pláž – kolašin

CESTOVÁNÍ
6. díl / Motorkou po Albánii aneb „Cesta bez překážek nikam nevede!“
PLÁŽ – KOLAŠIN
Ráno mě vzbudil lehký vánek
a rozkošné ševelení moře. Po
ránech v pustých horách to
byl příjemný obrat. Do reality
mě uvrhlo Alešovo chrápání a
piškvorkový obličej Deziho, který
noc proležel obličejem v síťovaném lehátku.
R
anní hygienu jsme se rozhodli vykonat na
místních plážových toaletách. Chlapci byli
rychlejší, tak jsem v drobném tanci trávil dlouhé
minuty okolo zvláštních stavení. Budky byly bez
oken se stále se otevírajícími dveřmi, takže jsem
občas mohl zahlédnout naše dva borce, kteří
vypadali jak při světovém poháru paralelního
sjezdu na lyžích bez lyží. Dle výrazu to byl drsný
kopec. Po chvilce vyrazil Dezi s pobaveným výrazem a slovy: „To jsem zvědavej, jestli se trefíš?“
Nechápu a látám se do tmavé kobky. Je to nějaDEZI – pro ty, kdo ho ještě neznají.
10
ALEŠ – pro ty, kdo ho ještě neznají.
ký divný, dole je otvor podobný golfové jamce,
kde ovšem někdo právě zahrál pat. „Kam to
mám dát?“ Snažím se ukotvit a hledám něco na
chycení. Jaké je mé překvapení, když nad hlavou
nahmatám hadici s kohoutkem. „Sprcha, to je
sprcha, ty vole!“ To už vedle Vlasta vystřídal Aleše na opravdovém záchodě a na mě zbude opět
jen tanec. Po „očistě“ jsme se jali každodenního
párování našich Intercomů. Vlastík opět zkouší
svůj zastaralý typ, ale po chvíli pochopí a uraženě odchází pro rundu piv.
„Jedeme!“ slyším v helmě libý hlas našeho
náčelníka (Aleš - pro ty, co ho ještě neznají). Vyrazit skoro v poledne nebyl dobrý nápad. V 39
stupních kopu svůj stroj a čekám, kdy omdlím.
Rachot našeho kvarteta přilákal početnou skupi-
nu místních vodomilů, kteří obdivně pokyvovali
nad naší majestátností. Zkřivené obličeje plné
potu a písku jasně vypovídaly, jak si to užíváme.
Jedna a pomalu vpřed. „To musí být pohled,“
hlásí Vlastík, který z písku jde na bábu (jako
na odrážedle, rychlost nula, nohy na zemi, ale
soustředěný výraz). Ještě že je tu bejbl z Plzně
(Dezi - pro ty, kdo ho ještě neznají). Bere za to
a za křiku „full gaz“ bere za heft (plyn) a v pravém smyku skládá vlevo do dětských bábovek.
Konečně aplaus. Po drobné opravě Deziho
i stroje valíme do Kolašinu. Horko je fakt úmorné. Po půl hoďce začínám mít mžitky. Cítím, jak
mě opouštějí končetiny. Snažím se myslet na
zubaře, berňáka a spoustu dalších tlakových lidí,
a nic. Nakonec nepomůže ani Alešovo vyprávění, jak o to přišel.
Stavíme v restu, z posledních sil tancujeme
po stínech do lokálu, kde mají báječnou kolu
a hlavně klimatizaci, jo a taky prima časopis
Hustler. Nevím, zda klimoška nebo ta kola
způsobila, že jsme do hoďky byli zase v sedlech
a plní elánu vyrazili dál. Černá Hora nás přivítala
s vlajkou Evropské unie, což bylo pro mnohé
z nás překvapení. Krajina se rázem mění, jak
mávnutím proutku. Silnice mají zase čáry, sem
tam i svodidla, a neleží na nich už tolik dobytka.
Opět si to mažeme po klikatých traverzách,
které jsou mým „nejoblíbenějším“ místem pro
mototuristiku. Napravo kolmá skála, pak úzká
silnička bez svodidel a nalevo stometrový sráz,
samozřejmě jedna zatáčka za druhou a pokud
možno, řádně utáhlá (rovnoměrný poloměr
zatáčení na konci zákeřně zalomený). Konečně
se dostáváme na náhorní plošinu. „Chlapi, to
je nádhera.“ Scenérie jak ze Zélandu. Travnaté
bochánky s trsy rozkvetlých keřů a klikatou
pěšinou, která mizí za dalekým horizontem.
