stáhnout

svazek 3 / západní Čechy
sever
západ východ
Ústí nad Labem
na
dva
západy
ISBN 978-80-904473-6-3
3
Ústí nad Labem
OBSAH
Svítáníčka na Západě /Vladimír Novotný/ ������������������������������������������������������������������������������������������������������������3
David Brabec: Čtrnáct��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������6
Vladimíra Brčáková: Jen křestní jméno, prosím Vás������������������������������������������������������������������������������������������9
Milan Čechura: Proč píši ��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������12
Markéta Čekanová: Bolestné zklamání ����������������������������������������������������������������������������������������������������������14
Karla Erbová: „V některých slovech…“ (a jiné básně)������������������������������������������������������������������������������������15
Ivo Fencl: Chandu a Lermin, zlí kouzelníci������������������������������������������������������������������������������������������������������19
Václav Gruber: Laerdal 2��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������21
Josef Hrubý: „Na břehu…“ (a jiné básně)��������������������������������������������������������������������������������������������������������24
Ivo Hucl: Ostrovní básně��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������26
Tomáš Hudec: „Neklidné oko…“ (a jiné básně)����������������������������������������������������������������������������������������������30
Hortensie Hustolesová: „A básníkem být nechci…“ (a jiné básně)����������������������������������������������������������������31
Irena Natálie Chaloupková: V chapadlech smrti ��������������������������������������������������������������������������������������������34
David Charvát: Atak (a jiné básně)����������������������������������������������������������������������������������������������������������������41
Martin Jakubík: O zlaté rybce��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������45
Jan Jelínek: Dvě monitoriťky����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������46
Bohumil Jirásek: Balvan����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������48
Milan Kasl: Ze života a díla scenáristy Česlava Boháče����������������������������������������������������������������������������������52
Radka Ketnerová: Výjimečný talent����������������������������������������������������������������������������������������������������������������55
Roman Kníže: Nebudu o tom mlčet (fragmenty)��������������������������������������������������������������������������������������������57
Jiří Kolář: Šumavští muzikanti ������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������60
Tamara Kopřivová: Snová Plzeň (a jiné básně) ����������������������������������������������������������������������������������������������62
Tomáš T. Kůs: Noční osvětlení (a jiné básně)��������������������������������������������������������������������������������������������������63
Martin Lang: Pivo (a jiné básně) ��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������64
Miroslava Ledvinová: Roklanský potok ����������������������������������������������������������������������������������������������������������65
Tomáš Makaj: „Smírčí je noc…“ (a jiné básně)������������������������������������������������������������������������������������������������68
Jaroslava Málková: Báseň (a jiné verše) ��������������������������������������������������������������������������������������������������������69
Vratislav Maňák: To příznačné jméno Carmen������������������������������������������������������������������������������������������������71
Lubomír Mikisek: Motýl ����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������73
Květa Monhartová: Oblast těla ����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������76
Vojtěch Němec: Neocortex ����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������79
Karel Pexidr: Pohádka ������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������83
Milena Písačková: K lítosti překrmených (a jiné básně)����������������������������������������������������������������������������������84
Karolína Pláničková: Molotovův koktejl����������������������������������������������������������������������������������������������������������86
Radka Prokopová: “19. 5. 2010, 9°C…“ (a jiné básně) ����������������������������������������������������������������������������������88
Jitka Prokšová: Jarní déšť a suchej flek�����������������������������������������������������������������������������������������������������������91
4
OBSAH
„Na dva západy“
Svítáníčka na Západě
Dana Raunerová: Písmeno a��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������93
Kateřina Sachrová: Někdy (a jiné básně)��������������������������������������������������������������������������������������������������������94
Ida Sebastiani: Cizí ministryně ����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������96
Martin Šimek: Modlitby nevykoupeného času������������������������������������������������������������������������������������������������98
Jan Sojka: Listopad (a jiné básně), Dovolená����������������������������������������������������������������������������������������������� 100
Pavel Štýbr: Maggi v kostce������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 102
Václav Toucha: „Zapomenout na ty…“ (a jiné básně)��������������������������������������������������������������������������������� 104
Karel Trinkewitz: Všude je chleba o dvou kurtách, komiksy ����������������������������������������������������������������������� 106
Jiří Ulrich: Útržky noci ��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 109
Miroslav Valina: Pohádka pod psa��������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 110
Eva Válková: Tarot��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 112
Alena Vávrová: „Františkolázeňská promenáda….“ (a jiné básně)��������������������������������������������������������������� 114
Irena Velichová: Lacrimosa dies illa (a jiné básně) ������������������������������������������������������������������������������������� 115
Vhrsti: Michael Jackson na lékařský předpis ����������������������������������������������������������������������������������������������� 117
Luboš Vinš: Typologie stromů ��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 119
Lucie Vinšová: Neděle (a jiné básně)����������������������������������������������������������������������������������������������������������� 120
Lukáš Weishäupl: Symbol ryby ������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 122
Alena Zemančíková: Mediální neděle ��������������������������������������������������������������������������������������������������������� 126
Proslulý březinovský oxymóron paradoxně nemálo výstižně charakterizuje situaci v literárním dění
a v literárním životě na tzv. Českém Západě neboli
v Západních Čechách. Také v tomto regionu nebo
v této oblasti přece dochází k mnoha spíše nenápadným než nápadným jevům na literární obloze, přičemž
jednou jejich existence připomíná rozbřesk nebo
úsvit, podruhé zase pro změnu stmívání nebo soumrak, pokaždé však jde o svého druhu prosvěcování
nebo nasvěcování určitého uměleckého ohniska. Jeho
výsledkem se pak stává právě metaforicky chápané
„svítání“, projevující se v podobě hojných a konkrétních literárních „svítáníček“, čili v textech západočeských autorů. Těch není ani mnoho, ani málo, leč sféra
jejich působení neboli zmíněný Český Západ, se nemálo odlišuje od spisovatelských světů či spisovatelského světa v severních Čechách, jak to koneckonců
potvrzují i obě již vydané antologie Českého Severu,
tj. Severní Čechy a teplickou kulturní scénu prezentující Údolí neklidu.
Jestliže je z nich zřejmé, že severočeský literární život
je výrazně multicentrický a že se opírá o větší počet literárních center v různých městských společenstvích,
ať je to Děčín s jeho edici Nomesterion nebo kupříkladu Teplice s proslulou Vyžvejklou bambulí, potom
západočeské literární i kulturní poměry představují
pravý opak: jsou zřetelně a možná až nadmíru plzněcentrické. Ti literární tvůrci, kteří žijí mimo metropoli
západních Čech, se stejně v dominantní míře orientují
především na Plzeň, na literární kulturu ve městě –
a není divu: mimo Plzeň žádné jiné svébytné či životaschopné literární ohnisko na Českém Západě neexistuje, alespoň ve srovnatelné podobě nikoli. Tímto
tvrzením pochopitelně nemáme v úmyslu jakkoli bagatelizovat kulturně historické hodnoty a literární tradice spjaté kupříkladu s chodskými Domažlicemi nebo
s jezuitským a pojezuitským školstvím v Klatovech,
o dalších minioázách literární kultury nemluvě, jenže
v současnosti je právě Plzeň především průmyslovou,
ale i kulturní Paříží našeho Západu. A nepomyslné
literární svítání tudíž v západních Čechách probíhá
jako plzeňské spisovatelské svítání.
Nicméně, s jistou nadsázkou budiž řečeno, není Západ
jako Západ. Z pohledu literárního Západu je zapotřebí
připomenout, že svým způsobem na tomto poli jsou
k spisovatelskému mání takové či tyto západy dokonce dva, proto i významově trochu posunutý název této
publikace: Na dva západy. Kromě vlastního „plzeňského Západu“ existují totiž i jiné Západní Čechy, přesněji
formulováno český Severozápad, tj. Karlovarský kraj:
Karlovarsko, Chebsko, Sokolovsko… Hradů, zámků
a zvláště lázní je tam požehnaně, ale literárně nazíráno ze špičky sv. Bartoloměje platí, že hic sunt leones, tj. zde čili tam jsou lvi - a v Mariánských Lázních
Vladimír Páral. Zrovna literární kraj karlovarský je
totiž velkou záhadou a tamější regionální vlastenci slovesní by měli tato tajemná mračna zanedlouho
rozprášit, dokud se ještě u zřídel píše a slyší česky.
Prozatím se však tak nestalo a platí, že nepočetní literáti z těchto končin – kupříkladu z Chebu - se rovněž orientují na poněkud vzdálené plzeňské centrum.
Pokud ovšem nezamíří se svou tvorbou nebo se svými
literárními osudy rovnou do caput regni.
A co tudíž Plzeň, matka západočeských měst?
Začneme-li od polistopadových pořádků a počátků,
záhy sice zaniklo regionální Západočeské nakladatelství, možná horší než jiná regionální, poezie a próza
však od té doby čile vychází v jiných knižních domech,
v nynější situaci kupříkladu v nakladatelství Nava,
v sdružení Pro libris, v Galerii města Plzně… Záhy po
listopadu 1989 vzniklo v Plzni jako samostatný subjekt
Středisko západočeských spisovatelů (kvalitativně
i kvantitativně dobře zastoupené) a v jeho péči postupně vyšly desítky knižních titulů z pera autorů regionu.
3
Sever Západ Východ / západní Čechy
Západočeské literární podhoubí bývá právem spojováno s existencí Ason-klubu, dlouhá léta vydávajícího malé klubové knížky. Na předválečnou plzeňskou
tradici Klostermannovy ceny navázala od roku 2001
prestižní Cena Bohumila Polana, nazvaná podle plzeňského knihovníka a především mnohotvárného kritika
B. Polana, udělovaná autorům z Českého Západu nebo
za literární (v případě čestných uznání výjimečně i za
nauková) díla se západočeskou tematikou.
Na meziválečnou tradici literárního časopisu Pramen
se v Plzni podařilo navázat až po 74 (!) letech – ani
čtvrtletník Spektrum, ani nadregionální občasník Pěší
zóna neměly charakter literárního periodika - , kdy od
podzimu 2002 začal vycházet měsíčník Plž – Plzeňský
literární život s pravidelnou dokumentární a informační přílohou Listy Ason-klubu. V Plži již publikovalo
více než tři sta západočeských tvůrců - básníků, prozaiků, dramatiků, fejetonistů, kritiků, historiků… V časopisecké rubrice Mladý Západ debutovaly desítky
nadaných tvůrců z Plzně a dalších okresů Plzeňského
kraje, přičemž věkové rozpětí „plžích“ autorů se pohybuje mezi 9 až 99 lety! Redakce od prvního ročníku
uděluje Ceny Plže a čestná uznání, čímž chce iniciovat literární dění v regionu. Lze konstatovat, že až
na naprosto ojedinělé výjimky veškeré soudobé západočeské literární bratrstvo spatřuje v Plži (jenž má
i elektronickou podobu) svou publikační tribunu – a je
povzbudivé, že od roku 2010 této přirozené tribuně
hodlá nikoli konkurovat, ale konstruktivně a mnohdy
i o poznání aktuálněji sekundovat i sympatický server
s výmluvným názvem www.literarnizapad.cz.
Publikace Na dva západy se tudíž nikoli náhodou
(s dvěma výjimkami) může interpretovat a hodnotit
i jako autorský almanach stálých i příležitostných přispěvatelů Plže – Plzeňského literárního života. Opět
až na zanedbatelné výjimky byly do sborníku zařazovány texty doposud netištěné ani knižně, ani časopisecky – a naprostou většinu příspěvků tvoří básně
a prózy napsané na konci první dekády třetího tisíci4
letí. Cílem editorů bylo představit plzeňskou literární
současnost v její pestré žánrové i stylové tvářnosti,
soudobou postmodernu i polemickou negaci této
estetiky, a v tomto spektru poskytnout prostor renomovaným západočeským autorům jako Josef Hrubý
nebo Karla Erbová - stejně jako talentovaným tvůrcům, kteří mají za sebou teprve první literární krůčky
a zpravidla debutovali v Plži jako mj. David Brabec
nebo Vladimíra Brčáková. U některých literátů je už
sepětí s Plzní a Plžem spíše symbolické než skutečné, přesto do tohoto sborníku zařazujeme kupříkladu v Praze žijícího T. T. Kůse, nikoli už ale Milana
Šedivého, který figuruje v publikaci Údolí neklidu,
byť plzeňské působení není jeho zanedbatelnou životní etapou. Nikdy však nemohou být zastoupeni všichni, a tak zůstala stranou kupříkladu i pseudonymní
Jakuba Katalpa. A i někteří další. Inu, literární život
na Českém Západě bývá někdy i „na tři západy“. A dá
se povšechně charakterizovat jako umírněně konzervativní v mezích nonkonformního. Ale i konformního
či tradičního.
Nabízelo se sice chronologické řazení podle věku jednotlivých autorů, vzhledem k relativní homogennosti
plzeňské a západočeské literární scény se editoři nakonec přiklonili k sestavení sborníku podle abecedního pořadí. K autorským textům jsou tu připojeny pouze
nejlapidárnější bio- a bibliografické informace o pisatelích včetně záměrně subjektivní tvůrčí charakteristiky (více údajů je například v Slovníčku autorů Plže,
2005). Tato publikace vychází díky grantu či projektu
Vzděláním k multikulturalitě, vznikla však především
z iniciativy literaturu milujících pedagogů a studentů bohemistiky Pedagogické fakulty Univerzity Jana
Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Proto nechť
se všemi těmito básnickými a prozaickými příspěvky
jako příslovečná červená nit vine a ozývá vděčné volání: Západ zdraví Sever! Dokonce na dva západy.
Vladimír Novotný
5
Sever Západ Východ / západní Čechy
David Brabec (1980, Plzeň) zatím publikoval pouze časopisecky, jméno si však získal i jako herec a zpěvák v plzeňském souboru Antidivadlo; dokáže napsat jak písňové, tak
i generačně laděné vizionářské texty, stejně jako povídkové
etudy „ze života“. Získal Cenu Ason-klubu a doposud nechápe, proč. To nevadí.
Čtrnáct
Střecha lascivně usazená
nad pískovcovým
torzem.
Měděná obruč
zezelenala.
Věž pokořená
tetováním mechu,
fackami deště,
rozbodaná ranami
hromosvodu.
Hrdá vrata
přebitá náplastmi
prken.
Pach vlhkosti,
stigmata nápisů...
Třináct zastavení
pod střechou.
Čtrnácté pod nebem.
6
„Na dva západy“
Sklopené oči,
palec k zemi,
svědomí.
Záblesk pohledu
rozmazaný.
Srdce člověka.
Tupost jehly,
měkká bolest
- nepoznaná.
Zaskřípění vah,
zasténání nebe.
Deset úderů srdce zvonu.
Pojedenácté
ticho.
Stud zvonu,
tíha vah.
Pot v očích pálí,
oči nevidí.
Letmý pohled
poloslepý.
Ona jemu, on jí.
Vteřina soustředění,
hodiny odevzdání.
Chuť země
- písek mezi zuby.
Cesta zvrásněná
rozbitými chodidly.
Půl cesty,
půl mraku,
půlka nebe...
Krvavé dlaně,
rozbodané prsty,
bolavé klouby.
Přes vrstvu ticha,
hojivé masti,
bolest necítit.
Dotek krásy,
dotek trnu,
dlaně zabolely.
Lehkost vah,
tíha dřeva.
Zhroucená záda,
první kroky bolí.
Ještě je čas.
Krvavé čelo,
ztěžklé rameno.
Střetnutí dlaní,
slova očí,
němý hovor.
Kvartet chodidel,
dvoje ústa,
Obloha jediná,
jedna cesta.
Odstín rudé růže,
bolest,
pohlazení.
Slova, věty
zašeptané.
Slzy spojené
se zemí.
Je hladký,
deštěm omletý,
těžký jako závaží.
Bílý šátek,
ještě chvíli.
Tvář člověka.
Začátek - konec.
Roztřepená
oprátka.
Vůně země,
sklopené oči,
zlomená kolena,
zmučené dlaně.
Zrytá záda cesty,
pokorná tvář nebe.
Zem bolí.
Lněná látka,
barva chudobek.
Chvilka nepřítomné
nevinnosti.
Barva krve,
vůně krve,
rudé nebe.
Kamínky v dlaních,
prsty v písku,
zemdlená záda.
Trs seschlé
trávy.
Země je žhavá,
pálí do tváře.
7
Sever Západ Východ / západní Čechy
Postava schoulená,
zvědavé oči,
sevřená ústa.
Slzy nebe,
spadané listí,
slzy člověka.
Zardění nebe,
člověk.
Nahota země,
člověka.
Pár rukou,
pár nohou,
pár očí...
Párem úst,
propletenými prsty,
očima zavřenýma,
očima dokořán.
Dotek těl,
země,
cesta.
Žár uhlíků,
pot na zástěře,
chlad oceli.
Setmělý oheň,
vůně vosku,
zčernalý konec knotu.
Prst k nebi,
dřevo,
žár chladu.
Rány
kovu na kov.
Tři minuty,
třiatřicet vteřin.
Kámen a tělo,
bílá noc,
černý den,
země a člověk.
Půda a nebe,
ještě světlo
a ještě tma...
Opona vejpůl,
trhnutí tkaniny.
Tma.
Zvuk ticha,
hlasité zašeptání,
zavřená víčka,
ústa otevřená.
Hlava se kloní,
tíha oblohy,
lehkost země.
8
„Na dva západy“
Vladimíra Brčáková (1982, Písek) sice trávívá dny
v Bernarticích na Písecku, ale působí jako středoškolská profesorka češtiny v Plzni, kde také absolvovala. Píše převážně
groteskní a ironickou poezii, proto ji nyní představujeme
jako prozaičku. Také ona patří k líhni Plže - a získala i Cenu
Ason-klubu.
Jen křestní jméno, prosím Vás…
Unaveně dosedne a objedná si červené víno.
Její ruce již opět bezvládně leží na prázdném
stole a čekají na sklenici, kterou by objaly.
Na ruce, které by objaly je.
S macešskou láskou ulpívá na modrém řečišti
jejich žil, na cáru těla, co nikdy nepřijala za
vlastní, a přesto jí ze zákona patří. Dívá se
na sebe a myslí na tu druhou… Za zrcadlem.
S rukama slepce prochází sklem vlastního já.
Jen ne a ne se nahmatat!
Napije se. Víno je dobré a silné. Lehce nasládlé, s vůní a chutí po ovoci. Přesně podle
jejího gusta. To už si pohrává s dalším douškem vína, několikrát jej převaluje na jazyku,
na němž lačně a nenasytně okouší směsi
všech chutí, když ji znenadání osloví čísi
hlas. Julie. Pomalu se otočí a nechápavě se
zahledí do tváře neznámého muže. Promiňte,
s někým jsem si Vás splet‘, jakoby z dálky
k ní dolehne otřepaná omluva. Téměř neznatelně se usměje, nic se přece neděje, a brzy
na to se její pohled sveze z muže opět do ní
samé. Nic se neděje. Zhola nic! Kdyby se
alespoň roztříštilo sklo, co ji dělí od poznání,
kdo vlastně je, a rozplesklo se o tu nechutně
nablýskanou podlahu.
Sklo to není, co vydá svůj zvuk. A soud. Ale
její tvář ano. V mžiku se odrazí o lesk barové
kavárny a s pošklebkem sobě vlastním se
promění v groteskní obraz té, jež se náhle
sehne… a uvidí se v něm. Uvidí sebe jako
malou holku, která trucuje, že zůstala sama
doma a je odsouzena čekat, uvidí sebe jako
zralou ženu, která trucovat a čekat nepřestala. Čekat na něco, co by vyřešilo její život za
ni. A koloběh všech truců se pozvolna rýsuje
do prvních vrásek kolem očí, vystupuje v lícních kostech a vlní se v žilnatých rukou. Ach
bože, jsem to opravdu já?
Tak podlaha oplácí ženě její poťouchlost
stejnou mincí, co na ní cinká právě ve chvíli,
kdy skloněná nahlíží do svého osudu. Panna,
nebo orel? Peníz vesele dál zvoní na dlaždicích, zlatě se mihotá ve třpytu rozzářeného
lustru a nechce vydat nic ze svého tajemství.
A když se konečně ustálí v nehybné poloze, dotyčná jej sebere s takovou vervou, že
zapomene stranu, na které ležel. Odsouzena
k životu v nevědomosti sama se schoulí do
stavu podobně strnulého. A zakrátko ji uprostřed hrající hudby, bzučivých hlasů a komíhavých těl opět, v tom roce snad posté, snad
po tisící, dostihne samota. Rdousí ji ve svých
špinavých prackách a pevně svazuje svěrací
kazajkou. Vždy zákeřně zezadu a bez bílého
pláště. A vždy se v ženě něco drtí či spíše se
jen ozývá to, co již na cimprcampr dávno je.
V bezděčné sebeobraně ji na mysli vytane
kočka, představuje si, jak se pod jejíma rukama hrbí, nechává se dlouze hladit a šimrat,
přímo slyší, jak spokojeně přede a vrní. Na
bříškách svých prstů ještě cítí teplo elektrizující srsti a v sobě nenadálý klid, když
zničehonic s ní zacloumá změť drnčivého
zvuku. Mobil. Nemilosrdně ji vrhne tam,
odkud tolikrát neúspěšně utíkala. Do sedící
a čekající reality.
„Haló.“
9
Sever Západ Východ / západní Čechy
„Hallo Julie. I’m sorry. I’ll come later. Wait
for me, please.“
„It’s ok.“
Angličtina jí sice nebyla cizí, ale nikdy v ní
neuměla vyjádřit přesně to, co by vyjádřit
opravdu chtěla. Jazyková bariéra ji nutila
osekávat. Vypouštět kondicionál, rozvité
přívlastky, všechno, čeho běžně užívala
nadmíru. Možná zbytečně. Ale nikdy, nikdy
ji nepřiměla osekávat v tom smyslu, aby pronikla na dřeň věci, aby dokázala pojmenovat
to, co ji a muže, jenž jí volal, spojuje. Vždyť
v jejich životech pokaždé existovalo něco,
pro co by se raději vzdali jeden druhého, než
aby v sobě zapřeli kus vlastní identity, kterou
ani neznali. Nepřinesené oběti z nich udělaly
oběti sebe samých.
Telefonát ji znovu vyprovokuje myslet na
muže, na něhož právě čeká, a na ono nepojmenované „to“, co mezi nimi visí jak pavučina na rohu stěny. Ovšem bez pavouka
a mouchy. Logicky vzato, když není toho, kdo
chytá, nemůže být ani toho, kdo je chycen. Ve
skrytu duše snad oba po vzájemné lapenosti
touží, ale zpěčují se něco tak ponižujícího
sobě přiznat. Raději do nebes velebí svobodu, v níž se rozhodli spřádat a soukat své sny.
Svobodu, která jim utrhla křidélka dříve, než
jim kdy stačila nějaká narůst.
Myslí jí proběhne útržek z jejich nedávného
rozhovoru…
∗ ∗ ∗
„Nemůžu pochopit Janu.“
„Jakou Janu?“ zadívá se na ni nechápavě.
„Přece mou nejlepší kamarádku z vejšky,“ nakvašeně sykne Julie. Ani tohle jedno jméno,
co v jejím životě tolik znamená, si nemůže
zapamatovat.
10
„Na dva západy“
„Aha, tak se hned nečerti a řekni, v čem je
problém,“ snaží se oddálit její podrážděnost
svou připraveností poslouchat.
„Vždycky to byla silná, nezávislá ženská,
kterou jsem obdivovala. Držela naši partu
pohromadě, byla jejím takříkajíc dobrým duchem. S nikým jiným jsem se tak nenasmála
a nepobavila jako s ní. A teď…“
„Co myslíš tím teď?“ zeptá se s důrazem na
poslední slovo.
„Změnila se! I když ona sama to nikdy nepřizná. Nevnímá to, co všichni kolem ní ano.
Uzavřela se do vlastního rámu, kde žije jen
s tím svým a pro toho svýho a zapomíná na
nás. Furt nemá čas, ale má výmluvy, to se jí
musí nechat,“ rozčíleně vylévá své pocity na
ex. „Jako by to ani nebyla ona…“
„Já bych to tak nedramatizoval,“ zchladí její
vášně. „Prostě se změnily okolnosti. Když jste
studovaly, byl to život v horizontální poloze.
Teď už každá máte jiný žebříček hodnot. To je
celý,“ udělá věcnou tečku za problémem.
„A která hodnota je nejdůležitější pro tebe?“
„Pro mě?“ Ticho. „Právě teď asi práce.
Nemůžu si dovolit ji ztratit, jsem na ní existenčně závislý, dovoluje mi žít život přesně
takový, jaký chci.“
„A ztratit mě si dovolit můžeš?“
„Ale prosím tě, nedělej překvapenou,“ odfrkne hlasem pro otrlé a nakloní se k ní blíž.
„Tak schválně… Kdyby ses měla rozhodnout
mezi ateliérem a mnou, čeho nebo koho by
ses vzdala?“
Oba mlčí. Zato jejich zpytující oči vedou dlouhý dialog. Dialog nesmlouvavých partnerů,
v němž ani jeden neuhne. Již ví, že věčnost
se počítá na vteřiny. Snad na pět, na šest…
Zkrátka do chvíle, než ji ona bolestně utne
jednoznačnou odpovědí.
„Tebe!“
„A to je důvod, proč nemůžeš pochopit Janu.“
∗ ∗ ∗
Julie pokyne procházejícímu číšníkovi a objedná si další sklenici vína. Ano, zůstane
u stejný značky. Zapálí si. Ale jen proto,
aby se v její přítomnosti vůbec něco dělo.
A s pocitem úlevy a slasti vydechne proužek
táhlého kouře. Najednou u protějšího stolu
zaregistruje pohled muže, jenž ji prve oslovil.
Asi čtyřicátník s prořídlými vlasy, kdysi mohly být černé, s neoholenou, ale usměvavou
tváří. A s očima, které jako by se i na dálku
omlouvaly za nedávný omyl. Nebo spíše za
nějakou nesmytou vinu, co si každý z nás
nese v sobě.
Když se zadíváte na člověka, jehož neznáte
nebo o němž si tuto skutečnost alespoň myslíte, a neznámý váš zájem postřehne, sklouznete z něj zrakem. To však není případ onoho
muže. Ten nerušeně civí na ženu dál a už se
neomlouvá. Jeho tvář mezitím nabyla nového
výrazu a snad i naděje, že žena naproti němu
je přece jen Julie. Ne, to není možný, ale ta
podoba, kdepak, to je vyloučený, i když…
Je to už nějaká doba, netuší jak dlouhá, kdy
jel posledním nočním metrem z práce domů
a na prázdné místo vedle něj přisedla žena.
Žena nápadně podobná a přece tolik vzdálená té, jež si nyní nad sklenkou vína a s cigaretou v ruce krátí chvíle čekání. Žena, kterou
si zakázal zapomenout. Nikdy si nepřestal
pohrávat s představami, co by bylo, kdyby se
tenkrát zachoval jinak, donekonečna splétal
příběhy, jež nikdy neodžil…
Znovu se dlouze zahledí na cizinku, která již
opět s někým telefonuje, a její vzhled v něm
vyvolá vzpomínku na osudové letní setká-
ní i lítost nad jeho brzkým koncem. V ten
moment mu obě ženy splynou v jednu. Již
nerozhoduje, která stojí před zrcadlem a která v něm, která sedí v metru a která tady.
Tu nynější prostě musí oslovit, aby si dnešní
večer později nevyčítal. Zvedne se a nejistým krokem zamíří k ní. Mám ještě čekat,
slyší dotyčnou, jak se kohosi ptá v angličtině.
Ticho. Odpověď. Cvak. Mobil mizí v kabelce.
„Promiňte, že vás znovu obtěžuju.“
„Ano?“
„Ale neviděli jsme se už?“
„Nevzpomínám si.“
Snad kdyby byla v lepší náladě a alespoň na
chvíli zapomněla na součet svých pročekaných let, rozverně by dodala, to byste mi musel připomenout, a pak by zašilhala po muži
stejným pohledem, jaký měla žena z metra
nebo jaký svede ta druhá za zrcadlem… Ale
neudělala ani jedno, ani druhé.
„Vím, že je to hloupý a dost možná dětinský,
ale mohla byste mi prozradit svý jméno… Jen
křestní. Prosím Vás!“
„Julie“.
–
Téměř s posvátnou úctou muž šeptá tři zaklínací slabiky, ju-li-e, které jej vrací v čase
a dělí od přítomného dění. Již nevnímá, jak
se o podlahu tříští sklo a porcelán a jak
podnapilý host vrávoravě poklonkuje před
číšníkem…
∗ ∗ ∗
„Dobrý večer,“ nečekaně osloví svou novou
přísedící.
„Dobrý,“ oplatí mu žena jeho pozdrav a laškovně se zeptá: „My se známe?“
„Zatím ne, ale mohli bysme tu chybu napravit. Co vy na to?“
11
Sever Západ Východ / západní Čechy
„To už asi nestihnem, za chvíli vystupuju.“
Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají,
ozve se jim nad hlavou. Někteří odcházejí,
jiní zůstávají a noví zaplňují uvolněná místa.
„A já se tolik těšil, že mi dáte šanci, abych
vám změnil život,“ čtverácky pokračuje v započaté hře. „Jak se vlastně jmenujete?“
„Julie.“
„Tomu říkám osud.“
„A vy?“
Důvěrně se k ní nakloní a s komickou teatrálností se chopí své role: „Jménem ti říci nedokáži, kdože jsem. Mé jméno se mi protiví, že
tobě, nejdražší světice, je proti mysli. Mít je
tu napsané, já bych je roztrh!“
„Hm, pán je milovník Shakespeara,“ zpola
uznale a zpola žertovně prohodí ke svému
společníkovi.
„A nejen jeho!“ chvástá se Romeo a věru ne
o vášni čtenářské.
„A koho dalšího?“
„Přece vína, žen a zpěvu. Co jinýho jste měla
na mysli?“
Vtom se vůz zastaví a Julie uslyší název své
zastávky. Kvapně vstane, zautomatizovaným
pohybem si stáhne sukni a šibalsky zamrká
na muže.
„Škoda, že se o tak zajímavých zálibách nedozvím víc,“ zařehní se.
„Ale mohla byste,“ spěšně za ni volá muž,
„kdybyste,“ náhle se však zarazí, spolkne
slova, co svrbí na jazyku, a namísto nich se
jen usměje.
Vtom se metro rozjede a navždy se ztratí ve
tmě tunelu.
12
„Na dva západy“
Milan Čechura (1949, Ústí nad Labem) žije od malička
v Plzni, zpočátku psal písňové texty pro plzeňské hudební
skupiny a poté přesedlal na povídky, novely i pohádky; umí
humoristické příběhy stejně jako horory nebo rodinné a dědečkovské příběhy (Rodinčení, 2007, Dědečkárna 2010) - ale
i pohádky naruby: „Karkulka žije s vlkem/ Už jí to leze krkem.“ Absurdní podobenství, není-liž pravda?
Proč píšu
To je oblíbená otázka, kterou dostávám na
besedách, jichž se zúčastňuji. Aby to nevypadalo, že na ni odpovídám každý týden a ještě
musím listovat v kalendáři, abych se podíval,
zda mám volno. Tak tomu není. Jsem poměrně neznámý autor regionálního významu.
Odpovídám pokaždé stejně. Protože jsem se
to naučil. Mohl bych v této úvaze, fejetonu,
nebo co z toho vyleze, odpovědět také tak.
Mám hejblata to udělat. Ale to bych to mohl
rovnou zabalit a už nenapsat nic jiného. A to
by se vám nejspíš moc nezamlouvalo, i když
člověk nikdy neví.
Pokusím se nastínit určité situace, které by
mohly korespondovat s nastolenou otázkou.
A také se hned podívám na to, zda kopírují
skutečnost. Sám jsem zvědav, jak to dopadne.
Tak za prvé. Píšu proto, abych byl slavný. Kdo
by nechtěl? Rozhovory v nejčtenějších denících, autogramiády v prestižních knihkupectvích, rauty na křtech mých knih, budoucích
bestsellerů.
Podívejme se, jak to vypadá v této oblasti.
Jednou se mnou dělali rozhovor v novinách,
ptali se mě, jestli se dobře pamatuji, zda
jsem pro to, aby byla zrušena autobusová
linka číslo 29. Jestli to přispělo k mé slávě,
nevím. Dost pochybuji. Autogramiád jsem
absolvoval poměrně hodně, všechny však už
před mnoha lety, kdy jsem se podepisoval
pod poznámky do žákovských knížek mých
nezvedených ratolestí. Rautů jsem několik
zažil, to se musím přiznat, ale bylo to při
příležitosti křtu knížek někoho úplně jiného.
A stejně z toho žádné bestsellery nebyly. To
jen abyste věděli.
Za druhé. Píšu proto, abych byl bohatý. Po
obdržení honoráře bych se zamknul v pokoji, otevřel skříně, v kterých by byly narvány
pětitisícovky, nechal je vyklouznout na zem
a přehazoval bych je vidlema. Já vím, že se
říká vidlemi, ale takhle je to hezčí. Zemitější.
A taky bych si s nima zapaloval doutníky.
Tuhle jsem otevřel v pokoji skříň, aniž bych
se zamknul, a to byla chyba, neboť se na mě
vyvalilo, ani vám nebudu říkat co, protože
jsem hroznej bordelář a zrovna v té chvíli
vešla manželka. A doutník jsem si zapálil
jen jednou a neptejte se, kde jsem skončil.
Možná zapálit si jej opravdu tou pětitisícovkou, dopadlo by to lépe. Ale kdoví jestli. Tudy
cesta také nejspíš nevede.
A za třetí. Píšu proto, aby o mě měly zájem
ženský. Samozřejmě, že ne žádný chudinky,
ale modelky, zpěvačky a vůbec celebrity. Taky
milionářky by nebyly k zahození. Už to vidím,
jak mě lepá milionářka víská ve vlasech
a říká, tedy divochu, ty o tom sexu nejenom
dobře píšeš. To je, co? Budu si muset dát
panáka.
Kdysi dávno o mě projevila zájem jedna ženská. Tak jsme se vzali a už jsme spolu třicet
let. Ale v té době jsem ještě nepsal, nebo ne
tak intenzivně, tak to asi nebylo kvůli tomu.
Budu se jí muset zeptat. To bude facek.
Tak nevím. Jak vyplývá z řádek nahoře nad
těmito, ani jedna z těchto kategorií není
zřejmě ta pravá ořechová. Proč tedy vlastně
píšu? Toť otázka. Možná aby na tom světě po
mně cosi zůstalo. Něco na tom bude. A taky
si představuji, že čtenář, který si mou knihu
v nějaké slabé chvíli koupil a v ještě slabší
přečetl, ji poté zařadí do své knihovny, kde
již čekají jiní. Slavnější. Představte si to.
Hemingway, Remarque, Čapek a… Čechura.
Dobrý, ne? Tak to vidíte. Takové možnosti
se otevíraly a nakonec tohle. Prachobyčejná
ješitnost. Ale ono to bez ní nejde. Spisovatel
musí být ješitný a tak trochu pako, protože
kdyby nebyl, tak by nikdy nic kloudného
nenapsal.
A jsme u konce. Tak abych to nějak smysluplně uzavřel. Kdyby vám ani teď nebylo ještě
jasné, proč píšu, tak je to proto, že do mě
v první třídě mlátila paní učitelka tak dlouho
pravítkem, až jsem se to naučil.
13
Sever Západ Východ / západní Čechy
Markéta Čekanová (1969, Plzeň) je literárně nadanou novinářkou – a takových bývá pomálu! Nespokojuje se publicistikou, umí napsat vážnou i humoristickou povídku, dokumentární knihu a dokonce i roztomilé pohádky. Už také získala
Cenu Plže!
Bolestné zklamání
17. června
Slavili jsme moje sedmdesátiny. Požehnaný
věk. Jak odporný výraz! Děti mi koupily
počítač, celé odpoledne nedělala rodina nic
jiného, než přihlížela, jak syn a zeť „instalují“.
Instalatéři!
Ode dneška mám tedy počítač. Budu se na
něm učit pracovat, budu s dětmi a vnoučaty
komunikovat tím e-mailem.
20. června
Ten zatracený počítač má tolik zbytečných
funkcí! Zmáčknu knoflík a všechno mi někam
odjede nebo zmizí úplně. Desetiletá vnučka
Barborka mi ale klade na srdce, abych se
s ním naučil pracovat, abych byl „in“.
3. července
Už ovládám e-mail! Celé odpoledne jsem si
psal s Barborkou! Radila mi jak „surfovat“
na internetu. Našel jsem velice zajímavé
stránky!!!
9. července
Toto je můj poslední zápis do papírového
deníku. Loučím se s tebou, notýsku. Do tebe
a tvých předchůdců jsem zaznamenával své
zážitky, radosti i bolesti 62 let! Další již svěřím
počítači. Je to tak praktické! A úhledně napsané! A mohu to kdykoli poslat vnoučatům nebo
lidem na druhé straně Země! SBOHEM.
14
„Na dva západy“
17. září
Žádné SBOHEM. Vracím se k tobě, papírový
příteli nejvěrnější! Počítač mě hrubě zklamal.
Ráno jsem ho zapnul a na obrazovce se začaly objevovat podivné výstrahy a výzvy. Nic
nefungovalo. Syn tvrdí, že za to může internet, bůhví co prý jsem stahoval. Ta elektrická
škatule je ZAVIROVANÁ! Vypnul jsem ho
a nechci s ním nic mít.
20. září
V novinách dnes psali, že ty viry napadají
nejen počítače, ale třeba i mobilní telefony.
Vytáhl jsem počítač ze zásuvky, aby náhodou
nenakazil další domácí spotřebiče.
25. září
Dnes v noci jsem měl hrůzostrašný sen. Viry
začaly z počítače vylézat ven, plížily se pracovnou a v podobě červotočů a dřevomorky
napadaly nábytek.
Odstěhoval jsem počítač do prázdného pokoje v podkroví. Zamkl jsem ho tam.
7. října
Hrozivé noční můry o počítačových virech
neustávají. Syn, zeť i vnuk se sice stále nabízejí, že počítač vyléčí, ale já tomu nevěřím. Je
to jako rakovina. Jakýmkoli zákrokem dojde
jen k intenzivnějšímu bujení.
