Lžička v šuplíku

Transkript

Lžička v šuplíku

l
0
LŽIČKA
v šUplíku
Občasník pro literárně-kulturní degustátory
fotoreportáž|hana slunská když roz pustíš se krajinou
poezie|jakub strouhal|janele z liků|lucie hyblerová|petr kovář
recenze|4 043 znaky na téma buddeus 55 007 znaků včetně mezer
po-školní divadlo noc ve škole
černobílý. němý. a v roce 2012 oskarový the artist
exorcistu nevolejte, tak horké to není Případ pro exorcistu
rozhovory|jaroslav dušek|miloš urban|tomáš uher
z oranžové země|„holanďani" v praze
próza|zdeněk píža|kamila dvorská|vojtěch konečný
příloha|timo
2/2012
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
o
l
U
obsah
fotoreportáž
hana slunská|když roz pustíš se krajinou
2
na světlo světa zveršovaná věta
jakub strouhal|co zítra znamená vědět
janele z liků|za kus rybízové bublaniny
lucie hyblerová|chybím petr kovář|abychom se opět stali lidmi 5
8
11
14
etudy z kredence
4 043 znaky na téma buddeus
(recenze na básnickou sbírku 55 007 znaků včetně mezer)
17
na čaji s…
jaroslav dušek|„slovo jako skládanka a tajemství“
19
zjevení z jeviště
po-školní divadlo
(recenze na divadelní představení noc ve škole)
23
z oranžové země
„holanďani" v praze|výstava rembrandt & co
25
lžička filmofilka
černobílý. němý. a v roce 2012 oskarový
(recenze na film the artist)
28
pět otázek pro...
miloš urban|„praha zůstane mým nejsilnějším inspiračním zdrojem“
29
divnodění
eva johnová|zapomenutí
31
je to prozaické, přátelé
zdeněk píža|promarněné roky
kamila dvorská|frajírek
vojtěch konečný|a co s klokanem?
32
35
37
drozdí zpěvy
exorcistu nevolejte, tak horké to není
(recenze na knihu případ pro exorcistu)
40
lžičkultura
divadlo na cucky či divák na cucky?
(pozvánka na představení červená karkulka)
42
umění ulice
všude kolem nás (fotografie)
46
příborník|redakce doporučuje
48
příloha|timo
o
l
U
editorial
tentokrát lžička není tak zahleděna do svých vypouklin a oblostí, zamotána do vlastních místy fikčních světů a odkazů sama na sebe. ale dívá se kolem, přepadává ven, přes svůj vlastní
okraj. nechává skrz sebe procházet prostor, hlavně ten městský, ale nejen ten, dýchá ho a zkouší, jak s ním naložit.
před pár týdny jsem stála na přechodu u olomouckého vlakového nádraží. na sloupu semaforu naproti mně byla poskládána tři písmena. k rozluštění byla potřeba přesně doba, za jakou
přejdete přechod. nějaký šprýmař, mistr K, se tam podepsal: Mr.K. přimhouřila jsem jedno víčko na semafor, jakože jsem si všimla.
dennodenně procházíme stejnými ulicemi, upadáme do svého cestovního stereotypu. ale
přitom – chůze městem může být tak krásně dobrodružná. ta radost ze zachycení nepatrné
změny, nepatrného pohybu, který se v organismu města udál.
jdete po chodníku a najednou se na vás ze země kouká červený obtisk obličeje s nápisem
„dýchej“. po sloupech se plazí ještěrky, po zdech běhají laně, z neviditelných reproduktorů se
ozývají zvláštní zvuky. město se hemží pouličními muzikanty, cyklisty, bezdomovci, toulavými psy…
brněnské nádraží si nedovedu představit bez chlapíka, co si myslí, že odbavuje vlaky,
olomoucká tritonská kašna bez usměvavého hudce s píšťalkou by zela prázdnotou, v kuřimském podchodu by mi chyběl nápis „neboj“, židlochovický most bez „šárko miluji tě“ ve
výškách životu nebezpečných by život ztratil… každé město má své vlastní postavičky, sochy,
obrazy, nápisy, artefakty…
posouvat, převracet, vyzdobit, prohloubit, ozvučit, překrýt.
v tomto čísle přemýšlíme o tom, jak je to vlastně s tím geniem loci. chodí po městě a sprejuje obrázky? anebo je vtělený do holubů? „hejno ptáků jak modlitba snáší se nad nočním brnem,“ zpívá busker jakub čermák. město může proniknout až dovnitř a my se můžeme stát jeho
součástí. jsme-li k městu citliví, i ono je citlivé k nám. a s krajinou je to nejinak. nechat si vtělit
prostor do těla.
v krajině se rozpouští fotoreportáž hany slunské, v příloze najdete streetartové básně
brněnského sprejera tima. koláž fotografií uličnických pouličností, které (tedy fotografie, nikoli pouličnosti samé) má na svědomí redakce a její blízký okruh, přetéká až na webové stránky
lžičky, kam můžete fotografiemi přispět i vy.
o tradičnosti a netradičnosti v umění si s tomášem uherem z divadla na cucky povídala jitka
maixnerová, o auře slov vypráví jaroslav dušek, o připoutanosti k praze miloš urban.
máme velkou radost z magnesie litery pro radka fridricha a pro radka malého. aby to
ondřeji buddeovi nebylo líto, a nejen proto, recenzujeme, nebo spíše „znakujeme“, jeho sbírku.
máme velkou žalost, že z našich řad musela do externího redaktorování odejít jana kopečková, které tímto máváme do ostravy.
tato lžička tedy budiž poklonou všem, kdo se nebojí do prostoru zasahovat – všem týcům,
timům a tisícům dalších −, i těm, kdo se v něm chtějí vědoměji pohybovat.
dýchejme a hýbejme se, poslouchejme a koukejme se. příjemného čtení a pěkného ja-ra
přejeme, toť se ví.
světlana kopřivová
http://lzicka.wbs.cz
editorial
milí lžičkomilci,
1
Kudy kroky tě povedou,
když roz pustíš se krajinou
Ucho
staletí naslouchá
do ticha vepsaná
modlitba za radost
když roz pustíš se krajinou
Žena
2
Krajino…
kráčíš člověkem
jako on kráčí v tobě
dokud tělo a duše
jedním jsou sobě
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2012
Stín
otisknuta v kořenech
k matce se přivinu
s výdechem nádech
životem milován
Dva
hana slunská
být spolu
pro ten čas,
co zapomenut
v nás
učí probuzení
[email protected]
3
Chropače
příběh stromu spojuje
dotkni se
když budeš chtít
zemí prorosteš
do nitra
Vlající
když roz pustíš se krajinou | hana slunská
vše co zakrývá skutečnost,
vše nepotřebné
ať ponechá si cesta –
krajina je nahá
když bdí
4
Hana Slunská|život jí nadělil do jména slunce, a to slunce svěřil blíženci, a tak se životem blíží ke slunci. Věří
v lásku, tvořivost, hru a přítomnost, a při té se rozpomíná každý den, jestli život je, či není jenom sen…
Jakub Strouhal|co zítra znamená vědět|(1992) slušelo by se malé představení. Hezký (nerad
říká dobrý, protože ráčkuje a každý to na něm pozná z prvního slova) den, jmenuje se Jakub. Lidé na
něj volávají „Kubo“ a „Kubi“. Docela to dává i smysl, když se nad tím zamyslí. Když se ale jinak dívá
na svět, mnoho věcí mu smysl nedává. A když se dívá na sebe, je na tom podobně. Rád píše, že je
skromný, milý, krásný a chytrý. A občas lže. Líbí se mu rozcuchávat učesané vlasy a česat ty rozcuchané. Nemá rád kontrast, má rád oxymóron. K jeho zálibám patří vyslovovat slovo prorozrourovátor.
Miluje poezii.
Miluje podzim.
Miluje podobná slova začínající na slabiku po.
Svítání podzimu
V lístcích ze křiku života
ticho překřikuje ticha
jejichž strach
na miskách
nedýchá
Krásně tříští se a šednou
v dešti barvy utonulé
mozaika
odtéká
pod zem
Podzim
Lidé zase odletěli do teplých krajin
ve vzpomínkách na ten pocit
kdy je udusilo pro nic
pár máchnutí do prázdna
a já se ztratil ve významu slov
sbohem a léto.
na světlo světa zveršovaná věta | jakub strouhal
V skrytu noci hvězd
strom umlká jak
smích z větví
království
naděje
Zbylé stíny naříkají
bosé špičkou našlapují
na chvíli
jak víly
před smrtí
Slzy se jim v střepy mění
oči potom červenají
jizvy ran
smutek rán
pomlka
−
5
Na krajinu jsme se polámali
Na krajinu jsme se polámali
a chtěla ošetřit to mlha
na krajinu jsme se polámali
to mlha
dnes ještě možná
co zítra znamená vědět
že snění bez polibku
vyděsilo k probuzení
Nit neprobodne jehlu
a přece projde skrz
nit neprobodne jehlu
projde skrz
noc zaklíní se mezi oči tvé
ta propast visela ve vzduchu už dlouho
někdo po kapsách kuličky si ztrácí
ty schováváš si po těle díry
Tvé vlasy voní jako po bouřce ticho
a kolik světů propršelo?
tvé vlasy voní jako po bouřce ticho
?
jak poslední na jaře sníh
a spolu se světlem z mraků
kamínek spolkni
a něco si přej, když padá
V krůpějce nejmenší
najdeme naše moře na dně
v krůpějce nejmenší
na dně
6
zbyly mi po tobě jen tkaničky
stydlivá smrt na nich nechala vzkaz
bojím se jen zda budeš umět
přivonět ke květinám zespodu?
Na co jsem myslel, když jsem mával
Přesně dvě sekundy potom
co odejdeš
přesně milion a dva vlasy
pod hladinou
slz
O málo
Den v noc
se v nás nemění
to jen snění bolí
o málo
jinak
a někdy vůbec
nadobro pomine
a taky pořád stejně
tak moc krásně
Trocha krve, která se nestihla
zastavit
dvě srdeční komory
a ani ťuk
nemalinko z kroků nestihlo ještě zmizet
za rohem
kde celá země rozmluvila se
podzimštinou
spousta bělásků se rozsněžila
a roztála
Poslední červánky usnuly
ještě je teplo
stejně se třesu
chybíš mi už
už dvacátý verš
osamě
jakub strouhal
stojíme za námi
tiše
a ticho utonulého světla
mlčí zády k nám
když cedíme slanou vodu
zamčenou řasami
skoro neznámí
ale přece doufaví
tak moc krásně
přesami
[email protected]
7
Janele z Liků|za kus rybízové bublaniny|(1984) vystudovala, pracuje a již více než rok bydlí na
druhé straně republiky, v garsonce se čtyřmi trpaslicemi. Je přesvědčena o dokonalosti tvaru koule,
zvláště pak bambule, věří na bubáky, má sbírku starých mýdel a krabiček s nikdy nepoužitými látkovými kapesníky, neholí si podpaží, nemá postel, zato má sedm polštářů a čtyři deky. Má raději oheň
jak vodu, kov a sklo než dřevo a keramiku, miluje Rudolfa, tátu s bábou Lídou, mluvené slovo a piškoty namočené v černém čaji.
V časopise H_aluze jí vyšla sbírka Ze starých mýdel (na stránkách H_aluze zdarma ke stažení), některé básně byly zhudebněny Poetickou hudební společností Janele z Liků: www.bandzone.cz/janelezliku.
Dáma s hranostajem
Zvíře z ňader své paní pije
kožíšek vlní se s každým polknutím
hranostaj ladně kutálí v drápcích
kuličku borůvky
jazýčku noha jméno její ryje
planý jasmín v klínu
něhou košatí.
V zahradě myšlenek příležitostného vraha
Léto v zahradě
vaně
v aleji ovocných stromů
z plátěného šátku
zvedám do náruče
svou matku
má slepené vlasy
v prošedivělém copu
trochu pomačkané šaty
otisk lučních kytek v lýtkách
8
…jeden ze střevíců padá do trávy
je nahá
omývám ji smotanou plenou
(ticho)
kdybych ji zabila
nikdo by se to nedozvěděl.
Psice
Když umírala
společně s jinými připomínkami dětství
zakletými
do hladiny syrovátky jogurtů ve skle
loupáků v papírových sáčcích
a uzavřených bačkor v zaprášeném kapsáři
donesla si pradědův kabát
doprostřed dvora
nechtěla umřít
ve tmě chlívu
s pytli prasečího šrotu.
Po stejném dvoře
teď pobíhá
hloupý pes
co za kus rybízové bublaniny
ukáže břicho.
Kecíři
(Malá liščí poéma z carství listnatého)
Místo másla
listy v chlebech mají
ze šotků králi
z korálů černých
očouzených
dům si poskládali.
Listy tisknou na sklo
ze stromů holožíři
Mazlevič I.
cihlou červně
tvář se pýří…
janele z liků
Ztrouchnivělé pergameny
chabús plic
zvučný klavír z polí
kecíř posluha
uklíná chorošovou holí
klíč
až se v polích
vltavíny rozezněly.
9
/bez názvu/
Mlčí máci
„Ty jsi jak holka z reklamy na
máslo.“
Po bosky
na Záhoří
vousatí dědové
vlkům a panenkám
s větrem se dvoří
vzdychnou si do sukna
divokému karmínu
jádýrko po slunci
k mlýnským kolům
na žně se střádá.
V úvozu tiše zpívá
bleskem ve dví
rozpálená
Máří
strážná
cukrovarů víla.
V poli hoří
10
tolik krve
mléka
máku
homolí
je škoda toho dětství
u koupenýho chleba
zabolí.
tuláka nečekají doma
ženy s dětmi
květinami
vymetenou síní
jen svíčky u zaprášených stolů
které s každým návratem trochu uhoří
Dědci a děti hubený se nebijou
Hlupáku z Citoňova
Pišto,
snědlíku!
Na kdáku jste sedávali
vzpomínali
na mák
schovávaný ve včelíně
ruce svatých matek v šátcích
když lámal se dožínkový chléb
Teď malý Mořic
se lustru nepříčetně tlemí
je synem štíra
poutníka za dřívím
kapchána
zlolaje
Co nad hořícím stohem vyřvává:
„Budeš tak bohatý, Bože, že tě vynesou
na šálách!“
Lucie Hyblerová|chybím|(1988, Ostrožská Nová Ves, Morava) vystudovala mediální a komunikační studia, dostudovává bohemistiku. Nerada píše medailonky, zvlášť o sobě. Žije v Praze a na Moravě. A to stačí.
Nině
Dověděla jsem se uprostřed ledna, že nejsi.
A proto
sbalit věci do tašek z igelitu, roztrhat, rozcupovat veškeré dárkové zboží a udělat tu
správnou věc, protože se přece určitě musí nepřestávat a pokračovat.
Nepřestávat cítit něco ve vzduchu, který je smotaný opary, nepřestávat slyšet šustění peřin naškrobených a natažených na šňůrách (venku všecko schne líp), neukončovat a neříkat nic nahlas, protože všecko ztrapní a přestane se vynořovat to, co nám voní.
Moje nahřátá kůže, moje ořechy v čerstvě rozpukaných slupkách, všecko moje, co vonělo a nepřestalo.
Hlavně neoddechovat, ani potichu ani nijak, nebo zmizí půlka Moravy a kus vršovického bytu otištěného Ninou.
