Hospodářské dějiny novověku - Katedra hospodářských dějin

Transkript

STELLNER, František a kol.
Hospodářské dějiny novověku
Praha 2012
Praha 2012
ISBN 978-80-86277-73-8
1
Kolektivní monografie vznikla v rámci projektu OPPA „Kvalitní vzdělání je efektivní
investice do lidského kapitálu – cesta k uplatnění absolventů VŠE na trhu práce“;
CZ.2.17/3.1.00/32102.
Evropský sociální fond
Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti
Autoři: Ing. Klára Fabianková; doc. PhDr. Václav Horčička, Ph.D.; Mgr. Martin Klement;
doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D., Ing. Lukáš Máslo; doc. PhDr. Ing. Aleš Skřivan, Ph.D. jr.;
doc. PhDr. František Stellner, Ph.D.; PhDr. Pavel Szobi; PhDr. Ing. Ladislav Tajovský, Ph.D.
Odborní redaktoři: Mgr. Martin Klement; doc. PhDr. František Stellner, Ph.D.
Odborní recenzenti: doc. PhDr. et JUDr. Jakub Rákosník, Ph.D.; PhDr. Jaromír Soukup,
Ph.D.
2
Úvodní slovo
Kolektivní monografie vznikla v rámci projektu OPPA „Kvalitní vzdělání je efektivní
investice do lidského kapitálu – cesta k uplatnění absolventů VŠE na trhu práce“. Připravili ji
převážně pracovníci a doktorandi Katedry hospodářských dějin Národohospodářské fakulty
Vysoké školy ekonomické v Praze s cílem provádět špičkový výzkum hospodářských a
politických dějin a věnovat se kvalitní přípravě budoucích odborníků v rámci magisterského a
od roku 2012 též doktorského studia na oboru Hospodářské a politické dějiny.
Monografie pojímá hospodářské – stejně jako politické a sociální – dějiny jako samostatný
vědecký obor, který disponuje zcela legitimním předmětem svého výzkumu, kvalitním
institucionálním zázemím a širokou paletou témat. Je dílem výzkumného týmu sdružující
badatele z jednotlivých specializací (politické, hospodářské a sociální dějiny, ekonomie,
hospodářská
politika,
politologie,
bohemistika).
Metodologicky
vychází
z
„tradicionalistického“ přístupu k politickým a hospodářským dějinám, zčásti též z kulturních
dějin. Tzv. nové hospodářské dějiny aplikující matematické modely a ekonomické teorie na
historickou realitu autoři monografie reflektují pouze okrajově. Podobně je to i s novou
institucionální ekonomií a evoluční ekonomií. Autoři využili především induktivní,
deduktivní,
historicko-kritickou,
historicko-pojmovou,
biografickou,
komparativní,
modelovou metodu, metodu narativního popisu a kvantitativní metody.
První kapitola „K ekonomickému vývoji SSSR v polovině 20. let 20. století“ analyzuje éru
válečného komunismu, Nové ekonomické politiky, industrializace a kolektivizace. Úspěchy
při budování těžkého průmyslu a při elektrifikaci byly vykoupeny poklesem životní úrovně
obyvatelstva, nízkou úrovní produkce spotřebního zboží a hladomorem. Kromě toho došlo
k masivní migraci z vesnic do měst, kde se konstituovala nová, heterogenní dělnická třída. Její
dezorientace vedla k upevnění stalinské diktatury.
Se značnými nesnázemi se po pádu císařství potýkala také Čína. Na pozadí složitých
politických událostí přibližuje druhá kapitola „K hospodářským problémům nankingského
režimu 1928–1937“ ekonomické problémy vlády generála Čankajška mezi lety 1928 až 1933.
Pozornost je věnována různým oblastem hospodářství od zemědělství a průmyslu, přes daně
a půjčky, až po zahraniční obchod a výstavbu infrastruktury. Přes dílčí úspěchy v centralizaci
daní či sjednocení měny ovšem hospodářství za Čankajškova režimu nevzkvétalo. Vinu na
tom mělo dědictví čínské monarchie a éry vojevůdců, boje s Japonci i osobní Čankajškovo
3
selhání. Je sporné, zda jeho ambiciózní hospodářské plány za dané nestabilní situace měly
šanci na realizaci.
Ve třetí kapitole „Zákon o obnově průmyslu jako krok ke kartelizaci průmyslu v USA?“ se
hledá odpověď na otázku, jak se v roce 1933 ve Spojených státech amerických, v zemi
s dlouholetou tradicí antitrustového zákonodárství, mohl v rámci ekonomických reforem
objevit Zákon o obnově průmyslu – NIRA, suspendující veškerou federální antitrustovou
legislativu. Rozborem amerického zákonodárství a názorů jednotlivých tvůrců zákona se však
stává zřejmým, že tato suspendace nebyla chápána jako rozpor se snahou podpořit konkurenci
a zabránit používání monopolních praktik. Ve vztahu k monopolům a konkurenci tedy
k žádnému přerušení kontinuity na poli ochrany hospodářské soutěže nedošlo.
Na proces integrace západní Evropy v ekonomické, vojenské a politické sféře se z evropské
perspektivy zaměřují tři kapitoly. Čtvrtá kapitola „Počátky evropské spolupráce v prvních
letech studené války (1945-1949)“ se zabývá bezprostřední poválečnou situací a dominantní
pozicí Spojených států amerických v otázce dalšího vývoje západní Evropy. Americký
prezident Harry Truman deklaroval v roce 1947 doktrínu zaměřenou proti expanzi sovětského
vlivu, na niž navázal Marshallův plán. Pro koordinaci finanční podpory byla v roce 1948
zřízena Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci – OEEC, která se stala vzorem
dalších integračních projektů. Do konce 40. let jimi byla Západní unie, Severoatlantická
aliance – NATO a Rada Evropy.
Nejvýznamnějším počinem v oblasti evropské integrace počátku 50. let se stal
tzv. Schumanův plán, ústřední téma páté kapitoly „Vznik Evropského společenství uhlí a
oceli (1950-1952)“. Jednalo se o projekt nadnárodní organizace spravující produkci uhlí a
oceli a obchod s těmito komoditami. Jednání o zamýšlené organizaci dospěla v roce 1951
k podepsání smlouvy o Evropském společenství uhlí a oceli – ESUO. Členy se stala Francie,
Německo, Itálie a státy Beneluxu. ESUO sestávalo z Vysokého úřadu, Zvláštní ministerské
rady, Společného shromáždění, Soudního dvora a Poradní výboru ESUO. Přes řadu problémů
dosáhla organizace mnoha úspěchů a v dějinách integračního procesu jí náleží významné
místo.
Kromě ekonomické spolupráce byly také vyvíjeny snahy o integraci vojenskou a politickou.
Těmto oblastem se věnuje šestá kapitola „Pokusy o vojenskou a politickou integraci západní
Evropy v první polovině 50. let 20. století“. V roce 1950 navrhl francouzský ministerský
předseda René Pleven zřízení Evropského obranného společenství - EOS. Po dvou letech se
podařilo uzavřít společnou smlouvu, nicméně francouzské Národní shromáždění EOS
4
zamítlo. Kvůli tomu také nebyl realizován plán Evropského politického společenství – EPS,
jemuž mělo být podřízeno jak ESUO, tak EOS. Aby západní Německo přesto získalo své
místo v západoevropských strukturách, bylo navrhnuto jeho začlenění do Západní unie a jejím
prostřednictvím do NATO.
V sedmé kapitole „Vývoj švédského sociálního státu po 2. světové válce“ se do centra
pozornosti dostává téma švédského modelu, jehož historie se z velké části odvíjela paralelně
s evropskou integrací. Analýze jsou podrobena nejen specifika, nýbrž i vznik, rozkvět a
problémy tohoto stále aktuálního fenoménu. Ve 30. letech 20. století byly koncipovány jeho
základní rysy, k nimž se řadil například nedistribuční systém na univerzalistickém principu,
efektivní činnost odborů, plná zaměstnanost či sociální rovnostářství. Uplatnění tzv. RehnMeidnerova modelu po 2. světové válce vedlo k ekonomické prosperitě, jež na přelomu 60. a
70. let vlivem nárůstu veřejných výdajů, zdanění a neopodstatněného zvýšení mezd odezněla.
Do skutečných potíží se ale švédská ekonomika dostala až v 90. letech. Příčinu je třeba hledat
ve světové recesi, chybné hospodářské politice, rozpočtových deficitech a vysoké
nezaměstnanosti.
Osmá kapitola „Vliv odstranění soukromého podnikání na nabídku spotřebního zboží v NDR
v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století“ pojednává o vývoji konzumní společnosti
v centrálně řízeném hospodářství, a to v souvislosti se specifickým vývojem v Německé
demokratické republice v sedmdesátých letech 20. století. Analýza se věnuje kontroverznímu
kroku zestátnění existujícího soukromého sektoru, což výrazně omezilo nabídku spotřebního
zboží a v konečném důsledku ohrozilo politickou stabilitu režimu.
Velký dík patří odborným recenzentům doc. PhDr. et JUDr. Jakubu Rákosníkovi, Ph.D.
(Filozofická fakulta UK v Praze); PhDr. Jaromíru Soukupovi, Ph.D. (Filozofická fakulta UK
v Praze) a dále sekretářce Katedry hospodářských dějin paní Markétě Lačíkové za
administrativní pomoc. Děkujeme též PhDr. Šárce Stellnerové (Goethe-Institut, Prag) a PhDr.
Stanislavu Tumisovi, M.A., Ph.D. (Filozofická fakulta UK v Praze) za překlady resumé.
5
I.
K ekonomickému vývoji SSSR v polovině 20. let 20. století
V této kapitole budou shrnuty základní problémy vývoje sovětského hospodářství od Říjnové
revoluce do počátku 30. let s ohledem na sociální problematiku, éru válečného komunismu,
Novou ekonomickou politiku, přechod k těžkému průmyslu, kolektivizaci a hladomor
jako její důsledek a výsledky komunistické ekonomiky ve stalinské éře. Kapitola se soustředí
na hospodářské a sociální dějiny, na analýzu hospodářské politiky sovětských vlád a příčiny
vzniku nucené kolektivizace a industrializace, tedy i na počátek tzv. stalinismu.
Primárně vychází ze závěrů tradicionalistické školy americké sovětologie, která rozvíjela
teorie totalitarismu vypracované Carlem J. Fridrichem a Zbigniewem Brzezinským. Jde
např. o práce historiků Martina Malia či Richarda Pipese, který se mimo jiné zabýval
historickým vývojem vlastnických práv. Zčásti byly využity též práce historiků
revizionistické generace sovětologů 70. a 80. let 20. století, jako byli Alec Nove či Sheila
Fitzpatrick, kteří odmítli teorii totalitarismu a zaměřili se na sociálně hospodářský přístup,
který stavěl do popředí sociální struktury a vývoje. Chápali společnost jako jednající subjekt
se svými zájmy a konflikty a stalinismus jako ekonomickou, sociální a politickou strukturu,
která vznikla v kontextu kolektivizace a industrializace. Vládnoucí režim byl nucen reagovat
na sociální skupiny a zájmy a jeho politika byla ovlivňována či dokonce určována tlakem
zdola. Studie využila i závěry autorů tzv. postrevizionismu, především Roberta C. Tuckera,
který preferoval kulturologický přístup. Viděl v politické kultuře stalinismu pokračování
ruské vládní tradice, a relativizoval tím význam marxisticko-leninské ideologie. Hospodářské
dějiny však ponechal stranou svého zájmu. Velmi důležité bylo i dílo rusko-amerického
historika Nauma Jasneho věnující se zemědělským dějinám. Méně byly využity výsledky
současné sovětologie, která po rozpadu Sovětského svazu prošla transformací a začala se více
zabývat tématy jako každodennost, dějiny mentalit, subjektivita prožívání komunistického
režimu. Zásadní informace byly čerpány z děl britských sovětologů, především profesora
Roberta W. Daviese, autora zásadní několikadílné monografie „The industrialisation of Soviet
Russia“, dále velmi precizního a fundovaného znalce Edwarda H. Carra či Alexandera
Noveho. Dílčí postřehy byly převzaty z prací marxistických historiků, jako je současný
německý historik Daniel Behruzi. Inspirativní bylo též dílo rusko-francouzského historika
Eugena Zaleskeho. Německá sovětologie si od počátku udržuje vysokou kvalitu. Hospodářské
6
a sociální dějiny dané epochy systematicky zpracovali např. němečtí historici Hans Raupach,
Richard Lorenz, Stephan Merl či Manfred von Boetticher. Ze současných ruských historiků
přišel s důležitými studiemi především Jefim G. Gimpelson.
Bolševici, vedení Vladimírem I. Leninem, se dostali k moci státním převratem, za občanské
války1 přijali mimořádná opatření a vyhlásili tzv. válečný komunismus2, který měl v první
řadě zajistit zásobování civilního obyvatelstva a Rudé armády. 3 To znamenalo úplné
zestátnění průmyslu, zákaz soukromého obchodu jakož i centralizaci státní moci, centrální
řízení hospodářství a zavedení všeobecné pracovní povinnosti.4 Byla provedena pozemková
reforma, při níž byly zestátněny pozemky šlechty, církve a cara a rozděleny mezi rolníky,
takže zmizela agrární velkoprodukce.5 Daniel Behruzi to komentoval slovy: „I když si
bolševici agrární reformou nejprve zajistili podporu rolnických mas, což bylo v letech
občanské
války
rozhodující
pro
vítězství,
znamenalo
to
dlouhodobě
posílení
maloburžoazních, tedy protibolševických elementů na venkově.“6 Současně se začalo
s kolektivizací, tedy proměnou soukromých hospodářství v družstva (kolchozy) nebo státní
statky (sovchozy).7 Vláda bez náhrady znárodnila veškerý zahraniční majetek a anulovala
dluhy předchozího režimu, takže Rusko se stáhlo ze zahraničních trhů a nemohlo počítat se
zahraničními investicemi.8 Kromě toho došlo k odstranění legálního obchodu, obrovskému
propadu výroby a poklesu individuálního pracovního výkonu, státní válečné výdaje stoupaly,
1
SUNY, R. G. (ed.). 2006. The Cambridge History of Russia. Vol. 3: The Twentieth century. Cambridge, 2006,
s. 140-167; VON RAUCH, G. 1963. Geschichte des bolschewistischen Russland. Frankfurt am Main/Hamburg,
1963, s. 87-130; MATTHEWS, M. 1972. Class and Society in Soviet Russia. London, 1972, s. 3-16.
2
LORENZ, R. 1981. Sozialgeschichte der Sowjetunion I, 1917-1945. Frankfurt am Main, 1981, s. 94-120;
JASNY, N. 1972. Soviet Economists of the Twenties. Names to be remembered. Cambridge, 1972, s. 9-15;
ZALESKI, E. 1971. Planning for Economic Growth in the Soviet Union, 1918-1932. Chapel Hill, 1971, s. 16-20;
HAFFNER F. 1978. Systemkonträre Beziehungen in der sowjetischen Planwirtschaft. Ein Beitrag zur Theorie
der mixed economy. Berlin, 1978, s. 68-72; BEHRUZI, D. 2001. Die Sowjetunion 1917-1924. Revolution Arbeiterdemokratie - Burokratisierung. Köln, 2001, s. 101-106; FIGES, O. 2000. Lidská tragédie. Ruská
revoluce 1891-1924. Praha/Plzeň, 2000.
3
STONE, D. R.: Mobilization and the Red Army's Move into Civil Administration, 1925-31. Kritika:
Explorations in Russian and Eurasian History, 2003, 4, 2, s. 343-367. K sociálním otázkám vztahujícím se
ke vzniku Rudé armády srov. REESE, R. R. 2005. Red Commanders. A Social History of the Soviet Army Officer
Corps, 1918–1991. Lawrence/Kansas, 2005, s. 12-48.
4
GIMPELSON, J. G. 1974. Sovetskij rabočij klass 1918-1920 gg. Socialno-političeskije izmenenija. Moskva,
1974, s. 128-149.
5
BEHRUZI. Die Sowjetunion (jako pozn. 2), s. 56-61; HAUMANN, H. 1977. Geschichte
und Gesellschaftssystem der Sowjetunion. Eine Einführung. Köln, 1977, s. 34-35; VON RAUCH. Geschichte
(jako pozn. 1), s. 71.
6
BEHRUZI. Die Sowjetunion (jako pozn. 2), s. 59.
7
K vývoji zemědělství ve 20. letech viz DAVIES, R. W. 1989. The Industrialisation of Soviet Russia, Vol. 1:
The
socialist
Offensive.
The
Collectivisation
of
Soviet
Agriculture,
1929-1930.
Houndmills/Basingstoke/Hampshire/London, 1989, s. 6-28; KOČETKOV, I. V.: Zernovoje proizvodstvo v gody
nepa: dejstvitelnost i vozmožnosti. VINOGRADOV, V. A. (vyd.). 2002. Ekonomičeskaja istorija Rossii XIX XX vv.: sovremennyj vzgljad. Moskva, 2000, s. 80-104.
8
PIPES, R. 2008. Vlastnictví a svoboda. Praha, 2008, s. 214.
7
daňové příjmy rychle klesaly a inflace se prohlubovala. Ekonomiku řídila strana
prostřednictvím závodních výborů, odborů a sovětů.9
Richard Pipes k tomu uvedl: „Vyloučení soukromého vlastnictví zajistilo stranickému aparátu
jediné strany bezpečnost. V zásadě celá populace Sovětského svazu – stejně jako dalších
zemí, které po druhé světové válce ať již z donucení nebo z vlastního rozhodnutí následovaly
jeho příklad – pracovala pro stát. To znamenalo, že při jakémkoli podezření z protistátní
činnosti, či dokonce jen zpochybnění loajality mohl stát, který byl jediným zaměstnavatelem
v zemi, propustit nebo alespoň degradovat podezřelého i jeho nejbližší příbuzné. Pro přežití
musel člověk spolupracovat.“10 Ekonomické motivy nahradily mimoekonomické, to znamená,
že práce se stala povinností a donucovací aparát kontroloval, zda všichni pracují.11 Jeden
z nejlepších západoněmeckých odborníků na sovětské dějiny Richard Lorenz došel k závěru:
„Revoluční spontaneita dělníků nedokázala zachránit ekonomiku země před chaosem. Situace
volala po centrální ekonomické autoritě, která měla plánovitě řídit celý ekonomický proces.
Bolševici z toho však nevyvodili jednotný závěr: Zatímco skupina ekonomicky kovaných
bolševických vůdců kolem Osinského12, která se k principu dělnické kontroly stavěla již
od počátku kriticky, zahájila budování nového socialistického řídícího systému, pokusil se
Lenin zprvu urychlit proces spontánní konfiskace podniků zdola prostřednictvím
optimistických apelů na revoluční nadšení mas.“13 Souhlasím s názorem, že „Lenin se
proslavil svou strategickou intuicí před Říjnovou revolucí. U občanské války však tuto
schopnost neosvědčil“ 14.
„Občané postrádali pohnutky vyrábět víc než minimum. Jejich základní potřeby byly
zaručeny a pracovat více nepřinášelo žádnou významnou odměnu. Naopak, mohlo to dokonce
přivodit tresty v podobě vyšších výrobních norem. I kdyby však nějaký sovětský občan
bez ohledu na takové odrazování jevil podnikavost, srážel ho byrokratický aparát,
jehož vlastní zájmy vyžadovaly potlačení každé nezávislé iniciativy. Soustředění všech
ekonomických zdrojů v rukou státu tedy podkopávalo pracovní morálku národa a potlačovalo
9
LORENZ, R. 1965. Anfänge der bolschewistischen Industriepolitik. Köln, 1965, s. 112; RAUPACH, H. 1968.
System der Sowjetwirtschaft. Theorie und Praxis. Reibek bei Hamburg, 1968, s. 30-34.
10
PIPES. Vlastnictví (jako pozn. 8), s. 217-218. Ke kontrole dělníků srov. BEHRUZI. Die Sowjetunion
(jako pozn. 2), s. 82; LORENZ. Anfänge (jako pozn. 9), s. 90-103; k marxistické interpretaci sociálního
postavení dělníků srov. GIMPELSON. Sovetskij (jako pozn. 4), s. 240-293.
11
KALT, H. 2010. In Stalins langem Schatten. Zur Geschichte der Sowjetunion und zum Scheitern
des sowjetischen Modells. Köln, 2010, s. 63; GELLATELY, R. 2008. Lenin, Stalin and Hitler. The Age of Social
Catastrophe. London, 2008, s. 46-61.
12
Nikolaj Osinskij (vl. jm. Valerian Valerianovič Obolenskij) (1887-1938), ekonom, bolševický funkcionář,
oběť stalinských čistek.
13
LORENZ. Anfänge (jako pozn. 9), s. 103.
14
SERVICE, R. Lenin. Životopis. Praha, 2002, s. 318.
8
modernizaci15,“ konstatoval Pipes. Současně došlo v éře válečného komunismu k „rozštěpení
hospodářství na dva koloběhy: oficiální, v němž se stát marně pokoušel udržet minimální
výrobu, a neformální, který se vyznačoval černým trhem a stínovým hospodářstvím a byl
rozhodující pro přežití velké části obyvatelstva“.16
Bolševici sice zlikvidovali volný obchod17, čímž negativně ovlivnili zásobování měst životně
důležitým zbožím, ale nedokázali zajistit efektivní centrální zásobování. Došlo k rychlému
poklesu zemědělské produkce, protože provincie trpěly hrůzami občanské války, nejistotou
vlastnických poměrů, roztříštěností výnosných velkopodniků, drastickým poklesem nabídky
spotřebního zboží a finanční i peněžní anarchií.18 Je nutno také zmínit, že výkony dolů
a továren v roce 1921 klesly na 21 % předválečné úrovně a že zemědělská produkce dosáhla
pouhých 38 % mírové produkce. Je tedy jasné, že v době konání X. sjezdu strany v roce 1921
se režim nacházel na pokraji propasti.
Bolševici utrpěli sice nezdary ve všech oblastech s výjimkou války, kde byli jednoznačně
úspěšní.19 To je utvrzovalo v názoru, že jsou nadále oprávněni vládnout. Lenin viděl
východisko v přechodném omezení totalitních metod, částečném zrušení válečného
komunismu
20
a zavedení přechodné tzv. nové ekonomické politiky (dále jen NEP).21 Během
15
PIPES. Vlastnictví (jako pozn. 8), s. 219; k postavení žen srov. BEHRUZI. Die Sowjetunion (jako pozn. 2),
s. 62; DAVIES, R. W. 1989. The Industrialisation of Soviet Russia, Vol. 3: The Soviet Economy in Turmoil,
1929-1930. Houndmills/Basingstoke/Hampshire/London, 1989, s. 10, pozn. č. 36.
16
HAPPEL, J.: Das Schicksal der Revolution: Sozialismus, Gegenrevolution und der Weg in den Stalinismus.
HAUMANN, H. (Hrsg.). 2007. Die Russische Revolution 1917. Köln/Weimar/Wien, 2007, s. 103; k vývoji
zahraničního obchodu srov. GOTTHELF, M. 1979. Außenhandelsentwicklung und Außenhandelsstrategie
in der Sowjetunion. Die Entwicklung des Außenhandels der Sowjetunion mit den westlichen Industrienationen
und die sowjetische Außenhandelsstrategie in den Jahren 1918-1978. Frankfurt am Main, 1979, s. 29-41.
17
DAVIES. The Industrialisation, (jako pozn. 15), s. 30-32.
18
Srov. BEHRUZI. Die Sowjetunion (jako pozn. 2), s. 97; GIMPELSON. Sovetskij (jako pozn. 4), s. 76-127.
19
BARON, N.; GATRELL, P.: Population Displacement, State-Building, and Social Identity in the Lands
of the Former Russian Empire, 1917-23. Kritika: Explorations in Russian and Eurasian History, 2003, 4, 1,
s. 88-99.
20
HAPPEL. Das Schicksal (jako pozn. 16), s. 103; NOVE, A. 1969. An Economic History of the U.S.S.R.
London, 1969, s. 46-82; SCHRÖDER, H.-H. 1982. Arbeiterschaft, Wirtschaftsführung und Parteibürokratie
während der Neuen Ökonomischen Politik. Eine Sozialgeschichte der bolschewistischen Partei 1920-1928.
(Forschungen zur osteuropaischen Geschichte, Bd. 31.) Berlin, 1982, s. 21-103; HUTCHINGS, R. 1971. Soviet
Economic Development. Oxford, 1971, s. 34-36.
21
LORENZ. Sozialgeschichte (jako pozn. 2), s. 121-181; BEHRUZI. Die Sowjetunion (jako pozn. 2), s. 106109; GIMPELSON, J. G. 2000. NEP i sovetskaja političeskaja sistema 20-e gody. Moskva, 2000, s. 18-38; VON
RAUCH, G. 1998. Lenin. Rostov-na-Donu, 1998, s. 129; SUVOROVOVA, L. N.: Mnogoukladnaja ekonomika,
rynok i gosudarstvo v Rossii v 1920-e gg. SENJAVSKIJ, A. S. (vyd.). 2006. NEP: ekonomičeskije, političeskije
i sociokulturnyje aspekty. Moskva, 2006, s. 96-120, 96-120; NOVE. An Economic History (jako pozn. 20), s. 83159; SUNY. The Cambridge history (jako pozn. 1), s. 168-191; SCHRÖDER. Arbeiterschaft (jako pozn. 20),
s. 104-399; MARQUIT, E.: Political and Economic Consequences of the Attempted Socialization of Agriculture
in the Soviet Union. Nature, Society, and Thought, 2006, 19, 4, s. 393-395; HILDEMEIER, M. 2007.
Die Sowjetunion 1917-1991. München, 2007, s. 22-34; MERL S.: Die Revolution von oben: Industrialisierungsund Kollektivierungspolitik. SCHÖRKEN, R. (Hrsg.). 1987. Russische Revolution und Stalinismus. Stuttgart,
1987, s. 50; KARGER, A. 1980. Die Sowjetunion als Wirtschaftsmacht. Frankfurt am Main/Berlin/München,
1980, s. 11-14; GREGORY, P. R.: Economic Growth and Structural Change in Czarist Russian and the Soviet
9
této éry byly učiněny zásadní ústupky rolníkům a trhu, aby se nastartovala produkce.
Bolševici sice umožnili znovuzavedení tržních poměrů, zintenzívnili ale kázeň ve vlastních
řadách a posílili vládu v zemi.22 Německý historik Manfred Hildemeier ji charakterizoval
takto: „Byl to signál obyvatelstvu, že se alespoň částečně vrátí ekonomická svoboda
z předbolševické doby.“23
Prosperita NEPu dosáhla v polovině 20. let 20. století úrovně roku 1913, či ji z pohledu
obyčejného rolníka dokonce překročila.24 Vyšší životní úroveň byla mezi nepmany očividná,
zejména v zásobování potravinami, o což obyvatelstvo skutečně usilovalo, a v otázce osobní
svobody. Nicméně vznikla hluboká nerovnováha mezi průmyslovými a zemědělskými
cenami, trh narušoval nedostatek zemědělských produktů a náhlý příliv průmyslového zboží,
což vedlo k silnému poklesu zisku státu.25 Tato situace se změnila v roce 1923, kdy rolníci
padli za oběť vlastní nadprodukci, zatímco továrny svou produkci zpomalily; rolnictvo
muselo tedy akceptovat pokles zisků, čímž klesala i jeho ochota produkovat pro města. V roce
1924 si stát vynutil nicméně prostřednictvím manipulací s úvěry pokles průmyslových cen
a umožnil nárůst agrárních cen. V důsledku toho zažila vesnice tři „normální“ roky, jistý
vrchol NEPu26, což zase umožnilo přijmout první zásadní sociální opatření: „Existovaly
sice již první skromné sociální výdobytky, jako osmihodinový pracovní den, zdravotní péče
atd., všichni měli přístup ke vzdělání – ale rychlé obohacení několika málo osob bylo
tak jednoznačně v ostrém protikladu se socialistickými principy, že se současně s nesporným
ekonomickým pokrokem musela nashromáždit významná sociální výbušná síla.“ 27 Také
Union: a long-term comparison. ROSEFIELDE, S. (ed.). 1981. Economic welfare and the economics of Soviet
socialism. Essays in honor of Abram Bergson. Cambridge, 1981, s. 38-45; ZALESKI. Planning (jako pozn. 2),
s. 20-24; HAFFNER. Systemkonträre (jako pozn. 2), s. 73-78.
22
SCHULER-JUNG, H. 1978. Ökonomie und Politik in Sowjetrußland 1920-1924. Zum Prozeß
der Willensbildung in der KPR(B) in den ersten Jahren der Neuen Ökonomischen Politik. Marburg, 1978, s. 1853; GOTTHELF. Außenhandelsentwicklung (jako pozn. 16), s. 42-56; MATTHEWS, M. 1978. Privilege
in the Soviet Union. A Study of Elite Life-Styles under Communism. London, 1978, s. 59-90; HAPPEL.
Das Schicksal (jako pozn. 16), s. 111; CARR, E. H.; DAVIES, R. W. 1969. Foundations of a Planned Economy
1926-1929. Vol. 1./2. London/Basingstoke, 1969, s. 520-544, 605-623; JASNY. Soviet Economists (jako pozn.
2), s. 19-22; JASNY, N. 1961. Soviet Industrialization 1928-1952. Chicago, 1961, s. 40-47.
23
HILDEMEIER. Die Sowjetunion (jako pozn. 21), s. 25.
24
MALIA, M. 1998. Vollstreckter Wahn. Sowjetunion 1917-1991. Stuttgart, 1998, s. 18; LEWIN, M. 1968.
Lenin's Last Struggle. New York, 1968, s. 21-42; GIMPELSON. NEP (jako pozn. 21), s. 393-400;
HUTCHINGS. Soviet (jako pozn. 20), s. 40-48. K industrializaci v rámci NEPu do roku 1927 srov. DAVIES.
The Industrialisation (jako pozn 15), s. 46-54; a v období 1927-1929 srov. tamtéž, s. 55-94.
25
KALT. In Stalins (jako pozn. 11), s. 19.
26
CARR, E. H.; DAVIES, R. W. 1969. Foundations of a Planned Economy 1926-1929. Vol. 1./1.
London/Basingstoke, 1969, s. 3-66; HAUMANN. Geschichte (jako pozn. 5), s. 37-39; OSOKINA, J. A. 1998.
Za fasadom „stalinskogo izobilija“. Raspredelenije i rynok v snabženiji naselenija v gody industrializaciji 19271941. Moskva, 1998, s. 47-85.
27
KALT. In Stalins (jako pozn. 11), s. 34. 1926-1927 činil zahraniční obchod 36,7 % stavu z roku 1913.
DAVIES. The Industrialisation (jako pozn. 15), s. 33. Nižší údaj viz DOHAN M. R.: The Economic Origins
of Soviet Autarky 1927/28-1934. Slavic Review, 1976, 35, 4, s. 606-607.
10
z tohoto důvodu nevystupoval Stalin zpočátku proti politice NEPu a prohlásil: „Zůstaneme
věrni Nové ekonomické politice, protože slouží socialismu, ale jakmile již nebude sloužit
socialismu, pošleme ji k čertu.“28
V zimě 1927-1928 přišla nová krize. Ekonomické problémy se tentokrát obrátily proti vesnici:
jelikož stát přesměroval produkci z lehkého průmyslu na těžký, klesaly ceny zemědělských
výrobků, zatímco poptávka po spotřebním zboží stoupala. Na pokračující „hlad po zboží“
reagovali rolníci „výrobní stávkou“, aby vyvinuli tlak na vládu. Místo aby dodávali na trh
kvóty obilí za pevné ceny, dávali přednost prodeji nepmanům na volném trhu
nebo pěstování technických plodin pro stát. Nebo obilím krmili dobytek a pak si dali k večeři
pořádné telátko.29
„Zásobovací krize“ režim nepříjemně překvapila, neboť se kryla s počátkem prvního
pětiletého plánu30, který byl schválen na XV. sjezdu strany31 v prosinci 1927 a oficiálně
zahájen v dubnu 1928. Do léta se situace zhoršila natolik, že byl v městech zaveden přídělový
systém; jednalo se o skutečnou blamáž, že agrární Rusko bylo nuceno dovážet obilí.32
Minimálně z pohledu strany se NEP projevil jako „neúspěch“. Sovětský režim se dostal
na pokraj krize ohrožující jeho existenci. Strana si nemohla dovolit provádět politiku,
která zpochybňovala její moc – proto byla změna kurzu nevyhnutelná a aktuální. Vláda přijala
mimořádná nucená opatření a zavedla tresty a konfiskace při držení zásob, administrativní
tresty
v trestním
zákoníku
byly
změněny
v drakonické
tresty
odnětí
svobody,
přičemž podobně jako u válečného komunismu byla mobilizována vesnická chudina a štvána
proti bohatým statkářům.33
Koncem roku 1929 byl NEP zrušen.34 O dovolávání se na nebezpečí ze strany kapitalistických
západních států, které měly podle komunistické doktríny usilovat o zničení „dělnického
státu“, píše Manfred von Boetticher: „Teze o nebezpečí intervence se jeví současně – stejně
28
Stalinova řeč z 27. prosince 1929, cit dle: GIMPELSON J. G.: Počemu svernuli nep? SENJAVSKIJ, A. S.
(vyd.). 2006. NEP: ekonomičeskije, političeskije i sociokulturnyje aspekty. Moskva, 2006, s. 89.
29
DAVIES. The industrialisation, (jako pozn. 7), s. 39-51, 56-60.
30
NOVE. An Economic History (jako pozn. 20), s. 187-195; ZALESKI. Planning (jako pozn. 2), s. 58-147, 236255; CARR; DAVIES. Foundations (jako pozn. 22), 843-897; JASNY. Soviet Industrialization (jako pozn. 22),
s. 73-80; NIEMANN, H.-W. 2009. Europäische Wirtschaftsgeschichte. Vom Mittelalter bis heute. Darmstadt,
2009, s. 102; HILDEMEIER. Die Sowjetunion (wie Anm. 21), s. 35-36.; HANSON, P. 2003. The Rise and Fall
of the Soviet Economy. An economic history of the USSR from 1945. London, 2003, s. 9-10.
31
JASNY. Soviet Economists (jako pozn. 2), s. 38-39.
32
1927 dorazilo na trh 10,3 miliónů tun oproti 21,2 miliónům v roce 1913. Ceny obilí vystoupaly na volných
trzích na několikanásobnou hodnotu státních cen. RAUPACH, H. 1964. Geschichte der Sowjetwirtschaft. Reibek
bei Hamburg, 1964, s. 74.
33
MERL S. 1985. Die Anfänge der Kollektivierung in der Sowjetunion. Der Übergang zur staatlichen
Reglementierung der Produktions- und Marktbeziehungen im Dorf (1928-1930). Wiesbaden, 1985, s. 74-84.
34
CARR, E. H. 1971. Foundations of a Planned Economy 1926-1929, Vol. 2. London/Basingstoke, 1971, s. 5474; k alternativnímu vývoji srov. GIMPELSON. Počemu (jako pozn. 28), s. 90-93. K vnitrostranickým sporům
srov. CARR. Foundations (jako pozn. 34), s. 3-53, 75-99.
11
jako tvrzení o ´škodlivé činnosti´ v zemi – jako prostředek sovětského vedení přenést
odpovědnost
za vnitropolitický vývoj
na
fiktivního
protivníka a legitimovat
ji
jako nevyhnutelnou v bezpečnostním zájmu státu.“35 Rychlá a rozsáhlá modernizace
a budování nově vyzbrojené armády souvisela s další ekonomickou centralizací, militarizací,
kolektivizací, rozsáhlou industrializací a plánováním.36 Stalin vnutil zemi tzv. „velký obrat“
či „druhou“, popř. „stalinskou“ revoluci.37
Prioritou industrializace prohlásila komunistická strana
rozvoj
těžkého průmyslu.
K nejdůležitějším projektům a předimenzovaným „stavbám socialismu“ patřil UralskoKuzbaský kombinát, který spojoval slévárny železa v uralském městě Magnitogorsk
s kuzněckou uhelnou oblastí, továrna na traktory ve Stalingradu (dnes Volgograd), továrna
na výrobu automobilů v Nižním Novgorodě (Gorkij) a moskevské metro. Rozvoj
elektrifikace38 symbolizovala obrovská přehrada Dneprostroj na Ukrajině. Britsko-americký
historik Paul Kennedy k tomu uvedl: „Zaměříme-li se však na období prvních dvou pětiletek
(1928-1937), zjistíme, že ruský národní důchod tehdy vzrostl z 24,4 miliard na 96,3 miliard
rublů, těžba uhlí se zvýšila z 35 400 000 na 128 000 000 tun a výroba oceli stoupla
ze 4 000 000 na 17 700 000 tun. Výroba elektřiny vzrostla sedmkrát, počet vyrobených
obráběcích strojů se více než zdvacetinásobil a traktorů bylo vyrobeno skoro čtyřicetkrát tolik.
Ruská průmyslová výroba tak koncem třicátých let předstihla nejenom výrobu francouzskou,
japonskou a italskou, ale zřejmě i britskou.“39 Organizace sovětského hospodářství se
na počátku plánovacího období soustředila zásadně na co možná největší nezávislost
na cizině, přesto existovala v mnoha průmyslových oblastech silná závislost na zahraničních
firmách, průmyslovém vybavení a odborných znalostech, zejména amerických. Velký
35
VON BOETTICHER, M. 1979. Industrialisierungspolitik und Verteidigungskonzeption der UdSSR 19261930. Herausbildung des Stalinismus und „äußere Bedrohung“. Düsseldorf, 1979, s. 307. K interpretaci
nebezpečí války ve 20. letech srov. tamtéž, s. 17-93; k otázce vnějšího nebezpečí při vzniku prvního pětiletého
plánu tatméž, s. 198-262.
36
Popis základních principů sovětského plánování srov. CARR; DAVIES. Foundations (jako pozn. 22), s. 787808; ZALESKI. Planning, (jako pozn. 2), s. xxii-xxxiv, 3-12; NOVE, A. 1978. The Soviet Economic System.
London/Boston/Sydney, 1978, s. 31-38. Americký historik Jasny to označil trefně jako „Bacchanalian Planning“
JASNY. Soviet Industrialization (jako pozn. 22), s. 73.
37
TUCKER, R. C. 2000. Stalin. Na vrcholu moci. Revoluce shora 1928-1941. Praha, 2000, s. 156-173.
38
HAUMANN H. 1974. Beginn der Planwirtschaft. Elektrifizierung, Wirtschaftsplanung und gesellschaftliche
Entwicklung Sowjetrußlands 1917–1921. Düsseldorf, 1974.
39
KENNEDY, P. 1996. Vzestup a pád velmocí. Ekonomické změny a vojenské konflikty v letech 1500-2000.
Praha, 1996, s. 394. K postavení dělníků v období 1929-1930 srov. DAVIES. The Industrialisation (jako pozn.
15), s. 125-133. K sovětsko-britským obchodním vztahům v období 1926-1929 srov. CARR, E. H. 1976.
Foundations of a Planned Economy 1926-1929, Vol. 3/1. London/Basingstoke, 1976, s. 18-35; k sovětskoněmeckým obchodním vztahům srov. tamtéž, s. 36-60.
12
význam mělo v prvních stádiích průmyslové mechanizace získávání technických odborníků
a poradců.40
Sovětská ekonomika, bazírující na vůdcovském principu, byla centralizovaná, militarizovaní,
zpolitizovaná a vedená byrokraty jmenovanými komunistickou stranou. O tom svědčí
i skutečnost, že v roce 1925 byla sovětská byrokracie početnější než bývalá byrokracie
v carském Rusku! Lze použít pojmy jako „příkazové hospodářství“ nebo „administrativní
příkazový systém“. Nejčastěji se hovoří o „centrálně řízeném (příp. příkazovém)
hospodářství“, kde na rozdíl od tržního hospodářství převažovalo státní a družstevní
vlastnictví a role trhu byla potlačena či zcela eliminována. Vyznačovalo se aktivními státními
zásahy do řízení hospodářství zejména prostřednictvím centrálního plánování, včetně tvorby
cen, plánování investic, alokace zdrojů atd. Aktivistické kampaně, socialistické soutěže41
a čistky negativně ovlivňovaly produkci, přetěžovaly stroje a materiál a podporovaly produkci
zmetků.
Pro rozvoj průmyslu potřeboval stát obrovské finanční prostředky, které nemohl krýt
zahraničními úvěry, proto mu nezbývalo nic jiného, než si je opatřil na úkor rolníků
na domácím trhu se spotřebním zbožím.42 Komunistická strana zahájila kolektivizaci v zimě
1929.43 Majetní rolníci (tzv. kulaci) se bránili násilné kolektivizaci, takže byli označeni
za nepřátele režimu. Nesměli vstupovat do kolchozů, byli vystěhováni a přišli o celý
majetek.44 Často byly celé rodiny deportovány v nákladních vozech na Sibiř nebo do Střední
Asie, popř. zavřeny do pracovních táborů (tzv. GULAGů). Aby zlomili odpor kulaků45,
nerozpakovali se bolševici zavírat na vesnicích úřady, školy, lékařské praxe, zakazovat
rolníkům opustit vesnici a jezdit do měst. Stalinovo okolí se lokajsky drželo této doktríny.
Bylo nutné eliminovat každého kulaka, ačkoliv jen málo z nich bylo tak bohatých, aby mohli
vykořisťovat; často zaměstnávali chudé rolníky, dávali jim obilí, aby mohli přežít zimu
40
RAUPACH. Geschichte (jako pozn. 32), s. 86. Srov. WHITE, S.: British Labour in Soviet Russia, 1920.
English Historical Review 1994, 109, 432, s. 621-640.
41
STUDER, B.; UNFRIED, B. 2001. Der stalinistische Parteikader, Identitätsstiftende Praktiken und Diskurse
in der Sowjetunion der Dreißiger Jahr. Köln/Weimar/Wien, 2001, s. 249-250. K elitě a zvýodňování za Stalina
srov. MATTHEWS. Privilege (jako pozn. 22), s. 91-126. Symbolem násilné propagační mašinérie se stal horník
Stachanov, který při těžbě uhlí v roce 1935 údajně čtrnáctinásobně překročil plán. Pro úplnost dodejme, že se
z legendárního „socialistického hrdiny práce“ stal zlomený alkoholik, který zemřel v zapomnění.
Srov. propagandistický spis STACHANOV, A. G. 1937.
izni. Moskva, 1937 a DAVIES, R.
W.; KHLEVNYUK, O.: Stakhanovism and the Soviet Economy. Europe-Asia Studies, 2002, 54, 6, s. 867-903.
42
MARQUIT. Political and Economic Consequences (jako pozn. 21), s. 396-406.
43
NOVE. An Economic History (jako pozn. 20), s. 160-186; MERL. Die Revolution (jako pozn. 21), s. 55-60;
TÝŽ. Die Anfänge (jako pozn. 33), s. 112-166, 401-414; SUNY. The Cambridge history (jako pozn. 1), s. 193205; LORENZ. Sozialgeschichte (jako pozn. 2), s. 183-215. K příklonu ke kolektivizaci srov. KALT. In Stalins
(jako pozn. 11), s. 55-57.
44
DAVIES. The Industrialisation (jako pozn. 7), s. 60-104.
45
K pozici kulaků v době NEPu viz CARR; DAVIES. Foundations (jako pozn. 26), s. 127-143; k vývoji
kolchozů a sovchozů do roku 1929 srov. tamtéž, s. 158-196.
13
a koupit si nářadí. Paradoxně byli ti, kteří tvrdě pracovali a mohli obdělávat půdu vyhnáni –
často i dohnáni ke smrti – a ti, kteří nemohli obdělávat půdu a nechtěli pracovat, dostali půdu
jako členové kolektivního hospodářství. „V důsledku špatné organizace podniků
a iracionálního řízení hospodářství se ve většině kolchozů a sovchozů pracovalo velmi
nerentabilně.“46
Kampaň měla za následek hladomor (tzv. velký hlad nebo „teroristický hladomor“), který se
projevil v letech 1932-1933 zejména v Povolží a na Ukrajině. Zemřely milióny lidí. Nejčastěji
umíraly děti, které se kromě toho také stávaly obětí kanibalismu.47 Hlad přinesl odpor
na venkově. Jeden z největších zločinů 20. století způsobil obrovský pokles agrární produkce,
snížení stavů skotu o polovinu a další pokles již tak nízké životní úrovně. Práce v kolchozech
se prakticky rovnala robotě a téměř se nelišila od nucených prací, takže členové kolchozu
o ně ztráceli zájem. Většinu prací vykonávali nedbale a pracovní morálka byla velmi nízká.
Protože ceny téměř všech zemědělských produktů byly až do 50. let 20. století drženy uměle
pod výrobními náklady, hospodařily prakticky všechny agrární podniky se ztrátou. Hektarové
výnosy byly nadále velmi nízké a ruské zemědělství nebylo schopno zásobovat obyvatelstvo
jako dříve, nemluvě o přebytku pro vývoj. Richard Lorenz došel k závěru: „Mohutná
kolektivizace způsobila během několika málo měsíců úplný rozklad zemědělské produkce.“48
Zatímco ji Georg von Rauch označil jako „agrární revoluci gigantických rozměrů“49, dával
Stephan Merl, profesor na univerzitě v Bielefeldu, vinu za velké utrpení sovětského lidu
správně komunistické straně: „Že se nakonec prosadil model, který měl tak destruktivní
dopad, za to nesl vinu voluntarismus rozšířený ve vedení strany. V něm se manifestovala
téměř groteskním způsobem jeho neschopnost rozhodovat o ekonomických otázkách
a realisticky hodnotit sociální diferenciaci rolnictva.“50 Merl zdůraznil další faktor: „Úspěch
měl Stalin podle svých měřítek jen z jednoho hlediska, jemuž lze nicméně možno přisoudit
jako motivu velký význam: Síla politického odporu venkova byla – při veškeré zbylé pasivní
rezistenci – provždy zlomena.“51
46
LORENZ. Sozialgeschichte (jako pozn. 2), s. 198.
KALT. In Stalins (jako pozn. 11), s. 57-61; OSOKINA. Za fasadom (jako pozn. 26), s. 114-120.
48
LORENZ. Sozialgeschichte (jako pozn. 2), s. 194; srov. HAUMANN. Geschichte (jako pozn. 5), s. 40-41;
DAVIES. The Industrialisation (jako pozn. 7), s. 397-416.
49
VON RAUCH. Geschichte (jako pozn. 1), s. 185.
50
MERL. Die Anfänge (jako pozn. 33), s. 414.
51
HILDEMEIER. Die Sowjetunion (jako pozn. 21), s. 39; srov. SCHRÖDER, H.-H. 1988. Industrialisierung
und Parteibürokratie in der Sowjetunion. Ein sozialgeschichtlicher Versuch uber die Anfangsphase
des Stalinismus (1928-1934). (Forschungen zur osteuropaischen Geschichte, Bd. 41.) Berlin, 1988, s. 358, kde je
kolektivizace označena jako „gigantická ekonomická chyba“.
47
14
Pro plnění pětiletého plánu52 potřebovali Sověti obrovské množství uhlí, plynu, ropy a dřeva,
proto se snažili všemi silami zvýšit těžbu, a hledali nová naleziště na Sibiři 53, v Kazachstánu
a v severních oblastech. V mnoha projektech se využívala levná pracovní síla lidí, kteří byli
odsouzeni k nuceným pracím v pracovních táborech.54 Za Stalina se jednalo asi o osm miliónů
lidí. Dalších asi šest miliónů bylo posláno do vyhnanství nebo deportováno do kazašských
pouští či sibiřských lesů, kde museli podle zákona zůstávat ve vesnicích. Často vykonávali
nucené práce, ačkoliv nežili v táborech. Vězňové museli např. přes mráz, nepřístupnost
a primitivní životní podmínky na Solovetských ostrovech těžit dřevo nebo na mrazivé sibiřské
Kolymě těžit zlato, kde klesaly teploty v zimě pravidelně pod minus 45 stupňů Celsia.
Podle některých historiků existuje přímá souvislost mezi potřebami sovětské ekonomiky
a počtem vězňů v táborech. Muselo se postavit to i ono, k tomu bylo potřeba tolik a tolik
dělníků, proto se muselo zatknout tolik a tolik osob. Když vězňové zemřeli, a umírali masově,
musel se kontingent doplnit. Odkud? Zase se masově zatýkalo.55 Masový systém nucené
práce svědčí o neobyčejné nelidskosti a bezcitnosti komunistického režimu. Industrializace
pokračovala bez ohledu na spotřební potřeby obyvatelstva, „kořistnické hospodářství“
okrádalo lidi a ničilo přírodu. Tím režim negoval základní premisu socialistického učení,
že dělnictvo buduje bohatou a sociálně spravedlivou společnost. Stalinismus se stále oháněl
péčí o blaho dělnictva a propagoval lidské štěstí, přičemž většině lidí nabízel jen dřinu
a chudé poměry.
Protože podíl soukromé spotřeby na HDP klesal, což nemá v moderních dějinách obdoby –
a jistě byl mnohem nižší než si nacisté v Německu vůbec dokázali představit – byl Sovětský
svaz schopen vydávat neuvěřitelně vysoké částky na průmyslové investice, které činily
asi 25 % HDP, a ještě zůstávalo dost prostředků na vzdělávání, vědu a odzbrojené síly.
Kennedy k tomu uvedl: „V miliónech dělníků vyučených buď v továrních školách nebo
technických učilištích a (o něco později) v ohromné záplavě vysokoškolsky vzdělaných osob
země konečně získala kvalifikované kádry pro trvalý ekonomický růst. Počet inženýrů
52
K transformaci pětiletého plánu po roce 1929 srov. DAVIES. The Industrialisation (jako pozn. 15), s. 187231.
53
K vývoji sibiřského průmyslu např. KIRSTEIN, T. 1979. Sowjetische Industrialisierung - geplanter
oder spontaner Prozess? Eine Strukturanalyse des wirtschaftspolitischen Entscheidungsprozesses beim Aufbau
des Ural-Kuzneck-Kombinats 1918-1930. Baden-Baden, 1979.
54
K vývoji ve 30. letech srov. BORODKIN, L. I.; GREGORI, P. R.; CHLEVNJUK O. V. (Hrsg.). 2008. Gulag.
Ekonomika prinuditelnogo truda. Moskva, 2008.
55
APPLEBAUM, A. 2003. Der Gulag. Berlin, 2003; WERTH, N. Cannibal Island: Death in a Siberian gulag.
Princeton, 2007.
15
v ńárodní ekonomice´ vzrostl například ze 47 000 v roce 1928 na 289 900 roce 1941.“56 Jeho
domněnku potvrdil i Dietmar Neutatz: „V rámci prvních pětiletek se Sovětský svaz dostal
v objemu produkce na druhé místo za USA. Vykoupeno to bylo extenzivním využíváním
pracovních sil a vzdaní se konzumu. Produktivita zůstávala nízká, rozvoj národního
hospodářství probíhal jednostranně ve prospěch těžkého a zbrojního průmyslu –
disproporcionalita, kterou se do zániku Sovětského svazu nepodařilo odstranit a stále
způsobovala zásobovací problémy. Pro obyvatelstvo z toho vyplývaly zásadní změny
v běžném životě, které se projevovaly mimo jiné bezpříkladnou prostorovou a sociální
mobilitou: Celkem se v letech 1926 a 1939 přestěhovalo do měst asi 23 miliónů rolníků.
Funkční elity se během vzdělávací ofenzívy téměř kompletně vyměnily. Vznikla nová,
sovětsko-proletářská společnost, která byla vyšší měrou kontrolovatelná a manipulovatelná –
mimo jiné také proto, že statisíce vděčily režimu za vzestup nebo se z jiných motivů daly
do jeho služeb.“57
Rok
Počet obyvatel
Počet
Počet obyvatel
Počet
ve městech
gramotných
na vesnici
gramotných
v miliónech
osob
v miliónech
osob
v miliónech
v miliónech
1917
31,68
75,68
144,32
53,6418
1924
22,67
73,15
116,40
55,9541
1941
64,48
169,99
130,91
109,2584
Tabulka 1: Počet obyvatel a počet alfabetizovaných osob ve městech a na vesnici58
O důsledcích Stalinovy politiky Lorenz napsal: „V letech 1927-1929 se byrokratický režim,
který se oprostil od veškeré společenské kontroly, dokázal definitivně etablovat. (…) Stát
výrazně rozšířil svou vládu díky převzetí nových ekonomických funkcí. V souvislosti
s nuceným sháněním obilí vznikl rozsáhlý represivní aparát, který zahrnoval všechny
vesnické sověty.“59 K sociální politice sovětského vedení poznamenal Hans-Henning
56
KENNEDY. Vzestup (jako pozn. 39), s. 393; srov. DAVIES. The Industrialisation (jako pozn. 15), s. 110-125;
K sociálnímu postavení sovětských dělnků koncem 20. let srov. SCHRÖDER. Industrialisierung (jako pozn.
51), s. 70-89.
57
NEUTATZ, D.: Sowjetunion. BOHN, T. M.; NEUTATZ, D. (Hrsg.). 2002. Studienhandbuch Östliches
Europa. Bd. 2: Geschichte des Russischen Reiches und der Sowjetunion. Köln/Weimar/Wien, 2002, s. 189.
58
GOLC, G. A. 2002. Kultura i ekonomika Rossii za tri veka, XVIII-XX vv. Tom 1: Mentalitet, transport,
informacija (prošloje, nastojaščeje, buduščeje). Novosibirsk, 2002, s. 524-530.
59
LORENZ. Sozialgeschichte (jako pozn. 2), s. 183. K sociálnímu vzestupu kolchozních funkcionářů a členů
ve 30. letech srov. MERL, S. 1990. Sozialer Aufstieg im sowjetischen Kolchossystem der 30er Jahre?
16
Schröder: „Zajištění vládnoucího systému navázáním dělnictva na vládnoucí stranu,
intenzivním budováním politického aparátu a vytvořením vrstvy privilegovaných, kteří mají
zájem o zachování sociálního systému, bylo o to nutnější, že se sovětskému vedení
a bolševické straně, jak bylo výše ukázáno, nepodařilo zakořenit u rolnictva stejnou měrou
jako u městského obyvatelstva, dělníků a úředníků.“60
O důsledcích industrializace pro dělníky Merl napsal: „I oni museli přispět vynuceným
zřeknutím se konzumu k financování investic. Reálná mzda klesla do roku 1932 o více
než polovinu. Toto zhoršení postihlo ale zejména milióny nevzdělaných a na práci v továrních
neuvyklých pracovních sil proudících z venkova. Rodinný rozpočet mohla v důsledku
drastického poklesu reálných mezd částečně vyrovnat nyní vynucená práce manželky;
nicméně pro kvalifikované dělníky pravděpodobně nebyl díky rychlému sociálnímu vzestupu
ani citelný.“61 Nesporné úspěchy při budování těžkého průmyslu a elektrifikaci doprovázel
obecný pokles životní úrovně obyvatelstva a absolutně nejnižší úroveň produkce spotřebního
zboží. Příčinou nebylo jen preferování těžkého průmyslu, nýbrž zejména porevoluční zničení
soukromého maloprůmyslu a řemesel. Přitom se textilní výrobky a potraviny vyznačovaly
neobyčejně nízkou kvalitou. Minimalizace soukromé spotřeby sovětských občanů umožnila
vydávat čtvrtinu HDP na průmyslové investice a dostatečně financovat také vzdělávání, vědu
a ozbrojené síly. Ovšem Merl upozornil na další skutečnost: „Při industrializaci musela
Stalinova ´revoluce shora´ vykazovat obdivuhodné úspěchy. Ale i zde neprobíhal vývoj
optimálně.
V důsledku
zřeknutí
se
plánovitého
řízení
se
zostřovaly disproporce
mezi hospodářskými odvětvími, takže v roce 1933 průmyslová výroba celkově stagnovala.“62
Souhrnně lze říci, že sovětská industrializace ignorovala spotřební potřeby obyvatelstva.
Nesporné úspěchy při budování těžkého průmyslu a při elektrifikaci doprovázel obecný
pokles životní úrovně obyvatelstva a absolutně nejnižší úroveň produkce spotřebního zboží.
Příčinou nebylo jen preferování těžkého průmyslu, nýbrž zejména porevoluční zničení
soukromého maloprůmyslu a řemesel. Přitom se textilní výrobky a potraviny vyznačovaly
neobyčejně nízkou kvalitou. Minimalizace soukromé spotřeby sovětských občanů umožnila
vydávat čtvrtinu HDP na průmyslové investice a dostatečně financovat také vzdělávání, vědu
a ozbrojené síly. V důsledku industrializace se milióny vesničanů přestěhovaly do měst
Über das Schicksal der bäuerlichen Parteimitglieder, Dorfsowjetvorsitzenden, Posteninhaber in Kolchosen,
Mechanisatoren und Stachanowleute. Berlin, 1990, s. 250-260.
60
SCHRÖDER. Arbeiterschaft (jako pozn. 20), s. 396.
61
MERL. Die Revolution (jako pozn. 21), s. 61-62.
62
Tamtéž, s. 61. Srov. WANNER, J.: Proměny pracovních sil a problém stability tzv. středních kádrů v průběhu
stalinské industrializace. Slovanský přehled, 2002, 88, 3, s. 371-386; FITZPATRICK S. 2002. Education
and social mobility in the Soviet Union, 1921-1934. Cambridge, 2002.
17
a přetvořily se v novou dělnickou třídu, vnitřně nesourodou a roztříštěnou, takže politicky
neschopnou vlastního jednání a lehce manipulovatelnou. Neobyčejně vysoká horizontální
a vertikální mobilita obyvatel vedla k jejich vykořenění, dezorientaci, čímž bylo výrazně
usnadněno upevnění stalinismu.
18
II.
K hospodářským problémům nankingského režimu v letech 1928–1937
Vývoj Čankajškova nankingského režimu patří u nás k dlouhodobě opomíjeným tématům,
přestože se jedná o velmi zajímavý a významný fenomén. Především tyto skutečnosti nás
vedly k napsání následujícího textu, jenž je jedním z malá českých příspěvků ke zkoumání
této problematiky. Přestože otázce politického a ekonomického vývoje nankingského režimu
se již věnoval řada zahraničních badatelů, rozhodně se nejedná o téma zcela vyčerpané.
Některé aspekty vnitřního vývoje Číny za vlády Kuomintangu zůstávají přinejmenším z části
neobjasněny, včetně podrobnějšího zkoumání hospodářského vývoje Čankajškova režimu.
Při zkoumání tohoto tématu je nezbytné vycházet z bohaté cizojazyčné literatury a také
archivních materiálů, které jsou však především pro západní badatele často jen obtížně
dostupné. Z nevydaných pramenů by měla být zmíněna dokumentace uložená v „The Second
Historical Archives of China, Nanjing“, především relevantní prameny z fondu
„The Maritime Customs Service Archive“. Jak už bylo naznačeno, soubor odborné literatury
k tématu je poměrně široký. Velmi kvalitním úvodem do problematiky je dvanáctý svazek
„The Cambridge History of China“, věnovaný období let 1912–1949. Ze západních badatelů
věnujících se hospodářským dějinám moderní Číny je nutné vyzdvihnout např. Alberta
Feuerwerkera nebo Alexandra Ecksteina. Institucím a celkovému vývoji kuomintangského
režimu, včetně vlivu politických faktorů na ekonomický vývoj v Číně je věnována
např. publikace Tien Hung-mao „Government and Politics in Kuomintang China, 1927-1937“
(Stanford, 1972). Z novějších titulů by mohla být uvedena publikace Ťi Čao-ťin (Ji Zhaojin)
„A History of Modern Shanghai Banking: the Rise and Decline of China’s Finance
Capitalism“ (Armonk, 2003), která se soustředí především na situaci v bankovním sektoru.
