Proè Svìdkové Jehovovi

Komentáře

Transkript

Proè Svìdkové Jehovovi
Proč Svědkové Jehovovi?
Ve svém článku bych chtěl svůj zájem směrovat k českým Vietnamcům, kteří našli zalíbení v
komunitě Svědků Jehovových a jejich učení. Zajímalo mě, do jaké míry bylo jejich rozhodnutí
přijímat učení této organizace dáno religiózními pohnutkami, tedy řekněme jakousi touhou po
nalezení duchovního naplnění, a do jaké míry hrály roli sociální faktory, jako například potřeba
nalezení osobní identity ve skupině s jejímž způsobem života a pohledem na svět by byli schopni se
ztotožnit.
Mé domněnky budou postaveny na analýze rozhovorů, které jsem uskutečnil se čtyřmi Vietnamci
(muži ve věku 27-60 let) a českými Svědky v centru Svědků Jehovových v Praze a v Brně v
průběhu roku 2006.
Problém s identitou
Vietnamci přicházejí do České Republiky od 50. let 20. století. Výraznou menšinou na českém
území se však začali stávat až v devadesátých letech během imigrační vlny, která následovala po
roce 1989. Zhruba od té doby také probíhají snahy o integraci vietnamských imigrantů do české
společnosti. Ty ovšem zatím nejsou příliš úspěšné a integrace tedy postupuje velmi pomalu. Vinna
je absence vstřícnosti k integraci z obou stran. Jak ze strany českého obyvatelstva, tak ze strany
Vietnamců. Napadá mě k tomu hned několik důvodů:
Mezi českým obyvatelstvem panuje ještě celá řada předsudků vůči Vietnamcům a to včetně těch
rasistických. 1 Z vietnamské strany zas hraje svou úlohu velká nedůvěra vůči Čechům plynoucí snad
právě z oněch předsudků i z přístupu české vlády k těmto východoasijským přistěhovalcům. Ta jim
nejednou, za těch padesát let, dokázala nemálo znepříjemnit život (viz Brouček 2004). V neposlední
řadě svůj díl samozřejmě zaujímá i velká kulturní odlišnost vietnamské a české společnosti a z té
plynoucí vzájemné neporozumění.
Ať tak či onak, výsledkem zůstává, že většina českých a vietnamských obyvatel ČR tvoří jakési dva
oddělené tábory s minimem vzájemné interakce. A protože cizí a v menšině jsou Vietnamci, k tomu
většinou uzavřeni v komunitě trhovců, v níž se od rána do večera snaží získat obživu v nelítostném
světě kapitalistického businessu, stává se, že někteří vnímají okolní společnost jako nepřátelskou,
neosobní a frustrující.
Pan Č:
Než jsem začal studovat tyhle věci, tak jsem viděl, že češi jsou velmi rasističtí...mají předsudky...a ve skutečnosti jsem
neměl vůbec žádnou touhu se s nima kontaktovat..
Nechtěl jsem se stýkat ani s Vietnamcema.
Pan K:
Všude je spousta konkurence...žiju ve společnosti, která je hodně nespravedlivá.
Ve společnosti kolem jsem nemohl najít žádnou přirozenou lásku.
To může vést ke ztrátě sociální a osobní identity 2 .
Pokud si v Luckmanově duchu uvědomíme velkou odlišnost mezi českou postindusriální
individualistickou společností a postkonfuciánskou socialistickou společností Vietnamu
charakteristickou pevnými sociálními vazbami a hierarchií (z toho plynoucí i pevnější zakotvení
osobní identity ve společenské struktuře, podobně jako ve společnostech archaických) 3 , není divu,
že u některých jedinců ztráta identity, v případné kombinaci s nějakým osobním traumatickým
1
2
3
Blíže v mém eseji Nevraživost vůči českým Vietnamcům – z čeho pramení?
Rolí a podobou osobní identity v moderní společnosti se podrobněji zabýval Thomas Luckmann.
Vychází z předpokladu, že zatímco v archaických společnostech byla osobní identita pevně zakotvena ve
společenské struktuře, musí ji v době moderní (poznamenané roztříštěností a nejednoznačností) definovat pro
sebe každý sám (Luckmann 1979).
Více v mém eseji Vietnamská rodina
zážitkem, vyústí v psychické deprivace, které v extrémních případech vedou až k patologickým
způsobům chování. Ty jsou zastoupeny například alkoholismem, násilím či provozováním
hazardních her.
Pan H:
Měl jsem jít do vězení před třemi roky...mám podmínku...zbavil jsem se alkoholismu...dostal jsem podmínku za to, že
jsem zmlátil jednoho vietnamce.
Pan Č:
Například chodil jsem pivo pít... Nejmíň 6 denně. A já jsem si myslel, že nikdy v životě nepřestanu. Nebo chodil jako
někdy hrát na casino, automaty... Taky bil, taky mlátil lidi jsem.
Takoví lidé se pak snad snaží svou osobní a sociální identitu nalézt ve skupinách, které nabízejí
ukojení duševních potřeb, duchovní úlevu a sdílení hodnot, kterých se těmto lidem v sociálním
prostoru, v němž se nacházejí, nedostává. Jednou z těchto skupin mohou být Svědkové Jehovovi.
Toto náboženské hnutí s ústředím ve Spojených Státech se staví vůči vietnamské menšině velmi
vstřícně. Chodí je navštěvovat na tržnice i do domácností a ve svých centrech v Praze a v Brně
dokonce zřídilo speciální skupiny pořádající pro Vietnamce sezení a různé akce probíhající v jejich
mateřštině. Dotazovaní Vietnamci se vyjadřovali velmi kladně o sociálním zázemí v prostředí
