Velk ´y inkvizitor

různı́: Velký inkvizitor
1
různı́
Velký inkvizitor
Nad textem F. M. Dostojevského
Refugium Velehrad-Roma s.r.o., Velehrad, 2000
preklad: Pavel Hroch, Ladislav Zadražil
• Tomáš Špidlı́k (úvod)
• 6
Absolutnı́ svoboda se projevı́ v tomto světě jako element démonický“, ničı́ řád světa. Román Běsi svým titu”
lem charakterizuje odvážlivce nevázanosti a prezentuje je velmi sugestivně. Ale v Bratrech Karamazových jsou
lépe roztřı́děni podle typů. Je tu starý Karamazov, odporný hlasatel neomezené svobody sexuálnı́. Jak skončı́?
Zabije ho jeho vlastnı́ nemanželský syn. Ivan nezná mı́ru v racionálnı́ch spekulacı́ch, jde za hlasem absolutnı́ho
rozumu. Skončı́ tı́m, že se zbláznı́. Dimitrij je libertin, který si dovoluje všecko, co mu život nabı́zı́. Skončı́ ve
vězenı́. Svoboda těchto třı́ typů je démonická.
• Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Bratři Karamazovi (část Vzpoura)
• 10
(. . .) Nedávno mi v Moskvě řı́kal nějaký Bulhar, (. . .) jak tam u nich v Bulharsku všude řádı́ Turci a Čerkesové,
protože se bojı́ všeobecného povstánı́ Slovanů. Pálı́, vraždı́, znásilňujı́ ženy a děti, přibı́jejı́ vězně za uši k plotu,
nechávajı́ je tak do rána a ráno je věšejı́ – takové věci, že si je člověk ani nemůže představit. Opravdu, někdy se
mluvı́ o zvı́řecké ukrutnosti člověka, ale to je k zvı́řatům hrozně nespravedlivé a urážlivé pro ně, protože zvı́ře
by nikdy nedovedlo být tak kruté jako člověk, tak rafinované, tak umělecky ukrutné. Tygr prostě kouše a rve
a nic jiného neumı́. Nikdy by ho nenapadlo přibı́jet lidi na noc hřebı́ky za uši, i kdyby to dovedl.
• Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Bratři Karamazovi (část Velký inkvizitor)
• 26
(. . .) Už jsi tak zkažen soudobým realismem, že nesneseš nic fantastického.
• 28
(. . .) Pro člověka a lidskou společnost nikdy nebylo nic nesnesitelnějšı́ho než svoboda!
• 29
(. . .) Nakonec nám svou svobodu složı́ k nohám a řeknou: Raději nás zotročte, ale nasyt’te nás.“. Pochopı́
”
konečně sami, že je nemyslitelné mı́t zároveň svobodu i sdostatek chleba pro všechny, nebot’ nikdy, nikdy nebudou schopni rozdělit se mezi sebou! Přesvědčı́ se také, že ani nemohou být nikdy svobodni, protože jsou to
bytosti slabé, mrzké, nicotné a buřičské. Slı́bil jsi jim nebeský chléb, ale ptám se znova, může se ten v očı́ch
slabého, vždy hřı́šného a nešlechetného lidského plemene vyrovnat chlebu pozemskému? I když Tě budou ve
jménu nebeského chleba následovat tisı́ce a desetitisı́ce, co se stane s milióny a desetitisı́ci milióny bytostı́, které
nebudou s to pro nebeský chléb pohrdnout chlebem pozemským?
• 31
různı́: Velký inkvizitor
2
(. . .) Řı́kám Ti, že nic nesoužı́ člověka vı́c než starost, aby našel toho, komu by rychle odevzdal dar svobody, se
kterým se ten nešt’astný tvor rodı́. Ale vládnout nad svobodou lidı́ může jen ten, kdo uspokojı́ jejich svědomı́.
S chlebem se ti podávala osvědčená korouhev: dáš chléb a člověk se před Tebou sklonı́, nebot’ nenı́ nic nespornějšı́ho než chléb. Ale jestliže se jeho svědomı́ zmocnı́ někdo jiný, člověk odhodı́ i Tvůj chléb a bude
následovat toho, kdo zláká jeho svědomı́. V tom jsi měl pravdu. Nebot’ tajemstvı́ lidského bytı́ je nejen žı́t, ale
i mı́t proč žı́t. Bez pevné představy, proč má žı́t, člověk život odmı́tne a raději se zničı́, i kdyby kolem něho byly
samé chleby. To je pravda. Ale co se stalo? Mı́sto abys vládl nad svobodou lidı́, ještě jsi jim svobodu rozmnožil!
Zapomněl jsi snad, že klid, ba i smrt je člověku milejšı́ než svobodná volba v poznánı́ dobra a zla? Nic nenı́
pro člověka lákavějšı́ než svoboda jeho svědomı́, ale nic pro něho nenı́ ani trýznivějšı́. A hle, mı́sto abys mu dal
pevné základy k uspokojenı́ jeho svědomı́ jednou provždy, dal jsi přednost všemu, co je neobvyklé, pochybné
a neurčité, všemu, co je nad lidské sı́ly. Počı́nal sis tudı́ž, jako bys lidi vůbec nemiloval – Ty, který jsi přišel
obětovat za ně život! Mı́sto aby ses ujal vlády nad lidskou svobodou, rozmnožil jsi ji a zatı́žil jsi navždy duchovnı́ královstvı́ člověka jejı́ trýznı́. Žádal sis svobodnou lásku člověka, aby Tě následoval svobodně, protože
jsi ho upoutal a podmanil. Mı́sto tvrdého starodávného zákona měl člověk nadále svobodným srdcem rozhodovat, co je dobro a co zlo, maje před očima jako vodı́tko jen Tvou podobu. Ale což jsi vskutku nepomyslel na to, že
bude-li člověk utlačován tak strašlivým břemenem, jako je svobodná volba, nakonec zavrhne, ba popře i Tvou
podobu a Tvou pravdu? Zvolajı́ nakonec, že v Tobě nenı́ pravda, protože nebylo ani možné opustit je v horšı́m
zmatku a trýzni, než v jakém jsi je opustil Ty, když jsi jim zanechal tolik souženi a nesplnitelných úkolů.
A tak jsi tedy vpravdě Ty sám položil základ ke zkáze svého královstvı́ a nikomu vı́c to neklad’ za vinu. (. . .)
• 32
Jsou tři sı́ly, jediné tři sı́ly na světě, které mohou navěky přemoci a podmanit svědomı́ těch bezmocných buřičů.
Jsou to: zázrak, tajemstvı́ a autorita. Zavrhl jsi jedno, druhé i třetı́, a sám jsi podal přı́klad toho.
• 32
(. . .) Kolik je takových jako Ty? Mohl ses aspoň chvilku skutečně domnı́vat, že v takovém pokušenı́ obstojı́ i lidé?
Což lidská přirozenost je taková, že by člověk odmı́tl zázrak a že by se v tak hrozných chvı́lı́ch, ve chvı́lı́ch
nejstrašlivějšı́ a základnı́ vnitřnı́ úzkosti přidržel svobodného rozhodnutı́ srdce? Věděl jsi zajisté, že Tvůj velký
čin bude zachován v knihách, že dojde do hlubin času i k nejzazšı́m mezı́m země, a doufal jsi, že se také člověk
podle Tvého přı́kladu přidržı́ Boha a nezatoužı́ po zázraku. Ale nevěděl jsi, že jakmile člověk zavrhne zázrak, zavrhne hned i Boha, nebot’ člověk nehledá tolik Boha jako zázraky. A protože nenı́ schopen obejı́t se bez zázraků,
najde si nové, své vlastnı́ zázraky a bude uctı́vat třeba zařı́kávačská kouzla a babská čarovánı́, i když je stokrát
buřič, kacı́ř a neznaboh. Nesestoupil jsi z křı́že, když se Ti posmı́vali a tupili Tě, volajı́ce na Tebe: Sestup z křı́že,
’
a uvěřı́me, že jsi to Ty.‘. Nesestoupil jsi právě zas proto, žes nechtěl zotročit člověka zázrakem a toužil jsi po svobodné vı́ře nevynucené zázrakem. Toužil jsi po svobodné lásce, ne po rabském vytrženı́ otroka, jednou provždy
zděšeného velkou mocı́. Ale i v tom jsi oceňoval lidi přı́liš vysoko, nebot’ jsou to vskutku otroci, ač stvořenı́ jako
buřiči. Rozhlédni se a uvaž: uplynulo patnáct stoletı́, podı́vej se na ně. Koho jsi povznesl až k sobě? Přı́sahám,
že člověk je stvořen slabšı́ a horšı́, než ses o něm domnı́val! Může někdy vykonat to co ty? Tı́m, žes ho stavěl tak
vysoko, zachoval ses k němu, jako bys přestal mı́t s nı́m soucit, protože jsi od něho žádal přı́liš mnoho – Ty, jenž
jsi ho miloval vı́c než sebe samého! Kdybys ho stavěl méně vysoko, také bys od něho méně požadoval, a to by
se vı́c blı́žilo lásce, protože by jeho břemeno bylo lehčı́.
• 35
Proč jsi odmı́tl tento poslednı́ dar[, cı́sařský meč]? Přijetı́m třetı́ rady mocného ducha bys byl zı́skal vše, po čem
člověk na světě bažı́: mı́t koho uctı́vat, mı́t komu odevzdat své svědomı́ a moci se sdružit se všemi v nesporném,
obecném a souladném mraveništi, nebot’ potřeba univerzálnı́ho společenstvı́ je třetı́ a poslednı́ lidská trýzeň.
Lidstvo jako celek toužilo vždycky organizovat se univerzálně. Bylo mnoho velkých národů s velkými dějinami,
ale čı́m výše stály tyto národy, tı́m byly nešt’astnějšı́, nebot’ si jasněji než ostatnı́ uvědomovaly potřebu světového
sjednocenı́ lidstva.
• 37
(. . .) Budou se nám podrobovat vesele a radostně. S nejbolestnějšı́mi tajemstvı́mi svého svědomı́, se všı́m, se všı́m
k nám přijdou a my jim odpovı́me na každou jejich otázku. A s radostı́ uvěřı́ našı́ odpovědi, protože je zbavı́
velké tı́sně a hrozného utrpenı́, které podstupujı́ ted’, když musı́ rozhodovat sami a svobodně.
• Vladimı́r Sergejevič Solovjov: Z řečı́ pronesených na památku Dostojevského
• 51
různı́: Velký inkvizitor
3
(. . .) Romány [Zločin a trest a Běsi] majı́ velký společenský význam, nebot’ v nich byly předpovězeny závažné
společenské jevy, jež se velice záhy prodraly na povrch; zároveň jsou zde odsouzeny ve jménu vyššı́ náboženské
pravdy a společenskému hnutı́ se zde ukazuje nejlepšı́ východisko k přijetı́ této pravdy.
• 53
Univerzálnı́ pravda se vtěluje v Cı́rkvi. Konečným ideálem a cı́lem nenı́ lid (ten je sám o sobě jen služebnou
silou), nýbrž Cı́rkev, která je nejvyššı́m cı́lem služby, vyžadujı́cı́m mravnı́ hrdinstvı́ nejen od jednotlivce, nýbrž
od všeho lidu.
