leden 2012

Transkript

leden 2012

MEZI BŘEHY
1
leden 2012
komunitní časopis české analytické psychologie
vychází pod záštitou České společnosti pro analytickou psychologii
(jungovskou psychoterapii)
Mezi břehy
1.
leden 2012
komunitní časopis české analytické psychologie
vychází pod záštitou České společnosti pro analytickou psychologii (jungovskou
psychoterapii)
OBSAH:
1. editorial ..................................................................................................................................1
2. rozhovor
Ludvík Běťák: ROZHOVOR S D. Ţ. BOREM (VLADISLAVEM ZADROBÍLKEM).........2
3. překlad
Ursula Wirtz: TRAUMA SEXUÁLNÍHO NÁSILÍ V KONTEXTU SUPERVIZE .................8
4. překlad
Marta Fraňková: KOMENTOVANÝ VÝTAH Z ČLÁNKU ARCHETYPY A GENDER ....14
5. psychoterapie
Petr Patočka: SEN V POJETÍ ANALYTICKÉ PSYCHOLOGIE A JEHO VYUŢITÍ
V PRÁCI S DROGOVĚ ZÁVISLÝMI KLIENTY ..........................................18
6. psychoterapie
Martin Skála: SYMBOL U PSYCHÓZ ...................................................................................24
7. mezi obory
Martin Švanda: C. G. JUNG A SVĚT LITERATURY ...........................................................27
8. konference a semináře
Ervin Široký: XVII. KONFERENCE IAAP V KAPSKÉM MĚSTĚ .....................................32
Martin Skála: XVIII. KONFERENCE IAAP V MONTREALU ............................................39
Ervin Široký: FOTOREPORTÁŢ Z KONFERENCE ČSAP ..................................................42
11. smuteční oznámení
1. ŘÍJNA 2011 ZEMŘEL MARIO JACOBY .........................................................................60
EDITORIAL
EDITORIAL
Váţení členové České společnosti pro analytickou psychologii, jakoţto i další zájemci
o analytickou psychologii, do monitorů Vašich počítačů a notebooků si cestu z internetových
hlubin hledá nový časopis Mezi břehy. Jedná se o potomka či následníka předchozího
projektu Forum Jungianum (dále FJ). Rozhodli jsme se však pro nový název, protoţe
koncepce je přece jen odlišná.
Technické a organizační potíţe, které opakovaně podkopávaly nohy dřívějším snahám
o navázání na předchozí dvě čísla FJ, nás vedly k omezení se na výlučně elektronickou
podobu časopisu. Vyvazujeme se tak ze závislosti na vydavatelstvích, tiskárnách a finančním
omezení. Zbavujeme se omezení stran barevných obrazových doprovodů. Zásadně sniţujeme
náklady na provoz a můţeme v této fázi poskytovat časopis zcela zadarmo.
Primárně je časopis určen členům České společnosti pro analytickou psychologii.
Věříme, ţe některé články i celé rubriky si získají pozornost také dalších zájemců o
analytickou psychologii. Břehy budou přinášet zajímavé odborné články, ale také by se rády
staly místem výměny názorů, prostorem diskuse a setkávání. Chtěly by informovat o
odborných akcích, které nejen v rámci ČSAP proběhly, také o těch, které se teprve chystají.
Uvítaly by i příleţitosti nahlíţet do ţivotů lidí spojených s analytickou psychologií, potkávat
témata jejich zájmových aktivit, uměleckou tvorbu apod. Břehy by mohly přinášet ankety,
rozhovory, reportáţe, odkazy na knihy, filmy a filmové dokumenty. Nebo přispět
k informační výměně mezi předsednictvem ČSAP a jeho dalšími členy.
Které z těchto aspirací přeţijí porodní bolesti a rozpaky zrodu záleţí samozřejmě
především na zájmu čtenářů. Vyzýváme Vás k co největší ochotě reagovat, ozývat se, byť jen
s výkřikem – četl jsem, tohle se mi líbí, tohle nikoliv. Ale také uvítáme Vaše nápady,
příspěvky, dotazy. Mimo jiné chystáme rubriku Dotazy předsedovi a předsednictvu – pokud
máte na vedení ČSAP dotazy, které se netýkají pouze Vaší osoby, rádi je poloţíme za Vás a
odpovědi zde uveřejníme. Můţete zde sdělit své – ať jiţ pozitivní či negativní – reakce na
semináře ČSAP, které jste absolvovali. Pro veškerou komunikaci s námi neváhejte osedlat
emailovou poštu se zacílením [email protected].
K břehům prvního čísla: Jedním břehem je bývalý časopis FJ. Během posledních let se
v jeho redakci shromáţdily zajímavé články, kterých by opravdu byla škoda, kdyby si k Vám
nenašly cestu. Tvoří většinu obsahu tohoto čísla. Formou se jiţ blíţíme druhému břehu –
břehu nového časopisu. Autorům se snaţíme dodat tváře, článkům kontext jejich vzniku. Své
místo si klestí obrazové přílohy.
Mezi těmito břehy se pohybuje i dosavadní forma. Ač papírová podoba ustupuje té
virtuální, přece jen má toto číslo podobu klasické tiskoviny. Je moţné, ţe se další čísla budou
přibliţovat interaktivnímu charakteru webzinu, s moţností bezprostřední diskuse
k příspěvkům.
A tak jiţ nyní interaktivní otázka: Milý čtenáři, čím můţete Břehům Vy sám přispět?
Co by Vás zajímalo? Které články z prvního čísla Vás zaujaly? Dočetli jste úvod aţ do tohoto
místa?
Vaše [email protected]
Články převzaté od FJ získala Jolana Bucková. Vedoucí redaktor tohoto čísla: Ervin Široký. Technická spolupráce:
Jan Krása. Redakční radu tvoří dále: Petr Patočka, Tomáš Kohoutek, Martin Dejmek. Fotografie: Ervin Široký
(pokud není uvedeno jinak).
1
ROZHOVOR
Ludvík Běťák: ROZHOVOR S D. Ţ. BOREM
PhDr. Ludvík Běťák (1947)
Doyen české analytické psychologie, zakladatel a mnoho let předseda
ČSAP, nadále člen předsednictva, jungovský analytik. Bydlí v Brně,
kde také provozuje soukromou psychologickou praxi. Pro Forum
Jungianum připravil rozhovor s D. Ţ. Borem. Bohuţel se nepodařilo
publikovat ho za ţivota této pozoruhodné osobnosti, D. Ţ. Bor 11.
prosince 2010 zemřel.
Pana Vladislava Zadrobílka - známého mj. pod pseudonymem D. Ţ. Bor - jsem znal
nejdříve jen z některých písemností, které vydával, nebo sám psal. Později mne s ním
seznámila naše společná přítelkyně, akademická malířka Zdenka Krejčová. Ta mě a mou ţenu
upozornila i na Zadrobílkovu výstavu, kde ukázal nádherné exponáty ze své sbírky, zejména
grafiky, ale i vlastní pozoruhodné obrazy. Opakovaně jsem navštívil v Praze jeho antikvariát
a prodejnu nakladatelství Trigon. No a pak jsem jednou - asi tři roky před jeho smrtí - dostal
jeho telefonní číslo a on mě pozval k sobě. Setkali jsme se celkem třikrát, vţdy k
několikahodinové velmi zajímavé debatě. Impulzem k rozhovoru, který dostal nakonec
písemnou podobu, bylo moje přesvědčení, ţe pana Zadrobílka, pozoruhodného básníka ducha
a moudrého člověka, by měli blíţe poznat lidé, kteří se zajímají o vývoj člověka, o jeho
duchovní dějiny. Řadu publikací ze Zadrobílkovy produkce (zejména jeho alchymické a další
hermetické vydavatelské počiny) obsahuje knihovna ČSAP.
ROZHOVOR S D. Ţ. BOREM (VLADISLAVEM
ZADROBÍLKEM)
Ludvík Běťák
Milý příteli, posílám Vám (s mnoha otazníky) Vámi navrhnutý rozhovor. Nevím, jestli
Vás uspokojí. Pokud ne, ozvěte se. Váš DŢB.
Koncem roku 2007 jste oslavil významné ţivotní jubileum. Jste stále v pilné práci a
máte za sebou nesmírně bohaté dílo v mnoha oblastech, které se dotýkají i tajemství
lidské duše. Dovolte, abych vám poloţil několik otázek:
Která setkání se nejsilněji zapsala do Vašeho ţivota?
To musím začít pěkně po pořádku. Narodil jsem se ve Stodůlkách u Prahy, ale od svých
necelých dvou let jsem vyrůstal v Hradci Králové. Naše rodina byla „bez vyznání“, jedině
moje prababička byla vlaţně věřící katoličkou. Kdyţ skončila válka, přestěhovali jsme se do
Prahy a od té chvíle mi začal KDOSI do všeho mluvit: „Kam chvátáš? Počkej chvíli,
rozvaţuj!“ – a já odporoval: „Mám čekat, aţ mě někdo předběhne? Nebudu čekat!“ Vím,
popisuji známou věc, jenomţe ono to mělo svůj vývoj. V sekundě mě ovládl pocit, ţe jsem
kýmsi veden a kdykoliv jsem se tomu vedení vzepřel, dostavil se následek. Ve svých šestnácti
letech jsem začal „chodit za školu“, nejčastěji do čítárny Městské knihovny v Praze, kde jsem
si četl své oblíbené autory, povídky H. G. Wellse, Camille Flamariona, Stratonovu
2
ROZHOVOR
„Astronomii“ – znal jsem je ze strýcovy knihovny – a spoustu jiných autorů, z nichţ většina
později skončila, včetně bratří Čapků, na seznamech „vyřazených knih“. Své představy o
světě a ţivotě v něm jsem probíral se spoluţákem Vladivojem Tomkem, který se stal mým
prvním guruem. Jindy ale jsem si z domova vypůjčil kufříkový gramofon a se spoluţačkou
Evou Olmerovou místo do školy šli jsme se opalovat na trávník do Stromovky. Byl to
nádherný ţivot. Bohuţel, dostavily se následky. Na moje časté „chybění ve škole“ se přišlo a
mé vysvědčení se hemţilo trojkami, čtyřkami, dokonce v pololetí pětkou z matematiky a
trojkou z mravů. Eva skončila ještě daleko hůř. Můj táta se rozčílil; řekl: „Kdyţ se nechceš
učit, dáme tě do učení!“
Tak jsem skončil v roce 1949 jako zahradnický učeň v litoměřickém vyhnanství, které
po vítězství nad nacismem opět patřilo nám, Čechoslovákům. Po vyučení jsem v poválečném
nadšení odjel s třemi kamarády do Choustníkova Hradiště u Kuksu, jehoţ německé
obyvatelstvo bylo vysídleno a všechny domy byly obsazovány Čechy. Bydlili jsme ve
Šporkově domě a pracovali v krskovnách jako ovocnáři. Po jednom a půl roce jsem stloukl
bednu, naloţil dovnitř prádlo, dva svetry a pár kníţek, to, co přečnívalo (rukáv od parádního
svetru), jsem pilkou odřezal, a protoţe se mi domů vůbec nechtělo, nasedl jsem do vlaku a
odjel do Ostravy. V Ostravě jsem pracoval u vysokých pecí NHKG, pak na čistírně plynu,
zaučil jsem se jako elektrikář a nakonec mi přátelé pomohli k místu propagačního pracovníka
na vysokých pecích. Během času jsem si našel kamarády: Vladimíra Kotmela – můj druhý
gurů –, Edu Ovčáčka, Miloše Urbáska, Rudu Valentu, Jiřího Veselského, Vojtu Renče a
především svého třetího gurua, malíře o dvě generace staršího neţ já a věčného rebela Zdeňka
Přibyla. Semkli jsme se v umělecké skupině Kroky, která přetrvala aţ do chvíle, kdy Miloš
Urbásek a Eda Ovčáček se vydali studovat na Akademii do Bratislavy a Zdeněk Přibyl se
vrátil do Prahy a začal znovu malovat. Já, ačkoliv jsem utíkal před vojnou a stále měnil místa
i bydliště, jsem se jednoho dne na chvíli zastavil a povolávací rozkaz mě dohonil. Následně
jsem byl povolán na vojnu a vrátil se z ní do Ostravy po víc neţ dvou a půl roce. Nastoupil
jsem místo kulisáka a později mistra provaziště v Ostravské opeře. Asi po roce a půl jsem se
vrátil do NHKG do propagace.
Nakonec jste na Moravě nezůstal…
Protoţe téměř všichni mí přátelé uţ odešli z Ostravy, snaţil jsem se o návrat do Prahy a
po víc jak půl roce docházení na „bulačské komise“ se mi to konečně podařilo. Nastoupil
jsem jako pomocný dělník v Praţských mlékárnách. Tady mě zaučovali na svářeče, ale
náhodně se mi podařilo získat místo na Krajském národním výboru jako zemědělský
propagační pracovník. Nakonec jsem skončil v Motokovu, kde jsem se během deseti let
vypracoval na komoditního propagačního referenta osobních vozů Škoda. Mezi tím jsem
studoval na Vysoké škole ekonomické «rychlokvašný kurs», abych si doplnil vzdělání.
Seznámil jsem se s malíři a sochaři Alešem Veselým, Česťou Janoškem, s jeho ţenou a
s dalšími kamarády, z nichţ bohuţel většina postupně emigrovala. Po okupaci naší země
sovětskou armádou jsem vystoupil se svým příspěvkem na celozávodní schůzi; za svůj projev
jsem sklidil nadšený potlesk a čekalo mě jednání na kádrovém oddělení, které skončilo
propuštěním z práce. V tom čase jsem se rozhodl, ţe napíšu kníţku o JCM Rudolfu II.
S posvěcením fotografa Jindřicha Marco jsem se zašil do čítárny Národního muzea a začal
studovat alchymické spisy.
Stal jsem se výtvarníkem „na volné noze“. Přátelé mi dávali práci aţ do doby, kdy byl
zrušen starý Svaz výtvarných umělců. Ještě tři roky jsem vlastnil legitimaci Výtvarné tvorby,
kterou jsem se prokazoval při kontrolách, ale ta uţ neplatila. Pokusil jsem se najít si nové
místo, ale všechny dveře byly zavřené. V té době jsem se seznámil s novými přáteli, s
Karolem Sidonem, Jirkou Daníčkem, Andrejem Stankovičem a s dalšími; pustil jsem se do
3
ROZHOVOR
vydávání samizdatů. První rok jsem vydával Kalendář a později přispíval do Alefu. Tak
nastalo mé další období, které trvalo celých dvacet let.
S takovým zaměřením muselo být těţké se uţivit…
Protoţe jsem nebyl nikde zaměstnaný a pohyboval jsem se na hraně „zavřítelnosti“,
začal jsem v Brně navštěvovat restaurátorský kurs, abych získal nějaký doklad, kdyby mě
sloţky StB legitimovaly. Mimo to jsem trochu maloval a hlavně vázal knihy, které jsem
„oblékal do kombinovaných vazeb z kůţe, pergamenu, papíru, kovu a podobných materiálů“.
V té době jsem byl rozvedený – z prvního manţelství se mi narodila dcera – a měl další dvě
dcery se svou pozdější druhou ţenou. Naučil jsem se restaurovat papír a staré knihy, které
jsem prodával do antikvariátu v Dláţděné ulici. Mé cesty do Brna byly spíše formální, protoţe
zde jsem spolupracoval s Mirkem Kocárem při tisku Tajemství katedrál, které jsme
s Tomášem Vondrovicem a Vlastimilem Šimkem přeloţili. Přespával jsem u přítele grafika a
malíře Jiřího Havlíčka. Souběţně jsem navštěvoval antikvariát v Dláţděné ulici, kde jsem se
po té, co z něho vyštvali básníka Zbyňka Hejdu, začal chovat jako doma, coţ popletlo
příslušníky StB, kteří se domnívali, ţe jsem tam zaměstnaný. Spolu s Mirkem Slavíkem a
dalšími zaměstnanci a příznivci antikvariátu v Dláţděnce jsme zaloţili hudební skupinu Ţabí
hlen. Vystoupili jsme úspěšně na Jazzových amatérských dnech. Samozřejmě, ţe jsem zapojil
do „kapely“ sochaře a malíře Aleše Veselého a postupně jsme pokračovali v hraní aţ do doby,
kdy nás na posledních Jazzových dnech vystoupilo dvacet tři přesně počítaných osob, z nichţ
osm bylo následně do dvou měsíců donuceno emigrovat.
V tom čase jsem se spřátelil s Oldou Hamerou, který mi pomáhal při realizaci
hermetických a alchymických samizdatů, s výtvarníky Karlem Neprašem, Vladimírem
Kokoliou a Michaelem Rittsteinem, kteří se ujali mých prvních edičních projektů, s Naďou
Plíškovou, Jirkou Šalamounem, Adrienou Šimotovou a mnoha dalšími. Na to, ţe nejsem
nikde zaměstnaný, přišli estébáci aţ po dvaceti letech. Při posledním výslechu mi poloţili nůţ
na krk: jak nebudu do půl roku zaměstnaný, půjdu natvrdo jako příţivník do kriminálu.
Jenomţe do půl roku se reţim zhroutil.
Můţete říci, v co věříte a o čem nepochybujete?
Věřím v předurčenost. Všechno, co se mi kdy přihodilo, mě přesvědčuje, ţe je tu něco,
co nás řídí a postrkuje. Ten hlas – Svědomí, Bůh, Velký Architekt, nazývejte To, jak chcete –
je nejvnitřnější Já, jemuţ nasloucháme a které posloucháme. Kdyţ mi bylo asi šest let, řekla
mě jedna paní, které jsem se zalíbil, ţe kdyby někdy její děti měly děti, dá mi svou pravnučku
za manţelku. To se stalo v Hradci Králové. V Praze po prvním nezdařeném manţelství jsem
se seznámil se svou nynější ţenou: měli jsme spolu uţ dvě děti, ale stále jsme nebyli „svoji“.
Dokonce ani naši rodiče se neznali. Stav se stával pováţlivým a tak jsme se rozhodli své
rodiče navzájem seznámit. Ukázalo se, ţe jsem cestou potkal od dětství mi přisouzenou onu
pravnučku; spousta zdánlivých náhod se ukázalo být cestou, po níţ jsem kráčel. Můj vnitřní
učitel mě vedl k setkání s hermetismem a alchymií, postupně jsem prošel esoterními i
exoterními společnostmi, stal jsem se na dva roky předsedou Universalie, ale postupně jsem
odevšad odcházel, aţ nakonec jsem zůstal sám. Do nakladatelství Trigon jsem převzal sborník
LOGOS, který nově zřízena Univerzalia nechtěla, a získal spolupracovníky v tuzemsku i
v zahraničí. Své poslání zde na světě tedy zčásti plním.
Všem, kdo mi v práci pomáhali, jsem poděkoval čtyřmi výstavami. První, Zadrobílek a
Faust, se konala r. 1991 v prostorách Československého spisovatele. Druhá veliká výstava
Opus Magnum probíhala r. 1997 v domě U kamenného zvonu ve spolupráci s Galerií
hlavního města Prahy, Universalií, společností českých hermetiků a s Knihovnou Národního
4
ROZHOVOR
Muzea v Praze. Protoţe byla souběţná s výstavou Rudolf II. atd., přizval jsem ke spolupráci
Skupinu československých surrealistů pod vedením Jana Švankmajera. Třetí, věnovaná
Františku Antonínu Hraběti Šporkovi, jsem realizoval r. 1999 ve spolupráci s Knihovnou
Národního Muzea v Praze ve Staroměstské radnici (Grant Hlavního města Prahy). Konečně
poslední výstavou Dary a nedary, probíhající od 17. 5. do 27. 8. 2006 ve sklepních prostorách
domu U zlatého prstenu, jsem poděkoval 55 výtvarníkům, s nimiţ jsem buď spolupracoval, či
patřili do okruhu mého zájmu. Tam jsem téţ ukázal své samizdaty a knihy ve svých vazbách a
některé z kreseb a maleb. Tím jsem zakončil své vezdejší putování. Teprve nedávno jsem se
dozvěděl, ţe Vladivoj Tomek, můj první guru, byl posledním politickým vězněm, který byl za
svou činnost ve věku dvaceti sedmi let oběšen.
Věnujete se mimo jiné esoterice, hermetismu, publikoval jste pod několika
pseudonymy – co pro Vás osobně znamená tajemství?
Vy přece musíte vědět, ţe o tom se nemluví. Je to zakázané téma. Stejně jako
přítomnost Boţí. Mistr Eckehard z Hochheimu v jednom ze svých kázání pronesl důleţitou
větu: „Modlíme se, postíme se, konáme dobré skutky a jsme křtěni proto, aby se Bůh narodil
v duši a duše zase v Bohu.“ Gustav Meyrink přisuzoval všechnu moc Lodivodovi se
zahalenou tváří či Zakuklenci, který bezustání lidi nabádá: „Osud, to jste vy sami!“ Pierre de
Lasenic mluvil o „manifestním stavu víry“, který se pro nás stane voltem víry, jejţ neustále
obnovujeme a ţivíme. Pokaţdé jde o proměnu nevědomého já ve vnitřní JÁ, protoţe Bůh není
nic jiného neţ vlastní nejvyšší JÁ ve všech stvořeních. Tento stav nepřiznává ţádná církev, je
to nejutajovanější pravda o víře, která má zůstat tajemstvím stejně, jako zůstaly tajemstvím
svatyně starého Egypta, Eleuzínských mysterií, chrámy dávnověké Indie, tajemství Ţidů,
Templářů, dervišů a všech moudrých, kteří se neposmívají či nenávistně se neprojevují vůči
ostatním náboţenstvím.
Jestli vaše poznámka o tom, ţe píšu pod více pseudonymy, měla naznačit skrývání
nějakého tajemství, mýlíte se. V šedesáti letech jsem zjistil, ţe mám nějaké předky, o nichţ
jsem neměl tušení, a proto se pokouším oţivit je tím, ţe nahlas opakuji jejich jména v tisku.
Jak byste charakterizoval dnešní dobu, v čem hlavně vidíte ohroţení či naději
pro další vývoj?
Evropa se málo zajímá o památky staré Indie, i kdyţ tam je strom mytologií a vědy
stále ţivý a globálně vzato nesmrtelnost tohoto stromu narůstá úměrně vzrůstu a košatosti
vědy. Dnešní svět prodělává nebezpečnou proměnu, na niţ nejsme připraveni. Z malého,
špatně pochopeného, ale dochovaného archaického faktu, vyrůstá košatý strom slov, jimţ se
postupně odebírá, navrací a mění význam: intuitivně nakreslený obrazec, vědecký symbol,
magické pantakly a talismany vyvěrají z počátečního nedorozumění a nejasnosti, které
následuje příslušné a patřičné objasnění. Sumerská piktografie byla jako systém na konci 4.
tisíciletí ve stadiu úpadku; z celé soustavy písma, odhadnuté na 38 000 znaků a jejich
variant, se pouţívalo něco přes pět tisíc. Je zapotřebí prokopat se aţ k prenatálnímu textu.
Kdybyste měl dosti sil, času a prostředků, čemu jinému či novému byste je věnoval
– čili také – jaké máte plány?
Studiu starověkých jazyků. Dnešní totální globalizace rodí totalitní, vyprázdněné a
smyslu zbavené „ţití pro chvíli“, náhraţkovitý ţivot, jenţ je povaţován za ţádoucí, ničím
neomezovaný a absolutně svobodný, tj. absolutně zbytečný, protoţe přestává sám u sebe a
nemíří mimo sebe jinak, neţ egoisticky. Pars mocných a bohatých se odtrhuje od ostatních
5
ROZHOVOR
lidí, vrcholoví vědci se vzdalují průměrným intelektuálům, vytvářejí se elitářské kluby,
které spolupracují jen s podobně vyšvihnutými a uzavřenými společnostmi. Před mýma
udivenýma očima se rýsuje doba teroristických útoků, strachu, hrůz a děsu, válek o zdroje
pitné vody, o úrodnou půdu, zničenou ve jménu naší globální civilizace. Změněné
klimatické podmínky, zápas o zeleň a čisté moře vyvolají nové stěhování národů. Na lidstvo
Evropy nečekaně zaútočí nová doba ledová. Vzniknou nové druhy zvířat. Co s tím budeme
dělat? Pracovat v sobě na sobě. Vţdyť tvůj úspěch je v tobě, všechny překáţky, bránící v
jeho dosaţení, jsou v tobě, malomyslnost, slabost, síla, velkomyslnost – jsou v tobě.
Neexistuje nic, co by v tobě nebylo! Zárodky celého kosmu jsou v tobě. Slyším se, jak
říkám ty, ale mluvím jenom o Sobě k sobě.
Kde vidíte moţnosti a meze pomoci člověka člověku? Jakou roli v tomto ohledu
připisujete tzv. osudu či Boţí milosti?
Jak uţ bylo řečeno výše. Pro mimořádně připravené jedince, duchovně věřící
v nepřetrţitost epigenetického poselství, v nepopiratelnou integrální tradici, se «vnitřní
pravda» můţe stát absolutním obsahem celého jejich ţivota. Tedy: modleme se a pracujme:
to je vše, co můţeme v této době dělat. A jestliţe nedokáţeme změnit osud tohoto
nešťastného světa, máme alespoň šanci, ţe dokáţeme změnit svůj vlastní osud.
prosinec 2007
[email protected]
Vladislav Zadrobílek - D. Ţ. Bor - bohuţel na podzim roku 2010 odešel.
Citát na přiloţeném smutečním oznámení pochází z jeho sbírky Zadrhlo za hrdlo (1996).
6
ROZHOVOR
D. Ţ. Bor - Vladislav Zadrobílek (1932-2010)
Narodil se ve Stodůlkách (dnes součást Prahy), ale dětství proţil v Hradci Králové.
Roku 1946 se přestěhoval s rodiči do Prahy. Pobýval na mnoha dalších místech, ale do Prahy
se opět vrátil. V Litoměřicích se vyučil zahradníkem a tuto profesi nějaký čas vykonával.
Díky ní se dostal do Choustníkova Hradiště, kde se začal zajímat o osobnost barokního
mecenáše hraběte Šporka a jeho Kuks. Ohlasy z tohoto ţivotního období se objevují i v jeho
literární tvorbě a inspirují i velkou Šporkovskou výstavu (1999). Během komunismu vystřídal
řadu profesí, které byly spojeny, jak sám říkal „s tím, ţe si budu dělat, co budu chtít“. Byl
zahradníkem, pracoval u vysokých pecí, byl strojníkem v čistírně plynu, divadelním
kulisákem, svářečem, pracovníkem v reklamě, elektrikářem, vychovatelem, antikvářem,
restaurátorem, knihařem atd. Zemřel v 78 letech 11. prosince 2010.
Pouţíval celou řadu pseudonymů. Nejznámější pseudonym D. Ţ. Bor je grafická
přesmyčka jeho občanského jména a příjmení; písmeno Ţ. lze po vertikále rozloţit na V. Z.
Jeho literární činnost byla zásadně ovlivněna hermetismem, prodchnutým jemným estetickým
cítěním. Publikoval čtyři básnické sbírky. Za sbírku Klonování času z roku 2005 byl
nominován na Státní cenu za literaturu. Byl autorem řady esejů, odborných publikací, úvah a
povídek. Své esoterní články publikoval ve sborníku Logos, literární texty v časopisech
Analogon a Tvar. Mezi lety 1971 – 1989 vydal třicet čtyři různých samizdatových titulů, mezi
nimiţ lze najít i nejkrásnější české „podzemní“ knihy vůbec. Vydával hermetismus, výtvarné
umění, beletrii, Ladislava Klímu, Josefa Váchala, Vladimíra Boudníka, Vítězslava Nezvala,
Pierra de Lasenic, také vlastní texty. Spolupracoval s Oldřichem Hamerou a s výtvarníky
Karlem Neprašem, Michaelem Rittsteinem, Vladimírem Kokoliou a dalšími.
Svou činnost po roce 1989 spojil s nakladatelstvím Trigon, které vedl aţ do své smrti.
Jeho kniţní produkce v tomto období překročila sto padesát titulů. Mezi nimi byla mj.
souvislá řadu textů umoţňujících studium „tradičního hermetismu“. K zájmu o alchymii jej
přivedla kniţní řada Otakara Zachara, která se mu náhodně dostala do rukou. Jeho chápání
světa ovlivnila četba autorů, jakými byli Otokar Březina, Ladislav Klíma, Pierre de Lasenic či
Gustav Meyrink. Těţištěm jeho zájmu byly alchymie, mýtoetymologie, kořeny kultury a
pravěk. Základní dílo, zachycující jeho chápání světa, tvoří mýtoetymologická trilogie (Zlatý
a ţelezný věk, Abeceda stvoření a zatím nevydaný Záhadný svět pravěku). Alchymické spisy
jsou ještě rozsáhlejší. Patrně nejvýznamnějším titulem je Napříč říší královského umění. U
mnohasvazkové alchymické kniţnice Logosu byl odbornou veřejností vysoce hodnocen
celkový rozvrh obsaţených spisů, ale zejména komentáře k nim. Byl pokládán za
nejvýznamnějšího českého znalce alchymie přelomu 20. a 21. století.
Byl členem hudební skupiny Ţabí hlen. Hudební produkci této skupiny je těţké jakkoli
charakterizovat, někdy se hovoří o improvizovaném industriálním jazzu. Byl surrealistou,
