Ukázka z knížky

Rychlopalba
ŠTĚPÁN
KOPŘIVA
Rychlopalba
© Štěpán Kopřiva, 2015
© Nakladatelství Crew s. r. o., 2015
ISBN 978-80-7449-345-4
první
Mrtvola ležela v kuchyni. Nebyla to pěkná kuchyně a mrtvo­la
taky nebyla nic moc.
Když v kreslené grotesce myšák Jerry bací kocoura Toma
pánví, Tomovi z hlavy vyskočí legrační vejčitá boule. Téhle
ženě vyskočil z hlavy mozek. Legrační moc nebyl.
Pachatel ji musel udeřit pánví několikrát. A když říkám několikrát, myslím tak padesátkrát. Její lebka teď připomínala
meloun, který někdo vyhodil z osmého patra.
Své udělalo, že pánev byla drahá. To znamená těžká. Z ocele
a litiny. Mohla vážit klidně i dvě kila.
„Takovou pánev máme doma taky,“ poznamenal Holub. „Je
dobrá.“
„Jo?“ řekl jsem. „Taky jsme se Zdeňkou uvažovali, že si podobnou pořídíme. Tuhle doporučuješ?“
„Vidíš ten kostičkovanej vzoreček? To je nepřilnavej povrch.
Titanovej nebo co. A to červený kolečko veprostřed ti ukáže,
když je rozehřátá. Magda mi s ní dělá stejky.“
„Tak dej bacha, ať ti s ní neudělá taky mozeček,“ kývl jsem
k šedým stříkancům na podlaze.
„Toho,“ prohlásil Holub, „se fakt nebojím.“
„Jo? Protože se milujete?“ Bylo těžké nebýt cynický; zvlášť
po dnešním ránu. Ale snažil jsem se.
„Ne, protože Magda by na takhle důkladnou práci neměla
trpělivost. Flákla by mě jednou a tím by to haslo. Abys do někoho takhle bušil, musí ti ten člověk hodně ležet v žaludku.“
5
Holub se zamyslel. „No dobře, možná by mě praštila dvakrát.
Nebo pětkrát.“
„Tohle ten pašík pojednal odpovědně, to je fakt,“ uznal jsem.
„Asi důkladnej člověk.“
Důkladného člověka hlídali vedle v obýváku Richter a Slídová. Seděl na kožené sedačce, měl papuče, úhledně zastřižený
knírek, prsty zažloutlé od nikotinu a nekontrolovaně se třásl.
Manžel. Přesně podle statistik: v devadesáti pěti procentech
vražd je pachatelem rodinný příslušník. Hoši od kriminálky
těmhle případům říkají domácí zabijačka.
„No jo: trénuj sílu, švih, staneš na stupních,“ vysmrkal se
Holub. „Dobrá práce pravačkou.“
„Levačkou.“
„Co?“
„Měl pánev v levý ruce. Podívej na ten úhel. A taky z který
strany je hlava splácnutější.“
Ze skříněk nad kuchyňskou linkou nás sledoval bílý kocour
a ostentativně si olizoval tlapky, aby dal najevo, jak moc si nad
tímhle průšvihem myje ruce. Zřejmě převtělený Pilát Pontský.
„Doufám, že jste to tady pořádně zdupali,“ ozvalo se za
námi. „Můžete mi vysvětlit, proč jste do kuchyně vůbec lezli?“
Otočili jsme se. Za námi stál tlouštík v džínách a bomberu.
Podle toho jsem poznal, o koho jde. Na kriminálce nosí bombery skoro všichni; je to jejich neoficiální uniforma. Tlouštíka
samotného jsem nikdy předtím neviděl – ale na tom nebylo nic
divného. U moc vražd jsem zatím nebyl.
„Zajišťujeme místo činu,“ hlásil Holub. „Než přijede výjezd.“
„Právě dorazil,“ píchl se tlusťoch palcem do prsou. „A rozhodně nepotřebuje, aby mu všechny stopy zahamtali dva uniformovaný platfusáci z místního.“
S vyšetřováky z OOK jsme obvykle vycházeli dobře –
hlavně proto, že nás většinou skoro nevnímali. Tenhle tlusťoch
byl výjimka. Vnímal nás až moc. „Tak dáte si už odchod, nebo
co?“
6
Poslušně jsme se kolem něj protlačili do předsíně a nechali
ho ovládnout místo činu. Zahlédl jsem Richtera, jak v obývacím pokoji postává nad manželem, palce zaháknuté za opasek,
brigadýrku rozšafně pošoupnutou do týla. Vyměnili jsme si pohled; Richter ukázal očima ke kuchyni a jeho ústa bezhlesně
vytvarovala slovo kokot.
„Když jsem řekl odchod,“ vyklonil se ze dveří tlouštík, „nemyslel jsem nacpat se do předsíně, která je ještě menší než kuchyň. Jak se sem asi vejdou technici, až budou chtít sejmout
daktylky a trasolky? Myslel jsem totální odchod. Z bytu. Z tohohle případu. Nemáte náhodou nějakou strašně důležitou práci?
Třeba honit drbany, co kradou víka od kanálů, nebo tak něco?
Nebojte, my si místo činu dokážeme zajistit sami.“
„To vidím,“ ukázal jsem. Pilát Pontský seskočil ze skříňky
a za tlusťochovými zády lízal z podlahy rozstříknutý mozek.
Tlusťoch se otočil. „Do hajzlu! Kšc! Ošklivá kočička! Běž
do prdele!“
Šli jsme taky.
7
druhá
Služebna páchla. Jako obvykle: venku pršelo a z haldy dvaadevadesátkových bund na věšáku stoupal mokrý puch. Dřív jsme
si po obchůzkách dávali mantly sušit do kamrlíku v přízemí,
ale pak přišel befel, že každé místní oddělení musí mít reprezentativní přijímací místnost, a náš útulně zadubený kamrlík se
proměnil ve světlou a moderní Potěmkinovu vesnici. A zápach
ve služebně začal po každém dešti překračovat normy určené
pro toxický spad.
Šindelář s tím novým zobákem byli venku, takže jsme s Holubem zabrali stoly a začali zanášet do evidence naše BP/BPN.
Zapsal jsem sotva dva pokutové bloky a už mi služba hodila na
krk buchtu, co přinesla nalezenou peněženku. Holce mohlo být
něco přes dvacet, měla černou patku, odřenou koženou bundu
a místo kabelky takovou tu pletenou tašku přes rameno, ve které
byste mohli ze zoo propašovat hrocha. Podle toho, jak se taška
nadouvala, v ní už dva nebo tři byli.
Dívka mi flákla peněženku na stůl a odmítla se posadit. Od
pohledu typická hrdá nezávislačka, co má potřebu každému
metnout do obličeje svou svobodomyslnost a morální nadřazenost; s policajty má zkušenosti hlavně z demonstrací a nelegálních technoparty, takže nevynechá jedinou příležitost, jak jim
dát najevo své opovržení.
„Kde jste ji našla?“
„V popelnici.“
Změřil jsem si ji.
8
„Co?“ zeptala se.
„Nevypadáte jako…“
Okno. Nemohl jsem si vybavit, jaký je politicky korektní výraz pro kontejnerokopku.
„Jako co?“
„Jako freeganka.“ Přece jen jsem si vzpomněl.
„Vyhazovala jsem šlupku od banánu a ona ležela hned navrchu.“
Zřejmě kapsář začátečník. Obvykle je strkají do kanálu.
Nebo házejí do Rokytky.
„Dívala jste se do ní?“
„Jenom abych viděla, jestli je v ní občanka a tak.“
„A?“
„Je.“
Tužkou jsem peněženku otevřel. Občanka v ní byla. A opencard. A řidičák a karta VZP.
Peníze pochopitelně žádné.
„Tak jo,“ řekl jsem. „Dobře. My už ji právoplatnému majiteli
předáme, spolehněte se. Děkujeme, slečno.“
Asertivně na mě zírala. „A to je jako všechno?“
„Za nalezenou šrajtofli se odměna nevyplácí, jestli myslíte
tohle.“
„Neměl byste se mnou sepsat nějakej protokol nebo tak něco?“
„Já vám řeknu, jak to uděláme, slečno,“ mrkl jsem na ni.
Zamračila se.
„Já sice protokol napíšu, ale nebudu vás s ním zdržovat. Prostě do něj uvedu, že jsme peněženku našli na chodníku přede
dveřma, a vás z toho vynechám. Nebudete tady muset ztrácet
čas. Co vy na to?“
„Jo. Tohle jsem přesně čekala,“ zakývala hlavou.
„Co?“
„Že se na to budete chtít vykašlat.“ Morální nadřazenost jí
svítila z očí jako kužely dálkových reflektorů. „Že jste jenom
další policajt, co je línej papírovat, takže se mě pokusíte zbavit
a pak tu peněženku hodíte zpátky do popelnice. Nebo myslíte,
9
že nevím, jak to na takovejch fízlárnách,“ černě nalakovaný
ukazovák pohrdavě opsal půlkruh za­hrnující celou místnost,
„chodí?“
Neměl jsem dobrý den. Už od rána. Nebylo by divu, kdybych
se namíchnul.
Ale já se umím ovládat.
Někdy.
„Dobře,“ řekl jsem tak tiše, že jsem se skoro neslyšel. „Dobře.
Jak si přejete. Sepíšeme protokol.“
Sepsali jsme protokol. Udělal jsem jí klavír, pro případ, že
by na peněžence byly otisky prstů. Se svraštělým obočím si můj
literární výtvor prostudovala. Podepsala. Vypadla.
Díky tomu jsem v papírovacím maratonu nabral zpoždění.
Navíc nám frajeři z pohotovostní jednotky přivezli dva bezďáky, se kterými jsme museli sesmolit „záznam o předvedení
osoby k podání vysvětlení“ (a vzápětí je pochopitelně pustit,
protože jsme na ně nic neměli – ale to samozřejmě péjáky netrápilo, ti dostávají čárky za počet zoufalců, které přitáhnou na
oddělení, takže vesele odjuchali). Pak jsme byli těsně před střídáním směny s Holubem povoláni k životně důležitému zásahu
(chytat na ulici králíky, co unikli své sklerotické majitelce ze
sklepního kotce ve vysočanském činžáku, kde je chovala v rozporu se zákonem o ochraně zvířat, zákonem o veterinární péči
a obecní vyhláškou). Takže ve chvíli, kdy se ostatní chlapi šli
převléknout do civilu, ještě pořád jsem seděl za stolem a datloval do ETŘ svůj dnešní KEP: počet úkolů od operačního,
počet najetých kilometrů, počet zpracovaných spisů a tak dále
a tak podobně, všechny tyhle tabulky, jejichž vyplnění zabírá tři
čtvrtě hodiny denně a které jsou pro boj s kriminalitou životně
důležité.
„Jdeš dneska do Klihovny?“ zastavil se u mě Šindelář.
Klihovna byla hospoda, kam jsme občas po denní směně
chodili; někdy se tam vyskytovali i hoši z libeňského oddělení,
tu a tam z Jarova, čas od času z Lipanské. Pochopitelně se nejmenovala Klihovna, to se jí tak mezi lidmi jen říkalo.
10
Nezdvihl jsem hlavu od klávesnice. „Ne.“
„Má přijít Vláďa. Konečně se mu povedlo zmáknout tu měšťáckou prolongačku.“
„Hm.“
„Tak jdeš?“
„Ne.“
Šindelář zaklepal kloubem prostředníku o kraj stolu. „Ty seš
dneska nějakej nenaloženej, co?“
„Já? Ne.“
„Nekecej. Zase jste se ráno pohádali se Zdeňkou, co?“
„Ne,“ řekl jsem. „Jak tě to napadlo?“
Pustili jsme se do sebe ještě během snídaně. Příčinou byla
tentokrát špinavá lžička od kafe, kterou jsem nechal ležet na
stole, místo abych ji okamžitě umyl a umístil do odkapávače.
Ukázková manželská hádka: vyvrcholila tím, že Zdeňka švihla
hrnkem do dřezu tak prudce, až mu ulomila ouško; já zase pro
změnu cestou ven nakopl odpadkový koš a promáčkl mu bok.
Čím déle spolu lidi žijí, tím rychleji se dokážou navzájem vytočit.
Ještě že jsme zatím nekoupili tu pánev.