K působení celní služby, která byla z fiskálního hlediska pro Čankajškovu vládu orgánem
zásadního významu, najdeme řadu zajímavých informací v publikaci Donny Brunero
„Britain’s Imperial Cornerstone in China: the Chinese Maritime Customs Service, 1854–
1949“ (New York, 2006). K problému zaostalosti Číny, podnikatelskému prostředí a velmi
kontroverznímu vývoji v průmyslovém sektoru nabízí důležité informace např. David Faure
ve své knize „China and Capitalism: a History of Business Enterprise in Modern China“
(Hong Kong, 2006).
19
Cílem tohoto příspěvku je zhodnocení vývoje čínského hospodářství ve všech jeho aspektech,
od cizinci vlastněného průmyslu ve smluvních přístavech, přes zemědělství až po zahraniční
obchod. Nelze opomíjet ani vznik nového, moderního finančního systému, stejně
jako rostoucí význam moderních dopravních prostředků. Bez těchto faktorů se nedá hovořit
o skutečně moderním hospodářství. Vzhledem k exotičnosti tématu rozhodně neuškodí,
když bude alespoň v omezené míře pozornost věnována také shrnutí nejvýznamnějších
politických událostí v Číně, zvláště když měly velký – a často negativní – vliv na hospodářský
rozvoj. K naší práci jsme přistupovali s představou, že čínské hospodářství na počátku
nankingské éry zaostávalo za světem, na světové scéně hrálo pouze okrajovou úlohu a že pod
vlivem vnitřních problémů a počínající japonské agrese se v tomto ohledu do roku 1937 nic
zásadního nezměnilo. Jedním z cílů následujícího textu je potvrzení popř. vyvrácení této
hypotézy.
Chaotický vývoj v Číně po pádu císařství vedl de facto k rozpadu země a vládě „vojenských
správců“. Ve značně nepřehledné situaci vznikla v Kantonu (Guangzhou)63 vláda
Kuomintangu (Národní strana, Guomindang, dále jen KMT) pod vedením Sunjatsena,
jehož nástupcem se stal generalissimus Čankajšek (Jiang Jieshi). Ten se během „Severní
expedice“ z let 1926-1928 zmocnil zbytku Číny, ovládl Peking64 a donutil čínské vojevůdce,
ať alespoň formálně uznají jeho autoritu. Země však byla sjednocena jen na papíře. Mnoho
vojenských předáků z 20. let si zachovalo své armády i své državy a tito lidé často jen
formálně vystupovali jako zástupci centrální vlády v jimi ovládaných provinciích.
V rozsáhlých oblastech byla situace nepřehledná. Hrozbou zatím obtížně odhadnutelného
významu zůstávali komunisté, kteří s KMT původně spolupracovali, ale roku 1927 se
Čankajšek proti nim obrátil. Říše středu však trpěla i řadou dalších problémů, ať už se jednalo
o korupci nebo např. banditismus - nejúspěšnější bandité se mohli stát i významnými
vojevůdci, jako maršál Čang Cuo-lin (Zhang Zuolin), vládce Mandžuska do roku 1928.
Hlavním městem nacionalistického režimu, zmítaného frakčními boji i v rámci KMT65, se stal
Nanking (Nanjing). Dominantní postavení generalissima Čankajška bylo do značné míry
63
V celém textu je používána při přepisu čínských jmen a geografických názvů česká standardní transkripce
(popřípadě vžitá jména a termíny). V případě prvního výskytu jsou v závorce doplněny oficiálním pinyinem.
64
Město bylo přejmenováno na Pej-pching (Beiping).
65
Z nejvýznamnějších osobností, které stály na straně Čankajška, by měl být zmíněn bankéř a ministr financí
T. V. Sung (T. V. Soong, Sung C’-wen, Song Ziwen), jehož sestry si vzaly Čankajška a H. H. Kunga (Kchung
Siang-si, Kong Xiangxi, v průběhu času rovněž ministr financí a také průmyslu a obchodu). Na důkaz silných
propojení mezi četnými vedoucími představiteli KMT uveďme, že třetí Sungova sestra si vzala Sunjatsena. Další
významnou skupinu představovali bratři Čchenové, mající pozice v aparátu KMT. V opozici proti Čankajškovi
stál zleva Wang Ťing-wej (Wang Jingwei), někdejší Sunjatsenův tajemník. Pravicovou opozici ve straně
představoval Chu Chan-min (Hu Hanmin).
20
založeno na jeho kontrole armády. V tom mu byli nápomocni absolventi vojenské akademie
Whampoa, páteř kuomintangské armády. Čankajškův režim, diktatura jedné strany, teoreticky
vycházel ze Sunjatsenova učení a také z principů konfucianismu. Přestože Sunjatsenovy Tři
lidové principy zahrnovaly nacionalismus, demokracii a blahobyt pro lid, realita měla k těmto
idejím daleko. Revoluční étos se po sjednocení Číny vytratil. Režim neměl větší podporu
rolnictva, opíral se o bohaté vrstvy, buržoazii a statkáře. V jistém ohledu jeho legitimita
spočívala na tvrzení, že dokáže udržet zemi pohromadě.
Špatný stav Číny ve sledovaném období je zřejmý, přestože ekonomické i demografické
statistiky pro první polovinu 20. století jsou neúplné, navíc často jednotlivé statistické
soubory i odborné studie poskytují velmi odlišné údaje nebo stavějí na odhadech. Nejisté jsou
i základní demografické údaje. Odhaduje se, že v období 1912–1953 činil roční přírůstek
počtu obyvatel v Číně 0,8 %. Starší údaje o celkovém počtu obyvatelstva vycházejí v podstatě
jen z odhadů a vykazují rozdíly v řádu desítek miliónů.66
Dědictví císařského režimu a éry vojevůdců bylo tíživé. Čína zůstala stále omezována
nerovnoprávnými smlouvami vnucenými jí za posledních 100 let. Čankajškova vláda začala
důsledněji usilovat o likvidaci důsledků těchto smluv. Zvláštní roli měly smluvní přístavy67,
kde se přinejmenším od konce 19. století rozvíjel moderní68 průmysl, vznikaly zde moderní
finanční instituce a obchodní firmy v cizím, ale stále častěji i čínském vlastnictví. Smluvní
přístavy měly vliv i na okolní oblasti, tvořící jejich zázemí – mimo jiné na zemědělskou
výrobu, která byla značně orientována na jejich zásobování a výrazně se svým charakterem,
strukturou a také mírou tržní orientace lišila od zemědělství ve vnitrozemí. Ačkoli „moderní“
výroba vytvářela relativně malou část národního produktu69, pracovaly v ní tisíce
kvalifikovaných dělníků a techniků a leckdy byla řízena schopnými manažery.
Zato vnitrozemí bylo jen málo propojeno s ekonomikou smluvních přístavů a v některých
ohledech „struktura ekonomiky čínské pevniny před rokem 1949 byla typická
66
Např. jen pro rok 1919 uvádí „The China Year Book 1931“ hned tři odhady, 331, 342 a 438 miliónů, pro rok
1926 pak 485 miliónů. The China Year Book 1931. London, Chicago, Shanghai 1931, s. 1.
67
V roce 1931 jich bylo 50. Navíc bylo cizímu obchodu a podnikání otevřeno dalších 33 měst ve vnitrozemí.
Dále bylo pro cizince otevřeno 26 říčních přístavů. The China (jako pozn. 4), s. 272.
68
Pozoruhodné poznatky k otázce limitů ekonomické modernizace v Číně přináší PERKINS, D. H.: Growth
and Changing Structure of China’s Twentieth Century Economy. PERKINS D. H. (ed.). 1975. China’s Modern
Economy in Historical Perspective. Stanford (Calif.), 1975, s. 116–125.
69
Podle některých odhadů ještě v roce 1933 65 % čistého domácího produktu vznikalo v zemědělství,
následovala nezemědělská výroba (10,5 %), zahrnující moderní továrny, tradiční řemeslnou výroby, těžbu atd.,
dále obchod (9,4 %), doprava (5,6 %). Zbývajících 9,5 % připadalo na ostatní oblasti čínské ekonomiky. V této
době „moderní“ nezemědělská výroba představovala jen 12,6 % úhrnného národního produktu.
FEUERWERKER, A. Economic Trends in the Republic of China, 1912–1949. Ann Arbor, 1977, s. 9 respektive
13. Srov. též FAIRBANK, J. K. 1983. The Cambridge History of China, Volume 12, Republican China 1912–
1949, Part 1. Cambridge 1983, s. 37–38.
21
pro předindustriální společnost“.70 Ponížení Číny bylo patrné nejen ve smluvních přístavech
a tamních koncesích pod správou cizinců, ale zejména v Mandžusku, jehož železnice byly
pod kontrolou Japonska, respektive SSSR.
Další problém představovala exteritorialita pro cizince, stejně jako ztráta tarifní autonomie.
Již po skončení Washingtonské konference (1921–1922) byly zásluhou zvýšené ochoty
západních mocností k ústupkům zvýšeny celní sazby. V letech 1925–1926 proběhla v Pekingu
konference o celní autonomii.71 USA jako první v červenci 1928 uznaly tarifní autonomii
Číny a navíc jí průlomově poskytly doložku nejvyšších výhod. Do konce roku 1928 došlo
k uzavření tarifních smluv s dalšími státy.72 Dne 1. února 1929 zavedla čínská vláda nový
celní tarif73, který přinesl znatelné zvýšení celních sazeb, což sice brzdilo zahraniční obchod,
avšak zvýšené příjmy z cel představovaly v následujících letech jednu z nejdůležitějších
položek celkových státních příjmů.74
V souvislosti s celní problematikou by měla být zmíněna Čínská námořní celní služba.75
Zejména ve vedoucích pozicích pracovali cizinci mnoha národností, především Britové,
kteří měli velký podíl na jejím vzniku. Vedle výběru cel ve smluvních přístavech vyvíjela
i další aktivity, např. usilovala o potírání pašeráctví a pravidelně vydávala přehledy
ekonomických nebo i demografických údajů.76 Dlouho před vytvořením nankingské vlády
byla „prakticky jediným orgánem, jehož prostřednictvím bylo možné získat hodnověrné
ekonomické a další informace o Číně“.77 Její fungování mělo značný význam i pro Čankajška;
jejím prostřednictvím si nankingský režim zajišťoval podstatnou část svých příjmů.
Celková nestabilita v údobí 1912–1949 velmi nepříznivě ovlivnila ekonomický vývoj do té
míry, že vzhledem k růstu počtu obyvatelstva prakticky nebyl zaznamenán výraznější
70
FEUERWERKER. Economic Trends (jako pozn. 7), s. 13; FAIRBANK. The Cambridge History (jako pozn.
7), s. 38.
71
Podrobněji k otázce celní autonomie The Special Tariff Conference. Tientsin, 1925.
72
Japonsko jako poslední mocnost uzavřelo s Čínou novou tarifní smlouvu teprve v květnu 1930, když se mu
čínská vláda zavázala splácet staré půjčky.
73
The Second Historical Archives of China, Nanjing, The Maritime Customs Service Archive (dále jen SHACMCSA), Part One: Inspector General’s Circulars (dále jen P1), Reel 18, 679 (1) 26909, Circular No. 3854 (31st
January 1929), signed by F. W. Maze (Inspector General).
74
K dosažení celní autonomie dále JI, Z. 2003. A History of Modern Shanghai Banking: the Rise and Decline
of China’s Finance Capitalism. Armonk (NY), 2003, s. 171–172.
75
Dokumentace k fungování této instituce se nachází v SHAC-MSCA. Základní orientaci v bohatém materiálu
tohoto archivu (přesněji v jeho prvních dvou sekcích) usnadňují rejstříky nacházející se v SHAC-MCSA, P1,
Reel 1, 679 (1) 26918, 679 (8) 8, 679 (1) 27211; Tamtéž, Reel 2, 679 (1) 30154, 679 (1) 27221, 679 (1) 24721,
679 (1) 27253; SHAC-MCSA, Part Two: London Office Files (dále jen P2), Reel 63, 679 (2) 1188–9, 679 (2)
27306; Tamtéž, Reel 64, 679 (1) 27307–9, 679 (9) 8572, 679 (9) 8574–6; Tamtéž, Reel 65, 679 (9) 8573.
76
K různým aktivitám celní služby srov. LYONS, T. P. 2003. China Maritime Customs and China’s Trade
Statistics, 1859–1948. Trumansburg (NY), 2003. Srov. BRUNERO, D. 2006. Britain’s Imperial Cornerstone
in China: the Chinese Maritime Customs Service, 1854–1949. New York, 2006.
77
SHAC-MCSA, P1, Reel 19, 679 (1) 26910, Circular No. 4133 (5th November 1930), signed by Percy R.
Walsham (For Inspector General).
22
přírůstek příjmu na hlavu78, nedošlo k vytvoření jednotného národního trhu a zahraniční
obchod zůstal pro zemi málo významný. V čínském hospodářství si až do roku 1949 udržel
rozhodující význam tradiční charakter výroby a služeb, a to nejen v zemědělství, ale také
např. v dopravě nebo bankovnictví. Moderní doprava představovala zprvu jen jakýsi
„doplněk“ tradiční dopravy, stejně jako moderní finanční systém. Ten se rozvíjel v otevřených
přístavech, na počátku nacionalistické éry byl jen dílčí okrajovou záležitostí ve srovnání
s tradičním bankovním systémem a do pozadí jej zatlačil teprve v průběhu republikánského
období. Podíl „moderního“ sektoru na HDP vzrůstal pomalu.
Po celou republikánskou éru stále hrálo klíčovou roli v hospodářství Číny tradiční
zemědělství, které absorbovalo zhruba čtyři pětiny pracovní síly a mělo zásadní vliv na další
oblasti čínské ekonomiky i na společnost.79 Vzhledem k populačnímu růstu bylo stále
obtížnější zajistit dostatek potravin. V letech 1873–1957 sice došlo k rozšíření plochy
obdělávané půdy o 38,3 %, ale v tomtéž období vzrostl počet obyvatel asi o 85 %.
Od sklonku 19. století působil nepříznivý vliv vládní politiky, válek mezi militaristy,
přírodních katastrof, daňového břemene, vysokých nájmů a nejistoty nájemců, nepříznivých
úvěrových podmínek, nízké produktivity práce, odvodů do armády nebo cenových výkyvů.
Např. v první polovině 30. let došlo k obecnému poklesu cen zemědělských výrobků. Vliv
růstu cen rýže do roku 1931 a jejich pádu v letech 1931–1935 na postavení rolníků závisel
na tom, jak velkou část své produkce prodávali a komu. Odhaduje se, že v meziválečném
období šlo 20– 30 % úrody na místní trhy, asi 10 % bylo dodáno do velkých měst a jen 3 %
šla na export.80 Drtivá většina rolníků byla na trh napojena jen ve značně omezené míře.
Systém fungování tradičního zemědělství obvykle umožňoval rolníkovi vyprodukovat jen
něco málo nad minimální spotřebu, po zaplacení daní mu nezbylo téměř nic. Rozvoji
agrárního sektoru bránila také špatná technická vybavenost, nedostatečné investice
i skutečnost, že tradiční zemědělství došlo na hranici svých možností.
Nepříznivě působila velká roztříštěnost pozemkové držby způsobená růstem počtu obyvatel
a provázená přelidněním venkova. Čínská hospodářství byla malá, na konci republikánské éry
byla průměrná výměra hospodářství 1 hektar, ale 60–70 % hospodářství se nacházelo
78
Jestliže vyjdeme z údajů o počtu obyvatelstva v letech 1912 (430 miliónů), 1933 (500 miliónů) a 1952 (572
miliónů), potom HDP na hlavu po přepočtu na ceny z roku 1957 činil 113, 123 respektive 115 jüanů.
FEUERWERKER. Economic Trends (jako pozn. 7), s. 15; FAIRBANK. The Cambridge History (jako pozn. 7),
s. 39–40.
79
K situaci na čínském venkově na konci císařství a v prvních letech republiky ZARROW, P. G. 2005. China
in War and Revolution, 1895–1949. London, 2005, s. 95–111.
80
PERKINS, D. H. 1969. Agricultural Development in China, 1368–1968. Chicago, 1969, s. 136.
23
pod touto hranicí. Zhruba polovina rolníků obdělávanou půdu vlastnila, čtvrtina ji zčásti
vlastnila a zčásti si ji pronajímala, zbývající čtvrtinu tvořili nájemci. 81 Navíc v první polovině
20. století klesla výměra půdy obdělávané jednou rodinou, protože trvale stoupal počet
obyvatel. Nájemců bylo podstatně víc na jihu země. Podmínky nájmu, spláceného v penězích,
plodinách nebo podílu na úrodě, byly často velmi tvrdé, nájem činil i 50–60% úrody. V roce
1937 vláda oznámila úmysl omezit nájem na maximálně 37,5%, ale zákon nikdy nevešel
v platnost. Čínský rolník většinou neměl finanční rezervy, navíc byl značně zatěžován
břemenem tradičních povinností (svatby, pohřby atd.). Nemožnost získat úvěr za přijatelných
podmínek nutila čínské rolníky masově využívat služeb venkovských lichvářů, statkářů nebo
obchodníků, půjčujících na velmi vysoký úrok. Většina rolníků platila roční úrok 40 %,
u krátkodobých půjček úrok činil 100–200 %, dvě třetiny půjček byly na šest měsíců až rok.82
Čínský Národní úřad pro zemědělský průzkum odhadoval, že v roce 1933 si 56 %
hospodářství půjčilo peníze a 48 % obilí ke konzumaci.83 Zhruba polovina rolnických rodin
byla trvale zadlužena.84
Poměry na venkově neumožňovaly vznik rozsáhlejšího trhu pro průmyslové zboží.
Modernizace zemědělství se tak stala důležitou podmínkou pro odbyt a tím i rozvoj
moderního čínského průmyslu, jehož „základním problémem byla slabá poptávka“.85 K jisté
industrializaci v Číně došlo opožděně, až na konci 19. století, kdy především cizinci začali
v tzv. smluvních přístavech zakládat nové průmyslové podniky.86 Hlavní objem nezemědělské
výroby po celé republikánské období zajišťovala tradiční řemeslná výroba, podíl „moderních“
podniků byl relativně malý. Vždyť ještě v době pádu nacionalistického režimu, kdy měla Čína
přes půl miliardy obyvatel, v průmyslu pracovaly pouhé tři milióny lidí.87
81
Podle některých odhadů mělo v roce 1950 přibližně 33 % rolníků půdu v nájmu, 25 % mělo část půdy
ve vlastnictví a část v nájmu, 40–45 % rolníků hospodařilo na vlastní půdě. China Handbook 1950. New York,
1950, s. 581–583.
82
The Chinese Economic and Statistical Review. 1934, 11 s. 7.
83
7), s. 87.
84
BUCK, J. L. 1937. Land Utilization in China: a Study of 16,786 Farms in 168 Localities, and 38,256 Farm
Families in Twenty-two Provinces in China, 1929–1933. Nanking, 1937, s. 462; THOMPSON, J. C. 1969.
While China Faced West: American Reformers in Nationalist China, 1928–1937. Cambridge (Mass.), 1969,
s. 202.
85
FEUERWERKER, Economic Trends (jako pozn. 7), s. 19.
86
K první etapě procesu industrializace Číny srov. FAURE, D. 2006. China and Capitalism: a History
of Business Enterprise in Modern China. Hong Kong, 2006, s. 11–44.
87
ECKSTEIN, A. 1975. China’s Economic Development. The Interplay of Scarcity and Ideology. Ann Arbor,
1975, s. 174.
24
Převládá názor, že léta 1912–1937 byla v Číně – navzdory mnoha problémům – dobou
kontinuálního růstu moderního průmyslu88, nejrychlejší byl v údobí 1912–1920. První světová
válka, kdy byly zčásti přerušeny tradiční obchodní vazby, se stala důležitým impulsem
pro rozvoj domácího čínského průmyslu. K razantní expanzi došlo také těsně po první světové
válce, kdy roční přírůstky dosahovaly 7–8 %89, příznivý dopad měly revize čínského celního
tarifu v letech 1918 a 1922, velmi vzrostl počet průmyslových podniků vlastněných Číňany –
jestliže v roce 1913 vlastnili 698 továren s kapitálem 330 miliónů čínských dolarů, pak v roce
1920 to již bylo 1759 továren s kapitálem 500 miliónů čínských dolarů.90
Od pádu monarchie žádná čínská vláda nedokázala zabránit rozsáhlým daňovým únikům.
V praxi podstatná část vybraných daní zůstávala v provinciích, popřípadě se jich zmocnil
některý z militaristů. Zhruba polovina příjmů státu pocházela z námořních cel a výnosu daně
ze soli. Vybírání důležité pozemkové daně sice připadalo centrální vládě, ale až na určité
výjimky vybrané částky zůstávaly v provinciích. Nacionalistická vláda rozhodnutím z roku
1928 i formálně přenechala pozemkovou daň provinciím, což znamenalo, že se fakticky
vzdala ekonomické kontroly nad tou částí čínského hospodářství, která vytvářela odhadem
zhruba dvě třetiny hrubého domácího produktu. Už na počátku 20. let 20. století byla situace
tak nepříznivá, že se „finanční kontrola Pekingu téměř vypařila“.91 Ani následující léta
nepřinesla zlepšení, daňové příjmy vlády se neustále snižovaly, z 86 miliónů čínských dolarů
v roce 1922 na 47 miliónů čínských dolarů v roce 1928. Kritická byla situace v roce 1926,
kdy provinční správa respektive vojenští velitelé si ponechali z vybraných daní 38 miliónů
čínských dolarů a do Pekingu dorazilo pouhých devět miliónů.92
Vláda v Nankingu od počátku čelila vysokému zahraničnímu zadlužení země. Arthur Nichols
Young, finanční poradce čínské vlády v letech 1929–1947, klasifikoval strukturu čínského
zadlužení „jako možná nejkomplikovanější na světě“.93 Mnoho půjček si Čína vzala ještě
za císařství, dále se zavázala k obrovskému odškodnění v Boxerském protokolu roku 1901
88
CHANG, J. K. 1969. Industrial Development in Pre-Communist China: A Quantitative Analysis. Chicago,
1969; TÝŽ.: Industrial Development of Mainland China, 1912–1949. Journal of Economic History, 1967, 1,
s. 56–81. Feuerwerker uvádí, že největší růst byl zaznamenán v letech 1912–1920 (13,4 %), poté následovala
krátká recese (1921–1922), v letech 1923–1936 byl průměrný růst 8,7 %, pro celé údobí 1912–1949 uvádí
průměr 5,9 %. FEUERWERKER. Economic Trends (jako pozn. 7), s. 25; FAIRBANK. The Cambridge History
(jako pozn. 7), s. 87.
89
HOWE, C. 1978. China’s Economy. London, 1978, s. xxii.
90
7), s. 41.
91
FEUERWERKER. Economic Trends (jako pozn. 7), s. 77.
92
CHEN, P. T.: Public Finance. The Chinese Yearbook, 1935–1936. Shanghai 1936, s. 1298.
93
YOUNG, A. N.: China’s Fiscal Transformation, 1927–1937. SHIH, P. K. T. (ed.). 1970. Strenuous Decade:
China’s Nation Building Efforts, 1927–1937. New York, 1970, s. 112.
25
a po revoluci 1911 byla vydávána nepřehledná změť vládních obligací. Tyto závazky
představovaly pro nacionalistickou vládu obrovské zatížení – v prvním fiskálním roce své
existence na splácení jistiny a úroků musela vydat polovinu svých příjmů a až do vypuknutí
války s Japonskem na tento účel vydávala průměrně 33 % všech příjmů.94 Navíc po řadu let
Čína vydávala ročně na splácení dluhů větší částky, než obdržela ve formě nových půjček. 95
Půjčky poskytnuté Číně koncem vlády dynastie Čching i začátkem republikového období
zemi velice zatěžovaly. Jejich splácení bylo většinou vázáno na výnosy železnic.
Do vypuknutí války s Japonskem v roce 1894 nebylo v Číně postaveno ani 400 km železnic.
Poté přišla první vlna rozsáhlejší železniční výstavby, většinou šlo o trati postavené v rámci
koncesí udělených cizím konsorciím a společnostem ve druhé polovině 90. let 19. století.96
V poslední dekádě před pádem císařství zesílilo hnutí za „národní“ výstavbu železniční sítě
bez zahraniční účasti. Do revoluce v roce 1911 bylo vybudováno přes 9 000 km tratí.
Za vlády Jüan Š’-kchaje (Yuan Shikai)97 a zejména v následující éře vojevůdců se železniční
výstavba výrazně zpomalila, jak v důsledku omezení investic z Evropy, zasažené první
světovou válkou a poválečnou krizí, tak chaotické vnitřní situace v Číně.
Poněkud sporná byla otázka, zda výdělečnost čínských státních drah stačila na splacení půjček
nebo alespoň splácení úroků.98 V meziválečném období byly čínské dráhy životaschopné
a měly zjevný pozitivní vliv na výsledky ekonomiky. Velkou část jejich čistého příjmu (až 35
%) však pohltilo splácení úroků, v některých letech vláda přes 50 % výnosu využila na jiné
výdaje.99 Na některých tratích se místní „militaristé“ jednak zmocňovali jejich příjmů, jednak
po nich bez placení přepravovali vojska. Např. mezi Pekingem a Chan-kchou v letech 1912–
1925 plných 21 % pasažérů byli vojáci, na trati Peking–Mukden to bylo v letech 1920–1931
17 %.
94
SHERIDAN, J. E. 1977. China in Disintegration. The Republican Era in Chinese History, 1912–1949. New
York/London, 1977, s. 222.
95
V letech 1902–1913 Čína ročně splácela průměrně 89,2 miliónů čínských dolarů, v letech 1913–1930 70,9
miliónů, v týchž obdobích obdržela v průměru ve formě půjček 61, respektive 23,8 miliónů čínských dolarů.
REMER, C. F. 1933. Foreign Investments in China. New York, 1933, s. 160.
96
Nejaktivnější byly britské společnosti. Dále HSU, M. C. 1915. Railway Problems in China. New York, 1915,
s. 39.
97
Maršál, od roku 1912 čínský prezident, po jeho prohlášení se císařem (1915) a následné smrti (1916) zesílil
v Číně chaos a desintegrační tendence.
98
Průměrný roční výnos z provozu v letech 1916–1939 činil 7,4 % hodnoty tratí a jejich vybavení, úroky
železničních půjček se pohybovaly mezi 5–8 %. FEUERWERKER. Economic Trends (jako pozn. 7), s. 71;
FAIRBANK. The Cambridge History (jako pozn. 7), s. 96.
99
HOU, C. 1965. Foreign Investment and Economic Development in China, 1840–1937. Cambridge (Mass.),
1965, s. 169.
26
Také počátky moderní silniční dopravy v Číně jsou opožděné. První skutečnou silnici
postavila teprve roku 1913 správa provincie Chu-nan. Údobí vlády vojevůdců nebylo
pro silniční výstavbu příznivé, hlavní rozvoj výstavby nastal po vytvoření vlády v Nankingu.
V prvních dvou desetiletích 20. století proběhl pozoruhodný rozvoj paroplavby na čínských
řekách, ale ta, stejně jako doprava podél pobřeží, byla z velké části ovládána cizinci.
V dopravě mezi Čínou a zámořím dominovaly po desetiletí britské společnosti, na konci 19.
století zajišťovaly přes 85 % veškerého námořního spojení. Ještě před první světovou válkou
začal dramatický vzestup japonských přepravců, kteří koncem 20. let dosáhli třetinového
podílu.
„Severní expedicí“ neklid v zemi nekončil. Za dané situace bylo pro Čankajška obtížné udržet
zemi pohromadě, o zajišťování hospodářského růstu nemluvě. Již roku 1929 např. vyvolal
Čankajškův pokus o reorganizaci ozbrojených sil100 odpor četných vojevůdců, kteří se
během „Severní expedice“ přidali na jeho stranu. V nové situaci ve spolupráci s Wang Ťingwejem vytvořili vlastní vládu v Pekingu, ale do září 1930 byli poraženi a Wang se
s Čankajškem dočasně usmířil.101 Poněkud zvláštním případem zůstávali komunisté, kteří se
v této době neúspěšně pokusili posílit svou pozici ve velkých městech. Čankajšek se rozhodl
zničit komunisty jednou provždy a v listopadu 1930 zahájil první tažení proti největšímu
sovětu v horách provincie Ťiang-si. Tato kampaň i dvě další, následující krátce poté, skončily
fiaskem. V důsledku tohoto neúspěchu a některých dalších okolností vznikla v Kantonu nová
vzdorovláda podporovaná tamními militaristy.
Rozhádané režimní frakce však dočasně sjednotila japonská intervence v Mandžusku. Již roku
1928 Japonci zavraždili Čang Cuo-lina, který se formálně podrobil nankingské vládě a ohrozil
tak jejich zájmy v oblasti. 18. září 1931 Japonci Mandžusko přímo otevřeně napadli a záhy
odtamtud vytlačili síly Čang Cuo-linova syna a dědice Čang Süe-lianga. Situaci dále
eskalovali v lednu 1932 klamným útokem na Šanghaj, odkud se v březnu stáhli. Mandžusko
však zůstávalo pod jejich vládou a Japonci tam zřídili loutkový stát Mandžukuo
(Manzhouguo, od roku 1934 Manzhoudiguo), jehož císařem se roku 1934 stal Pchu-i (Puyi),
poslední vládce dynastie Čching.
Mandžusko se dále vyvíjelo odděleně od zbytku Číny. Japonci zde tvrdě potírali projevy
nespokojenosti a v některých případech i drancovali přírodní zdroje, na druhou stranu došlo
100
Touto dobou měla Čína asi 1,6 miliónu vojáků, přímo Čankajškovi podléhalo jen asi 240 000. TIEN, H. 1972.
Government and Politics in Kuomintang China, 1927-1937. Stanford (Calif.), 1972, s. 125.
101
Wang se stal v roce 1931 premiérem. O Čankajškově a Wangově vztazích, zejména o spolupráci
proti japonskému tlaku srov. CHOR, S. W.:The Making of the Guomindang’s Japan Policy, 1928–1937:
The Roles of Chiang Kai-shek and Wang Jingwei. Modern China, 2002, 28, 2, s. 213–252.
27
k modernizaci Mandžuska, které ve srovnání se zbytkem Číny vykazovalo obecně lepší
hospodářské výsledky. Japonské investice, již před invazí značné (jejich ochrana byla jedním
z hlavních důvodů pro japonský vpád), byly dále prohloubeny. Dostatek spolehlivých
pramenů dal vzniknout dílům analyzujícím tamní hospodářské aktivity Japonců. 102 Do roku
1937 bylo vybudováno na 4 500 km železnic, většinou Japonci. Došlo k expanzi těžkého
průmyslu, budování velkých těžebních a metalurgických komplexů jako byly uhelné doly
ve Fu-šunu (Fushun) nebo ocelárny v An-šanu (Anshan) – výroba surového železa a oceli
několikanásobně převýšila produkci v kuomintangské Číně. Mandžuské závody byly obecně
hospodářskými problémy krizí postiženy méně než podniky ve vlastní Číně, především
v údobí 1936–1944 došlo k významnému průmyslovému růstu v Mandžusku. Hodnota
mandžuské roční průmyslové produkce v přepočtu na obyvatele byla ve srovnání s údajem
za vlastní Čínu až několikanásobně vyšší.103 Ztráta Mandžuska měla také zásadní vliv
na celkový objem104 i komoditní strukturu105 zahraničního obchodu Číny.
Zahraniční obchod hrál z obecného hlediska v hospodářství Číny po celé sledované období
malou roli. Je velice těžké odhadnout jeho objem. V prvé řadě tento úkol velmi komplikuje
nedostatek statistických údajů a dalších informací. Statistiky nezahrnovaly např. údaje
o dovozu pro čínskou armádu, opět se projevovala tendence importérů deklarovat nižší
hodnotu zboží, než ve skutečnosti byla, otázkou také zůstává hodnota zboží, které bylo
102
BIX, H. P.: Japanese Imperialism and the Manchurian Economy, 1900–1931. China Quarterly, 1972, 51,
s. 425–443; KINNEY, A. R. 1982. Japanese Investment in Manchurian Manufacturing, Mining, Transportation
and Communications, 1931–1945. New York, 1982; MATSUSAKA, Y. T.: Managing Occupied Manchuria,
1931–1934. DUUS, P.; MYERS, R. H.; PEATTIE, M. R. (eds.). 1996. The Japanese Wartime Empire, 1931–
1945. Princeton, 1996, s. 97–135; MYERS, R. H. 1982. The Japanese Economic Development of Manchuria.
New York, 1982; YOUNG, J. 1966. The Research Activities of the South Manchurian Railway Company, 1907–
1945: A History and Bibliography. New York, 1966; MATSUSAKA, Y. T. 2001. The Making of Japanese
Manchuria, 1904–1932. London, 2001.
103
DERNBERGER, R. F.: The Role of Foreigner in China’s Economic Development, 1840–1949. PERKINS, D.
H. (ed.). 1975. China’s Modern Economy in Historical Perspective. Stanford (Calif.), 1975, s. 19–47. K tomuto
problému srov. ECKSTEIN, A.; CHAO, K.; CHANG, J.: The Economic Development of Manchuria: The Rise
of a Frontier Ekonomy. The Journal of Economic History, 1974, 34, 1, s. 251–260.
104
V letech 1929–1931 zajišťovaly tři mandžuské provincie třetinu čínského vývozu a směřovalo sem 14,6 %
dovozu. FIELD, F. V.: China’s Foreign Trade. Far Eastern Survey, 1935, 4, 5, s. 33–40. Mandžukuo si vytvořilo
vlastní celní správu, tudíž byl do roku 1932 postupně zrušen charbinský celní úřad podléhající Čínské námořní
celní službě. Srov. SHAC-MCSA, Part Three: Semi-Official Correspondence with Selected Ports (dále jen P3),
Reel 173, 679 (1) 31894, Letters from H. J. Prettejohn to Frederick Maze (20 October 1932, 22nd December
1932).
105
Srov. detailní přehled komoditní struktury čínského zahraničního obchodu The China (jako pozn. 4), s. 300–
306. Podrobná dokumentace včetně statistických přehledů zasílaných z čs. zastupitelských úřadů v Číně
na pražské ministerstvo zahraničí se nachází také v Archivu Ministerstva zahraničních věcí České republiky,
Praha (dále jen AMZV), IV. sekce národohospodářská (dále jen IV. SN), karton (dále jen kart.) 636 a 1208.
Základní přehled komoditní struktury čínského zahraničního obchodu je k dispozici též na internetové prezentaci
University of Bristol, Department of Historical Studies, [online] [cit. 18. 07. 2011]. Dostupný na WWW:
http://www.bris.ac.uk/history/customs/datasets.
28
do Číny pašováno.106 Navíc problém pašeráctví byl obecně závažným a značně rozšířeným
fenoménem. Mezi pašovaným zbožím se opakovaně objevovaly např. zlato, stříbro, cukr, sůl,
opium a další narkotika. Čínské vládě tak unikaly příjmy z cel i daní. Za zmínku stojí
např. korespondence z podzimu 1931 mezi úřadem generálního inspektora Čínské námořní
celní služby a šanghajskou obchodní komorou, ostře kritizující poměry v Šanghaji, především
přístup místních obchodníků, kteří neprojevovali příliš velkou ochotu pomáhat v boji
s pašeráctvím. Ani šanghajská policie se o pašování příliš nestarala, a pokud pašeráka chytla,
tak pouze zabavila pašované zboží.107 Koneckonců sám režim spolupracoval se zločineckými
skupinami, jako byl Zelený gang v Šanghaji.108 Dle pravidelných zpráv o pašování, zasílaných
ze smluvních přístavů, byly do pašování zapojeny nejen čínské soukromé i státní lodi,
ale i např. lodě britské, japonské, portugalské či norské. Zprávy také dokládaly „regionální
odlišnosti“. Např. oproti Šanghaji bylo v Kantonu více portugalských a méně japonských
pašeráků.109
Významné postavení v zahraničním obchodu setrvale patřilo Šanghaji. Jen v posledním
předválečném roce, 1936, šlo z celkového importu v hodnotě 280 miliónů amerických dolarů
plných 59 % přes Šanghaj a 15 % přes severočínské přístavy. V oblasti exportu byla situace
obdobná – z celkové hodnoty 210 miliónů amerických dolarů šlo 51 % vývozu přes Šanghaj,
dalších 27 % přes severočínské přístavy.110 O některých faktorech, které brzdily rozvoj
zahraničního obchodu, již byla řeč – ať již to byla nedostatečně rozvinutá dopravní síť,
po dlouhou dobu i existence cel v čínském vnitrozemí, tzv. li-ťinu (lijin, likin), převaha
tradičního zemědělství, které nebylo orientováno na export, nízká kupní síla obyvatelstva atd.
Negativní roli hrály i jiné okolnosti – např. velká vzdálenost mezi Čínou a jejími významnými
106
BLOCH, K.: The Puzzle of Chinese Trade Statistics. Far Eastern Survey, 1940, 9, 22, s. 264–266.
Srov. SHAC-MCSA, Part Four: The Policing of Trade (dále jen P4), Reel 217, 679 (1) 20362, Letter
from Inspector General to Shanghai General Chamber of Commerce (21st October, 1931); Tamtéž, Letter
from Shanghai General Chamber of Commerce to F. W. Maze, Inspectorate General of Customs (15th October,
1931). Dokumentace k otázce pašování do Číny v republikánském období se dále nachází např. v SHAC-MCSA,
P4, Reel 183, 679 (1) 824; Tamtéž, Reel 218, 679 (1) 20364; Tamtéž, Reel 219, 679 (1) 20365.
108
MARTIN, B. G.: The Green Gang and the Guomindang State: Du Yuesheng and the Politics of Shanghai,
1927–1937. The Journal on Asian Studies, 1995, 54, 1, s. 64–92. O ilegálních aktivitách v Šanghaji srov.
WAKEMAN, F.: Licensing Leisure. The Chinese Nationalists’ Attempt to Regulate Shanghai, 1927–1949.
The Journal on Asian Studies, 1995, 54, 1, s. 19–42.
109
Obecně japonská přítomnost i obchodní aktivity byly větší v Šanghaji než v Kantonu. V případě ilegálních
aktivit portugalských lodí v Kantonu sehrála svou roli blízkost Macaa. Srov. zprávy o pašování z Kantonu
a Šanghaje z let 1936 a 1937. Zprávy z Kantonu SHAC-MCSA, Part Five: The Policing of Trade (dále jen P5),
Reel 252, 679 (1) 28160, Canton smuggling report for November, 1936 (18 January 1937); Tamtéž, Canton
smuggling report for December, 1936 (18 February 1937); Tamtéž, Canton smuggling report for July, 1937 (19
October 1937). Zprávy z Šanghaje SHAC-MCSA, P5, Reel 262, 679 (1) 28140, Shanghai smuggling report
for November 1936 (4 January 1937); Tamtéž, Shanghai smuggling report for December 1936 (19 February
1937), Tamtéž, Shanghai smuggling report for July 1937 (18 September 1937).
110
BLOCH. The Puzzle (jako pozn. 44), s. 265.
107
29
obchodními partnery. Zahraniční obchod také do určité míry ovlivnila velká hospodářská
krize, byť s jistým zpožděním.
Čínská obchodní bilance byla trvale pasivní od sklonku 19. století. Její schodek byl nejmenší
za první světové války, kdy dovoz v podstatě stagnoval a současně vznikl prostor pro čínské
vývozce. Trvale nejvyšší záporné bilance dosahoval zahraniční obchod realizovaný
přes Šanghaj – v roce 1936 to bylo 57 miliónů amerických dolarů.111 Čínský podíl
na světovém obchodu sice vzrostl z 1,7 % roku 1912 na 2,2 % roku 1931 (podle odhadu
Společnosti národů činil v roce 1933 podíl Číny na světovém obchodu 2,32 %)112, ale v relaci
k jiným zemím byl velmi malý. Zajímavým fenoménem, který v jistém ohledu kompenzoval,
eliminoval schodek obchodní bilance, byly peníze, které do vlasti posílali Číňané žijící
v cizině.113
Postupně docházelo k diverzifikaci komoditní struktury exportu. Po celé 19. století byly
daleko nejvýznamnějšími exportními položkami čaj a hedvábí respektive hedvábné tkaniny.
V roce 1871 činil jejich podíl na celkovém objemu vývozu 92 %, teprve v posledních dvou
dekádách 19. století výrazně klesl.114 Od počátku republikánského období se komoditní
struktura čínského exportu podstatně měnila, podíl obou tradičních komodit dále klesal,
v údobí 1913–1936 měl čaj v průměru již jen podíl 4,7 % na celkovém vývozu.115 Hedvábí
a výrobky z hedvábí sice patřily i nadále k nejdůležitějším položkám, jejich význam
pro celkový export Číny se však viditelně zmenšil.116 Žádná komodita neměla trvale
jednoznačnou převahu, po první světové válce se projevil značný růst počtu exportovaných
i importovaných položek.117 Na celkovém vývozu výrazně vzrostl podíl takových artiklů,
jako byly sojové boby a produkty z nich, dále např. usně a kožešiny, za zmínku stojí také
vzrůst vývozu rud a kovů.
V 19. století vykazoval úzkou komoditní strukturu i dovoz do Číny – po desetiletí
představovalo jeho hlavní složku opium, které bylo v 90. letech 19. století předstiženo
111
Tamtéž, s. 266.
FIELD. China’s Foreign Trade (jako pozn. 42), s. 33.
113
Jen rodáci z provincie Kuang-tung tak roku 1931 poslali domů 345 miliónů jüanů, ani v dalších letech tato
částka neklesla pod 200 miliónů. Je však třeba vzít v potaz, že emigranti z řečené provincie tvořili velkou část
všech čínských usedlíků v cizině. ENG, R. Y.: Rural Commercialization, Polder Reclamation, and Social
Transformation in Modern China: State and Society in the Pearl River Delta. ESHERICK, J. W.; YEH, W.;
ZELIN, M. (eds.). 2006. Empire, Nation, and Beyond. Berkeley, 2006, s. 136.
114
Kolem roku 1900 tvořil čaj přibližně polovinu celkového vývozu.
115
To souviselo zejména s rostoucí konkurencí na světovém trhu, především ze strany Britské Indie, Cejlonu
a Nizozemské Východní Indie.
116
Hlavním konkurentem čínských přádelen byly japonské společnosti, a to i v tom ohledu, že z Číny vyvážely
tolik surového hedvábí, že scházelo čínským výrobcům. K otázce čínského hedvábnictví srov. LI, L. M. 1981.
China’s Silk Trade: Traditional Industry in the Modern World, 1842–1937. Cambridge (Mass.)/London, 1981.
117
Podle údajů celní správy bylo v roce 1934 na seznamu dováženého zboží celkem 483 položek, u vývozu to
bylo 356 položek. FIELD. China’s Foreign Trade (jako pozn. 42), s. 34.
112
30
dovozem bavlněných látek a bavlněné příze, tyto artikly kolem roku 1900 představovaly 40 %
čínského dovozu. Dovoz opia později ustal118, a i v textilním segmentu nastal pokles
v důsledku rozvoje textilního průmyslu v Číně samotné. Koncem sledovaného období nastal
pozoruhodný nárůst dovozu chemikálií a barviv (v letech 1913–1936 o 92 %), železa, oceli
a dalších kovů (v těchto letech o 149 %) a strojů (v letech 1913–1936 dokonce o 357 %,
absolutní hodnota dovozu strojů však nebyla příliš významná). Dále se k významným
položkám řadil cukr, jehož podíl na dovozu v těchto letech činil průměrně 6,4 %.
Po dlouhou dobu byli hlavním obchodním partnerem Číny Britové119, ještě na prahu 20.
století odebírali přes 40 % zboží vyváženého z Číny a zajišťovali přes 50 % jejího importu.
V meziválečném období se jejich významnými konkurenty stali Američané, Japonci a Němci.
Spojené státy byly důležitým partnerem Číny zejména v oblasti exportu, více než čtvrtina
vyváženého čínského zboží směřovala v roce 1936 do USA. V dovozu do Číny si Američané
udržovali v průměru zhruba 15% podíl. Obchod s Čínou měl tehdy pro Spojené státy jen
okrajový význam, třebaže se v roce 1932 dostaly v jeho celkovém úhrnu na první místo.120
Japonsko výrazně posílilo svou pozici za první světové války, v roce 1919 zajišťovalo zhruba
třetinu dovozu do Číny a odebíralo tentýž objem jejího zboží, poté jeho podíl mírně klesal.
Německo za války ztratilo své obchodní pozice, do konce 20. let se mu podařilo je obnovit
a ve 30. letech došlo k výraznému nárůstu německého podílu, což souviselo s úzkou
spoluprací Berlína s Čankajškovým režimem.121 Po první světové válce v zahraničním
obchodě Číny značně oslabila role Ruska, kterému se až do roku 1937 nepodařilo získat podíl
srovnatelný s tím, který mělo před rokem 1914. Za zmínku stojí již jen Francie. Před první
světovou válkou odebírala zhruba 10 % čínského vývozu, její podíl po válce však trvale
klesal, na dovozu do Číny se podílela jen okrajově.122
Pokud šlo o dovoz zahraničního kapitálu do roku 1937, jednoznačně převažovaly přímé
investice. Specifickou formu představoval nákup obligací čínské vlády, pro niž z toho časem
vzniklo velmi tíživé břemeno, neboť byla nucena vyplácet držitelům dluhopisů vysoké
118
Což naprosto neznamenalo, že by se opium nepěstovalo v samotné Číně.
Velmi často jsou odděleně poskytovány údaje pro Velkou Británii a Hongkong, což komplikuje seriozní
analýzu. Značnou, avšak neurčitelnou část dodávek směřujících do Číny z Hongkongu (i opačným směrem)
tvořily reexporty. V čínských záznamech byly často zaznamenány jako dovoz z Hongkongu i dodávky z různých
zemí, které Hongkongem pouze procházely na čínský trh.
120
FIELD. China’s Foreign Trade (jako pozn. 42), s. 36.
121
K německé hospodářské přítomnosti v Číně v letech 1919–1928 a k hospodářské spolupráci s Čankajškovým
režimem v letech 1928–1938 podrobně srov. RATENHOF, U. 1987. Die Chinapolitik des Deutschen Reiches
1871 bis 1945. Wirtschaft – Rüstung – Militär. Boppard am Rhein, 1987, s. 271–490.
122
K zahraničnímu obchodu Číny v nacionalistické éře dále např. RICHARDSON, P. 1999. Economic Change
in China, c. 1800–1950. New York, 1999, s. 43–49.
119
31
úroky.123 Poněkud v pozadí zůstávaly půjčky soukromým subjektům. Ve sledovaném období,
tj. do roku 1937, si v průměru nejvyšší podíl na investicích v Číně udržovala Velká Británie –
35,6 %. Jejím největším rivalem bylo Japonsko, především díky specifickým možnostem,
které mělo za první světové války a hlavně po okupaci Mandžuska v roce 1931. Jestliže byl
japonský podíl na investicích v Číně v roce 1902 zanedbatelný (1 milión amerických dolarů,
tj. 0,1 %), pak v roce 1914 činil již 13,6 % a roku 1936 dokonce 40 % – Japonci tak předstihli
Brity. Před první světovou válkou měli mimořádně významný podíl na investicích v Číně
Rusové, rozsahem srovnatelný s Brity (1902 – 31%), což bylo především důsledkem jejich
aktivit v Mandžusku. Po první světové válce jejich podíl výrazně poklesl a přes nemalý
vzestup ve 30. letech (1936 – 8,6 %) se jim nikdy nepodařilo předválečnou pozici obnovit.
Německý průměrný podíl se v posledních letech před válkou blížil úctyhodným 20 %,
po válce však vznikla z německého hlediska zcela odlišná situace a německé investice hrály –
alespoň z kvantitativního hlediska – značně omezenou roli v čínské ekonomice (1936 – 4,3
%). Podíl Francie na investicích v Číně se kontinuálně snižoval a ve sledovaném období klesl
zhruba na polovinu. Příliv kapitálu z ostatních zemí měl dlouhodobě jen malý význam.
Japonská agrese v Mandžusku postavila Čankajška do situace, kdy se rozhodl především
z důvodu celkové čínské slabosti ustupovat. Tato strategie opakovaně vyvolala kritiku
čínských vlastenců. Určitou známkou ústupu bylo také obnovení železničního a poštovního
spojení s Mandžuskem. Na druhé straně některé události, faktory naopak působily směrem
k posílení Čankajškova režimu. Čankajšek do roku 1936 upevnil svoji dominanci
nad čínskými militaristy, donutil Wang Ting-weje k rezignaci, zničil sovět v Tiang-si
a donutil komunisty podniknout Dlouhý pochod do Jen-anu. V okamžiku, když se,
místo aby bojoval proti dalšímu japonskému pronikání na čínské území, rozhodl zničit i tuto
baštu komunismu, byl však v prosinci 1936 zajat při takzvaném Si-anském incidentu a musel
souhlasit s ukončením bojů s komunisty a vytvořením společné fronty proti Japoncům.
Čas nankingského režimu se chýlil ke konci. Jakých pokroků Kuomintang za necelé desetiletí
dosáhl? Nepodařilo se zlikvidovat komunisty, militaristé v mnoha provinciích byli Nankingu
podřízeni jen formálně a Japonci již zabrali část Číny. Také exteritorialita a další pozůstatky
nerovnoprávných smluv nebyly odstraněny. Nacionalistická vláda v dekádě před začátkem
123
Nákup obligací nankingské vlády byl značně riskantní investicí. Např. v roce 1936 nankingská vláda
emitovala dluhopisy splatné v roce 1948. S ohledem na hyperinflaci, kterou provázelo zhroucení kurzu čínské
měny, však sumy nabízené Kuomintangem k vyplacení v roce 1948 představovaly zlomek investované hodnoty.
Investice do čínských dluhopisů se staly velmi nepříjemnou zkušeností i pro investory z Československa.
Podrobněji např. AMZV, Teritoriální odbor – otevřený, 1945–59, Čína, kart. 4, Opis dopisu J. Labašty
adresovaný Velvyslanectví Československé republiky v Číně ze dne 6. 10. 1948.
32
války s Japonskem v roce 1937 dosáhla poměrně značných úspěchů ve fiskální sféře.
K 1. lednu 1931 byl zrušen li-ťin, vnitřní clo, které po generace představovalo závažnou
překážku rozvoje obchodu.124 Došlo k centralizaci výběru daní a zavedení efektivnějšího
centrálního řízení daňových úřadů. Všechny daňové úřady přešly pod pravomoc tří vládních
institucí – Správy cel, Správy solního monopolu a Správy vnitřních příjmů. Došlo
k výraznému zefektivnění fungování systému výběru daní a poté, co Čína dosáhla tarifní
autonomie – tak jak již bylo naznačeno – k velmi podstatnému vzrůstu vládních příjmů.
Jedním z hlavních úkolů nacionalistické vlády se stala reforma tradičně chaotického
měnového systému. V roce 1914 byl stříbrný dolar oficiálně prohlášen čínskou národní
měnou. V průběhu 20. a 30. let však zesílil odliv stříbra z Číny a stříbrný standard se stal
neudržitelným. Za vlády „vojenských správců“ byly v oběhu roztodivné měny. Ceny se
většinou vyjadřovaly v taelech, jednotkách stříbrného standardu, což bylo nanejvýš matoucí.
Tael byl jednotkou z neraženého kovu, která měla určitou váhu a kov určitou čistotu.
Avšak jeho hodnota v jednotlivých oblastech kolísala a tael neměl stabilní poměr k obíhajícím
mincím.125 Po značném úsilí nankingská vláda prosadila zrušení taelu v roce 1933. V rámci
měnové reformy v roce 1935 byl oběh stříbrných dolarů zakázán a byla zavedena nová měna
označovaná jako fa-pi (fabi).126
Za vlády Kuomintangu dominovaly čínskému modernímu bankovnímu systému čtyři
instituce, všechny byly pod vlivem prominentů režimu, kteří je využívali jako politického
nástroje i k osobnímu obohacení. Obecně panovalo přesvědčení, že „Central Bank of China“
je doménou H. H. Kunga, „Bank of Communications“ řídí klika bratří Čchenů, „Bank
of China“ má hlavní slovo T. V. Sung, a konečně „Farmers’ Bank of China“ ovládali vysocí
důstojníci čínské armády.127 Na tyto čtyři velké ústavy byly vázány banky v provinciích.
124
Ke zrušení stanic pověřených výběrem li-ťinu, popřípadě jejich transformaci k jinému účelu, podrobněji
telegramy zasílané do a z úřadu generálního inspektora Čínské námořní celní služby z přelomu let 1930 a 1931.
Např. SHAC-MCSA, P5, Reel 236, 679 (1) 1304, Tellegrams to Frederick Maze, received from Wenchow (22nd
December), Swatow (22nd December), Kowloon (3rd February, 1931).
125
Celní statistiky byly vykazovány v chajkuanských taelech. Po zrušení taelu v roce 1933 byly obvykle
uváděny v čínských dolarech nebo v Customs Gold Unit (dále jen CGU). CGU byla zavedena v roce 1930 k
realizaci vybraných plateb v oblasti zahraničního obchodu, fixní kurs CGU k americkému dolaru byl stanoven v
poměru 1:0,40. Postupně se charakter CGU změnil a fakticky byla uvolněna do oběhu pro běžné použití. Srov.
přidání československé koruny na seznam měn, které mají fixní kurs k CGU, SHAC-MCSA, P1, Reel 24, 679
(1) 26916, Circular No. 5211 (29th January 1936), signed by F. W. Maze (Inspector General).
126
Zákonné platidlo oficiálně platné v celé zemi. Na bankovkách byl v latince uveden výraz yuan. Reforma
měnového systému měla spočívat v zavedení moderní měny podložené rezervami cizích měn, jejichž vytvoření
Číně umožnily především rozsáhlé americké nákupy stříbra. Po roce 1935 byl legální pouze oběh papírových
bankovek vydávaných Centrální čínskou bankou, Čínskou bankou a Dopravní bankou. Dále srov. EASTMAN,
L. E.: Nationalist China during the Nanking Decade, 1927–1937. The Nationalist Era in China 1927–1949.
Cambridge, 1991, s. 41, 46.
127
K postavení tzv. velké čtyřky v čínském bankovnictví srov. JI. A History (jako pozn. 12), s. 172–195.
33
Centrální čínská banka nefungovala jako obdobné instituce v západní Evropě, spíše šlo
o orgán, jehož hlavním úkolem bylo zajišťovat krátkodobé půjčky vládě. Ačkoli bylo v letech
1928–1937 založeno 128 nových poboček bank, hlavně v pobřežní oblasti, moderní bankovní
systém nebyl dostatečně rozvinutý.128 Sloužil hlavně vládě, která se trvale potýkala
s finančními obtížemi, vyvolávanými fiskálním deficitem. Hlavními příčinami růstu výdajů
bylo splácení půjček a enormní růst výdajů na ozbrojené síly. Vzhledem k tomu, že na armádu
šlo ve druhé polovině 30. let 40–50 % vládních výdajů a splácení půjček pohltilo průměrně
jejich plnou třetinu, zbývalo na ostatní výdaje jen velmi málo prostředků.
V letech 1927–1935 vláda v Nankingu realizovala řadu emisí dluhopisů, většinou vynucených
růstem vojenských výdajů. Podobné chování vládnoucí elity nebylo v Číně něčím novým. Již
čchingský režim
řešil
nepříznivou
finanční
situaci
vydáváním
státních
obligací,
neboť potřeboval finanční prostředky na splácení válečné náhrady Japonsku po prohrané
válce v roce 1895, na splácení odškodného velmocím na základě tzv. Boxerského protokolu
z roku 1901 atd. V letech 1912–1926 vnitřní zadlužování pokračovalo, státní dluhopisy byly
vydány např. v souvislosti s tzv. reorganizační půjčkou, poskytnutou Jüan Š’-kchajovu
režimu, či japonskými půjčkami z roku 1918. Přesto celková hodnota čínských státních
obligací držených cizinci výrazněji nestoupala – v roce 1913 vlastnili cizinci obligace
v hodnotě 526 miliónů amerických dolarů, roku 1931 to bylo 696 miliónů amerických
dolarů.129 Co se železničních půjček týkalo, v dekádě 1925–1935 většina z nich nebyla
splácena. Zbylý dluh k 31. prosinci 1935 činil 53 miliónů liber (891 miliónů čínských
dolarů).130
Nankingská vláda si uvědomovala naléhavost problémů čínského venkova a pokusila se je
řešit. Při posuzování výsledků jejího úsilí dospěli někteří badatelé k rozporným hodnocením.
Např. James E. Sheridan na jedné straně soudí, že „byl zaznamenán významný pokrok“131,
na druhé straně obratem tvrdí, že se „zemědělské nářadí používané v severní Číně podobalo
tomu, které bylo zobrazeno v čínských zemědělských příručkách ze 14. a 15. století“.132 Spíše
je však možno souhlasit s názorem Arthura N. Younga, že „do roku 1937 došlo na venkově
128
K čínskému modernímu bankovnictví srov. TAMAGNA, F. M. 1942. Banking and Finance in China. New
York, 1942, s. 121–196. K vývoji čínského bankovnictví také CHENG, L. 2003. Banking in Modern China:
Entrepreneurs, Professional Managers and the Development of Chinese Banks, 1897–1937. Cambridge, 2003.
Srov. legislativní změny týkající bankovnictví a dalších finančních služeb TOMÁŠEK, M. 2004. Dějiny
čínského práva. Praha, 2004, s. 260.
129
Srov. REMER. Foreign Investments (jako pozn. 33), s. 123–147.
130
CHANG, K. 1943. China’s Struggle for Railroad Development. New York, 1943, s. 170.
131
SHERIDAN. China (jako pozn. 32), s. 227.
132
Tamtéž, s. 229.
34
jen k malým změnám v obecné situaci“.133 Vznikly plány nápravy situace na venkově, byly
vyšlechtěny nové odrůdy pšenice i rýže, došlo ke zlepšení v chovu dobytka, ale na druhé
straně rolníci prakticky zůstávali bez informací o technických novinkách.
Kuomintangský režim si byl problémů venkova vědom, ale nedokázal je vyřešit.
Místo aby provedl reformu, která by na venkově vzala vítr z plachet komunistům, vytrvale
podporoval velké vlastníky půdy a venkovskou gentry, kteří se často stavěli proti opatřením,
jejichž cílem byla modernizace venkova a reálné zlepšení postavení rolníků. Stoupenci
reformy se nejednou stali oběťmi čistek.134 Navíc vláda ponechala výběr zemědělských daní
provinciím, kterým takto vlastně přenechala i iniciativu ve věci zemědělské reformy.
Kuomintangský režim nedokázal vyřešit ani základní slabiny čínského průmyslu, který byl
stále ve stínu tradičního řemesla a jehož zastoupení v národním hospodářství bylo malé.
Většina ho byla soustředěna ve velkých smluvních přístavech, v pobřežních provinciích.