vytvořil řadu olejů, leptů a perokreseb, které jsou vesměs v soukromých sbírkách jeho přátel.
(podle Wikipedie)
7
PŘEKLAD
Ursula Wirtz: TRAUMA SEXUÁLNÍHO NÁSILÍ
Mgr. Jolana Bucková (1974)
Členka předsednictva ČSAP, působí v Českých Budějovicích jako
vedoucí Krizového centra pro děti a rodinu. Ţije v Táboře. Připravila
a z němčiny přeloţila článek určený zejména psychoterapeutům, kteří
se potkávají s traumatizovanými klienty.
foto: internet
Dr. Ursula Wirtzová (1946)
Jungovská analytička se soukromou praxí v Curychu. Filosofické,
lingvistické a psychologické vzdělání získala na univerzitách v Evropě
a Americe. Patří mezi přední světově proslulé odborníky na
problematiku traumatu.
foto: internet
TRAUMA SEXUÁLNÍHO NÁSILÍ V KONTEXTU
SUPERVIZE
Ursula Wirtzová
Při supervizích terapií obětí sexuálního zneuţívání je obzvlášť patrné chybějící
ukotvení a konceptualizace paradigmatu traumatu ve výcviku analytických psychologů.
Analytická psychologie se traumatem sexuálního násilí začala zabývat teprve se značným
zpoţděním. e o realitě versus fantazii V rámci psychoanalýzy probíhá bouřlivá, často
polemicky vedená diskuze o míře reality a fantazie ve sděleních o sexuálním násilí. Ta je pro
začínající terapeuty pracující se sexuálně zneuţitými lidmi zdrojem nejistoty, která jejich
klienty vystavuje nebezpečí, ţe budou v terapii retraumatizováni.
Sexuální zneuţití jako tabu
Sexuální násilí je stále ještě tabuizovanou oblastí chráněnou fungujícími kolektivními
společenskými mechanismy. Proto se odpovídající obranné procesy odráţejí také
v mikrokosmu analytického setkání a při vytváření vědeckých teorií. Naráţíme zde na celý
arzenál obranných mechanismů, jejichţ projevy jsou zamlčení, popření, bagatelizace, nařčení
z nepravdivosti, označení za fantazii podloţenou chtěním, obviňování. V supervizi můţeme
často vidět obranné chování terapeutů v podobě přenášení vlastních afektů zlosti vůči
pachateli na oběť - victim blaming. To je obzvláště nebezpečné, protoţe právě tito pacienti
bývají ochotni na sebe rychle přebírat obvinění a vnímat sami sebe jako zlé a špatné.
Tomu, aby terapeuti svými pochybnostmi o tom, zda ke zneuţití skutečně došlo,
utvrzovali u pacientů tendence k popírání, můţe zabránit lepší znalost problematiky. Velmi
pomáhá, kdyţ v supervizi chápeme pochybnosti v protipřenosu jako moţný odraz vlastního
přání udrţet si iluzi imaga dobrého otce a matky, abychom se tak nemuseli identifikovat
8
PŘEKLAD
s traumatickou pravdou sexuálního zneuţití vlastním otcem nebo vlastní matkou. Jestliţe
terapeuti nevědomě podléhají tendenci nepřipouštět si pravdu, ještě více posilují štěpení a
disociaci svých pacientek a pacientů.
V supervizi můţeme pozorovat, jak terapeuti upadají do hyperprotektivního
„rodičovského“ zacházení se sexuálně zneuţitými nebo se vysloveně ostýchají o tématu
mluvit, coţ je obdobou tabuizace zneuţití mezi oběťmi a pachateli. Vyhýbání se sexuálnímu
zneuţití můţe souviset také se strachem z fascinace temnou stránkou Eróta nebo nezkušeností
s často nabuzenými eroticko-sexuálními procesy přenosu a protipřenosu. V supervizi se pak
jedná o více neţ jen terapeutickou techniku zacházení s takovými „nepohodlnými“ (Balint),
„nepřístojnými“ (Freud) pocity. Jde o moţnost dotknout se svého ţenství nebo muţství,
zpovídat sebe sama ohledně vlastní erotické vztaţenosti k sobě a ke světu. O připomínání,
opakování a více či méně zpracování vlastní sexuality.
Tabu ve vnímání a myšlení se konsteluje především u těch začínajících terapeutek,
jejichţ pacientky jsou sexuálně vykořišťované matkou. Terapeutky jakoby musely zneuţívání
matkami jakoţto pachatelkami obzvláště silně popírat, zatímco muţští terapeuti často
intervenují ve prospěch muţských pachatelů, identifikují se s agresorem a pokoušejí se jeho
chování racionalizovat. Je nápadné, s jakou silou supervidovaní odštěpují neudrţitelné emoce.
Disociace, stavění se mrtvým, fragmentování – to jsou známé strategie zvládání proţitého
sexuálního násilí a mohou se dostavit také u terapeutek a terapeutů jako vědomá nebo
nevědomá odpověď na vyslechnuté. Mohou být výrazem strachu terapeutů z dotyku, hlubšího
ponoření se, protoţe v nich můţe propojení sexuality s mocí a násilím, blízkost sexuality a
agrese mobilizovat vlastní nezpracované impulzy nebo zkušenosti, které je samotné činí velmi
zranitelnými.
Klinický význam sexuálního násilí je v průběhu našeho profesního vzdělávání
vyučován pouze rudimentárně nebo vůbec ne, a toto prázdno je potom obzvláště citelné
v supervizi. Setkáváme se zde se specificky jungiánskou tendencí k symbolickému překlenutí
sexuálního zneuţití a incestu, a to jak u sexuálního zneuţívání v dětství, tak i v případech
sexuálního zneuţívání ze strany psychoterapeuta. Incest je zmiňován jako symbol pro unio
mystica. Jung sám napsal, ţe je cum grano salis1 irelevantní, ... jestli k sexuálnímu traumatu
skutečně došlo, nebo jestli to byla pouze fantazie“. Podobné výpovědi musíme chápat
z pohledu Jungova vlastního biografického kontextu (byl sám sexuálně zneuţitý). V analýze
můţe takový postoj působit fatálně, protoţe se pacienti cítí být zpochybněni ve své
věrohodnosti a mají dojem, ţe jejich proţívání nebereme váţně. To můţe hluboce narušit
terapeutický vztah, a také můţeme tímto způsobem přehlédnout dalekosáhlý význam
sexuálního zneuţívání v rámci organizace osobnosti, vztahu k sobě a ke světu a vnímání
smyslu a hodnot.
Vědomé a nevědomé úvahy o významu traumatické sexuální zkušenosti pro vývoj a
psychogenezi pozdějších onemocnění ovlivní uţ to, zda je téma připuštěno v anamnéze, nebo
je naopak hovor o proţitém sexuálním násilí v terapii blokován.
Ze zkušenosti supervizí lze tvrdit, ţe nedostatečná znalost vývojové fixace na sexuální
zneuţití v dětství často vede ke stanovení špatné diagnózy, diferenciálně diagnostickým
nejistotám, a tím pak k prohlubování utrpení, které nebylo pochopeno ve své niterné podstatě.
Kdyţ se jako pomáhající pohybujeme v neznámé oblasti, která nás nutí nově se
zamyslet nad starou jungovskou teorií traumatu, modifikovat ji (Donald Kalsched) a pracovat
jinak, neţ jsme se učili, proţíváme nutně znejistění. Tyto pocity nás dělají bezmocnými, lehce
sklouzneme zpět ke starým interpretačním vzorcům a máme tendenci patologizovat pacienty,
abychom mohli znovu regulovat náš vlastní narušený pocit sebehodnoty. Na druhé straně zase
1
s jistým omezením
9
PŘEKLAD
číhá nebezpečí, ţe budeme reagovat inflačně omnipotencí a spasitelskými fantaziemi a
sklouzneme tak do role lepší matky nebo lepšího otce. Supervidovaní jsou ohroţeni tím, ţe se
propadnou do furor therapeuticus – chtějí změnit namísto pochopit, protoţe nemohou vydrţet
vlastní bezmoc a stále naráţejí na hranice psychoterapeutického vztahu.
O zacházení s hranicemi
Ústředním tématem supervize psychoterapie traumatizovaných je odlišná zkušenost
s hranicemi. Oběti sexuální traumatizace neproţívají vědomí jednoty těla a duše, necítí se být
zabydleni ve vlastním těle, nevnímají hranici mezi vnitřním a vnějším, sebou a ostatními.
Jako se musí pacienti učit vyznat se v hranicích psychoterapie, musí se i terapeuti učit
vyrovnávat se s útokem na své vlastní hranice, s testováním hranic a se sváděním k jejich
překračování. Sexuálně zneuţití pacienti neměli moţnost zvnitřnit bezpečné hranice, a
v terapii proto často hranice překračují - tak to sami u sebe zaţili. Začínající terapeuti
vyprávějí, ţe jsou magneticky přitahováni ke vtíravému rozpouštění hranic, coţ nezřídka vede
k modifikacím abstinence: mění se časové uspořádání terapie, mezi sezeními probíhají
telefonáty, dochází k odlišným tělesných projevům, mění se setting.
V supervizi zjišťujeme, jak silně jsou terapeuti ohroţeni překročením hranic své role.
Místo práce analytiků převezmou pak roli soudců a detektivů, kteří pátrají po „objektivní“
pravdě, místo toho, aby s pacienty odhalovali pravdu narativní, subjektivní.
Terapeuti chtějí kompenzovat proţitou emocionální a sexuální traumatizaci, a tak
povolují hranice a nabízejí větší blízkost. To ale většinou vede k destruktivní dynamice, ve
které pacientovu blízkost ambivalentně vyţadují a zároveň proţívají jako ohroţující, a proto ji
hned zase potřebují zničit nebo odvrátit. Můţe se rozvinout negativní spirála, v níţ pacienti
své poţadavky a potřeby blízkosti neúnosně stupňují do míry, v níţ je terapeuti nemohou
splňovat. Začnou se místo toho prudce vymezovat a jsou pak vnímáni jako nespolehliví a
selhávající.
Pokud pacienti vnímají moţné opuštění, nedosaţitelnost nebo chybějící jistotu
v analytickém vztahu, nezřídka propojují nereálná očekávání a nároky na odškodnění
s extrémně negativními reakcemi. Začínající terapeuti se často cítí přetíţeni poţadavkem
unést sebedestruktivní a znehodnocující postoj pacientů a jejich zkreslené kognitivní vnímání
podmíněné sexuálním zneuţíváním, které z nich dělá pronásledující, sadistické a zrádcovské
introjekty. Terapeuti často neumějí zacházet s agresí pramenící ze zklamání, takţe můţe
vznikat sadomasochisticky zabarvená interakce, ve které se z obětí stávají pachatelé a
zachraňující terapeuti se cítí jako oběti. Takové traumatické přenosy s jejich
charakteristickým znehodnocováním vyvolávají u terapeutů mimořádně matoucí stavy, ve
kterých nepoznávají sami sebe. Cítí se být kontejnerem pro všechno neţádoucí,
neakceptovatelné a zlé, co ze své vlastní duše vynášejí pacienti.
Analytická práce se sexuálně traumatizovanými lidmi skýtá mnoho přenosových pastí
a mobilizuje celé spektrum moţných komplexů z oblasti sebehodnoty, důvěry, moci a
sexuality. Takové terapie se dotýkají také intimní oblasti začínajících terapeutů, coţ vyţaduje
velmi opatrné, starostlivé supervizní doprovázení. Konsteluje se nebezpečí překračování
hranic, kdy se supervizoři cítí být tlačeni do rolí analytiků a supervize se změní na cvičnou
analýzu. Pokud terapeuti v supervizi odkryjí vlastní záţitky zneuţití, měli by si je zpracovat
jinde, aby nedocházelo k pomíchání rolí. Do supervize ale zcela určitě patří analýza
protipřenosových vzorců, které jsou v terapii sexuálně zneuţitých pacientů výrazně pohlavně
zabarvené.
10
PŘEKLAD
Pohlavně specifické aspekty přenosu a protipřenosu
Chtěla bych poukázat především na erotizaci přenosového dění, protoţe právě zde
hrozí velké nebezpečí, ţe „léčitel“ způsobí újmu. Erotizace přenosu můţe zneuţitým
pacientům slouţit jako obrana proti strachu z fragmentizace a proti archaickým touhám po
závislosti. Nevědomě tak mohou vysílat silně svádivé signály. Jejich odštěpené a bez afektu
sdělované detailní líčení sexuálního zneuţití můţe u analytika nebo analytičky vyvolat přesně
takové hnutí, které pacient disocioval: silné fyzické vzrušení, které analytici vnímají s pocity
viny a studu. Muţi pak reagují mobilizací primárně procesních sexuálních protipřenosových
pocitů, které mohou nabývat obsedantního charakteru. Jsou zaplaveni obrazy a fantaziemi, ţe
vzrušují, nebo se nechávají vzrušovat. V supervizi je důleţité vytvořit prostor důvěry, ve
kterém je moţné tyto fantazie vyjádřit, přezkoumat jejich symbolický obsah a vyuţít je jako
klíč k pochopení proţívání pacienta. Analytické porozumění začínajících terapeutů,
diferenciace mezi řečí něţnosti a řečí touhy, jak to nazval Ferenczi, je ohroţeno nejistotou.
Charakteristickou muţskou protipřenosovou reakcí je buď strach vyptávat se, aby nepůsobili
svůdně, chtivě a voyeristicky, anebo distancování se a zabarikádování za neutrální pózu, aby
se nedostali do podezření z erotického reagování. Pokud se muţští terapeuti necítí být
eroticky osloveni, mohou se projevovat zraňujícím hodnotícím odmítáním. Pokud vnímají
vzrušení, se kterým neumí zacházet, pak se naopak vztekají a dělají zlostné výklady o
svedení. V supervizi je třeba zpozornět, kdyţ soustavně podávají sexualizující výklady
nevědomého materiálu pacientky. Většinou jde o vlastní erotizaci, která zůstala nevědomá a
sexuálním výkladem se projevuje. Charakteristickým vzorcem protipřenosu u muţakých
terapeutů je také infantilizování pacientky jako obrana proti erotickému přenosu. Sami se pak
nemusí vnímat jako eroticky nebezpeční. Muţští terapeuti jsou coby zachránci rychle ochotni
akceptovat svůdnou grandiózní protipřenosovou nabídku aliance proti ostatním muţům, aby
jako muţi vypadali lepší, chápavější, feminističtější.
Oběťmi sexuálního násilí jsou většinou ţeny, a tak jsou také terapeutky tímto
nebezpečím potenciálně ohroţeny. To činí téma vymezení se obzvláště nakaţlivým. Pokud
terapeutky reagují na sexualizaci vztahu sexuálními pocity, pak to zpracovávají většinou
s pocity viny, jsou zmatené a projikují na klientku, ţe zneuţití chtěla a uţívala si ho.
U terapeutek často dochází k přehnané identifikaci. Následkem je, ţe nerespektují
ambivalenci pacientky vůči pachateli, nebo nejsou schopné stanovovat hranice. Svůdné je
také odbíhání ke společenské kritice ve smyslu kritizování obecného násilí, kterému jsou ţeny
vystavovány, namísto toho, aby zůstaly s pacientkou a jejím proţíváním.
Terapeutka nezřídka překročuje terapeutický rámec přebíráním obrazu supermatky.
Parentifikaci musíme mít jako potenciální nebezpečí na zřeteli také ve vztahu supervizorky
vůči supervidované. Často se také v supervizi reaktualizují záţitky sexuálního zneuţití
začínajících terapeutek. Pokud není moţné v supervizi na tento vlastní podíl poukázat a v
cvičné analýze ho zpracovat, můţe se rušivě odrazit v analytickém vztahu k pacientce.
Zůstane-li vlastní zneuţití nevědomé, pak se terapeutka často tématu erotiky a sexuality
vyhýbá, a to v analytické práci vede k nápadným deficitům ve vnímání. Terapeutky se pak
snáze zaplétají do sadomasochistických interakcí a jen obtíţně čelí masivním tendencím
k sebeznehodnocování. Cítí se vyčerpané, bezmocné a přemoţené a zároveň se děsí vlastních
agresivních impulzů, které vyvíjejí vůči svým pacientkám. Sexualizované chování muţských
obětí incestu je znejisťuje, coţ vede k odmítání vcítění a moralizujícím výkladům. U
zneuţitých muţských pacientů tak vyvolávají spíše regresi, aby zabránily erotickoagresivnímu napětí nebo ze strachu před reinscenací násilí.
11
PŘEKLAD
V terapii zneuţitých pacientů je třeba neustále počítat s dynamikou traumatického
přenosu a protipřenosu. V tomto obtíţném procesu je důleţitou pomocí průběţná supervize,
moţnost otevřeně a beze strachu klást otázky sám sobě a zároveň mít spolehlivá pravidla pro
blízkost a distanci.
Terapie traumatu jako via dolorosa
Psychoterapie traumatizovaných lidí znamená práci v ničivě potemnělých zákoutích
duše. Společné putování krajinami mrtvé duše je spojené se strachem a nebezpečím jak pro
pacientky, tak také pro terapeutky. Kdyţ se otevírají brány do podsvětí, začínající terapeutky
jsou znejistěné a nevědí, jak mají zacházet s traumatem. V supervizi je důleţité varovat před
přímou konfrontací s traumatem. To zpravidla představuje nechráněné setkání s pohledem
Gorgony Medúzy. V mýtu člověk při přímém setkání strachy zkamení, a takto zaţívají efekt
Medúzy také terapeutky a pacientky při pokusu přiblíţit se jádru traumatického záţitku
přímou cestou. Athéna varovala Persea, aby nikdy nepohlédl přímo na Medúzu, nýbrţ aby se
k ní přibliţoval pouze pohledem do zrcadla. Toho bychom se měli drţet také v analytickém
procesu, abychom neupadli do mrtvolné strnulosti a nebyli převálcováni ohroţením našeho
systému sebeobrany. K traumatu je třeba přibliţovat se opatrně, protoţe tento komplex
obsahuje tak ničivou sílu, ţe by tím mohla být zničena celá osobnostní organizace a do
procesu destrukturalizace a fragmentace by mohli být vtaţeni také terapeuté. To se můţe
projevit jako ztráta naděje na uzdravení, jako střetnutí s archetypem marnosti.
Kdyţ se vypravíme do vnitřního světa sexuálně zneuţitých lidí, můţe dojít k určité
formě psychické infekce. Terapeuti v supervizi popisují své bouřlivé, na tělesné úrovni
proţívané odpovědi na posttraumatickou reakci svých pacientek a pacientů sahající aţ po
převzetí symptomu. To zřetelně ukazuje, jak „nakaţlivé“ můţe trauma být a jak je na této
„pouti peklem“ důleţité provázení znalým průvodcem.
Traumatické záţitky se často vymykají moţnosti verbálního uchopení. To, co nás
přemáhá, se projevuje jako nepřístupné symbolizaci, a to nám zabraňuje v proţívání
kontinuity. Tento desymbolizační efekt můţeme v analytickém procesu jasně vnímat, kdyţ
terapeutky a terapeuti vyprávějí o zničení své fantazie, o pocitu, ţe v hodinách jakoby
vysychali, ztráceli cit, schopnost asociovat a amplifikovat. Sexuální násilí představuje zničení
prostoru symbolizace, útok na vnitřní svět, blokádu kreativity a fantazie coby součásti našeho
světa, proţívání smyslnosti. Se ztrátou symbolické dimenze také ztrácíme propojení s celostí,
protoţe právě symboly nás spojují s naším kolektivním prazákladem. Je-li tato archaická
lidská základní řeč zničena traumatem násilí, ztrácíme klíč k proţívání smyslu.
Terapeutky a terapeuti vyprávějí, jak jim z analýzy mizí emotivní, ţivý vztah
k obrazům a symbolům, jak jim magická ruka bere schopnost symbolicky myslet a jak se cítí
celí zkamenělí a ustrnulí. K lepšímu vlastnímu chápání traumatických stavů bytí nám můţe
pomoci seznámení se s příbytkem Hádovým, s říší mrtvých. Ať jiţ u Ovidia nebo Danteho,
v knihách mrtvých nebo podsvětní mytologii – zde všude se setkáváme s obrazy popisujícími
psychický stav traumatizovaných lidí, které k nám promlouvají výrazněji neţ psychiatrická
klasifikace ICD nebo DSM. Získala jsem zkušenost, ţe pokud se ponoříme do archetypického
světa obrazů, do společných fantazií pohádek a mýtů, můţe to mít v supervizi transformativní
charakter a pomoci rozvinout integrativní energii, která nás můţe vyvádět zpět z odcizení a
fragmentace. Tak nám například obrazná řeč pohádek jako „Koţešinka“ nebo „Bezručka“
můţe nejenom dodat impulzy k hlubšímu pochopení průběhu zneuţití, nýbrţ také navodit
otevření se transpersonálním silám, které jsou účinné v procesu uzdravení. Pro mne je
důleţité, aby supervize probíhala z pozice, ve které je moţné se spolehnout i při nejtěţších
terapiích na – v daném okamţiku neprokazatelný – smysl naší práce. Jde o to, abychom u
12
PŘEKLAD
supervidovaných cvičili pozornost vůči manifestaci bytostného Já. Snad je tak moţné zaţívat,
ţe práce s těţce traumatizovanými ţenami a muţi vyţaduje cestu Hádovou říší stejně jako ono
„boţské“, Deo concedente. Takovým poznáváním přítomnosti numinózního v analytickém
setkávání, poznáváním neviditelného, které „nemá jméno ani hmotu a přesto působí“
(Paracelsus), jsme pak pro naši práci dobře vybaveni.
13
PŘEKLAD
Marta Fraňková: ARCHETYPY A GENDER
Mgr. Marta Fraňková
Text vznikl jako studentská práce v semináři Analytická psychologie
na Fakultě sociálních studií vedený Jolanou Buckovou přibliţně
v roce 2007. Autorka dříve souhlasila s publikováním své práce,
bohuţel se nám ji nyní nepodařilo kontaktovat a získat o ní další
údaje.
prof. Carolyn Zerbe Ennsová, Ph.D.
Poradenská psycholoţka, univerzitní profesorka, ţije v Iowě v USA,
dlouhodobě psychologicky zkoumá téma feminismu.
foto: internet
KOMENTOVANÝ VÝTAH Z ČLÁNKU
ARCHETYPY A GENDER
Marta Fraňková
zdroj: Ennsová, Carolyn Zerbe: Archetypes and Gender:: Gooddesses, Warriors, and
Psychological Health. Journal of Counseling and Development: JCD; Nov 1994;73,2; pg.
127
Stať C. Z. Ennsové představuje archetypy ve vztahu k genderové problematice.
Poukazuje na skutečnost, ţe Jungova archetypová psychologie se stala teoretickým
východiskem pro některé z feministicky orientovaných teorií. Z archetypů také částečně
vychází představy o tom, co pro jednotlivce znamená být ţenou či muţem.
Autorka článku nejprve stručně představuje Jungovy archetypy a předkládá také jejich
definice podle dalších autorů. Mluví se zde o archetypech jako o pradávných obrazech či
obecné zkušenosti společné všem lidem (Jung, 1931: „pradávné dědictví moţností“,
„pravdivé základy individuální psýché“) odráţející v lidském ţivotě (v lidské existenci
obecně) stále se opakující, typické situace.
Ačkoliv je kolektivní nevědomí společné všem lidem, naše vzájemná odlišnost je
způsobena různě danými příleţitostmi k aktivaci archetypů a ochotou se jimi zabývat (Jean
Shinoda Bolenová, 1984) – v článku je nabídnuto Bolenové přirovnání k semínku, jehoţ
vyklíčení a další růst závisí na slunci, klimatu, výţivě a péči o něj. I kdyţ různá připodobnění
mohou dotvořit definice k lepšímu pochopení konceptu, povaţuji přirovnání archetypu
k semeni, jehoţ růst záleţí na mnoha podmínkách, za poněkud nepřesné. Takovýto příměr
totiţ podle mého názoru neodráţí zmiňovanou ochotu se zabývat hlasy kolektivního
nevědomí, moţnost, ţe se člověk formuje sám vlastním úsilím a k tomuto úsilí ho mohou
přivést také právě archetypy.
14
PŘEKLAD
Archetypy vystupují v mýtech a tvoří metaforická přirovnání pro jednání lidí
v reálném ţivotě. Mýty a pohádky odráţejí kaţdodenní osobní dilemata, na archetypy se tedy
dá dívat jako na vodítka pro řešení problémů, která ve formě symbolů pomáhají překonávat
nepříznivá období a těţkosti v ţivotě člověka.
Podle Ennsové animus jako součást ţenské duše a anima jako část muţské představují
moţnost, jak spojit maskulinitu a femininitu ve vyváţeném poměru. Přesto mnohé původní
formulace archetypů obsahují genderové stereotypy. Např. Jung spojoval maskulinitu
s racionálním myšlením, rozhodností a cílevědomostí a viděl ji jako nadřazenou femininitě,
která se vyznačuje neurčitostí, pasivitou, a dokonce tvrdil, ţe má magickou moc. Ţenské
vědění, racionalita a objektivita jsou pojímány jako podřadné vzhledem k muţským
schopnostem, protoţe ţenský animus je méně vědomý neţ muţovo maskulinní já. Jung navíc
věřil, ţe ţena se můţe stát posedlou animem, coţ se projevuje nepřátelstvím a zatvrzelostí.
Tradiční pohled na archetypy, jak o nich hovořil C. G. Jung, který je definoval
vzhledem k dobovému kontextu, odráţel nerovné postavení ţen a muţů ve společnosti. Není
moţné, aby dnes psychologové a psychoterapeuti pracovali s archetypy stále stejným
způsobem. Samotné Jungovy postoje k ţenám se odráţí v mnohých jeho textech a i lidé, jimţ
genderové stereotypy zůstávají většinou zahaleny do neviditelna kaţdodennosti, si musejí
povšimnout, s jakým despektem například hovořil ve své páté tavistocké přednášce o
vzdělané americké ţeně, která byla jeho pacientkou: „Víte, ţe v Americe existují podivné
instituce, které se nazývají univerzity a colleges pro ţeny; v našem technickém jazyce je
nazýváme líhně animů (animus incubators), a ty ročně produkují mnoţství otřesných osob.
Nuţe ona byla takové ptáče.“ (Jung, 1993, str. 157)
Dnešní (re)definice anima a animy se sice vyhnuly sexistickému pojetí, Ennsová však
dodává, ţe částečně přetrvávající tradiční pohled na archetypy nereflektuje proces, jakým
socializace a instituce vytvářejí genderovou identitu. Feministické teorie přejímají mnohé
z jungiánských principů, oceňují také to, ţe Jung na rozdíl od Freuda spoléhá mnohem více na
analyzanda a jeho vlastní zkušenost. Problémem je, ţe archetypy, mýty a symboly jsou
zaloţeny na patriarchálních mýtech podceňujících ţenskou zkušenost a podporujících tradiční
vize maskulinity a femininity. Je proto třeba pohlíţet na archetypy ne jako na pevně dané, ale
spíše jako na symboly, které byly zvnitřněny v procesu socializace a poté byly špatně
vyloţeny jako objektivní fakta.
Teorie tzv. „goddess psychologie“ se zaměřují na hledání prepatriarchálních archetypů
a obrazů bohyní u raných matriarchálních společností, které byly rovnostářské a nenásilné,
ctily Velkou Matku a ţenské bohyně. Také řecká mytologie nabízí mnoţství obrazů bohyní –
zde sice bohyně neměly takový společenský status jako muţští bohové, přesto je zde
prezentován větší společenský vliv, neţ ţeny kdy opravdu měly v historii Západní kultury. I
starověké bohyně uţívaly své tvořivosti k vyrovnání se s negativními vlivy svých muţských
kolegů.
Jennifer Woolgerová a Roger Woolger (1989) uvádějí tyto postavy bohyní:

