Svatý Gerard ochránce matek.indd

Gerard - ochránce matek
Kolektiv autorů
Alfi © 2008
Hora Matky Boží - Králíky
Tisk - redemptoristé Králíky
první vydání
2008
Obsah
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Úvod
Chléb
Krejčovský učeň
Studna malého Gerarda
Touha po řeholním životě
Útěk
Gerard redemptoristou
Pokorný bratr
Gerard – znamení Boží přítomnosti
Gerard a démoni
„Krásná Boží vůle“
Hra s Bohem
Gerard – patron matek
„Bože, chci umřít, abych splnil tvoji svatou vůli“
5
7
9
10
12
13
15
16
18
22
23
26
27
28
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
NOVÉNA MATKY V POŽEHNANÉM STAVU
1. Za dobrý průběh těhotenství
2. Za šťastný porod
3. Za rané dětství dítěte
4. Za období růstu dítěte
5. Za období dospělosti
6. Za dobré mateřství
7. Za milost pro manžela
8. Za manželství
9. Za rodinu, církev, svět
33
33
34
34
35
35
36
36
37
37
Kolektiv autorů
Sv. Gerard
ochránce matek
2008
8. Za manželství
Nestačí, aby dítě mělo dobrou matku a dobrého otce. K tomu,
aby prožilo štastné dětství je potřebná láska jeho rodičů. Děkuji
Ti, Pane, za dar svátosti manželství a odevzdávám ti svou touhu po krásném manželském vztahu, který ty posvěcuješ svou
milostí. Bože v Trojici jediný, ať z tvé jednoty stále čerpáme
v manželství svou vzájemnou lásku, úctu a věrnost, abychom
tak byli živým obrazem tvého života lásky.
Kéž bychom byli světu znamením milosrdného Krista. Tak
jako on trpělivě snáší naše nedokonalosti a odpouští nám hříchy,
ať si v manželství odpouštíme vzájemná provinění a nedostatky.
Dej, Bože, ať žijeme v radosti čisté lásky, ať posvěcujeme svým
vztahem celou naši rodinu i své okolí.
Přeji si, aby naše manželství svědčilo o tom, že z lásky se
rodí nový život. Přijmi dnes, Pane, mé prosby za naše manželství, pokud bude procházet jakoukoli krizí. Svatý Gerarde, oroduj za nás. Amen. Zdrávas Maria ...
9. Za rodinu, církev, svět
Pane, všemohoucí Bože, v tomto dni chci prosit za společnost,
ve které žijeme. Na přímluvu svatého Gerarda Majelly vyprošuji
milosrdenství a požehnání pro naše příbuzné, známé a přátele,
se kterými nás spojují blízké vztahy. Prosím tě o milost i pro
naši Církev, pro svatého otce, všechny kněze i věřící, ať žijeme
radostně v jednotě lásky jako Tvoje milované děti.
Konečně prosím za celý svět, ať hledá a nalézá pravdu, ať pozná tvou lásku a přijme ji. Smiluj se nad námi Otče, smiluj se
nad námi. Svatý Gerarde, oroduj za nás. Amen.
Zdrávas Maria
37
Božích. Všemohoucí Bože, na přímluvu svatého Gerarda prosím,
ať se lidé ve světě zbaví zlé vůle, ať žijí jako děti dobra a pravdy.
Ať se hříšníci přiblíží k Tobě jako ke svému milosrdnému Otci
alespoň v okamžiku své smrti. Amen. Zdrávas Maria ...
6. Za dobré mateřství
Laskavý Otče, dnes před tebe přistupuji s vědomím své slabosti a svých nedokonalostí a žádám tě, abych s tvou pomocí
dokázala naplnit úlohu matky. Moc ti děkuji za toto povolání. Ty
chceš, aby mateřství spolu s manželstvím bylo mou cestou lásky
a spásy, kterou ve tvé milosti dojdu až do života věčného.
Dobrý Otče, mé mateřství mě spojuje s tebou, s Tvou věčnou
starostlivou láskou, ve které o nás všechny pečuješ. Je pro mne
velkým darem účastnit se s tebou v tajemství zrodu nového života a skrze svátosti a výchovu sprostředkovat mému dítěti život
věčný. Pane, chci toto své dítě vždy vést k Tobě, který jsi naším
jediným zdrojem lásky a spásy. Na přímluvu svatého Gerarda
dopřej svou milost, ať se toto dítě, které jsi mi svěřil, stane obrazem tvé lásky, tvých skutků pravdy i tvého milosrdenství.
Rovněž dnes vznáším svou prosbu za všechny matky, které
nepřivádějí své děti k tobě. Amen. Zdrávas Maria ...
7. Za milost pro manžela
Věčný Otče, v dnešním dni se k Tobě obracím s prosbou o milost, ať je můj manžel dobrým otcem. Ať ve svém vztahu k našemu dítěti odráží tvou lásku, tvou trpělivost a tvou úctu ke každému člověku. Ať je jako sv. Josef i příkladem pracovitosti, zbožnosti a dobrého života ve světě. Ať je zakotven v pravdě a má
citlivé srdce pro utpení bližních. Není lehké žít takto uprostřed
dění dnešního světa, je to život obětí. Ať můj manžel čerpá sílu
z oběti Ježíše Krista, díky které můžeme přijmout jeho Ducha ve
svátostech církve. Svatý Gerarde, svojí poslušností Boží vůli buď
vzorem pro mého manžela. Amen. Zdrávas Maria ...
36
Úvod
Moderní doba vyžaduje moderní svaté. „Moderní“ v tom
smyslu, že dotyčný světec bude sympatický, žádná „barokní vykopávka“, s praktickým úsudkem a normálními slabostmi, které
postupně Boží milostí zvládá. No a k tomu nějaké velké dílo,
viditelný úspěch – a moderní svatý je na světě.
Často se však v touze po úspěšných vzorech křesťanského
života zapomíná na to, že Boží myšlenky nejsou těmi našimi.
A tak si Bůh často „dělá“ své svaté podle své „libovůle“. Řeholní
bratr z kongregace redemptoristů, Gerard Majella, patří do kategorie svatých, kteří na každém kroku „zakopávali o zázraky“.
Bohu však nejde o to, aby si dělal nějakou lacinou reklamu
stylu Davida Cooperfielda, ale aby skrze své miláčky pomáhal
dalším lidem a zjevoval svoji milosrdnou lásku. Abychom byli
přesnější – většinou si Bůh vybírá na velká díla a znamení lidi
prostého a čistého srdce, kteří na první pohled jsou okolnímu
světu k smíchu.
Byť by se další řádky jevily jako vystřižené z laciného pobožnůstkářství, přikrášleného nepravdivými legendami, přece jenom mají váhu historickou, protože jsou výběrem zkoumání historiků, kteří zaznamenali výpovědi očitých svědků – jak o tom
píše jeden z nich, Theodule Rey-Mermet: „Držel jsem se faktů,
zázraků a jevů, o kterých vyprávěli samotní svědkové a které na
pokyn samotného svatého Alfonze krátce po Gerardově smrti
zaznamenal především pater Gaspare Caione, doktor práv a vědecký historik. Ten byl čtyři roky přítelem světce a jeho představeným v posledních patnácti měsících jeho života.“ Otec Caione
měl možnost se vyptávat sester, přátel, spolubratří, představených a zpovědníků, kteří se setkávali s Gerardem. Na základě
jejich vyprávění napsal krátký živopis, později o něco delší. Oba
se nám zachovaly jako čisté a nezakalené prameny.
Dalším významným historikem, který se zabýval životem sv.
Gerarda, byl slavný životopisec sv. Alfonse P. Antonio Tannoia
(1727 – 1808). Ten o Gerardovi napsal životopis, který byl uveřejněn v roce 1811.