Když jsem jel šestnáctkou místo do Klihovny domů a v duchu si sumíroval úvodní takty tradiční smiřovačky, uvažoval
jsem, proč se na to vlastně nevykašlu. Proč se od Zdeňky prostě
neodstěhuju. Děti nemáme. Dokonce ani psa. Čistě racionálně
by to bylo nejlepší řešení.
Vysvětlení, které se nabízelo, bylo tak prosté, až bylo ve
svém důsledku komické.
Protože i po všech těch letech svou ženu nějakým způsobem
miluju.
Trapas.
11
třetí
Byt byl temný jako Amenhotepova hrobka těsně před vyloupením. V předsíni visely na rozkládacím sušáku moje boxerky
a ponožky; ve vzduchu se o sebe dřely chemické molekuly
Arie­lu. Prokopnutý koš stál u stěny jako žebrající válečný invalida, který se snaží vypadat důstojně a uboze zároveň. Keramické rybičky zavěšené pod lustrem o sebe ťukaly s tichou
výčitkou: Klap, klap. Klap. Zdeňka byla v ložnici.
Už měla skoro sbaleno.
Ne, tohle vážně nebyl dobrý den.
„Co to děláš?“ zeptal jsem se. Idiotská otázka. To jsem přece
viděl, co dělá, ne? Opouští mě.
„To přece vidíš, ne?“ odpověděla moje žena.
Telepatie – základ dobrého manželství.
Až na to, že tohle dobré manželství mi právě vaporizovalo
před očima.
„To je přece… To je úplně…,“ prohlásil jsem. „Nemůžeš jen
tak… To… Teda…“
Nevšímala si mě a skládala na posteli bavlněné tričko.
„Já vím, že jsme se ráno zase tak trochu… ale o nic nešlo.
Ne? O nic důležitýho. Bylo to… jako obvykle.“
Uhladila tričko dlaní, položila ho do kufru. Jak se předklonila, spadl jí pramen vlasů do obličeje. Zastrčila ho za ucho.
„No právě.“
„Co – no právě?“
12
„Právě že to bylo jako obvykle. Že vlastně nešlo o nic důležitýho.“
„Hele… Nebuď kryptická.“
Zaklapla víko kufru a opřela se o něj pažemi. Chvíli jen tak
stála. Neotočila se.
„Ne,“ sdělila pak reprodukci Schikanederova Maltézského
náměstí v mlze. „Nevěřím, že to nechápeš. Tak blbej přece nejsi. Nemluvím v šifrách. Ty to jenom tak děláš, abys mě zase
vytočil. Ale to se ti nepovede.“
Námitku, že každá žena neustále mluví v šifrách, jsem dospěle spolkl. „Smiř se s tím, že jsem opravdu tak blbej, jak vypadám. A to, že mě opouštíš kvůli jedný špinavý lžičce od kafe,
považuju za tak absurdní, až se mi nechce věřit, že to myslíš
vážně.“
Konečně se otočila. Pohled byl zelený a soustředěný. Pihy
nad kořenem nosu organizované do vycentrovaných hvězdokup.
„Tak za prvý tě neopouštím. Jenom myslím, že bysme si měli
dát menší pauzu. Abysme si od sebe odpočinuli. A rozmysleli
se, co a jak.“
Čili mě opouští. Zas až tak blbej, abych nerozuměl těmhle
kódům, jsem nebyl.
„A za druhý nejde o nějakou blbou lžičku od kafe. Nejde
o důvod. Jde o frekvenci. Nejde o to, o co se hádáme, ale jak
často se hádáme. My spolu už totiž jiným způsobem nekomunikujeme.“
Jakmile ženská začne používat slovesa jako komunikovat,
víte, že jste opravdu v loji.
„Nebuď hysterická.“
Byla hysterická asi jako Karpov při Lidické simultánce.
„Všichni se občas hádají,“ namítl jsem.
„My se nehádáme občas,“ řekla. „My se hádáme furt.“
„Nehádáme se furt.“
„Dobře – furt ne. Jenom když jsme spolu v jedný místnosti.“
„Přeháníš. Tak často se nehádáme.“
„Hádáme.“
13
„Nehádáme.“
„Hádáme.“
„Nehádáme.“
„Hádáme se i teď.“
„Máme na spoustu věcí rozdílný pohledy. Vyměňujeme si
názory. Diskutujeme. Argumentujeme.“
Odfrkla si. „Můj pohled je, že mám toho diskutování dost.“
Popadla držadlo a s bouchnutím stáhla kufr z postele na zem.
„Fakt ne. Mám pocit, že jestli strávím ještě jedinou další minutu
dohadováním se s tebou o ptákovinách, regulérně se zcvoknu.“
Pomalu mi začalo docházet, že je to doopravdy. Že jestli
něco neudělám, opravdu mě opustí.
„Nemůžeš odejít,“ řekl jsem.
Soustředěný zelený pohled. „Nemůžu? Proč?“
Protože tě miluju.
Dělej.
Řekni jí to.
„Protože platíme na tenhle byt manželskou hypotéku.“
Vole.
„Něco s tím uděláme. Můžeme ji převést na tebe. Nebo můj
právník zařídí postoupení dluhu.“
„Tvůj právník?“
Podívala se na mě téměř soucitně. „Myslím, že bysme měli
počítat s možností, že jestli se to mezi náma nezlepší, tak se
rozvodovejm právníkům nevyhneme.“
Což znamenalo, že právníka už má.
V mozku jsem měl pusto a prázdno. Vyprázdněno. Mrtvo.
Zazvonil jí mobil. Zvedla to. „Ano, jistě. Hned jsem dole.“
Upustila samsunga do kabelky a obrátila se na mě. „Taxík je
tady. Pomůžeš mi dolů s kuframa?“
„Nemůžeš odejít,“ řekl jsem.
Hvězdokupu pih nad nosem proťala netrpělivá vráska: „Naposledy: proč ne?“
Řekni jí to.
No tak.
14
Řekni jí, že ji miluješ.
„Protože nemáme předmanželskou smlouvu,“ řekl jsem.
„A ty vyděláváš víc. Najmu si taky právníka a stáhnu tě o prachy. Proděláš na tom bombarďáky.“
„Ne,“ odpověděla. „Nepovede se ti mě vytočit. Dneska ne.“
Když kolem mě procházela, chytil jsem ji za ruku. Za předloktí, kousek nad zápěstím. Těsně pod puntičkářsky ohrnutou
manžetou košile.
To, že jsem to udělal, mě překvapilo stejně jako ji.
„Pusť,“ řekla mírně.
Díval jsem se na své prsty, jak obemykají její předloktí. Rychlý
tep pod mou dlaní. Bledá pleť. Chmýří světlých chloupků.
Miloval jsem ji.
Pustil jsem ji.
Na předloktí na okamžik červeně zasvítily otlačky mých
prstů; zmizely tak rychle, že se mi doslova vypařily před očima.
Jako kdyby mezi námi nikdy nebyl žádný kontakt. „Pomůžeš
mi snést dolů teda ty kufry, prosím tě?“ řekla a vyšla z ložnice.
Dokonce i kdybych se dokázal vymáčknout, dokonce i kdybych to uměl vyslovit – k čemu by to bylo? Někomu při rozchodu
říct, že ho milujete… to už nic nezmění. To nás tak akorát zblbly
romantické filmy a jejich bleskové katarze před závěrečnými titulky; díky tomu si naivně myslíme, že to jde.
Vzal jsem kufry, snesl je před dům, naložil do taxíku a díval
se, jak má žena odjíždí.
Civilizovaný rozchod.
Takový hnus.
Pak jsem udělal to, co udělá každý své cti dbalý chlap, když
mu zkrachuje manželství.
Šel jsem do hospody.
15
čtvrtá
Když do Klihovny vstoupí neštamgast, na první pohled nepo­zná, že se ocitl v policejním lokále. Na stěnách nevisí zkřížené
tonfy, servírka nepoužívá místo účtenek bépéčka a na záchodě
se nekšeftuje s čerstvě nafasovanými čerňáky. Nebo alespoň
ne moc často. Možná si dotyčný neštamgast ale povšimne, že
mezi návštěvníky se vyskytují dvě výrazné skupiny: hranatci
s vylepanými lebkami (to jsou ti, co to ještě pořád žerou a ve
skrytu duše sní o tom, že se jednou dostanou k zásahovce)
a pupkatí strejcové s lhostejnýma očima (to jsou ti, co opouštějí
službu přesně s úderem poslední hodiny směny, ani o sekundu
později – takzvaní hodináři). No a pak jsme tu my ostatní. Nepatříme do skupiny číslo jedna a z posledních sil se držíme, abychom nespadli do dvojky. Už to trochu flákáme, ale ještě pořád
ne úplně: ještě se pořád tu a tam dopustíme práce navíc, ještě
pořád se snažíme držet ve formě a chodíme na střelnici i do
posilovny. Ještě pořád jsme úplně nerezignovali. Sem patřím já
– i Šindelář. „Já věděl, že přijdeš,“ oznámil mi samolibě, když
jsme se srazili u nálevního pultu (klasického, socialistického,
chromovaného). „Já věděl, že zaskočíš aspoň na jedno.“
„Zaskočit na jedno je společensky naprosto přijatelný,“
ubezpečil nás chlápek po levici. „To z člověka ještě nedělá
alko­holika.“ Měl brýle vysokoškolského profesora, rozedranou
péřovku a džíny se zaschlými fleky moči. Frňák byl pórovitý
a rudý jako přezrálý klaunský nos. Docela mě překvapovalo, že
ho některý z úzkoprsejších kolegů ještě nevynesl v zubech.
16
„Jasně,“ řekl jsem. „Jenom na jedno. Na jedno ferneto,“ upřesnil jsem směrem k výčepnímu. Čepoval Spejbl, ačkoliv jsem si
bůhvíproč zafixoval, že tu tenhle týden má být Hurvajz.
„Copak? Něco slavíme, pane inspektore?“ Spejbl nám všem
říkal pane inspektore. Tipoval jsem to na zhoubný vliv wallaceovek.
„Vánoce.“
„V lednu? Netušil jsem, že jste pravoslavnej.“ Nalil mi panáka rychlým, přesným kmitnutím zápěstí.
Hodil jsem ho do sebe a rovnou mu štamprli vrátil. „A levoslavnej taky.“
Podíval se mi do obličeje a dalšího vtipného komentáře se
zdržel. Opět kmitlo jeho – a vzápětí i mé – zápěstí: černá kapa­
lina mi prolétla hrdlem jako hořký ulepený blesk. Jazyk mi znecitlivěl. Na tohle jsem nebyl zvyklý. „Hách,“ udělal jsem.
Šindelář si dal záležet, aby jeho hlas zněl žoviálně a nedbale.
„Děje se něco?“
„Ne, proč?“ odpověděl jsem a ukázal Spejblovi, aby mi
znovu nalil. „Dát si tři fernety během jedný minuty je přece
společensky přijatelný. To z člověka ještě nedělá alkoholika.“
„No, ale nic by se nemělo přehánět,“ pravil moudře muž
po levici, škytl a decentně ublinkl žlutý kecanec na mikinu
CHARLES UNIVERSITY: I HAD MY FIRST ERASMUS IN
PRAGUE.
Ožral jsem se programově a rychle. Během tři čtvrtě hodiny jsem byl na šrot: na zbytek noci mám jen velmi matné
vzpomínky. Svět se rozpil do rozmazaných šmouh, zvuky se
gumovitě proplétaly, obličeje na mě vyplouvaly ze zborcených
perspektiv a cosi do mě vehementně hučely; Šindelář si stěžoval
na Slídovou, že je normální magor, že by pořád někoho jenom
tloukla, někdo mě přesvědčoval, že určitě musím vzít ten melouch v ochrance investičního bankéře, že jsem na to jako dělanej, a někdo jiný (nebo to byl ten samý?) mi zádumčivě tvrdil, že
jsme spolu chodili do školy a že jsem byl jeho nejlepší kamarád.
17
Byl jsem hlučný a vtipný a ostatní byli také hluční a vtipní a to,
že mě opustila manželka, byla ta nejlegračnější věc na světě.
Probudil mě ve čtyři patnáct ráno tlak v močovém měchýři.
Což bylo dobře, protože jsem si zapomněl nastavit budík a v šest
jsem měl nástup na směnu. Spal jsem na Zdeňčině polovině postele s jejím polštářem v náručí; svíral jsem ho, jako bych ho
škrtil.
Byt byl tichý a studený.
Škobrtavě jsem se doploužil na záchod. Trefit se do mísy
bylo jako navlékat nit v pozdním stadiu parkinsona. V hlavě
jsem měl tankodrom a jazyk potažený něčím, co zřejmě byly
varaní šupiny.