Athéna (intelektuální ţivot, moudrost, úspěch)

Afrodita (láska, intimita)

Persefona (duchovní svět a mystické záţitky)

Artemis (dobrodruţství, fyzický svět)

Démétér (pečovatelství, mateřství)

Héra (síla, řízení)
Bolenová (1984) k postavám těchto bohyní přidává ještě Hestii. Ţeny v jejich
postavách mohou objevovat inspiraci a větší svobodu k novým alternativám svého chování a
cítění.
Kritika tomuto přístupu vytýká, ţe vidí archetypy jako výlučně sociálně konstruované
s důrazem na pozitivní stránky ţenských archetypů a s vizí zlepšit svět. Namísto aby ţeny a
15
PŘEKLAD
muţe smiřovala, vytváří mezi nimi napětí. Někteří autoři také podotýkají, ţe touto cestou –
tedy jakýmkoliv pevně a příliš konkrétně definovaným archetypem – se mohou vytvářet jen
další stereotypy a další obdobně omezující hranice pro ţenskou zkušenost. Také se jedná o
kulturně specifické archetypy bělošek, s nimiţ se těţko mohou identifikovat ţeny z jiného
etnika či jiného kulturního prostředí.
Další autoři se naopak zabývají vlivem patriarchální společnosti na muţe (objevuje se
tzv. „mythopoetic men´s movement“). Připomínají, ţe synové se v patriarchální společnosti
nemohou identifikovat se svými otci, neboť ti jsou prací odvedeni z domova, chlapci se tudíţ
příliš identifikují s matkami a nedochází k dostatečné separaci od nich. Uvádějí příklad muţů,
kteří se objevili např. v době probouzení feminismu nebo války ve Vietnamu. Popisují tzv.
„soft males“, kteří se stavěli proti rozpoutávání válek, přistupovali citlivě k ţivotu, ale na
druhou stranu jsou popisováni jako hluboce nešťastní, s nedostatkem energie, zaţívající jen
málo osobní svobody a nemoţnost se naplno projevovat.
Zde Ennsová prezentuje teorii Sama Keena (1991) o tom, jak jsou muţi tlačeni do
svých pozic – od pasivity a slabosti na jedné straně extrému, ke zneuţívání a zastrašování na
straně druhé. Patriarchální společnost je spojena s tzv. „boy psychologií“, nezralou
maskulinitou, čerpající z infantilní grandiozity, zneuţívající síly, kde hrají roli i domýšlivé,
okázalé fantazie. Zralé muţské archetypy mohou pomoci překročit tato omezení. Keen také
říká, ţe muţi by jiţ neměli akceptovat obviňování za veškeré zlo světa. Muţi ztrácejí mnoho
sil kontrolou, vyhýbáním se, či dobýváním ţen, protoţe jsou velmi zranitelní vůči jejich
magické síle (kreativní síla bohyní, síla mateřství, eroticko-spirituální síla). Podle Keena musí
muţi najít svou vlastní identitu nalezením ztracených iniciačních rituálů, zralé maskulinity,
čímţ se separují od světa ţen. Znamená to ale překonat sníţenou citlivost vůči vlastním
emocím, a to skrze přátelství s ostatními muţi.
Robert Moore a Douglas Gillette (1990) mluví o archetypu bojovníka, který byl
zodpovědný za znásilňování podrobených ţen a další zneuţívání. Jsou však přesvědčeni, ţe
dobře rozvinutý archetyp válečníka představuje pozitivní model zralé maskulinní energie.
Další důleţité archetypové obrazy jsou obraz krále, milovníka, kouzelníka a divokého muţe:

bojovník (sebedisciplína, sebeobrana)

milovník (vášeň, tvořivost)

kouzelník (spojení se spiritualitou)