5
Katolická, apoštoly předávaná víra je stejná jak v 18. století,
tak i dnes a zítra. Dogma je neměnitelné. Ale učení – například
o utrpení nebo poslušnosti – má svůj pomalý vývoj podle nových zkušeností církve. Sv. Gerard přispěl svým životem k dalšímu prohloubení „starého“ a jasného učení církve o Bohu, jeho
lásce k nám a o našem poslání , abychom se mu podobali celým
svým životem.
4. Za období růstu dítěte
V dnešním dni na tebe, Otče, chci vložit starost o dobrý vývoj
mého dítěte. Až bude opouštět bezpečí mateřské náruče a bude
se víc a víc rozhlížet po světě, až půjde do školy a bude se vzdalovat mým útěchám a mému objetí, staň se mu tehdy ty ochráncem, těšitelem i rádcem. Provázej ho po svých cestách.
Prosím o všechny potřebné milosti pro čas jeho dětství, opatruj čistotu jeho srdce a pro bolestnou smrt svého Syna nedopusť, aby se toto dítě kdy stalo původcem hříchu. Ať se naučí
modlitbě a obrací se na Tebe, svého milosrdného Otce. Ať roste
v dobrotě, pokoře, radosti, obětavosti, lásce k Tobě i k lidem, ve
štědrosti a v ochotě odpouštět.
Svatý Gerarde, ty jsi již v dětství zakoušel velkou lásku
k Bohu, zvláště přebýváním s Ježíšem v Nejsvětější Svátosti
Oltářní. Již v mládí jsi přiváděl jiné děti ke svatostánku a učil si
je vnímat lásku přítomného Krista. Toto tvé poslání trvá i nyní.
Také tomuto dítěti chceš být pomocníkem, který ho bude učit
milovat Boha. Nauč ho skrze moji výchovu žít z Boží milosti
prostřednictvím svátosti smíření a svatého přijímání. Vypros mu
u Pána, ať se eucharistický Ježíš pro něj stane zdrojem síly, čistoty a světlem jeho mladého života.
Bože, přijmi dnes mou prosbu o pomoc pro všechny trpící děti,
které k tobě nikdo nevede. Amen. Zdrávas Maria ...
5. Za období dospělosti
Dnes Ti, Pane, chci svěřit celý budoucí život našeho dítěte.
Jednou se stane dospělým a opustí náš domov. Bude plnit svou
úlohu ve světě.
Panno Maria, zasvěcuji ti srdce tohoto dítěte Božího. Buď mu
rádkyní při volbě životního stavu a buď mu útočištěm a pomocí
na jeho pouti do nebeského království. Ať své poslání žije ke
slávě Boží a ke spáse duší. Ať nikdy neopustí svatou církev. Ať
žije podle vůle Boží v důvěře a milosti věčného Krále, abychom
se opět jednou setkali v blaženém nekonečném společenství dětí
6
35
2. Za šťastný porod
Můj Vykupiteli, dnes k Tobě přicházím obtížená úzkostí při
myšlence na budoucí porod, kterým naše dítě vstoupí do života
ve světe. Chci Ti svěřit i tuto svou starost, vždyť Ty víš, jak se
mé srdce touto myšlenkou znepokojuje, vidíš můj strach o dobrý
průběh porodu, o zdraví miminka a také o zdraví mé.
Svatý Gerarde, ty jsi svými skutky blíženské lásky pomáhal za
svého života všem matkám v jejich úzkostech a prosbách. Stůj
při mně, až přijde čas mého porodu, buď přítomen svou modlitbou, ať ve zdraví přivedu své děťátko na svět.
Dobrý Bože, pro spasitelnou bolest Ježíšova Srdce, prosím
také za ty matky, které odmítají své narozené děti. Dej jim zdraví duše a chraň je před největším neštěstím - neláskou a egoismem. Chraň jejich nechtěné děti a žehnej jim. Maria, staň se jim
matkou a ochránkyní. Amen. Zdrávas Maria ...
3. Za rané dětství dítěte
Dobrý Otče, přijmi dnes, prosím, mé prosby o požehnání pro
nejranější období života našeho dítěte. Ve křtu svatém se mu stáváš zvláštním způsobem Otcem. Prozařuj toto dítě svojí milující
přítomností, ať prospívá na těle i na duchu.
Pomáhej v tomto období i mně, ať jsem dobrou matkou svému dítěti. Dej, ať v mateřské lásce najde prvotní vzor tvé lásky.
Prosím o dar potřebného zdraví, síly a šťastného prožívání mateřství.
Totéž vyprošuji i ostatním maminkám, zvláště těm, které ke
svému dítěti nemají dobrý vztah. Vlej jim, Pane, do srdce svou
lásku i péči, aby jejich děti prožily šťastné dětství.
Bože, na přímluvu sv. Gerarda, smiluj se nad námi. Amen.
Zdrávas Maria ...
34
Chléb
Dne 6. dubna 1726, v Muro Lucano, jihoitalském městečku, se
Benedettě a Domenicovi Majellovým narodilo jejich čtvrté dítě.
Malého klučíka ještě téhož dne pokřtil pater Felice Cocione.
Rodiče mu dali jméno Gerard.
O náboženskou výchovu Gerarda i jeho sester (Brigita, Anita
a Alžběta) se především starala jeho matka. Brávala ho sebou do
kostela, hodně mu povídala o Bohu, Ježíši, kříži, o Panně Marii
– o Madonnině – jak říkávají Italové.
Historické prameny potvrzují, že už jako pětileté dítě si Gerard
hrával tak, že stavěl jednoduché oltáříky Nejsvětějšímu. Ze zbytků vosku, které mu schovával příbuzný kostelník, modeloval svoje malé svíčky, mezi kytičky vkládal svoje svaté obrázky a malé
sošky. Čestné místo měl vždy sv. Michael archanděl. Příbuzní
a sousedé s podivem sledovali, jak vroucně se ten klučík modlí.
Otec Caione potvrzuje podle vyjádření svědků následující
událost. Počínaje jistým dnem roku 1733, začal Gerard, tehdy
téměř sedmiletý, nosit pravidelně domů bílý chléb. Na otázku
matky, kdo mu chléb daroval, Gerard odpovídal: „Malé dítě.“
Toto se dělo několikrát za
den a trvalo to měsíce. Po Gerard a Ježíšek
dvaceti letech jako řeholní bratr v Deliceto řekl své
sestře Brigitě: „Teď vím,
že to dítě, které mi dávalo
chléb, byl sám Ježíš. A já
jsem jej považoval za dítě,
jako všechny ostatní.“
Brigita odpověděla: „Tak
pojď se mnou zpátky do
Muro, možná ho tam znovu uvidíš!“ „Není třeba,“
odpovídá Gerard, „teď ho
mohu najít všude!“
Gerard se za tři roky
rychle naučil číst, psát,
7
počítat a s lehkostí se vyjadřoval. Tak dobře ovládal každou
lekci, že ho učitel Donato Sicci určil za pomocného učitele pro
zaostávající žáky. Co se týče katechismu, ten už poznal od svojí
matky.
Svým nadáním vést druhé si získal mimořádnou autoritu
u svých kamarádů. Nezneužíval své nadání k žádným „výtržnostem“, jak je to často u dětí vůdčího typu zvykem, ale snažil
se vést své kamarády k Bohu. V Muro bylo často k vidění zástup
dětí, který následoval malého Gerarda do kostela.
Gerard toužil přijmout co nejdříve Ježíše v Eucharistii. V té
době však nebyla možnost svatého přijímání dětí, jak to máme
dnes díky papeži sv. Piu X., který ho na začátku 19. století zavedl pro celou církev.
Jedno ráno, když kněz při mši rozdával svaté přijímání, to
Gerard nevydržel a klekl si s ostatními lidmi k mřížce, kde
se sv. přijímání podávalo . Kněz mu svátost
neudělil a Gerard dlouhou dobu vzlykal v koutě kostela. Následující
noc Gerard opět plakal z touhy po setkání
s Ježíšem. Najednou se
pokoj naplnil světlem
a zjevil se mu archanděl
Michael v lidské podobě a podával mu konsekrovaný Chléb ze svatostánku. Tak se o tom
Gerard později, už jako
dospělý, vyjádřil.
