politika strachu z neznámého: možnost jak zaujmout potenciální voliče

hranice
předsudky lhostejn
1
ost hranice předsudky lho
stejnost hranice předsudky
lhostejnost hranice předsu
dky lhostejnost hranice př
edsudky lhostejnost hrani
ce předsudky lhostejnost h
čtvrtletník o migraci a lidských právech
vydává nesehnutí
ročník VI/č. 19
24 Kč
předplatné 16 Kč
Tomáš Haišman o migrační politice
Brňané a mešita
Členské země EU porušují práva uprchlíků
Čekání na cizinecké policii
Úvodník
2
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
jistě znáte přísloví „když se chce, tak to jde“ a „každý je svého štěstí strůjcem“, která mají vyjádřit zodpovědnost člověka za vlastní činy. Ačkoli jsou tato přísloví do značné míry pravdivá, pokusíme se v tomto čísle poukázat na to, že samotné lidské úsilí není vždy dostačující zvláště v případě, kdy člověk čelí sám institucionálním,
byrokratickým a legislativním kličkám, které jej polapí do osidel, ze kterých se jen těžko lze vymanit.
Jelikož toto číslo z velké části pojednává o spletitosti oněch osidel, nazvali jsme jej „V zajetí procesů“. Téma
otevírá článek Pevnost Evropa od Lindy Janků, který popisuje nedodržování základních lidských práv v případě
uprchlíků prchajících do Evropy ze strany členských států Evropské unie. Kromě tématických článků Vám dále
nabízíme rozhovor s Tomášem Haišmanem, ředitelem Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra.
Nechybí ani pravidelné rubriky Nefér trade, ve které máte možnost se dozvědět o porušování zaměstnaneckých
práv migrantů v New Yorku, rubrika „Problém“ jménem islám, kde Vám předkládáme zdařilou analýzu postojů
Brňanů a Brňanek k islámu Tomáše Melichárka a rubriky Slavný uprchlík a Představujeme.
Jelikož i redakce PŘESu se dostala do osidel finančních komplikací, byli jsme z důvodů zvýšení nákladů spojených s vydáváním PŘESu zdražit číslo na 24 Kč (16 Kč pro předplatitele). Za případné nepříjemnosti se tímto
hluboce omlouváme a doufáme, že Vám kvalitou článků tuto kosmetickou drobnost vynahradíme.
Přeji podnětné začtení se do tématu,
Radka Svačinková
Obsah
Alternativní zpravodajství 3
Téma: V zajetí procesů
Pevnost Evropa: práva uprchlíků připlouvajících do EU po Středozemním moři
Politika strachu z neznámého: Možnost jak zaujmout potenciální voliče
S Tomášem Haišmanem o migrační politice Ministerstva vnitra (rozhovor) Nejdřív razítko a pak až rovnice: příběh syrského matematika v Brně (reportáž) 4
7
9
13
„Problém“ jménem islám
Islám v České republice: Co na to obyvatelé Brna? (analýza)
15
Nefér trade
Počítání tisíců nezaplacených hodin v Detail Action Project: porušování
zaměstnaneckých migrantů vybraných řetězců v New Yorku
18
Slavní uprchlíci/uprchlice
Roman Osipovič Jakobson 20
Aktivity
O aktivitách Uprchlické kampaně NESEHNUTÍ
21
Představujeme
Centrum pro integraci cizinců
23
Alternativní zpravodajství
IZI? INVESTOVAT
JAK PŘEKONAT KR
DO LIDÍ
ticí, která dokáže pře
Jedinou správnou inves
ou
ick
om
on
ek
gickou a konat současnou ekolo
í. To je hlavní poselství
lid
do
e
krizi, je investic
cí
občanských organiza
výroční zprávy sítě
d
po
í
áz
ch
vy
2009, která
Social Watch za rok
místě“.
názvem „Lidé na prvním
ní
voji v oblasti vymýce
Průběžná zpráva o vý
spravedlnosti zodpovídá
chudoby a genderové
lní a ekologické dopa
otázky jako: Jaké sociá
odářská a finanční kri
dy měla globální hosp
k nim postavily vlády?
ze? Jakým způsobem se
čanská společnost?
Jaká řešení navrhla ob
u
to, že jedinou správno
Zpráva poukazuje na
u
že překonat současno
investicí, která doká
e
ickou krizi, je investic
ekologickou a ekonom
dní zprávy a mezináro
do lidí. Obsahuje národ
é,
ch údajů o ekonomick
ní srovnání statistický
ve
lidsko-právní situaci
politické, sociální a .
dech ekonomické krize
světě a také o dopa
ích
plňování mezinárodn
Měřítkem pokroku je na
ských práv a úmluv Me
smluv týkajících se lid
ce.
zinárodní organizace prá
nce ve vlastní zemi ide
Při monitorování situa
tch
ní pobočka Social Wa
tifikovala každá národ
.
nichž se krize projevila
celou řadu oblastí, v dem zprávy a umožňu
Jejich zjištění jsou zákla
í,
tiku “zdola”, očima lid
jí pohled na problema
jí
cu
obyvateli a spolupra
kteří žijí mezi běžnými
s nimi.
(www.ekumakad.cz)
zdroj: www.hdg.de
FRANCIE PO
ŽADUJE POSÍ
LENÍ EVROP
HRANICE
SKÉ
Evropská un
ie zvažuje da
lší posilování
před neregulé
ochrany hran
rními migrant
ic
y/kami, kteří
jí přes středo
do Unie vstu
mořské státy,
pujako jsou Itál
a Španělsko.
ie, Řecko, Kyp
r
Jak v březnu
prohlásil Eric
Besson, franco
imigraci, cílem
uzský ministr
je dosáhnout
pro
posílení Front
která má má na
exu – agentu
starost ochran
ry,
u vnějších hran
proto navrhla
opatření, jejic
hž proklamovan ic EU. Francie
v tvář sílícím
ým cílem by tv
migračním pr
áří
oudům mělo
příchozích a být chránit ži
rozbít sítě pa
vo
ty
šeráků lidí. „Z
lidé nelegálně
e Středomoří
dostávají do S
se
chengenu každ
sice upřímně hl
ý den. Někte
edají mezinárod
ří
ní ochranu, al
takto motivov
e většina z ni
ána není,“ proh
ch
lásil Besson.
Současně však
proti těmto kr
okům protestu
lidsko-právní
organizace. V
jí francouzské
ulicích franco
monstrovaly pr
uzských měst
oti nerovnoprá
devnému přístupu
s ohledem na
úřadů k lidem
jejich původ. U
pozorňují na
lování „Pevno
to, že další po
sti Evropa“ zn
siemožní přístu
o azyl, kteří/
p žadatelům/k
ré již nyní trpí
ám
„hluboce pode
ším“, které v zřívavým ovzd
Evropě panuje
u. Francie přitom
zaregistrovala
jen v roce 2009
47 tisíc žádost
í o azyl. Mno
migrantů/tek
ho neregulérn
ve Francii přit
ích
om pochází z zemí, jako je Ir
válkou sužova
ák, Afghánistán
ný
ch
nebo Somálsk
řily spojení m
o. „Vlády vytv
ezi tím, být m
oigrantem/kou
prohlásil Dan
a být zločince
Rosenthal, mlu
m,“
včí nadnárodní
hranic. „Peníz
sítě NNO Bez
e, které se ny
ní utrácejí za
bránění imigra
posilování hran
ci a zadržová
ic,
ní lidí, by moh
daleko lépe.“
ly být utrace
ny
(www.ips.net)
KRIZE: MIGRANTI SE NEVRACE
JÍ
Současná finanční krize bude mít
větší vliv na migraci a migranty/ky než ty minulé. Zatímco
dříve měly krize spíše regionální důsledky a lidé se tak
mohli přestěhovat do jiného
regionu, který krizí zasažen neb
yl, v současném globálním
a vysoce propojeném světě je kriz
e všudypřítomná. Vyplynulo
to ze zprávy Mezinárodní organiza
ce pro migraci (IOM).