Nechodím do podkroví.
20. října
Manželce přestal minulý týden fungovat mixér, mně se včera rozbil holicí strojek a dnes
začala zlobit televize. Už je to tady! Viry z počítače napadly celý dům. Je pozdě….
22. října
Rozhodli jsme se: prodáme náš dům včetně
zařízení. Nebudeme nic riskovat. Vše je zde
zamořeno. Vůbec nejlepší by bylo založit tu
požár. Ale na to nemáme to srdce.
15. listopadu
Stěhujeme se do domova důchodců. Děti
nám ho vyřídily ochotně a neuvěřitelně
rychle. Kromě oblečení, které jsme si stejně
raději nakoupili nové, nepotřebujeme s sebou
vůbec nic. Pár kousků nábytku nám také dají
děti ze svého; vezmou si ten náš. Mladí se
virů nebojí. Dokonce tvrdí, že počítač se dá
vyléčit a s domem prý nic není. Nevěřím jim.
Přemluvili nás, abychom dům neprodávali.
Postarají se o něj.
27. února
Byt v domově důchodců je pro nás dva tak
akorát, skoro spíš malý. S naším rozlehlým
domem se to nedá srovnat. Ale zase tu nejsou ty viry…
5. března
Vysvitlo sluníčko, šli jsme se projít. Došli
jsme až k našemu domu. Jsou v něm cizí lidé.
Asi Američané. Soused říkal, že jim to naše
děti pronajímají za nekřesťanské peníze.
Budu se na to muset dětí zeptat. Patnáctého
bereme důchod, to přijdou…
Karla Erbová (1933, Plzeň) je spolu s Josefem Hrubým erbovním pojmem plzeňské a západočeské poezie, i když od
roku 1984 žije v Praze: byla členkou skupiny Červen 63, debutovala v roce 1966, ale po roce 1969 nesměla publikovat.
Z její obsáhlé básnické žně si zvláště sbírky Liánový most
(2002) a Vasquezův jestřáb (2005) získaly velké uznání.
Erbová píše i prózu, i publicistiku, je nositelkou čestné Ceny
Plže a dvojnásobnou laureátkou Ceny Bohumila Polana. Její
životní krédo by mohlo znít: Neopouštěj mě, básni.
V některých slovech
slyšíš trávu růst
a v jiných ticho
málem podebrané
A v dalším
povzdechne si verš
když brzy ráno
rozespalý vstane:
Zdalipak najdu
svého básníka?
Já držím tužku
a nic víc
Jsem pouze ten
co stále drží půst
a přece se tím
plně zalyká
když kámen na kameni
z té básně ve mně
nezůstane
15
Sever Západ Východ / západní Čechy
Jednou si plaše zopakujem
že jsme tu kdysi šli
spíš po jehlách
než po jehličí
Skřípaly v nás až rezatě
pod jezy potopené šífy
v kterých se řeka s ulehčením zouvá
Dá si břeh pod hlavu
a spí
Chvilku se přidržíme ticha
alespoň za cípek
Docela nepatrnou nit
Strom nakloní svou žízeň k jihu
a voda v kořenech mu bude znít
jako když anděl
do dlaně si dýchá
Ono to z hrdla špatně leze
přiznat že už to nebolí
Snad
A ano-li
tak málo
Že je to jenom hloupé cokoli
co pod nehtem se podebralo
Či jazyk v mrazu na železe
„Na dva západy“
Za koho dneska vítr slouží mši
tak teskně zajíkavou
až se nám vlasy ježí
Za kým a proč
Zapřahá do čtyřspřeží
a letí zablácenou vsí
V rákosí při břehu
už zlaté vlasy planou
Skáceli strom
Ten co jsem měla ráda
Byl už tak starý
sotva stál
v ratejně vichřic
noc co noc
Ani o pomoc nevolal
Křehký jak úmluvy mezi lidmi
Někdy zněl z jeho větví smích
tak trochu uštěpačný
Bude z něj kolébka Stůl A kus
hodíme do ohně
aby hřál
když v zemi mrazy bydlí
Skáceli strom
Proč člověk nedokáže
mlčet? Alespoň mlčet!
Je prudké jaro
Od rána zlatě ocejchován psy
Jaro jedna drzost
houpe se ve větvích
Vidělas? Vidělas?
sníh stržen k lačným gestům
Je utrum Vráteň Je ažaž
Uzly a Kotrčí
A voda v povříslech
svázaná jarní touhou
zbavuje klamu všechen čas
který si s námi hraje
Jenom tak zlehka Přes rameno
hodí ti bílý vlas
Z přízemí pískot
Z galerií potlesk
Odstraní barvy Staré rzi
Naděje růžové – ty padělané pravdy
a když se ohlédnem
chcem zvednout ruce k větru
v mžiku
k zdem přiková je
Jen příběh tušíš:
Vyschlé staré cesty
lidskýma nohama opuštěné
Uprostřed změti zimních trav
– ta černá s černou
bílá v bílé –
krajina s křížem
Vladařská gesta hor
Kam zmizel ranní nach?
Poněkud potměšile
pak něco prostého:
Zamrzlý rybník v lukách
My ale stále sem a tam
jen probůh vědět kudy!
A naše ratio
vždy lehce nakřápnuté
opět si neví rady
A křehké úmluvy
tak snadno k porušení
Z toho se nedá zrovna žít
Na jejich konci stojí smrt
opřená nonšalantně o rýč
Tři muži v oranžových halenách
přes pole nesou k hospodě
svou žízeň
Ve všech jazycích
16
17
„Na dva západy“
Ivo Fencl (1964, Plzeň) vyrostl v Blovicích, nyní žije ve
Starém Plzenci a patří k nejpilnějším a nejplodnějším
plzeňským autorům přinejmenším ve třetím tisíciletí:
píše i básně, zvláště však dobrodružné příběhy (debutoval knížkou Smí zůstat, Kynžvart, 2001) a pojednání
o všech odrůdách paraliteratury. Když vydal povídkovou
knihu Zabiji Putina v Karlových Varech, prý se do západních Čech vypravily stovky ruských agentů. Laureát
Ceny Plže.
Chandu a Lermin, zlí kouzelníci
„Kde je Ivana?“
„Kde?“ Manžel dotyčné Ivany zdvihl pěst
a... Nos u té pěsti mi náležel a Ivan byl
Saša Makedonský a já kuchyňský robot,
snad. A oba jsme trpěli bludištěm Eryxu
i jako Cyrano a d´Artagnan, jenže... Jenže
čas románů minul. Čas románků zato trval.
A vládly i hry. Počítačové. A narkotizovaly.
Ani už jste netušili, po čem si šlapete, paní
kartářko, a bude-li uprostřed Minotaurus.
Ivan a já jsme pátrali po Ivaně jako po ikoně.
Zavrtávali se hloub. Usrknout z placatky, podal si ji... A chodba za chodbou, past za pastí
a my, vězňové mraveniště, ale stále věřící, že
o směru pátrání rozhodujeme. Jako o příštím
kroku. Svobodně.
Jaký omyl. Stěny byly z dveří. Vždycky jsou.
Brali jsme systematicky za kliky a nakukovali
tam či onam a chodby se nesčetněkrát větvily.
Zlověstný sen? Nebo jen dvě tápající mouchy bez křídel? V komnatách ležely prachem
zanesené koberce a stály tu oltáře. Jediná
šlépěj se odsud nevynořila a my, dva policajti na lovu ikony jsme otevírali truhlice. Dál.
Z některých žhnulo peklo, jinde - a za oltáři
- pokračovala chodba. Vcelku však pátrání
18
v kupce sena a... SPÍTE NEBO HRAJETE?
CHANDU A LERMIN SE PTAJÍ! CHANDU
A LERMIN I RÁDI POMOHOU NA ONEN
SVĚT. Tak. A nikde žádná Ivana. I tak však
postupujem, ne? I tak, i když jako zajatci. A bát se o někoho víc než o sebe a Ivan
prý: „Máš ji rád?“ Co s tím vylézá, bastard?
Nejspíš. Dost ji ale neznám... A kdo koho zná?
Popravdě, lezl jsem za sličnou roky jako ten
Spiderman anebo prostě pavouk, ale nechce
tě, registroval jsem a dnes... Procházeli jsme
sály Eryxu a nemohli uvěřit, že jde o útroby počítače a že se to děje. A že to došlo
tak daleko a jsme součástkami dětské hry.
A přece právě děti tak často ovládají dospělé
a určí směr našlápnutí i šlépějí a moc mají
větší než banky. Jsme otroky. Vždycky to tak
bylo. A Ivan a Ivana měli dva syny, tak začíná
pohádka, a synové si přidělili přezdívky jako
na příkaz počítače. Chandu a Lermin, tak to
chtěla budoucnost, a ti nás drtili v pěstičkách. Jako klasy. Každý pohyb kuchyňského
robota i muže z ložnice řídili, jako byste stáli
nad loutkovým divadlem, a my dál hledali
jejich mámu. Vše na drátkách. Pozřel Ivanu
Eryx? A baví pátrání i malé vrahy? Jsou ledově soustředěni? Jako anakondy před monitory a pod rukou myši? I my jsme však myšáky.
Sisyfy. Monitorováni. A žádné soukromní.
Svět labyrintu nás objímá - a jinak než Ivana.
Sty propadlišť. Kdo je tam? Ivan odklopil
víko. Konečně? Uvnitř čekala. Jak útlá kočka,
stočena v klubku. Spí? Vzal ji do náruče, vytáhl, rozbalil, protáhla se (což básně nedělávají). Tak procitá novorozeně, pravda, ale šlo
o zralou ženu a zdála se dotčena. Konejšil ji
a... Našli, rádcové, našli.
Ale časy pohádek? Kde zůstaly! Trochu jsem
poodstoupil. Jako vždy potlačoval city, když
19
Sever Západ Východ / západní Čechy
se mu vymanila. Chytil ji za rameno. Ona
jeho. Ona mocněji. Vtahovala Ivana zpátky do
bludiště – a rychlá jako vír. Osaměl jsem.
Mám se vrátit? Anebo ty dva nemravně
sledovat? Bývám zvědavý. Bývám, ale obrátil
jsem se a skončil v Ivanině truhle. Zaklapl
nad sebe. Ivaninou zadýchané víko zapadlo.
Jsem masochista? Nejen! A čekám smrt? A v
Ivanině srdci? Obalovala mě jen úplně živoucí tma a stát se zámotkem taky šlo a stejné
tmy se dotýkala a před chvílí. Víko zase nahoru. To já? Spíš další pokyn těch dětí a zase
jsem už uháněl a toužil ovládnout Chandua
a Lermina, ale jak? V dáli jsem zbystřil bílý
cíp. Ivanin přiléhavý šat. Doběhnu? Nebo
doběhnou mě?
A co? V truhle to stejně bylo na nic a je
třeba žít. Tu jsem Ivanovi a Ivaně skoro
vletěl do náruče. O čemsi rokovali na křižovatce chodeb. Otočil se ke mně vstřícně
a kudy prý ven? „Ivana to neví?“ Ani se na
mne nepodívala. Poradil jsem! Automaticky
poslechli! Tak. I já radil automaticky a vždycky jim chtěl pomáhat a stačila věta a já ožil.
Vždycky. Šli jsme.
Chodby se větvily. Tohle místo poznávám,
i když jsou křižovatky kříže, a plný energie
jásám a ženu se a vedu, tak proč jsi, Ivano,
uondaná a ty zplihlý? Že jsme jen kapky?
Kapky už tisíckrát prošlé koloběhem Eryxu?
„Světlo!“ Stáli jsme na městském chodníku.
Nad kanálem.
„To nás vyblil?“ otočil se ke mně. A dáš Ivaně
pokoj? Odcházeli.
Jen do dalšího labyrintu ulic - v soumraku.
Přece se nevzdám! Buď zbaběle odumřít
nebo dokázat, že nejsem tak špatný. Jim.
Ale být tvůrcem her, dělal bych to jinak.
Soustředěně bych zdokonaloval vztah páru.
20
„Na dva západy“
Pracoval na něm. Ano, ty dva si idealizuji
a asi nemístně, ale hráli by pod mým vlivem,
jenže Chandu a Lermin dál velí. Už jim nestačí trhací hračky a... „Ivano, podívej se na mě
aspoň!“
I kdyby se podívala, co z toho? Stejně bych
nejspíš uslyšel „už kamarády máme“, jako
vždy, a rysy by jí ztuhly. Ztvrdly. Z cesty! řekla by Ivana a bolest neroste přímočaře, a to
ani uvnitř počítačové hry. Násobí se po chvílích. A mezi chvílemi pučí naděje. Zbytečně.
„Chcete ho na hraní?“ zeptala se konečně
synů. „Jo? Tak od počítače! Bylo toho dost“
Poslechli a ODPOJENO. DATABÁZE NEBUDE
DOPLŇOVÁNA. PONECHAT V KATEGORII
DĚTSKÁ HRA. „Mami!“ „Ano?“ „Už ho nesložíme, škoda!“ „Jakápak škoda, je to mrtvé!“
„Jo, ale jen uvnitř!“ lamentovali oba kouzelníci a strkali mě bez jakéhokoli vyrušení do
popelnice.
Václav Gruber (1953, Plzeň) je tím, komu se říká
„spisovatel-lékař“. Píše prózy převážně z nemocničního
a pacientského prostředí (nyní působí jako rehabilitační lékař v Holýšově, kde žije), inklinuje však stále víc
k závažné společenské tématice, jak to potvrzuje jeho
nejvýznamnější knížka Počkám do tmy (2002). Nevyhýbá
se však ani humoristické a satirické tvorbě - kupříkladu
v cyklu „plžích“ pohádek.
Laerdal 2
(Plíhovy plží pohádky II)
„Dokončili další kus, všiml jsi si?“
„Všiml,“ odpověděl Ondřej lhostejným hlasem.
„Naštěstí jim to jde dost pomalu, ale jednou
to možná dokončí.“
„Nedokončí. A kdyby... Bude to trvat tolik
let, že my dva si s tím určitě nemusíme dělat
starosti.“
„Ondro, takhle nemluv, nejde přece jen o nás.“
„Já vím, pro dobro příštích generací, záleží na
našich potomcích, v budoucnosti je perspektiva... a neříkej mi Ondro. Kolikrát už jsem ti to
říkal. Je to nepříjemné. Ondro...
tak blbě to drhne už jenom, když se to řekne
nahlas.“
„Promiň. Vždycky zapomenu. Ten dálniční
okruh mi ale fakt dělá starosti.“
„Jaký okruh, prosím tě. Blbej oblouk kolem
města a trvalo jim to třicet let. A na severu
jim to půjde ještě pomaleji. Na severu je zima.
Když je jim zima, zalezou.“
„To je fakt, alespoň v něčem se dovedou chovat rozumě. Proto taky začali na jihu... Jenže
to je ten malér. Na jih už se nedostaneme.
Kruci, když si vzpomenu na ty pampelišky
v Lužanech...“ hlemýžď Alois se požitkářsky
protáhl.
„Nevykládej, že jsi se někdy doplazil až do
Lužan.“
„Já ne, ale děda mi o tom povídal. Teď už se
tam nedoplazím. Přes dálnici nepřelezeš.“
„Můžeme jinam,“ pokrčil rameny Ondřej.
„Jo? Jinam? No, na Rokycany a dál tímhle
směrem mě to tedy neláká. Na západ už to
v podstatě taky nejde. A na sever? Do zimy?“
„Třeba to tam není tak hrozný. A kdyby, můžeš se zavíčkovat.“
„Zavíčkovat se můžeme. Jenže to nejde na
moc dlouho. A taky tě můžou zavíčkovaného
sebrat a vyexpedovat do Francie.“
„Počkej, Lojzo, nech mě chvíli myslet. Když
to jde do Francie...“ Šnekovi Ondřejovi se
rozkmitala tykadla a z ulity začalo mírně
sálat teplo.
„Nespoléhal bych se na to, že jim pak ve
Francii nějak zdrhnem.“
„Fuj, Lojzo. Zdrhnem... Neslyšíš, jak to dře?
Možná bychom jim tam pak nějak vyklouzli,
ale na to bych se nespoléhal. Počkej ještě
chvilku.“
Alois se pohodlně natáhl a čekal. V duchu si
představoval, jak se pomalu plazí po louce
plné pampelišek.
„Mám to,“ vykřikl Ondřej, „letecky.
Normálně se přes tu blbou dálnici dostaneme
vzduchem.“
„Chceš unést letadlo?“
„Ještě nevím. Unést, ukrást, vyrobit. V každém případě k tomu musíme mít další informace. Dnes to nevyřešíme.“
Alois s Ondřejem se rozhodli, že polezou
shánět informace. Dokud je čas. Další porada
bude zase doma u Aloise. Je starší a línější.
„Mrskni sebou, Ondřeji. Ti lumpové nás tu
chtějí opravdu obklíčit.“
21
Sever Západ Východ / západní Čechy
Uřícený hlemýžď Ondřej vpadl do otlučené
drenážní roury, kde bydlel jeho kamarád.
Zastavil trochu smykem doprava a oddechl
si.
„Co blázníš?“ naklonil Alois k Ondřejovi tykadla i oči.
„Mám to.“
„Letadlo?“
„To bych měl taky, ale existuje bezpečnější
cesta.“
„Povídej, Ondro.“
„Zase...“
„Promiň, Ondřeji.“
„Leteckou dopravu zajišťuje čáp. Je to ale
příšerně riskantní. Zalezeš do ulity, čáp
tě vezme do zobáku a letíš. Za pár minut
v Nepomuku. Jenže jak zahlédne žábu, otevře
zobák. Vím to od party kluků z Černic. Mají
tu dálnici za barákem, takže ještě navíc příšerný kravál. Domluvili se s čápem. Zmerčil
žábu hned po startu. Blbeček. Povídali, že to
bylo strašné. Zasvištělo to a prásk. Rovnou
na tu dálnici, což už bylo samozřejmě jedno.
Vrátili letenky všichni.“
„No, dost drsná historka.“
„Jo,“ přikývl Ondřej, „strašně drsná.“
„Když jsi přiběhl, vypadal jsi ale dost
optimisticky.“
„Povídal jsem ti, že existuje bezpečnější cesta. Ti potrhlí dvojnožci tam udělali tunel.“
„No a co?“ pokrčil Alois tykadly.
„Opravdický tunel. Díru do země. Rozumíš
tomu, dálnice je chvilku pod zemí, normálně se nad ní přeplazíme. Fofrem si zabal,
vyrážíme.
K úpatí vrchu zvaného Valík dorazili Alois
s Ondřejem v únoru 2010. Na místě rychle
zjistili, že s přeplazením dálnice to bude slo22
„Na dva západy“
žitější. Tunel nespočíval v zanoření dálnice
pod normální povrch. Dálnice vedla skrz
kopec.
V základním táboře na jih od Radobyčic bylo
živo. Na výstup se tu připravovalo několik
výprav z jižního okraje a dokonce i jedna expedice ze zoologické zahrady. Její náčelník po
setmění vyprávěl Aloisovi příšerné historky
o tom, jak se šimpanzi naučili vařit hlemýždí
polévku.
Alois s Ondřejem se zapojili do příprav.
Vzhledem k tomu, že zdolání kopce je možné
jen v krátkém období, kdy není náledí ani
sníh, a to je většinou jen od března do listopadu, bylo nutné co nejrychleji připravit alespoň výškové tábory 1 a 2 před hranicí ledu.
Oba museli také absolvovat alespoň základní
výcvik v používání vlečného lana a protiskluzových řetězů, ve vzájemném jištění při lezení ve skupině, v bivakování ve stěně.
Druhého března vyrazili dva netrpěliví mladí
šneci sami. Nikomu v táboře nic neřekli a vydali se k vrcholu. Skutáleli se už třetího a zastavili se o cihlu, která vyčnívala ze závěje ve
východní části základního tábora. Dvě suchá
křupnutí a bylo to.
První organizovaný pokus o výstup byl zahájen osmého března. Vrcholovou skupinu
vedl náčelník ze zoologické zahrady a Alois
s Ondřejem byli v zajišťovacím družstvu
v druhém postupovém táboře. Otrlí seveřani
se vrátili v polovině dubna. „Ti blázniví lidi
tam snad ještě naváželi materiál, aby to bylo
vyšší.“
„Vidíš,“ naklonil se Alois k Ondřejovi.
„Povídal jsem ti to, obklíčí nás tu.“
„Hm,“ pokýval Ondřej očima.“ Hele, když
jsem jednal s těmi ptáky, byla tam taky jedna
labuť.“
„Taky zajišťují leteckou přepravu?“
„Ne,“ zavrtěl Ondřej tykadly, „mají moc malé
zobáky. Ale lítají daleko na sever.“
„A co z toho?“ odsekl Alois.
„Prý tam lidi stavějí opravdické tunely. Ne
jako tohle.“ mrskl pohrdlivě směrem k Valíku,
„kopec jako hrom a tunel pár stovek metrů.
Nejspíš to udělali, jenom aby nás sem nalákali a až budeme zavíčkovaní odpočívat,
posbírají nás. Mimochodem, měli bychom asi
stavět hlídky.“
„Hele, co vykládala ta labuť o tunelech.“
„Jo, vidíš. Tak tam na severu, co lítají na
zimu, tak tam dělají lidi tunely, co jsou dlouhý i kilometry. Rozumíš, kilometry.“
„Kecáš,“ ušklíbl se Alois. „Největší tunely
dělají lidi u nás.“
„Tak ta labuť vykládala, že dokonce proletěla
tunel, co byl dlouhý jako odsud do Švihova.
Skoro pětadvacet kilometrů. Naštěstí jsou
prý tam tři odpočívadla, kde se dá přistát
a odfrknout.“
„No dobře, dejme tomu, že tě ta labuť nebalamutila, co z toho vyplývá pro nás?“
„Mysli, ne? Když dokážou udělat takovouhle
díru v zemi lidi...“
barevné lepicí pásky na skládce nedaleko od
původního základního tábora. Krtci ji použili
jako povrchovou úpravu provozních tubusů.
Samozřejmě lepidlem dolů na podklad. Na
zbytky a odstřižky Ondřej chytal mouchy
a komáry.
Blížila se zima.
„Tak zítra vyrážíme,“ povzdechl si Alois. „Na
jih, na pampelišky...“
„Nefňukej, vždyť se můžeme kdykoliv vrátit.
Tahle stavba vydrží,“ kývl tykadlem k severnímu portálu dvojitého tunelu. „Krtci jsou
fakt machři.“
„Jo“, přikývl Alois. „Teď ať si Plzeňáci klidně
ten dálniční okruh dokončí. Stejně bych ale
nikdy neřekl, že největší tunel v Čechách
udělají hlemýždi s krtky.“
Kopat začali v květnu. Nejdřív sami. Pak si
ale ten hlemýžď ze zoologické zahrady vzpomněl, že existují specialisti.
První krtek se do prací zapojil, když měli
vyhrabáno asi půl metru. Přišel, koukl na
dosavadní dílo, trochu si přitáhl kšandy na
modrých montérkách, plivl do dlaní a začal
se ohánět rýčem. Brzy přivedl kamarády
a příbuzné. Hlemýždi teď měli na starosti lovení hmyzu a krtci pracovali. Velkoryse. Dva
oddělené tubusy, mezi nimi servisní koridor.
Ondřej se proslavil objevem několika balíků
23
Sever Západ Východ / západní Čechy
Josef Hrubý (1932, Černětice u Volyně) je živoucím klasikem plzeňské literární tvorby, svým významem však přesahujícím regionální limity. Byl vůdčí osobností skupiny Červen
63, která tehdy signalizovala obrodu a obnovu místního literárního dění. Vedl Knihovnu města Plzně, po roce 1969 nesměl publikovat a „vydával“ jen bibliofilie. Debutoval v roce
1960, z jeho rozsáhlé básnické tvorby připomeňme alespoň
novější sbírky Yorick (1965) či Osoby (2004). Dvojnásobný
laureát Ceny Bohumila Polana, nositel čestné Ceny Plže. A ta
jeho úžasná sbírka autogramů!
***
A na druhé straně:
kdyby nebyl
tak beznadějně plný znání
pravděpodobně by nemaloval
tak zázračně vidoucí obrazy
Knihy na polici které se stydí
Polní cesta do Trpělivosti
Jak se milují zlaté rybičky
Gottfried Benn si zavazuje boty
Střely jsou štíhlé
On viděl jak si kresby
ukusovaly z jeho osudu
Jednou mu do rána zbělely vlasy
Nikdo s ním nechtěl posedět
jako by byl prašivý
Každý obraz který odnes
do rámárny
byl
sychravý
24
„Na dva západy“
***
Na břehu
šumění přechvění
pláskání
Útes tě očichává
Negramotné vlny
olizují sráz
Slunce stříká
med až k obzoru
Zelené linie Absint
Kdesi též slza
z Carnaku
Zde přenocuje
pod menhiry
***
To je k nedospání
už zase mozek trne
a podzim nepřestává
sténat v plotu
ve vratech
za oltářem
v tobě
přes slzy
které držíš za očima
To je tvá tekutá abeceda
Dvě kostky ledu
Arktida
***
Červ historie
Úhoř historie
Pavouk historie
Býk historie
Rypák historie
Harpuna historie
Vši historie
Potkani historie
V očích sochy
led
Viděti
Všechno se v něm zhroutilo
neb
lyrika není kořenářský krám
Už se zase běží mýlit
Bludným kamenem vzpomínky
spěchá přikrýt prapředka
do nekonečně vzdálené blízkosti
tam
kde obraz je byl a bude pootevřen
Loket slov ohýbal se a měřil
zrcadlovou síň
kde si vyprávěly stíny
a bylo vidět viděti
***
Čteš knihu
je nachová
a pak čteš šedou
Salonní břečku
Mráz velehor
Zrzavý kýč v červeném
Biografii zlosti
Ocelová fakta
Noční duši
nepocházející z rozumu
Dvěma prsty
obracíš stránku
z prostoru umírání
rovnou do rozmarných vět
Němostí přejedená
písmenka řádky
odsypávají
a přebírají hrášek
v meziprostoru dvou rafijí
až do zemí které nejsou
***
Naděje se houfují
ale drncá to
Jdi potichu
vyplašíš na louce rosu
jetel a kravince
Šípkový keř
Jako psa ho pohlaď
25
Sever Západ Východ / západní Čechy
***
Vstupuješ do vlastní tmy
s dávnými gesty
prapředků
Ani jedno gesto nepřidáš
Tolik si tě dědkové a báby
opakují
Žasneš
Stesk prší obráceně
„Na dva západy“
Ivo Hucl (1961, Plzeň) se po roce 1989 stáhl z tehdejší alternativní kultury do ústraní, studuje dálněvýchodní filosofii,
vyznává čajovou kulturu, je kurátorem výstav a autorem rozhlasových pořadů – a doby, kdy pořádal literárně-výtvarné
performance a spolupracoval s Oldřichem Janotou, už dávno minuly. Publikoval snad pouze v samizdatovém Voknu
a poté v Pěší zóně. Podle svých vlastních slov “literární život
v Čechách nesleduje a nevyhledává”, týž život by však měl
sledovat a vyhledávat jeho kosmogonicky pozemské básnické texty či spíše meditace.
Ostrovní básně
I ten Homér si zaslouží být ze závodů vyhozen
a ztlučen holí..
Herakleitos z Efesu
22. 7. 2007 Puerto Sagunto
Odraz letního nebe
v zrcadle moře
až k pochopení
Tolik světla v záplavách písku
odlesk vln, bělost kostí
Sníh, sníh stále padající sníh
Dnes v noci se mi zdálo o chladných
fosforeskujících rybách
Třpyt jejich očí se řinul jako příboj
A zrcadla zrcadlila labyrinty dalších zrcadel
Až k horizontu
až k totožnosti slov a věcí
26
Kamenů, rozmarýnu, kolonií bodláků
Mrkve i divokého česneku
Vše najednou mluví
Vše najednou rozumí a mlčí
A tvá láska se opět dotkla mé skryté hrůzy
Kámen v kameni
Vlna ve vlně
Květ v květu
Ztracen navždy ztracen
v zářící kleci
23. 7. 2007 Gilet
Z břicha mi vyrostla vysoká palma
V koruně hnízdo krys
v kořenech temné mumlání vášně
A kolem tebe nebe
a moře kvetoucí řepky
a uvadající květy kaštanů
Písek mého těla vál napospas tvému větru
Duna za dunou
Plíživě beze stop
jako beduínská karavana
Vše najednou mluví
Vše najednou naslouchá
Vše najednou rozumí a mlčí
Kamenné molo líbá bílé mraky
a tančí v tvém slunečním svitu
opuštěnou pláží
Po horizontu plují rybářské lodě
s nákladem vlhkých krevet
Chvěji se chladem
když z útesů vzlíná zlověstná pěna
a z rozšlapaných mušlí šlehají
plameny zapomnění
Zavírám oči před dráždivou
levandulovou modří
Má i tvá ruka se stává rackem
a proniká do hlubin tohoto oceánu
Na rozpáleném těle
mi vítr zanechal
pouze stopy tvé soli
11. 7. 1992 Bruggy /Miep/
Odkud povstávají všechny věci a jména?
Fazole pnoucí se po dřevěném rámu
Beránek Van Eycka
Zlatá kukuřice
Plyšový medvídek který pláče?
Byl by to dlouhý příběh
O korybantech
O době snů
O nepřetržité dráze nebes
Ze zahrady odchází světlo
Stíny se ztrácí
Všude voní přezrálé plody josty
Na střechu domu usedl jespák
v zobáku stříbrnou rybu
27
Sever Západ Východ / západní Čechy
Miep stojí v kuchyni
připravuje kávu a mandlový dort
23. 6. 2004 Klášter Vilémov
Pamatuješ?
Tichá píseň
jakoby padala zpět do jejího hrdla
Záblesk vlčího máku
v obilném poli
Hřmělo
25. 6. 2003 Ostrov Vis /Julii/
Divoká růže nás na chvíli
zdržela mezi vrátky
Ó kopce porostlé piniemi a klečí
o čem s vámi rozmlouvá vítr
za bezvětří?
Co si přeje písek
když vlna za vlnou
smívá naše stopy z pláže?
Co vědí o utrpení
ostny mořského ježka
hluboko v tvé noze?
Je osamělý zpěv kosa
v časném jitru
i tvojí písní?
A vlnící se větve vrby
pod Libeňským mostem
tvými vlasy?
V okapové rouře
dnes celou noc zvonil
tenký pramínek smutku
28
25. 6. 2004 /Vladimíru Václavkovi/
I.
Zapomněl jsem na zemi
„Kdo umře letos má vystaráno na příští rok…“
Zapomněl jsem na nebe
„Něk odpadně čo je kolísavé…“
Aleluja
Zapomněl jsem na tebe
„Jsem mrakem svého nebe…“
Zapomněl jsem na sebe
„Klec, klec, bez konce.”
29
Sever Západ Východ / západní Čechy
„Na dva západy“
Tomáš Hudec (1954, Praha) vystudoval v Praze knihovnictví, poté spolupracoval v Plzni s rozhlasovou literární redakcí
a několik let byl šéfredaktorem plzeňské kulturní revue Pěší
zóna. V roce 1999 vydal básnickou prvotinu Texty, vystavuje
též své tisky a grafiky a připravuje literární večery. V poezii
se mj. táže: A co je uvnitř ohně? Která ústa ho vydechují?
***
***
***
I.
neklidné oko,
předpověď zatemnění –
II.
písečné lamento
pod
dvojitým světlem,
***
Klíč od předpeklí
v kukuřičném poli;
bláto, trčící stvoly –
déšť a křečovité stahy země.
***
...zpovídání se
mrazu – nesmířeně
obrněným kostem,
odvrácené tváři,
podmostnímu křiku.
30
únor – zblázněný –
v předsmrtném křiku –
zimničně roztřesený –
průrvy: v třesku šedi
bez-jazyčná vyznání
hluchoprázdnu,
třaskavému času
v kostřičkovém uhranutí,
***
vytrácení se:
slepě – bez uzardění –
a na-půl křikem tmy –
předurčené –
***
šepoty nad
mrakem,
vklíněným do drti
hvězd,
***
smuteční slunce – terč
Variace na tmu
I.
Po lokty ve tmě.
Bude ti scházet dech.
II.
Skonči to. V loketních variacích,
propadlý do mlhy.
***
teď
rozeseté je to, ohvězděné
a černostěnné,
a v krystalu
se
přezíravost
zmatňuje
a ohýnkem se dotýká.
***
…vytratilo se
nebešťanství,
bez-zázračno
koná se –
Hortensie Hustolesová (1961, Aš) vydala vlastním nákladem nebo v malých nakladatelstvích celou řadu básnických
tisků, které posléze seskupila do filigránního básnického
souboru Bílá růže na střence noci (2004), po níž následovala
sbírka mortuální poezie Ochočené smrti (2005) – to vše pod
občanským jménem Viktorie Rybáková, která si zvolila nové
literární jméno. Žije v Chebu a má renomé vynikající umělecké fotografky. A pohrává si za lesních toulek s fixní ideou, že
básníkem/řkou být nechce. Ale je, jím i jí.
/“A básníkem být nechci“/
Chci spát
Pod kryptou vědomí
odehraje se život
Pak hlas mi daruje
Báseň – sarkofág
*
Dovezli uhlí
Poštou přišel popel
matky na dobírku
Venku
parafínová tma
***
„Kdyby“
je trest
Nevíš
jak jej nést
31
Sever Západ Východ / západní Čechy
***
„Na dva západy“
***
***
Jaká je samota
hýčkaná před světem?
Polehává světlo
ve zraněném lese
Vždy jsem psala
cizí tváři
Nevím
Buky se dívají
věčně jak sloni
Bohu se jen kořím
Znám jen tu
střeženou zvířetem
***
Úzkosti
prostupují zdmi
tak jako fialky
zvýrazňují vůni tlení
***
Stvořila jsem
bezrukého démona
a objímám ho
kdy se mně zachce
On nemá čím
uchopit mé srdce
a já zase nemám
nic proti tanci
Už je zas loni
***
Všechny od prahu
odehnat
Jen tak si s nimi
můžeš psát
Těsnopisem ostrovana
***
Vykvetla
Rosa definitiva
Ve skleníku bolesti
***
Umře-li přítel
uvlastníš stesk
Vzpomínku – citadelu
Zemře-li nepřítel
zbroj vroste do těla
To on staví
i když boří
***
Prudce zaklapnu víčka
jako bych chtěla
obraz pohřbít
A přesto vidím
světlo tančit
A vlčí máky
Rdousit tmu
***
Stvoly
květů
noci
kosím
Nic nemusím
/…a zbav mě
od zlého prosím…/
***
Nevzdaluji se z domu
aniž bych
narazila na les
***
Cesta
souvislé výtluky
Ukazatel
rovnoběžně
s kmenem smrku
***
S každou svící
Upaluješ hmouřenína
Jak bezrukému
hlava plane!
Poplač s ním
***
Neplatní andělé
ze špinavého sněhu
Ale ještě
Oslňují
Teprv osamíš
32
33
Sever Západ Východ / západní Čechy
***
Zbavíš se jména
Nevoláš
Ale z lesů
ozývá se:
cizí! cizí! cizí!
Odpovíš
tím
že
zmizíš
34
„Na dva západy“
Irena Natálie Chaloupková (1976, Plzeň) prozatím publikovala jen časopisecky, ale v jejím „šuplíku“ bychom našli
pestrou směsici žánrových přístupů: píše jazykové skeče,
civilistické básně – a dokonce i povídkové romance, pravděpodobně jako jedna z posledních nebo jako jediná v Plzni.
A jistě překvapí ještě něčím jiným.
V chapadlech smrti
Stál v ordinaci doktora Marchanda. Byla
zalitá nepatřičně optimistickým sluncem.
Nenápadně přešlapoval z jedné nohy na druhou a čekal na lékaře, který odešel pro jeho
výsledky.
Hned jak se mu v kanceláři rozezvučel
telefon a on ve sluchátku slyšel známý hlas,
zamrazilo ho. Zjevně nebylo něco v pořádku.
Klapnutí dveří a přicházející kroky ho rázem
vrátily do reality. Snad to nebude zase až
tak strašné, napadlo ho na moment. Lékařův
výraz ho však vyvedl z omylu.
„Tak, tady to mám,“ promluvil a mávl důležitými materiály. „Omlouvám se, že jsem vás
nechal tak dlouho čekat.“
Marc jen mlčky pokrčil rameny. Vyčkával.
„Podívejte se,“ váhal lékař, „nebudu před
vámi nic zastírat. Tady je to všechno.“
„To jsou výsledky těch vyšetření, co jste nechal ještě dodatečně dělat?“
Lékař pokýval hlavou.
„Měl jste podezření?“
„Z vašich bolestí a z toho, co jste mi říkal?
Ano, měl. Lékařka, která vám dělala vyšetření posledně, když jsem tady bohužel nebyl,
jakýmsi neomluvitelným nedopatřením
přehlédla… Přehlédla… rostoucí nádor. V tu
chvíli se s tím dalo ještě něco dělat. Operace,
chemoterapie, naděje na vyléčení.“
Marc jen mlčky naslouchal. Pomalu mu to
začalo docházet. To snad není pravda. To
nemůže být pravda. Teď ne! Ne! Zrovna teď,
když se mu po tak dlouhé době bolesti, ztrát,
slz a utrpení začalo dařit. Teď ne! Zvuky
slyšel velice zdálky. Hlas doktora Marchanda
se mu rozplýval někde v nekonečnu žití. Tak
tohle je v háji. Tohle je už opravdu v háji.
Pocítil prudkou bolest hlavy. Konečně tedy
ví, z čeho to pramení. Konečně zná původce
svých nečekaných stavů, které ho už téměř
dva roky znepokojují. Musel se zachytit za
hranu stolu, u kterého stál.
„Jste v pořádku?“ slyšel lékaře už zcela jasně. Několikrát prudce zamrkal.
„Ano, ano, jsem. Pochopil jsem to dobře,
že teď už žádná šance není? Už je pryč?
Skutečně?“
Hlas se mu nepatrně zachvěl jakýmsi zoufalým smíchem. Doktor Marchand ho upřeně
pozoroval. Cítil s ním. Bylo mu to velice líto.