Sen frustrovaného dítěte? Současní psychologové by nabídli řadu
hypotéz, co způsobilo
,,halucinace“
malého
Gerarda. Nicméně to
Gerard a sv. archanděl Michael
8
NOVÉNA MATKY V POŽEHNANÉM STAVU
Nebeský Otče, začínám se dnes modlit novénu ke cti sv.Gerarda Majelly, ve které budu prosit o všechny potřebné dary pro
sebe, pro svého manžela i pro naše děťátko, které jsi mi svěřil do péče. Dobrý Bože, jehož rodičovskou lásku k lidem má
ukázat mé mateřství, přistupuji k Tobě v obavách z plnění tak
náročného úkolu, plná strachu o dobrý vývoj mého dítěte. Chci
tak v této devítidenní pobožnosti složit všechnu svou starost na
Tebe, Pane, podle tvého přání, abych důvěřovala zcela v Tvou
pomoct a Tvé hojné milosti.
Pane Ježíši,ve své slabosti se utíkám ke Tvé i naší nebeské
Matce. Dobře zná radosti i trápení mateřského poslání a chce mě
provázet na mé cestě. O pomoc se taky obracím ke sv.Gerardovi:
on prokázal ve svém pozemském životě zvláštní lásku maminkám a jejich maličkým, a s příchodem do věčné blaženosti se
jistě jeho věrný cit neunavil. Na jejich přímluvu smiluj se nad
námi, Bože. Amen.
1. Za dobrý průběh těhotenství
Můj Stvořiteli, dnes Ti chci poděkovat za velký dar počatého
lidského života ve mně. Pane, zcela se ti odevzdávám a spoléhám na tvou ochranu. Svěřuji Ti i ochranu tohoto ještě nenarozeného dítěte. Své těhotenství toužím přijmout s radostí a v důvěře
v Tebe a ne ve stálé úzkosti. Chci s vděčností vnímat, jakým
úžasným tajemstvím je vznik nového člověka a prohloubit díky
tomu svůj vztah úcty k Tobě, Bože.
Pane, všechny obtíže plynoucí z mé únavy, bolesti, psychické
nepohody a přirozené obavy srdce, chci dát tobě v oběť za spásu duše našeho dítěte. Přijmi tyto oběti z rukou Neposkvrněné
Panny Marie, do nichž je budu vkládat.
Na přímluvu sv. Gerarda buď, Pane, milostiv všem matkám
a smiluj se zvláště nad těmi, které své těhotenství nepřijímají
jako dar. Dej jim milost, ať přijmou své počaté dítě s láskou
a věrností svému poslání. Amen. Zdrávas Maria ...
33
byl pro Gerarda tak silný zážitek, že si na něj vzpomíná i po
desetiletích. V každém případě potvrdil tuto událost po mnoha
letech klenotníkovi Alessandru Piccolovi. Možná si řekneme:
‚přitažené za vlasy‘. Jenomže Bůh často jedná podle vroucích
tužeb svých miláčků, zvláště těch, kteří po něm touží celým
srdcem.
Je pozoruhodné, že tohoto Gerarda, milovníka Ježíše
v Eucharistii, který chtěl „obelstít“ kněze a předčasně jít k svatému přijímání, vyhlásil za svatého již spomínaný papež Pius X.
Ve farních záznamech v Muro je zapsáno, že Gerard oficiálne přistoupil k prvnímu svatému přijímání ve věku deseti let.
Nejdříve Gerard mohl přijímat Krista třikrát v měsíci, později
třikrát za týden, podle rozhodnutí svého zpovědníka.
Krejčovský učeň
V roce 1738 Gerardovi umírá jeho otec. Pro chudou řemeslnickou domácnost je to tragédie. V domě je pouze jeden „muž“,
kterému je 12 let a kterému je na bedra nenadále naložená zodpovědnost za svou matku a sestry . Přitom mladík snil o úplně jiných
věcech. Jak se jednou vyjádřil: „Tak rád bych se stal řeholním
bratrem!“ Ale nejprve musí vydělávat
na živobytí. Jeho
matka rozhodla, že
se bude učit krejčovskému řemeslu.
Nastoupil do dílny mistra Martina
Pannuta.
Zde byl doslova
trýzněn od svého
předáka, který ho
měl zaučit v krejčovině. Gerard měl
ve zvyku mlčet
Gerard trpělivě snáší utrpení od kolegy
9
a se svým utrpením se svěřovat svému Spasiteli. Ani jeho matka ani jeho zaměstnavatel Pannuto o tom dlouho nic nevěděli. Později mistr začal něco tušit a tajně sledoval, co se v dílně
děje. Gerardova trýznitele vyhodil z práce. Od té doby si Pannuto
Gerarda ještě více oblíbil a jednal s ním, jako s členem své rodiny. I v krejčovské dílně se z času na čas děly věci, které se
nedají vysvětlit přirozeným způsobem. Jednou zachránil svého
mistra z nepříjemné situace. Zákazníkovi neseděly nově udělané šaty, Pannuto celý zmatený nevěděl, co má dělat. Gerard
vzal šaty do svých rukou, vytáhl je na jednu stranu, pak na
druhou a dal je znovu zákazníkovi k vyzkoušení. Po určitém
váhání a pečlivém prohlížení si je dotyčný oblékl a padly mu
přesně na míru. Tak to alespoň dosvědčuje výpověď Gerardova
zaměstnavatele.
Studna malého Gerarda
Po třech letech práce u Pannuta je Gerardovi patnáct let a je
vyučeným krejčím. Mezitím 5. června 1740 prijímá svátost
biřmování. Udělil mu ji jeho krajan z Muro – Mons. Claudio
Albini, biskup v Lacedonii, protože místní biskup zrovna nebyl
přítomen. V setkání s Duchem sv. se v Gerardovi zajisté utvrdilo
řeholní povolání. Jaká řehole to však má být?
Gerard dobře zná kapucíny. Mají přímo v Muro noviciát a tak
je denně potkával ve svém rodišti. Bratr jeho matky Benedetty,
pater Bonaventura Galella je představeným provincie Lucania.
Byla zde tedy velká naděje, že synovce přijme.
Jeho strýc právě přebýval v San Menna, deset kilometrů od
Mura. Byl čas prosit o přijetí. Avšak pro špatný zdravotní stav
a nízký věk Gerard byl odmítnut.
Nakonec dostal místo u Mons. Claudia Albiniho, biskupa
z Lacedonie, jako komorník. Monsignor byl vynikajícím prelátem a slavným kanonikem. Bohužel měl i přes své velké vzdělání náročnou povahu. Lidé si mysleli, že u monsignora Gerard
ve službě dlouho nevydrží – stejně jako jeho předchůdci.
10
D´Auria nemocný zakončil hlasitou modlitbu úkonem kajícnosti a vroucně několikrát opakoval: „Můj Bože, odpuštění! Chci
umřít, abych splnil tvoji svatou vůli.“
Kolem půlnoci umírající prosí o trochu vody. Saverio odchází
a když se vrátí, Gerard za malou chvíli umírá. Svítání 16. října
1755 bylo svítáním věčného života věrného Božího služebníka.
Na zemi se uzavřel život „neužitečného bratra“. Trval dvacet
devět let, šest měsíců a deset dní.
V roce 1893 papež Lev XIII. bratra Gerarda vyhlásil za blahoslaveného a v roce 1904 jej papež Pius X. prohlásil za svatého.
Svatý Gerard se uctívá jako patron dobré svátosti smíření
a ochránce matek a žen v těhotenství. Také je patronem křivě
obviněných mužů. Liturgická památka na svatého Gerarda se
slaví 16. října.
30
Jemu však biskupská
rezidence vyhovovala.