král (důvěra, efektivní rozhodnutí)
Výtkou k tomuto přístupu je, ţe podobně jako „goddess psychologie“ staví proti sobě
muţe a ţeny, ţenskou a muţskou sílu. Navíc se tento přístup opět vrací k archetypům, aby
znovu posílil tradiční pojetí maskulinity (muţnost, rozhodnost, hrdinství, síla), neţ aby přinesl
nové flexibilní vzorce. Také iniciační rituály popisované těmito autory pocházejí ze západních
kulturních vzorců – a spíše obnovují tradici distance, separace a nerovnosti. Kritika navíc
poukazuje na obviňování matek z toho, ţe se chlapci nemohou identifikovat s otci, neboť ti
běţně nejsou v dosahu, a chlapci jsou tedy příliš identifikovaní s matkou.
Ennsová ukazuje u obou uvedených přístupů, ţe se pokouší o řešení pouze
individuální cestou namísto společenského – například co se týká rodiny a pracovního ţivota.
Muţi by se měli zapojit do pečujících aktivit, které vykonávají ţeny a které bývají
podhodnocovány, ale stejně tak by měli hledat inspiraci v hrdinských archetypech.
Autorka článku předkládá jak feministická řešení problému, tak i řešení spojená
s muţským pohledem. Jak sama podotýká, oba pohledy namísto hledání cesty k rovnosti ţen a
muţů svými stěţejními koncepty oba tábory spíše rozdělují. Feministický proud hledá
v archetypech výhradně zdroj ţenské síly. Skrze ţenské vlastnosti, které se mají díky odvaze a
inspiraci těmito archetypy rozvíjet, je moţné měnit svět k lepšímu. Tyto koncepce se ovšem
obracejí pouze k pozitivním vlastnostem, které lze čerpat z obrazů archetypů, ale ponechává
bez povšimnutí stínové stránky ţenské duše.
16
PŘEKLAD
Naproti tomu řešení spojená s „muţskou otázkou“ se obracejí k tradičním archetypům
a ţeny jsou obviňovány z přílišného připoutání muţů, kteří se nemohou plně rozvinout, a tak
se z nich stávají buď slabí a pasivní, nebo naopak tvrdí a despotičtí, namísto toho, aby
rozvinuli svou zdravou maskulinitu. Podobně jako Jung i tito autoři hovoří o magické síle ţen,
která dokonce muţe ovládá. Mezi významy slova „magický“ patří „kouzelnický“,
„čarodějnický“, „nadpřirozený“. Je absurdní připisovat polovině lidstva čarodějnické sklony,
nadpřirozené schopnosti, natoţ ji obviňovat z jejich vyuţívání pro ovládání muţů. Nechci se
tu pouštět do polemiky, které vlastnosti jsou muţům a ţenám společné a kterými se naopak
lišíme, ale jiţ pouhé zamyšlení mě vede k tomu, ţe pokud mají ţeny některé vlastnosti, které
muţi nemají, pak určitě nejsou magické, ale zcela přirozené. Dokonce sama autorka cituje
z výzkumu, který zjistil, ţe ţeny a muţi se od sebe zase tolik neliší.
Na předpokladu, ţe muţi a ţeny jsou si mnohem více podobní neţ rozdílní (Rhoda
Ungerová, Mary Crawfordová, 1992), jsou zaměřeny další teorie: Podle nich je tedy důleţité
zaměřit se na obecně lidské kvality společné všem, namísto hledání genderově specifických
archetypů. Lidé mohou myslet kreativně a archetypy jim pomohou vidět rozmanitost lidského
chování.
Carol Pearsonová (1986) uvádí archetypy, které mohou být inspirací jak pro ţeny tak
pro muţe:

bojovník/bojovnice

kouzelník/kouzelnice

sirotek/sirota

nevinný/nevinná

mučedník/mučednice
V češtině se však objevuje na rozdíl od angličtiny problém, ţe obojí je nutnou uvádět
jak v ţenském tak v muţském rodě, pokud je to vůbec vhodné a i pak je otázkou, zda-li se pak
významy obou slov alespoň z části překrývají (kdy někoho nazveme hrdinou a v jaké
souvislosti pouţijeme slovo hrdinka?)
Autorka však zároveň nijak nevytváří umělou stejnost a připouští, ţe pro ţeny (muţe)
můţe být dobré vidět příklady ţivotního usilování ţen (muţů). Někdy je dobré, kdyţ ţeny
vidí jako hrdinky jiné ţeny a muţi jiné muţe, aby pro ně bylo snadnější se s nimi
identifikovat. Například ţenské hrdinství je v pohádkách často příliš pasivní, trpělivě čekající
na to, aţ přijde šťastný konec. Současné archetypové modely jsou pak někdy aţ příliš
stereotypní. Skutečné ţenské hrdinky mohou být mnohem více inspirující.
Poslední část článku přináší mnohé důleţité náměty pro práci s archetypy, s mýty,
příběhy a pohádkami. Sama tuto část článku povaţuji za nejpřínosnější, neboť se snaţí
balancovat v rovině, která nerozděluje muţe a ţeny na dva tábory. Autorka místo toho uvádí
studie, kde se hovoří o archetypech, které mohou inspirovat všechny klienty v objevování
svých vlastních rezerv a vést je k aktivnímu ţivotu a kreativnímu přístupu k němu. Podle
Enns by se poradci a psychoterapeuti ve své praxi měli obeznámit s mýtickými, pohádkovými
a dalšími postavami, které klienti znají, s nimiţ se setkali v příbězích nebo třeba ve filmech a
v médiích. Klienti také mohou vytvářet své vlastní fantazijní postavy, představy, obrazy,
kresby, dramatické kusy, literární díla. Tak mohou být v kontaktu s archetypy, které ovlivňují
jejich ţivot. Terapeuti a poradci mohou vyuţít archetypy ve své práci k rozvíjení citlivosti a
kreativity v ţivotě svých klientů.
Literatura:
Jung, C., G.: Analytická psychologie - Její teorie a praxe. (Tavistocké přednášky) Academia,
Praha 1993
17
PSYCHOTERAPIE
Petr Patočka: SEN V ANALYTICKÉ PSYCHOLOGII
Petr Patočka (1967)
Zástupce vedoucího Terapeutické komunity Sejřek, působí také v Brně
v soukromé poradenské praxi. Člen předsednictva ČSAP. Ţije
v Březině. V tomto článku čerpá mimo jiné ze své letité zkušenosti
z práce s drogově závislými.
SEN V POJETÍ ANALYTICKÉ PSYCHOLOGIE A
JEHO VYUŢITÍ V PRÁCI S DROGOVĚ ZÁVISLÝMI
KLIENTY
Petr Patočka
„Do jaké míry lidé se mění, do té jim ve snu přichází myšlení jiné.“
(Empedokles, zlomek B 108 z Aristotela; Zlomky předsokratovských myslitelů, Praha 1989)
Dítě reflektuje sen asi ve věku tří let, kdy se stabilizuje pocit vlastní identity. Čím se
pak sen pro člověka v jeho budoucím ţivotě stane, to záleţí na vysvětleních rodičů, na
kultuře, ve které vyrůstá, a velmi zásadně také na osobních dispozicích. Dá se asi říct, ţe
vědomý postoj ke snu odráţí vědomý postoj k nevědomí. Můţeme to pozorovat v kulturní
historii na kolektivní rovině i v osobním vývoji jednotlivce.
Evropský vývoj se ubíral směrem k co největší nezávislosti vědomí na nevědomí. Sen
tedy byl jako výrazný posel nevědomí postupně zbavován významu. Aţ jej musel z jeho
ţivoření ve snářích vyvést svým objevem nevědomí Sigmund Freud. Freudovy názory na sen
se sice vyvíjely: sen jako způsob řešení motorického ochromení ve spánku, sen jako nástroj
zpracování vytěsněných přestav, sen jako jeviště dramatu odehrávajícího se mezi Ich, Es a
Über-ich (Hamburger 2008, str. 31-34). Zůstávaly však stále poplatné jeho biologickému
pojetí člověka.
Otázka obrazu člověka hraje v přístupu ke snu významnou roli. Z jejího zodpovězení
plyne, zda klient nebude vystaven pohledu redukujícímu nebo zbytečně patologizujícímu.
V Jungově teorii je universální i osobní lidské zadání popsáno pojmy Selbst a
individuace. Z toho se odvíjí velmi rozlehlý a otevřený obraz člověka (archetyp Anthrópa) a
odpovídající rozpětí v přístupu ke snu: „Během procesu integrace nevědomých obsahů do
vědomí je nepochybně důleţité, abychom chápali, jak se snové symboly vztahují k běţným
kaţdodenním skutečnostem. Ale v hlubším smyslu a z dlouhodobého pohledu tento postup
nestačí, protoţe nedokáţe odhalit význam archetypových obsahů. Ty sahají dolů, nebo
nahoru, do zcela jiných rovin, o nichţ takzvaný zdravý rozum nemá ani tušení. Jako apriorní
předpoklady všech psychických událostí jsou obdařeny důstojností, která nalezla
nezapomenutelný výraz v boţských postavách. Ţádná jiná formulace neuspokojí potřeby
nevědomí … To volá po všeobjímající vizi mýtu…“ (GW 11, § 280, cit. in Hillman 1999, str.
60)
Jungovská teorie snu prošla vývojem, který se do jisté míry odráţí v přístupech
hlavních větví analytické psychologie: analytické, archetypové a vývojové. V podstatě
18
PSYCHOTERAPIE
vychází z toho, ţe sen jednak symbolicky odráţí aktuální situaci nevědomí snícího a jednak
má tendenci upravit vědomý postoj snícího. Opírá se tedy o představu komplementárního
vztahu vědomí a nevědomí. Klasické pojetí práce se snem krouţilo kolem důleţitosti Selbst a
individuace a pracovalo s amplifikacemi, které měly obohatit asociace snícího. Tento přístup
byl dále rozvinut o detailní zohledňování situace snícího a o práci s přenosem. H. Dieckmann
vyzvedl význam snového já. Zahrnutí vývojových hledisek znamenalo novou diferenciaci
oblasti, která dříve zůstávala ve stínu pojmu individuace. Archetypová škola analytické
psychologie se naopak obracela směrem nikoli ke zpřístupňování snu vědomí, ale k
zohledňování snu jako prostředí a k nutnosti přibliţovat já tomuto prostředí. Hillman vyzývá
k průhledu „k metaforickým osobám uvnitř masek“, a sice nejen ve snu, ale také v bdělém
ţivotě. (Hillman 1999, str. 63) Se snem se máme snaţit „setkat na jeho straně mostu v jeho
vlastní zemi“. (Hillman 1999, str. 166) Tento přístup, který v podstatě zprostředkuje proţívání
„jinakosti“ mi připomíná zacházení se snem v procesově orientované psychologii A.
Mindella, ovšem bez jejího ukotvení v těle.
Sen představuje v terapeutické práci mnohavrstevné sdělení. Dieckmann např. uvádí
sedm oblastí, které je třeba při hledání významu snu sledovat, z nichţ jedna má čtyři
podoblasti. (Dieckmann 2004, str. 111) Před všemi teoretickými hledisky ovšem stojí téma
emoční blízkosti.
V praxi se s klientem zabýváme příběhy, obrazy a emocemi, které nevědomí ve snu
předkládá k nahlédnutí, a noříme se s ním do prostředí, ze kterého sen sestává a přichází.
Přibliţujeme se dennímu světu klienta a stejně tak jeho imaginárnímu prostoru. Máme jeho
zakázku a sen nás má orientovat na cestě k jejímu splnění.
Všímáme si příběhu, afektového ladění snu a nejsilnějšího afektu, zajímá nás počínání
snového já a prospektivní vyznění snu. Daný příběh nás zároveň oslovuje v určitou chvíli a
můţeme se sami sebe ptát, proč právě teď a proč právě mě? Protipřenosové pocity, naše snění
o klientovi podnícené setkáním s jeho nevědomím nás orientuje v jeho potřebách a způsobu,
jakým k němu máme přistupovat. Na terapeutovi je, aby na sdělení snu vhodně reagoval a
případně o něm rozvíjel komunikaci tak, aby sen klientovi poslouţil ve smyslu psychické
regulace, tedy své psychologické funkce.
Ať je sen klientem původně vnímán jakkoli, v terapii se ocitá na místě, kde se sen bere
v potaz. Zájem o sen souvisí se zájmem o vlastní vnitřní ţivot. Pracuji s drogově závislými
klienty. K tak závaţnému rozhodnutí pro pobyt v terapeutické komunitě je většinou dovedla
dlouholetá drogová kariéra, váţné sociální, právní a zdravotní problémy, na psychické rovině
často psychotické stavy vyvolané zneuţíváním drog. Přicházejí, kdyţ se ukazuje, ţe jejich
nešťastné pouţití energie archetypu hrdiny fatálně selhává (negativní hrdina, in Zoja). Tyto
klienty provázejí rozmanitá traumata, která se mnohdy na sebe vázala do nejranějších údobí
ţivota.
Významnou součástí jejich léčby je práce v terapeutické skupině a na individuálních
sezeních (ta mají frekvenci maximálně 1x týdně). Jako terapeut mám několik klientů v
individuální péči a zároveň jsem součástí terapeutického týmu, který se střídá v práci na
skupině. Práci se sny v komunitě tedy jistě ovlivňuje i specifický setting. Klienti se na mě
mnohdy se sny obracejí jako na právě toho člena terapeutického týmu, který se sny pracuje.
Zakázka klientů vesměs krouţí kolem snahy vybalancovat konflikt autonomie versus
závislost, posílení fungování já, práce s převáţně negativně zabarvenými rodičovskými
komplexy, změny sebepojetí.
Zpočátku u klientů bývá časté „snářové“ zacházení se snem, případně doslovné
vnímání snu. Klient např. na ranní komunitě velmi rozrušeně vypráví, ţe se mu zdálo, ţe jeho
sestra zemřela, a chce co nejdříve telefonovat domů. V rozhovoru pak nápadně vyvstane, ţe o
sestře mluví jako o velmi malém dítěti, ačkoli je dospělá a podle všeho v ţivotě obstává.
19
PSYCHOTERAPIE
Často se samozřejmě objevují sny, které se točí kolem drog, zvláště sny o baţení po
drogách, případně o pokušení drogami. (Téma pokušení je vůbec jedním z archetypických
témat, které u těchto klientů výrazně vystupuje.)
T. (28 let), přinesl na čtvrté sezení sen: Mám velkou knihu v koţené vazbě. Na
stránkách jsou velké, plastické iniciály. Někdo mi ji chce vzít, chce si ji půjčit. Vidím jen
muţské ruce v rukávech košile a saka. Nechci tu knihu půjčit, zajímá mě. Začnu si číst, pak v
knize najdu sáček s pervitinem. Vidím ţe je starý, zaţloutlý a cosi mi říká: „Tak ho přece
ochutnej.“ Ale jednou rukou to nejde otevřít a druhou si čtu knihu, kterou nechci odloţit.
T. otec suţoval rodinu alkoholismem, od čtyřiceti let byl invalidní, byl ale zároveň
přezíraným partnerem ambiciózní ţeny, která mu dávala najevo, ţe se s ním zahodila. T. byl
zanedbané dítě, ohroţené trýznivým vztahem rodičů a brzy vydané ulici. Stal se ve velkém
dealerem, zlodějem, podvodníkem. Strávil několik let ve vězení.
Sen lze vnímat i jako iniciální sen. T. byl zaplaven svými obavami v novém prostředí,
nedůvěrou ve skupinu. Ilustroval ji také vztahem ke mně: váţí si mě, ale nemůţe přece říct, ţe
mě má rád, jak si to říkají lidé na skupině. Jeho knihu si chtěla půjčit nejasná postava, která
mohla představovat také komunitu, mě, skupinu, on sám k ní asocioval svého otce. A pak jej
od četby chtěly odvést drogy. K tomu asociuje plynule, představuje se jako negativní hrdina,
který nic jiného neţ to negativní nemá. Na dotaz, o čem by mohl číst v té knize, kterou nechce
odloţit, začal mluvit o svém synovi. Chtěl by mu být opravdu otcem. Vnímal jsem sen a naše
setkání tak, ţe klient chce především sám číst ve svém ţivotním příběhu, nedovolí do něj
zatím nahlédnout druhému. Píše se tam také o budoucnostním vnitřním dítěti. Kaţdá jeho
ruka ve snu sleduje jinou aktivitu. Pro náš vztah bylo rozhodující důsledné respektování jeho
hranic. Zároveň sen oslovoval téma otcovského komplexu, který do našich setkávání přinášel
zcela specifickou formu snění:
Po osmé hodině s T. jsem měl v těle intenzivní pocit napětí, který mě přiměl vstát ze
ţidle a udělat do vzduchu několik boxerských úderů, stínový box, jaký dělají boxeři před
zápasem. Uvědomil jsem si, ţe hodinu vyplňoval určitý zápasivý moment. Věděl jsem, ţe
jeho otec byl boxer a ţe se spolu dostali i do fyzických střetů. Na příštím sezení klient přinesl
sen, ve kterém se mnou boxoval. Závěr snu, totiţ ţe jsem v boxerském utkání se snícím
zvítězil, sdělil téměř devótně, ale s přezíravým upozorněním na převahu jeho svalů (býčí šíje,
svalnaté potetované paţe). Svým vztahem s otcem, v té době těţce nemocným, se velmi
zabýval. Chtěl od něj poţehnání, a zároveň jím pohrdal. Tato ambivalence se promítala i do
našeho vztahu; u sebe jsem vnímal zájem a obdiv k činorodému chasníkovi, ale také rozpaky
a trpnost ve snášení jeho narcistických póz.
Jedním z limitujících momentů pro kontinuitu práce v prostředí komunity je nesmírná
kumulovanost událostí, mnohdy konfliktů. K tématu jsme se s T. mohli vrátit o řadu měsíců
později – léčbu také mezitím přerušil – kdyţ jsem při třetím sezení po jeho novém nástupu do
léčby opět začal v těle intenzivně vnímat, ţe se mnou začal „boxovat”. Zeptal jsem se na jeho
rozpoloţení: připustil, ţe je podráţděný, naštvaný, neví proč. Řekl jsem mu o svém vnímání
„boxu” mezi námi, coţ ţivě potvrdil. Vzpomínka na otce se vynořila vzápětí. V té chvíli jsem
ucítil velký smutek, který jsem vnímal jako klientem nereflektovaný výraz tohoto konfliktu a
míjení otce se synem. Řekl jsem mu, ţe muselo být velice smutné mít takový konflikt s
otcem.
Sny o drogách sdělené na sezení nebo na skupině znamenají také přednesení prosby o
pomoc. Prakticky vţdy se dá pátrat po tom, co těţkého se v nedávné době objevilo, co
těţkého nadchází.
Sen je materiálem velmi osobním a klient je tedy terapeutovým zájmem osloven na
velmi intimní rovině. Proto je samotný zájem o sen ze strany terapeuta potenciálně velmi
prospěšný pro vývoj vztahu. Setkání s neznámým prostředím snu a s terapeutem, který se
snem pracuje, však často klienta na začátku léčby vedou k magickým očekáváním, k tomu, ţe
20
PSYCHOTERAPIE
na terapeuta projikuje podoby ideálního já, obsahy archetypu mudrce, Selbst apod. Také lze
uvaţovat o potřebě odpovídajícího selfobjektu (v Kohutově smyslu) nebo narcistické potřebě
vztahu s někým výjimečným.
D. (21 let) má základní vzdělání, působí jako velké zanedbané dítě, plné vzteku, ţe o
něm nikdo nesnil, a snaţí se sdělit světu svou hodnotu komunikací přes vnějšek (oblečení,
účes, ozdoby). Jeho matka často sahala po tělesných trestech, byla velmi útočná vůči slabému
otci, alkoholikovi. Na druhém sezení D. vypráví sen, který se mu zdál po příchodu do
komunity:
Před zrcadlem si upraví smoking, Anna má zelené večerní šaty a jdou na hostinu, je
tam jídlo a víno. Pak jdou do bazénu, plavou a milují se. Anna byla klientka, která před pár
dny slavnostně ukončila léčbu. Slavnost a erotická přitaţlivost, kterou na D. zapůsobila, se
odrazily ve snu. Annu podle svých slov vnímal jako vyléčenou, mohl od ní přijímat rady
mnohem snáz neţ od ostatních, ti mu připadají spíše stejní jako on sám.
Mluvili jsme o atmosféře snové hostiny a dostali se k jeho proţívání oslavy závěru
léčby. Dodal, ţe ta událost mu vháněla slzy do očí. V dalším hovoru o snu samozřejmě nešlo
o coniunctio v lázni, jakkoli by orientace na „uzdravenou animu“ mohla být v iniciálním snu
povzbudlivá, ale o skutečnost, ţe klient musí v rámci léčby sledovat své sexuální touhy, neboť
v komunitě jsou sexuální vztahy zapovězené. (D. pak musel po půl roce léčbu opustit pro
sexuální vztah s jinou klientkou.) Jde zároveň o poměrně častý typ snu a časté téma v
prostředí komunity, neboť u většiny muţských klientů s pokračující abstinencí a zotavováním
organismu roste sexuální apetence. Scénou u zrcadla – D. sebereflexí a sebepojetím - jsme se
nezabývali.
D. byl velice překvapen souvislostí mezi snem a denním proţíváním. Rozhovor o snu
a jeho proţívání jej výrazně oţivil. Vyvodil z toho velký nárok na mé schopnosti a pro práci
na našem vztahu z toho plynula těţká výzva.
Při práci s klienty na nízkém stupni proţívání je nutné pracovat se snem převáţně na
objektové rovině. I zdánlivě výrazný odkaz na subjektovou rovinu (se zřetelnou paralelou s
pohádkovým motivem) je třeba zpracovávat v doprovodném symbolickém rámci nejširších
vnějších okolností a v souvislosti s prací na vztahu Tady a Teď. D. přinesl na 8. sezení sen:
Najde obrovskou ţábu s korunkou. Chce ji políbit, ale ţába utíká. Běţí za ní a chce ji políbit,
věří, ţe z ní bude dívka. Při jeho líčení, s jakým zápalem se snaţí dostihnout ţábu, vnímám
také erotický moment - mluví o dívce, která se z ní proměnou stane.
D. pokračuje líčením reálné epizody z předešlého dne, kdy s klientkou S. našli ţábu, a
S. jej ţertem vyzvala, aby ţábu políbil. On jí oponoval, ţe ta ţába nemá korunku.
Pro D. znamenala přetíţení vlastně kaţdá přímá otázka (např. po asociacích). Ve svém
převyprávění jsem domněnkami vyjadřoval proţívání ze snu a nechával si je od něj potvrdit či
vyvrátit. O S., se kterou našel skutečnou ţábu, neví co říct. Mezi nás se poloţilo prázdno,
které jsem intenzivně vnímal a znal z dřívějších hodin. Nechal jsem se tím ponouknout k
tomu, ţe něco dodám sám. Ţába a její proměna odkazují na ruskou pohádku O ţabce carevně.
D. znal z pohádky jen ústřední motiv blízký očekávané proměně v jeho snu. Sen mu sice
nabízel prostřednictvím symbolu psychickou energii, která mu chyběla, ale tu nešlo přiblíţit
pojmem (stín, odmítané). Bylo také příliš brzy na to oslovit jeho potřebu „značkového“ zboţí
(s korunkou) a hledat zdroj této potřeby. Kdyţ jsem mu pohádku načrtl a obrátil se k němu,
cítil jsem z něj hluboké prázdno. Sám konstatoval, ţe se cítí úplně prázdný. Vnímal jsem v
jeho sdělení lítostivost, omluvu a také vztek. Jako by mě svým prázdnem odstrkoval, jako by
se ošklivá, či zakletá ţába ocitla mezi námi, nebo jsme se jí jeden pro druhého stávali. (Tím,
ţe jsem převyprávěl pohádku, jsem v něm nejspíše vzbudil závist a pocity méněcennosti.)
Řekl jsem, ţe je nejspíš hrozné zaţívat takové prázdno. Po odmlce začal najednou mluvit o
tom, ţe se mu hodně ozývá jeho matka a navazuje s ním kontakt. Je tím udivený a ptá se, proč
asi s ním matka chce být v kontaktu. Téma přijetí se vrátilo v této podobě.
21
PSYCHOTERAPIE
Zvláštní skupinu často se vyskytujících snů o drogách představují sny, ve kterých jsou
na drogách členové komunity, mnohdy včetně terapeutů. Můţe jít vlastně o „překlad“ běţné
situace do jazyka drogového světa. Např. M. (36 let), silný muţ, ale velmi vyhýbavý, působící
často rezignovaně, vypráví na ranní komunitě sen, ţe všichni, klienti i terapeuti, byli na tripu,
jen on ne, neboť měl pocit, ţe by to nezvládl. Skupina se chystala na zátěţovou výpravu do
slovenských hor, ze které měl M. strach. Souvislost nahlédl velmi rychle, šlo ji nabídnout
ţertem.
Pro práci s tak intimním materiálem, jako je sen, je nezbytný bezpečný rámec. Letitý
Jung v rozhovoru pro BBC (Jung, Freeman, 1959) říká, ţe právě to, ţe jsme plni obav a
strachu, nám brání vnímat, na co sen ukazuje. Toto téma zvláště výrazně vystupuje při práci v
terapeutické skupině. Pro práci se snem se nabízí vyuţití skupinové dynamiky, kruh skupiny
vytvoří nádobu, ve které se dá obsah zpracovávat. Je však třeba sledovat, nakolik je tato
nádoba připravená na určité obsahy.
K. (29) jeho rodiče oblékali tak honosně, ţe nenacházel kamarády. Matka jej s oblibou
strašila a měla na všechno jeden lék: studenou sprchu. Otec vydělával peníze, hodně peněz. K.
svým pohledem sděluje, ţe si na něj nikdo nepřijde. Má řadu konfliktů s mnoha členy
skupiny, často se ţenami, prezentuje se sadomasochistickou tématikou. Jako projev zájmu o
skupinu a své proţívání předloţil sen, ve kterém chtěl znásilnit nějakou ţenu. Ta se bránila,
ale on její obranu překonával. Kdyţ ale vytáhla drobounký špendlík, začal mít strach, ţe jej
poraní na tepně, zranil ji a utekl za zvuku přijíţdějících policejních aut. Jeho útěk se změnil v
let, který zaţíval jako opojný. Při vyprávění snu se výrazně identifikoval se snovým já a jeho
aktivitou: „Závěr byl příjemný“. Sklidil od skupiny řadu moralizujících odsudků a velké
odmítnutí (členové skupiny, zvláště muţi, zafungovali jako policie), které jej zahnalo do
zraněné izolace. Obsah snu, jeho emoční náboj a způsob, jakým byl podán, to vše bylo pro
několik členů skupiny neúnosné. Povaţoval jsem za nutné upozornit na moment utrpení a
ohroţení, který se ve snu objevil, a zdůraznit subjektovou rovinu snu, tedy ţe všechny
postavy ve snu odráţejí určité sloţky K. osobnosti. A ţe tedy něco v něm trpí násilím jako ta
dívka ve snu.
K. si se mnou později kvůli odmítnutí, které na skupině zaţil, domluvil individuální
sezení. Na něm povyprávěl svůj sen obohacený o vynechaný začátek: S dívkou se potkal a
přitahovala jej, ale blízkost v něm vzbudila obavu. Začal mít strach, ţe jej ta dívka napadne.
Chtěl ji opanovat. Uvědomil jsem si, ţe jsem tentokrát na skupině po K. neţádal, aby sen
povyprávěl dvakrát. Nyní se trýznivé zaklesnutí věčného chlapce (letící puer aeternus) a jeho
zraňované části duše, která jej ve své obraně asi vede ke drogám (špendlík zraňující na tepně)
objevilo vcelku. Ujasnila se i dynamika konfliktu na skupině (který K. svým podáním
zinscenoval), kde obě strany zprvu k sobě přistoupily se zájmem, ale pak pro sebe najednou
začaly být ohroţující. Pro K. bylo podstatné nahlédnutí, ţe v sobě má někoho, kdo trpí, coţ
jeho nouzové já (v Neumannově pojetí narcismu) přehlíţelo. Byl nesmírně překvapený
představou, ţe snové postavy by mohly představovat obrazy jeho vlastního proţívání.
V jiném případě právě nahlédnutí do snu umoţnilo klientovi, aby skupině svěřil