Musíš zachraňovat skrze tebou pořádané výlety s překvapením na konci a noční procházení s někým, kdo to zrovna potřebuje, a nepatrné souložení s někým, kdo to zrovna potřebuje.
V den tvého pohřbu vyhlásili železničáři stávku, jako by to věděli.
Byt Niny pořád trčí do ulice a smířlivě každé ráno v jejím pokoji otvírá okno, aby se
mohla kdykoli začít vracet, v útržcích, v létě, nebo celá.
Rozoranými poli táhne se vůně burčáků, těch prvních sladkých, málo zkvašených.
Prodávají je u silnic.
Prodávají mě u silnic a u krajů dědin pokaždé na podzim
jako suvenýr z Moravy.
Letos zapomněli a mně se neurvale stýská
po vůni trnkového kvasu, hodových kachen a po rozbolavělých vráskách mých vinic.
Chybím, na místech, která se víc a víc mění v součást mého těla.
Je mi, jako bych mezi nohama měla železniční přejezd a každou půl hodinu by padaly
závory s bolestnou samozřejmostí.
Skoro poslední hrozny dopadaly do lisu, slivovice dopálena
a ve mně zůstalo cosi, co letos na podzim nestačil nikdo sklidit.
[email protected]
janele z liků | lucie hyblerová
Burčáky
11
V noci se přidělují rány
V nočních zdech pučí bolesti a v téměř neviditelných puklinkách tmy se odkrývají
cesty ranám, které byly přiděleny až zítřku.
Hodiny by odbíjely rozpůlené noci, kdyby mohly.
Někdy si vymýšlím, jen pro sebe, nové iluze.
Třeba že postel ze strachu praskne a ze země z vlastního pronajatého ticha zamručí,
možná ze spánku, někdo (možná já, když mi bylo deset), kdo se kdysi ztratil, a ukousne mi ušní lalůčky.
A já z noci udělám besídku a ze tmy růžovo.
Ono se to poddá
Omrzelo se už dělat, jako by šlo všecko dál samo.
Skoro nic, ani čas, neubíhá sám bez něčí pomoci.
Chárón moc dobře věděl, proč to dělá.
Uměl vyplatit, vykoupit a vykoupat cizí duše.
(Ani duše nestoupají vzhůru samy – za předpokladu, že stoupají.)
Bylo dítě, byl stůl, byla vyřčena velká slova.
To všecko už bylo.
A při zjištění, že to všecko už tu bylo, jsem tehdy zmizela…
…kousek po kousku jak šumák na zpocené dlani – detailně si vybavuju tu vůni dětské
dlaně, ten ozón nasládlý šumákem – šumák mizel před očima a měnil se v dlaň.
Důležité je mizet odněkud někam.
12
Vsála jsem se do par ranních čajů, upovídaných večerů, kdy se chodí spát až při
opravdovém rozednívání.
A došlo mi, že ovládám schopnost šumět.
A tak šumím mému otci v uších, už vyházel z domu všecky mušle z pradávných
dovolených. Mámě těch mušlí bylo líto a mně zas bylo líto, že ji nemůžu držet za její
tapíří ruku.
Potají jsem šuměla kolem našeho domu, odpočívala v rýnách a chvíli snad i byla šťastná.
Protože bylo léto a ve vzduchu visela letní bezstarostnost a klíčila mrkev.
Potom přešel podzim a byla zima. Vyšuměla jsem únavou a steskem po nich
a radši se vrátila domů.
A z pole vyvřel jarní počátek.
Rosa nebyla tak mokrá a obilí, co tu zůstalo samo (růst) od loňska, se zaprodalo půdě
na další roky dopředu.
Rozhodla jsem se vyšplhat na samý okraj mraků a sypat na zem čerstvý chmel.
A pak jsem tam shora zapršela a nikdo už nezapomněl, jak chutná pivo.
Vědět
Víš,
u nás je pořád září.
Už hrozně dlouho.
Jenže nic dosud nestačilo zežloutnout a začít padat − kromě ořechů, kaštanů a unavených vlasů − jinak všecko drží pevně a až dokonale semknutě a listí podvádí čas.
Cítím se líp.
Než kdykoli předtím.
Může za to to počasí,
protože když u nás večer utichá vítr a ustýlá si ve vrcholcích rynglí, každý musí aspoň na
pár vteřin zešílet tou čistotou, jež by se dala krájet a rozvážet jako humanitární pomoc
do rozvojových zemí nebo jen tak do ulic velkých měst.
Myslím, že na naši dědinu se zapomnělo.
A proto je tak neúprosná.
Nedává mi prostor k bezbolestným odchodům.
Rozednívání na dědině
S rozbřeskem jsem otevřela dveře a váhavě vykročila do rozprostřené ulice, v níž se
rychleji zapomíná, a není tak čemu se smát.
Vklouzla jsem do vlhkého šeříkového vzduchu a omyla si potají kotníky a poraněné
dlaně.
To aby siluety odrážející se v oknech domů lemujících ulici neviděly, že se vracím tak
pozdě a tak špinavá, na prahy jejich domů.
Po letech stojím s nohama oteklýma dlouhým opouštěním a nemám odvahu vyslovit
omluvu, která nebude nikdy přijata.
lucie hyblerová
Opouštím svoji vesnici, která končí za železničním přejezdem, u těžených štěrků a majestátního zástupu letitých jírovců.
Loučím se při rozednívání, kdy je dědina nedotknutelně čistá a klidná.
Objímám jezera, smířlivě mlčí.
Nechávám tu, v místech, kde se dá opíjet vínem už brzo ráno, pach přebolených roků a
odpouštění.
Kus vinné dědiny si vrývám do kůže, ať nejsem nic dlužná.
Nebudu se vracet.
(když jedinkrát opustíš humna, nedovolí ti odepřít si zodpovědnost).
13
Petr Kovář|abychom se znovu stali lidmi|(1979) učitel, malíř, redaktor Kulturních novin. Je členem uměleckého sdružení Rasvád a kurátorem galerie OFF/FORMAT. Společně s Ondřejem Navrátilem a Lukášem Pevným vydali sbírku Největší současní básníci (Dexon Art, 2010).
xx
Strávil jsem noc
s mužem
ženy, kterou miluji
xx
Kruhy na hladině s hladinou odtékají, a přitom se
soustředěně a soustředně stále tvoří. Takže o tři vteřiny
později máš za to, že jsi kámen hodil dál. (k moři)
xx
Pičo, v neděli už bude pět
pudeš vo čtyřech a bude
tma
jako děcko jsem měl zimu rád
nesnášim ji
co děcka choděj do školky
14
Jen
záclona
zmuchlaná do tvaru
tváře za oknem
LŽIČKA v ŠUPLÍKU 2/2012
Obydlená fara
Uprostřed nebarokního bordelu
Panenka Marie poutá tou
vertikalitou
od horizontu odložených věcí
Někde pod tím vším musí být deska stolu
Nějaká pevná deska
pod tím vším
vidět jen v rohu trčící prst
Zabalený zvětšovák
Ptám se
po vyvolávači
Ale
Faru prý nejde zatemnit
Říká se, že
Sob
žil tak dlouho
než mu výrůstek krásného
překrásného paroží
co rostl
a mohutněl
bůhvíproč dolů místo vzhůru
prolomil lebku
uprostřed čela
Místo
petr kovář
Na tomto místě
stával od roku 1559 do roku 1868
hřbitov
V roce 1891 byl proměněn
na sad
[email protected]
15
xx
Všechny potopené parníky
u cesty
nám zůstávají jako patníky
cítíš? Pod nohama
zhoupne asfalt
když pochovaný trup
z hluboka vzdychne
do tvého
Igráčku
Hledej trus! vyzval
mě šestiletý bratr
Abychom se znovu stali lidmi
musíme pít lektvar
z vody a hovna
Na našem
bez už je zase bez
plodů
černější
nad odlitky očních důlků kun
– na nich
nach
podívej
serou na zápraží
jen když jsi
16
po žule
vzduch bere dech
barví ho
a ohýbá
21
Ondřej Buddeus|55 007 znaků včetně mezer
ENS
O
EC
R
4 043 znaky na téma
Buddeus (včetně mezer)
RECEN
… a bez nadpisu
SORE
Ondřej
Buddeus|(1984) básník. Překládá z němčiny a norštiny. Šéfredaktor
D Psího vína. Zdůrazňuje, že nepíše básně, ale
texty. V roce 2011 mu nakladatelství Petr Štengl vydalo sbírku
R
E
D
Lžičk
a v š
u55
plí007
ku znaků včetně mezer.
2.1 protože básník (n+√∞)
2.2 protože brand-new-retro-style-fun-go-ok !!!
2.3 protože Buddeus má opravdu dobré nápady. Buddeus není jen googlující médium.
3.1 protože hraje na schovávanou, ale nechává se najít
4.1 protože chápu charitu chatky chceš chce chladných chléb chleba chleba chlupy chodby chodníku chodníku cholery chorál chování chtějí chtěl chuť chutná chvíle chvíli chvíli chvíli chyba
4.2 protože chyby. gramatické. jsou tam schválně?
5.1 protože je na výběr 14 barevných variant, v nichž sbírka vyšla
5.2 protože jediná kostka dačického cukru v horkém čaji lorda Henryho
5.3 protože jedna báseň. je plná černých proužků. a když se zamyslíte, možná zjistíte, co
je za nimi.
6.1 protože mail o tom, zda umřete, když vám někdo prorazí ucho tužkou. a zda ho vůbec prorazí. a jak to bude se hřebíkem.
6.2 protože mezi patnáctou a sedmnáctou básní je vložena ještě jedna. v naprosto neprůhledné obálce. je třeba počítat s tím, že v knihovně vám ji zatají.
6.3 protože muž, jenž vynalezl štěstí… spatřil flek / na sedmém proužku košile vlevo na
břiše. štěstí, co se scvrkává.
7.1 protože na velkého boha není v garsonce místo
7.2 protože některé z básní se jeví rozplizle, nijace, příliš upovídaně
etudy z kredence | zuzana kohoutová
41 důvodů, proč (ne)číst Buddea:
0.1 protože … Jestli už nemá / co ztratit, pak ztratil / všechno.
0.2 protože … flexibilním vychováním / kvalitního
syna / flexibilní láskou / kvalitního muže / flexibilní
péčí / kvalitního otce…
0.3 protože … na jehož počátku / bylo slovo / a to
slovo bylo / jasnější denního světla / jak krásné jsou
/ personalistky v únoru…
0.4 protože … aby aby aby aby aby aby aby abys
adam adolf adoptovat afghánistánu afriky ahoj
foto|protimluv.net
ahoj ahoj aids…
1.1 protože angličtina a němčina a špetka dánštiny
14
17
[email protected]
7.3 protože nepůsobí jako propagační materiál firmy Buddeus, je tu pro čtenáře, kterému dává opravdu široké spektrum možností, s čím a jak si hrát, co s čím propojit, a hlavně, co si z toho všeho vzít pro sebe
7.4 protože nevíte, zda čtete Buddea, nebo Buddeuse
7.5 protože nominace na Magnesii Literu 2012
8.1 protože odborné termíny a smajlíci (a hned tři druhy, od každého pěkně po jednom kuse)
8.2 protože odpovědná angažovaná báseň a protože transparentní sociální politika
8.3 protože [email protected]
9.1 protože píše narovinu a nemá potřebu obalovat slova zbytečnými, nahlouple usměvavými frázemi
9.2 protože po prvním čtení budete úplně mimo a po druhém ještě víc
9.3 protože postavy jako by ani nežily. jako by jen přežívaly mezi kupou čísel a vším
tím, co je dáno na milimetr přesně, co nesmí nikde přesahovat ani o sebemenší kousek.
10.1 protože řád, čísla, abeceda a grafická podoba (promyšlená do posledního písmenka, do posledního rožku či křivky každého obrazce)
10.2 protože Řekl jsem ti 4 113 277 slov a ty mě 5 035 153 slov. / Jsi mi dlužna 420 odpovědí a já tobě 1587 otázek.
11.2 protože skonal v on-line přenosu na youtube… protože kdyby zapomněl, kdo je, a
skonal jako někdo jiný…
11.3 protože slova, která jsou cítit po nažehleném úspěchu šedých pánů v šedých kancelářích. šedí páni a křiklavé kravaty.
11.4 protože snad až příliš vykonstruovaný text. spíše text, než báseň.
12.1 protože to jeho číslování stran…
12.2 protože třetí část. výzva veliká…
13.1 protože Vrátil ses z divadla očištěn?
13.2 protože všechny tři části sbírky spolu dokonale souvisí. ač je zprvu těžké přijít na
to jak.
14.1 protože z většiny sbírky cítíte chlad a naprosté odcizení. ale jsou v ní i výjimky. hřejivé výjimky.
15.1 protože žlutá pastelka. pokud ctíte pravidlo, že do knihy se zásadně nepíše, může
to být v případě Ondřeje Buddea na škodu. sbírku si tedy ofoťte či opište a dál si jen vesele žluťte. kroužkujte a škrtejte, jak je libo. až najdete druhou kostku dačického cukru, je to znamení!
15.2 protože žrát žrát žumpa
zuzana kohoutová
„… S malinkou rozkoší je to
ovšem jako se vším.
Jedna vlaštovka jaro nedělá
a její hlavní nevýhoda je,
že je malinká.“
18
15
„Jistoty jsou dobré, nejistoty přitažlivé
Jaroslav Dušek:
„Slovo jako skládanka a tajemství“
Herec, improvizátor, moderátor, režisér, učitel, scénárista, ale především člověk. Člověk,
který prostřednictvím divadelního představení
Čtyři dohody přináší společně s přáteli poselství
toltécké moudrosti do různých krajů i srdcí. Člověk, v jehož přítomnosti se druhý cítí být v proudu života, učí se být jeho umělcem…
S Jaroslavem Duškem si povídala
Hana Slunská
Dokážete si představit, že by svět mohl
fungovat i beze slov? Nepřipadá vám, že
někdy jsou slova na obtíž a člověk by mohl
komunikovat i bez nich?
Člověk ale komunikuje bez nich. Vždyť
větší část komunikace probíhá mimo
slova. Neverbální složka komunikace zabírá tři čtvrtiny. Slova jsou jen kousíček
komunikace. Co to je komunikovat slovy? Co tím myslíte? Jak byste si to představovala?
Zdá se mi, že při komunikaci mezi lidmi
dochází často ke zkreslování významu
slova a ztěžuje se tak porozumění.
A proč lidi nerozumí tomu, co říká ten
druhý? Jak se to stane? Kdyby komunikovali slovy, nemohli by nerozumět.
Protože každý z nich pod významem slov
vnímá něco jiného.
Takže nekomunikují slovy, ale představami o slovech. Slovy nekomunikuje
skoro nikdo, to skoro nikdo nedokáže.
