Italské Baroko

Komentáře

Transkript

Italské Baroko
Italské Baroko
Baroko propuká v Itálii mnohem dříve než ve zbytku světa, války s Turky totiž odřízly jižní Evropu od
střední. Nejdůležitější událostí této doby byl vznik protestantství (kterého se chopila polovina říšské
šlechty a bylo tedy nutné zachovat status quo) a následující Tridentský koncil, který stál u zrodu
reformovaných řádů a vzniku řádů nových, které měly pomoct protireformaci – z nich bylo
nejdůležitější Tovaryšstvo Ježíšovo. Měnil se kontext doby, katolicismus nabyl bojovnější povahy,
vzedmulo se náboženské cítění. Z Říma bylo nutné vytvořit nové Svaté město. K tomu měla vést
přestavba naplánovaná Domenicem Fontanou již v roce 1585, za Sixta V. Mělo jít o propojení
důležitých bazilik sítí širokých ulic a velkých náměstích na jejich kříženích. Na náměstích byly vztyčeny
antické egyptské obelisky. Samotná realizace sice byla naplánována již za renesance, provedeno bylo
už ale barokně.
Piazza del Popolo v Římě – dvojice kostelů (S. Maria del Miracoli a S. Maria del Monte Santo)
postavených kolem osy vytyčené obeliskem a ulicí, kterou poutníci vstupovali do Říma. Kostely měly
vypadat stejné, kvůli nestejným parcelám je ale jeden kruhový a jeden oválný. Stejnosti bylo
dosaženo hříčkou s prostorovým uspořádáním – odsunutím oválného do pozadí. Podobné iluzivní
hříčky jsou typické právě pro Baroko.
Piazza Navona v Římě, původně Domitianův cirk, který byl postupně rozebrán na okolní domy.
Urbanizaci prostoru provedl Francesco Borromini (přední architekt dynamického Baroka), střed
náměstí tvoří obelisk a fontána čtyř řek od Berniniho (sochař a monumentální architekt). Součástí
přestavby byl kostel S. Agnese, který je mírně excentrický a díky hríčce s okolními fasádami jakoby
zabíhajícími za jeho věže budí dojem představení okolí. Vzniká tak barokní dynamická jednota
prostoru, tolik odlišná od prosté renesanční adice.
Piaza di Santa Maria della Pace, 1656, Pietro da Cortona – představěné průčelí budí dojem vrůstání
kostela do struktury okolí, které bylo pro vznik tohoto miniaturního náměstí mírně ubouráno.
Piazza di S. Pietro, Vatikán, projekt pro papeže Alexandra VII. Vypracoval roku 1657 Bernini. Nejprve
bylo barokně dokončeno průčelí baziliky sv. Petra, které je vysoké a monumentální, ale převládá
v něm horizontála. Bernini chtěl tento podle něj negativní rys vylepšit a navrhl proto své náměstí. To
je oválné (symbolika otevřené náruče církve), po vzoru starých římských fór obklopené kolonádou,
která měla přinést prostoru jednotu, jako se to dělalo v renesanci. Z oválu vybíhá další prostor, který
se směrem ke kostelu rozšiřuje a spolu se snižováním stěn spojujících baziliku a kolonádu kolem
náměstí přináší na principu inverzní perspektivy bazilice větší monumentalitu. Navazující dlouhou a
rovnou ulici postavil až Musolini, původně mělo námětí s rostlou složitou labyrintní strukturou
Vatikánu naopak kontrastovat (pomlka v kolonádě měla být uzavřena ještě další kolonádou).
Shrnutí – kostel se stává jednotným s náměstím, vzniká nové formování prostoru, používají se iluzivní
hříčky.
Turín – aplikace pravoúhlé šachovnicové sítě, jednotlivá náměstí měla oslavovat zdejší vládnoucí
Savojskou dynastii:
Piazza di Castello v Turíně – Ascanio Vitozzo
Piazza di S. Carlo – kompromisní charakter – italská kompozice, francouzský styl domů (velká
francouzská okna, jednotně působící domy, pravoúhlá uliční soustava).
CC BY-NC-SA 3.0 •Jakub Jaroš • 2012 • http://vygosh.borec.cz
Kostely přechodného typu
Bylo nutné vyřešit návrh kostela, který by vyhovoval novému vkusu doby společně s misijními
aktivitami katolické církve.
Kostel del Gesú v Římě – projekt Giacomo Barozzi da Vignola v roce 1568, definitivní fasáda od
