, do které je nyní vchod uzavřen mříží. Dříve se v této místnůstce usídlovali bezdomovci, kteří si tam v zimních měsících zakládali ohniště. Uprostřed této místnosti jsou zbytky po zasypané studni. Z místnosti vybíhají tři klenuté podzemní chodby. První z nich vede východně, řekněme přibližně směrem na Svatý Kopeček?, druhá jižně, přesně směrem k Přemyslovskému paláci. Obě jsou po několika málo metrech zřícené a neprůchodné. Třetí chodba jde západně a po několika metrech končí ve větší podzemní místnosti. Tato místnost prý ještě před několika desetiletími byla využívaná jako krecht pro uchování brambor přes zimní období. Nikde jsem nenalezl nějakou zprávu nebo popis památkářů nebo historiků o tomto podzemním prostoru. Přičemž jde přesně o místo, kde stávala podle popisu z roku 1136 kaple svatého Michala. Tedy ta kaple, která byla majetkem olomouckého biskupství a kterou v roce 1136 společně s farní kaplí sv. Štěpána vyměnil na biskupovo naléhání čtvrtý a poslední benediktinský opat Bohumil s biskupem Jindřichem Zdíkem za farní kostel sv. Mořice s jeho majetkem a se všemi jeho patronátními právy. Neboť kostel sv. Mořice postavila, vlastnila a podporovala dvojčata Sazan a Gothard, urození členové olomoucké knížecí 50 družiny, a při své smrti roku 1115 ho odkázala klášteru na Hradisku. „Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny.“ (Albert Einstein) 51 OBSAH Název kapitoly Stránka 1. Vše pro armádu …………………………………………………………………… 2 2. Pravdivé důvody vzniku vojenského zdravotnictví ………………………………. 4 3. „Každý císař a král pamatuje jen na svou kapsu, a proto vede války“ …………… 6 4. „Koho neuzdraví léky, toho uzdraví příroda“ (špitály) …………………………… 8 5. „Kdyby mí vojáci začali přemýšlet, nezůstal by ve vojsku ani jediný“ (Sedmiletá válka) …………………………………………………………………. 10 6. Důsledky debilního plánování rakouské generality ………………………………. 10 7. „Vojevůdce je voják, který statečně prolévá cizí krev“ …………………………... 12 8. Kořeny nemocniční péče na Klášterním Hradisku ……………………………….. 13 9. „Mír se zjednává válkou“ (Napoleonské války) …………………………………. 14 10. „Armáda beranů, kterou vede lev, je silnější než armáda lvů, kterou vede beran“ (Bitva u Slavkova) ……………………………………………………………… 15 11. „Když cílem války sláva je a statky, čím jiným je, než krvavými jatky“ (Bitva u Wagramu a bitva u Lipska) …………………………………………… 17 12. Hrabě Jan Josef Václav Radecký z Radče ……………………………………… 19 13. „Jen mrtví viděli konec války“ (Bitva u Sadové) ………………………………. 20 14. „Mír je období podvádění mezi dvěma obdobími bojování“ …………………… 21 15. „Pochybná existence“ Vojenské nemocnice Olomouc …………………………. 22 16. Svatba spisovatele Viléma Mrštíka …………………………………………….. 23 17. „Cílem války je vraždění…“ (1. svět. válka) …………………………………… 24 18. Skok z věže z nešťastné lásky …………………………………………………… 26 19. „Poslední český král byl ze všech našich vládců nejvíce lidský“ ………………. 27 20. Znamení zrodu i zmaru ………………………………………………………….. 29 52 21. Nedisciplovaný bouřlivák (Jaroslav Durych) ……………………………………. 30 22. „Když jsem šel jednou zrána, potkal jsem Leciána“ …………………………….. 35 23. „Utneme každému ruku, která se natáhne přes naše hranice“ …………………… 37 24. Pověst o zazděných Němcích …………………………………………………….. 38 25. „Jen když je koryto. Svině se již najdou.“ ……………………………………….. 40 26. „Demokracie nahrazuje pověření několika úplatných – volbou mnoha neschopných“ ………………………………………………….. 43 27. „Lid v celém království je pijácký, obžerství oddaný, pověrčivý a chtivý novot.“ …………………………………………………………………. 46
Podobné dokumenty
výroční zpráva - Nemocnice Jablonec nad Nisou, po
nároků na hygienicko-epidemiologický režim oboru.
Radniční listy 1/2016
předsevzetí opět vnímáme svět realisticky. Většinou už i tušíme, co nás v tom
roce čeká. Rád bych k tomu dodal, proč
má smysl se do toho pustit s chutí.
V médiích se dozvídáme třeba o tom, že
Olomo...
vojenský hřbitov v olomouci – černovíře
sv. Štěpána si zřídila vlastní farní hřbitov v Černovíře při polní trati Na Vlčinci. Této
skutečnosti využilo velení olomoucké vojenské posádky, které právě hledalo náhradu za
rušený hřbitov na Tab...
Válečný deník feldkuráta Eybla
A tak se objevil místo gulášových konserv vrchní polní kurát Ibl, který zabil tři mouchy jednou ranou. Odsloužil polní mši najednou pro tři pochodové prapory, dvěma z nich požehnal do Srbska a jed...
eBechterevik_11_2015_188_final_merge
1. Pokud jsem byl uznán invalidním, musí mi být přiznán invalidní důchod
Nikoliv. Nárok na invalidní důchod nenastane automaticky s uznanou invaliditou.
Nárok na něj vznikne občanovi, který se stal...
zpravodaj - Obec Vranovice
„Občané už vědí, že popelnice se
platí za občana s trvalým pobytem,
ale stále si pletou, že u stočného je to
podle skutečnosti. To znamená, že
když v domě bydlí pět osob, ale pouze
jedna má trv...