Dnes je zároveň podle zprávy IOM
globální ekonomika závislá na
práci migrujících více, než kdykoli
v předtím, stejně jako je vysoká
závislost individuí i celých států
na financích, které tito migrující
pracovníci/ce zasílají domů. Podle
autorů zprávy je těžké předvídat,
jaké konkrétní dopady bude krize
mít, nicméně upozorňují na to, jak
dalece ovlivnila migrace např. ropn
á krize z roku 1976.
V současnosti lze především kon
statovat, že návraty ani deportace migrantů/tek do zemí původu
nedosáhly zdaleka takového
množství, jaké se očekávalo, a mno
ho lidí raději v zemi zůstalo
a začalo pracovat v nelegálním
sektoru. A pokud se už těmto
pracovníkům/cím podaří si legální
zaměstnání udržet, podle autorů
zprávy již minulé krize ukázaly,
že ruku v ruce s krizí jde také
zhoršení pracovních podmínek, sníž
ení platů, prodloužení pracovní
doby a další.
„Nicméně důležitá role, kterou mig
ranti/tky v globální ekonomice
hrají, naznačuje, že bez práce mig
rujících pracovníků/ic bude velkým problémem postavit ji opět na
nohy,“ píše se ve zprávě. Vlády
by podle ní neměly podlehnout tlak
ům, které požadují reagovat na
krizi ve formě migračních politik,
které by tuto roli migrantů/tek
ignorovaly. Naopak, krátkodobá a re
striktivní řešení by mohla být
ve výsledku kontraproduktivní, varu
je zpráva IOM.
(IOM)
Lenka Šafránková Pavlíčková
Autorka je členkou redakční rady
.
Téma
4
PEVNOST EVROPA:
PRÁVA UPRCHLÍKŮ PŘIPLOUVAJÍCÍCH
DO EU PO STŘEDOZEMNÍM MOŘI
Každý rok se pokouší desetitisíce lidí přepravit ze severní Afriky do jihoevropských členských států EU, přičemž
riskují své životy cestou přes moře ve zcela nevyhovujících podmínkách a prostředcích. Většina přichází přes Libyi
(v menší míře Tunisko), přičemž cílovými zeměmi jsou Itálie (především malý ostrov Lampedusa nacházející se pouze
130 kilometrů od pobřeží Libye) a Malta [1]. Problémy, jimž v souvislosti s tímto rozsáhlým přílivem migrantů po
moři členské státy na jižní vnější hranici EU čelí, představují velkou výzvu pro společný evropský azylový systém
budovaný v rámci EU a svědčí o nutnosti komplexního přístupu k otázkám migrace (nejen) ze severní Afriky, který
je zatím ze strany EU spíše proklamován, než efektivně realizován.
Restriktivní imigrační a azylová politika a opatření
uplatňovaná v rámci kontroly vnějších hranic EU mají za
následek snížení možnosti uprchlíků legálně se dostat
na území EU a požádat zde o mezinárodní ochranu; důsledkem je meziročně se snižující počet žádostí o azyl na
území EU a rovněž zvýšení počtu osob, které se v touze
po dosažení hranic EU svěřují do rukou pašeráků a podstupují život ohrožující cestu.
Je poměrně obtížné získat přesnější odhady počtu osob,
které se takto snaží v zemích EU nalézt ochranu či lepší
životní podmínky. Podle údajů UNHCR [2] se za rok 2008
přepravilo do Evropy po Středozemním moři přes 67 000
osob (z toho téměř 37 000 dorazilo do Itálie). Tyto úda-
„Základním stavebním kamenem
ochrany uprchlíků dle mezinárodního
práva je princip non-refoulement, jehož
cílem je zajistit uprchlíkům ochranu před
vypovězením/navrácením (refoulement)
do země, ve které jim hrozí nebezpečí
pronásledování. Tento princip jsou povinny
respektovat všechny státy, přesto však
v praxi dochází v různých částech světa
k jeho masivnímu porušování.“
je dokládají relativní pokles počtu migrantů – podle dostupných údajů z roku 2004 [3] se každoročně přes Středozemní moře přepravilo přibližně 100 000 až 120 000
nelegálních migrantů. Počet těch, kteří během pokusu
o překonání Středozemního moře každoročně zahynou
lze (z pochopitelných důvodů) odhadnout mnohem obtížněji a údaje se různí; lze však říci, že se jedná o stovky
osob ročně [4].
Právě na tuto druhou skupinu osob, konkrétně jejich práva, která jim přiznává mezinárodní právo, a na úroveň jejich zajištění ze strany jihoevropských států, je zaměřen
tento příspěvek.
Přestože velká část z migrantů, kteří se nakonec na
území Itálie či Malty dostanou, vděčí za záchranu pobřežním hlídkám těchto států (podle údajů UNHCR za
rok 2008 téměř 85% migrantů, kterým se podařilo dorazit
do Itálie, bylo zachráněno na moři pobřežními hlídkami),
„V praxi je výsledkem tohoto stavu
nejisté postavení osob, kterých se
právo vyplývající z principu
non-refoulement týká.“
pravidelně se rovněž objevují informace o praxi spočívající v zadržování lodí s nelegálními migranty, bránění jim
přistát na pevnině a jejich vracení zpět na území Libye
bez prověření toho, zda se mezi nimi nacházejí uprchlíci,
kteří potřebují mezinárodní ochranu [5].
Základním stavebním kamenem ochrany uprchlíků dle
mezinárodního práva je princip non-refoulement, jehož
cílem je zajistit uprchlíkům ochranu před vypovězením/
navrácením (refoulement) do země, ve které jim hrozí
nebezpečí pronásledování. Tento princip jsou povinny
respektovat všechny státy, přesto však v praxi dochází
v různých částech světa k jeho masivnímu porušování.
Mým záměrem je na tomto místě poukázat na existenci
a obsah závazků vyplývajících z principu non-refoule-
Nelegální migrace vs. práva
uprchlíků
V proudu nelegálních migrantů připlouvajících do Evropy přes Středozemní moře lze přitom nalézt dvě skupiny osob: ty, které se snaží uniknout svízelným sociálním
a ekonomickým podmínkám (ekonomičtí migranti), a ty,
které chtějí požádat o mezinárodní ochranu před pronásledováním, které jim hrozí v zemi původu (uprchlíci).
Afričtí uprchlíci na Středozemním moři. Zdroj: http://www.sfbayview.com/
5
ment [6] a konfrontovat je s praxí uplatňovanou jihoevropskými členskými státy EU vůči migrantům připlouvajícím přes Středozemní moře (konkrétně s výše popsanými
opatřeními uplatňovanými na moři hraničními kontrolami
těchto států).
Princip non-refoulement
Princip non-refoulement je významným principem mezinárodního práva; je zakotven jak v Ženevské úmluvě
o právním postavení uprchlíků, tak v globálních a regionálních lidskoprávních úmluvách a tvoří rovněž součást
mezinárodního obyčejového práva, což znamená, že zavazuje i státy, které nejsou smluvní stranou žádné z výše
uvedených úmluv. Problémem však je, že úprava tohoto
principu obsažená v jednotlivých pramenech a úmluvách
není obsahově zcela shodná a velké rozdíly existují rovněž ve způsobu, jakým jednotlivé země své povinnosti
v rámci principu non-refoulement interpretují. V praxi je
výsledkem tohoto stavu nejisté postavení osob, kterých
se právo vyplývající z principu non-refoulement týká.
Ženevská úmluva
Základním pramenem mezinárodního uprchlického práva je Úmluva OSN o právním postavení uprchlíků z roku
1951 (podle svého místa podpisu rovněž nazývaná Ženevská úmluva) a její Protokol z roku 1967. Ženevská
úmluva zakotvuje princip non-refoulement v článku 33
odst. 1, podle něhož žádný smluvní stát nevyhostí nebo
nevrátí uprchlíka “na hranice zemí, ve kterých by jeho
život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.“ Tento zákaz
je však omezen pouze na osoby, jimž je přiznáno postavení uprchlíka dle této úmluvy. Podle článku 1 Ženevské
úmluvy je přitom uprchlíkem osoba, která má oprávněné
obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských, národnostních, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo zastávání určitých politických názorů, nachází se mimo stát, jehož je občanem (v případě osob bez
státní příslušnosti mimo stát svého obvyklého pobytu)
a nemůže nebo vzhledem k výše uvedeným obavám nechce využít ochranu své vlasti.