traumatizující epizodu ze své rané adolescence, která se týkala také souţití v jejich rodině a
dlouho jej izolovala od sebe, od rodiny i širšího okolí. M. (24) velice zdatný, inteligentní
mladý muţ, jakoby sešněrovaný nedůvěrou a vzdorem, skupině po šesti měsících v komunitě
sdělil sen: S nějakými lidmi na skalách. Chystám se ke skoku padákem. Padák nemá hodinky,
které ukazují, kdy si jej má rozevřít. Přesto skočím. Padák si včas rozevřu, funguje to, ale pak
se padák utrhne. Je to uţ nad zemí, tak se mi nic nestane. Podruhé uţ skočím sám. Ocitnu se v
jiné zemi, kde potkám kudrnatou plavovlásku. Vyjádřili jsme si sympatie a chtěli jsme být
spolu. Říkám jí, ţe se mnou můţe být, jen kdyţ nebude s ostatními, ale jen se mnou. K mému
překvapení ochotně souhlasí. Nasedneme do auta, odjíţdíme.
22
PSYCHOTERAPIE
M. ze snu vnímal povzbuzení, příslib dobrého konce i navzdory dramatům. V
rozhovoru, který jsme pak víceméně ve dvojici na skupině vedli, jsme se dostali k
souvislostem se skupinou (do prvního skoku se pouští „s nějakými lidmi“) a jeho vnitřní prací
na sobě. Snový skok, odváţný kousek, jej přivádí k setkání s dívkou, která k němu patří. M.
téma „dívka“ uvádělo do rozpaků, ale zároveň při něm viditelně oţíval. K jeho velmi
sebekritickému pohledu na sebe jsem mu nabídl protějšek v podobě té dívky, obrazu jeho
duše, která je na jeho straně a se kterou se mu otevírá cesta k autonomii.
Tento sen M. odhodlal i k dalšímu „odváţnému skoku“ v setkání s původní rodinou.
Zároveň se v něm dají vidět archetypické momenty iniciace, správného okamţiku (kairos) a
prospektivně se zde slibuje také zpevnění osy já-Selbst (zacházení s padákem) a nalezení
autonomie.
Součástí práce se snem jsou v setkávání s klientem i terapeutovy protipřenosové sny.
K jedné klientce ze skupiny jsem nedokázal najít cestu. Zdál se mi pak sen, ţe ji trápí
křeče, a kdyţ se jim snaţí uniknout, dělá to silou a situace se zhoršuje. Chtěl jsem jí pomoci k
uvolnění lehkým dotykem, ale ukázalo se, ţe mám chladné konce prstů. Měl jsem pouţít
nějakou mast nebo olej na zahřátí. Sen v mém nitru vlastně začal tvořit prostor, kde jsem o ní
mohl snít, a v postoji k ní hledat „Fingerspitzengefühl” (dosl. něm. "cit v konečcích prstů“).
Léčivá mast nebo olej by se daly vnímat jako archetypické léky aţ po vizi alchymického
alexifarmakonu. Zároveň tím – na subjektové rovině – do mého zorného pole vstupoval
„zraněný léčitel“.
U řady klientů je třeba samozřejmě pracovat se snem velmi opatrně, jestliţe by
například hrozilo předčasné oslovení traumatu. Takovým případem jsou např. tzv. noční
můry, které se vesměs týkají váţných témat, se kterými však vědomí nechce vstoupit do
kontaktu. Jakkoli se však sny někdy nedají příliš zpracovávat s klientem, nabízejí obohacení
pro terapeutovo vnímání klientova světa a jeho vývoje nebo pro jeho fantazii o něm.
I ve specifickém prostředí terapeutické komunity se dá pracovat se snem na základě
jungovského nazírání snu. V různé míře se přitom dají vyuţít hlediska hlavních směrů
analytické psychologie, jakkoli ne všechna se dají tematizovat při setkáních s klientem.
Prostředí komunity, které sice napomáhá introspekci a staví v léčbě na sebepoznání, zároveň
klienty staví před řadu praktických úkolů a vystavuje je mnoha konfliktům. Tyto záleţitosti
prchavému materiálu snu nepřejí. Terapeutická práce v komunitě se nedá stavět na analýze
snů, ale symbolický materiál přináší všední ţivot. Nicméně práce se sny v ní má své místo a
rozhodně znamená prostor pro bliţší setkání s klientem a nástroj pro rozvoj klientovy
symbolické funkce.
POUŢITÁ LITERATURA:
Beebe, J. (2005): Finding our way in the dark. Journal of analytical Psychology, 50, 91-101.
Dieckmann, H. (2004): Sny jako řeč duše (Träume als Sprache der Seele). Praha: Portál.
Hamburger, A. (2008): Traumerzählung und Zeit in der psychoanalytischen Sitzung, in:
Bürgi-Kraus, M., Kottje-Birnbacher, L., Reichmann, I., Wilke E. (Hrsg.) Entwicklung
in der Imagination – Imaginative Entwicklung. 28-53. Lengerich: Pabst Science
Publishers.
Hillman, J. (1999): Sny a podsvětí (The dream and the underworld). Praha: Portál.
Jacoby, M. (1998): Grundformen der Seelischer Austauschprozesse. Zürich und Düsseldorf:
Walter.
Müller, L., Müller, A. (ed. 2006): Slovník analytické psychologie (Wörterbuch der
analytischen Psychologie). Praha: Portál.
Samuels, A. (1989): Jung und seine Nachfolger. Stuttgart: Klett-Cotta.
Zoja, L. (1994): Sehnsucht nach Wiedergeburt. Einsiedeln: Daimon.
23
Martin Skála: SYMBOL U PSYCHÓZ
PSYCHOTERAPIE
Martin Skála (1973)
Ţije a pracuje v Praze, kde provozuje středisko Psychopompos.
Jungovský analytik, člen předsednictva ČSAP. Problematice psychóz
se intenzivně věnoval v rámci dřívějšího pracovního úvazku v DPS
Ondřejov.
SYMBOL U PSYCHÓZ
Martin Skála
Uvedu nejdříve úryvek z kníţky, kterou čítávám dceři na dobrou noc, „Děti
z Bullerbynu“ od Astrid Lingrenové:
„S nikým si tolik nevyhraju jako s Annou. Máme tolik her, kde je všechno „jako“…“
Někdy si hrajeme, ţe jsme dvě paní… Bengtssonová … a Larsonová… Někdy si
hrajeme, ţe jsme se pohádaly… a řekneme:
„Můţete jít se svými protivnými dětmi domů, paní Larssonová“…
„Spíš vaše děti jsou protivné, paní Bengtssonová!“
Ale potom se zase spřátelíme a hrajeme si, ţe jako chodíme po obchodech atd.
Pak Lissa a Anna chtěly jako utéct, večer pevně objaly své rodiče, protoţe je uţ
dlouho neuvidí, ale pak se převalovaly v posteli, bylo jim líto maminek a dlouho, dlouho
plakaly, aţ nakonec usnuly a vzbudily se aţ ráno, takţe útěk se odloţil na jindy.
Teď jiný příběh:
„Potkala jsem na autobusové zastávce Araba, který vypadal jako terorista. Koukal na
mě a já jsem dostala strach, ţe mě pronásleduje a chce unést. Měla jsem šílený strach.
Ještě teď se třesu. A bojím se o maminku, ţe jí chtějí něco udělat. Ţe jí ublíţí. Bůh ví,
kde je, kdyţ jsem odcházela, nebyla doma. Měla být v práci, ale co kdyţ se jí něco
stalo.“ (výpověď pacientky Almy z podpůrné skupiny)
Strach, který zaţívala Alma na autobusové zastávce není hra, kde je všechno „jako“,
jak si hrávají děti z Bullerbynu. Ten strach je opravdový, stejně tak i pocit ohroţení. Alma
v tu chvíli nevzpomíná na dětství a agresivního otce, Arab jí nepřipomíná její utrpení, není
pro ní mentální reprezentací, která, byť by byla generalizovaná, mohla by být rovněţ otevřená
korektivní zkušenosti. Zde tato otevřenost chybí. Arab je konkrétní a skutečný a skutečně ji
také ohroţuje, chce ji unést a usiluje o bůhvíco všechno.
Sedmiletá Lissa a Anna proţívají své hry a svůj plán na útěk „jako“, tedy symbolicky.
Tento symbolický charakter hry jim dává distanci, bezpečný prostor, kde mohou proţívat a
přehrávat emoce jenom „jako“, aniţ by je to ohroţovalo. Slovo symbol pochází z řeckého
„symbollon“, označení pro dvě poloviny např. mince nebo prstenu, které kdyţ zapadly
dohromady, tak přítel poznal přítele. „Symbalion“ je sloveso, které znamená spojovat, dávat
dohromady. Podle Junga symbol spojuje myšlení a cítění, svou podobu získává díky vnímání
a svůj obsah v intuici. Rodí se z nejvyšších spirituálních potřeb a pramení z nejhlubších
24
PSYCHOTERAPIE
kořenů bytí. Je to produkt nejdiferencovanějších psychických funkcí derivovaný z
nejprimitivnějších úrovní psýché.2
Na symbolické úrovni pak Lissa a Anna dokáţí proţít i separační úzkost doprovázející
fantazii o útěku, byť smutek zpracovávají v projektivní identifikaci s matkou. Almu strach
z únosu cele pohlcuje a ani „kontejner“ matky nepomáhá, neboť matka je v její fantazii stejně
ohroţena jako Alma sama.
V symbolu u psychotické poruchy chybí jeho spojující aspekt a tedy i distance mezi
egem a symbolem. Endopsychický materiál se vynoří invazivně, nevědomá strana získá plnou
moc nad člověkem a vědomé ovládání je na nejniţší úrovni.3 Ztrácí se vztah mezi já a ty, mezi
hrou a realitou, ztrácí se aspekt „jakoby“ a symbolické vyjádření nevědomých obsahů ztrácí
spojitost s dalšími částmi osobnosti, izoluje se a symbol se proměňuje v symptom. Benedetti
tvrdí, ţe psychotický symbol nespojuje obraz s jeho smyslem či emocí, ale obraz smysl a
emoci zastupuje. Symbol, resp. obraz je pak agován ve vztahu s realitou a je proţíván jako
reálně existující.
K takto mocné invazi můţe dojít při mimořádné síle nevědomého komplexu nebo
slabosti ega. Alma trpící schizofrenní symptomatikou nějakou dobu před tímto jejím
rozjitřením přemýšlela o kurzu břišních tanců a to aktivovalo její disociovaný otcovský
komplex. Těsně před citovanou výpovědí Almy do skupiny vstoupil nový akutně psychotický
pacient, který bez censury sděloval své paranoidní obsahy. To mohlo oslabit Almino ego.
Vzhledem k dlouhodobému a bezpečnému terapeutickému vztahu mohl na Alminu
výpověď o strachu z Araba terapeut odpovědět:
„Almo, nebojte se. Moţná vám ten Arab připomněl vašeho otce. Takový strach jste asi
měla jako dítě, kdyţ se doma choval násilnicky. To muselo být hrozné! Teď se
nemusíte bát. Jste ve skupině, zavoláte mamince, někdo vás doprovodí domů.“
V případě chatrnějšího terapeutického vztahu by se nyní Alma mohla v obavě před
touto skutečností stáhnout do obranné psychotické izolace kompenzované omnipotencí. O
tomto faktu mluví Maffey, který říká, ţe při navázání dobrého vztahu s psychotickým
pacientem vykazuje dotyčný nárůst symptomů. Alma však se zaťatými pěstmi potlačila
přemáhající emoci. Terapeut jí nabídl své jáské funkce, „kontejnoval“ disociovanou emoci a
snaţil se posílit Almino ego, aby byl znovu nastolen náhled, distance, vztah mezi já-tady-ateď a traumatizující vzpomínkou. Aby jí Arab přímo neohroţoval, ale aby jí připomněl otce a
ona pak pocítila strach, jaký měla tenkrát a jaký se vázal k tehdejší situaci. Tak se terapeut
snaţil najít v záţitku Almy jeho symbolickou hodnotu. Terapeutická práce s pacienty se
schizofrenií nemá abreaktivní, nýbrţ integrující charakter. Je zaloţena na pocitu bezpečí a
posilování jáských funkcí, aby mohl být obnoven vztah mezi egem a nevědomým materiálem
a nastolena funkce symbolizace.
Výklad symbolu v práci s psychotickým pacientem podle Benedettiho neaspiruje na
vyčerpávající zjištění skutečností a konotací, ale o aktualizaci proţívání a jeho spojitosti
s reálným ţivotem pacienta, aby se pak pacient mohl cítit jako koherentní osoba, kterou
v psychotické invazi není. K tomuto cíli je třeba:
1) Vcítěním se přiblíţit situaci pacienta a tedy i smyslu jeho obrazu (spojení Araba se
vzpomínkou na ohroţení, které Alma zaţívala se svým násilnickým otcem).
2) Konfrontovat pacienta s odděleností od lidí, neboť pro psychotické proţívání je
typická omnipotence a pocit výlučnosti a to i v negativním slova smyslu (Alma je osoba, o
2
in C. Jess Groesbeck: Psychological Types in the Analysis of the Transference. The Journal of the analytical
psychology, Volume 23, Issue 1, Pages 23 – 53.
3
Jung: Analyst. Psychologie, s. 33.
25
PSYCHOTERAPIE
kterou se zajímá Al Kajda a chce ji unést. Terapeut ji konfrontuje s tím ţe je ve skupině,
skupina jí můţe pomoct, její pocit ohroţení vychází z reálného záţitku s reálným jedincem).
3) Rozšířit ničivé fantazie na symbolické úrovni (Alma pak rozvíjí představu, ţe by do
teroristy zničeného „WTC“ umístila svého otce a samotného Bin Ládina).
K posunutí obrazu na symbolickou úroveň a vytvoření distance „jakoby“ ve vztahu
ega k symbolu lze vyuţívat řadu technik, např. kresbu, práci se symbolickým materiálem
apod., které pomáhají uchopit, ztvárnit a pojmenovat přemáhající, těţko diferencovatelné
pocity, a začít s nimi pracovat. Práce s těmito technikami má však opačný směr neţ práce
s neurotickým symbolem – ten se rozšiřuje, amplifikuje, terapeut se brání jeho jasnému
jednoznačnému uchopení a snaţí se uchovat jeho otevřenost a emoce, které jej doprovázejí.
Práce s psychotickým symbolem je spíše redukující, kotvící, emoci se snaţí konkrétně
ztvárnit, aby byla uchopitelná.
26
MEZI OBORY
Martin Švanda: C. G. JUNG A SVĚT LITERATURY
Mgr. Martin Švanda (1975)
Psycholog, v současnosti se věnuje oblasti personální psychologie.
Kniţně publikoval dvě básnické sbírky: Petrolejová vesnice (Host,
2004), Dívka s papírovým mečem (MaPa, 2006). Jeho literární zájmy
se s analytickou psychologií protnuly v článku, který zde
zveřejňujeme.
foto: internet
C. G. JUNG A SVĚT LITERATURY4
Martin Švanda
„Kdokoliv mluví v prvotních obrazech, mluví tisíci hlasy.“
(Carl Gustav Jung)
Zakladatel analytické psychologie švýcarský psychiatr a psycholog Carl Gustav Jung
(1875-1961) se ve svém rozsáhlém díle věnoval mimo jiné i takovým oblastem jako byla
alchymie, okultní fenomény, fenomén UFO a podobně. Jeho spisy obsahují i úvahy o umění,
poezii a malířství. Jung těmito pracemi přispěl do historie psychologie literatury, která se
jako samostatný obor začala rozvíjet na začátku dvacátého století. Na jeho myšlenky
v průběhu dvacátého století navázali jeho ţáci a pokračovatelé, kteří svými analýzami
obohatili psychologii autora a literárního díla o praktickou aplikaci takových pojmů jako
jsou: kolektivní nevědomí, symbol, archetyp a podobně. Některé z Jungových koncepcí
vztahujících se ke světu literatury jsou tématem mého článku.
Eseje o umění
Carl Gustav Jung vstoupil do psychologie literatury zejména svými teoretickými
úvahami o umění. Jeho analytická psychologie stála u zrodu archetypové kritiky jako přístupu
k literárním dílům. Jung ke svým esejům o literatuře a výtvarném umění uvádí: „Tyto eseje
ukazují, jak myšlenky, které hrají důleţitou roli v mém díle, mohou být pouţity na literárním
díle.“ (Jung, 1930). Sám však mnoho psychologických analýz literárního díla neprovedl.
Jung se nepokoušel ani o vytvoření systematického metodologického postupu, v němţ
by konkretizoval jednotlivé kroky při analýze díla. V předmluvě k eseji o Joyceově knize
Ulysses píše: „Můj esej nejenţe postrádá vědeckost, nýbrţ téţ jakýkoli didaktický záměr, a
proto bych chtěl, aby jej čtenář bral jen jako výraz mých subjektivních a nezávazných
názorů.“ (Jung, 1934)
Jungovy práce zaměřené tematicky na psychologii literatury jsou čtyři. První byla
analýza básně Píseň o Hiawathovi v roce 1912. Dále následuje v roce 1922 esej Vztah
analytické psychologie k poezii a v roce 1930 esej Psychologie a literatura. Další analýzu
s názvem Ulysses – Monolog publikuje v roce 1932.
Píseň o Hiawathovi, jejíţ autorem je Henry W. Longfellow, je epická báseň o
indiánském náčelníkovi. Jung ji analyzuje z hlediska psychologických a mytologických
motivů. Tato interpretace je součástí Jungovy knihy Wandlungen und Symbole der Libido,
která vyšla v roce 1912. V ní se Jung poprvé názorově odklání od Freudovy psychoanalýzy.
4
Číslo projektu GA AV ČR: Ţivotní příběh a umělecké dílo - IAA 7025402. Studie byla podpořena GA AV ČR
(reg.č. IAA 7025402).
27
MEZI OBORY
Poté, co byla tato kniha přeloţena do angličtiny (1916), se Jungovy psychologické koncepty
objevují v dílech některých spisovatelů jako například Jacka Londona, D. H. Lawrence,
Eugene O Neilla. Ve dvacátých letech zaznamenáváme ohlas i v oblasti literární kritiky a
estetiky u Herberta Reada5, John Thorburna6, a Maud Bodkinové7, kteří povaţovali Jungovy
teorie za přínosnější neţ Freudův názor na umění.
Ulysses – Monolog je esej v němţ Jung interpretuje Joyceův román. Ostatní dva tituly
jsou teoretickým zamyšlením nad osobností umělce, kreativním procesem a obsahem
literárního díla.
Umění je něco nadosobního
V roce 1922 vychází Jungova esej O vztahu analytické psychologie k poezii. V něm se
od začátku vymezuje vůči Freudově pojetí a interpretaci umění. „Jestliţe je umělecká práce
vysvětlována stejným způsobem jako neuróza, potom také umělecké dílo je neurózou nebo
neuróza je uměleckým dílem“. (Jung, 1922) Na jiném místě kritizuje Jung Freudovu metodu:
„Nejpodstatnější věcí na Freudově reduktivní metodě je shromáţdit všechny stopy směřující
k nevědomému pozadí a potom pomocí analýzy a interpretace tohoto materiálu rekonstruovat
základní instinktivní procesy.“ (Jung, 1922) V eseji je také patrný Jungův odklon od
zkoumání psychologie autora pomocí jeho ţivotního příběhu. „Posmrtné zkoumání mozku
Friedricha Nietzscheho nám moţná ukáţe atypickou formu paralýzy, které podlehl. Ale co to
má společného se Zarathustrou?“ (Jung, 1922)
Názorový distanc od koncepce umění jako neurózy byl mimo jiné způsoben také tím,
ţe vznikaly psychologické analýzy, které postupovaly přesně v duchu Freudových teorií a
k osobě autora se zachovávaly přinejmenším necitlivě. Byl to spíše problém Freudových ţáků
neţ samotného Freuda, kteří prováděli tzv. „tvrdé interpretace“ bez respektu k dílu a s malým
mnoţstvím informací o jeho autorovi. Tento metodologický postup později trefně shrnul
Frederic Crews (1975): „Nalézt pohlcující matku, detekovat nevyhnutelnou kastrační úzkost,
naslouchat mezi slabikami verše skřípání pruţin z prvotní scény.“ Jungovi takový typ
výzkumu připadal reduktivní a neetický.
Vynechává tedy zkoumání autorovy osobní historie a všímá si kreativního procesu
jako takového a literární dílo analyzuje jako výraz osobního a kolektivního nevědomí autora.
Kreativní proces je podle něj moţné popsat a interpretovat pojmy analytické psychologie.
Inspiraci k tvorbě ovšem odkazuje do oblasti tajemného. „Cokoli můţe psycholog říci o
umění, bude se vztahovat k procesu uměleckého tvoření a nemá co dělat s jeho nejskrytější
podstatou. (Jung, 1922) Podle Junga umělecké dílo obsahuje symboly pramenící
z kolektivního nevědomí, které jsou zamlţené přítoky z osobního nevědomí autora, jeţ
sestávají z umělcovy osobní ţivotní dráhy. Pracovat při interpretačním procesu se symbolem
jako symptomem nemoci ještě více kalí výzkumníkovo porozumění symbolům, protoţe
umělec je médium, skrze které se projevují nadosobní kolektivní síly lidstva.
Jung byl ovlivněn novoplatonismem, coţ se projevuje nejvýrazněji v jeho psychologii
archetypů pracujících v lidské psychice. Zde se objevuje představa umělce nejen jako
řemeslníka, ale také jako vykonavatele Boţí vůle, coţ byla představa dominující středověku.
U Junga je ale umělec pojímán jako tvůrce, který je schopen vyjádřit svůj vnitřní svět. Zrod
uměleckého ega a umělce jako vizionáře přinesla doba renesance a později také romantismus.
5
Herbert Read (1925): Psychoanalysis and the Critic. Read vycházel z četby Jungových typů osobnosti a eseje
„On the Relation of Analytical Psychology to Poetry“. Všímá si mimo jiné role symbolu v uměleckém díle a
odmítá jednostrannou Freudovu teorii.
6
John Thorburn (1925): Art and Unconscious: A Psychological Approach to a Problem of Philosophy. Jedna
z prvních aplikací Jungovy teorie na svět umění. Thorburn analyzuje kreativní proces a sleduje analogie mezi
snem a uměleckým dílem. Umění je pro něj vyjádřením pozitivních hodnot prostřednictvím umělce.
7
Maud Bodkin (1927): Literary Criticism and the Study of the Unconscious. Bodkinová ve svém eseji navazuje
na myšlenky Johna Thorburna a pokládá základy ke své pozdější práci s literárními texty.
28
MEZI OBORY
Typologie básníků
Ačkoliv se Jung nezajímal o analýzu osobní historie autora, přesto vytvořil vlastní
typologii osobnosti umělce. Tato typologie navazuje na jeho obecnější pojetí osobnosti
člověka, které přetrvává dodnes. Umělce rozděluje na dva typy: introvertní a extravertní typ.
Inspirací pro tuto typologii mu byla práce Friedricha Schillera z roku 1795 O naivním a
sentimentálním básnictví. Schiller rozděluje básníky na dva typy: „sentimentální“ a „naivní“.
Sentimentální typ je příkladem básníka subjektivně reflektujícího okolní svět. Tento
typ je reprezentován romantickým umělcem, který je motivován vnitřní nutností vyjádření
svých pocitů. Uměleckou formou, která slouţí tomuto typu, je potom subjektivní lyrika či
kratší elegie.
Naopak typ naivního básníka je zosobněn přírodním géniem, který je orientován na
objektivní zaznamenávání situací. Dominuje zde spontánní, přirozený pohled na věci.
Předmět je zobrazován bezprostředně, přímo bez ohledu na osobnost tvůrce. Formou je zde
řecká a římská epika s autorem vystupujícím v roli vypravěče. Jako příklady autorů Schiller
uvádí Homéra či Shakespeara. Básník je zde pouhým hlasem, nástrojem vyšší vůle. Výsledný
tvar básnický je potom pro jejího samotného tvůrce záhadou.
Za vrchol umělecké tvorby Schiller povaţuje vyváţenou syntézu obou způsobů
básnictví. Jak uvádí ve svém dopise Goethovi: „…u zkušenosti začíná i básník pouze
s neuvědomělým … a poezie, jak se mi zdá, zakládá se právě na tom, ţe dovede vyslovit a
sdělit toto neuvědomělé – tj., přenést je do nějakého objektu… Neuvědomělost spojená
s rozvahou vytváří básníka-umělce“. (Abrams, s. 222-3)
Jung k tomuto dělení dodává: „Psychologové mohou nazývat „sentimentální“ umění