Nankingské ministerstvo hospodářství vydalo v roce 1937 zprávu, že celkem eviduje 3 935
továren, z nichž plných 31 % (tedy 1 235) bylo v Šanghaji, 52 % v pobřežních provinciích
(2 063) a pouze 17 % (637) ve vnitrozemí.135 Pro ilustraci – ve 30. letech byla v Šanghaji
v provozu většina spřádacích strojů celé Číny. Teprve od počátku 30. let se začíná výrazněji
rozvíjet těžký průmysl, z velké části ovládaný zahraničním kapitálem. V roce 1937 se
zahraniční společnosti podílely 80 % na výrobě surového železa, více než 60 % na těžbě uhlí
a ze 76 % na výrobě elektrické energie. Přes polovinu lodí bylo postaveno cizími
společnostmi.136
Po celé republikánské období převažovala tradiční doprava, ať již šlo o transport pomocí
zvířat, nosičů či džunkami a sampany. Tato skutečnost sama o sobě brzdila rozvoj obchodu
mezi městy a venkovskými oblastmi, přispívala k udržování regionálních rozdílů
a zpomalovala formování národního trhu. Ani v rozvoji dopravy nedosáhl Čankajškův režim
takových výsledků, které by odpovídaly potřebám ekonomického rozvoje Číny. Při výstavbě
jednotlivých komunikací často hrály primární roli důvody nikoli ekonomické, ale vojenské,
navíc zdaleka ne vždy byla pozitivním přínosem pro rozvoj čínského venkova. Jak napsal
britský diplomat George E. Taylor: „Stavbu většiny těchto silnic podnítily spíše vojenské
133
YOUNG, A. N. 1971. China’s Nation-Building Effort, 1927–1937: The Financial and Economic Record.
Stanford, 1971, s. 306.
134
SHERIDAN. China (jako pozn. 32), s. 229.
135
7), s. 41.
136
RISKIN, C. 1987. China’s Political Economy, the Quest for Development since 1949. Oxford, 1987, s. 33.
Pozoruhodné poznatky o vlivu cizinců na rozvoj čínského hospodářství srov. DERNBERGER. The Role
(jako pozn. 41), s. 19–47.
35
a strategické než ekonomické důvody. (…) byly vybudovány s využitím nucené práce,
na pozemcích, které byly v mnoha případech konfiskovány rolníkům bez náhrady“.137
Poněkud klesl podíl cizího kapitálu na stavbě železnic, např. trať spojující provincie Če-ťiang
(Zhejiang) a Ťiang-si (Jiangxi) byla financována půjčkou Čínské banky, prostředky na stavbu
významné železnice v Šan-si pocházely z provinčních zdrojů.138 Do japonského vpádu
do vlastní Číny v roce 1937 bylo postaveno ve vlastní Číně zhruba 3 400 km tratí včetně
některých spojnic základního významu, např. trať Chan-kchou (Hankou)–Kanton (Kuangčou, Guangzhou). Na druhé straně rozlehlé a významné oblasti – S’-čchuan, Sin-ťiang
(Xinjiang), Kan-su (Gansu) a Tibet (Si-cang, Xizang) – byly prakticky bez železničního
spojení. Železnice byly většinou soustředěny ve východní a severní Číně. Podobně výstavba
silnic byla zprvu nesystematická, probíhala náhodně. Po založení Výboru pro silnice v roce
1932 se tempo vystupňovalo, do konce roku 1936 bylo postaveno 24 000 km nových silnic.
V okamžiku japonského útoku v červenci 1937 existovalo v Číně 116 000 km silnic, z toho
40 000 km s pevným povrchem.139
Čankajškův nankingský režim vznikl ve velmi složité době, po více než desetileté etapě,
kdy Čína neměla efektivní centrální vládu. Nový nankingský režim disponoval některými
zjevnými výhodami, které mohly za dalších příznivých okolností významným způsobem
posunout Čínu na cestě k modernizaci a lepším hospodářským výsledků. Do určité míry si
tuto skutečnost uvědomoval i Čankajšek, který záhy po stabilizaci nankingského režimu
zveřejnil ambiciosní plány zahrnující i rozsáhlou ekonomickou rekonstrukci země. Své vize
se mu však podařilo realizovat jen ve velmi omezené míře. Za tímto neúspěchem stál soubor
několika faktorů, jejichž význam a role se poměrně obtížně hodnotí. Částečně se jednalo
o Čankajškovo selhání, kdy např. nedokázal přesvědčit kuomintangskou elitu k nesobeckému
jednání a důslednějšímu hájení státních zájmů. Zásadní roli sehrály samozřejmě také některé
objektivní okolnosti – ať už bereme v úvahu boje s Japonci či velmi nepříznivé hospodářské
dědictví, kterého se Čína nemohla zbavit v krátkém časovém horizontu. Zkoumáme-li
všechny relevantní okolnosti, nutně nás musí napadnout myšlenka, pochybnost, zda měl
Čankajšek před rozšířením konfliktu s Japonci do střední a jižní Číny alespoň teoretickou
137
TAYLOR, G. E.: The Reconstruction Movement in China. HOLLAND, W. L./MITCHELL, K. (eds.). 1937.
Problems of the Pacific, 1936: Aims and Results of Social and Economic Policies in Pacific Countries.
London/New York/Toronto 1937, s. 376–408.
138
Správa Šan-si byla na čínské poměry dosti stabilní, protože tamní militarista Jen Si-šan se obvykle držel
vcelku stranou vnitročínských rozbrojů a zaměřil se na rozvoj provincie.
139
7), s. 98. Údaje jiných autorů se příliš neliší. Např. Sheridan uvádí, že v roce 1936 bylo v Číně 108 000 km
silnic, z toho čtvrtina dlážděných. SHERIDAN. China (jako pozn. 32), s. 223.
36
šanci výrazněji postoupit při řešení ekonomických a samozřejmě celé řady dalších problémů.
Potvrdil se nám sice původní předpoklad, že Čankajšek v oblasti hospodářské neprosadil
skutečně zásadní změny, které by např. vedly k zásadnímu posunu směrem k modernizaci
čínské ekonomiky, na druhé straně se domníváme, že nehledě na všechny nedostatky a chyby
Čankajškovy vlády za tímto neúspěchem stály zejména nepříznivé objektivní okolnosti.
V červenci 1937 Japonsko zahájilo všeobecnou válku proti Číně. Ukázalo se, že pokroky,
které Čankajškův režim učinil na poli sjednocení a modernizace země, např. zdaleka
nepostačovaly potřebám obrany a Japonci se záhy zmocnili nejrozvinutějších oblastí země.
Vláda však uprchla do Čchung-čchingu, těžiště válečného úsilí se přesunulo na západ země140
a režim byl schopen – s velkými problémy a za dosud ne zcela objasněných okolností –
odolávat agresorovi až do roku 1945.
140
Tamní průmysl zažil nezanedbatelný rozvoj. Srov. YOUNG, A. N. 1963. China and the Helping Hand, 1937–
1945. Cambridge (Mass.), 1963, s. 354.
37
III.
Zákon o obnově průmyslu jako krok ke kartelizaci průmyslu v USA?
Jednou z klíčových součástí protikrizových opatření tak, jak je prezentovala administrativa
Franklina D. Roosevelta, byl Zákon o obnově průmyslu (National Industrial Recovery Act,
dále jen NIRA) z června 1933. Ten měl podle některých z jeho autorů zasahovat do samých
základů systému podnikání ve Spojených státech. Podobně jako v jiných případech byla
rétorika silnější než vlastní realita, ale původní ambice z něj činily opatření výjimečné
i ve srovnání se zbytkem legislativy prvního New Dealu. V případě naplnění všech představ
tvůrců NIRA mohlo dle vžitých představ dojít k dramatické změně vazeb mezi jednotlivými
subjekty ekonomického systému a regulatorní funkce státu měla dosáhnout nebývalých
rozměrů.
NIRA šel dál než ostatní legislativa New Dealu v posilování vertikálních vazeb
uvnitř hospodářského systému USA a extensivní chápání určitých součástí komplexního
zákona poskytovalo argumenty těm, kteří prohlašovali Roosevelta za likvidátora systému
svobodného podnikání. Přestože neexistovaly žádné přímé vazby na zkušenosti z jiných zemí,
základní rysy NIRA mohly svádět k obviňování administrativy z inspirace hospodářskopolitickými opatřeními autoritářských režimů, jako byla třeba fašistická Itálie. Přestože byl
NIRA považován za pokus o nejhlubší odklon od principů tržní ekonomiky v dosavadních
dějinách Spojených států a v určitém smyslu takovým na vládní úrovni dokonce i byl, jeho
vazby na předešlý vývoj v samotných USA jsou mnohem pevnější, než se při povrchním
srovnání může zdát. Většinu prvků, které údajně nově vnášel do amerického systému,
používaly v jisté podobě již předcházející administrativy a jejich kořeny můžeme úspěšně
nalézt v instrumentáriu progresivistů. Na úrovni států byla parciální opatření NIRA běžně
používána po velkou část 20. století.141
V této kapitole je hledána odpověď na otázku, jak se mohl v roce 1933 ve Spojených státech,
v zemi
s desítky let
trvající
tradicí
antitrustového
zákonodárství,
objevit
zákon,
který suspendoval veškerou federální antitrustovou legislativu. Klíčovým je porozumění
paragrafu 5 zákona, který de facto zahrnoval suspendaci antitrustového zákonodárství. Tento
text se pokouší argumentovat v tom smyslu, že tato suspendace nebyla v očích tvůrců zákona
v rozporu se snahou zabránit používání monopolních praktik a podpořit konkurenci, a že tedy
141
Historické souvislosti srov. např. DILLARD, D. 1967. Economic Development of the North Atlantic
Community: Historical Introduction to Modern Economics. New Jersey, 1967, s. 594.
38
ve vztahu k monopolům a konkurenci k žádné diskontinuitě na poli ochrany hospodářské
soutěže nedošlo.
Úřad pro národní obnovu (National Recovery Administration, dále jen NRA), jenž měl
za úkol NIRA implementovat, byl již od svého vzniku a zůstává nadále předmětem zájmu
ekonomů, právníků a historiků. V době působnosti úřadu byly aktuální především
ústavněprávní otázky a momentální administrativně-technické a ekonomické problémy,
které s sebou nesl, po krachu ozdravného programu pak šlo hlavně o zkoumání jeho příčin.
Řada studií vidí jako hlavní příčinu jeho selhání nedostatečné administrativní zajištění.142
Dalším vysvětlením je absence ucelené vnitřně konzistentní hospodářsko-politické
koncepce.143 S čistě ekonomickým vysvětlením přichází disciplína organizace trhů a odvětví
(industrial organization), zkoumající tržní struktury. Zastánci toho přístupu zkoumají NRA
primárně jako příklad existence kartelů a v jejich nestabilitě vidí i příčiny krachu programu.144
Jiné studie zdůrazňují pro změnu politické příčiny. 145 Existuje i názor, že selhání NRA bylo
nutným důsledkem samotné koncepce vtělené do NIRA a že tedy nešlo o pouhé
administrativní selhání.146
Nejprve stručně nastíníme, jaký konsensus panoval v desetiletích předcházejících přijetí
NIRA ohledně antitrustové politiky, aby bylo možné srovnat, v čem tento zákon byl,
nebo naopak nebyl nový. Následně předložíme argumenty ve prospěch našeho tvrzení,
že důvodem existence paragrafu 5 byl jasně předpoklad přítomnosti cenových fixací
v kodexech poctivé konkurence, jejichž vznik zákon inicioval a vyžadoval. Opírat se přitom
budeme především o výroky tvůrců zákona a články v dobovém tisku. Následně budeme
formulovat naši ústřední hypotézu, podle níž záměrem tvůrců NIRA nebyla kartelizace
americké ekonomiky a kterou vyslovili už Donald R. Brand a před ním Leverett S. Lyon.
My se ji ale budeme snažit podpořit novými a podle našeho názoru přesvědčivějšími
argumenty. Tuto hypotézu stavíme především na faktu přehodnocení obchodní politiky NRA
vůči kodexům v červnu 1934, který podle našeho názoru zcela jednoznačně prokazuje,
142
SKOCPOL, T.; FINEGOLD; K.: State Capacity and Economic Intervention in the Early New Deal. Political
Science Quarterly, 1982, 97, 2, s. 265-266; DOBBIN F. R.: The Social Construction of the Great Depression:
Industrial Policy during the 1930s in the United States, Britain, and France. Theory and Society, 1993, 22, 1,
s. 16 - 17; McQUAID, K.: Corporate Liberalism in the American Business Community, 1920-1940. Business
History Review, 1978, 52, 000003, s. 259-260, 358.
143
GOLDSTEIN, J.: The Impact of Ideas on Trade Policy: The Origins of U.S. Agricultural and Manufacturing
Policies. International Organization, 1989, 43, 1, s. 56-57.
144
Např. TAYLOR, J. E.; KLEIN, P. G.: An Anatomy of a Cartel: The National Industrial Recovery Act of 1933
and the Compliance Crisis of 1934. Research in Economic History, 2008, 26, zejm. s. 32-33; ALEXANDER, B.
J.: Failed Cooperation in Heterogeneous Industries Under the National Recovery Administration. The Journal
of Economic History, 1997, 57, 2, zejm. s. 326-327, 341-342.
145
FLYNN, J. T. 1973. As We Go Marching. New York, 1973, s. 199.
146
BRAND, D. R. 1988. Corporatism and the Rule of Law. New York, 1988, s. 30, 307, 312.
39
jaký byl duch tohoto zákona. Tato skutečnost ale ještě nevysvětluje paradox, jak mohl NIRA
deklarovat nepřijatelnost monopolních praktik a odevzdanost principu konkurence a současně
suspendovat antitrustové zákonodárství. Vysvětlení tohoto paradoxu podle nás spočívá
v pochopení toho aspektu NIRA, který nazýváme „rétorikou války,“ a který zahrnuje
předpoklad, že se podnikatelé ztotožní s ideou ozdravného programu, a budou se v důsledku
toho dobrovolně chovat určitým specifickým způsobem, jakým se za „normálních“ okolností
nechovají. Tento moment, i když v poněkud obecnější rovině, zdůrazňuje ve svém článku
Richard Adelstein147 a jsou to právě jeho závěry, které aplikujeme při vysvětlování uvedeného
paradoxu. Celou situaci popisujeme rovněž formálně pomocí analytického aparátu teorie
firmy. Významným zdrojem informací o vzniku a implementaci NIRA nám byla dobová
studie zmíněného Leveretta S Lyona148, vysokého funkcionáře NRA, a koncepčně vycházíme
také ze závěrů studie výše zmíněného Donalda R. Branda. Naši analýzu opíráme mimo jiné
o studium klíčových právních norem, jako NIRA či Claytonův zákon.
Historik Donald R. Brand předkládá svou vlastní klasifikaci přístupů k tématu NRA.
Rozlišuje tři základní interpretační proudy - pluralistický149, progresivní150 a revizionistický.
Revizionisté zastávají názor opačný od progresivistů a tvrdí, že New Deal (a tedy i NRA) byl
program veskrze konzervativní, který v první řadě zachovával status quo a bránil zájmy
tradičních zájmových skupin, tj. podnikatelských sdružení, především tedy velkokapitálu.
Branda by bylo možné zařadit do vlastního, čtvrtého proudu, který „reviduje revizionistickou
interpretaci“. Brand je toho názoru, že na ustanoveních omezujících konkurenci v rámci
kodexů měly zájem především menší firmy, které výrazně poškozovalo snižování cen,
zatímco větší firmy, zvláště v koncentrovanějších odvětvích NRA zkrátka nepotřebovaly,
protože už infrastrukturu k omezování konkurence měly vytvořenou minimálně z 20. let
na rozdíl od malých firem, které by se bez pomoci federální administrativy nebyly bývaly
schopny účinně zorganizovat.151 Tato kapitola vychází z interpretace Branda a také Lyona,
kteří oba argumentovali, i když s odlišnými akcenty, že cílem NIRA nebyla kartelizace,
ale naopak podpora konkurence.
147
ADELSTEIN, R. P.: „The Nation as an Economic Unit“: Keynes, Roosevelt, and the Managerial Ideal.
The Journal of American History, 1991, 78, 1, s. 180-181.
148
LYON, L. S.; HOMAN, P. T.; LORWIN, L. S.; TERBORGH, G.; DEARING, Ch. L.; MARSHALL, L. C.
1935. The National Recovery Administration. Washington, D. C., 1935.
149
Pluralismus vyjadřuje přesvědčení, že zájmové skupiny se organizují spontánně, zatímco korporativismus
předpokládá při jejich formování aktivní roli státu. Srov. BRAND, D. R.: Corporatism, the NRA, and the Oil
Industry. Political Science Quarterly, 1983, 98, 11, s. 99–106.
150
Progresivisté chápali New Deal jako progresivní program, tj. program pokrokový, reformní, měnící status
quo, měnící podíl práce a kapitálu na domácím produktu, měnící pozici práce, zkrátka program mající za cíl
dosáhnout sociálních změn. BRAND. Corporatism (jako pozn. 6), s. 23-25.
151
Tamtéž, s. 153-155.
40
NIRA nebyl výtvorem jednoho člověka a dokonce ani produktem jednoho myšlenkového
proudu. Na jeho znění pracovaly celkem tři, později dvě prezidentem jmenované skupiny152,
a celkem podstatnými změnami prošlo toto znění ještě na půdě Kongresu, zejména v Senátu.
Hovoříme-li tedy o tom, zda určité důsledky byly či nebyly záměrem tvůrců či součástí
koncepce NIRA, jsme si plně vědomi problémů, které s takovou formulací jsou spojené.
Přesto se domníváme, že lze na finální znění zákona nahlížet jako na produkt určitého
širokého konsensu, daného pak především antitrustovou tradicí Spojených států.
Minimálně od přijetí Shermanova zákona až po sledované období let 1933-1935 (prvního
New Dealu), ale pak až do nástupu chicagské a rakouské školy panoval mezi politickými
a vědeckými elitami poměrně široký konsensus o škodlivosti monopolů a kartelů
a nezastupitelné roli státu při jejich potírání. Přesto lze nalézt významné rozdíly v názorech
na roli, jakou by v ekonomice měla hrát konkurence a trh. Na jedné straně je tu wilsonovský
progresivismus, vyhraněně prokonkurenční a antitrustový. V jeho pozadí stála víra, že „velké
korporace jsou ekonomicky neefektivní a dosáhly dominance na trzích nepoctivými
konkurenčními praktikami“.153 Právě do funkčního období prezidenta Woodrowa Wilsona
a jeho programu Nová svoboda (New Freedom) spadá schválení Claytonova antitrustového
zákona z roku 1914, který kriminalizuje praktiky, s jejichž pomocí si firmy vytvářejí
monopolní postavení.
Na druhé straně stál rooseveltovský progresivismus, který byl rovněž antitrustový, ale zároveň
poukazoval na neefektivnosti přílišné konkurence, které může řešit stát regulací
administrativních monopolů. V pozadí progresivistické hospodářské politiky Theodora
Roosevelta stálo přesvědčení o neefektivních duplikacích, podle které může být působení
velké firmy realizující úspory z rozsahu ekonomicky efektivnější než existence několika
navzájem si konkurujících firem. Aby však takové firmy své postavení nezneužívaly
v neprospěch spotřebitele, měly být regulovány vládou. K tomu Brand uvedl: „Progresivci
Nového nacionalismu154 zdůrazňovali regulaci velkých korporací místo pokusů je buď rozbít
či zabránit jejich vzniku.“155 Historik Hantke-Domas poznamenává: „Jestliže před politikou
tohoto progresivisty [tj. T. Roosevelta – pozn.] existovalo několik velkých monopolů,
organizovaných do trustů, pak tu s příchodem jeho hospodářské politiky byly stovky
152
O procesu tvorby zákona srov. např. BERNSTEIN, I.: Labor and the Recovery Program, 1933. The Quarterly
Journal of Economics, 1946, 60, 2, zejm. s. 277-280.
153
BRAND. Corporatism (jako pozn. 6), s. 65.
154
New Nationalism, název programu, s nímž Theodore Roosevelt kandidoval v prezidentských volbách v roce
1912.
155
BRAND. Corporatism (jako pozn. 6), s. 65
41
monopolů.“156 Nicméně, jak poukazuje Brand, rozdíly mezi rooseveltovským a wilsonovským
progresivismem nebyly tak velké. Jejich společným jmenovatelem bylo rozlišování
mezi „dobrými“ a „špatnými“ monopoly, a tak rooseveltovský progresivismus regulací
administrativních
monopolů
a
wilsonovský
progresivismus
rozlišováním
způsobů,
jakými podniky získávaly podíl na trhu, podporovaly dobré monopoly a snažily se rozbít
či ovládnout špatné. Brand shrnuje: „Oba proudy progresivismu argumentovaly, že růst
velkých korporací v rámci laissez-faire ekonomického řádu představují potenciální nebezpečí
pro demokracii, pro dosažení sociální spravedlnosti a pro ekonomickou efektivnost. Oba
odmítaly laissez-faire předpoklady svých konzervativních oponentů. Neshodovaly se
v regulačních strategiích, ale shodovaly se v potřebě regulace.“157 O něco extrémnější přístup
zastávali vyznavači plánování, jako byl náměstek ministra zemědělství Rexford Tugwell,
jejichž kritika konkurence a samoregulačních schopností trhu byla ještě ostřejší
a kteří navrhovali určitou formu indikativního plánování.158
NIRA v sekci 1 explicitně deklaruje, že podporuje konkurenci a svobodný obchod
a nedovoluje monopoly a monopolní praktiky: „Je tedy vyhlášeno za politiku Kongresu
odstranit překážky volnému pohybu mezistátního a zahraničního obchodu, které směřují
ke snížení jejich objemu; a přivodit všeobecný blahobyt podporou organizace průmyslu
za účelem kooperativního jednání mezi obchodními skupinami, přivodit a zachovat jednotný
postup zaměstnanců a vedení pod přiměřeným vládním schválením a dohledem, odstranit
nepoctivé konkurenční praktiky, podpořit co nejplnější možné využití současné produkční
kapacity průmyslu, vyhnout se nenáležitému omezování produkce (kromě situací, které si to
dočasně vyžadují).“159 Kriminální povaha využívání monopolních praktik je ještě zdůrazněna
v paragrafu 3, kde je stanoveno, že kodexy poctivé konkurence musí splňovat zde
vyjmenované podmínky: „(…) že takový kodex či kodexy nezamýšlejí podporovat monopoly
či eliminovat nebo potlačovat malé podniky a nebudou proti nim jednat diskriminačně
a budou směřovat k provádění politiky této části zákona: Za předpokladu, že takový kodex
či kodexy nedovolí monopoly či monopolní praktiky (…).“160 Je však otázkou, jak si
vysvětlit, že v témže zákoně lze v paragrafu 5 zároveň číst: „Během doby, kdy tato část
156
HANTKE-DOMAS, M.: The Public Interest Theory of Regulation: Non-Existence or Misinterpretation?
European Journal of Law and Economics, 2003, 15, 2, s. 174.
157
158
Viz např. TUGWELL, R. G. 1933. The Industrial Discipline and the Governmental Arts. New York, 1933
159
National Industrial Recovery Act, Public Law No. 67, červen 1933 [online] [cit. 29. 09. 2008]. Dostupný
na
WWW:
http://www.ourdocuments.gov/print_friendly.php?page=&doc=66&title=National+Industrial+Recovery+Act+%
281933%29, Title I, Sec. 1.
160
Tamtéž, Title I, Sec. 3 (a) (2).
42
zákona bude v platnosti (či v případě licence, během doby, kdy paragraf 4 (a) bude
v platnosti) a po dobu šedesáti dní poté, každý kodex, každá dohoda či licence, schválené,
předepsané nebo vydané a v platnosti podle této části zákona, a každé jednání v souladu
s jejich ustanoveními provedené v tomto období bude vyňato z ustanovení antitrustových
zákonů Spojených států.“161
Vzhledem ke klíčové roli, jakou měly podle zákona hrát v kodexech poctivé konkurence
a v systému průmyslové samosprávy dohody zaměstnavatelů o minimálních mzdách,
maximálních pracovních hodinách a dalších pracovních podmínkách, bylo prvním
nabízejícím se vysvětlením, že antitrustové zákony byly pozastaveny proto, že by s nimi
takové dohody byly v rozporu. Není však složité dojít k jinému závěru ohledně skutečných
důvodů. Např. v právní analýze NIRA z listopadu 1933 v kapitole o praktikách kodexů,
které by podle autora byly v rozporu s antitrustovým zákonodárstvím, pakliže by nebylo
pozastaveno, nejsou dohody o pracovních podmínkách nikde zmíněny.162 Vzhledem k tomu,
že jsou tu uvedeny nejrozmanitější eventuality a praktiky, domníváme se, že pokud by tyto
dohody s antitrustovými zákony v rozporu byly, autor by je, s ohledem na důležitost,
jakou v kodexech hrály, zmínil.
Dalším důvodem, který vede k závěru, že pracovně-právní ustanovení kodexů nebyla
důvodem pro suspendaci uvedené legislativy, je fakt, že v dobových článcích, které vyšly
několik dní po podepsání zákona, se jako důvod tohoto kroku explicitně označuje předpoklad
cenových a produkčních regulací v kodexech, nikoli jejich pracovně-právní ustanovení.
V časopisu TIME můžeme 19. června 1933, tedy tři dny po podepsání zákona, číst:
„Antitrustové zákony: Prezident může podle své vůle odsunout do pozadí Shermanův
a Claytonův zákon, aby umožnil odvětvovým pracovním a mzdovým kodexům operativní
fungování. Senát se pokusil anulovat odvětvovou regulaci zákazem cenových fixací. Když byl
tento zákaz nakonec vyškrtnut, bylo mlčky připuštěno, že cenové fixace budou tvořit součást
většiny obchodních dohod.“163 V článku v témže časopise se jen o týden později píše:
„Ačkoli odstranil omezení daná antitrustovými zákony, aby se odvětví mohla slučovat164
za účelem regulace cen a mezd, prezident slíbil, ´že bude stát pevně proti monopolům,
161
Tamtéž, Title I, Sec 5.
The Harward Law Review Association: Some Legal Aspects of the National Industrial Recovery Act.
Harvard Law Review, 1933, 41, 1, s. 101-105.
163
INDUSTRY: Recovery Act, TIME, 19. červen 1933 [online] [cit. 13. 10. 2010]. Dostupný na WWW:
http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,789351-1,00.html.
164
Tj. podniky v těchže odvětvích, nikoli různá odvětví.
162
43
které omezují obchod, a proti cenovým fixacím, které umožňují nepřiměřené zisky
či nepoctivě vysoké ceny´.“165
A konečně jsou to i výroky tvůrců zákona během procesu jeho schvalování, které nás vedou
k závěru, že důvodem, proč bylo nezbytné, aby NIRA obsahoval sekci 5, nebyla pracovněprávní ustanovení, ale regulace cen a produkce. Vysoký funkcionář NRA 166 Leverett S. Lyon,
spoluautor studie o NRA publikované poprvé v dubnu 1935, zaznamenal diskusi
mezi reprezentantem Knutsonem a spoluautorem NIRA Donaldem R. Richbergem, ve které se
Knutson snaží přimět Richberga přiznat, že projednávaný zákon zamýšlí budovat kartely
evropského typu: „P. Knutson. Bylo by podle této legislativy dovoleno odvětvím, která jsou
konkurenty, spojit se a vytvořit kartely, jaké mají v Evropě? P. Richberg. Nechci toto
srovnávat příliš široce s evropským kartelem (…). Ale obecně má tuto tendenci. P. Knutson.
Obecně podporuje výrobce v tom, aby dělali ty samé věci, jaké dělají kartely v Evropě?
P.
Richberg.
Myslím,
že
obecně
to
může
být
pravda;
ano.
P.
Knutson.
A pak by nemohli být souzeni za to, že se spojují a fixují ceny, že? P. Richberg.
Za předpokladu, že ceny samotné mají rozumný vztah k nákladům a tak dále; ano.“167 Naše
stanovisko podporuje i postoj dalšího spoluautora NIRA, senátora Roberta Wagnera,
k problematice cenových fixací: „Při diskusi Senátu o NIRA byl senátor Wagner dotázán
senátorem Kingem, zda je filosofie stojící za tímto programem stejná jako filosofie ´starého
německého kartelového systému´, na což Wagner odpověděl, ´Vůbec ne.´ Nicméně Wagner
se pak postavil proti pozměňovacímu návrhu senátora Boraha, aby byly cenové fixace
pod NRA explicitně zakázány, a preferoval méně restriktivní zákaz ´monopolu a monopolních
praktik´, protože věřil, že za určitých okolností mohou být cenové regulace nezbytné
k ochraně malých podniků či k zastavení destruktivních cenových válek.“168
Z faktu, že tvůrci zákona předpokládali od samého počátku používání nástrojů cenových
a produkčních regulací, nelze vyvozovat, že chtěli umožnit kartelizaci amerického průmyslu.
Lyon píše: „Shermanův zákon je Nejvyšším soudem interpretován v tom smyslu, že zakazuje
ńerozumné omezování obchodu´ a obsah této fráze je organicky spojován s konceptem
monopolizace, jak byla soudně rozvinuta. Zákon o obnově ve svém důsledku legalizuje
dohody ´k omezení obchodu´ (jinak by ustanovení o pozastavení antitrustových zákonů bylo
165
INDUSTRY: Supreme Effort, TIME, 26. červen 1933 [online] [cit. 05. 10. 2010]. Dostupný na WWW:
http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,882130,00.html.
166
Tento úřad byl zřízen na základě výkonného nařízení 6173 z 16. června 1933 jako orgán administrující
ozdravný program podle Zákona o národní průmyslové obnově.
167
LYON; HOMAN; LORWIN; TERBORGH; DEARING; MARSHALL. The National (jako pozn. 8), s. 20-21
168
44
zbytečné), ale pouze takové dohody, které jsou prosty ´monopolních praktik´.“ 169 Omezení
obchodu pod záštitou NIRA však senátor Wagner zdůvodňuje snahou snížit znevýhodnění
malých firem ve stávajícím rámci antitrustové legislativy: „(...) omezení konkurence
umožněná NIRA jsou prostředky k óchraně malých podnikatelů´, zákazem používání
´množstevních slev, diskriminace a prodeje pod výrobní náklady za účelem zničení některých
drobných podnikatelů´.“170
Samotná diskriminace je však praktika, kterou zakazuje už Claytonův zákon171, stejně
jako cenové diferenciály a „příliš“ nízké ceny, pokud je jejich účelem eliminace konkurence.
Zmíněný zákon říká: „Bude protizákonné pro jakoukoli osobu zainteresovanou na obchodě
či během takového obchodu (…) prodávat, či uzavřít smlouvu o prodeji, zboží v jakékoli
oblasti Spojených států za ceny nižší než vyžadované danou osobou jinde ve Spojených
státech za účelem eliminace konkurence či eliminace konkurenta na takovém místě Spojených
států; nebo prodávat, či uzavřít smlouvu o prodeji, zboží za nerozumně nízké ceny za účelem
eliminace konkurence či konkurenta.“172 Z tohoto hlediska je celkem pochopitelné tvrzení
senátora Wagnera o NIRA, že „tento doplňuje antitrustové zákony; nerozbíjí je. Chceme
konkurenci zachovat. Jednoduše chceme konkurenci konstituovat na vysokém standardu
efektivnosti, spíše než na nízkém standardu vykořisťování práce. To je jediný rozdíl“.173
Množstevní slevy, prodej pod náklady a diskriminaci má tedy být kodexům umožněno
zakázat, protože jde o praktiky, které používají velké firmy k eliminaci svých drobných
konkurentů.
Další argument, který Wagner používal, byl: „NIRA umožní drobným podnikatelům
kooperovat takovými způsoby, jimiž byly za existujících antitrustových zákonů schopny
kooperovat pouze velké firmy, a toto jim umožní dosáhnout nových úrovní efektivnosti (…).
Wagner argumentoval, že antitrustové zákony nedokázaly ochránit malé podnikatele
a že NRA je prostě novým prostředkem k dosažení tohoto starého cíle.“174 Wagner možná
narážel na praxi 20. let 20. století. Tehdy ministr obchodu Herbert Hoover podporoval
dobrovolnou kooperaci založenou na sdílení informací175, jež vyústila v přijímání tzv. kodexů
poctivé praxe, které se staly jakýmsi předobrazem kodexů poctivé konkurence.
A jak zdůrazňuje již zmíněná studie z listopadu 1933, „výměna nákladových statistik
169
LYON; HOMAN; LORWIN; TERBORGH; DEARING; MARSHALL. The National (jako pozn. 8), s. 18.
171
Clayton Act, Public Law 63-212, 1914, §13, §13a [online] [cit. 2010-10-13]. Dostupný na WWW:
http://www.antitrustupdate.com/Statutes/SL-ClaytonAct.html.
172
Tamtéž, §13a.
173
174
175
ADELSTEIN. „The Nation“ (jako pozn. 7), s. 168
170
45
a přepravních sazeb byla shledána v souladu s Shermanovým zákonem, nedokáže-li se,
že jsou data využívána k fixaci cen“.176 Šlo by též argumentovat, že velké firmy se dokázaly
zorganizovat i bez státní podpory, avšak při porušování antitrustových zákonů, zatímco menší
firmy nikoli. Zde Brand cituje Finea: „Na rozdíl od tolika ostatních odvětví automobilový
průmysl, jak jsme viděli, nečelil v roce 1933 problému nadprodukce či destruktivního
snižování cen a výrobci prostřednictvím National Automobile Chamber of Commerce již
standardizovali své obchodní praktiky v rozsahu, který považovali za nezbytný.“177 V obou
případech platí, že senátor Wagner nepovažoval stávající antitrustové zákony za adekvátní
prostředek k ochraně konkurence a drobných podnikatelů proti praktikám velkých firem.
Bez ohledu na to, zda se jednalo o praktiky protizákonné, či zákonné.
Hypotézu, že záměrem tvůrců NIRA nebylo podporovat kartelizaci, minimálně v tom smyslu,
v jakém je pojmu kartel a monopol rozuměno v době od přijetí Shermanova zákona
až po přijetí NIRA, podporuje ještě další argument. Dne 7. června 1934 NRA vydal své
slavné memorandum č. 228 a poté v následujících měsících ještě několik dalších memorand,
v nichž drasticky omezil možnosti kodexů používat nástroje regulace cen, produkce a praktik,
jež se do cen přímo promítají. Lyon popisuje tyto procesy na širším pozadí rostoucí kritiky
vůči NRA, konkrétně vůči její podpoře kartelizaci o omezování konkurence prostřednictvím
cenových a produkčních regulací. Na této kritice participovala celá škála institucí
a významných osob, počínaje Divizí NRA výzkumu a plánování, Spotřebitelským poradním
výborem, přes ortodoxní zastánce antitrustového zákonodárství, jakými byli senátoři Gerald
P. Nye, William E. Borah či Carter Glass, a konče Úřadem pro nápravu v zemědělství
Rexforda Tugwella či ministrem vnitra a administrátorem Úřadu veřejných prací Harolda
Ickese. „Částečně v důsledku takových rozličných kritik (…), částečně v důsledku pomalu
svítajícího uvědomění v rámci NRA samotného, že široké pole působnosti bez politiky může
vést pouze ke zmatku“,178 byl vypracováním dosud neexistujících zásad politiky obchodních
praktik NRA, jimiž by se úřad mohl řídit při schvalování kodexů, pověřen nově vytvořený
úřad zástupce pomocného administrátora pro politiku obchodních praktik, kterým se stal
již zmíněný Leverett S. Lyon, pozdější spoluautor téměř tisícistránkové studie o NRA. Jeho
úřad vypracoval soubor celkem 15 návrhů, které byly zanedlouho potom doslovně
nebo s menšími úpravami převzaty do textu memorand NRA. Lyonovi „bylo na jeho dotaz
řečeno, že NRA nemá zájem na reformování amerického ekonomického systému do řady
176
The Harward Law Review Association: Some Legal Aspects (jako pozn. 22), s. 101.
178
177
46
kartelů či podle fašistického vzoru, nýbrž je zavázán realizovat svou činnost v rámci
konkurenčního kapitalismu.“179
Nejvýznamnější revizí politiky NRA v oblasti obchodních praktik je zřejmě doporučení č. 3,
týkající se zákazu prodeje pod vlastní náklady, které se stalo součástí memoranda č. 228
ze 7. června 1934. V tomto doporučení se tvrdí, „že zahrnutí ustanovení o zákazu prodeje
pod vlastní náklady v kodexech poctivé konkurence je nezdravá a nerozumná politika,
kromě případů, kdy je vyhlášen výjimečný stav tak, jak je zamýšlen v politickém doporučení
č. 4, a dalších takových konkrétních případů, o jakých může být pojednáno v dalších
politických doporučeních (…). Důsledky tohoto tvrzení byly však podstatně upraveny dalšími
výroky, které byly obsaženy v memorandu, obzvláště ´záměrně destruktivní snižování cen je
nepoctivou metodou konkurence a je zakázáno´ (Sekce 1 [a])“.180 Velmi významná byla
doporučení č. 7 a 8, jež se stala součástí memoranda č. 267 z 20. července 1934. Doporučení
č. 7 navrhovalo zakázat kodexům vnucovat svým členům jednotné klasifikace zákazníků
a doporučení č. 8 doplňovalo předchozí pro oblast uniformních slev, které rovněž navrhuje
z kodexů vypustit.
Všechna uvedená doporučení velmi výrazně omezovala pravomoci orgánů pro správu kodexu
(code authorities), tj. orgánů příslušných odvětví, vytvořených pro dohlížení nad dodržováním
kodexů, především nad regulacemi cen, produkce a obchodních praktik obecně. Zejména
v případě zákazu prodeje pod vlastní náklady totiž praxe byla taková, že orgány pro správu
kodexu často vytvářely takový systém kalkulace nákladů, který prostřednictvím různých
diferenciálů a přirážek uměle zvyšoval náklady efektivnějších firem, které na jejich základě
musely zvýšit své ceny. Navíc řada orgánů pro správu kodexu vykonávala své pravomoci
na základě nákladových účetních systémů ještě před jejich schválením administrátorem,
a tedy neoprávněně.181 Tohoto problému se bezprostředně týká doporučení č. 5 o nákladových
účetních systémech, které se stalo součástí memoranda č. 228 a které požadovalo zakázat
kodexům možnost vytváření jednotných přirážek a diferenciálů, které by uměle zvyšovaly
náklady některých firem. Dalším významným doporučením bylo čtrnácté, které navrhovalo
zakázat možnost, aby kodexy obsahovaly regulaci strojohodin a výrobní kapacity. Toto
doporučení však nebylo implementováno. Doporučení č. 2, které navrhuje neumožňovat
kodexům zakazovat obecně používání slev, se stalo později součástí doporučení č. 11
179
Tamtéž, s. 720.
Tamtéž, s. 725.
181
Tamtéž, s. 586-589.
180
47
spojující problematiku slev a tzv. „dohod zdarma,“ tj. kontraktů, spočívajících v poskytnutí
daru či jiné výhody proti závazku zákazníka nakoupit určité množství zboží.
Prvním doporučením, reagujícím na praktiku, která byla velkým trnem v oku kritiků NRA,
byl návrh odstranit čekací dobu v systémech otevřených cen. Systém otevřených cen spočíval
v povinnosti členů daného odvětví zveřejňovat s předstihem ceny, které budou u svých služeb
a produktů požadovat, přičemž mezi oznámením a realizací měla uplynout určitá doba,
„čekací“ doba. Tento instrument však, podle jeho kritiků, usnadňoval ilegální praktiky
nátlaku, výhrůžek atp. Proto zástupce pomocného administrátora navrhoval čekací dobu
kodexům neumožnit. Tento návrh se stal součástí memoranda č. 228.
Prakticky od počátku procesu revize politiky obchodních praktik NRA se vedly diskuse
o tom, zda se nově deklarované principy mají vztahovat pouze na nově schválené kodexy,
či i na ty „staré“. Přičemž je nutné upozornit, že „ do 7. června 1934 bylo schváleno 459
kodexů, pokrývajících asi 90 % odvětví, podřízených NRA“,182 takže „staré“ kodexy
představovaly naprostou většinu z celkového počtu schválených a dosud neschválených. NRA
se tedy, jak poukazuje Lyon, nacházel se svojí revidovanou politikou ke kodexům v poněkud
schizofrenní situaci. Na jedné straně dal jasně najevo, co považuje za legitimní výklad NIRA
a co je v souladu s jeho principy ochrany konkurence a intolerance vůči monopolním
praktikám, na druhé straně to byli podnikatelé, členové odvětví, na jejichž pozitivním přístupu
a na jejichž podpoře celý ozdravný program stál a kteří často považovali praktiky, jež byly
nyní prohlášeny za nežádoucí, za jedinou podstatnou část svých kodexů.183 Toto dilema
nakonec vedlo k tomu, že vedení bylo v prosazování nové politiky poměrně laxní:
„Podnikatelská opozice k triumfu ekonomů v memorandu č. 228 byla rychlá a vehementní.
8. června se Johnson184 pokusil usmířit opoziční síly oznámením, že se memorandum týká
pouze budoucích kodexů, což byla interpretace, která otevřela potenciálně širokou propast
mezi oficiální politikou NRA deklarovanou v memorandu a fungováním většiny kodexů.“185
Revize obchodní politiky NRA se tak odehrávala stále v rámci NIRA, a šlo tak vlastně o nový
výklad, nikoli o zásah do samotného principu. Revidována byla politika, nikoli legislativa.
Za druhé, od samého počátku předpokládalo vedení NRA dvě fáze jeho činnosti. V první,
„hektické“ fázi dojde ke schválení většiny kodexů, třeba i za cenu nižší kvality, avšak s cílem
nezdržovat proces průmyslové obnovy. Ve druhé, „klidnější“ fázi, bude řada nedostatků
182
Tamtéž, s. 739.
Tamtéž, s. 91-93, 738-739.
184
Hugh S. Johnson, na základě výkonného nařízení 6173 z 16. června jmenován Administrátorem
pro průmyslovou obnovu a hlavou NRA, kterou byl až do svého odvolání a nahrazení Národním výborem
pro průmyslovou obnovu (NIRB) na základě výkonného nařízení 6859 z 27. září 1934.
185
183
48
odstraněna, kodexy budou podrobeny podrobnější revizi a případně bude jejich obsah
pozměněn: „Johnson ospravedlňoval svou strategii rychlé mobilizace národa na vlně NRA
za cenu obětování části ústředního dohledu ujišťováním, že krátká etapa mnoha kodexů
umožní pozdější revize, kdy důsledky určitých typů kodexových ustanovení budou moci být
přesněji určeny, což byl předpoklad, který závažně podcenil politické problémy,
které následné revize kodexů před NRA postaví. Mnohá z ustanovení kodexů, která později
vyvolala bouři sporů, protože pomáhala cenovým fixacím, nebyla produktem zamýšleného
vládou vytvořeného plánu kartelizace, ale spíše proklouzla narychlo vytvořeným procesem
schvalování kodexů.“186 A konečně je tady skutečnost, že formulace NIRA byla natolik vágní,
že umožňovala i vzájemně zcela protichůdné interpretace, a lze se tedy domnívat,
že staro-nová politika obchodních praktik NRA byla vlastně explicitní formulací principů,
na nichž NIRA stál.
Přestože se Lyon zaměřuje pouze na oněch 15 doporučení, memoranda obsahovala zákazy
více regulací než těch, které jsou uvedeny v těchto doporučeních. Např. jediné doporučení,
které se týká cenových regulací (kromě čtvrtého, které se týká výjimečného stavu),
je doporučení třetí, které se staví proti zákazu prodeje pod vlastní náklady. Memorandum
č. 228 však neobsahuje pouze zákaz prodeje pod vlastní náklady, ale zákaz jakýchkoli
cenových fixací kromě výjimečného stavu.187 Že se doporučení netýkala i ostatních metod
cenové regulace si lze vysvětlit snad tím, že metoda zákazu prodeje pod vlastní náklady byla
zcela nejrozšířenější, neboť ji mělo 352 kodexů. Naproti tomu např. zcela neomezenou
pravomoc stanovovat minimální ceny měly orgány pro správu kodexů pouze ve 12 případech,
pouze ve stavu nouze a po schválení NRA a pouze na základě nejnižších rozumných nákladu
v 96 případech. V případě regulace produkce je samozřejmě otázkou, proč nebylo doporučení
č. 14 o regulaci strojohodin a výrobní kapacity implementováno do žádného memoranda.
Regulaci strojo- a závodohodin mělo 60 kodexů, regulaci produkční kapacity 35 kodexů.
Nicméně to stále ještě není důkazem, že by regulace těchto aktivit byla v souladu s nově
deklarovanou politikou NRA. Tato praktika pouze nemusela být pokládána za aktuálně
natolik palčivý problém, aby ho NRA okamžitě řešil. Vzhledem k tomu, že řada doporučení
nebyla implementována a že je obtížné zjistit, zda šlo pouze o dočasný odklad, rezignaci
kvůli politické neprůchodnosti, či skutečný nesoulad s duchem NIRA, nezbývá než se odvolat
na filosofii těchto doporučení, kterou byla snaha dosáhnout těchto cílů a držet se těchto zásad:
186
Tamtéž, s. 106-107.
187
49
„1. stimulace ozdravení. 2. expanze celkové národní produkce. 3. expanze celkové národní
spotřeby. 4. expanze celkové národní zaměstnanosti. 5. rozvinutí inteligentní báze
pro manažerské jednání. 6. zachování svobody úsudku v manažerských rozhodnutích.
7. zachování konkurenčních tendencí a zabránění monopolistickým tendencím.“188
Nelze tudíž nedojít k závěru, že jakákoli ustanovení o cenových a produkčních regulacích
v kodexech jsou s nimi v rozporu. Samozřejmě s výjimkou „destruktivního snižování cen“,
avšak toto jednání je kriminalizováno již v Claytonově zákoně (§13a), takže kroky k jeho
zamezení nemohou být považovány za jdoucí proti antitrustovým zákonům. Význam tohoto
pojmu zachovala i staronová politika NRA, konkrétně v doporučení č. 4, které se týká
výjimečného stavu, tj. právě stavu destruktivního snižování cen. Toto doporučení, které se
stalo součástí memoranda č. 228, prakticky zbavilo orgány pro správu kodexu jakékoli
autonomie co do možností vyhlásit výjimečný stav a na jeho základě stanovit minimální ceny.
Zda se jedná, či nejedná o takový stav, musela napříště posuzovat Divize výzkumu
a plánování NRA a minimální ceny pak stanovoval administrátor.
Záměrem tvůrců NIRA nebylo omezování konkurence formou kartelizace, ale naopak její
podpoření prostřednictvím posílení pozice menších firem, do přijetí NIRA (údajně)
znevýhodněných a antitrustovými zákony nedostatečně chráněných proti konkurenci velkých
firem a jejich specifickým, ne vždy nutně protizákonným praktikám. Za zásadní argument
ve prospěch hypotézy, že cílem zákonodárců nebylo omezení konkurence, lze považovat
deklaraci nové (či lépe staronové) politiky obchodních praktik NRA, tedy výklad NIRA
a návrat k jeho „duchu.“
Základní myšlenkou ozdravného aspektu NIRA bylo, že díky nízkým mzdám a vysoké
nezaměstnanosti neexistuje dostatečná poptávka po produkci firem, které v důsledku toho
nemají odbyt, takže při nízké úrovni výroby nepoptávají dostatečné množství práce, které by
odstranilo nezaměstnanost, a bludný kruh se uzavírá. Tvůrci zákona ve snaze snížit
nezaměstnanost zdůrazňovali nutnost, aby kodexy obsahovaly ustanovení o maximálním
počtu pracovních hodin. Toto opatření ještě náklady zaměstnavatelů nijak nezvyšuje,
abstrahujeme-li od možných nákladů spjatých se zaučováním a kontrolou nových
zaměstnanců. Aby však zaměstnanci neměli v důsledku kratší pracovní doby nižší příjem,
navrhovali autoři zákona kompenzovat je vyššími mzdami, které by byly v podobě
minimálních mezd součástí pracovně-právních ustanovení kodexů.189 To již náklady
zaměstnanců zvyšovalo, neboť firma poptává při dané tržní mzdě takové množství práce,
188
189
Tamtéž, s. 721.
50
při kterém je mezní příjem z produktu práce posledního zaměstnance právě roven tržní mzdě,
a je-li tržní mzda stanovena na základě kodexu výše, firma se posouvá po křivce poptávky
na nižší úroveň poptávané práce. Z hlediska trhu práce je tedy diskutabilní, zda instituce
minimální mzdy neeliminovala omezení počtu pracovních hodin. To ponechme stranou. Co se
ale děje s nabídkou firmy? Firma maximalizuje zisk při takové úrovni produkce, při které se
její mezní příjem rovná mezním nákladům. Na nedokonale konkurenčním trhu volí při této
produkci jedinou možnou cenu, při které maximalizuje zisk, na dokonale konkurenčním trhu
přejímá při dané optimální úrovni produkce tržní cenu. Zvýšení mzdových nákladů
však na obou druzích trhů posouvá křivku mezních a průměrných nákladů nahoru doleva,
takže na nedokonale konkurenčním trhu je nové optimum firmy při nižší produkci a vyšší
ceně, na dokonale konkurenčním trhu se křivka tržní nabídky rovněž posouvá nahoru doleva,
takže výsledkem je rovněž nižší objem produkce při vyšší tržní ceně.
Firmám tedy bylo umožněno, aby růst mzdových nákladů částečně promítly do svých cen,
právě tak jako v popsaném modelu, nicméně představitelé NRA i prezident kladli velký důraz
na to, aby firmy nepromítaly zvýšené náklady do svých cen zcela. Roosevelt naléhal v tomto
smyslu na podnikatele: „Jsem si zcela vědom toho, že růst mezd nakonec zvýší náklady,
ale žádám managementy, aby se primárně zaměřily na zlepšení výsledků velkým zvýšením
prodeje, který lze očekávat z rostoucí kupní síly veřejnosti. To je dobrá ekonomie a dobrý
business. Cílem celého tohoto úsilí je obnovit náš bohatý domácí trh zvýšením jeho široké
spotřebitelské kapacity. Nemůžeme doufat v plný efekt tohoto plánu, pokud v prvních
kritických měsících a dokonce na úkor plných počátečních zisků neodložíme zvyšování cen,
jak jen to bude možné. Pokud nyní budeme zvyšovat ceny stejně rychle a ve stejné míře,
jako zvyšujeme mzdy, celý projet zkrachuje. Pokud tak budeme schopni začít silnou
vzestupnou spirálu podnikatelské aktivity, není pochyb, že se naše odvětví dostanou
v posledním čtvrtletí tohoto roku do černých čísel.“190 Současně však Hugh S. Johnson
ujišťoval firmy, že se rozhodně nepředpokládá, že by na vyšší mzdy měly ve finále doplácet
ony: „V první řadě nezapomínejte, že nikdo neočekává, že zaměstnavatelé budou platit
zvýšené náklady obnovy zaměstnanosti. To není možné. Spotřebitel - jako vždy - platí účet
(…). Je nevyhnutelné, že zaměstnavatel bude zvyšovat své ceny a sám nebude platit vůbec
nic. Jediné omezení, které se od něj žádá, je, aby nezvyšoval své ceny více, než se zvýšily
jeho náklady.“191 Lyon však upozorňuje na časté rozpory jak mezi jednotlivými
190
191
Tamtéž, s. 759.
51
Johnsonovými výroky, tak mezi výroky Johnsona a prezidenta a shrnuje strategii zvýšení
zaměstnanosti tak, že růst mezd měl být prostě rychlejší než růst cen.192
V uvedeném mikroekonomickém modelu to tedy znamená, že firmy byly pod tlakem,
aby požadovaly nižší ceny za svou produkci (P1), než je jejich optimální cena (P2) v případě
nedokonalé konkurence, a nižší ceny (P1), než činí nové průměrné náklady (AC2) a nová tržní
cena (P2) v případě dokonalé konkurence. V případě nedokonalé konkurence to znamená,
že firma je nucena produkovat takový output (Q1), při kterém její mezní náklady (MC2) budou
vyšší než mezní příjmy (MR), a zda bude i v ekonomické ztrátě, závisí na přesné pozici
nákladových křivek (v příkladu na obrázku ve ztrátě bude, neboť P1< AC2). V případě
dokonalé konkurence bude firma produkovat takový output (Q3), při kterém vyrovná mezní
náklady (MC2) s mezními příjmy (MR1= P1), tj. cenou, na kterou je NRA „apelováno“,
ta však bude nižší než nové průměrné náklady (AC2), takže firma bude realizovat
ekonomickou ztrátu. Navíc na trhu vznikne převis poptávky nad nabídkou, který bude tlačit
na růst této ceny.
USD
USD
MC2
MC2
AC2
AC2
P2
MC1
P1
AC1
MC1
P2
MR2=P2
AC1
ekon.
ztráta P1
MR1=P1
D=P
D
MR
Q2
Q1
Q3
Q
Q2
Q1
Q
Graf 1: Efekt zvýšení nákladů na ekonomické optimum v případě nedokonalé konkurence
Graf 2: Efekt zvýšení nákladů ve stejné míře v celém odvětví na ekonomické optimum
v případě dokonalé konkurence193
To, co bylo firmám teoreticky umožněno, bylo posunout se „o něco blíže“ optimální úrovni
produkce zvýšením ceny směrem k P2, což v nedokonalé konkurenci znamená současné
192
193
Tamtéž.
Oba grafy pocházejí z vlastních zdrojů.
52
omezení produkce, v dokonalé konkurenci pak zvýšení ceny doprovázené zvýšením
produkce. Problém byl v tom, že nikdo přesně nespecifikoval, po jak dlouhou dobu
a v jaké míře mají firmy ozdravný program tímto způsobem „dotovat“.194 Zde se dostáváme
k zásadnímu argumentu, proč záměrem tvůrců NIRA nebyla kartelizace americké ekonomiky.
Autoři zákona se totiž při svém rozhodnutí umožnit „rozumné omezení konkurence“
prostřednictvím mechanismů regulace cen a produkce v kodexech spoléhali na jakýsi esprit
de corps, který udrží zvyšování cen v „rozumných“ mezích. Koordinovaný postup v této věci
se přitom týkal dvou poněkud odlišných problémů. Prvním byla situace „destruktivního
snižování cen“, které, jak už bylo poznamenáno, kriminalizoval již Claytonův antitrustový
zákon. Evidentně z něj však nevyplývalo, že taková situace legalizuje cenové dohody.
Jak ostatně potvrzuje i přístup staro-nové obchodní politiky NRA k výjimečnému stavu
(viz výše). Druhým problémem byla kompenzace firem za zvýšené náklady na práci možností
dohod o cenových a produkčních regulací v kodexech. Zda byl tento postup již záměrem
tvůrců NIRA, či zda se jednalo až o ústupek podnikatelům během procesu schvalování
kodexů, jak argumentuje Lyon195, by vyžadovalo hlubší zkoumání.
Koncept „rozumného omezení konkurence“ stál na myšlence umožnit firmám přesunout část
svých nákladů, zvýšených v důsledku mzdové politiky, do cen svých produktů, a za tímto
účelem koordinovat své cenové politiky, respektive (před deklarací staro-nové politiky NRA)
cenovými dohodami čelit situaci „destruktivního snižování cen“. Avšak byl kladen důraz
na to, aby náklady nebyly přesunuty do cen zcela, ale pouze z části, a především, aby tempo
růstu mezd nebylo zcela vyrovnáno tempem růstu cen. Na grafech, ilustrujících situaci
na nedokonale i dokonale konkurenčním trhu, je možné vidět, že na firmy bylo v podstatě
apelováno, aby vyráběly mimo své optimum.
Navrhovatelé zákona měli velmi nejasnou představu, jak by vlastně měly cenové regulace,
o jejichž toleranci byla nakonec nalezena shoda, vypadat: „Existovala tu nepochybná
podstatná shoda, že nejnižší mzdy by měly být zvýšeny, celkový objem mezd zvýšen a práce,
která byla k dispozici, rozdělena mezi zaměstnance. O tom, co šlo nad tento rámec, měl každý
jiné představy, co by se mělo dělat. Pokud jde zjistit, dokonce ani administrativa neměla
představu, v jakém rozsahu podporuje modifikaci, či ochromení známých rysů systému
svobodného soukromého podnikání (…). V nejobecnějším smyslu se zdá, že tu byla více
méně oficiální teorie ozdravení založená na třech hypotézách: 1. že vzrůst celkového objemu
194
LYON; HOMAN; LORWIN; TERBORGH; DEARING; MARSHALL. The National (jako pozn. 8), s. 91,
563.
195
53
mezd zvýší čisté běžné výdaje; 2. že zvýšení nejnižších mezd jak podpoří výdaje, jak bylo
právě uvedeno, tak navíc obnoví rovnováhu mezi profesemi, které deprese srazila k zemi;
a 3. že opatření, která zabrání dalšímu snižování cen či, v některých případech, zvýší ceny,
vytvoří stav podnikatelské důvěry, příznivé pro další závazky.“196 V každém případě potřeba
kolektivního ducha při realizaci cenových a produkčních regulací tak, aby růst cen nepřevýšil
růst mezd, byla neoddiskutovatelná, ať už se tyto regulace zdůvodňovaly výjimečným stavem
či „pouze“ dosažením „spravedlivé“ ceny.
Na skutečnost, že úspěšná realizace NIRA stála a padala se ztotožněním podnikatelů
a spotřebitelů s cílem obnovy, poukazuje ve svém článku historik Richard P. Adelstein.
Je toho názoru, že Roosevelt záměrně nekoncipoval ozdravný program v duchu centrální
fiskální stabilizační politiky či dokonce určité formy centrálního plánování: „Roosevelt
instinktivně chápal, co Friedrich A. Hayek vyjádří explicitně v roce 1944, že podstatou
centrálního plánování a zdrojem obrovského politického problému, který představuje, je jeho
vnucení
jediného
organizačního
cíle
mnoha
individuálním
účelům
a
touhám
charakteristickým pro svobodnou společnost. Pocit ryzí solidarity či dostatečně silný
kolektivní účel může získat souhlas lidí s nerovnostmi v jednání a s odepřením si osobních
zájmů, které si plošné centrální plánování vynucuje. V jejich nepřítomnosti je takové
plánování vnitřně tak sporné, že jakýkoli detailní plán musí být buď vnucen státem celé
populaci, či selhat pro nedostatek souhlasu s cíly a řízením plánovačů.“197 Prostředkem,
který Roosevelt a Johnson zvolili k mobilizaci národa a vytvoření kolektivního ducha, byla
rétorika války. Prezident i Johnson ve svých projevech přirovnávali stav hospodářské deprese
ke stavu války: „Roosevelt nebyl žádný despota. Chtěl ve svých snahách úvést
do rovnováhy´ národní ekonomiku prostřednictvím centrálního plánování a skutečnou
kooperaci lidí a ne jim diktovat nebo si vynucovat jejich souhlas s plánem (…). Jeho
zkušenosti z Ministerstva námořnictví během první světové války a z hnutí obchodních
sdružení ve 20. letech ho naučily, že plánování bez donucení je možné pouze v obecné
atmosféře společného účelu a dobrovolné kooperace jako té za válečných let. Ale ve válce
proti depresi, kde byly katastrofy všude, ale nepřítel byl neviditelný a neuchopitelný, bylo
mnohem těžší formulovat společný cíl a mnohem méně pravděpodobné, že bude dosažena
potřebná universální kooperace bez donucení. (…) také uhnul před definováním cílů, na které
by ta [ekonomická – pozn.] mašinérie měla být zacílena, a snažil se vyřešit plánovačův
problém mobilizací lidí za svou osobou a spoléháním se na kolektivního ducha
196
197
Tamtéž, s. 25-26.
ADELSTEIN. „The Nation“ (jako pozn. 7), s. 180.
54
a profesionalismus samojmenovaných vůdců podnikatelského společenství, aby ho
nasměroval ke kolektivnímu dobru.“198
Jenže válka a hospodářská krize se v jedné věci zásadně liší. Ve válce, jak poznamenává
Adelstein, je nepřítel jasně identifikován. Je také jasně identifikován účel, tj. porazit nepřítele.