Blbneme v trávě a kocháme se tou čerstvou
zelení. Po pár kilometrech stavíme u starého
hřbitova, kde zub času spojil lidské dílo
s přírodou. Rozhlížím se a přemýšlím, jak ti lidé
tady žili, na čem jezdili, co pěstovali a jaký měli
vlastně obyčejný den. „Tady se to spí!“ prořízl
Dezi romantiku.
„A ten výhled,“ kontruje Aleš. „Vy jste jelita, to
tu necítíte tu atmosféru, ten genius loci?“ snažím se. „Jo, jo, mě pálej až voči,“ řehtá se Dezi
a souká z kufru ferneta s jeho známým: „A na to
se napijem!“ „Barbaři,“ beru hořkého přítele
a připíjím na památku našich předků. Hnedle,
jak na to skočíme, začíná divočina. Cesta se
změní v kamenitý úvoz a my jdeme zase do
stupaček. Výhled je nádherný. Tu a tam divoký
kůň, stádo ovcí a vítr, který češe neposečené
louky. Na pozdní oběd kotvíme u „Škodarského
jezera“, největšího hnízdiště ptáků v Evropě.
Malebná hospůdka plná místních dobrot umocňuje nádherný zážitek na malebných pláních.
„Aj vůůd lajk tů páj,“ překvapí Dezi svou první
anglickou větou. A také číšník, který nepřinese
koláč, ale účet. Se soumrakem začínáme hledat
hnízdiště českých motorkářů. Podél zvláštně
zelené říčky je buď les, nebo skála, vypadá to na
spánek vstoje. „Támhle!“ velí náčelník. S hrůzou
zjišťuji, že ukazuje na ostrov uprostřed říčky
a myslí to vážně. Lomí vpravo dolů a s typickým
funěním do našich uší dává za dvě a vrhá se
do řeky. Zkraje to vypadalo dobře. Voda stříká,
Aleš neubírá. Za půlkou začíná drobně tancovat.
Blbec, zvolil tango. Nejdřív zavřená promenáda,
pak twistová otáčka vpravo, otáčka vlevo postupným krokem, výkrut mimo a na závěr korta vzad!
„To byla paráda,“ řehtáme se do helem. Uprostřed říčky vytvořen byl rybník, halelůja! Aleš se
třepe pod motorkou, evidentně to nemá pod
kontrolou. „Jdeme, jdeme!“ procitneme z hlubokého kulturního zážitku a běžíme mu pomoct.
Náčelník je v pohodě, jen jeho pravý kufr
s jídlem a trochou toho oblečení, co s sebou
má, se rozmáčknul jak plechovka sardinek
a dostal zásah zeleným proudem. „Konečně sis
vypral,“ zapojuje se taky doktor (Vlastík - pro ty,
co ho ještě neznají), který s námi komunikuje
jen bez helmy.
Sranda přestává být, když je řada na nás. Aleš
to měl snadný, jel přes řeku. My máme řeku
a rybník kdesi uprostřed. Dávám za jedna
a přemýšlím, co mám v pravém kufru. Rozumně
volím polku, takže nakonec vletím na ostrov bez
ztráty květinky: „Kdo umí, ten umí, pánové.“
Beru kameru do ruky a čekám na další vodní
dílo. Zklamali, Dezi i Vlasta skoro bez tance dorazí na ostrov. Je zase tma a z karet nic nebude.
Já s Vlastou stavíme stan, Dezi vaří, náčelník
suší. Při ohýnku dáváme „vrcholové“ pivko
a probíráme ten nádherný den. „Jak málo člověku stačí,“ říkám Vlastovi, když lezu do suchého
spacáku za náčelníkova nekonečného brblání
a čvachtání. Pomalu padám do objetí spánku
a říkám si, že pro tyhle chvíle by člověk měl žít.
VLASTÍK – pro ty,
kdo ho ještě neznají.
Text: Jakub Olbert, Foto: Vlastimil Jakubec
11