Na člověka, co včera prohlašoval, že byl na základce můj
nejlepší kamarád, jsem si ani nevzpomněl.
Ale on to tak pochopitelně nenechal.
18
pátá
Honza Lohinský bydlel v panelákovém elku z osmdesátých let,
v tom, co je vidět po pravé straně, když jedete Koněvkou směrem na Ohradu. Roh Roháčovy a Blahoslavovy. Vybavení jeho
bytu vypadalo, jako by mu ho přidělili i s bytem v těch osmdesátkách: nábytková stěna s prosklenými vitrínami a rohová
sedačka. Chyběla už jenom miska s gumovým ovocem. Zato
Lohinského manželka nevypadala jako z osmdesátých let ani
trochu. Vypadala jako ze sedmdesátých. Rovné hnědé vlasy
uprostřed rozdělené pěšinkou, černě orámované oči, těsný rolák, džínové zvony. Byla starší než Honza, odhadoval jsem, že
jí bude mezi čtyřiceti a padesáti; a razila teorii, že když to ona
sama odmítne brát na vědomí, ostatní se budou muset přizpůsobit. Měla špičatý nos, pevný stisk ruky a chladný pohled. Má
přítomnost se jí očividně nezamlouvala. Asi jsem nebyl dost
ret­ro.
Honza působil tím samým dojmem jako většina přátel z dětství, které jste dlouho neviděli: máte pocit, jako kdyby někdo
toho malého kluka, na něhož se vzdáleně pamatujete, vzal a utopil v sádlovém golemovi. Zavalité tělo, vejcovitá holá hlava, kulatá ramena a povědomé rysy rozválcované do obličejové masky.
Rozpinkávací kolo návštěvy se neslo ve valčíkovém rytmu
nostalgie – vzpomínání na dávno poztrácené spolužáky i učitelky. Ani jeden z nás se slovem nezmínil o tom, že se Honza
skoro po čtvrt století vynořil v Klihovně s očividným úmyslem mě o něco požádat – a když se mu to nepovedlo (protože
19
s tím úporně rozjařeným ožralou nebyla toho večera rozumná
domluva), neváhal zvednout telefon a pozvat mě na návštěvu, na
kterou prostě musíš přijít. A já jsem ho nedokázal odmítnout;
ten tón jsem znal až příliš dobře. Urputně nenucený hlas člověka, který vyčerpal všechny možnosti.
Jasně, mohl jsem ho poslat do háje. Ale jak bych si pak připadal? Takže jsem dorazil. I když přiznávám, že jsem se obával
nejhoršího.
Prezentace Herbalifu.
„Něco bych od tebe potřeboval.“
Řekl, když jsme se sentimentálně vybouřili, rozvalili se na
sedačce a dvanáctiletá chivaska (půllitrovka v Tescu v akci za
satanistických 666,–) klouzala hrdlem.
„U-hm,“ vyjádřil jsem se.
„Připadám si sice jako totální slizoun – neviděli jsme se přes
dvacet let a já ti pak zavolám, jenom když něco chci, ale…“
Nic jsem na to neřekl. Jeho manželka taky ne. Nedíval jsem
se na ni, ale periferním viděním jsem vnímal, jak sedí na okraji
pohovky, záda rovná jako pravítko, a kouká se stranou – úplný
model k malířské studii Odmítavý postoj . Nesouhlasila s tím.
Nechtěla, abych sem chodil. Nechtěla, aby mě Honza o něco
prosil.
„Jenže já už fakt nevím, co mám dělat. Už mě nic nenapadá.
Možná je to úplná kravina a ty mě pošleš do hajzlu, ale myslel
jsem, že když seš u těch policajtů, že bys mi možná mohl nějak…“
„Vidíš, tohle,“ řekl jsem lehce a vůbec, vůbec ne policejně.
„Na to si vlastně přišel jak?“
„Na co?“
„Na to, že jsem ve službě.“
Svraštil obočí. „Někdo to říkal v naší třídě na Spolužácích.“
„Na Spolužácích?“
„Spolužáci.cz. Máme tam třídu. Lidi tam docela přispívají.
I když teda hlavně takový, do kterejch bys to zamlada moc neřekl. Je fakt zvláštní, se kterejma typama nejvíc cvičí sentiment.
20
Tam jsem na tebe taky sehnal kontakt. Přes Kamila. Že prej jsi
ho zval, aby se někdy stavil v tý vaší hospodě. Že prej jste na
sebe náhodou narazili. Zastavil jsi ho za rychlost.“
Zastavil a nechal jet. Dokonce jsem si od něj ani nic nevzal.
Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.
Dobře. Takže Spolužáci.
No, pořád to asi nebylo tak potupné, jako kdyby mě našel
přes Facebook.
Můj spolužák.cz mezitím rozjel další kolo sebedrásání.
„Hele, já chápu, jak je to trapný, celá tahle situace…“
„Honzo,“ řekl jsem.
„No?“
„Přestaň chodit kolem horký krupičný a vybal to.“
Ušklíbl se – napůl úlevně, napůl hořce. „Sorry. Trochu blábolím, co?“
„Zas tak strašný to není,“ řekl jsem. „Tak o co jde?“
„Pamatuješ na moji ségru?“
„Matně.“ Měl jsem pocit, že mohla být tak o dva nebo o tři
roky mladší než Honza; na rozdíl od svého uřvaného a hyper­
aktivního bratra to byla tichá, drobná holčička, co se po chod­
bách školy pohybovala bezpečně ukrytá v chumlu šprtek. Hezky
kreslila. „Jak se má?“
„Je v Bohnicích.“
Je zajímavé, že Je v Bohnicích nikdy neznamená Bydlí tam
na sídlišti.
„Co jí je?“
„Doktoři říkají, že to není přímo duševní choroba. Říkají, že
je to porucha osobnosti.“
„Jakej je v tom rozdíl?“
„Nemám ponětí. Ale prej tím trpěla roky… I když mně přišlo, že vypadala úplně normálně. Je teda pravda, že jsme se poslední dobou moc nevídali, ale… když jsme k nim přišli na Hod
boží, nebo když dorazila s Bárou na moje narozky, působila, že
je v pohodě.“
„Kdo je Bára?“
21
„Její dcera. Moje neteř.“
„Aha.“
„Proto to pro nás byl úplnej šok. Nikdy bych nevěřil, že je
něco takovýho možný. Aby se někdo choval naprosto příčetně,
a ve skutečnosti byl takhle… Řeknu ti, byli jsme z toho dost
hotoví, když… Když ji zatkli.“
Čím dál tím líp.
„Za co?“
„Týrání svěřený osoby. Ona…,“ odkašlal si, zatěkal očima.
„No, ubližovala Báře.“
Kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. Paragraf 198
trestního zákoníku, odstavec 1.
„Jak?“ zeptal jsem se.
Honza vzal z konferenčního stolku svou whiskovku a napil
se.
Jeho žena se stále dívala stranou.
Honza přes okraj sklenice zamumlal: „Úmyslně ji infikovala
nemocema. Podle všeho se to táhlo několik let.“
Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým
nebo trýznivým způsobem, b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví, c) spáchá-li takový čin na nejméně dvou
osobách, nebo d) páchá-li takový čin po delší dobu. Odstavec 2.
„To je mi líto,“ řekl jsem.
Byla to pravda… a nebyla to pravda. Ano, bylo mi to líto,
protože každý, kdo něco takového slyší, pocítí lítost úplně automaticky. Nicméně jsem něco podobného přece jen vídával častěji než ostatní lidi. O dost častěji, abych byl přesný. Dokonce
tak často, až byste se možná divili.
A když něco vidíte často, tak si na to vaše psychika zvykne.
Bez ohledu na to, jak hrozné to je. Jakmile za sebou máte první
třicítku dětí s cigaretovými popáleninami na pažích a pruhy
mokvavého masa na zádech, naučíte se to brát s odstupem.
22
Protože jinak byste nemohli dělat svou práci. Nikdo nestojí
o policajta, který místo aby pomohl oběti, jí začne vzlykat na
klopě, jak je to strašně smutné a jak jsou lidi oškliví.
A částečně vám to začne připadat normální. Jako další věc,
kterou lidi běžně dělají.
Každý otupí.
„Jak to, že se na to nepřišlo dřív?“ hodil jsem si do úst slanou křupku. „Ty nemoci musely přece vykazovat nějakou divnou křivku, ne? Jak to, že to nezačalo bejt podezřelý jejímu otci?
Nebo babičce, když teda vy jste je vídali tak málo? Eventuálně
dědečkovi? Dětský doktorce na obvodním středisku? Učitelce?
Prostě někomu?“
„Ségra je rozvedená… a Bářin otec o dceru nikdy nejevil
moc zájem. Za všechny ty roky si ji na víkend vzal jen párkrát.
Ale já se mu nedivím, měl plný ruce práce s tím, jak se mezitím musel dvakrát oženit a dvakrát rozvést, vyhejbat se placení
alimentů a všechny prachy strkat do těch svejch kravin. Naši už
nežijou. A doktorka… pochop, ty jako doktor předpokládáš, že
za tebou budou chodit lidi, který mají opravdu problém a chtějí
pomoct. Nepodezříváš je, že si ty choroby úmyslně vyrábějí.
Navíc ségra jí nedala moc šanci.“
„Jak to?“
„Vystudovala zdrávku. Pracuje jako zdravotní sestra. Ostatně
proto taky Báře nebylo divný, že jí ty injekce píchá sama.“
„Ona jí píchala injekce?“ Obvykle to míchají do jídla nebo
do pití, je to jednodušší. „Kolik tý holce vlastně je?“
„Dvanáct.“
„A to ji ve dvanácti vážně ani na chvíli nenapadlo, že tady
něco smrdí?“
„Proč? Olga ji takhle kurýrovala celej život. Proč by jí neměla věřit? Byla to přece její vlastní máma.“
„Jasně.“ Napil jsem se chivasky, abych zahnal hořkou pachuť.
„No a na to Bára taky dojela.“
„Je mrtvá?“
23
(Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 a) těžkou újmu
na zdraví nejméně dvou osob, nebo b) smrt.)
„To se neví.“
To dávkování informací očním kapátkem už mě začínalo
trochu štvát. „Neví? Jak to, že se to neví? Buď je mrtvá, nebo
není.“
„Neví se to, protože ji nemůžou najít,“ odpověděl Honza
klidně. „Když policajti přišli Olgu zabásnout, Bára v domě nebyla. Ani nikde jinde. Hledali ji všude. Celkem důkladně. Celostátní pátrání, rojnice v lesích, detektory, psi… Bez výsledku.
Nikdo neví, co s ní sestra provedla. Nic z ní nedostali. Tvrdí, že
si na nic nepamatuje – a nejhorší je, že podle doktorů je to zřejmě
pravda. No a jelikož se to stalo už před tři čtvrtě rokem…“ Pokrčil rameny. „Policajti ti to sice natvrdo neřeknou, ale je jasný,
že ji považujou za mrtvou. Doktoři, co sestru léčí, taky.“
Bohužel jsem se nemohl brutálně zeptat A ty? – přestože to
byla klíčová otázka. Od ní se totiž odvíjelo, z čeho se tady budu
muset vyvlíknout.
Vážně jsem doufal, že po mně nebude chtít, abych začal hledat dvanáctiletou holku, nad kterou se zavřela voda skoro před
rokem a kterou nedokázala najít armáda četníků s detektory,
psy a přístupem do celostátních médií. Když to nedokázali oni,
jak bych mohl já? Nejsem přece žádný detektiv. Jsem obyčejný
pořádkář. Nemám nejmenší ponětí, jak vypátrat nezletilou pohřešovanou osobu. Píšu pokuty, kontroluju občanky, mlátím
drba­ny. Víc po mně nechtějte.
„Dobře,“ řekl jsem. „Takže… Hm. É… Hele, můžu mluvit
na rovinu?“
Postavil svou sklenici na stolek tak jemně, že to ani necvak­lo.
„To by dost pomohlo.“
„Podívej, mně je samozřejmě líto, co vaši rodinu postihlo…
Určitě to nemáte lehký, to je mi jasný. Ale,“ podrbal jsem se
na čele, „musím přiznat, že moc nechápu, jak bych ti mohl pomoct.“
24
„To je jednoduchý,“ začal Honza – a jeho manželka okamžitě
řekla: „Udělám vám kafe.“
Vstala a odešla. Definitivní demonstrace nesouhlasu; záda
držela tak rovně, jako by jí páteří procházel ocelový prut.