Tak dlouho s ním bojoval o život, až Marc nakonec zvítězil. Ale za jakou cenu? Na jak dlouho? Navíc, za měsíc mu bude teprve třiatřicet.
Tady byla všechna slova útěchy zbytečná.
„Skutečně. Troufám si říci, že byste to na
sto procent prohrál. Tady už žádný zásah
nepomůže. Budeme se ale snažit vám to co
nejvíce ulehčit.“
„Děkuji,“ ušklíbl se Marc. „Ne vážně,“ zarazil
se. „Děkuji. Za všechno. Měl jste se mnou jen
samá trápení a vidíte, nikam to nevedlo.“
„To neříkejte.“
„Jak dlouho?“ odbočil Marc otázkou, která ho
už dlouho pálila na jazyku.
„Dva, tři měsíce,“ odpověděl stručně lékař.
Marc přikývl. „O.K. Můžu jít?“
Doktor Marchand vzal ze stolu předem vypsaný recept. Marc se pousmál.
„Cestou si to někde vyzvedněte. Budete je
potřebovat.“
„Už se těším. Díky.“
„A zastavte se. Určitě.“
Marc opět jen přikývl. Vyšli ze dveří. Z druhé
strany chodby právě mířila směrem k nim
mladá lékařka. Poznal ji okamžitě. Ona jeho
také. Zarazila se, než váhavě došla až k nim.
Nebylo vyhnutí. Sledovala toho mladého,
velice přitažlivého muže, kterého vlastně zabila, jak tam stojí zády opřen o stěnu a široce
otevřenýma očima se doslova vpíjí do jejích.
Pocítila nevolnost.
„Bon jour,“ snažila se ji překonat, ale nedokázala to. Odvrátila pohled. „Já…,“ zkusila to
znovu nervózně. „Je to neomluvitelné. V nemocnici končím. Můžete mě žalovat. Můžete
si se mnou dělat, co chcete.“
„Ne,“ zastavil proud jejích nešťastných slov
překvapivě rázně. „To ne. Už jste dostatečně
potrestaná svým svědomím, které vám nedá
spát.“
Vzhlédla k němu. Opět se střetli pohledem.
Už ho snesla. Chtěla vědět, kdo je tenhle
Marc Maréchal. Čekala všechno, jen ne
pohled do jeho neuvěřitelně vyrovnané tváře.
Mrazilo jí z toho v zádech.
„Jen mi řekněte,“ promluvil tichým hlasem,
„proč jsem to všechno předtím musel přežít?
Proč jsem všechno tak těžko překonal, aby
to pak stejně muselo skončit? Kde je nějaký
Bůh? Já jsem mu věřil. Dlouho jsem mu věřil,
i když jsem nikdy nepochopil, jak může dopustit tolik utrpení na světě. Asi jsem ho přecenil… Ne, přecenil jsem sebe a lidi kolem.
Jen lidé…,“ odmlčel se. „Jen lidé jsou vinni.“
Odlepil se od zdi a bez rozloučení odcházel
dlouhou chodbou. Oba lékaři za ním jen mlčky hleděli.
35
Sever Západ Východ / západní Čechy
Dlouhou chvíli pak seděl ve vozidle před
nemocnicí. Hlavu položenou na volantu, nevnímal. Nebyl schopen vnímat ty živoucí lidi
kolem. On už mezi ně nepatřil. Opět se ocitl
kdesi daleko ve svém světě za tlustým sklem.
Smrtelné akvárium odloučení. Ne, tentokrát
se ven nedostane. Tentokrát už ne. Ale bylo
tak hezky tam, venku. Narovnal se a rozhlédl
se kolem sebe. Vzdalující se svět.
A co teď, Marku Maréchale? Co uděláš? Kam
půjdeš? Komu se svěříš? Dokážeš to vůbec?
Jsi schopen podívat se pravdě do očí? A ti
ostatní? Nathalie? Musel si utřídit myšlenky.
Musel zmizet. Zhluboka se nadechl, nastartoval a pomalu, jakoby i v tomto směru váhal,
odjel.
Vysokou rychlostí se řítil stále vpřed.
Nevěděl, kam jede. Neměl žádný cíl.
Adrenalin stoupal, problémy se rozplývaly. Ta
krásná krajina kolem ho uchvacovala. Chtěl
se v ní ztratit, nechat se jí úplně celý pohltit.
Místo toho zastavil v jedné velice malebné
vesničce, alespoň jemu tak připadala. Byl už
velmi unavený, a tak s radostí uvítal pohled
na malý hotýlek, který byl stejně tak neskutečný, jako celé okolí.
Druhý den ráno dívka, která Marca včera
ubytovávala, už netrpělivě vyhlížela toho
neznámého tmavovlasého cizince, který ji
velice okouzlil a který se tak odlišoval od
mužů, kteří tu obyčejně přenocovávali. Právě
vycházel. Ještě ho zahlédla, jak si sedá na
venkovní schody a zapaluje si. Její matka,
majitelka penzionu, se právě vrátila ke své
práci, a tak Nicole neváhala a šla za ním.
Sedla si vedle něj na jeden ze schodů a stejně jako on hleděla mlčky před sebe do otevřené krajiny.
„Já vím, že chcete být sám,“ promluvila po
36
„Na dva západy“
chvíli. „Ukážu vám místa, kde se vám to bude
moc líbit. Jistě tam najdete odpovědi na otázky, na které je teď marně hledáte.“
Pátravě se na ni podíval. Mlčel.
„Zdejší krajina je krásná,“ pokračovala
ona. „A rozháraná. Stejně jako vy. Splynete
dokonale.“
Stále mlčel a díval se na ni.
„Pojďte.“
Vstala, bezprostředně ho vzala za ruku a vedla pryč. Neprotestoval.
Seděli čelem k sobě na vrcholu kopce zády
opřeni o nevysoké skály. Hleděli ze srázu
dolů. Za celou cestu nepromluvili ani slovo.
„Nádhera,“ prolomil ticho první Marc.
„Osvobozující nádhera. Měla jste pravdu.“
Přikývla. „Proto to tu tak miluji. Nechtěla
bych žít jinde. Ten váš velký svět mě neláká.“
Musel se pousmát. „To je fakt, není o co stát.
Člověk pak stejně utíká sem.“
Unaveně zaklonil hlavu a opřel ji o rozpálený
kámen. Hleděl směrem ke slunci.
„Už je vám líp?“
Kývl na souhlas.
„Jste nemocný? Utíkáte před nemocí?“ zeptala se věcně, ale z jejího hlasu vycítil jakousi
naléhavost.
Krátce ji sjel pohledem, než se odvrátil a zahleděl se zpět do krajiny. Kde se to vlastně
ocitl? Proč tu tak sedí? Proč utíká? Před čím?
Stejně neuteče. A proč na něj ta neznámá
dívka působí tak uklidňujícím dojmem? Byla
by z ní skvělá zdravotní sestra, napadlo ho
nesmyslně. Má vrozený talent.
„Dlouho? Vážně?“ slyšel v dálce její slova.
Jeho mlčení si vyložila jako souhlas.
„Celkem dlouho. Vím to ale teprve čtyřiadvacet hodin. A jestli vážně? Dalo by se to tak
říct. Horší už to asi nebude.“
Stále zíral před sebe. Neměl odvahu se jí
podívat do očí. Přisedla si k němu, vzala ho
za ruku, naklonila se k němu a letmo ho políbila na tvář. Neovládl se a polibek jí oplatil.
Zastyděl se. Pevně mu stiskla ruku, kterou
stále ještě nepustila.
„Tak hodně síly a odvahy. Sílu můžete načerpat tady, odvahu už musíte hledat jen a jen
v sobě.“
Svižně se zvedla a odkráčela zpět k hotelu.
Osaměl.
O mnoho hodin později pak leželi proti sobě
na zádech na louce hlavami u sebe a pozorovali hvězdy nad sebou. Bylo teplo a jasno
a kolem nich příroda vydávala své pradávné
zvuky života.
Nicole vyrazila Marca hledat, když se celý
den neukázal. Začalo se stmívat a ona moc
dobře věděla, jak snadné je ve zdejších lesech zabloudit.
Našla ho pololežícího u vzrostlé borovice, do
které před lety, ještě když byla malá, uhodil
blesk. Všiml si toho? Přiblížila se k němu.
Zdálo se, že ji nevnímá. Když už byla dva
kroky od něho, vztáhl proti ní ruku, jakoby se
bránil.
„Ne, ne, nepřibližujte se ke mně. Ne, teď ne.
Nechte mě být. Panebože, nechte mě už být.
Myslel jsem, že jsem vás zabil. Zabil jsem
vás. Už mě nechte,“ křičel zmateně.
Zarazila se. Ustoupila. V očích měl hrůzu
a děs. Bála se ho. Mlčky stála opodál a klepala se po celém těle. Očima rozšířenýma
strachem hleděla na něj, jak si pokládá hlavu
do dlaní a celý se choulí u toho usmrceného stromu. Strach přemohla lítost. Poklekla
vedle něho a jemně, aby se jí ještě víc nelekl,
ho vzala kolem ramen. Košili měl celou propocenou, nalepenou na zádech a cloumala
jím horečka. Pomalu se uklidňoval. Váhavě
vzhlédl. Oddechl si.
„To jste vy?“
Nesmyslně přikývla.
„Omlouvám se. Vyděsila jste mě. Viděl jsem
někoho jiného. Nevím, jak je to možné. Je to
tak… Ještě se mi to nestalo. Panebože.“
Rychlými pohyby si mnul čelo.
„Jste v pořádku? Není vám dobře. Lehněte
si na chvíli, já vás pak odvedu do vašeho
pokoje.“
„Díky, ale to zvládnu sám.“
Nicméně se zvedl, popošel o pár metrů dál
a lehl si do trávy. Byla už tma. Černá a průzračná. Nebylo třeba se jí bát.
„Zabil jste?“ zeptala se do ticha. „Toho člověka, kterého jste teď viděl?“
„Ano, zabil jsem ho. Zabil jsem více lidí.“
Čekal, že se ho začne bát, že uteče. Ani se
nehnula.
„Chtěli zabít mě, tak jsem se bránil, i když
párkrát ne právě včas,“ ušklíbl se. „Pletl jsem
se do věcí, které jsem měl přenechat raději
jiným. A také jsem zabil svoji snoubenku při
autonehodě. Moc jsem ji miloval. Ta nehoda
byla osudná. Pro nás pro oba. Zabila nás oba.
Bůh to nemohl nechat bez povšimnutí.“ Ani
nevěděl, proč jí to všechno říká.
„Vy jste ji nezabil. Byla to autonehoda, sám
jste to řekl.“
„Ano, byla to autonehoda,“ opakoval
bezděčně.
„Zabil jste jen sebe.“
„Zabil jsem toho člověka. Jen tak. To nebyla žádná autonehoda, žádná sebeobrana.
Zkrátka jsem šel a chladnokrevně ho zastřelil. Teď to nemohu pochopit.“
„Asi jste měl důvod.“
Nevěřil vlastním uším.
37
Sever Západ Východ / západní Čechy
„Byl to zločinec. Uškodil mnoha lidem. Ale
sám byl především také člověk,“ odmlčel
se. „Propustili ho z vězení,“ pokračoval.
„Začal mě pronásledovat, začal ohrožovat mé
okolí, mou rodinu. Nechal unést a znásilnit
Nathalii, moji manželku, která ho nechala
zavřít. Ona je seržantka u policie,“ dodal
na vysvětlení. „Velice mi na ní záleží. Jsem
strašně moc rád, že jsem ji potkal. Bez ní…,“
na moment ztišil hlas. „Nemohl jsem se na
to dívat. Musel jsem ho zabít. Jenže to mě
neomlouvá. Nikdo to neví. Jen vy. Můžete mě
jít udat.“
Nic na to neříkala.
„Nemáte šťastný život, co?“
„Nestěžuji si.“
„Měl byste jí to říct.“
„Co? Že jsem ho zabil?“
„Ne, že umíráte, Marku.“
„Řeknu jí to. Jo, určitě jí to řeknu. Až najdu
tu odvahu vidět její nešťastné oči, odvahu
zničit její úsměv. A asi bych ji měl najít hodně
rychle, protože už to na mě začíná být vidět.
Nemohu se tvářit, že jsem si toho nevšiml.“
„Jsem přesvědčená, že už jste ji tady dnes našel. Věřím tomu.“
„Díky. Snad máte pravdu.“
„Určitě.“
Odmlčeli se.
„Ta nehoda se stala někde tady, že?“ zeptala
se pak.
Nereagoval na to.
„Nejel jste tímhle směrem jen tak náhodně.
Podvědomí vás zavedlo k místu, které je pro
vás osudové.“
„Ano, máte pravdu, sám jsem si to nechtěl
připustit. Ani jsem se ale na té křižovatce
nezastavil. Projel jsem ji a…,“ nechtěl to dál
rozvádět.
38
„Na dva západy“
„Vím, kde to je. Vím i o té nehodě. Hodně
se tady o tom mluvilo a psalo v novinách. To
víte, tady se nestane vůbec nic, jak je rok
dlouhý. Pak se lidé začnou krvelačně zajímat
i o tragédie.“
„Je to všude stejné.“
„Také se psalo, že to druhé auto tamtudy
nejelo jen tak náhodou.“
„Co jste to řekla?“ probral se z letargie.
„Prý to nebyla náhoda. Chtěli vás zabít.
Aspoň takhle se tady o tom psalo. To jste
nevěděl?“
„Ne,“ odpověděl úsečně.
Byl zmatený. Vše, co si ty tři roky myslel, byl
omyl. To není možné. Vstal a zamířil k cestě,
za kterou tušil vesnici.
„Počkejte,“ běžela za ním.
„Nechte mě být,“ utrhl se na ni.
Bezradně pokrčila rameny a následovala
ho v jeho vysokém tempu. Náhle se zastavil
a svezl se podél stromu, který byl právě nejblíž. Obě své dlaně pevně přitiskl na rozpálené čelo a hlavu si položil na levé koleno,
pravou nohu nechal nataženou. Už si zvykl.
Památka na tu prokletou nehodu.
Stála nad ním. Vzhlédl k ní. V očích naprosté
zoufalství, na čele bolestné vrásky. Skousl
rty.
„Hajzlové, prokletí hajzlové,“ procedil mezi
zuby nenávistně.
Klekla si proti němu a vzala ho za ruce.
„Bůh to všechno vidí,“ pronesla tiše.
Myslela to naprosto vážně. Všiml si jejího
stříbrného křížku, který se jí zaleskl na krku.
Byl podobný tomu, co nosila Angeline, jeho
mrtvá snoubenka.
„Není Bůh.“
„To neříkejte. Slyší vás.“
„Já už nevěřím. Nemůže být.“
„Je všude kolem nás. Tady v tom stromu, tam
nahoře, ve mně, ve vás.“
„Ne, ne, ve mně ne. Snad ve vás. Jestli tady
někde je, tak jedině ve vás. Sakra,“ zaklel
bezděčně, vytrhnul své ruce z jejích a znovu
si je silou přitlačil na čelo.
„Tohle mě jednou zabije,“ řekl po chvíli a musel se tomu začít nahlas smát.
„Jste moc rozrušený, to bude tím. Musíte být
v klidu. A máte horečku a celý den jste určitě
nic nejedl. Musíte se cítit příšerně.“
Nevnímal ji. Na několik dlouhých minut ztratil vědomí.
„Slyšíte mě, Marku? Proberte se, prosím
vás.“
Viděl její rozmazaný obličej nad svým. Na
moment nevěděl, kde vlastně je.
„Vyděsil jste mě,“ křičela na něj.
Mlčky se pokusil vstát. Napodruhé se mu to
podařilo. Chtěl odejít.
„Moc se omlouvám. Já nejdřív vůbec netušila,
že ta nehoda souvisí s vámi. Napadlo mě to,
až když jste o tom začal mluvit.“
Umlčel ji pohledem.
„Děkuji, děkuji vám za to. Jak se vlastně
jmenujete?“
„Nicole.“
„Nicole. Má strážná víla.“
„Pojďte, než se do vás stačím zamilovat.“
„To byste si dala,“ utrousil už zády k ní.
„Počkejte ještě,“ zastavila ho.
Otočil se. Rozepnula si řetízek s křížkem
a natáhla se k němu, aby mu ho připnula.
„To ne,“ brzdil ji.
„Mlčte. To je pro štěstí a abyste nezapomněl,
že Bůh se na vás nevykašlal. Jen vám přidělil
těžký osud jako vykoupení. Myslí to s vámi
dobře. Příště budete šťastný.“
Chtěl se znovu rozesmát, ale pohled do
její stále stejně vážné tváře a těch upřímných, hluboce průzračných očí ho zarazil.
Zamrazilo ho v zádech. Třeba má pravdu.
Jenže co je to vlastně Bůh? Už se ani neptá
kdo? Tak kdo to tedy je? Kde? Proč? Jaké má
nároky? Jaké si klade podmínky?
„A všichni máme veliký úkol: hledat Boha.
A tu, po pracném poznání zjišťujeme, že je
nám vlastně nablízku,“ šeptala, jakoby mu
četla myšlenky. „Když se vzdalujeme od
Boha, vzdalujeme se pouze z dosahu jeho
lásky, ale ne jeho moci,“ pokračovala.
Byla tak blízko. Držel ji za ramena. Lehce
ji políbil na čelo. Cítila jeho horký dech.
Zabořila svůj nos do jeho hrudi. Jeho srdce
zběsile tlouklo. Jeho plíce lapaly po dechu.
„Rád bych vás příště, až budu šťastný, potkal.
Měli bychom si toho tolik co říct, ale na to
teď není čas. Nejde to. Každý se plavíme na
jiné lodi.“
„Tak příště,“ pousmála se nostalgicky.
Ruku v ruce už konečně zamířili k hotelu.
Druhý den pozdě ráno odjel zpět do Paříže.
39
„Na dva západy“
David Charvát (1974, Plzeň) píše povídky i básně, za prózu
získal i Cenu Plže, především je však osobností plzeňského Antidivadla. Publikoval i ve Welesu, vydal několik drobných knížek, například vlastním nákladem titul s názvem
Budižknietzschemu (1999). Je mu připisován rozsáhlý románový opus Svatý porcelán. Milovník Kamčatky.
Atak
Ploužení parkem,
šelest listí.
Z oken
Balkánu
tepe světlo.
Pokoj
kolejím
dobré vůle.
Bod
míříš zpět
do zanikajících
vod
míříš zpět
k bodu
rozpuštění
Pokrok
Chodím,
nohy hluboko
zapuštěné
v zemi.
Mrtvý
otvírám oči,
živý
je zatlačím.
Chodím,
hlava pevně
usazená
v oblacích.
Obleva
není
bílých míst
stopy svanou
před oblevou
nesmí se
vracet
žít
na zapřenou
musí
40
41
Sever Západ Východ / západní Čechy
Rysy
„Na dva západy“
Písečník
Zvolna
roky dny
nerozeznávají
pláž se plní
stíny
V zimě se měníš,
hoří krev,
v tomto
deštivém létě
večer se snáší
na hlavy
když piješ
svařené víno
spáchat nový
lepší život
v obřím rámu
v restauraci
u holých stromů.
Na dosah
Podzimní paprsky
šumějí v uších.
Cítím rybinu
ve větvích,
šeptáš mi.
Jsi unavená,
strašně unavená,
daleko.
Prst na rtech
posílám ti.
vyhlídka
nezvěstného dne
Dech
večer se sklání
nad rozlitým dnem
nahá jako víno
ve sklenici
Zakláníš hlavu,
nehybníš,
rty pootevřené
na jedno zaklepání.
Otisky
večer dohořívá
letmým pohybem
paže říkáš:
domy se ukládají
k spánku
pojďme se nadechnout
jako temný med
táhne ulicemi
přízrak dne
42
Plížení
léto zaslepuje
hrne před sebou
ranní mlhu
v líném odpoledni
roztékají se okna
rozplývají zdi
ani stín na kameni
Únava
ztišený zrak
v záplavě barev
vpíjí se do věcí
jako pták do krajiny
smíření vzlíná
z prachu
podpisem těla
je nehybnost
43
Sever Západ Východ / západní Čechy
Souzvuk
Ráno, poledne, večer
právě vyzvánějí,
minuty na hodinu
přesné.
Usadili jsme se
na suchou zem,
myslíme na dětství,
na déšť.
Vlna
Plíží se
podél cesty,
olizuje břeh,
tělo,
v němž žasnu,
přelévá se
z očí do očí.
44
„Na dva západy“
Tep
den se úží
světlo se klidí
z cesty
v krajině jiné
než předpověděli
pohyby lidí slábnou
Mez
zhášením víček
vzdalujeme se
všemu
co jde tím
temným pokojem
směrem k nám
co jsme zahlédli
a vzali s sebou
Martin Jakubík (1982, Domažlice) učí češtinu a němčinu
na gymnáziu ve svém rodišti, příležitostně publikuje v regionálním tisku – a píše pohádky. Pochopitelně se skromnou
ctižádostí přispět k vývoji moderní autorské pohádky. Třeba
právě touhle, v níž vypráví o sumci, který si, chudák, nakonec své ploutve musel umývat sám.
O zlaté rybce
Znáte tu pohádku o zlaté rybce, která splní
tři přání, když ji rybář pustí zpět do vody? Že
ano? Nevadí, já vám teď povím také jednu,
ale trochu jinak.
Žila, byla jedna kouzelná rybka, krásná, zlatá, s dlouhými vlasy, dlouhými řasami a krásně tvarovanými ploutvemi. Obývala jeden
rybníček v jižních Čechách. Spolu s ní tam
bydlel jeden velmi starý, ale zato moudrý
sumec, jemuž byla rybka naprosto oddaná,
a jeden kapr, kterého sem pustila o Vánocích
Andulka z nedaleké vesničky. Když už jsme
u té Andulky – bylo to děvče k pohledání: milá, hezoučká, blonďatá a s modrýma
očima. Zkrátka holka krev a mlíko. Žila na
statku s hospodářem a čeledínem. Společně
se starali o čtyři koně, tři čuníky a hejno slepic. Hospodář chtěl, aby se Andulka konečně
vdala, a přivedla tak pod střechu další pomocnou ruku. Andulka se tomu bránila zuby
nehty, ale pantáta jí nedal pokoj. „Holka,
kdy ty přijdeš k rozumu? Práce je tu u nás
víc než dost, další pomocník by se hodil.
Vždyť to máš každý den dát dobytku, koním,
připravit dříví na topení, jít do lesa. Člověk
nemá chvilku klidu a tady s Franckem to už
nezvládáme. Když si nenajdeš ženicha ty,
najdu ti ho já. A basta.“
Andulka se s brekem rozběhla do své komůrky a tam se zachumlala do peřin, aby ji nikdo
neviděl a neslyšel.
Jednoho dne se na statku objevil vzrostlý
chasník. Vypadal velmi silně a zamířil si to
rovnou ke statkáři. „Dobrý den, statkáři. Jdu
se optat, zdali by se u vás nenašla nějaká
robota? Běhám si tak po světě a zkouším se
někde uchytit. Nemáte něco?“ Statkář si jej
zvědavým pohledem prohlíží a po chvilce
ze sebe vydá: „Inu, toť se ví. U nás je práce
habaděj. Ukážu ti, kde budeš spát, a hned se
vrhnem do díla.“
Mládenec se Andulce moc nezamlouval.
Měl takové syrové chování a ona se ho bála.
Prohodili spolu sotva pár slov denně. Měla
z něj pocit, že si přišel ne pro ni, ale pro statek. Asi po třech týdnech si statkář usmyslil,
že nabídne chasníkovi Andulku za ženu, a tak
si pojistí jeho přítomnost a pomoc na statku. Když to však oznámil Andulce, žádného
vděku se nedočkal. Naopak. Protože byl ale
hlava dubová, svatbu nařídil. A mladíkovi
řekl, ať skočí ulovit nějakou rybu ke slavnostnímu obědu. Chasník se vydal střelhbitě
s prutem k rybníku. Nahodil jej a sedl si do
trávy. Za dvě hodiny se na hladině objevily
kruhy a prut sebou začal prudce škubat.
Mladík se jej chopil a táhnul ho ven. Na konci byla vskutku ryba – zlatá, vlasatá a okatá.
Takovou jakživ neviděl. A když na něj ještě
v tom šoku promluvila, sedl si prudce na zadek. „Já jsem zlatá rybka. A kouzelná k tomu.
Když mě pustíš, splním ti tři přání.“ Mladík
seděl jako zcepenělý a rybka se počala modlit, aby si vybral nějaké pro ni velmi výhodné
přání. Nebyla to totiž ta rybka, na kterou
jste všichni zvyklí. Tohle byla rybka zvláštní.
45
Sever Západ Východ / západní Čechy
Plnila přání pouze v případě, byla-li chycena
– to dá rozum. A protože jí sumec ujišťoval
v tom, že si za to může sama, když se nechává chytit, mělo být plnění přání trestem. Ona
totiž za ta přání – aby byla splněna – musela
sumcovi zaplatit. Stálo-li však přání víc, než
mohla zaplatit, zadlužila se a musela sumcovi
každý den mýt ploutve.
Mytí ploutví bylo pro ni skoro noční můrou,
protože se to sumcovi velmi líbilo a byl by
nejraději, kdyby rybka nikdy nepřestala.
Proto chtěla, aby si lidé, kteří ji vytáhnou,
volili co nejlevnější přání, nebo to, které
zamezí splnění dalšího. A mládenec, jako by
to tušil, si vybral následující: „Chtěl bych
se na chvilku podívat na nějaký opuštěný
ostrov.“ Sotva to dořekl, ocitnul se na ostrůvku v Tichém oceánu. Spokojeně si prohlížel
moře a pak ostrov a po chvíli se mu zachtělo
zpátky. Jenže rybka už jej neslyšela, přece jen
byla od něj o nějaký ten kousek dál a na takovou dálku již neměla šanci jej slyšet, a tak se
mladík ocitnul na tom ostrově navždy. Jestli
nezemřel, měl by tam ještě teď být.
A co Andulka? Když po několikahodinovém
hledání svého budoucího ženicha zjistila, že
zmizel neznámo kam – byl objeven pouze
prut opřený o větev u rybníčku, návnada
a jeho svačina, byla spokojená, že se nemusí
vdávat za někoho, koho vůbec nezná a kdo se
jí nelíbí. Rybka si také mnula ruce, protože
ušetřila za dvě nesplněná přání. Nespokojený
byl pouze statkář, který dál musel dávat dobytku…, a sumec, který si musel své ploutve
umývat sám.
46
„Na dva západy“
Jan Jelínek (1947, Praha) žije v Plzni od roku 1966 a dlouho,
dlouho psal jenom do „šuplíku“. Teprve na začátku třetího
tisíciletí začal publikovat, nejprve časopisecky, načež došlo
i na knižní prvotinu (Juveniliana, 2008) a poté i na Cenu Plže.
Jeho tvorbu charakterizuje autorovo vlastní dictum „nezadržel hořký smích“. Sarkasmus, sardoničnost, to jsou svorníky jeho básnické tvorby, v níž vychází – stejně jako mnozí
Jelínkovi vrstevníci – ze ztracených iluzí let šedesátých…
na nás si z balkónu
vyskakovat nebudou!
Oheň pomsty
za příkoří odsunu
dští sousedi unisono
Vybít jim okna!
To je málo…
Zabít dětem psa!
To je ono!
Nebo
Nebo
Nebo
Nebo
Dvě monitoriťky
(složenina slov monitor a řiť)
Ráno našly děti a mamička
na zápraží dobitého voříška
zkrvavený hřbet
přeražená čelist
vypíchaná očička
Asi řekl umřel
asi ho měl rád
byl to kamarád
skoro člen rodiny…
do poslední své
těžké vteřiny
Bejvávalo dobře
morytát
Stalo se to v Österreichu
někdy tehdy
když blonďaté Marylin
slavný větrák
horkým föhnem sukně zdvih
Ten kdo to rád horké měl
nezadržel hořký smích…
Postavil český tatíček
z rodinné lásky
ženě a houfu dětiček
rodinný domeček
Na rtech českou písničku
do týla frajersky čepičku
přidělal si na domeček
vytoužený balkóneček
jak na dortík třešničku
Diese blöde Emigranten
aus der Scheissland Tschechei
ti ať domů táhnou
a ať pěkně spěchaj
Český tatík
mouše by neublížil
stébla by nepřekřížil
chudáka psa neutratil
to by radši duši ztratil
Do lesa psa odnesl
pěkně se s ním pronesl
Přivázal psa drátem k smrku
hrdliččin hlas vrků, vrků
teskně smutnil, smutně tesknil k tomu
pod chrámovou klenbou stromů
Měl tu pejsek v klidu, míru
tiše zhasnout…
aby nebyl dětem na očích
aby to měl z krku
Ale pes se nějak utrh
– vypráví tatíkův synátor –
vrátil se domů
a chcípl nám u prahu…
řekl
řekl
řekl
řekl
pošel?
umřel?
zesnul?
skonal?
– že „odešel“, nebo že je „opustil“,
řekl asi těžko, to by bylo blbý,
když se naopak vrátil
a zůstal, že? –
To koukáte
to koukáte
co jsem to měl
k obědu!
Z televize.
Ústa v paměti
Měl jsem sen
jak na dvou modrých
horolezeckých lanech
nějací přísní
spouštějí
dvě cynické fotografky
dolů
stále hloupěji a hloupěji
do vrtu
v paměti národa
47
Sever Západ Východ / západní Čechy
Měly prokázat
že se
objektivně
neprovinili
Jedna měla večerní šaty
s nahými rameny
s tenkými pletenými ramínky
a ta druhá…
Už nevím
už si nepamatuju
Pokaždé
když je vytáhli
do chytré a nevinné
současnosti
dostaly vynadáno
Ale nedaly si pokoj
furt do tý díry
ty agenturní
soutěživý
vrtačky
lezly
Světlu vstříc!
Za tu atrakci
Agenti v akci
důchodci
a pamětníci
platí polovic
Viníci
a děti do dvaceti
nic
48
„Na dva západy“
Bohumil Jirásek (1931, Pavlíkov u Rakovníka) už od roku
1956 působí jako vysokoškolský učitel české literatury:
v Praze, v Karlových Varech a již pětačtyřicet let v Plzni.
Kromě vědecké práce (napsal kupříkladu monografii
o Josefu Hrubém) se věnuje krásné literatuře, píše fejetony, povídky, větší prózy (zčásti zůstávající v rukopise), ale
i kritiky. Debutoval knihou o stáří Loučení po západu slunce
(1987) a tématu životního podzimu zůstal již věrný. Nositel
Ceny Plže.
Balvan
Seděl jsem na velikém balvanu na vrcholu
vysoké skály, jejíž dlouhý a příkrý sráz letěl
někam do údolí. Byl odtud krásný výhled.
Do dáli se vlnily už mírné pásy vrchů porostlých lesy. Vybavoval jsem si, jak to tam asi
voní jehličím, ale tady to vonělo vzduchem
volných nebes. Umanul jsem si, že tady na
vrcholu skály vytesám z toho ohromného
balvanu na místě sochu. Ať tu jednou náhodné návštěvníky překvapí jako zvláštní přelud.
Nebude to moje první socha, ale chci, aby to
bylo moje životní dílo. Tahle představa mne
stále zneklidňovala, i když jsem byl už dávno
v údolí a díval se do těch výšin k nebesům.
Slunce právě zacházelo za horu a měl jsem
pocit, že kolem toho balvanu kreslí svatozář.
Až dám tomu balvanu obživnout, bude to impozantní. Nad hlavou mi zamával křídly nějaký dravec, chce se mi říci orel, ale orla jsem
tu nikdy neviděl, tak to bude asi něco skromnějšího, avšak stejně hezkého a vznešeného.
Doma jsem si připravil náčiní na náročné
opracování kamene. S tak ohromným balvanem jsem neměl ještě žádné zkušenosti.
Tvůrčí neklid mnou podivuhodně cloumal,
ale také jsem se bál, jestli tak zvláštní úkol
zvládnu. Stále jsem v představách viděl tu
horu před očima a to mé impozantní dílo na
jejím vrcholu. Rvaly se ve mně dvě protichůdné síly. Jedna mě hnala na vrchol skály, abych
okamžitě tvořil dílo, na kterém bude pracovat asi desetiletí, ta druhá síla mi bránila tam
vstoupit z ostychu před nějakou posvátnou
úctou k velebnosti přírody i k té soše, kterou
jsem už zřetelně viděl v obrovském balvanu.
Nářadí jsem už měl asi měsíc připravené, jen
jsem se stále neodhodlával vydat se na cestu.
Dokonce jsem si nacházel různé výmluvy.
Buď jsem se necítil duševně v kondici, nebo
se mi zdálo, že jsem asi trochu nemocný,
případně jsem se domníval, že musím čekat
na nějakou zprávu, kterou mi přinese listonoška v dopise, přestože jsem netušil, jaká
by to měla být zpráva a od koho. Zkrátka
jsem si jen vymýšlel a zdůvodňoval tak svou
nerozhodnost.
Nakonec to volání bylo přece jen silnější.
Vzal jsem těžký batoh na záda, vedle nářadí
tam bylo i pití a jídlo, a už mě nikdo neudržel. Rychlým krokem jsem procházel údolím,
nikoho jsem neviděl nebo nevnímal, a za
chvíli jsem stoupal po stěně skály. Nejsem
žádný horolezec, taky to nebyl horolezecký
výstup, docela dobře se mi tu šlo po úzké
pěšině vyšlapané možná zvěří, nejprve mezi
vysokými smrky, výše už jen mezi keři, křovinami a chudou trávou. Před vrcholem byla
už jen holá skála. Byl jsem tak nedočkavý,
že jsem neubral na rychlosti chůze, naopak
jsem asi stále více pospíchal, ale silně jsem
se zadýchal.
Dorazil jsem ke svému balvanu, zmožený
jsem si lehl na záda, zhluboka dýchal a rozhlížel se po modrém nebi. Když jsem svůj
dech zklidnil, zadíval jsem se konečně na cíl
své cesty, na ten můj balvan. Skutečně v něm
ta socha byla. Říkává se, že my sochaři musíme z kusu kamene tu sochu, která v něm
je, vyrvat. Bral jsem to vždy obrazně, ale teď
jsem to prožíval doslovně. Tu sochu jsem tam
viděl. Jenže tisíc lidí se na ten balvan podívá
a řeknou, že jsem lhář a podvodník, protože
oni tam nic nevidí a nic tam není. A bude jich
tisíc nebo i mnohem více, a já budu proti nim
sám, jen nevím, jestli tu sochu budu umět
z kamene vyrvat jako důkaz. Pokud se mi to
nepodaří, budou triumfovat, že měli pravdu
a já že jsem blázen.
Pln energie a nadšení jsem se dal do práce.
Skálu jsem usekával, ale svou sochu se mi
pořád nedařilo vynést na světlo. Také jsem
chápal, že životní dílo asi nemohu vytvořit jediným pokusem. Podstoupil jsem nesmlouvavý boj s přírodou i se sebou samým. Uklidnil
jsem se a pochopil jsem, že musí nastoupit
trpělivost, vytrvalost a pokora. A tak jsem na
skálu lezl každý den. Mám už tam vyšlapanou
svou pěšinu. Střídala se roční období, ale já
jsem tam chodil stále.
Chodím už tam dvacet let. Lidé mě mají za
blázna a raději přede mnou uhýbají, aby se
nemuseli se mnou pozdravit. Já je stejně
nevnímám, protože mám hlavu stále více
skloněnou k zemi a zkoumám tajemství hmoty, po které šlapu a kterou chci odbourat od
toho zázraku, který bezpečně v tom balvanu
vidím.
Jak mi léta přibývají, výstup na skálu je stále
náročnější a namáhavější. Ale také mi dělá
potěšení, že se mi daří překonávat přírodu
i sám sebe. Mnohdy už si domlouvám a nadávám, ale nepolevím. Asi jsem tvrdohlavý
a stále ještě věřím, že k svému cíli musím
jednou dojít. Už nemám tolik fyzických sil,
49
Sever Západ Východ / západní Čechy
a tak tu často zůstávám až do tmy, abych
svou slabší výkonnost doháněl časovou trpělivostí. Někdy mi už soumrak odnáší někam
do tmy celý balvan, ale pak vysvitnou hvězdy
nebo zazáří dokonce i měsíc, a já zase ten
balvan vidím, a to dokonce v jiném osvětlení,
takovém čarovném a záhadném. Nikomu to
nemohu vyprávět, protože by si o mně mysleli, že už opravdu nějak duševně strádám.
Moc by mi křivdili.
Po dvaceti letech trápení jsem začal pochybovat o své jasné vidině. Co když skutečně
v tomto balvanu žádná sochu není? Že by to
byla jen má fantazie? Co když mají všichni
pravdu a já ne? Přišly na mne nejhorší chvíle
pochybování a marnosti. Ale člověk jde někdy
za svým snem celý život, proč já bych nešel
celý život za svou sochou? Vždyť ta cesta za
ní je tak krásná a svůdná. Bez ní by byl život
tak ubohý. Je lepší jít po nejasné a záhadné
cestě, než nejít po žádné, nejít nikam.
Ten můj věčný zápas s nepoddajnou hmotou
se však začal měnit v zápas s mým nitrem,
s myšlenkou a s filozofickými problémy, které
mi však neuměly dát jasnou odpověď. Stále
více hloubám, zavírám se do svého soukromí, do svého nitra, do svého tázání. Jeden
z mých nemnohých přátel se na mne zpytavě
díval a řekl: Ty v tom balvanu hledáš Štěstí.
Ale štěstí je vrtkavé. Až ho vykutáš, zmizí
a budeš na ně jen vzpomínat, jak bylo krásné a bolestné. Když chceš štěstí z něčeho
vyrvat, tak je zničíš, nebo se rozplyne. Štěstí
chce žít svým životem a nesmíš si je přivlastňovat. Musíš je jen obdivovat jako krásného
motýla, který ti vzlétl před očima a zase někam zmizel. A dal ti radost ho vidět a vnímat.
Nehledej v kameni své Štěstí, moc se trápíš.