Armáda je organizace, to znamená, že je založena na systému vertikálních vztahů nadřízenosti
a podřízenosti a každý ví, co má dělat. Hospodářství je pak podřízeno vedení války. Nejprve
poskytuje v podobě daní prostředky pro vedení války, případně jsou prostřednictvím
cenových nástrojů alokovány zdroje do odvětví, na nichž vedení války závisí, od určité fáze
stát přímo zajišťuje alokaci zdrojů do preferovaných odvětví a může přistoupit až k nucené
správě některých podniků. Hospodářství je tedy za války prostředkem k hlavnímu cíli.
To však neplatí v případě hospodářské krize. Tehdy je hospodářství cílem samo o sobě.
Ale hospodářství, na rozdíl od armády, není organizací založenou na vertikálních vztazích
nadřízenosti a podřízenosti, ale na horizontálních vztazích. V ekonomice, která je příkladem
velké společnosti, každý jednotlivec sleduje své vlastní účely a využívá k tomu své vlastní
znalosti. Malé skupiny, které v rámci této velké skupiny vznikají, se vůči sobě navzájem opět
mají jako jednotlivci. A to, co omezuje jednání jednotlivců a skupin, a uvádí tak jednotlivé,
vzájemně neslučitelné cíle v soulad, jsou obecná, negativní pravidla.199 Pokud si definujeme
cíl „války s krizí“ jako hospodářský růst a pokles nezaměstnanosti, žádnému člověku takto
formulovaný cíl neposkytuje vodítko pro jednání, neboť fungování tržního mechanismu je
výsledkem souhry jednání mnoha jednotlivců, z nichž každý sleduje svůj individuální účel.
Po podnikatelích však Roosevelt a NRA chtěli, aby se na blíže neurčenou dobu nechovali
„tak úplně“ jako podnikatelé, nezvyšovali ceny „příliš“ a spokojili se s „přiměřeným“ ziskem.
Vodítkem jim měl být duch kooperace a společného účelu národní průmyslové obnovy200:
„A tak se od začátku snažil [Roosevelt – pozn.] vyvolat ducha dobrovolné kooperace
válečných let, a doufal, že se mu to podaří, když se vyhne tomu, aby se oddal jakémukoli
explicitnímu plánu, a když bude aplikovat nové nástroje donucení, které vytvořil, tak jemně,
jak jen to bude možné, jako kdyby tu už ten duch byl přítomný.“ 201 Pouze v tomto kontextu
lze pochopit, jak mohl NIRA suspendovat antitrustové zákonodárství a zároveň zakazovat
monopolní praktiky a zdůrazňovat konkurenci. Bez tohoto kontextu je uvedená skutečnost
čistým protimluvem.
198
Tamtéž, s. 181.
VON HAYEK, F. A. 1991. Právo, zákonodárství a svoboda. Praha, 1991, s. 139-150.
200
Na tomto místě nám přijde příhodné připomenout Hayekův termín „emoce kmenové společnosti“ - srov.
tamtéž, s. 254-269.
201
ADELSTEIN. „The Nation“ (jako pozn. 7), s. 181.
199
55
Na základě výroků tvůrců NIRA, článků z dobového tisku a dalších indicií lze usuzovat,
že autoři zákona předpokládali od samého počátku přítomnost ustanovení o cenových
regulacích v kodexech a že toto byl důvod, proč do něj prosadili sekci 5, suspendující
federální antitrustovou legislativu. Zároveň ale filosofie NIRA, zejména jeho důraz
na kriminalizaci monopolních praktik v sekci 3 a deklarace podpory konkurence a volného
obchodu v sekci 1 spolu s výroky tvůrců zákona podporují hypotézu, že i přes přítomnost
sekce 5 nebylo záměrem zákona podporovat kartelizaci. Zásadním argumentem v tomto
směru tak je zmiňovaná deklarace nové politiky obchodních praktik NRA, která je jakýmsi
návratem k „duchu“ tohoto zákona. Revidována měla být pouze politika NRA, nikoli filosofie
NIRA.
Fakt, že NIRA suspendoval antitrustové zákonodárství a zároveň kriminalizoval monopolní
praktiky a deklaroval záhodnost konkurence, představuje paradox, jehož řešení je zároveň
odpovědí na základní otázku tohoto příspěvku, totiž jak se mohl v zemi s více než čtyři
desítky let trvající antitrustovou tradicí objevit zákon, který antitrustovou legislativu rušil.
Klíčem k řešení paradoxu je pochopení role, jakou hrálo v očích prezidenta i představitelů
NRA spoléhání se na loajalitu podnikatelů a spotřebitelů ideji ozdravného programu.
„Rétorika války“ v nich měla vyvolat jakéhosi kolektivního ducha, který by zatlačil sobecké
zájmy jednotlivců do pozadí a přiměl podnikatele, aby se na čas přestali chovat „tak úplně“
jako podnikatelé a nemaximalizovali zisk. Zkušenost NRA potvrzuje, že velké skupiny
nemohou být dlouhodobě konstituovány na základě společných konkrétních cílů, nýbrž pouze
na základě společných negativních a obecných pravidel.
Cílem NIRA tak zřejmě nebylo umožnit kartelizaci, ale pouze omezit konkurenci na takovou
míru, při které nebude docházet ke zničujícímu snižování cen, přičemž škodlivost kartelů
a užitečnost konkurence byly principy NIRA, takže k žádné diskontinuitě ve vztahu
k hospodářské soutěži nedošlo. Tvůrci zákona si však neuvědomili rozpor mezi požadavkem
konkurence a požadavkem kooperace v tom smyslu, jaký měli tito tvůrci na zřeteli,
když suspendovali antitrustové zákonodárství. Vytvořili tak chiméru „rozumně omezované
konkurence“, založené na „efektivitě“ a nikoli „destruktivním snižování cen a vykořisťování
pracovní síly“, která mísila princip sledování vlastního zájmu v rámci obecných pravidel
velké společnosti s principem podřízení se kolektivnímu účelu pro dosažení stavu, kterého lze
dosáhnout pouze tím, že se nesleduje přímo, nýbrž je až výsledkem sledování individuálních
zájmů jednotlivců. Teprve deklarace staronové politiky obchodních praktik NRA v létě 1934
znamenala definitivní pochopení neslučitelnosti těchto dvou principů, ale toto pochopení
přišlo ze strany představitelů NRA příliš pozdě.
56
IV.
Počátky evropské spolupráce v prvních letech studené války (1945-1949)
Počátky západoevropské integrace velmi úzce souvisejí s hlubokými traumaty, jež vyplynula
z drastických důsledků druhé světové války a, v nemenší míře, s počátky studené války a se
vznikem bipolárního světa. Skutečnost byla taková, že již krátce po skončení největšího
světového ozbrojeného konfliktu začal svět včetně Evropy směřovat k rozdělení do dvou
antagonistických táborů, oddělených železnou oponou.
Otázka budoucnosti našeho kontinentu tak úzce souvisela s vývojem vztahů mezi vznikajícími
supervelmocemi. Současně však v Evropě samotné existovaly vnitřní síly, které tlačily
integraci kupředu. Cílem tohoto článku je proto mimo jiné analyzovat vliv veřejných
i neveřejných struktur v tomto procesu. Pozornost bude věnována v odborné literatuře často
diskutované tezi o významné roli bývalých odbojových skupin v počátcích sjednocování
Evropy. Řada autorů sice stále pokračuje v Lipgensově zdůrazňování jejich významu
(např. Derek Urwin), objevují se však i kritičtější názory (např. Alan Milward).202 Podobně se
chceme zamyslet také nad rolí konceptu tzv. třetí síly, který byl výrazně ovlivněn počínající
studenou válkou. Pokusíme se potvrdit či vyvrátit hypotézu o silném vlivu této ideje
v nevládních federalistických organizacích.203 Značnou pozornost budeme dále věnovat roli
Velké Británie a Spojených států v bezprostředně poválečném období. Půjde mimo jiné
o aktivity „United Europe Movement“, jehož duchovním otcem byl Winston Churchill,
a o debaty související s realizací tzv. Marshallova plánu. Jde o téma v odborné literatuře
frekventované - vlivem Anglosasů na kontinentální politiku se zabývali již např. Max
Beloff204 či nověji Alasdair Blair.205 Přesto stále nabízí značný prostor pro nové interpretace,
které se pokusíme přinést.
Západ kontinentu se po válce rychle vracel k tradičnímu politickému životu. Jednota odboje
se rozpadla. Jako příklad lze uvést Velkou Británii. Zatímco labouristická vláda Clementa
Attleeho pohlížela na ideu „evropské jednoty“ s podezřením a prosazovala vlastní zájmy206,
vůdce konzervativní opozice, bývalý premiér Winston Churchill, jevil na první pohled
202
LIPGENS, W. 1977. Die Anfänge der europäischen Einigungspolitik 1945-1950. Erster Teil: 1945-1947.
Stuttgart, 1977. MILWARD, A. S. 2000. The European Rescue of the Nation-State. London, 2000, s. 15.
203
Srov. např. CLEMENS, G.; REINFELDT, A.; WILLE, G. 2008. Geschichte der europäischen Integration.
Ein Lehrbuch. Paderborn, 2008, s. 65.
204
BELOFF, M. 1983. The United States and Unity of Europe. Washington D.C., 1983,
205
BLAIR, A. 2010. The European Union since 1945. London, 2010.
206
CHILDS, D.: The Cold War and the ‘British Road’, 1946-53. Journal of Contemporary History, 1988, 23, 4,
s. 551-572.
57
o myšlenku jednotné Evropy zájem. Dne 19. září 1946 pronesl ve velkém sále Curyšské
univerzity projev, ve kterém vyzval evropské země k „vytvoření Spojených států
evropských“207; za první krok na této cestě přitom označil vytvoření Evropské rady. Churchill
si dobře uvědomoval, že jím navrhovaný projekt není uskutečnitelný bez urychleného
zacelení ran způsobených válkou, a proto naléhal: „Je zapotřebí, aby se Francie a Německo
usmířily“.208
Churchillova slova nebyla bez významu. Ke sjednocení kontinentu tu vyzýval hrdina
druhé světové války, muž těšící se značné autoritě. Ani váha jeho osobnosti ale k urychlení
procesu francouzsko-německého sbližování nestačila. Pro průměrného Francouze bylo něco
takového zatím nepředstavitelné. Pařížská vláda v té době neměla jasno ani v tom, kdo je
pro zemi větší hrozbou, zda Sovětský svaz nebo Německo. 209 Ohlas Churchillova projevu
tlumilo i to, že Velkou Británii ke Spojeným státům evropským nepočítal, neboť doufal,
že v novém světovém uspořádání zbude dost prostoru pro její nezávislou politiku,
provozovanou ve zhoršujícím se mezinárodním klimatu počínající studené války
ve spojenectví s USA.210
Takové naděje nechoval pouze Churchill. Na kontinentě se v atmosféře sílící konfrontace
mezi Západem a Východem vytvořila vlivná skupina politiků, kteří by Evropu rádi viděli
jako rovnocenného partnera obou supervelmocí – Spojených států amerických a Sovětského
svazu. Tato představa se prolínala celým politickým spektrem. Zatímco její stoupenci z řad
nekomunistické levice a reformní křesťanští demokraté vkládali naděje do spojení americké
demokracie s hospodářskými principy socialismu, konzervativní pravice technokratickou
dynamiku amerického kapitalismu zpochybňovala. Stručně řečeno, Evropa si měla vládnout
sama a bránit se sovětskému nebezpečí i americkému poručníkování. K tomu ale bylo třeba
co nejužší spolupráce.211
207
The Times, 20. září 1946.
Winston Churchill psal americkému prezidentovi Harrymu Trumanovi o „železné oponě“ již 4. července
1945. CHURCHILL, W. S. 1964. The Second World War, Vol. 12. London, 1964, s. 242.
209
Ke složité situaci v poválečné Francii a v Itálii srov. např. EINAUDI, M.; DUNENACH, J. M.; McCAULEY,
M. 1965. Communism in Western Europe. Ithaca, 1965, s. 77; ALLUM, P. A.; SASON, D.: Italy. McCAULEY,
M. (ed.). 1977. Communist Power in Europe 1944-1949. London, 1977, s. 169; SMITH, T. H. E.: United States
Security and the Integration of Italy into the Western Bloc, 1947-1949. HELLER, H.; GILLINGHAM, J. R.
1992. NATO: The Founding of the Atlantic Alliance and the Integration of Europe. New York, 1992, s. 75.
210
Např. LUNDESTAD, G. 1975. The American Non-Policy towards Eastern Europe, 1943-1947. Oslo, 1975,
s. 68 an.
211
BLAIR. The European Union (jako pozn. 4). Pokud jde o „poručníkování“ ze strany Spojených států,
klasickou ukázkou byla např. jednání o půjčce pro Británii, o níž jednal po skončení války
ve Washingtonu John M. Keynes a o níž bude řeč ještě později. Obecně srov. WEILER, P.: British Labour
and the Cold War: The Foreign Policy of the Labour Governments, 1945-1951. The Journal of British Studies,
1987, 26, 1, s. 54-82.
208
58
Spojené státy americké vyšly z války jako vojensky i hospodářsky nejsilnější stát světa. Jejich
vedoucí politikové v čele s novým prezidentem Harrym S. Trumanem si navíc uvědomili,
že americké zájmy (a bezpečnost) mají celosvětový rozměr. Zároveň se ukazovalo, že jejich
vliv je i přes veškerý vojenský, hospodářský a politický potenciál limitovaný. S tím počítal již
zesnulý prezident Franklin D. Roosevelt212, který doufal ve vytvoření takové světové
organizace, na jejíž činnosti by se podílely i další velmoci. Rooseveltovým snem,
inspirovaným jeho velkým vzorem a předchůdcem v prezidentském úřadu Woodrowem
Wilsonem (1913-1921), bylo vybudovat stabilní mírové uspořádání světa, v němž
by spolupracovaly všechny hlavní velmoci, včetně Sovětského svazu a Číny. Politické spory
měly být řešeny na půdě Organizace spojených národů pod dohledem pěti vítězných
mocností, hospodářským konfliktům měly předcházet tzv. bretton-woodské instituce,
mezi něž patřily např. Mezinárodní měnový fond nebo Světová obchodní organizace. Ty se
také po válce podařilo uvést v život; v roce 1947 vstoupila v platnost Všeobecná dohoda
o clech a obchodu (General Agreement on Tariffs and Trade - GATT). Zda byly
Rooseveltovy plány nerealistické od samého počátku, je otázkou; nakonec se jeho představa
nenaplnila. To platilo v malém také o poraženém Německu, kde USA po určitou dobu doufaly
ve spolupráci čtyř okupačních mocností.
Američané svůj „válečný sen“ opouštěli poměrně neochotně. Nic na tom nezměnil ani nástup
Harryho Trumana do Bílého domu po Rooseveltově smrti v dubnu 1945. Novému
prezidentovi,
přesvědčenému
wilsonovci,
scházely
zahraničněpolitické
zkušenosti,
a proto v počátcích svého mandátu váhal, jak se postavit k rostoucí sovětské hrozbě. Razantní
výroky určené sovětskému ministru zahraničí Vjačeslavu M. Molotovovi vystřídala snaha
uzavřít se Stalinem na Postupimské konferenci vítězných mocností kompromis. Do jaké míry
se USA budou angažovat v evropských záležitostech, nebylo jasné. Roosevelt nedlouho
před smrtí na konferenci „velké trojky“ na Jaltě naznačil, že se obává obnovení
izolacionistického kurzu své země. K tomu sice scházel hlavní předpoklad, tj. podpora
opozičních republikánů, o formě amerického působení ve světě ale zatím nebylo rozhodnuto.
Konečný verdikt ve prospěch širšího angažmá v Evropě padl ve Washingtonu až na počátku
roku 1947. Spojené státy přinutily k aktivní účasti na evropských záležitostech především
aktivity komunistických partyzánů v Řecku213 respektive slábnoucí schopnost Velké Británie
212
LUŇÁK, P. 1997. Západ. Spojené státy a západní Evropa ve studené válce. Praha, 1997, zejména druhá
kapitola (Pax atlantica), podkapitola Rooseveltův světový řád, s. 44-51, respektive podkapitola Plánování utopie,
s. 51-58.
213
BETHELL, N. 1974. The Last Secret. London, 1974, s. 124; WITTNER, L. S. 1982. American Intervention
in Greece. New York, 1982, s. 17; DALTON, E. H. J. N. 1962. High Tide and After: Memoirs 1945-1960.
59
jim čelit.214 V březnu 1947 vystoupil Truman v Kongresu s doktrínou, která znamenala
v americké zahraniční politice zásadní obrat. USA se v jeho slovech zavázaly pomoci všem,
kteří „vzdorují pokusům o ujařmení ozbrojenými menšinami nebo vnějším tlakem“.215
Konkrétně to znamenalo okamžitou pomoc Řecku a Turecku ve výši 300 respektive 100
miliónů dolarů. V podstatě šlo o závazek, předpokládající pevnou spolupráci USA a západní
Evropy.216 Aby tato spolupráce fungovala, bylo nutné odstranit vnitřní nestabilitu evropských
zemí, potýkajících se s následky války a s aktivitou silných komunistických stran. Právě tato
potřeba stála u zrodu Marshallova plánu.
Bezprostředním impulsem k vypracování plánu na hospodářskou obnovu Evropy byla jednání
ministrů zahraničních věcí čtyř vítězných mocností druhé světové války v Moskvě v březnu
a dubnu 1947. Americký státní tajemník George Marshall zde odmítl sovětské reparační
požadavky vůči Německu. Ve Washingtonu byli přesvědčeni, že Sovětský svaz záměrně brzdí
řešení „německé otázky“ a snaží se těžit z hospodářského rozvratu v Evropě. Američané se
celkem správně domnívali, že náprava hospodářských poměrů na starém kontinentu závisí
na rychlém nastartování německé ekonomiky.
Evropská hospodářská krize, vrcholící v kruté zimě 1946-1947, byla hlubší, než se v USA
předpokládalo. Americký Kongres navíc jevil stále méně ochoty k poskytování půjček; úvěr
pro Velkou Británií ve výši 3,75 miliardy dolarů (plus dalších 1,25 miliardy dolarů
od Kanady) prošel až po vyčerpávajícím úsilí Trumanovy administrativy. Přesto dosavadní
půjčky nedostačovaly; v případě Francie kryly sotva tři čtvrtiny deficitu obchodní bilance.
Úvěr Británii navíc Washington znehodnotil trváním na směnitelnosti libry. 217 Tento
požadavek sice byl v souladu s wilsonovskou ideou „jednoho světa“, neodpovídal
však hospodářské realitě. Plná směnitelnost libry, zavedená v létě 1947, trvala jen o něco déle
než měsíc a stála téměř 1,5 miliardy dolarů. Celkový přebytek amerického obchodu s Evropou
London, 1962, s. 187-188; Foreign Relations of the Univetd States (dále jen FRUS) 1946, VII. s. 240-245
[online] [cit. 08. 10. 2011]. Dostupný na WWW: http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/FRUS/FRUSidx?type=goto&id=FRUS.FRUS1946v07&isize=M.
214
Jedním z důsledků britské slabosti byl vznik tzv. Bizónie, tj. spojení britské a americké okupační zóny
v Německu v jednu (k 1. lednu 1947). Spojené státy americké se na jejím financování podílely z 75 %.
Srov. WOODHOUSE, Ch. M. 1961. British Foreign Policy since the Second World War. London, 1961, s. 1618, 110-112.
215
K sovětskému tlaku v této oblasti srov. KONSULAR, G.: The Greek Communists Tried Three Times-andFailed. The Anatomy of Communist Take-overs. Yale, 1975, s. 293-309.
216
BOHLEN, Ch. E. 1973. Witness to History. London, 1973, s. 135-157; DIXON, P. 1968. Double Diploma,
The Life of Sir Pierson Dixon. London, 1968, s. 183-196; BYRNES, J. F. 1947. Speaking Frankly. New York,
1947, s. 105; JONES, J. M. 1955. The Fifteen Weeks. New York, 1955, s. 138.
217
NEWTON, C. C. S.: The Sterling Crisis of 1947 and the British Response to the Marshall Plan. The
Economic History Review, New Series, 1984, 37, 3, s. 391-408.
60
činil astronomických 10 miliard dolarů (americký státní rozpočet na rok 1947-1948 byl
schválen ve výši 31,5 miliard dolarů).
Ve světle těchto čísel byla potřeba hospodářské sanace Německa stále očividnější.218
Ve Washingtonu se za ni přimlouvali vysoce postavení úředníci americké okupační zóny
(především generál Lucius Clay) a také britská vláda. Britský ministr zahraničí Ernst Bevin
požadoval rychlé zvýšení produkce oceli v tzv. Bizonii (viz poznámka č. 13). Potíže Londýna
tak nepřímo stály za Trumanovou doktrínou i za Marshallovým plánem.219
Marshall s Bevinovými návrhy souhlasil a přišel také s myšlenkou reorganizace hospodářské
správy Bizonie, jejímž cílem již nemělo být vytvoření vládních struktur sjednoceného
Německa; rekonstrukce měla být provedena bez ohledu na německou jednotu.
Ve Washingtonu si zároveň uvědomovali, že je potřeba přijít s širším plánem, který nebude
omezen jen na Německo. Bylo třeba oslovit především Francii, která dosud oponovala všem
návrhům na konsolidaci hospodářského a politického postavení Německa v Evropě. Souhlas
se sanací Německa byl vnitropoliticky riskantní pro jakoukoli pařížskou vládu, a proto bylo
nezbytně nutné pomoci i Francii. Ve Washingtonu byl tudíž vytvořen zvláštní mezirezortní
výbor, který měl vypracovat novou strategii v poskytování půjček evropským zemím.220
Ještě před Marshallovým návratem z Moskvy v dubnu 1947 vydal výbor předběžnou zprávu,
která potvrzovala nutnost nových půjček.221 Délka a výše americké pomoci měly záviset
na úspěšné integraci a koordinaci hospodářských programů komunismem ohrožených
evropských zemí. Vzhledem k nepříznivé reakci stoupenců tzv. „třetí síly“ na Trumanovu
doktrínu se ale Marshall na radu spolupracovníků (především George F. Kennana) rozhodl
neprezentovat plán jako součást snah o porážku komunismu. Formálně mělo jít o pokus
o překonání krize v Evropě, iniciativa měla zůstat na Evropanech a program obnovy měl být
otevřen i pro východní Evropu. Nabídka ale byla formulována tak, aby ji Sověti buď rovnou
odmítli, nebo změnili orientaci svého hospodářství. Předem bylo z politických důvodů
vyloučeno jen Frankovo Španělsko, nacházející se v mezinárodněpolitické izolaci.222
Dne 5. června 1947 vystoupil Marshall se svým návrhem na půdě Harvardovy univerzity.
Hovořil přitom o hospodářské krizi Evropy a volal po společném programu její
218
GADDIS, J. L. 1982. Strategies of Containment. Oxford, 1982, s. 37.
The Truman Doctrine. Public Papers of the Presidents, Harry S. Truman, 1947. Washington D.C., 1963,
s. 176-180; srov. též Ten Years of American Foreign Policy. Washington D. C., 1950, s. 1253-1257.
220
MILWARD, A. 1977. War, Economy and Society, 1939-1945. London, 1977, s. 304-365.
221
BROMBERGER, M.; BROMBERGER, S. 1969. Jean Monnet and the United States of Europe. New York,
1969, s. 62.
222
[online]
[cit.
10. 10. 2011].
Dostupný
na
WWW:
www.marshallfoundation.org/about_gcm/marshall_plan.htm; GIMBEL, J. 1976. The Origins of the Marshall
Plan. Stanford, 1976, s. 21-41.
219
61
znovuvýstavby.223 S ohledem na Kongres nenabízel přímo hospodářskou pomoc, přislíbil
ale podporovat případný evropský návrh takového programu. O týden později návrh upřesnil
v prohlášení pro tisk; nabídka platila pro všechny státy „západně od Asie“, včetně Sovětského
svazu. Návrh podporovali i někteří republikáni. Např. i jejich expert na zahraniční politiku
John F. Dulles soudil, že „Evropa rozdělená do malých hospodářských jednotek nemůže
prosperovat. Proto musí být využity všechny možnosti rozvoje a evropský trh musí být dost
velký na to, aby umožnil rozvoj moderních metod levné produkce pro masovou spotřebu“.224
Na americkou nabídku okamžitě zareagoval britský ministr zahraničí Bevin, který vybídl
francouzskou vládu, aby do Paříže pozvala zástupce všech zemí majících o pomoc zájem.
Francouzi v zásadě souhlasili, ale ještě před zahájením konference se společně s Brity
rozhodli projednat americké návrhy se Sověty.225 Ministr zahraničí Molotov jejich pozvání
přijal a ve dnech 27. června až 2. července 1947 jednal v Paříži s Ernstem Bevinem
a francouzským ministrem zahraničí Georgesem Bidaultem.
Molotov do Paříže nejel s předem odmítavým stanoviskem. Moskva by americkou pomoc
ráda přijala, nesouhlasila však s představami Západu o její konkrétní podobě. Sověti
především nechtěli poskytnout podrobné informace o stavu svého hospodářství. Zjednodušeně
řečeno zastávali názor, podle něhož by každá země sdělila své potřeby a Američané by se
postarali o jejich naplnění. Moskva odmítala mezinárodní koordinaci těchto požadavků
a nesouhlasila ani s pomocí Německu, pokud by to znamenalo vzdát se nároků na reparace.226
Za Molotovovou neústupností se skrývala i chybná domněnka části sovětského vedení,
že „prosebníkem“ jsou Spojené státy, které s pomocí plánu hodlají řešit poválečnou krizi
z nadvýroby.227
Protože Molotov v Paříži 2. července 1947 k úlevě Západu nakonec přistoupení Sovětského
svazu k plánu odmítl228, svolaly Francie a Velká Británie do Paříže konferenci ostatních
223
BELOFF. The United States (jako pozn. 3), s. 2.
Jak jsme již naznačili, kromě pomoci nejbližšímu spojenci, tj. Velké Británii, a válkou zdevastovanému
západnímu Německu se jednalo především o „vysokou diplomatickou hru o Francii a Itálii“. LEFFLER, M.
1992. A Preponderance of Power: National Security, the Truman Administration, and the Cold War. Stanford,
1992, s. 196; MILLER, J. E. 1986. The United States and Italy: The Politics and Diplomacy of Stabilization.
Chapel Hill, 1986, s. 243; MILLER, J. E.: Taking of the Gloves: The United States and the Italian Elections
of 1948. Diplomatic History, 1983, 7, 1, s. 45.
225
K reakci evropských státníků na Marshallův plán srov. PRICE, H. B. 1955. The Marshall Plan and Its
Meaning. New York, 1955, s. 27.
226
K sovětské politice vůči Německu srov. RAACK, R. C. Stalin Plans His Post-War Germany. Journal
of Contemporary History, 1993, 28, 1, s. 62-63; GORODETSKY, G. (ed.). 1994. Soviet Foreign Policy 19171991. A Retrospective. London, 1994, s. 106.
227
BALL, G. 1982. The Past Has Another Pattern. New York, 1982, s. 81.
228
K sovětské reakci na Marshallův plán srov. FRUS 1947, III. s. 260, 300 [online] [cit. 09. 10. 2011]. Dostupný
na
WWW:
http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/FRUS/FRUSidx?type=article&did=FRUS.FRUS1947v03.i0007&id=FRUS.FRUS1947v03&isize=M.
224
62
zájemců o americkou hospodářskou pomoc. Váhající Sověti účast zemím ze své zájmové
sféry zakázali; zvláště patrné to bylo v případě Československa, které zájem o jednání
již veřejně oznámilo. Pařížská konference, zahájená 12. července 1947, stála před dvěma
zásadními otázkami: čí zájmy mají být uspokojeny a do jaké míry je nezbytné pokročit
v integraci hospodářských politik.229 V zásadě šlo o to, jaké kompetence by měl mít Výbor
pro evropskou hospodářskou spolupráci (Committee for European Economic Cooperation;
dále jen CEEC), zřízený 16. července 1947.230
Opatření zajišťující institucionalizaci hospodářské spolupráce požadovala především Francie,
která navrhovala jako první krok zřízení celní unie. Mělo být také zavedeno společné
hospodářské plánování; současně měl vzniknout společný výbor pro rozdělení rúrské
produkce (Francie dosud žádala oddělení Porúří od Německa). S návrhem souhlasily italská,
belgická a nizozemská vláda. Bevin podporoval jen vytvoření jakéhosi „diskusního klubu“,
v němž by se jednalo o záměrech jednotlivých vlád. Britský ministr zahraničí v každém
případě požadoval časové omezení závazků vyplývajících z případných dohod. V září 1947
sice souhlasil se zřízením celní unie, v britské vládě však tento plán narazil na odpor.
Ministerstvo průmyslu se obávalo kontinentální konkurence, problém představovaly i celní
preference v rámci Commonwealthu. Londýn proto zůstával ve věci celní unie chladným.
Z obav před roztržkou ustoupil i Benelux (viz dále) a byla zřízena jen třináctičlenná studijní
skupina.
Představitelé Spojených států amerických hleděli na vývoj v Evropě se znepokojením. Dne
30. srpna 1947 požadoval náměstek ministra hospodářství William Clayton na zasedání
CEEC snížení celních bariér, stálou organizaci všech účastnících se zemí a multilaterální
smlouvu o čtyřletém plánu hospodářské obnovy. 231 Aby neohrozily financování projektu,
snížily 22. září 1947 členské státy CEEC své požadavky z původních 29,2 na 19,3 miliard
dolarů. Současně se zavázaly ke koordinaci v otázkách těžkého průmyslu, energetiky,
dopravy a souhlasily se zřízením stálé společné organizace, která ale neměla být vybavena
229
O nereálnosti představ Američanů svědčí např. názor diplomata Charlese Bohlena, jenž se domníval, že by
hospodářská federace v západní Evropě mohla vzniknout během čtyř let. ACHESON, D. 1969. Present
and the Creation: My Years in the State Department. New York, 1969, s. 231; KENNAN, G. 1967. Memoirs,
1925-1950. Boston, 1967, s. 359-360.
230
FRUS 1947 (jako pozn. 27), s. 383-389; ALDRICH, R. L. (ed.). 1992. British Intelligence, Strategy and Cold
War, 1945-51. London, 1992, s. 290; BALL. The Past (jako pozn. 26), s. 77-78.
231
Jedním z hlavních cílů Američanů bylo „izolovat“ a „ostrakizovat“ prostřednictvím Marshallova plánu
komunisty v západoevropských zemích. Srov. FRUS 1947 (jako pozn. 27), s. 721-792.
63
významnějšími
kompetencemi.
Dále
uznaly
nutnost
obnovy
Německa,
byť
jen
za předpokladu dostatečných záruk, že nebude zneužit jeho průmyslový potenciál.232
Zástupci amerického Kongresu považovali ústupky za nedostatečné a požadovali, aby byl
na evropské státy vyvinut další nátlak; vláda ale usoudila, že by to znamenalo konec
sebedůvěry Evropanů. Francie se sice pokusila obnovit jednání o silné organizaci
účastnických států, po opětovném odporu Británie ale 16. dubna 1948 došlo jen k podpisu
konvence o zřízení Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (Organisation
for European Economic Cooperation; dále jen OEEC).233 Její generální sekretariát byl velmi
slabý a veškerá rozhodnutí musela být přijímána na základě jednomyslného souhlasu zástupců
jednotlivých vlád. Znechucení Američané se již před tím rozhodli jednat sami. V prosinci
1947 Truman předložil Kongresu osnovu zákona o zahraniční pomoci, který byl schválen
3. dubna 1948. Američtí zákonodárci při této příležitosti Evropanům neopomněli zdůraznit
výhody velkého vnějšího trhu USA. Evropa měla následovat americký vzor. Celkem se
počítalo se 17 miliardami dolarů, konkrétní částka však měla být stanovována každý rok. To
velmi posílilo vliv USA v Evropě.234
Ačkoli Spojené státy americké vydaly v rámci Marshallova plánu nakonec „jen“ necelých 13
miliard dolarů, byl význam jejich pomoci obrovský. Nic na tom neměnilo ani poukazování
Evropanů na některá slabá místa projektu, např. na leckdy nehospodárné zvýhodnění
amerických dodavatelů na úkor levnější produkce ze třetích zemí. Za relativně krátkou dobu
fungování plánu (v letech 1948-1951) vzrostla průmyslová výroba v účastnických zemích
téměř o 50 % nad předválečnou úroveň. Přes snahy Francie a některých dalších států omezit
pomoc Německu na minimum se podařilo rozhýbat tamní ekonomiku. Němci se
díky americké
protekci
stali
pátým
největším
příjemcem
pomoci.
Jejich
podíl
na vynaložených prostředcích činil 10,7 %. Nejvíce peněz získala Velká Británie (24,5 %)
spolu s Francií (20,9 %).
Z pohledu evropské integrace byla nejvýznamnějším plodem Marshallova plánu již zmíněná
OEEC se sídlem v Paříži. Jejími zakládajícími členy byly Belgie, Dánsko, Francie, Irsko,
Island, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Švédsko,
Švýcarsko, Turecko a Velká Británie. Západní Německo zastupovali až do vyhlášení
232
K úvahám amerických politiků o uspořádání poválečného Německa a k praktické realizaci jejich politiky
včetně všech nesčetných potíží srov. Např. VAIZEY, J. 1973. The Squandered Peace. The World: 1945-1975.
London, 1973, s. 99.
233
FRUS 1948, III. s. 414 [online] [cit. 08. 10. 2011]. Dostupný na WWW: http://digicoll.library.wisc.edu/cgibin/FRUS/FRUS-idx?type=article&did=FRUS.FRUS1948v03.i0006&id=FRUS.FRUS1948v03&isize=M.
234
GROSSER, A. 1978. The Western Alliance. European-American Relations since 1945. London, 1978, s. 1941.
64
Spolkové republiky Německo v roce 1949 guvernéři okupačních zón. Prvním úkolem nové
organizace bylo nalézt způsob rozdělování americké hospodářské pomoci. Příslušná jednání
začala již v rámci OEEC; teprve americký tlak všechny členské státy přiměl, aby souhlasily
s klíčovou formulí pro rozdělování pomoci. Přihlíželo se především k výši obchodního
a platebního deficitu. Tím nejvíce utrpěly státy s nízkou životní úrovní, ale s malým deficitem
(např. Řecko). Důležité bylo, že OEEC přečkala první, nejobtížnější období existence
a postupně rozšiřovala pole své působnosti.
OEEC se i v následujících letech profilovala jako důsledně mezivládní organizace, jež neměla
ambici stát se základem nějakého druhu unie. Zabývala se takřka výhradně spoluprací
a koordinací. Její úkoly však vyžadovaly zřízení stálého centra (institucionalizaci). V čele
pařížského sekretariátu stál generální tajemník, až do reformy v roce 1960 to byl vždy
Francouz (nejprve Robert Majorlin a později René Sergent). Nejdůležitějším orgánem OEEC
byla Rada ministrů, v níž byly rovnoprávně zastoupeny všechny členské státy. Rozhodnutí
ministrů byla závazná, ne však proto, že by šlo o nadnárodní autoritu, jak si přála Francie,
ale z prostého důvodu – souhlasili všichni. Jednomyslnost v rozhodování prosadili Britové,
podporovaní Švýcarskem, Irskem a Skandinávci. Problém spočíval v tom, že OEEC nemohla
„přimět k pořádku“ stát, který s rozhodnutím souhlasil, ale neprováděl je.
Radě ministrů byla podřízena relativně složitá struktura dalších orgánů – výborů a rad,
obsazených specialisty, kteří obvykle vypracovávali podklady pro jednání Rady. Protože se
působnost OEEC postupně rozšiřovala, bylo rozhodnuto o její decentralizaci. Vznikla řada
polosamostatných agentur. V roce 1953 to byla např. Evropská agentura produktivity
(European Productivity Agency - EPA), jež podporovala šíření nových technologií. V témže
roce byla zřízena stálá konference ministrů dopravy. Nejznámější a nejúspěšnější z nově
založených agentur byla Evropská platební unie (European Payment Union, dále jen EPU)
z roku 1950, která vznikla krátce po devalvaci většiny evropských měn vůči dolaru (1949).
EPU se měla zabývat hlavně problematikou recipročních úvěrů a zjednodušením
mnohostranné obchodní výměny po ukončení Marshallova plánu. Posléze se stala jakousi
centrální bankou a clearingovým centrem, diskriminovala však dolar, a tak se dostala
do rozporů s bretton-woodskými institucemi. Taková politika přirozeně nemohla vydržet
dlouho.
I když OEEC nesplnila americké zadání a nepřipravila vlastní plán obnovy Evropy, byla
příkladem úspěšné spolupráce. V první řadě přispěla k lepší komunikaci mezi členskými
vládami v hospodářské oblasti. Vyvinul se zde dodnes využívaný mechanismus konzultací
na různých úrovních, který umožňoval dosažení kompromisu, přijatelného pro všechny.
65
Málokdy v ní bylo použito „právo veta“, byť se jednalo i o konfliktních tématech. Pro členské
státy nebylo snadné jít proti doporučením expertního týmu organizace. OEEC byla nesporně
inspirací pro zakladatele Evropských společenství. Dosáhla např. určitého snížení cel,
ale nikoli netarifních obchodních překážek; řešila raději krátkodobé než dlouhodobé
problémy. To byl také jeden z důvodů, proč budoucí tvůrci Evropského sdružení uhlí a oceli
raději založili novou organizaci a nesnažili se rozšířit působnost OEEC. Hlavní problém
představoval odpor Velké Británie k prohlubování spolupráce.235
Souboj mezi Západem a Východem, který se naplno rozhořel v roce 1947, se neomezoval jen
na hospodářskou oblast. Přinejmenším stejně výrazně ovlivňoval politické a vojenskopolitické
úvahy uvnitř obou vznikajících bloků. Na Západě rostl strach ze sovětské hrozby, zároveň
klesaly obavy z Německa. Pocit ohrožení ze strany Sovětského svazu nahrával stoupencům
užší euroatlantické spolupráce v čele s Brity.236
Winston Churchill se obával rostoucího vlivu Moskvy již v průběhu druhé světové války.
Jeho protiváhu hledal v úzké spolupráci s USA a v obnovení silné Francie. Přes určitý odpor
svých partnerů nakonec na jednáních „velké trojky“ vymohl pro Francouze stálé křeslo
v Radě bezpečnosti OSN i samostatnou okupační zónu v Německu, včetně členství
ve spojenecké Kontrolní radě. Ačkoli britský státník vše zdůvodňoval obavou z možného
obnovení německého militarismu, jemuž měla být Francie protiváhou, v pozadí se skrývalo
neblahé tušení, že Sovětský svaz bude po válce rozhodující kontinentální mocností.
Prvním projevem užší vojenskopolitické spolupráce, která se zatím omezovala jen na Evropu,
byla britsko-francouzská smlouva uzavřená v Dunkerque 4. března 1947.237 Tuto dohodu
iniciovali Francouzi. Ačkoli se obě země zavázaly, že budou společně čelit jakékoli agresi,
byla spíše projevem tradičních obav Paříže z Německa než reakcí na sílící sovětskou hrozbu.
Jistou roli při jejím uzavírání sehrál již zmíněný módní koncept „třetí síly“ usilující o Evropu,
jež by prostředkovala mezi supervelmocemi. Pro Brity a především pro ministra zahraničí
235
Pohlédneme-li již na tomto místě do dalších let, je třeba říci, že po skončení Marshallova plánu prošla OEEC
důležitou reformou. V roce 1958 nahradila EPU širší Evropská měnová smlouva (European Monetary
Agreement; EMA), měny již byly volně směnitelné a plnily bretton-woodské závazky. Obavy USA z rozdělení
západní Evropy (země EHS versus Velká Británie) vedly roku 1960 k rozšíření organizace o dosud přidružené
členy, USA a Kanadu, a k ustavení Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (Organisation
for Economic Cooperation and Development; OECD). Ta měla zajišťovat hospodářskou koordinaci a řešení
dlouhodobých otázek v celosvětovém, nikoli pouze v evropském rozměru. Jednalo se o „elitní klub“
nejvyspělejších zemí světa, zabývající se efektivitou jednotlivých ekonomik a světového hospodářství.
236
KAPLAN, L. S. 1984. The United States and NATO: The Formative Years. Lexington, 1984, s. 57-89;
ELGEY, G. 1965. La République des illusions, 1945-1951. Paris, 1965, s. 380.
237
K britsko-francouzské smlouvě a k jejímu případnému rozšíření na země Beneluxu srov. FRUS 1948
(jako pozn. 32), s. 6-8.
66
Bevina šlo, i přes občasnou nespokojenost s podle jejich názoru příliš konfrontační americkou
politikou, o pokus položit základy širší bezpečnostní struktury, zahrnující také USA.238
Sovětská ideologická ofenzíva, zahájená po oznámení Marshallova plánu, ovšem změnila
situaci. V září 1947 bylo na popud Moskvy založeno Informační byro komunistických
stran239, prosazující konfrontaci s demokratickými silami ve střední i západní Evropě.
Pařížský kabinet se tak místo ohledů na komunisty, vymanévrované z vlády na jaře 1947,
musel vypořádat s vlnou občanské neposlušnosti. Na podzim téhož roku se francouzská vláda
potýkala se stávkovou vlnou, inspirovanou komunisty. Koalice, v níž dominovali křesťanští
demokraté a socialisté, hledala záchranu v intenzivnější bezpečnostní spolupráci s USA,
Británií a některými dalšími zeměmi západní Evropy.
Britové si slabost Francie uvědomovali. Proto již v prosinci 1947 oslovil Ernst Bevin
amerického státního tajemníka George Marshalla s žádostí o vojenskou podporu
proti sovětskému nebezpečí. Marshall sice nebyl proti, požadoval ale „evropskou iniciativu“,
aby mohl záležitost prosadit v Kongresu. Bevin s Bidaultem poté začali jednat se státy
Beneluxu. Britové ve svých interních materiálech počítali se zapojením dalších
západoevropských zemí, včetně dosud okupovaného západního Německa. Novou strukturu
měli podle Londýna zastřešovat Američané a britská dominia. Na konci ledna 1948 Bevin
v dolní sněmovně oznámil záměr vytvořit tzv. Západní unii.
Již zmíněná myšlenka „třetí síly“ však byla tak silná, že s ohledem na situaci v některých
zemích (Francie, Belgie) bylo třeba vznikající pakt prezentovat pouze jako prostředek
vojenské spolupráce západní Evropy. Bevin se proto v projevu v dolní sněmovně sovětské
hrozby dotkl jen letmo a o roli Spojených států amerických raději nemluvil vůbec.
Komunistický převrat v Československu v únoru 1948240 však stoupence „třetí síly“ oslabil;
nakonec doufali (jako např. belgický ministr zahraničí Paul-Henri Spaak) jen v jakousi
relativně nezávislou roli Evropy uvnitř předpokládané aliance s USA.241
238
YOUNG, J. W. 1984. Britain, France and the Unity of Europe, 1945-1951. Leicester, 1984, s. 42-49.
Podrobně srov. DURMAN, K. 2004. Popely ještě žhavé. Velká politika 1938-1991. Díl I. Světová válka
a nukleární mír 1938-1964. Praha, 2004, s. 229- 233, ale i následující strany.
240
FRUS 1948 (jako pozn. 32), s. 32-33; FOLLY, M. H.: Breaking the Vicious Circle: Britain, the United States
and the Genesis of the North Atlantic Treaty. Diplomatic History, 1988, 12, 1, s. 59-77; LEFFLER, M. P.:
The United States and the Strategic Dimesion of the Marshall Plan. Diplomatic History, 1988, 12, 3, s. 289.
241
K dopadu únorových událostí na americkou zahraniční politiku srov. např. SCHALLER, M. 1985.
The American Occupation of Japan. The Origins of the Cold War in Asia. Oxford, 1985, s. 106;
TRACHTENBERG, M. 1999. A Constructed Peace. The Making of the European Settlement 1945-1963.
Princeton, 1999, s. 78.
239
67
Československé události jednání o paktu urychlily242, takže byl k podpisu připraven
v mimořádně krátké době, již 17. března 1948. Tzv. Západní unie (Western Union - WU),
někdy nazývaná též Bruselský pakt, uzavřená na 50 let, byla formálně poněkud anachronicky
zaměřena
především
proti
Německu.
Vztahovala
se
ale
i
na
ostatní
hrozby,
tedy i na sovětskou. Pět členských států, Belgie, Francie, Lucembursko, Nizozemsko a Velká
Británie, se kromě vojenské pomoci zavázalo ke spolupráci i v hospodářské, sociální
a kulturní oblasti. Pakt překračoval, jak vidno, pouhý bezpečnostní rozměr, a proto není divu,
že ho některé země (např. Británie) v pozdějších letech považovaly za vhodný nástroj
všeobecné evropské spolupráce.243
Bylo tomu tak mimo jiné proto, že Západní unie nepřekročila rámec mezivládní spolupráce.
V jejím čele stála Rada ministrů doplňovaná stálým výborem velvyslanců. Dále byly zřízeny
výbory pro vojenské, hospodářské, sociální a kulturní otázky. Zejména pro Brity bylo
důležité, že všechna rozhodnutí v Radě byla přijímána jednomyslně. Organizačně pakt
zabezpečoval sekretariát se sídlem v Londýně. Ještě v roce 1948 vznikl společný vojenský
štáb v čele s britským polním maršálem Bernardem L. Montgomerym.
Vytvořením Západní unie splnili Evropané Marshallovo zadání: iniciativa byla na jejich
straně. To mělo velký význam; ve Washingtonu totiž zaznívaly hlasy zpochybňující nutnost
vojenské aliance se státy západní Evropy. Ještě na podzim 1947 tvrdil vlivný úředník
amerického ministerstva zahraničí George F. Kennan: „Nehrozí nám vojenská, ale politická
moc Rusů. Pokud hrozba není vysloveně vojenského rázu, potom pochybuji, že bychom ji
mohli odvrátit výlučně vojenskými prostředky.“ Skepsi některých Američanů vůči novému
angažmá v Evropě prohlubovaly obavy, že by nové zbrojení mohlo zpomalit přechod
hospodářství z válečných k mírovým podmínkám. Vojenský rozpočet USA byl stlačen
na nejnižší možnou míru, možná až za ni. Současně probíhající jednání o Marshallově plánu
ukazovala, že by v Kongresu bylo velmi obtížné hledat potřebnou dvoutřetinovou většinu
hlasů pro alianci s Evropany. Americké vojenské velení navíc dospělo k názoru,
že v nejbližších pěti až deseti letech USA nehrozí sovětský útok. Spoléhalo se na jadernou
převahu i na hospodářské potíže Sovětského svazu související s poválečnou obnovou země.
Komunistický převrat v Československu však vytvořil, jak již bylo řečeno, novou realitu.
Americký guvernér v Německu, generál Lucius Clay, počátkem března 1948 varoval
242
ALDRICH. British Intelligence (jako pozn. 29), s. 168; TRACHTENBERG, M. A Constructed Peace
(jako pozn. 40), s. 83-86; FRUS 1948 (jako pozn. 32). s. 34, 48, 50. Srov. též BULLOCK, A. 1933. Ernest
Bevin: Foreign Secretary, 1945-1951. New York, 1993, s. 555; YERGIN, D. 1978. Shattered Peace:
The Origins of the Cold War and the National Security State. Boston, 1978, s. 295.
243
KRIEGER, W.: American Security Policy in Europe before NATO. HELLER, F. H.; GILLINGHAM, J. R.
1992. NATO: The Founding of the Atlantic Alliance and the Integration of Europe. New York, 1992, s. 113.
68
před „náhlou změnou postoje Sovětů, která naznačuje, že by válka mohla přijít s dramatickou
náhlostí“. Rada národní bezpečnosti, zřízená krátce před „únorovými událostmi“
v Československu, dne 30. března 1948 konstatovala, že válku se Sovětským svazem nelze
vyloučit. Proto doporučila posílení vojenské síly Spojených států amerických a „mobilizaci
a posílení potenciálu nesovětského světa“.244 V téže době probíhaly ve Washingtonu porady
amerických, kanadských a britských představitelů o ideální podobě vojenského paktu, který
by zahrnoval také další evropské země.
Varovné hlasy nalezly pozorné posluchače v Kongresu. V rozpočtovém roce 1948-1949 byly
zdvojnásobeny výdaje na letectvo. V polovině června 1948 schválil Senát přesvědčivou
většinou hlasů rezoluci navrženou republikánským předákem Arthurem Vandenbergem,
která vládě doporučovala účast v „regionálních a jiných kolektivních strukturách“, sloužících
zájmům americké národní bezpečnosti, a to i mimo západní polokouli. Tím byla otevřena
cesta k přímé účasti USA na zajišťování bezpečnosti Evropy.
V červnu 1948 Stalin dále zvýšil mezinárodní napětí blokádou Berlína, čímž urychlil
formování severoatlantické koalice.245 Na počátku září 1948 se představitelé států Západní
unie shodli s americkými a kanadskými kolegy na nemožnosti mírové koexistence
se Sovětským svazem a rozhodli se utvořit obranný spolek. V říjnu 1948 začala další jednání,
na nichž bylo třeba dohodnout přesnou podobu spojeneckých závazků a také počet členských
států. USA požadovaly nad rámec Západní unie začlenění Dánska (vlastnilo strategicky
významné Grónsko), Portugalska (Azorské ostrovy) a Islandu. Francie prosazovala účast
Itálie, Velká Británie podporovala vstup Norska. Největší problém představovala Itálie,
která neležela u pobřeží Atlantiku. Američané nebyli sami jednotní, pokud šlo o rozšíření
paktu do Středomoří; Řecko a Turecko, jejichž ohrožení ze strany Sovětského svazu přimělo
v roce 1947 Washington k zásahu (již zmíněná Trumanova doktrína), byly přijaty teprve
v roce 1952. Proti členství Itálie vystupoval sám Truman, ale nakonec s její účastí v březnu
1949 vyslovil souhlas.246
Nesnadno se hledala shoda v otázkách formy spojeneckých závazků. Američané původně
upřednostňovali volné spojenectví podle vzoru Meziamerické smlouvy o vzájemné pomoci
(tzv. Pakt z Rio de Janeira) z 2. září 1947. Povinnost přispěchat na pomoc napadenému
244
Důsledkem napětí kvůli Československu a kvůli stále více vyhrocené „německé otázce“ bylo znovuzavedení
povinné vojenské služby ve Spojených státech amerických; 8. dubna 19548 proto Kongres uvolnil pro potřeby
armády 3,159 miliardy dolarů. BRADLEY, J. F. N. 1994. Válka a mír po roce 1945. Dějiny vztahů mezi
Sovětským svazem a Západem. Praha, 1994, s. 41.
245
K první berlínské krizi srov. BOROWSKI, H. R. 1982. A Hollow Threat: Strategic Air Power
and Containment before Korea. Westport/Connecticut, 1982, s. 125.
246
REID, E. 1977. Time of Fear and Hope: The Making of the North Atlantic Treaty, 1947-1949. Toronto, 1977,
s. 196; KAPLAN. The United States (jako pozn. 35), s. 110-111.
69
spojenci zde byla formulována jen vágně, každý měl v podstatě právo podniknout opatření
podle vlastního uvážení. Evropané ale chtěli Američany přimět k přistoupení k Západní unii,
která předpokládala automatickou vojenskou pomoc všech signatářů oběti agrese.
Protože však nesmělo být dotčeno právo Kongresu vyhlašovat válku, nemohla americká
administrativa se zásadou automatické vojenské pomoci souhlasit. Výsledkem byl
kompromis, vtělený do 5. článku Severoatlantické smlouvy, podepsané 4. dubna 1949
zástupci dvanácti států. Členské země Organizace severoatlantické smlouvy (North Atlantic
Treaty Organisation, dále jen NATO) Spojené státy americké, Kanada, Velká Británie,
Francie, Itálie, země Beneluxu, Norsko, Dánsko, Island a Portugalsko označily útok na jednu
nebo více členských zemí za útok proti všem; v rámci 51. článku Charty OSN (právo
na sebeobranu) měla následovat taková akce, jakou bude smluvní strana „považovat
za nutnou, včetně použití ozbrojené síly“.247
K lítosti zbývajících zastánců koncepce „třetí síly“ tak převzali odpovědnost za obranu
Evropy Američané. Západní unie sice nezanikla, byla ale podřízena velení NATO. Zatímco se
NATO rozšiřovalo (poprvé v roce 1952 o Turecko a Řecko, roku 1955 byla přijata Spolková
republika Německo) a do roku 1953 byla vybudována jeho organizační struktura v čele se
Severoatlantickou radou, Západní unie slábla. Svou působnost v hospodářské oblasti postupně
přenesla na OEEC, v kulturní a sociální oblasti na Radu Evropy.
V lednu 1949 předložila studijní komise, iniciovaná Spaakem, závěrečnou zprávu; na nátlak
Británie v ní došlo k několika změnám. Dne 29. ledna pak bylo vydáno komuniké,
jež oznamovalo zřízení Rady Evropy (Council of Europe - CE)248, složené ze dvou těles –
za zavřenými dveřmi jednajícího Výboru ministrů a veřejně jednajícího konzultativního
orgánu, pozdějšího Poradního shromáždění. K jednáním byly přizvány další země: Dánsko,
Irsko, Itálie, Norsko a Švédsko.
I když Britové se zněním komuniké souhlasili, snažili se novou instituci odsoudit
k bezvýznamnosti. Londýn byl stále přesvědčen, že jeho místo je „vedle Evropy“. Britové
nebyli ve svém skeptickém postoji k evropské integraci osamoceni. Opatrní byli
247
Ke vzniku NATO z pohledu představitelů USA srov. The Private Papers of Senator Vandenberg. Boston,
1952, s. 340-341; FRUS 1948, I. s. 563 [online] [cit. 09. 10. 2011]. Dostupný na WWW:
http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/FRUS/FRUSidx?type=article&did=FRUS.FRUS1948v01p2.i0007&id=FRUS.FRUS1948v01p2&isize=M.
FRUS 1948 (jako pozn. 32), s. 59-61, 156, 335; FRUS 1949, IV. s. 109 [online] [cit. 09. 10. 2011]. Dostupný
na
WWW:
http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/FRUS/FRUSidx?type=article&did=FRUS.FRUS1949v04.i0006&id=FRUS.FRUS1949v04&isize=M.
Text
smlouvy
v českém jazyce viz LUŇÁK, P. Západ (jako pozn. 11), s. 445-448.
248
Kritickou interpretaci vzniku a fungování Rady Evropy srov. BOOTHBY, R. T. 1978. Lord, Boothby –
Recollections of a Rebel. London, 1978, s. 264. V téže souvislosti srov. též COLEMAN, P. 1989. The Liberal
Conspiracy: The Congress for Cultural Freedom and the Struggle for the Mind of Europe. New York, 1989.
70
i představitelé skandinávských zemí. Na londýnské schůzi ministrů zahraničí se Britům
podařilo smést ze stolu francouzsko-italský návrh, aby se nová organizace jmenovala
Evropská unie. Dne 5. května 1949, pouhý měsíc po zřízení NATO, podepsali
ve Westminsteru představitelé deseti států smlouvu obsahující Statut Rady Evropy. Za její
stálé sídlo byl vybrán Štrasburk. Oficiálním hlavním cílem Rady bylo dosažení „větší jednoty
mezi členy za účelem ochrany a realizace ideálů a principů, které jsou jejich společným
dědictvím, a usnadnění jejich hospodářského a sociálního rozvoje“.249
Ačkoli se mnozí stoupenci integrace domnívali, že vytvoření Rady Evropy představuje v úsilí
o jednotnou Evropu průlom, skutečnost byla méně optimistická. Statut Rady Evropy byl totiž
konstruován tak, aby se nedotkl suverenity členských států. Dominantní postavení získal
Výbor ministrů, který mohl vetovat všechna doporučení Poradního shromáždění.
Ale i v případě, že ministři návrh schválili, náleželo rozhodnutí o jeho případné realizaci
pouze národním vládám. Z jednání Rady byly vyloučeny „obranné otázky“, a to nejen
kvůli Britům, ale i proto, že do ní vstoupily dva neutrální státy – Švédsko a Irsko.
Zatímco pole působnosti zůstalo i tak poměrně široké, příliš se nedařilo ovlivňovat praxi
a Rada zůstávala spíše „diskusní platformou“. Proevropské síly se proto od počátku snažily
prohloubit její nadnárodní charakter a přicházely s návrhy reforem, které měly posílit
postavení Poradního shromáždění na úkor Výboru ministrů.
Na prvním zasedání Poradního shromáždění v srpnu 1949 byl jeho předsedou zvolen belgický
federalista Paul-Henri Spaak. Členové shromáždění, od roku 1951 delegovaní poslanci
národních parlamentů, měli tendenci sdružovat se podle politických, a nikoli národních
kritérií. Mohli však jednat jen o návrzích Výboru ministrů, který navíc schvaloval rozpočet,
rozhodoval o zaměstnancích sekretariátu i o žádostech o členství. Shromáždění tak vlastně
smělo pouze přijímat doporučení Výboru ministrů, který je často ignoroval.
Vztahy mezi oběma součástmi Rady byly nezřídka napjaté. Jeden ze členů Poradního
shromáždění dokonce prohlásil: „Rada Evropy se skládá ze dvou orgánů, jeden je pro Evropu
a druhý proti ní“. Mnoho na tom nezměnilo ani zřízení styčného výboru mezi oběma
komorami v roce 1950. Neuspěly ani snahy o rozšíření kompetencí Poradního shromáždění.
Francouzští socialisté předložili v létě 1950 dva návrhy reforem. Méně radikální požadoval
spojení OEEC, Západní unie a Rady Evropy, konzultace o zahraniční politice a právo
Poradního shromáždění vydávat po souhlasu Výboru ministrů zákony. Při Radě měla
249
K původním deseti státům (země Beneluxu, Dánsko, Francie, Británie, Irsko, Itálie, Norsko a Švédsko)
postupně přistupovaly další. V roce 1949 to byly Řecko a Turecko, v roce 1950 Island, 1951 SRN, 1956
Rakousko, 1961 Kypr, 1963 Švýcarsko a 1965 Malta. Po pádu diktatur ve Španělsku a Portugalsku byly do Rady
Evropy přijaty i tyto státy. Dnes má Rada 41 členů; Česká republika je od roku 1993 jedním z nich.
71
vzniknout správní oddělení, zárodky ministerstev. Radikálnější, federalistický návrh
předpokládal zřízení přímo voleného parlamentu a vlády. Tyto orgány měly mít na základě
většinového hlasování právo rozhodovat o zahraniční, hospodářské a obranné politice.
I když se většina delegátů Poradního shromáždění přiklonila k mírnější variantě změny
statutu, britská Dolní sněmovna ji – i přes přísliby některých labouristických politiků –
odmítla v listopadu 1950 ratifikovat.250
Po ztroskotání reformních snah přestali stoupenci evropské integrace vkládat naděje do Rady
Evropy a hledali jiné způsoby jak dosáhnout užšího sepětí evropských zemí. Aktivity Rady
přesto nebyly v následujících letech bez významu. Úsilí se soustředilo hlavně na otázky
kulturní, sociální, a právní. V roce 1954 Rada přijala Evropskou kulturní konvenci, v roce
1961 Evropskou sociální chartu. Nejvýznamnějším výsledkem práce Rady byla Evropská
konvence o ochraně základních lidských práv a svobod, která vstoupila v platnost v září 1953.