Je to dokonce psychická porucha. Jsou
16
tajemství vyzývavá.“ J. Čapek
lidi, kteří vnímají slova jen z té logické
stránky, jako počítač. Takže neodlišují
ironii, nadsázku. Ale v běžné řeči je potřeba to, co potom v psané nahrazujete
interpunkcí, abyste rozuměla tomu, co je
řečeno. Musíte mluvit melodií, zvukem,
témbrem. Často to lidi vůbec nevnímají. Mají představu, že komunikujeme
slovy, což vůbec není pravda. Protože
kolem nich je obrovská škála prvků. Jiné
to bude, když vám někdo dá jednu malou básničku napsanou na prostředku
velkého papíru, a jiné, když ji nahustí,
nalepí písmena k sobě jako do esemesky. Nebo když ji napíše na barevném
papíře. Písmo hraje velkou roli. Jeho velikost, jestli je to kurzíva, nebo není. Vy pak
budete mít úplně jiný vjem. Slova sama
o sobě neexistují. Je nutné mít určitý typ
zkušenosti, aby k vám slovo určitým
způsobem promluvilo. Úplně jinak budete vnímat slovo láska, pokud se jím
budete zabývat a prozkoumávat ho, půjdete dovnitř toho slova, než když o něm
budete jen něco číst. Přijímání slov [email protected]
na čaji s jaroslavem duškem
foto|Petr Horník
19
visí s tím, do jaké míry je váš vnitřní prostor otevřený a jak skrz sebe necháváte slova proznívat. I uvnitř jednotlivých
slov je ohromný prostor, mezi písmeny je ohromný prostor, slova jsou v jistém smyslu opravdu úžasná. Ale nejsem
si jistý, jestli vy nemyslíte spíše svět bez
pojmů. Můžete existovat tak, že nemluvíte, na to jsou kurzy, kdy jste třeba měsíc
zticha. Jejich účastníci pak komunikují telepaticky, ale slovy, pojmy. Bez
pojmů to jde těžko. Jak byste si to představovala?
20
Člověk by třeba byl napojený na toho druhého a vnímal by jen jeho pocity…
Jako že by pak už nevnímal toho druhého?
Vnímal by ho, to ano.
Tak už má pojem. Pokud si myslí, že je to
ten druhý, už má pojem. Je to zajímavé,
ale pokud jste identifikovaná s tím, že si
něco představujete, už máte pojem. Jinak
by šlo o úplné splynutí, úplné rozplynutí.
Ale nevím přesně, jak by toho mohlo být
dosaženo. Na to existuje koán. Ptá se žák
mistra Wu: „Kde je pravda, mistře Wu?“
A mistr Wu říká: „Máme ji bezprostředně před očima.“ A žák se ptá: „A proč
ji nevidíme, mistře Wu?“ „Pro naše sobectví.“ A žák se ptá: „Mohu já uvidět
pravdu, mistře Wu?“ Mistr Wu odpoví:
„Dokud bude existovat já a ty, není možné vidět pravdu.“ A žák se ptá: „A vy, mistře Wu, vy můžete vidět pravdu?“ „Až
bude možno vidět pravdu, nebude, kdo
by ji viděl.“ To je ono. Už potom není,
kdo by to viděl. Až by nastalo to, co byste
chtěla, nebyl by, kdo by to zakusil.
Není možné, aby existovalo fyzické tělo
a zároveň ten, kdo v něm pozná pravdu?
Žádná fyzická těla nejsou, přesto je
všichni vidíme. To, o čem mluvíte, je
opravdová skutečnost. Existujeme bez
těl, bez fyzických těl, jsou to jen vibrace energií a rotující částice, ale my jsme
vytvoření tak, že vidíme těla. Ve skutečnosti neexistují žádné barvy, jsou to
jen vibrace, vlnové délky, ale my vidíme
barvy. To byste neviděla nic. Zmizely by
barvy, tvary, ani vy byste nebyla. Nebylo
by nic nahlíženo ničím. Ale to je jenom
taková hra, jako zážitek je to jistě možné, ale pakliže to nastane, už ani nebude,
kdo by to poznal. Rozumíte? V určitém
typu své existence jste v tom stavu, o kterém mluvíte. Vaše buňky komunikují mimo pojmy, s energiemi, v proudech
energií. Ve skutečnosti je realita propojena absolutně, přelévá se jedna v druhou. To tak je. Jinak by nefungovaly jednotlivosti, oddělenosti. Ale náš způsob
percepce záleží na něčem úplně jiném.
Tento půllitr uchopíme, v tu chvíli je
pojem. Právě jsme ho pojali, to je pojetí.
Proto chápání a pochopení souvisí s rukama. Ve chvíli, kdy něco chcete pochopit, uchopit, souvisí to s tím, že to taky
musíte umět vzít. To je pojem. V typu
světa, ve kterém jsme, to tak je. Ale zároveň můžeme existovat paralelně ve
svých sekcích buněk a vnitřních světelných tělech. Tento paralelní vesmír, ve
kterém jsme ponořeni až po uši, běžným
vnímáním nevidíme. Tomu říkají Toltéci
nagual, naguální svět. To hmotné je
tonal. Tonal je vnějším zachycením nagualu. Nagual je cosi, co nemá formu, je
nepoznatelné a nemůžete o tom nic říct.
Nic se s tím nedá dělat. Jung by řekl nevědomí. Nic o tom nevíte. Víte jenom, že
to někudy vyvře do vědomí, vy to tam
zachytíte a usuzujete, že to nějak dělá nevědomí, ale samotné nevědomí nemůžete zachytit, protože je to nevědomí. A vy
jako bytost jste tvořena nevědomím, jste
tvořena archetypy, jste tvořena spoustou
sil, o kterých nic nevíte. Pouze na ně usuzujete, odkazujete ze svého existování,
„Tak se zdá, že jsme více ovládáni slovy,
než jimi vládneme sami.“ K. Čapek
to, že to slovo známe. Tak nějak víme, co
asi je. Ale teď si vezmeme jednotlivá písmena. Podívejte se na písmeno H. A co
uvidíte, když necháte před svým vnitřním zrakem vytanout písmeno H? Když
se hodně uvolníte, uvidíte vodní hladinu, ve které se to, co je nahoře, zrcadlí
dole. Vodorovná čára je voda a to, co je
nahoře a dole, je odraz. Můžete si představit, že H symbolizuje vodu. Takhle
vypadají věci ve vodě. Pak zjistíte, že H
symbolizuje vodík i v našem pojetí, kupodivu. Představíte si, že slovo HRA
musí souviset s vodou. Zjistíte, že ta
HRA je postavena na vodě, voda tu hru
hraje. Zjistíte, že každá buňka našeho
těla je tvořena vodou. Že voda rozehrála neuvěřitelnou hru, protože dokázala
vystoupit z vody, tedy z nerozlišeného
oceánu. Dokázala vytvořit buněčné stěny, vlézt do nich, složit z buněk těla a vylézt z vody. A dívat se na vodu a koupat se ve vodě. Voda umí koupat se ve
vodě a zároveň být pořád ve vodě, protože všude v atmosféře je vodní pára a vy
nemůžete být bez vody. Jste voda, všude okolo ve vzduchu je voda a zároveň
je voda to, čemu říkáme voda, moře například. Voda rozehrála tuto hru, to znamená život. A to je H, jedno písmeno.
Pak máme slabiku RA. Znamená světlo
nebo oheň. PY-RA-MI-DA, to je bůh RA
(Ré), bůh slunce a světla. Zárověň je to
PYR-AMIDA, tedy prostředek pracující s ohněm. PYR je oheň, AMID prostředek, zprostředkovatel, zařízení. Od slova
Pyr je české Pyř, tedy oheň, odtud je slovo
pýřiti se, červenati se. Pozpátku Pyř dává
Říp, hm, to je přece pěkné, ne? Zjišťujete,
že HRA se týká ohně. Vody a ohně, tudíž
života, protože bez ohně neexistuje život.
Když život vyprchá z těla, tělo vychladne a odejde z něj oheň. Oheň v těle je
zařízen dýcháním. Když dýcháte, spalujete, a tak se udržuje tělesná teplota, což
hana slunská s jaroslavem duškem
a k nim jste schopná se vztahovat. Tam
někde je oceán nekonečného propojování, bez jednotlivých individuí. To tam je.
Ale v rovině existence, kde si teď povídáme, si povídáme. To znamená, že to, na
co se ptáte, není věc představy, to existuje, ale my si to právě představit nedovedeme.
Pak je to o odnaučování věcí, kterými jsou
tělo a mysl zanesené – závislostí, asociací, vjemů…
Jo, můžete to čistit, pročišťovat a v jednu
chvíli jakoby splynout. Otázka je, k čemu
to je.
K životu.
Já právě přesně nerozumím, k čemu by to
v životě bylo.
Verbální komunikace občas komplikuje
různé situace hlavně kvůli slovům a jejich
odlišnému pojetí…
Slova nic nekomplikují, komplikuje to
ego, emoční tělo. To, co komplikuje, jsou
názorové systémy, což ale nejsou slova. Slova jako taková jsou zachycením
určitého typu vibrací. Kumulují významy a zachycují tajemství. Problém je, že
se seřazují do vět, do určité gramatické
struktury, a přestávají vyjadřovat svoje tajemství, svoji vibraci, svůj zvuk,
svůj přenos, a začínají vyjadřovat nějaké
názory, myšlenky. A tam je problém. Slova jako taková nic nekomplikují, myšlenky jsou komplikované, názory a názorové systémy jsou zabedněné, ale slova
jako taková jsou úplně něco jiného. My
jsme si tak navykli používat slova ve větách, že jsme úplně zapomněli, že slovo je
něco úplně jiného. Slovo můžete číst pozpátku, popředu, zprostředka do stran.
Slovo nám zprostředkovává spoustu významů, je skládanka a tajemství. Jenom
abychom si porozuměli, vezměte si třeba
slovo HRA. H-R-A, tři písmena. Vypadá
21
22
je jedno z největších tajemství alchymie.
Jak to, že tělo udržuje tělesnou teplotu?
Vůbec se neví, jak to dělá. Tělo musí tím
pádem něco spalovat, aby udržovalo neustále třicet sedm stupňů. A teď tu máte
písmeno A. Když se na něj díváte, položíte si otázku, proč zrovna toto písmeno je
na počátku abecedy. Jak vypadá? Z jednoho bodu vycházejí dvě nohy. Ukazuje
moment, kdy z původního bodu jednoty se sestupuje ve tvoření dolů do duality,
do hmoty. Máte tam dokonce přepážku,
která ukazuje, že v určité vzdálenosti od
zrození jsme si pořád vědomi propojení, ještě pořád chápeme jednotu a pak se
od ní vzdalujeme. To ukazuje A. H-R-A.
R je zvláštní. Podíváte-li se na R vnitřním zrakem, vidíte hlavu a nohy. Žádné
jiné písmenko hlavu a nohy nemá. A vás
napadne, že R je člověk. R je tajemná vibrace, speciální písmeno, které může být
souhláska i samohláska, slabikotvorné R.
Dítě se ho učí jako poslední. Možná, že R
je dovršením člověka, je to člověk sám.
A teď se na to koukáte. H-R-A, voda,
člověk, oheň, dualita. Jednota sestupuje
do duality, to je ta hra. Skrze člověka,
oheň a vodu se odehrává sestup z jednoty do duality. A pak si to slovo přečtete
pozpátku – ARH – a zapátráte v jazykových systémech, které se čtou pozpátku. Objevíte slovo ARHA, to je aramejsky
země. A slovo země, ARHA, znamená nejen Země jako planeta, ale také
cokoliv stvořeného v jednotlivosti. A zjistíte, že tato HRA – ARHA je hra, která se
hraje tady na Zemi skrze život a jednotlivé životní formy, člověkem je uvědomovaná jako sestup z jednoty do duality
a hraje se vodou a ohněm. To tam všechno je. A to jsou slova. Slova jsou schránky
výbuchů významů. A my, protože jsme
popletení, si myslíme, že slova něco
komplikují. Slova nic nekomplikují.
Zachycují velmi tajemné sekvence. Ve
starých jazykových systémech jako je
aramejština, hebrejština či sanskrt slovo znamenalo ohromnou škálu významů. Třeba šm znamenalo slovo, zvuk, vibrace, jméno, zkušenost, pojem. Nebo je
slovo, které znamená duch, vzduch,
duše, ovzduší, atmosféra. Slova ve starých jazykových systémech propojují dimenze, jsou úžasná. Jenže jsme se naučili je používat v rámci nějakých keců,
názorových systémů, gramatiky. Úplně
nesmyslně. Jsou jazykové systémy, kde
nejsou žádná podstatná jména, přídavná
jména, kde seřadíte zvuky k sobě a musíte pochopit, co to znamená. My jsme
v zajetí typu jazyka, který má gramatiku,
logicky nám předává informaci, a myslíme si, že tohle jsou slova. Slova jsou úplně jiná v čínštině, japonštině, úplně jiná
jsou v domorodých jazycích. A vše znamená škálu významů. Jsou obrovskou
mohoucí zásobárnou energie. Slova to
fakt nekomplikují, slova to nejsou. Je to
způsob používání.
Co Vám dělá v životě radost?
No právě, a teď to slovo používáte. Je
podstatné, že to slovo je RA-DOST. Dost
světla. Máte dostatek RA, ohně, slunce,
světla. To je radost. To, co vám přináší
radost, je to, co vám přináší světlo. Děti,
mláďata, rostliny a květiny. To jsou učitelé
radosti, ony žijí světlem, a tím vám zprostředkovávají radost. Proto je květina
úžasná, rozkvetlá květina je čisté světlo, výbuch světla. Proto je symbolem
osvícení. Proto jsou osvícení lidé zobrazováni s květy na čakrách. Právě
květina je čistá radost. Dostatek světla,
světlo přetransformované radostí do květiny. Ta nepojmová energie, která prostupuje skrz náš svět a vytváří jednotlivé
pojmy, květiny a uzly. V momentě, kdy
vidíte tu jednu mateřskou energii, vidíte, jak si hraje, a pak žádné komplikace
nejsou.
Děkuji Vám za rozhovor a přeji dosti Ra,
světla na cestách.
„Spousta lidí věří, že na souřadnicích světa se nachází dokonalý bod,
E
RECEN
D
SORE
D
Po-školní divadlo
Lžičk
představení|Noc
a v š ve škole – Divadlo Aldente
uplík
režie|Jitka Vrbková u
text a dramaturgie| Eliška Poláčková
scénografie|Zuzana Hejtmánková
pohybová spolupráce|Hana Havelková
projekce a audio|Petr Král
hrají|Barbora Remišová
Milan Cimerák|Filip Teller
Tomáš Král|Filip Chlud a další.
foto|www.studioaldente.com
Studio Aldente je zaměřené na site-specific divadlo, které se obvykle odehrává v různých brněnských zákoutích. V Brně bylo možné Aldente vídat například v Tyršově
sadu, kde hrálo Hrubínovu Romanci pro křídlovku, nebo na prolézačkách na Kraví hoře, které se staly dějištěm antické tragédie Octavia. Umělecká vedoucí, režisérka
a choreografka Jitka Vrbková vede soubor obvykle k velmi poetickému výrazu. Herectví přikládá stejnou váhu jako tanci, hudbě a zpěvu. Často proto, aby dala dobře vyniknout všem skrytým kvalitám básnických textů, které se stávají předlohami jejích
inscenací.
Zatím poslední větší projekt se sice neodehrával pod širým nebem, veřejné prostory ale neopustil. Jeho název, Noc ve škole, naznačuje vše podstatné. Na základní škole
Kotlářská 4 měli rodiče s dětmi po několik měsíců příležitost se sejít při setmění pozdních zimních odpolední a nahlédnout do tajů toho, co se děje ve škole, když skončí vyučování.