Začal jsem o jeho slovech přemýšlet. Ale
50
„Na dva západy“
neměl pravdu. Nejdu za štěstím. Vím také, že
štěstí umí rychle zmizet a zůstane jen krásná
nebo bolestná vzpomínka. I ta za to stojí. Já
však jdu, jak už to cítím, za něčím podstatnějším, než je Štěstí. Ale co to je? Zoufale přemýšlím a stále více si tu neviditelnou sochu
prohlížím. Ano. Je to Láska.
A tady jsem našel svou první chybu. Ta láska
přece nejí v tom kameni, ale ve mně. Já ji
musím do toho kamene vtesat. Mám už rozedřené prsty, krev z nich teče, jako z mé duše.
Jak je ten lidský život krásně složitý. A na
poznání tak krátký.
Ani nevím, proč vlastně chci tu lásku ze
sebe vyrvat a vložit ji do chladného kamene.
Možná proto, abych i tu přírodu kolem sebe
polidštit, dal jí kus citu a lásky. Chci se s ní
podělit o to nejkrásnější a nejbolestnější, co
znám a co mám. Bolest je i v kráse. Bolest
vnáší do krásy cit a ten zase opravdovost
a hloubku. V bolesti jsme nejblíže k poznání
velikosti a smyslu krásy, která má nejen svou
líbeznou tvář, ale i duši. Hladím ten kámen
rozedranými prsty, do dlaní mi z nich stéká
krev a obtiskuje se i na kameni. Neteče už
nakonec i z toho kamene, a já to vůbec nevím? Opřel jsem unavenou hlavu o svůj balvan a zaslechl jsem v nitru nějakou hudbu.
Byla to nádherná symfonie a proznívala do ní
i prostá lidová píseň mého domova. Bál jsem
se teď dotknout se kamene, abych neporanil
tu hudbu. Ale přece jen jsem sebral odvahu a začal jsem tesat dál. Uhýbal jsem těm
tónům, abych je nezranil, a úlomky hluchého
kamene odskakovaly na zem přede mnou.
Už jsem nahmatával velikost krásy i hloubku duše své Lásky. Byla už tma, ale já jsem
šíleně bušil do kamene i v zářící tmě. Neměl
šanci dále skrývat tajemství. Socha pomalu
vystupovala. Pak vyšly hvězdy na nebi a ozařovaly její krásu. Sehnul jsem se k balvanu,
poklekl a pokorně jej políbil. Z očí mi tekly
slzy.
Tak jsem tam usnul. Ráno se nebe zatáhlo a začalo pršet. Díval jsem se na balvan.
Kapky deště se mísily s kapkami mého potu,
mých slz a mé krve.
Byl jsem v podezření, že jsem z kamene chtěl
vyrvat své Štěstí. Ale já jsem zatím do kamene chtěl vnést svoji lásku. Teď nevím, proč
jsem ji chtěl ze sebe vyrvat a dát ji kameni.
Asi jsem také chtěl pošetile trochu odbourat
ze své skryté lásky v sobě, abych lépe snášel
tíživou krutost světa. Nezemře však má láska
v tom kameni? Vždyť Láska žije láskou.
Mám obavy, že sochu Lásky, o které jsem
snil, už nikdy nestvořím. Tu asi musím
nechat spát v sobě. Tomu kameni budu o ní
jen šeptat a vdechovat mu ji ze sebe, aby
taky poznal, co je krása a láska. Dívám se
na ten balvan a zkoumám, co jsem vytesal.
Neuměl jsem objevit v kameni Štěstí, váhám
do něj prodat svou Lásku. A jak se tak stále
soustředěněji dívám, přece jen tam tu sochu
vidím. Žije. Nestvořil jsem Štěstí, ale Lásku.
Nestvořil jsem Lásku, ale Štěstí. Je to vlastně
socha Lásky a Štěstí v jedné podobě. Někdo
slepý přijde a přezíravě řekne: Vždyť je to jen
balvan! Neuvidí, co vidím já. Ale nebude také
šťastný jako já. Jen já budu nešťastně šťastný
z díla, které jsem stvořil. Které je, a není.
Které není, a je.
Kroky mé léty ztěžkly, tam na vrchol skály
už nevyjdu. Ale často se na to místo dívám
z údolí. Tam nahoře skutečně neleží jen
balvan. Chodí prý tam stále k té soše milenci.
Je to zvláštní magické místo se silnou energií a krásným rozhledem do kraje. Někdo
ten balvan má za jakýsi kultovní kámen, za
pradávné obětiště. Ale oběti těch současných
milenců se tam předávají dodnes. Málokdo,
opojen výškou skály, povětřím, oblaky, sluncem nebo hvězdami, si všimne, že by na tak
neobvyklém místě stála socha. Jen nedávno
jsem v údolí slyšel, jak chlapec lákal k balvanu svou dívku: Je tam krásně. A ten balvan
vypadá jako socha nějaké krásné ženy. Měl
jsem radost, že si toho všiml. Dodnes mě
dráždí i vzpomínka na ni a na dobu, kdy jsem
ten kámen měnil v sochu.
Milenci prý si tam chodí pro Štěstí a Lásku.
Nebo pro Lásku a Štěstí. Asi je to pravda.
Když se vracejí pozdě večer od balvanu na
temeni skály, jsou rozesmátí, veselí a skotačiví. Závistivci se po nich dívají jen z údolí,
většinou od upíjeného piva před hospodou,
ale pokud je tma, moc toho nevidí, mají smůlu i smutné oči. Zamyšleni se raději dívají na
zem pod nohama a meditují o běhu života.
A když se podívají tam vzhůru k balvanu,
zjišťují, že už jim slábne zrak, ale že to tam
dobře znají z dávných let. Alespoň pohrdlivě
tomu místu u balvanu říkají doupě hříchu.
Celý den i celou noc tam vane čerstvý vzduch
a denní slunce nebo noční hvězdy laskají
mou sochu. Zdá se, že ti, kteří tam vstupují,
její sílu a moc pochopili. Netvořil jsem dílo
nadarmo. Dívám se tam nahoru a od ostrého
světla mi slzí oči. Usmívám se na ten svůj
balvan a na tu svou posvátnou sochu.
51
Sever Západ Východ / západní Čechy
Milan Kasl (1960, Klatovy) se věnuje i jiným uměnám, věru
víc než krásné literatuře, pokud však do ní, během svého
přebývání v Dolní Lukavici, nicméně zabrousí, potom se
stává div že na klasikem (nejenom západočeským) soudobé
české naivistické literatury. Baže, naivisté! prohlásil by nad
jeho cyklem ze života pseudoscenáristy Česlava Boháče znalec tohoto typu písemnictví – a měl by pravdu. Přesto platí,
že Kasl píše v ústraní a jeho texty jsou určeny pro pár očí –
šťastně naivních očí.
Ze života a díla scénáristy Česlava Boháče
Motto
Zdrž prha, tu vůkol stumý máv
a kolotavě, jak monochónní lívy
nám králař,
kolozně jak háv,
sám ublekuje smutěbolné,
upanané plívy
Čáp Česlava Boháče
Česlav Boháč se ráno probudil a zjistil, že
venku napadl sníh. Tak pomíjivá věc, pomyslil si. Jaká by byla rozkoš potkat ve sněhu
čápa.
Vyšel před dům. Všude bylo plno sněhu.
Třpytil se, blýskal a byl bílý.
Česlav Boháč se rozběhl vstříc zářícímu.
Udělal panáka. Jako malé dítě roztáhl ruce
a nohy a bacil obličejem do bělostné plochy.
Sníh polykal i dýchal. Sníh studil. Česlav
Boháč vstal a na sněhu uviděl otisk svého
přání.
52
„Na dva západy“
Nebe bylo šedé, sníh bílý a paneláky taky
šedé. Tu a tam se černala hromada něčeho,
zřejmě zapomenuta dělníky - výtvarníky. Jaká
krása. Teď tu chybí jenom čáp, pomyslel si
Česlav Boháč. Chybí tady proto, že by se náramně hodil do té scenérie. A také proto, že
čáp je náramně pěkný pták. Pro pocit bezpečí (měl z té spousty trochu strach), se přitulil
k hrubé zdi jednoho domu.
Česlav Boháč se podíval vzhůru a nechápal.
Když tady mohou kroužit vrány, proč tady
sakra není aspoň jeden čáp?!
ČÁP, SAKRA!!
Copak toho chce tolik?
Mnul si čelo a cítil, že sníh pod jeho koleny
povoluje. Celou tu dobu totiž klečel. A bude
mít černá kolena. A maminka mu řekne:
„Česlíku, kde jsi se tak zmazal?“
Vrány kroužily poměrně nízko. Několikrát
zahlédl jejich oranžové zobany a tupé žluté
oči. Snesly se ještě níž. Česlav Boháč začínal
mít mezi paneláky strach.
Vtom jedna z vran narazila červeným zobákem na betonovou stěnu. Udělalo to cvak.
A spadla do sněhu.
Ostatní vrány odlétly. Česlav Boháč se zvedl
a přiblížil se k černému ptáku, který se odrážel od bílého sněhu. Vrána velmi směšně
hrabala jednou packou a vypadalo to, jako by
chtěla startovat motorku.
Česlav Boháč se usmál. „Tak jsi dolétala, chudinko,“ špitl. Navršil na polomrtvého ptáka
hromádku sněhu.
A to byl čáp Česlava Boháče.
Zajíc Česlava Boháče
Česlav Boháč ležel na lůžku z chvojí, které si
vyrobil včera večer. Česlav Boháč má pocit, že
už to takhle dál nejde.
Chtěl být scénáristou. Všude kolem něho jsou
spousty zajímavých námětů na scénář. Jeho setkání s čápem, strýcem Františkem Boháčem,
s vegetariánstvím nebo divným hostem, který
si vyplakal oči. A kolik zajímavých námětů
pochytil v bufetu u nádraží.
Začal se blížit večer. Česlavu Boháčovi nebyla
zima, protože léto přímo hořelo.
Představa, že uteče sám sobě, byla lákavá. Ale
Česlav Boháč už věděl, že to nejde. Dohoň vítr,
když je stále kolem tebe!
Vítr foukal a nešťastný Česlav Boháč vylezl
ze svého lůžka z chvojí a pomalu se šoural
směrem k vesnici. Jediný strach, který měl, byl
strach ze sebe. Hlavou mu opět běžela spousta
myšlenek. Věděl toho hodně, myslel si, i toho
hodně viděl, jak se domníval. Ale neustále se
věnoval nepodstatným pitomostem, které ho
rušily v naprostém svobodném rozletu. O tom
byl přesvědčen.
Pravděpodobně se minulý týden nějak zbláznil. Jan Havránek ho za reklamní bombu
Perespeed samozřejmě vyhodil ze studia. A on,
Česlav Boháč, nesl tuto pohanu hrdě, tedy navenek hrdě. Všechno se mu zbortilo, najednou
už nebyl scénárista, byl nic, nezaměstnaný scénárista se škraloupem, jaký se hned tak nevidí.
Česlav Boháč začal nenávidět všechno, co ho
obklopovalo, dům, matku i otce, jejich výčitky.
Proto utekl do lesa.
Česlav Boháč věděl, že to nebude mít dlouhé
trvání, že se bude muset tak jako tak vrátit. Ale
snažil se tu hanebnou chvíli zbabělého návratu
co nejvíc oddálit.
Skoro týden žil jako ten poslední somrák, ale
i když hodně šetřil, už mu docházelo těch
pár stovek, co si s sebou vzal z domova. Bylo
to také tím, že Česlav Boháč pil víc, než kdy
jindy.
Kousek od vesnice si lehl na louku a vleže na
zádech pozoroval večerní nebe.
Česlav Boháč zaslechl z levé strany šustot.
Otočil se na bok a hleděl do očí šedivému
zajíci, který panáčkoval asi metr od jeho
hlavy. Z těch zvířecích očí vyzařovala zvláštní síla, nebo atmosféra nebo něco jiného, co
Česlav Boháč nedokázal pojmenovat. Česlav
Boháč se usmál a jakoby samozřejmě zajíce
pozdravil:
„ Nazdar!“
Byla to legrační situace. Zajíc se postavil
na čtyři a přiblížil se k Česlavu Boháčovi na
dotek. Dokonce mu něžně očmuchával nos.
Bylo to krásné. Když člověka očmuchává pes
nebo kočka, nemusí to být vždy zajímavé nebo
krásné.
Tohle byl po dlouhé době pro Česlava Boháče
takový zážitek, že téměř vrněl blahem. Proti
všem přírodním zákonům se zajíc najednou
sesunul do trávy a hleděl Česlavu Boháčovi do
očí. Bylo to naprosto nevídané.
Kolem brlohu Česlava Boháče byly nastraženy
desítky ok a ani jednou se mu nepodařilo nějaké zvíře ulovit. Teď měl pečínku na dosah.
Chytil zvíře za kožich na hřbetě, potom za
zadní běhy a navyklým pohybem zasadil zajíci
smrtelnou ránu za uši.
Cestou do vesnice Česlav Boháč přemýšlel,
zda zajíce prodá za pár korun, nebo ho rovnou
vymění s hostinským Antonínem Uzlem za
příjemný večer piva a rumů.
53
Sever Západ Východ / západní Čechy
Konec Česlava Boháče
Jediná motivace, pro kterou Česlav Boháč žil,
bylo, že se stane slavným scénáristou a bude
psát scénáře k filmům, na které chodí lidi
a potom odcházejí z biografu spokojeni.
Kromě spousty reklamních šotů napsal a dokončil celkem tři scénáře. První byl scénář
k filmu Kakadu.
Příběh začíná v australské buši, v oblasti
zvané Kakadu. Divoká příroda láká mladého
Němce Helmuta Vogela z Baden-Badenu.
Nelituje peněz a vydává se do Austrálie za
dobrodružstvím.
Helmut je klasický pětadvacetiletý Němec,
blonďák. Vlasy má vpředu ostříhané nakrátko,
vzadu delší, pod nosem obligátní, trochu nazrzlý knírek. Pod vlivem přitroublých reklam typu
Camel se prodírá australskou buší. Kousne ho
nějaká potvora, prudká otrava krve mu znemožní vrátit se zpět do civilizovaného kraje.
Naleznou ho místní domorodci a Helmuta svíjejícího se v křečích dopraví do vesnice, ve které
žijí jenom Maoři - Kakaduové. Ti ho zanedlouho
vyléčí pomocí nějaké přírodní medicíny. Helmut
se spřátelí s mladým domorodcem Mobawou.
Celé večery sedávají před chatrčí a téměř beze
slov rozmlouvají. Helmut mluví pouze německy a Mobawa zase jen maorským nářečím,
ale díky úžasné atmosféře čisté přírody jim to
vůbec nevadí.
Helmut se rozhodne, že pozve Mobawu na
návštěvu do Německa, aby poznal výdobytky civilizované země. Z toho je vidět, že
Helmut není zřejmě zatížen jakýmkoli typem
rasismu.
Maor se dlouho rozhoduje, ale díky svému
mládí nakonec souhlasí. Mobawa je typický
Maor s děsivými nadočnicovými oblouky, ob54
„Na dva západy“
rovskými dírkami do nosu, zvířecím chrupem
a černomodrou pletí.
Maor je oblečen do nepadnoucího evropského oděvu a krčí se jako cvičená opice
za Helmutem, který ho provází po rodném
městě.
Po několikadenních štrapácích a příkořích,
které se Mobawovi stanou díky jeho vzhledu
a naprostému vidláctví, se chce Maor vrátit
domů.
Mobawa a Helmut spolu sedí na otomanu,
pijí bourbon, je zapnutá televize a oni se snaží domluvit. Tedy povídat si. Rukama nohama, ale vůbec jim to nejde.
Nakonec to černoch nevydrží, položí svoji kosmatou hlavu na Němcovo rameno a s pláčem
a vzlykáním TO všechno řekne. Všechny ty
starosti, ústrky a hrůzu z neznámého světa. To
řekne všechno maorsky. Když se dostatečně
vypovídá, je chvilku ticho. Potom Helmut vytřeští oči, něco se v něm zlomí a úplně všechno,
všechny svoje starosti řekne zase Mobawovi.
Také se při tom rozvzlyká.
No a potom jsou oba tak rozjitření a naměkko,
ruku v ruce, že se začnou různě hladit a nakonec si spolu zasouloží.
Tento námět patří k raným dílům Česlava
Boháče a autor tento námět brzy odvrhl, protože začal pochybovat o jeho komerčním využití.
Zato druhý scénář, mimochodem zde také
vystupuje černoch jako ústřední postava, byl
Česlavem Boháčem považován za mimořádnou
bombu.
Ten film měl pojednávat o černošském
chlapci, který žije v Haarlemu jen se svým
dědečkem. Stařec ve své senilní zpupnosti
zasvěcuje hocha do tajemných kouzel a čar
umění woodoo.
Chlapec si taje magického světa natolik osvojí,
že s pomocí voskové figurky zabije presidenta
Spojených států.
Po mnoha bezesných nocí plných výčitek
svědomí se k ohavnému činu přizná. Příběh
končí v blázinci pro nezletilé.
Posledním kouskem Česlava Boháče je scénář o člověku, který se nechá přejmenovat po
nějaké populární osobě a vlastní film se zabývá
psychologickými aspekty tohoto činu.
Česlav Boháč sám, už jako lehce senilní stařec, se k podobnému skutku odhodlá.
Česlav Boháč sedí ve svém baru v povznesené náladě a v družném rozhovoru s opilcem
Jaroslavem Kořánem. Slovo dá slovo, Česlav
Boháč vypráví své vize filmů, na které budou
chodit lidi a budou odcházet z biografu
spokojeni.
Jaroslavu Kořánovi se náramně zalíbí onen
námět se změnou jména a začnou spolu vymýšlet jeho realizaci.
Oba starci se nakonec odpotácí domů, ale
v Česlavu Boháčovi zůstane doutnat poslední
jiskřička naděje.
Nakonec se k tomu dost zásadnímu činu odhodlá. Česlav Boháč vystojí dlouhý zástup žadatelů,
vyzvedne si tiskopis a do kolonky Nové příjmení napíše roztřesenou rukou : Jaroslav Štercl.
A tak se Česlav Boháč stal Jardou Šterclem.
A to je konec Česlava Boháče.
Radka Ketnerová (1974, Plzeň) absolvovala dvě vysoké školy ve svém rodišti, kde také žije a pracuje – a jejím duchovním povoláním se stalo psaní povídek. Komorních, psychologických, posmutněle ironických, vesměs povídek „ze života“,
zdaleka nejenom ze života Plzně. Publikuje časopisecky.
Výjimečný talent
„Pracujte samostatně, kdo bude přistižen při
opisování, dostane za pět.“
Otřepaná formule s výhružkou, kterou Dita
nemyslí vážně. Stejně se bude tvářit, že
nevidí, jak Poláček ve třetí lavici u okna horečně opisuje vzorečky z dlaně a Hošková si
nenápadně povytahuje sukni a snaží se mezi
papírky naskládanými pod silonkami najít ten
pravý.
Místo toho se posadí a zahledí směrem
k oknu. Prsty pravé ruky jemně poklepává
na odřenou desku stolu. Melodie bez tónů.
Akord bez souznění.
Takhle vlastně tenkrát začínala. Její máma
nechtěla hned zbytečně do piána investovat,
téměř dva měsíce Dita vyťukávala imaginární stupnice na klávesy namalované na kus
překližky. Pak stěhováci přitáhli oprýskaný
hudební nástroj.
Dita se snaží, ale přehrávání nezábavných
etud značně nudí. Každodenní cvičení se
postupně smrskne na několik přetrpěných
minut.
Nad nenadanou žačkou učitelka z lidové školy nespokojeně krčí nos. Ona přeci vychovává
jen nadané hudebníky. Obvykle ohodnotí její
výkon trojkou. Horší známka se nedává.
Ditu to štve, každá další vyučovací hodina
se mění v souboj. Na bělostných klávesách
55
Sever Západ Východ / západní Čechy
zůstávají šedavé ostrůvky potu. I když si
musí pokaždé, než zasedne ke klavíru, umýt
pod dohledem ruce. Po šedesáti minutách
učitelka štítivě otře klaviaturu a do žákovské
knížky napíše velkými výhrůžnými písmeny:
„Musí více cvičit!!!“
První týden v prosinci je přehrávka. Máma
slíbí, že si ji určitě přijde poslechnout. Dita
sedí v první řadě a z toho věčného otáčení
hlavou směrem ke vchodu ji už pořádně bolí
za krkem. Program začíná, matka nepřišla.
Učitelka zve na pódium Adélu. Je stejně jako
Dita začátečnice. Má sladce růžovou blůzku
a černou sametovou sukni. Dlouhé havraní
vlasy jí doma nakulmovali do těžkých loken.
Vypadá jako sladká růžová panenka s porcelánovým obličejíčkem a Dita si najednou
v proužkovaných šatech přešitých z matčiných původně těhotenských připadá hloupě
a nepatřičně.
Adéla mezitím v pohodě přehraje všechny
skladby. Bez listu.
Obecenstvo tleská, malá klavíristka se pyšně
uklání, učitelka ji dojatě chválí a odměňuje
balíčkem vánočních sladkostí.
Teď. Dita neohrabaně stoupá po schodech
na pódium. V deskách si nese noty, zatím
není schopna si partituru uložit do paměti.
Hudební nástroj, ke kterému usedá, je cizí,
podivně voní zatuchlinou. Rozhlédne se po
sálu. Všichni se na ni dívají. Konkurentka
v černém sametu na ni vyplázne jazyk. Matka
premiéru svojí dcerky nestihne. Děvče s vypětím odehraje předepsané skladby. Párkrát
se splete, jediné, co jakžtakž udrží je rytmus.
Několik rukou o sebe unaveně tleskne. Dita
čeká, že učitelka také něco poví, ta však mlčí
a dává jí pokyn, aby se posadila. Čokoládový
balíček nedostane.
56
„Na dva západy“
Zbytek přehrávky se dívka dívá jen na špičky
okopaných střevíců. A je ráda, že máma nepřišla, zbytečně by se styděla za neúspěšnou
dceru.
Z kulturáku pak vyběhne mezi prvními, mrazivý vzduch ostře zabolí v plicích.
„Náhodou, nehrála jsi vůbec špatně,“ ozve se
hlas někde za ní.
Dita se otočí a vidí zrzavého kluka, kterého zná z hudebky. Dnes hrál jako poslední
a sklidil obrovský aplaus. Chlapec mezitím
dojde až k ní. Na základní školu ještě chodí,
ale minimálně do sedmičky. Druhačce Ditě
připadá jako dospělý.
„Já jsem Přemek,“ představí se.
Dívka mlčí a pravou botou kope do imaginárního kamínku.
„Ty jsi Dita, že jo?“ zkouší Přemek zatáhnout
ji do rozhovoru.
„Hm, jo.“
„Máme skoro stejnou cestu, můžeme jít spolu,“ nabídne jí chlapec.
„Taky si můžeme někdy spolu zahrát, když
budeš chtít,“ nabídne jí.
„Nebo bych ti moh´ poradit, jak třeba cvičit
a tak,“ dodá, když se nedočká reakce.
„Bydlím v té poslední vilce v téhle ulici,“
mávne rukou kamsi za sebe, když dojdou
k paneláku, kde bydlí Dita.
„Jo, a tohle si vezmi, zasloužíš si to,“ vtiskne
jí do ruky celofánový sáček naplněný laskominami, kterými ho odměnila za jeho koncertování pedagožka.
Pak zmizí v potemnělé ulici.
Máma doma usnula v obýváku. Ráno se
bude omlouvat, že měla náročnou službu
v nemocnici.
Dita za Přemkem zajde hned druhý den.
Černé vchodové dveře, měděná tabulka s nápisem DLASK.
Chlapec je překvapený, že ji vidí, ale je na
něm znát, že jej nečekaná návštěva těší.
Zahraje na klavír, co si Dita vzpomene. Pak
zkouší hrát čtyřručně „Nesem vám noviny“.
„Příští vystoupení bysme mohli hrát už spolu,“ navrhne jí Přemek a děvčeti se strachem
zase zpotí ruce.
Na rozloučenou jí Přemkův otec dá balíček
žvýkaček a pozve ji, aby zase přišla:
„Ten náš kluk si nikdy žádného spolužáka
ani spolužačku nepozve, moc rádi tě zase
uvidíme.“
Přemkova maminka kývá na souhlas.
Dokonce jim nevadí, že je Dita malá hloupá
holka, která nezahraje dobře ani jednoduchou skladbu.
Zjara dostane malá hráčka v hudebce svoji
první a jedinou jedničku. Na konci školního
roku ji odtud pro nedostatek talentu stejně
vyhodí. Běží za Přemkem, sdělit mu tu novinu. Cítí úlevu a zároveň smutek. Zvoní u známých domovních dveří, které nikdo neotvírá.
Koncem srpna přijde pohled z Mnichova.
Dita čte pár řádek napsaných neumělou klukovskou rukou pořád dokola. Brečí, protože
ví, že jeho pisatele nikdy neuvidí. Pak už se
Přemek neozve. Za rok se po městečku začne
říkat, že se Dlaskovi dostali až do Austrálie.
Dita si vypůjčí v knihovně zeměpisnou encyklopedii. Na malé fotografii budova opery
v Sydney. Děvče hledí do betonových plachet
nezvyklé stavby, vidí velké koncertní křídlo
a za ním sedícího pihovatého Přemka.
Roman Kníže (1952, Opava) žije v Plzni od roku 1976 a tři
desítky let působil v operetě Divadla J. K. Tyla. Poezii píše
takříkajíc odmalička, i když ji začal soustavněji uveřejňovat
až od konce devadesátých let minulého století a tisíciletí
(mj. Divizny v dešti, 2000). Osobnost soudobé západočeské
poezie, pohříchu a nezaslouženě méně známý za hranicemi
tohoto kulturního regionu. Nositel Ceny Plže a především
i Ceny Bohumila Polana.
Nebudu o tom mlčet
(fragmenty)
Tys přece také nosila cůpky,
také jsi ťapala v sandálkách, barvy santalové,
také jsi zpívala tenkým hláskem,
taky jsi měla svoje hračky.
Narodit se tak o deset let dříve,
možná, že bys skončila –
nechci domyslet…
Ale protože nedomýšlíme,
neuvědomujeme si, motáme se jako mátohy
hned za koněm,
smějeme se na pryčně,
hledáme zlatý zub v latríně,
radujeme se, že jsme ostříháni,
že jsme dezinfikováni –
deziluze ještě za dveřmi…
Ještě nevíš, proč tě fotí
i z poloprofilu?
Segregace obyvatelstva, segregace
zabavených věcí,
konfiskace jmění…
Nic ti není divno, nic nepozoruješ?
Ženský tábor – úsek BIb,
vzpamatovali jsme se pozdě!
Nic tě nemine!
57
Sever Západ Východ / západní Čechy
Tys přece také nosila cůpky,
také ses smála v jarním sluníčku,
taky jsi volala, po ramínka ve vodě,
mami, podívej!
Strašné!
Jak strašné vědomí,
že modlitba nic nezmůže…
***
Nečekals tyátr bez konce!
Netušils, že to bude pořád málo –
ty hory mrtvých.
Samozřejmě, že jich je víc.
Vždycky někdo z nás živých
přidá se k nim, na druhou stranu.
Homére,
lépe je nevidět?
Lépe je oslepnout?
Co slyšíš, když nevidíš?
Řeč hudby, hudbu řeči?
Andělské sbory…
Zpěv nebeský – všichni táhnou,
jak koně u žentouru,
jak veslaři, tenkrát,
v druhém tisíciletí před Kristem.
Varhany,
jako když přijdeme na kůr,
kde seděls, ty sám,
barokní Buddha,
hráls jenom nohama…
Chór chlapců, zapojených jak ampérmetr…
Smyčce, traviny ve větru,
tympány, trubky –
zapůjčené sborem serafínů
z nebe nad Lipskem.
58
***
Dokouříme tuhle dýmku míru?
Říkám, chtělo by to špičku ze slonoviny.
On na to, smrt!
Chtělo byt popelník z nefritu.
On, smrt!
Chtělo by to boty z hadí kůže.
On zas, smrt!
Já zase, chtělo by to dózu z rohoviny.
On, smrt!
Chtělo by to brejle z želvoviny.
Smrt!
Chce to nutně purpurovou šálu.
Smrt!
Chci černobílý, nebo hnědobílý sen z onyxu.
On umíněně, smrt, smrt, smrt!
Začínám tušit, že ho neukecám,
přesto,
pokouším se ještě:
Chce to kabát z vlčí kůže.
Smrt!
Vozembouch s beraními rohy.
Smrt!
Zatrolený trolle, říkám si, ale ještě zkusím:
Chtělo by to platinovou flétnu.
On, smrt!
Já, loď z dubové kůry…
Smrt!
Co je nového tam u nás, já s otázkou.
On, hroby!
Proč jsou plné křížů?
On mlčí.
Konečně začíná úsvit –
dechem nachovým
59
Sever Západ Východ / západní Čechy
Jiří Kolář (1935, Praha) vyrostl na Strakonicku a nyní žije
v Sušicích, kde řadu let vyučoval na hudební škole. Píše povídky, fejetony, hudební recenze, ale i pohádky, svou poezii
uveřejňuje i pod pseudonymem Jiří Doubravický. Opožděnou
básnickou prvotinu Ať ptáci šperkují nebe vydal až roku 2002;
v jeho textech nejednou dominuje téma Šumavy a Pošumaví
a nikoli náhodou se pokouší v nich zvěčnit střípky ze šumavské kulturní a přírodní rapsodie.
Šumavští muzikanti
Šumavské kopce navrstvené na sebe připomínají široce rozvlněné moře ztrácející se v nedohlednu. Základní barvou šumavských hvozdů je modř a její nesčetné odstíny. Čím blíže
pozorovateli je modř sytější, čím dále ztrácí
na sytosti, mění se v řadu blednoucích valérů
až na samý horizont s výraznými konturami
nejvyšších šumavských vrcholů. Šumavské
vrchy a kopce jsou povlovné. Nejsou to hory
v pravém slova smyslu. Není zde ostře řezaných hran a skalních výběžků. Divoce rozeklaná skaliska jsou tady výjimkou. Bory zde
nešumí po skalinách, ale po zvolna stoupajících svazích. Tak je tomu u všech šumavských
vrcholů. A pak je zde ještě důležitý sluchový
vjem. Přibliž se na dotek některého z šumavských hvozdů a zaposlouchej se do jeho zvukového projevu. Zjistíš, že Šumava opravdu
šumí a že název je pravdivým vyjádřením této
vlastnosti. Jen občas zazní do monotónního
šumění praskání a vrzání větví, to jak větve
narážejí a třou se o sebe. Dnes je Šumava
královstvím jehličnanů, ale vždycky tomu
tak nebylo. Před velkou vichřicí, která v roce
1870 způsobila obrovské polomy a broučkovou kalamitu, byly šumavské lesy převážně
smíšené, napůl jehličnaté a napůl listnaté.
60
„Na dva západy“
Buk, dub, javor, jasan a osika se mísily se
smrkem, jedlí, borovicí a modřínem. Listnaté
stromy snad prý dokonce převažovaly
Byl teplý, prosluněný den z konce září
a Šumava hýřila všemi barvami. Stromy se
zbarvují do krásy až marnotratné. Nikdy
potom, co se tu přehnala zhoubná vichřice,
nebudou hýřit šumavští velikáni tolika barevnými odstíny jako teď, kdy listnáče soupeří
o prvenství s jehličnany.
Okry, rubíny, tyrkysy, a šarlaty javorů, buků
a osik se stovkami dalších odstínů planou do
posledních teplých paprsků a jejich pestré
dukáty se snášejí ve spirálách k zemi. Dříve
než krutá zima převezme vládu nad tímto
odlehlým a zadumaným světem nekonečných
lesů a plání, vystřídá slunný podzimek krátké
období mlh, větrů a plískanic. Teprve pak
hustý příkrov sněhových vloček přikryje krajinu na dlouhých osm měsíců. Vrstva sněhu
bude tak vysoká, že lidé z chalup se budou
muset prokopávat k sobě sněhovými tunely.
Zatím je ale teplé a prosluněné odpoledne. Z osady Vchynice -Tetov šli po nevalně
udržované a křivolaké cestě dva lidé. Otec se
synem. Syn je již v jinošském věku, otec muž
v nejlepších letech. Mládenec měl na zádech
hranatý dřevěný futrál s houslemi, otec nesl
v ruce složený klarinet. Oba jsou ve službách
schwarzenberského panství. Syn se zaučuje
u lesní správy jako lesní adjunkt, otec pracuje
jako dřevorubec. Před chvílí se vrátili z práce
a teď si jdou přivydělat do modravské hospody U Tří sluk. Ta je známá svým bujarým veselím i tancem, zvláště když je k tomu pěkná
muzika. Je to totiž jediná hospoda v dalekém
okolí. Právě dnes, v sobotu přede dnem svátečního volna se tam sejdou lidé z blízka i z
dáli už od časného odpoledne. Češi i Němci,
dřevorubci, zaměstnanci lesů i drobní chalupníci tu v nikotinovém kouři, při pivu a kořalce chtějí hodit za hlavu celotýdenní dřinu
a životní mizérii. A muzikantům tu kápne pár
grošů, někdy i zlatek navíc.
U Růžičků se muzika dědila po předcích.
Už praděd i děda hráli a chodili k muzikám.
Hráli na pohřbech, na svatbách i v kostele.
Výuku na nástroj obstarával nejstarší člen
rodu. Tak praděd Růžička naučil hrát děda,
děd nynějšího Růžičku. Všichni byli dřevaři
s pracovním vytížením hlavně v létě, a tak
na výuku a muzicírování bývalo nejvíc času
v zimě, kdy kromě občasného svážení dřeva
nebylo možno pro velké množství sněhu nic
dělat. Jako muzikanti znali už Růžičkové noty,
což nebylo v tomto zapadlém koutě Šumavy
tehdy vůbec obvyklé. Znalost not přinesl do
rodiny už praděd, který přišel na Šumavu
odněkud z vnitrozemí. Tam si osvojil noty od
svého učitele a regenschoriho.
Táta Růžička se vyučil na housle a klarinet.
Těžká práce v lese mu ale natolik znetvořila
prsty, že pro hru na housle se ukázaly zcela
nepoužitelné. Jednotlivé struny vzhledem
k úzké vzdálenosti od sebe nedokázaly jeho
mozolnaté, ztvrdlé a neforemné prsty správně
hmatat, a tak Růžička přesedlal na klarinet,
kde mačkání klapek přece jen nebylo spojeno
s takovými obtížemi.
Otec se synem jdou mlčky a zčerstva. Chtějí
být brzy na místě. Čím dříve začnou, tím
větší naděje na výdělek. Před hospodou na
ně budou čekat další dva muzikanti. Němec
Vogeltanz na flíghornu a Matouš Felgr na
basu. Zatímco Vogeltanz je místní, Matouš se
musí tahat s basou až z Javoří Pily
„Co myslíte, táto, kdypak se asi dneska vrátíme domů?“ přerušil mlčení syn
„Neptej se, Kubo. Víš, že to bude stěží před
půlnocí. Hlavně, že si matka na ty naše muzikantské štrapáce zvykla.“
„A tu novou polku Esmeralda od Hilmara
budem hrát? Vždyť jsme jí společně ještě ani
nezkoušeli?“
„Vo tu nemám strach. My už to známe,
Vogetanz je dobrej listař, Fergl zase dobrej
sluchař a ten už se na basu nějak přizpůsobí.“
Náhlý poryv větru rozkýval větve okolních
stromů a na zem snesl spršku barevných listů. Sprška byla tak hustá, že na okamžik zakryla pohled na majestátné šumavské vrcholy
po pravé straně Svojice. Poledník, rozdvojený
Roklan a jižněji Luzný. Na dohled se vylouplo
několik chalup a chat porůznu roztroušených
v okolních kopcích a planinách. Modrava, její
střed tvoří seskupení chalup s hlavní ulicí,
lze-li tak nazvat, nepříliš udržovanou cestu
lemovanou dvěma řadami chalup po obou
stranách. Na jedné z nich visí štít s nápisem
Hospoda U Tří sluk. Tady končí cesta naší
dvojice. Před vchodem už čekají Vogeltanz
s flíghornou a Matouš Felgr s basou. Než
vstoupí dovnitř, vrhnou letmý pohled do okna
hospodské místnosti. Za ušmudlaným oknem
sedí u nahrubo opracovaných stolů obvyklá
sešlost. Dřevaři z lesní správy, sezónní dělníci, pár hajných, několik podruhů s žen. Pije se
většinou pivo z hliněných džbánků. Hospoda
připomíná kuřácké doupě. Muži kouří dýmky,
fořti mají fajfky s dlouhými troubelemi nebo
viržínka. Cigaret vidět málo, zatím nejsou
příliš v oběhu, je to spíš panská novinka.
„Podívejte toho kouře,“ ukazuje Růžička do
okna. „Zase jako posledně. Musíme zase otevřít okno, abychom mohli vůbec hrát.“
Sotva vstoupili muzikanti dovnitř, z hospody
se ozval radostný pokřik.
61
Sever Západ Východ / západní Čechy
Tamara Kopřivová (1962, Plzeň) vystudovala na UK v Praze
čeština a angličtinu, po absolutoriu se však vrátila do svého
rodiště a působí v něm jako vysokoškolská pedagožka. Píše
verše a pohádky, podílí se na kontaktech bavorských a západočeských literátů, inklinuje k imaginativní a reflexivní poezii, v níž v plném zaujetí „myšlenky se toulají/ v bludišti citů“.
Získala i Cenu Ason-klubu.
Snová Plzeň
Je to jako vstoupit
do Schikanederova obrazu
ztrácíš se v černé samotě
jak v mlžném oparu
a tušením tvého stínu
je bledý odraz
plynových lamp
Když vztáhnu ruku
do tvého tajemna
rozplyneš se v uplakané Mži
Jen já a sochy na Saském mostě víme
že ta chvíle bez tebe s tebou
byla pravá
a proto magická
„Na dva západy“
Spoutaná
Omotám si tě kolem prstu
moje město
provazem přivázaným u mříže
pod ohmataným andělíčkem
spoutám tě
noblesní katedrálo s věží v nebesích
připoutám si tě k sobě
ctihodná radnice
do lasa chytím tvou zlatou šesticípou hvězdu
židovská synagogo
Druhým koncem provazu přivážu pramici
v Mlýnské strouze
tu, s kterou se kdysi převrátila moje babička
do smějící se Mže
Četla si tenkrát Quo vadis
loďka teď čeká na suchu…
Kam kráčíš, Plzni?