Cı́rkev jako pozitivnı́ společenský ideál, jako základ všech našich myšlenek a činů, a celonárodnı́ mravnı́ vzepětı́
jako přı́má cesta k jeho uskutečněnı́: tot’ono poslednı́ slovo, k němuž Dostojevskij dospěl a jež ozářilo prorockým
jasem veškerou jeho tvorbu.
• 55
(. . .) Pravé křest’anstvı́ nemůže být ani pouze osobnı́m, ani pouze chrámovým – musı́ být univerzálnı́m a vztahovat se na celé lidstvo a na všechny lidské záležitosti. Je-li Kristus skutečným vtělenı́m pravdy, nemůže zůstat
pouhým obrazem v chrámu či osobnı́m ideálem: musı́me v Něm spatřovat světodějný princip, úhelný kámen
všelidské Cı́rkve. Veškeré obecně lidské záležitosti a vztahy se musı́ v konečném důsledku řı́dit tı́mtéž mravnı́m
principem, jemuž se klanı́me v chrámech a jenž uznáváme v našem osobnı́m životě, tedy principem lásky, svobodného souhlasu a bratrského sjednocenı́.
Takové univerzálnı́ křest’anstvı́ vyznával a zvěstoval Dostojevskij.
• 56
(. . .) Když hovořil o Rusku, neměl Dostojevskij v žádném přı́padě na mysli národnı́ výlučnost. Naopak veškerý
význam ruského národa spatřoval výhradně ve službě pravému křest’anstvı́, v němž přeci nenı́ rozdı́lu mezi
Izraelcem a Helénem. Rusko vskutku pokládal za Bohem vyvolený národ, vyvolený nikoli však k tomu, aby
s ostatnı́mi národy soupeřil, aby jim vládnul a aby je předčil, nýbrž aby všem národům svobodně sloužil a v bratrském svazku s nimi uskutečňoval pravou jednotu lidstva, univerzálnı́ Cı́rkev.
• 57
Jsa člověkem náboženským, byl [Dostojevskij] zároveň zcela svobodným myslitelem a svrchovaným umělcem. Tyto
tři stránky, tyto tři nejvyššı́ složky jeho osobnosti v něm nejsou odděleny jedna od druhé a jedna druhou nevylučuje, naopak, v nedı́lné jednotě vstupujı́ do veškeré jeho činnosti. Ve svých názorech nikdy neodděloval
pravdu od dobra a krásy a ve své umělecké tvorbě nikdy nestavěl krásu mimo dobro a pravdu. Bylo to tak
správné, nebot’ tyto tři věci nabývajı́ života, jedině pokud jsou spojeny vzájemným svazkem. Dobro oddělené
od pravdy a krásy je jen neurčitým citem a bezmocným gestem, abstraktnı́ pravda je jen pustým slovem a krása
bez dobra a pravdy je jen modlou. Pro Dostojevského to byly jen tři nerozlučně spjaté podoby jediné absolutnı́
ideje. V Kristu se zjevila nekonečnost lidské duše, která je schopná obsáhnout veškerou nekonečnost božstvı́ –
tato idea je zároveň nejvyššı́ dobro, svrchovaná pravda a dokonalá krása. Pravda je dobro myslitelné lidským
rozumem, krása je tatáž pravda a totéž dobro vtělené v konkrétnı́ živé hmotné formě. Úplné jejı́ vtělenı́ ve všem
je pak konec, cı́l a dokonalost, proto také Dostojevskij napsal, že krása spası́ svět.
• 59
Křest’anstvı́ nám dává vı́ru v nekonečnost lidské duše. Ze všech náboženstvı́ jedině křest’anstvı́ stavı́ vedle svrchovaného Boha také dokonalého člověka, v němž plnost božstvı́ přebývá tělesně. Jestliže v osobě Krista se naprostá plnost a nekonečnost lidské duše stala skutečnostı́, pak zárodek a jiskra této nekonečnosti a plnosti dřı́me
v každé lidské duši bez ohledu na to, jak hluboko klesla.
• 60
V každém konánı́ jsou předmět dı́la a schopnosti vykonavatele navzájem nerozlučně spjaty; tam, kde nejsou obě
tyto stránky v souladu, žádné skutečné dı́lo vzniknout nemůže.
• 62
To, co (. . .) Dostojevského názorům někdy vytýkajı́, je ve skutečnosti jejich zásadnı́ přednostı́: totiž že v nich
zcela chybı́ nebo lépe řečeno je vědomě zamı́tnut jakýkoliv vnějšı́ společenský ideál, tedy ideál, který nepočı́tá
s vnitřnı́m obrácenı́m člověka či s jeho vyššı́m zrozenı́m. Zastánci takzvaného společenského ideálu“ s takovým
”
zrozenı́m vůbec nepočı́tajı́ a nenı́ jim ho zapotřebı́; spokojı́ se s lidskou přirozenostı́ v tom stavu, v jakém je. Je to
ideál hrubý a povrchnı́ a my vı́me, že pokusy uskutečnit ho v praxi pouze posilujı́ a rozmnožujı́ zlo a šı́lenstvı́,
které již ve světě panuje. Takový hrubý a povrchnı́, bezbožný a nelidský ideál u Dostojevského nenajdeme – již
v tom je jeho prvnı́ zásluha. Přı́liš dobře znal všechny hlubiny lidského pádu, věděl, že zloba a šı́lenstvı́ tvořı́
základ našı́ zvrácené přirozenosti, a bude-li tato zvrácenost brána jako norma, povede to jediné k násilı́ a chaosu.
různı́: Velký inkvizitor
4
• 64
V křest’anstvı́ nemělo dojı́t k rozdělenı́ na Východ a Západ ve smyslu antagonismu a sváru, vzájemného nepřátelstvı́ a nenávisti, a to, že k němu již došlo, je těžký hřı́ch a veliké neštěstı́.
• 64
Prozřetelnost postavila Rusko od samého počátku mezi protikřest’anský Východ a západnı́ formu křest’anstvı́ –
mezi mohamedánstvı́ a katolictvı́. Byzanc ve svém jednostranném nepřátelstvı́ vůči Západu postupně asimilovala čı́m dál tı́m vı́c čistě východnı́ch principů a zvolna se tak změnila v asijskou řı́ši. V té době se také ukázalo,
že je stejnou měrou bezbranná proti katolickým křižákům i proti mohamedánským barbarům, kterým nakonec
podlehla. V téže době se Rusko úspěšně bránı́ jak Východu, tak Západu a vı́tězně odrážı́ jak mohamedány, tak
katolı́ky.
• 65
Do cizı́ho svědomı́ nenahlédneme a cizı́ záležitosti nejsou v našich rukou. Nezáležı́ na nás, zda se k nám ostatnı́
dobře chovajı́, je však v našı́ moci, abychom si takové chovánı́ zasloužili.
• Vasilij Vasiljevič Rozanov: Legenda o Velkém inkvizitorovi F. M. Dostojevského
• 72
Touha po nesmrtelnosti, po pozemské nesmrtelnosti je u člověka tı́m nejpřekvapivějšı́m a zároveň naprosto
nezpochybnitelným citem. Snad právě proto tolik milujeme své děti a o jejich život se třeseme vı́c než o svůj
vlastnı́, už uvadajı́cı́; a pokud máme to štěstı́ dožı́t se ještě jejich dětı́, lpı́me na nich ještě vı́c než na dětech
vlastnı́ch. I v minutách absolutnı́ch pochyb o záhrobnı́m životě se nám tak dostává alespoň jisté útěchy, i když
”
my zemřeme, zůstanou tu naše děti, a po nich jejich děti“, řı́káme si v duchu a tiskneme se co nejúžeji k našı́
drahé zemi. Taková nesmrtelnost, tento život našı́ krve poté, co z nás samých zůstane pouhá hrst prachu, je
ovšem přı́liš neúplná, je to existence jaksi přetržitá, rozptýlená mezi nespočetná pokolenı́; nezachovává totiž to
nejdůležitějšı́, čeho si na sobě cenı́me nejvı́ce – naši individualitu, celistvou osobnost. Nesrovnatelně úplnějšı́
je existence, které se dosahuje velkými výtvory ducha, v nichž autor zvěčňuje svou osobnost se všemi jejı́mi
osobitými rysy, se všemi zákruty svého rozumu a tajemstvı́mi svého svědomı́. Někdy ani nechce nějakou stránku
své duše prozradit, ale touha po nesmrtelnosti, svém individuálnı́m, samostatném, od jiných odlišném životě je
tak velká, že ji sice skrývá, schovává mezi všechno ostatnı́, a přece nakonec ve svých dı́lech odraz této stránky
zachová. Minou staletı́, tento rys je objeven a vyvstane úplná podoba toho, kdo už se dávno nehrozı́ upadnout
před lidmi do rozpaků. Stav pyramidu, která tě převýšı́, ubohý člověče.“, řı́ká nám Gogol, který je těchto pocitů
”
pln.
• 74
Namı́sto vnějšı́ch vazeb pojı́ román [Bratři Karamazovi] s Legendou vazba niterná – právě Legenda je jakousi dušı́
celého dı́la, které ji obklopuje jako variace své téma; je v nı́ uložena spisovatelova ústřednı́ myšlenka, bez nı́ž
by nebyl napsán nejen tento román, ale i mnohá jeho dalšı́ dı́la – v každém přı́padě by v nich alespoň chyběla
všechna jejich nejlepšı́ a nejideálnějšı́ mı́sta.
• 76
Osud, tak často nepřı́znivý k vnějšı́m poměrům velkých lidı́, vždy ohleduplně nakládá s tı́m, co je v nich
niterného, hlubokého a zažitého. Myšlenka, jı́ž je souzeno žı́t, neumı́rá se svými nositeli, ani když je neočekávaně
nebo náhodně zastihne smrt. Alespoň těsně předtı́m, než nastane, puzeni jakousi mimoděčnou, avšak neodbytnou potřebou se odpoutávajı́ od všeho vedlejšı́ho a dělajı́ to, co je třeba - to nejdůležitějšı́ ve svém životě.
• 78
Mravnı́ profil Aljoši je nanejvýš pozoruhodný podobou, kterou mu autor vtiskl. Vidět v něm pouhé opakovánı́
L. N. Myškina (hrdiny Idiota) by bylo hrubou chybou. Knı́že Myškin, stejně jako Aljoša čistý a neposkvrněný, je
zároveň vzdálen jakémukoli vnitřnı́mu pohybu, je v důsledku chorobného rázu své bytosti zbaven vášnı́, o nic
neusiluje, nic nehodlá dokázat; život pouze pozoruje, ale neúčastnı́ se ho. Jeho hlavnı́m rysem je tak pasivita
– Aljoša naproti tomu má povahu předevšı́m aktivnı́, byt’ zároveň i klidnou a jasnou. Na této lidské úplnosti
se podı́lejı́ i pochyby, dokonce smyslné vášně a schopnost hněvu, a spolu s tı́m jakési hluboké pochopenı́ pro
rozmanitost lidské přirozenosti. Je to podoba důvěrně blı́zká každému člověku, s nı́mž se mu přihodı́ navázat
kontakt. K bratrovi Ivanovi i Rakitinovi, svému starému zpustlému otci i chlapci Koljovi Krasotkinovi dokáže
stejně snadno najı́t přı́stup. Avšak i když vstupuje do cizı́ho niterného života, zůstává ve svém nitru vždy zcela
svůj a samostatný. Má své nezničitelné jádro, od něhož vycházejı́ všeprostupujı́cı́ vlákna, schopná uchytit se,
bojovat a vı́tězit ve vnitřnı́m obsahu jiných lidı́.
různı́: Velký inkvizitor
5
• 79
Jestliže Aljoša Karamazov je v románě pouze načrtnut, a dosud se nevyjádřil, je jeho bratr Ivan vylı́čen a své
slovo již řekl (Legenda o Velkém inkvizitorovi). Proti původnı́mu předpokladu Dostojevského, který nestihl svůj
román dokončit, stal se ústřednı́ postavou celého dı́la on, vlastně jı́ zůstal, protože dalšı́ postavě, která jej měla
zastı́nit (Aljoša), nebylo dáno vystoupit na scénu a jednoznačně vstoupit do mravnı́ho a ideového boje se svým
staršı́m bratrem.