Úmluvy na ochranu lidských práv
Vyhoštění do země, ve které je ohrožen život dané osoby, se dotýká rovněž jejích základních lidských práv;
princip non-refoulement je proto zakotven také v několika lidskoprávních úmluvách globálního i regionálního
charakteru.
Zdroj: http://donathsf.wordpress.com/
Téma
V rámci Evropy má zásadní význam Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod sjednaná v rámci
Rady Evropy (nazývaná rovněž Evropská úmluva o lidských právech). Princip non-refoulement je v ní vázán
na článek 3, podle něhož „nikdo nesmí být mučen nebo
podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo
trestu“. Evropský soud pro lidská práva přitom ve své
judikatuře dovodil, že stát se může dopustit porušení tohoto článku rovněž v případě, že vydá osobu do země,
v níž hrozí reálné riziko, že zde bude podrobena mučení
nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu.
Takto vymezená ochrana je přitom přiznána bez výjimky
všem osobám nacházejícím se v jurisdikci smluvních států a není ničím omezena.
„V jádru této nejednotnosti je inherentní
rozpor mezi dvěma zásadními instituty
mezinárodního práva, kterými jsou
na jedné straně výsadní právo státu
rozhodovat o vstupu cizinců na své
území a regulovat jej a na straně druhé
povinnost státu poskytnout mezinárodní
ochranu osobám, které na ni mají dle
mezinárodního práva nárok.“
Z univerzálních úmluv na ochranu lidských práv je princip non-refoulement zakotven například v Úmluvě proti
mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání z roku 1984, která ve svém článku 3 smluvním státům zapovídá navrátit osobu do země,
kde by jí hrozilo mučení. Dalším pramenem je rovněž
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech,
který v článku 7 stanoví zákaz mučení nebo podrobení
krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo
trestu, přičemž stejně jako v případě Evropské úmluvy
o lidských právech bylo dovozeno, že toto ustanovení
zahrnuje rovněž zákaz vydat osobu do země, v níž jí toto
zacházení hrozí.
Naplňování povinností dle principu
non-refoulement v praxi
Jak vyplývá z výše uvedeného přehledu, princip nonrefoulement je v mezinárodním i evropském regionálním
právu silně zakotven, což by mělo uprchlíkům přinášet
vysokou úroveň ochrany. V praxi však tomu tak mnohdy není, přičemž hlavním problémem je, že o konkrétním
obsahu a podmínkách aplikace principu non-refoulement
nepanuje mezi státy shoda. Na straně jedné lze vysledovat restriktivní a formalistický výklad příslušných ustanovení, v jehož rámci se státy snaží omezit své povinnosti
vyplývající z non-refoulement. Na straně druhé existuje
výklad širší (zastávaný mimo jiné UNHCR a mnoha dalšími organizacemi a odborníky), který zohledňuje v první řadě nutnost naplnění cíle principu non-refoulement,
kterým je poskytnout ochranu pronásledovaným osobám.
V jádru této nejednotnosti je inherentní rozpor mezi
dvěma zásadními instituty mezinárodního práva, kterými jsou na jedné straně výsadní právo státu rozhodovat
o vstupu cizinců na své území a regulovat jej a na straně druhé povinnost státu poskytnout mezinárodní ochra-
6
Téma
nu osobám, které na ni mají dle mezinárodního práva
nárok. Jakým způsobem tyto dva faktory vyváží a jakou
úroveň ochrany uprchlíkům fakticky poskytnou přitom (s
ohledem na neexistenci svrchované autority oprávněné
k jednotnému výkladu povinností vyplývajících z principu non-refoulement) záleží na politice a přístupu jednotlivých zemí.
Nejednotnost výkladu se přitom týká nejen jednotlivých
pojmů, které princip non-refoulement charakterizují [7],
ale i podmínek, za nichž pro stát povinnosti dle principu non-refoulement vyvstávají. „Řešením“ uplatňovaným
některými zeměmi, mezi něž se bohužel zařadily i některé členské státy EU, je zabránit uprchlíkům vůbec
dorazit k hranicím země, a tím se vyhnout povinnosti
„ ‚Řešením‘ uplatňovaným některými
zeměmi, mezi něž se bohužel zařadily
i některé členské státy EU, je zabránit
uprchlíkům vůbec dorazit k hranicím
země, a tím se vyhnout povinnosti
přijmout a posoudit jejich případnou
žádost o mezinárodní ochranu.“
přijmout a posoudit jejich případnou žádost o mezinárodní ochranu. Ve vztahu k migrantům připlouvajícím do
EU na loďkách po Středozemním moři se přitom jedná
o již zmíněnou praxi jihoevropských států (zejména Itálie a Malty) spočívající v zadržování lodí s nelegálními
migranty a jejich vracení zpět na území (většinou) Libye
bez prověření toho, zda jsou mezi nimi uprchlíci, kteří
potřebují mezinárodní ochranu.
Přestože tato praxe bývá ospravedlňována s využitím
restriktivního výkladu, podle něhož princip non-refoulement nemá extrateritoriální účinek (= povinnost státu
dodržovat jeho ustanovení i za hranicemi svého území),
lze dovodit, že takovýto výklad a jemu odpovídající praxe odporují mezinárodnímu právu. Jak potvrdila nedávná
studie European Center for Constitutional and Human
Rights [8], nelze přijmout argument, podle něhož operujíli hraniční kontroly mimo pobřežní vody [9] příslušného
státu, není již jejich povinností princip non-refoulement
dodržet. Klíčové je, že příslušná osoba se nachází pod
faktickým vlivem orgánů (hraniční hlídky) daného státu –
bez ohledu na to, zda k tomu dojde na území tohoto státu
či jinde (například na volném moři či v pobřežních vodách
jiného státu); orgány tohoto státu mají povinnost respektovat princip non-refoulement za všech okolností [10].
Dále lze konstatovat, že porušení mezinárodního práva a principu non-refoulement představuje také praxe
vracení nelegálních migrantů zpět na území Libye bez
nároku na individuální posouzení, zda jsou mezi nimi
uprchlíci, kteří potřebují mezinárodní ochranu.
Skutečnost, že ochrana vyplývající z principu non-refoulement dle Ženevské úmluvy je přiznána pouze osobám,
jimž je přiznáno postavení uprchlíka, v praxi znamená, že
aby stát dostál svým závazkům v rámci non-refoulement,
je nejprve povinen posoudit, zda má příslušná osoba nárok na přiznání statutu uprchlíka. To tedy znamená implicitně zakotvenou povinnost státu poskytnout žadateli
o mezinárodní ochranu bezpečné útočiště po dobu, než
proběhne řádné posouzení, zda splňuje definici uprchlíka dle Ženevské úmluvy a přísluší mu tedy ochrana dle
principu non-refoulement. Totéž platí i o úpravě principu
non-refoulement zakotvené v lidskoprávních úmluvách;
stát je nejprve povinen posoudit, zda v případě vydání
nehrozí osobě riziko mučení nebo krutého či nelidského
zacházení nebo trestu. Není-li tato okolnost individuálně a řádně posouzena, nemůže stát svým povinnostem
vyplývajícím z principu non-refoulement náležitě dostát.
Závěr
S ohledem na výše uvedené lze tedy uzavřít, že jihoevropské členské státy EU se ve vztahu k části migrantů
připlouvajících po Středozemním moři dopouštějí porušení mezinárodního (i evropského) práva. Ukazuje se tak,
že praxe uplatňovaná státy střežícími jižní vnější hranici
EU zůstává daleko za proklamovaným cílem budovaného
společného azylového systému EU, kterým je zajištění
vysokého standardu ochrany pro uprchlíky a žadatele
o mezinárodní ochranu.
Linda Janků
Autorka je absolventkou Právnické fakulty Masarykovy
univerzity v Brně a studentkou Mezinárodních vztahů na
Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.
Další tradiční směr migrace přes Středozemí vede z Maroka do Španělska; uprchlíci připlouvají rovněž do Řecka a na Kypr.
Mediterranean Sea arrivals: UNHCR calls for access to protection. 9. 1. 2009.