Zpomal
už nespěchej
navždy sis mě omotala kolem prstu
svého chrámu
Krajina
Miluji
krajinu
narub oblečenou
krajinu
proti srsti naježenou
krajinu pozpátku
Krajinu
s nosem přitisknutým
na okno vagonu
62
Krajinu
větrem rozcuchanou
krajinu
na neshledanou
Krajinu
provždycky jinou
Mr. K
To jsou mé útěky
před zimou
do jara
před nocí
do rána
před sebou
za tebou
A prsty do psí srsti
jako terapii
Touha
Chci chytit
šanci za pačesy
a bílé koně z Camargue
tvůj dopis pro mne bez adresy
půlměsíc skrytý za komínem
tón trubky skautské večerky
svítání než ho spolkne ráno
noc tajemnou - mám rozestláno
Plná je náruč
prázdné dlaně
a ptačí trylky
nad hlavou
Tomáš T. Kůs (1978, Plzeň) už během studií v Plzni (výtvarná kultura, kulturní antropologie) vytvářel programovou
skladbu Kulturní kavárny Jabloň, potom však přesídlil do
Prahy, kde žije. Začínal jako prozaik, pak se však jeho doménou stala poezie a za svou třetí sbírku Spižírna získal Cenu
Bohumila Polana. Vnuk Josefa Hrubého.
noční osvětlení
strážci bdí
nad chodcem viděným shora
stín figury tiká
přískokem kupředu
a hned zas
proti směru času
vy zloději!
dojít k vlastním dveřím
s bratrem
jehož ruka se neustále vysmeká?
po matce
po matce jí zbyly účty
rozeseté v několika bankách
poslední vklady
jen pár dní před smrtí
měly zásobit dceru
kdyby něco
aby nic
63
Sever Západ Východ / západní Čechy
vteřina
zastav to:
když tě políbím
tak zítra bude včera
zastav to:
nůž svíraný za čepel
zastav to:
okamžik kdy plavkyni ve skoku
rozetne hladina
zastav to!
neodcházej
jdi
jako na jaře
vždy před dušičkami vyraší
na šedé hlavě
pestrobarevné natáčky
se suchým kvítím
se sklání nad hroby
ty nejfajnovější lokny
64
„Na dva západy“
Martina Langa (1954, Praha), geologa a poté muzejního
pracovníka žijícího na Rokycansku, coby autora jednou v Plži
nedopatřením zařadili do rubriky Mladý Západ, natolik se jim
jeho básně zdály být dílem „rozhněvaného mladého muže“.
Lang je sice na svět pohněván a pohoršen, dokáže se mu
však i posmívat s patřičnou jadrnou dikcí. Zatím publikoval
pouze časopisecky, vybrané verše jsou z jeho rukopisného
souboru Minisbírka z hospody U Andělů. Čili tam, kde andělé holdují pivu a rumu a angelologové jen zírají.
Pivo
Kolik už veršů napsáno bylo
o té zpěněné zrzavé vodě!
Kolik lidí jí vypilo
v mučivé touze po svobodě!
Koloběh života
v trubkách ti kolotá:
zrzavou napustíš,
zrzavou vypustíš.
Rum
Komu smrdí rum,
tomu smrdí práce!
Chlastá ho ten, co nemá dům,
pije ho nejvyšší honorace.
Hej, hospodo! Přátelé, bratři,
teď dáme si všichni kolem rum,
ten jemný dámský nápoj na tři,
ať zkameníme jak Fimfárum!
Zelená
Nalej mi, holka, ještě sklínku,
už nechci rum, ale peprmintku,
dneska na ni mám náladu.
- Má barvu čerstvé letní trávy,
řekl by o ní optimista.
- Spíš jako ranní moč od krávy,
kontruje zase pesimista,
hledíc na protější zahradu.
Oba však panák si dolejí,
viskózní mok, podobný oleji
a vyklopí jej nad bradu.
Když se pak zvednou od stolu
i prd jim bzdí lehce po mentolu.
Kazimrd
Pozveš si dívku na sklenku
do tichého koutku při šenku.
Zatímco saje grenadinu,
sdělíš jí, že hřích nečiní vinu
a za hospodou v tmavém stínu
je vlídné místo pod platanem...
- Půjdeme tam, zde nezůstanem!
Však náhle, jak duch pomsty z Brd,
se v lokále zjeví kazimrd,
jazyk má čilý jako hádě:
že se tu močí po zahradě,
že hospodský tam nechal hrábě
a tak máš rázem po zábavě.
Dejte mu, hoši, jednu pod bradu,
pak vyhoďte ho pod stráň Hradu
a nežli padne ranní rosa,
zvlhčete vy jeho vpadlá prsa!
Však nečekejte, že ho to změní.
Kazimrd patří do vězení.
Miloslava Ledvinová (1937, Oprechtice na Domažlicku)
nemohla z politických důvodů dokončit studium v Plzni, pracovala v zemědělství a v roce 1980 byla opět z politických
důvodů uvězněna. Do roku 1989 nesměla publikovat. Žije
v Plzni, debutovala v roce 1995 prózou Bratři; její žánrovou
doménou je románová kronika nebo baladická psychologická
próza z venkovského, zpravidla šumavského prostředí – například novela Kateřina (2000). Část jejího díla zůstává v rukopise. Je laureátkou Ceny Bohumila Polana.
Roklanský potok
V ranním chladu, při otevřeném okně v ložnici, se pokolikáté odvíjela večerní scéna
z bytu. Ráno určitě odjede, a sám. Nebyla
zvyklá jezdit na chatu sama, ale večer byl
neobvyklý, noc bez usínání a ráno vpité do
jediné myšlenky: musím odtud, odjet z bytu,
muž se vrátí až za několik dní, je na služební
cestě. Až po včerejším večeru si uvědomila,
že slovo manžel už nemůže vyslovit. Přešlo
do jiného významu.
Ta dívka, která večer zazvonila a na niž se
nechápavě dívala, změní celý další úsek života. Magda se posadila na posteli a rozhlédla
se po ložnici. Všechny věci na svých místech,
byt, v němž prožila víc jak patnáct let života.
Dívka byla rozhodnuta rozbít tvé dny, v její
sklopené hlavě nebyla žádná pokora, možná
zoufalství v těžké situaci, ale co když to byla
láska?
„Jsem těhotná a otcem mého dítěte je váš
manžel.“
Rána, výkřik, láska, zoufalství, kam se přiklonit, po chvíli se rozcházejí. Magda té dívce
podává ruku.
„Přijímám.“ Nic víc.
Vstala, zapálila si cigaretu a šla k oknu. Dnes
65
Sever Západ Východ / západní Čechy
odjíždím. Zavolám do kanceláře, že si dnes
musím vzít volno, je pátek, vyvolá to mnoho
nevole, ale dnes nemohu pracovat a musím
odjet k Roklanskému potoku ještě dřív, než
se dostanu na chatu.
Pokaždé, když odjížděla ze Sušice, už byla
v jeho objetí, byl tajemný, od Modravy směla
obdivovat jeho zvláštnost. Pořád přinášel
ozvěny dávných časů, vodu odlitou z tůní,
bažin a přesycených rašelinišť. Vždycky
s posvátnou úctou sestupovala k jeho břehům a na krátkou chvíli vstoupila do chladivé vody. Omyla i hloubi myšlení. Vždycky si
přála, aby tam měla místo, kde by si mohla
alespoň jeden den odpočinout. Pak se podařilo dostat parcelu na Rudě a vystavět tam
chatu. K Roklanskému potoku se vždycky
mohla dostat autem.
S čím se bude dnes svěřovat, o čem s ním
bude mluvit? Na chvíli zavřela oči, stála
pořád u okna s cigaretou v ruce. Je srpnové
ráno, předzvěst podzimu a úhyn léta. Pořád
jenom někam jde, spěchá, chodí do práce,
vydělává, sycení a šacení. Včerejší večer
jako by dal povel k opravdovosti. Všechno se
změní. Začala se smát. Člověk, zvyklý na své
pohodlí, prostřený stůl, tiché vrčení bezproblémové domácnosti, ten člověk změní úplně
styl svého života.
Spěchala, jen na nic nezapomenout, rychle
vyřídit telefon do práce, zařídit vše potřebné
v bytě a odjet.
Soustředila se na jízdu. Pokolikáté už projíždí známými místy, nechává za sebou sled
vesnic. Během cesty musí něco nakoupit, na
chvíli si někde sedne na lavičku a zapálí si
cigaretu.
Dnes se setkává se vzpourou, je to strach?
Ztratí zázemí, jméno, stane se rozvedenou
66
„Na dva západy“
ženou, bude se muset sama o všechno starat.
Ztratí jeho finanční zajištění, ocitne se v žumpě obyčejného života, šetření, počítání, zdali
do příštího měsíce vystačí. Nic takového nemusela až doposud v životě podstupovat. On
prostě byl, rozhodoval ve velikém podniku,
potřebovali ho i v době, kdy mnozí odcházeli. Co vlastně o něm ví? Jaké je jeho myšlení
a čím se zabývá, když nemusí podstupovat
důležitá rozhodování? Několikrát se zmínil
o tom, že by si velmi přál dítě. Je to důvod,
jenž rozhodl, že ji opustí? Často si v těchto
chvílích uvědomovala křehkost všech závislostí, o něž se až doposud opírala. Byla to
předzvěst včerejšího večera?
Ze Sušice vyjížděla pomalu, jako by za sebou
zanechávala všechno mučivě přítomné. Až
bude sjíždět ze Srní, zastaví se ještě chvíli
u Vydry, usedne do stínu a bude si představovat tato místa ještě v době, kdy byla prostoupena divokými pralesy. Pak pomalu projížděla
podél Vydry až na Modravu.
Míst na parkování bylo dost, restaurace je
otevřená, před zpáteční jízdou do rudy si
může dát něco k jídlu.
Zastavila se na mostě přes Modravský potok.
Rychlá voda, přinášející svou hmotnost až
z rašelinišť kolem Březníku, ji nikdy tak
neupoutala jako klidnější Roklanský potok.
Šla dál loudavým krokem, potkávala jen málo
lidí. Chtěla něco vykřiknout, ale ovládla se.
Letní šaty volnějšího střihu, nápadná kabela
a boty hodící se na odpolední posezení v kavárně. Pak se objeví ta nenápadná a celkem
nezajímavá dívka. Kolik už takových potkala,
šla kolem nich s hlavou vztyčenou, byla přece
někde jinde, žena zajištěná přesným rozhodováním a schopná se orientovat v každé
situaci. Ale jenom v těchto místech poznáva-
la, že se mýlí, že kolem ní se jenom řítí dny,
proces stárnutí, nezadržitelný a každý den
jen zhušťuje okamžiky čekání.
Slunce sklánějící se k Roklanu ji přimělo, aby
se posadila a podívala se proti jeho žhnoucí
tváři. Kdyby ale chtěla Roklan vidět, musela
by dojít až na Filipovu Huť a odtud se dívat
na jeho vrcholy.
Postavila se a zula si boty. V mělké vodě se
jí nohy nepatrně zabořily do písku. Dotek
veliké lásky, na kterou pořád čeká. Sklonila
se k vodě, nabrala ji do dlaní a omývala
si obličej. Ta voda odněkud přináší lásku,
z podroklanských slatí až sem. Tady se z bájí
proměňuje v nejistotu čekání. Proto té dívce
podala ruku a řekla: „Přijímám.“
Magda si klekla do vody na písčinu. Zmáčené
šaty chtěly odplouvat s vodou. Jemnými pohyby je vracela zpět a zase propouštěla. Na
ničem už nezáleží, zůstane tady a nechá se
obstupovat pořád větším chladem a tmou.
Na vzdálené stezce se někdo zastavil. Je to
muž, jde sám, dívá se na Magdu a pak se nerozhodným krokem přibližuje. Je to asi dobrý
člověk, nechápe, proč tady tak klečím ve
vodě, může se domnívat, že mně není dobře.
Magda se postavila, zmáčené šaty trochu
vymačkala, a aniž by se na člověka podívala,
šla ještě kousek v chladivé vodě proti proudu
a pak vystoupila na břeh. Potřebovala teď
slunce, prochladlé nohy rozehřát a usušit
šaty.
Proč sem vlastně zajela? Kde je klid a láska?
Téměř zasténala. Je to jenom hra té dívky, její
bezmocnost a zoufalé situace? Kolik takových
případů proběhlo v hovorech lidí kolem ní.
Nakonec si vybere někoho, kdo jí nejvíc vyhovuje, i když je otcovství sporné.
Zjistila, že má šaty už téměř suché, obula si
boty a zase pomalým krokem postupovala podél potoka. Stezka se teď vyšplhala na vysoký
břeh, ze kterého může dobře přehlédnout
rozsáhlou slať na druhé straně potoka.
„Podle všech vyšetření, která jsme provedli,
se opravdu nemusíte obávat, že budete mít
dítě.“
S jakým ulehčením přijala slova lékaře.
Zavřela je do vědomí jako poklad, o kterém
se nikdy nikomu nezmíní. To taky udělala.
Jen tady smí vycházet ven myšlenky, smí je
třídit, půlit, skládat do nakřivených sloupců,
všechno je jen tady možné. Tady je i láska.
Rozpřáhla ruce a chtěla nějakým hmatatelným způsobem zjistit, že se jí smí dotýkat.
Před prudkým klesáním stezky se znovu zastavila. Dál už nepůjde, stejně už by se bála
jít sama. Zula se, boty držela v ruce a šla kus
cesty bosa. Ostré kamínky se odíraly o její
chodidla, celá mysl unavená čekáním se
zabořila hluboko do vlastních a nevysvětlitelných tenat nerozhodnosti.
Před domy si zase obula boty a slyšela výkřiky dětí. Ve zvláštním tichu odpoledne k ní
doléhaly jako výbuchy ve vlastním svědomí.
V restauraci nebylo mnoho lidí. Objednala si
jídlo a po chvíli poodhrnula záclonku u okna
a nechala dopadat sluneční paprsky na přinesené jídlo, jehož porce masa jí připomínal
obraz toho probodeného a bez výčitky usmrceného zvířete, z jehož těla měla teď odřezávat kousky masa. Dokázala sníst jen několik
brambor a zeleninu.
„Paní, jídlo nechutnalo?“ ozvalo se z úst číšníka při placení. Jenom se usmála.
„Velmi vás prosím, mladý muži, doprovoďte
mne před dům, pak už to snad bude dobré.“
Hlesla s prosebnou naléhavostí.
Číšník zpozorněl, chvíli nevěděl, co má dělat,
67
Sever Západ Východ / západní Čechy
a pak se rychle rozhodl. Prudce odstrčil
několik židlí před sebou a pomáhal Magdě
vstát.
„Jestli vám není dobře, zavolám lékaře, je
to jeden z našich hostů,“ řekl Magdě rychle
a snažil se podepřít její ruku.
„To není potřeba, opravdu ne, potřebuji se
jenom dostat ven, tam si trochu odpočinu
a pak to půjde. Jsem jenom strašně unavená,
sama už k autu dojdu.“
Venku číšníkovi poděkovala, opřela se o kamennou zídku a chvíli čekala. Známé objetí
stresem. Už se ale delší dobu nevyskytlo. Na
čele se objevil chladný pot, rukama se pevně
přidržovala v betonu zasazených kamenů,
musí ještě chvíli vydržet a pak dojít k autu.
Na sedadlo auta téměř dopadla, prostor byl
nesnesitelně vyhřátý, nechala chvíli oboje
dveře otevřené.
Představ si, že je to jenom koutek úzkosti
v kvetoucí zahradě normálních příběhů, nesmíš se zneklidňovat. Všechno má jen určité
trvání, každý čas jednou skončí.
Nastartovala auto, poslechlo okamžitě a najednou vplula do bezpečného přístavu, do
prostoru, který ovládá. Pomalu se dostala
přes výmoly u mostu a ještě na chvíli zastavila u Modravského potoka, vypnula motor
a zavřela oči. Kolikrát se tady před soutokem
obou potoků ukrývala. Dokázala čekat i několik hodin na ostré pípnutí skorce a mohla
na chvíli zahlédnout jeho hru s vodou při hledání potravy. Dnes už jej neuslyší. Je pozdě
odpoledne, znovu nastartovala auta a rozjela
se směrem k Srní.
68
„Na dva západy“
Tomáš Makaj (1974, Kladno) vyrostl v Rokycanech, vystudoval religionistiku a pedagogiku, básně publikuje příležitostně, ale sklízí s nimi vavřínky, kupříkladu na Literární
Šumavě nebo na děčínské Ceně Vladimíra Vokolka, vydal
i sbírečku Večerem k ránu (2006); žije ve Strašicích, kde organizuje soutěž Strašice Karla Vokáče a vnímavě hledí „očima do výstřihu noci“.
***
Smírčí je noc
na prahu vlastních kostí
Z nateklých nohou
sklepávám loňský sníh
Sám v úzkosti
z kolemjdoucích
Věnců je dost
a v jizvách plno místa
Klínopis
(podivné sny jednoho religionisty)
Ze starých tónů
krajina vlastního aktu
Viléme
Hynku
Františku D.!
Snu sny v těla žen
Vydechlý únavou
barvím ráno
černobílým klínopisem
Nemožno ho vyluštit
Dasein
(věnováno Martinu Heideggerovi)
Měsíčně zprůsvitnělý
Tichoplavec čas
A nahá stínem
Dobrá hra
Můj bloubín duše
Svědomí hosta
***
Na hřebech samomluv
Nitkatá slova
Tenká
Tenká
Jako paže kašpárkova
Kdo ví
Ten dlí
svůj Umihlav
že každé já
má svůj Dav
Ema sama doma čte krvavý slabikář
Jaroslava Málková (1947, Plzeň) učila chemii a fyziku nejprve na Tachovsku, později trvale v Plzni, především však píše
poezii a debutovala již v roce 1975. Z její básnické tvorby
připomeňme alespoň sbírku Finistere země na konci (2000),
jedno z jejích vyznání cizokrajným dálkám, zároveň je však
tato básnířka velkou plzeňskou vlastenkou. Též proto od roku
1999 stojí v čele Střediska západočeských spisovatelů…
Báseň
Z pozdních červánků
se večer vysype
košík meteoritů
a měsíc
Srdce se splaší
a pozoruje vlastní tlukot
někde v mléčné dráze
Oči vidí
neviditelnu vůni koření
hvězdný prach na řasách
teplo dechu
a to je báseň
Mlsně mísa
Žere tmu
Ema je plná
Pocitů
Ema doma
Mele maso
Ó
Ta se má
Ó
Ta se má
69
Sever Západ Východ / západní Čechy
Stáří
Zrcadlo vrací obraz
V linorytu tváře
den co den
rydlo bytí bloudí
Kolem očí mříže
a obzor stále blíže
a dech mžik od mžiku kratší
a další soused přešel
na druhý břeh Léthé
a na brýle
šlápl včerejší den
Nevíra
Obzor hoří
jako hranice na pohanském pohřebišti
a slova boží
prší na vyprahlé louky
Táhnu svoji káru
po úbočí vzhůru
táhnu svoji duši
unavenou léty
Srdce klepe buší
do mřížoví žeber
Skládám do kabelky
všechny svoje světy
Bohové jsou krutí
je jich plné nebe
Modlitby se ztrácí
jiným směrem letí
70
„Na dva západy“
Deprese
Nemusíš být Prométheus
aby ti ptáci klovali játra
Den po dni
a znovu a znovu
Tvrdý trest za lidskost
a za teplo ohně
I moje bolavé místo
se stále otevírá
a nelze se schovat
do kavkazských roklí
Okovy puknou
jen až pukne srdce
Stesk
V údolí
mezi pravým a levým prsem
slaná řeka
Zalykám se
tou spoustou vln
mezi vdechnutím a výdechem
Obzor se přiblížil na dosah
a všude prázdno
Mohl bys přijít
mám dychtivé oči
a otevřené srdce
Ale ty se už procházíš
v jiných krajinách
Lednové ráno
Někdo zavěsil
včerejší den
do promrzlých větví
holého kaštanu
Z roztrženého nebe
se vysypal sníh
na střechu krematoria
kde komínem
odlétají duše do věčnosti
Kameny
Kameny tvých slov
mi napadaly do uší
Ztracené bolesti
do bubínku buší
Utopené labutě
spláchl déšť z hladiny
a poléval je vodou
aby zase vzlétly
Ale ty kameny
schoulené do bolestí
je tíží
Zastavení
Příslib předjaří
rozsvěcuje mlhy v obzoru
Chci si odpočinout od světa
schovaná za vlastní stín
Okolo krku se mi
ovíjí Mléčná dráha
a za uzlem se vrací čas
Odcházím na schůzku
tak jako kdysi
Marně přešlapuji na nároží
Zbytečně čekám
Zemřel jednoho červencového dne
před rokem
Vratislav Maňák (1988, Planá u Mariánských Lázní) píše
prózu i verše, publikuje časopisecky, studuje v Praze a žije ve
Stříbře. Libuje si v psychologických hororech, a to znamená
vše vsadit na pointu, na umění pointy. A ta bývá u Maňáka
brutální, umně brutální, brutálně umná…
To příznačné jméno Carmen
Byl to čas bujarých oslav. Prý. Jemu tak ale
nepřipadal.
Byl to večer, kdy tma svítí. Ohňostroji.
Ohňostroje neměl rád.
Vracel se z práce. Trochu otrávený. Poprvé si
jí všimnul, když si prohlížel sám sebe v černém skle pohybujícího se metra. Pak s ním
i přestupovala. Její vzhled ho zaujal. Byla
v něm urputnost až křečovitá. Té ženě (její
pravé jméno neznal tu první chvíli, a neznal
ho ani později) mohlo být padesát i trochu
víc. Byla živou reklamou na tupost sloganu
Na věku nezáleží. Na věku záleží. Stáří maskovala falešným blondem vlasů. Moderním
sestřihem. Výrazným líčením á la Brigitte
Bardot. Oblečením. Příliš těsnou koženou
bundou. Příliš krátkou minisukní. Příliš
vysokými kozačkami. Byla spokojená s tím,
jak vypadala? Nejspíš ano. Působila natolik
suverénním dojmem, až ho to fascinovalo.
Snad proto, že takové suverenity nebyl on
sám schopen ani zdaleka.
Civěl na ni celou dobu, co se souprava pohybovala
tunelem mezi stanicemi. Kdyby v ten moment
aspoň na okamžik zapřemýšlel rozumněji, musel
by se ptát, jestli si pozorovaná připouští svou
nemístnost. Místo toho však spíš přemýšlel nad
tím, zda by se neměl sklonit jejímu výsměchu
vlastním letům. Jakkoli byl... přílišný.
Pokud na něj věříte, chtěl tomu osud, pokud
71
Sever Západ Východ / západní Čechy
ne, šlo prostě jen o pouhou shodu okolností, že vystupovala ve stejné stanici jako on.
Nevěděl, kde v sobě vzal tu šílenou odvahu.
Snad za to mohl způsob, kterým se zvedla ze
sedadla. Způsob, kterým vykročila z vagónu.
Způsob, kterým si prohrábla vlasy. Způsob,
kterým si přes prsa přitáhla bundu, když ji
začal na nástupišti svlékat vítr. V tu chvíli mu
došlo, že to je kurva. A tak se postavil proti
ní, těsně před eskalátorem, a s tváří opravdu
bez výrazu (snad jen ta troška nechuti tam
zůstala) se jí zeptal za kolik.
Kurva to byla. V tom se nemýlil. Nejdřív však
chtěla odmítnout, že prý spěchá. Díval se na
ni ale, a proto si ho bedlivěji prohlédla. A on
si na oplátku znovu prohlédl ji. Postrádal u ní
kabelku. Až do toho dne, do toho večera, do
té chvíle ve větru metra před hučícími jezdicími schody se domníval, že to je nezbytná
rekvizita prostitutek. Nakonec mu řekla taxu.
Kývnul.
Když šli ulicí, povídali si. O počasí. O programu v televizi. O hromadné dopravě. Těžko
říct, zda kurvy těsně před tím, než dojde na
věc, myslí na to, co budou se svým klientem dělat. Zda si sestavují scénář čistě pro
případ, že by zákazník neměl konkrétní přání
a prostě se chtěl nechat obsloužit. On totiž
určitě nemyslel na to, zda si ji vezme v posteli nebo na kuchyňském stole. Hovor využíval
k tomu, aby si ji mohl prohlédnout. V ulicích
byl rachot, šum a řev. A jemu při pohledu
na její výrazné líčení a rudou rtěnku přišlo,
že si snad musela tvář obarvit některým
z ohňostrojů.
Odemykal domovní dveře, když se jí představil a zeptal se, jak se jmenuje. Záleží na
tom? Obrátila otázku. Zeptal se tedy znovu
a ona mu odpověděla, že Carmen. Nechtěl se
72
„Na dva západy“
ptát potřetí, a tak zůstal u toho jména, které
se k ní tolik nehodilo a tolik odpovídalo její
profesi.
Možná čekala, že jí nabídne kafe. Ale nenabídnul. Místo toho na desku stolu vysázel
dvojnásobek částky, kterou za ni měl dát.
Zeptala se proč a on jí řekl, že bude dělat
to, o co jí poprosí. Zeptala se, o co půjde.
Budeš se svlékat, řekl jí. Svolila. Nakonec, to
není nic neobvyklého. Možná jen čekala, že
k tomu zapne rádio. Ale nezapnul. Jedinou
hudební kulisou tedy byly arytmické salvy
dělbuchů.
A tak si odložila bundu a odložila si triko
a odložila si sukni. Nabídla mu, aby jí rozepnul podprsenku nebo stáhnul kalhotky.
Nakonec to ale také udělala sama, až před
ním stála nahá. Seděl na kuchyňské židli,
nohou se opíral o stůl a v té příliš bílé místnosti pozoroval její příliš šedé tělo. Starý krk,
povadlá ňadra, vyvalené břicho, rozvolněné
boky.
Tak co bude?
Ještě jsi se nesvlékla celá, řekl, zvedl se
a sundal jí z hlavy blonďatou paruku. Na
falešné žluté prameny se lepilo skrývané
stříbrné neobarvené chmýří. Podal jí vatu
a jediný krém, který v bytě měl. Carmen,
odlič se. Možná měla trochu strach. Poslechla
ho. Rudě lakované nehty se zaryly do bílých
chuchvalců a ona jimi sjížděla přes zavřená
víčka až k lícním kostem. Byl těsně u ní a dotýkal se jejích ramen. Pak poodstoupil a fascinován nahým stářím sledoval to tělo té kurvy.
Prohlížel si vrásky na čele, staré vypoulené
oči, tváře proštepované žilkami, uschlá ústa.
Karmínově rudé rty ležely smazané v bílé vatě
chuchvalce na desce stolu. Hned vedle honoráře. A jí asi byla zima, protože se klepala.
Na co civíš? zeptala se pak nervózně. Možná
se vší silou snažila držet myšlenky, že je
všechno v pořádku a že teď už konečně dojde
na věc.
Znovu k ní přistoupil. Objal ji, její hlavu vtlačil na své rameno. Nebyla v tom ani trocha
touhy, ani trocha vzrušení. Pomalu ji pohladil po jemných, starých vlasech a do jejího
ucha tiše a s veškerou něhou, které byl toho
večera schopen, zašeptal: Starucho. Srostlá
postava mladého a staré, oblečeného a nahé
se otřásla slabým ženským zaskučením.
Lubomír Mikisek (1950, Praha) žije a pracuje v Plzni, píše
poezii, ale mnohem víc povídky – a také se už pokouší o román. Jeho doménou však jsou psychologické povídky o vzájemných lidských vztazích v citové oblasti – zpravidla o nešťastných postavách, které nesnadno snášejí své nenaplněné
životy. Mikiskovou sférou par excellence je stárnutí jeho
vrstevníků – a zejména žen, které své nemládnutí pociťují
a prožívají citlivěji než jejich unavení partneři. A ti i ty toho
mají dost a takhle žít nechtějí…
Motýl
Stál před otevřenými dveřmi skříně z druhé
poloviny minulého století a prohlížel se v zrcadle. Do kalhot si zastrkal flanelovou košili
a pak si zapnul pásek, bohužel opět o jednu
dírku méně, než před čtrnácti dny. Od té
doby, co omezil každodenní dávky piva, na
které byl celá léta zvyklý, tak měl pocit, jako
by se mu jeho převislé břicho zmenšovalo,
ale byl to jen optický klam, ba naopak, když
se mu předevčírem utrhl knoflík pod přezkou
opasku, s nelibostí zjistil, že vlastně ještě přibral…V poslední době vysedával v práci u počítače mnohem déle, než bylo nutné a tak
měl pohybu ještě míň, než kdykoliv předtím.
Tu plechovou bedýnku vždycky pokládal za
nepotřebný krám, ale od té doby, co byl před
dvěma lety na návštěvě u Oldy svědkem
toho, jak chatuje na jakémsi serveru s mnoha
lidmi z celé republiky, tak na celou věc úplně
změnil názor. Stále ho udivovalo, jak někdo
může napsat větu a během vteřiny ji dostane
příjemce na druhém konci Čech, nebo dokonce Evropy. To by člověk nevěřil, myslel si,
ten internet je skutečně báječná věc, chlap,
co to vymyslel, byl fakt koumák a rozhodně měl něco v hlavě. Nebýt toho chatu, tak
73
Sever Západ Východ / západní Čechy
jsem se s Erikou nikdy neseznámil… hrozná
představa. Taková báječná ženská a úplně
bychom se minuli. Vzpomněl si na včerejší
večer, kdy si domlouvali dnešní schůzku, na
kterou se právě připravoval, a přestože slova
na obrazovce vypadala jako vždy mile a příjemně, tak při posledních dvou telefonických
rozhovorech měl dojem, jako by mluvil s někým jiným, než s kým si píše. Ačkoliv ji už
několikrát přemlouval, tak se nemohl zbavit
pocitu, že se jí do osobního setkání nějak nechce. Nespěchej, říkala, času máme dost a je
dobrý se nejdříve takhle poznat. Jistě, říkal
si v duchu trpce, píšeme si tři měsíce, ještě
jsme se neviděli a ona říká: Nespěchej… Jako
kdybych někam pospíchal.
Vzal do ruky kravatu, ale vzápětí si uvědomil,
že k této košili se příliš nehodí, tak ji opět odložil a sáhl na ramínko pro sako. Pak si znovu
v zrcadle prohlížel svoji tvář a na okamžik
měl opravdu pocit nespokojenosti sám se
sebou... Tu kůži mám opravdu nějak hodně červenou, zamyslel se nad tím, co viděl
a vzpomněl si přitom na bývalou manželku,
kdy v jedné z mnoha hádek na něj křičela:
„S notorickým alkoholikem já už dál žít
nebudu. Podívej se na ten svůj obličej, vždyť
vypadáš jako rudej bojovník z nějakýho indiánskýho kmene…A ten tvůj nos, to už není
normální, člověk by řek, že jsi okrad sněhuláka o mrkev…To máš všechno z toho tvýho
chlastu. Říkala jsem ti to tisíckrát, přestaň
s tím, ale kdepak, je zbytečný se s tebou
o tom bavit…A já už toho mám dost, takhle
tedy žít nechci…“
Ta slova se ho tenkrát silně dotkla. Taková
rána pod pás, káča jedna bláznivá, co si
o sobě myslí, takhle to říkat nemusela, i kdyby to stokrát pravda byla. Jakýpak alkoholik,
74
„Na dva západy“
člověk si dá pár piv denně a několik panáčků
a ona to kvůli tomu dotáhne k rozvodu, to by
jeden nevěřil, že je něco takovýho po patnácti letech možný. Ještě že jsme nikdy neměli
děti, pokoušel se zapnout knoflík u saka, ale
bylo to marné... já je mít mohl, ale ona, ona
byla neplodná…Áááá, čert to vem, lidi se
denně rozvádí a svět se kvůli tomu nezboří…
Znovu si vzpomněl na Eriku, jak ji musel
přemlouvat a dokonce lákat. Hned zpočátku
jí poslal fotku z mladších let, vlastně to byla
jeho odstřižená fotografie asi rok po svatbě.
Tehdy se fotili s Věrou na nádvoří nějakého
jihočeského zámku, kdy ještě vypadal tak
nějak přitažlivě, bodejť by ne, takový roky
na člověku zanechají stopy. Trochu se začal
obávat toho rozdílu mezi obrázkem a skutečností, přece jenom, léta plynula a každý se
měníme, utěšoval se a jaksi instinktivně ji na
to setkání pozvolna připravoval. Neboj se,
určitě nebudeš zklamaná, psal jí na obrazovku počítače, jsem ještě ucházející chlap, za
kterým se kdejaká ženská otočí…To bylo přehnané tvrzení, sám věděl, že se nikdo nikdy
za ním neotočil, leda tak možná z úleku, když
se občas na ulici s někým známým nenadále
potkal…Češu se teďka na pěšinku a mám
kníra, sděloval jí opatrně, ale trochu se bál
upřesnit, že pěšinku má jen kousek nad
levým uchem a těch pár dlouhých vlasů si
pečlivě vyčesává nahoru, jako přehazovačku
přes progresivní pleš. A s tím knírem, možná
jsem to taky trochu přehnal. Měl bych to asi
úplně oholit, vždyť jsou to jen krátké vousky
v úzké řádce nad horním rtem, na okrajích
už prošedivělé, kdoví, jestli se tomu dá říkat
knír…
Zavřel skříň, protože víc už se sebou dělat
nemohl. Pokud je člověku za dva roky pade-
sát, nemůže vypadat jako ve dvaceti, myslel
si, když za sebou zabouchl dveře místnosti
a vešel do miniaturní
předsíňky. Jak se shýbal pro boty, ucítil závan
vlastního potu. Kdybych měl sprchu, mohl
jsem se ještě vykoupat, ale takhle…Udělal
pár kroků k umývadlu a do obou podpaží
si dvakrát stříkl vodu po holení, nic jiného
stejně na poličce neměl. Zamkl vchodové
dveře chaty, dřevěná vrátka zavřel na petlici
a vyšel na cestu. Po několika krocích se ještě
jednou ohlédl…Mám domek, psal jí kdysi
pyšně v jednom ze svých vzkazů, ale sám
věděl, že do domku tahle dřevěná chata, kam
při dešti pravidelně zatékalo, měla daleko.
Budu tu díru muset najít, než začnou podzimní slejváky…
Kráčel na zastávku autobusu a vyhýbal se
loužím. Boty jsem si taky mohl trochu umejt,
pomyslel si, a snažil se o travnatý drn setřít
kousek zaschlého bláta.
O deset minut později seděl na třetím sedadle za řidičem, díval se na ubíhající krajinu
a duchu přemítal o vzkazech, které od Eriky
dosud dostal…
A mně bude letos pětačtyřicet, co je to pro
ženskou za věk, viď, cítím se pořád mladě…
Ta fotka, co jsem ti poslala mailem, je taky
z mladších let, jinou nemám a nerada se fotím… nejsem fotogenický typ, s tím už nic neudělám…Ale teď mám jiný účes, takový melír,
co je moderní a co se dneska hodně nosí,
a občas si beru brýle, to víš, už trochu hůř
vidím, hlavně na dálku. Taky nějaké vrásky
mi přibyly, ale na druhou stranu jsem pár kilo
shodila a za to jsem ráda, cítím se hned lepší
a jakoby lehčí…A když jinak nedáš, tak se
tedy uvidíme, ale mám z toho setkání trochu
strach, abys nebyl zklamaný, to lidi někdy bý-
vají, když si představují někoho úplně jinak…
Ptáš se, jak se vlastně poznáme? Určitě si
mě nespleteš, na halence budu mít nějakou
paličkovanou ozdobu, to já ráda nosím…
Představoval si ji docela normálně, krátce
sestřižené vlasy do zrzava, když zhubla, tak
bude štíhlá, ale zase ne moc, měl rád ženy
při těle, takové přiměřené k jeho postavě,
a taky možná bude trochu hezká, to v těchto
letech ještě jsou, a milá, to už poznal že je,
zklamaný určitě nebude, spíš to může být
naopak…Opasek pod objemným břichem
ho škrtil, ale víc utáhnout nešel a povolit ho
nechtěl, bylo by to ještě horší, kolikrát si na
jeho přezku ani nedosáhl.
Místo stromů a polí se po stranách autobusu
začaly míhat rodinné domky a paneláky, sem
tam nějaký obchod a pak se objevila hustější zástavba a vzápětí centrum města, ještě
dvě stanice a bude vystupovat…A jak se k té
cílové stanici blížili, tím víc se toho setkání
začal obávat.
Vystoupil kousek od divadla a pak už kráčel k místu, které si pro setkání určili. Byla
sobota odpoledne a moc lidí zde nechodilo,
postavil se opodál, do výklenku cukrárny, aby
měl na očích vchod do kostela, u něhož se
měli sejít.
Čekal asi deset minut a pak ji náhle uviděl.
Přicházela z druhé strany a vypadala přesně
tak, jak si ji představoval, ba dokonce ještě
předčila jeho očekávání. Taková hezky plnoštíhlá se širokými boky, tak to měl rád a se
zrzavým melírem. K tomu svůdně obtažené
černé kalhoty a černou bundu, s kabelkou
přehozenou přes rameno…Až se mu rozbušilo srdce, panebože, to je pěkná ženská, ta
mě ale určitě nebude chtít. Já idiot, nadával si a začal litovat, že jí nenapsal pravdu
75
Sever Západ Východ / západní Čechy
a všechno o sobě trochu diplomaticky zkreslil. Nejraději by si nafackoval, taková blbost
a všechno mi to zhatí, teď mě uvidí a uteče
pryč. Z toho pomyšlení se mu orosilo čelo.