• 87
Dostojevskij byl prvnı́, kdo zavedl řeč na život, který může tepat pod povrchem naprosto strnulých forem, a na
lidskou důstojnost, kterou si lze zachovat i v těch nejnemožnějšı́ch podmı́nkách.
• 89
(. . .) Povı́dka Malý hrdina [je] plná nefalšovaného veselı́; nahlédneme do komentáře a dozvı́me se, že byla napsána v pevnostnı́m vězenı́ několik dnı́ před soudem, rozsudkem a hrozı́cı́m trestem smrti. Ano, to je vskutku
”
vážný člověk,“[,] řı́káme si mimoděk, at’ má ve svém vnitřnı́m světě cokoli, je jeho svět pevný, je-li schopen
”
pokračovat v tvůrčı́ práci i nad rozevřeným hrobem.“.
• 101
Ohromujı́cı́ schopnost zobecněnı́ se u Dostojevského překvapivě pojila s citlivou vnı́mavostı́ pro všechno dı́lčı́,
individuálnı́. Pochopil proto nejen obecný a hlavnı́ smysl toho, co se odehrává v historii, ale pocı́til i nesnesitelnou hrůzu, jako kdyby všechno osobnı́ utrpenı́, způsobené porušovánı́m nejdůležitějšı́ho zákona rozvoje,
prožı́val sám.
• 104
Člověk v plné své přirozenosti je bytostı́ iracionálnı́. Proto také je pro rozum nesplnitelným úkolem plně jej objasnit, stejně jako jej plně uspokojit. Ani nejúpornějšı́ práce z rozumu nikdy nepokryje celou skutečnost a bude vždy
odpovı́dat člověku domnělému, nikoli však skutečnému. V člověku je skryt tvůrčı́ akt a právě ten jej naplňuje
životem, přinášı́ mu trápenı́ a radosti, jež pochopit ani změnit nenı́ rozumu dáno.
• 115
(. . .) Dostojevskij obnažuje tajemný zrod nového života uprostřed života odumı́rajı́cı́ho. Starý Karamazov je sám
symbol smrti a rozkladu, všechny živly jeho duchovnı́ přirozenosti ztratily jednotı́cı́ centrum a my přı́mo cı́tı́me
mrtvolný zápach, který kolem sebe šı́řı́. Nedostává se mu vnitřnı́ regulačnı́ normy, všechno odporné, co v sobě
tajı́ lidská duše, nezadržitelně vystupuje na povrch a špinı́ a maže všechno, s čı́m přijde do styku. Nikdy se ještě
v ruské literatuře neobjevila postava, zbavená jakéhokoli vnějšı́ho či vnitřnı́ho zákona vı́ce, než tento člověk bez
vı́ry, hanobı́cı́ jakýkoli zákon, schopný znesvětit všechnno svaté – a to je právě jeho jméno, to je přı́mo jeho definice. Naše společnost, která při svém postupu vpřed nechává za sebou všechny tradice, která nenı́ dost zralá pro
žádné náboženstvı́ ani zodpovědnost a myslı́ si přitom, že už všechna náboženstvı́ a jakoukoli zodpovědnost
přerostla, společnost, která se určitou šı́řı́ vyznačuje jen v důsledku své vnitřnı́ rozkolı́sanosti, je v této postavě
symbolizována v podstatě věrně, jen snad přı́liš krutě. Odhalen je jejı́ hlavnı́ rys, totiž nedostatek jakékoli normy
pro zdrženlivost, a v důsledku toho nepokrytá chtivost všeho a drzý úsměšek v odpověd’ každému, kdo by
před nı́ stanul s výčitkou na rtech. V smrdutém ovzdušı́, vycházejı́cı́m z této mrtvoly v rozkladu, vyrůstajı́ jejı́
plody. Všechny jeho syny pojı́ navzájem vnitřnı́ vzájemné vztahy, uspořádané podle zákona protikladu. Miazmatický Smerd’akov, tato nahnilá šupina zrna, které padlo do země a zemřelo“, je protikladem čistého Aljoši,
”
který nese v sobě zárodek nového života, stejně jako něžný výhonek, který si ze svého temného hrobečku razı́
cestu ke slunečnı́mu svitu, k životu podle zákona odumřelého mateřského organismu. Tı́mto protikladem je
nádherně vyjádřeno tajemstvı́ degenerace všeho umı́rajı́cı́ho. Třetı́ syn, Ivan Fjodorovič, zdrženlivý a do sebe
uzavřený, je zase protikladem Dmitrije, navenek otevřeného mluvky, plného dobrých předsevzetı́, ovšem zbaveného jakékoli normy, jež je naopak v nejvyššı́ mı́ře soustředěna v Ivanovi. Stejně jako Dmitrij tı́hne k Aljošovi,
má Ivan cosi společného se Smerd’akovem. Neobyčejně si vážı́ Aljoši, ovšem právě jako svého opaku, a přitom
stejně závažného. S Dmitrijem však nemá společného nic; tyto dva bratry svazujı́ vztahy naprosto vnějšı́, což
je nakonec důležitějšı́ než to, že se stávajı́ dokonce nepřáteli. Se Smerd’akovem je Ivan naopak čı́msi spřı́zněn:
rozumějı́ si na půl slova, na pouhou narážku, a do řeči se spolu dávajı́, jako by jejich kontakt ani v mlčenı́ nebyl
přerušen. A jako je v Aljošovi v čisté podobě ztělesněna sı́la životnı́ho kladu, soustřed’uje se v Ivanovi stejně
vyhraněná sı́la popı́ránı́ a smrti, sı́la zla. Smerd’akov je pouhá jeho šupina, hnilobný odpadek – zlo založené
v lidské přirozenosti nenı́ ovšem tak malé, aby mohlo najı́t svůj výraz pouze ve zrůdnosti. Zlo má svou sı́lu,
své kouzlo, a ty jsou soustředěny právě v Ivanovi. Dmitrijovi je souzeno obrodit se k novému životu; očistı́ se
utrpenı́m; už jen tı́m, jak se je chystá vzı́t na sebe, cı́tı́ se novým člověkem“, a chystá se uprostřed chladné Sibiře,
”
z hlubin rudných dolů v podzemı́, zapět hymnus Bohu“. Spolu s touto očistou se v něm probouzı́ i životnı́ sı́la.
”
různı́: Velký inkvizitor
6
V tisı́ceré trýzni – jsem, svı́jı́m se na mučidlech, ale jsem!“, řı́ká v předvečer soudu, který, jak cı́til, musı́ skončit
”
jeho odsouzenı́m. V této žı́zni po životě, v neukojitelné touze stát se hodným bytı́ třeba utrpenı́m ukáže Dostojevskij jeden z nejhlubšı́ch rysů dějin, možná ten nejpodstatnějšı́ a ústřednı́. Snad právě v této touze se v člověku
zachovává převaha dobra nad zlem, v němž tak hrůzyplně vázne, jı́mž je naplněn každý lidský čin, každá lidská
myšlenka. Pod nimi, pod všı́ tou špı́nou, v jejı́mž bahně se člověk brodı́ celá tisı́ciletı́, právě neukojitelná touha
vláčet se dál a dál a dobrat se jednou přece jen ke světlu pozvedá člověka vysoko nad okolnı́ přı́rodu; je také
zárukou, že jeho smrt uprostřed všeho toho utrpenı́, všemožných trápenı́, nebude zbytečná.
• 117
Zatı́mco Dmitrij Karamazov, neřestný a nešt’astný, se obrozuje k novému životu, Ivan, jemuž je otevřena široká
životnı́ cesta, stojı́ přes rozvinutost svého ducha, přes svůj silný charakter na počátku svahu, po němž sklouzl ke
smrti Smerd’akov. Jako silný nositel zla bude dlouho bojovat se smrtı́ a klást jı́ silný odpor, ale ona přesto zůstane
přirozeným důsledkem jeho popiračstvı́; věčné zákony přı́rody zdolajı́ jeho sı́lu, jeho odpor zeslábne a on zemře
stejně jako Smerd’akov.
• 123
(. . .) Jedno z nejhlubšı́ch tajemstvı́ našı́ duše (. . .) [je] jejı́ složitost; nesestává pouze z toho, co je zřetelně patrné
(např. náš rozum se neskládá jedině z údajů, myšlenek a představ, jichž je si vědom); v našı́ duši je obsaženo
mnohé, co bychom o sobě nikdy nepředpokládali, co se však viditelně začı́ná uplatňovat teprve v jistých, velmi
výjimečných okamžicı́ch. Skutečný obsah své duše většinou sami nepoznáme až do smrti; stejně jako nepoznáme
skutečnou podobu světa, v němž žijeme, protože ta se proměňuje podle toho, s jakou myšlenkou či s jakým citem
k němu přistupujeme.
• 130
(. . .) Relativnost a podmı́něnost lidského myšlenı́ je tou nejrafinovanějšı́ a nejhlubšı́ pravdou, která zůstala
člověku po tisı́ciletı́ skryta, než byla nakonec objevena. Jedinečným, zcela jasným důkazem této relativnosti ve
zcela nedávné době se ukázala být pochybnost o tom, zda se skutečný prostor beze zbytku překrývá s tı́m, který
člověk jako jediný zná, který je pro něho jako jediný myslitelný a představitelný. Vznik tzv. neeuklidovské geometrie, jı́ž se nynı́ zabývajı́ nejlepšı́ evropštı́ matematici a v nı́ž se rovnoběžky sbı́hajı́ a součet úhlů trojúhelnı́ku
je o něco méně než sto osmdesát stupňů, každému zcela nepochybně dokazuje, že skutečné bytı́ se nekryje s tı́m,
co je myslitelné rozumem. K tomu, co je nemyslitelné a přesto existuje, může být připočtena i existence Boha,
jejı́ž nedokazatelnost nenı́ žádnou námitkou proti jeho reálnosti.
• 143
Nejvyššı́ zřenı́ osudů člověka na zemi je nade všı́ pochybnost obsaženo v náboženstvı́. Ani historie, ani filosofie
nebo exaktnı́ vědy nedosahujı́ zlomku té obecnosti a celistvosti pojednánı́ jako náboženstvı́. To je také jeden
z důvodů, proč si je člověk tak cenı́ a proč tolik povznášı́ jeho intelekt, proč jej tak pomáhá rozvı́jet. Když totiž
známe celek a zobecněnı́, dokážeme se snadno orientovat a rozhodnout v detailech; at’bychom však znali nevı́m
kolik detailů – a jen o nich se můžeme něco dozvědět v historii, konkrétnı́ch vědách i ve filosofii – vždy můžeme
narazit na nová fakta, která nás dokážou zmást. Proto je také život tak pevný a stálý, je-li založen na náboženstvı́.