Měl zde možnost v samotě věnovat čas Bohu,
svojí ustavičnou poslušností Božímu služebníku
a možností adorace u svatostánku si vytvořit určitou náhradu za klášter, po
kterém toužil. Nikdo se
nedověděl o bezhraničné
obětavosti,
trpělivosti,
postech, nočních adoracích Gerardiella - „malého Gerarda“ - jak ho
lidé pro jeho skromnost
a sympatické vystupování
pojmenovali.
Komu se Gerard „nelíbil“ byl jeho lékař
Lamorte. Při vyšetření
objevil na Gerardově těle tzv. cilicium – ostré řetízky, které byly
„utkány“ ve formě košile.
Jednoho dne se stala Gerardovi nepříjemná věc. Jeho pán
odešel, Gerard vzal nádobu na vodu, a ubíral se k městské sudni. Když nabíral vodu, vyklouzl mu zpod košile klíč od biskupské rezidence. Lidé, co posedávali kolem, ze zvědavostí
pozorovali, jak bude Gerard reagovat. Nejdříve byl poněkud
zaražený, lidé ho litovali, protože znali prudkou povahu monsignora. Gerard po chvilce odešel ke katedrále. Lidé se začali sbíhat. Najednou se mladík objevil se soškou Ježíška a pln
důvěry jej spustil místo vědra do studny. Když se soška znovu
objevila, měl kolem ruky zachycený klíč. Od té doby obyvatelé
Lacedonie pojmenovali tuto studnu „pozzo di Gerardiello“ –
studna malého Gerarda.
Tento zázrak je jediný známý z Gerardova pobytu v Lacedonii,
tedy pokud si odmyslíme to, že tento churavý mladík vydržel tři
Gerard a studna
11
roky ve službách náladového Mons. Albiniho. Jenomže 30. června
1744 biskup náhle zemřel. Gerard na nějaký čas odešel bydlet zpátky
k matce.
Touha po řeholním životě
Gerard po nějakém čase znovu prosil o přijetí u kapucínů. Ani
tentokráte není kvůli svému špatnému zdraví přijat. Rozhodl
se tedy, že bude žít jako poustevník. Spolu s jedním přítelem,
kterého získal pro svůj plán, odešel do Apenin, bez toho, že by
doma něco řekl. Bez zavazadel, bez jídla, bez zásob. Jeho vlastnoručně napsaný „životní řád“ obsahovala předpisy o pokání,
modlitbě, nočním bdění a mlčení. Kromě toho se také mluvilo
o „jídle“ – kořínky rostlin a plody divokých stromů. Jeho kamarád to vydržel pouhých 24 hodin. „Zakladatel“, který byl
zvyklý na odříkání, se vrátil po čtyřech dnech. On by se sice
jen tak nevzdal, ale hlad po Bohu, po sv. přijímání, ho nakonec
dohnal do kostela, kde mu zpovědník zakázal poustevický život.
Poslušnost zvítězila, Gerard se vrátil ke své matce. Pokračoval v
krejčovském řemeslu. Nejprve byl rok u mistra Mennona, aby se
zapracoval, pak koncem roku 1745 si otevřel vlastní dílnu, kde
byl současně mistrem i dělníkem. Výhodou bylo, že mohl být se
svojí stárnoucí matkou.
Zakázky si musel hledat i v sousedních vesnicích. Chudým
často dával své výrobky zdarma, nebo bral symbolický obnos.
S tím, co dostal, se ještě uměl podělit. Příjmy od bohatých zákazníků dělil na tři stejné díly: jeden pro matku a domácnost, jeden
pro žebráky a jeden na mše za zemřelé. Svojí matce Benedette,
která měla starost o jeho budoucnost, říkával: „Nemějte strach,
Bůh se postará o naše potřeby.“
V roce 1746 vyšel v neapolském království dekret, kterým se
značně zvýšily daně z majetku a obchodu. Tak zaniklo hodně
malých podniků a také Gerardova dílna. Začátkem roku 1747
zaměstnal Gerarda jeho krajan Luca Malpiede. Právě otevřel internát pro vyšší vzdělání v San Fele, asi deset kilometrů od Mura.
Bohužel internát Malpiedeho byl ukázkovou školou anarchie
12
z poslušnosti přestal, jenom úplavice zůstala. Tehdy k němu přišel pater Garzilli a přesvědčil Gerarda, že je poslušným pouze
napůl. Přece je zřejmé, že úmyslem otce představeného bylo,
aby se úplně uzdravil. „Pokud je to tak, otče, potom chci poslechnout ve všem!“ odpověděl Gerard. Když na druhý den přišel lékař do pokoje nemocného, našel jej prázdný. Gerard už
pracoval. Kvůli poslušnosti mu Bůh prodloužil život. Jednomu
ze svých spolubratří řekl: „Měl jsem umřít na svátek Narození
Panny Marie, ale kvůli poslušnosti mi Bůh prodloužil život.“
Na konci září se nemoc vrátila, 4. října řekl Gerard svému lékaři, že za krátký čas zemře. K tělesným utrpením se přidala úzkost smrtelného zápasu. Ze rtů nemocného jenom slyšeli: „Trpět,
můj Bože, trpět!“ Jediné, co ho trápilo, bylo, že je v klášteře neužitečný a že jsou velké
výdaje na léky, které mu
lékař předepsal. Měl velké výčitky, že nepracuje
a „nezaslouženě“ požívá
pokrm.
Dne 15. října řekl svému spolubratru Filipovi:
Zítra bude pro spolubratry radostný den!“
„Proč, bratře Gerarde?“
„Protože dnes v noci zemřu.“
Lékař komunitu ujišťoval, že mohou klidně
odejít spát. U nemocného zůstal jenom bratr
Saverio d´Auria. Pomohl
Gerardovi se posadit na
posteli a začal se modlit modlitby za umírající. Gerard se pomodlil
žalm Miserere. Podle Poslední dny - v modlitbě před křížem
svědectví bratra Saveria
29
tak absolvovat namáhavou cestu. Naposledy Gerard navštívil
„svůj kraj“ – Senerchia, Oliveto, Auletta, Vietri, San Gregorio,
Buccino. Jednou rukou Gerard přijímal dary, druhou žehnal
a uzdravoval mnohé nemocné. P. Caione o tom napsal: „Co
krok, to zázrak.“
V San Gregorio dostal Gerard silé chrlení krve, které se opakovalo také v Buccino. Poněvadž byl Gerard úplně vyčerpán, vrátil
se k rodině svých přátel do Oliveta. Když se o tom dověděl pater
Caione, velmi se znepokojil a přikázal mu, aby si tam důkladně
odpočinul.
A právě tady se stal ještě jeden zázrak. Když byl Gerard na
návštěvě v rodině Pirofalových, „zapomněl“ si tam kapesník.
Dívenka z rodiny mu jej přinesla. Jenom jí řekl: „Nechej si ho,
jednou ho budeš potřebovat.“
Po několika letech, když měla rodit, nastaly komplikace a situace byla zoufalá. Přisluhující už jen přihlíželi na umírající rodičku. Ta však rychle sáhla po Gerardově kapesníku a šťastně porodila své dítě. Po Gerardově smrti napsal pater Tannoia: „Bratra
Gerarda lidé vzývají především jako ochránce matek v ohrožení
života. Proto tam, kde ho lidé znají, má každá matka u porodu
jeho obrázek a prosí o jeho ochranu.“
Proto také 16. října je v okolí Neapole zvykem světit kapesníky s jeho obrazem, které pak jsou darovány nevěstám jako svatební dar.
„Bože, chci umřít, abych splnil tvoji svatou vůli“
Gerard se z cest vrátil do Materdomini 30. srpna 1755. Cítil
se velmi zle a toužil zemřít u svých spolubratří. Prosil patera
Caioneho, aby dal na jeho dveře nápis: „Tady se plní Boží vůle,
tak jako on chce a především, jak dlouho on chce“. V neděli
5. září mu naposledy přinesli Nejsvětější Svátost – viatikum
– jako pokrm na cestu. Následující den se jeho stav zhoršil.