Spěšně vykročil z výklenku, udělal tři kroky,
jenže
co to? Žena nevšímavě přešla rohový vchod
s několika schody, aniž dala najevo, že by
pro ni něco znamenal a pokračovala dál přes
silnici, na protější chodník. To není možný,
pomyslel si a v první chvíli se za ní chtěl rozběhnout, ale pak zůstal stát na místě v bláhové naději, že se snad otočí a bude se vracet
zpátky. Napjatě sledoval její záda, dokud
nezašla za roh a potom mu zklamaný pohled
sklouzl znovu ke vchodu do kostela a zůstal
tam nehnutě zírat.
Na prvním schodu stála žena, hubená, až
téměř vyzáblá, s vystouplými lícními kostmi,
skoro o hlavu vyšší než on. Nazrzlé vlasy
s pěšinkou uprostřed lemovaly brýle s hnědými obroučkami a hluboká vráska mezi
obočím, orlí nos a pevně semknuté rty jí
dodávaly sveřepý a přísný výraz. Pátravě se
rozhlížela kolem sebe a pak se netrpělivě
podívala na hodinky. Na klopě halenky měla
přišpendleného paličkovaného motýla s roztaženými křídly.
„Na dva západy“
Květa Monhartová (1938, Volyně) je významnou výtvarnou
osobností Plzeňska – a jistěže nejenom Plzeňska. Věnuje se
především volné tvorbě a ilustraci, stojí v čele sdružení P89,
píše však také verše a zaměřuje se na fenomenologickou poezii, na dimenze ve stylu dèja vu, na epičtěji laděné básnické
skladby. Získala i Cenu Plže za poezii.
Oblast těla
Oblast těla
každé ráno navštěvovaná vzdechy,
každý večer podvodně opouštěná.
Vítr vleče pírko po perónu.
Vlečka pírka se lehce chvěje.
Poselství se snáší ve vlnách,
skláním se pro něj.
Připravím se na tvou návštěvu.
Sobolí kožešinou pokryji křeslo,
číše z růžových bot na stole.
Jídlo se podává v bílých rukavicích,
bláznivá radost mi bude na dosah.
Oblast těla
nevědoucí,
co bylo před a co potom.
Šrámy v duši.
Krev při oblíznutí je sladká.
Oblast těla
temná budova
plátovaná,
klade odpor
zařazení.
Skladované tajemství
nepřístupné.
76
Už je vše uklizeno a přesto
otevřou se dveře, vysype se zem
jako seznam dochovaných jmen.
Hledám, klacíčkem rozhrabuji,
nacházím lichotivou představu,
ta se okamžitě zvrtne ve váhavost.
Sleduji v čekárně kresbu dlaždic
zlatým dracounem vyšívaný plán.
Ale ta nejistota kolem ramen, zad
a desinfekce nic než desinfekce.
Oblast těla
nevědoucí,
co bylo před a co potom.
Šrámy v duši.
Krev při oblíznutí je sladká.
Jsem proti, aby se větve splétaly.
Jsem proti, aby voda vysychala.
Jsem proti, aby mne čas testoval
tlakem záští nebo místem rozkoše.
A proto tě omyji jarní vodou,
utřu do své kůže,
zavedu na zelenou louku,
abychom se napásli.
Oblast těla uchovávaná komplimenty
aniž se mohla na sebe podívat.
Oblast těla jako zadní strana jména
připravená vybírat figury na obraze.
Malba je přitom přeborník ve svádění.
Věřím svým instinktům pomalu tak
jako popraskanému ledu.
Doplula jsem k ostrovu,
změnil se v neobydlený.
opustila jsem jej
a on začal žít.
Žárlivě sleduji,
kdo se brodí k jeho břehům.
Zájemců je hodně.
Oblast těla
nevědoucí,
co bylo před a co potom.
Na noze si nechám vytetovat hořkost času
a počkám do jeho pravidelného odjezdu.
Na paži si rezervuji místo pro přepravu
veselých dní.
Obrys tvého těla na temném pozadí.
Dotyky pomalu vykreslím celý obraz.
Ještě rychle hlasovou charakteristiku,
ta přijde v nejbližší konfliktní situaci.
Tvůj hlas se tyčí do výšky,
pak láme,
aby jako pila rozřezal
začátek.
Oblast těla
už vědoucí,
co bylo před a co potom.
Šrámy zůstávají
i krev po oblíznutí.
77
„Na dva západy“
Vojtěch Němec (1983, Cheb) studuje v Ústí, svou první prózu (Mozkobouře, 2005) však vydal v Plzni, kde publikuje své
texty a kritické reflexe – už je také dvojnásobným laureátem
Ceny Plže. Jeho prozaická díla – připomeňme ještě Uroboros
(2008) – vycházejí z poučenosti surrealismem i kosmogonickou dekadencí, mají však i dimenze filmového horroru.
Nikoli náhodou i v tomto textu tak usedavě „emanuje podzemní slunce“.
Neocortex
Snad bych poznal veškeré skryté historie,
přečetl kroniky tajných společenství, všech
těch, co byly vybájeny, vyšperkovány prapředstavivostí, jež je kdesi pod buničinou,
v chromozomech alfaažomega, za hranicemi
přiznání. Prošel databáze autorů narozených,
nechtěných, nebo jejichž tvůrčí mysl nestačila rozkvést, neprosadila se vůle ke svobodě vytváření světů v nás samých. Jak bych
listoval v knihách fantómských otců-matekprvorodičů, vstřebával bych těžkou materii
jazyka, prosíval ho mou autocenzorskou
racionalitou – stál na pokraji šílenství, protože za slovy a myšlením je už jen nicota: tam
se nehromadí asociace, nespojují se substance, jejich příznaky a příznaky příznaků, vše
je nahodilé, ani sen není bez řádu, tam bych
se ztratil sám v sobě a tím se oddálil světu
nadobro. Nesmím tak myslet, a proto míjím
knihovny, jichž je dům, ten jediný, kdo/co mi
poskytl plesnivě prašivou náruč, plný. Jsou
všude: i stropy jsou oblepeny, nebo dokonce
složeny z, zády publikací různorodých žánrů,
podlaha dlážděna přebaly, celý tento coverpaperbackový koberec kvílející pod mými kroky
papírovými prosbami o vytrhávání těch knihových hlav, jejich listobraní, je poset znaky
v nejazycích, už naučit se pravidla a výjimky
78
– poznat chaos skrz řád a vice versa – by mi
vyplnilo tisíce životů. Když knihy poznaly, že
můj nezájem není předstíranou pokorou vzdělance aneb toho, kdo má úctu před touhou
objevovat novosvěty, začaly se ze vzteku vytahovat, ve vzduchu rozevírat a vazbami vířit
milénia vrstvený prach, vzduch se tak plnil
zažloutlými, ohořelými, myškami-učenkyněmi
okousanými stránkami a hřbety provoněnými
kořením barokních kabinetů hrůzy a němého
obdivu. Někde se vytvářely šiky plodů ducha
tak husté, že tvořily hradbu moudrých výpovědí o životě, životě po životě atakpodobně:
musel jsem se odhodlávat k proskoku, i když
jsem se obával toho, že budu jako jízda před
kopiníky. Stránky uskakovaly, metodou střihu
mi nezraňovaly ta místa, kudy se dá prostoupit do třináctých komnat bolesti, protože na
žádné z nich nebyl popsán postup, jak zničit
člověka. „Takhle musí vypadat Ráj,“ pomyslel jsem si. „Místo, kde máme pocit, že jsme
nezaniknutelní. Tohle se nemůže dít doopravdy, musí to být nějaký pohyb mysli.“ Ano, tak
jsem filosofoval. Rozpoznaly to jako bych se
dotýkal jejich spirituální ješitnosti – kadence
literárních útoků gradovala, už věděly, že v ně
nechci věřit, a tak se mi svou jsoucností chtěly roztodivnými piruetami, figurami, floskulemi ajaktřebajinak zaseknout co možná nejhlouběji, abych i já věděl, jak chutná realita.
Dům duchů se proměnil v úl, regály s knihami připomínaly letadlové lodi – křídla
nesla žihadla podstaty vzduch-vetřelec, jehly
s jedem hledaly bod G na nechráněném
krku ze všech upířích úhlů, pod paží, kde
se hromadila stojatá voda mých nechtěných
myšlenek – a tady je třeba vystihnout vnitřní
zmatek, nic jiného než stav bytí: „Strachovat
se nalezení cesty ke mně, pokud mě pochopí
79
Sever Západ Východ / západní Čechy
zevnitř, bude ohrožena rovnováha, všechno se
zhroutí dovnitř, nic nebude na svých místech,
vazby mezi věcmi se zpřetrhají, budu mluvit
všejazyky – nikdo už mi neporozumí, z nekonečna systémů se zrodí jeden prazáklad, kód,
ve kterém jsou vyprávěny sny nebo jejich
předehry, protože snění má svou hierarchii,
představy spolu komunikují, když spíme, jsme
svědky komunikace mezi příběhy, tento imaginativní hovor se velmi podobá samomluvě,
avšak přesnější výraz je všehomluva, neboť
tento kód je všem bytostem, ať už lidským či
zvířecím, společný.“ – v okolí víček, jejichž
chráněnkyně raději hledaly spásu mezi horní
a dolní čelistí. Otrávený nepřestávajícím
dotěrem slovesných pík jsem se, již značně
vysílen mentálním a fyzickým odporem, doplazil k jediným dveřím, které nevedly zpátky
na ulici, kde nepochybně zuří bitva menšiny
s většinou, avšak mnohem spíše je tomu
právě naopak. Na druhé straně mě nepříjemně překvapila nejistota: prastarý přítel Volný
Pád laskavě demonstrující rozbitnost těla:
kutálel jsem se po schodišti kamsi do temnoty
– dveře za mnou se samy zapečetily, zřejmě
se slitovaly nad mou uprchlickou náturou. Jak
jsem si ohmatával skutečné nebo zbožným
masochismem vyškemrané rány, zavadil jsem
bříšky prstů o zem: vlhká poddajná hrobní hlína – sklep, kam pohřbíváme těla svá i bližních
našich.
Ocitli bychom se snad v něčím snu, nějakém
jiném bdění, kdy jsme možní jakkoliv, tvární
jako země, nespoutaní jako vzduch, kdyby
zem pod námi otevírala život nebožtíkům, ti
se drali přes hromádky vyhrabané půdy k dalšímu tlení. Žádné odkrývání hrobů, exhumace
úředně zakázána, jsem tak spokojený: sedě
v hnilobě, vsakuji ticho zde a šumot cizopa80
„Na dva západy“
sených stránek nade mnou (i knihovny mají
uši). Znal jsem to. Sklep je místo plné věcí
– nebo by jím mělo být. Je zastoupeno odloženými střípky nás samých, nepotřebnostmi,
jež patří do našich dřívějších verzí, už nikdy
nebudeme tím, čím jsme byli, materie mutuje
v imaterii – nezastavitelný proces, jehož krásu nepostihnu popisem.
Místo abych byl obklopen vyschlými plechovkami, prázdnými kočárky, potrubím, krysími
klecemi, klaunem, nějakými odčerpanými
spotřebiči, kuchyňským nádobím se dny prožranými snětí rzivou, bramborami, košťaty,
lopatami, smetáky na odklízení nadbytečného
času, jsem jediný myslitelný středobod. Dech
věcí bych slyšel a cítil, mám takovou schopnost, ale uvědomuji si jen to své, neodvratně
odpočítávající nadouvání a ochabování hrudi.
Mezi tušenými stěnami – mohu-li je tak jmenovat – se lze zdokonalovat v umění klaustrofobie, ješitně-maskulinně si libovat v samotě,
chápat ten prostor jako pravlast svaté říše.
V tomto imperiálním prostředí se ke slovu
přihlásila má rozmilá racionalita: Nahoru se
vrátit nemůžu, tam by mě udusilo bibliofilní
ovzduší, jít dál taky ne, jedině že bych změnil způsob postupu: i když směr bude pořád
stejný – dolů. A tak jsem se rozhodl proměnit
se ve své totemové zvíře: v krtka.
Během stereotypní manuální práce se filosofuje nejlépe. Jak se prostůrky mezi nehty
a jejich lůžky plnily mrtvolnou hlínou, dotkl
jsem se také vzpomínek na slavnou minulost,
kdy bohulibou činností nebylo zahrabávání,
ale vyhrabávání, přesněji: takřka osvojování
horolezeckých dovedností. Mým nepochopitelným úkolem bylo dostat se z masového hrobu, což je něco na způsob vylétnutí
z rodného hnízda, jak jsem se smál té taška-
řici!: nostalgie má kromě melancholické také
převeselou tvář, jak je všem dobře známo, ale
vážně: příběh měl i kulinářský podtext – ohryzával jsem ostatky, abych zahnal hlad po krvi
a kostech, zároveň abych si vhodnou úpravou
kloubních jamek zhotovil náčiní horalovo. Byl
jsem tehdy mlád – jaké štěstí, že mám teď
příležitost schovat se před světem.
Město tu patrně ztrácí moc, s každým vytěženým kubickým metrem to je přesvědčivější pocit. Cizí mnohosignál se už nepokouší
napojit se na můj nervový systém, hackeři
jsou na mé překonfigurované impulsy krátcí.
Metamorfosa má v takto nastaveném prostředí ideální podmínky k rozvinutí: mé ruce se
mění v přední pracky, nehty se prodlužují do
hrabavých lopatek-krumpáčů, zadní – dříve
nohy – se stávají panožkami uzpůsobenými
k prostupu vpřed, na tvářích rostou hmatové
vousy a vůbec: líce jsou nyní součástí čumáku
schopného vystopovat kdejakou zatoulanou
rousnici či krtonožku, oči rychle atrofují: podruhé ve svém mrzkém životě slepnu.
Do cesty s nejasným cílem se mi stavěly všeliké oběti: brouci podzemníci, žížalovité konce
těl, tak lákavé pro mé předkousnuté ozubení,
cár igelitového pytlíku (k útoku mě vyprovokovalo iritující šustění, s nímž se ohlásil, když
jsem hloubil štolu směrem k... těžko předvídat), lebka s rozměrnou mozkovnou – se
slzou v zakrnělém oku vzpomínání na minulé
životy. Co jen jsem v tom vzteku hledal? Tajné
druhé Město? Chodbu někoho dalšího? Nebo
tu mou – znamení, že opět bloudím –? Na
otázky se neodpovídá, všecky jsou odsouzeny
k řečnickému nikam neodplouvání, snad se
vynoří samotná představa něčeho uvnitř, co
je mým prostupem hmotou tak nějak tušeno.
Další nebytost, nebo bytost uměle jsoucí,
budu-li filosofující žížaložrout – entita živená
půdou, každou kapkou procházející zrnitostí,
podzemními jeskynními komplexy, zahrnutá
hrobní tíhou, přesto živější než cokoliv pod
sluncem. Nenarazím na cizí červotočivou soustavu – pokud se v prostoru nachází život, je
zaklíněný jako plod v lůně, ořech ve skořápce,
pecka v dužině a jakkoliv podobně krtkovsky
pitomě: žádné křižovatky nebo scestí, jen
vykrojená jizva země-kůže.
„A jejej!“ láteřil jsem pokaždé, když můj čumák omylem vyčenichal zrádný blok betonu
a vyražením vpřed si rozdrásal jednu ze dvou
nozder nebo rovnou obě naráz, pro ten který
ztracený případ. Věty tázací však nemizely
z mého repertoáru: „Vede mé hrabání vůbec
někam? Dočkám se pokladu? Nebo narazím
na lecjaké nebezpečí – vzhledem k dobrodružnému naturelu mého putování?“ Interogativní
hrabáč, posteskl by si v jakémsi smíšeném
dojmu myslitelný podzemní divák, ale stále se
neubráním otazníku: „Copak se schovává za
tímhle kusem křemene?“ – hrabhrabyhrab –
„Není to zakopaný mrtvopejsek? Amputovaná
noha, nebo snad její náhrada? Nemá tam
snad myška svůj pokojíček?“ činím se v zápalu infantilní morbidity. Ne, to jenom vzduchová kapsa, kdo ví, kde se tu vzala, třeba ji
sem vdechl nějaký boží vpich, provzdušňovací
injekce. Budu muset najít nějaký kompas, ne,
to nebude stačit: výškoměr, hloubkoměr, měřič tlaku a podobnosti. Čím hlouběji, tím lépe,
totiž bezpečněji.
Začínal jsem tušit: zemina kolem mého prochlupeného těla počala světélkovat, skoro mi
bylo líto jí procházet jako gammanůž živou
tkání. A hle, můj nebohý strupatý čenich
vytušil dutinu: Mám předtuchu? Nezažil jsem
někdy něco takového? Byl jsem sám, nebo ve
81
Sever Západ Východ / západní Čechy
společnosti někoho dalšího, kdo pokračuje
v mém bytí navazováním na mé myšlenky
a pocity, způsobem kost na kost, lebka k lebce? Nevzpomínky. V archivu vzduchoprázdno,
ani prach se neusazuje na plošinách regálů:
je jen zdání prostoru – zde si musím vynadat
za nepraktické nakládání se životem: nač si
vydržovat archiv, nač platit archivářům, když
nemám co archivovat? Možná že tuto nesnáz
vyřeším později hromadným propouštěním
a demolicí, teď však radost a vzrušení: dostal
jsem se dovnitř, jsem v kapse jiné než vzduchové, v něčím příbytku.
„Dobrý den,“ jsem zdvořile osloven a následně zaskočeně reaguji: „Jak prosím? Do...
dobrý den,“ udržuji komunikační situaci na
úrovni, jak se v daném prostředí sluší a patří.
Jak zněl ten hlas? Jako něčí, nebo něčeho?
Nemohu jej k ničemu známému přiřadit, když
pokračuje: „Pozemští tvorové mě informovali, že přijdeš. Mám uši všude – i nad námi,“
uviděl bych hlavu, jak vzhlíží vzhůru, kdybych mohl: jádro země bylo sice prosluněné
neznámou energií, avšak nijaký humanoid se
mnou nepromlouval. Čekal bych podobného
podzemníka, jakým jsem teď maskovaný já
– přitom po sousedsku rozmlouvám s hedvábným kokonem. Ano, připomíná semeno,
z něhož má vykvést motýl té či onaké čeledi,
nebo jakých sloves se užívá pro hmyzí přeměny. „Mluvící zámotek – to jsou mi věci!“
tvářím se tak překvapeně, jak dovoluje krtkovská etiketa. „Nediv se. Nesměj se. Až se
proměním, bude můj jazyk nadjazykem. Tohle
je přechodné stádium, člověče...“ zdá se, že
světlo pulsuje v rytmu proudu řeči. „Ale já
nejsem...“ načež jsem přerušen, a to takto:
„Přece jsem ti říkal, že tě mí agenti vystopovali. Vím, žes člověk. Původně. Toto je maška82
„Na dva západy“
ráda, že?“ podívám se na své prackolopatky
řka: „No a? Člověk přeci není uzpůsoben
vrtání děr v zemi, tak jsem se trochu upravil.
Je na tom něco špatného?“ a už očekávám
takovouto odpověď: „Máš se ještě hodně co
učit, ale to přijde samo. S jakými úmysly jsi
přišel, pardon, přihrabal ses?“ hledám vhodná slova, záležitost s nektarem je vpravdě
věc neveřejná, zvláště v těchto podmínkách.
Eeee, impulsy hledají nejkratší cesty k tělům
neuronů, eeee... „Eeee, jsem tu pro... eh,
hledám takovou lahvičku...“ světlo zřetelně
pohasíná, obávám se o své zdraví, a tak rychle dodávám: „Božího ležáku nebo co!“ zase je
vidět – krtkodlakům se na světle daří lépe než
jejich profánním bratrancům – také slyším
ten neidentifikovatelný hlas z útrob skořápky:
„Tos měl říci dříve, červe...“ cítil bych se z té
náhlé invektivy popuzen, kdyby nepokračoval: „Pardon, vy lidé chováte k tomuto slovu
jakousi nepochopitelnou averzi, tak: člověče. Musíš kopat stále tímto směrem,“ světla
pohasla úplně a pak se rozsvítil bod přímo
za budoucím bourcem či čím. Spokojeně si
pomlaskávám, jako kdybych právě pojídal
tělo amputované krtonožky, hlesnu: „Aha, tak
dík.“ Už už se chystám nastavit své končetiny
do hrabací polohy, když vtom ještě zazáří:
„A nechceš se ještě na něco zeptat? Třeba
na to, co ze mě bude, až se vylíhnu? Nejsi
zvědav? Nepálí tě ta otázka Proměny?“ Tak
dobrá, pomyslím si, zdvořilostní otázka na
dobrou cestu: „Co budeš?“ na což neodpoví
lépe jiná věta než: „Já nevím. Vím jen to, že
jsem a budu jiný.“ Pche, ať třeba smrtihlav se
z téhle prokleté hlíny vyhrabe! A už neuž si
to šinu cestou kamsi, z předsíně mi do tunelu
jako přání „Hodně štěstí!“ emanuje podzemské slunce.
Karel Pexidr (1929, Praha) je takovým novodobým plzeňským Leonardem: právník, hudební skladatel, autor publikací o etice, o filosofii, o cizích končinách, o psychologii a gnoseologii. Působí v Plzni a tady roku 1996 debutoval vynikající
vzpomínkovou prózou Vícov; za cyklus filosofických příběhů
Přeludy obdržel Cenu Bohumila Polana. Píše však od raných
let také poezii, aforismy i ironické říkačky – a dokonce i básnické pohádky. Kdo v ně uvěří, přejde a zmizí.
Pohádka
a slíbil království,
všechny své statky
tomu, kdo vrátí se
s dukátem zpátky.
Ubohý starý král!
On stále čekal
a smutek místo slz
mu z tváří stékal
a padal jako déšť
na dny, jež blednou.
Pohádko, nebuď zlá!
Já vím, že jednou
Pohádko, zaťukej,
neumíš ťukat?
Vyprávěj o králi,
který měl dukát.
zařinčí ostruhy,
zaznějí zvony…
Pohádko, nevidíš?
Na vraném koni
Dukátek kulatý,
pevný a ryzí.
Ten, kdo v něj uvěří,
přejde a zmizí.
posel se vrací zpět.
Už projel branou,
seskočil ze sedla,
tváře mu planou,
Snad bude vykoupen,
snad bude spasen.
Ale král nevěřil,
on měl jej za sen,
už běží ke králi,
nese mu dukát.
Pohádko, neťukej,
teď nesmíš ťukat.
a proto neměl jej,
proto jej ztratil
z dohledu touhy své.
A čas se krátil
Teď nesmíš říci lež,
teď je to vážné.
Zachvěl se starý král,
zbledl a vlažně,
a léta míjela.
Když byl král starý,
vypravil poselstvo,
vystrojil dary
bolestně zašeptal.
Chtěl pláč, chtěl vzlykat.
Chtěl slyšet pod srdcem
své srdce tikat.
83
Sever Západ Východ / západní Čechy
Chtěl drtit žebroví
svých snů, chtěl pukat.
Chtěl volat: Bože hleď!
Chtěl mít svůj dukát.
Ale on neměl jej.
Mělo jej páže.
Nadarmo starý král
vztahuje paže,
marně se naklání,
prohlíží, hmatá.
Vidí jen černý prach,
prach místo zlata.
Ubohý starý král.
Kdo stál mu v cestě,
kdo na něj vrhal stín?
Vždyť všichni v městě
ten dukát viděli,
vidí je stále.
Ubohý starý král,
on přežil krále.
Nikdy již nevyjde
z pohádky noci,
nebude králem již,
nebude moci
okusit vína, jež
lahodně chutná.
Pohádko, pohádko,
proč jsi tak smutná?
84
Proč jsi tak bezcitná,
proč nemáš dukát?
Proč mlčíš? Nevěříš?
Proč končíš? Neumíš,
pohádko, neumíš ťukat?
„Na dva západy“
Milana Písačková (1980, Plzeň) vystudovala češtinu a angličtinu ve svém rodném městě, kde žije a pracuje, má vícero
velkých lásek, k nimž patří cyklistika, fotografování a cestování – a samozřejmě i literatura: píše drobnou publicistiku,
povídky a především poezii. Svou prvotinu příznačně pojmenovala Jeden víkend v říši čistého snu (2008). Také její nové
básně nepřímo potvrzují, že dny v týdny jsou čistým dnům
vzdáleny…
II.
K lítosti překrmených
Zvládnu už docela
postavit krmítko
Ale jen někteří
Nepohrdnou mými drobky v něm
I.
když déšť
Tak radši prudší a míň často
Na tomtéž principu je vhodné tvořit
Aby člověk nechrlil
Jak ucpaná kanalizace
(pak to jenom páchne
A neví se, co s tím)
A neomílat svoje teze
Pořád do kolečka
Jak voda oblázky
A mlýnský kámen zrní
Jak s trakařem na trávu
A s trávou do chlívečka
A na hnojiště s hnojem
Čím rychleji, tím líp
Bez vztahu, bez úsměvu
Pak vyhodnotit prospěch
…a zase na tu trávu
K lítosti překrmených
Jen ten, kdo slyšet chce, ten slyší
Toť vina tělních šťáv, že nedokážu řvát
Kázání naplano a žádná dobrá rada
Těžší než vymyslet ji je ji darovat
Pravil můj vnitřní hlas
tuhletu odpověď, ten vzkaz
Vyleze na kopec
mraky rozlámaný větrem hladí rukama
a pak hned píše přesvědčivěji
už mu ten déšť patří
prehistorické zvíře
jarní ohňostroj
mokrej jetel
mokré obilí
A hrozny na tržištích a hluboká psí srst
do sebe nasály všechnu tu vlhkost
a odněkud zaladily hlasy
jedinej, kdo nikdy neumře, jev život
vítr, život a různý moje vzpomínky…
Nejlíp voní dávno snězený jablka
Deštivák
Nepsal špatně – psal skoro rozklovaně
Jako by za drobného deště lovil z kapsy
suchou kůrku
A přestože byl nablízku krám s potravinami
Chroustal ji s ochotou klidně se zadusit
Tak silně v něm ten havran kloval
A trhal drápy vnitřnosti
cítil v něm totiž mladou kořist
a nenasycen lítal kolem hlavy
Ne za deště – už za lijáku –
kdy si důchodkyně stěžujou
to je počasí, viďte paní –
no to víte, to je hrůza!
A déšť to tuší
a prší a prší a prší…
Ale on má rozvázaný tkaničky
a zkoumavě se dívá na znuděnou holku Nemáš pocit, že je ten svět z šedýho plechu?
A ona nechápe –
No, víš, jak pro koho, uklidňuje ji
přes všechnu zimu v něm hoří plamen
je jako mokré březové dřevo
Slonovy nožičky a útěk fotografky
Fotiti slona z půldruhého metru
je tak jako tak adrenalin, uvážíme-li
že plocha jeho chodidel
je jako stříbrné podnosy
na thálí
A ještě Ganéš, jeho majitel
chce ode mne bakšiš
že co ten slon prý zbaští
to si ani představiti
neumím
Radši mizím, neboť ať dám cokoli
bude to jako pustit žilou
Jedno thálí by takovému slonovi
určitě nestačilo
(Vždyť i tlapičky má čtyři)
85
Sever Západ Východ / západní Čechy
Karolína Pláničková (1975, Klatovy) žila v Plánici, vystudovala v Plzni obory čeština a psychologie - a pak dlouho
vyučovala v Klatovech, teď působí opět v Plzni. Psala básně
a písňové texty, nyní se však její tvůrčí doménou stává psychologická próza, publikovaná časopisecky, přičemž ji inspiruje její velký literární vzor Milan Kundera. Nenapodobuje ho
však, pouze ji inspiruje – jako brizantní Molotovův koktejl.
Molotovův koktejl
Myslela na něj, toužila po něm, spala s ním.
Čekala na něj, naslouchala mu, brala ho
takového, jaký byl. Odpouštěla mu. Milovala
ho? Vzduch v jejím bytě byl po jeho odchodu
prosycen esencemi její touhy a jeho obzvlášť
silnými feromony, jejichž složení bylo výbušnější než Molotovův koktejl: esence krystalicky čistého egoismu, bláznivého bohémství,
bezohledné upřímnosti a opilecké sebelítosti.
Někdy byl tak namol, že se nedokázal vcítit
ani sám do sebe…
Tvořil, opíjel se, potřeboval ji, urážel ji,
omlouval se, spal s ní. Když nevěděl, kudy
kam, k ní našel cestu vždycky. Nikdy ho nenechala čekat, i když přicházel bez pozvání
uprostřed noci. Nenáviděl celý svět a ráno
pak nejvíc sám sebe. Miloval ji? Chtěl být
volný jako pták, ale dusil ji svým bezohledným chováním a neustálým hodnocením její
osobnosti. Ty nejsi žádná velká krasavice, ale
máš velkou duši. Kdybys shodila tak 15 kilo,
bude z tebe nádherná ženská. Nos ty vlasy
víc do očí, musíš je mít víc rozcuchaný. Tu
sukni musíš mít kratší… Nějak ty věty pořád
nemůže dostat z hlavy.
Nechtěl, aby tlačila na pilu. Překvapivě to ale
nebyl on, kdo ráno po zapnutí svého mobilu
našel sedmnáct promeškaných hovorů za
86
předchozí noc. Nesnášel ustlané, nadýchané
postele, byly pro něj symbolem manželství,
a zvuk natřásání podušek a cinkání nádobí ho
prý rázem činil impotentním. Ona si myslela,
že to byl ve skutečnosti alkohol.
Myslela na něj, toužila po něm, nesnášela ho.
Nechtěla na něj čekat, znala nazpaměť jeho
bonmoty, přestávala tolerovat jeho egoistickou a teatrální osobnost. Vzduch v jejím bytě
byl prosycen esencemi její touhy, zoufalství
a vzteku, jejichž složení bylo nebezpečnější
než obranný granát, který zabíjí tisíci střepinami. A nakonec ho jednoho mrazivého
lednového dne v jedné útulné kavárně odjistil
on. Po jeho výstřední exhibici před společnými známými usedli sami ke stolku. „Já tě
mám hrozně rád, ale nějak se do tebe nemůžu zamilovat.“ Její trpělivost se zdála až
dosud bezedná, a tak výbuch vzteku, který
následoval po dokončení oné osudné věty, byl
naprosto nečekaný. Je zvláštní, že ho nedoprovázela zaslepenost, ale naopak krátký záblesk jasnozřivého náhledu na jejich podivně
asymetrický vztah.
Čerpal z ní energii, hledal a nacházel u ní
inspiraci, používal ji, když ji zrovna potřeboval, a nezajímal se o to, co potřebuje ona.
Potřebuje ona jeho, nebo on ji? V onom
krátkém záblesku jasnozřivosti konečně
prohlédla. Nepotřebuje ho. Už má po krk
jeho krystalicky čistého egoismu, bláznivého
bohémství, bezohledné upřímnosti a opilecké sebelítosti. Řekla mu, ať jde s těmi svými
pravdami do prdele, zaplatila svůj účet a odkráčela do mrazivé noci. A cítila se najednou
svobodná a volná jako pták.
87
Sever Západ Východ / západní Čechy
Radka Prokopová (1970, Plzeň) žije v Losiné a pracuje
v Plzni, kde připravuje programy Kulturní kavárny Jabloň,
zejména cyklus Kratochvíle. Získala Cenu Ason-klubu i za
svou nonkonformní sarkastickou poezii, tlumočící její generační postoje a generační skepsi. Publikuje časopisecky.
19. 5. 2010, 9 ºC
Globální oteplování
a možná ta sopka soptící na Islandu
anebo Pánbůh veselící se svými pokusy
ochladili vzduch
a přikryli nám prostor permanentním
zamračenem
přetáhli víko přes krabici
potkanům
Potkáváme se a stejně míjíme
nekonečně míjíme
v tom uzavřeném bezeslunném světě
globálního oteplování
a jednotlivých chladů
abychom zjistili
že navzdory všem našim zarputilým snahám
o překonání hranic mikrokosmu
nás stejně vždycky během okamžiku
tak přirozeně
tak přímočaře, bez emocí a neverbálně
trumfne třeba
sopka
„Na dva západy“
Struny
Bytosti blízká
proč se mi často po tobě stýská
a co to znamená
když nejsi vzdálená
a co to značí
když byla bys vzdálená radši
***
Objevila jsem tvůj nářek
schovaný za prázdnými flaškami ve spižírně
už ani nevěděl
jak dlouho tam trčí
pomohla jsem mu ven
byl pořádně zaprášený
chudák
nechala jsem ho naříkat celou noc
znělo to šíleně, jako tisíc plaček najednou
Ráno jsme tě přišli požádat
abys ho vzal zpátky
***
Snoubená slova
když roztančí znova
parket papírový
něco se začíná
chystaná hostina
tomu, kdo se o ní doví
88
Dětem
A říkám Díky
za svůj rozmnožený stav
neb jsoucno cítit lze mi
v davu cizích bezpočetných hlav
neb v budoucí já lépe doufat mohu
a potlačit svou
nezřízenou touhu
se zemí přervat pouta
v bludném průvanu
Ne, ještě tady budu s vámi
a ve vás zůstanu
***
Dejte mi neřesti
Zkusím je provésti
do jedné
Ach dítě nezbedné!
Zakusím neřesti
a potom vyklouznu z nevalné pověsti
aniž smím
Jen se probudím
Jemné nuance
Jednou – ano -bude veta
po jemných nuancích
mého světa
Jednou – kdy ? – toť ve hvězdách
z mých jemných nuancí
zbyde prach
Pak k ničemu bude mi
pokud snad na zemi
kdos předloží na táce
mé jemné nuance
kdesi či komusi
Ne, vlasy nervu si
Jemné své nuance zachytiti
musíme – dcero má
Pro přežití…
Nevhod
V předpokoji drobných nehod
vidím tebe, který
nebojíš se přijít nevhod
Jsi odhodlán
a jako vždycky sám
přednést svůj dnešní epigram
89
„Na dva západy“
Jitka Prokšová (1962, Plzeň) vyučuje ve svém rodném městě na vysoké škole fyziku, jako by jí však na začátku třetího tisíciletí mnohem víc učarovala literatura, psaní povídek
a románů. Zaujala již prozaickou prvotinou Zbytky iluzí
(2009) a už teď patří k nejčtivějším a nejčtenějším plzeňským
literátkám. Dovede psát expresivně a volí si atraktivní témata. Třeba právě o zbytcích iluzí!
Jarní déšť a suchej flek
(pro Helenu)
Má už věk na to, aby věděla, co je láska.
Kdysi poprvý se jí třásla kolena, potily ruce,
žaludek měla na vodě. To, co teď cítí s ním,
je… tak trochu jiný. Chtěla by v duchu poskládat dohromady, proč po něm touží. Ale
vychází jí jenom, co si nedovede představit.
Nedovede si představit, že by ho neznala. Že
by se s ním nevídala. Že by ji nehladil, nehnětl, nešimral. Že by si s ní nepovídal. Že by se
k němu netulila, že by ho neprovokovala…
Leží vedle ní a myslí na jedno. Jak je ten
svinskej život nespravedlivej. Takže jsem
vodepsanej, prolítne mu hlavou. Kdyby to
nebylo podruhý… sakra, kdyby to šlo aspoň
předtím… tak by… no, jo… ve třiceti… ale je
mi vo dvacet víc. Do prdele…Přece nebudu
vodteď brát pilule…
Má už věk na to, aby věděla, jak vypadá
láska. A aby taky věděla, jak vypadá nepodařenej sex. Markýrování, křečovitý přehrávání, jednoduše přetvářka. To, co se mezi nima
před chvílí odehrálo, připomínalo špatný scény z pornofilmu. Přistihne se, že jí to nevadí.
Opravdu najednou zjišťuje, že jí to fakt… ale
fakt vůbec nevadí.
90
Leží vedle ní a těší se, jak si zejtra po ránu
půjde zaběhat. Dá si do těla, vyšťaví se do
kopce ke trati, pak poběží alejí a možná
bude mít štěstí. Třeba zase narazí na tu
hubenou blonďatou holku, která tam chodí
venčit psa… Třeba bych se s ní moh zastavit
dýl, uvažuje a rukou mechanicky přejíždí po
hladký kůži ženskýho těla vedle sebe. Těla,
kterýho se dotýká a myslí přitom na jiný.
Má už věk na to, aby věděla, že láska dokáže bolet. Ne tak, jak ji před chvílí zabolelo
v podbřišku. Ne tak, jak jí občas zabolí, když
se jeho prsty na cestě kolem jejích hnědorůžových bradavek v jednom místě zadrhnou,
znejistí a na okamžik zarazí, aby se potom
pomalu vydaly dál. A ne tak, jako když se konec jeho ukazováčku zastaví na svý okružní
pouti, aby stiskl to místo.
Leží vedle ní a hlavou mu prolítne, že ji nemiluje. No, možná přece jenom… trochu… ale
rozhodně ne tak jako za mlada miloval Alenu,
nebo tak jako kdysi Zdenu, natož tak jako
předloni Kristýnu. Jo, je pravda, že… se jí rád
dotýká, přestože ho ty dotyky nevzruší, rád
ji hladí, přestože to v něm nevyvolává žádnej
zběsilej chtíč. Pozoruje, jak se jí tělo laskáním napíná, jak se jí mění hlas.
Má už věk na to, aby věděla, že lásku by nikdy neodmítla. Ale co je tohle? Sténá, lapá po
dechu a vykřikuje. Touží, aby jeho prsty nepřestávaly. Ví, že by se teď měla soustředit,
že už to brzy přijde. Že by se měla připravit,
aby hned zkraje zachytila ty prchavý drobný
záškuby, který se jí pak rozlijou celým tělem
jako vlna tepla. Jenomže najednou se blízkost
vrcholu začne rozplývat v nedohlednu, šance
91
Sever Západ Východ / západní Čechy
na uvolnění mizí. Se ztuhlejma vnitřnostma si
uvědomí, že na střešní okno nad nima začínaj
dopadat první déšťový kapky. Netrvá ani pár
vteřin a spustí se prudkej jarní déšť.
Leží vedle ní a přemejšlí, jestli dospěla k vrcholu. Chvíli se mu zdálo, že jo, ale pak tak
najednou ztichla, že ho znejistěla. Nechce se
jí ptát, nerad o tom mluví. Takže se rozhodne
počkat, co řekne sama. Ale ona mlčí a pozoruje bubnující vodopád na okenním skle.