• 146
Když se člověk dopouštı́ nějakého zločinu, jeho provedenı́ je teprve druhotné a méně podstatné, kdežto prvotnı́
a nejdůležitějšı́ je duševnı́ hnutı́, které mu předcházelo a z něhož se zločinný akt zrodil. Toto hnutı́ zanechává
totiž na lidské duši nezahladitelnou vrásku, neodstranitelnou jizvu, do jisté mı́ry ji deformuje.
• 147
(. . .) I v nejmenšı́m zlomku oblouku, který zbyl z celého kruhu, jsou určeny všechny části zmizelé a podle něho
mohou být zrekonstruovány.
• 149
Dary, které přinesl na Zem Kristus, jsou přı́liš vznešené a vzpı́rajı́ se lidskému chápánı́, jak pokud jde o porozuměnı́ slovu Kristovu, tak i uvedenı́ jeho odkazu v život. Z nesouladu mezi požadavky a schopnostmi,
ideálem a skutečnostı́ musı́ být člověk věčně nešt’astný. Pouze nemnozı́ silnı́ duchem se mohli a mohou spasit
následovánı́m Krista a pochopenı́m tajemstvı́ vykoupenı́. Kristus, který prokázal tak hlubokou úctu k člověku,
se k němu zároveň zachoval tak, jako by jej vůbec nemiloval“. Nevzal v úvahu jeho přirozenost a vykonal cosi
”
velkého a svatého, zároveň však i nemožného a neuskutečnitelného.
• 154
Západnı́ cı́rkev je (. . .) pouze románskou verzı́ křest’anstvı́, stejně jako pravoslavı́ verzı́ řecko-slovanskou a protestantismus německou. Jde však o to, že jen prvnı́ z těchto třı́ větvı́, na které se rozpadla světová cı́rkev, dosáhla
různı́: Velký inkvizitor
7
plného rozkvětu svých sil; dalšı́ dvě pak o něj teprve usilujı́. Katolicismus je zaokrouhlen, dovršen ve svém
vnitřnı́m konstituovánı́, je si jasně vědom svého smyslu a rozhodně až do našı́ doby usiluje o jeho uvedenı́
do života a nadvládu nad dějinami; dalšı́m dvěma cı́rkvı́m se na rozdı́l od něj tak jasného povědomı́ o sobě
nedostává.
• 155
Kristus zanechal lidstvu takový svůj obraz, aby jej svobodným srdcem mohlo následovat jako ideál, který odpovı́dá jeho (niterně božské) přirozenosti a je v souladu s jeho nejasnými touhami. Toto následovánı́ musı́ zůstat
svobodné, právě v tom je jeho mravnı́ hodnota. Každé nové zjevenı́ z nebes by naopak bylo přijato jako zázrak,
zaneslo by do dějin donucenı́, zbavilo by lidi svobody volby a s nı́ i mravnı́ zásluhy.
• 156
Kristus přinesl na zem pravdu – Inkvizitor však tvrdı́, že pozemským životem člověka vládne zákon utrpenı́,
věčné snahy vyhnout se mu, nebo, nenı́-li to možné, věčného hledánı́ cesty nejmenšı́ho utrpenı́. Mezi pravdou,
která je bezpodmı́nečná a přináležı́ jedině absolutnı́mu Bohu, a mezi tı́mto zákonem utrpenı́, jemuž je podřı́zen
člověk pro svou omezenou přirozenost, zeje nepřekročitelná propast. Necht’ si ten, kdo může, sebevı́ce vleče
člověka po prvnı́ cestě, on bude vždy kráčet druhou. Právě o tom promlouvá Inkvizitor – nepopı́rá vznešenost
pravdy, kterou přinesl Spasitel, ale to, že by byla ve shodě s lidskou přirozenostı́ a spolu s tı́m i to, že by ji člověk
mohl následovat. Jinými slovy, jako nemožné odmı́tá uspořádánı́ pozemského života člověka podle Spasitelova
učenı́, a tedy tvrdı́, že je nutno založit jej na nějakých jiných principech.
• 158
Na Legendu o Velkém inkvizitorovi je možné do jisté mı́ry pohlı́žet jako na pokus o konečné uspořádánı́ osudů
člověka, který byl v Zápiscı́ch z podzemı́ kategoricky odmı́tnut; s tı́m rozdı́lem ovšem, že tehdy byla řeč o uspořádánı́ racionálnı́m, založeném na vytřı́beném a detailnı́m studiu zákonitostı́ fyzikálnı́ přı́rody a společenských
vztahů, kdežto zde jde o uspořádánı́ náboženské, vycházejı́cı́ z hlubokého proniknutı́ do psychického ustrojenı́
člověka.
• 158
Byl jsi varován,“, řı́ká Inkvizitor Kristovi, neměl jsi nedostatek poučenı́ a varovánı́, ale neposlechl jsi. Zavrhl
”
”
jsi jediný způsob, jak jsi mohl lidi učinit št’astnými“. A potom vykládá svou vůdčı́ myšlenku a pokud mu nasloucháme se všı́ vážnostı́, nemůžeme se vymanit z pocitu jisté hrůzy, který vzrůstá tı́m vı́ce, čı́m jasněji si posluchač uvědomuje nevývratnost celé úvahy. Nitky historie světa, která už proběhla osudy člověka v budoucnosti,
jak ji lze předvı́dat, mystické přı́šeřı́ a pochopenı́ se vzpı́rajı́cı́ spojenı́ neuhasitelné touhy po vı́ře se zoufalou
pochybnostı́ o tom, zda existuje vůbec něco, nač by se mohl upnout – to všechno je tu obdivuhodně spojeno a ve
svém celku dalo vzniknout slovu, které nemůže nepřijmout jako to nejhlubšı́, nejprocı́těnějšı́ a nejmoudřejšı́,
k čemu – z jediného člověku dostupného aspektu – dospěl ve svých úvahách o sobě samém.
• 162
Kult uctı́vánı́ lidstva se také stále šı́řı́ v našı́ době zároveň s tı́m, jak slábne uctı́vánı́ Boha. Lidstvo stále vı́ce
povyšuje na boha samo sebe, naslouchá už jen svým trápenı́m a unavenými zraky se rozhlı́žı́ kolem, kdo by
je utišil, zmı́rnil nebo alespoň přehlušil. Vyděšeně se chvěje o sebe a je ochotno dát se strhnout každým, kdo
pro ně něco udělá, je ochotno v hluboké úctě se sklonit před tı́m, kdo dobře vymyšleným strojem ulehčı́ jeho
práci, novou chemikáliı́ pohnojı́ jeho pole a kdo byt’ neustálým podávánı́m jedů alespoň přehlušı́ jeho časnou
bolest. Zmatené a trpı́cı́ nepostihuje smysl celku, za životnı́mi detaily nevidı́ to hlavnı́ obludné zlo, které se na
ně ze všech stran řı́tı́. Čı́m vı́ce se totiž člověk snažı́ přemoci své utrpenı́, tı́m vı́ce ono roste až do obrovských
rozměrů. Lidé, zapomenuvše Boha a proklı́najı́ce sebe sama, už nehynou po jedincı́ch, ani po tisı́cı́ch, ale po
miliónech a celých národech, stále rychleji a nezadržitelněji.
• 168
(. . .) Učenı́, které přišlo spasit svět, ho svou vznešenostı́ zahubilo, vneslo do jeho dějin nikoli usmı́řenı́ a jednotu,
ale chaos a různice.
• 168
(. . .) Pokušenı́m uchýlit se k pozemským chlebům“, a tak zı́skat vládu nad osudy lidstva, se tu mı́nı́ jedno
”
strašné, ale skutečně silné východisko z rozporů historie, totiž snı́ženı́ psychické úrovně člověka. Vymýtit v něm
všechno neurčité, znepokojivé a mučivé, zjednodušit jeho přirozenost, omezit ji na jasné, krátkodeché touhy,
přimět jej, aby věděl jen tolik, kolik se má vědět, a cı́til jen tolik, kolik se má cı́tit – to je způsob, jak jej uspokojit
a nakonec mu i přinést klid.
různı́: Velký inkvizitor
8
• 171
Dostojevskij, který vždy převyšuje své hrdiny (a nikdy se také v nich neshlfžı́, ale lı́čı́ je pro vyjádřeni své
myšlenky), rád pozoruje, jak přes své velké sı́ly slábnou pod tlakem duševnı́ch muk, jak nemohou unést svou
vlastni šı́ři” a zločinnost, ačkoli právě z nich vyvozovali své teorie (viz poslednı́ rozhovor N. Stavrogina s Lı́zou
”
v Běsech, nebo poslednı́ setkánı́ I. Karamazova se Smerd’akovem). Téměř vždy zobrazenı́ neobyčejně silného
člověka, pokud nedospěje k pokánı́ (jako Raskolnikov) končı́ u Dostojevského jakousi ztrátou sil, ponı́ženı́m
a výsměchem nad bývalým silným člověkem“.
”
• 174
V radách mocného a moudrého Ducha“, který pokoušı́ Krista v poušti, bylo obsaženo tajemstvı́ světových dějin
”
a odpověd’ na nejhlubšı́ potřeby lidské přirozenosti; rady to byly zločinné, to však proto, že sama přirozenost
člověka byla už zvrácená. A nenı́ způsobu, jak vyhovět jejı́m potřebám, než zločin, nenı́ jiné možnosti, jak
uspořádat, uchovat a politovat plemeno zvrhlých bytostı́, než vzı́t za základ jejich zvrácenost, a nenı́ jiné možnosti, jak shromáždit rozuteklé stádo, než zvrhlá myšlenka, jejı́ž lživost by byla v souladu se lživostı́ jejich
přirozenosti.
• 179
Věda jako exaktnı́ poznánı́ skutečnosti neobsahuje žádné brzdı́cı́ mravnı́ principy, a když se definitivnı́ stavba
lidského života bude vztyčovat s jejı́ pomocı́, nelze vyloučit, že až to bude zapotřebı́, nepoužije se i metod
krutých a zločinných.
• 189
(. . .) Mezi rozumem člověka na jedné straně a pravdou jako věčně dosahovaným objektem na straně druhé neexistuje prostý vztah, ale vzájemný poměr. Pravda je nepostižitelně předurčena v rozumu, stejně jako je v jedné
přı́mce, s nı́ž se sbı́há druhá, nepostižitelně předurčen vzdálený bod, v němž se obě protnou. Lež a omyl,
tedy zlo, je pouhou překážkou tohoto spojenı́ nebo odklonem od něho; nenı́ však něčı́m samostatným, do sebe
uzavřeným nebo celistvým, čı́m by pravda měla pronikat. Pravda je nezávislá, je prostou a normálnı́ součinnostı́
mezi rozumem člověka a světem, v němž žije; naopak lež je vždy relativnı́ a dı́lčı́ – právě ona se vztahuje k nějaké
dı́lčı́ myšlence, jejı́ž pravdivost porušuje. Stejné jako je celistvý svět, může být celistvý i náhled na svět, tj. systém
harmonicky skloubených pravd; lež naproti tomu nemůže být uspořádána do žádného systému, zvláště ne do
takového, v němž by lživé byly i principy jeho výstavby. Při každém pokusu vytvářet naprosto lživé myšlenky
a naprosto lživě je navzájem spojovat pocı́tı́ rozum nesnesitelné utrpenı́; dokonce i když je přehlušı́, nedosáhne
přesto svého cı́le a alespoň někde uvede do své konstrukce mimoděk cosi pravdivého; vytvářenı́ pravdivých
myšlenek a jejich spojovánı́ do pravdivého systému naopak vždy přinášelo a přinášı́ rozumu neobyčejnou
rozkoš, a ta se stupňuje tı́m vı́c, čı́m má budovaná konstrukce blı́ž k čisté a neporušené pravdě. Toto utrpenı́
a tato rozkoš jsou ukazateli pravé přirozenosti člověka; určujı́ ji jako dobrou, ovšem pouze v prvotnı́m stavu;
proměněnou v běhu historie ji naopak ukazujı́ jako zbavenou původnı́ho lesku.