<http://www.unhcr.org/cgi-bin/texis/vtx/search?page=search&docid=4967386e4&query=Mediterranean>.
3
International Centre on Migration Policy Development, 2004.
4
Dle odhadů International Centre on Migration Policy Development z roku 2004 činil počet obětí za uplynulou dekádu přibližně 10 000 osob.
5
Z dostupných údajů UNHCR za poslední dobu vyplývá, že přinejmenším v případě osob, které plují do Itálie a na Maltu, je jejich počet poměrně
vysoký: téměř 75% z nelegálních migrantů, kterým se podaří dorazit do Itálie či na Maltu a je jim umožněno požádat o mezinárodní ochranu o ni
požádá, přičemž přibližně 50 % z nich ja ochrana udělena.
6
Pozornost přitom bude zaměřena na univerzální úmluvy z oblasti mezinárodního práva lidských práv a uprchlického práva a dále na Evropskou
úmluvu o lidských právech. Ohledně harmonizované úpravy přijaté na úrovni EU platí, že musí být v souladu s těmito mezinárodními úmluvami.
7
Pojmy jako pronásledování, mučení a kruté či nelidské zacházení jsou pojmy neurčitými, jejichž interpretace v konkrétních případech je
ponechána na úvaze orgánů jednotlivých států či regionálních uskupení, které příslušnou úmluvu aplikují. Prostředkem pro omezení povinností
uložených státu principem non-refoulement je přitom uplatňování restriktivní interpretace obsahu těchto pojmů při posuzování žádostí o mezinárodní ochranu.
8
Fischer-Lescano, A.; Löhr, T.: Border Controls at Sea: Requirements under International Human Rights and Refugee Law. European Center for
Constitutional and Human Rights. September 2007.
9
Pobřežní vody státu představují pásmo mořských vod sahající až do vzdálenosti 12 námořních mil od pobřeží, přičemž v těchto vodách vykonává
pobřežní stát suverénní moc ve stejném rozsahu, jako na svém pevninském území.
10
Přestože soudy některých zemí (např. Austrálie či USA) odmítají extrateritoriální aplikaci Ženevské úmluvy a v ní zakotveného principu nonrefoulement, většinový právní názor jasně svědčí o opaku.
1
2
ANALÝZA
7
POLITIKA STRACHU Z NEZNÁMÉHO:
MOŽNOST JAK ZAUJMOUT POTENCIÁLNÍ VOLIČE
V poslední době v Evropě zaznamenáváme nárůst popularity extremistických stran, což se projevilo nejviditelněji ve volbách do Evropského parlamentu. Jednou ze známějších politických stran s výrazně extrémním
(a velmi xenofobním) postojem je i italská Liga Severu.
Na rozdíl od mnohých ultrapravicových stran, které v Evropě vznikají, je Liga Severu stálicí italské politické scény
již řadu let. V tuto chvíli je, možná překvapivě, nejdéle fungující politickou stranou v Itálii; v současné podobě existuje již od roku 1991. Po celou tuto dobu je velmi vděčným
objektem politologického zkoumání, a to z mnoha různých
důvodů. Jde o stranu velice úzce profilovanou, vzbuzující
mnoho vášní a protestů po celé Evropě.
Ideologie strany
Ideologie Ligy Severu je založena na dvou hlavních tématech – federalismu a imigrace. V otázce imigrace se
Liga projevuje jako nesmírně xenofobní a je někdy až
s podivem, že strana s takovouto rétorikou může působit
ve vrcholové evropské politické v 21. století – obzvláště
v zemi, která byla po skoro sto let zemí emigraci a byli
to právě Italové, kteří se (podobně jako dnes Afričané)
zadlužovali a v bídných podmínkách přeplouvali oceán za
lepším životem.
Strach z imigrantů
Druhým zásadním tématem Ligy Severu je téma imigrace. Již samotný fakt, že Liga vždy (včetně svých interneto-
vých stránek) spojuje imigraci s bezpečností (celý název
tématu by tedy podle Ligy zněl Imigrace a bezpečnost)
naznačuje poněkud předpojaté smýšlení představitelů tohoto hnutí.
Již od začátku existence je Liga Severu ze všech stran
obviňována z rasismu. Z počátku byla rétorika strany zaměřena do značné míry na přistěhovalce z jihu Itálie, kteří
ohrožují kulturu a úspěch Padánie (tj. severní části poloostrova). Postupem času je ale stále více ligistická propaganda zaměřená proti imigrantům ze zahraničí, pochopitelně především z Afriky a z Východu. V 90. letech se stal
pro Ligu nepřítelem číslo jedna islám a tedy muslimové.
„Z počátku byla rétorika strany zaměřena
do značné míry na přistěhovalce z jihu
Itálie, kteří ohrožují kulturu a úspěch
Padánie (tj. severní části poloostrova).
Postupem času je ale stále více ligistická
propaganda zaměřená proti imigrantům ze
zahraničí, pochopitelně především z Afriky
a z Východu.“
Ať už byla ale xenofobní nenávist zaměřena jakýmkoliv
směrem, Liga Severu používala a stále používá naprosto neuvěřitelný slovník v boji proti imigrantům. V tomto
ohledu Liga využívá (a dále přiživuje) strach mnohých Italů, především těch ze severu, kteří se cítí ohroženi novou
konkurencí, ať už indickou nebo třeba čínskou. Ligu proto
volilo a volí množství Italů, kteří se nedokážou srovnat
s tím, že nedaleko nich žijí Afričané či muslimové. V Itálii
jsou navíc tyto obavy velmi silně podporovány médii, kdy
naprosto běžným je titulek „Dívka znásilněna Maročanem“
apod. Pokud je pachatelem cizinec, je to vždy uvedeno
hned v titulku a v článku samotném je to náležitě rozebráno. Navzdory tomu, že během let 2002-2005 v Itálii klesly zločiny osobního charakteru (krádeže, vraždy)
o tolik, že se Itálie zařadila mezi nejbezpečnější evropské
země, díky médiím má Liga Severu (a nejen ona) dobrou
půdu pro restriktivní opatření namířená proti imigrantům.
Samozřejmě jsou určitá opatření týkající se imigrace nutná, nicméně Liga (a zejména tedy současný ministr vnitra
Roberto Maroni) v podstatě neuznávají, že by jediný přistěhovalec mohl Itálii pomoci a mohl to být slušný člověk.
Proto také Maroni ihned po svém návratu do ministerského křesla po volbách v dubnu 2008 vyhlásil několik
tvrdých opatření, mezi jinými snadné vyhoštění cizinců,
odebírání otisků prstů dětem cizinců a podobně, prosa-
Vůdce Ligy Severu a bývalý zpěvák Umberto Bossi. Zdroj: www.wikimedia.org
ANALÝZA
8
ňování imigrantů a jejich označování za „černou hordu“
apod. Liga Severu se v tomto směru projevuje podobně
jako obyvatel malé vesnice, který vidí muslima a vzhledem
k odlišnému vzhledu se s ním raději nebude bavit nebo ho
ještě lépe vyžene. Krom toho, že nelze akceptovat rasistické postoje Ligy Severu, je také nepochopitelné, že si Liga
Severu není schopná racionálně uvědomit potřebnost imigrantů pro budoucnost Itálie (stejně jako Evropy vůbec) –
Itálie je jednou ze zemí s nejnižší porodností na světě a v
současnosti tedy její populace neklesá právě a jen díky
imigrantům, kteří navíc zabezpečí některé práce, které by
Italové nebyli ochotni dělat.
Logo Ligy Severu. Zdroj: Wikipedia.org
zuje více policejních kontrol (např. byl dán značný prostor
ve správě policie a její činnosti starostům, kteří zejména
na severu země tuto pravomoc zneužívají k nesmyslnému
zvyšování počtu policistů v ulicích apod.). V létě 2008 také
Maroni požádal o pozastavení Schengenské dohody (především kvůli Rumunům, kteří se s 1. 1. 2007 stali členy EU
a nemohou tedy být jen tak trestáni za přistěhovalectví).
Celkově tedy Liga Severu vystupuje v otázce imigrace
velmi xenofobně (představitelé Ligy často používají otevřeně rasistické výroky) a dělá vše proto, aby byl každý
cizinec v Itálii automaticky považován za zločince.