Giacoma della Porta. Z této podoby vyšlo mnoho římských kostelů.
Kostel Madonna dei Monti – krátká loď, velká kupole.
Kostel S. Susanna v Římě – velké monumentální průčelí.
Prodloužení kostela sv. Petra – Carlo Maderno, rozšíření původní centrály o trojlodí – hlavní loď má
valenou klenbu, převýšení je minimální, interiér je tak tmavý a musí být permanentně osvětlen.
Ukázalo se, že pod kupolí, nad hrobem sv. Petra, chybí nějaká vertikála, tak tam Bernini navrhl velký
baldachýn. Poté bylo nutné ještě vyřešit fasádu. Soutěž se konala 1607, stavbu provedl opět Carlo
Maderno. Bernini po stavbě navrhoval vylepšení zvonicemi a ubouráním poloviny polí, po stavbě
jedné zvonice se ale ukázalo, že ji průčelí neunese.
Kostel Santi Luca e Martina – půdorys latinského kříže, jen zaoblené tvary – Pietro da Cortona
vycházel z klasických prvků, ale zacházel s nimi jako Michelangelo, používal je jako prvky, které je
možné použít různě a na různých místech, čímž dosáhl velké variability a rytmu. Zaoblený půdorys se
propisuje na průčelí a činí z něj jedno z prvních dynamických průčelí. Středn konkávní část kontrastuje
se pevným pravoúhlým rámcem. Jsou použity jen již známé klasické prvky, je ale vyhrocena jakási hra
s tvary.
Kostel S. Andrea al Quirinale, Bernini 1658-70 – příčně položený ovál. Bernini používal skryté zdroje
světla, které pak vedl do míst, kde vytvářelo iluze a speciální efekty. Klenbu nesou pasy vycházející
z pilastrů a je pokryta zvláštním kazetováním v podobě směrem nahoru se zmenšující včelí plástve.
Průčelí je z většiny klasické a ploché, vystupuje z něj ale půdorysně oválná lodžie se vstupním
portálem nesená dvěma sloupy, která v kontrastu se zbytkem průčelí přitahuje pozornost. Klasickými
prvky lze tedy vytvořit nový, dynamický prostor.
Santa Maria in Campitelli – projekt Carlo Rainaldi – opět nepoužil nic nového, jen novým způsobem –
půdorysem je dvojitý řecký kříž, sloupy po stranách průhledu vedou pohled podélným směrem, po
vstupu dál jej ale sloupové galerie odvádějí do stran, do bočních ramen. Ramena jsou kolem centrály
rámována triumfálními oblouky. Charakter prostoru se projevuje i navenek, průčelí využívá různě
předsazené i volné sloupy.
Shrnutí – cílem barokních architektů sakrálních staveb byla snaha o maximální sjednocení vnitřního
prostoru. Toho dosahovali různě – průhledy, nepřetržité sloupořadí po obvodu, půdorysy oválu.
Průčelí buď navazuje na vnitřní prostoru, nebo je sjednoceno s okolím.
Nejdůležitější krok směrem k dynamickému pojetí barokní architektury je spojen s dílem Francesca
Borrominiho. Začal jako člen svatopetrské huti pod C. Madernou. Spolupracoval s Borominim na
baldachýnu pod kupolí sv. Petra, jeho samostatná tvorba (většinou menší stavby) však byla zcela
originální. Jde o představitele tzv. pronikového Baroka, které si pohrává s průniky jednotlivých
prostorů a tvarů.
Klášter trinitářů při kostele S. Carlo alle Quatro Fontane – snaha o dynamickou centrálu, maximálně
převýšené arkády s volnými sloupy, pásky zdiva na kladí navazují na dolní rytmus, horní patro arkády
využívá polygonální hlavice sloupů a střídavý rytmus kuželek zábradlí. Borromini si tedy klasické prvky
značně upravoval.
Kostel S. Carlo alle Quattro Fontane – 1685-41 – půdorys transformovaného latinského kříže –
vepsání dvou kružnic a jejich propojení oválem, odpovídajícícm oválné kupoli, kterou nesou
netradičně mohutně plasticky řešené pandantivy. Ramena příčných lodí ukončena půlkruhovou
kazetovanou kupolí, ramena hlavní lodi ukončena stejnou kupolí, ale oválnější. Hlavní oválná kupole
CC BY-NC-SA 3.0 •Jakub Jaroš • 2012 • http://vygosh.borec.cz
je pokryta zvláštním, až organickým kazetováním. Stěny obkružuje nepřetržitý dynamický proud