• 194
Křest’anská společnost je nesmrtelná, nezničitelná – natolik a tak dlouho, jak a nakolik je křest’anská.
• 195
Přı́značným rysem evropského života ve dvou minulých stoletı́ch je nepřehledné množstvı́ podrobnostı́ a nepřı́tomnost čehokoli, co by mezi nimi mohlo být hlavnı́ spojnicı́. Žádná společná myšlenka už nespojuje národy,
neřı́dı́ se ani žádným společným citem; i uvnitř všech národů se každý zabývá jen svými vlastnı́mi záležitostmi.
• 197
[Legenda] je v historii jedinečnou syntézou palčivé náboženské touhy s naprostou neschopnostı́ ji naplnit. Spolu
s tı́m v nı́ nacházı́me hluboké vědomı́ lidské slabosti, které hraničı́ až s pohrdánı́ člověkem, ale zároveň i lásku
k němu, která sahá až k ochotě zřı́ci se Boha a sdı́let ponı́ženı́ člověka, jeho živočišnost a hloupost, a ovšem také
utrpenı́.
• 198
Směřovánı́ k univerzalitě je obecným a neměnným rysem katolické cı́rkve, stejně jako je směřovánı́ k individuálnosti a osobitosti základnı́m rysem protestantismu. Kdybychom však předpokládali, že tyto v zásadě
odlišné rysy jsou originálnı́ v cı́rkvı́ch samých nebo že snad nějak vyplývajı́ z ducha křest’anstvı́, hluboce bychom
se mýlili. Univerzalismus je osobitým rysem románských národů, právě tak jako individualismus národů germánských; křest’anstvı́ nabylo těchto zvláštnı́ch rysů jen dı́ky tomu, jak se šı́řilo v západnı́ Evropě, když se
tam setkalo s protichůdnými typy národů. At’ vezmeme cokoli, zkoumáme dı́lčı́ fakta nebo celý průběh dějin,
zaměřı́me se na právo, vědu nebo náboženstvı́, ve všech přı́padech zjistı́me jako vůdčı́ ideu v jednom přı́padě
tı́hnutı́ k obecnému a v druhém ke zvláštnı́mu.
různı́: Velký inkvizitor
9
• 200
Kdežto asketové všech zemı́, dob a národů se odvraceli od hřı́šného lidstva, vzdalovali se mu do pouště a tam se
snažili spasit sami sebe, asketové katolické cı́rkve, spojenı́ v jediný celek, šli mezi lidstvo, aby je přivedli k tomu,
o čem se jim samým nemohlo ani snı́t.
• 201
Za výsledek velkého nedorozuměnı́ je možné pokládat přı́slušnost germánských národů ke katolické cı́rkvi; ta se
mohla po tolik staletı́ zachovat jen dı́ky tomu, že skutečné snahy Řı́ma jim unikaly a že Řı́m přı́liš podrobně nezkoumal, co se vlastně děje za Alpami. Reformačnı́ hnutı́, které po dvě stoletı́ rozdělovalo Evropu na dva hluboce
znepřátelené tábory, nebylo ničı́m vı́c než pouhým projevem tohoto nedorozuměnı́, stejnou měrou překvapivého
pro obě strany, které se od těch dob a navěky rozešly. Když chudý augustiniánský mnich zapomněl na svůj řád,
na Řı́ši, na světovou cı́rkev a naslouchaje výhradně hlasu svého svědomı́, neústupně prohlásil, že se nepovažuje
za bludaře, pokud mu to někdo nedokáže slovem Božı́m“, dal v úporné konfrontaci svého já s celým světem
”
poprvé výraz německá podstatě. Ta tı́m vstoupila do dějin jako jasný fakt, který už nadále nepodléhal ničemu
jinému, ale sám si podřizoval všechno ostatnı́.
• 203
(. . .) Zjišt’ujeme všude stejné tı́hnutı́ germánského ducha ke zvláštnı́mu. Na rozdı́l od hrdinské poezie románských národů, zvolila si jeho poezie za předmět svůj svět dı́lčı́ch vztahů, rodinu mı́sto fóra, srdce prostého
měšt’ana mı́sto vznešené povinnosti a složitých starostı́ krále, dobyvatele nebo jejich rádců. Měšt’anské drama,
mravoličný román a celá činnost Lessinga a Addisona a konečně i sám Goethe se světem vnitřnı́ho nepokoje
svého Fausta, všechno, na čem bychom chtěli vidět pečet’ osobnı́ho génia, nacházı́me jen pečet’ jeho národa.
Individuálnı́ pojetı́ práva vydalo ze sebe v dalekém soumraku středověku soud dvanácti porotců, kteřı́ vynášejı́
rozsudek z hloubky svého svědomı́ a nevyhledávajı́ jej v předem připravené normě zákona stejného pro všechny
přı́pady. Toto pojetı́ odvracı́ anglický národ od kodifikace svých zákonů, jejichž vznik se táhl celé tisı́ciletı́ (. . .).
• 204
(. . .) Celý (. . .) německý svět jakoby rozsypaný na myriády center, z nichž každé cı́tı́ jenom sebe sama a svým
prostřednictvı́m všechno poznává, všemu věřı́ a na všechno působı́. Jak podivuhodně se tento svět podobá tomu,
o němž jsme již řekli, že všechno zahrnuje, nade všı́m vládne, stanovı́ normy, ale nenı́ schopen dát vzniknout
jakémukoli obsahu. Jako by tyto dvě protichůdné a zároveň navzájem si odpovı́dajı́cı́ rasy tvořily okraje jakéhosi
obrovského chodidla, jehož kroky dělajı́ dějiny, táhnou za sebou věky, rozdělujı́ národy a svým svobodným
géniem odrážejı́ vůli čehosi vyššı́ho, jehož myšlenku jim nenı́ dáno nikdy prohlédnout.
• 206
(. . .) Neustávajı́cı́ snaha spojit rozptýlené stádo“ lidstva je pouze rozdělila nesmiřitelným nepřátelstvı́m, které
”
vždy nabývalo tı́m zuřivějšı́ch podob, čı́m naléhavějšı́ a násilnějšı́ tyto snahy byly.
• 206
(. . .) Jak klamná je ta velikost, k nı́ž člověk směřoval ve svých dějinách. Nazasadı́me-li svému duchu uzdu pokory, nahlédneme, že jeho poslánı́ na zemi je omezeno. Až přestaneme své myšlenky a přánı́ věčně zaměřovat do
dálek, pocı́tı́me znovu plnost sil, které se k nám navrátı́ z neplodných bludných cest. A jen se to stane, pochopı́me
také, jak vznešené jsou úlohy, které nám dřı́ve připadaly tak nevýznamné a nezajı́mavé. A pochopı́me, že vnést
klid do jednoho znepokojeného srdce, utišit něčı́ smutek znamená mnohem vı́c než uskutečnit ten nejskvělejšı́
objev anebo udivit svět zbytečným činem. Naše činy se nám přiblı́žı́, omezı́ se na tišenı́ smutku, jı́mž se svět sám
zaplavil ve svých neplodných snahách. S tı́m, jak se pokořı́ naše hrdost, vzroste zároveň naše důstojnost. Až pochopı́me, jak slabé jsou naše sı́ly na velké cı́le, přestaneme jim zároveň obětovat lidskou osobnost. Přestaneme
hromadit utrpenı́ na utrpenı́ jen proto, abychom vystoupili do výšin, z nichž by nás viděly i ty nejvzdálenějšı́
národy a budoucı́ epochy. Pochopı́me absolutnı́ hodnotu člověka, pochopı́me, že radost a jas v srdci každého
jednotlivého člověka je to nejvyššı́, nejlepšı́ a nejdrahocennějšı́ v dějinách.
• 207
Jako je katolicismus románskou verzı́ křest’anstvı́ a protestantismus jeho verzı́ germánskou, je pravoslavı́ verzı́
slovanskou. Ačkoliv jeho kořeny tkvı́ v řecké půdě a z nı́ vzešla i jeho dogmata, všechen jeho osobitý duch, jak
vystupuje v dějinách, zřetelně prozrazuje rysy slovanské rasy.
• Konstantin Nikolajevič Leont’jev: Naši novı́ křest’ané (část)
• 218
různı́: Velký inkvizitor
10
(. . .) Největšı́ utrpenı́ člověku v životě způsobujı́ ani ne tak přı́rodnı́ sı́ly, jako jiný člověk. Často se napřı́klad
můžeme setkat s nemocným, který, obklopen láskou a péčı́ blı́zkých, zakoušı́ nejradostnějšı́ pocity, zato však
stěžı́ najdeme zdravého člověka, který by byl št’astný, když se k němu nikdo nehlásı́. . .
• 219
Názory F. M. Dostojevského jsou velice důležité nejen proto, že je to spisovatel nadaný, ale předevšı́m proto, že
má neobyčejný vliv na čtenáře a je člověkem veskrze užitečným.
Jeho upřı́mnost, jeho bouřlivý patos plný dobroty, cudnosti a poctivosti, jeho časté poukazy na křest’anstvı́ –
to vše může na čtenáře působit (a působı́) nanejvýš blahodárně, zvláště pak na mladé ruské čtenáře. Nelze
samozřejmě spočı́tat, kolik mladých mužů a žen odvrátil od bezcitné politické zloby nihilismu, ani kolika z nich
naladil rozum a srdce na úplně jinou tóninu, je jich však v každém přı́padě velice mnoho.
• 222
Sociálně politické experimenty nejbližšı́ budoucnosti (podle všeho neodvratné) budou pro lidský rozum samozřejmě prvnı́m a největšı́m kamenem úrazu na jeho pochybené cestě k všeobecnému blahu a harmonii.
Nástup socialismu (tj. zásadnı́ a povětšinou násilný převrat jak v ekonomické oblasti, tak v způsobu života)
je dnes přinejmenšı́m v určité části světa zřejmě neodvratný.
• 230
. . . Dokud se p. Dostojevskij ve svých románech vyjadřuje pomocı́ obrazů, pak nehledě na jejich určitou lyrickou
přı́měs či subjektivnost je na prvnı́ pohled jasné, že umělec je zcela a vı́ce než mnohý z nás ruským člověkem.
Jestliže však z ruských obrazů a z ruských okolnostı́ jeho poslednı́ řeči vyabstrahujeme čistou myšlenku, ukáže
se, že je, ostatně jako skoro všechny myšlenky našich nejlepšı́ch spisovatelů, svou tendencı́ a dokonce i svým
původem zcela evropská.