Kam směřuješ, Itálie?
Na rozdíl od otázky federalismu, kde lze v současné době
Lize Severu přiznat určitou pozitivní roli, v otázce postoje
k imigraci je postoj Ligy Severu nepřijatelný. Samozřejmě
je nutné pro imigraci zavést určitá pravidla, ale ta by měla
být racionální a nikoliv zaměřená na systematickém očer-
„Pokud je pachatelem cizinec, je to
vždy uvedeno hned v titulku a v článku
samotném je to náležitě rozebráno.“
Bohužel tento přístup Ligy Severu je založen na obavách
velkého počtu Italů a je tedy nepravděpodobné předpokládat, že by v příštích letech její vliv zeslábl – to by se
zřejmě mohlo stát jen díky definitivnímu odchodu jejího
lídra Umberta Bossiho z politické scény (což ovšem také
není příliš pravděpodobné). Pro tuto chvíli tak nelze než
konstatovat, že Liga Severu v Itálii využívá potenciál veřejného mínění a těží z rozšířeného strachu z cizinců.
Volební zisky Ligy budou zřejmě nadále více méně stabilní
– pro zlepšení situace imigrantů a změnu celkového vztahu společnosti tak bude třeba v příštích volbách fandit
opozici, která by Ligu Severu do vlády nepustila.
Lenka Pavelková
Autorka vystudovala politologii a mezinárodní
vztahy na FSV UK, v současnosti studuje regionální
a politickou geografii na PřF UK a působí v Centru
pro integraci cizinců.
Významný vzestup zaznamenala Liga na začátku 90. let, v době krize italského stranického systému, které Liga
dokázala výtečně využít. Ve volbách v roce 1992 získala Liga Severu necelých 9 % hlasů a svůj úspěch zopakovala
i ve volbách v roce 1994, kdy díky volebnímu zákonu získala dokonce 180 zástupců v parlamentu.
Její silnou pozici dokazuje i fakt, že právě ztráta podpory Ligy Severu způsobila pád Berlusconiho první vlády. Posílena úspěchem z voleb roku 1996 se Liga rozhodla vyhlásit jednoznačný projekt odtržení severní Itálie. Následující
kampaň vzbudila celkem značný úspěch, Ligu ale také stála několik politiků, kteří nesouhlasili s touto linií. To
ovšem vedení Ligy neodradilo v dalších aktivitách ve stejném duchu.
Celkovým výsledkem secesionistického programu ale nakonec byl propad podpory Ligy, a tak se Liga vrátila
k umírněnější politice a prosazování přijatelnějšího federalismu. Tím se opět přiblížila k pravému středu a obnovila
také vztahy s Berlusconim. V nové (Berlusconiho druhé) vládě se Liga Severu zaměřila na ústavní reformy směřující
k federalismu, stejně tak v Berlusconiho třetí vládě.
Volby v roce 2006 byly pro Ligu Severu značným zklamáním, stejně jako následné referendum, které mělo potvrdit
ústavní změny odsouhlasené Berlusconiho vládou – referenda se zúčastnilo jen o málo více než 50 % voličů a souhlas se změnou státního uspořádání převážil pouze v Benátsku a Lombardii. Tento neúspěch vyvolal nové spory
uvnitř strany, situace se uklidnila až s návratem Umberta Bossiho (který strávil celý rok mimo politiku ze zdravotních důvodů). Bossi se tak vrátil do role absolutního vůdce strany a potvrdil znovu své výjimečné postavení. V létě
roku 2006 se definitivně distancoval od secesionistické linie.
Celkově byl v tomto období Bossi dosti umírněný a to i v otázkách imigrace, dalším velkém tématu Ligy Severu.
Jak se ale ukázalo později, Bossi jako shovívavý a tolerantní muž nebyl přesvědčivý a zejména na severovýchodě
brzy příznivci Ligy protestovali proti tomuto umírněnému postupu. V reakci na tyto protesty se postupně vrátil Bossi
úderný a plný síly. Před volbami 2008 už Bossi zase používal bojovnou rétoriku – byl za ní odměněn a Liga Severu
se tak stala nejúspěšnější samostatnou stranou. V Berlusconiho čtvrté vládě proto Liga Severu dostala 4 křesla,
na ministerstvo vnitra se vrátil Roberto Maroni, který zde působil již v první Berlusconiho vládě (právě Maroni je
jednou z nejvýraznějších a také nejkritizovanějších postav Ligy Severu).
ROZHOVOR
9
TOMÁŠ HAIŠMAN SLIBUJE:
„BUDEME VELMI NEKOMPROMISNÍ“
Ke komu chce být nekompromisní Tomáš Haišman, ředitel Odboru azylové a migrační politiky (OAMP) Ministerstva vnitra, který svírá kormidlo české migrační politiky už více než 15 let? Jak se staví k problematice
tzv. nelegální migrace, ke xenofobním výrokům ředitele cizinecké policie, kolik žadatelů o azyl je podle něj
skutečnými uprchlíky a jaký má postoj k nevládním organizacím?
Jednou z pozitivně hodnocených věcí, které OAMP
spustil, je projekt integračních center. Čtyři z šesti center provozuje SUZ (Správa uprchlických zařízení – pozn.
red.). Máte zpětnou reakci o tom, jak centra fungují?
V tuto chvíli budou minimálně dva proudy. Jeden proud
SUZ a druhý proud, který vytváří jakousi alternativu,
a to je Ústecká PPI (Poradna pro integraci – pozn. red.).
Z čeho mám trochu strach, je jakési přešlapování na místě
Jihomoravského kraje, ale uvidíme. Centra jsou produktem
toho, že se Topolánkova vláda rozhodla přenést odpovědnost za integraci z Ministerstva práce a sociálních věcí
zpět na Ministerstvo vnitra. My tady asi víc děláme – pro
nás jsou důležité výstupy, cíle, výsledky, kterých se dosáhne, ne dlouhé seminární diskuse, jestli jsme to už připravili dokonale nebo nedokonale. Ta centra samozřejmě
prochází zkušební fází, musí se osvědčit. Měla by působit
ve více rovinách – měla by se dostat co nejvíc do cizineckého prostředí a měla by vedle asistentství, poradenství
– tedy pomocné ruky - prohloubit naše poznání situace
v jednotlivých krajích. Je to alternativa monitoru, který
vede policie, je to pohled trochu z druhé strany. Díky regionálnímu záběru by ten pohled měl být komplementárnější, protože nevládky jsou ochotné a schopné se pohybovat
v určitém prostředí. Jestli já si od toho něco slibuji? Měly
by tam být preventivní aktivity, protože musíme počítat
i s rozvojem extremismu v této oblasti, s tím, že pokud
se ti lidé dostanou do těžší životní situace, tak se můžeme
dostat ke drogám. To jsou minimálně dva směry prevence,
ale myslím, že se najdou i další. To, co já permanentně
zdůrazňuji, je, že účelem těchto center je rozvoj občanské
společnosti. Protože je potřeba rozvoj lidí v místě a je to
důležité nejen pro poznání situace, ale např. i pro rychlé
vyhodnocení případných hrozeb, a to někým, kdo je neutrální, resp. nakloněný situaci cizinců a ne ze strany státu.
Zpět k tomu, že část center spravuje SUZ. Setkala jsem
se se skeptickým názorem, který se týká toho, jak vlastně představitelé SUZ budou vybírat nevládní organizace, které budou poskytovat služby. Bude výběrové řízení
transparentní?
Já budu asi prevít, ale řeknu zásadní věc. Je jeden kohoutek s penězi, není jich neomezeně a SUZ si bude vybírat,
a to podle zkušeností a ceny – a tam bude vždy někdo
méně a někdo víc uspokojený.
Bude nějaká možnost sledovat, nakolik je výběrové řízení transparentní?
To je otázka na SUZ, ale základ jsem řekl – pro nás je
velmi důležité, aby to byl efektivní systém dobře fungujících profesionálních skupin lidí, a v tu chvíli jsme ochotni
platit. Ale to konečně o nás víte, že když máme jasný cíl
a potřebujeme někoho, kdo to umí lépe než my, tak si ho
zaplatíme.