A tak se i on přizvedne na loktech a dívá se
na rychle se měnící čůrky vody… Obtékají
drobný nečistoty, z tenkých pramínků se
stávají silnější a ty rychle sjíždí dolů. Sleduje
jejich proměnlivý trasy a najednou si uvědomí, že chce, aby odjela.
na chodbu. Než dorazí k domovním dveřím,
přestane pršet.
Stojí na chodbě před oknem a pozoruje ji, jak
nasedá do auta.
Pozoruje, jak se auto rozjede a na blízké křižovatce zahne doprava.
Nekonečně dlouho pozoruje, jak na silnici
před domem zůstal suchej flek.
Má už věk na to, aby věděla, že i jedna esemeska může leccos změnit. A tak – když ji
známej tón upozorní, že jí přišla zpráva – vytáhne mobil z kabelky. Na semaforu, ke kterýmu zrovna dojíždí, naskočí červená a ona
získá pár vteřin na přečtení. PO TVYM AUTE
TADY ZUSTAL SUCHEJ FLEK. CHYBIS MI.
Má už věk na to, aby věděla, že láska se nedá
vynutit. Proto se obrátí, zaloví vedle gauče,
vytáhne kalhotky a punčocháče a vzápětí si je
oblékne. Pak vysvobodí podprsenku ze zajetí
jeho košile, svetřík a sukni zvedne z koberce.
Když dopne zip, ohlédne se po něm.
Ze zamyšlení ji probere až zvuk klaksonu.
Koukne na světla, je zelená. Chvíli po tom, co
se rozjede, zapne autorádio. Prostor kolem ní
se rázem zaplní starým hitem a hiphopovej
zpěv Justina Timberlaka na ni zaútočí záludnou otázkou:
Leží vedle místa, který ona před chvílí opustila, a sleduje, jak se obléká. Nerozumí tomu,
co se v něm děje. Na jednu stranu si přeje,
aby už odešla… Na druhou v něm sílí pocit,
že by ji měl zadržet. Neudělá nic…
WHERE IS THE LOVE?
Má už věk na to, aby věděla, že láska se nemusí podrobovat žádnejm zkouškám. Prostě
buď je, nebo není. A tak si vezme kabelku,
vklouzne do mokasín a ohlédne se na něj. Já
jdu, řekne a on se zvedne, natáhne si džíny
a doprovodí ji ke dveřím. Krátkej polibek
rozluští poslední pochybnosti. On chvíli hledá
klíče, pak je najde a odemkne. Vyjde s ní
92
„Na dva západy“
Dana Raunerová (1955, Cheb) vystudovala v Plzni češtinu
a výtvarnou výchovu a patří k dalším významným západočeským píšícím výtvarným osobnostem: publikuje zatím pouze
časopisecky, a to expresivní prozaické texty stejně jako vyprávění pro ty ne úplně nejmenší. Výtvarné umění ji inspiruje k literatuře a naopak. Žije v České Bříze. Nositelka Ceny
Plže.
Písmeno a
Začátek, abeceda, ananas, Afrika, asi, asi,
asi… ale!
Asi uletím do věčnosti, asi se vrátím vzápětí,
asi si setřu rosu z očí, asi se zbavím napětí.
Čekáním napjatá do průsvitna naslouchám
zpěvu lopuchů.
Vysokou trávou jdu beze všeho, polykám
vzduch jak podmáslí, podmáslíčko, do očí mi
stéká modř domova. Ruce odchází, nohy mají
křídla baboček a žluťásků a bělásků a modrásků a ještěrčích ocásků z dávného předtím,
kde jsme si poletovali jako pyl, jako prach,
jako pírka z praptáka – až sem, až dodnes, až
donekonečna…
Až do ostružin na břehu bezbřehosti.
Je ve mně velké tiché místo, mírně větrné,
se světlem v očích tygříků, lučních koníků,
malých vepříků.
Čekám si…
První, druhá i třetí vlna vplouvá do mého
vědomí i snění.
Propluje, vypluje, odpluje.
Co je jen sen? Co vlastně jsem? Co bude a co
je, jé, jéééé…
Ochutnávám, dotýkám se, jsem dotknutá,
dýchaná, jezena, snězena, spletena, odváta,
přisáta, proseta, sesypána a velice dávná dá-
vám a odevzdávám… se letu a běhu a lesku
očí a vodě s chmýřím osik ve větru pozdního
dne léta letícího větrem plným mořských řas
a usměvavých velryb.
A zase a.
A potom v letu létáníčko a tričko a vánek na
lýtkách, vánek na bříšku, v pelíšku, v suché
trávě horké po okru. Pryskyřice. Smolíček
v laskavém paroží na chundelatém krku táty
jelena. Je měkce vlaho, je zlatavo a v misce
mlíčko – papáníčko, dobrůtka, borůvka a malinový polibek teplé pusinky voňavě oříškové, křupavé, veselé, přítulně sváteční, plné
jak kukuřičné pole hlazené liščím ocáskem,
myším ocáskem, tlapkami zajíců a toulavými
paprsky večera.
Nad hlaďounkou hladinou živé vody se láskyplně laská a šmudlí s červánkovou krajkou
volavka šedá a fialová a stříbrná a posypaná
vanilkou. Voňavá jak bábovka od maminky,
od babičky, od prababičky na parapetu okna
– haló, haló! Ještě jsi něco zapomněl, nevzpomněl, otoč svou hlavu nahoru, až k nebíčku!
A dole stojí galoše a plný plný pytel z Tábora
– zrní, zrníčka. A šneci v konvalinkách
a berušky v bezu a gladioly a sedmikrásky.
A sedm písků máš otisknuto na chodidle. Je
plné zpráv ze středu země, z oblohy, z nekonečna. A sedm skřítečků tě lochtá palečkama, prstíčkama a studenýma nosíčkama.
Plnýma vůně pečených jablek. A to nekonečno jako pejsek stočený do klubíčka je už
dávno v tobě! Jsi jím ty – naplněný jak kalíšek
svlačce rosou, jsi jím ty sám se vším všudy,
dudy, kudy, dy, dy, dyndy, jindy, pořááád…
93
Sever Západ Východ / západní Čechy
Kateřina Sachrová (1982, Plzeň) vystudovala češtinu
a francouzštinu ve svém rodišti a pak jí toulavé boty odnesly do cizích krajů, z nichž se zase vrací do Plzně – a do
Prahy, kde pracuje. Vytěžila z toho komorní generační prózu
Keltská sinusoida (2009), podílela se i na plzeňském divadelním životě, soustavně však píše poezii, prostoupenou krutou
ironií i bolestnou vážností.
Někdy
někdy člověk sám sebe nechápe
někdy člověk sám se sebou nevydrží
někdy člověk sám před sebou utíká
a někdy
někdy člověk sám sebe zapomene
v náruči cizího muže
Víme
Víme
Víme tak málo
Víme tak málo o ostatních
Víme tak málo o ostatních samotářích
(Všichni jsme samotáři)
***
Ráno ti sype drobky do peřin
Poledne tě svírá do kleští
Pátá šálkem čaje proplouvá
Večer omlouvá tvé chyby
A noc je nenapraví
94
„Na dva západy“
Dítě své doby
Narodil ses pozdě
příběh už skončil
a apoštol Jan
mne si ruce:
This is the end,
my friend…
Inkvizice
Až mě postaví na hranici
Až mě pohladí první plamen
Až mi dým olízne praskající kůži
Já nebudu zpívat
ani se modlit
budu se tiše dívat
do očí
Tobě
***
Jako když hasíš žízeň
Jako když ji splachuješ sklenicí vody
Jako když ji topíš v jezeře
Štěstí těla je však pomíjivé
Omne animal triste post coitum
maSochismus
jeho slova na kusu papíru
jeho vůně na okraji hrnku
jeho cynismus ve vzduchu…
***
Podzim je smutnej vypravěč…
Zacpávám si uši
a v haldách listí
zoufale hledám
stopy letních nocí
Snad jednou
snad jednou, až naprší moudrost
na naše hlavy a my zmáčení poznáním
obejdeme dveře lokálu velkým obloukem…
Snad právě tehdy nám postaví pomník
za trpělivé čekání.
***
Jako kapky vody
snáší se smutek na mou hlavu.
A já v něm
chtě nechtě
plavu.
Dvojitost
Mám svoji taktiku
Nasazuji si pouta
a z principu polykám klíček
Jsem sama sobě otrokem
i otrokářem
Pouštní podobenství
Mně říkej fata morgana
tu polo sedím – polo ležím
ve žhavých dunách schovaná
snad pekel vstupní bránu střežím
Já, sfinga s tváří satana…
***
rafinovanou plachostí
polodivoké kočky
zkouším ukrást tvé srdce
stále dokola
zas a zas
narážím na zavřené dveře
i miska před nimi už je prázdná
Někdy je těžký utopit se,
i když se o to hodně snažíte.
95
Sever Západ Východ / západní Čechy
Co s námi bude
až budem veslovat na kře do teplých krajů…
řeknem si konečně
že se milujem
snad to stihnem
než pod námi zmizí
i poslední malý kousek
ledové paluby
„Na dva západy“
Ida Sebastiani (1964, Ostrava) si zvolila podle své italské
babičky literární pseudonym, i když občas publikuje i pod
svým občanským jménem. Nebudeme její identitu prozrazovat, pokusme se však charakterizovat její identitu literární:
osou jejího díla jsou kratší povídky, někdy miniatury – a nejoblíbenějším žánrem jsou horory, třeba i hororové příběhy
o lásce. Připomeňme alespoň její sbírku Minutové povídky
(2007) nebo některé texty uveřejněné v Plži: čím jsou hutnější, tím působivější.
Cizí ministryně
Měla za sebou devět hodin letu a tři spánku,
osm pracovních schůzek a jednání a před sebou aktivitu, která v minutovníku nesla název
oddechový program. Zatoužila být rozmazlenou holkou, mít odvahu jej zrušit a někam
ujet. Nebo jen ulehnout do postele a propadnout se do bezvědomí.
Osobní ochránce jí podržel dveře.
Následována dalšími členy delegace z posledních sil na své tváři stvořila profesionální
úsměv a spolu se svým protějškem – českým
ministrem spravedlnosti – vstoupila do muzea.
„Dobrý den, vítám vás v muzeu Alfonse
Muchy.“
Přestala vnímat tvrdou cizí řeč průvodkyně
i tlumočníkova slova. Na tváři ponechala
profesionální výraz plný zájmu a automaticky následovala doprovod, hledíc na plátna
a plakáty, aniž vnímala, co zobrazují. Když se
skupina zastavila u rozměrného nazelenalého
obrazu, její deprese se ještě zvýšila. Přála si
být někde jinde a zapomenout na povinné návštěvy a projevy. Znovu se jí zvedl žaludek při
vzpomínce na onkologické pracoviště pražské
96
věznice, kam ji dnes odpoledne zavedli. Na
podobné místo – byť s dětskými pacienty chodila několik měsíců navštěvovat dceru.
Spotřebovala všechny síly, aby zvládla své
pocity a další členové delegace, český ministr a novináři nepostřehli, co se v ní děje.
Potřásla hlavou a pokusila se soustředit na
Muchovy plakáty. Položila průvodkyni dva dotazy, ale nevnímala odpovědi. Z nazelenalého
plátna dýchal smutek a beznaděj. Znovu - jako
v posledním měsíci už tolikrát - si uvědomila,
že přijetím ministerské nabídky ztratila svobodu a odsoudila se k poslušnosti povinnostem,
minutovníku a fototermínům.
Tlumočník s průvodkyní hleděli za odjíždějící
kolonou vozidel s hrdostí.
„Ta ale byla milá, viďte?“ řekl tlumočník
průvodkyni.
„A jak se jí u nás líbilo!“ odpověděla. „To se
hned pozná podle těch dotazů…“
Pohlédla na českého kolegu a na zlomek
okamžiku uviděla v jeho pohledu podobný
pocit a pohroužení do vlastních myšlenek
a problémů.
„Jménem muzea vám děkujeme za návštěvu.
Suvenýry můžete koupit v našem obchodě,“
skončila průvodkyně a tlumočník její slova
přeložil. Ucítila změnu atmosféry a pohlédla
na členku svého doprovodu.
„Společné foto,“ zašeptala protokolistka a oba
ministři se disciplinovaně postavili k velkému
Muchovu plakátu. Úsměvy na jejich obličejích
vydržely po celou dobu, v níž fotograf tiskl
spoušť.
Předala dárky, rozloučila se se svým českým
kolegou a nastoupila do velké limuzíny s kouřovými skly. Počkala, až za ní ochránce zavřel
dveře, a teprve pak zavřela oči a rozplakala
se.
*
97
Sever Západ Východ / západní Čechy
Martin Šimek (1975, Plzeň) vystudoval ve svém rodišti obor
čeština – dějepis a učitelskému povolání zůstal věrný. Vydal
celou řadu drobných knížek poezie, pak se dočkal i básnické
prvotiny. Jeho básně představují klasickou ukázku „čisté“ lyriky, postupně však v autorově tvorbě sílí na jedné straně pokusy variovat podněty starší světové poezie, na druhé straně
i úsilí vtisknout jim etickou, zvláště evangelijní tóninu. Ví,
jak „přesnadno mrštit krutým kamenem!“
Modlitby nevykoupeného času
Modlitba pro Madlu
Dnes bílá skryla všechnu špínu ulic
a sníh pak padal vzhůru do nebe
Kamenným andělům vtom světlo padlo na líc
začali křídly pleskat o sebe
Jsou těžká křídla jsou-li vytepána
obratnou pěstí z hloubi kamene
Když ta se zlomí k zemi padá rána –
to na svůj původ kámen vzpomene
My nejsme z kamene ach my jsme jenom
z prachu
a čím jsme lehčí tím víc nestálí
Dej Bože života i naděje i strachu
abychom vždycky k Tobě stoupali
Dnes bílá skryla všechnu špínu ulic
a sníh pak padal vzhůru do nebe
Kdo světlo přijal když mu padlo na líc
ten stoupá s ním a už ho nezebe
98
„Na dva západy“
Modlitba pro smířenou smrt
Modlitba pro přicházející spánek
Zvučící věže narovnaly šíje
na hrotech zvedly modrý baldachýn
Kdepak se duše unavena skryje …
zpod holých větví mokvá špína vin
Zamlklou chvíli
první hvězda hlídá
než plástev noci
včely naplní
Morové páry slunce z půdy nutí
báli se lidé jarních pohledů
Padá věž činů – budem hledat v suti
úlomky zlata, střípky lepších dnů
Nezlomné věže zvoní do únavy
Umdlenou duši k slávě probudí
tak země katafalky, nebe brány staví
Smrtelný člověk doufá, dýchá, bdí
Modlitba pro čerstvý sníh
Až tíží ticha zalyká se vzduch
Než sám se zalknu
slovo jedno dej mi –
Nechci tak těžký být
Chci být tak samozřejmý
Až k bílé mlčet umí jenom Bůh
Než umlčím se
dodej slovům ceny –
Nechci tak studit
Chci tak čistý být
nenechat skvrnu
žárem rozpuštěný
Začíná příběh
co se nepovídá
Začíná příběh
který se jen sní
Vosková dvířka
která včely staví
na prahu noci
sotva zabzučí
A sladký příběh
co se nevypráví
se dneska večer
snadno naučíš
Modlitba pro osamělou Rút
Už léto skládá svoje horká křídla
ve světle létavic těch bludných andělů
Už křídla skládá sen v němž jsi se zhlídla
v zoraných polích svého údělu
Kalené pluhy brázdu vyrývají
co tvrdé zrno změkčí pod zemí
Andělé bludní za tvou duši lkají
ať hořká lítost navždy oněmí
Modlitba pro kouzelníka
S. Mallarméovi
Za chladnou stránkou tušíš kouzelníka
Jediné slovo nemíjí svůj cíl
Zasténá ocel když se kalí dýka
aby se hrot už více neztupil
Zakalen verš - je ostrý jako břitva
a není radno v srdci s ním si hrát
Rozmary smyslů zaníceně pitvá
na hrotech rýmů staví pevný řád
Ať je nám souzen spánek bez výrazu
či příkaz bdění, sotva bezbolestný
volíme pravdu chceme-li být tím
čím bije srdce vzdorující mrazu
verš provždy daný, osudově přesný
jak řezná rána napříč zápěstím
Možná že snů je ti teď trochu líto
dozrály v zrno, tvrdé na poli
Do snopu svázalas je jak požaté žito
ke klásku klásek, každý zabolí
Už léto skládá svoje horká křídla
že nejsi sama těžko uvěříš
I bludní andělé prý znají skrytá sídla
neřeknou ale jestli do nich smíš
99
Sever Západ Východ / západní Čechy
„Na dva západy“
Jan Sojka (1973, Plzeň) vystudoval obory čeština a dějepis
a od absolutoria učí v Plzni, v níž spoluzaložil neprofesionální
soubor Antidivadlo; pro něj píše hry a vystupuje v nich i jako
herec. Svou tvůrčí přezdívku Socha získal ve sv. Janu pod
Skalou, je pokládán za živoucí paměť fotbalového mistrovství světa v kopané 1986, především však je reprezentantem
mladší plzeňské literární generace a na rozdíl od staršího pokolení se už výrazně prosadil i za hranicemi regionu: v pražských nakladatelstvích vyšla mj. jeho básnická sbírka Oči
krále Havrana (2009) a předtím generační próza Rok bez
února (2008). Píše i fejetony a kratší prózy, je též laureátem
Ceny Bohumila Polana.
Prosinec
Listopad
Duben
vystoupil z podchlazené řeky
ruku přerostlou v berlu
místo úst sklepení
co výdech
to omrzlina na okně
po domech se večeří
on hlídá venku
rok co rok nezvěstný
rozdýchat hlínu nestačí
mlhou sám o sobě šíří
jedinou fámu
probuď kořeny, dubne
zahryzni se do kůry
obnaž žízeň po světle
naposled spatřen u vody
dál nic
a ty, řeko, teč
odnes s sebou listí
zbytky jeho šatů
svolej hejna z jižních krajů
Červen
kuráže má na rozdávání
budu tu pořád!
pokřikuje furiantsky
překypuje zralostí
v milování si věří
cokoli slíbí
cokoli nesplní
100
Červenec
horké dny se perou
nebe samá modřina
hbité prsty vánku
hladí lány
do lesa volá krahujec
podívejte!
u souvrati postává
povědomý muž
to červenec obchází své statky
Dovolená
„Nohy mokrý, záda bolavý, pořád pádlovat,
praží to do tebe a pozdravem ala Pucholt
pokřikovat na úplně cizí lidi? Diky, nechci.“
Karel odbyl Veroniku velmi rázně. Neměl
rád akce, které svými podmínkami znemožňovaly jakkoli změnit plán. Pro vodu to platí
dvojnásob. Řeka je druh cesty, z níž nelze
uhnout. I proto Karel pokládal novodobé
vodáctví za druh snobárny. Řeka je přírodní
dálnicí a kempy parkoviště. Lodě na břehu,
stany na drnech, záchody k zblití, teplý pivo,
drahý klobásy a noční hulákání opilců. Nic
pro Karla. Navíc ho rozčílilo, že plán vyrazit
po neděli na Berounku vyšel najevo až dnes,
v sobotu dopoledne, během vaření oběda.
Veronika Karlovy argumenty nevyvracela,
jeho reakce jí nepřekvapila. Sice tajně doufala, že se přemůže a překvapí ji, ale nic z toho
se nestalo. Že Karla pokládá za prachobyčejného lenocha, raději neřekla.
„Takže si zařídíme dovolenou každý zvlášť?“
„Máme snad dovolenou celej červen, ne?
Voda zabere tejden, zbydou tři neděle.“
„Nevím, jak dlouho tam budu. My
pojedeme…“
„Kdo my?“
„Já a lidi z práce! Pojedeme tak dlouho, jak
nás to bude bavit. Nepotřebuju mít všechno
předem propočítaný jako ty.“
Karel chvíli váhal, co odpovědět, nakonec
neřekl nic. Vypnul televizi, položil ovladač na
své místo a zvedl se z křesla. Přehoz tentokrát nenarovnal.
„Kam jdeš?“
„Mně začíná dovolená právě teď.“
Usedl v nonstopu přímo u baru. O dvě místa
dál seděl ještě jeden chlap, do tváře mu
nebylo vidět. Ani nemohlo. Ruce složené, na
nich spící, šedivá hlava.
„Co to bude?“
„Pivo. Těžká noc?“ kývl směrem ke spáčovi.
Barman se pousmál, ale neodpověděl. Zručně
načepoval půllitr, postavil jej před hosta
a nejspíš proto, aby nemusel konverzovat,
zesílil hudbu. Spáč se probral.
„Co je?“ vyhrkl a mžoural kolem sebe.
„Nic tati,“ odvětil mladík, „dáš si kafe?“
Tentokrát se pousmál Karel a s chutí se napil.
„Nazdar,“ pozdravil Karla barmanův otec.
Karel kývl a otřel si pěnu z úst.
„To byl mejdan,“ otočil se zpět na syna
a chraplavě se zařehtal. Syn jeho nadšení
nesdílel.
„Co to kafe?“
„Sem s ním!“
Barman zapnul rychlovarnou konvici a zapálil si.
„Máš rád Plzeň?“ obrátil se ten starší na
Karla.
101
Sever Západ Východ / západní Čechy
„Co je to za otázku?“
„Máš rád Plzeň?“
„Nevidíš? Co asi piju?“
„Myslim město Plzeň, vole.“
„Jo aha. Žiju tady, tak nejspíš jo.“
„Tak dávej pozor,“ chlap hmátl pod sebe
a s obtížemi a hekáním vylovil z igelitové
tašky objemnou knihu.
„Hele,“ rozevřel ji a posunul před Karla,
„jsou tam parádní fotky, může bejt tvoje.“
Barman jen zakroutil hlavou, zalil hrnek s kávou a postavil ji před otce. Místo poděkování
ho otec okřikl, ať dává pozor a knihu nepoleje. Syn neodpověděl a otráveně si dřepl
na svou stoličku, zatímco otec neohrabaně
roztrhl pytlík s cukrem, takže se jeho obsah
rozsypal na pult. Ozvalo se zaklení a ruka
rázně smetla krystalky na podlahu.
Karel mezitím listoval v knize. Radnice,
nová synagoga, stará vodárenská věž.
Pozastavil se u fotografie kostelíka sv. Jiří na
Doubravce.
„Tisíc let staré okénko, děti, podívejte,“
zazněl v jeho paměti hlas učitelky dějepisu,
která s neopětovaným nadšením dovedla ke
kostelu celou třídu osmáků a ukazovátkem
odhodlaně mířila na vzácnou památku.
„Za tři sta je tvoje,“ utnul Karlovu vzpomínku
starší muž a hlasitě usrkl.
„Díky, nechci.“
„Tak dvě stě, níž nejdu.“
Karel dopil, zavřel knihu a položil na pult
drobné.
„Nemám v knihovně místo. Mějte se.“
Rodinka na baru osaměla a Karel volnou
chůzí, jak se na sobotní poledne sluší, zamířil
do doubraveckého údolí ke kostelíku sv. Jiří.
Není kam spěchat, má přece dovolenou.
102
„Na dva západy“
Pavel Štýbr (1957, Tachov), žijící v Zálužné u Třemošné, se
v prvé řadě věnuje umělecké fotografii a volné malířské tvorbě, ale také poezii. V souvislosti s ní je přihlouplým slovním
zvratkem tvrdit, že jde o „pravdivost výpovědi“: Štýbr naopak realitu groteskně ozvláštňuje, znesmyslňuje ji a zároveň
jazykovou burleskou nevtíravě obnažuje, což potvrdil i ve své
prvotině Od zítřka nepromluvím (2007): ví totiž o světě, že
jenom „v tomto roce bylo naklonováno 624 tisíc Elvisů…“
A to trvá dál.
Maggi v kostce
Na počátku bylo slovo. Chceš? A ona, chci!
V nastalém milostném vzrušení jsme vyrazili
na náš první závod
a já, přestože poslední, letěl s naivně
rozzářenýma očima
a teprve když jsem míjel prvního
padlého bratra
a pak celé desetitisíce, jsem si uvědomil,
že to není sport, ale závod o život,
doběhnout může jeden dva, maximálně tři,
když se někde
narodí čtyřčata, je to malý zázrak
a tak jsem přidal, co to šlo,
když se mi do cesty postavilo obrovský zářivý
slunce a já se o ně zabil.
Probudil jsem se v úplně jiném světě,
nádherný teplý krajině,
zřejmě Oceánii
a jak jsem měl ty dvě ruce, ty dvě nohy,
dva mozky, jeden hlavní
a jeden záložní, pro všechny případy
jako to mívají parašutisti, všechno jsem
si říkal dvakrát,
a byla to moje moje země, moje moje
Oceánie, mojemoje,
mámá, moje máma.
Bylo by nám spolu dobře,
nedobývat se na mne občas
to hrubý individuum.
Chtělo mě asi zabít, rozmačkat a já chudák,
bezbranný tvoreček mu
začal podlézat, tvůj tvůj, jsem tvůj,
snad mě nezabiješ, ty mě
nepoznáváš, ty se ve mně nepoznáváš,
jsem tvůj, Jája, Jájínek,
bradička se mi klepala tatatatatata, nešlo to
zadržet, táta.
Oceánie občas pustila rádio,
poslouchali jsme Mozarta,
Carusa, Mou vlast, čítávala Hrozny hněvu,
Exupéryho
a k tomu jsme mívali paštičky, šlehačku,
dortíčky, kyselý okurky,
čokoládu, slanečky, blahem mi praskal mozek
a aby toho nebylo dost, nastěhovala se
ke mně,
přímo ke mně
nádherná bytost, snad anděl, spíš duch,
pečovala o mě,
učila, bavila a já jí dal to nejmazlivější jméno,
jaké
jsem dovedl vyslovit, ďáďa.
Ne, měl jsem být tvůj děda, ale osud
tomu nechtěl, a tak jsem tu zpátky,
ale já si stál na svým, ďáďa.
Později jsem poznal i bábu, často poplakávala
pro svýho
ztraceného ďáďu, tajně jsme jí říkávali bůbů.
Že se moje slaďoučká sestřička jmenuje
po tatínkovi
Pepička jsem vzal na vědomí v šesti sedmi
letech, pro mne
napořád zůstane Lála, Lálinka.
Na tátu jsem si zvyk a bral ho jako trénink
na život
a nebylo by nám spolu špatně, kdyby se ďáďa
nezbláznil a nevrhl
na vědu. Neustále sledoval postavení planet,
stal se hvězdářem,
pohnulo se mu v hlavě, začal o vyhnání z ráje
a asi na nás přivolal
neštěstí, neboť se začalo ozývat, končíme,
opusťte lokál, budeme
zavírat, koukejte vypadnout, vypadněte,
nebo se stane něco
strašného, vypadněte, nebo vám nakopeme
prdel.
Nic jsem nechápal, začal se dusit,
otevřel pusu a ďáďa do mne
zřejmě nešťastnou náhodou spad, to už mne
něčí ruce rvaly za
hlavu, doktor mi dal ránu do zad, přičemž si
neodpustil poznámku,
pěkný hovado, nějakých pět kilo, ještě hodinu
a měli jsme tu dvojitej
exitus.
Rozbrečel jsem se, ztratil Oceánii, sežral
ďáďu, cítil se
naze, provinile, k tomu ta ukrutná protekce,
proč já, proč zrovna já,
takovej lempl, jedinej ze statisíců. Později
bylo myslet na mašli,
tedy, pupeční šňůru. Nebýt toho, že to začalo
pěkně zostra, asi bych
to nevydýchal: Zátoka sviní, Korea,
Lumumba, Vietnam, Luther King,
Monroe, Kennedy, zase Kennedy,
osmašedesátej, normalizace a já
prohrabuje popelnice, bacil se do hlavy,
najednou
prokouk, protekce, ty vole, jaká protekce,
103
Sever Západ Východ / západní Čechy
takhle nežije
vítěz, ti tvoji slavní bratříčkové, vždyť oni se
na tebe domluvili.
Ve vteřině jsem všechno pochopil
a prochlastal všechno
včetně kupónový knížky. Za týden jsem se
probral zblitej a zasranej
až za ušima, ale šťastnej. Když jsem pak
v noci nachytal ďáďu, jak
opouští mé tělo a hraje si na kosmonauta,
a viděl, že ve mně
stále žije, že tedy nejsem na světě sám, jsme
stále spolu, mé
vrásky na čele nejsou Kainovo znamení
a narození nerovná se
prvotní hřích, zas mne čekali na záchytce.
Tentokrát, poprvé – marně.
„Na dva západy“
Václav Toucha (1943, Plzeň) dlouhá desetiletí učí na školách ve svém rodném městě a poezii píše v ústraní, skoro
pokradmu: vzhlíží k holanovské inspiraci a usiluje o poezii
reflexivní a filosofickou, sám ji označuje za „zachmuřenou“.
Až roku 2008 vydal opožděnou prvotinu Nespavost světla;
básnivost tmy, charakterizovanou jako poezie nočních meditací. A ty bývají nadmíru křehké.
***
Zapomenout na ty
kteří zapomněli na nás
a nebude tu tísní k hnutí
Na hřbitovech snění
rozprášená nicota
***
Pochlebující krása
nevymámí ze tmy stín
ani světlo
nestane se tajemstvím
ve zbloudilé touze řeči
Jenom úsměv lámem jako chléb
když už hladem
nestačí se divit láska
104
***
Smutek vás opouští
za zády chrámů
mech prostoty
vzlíná z našich snů
o dobrotě světa
A budou-li zítra
křídla paměti
ve vichru mlýnů
našich nejistot
k zemi se naklánět
I já se obrátím
čelem k zemi
abych se probudil
z věčného skutku viny
***
Odcházíme do nezbytí
a krví tlučeme na vrata srdce
kde komíhala kdysi veřejemi ticha
šílenstvím nepřiznaná láska
Citem se nadýchnout
umí jen sebestředný rváč
osudem popasován
k líbivým hrám stesku
Snímatelná jména věcí
provází váš pláč
když duši převlékáme
z obnažených cárů věčnosti
do mrazivého teď
***
Unaven říjí odcházejícího dne
dokážu Ti ještě říci
jak Tě miluji
něžná cizinko mého ztraceného světa
zkoušeného zoufalstvím vší krve
slovy prolévané do červánků smíření
v němž pospolitost kamenů i země
žízní troufalou se vzdává
nesmyslné smrti výčitek
jež obíhají naše těla
jak opuštěný prám
v bezradné bezbřehosti vášně
***
Ach javory pod okny
poklonkují snům
svléknuté ze tmy
žízní hladoví
když unáhlený déšť
je listem lepí k srdci
a zbůhdarma se potí kmen
všech jistot
v palácových zahradách
kde vzácný čas se vůlí natřásá
až k nevědomí ticha
Tolik ti zůstávám
duší utrácenou zpěvem skryt
jak po úbočích těla
kámen vodou hlazený
105
Sever Západ Východ / západní Čechy
Karel Trinkewitz (1931, Mečeříž) patří k výrazným výtvarným osobnostem českého umění nejenom druhé poloviny
20. století. Dlouhá léta trávil v exilu v Německu, po návratu
se usadil v západočeském či pošumavském Rabí. Je autorem především několika sbírek novodobých haiku, zabýval
se také asi jako v první v českém světě tzv. přesmyčkovým
rýmem (Jitřenka, ale i řemdih, 2009), píše i eseje a drobné
vzpomínky – a také vynalézavé aforismy. Stejně jako aforisticky laděné komiksy. Nositel Ceny Plže.
Všude je chleba o dvou kurtách
Dogmatik se nebojí podívat se pravdě do očí
a vypíchnout jí je.
Vrba je dutá. Člověk nedutá.
Nevadilo by, že jsme se octli v kaši, kdyby to
byla vtipná kaše.
„Na dva západy“
Měl jsem vždy vysoké mínění o soudcích.
Bylo-li v nich dobré víno.
Mnohý konzervativec je ve svých názorech
jako Dub (poručík).
Když se dlouho pochoduje po nesprávné cestě, tak se nakonec musí zastavit stát.
Historie mi připomíná flašinet. Melodie stále
stejná. Mění se jen kliky.
Nejostřejší zákroky navrhují právě tupci.
Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi bečet.
Čím více prázdných makovic, tím více opia
pro lid.
Qud licet bowie, non licet Jovi.
Na otázku, zda je možný rozumný život na
jiných planetách, odpovídám, že na jiných
snad ano.
Vláda se upírá o lid.
Tak se mi zdá, že se celá naše generace narodila ve znamení s kopce.
Svatý Václave! Nedej zahnouti nám ni
budoucím.
Stokrát nic umořilo osla...vy.
Hovoril mi pán ministr: To sú len také
talafakty.
Když se octnou na koni někteří lidé, všimněte
si, zda to není jidášský groš...ák.
Kdysi uvažoval takto: S kým lze a s kým nelze. Potom zjistil, že to má háček: S kým lže
a s kým nelže.
Kdo chce lidi bít, ten si maršálskou hůl najde.
106
Čert niky nespí… sám.
Lež má krásné nohy.
Ibi bene, ubi patria. Alebo nepatrija?
Všichni máme mozkové pleny. Někteří se do
nich posrávají.
107
Sever Západ Východ / západní Čechy
„Na dva západy“
Maminko! Tady v novinách je napsáno… Tak
do toho nešlápni!
Někteří lidé si myslí, že vylízat se z porážky
znamená najít ten správný zadek.
Bude-li každý z nás z křemene, mohli bychom
se ze všeho vykřesat.
Rodina – zákrad státu.
Bojí se veřejného mínění. Má prdel
v Gallupu.
Státníci jsou i na známkách stejní. Musí se
jim lízat zadek.
Lví silou – vzletem s okolím
Hic sunt chameleones.
Homo hoministr lupus.
Zase u nás vládne samožvanec.
Psali o něm, že politicky vyzrál. Tak se ptám
na koho.
Lež má krátké nohy. Ale pravda má krátké
ruce.
Vyměšovací traktát.
Slyším otravu růst.
Jiří Ulrich (1936, Strakonice) žije v Plzni od roku 1971
a teprve na hraně důchodu se začal ve větší míře věnovat
svým životním tužbám: divadlu a literatuře. Založil neprofesionální soubor AMCETH, pro něž píše autorské hry pro
jednoho herce – a poté i Divadlo pro nepřítomného diváka.
Publikuje převážně časopisecky, zvláště povídky, aforismy,
reflexivní sentence, pokusil se však také o románovou výpověď. Nositel Ceny Plže.
Útržky noci
Chceš-li slyšet zpěv temnoty, musíš odtrhnout oblaka a mraky, zaklonit hlavu, v místech, kde lidé a jejich pazvuky spí.
Vězněná tma proniká škvírami okenic do bělosti dne. Ta šťastná skane ze štětce starého
mistra na papír. Dostane jméno kresba tuší
a ve světle nezemře, ale zazáří.
Noc a slunce, dva poutníci, kteří se míjejí.
A přece mají spolu dítě: bledý měsíc. Je neposlušný, někdy uteče od matky k otci. A astronomové se té pošetilosti smějí.
Jsi jas uzavřený v černém obrysu těla. Když
svlékneš i pyžamo tmy, roztratíš se v samotě.
Pod očními víčky mám schopnost nočního
vidění. Najdu tě.
Kap, kap, kap, na pijavý papír srdce. Kap,
kap, kap, vzpomínka vodovodního kohoutku
na černou řeku slepce.
Dívali jste se někdy v naprosté tmě do zrcadla? Budete-li trpěliví, zachytíte rudé záblesky slunce v sobě.
108
109
Sever Západ Východ / západní Čechy
V žádné restauraci ti nenaservírují úplně černou polévku. Černé pivo ano. Neboť v něm
prosvítají sluneční bublinky. Co na tom, že se
rozplynou?
Černá barva na černém pozadí zmizí. Bílá
barva zmizí na bílém pozadí. Proto buďme
barvami. S prokletím vytvářet tmavé stíny
účinkem světla. Nebo i bez něho.
V temnotě se dá lépe plavat do neznáma.
Když se chceš vzdálit slunci. Když si nečiníš
žádné naděje.
Kdo první zažehl oheň, dal se do boje s tmou.
Což činíme mnohem rafinovanějšími způsoby
dosud. S mnohem pošetilejší snahou a bez
opravdové touhy.
Když se miluješ v neprostupné temnotě, mizí
odstíny zbarvení kůže. Mlč, aby byla slyšet
barva srdce a šepot krve.
110
„Na dva západy“
Miroslav Valina (1963, Litoměřice), absolvent FF UK, vyrostl jako prozaik z trampské literární líhně kolem sdružení
Trapsavec. Ač zdravotně postižený, Valina se pilně věnuje
krásné literatuře a vybírá si zejména akční příběhy, v nichž
může uplatnit jazykovou komiku a umění překvapující, někdy až záludné, jindy humoristické pointy. Vydal mj. knihu
Ukrutně blízká setkání (2010).
Pohádka pod psa
Bylo nebylo – ve sněhu, na lesní cestě zastavilo auto. Motor zhasnul, na sníh dosedal
kouř. Ticho. Stromy nehlučně, zvědavě obstoupily velkou červenou plechovku s černými gumovými koly a mráz přemýšlel, jaké
ornamenty jí bude malovat po sklech.
V tichu hlasitě zakřupal sníh, když se od
auta odlepily dvě postavy, spojené provazem. Člověk a pes. Šli. Dál od cesty, do
zamlklého davu dřevěných obrů. Tam člověk
uvázal svůj konec provazu ke kmeni jednoho
ze stromů, obtěžkaných sněhem. Zapálil si
cigaretu a vykročil zpátky v čerstvě vyšlapaných stopách.
Pes se rozběhnul za ním, ale hned zůstal
stát, jako by narazil do skleněné stěny. Mezi
krkem a stromem se napínal provaz.
Pes po něm chňapal, škubal sebou. Provaz
povolil. Konečně! Pes dobíhal k autu, právě
když do něj člověk nastupoval.
Jejich pohledy se srazily.
Pes provinile stáhnul uši.
Člověk poklepával křehnoucími prsty na
otevřených dvířkách. Pak se naklonil dovnitř
a z velké červené plechovky vyndal malou
plechovku. Červenou. Bez kol.