Zvláště myšlenkami, které by byly hodný věků, zrovna nehýřı́me!. . .
• 231
Humánnost je idea prostá, kdežto křest’anstvı́ je představa komplexnı́.
• Sergej Nikolajevič Bulgakov: Ivan Karamazov jako filosofický typ
• 240
Je (. . .) nesporné, že naše inteligence projevuje takový zájem o filosofii jako snad žádná jiná, zároveň však má naprosto nedostatečné filosofické vzdělánı́. Úroveň filosofického vzdělánı́ je u nás mimořádně nı́zká nejen mezi
čtenářstvem, ale i mezi těmi, kteřı́ pı́šı́. Až dosud jsme my, Rusové, světovou filosofickou literaturu téměř
ničı́m neobohatili. Jediným našı́m originálnı́m filosofem nadále zůstává pouze Vladimı́r Solovjov, jehož zásluhy
v oblasti filosofie navı́c sami zpochybňujeme. Nemáme-li originálnı́ odbornou literaturu v oblasti filosofie, pak
máme tu nejfilosofičtějšı́ krásnou literaturu. Ona myšlenková sı́la našeho národa, jež nenašla své vyjádřenı́ ve
vědeckých traktátech, se plně projevila v uměleckých obrazech. V tomto ohledu kráčı́me v průběhu 19. stoletı́
a zejména v jeho druhé polovině v čele evropské literatury a v osobě Dostojevského a Tolstého, dokonce i Turgeněva a menšı́ měrou i Čechova jsme pro ni vzorem. Naše literatura v sobě tajı́ velké poklady ducha a je třeba
je umět ocenit.
• 241
(. . .) Tři bratry Karamazovy (. . .)v očı́ch Dostojevského patrně symbolicky znázorňovali celou ruskou společnost
a celý ruský život.
• 242
Z hlediska kompozice románu nenı́ možná přı́liš zdařilé, že jedna z ústřednı́ch postav má zároveň jen epizodickou roli a pro rozvoj románového děje je jaksi nadbytečná.
Téměř všechny romány Dostojevského bezesporu trpı́ značnými nedostatky, až nedbalostı́ jak v kompozici, tak
v provedenı́ a fanatici formy se proto zajisté majı́ proč hněvat.
• 243
Čert Ivana Fjodoroviče nenı́ metafyzický Mefistofeles, ztělesněnı́ abstraktnı́ho principu zla a ironie, je to výplod
Ivanovy choré duše, součást jeho vlastnı́ho já.
• 244
Je přı́značné, že ačkoli jsou v románu popsány všechny jednajı́cı́ postavy, popis Ivanova zevnějšku zcela chybı́.
Zdá se mi, že to nenı́ náhoda ani nedbalost; projevil se tu spı́š autorův umělecký instinkt. Ivan, to je duch, je
ztělesněný abstraktnı́ problém, nemá žádný zevnějšek. (. . .)
různı́: Velký inkvizitor
11
• 244
Ivan patřı́ k oněm vznešeným povahám, pro něž poslednı́ problémy bytı́, tak zvané metafyzické problémy
Boha a duše, dobra a zla, řádu světa a smyslu života, nejsou prázdnými otázkami šedivé teorie, nýbrž jsou
bezprostřednı́ a živou realitou. Takové povahy nemohou žı́t, aniž by si kladly tyto otázky a nalezly na ně odpověd’. Z psychologického hlediska nenı́ d’ůležité, jak si na ně ta která osobnost od’povı́. Důležité je, že nemohou
být vyjádřeny racionálně a abstraktně. Pro Ivanovo duševnı́ rozpoloženı́ je přı́značná nevı́ra, ztráta vı́ry v staré,
jež doposud nebylo nahrazeno ničı́m novým. Tento přechodný stav je nanejvýš chorobný a nemoc růstu může
začasté skončit smrtı́.
• 249
Na otázku, zda má či nemá Ivan pravdu, když spojuje otázku dobra a zla s náboženstvı́m, odpovı́ (. . .) lidé
různého světového názoru rozdı́lně. Zdůrazňuji zde pouze obecně lidský obsah této otázky, kterou si klade
každý člověk, jenž začı́ná žı́t vědomým životem a přecházı́ od dětské tradičnı́ vı́ry k vědomé vı́ře či nevı́ře. Ivanova tragédie nespočı́vá v tom, že došel k závěrům popı́rajı́cı́m mravnost, je přeci spousta lidı́, pro něž teoretické
vše je dovoleno“ je pouze pohodlným vývěsnı́m štı́tem jejich nemravnosti v životě; jeho tragédie spočı́vá v tom,
”
že se s tı́mto závěrem nemůže smı́řit jeho ušlechtilé srdce, schopné trpět takováto muka“, jak ho charakterizo”
val starec. Stačı́ vzpomenout, jak se Ivan soužil, když si kladl za vinu otcovu vraždu. Teoretický rozum se tu
dostává do rozporu s rozumem praktickým, to, co logika popı́rá, pozvedá svůj hlas v srdci a existuje navzdory
všem námitkám rozumu jako fakt bezprostřednı́ho mravnı́ho vědomı́, jako hlas svědomı́.
• 250
(. . .) Velikost Nietzscheho ducha se podle mého názoru projevila v tom, jak vášnivě a neobvykle prožil drama,
které pro něj skončilo tak tragicky (Nietzsche zešı́lel). Z jeho filosofie nebylo a ani nemůže být jiného východiska.
Kdyby po tom všem, co napsal, zůstal blahobytným měšt’ákem, tak jako jı́m zůstal Voltaire po napsánı́ Candida,
této knihy plné zoufalé nevı́ry, byl by pouhým beletristou, jenž si ve skvělé próze a veršı́ch procvičuje daná
filosofická témata. Svým šı́lenstvı́m vı́ce než svými spisy upozornil na skutečnou závažnost a význam témat,
kterými se zabýval.
Nietzscheho život je nezbytným komentářem, jenž vrhá tragické světlo na jeho šı́lené spisy a objasňuje nám
skutečná muka Zarathustry. Dostojevskij s prorockou jasnozřivostı́ formuloval Nietzscheho problém, problém
ateistického amoralismu, avšak na rozdı́l od Nietzscheho, kterého snaha zbavit se tohoto protikladu zcela pohltila, ho pochopil a povznášı́ se nad něj. Duch našeho spisovatele dokáže kromě Nietzscheho a Ivanovy duše
obsáhnout také Aljošovu duši a prorockého ducha starce Zosimy. (. . .)
• 251
Ivan se ve vztahu k morálce vyjadřuje váhavě a nejednoznačně: Nenı́-li Boha a nesmrtelnosti duše, pak je
”
vše dovoleno.“. Když se ho však ptajı́, je-li Bůh, někdy s rozhodnostı́ odpovı́dá, že Bůh neexistuje, jindy dává
téměř opačnou odpověd’. V tom právě spočı́vá jeho trýznivé postavenı́, že nenı́ schopen dospět k žádnému
jednoznačnému závěru. Toužebně hledá vı́ru, je již vyčerpán pochybnostmi.
• 255
Otázka, kterou zde s takovou tragickou silou a šı́lenou odvahou Ivan klade, otázka o původu a smyslu zla ve
světě a rozumnosti světového řádu, je odvěkým problémem metafyziky, starým jak svět sám, který se od dob
Leibnitze nazývá problémem teodicey. Na tuto otázku se snažili dát odpověd’jak teologové, kteřı́ ji formulujı́ jako
problém Božı́ prozřetelnosti, tak filosofové, jak optimisté jako Leibnitz, tak pesimisté jako jeho zlobný kritik Voltaire či Schopenhauer a Eduard Hartman, jak spiritualisté, tak materialisté, jak deisté, tak ateisté. Nedomnı́vejme
se, že si tuto otázku kladlo jen náboženské myšlenı́, zůstává problémem i pro myšlenı́ ateistické, které ještě vı́ce
zdůrazňuje budoucı́ harmonii, jı́ž však bude dosaženo za cenu disharmonie přı́tomnosti.
• 257
(. . .) V základech každého náboženského pohledu na svět ležı́ něco, co je nedokazatelné a co jakýkoliv důkaz
dokonce přesahuje a co se dokonce nacházı́ mimo dosah jakéhokoliv důkazu.
• 258
(. . .) Pouze s pomocı́ vědy nelze žádný živý a celistvý pohled na svět vybudovat, nebot’ na jeho vytvářenı́ se
kromě rozumu, jenž nacházı́ svůj výraz ve vědě, také podı́lı́ iracionálnı́ citové prvky, stručně řečeno srdce.
• 262
(. . .) Základnı́ idea křest’anstvı́ spočı́vá v etické rovnocennosti všech lidı́, tato idea je formulovaná jako rovnost
všech lidı́ před Bohem. Nejde tu o mechanickou nivelizaci práv a povinnostı́, o pomyslnou rovnost mezi lidmi,
kteřı́ se svými přirozenými vlohami nutně lišı́ a v tomto ohledu si rovni nejsou, nýbrž o to, uznat v každé bytosti
různı́: Velký inkvizitor
12
plnoprávnou mravnı́ osobnost, jež má určitá práva a z toho vyplývajı́cı́ povinnosti. Žádná osobnost (tato idea se
později opakuje u Kanta) nesmı́ být nikdy prostředkem; osobnost je sama o sobě cı́lem. Idea etické rovnosti se
stala základem našı́ evropské kultury – antický život ji odmı́tal, byl totiž založen na protikladu morálky pánů
a morálky otroků. Má-li být křest’anská idea etické rovnocennosti a mravnı́ autonomie uskutečněna v životě lidı́,
musı́ být odstraněny vnějšı́ překážky, tj. taková lidská ustanovenı́, která této rovnosti protiřečı́. To znamená odstranit takové životnı́ formy, v nichž je člověk člověku prostředkem, odstranit vykořist’ovánı́ člověka člověkem.
Dnešnı́ evropská kultura je v tomto smyslu kulturou křest’anskou; základnı́ postuláty křest’anské etiky se proto
shodujı́ se základnı́mi politickými i ekonomickými postuláty modernı́ demokracie do té mı́ry, že jsou prakticky
totožné. (. . .)
• 263
Lidé jsou si rovni v Bohu, ale nikoliv v přı́rodě, a tato přirozená nerovnost vyvracı́ etickou ideu rovnosti tam,
kde je tato idea zbavena etické sankce. Idea lidské rovnosti je mravnı́ axiom, mravnı́ postulát formulovaný
vznešeným přikázánı́m lásky: rovnost lidı́ je v tomto smyslu supranaturálnı́, metafyzický princip, který se
uskutečňuje v dějinách. Právě dějiny však dosvědčujı́, že tato idea je neustále pošlapávána a že lidé jsou nenapravitelně hřı́šnı́ a neustále na sobě páchajı́ násilı́.