Honza se po ní roztržitě ohlédl a pak se obrátil zpátky. „Hele,
buď v klidu – nemyslím si, že Bára žije a že ty bys ji mohl najít.“
„Fajn.“ Překvapilo mě, jak hodně se mi ulevilo.
„Neboj, v tomhle jsem realista. Žádný falešný naděje si
nehejčkám. Vím, že po takový době je šance minimální. Neupínám se k nějaký naivní představě, že je celou dobu zavřená
někde ve fritzlovskym sklepě, to fakt ne.“
„Chápu.“
„Navíc vím, že seš jenom obyčejnej pochůzkář.“
„Přesně.“
„A že s těmahle věcma nemáš nejspíš žádnou zkušenost.
Ale…,“ Honza se zavrtěl, „… říkal jsem si, jestli třeba někoho
neznáš. Jestli nemáš konexe na kriminálce nebo tak. Jestli nevíš o někom, kdo se v těchhle věcech vyzná a kdo by mi mohl
pomoct.“
Vybavil se mi tlouštík ječící na mozkožravou kočku. „Já tam
moc kontaktů nemám.“
„Hele, jsem připravenej mu i něco šoupnout. Jako bokem,
jasný? I když nic nenajde. Jenom za to, že se tím bude zabejvat.“
Super. Takže nejenže lidi podmazávají doktory, aby je pořádně vyšetřili, ale teď už uplácejí i detektivy, aby jejich případ
neodflákli. Nádhera.
Klapla klika, zavoněla káva, na stolku přistál tác. Jeden šálek putoval ke mně, druhý k Honzovi; manželka se posadila,
ohnula pravou nohu a strčila si bosé chodidlo pod levé stehno.
Sama si kafe neudělala. Ale zřejmě si v kuchyni něčeho cvakla.
Když se předtím nahnula nad stůl, z jejího dechu to peprmintově zavonělo.
Zalovil jsem v cukřence a bridžové kostky nažbluňkaly do
hnědé pěny, jako když bombardér otevře pumovnici. „No budiž.
Dejme tomu. Ale nechápu jedno: když si myslíte, že je Bára
25
mrtvá, tak co po tom imaginárním detektivovi vlastně požadujete?“
Honzovi se nechtělo s barvou ven. Možná si na poslední
chvíli uvědomil, jak to bude znít: blbě. Dlouho míchal kávu
a ještě déle ťukal lžičkou o okraj šálku, až to vypadalo, že mi
odpověď vysílá v morseovce. Poprvé jsem si všiml, jak vypadá
unaveně – a najednou mi ho bylo líto. Dokázal jsem se vcítit do
jeho postavení. Všichni známe tu bezmoc, když to někdo z našich blízkých schytá a my mu nemůžeme nijak pomoct. Ať už je
to dopravní nehoda, nebo nemoc – všechno se v nás svírá a trhá,
celé tělo vibruje nutkáním něco udělat… a přitom víme, že není
v našich silách cokoliv změnit.
Ani jsem si nedokázal představit, jaké to musí být, když jde
o násilný čin spáchaný na dítěti. Ale chápal jsem, že něco takového může člověka dohnat k těm nejnesmyslnějším reakcím.
A nejabsurdnějším plánům.
To nejmenší, co jsem pro Honzu mohl udělat, bylo vyslechnout ho.
Až teda bude něco říkat.
Seděl jsem, usrkával kafe a poslouchal cinkání Honzovy
lžičky.
Konečně doťukal lžičkou a zvedl ke mně oči. Nadechl se.
„Myslím si, že je v tom nějaká levárna.“
„Levárna?“ řekl jsem. „V jakym smyslu?“
„V tom smyslu, že to celý neproběhlo tak jednoduše, jak to
vypadá. Že je v tom ještě někdo. Někdo, kdo ségrou manipuloval, kdo zneužil její duševní poruchy, kdo ji… no, asi ne přímo
nutil, ale rozhodně utvrzoval a povzbuzoval v tom, aby Báře
ubližovala.“
„Proč?“
„Co?“
„No proč si to myslíš? Na základě čeho?“
Pomalu lžičku odložil; tak opatrně, jako by se najednou proměnila ve skleněnou pipetu. „V krabici, kam si Olga schovávala
důležitý papíry, našla kriminálka nepodepsanej dopis. Ten, kdo
26
ho psal – nebo to může bejt klidně taky ta, to není ze stylu
jasný –, v něm Olgu přesvědčuje, že postup, na kterym se dohodli, je správnej, že v týhle situaci už citovej model matka-dcera neplatí, že to musí vydržet, ať se děje, co se děje… a tak
podobně. Prostě na ni tlačí, aby v mučení Báry dál pokračovala.
Naprosto odpornej výplach mozku, ze kterýho se člověku zvedá
žaludek.“
„Hm.“ Promnul jsem si prsty. „A co na to vyšetřováci?“
Trhnul rameny. „Ten člověk, co to psal, byl samozřejmě vyčuranej. Dával si bacha. Není tam nikde přímo napsaný píchej
svý dceři jednu injekci za druhou a pak ji zabij. Je to formulovaný obezřetně. Neurčitě. Takže detektivové tvrděj, že ten dopis není dostatečně průkaznej, že se může vlastně týkat úplně
čehokoliv a že s tím, co se stalo Báře, nemá žádnou souvislost.
Navíc by to podle nich ani nedávalo smysl. Jakej by kdo mohl
mít zájem na tom, aby duševně narušená matka tejrala vlastní
dceru? Podle nich to postrádá logiku.“
„Ale je ti jasný,“ řekl jsem opatrně, „že v tomhle mají pravdu?
Proč by to někdo dělal?“
Honza se mi podíval do očí. „To nevím.“
Bylo mi jasné, co řekne, ještě než to vyslovil.
„Ale chci toho zmrda najít.“
27
šestá
Den nato jsem vyrazil za Zdeňkou.
Její rodiče měli domek na Jahodnici. Osedlal jsem si na
Palmovce autobus, a zatímco bral Spojovací útokem, hloubal
jsem, co své potenciální exmanželce řeknu. Bylo mi jasné, že
tohle bude ta pověstná Zásadní Rozmluva O Budoucnosti Našeho Vztahu. Oba jsme už vychladli, všechno si promysleli, já
nebudu zaskočený nečekaným zvratem a nebudu zmateně blekotat. Tedy pokud budu mít nachystaná ta správná slova. Jenže
jaká? V hlavě se mi za ty čtyři dny naštosovaly desítky scénářů.
Všechny možné žánry: od romantických cajdáků až po katastrofické thrillery.
Když jsem zvonil u branky s fotografií rozkaceného jezevčíka a unifikovaně žertovným nápisem Tady hlídám já!, ještě
pořád jsem nevěděl, jakou taktiku zvolím. K tomu, abych se
rozhodl, bych potřeboval poněkud delší autobusovou trasu. Asi
tak přes jižní pól.
Nad vchodem se automaticky rozsvítilo světlo, za kosočtvercovými výplněmi z bublinkového skla se mihl stín. Tchán vyšel
ven.
„No to jsou k nám hosti!“
Nedokázal jsem poznat, jestli to myslí ironicky, nebo výhrůžně, nebo jak. Jeho tón byl zcela nečitelný.
Byl to rozložitý vazoun, který celý život pracoval jako projektant vzduchotechnických jednotek. Vzhledem k jeho spotřebě cigaret mě občas napadlo, že by jedno osobní odsávání
28
mohl navrhnout i sám pro sebe. Vsadím se, že jeho taky – od
té doby, co byl v důchodu, musel kouřit na balkoně. Někdy mi
přišlo, že tam tráví většinu dne.
I teď, sotva udělal první krok po betonové cestičce, okamžitě
zalovil v kapse svetru a cvakl zapalovačem.
Zdeňčini rodiče mě měli rádi. Což jsem moc nechápal. Měli
totiž plné právo brblat nad tím, že si jejich dcera se svým magisterským diplomem z historické sociologie vzala obyčejného
pořádkáře. Nenamlouval jsem si, že by je obměkčilo těch pár
semestrů z lingvistiky a kulturní antropologie, které jsem stihl
absolvovat, než mě postupně vyrazili ze tří vysokých škol a já se
dal k policajtům (podle mých rodičů za tím byl nedostatek ambicí, podle docenta Valenty zase intelektuální lenost – vyberte
si). I tak se ale Zdeňčini rodiče k našemu vztahu vždycky stavěli
extrémně vstřícně. Dokonce nás všemožně podporovali: půjčili
nám na byt, velkomyslně mávali rukou nad datem splátky a chápavě přikyvovali, když jsme jim vysvětlovali, že dítě chceme
posunout na dobu, až mě povýší do lepší finanční pozice (což
se pořád nějak nedělo). Tchán mě za ty roky, co jsme spolu
hrávali šachy, dokonce nechal dvakrát vyhrát. (Nedělal jsem
si iluze, že bych ho doopravdy porazil. Jak jsem mluvil o tom
Karpovovi a Lidické simultánce? Zdeňčin otec s ním remizoval.) Prostě se ke mně celou dobu chovali až nezvykle přívětivě.
S tím teď bude pochopitelně konec.
Tchán došel k brance, zachrastil klíči a odemkl. Dým mu
stoupal z hlavy jako z probuzené Krakatoy. „Tak tebe jsme tu
dneska vážně nečekali. Co potřebuješ?“ Pořád ještě zněl absolutně neutrálně.
„Chtěl bych mluvit se Zdeňkou.“
Překvapeně se na mě podíval – a mně to okamžitě došlo.
„Není tady,“ konstatoval jsem.
„Jasně že není. Co by tu dělala?“ Jeho hlas konečně přestal
být neutrální; vloudilo se do něj znepokojení. „Děje se něco? Je
všechno v pořádku?“
29
Věděl jsem, co bych měl udělat: říct, že se nic neděje, že
jsem ji tady měl jenom vyzvednout, ale že jsme se asi špatně
domluvili, otočit se na patě a co nejrychleji zmizet. Když jim to
neřekla vlastní dcera, ode mě by se to dozvědět neměli. (Kromě
toho – neznamenal fakt, že to ještě nesdělila rodičům, že si
svým rozhodnutím není úplně jistá? Že si to ještě vážně rozmýšlí?)
Věděl jsem, co bych měl udělat, ale neudělal jsem to. Zdeňčin
otec by mi to nesežral. Nebyl to žádný blbec. Remizoval s Karpovem. Navíc jsem se přece nemohl jen tak vypařit a nechat je
tam sedět s pytlem čerstvých otazníků, vynervované, co se to
vlastně děje, a s těmi nejčernějšími představami – že se jejich
dcera ztratila nebo co vlastně. To by nebylo moc férové.
„Jestli je všechno v pořádku?“ opakoval jsem. „No, ne tak
úplně.“
Tchán odcvrnknul čerstvě zapálenou cigaretu přes plot; zazářila jako padající ruský satelit v atmosféře.
„No tak asi pojď dovnitř, ne?“
Šel jsem za ním po betonové cestičce a pokoušel si namluvit,
že je to vlastně dobrý tah, že takhle alespoň budu mít příležitost
z nich vytáhnout jména a telefonní čísla kamarádek, ke kterým
se Zdeňka mohla uchýlit. Byla to hodně chabá racionalizace.
Všechny kamarádky, které by připadaly v úvahu, jsem znal.
Navíc – co jsem si nalhával? Zdeňka přece nebyla u žádné kamarádky.
Domácnost Václavkových na mě vždycky působila útulným,
uklidňujícím dojmem. Zabydlený nepořádek, psí chlupy na přehozech, knihy přetékající z polic – Zdeňčina matka, přestože
typická učitelka, nikdy nesdílela hygienický fašismus své dcery.
Ale dnes mě známá atmosféra nervozity nezbavila. Absolutně
jsem neměl představu, jak zareagují.
Snažil jsem se to podat stručně, věcně a nestranně. Objektivně. Veřejnoprávně. Jako bych soutěžil o čestnou plaketu Rady
pro rozhlasové a televizní vysílání.
Vyslechli mě bez jediné doplňující otázky. Zdeňčin otec si
30
celou dobu hrál s nezapálenou camelkou. Matka mě pozorovala
přes okraj brýlí na čtení, v ruce zapomenuté sudoku. Jediný,
koho to nevzrušilo, byl jezevčík Durky: ležel na koberečku před
televizí, chrápal a občas tiše pšoukl. Zdeňčina sestra seděla
v křesle, záda opřená o boční opěradlo, nohy přehozené přes
to druhé a kývala infantilními králíčkovskými pantoflemi. Byla
o sedm let mladší než Zdeňka a proti své sestře vyčouhlejší,
kostnatější a svalnatější. Hrála závodně basket.