Znova odešli mezi stromy. Ke kmeni, na kterém visel druhý konec přetrženého provazu.
Člověk hodil malou červenou plechovku do
sněhu pod stromem.
„Hlídej.“
Pes plechovku očichal a posadil se vedle ní.
„Zůstaň. Hlídej.“
Pes seděl u plechovky a díval se za odcházejícím člověkem. Zakňučel, aby na sebe upozornil. Jenže velká červená plechovka se už dala
do pohybu. Hrnula se sněhem. Nechávala za
sebou oblaka šedivého dýmu.
Pes byl sám pod tichou klenbou z bílých
větví. Vedle něj byla na sněhu malá červená
plechovka.
Ještě jednou ji očichal. Cítil v ní vůni sladké
hnědé vody, kterou člověk často pil. Prázdná
malá plechovka ve tvaru válečku. Nic neobvyklého. Pes tyhle plechovky znal. Znal jejich
vůni. Rozpačitě natáhnul přední tlapy před
sebe a položil se na zem.
Stmívalo se. Zima. Větší a větší zima. Začal
výt. Nejdřív potichu, pak hlasitěji a hlasitěji…
byl pořád blíž. Blíž k plechovce.
K plechovce.
Pes po něm rafnul. Muž uskočil. Zas něco povídal. To už nepřátelsky znělo. Pes stál před
prázdnou plechovkou a vrčel. Muž na něj
namířil tou holí. Pak – pak v holi zahřmělo –
a pak nebylo nic.
Ráno zavětřil pach člověka. Cizího člověka.
Za chvíli už i viděl, že po cestě přichází muž
v dlouhém plstnatém kabátě a s dlouhou
černou holí pověšenou přes rameno. Muž si
ho všimnul a odbočil z cesty přímo k němu.
Něco povídal. Neznělo to nepřátelsky. Ale
blížil se. Pes vycenil zuby a postavil se před
prázdnou plechovku. Muž váhavě přešlápnul
z nohy na nohu. Oběma rukama držel tu
dlouhou černou hůl. Váhavě udělal ještě pár
kroků směrem ke psovi.
Nebo k plechovce?
Pes zavrčel.
Muž zase něco povídal. Zase to neznělo
nepřátelsky. Plstnatý kabát voněl slaninou
a spáleným dřevem. Černá hůl voněla něčím,
co pes neznal. Muž nemluvil nepřátelsky, ale
111
Sever Západ Východ / západní Čechy
Eva Válková (1953, Ústí nad Labem) po absolutoriu na
Lékařské fakultě UK nastoupila v Psychiatrické léčebně v západočeských Dobřanech, kde působí dodnes. Tam poznala
i surrealistického básníka Karla Šebka ještě před jeho tajemným zmizením: zkusila psát texty spolu s ním a zároveň
i vlastní verše, které jsou poznamenány surrealistickou poetikou jen minimálně: dominuje v nich citový prožitek. Knižně
publikovat však začala až velice opožděně, z jejích titulů
připomeňme aspoň Zvláštní druh inkoustu (2007) a Krvácím
nahlas a potichu písmena (2010). Píše také pohádky.
Tarot
Trojka poháru - Hojnost
Hnán silou stvoření, řekou ohně, která se mění
v plstnatou zem,
pomalu ale přece, hnán žhavou lávou,
prodíral se podzemím pramínek vody
k povrchu.
Postupně sílil doteky kamenných ploch,
které páru, to horoucí průhledné nic,
měnily v perly krůpějí.
Byl to prastarý proces v archaické řeči.
Cítím prsty skalních obrů,
kteří pomalu klesají svojí velikostí,
ale dovedou pohladit,
dovedou podepřít,
přestože se bojíme rozšlápnutí.
A mezi nimi koření voda.
A mezi tvými rty koření voda.
Ty, který rozsvěcuješ moje oči gejzíry
léčivých pramenů,
i kdyby se´s otočil zády,
i kdyby´s utíkal,
jsi porodníkem tryskající radosti,
přetékajícího bohatství světla a tepla,
té hojnosti, bez které by zemřeli
všichni žíznící.
112
„Na dva západy“
Eso disků - To Mega Therion
Kočky a hadi rádi spí v kořenech stromů.
Stočená do klubíčka dřímu tam i já. Slunce
zahřívá všechny ztuhlé bolesti a rozpouští je.
Kůže obrůstá hebkostí a chrání rozpouštěné
pocity, které se slévají v řeku.
Nechám se unášet jejím proudem, holé
tlapky, srstnaté šupiny, opeřené ploutve,
ten praživočich jsem já. Otevírám všechny
brány svého těla, oči, uši, nozdry, ústa, prsní
bradavky, slepý pupík i otvory lůna a nechám
je promývat tekutinou, která nás zrodila,
vlahou vodou, která očistí i duši. I duši
vesmíru.
Můj milý je v nekonečnu. Mlčí a usmívá se.
A já zkapalňuji své bolesti a touhy. Měla
bych se stát křišťálem, ale jsem stále vlhká
a lepkavá. Konečně vím, co znamená,
že bez touhy by nebylo utrpení.
Raději si obléknu srst svého živočicha,
velké samice. A budu se povalovat na slunci,
jednou nohou strom a druhou řeka. Snad je
víc teplo těla než průzračnost krystalu.
Eso holí - Kořen ohně
Rytíř holí / Rytíř ohně
Věříš, že jednou jeden válečník stál proti
svému soupeři, v jedné ruce kopí a v druhé
štít, za pasem meč a přál si... Přál si, aby se
soupeř proti němu rozběhl, narazil na jeho
štít tak prudce, aby jim kopí vypadla z ruky
a štíty se rozkutálely kolem jejich padajících
těl...
Dovedeš si představit bojovníka, který si
přeje padnout pod tělo soupeře, aby mohl
udělat ten neznatelný pohyb pánví, který
umožní protivníkovi vstoupit do jeho těla,
do těla ženy...
Dovedeš nesmát se bojovníkovi, který
tímto jediným způsobem se dokáže vzdát
a vydat se a očekává od soupeře velkorysost
a lásku...
Věříš, že žár bradavek, které se třou o chlad
brnění, touží po hřejivé ruce soupeře
jako po svlažující vlně nekonečného moře...
Dovedeš uvěřit, že uskutečnění tohoto snu je
jediným způsobem, kdy bojovník bez ztráty
cti může odložit svůj meč a svléci brnění...
Věř, nevěř...
Ale věř mi - můj žebrácký plášť je podšitý
hermelínem.
Umění / „Hledej to, co je nízké, zdokonal to
a najdeš skrytý klenot“
Narodila jsem se, v jedné ruce oheň, v druhé
vodu. A voda hasí oheň.
Narodila jsem se, had a tygr, sova a orel.
A co tedy jsem?
V podzemních jeskyních se hledá těžko. Tma
ukrývá hrany, tak zraňující. A oheň krve kape
na zem a zažehuje výbuchy, voda se vaří
a destiluje tkáně.
Jen odvážný anděl sestupuje k podvědomí
a jemnou rukou alchymie přisypává
neslučitelnost protikladů. Taví je do gejzírů
léčivé vody, erupcí rozjasnění, konjunkcí
bývalých protivníků, do pilířů a svorníků
chrámu a do spojení, které je víc než jen
součet částí.
Prosím tě, přijď i se svými protiklady, jako
bych neměla dost svých. Jako bych bez tebe
měla jen polovinu polarit.
Přijď pro zázrak naplnění.
Kdo rád vstupuje do tmy jeskyně?
Já had se tam ukrývám.
A postupuji stále hlouběji do tepla nitra
až k magmatu.
Rozžhavené skály s příměsí kovů a drahokamů.
Rudá řeka, která tvoří hory.
Všichni zlatokopové hledají její stopy.
Pár ztuhlých puklin, vykrystalizovaných slz.
Ta řeka je největší z pokladů,
který prostupuje a oživuje všechno a všechny.
Energie.
113
Sever Západ Východ / západní Čechy
Alena Vávrová (1952, Dolní Žandov) vystudovala v Plzni obory čeština a výtvarná výchova, žije ve Františkových Lázních
– a píše expresivní a temperamentní poezii. Zaujala už svými prvními knížkami Druhotina (1986) a Nahatma (1989),
některé sbírky vydala vlastním nákladem, mj. Soukromou
Hrabalianu (1998) nebo knížečku Marcikáj aneb Čajová báseň (1999). Její básně jsou především dialogem se světem
i s její vlastní osobností a jsou plné nezodpověditelných otázek: Kdo jsem? Kam jdu? A proč? A pro koho??
***
Františkolázeňská promenáda
za červnového dopoledne
Na bílém oltáři lavičky modlí se
tři německé babičky
šest francouzských kamarádek
vzorně opírá se o plůtek vedle
Celé Věčné odpoledne se modlí
aby mohly
zanechat je opřené napořád o cokoliv
a zase jednou chtěly by se rozeběhnout
z kopce a jenom malininko
ještě jednou chtěly by si
zakutálet sudy
Další „oma“ tlačí Smutný kočárek
a závidí jim…
Dědečky už nohy dávno nebolí
na německých hřbitovech
České veverky už mezi sebou
jako za Němcové mluví německy
a nebojácně vyskakují pro oříšky
babkám na mlčenlivé klíny
114
„Na dva západy“
Parkem se prohnal
štíhlý mladší pár (76)
s trackovými holemi
Sýkorky poplašeně ulétly
do rozkvetlých rododendronů
Dron den den dron den dron
Zvony nedalekého kostela
znějí jako by kuchař bouchal
na železnou pánev
nerezovou naběračkou
Mým a Františkovým 2009
Za zvuků koled
Necita mráz
nám kosti láme…
Mário
Jiskrný učitel
Ital co přitáhnout ji chtěl
na špagetě
rovnou do postele
Ital
co potřebuje zmenšovačku
aby hluboko nelítal
Vždyť zde nemáme
Trvalý domov
Nýbrž
Vyhlížíme město
které přijde
Chtěl by ji mít na vařené nudli
Na jedné jediné uvařené nudli!
a naši mrtví
dál chodí
v zemi živých
ale krásnější než Vesuv
miluje horké předkrmy
A co ještě?
Kapky deště
A co dál?
Krásný bál ale bez valčíku
zatímco
skrytý
Motor kapitalismu
nás žene
K vytčenému cíli a
některé z nás
i přes mrtvoly
Jsem dál jsme dál
už nerozbíjíme stroje
na padrť drtíme dnes
křehké lidské vztahy
Nejlakomější ze všech
makaronů
Irena Velichová (1987, Rokycany) maturovala v Blovicích
a vyrostla ve Starém Plzenci, poté se výrazně podílela na kulturním dění v Plzni, věnovala se neprofesionálnímu divadlu
a výrazovému tanci – a také poezii: publikovala časopisecky,
v roce 2008 jí vyšla básnická prvotina Dopisy k němu, sbírka senzitivní reflexivní poezie, obdařená velkou imaginací.
Velichová patří k příslibům západočeského básnictví; nyní
působí v Praze a publikačně se odmlčela.
Lacrimosa dies illa
Na oknech jako
na galejích
oběšení strašáci
Upomínky na včerejší
jizvy
špínu za postelí
na oknech jako
na oltářích
oprášený Den
Oči vlka její oči
měkkost očí které se natáhly
jejich pachem
A co potom?
Krásný bonton
lesklou srst
na dotek
Něžný barbar Mário
Ruce zhrublé od nošení břemen
V břemenech kozí chlívky¨
Lormar
„Hai voglia di intimo?“
krásný Ital
kozičky v mozolech
tma tlumí paty
hřbet
je
na dostřel
115
Sever Západ Východ / západní Čechy
V ústech jeho dne
Ne labuť – ale tětiva
vstupenka do opery
lepší rozpětí mých nohou
to jdeme na procházku, viďte?
sopranistka
malá škaredá kurva
nelítám
kam neumím
dojít
***
RÁDA
RÁDA
RÁDA
chodí v čerstvé trávě
RÁDA
Teče po vráskách
RÁDA
Plané nohy po keřích
Žitavky vykřičené
Ne že by nemluvila rybě
Plaše po křečích
(musí mít)
RÁDA
RÁDA
RÁDA
Letní rozechvění
116
„Na dva západy“
A
hlavně
ten
lesklo-břitký
ranní
HLADOMOR
Čistá krása
Při hladině se vždycky
Bojí víc
Vodou se pěna neudáví
Počítá slzy
Hlasem na chodbě odemknul
Obloukem bytu
se vtepal do všech mezer
Drhne zbytky svého
těla nejlepší kostí Antigony
V koupelně je podzim
mlha se kupí
U stropu
Naposledy se protáhl
Sporákem
Ryl do klíčových dírek
škrábal ze sebe její zbytky
Plakal
Jsi už čistá?
Jak je ti, KRÁSKO, ve vodní říši?
Proměnlivo
Na schodech
Se válí kapičky
Potu
Prázdno před bouří
Nemusí pršet
Stačí
Když je mlha
Budoucnost
Opadávám po
Našem vyšeptaném
Domě
Ode zdi ke zdi
Od paty k hlavě
Stárnu ve všech
Zákoutích
Úpěnlivého prostoru
Šedivím
Po tom lepkavém
Popínání
Hladovím
Nejsem Po půstu Ale pustá
Vhrsti (1975, Rokycany) nějaký čas psal a zejména maloval
a kreslil pod svým občanským jménem Vojtěch Jurík, posléze
však zjistil, že snad opravdu má život – v hrsti. A pseudonym
byl na světě. Je autorem grafické podoby Plže, vydal několik
pohádkových knížek, píše také dobrodružně laděné povídky
– a i komiksy.
Michael Jackson na lékařský předpis
Nejspíš až ve výtahu jsem si úplně uvědomila, co se děje. Začala jsem zhluboka dýchat,
aby to tam se mnou nešvihlo. A myslím, že
obě holky na tom byly podobně. Jen Roger
se tvářil naprosto nečitelně. Snažila jsem se
uklidnit, zkoncentrovat. Ale srdce mi divoce
bušilo a já cejtila svůj šílený tep v celém těle.
Zpocené dlaně jsem si snažila usušit o kalhoty. Nesmrdí mi z pusy? Do prdele, asi jo.
Nikdy jsem neměla ráda tyhle luxusní výtahy.
Samá cinkrlátka, zrcadla, intarzovaný dřevo,
zlatý madla a vedle toho digitální displej
s tlačítkama. Proč sakra někdo utrácí takový
peníze za to, aby úplně normální výtah vypadal jak ze sedmnáctýho století? Ale po těch
týdnech na ulici to bylo vlastně docela fajn.
A hlavně tam bylo teplo.
Holky po sobě vrhaly natěšený pohledy. Anne
si kvapně upravovala vlasy a Karin držela
celou dobu zaťatý pěstičky. Cestou k výtahu
úplně zrudla a zflekatěla. Snažila jsem se je
nevnímat, tak jsem radši civěla na Rogerovy
naleštěný boty.
Jeli jsme jenom tři patra, ale mě to připadalo jako věčnost. Hlavou se mi divoce hnaly
všechny ty neuvěřitelné zážitky, které se
mi za poslední šílené týdny staly. Znovu
jsem si vybavila všechna města, mosty,
parky a nádraží, na kterých jsem spala. Dny
a noci plné slz, hladu, zimy a vyčerpání. Bez
117
Sever Západ Východ / západní Čechy
svých nejdražších, kteří zůstali beznadějně daleko, v nějakém neskutečném Česku.
Vzpomněla jsem si na slizskýho Araba,
který mě v Madridu pozval k sobě domů
pod záminkou, že mi dá peníze. Vybavil se
mi i ten pes, co mě v Kodani pokousal, když
jsem se pokoušela žebrat. Nikdy nezapomenu na feťačku, se kterou jsem se dala do
řeči před jedním obchoďákem v Římě. Nebo
jak jsem ve Varšavě zdrhala před policajtem
na motorce...
Nedokázala jsem odhadnout, kolik by tak
asi Rogerovi mohlo být. Třicet? Čtyřicet?
U černocha to člověk nepozná. Zrovna tak,
jako nic nevyčte z jeho pokerovýho obličeje.
Drobný, lehce zatónovaný brejle, perfektně zastřižená bradka, dokonale holá hlava,
kravata, oblek.
Roger byl bodyguard Michaela Jacksona.
Trávila jsem život na cestách po Michaelově
evropském turné, křičela pod jeho hotelovými okny: „Michael! Michael!“ a hystericky ječela pokaždé, když se v jeho okně
pohnula záclona a za ní se mihla silueta.
Šestnáctiletá blbka z Prahy, která se kvůli němu vykašlala na školu, na rodinu
i kamarády.
Brzo jsem přišla na to, jak to mezi fanynkami chodí, a co dělat, abych byla vždycky co
nejvíc na očích. Už jsem věděla, jak zdrhnout
před policajtama a jak se zase rychle vrátit
na svoje stanoviště před hotelem. Ti idioti se
chovali v každé zemi úplně stejně předvídatelně. Ostatně urvat pro sebe nejlepší místo
u zátarasů před Michaelovým hotelem je
taky umění, které vyžaduje přesnou taktiku,
trochu přemýšlení a hlavně cvik. A člověk
se taky musí naučit vyjít s Michaelovými
fanynkami – dojít občas pro kafe z automatu,
118
„Na dva západy“
někomu podržet místo, když už to nemůže
vydržet, nebo prostě jenom tak pokecat.
Bylo nás asi dvacet nejvěrnějších, co jsme
za Michaelem jezdily po celé Evropě, v podstatě bez prostředků. Ostatní holky v davu
byly většinou místní nebo ty, co vydržely dvě,
maximálně tři štace, než jim došly prachy
a víra. Tohle fakt nebyl jednoduchej život.
Začínala zima a většina z nás žila na suchých
bagetách nebo na tom, co dokázala vyžebrat
v metru nebo na nádraží. O slušným hotelu
jsme si mohly nechat jenom zdát. Všechny
jsme posmrkávaly a pokašlávaly, a že jsme
někdy omdlívaly a podlamovala se nám
kolena, často vůbec nesouviselo s tím, že
Michael zrovna před hotelem nastupoval do
limuzíny.
Taky jsem celkem brzo pochopila, jak hvězdu
zaujmout. Hned v prvním městě jsem koupila
obrovský plyšový klobouk v barvách místního fotbalového klubu, našila na něj všechna
Michaelova cédéčka a doprostřed nalepila
velikou samolepku Spider-Mana, kterého
miloval. A k tomu jsem přišila pár barevných
prezervativů, pochopitelně nepoužitých.
Každá taková maličkost může rozhodnout,
jestli si vás král v davu všimne nebo ne.
Když se výtah zastavil, Roger nás nasměroval do dlouhatánské chodby se štukovými
stěnami, křišťálovými lustry, modrožlutým
kobercem a obrovskými vázami rozmístěnými po několika metrech vždycky proti
sobě. Všechny kytky byly živý! Začala jsem
se strašně bát, že vlastně vůbec nevím, co
Michaelovi řeknu. Teda jestli nás málomluvný Roger vede právě za ním, jak jsme všechny doufaly.
„Ty jsou Michaelovy?“ zeptala se Anne, když
jsme konečně zastavili před jedněmi dveřmi,
protože nevěděla, že si pronajal celé patro
a že tudíž všechny dveře na té chodbě jsou
Michaelovy.
Belgičanka, Švýcarka a Češka. Beznadějný
puberťačky v německým hotelu. Američan
Roger beze slova otvírá dveře a vpouští nás
do obrovského apartmánu.
To bylo teprve hustý!
Luboš Vinš (1959, Blatná) sice žije pár kroků až za hranicí
Českého Západu, tj. v jihočeské Blatné, ale v Plzni studoval,
pracoval v ní, je s ní spjat nejenom vzpomínkami – ale třeba
i Cenou Plže. V západočeské metropoli i publikuje, přičemž
také fejetony, netoliko prózu i poezii – a jeho básnění se blíží
k přírodní či filozofující lyrice. Většina jeho díla však doposud zůstává v rukopise, mj. autorovy reflexivní generační
románové zpovědi. Škoda!
Typologie stromů
akáty,
čínské nebe kaligrafických písem
akáty rozkvetlé maminčinou vůní
podvečerní topoly u cest
strohé vykřičníky věčen
jenom abys poutníče
nezabloudil!
smrky, ti udatní mládenci
žensky zaoblené borovice
odvážné máchnutí štětcem
vzhůru
modříny, ztracené lásky
modříny ty jsou stále blue
lípy s líčky
vesnických madon
zadnicemi naducaných
barokních andělů
olše šátrají
v prvotních mokřinách stvoření
ve tmách zapomnění
119
Sever Západ Východ / západní Čechy
růže čajové milostnice
duby pěsti hromovládce
olivy písně statečné
ó, jak jim barvotiskové moře sluší!
angreštové křoví plné
tibetských modlitebních práporů
břízy roztančené milostnice
tis střeží brány do zásvětí
vlasaté vrby
po každém hromobití
jdou do sebe
po schůdkách sestupují dolů
do dolů paměti
jabloně ústa země
hrušně šperky
a jeřáby
kdypak ty černé labutě
kdypak odletí na kutě
kaštany mramoroví snílci
opojné mateřídoušky
višeň strom erbovní
třešeň strmá svíce
dalekých sněhů usebrání
habry na hrdle pramenům
jilm s ukovanou vílou v srdci
jasan jistojistě ještě neprocitl
a jedle voní
že by chtěl člověk přece
zapomenout
120
„Na dva západy“
Lucie Vinšová (1980, Plzeň) absolvovala Filozofickou fakultu ZČU v Plzni; publikuje pouze příležitostně a také ona patří
spíše k toulavým ptákům než k usedlým Plzeňanům: pokud
píše poezii, je pravděpodobné, že někde ve vzdálených končinách. Přesto ji píše a hledá – nejednou v epickém ladění svou osobitou tóninu, vlastní výrazivo a neotřelou imaginaci.
Lesk.
Zlaté a stříbrné lány.
Cesta
Potom modrost.
Bílý měsíc
s maskou na odvrácené
straně.
Chystající se na
karneval perutí.
Kamenná poušť.
Trysk
v černých kruzích
bezedných roklí.
Až tam,
kam chodí koně jen umírat.
Až tam,
kde bubnuje
smrt.
Vířivé tance životů.
Bezednost.
Nejprve stezka bludných balvanů.
Matných jak
šupiny úhořů.
Bystřiny topící se v mlze.
Rozštípnuté kosti
vpichující se do žil prostoru.
Štíty vzdálené a rozeklané.
Písně z nejspodnějších stran.
A pak oslepující
schodiště slunce.
Diamantová zábradlí
uslzených krystalů.
Paprsky.
A stoupání.
Stoupání.
Pak oslnivý let.
A oblaka pod patami.
Škraloup světa.
Tichá jezera.
Jako ženy.
Vzdychající pod dunivou
svalovinou půdy.
Pak planina.
Zalita mlhou a sluncem.
Kamenné siluety andělů.
Hořící keře.
Duha sebraná do kapsy.
Duha jako brána jeskyně.
Páteř snu.
Západ nad rozlehlostí.
Oranž
dýchající z obratlů země.
Orosená křídla
prorážejících vran.
Pády a zmrtvýchvstání
zmoklých perutí.
Pak něžná fialovost
oblohy.
Železné mohyly.
Hanebně žloutnoucí
tvář luny.
Pohlaví mění jako žáby.
Taková to byla cesta
Nám všem v U.G.
Kolik jen míst
se změnilo k nepoznání.
Hospůdky,
kde již nesálají
kamínka
a kde nápoje
jsou k nepoznání stejné
každým dnem.
A kam,
když přijdeš,
již nepotkáš ty,
bez nichž jsi si
kdysi ani život
představit nedokázal.
A když tam přeci přijdou
vcházejí jak stíny
a místo aby srdce poskočilo,
jen tiše zazpívá.
A jsou i útesy,
na nichž se již nerybaří.
A pláže,
kde již nesesbíráš slávky.
Neb i moře se mění.
I voda nalezne jiných cest.
A jsou hory,
kde se již koně nepasou
a vyschlá jezera
a uhlazené duny
a bílá místa
v duši.
A jiná jména.
A jiné sny.
Jak jen je někdy bolestivé
nezapomenout.
121
Sever Západ Východ / západní Čechy
Neděle
Po nedělním obědě
procházka v baloňáku
kolem hřbitova
k mravenčímu lesu.
Rozhledna s hospodou,
jež nebyla léta otevřena.
V blátě
sváteční boty.
Šeříky obkreslující
geometrii obrubníků.
Opojeny deštěm.
Čekání vrásek za záclonkami,
okna do praduše
zasloužené nudy.
Klec. Byt.
Upatlané sklenice,
babiččiny šátky
v zapovězených skříních.
Kolikrát jsme pak
v hrách
objevili dávno ztracené
tajemství spořádaných
životů.
Jež následovati se nesluší
malým dobrodruhům.
Malosti,
O níž bychom snad
jednou prosili,
kdybychom dospěli.
Kdybychom jen
mohli být jiní.
122
Lukáš Weishäupl (1986, Plzeň) studoval na umělecko-průmyslové škole v rodném městě, další studia však ze zdravotních důvodů nedokončil. Věnuje se výtvarné tvorbě, ilustruje básnické knihy a především sám píše poezii: filigránní,
subtilní, záměrně variující modernistické styly a poetiky –
a přitom je výsostně poučen moderním uměním a moderním
básnictvím. Osou jeho veršů je i vědomí prostoru právě jako
erbovní kategorie literárního textu.
Symbol ryby
Zastihla ho v trní akátu
„pojďte, pohrajeme si s panenkami,
jenomže vašich očí!“
Strop se zvyšoval touhou, ale zrál plochou
své vyžilé abstrakce…
Vylučoval pocit samovztažnosti
při zmenšené kostce příbytku,
kde strach ze strachu už požíral
i vlastní tep.
Nešlo tedy o soustavnost jeho rukou,
složených do kříže myšlenky.
Šlo o pohyb.
Vzdaloval se od všeho, až sama minulost
nebyla na dostřel změn.
Ale to už kdesi
spadala jablka na srst trávy…
Probudil se, rozpoznal prostor
a držíc lebku snové skutečnosti,
vzpomínal na ni…
123
Sever Západ Východ / západní Čechy
Jak se tak rozešel se snem, věděl,
že žádný hrozen neujde vínu
a také on, pohybující se už kupředu,
touží zpět už zítra.
Ale uvědomil si, že je kámen defektu
a ten, jakože přírodní artefakt
byl kdysi také tekutý…
***
Noc tahala za varlata hroznů
a pářila se v závěsových skutcích oken,
mající na mysli svou černou stručnost.
Hledal se tedy
a sen byl znovu na výši vědomí…
Ale to už odpovídal v duchu,
s hlavou mezi jejími koleny,
zatímco ona, někde v dálce
věšela prádlo soucitu…
Samotný Jevištní tvar má herecký talent,
Pomyslil si… a vzpomínal dál…
Zastihla jej,
Ale on, tuše její kroky, sykl:
„ještě dnes zvracím vaše vlasy, které
se připletly kdysi do polibku“
A byla to ona, kterou lze prožít jen ve snu,
doprovázená přiznaným krokem ticha.
A tedy mlčící, jakoby ztratila vlastní ústa tam,
kde naposledy líbávala…
Zdání, že bdíme,
jako ten, který se po nocích holí tupou břitvou,
na zkoušku se pořezává
v dojmu, že to už udělal…
124
„Na dva západy“
Ale to už ho vezli
a nešlo pokračovat.
Choreografické terno inscenace
bylo na bázi jeptišek a starých rytmů.
Drželo se za mykénské rohy,
Jako by se dětem do spaní
vloupala sama smrt, jedoucí na hřbetu
zpitých kurev
Bylo to v noci.
Zastihla ho v pohybu vína,
zatímco on, pod deštníkem stínítka
sykl:
„bylo by pohodlnější zůstat slepý!“
Ale ona nezaváhala a řekla:
„raději bych se šla koukat na lvy…“
Pršelo,
jako soulož na bicím nástroji,
vyhraněná svou krvežíznivou rytmizací
Chtěla si tiše zapálit,
jako čistá nekuřačka, vezoucí se
na křídlech rozporu…
Ale přesto vše bylo znatelné,
že by jí tuze rád rozdělal oheň,
dvěma klacíky z trnové koruny,
byť by to mělo být i na dně moře.
Příroda krmila sluky divadlem jedné myšlenky
na samovraždu básníků…
a jakoby se sama noc ještě odrážela
na černém nábytku vlastního tepla.
Ale to už tu byla ona, kterou miloval
a která ho zastihla při požáru imaginace.
Nářek dvojích samot…
A protože měl co říct, řekl jen to, co zbylo:
že spravedlivý umírá vždy dříve,
nejen z pravidla, ale jakoby ze slušnosti
a samota, která je,
jakoby nepřítomnost ticha
byla jediným místním pohybem zastavena
a s urputností, vlastní jedině jí,
pravila: „ jsem obsah, který nemá nic,
zhola nic,
než černý bez, slovo a jablko shnilé
svědomím stromu.
Nebo:
Jednoho dne za ním přišla jistá žena a pravila,
že bydlí v ošklivé a temné místnůstce.
Podepsal tedy žádost, posedávaje
v předpokojích byrokratů.
Ale snad, že strkala svou hlavu příliš
do srdce zvonu,
objevila se znovu a prosila o pomoc,
neboť prý potřebuje byt. A snad že jej právě
dostala
z dobroty a nenasytnosti duše, pravila:
„pronajala jsem ho jedné ubohé staré ženě…“
Ale umění ať je vždy samo sebou.
Láska také…
Nebo je třeba chválit skutky těch,
kteří se loučí a vykřikují:
„bereme si peníze do vesmíru“? - - -
Výčet paralel prohlížel sebe v zrcadle.
Nešlo nevidět a nešlo porozumět,
že k tomu, abychom splynuli se zvířaty,
bylo by třeba
s nimi jíst ze stejného talíře.
Pokrokový pohyb dějin
nedává přednost mlčení… - - To už ale slyšeli vše o půltón výš,
neboť spolu hovořili
na základě zrychlené desky.
Vzpomínal na groteskní chvíle,
když ho matka vedla na smetiště studia
a pravila: “přivedla jsem vám skvělého žáka!“
Jenomže odvětili:
„všechny matky mají skvělé děti…“
Jsou chvíle, kdy se i kohout ostýchá
vzbudit děti…
a ve strachu raději pověří zlého psa.
Ale to už tma měla dostatek světla,
a den dostatek sil na dráždění ptáků.
Vypravoval už jenom sladovým polem břicha,
Jenže do té míry fascinace, že nikdo z nás
si nevšiml,
jak jsme vlastně každý o čtvrt roku dříve,
protože kratší o bolest.
Ale to už si slunce otřelo do krajiny nohu,
aby mohlo vyjít k dosud nepočatému dítěti,
jehož jméno je Odstup Odhory.
„Tragika musí být do vnitřního
duševna dramatu“,
řekl a pokračoval:
„V umění jako v životě…“
125
Sever Západ Východ / západní Čechy
Bylo to v lese
Střelba šišek do abstraktních cílů
Zhynul jezdec,
zatímco kůň, jakoby bez ztráty,
pokračoval, byť po střepech
rozbitých milostných fotografií.
Vesmír je výš než filosof…
Ale přitom nic, opravdu nic,
není ve vesmíru samo…
Na hranici pádu poznal,
že při čáře pohraniční
nebývá čisté krve
a že nepřipouští kolísavou neurčitost…
Ale to už se rozednilo
lacině získané světlo…
Pozval ji tedy k sobě do bytu,
třebaže to, co pokládal za nejvyšší
její sebezapření,
bylo u něho nezfalšovanou přirozeností.
Touha byla starší, než sama budoucnost,
ale snad, že bylo všechno jiné,
než vždycky četl v knihách,
vhodila mu do vody druhou rybu
a odešla křížovým pohybem nohou,
zametávajíc své stopy kabátem
z kůže milenců…
126
„Na dva západy“
Alena Zemančíková (1955, Praha) dlouho působila jako
dramaturgyně v chebském divadle, v polovině 90. let minulého věku však přesedlala na povolání rozhlasové redaktorky,
nejprve v Plzni a poté v Praze, kde si získala velké renomé.
Píše dramata, povídky, rozhlasové hry – a také publicistické
rozhlasové texty a dokonce i pohádky. Její opožděnou knižní
prvotinou se stala kniha Bez otce (2008).
Mediální neděle
Scházejí se
vždycky v neděli večer. Setkání jsou vždy
postižena jistou truchlivostí scházejí se obvykle až kolem desáté hodiny
večerní, večer bývá poznamenán pozdním
hladem a časnou zavírací dobou okolních
hospod. V podnájmu, který platí společně,
pak vybalí vyprané košile, ručník, nedočtenou nedělní
přílohu. Čas odpočinku na konci týdne měřen
od rozloučení v pátek do setkání v neděli
večer, vyplněn povinnostmi v rodině a sledováním konkurenčních médií: jsou novináři,
nebo jak to říci. Čas víkendu je neodpočinkový, přetížený, je to čas, v němž se musí
každodenní pravidelné úkony zrychleně přehrát ve zkrácené verzi. V neděli večer tento
rozhovor:
„Musím ti říci, co nevíš - Bobošíková měla
v polední debatě na Nově Klause.“
„A na sobě měla?“
„Kostým tmavě fialový, halenku růžovou,
fialové oční stíny.“
„Chce být ředitelkou televize.“
„Nechce být prezidentovou mluvčí.“
„Chce dělat Hovory z Lán s Klausem.“
„Jenom jim zvyšuješ sledovanost,“
říká ona dotčená tím, že jí na uvítanou vy-
kládá o televizní polednici a kdoví, jestli se
podíval na ni. Vedle domu, v němž mají podnájem, je v jednom okně výloha vetešníka, na
okně stále visí zdvořile formulovaná cedule,
že pro složitost úředních výkonů spojených
s výkonem obchodní činnosti zavřeno dočista, vetešník se omlouvá a prosí o pochopení
ty, kterým svou obchodní činností způsobil
nepříjemnost nebo zklamání.
Otevřeno do deseti do půl dvanácté a od
dvou do půl čtvrté, pak zvoňte. Protože denně časně ráno odcházejí do redakce svého
média a vracejí se v noci, nikdy vetešníkův
krám otevřený neviděli.
„Na ministra zahraničí si tak vyjela, jako kdyby on povolal ty filmaře do svatého Mikuláše,
a to její hnusné „jak k tomu přijde daňový
poplatník“ a „co tomu říkáte, pane poslanče,
že ještě teď, v březnu, najdou se u popelnic
vánoční stromky?“ nevšímá si on její výčitky.
Vyměňují si sobotní noviny: on Lidovky, ona
Mladou frontu Dnes, ale přílohy jsou prašť
jako uhoď. Redaktoři v nich na lidi štěkají
už stejně jako Bobošíková: tak máte nebo
nemáte? Řekl jste nebo neřekl? Budete nebo
nebudete?
Hrdinou rozhovoru je ten, kdo obstojí
u výslechu.
V noční herně ve vedlejší ulici běží televize,
na barevné obrazovce svěží zelené krajiny.
„Dvakrát pivo a tatranku, prosím,“ říká on
a najednou mezi rostliny džungle přichází
urostlý muž a co to, u bystřiny skotačí dvě
nahé ženy, a on je obě - ach jo, oni si tu pouštějí v televizi porno, ve veřejném prostoru, co
s tím? Odcházejí.
V nonstop baru u autobusového nádraží sedí
Ukrajinec, za zády mu cirkusově blikají hrací
automaty. Autobus do Chustu odjíždí časně
ráno, v baru hraje rádio, z něhož pozastřený
hlas nabízí nádhernou ženskou, která ti bude
nejen zpívat, ale pokud si dovedeš představit
něco lepšího, můžeš to s ní i dělat. Doktorka
Hana B. radí těm, kteří mají doma nemocného demencí nebo Alzheimerovou chorobou.
„Přivezl jsem bábovku od naší paní kostelnice,“ nabízí on, když s hospodami to tak nevyšlo, „nosí je farářovi, ale dneska kázal proti
Masarykovi, tak ji dala mně,“ vyndává s trochou rozpaků z aktovky nezvyklý balíček.
„Nekrájej ji celou, oschne.“
„Jen na něco sáhnu, už mi vynadáš. Jak ta
Bobošíková.“
„A tak já nechci.“
Naštvaná z večera venkoncem zkaženého jde
pryč. Na ulici vidí, že k okapu podkrovního
podnájmu se slétá zlověstné hejno ptáků: co
se to děje, jaké nebezpečí? Vrátí se, sebere
na chodbě rozhozené reklamní letáky, vyjde
tři patra po schodech, bere za kliku, místo
omluvy klaunské číslo sestavené z plků inzertního plátku:
„Tak mám pro vás, naše čtenáře a klienty,
skvělou novinu. Ano, od března náš reklamní
Rozhled pokrývá celou rozlohu kraje, všechny okresy, první, druhý, třetí a připojuje se
tím ke čtvrtému, který pokrývá i pátý. Jinak
se vám musím přiznat, že únor byl pro mě
teplotně velice nepřijatelný. Snad v tomto
ohledu bude březen příznivější a konečně
bude víc sluníčka a tepla. To nejenom sobě,
ale i vám přeje šéfredaktorka.“ Poklona až
k zemi a pak normálně:
„Přece jenom bych si dala tu bábovku...“
Ptáci usedají v řadě u okapu, kde se zachytily
drobky láskyplně třeného nedělního moučníku, když jím před chvílí za ní vztekle mrštil
oknem.
127
Redakční okruh:
Radek Fridrich
Kateřina Kováčová
Tomáš Suk
Ediční příprava:
Vladimír Gardavský
Vladimír Novotný
Minimedailony autorů:
Vladimír Novotný
Ilustrace:
Ludmila Kristová
Grafické zpracování,
návrh obálky a sazba:
Miloš Makovský
Tisk:
PRINTIA s.r.o.
Tato publikace vychází jako součást projektu Vzděláním k multikulturalitě,
který je realizován na katedře bohemistky PF UJEP v Ústí nad Labem.
www.vzdelanimkmultikulturalite.cz
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem
a státním rozpočtem České republiky.
Vydání první
Občanské sdružení H_aluze 2010
128
sever
západ
východ