Aby byla zajištěna její vynutitelnost, vznikl v roce 1959 Evropský soud pro lidská práva,
jenž získal pravomoc přezkoumávat rozhodnutí justičních orgánů členských zemí.
Závěrem lze konstatovat, že evropskou integraci je nutné vnímat jako důsledek druhé světové
války a počínající studené války. Názory na integrační proces se různily, rozhodující však byl
postoj Spojených států amerických, které z války vzešly jako supervelmoc.
Pokles vlivu Velké Británie a zároveň hrozba zahrnutí Řecka a Turecka do zájmové sféry
Sovětského svazu přiměla amerického prezidenta Harryho Trumana deklarovat v roce 1947
doktrínu, jež byla zaměřena proti expanzi sovětského vlivu. Reálným projevem této politické
orientace se stal projekt hospodářské pomoci Evropě, známý jako Marshallův plán.
Ačkoli nabídka finanční podpory byla určena pro všechny státy západně od Asie, tedy včetně
Sovětského svazu, byly podmínky přijetí v duchu Trumanovy doktríny záměrně nastaveny
tak, aby Sovětský svaz na plánu odmítl participovat. Ten zamítl účast i svým satelitním
státům, takže pomoc se nakonec skutečně omezila jen na západní Evropu.
Za účelem přerozdělování americké finanční výpomoci byla v roce 1948 zřízena Organizace
pro evropskou hospodářskou spolupráci - OEEC. Díky úspěšné kooperaci členských států se
stala vzorem dalších integračních projektů. Tím dalším byla zejména Západní unie,
jejíž konstituování bylo urychleno vnitropolitickým oslabením Francie a komunistickým
převratem v Československu. Stupňující se tlak Sovětského svazu nakonec vedl v roce 1949
k ustanovení Severoatlantické aliance - NATO. Jí byla podřízena i Západní unie, postupně
250
K fungování Rady Evropy srov. URWIN, D. W. 1995. The Community of Europe – A History of European
Integration since 1945. London, 1995, s. 35; ALDRICH, R. L. 2001. The Hidden Hand – Britain, America
and Cold War Secret Intelligence. London, 2001, s. 335; SPAAK, P-H. 1971. The Continuing Battle: Memoirs of
a European. Boston, 1971, s. 209-225.
72
upadající do bezvýznamnosti. Ambiciózní projekt představovala rovněž v roce 1949 založená
Rada Evropy. Sice byla pouhou „diskusní platformou“, ale v kulturní, sociální
a právní oblasti dosáhla zřetelných úspěchů.
73
V.
Vznik Evropského společenství uhlí a oceli (1950-1952)
Na přelomu 40. a 50. let 20. století již měla západní Evropa, pokud jde o politické
i hospodářské důsledky druhé světové války, nejhorší léta za sebou. „Německá otázka“
sice nebyla vyřešena, vznik Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky
na podzim 1949 nicméně naznačoval, jakým směrem se bude další vývoj ubírat; Stalinovy
představy o jednotném Německu pod sovětským vlivem vzaly během berlínské krize
a v následujících měsících definitivně za své. Komunisté ve Francii a Itálii byli
vymanévrováni z vlád, v Řecku stáli před konečnou porážkou v občanské válce a Turecko se
s pomocí Západu pozvolna vymaňovalo ze sovětského tlaku. Americká vláda v čele
s prezidentem Harrym S. Trumanem a státním tajemníkem Deanem Achesonem se
nenápadně, nicméně jednoznačně zbavovala svazujících pout „rooseveltismu“ a ponechávala
Sovětům pro případnou expanzi stále méně prostotu. Jednoznačný postoj USA ke krizi
na Korejském poloostrově a následná válka251 toho byly jasným dokladem.
Není nejmenších pochyb o tom, že při hospodářské i politické rekonstrukci západní Evropy
sehrál nejdůležitější roli Marshallův plán. Již první dva roky realizace tohoto projektu (19481949) přinesly těm částem kontinentu, jichž se týkal, významný pokrok. Okolnosti oznámení
a realizace plánu však zůstávají stále předmětem diskusí mezi historiky. Sporný tak zůstává
mimo jiné jeho vliv na zahájení hospodářské integrace Evropy. Zatímco např. Michael J.
Hogan mu přikládá klíčový význam252, Alan S. Milward zdůrazňuje, že evropské vlády
odmítly americký koncept evropské hospodářské spolupráce a bránily státní suverenitu. 253
Vliv USA na evropskou hospodářskou politiku zasluhuje hlubší analýzu, a to také
v souvislosti se vznikem Evropského společenství uhlí a oceli (European Community for
Steel and Coal – ECSC, česky a dále jen ESUO). Zatímco například Beate Neuss označila již
v názvu své práce USA za „porodní bábu“ Evropy,254 potvrzuje Milward i zde svou skepsi.
Největší pozornost však budeme věnovat analýze politiky klíčových evropských států v čele
s Francií, Spolkovou republikou Německo a Velkou Británií. Půjde o to objasnit,
jaké pohnutky vedly Paříž na jaře 1950 k představení tzv. Schumanova plánu. Vedla Francie
251
Ke korejské válce a k jejímu mezinárodněpolitickému kontextu včetně Československa srov. NÁLEVKA, V.
2009. Stalinova hra o Zemi jitřní svěžesti. Korejská válka 1950-1953. Praha, 2009.
252
HOGAN, M. J. 1987. The Marshall Plan. America, Britain, and the Reconstruction of Western Europe, 19471952. Cambridge, 1987.
253
MILWARD, A. S.: Was the Marshall Plan Necessary? Diplomatic History, 1989, 13, 2, s. 231-253.
254
NEUSS, B. 2000. Geburtshelfer Europas? Die Rolle der Vereinigten Staaten im europäischen
Integrationsprozess 1945-1958. Baden-Baden, 2000.
74
skutečně „dvojí politiku“ vůči Německu, ve které měly místo jak snahy dominovat v Evropě
tak i federalizační myšlenky?255
Nejvážnější překážkou pokračování evropských integračních procesů byla od počátku Velká
Británie. Ve srovnání s bezprostředně poválečnými lety tu však byl jeden podstatný rozdíl:
zatímco po roce 1945 si Evropané „spojenou Evropu“ bez Británie prakticky nedovedli
představit, na přelomu 40. a 50. let to již dokázali a přestávali brát na britský postoj a na četná
„britská specifika“ ohled. Zůstává však otázkou, dodnes často vyslovovanou na stránkách
odborné literatury, zda šlo v případě britského odmítnutí vstupu do ESUO především
o politické úvahy, resp. jestli by Francií prosazovaný projekt byl pro Británii výhodný alespoň
ekonomicky.256 Podobně otevřenou zůstává také problematika účasti Německa ve Francií
proponované nové evropské struktuře. Pokusíme se potvrdit či vyvrátit hypotézu, že šlo slovy
Ulricha Lappenküpera o „obtížný průlom k německo-francouzskému porozumění“.257
V pozadí projektu známého jako Schumanův plán stály dva politické motivy.258 V první řadě
se jednalo o bezpečnostní opatření proti Německu a s tím související posílení vedoucího
postavení Francie na kontinentě, zadruhé šlo o první konkrétní krok na cestě k evropské
(politické i hospodářské) integraci.259 Plán vycházel ze zkušeností prvních poválečných let,
zejména z nejistoty ohledně dalšího vývoje Německa. Zatímco sovětskou okupační zónu,
od října 1949 Německou demokratickou republiku, Západ již odepsal, budoucí Spolkovou
republiku nehodlal v žádném případě obětovat. Mnozí politikové navíc již v té době počítali
s využitím značného lidského a zejména hospodářského potenciálu západního Německa
při obraně před případným útokem ze strany Sovětského svazu (šéf britské opozice Winston
Churchill mluvil o „znovuvyzbrojení Německa“ v Dolní sněmovně v květnu 1950;
v podobném duchu se vyjádřil i americký guvernér v Německu generál Lucius Clay). Spojené
státy pak plán jednoznačně podporovaly, a to i bez britské účasti.260
255
HÜSER, D. 1996. Frankreichs „doppelte Deutschlandspolitik“. Dynamik aus der Defensive – Planen,
Entscheiden, Umsetzen in gesellschaftlichen und wirtschaftlichen, innen- und aussenpolitischen Krisenzeiten,
1944-1950. Berlin, 1996.
256
Novější práce prokazují opak. Srov. LORD, Ch. 1996. Absent at the Creation. Why Britain Did not Join
in the Beginnings of the European Community. Dartmouth, 1996.
257
LAPPENKÜPER, U.: Der Schuman Plan. Mühsamer Durchbruch zur deutsch-französischen Verständigung.
Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte, 1994, 42, 3, s. 401-445.
258
Podle Jeana Monneta se jednalo o „první krok k evropské federaci“. Srov. MONNET, J. 1978. Memoirs.
London, 1978, s. 273; FRANSEN, F. 2001. The Supranational Politics of Jean Monnet: Ideas and Origins
of the European Community. Connecticut, 2001, s. 96-97; VAUGHAN, R. 1976. Post-war Integration
in Europe. London, 1976, s. 55.
259
Podle budoucího britského premiéra Harolda Macmillana (1957-1963) se jednalo o „revoluční, téměř
mystický projekt“. HORNE, A. 1988. Macmillan 1894-1956. London, 1988, s. 319.
260
LUNDESTAD, G. 1998. „Empire“ by Integration. The United States and European Integration, 1945-1947.
Oxford/New York, 1998, s. 43.
75
Dosažení tohoto cíle však bylo, stejně jako začlenění Německa do pozvolna se rodících
„evropských struktur“, složitou záležitostí. Především Francouzi pohlíželi na Německo
s nedůvěrou, a proto usilovali o to, aby bylo podřízeno co největší kontrole. Z tohoto důvodu
došlo k ustavení řady institucí – Mezinárodního úřadu pro (správu) Porúří, Mezinárodního
úřadu pro kontrolu rozdělování produkce uhlí a oceli v Porúří (pro vnitřní spotřebu a vývoz)
či Vojenského bezpečnostního úřadu – jež měly případná rizika co nejvíce omezit.261 Zřejmě
nejcitlivější v rámci „německé otázky“ byl problém Sárska, jehož nepříliš velké, ale na uhlí
bohaté území mělo pro Francii i pro Spolkovou republiku zásadní význam. V březnu 1950
byly uzavřeny mezi Sárskem a Francií smlouvy, které upevňovaly autonomní statut tohoto
území a dále ho vzdalovaly Německu.262
Na počátku 50. let bylo důležitou otázkou, jaký postup zvolit. Dosavadní vývoj – ustavení
OEEC a Rady Evropy – ukázal, že bude krajně obtížné postoupit nad úroveň mezivládní
spolupráce; uspořádání Evropy na federativním základu se zdálo být úkolem „pro další
generace“. Právě z tohoto poznání autoři Schumanova plánu vycházeli: jako cíl si proto vytkli
nalézt taková odvětví, která by byla klíčová pro hospodářství jednotlivých zemí a která by
zároveň umožňovala nadnárodní spolupráci. Pokud by se v těchto odvětvích podařilo
„evropskou integraci“ „nastartovat“, mohl by – podle úspěšného vzoru – tento proces
pokračovat dále. Jednání západoevropských politických špiček, jež v dubnu 1949 proběhla
v Londýně, byla v tomto ohledu úspěšná: pro případnou koordinaci v rámci zemí OEEC byly
vybrány uhlí, ocel, elektřina a doprava.263
Zpočátku se zdálo, že se projekt bude ubírat cestou vytvoření soukromých i státních
společností, jež by mohly podnikat v některých členských zemích OEEC, byly by osvobozeny
od cel a od vícenásobného zdanění a podléhaly by kontrole dosud blíže nespecifikovaného
úřadu při Radě Evropy. Plán však ztroskotal na dvou překážkách: první bylo zajištění
kontroly nad výše zmíněnými společnostmi, druhou neschopnost vlád dohodnout se
na způsobu, jakým by šlo zamezit „kartelovým dohodám“ těchto společností. Kromě toho se
současně objevilo několik dalších projektů. Jejich autoři počítali s internacionalizací
produkce, prodeje a nákupu uhlí, železa a oceli nejen na francouzsko-německém pomezí
(Lotrinsko, Sársko, Porúří), ale i v Belgii, Nizozemsku, Lucembursku a ve Velké Británii
261
RUPIEPER, H.-J. 1991. Der besetzte Verbündete. Die amerikanisme Deutschlandpolitik 1949-1955. Opladen,
1991, s. 189.
262
HUDEMANN, R.; HEINEN, A. 2007. Das Saarland zwischen Frankreich, Deutschland und Europa 19451947. Ein Quellen und Arbeitsbuch. Saarbrücken, 2007, s. 126.
263
GERBET, P. 2004. Budování Evropy. Praha, 2004, s. 72.
76
(francouzský socialistický poslanec André Philip v lednu 1950)264, či s vytvořením
francouzsko-německé unie (obecně), či alespoň se vznikem hospodářské unie mezi těmito
státy (kancléř Spolkové republiky Konrad Adenauer v březnu 1950).265
Nakonec se rozhodující iniciativy ujali francouzští politikové. Zatímco ministerský předseda
Georges Bidault byl spíše stoupencem transatlantické spolupráce (v nejednom ohledu
ve shodě s Brity) a přísné kontroly poraženého Německa (podobně jako Charles de Gaulle)266,
což se projevilo v jeho návrhu na ustavení Atlantické mírové rady, představitelé ministerstva
zahraničních věcí 4. republiky, zejména jeho šéf Robert Schuman, zastávali jiný názor. Tento
muž, jenž v sobě vzhledem k lotrinskému původu, německému vzdělání, válečným
zkušenostem a poválečné „bleskové politické kariéře“ v Paříži ztělesňoval „to nejlepší
z německé i francouzské povahy“267, byl pevně odhodlán skoncovat se staletou rivalitou mezi
oběma sousedy.268
Za skutečného autora Schumanova plánu je přitom nutno označit jiného Francouze – Jeana
Monneta, tehdejšího generálního komisaře Národního plánovacího úřadu (doslova Plánu
pro modernizaci a vybavení), jehož úkolem byla rekonstrukce francouzského průmyslu
po skončení druhé světové války. Monnet sice nebyl členem Bidaultova kabinetu, jeho úřad
byl však co do vlivu a respektu na úrovni ministerského. Monnet, jeden z hlavních
propagátorů francouzsko-britské unie z roku 1940 a po válce rozhodný zastánce mezinárodní
mezivládní i nadnárodní spolupráce, si s lítostí uvědomoval, že není s to překonat skepsi
labouristické vlády, a proto své úsilí nasměroval ke kooperaci s Německem.269
Návrh kancléře Spolkové republiky na široce pojatou hospodářskou unii však Monnetovi
připadal příliš velikášský a v dohledné době nerealizovatelný. Proto se přiklonil k závěrům
londýnských jednání z dubna 1949. Při práci na projektu pak Monnet svůj výběr dále zúžil
na uhlí a ocel, jež byly v té době považovány za klíčová hospodářská odvětví rozvinutých
průmyslových
zemí.
Vytvoření
nadnárodní
organizace,
spravující
produkci
uhlí
a oceli a dohlížející na obchod s těmito komoditami, Monnetovi vyhovovalo i z politického
hlediska. Případný úspěch, tj. propojení „dvou potenciálně nejvýznamnějších evropských
ekonomik“, měl zabránit další francouzsko-německé válce a přispět k evropskému míru.
V Monnetově pojetí plánu šlo o to, aby pro Francii zůstal zachován volný přístup k ložiskům
264
Srov. např. LOTH, W. 1983. Die Teilung der Welt. Geschichte des Kalten Krieges 1941-1955. München,
1983, s. 248.
265
WILLIAMS, Ch. 2002. Adenauer. Otec nového Německa. Praha, 2002, s. 283.
266
LAVERGNE, B. 1952. Le Plan Schuman. Paris, 1952, s. 14-15; WERTH, A. 1957. France 1940-1955.
London, 1957, s. 479.
267
FRANSEN. The Supranational Politics (jako pozn. 8), s. 97.
268
Srov. DINAN, D. 2004. Europe Recast. A History of European Union. Boulder/Colorado, 2004, s. 36.
269
DUCHÊNE, F. 1994. Jean Monnet. The First Statesman of Interdependence. New York, 1994, s. 147.
77
uhlí v Porúří i v době, kdy bude Německo zbaveno dohledu vítězných válečných mocností.
Šlo o to podržet si i do budoucna jistou formu kontroly nad produkcí oceli; toto odvětví bylo
chápáno jako jedno ze základních pro případné „znovuvyzbrojení“ Německa. V pozadí plánu
stály i francouzské obavy z německé výkonnosti a konkurence, třebaže se o nich nemluvilo
nahlas. Monnet již předem varoval, že se ve Spolkové republice bude ocel vyrábět levněji
než ve Francii; zároveň upozorňoval na nezbytnost svázat Němce dohodami na bázi
rovnoprávnosti, dokud jsou ještě relativně slabí.270
Zřejmě největší přínos Schumanova, respektive Monnetova plánu spočíval v jeho
institucionálním zajištění. Organizace, jež by projekt řídila, měla být nejen nadnárodní,
ale také nezávislá, se skutečnými, nikoli pouze papírovými pravomocemi. Monnet a jeho
nejbližší spolupracovníci (Etienne Hirsch, Paul Reuter a hlavně Pierre Uri), s nimiž na plánu
pracoval, se netajili dalekosáhlými ambicemi. Ve střednědobém horizontu počítali se vznikem
„federální evropské vlády“ a s vytvořením hospodářsky a politicky jednotné Evropy.
Rozhodující byl kladný postoj Roberta Schumana, který Monnetův projekt přivítal a poskytl
mu politickou podporu.271
Schuman s plánem nejprve seznámil některé kolegy ve vládě, v první řadě ministra
spravedlnosti Reného Mayera a ministra obrany Reného Plevena272, jenž se rovněž nějaký čas
zaobíral „německou otázkou“ a výhledy evropské integrace, byť spíše v politické rovině.
Poté
kontaktoval
amerického
státního
tajemníka
Deana
Achesona273
a
nakonec
západoněmeckého kancléře Adenauera. Oba muži se k návrhu vyjádřili opatrně, nicméně
kladně. Washington vyzýval západní Evropu k co nejužší spolupráci již delší dobu, Monnetův
plán
pak
v počátcích
našel
pro Německo Johnu McCloyovi.
zastánce
274
hlavně
v americkém
vysokém
komisaři
Adenauer přes původní zaváhání chápal plán jako
možnost „ukotvení“ Německa na západě, považoval ho za způsob, jak zbavit Francouze obav
z jeho země, za přechodné řešení sárského problému a konečně za obhajobu německého
členství, byť pouze jako přidruženého člena, v Radě Evropy.275 Schumanovi s Monnetem tak
zbývalo přesvědčit o výhodách návrhu francouzskou vládu. Po složitých jednáních se to
podařilo a cesta k jeho zveřejnění byla volná.
270
K odborné diskusi a k různým interpretacím, týkajících se motivů Schumanova plánu srov. např. CLEMENS,
G.; REINFELDT, A.; WILLE, G. 2008. Geschichte der europäischen Integration. Paderborn, 2008, s. 99-100.
271
GERBET. Budování (jako pozn. 13), s. 78.
272
MONNET. Memoirs (jako pozn. 8), s. 301.
273
Tamtéž.
274
NEUSS, B. 2000. Die Rolle der Vereinigten Staaten im europäischen Integrationsprozess 1945-1958. BadenBaden, 2000, s. 61.
275
WILLIAMS. Adenauer (jako pozn. 15), s. 285.
78
Francouzský ministr zahraničních věcí svůj záměr oznámil 9. května 1950 na tiskové
konferenci, jež se stala jedním ze zlomových momentů v celém procesu evropské integrace.
„Společná těžba uhlí a výroba oceli,“ řekl tehdy Schuman, „zajistí okamžité vytvoření
společných základen hospodářského rozvoje, tj. první etapu evropské federace, a změní osud
oblastí, jež byly po dlouhou dobu odsouzeny k výrobě válečných zbraní, jejichž oběťmi se
pak stávaly.“ „V důsledku toho,“ pokračoval, „bude jakákoli válka mezi Francií a Německem
nemyslitelná a zároveň materiálně nemožná.“ „Produkce (uhlí a oceli – autoři),“ řekl
Schuman, „bude bez výjimek nabízena zbytku světa, aby přispěla ke zvýšení životní úrovně
a k posílení míru.“ Podle francouzského ministra se nejednalo o pouhá prázdná slova,
ale „o odvážný, konstruktivní čin“ s „nedozírnými následky“.276
Jak jsme již naznačili, ve Washingtonu vzbudil projekt směřující k ustavení ESUO kladnou
odezvu.
Francouzsko-německé
sblížení,
jež
bylo
jeho
nedílnou
součástí,
a výhled na dlouhodobě klidný vývoj na starém kontinentě byly přesně tím, co si představitelé
Trumanovy administrativy přáli; o opozičních republikánech platilo prakticky totéž. Dílčí
výhrady, jež byly vzneseny pouze ze strany vývozců hutních výrobků do Evropy, nebyly
v danou chvíli podstatné.277
Skutečnost, že Schuman ani Monnet se svými návrhy předem neseznámili Brity, vyvolala
v Londýně hodně „zlé krve“. Ministerský předseda Clement Attlee i ministr zahraničí Ernst
Bevin se cítili dotčeni, ba co víc, zesměšněni zejména tím, že Schuman svůj plán za jejich
zády konzultoval s Deanem Achesonem, a dokonce i s Konradem Adenauerem.278 Podobně se
vyjádřil i šéf konzervativní opozice Winston Churchill, byť svá slova zmírnil kladným
hodnocením projektu a vyzdvižením významu francouzsko-německého smíření. Postupu
Paříže se ale nelze divit. Pravděpodobnost, že by se Londýn k Schumanovu plánu připojil,
byla mizivá. Text prohlášení, podle něhož se jednalo o „první krok na cestě k federalizaci
Evropy“, nemohl „za Kanálem“ vzbudit žádné nadšení; Britové byli spokojeni s mezivládní
podobou OEEC. Navíc se dnes většina autorů přiklání k názoru, že plán nebyl pro Británii
ekonomicky výhodný.279 Labouristický premiér Clement Attlee francouzský návrh v Dolní
sněmovně odmítl s odůvodněním, že Británie nemůže souhlasit s tím, aby její nejvýznamnější
hospodářské síly řídila nedemokratická autorita, která není nikomu odpovědná. Na tomto
názoru nic nezměnila ani výměna nót mezi oběma vládami. Hlavní důvod britského „ne“
276
WERTH. France (jako pozn. 16), s. 478.
LUNDESTAT. „Empire“ (jako pozn. 10), s. 43.
278
K reakci vedoucích představitelů britské vlády srov. DENMAN, R. 1996. Missed Chances – Britain
and Europe in the Twentieth Century. London, 1996, s. 187; DUCHÊNE. Jean (jako pozn. 19), s. 201.
279
CLEMENS; REINFELDT; WILLE. Geschichte (jako pozn. 20), s. 101.
277
79
spočíval v politické rovině. Londýn totiž zásadně odmítal integraci Evropy založenou
na nadnárodním principu. Tento postoj zastával i poté, co se na podzim 1951 do úřadu
ministerského předsedy v Downing Street číslo 10 vrátili konzervativci v čele s Winstonem
Churchillem. Kritika integračních procesů sice ztratila „attleeovskou ostrost“, o zapojení
ostrovního státu do tohoto procesu však nemohla být řeč. Británie navíc nezůstala osamocena,
podpořili ji především představitelé skandinávských zemí.280
V Římě Schumanův plán přivítali. Předseda vlády, křesťanský demokrat Alcide de Gasperi,
i ministr zahraničních věcí hrabě Sforza se shodli na tom, že hospodářský i politický přínos
projektu pro jejich zemi je nedocenitelný. Obavy se projevovaly pouze u těch, kteří se obávali
evropské konkurence.281 V Belgii a Lucembursku ESUO velké nadšení nevyvolalo. Obě země
procházely již několik let experimentem jménem Benelux; vytvoření celní unie v jeho rámci
zatím přinášelo kromě výhod také řadu těžkostí. Další problém představovala nerovnoměrnost
průmyslového potenciálu těchto zemí, rozdílné názory belgických ocelářů, majitelů uhelných
dolů a odborářů na formu kooperace a tak dále.282
Ve Spolkové republice byl nejvýznamnějším zastáncem projektu ESUO sám kancléř
Adenauer, který jej označil za „šlechetné gesto Francie vůči Německu“. 283 Sociální demokraté
v čele s Kurtem Schumacherem však vystoupili se zásadními výhradami. V první řadě
označili plán za prostředek umožňující kontrolu německého hospodářství i po ukončení
platnosti okupačního statutu, dále kritizovali údajně příliš úzké začlenění Spolkové republiky
do západních struktur (ostatní státy, s nimiž se počítalo pro ESUO, byly rovněž členy
Severoatlantické aliance). Kromě toho v projektu viděli konec snu o socialistickém Německu,
jehož se vzdávali s krajní nechutí. Společný trh uhlí a oceli sice neměl být čistě liberální,
i tak ale představoval příliš dravou formu kapitalismu, doplněnou o diktaturu technokratů.284
Zjevné výhody Schumanova plánu a autorita kancléře Adenauera však nakonec převážily
a plán byl přijat. Nemalou zásluhu na tom měly i Spojené státy, které v zákulisí přesvědčovaly
německé politiky o blahodárnosti ESUO.285
Ve Francii byla reakce na ESUO příznačně nejsložitější. Zatímco veřejnost reagovala
až na výjimky kladně, hospodářské a politické kruhy byly rozpolcené. Za Schumanovým
280
URWIN, D. W. 1995. The Community of Europe. A History of European Integration since 1945.
London/New York, 1995, s. 46-47.
281
K podmínkám, které vyjednali italští diplomaté, srov. GILLINGHAM, J. R.: Jean Monnet and the European
Coal and Steel Community: A Preliminary Appraisal. BRINKLEY, D.; HACKETT, C. (eds.). 1991. Jean
Monnet: The Path to European Unity. New York, 1991, s. 144.
282
Tamtéž, s. 48.
283
WILLIAMS. Adenauer (jako pozn. 15), s. 331-332, 358; MONNET. Memoirs (jako pozn. 8), s. 311.
284
WILLIS, R. F. 1968. France, Germany and the New Europe, 1945-1967, Stanford/California, 1968, s. 67.
285
NEUSS. Die Rolle (jako pozn. 24), s. 81-82.
80
plánem
stála většina socialistů,
členů
Lidového republikánského hnutí, radikálů
a – s výhradami – část odborových svazů. Pokud šlo o ekonomický sektor, pro ESUO se
vyslovovali představitelé největších odběratelů hutnických výrobků v zemi – Renaultových
automobilových závodů, Národní železniční společnosti a dalších znárodněných podniků
či firem s vysokým státním podílem. Proti plánu vystoupili nejostřeji komunisté, kteří jej
kritizovali jako „první krok ke znovuvyzbrojení Německa“, což mělo v jejich interpretaci
v konečném důsledku vést k válce proti Sovětskému svazu a jeho spojencům. Nesouhlasila
také část odborů, která byla pod jejich vlivem.286 Projekt odmítli rovněž vůdci opozičního
hnutí Sdružení francouzského lidu, tzv. gaullisté (stoupenci Charlese de Gaulla,
jenž sice vysokou politiku opustil, ale zachoval si značný vliv). Sám generál, který se obával
síly německého průmyslu a ztráty části francouzské suverenity, se pokusil myšlenku
zdiskreditovat prohlášením o „uhelno-ocelářském mišmaši“, ale marně.287 Proti projektu
vystupovali také někteří velcí výrobci železa a oceli a vlastníci uhelných dolů.
Zvláštní kapitolou bylo, jak na vznik ESUO reagoval Sovětský svaz. Stalin bral v úvahu
vstřícný postoj Washingtonu k ESUO a obával se posílení Západu. Proto Schumanův plán
ostře odsoudil; představitelé sovětských satelitních států ve střední a jihovýchodní Evropě se
vyjádřili stejně.288
Obtížná jednání o Schumanově plánu trvala devět měsíců. Tzv. „malá Evropa“ (země
Beneluxu, Francie, Itálie a Německo) měla k jednotě dosud velmi daleko, proto není divu,
že došlo k podstatné revizi původních představ. V první řadě bylo třeba vzít v úvahu měnící
se postavení Spolkové republiky a mezinárodní kontext obecně. Válka v Koreji, největší
vojenský střet od roku 1945, jež začala v červnu 1950, značně zvýšila zájem Washingtonu
na participaci západního Německa na obraně Evropy. To výrazně posílilo pozici Bonnu.
Němečtí vyjednavači, Walter Hallstein (budoucí šéf Komise Evropského hospodářského
společenství, dále jen EHS) a další, tak mohli čelit původním francouzským požadavkům
na dekoncentraci a dekartelizaci svého těžkého průmyslu, zejména v Porúří; intenzivněji
než dosud oponovali také francouzským plánům se Sárskem. Nakonec jednání dospěla
pod tlakem USA, které Bonn vybízely ke vstřícnosti, k přijatelnému kompromisu. Struktura
německého uhelného a ocelářského průmyslu byla sice změněna, obavy z jejího „úplného
rozbití“ se ale nenaplnily.289
286
LOTH. Die Teilung (jako pozn. 14), s. 250-251.
SCHUNCK, P.: De Gaulle und seine deutschen Nachbarn bis zur Begegnung mit Adenauer. LOTH, W.;
PITCH, R. (eds.). 1991. De Gaulle, Deutschland und Europa. Opladen, 1991, s. 37.
288
LOTH, W. 1994. Stalins ungeliebtes Kind. Warum Moskau die DDR nicht wolte. Berlin, 1994, s. 228.
289
NEUSS. Die Rolle (jako pozn. 24), s. 74.
287
81
Problém představovala i nadále Británie. Francouzi se totiž nevzdávali naděje na její zapojení
do ESUO. Attleeho vláda, podporovaná v tomto ohledu i konzervativci (a liberály),
proto připravila „alternativní návrh“, který počítal s rozdělením trhů, úpravou celních tarifů
a snížením cen dopravy. Současně ovšem odmítala nadnárodní charakter projektu, čímž se
z ESUO definitivně vyřadila.290 ESUO tak zůstalo omezeno na šest zemí: Francii, Itálii,
Německo a státy Beneluxu.
Hlavním cílem ESUO byla „podpora ekonomického rozvoje, růstu zaměstnanosti a životní
úrovně prostřednictvím společného trhu s uhlím a ocelí“.291 Měla být zajištěna distribuce
těchto výrobků přes hranice členských států, rozumné ceny a modernizace výroby. Smlouva
počítala s pětiletým přechodným obdobím, rozděleným do dvou etap. Po uplynutí této lhůty
měla být odstraněna cla a další obchodní překážky (což byla podmínka společného trhu).
Tohoto náročného cíle, vyžadujícího i určité oběti, mohlo být dosaženo jen při spolupůsobení
nadnárodní autority vybavené nezbytnými pravomocemi. Skutečnost, že se ESUO těšilo
ve všech členských zemích podpoře veřejnosti, byla do značné míry dána tím, že výše
uvedené cíle byly formulovány – především v politické rovině – poměrně vágně.
Smlouva o ESUO, která byla v Paříži podepsána 18. dubna 1951, měla platit 50 let. Jednalo se
o velmi rozsáhlý a složitý dokument o 100 článcích a řadě příloh.292 Nejdůležitějším orgánem
byl Vysoký úřad, jenž se skládal z devíti členů (francouzská a německá vláda jmenovaly
po dvou, italská nizozemská, belgická a lucemburská po jednom, zbývající devátý člen měl
být kooptován). Jejich funkční období bylo šestileté, po každých dvou letech se měnila třetina
členů. Jmenovaní členové úřadu byli prakticky neodvolatelní, což zaručovalo jeho značnou
nezávislost a stabilitu (jediný vážný problém vyvstal v souvislosti s demisí předsedy úřadu
Jeana Monneta a s nástupem Reného Mayera v roce 1955).293 K zásadní diskusi o otázkách
členství v úřadu došlo až v roce 1957.
Vysoký úřad disponoval značnými pravomocemi294, které se týkaly nejen celních,
ale např. i daňových záležitostí (Pařížská smlouva počítala s jakousi „evropskou daní“,
kterou by uhelné a ocelářské společnosti platily přímo orgánům ESUO; šlo o určité procento
z jejich zisku). Doporučení i nařízení, která na cestě ke společnému trhu s uhlím a ocelí
vydával, mohla být přijata prostou většinou hlasů (v případě „běžných“ záležitostí a navíc
290
BULLEN, R.: The British Government and the Schuman Plan, May 1950-March 1951. SCHWABE, K. (ed.).
1998. Die Anfänge des Schuman-Plans 1950/51. Baden-Baden, 1988, s. 199-210.
291
Treaty establishing the European Coal and Steel Community, Paris 18 April 1951. Title One. [online] [cit.
15. 10. 2011]. Dostupný na WWW: www.cvce.eu.
292
Tamtéž.
293
294
FRANSEN. The Supranational Politics (jako pozn. 8), s. 106-109.
82
pod podmínkou, že se Francie a Německo neocitnou v menšině) či jednomyslně (v případě
klíčových otázek); nejčastěji se jednalo o usměrňování investic, kontrolu produkce a cen
výrobků. Kromě toho mohl Vysoký úřad doporučovat či přímo vynášet „rozsudky“
nad těmi, kteří jeho nařízení nerespektovali.295 Třebaže se tedy, jak vidno, jednalo o skutečně
nadnárodní orgán, měli představitelé vlád členských zemí na jeho chod značný vliv.
Členové Vysokého úřadu museli od počátku čelit námitkám, že jeho chod řídí Paříž a Bonn,
že nebere v potaz zájmy menších států, že si počíná příliš nezávisle a že je příliš odtržený
od potřeb jednotlivých členských zemí. Malé země, především Nizozemsko, se pak obávaly
hegemonie Francie a Německa. To byl hlavní důvod, proč byla ustavena tzv. Zvláštní
ministerská rada.296 Jejím hlavním úkolem bylo koordinovat činnost producentů uhlí a oceli
a obchodníků s těmito komoditami s potřebami ostatních průmyslových odvětví „v širším
hospodářském kontextu“.297 Jinak řečeno, šlo o dohled vlád členských zemí nad fungováním
Vysokého úřadu. O významu Rady, jenž s lety spíše rostl, svědčilo např. vydávání „Zprávy
o názorové shodě“, což nebylo nic jiného než souhlas s klíčovými rozhodnutími Vysokého
úřadu. Vztahy Rady a Vysokého úřadu však byly v počátečních letech fungování ESUO
dobré.298
Kromě Vysokého úřadu a Zvláštní ministerské rady bylo nakonec zřízeno ještě tzv. Společné
shromáždění, jež se skládalo – stejně jako Poradní shromáždění Rady Evropy – z poslanců
členských zemí (18 Francouzů, Italů a Němců, deset Belgičanů a Nizozemců a čtyři
Lucemburčané, celkem 78 zástupců). Stalo se tak na základě tlaku národních parlamentů,
jejichž představitelé volali po tom, aby byly výše uvedené instituce podřízeny „skutečně
demokratické kontrole zdola“. Je vcelku přirozené, že při vyjednávání o smlouvě došlo
ke sporům o pravomoci shromáždění; technokraté z Vysokého úřadu ani členové Zvláštní
ministerské rady si – na rozdíl od poslanců – omezení svého vlivu nepřáli.299 Nakonec
zákonodárci příliš neuspěli. Dvoutřetinovou většinou sice mohli Vysoký úřad přehlasovat;
tuto možnost však měli pouze při schvalování jeho výroční zprávy. Stejně tak nikdy nedošlo
295
Srov. Treaty establishing the European Coal and Steel Community, Paris 18 April 1951. Title Two, Chapter
I. [online] [cit. 15. 10. 2011]. Dostupný na WWW: www.cvce.eu.
296
KERSTEN, A.: A Welcome Surprise? The Netherlands and the Schuman Plan Negotiations. SCHWABE, K.
(Hrsg.). 1998. Die Anfänge des Schuman-Plans 1950/51. Baden-Baden, 1988, s. 173-208.
297
Treaty establishing the European Coal and Steel Community, Paris 18 April 1951. Title Two, Chapter III.
[online] [cit. 15. 10. 2011]. Dostupný na WWW: www.cvce.eu.
298
DUCHÊNE. Jean (jako pozn. 19), s. 214.
299
DINAN. Europe Recast (jako pozn. 18), s. 51.
83
k tomu, aby Společné shromáždění požadovalo kolektivní rezignaci členů Vysokého úřadu,
třebaže tuto možnost mělo.300
Další institucí ESUO byl Soudní dvůr. Jeho sedm členů mělo dbát na dodržování Pařížské
smlouvy a řešit případné spory Vysokého úřadu s členskými zeměmi, jinými organizacemi
a jednotlivci; současně mohl zasahovat do pravomocí národních vlád, pokud by došel
k závěru, že jednají v rozporu se svými závazky vůči ESUO. Proti rozhodnutí Soudního dvora
nebylo odvolání.301 Na závěr je třeba zmínit ještě Poradní výbor ESUO, v němž byli
zastoupeni výrobci, zaměstnanci i spotřebitelé. Jejich pravomoci ale byly značně omezené.
Problémy se očekávaly také při ratifikaci Pařížské smlouvy. Obavy byly oprávněné. Proces
narušila mimo jiné aktivita Sovětského svazu, který v březnu 1952 přišel s překvapivou
iniciativou směřující k znovusjednocení Německa. Moskva se obávala rostoucí hospodářské
a potenciálně i vojenské síly Spolkové republiky. S ohledem na budoucnost ESUO byl zvláště
znepokojivý
požadavek
jeho
neutralizace,
což
mohlo
vést
k neúčasti
Německa
ve společenství. Západní vítězné velmoci ale nakonec v květnu 1952 sovětskou iniciativu
odmítly.302
Proces ratifikace Pařížské smlouvy tak trval velmi dlouho a byl úspěšně završen
až 23. července 1952, kdy smlouva vstoupila v platnost. Zatímco v zemích Beneluxu, v Itálii
a v Německu proběhl ratifikační proces poměrně hladce (proti se až na výjimky postavili
pouze komunisté, belgičtí socialisté, část jejich italských kolegů a němečtí sociální
demokraté), ve Francii byla situace složitá. Smlouva nakonec oběma komorami parlamentu
(tj. v Národním shromáždění i v Radě republiky) prošla, vláda však musela vynaložit
obrovské úsilí a „zaplatit“ opozici četnými ústupky v jiných oblastech.303
Ani poté ale nebylo úplně vyhráno. Třebaže již bylo zjevné, že ESUO začne existovat,
zbývalo dojednat „několik maličkostí“. Zatímco na šéfovi Vysokého úřadu Jeanu Monnetovi
a na složení Soudního dvora se účastnické země rychle shodly (problém nepřinesl ani výběr
poslanců do Společného shromáždění, o nominacích do Zvláštní ministerské rady nemluvě),
při rozhovorech o sídle Vysokého úřadu došlo k nečekaným potížím. „Národní“ návrhy
jednotlivých zemí – Štrasburk, Turín, Haag a Lutych – neprošly; Saarbrücken, který navrhli
Francouzi (jako kompromis), odmítla německá delegace. O beznaději jednajících svědčilo
300
Treaty establishing the European Coal and Steel Community, Paris 18 April 1951. Title Two, Chapter II.
[online] [cit. 15. 10. 2011]. Dostupný na WWW: www.cvce.eu.
301
Tamtéž.
302
WOLKOW, W. K.: Die deutsche Frage aus Stalins Sicht (1947-1952). Zeitschrift für Geschichtswissenschaft,
2001, 49, 1, s. 20-49.
303
LOTH, W.: De Gaulle und die europäische Einigung. LOTH, W.; PITCH, R. (eds.). 1991. De Gaulle,
Deutschland und Europa. Opladen, 1991, s. 45-60.
84
zvlášť výmluvně to, že se ve druhém kole objevil jako návrh také Londýn. Nakonec byl
Vysoký úřad dočasně umístěn do Lucemburku; Sekretariát Společného shromáždění sídlil
formálně rovněž v hlavním městě velkovévodství, fakticky ve Štrasburku.304
Vysoký úřad, který vznikl k 10. srpnu 1952, se poprvé sešel na podzim téhož roku; jeho
členové okamžitě zahájili práci na naplnění Pařížské smlouvy. K 10. únoru 1953 byl otevřen
společný trh pro uhlí, šrot a železnou rudu, od 1. května 1953 také pro hutnické výrobky,
především ocel.305 Během šesti let fungování – v roce 1957 vzniklo EHS – dosáhlo ESUO
řady úspěchů. Na jedné straně se sice zcela nepodařilo odstranit celní ochranářství, současně
ale významně vzrostl vzájemný obchod; dodávky uhlí a především oceli mezi členskými státy
se výrazně zvýšily, což napomohlo celkové prosperitě tzv. Šestky. Mezi klady fungování
ESUO lze zařadit zlepšení podmínek pro „čestnou konkurenci“, povinné zveřejňování cen
a kontrolu dohod mezi výrobci (což takřka znemožňovalo vytváření kartelů); k nemalému
pokroku došlo rovněž v sociální oblasti. Nenaplnila se žádná z varovných prognóz odpůrců
společenství. Opomenout nelze ani skutečnost, že ESUO položilo základ k politické integraci
západní Evropy.
Vcelku příznačné bylo hodnocení euroskeptiků, kteří tvrdili, že se – pokud jde o výše uvedené
úspěchy – nejednalo o zásluhu ESUO, nýbrž o logický důsledek hospodářského boomu první
poloviny 50. let. Část úkolů souvisejících s utvářením společného trhu podle nich vykonaly
jiné struktury (kupříkladu Benelux, který pokročil např. ve snižování vnitřních cel; v jiných
ohledech OEEC). Upozorňovali také na to, že se ESUO nestalo základem pro další
sektorovou integraci, jak si přál Monnet.306
Na druhé straně fungování ESUO přinášelo problémy. Členové Vysokého úřadu brzy
pochopili, že k vytvoření společného trhu nestačí jen vydávat příslušná nařízení. Jednotlivé
státy totiž disponovaly mnoha možnostmi jak tyto příkazy blokovat a jak brzdit vzájemný
obchod. Cesta ke společnému trhu se ukázala pomalejší, než se obecně očekávalo. Vysoký
úřad se zejména ve Zvláštní ministerské radě neustále potýkal s protesty národních vlád.
Politikové v Bonnu si v první řadě stěžovali na rozhodnutí Vysokého úřadu povolit dovoz
francouzské oceli do Německa, jež bylo přijato současně se zavedením sníženého cla
na německý vývoz do Francie. Belgická vláda své doly s úspěchem chránila až do roku 1955.
Itálie zase hájila své oceláře poměrně vysokými celními bariérami. Samotní Francouzi
i po přechodném pětiletém období subvencovali svou produkci uhlí, takže vlastně v jistém
304
306
DINAN. Europe Recast (jako pozn. 18), s. 56.
305
85
smyslu zůstávali vně společného trhu. Nad francouzským systémem dovozních licencí
na uhlí, který bránil volnému obchodu, Vysoký úřad zvítězil teprve roku 1961.307 Do konce
přechodného období se nicméně i přes četné překážky podařilo výrazně pokročit v uvolnění
trhu; v roce 1956 byly odstraněny některé diskriminační praktiky v dopravě (vysoké
dopravné).
V roce 1959 však přišel otřes, jehož příčinou byl přebytek uhlí, způsobený dvojí mírnější
zimou a rovněž zpomalením hospodářského růstu. Vedení Vysokého úřadu problém
podcenilo, neboť se domnívalo, že jde jen o dočasnou záležitost, výkyv konjunktury. Vážnost
situace pochopilo teprve v okamžiku, kdy většina členů ESUO přijala jednostranná opatření
směřující k omezení dovozu uhlí. Vysoký úřad proto navrhl vyhlásit „krizový stav“, třebaže to
Pařížská smlouva umožňovala pouze Zvláštní ministerské radě (při kvalifikované většině).
Proti rozhodnutí Vysokého úřadu se zvedla silná opozice: vládám v Římě a v Haagu nízké
ceny vyhovovaly, Bonn pro změnu upřednostňoval subvence vlastním producentům.
Ve finále se proti návrhu Vysokého úřadu na snížení výroby postavila i Paříž, kde již vládl
Charles de Gaulle.308
Vedení Vysokého úřadu a spolu s ním celé ESUO utrpěly značnou ztrátu prestiže. Takřka
všichni
zainteresovaní
si
uvědomovali,
že
tyto
struktury
byly
zřízeny
právě
proto, aby podobným krizím zabránily, případně je efektivně řešily. Konec 50. let ukázal,
že převedení sebeušlechtilejších integračních záměrů do praxe bude velmi obtížné. V této
souvislosti stojí za zmínku, že Evropské hospodářské společenství mělo později s hledáním
společné politiky a se zřizováním společného trhu ještě větší potíže. Představitelé Vysokého
úřadu nicméně nerezignovali a navzdory výše uvedenému otřesu se pokusili prosadit
všeobecnou dohodu o energetice.309 Vysoký úřad zastával názor, že by se energetika mohla
stát jakýmsi protipólem společné zemědělské politiky, kterou vytvářelo EHS. Vlády
členských států ESUO si nicméně i v roce 1964 v této oblasti stále ještě vymiňovaly široké
kompetence, zvláště možnost subvencí; společně financovaná energetická politika nadále
chyběla. V roce 1966 Vysoký úřad navrhl uzavřít smlouvu o výrobních kvótách uhlí a oceli.
Dohodu ale zablokovali dovozci uhlí, kteří se na faktickém zdražení produktů odmítli podílet.
Vysoký úřad pak tuto myšlenku opustil.
Výsledky činnosti ESUO v hospodářské oblasti tedy nebyly jednoznačné. Současně
ovšem nelze zapomínat, že šlo zároveň o politickou entitu. Pro Schumana, Monneta a jejich
307
URWIN. The Community (jako pozn. 30), s. 53.
Tamtéž, s. 54.
309
308
86
spolupracovníky společenství představovalo první krok na cestě k široce pojaté evropské
integraci. Módním se tehdy stalo slovo „spillover“, tj. postupné přerůstání integrace
do dalších sektorů. Šéfové Vysokého úřadu i jeho zaměstnanci předpokládali, že si je
komplexní podoba moderního hospodářství prostě vynutí, tj. že ji budou prosazovat zástupci
již integrovaných odvětví. Totéž mělo platit o institucionální základně evropské integrace.
Když už existoval nadnárodní orgán pro některá průmyslová odvětví, počítali představitelé
Vysokého úřadu s potřebou jeho politického protějšku.310
Přísně vzato ale nebyly úspěchy ESUO „ohromující“ ani v politické rovině. Evropská
veřejnost se pro myšlenku „supranacionalismu“ nijak zvlášť nenadchla; podnikatelé
v uhelném a ocelářském průmyslu navíc nenaléhali na další integraci tak silně, jak zastánci
procesu „spillover“ doufali. EHS mělo nadnárodní orgán – mimo jiné i z tohoto důvodu –
mnohem slabší. Na druhé straně, abychom nezdůrazňovali pouze neúspěchy, o funkčnosti
ESUO svědčilo např. to, že i představitelé Velké Británie, kteří vůči němu zaujímali
odměřený postoj, zřídili v Lucemburku u Vysokého úřadu vlastní zastoupení. Z hlediska
evropské integrace lze kladně hodnotit také skutečnost, že ve Společném shromáždění začaly
fungovat nadnárodní frakce vycházející z programové spřízněnosti (vše podpořil souhlas
ministrů s financováním nadnárodních „poslaneckých klubů“). Proto není divu, že poslanci
Vysoký úřad často vyzývali, aby inicioval další integrační opatření. 311 Ve stejném duchu
„úřadoval“ i Soudní dvůr, který v naprosté většině zamítal žaloby národních vlád. Ještě
podstatnější byla skutečnost, že i když Soudní dvůr nedisponoval žádnými nástroji, jimiž by si
realizaci svých rozhodnutí případně vynutil, vlády členských zemí ESUO je respektovaly.
Vyvrcholení první fáze integračního procesu souvisejícího s ESUO přišlo v roce 1965, kdy
bylo rozhodnuto integrovat tuto organizaci do Evropských společenství.
Evropská integrace vstupovala na počátku 50. let do nové fáze. Nejvýznamnějším počinem
tohoto období byl tzv. Schumanův plán. Ve Francii panovala permanentní obava z posílení
západního Německa. Francouzští politikové proto na jedné straně usilovali o jeho kontrolu,
na straně druhé si přáli nadnárodní spolupráci v některých hospodářských odvětvích, jež by
uvedla do chodu evropskou integraci.
Oba dva aspekty zakomponoval do svého projektu generální komisař Národního plánovacího
úřadu Jean Monnet - nadnárodní organizace spravující produkci uhlí a oceli měla zejména
kontrolou Porúří zabránit potencionální francouzsko-německé válce, zároveň měla být
310
GILLINGHAM, J. R. 1991. Coal, Steel and the Rebirth of Europa, 1945-1955. The Germans and French
from Ruhr Conflict to Economic Community. Cambridge, 1991, s. IX.
311
87
základním kamenem evropského sjednocovacího procesu. Jak ve vládách Spojených států
amerických, tak Itálie a západního Německa nalezl plán, prosazovaný nyní francouzským
ministrem zahraničí Robertem Schumanem, a známým tedy jako Schumanův plán, kladnou
odezvu, ve Velké Británii nikoli. Evropské země si již ale tehdy dokázaly představit
evropskou integraci i bez ní. V roce 1951 tak byla Francií, Spolkovou republikou, Itálií a státy
Beneluxu podepsána smlouva o Evropském společenství uhlí a oceli – ESUO.
Klíčovým orgánem nové organizace byl nadnárodní Vysoký úřad s rozhodovacími
pravomocemi. Na jeho chod dohlížela Zvláštní ministerská rada. Poslanci členských zemí se
sdružovali ve Společném shromáždění, kontrolujícím oba dva zmíněné orgány. Soudní dvůr
řešil spory mezi Vysokým úřadem a členskými zeměmi. Drobnými pravomocemi disponoval
také Poradní výbor ESUO, v němž byli zastoupeni výrobci, zaměstnanci a spotřebitelé.
ESUO dosáhlo řady úspěchů: vzrostl vzájemný obchod a dodávky uhlí a oceli mezi členskými
zeměmi a vznikly příznivější podmínky pro čestnou konkurenci. Ke zlepšení došlo také
v sociální oblasti. K problémům ESUO se řadily rozdílné zájmy Vysokého úřadu a vlád
členských států. V roce 1959 navíc došlo v důsledku přebytku uhlí ke krizi, při jejímž řešení
ztratil Vysoký úřad velký díl své prestiže. Ani v politické oblasti nedosáhlo ESUO všech
předpokládaných výsledků, nicméně v integračním procesu sehrálo významnou roli.
88
VI.
Pokusy o vojenskou a politickou integraci západní Evropy v první polovině
50. let 20. století
Na počátku 50. let se v Evropě objevily nové prointegrační impulsy nejen v oblasti
hospodářské, ale i vojenské a politické spolupráce. V září 1949 získal Sovětský svaz jadernou
zbraň312 a v červnu 1950 zahájila Sověty a Čínou podporovaná severní Korea útok proti
svému jižnímu sousedovi. V následující válce vystoupily na obranu jižní Koreje pod vlajkou
OSN Spojené státy americké a řada dalších zemí. Konflikt byl jedním z vrcholů studené války
a měl velký vliv i na situaci v Evropě.313
Řada autorů proto zastává názor, že byl klíčovou událostí také z pohledu vojenské integrace
Evropy.314 Vzrostl proto tlak na Francii, která se dosud bránila návrhům přicházejícím
zpoza Atlantiku na významnější zapojení Spolkové republiky Německo do obrany Západu.
Cílem této studie proto bude mimo jiné analyzovat souvislosti rozhodnutí Paříže představit
vlastní projekt Evropského obranného společenství (European Defence Community – EDC,
česky a dále jen EOS).
Jde o téma dosud historiky spíše opomíjené, kromě již uvedené Ruanovy monografie, která je
však zaměřena především na léta 1953-1954 a nepostihuje tak sledované období v úplnosti, je
k dispozici jen několik prací. Velmi přínosná je mezi nimi monografie Edwarda Fursdona,
která však vznikla již před více než 30 lety, a trpí proto nedostatkem pramenů hlavně
diplomatické povahy.315 Bylo proto třeba využít významné pramenné edice a memoárovou
literatury, především vynikající „Europa. Dokumente zur Frage der Europäischen Einigung“
či paměti Jeana Monneta.316 Dále byla využita řada časopiseckých studií317 a práce věnované
312
K této problematice podrobně srov. např. HOLLOWAY, D. 2008. Stalin a bomba. Sovětský svaz a jaderná
energie 1939-1956. Praha, 2008.
313
TÝŽ. 1979. Entering the Nuclear Arms Race: The Soviet Decision to Build the Atom Bomb 1939-1945.
Washington D.C., 1979, s. 48-52; HERKEN, G. 1980. The Atomic Bomb in the Cold War, 1949-1950. New
York, 1980.
314
RUANE, K. 2000. The Rise and Fall of the European Defence Community. Anglo-American Relations
and the Crisis of European Defence, 1950-1955. New York, 2000, s. 4.
315
FURSDON, E. 1980. The European Defence Community: A History. London, 1980.
316
Europa. Dokumente zur Frage der Europäischen Einigung, Bd. 2. München, 1962. MONNET, J. 1978.
Memoirs. New York, 1978.
317
Srov. např. CALANDRI, E.: The Western European Union Armaments Pool: France’s Quest for Security
and European Cooperation in Transition 1951-1955. Journal of European Integration History, 1995, 1, 1, s. 3763 nebo WOLKOW, W. K.: Die deutsche Frage aus Stalins Sicht (1947-1952). Zeitschrift
für Geschichtswissenschaft, 2001, 49, 1, s. 20-49.
89
širší problematice dějin evropské integrace a euroatlantickým vztahům. 318 Nové informace
přináší také diplomová práce Miroslava Švece.319
Vzhledem
k neuspokojivému
stavu
odborné
literatury
k problematice
evropského
hospodářského a politického společenství jsme se pokusili komplexně zanalyzovat
nejdůležitější otázky související s diskusemi o zřízení těchto uskupení. Zvláštní pozornost
jsme přitom věnovali nejen politice klíčových kontinentálních zemí, Francie a Německa,
ale i stanovisku anglosaských velmocí. Zvláště USA vyjadřovaly původně francouzské ideji
evropské obrany stále větší podporu.
Útok komunistické severní Koreje na svého jižního souseda vyvolal v Evropě obavy z toho,
že korejská válka má jen odpoutat pozornost od sovětských agresivních záměrů v Evropě.
Taková eventualita byla „noční můrou“ mnoha politiků, kteří s úzkostí pozorovali stále
mohutnější vojenskou prezenci Spojených států na Dálném východě. Rizika byla značná.
Nedalo se vyloučit použití jaderných zbraní, nemluvě o tom, že přílišná angažovanost
Washingtonu mimo Evropu snižovala obranyschopnost zemí Severoatlantické aliance. To si
uvědomovali i Američané, kteří dospěli k závěru, že v případě konfrontace se Sověty
v Evropě nebudou zdroje spojenců v právě zřízené Organizaci severoatlantické smlouvy
(North Atlantic Treaty Organisation, dále jen NATO) dostačovat. Proto začali na Evropany
naléhat, aby zvýšili výdaje na obranu. Ti to ale nehodlali v dostatečné míře učinit,
a proto v Bílém domě „oprášili“ svou rok starou představu o znovuvyzbrojení západního
Německa.320
Američané předložili příslušný návrh v polovině září 1950 na schůzce ministrů zahraničních
věcí západních velmocí v New Yorku.321 Kancléř Spolkové republiky Konrad Adenauer byl
pro, sám se ostatně znovuvyzbrojení své země pokoušel prosadit již dříve. Na počátku září
Američanům adresoval dvě memoranda, která předal vysokému komisaři Johnu McCloyovi.
Německý státník žádal o povolení vybudovat spolkový policejní sbor a současně nabídl
sestavení 12 německých divizí, které se měly stát součástí společné západoevropské
armády.322
318
Zahraniční politiku USA ve sledovaném období velmi detailně z nerevizionistických pozic analyzuje
LEFFLER, M. P. 1992. A Preponderance of Power. National Security, the Truman Administration
and the Cold War. Stanford, 1992, s. 322.
319
ŠVEC, M. 2010. Evropské obranné společenství, 1950-1954. Evropa a vrchol studené války. Dipl. FF UK
v Praze, 2010.
320
LEFFLER. A Preponderance (jako pozn. 7), s. 322.
321
Podrobněji LUNDESTAD, G. 1997. „Empire“ by Integration. The United States and European Integration,
1945-1997. Oxford/New York, 1998, s. 44.
322
WILLIAMS, Ch. 2002. Adenauer. Otec nového Německa. Praha, 2002, s. 289.
90
I když bylo i v západní Evropě zřejmé, že se západní Německo musí na společné obraně
podílet, vyvolaly Adenauerovy požadavky podporované Američany obavy. Zvláště Francie,
která stále usilovala o oslabení Spolkové republiky (budoucnost Francouzi okupovaného
Sárska, které se Paříž snažila od Německa odtrhnout, zůstávala nevyřešena atd.), nebyla
spokojena.323 Avšak ani ostatní západní sousedé Německa nejevili pro obnovení německé
armády nadšení. Protože ale bylo jasné, že obrana Evropy závisí na Spojených státech,
které znovuvyzbrojení Spolkové republiky neústupně prosazovaly, hledali Západoevropané
přijatelný kompromis. Po určité době se zdálo, že by schůdným řešením mohlo být ustavení
západoněmecké armády pod cizím velením.
Krátce po vypuknutí války v Koreji se Paříž chopila Adenauerovy myšlenky z roku 1949
na vybudování západoevropské armády a v srpnu 1950 ji francouzští socialisté přednesli
na druhém zasedání Poradního shromáždění Rady Evropy.324 I když Britové v Radě ministrů
tento návrh vetovali, přišli s ním Francouzi krátce poté znovu (24. října 1950), tentokrát v tzv.
Plevenově plánu, jehož skutečným autorem byl Jean Monnet. Paříži šlo zpočátku hlavně
o zbrzdění německého znovuvyzbrojování. Francouzi chtěli získaný čas využít ke zvýšení
vlastní obranyschopnosti. Ministerský předseda René Pleven proto navrhl zřízení společné
evropské armády, v jejímž čele měl stát evropský ministr obrany, podřízený politickým
institucím sjednocené Evropy. V této podobě plán rámcově schválilo francouzské Národní
shromáždění. Souhlasu poslanců bylo dosaženo hlavně proto, že plán předpokládal vyzbrojení
Němců, ale ne Německa.325
Proti plánu byla vznesena řada výhrad. Adenauer jej přijal chladně, neboť se v něm počítalo
se začleněním vojenských jednotek zúčastněných zemí do společné armády jen na úrovni
praporu, což by Němcům omezilo přístup do velitelských struktur. Bonn by dále – na rozdíl
od ostatních členů EOS – nesměl zřídit vlastní generální štáb ani ministerstvo obrany.326
I když kancléř později spojoval svůj souhlas s francouzským návrhem na uzavření tzv.
Generální smlouvy o Německu (tj. zrušením okupačního statutu a obnovením plné suverenity
Spolkové republiky), byl ochoten modifikovaný Plevenův plán i přes opozici z řad sociálních
demokratů podpořit. Levicoví předáci se stavěli proti myšlence znovuvyzbrojení z obavy,
že by se mohlo stát překážkou sjednocení Německa.327
323
CALANDRI. The Western European Union (jako pozn. 6), s. 37-63.