„Je to káča,“ vynesla soud, když jsem skončil.
„Lucie.“ Při podobném tónu zřejmě žáčci medusovsky kameněli, ale na Zdeňčinu sestru to dávno neplatilo.
„No co? Vždycky byla rozmazlená. Pokaždý dostala ty nejlepší věci a nikdy si jich nevážila. Třeba tenkrát tu barbínu s koníkem. Nebo souborný vydání Čtyřlístků. A tohle je úplně to
samý.“
„To už snad trochu přeháníš, ne?“ Matčin pohled nad brýlemi měl parametry řezacího vodního paprsku. Asi ji pobouřilo
to srovnání se Čtyřlístkem.
A měla pravdu. Nic se nemůže rovnat Čtyřlístku.
„Já myslím,“ pronesl uvážlivě tchán, „že poslední, co bychom teď měli dělat, je vnášet do téhle situace nějaké vlastní
emotivní postoje. Tím bychom ji jenom zhoršili.“
Že je trochu mimo, se dalo poznat jenom z toho, že vzápětí
škrtl zapalovačem a zapálil si. V obýváku.
Jeho žena se po něm podívala. A nic neřekla.
„Odstěhovala se od něj. Pravděpodobně k jinýmu chlapovi.
Jak bysme to mohli ještě zhoršit?“ zaklepala králíčkovskými
bačkůrkami Lucie.
Tchán ke své dceři otočil hlavu. „Věř mi, že to jde.“
„Hm. A váš recept na to je teda jako co? Vyhlásit neutralitu?
Udělat tady Švýcarsko? Vážně? Mami?“
„Tatínek má pravdu.“ Matka si sundala brýle. Její tvář bez
nich vypadala bezbranná a nekompletní. „Tím, že se do toho budeme vměšovat, ničemu nepomůžeme.“ Řekla to tak rozumně,
že bych jí skoro věřil. Kdyby v tom samém okamžiku její prsty
31
neschvátily z kávového stolku mobil a pevně ho neobemkly. „Už
jsi večeřel?“ otočila ke mně hlavu.
„Se mnou si nedělejte starosti. Já hlad nemám.“
Znělo by to o dost věrohodněji, kdyby mi při pomyšlení na
jídlo hlasitě nezakručelo v břiše.
„Výborně,“ zvedla se Lucie. „Takže se budeme tvářit, že se
nic neděje. To je přesně ve stylu týhle rodiny. Pojď, Durkheime.“
Jezevčík se za ní poslušně odbatolil.
Matka si přejela hřbetem ruky oči a zvedla se z křesla. „Mám
tam svíčkovou, ohřeju ti ji. Kolik chceš knedlíků?“
Než jsem stačil zopakovat, že opravdu nic nechci, byla pryč.
I s mobilním telefonem. Otevřenými dveřmi jsem ještě zahlédl,
jak na klávesnici horečně vymačkává esemesku. Zdeňka bude
radostí bez sebe.
Václavkovi mohli vyhlašovat neutralitu sebešvýcarštěji,
mohli se vůči mně chovat sebevstřícněji – ale i tak bylo jasné,
na čí stranu se postaví. A já jim to mohl mít těžko za zlé. Byla
to jejich dcera.
Přesto jsem musel obdivovat, s jak úzkostlivou péčí mi dávali najevo, že ani jednomu z nás nenadržují.
Možná až moc:
Ten večer jsem nad tchánem vyhrál v šachu.
A knedlíků ke svíčkové jsem dostal osmnáct.
32
sedmá
„Parisi Taxi, dobrý den. Čím vám mohu posloužit?“
„Policie České republiky, místní oddělení Vysočany. To se
ještě uvidí.“
„Prosím?“
„To se ještě uvidí, jestli mi můžete něčím posloužit. Rád
bych se dozvěděl adresu, na kterou jel jeden z vašich vozů ve
čtvrtek večer.“
„To já vám přece nemůžu –“
„A kdo může?“
„To asi – Moment, přepojím vás.“
„Díky.“
Přehodila mě na čekačku – vyhrával tam Händel, Příjezd
královny ze Sáby. Začal jsem si kreslit na okraj kalendáře, který
byl na stole coby psací podložka. Nebyl jsem první: panáčci s vykulenýma očima a ztopořenými penisy, kteří jako by uprchli ze
stránek Trnek Brnek, se proplétali mezi pečlivě vyšrafovanými
krychlemi a hákovými kříži překreslenými na okénka. Přimaloval jsem jednomu z pajduláků černé brýle a plnovous.
„Plecitá.“
„Policie České republiky, místní oddělení Vysočany. Potřebovali bychom vědět cílovou destinaci jednoho z vašich vozů,
který byl přistaven na telefonickou objednávku do ulice Novákových ve čtvrtek mezi půl a tři čtvrtě na devět večer.“
Chvíle ticha.
33
„Nepotřebujete na tohle náhodou povolení soudu?“ zeptala
se pak.
„Ne,“ řekl jsem. „Stejně jako bych ho nepotřeboval na sdělení
lokalizačních údajů od telefonního operátora. Soudní příkaz se
netýká lokace, jenom odposlechů. Odposloucháváte v autě své
pasažéry?“
„Jistěže ne.“
„Tak by to neměl být problém.“
Přesto byl:
„Ale to by si sem mohl takhle zavolat každý, vydávat se za
policistu a…“
„A jak si představujte, že vám mám prokázat svou totožnost?
Mám za vámi přijít osobně v uniformě a bacit vás pendrekem?
Přesvědčilo by vás to, že jsem pravý a nefalšovaný policajt?“
„To teda určitě.“
„Jenže na to já nemám čas.“
„Škoda.“
„Ano, to věřím, že by se vám líbilo mrhat penězi daňových
poplatníků na osobní masochistické potěšení. Kdepak, paní Plecitá, já právě vyšetřuju případ celospolečenského dopadu a nemám času nazbyt.“
„Slečna.“
„Co?“
„Slečna Plecitá. Ne paní.“
„Tak fajn, slečno Plecitá. Já vám řeknu, co teď uděláte. Vy si
teď vezmete telefonní seznam. Najdete tam Policii České republiky, MOP Vysočany, a na to číslo zavoláte. A budete chtít linku
sto třináct. A až to tady zvednu, budete mít stoprocentní jistotu,
že se za policistu jenom nevydávám, a v duši se vám rozlije klid
a mír, a pak mi konečně laskavě prozradíte, na jakou adresu
ve čtvrtek večer to vaše auto jelo. Jak vám to zní, slečno Plecitá?“
„Rozumně.“
„Hurá.“
34
Zavěsil jsem a začal přikreslovat černé brýle a vousy dalším
figurkám. Kapela ZZ Top už měla osm členů, když telefon konečně zazvonil.
„Příjem.“
„Plecitá.“
„Tak co, slečno Plecitá, už mi věříte?“
„Já jsem vám věřila už předtím. Máte vysloveně policejní
hlas.“
„Lichotkami si u mě nešplhnete, slečno Plecitá. Ale víte, čím
si šplhnete?“
„Dobře, už jdu na to. Říkal jste čtvrtek, mezi půl a tři čtvrtě
na devět večer?“
„Přesně tak. Z ulice Novákových. Pasažérem byla žena. Měla
tři zavazadla. Kufry. Poznávací značka auta končila na čtyřku.“
„Tak moment.“
Další dávka Händela.
Královna ze Sáby musela přijet nejméně čtyřikrát, než se
Plecitá znovu ozvala.
„Pasažérka se nechala odvézt na adresu Hradecká patnáct.
Platila v hotovosti.“
Hradecká patnáct.
Probodl jsem jednomu z panáčků srdce rychle načrtnutým
nožem.
„Policie České republiky vám mými ústy děkuje, slečno Plecitá. Prokázala jste lidu této země neocenitelnou službu.“
„No a… Co vůbec provedla? Ta pasažérka? Jestli to není
tajné?“
„Je.“
„Aha. No, tak… doufám, že ji co nejdřív zneškodníte.“
„Buďte bez obav,“ čmáral jsem kolem nože divoké stříkance
krve. „Postarám se o ni osobně.“
35
osmá
Hradecká se nacházela mezi Florou a Želivárnou. Jedna z těch
ulic kolmých na Vinohradskou, z nichž máte přímý výhled na
svou budoucnost. Myslím na zeď Olšanských hřbitovů.
Číslo patnáct byla prosklená novostavba. Jejím středem se
vstupovalo do průchodu, kde byl Albert, klub Infinity a pod
úrovní chodníku zahloubené fitko. Kdysi jsem v něm párkrát
byl: solidní strojový park na nohy a ramena.
Stál jsem přes ulici, pozoroval dveře a snažil se přijít na to,
co tady provádím.
Jaký jsem měl vlastně plán?
Vykopnout dveře, vtrhnout do ložnice, načapat svou ženu
i s jejím nabíječem in flagranti a ukončit vztah teatrálním výkřikem Ha, ty mrzká cizoložnice! Již nejsi hodna mé čisté lásky!
Vykopnout dveře, vtrhnout do ložnice, skopat Zdeňčina šamstra do Rubikovy kostky a vyhodit ho z okna? Staré dobré ultra­
násilí?
Nebo přestat troškařit? Vykopnout dveře, vtrhnout do ložnice, polít je oba benzinem a s řevem Hoří, má panenko! škrtnout sirkou?
(Trochu mě znepokojovalo, že každý scénář začíná vykopáváním dveří. Asi se na mně projevovalo to, že už jsem dlouho
žádné nevykopl.)
Každopádně něco jsem udělat musel. Když už jsem sem přijel.
Vykročil jsem přes ulici.
36
To není dobrý nápad, šeptal někdo vzadu v mé hlavě.
Ne, není, souhlasil jsem, protáhl se mezi zaparkovanými
auty, přistoupil ke skleněným dveřím a zatlačil. Zabouchnuto.
(No tak je vykopni, ne?)
Nadechl jsem se a začal studovat štítky zvonků.
Většina byla nevyplněná. Takže mi ten klíčový padl do očí
skoro okamžitě:
ČERMÁKOVÁ, Radka Mgr.
Cítil jsem, jak tlak v hrudi polevuje.
Když jsem dělal seznam Zdeňčiných kamarádek, na Radku
jsem si nevzpomněl – před třemi roky se Zdeňkou sice obývaly
společnou kancelář (a Radka u nás byla v jednom kuse), ale od
doby, co Mgr. Čermáková po rozporech s Komisí pro historickou a sociální demografii odešla ze Sociologického ústavu, bylo
ticho po pěšině. Logicky jsem si myslel, že spolu přerušily styky.
Evidentně jsem si to myslel blbě.
Na jednu stranu se mi samozřejmě ulevilo, že se Zdeňka nenakvartýrovala k žádnému amantovi – na druhou stranu jsem
k velkému křepčení důvod neměl. Náš vzájemný vztah s Radkou se dal popsat všelijak, jen ne jako přátelský.
Položil jsem prst na zvonek.
A nestiskl jsem.
Prostě jsem tam jenom tak stál s ukazovákem na tlačítku
a naslouchal, jak mi v hlavě šumí krev. Syčela ve spáncích, jako
když kávovar prdí mléčnou pěnu do latté.
Stačilo vyvinout tlak v hodnotě několika mikropascalů,
a věci by se daly do pohybu.
Zvolna jsem sundal prst z tlačítka.
Když jsem odcházel směrem k Olšanským hřbitovům, věděl
jsem, že jsem se zachoval správně.
To vědomí mi vůbec nepomohlo. Nutkání něco udělat neustávalo.
37
devátá
„Nechápu, co po mně chcete,“ řekla Lohinská.
„Rád bych si jenom něco vyjasnil.“
Seděli jsme v Cafe Decada, v tom (relativně) novém rohovém podniku na Palmovce. Dal jsem si tu s ní schůzku, protože
mi přišlo, že tady přes oběd nebude tak narváno jako v protější
Jagušce – i když ve výsledku to asi vyšlo nastejno. Praha venku
předstírala, že letos jedno roční období prostě vynechá (Zima?