K chrlení krve se přidala úplavice. Udělili mu svátost pomazání
nemocných. Tehdy dostal Gerard dopis od svého představeného, patera Fiocchiho, ve kterém mu zakázal chrlit krev. Gerard
28
a práva šikany. Gerard byl často terčem krutosti svých spolužáků. Ředitel školy se také účastnil tohoto fyzického ponižování.
Později tito lidé se zahanbením přiznali, že jejich oběť nikdy
neztratila trpělivost a vnitřní pokoj. Spojení s trpícím Spasitelem
bral Gerard velmi vážně a z něj čerpal sílu ve vnitřních i vnějších utrpeních.
Světec nakonec opustil San Felo. Byl teď pánem svého času.
Na mši svaté byl přítomen tolikrát, kolik jen mohl. Gerard poprosil svého příbuzného Tirica, kostelníka katedrály, o klíč od
kostela, aby se tam mohl kdykoli pomodlit. Životopisci na tomto místě píšou o mnoha útocích zlého ducha, který sice nemohl
ublížit jeho duši, ale všemožně jinak ho trápil. Vroucně se utíkal
k Panně Marii. Satan na něj útočil dokonce fyzicky. Shazoval na
něj svícny a sošky andělů, nebo bral na sebe podobu divokých
zvířat.
Když měl Gerard jenadvacet let, v katedrálním kostele se stala
zvláštní událost. Když se Gerard připravoval na slavnostní májové procesí, klečel před sochou Neposkvrněné a tiše se modlil.
Náhle se zvedl ze země do výše a navlékl soše Panny Marie
prsten a zvolal: „Teď jsem zasnouben s Madonou!“ Tomuto „zasnoubení“ zůstal věrný do konce života.
Útěk
V jeden srpnový den 1748 přišli do Mura dva řeholníci – redemptoristé, členové Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele.
Byli to P. Antonio Garzilli a bratr Onofrio Ricca. Chtěli udělat
sbírku na stavbu nového kláštera v Materdomini. Na Gerarda zapůsobila jejich chudoba, pokora a vnitřní hlobuka. Při rozmluvě
s bratrem Onofriem se ho zmocnila živá touha stát se řeholním
bratrem. Bratr Onofrio však namítal, že Gerard nevydrží řeholní způsob života – hodně pokání a modlitby, mnoho práce,
málo spánku a ještě méně jídla. Gerard si na přijetí musel ještě
počkat.
V neděli 13. dubna 1949 čtyři misionáři kongregace nejsvětějšího Vykupitele začali misie v Muro. Jejich představeným
13
byl pater Paolo Cafaro. Gerard, unešen jejich svatostí, jim
s nadšením sloužil, přičemž se pokoušel prosit o přijetí za bratra do jejich kongregace. Všichni řeholníci byli přesvědčeni,
že vyhublý mladík by nevydržel ani čtyři dny. Také Gerardova
matka neschvalovala jeho plány a prosila ho, aby jí nezpůsoboval bolest. Dokonce šla za pátrem Cafaro, aby Gerarda nepřijal.
„Buďte úplně klidná,“ odpověděl, „nepřijal jsem jej a ani nepřijmu. Ale věřte mi, je paličák. Když odejdeme, raději ho zavřete v pokoji a hlídejte.“ Jenže Gerard se i proti vůli redemptoristů a své matky rozhodl, že redemptoristou bude.
Misie se skončily 4. května. Misionáři odešli do Rionera,
třicet kilometrů vzdáleného městečka. Množství lidí je doprovázelo, aby se s nimi rozloučili. Za pochodu sledoval pater
Cafaro zástup, zda-li v něm neuvidí Gerarda. Večer matka zamkla dveře pokoje svého syna a spolu s dcerou Anitou bděli u dveří. Čekali dlouho, až budou misionáři v nedohlednu.
Když otevřely dveře, ke svému zděšení zjistily, že Gerard po
sobě zanechal kus papíru, na kterém stálo: „Odcházím, abych
se stal svatým! Zapomeňte na mne!“ V okně po něm zůstalo
uvázané prostěradlo.
Misionáři se přibližovali k vesnici Atella, když najednou uslyšeli Gerardův hlas: „Přijměte mne do vaší kongregace!“ Pater
Cafaro odpověděl: „Už jsem ti jednou řekl, že to nejde. Naše
kongregace není pro tebe vhodná.“ Ostatní byli stejného názoru.
Pokračovali na cestě a Majella za nimi.
V Rionero Gerard ještě jednou prosil o přijetí. I tentokrát se setkal s odmítnutím. Tak začal každodenní boj mezi neodbytným
mladíkem a představeným redemptoristů. Podobně jako v Muro,
Gerard zdvojnásoboval své úsilí – ze všech sil pracoval v kuchyni nebo opravoval oblečení misionářů. Jenomže pater Cafaro jej
neustále odmítal.
„Tedy dobře, zůstanu po celý život při vašem domě spolu se
žebráky.“ Otcové redemptoristé věděli, že Gerard je toho schopen. Nakonec pater Cafaro souhlasil. Poslal Gerarda do Deliceta
přesvědčen, že ho tam nepřijmou. Poslal po něm doporučení následujícího znění: „Posílám vám postulanta, který je neužitečný
14
i v této situaci Bůh byl s Gerardem. V hrncích zůstaly pouze dvě
porce polévky. Když kuchař načal rozdělovat spolubratřím polévku, zjistil, že se z toho najedla celá komunita a ještě zůstalo.
Alespoň se žádným krejčím neměl Gerard problémy. Sám
byl totiž pověřen touto prací. Všechno rozdával. Oblečení nové
i staré. Když byla příliš krutá zima, rozdělával velký oheň, kolem kterého se shromažďovali chudáci a také hodně dětí, kterých někdy bývalo i kolem dvou set.
Dával jim pokrm pro duši. Jeho slova byla tak povzbudivá,
tak plná Božího světla, že jej chodily poslouchat i děti boháčů.
Mnozí z těch, co naslouchali Gerardovi, prožili své vnitřní obrácení, které zpečetili svátostí smíření.
Při těchto katechezích Gerard často upadal do extáze. Do extáze se dostal u brány kláštera a také před svatostánkem. Mohli
ho tak všichni přítomní vidět. Kvůli těmto stavům docházelo čas
od času k podivuhodným situacím. Například, když byl jednou
pověřen službou v kuchyni a měl připravit oběd pro spolubratry, kvůli vytržení nic nestihl – a přece bylo vše připraveno. Na
otázku, kdo mu pomáhal jen stručně odpovídal: „Andělé“. Když
bratři potřebovali peníze na stavbu kláštera, šel Gerard přímo ke
svatostánku, zaklepal na dvířka a modlil se celou noc. Na druhý den ráno visel na klice kláštera měšec peněz. „Tento bratr je
zhýčkané Boží dítě,“ řekl hluboce dojat představený kláštera, pater Caione. „Zázrak s penězi“ se stal několikrát – k údivu i spokojenosti otce představeného.
Gerard – patron matek
V roce 1755 redemptoristé začali stavět klášter v Materdomini.
Hledali někoho, kdo by vedl všechny práce. Otec představený k tomu vybral Gerarda. Přes den pracoval na stavbě, večer
a často i v noci odcházel do Caposele, aby hledal dodavatele
a najímal dělníky. Svým rektorem P. Caionem byl poslán do
okolí, aby společně s bratrem Francesco Fiorem sesbíral potřebné peníze na dokončení kláštera. Už tehdy měl Gerard silné
chrlení krve, ale na rozkaz představeného „se uzdravil“ a mohl
27
Hra s Bohem
Na podzim roku 1754 přišel Gerard do Caposele, které leží
v blízkosti Materdomini. Tam mu svěřili úkol vrátného. Kromě
otvírání a zavírání klášterní brány bylo jeho povinností také rozdělování almužny chuďasům a žebrákům. Gerard byl šťasten.