organizace.
Pan K:
Když jdu sem, když sem přjdu...našel jsem tu lásku, sourozence ve víře... přišlo to od Boha... našel jsem tady
spravedlivou společnost... cítím tady smysl života a nikdy bych to nechtěl opustit.
Pan H:
Byla to pro mě velká pomoc... jinak bych se z toho alkoholismu nikdy nedostal...
Pan P:
Až do dneška jsem si neuměl představit, že bych nepřišel na shromáždění... když nepřijdu, tak cítím, že mi něco chybí...
že se nesetkám s přáteli... jako s rodinou... možná, že to je víra... všichni ve skupině pomáhají.
Avšak přestože v prostředí Svědků Jehovových dochází k hluboké interakci mezi Čechy a
Vietnamci, o integraci do české společnosti jako takové nemůže být řeč. K tomuto názoru mě vede
skutečnost, že organizace Svědků Jehovových stojí na samotném okraji české společnosti, přičemž
se od ní sama explicitně distancuje.
Připoutáním se ke Svědkům tedy dochází k ještě většímu vydělování se daných Vietnamců do
osamělých společenských sfér, což je proces, který by pro ně, v případě vyloučení z organizace (což
se stává), mohl mít fatální psychické i sociální důsledky.
Duchovno
Kromě sociálních pohnutek bych však neměl opomenout i jakousi archetypální touhu po
duchovním naplnění, která vede lidi k připoutávání se k různým náboženským skupinám. Ačkoli
jdou spolu obě věci často ruku v ruce 4 , můžeme je do určité míry v redukcionalistickém duchu
postihnout odděleně.
Ve Vietnamu byl v dřívějších dobách jakýmsi prostředníkem k vyšším světům a průvodcem na
cestě životem především Konfucianismus, kult předků, a Buddhismus (v malé míře i křesťanství),
které zapustily do vietnamské kultury silné kořeny a pomáhaly ji v průběhu století a tisíciletí
utvářet. Ve dvacátém století jejich úlohu do značné míry přejímá komunistický diskurz.
Vietnamci, kteří přicházejí do České Republiky však, podle mého názoru, zažívají silný religiózněkultruní šok v mladém rozháraném demokratickém systému české postbiblické společnosti, pro
kterou je typická jedna z kvantitativně nejnižších úrovní veřejné religiozity v Evropě. Jejich systém
přesvědčení a náboženské symboly zde postupně ztrácejí svou sakrální hodnotu, ať už vrámci jedné
či více generací, oni se dostávají do stadia duchovní dezorientace a nastupují cestu hledání své
duchovní integrity. Na té je může silně oslovit učení organizace Svědků Jehovových, která jim
4
Náboženské symboly jednotlivec potřebuje „k získání osobní identity a zvládání světa“ (Klaus Bitter 1988)
zprostředkuje po svém interpretované silné myšleky Bible a poskytne jim informace i duchovní
literaturu v jejich mateřském jazyce. To vše s úsměvem a deklarovanou vřelostí, která je pro misijní
činnost Svědků typická.
Pan H:
Učit se Bibli je dobrá věc a má to velkou sílu v životě... je strašně moc organizací, které studují Bibli, ale já cítím, že jen
Svědkové Jehovovi učí tu Bibli tak, aby se lidé podle té Bible a zásad měnili... má to tu sílu... nikde jinde jsem to
neviděl... mě se díky té změně zlepšuje život...
Ať už lidé různých náboženských vyznání či lidé úplně bez vyznání, podle Waltera M. Sprondela
hledají v jiných náboženských směrech jednotící životní smysl, který by vnesl celistvost a řád do
roztříštěnosti a nejednoznačnosti dosavadního světa (Sprondel 1985). V případě mých
vietnamských respondentů, nacházejí tento smysl v učení a kolektivu organizace Svědků
Jehovových.
Pan Č:
...kdybych se nesetkal se svědky a nezačal studovat Bibli, už bych tady nebyl...
Závěrem
Přestože jsem se pokusil o jakousi separaci sociálních a duchovní pohnutek integrace českých
Vietnamců do společenství Svědků Jehovových, nelze vskutku tyto dvě věci, alespoň u mnou
dotazovaných, jednoznačně oddělit. Netroufám si ani dokonce z dostupných informací tvrdit, zdali
byl jejich krok směrem ke Svědkům důsledkem neuspokojených primárně duchovních či primárně
sociálních potřeb či vyplýval z prosté lidské zvědavosti a touhy po poznání.
Nedokáži tedy učinit nad danou problematikou jednoznačný závěr. Přesto však doufám, že jsem
svými řádky poskytl několik podnětů k zamyšlení, což také bylo mým prvotním záměrem.
Literatura
Hobbler, Thomas a Dorothy (1997), Konfucianismus, Praha: Nakladatelství Lidové noviny
Brouček, Stanislav (2003), Český pohled na Vietnamce, Praha: Etnologický ústav Akademie věd
České Republiky
Vasiljev, Ivo (1999), Za dědictvím starých Vietů, Praha: Etnologický ústav Akademie věd České
Republiky
Ryšavý, Martin (2006), Kdo mě naučí půl znaku?, Praha: MILD Production – dokumentární film
Palečková, D. (2000):,Takoví normální buddhisti… Biograf, 22, 79 odst.
Remeš, Prokop (1995), Svědkové Jehovovi: historický přehled, Praha: Oliva
Enroth, Donald (1994), Průvodce sektami a novými náboženstvími, Praha: Návrat domů

Podobné dokumenty