Co to je? O něčem takovém jsem v životě neslyšela. ), ale Lohinská si přesto objednala medvěda (horké mléko, rum a med), jako
by byla promrzlá na kost. Když si sundala tříčtvrťák s límcem
z beránka, měla pod ním džísku. Naštěstí bez placek Make Love
Not War a Woodstock Nation . Jinak to byla pochopitelně plná
sedmdesátková palba: pod džískou batikované tričko, na krku
dřevěné korále, podpatky jako tubusy Žižkovského vysílače.
„Vyjasnil? Co?“ Dlouhým, lehce zašedlým nehtem párala
platíčka s medem a vyklápěla je do sklenice. „Měla jsem za to,
že se Honza vyjádřil docela jednoznačně. Na rozdíl od vás.“
Pravdu hovořila ta dobrá žena: po zbytek návštěvy u Lohinských jsem vyráběl mlhu tak hustou, že by v ní Rákosníček
nenašel rybník Brčálník ani s noktovizorem. Hrdý jsem na to
nebyl – ale co jsem měl v té chvíli dělat?
„Jo, to se sice vyjádřil,“ přikývl jsem. „Ale nevysvětlil.“
„Co?“
„Proč po mně chce to, co po mně chce. Proč se tak úporně
pokouší najít toho hypotetickýho našeptavače – když vlastně ani
38
nemá pořádný důkazy, že někdo takovej existuje. Jeden vágně
formulovanej dopis… Musíte přece uznat, že taková reakce není
úplně…“
„Normální?“
„Běžná.“
„No a proč se na to ptáte mě?“ odrazila to. „Proč se nezeptáte Honzy? Je to váš kamarád.“
„Kamarád je silný slovo.“
„Dobře, ale rozhodně se s ním znáte líp než se mnou. Vážně –
já fakt nerozumím tomu, proč jste sem vytáhl mě, a ne jeho.
A navíc tak trochu za jeho zády.“ Odmlčela se. „A už vůbec teda
nerozumím tomu, proč jsem vám na to kývla.“
Roztočil jsem na stole tácek s logem pivovaru Černá Hora.
„Přece proto, že vy s tím jeho divným plánem taky nesouhlasíte.“
V nastalém tichu se tácek dotočil a padl s kartonovým klepnutím.
Ve prospěch Lohinské nutno říct, že se mě nepokoušela
lakovat nějakým A na to jste přišel jak? nebo To není vůbec
pravda – a místo toho suše řekla: „No a?“
„To znamená, že máte nějaký důvody.“
Nepřítomně si olízla prst ulepený od medu. „I kdyby jo, co
vás vede k myšlence, že se o ty důvody s váma budu chtít dělit?“
„Co mě k tý myšlence vede, to opravdu nevím,“ řekl jsem.
„Ale přesto myslím, že to uděláte.“
„Hm,“ ona na to.
Napila se a setřela si z koutků úst mléko.
„Víte co?“
„Co?“
„Možná to vážně udělám. A víte proč?“
„Protože si o tom konečně můžete s někým promluvit?“
Byl to výstřel naslepo, ale Honza na mě působil jako člověk,
který v sobě emoce spíš potlačuje, než aby je dokázal „komunikovat“.
39
Ne že bych byl kdovíjaký znalec lidských povah. Jenom jsem
si představil, jak bych se v takové situaci choval já.
„Vy si myslíte, bůhvíjak do nás vidíte, co?“ ušklíbla se.
„A přitom jste sám průhlednej jak sklo.“
„A taky tak křehkej,“ přikývl jsem. „Tak do mě moc nebušte, ať se vám tady nerozsypu.“
„Tváříte se jako cynickej tvrďák – určitě si sám pro sebe tuhle
schůzku zdůvodňujete, jako že jenom hledáte další argumenty,
proč se na ten Honzův debilní nápad vykašlat. Ale ve skutečnosti to tak není. Ve skutečnosti vám to leží v hlavě. Kdyby
to tak nebylo, vůbec byste si totiž se mnou nějakou schůzku
nesjednával a v klidu byste se na to vybodl.“
Mlčel jsem.
„No a k tomu Honzovi…“ Zvedla sklenici, ale zase ji odložila, aniž by se napila.
„My nemůžeme mít děti.“ Řekla to věcně a chladně. „Když
byla Bára menší, Honza byl u ní pečenej vařenej. Pořád tam
jezdil na návštěvy. Strejda, se kterým je nejvíc srandy a tak. Měl
jste je vidět, když spolu blbli. Bára byla jinak spíš tichá a zakřiknutá, ale s Honzou pokaždý úplně ožila – stačilo pět minut,
a skákala po posteli jak gumák, rozchechtaná jako blázen. Jako
by to bylo docela jiný dítě.“ Pohled Kláry Lohinské se nepatrně
rozpil; dívala se skrz výlohu na rachotící tramvaj, ale nemyslím,
že ji viděla. „Pak, asi před třema rokama, začala být Bára nemocná… a Olga Honzu pomalu odřízla. Jasně že ho to mrzelo –
ale nic s tím neudělal. Částečně to bral, že na to má ségra právo,
že si svý dítě může vychovávat, jak chce. Částečně se trochu
urazil. A částečně to byla určitá pohodlnost. Nechtělo se mu jít
do konfliktu. A teď si představte, co se mu muselo dít v hlavě,
když přišli policajti a řekli nám, že Olga tu holku celou dobu
trápila a nikdo nic nevěděl, protože se nikdo o Báru nezajímal.“
„Takže klasika?“ řekl jsem. „To se mi snažíte říct? Starý
dobrý výčitky svědomí?“
„Ne. Jo,“ odpověděla. „Ne. Já nevím. Ale vidím ho, jak se užírá. V noci nespí. Courá po bytě a čučí v televizi na teleshopping
40
a věštkyně. A řekla bych, že už je na tom tak, že má pocit, že
je lepší udělat doslova cokoliv než nedělat nic. I když to vypadá
jako úplná pitomost. A tak se obrátil na vás.“
Málem jsem opáčil, že kdyby se obrátil na Vlastíka Plamínka a jeho věštírnu, měl by větší šanci. „Dobře. To chápu.
Ale nechápu, proč se upnul na myšlenku, že je za tím někdo jinej. Proč si vysnil záhadnýho manipulátora, kterej v pozadí ďábelsky tahá za nitky a kterýho je třeba najít a potrestat? Vždyť
touhle představou se jenom ještě víc tejrá, ne? K čemu je mu
tahle teorie dobrá?“
Překvapeně se na mě podívala. „To je přece jasný, ne? Má
to stejnej základ jako jakákoliv jiná konspirační teorie. Člověk
vždycky snáší líp představu, že existuje někdo, kdo za všechno
může, než kdyby se musel smířit s tím, že ho náhodně semlel
chaos, co nemá žádnej důvod ani smysl. Když můžete napřít
nenávist na konkrétní cíl, tak se vám uleví. Alespoň trochu.“
Přikývl jsem. „Čili vy si taky myslíte, že je to nesmysl.“
Pokrčila rameny. „Jo, myslím. Ale jsem jeho manželka.
A miluju ho. A jestli se díky tomu cítí líp, tak ho v tom budu
podporovat. I když je to blbost.“
Zaťukala našedlými nehty o desku stolu; tak hlasitě a ostře,
až mi zatrnuly zuby.
„Takže jediná otázka asi je, jestli ho budete podporovat i vy.“
41
desátá
V úterý jsme měli se Šindelářem denní směnu. To znamená, že
jsme už od samého rána bojovali s celospolečensky závažnou
kriminalitou, jež dnem i nocí rozprostírá svá temná křídla nad
vysočanským Bronxem.
A že si toho dne zarozprostírala výživně.
Hned během prvního výjezdu jsme museli čelit zvláště hrůznému zločinnému skutku v prodejně Takko Fashion v Galerii
Fénix. Jeho ďábelskému strůjci bylo cca sedmnáct, měl hojně
zabeďarovaný obličej, čepici kšiltem na stranu a provinil se tím,
že si při vrávoravé ranní cestě z diskotéky spletl převlékací kabinku s kabinkou trochu jiného typu. Bylo celkem jedno, jestli
do sebe v noci lupnul mefedron, starou dobrou ekstošku, nebo
dokonce hrudku mikráče – s Šindelářem nám stačil jediný pohled, jak tam dřepí před zrcadlem se staženými džínami a se
skelnýma očima si ostřikuje paty průjmem, abychom pochopili,
proč nám ho ochranka galerie velkomyslně přenechala. Naštěstí
s sebou Šindelář v autě ještě pořád vozil tu polyetylenovou agrofólii, kterou si koupil minulý týden na znovupotažení skleníku.
Blekotajícího mlamoje jsme do ní zarolovali a hodili na zadní
sedadlo jako koberec. Ale i tak z něj kapalo.
Na zpáteční cestě z Bulovky nás operační vyslal k dalšímu
zlatému zápisu do historie české kriminalistiky – na oddělení
volala zoufalá důchodkyně, že ji soused násilně ohrožuje. Když
jsme se dostavili na místo, ukázalo se, že násilné ohrožení
spočívá v zavěšení zrcátka na protější balkon, které dotyčné
42
důchodkyni hází prasátka přímo do obrazovky televizoru, zrovna
když se chce dívat na Ulici. Což pochopitelně nemohla být náhoda, jak nám důchodkyně vysvětlila. Jelikož se to s přimhouřenýma očima dalo napasovat na § 1013 občanského zákoníku,
který určuje, že se vlastník „zdrží všeho, co působí, že odpad,
voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné
podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka
(souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně
omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat“,
a jelikož se naše utěšování, ať je ráda, že na ni potměšilý zlovolník nevypouští radioaktivní odpad či jí nežene přes byt stáda
skotu, nesetkalo se vstřícnou odezvou, strávili jsme čtvrt hodiny
marným zvoněním u dveří prasátkového Moriartyho – než nás
dispečer odvolal k vloupání do zaparkovaného vozidla, ke kterému došlo o tři bloky dál: pachatel rozflákal okénko kusem
obrubníkového kamene a ukradl nabíječku do mobilu a cédéčko
ABBA Essential Collection. Tak závažnému provinění jsme pochopitelně museli věnovat náležitou péči, takže jsme na místě
čekali hodinu a dvacet sedm minut, než se dostavil uřícený technik a místo činu ohledal, dalších čtrnáct minut jsme na oddělení
strávili výslechem poškozeného majitele auta a nešizených třicet osm minut zápisem jeho výpovědi a sepisováním protokolu
(ETŘ jelo toho dne obzvlášť šnečím tempem). Slabší povahy
by v tuto chvíli možná byly v pokušení se poprvé během dne
najíst a koketovaly by s myšlenkou na zákonnou přestávku na
oběd, ale my s Šindelářem jsme byli této ztráty času uchráněni,
protože jsme museli zpátky k důchodkyni, která nám oznámila,
že soused se mezitím vrátil domů, takže ho konečně můžeme
za ďábelsky narafičené zrcátko zatknout a vsadit do žaláře. Po
deseti minutách, které jsme strávili opětovným zvoněním u jeho
dveří, důchodkyně připustila, že možná viděla do domu vejít
někoho jiného. Koneckonců má sítnici vypálenou zrcátkem, že.
Když pak spatřila na našich tvářích výrazy, které si mylně vyložila jako smutek, přispěchala s konejšivým ujištěním, ať se nebojíme, že jakmile se soused objeví, okamžitě nás znovu zavolá.
43
To vyděsilo Šindeláře natolik, že jí obratem nabídl bezplatné
přestěhování televizoru Policií ČR, kamkoliv si ukáže – ale to
se setkalo zhruba s takovou reakcí, jako by dotyčné dámě navrhl účast v liliputánském gruppensexu v proslulém nevěstinci
U Sněhurky.
Poté udeřil mezinárodní zločin. Ten nikdy nespí. Byli jsme
vysláni zmařit světovládné plány kazašského somráka, který
okupoval vestibul stanice metra Českomoravská a klečel tu
s umaštěnou kšiltovkou před sebou a rukama sepjatýma nad
hlavou. Což na první pohled vypadalo neškodně – ale v momentě, kdy jsme se k němu přiblížili, jsme poznali, jak ďábelskou zbraní hromadného ničení disponuje. Přestože má většina
četníků zvýšený práh čichové tolerance, tento pouliční performer (jak sám sebe označil) kolem sebe vytvářel natolik hutné
aromatické pole, že jsme okamžitě pochopili, proč předvedení
na služebnu nepřipadá v úvahu – pokud bychom ji nechtěli proměnit v plynovou komoru.