To, že OAMP převzal celou integrační agendu, se setkává i s nevolí, jste kritizováni za to, že přebíráte do
svých rukou celou moc nad integrací cizinců. Jak se
k tomu stavíte?
Změnila se zásadní věc - a to, že peníze tečou do míst,
kde je to potřeba, intenzivně se spolupracuje s veřejnou
správou. Nevládky nepřišly o svou pozici, ale myslím si,
že např. integraci v Západočeském kraji nezvládne žádná nevládní organizace, pokud proti sobě bude mít místní
správu. Slyšel jsem ty řeči, když jsme to přebírali. Musím
říct, že jedna z věcí, která mě vyděsila, byl seznam dotací, které běžely. Peníze, které my jsme použili na 5 – 6
projektů, jsou peníze, které se v minulosti několik let po
sobě prostě rozptýlily. Jsem skeptik a také trochu cynik:
je hezké udělat setkání „Barevná planeta“ [1] v Ústí, ale
ta věc musí být systematická, musí běžet v rutině. Nemluvil jsem ještě o jedné vážné věci. Neřekl bych, že se náš
represivní přístup se úplně týká cizinců, spíše lidí, kteří
z nich žijí, a tam budeme velmi nekompromisní – k lidem,
kteří zneužívají jiné lidi pro své vlastní obohacení. Mimo
jiné integrační centra směřují i k tomuto úkolu – k té
černé zóně okolo všech státních a veřejných úřadů, která zneužívá jejich situace. Pro nás je důležité, aby každý
z těch lidí stál na svých vlastních nohách. Jestli se ten
člověk pak rozhodne, že tady zůstane a podstoupí tu slast
integrace, nebo se rozhodne vrátit, to už je jiná věc.
Před nějakou dobou ředitel cizinecké policie Husák
v Lidových novinách prohlásil: Cizince sem nikdo nezval,
oni sem jezdit nemusí, ať zůstanou doma, je to jejich věc.
Co vy si o tom myslíte?
Moje odpověď je taková: podívejte se na čísla, podívejte se na trendy. Já s ním nehodlám polemizovat, je to
policista, a jako policista bude mít svoje poměrně velmi
zásadní názory na některé věci. Husákova prohlášení nevidím jako zvlášť problematická, dokonce je nevidím ani
jako nepříslušná policistovi odpovědnému za boj s nelegální migrací. On osobně má jeden problém – nasedl do
vlaku, který tady je desítky let jel a pokouší se ho někam
směřovat. Problém je v tom, že cizince sem někdo zval,
a to za určitým účelem a s uvedením klamných informací.
A to je problém. Ale to už není problém těchto lidí samot-
ROZHOVOR
ných, jako spíš těch, kteří to udělali. A tady se dostáváme
k poměrně širokému spektru aktérů, od úplně hloupých
drobně kriminálních skupin, přes organizovaný zločin až
po státem organizovanou exploataci vlastních občanů a to se nebavím o České republice. Vidlák (Milan Vidlák,
redaktor LN, který vedl s Husákem zmíněný rozhovor –
pozn. red.) byl provokativní. Já musím říct, že ho mám rád,
protože ty jeho zprávy z Plzně jsou velmi zemité, myslím
si, že posloužily všem represivním složkám k deskripci situace a konkrétních lidí, doufám, že jeho reportáže budou
mít pokračování. Ale je tu jedna věc, která je důležitá:
abychom z těchto investigativních žurnalistických výkonů – a to je myšleno bez pejorativního nádechu – byli
schopni čerpat další informace.. Neziskovky a novináři se
dostanou někdy dál než státní správa a represivní složky.
Několikrát jsme o spolupráci žádali české nevládní organizace - o konkrétní vhled do tohoto prostředí. Je pro mě
akceptovatelné a do značné míry pochopitelné, že odpovědi byly ne zcela vyčerpávající. Pravděpodobně jsme se
dostali do situace, kdy aktivity takových žurnalistů, jako je
Vidlák v Plzni, jsou možnou skluzavkou k řešení problému.
Jeho dvě reportáže v příloze LN Pátek rozhýbaly tuto scénu, neříkám, že jsme nevěděli nic z toho, o čem psal, ale
on to konkretizoval do jednotlivých lidí.
Azyl: kde je zakopán pes
Od té doby, co jste poskytnul v roce 2005 první rozhovor pro PŘES, neustále klesá počet žadatelů/lek o azyl,
ale u nás je procento udělených azylů stále značně nižší
než v zemích západní Evropy. Čím to je, myslíte, že přístup ČR k žadatelům/kám o azyl je efektivní?
Ale to není přístup, to je hodnocení toho jednotlivého
příběhu. My se pomalu dostáváme do zvláštní situace, týkající se globality tohoto problému - má to své výhonky
tady, v Kanadě i jinde... Tu skutečnou situaci zná jen člověk, který ji vypráví. Jestli ji zažil nebo nezažil, ví také jen
on. Nemyslím si, že bychom měli nízké procento uznání
azylů. Náš problém je jinde a ten je vážný. Akceptovali
jsme pravidla EU, že o azyl je možné žádat opakovaně,
a tak více než polovina lidí, o kterých si přečtete ve sta-
10
tistikách, žádá podruhé, potřetí, podeváté. Žádají po tom,
co prošli rozhodováním ministerstva vnitra a dvěma stupni
soudního řízení. A jestli si Nejvyšší správní soud, který
má zvláštní jméno v ČR, vydobyl postavení rigorózního
obhájce lidských práv a ani s tímto postavením nedospěl
k tomu, že jednotlivé žádosti jsou relevantní z hlediska
Ženevské úmluvy a zákona o azylu, pak mají prostě smůlu. Ne každý z lidí, kteří žádají - a myslím, že ta desetiprocentní úspěšnost v ČR je odpovídající stavu – na azyl
má právo.
Od roku 2001 se však snižuje počet žadatelů/lek, ale
vzhledem k délce azylového řízení se vám do statistik
dostávají ještě žadatelé z minulých let. Vypovídají tedy
nižší procenta udělených azylů v ČR než v západní Evropě o větší přísnosti vůči žadatelům? Znamená to, že
u nás je méně lidí, kteří na azyl mají právo?
V téhle chvíli to chce zásadní analýzu. Západní Evropa
nezažije to, co my. Pokud někdo žádá v Holandsku, tak už
neodejde z azylové procedury někam jinam. A my jsme
měli i šedesátiprocentní nedokončenost. Ti lidé sem přišli,
nějaký čas tu pobyli a pak se vydali do cílové země.
Ale to už dnes přece díky Dublinu neplatí [2].
No neplatí, platí... Dublin nemůžete brát jako zlatou krávu. Lidé, kteří se v rámci Dublinu vrací, to nejsou všichni
lidé, kteří tudy prošli. Pro Českou republiku to navíc není
charakteristický jev. To je charakteristický jev např. pro
Polsko, ať už se to týká Čečenců nebo v poslední době
Gruzínců. Cílovou zemí migrace je tedy jiný stát, než ten,
kde ti lidé o azyl požádali. To, s čím jsme se potýkali my, je dominance určitých státních příslušností. Můj
vztah k cizineckému zákonu v podobě, ve které byl přijatý v roce 1999, není žádným tajemstvím. Tam byla velmi
zpřísněna pravidla pro ty, kteří sem přicházeli. Někdo se
rozhodl, že zastaví novou dikcí zákona migraci. A stala se
jediná věc, která se mohla stát – ti lidé měli svůj cíl, měli
ho nesplněný a zvolili jinou, alternativní cestu. 18 tisíc
žadatelů v roce 2001 – podívejte se na podíl Ukrajinců,
Moldavanů nebo Bělorusů.
Ale to je problém pracovní migrace – tato politika je tak
přísná, administrativní opatření jsou tak složitá, že tito
lidé do ilegality spadnou, ani nevědí jak...
...byla to fatální chyba, snažíme se vyvarovat se jí, seč
to jde.
Pokud se bavíme o tvorbě migrační politiky ve větším
měřítku, máte nějaké vzory v evropské migrační politice,
např. Itálii nebo Británii?