Dva kamarádi a hrdinové příběhu, Klárka a Honzík, se schovali ve třídě a počkali,
až ze školy všichni odejdou. Rozhodli se totiž prozkoumat tajemství podivných schodů, které nikam nevedou, ale tak trochu nesmyslně končí ve zdi. Na tuto výpravu s sebou přibírají obecenstvo, jež během hodiny a půl provedou, patro po patru, celou školní budovou. Nejde samozřejmě o žádnou suchou exkurzi à la den otevřených dveří. Co
se otevírá, jsou spíše brány fantazie. Po chodbách pobíhají či tančí pohádkové postavy
inspirované skutečnými částmi školy, například kontejnerem na hliník nebo nástěnnými dekoracemi. A liduprázdno zde vlastně také není: děti narazí na nerudného školníka, neustále brblavě procházejícího po chodbách, šílenou učitelku nebo výstředního
astrologa. Dostávají se s nimi do křížku, ale zároveň zjišťují, že nejde o lidi zlé, ale pouze nešťastné, kterým nakonec od jejich mindráků můžou s trochou snahy odpomoci.
I když je osa příběhu dost jasně a přesně naplánovaná, má samozřejmě dětské publikum mnoho příležitostí do děje zasahovat. Je totiž do něj zapojeno jako jeho součást,
kde čas a místo naleznou společnou řeč.“ O. Tokarczuková
[email protected]
zjevení z jeviště | josef dubec
E
EC
R
R
O
Studio Aldente|Noc
ve škole
NS
23
josef dubec
což herci neustále zdůrazňují. Děti na to ochotně přistupují a daný prostor využívají ke
komentářům, dotazům i přímým zásahům do jednání, pochopitelně do velké míry zcela nepředvídatelným. Na herce a celý inscenační tým to klade veliké improvizační nároky, což bylo na mnou zhlédnutém představení zvládnuto bez problémů. Obzvláště Barbora Remišová v roli Klárky dokáže na děti reagovat citlivě, ale zároveň se správnou
dávkou autoritativnosti. V jednom okamžiku malí diváci dostávají de facto volnost a rozeběhnou se sami prozkoumávat celé jedno patro. Nadšený rej capartů probíhá jednotlivé třídy a objevuje divy, které se v nich schovávají. Snaživější jedinci naléhavě varují
před tím, že se blíží školník atd. Odstup si děcka rozhodně nedrží.
Na tom, že se škola stává zázračným místem, nemají ale podíl jen herci a tanečníci.
Aldente naplno využívá možností techniky. Kromě hudby či projekcí hraje podstatnou
roli především důmyslné svícení. Světelné triky oživují různé objekty a hlavně zahušťují atmosféru tím, že dávají prostorám školy nádech až moderního filmového dobrodružství. Kužely světla valící se napříč hlavní chodbou, jimiž se prohánějí tajemné bytosti a vytvářejí tak zároveň divokou stínohru, kreslí strhující obrazy. Aldente s efekty
umí pracovat hodně účinně a děti i rodiče jsou tak po celé své putování k dynamickému dění upoutáni i vizuálně.
Inscenace se snaží být co nesilněji propojena se samotným místem, kde se odehrává. Její zápletka s tajemnou zdí, která přetíná schody, se váže na skutečné zákoutí.
Mnoho postaviček je inspirováno objekty, které se ve škole vyskytují. Především ale
v dobrodružství ožívá takřka každý kout budovy. Aldente tak splňuje to, co bych od site-specific očekával. Respektuje identitu místa a vychází z ní, ale zároveň na ni navazuje, rozšiřuje ji a posouvá. Genius loci vybraného místa se tímto citlivým přístupem
posiluje, vyniká jeho osobitost. Divadlo se tak v konečném důsledku cenně podílí na
tom, aby život určitého místa tepal o něco silněji.
24
kultivovaný streetart? ne jen nastříkat své ego na zeď, ale popíchnout k přemýšlení. timo je brněnský malíř,
sochař a streetartista. jeho graffiti zdobí ulice Brna (hlavně Bohunic a Starého Lískovce) a okolí od devadesátých let, což už je dost času na to, aby se staly legendárními. uchvácených sledovačů jeho stop, kteří při
pohybu městem rádi vystupují z letargie a dívají se kolem, je spousta − trochu paradoxně se sdružují ve všemocném virtuálním prostoru ksichtoknihy, kde můžete najít stovky fotografií timových děl, z nichž některá už
časem nebo jiným zásahem zmizela. není ale lepší prostě chodit městem a mít oči otevřené?
timo
pisárky, pod mostem u anthroposu
timo
zastávka krematorium
ulice gorkého
obilní trh, zastávka 4
timo
„Holanďani“ v Praze
U Národního divadla jsem nasedla
na tramvaj číslo 22 a nechala se „uvážet“
vstříc novým kulturním zážitkům. Na
Malostranském náměstí jsem znejistěla, zda už jsem neměla vystoupit, nicméně jela jsem dál směrem na Pražský hrad.
Teprve tam jsem konečně opustila městský
hromadný dopravní prostředek a ubírajíc se k Hradu jsem za sebou zanechávala
stopy otištěné ve stále ještě bílém sněhu.
Čtyřikrát jsem prošla kolem téže hradní
stráže, protože jsem nevěděla, kde přesně
Šternberský palác je – na informacích už
bylo plno, a tak jsem si myslela, že bude
rychlejší najít ceduli s požadovaným odkazem. Mám pocit, že nebylo. S pomocí pána zametajícího před vchodem do
restaurace, kamarádky na telefonu (respektive jí a google maps) a také jedné kolemjdoucí jsem se konečně dostala na místo. (Vím, není se čím chlubit, ale věřte, že
existují místa, na která trefím i bez cizí pomoci, dokonce i v Praze. Leč seznam toho,
co by měl člověk vědět a kam trefit, je dlouhý, a i když neustále pracuji na jeho zkracování, je to celoživotní dílo, co bych komu
nalhávala.)
Paní šatnářky jsem se zeptala, zda je
třeba sundat si kabát. Odpověděla mi, že
nahoře (tedy v místech, kde je výstava instalována) je teplo. Už ve druhém sále jsem
ji proklínala – a to jich tam je patnáct. Na
přednášce profesora Daniela, vedoucího
Katedry dějin umění FF UPOL, kterou jsem
shodou okolností měla možnost po výsta-
vě, už zpět v Olomouci, slyšet, byla vyřčena jedna prostá, pragmatická, leč podle mé
nabyté zkušenosti výstižná věta. Nedokáži ji už asi zcela přesně odcitovat, ale bylo
to něco v tomto smyslu: dejte člověku něčeho dobrého najíst, odveďte jej do vhodně osvětlené místnosti a ukažte mu obraz… Teď už vím, že na tom něco bude. Má
rada tedy zní: než půjdete na výstavu, zajistěte, aby vás vaše potřeby nerozptylovaly od vnímání díla – většinou si to zaslouží
jak výstava, tak vy.
Jedna věc mě ale zneklidnila ještě dříve než zmíněná zima, a to už v první síni
expozice. Byl to další vnější faktor, který jsem však tentokrát sama ovlivnit nemohla. Zjistila jsem, že dopolední světlo pronikající do sálů skrz okenní tabule
se odráží od obrazů zavěšených přímo naproti nim. Odrážející se světlo tak působilo
rušivě a navzdory jinak, podle mého názoru, dobře promyšlené instalaci, významně znesnadňovalo vnímání některých děl.
Leckdy mi ani neumožnilo poodstoupit od
obrazu a pohlédnout na něj jako na celek.
Když o tom zpětně přemýšlím, je paradoxem, že zrovna na výstavě, která nese v názvu jméno mistra, jehož díla vynikají právě
využitím účinku světla a stínu, jsem se potýkala právě s tímto fenoménem. (Ale byl
to první den výstavy a doba oběda, a kdo
chodí za kulturou v době oběda?)
Titul výstavy Rembrandt & Co.: Příběhy umění ve století blahobytu je, myslím si,
skutečně výstižný, obsahu výstavy naproshttp://lzicka.wbs.cz
z oranžové země | zuzana vaidová
výstava Rembrandt & Co.: Příběhy umění ve století blahobytu
25
z oranžové země
to odpovídající. Výstava totiž reprezentuje
nejen tvorbu Rembrandta Harmenszoona
van Rijna (v dané době určitým způsobem
provokujícího umělce, který se nenechal
příliš svazovat společenskými konvencemi
ani malířskými tendencemi – čímž i částečně zapadá do kontextu tohoto vydání Lžičky), ale také představuje dílo jeho současníků, často úžeji specializovaných – Adriaena
van Ostade, Jana Steena, Franse Halse, Jana
van Goyena, Jacoba van Ruisdaela, Salomona van Ruysdaela, Pietera Claesze, Gerarda
ter Borcha a dalších, zřejmě ne tak svérázných, mezi laiky pravděpodobně méně známých, ale bezpochyby významných umělců
období tzv. zlatého věku.
Podtitul Příběhy umění ve století blahobytu směřuje k tomu, co dále expozice
nabízí: tedy nejen výmluvný exkurz do
tvorby řady nadaných mistrů velké epochy nizozemského výtvarného umění, a tím
možnost upevnit si, pomoci si definovat
nebo si snad teprve utvořit představu o malířské tvorbě sedmnáctého století v této oblasti, ale i komplexní obraz Nizozemí toho-
26
to období. Obraz a slovo tu totiž vzájemně
skutečně velmi dobře korespondují a spolu
vyprávějí příběhy společnosti, v jejímž prostředí díla vznikala. Popisky v každé síni
tedy napoví i nám méně znalým, jak některé zobrazené skutečnosti chápat a jak je
zasadit do kontextu. Dočtete se tak o jednotlivých žánrech, o jejich významu v tehdejší společnosti. Na řadu se dostane také
politika a věda, dozvíte se například, který Nizozemec objevil červené krvinky, jaké
sociální vrstvy měly v tehdejší nizozemské
společnosti hlavní slovo, či si vyjasníte otázku náboženství.
Sedmnácté století, tzv. zlatý věk, je pro
Nizozemce asi nejskvělejší epochou vlastních dějin, a to nejen z hlediska dějin umění, ale jak patrno, i z hlediska obecně kulturního. Nizozemí se v té době skutečně
těšilo velkému blahobytu (ten byl dán z velké části koloniálními aktivitami země), rozvoji v oblasti medicíny a dalších nejen přírodních, ale i společenských věd.
První sál expozice reprezentuje přehled
toho, co z výtvarného umění bylo v sever-
Pieter de Molyn|Venkovská cesta s odpočívajícími poutníky
„Chceš realizovat své sny?
(Mé vlastní skóre: dvě odpovědi ze sedmi
špatně.) Po tomto krátkém oddechu jsem
pokračovala napříč posledními sály vyzdobenými zejména grafikou, lepty a rytinami – ovšem zima a čas mě hnali neúprosně kupředu, takže i když je možné
v rámci jedné vstupenky zhlédnout i jiné
expozice, dokonce i ve Schwarzenberském
paláci, vyrazila jsem po prohlédnutí posledních grafik a přečtení informací o zásluhách sponzora směrem do šatny a zpět
do centra města.
Osobně bych těm, kteří se na výstavu teprve chystají a chtějí mistrům zlatého století skutečně nahlédnout takříkajíc
do kuchyně, doporučila, aby si udělali čas
na některou z přednášek, komentovaných
prohlídek nebo se přihlásili na některý
z workshopů, které galerie v rámci výstavy
nabízí. Sama tuto zkušenost sice nemám,
ale věřím, že každá informace poskytnutá odborníkem může být jedině přínosná.
Jan Josefsz van Goyen|Stražní věže v ústí řeky
Probuď se.“ R. Kipling
[email protected]
zuzana vaidová
ním Nizozemí v uvedeném století nabízeno a poptáváno – tato místnost je takovým indexem výstavy. Obrazy v dalších sálech už pojí námětová, žánrová nebo jiná
logická souvislost, a tak divák postupně
projde kolem portrétů, krajinomaleb, zátiší, žánrových obrázků, vojenských námětů, marín, chrámových interiérů, vedut
(městských scenérií) i biblických motivů.
Může porovnat práce vzniklé jak v severním protestantském, tak jižním katolickém
Nizozemí, vidět rozdíl v tvorbě Rembrandta a Rubense (Rembrandtova o několik
let staršího „rivala“ z Flander). Na výstavě není však zastoupena jen malba a grafika, nechybí tam ani to, co bychom dnes
pravděpodobně nazvali užitým uměním,
například tzv. delftská fajáns – charakteristický modro-bílý porcelán, jenž konkuroval porcelánu dovezenému z Číny.
Pracovníci galerie nezapomněli ani na
dětské náštěvníky či hravé dospělé. Ani mě
nenechal dětský koutek lhostejnou a výstavu jsem si „osahala“. V kvízu na počítači si tu můžete ověřit, jak pozorní jste byli.
27
Michel Hazanavicius|The Artist
Černobílý. Němý. A v roce 2012 oskarový.
O
Francie / Belgie, 2011, 100 min.
film|The Artist
ENS
režie|Michel Hazanavicius
EC
R
hrají|Jean Dujardin
Bérénice Bejo RECEN
SORE
John Goodman
D
James Cromwell Lžič
ka v šuplí
ku
Penelope Ann Miller
hudba|Ludovic Bource
R
E
lžička filmofilka | anna bobreková
D
28
Pokud přemýšlíte nad tím, co může dnešním divákům nabídnout němý snímek, rozpomeňte se na náladu, která dýchá z filmu pro pamětníky. The Artist se vytasil s notnou
dávkou nostalgie a nebývalým citem pro její správné dávkování.
Zase se jednou vracím domů z kina ztichlým, prázdným nákupním centrem. Tentokrát je to noční Flóra. Míjím posledních pár zákazníků fastfoodu a v duchu se podivuji nad tím, že netančí. Má zvláštní, slavnostně nostalgická nálada se dá vysvětlit dvěma
slovy: The Artist. Mám pocit, jako bych právě zhlédla tucet svých oblíbených klasických
filmů naráz. Atmosféru „starých dobrých“ časů němého filmu zvládá ten snímek navodit dokonale, ať už ho vidíte ve stylovém kinosále Lucerny anebo anonymní šablonovité kukani multiplexu.
Zdánlivý technologický krok zpět se v případě filmu The Artist vyplatil – zvuk zcela nahradila hudba a kinematografie jako by se rozpomněla na své začátky, kdy musela spoléhat hlavně na výrazný herecký projev. Typově skvěle vybraní herci ztělesňují
zažitá filmařská klišé: popudlivý obtloustlý producent, neurotický režisér, rozmarná
hvězdička i chladnokrevně oddaný řidič. Jako prototyp filmového milovníka se představuje George Valentin – v roli Jean Dujardin –, v jehož postavě je zřejmá inspirace
Genem Kellym a Douglasem Fairbanksem (první filmový Zorro).
Po střihové stránce není film přehnaně invenční, oprašuje osvědčené techniky starých
zlatých časů Hollywoodu dvacátých a třicátých let. A potvrzuje, že co jednou fungovalo, funguje s menšími obměnami dodnes. Jediné, co pokulhává, je scénář. Ani výborný
Dujardin v roli odepsaného herce Valentina nemá ve druhé půli filmu z čeho křesat zázrak, a tak ho jen utrápeně sledujeme na cestě za rozhřešením. Kdo nemá zhlédnutou
veškerou hollywoodskou muzikálovou produkci, ten se na konci přece jen malého překvapení dočká. Ostatní „cinefily“ může hřát (anebo otravovat) pocit, že už ony scény
v té či oné podobě někde viděli…
„Umělec není nikomu odpovědný,
Miloš Urban:
„Praha zůstane mým nejsilnějším
inspiračním zdrojem“
Miloš Urban|(1967) je překladatelem a jedním z nejznámějších českých prozaiků
současnosti. Studoval na anglistice a nordistice na UK. Na
začátku 90. let se stal redaktorem nakladatelství Mladá fronta, které v r. 2001 vyměnil za
Argo. Z jeho díla jste si mohli přečíst např. romány Sedmikostelí, Hastrman nebo Lord
Mord.