Úplně stačilo, jak nám performer zamořil auto, když jsme ho
převáželi na území libeňského oddělení.
Což jsme pochopitelně nedělali z nějaké škodolibosti vůči
libeňským kolegům, ale z čiré dobroty srdce, neboť jsme věděli, že na Palmovce (jakožto na čtvrtém největším pražském
dopravním uzlu) si Klečící Kazach se svou pouliční show vydělá víc děngů a bude si moct konečně koupit mýdlo s jelenem.
Sebekriticky musím přiznat, že třetí telefonát od zrcátkové
důchodkyně už jsem psychicky nezvládl. Když se ukázalo, že
soused opět není doma („Tak to byl možná zase někdo jinej,
ale nebojte, jak se objeví, hned vás vytáčím.“), počkal jsem, až
bába zaleze, popadl nejbližší šutr a rozflákal zrcátko jediným
přesným hodem.
To bylo úterý. Ve středu jsem měl pro změnu noční; a to byla
ještě větší legrace.
Když jsem dorazil na oddělení, na plachtě jsem zjistil, že mi
nadporučík na poslední chvíli vyměnil parťáka: místo Šindeláře jsem dostal do auta Jeřábka. Hned jak jsem se dostatečně
44
vykřepčil blahem, převlékl jsem se do mundúru a sfáral do hlubin vysočanského podsvětí.
Tu noc byly hlubiny na první pohled klidné. Byl jsem za to
vděčný, protože jsem alespoň mohl při řízení v klidu přemílat
události posledních dní. Jeřábek toho zaplaťpánbu moc nenamluví. Samozřejmě o to víc krká, ale každý máme něco, ne? Odér
zkvašené majonézy z S-Budgetového rybího salátu se dá vydržet.
Právě jsem se rozhodoval, že to otočím nahoru k nádraží,
kde se občas potloukají perspektivní kandidáti na káóčko, abychom měli dneska v tabulce činnosti alespoň jednu čárku, když
Jeřábek, jako by šestým smyslem vycítil, že hrozí nebezpečí
akti­vity, vyhlásil: „Čas na kafe.“
Jindy bych se ho pokusil ukecat, ale protože jsem měl ještě
pořád plnou hlavu návštěvy u Václavkových (a schůzky s Klárou Lohinskou), neměl jsem náladu se dohadovat. Takže jsem
neřekl ani popel a poslušně zatočil volantem doprava.
„Tam ne,“ řekl Jeřábek. „Vem to k shellce.“
Benzinka Shell se nachází za balabenskou křižovatkou pod
mostem, o němž se dost místních domnívá, že představuje dělicí
čáru mezi Vysočany a Libní. (Tento názor ještě podpořilo ORCO,
když tam vybudovalo prosklenou oblinu s bombastickým názvem
Vysočanská brána.) Jenže to tak není: jde jenom o hranici mezi
Prahou 8 a 9. Dotyčná vysočansko-libeňská demarkační linie
vede až o pár ulic východněji; náš vysočanský rajon začíná až za
Rokytkou. Čili jsme vjížděli na území libeňského MOP.
Zabočil jsem na hlavní, dojel po Sokolovské na Balabenku,
přejel ji, zahnul dvakrát doprava a zaparkoval za benzinkou.
Nebyli jsme první, kdo se sem dnes uchýlil do závětří: už tam
stálo auto z Libně. Přes přední skla vozů jsme na sebe kývli.
„Chceš kromě kafe ještě něco?“ otočil jsem se na Jeřábka. Nemělo smysl očekávat, že by pro svačinu šel on.
Podíval se na mě jako na šílence: „Odtud? Víš, jak mají v benzinkách všechno drahý?“
Vystoupil jsem. Zpoza rohu vyšel kolega z Libně, v každé
ruce jeden plastový kelímek s chocholem stoupající páry. Znal
45
jsem toho maníka od vidění. Nějaké zvířecí jméno od K: Králík
nebo Kozel. „Čau.“
„Těbůh.“ Zmerčil, kdo sedí v mém autě, a zašklebil se. „Si
vyfasoval Jeřábka, jo?“
„Hm.“
Jeřábka znali na celé PIII. Legendou se stal ve chvíli, kdy
fikaně zaparkoval hlídkový vůz na zadním parkovišti supermarketu přímo pod nově nainstalovanou kamerou vysočanského
MOP, o níž neměl tušení (mluvím o době, než se do vozů začaly montovat GPS). Takže ho velitel a půlka oddělení mohli na
monitoru v přímém přenosu sledovat, jak si v autě dává šlofíka.
Pochopitelně si ho pořádně vychutnali a zavolali mu, ať udá
svou polohu a činnost – a pak ho za hurónského řevu nechali
zdlouhavě bájit, kudy právě jede a jak je všude klid.
Abyste mi dobře rozuměli: každý z nás si službu občas
ulehčí, nebudu si tady hrát na svatouška. Zobácká horlivost vám
dlouho nevydrží, a abyste nevyhořeli, naučíte se postupně dělat
věci co nejjednodušeji – tak abyste se vyhnuli zbytečnému papírování na jedné straně a buzeraci od šéfstva na straně druhé. Je
to jako u každé jiné práce. Jenže existuje rozumný ojeb a exis­
tuje extrém. A Jeřábek byl extremista. Hodinář non plus ultra.
Mistr v dívání se na druhou stranu. Klidně byl schopný tvrdit,
že chlápek, co mlátí cihlou do okénka zaparkovaného auta, si
určitě jenom zapomněl klíče a že vůbec není potřeba se tím
zabývat. Donutit ho, aby při zásahu vystoupil z vyhřátého vozu,
byl úkol nad lidské síly. Když jsem s ním sloužil, zásadně jsem
se nehrnul do nezajištěných objektů, protože už se mi párkrát
stalo, že jsem si myslel, bůhvíjak mi kryje záda, a místo toho
jsem ho pak našel venku na ulici poklidně pokuřovat.
„Hele,“ chtěl vědět Králík nebo Kozel, „je pravda, že jednou
načapal pašíka, jak krade meďoura a nemůže ho nastartovat,
a radši mu kabelama sám nabil baterku, protože se mu nechtělo
zpracovávat éčko?“
Jeřábek byl sice nefachčenko, ale byl to náš nefachčenko –
a nějaký zapráskaný libeňák se nám do něj nebude strefovat.
46
„Hele, nebyl to náhodou váš psovod, co tenkrát ožralej prokousnul ucho vlastnímu čoklovi?“
„To byla sebeobrana.“
Druhý libeňák spustil okýnko a vysunul hlavu z auta. „To
mi tam venku jako to kafe ochlazuješ, aby bylo co nejmíň teplý,
nebo co, ty krávo?“
Aha, takže ne Králík ani Kozel, ale Kráva. Já věděl, že to
bylo od K.
Zahnul jsem za dva rohy a posuvné dveře zašuměly; v benzince bylo teplo. Koupil jsem nám kafe a sobě krokodýlí bagetu.
Prodavačky si vyprávěly děj posledního dílu Růžovky. Koukal
jsem vypadnout dřív, než se dozvím nějaký drtivý spoiler.
Šinul jsem se zpátky s kelímky v rukou a bagetou v podpaží
a moje kroky se pod mostem rozléhaly s dutým echem. Předsypané opěry železniční konstrukce páchly močí, mezi kontejnery
rachtali potkani a mě bolela hlava jako střep. Měl jsem všeho
plné zuby: Zdeňky, rodiny Lohinských, Jeřábka i téhle práce,
která předstírá, jak je smysluplná a důležitá, ale ve skutečnosti
je to jen řada otravných, zbytečných a nic neměnících úkonů.
Zničehonic jsem zatoužil po akci – nebo alespoň po dostatečně
věrohodné náhražce; po iluzi, že něco dělám.
Došel jsem k autu a Jeřábek mi otevřel. Nahnul jsem se
dovnitř a podal mu nápoj. Převzal ho levou rukou – což v následující sekundě sehrálo rozhodující roli, protože motorola
zachrčela: „Rušení nočního klidu, Prouzova patnáct. Oznamovatelem je soused. Asi domácí násilí.“ A protože já měl levou ruku volnou, hrábl jsem po vysílačce rychleji než Jeřábek.
„Tady dvojka. Bereme to.“
Akce.
Mrštil jsem plným kelímkem do odpadkového koše, sebral
z chodníku upuštěnou bagetu, skočil do auta a zabouchl dveře.
Jeřábek se na mě zakysle podíval. „To mohli vyřídit péjáci.“
„Pomáhat a chránit, vole,“ odvětil jsem. „Bacha, ať se ne­
opaříš.“
Gumy zakvičely a auto vystřelilo.
47
jedenáctá
Schodištní šachta vyhlížela jako vnitřek komína vyspárovaný
rozcuchanými hlavami. Ani jsme se nemuseli ptát na směr, stačilo se řídit podle nakvašených výrazů rostoucích na severních
stranách obličejů. A podle řevu.
Echo tříštilo křik na nesrozumitelné opičí skřeky: znělo to,
jako kdyby šimpanz pomocí megafonu rozháněl nepovolenou
demonstraci. Bral jsem schody po dvou. Uhněte, pozor, s dovolením, přichází expert na partnerské vztahy, který těm dvěma
vysvětlí, jak se nehádat a zachovat si šťastné manželství.
Přede dveřmi bytu se shromáždil hlouček ožupanovaných
sousedů. Vyšlápl jsem poslední schod a vyslovil nejslavnější policejní větu všech dob: „Tak co se to tady děje!“
Začali mluvit jeden přes druhého, zachytil jsem problémová
partaj a zase ožralej a řeže ji od rána do večera a jen aby neublížil miminku . Z bytu se linul dětský brekot, ženský jekot
a mužský blekot. Plus Karel Gott.
Čímž byl případ jasný. Tu nešťastnou rodinu tam osobně tyranizuje Goťák.
A tomu se musí zamezit. Copak mu nestačí, že už půl století
tyranizuje tenhle národ?
Energicky jsem stiskl tlačítko zvonku. Nic se neozvalo.
„Zvonek zřejmě nefunguje,“ vydedukoval z toho bystře tlouštík s vizáží připosraženého Jakuba Arbese. Díky, Jakube, to by
mě fakt nenapadlo. Zabušil jsem na dveře pěstí. „Policie České
republiky! Otevřete!“
48
Žena, muž, dítě i Gott mě ignorovali.
Otočil jsem se k hloučku, který mě dychtivě pozoroval: Co
fízl udělá teď?
V ten moment dítě zmlklo.
A vřískot matky se zdvojnásobil.
„On tomu miminku něco udělal!“ vykvikla odbarvená blondýna.
„Co tady jen tak stojíte?!“
„Dělejte něco!“
„Okamžitě konejte svou povinnost!“ pištivě hřímal Arbes.
„Vyzývám vás k tomu jako občan!“
„Já bych nebyl tak hr,“ prohlásil Jeřábek, který k nám konečně
rozvážně vystoupal. „Já bych zavolal HZS. Nebo zámečníky.“
Z hlediska posichrování se měl pravdu: počkat na hasiče nebo
zámečníky, aby byt otevřeli, bylo určitě bezpečnější. Stejně jako
Jeřábek, i já si dobře pamatoval, jak Richtera minulý měsíc odbor vnitřní kontroly vydusil za neoprávněné násilné vniknutí.
Bylo by to bezpečnější. Bylo by to rozumné.
Couvl jsem, zvedl nohu a vykopl dveře.
Kdyby se dítě udusilo, zatímco bychom čekali na chodbě,
byli bychom za totální voly. Měl jsem oprávněné podezření na
osobu v ohrožení? Měl.
Když akce, tak akce.
S tonfou v ruce jsem vpadl dovnitř. Jeřábek si povzdechl,
vytáhl obuch a držel se za mnou.
Z chodby se vcházelo rovnou do kuchyně. Byla tmavá, ulepená a nasáklá přepáleným tukem.
Pod podrážkami kanad mi zachroupaly střepy rozbitých talířů.
Hlavní živý obraz byl nainstalovaný v obýváku.
Žena seděla na zemi, jednou rukou se opírala o zem, druhou
si chránila obličej. Na předloktí měla vínově lesklé podlitiny,
z nosu jí crčela krev. Muž stál nad ní a potřásal kovovou pálkou
na softball. Oba na sebe ječeli jak protržení: výčitky, nadávky,
výhrůžky, kdo koho zabije. Byli do debaty tak ponoření, že
49
nejenže neslyšeli praskot vyrážených dveří, ale ani si nevšimli,
že jsme vstoupili do místnosti. Je pravda, že k hlukové izolaci
vydatně přispíval Božský Kája, který se na nás z drnčící televize
vytahoval, že ví, jak se ruší žal. „Běž zkontrolovat děcko,“ ukázal jsem Jeřábkovi. Skoro jsem se v tom virválu neslyšel.