GERBET, P. 2004. Budování Evropy. Praha, 2004, s. 98.
325
URWIN, D. W. 1995. The Community of Europe. A History of European Integration since 1945.
London/New York, 1995, s. 61.
326
CLEMENS, G.; REINFELDT, A.; WILLE, G. 2008. Geschichte der europäischen Integration. Paderborn,
2008, s. 110.
327
SIEBENMORGEN, P. 1990. Gezeitenwechsel. Aufbruch zur Entspannungspolitik. Bonn, 1990, s. 28.
324
91
Také Američané přijali plán nejdříve chladně.328 Integraci malých jednotek považovali
za nepraktickou. Divize složená z mnohonárodnostních praporů by podle nich byla jen
obtížně řiditelná.329 Tento postoj podpořili i Britové a Nizozemci. Obavy z oslabení americké
vojenské přítomnosti v Evropě kvůli potížím jednotek OSN v Koreji pak francouzskou vládu
na počátku prosince 1950 přiměly k první modifikaci Plevenova plánu. Paříž byla ochotna
souhlasit s tzv. Spoffordovým kompromisem, tedy návrhem připisovaným zástupci USA
u NATO Charlesi Spoffordovi. Smířila by se s vytvořením evropské armády z větších
komponent ve velikosti mezi praporem a divizí. Odmítala však zřízení německých vojenských
jednotek ještě před ustavením institucionální základny evropské armády.330 Ochota Paříže
k ústupkům, jakož i podpora projektu evropské armády právě jmenovaným vrchním velitelem
vojsk NATO v Evropě generálem Dwightem Eisenhowerem a vysokým komisařem
v Německu McCloyem přispěly ke změně postoje americké administrativy. Po jisté době se
Washington dokonce stal hlavním stoupencem tohoto projektu.
Klíčová byla podpora Velké Británie. Když se v říjnu 1951 vrátil do úřadu ministerského
předsedy Winston Churchill, předpokládalo se, že Plevenův plán podpoří. Již o měsíc později
ale britský ministr zahraničí Anthony Eden oznámil, že jeho země zůstane mimo EOS331;
konzervativní vláda upřednostňovala rozšíření Západní unie.332 Odmítnutí Londýna
francouzský návrh podstatně oslabilo a zpomalilo jednání.
Přímé rozhovory o zřízení EOS začaly v Paříži 15. února 1951. Pozvání přijaly pouze státy
budoucího ESUO, s výjimkou Nizozemska, které mělo blíže k britskému postoji. Důležitý byl
postoj Washingtonu. Američané dospěli v létě 1951 k závěru, že bez existence nadnárodní
vojenské struktury není možné uspokojit francouzskou touhu po zajištění vlastní bezpečnosti
ani vyjít vstříc snaze západního Německa o zrovnoprávnění. 333 Washington naléhal na Paříž,
aby ze svého návrhu odstranila pasáže, které s tím, že Němci budou sami organizovat odvody
branců, připustili i možnost, že Bonn zřídí vlastní ministerstvo obrany a do evropské armády
budou začleněny jednotky na úrovni divize (oficiálně se o „divizi“ hovořilo o „uskupení“,
aby nebyla dotčena francouzská hrdost).334 Celkem mělo být postaveno 40 divizí,
328
K chladným (evropským i americkým) reakcím na zveřejnění plánu srov. např. MONNET. Memoirs (jako
pozn. 5), s. 382.
329
LEFFLER. A Preponderance (jako pozn. 7), s. 390.
330
NEUSS, B. 2000. Geburtshelfer Europas? Die Rolle der Vereinigten Staaten im europäischen
Integrationsprozess 1945-1958. Baden-Baden, 2000, s. 121-122.
331
YOUNG, H. 1998. The Blessed Plot – Britain and Europe, from Churchill to Blair. London, 1998, s. 76;
CALVOCORESSI, P. 1955. Survey of International Affairs – 1952. London/Oxford, 1955, s. 94.
332
RUANE. The Rise (jako pozn. 3), s. 20-22.
333
NEUSS. Geburtshelfer (jako pozn. 19), s. 137.
334
DINAN, D. 2004. Europe Recast. A History of European Union. Boulder/Colorado, 2004, s. 60.
92
ze kterých měl být složen mnohonárodnostní armádní sbor. Washington dosáhl také splnění
požadavku, že evropská armáda bude v případě vzniku podřízena vrchnímu veliteli NATO
v Evropě. Tak byl podpořen spíše německý než francouzský postoj. Nadšení Paříže pro EOS
tudíž klesalo stejně rychle, jako rostla podpora evropské armády v západním Německu.
Změny zpochybňovaly vedoucí roli Francie při formování evropské obranné politiky
a naopak upevňovaly euroatlantické partnerství. Paříž by ráda hrála v evropské obraně prim,
byla však stále hlouběji angažována v Indočíně a neměla dostatek vojenských sil v metropoli.
Z tohoto důvodu hrozilo, že německý kontingent převýší v evropské armádě francouzský. 40
divizí k obraně Evropy nemohlo stačit; pro Francouze bylo přitom důležité, aby se na této síle
podíleli více než polovinou a aby jejich kontingent dvakrát přesahoval počet vojáků Spolkové
republiky.335
Smlouva o vytvoření EOS byla podepsána v Paříži teprve 27. května 1952; vzápětí na ni
volně navázala další důležitá ujednání. Již o den dříve došlo mezi třemi vítěznými západními
mocnostmi a Spolkovou republikou k podpisu tzv. Generální (či Bonnské) smlouvy. Odklad
podpisu u obou smluv způsobil překvapivý sovětský manévr. V březnu 1952 se totiž Moskva
prostřednictvím tzv. Stalinovy nóty obrátila na ostatní vítězné mocnosti s návrhem
na neutralizaci a sjednocení Německa.336 Ačkoli Britové i Francouzi byli ochotni se Sověty
o podstatě jejich návrhu debatovat, nakonec nóta k velké úlevě Bonnu k ničemu nevedla.
Západní mocnosti se místo jednání s nevyzpytatelným diktátorem definitivně rozhodly uzavřít
smlouvu o EOS i smlouvu se západním Německem.337
Generální smlouva formálně ukončila válečný stav a udělovala Spolkové republice
suverenitu, která ale byla vázána na ratifikaci smlouvy o EOS. Západní Německo mohlo začít
zbrojit, souhlas se nicméně nevztahoval na zbraně hromadného ničení. Spojenecké jednotky
měly nadále zůstat na území Spolkové republiky na ochranu před vnější (sovětskou) hrozbou
a zároveň jako záruka demokratického vývoje země.338 Kromě smlouvy se Spolkovou
republikou byly podepsány další dohody, v nichž Velká Británie a Spojené státy garantovaly
zemím EOS bezpečnost.339
Předpokládané společenství bylo především vojenskou aliancí, představovalo ale nový impuls
i na cestě evropské integrace. Kromě společné armády měly vzniknout společný rozpočet
a společné instituce. Politiku EOS měla řídit Rada ministrů, která by dále koordinovala
335
GERBET. Budování (jako pozn. 13), s. 102-103.
Srov. např. WOLKOW. Die deutsche Frage (jako pozn. 6), s. 20-49.
337
WILLIAMS. Adenauer (jako pozn. 11), s. 298-299.
338
LOTH, W. 1983. Die Teilung der Welt. Geschichte des Kalten Krieges 1941-1955. München, 1983, s. 279.
339
336
93
činnost nadnárodního Komisariátu obrany. Ten měl mít, podobně jako tomu bylo v případě
Vysokého úřadu ESUO, devět členů, jmenovaných národními vládami. Hlavním úkolem
komisariátu bylo prosazování politiky stanovené Radou. Na činnost uvedených výkonných
orgánů mělo dohlížet Parlamentní shromáždění, obesílané národními parlamenty. Na aktivity
společenství se měla vztahovat jurisdikce Soudního dvora ESUO. Na žádost Itálie byl
do smlouvy o EOS zařazen 38. článek, který umožňoval vytvoření federálních
či konfederálních institucí, kontrolovaných přímo voleným parlamentem.340
Zdálo se, že sektorový přístup bude slavit další úspěch. Ve skutečnosti tomu ale bylo jinak.
Řídící nadnárodní orgán, Komisariát obrany, měl mít podstatně menší pravomoci než Vysoký
úřad ESUO; vše se vytvářelo s ohledem na možnou účast Británie. Ještě důležitější bylo,
že EOS – na rozdíl od ESUO – nebylo „spolkem rovných“. Jeho hlavní úkol spočíval
v udržování dozoru nad Spolkovou republikou. Oproti ostatním členům, kteří slíbili včlenit
do evropské armády jen některé ze svých jednotek, tak měli Němci učinit v plném rozsahu.
I když Spojené státy a Británie ve společné deklaraci přislíbily, že budou každý útok na člena
EOS považovat za ohrožení vlastní bezpečnosti, ostří paktu nebylo primárně zaměřeno
proti Sovětskému svazu, ale především proti Německu.341
Pochybnosti francouzských politiků o blahodárnosti EOS vedly pařížskou vládu již od roku
1951 ke zdůrazňování politické dimenze evropské bezpečnostní integrace. 342 Představy
Francie podporoval tehdejší předseda Parlamentního shromáždění ESUO Paul-Henry Spaak.
S odvoláním na článek 38. smlouvy o EOS navrhl, aby se shromáždění ESUO (dosud
neexistovaly žádné orgány EOS) zabývalo politickou spoluprací.343 K myšlence se připojil
také italský ministr zahraničních věcí Alcide de Gasperi, který ji v létě 1952 vnesl do Rady
ministrů EOS. Byly tak zahájeny diskuse o vytvoření Evropského politického společenství
(European Political Community - EPC, česky a dále jen EPS).
Zvláštní ministerská rada ESUO s tím vyslovila souhlas. Shromáždění jmenovalo Evropskou
ústavní
komisi
v čele
s Adenauerovým
vlivným
spolupracovníkem
Heinrichem
von Brentanem, která měla do půl roku připravit návrh na EPS. Projekt byl předložen
ve stanovenou dobu; stalo se tak ve Štrasburku 10. března 1953; adresátem bylo Společné
shromáždění ESUO, rozšířené o několik zástupců velkých zemí tak, aby to odpovídalo
smlouvě o EOS. Delegáti národních parlamentů návrh přesvědčivou většinou hlasů
340
Článek 38 smlouvy o EOS. Europa (jako pozn. 5), s. 849. Celá smlouva s. 836-889.
RUPIEPER, H.-J. 1991. Der besetzte Verbündete. Die amerikanische Deutschlandpolitik 1949-1955.
Opladen, 1991, s. 134.
342
CLEMENS; REINFELDT; WILLE. Geschichte (jako pozn. 15) s. 114
343
341
94
schválili.344 Během cesty do USA projekt v dubnu 1953 podpořil i Adenauer. Prohlásil,
že „v Evropě každý rozumný argument hovoří pro sjednocení s cílem vytvoření Spojených
států evropských“.345 Proti se postavili němečtí sociální demokraté i část francouzských
socialistů, kterým se nelíbila silná role Velké Británie.
Evropské politické společenství mělo být „základním kamenem“ evropské federace, jíž měly
být podřízeny ESUO i EOS. Na základě návrhu smlouvy o 117 článcích měl vzniknout
dvoukomorový parlament, jehož dolní sněmovna, tzv. Komora národů, měla být volena
přímo; horní komora čili Senát měla být obsazována zástupci národních parlamentů. Na rozdíl
od Společného shromáždění ESUO či Rady Evropy měl mít parlament právo schvalovat
prostou většinou hlasů navržené zákony. Dále měla být zřízena Evropská výkonná rada, Rada
ministrů členských států, Soudní dvůr a některé další, méně významné instituce.346 Integrační
nadšení let 1952-1953 vhodně doplňoval návrh nizozemského ministra zahraničních věcí
Johanna W. Beyena podporující rozvoj hospodářské spolupráce zřízením společného trhu.
Návrh byl přijat a vzápětí začala jednání příslušných expertů.347 Ani EPS však neodpovídalo
ideálním představám federalistů, neboť šlo spíše o konfederativní než federativní strukturu.
Kvůli problémům s ratifikací smlouvy o EOS se ale nakonec předpokládaná mezivládní
jednání o EPS nekonala a projekt neuspěl.
Vzepětí federalismu, spojené s debatami o Evropském politickém společenství, rychle
vystřídala skepse. Francie, která s myšlenkou na vybudování EOS přišla, měla s ratifikací
Pařížské a Generální (Bonnské) smlouvy největší problémy. Z dnešního pohledu se zdá,
že bylo chybou nepředložit smlouvu o EOS k ratifikaci Národnímu shromáždění ihned; odpor
parlamentu vůči ní totiž postupně rostl. Hlavním důvodem byly ústupky, které Paříž musela
učinit, aby bylo možné smlouvu vůbec uzavřít, a dále např. podle gaullistů nedostatečná míra
integrace. Společné orgány byly podle nich příliš slabé, aby udržely západní Německo
na uzdě.348 Jak již bylo řečeno, v důsledku společného tlaku Washingtonu a Bonnu neměla
být německá armáda začleněna do EOS na úrovni praporů, ale mnohem větších divizí o 12 až
15 tisících mužů. Paříž se vzdala i odporu vůči vytvoření západoněmeckého ministerstva
obrany a souhlasila s podřízením evropské armády vrchnímu veliteli NATO v Evropě.
Místo jmenování „evropského ministra obrany“, kterým by se stal nejspíše Francouz, byl
ustaven Komisariát obrany, plně kontrolovaný Radou ministrů a hlasující na principu
344
LOTH. Die Teilung (jako pozn. 27) s. 314.
346
Návrh smlouvy o založení Evropského společenství, 10. 3. 1953. Europa (jako pozn. 5), s. 947-982.
347
348
LOTH, W.: De Gaulle und die europäische Einigung. LOTH, W.; PITCH, R. (eds.). 1991. De Gaulle,
Deutschland und Europa. Opladen, 1991, s. 45-60.
345
95
jednomyslnosti. Dále mělo být zřízeno společné Shromáždění, jehož role by odpovídala
postavení téhož orgánu v ESUO.349 Tyto kompromisy, sjednané Američany a Němci,
směřovaly ke zrovnoprávnění Spolkové republiky v EOS, čímž zpochybnily ideu celého
projektu – zabránit či oddálit znovuvyzbrojení Německa a jeho přijetí mezi ostatní evropské
mocnosti.
Zatímco nová Eisenhowerova administrativa (především ministr zahraničí John F. Dulles)
již od nástupu do úřadu v lednu 1953 stupňovala tlak na ratifikaci smlouvy o EOS350,
Stalinova smrt z 5. března 1953 přispěla k dalšímu oslabení této myšlenky ve Francii. V únoru
1953 požádala vláda Reného Mayera o schválení řady dodatkových protokolů, které měly
posílit samostatnost vojenského plánování členských států. Mělo být na jejich úvaze, kolik do
EOS poskytnou vojáků; společné mobilizační plány se měly týkat jen sil zapojených do
EOS.351 Členské státy francouzské dodatečné návrhy odmítly. V květnu 1953 Mayerova vláda
padla
a v prosinci téhož roku Dulles pohrozil, že pokud Paříž dohodu o EOS neratifikuje,
přehodnotí Spojené státy svou evropskou politiku (ve Spolkové republice byl proces ratifikace
ukončen v květnu 1953, v Belgii v březnu 1954 a v Lucembursku a Itálii až v dubnu 1954).352
Nervózní Britové, obávající se krachu projektu, v dubnu 1954 přislíbili, že do EOS zapojí
jednu divizi, třebaže se na jeho činnosti až dosud hodlali podílet jen jako přidružený člen.
Na sklonku roku 1953 premiér Churchill vyzbrojení Spolkové republiky rozhodně podpořil.
Pokud by Francouzi smlouvu o EOS neschválili, navrhoval britský ministerský předseda
přímé zapojení německé armády do NATO.353
Nový francouzský premiér Pierre Mendès France, s nímž Američané, Britové a Němci
spojovali jisté naděje, ale v srpnu 1954 na bruselské schůzce EOS požadoval stejné ústupky,
jaké Paříž žádala již v prosinci 1953 na schůzce ministrů zahraničí a šéfů vlád USA, Velké
Británie a Francie na Bermudách.354 Británie se měla účastnit jednání Rady ministrů, pokud
by se jednalo o spolupráci s NATO, vojenské síly Spojených států a Velké Británie
v Německu měly být součástí EOS, každý členský stát měl mít „právo veta“ vůči jakékoli
akci EOS, integrované síly EOS měly být rozmístěny jen v Německu a tak dále.355
349
Smlouva o EOS, 27. 5. 1952. Europa (jako pozn. 5), s. 836-889.
LUNDESTAD. „Empire“ (jako pozn. 10), s. 45-47.
351
352
RUANE. The Rise (jako pozn. 3), s. 55.
353
LARRES, K. 1995. Politik der Illusionen. Churchill, Eisenhower und die deutsche Frage 1945-1955.
Göttingen/Zürich, 1995, s. 145-246.
354
RUANE. The Rise (jako pozn. 3), s. 55.
355
Podrobněji srov. např. LUŇÁK, P. 1997. Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce. Praha,
1997, s. 134.
350
96
Situaci neusnadnila ani neochota představitelů Spolkové republiky bezvýhradně souhlasit
s francouzským návrhem na „europeizaci Sárska“ z března 1954. Paříž navrhovala, aby se
Sársko těšilo politické autonomii, hospodářsky však mělo být svázáno právě s Francií.
Na tamní situaci měl až do podpisu mírové smlouvy s Německem dohlížet komisař
jmenovaný Radou Evropy.356 Návrhy Mendèse France, zaměřené proti Spolkové republice,
ale v Bruselu za podpory Washingtonu a Londýna odmítli všichni ostatní signatáři smlouvy
o EOS. Mendès France tedy předložil smlouvu Národnímu shromáždění k ratifikaci
v původním znění; poslanci se jí ale 30. srpna 1954 odmítli zabývat. Proti hlasovali
komunisté, gaullisté, značná část socialistů a mnoho členů dalších parlamentních klubů.
Pro se vyslovili jen Schumanovi křesťanští demokraté, což v daném okamžiku nestačilo.357
Projekt EOS tak k úspěchu, a to i přes velké očekávání s ním spjaté, nevedl.
Neúspěch EOS ukázal, jak daleko bylo, respektive nebylo možné v polovině 50. let
v evropské integraci zajít. Z integrační vlny přežilo jen ESUO. Evropské státy
zatím nehodlaly obětovat vlastní zahraniční a obrannou politiku na oltář protiněmecky
a protisovětsky orientovaného uskupení. Platilo to i o Francii, která se musela vzdát cílů,
jež Plevenovým plánem původně sledovala. Krach EOS byl vážnou ranou také pro zastánce
koncepce tzv. „třetí síly“, kteří prosazovali nezávislé postavení Evropy mezi supervelmocemi.
Zároveň bylo zřejmé, že v zájmu obrany Západu před sovětskou hrozbou nelze ponechat
Němce bez vlastních silných ozbrojených sil. Vleklá jednání o EOS značně narušila vztahy
mezi Francií a Spolkovou republikou. Adenauer soudil, že francouzský premiér není
důvěryhodný; podle něj souhlasil s „pohřbem EOS“ mimo jiné proto, aby zajistil sovětskou
podporu svým snahám o omezení růstu hospodářského potenciálu západního Německa.358
Vztahy mezi Spolkovou republikou a Francií nicméně nebyly bez ohledu na vzniklé
komplikace zcela zablokovány. V „krizovém roce“ 1954 se podařilo uzavřít významnou
smlouvu o spolupráci v kulturní oblasti; v tomto případě ale porozumění o rok později narušil
francouzský protest proti zavedení angličtiny jako hlavního cizího jazyka na německých
školách. Bonn na oplátku kritizoval francouzskou hospodářskou politiku, především její
protekcionismus a různé obstrukce ve vzájemném obchodu.359 Hlavní problém představovalo
i nadále Sársko, kde 23. října 1955 proběhlo referendum o francouzském návrhu na jeho
356
HUDEMANN, R.; HEINEN, A. 2007. Das Saarland zwischen Frankreich, Deutschland und Europa 19451957. Ein Quellen und Arbeitsbuch. Saarbrücken, 2007, s. 158-159.
357
358
359
97
„europeizaci“ (67,7 % tamních voličů tento projekt odmítlo).360 Teprve v této chvíli Paříž
uznala, že nezbývá než souhlasit s připojením Sárska ke Spolkové republice. Stalo se
tak na základě francouzsko-německé smlouvy 1. ledna 1957. Spolková republika
však již předtím „sárský statut“ přijala v rámci tzv. Pařížských dohod, umožňujících její vstup
do NATO a ukončení okupačního statutu. Ke zrušení okupačního režimu došlo až v roce
1955; Generální smlouva z května 1952 totiž byla, jak již víme, vázána na smlouvu o EOS.
Způsob jak zajistit definitivní přičlenění Spolkové republiky k Západu se nakonec podařilo
nalézt překvapivě rychle. Po neúspěchu EOS naléhal Adenauer na rychlé předání plné
suverenity (včetně obranných záležitostí) Spolkové repulice, přičemž získal podporu
britského premiéra Winstona Churchilla.361 Konkrétní řešení „německé otázky“ se začalo
rýsovat v září 1954; později si autorství připisovali francouzský premiér Mendès France
a britský ministr zahraničí Anthony Eden. Jednalo se o oživení původní britské představy, tj.
začlenění Spolkové republiky do Západní unie, a jejím prostřednictvím i do NATO.
V opačném pořadí se měla stát členem Západní unie i Itálie.362 Pro Paříž bylo toto řešení
překvapivě přijatelnější než konečná podoba EOS. Kontrola nad německým obranným
potenciálem tak sice probíhala na nižší úrovni, než si Francie přála, současně se
však nemusela vzdát plné suverenity, jak se to předpokládalo v rámci EOS. Dne 16. září 1954
přicestoval Eden do Paříže a francouzský premiér britský návrh přijal. V Bonnu zpočátku
váhali, jak se k britsko–francouzské iniciativě postavit. Adenauer nebyl z představy narychlo
svolané konference devíti států, jejíž výsledek se nedal předvídat, nadšen, americký ministr
zahraničí Dulles jej ale přesvědčil, aby s tímto řešením souhlasil.363
Londýnská konference byla velmi úspěšná. Na přelomu září a října 1954 se zde podařilo
dojednat hlavní principy řešení „německé otázky“. Spolková republika měla spolu s Itálií
přistoupit k Západní unii a na tomto základě měla být vytvořena Západoevropská unie
(Western European Union – WEU, česky a dále jen ZEU). Záruky americké přítomnosti
v Evropě, které platily pro EOS, měly být přeneseny na ZEU. Eden slíbil, že Británie bude
na kontinentě udržovat čtyři divize a nestáhne je, pokud to nebude odporovat přáním většiny
členů ZEU. Adenauer zabránil ztroskotání konference, když vyšel částečně vstříc
jinak přehnaným francouzským bezpečnostním požadavkům a zavázal se, že Spolková
republika nebude vyrábět jaderné, chemické ani biologické zbraně. Souhlasil také s kontrolou
360
HUDEMANN; HEINEN. Das Saarland (jako pozn. 45), s. 85
362
363
361
98
výroby velkých válečných lodí, raket a strategických bombardérů.364 Příslušné smlouvy měly
být podepsány na následné konferenci v Paříži.
Jednání ve francouzské metropoli začala 19. října 1954. S výjimkou komplikované otázky
Sárska, o které již bylo pojednáno, probíhala poměrně hladce. Byl přijat protokol o zrušení
okupačního statutu na území Spolkové republiky, který Němcům přiznával větší míru
suverenity než Bonnská smlouva z roku 1952. Vítězné západní velmoci si vyhradily právo
rozhodnout o znovusjednocení Německa, o otázce Berlína a o rozmístění svých ozbrojených
sil na území Spolkové republiky.365 Rada ministrů NATO rozhodla o přijetí Spolkové
republiky do této organizace, Němci však museli podepsat protokol, kterým se vzdávali
některých zbraní. Rozsah tohoto omezení byl v podstatě dohodnut již v Londýně. Z hlediska
evropského integračního procesu bylo nejvýznamnější rozhodnutí signatářů Západní unie
o jejím rozšíření o Spolkovou republiku a Itálii.
Na základě Pařížských smluv vznikla sedmičlenná ZEU (Belgie, Francie, Itálie,
Lucembursko, Nizozemsko, Spolková republika Německo a Velká Británie). Nová struktura
si udržela důsledně mezistátní charakter, Britové totiž nevyslyšeli Dullesovo nabádání
k posílení nadnárodního charakteru ZEU a souhlasili jen se zřízením „bezzubého“
Parlamentního shromáždění, složeného z patřičných národních zastoupení v Poradním
shromáždění Rady Evropy.366 Francouzům se naopak podařilo prosadit zřízení Agentury
pro kontrolu zbrojení, která měla rozhodovat o rozdělování amerických dodávek zbraní
a o investicích do evropského obranného průmyslu.367 Rozhodovací pravomoci měla v rámci
ZEU Rada ministrů zahraničních věcí, která s výjimkou kontroly zbrojení fungovala
na základě principu jednomyslnosti.
I když ZEU uspokojila touhu Němců po rovnoprávnosti, v procesu evropské integrace nový
impuls nepřinesla. Bylo ironií, že Francie svým odmítnutím EOS přispěla k prosazení
přesného opaku Plevenova plánu, tj. k vytvoření oddělené německé armády. Paříž dosáhla jen
toho, že velikost německé armády byla prozatím omezena na 12 divizí. ZEU ale byla pouze
„papírovým tygrem“, fungovala vlastně v rámci NATO. Když v roce 1960 předala Radě
Evropy své kompetence v sociální a kulturní oblasti (vyplývající ze smlouvy o Západní unii),
ztratila význam docela. Nakonec ji zachránilo jen rozdělení západní Evropy po vzniku EHS,
kdy se stala pojítkem mezi Velkou Británií a tzv. Šestkou.
364
BENZ, W. 1999. Die Gründung der Bundesrepublik. Von der Bizone zum souveränen Staat. München, 1999,
s. 157.
366
367
CALANDRI. The Western (jako pozn. 6), s. 37-63.
365
99
Pokus o vytvoření samostatné evropské armády, který měl přesáhnout i do integrace politické,
tedy nebyl jednoznačným neúspěchem, jak by se na první pohled mohlo zdát. V zásadě se
podařilo odpovědět na základní otázku, tj. jak zapojit Spolkovou republiku do obrany Západu.
Její vstup do NATO byl řešením, které uspokojilo Němce a nakonec, v delší perspektivě,
přispělo ke smíru mezi vítězi a poraženými z druhé světové války. Debaty o koordinaci
obranné a zahraniční politiky pokračují v rámci Evropské unie s poměrně skromným
pokrokem dodnes.
Na závěr shrňme ještě jednou nejdůležitější poznatky. Pod vlivem Korejské války začaly
západoevropské státy uvažovat intenzivněji o vojenské a politické kooperaci. Do projektu
obrany proti východnímu bloku měla být nyní nově zahrnuta i Spolková republika Německo.
Na iniciativu německého kancléře Konrada Adenauera z roku 1949 navázal o rok později
francouzský ministerský předseda René Pleven, který navrhoval zřízení Evropského
obranného společenství - EOS. Přesvědčení, že ve společné evropské armádě má mít vůdčí
postavení Francie, zatímco západní Německo bude postrádat práva plnohodnotného člena,
zpomalovalo jednání o nové organizaci. Přesto se v roce 1952 dospělo ke společné smlouvě.
Ta byla spojena s tzv. Generální smlouvou, udělující západnímu Německu suverenitu.
Souběžně se od roku 1951 projednával projekt Evropského politického společenství – EPS,
jemuž mělo být podřízeno jak Evropské společenství uhlí a oceli – ESUO, tak EOS.
Jelikož však návrh EOS neprošel francouzským Národním shromážděním, vzaly za své
i úvahy o EPS.
Aby západní Německo přesto získalo své místo v západoevropských strukturách, bylo
navrhnuto jeho začlenění do Západní unie a jejím prostřednictvím do Severoatlantické
aliance. Pařížskými smlouvami z roku 1954 se rozšířila Západní unie o Itálii a západní
Německo, čímž vznikla Západoevropská unie – ZEU. V kontextu evropské integrace
však měla jen omezený význam. Přijetím Spolkové republiky do Severoatlantické aliance
v roce 1955 vstoupila v platnost rovněž smlouva o udělení suverenity této zemi. Ani EOS,
ani
EPS
tedy
nedospěly
k realizaci,
zapojením
západního
Německa
do
ZEU
a Severoatlantické aliance se ovšem podařilo integrovat jej do politických i vojenských
struktur západní Evropy.
100
VII.
Vývoj švédského sociálního státu po druhé světové válce
Cílem kapitoly je popsat vývoj švédského modelu se zvláštním zřetelem na jeho specifika,
okolnosti vzniku a hospodářsky nejúspěšnější poválečné období. Pozornost je věnována
základnímu přehledu příčin počáteční krize sociálního státu ve snaze identifikovat chybná
opatření vládní politiky. Záměrem je testovat platnost hypotézy, že ekonomická úspěšnost
švédského
konceptu
sociálního
státu
byla
ovlivněna
i
vysokým
zdaněním
a radikalizací odborového hnutí. Rozebírány budou i ostatní faktory, které negativně ovlivnily
výkonnost švédské ekonomiky nebo omezily její růstové možnosti v 70. a 80. letech 20.
století. V souvislosti s tím se do popředí dostává také druhá hypotéza, že se vládě podařilo
odstranit faktory limitující výkonnost růstové možnosti ve výše uvedeném období.
V předkládané studii jsou aplikovány zejména metody systémové analýzy, komparace,
historická analýza dat a základní kvantitativní metody. Při zpracování tématu byly
upřednostněny studie švédských odborníků a institucí.
Pojetí sociálního státu se v evropském regionu368 v mnohém odlišuje kupříkladu od
amerického pohledu. Je to zapříčiněno nejen rozdílnou mentalitou, politickým systémem, ale i
historicko-společenským vývojem. Základy konceptu moderní sociální politiky byly položeny
koncem první poloviny 20. století, i když myšlenka vzájemné pomoci a ochrany jednotlivce
před
nepříznivými
životními
situacemi
byla
uplatňována
již
mnohem
dříve.369
Na industrializační období chudinských zákonů a podpor postupně navázala snaha
o vytvoření pojišťovacích schémat, a to na základě dobrovolnosti s pozvolným přechodem
na obligatorní bázi.370 V roce 1913 byla signována zákonná norma zavádějící ve Velké
Británii paušálně vyplácené „občanské penze“ bez ohledu na příjem a společenskou
stratifikaci.371 Výraz „welfare state“ se v angličtině objevuje od počátku 40. let, kdy jej
poprvé použil biskup Tample ve snaze rozlišit britské válečné hospodářství od nacistického
systému „warfare state“.
368
Vývoj a rozdíly evropských koncepcí sociálního státu v Evropě popisuje např. KRAUS, K.; GEISEN, T.
(Hrsg.). 2001. Sozialstaat in Europa. Geschichte. Entwicklung. Perspektiven. Berlin, 2001; srov. SCHUBERT,
K.; HEGELICH, S.; BAZANT U. (Hrsg.). 2008. Europäische Wohlfahrtssysteme. Wiesbaden, 2008, s. 623-661.
369
K podmínkám rozvoje sociálního státu obecně srov. COUSINS, M. 2005. European Welfare States.
Komparative Perspectives. London, 2005, s. 22-24.
370
Jednalo se o pojištění úrazové, nemocenské, penzijní a v nezaměstnanosti. Přehled počátků sociálního
pojištění: FLORA, P.; HEIDENHEIMER A. J. (eds.). 1984. The Development of Welfare State in Europe and
America. New Brunswick, 1984, s. 59.
371
BALDWIN, P. 1999. The politics of social solidarity: class bases of the european welfare state 1875-1975.
Cambridge, 1999, s. 83.
101
Zlomový bod ve vývoji sociálního státu představovala světová hospodářská krize ve 30.
letech minulého století, jelikož vyvolala pochybnosti o efektivním řešení sociálních problémů
formou čistě tržního mechanismu a zároveň potvrdila nezbytnost systematických státních
intervencí v sociální oblasti. Státní aparát se stal postupně hlavním tvůrcem sociální politiky
a garantem sociální ochrany. Preferována byla keynesiánská teorie založená na státním
intervencionismu, tzv. plné zaměstnanosti a opatřeních zaručujících dostatečnou agregátní
poptávku372 na úkor klasických liberálních teorií.
Prvky keynesiánského konceptu „welfare state“ se objevily v Beveridgeových sociálních
reformách373, realizovaných po druhé světové válce. Došlo k vytvoření institucionálního
rámce a přijetí sociální legislativy. Podle britského sociologa Petera Taylor-Goobyho374 bylo
primárním cílem sociálního státu zajistit potřeby, které nebylo možné poskytovat tržní cestou.
Keynes-Beveridgeův sociální stát pak měl pomocí vládami řízených ekonomik zabezpečit
plnou zaměstnanost a organizovat sociální zaopatření.375 Tato opatření byla podmíněna
vysokou produktivitou a poválečným hospodářským růstem většiny evropských ekonomik.
Vyšší životní úroveň na kontinentu způsobovala soukromá spotřeba a spektrum sociálních
dávek. Výrazně se zvýšil podíl veřejných výdajů na HDP.
V 70. letech 20. století přinesla ropná krize dlouhodobou hospodářskou a fiskální krizi.
Optimismus byl vystřídán nárůstem cenové hladiny, zastavením ekonomického růstu
a návratem vysoké nezaměstnanosti. Právě v tomto období mnohé evropské ekonomiky
opouští poválečný cíl plné zaměstnanosti a přejímají nástroje minimalizující inflaci. Kritika
keynesiánské politiky a zvyšování významu lidského kapitálu vedla k prosazování různých
koncepcí sociálního státu i liberálnějších charakteru. Joseph A. Schumpeter navrhl koncept
„workfare state“376, ve kterém zdůrazňuje především rozdělení odpovědnosti mezi stát
a obyvatelstvo, kde by se měl stát spíše přizpůsobit již stanovenému ekonomickému řádu.
372
John M. Kyenes ve svých doporučeních vycházel z produkční funkce, jenž vyjadřuje závislost národního
důchodu na zaměstnanosti, kdy zaměstnanost je funkcí výdajů domácnosti na spotřebu a firem na investice.
Kynesiánskou plnou zaměstnanost lze dosáhnout mj. progresivním zdaněním vedoucím ke zvýšení sklonu
ke spotřebě a snížení sklonu k úsporám nebo prostřednictvím měnové politiky v podobě nízkých úrokových měr,
které zvýší sklon k investicím, tak jako pomocí vládních výdajů, pracovních odborů a programů bezplatných
veřejných služeb i za cenu deficitního financování.
373
V roce 1942 představil William H. Beveridge ve Velké Británii návrh na první komplexní systém sociálního
zabezpečení, který byl založen na povinném pojištění placeném zaměstnancem, zaměstnavatelem a státem
a na plné zaměstnanosti. Zakotvoval i systém zajištění existenčního minima, dostupnou zdravotní péči, podporu
školství a příspěvky v nezaměstnanosti. Srov. KOVÁŘ, M.; SOUKUP J.: Vznik a fungování britského
sociálního státu v letech 1939-1951. Acta Oeconomica Pragensia, 2007, 15, 7, s. 257-271.
374
Peter Taylor-Gooby je současným profesorem sociální politiky na Univerzitě v Kentu (Canterbury).
375
Jednalo se o příjmy v důchodu, nezaměstnanosti, přídavky na děti aj. Srov. TAYLOR-GOOBY, P. 2004. New
Risks, New Welfare. The Transformation of the European WelfareState. Oxford, 2004, s. 2.
376
Srov. JESSOP, B.: Towards a Schumpeterian Workfare state? Preliminary Remarks on Post-Fordist Political
Ekonomy. Studies in Political Ekonomy, 1993, 40, s. 7-39.
102
Schumpeterův model se distancuje od pasivních nástrojů sociální politiky, připouští určitou
míru nezaměstnanosti za účelem posílení konkurence a umožnění rychlejšího návratu na trh
práce. Limituje účinnost daňové politiky, která oslabuje rozvoj podnikatelské aktivity
a inovací. Důležitou úlohu v tomto přístupu hrají investice do lidského kapitálu, aktivní
participace jednotlivců při změně vlastní sociální situace a připouští i určitou míru privatizace
sociálních služeb.
Sociálně demokratický model377, ze kterého vychází i švédská sociální koncepce, kombinuje
ekonomickou efektivitu liberálního (anglosaského) modelu a benefity konzervativního
modelu zemí kontinentální Evropy. Je pokusem o nalezení kompromisu mezi liberální tržní
ekonomikou postavenou na zásadách „laissez- faire“, spojenou s nedostatečnou hospodářskou
stabilitou a markantní sociální nerovností, a mezi centrálně řízenou ekonomikou, která
se vyznačuje všeobecnou neefektivností a potlačením lidských práv a svobod. Sociální
zodpovědnost přebírá stát. Hlavním cílem je dosažení maximální sociální spravedlnosti
pomocí redistribuce hrubého domácího produktu, tak jako prevence sociálních problémů.
Typická je silná role veřejného sektoru s široce dostupnými veřejnými službami, vysoké
zdanění a solidarismus. Důraz je kladen na relativní samostatnost komunálních institucí
v poskytování sociální péče, kde komerční služby takřka neexistují. Patří mezi finančně
nejnáročnější a vyvolává častou kritiku.
Švédský model lze definovat alternativními způsoby. Je možné hovořit až o pěti významech,
v nichž je tohoto termínu užíváno.378 Zaprvé přestavuje tento termín v úzkém smyslu systém
specifických
pracovněprávních
vztahů
charakterizovaný
centralizovaným
mzdovým
vyjednáváním mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, který vychází ze Saltsjöbadenské dohody
z roku 1938, jež měla zabránit státním intervencím. Zadruhé je tento termín také zmiňován
v souvislosti se švédskou sociální politikou poskytující univerzální sociální služby
pro občany, jež je subvencována vysokým progresivním zdaněním, což ho odlišuje
od kontinentálního a liberálního systému. Zatřetí lze pohlížet na švédský model jako
na ekonomický systém kombinující tržní hospodářství s prvky ekonomického plánování
s rozsáhlou státní intervencí, zejména v přerozdělovacích procesech a na trhu práce. Začtvrté
bývá švédský model často spojován s Rehn-Meinderovým modelem. V neposlední řadě
odkazuje v širším smyslu na složitější systém politik, zvláště v sociální sféře, trhu práce
377
Blíže COUSINS. European Welfare States (jako pozn. 2), s.19-41,107-122, srov. ESPING-ANDERSEN, G.
1990. The Three Worlds of Welfare Capitalism. Cambridge, 1990, s. 26-33.
378
Blíže SCHUBERT; HEGELICH; BAZANT. Europäische Wohlfahrtssysteme (jako pozn. 1), s. 529,
srov. TAJOVSKÝ, L.; TOMÍČEK P.; CHALUPECKÝ P.: Švédský model a jeho vývojové fáze. Ekonomická
revue, 2009, 12, s. 35, KÖRNER, P.: Švédský kapitalismus s lidskou tváří. Politická ekonomie, 2000, 3, s. 402.
103
a fiskální politiky, s cílem dosáhnout vysoké a rovnoměrné životní úrovně, plné
zaměstnanosti, ekonomické efektivnosti, tak jako vysoké hospodářské konjunktury.
Model se formoval jako reakce na celosvětovou hospodářskou krizi. Krátkodobě měl sloužit
ke snížení nezaměstnanosti. Jeho rozvoj byl podpořen i téměř kontinuálním působením
sociálně demokratické vlády. Dlouhodobě byl orientován na vybudování takové hospodářské
politiky, která by vedla ke zredukování sociálních nerovností, aniž by ovšem byly ztraceny
výhody tržní ekonomiky. Vládnoucí sociálně demokratická strana v tomto duchu koncipovala
během meziválečné hospodářské krize model komplexního sociálního zákonodárství,
tzv. Domov pro všechny379, jehož záměrem bylo dosažení bezplatného vzdělávání, levné
zdravotní služby, sociálních výhod v podobě přídavků na děti nebo starobní penze.
Skandinávská cesta byla v historické retrospektivě ovlivněna i dalšími specifickými
skutečnostmi. Není možné detailněji analyzovat švédský model, pokud nepoukážeme také
na úzkou spolupráci mezi dělnickým hnutím, vládou a tradičně vysoce organizovanými
odbory. Švédsko vždy patřilo mezi země s nejmenší nerovností v rozdělení disponibilního
důchodu a životní standard chudých konvergoval k průměrnému životnímu standardu ve
srovnání
s ostatními
vyspělými
zeměmi.
Vysvětlení
je
možné
hledat
právě
ve fungujícím centralizovaném kolektivním vyjednávání o mzdách, v rovnosti hodinové mzdy
a odpracovaných hodin, tak jako v systému daní a transferů.380
Kromě tradičních projevů solidarity, sympatií k problémům nerovnosti a dlouhodobého
uplatňování politické demokracie přispěli dále výraznou měrou k utváření a rozvoji švédské
koncepce sociálního státu i zástupci stockholmské školy. Přínos švédských ekonomů381
spočíval především v tom, že rozpracovali teorii ekonomiky, která disponuje nevyužitými
výrobními faktory a implementovali do ekonomické analýzy faktor času. Projevili schopnost
řešit otázky praktického významu způsobem, který neignoroval základní teoretické koncepce.
Zabývali se dynamickými procesy v ekonomice, cyklickou nestabilitou nebo nebezpečím
inflačních tlaků. V tomto ohledu pokládali za klíčové udržování důvěry ve fungování
monetárního systému. Uvědomovali si, že cenový mechanismus se může pohybovat směrem,
který klasičtí ekonomové považovali za nemožný. Průlomová byla jejich myšlenka
záměrného deficitního financování nejen v době recese, přičemž by opatření hospodářské
379
Blíže ANDERSSON, M.; GUNNARSSON, Ch. 2005. Egalitarianism in the process of Modern Economic
Growth: The case of Sweden. Lund, 2005, s. 24.
380
ATKINSON, A. B. 1995. Incomes and Welfare State. Cambridge, 1995, s. 41-63, resp. tab. 2.10, s. 60.
381
B. Ohlin (teorie mezinárodního obchodu), G. Myrdal (teorie peněz), E. Lindahl, E. Lundberg,
D. Hammarskjold, K.Wicksell, G. Rehn, R. Meidner nebo T. Haavelmo a průkopnictví v ekonometrii aj.
104
politiky měla být zaměřena pouze na cyklickou vyrovnanost státního rozpočtu.382 Také to
znamenalo východisko podporující ekonomickou aktivitu a zaplacení sociálních reforem.
Jejich návrhy obsahovaly prioritně opatření na překonání recese, chronické nezaměstnanosti
a homogenizaci spotřeby.
V době meziválečné hospodářské krize doporučovali zástupci švédské školy využít
pro snížení nezaměstnanosti aktivní proticyklickou fiskální politiku spojenou s deficitním
financováním prostřednictvím poklesu daní a zvýšení počtu veřejných prací. Vláda jejich
návrhy akceptovala a došlo ke zdvojnásobení vládních výdajů.383 Dle názoru švédského
ekonoma Erika Lundberga byla diskuze o možnostech stabilizace cyklu a úloze fiskálních
opatření ve stockholmské škole inspirována tehdejšími podobnými britskými analýzami
a výzkumy.384 Švédští politici pochopili nutnost existence silného hospodářství se stabilním
růstem jako základní předpoklad pro úspěšnou realizaci myšlenek sociálního státu.
Hospodářské výsledky z meziválečného období, podmíněné komplexem opatření v podobě
znehodnocení domácí měny a veřejnými investicemi krytými půjčkami, lze celkově
považovat za realitně uspokojivé v porovnání se státy, které dále setrvaly u systému zlatého
standardu nebo realizovaly restriktivní hospodářskou politiku. Ukázkovým příkladem mohou
být Spojené státy americké, kde průmyslová výroba poklesla o 45 % a následná obnova byla
složitější.385
Během druhé světové války vzrostl ve Švédsku stejně jako ve většině ostatních zemí vliv státu
v ekonomice prostřednictvím regulace soukromého sektoru i zvýšením podílu vládních aktivit
na celkovém domácím produktu. Švédská válečná neutralita usnadnila následný poválečný
hospodářský boom. Místo predikované deprese došlo v druhé polovině 40. let 20. století
k nárůstu poptávky po švédských vývozech a růstu HDP na hlavu, který patřil mezi největší
na světě.386 Avšak fiskální a monetární politika byla expanzivní i přes rostoucí inflační tlaky.
Nízká úroková míra
a převis
poptávky způsobil
v roce 1947 měnovou krizi,
kdy centrální banka disponovala minimem rezerv, a bylo nutné začít regulovat dovozy, ceny
i investice.387
382
ČAPLÁNOVÁ, A.: Teoretické koncepcie švédskych ekonómov a hospodárska politika. Poltická ekonomie,
1995, 3, s. 397-98.
383
LUNDBERG, E.: The Rise and Fall of the Swedish Model. Journal of Economic Literature, 1985, 23, 1, s.
11-12.
384
Tamtéž, s. 10 -11.
385
BERG, C.; JONUNG, L.: Pioneering Price Level Targeting: The Swedish Experience 1931–1937. Economics
and Finance Working Paper Series, 1998, 290, s. 6-8; srov. FLUX, A. W.: Some Scandinavian Statistics:
Fragments from a Note-Book. Journal of the Royal Statistical Society, 1937, 100, 2, s. 240-244.
386
LINDBECK, A.: Theories and Problems in Swedish Economic Policy in the Post-War Period. The American
Economic Review, 1968, 58, 3, s. 2-3.
387
Tamtéž, s. 14.
105
Problémy související s kombinací stabilní cenové hladiny a plné zaměstnanosti vedly
k odborným diskuzím. Švédský ekonom Bertil Ohlin po válce navrhoval odstranění přímé
kontroly ve prospěch liberalizace. Věřil, že by pokles zaměstnanosti nemusel být z hlediska
blahobytu negativní, naopak by zvýšil úroveň národního důchodu. Další švédský ekonomický
teoretik Gunnar Myrdal tvrdil, že přímá kontrola a politika potlačované inflace nebude
dlouhodobě úspěšná v minimalizaci inflace. Naopak preferoval opatření fiskální politiky,
které se orientují na obnovu makroekonomického equilibria včetně přechodu na strategické
plánování.388
Na počátku 50. let 20. století nakonec došlo k modifikaci cílů v praxi aplikované hospodářské
politiky, a to v podobě souboru doporučení Rehn-Meidnerova teoretického modelu389,
jenž našel inspiraci v britské teorii sociálního státu. Vycházel z toho, že není možné neustále
využívat expanzivní politiku k dosažení plné zaměstnanosti, neboť vede k přehřívání
ekonomiky, inflaci nebo přezaměstnanosti s vysokou pracovní absencí.
I přesto primárním záměrem této koncepce zůstávalo dosažení plné zaměstnanosti nejčastěji
formou tvorby nových pracovních příležitostí, rekvalifikačními programy a zvýšení motivace
k meziregionální pracovní mobilitě. Vláda měla také dotovat pracovníky za účelem přesunu
z jednoho pracovního místa na druhé, což mělo jak motivační, tak kompenzační funkci. Plná
zaměstnanost byla implementována do oblasti sociální politiky a pracovního trhu, podobně
jako rovnoměrné rozdělení příjmů.390 Dále byla založena na restriktivní monetární a fiskální
politice, která by omezila nárůst agregátní poptávky a inflace. Kromě nástroje
koordinovaného kolektivního vyjednávání mezi vládou a odbory o mzdách bylo její nedílnou
součástí i vysoké zdanění. Oba nástroje měly vládě pomoci získat finanční prostředky, snížit
příjmovou nerovnost a motivovat podniky k restrukturalizaci výroby.391 Solidaristická mzda
měla hrát společně s restriktivní makroekonomickou politikou také úlohu v boji proti mzdové
inflaci, neboť eliminovala tlak na růst mezd ve vysoce ziskových firmách.392 To znamenalo,
že odborové svazy o oborech s nízkými mzdami a zisky mohly požadovat vyšší mzdy
388
ČAPLÁNOVÁ. Teoretické koncepcie (jako pozn. 15), s. 405.
Charakteristiku původních premis, ze kterých autoři modelu Gösta Rehn a Rudolf Meidner vycházeli, lze
nalézt např. v MEIDNER, R.: The swedish Model in Era of Mass Unemployment. Economic and Industrial
Democracy, 18, 1997, s. 88-90; srov. ERIXON, L. A. 2000. Swedish Economic Policy. The Theory, Application
and Validity of the Rehn – Meidner Model. Stockholm, 2000, s. 6-21; srov. LUNDBERG. The Rise (jako pozn.
16), s. 16-23.
390
MISGELD, K.; AMARK, K. (eds.). 1992. Creating Social Democracy. University Park, 1992, s. 52.,
srov. ČAPLÁNOVÁ. Teoretické koncepcie (jako pozn. 15), s. 406.
391
FREEMAN, R. B. (ed.). 1997. The welfare state in transition: Reforming the swedish model. Chicago, 1997.
s. 158.
392
ERIXON, L. A. 2007. The Rehn-Meidner model in Sweden: Iits rise, challenges and surfoval. Stockholm,
2007, s. 4.
389
106
ve snaze přiblížit se úrovni převládající v ostatních odvětvích. Zároveň by zaměstnanci
v oborech s vysokými výdělky měli akceptovat nižší přírůstky mezd. Toto pojetí vyžadovalo
centralizované rozhodování odborových organizací.393
Předpoklad, že švédská vláda striktně dodržovala zmíněná doporučení, je nerealistický,
přesto se jimi nechala do jisté míry ovlivnit. Ve srovnání s 30. lety, kdy se projevovala snaha
pouze o dílčí omezení fluktuace ekonomické aktivity zmírněním recesí i boomů, chtěla
politická reprezentace docílit jak vysokého, tak stabilního hospodářského růstu. Švédští
sociální demokraté neuvažovali o možných inflačních tendencích, které mohly následovat
v případě realizace expanzivní hospodářské politiky. Považovali tržní mechanismus
za endogenně nestabilní a neschopný plně využít disponibilní zdroje. Po pozitivních
zkušenostech s regulací ekonomiky během válečných let chtěli zástupci vlády i v následujícím
období udržet vyšší vliv veřejného sektoru a zvýšit kontrolu soukromých investic.394 Rovněž
negativně byl posuzován dopad tržního systému na distribuci důchodů a bohatství. Řešením
mělo být zavedení vysokého progresivního přímého zdanění a rozšíření spektra sociálních
služeb. I přes intervencionistický charakter hospodářské koncepce vláda nepreferovala
socialistické znárodnění.395
Během poválečného období byla přesto postupně zrušena regulace cen, liberalizován
zahraničí obchod a rozvíjena aktivní politika zaměstnanosti. Kromě veřejně prospěšných prací
a finančních dotací soukromým firmám byl kladen důraz na nabídkově orientovaná opatření,
např. rekvalifikační programy pro zvýšení pracovní mobility. Na konci 60. let minulého
století se těchto projektů účastnilo asi 1 % pracovní síly a podíl veřejných výdajů na HDP byl
nejvyšší mezi členy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (Organisation
for Economic Cooperation and Development, dále jen OECD).396
Daňová politika přijala progresivní zdanění, kdy daňové zatížení bylo umocněno důrazem
na nepřímé daně a poplatky na sociální zabezpečení. Celková marginální daňová sazba k HDP
se postupně navyšovala ze 40 % na více než 50 %. Švédská ekonomika se tak 20 let po válce
začlenila mezi země s vysokými sazbami a dosáhla vyšší příjmové nivelizace.397
V monetární oblasti se sociálnědemokratická vláda postupně odkláněla od opatření udržující
nízkou úrokovou míru. I když byla původně preferována, neboť udržovala nízké náklady
financování vládního dluhu, limitovala nežádoucí distribuci příjmů a zároveň krátkodobě
393
ČAPLÁNOVÁ. Teoretické koncepcie (jako pozn. 15), s. 406.
Blíže o sociálnědemokratické koncepci srov. LUNDBERG. The Rise (jako pozn. 16), s. 12-16.
395
LINDBECK. Theories and Problems (jako pozn. 19), s. 10-11.
396
ERIXON. Swedish Economic Policy (jako pozn. 22), s. 23.
397
LINDBECK. Theories and Problems (jako pozn. 19), s. 30.
394
107
nezvyšovala ceny. Centrální banka uplatňovala na finančním trhu spektrum restriktivních
přímých nástrojů, jako povinné minimální rezervy, úvěrové stropy nebo systém obligatorních
žádostí pro potenciální dlužníky, kterým mohla regulovat úrokové sazby nejen firemních
dluhopisů. Výše uvedené tržně nekonformní nástroje měnové politiky společně s rezervními
investičními fondy pozitivně ovlivnily fluktuaci ekonomické aktivity.398
Počáteční ekonomické úspěchy modelu souvisely s tím, že se většina švédské společnosti
s jeho cíly identifikovala. Plná zaměstnanosti byla součástí sociální politiky a rovnoměrné
rozdělení příjmů bylo výsledkem fungujícího pracovního trhu, charakterizovaného migrací
pracovní síly, zvýšením reálných mezd a produktivity práce. Nezaměstnanost dosahovala
míry 1,5-2,5 % , HDP rostl tempem 4 %, což zhruba odpovídalo průměru OECD. Ekonomika
se vyznačovala vysokým stupněm cyklické stability, vyrovnaným saldem běžného účtu
platební bilance a neprokazovala viditelné strukturální nerovnosti.399 Stabilizační politika byla
v poválečném období více úspěšná při prevenci proti recesím ve srovnání s omezováním
inflačních tlaků. Dle Lundberga by důvodem mohlo být upřednostňování plné zaměstnanosti
před cenovou stabilitou, popř. vyšší politická průchodnost expanzivní fiskální politiky. 400
Výsledkem byla inflace oscilující kolem 3,5-4,5 %, měřeno indexem spotřebitelských cen,
což přibližně o jeden procentní bod převyšovalo průměr OECD.401 Inflace se pohybovala
na poměrně nízké úrovni i díky fungování Bretton-woodského systému. Od konce 60. let
vykazovalo Švédsko největší veřejný sektor v porovnání se státy OECD, ovšem průměrné
hodnoty ještě nepřekračovalo. K dynamickému nárůstu došlo až v dalších dvou desetiletích.
Přibližně od konce 60. let minulého století se začínají projevovat podstatnější problémy
spojené s realizovanou hospodářskou politikou, přesněji řečeno s modifikovanou podobou
švédského modelu. V odborné literatuře jsou uváděny alternativní pohledy na příčiny
švédského hospodářského zpomalení. Obecně lze příčiny krize rozdělit do dvou základních
skupin. Na jedné straně působily dlouhodobé trendy mající negativní vliv na fungování
národního hospodářství, na druhé straně došlo v průběhu 70. let k hospodářským šokům
a výkyvům, které identifikovaly slabá místa v systému.
398
Tamtéž, s. 50-52.
Roční růst reálného HDP na hodinu práce činil ve Švédsku v letech 1950-1970 4,2 %. Saldo běžného účtu
platební bilance ve stejném období kleslo z přebytku 0,3 % na deficit 0,2 %. HENREKSON, M. (ed.). 1999.
Economic growth and the Swedish model. Economic growth in Europe since 1945. Cambridge, 1999, s. 243,
249; srov. LUNDBERG. The Rise (jako pozn. 16), s. 3.
400
LUNDBERG. The Rise (jako pozn. 16), s. 15.
401
HENREKSON. Economic growth (jako pozn. 32), s. 249
399
108
Ekonomický teoretik Subhash Thakur
402
soudí, že koncept sociálního státu mohl ovlivnit
míru produktu, avšak nikoliv dlouhodobé míry růstu produktu. Dle jeho názoru je podstatné
rozlišení konjunkturálních aspektů. Např. v neoklasickém modelu je růst v dlouhém období
určen exogenními faktory (technický pokrok nebo populační růst), tudíž vláda může ovlivnit
míru růstu, respektive produkt pouze krátkodobě. V endogenně založených teoretických
modelech politická rozhodnutí dopadají na produkt nebo stimulují dlouhodobé investice,
a mohou tedy měnit velikost produktu i v dlouhém období. Vyžaduje to pak delší dobu
než rozpoznáme, zda změna tempa růstu je dočasná nebo trvalá.
Švédský ekonom Magnus Henrekson vidí problémy především ve vysokém zdanění negativně
ovlivňujícím sklon k úsporám, nízké úrokové míře, vysokých sociálních dávkách
a růstu veřejného sektoru, inflaci, minimálních investicích do lidského kapitálu, nízkém
podílu investic na HDP nebo v chybné stabilizační politice trhu práce bránící restrukturalizaci
národního hospodářství. Inflační tlaky jsou přitom způsobeny snahou o udržení vysoké
zaměstnanosti.403 Jiní404 na druhé straně řadí mezi primární nedostatky systému
přezaměstnanost ve veřejném sektoru, štědré dotace soukromému sektoru a neadekvátní růst
mezd limitující konkurenceschopnost švédských podniků, a to nejen exportně orientovaných.
Dobře organizovaný pracovní trh, který v předchozích letech umožňoval švédskému
podnikatelskému sektoru nerušený rozvoj, paradoxně přispěl k narušení makroekonomické
bilance.
Velkorysé
pracovní
zákonodárství
má
také
demotivující
účinky
na pracovní sílu. Zároveň Nils Elvander v této souvislosti poukazuje na přílišnou radikalizaci
odborových hnutí a sociálních demokratů, kteří svými hospodářskými opatřeními
kompenzačního charakteru vytvářeli bariéry vstupu na trh.405 Dle studie hospodářského cyklu
Waltera Korpiho se Švédsko, specializující se na automobilový průmysl a lesnictví, nacházelo
v polovině 70. let v hluboké depresi v důsledku ropného šoku.406
K zaostávání švédské ekonomiky přispěly i některé objektivní faktory, které nijak nesouvisí
s nástroji sociálnědemokratické hospodářské politiky. Lze zmínit konvergenci ekonomické
úrovně (efekt dohánění) a věkovou strukturu407, resp. vývoj populace v produktivním věku.
402
Blíže THAKUR, S. 2003. Sweden's Welfare State: Can the Bumblebee Keep Flying? International Monetary
Fund, 2003, s. 37.
403
HENREKSON. Economic Growth (jako pozn. 32), s. 240-288.
404
JAKOBSSON, U.: Economic growth in Sweden. HERBERGER A. C. (ed.). 1991. World economic Growth.
San Francisco, 1991, s. 72-83.
405
ELVANDER, N.: The Labor Market Regimes in the Nordic Countries: A Komparative Analysis.
Scandinavian Political Studies, 2002, 25, 2, s. 127-130.
406
KORPI, W.: Eurosclerosis and the sclerosis of Objektivity. The Economic Journal, 1996, 106, 439, s. 17271746.
407
THAKUR. Sweden's Welfare State (jako pozn. 35), s. 24-28.
109
Vyšší zastoupení obyvatel důchodového věku totiž snižuje disponabilní pracovní sílu,
čímž ovlivňuje mimo jiné i celkový produkt.
Většina výše uvedených ekonomů se také shoduje na tom, že sociální stát vznikal příliš rychle
a nezávisle na dynamice růstu švédského národního hospodářství. Jednotlivé příčiny nelze
vnímat jako nezávislé skutečnosti, neboť se jedná spíše o systém nepříznivých charakteristik
švédského modelu druhé poloviny 20. století, který přispěl k nižší ekonomické výkonnosti
a předznamenal následnou krizi na počátku 90. let.