Je nějaké téma, o kterém byste rád napsal
knihu, ale zatím k tomu nedošlo? A proč?
Zamýšlím se někdy nad krizí náboženské
víry v této zemi. Říká se, že nejsou v Evropě žádní takoví ateisti jako Češi. Podle
mého názoru tenhle stav nemůže vydržet,
nebudou to moct vydržet právě ti nevěřící lidi, musí se něco stát. O tom bych rád
napsal román, ale zatím na to nemám.
Nevím, jak na to jít.
Jaký druh literatury rád čtete, co jste četl
v poslední době? Doporučil byste některou knihu čtenářům?
Naposledy jsem přečetl Pražský hřbitov
Umberta Eca. Doporučuju každému, kdo
se chce dozvědět spoustu zajímavých věcí
z dějin tajných služeb, které zhusta formoleč sobě.“ Ch. Baudelaire
valy dvacáté století do toho nepěkného
tvaru, který tak dobře známe. Ale čtenáři nesmí vadit, že o příběh autorovi příliš nejde. Sám mám s Ecem problém, tohle je teprve třetí jeho román, který jsem
dočetl do konce (a nejspíš i poslední), pan
profesor raději poučuje, než vypráví. Ale
v případě Jména růže, Foucaultova kyvadla a Pražského hřbitova stojí čtenářova
dobrovolná proměna v pozorného studenta za to.
V čem nacházíte svou inspiraci?
Především v životním prostředí kolem
sebe, v městské krajině asi o něco víc
než v té přírodní, ostatně co je dnes ještě
přírodní? Les je vysazený, pole oseté. Krajina je kulturní fenomén stejně jako město. Takže Praha asi zůstane mým nejsilhttp://lzicka.wbs.cz
pět otázek pro miloše urbana
foto|archiv Miloše Urbana
29
nějším inspiračním zdrojem. Stává se mi,
že jedu tramvají kolem nějakého baráku
a najednou začnu vidět náznaky příběhu, který by se k té budově mohl vázat.
Inspirací ale může být i nespokojenost se
stavem dnešního světa, s dobou, v které musím žít. Má řešení jsou potom trochu eskapistická, vymýšlím si minulost
jako určité útočiště, píšu o ní jako o lepším věku, než je tenhle. A přitom vím, že
je to jen přítomnost, která už byla.
Čím byste chtěl být, kdybyste nebyl spisovatelem?
pět otázek pro miloše urbana
Nejspíš architektem, možná zahradním
architektem. Když se porozhlédnu po
českém venkově, vidím tu bídu, v které
lidi žijí. Nemyslím teď poměry finanční,
ale estetické. A nemyslím tím teď jenom
sídliště naležato na okrajích Prahy. Vesnice Středočeského kraje, to je něco tak
30
ohyzdného, až si člověk říká, jak v tom
lidi můžou dobrovolně zůstávat. Kdybych
byl architekt, možná by mě zajímalo vytváření svébytných zahrad, kam by se ti,
kdo o to budou stát, mohli uchylovat, až
jim z té okolní ošklivosti bude úzko. Učil
bych se od Japonců, ti se umějí soustředit
na detail a brát si z něj sílu a naději nebo
jen prostředek pro zklidnění mysli.
Jaká kritéria by měl podle Vás splňovat
kvalitní literární časopis?
To nevím. Obávám se, že literární časopisy mají odzvoněno. Kdysi mi nabídli,
abych dělal šéfredaktora Tvaru, ale musel
jsem to odmítnout. Doteď netuším, jakým směrem by se takový časopis měl
ubírat, a to, co recenzenti a kritici označují za literaturu a čeho si považují, pro
mě bývá ztrátou času.
Uzávěrka zasílání příspěvků do dalšího čísla je 30. září 2012.
divnodění
Už zas pršelo a na zahradě se tvořily kaluže. V pláštěnkách jsme ten den ovšem nastoupili k jiné práci, než bylo obvyklé vytrhávání trávy z dlažby mostu mezi klášterem a parkem.
Rouška přes ústa, zahaleni do metrů igelitu, k obraně košťata a kbelíky a se zatajeným dechem projít dveřmi spoutanými řetězem a kladkou. Klášter v kotlině na konci světa. Skupina
dvanácti dobrovolníků, jako dvanáct mravenečků, kteří mají přenést horu. Za dveřmi dlouhá chodba, tři patra nahoru a v podkroví začít zametat. Všechna léta, klidně zde usazená
a vyčkávající, víří kolem a lepí se na vlasy, kůži, řasy dobrovolníků. Šedivé stíny tančící s košťaty v šedivých oblacích. Jak dlouho trvá zamést tři patra? Věky, staletí. Celou dobu bez dechu. Hrdlo ucpané drobky opuštěných míst.
Benediktinský klášter v Broumově stojí v tomto ztraceném koutě země od třináctého století, barokní budova s nádhernou knihovnou, která dnes obsahuje už jen zlomek z původního množství svazků (představu tisíců cenných knih pálených na dvoře kláštera na obrovské
hranici jen tak z hlavy nedostanu), cenné fresky odlupující se od provlhlých zdí a oltáře křičící o milost při zdech chodeb navštěvovaných s průvodcem. Od padesátých let zde byl internační tábor pro řeholnice všech řádů. Příliš mnoho utrpení, dnes po něm zůstaly značky na
zamčených dveřích mimo prohlídkovou trasu a divný pocit před vyjitím zpoza rohu. Schodiště končí pod zemí velkou dřevěnou branou. Kluci zkouší kliku… a najednou zíráme do
tmy. Světla rychle vytažených mobilních telefonů ozáří krabici s téměř vyhořelými čajovými
svíčkami a sirkami a na zdi obrovskou bílou šipku a nápis VAMBERECKÉ MUMIE. Dolů do
tmy. Dobrodružství, všichni šedí od prachu, téměř nevidoucí, jako stíny, dvanáct svíček v roztřesených rukou, za sebou sestupujeme do podzemí. Na hlavu nám kape voda ze sklepní klenby. Temnota a poslední schod, rám dveří, síň… první rakev, hnědý obličej, tvář bez očí, veliké
zuby v neveselém úsměvu. Rakve, rakve… svíčky vrhají stíny, my bělostní a černí, když se světlo
zacloní, lidé v truhlách na zemi hnědí, usměvaví a podivně zkroucení, nepřirozená
poloha pro odpočinek. Rušíme je, chtějí být sami. Jako by jen čekali, až odejdeme, aby
mohli pokračovat v šeptavém rozhovoru s padajícími kapkami. Později pátrám na internetu, ptám se průvodce, prý měšťané z Vamberka, převezli je do krypty kláštera, protože jejich původní místo odpočinku bylo narušeno a začali se kazit. Je jich zde třicet čtyři, zbylých šestnáct se nepodařilo zachránit. Třicet čtyři vykořeněných vambereckých
měšťanů ve tmě mezi cizími kameny sní, mlčí, sní. I když, kdo ví, možná až odejdou výpravy turistů a všetečných dobrovolníků, mluví, vyprávějí věkovitou moudrost, již jim
prozradila voda. Jsou zde, jako faraonové v Britském muzeu, často navštěvovaní, ale kdo zná
jejich jména? Jako zrnka prachu v horních patrech kláštera, jako značky na dveřích, které je
lepší neotevírat. Zapomenutí.
[email protected]
divnodění | eva johnová
zapomenutí
31
Zdeněk Píža
Promarněné roky
32
Několik facek naslepo urychlilo půlnoční sázení. Ticho si okusovalo nehty, když dovnitř vstoupila vysoká žena s avanturíny a mlčky se vážila na decimálce.
Byla oblečená s nenápadnou elegancí, měla drahé šaty a luxusní lodičky. Musel jsem
přiznat, že byla nejkrásnější z žen, které jsem za poslední roky poznal. Posadila se k hracímu stolu, hodila si nohu přes nohu a ty nohy, věřte mi, byly skutečně excelentní.
Vypadala báječně. Žraločí ústa, dokonalé tělo, dlouhé poletující vlasy. Mátla mě i jiné.
Nečinně jsem seděl a dumal, jak budu žít zítra. Věděl jsem, že tohle asi nebylo to pravé místo pro někoho, kdo touží být sám.
Říkali o mně, že líp vrhám kostky, než píši poezii, ale já si to nemyslel. Zkoušel jsem
najít způsob, jak si udržet život až do smrti, protože mě z poezie bolela hlava. Přestal
jsem ji totiž před časem psát a myslel jsem radši na svět, který byl v rozkladu.
Nemohl jsem přijít na to, proč dobré umění zůstává nepochopeno.
Tak jsem se po zbytek večera věnoval bourbonu s ledem, občas něčemu jinému a nijak zvlášť mě nic nevzrušovalo. Seděl jsem na židli u okna, pomalu popíjel a díval se na
paničku s avanturíny.
Proslýchalo se, že měla tři manžely s vědeckým věhlasem a bez záruky. Všechny pohřbila. Na veřejnosti se chtěla zbavit nálepky černé vdovy, ale to by musel být asi stejný
zázrak jako umělecké dílo.
Určitě byla prostopášná, sexy a v posteli mňoukala tak, že jim vůbec nebylo líto, že
se nechali sprovodit ze světa. Patrně by jí to znovu odpustili. V pátek večer se pravidelně oblékala do briliantů a sázela v ruletě na červenou devítku. Také se šuškalo, že u ní
měli otevřené dveře pravičáci, levičáci, bílí, černí i osmahlí, prostě všichni z téhle čtvrti. Já jsem na seznamu chyběl.
Muži v černém na druhé straně místnosti si u hracích automatů nervózně utírali upocená čela a dlaně dívčími vlasy a jejich nadité peněženky dostávaly zabrat. Hráli jak o život a dívky se jen smály, flirtovaly, pily šampaňské a vůbec si užívaly.
Spoustu času jsem promrhával ve veřejných knihovnách s tlustými svazky, nudnými
časopisy, literárními magazíny a také s poezií a přemýšlel při tom, jestli má ještě smysl
psát, anebo se před světem jen tvářit jako básník. Bylo jasné, že se poezie musí dát do
pořádku, aby opět získala své čtenáře, které ztratila v každodenním shonu. Před časem jí navíc někdo vrazil kudlu do zad, a díky tomu o ni není momentálně zájem. Někteří kluci samozřejmě občas sbalí pěknou holku a v záchvatu šílenství se přihlásí dokonce i na kurz tvůrčího psaní, aby kočky oslnili. Ale hlavním důvodem byl fakt, že
zdeněk píža
Spanilou jízdu narušila manželka bohatého psychiatra. Byla opilá, nudila se a tvářila
se příliš netrpělivě na to, aby se něco nesemlelo.
A také že ano. V levém oku měla tik, v pravém arytmické škubání a podobala se v té
chvíli umělkyni avantgardy, která vylezla brzy ráno z postele a nevěděla, co si počít se
zbytkem dne. Způsobila nepatřičný zmatek a paniku, když se vrhla na štíhlou plavovlásku, netečnou jak figurína z výkladní skříně. Ukázalo se, že byla poslední milenkou jejího manžela, a ona to nechtěla nechat jen tak. Sršela energií, křičela a chrlila vodopády nadávek.
Trochu se to zvrtlo, když ji zdivočelá nelítostným soubojem vlekla okolo stolů za
plavé vlasy. I s pokousanými koleny ji dofackovala na severní stranu místnosti k velkému oknu a napůl německým přízvukem křičela, že ji zabije. Ve vzduchu viselo napětí. Chlapi stáli u hracích stolů jakoby nic a tu a tam jen konstatovali, že byla určitě
vycvičena ve válečném umění u okupační armády a že má dobrý styl. Blondýna křičela bolestí a zadní část stehen měla samou modřinu a šrám.
Byl to souboj na hraně pravidel, až nakonec musel zasáhnout bodrý stařík, který se
nemohl soustředit na domino.
„Děláte tu bordel!“ křičel.
„Tady jsou slušný lidi, co chtějí pokoušet štěstěnu a utratit své těžce vydělané peníze!“
„Už toho bylo dost, vypadněte ven!“
Byl to majitel téhle cimry, a i když to na první pohled nevypadalo, byl pořád ranař.
Psychiatr i s manželkou odešli. Byla to dobrá bitka.
Rozmlátily několik zrcadel a nějaké kusy nábytku. Plavovláska si ještě dlouho šeptala v koupelně na zbytky své pleti, jako zázrakem ušetřené po nelítostném útoku, a rozpačitě vysvětlovala zvědavcům, že se jen rozhádaly kvůli slávě udavačů a rtěnce v průjezdu, která se už nenosila od loňských Vánoc.
Cítil jsem se svobodněji, když jsem vyšel ven a klestil si mezi dělníky, co šli z odpolední směny, cestu do Dominikánské ulice, kde bydlel jeden šílený profesůrek s černou
kočkou a hromadou knih v každém rohu, u kterého jsem se cítil dobře.
Nikdo mě tam neotravoval, což bylo nádherné. Bylo to lepší než se povalovat po lavičkách v parku.
S profesůrkem jsme celé noci vedli filozofické řeči a já jsem byl proti válce a proti politikům, co ji vedli. Byl jsem z těch mrtvých dost unavený a neměl jsem už sílu psát na
obranu slabých, na které stejně všichni kašlali. Často jsem tahal z regálů knížky, otvíral je, prolistoval, někdy se začetl a někdy je zas bez komentářů strkal zpátky. Mockrát
jsme jen mlčeli a popíjeli.
33
se jim s těmi usmolenými a nanicovatými verši snadněji dostávali pod sukně. S poezií to nemělo co dělat.
Někdy jsem si v těch knihovnách četl hromadu věcí a kroutil hlavou nad tím, jak
blbě se dá psát. Kulturní magazíny byly nacpané texty, jež se nedaly číst, byly nudné,
uhlazené, postrádaly humor a radost, byla to jen rozbředlá přetvářka s pitomými příběhy.
A tak sedím po večerech s profesorem, mluvíme o Hemingwayovi, Saroyanovi a Mandiarguesovi, koberce už jsou trochu pobryndané pivem a malý konferenční stolek je
přecpaný flaškami. Přesto je nám dobře a nevzrušují nás žádné tlachy politiků o rozpočtu a veřejném zájmu.
A právě v těchto chvílích jsem si se zoufalstvím v srdci uvědomoval tu spoustu zbytečně promarněných let, strávených v několika různých zaměstnáních s hromadou
zbytečných keců.
Pochopil jsem při tom jednu podstatnou věc.
Měl jsem ruce i nervy nadranc a bylo mi jasné, že mě práce ničí.
Stejně jsem při ní pořád myslel jen na umění a pěstoval si v sobě šílenství, abych si co
nejvíce přibarvil realitu.
Ať jsem pracoval na nejrůznějších místech a kdekoliv, nešlo mi umění pořád z hlavy.
Hledal jsem samotu a nesnášel žvanily.
Práce se mě jednoduše pokoušela semlít. Proto jsem se rozhodl, že mě nedostane.