V této chvíli máme výhrady proti dvěma extrémům. Proti
jižnímu křídlu, které se dlouhodobě o azyl příliš nestaralo,
nemělo problém s nelegální migrací a nechali dojít věci
tam, kam došly. A máme trochu problém s obrazem, který
se utvořil kolem severské azylové politiky. Dnes si myslím,
že jsme schopni velmi jednoduché a rychlé dohody s Německem. Máme problém s rakouským odvolacím soudem
– např. pokud azylové řízení zatraktivníte pro ekonomické
migranty, pak je to cesta do pekel, protože jde o devalvaci
základní hodnoty – poskytnutí útočiště pro oběti politického pronásledování.
Co máte na mysli tím „zatraktivněním“?
Pokud někdo nese určitou státní příslušnost a nese ji
Tomáš Haišman. Foto: Lenka Šafránková Pavlíčková
11
bez ohledu na to, co se mu individuálně stalo – Ženevská
úmluva je individualizovaný nástroj – a správní orgán není
schopen nebo nechce posuzovat individuální situaci, ale
posuzuje jej na základě státní příslušnosti, tak to pak není
záležitost pro azyl, ale pro jiné instrumenty ochrany. A to
se stalo v Rakousku. Na jednu stranu se mluví o tom,
že povolili přistěhování (a pravděpodobně z větší částí
jsou to azylová povolení) kolem 35 tisíc Čečenců, ale na
druhou stranu se to pokoušejí řešit. Zkoušejí řešit to, co
v podstatě není řešitelné. Já si myslím, že česká azylová
a migrační politika běží v jakémsi pokud možno klidném
a zatím doufám odpolitizovaném koridoru. Protože jestli
se něčeho bojím, pak je to vstup politiky do této oblasti.
V evropském kontextu ze strany jižních států zaznívá
volání po sdílení zodpovědnosti, sdílení „břemene“ azylantů v EU. Jak se k tomu stavíte?
Když jsem si ráno na vás vzpomněl ve vaně, tak jsem si
říkal, že vám to řeknu. Asi bude dobré, když odejdu a když
odejdou lidé, kteří tady pracovali a pamatují si to. Stejně
jako oni jsme i my volali ve chvíli, kdy tahle země šla do
kolen, protože denně přicházely stovky lidí z Čečenska.
Volali jsme my, Poláci, Rakousko a všichni ti, kteří dneska čekají, že jim shůry přijde pomoc, nás odmítli. A jestli
někdo 20 let zanedbával – a to myslím jen od toho zlomu
v roce 89 - azylovou infrastrukturu, legislativu i migrační
infrastrukturu, pak odmítám mluvit o trvalé aplikaci principu solidarity.
Na druhou stranu - dnes už nejsme nárazníkovou zemí,
nebylo by tedy na místě to „břemeno“ sdílet, když i díky
Dublinu neneseme takovou „tíhu“ žadatelů o azyl?
Buďme upřímní, my jsme s touhle ideou do Dublinu samozřejmě vstupovali. A protože Česká republika má pocit,
že musí být čestná, tak jsme si na rozdíl od jiných zemí
k Dublinu připojili ještě tzv. třetí kategorii, tzn. nelegálně
vstupující cizince [3]. Takže my máme dnes dlouhodobou
bilanci navracených osob na území ČR vyšší než osob,
které z České republiky posíláme pryč.
Když Česká republika měla vstoupit do Schengenu, tak
jsme museli projít evaluacemi a to nás vyždímali do posledního šroubku na letišti, do poslední čárky ve kterémkoliv policejním předpisu. Problém je ve chvíli, když to
samé chceme od nich. Ať někdo porovná, co nabízí jižní
státy jako systém boje proti organizátorům nelegální migrace ve Středomoří. V téhle chvíli si myslíme, že existuje
jediná země, která je riziková pro všechny ostatní země
z hlediska migrace – od rizika terorismu až po dodržování lidských práv, a to je Řecko. Ten základní problém
je v absenci infrastruktury peněz, personálu, něco co my
jsme budovali tady 10 let. O tom mluvil vždy Langer – my
budeme opravdu tvrdě pracovat, ale jednu věc nesnášíme:
abychom byli občany druhého řádu, abychom my museli
plnit a někdo jiný nemusel. Takže ta odpověď pro Středomoří: v případě, že by to byla jednorázová pomoc, tak
jsme připravení.
Neziskové organizace: Měly by
vytvářet zisk
V roce 2009 proběhla nedaleko Brna zásadní změna
– bylo zrušeno Pobytové a integrační středisko v Zastávce a přestěhovalo se sem přijímací středisko z Vyšných Lhot. Proč ty změny? Lidé z brněnských neziskovek, které zajišťují program pro žadatele o azyl nebo
ROZHOVOR
poskytující právní a psychologické poradenství jsou tím
dost zaskočeni. V Kostelci, kam se většina žadatelů/lek
přestěhovala, totiž na rozdíl od Brna taková infrastruktura chybí.
Pro ministerstvo je těžké utáhnout tábor o kapacitě 700
lidí s průměrně 70 ubytovanými (podle informací SUZ čítá
zařízení v Zastávce cca 200 lůžek a za rok 2008 jím dle
statistik MVČR prošlo cca 300 žadatelů/lek o azyl – pozn.
red.). Těžko bych daňovým poplatníkům nebo kontrolním
odborům v rámci ministerstva vysvětloval, proč provozujeme věci, které nemají využití. Česká republika je relativně
malý stát a my jsme se rozhodli, že budeme dělat flexibilní věci. Když nám UNHCR zatelefonuje, že má pět Korejců,
kteří mají 24 hodin na vycestování z Pekingu, tak jsme
schopní ty lidi převzít. Na druhou stranu nebudeme řešit
problémy, které se mají řešit někde jinde. To znamená, že
se nám nechce participovat na problematice palestinských
uprchlíků z Iráku v Sýrii. Je to primárně záležitost té organizace, kterou kvůli tomu OSN vytvořilo. Konečně, základním cílem by nemělo být dostat lidi z jejich prostředí.
Afghánistán je v této souvislosti velmi zajímavou sondou.
Měli by se ale vrátit, odkud přišli.
Já jsem se snažila zeptat na to, jestli je efektivní stěhovat žadatele/ky o azyl tam, kde na rozdíl od místa
jejich původního pobytu neexistují organizace, které mají
dostatek kapacit a zkušeností vykonávat pro ně základní
služby.
V ideálním případě by tedy měl být uprchlický tábor
v Praze, kde je největší koncentrace neziskovek. Od roku
1992 vedeme diskuzi s pražskými nevládkami o tom, že by
měly vznikat jejich filiálky v místech, kde jsou uprchlické
tábory. Mě se neptejte, proč nevznikly. Rozvoj nevládek
byl financován UNHCR. To v jednu chvíli zjistilo, že nemá
peníze, proto se dalo do zákona, že se poskytuje neplacené právní poradenství a na specifické služby se najímají
nevládky. Nenuťte mě, abych udělal bilanci toho, co tam
nateklo za peníze. V této chvíli je trend takový, že přes
snižující se počet žadatelů o azyl, rostou peníze, které
jsou na to vynakládány.
Je pravda, že většina peněz z Evropského uprchlického
fondu, které jsou určeny na tyto služby, plyne Správě
uprchlických zařízení?
Samozřejmě. To znamená, že je buď použijeme na ty jednotlivé aktuální cíle anebo tím dohradíme deficity, které má státní rozpočet, na rozvoj sektoru. Vždy existovala
možnost, aby kterákoli nevládní organizace kdekoli v ČR
vedla uprchlické zařízení. Do dnešního dne nevládky dělají věci, které „jdou“ a nedělají věci, které jsou rizikové. V Kostelci je riziková skupina sociálně vykořeněných
chlapců, kteří se rozhodli, že budou v azylových zařízeních žít, pít alkohol a dělat věci podle sebe a nikdo není
schopný je přivést k rozumu, aby nechodili opilí, nedělali
výtržnosti, nekradli v obchodech, nepodřezávali ovce nebo
nekradli lidem v okolí zvířata. To, že si někdo hraje s dětmi, je opravdu skvělá věc, ale ve finále je to jednoduché.