Postupem času došlo k reformulaci Rehn-Meidnerovy politiky. V 70. letech probíhaly dva
významné reformní pokusy, které si kladly za cíl vyřešit negativa mzdových nárůstů
a uspořádání vlastnických vztahů ve prospěch zaměstnanců. Ztráta všeobecného konsensu
a radikalizace odborových svazu s podporou SAP v čele s Olofem Palmem však vedly
k odklonu od všeobecné restriktivní politiky, rozšíření sociální legislativy o projekt
zaměstnaneckých investičních fondů408, navýšení daňového zatížení a vysokému mzdovému
růstu. Zvýšení mzdových nákladů mělo nepříznivý dopad na ziskovost podnikatelského
sektoru. Rentabilita kapitálu průmyslových podniků byla nižší než výnosnost vládních
obligací, čímž oslabovala motivaci k investicím do fyzického kapitálu. Produkční kapacita
průmyslu tak stagnovala a následně i klesala.409
Problém mzdové efektivnosti měl být odstraněn modelem EFO410 se striktně stanoveným
stropem přípustných mzdových nárůstů. Hlavní myšlenkou tohoto modelu je, že nárůst mezd
v národním hospodářství bude vycházet z růstu mezd v sektoru konkurenceschopného
a obchodovatelného zboží. Ekonomika je tak rozdělena do dvou sektorů, sektoru C
(competetive), který pokrývá 25 % zaměstnanosti a 30 % HDP, a sektoru P (protected),
pokrývají zbývající část těchto makroukazatelů.411 Mzdový nárůst sektoru C byl determinován
součtem zahraničních cenových inflací a růstem tuzemské míry produktivity v daném sektoru.
Tato metoda zajišťovala švédskému zboží srovnatelné ceny s konkurencí, resp. růst mezd
nižší než je z nákladového hlediska možné. Pro zajištění vysoké zaměstnanosti, podporovala
vláda krachující průmyslové podniky a mobilitu práce. Opatření akomodativního charakteru
na jedné straně zmírnila recesi, na druhé straně působila silně proinflačně. Navýšení reálných
408
Zdrojem financování byly příspěvky zaměstnavatelů ze zisku a mezd, které měly pokrýt nákup podílů
v soukromých firmách. Nutnou podmínkou byla reorganizace vlastnických vztahů. ELVANDER. The Labor
Market (jako pozn. 38), s. 127-129.
409
JAKOBSSON. Economic growth (jako pozn. 37), s. 65, 78.
410
Často je také zmiňován jako Skandinávský model inflace. Autory modelu jsou švédští ekonomové G. Edgren,
C. E. Odhner a K. O. Faxén.
411
CARSON, R. L. 1973. Comparative Economic Systems. New York, 1973, s. 543-556.
110
nákladů nakonec zapříčinilo ztrátu mezinárodní konkurenceschopnosti, snížení vývozů a růstu
deficitu obchodní bilance.412
Ekonomickou stagnaci nevyřešila ani změna v politické oblasti v podobě programu
prosazované nesocialistickými stranami, které se k moci dostaly v letech 1976-1982.
I přes snížení některých sociálních benefitů, daní, opakované devalvace nadhodnocené koruny
neznamenaly kroky menšinové liberální vlády výrazný hospodářský úspěch. V druhé polovině
70. let zažila švédská ekonomika podobně jako Velká Británie propad reálného HDP zhruba o
2,5 % (Tabulka 1). Sociální demokraté po šesti letech v opozici vyhráli volby s programem,
který kladl důraz opět na principy sociálního státu a restriktivní monetární politiku.
1920-1939
1948-1973
1974-1981
1982-1988
Švédsko
3,17
3,26
1,00
2,31
Spojené státy americké
0,84
2,23
1,42
3,22
Velká Británie
1,38
2,49
0,93
2,42
Německo*
3,96
5,44
2,26
3,06
* Po roce 1949 pouze Spolková republika Německo .
Tabulka 1: Vývoj HDP v %413
Od roku 1982 se začaly prosazovat návrhy na liberálnější pojetí hospodářské politiky,
které preferovalo pojištění v nezaměstnanosti, nižší kompenzační platby prostřednictvím
nemocenských dávek a kritizovalo požadavky odborů. Vracel si i koncept keynesiánské
politiky vedoucí k růstu cenové hladiny.414 V následných vládních opatřeních lze identifikovat
tyto neoliberalistické tendence, resp. odklon od podpory státu blahobytu směrem k jeho
konsolidaci a udržení, kdy centrální banka opustila od přímé kontroly úvěrů a stabilizovala
kurz švédské koruny. Opakovaná devalvace řešila otázku nízké produktivity a vysokých
produkčních nákladů pouze krátkodobě, deregulace přispěla k růstu domácí poptávky
a zvyšování cen aktiv.415 Výsledkem byl nízký růst švédského hospodářství. Zatímco Švédsko
v první polovině 70. let kopírovalo přibližně průměrnou míru inflace zemí OECD (8 % 10 %), v následujících pěti letech již vykazovalo míru inflace vyšší o několik procentních
412
HENREKSON. Economic growth (jako pozn. 32), s. 254-255.
KORPI. Eurosclerosis (jako pozn. 39), s. 1735.
414
OLLSON, S. E.: Míří švédský stát k transformaci? MUSIL, L. (vyd.). 1996. Vývoj sociálního státu v Evropě.
Čítanka z historie moderní evropské sociální politiky. Brno, 1996, s. 235-236.
415
HENREKSON. Economic growth (jako pozn. 32), s. 256; srov. KÖRNER. Švédský kapitalismus (jako
pozn. 11), s. 412.
413
111
bodů (Graf 1). V krizových letech se pohybovala okolo 14 %, což snižovalo
konkurenceschopnost domácích producentů.
16
14
12
%
10
8
6
4
2
19
84
19
82
19
80
19
78
19
76
19
74
19
72
19
70
19
68
19
66
19
64
19
62
19
60
0
Graf 1: Míra inflace ve Švédsku (% růstu minulého období, CPI )416
V dlouhodobějším udržení nízké úrovně nezaměstnanosti byl švédský model sociálního státu
docela úspěšný. Sociálnědemokratické vládě se podařilo udržet minimální nezaměstnanost
i v době ropných šoků, kdy byla situace v západní Evropě na trhu práce spíše opačná. Po celá
70. léta až do poloviny 80. let podíl nezaměstnaných na celkové pracovní síle fluktuoval
v intervalu od 1 % do 4 % (Graf 2). Do jisté míry byla tato situace způsobena nárůstem
zaměstnanosti ve veřejném sektoru, kdy se regionální samospráva stávala zaměstnavatelem
„poslední instance“, a tradičně silnou funkcí odborových svazů.417 Dominantní vlastností
švédské zaměstnanosti byl rostoucí podíl práce na částečný pracovní úvazek. Tímto způsobem
bylo v 80. letech zaměstnáváno až 25 % pracovní síly, tj. nejvíce v Evropě.418
416
OECD
Statistics.
[online]
[cit.
12.
06.
2011].
Dostupný
na
WWW:
http://stats.oecd.org/Index.aspx?DataSetCode=CSP2010.
417
V 70. letech došlo ke zvýšení podílu pozic ve veřejném sektoru o 14 %. ROSEN, S.: Public employment
and the welfare state in Sweden. Journal of Economic Literature, 1996, 34, 2, s. 730–731; srov. HENREKSON.
Economic growth (jako pozn. 32), s. 266.
418
SCHARPF, F. W.: Ekonomická a institucionální omezení strategií plné zaměstnanosti. Švédsko, Rakousko
a západní Německo v letech 1973-1982. MUSIL, L. (vyd.). 1996. Vývoj sociálního státu v Evropě. Čítanka
z historie moderní evropské sociální politiky. Brno, 1996, s. 222.
112
14
12
10
8
%
OECD
Švédsko
6
4
2
19
85
19
83
19
81
19
79
19
77
19
75
19
73
19
71
19
69
19
67
19
65
0
Graf 2: Vývoj míry nezaměstnanosti ve Švédsku a zemích OECD (v % práceschopného
obyvatelstva)419
V 80. letech došlo k oslabení centralizovaného vyjednávání, neboť zaměstnavatelé a klíčové
unie opustily vyjednávací pozice. Byl to důsledek poklesu mezd kvalifikované pracovní síly
a neschopnosti odborů získat větší vliv při vyjednávání. Obecně takto skutečnost zapříčinila
mzdovou nerovnoměrnost.420 Rovněž se projevovaly i diference ve struktuře nezaměstnanosti,
když progresivní zdanění snižovalo frikční nezaměstnanost a souběžně zhoršovalo alokační
efektivnost pracovního trhu, v konečném důsledku negativně dopadalo na investice
do lidského kapitálu a výši celkového produktu.
Deficitní finanční rozpočet v zemích s širokým spektrem sociálních programů v duchu státu
blahobytu vede ve většině případů k hlubší recesi. Nejvyšší podíl výdajů směřoval na zajištění
příjmů, které se za poválečných 25 let v průměru zdvojnásobily. Od 60. let rostly důchody,
zdravotní pojištění, dávky v nezaměstnanosti, dětské přídavky, na vzdělání i prostředky
na sociální služby a zdravotní péči.421 Na počátku 70. let disponovala švédská ekonomika
celkovými veřejnými výdaji ve výši 45,3 % HDP, což bylo o třetinu vyšší než průměr OECD.
Do roku 1983 výdaje dosáhly hodnoty o dvě třetiny vyšší než průměr vyspělých zemí.422
Během recese na počátku 80. let tak narostl rozpočtový schodek o 8 % (Graf 3) hlavně díky
419
OECD Economic Outlook 46. Paris, 1989, s. 182.
LINDBECK, A.: The Swedish Experiment. Journal of Economic Literature, 1997, 35, s. 1273-1319.
421
MAGNUSSON, L. 2000. An Economic History of Sweden. London, 2000, s. 245; srov. OLSSON, S. E. 1993.
Social Policy and Welfare state in Sweden. Lund, 1993, s. 194.
422
Švédské výdaje činily 66 %, v porovnání s 41,5 % zemí OECD. HENREKSON. Economic growth (jako
pozn. 32), s. 269-270.
420
113
expanzivním fiskálním opatřením s cílem snížit nezaměstnanost pomocí programů veřejných
prací. S výdajovou stránkou rozpočtu rostlo i daňové zatížení, když hrubý příjem průměrného
zaměstnance byl až čtyřikrát vyšší než jeho čistý výdělek. 423 Soukromá spotřeba podporovaná
fiskální expanzí nebyla kompenzována domácí produkcí, což způsobilo inflační tlaky
a zvyšující se deficit na běžném účtu. Právě na švédském příkladu tak lze vyvrátit platnost
tradičního
keynesiánského
pohledu,
ve
kterém
schodkový
rozpočet
plní
funkci
makroekonomického stabilizátoru.
6,0
4,0
2,0
%
0,0
-2,0
-4,0
-6,0
19
84
19
82
19
80
19
78
19
76
19
74
19
72
19
70
-8,0
Graf 3: Schodek/přebytek švédského státního rozpočtu v % HDP 424
Vývoj švédského modelu sociálního státu dokazuje, že je potřeba při rozhodování pečlivě
vážit mezi svobodou a rovností. Demokratická opatření ovlivňují ekonomiku nelineárně.425
I když je dopad implementace základních principů demokracie na hospodářský růst pozitivní,
později dochází ke zlomu, kdy země s velkým spektrem politických práv fakultativně
schvalují opatření, jež ekonomický blahobyt obyvatel snižují.426
Shrneme-li závěrem nejdůležitější poznatky předkládané studie, dojdeme k následujícím
výsledkům. Základní koncepce švédského sociálního státu byly utvořeny ve 30. letech 20.
století a největší prosperity dosáhla v 60. letech. Mezi jeho nejmarkantnější rysy patří
423
Hrubý příjem průměrného zaměstnance byl čtyřikrát vyšší než čistý výdělek. Tamtéž, s. 271-272.
OECD Economic Outlook (jako pozn. 52), s. 178.
425
Blíže KÖRNER. Švédský kapitalismus (jako pozn. 11), s. 419.
426
Detailněji o zkoumání souvislosti mezi ekonomickým růstem a rozsahem politických práv srov.
SCHNEIDER, O.: Teorie ekonomického růstu. Složitou cestou k jednoduchým závěrům? Finance a úvěr, 1998,
48, 7, s. 409-410.
424
114
redistribuční systém na univerzalitistickém principu, jehož logickým důsledkem je vysoká
daňová zátěž. Klíčovou komponentou je i trh práce s nezastupitelnou rolí kolektivního
vyjednávání a tradičně vysokým stupněm organizovanosti zaměstnanců v odborech s důrazem
na aktivní politiku zaměstnanosti.
Makroekonomickou stránkou švédského modelu tvořila stabilizační politika udržující
vyrovnávaný hospodářský růst, plnou zaměstnanost a cenovou stabilitu. Hospodářskopolitická opatření kombinovala efektivitu kapitalismu s prvky sociálního rovnostářství.
Rozsáhlým
spektrem
sociálního
zákonodárství
v
kombinaci
se
solidaristickým
centralizovaným kolektivním mzdovým vyjednáváním byla zajištěna životní úroveň
odpovídající výkonnosti švédské ekonomiky.
Po druhé světové válce bylo potřeba sladit vysoký růst a plnou zaměstnanost, doprovázenou
nízkou inflací, a zároveň požadavek rovnosti s ekonomickou efektivností. Odpovědí bylo
uplatnění Rehn-Meidnerova modelu, který se stal charakteristickým pro poválečné období.
I přes problémy spojené s mezinárodním srovnáním je možné přibližně od přelomu 60. a 70.
let identifikovat jisté zhoršení výkonnosti švédské ekonomiky oproti ostatním vyspělým
státům. Odborná studia přinesla dostatek argumentů pro potvrzení první hypotézy. Lze
konstatovat, že strukturální nerovnováhu a neefektivitu švédské ekonomiky 30 let po druhé
světové válce způsobil souběžný nárůst veřejných výdajů a zdanění včetně neopodstatněného
zvýšení mezd. Rostoucí veřejné výdaje následně zvyšovaly daňové zatížení všech druhů
příjmů. Neúměrná míra zdanění vedla k neefektivitě v alokaci zdrojů, k poklesu nabídky
práce a sklonu k domácím investicím. Zapříčinila i částečný přesun domácích investic
a lidského kapitálu do zahraničí. Naopak druhá testovaná hypotéza byla vyvrácena, neboť
místo provedení potřebných reforem preferovala vláda cíle státu blahobytu a umožnila tak
kontinuální nárůst státního aparátu a přezaměstnanost. Schopnost vnitřní reformovatelnosti
švédského systému byla poměrně nízká, neboť k prosazení reforem bylo zapotřebí veřejné
i politické podpory.
Přestože tato dvě desetiletí poměrně nízkého růstu HDP nelze hodnotit příliš pozitivně,
do skutečných problémů se švédské hospodářství dostalo až na počátku 90. let minulého
století, kdy se skloubily světová recese a chybná hospodářská politika doprovázená
rozpočtovými deficity a vysokou nezaměstnaností.
115
VIII.
Vliv odstranění soukromého podnikání na nabídku spotřebního zboží
v Německé demokratické republice v 70. a 80. letech 20. století427
Následující kapitola pojednává o vývoji konzumní společnosti v centrálně řízeném
hospodářství, a to v souvislosti se specifickým vývojem v Německé demokratické republice
(dále jen NDR) v 70. letech 20. století. Sledované období je důležité ze dvou důvodů: NDR se
řadila na první příčku v životní úrovni v rámci států východního bloku a všemi atributy
splňovala charakteristiku moderní průmyslové země. Druhým důvodem je skutečnost,
že období 70. a 80. let se označuje jako éra tzv. reálného socialismu, kdy již bylo
z hospodářského hlediska zřejmé, že socialismus nedokáže předehnat západoevropské
ekonomiky, a důležitějším měřítkem byla stabilita a snaha o udržení moci v rukou
komunistických stran. NDR na počátku let přistoupila ke kontroverznímu kroku zestátnění
existujícího soukromého sektoru, což výrazně narušilo nabídku spotřebního zboží
a v konečném důsledku ohrozilo politickou stabilitu režimu. Proč vláda NDR ke znárodnění
přistoupila? Jaké kroky zvolila pro zmírnění napětí ve vnitřním trhu k uspokojení potřeb
obyvatelstva? Bylo možné zvyšovat životní úroveň obyvatelstva a vytvářet konzumní
společnost s absencí soukromého sektoru?
Obnova hospodářského života v tzv. Sovětské okupační zóně po konci druhé světové války
znamenala opětovné spuštění práce ve velkých průmyslových podnicích, znovuzavedení
předválečné výroby a návrat obyvatelstva do každodenního pracovního procesu v mírové
době. Jedním z důležitých aspektů poválečné rekonstrukce byla iniciativa soukromých
podnikatelů, kteří znovu otevřeli své firmy ve všech okupovaných částech Německa. Nutnost
zásobování černého trhnu chybějícím zbožím a špatná distribuce základních potravin,
stavebního materiálu či topiva tento proces urychlovala i na území budoucí NDR. Velká část
podniků, postižena nejprve otěžemi válečně řízeného hospodářství a poté zabavováním
surovin, strojů či demontážemi celých výrobních hal, však jen pomalu navazovala
na předválečnou výrobu. Demontáže a konfiskace probíhaly ve všech průmyslových
odvětvích, což bylo způsobeno nedostatkem veškerého zboží v Sovětském svazu, ale i cíleně
427
Kapitola vznikla v rámci projektu Interní grantové agentury NF VŠE v Praze „Rozvoj konzumní společnosti
v Evropě po druhé světové válce“, číslo IG503021.
116
zaměřeným snižováním životní úrovně válečného nepřítele.428 Část soukromých podniků,
které považovala Sovětská vojenská správa (SMAD429) za strategické, byla vyvlastněna,
na další, jejichž vlastníci byli považováni za válečné zločince, byla uvalena sekvestrace.430
Tyto násilně prováděné akce ustaly v létě 1946, po roce 1948 byly dokonce některé firmy
v nucené správě vráceny svým původním majitelům.431 Na půdě vznikajícího „prvního
německého státu dělníků“ však byli soukromí podnikatelé pod drobnohledem komunistického
stranického aparátu a všemožně znevýhodněni. Např. již v dubnu 1949 byl upraven daňový
zákon tak, že soukromým společnostem bylo odepřeno odpočítávání odvodů od platební
povinnosti daně z příjmů. Samostatně podnikající osoby byly vyňaty ze systému všeobecného
zdravotního a sociálního pojištění a musely si nevýhodně zřizovat pojistní smlouvy
u speciálně zřízené pojišťovny.432 Když pak bylo v dubnu 1953 nově uspořádáno zásobování
obyvatelstva potravinami, přestali mít soukromí podnikatelé, obchodníci, advokáti ap. nárok
na potravinové příděly.433
Systém dvojího zdanění zůstal v platnosti do března 1954, kdy státní orgány zásadně změnily
postoj ke střednímu stavu. Důvodem byla reakce na společenský neklid po potlačení lidového
povstání v červnu 1953434. Vláda NDR se rozhodla prosazovat politiku rozšiřování nabídky
potravin a spotřebního zboží, neboť hledala subtilnější metody pro stabilizaci režimu
než násilně donucovací prostředky Lidové policie a Ministerstva státní bezpečnosti. Východní
Němci toužili po stejně dobrých životních podmínkách, jaké měli jejich příbuzní ve Spolkové
republice, která již v daném období procházela znatelným hospodářským oživením.
Uskutečnění této politiky tzv. Nového kurzu se neobešlo bez přívětivějšího přístupu
soukromému podnikání. Velká část daňových a administrativních opatření proti střednímu
stavu byla po povstání odvolána, od roku 1954 mohli dokonce podnikatelé 25 % svého zisku
použít na renovace a hmotné investice, přičemž daň z příjmu se počítala pouze ze zbylých
75 % příjmů.435 Jen ve srovnání posledních čtvrtletí let 1953 a 1955 vzrostl obrat
428
KARLSCH, R. 1993. Allein bezahlt? Die Reparationsleistungen der SBZ/DDR 1945-1953. Berlin, 1993, s.
86.
429
„Sowjetische Militäradministration in Deutschland“, název užívaný pro sovětskou okupační správu v letech
1945-1949.
430
ROESLER, J. 1999. Tři studie z hospodářských dějin Německa ve 20. století. Praha, 1999, s. 48.
431
Tamtéž, s. 50.
432
STEINER, A. 2006. Von Plan zu Plan. Eine Wirtschaftsgeschichte der DDR. München, 2006, s. 77.
433
DUFEK, P. 2005. K potlačování soukromého podnikání v Československu (ČSR) a východním Německu
(NDR). Praha, 2005, s. 129.
434
Srov. EISENFELD, B.; KOWALCZUK, I.-S; NEUBERT, E. 2004. Die verdrängte Revolution: der Platz
des 17. Juni 1953 in der deutschen Geschichte. Berlin, 2004; ROESLER, J. 2003. Der 17. Juni 1953: Aufstand
gegen die Norm? Berlin, 2003.
435
DUFEK. K potlačování (jako pozn. 7), s. 133.
117
v soukromém maloobchodu o 14,4 %, resp. 20 %.436 Zvedla se produkce v soukromém
textilním
i potravinářském průmyslu, což umožnilo zvyšovat procento volně prodejného zboží
a pozvolně přispívalo k vzestupu životní úrovně obyvatelstva ve druhé polovině 50. let.
Společně s větším množstvím nabízeného zboží se začala zvyšovat rovněž úroveň
nakupování, byly zakládány první samoobslužní koutky v rámci spotřebních družstev.437
Postupně mohly východoněmecké rodiny utrácet za pochutiny a spotřební zboží více úspor.
V roce 1962 bylo na pochutiny vydáno z rodinného rozpočtu v průměru 17,7 %438,
zatímco roku 1967 tato hodnota dosáhla již 18,1 %.439 Proto měla být již v plánu druhé
pětiletky na roky 1956-1960 významně navýšena nabídka spotřebního zboží, zejména
oblečení, osobních vozů či televizních přijímačů.440 Možnosti národních podniků pro výrobu
těchto produktů však byla značně omezena a velká část produkce musela připadnout přibližně
11 400 firmám, které byly v soukromých rukou anebo se jednalo o soukromé podniky se stání
účastí. Tyto podniky se podílely na výrobě textilních výrobků 25 %, obuvnického a kuřáckého
zboží 30 % a krejčovským potřeb dokonce 40 %.441 Výrobky, které se neprodaly v NDR, byly
důležitým exportním artiklem a vyvážely se i do tzv. nesocialistického zahraničí. Pokud měly
soukromé podniky tak důležitý dopad na nabídku spotřebního zboží a dokonce se podílely
na zlepšování bilance zahraničního obchodu, nabízí se otázka, proč vláda rozhodla o jejich
definitivním odstranění.
Walter Ulbricht442 se od změny politického a hospodářského kurzu následkem lidového
povstání z června 1953 nacházel pod neustálým tlakem konzervativní kliky v ústředním
stranickém výboru. Mnozí komunisté viděli v narůstajícím vlivu soukromého sektoru vážnou
ideologickou překážku v budování socialismu v NDR a nesdíleli Ulbrichtův pragmatický
postoj. Schůdným řešením, jak podnikatele lépe kontrolovat, ale neomezit přitom jejich
efektivní přínos východoněmecké ekonomice, bylo umožnit státu vstoupit do soukromého
podniku jako spoluinvestorovi. Od ledna 1956 mohla vstupovat státní Německá investiční
436
Tamtéž, s. 134.
KLEINSCHMIDT, Ch. 2008. Konsumgesellschaft. Göttignen, 2008, s. 177.
438
Struktur der Geldausgabe und Warenkäufe. Institut für Marktforschung, s. 3. Stiftung Archiv der Parteien
und Massenorganisationen der DDR im Bundesarchiv (dále jen SAPMO-BArch), DL 102/383.
439
Tamtéž, s. 17.
440
V případě vlněného textilu se měla nabídka zvýšit o 46 %, u bavlněného oblečení o 27 %, u osobních
automobilů měla být nabídka dokonce čtyřiapůlkrát vyšší. Srov. Entwurf zum Gesetz über den zweiten
Fünfjahresplan zur Entwicklung der Volkswirtschaft in der DDR für die Jahre 1956-1960. SED ZK, Abteilung
Gesundheitspolitik, s. 38. SAPMO-BArch, DY 30 /IV 2/19/28.
441
WOLLE, S. 1998. Die heile Welt der Diktatur. Alltag und Herrschaft in der DDR 1971-1989. Bonn, 1998,
s. 196.
442
Walter Ulbricht (1893-.1973), německý politik, komunistický předák, v letech 1950-1971 generální,
resp. první tajemník ústředního výboru, v období 1960-1973 také předseda Státní rady NDR.
437
118
banka (Deutsche Investitionsbank) do soukromých společností jako společník. Tyto podniky
se tím oficiálně měnily na komanditní společnosti. V praxi byly nové komanditní společnosti
označovány buď jako soukromé podniky se státní účastí, či jednoduše polostátní,
resp. polosoukromé podniky.443 Jejich počet rychle rostl a do roku 1960 dosáhl jejich podíl
na hrubé průmyslové výrobě 7,5 %, což bylo ve stejném období logicky provázeno poklesem
čistě soukromého sektoru z 11,1 % na 3,8 %.444 Přestože se jednalo o omezení samostatnosti
firem, velké části podnikatelů účast státu v jejich firmě překvapivě vyhovovala. Majitelé si
totiž nadále zachovávali v podniku rozhodující slovo, ale získali od státu pevný hospodářsko
právní rámec pro další existenci podniku a rovněž kapitál pro modernizaci a rozšiřování
výroby.
Zavedení polostátních výrobních subjektů umožnilo zachovat předběžně produkci zboží,
na kterou státnímu sektoru chyběly kapacity. Tato smíšená forma podnikání ovšem pouze
pozdržela konečné řešení – v rámci ideologie třídního boje muselo dříve nebo později dojít
k eliminaci středního stavu, který stál v cestě k utvoření beztřídní společnosti. Oddálení
definitivního znárodnění soukromého sektoru lze ve zjednodušeném pojetí spojovat se
setrváváním Ulbrichta v čele NDR. Ač přesvědčený komunista, akceptoval fungování
soukromých společností vedle státního sektoru, neboť pomáhaly v hospodářské obnově NDR
a jejímu soutěžení se sousední Spolkovou republikou. Snaha o znárodnění zbytků
soukromého sektoru vedla vnitrostranickou opozici logicky k přesvědčení, že jedinou možnou
cestou je odstranění Ulbrichta z vedoucí pozice ve straně.
Již revize sovětského ekonomického modelu, která vedla Ulrbichta k podpoře tzv. Nového
ekonomického systému na VI. sjezdu SED445 v roce 1963 a s ním i tolerování soukromého
podnikání, způsobovala ve straně trvalé mocenské pnutí.446 Ulbricht byl svými kritiky, kteří se
soustředili kolem Ericha Honeckera447, jenž se vypracoval do pozice druhého muže ve straně,
obviněn z ekonomického přešlapování NDR a donucen k opuštění všech pozic ve stranickém
a státním aparátu. Ve skutečnosti se ovšem jednalo zejména o boj nové generace
východoněmeckých komunistů o moc a nechuť kádrů na středních stranických pozicích
443
STEINER. Von Plan (jako pozn. 6), s. 90-91.
DUFEK. K potlačení (jako pozn. 7), s, 140.
445
„Sozialistische Einheitspartei Deutschlands“ (dále jen SED) vznikla spojením komunistů a sociálních
demokratů v Sovětské okupační zóně v dubnu 1946.
446
Ulbricht svůj postoj k nutnosti ekonomických reforem v NDR rozvedl v kritickém textu určeném zejména
členům SED. Srov. ULBRICHT, W. Das Neue Ökonomische System der Planung und Leitung
der Volkswirtschaft in der Praxis. Berlin, 1963.
447
Erich Honecker (1912-1994), německý politik, komunistický předák, dlouhodobý předseda mládežnické
organizace „Freie Deutsche Jugend“, v letech 1971-1989 první, resp. generální tajemník ÚV SED, v období
1976-1989 také předseda Státní rady NDR.
444
119
uskutečnit dalekosáhlé hospodářské reformy. Ulbrichtova pozice byla dále oslabena,
když toto počínání veřejně kritizoval. Již v roce 1963 prohlásil: „Nemálo soudruhů stálo
v začarovaném kruhu starých administrativních hospodářských metod a rezortního ducha.
Proto se přestali namáhat a došli k závěru, že na stranickém sjezdu byla sice přijata nová
formulace, jmenovitě Nový ekonomický systém, ale že všechno zůstane při starém.“ 448 Sílící
postavení lidí kolem Honeckera a jejich podbízení Kremlu vedlo k odstavení Ulbrichta.
S výměnou vedení došlo také na změny v hospodářské politice. V letech 1970 a 1971 z obav
před neklidem obyvatelstva vláda upustila od experimentování a vydala tzv. Rozhodnutí
o provádění ekonomického systému v roce 1971. Základem nového přístupu mělo být stabilní
zásobování obyvatelstva a uspokojivá nabídka zboží. Nová politika vedla ke znatelnému růstu
životní úrovně a ekonomika se po nezřízených experimentech 60. let poměrně uspokojivě
stabilizovala.
Vedení SED se ovšem nespokojilo s tím, že nadále v socialistické ekonomice působily
tzv. kapitalistické živly. Rozhodnutí o zestátnění zbytků soukromého podnikání přišlo
na začátku roku 1972 – vedení SED si slibovalo posílení své pozice v Moskvě a úplnou
kontrolu nad celým národním hospodářstvím.449 Mezi únorem a květnem bylo znárodněno
2 568 soukromých podniků a 5 600 podniků se státní účastí, přičemž v privátních rukou
zůstalo jen kolem 2 000 firem, většinou malých dílen, restaurací, antikvariátů apod. 450 Tím
byly odstraněny zbytky sociálních nepřátel, ale rovněž i výrobci tzv. tisíce a jedné věci,
které státní podniky svou výrobou nedokázaly plnohodnotně zastoupit.451 Jak řešil stát
jako jediný přeživší podnikatel v NDR tento výpadek?
Během následujících let přebraly roli zásobování kvalitním spotřebním zbožím kombináty,
které byly vedle své běžné produkce nuceny vyrábět rovněž drobné zboží pro domácnosti,
avšak tuto roli nezvládaly, neboť jim chyběla zkušenost, odborný personál a konečně i osobní
zainteresovanost na kvalitě práce v této marginální přidružené výrobě. Typickým příkladem
takové práce byly kuchyňské potřeby. V rostockých závodech na konstrukci lodních
dieselových
motorů
Dieselmotorenwerke
Rostock
se
vyráběly
otvírače
konzerv,
jejichž výroba nestačila pokrýt vysokou poptávku, přičemž výrobek se po několika použitích
448
ROESLER, J.: Neues Denken und Handeln im Neuen Ökonomischen System (NÖS). RAUH, H.-Ch.;
RUBEN, P. (Hrsg.). 2005. Denkversuche: DDR-Philosophie in den 60er Jahren. Berlin, 2005, s. 51.
449
ERDMANN, K.: Reformbemühungen am DDR-Wirtschaftssystem in den 70er Jahren. ERDMANN, K.
(Hrsg.). 1984. Wirtschaftsverfassung und Wirtschaftspolitik der DDR. Berlin, 1984, s. 104.
450
WOLLE. Die heile Welt (jako pozn. 15), s. 196.
451
K oslabení ekonomiky NDR v důsledku zestátnění soukromých podniků srov. AMBROSIUS, G.:
„Sozialistische Planwirtschaft“ als Alternative und Variante in der Industriegesellschaft –
die Wirtschaftsordnung. STEINER, A. (Hrsg.). 2006. Überholen ohne einzuholen. Die DDR-Wirtschaft
als Fußnote der deutschen Geschichte? Berlin, 2006, s. 18-20.
120
ohýbal a lámal.452 Dlouhodobý problém nebyl vedením firmy nikdy uspokojivě vyřešen a její
otvírače se staly terčem kritiky i vtipů obyvatelstva.
Kromě přidružené výroby existovalo jen málo dalších způsobů, jak v rámci centrálně řízené
ekonomiky nahradit produkci soukromých firem. Jednou z možností bylo rozšiřování
speciální obchodní sítě, ve které by se za přesně vymezených pravidel prodávalo nedostatkové
zboží dovezené ze zahraničí. V roce 1962 začala v NDR fungovat maloobchodní síť
devizových prodejen Intershop, jejichž cílem bylo prodávat domácí a zahraniční zboží
občanům nesocialistických států. Platby probíhaly pouze ve volně směnitelných měnách,
nejčastěji v německých markách.453 Rozšiřování obchodní sítě a postupné připuštění
domácího obyvatelstva do prodejen způsobil nárůst poptávky po novém zboží. Nízké rezervy
devizových prostředků státu ovšem znemožňovaly nákup v zahraničí, proto byla velká část
tovaru postupně nahrazována produkty z licenční, tzv. povolené výroby. Důsledkem bylo,
že ačkoli byly na pultech Intershopů vystaveny západoněmecké výrobky, ty ve skutečnosti
nepocházely ze Spolkové republiky, nýbrž z kombinátů NDR. Ty dostaly od některých
západoněmeckých firem povolení k výrobě jejich produktů a značek. K tomu docházelo
za dodržení přísných pravidel, která určovala, jaké stroje a suroviny smějí východoněmecké
státní podniky použít, aby bylo dosaženo odpovídající kvality. Většina vyrobeného zboží byla
dodána západoněmeckým firmám jako náhrada poplatků a nákladů. Zbytek pak mohl být
nabídnut zákazníkům v NDR.454 V Intershopech se tudíž prodávaly západní značky cigaret,
ale až 90 % z nich bylo dodáno východoněmeckými státními podniky.455 Tímto způsobem
bylo kopírováno více než sto produktů, mimo jiné výrobky společností BAT, Beiersdorf,
Bosch (Blaupunkt), Nestlé (značky Bear Brand), Salamander, Schiesser, Triumph, Trumpf,
Underberg a Varta, či značka Privileg společnosti Quelle AG. 456 Mimořádně úspěšná byla
výroba Pepsi Coly, která byla díky dohodě o povolené výrobě v Rostocku z roku 1974
schopna výrazně snížit své výrobní náklady a zlepšit svou konkurenceschopnost
na západoevropských trzích zejména vůči společnosti Coca-Cola.457
452
Bericht 27/1975: Verkaufsprobleme u. Angebotslücken im Sortiment Haus- und Küchengeräte aus Metall,
elektr. Haus- und Küchengeräte sowie Haushaltgroßgeräte. SAPMO-BArch, DL 102/944.
453
Podrobněji o obchodech Intershop srov. SZOBI, P.: Hospodářská situace NDR v sedmdesátých letech 20.
století a role obchodů Intershop pro rozvoj konzumní společnosti. SOUKUPOVÁ, M.; KOVÁŘ, M. (vyd.).
2011. Role státu v německém hospodářství 20. století (II). Praha, 2011 (v tisku).
454
Srov. ROESLER, J. 2006. Momente deutsch-deutscher Wirtschafts- und Sozialgeschichte 1945 bis 1990:
Eine Analyse auf gleicher Augenhöhe. Leipzig, 2006, s. 193-194.
455
VOLZE, A.: Devisengeschäfte der DDR. Genex und Intershop. Deutschland Archiv, 1991, 24, 11, s. 1151.
456
KREWER, P. 2008. Geschäfte mit dem Klassenfeind: Die DDR im innerdeutschen Handel 1949-1989. Trier,
2008, s. 241.
457
ZATLIN, J. R. 2007. The Currency of Socialism. Money and Political Culture in East Germany. New York,
2007, s. 94-95.
121
Nejvíce se ovšem rozvíjela produkce západoněmeckých značek – např. v roce 1987 se v NDR
vyrobilo 4,6 miliónů párů bot Salamander.458 Ekonomické oddělení ústředního výboru SED se
tak snažilo dostát poptávky po nedostatkovém zboží ze strany občanů, aniž by západní
výrobky musela NDR reálně dovážet a platit za ně v zahraničí cennými valutami. Hrozivě
rostoucí zahraniční zadlužení vedlo na přelomu 70. a 80. let k uzavírání četných nových
franšízových smluv.459 Jednou z posledních realizovaných dohod byla smlouva o povolení
výroby kosmetického krému Nivea firmou Florena Waldheim, která byla součástí koncernu
VEB Chemisches Werk Miltitz. Na trh krém dorazil v říjnu 1989. Oproti srovnatelnému
krému domácí výroby Florena-Creme, jehož 60ml balení stálo 1,95 M, zaplatil zákazník
ve specializovaných obchodech za 75ml krabičku krému Nivea celých 5,50 M.460 Florena
Waldheim měla ročně vyrobit 4,5 miliónů balení, přičemž dohoda přepokládala bezplatnou
dodávku 1,5 miliónů kusů partnerské společnosti Beiersdorf AG pro západoněmecký trh.461
Zbylé tři milióny balení byly určeny pro prodej v NDR a státech RVHP. Pro zákazníky,
kteří si nemohli nový druh krému dovolit, zůstávalo v nabídce 13,2 miliónů balení domácího
krému Florena.462
O tom, jak velkou roli hrála v zásobování speciálních prodejen povolená výroba, nebyli
obyvatelé běžně zpravováni, což se projevovalo nespokojeností zákazníků, kteří si drahé
zboží kupovali s přesvědčením, že bylo vyrobeno na Západě. Příkladem oné nespokojenosti
může být stížnost vojáka základní služby z Erfurtu, který si koupil čokoládu Alpenvollmich
kolínských čokoládoven Karina za 6,80 M, ovšem po otevření si na obalu přečetl, že čokoláda
byla vyrobena v státním závodu VEB Thüringer Schokoladenwerk Saalfeld/Saale,
a podle něhož čokoláda vypadá i chutná podobně jako jejich vlastní mléčná čokoláda, která se
prodává za 3,85 M.463 Ve východoněmecké politické kultuře ostatně vytvářely stížnosti
zajímavý fenomén, kterému spotřebitelé, výrobci i stranický aparát přikládali velký význam.
Občané ve svých stížnostech na kvalitu zboží často apelovali na závazky strany, důvěru
občanů v socialismus ap. Stranická vedení od okresů až po ústředí pak reagovala s velkou
razancí. V případě jmenovaného vojáka základní služby bylo uděleno generálnímu řediteli
durynských čokoládoven nařízení, aby se osobně stížností zabýval. Ten vojákovi v rozmezí tří
458
MARXEN K.; WERLE, G. 2002. Strafjustiz und DDR-Unrecht: Amtsmissbrauch und Korruption. Berlin,
2002, s. 327.
459
SED-Hausmitteiluing, Information zur Sicherung des NSW-Exportplanes 1982, s. 3. SAPMO-BArch, DY 30
25068.
460
Information an G. Mittag von 21. September 1987, s. 1. SAPMO-BArch, DY 30 6980.
461
Information zur Angebots- und Preisgestaltung für die neue Gestattungsproduktion von Nivea-Creme, s. 1.
SAPMO-BArch, DY 30 6980.
462
Tamtéž.
463
Dopis J. G. z 21. září 1985. SAPMO-BArch, DY 30 25626.
122
týdnů odpověděl a vysvětlil, že čokoláda Alpenvollmilch je tak drahá, neboť se vyrábí
v licenci, má prý zaručenou kvalitu a její cenu určují drahé suroviny, které se musejí
dovážet.464 Ředitel již ovšem nevysvětlil, proč výrobek vypadal i chutnal stejně jako čokoláda
z kmenové výroby durynské fabriky, která byla takřka o polovinu levnější.
Po rozšíření sítě obchodů Intershop na menší města vznikla v celé společnosti napjatá situace.
Nejen ve městech jako Berlín, Lipsko či Drážďany, ale i v malých okresech krystalizovaly
sociální rozdíly mezi skupinou obyvatelstva, která měla přístup k devizovým prostředkům,
a občany, kteří neměli příbuzné na Západě či příhodné zaměstnání, aby konvertibilní měny
získali. Mnoho zoufalých lidí toužilo po zboží, které si jejich sousedé, kolegové či spolužáci
běžně kupovali, a touha po získání západních marek k nákupu v Intershopu je často vedla
ke konání na hraně zákona. V roce 1977 drážďanskému krajskému vedení strany způsobila
problémy aféra s lakýrníkem, který v novinách inzeroval malířské služby o víkendech,
přičemž za natření oken či vymalování pokoje požadoval na hodinu tři západní marky.465
U policejního výslechu poté jako důvod konání udával, že chtěl pouze tak jako jiní občané
nakupovat v Intershopu a že „tam se dají koupit přenádherné věci“.466 Oddělení plánování
a financí na ministerstvu financí ve své zprávě ministrovi z června 1973 shrnulo hlavní
problémy s propojením Intershopů s devizovými příjmy obyvatel do třech hlavních bodů:
a) vnímání cenových rozdílů mezi zbožím v Intershopu a cenami stejného importovaného
zboží, případně výrobků domácí provenience v maloobchodní síti NDR. Z toho
vyplývalo nadhodnocení kapitalistických měn v očích těchto občanů.
b) V důsledku nízkých cen v Intershopech a kvality nabízeného zboží byli mnozí
obyvatelé ochotni dostat se k zahraničním měnám protiprávní či nemorální cestou.
Často k tomu docházelo v restauracích a ubytovacích zařízeních úmyslně špatně
vyúčtovanými platbami zákazníků, objevovaly se případy mladistvých, kteří o západní
marky žebrali mezi zahraničními turisty.
c) Občané NDR žádali v dopisech své známé a rodinné příslušníky z kapitalistického
zahraničí o zaslání cizích měn.467
464
Dopis generálního ředitele VEB Thüringer Schokoladenwerk Saalfeld/Saale Helmuta Bretschneidera z 18.
října 1985. APMO-BArch, DY 30 25626.
465
Information über veranlaßte Maßnahmen und Ergebnisse der Parteikontrolle zu dem vom Genossen Modrow
im Monatsbericht der Bezirksleitung Dresden aufgeworfenen Problem, juristisch gegen Handwerker
vorzugehen, die für privat ausgeführte Arbeiten Westmark verlangen, s. 2. SAPMO-BArch, DY 30 6835.
466
Protokoll zur Eingabe von Bürgern an den 1. Sekretär der SBL West. Gen. Löffler, s. 2. SAPMO-BArch, DY
30 6835.
467
Information über Probleme im Zusammenhang mit der Erarbeitung eines neuen Devisengesetztes, s. 4-5.
123
Případy žebrání byly mezi mladistvými velmi časté. Policejní oddělení v Karl-Marx-Stadt se
v roce 1977 zabývalo případem dvou mladých žen, které nastoupily do interzonálního
rychlíku s cestujícími do Mnichova a prosily o západní marky.468 Na spekulativních
obchodech se zahraničními měnami se však podíleli i zaměstnanci obchodních řetězců, kteří
měli
k nedostatkovému zboží většinou lepší přístup než ostatní občané. Vedoucí nespecifikované
prodejny z Eberbachu podle informací krajského stranického výboru v Drážďanech uskutečnil
spekulativní výměnu s jugoslávským podnikavcem, který mu za 2 000 M vyměnil 500 DM. 469
Pro občany, kteří si nenašli legální ani protiprávní cestu k získání zahraničních měn, zůstával
nákup v Intershopu nadále nereálným snem. Korespondent Frankfurter Allgemeine Zeitung
v NDR tuto situaci velmi trefně popsal ve svém článku z června 1975: „Špatné svědomí státu
vůči té části obyvatelstva, která nevlastní žádné západní peníze, donutila úřady v mnoha
středně velkých městech devizové obchody skrývat. Člověk je tak často najde v šedivých
barácích nebo šopách, v zadních dvorech nebo jako nevábné nádražní přístavky. (…). Lidé se
tlačí v malých nákupních prostorách. Zato jsou u pokladny odměněny igelitovou taškou,
kterou ve státních prodejnách nemají.“470
Od roku 1977 Intershopy přestaly zcela nabízet zboží domácí výroby. Důvodem bylo založení
nové specializované skupiny obchodů s názvem Delikat, která nevyžadovala platby
v zahraničních měnách. Síť prodejen vznikla v roce 1976 a na konci 80. let jich již fungovalo
po celé NDR na 550.471 Delikaty nabízely kvalitní potraviny a lahůdky, přičemž se jednalo
zejména o výrobky východoněmecké provenience, včetně prestižních produktů, určených
na export do západní Evropy, a jiných zřídka dostupných druhů zboží. Na konci 80. let již
byly mezi sortimentem i některé druhy západních značek z výše zmiňované licenční povolené
výroby, jako např. Nutella anebo káva Jacobs Krönung.472
Obchody Delikat na jedné straně umožnily občanům NDR přístup ke kvalitnímu zboží
bez toho, aby vlastnili devizy, a na druhé straně státu pomohly odčerpat přebytek kupní síly
obyvatelstva tím, že za nabízené zboží požadoval přemrštěné ceny. Východoněmeckým
důchodcům, kteří směli na povolenky cestovat za příbuznými do Spolkové republiky,
468
Neadresovaná zpráva ministerstva financí bez přesného datování. SAPMO-BArch, DY 30 6835.
Information über eine Aussprache in der Bezirksleitung der SED Dresden zu den im Informationsmaterial
der Bezirksleitung angeführten Beispielen von Verstößen gegen das Devisengesetz, s. 2. SAPMO-BArch, DY 30
6835.
470
BRESTEL, H.: Wenn drüben einer Westgeld hat. Eindrücke aus der DDR. Frankfurter Allgemeine Zeitung,
14. Juni 1975, s. 4.
471
ZATLIN. The Currency (jako pozn. 31), s. 268.
472
Tamtéž.
469
124
neuniklo, že konzerva ananasu, která stála u západních sousedů jednu marku, byla
v obchodech Delikat v nabídce za sedm marek - přes ujištění stranických špiček, že kurz 1 M
– 1 DM odpovídá reálné kupní síle obyvatelstva.473 Pro seniory s průměrným měsíčním
důchodem 355 M474 byla tak většina nabízeného zboží v Delikatech nedosažitelná. Jedna
ze stížností občanů, které denně přicházely na adresu ústředního výboru, tento jev přesně
vystihla: „Socialismus je dobrý, dokud můžeme pracovat. (...). Když člověk odejde
do důchodu, jde to s ním rychle z kopce. Musíme včas šetřit, abychom ve stáří měli pár grošů
na horší časy.“475 Když v roce 1988 řetězec doplnil sortiment o kvalitní máslo s označením
Delikat, vzbudilo to mezi běžným obyvatelstvem i stranickými funkcionáři rozporuplné
reakce, neboť nový druh másla stál 6,80 M místo běžně prodávaného másla za 2,40 M. 476
Stejně tak ceny dalších oblíbených produktů byly vysoce nadhodnocené – např. za 125 g
balení čaje Lipton Yellow Lable Tea obchody Delikat požadovaly 16,50 M477, přičemž 50 g
balení běžně prodávaného čaje Spezial stálo 1,20 M.478 Uvedený příklad dokumentuje
pragmatickou a ideologicky převrácenou politiku SED, která vedla k jevu typickému
pro kapitalistickou společnost: Vyšší kvalita a cena zaváděných výrobků v obchodech Delikat
vyvolala nerovnováhu v kupní síle obyvatelstva a rozdělila společnost na dvě třídy. Přesto se
tyto obchody rychle staly oblíbeným místem pro nákup nedostatkového kvalitního zboží,
které bylo kromě socialistických zemí dováženo také ze Spolkové republiky, z Nizozemí,
Dánska, Francie, Portugalska, Španělska a dalších zemí.479 V srpnu 1978 byl např. zkušebně
zaveden prodej italského Martini v lahůdkách Feinkosthaus Berlin, a to v ceně 24 M za láhev,
přičemž valutové náklady na nákup jedné láhve v zahraničí vyšly Delikat na 2,36 M. Velký
zájem zákazníků o tento produkt umožnil jeho zavedení v prodejnách ve všech krajských
městech a v konečném důsledku vedl k dohodě s italskou dodavatelskou firmou o plnění
Martini ve dvou berlínských nápojových závodech, čímž se náklady snížily na 1,67 M,
473
Výše průměrného stařeckého důchodu po valorizaci v roce 1979, srov. VORTMANN, H.: Einkommen
und privater Verbrauch. VON BETHKENHAGEN, J. (Hrsg.). 1981. DDR und Osteuropa. Wirtschaftssystem,
Wirtschaftspolitik, Lebensstandard. Ein Handbuch. Opladen, 1981, s. 132.
475
KAMINSKY, A.: Ungleichheit in der SB/DDR am Beispiel des Konsums: Versandhandel, Intershop
und Delikat. MERTENS, L. (Hrsg.). 2002. Soziale Ungleichheit in der DDR. Zu einem tabuisierten
Strukturmerkmal der SED-Diktatur. Berlin, 2002, s. 61.
476
MERKEL, I. 1999. Utopie und Bedürfnis. Die Geschichte der Konsumkultur in der DDR. Köln/Wien 1999,
s. 277.
477
Information zu den Ergebnissen der weiteren Verbesserung der Versorgung mit Exquisitund Delikaterzeugnissen, 16. Dezember 1977, Anlage, s. 1. SAPMO-BArch, DY 30 9022.
478
KLEINER, F. (Hrsg.). 2008. Das DDR-Sammelsurium. Berlin, 2008, s. 129.
479
Maßenplan zur Entwicklung des Delikatprogramms im Bereich des Außenhandels, Ministerium
für Auenhandel, 1. November 1977, s. 2-5. SAPMO-BArch, DY 30 9022; srov. Vorschläge für Importe
zur Sicherung des Warenfonds Delikat 1977, s. 2. SAPMO-BArch, DY 30 9022.
474
125
ovšem s nezměněnou konečnou cenou pro spotřebitele.480 Přesto by nebylo správné považovat
tuto politiku za jednoznačně výhodnou pro finanční hospodaření státu. Na jedné straně
sice odčerpala nabídkou dováženého kvalitního zboží část úspor obyvatelstva, získané finance
však neumožňovaly návratnost valutových prostředků, které byly na nákup produktů
v zahraničí použity.
Oblibu si prodejny s nadstandardním zbožím získaly také v zemích východního bloku.
Zejména turisté z Československa, Polska a občané SSSR, kteří do NDR jezdili na služební
cesty, považovali potraviny koupené v Delikatech či šaty koupené v Exquisitech za kvalitou
rovnocenné západnímu zboží. NDR byla v tomto ohledu návštěvníky ze SSSR paradoxně
vnímána jako země „opravdového socialismu (...), kde člověk může jen tak vejít do obchodu a
porozhlížet se“.481 Platilo to pro sovětské občany, kteří buď dočasně žili na území NDR
jako součást sovětských jednotek, anebo sovětské návštěvníky, kteří přijížděli do země
zpravidla v turistických skupinách anebo jako obchodní cestující. Pro běžného obyvatele
Moskvy bylo nepředstavitelné přijít do obchodu, ve kterém jsou vystavené skutečné výrobky,
na které nemusel čekat dlouhé fronty. Oproti občanům NDR měli Rusové velkou výhodu.
Manželky vojáků oficiálně nepracovaly, a tudíž mohly během pracovní doby zkoumat,
ve kterých obchodech dostali právě zboží a jaké zboží by bylo možné poslat známým
do Sovětského svazu a dokonce jej dále zpeněžit. Ruským nákupčím totiž často nešlo
o kvalitu, nýbrž o kvantitu.
NDR nedokázala zabezpečit obyvatelstvu přísun nejen chronicky nedostatkového spotřebního
zboží, ale i některých druhů potravin a pochutin. Jejich dodávky do maloobchodní sítě byly
často nedostatečné a nárazové. Dokonce i brambory, jinak běžná plodina, zmizely na přelomu
let 1970 a 1971 z pultů prodejen velmi rychle.482 Obyvatelé si vytvářeli síť známostí
mezi pracovníky obchodů, aby se k nedostatkovému zboží dostali dříve, než bude opět
vyprodáno.
O
konstantně
napjatých
dodavatelsko-odběratelských
vztazích
svědčí
zaznamenaný telefonický rozhovor dvou vedoucích prodejen:
„Ahoj Heinrichu, to jsem já, prosím tě, teď před Vánoci vám vždy do obchodu dovezou
maďarský salám. Můj syn nechce pod stromeček nic jiného než celou štangli salámu. Nedalo
by se s tím něco udělat?“
480
Information über die Aufnahme des Erzeugnisses „Martini“ in das Delikat-Sortiment, 5. Februar 1979, s. 1.
481
TIKHOMIROVA, A.: West-Pakete aus der DDR? Horch und Guck. Zeitschrift für kritische Aufarbeitung
der SED-Diktatur, 2008, 17, 3, s. 47.
482
FULBROOK, M. 2005. The People’s State. East German Society from Hitler to Honecker. New
Haven/London, 2005, s. 42.
126
„To by šlo. Nejlepší bude, když přijdeš zítra dopoledne, kolem devíti hodin, to ostatní akorát
snídají.“
„Perfektní. Hele, letos dostaneme ještě extra uzené úhoře na svátky. Potřebuješ nějaké?
Pak bych Ti zavolala, až dorazí.“483
Problematika nedostatku kávy ovšem rezonovala ve vnímání obyvatelstva více než jiné druhy
potravin, které byly považovány za sváteční a nebyly předmětem každodenní potřeby;
z klimatických důvodů ji navíc nebylo možné získat z domácích zdrojů, podobně
jako exotické plody nebo bavlnu. Jižní ovoce se vláda NDR snažila saturovat dovozem
pomerančů z Kuby, bavlnu zase importem nekvalitní suroviny ze sovětského Kazachstánu.
O nízké jakosti těchto produktů svědčí zpráva pro politbyro z konce roku 1974, ve které je
zdůrazněno, že i když jsou chuťově kubánské pomeranče nezávadné, na zákazníky
v obchodech působí jejich vzhled nevábně. Důvodem bylo zelené anebo žluté zabarvení se
stopami poškození kůry plísní.484 Tento vzhled byl podle zprávy způsoben rozdílem v teplotě,
v jaké dozrávaly pomeranče ve Středomoří a v oblasti Karibiku. Je ovšem překvapivé,
že Kuba nebyla největším exportérem pomerančů do NDR, pro vánoční svátky v roce 1977 se
do východního Německa dovezlo nejvíce tohoto jižního ovoce z Egypta.485 Ne vždy a všude
bylo však možné během zimních měsíců toto ovoce získat. Kdo měl dobré kontakty na lékaře,
mohl jej požádat o recept, se kterým získal v obchodě přednostní právo na toto nedostatkové
zboží.486
Zatímco exotické ovoce bylo možné nahradit doma pěstovaným sezónním ovocem, případně
zavařeninami, a bavlnu umělými vlákny, pokusy o zavedení kávovinových náhražek
do maloobchodní sítě se u obyvatelstva setkaly s velkými protesty. Nedostatek devizových
prostředků, nevyrovnaná bilance zahraničního obchodu a s tím související zadluženost
v zahraničí však možnosti nákupu kávy na světových trzích omezovaly. Hledání náhradních
řešení deformovalo přirozenou zahraničně politickou orientaci NDR a v 70. letech přispělo
k vytváření nových nadstandardních vztahů s některými rozvojovými zeměmi. V důsledku
rychlého rozvoje vzájemného obchodu s Etiopií ve druhé polovině 70. let dokázal
Honeckerův stát částečně nahradit výpadek v dovozu kvalitní latinskoamerické kávy,
z pohledu lidské etiky je však nepochopitelné, že tak činil výměnou za armádní techniku
a zbraně, které v této zemi prodlužovaly občanskou válku a hladomor.
483
GROHNERT, E.: „Es gab nichts, aber jeder hatte alles“. LUDWIG, A. (Hrsg.). 1999. Fortschritt,
Norm & Eigensinn. Erkundungen im Alltag der DDR. Berlin, 1999, s. 113.
484
Information zum Import via Kuba. Orangen im IV. Quartal 1977, s. 3. SAPMO-BArch, DY 30 16776.
485
Importe Orangen, 30. 12. 1977, s. 1. SAPMO-BArch, DY 30 16776.
486
STOLL, U. 2009. Einmal Freiheit und zurück. Die Geschichte der DDR-Rückkehrer. Berlin, 2009, s. 145.
127
Na pultech obchodů však často nechybělo pouze zboží, které bylo nutno dovážet. I potraviny,
které se vyráběly z domácích surovin, byly nedostatkové. Zestátněním soukromých podniků
a spotřebních družstev se zde projevilo obzvláště tvrdě. Kombináty, jimž byla výroba
přidělena, nedokázaly reagovat na poptávku po zboží určené pro menšinovou část společnosti.
Typickým příkladem chybějícího zboží byly potraviny pro diabetiky, vegetariány, celiaky
ap.487 Některé státní firmy se snažily do své výroby zavést stratifikaci a nabídnout
spotřebitelům větší škálu zboží, kvantitativně jej však nedokázaly správně odhadnout a jejich
distribuce často vázla. Např. suchý dietní chléb Knäckenbrot se stal mezi obyvatelstvem
velmi oblíben a vyvážel se i do zahraničí, ovšem kvůli rostoucí poptávce často chyběl
na pultech obchodů i specializovaných pekáren. Nejvíce se tento nedostatek projevoval
na konci 80. let. Jeden obyvatel Lipska se po několika stížnostech v prodejnách a přímo
u výrobce obrátil se stížností na samotný ústřední výbor. Ve svém dopisu s nevírou
konstatoval, že když nedostal srozumitelnou odpověď na chybějící Knäckenbort
u obchodníků, obrátil se na výrobce, závody Burger Knäcke-Werke, které mu odpověděly:
„Denně k nám dorazí zprávy od občanů z nejrůznějších krajů s dotazem, proč není k dostání
Knäckenbrot. My sami si denně klademe otázku, kam se poděly ty tisíce tun
Knäckenbrotu.“488 Ve stížnostech adresovaných ústřednímu výboru i okresním představitelům
strany
či ministerstvu pro obchod a zásobování je možné najít více podobných stop, které poukazují
na fakt, že firmy pro trh sice vyrobily dostatek zboží, do domácí distribuce se však nikdy
nedostaly a místo toho mířily do západní Evropy jako nouzové řešení nedostatečného exportu
do nesocialistického hospodářského prostoru. Tuto teorii zastává například Stefan Wolle489
a nepřímo ji potvrzují výpovědi pamětníků. Podle bývalé vedoucí prodejny potravin
v Durynsku lidé často sháněli věci, které v obchodě nebyly na skladě, např. uzení úhoři:
„Myslím, že se chytilo dost úhořů. Věděli jsme, kam je vezli, u nás však nebyli. Nebo taková
vepřová panenka. Věděli jsme, že dole v masokombinátu byla brzy ráno nakládána velká auta,
která pak odjela do západního Berlína. U nás však to zboží do obchodů nikdy nepřišlo.“490
Do konce 80. let 20. století nebyl stát ve své roli jediného podnikatele v NDR schopen
reagovat na poptávku odpovídající nabídkou zboží a služeb. Ve své snaze učinit socialismus
spotřebně atraktivním a životní úroveň srovnatelnou s vývojem ve Spolkové republice
naprosto selhal. Země neměla dostatek surovin, moderních technologií, pracovních sil
487
Dopis H. B. z Lispka ÚV SED, 15. červen 1988. SAPMO-BArch, DY 30 25626.
489
490
GROHNERT. „Es gab“ (jako pozn. 57), s. 118.