• 264
Již několikrát jsme v souvislosti s inkvizitorem připomněli Nietzscheho. Nebylo to náhodou, nebot’ výchozı́ protikřest’anské ideje jak inkvizitora, tak autora Zarathustry jsou si navzájem neuvěřitelně blı́zké. Základnı́m motivem Nietzscheho filosofie společnosti je idea shodná s ideou velkého inkvizitora: popřenı́ etické rovnosti všech
lidı́ a postulát dvojı́ morálky – morálky pánů a morálky otroků. Povinnosti existujı́ pouze ve vztahu k sobě
”
rovným, ve vztahu k bytostem nižšı́ho řádu je možné jednat dle vlastnı́ho uváženı́.“. Tento vyššı́ lidský druh je
vlastnı́m cı́lem dějin. Od této ideje se odvı́jejı́ všechny patologické zrůdnosti Nietzscheho učenı́ – popřenı́ lásky
a soucı́těnı́, glorifikace války, úplné popřenı́ demokratických ideálů atd. atd. Je udivujı́cı́, jak geniálně a s jakou
jasnozřivostı́ Dostojevskij předvı́dal jeden z nejpřı́značnějšı́ch mravnı́ch neduhů našeho stoletı́. Dostojevského
tvůrčı́ představivost neustále znepokojuje obraz nadčlověka“: vracı́ se k němu ve dvou nejvýznačnějšı́ch dı́lech,
”
Zločin a trest (postava Raskolnikova) a Bratři Karamazovi, o méně významných ani nemluvě.
• 266
Faust je symbolem evropského myšlenı́, jež se zbavilo kurately, kterou nad nı́m vykonávalo bohoslovı́, snažilo
se kráčet po vlastnı́ch nohou a nynı́ si poprvé uvědomuje meze svých možnostı́. Prvnı́ dı́l Fausta, to je tragédie
pochybnosti, dokonce zoufalstvı́ z věděnı́. Tento motiv, přı́značný pro určitou historickou epochu či spı́še epochy
lidstva, pro něj zároveň nikdy nepřestává být aktuálnı́. Každý uvědomělý člověk si musı́ Faustovy pochybnosti
sám prožı́t. Lidská mysl se k otázce poznánı́ neustále vracı́, je to odvěký problém filosofie.
Podobně jako i jiné světodějné otázky ani tato neumožňuje odpověd’, která by odstranila otázku samu. Dokud
bude lidstvo žı́t a myslet, bude si klást faustovské otázky; proto i dnes, 100 let po napsánı́ Fausta, je nám jeho
drama blı́zké a zcela srozumitelné, cı́tı́me se s nı́m být spřı́zněni. V tom spočı́vá zvláštnost světodějných otázek.
• 269
(. . .) Aby člověk byl dı́tětem své doby, nemusı́ nutně sdı́let vědomě jejı́ ideje. Popı́ránı́ někdy svědčı́ o daleko
vášnivějšı́m vztahu k odmı́tanému než jeho lhostejné přijetı́.
• 270
Ivan Karamazov (. . .) vyjadřuje muka a pochybnosti XIX. stoletı́ podobně jako Faust stoletı́ XVIII.. Je-li Faust
představitelem epochy individualistického pohledu na svět, pak Ivan Karamazov je skeptické dı́tě epochy socialistické. V tom také spočı́vá univerzálnı́ význam postavy Ivana Karamazova.
• 270
Vše veliké na sebe bere konkrétnı́ národnı́ podobu, a upozorňujeme-li na nadnárodnı́ rysy daného obrazu,
musı́me si všimnout také těch národnı́ch. Z Fausta máme zcela zřetelný dojem, že ačkoli nepřestává být univerzálnı́ postavou, je to Němec každým coulem, někdy až filistr. Stejně tak je nesporné, že Ivan Karamazov
je v pravém slova smyslu ruský člověk, s nı́mž se každý z nás cı́tı́ bytostně spřı́zněn. Ivan je, přesněji řečeno,
ruský inteligent až do morku kostı́, s jeho vášnivým zaujetı́m světodějnými otázkami, s jeho náchylnostı́ k nekonečným rozhovorům, neustále sám sebe analyzujı́cı́, s rozbolavělým, zmučeným svědomı́m. Zvláště v poslednı́m spatřuji nejzřetelnějšı́ a nejcharakterističtějšı́ rys ruské inteligence, který byl bezpočtukrát zachycen v literatuře. V určitém slova smyslu lze řı́ci, že veškerá naše beletrie a značná část publicistiky mluvı́, at’ už přı́mo
či nepřı́mo, právě o této nemoci svědomı́.
různı́: Velký inkvizitor
13
• 271
(. . .) Že ruské filosofické myšlenı́ nepřineslo téměř žádné plody, zatı́mco my Rusové jsme neustále sužováni
intenzı́vnı́ metafyzickou a náboženskou touhou (. . .).
• 271
(. . .) Ivan Karamazov je typický Rus právě proto, že je zcela zaujat etickým problémem. Nezájem tohoto mohutného filosofického ducha o všechny ostatnı́ filosofické problémy, např. teorii poznánı́, je až zarážejı́cı́. A naopak Faust, který vystoupil s problémem gnoseologickým, je pravým Němcem s obdivuhodně silným filosofickým myšlenı́m a filosofickými Gr ubeleien (pro tento výraz dokonce ani nemáme ruské slovo).
V postavě Ivana Karamazova jsme proto vytušili naši rodnou nemoc, která tvořı́ naši národnı́ odlišnost, nemoc
svědomı́, a poznali jsme, že je základnı́m psychologickým rysem jeho povahy.
• 272
Čı́m to je, že právě nemoc svědomı́ je v takové mı́ře našı́m národnı́m rysem? Odpověd’ na tuto otázku musı́
být každému jasná. Je tomu tak proto, že mezi ideálem a skutečnostı́, mezi požadavkem rozumu a svědomı́
a životem u nás zeje nesmı́rná propast, existuje tu strašlivý nesoulad, a ten je přı́činou našı́ nemoci. Ideál již
svou podstatou neodpovı́dá skutečnosti a popı́rá ji, avšak stupeň tohoto nesouladu může být různý a v Rusku
se měřı́ rozdı́lem několika staletı́, nebot’zatı́mco naše inteligence držı́ ve svých ideálech krok s nejpokrokovějšı́m
evropským myšlenı́m, naše skutečnost v mnoha ohledech zaostala za Evropou o mnoho stoletı́. Proto nikde
v Evropě život na každém kroku tak neurážı́, netrýznı́, nemrzačı́ jako v Rusku.
• Nikolaj Alexandrovič Berd’ajev: Nové náboženské vědomı́ a společnost (kapitola z knihy)
• 274
Tam, kde je péče o lidi a zdánlivá starost o jejich štěstı́ a spokojenost spojena s pohrdánı́m člověkem, s nevı́rou
v jeho vyššı́ původ a předurčenı́, tam vládne duch Velkého inkvizitora. Tam, kde se upřednostňuje štěstı́ před
svobodou, kde se časné klade nad věčnost, kde se láska k člověku bouřı́ proti lásce k Bohu, tam všude je přı́tomen
Velký inkvizitor. Tam, kde nás ujišt’ujı́, že člověk ke svému štěstı́ nepotřebuje pravdu, že se můžeme zaopatřit,
aniž bychom znali smysl života, tam všude je přı́tomen. Kde je lidstvo vystaveno třem velkým pokušenı́m d’ábla
– proměně kamenů v chléb, vnějšı́mu zázraku a autoritě a královstvı́m tohoto světa, tam všude je Velký inkvizitor.
• 277
Velký Inkvizotor zavrhl svobodu ve jménu lidského štěstı́ a popřel Boha ve jménu lidstva. Tı́m lidi pokoušı́,
nutı́ je zřı́ci se svobody a odvracı́ je od věčnosti. Kristus naopak cenil ze všeho nejvı́ce svobodu a svobodnou
lásku člověka. Kristus lidi nejen miloval, ale také si jich vážil, stvrdil lidskou důstojnost a uznával, že člověk
je schopen dosáhnout věčnosti, chtěl pro člověka nikoliv pouhé štěstı́, nýbrž štěstı́ důstojné, v souladu s vyššı́
přirozenostı́ lidstva, s absolutnı́ lidskou důstojnostı́. To vše duch Velkého inkvizitora nenávidı́, nebot’ člověkem
pohrdá. Popı́rá jeho vyššı́ přirozenost, jeho schopnost směřovat k věčnosti a splynout s absolutnem. Toužı́ zbavit
lidi svobody a vnutit jim ubohé a ponižujı́cı́ štěstı́ tı́m, že je ubytuje v útulném zřı́zenı́. . .
• 280
Velký inkvizitor chce z člověka sejmout břı́mě svobody a zbavit ho poslednı́ náboženské svobody volby, vábı́
ho proto vidinou pokoje. Slibuje lidem štěstı́, ale předevšı́m jimi pohrdá, nebot’ nevěřı́, že by mohli unést břı́mě
svobody a že jsou hodnı́ věčnosti.
• 281
Celé dějiny křest’anského světa jsou nepřetržitým bojem Krista (to jest principu svobody a smyslu, principu vyššı́
lidské přirozenosti a života věčného) s trojı́m pokušenı́m d’ábla. A ještě d’nes, kdy uplynulo nikoliv patnáct, ale
dvacet stoletı́, to nenı́ dostatečně jasné. Proto Legenda o Velkém inkvizitorovi zůstává knihou prorockou.
• 286
Násilı́ a nenávist ke svobodě je podstatou ducha Velkého inkvizitora. My se však držı́me pravdy Kristovy, a sice
že pravá láska k lidem je možná jen v Bohu, ve jménu nebeského Otce, a je nerozlučně spojena s uznánı́m vyššı́
přirozenosti a vyššı́ho údělu člověka, s úctou k osobnosti a jejı́m nekonečným právům.
• 289
Všichni ti násilnı́ spasitelé lidstva, at’ už hlásajı́ náboženstvı́ autority, nebo náboženstvı́ humanity, tak jako tak
nevěřı́ v lidské sı́ly a člověka si nevážı́. Jejich láska je proto jen zdánlivá. Vı́ra v člověka, v jeho důstojnost
a mystický význam svobody je již vı́rou v Boha, ve zdroj lidské sı́ly, důstojnosti a svobody. Nechceme št’astné,
různı́: Velký inkvizitor
14
spokojené a zabezpečené lidstvo, jež by se však vzdalo své důstojnosti a zradilo své poslánı́, chceme svobodné
boholidstvı́. Nechceme zázraky, abychom uvěřili, ale vı́ru konajı́cı́ zázraky, nechceme autoritu, ale svobodu,
nechceme tajemstvı́, jež by nás ovládalo a utvrzovalo v našı́ slepotě, ale chceme toto tajemstvı́ prohlédnout a dát
tı́m smysl našemu životu. Teorie násilné autority je plodem nevı́ry. Tato teorie nevěřı́, že v životě přirozeně
působı́ božská moc a proto vytvářı́ moc umělou, snažı́ se zastrašit. Vnějšı́ násilná autorita cı́rkve je sama o sobě
contradicto in adjecto, nebot’ sama idea cı́rkve je založena na organické přı́tomnosti Ducha svatého v soborném
těle lidstva a na svobodném spojenı́ s tı́mto duchem.
• 290
Třetı́mu pokušenı́, pokušenı́ pozemské vlády a cı́sařova meče, pokušenı́ imperialismu podlehlo jak katolictvı́
svým césaropapismem, tak pravoslavı́ svým césarismem.
• 292
Je (. . .) nepochopitelné, jak mohl autor Velkého inkvizitora obhajovat samoděržavı́ a nechat se svést byzantskou
státnostı́.