Někdo řekl, že práce uklidňuje a že lidi mají díky ní co dělat. Ale také jsem viděl, jak
ta práce lidi zabíjí.
Lidé vůbec neradi přemýšlejí, a tak chodí do zaměstnání, kde jim řeknou, co a jak
a s čím mají to nebo ono dělat. Nikdy jsem se nesmál přiblblým vtípkům, když jsem makal na stavbách, a nejednou jsem si proti sobě poštval partu, se kterou jsem magořil na
dálnicích, železnicích nebo v továrnách. Nevycházel jsem s nimi a oni zase nevycházeli se mnou. Byli jsme z jiného těsta. Mně nešlo z hlavy umění a oni se bavili malichernostmi.
Nemohli jsme tím pádem najít společnou řeč.
Myslím si, že člověk by měl dělat jen to, co se mu dělat chce. Netoužil jsem po životě
v kleci, chtěl jsem vyrazit do volného prostoru jako střela mířící přímo do nebe.
Nakonec jsem unikl tak, že jsem vypadnul do neznámého zapadákova, kde mě nikdo
neobtěžoval ani neomezoval, dával si do nosu, chrlil jednu povídku za druhou a vypotil
na papír všechny ty ztracené roky.
34
Zdeněk Píža|výtvarník a literát. Od roku 1992 je členem české surrealistické společnosti Karla Teiga v Praze a roku 1995 spolu s dalšími umělci založil výtvarně-literární surrealistickou skupinu Stir up
v Ostravě.
Kamila Dvorská
Frajírek
Daroval jsem věc, kterou jsem dostal, ale bodlo mě u srdce, jak mi z toho bylo ouzko. Nepomohl jsem někomu, kdo by mou pomoc tak rád přijal, a bylo mi to jedno. Jedl
jsem víc, než mé břicho mohlo snést. A co? Mluvil jsem o špatnostech ostatních místo
toho, abych mluvil o jejich kráse. Netrápil jsem se tím. Vzbuzoval jsem lítost. Šel-li kolem mě kněz, vždycky mi v duchu požehnal, leč já pouze vypláznul jazyk řka: „Tajtrlík,
koukejte, tajtrlík v černém.“
Co měl já? Peřinu? I kdepak, já neměl ani kus žvance do úst, natož tak talíř, a tak jsem
kradl.
Kupodivu mě všichni litovali a místo, aby mě počastovali nadávkami, tak se za mě
prý modlili.
Jakmile se na stromech objevila jablka, objevil jsem se i já. „I co se budu koukat, když
si můžu naplnit panděro,“ pomyslel jsem si, a už jsem měl plné kapsy jablek.
Všem jen závidět a nevidět přitom, co mi ostatní dávají za dary. Brát, hamounit,
skřečkovat, ale nikdy nepodarovat druhého. Škudlil a škrt. Namyšlený chudák, co v životě nic nezažil.
Jako sirota jsem vyrůstal v malebných vesničkách, obchodil jsem jich stovky, v každé se zastavil, něco šlohnul a pelášil si to dál. Jako zloděj jsem žil sám. Cožpak se zloděj
umí rozdělit? Vandroval jsem a ničeho neuměl.
[email protected]
zdeněk píža | kamila dvorská
Místní se mnou nechtěli nic mít. U večeří o mně mluvili jako o čertově kvítku, vyděděnci společnosti či frajírkovi, co ho Bůh nejspíš málo miluje, poté si všichni nabrali do
svých talířků něco k snědku a po modlitbě utíkali do peřin. Vím to, neboť jsem je často
sledoval přes jejich umytá okna.
35
Jako vandráka se mě lidé báli a spíše než milá slova, házeli mi pod nohy klacky, nadávky, urážky a vyháněli mě ze své vesničky, která pro mě prý není dost špatná.
Jako vyhnanec neměl jsem nikde domov, a tak jsem nepoznal lásku ani výchovu. Cítil
jsem se jako samorost v lese a ani jsem si neuvědomoval, co všechno neznám. Jako neználek jsem si myslel, že jsem nejlepší a nejchytřejší, že dělám všechno dobře. Jako frajírek jsem skončil, neboť právě tak mě lidé nazvali a právě takovým jsem opravdu byl.
Jestli se ptáte, čím to, že o sobě takto přemýšlím, poslouchejte dobře, co vám teď
povím.
Častou příčinou špatného chování je nevědomost.
Ach, a já si nebyl vědom tolika věcí. Nic jsem neznal. Nevěděl jsem, co se smí a co je
zakázáno. Jak je mi z toho ouzko, když vím, kolika nepravostí jsem se dopustil z téhle
mé nevědomosti!
Proto své mladické činy omlouvám a všechnu tu odpovědnost kladu na bedra té matky jménem vzdělání, kterou já jako dítě tuze postrádal. Vlastně jsem jako sirotek postrádal hned dvě matky, jednu, která mě porodila, a jednu, co mě nevychovala.
Zeptá-li se mně někdo z vás, čím jsem vlastně dnes, odpovím stroze. Řeknu:
Byl jsem sirotek, zloděj, vandrák, vyhnanec, byl jsem neználek a frajírek.
Nyní však jsem nalezl svou matku vzdělanost, která mě obejme ve svém náručí
a poví mi:
Nejsi již sirotkem; máš matku.
Nejsi již zlodějem; máš ve vzdělání vše, po čem tvá duše prahne.
Nejsi již vandrákem; usadil ses u knihy.
Nejsi již vyhnencem; vzdělanci tě přijali mezi sebe.
Nejsi již neználek; už něco znáš.
Jen tím frajírkem zůstaneš, dokud tvůj nos nebude směřovat k zemi.
Nos totiž, frajírku, a to ti říká tvá matka,
můžeš nosit buď nahoru jako pán,
nebo dolů jako obyčejný člověk.
36
Kamila Dvorská|tvrdí, že Victor Hugo byl génius, a nerada vstává později jak v osm a stejně tak
nerada dobíhá na tramvaje. Ráda dostává dopisy, ráda plave, ale nejraději žvatlá čerstvé vepřové na
domácí zabijačce.
Vojtěch Konečný
„Napiš mi nějakou sračku,“ řekla Emily a to bylo fajn. Poprvé v životě jsem měl pocit, že jde o něco důležitého. Po zdi běhala žlutá a modrá kolečka z promítačky, která vrněla tím starým nostalgickým způsobem, jako když se nějaká technologie teprve líhne
z vajíčka, žaluzie byly zatažené, ale i tak šlo poznat, že venku už je tma, a ve vzduchu se
vznášel kouř od toho jediného místa, které v pokoji ještě hořelo, od špičky mojí cigarety. Všichni už odešli, zůstal jsem s ní jen já a Márty, ale ten byl zapadlý v gauči a vypadal, že nás nevnímá. To, co řekla Emily, bylo stále tady a já měl pocit, že jsme nekouřili
jointa, ale odpalovali raketu na měsíc.
Seděli jsme na posteli, v ruce jsem držel kytaru a málem jsem jí tou nikotinovou světluškou začal žhavit struny, kdyby mi Emily cigaretu nevzala a nestrčila si ji do úst. Pak
oklepala popel do díry v krunýři keramické želvy, která stála na nočním stolku, a já zapomněl, jak jsem jí před chvílí vykládal, že vlastně píšu texty.
„Mohlo by to být třeba o lásce,“ podotkla Emily někde mezi druhým a sedmým potáhnutím z cigarety. Promítačka teď promítala náčrtek nějakého města, které klidně nemuselo existovat, a já si uvědomil, že nějakou sračku o lásce bych napsal vlastně rád.
„Ale žádná kýčová romantika,“ měla úplně jiný hlas než normálně, zněla vážně a já
musel věřit, že to tak bude lepší. Do toho začal Márty chrnět a promítačka přešla na
nový obrázek. Na zdi se nyní objevila jiná, imaginární zeď s nasprejovanou holčičkou
vyfukující srdíčka z bublifuku, a já věděl, že tohle je přesně ten kýč, který Emily myslela.
„Samozřejmě tam bude figurovat ona, ne on.“ Emily si ráda kladla podmínky a byla
v tu chvíli stejná jako všechny ostatní dívky a mě napadlo, že v těchhle věcech jde přece o dva a ne jen o jednoho, ale pak típla cigaretu do své keramické želvy a já si představoval, jak ji propaluje skrz na skrz. Z té díry v krunýři ještě chvíli stoupal kouř a želva
se rázem proměnila v obrovskou parní loď a já zřetelně viděl, jak pluje vesmírem, který zrovna promítala promítačka, a hledá naši planetu, a měl jsem pocit, že bych se o ten
výjev měl podělit, ale nechtělo se mi mluvit.
kamila dvorská | vojtěch konečný
A co s klokanem?
37
38
„Mohli by se potkat třeba na nádraží,“ napadlo Emily, ale já hned věděl, že je to hloupost a že je to zajeté klišé. Ona si to zřejmě uvědomila taky, protože (anebo možná úplně nezávisle na tom) si znovu zapálila.
„Nádraží je trapný,“ potvrdila mi moji domněnku. „Potkají se ve vlaku.“
A to už bylo o dost lepší. Promítačka chrčela a klidně to mohlo znít jako vlak, ale do
toho chrápal Márty, takže to taky mohlo znít jako úplně něco jiného.
Přechytil jsem si kytaru, aby se mi lépe držela, a vybrnkal pár akordů. Emily to poslouchala a pozorně sledovala moje prsty, hořící cigareta vystínovala její obličej. Byla
krásná, měla tmavé vlasy a taky pihy, a ty pihy její kráse dávaly úplně jiný rozměr.
„Bude to takový ten brzký ranní spoj, setkají se v kupéčku a budou tam sami,“ tvořila další myšlenku. „Aby si zkrátili cestu, tak si začnou povídat.“
Bavilo mě jen tak sedět a tiše poslouchat. Emily se koukala někam před sebe, kde ze
zdi svítil obrázek pózující modelky v nějakém postapokalyptickém světě, který taky
nejspíš vůbec neexistoval, ale klidně taky existovat mohl, ale já věděl, že Emily se dívá
mnohem dál.
„Navážou takový ten moderní vztah,“ představovala si a kousala žváro. „Začnou spolu spát a ona mu bude pořád dokola opakovat, že nechce do ničeho spadnout, že chce
být nezávislá.“
Promítačka naprosto nezávisle na tom, co Emily řekla, vyměnila modelku za strýčka Sama, který si přikládal ke spánku improvizovaný kolt ze svých prstů. Fuck the future, hlásal nápis pod ním. Márty chrápal ještě víc a vypadal, že je na nás taky úplně
nezávislý.
„Přece spolu nebudou hned chodit, ne?“
Emily mě nutila o tom přemýšlet, ale ve chvíli, kdy se na zdi objevila neidentifikovatelná změť tvarů a barev, se můj tok myšlenek rozptýlil. Spadl jsem do toho obrazu po
hlavě, v nose mě štípal kouř a Mártyho chrápání bylo hřmění, znějící někde z dálky. Čas
se zastavil, opíral jsem se o kytaru a koukal. Dolehlo na mě úplně jiné chápání reality.
Někdo začal vybrnkávat.
Emily si hrála se strunami a dotýkala se přitom mých prstů.
„Jenže jejich vztah se bude vyvíjet. Brzy nebude jenom o sexu, ale začnou se do toho
vměšovat city. A ona začne žárlit,“ pokračovala ve svém monologu.
Byl jsem zvědavý, co bude následovat, ale Emily se opřela zády o zeď, vyfukovala kouř
a dívala se, jak se jednotlivé obláčky rozptylují ve vzduchu. Odložil jsem kytaru vedle nás a natáhl se pro krabičku na nočním stolku. Keramická želva pozorně sledovala,
jak vytahuji cigaretu a zapalovač, který byl schovaný uvnitř. Promítačka přešla na další obrázek a pokoj zalilo červené světlo. Škrtl jsem, cigareta se rozhořela, venku projela
tramvaj a já nasál kouř do plic. Rozžhavená špička užrala kousek papírového válce a já
si představoval namalovanou stupnici, která pomalu spěje ke svému konci, na němž už
budu mrtvý.
„V tu chvíli tomu dají nálepku,“ vytrhla mě Emily z fascinace cigaretou. „To je oba
sváže a budou dělat ty ostatní věci, kterým se předtím vyhýbali. Vybírat spolu oblečení, snídat, držet se za ruce, trávit sami páteční večery, líbat se v tramvaji a pohoršovat
tím důchodce…“
Vojtěch konečný|jsem student, maturita mi již klepe na dveře, nebo je spíš pomocí beranidla vyráží, a snad na mě za nimi čeká i vysoká škola, nejlépe co nejdál odtud, mimo všechny zajeté koleje.
Za sebou mám již nějaké literární zkušenosti ze soutěže O železnou rukavici lorda Trollslayera z roku
2008, kde se mi podařilo umístit mezi povídkami, které vyšly ve sborníku. Jinak, co se mé tvorby týče,
se zatím hledám, takže pokud ze mě konečně někdy něco vyleze, tak to bývá cokoliv, mnohdy to překvapuje i mě samotného. Rád experimentuji a jsem spokojen, když tím dokážu bavit lidi. Anebo nasírat. Podle nálady.
[email protected]
vojtěch konečný
Začínal jsem pochybovat, že se to všechno, o čem Emily vyprávěla, do jedné písničky vůbec vejde, ale nechtěl jsem ji rušit. Ráda přemýšlela nahlas, Márty zase chrněl čím dál víc nahlas, ale oba by jistě nebyli rádi, kdyby je z toho někdo vytrhl. Ze zdi na nás koukal černobílý obličej nějakého známého člověka, kterého jsem neznal.
„A pak přijdou první krize, budou se hádat kvůli hloupostem a řvát na sebe do telefonu,“
Emily típla nedokouřenou cigaretu a už si možná přestala vymýšlet a už to bylo asi taky trochu o ní. Položila mi hlavu do klína a přišlo nám to v tu chvíli úplně normální. Přemýšlel
jsem, jak to dopadne. Dívala se na strop a já se díval na ni.
„Přijdou na to, že by to měli ukončit,“ řekla a tvářila se naprosto lhostejně. „Nemám ráda,
když se někdo pořád rozchází a pak dává dohromady.“
Napadlo mě, že nejspíš přeskočila několik zbytečných kapitol, a uvědomil jsem si, že už si
vlastně nepamatuji, jak to začalo a o čem to ve skutečnosti mělo být. Dívali jsme se s Emily
jeden druhému do očí a bylo to jedno.
Márty chrápal a bylo mu to zřejmě taky jedno.
„Nejdůležitější je, kam to oba posunulo,“ zakončila a já nevěděl, co si o tom myslet, ale určitě měla pravdu a určitě taky ne. Potáhl jsem si z cigarety, ze které zůstal jen špaček, a pomyslná stupnice dospěla na nulu, ale já tu stále byl a byla tu hlavně Emily a její hlava v mém
klíně a byl tu Márty na gauči. A byla tu taky promítačka, která zapomněla chrčet, anebo
jsem to už nevnímal, a byla tu keramická želva, do jejíchž útrob jsem ten vajgl vhodil.
Emily mě sledovala dál a nejspíš myslela na to, na co jsem myslel i já, ale nikdo z nás to
neřekl nahlas. Promítačka přecvakla na další obrázek a já koutkem oka viděl slavného robota R2-D2, který s námi dokonale kontrastoval, a napadlo mě, jak se tam mohl objevit a jestli
má Emily ráda Star Wars. Hladil jsem ji ve vlasech, měla je chvíli modré, potom zelené a nakonec mohly být zároveň modré i zelené, prostě něco mezitím, podle toho jakými motivy
promítačka zeď vybarvovala, ale třeba se mi to jen zdálo.