Dětská postýlka stála v koutě s vytaženými postranicemi,
takže do ní nebylo vidět. Jeřábek k ní vykročil.
Popošel jsem dopředu, sebral ze stolku dálkový ovládač a vypnul Karla uprostřed perverzní metafory o bílých kamaších.
Muž i žena naráz zmlkli. Hlavy se otočily.
Ticho zabrnělo v uších.
Dlouho nevydrželo.
„Co si to dovolujete sem takhle lízt, zkurvený policajti, koukejte vypadnout –“
„Nedali jsme vám svolení ke vstupu, na to nemáte právo,
tohle je policejní šikana –“
Jeden drobný detail, který pomáhá okamžitě rozeznat drbana od normálního člověka: normální člověk bývá při zásahu
většinou zaskočený. Drban, který je na podobné situace zvyklý,
v mžiku vytasí svoje práva.
Pohlédl jsem na Jeřábka. Zvedl hlavu od postýlky: „Dítě je
prochcaný, posraný a chrní. Asi se unavilo tím řevem.“
„Nech ho bejt!“ zaječela žena a vyskočila na nohy. „Jdi od
něj, fízle! Nešahej na něj!“ Vyřítila se na Jeřábka.
Nohu jsem jí nastavil úplně instinktivně.
Já vím: byla to jenom hysterická matka.
Ale připustit fyzický konflikt v blízkosti dětské postýlky mi
fakt nepřišlo moc rozumné.
A řeknu vám další věc, která nebyla moc rozumná: že jsem
spustil oči z toho chlapa.
Syčivé zasvištění vzduchem –
Ještě jsem koutkem oka zahlédl, jak na mě dopadá kovová
pálka.
50
dvanáctá
Ani nevím, jak se mi podařilo nastavit předloktí s tonfou. Ruka
mi musela letět vzhůru už ve chvíli, kdy jsem slyšel pálku sviš­
tět vzduchem.
Ozvalo se hlasité KRAK. Paže od loktu dolů mi znecitlivěla.
Softballová pálka moc soft nebyla.
Obušek mi vypadl z ochromených prstů a klapl o parkety.
Muž se rozmáchl podruhé.
Ještě pořád jsem k němu nebyl otočený čelem – takže jsem
viděl, jak Jeřábek hmátl po pistoli. Na takového lenochoda to
byl překvapivě svižný kovbojský pohyb.
„Neblbni –“ Přenesl jsem váhu na pravou nohu a kopl útočníka do břicha.
Bylo to hodně zoufalé joko geri keage – za takové by mě instruktor v ZOP poslal dělat žabáky kolem celé tělocvičny.
Ale stačilo. Muž vyvalil oči, hekl, zlomil se v pase a pustil
mi pálku na nohu. Zařval jsem.
V té chvíli se na mě vrhla ta ženská.
Jeřábek později tvrdil, že nůž sebrala ze stolku před televizí.
Já nevím. Upřímně přiznávám, že jsem ten kuchyňský žabikuch
uviděl poprvé až ve chvíli, kdy jsem ho měl patnáct centimetrů
od břicha.
„Miiiirkuuuu!“ vřeštěla žena. Inteligentně jsem si domyslel,
že je to jméno partnera, kterého se přede mnou snaží chránit.
Téhož maníka, který ji zmaloval na červenomodro a se kterým
si ještě před třiceti sekundami slibovali, že se zabijí.
51
Říká se, že láska je mocná čarodějka. Já bych ji spíš viděl na
kvalitního drogového dealera.
Nůž do mě zajel. Ozval se zvuk, jako když se trhá polštář.
Bez rozmýšlení jsem ženě vypálil pěstí do obličeje.
Z téhle rány by měl můj instruktor radost.
Načatá nosní přepážka křupla, žena obrátila oči ke stropu,
otočila se kolem osy a žuchla na zem.
„Policejní násilí!“ ozvalo se.
Otočil jsem hlavu a zjistil, že ve dveřích kuchyně se mačká
hlouček sousedů a míří na mě mobilními telefony.
Krása.
„Není ti nic?“ zeptal se Jeřábek. „Nejsi zraněnej?“
Podíval jsem se na rozříznutou bundu, z níž vyhřezávaly
cáry odepínatelné vložky. „Ne, odnesl to jenom teplex.“
„Co to provádíte?“ zalomil rukama trpasličí Jakub Arbes.
„My jsme vás přece žádali, abyste tady zjednali klid! A ne ztropili ještě větší bordel!“ Protlačil se do čela hloučku. „Budou si
myslet, že jsme vás na ně poštvali my! Po tomhle už s nimi
nebude vůbec k vydržení!“
Je jedna věc, na kterou se jako policajt můžete spolehnout: ať
uděláte cokoliv, vždycky vám za to budou lidi nadávat.
Vždycky.
Brumlavé huhlání ostatních sousedů Přesně tak! a A to vás
platíme z našich daní! a Určitě jste ublížili i miminku! Arbesovi
dodaly na odvaze, takže mě probodl přísným pohledem Angažovaného Občana. „Jaké je vaše číslo, strážníku? Napíšu na vás
stížnost!“
„To víš, že jo,“ řekl jsem unaveně. „Napiš o tom celý romaneto, Jakube.“
„Slyšeli jste to?!“ vyvřískl Arbes ke spolučumilům. „Slyšeli
jste to? Jste mí svědci! On mi řekl, že jsem romaneto! Taková
sprosťárna! To si nenechám líbit! Já moc dobře vím, co to znamená! Nejsem žádný hlupák! Mám průmyslovku!“
„Já říkal, že to máme nechat hasičům,“ zamumlal Jeřábek.
52
Adrenalin ze mě vyprchával v šumivých poryvech; cítil jsem
se ztěžklý a podivně prázdný.
Proč jsem si myslel, že se zrovna dneska připletu k zákroku,
který k něčemu bude?
Dítě se probudilo a znovu se rozeřvalo.
53
třináctá
Rodinný domek Olgy Turnečkové byl jednopatrový, hnědý a s bra­
davicemi pukající omítky. Vypadal jako dřepící ropucha.
Došel jsem k brance a zmáčkl kliku. Pochopitelně zamčeno.
I z ulice jsem viděl na dveřích domku papírovou přelepku s razítkem OOK.
Sám jsem si nebyl jistý, proč jsem sem vlastně jezdil; jaký
jsem k tomu měl důvod.
Asi jsem si to všechno jenom moc bral.
Ropucha mě pozorovala kalnými mžurkami oken, připravená se při prvním podezřelém pohybu odrazit a vznést nad
hřebeny strašnických řadovek. Ulicí zafučel vítr: suché listí zachrastilo na chodníku jako skořápky ořechů. Vyhrnul jsem si límec bundy. Myslel jsem na Honzu, jak po nocích osaměle dřepí
na své sedačce a sleduje, jak se v teleshoppingu kosmické nože
zakrajují do plechovek od piva, na jeho odtažitou ženu se sedmdesátkovými oblečky, která neví, jak mu pomoct. Myslel jsem
na ječící manželskou dvojici a jejich decibelově adekvátní dítě,
na Jakuba Arbese smolícího stížnost na mou odpornou osobu,
na hory formulářů a tabulek, na všechny ty činnosti, které vykonávám den za dnem a které k ničemu nejsou. Na studený
a prázdný byt, kam se mi nechce.
Neměl jsem žádný důvod. Jenom pocit, že bych měl něco
udělat. Něco, co má alespoň trochu smysl.
Později jsem si říkal, že tohle byla přesně ta chvíle, kdy jsem
se měl otočit a odejít.
54
Přelezl jsem plot.
Rukou obalenou kapesníkem jsem stiskl kliku u dveří. Samozřejmě bylo zamčeno i tady, ale naučil jsem se nepodceňovat
lajdáctví. Papírová přelepka byla vlhká a zkrabacená, razítko
se rozpíjelo. Podpis byl nečitelný, už když sem tu pečeť lepili;
podobal se seismologickému záznamu z okolí fukušimské elektrárny. Jediné, co jsem byl schopný rozeznat, byla hodnost: kpt.
Obešel jsem barák a zkoušel okna, jestli někdo nezapomněl
některé zarýglovat. Pohyboval jsem se rychle – plot byl nízký,
od sousedů sem bylo vidět a já byl v civilu. Za domem se rozprostírala brutálně rozvrtaná zahrada, které se naposledy dotkla
lidská ruka před tři čtvrtě rokem, kdy ji rozryli poldové hledající
dětskou mrtvolu. Z převrácených drnů trčely holé stonky růží.
Přes plot zachmuřeně nahlížel les. Byl temný, zcuchaný jako
srst divokého zvířete a syrově páchl; věděl jsem, že se táhne
odsud až k Depu Hostivař.
Uvažoval jsem, že bych mohl vysklít okénko od sklepa a protáhnout se dovnitř, ale bylo hodně úzké a nebylo by nic trapnějšího, než kdybych se v něm zašprajcl zadkem a musel mobilem
volat Holuba, aby si přijel zahrát na vyrostla řepa veliká, tahala
bába, tahal dědek.
Poslední okno v zadní stěně bylo pouze dovřené. Jak jsem
říkal: lajdáctví. Nikdy ho nepodceňovat. Podle statistik se až
osmdesát procent bytařů dostane do objektu nezajištěným
oknem. Otevřel jsem si a přehoupl se dovnitř.
Ocitl jsem se v dětském pokoji. Typický prostor obývaný
dvanáctiletou holčičkou: historické vrstvy infantilních plyšáků
mizely pod čerstvým nánosem pubertální hrozby. Prvních pár
šminek u zrcadla, štos bégéček s dětskými modelkami. Rozečtené knížky, ve kterých už se záložky neposunou o jedinou
stránku. Na psacím stole neumělé kresby koní a hříbat, jejichž
styl už se nikdy nezlepší, zůstane navěky zatavený ve váhavé
perspektivě příslibů, naznačující, že by z autorky jednou mohlo
něco být; ale nebude.
55
Vlákna nečekaně ustřiženého života prorůstala pokojem
jako hebká plíseň.
Natáhl jsem si nesterilizované chirurgické rukavice (pár za
jedenáct korun) a pustil se do hledání, přestože jsem za a) netušil, co vlastně hledám, za b) věděl, že dělám zbytečnou práci,
protože už to tu přede mnou proseli naši. Na zárubních se leskly
mastné šmouhy poprašku z odebírání daktylek.
Profilcoval jsem pokoj pomalu a důkladně – a nenalezl abso­
lutně nic. V zásuvkách školní sešity ozdobené srdíčky a samolepkami, v prádelníku kalhotky se sepranými kočičkami, v poličce
šišatě uplácaná vázička z hodin výtvarné výchovy v první třídě.
Byl na ní křivý nápis MAMINCE.
Jediná jakž takž zajímavá věc byly čtyři náplasti nalepené
zespoda na dno jedné ze zásuvek tak, aby tvořily růžky, do kterých se dal zasunout list papíru. Něco tam kdysi bylo očividně
schovaného; něco, co Bára nechtěla, aby matka viděla.
Což pro mé pátrání nemuselo mít vůbec žádný význam:
mohlo to být psaníčko od spolužáka, vytržené stránky deníku,
jejichž obsah byl příliš intimní (pokud si tedy dnešní dvanáctiletá děvčata vůbec píší deník; spíš bych to tipoval na webový
blogísek). Našli to vyšetřováci z OOK a odnesli to s sebou? To
bych musel vidět spis.
Vzal jsem ze stolu školní trojúhelník a přeměřil vzdálenost
mezi náplastmi. Deset krát patnáct centimetrů.
Rozměr fotografie.
Hm.
Po dětském pokoji jsem si vzal do parády obývák, kuchyni,
Olžinu ložnici a nakonec předsíň. Pak půdu. A sklep: okénko
bylo přesně tak mrňavé, jak jsem si myslel. Tím bych se fakt
neprotáhl.
Nahlédl jsem do kotle: popelník pečlivě vymetený. Žádné
zuhelnatělé dětské kosti.
Podlaha sklepa vylitá betonem. Hrob byste tu vyhloubili
leda sbíječkou.
56