488
128
a kapitálu, aby ekonomicky držela krok se Spolkovou republikou. Odstraněním svobodného
podnikání a obchodu zamezila již beztak pomalému vývoji konzumní společnosti. Spotřební
tovar vyráběný ve velkých státních kombinátech nezvládal uspokojovat poptávku
spotřebitelů. Kromě toho se východoněmecké zboží ve srovnání se západní Evropou
vyznačovalo nízkou kvalitou a silně nadhodnocenou cenou, která neodpovídala kupní síle
obyvatelstva. Rozšíření sortimentu prostřednictvím povolené výroby a upřednostňování
politicky důležitých regionů
v zásobování
v očích spotřebitele pouze zahlazovalo
nejmarkantnější nedostatky v nabídce zboží, avšak neřešilo zásadní problémy existujícího
hospodářského mechanismu. Vývoj NDR zůstal beznadějně uzamčen na vysokém stupni
průmyslové společnosti. Nebylo v silách centrálně plánované ekonomiky překonat hranici
post-industriálního věku a spotřebitelům chyběl prostor k rozvinutí chování, které
charakterizuje moderní konzumní společnost. Obnovení tržního prostředí v roce 1990
demonopolizovalo postavení státu v dodavatelsko-odběratelských vztazích, což na jedné
straně umožnilo zahraničním i domácím producentům adekvátně reagovat na poptávku
a na druhé straně přispělo k podkopání životaschopnosti NDR jako samostatného státního
útvaru.
129
Použité prameny a odborná literatura
I. Prameny
Nevydané prameny
Archiv Ministerstva zahraničních věcí České republiky, Praha
- IV. sekce národohospodářská, karton 636 a 1208
- Teritoriální odbor – otevřený 1945–59, Čína, karton 4
Stiftung Archiv der Parteien und Massenorganisationen der DDR im Bundesarchiv
DL 102/383, DL 102/944, DY 30 /IV 2/19/28, DY 30 6835, DY 30 6980, DY 30 9022, DY
30 16776, DY 30 25068, DY 30 25626.
The Second Historical Archives of China, Nanjing, The Maritime Customs Service Archive,
Part One: Inspector General’s Circulars - Reel 1, 679 (1) 26918, 679 (8) 8, 679 (1) 27211,
Reel 2, 679 (1) 30154, 679 (1) 27221, 679 (1) 24721, 679 (1) 27253, Reel 18, 679 (1) 26909,
Reel 19, 679 (1) 26910, Reel 24, 679 (1) 26916.
Part Two: London Office Fines - Reel 63, 679 (2) 1188–9, 679 (2) 27306, Reel 64, 679 (1)
27307–9, 679 (9) 8572, 679 (9) 8574–6, Reel 65, 679 (9) 8573.
Part Three: Semi-Official Correspondence with Selected Ports - Reel 173, 679 (1) 31894.
Part Four: The Policing of Trade - Reel 183, 679 (1) 824, Reel 217, 679 (1) 20362, Reel 218,
679 (1) 20364, Reel 219, 679 (1) 20365.
Part Five: The Policing of Trade - Reel 236, 679 (1) 1304, Reel 252, 679 (1) 28160, Reel 262,
679 (1) 28140.
Vydané prameny
BOOTHBY, R. T. 1978. Lord, Boothby – Recollections of a Rebel. London, 1978.
BRESTEL, H.: Wenn drüben einer Westgeld hat. Eindrücke aus der DDR. Frankfurter
Allgemeine Zeitung, 14. Juni 1975, s. 4.
BYRNES, J. F. 1947. Speaking Frankly. New York, 1947.
130
CALVOCORESSI, P. 1955. Survey of International Affairs – 1952. London/Oxford, 1955.
DALTON, E. H. J. N. 1962. High Tide and After: Memoirs 1945-1960. London, 1962.
DIXON, P. 1968. Double Diploma, The Life of Sir Pierson Dixon. London, 1968.
Europa. Dokumente zur Frage der Europäischen Einigung, Bd. 2. München, 1962.
The Harward Law Review Association: Some Legal Aspects of the National Industrial
Recovery Act. Harvard Law Review, 1933, 41, 1, s. 85-125.
The Chinese Economic and Statistical Review. 1934.
China Handbook 1950. New York, 1950.
The China Year Book 1931. London/Chicago/Shanghai, 1931.
CHURCHILL, W. S. 1964. The Second World War, Vol. 12. London, 1964.
MONNET, J. 1978. Memoirs. London, 1978.
The Private Papers of Senator Vandenberg. Boston, 1952.
Public Papers of the Presidents, Harry S. Truman, 1947. Washington D.C., 1963.
SPAAK, P-H. 1971. The Continuing Battle: Memoirs of a European. Boston, 1971.
The Special Tariff Conference. Tientsin, 1925.
STACHANOV, A. G. 1937. Rasskaz o mojej zizni. Moskva, 1937.
Ten Years of American Foreign Policy. Washington D. C., 1950.
The Times, 20. září 1946.
ULBRICHT,
W.
Das
Neue
Ökonomische
System
der
Planung
und
Leitung
der Volkswirtschaft in der Praxis. Berlin, 1963.
II. Odborná literature a studie
ADELSTEIN, R. P.: „The Nation as an Economic Unit“: Keynes, Roosevelt,
and the Managerial Ideal. The Journal of American History, 1991, 78, 1, s. 160-187.
ALDRICH, R. L. (ed.). 1992. British Intelligence, Strategy and Cold War, 1945-51. London,
1992.
ALDRICH, R. L. 2001. The Hidden Hand – Britain, America and Cold War Secret
Intelligence. London, 2001.
ALEXANDER, B. J.: Failed Cooperation in Heterogeneous Industries Under the National
Recovery Administration. The Journal of Economic History, 1997, 57, 2. s. 322-344.
ALLUM, P. A.; SASON, D.: Italy. McCAULEY, M. (ed.). 1977. Communist Power
in Europe 1944-1949. London, 1977.
131
AMBROSIUS,
G.:
„Sozialistische
Planwirtschaft“
als
Alternative
und
Variante
in der Industriegesellschaft – die Wirtschaftsordnung. STEINER, A. (Hrsg.). 2006. Überholen
ohne einzuholen. Die DDR-Wirtschaft als Fußnote der deutschen Geschichte? Berlin, 2006,
s. 11-32.
ANDERSSON, M.; GUNNARSSON, Ch. 2005. Egalitarianism in the process of Modern
Economic Growth: The case of Sweden. Lund, 2005.
APPLEBAUM, A. 2003. Der Gulag. Berlin, 2003.
ATKINSON, A. B. 1995. Incomes and Welfare State. Cambridge, 1995.
BALDWIN, P. 1999. The politics of social solidarity: class bases of the european welfare
state 1875-1975. Cambridge, 1999.
BALL, G. 1982. The Past Has Another Pattern. New York, 1982.
BARON, N.; GATRELL, P.: Population Displacement, State-Building, and Social Identity
in the Lands of the Former Russian Empire, 1917-23. Kritika: Explorations in Russian
and Eurasian History, 2003, 4, 1, s. 51-100.
BEHRUZI, D. 2001. Die Sowjetunion 1917-1924. Revolution - Arbeiterdemokratie Burokratisierung. Köln, 2001.
BELOFF, M. 1983. The United States and Unity of Europe. Washington D.C., 1983.
BENZ, W. 1999. Die Gründung der Bundesrepublik. Von der Bizone zum souveränen Staat.
München, 1999.
BERG, C.; JONUNG, L.: Pioneering Price Level Targeting: The Swedish Experience 1931–
1937. Economics and Finance Working Paper Series, 1998, 290, s. 1-30.
BERNSTEIN, I.: Labor and the Recovery Program, 1933. The Quarterly Journal
of Economics, 1946, 60, 2, s. 270-288.
BETHELL, N. 1974. The Last Secret. London, 1974.
BIX, H. P.: Japanese Imperialism and the Manchurian Economy, 1900–1931. China
Quarterly, 1972, 51, s. 425–443.
BLAIR, A. 2010. The European Union since 1945. London, 2010.
BLOCH, K.: The Puzzle of Chinese Trade Statistics. Far Eastern Survey, 1940, 9, 22, s. 264266.
BOETTICHER, M. von, 1979. Industrialisierungspolitik und Verteidigungskonzeption
der UdSSR 1926-1930. Herausbildung des Stalinismus und „äußere Bedrohung“. Düsseldorf,
1979.
BOHLEN, Ch. E. 1973. Witness to History. London, 1973.
132
BORODKIN, L. I.; GREGORI, P. R.; CHLEVNJUK O. V. (Hrsg.). 2008. Gulag. Ekonomika
prinuditelnogo truda. Moskva, 2008.
BOROWSKI, H. R. 1982. A Hollow Threat: Strategic Air Power and Containment
before Korea. Westport/Connecticut, 1982.
BRADLEY, J. F. N. 1994. Válka a mír po roce 1945. Dějiny vztahů mezi Sovětským svazem
a Západem. Praha, 1994.
BRAND, D. R. 1988. Corporatism and the Rule of Law. New York, 1988.
BRAND, D. R.: Corporatism, the NRA, and the Oil Industry. Political Science Quarterly,
1983, 98, 11, s. 99-118.
BRINKLEY, D.; HACKETT, C. (eds.). 1991. Jean Monnet: The Path to European Unity.
New York, 1991.
BROMBERGER, M.; BROMBERGER, S. 1969. Jean Monnet and the United States
of Europe. New York, 1969.
BRUNERO, D. 2006. Britain’s Imperial Cornerstone in China: the Chinese Maritime
Customs Service, 1854–1949. New York, 2006.
BUCK, J. L. 1937. Land Utilization in China: a Study of 16,786 Farms in 168 Localities,
and 38,256 Farm Families in Twenty-two Provinces in China, 1929–1933. Nanking, 1937.
BULLEN, R.: The British Government and the Schuman Plan, May 1950-March 1951.
SCHWABE, K. (ed.). 1998. Die Anfänge des Schuman-Plans 1950/51. Baden-Baden, 1988,
s. 199-210.
BULLOCK, A. 1993. Ernest Bevin: Foreign Secretary, 1945-1951. New York, 1993.
CALANDRI, E.: The Western European Union Armaments Pool: France’s Quest for Security
and European Cooperation in Transition 1951-1955. Journal of European Integration History,
1995, 1, 1, s. 37-63.
CARR, E. H.; DAVIES, R. W. 1969. Foundations of a Planned Economy 1926-1929. Vol.
1./1. London/Basingstoke, 1969.
CARR, E. H.; DAVIES, R. W. 1969. Foundations of a Planned Economy 1926-1929. Vol.
1./2. London/Basingstoke, 1969.
CARR E. H. 1971. Foundations of a Planned Economy 1926-1929, Vol. 2.
London/Basingstoke, 1971.
CARR, E. H. 1976. Foundations of a Planned Economy 1926-1929, Vol. 3/1.
London/Basingstoke, 1976.
CARSON, R. L. 1973. Comparative Economic Systems. New York, 1973.
133
CLEMENS, G.; REINFELDT, A.; WILLE, G. 2008. Geschichte der europäischen
Integration. Paderborn, 2008.
COLEMAN, P. 1989. The Liberal Conspiracy: The Congress for Cultural Freedom
and the Struggle for the Mind of Europe. New York, 1989.
COUSINS, M. 2005. European Welfare States. Komparative Perspectives. London, 2005.
ČAPLÁNOVÁ, A.: Teoretické koncepcie švédskych ekonómov a hospodárska politika.
Poltická ekonomie, 1995, 3, s. 397-409.
DAVIES, R. W. 1989. The Industrialisation of Soviet Russia, Vol. 1: The socialist Offensive.
The
Collectivisation
of
Soviet
Agriculture,
1929-1930.
Houndmills/Basingstoke/Hampshire/London, 1989.
DAVIES, R. W. 1989. The Industrialisation of Soviet Russia, Vol. 3: The Soviet Economy
in Turmoil, 1929-1930. Houndmills/Basingstoke/Hampshire/London, 1989.
DAVIES, R. W.; KHLEVNYUK, O.: Stakhanovism and the Soviet Economy. Europe-Asia
Studies, 2002, 54, 6, s. 867-903.
DENMAN, R. 1996. Missed Chances – Britain and Europe in the Twentieth Century.
London, 1996.
DERNBERGER, R. F.: The Role of Foreigner in China’s Economic Development, 1840–
1949. PERKINS, D. H. (ed.). 1975. China’s Modern Economy in Historical Perspective.
Stanford (Calif.), 1975, s. 19-47.
DILLARD, D. 1967. Economic Development of the North Atlantic Community: Historical
Introduction to Modern Economics. New Jersey, 1967.
DINAN, D. 2004. Europe Recast. A History of European Union. Boulder/Colorado, 2004.
DOBBIN F. R.: The Social Construction of the Great Depression: Industrial Policy
during the 1930s in the United States, Britain, and France. Theory and Society, 1993, 22, 1,
s. 1-56.
DOHAN M. R.: The Economic Origins of Soviet Autarky 1927/28-1934. Slavic Review,
1976, 35, 4, s. 603-635.
DUFEK, P. 2005. K potlačování soukromého podnikání v Československu (ČSR) a východním
Německu (NDR). Praha, 2005.
DUCHÊNE, F. 1994. Jean Monnet. The First Statesman of Interdependence. New York,
1994.
DURMAN, K. 2004. Popely ještě žhavé. Velká politika 1938-1991. Díl I. Světová válka
a nukleární mír 1938-1964. Praha, 2004.
134
EASTMAN, L. E.: Nationalist China during the Nanking Decade, 1927–1937.
EASTMAN, L. E.; CHEN, J.; PEPPER, S.; VAN SLYKE, L. P. (eds.). The Nationalist Era
in China 1927–1949. Cambridge, 1991, s. 1-52.
ECKSTEIN, A. 1975. China‛s Economic Development. The Interplay of Scarcity
and Ideology. Ann Argot, 1975.
ECKSTEIN, A.; CHAO, K.; CHANG, J.: The Economic Development of Manchuria:
The Rise of a Frontier Ekonomy. The Journal of Economic History, 1974, 34, 1, s. 239-264.
EINAUDI, M.; DUNENACH, J. M.; McCAULEY, M. 1965. Communism in Western Europe.
Ithaca, 1965.
EISENFELD, B.; KOWALCZUK, I.-S; NEUBERT, E. 2004. Die verdrängte Revolution:
der Platz des 17. Juni 1953 in der deutschen Geschichte. Berlin, 2004.
ELGEY, G. 1965. La République des illusions, 1945-1951. Paris, 1965.
ELVANDER, N.: The Labor Market Regimes in the Nordic Countries: A Komparative
Analysis. Scandinavian Political Studies, 2002, 25, 2, s. 117-137.
ENG, R. Y.: Rural Commercialization, Polder Reclamation, and Social Transformation
in Modern China: State and Society in the Pearl River Delta. ESHERICK, J. W.; YEH, W.;
ZELIN, M. (eds.). 2006. Empire, Nation, and Beyond. Berkeley, 2006, s. 123-144.
ERDMANN, K.: Reformbemühungen am DDR-Wirtschaftssystem in den 70er Jahren.
ERDMANN, K. (Hrsg.). 1984. Wirtschaftsverfassung und Wirtschaftspolitik der DDR. Berlin,
1984.
ERIXON, L. A. 2007. The Rehn-Meidner model in Sweden: Iits rise, challenges and surfoval.
Stockholm, 2007.
ERIXON, L. A. 2000. Swedish Economic Policy. The Theory, Application and Validity
of the Rehn – Meidner Model. Stockholm, 2000.
ESPING-ANDERSEN, G. 1990. The Three Worlds of Welfare Capitalism. Cambridge, 1990.
FAIRBANK, J. K. 1983. The Cambridge History of China, Vol. 12, Republican China 1912–
1949, Part 1. Cambridge, 1983.
FAURE, D. 2006. China and Capitalism: a History of Business Enterprise in Modern China.
Hong Kong, 2006.
FEUERWERKER, A. 1977. Economic Trends in the Republic of China, 1912–1949. Ann
Arbor, 1977.
FIELD, F. V.: China’s Foreign Trade. Far Eastern Survey, 1935, 4, 5, s. 33-40.
FIGES, O. 2000. Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891-1924. Praha/Plzeň, 2000.
135
FITZPATRICK, S. 2002. Education and social mobility in the Soviet Union, 1921-1934.
Cambridge, 2002.
FLORA, P.; HEIDENHEIMER A. J. (eds.). 1984. The Development of Welfare State
in Europe and America. New Brunswick, 1984.
FLUX, A.: W. Some Scandinavian Statistics: Fragments from a Note-Book. Journal
of the Royal Statistical Society, 1937, 100, 2, s. 232-273.
FLYNN, J. T. 1973. As We Go Marching. New York, 1973.
FOLLY, M. H.: Breaking the Vicious Circle: Britain, the United States and the Genesis
of the North Atlantic Treaty. Diplomatic History, 1988, 12, 1, s. 59-77.
FRANSEN, F. 2001. The Supranational Politics of Jean Monnet: Ideas and Origins
of the European Community. Connecticut, 2001.
FREEMAN, R. B. (ed.). 1997. The welfare state in transition: Reforming the swedish model.
Chicago, 1997.
FULBROOK, M. 2005. The People’s State. East German Society from Hitler to Honecker.
New Haven/London, 2005.
FURSDON, E. 1980. The European Defence Community: A History. London, 1980.
GADDIS, J. L. 1982. Strategies of Containment. Oxford, 1982.
GADDIS, J. L. 1982. Strategies of Containment: A Crirical Appraisal of Postwar American
National Security Policy. New York, 1982.
GELLATELY, R. 2008. Lenin, Stalin and Hitler. The Age of Social Catastrophe. London,
2008.
GERBET, P. 2004. Budování Evropy. Praha, 2004.
GILLINGHAM, J. R. 1991. Coal, Steel and the Rebirth of Europa, 1945-1955. The Germans
and French from Ruhr Conflict to Economic Community. Cambridge, 1991.
GILLINGHAM, J. R.: Jean Monnet and the European Coal and Steel Community:
A Preliminary Appraisal. WILLIS, R. F. 1968. France, Germany and the New Europe, 19451967, Stanford/California, 1968, s. 129-162.
GIMBEL, J. 1976. The Origins of the Marshall Plan. Stanford, 1976.
GIMPELSON, J. G. 2000. NEP i sovetskaja političeskaja sistema 20-e gody. Moskva, 2000.
GIMPELSON J. G.: Počemu svernuli nep? SENJAVSKIJ, A. S. (vyd.). 2006. NEP:
ekonomičeskije, političeskije i sociokulturnyje aspekty. Moskva, 2006, s. 87-95.
GIMPELSON, J. G. 1974. Sovetskij rabočij klass 1918-1920 gg. Socialno-političeskije
izmenenija. Moskva, 1974.
136
GOLC, G. A. 2002. Kultura i ekonomika Rossii za tri veka, XVIII-XX vv. Tom 1: Mentalitet,
transport, informacija (prošloje, nastojaščeje, buduščeje). Novosibirsk, 2002.
GOLDSTEIN, J.: The Impact of Ideas on Trade Policy: The Origins of U.S. Agricultural
and Manufacturing Policies. International Organization, 1989, 43, 1, s. 31-71.
GOTTHELF,
M.
1979.
Außenhandelsentwicklung
und
Außenhandelsstrategie
in der Sowjetunion. Die Entwicklung des Außenhandels der Sowjetunion mit den westlichen
Industrienationen und die sowjetische Außenhandelsstrategie in den Jahren 1918-1978.
Frankfurt am Main, 1979.
GORODETSKY, G. (ed.). 1994. Soviet Foreign Policy 1917-1991. A Retrospective. London,
1994.
GREGORY, P. R.: Economic Growth and Structural Change in Czarist Russian
and the Soviet Union: a long-term comparison. ROSEFIELDE, S. (ed.). 1981. Economic
welfare and the economics of Soviet socialism. Essays in honor of Abram Bergson.
Cambridge, 1981, s. 25-52.
GROHNERT, E.: „Es gab nichts, aber jeder hatte alles“. LUDWIG, A. (Hrsg.). 1999.
Fortschritt, Norm & Eigensinn. Erkundungen im Alltag der DDR. Berlin, 1999, s. 113-128.
GROSSER, A. 1978. The Western Alliance. European-American Relations since 1945.
London, 1978.
HAFFNER F. 1978. Systemkonträre Beziehungen in der sowjetischen Planwirtschaft.
Ein Beitrag zur Theorie der mixed economy. Berlin, 1978.
HANSON, P. 2003. The Rise and Fall of the Soviet Economy. An economic history
of the USSR from 1945. London, 2003.
HANTKE-DOMAS, M.: The Public Interest Theory of Regulation: Non-Existence
or Misinterpretation? European Journal of Law and Economics, 2003, 15, 2, s. 165-194.
HAPPEL, J.: Das Schicksal der Revolution: Sozialismus, Gegenrevolution und der Weg
in den Stalinismus. HAUMANN H. 1974. Beginn der Planwirtschaft. Elektrifizierung,
Wirtschaftsplanung
und
gesellschaftliche
Entwicklung
Sowjetrußlands
1917–1921.
Düsseldorf, 1974, s. 99-114.
HAUMANN,
H.
1977.
Geschichte
und
Gesellschaftssystem
der
Sowjetunion.
Eine Einführung. Köln, 1977.
HAUMANN, H. (Hrsg.). 2007. Die Russische Revolution 1917. Köln/Weimar/Wien, 2007.
HAYEK, F. A. von. 1991. Právo, zákonodárství a svoboda. Praha, 1991.
HENREKSON, M. (ed.). 1999. Economic growth and the Swedish model. Economic growth
in Europe since 1945. Cambridge, 1999.
137
HERKEN, G. 1980. The Atomic Bomb in the Cold War, 1949-1950. New York, 1980.
HILDEMEIER, M. 2007. Die Sowjetunion 1917-1991. München, 2007.
HOGAN, M. J. 1987. The Marshall Plan. America, Britain, and the Reconstruction
of Western Europe, 1947-1952. Cambridge, 1987.
HOLLOWAY, D. 1979. Entering the Nuclear Arms Race: The Soviet Decision to Build
the Atom Bomb 1939-1945. Washington D. C., 1979.
HOLLOWAY, D. 2008. Stalin a bomba. Sovětský svaz a jaderná energie 1939-1956. Praha,
2008.
HORNE, A. 1988. Macmillan 1894-1956. London, 1988.
HOU, Ch. 1965. Foreign Investment and Economic Development in China, 1840–1937.
Cambridge (Mass.), 1965.
HOWE, Ch. 1978. China’s Ekonomy. London, 1978.
HUDEMANN, R.; HEINEN, A. 2007. Das Saarland zwischen Frankreich, Deutschland
und Europa 1945-1957. Ein Quellen und Arbeitsbuch. Saarbrücken, 2007.
HÜSER, D. 1996. Frankreichs „doppelte Deutschlandspolitik“. Dynamik aus der Defensive –
Planen, Entscheiden,
Umsetzen in
gesellschaftlichen und wirtschaftlichen, innen-
und aussenpolitischen Krisenzeiten, 1944-1950. Berlin, 1996.
HUTCHINGS, R. 1971. Soviet Economic Development. Oxford, 1971.
CHANG, J. K. 1969. Industrial Development in Pre-Communist China: A Quantitative
Analysis. Chicago, 1969.
CHANG, J. K.: Industrial Development of Mainland China, 1912–1949. Journal of Economic
History, 1967, 1, s. 56-81.
CHANG, K. 1943. China’s Struggle for Railroad Development. New York, 1943.
CHEN, P. T.: Public Finance. The Chinese Yearbook, 1935–1936. Shanghai, 1936, s. 12981299.
CHENG, L. 2003. Banking in Modern China: Entrepreneurs, Professional Managers
and the Development of Chinese Banks, 1897–1937. Cambridge, 2003.
CHILDS, D.: The Cold War and the ‘British Road’, 1946-53. Journal of Contemporary
History, 1988, 23, 4, s. 551-572.
CHOR, S. W.: The Making of the Guomindang’s Japan Policy, 1928–1937: The Roles
of Chiang Kai-shek and Wang Jingwei. Modern China, 2002, 28, 2, s. 213-252.
JAKOBSSON, U.: Economic growth in Sweden. HERBERGER A. C. (ed.). 1991. World
economic Growth. San Francisco, 1991, s. 59-94.
138
JASNY, N. 1972. Soviet Economists of the Twenties. Names to be remembered. Cambridge,
1972.
JASNY, N. 1961. Soviet Industrialization 1928-1952. Chicago, 1961.
JENKINS, R. 1996. Truman. Praha, 1996.
JESSOP, B.: Towards a Schumpeterian Workfare state? Preliminary Remarks on Post-Fordist
Political Ekonomy. Studies in Political Economy, 1993, 40, s. 7-39.
JI, Z. 2003. A History of Modern Shanghai Banking: the Rise and Decline of China’s Finance
Capitalism. Armonk (NY), 2003.
JONES, J. M. 1964. The Fifteen Weeks. New York, 1964.
KALT, H. 2010. In Stalins langem Schatten. Zur Geschichte der Sowjetunion
und zum Scheitern des sowjetischen Modells. Köln, 2010.
KAMINSKY, A.: Ungleichheit in der SBZ/DDR am Beispiel des Konsums: Versandhandel,
Intershop und Delikat. MERTENS, L. (Hrsg.). 2002. Soziale Ungleichheit in der DDR.
Zu einem tabuisierten Strukturmerkmal der SED-Diktatur. Berlin, 2002, s. 57-79.
KAPLAN, L. S. 1984. The United States and NATO: The Formative Years. Lexington, 1984.
KARGER,
A.
1980.
Die
Sowjetunion
als
Wirtschaftsmacht.
Frankfurt
am Main/Berlin/München, 1980.
KARLSCH, R. 1993. Allein bezahlt? Die Reparationsleistungen der SBZ/DDR 1945-1953.
Berlin, 1993.
KENNEDY, P. 1996. Vzestup a pád velmocí. Ekonomické změny a vojenské konflikty v letech
1500-2000. Praha, 1996.
KERSTEN, A.: A Welcome Surprise? The Netherlands and the Schuman Plan Negotiations.
SCHWABE, K. (Hrsg.). 1998. Die Anfänge des Schuman-Plans 1950/51. Baden-Baden,
1988, s. 173-208.
KINNEY, A. R. 1982. Japanese Investment in Manchurian Manufacturing, Mining,
Transportation and Communications, 1931–1945. New York, 1982.
KIRSTEIN, T. 1979. Sowjetische Industrialisierung - geplanter oder spontaner Prozess?
Eine Strukturanalyse des wirtschaftspolitischen Entscheidungsprozesses beim Aufbau
des Ural-Kuzneck-Kombinats 1918-1930. Baden-Baden, 1979.
KLEINER, F. (Hrsg.). 2008. Das DDR-Sammelsurium. Berlin, 2008.
KLEINSCHMIDT, Ch. 2008. Konsumgesellschaft. Göttignen, 2008.
KOČETKOV, I. V.: Zernovoje proizvodstvo v gody nepa: dejstvitelnost i vozmožnosti.
VINOGRADOV, V. A. (vyd.). 2002. Ekonomičeskaja istorija Rossii XIX - XX vv.:
sovremennyj vzgljad. Moskva, 2000, s. 80-104.
139
KONSULAR, G.: The Greek Communists Tried Three Times-and-Failed. The Anatomy
of Communist Take-overs. Yale, 1975, s. 293-309.
KÖRNER, P.: Švédský kapitalismus s lidskou tváří. Politická ekonomie, 2000, 3, s. 401-421.
KORPI, W.: Eurosclerosis and the sclerosis of Objektivity. The Economic Journal, 1996, 106,
439, s. 1727-1746.
KOVÁŘ, M.; SOUKUP J.: Vznik a fungování britského sociálního státu v letech 1939-1951.
Acta Oeconomica Pragensia, 2007, 15, 7, s. 257-271.
KRAUS, K.; GEISEN, T. (Hrsg.). 2001. Sozialstaat in Europa. Geschichte. Entwicklung.
Perspektiven. Berlin, 2001.
KREWER, P. 2008. Geschäfte mit dem Klassenfeind: Die DDR im innerdeutschen Handel
1949-1989. Trier, 2008.
KRIEGER, W.: American Security Policy in Europe before NATO. HELLER, F. H.;
GILLINGHAM, J. R. 1992. NATO: The Founding of the Atlantic Alliance and the Integration
of Europe. New York, 1992, s. 99-128.
LAPPENKÜPER, U.: Der Schuman Plan. Mühsamer Durchbruch zur deutsch-französischen
Verständigung. Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte, 1994, 42, 3, s. 403-445.
LARRES, K. 1995. Politik der Illusionen. Churchill, Eisenhower und die deutsche Frage
1945-1955. Göttingen/Zürich, 1995.
LAVERGNE, B. 1952. Le Plan Schuman. Paris, 1952.
LEFFLER, M. 1992. A Preponderance of Power: National Security, the Truman
Administration, and the Cold War. Stanford, 1992.
LEFFLER, M.: The United States and the Strategic Dimesion of the Marshall Plan.
Diplomatic History, 1988, 12, 3, s. 277-306.
LEWIN, M. 1968. Lenin's Last Struggle. New York, 1968.
LI, L. M. 1981. China’s Silk Trade: Traditional Industry in the Modern World, 1842–1937.
Cambridge (Mass.)/London, 1981.
LINDBECK, A.: The Swedish Experiment. Journal of Economic Literature, 1997, 35,
s. 1-87.
LINDBECK, A.: Theories and Problems in Swedish Economic Policy in the Post-War Period.
The American Economic Review, 1968, 58, 3, s. 1273-1319.
LIPGENS, W. 1977. Die Anfänge der europäischen Einigungspolitik 1945-1950. Erster Teil:
1945-1947. Stuttgart, 1977.
LORD, Ch. 1996. Absent at the Creation. Why Britain Did not Join in the Beginnings
of the European Community. Dartmouth, 1996.
140
LORENZ, R. 1965. Anfänge der bolschewistischen Industriepolitik. Köln, 1965.
LORENZ, R. 1981. Sozialgeschichte der Sowjetunion I, 1917-1945. Frankfurt am Main,
1981.
LOTH, W.: De Gaulle und die europäische Einigung. LOTH, W.; PITCH, R. (eds.). 1991.
De Gaulle, Deutschland und Europa. Opladen, 1991, s. 45-60.
LOTH, W. 1994. Stalins ungeliebtes Kind. Warum Moskau die DDR nicht wolte. Berlin,
1994.
LOTH, W. 1983. Die Teilung der Welt. Geschichte des Kalten Krieges 1941-1955. München,
1983.
LUŇÁK, P. 1997. Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce. Praha, 1997.
LUNDBERG, E.: The Rise and Fall of the Swedish Model. Journal of Economic Literature,
1985, 23, 1, s. 1-36.
LUNDESTAD, G. 1975. The American Non-Policy towards Eastern Europe, 1943-1947.
Oslo, 1975.
LUNDESTAD, G. 1997. „Empire“ by Integration. The United States and European
Integration, 1945-1997. Oxford/New York, 1998.
LYONS, T. P. 2003. China Maritime Customs and China’s Trade Statistics, 1859–1948.
Trumansburg (NY), 2003.
MAGNUSSON, L. 2000. An Economic History of Sweden. London, 2000.
MALIA, M. 1998. Vollstreckter Wahn. Sowjetunion 1917-1991. Stuttgart, 1998.
MARQUIT, E.: Political and Economic Consequences of the Attempted Socialization
of Agriculture in the Soviet Union. Nature, Society, and Thought, 2006, 19, 4, s. 389-416.
MARTIN, B. G.: The Green Gang and the Guomindang State: Du Yuesheng and the Politics
of Shanghai, 1927–1937. The Journal on Asian Studies, 1995, 54, 1, s. 64-92.
MARXEN K.; WERLE, G. 2002. Strafjustiz und DDR-Unrecht: Amtsmissbrauch
und Korruption. Berlin, 2002.
MATSUSAKA, Y. T. 2001. The Making of Japanese Manchuria, 1904–1932. London, 2001.
MATSUSAKA, Y. T.: Managing Occupied Manchuria, 1931–1934. DUUS, P.; MYERS, R.
H.; PEATTIE, M. R. (eds.). 1996. The Japanese Wartime Empire, 1931–1945. Princeton,
1996, s. 97-135.
MATTHEWS, M. 1972. Class and Society in Soviet Russia. London, 1972.
MATTHEWS, M. 1978. Privilege in the Soviet Union. A Study of Elite Life-Styles
under Communism. London, 1978.
141
McQUAID, K.: Corporate Liberalism in the American Business Community, 1920-1940.
Business History Review, 1978, 52, 000003, s. 342-368.
MEIDNER, R. The swedish Model in Era of Mass Unemployment. Economic and Industrial
Democracy, 18, 1997, s. 87-97.
MERKEL, I. 1999. Utopie und Bedürfnis. Die Geschichte der Konsumkultur in der DDR.
Köln/Wien 1999.
MERL S. 1985. Die Anfänge der Kollektivierung in der Sowjetunion. Der Übergang
zur staatlichen Reglementierung der Produktions- und Marktbeziehungen im Dorf (19281930). Wiesbaden, 1985.
MERL S.: Die Revolution von oben: Industrialisierungs- und Kollektivierungspolitik.
SCHÖRKEN, R. (Hrsg.). 1987. Russische Revolution und Stalinismus. Stuttgart, 1987, s. 5064.
MERL, S. 1990. Sozialer Aufstieg im sowjetischen Kolchossystem der 30er Jahre?
Über das Schicksal der bäuerlichen Parteimitglieder, Dorfsowjetvorsitzenden, Posteninhaber
in Kolchosen, Mechanisatoren und Stachanowleute. Berlin, 1990.
MILLER, J. E.: Taking of the Gloves: The United States and the Italian Elections of 1948.
Diplomatic History, 1983, 7, 1, s. 35-56.
MILLER, J. E. 1986. The United States and Italy: The Politics and Diplomacy
of Stabilization. Chapel Hill, 1986.
MILWARD, A. S.: Was the Marshall Plan Necessary? Diplomatic History, 1989, 13, 2,
s. 231-253.
MILWARD, A. S. 2000. The European Rescue of the Nation-State. London, 2000.
MILWARD, A. S. 1977. War, Economy and Society, 1939-1945. London, 1977.
MISGELD, K.; AMARK, K. (eds.). 1992. Creating Social Democracy. University Park,
1992.
MYERS, R. H. 1982. The Japanese Economic Development of Manchuria. New York, 1982.
NÁLEVKA, V. 2009. Stalinova hra o Zemi jitřní svěžesti. Korejská válka 1950-1953. Praha,
2009.
NEUSS, B. 2000. Die Rolle der Vereinigten Staaten im europäischen Integrationsprozess
1945-1958. Baden-Baden, 2000.
NEUTATZ, D.: Sowjetunion. BOHN, T. M.; NEUTATZ, D. (Hrsg.). 2002. Studienhandbuch
Östliches Europa. Bd. 2: Geschichte des Russischen Reiches und der Sowjetunion.
Köln/Weimar/Wien, 2002, s. 187-197.
142
NEWTON, C. C. S.: The Sterling Crisis of 1947 and the British Response to the Marshall
Plan. The Economic History Review, New Series, 1984, 37, 3, s. 391-408.
NIEMANN, H.-W. 2009. Europäische Wirtschaftsgeschichte. Vom Mittelalter bis heute.
Darmstadt, 2009.
NOVE, A. 1969. An Economic History of the U.S.S.R. London, 1969.
NOVE, A. 1978. The Soviet Economic System. London/Boston/Sydney, 1978.
OLLSON, S. E.: Míří švédský stát k transformaci? MUSIL, L. (vyd.). 1996. Vývoj sociálního
státu v Evropě. Čítanka z historie moderní evropské sociální politiky. Brno, 1996, s. 224-236.
OLSSON, S. E. 1993. Social Policy and Welfare state in Sweden. Lund, 1993.
OSOKINA, J. A. 1998. Za fasadom „stalinskogo izobilija“. Raspredelenije i rynok
v snabženiji naselenija v gody industrializaciji 1927-1941. Moskva, 1998.
PERKINS, D. H. 1969. Agricultural Development in China 1368–1968. Chicago, 1969.
PERKINS, D. H.: Growth and Changing Structure of China’s Twentieth Century Economy.
PERKINS D. H. (ed.). 1975. China’s Modern Economy in Historical Perspective. Stanford
(Calif.), 1975, s. 115-166.
PIPES, R. 2008. Vlastnictví a svoboda. Praha, 2008.
PRICE, H. B. 1955. The Marshall Plan and Its Meaning. New York, 1955.
RAACK, R. C. Stalin Plans His Post-War Germany. Journal of Contemporary History, 1993,
28, 1, s. 53-73.
RATENHOF, U. 1987. Die Chinapolitik des Deutschen Reiches 1871 bis 1945. Wirtschaft –
Rüstung – Militér. Boppard am Rhein, 1987.
RAUCH,
G.
von.
1963.
Geschichte
des
bolschewistischen
Russland.
Frankfurt
am Main/Hamburg, 1963.
RAUCH, G. von. 1998. Lenin. Rostov-na-Donu, 1998.
RAUPACH, H. 1964. Geschichte der Sowjetwirtschaft. Reibek bei Hamburg, 1964.
RAUPACH, H. 1968. System der Sowjetwirtschaft. Theorie und Praxis. Reibek bei Hamburg,
1968.
REESE, R. R. 2005. Red Commanders. A Social History of the Soviet Army Officer Corps,
1918–1991. Lawrence/Kansas, 2005.
REID, E. 1977. Time of Fear and Hope: The Making of the North Atlantic Treaty, 1947-1949.
Toronto, 1977.
REMER, C. F. 1933. Foreign Investments in China. New York, 1933.
RICHARDSON, P. 1999. Economic Change in China, c. 1800–1950. New York, 1999.
143
RISKIN, C. 1987. China’s Political Economy, the Quest for Development since 1949. Oxford,
1987.
ROESLER, J. 2003. Der 17. Juni 1953: Aufstand gegen die Norm? Berlin, 2003.
ROESLER, J. 2006. Momente deutsch-deutscher Wirtschafts- und Sozialgeschichte 1945
bis 1990: Eine Analyse auf gleicher Augenhöhe. Leipzig, 2006.
ROESLER, J.: Neues Denken und Handeln im Neuen Ökonomischen System (NÖS). RAUH,
H.-Ch.; RUBEN, P. (Hrsgs.). 2005. Denkversuche: DDR-Philosophie in den 60er Jahren.
Berlin, 2005, s. 51-76.
ROESLER, J. 1999. Tři studie z hospodářských dějin Německa ve 20. století. Praha, 1999.
ROSEN, S.: Public employment and the welfare state in Sweden. Journal of Economic
Literature, 1996, 34, 2, s. 729-740 .
RUANE, K. 2000. The Rise and Fall of the European Defence Community. Anglo-American
Relations and the Crisis of European Defence, 1950-1955. New York, 2000.
RUPIEPER, H.-J. 1991. Der besetzte Verbündete. Die amerikanische Deutschlandpolitik
1949-1955. Opladen, 1991.
SERVICE, R. 2002. Lenin. Životopis. Praha, 2002.
SHERIDAN, J. E. 1977. China in Disintegration. The Republican Era in Chinese History,
1912– 1949. New York/London, 1977.
SCHALLER, M. 1985. The American Occupation of Japan. The Origins of the Cold War
in Asia. Oxford, 1985.
SCHARPF, F. W.: Ekonomická a institucionální omezení strategií plné zaměstnanosti.
Švédsko, Rakousko a západní Německo v letech 1973-1982. MUSIL, L. (vyd.). 1996. Vývoj
sociálního státu v Evropě. Čítanka z historie moderní evropské sociální politiky. Brno, 1996,
s. 218-224.
SCHNEIDER, O.: Teorie ekonomického růstu. Složitou cestou k jednoduchým závěrům?
Finance a úvěr, 1998, 48, 7, s. 409-413.
SCHRÖDER, H.-H. 1982. Arbeiterschaft, Wirtschaftsführung und Parteibürokratie während
der Neuen Ökonomischen Politik. Eine Sozialgeschichte der bolschewistischen Partei 19201928. (Forschungen zur osteuropaischen Geschichte, Bd. 31.) Berlin, 1982.
SCHRÖDER, H.-H. 1988. Industrialisierung und Parteibürokratie in der Sowjetunion.
Ein sozialgeschichtlicher Versuch uber die Anfangsphase des Stalinismus (1928-1934).
(Forschungen zur osteuropaischen Geschichte, Bd. 41.) Berlin, 1988.
144
SCHUBERT,
K.;
HEGELICH,
S.;
BAZANT
U.
(Hrsg.).
2008.
Europäische
Wohlfahrtssysteme. Wiesbaden, 2008.
SCHULER-JUNG, H. 1978. Ökonomie und Politik in Sowjetrußland 1920-1924. Zum Prozeß
der Willensbildung in der KPR(B) in den ersten Jahren der Neuen Ökonomischen Politik.
Marburg, 1978.
SCHUNCK, P.: De Gaulle und seine deutschen Nachbarn bis zur Begegnung mit Adenauer.
LOTH, W.; PITCH, R. (eds.). 1991. De Gaulle, Deutschland und Europa. Opladen, 1991,
s. 21-43.
SIEBENMORGEN, P. 1990. Gezeitenwechsel. Aufbruch zur Entspannungspolitik. Bonn,
1990.
SKOCPOL, T.; FINEGOLD; K.: State Capacity and Economic Intervention in the Early New
Deal. Political Science Quarterly, 1982, 97, 2, s. 255-278.
SMITH, T. H. E.: United States Security and the Integration of Italy into the Western Bloc,
1947-1949. HELLER, H.; GILLINGHAM, J. R. 1992. NATO: The Founding of the Atlantic
Alliance and the Integration of Europe. New York, 1992, s. 73-97.
STEINER, A. 2006. Von Plan zu Plan. Eine Wirtschaftsgeschichte der DDR. München, 2006.
STELLNER, F.: Vznik centrálně řízeného hospodářství. The Emergence of Centrally
Managed Economy. BOJAR, T. (ed.). 2008. Otisky komunismu. Imprints of Communism.
Praha, 2008, s. 124-135.
STOLL, U. 2009. Einmal Freiheit und zurück. Die Geschichte der DDR-Rückkehrer. Berlin,
2009.
STONE, D. R.: Mobilization and the Red Army's Move into Civil Administration, 1925-31.
Kritika: Explorations in Russian and Eurasian History, 2003, 4, 2, s. 343-367.
STUDER, B.; UNFRIED, B. 2001. Der stalinistische Parteikader, Identitätsstiftende
Praktiken und Diskurse in der Sowjetunion der Dreißiger Jahr. Köln/Weimar/Wien, 2001.
SUNY, R. G. (ed.). 2006. The Cambridge History of Russia. Vol. 3: The Twentieth century.
Cambridge, 2006.
SUVOROVOVA, L. N.: Mnogoukladnaja ekonomika, rynok i gosudarstvo v Rossii v 1920-e
gg. SENJAVSKIJ, A. S. (vyd.). 2006. NEP: ekonomičeskije, političeskije i sociokulturnyje
aspekty. Moskva, 2006, s. 96-120.
SZOBI, P.: Hospodářská situace NDR v sedmdesátých letech 20. století a role obchodů
Intershop pro rozvoj konzumní společnosti. SOUKUPOVÁ, M.; KOVÁŘ, M. (vyd.). 2011.
Role státu v německém hospodářství 20. století (II). Praha, 2011 (v tisku).
145
ŠVEC, M. 2010. Evropské obranné společenství, 1950-1954. Evropa a vrchol studené války.
Dipl. FF UK v Praze, 2010.
TAJOVSKÝ, L.; TOMÍČEK P.; CHALUPECKÝ P.: Švédský model a jeho vývojové fáze.
Ekonomická revue, 2009, 12, s. 35-44.
TAYLOR, G. E.: The Reconstruction Movement in China. HOLLAND, W. L./MITCHELL,
K. (eds.). 1937. Problems of the Pacific, 1936: Aims and Results of Social and Economic
Policies in Pacific Countries. London/New York/Toronto, 1937, s. 376-405.
TAYLOR, J. E.; KLEIN, P. G.: An Anatomy of a Cartel: The National Industrial Recovery
Act of 1933 and the Compliance Crisis of 1934. Research in Economic History, 2008, 26,
s. 235-271.
TAYLOR-GOOBY, P. 2004. New Risks, New Welfare. The Transformation of the European
WelfareState. Oxford, 2004.
THAKUR, S. 2003. Sweden's Welfare State: Can the Bumblebee Keep Flying? International
Monetary Fund, 2003.
THOMPSON, J. C. 1969. While China Faced West: American Reformers in Nationalist
China, 1928–1937. Cambridge (Mass.), 1969.
TIEN, H. 1972. Government and Politics in Kuomintang China, 1927-1937. Stanford (Calif.),
1972.
TIKHOMIROVA, A.: West-Pakete aus der DDR? Horch und Guck. Zeitschrift für kritische
Aufarbeitung der SED-Diktatur, 2008, 17, 3, s. 46-49.
TOMÁŠEK, M. 2004. Dějiny čínského práva. Praha, 2004.
TRACHTENBERG, M. 1999. A Constructed Peace. The Making of the European Settlement
1945-1963. Princeton, 1999.
TUCKER, R. C. 2000. Stalin. Na vrcholu moci. Revoluce shora 1928-1941. Praha, 2000.
URWIN, D. W. 1995. The Community of Europe. A History of European Integration
since 1945. London/New York, 1995.
VAIZEY, J. 1973. The Squandered Peace. The World: 1945-1975. London, 1973.
VAUGHAN, R. 1976. Post-war Integration in Europe. London, 1976.
VOLZE, A.: Devisengeschäfte der DDR. Genex und Intershop. Deutschland Archiv, 1991,
24, 11, s. 1145–1159.
VORTMANN, H.: Einkommen und privater Verbrauch. VON BETHKENHAGEN, J.
(Hrsg.). 1981. DDR und Osteuropa. Wirtschaftssystem, Wirtschaftspolitik, Lebensstandard.
Ein Handbuch. Opladen, 1981, s. 86-94.
146
WAKEMAN, F.: Licensing Leisure. The Chinese Nationalists’ Attempt to Regulate
Shanghai, 1927–1949. The Journal on Asian Studies, 1995, 54, 1, s. 19-42.
WANNER, J.: Proměny pracovních sil a problém stability tzv. středních kádrů v průběhu
stalinské industrializace. Slovanský přehled, 2002, 88, 3, s. 371-386.
WEILER, P.: British Labour and the Cold War: The Foreign Policy of the Labour
Governments, 1945-1951. The Journal of British Studies, 1987, 26, 1, 54-82.
WERTH, A. 1957. France 1940-1955. London, 1957.
WERTH, N. 2007. Cannibal Island: Death in a Siberian gulag. Princeton, 2007.
WHITE, S.: British Labour in Soviet Russia, 1920. English Historical Review, 1994, 109,
432, s. 621-640.
WILLIAMS, Ch. 2002. Adenauer. Otec nového Německa. Praha, 2002.
WITTNER, L. S. 1982. American Intervention in Greece. New York, 1982.
WOLKOW, W. K.: Die deutsche Frage aus Stalins Sicht (1947-1952). Zeitschrift
für Geschichtswissenschaft, 2001, 49, 1, s. 20-49.
WOLLE, S. 1998. Die heile Welt der Diktatur. Alltag und Herrschaft in der DDR 1971-1989.
Bonn, 1998.
WOODHOUSE, Ch. M. 1961. British Foreign Policy since the Second World War. London,
1961.
YERGIN, D. 1978. Shattered Peace: The Origins of the Cold War and the National Security
State. Boston, 1978.
YOUNG, A. N. 1963. China and the Helping Hand 1937–1945. Cambridge (Mass.), 1963.
YOUNG, A. N.: China’s Fiscal Transformation, 1927–1937. SHIH, P. K. T. (ed.). 1970.
Strenuous Decade: China’s Nation Building Efforts, 1927–1937. New York, 1970, s. 83-105.
YOUNG, A. N. 1971. China’s Nation-Building Effort, 1927–1937: The Financial
and Economic Record. Stanford, 1971.
YOUNG, H. 1998. The Blessed Plot – Britain and Europe, from Churchill to Blair. London,
1998.
YOUNG, J. 1966. The Research Activities of the South Manchurian Railway Company, 1907–
1945: A History and Bibliography. New York, 1966.
YOUNG, J. W. 1984. Britain, France and the Unity of Europe, 1945-1951. Leicester, 1984.
ZALESKI, E. 1971. Planning for Economic Growth in the Soviet Union, 1918-1932. Chapel
Hill, 1971.
ZARROW P. G. 2005. China in War and Revolution, 1895–1949. London, 2005.
147
ZATLIN, J. R. 2007. The Currency of Socialism. Money and Political Culture in East
Germany. New York, 2007.
III. Internetové odkazy
Clayton Act, Public Law 63-212, 1914, §13, §13a.
http://www.antitrustupdate.com/Statutes/SL-ClaytonAct.html
Foreign Relations of the Univetd Statesv 1946, VII.
http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/FRUS/FRUSidx?type=goto&id=FRUS.FRUS1946v07&isize=M
Foreign Relations of the United States 1947, III
http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/FRUS/FRUSidx?type=article&did=FRUS.FRUS1947v03.i0007&id=FRUS.FRUS1947v03&isize=M
Foreign Relations of the United States 1948, I.
http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/FRUS/FRUSidx?type=article&did=FRUS.FRUS1948v01p2.i0007&id=FRUS.FRUS1948v01p2&isize=M
Foreign Relations of the United States 1948, III.
Foreign Relations of the United States FRUS 1949, IV.
INDUSTRY: Recovery Act, TIME, 19. červen 1933.
http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,789351-1,00.html
INDUSTRY: Supreme Effort, TIME, 26. červen 1933.
http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,882130,00.html
148
National Industrial Recovery Act, Public Law No. 67, červen 1933.
http://www.ourdocuments.gov/print_friendly.php?page=&doc=66&title=National+Industrial+
Recovery+Act+%281933%29
OECD Statistics.
http://stats.oecd.org/Index.aspx?DataSetCode=CSP2010
Treaty establishing the European Coal and Steel Community, Paris 18 April 1951. Title One.
www.cvce.eu
Treaty establishing the European Coal and Steel Community, Paris 18 April 1951. Title Two,
Chapter I.
www.cvce.eu
Chapter II.
www.cvce.eu
Chapter III.
www.cvce.eu
www.marshallfoundation.org/about_gcm/marshall_plan.htm
http://www.bris.ac.uk/history/customs/datasets
149
Resumé
I. kapitola „K ekonomickému vývoji SSSR v polovině 20. let 20. století“ analyzuje éru
válečného komunismu a Nové ekonomické politiky. Se značnými nesnázemi se po pádu
císařství potýkala také Čína. Na pozadí složitých politických událostí přibližuje II. kapitola
„K hospodářským problémům nankingského režimu 1928–1937“ ekonomické problémy vlády
generála Čankajška mezi lety 1928 až 1933. Hospodářské potíže se ve 20. letech nevyhnuly
ani Spojeným státům americkým. V roce 1929 je postihla krize, která tehdejšího prezidenta
Herberta Hoovera postavila před nelehký úkol. V III. kapitole „Zákon o obnově průmyslu
jako krok ke kartelizaci průmyslu v USA?“ je hledána odpověď na otázku, jak se v roce 1933
ve Spojených státech amerických, v zemi s dlouholetou tradicí antitrustového zákonodárství,
mohl v rámci ekonomických reforem objevit Zákon o obnově průmyslu – NIRA, suspendující
veškerou federální antitrustovou legislativu. Na proces integrace západní Evropy
v ekonomické, vojenské a politické sféře se z evropské perspektivy zaměřují tři kapitoly. IV.
kapitola „Počátky evropské spolupráce v prvních letech studené války (1945-1949)“ se
zabývá bezprostřední poválečnou situací a dominantní pozicí Spojených států amerických
v otázce dalšího vývoje západní Evropy. Nejvýznamnějším počinem v oblasti evropské
integrace počátku 50. let se stal tzv. Schumanův plán, ústřední téma V. kapitoly „Vznik
Evropského společenství uhlí a oceli (1950-1952)“. Kromě ekonomické spolupráce byly
vyvinuty také snahy o integraci vojenskou a politickou. Těmto oblastem se věnuje VI.
kapitola „Pokusy o vojenskou a politickou integraci západní Evropy v první polovině 50. let
20. století“. Analyzuje plán Evropského politického společenství – EPS. V VII. kapitole
„Vývoj švédského sociálního státu po 2. světové válce“ se do centra pozornosti dostává téma
švédského modelu sociálního státu, jehož historie se z velké části odvíjela paralelně
s evropskou integrací. VIII. kapitola „Zánik soukromého podnikání v NDR a jeho dopad na
spotřebitele v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století“ na příkladě NDR analyzuje
neefektivitu centrálně řízeného hospodářství v zemích střední a východní Evropy, přičemž se
soustředí na spojitost odstranění soukromého sektoru s nedostatkem potravin a spotřebního
zboží na vnitřním trhu.
Zusammenfassung
Das I. Kapitel „Zur ökonomischen Entwicklung der UdSSR Mitte der 1920er Jahre“
analysiert die Ära des Kriegskommunismus und der Neuen ökonomischen Politik. Mit
150
erheblichen Problemen hatte auch China nach dem Untergang des Kaisertums zu kämpfen.
Auf dem Hintergrund komplizierter politischer Ereignisse bringt das II. Kapitel „Zu
ökonomischen Problemen des Nanking-Regimes 1928–1937“ ökonomische Probleme der
Regierung General Chiang Kai-sheks in den Jahren 1928-1933 nahe. Mit ökonomischen
Schwierigkeiten hatten auch die USA in den 1920er Jahren zu kämpfen. Die Krise von 1929
stellte den damaligen Präsidenten Herbert Hoover vor schwierige Aufgaben. Im III. Kapitel
„Das Gesetz über die Industriewiederaufbau als Schritt zur Kartellisierung der USIndustrie?“ wird nach der Antwort auf die Frage gesucht, wie es möglich war, dass 1933 in
den USA, im Land mit einer langjährigen Tradition der Antikartellgesetze, im Rahmen
ökonomischer Reformen das Gesetz über die Industriewiederaufbau – NIRA verabschiedet
werden konnte, das jedwede föderale Antikartellgesetzgebung außer Kraft setzte. Mit dem
Integrationsprozess Westeuropas in der ökonomischen, militärischen und politischen Sphäre
aus europäischer Perspektive befassen sich nachstehende drei Kapiteln. Das IV. Kapitel
„Anfänge der europäischen Zusammenarbeit in den ersten Jahren des Kalten Krieg (19451949)“ stellt die unmittelbaren Nachkriegssituation und die dominante Position der USA in
der Frage der weiteren Entwicklung Westeuropas dar. Den bedeutendsten Akt auf dem Gebiet
der europäischen Integration Anfang der 1950er Jahre stellt der sog. Schuman-Plan dar, der
auch Zentralthema des V. Kapitels „Entstehung der Montanunion (1950-1952)“ ist. Neben
der ökonomischen Zusammenarbeit gab es auch Bestrebungen um eine militärische und
politische Integration. Mit diesen Bereichen befasst sich das VI. Kapitel „Versuche um eine
militärische und politische Integration Westeuropas in der ersten Hälfte der 1950er Jahre“.
Es analysiert den Plan der Europäischen politischen Gemeinschaft – EPG. Das VII. Kapitel
„Die Entwicklung des schwedischen Sozialstaats nach dem 2. Weltkrieg“ konzentriert sich
auf das Thema des schwedischen Sozialstaatsmodells, dessen Geschichte sich größtenteils
parallel mit der europäischen Integration abspielte. Das VIII. Kapitel „Untergang des
Privatunternehmens in der DDR und dessen Folgen für die Verbraucher in den siebziger und
ahtziger Jahren des 20. Jahrhunderts“ stellt am Beispiel der DDR die niedrige Efektivität der
Planwirtschaft in mittlel- und osteuropäischen Ländern dar, wobei es sich auf den
Zusammenhang zwischen der Beseitigung des Privatunternehmens und dem Mangel an
Lebensmittel- und Verbrauchsware am Binnenmarkt konzentriert.
151
Résumé
First chapter “To the economic development of the USSR in the half of the 1920s” refers
entirely to the preceding when analyzing era of the war communism and the New economic
policy (NEP). Likewise China fumbled with extensive difficulties after the fall of empire. In
the context of complex political events the second chapter “To the economic problems of the
Nanjing regime, 1928-1937” deals with the economic problems of the General Chiang Kaishek government during 1928-1933. In the third chapter “National Industrial Recovery Act as
a step to the cartelization of U. S. industry?” the authors look for the answer to the question
how is it possible that in the United States – in the country with long-time tradition of
antitrust legislation – appeared within the 1933 framework of economic reforms the National
Industrial Recovery Act (NIRA) suspending the whole federal antitrust legislation. The
following three chapters focus from European point of view on the process of integration of
the Western Europe in economic, military and political sphere. The fourth chapter “The
beginnings of the European co-operation in the first years of the Cold War (1945-1949)” deals
with the immediate post-war situation and dominant position of the United States in matters
of the Western Europen development. The most important enterprise in the sphere of the
European integration at the beginning of the 1950s became the so called Schuman plan, which
is the central theme of the fifth chapter entitled “The origin of the European Coal and Steel
Community (1950-1952)”. Besides the economic co-operation there were also attempts at the
military and political integration. It explores the sixth chapter “Attempts at military and
political integration of the Western Europe in the first half of the 1950s”. It analyzes plan of
the European Political Community. In the seventh chapter “Development of the Swedish
welfare state after the Second World War” the authors concentrate on the Swedish model of
the welfare state whose history went in parallel with the European integration. The eight
chapter „Decline of private enteprises in the GDR and its consequences for the consumers in
the 1970s and 1980s“ presents the inefectivity of central planned economies in the Central
and Eastern Europe on the example of the GDR while concentrating on the connection
between the banning of private companies and the lap of food and consumer goods in internal
trade.
152
Obsah
Úvodní slovo
(František Stellner, Martin Klement)
I. kapitola
K ekonomickému vývoji SSSR v polovině 20. let 20. století
(František Stellner)
II. kapitola
K hospodářským problémům nankingského režimu v letech 1928–1937
(Aleš Skřivan jr.)
III. kapitola
Zákon o obnově průmyslu jako krok ke kartelizaci průmyslu v USA?
(Lukáš Máslo, Ladislav Tajovský)
IV. kapitola
Počátky evropské spolupráce v prvních letech studené války (1945-1949)
(Martin Kovář, Václav Horčička)
V. kapitola
Vznik Evropského společenství uhlí a oceli (1950-1952)
VI. kapitola
Pokusy o vojenskou a politickou integraci západní Evropy v první polovině 50. let 20. století
VII. kapitola
Vývoj švédského sociálního státu po 2. světové válce
(Klára Fabianková)
VIII. kapitola
153
Vliv odstranění soukromého podnikání na nabídku spotřebního zboží v NDR v sedmdesátých
a osmdesátých letech 20. století
(Pavel Szobi)
Použité prameny a odborná literatura
Resumé
Obsah
154
4. strana obálky
3 loga z: http://www.prahafondy.eu/cz/oppa/pro-prijemce/formulare-a-loga/189_loga-kestazeni.html jako jsou na: http://nf.vse.cz/evropsky-socialni-fond/oppa/kvalitni-vzdelani-jeefektivni-investice-do-lidskeho-kapitalu/
155

Hospodářské dějiny novověku - Katedra hospodářských dějin

Transkript

Podobné dokumenty

zde