A po chvíli ticha se mě mimo mísu zeptala, jak to asi dělají klokani a jestli můžou mít nějakou perverzní úchylku na tu kapsu vpředu.
„Tak určitě,“ odpověděl jsem jí a pak jsme se dlouho líbali. A možná taky ne.
39
Michal Sýkora|Případ pro exorcistu
ENS
EC
O
Exorcistu nevolejte, RECEN
SORE
tak horké to není
D
R
R
E
D
Michal Sýkora|(1971) v současné době učí naLFF UP, konkrétně
ž
drozdí zpěvy
ička
v šup někona Katedře divadelních, filmových a mediálních studií. Publikoval
líku
lik literárněvědných prací (Dostojevského buldok, Vladimir Nabokov aj.),
ale nyní se věnuje především britským detektivkám, které jsou i tématem jeho seminářů.
Michal Sýkora: Případ pro exorcistu. Paseka 2012; 252 s.
40
Michal Sýkora má zatím ve svém seznamu publikovaných knih jen literárněvědné práce.
Učí totiž na FF UP, kde mj. vede také semináře věnované britským detektivním příběhům.
Sledovat teoretika, jak se vrhá do praxe, je vždycky zajímavé. A tak vám představuji Sýkorovu prvotinu: detektivní román Případ pro exorcistu.
Anotace této knihy mě vážně zaujala. Obsahovala pro mě mnoho lákadel: detektivka,
exorcismus, univerzitní prostředí, Olomouc. Všechno dohromady to znělo dobře. A možná
trochu povědomě, proto jsem si kladla otázku, jestli se nám tu neobjevil takový český Dan
Brown a jestli náhodou nesklouznul k nadšenému kopírování zahraničního originálu. Moje
podezření se ale naštěstí brzy ukázalo jako úplně scestné, Sýkora zůstává Sýkorou. Jestli to
však stačí, to už je jiná věc.
Hned samotná zápletka vypadá slibně: na oltáři kostela ve Štěpánově, který není od
Olomouce tak daleko, je nalezena mrtvá dívka, na jejímž nahém těle detektivové objeví vypálená znamení tří šestek. Stopa vede k mladému knězi, který měl se zavražděnou dívkou
milostný poměr. Prováděl snad nějaký exorcistický obřad, který špatně skončil? To je přesně to, co se od žánru očekává. Je to morbidní, zvrácené, trochu klišé, možná šílené, ale nikdy
ne příliš. Detektivka totiž snese hodně.
A pak se rozbíhá vyšetřování. Vede ho Marie Výrová, padesátiletá kriminalistka, s pomocí svého mladšího kolegy Edelweisse a snaživé začátečnice Kristýny Horové. Tím však úplný výčet členů vyšetřovacího týmu nekončí; ono se vůbec v celém románu vystřídá úctyhodné množství postav. Raději si snažte zapamatovat jména, abyste pak nemuseli listovat zpět
a zdlouhavě zjišťovat, o kom že je právě řeč.
Některé postavy se Sýkorovi povedly lépe než jiné. Například už zmíněné kriminalisty
Edelweisse a Horovou si dokážu docela dobře představit, jsou realističtí, uvěřitelní. Stejně
tak většina menších postaviček. Problematičtější je v tomto směru Marie Výrová. Ačkoli by
každý po přečtení knihy tuto postavu dokázal určitým způsobem charakterizovat, přece jenom celkový obraz její osobnosti zůstává podivně zamlžený. Tato skutečnost je o to zřetelnější, že zmíněná postava je od začátku stavěna do role hlavního tahouna vyšetřování, dá se
tudíž předpokládat, že bude klíčem ke konečnému řešení případu, že se skrze její myšlenky,
dedukce a činy budeme postupně dopracovávat ke konečnému rozuzlení. Jenže faktem je,
že způsob uvažování Marie Výrové nám zůstává spíše skrytý, do její mysli pořádně nevidíme. Nemůžeme pak k postavě proniknout hlouběji a zůstaneme trčet někde na povrchu. Příliš nepomáhají ani odbočky od hlavního děje, které nás zavedou do soukromí jednotlivých
protagonistů. Cílem takových odboček bývá ukázat hrdiny příběhu v trochu jiném světle,
aby působili opravdově, živě. Ale tady by nevadilo, kdyby se pár takových odbočení úplně
vypustilo. Ne že by něčemu vadily, ale ani ničemu neprospívají.
[email protected]
vendula drozdová
Další věc, která by se mohla zredukovat, jsou detailní popisy olomoucké infrastruktury.
Nechápejte mě špatně, z toho, že se velká část děje odehrává v Olomouci, jsem byla nadšená.
Popisované ulice jsem skutečně znala, spolu se jmény se mi vybavila konkrétní místa. Čtení
tohoto románu tak pro mě získalo další aspekt (nejsem si jistá, jak ho pojmenovat, ale autorovi za něj děkuju). Jen se mnohdy v urputné snaze o co nejpřesnější identifikaci určité lokace úplně zbytečně plýtvá slovy: „Zdena Králová si zvedla límec své džínové bundy a spěchala
po Einsteinově ulici ke křižovatce s dlouhou ulicí Jílovou, táhnoucí se přes celé sídliště dolů
na Kmochovu k autobusovým zastávkám. Jakmile na Jílové sešla o blok níže, při přecházení dalšího křížení s vedlejší ulicí vedle ní přibrzdilo roztomile kulaté autíčko (…)“ Nestačilo
napsat, že spěchala po Jílové ulici na zastávku autobusu? Příběh se bez složitého popisu ulic,
které ke všemu pro samotné vyprávění nejsou vůbec důležité, docela dobře obejde a pro čtenáře, kteří Olomouc neznají, to má stejný efekt jako popis krajiny na Marsu.
Řekla bych, že Olomoucko má v tomto románu hlavní roli. Jak vyšetřování vraždy postupuje, děj se přelévá do nejrůznějších částí města i přilehlých vesnic, podíváme se taky na
v anotaci slíbenou univerzitu, kde je zaměstnán jeden podezřelý. Podezřelých se samozřejmě v průběhu vyprávění objeví několik, ale nikdo, kdo alespoň párkrát viděl nějakou tu kriminálku v televizi, se nenechá jen tak utáhnout na vařené nudli.
I přesto se ale Sýkorovi daří držet čtenáře v nejistotě dostatečně dlouho, aby nebyl zklamán z příliš brzkého odhalení. A i kdyby se někdo takový objevil (já si vraha vytipovala
kolem strany 170, za jak dlouho to zvládnete vy, he?), má ještě v zásobě nějakého toho vrahova pomocníčka. Tady ale musím autorovi vytknout, že pořádně nevysvětlil motiv onoho spolupachatele. S konstatováním, že odmítá vypovídat, se přece jako čtenář nemůžu jen
tak smířit!
Moje poslední obsáhlejší poznámka se bude týkat autorova stylu. Sýkora má zvláštní
způsob vyprávění, kdy od neutrálního, „vážného“ tónu přechází k výrazné familiárnosti
a komice a pak zase zpátky. Nejsem si jistá, jestli šlo o autorův plán. Onen humor mě trochu zaskočil. Nebo spíše jeho míra, která přece jen není pro detektivní žánr typická. Ale
proč ne, některé výstupy mě pobavily: „Hledáme Richarda Fořta, paní učitelko…“ „Fořta?
No podívejme! A co provedl? Ten člověk se mi nelíbil, nikdy se mi nelíbil. A to vám radši
ani nebudu říkat, do jaké školy chodil! Na sportovní školu! Představte si to! Co z takového
člověka může asi tak být, když místo učení celý den kope do balonu. A podívejme! Hledá
ho policie. Já to vždycky říkala, že naše škola s tím zaměřením na přírodní vědy byla výběrová.“ „Já jsem taky chodil do sportovní školy,“ vmísil se do hovoru konečně i strážmistr
Purkyně. „No vidíte!“ zvolala stará paní, jak byla v ráži. „Vždyť to povídám.“
Kamenem úrazu celého románu je ale samotná stylistika. S elegantnější stylistikou by
se román posunul o třídu výš, ale ty nepřirozené, šroubované formulace a významové nesrovnalosti ho spíše ubíjejí. Místy na mě text působil dojmem, že ho pan Sýkora napsal, ale
už si ho po sobě odmítl znovu přečíst. Pokud by to udělal, určitě by na spoustu těch stylistických kotrmelců přišel. A další důležitá osoba, která text nečetla, je jazykový korektor.
Román obsahuje množství až absurdních chyb, dokonce i ve jménech postav. To ale ať zpytuje své svědomí nakladatelství Paseka.
Přišel čas konečné bilance. Případ pro exorcistu je Sýkorova prvotina a je vidět, že svůj
styl psaní teprve hledá, což se ale dá pochopit. I přes výhrady, které jsem popsala výše, si
myslím, že má autor docela dobře našlápnuto. S trochou praxe z něj může vyrůst významná postava české detektivní literatury. Uvidíme, čím nás překvapí příště. Jak už jsem podotkla, bude zajímavé ho sledovat.
41
Divadlo na cucky
či divák na cucky?
Červená Karkulka – pokušení / posedlost
autor|Jan Frič a kolektiv
režie|Jan Frič
dramaturgie|Jan Žůrek
hrají|Ema Jurková
Petra Ševců
Tomáš Uher
Zdeněk Vévoda
K
č
Lži
ra
ultu
foto|Ondřej Hruška
„Mělo by to být představení, které na začátku popadne diváka za límec, smýká s ním ze strany na stranu, práskne s ním o zem a na konci ho zcela vyždímaného vyvrhne.“
A toto měla být zcela konvenčně vystavěná kulturní pozvánka na divadelní (samozřejmě
autorské) zpracování klasické pohádky Červená karkulka v podání Divadla na cucky. Stále
zůstává přátelská výzva k návštěvě Divadla na cucky, ale formálně se přesouváme k zábavnějšímu a zasvěcenějšímu způsobu představení tohoto nestandardního divadelního souboru, jejich nejnovější performance a jednoho osobitého herce.
lžičkultura
„Dobrý den, jmenuji se Tomáš Uher a tohle je můj zámek.
A já vás teď svým zámkem, zdali dovolíte, provedu.“
42
Tomáš Uher, majitel Zámku a okolních lesů, jenž si občas jen tak ze záliby provede jednu dvě prominentní skupinky turistů, kteří s úžasem sledují jeho interaktivní pojetí průvodcovské role (improvizace a zkouška tvrdosti matrace z 19. století vahou svého těla
mu není cizí, vlastní mu je). V převleku Tomáše Uhera zámecké zahrady často opouští
a přijímá další role, které si upravuje dle vlastního ustrojení. Do některých úloh se už tak
dokonale vžil, že lze jen stěží rozeznat původní kontury či hranice mezi jednotlivými rolemi. Tomáš Uher vystupuje také jako bohemista a filmový vědec, jenž má knihy stále raději než film, rukopisný a rukodělný herec Divadla na cucky, který bez rozpaků říká: „Já do
divadla nechodím a nefandím mu,“ či odborník na alternativní historii se zálibou v hrdinských eposech. A nesmíme opomenout jeho poslední, nejmilejší roli – vlka (svou smečku
má v Lednici, zvlčel v Ostravě a vlčí hlad pociťuje v blízkosti panen). Vydáme se po okruLŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2012
„Co si může autor víc přát, než aby hra byla chytřejší než on
a vždy v nových souvislostech odkrývala nové významy.“ V. Havel
jitka maixnerová
hu číslo jedna, tzv. standardu, a pokusíme se odkrýt alespoň jednu masku zlého, zarostlého vlčího muže z lednických hájů.
Během přípravy na náš rozhovor jsem se o tobě pokusila zjistit co nejvíce informací, ale musím se přiznat, že jsem nebyla příliš úspěšná.
Ano, to souhlasí. Já už jim (divadlu) dva roky odmítám vyplnit dotazník. Neustále se bráním. Jsem tak více tajemný i vlčí.
Tak to musíme napravit tímto výslechem. Začneme bez prodlení. Jak ses dostal k divadlu,
prošel jsi divadelními kroužky, ochotničil jsi?
To ne, jednalo se spíše o takové jednorázové akce s kamarády na střední škole v Luhačovicích. My jsme byli taková happeningová společnost, vždycky jsme se někam vetřeli a tam
něco provedli. Ale nebylo to nic souvislého, to nám nikdy nešlo.
V olomouckém prostoru jsi spojován především s Divadlem na cucky, kdy ses stal členem
tohoto souboru?
Já jsem zpočátku vůbec nevěděl, že jsem se k nim přidal. Zjistil jsem až po několika měsících, že si nějak říkají. Myslel jsem si totiž, že je to jenom taková jednorázová záležitost
pana Žůrka, který mě oslovil a k Divadlu na cucky přivedl.
Kde tě principál divadla, Jan Žůrek, našel a jak se říká „pro divadelní svět objevil“?
Oba jsme se zúčastnili jedné přednášky na téma trapnost a přednášející po nás chtěl, abychom s ním spolupracovali, takže nás vyzýval k různým hrám a já jsem se k těm hrám
pořád hlásil. Takže Honzu napadlo, že asi budu exhibicionista. To se mu potvrdilo záhy.
Ještě tentýž večer na večírku ve Vertigu, který shodou okolností moderoval on. V jeden
moment náhle vyzval všechny páry, aby se svlékly. Já jsem se nechtěl svléknout, ale tančil
jsem s dívkou, která to považovala za hodně dobrý nápad, takže na mě zaútočila, strhla ze
mě košili a já se ocitl polonahý mezi ostatními, oblečenými – a o týden později mi nabídl
roli v Kabaretu na cucky.
Takže nahota ti otevřela divadelní dveře?
Ne, já myslím, že to byla má nesoudnost.
Kabaret na cucky byla první hra, ve které jsi hrál, a překvapivě se hraje dodnes.
Ano, Kabaret jsme hráli snad více jak třicetkrát. Na podzim měla tato hra i můj pobyt v Divadle na cucky už čtvrté výročí. A derniéra zatím není ani v dohledu.
Často jste zdobeni přívlastky – nezávislý, netradiční, amatérský divadelní soubor. Jsou pořád všechny tyto atributy platné?
Já si myslím, že tohle o sobě prohlašujeme my sami. Vedení divadla dávno zjistilo, že nejlepší reklama je ta, kterou si udělají sami, a že obraz divadla není radno nechat pouze na
ostatních, ale je třeba ho výrazně ovlivňovat. Nevím, zdali jsme soubor nezávislý a netradiční, ale pořád chceme, abychom tak vystupovali. Možná to přízvisko amatérský by se
Honzovi Žůrkovi tak docela nelíbilo, spíš poloprofesionální, to zní přeci jen o kategorii
lépe.
Kolik herců je nyní upsáno Divadlu na cucky?
To já přesně nevím, ale odhadl bych to tak na dvacet hereckých spolupracovníků. Dokonce
všechny ani neznám. Soubor má stálé jádro, které se dost často objevuje, a podle potřeby se
přibírají další. Před nedávnem se dokonce konal i nábor nových členů.
43
lžičkultura
44
Hrajete v různých prostorech. Někdy od podzimu loňského roku jste se začali velmi často objevovat v multifunkčním objektu – klubu S-cube. Stal se tento multižánrový klub vaší domovskou scénou?