introvertní a „naivní“ typ extravertní.“ (Jung, 1922) U introvertního typu je tvoření vědomě
naplánované a zpracované umělcem a tím pádem také omezené jeho vědomými zájmy, které
dílo oddělují od jeho nadosobního rozměru. Kreativní proces u introvertního typu básníka
vypadá potom následovně: „Podrobuje materiál konkrétnímu zpracování s určitým záměrem,
přidává a odečítá od něj, určitý dojem zdůrazní, jiný zmírní, jemnými dotyky dolaďuje barvy
na tom či onom místě, neustále má na zřeteli konečnou podobu a pečlivě si všímá zákonitostí
formy a stylu… Jeho materiál je plně podřízen jeho uměleckému cíli, který chce vyjádřit, a
nic jiného.“ (Jung, 1922)
Na straně druhé u extravertního typu je nevědomá produkce neohraničená záměrem
autora. V pozadí takovéto tvorby je činitel přesahující básníkovo já. „Tyhle síly autora
jednoznačně přinutí, jeho ruka je ovládnuta, jeho pero píše věci, které jeho mysl pozoruje
s překvapením. Dílo přináší svoji vlastní formu, cokoliv, co nabídne autor, je odmítnuto a to,
co by chtěl on sám odmítnout, je mu vnuceno zpět. Zatímco jeho vědomá mysl zůstává
v úţasu před tímto jevem, on je přemoţený záplavou myšlenek a obrazů, které nikdy
nezamýšlel vytvořit a které by mu nikdy nepřišly na mysl.“ (Jung, 1922) Extravertní typ není
tak úzce identifikován s kreativním procesem jako introvertní typ. Také pro Junga je
umělecké dílo výsledkem dvou různých druhů tvoření.
Jedním z vodítek nadosobní poezie je pro čtenáře její forma. „Můţeme očekávat
zvláštnost formy i obsahu, myšlenky, které mohou být pochopeny pouze intuitivně, jazyk
plný významů a obrazy, které jsou pravými symboly8, protoţe jsou nejlepším moţným
vyjádřením něčeho neznámého…“ (Jung, 1922) Za příklady mu slouţí druhá část Goetheho
Fausta, která je odlišná od té první, a stejně jako u Schillera Nietzschův Zarathustra.
8
„Symboly nebyly vědomě vykonstruovány, nýbrţ byly produkovány nevědomím cestou tzv. zjevení nebo
intuice.“(C. G. Jung) Naopak alegorie, která je vlastní introvertnímu typu básníka, se od symbolu liší. „Alegorie
je znakem pro něco, synonymním výrazem pro známý obsah, symbol však zahrnuje vţdy téţ něco
nevyjádřitelného řečí jako nástrojem rozumu.“ (J. Jacobi)
29
MEZI OBORY
Typologie uměleckého díla
Na rozdělení uměleckých typů navazuje Jung v eseji z roku 1930 Psychologie a
literatura. Zde hovoří o dvou typech literatury: psychologické a vizionářské. Rozdělení se
podobá jeho předchozím úvahám o typech básníků. Psychologická literatura pramení
z vědomé části umělcovy psychiky a vizionářské literární dílo je výrazem autorova nevědomí.
Tématem psychologické literatury jsou běţné a stále se opakující příběhy lidského
ţivota, jako jsou láska, rodinné problémy, zločiny, problémy společnosti a podobně. Tato
témata jsou obsahem tragédií, komedií, lyrické poezie a dalších ţánrů.
Vizionářské dílo charakterizuje následovně: „Je to něco zvláštního, co pochází
z existence zázemí lidské mysli, jako kdyby to vyvstalo z propasti existující dříve neţ lidstvo
nebo z nadlidského světa protikladů světla a temnoty. Jde o prvotní zkušenost, která se
vymyká lidskému porozumění a které je moţné ve slabosti snadno podlehnout.“ (Jung, 1930)
Mezi vizionářský typ literatury řadí Joyceova Odyssea, Danteho, Hermanna Mellvila a díla
Williama Blakea. Jak uvádí Blake: „Vize nebo imaginace je znázornění něčeho, co opravdu
existuje, skutečně a neměně. Bajka nebo alegorie je utvořena dcerami paměti… Svět
obrazotvornosti je světem věčnosti. Je to lůno Boţí, v něţ všichni přijdeme po smrti
pozemského těla.“ (William Blake). Jung byl Blakeovým dílem přitahován. Oba dva byli
svým způsobem vizionářským typem umělce.
Kreativní proces jako autonomní komplex
Kreativní proces Jung popisuje následovně: „Můţeme tudíţ přemýšlet o kreativním
procesu jako o ţivé věci implantované v lidské psychice. V jazyce analytické psychologie se
tato ţijící věc nazývá autonomním komplexem. Je to odštěpená část psychiky, která vede svůj
vlastní ţivot mimo hierarchii vědomí.“ (Jung, 1922) Autonomní komplex je v celé analytické
psychologii klíčovým pojmem. Je to soubor afektivně nabitých představ, které se váţou
k určitému záţitku. Tento komplex je částečně či zcela vytěsněn z vědomí a z nevědomí
působí na myšlení, proţívání a chování subjektu. Jeho autonomie je charakterizována tím, ţe
klade odpor při pokusu získat nad ním kontrolu na vědomé úrovni. „V tom spočívá autonomie
komplexu: objevuje se a mizí ve shodě se svými vlastními tendencemi, nezávisle na vědomé
vůli.“ (Jung, 1922) Jako jsou u Freuda královskou cestou do nevědomí sny, tak Jung klade
důraz na analýzu kreativního komplexu, která nám umoţní identifikovat nevědomé
obsahy autorovy psychiky.
Autonomní kreativní komplex je stejně svébytný jako jakékoliv jiné psychické
komplexy vynořující se do vědomí člověka. V této souvislosti se dá hovořit i o patologických
duševních procesech, které mají svůj původ v nevědomí a které se vyznačují podobnou
autonomií jako kreativní komplex. „Umělcovo boţské šílenství se můţe zrádně spojovat
s patologickým stavem, ačkoliv tyhle dvě věci nejsou identické. Autonomní komplex je
tertium comparationis.“ (Jung, 1922) Nese tedy společné znaky obojího, boţského i šíleného.
Inspirace je propůjčena boţskými silami. Autonomií komplexu, který vniká do vědomí, se
potom můţe přibliţovat kreativní komplex k patologickému duševnímu procesu.
Představa, ţe za uměleckým dílem stojí inspirace vnuknutá múzami a ţe umělec je
tedy dočasně boţsky posedlý, zbavený rozumu, byla vlastní antické době 9. Pouze v případě,
ţe autonomní komplex opakovaně a rušivě vstupuje do vědomí a tím narušuje jeho integritu,
můţeme hovořit o tom, ţe se jedná o symptomy duševního onemocnění. Další rozdíl mezi
kreativním a patologickým komplexem spočívá ve výsledku fantazijní činnosti. Kritériem
9
„Básníci netvoří svá díla rozumovým věděním, nýbrţ jakýmsi přirozeným nadáním a nadchnuti Bohem, právě
tak jako Boţí hadači a věštci, neboť i tito mluví mnoho krásných věcí, ale nemají vědění o ničem z toho, co
mluví.“ (Platón, Obrana Sókratova)
30
MEZI OBORY
kreativní fantazijní činnosti je sociální srozumitelnost uměleckého díla neboli „sociální
validita symbolu“. Patologická fantazijní činnost vytváří opakovaně produkty, které jsou pro
okolí nesrozumitelné a bizarní. Fantazijní představy jsou zde nerozvinuté a smysluplně na
sebe nenavazují.
Proces tvorby uměleckého díla je pro Junga tajemstvím velkého umění, které věda
nedokáţe odhalit, je moţné jen z části ho popsat. „Kreativní proces, pokud jsme schopni ho
vůbec sledovat, se skládá z nevědomé aktivace archetypálních obrazů a v rozpracování a
formování těchto obrazů do konečného díla. Umělec je ztvárňuje a překládá do jazyka
současnosti. Pro nás je tak moţné nalézt vlastní cestu zpět k hlubším pramenům ţivota. (Jung,
1922)
Analýza literárního díla
Výsledkem práce kreativního autonomního komplexu je potom literární dílo, které
obsahuje symboly, jeţ jsou přístupné psychologické analýze. To je jediné vodítko, z něhoţ se
můţeme dozvědět, z čeho se skládá autonomní kreativní komplex. Symboly mají svůj původ
v nevědomé části lidské psychiky. Tuto oblast Jung rozděluje na oblast osobního a
kolektivního nevědomí. V osobní části nevědomí jsou uloţeny citově nabité komplexy
pocházející z událostí, které tvoří osobní historii umělce. Tyto komplexy jsou tématem
terapeutických sezení a za pomocí příslušných terapeutických technik jsou přístupné analýze.
Kolektivní nevědomí neobsahuje vytěsněné nebo zapomenuté komplexy, symboly
nebo obrazy jako takové, ale je sídlem vzorců reakcí člověka, které jsou tvořeny zkušeností
lidského rodu. Tyto formy jsou pouze moţností, jsou dispozicí pro určité uspořádání
konkrétní situace v ţivotě člověka. „Prvotní obraz nebo archetyp … se neustále v průběhu
historie vrací a objevuje všude, kde je volně vyjádřena kreativní fantazie. V podstatě se jedná
o mytologickou figuru10. Kdyţ zkoumáme tyhle obrazy blíţe, zjišťujeme, ţe dávají formu
nespočetným typickým zkušenostem našich předků.“ (Jung, 1922)
Jungovy úvahy o obsahu kolektivního nevědomí se později staly určujícími pro
archetypovou kritiku, jejíţ představitelé aplikovali teorii archetypů na literární dílo. Na jeho
myšlenky týkající se obecnějšího fungování psychiky navázala ve třicátých letech literární
kritička Maud Bodkinová. Její prace Archetypal Patterns in Poetry: Psychological Studies in
Design of His Poetry patří mezi pionýrské studie jungiánské archetypové kritiky. Další
následovníci, jako například Joseph Campbell, Erich Neumann nebo Edward Edinger, na
Jungovy myšlenky navázali v letech čtyřicátých, padesátých a šedesátých. V sedmdesátých
letech potom dochází k boomu archetypové kritiky. Vysoká produkce analýz literárního díla
vycházející z jungiánské psychologie se udrţuje dodnes po celém světě.
Literatura:
Abrams, M. H. (2001): Zrcadlo a lampa. Praha. Triáda.
Jacobi, J. (1992): Psychologie C. G. Junga. Praha. Psychoanalytické nakladatelství.
Jaffé, A. (1998): Vzpomínky, sny, myšlenky. Brno. Atlantis.
Jung, C. G (1984): On the Relation of Analytical Psychology to Poetry. In.: The Spirit in
Man, Art, & Literature (Collected Works of Jung Vol. 15). London: Ark, (1984).
Stáhnuto 30.11.2004 z: http://www.studiocleo.com/librarie/jung/jungpage.html.
Jung, C. G. (1994): Duše moderního člověka. Brno, Atlantis.
10
„C. G. Jung: „Pojem archetypu … je odvozen z mnohokrát opakovaného pozorování, ţe například mýty a
pohádky světové literatury obsahují určité motivy, které jsou zpracovávány stále znovu a všude. S týmiţ motivy
se setkáváme ve fantaziích, snech, deliriích a bludných idejích současných jedinců. Tyto typické obrazy a
souvislosti se označují jako archetypické představy.“ (Jaffé, s. 375)
31
KONFERENCE A SEMINÁŘE
Ervin Široký: IAAP V KAPSKÉM MĚSTĚ
Ervin Široký, Ph.D. (1970)
Jungovský analytik, člen předsednictva ČSAP. Ţije v Brně, kde také
provozuje soukromou praxi klinické psychologie a psychoterapie. Na
XVII. konferenci IAAP si převzal spolu s dalšími českými účastníky
svůj diplom individuálního člena IAAP.
XVII. KONFERENCE IAAP V KAPSKÉM MĚSTĚ
subjektivní reportáţ
Ervin Široký
Kdyţ druhá světová válka zamíchala národy i jednotlivci, byly také semínka
analytické psychologie (dále AP) rozfoukány do nejrůznějších koutů celého světa. Odvisle od
Jungova traumatického příběhu přátelství se Sigmundem Freudem a jeho následné
zdrţenlivosti k institucím neexistovalo tehdy ještě provázání jednotlivých po světě zavátých
jungiánů. Ledaskdo se na Junga odvolával a nebylo jasné, kdo vlastně co absolvoval a
skutečně se můţe odvolat na přikývnutí odborné způsobilosti charismatického leč chaotického
Junga. V této atmosféře vznikl nejdříve v roce 1948 Institut C. G. Junga v Curychu s jasnou
strukturou a pravidly vzdělávání. V roce 1955 pak byla zaloţena IAAP s cílem podporovat a
rozvíjet AP, akreditovat profesionální skupiny a členy a pravidelně pořádat konference. Ty
měly od samého začátku vedle odborného programu i významnou organizační úlohu – volilo
se vedení IAAP, hlasovalo o změnách ve struktuře, diskutovalo se o vývoji instituce apod.
První dvě konference se v letech 1958 a 1962 konaly v Curychu. Následoval Montreal
(kam budou mimochodem směrovat šlépěje jungiánů i v roce 2010). Potom se jiţ ve stálém
tříletém cyklu vrátil Curych, potom dvakrát Londýn, dále Řím, San Francisco, Jeruzalém,
Berlín, Paříţ, Chicago a v roce 1995 zase jednou Curych.
Dalších konferencí se jiţ vţdy účastnili zástupci ČSAP. V roce 1998 ve Florencii
skončilo předsednictví naší společnosti velmi příznivě nakloněné Vereny Kastové a převzal je
Louigi Zoja – pro nás další spřízněná duše. V roce 2001 se konference uskutečnila
v Cambridge, pod vedením Murray Steina se IAAP sešlo po třech letech v Barceloně, kde se
předsedou stal Christian Gaillard.
1
2
3
4
5
předsedové IAAP v časové posloupnosti: 1. Verena Kastová, 2. Louigi Zoja, 3. Murray Stein, 4. Christian
Gaillard, 5. Hester Solomonová – předsedkyně jmenovaná na konferenci v Kapském Městě
(1,3,4 – internet)
32
Historickou odbočkou jsem nás dovedl k letošní letní události – konferenci IAAP
v Kapském městě v Jihoafrické republice. S laskavou podporou IAAP jsme se tři čeští
analytici mohli do tohoto vzdáleného místa na své jmenování individuálními členy dostavit
osobně a konference se zúčastnit. Rád bych se zde podělil o své subjektivní záţitky.
Jihoafrická republika je místo mimořádně nabyté energií, výzvami, na které je zapotřebí
reagovat vlastním způsobem. Oficiální jmenování „jungiánem“ je, ať jsme se u toho ošívali,
jak jsme chtěli, silným okamţikem otřásajícím vlastní výbavou kaţdého z nás. Domnívám se,
ţe reflexe mých českých kolegů by se velmi lišily. Tímto textem se chci se svými záţitky
z 10. aţ 20. srpna 2007 trochu vypořádat a uklidit si je.
Jungiáni jsou tak trochu kamarádi. Je to celosvětová komunita lidí spojených čímsi
společným: „apoštolskou“ posloupností zaţehnutou Jungem, pomáhající profesí, analytickou
psychologií. Společenský duch IAAP je patrný z ročenky IAAP Newsletter a je zřejmý i
z konferenční atmosféry. Jiţ při úvodním cestování jsme během mezipřistání na
frankfurtském letišti pozorovali, ţe se jungiáni slétají jako švábi na pivo: v prostoru, kde
pasaţéři čekali na odbavení do jihoafrického letadla, si analytici padali do náručí, radostně
švitořili – slavnost začínala. Na slavnostním zahajovacím setkání jsou pak jako děti – ruší
kulturní program nezadrţitelným nutkáním vítat se s dalšími vlaštovkami do společného
hnízda zavítavšími.
6.
7.
8.
6. -8. exteriér a interiéry konferenční budovy
To je něco, s čím s naší českou distancovaností a programovým pesimismem
nedokáţeme příliš zacházet. V rámci konference jsem se se svým introvertním zaměřením do
všeobecně přátelské atmosféry dokázal vpravit aţ po několika dnech a radovat se z ní aţ
v poslední fázi, která jiţ byla i o loučení. Vzpomínám si na naše paranoidní reakce, kdyţ se
nám kdysi e-mailem ozval australský jungián, který plánoval cestu do Česka a chtěl se tu
s bratry jungiány potkat - předsednická schůze vzrušeně dlouze debatovala, o co ţe tomu
člověku můţe jít a podařilo se nám jeho druţnost odradit.
9.
10.
11.
9. manţelé Sauerovi, mecenáši routerů na mizině, 10. Thomas Kirsch a Mario Jacoby, 11. čeští zástupci
výjimečně všichni pospolu
Společenský duch jungiánů je opravdu velmi ţivý. IAAP stojí zato, zaplatit letenky
všem novým individuálním členům z různých států i světadílů. Chtějí se s novými členy
setkat a bez nadsázky se s nimi z jejich vstupu radovat.
Ještě jednou si dovolím nudit čtenáře mou oblíbenou historií AP – jen krátce:
33
Z dějin AP je známá postava sira Laurense van der Posta, Jungova - v rámci jeho
moţností – blízkého přítele z doby po druhé světové válce. Post zemřel v roce 1996
v jungiánům obvyklé dlouhověkosti – bylo mu devadesát let. Ţil právě v Jihoafrické
republice. Domníval jsem se, ţe od něj bude pramenit tamní AP ţivot a analytická
posloupnost. Není tomu tak a důvod je prostý – nebyl analytikem. Přesto v JAR jedna
analytička ţila – Vera Bührmannová. Avšak tamní reţim se choval k AP podobně, jako
komunisti u nás – nebyl vydán ţádný explicitní zákaz, ale otevřenost AP vlastní byla
neţádoucí. Bührmanová ţila nenápadně a tréninkové analýzy neposkytovala. V době, kdy to
bylo opravdu mimořádné, věnovala pozornost tradiční africké „psychoterapii“. Aţ v 70.
letech začal do země pravidelně jezdit Renos Papadopoulos a dal dohromady nejdříve
víceméně v ilegalitě study group a postupně tu kolem něj začalo vznikat analytické milieu. Ze
začátku se setkával pouze s bílými zájemci, v nedávné minulosti pak víceméně jen s černými.
12.
13.
14.
12. Laurens van der Post, 13. M..Vera Bührmannová, 14. Renos Papadopoulos
(internet)
Jsme u velkého jihoafrického tématu – apartheidu. Rasistická praxe byla oficiálně
schválená do roku 1994. Existovaly hromadné dopravní prostředky, úřady, instituce určené
pouze pro bílé a naopak pouze pro černé. Do těch čistých, moderních nesměli černí. Do černé
části nemocnic nesměli zase vstupovat bílí, potkali by tu zápach a byli by svědky nepouţívání
anestetik. V platnosti byly zákony povaţující sexuální styk mezi bělochy a černochy za
trestný. Pokud se bílé matce narodilo dítě s příměsí černošského vzhledu, bylo jí odebráno.
Apartheid byl jedním z leitmotivů konference. Nemohlo to být jinak. Jedná se o
minulost příliš blízkou. O trauma společnosti, o zkušenost extrémního lidského jednání. Téma
je to hluboce psychologické, pole traumaterapie. Státní a politický převrat ukončil praxi
apartheidu. Traumatizovaná společnost zůstala. Léčbě se věnovalo Reconciliation
Commission (dále RC). Mandelovo vítězství přineslo amnestii všem, které bolestná historie
apartheidu odsoudila (většinou černochy) a zajistilo svobodu i všem neodsouzeným (většinou
bělochům). Hrůzné věci, které se děly, však zanechaly otevřené rány.
RC organizovalo proces smiřování. Dobrovolně se do něj mohli hlásit aktéři násilí a
vraţd, vystavit se přímému setkání s pozůstalými svých obětí. Pozůstalým byla dána moţnost
seznámit se s detaily proběhlých činů a komunikovat s jejich pachateli. Tento proces se
zároveň týkal celé společnosti – nelítostné dokumentace těchto setkání byly pravidelně
vysílány v televizi.
O účasti některých našich jihoafrických kolegů v aktivitách RC nás seznamovala jedna
z nich: Pumla Gobodo–Madikizela (obr. 20). Obzvláště hlubokým záţitkem pak byla
prezentace filmu Long Night’s Journey into Days. Jednalo se o přímý dokument, autentický
záznam čtyř případů z RC.
34
První byl o mladé bílé Američance Amy Biehl, aktivistce za práva černochů, která
střídavě v JAR ţila a účastnila se příprav na první svobodné volby. Kdyţ vezla své černé
přátele do rozsáhlé slumové okrajové čtvrti Guguletu v Kapském městě, stala se
hromosvodem beznaděje a agresivity jí neznámých černochů, kteří ji brutálně zavraţdili. Stalo
se v roce 1993. V roce 1997 se koná soudní líčení ohledně amnestie čtyř potrestaných
Amyných vrahů, na které jsou pozváni také její rodiče. Očekává se jejich odvolání proti
amnestii. Namísto toho se zjevným hlubokým proţitím tragické ztráty dcery oznamují svou
podporu smiřování bělochů s černochy, myšlenkám, které znají od své dcery, procesu,
kterému chtějí přispět. Nejen ţe nepodávají odvolání, navíc se setkávají s rodinou jednoho
z pachatelů v jejich domácím prostředí chudinské čtvrti v atmosféře vzájemnosti v utrpení i
přátelství (obr. č. 15).
Aktérem druhého příběhu byl Eric Taylor, bílý policista, který vstupoval do sluţby
zfanatizovaný ideologií apartheidu formulovaného jako boj proti černošským komunistům.
Eric se v roce 1985 účastnil vraţdy bezbranných černochů, jejichţ mrtvoly spálili a pohodili u
silnice. Prozřel při sledování scén z amerického filmu o policejním rasistickém násilí
točených z perspektivy oběti. Nově přesvědčený dobrák hledal v rámci programů RC na konci
devadesátých let nejen smíření, ale i odpuštění. Při projednávání, které je vizuálně velmi
podobné soudnímu jednání, se nestačil divit úderné konfrontaci a výtkám bílého ţalobce. Při
setkání s manţelkou zavraţděného potkává beznaděj a zlost ţeny, která byla v době činu
těhotná. Má potřebu ukazovat mu fotografie své dcery, která musela vyrůstat bez otce.
Kdyţ v roce 1986 jihoafrická armáda bombardovala sídla Afrického národního
kongresu (ANC) v sousedních státech, docházelo vţdy i k obětem civilistů. Na protest Robert
McBride (obr. č. 16), člen ANC, zorganizoval a zúčastnil se bombového útoku ze
zaparkovaného auta na bar navštěvovaný jihoafrickými policisty. Výbuch zabil čtyři bílé
ţeny, které náhodně procházeli okolo. McBrida z procesu směřujícímu k trestu smrti
zachránila Mandelova amnestie. Vycházel z kriminálu jako hrdina vítaný davem černých
obdivovatelů. Stal se diplomatem nové jihoafrické vlády. I on si zaţádal o setkání
s pozůstalými obětí v rámci RC. V konfrontaci s matkou zabité dívky (obr. č. 17) hluboce
lituje konkrétních obětí, pevně však hájí své jednání v situaci zvířecího poníţení a beznaděje.
Kamera zaznamenává situaci bezpečnostních prohlídek před vstupem do síně, kdy
uniformovaní černoši a černošky prohlíţejí a prosahávají všechny zpravidla černé zájemce o
vstup dovnitř. Kdyţ vstupuje matka zabité dívky, všichni uctivě ustupují a zdvořile ji pouštějí
dál. Dáma se na ně rozkřikuje, ţe bude stejně kontrolovaná, jako kdokoliv jiný, ţe jsou si teď
všichni rovni. To jsou velmi silné okamţiky těchto jednání.
Skutečnou sílu však představoval závěrečný příběh nazvaný Guguletu 7. Strašné činy
se staly v místě prvního příběhu o sedm let dříve. Na rozdíl od ojedinělé přítomnosti americké