Přímo chudé a nemocné vyhledával. A v tom roce jich bylo skutečně hodně. Zima 1754 – 1755 byla krutá. Pater Caione byl velkodušný. Dovolil Gerardovi, aby chudým pomáhal podle svého
uvážení. Toto se však stalo příčinou mnoha problémů a těžkostí
s lidmi „malé víry“.
Klášterní bratr, pekař, to měl s Gerardem těžké. Nebo Gerard
s ním? Totiž Gerard rozdal všechen napečený chléb, co byl připraven pro spolubratry k jídlu. Dostalo se to až k rektorovi –
představenému kláštera. Ten mu vyčetl, že jedná neprozřetelně, načež se Gerard hájil tím, že ještě zůstalo dost chleba pro
všechny. Pekař, který věděl, že Gerard všechno rozdal, jenom
potvrdil, že nezůstalo nic. Když chtěl přesvědčit rektora a otevřel truhlu na pečivo, ke
svému údivu ji našel plnou.
„Bůh je s ním,“ řekl
pater rektor pekaři, „ nechejte ho, Pán si s ním
hraje.“ Když kontrolovali zásoby mouky, zjistili, že sklady jsou plné.
Od té doby Gerard s pekařem neměl problémy.
Jednou nastal spor
v kuchyni. Vyzbrojen
všeobecným dovolením
rektora kroužil kolem
kouřících se hrnců... až
nakonec vše, co se vařilo, rozdal potřebným.
Gerardovi pomáhají andělé
Kuchaře to rozčililo. No
26
pro jakoukoli práci, protože je sláb. Bude tak zbytečně o jednoho navíc u stolu. Nepovedlo se mi zbavit se ho. V Muro jej považují za ctnostného mladého muže.“ Gerad přišel do Deliceta
17. května 1749. Měl právě třiadvacet let.
Gerard redemptoristou
V Deliceto měli redemptoristé chudý klášter, dům, který připomínal zříceninu. Zakladatel sv. Alfons o něm napsal: „Bez pšenice, bez vína, bez sýru, bez ječmene, bez peněz.“ Přesně tak, jak
říkal bratr Onofrio: málo jídla a hodně práce. Gerard jásal, vždyť
to bylo to, co hledal. Příchozího poslal představený pracovat do
zahrady. Ze začátku toho od něj moc ani nečekali. Jenomže velice rychle se přesvědčili, že tento malý „neužitečný“ krejčí pracuje za čtyři. Sám prosil o nejtěžší práci. Pomáhal jiným, hlásil
se do nejtěžších úkolů a našel si ještě čas bourat starou zeď,
sbírat těžké kameny a nosit je na staveniště, aby se urychlila
stavba kláštera a exercičního domu.
V těchto podmínkách
Gerard nejenom vydržel
„čtyři dny“, ale dočkal
se chvíle, kdy byl pater Cafaro jmenován za
představeného domu. Ten
se od ostatních dověděl
o Gerardově mimořádné
osobnosti. Chválili jeho
poslušnost,
bratrskou
lásku, přesnost a ducha
modlitby a kajícnosti.
Bůh ho obdaroval tzv.
mystickou milostí prožívání Kristovy smrtelné
úzkosti. Každý čtvrtek jej Gerard se rád modlil a konal pokání
vnitřně ovládlo utrpení
15
z Getsemani. Někdy chrlil
krev, co si lékaři nevěděli
vysvětlit. Celý pátek prožíval muka, která vyčerpávala jeho tělo i ducha.
V sobotu v jednu hodinu
odpoledne se vracel k normálnímu životu a vykonával si opět své povinnosti.
Na Vánoce roku 1749
přijal Gerard z rukou patera Cafara řeholní oděv.
Začal noviciát.
Pater Cafaro mu roku
1750 určil práci v sakristii. Od té doby se Gerardův
život točil kolem jeho velké lásky - „Vězně ve svatostánku“ a jeho Matky Utěšitelky. Kromě kostelnických povinností si plnil i povinnosti krejčího. Pro Gerarda to byla příležitost
poznávat různé lidi, nejen své spolubratry a pomáhat jim, často
skrze výjimečný Boží zásah. Uzdravil svojí přímluvou hodně
lidí.
Dne 17. července 1752 složil bratr Gerard v kostele Panny
Marie Utěšitelky věčné sliby. Po slibech zůstal i nadále vklášteře
v Deliceto jako kostelník, krejčí a bratr na každou práci.
Gerard pracoval rád a s chutí
Pokorný bratr
Od složení věčných slibů se začala Gerardova veřejná činnost.
Jejím působištěm bylo Deliceto, Neapol a Materdomini. Ten,
co byl doma „kartuziánem“, venku byl skutečným apoštolem.
Často se stávalo, že po příchodu dovedl do kláštera nějakého
hříšníka, kterého potkal na cestě. Jeho spolubratři na misiích říkávali největším hříšníkům, ať jdou za Gerardem. Bratr Gerard
se snažil každému pomoci najít odvahu k vyznání svých hříchů
16
Boží vůle – ty jsi skutečně velikou skutečností! Jsi skrytým pokladem, který se nedá zaplatit! Ach, jak dobře tomu rozumím. Ty
máš tu stejnou cenu, jakou má můj milovaný Bůh. A kdo jiný tě
může pochopit kromě mého milovaného Boha?
Pociťuji velkou útěchu při myšlence, že patříte k těm duším,
které se živí výlučně krásnou vůlí mého drahého Boha, protože velmi dobře poznávám vaši hrdinskou ctnost. Proměňujte se
i nadále v dokonalou jednotu, do úplného spojení s krásnou Boží
vůlí! To, co prožívají andělé v nebi, chceme prožívat také my
na zemi. Boží vůle v nebi a Boží vůle na zemi. Tedy i ráj v nebi,
a také ráj na zemi.
Přečtěte můj krátký dopis celému společenství. Protože jsem
předpokládal a myslím si to i teď, že monsignorův zákaz psát
se nevztahuje pouze na vás, ale také na všechny sestry. Udělal
dobře a tak, jak to je, je to dobře.
Prosím vás, abyste se nad tím netrápily, to by znamenalo stěžovat si na Boha. Tedy ať se stane jeho nejsvětější vůle. Co se mne
týče, jsem klidný v tom, že už mi nebudete psát a to platí také
o všech sestrách. A pokud by jste mne chtěla nechat pozdravovat a při tom byste pocítila nejmenší stín neposlušnosti, prosím
vás z lásky k Bohu, abyste to nedělala! Protože já jsem se vším
spokojen. Stačí, když mě budete poroučet Pánu. To je to, co chci.
Protože dobře znám úmysly toho svatého preláta: chce, abyste
se úplně sjednotily s Ježíšem.
Jestli jednou přijdu do Ripacandidy, nebudu prosit o dovolení mluvit s vámi. Tak nebude ani potřeba psát. I kdyby mě tam
poslal představený, nebude nutné, abychom se viděli, protože se
uvidíme v nebi. Pokud žijeme na zemi, chceme se posvětit díky
vůli jiných a ne svojí vlastní.
24. dubna 1752, Gerard od Vykupitele
25
Ježíše. Tyto karmelitánky přijaly přísná pravidla Terezie z Avily,
přičemž jim bylo kladeno na srdce, ať se od nich ani v nejmenším neodklánějí. Jenomže zároveň chtěly, aby se mohly připojit
k tzv. velké řeholi, tedy ke všem karmelitkám, které však měly
zmírněná pravidla od papežů Sixta V. a Řehoře XIV. Biskup,
aby je do velké řehole přijal, chtěl, aby přijaly tato zmírněná
pravidla. Bratr Gerard i sv. Alfons je však podporovali v tom,
aby se od původní řehole neodkláněly. Odpovědí biskupa byl zákaz udržovat jakýkoliv kontakt s redemptoristy. Sestry pověřily
jistého kněze, aby Gerarda o zákazu informoval. Proto Gerard,
aby rozptýlil jakoukoli hořkost, která by v srdcích sester mohla
vzniknout, napsal matce Marii od Ježíše následující dopis.