sloupů, převýšená lucerna prostor jakoby koncentruje do jednoho bodu. Fasáda je opravdu
dynamická, používá konkávně konvexní půdorys, který je ale znát jen na kladí nad první etáží, tomu
nad horní etáží dominuje velké zrcadlo.
Casa e oratorio dei Fillippini – ústředí uměleckého hnutí Filipínů – konkávní (prohnutá dovnitř) široká
fasáda, zvláštně formovaný, plynule zahrocený štít vzniklý sloučením oválu a trojúhelníku, různá okna
a portály, které pak využívá Baroko po celé Evropě. Vnitřnímu hlavnímu sálu dominuje vysoký
pilastrový řád, rohy jsou zaobleny, takže se prostor mění na centrálu. Pilastry přechází v žebra končící
na velkém oválném poli s malířskou výzdobou. Zadní trakt je ukončen zvonicí zastřešenou
neobvyklou konstrukcí ze svařovaných drátů.
Kostel S Maria dei Sette Dolori (P. M. Sedmibolestná) – průčelí dominuje konkávní prohnutí vetknuté
do rastru pilastrů, které tak vytváří břity. Předsíň kostela tvoří čtverec s dovnitř prohnutými stěnami.
Je zde uplatněn tzv. pulzní efekt – tvar jednoho prostoru určuje tvar prostrou navazujícího, čelo
hlavní lodi se zde totiž podřizuje onomu prohnutému čtverci v předsíni.
Kostel S. Ivo alla Sapienza (univerzita a patron právníků) – kostel vestavěn do staršího arkádového
nádvoří, má půdorys vzniklý ideálním překrytím dvou rovnostranných trojúhelníků, kdy jeden má
konkávně a druhý konvexně prohnuté kouty. Na obvodové stěně tak vzniká velmi dynamické
prolamování, které přechází do formování kupole. Stěny jsou členěny pilastry, které zvýrazňují její
půdorysné křivky. Zvenčí je kupole obestavěna převýšeným tamburem tvořeným jakoby zevnitř
nafouklými konvexními tvary, vše ukončuje lucerna s konkávními stěnami a složitou spirálovitě
zatočeno střechou přecházející do drátěné koule s drátěným křížem. Celý kostel je tak tvořen
s motivem vzájemně na sebe působících protikladných sil.
Rekonstrukce patriarchální raně křesťanské baziliky S. Giovanni in Laterano – F. Borromini měl od
papeže za úkol rychlou přestavbu, která měla být hotová za čtyři roky na tzv. Svatý rok 1650.
Borromini přeměnil jen trojlodí – vyměnil klenby nad vedlejšími loděmi za klenby české a vybudoval
vysoké arkády pilastrů vysokého řádu střídané těžkými pilíři s nikami se sochami. Konec lodi zkosil,
aby tak kostel přiblížil monumentální centrále.
Guarino Guarini – spojený s Turínem, dílo Borominiho poznal v Římě jako novic řádu theatinů (od
1639). Navrhl řádové kostely v Nizze, Lisabonu, Paříži, Vicenze, Praze a dalších městech, Dochovalo se
jen minimum jeho staveb, ale zato svazek plánů „Disegni di Architettura civile ed Ecclesiastica“,
který posléze sloužil jako vzorník. Od 1666 se po dlouhých cestách usadil v Turíně a působil jako
dvorský architekt Carla Emanuella II. Inspirací mu kromě jiného byly španělské, mnohdy muslimské
stavby. Představitel tzv. pronikového Baroka.
Capella di San Sindone při dómu v Turíně (zasvěcena turínskému plátnu). Kaple započata Amedeem
di Castellmonte roku 1657 jako centrální stavba. Klíčem Guariniho tvorby je číslovka tři, daná třemi
původními portály. Z nich vycházejí tři pandantivy pod výraznou klenutou kupolí s šesti velkými okny
a mnoha menšími okénky pod klenbičkami nad nimi (které vytváří výraznou perforaci), nad tím vším
lucerna vycházející od Borrominiho. Tambur je dvouplášťový. Guarini musel být vynikající projektant,
geometr i stavitel, stavba je zcela specifická. Má i zvláštní světelný režim, je obložena šedým
vápencem, který pohlcuje většinu světla. Celá kaple je výrazně vertikálně vinutá, přičemž se
v průběhu výšky mění, různě prohýbá a transformuje. Kaple je tak složitá a těžce popsatelná, takže
ani nebyla napodobována jako celek, kopírování se dočkaly jen její půdorysy.