občanky se jednalo o události opakované a typické. Thapelo Mbelo (obr. č. 18, muţ vlevo)
byl černým konfidentem z policejní sloţky zaměřené na apartheidové přečiny. Jejich úkolem
bylo odhalovat akce obhajující politiku apertheidu a pokud se takové akce neděly, tedy je
vytvářet. Mbelo vtáhnul sedm mladých naivních černošských mladíků do fingované
plánované teroristické akce a dříve neţ se cokoliv začalo doopravdy dít je vylákal na místo,
kde je policejní jednotka jako nebezpečné teroristy postřílela před zraky okolo jedoucího
školního autobusu plného dětí.
Po deseti letech je matkám obětí promítnutý policejní záznam celé akce. Vidí své syny
v posledních chvílích ţivota leţící v kaluţích krve. Přítomní psychologové odvádějí
z místnosti křičící zoufalé matky lomící rukama s podklesávajícími koleny.
Thapelo Mbelo je mohutný černoch s tvrdými rysy obličeje. Potkat se s ním
v sebemenším sporu, diktátem sebezáchovy bude v ţádném případě nedat najevo nejmenší
nesouhlas. Ale tento muţ hovoří s jednoznačnou upřímností a autenticky proţitou vinou o
tom, ţe jiné případy smíření jsou mezi bílými a černými. On je na tom mnohem hůře, protoţe
35
ublíţil svým bratrům a sestrám. Hromotlukovy oči nevzbudí nejmenší pochybnost, ţe by
nebyl upřímný.
Jeho setkání s matkami obětí, kterému se vystavuje dobrovolně a celé ho ustojí,
probíhá skutečně dramaticky. Je terčem spílání, výkřiků opovrţení a hlavně palčivých
výčitek: „Jak jsi mohl vraţdit své černé bratry a brát za to peníze? Jak jsi se u toho cítil?“
Odpovídá, ţe nijak, ţe jednal jako robot, dostával rozkazy a plnil je. A v emočně vypjaté
chvíli říká: „Odpusťte mi prosím, mé matky.“ A později jedna z nich (obr. č. 19) říká: „Jsi
stejně starý jako by byl můj syn. Vidím tě a důvěřuji tvé lítosti. Odpouštím ti synu.“
Přiznám se, ţe mi v této chvíli tekly slzy a nebýt toho, tak jsem asi toto odpoledne
nebyl schopen účasti na dalším programu konference.
Nabízí se samozřejmě otázka, proč takové „divadlo“ vůbec organizovat. Pumla
Gobodo–Madikizela referovala o tomto dění jako o jediné cestě k léčbě traumatických ran.
Zatímco dříve policie pozůstalým znemoţňovala i truchlení a zatěţovala je bezprostředně po
pohřbu výslechy ohledně identity pohřebních antiapartheidových řečníků, aţ zde potkali
pravdu. Rána se otevřela, aby se mohla začít hojit. Pozůstalí referovali o tom, ţe teprve nyní
mohly zase začít doopravdy ţít.
Velkým ethosem tohoto dění je změnit nenávist k pachateli v úsilí, aby se jiţ podobné
věci nemohly znovu stát.
15.
18.
16.
17.
19.
20.
Bílí jihoafričtí intelektuálové hovoří většinou s nadšením, ţe ţijí v tak zajímavém
místě a čase, ve svobodné zemi. Nakolik to naše krátká návštěva dovolovala, pociťovali jsme
i nad takovými větami trauma. Pocit viny. Také jsme však zaslechli chválu starých časů – dřív
vše fungovalo a všude bylo bezpečno. Dnes je ţivot v JAR tak nebezpečný, ţe děti nemohou
chodit sami do školy, kradou se auta i s dítětem, které v něm čeká na svého rodiče. Kaţdý prý
má v okruhu svých známých člověka takto nějak osudem postiţeného.
Skutečně ani v Kapském městě není bezpečno jako v evropských či amerických
městech. Cizinec tu snadno potká agresivní ţebráky a různé husté situace. Jindy mimořádnost
místa nabývá subtilnějšího projevu. To kdyţ do kolegy rázovitého vystupování a zavalitější
postavy okázale vrazí drobný černý muţík a vysype všude kolem sebe na ulici obsah svého
zavadla. Jako Evropan se kolega, který fyzicky náraz takřka nevnímal, jednoduše omluvil a
pokračoval ve své cestě. Bílému Afričanovi by však apartheidové máslo na hlavě
pravděpodobně nedovolilo odejít bez finančního bolestného.
36
Mandela je obrovskou autoritou, jednoznačností svého postoje („mohou zavřít mé tělo,
ale moje duše zůstane svobodná“ – odseděl si 27 let) je morální ikonou boje za svobodu a je
aktivní součástí současného svědomí lidstva. Jako návštěvníkovi z jiné kultury na mě mohl
působit úsměvně jeho kult – na kaţdém významném místě, kterých je v krásné krajině
Kapského města přehršle, je Mandela připomínaný – tehdy tu byl, tohle řekl a vše je to
dokumentováno fotografií a případně posvěceno novým pojmenováním. V ideologické změti
není bez zajímavosti, ţe také Laurens van der Post povaţoval Mandelu za opovrţeníhodného
komunistu.
Mladí černoši mají dnes v JAR cestu ke vzdělání umetenou. Ale vyuţívají ji málo.
Také podstata rozsáhlých a rozrůstajících se slamových čtvrtí je jiná, neţ by se zdálo. Hranice
JAR jsou otevřené a řada lidí sem přichází dobrovolně. Mnoho rodin pak ve slumech
dobrovolně zůstává a nevyuţívá moţností lepšího bydlení. Neplatí nájemné ani jiné poplatky
a šetří si peníze na ţivot po odchodu domů. Často však ţivitelé rodin propadají alkoholu,
drogám či jiným vymoţenostem civilizace a ve slamech pak zůstávají, aniţ by šetřili peníze.
Celé se to zašmodrchává a jednoduché řešení neexistuje.
21.
22.
23.
21. slumy, 22. – 23. všudypřítomný Nelson Mandela
V rámci konference panovala jakási antiapartheidová korektnost. Konferenční
identifikační visačky nejenţe nediferencovaly analytiky od neanalytiků, neuváděli ani
společnost (developing group či samostatný institut), vynechávaly tituly. Vznikal situační
humor: Číšnice, velmi černá černoška, nabízela účastníkům v rámci podvečerního setkání bílé
a červené víno. Korektní dáma se špatnou angličtinou nadmíru zdvořile projevila zájem o
skleničku. Protoţe nereagovala na zběţný dotaz, zda „red or white“, ukázala číšnice na obě
láhve. Dotyčná ukázala na červené víno a vysoukala ze sebe: „Black one, please.“
Konference přinesla ještě další velké téma spojené se svou lokalitou. Pořádány byly
semináře se sangomy – tradičními africkými léčiteli a někteří z nich se celé konference
účastnili. Jejich tisíciletá tradice léčitelství se pozoruhodným způsobem potkává s analytickou
psychologií. Někde se shodují, jinde tam, kde končí působnost jednoho přístupu, začíná
dovednost druhého. Sangomové pracují se sny - i zde najdeme shodná témata, v nichţ jsou
Afričané vzhledem k svojí dávné tradici původnější neţ Jung. Jedná se o velmi zajímavé
téma, které samo můţe vydat na samostatný článek.
Jako kaţdé konferenční setkání i kapsko-městské přineslo řadu pozoruhodných
analyticko psychologických témat. Mnohé z nich se vzhledem k paralelnímu průběhu
seminářů dalo snadno nepotkat. Velmi mě zaujala např. neurologická korekce historického
omylu omezování snů na REM fáze. Historii AP obohatila neuvěřitelně detailní a
vyčerpávající analýza strohých filmových fragmentů Jungových cest po Africe. Kulturní
vyţití s odborným poznáním přineslo divadelní představení pojednávající o potkávání se
Emmy Jungové s Toni Wolfovou. To je samozřejmě jen malý výsek toho, co konference
nabídla.
Kdyţ jsem odjíţděl z Brna, teploměr na Metě ukazoval 32 stupňů. Přiletěli jsme do
konce zimního období s ranními teplotami pod 9 stupňů. Takto jsem si jako dětský čtenář
37
klasických cestopisů putování do Afriky určitě nepředstavoval. Čím tedy bylo Kapské město
tak mimořádné a působivé?
- Krvavou historií, nedávnou změnou a léčbou ran. Naše společnost se sice zrovna vzedmula
k formálnímu odsouzení prokurátorky vinné vraţdou Milady Horákové, ale jiné vyrovnávání
se s komunismem v nás si moc nevybavuji.
- Praktikovaným rasismem a vzdáním se těchto praktik. Naše opečovaně izolované germánské
slovanství se dlouhodobě potýká jen s Romy a otevřený rasismus našich myslí nejen nikdo
neřeší, ale nepovaţuje se ani za problém.
- Nejvíce pak sangoma, thwasa, amandawu – setkáním s dávnou africkou léčitelskou tradicí,
přírodními psychoterapeuty, jejich terapeutickým výcvikem, léčbou, prací se sny, jejich
uctíváním zemřelých předků a komunikací s nimi. Vůní buše a kouře z jejich tradičních
oděvů.
- Tučňáky, lachtany, velrybími ploutvemi převalujícími se v oceánských vlnách, zebrami,
pštrosem. Nic proti zajícům a srnkám, ale kdo chce, můţe se z Kapského města vypravit také
za lvy a slony. Krásnou přírodou, skalami, koupáním v oceánu.
- Setkáním s pěti sty jungiány a záţitkem sounáleţitosti s nimi.
Přeji kolegům z ČSAP, kteří si pro své diplomy poletí do Montrealu, plné proţití
konferenčních událostí a těším se, ţe se najde pisatel obdobného sdělenní.
24.
25.
26.
24. a 26. Kapské město, 25. tučňáci afričtí
10. 11. 2007
[email protected]
38
Martin Skála: IAAP V MOTREALU
XVIII. KONFERENCE IAAP V MONTREALU
XVIII. konference IAAP se konala v roce 2010 v Montrealu. Naléhavě a opakovaně
jsme ţádali jediného českého účastníky o alespoň krátké sdělení pro náš časopis.
Mgr. Martin Skála (1973)
Ţije a pracuje v Praze, kde provozuje středisko Psychopompos.
Jungovský analytik, člen předsednictva ČSAP. Na XVIII. konferenci
IAAP převzal svůj diplom individuálního člena IAAP.
Martin Skála
Ahoj Ervine,
ty jsi tak neskonale asertivní a kdyţ se stále připomínáš, tak na tebe musím myslet a vynořilo
se mi pár vzpomínek na konferenci (za přesná jména a citace neručím).
Montreal je krásné kulturní město ve frankofonní části Kanady. Je to jedno z
nejstarších měst na řece pod horou Montreal. Jeho historie však sahá jen k příchodu
Evropanů, a tak se mi vše zdálo jaksi nové, rovné a instantní, ale velkolepé. Během půl
hodiny jsem po širokém bulváru přešel z laciné frankofonní latinské čtvrti plné různých
klubů, podniků a uvolněných lidí různých barev mezi americky působící mrakodrapy, muzea
a galerie s většinou anglicky hovořícími lidmi svázanými kravatami, kde se konala
konference IAAP. Mezitím jsem prošel stylovou čínskou čtvrtí, kde jsem neodolal vůni čínské
kuchyně a za kopcem byla anglická čtvrť s typickými cihlovými domy. Podobně i na
konferenci samotné se mísily různé kultury, národnosti, styly, směry a přístupy.
Jako vţdy se zde konala vysoká jungiánská politika. Bylo zvoleno nové gremium, ve
kterém převládá anglosaský duch vývojové větve analytické psychologie. Protikandidátem
Toma Kellyho zvoleného na post budoucího předsedy byl Jorg Rasche, politicky daleko méně
viditelná, ovšem rovněţ vynikající osobnost intenzivně působící (např. kurzy sandplay) a
široce podporující např. developing groups Polska či Ukrajiny, které našim frekventantům s
radostí otvírají své semináře a letní školy. Další událostí byla graduace nových individuálních
členů IAAP, kde jsem si mezi převáţně ruskou velmi průbojnou delegací pod vedením Jan
Weinerové vydobyl své místo i já.
Na speciálních seminářích se např. přeli Verena Kastová s Murray Steinem z
rozdělených Curyšských institutů, zda je lepší analytický vzdělávací program absolvovat v
intenzivních kurzech v Curychu, nebo ve svých rodných zemích, na dálku, často pomocí
internetu, různorodých seminářů atd. V kaţdém případě se zdá, ţe se pozornost IAAP obrací
od podpory developing groups k individuální podpoře routerů směřujících k individuálnímu
členství. Routeři, individuální členové IAAP i celé společnosti jsou vyzvány, aby formulovali
své potřeby vůči IAAP, organizovali vzdělávací programy a ţádali IAAP o podporu, ovšem
39
nespoléhali se, ţe jim bude vzdělávací program "naservírován". Zde musím vzpomenout
laskavou finanční i organizační pomoc při mezinárodní panelové diskusi Reintegration of
Psychoanalysis v Praze, kde vystupovala Jean Knox, Angela Conolly, Olga Marlin, Ludvík
Běťák a Václav Mikota.
Na jiném semináři se srovnávaly poţadavky na trénink v různých zemích. ČSAP tyto
informace neposkytlo, ovšem musím říct, ţe náš trénink by byl jeden z nejméně náročných.
Moţná i díky tomu se můţeme těšit relativně velkému počtu zájemců a frekventantů ve
srovnání např. se skupinou z Los Angeles, kde byli přijati tři uchazeči o výcvik v průměrném
věku sedmdesát let. Moţná pro klesající popularitu dlouhodobé analýzy v západním světě se
analytická psychologie stále více přiklání k neurovědám, výzkumu a evidence based therapy.
Takţe v tomto prostředí působí nestor analytické psychologie, pop-star James Hillman v
perfektně padnoucím kostýmu s výrazně oranţovými ponoţkami a kravatou, který všechny
neustále vyzývá, aby tolik nepřemýšleli, ale mluvili v obrazech, nejen extravagantním
dojmem, ale i steskem po starých dobách. Co by tomu všemu řekl Jung?
Jeho odkazem a velikým hitem celé konference byla Červená kniha. K té se přišla
poklonit a vyjádřit kdejaká hlava pomazaná, takţe to v celém kontextu zavánělo modlářstvím.
Ale moţná potřebuji trochu zrelativizovat autoritu, neboť sám si Červené knihy hluboce
váţím a byl jsem hrdý, ţe jsme snad dokonce třetím jazykem (po němčině a angličtině), do
kterého byla Červená kniha přeloţena, coţ nám kdejaký Francouz, Ital či Rus na konferenci
záviděli. Bez dlouhých debat a přednášek o Červené knize bych rovněţ nezaznamenal podobu
moudrého Filemona se Sigmundem Freudem, na kterou upozornil editor Červené knihy Sonu
Shamdasani.
Mnoho zajímavých příspěvků se věnovalo transgeneračním traumatům a tomu, jak se
pohnuté osudy odráţejí v psýché jednotlivců i v současné kultuře a umění. Pozornost se
nevěnovala jen ţidům přeţivším holokaust, ale i lidem rozličných kultur a kořenů zasaţených
komunistickou diktaturou nebo potomkům černochů dovlečených otrokáři na americký
kontinent atd. Pojetí traumatu jako zdroje neurózy, o kterém přimýšlel jiţ Freud a váhal, zda
je trauma skutečné nebo projevem fantazie, se nyní tedy rozšiřuje a posouvá na generace zpět
a bez veškeré nadsázky nás vede aţ k vyhnání z ráje. Ne nadarmo se říká, ţe filosofie vzniká
na základě zranění, bolesti a mementa mori.
A moţná nejen filosofie, ale i "přespecializované" západní ego, kterému se věnuje
Jerome Bernstein ve svém příspěvku o Borderland, který mne snad nejvíce zaujal. Zakoupil
jsem si dokonce jeho knihu Living into Borderland, kterou vřele doporučuji k četbě i
překladu, a od svého návratu z této pestré společnosti studuji úvahy o tom, kterak jsme se
vývojem západního ega vzdálili světu a vytvořili si umělou realitu, která je nyní ohroţena a
uvědomujeme si to prostřednictvím analýzy nevědomí, snů a symptomů jednotlivců, jakoţ i
hrozbou ekonomických, společenských, energetických a ekologických krizí. Bernstein přináší
velmi hluboké vhledy i obnovený pohled na ţivot naší existence ve světě bez některých
sugescí současnosti. Něco jako kdyţ si vezme hrdina z filmu Matrixu pilulku správné barvy.
Člověk přitom můţe trochu ubrat svého pocitu veledůleţitosti a pohodlnosti a přidat na
hodnotě světu.
Tolik mohu napsat o konferenci v Montrealu. Na mnoho jsem zapomněl, mnoho jsem
minul, ale vše ve mne zanechalo dobrou a otevřenou náladu, která se mi i po roce vybaví
spolu s pár vzpomínkami.
40
No a je zase půlnoc... Teď mě, Ervine, poraď, co mám říct ţeně a dětem, aţ přijdu
domu z práce. Radši je nebudu budit.
Měj se
Mgr. Martin Skála
41
Ervin Široký: KONFERENCE ČSAP 2010
Ervin Široký (1970)
Jungovský analytik, člen předsednictva ČSAP. Ţije v Brně, kde také
provozuje soukromou praxi klinické psychologie a psychoterapie.
FOTOREPORTÁŢ Z III. KONFERENCE ČSAP
Ervin Široký
obr. č. 1 – Přípravný výbor
Organizace konference představuje skutečně náročný a dlouhodobý proces. Na obrázku přípravný výbor na
jedné z mnoha schůzek předcházejících konferenci.
42
obr. č. 2 – Logo konference
26. – 28. března 2010 pak proběhla v Brně v divadle Barka III. konference ČSAP na téma Motiv proměny.
O
obr. č. 3 – Prezident konference
Nepříliš vděčné a opravdu náročné úlohy hlavního organizátora – prezidenta konference se chopil PhDr. Karel
Zezulka.
43
obr. č. 4 - Předsedkyně ČSAP
PhDr. Jana Vašková ve svém úvodním slově ocenila práci prezidenta konference a ostatních organizátorů,
vyznala se z emoční náročnosti, kterou jí celá akce přinesla.
obr. č. 5 – Čestný host Stanislav Komárek
První příspěvek pronesl profesor Stanislav Komárek. Jednalo se jednoznačně o nejslabší vystoupení celého
víkendu. „Nic jsem si nepřipravil, nestydím se za to a jestli nemáte ţádné dotazy, tak já uţ spěchám za svými
kvetoucími krokusy, které mě zajímají určitě daleko více, neţ vaše konference.“
44
obr. č. 6 – Martina Holubová
MUDr. Martina Holubová poukázala svou kazuistikou na závaţnost správného stanovení diagnózy v rámci
psychiatrické péče.
obr. č. 7 – Jiří Černý
Divadlo Barka poskytlo prostor i večernímu kulturně-společenskému programu. Zahájil Mgr. Jiří Černý vlastní
písňovou tvorbou.
45
obr. č. 8 – Kusá radost
Navázalo hudební uskupení psychologa-vědce docenta Tomáše Urbánka.
obr. č. 9 – Jam session
Závěrem večera pak jam session – s Kusou radostí hrál na foukací harmonika PhDr. Vladimír Chrz, Ph.D., na
djembe Mgr. Martin Dejmek a na basu mistr zvuku celé konference Pavel Putna.
46
obr. č. 10 – Jolana Bucková
Mgr. Jolana Bucková další den v roli konferenciérky uvedla nejdříve kazuistické sdělení
obr. č. 11 – Karel Zezulka
Ervina Širokého, Ph.D. a PhDr. Karla Zezulky (na obrázku jako trpělivý posluchač) velmi náročné terapie
depresivního klienta, který prošel postupně ordinacemi obou jmenovaných.
47
obr. č. 12 – Tomáš Holcner
Mgr. Tomáš Holcner pak sledoval vývoj snového motivu v průběhu terapie.
obr. č. 13 – Zuzana Horňáková
Proces proměny v terapii s pouţitím pohádkové amplifikace a motivů alchymie popsala Mgr. Zuzana
Horňáková, která také střídala Mgr. Jolanu Buckovou v roli konferenciérky. Na obrázku jako posluchač.
48
obr. č. 14 – Vladimír Chrz
Doc. PhDr. Vladimír Chrz, Ph.D. srovnával aktivní imaginaci s dialogickým jednáním.
obr. č. 15 – Petr Patočka
Mgr. Petr Patočka hledal souvislosti mezi narcismem a závislostí.
49
obr. č. 16 – Miroslav Balaštík
Kazuistika PhDr. Miroslava Balaštíka (na obrázku v roli vášnivého diskutéra) ukázala, ţe i na typicky somatické
onemocnění můţe mít zcela určující vliv psychika a psychoterapie.
obr. č. 17 – Jaroslav Hroch
S archetypovou hermeneutikou vyrazil na dílo Vladimíra Holana prof. PhDr. Jaroslav Hroch, zde diskutující
50
a zde jiţ přednášející.
51
Následující série obrázků (obr. č. 20 - 25) zachycuje čestného hosta PhDr. et RNDr. Jurika Hájka, který
neuvěřitelnými kabalistickými kouzly uváděl posluchače do extatického stavu kolektivní psychózy.
obr. č. 21 – Jurik Hájek
52
53
obr. 25 aţ 27 Karel Plocek
PhDr. Karel Plocek provedl posluchače dvaceti lety, v nichţ existuje Collegium Jungianum Brunense, přijal
blahopřání k ţivotnímu jubileu a seznámil posluchače s celou řadou unikátních publikací ze své knihovny.
54
obr. 26 – Karel Plocek
obr. 27 – Karel Plocek
PhDr. Karel Plocek přijal také blahopřání k ţivotnímu jubileu.
55
obr. 28 – Jiří Černý
Symbol proměny ve mši svým nezaměnitelným působivým stylem sledoval Mgr. Jiří Černý.
obr. 29 aţ 31 – Jan Krása
Maskami a obzvláště jejich zvířecími podobami se zabýval Mgr. Jan Krása, Ph.D.
56
obr. 30 – Jan Krása
obr. 31 – Jan Krása
57
obr. 32 – Ludvík Běťák
S neposlušnou technikou bojuje PhDr. Ludvík Běťák, aby pak posluchače zaujal svými obecnými poznámkami
ilustrovanými kazuistickými příklady k proměně a změně v psychoterapii.
obr. 33 – Jana Vašková
Závěrečné slovo patřilo opět předsedkyni ČSAP PhDr. Janě Vaškové.
58
obr. 34 – Hlediště divadla Barka s posluchači
59
OZNÁMENÍ
1. ŘÍJNA 2011 ZEMŘEL MARIO JACOBY
Na začátku října nás zastihla smutná zpráva o smrti našeho učitele, podporovatele a
přítele Maria Jacobyho. Narodil se v roce 1925. S činností ČSAP bylo jeho jméno spojeno od
samého začátku. Zemřel klidně po krátké nemoci.
Nekrolog můţete najít na internetové adrese
http://iaap.org/frontpage/obituaries/mario-jacoby-1925-2011.html
Zde několik fotografií jako vzpomínku na člověka, který nám bude velice chybět a
který zůstává v silných vzpomínkách mnoha z nás.
60
OZNÁMENÍ
61
OZNÁMENÍ
62
Mezi břehy - komunitní časopis české analytické psychologie, vychází pod
záštitou České společnosti pro analytickou psychologii (jungovskou
psychoterapii). Č. 1 - leden 2012
Články převzaté od FJ získala Jolana Bucková. Vedoucí redaktor tohoto čísla: Ervin Široký.
Technická spolupráce: Jan Krása. Redakční radu tvoří dále: Petr Patočka, Tomáš Kohoutek,
Martin Dejmek. Fotografie: Ervin Široký (pokud není uvedeno jinak).

leden 2012

Transkript

Podobné dokumenty

2. číslo 1. prosince 2010 - Gymnázium Ústí nad Orlicí

Závěrečné práce absolventů X. komunity - 2. část

Detektiv Moravec 2007

směr rozvoje vysokoškolského poradenství nastavený vzdělávací

Richard Wagner auf der Prager Bühne

ˇ - Praha - Hard Rock

Osobní asistence jako alternativa klecov˘ch a síÈov˘ch lÛÏek I.

Distribuční materiál

157 praxe – inspirace – konfrontace

Jan Skalický Jan Skalický

Klikni pro zobrazení nebo stažení článku ve formátu PDF

Uvodni rozhovor v psychoanalyze - Projekty OPVK

Iva Jaklová

Akademie věd České republiky The Czech Academy of Sciences

NPC - Naše Praha Centrum

PS_2011_2

Přírodní památka Hukvaldy