„Když vám můj drahý a vznešený biskup zakázal psát, udělal
dobře, protože je to vůle nejdražšího Boha. Co se mě týče, těším
se, že vás Pán osvobozuje od mnoha těžkostí jako důkaz, že vás
velmi miluje a přeje si, abyste bez zbytečného honění se mohly
žít plně soustředěny na něj. Radujte se tedy a uchovejte si klidnou mysl. Není důvodu ke smutku, ale mnohem více je důvod
k radosti. Před Boží vůlí musí ustoupit všechno ostatní. To víte
sama lépe než já a každý jiný. Co vám o tom říkat? Mluvil jsem
a budu o tom mluvit s někým, kdo o tom ví více než já. Doteď nemohu pochopit, jak může být roztrpčena na této zemi duchovní,
Bohu zasvěcená duše, když ve všem a vždy přijímá krásnou Boží
vůli a chápe ji jako jediné bytí své duše.
Prokletá vlastní vůle, která připravuje duše o takový poklad!
O ráj na zemi! O Boha samotného! Neuvěřitelná lidská hloupost, která si nechá ujít tak velikou příležitost!
Není to nejvyšší Bůh, kterého řízení nic neujde, který dovoluje
tento zákaz? Není v tom vyjádřena jeho nejsvětější vůle, i když
to na první pohled tak nevypadá? Je jiná lepší cesta, která by
nás mohla přivést k věčné spáse? Jakým jiným způsobem se můžeme Bohu více zalíbit, než když vždycky a ve všem plníme jeho
božskou vůli a to dokonale, tak jak chce a tam, kde chce. Vždy
musíme být ochotni následovat jeho nejmenší pokyny.
Proto musí být pro nás všechno vedlejší, abychom s čistým
úmyslem mohli vždy a ve všem plnit Boží vůli, jak to Bůh od nás
očekává.
24
ve zpovědi. Zvláštní Boží milost mu dovolila číst ve svědomí
hříšníků jako v otevřené knize. Sto misionářů – jak říkávali jeho
spolubratři – by nezprostředkovali tolik obrácení, kolik se povedlo tomuto „příležitostnému“ misionáři.
Mezi vlastnosti bratra Gerarda patřili ohromná pokora a trpělivost. V roce 1752 se stala událost, která nepochybně svědčí
o těchto světcových ctnostech. Představený kongregace, pater
Alfonz de Liguori, dostal dopis od jisté Nerey Caggianové, která Gerarda těžce obvinila z nepočestných skutků, které prý s ní
činil. Alfons, zarmoucen nad těmito informacemi, si dal zavolat
Gerarda do Pagani, ukázal mu dopis a ptal se, jak to bylo. Gerard
nic neřekl. Pater Liguori mu dal těžké pokání: zákaz kontaktovat
se s lidmi, psát dopisy, zákaz přistupovat ke svatému přijímání.
Gerard tento rozsudek přijal beze slov. Odešel do klášterní cely
a nemocný ulehl na lůžko. Když se uzdravil, měl odejít „konat
pokání“ – na pozorování – do domu v Ciorani. Po deseti dnech
Gerard se nehájí proti pomluvám
17
bedlivého dohledu se bratři vyjádřili v prospěch Gerarda a pater
Alfons mu zmírnil trest. Každou neděli mohl chodit ke svatému
přijímání.
Za nějaký čas přišel Alfonsovi dopis – opět od Nerey
Caggianové. Nevydržela výčitky svědomí a přiznala, že ve všem
lhala a své nactiutrhání odvolala. Alfons si ještě jednou dal zavolat
Gerarda. Zeptal se ho, proč mu neřekl ani slovo na svoji obhajobu. Gerard odpověděl: „Otče, jak jsem to mohl udělat, když řeholní pravidla zakazují bránit se, když představený napomíná?“
Gerarda pak poslali do Neapole, aby bydlel v domě Alfonsova
bratra společně s paterem Margotti. Tito na první pohled chudí, otrhaní žebráci, dávali „kurzy svatosti“. Oba si rozuměli.
Oba měli rádi dlouhá noční bdění, starali se o chudé z různých
útulků a v nemocnici o nevyléčitelně nemocné. Otec Margotti
pravidelně „zapomínal“ koupit něco k jídlu a bratr „zapomínal“
jídlo připravit. Živili se polévkou pro žebráky při branách paláců
a klášterů, než jim to otec Alfons zakázal a připomenul jim, že
řehole zakazuje žebrání.
Gerard – znamení Boží přítomnosti
Moderní svět hledá senzace. Kdyby žil Gerard u nás v Čechách,
jeho největší bolestí by bylo pronásledování médií. Musel by
čelit tlaku komerční televize a bulvárních plátků, chtivých po
senzaci. Totiž skutky tohoto churavého mládence často přesahovaly lidské chápání. Může se nám zdát, že některé události byly
přikrášleny zbožným venkovským lidem. Vybíráme tedy pouze
ty, které potvrdili přímí svědkové, popřípadě lidé, kterým se dostalo zvláštní Boží milosti na podnět sv. Gerarda.
Několikrát se stalo, že se Gerard fyzicky vznášel ve vzduchu.
Ne jako nějaký mág nebo iluzionista. On si to ani neuvědomoval. Vždy, když se to dělo, byl pohroužen do hluboké extáze.
Jednou, když mluvil o Bohu s představenou karmelitánského
kláštera matkou Marií od Ježíše, se náhle v extázi vznesl ze
země. Aby se udržel „při zemi“, zachytil se mříže, ale ta byla
18
sobit Gerardovi utrpení. O tom, co se dělo v cele sv. Gerarda,
s bázní a úzkostí jen z času na čas mluvili jeho spolubratři. Zlí
duchové se často vynořili náhle a hrozivě v jeho malém pokojíčku, předváděli pekelné tance kolem slamníku vystlaného kameny, na kterém zvyknul Gerard odpočívat. Přepadali ho na chodbě kláštera, vláčili po zemi, bili ho, až byl polomrtvý. Dokonce
se snažili jej uvrhnout do ohně v kuchyňských kamnech. Láska
k Bohu, trpícímu Kristu, znamení kříže, svěcená voda, svaté jména Ježíše a Marie, vzývání jeho „nejmilejší Nejsvětější Trojice“
byly zbraně, které používal proti těmto pekelným hordám.
Jednou se stala i kuriózní událost. Gerard měl něco vyřídit
v Lacedonii. Po cestě jej zastihla mlha a tma, takže rychle zabloudil. Tmavý les ještě přispěl k tomu, že nebylo možné nic vidět. Cesta vedla kolem srázů. Každým krokem se mohl kůň i jezdec zřítit do rozbouřené řeky Ofanto. Gerard všechny své cesty
protkával modlitbou a vzýváním své milované Marie, Královny.
Najednou ho přepadl démon, který ho chtěl srazit dolů. Jenomže
Gerard mu jménem Ježíše Krista a Panny Marie přikázal, aby
ho bez bloudění vyvedl z lesa. „Pěnícího“ démona Bůh pokořil,
protože ďábel musel poslechnout pokorného Božího služebníka.
Tak se Gerard šťastně dostal do svého cíle. Don Constantino
později vyprávěl tuto událost, o které mu povídal sám Gerard.
„Krásná Boží vůle“
„Gerard udržoval pozoruhodnou korespondenci s osobami,
které žily v nepokojích, pokušení a z jeho odpovědí čerpali velkou útěchu. Jeho dopisy byly plné poznání a nauky, která se
dá naučit jenom ve škole modlitby.“ Tak mluvil o Gerardově
korespondenci pater Caione. Většina dopisů se však ztratila.