Kostel řádu thaetinů S. Lorenzo (sv. Vavřince), 1668 – inspirace maorskou architekturou ze Španělska
– kupole je nesena diagonálními žebry (celkem tři trojúhelníkovité formace tří žeber). Půdorys je dán
systémem proniků na principu pulzního efektu, kdy jeden půdorys určuje půdorys navazující, zde
jakási půlkruhová vříznutí dovnitř, takže výsledkem je pravidelně deformovaná Davidova hvězda,
CC BY-NC-SA 3.0 •Jakub Jaroš • 2012 • http://vygosh.borec.cz
která je vetknutá do základní čtvercové hmoty. Z ní vystupuje dynamická masivní hmota tamburu
s velkými eliptickými okny. Fasáda měla být klasická a rovná, nebyla ale realizována. Interiér je dán
velkými arkádami a tvarem kupole, zakřivení stěn ustupuje do pozadí.
Kostel Dell’Immacolata Concenzione (Neposkvrněného početí) v Turíně, patrně G.G. (jen
připisováno, navíc se nedožil dokončení) – půdorys dán propojením třech základních buněk – dvou
kruhů a obdélníku se zkosenými kouty mezi nimi. Z konců zdí na průnicích jsou do prostoru vytaženy
pilíře. Kruhy měly mít nad sebou lucerny.
G.G. vyšel z praktik dynamického Baroka, znal Borrominiho. Vše však významně rozvedl, a to díky
konstruktérskému umu a dokonalé zbnalosti geometrie. Z hlediska dalšího vývoje je příznačné, že
jeho příliš složité dílo bylo považováno za efemérní výstřelek…
Největší ohlas po celé Evropě měly tyto půdorysy, uveřejněné v Guariniho knize: Kostel P. Marie
Ettingské pro pražské theatiny (nerealizováno), Kostel S. Filippa Neriho v Turíně, Kostel S. Maria
della Divina Provvidenza v Lisabonu, Progetto di chiesa per Torino (nerealizováno).
Benátské baroko
Baroko v Benátkách vycházelo z předchozích tradic, především z dla A. Palladia, většinou se projevilo
jen bohatím ztvárněním štukatur atp.
Kostel Santa Marie della Salute – centrální kostel na kruhovém půdoryse, síly zachycovány na
ochoze (stále starý byzantský princip).
Městský palác
Objevují se otevřené půdorysy, do paláce se vstupuje tzv. čestným dvorem (polouzavřený, ze tří stran
obestavěný prostor), navazující na průjezd pod centrálním křídlem.
Palazzo Barberini v Římě – zahrada je o patro výš než ulice, průjezd tedy navazuje na široké
schodiště. Boromini psotavil půdorysně malé, ale dynamické a eliptické vnitřní šnekové schodiště se
zdvojenými nosnými sloupy. Iluzivní součástí architektury se staly fresky. Zadní fasáda je asymetrickí
a dokumentuje postupný vznik paláce.
Palazzo Mentecitorio v Římě – 1650-55, horní etáž dostavoval Carlo FOntana, architekt pozdního
baaroka, které mělo dvě podoby – umírněnou a monumentální, navazující na renesanci (především u
paláců) a dynamickou
Palazzo di Propaganda Fide v Římě, 1647-64 – Bernini – klasická monumentální vnitřní fasáda; F.
Borromini dynamicky formovaná uliční fasáda – dynamiku konkávních prohnutí stupňují dynamická
okna obklopená sloupovými články. Uvnitř je Capella dei Re Magi – zaklenutí, jaké měla mít bazilika
na Lateránu, půdorys se určil již zmíněnou dynamickoou fasádu.
Palazzo Carignano v Turíně, projekt G. Guarini – hlavní sál je na eliptickém půdoryse, který z poloviny
vystupuje z fasády (respektive vystupuje schodiště, které jej obestupuje), která jej obestupuje.
Fasáda měla být z režného zdiva, díky tomu má ostře členitý charakter. Fasáda je dynamická i zezadu
a zde dvora. Později zde sídlil první italský parlament.
Ca Pesaro v Benátkách – pokračování renesance, jen dynamičtější sochařská výzdoba.
CC BY-NC-SA 3.0 •Jakub Jaroš • 2012 • http://vygosh.borec.cz

Podobné dokumenty

Italská renesanční architektura

Italská renesanční architektura celistvém systému dostřednosti, na stejném principu mělo výt organizováno také celé nádvoří s plánovaným sloupořadím (nádvoří ovšem realizováno nebylo). Tempietto tak má vnější sloupy arkády širší ...

Více