• 301
Veškerá složitost a hloubka nietzscheovské problematiky spočı́vá v tom, že Nietzscheho démonismus, stejně
jako Byronův, byl démonismem zbožným, a jeho bohoborectvı́ nenı́ temná, zlá sı́la, ale dočasné zatemněnı́
náboženského vědomı́, ztráta kontaktu s pozitivnı́mi tvořivými změnami niterné náboženskosti lidského bytı́.
Tato nová, pro úplnost náboženského vědomı́ nesmı́rně důležitá zkušenost nebyla lidstvem dosud dostatečně
pochopena, dosud se nespojila s rozumem – Logem, proto to nedorozuměnı́ se zbožným démonismem. Takový
je Ivan Karamazov a tacı́ jsou mnozı́ lidé nové doby, kteřı́ prožı́vajı́ těžkou krizi, klesajı́ pod břemenem složitosti
dosud nepochopené, jejich bohoborectvı́, to nenı́ metafyzický odpor k Bohu a konečné rozhodnutı́ pro zlo. Jsou
to hledači, kteřı́ lidstvu připravujı́ cestu. Je v nich, aniž by to pozorovali a aniž by si to uvědomovali, přı́tomen
Duch Božı́ a omyly, jichž se jejich vědomı́ dopouštı́, jim budou odpuštěny. Spası́ se, jak pravil Kristus, ti, jež
zápasili s Bohem, nikoliv však ti, jež se rouhali Duchu svatému, i Job zápasil s Bohem. Bez tohoto bohoborectvı́
by nebylo bohatého mystického života a svobody náboženské volby. Cožpak všichni ti novı́ mučednı́ci Ducha,
všichni, kdož se soužı́ a hledajı́ a nemohou se již spokojit jen jednostrannou, dı́lčı́ a neúplnou náboženskou
pravdou, všichni, kdož tušı́ tep nového, dosud nepoznaného náboženského života, cožpak ti všichni se rouhajı́ Duchu svatému? Je možné, že ono dosud nerozluštěné, tajemné tı́hnutı́ k démonismu je jen jedna z podob
božstvı́, jeden z pólů dobra, který nám bude srozumitelný teprve v náboženské syntéze poslednı́ fáze mystické
dialektiky bytı́.
• 303
Marx věčnost nenávidı́, démonické osobnosti jako Byron či Nietzsche po nı́ toužı́. Proto nacházı́m rysy Velkého
inkvizitora u Marxe a nikoliv u Nietzscheho, Byrona ani u samotného Ivana Karamazova, který Legendu o Velkém
inkvizitorovi vyprávı́ (je to vlastně chvála Krista).
• 303
Marx (. . .) ateismus převzal od Feuerbacha, nenı́ v něm však již ona svérázná Feuerbachova religiozita. Marxův
ateismus, to nejsou muka a touha, nýbrž zlostná radost, že nenı́ Boha, že jsme se s Bohem konečně vypořádali
a že začalo být poprvé možné myslet na štěstı́ lidı́“ . Marxovo pohrdánı́ lidmi, lidskou osobnostı́ je bezmezné.
”
Člověk se svým vnitřnı́m světem pro něho neexistuje, osobnost nemá naprosto žádnou hodnotu, přestože blaho
a štěstı́ lidstva (tedy proletariátu, jenž se stal lidstvem) a jeho uspořádánı́ podle zákonů nutnosti je jeho největšı́m
snem. Velký inkvizitor v osobě Marxe pohrdá osobnostı́ stejně jako Velký inkvizitor v podobě absolutnı́ho
césarismu, at’ už v státnı́ či cı́rkevnı́ despocii. Marx se také samozřejmě chopil cı́sařova meče“. Mezi marxisty je
”
mnoho nevinných dětı́ s šlechetnými úmysly, které dosud neprohlédly ducha svého učitele.
• Semjon Ludvigovič Frank: Legenda o Velkém inkvizotorovi
• 310
V čem tkvı́ vlastnı́ smysl (. . .) Legendy? Bylo by velice povrchnı́ domnı́vat se, jak ostatně mnozı́ činili, že tu jde
pouze o kritiku katolické cı́rkve. Dostojevskij vedl, jak známo, s katolictvı́m jednostrannou polemiku, což se také
odrazilo na vnějšı́ formě Legendy. V tom však jejı́ vlastnı́ smysl nespočı́vá, ba co vı́c, vlastnı́ho jádra problému
se to vůbec netýká. Legenda obsahuje daleko obecnějšı́ duchovnı́ téma. Dotýká se napřı́klad revolučnı́ho socialismu, který, jak Dostojevskij jasnozřivě postřehl, je se svobodou osobnosti neslučitelný a nutně vede k totalitnı́
despocii a k všeobecnému zotročenı́ (viz. Šigalevův program v Běsech). Kritika legendy mı́řı́ obecně proti oné
v průběhu lidských dějin nesčetněkrát formulované utopii (od Platóna až po Renana), totiž proti projektu, který
různı́: Velký inkvizitor
15
chce odpovědnost za osudy společnosti předat do rukou vybrané skupiny moudrých a štěstı́ lidstva dosáhnout
pomocı́ despotické vlády nad nezodpovědnou, k otrocké poslušnosti vychovanou masou.
Avšak ani veškeré tyto politicko-filosofické úvahy nepostihujı́ nejhlubšı́ smysl Legendy. Ten se totiž nacházı́ v oblasti čistě duchovnı́ a odhaluje nám jedno z odvěkých dilemat lidského ducha.
• 311
Dostojevského myšlenı́ je dialektické: zná a prožı́vá veliké a věčné protiklady života, vı́, že lidské srdce je široké
a všeobsáhlé a že to, co se v konečném důsledku jevı́ jako pokušenı́ a omyl, vyvěrá z té nejhlubšı́ lidské potřeby
a je proto pravdivé, i když jen do určité mı́ry. Omyly a pokušenı́, která na vlastnı́ kůži nezakusil, Dostojevského
nezajı́majı́. Jeho zápas je vždy zápasem se sebou samým. To platı́ také o pokušenı́, které je obsaženo v tezi
Velkého inkvizitora. Svědčı́ o tom přinejmenšı́m již to, že Legendu vytvořil a vyprávı́ ji Ivan Karamazov, postava,
v nı́ž se nejzřetelněji odrážejı́ ta popı́ránı́ a ty pochybnosti, kterými prošel sám Dostojevskij.
• 311
Velký inkvizitor vytýká Kristu předevšı́m to, že na cestě své spásy člověka nejen nezbavuje problémů života
a břemene svobodného rozhodovánı́, ba naopak, tı́m, že počı́tá s lidskou důstojnostı́, uvaluje na něj nesnesitelnou tı́hu. Podle Velkého inkvizitora lidská spása spočı́vá naopak v tom, zbavit člověka problémů života, nebot’
ty jsou tı́m prokletı́m, které tı́žı́ lidský rod jako důsledek prvotnı́ho hřı́chu.
• 312
Dostojevskij před námi neskrývá, že (. . .) [pozemského] rajského stavu lze dosáhnout jedině vědomým duchovnı́m okleštěnı́m, jedině uznáme-li člověka za duchovně méněcenného a nezralého.
• 313
V lidském srdci je ukryta temná a neuchopitelná sı́la, která je ještě mocnějšı́ než tı́hnutı́ k pokojné blaženosti.
Je to vědomı́ vlastnı́ svobody ve smyslu vnitřnı́ iracionality a tvůrčı́ho neklidu. Právě ona tvořı́ nejhlubšı́ lidskou přirozenost. Nenı́ tato čistá, neurčitá potence, tato otevřená všemohoucnost lidského ducha, tato schopnost
vytyčovat si cı́le a dávat podle vlastnı́ho uváženı́ směr svému životu, nenı́ právě tato iracionálnı́ a neuchopitelná
vlastnost jediným vlastnictvı́m, kterého se člověk nemůže vzdát, nechce-li spáchat sebevraždu, nebot’ ona je
totožná s jeho lidskou podstatou? Člověk nesměřuje ke štěstı́ a pokoji. Člověk v konečném důsledku směřuje
pouze k možnosti žı́t skutečně jako člověk, tj. uskutečňovat sebe sama podle vlastnı́ho rozhodnutı́, ve všı́ iracionalitě a nesmyslnosti své přirozenosti.
• 314
Tı́hnutı́ k prostomyslné blaženosti a úplnému klidu duchovnı́ rovnováhy nenı́ z hlediska vrozené potřeby neomezené vnitřnı́ svobody nic jiného než projev apatie a směřovánı́ k duchovnı́ smrti.
• 314
Pravý smysl Legendy o Velkém inkvizitorovi pochopı́me jedině ve světle (. . .)zásadnı́ho protikladu mezi dětskou
prostomyslnou blaženostı́ a duchovnı́ svobodou.
• 316
Skutečný protiklad nikdy nevyřešı́me tı́m, že jednu jeho část zcela popřeme a druhou uznáme za právoplatnou.
• 319
Aljoša Karamazov správně pochopil to, co Dostojevskij otevřeně přiznává ústy Ivana: že Velký inkvizitor je
škodlivý a nebezpečný. Aljoša odhalil Inkvizitorovo jediné tajemstvı́, totiž že nevěřı́ v Boha.
• Nikolaj Onufrjevič Losskij: Velký inkvizitor
• 329
Co se (. . .) týče autority, Cı́rkev se ve svém pozemském aspektu, jako společenstvı́ lidı́, které spojuje určitý
obřad a věrouka, nemůže bez vůdců obdařených autoritu obejı́t. Tato společenská stránka Cı́rkve je uzpůsobena
potřebám miliónů lidı́ a nutně v sobě obsahuje cosi omezeného a relativnı́ho. Berd’ajev o tomto relativnı́m
aspektu všech lidských společenských institucı́ řı́ká: Cı́sař je symbol, generál je symbol, papež, metropolita,
”
biskup, to vše jsou symboly. Naproti tomu světec, prorok, geniálnı́ tvůrce, sociálnı́ reformátor, ti všichni jsou
reálnı́.“.
Veškerý tento výchovný aspekt Cı́rkve, bez něhož by nebylo možné vést postupně a nenásilně miliony lidı́
k ideálu Božské dokonalosti, často podléhá deformacı́m cı́rkevnı́ho farizejstvı́“ a sám Guardini řı́ká, že ti, kteřı́
”
”
Cı́rkev milujı́, jsou si této bolestné pravdy, totiž jak nedokonalé je pozemské uskutečněnı́ Cı́rkve, jasně vědomi“.
různı́: Velký inkvizitor
16
• 330
Nutno ještě podotknout, že náboženštı́ extatici, vizionáři a lidé, kteřı́ se pokládajı́ za nositele Ducha svatého,
se bez usměrňujı́cı́ho a vystřı́zlivujı́cı́ho vlivu Cı́rkve stávajı́ pro společnost většı́m nebezpečı́m než přı́zemnı́
materialisté a pozitivisté. Proto si musı́me pozemského, sociálnı́ho aspektu Cı́rkve obzvláště cenit jako zřı́zenı́
nezbytného jak pro ty, kteřı́ ideálnı́m základům Cı́rkve dosud nedorostli, tak pro ty, kteřı́ – podléhajı́ce pokušenı́
– se domnı́vajı́, že tyto ideálnı́ základy již přerostli.
Stano Krajči, 1. – 31. 1. 2009
typeset by LATEX