Zachovalo se pouze osmačtyřicet a polovina z nich je adresována karmelitkám v Ripacandide, v diecézi Melfi. Z toho šestnáct
představené, sestře Marii od Ježíše.
V dubnu 1750 v čase misií dával sv. Alfons těmto řeholnicím
exercicie. Byla to komunita mladých sester s průměrným věkem
čtyřiadvacet let. Představenou byla osmadvacetiletá Marie od
23
Gerard a démoni
Někteří císařové, když slavili nějaký vojenský triumf a projížděli Římem, měli u sebe na voze otroka, který jim musel křičet
do uší různá spílání, nadávky, aby tito vládcové unesli lidskou
slávu od hlučícím davu. Gerard takového otroka nepotřeboval.
Tuto službu rádi dělali démoni.
Působením Gerarda bylo mnoho lidí vytrženo z nebezpečí
věčného zatracení. Četná obrácení těžkých hříšníků vyvolalo
zvláštní odpor démonů, kteří na nějaký čas dostali možnost pů-
Gerarda museli poslouchat démoni
22
zohnuta „jako by byla z vosku“. toto přirovnání pochází od patera Caione, který to viděl na vlastní oči.
Když byl v Delicetu v noviciátě, jednou se stalo, že se upřeně
zadíval na obraz Neposkvrněné, který visel na hlavním schodišti. Nějací poutníci zrovna něco vyřizovali v klášteře. V krátké
chvíli se Gerard vznesl směrem k obrazu a „pobýval“ u své milované Matky nějakou dobu.
Jiný případ síly jeho vroucí touhy a lásky k Panně Marii se stal
na cestě do Deliceta, kdy byl provázen dvěma mladými poutníky. Cestou se zastavili na místě, které se jmenuje Francese
a je blízko mariánské kaple. Gerard zrovna povídal o Panně
Marii, když se mu najednou proměnila tvář a začala mu plát
zvláštním světlem. Najednou vytáhl z tašky kousek papíru, napsal tam několik slov, složil jej a vyhodil směrem ke vzdálené
mariánské kapli. Najednou ho zvedla nějaká síla a byl unášen
prostorem. Oba mladí mužové, zmatení a udivení, ho viděli,
jak v extatickém
letu překonává
celý
kilometr,
který zbývalo ujít
k mariánské kapli.
Gerard ve své
službě
lásky
k bližním, kromě
almužny v podobě jídla nebo
různé pomoci nemocným nebo lidem v nouzi, rozdával také zvláštní Boží milosti.
Jednou Bůh skrze
něj uzdravil těžce
nemocného mladého muže, kteréBůh skrze Gerarda uzdravuje
mu hnisající rána
19
znemožňovala pracovat a byl z toho zoufalý. Gerard mu svými
ústy vysál hnis, umyl postižené místo a nohu obvázal. K tomu
jenom dodal: „Milý bratře, nezapomeň, že to tě uzdravil Bůh.
Poděkuj mu a více nehřeš!“ Mládenec vstal a necítil žádnou bolest. Od toho okamžiku byl uzdraven. Tuto událost potvrdili rodiče nemocného, kteří tam byli přítomni.
Jiná znamení zvláštního omilostnění bratra Gerarda se týkala
řeholní poslušnosti. Představení P. Cafaro a jeho nástupce pater Fiocchi „řídili“ Gerarda svými příkazy „na dálku“. Když byl
Gerard poslán něco vyřídit mimo klášter a představený mu něco
zapomněl říct, co potřeboval vyřídit navíc, stačilo, že mu to rozkázal „v duchu“.
Nejdůležitější zázraky Bůh konal skrze Gerarda vůči hříšníkům, kteří dostali zvláštní milost obrácení. Jeden z mnoha příběhů:
Jednoho dne do Deliceta přišel veřejně známý hříšník, kterému marně domlouvali mnozí kněží, aby změnil svůj život a nebyl věřícím pohoršením. Sám biskup z Lacedonie ho poslal na
toto poutní místo, aby si dal duši do pořádku. Gesto pokání však
dělal jenom naoko, protože ho těsně po zpovědi zastavil bratr
Gerard, který v lidských srdcích četl jako v otevřené knize a vyjmenoval mu hříchy, které při zpovědi zatajil a zabránil mu jít
ke sv. přijímání. „Frontální útok“ Boží milosti hříšníka pohnul
ke kajícnosti. Bohužel to dlouho nevydrželo a vrátil se k původnímu hříšnému životu. Dalším rokem znovu přišel na pouť, aby
vyvolal dojem své kajícnosti. Potkal ho Gerard, vyčetl mu jeho
špatný úmysl, na chvilku odešel a když se vracel, nesl sebou
kříž. Hříšníka vzal stranou od zvědavců. Za zdmi kláštera se
odehrálo něco, co úplně změnilo život tohoto světáka, který pak
vyprávěl, co se stalo. Gerard mu nejdříve připomněl všechny
jeho hříchy, ukázal na kříž, který přinesl a z kříže začala vytékat
lidská krev. Gerard hříšníkovi připomínal, že to kvůli hříchům
Spasitel trpěl. Pak se ho zeptal, co špatného mu udělal Bůh, když
on Boha dokáže tolik trápit. Dále mu připomenul, že Bůh se
kvůli němu narodil v Betlémě, ve chlévě. V Gerardově náruči se
zjevilo Jezulátko. Gerard pokračoval, že odvaha vytrvale hřešit
proti Bohu přivolává na člověka soud a trest. Na chvilku uká20
zal dotyčnému, co ho čeká, pokud se neobrátí. Pokynul rukou
a najednou se objevil démon, který se na muže vrhnul, chytil jej
a snažil se ho vláčet za sebou. Muže pojala hrůza a zoufale se držel Gerarda, který nakonec rozkázal démonovi, aby odešel. Vize
pekla skončila a s ní i hříšný život. Otřesený kajícník odešel do
zpovědnice a později tuto událost s dovolením zpovědníka sám
zveřejnil. Po svém návratu do Lacedonie žil jako vzorný křesťan
až do své smrti. Mnohé jiné hříšníky přiměl Gerard k opravdové
lítosti a proměně života, takže se o tom mluvilo v celém okolí
a Deliceto se stalo místem, kam začalo chodit mnoho lidí, aby
se setkali s Gerardem, mluvili mu o svých potížích, nechali se
uzdravovat nebo posílit na duši. Když Gerard chodíval na misie
se svými spolubratry, byl velkou pomocí misionářům, protože
dokázal lidi dobře připravit ke svátosti smíření a osobnímu obrácení. “ V celém okolí Deliceta a Caposele sotva byla obec,
která by nezažila mnohá obrácení k Bohu vlivem bratra Gerarda.
V roce 1753 byl už Gerard známým „světcem“ v celém okolí.
V městečkách, ve kterých pobýval společně s misionáři, nebo
když vyřizoval klášterní záležitosti, se děla mnohá znamení.
Lidé předcházeli Gerarda do míst, kam se ubíral a často ho vítalo celé město. V jeho rodišti, kterým také procházel, vítali „svého svatého“ triumfálním průvodem. Davy chudých, kteří přišli
i z okolí, ho oslavovaly, lidé z vyšších vrstev si považovali za
čest být blízko u něj a pozvat ho domů, kněží a řeholníci ho obklopili a naslouchali mu jako nějakému mistru teologie. Každý
toužil se ho dotknout a mnozí se snažili odstřihnout alespoň kousek z jeho oděvu a uchovat si jej jako relikvii. Očekávali jej také
v kněžském semináři, aby komentoval evangelium. U klarisek
je zván na hodiny rozhovorů, které měly na sestry mnohem větší
vliv, než postní kázání. Jeho návštěvu očekával sám otec biskup.
A toto se dělo po všech městečkách a vesnicích, kudy Gerard
procházel při vyřizování různých záležitostí. On však zůstával
nejraději mezi nemocnými a chudými.
21