Jsme zkrátka hrozně vlezlé divadlo. A jinak tento částečný přesun byl důsledkem toho, že
Konvikt se dle nových ustanovení uzavřel na víkendy. A právě ty víkendy byly pro naši práci podstatné a nemožnost pracovat na Konviktu přes víkend, nemít tam přístup, znemožňovala existenci a fungování divadla. Naším přístřeším se stalo „Esko“, ale nepřesunuly se tam
automaticky všechny hry. Teď využíváme oba prostory plus hrajeme i v Divadle hudby (např.
Mme Bovary, což je projekt, který vznikl ve spolupráci Divadla hudby a Divadla na cucky).
V letošní sezoně jste měli pět premiér, nastudovali jste tedy pět nových her, to je obdivuhodné tempo.
Ano, Racek, který byl první premiérou, se stal patrně dosud největším projektem Divadla na
cucky. Hraje v něm deset herců, a to už je pořádná smečka. Poté byly uvedeny menší věci iDolls, Jsem nebe, Slečna Julie. A samozřejmě Červená Karkulka. Asi je to ovlivněno tím, že
je to čerstvé, ale role vlka mě moc baví. To je taková role na míru.
Můžete do scénáře jako herci zasahovat? Máte při hře prostor na improvizaci?
Spíše ne, rozhodně se nedá mluvit o nějakém pravidlu. Já osobně mám radši takové hry, kde
ano, kde je to trochu volnější a člověk může improvizovat, což je například Kabaret na cucky,
Groteska nebo Červená Karkulka. Ale jinak se jezdí podle scénáře a režie je pevná.
A jak tedy vznikala Červená Karkulka?
Karkulka je specifická v tom, že jsme si skutečně všichni, kdo jsme měli v té hře hrát, na začátku sedli dohromady, samozřejmě i s režisérem, házely se nápady na kopu a ty se tříštily
a vybíraly se ty nejzajímavější. Režisér se nás ptal, čeho se nejvíc bojíme, co bychom si chtěli
na jevišti vyzkoušet atd. Já jsem třeba nadhodil, že bych se moc rád při představení opil. To
se mi nepovedlo realizovat, ale zůstal mi tam alespoň jeden koktejl v závěru hry.
Při sledování Červené Karkulky jsem si uvědomila, že čtyři herci jsou více jak hodinu nepřetržitě na pódiu, nepřetržitě ve hře. To musí být velice náročné.
Člověk se nezastaví, a to je právě to, co mám na tom moc rád. Nejraději mám ta představení,
která mi dávají nejvíc zabrat, a když mě druhý den ráno něco bolí, anebo když mě (vzácně)
po představení bolí hlava, to je teprve paráda. Je to má forma vybití energie. Já jinak divadlo
nemám moc rád, do divadla nechodím a nefandím mu. Vlastně o něj ani nemám zájem.
Nabízí se otázka, proč ty sám jsi divadelním hercem?
Pro ten prožitek. To je jako když vám někdo řekne „teď“ a vy se ze všech sil snažíte všechnu
tu energii, co máte, vrhnout ven a je to příjemně vyčerpávající. Takže čím víc je hra vyčerpávající, tím jsem spokojenější. Čím méně, tím méně.
Jak se dostala tvá známá taneční vložka – nenapodobitelné taneční kreace na Michaela Jacksona – do pohádky Červená Karkulka?
No protože mě to viděl jednou tančit i režisér a prý první, co prohlásil, bylo: „Tak to je báječné. Scénu svádění Karkulky už máme.“ Potom se nevědělo, zdali to tam zůstane, ale nakonec
se to do celkového ladění hry hodilo a já jsem docela rád.
Jak dlouho pracujete na jedné hře? Jak dlouho jste zkoušeli Červenou Karkulku?
To se různí. V podstatě existují dva extrémy. Někdy to roste pomalu a pečlivě, a jindy se ta
Premiéra Červené Karkulky se uskutečnila 28. 2. 2010 v Divadle K3. Nejbližší představení je naplánováno na
30. dubna. Více informací naleznou zájemci o „ne-mainstreamové“ divadelní umění na www.divadlonacucky.cz.
jitka maixnerová
hlavní práce udělá za pár dnů. Karkulku jsme začali dělat na konci ledna, ale zpočátku to byly
jenom takové ty zkoušky, při kterých jsme seděli a bavili se o tom, co to všechno bude obnášet, co všechno do toho nastrkáme. Pak nám onemocněl na nějaký čas režisér, takže hlavní
díl práce se udělal až v posledních pár dnech, mezitím se zkoušely nějaké dílčí scény, ale jak
jsem řekl, celé se to pospojovalo doopravdy až v posledních dnech před premiérou.
Můžeme říci, že Červená Karkulka tak dospěla do podoby poetické koláže?
Základní linka byla ponechána, aby se divák mohl zorientovat v tom, co se děje, a na to se nabalovaly všechny možné asociace, které režiséra napadaly. Zvolena byla ta interpretace, že je
to iniciace ženy, proto také ta scéna s první menstruací a růstem ňader, která je poté vyslána
do lesa, což je místo vnitřních pokušení člověka, jimiž si každý musí projít, aby se s nimi vyrovnal. Mělo by to být představení, které na začátku popadne diváka za límec, smýká s ním
ze strany na stranu, práskne s ním o zem a na konci ho zcela vyždímaného vyvrhne.
Ve vašem pojetí je vlk démonem, jak jste dospěli k této interpretaci?
Vlk. Démon. Inkubus. Posedlost. To nejtemnější z nás, čemu se oddáme ve chvíli, když jsme
úplně svobodní a můžeme se tomu oddat, až nás to posedne a zastře to naši schopnost vidět
věci střízlivě. Karkulka je v lese bezbranná a oddává se všem slastem, které jí přináší nově
objevený svět kolem ní. Inkubus je středověký druh démona, který pokouší člověka ve spaní. Středověká společnost se bála snů, ale i skryté sexuality, která se ve snech odhaluje a projevuje.
V Červené Karkulce je i scéna, kde se s kolegou Zdeňkem Vévodou bijete dlouhými molitanovými „hady“ (symbolika falů), vyvádíte s nimi psí až vlčí kusy. Můžeš nám osvětlit motivaci zařazení této pasáže?
Režisér si libuje v lidských prainstinktech, baví ho téma sexuálního pudu, parodování samčího soupeření o přízeň samičky, které můžeme vidět i dnes, ale v sofistikovanější podobě,
ne tak obnažené a syrové. Ale hlavně tato scéna znázorňuje zrození vlka, personifikaci lidské pudovosti.
A nepřemýšlíš o profesionální dráze herce? Nechceš ostatní role pověsit na hřebík a být prostě Panem hercem?
Ne, je to dobré takové, jak to je. Jen víc takových živých a bohatých her. A potom, herci, to
je příšerná verbež. Dlouho dobu jsem úplně nejradši na celém divadle měl to, že jsem během přípravy nějakého představení mohl ostatním spoluhercům dělat různé drobné neplechy. Někdy se to přeneslo i do představení.
Existuje nějaká hra či role, kterou bys označil za svou vysněnou?
Píseň o Cidovi. Na Cida sice nejsem typově vhodný, ale chtěl bych si zahrát krále Alfonsa,
který tam pořád sedí a říká velmi moudré věci. Navrhuji to vedení Divadla na cucky neustále a doufám ve změnu dramaturgického plánu. Nikdy není pozdě.
A na závěr „autodoslov“, do slov svázaná sebereflexe. Tomáši, kdo jsi?
Mám rád víno a medovinu, Malibu se smetanou a suché Martini s olivami, ovocné koktejly s vydatným množstvím ledu, které jsou pěkně zdobené a oku lahodící. Pivo rád nemám. S oblibou si čtu nahlas starodávné eposy, zejména Béowulfa, kterého bych chtěl jednou umět zpaměti. A taky bych chtěl umět stepovat.
45
Ame Leunová|Opice na stromě Olomouc,
průchod do parku Bezručovy sady
Ame Leunová|Vašku, díky! Olomouc,
ulička u Vlastivědného muzea
umění ulice
Ame Leunová|Kamera Olomouc,
na rohu Kateřinské a Barvířské ulice
46
Petr Pyjer Bílek|Odpad tě
vidí Olomouc, vozovna
Vendula Drozdová|Všechno je jinak
Olomouc, průchod k Náměstí republiky
umění ulice
Petr Pyjer Bílek|Přepadení
Hradec Králové
[email protected]
47
Madera|působí u nás, zpívají španělsky, velmi příjemné
Térez Moncalm|kanadská zpěvačka vlastnoručně doprovázená kytarou
Duo Deši|duo digeridoo a saxofon (klarinet) – kombinace, která rozezvučí zemi v nás
FILM
Lady in the Water / Žena ve vodě (2006)|zaplavte si na chvíli ve vlnách mysteriózních pohádek…
Absurdistán (2008)|režie V. Helmer – film, ve kterém si lidi moc nepokecají, ale vám to nebude vadit
Banksy – Exit Through the Gift Shop (2010)|mystifikační dokumentární film, jehož autorem je legendární britský autor street artu a graffiti, působící v utajení pod přezdívkou Banksy
No Country for Young Men / Tahle země není pro mladý (2011)|režie Robin Kvapil,
eastern z prostředí české politiky, vítěz pražského 48 Hour Film Project, získal ocenění na
mezinárodním finále v Novém Mexiku
redakce doporučuje
Caro Emerald|jazz a španělské a latinské rytmy v podání nizozemské zpěvačky – pro ty, kdo
si rádi nechají rozvlnit uondaná těla
příborník
HUDBA
Pascal Pinon|charismatické islandské sesterské duo
Water for Elephants / Voda pro slony (2011)|romantický film z cirkusového prostředí… i lidé se občas chovají
jako zvířata, i zvířata se občas chovají jako lidé…
LITERATURA
Gary Snyder|Místo v prostoru (Maťa: DharmaGaia 2000) – kniha esejů a přemýšlení o etice, estetice a vodních
předělech vynikajícího básníka, buddhisty a ekologa
Czesław Miłosz|Svět (Opus 2008) – polský básník a držitel Nobelovy ceny zde prostými slovy obsáhl celý lidský svět
Viktor Špaček|Co drží Nizozemí (fra 2010) – básnická sbírka o hranách. krása znepokojivé nedefinovatelnosti věcí
Tomáš Souček, Karel Veselý, Vladimír 518|Kmeny (Big Boss & Yinachi 2011) – a 25 autorů, kteří pomohou nahlédnout pod pokličku vybraných městských subkultur
Milan Kohout|Proveď vola světem, volem zůstane (Petr Štengl 2010) – vysokoškolský pedagog a performer
– samotný název knihy leccos napovídá, zasmějete se a dozvíte se něco o světě, ve kterém se Milan Kohout
pohyboval a pohybuje (a my spolu s ním?)
Jan Burian|Nežádoucí odcházení (Galén 2012) – E. F. Burian z pera Jana Buriana
DIVADLO
Divadelní Flora Olomouc 2012|16. ročník mezinárodního festivalu, 10.–20. května 2012: tradiční nesoutěžní
přehlídka divadelní tvorby českých i zahraničních souborů, osm festivalových scén, téměř pět desítek produkcí,
pořádá Divadlo Konvikt a Moravské divadlo Olomouc
Power Power Dance|zahájí letošní Divadelní Floru, jedinečná inscenace mezinárodního týmu, který se dal dohromady z iniciativy pořadatelů Divadelní Flory, rozhodně se prý můžeme těšit na velké věci
Vis-a-Vis|sólo maďarské performerky Anny Réti, která na festivalu mimoto vystoupí společně s čtveřicí dalších
performerů v představení Power Power Dance
VÝTVARNÉ UMĚNÍ
příborník
Street for Art Festival|stanice Metra Opatov, 18.–26. května 2012, více info na http://jizak.info/streetforart/
48
Civilizovaná iluze / Fotografická sbírka Muzea umění|8. března – 20. května, fotografie od konce 19. století k dnešku, gró výstavy – klasikové české fotografie František Drtikol, Josef Sudek, Karel Plicka či Jaromír Funke
Ilona Németh: Non-Identical Space / Ne-identický prostor|Dům umění města Brna, 27. dubna. – 3. června
2012 – výstava slovenské vizuální umělkyně, reflektující ve své tvorbě mimo jiné problematiku slovensko-maďarských vztahů
o
l
tiráž
U
šéfredaktorka|renáta svobodová
zástupkyně šéfredaktorky|světlana kopřivová a eva johnová
redaktorky|vendula drozdová|jitka maixnerová
zuzana vaidová|zuzana kohoutová
externí redaktoři|josef dubec|anna bobreková|jana kopečková|hana slunská
korektorky|zuzana kohoutová|jitka maixnerová
ilustrátorka|tereza maršíková
sazba a typografie|eva johnová
fotoreportáž hana slunská|na světlo světa zveršovaná věta světlana
kopřivová, renáta svobodová a eva johnová|na čaji s… hana slunská
etudy z kredence zuzana kohoutová|z oranžové země zuzana vaidová
pět otázek pro… vendula drozdová|lžička filmofilka anna bobreková
zjevení z jeviště josef dubec|divnodění eva johnová
je to prozaické, přátelé vendula drozdová a jitka maixnerová
lžičkultura jitka maixnerová|drozdí zpěvy vendula drozdová
foto nálepka petr kovář|foto příloha timo|foto obálka světlana kopřivová
telefon|736 275 409
e-mail|[email protected]
web|http://lzicka.wbs.cz
časopis je dostupný v olomouci na těchto místech do doby jeho rozebrání:
univerzita palackého|ff up (katedra bohemistiky, katedra sociologie,
katedra filosofie, katedra nederlandistiky), konvikt, cyrilometodějská
teologická fakulta, přírodovědecká fakulta
knihovny|zbrojnice (knihovna up), vědecká knihovna v olomouci
kavárny|té & café kratochvíle, café betánie, café 87, kavárna õde, café sant' angelo
čajovny|čajovna assamica, čajovna wabi, dobrá čajovna, galerie u mloka
hospody|ponorka (hospoda u musea), hospoda u kuděje
knihkupectví|knihkupectví studentcentrum
v brně v místogalerii a čajovně na skleněné louce
nebo k objednání na adrese lžičky (nebojte se nám o ni napsat!)
časopis vzniká v rámci projektu inovace filologických studijních oborů v souladu
s potřebami na trhu práce, CZ.1.07/2.2.00/15.0291
vytisklo vydavatelství univerzity palackého v olomouci,
biskupské náměstí 1, 771 11 olomouc
vyšlo v květnu 2012 v nákladu 350 ks
časopis je neprodejný
uzávěrka zasílání příspěvků do dalšího čísla je 30. září 2012
„I člověk může být součástí pouličního umění, i stromy slyší hudbu a děti a psi vidí anděly kolem
nás i v nás, vnitřní jas, i jeden vlas může unést tunu krás.“ Ame Leunová
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
druhé číslo|druhý ročník 2012
l
0
LŽIČKA
v šUplíku
Dotazy, připomínky a příspěvky zasílejte na e-mailovou adresu
[email protected]

Lžička v šuplíku

Transkript

Podobné dokumenty

Moji drazí sponzoři, S láskou vás zdraví Vaše milovaná Anu Shilpa

Rýžová miska

ffiffi ffi__ffiw ffiffi h-ffitr