Stojíme ale před některými věcmi, které se dlouhodobě
neřeší, jako například uznané děti bez doprovodu, které
dosáhnou zletilosti a musí být propuštěny. To jsou věci,
které mají hlubší smysl.
Jak byste tedy zhodnotil spolupráci s neziskovkami?
Určitě dobře. Bez nich by to nefungovalo. Problém je ale
ROZHOVOR
v tom, že když se začínalo s neziskovkami, tak se začínalo
s multizdrojovým financováním. Stát byl jeden ze zdrojů.
Teď jsme se dostali do situace, kdy je stát nebo Evropská unie základním zdrojem financování. To znamená, že
nevládní organizace jsou filiálky státu. Když si zaplatím
přímo filiálky státu, tak mi to vyjde levněji a budu mít vyšší profesionalitu. Trochu mi to připomíná spor pražských
divadelníků s magistrátem. Je to nárok, který tu ale není.
Existuje nějaký nástroj, kterým by se měřila efektivita
těch nevládek, které se podpořily ze zdrojů ministerstva
vnitra? Nemyslím tím správné vyúčtování, ale skutečná
efektivita projektů.
Na co se mě to ptáte? Nemocnice v Bosně, projekty pro
navrátilce v Gruzii... Ta úspěšnost je obrovská.
Jde mi o nevládky působící v ČR. Např. v rámci rozvojových projektů v zahraničí existoval systém, kdy odborníci hodnotili efektivitu jednotlivých projektů přímo
v místě. Je možné něco podobného realizovat v českém
kontextu?
Samozřejmě, že část financovaných projektů je normální
altruismus. Zeptejte se, jakým způsobem se překonávaly problémy nepřístupnosti Evropského sociálního fondu.
My jsme se dohodli, že pustíme docela velké peníze jedné
nevládní organizaci na to, aby monitorovala pocit bezpečí
u Romů v souvislosti s emigrací, nebo platíme dodneška
jednu nevládku, aby ty lidi zastupovala v pracovně-právních sporech. Věřte mi, že v době ekonomické krize, kdy
mám volit mezi tímto projektem a sociálně-psychologickým poradenstvím pro velmi omezený okruh lidí setkávajících se v komunitním centru na Praze 2, mám peníze jen
na jedno. Pokud půjdu cestou efektivity, tak to můžeme
zavřít všechno. Tady je důležité, že pokud to někdo bude
potřebovat, tak má kam jít. Je to vytváření určitých nových
struktur, které tu dosud nefungují nebo nejsou. Samozřejmě by bylo ideální, kdyby to nevládka dělala ne z altruismu, ale ze svých vlastních zdrojů. Ona je ale nemá. Bylo by
skoro lepší, kdyby vytvářela zisk. Lidé, kteří tyto projekty
dělají, nemají více peněz než je stejná kvalifikace na ministerstvu vnitra. Nezapomeňte také, že ten člověk, který
to dělá tady, je tu 40 hodin týdně a nemá šanci pracovat
někde jinde. Člověk z nevládek má to portfolio možností
daleko větší. Já jim to nezávidím, ale ať proboha neblbnou.
V jednom dřívějším rozhovoru jste řekl, že pro vás je
hlavně problematické právní poradenství ze strany neziskovek. Zlepšilo se to nějak?
Řeknu vám jedno ze svých tajemství. Když chcete mít
dobrý personál na ministerstvu, tak musíte mít velmi kvalitní protihráče. Proto šly naše peníze do právního poradenství. Už mi rozumíte? Nemyslím si, že se poradenství
zlepšilo. Nejsou úspěšnější v soudních žalobách. Pozor,
začíná se navíc proplétat právní poradenství nevládních
organizací s advokacií. To rozmezí začíná být velmi nebezpečné. Mám říct ta jména? Neřeknu, najděte si je. Podívej1
2
3
12
te se na představitele nevládního sektoru, kteří mají advokátní zkoušky a advokátní kanceláře. Jediná věc je, jak si
klienty dělí. Některé klienty obhospodařuje nevládka a ty
zajímavější advokátní kancelář. Je to věc osobního svědomí
těchto lidí. My máme pocit, že správné poradenství nevládních organizací je vázáno na určitý věk. V určité chvíli
začíná normalizace a odklon.
Sledoval jste anketu Centra pro integraci cizinců (CIC)
Osina roku za nejhorší počin v oblasti integrace cizinců?
Vaše ministerstvo získalo ve dvou kategoriích první místo.
Kdybych se vrátil o dvacet let zpátky, tak bych se modlil
za to, aby mohli (CIC – pozn. red.) dělat to, co teď dělají.
Těžko mi to může být úplně proti srsti, je to jejich názor.
V tom je ten nejhmatatelnější dosah slova svoboda. V komisi jsem neseděl a pro to ocenění jsem si nešel. Byl jsem
potěšen tím, že absolutní první místo získalo ministerstvo
zahraničních věcí a nikoli my.
V rámci Osiny jste byli kritizováni např. za nezvládnutou mediální prezentaci problematiky nelegálních migrantů. Migranti byli prezentováni jako hrozba, kriminálníci a strašák.
Ta hrozba je tu mezi námi pořád. Někdy bych byl raději,
kdybych nevěděl to, co vím. Pokud na Praze 4 a 12 je 10
tisíc bezprizorních lidí bez příjmu, o nichž se ví ze strany
vietnamských nevládek, tak je to velký problém. Já to přirovnávám k nějakému městu.
Problém je ale to, jak to téma prezentujete. Jde o to,
aby všeobecně vytvářená atmosféra strachu neblokovala
účinná řešení.
Cílem bylo to, aby se cizinci rozhoupali a využili projekt
dobrovolných návratů. Nevím ale, co konkrétně popisujete.
Ty řeči kolem návratů jsou ale věci, od kterých bychom asi
neodstoupili.
V západní Evropě je na rozdíl od nás migrace obrovské
politické téma. U nás ne. Myslíte, že se to nějak změní?
Doufám, že ne, protože je to cesta do pekel. To je moje
životní přesvědčení. Počítám s lidskou přirozeností. Je to
tak žhavé téma, že není dobré ho příliš veřejně prezentovat. Neběhá tady 10 a půl milionu lidí s vaším náhledem.
Jak se stavíte k tématu gender mainstreamingu v rámci
migrační politiky?
To jsou na mě docela sprostá slova, kterým nerozumím.
Je to zohlednění specifik žen-cizinek a jeho prosazování je součástí vládní koncepce integrace cizinců. Nezdá
se ale, že by se toto téma stalo součástí praxe?
To my o tom asi jen takto nemluvíme. Některé věci se
dějí a nemluvíme o tom.
Felix Xaver, Lenka Šafránková Pavlíčková
Autoři jsou členy redakce časopisu PŘES.
Multietnický festival Barevná planeta pořádá Poradna pro integraci za podpory Ministerstva kultury ČR. Na pořádání festivalu se podílejí
z velké části sami klienti PPI. V roce 2009 na celkem sedmi scénách festivalu vystoupili umělci z 27 zemí světa a navštívilo jej 4000 lidí. Více
informací na <http://barevnaplaneta.cz> (pozn. red.).
Dublinská smlouva stanovuje dvě pravidla: jednak říká, že povinnost zabývat se podanou žádostí o azyl má první členský stát EU, jehož hranice
žadatel překročí (byť by šlo o přejezd, případně přestup na letišti). A dále, že žádost projedná stát, na jehož území se již nachází rodinný
příslušník žadatele, ovšem pouze v případě, že byl tomuto rodinnému příslušníkovi přiznán status uprchlíka. <www.migraceonline.cz>..
Důkazním prostředkem pro fungování dublinského systému je systém Eurodac. Je založen na povinném snímání otisků prstů žadatelů o udělení
azylu a cizinců nelegálně překračujících vnější hranici EU. Třetí dobrovolnou kategorií daktyloskopovaných osob tvoří cizinci zadržení až při
nelegálním pobytu na území členského státu. (pozn. red.)..
REPORTÁŽ
13
NEJDŘÍV RAZÍTKO A PAK AŽ ROVNICE:
PŘÍBĚH SYRsKÉHO MATEMATIKA V BRNĚ
Jmenuji se Azíz bin Mohammed Nafásí a jsem matematik z Aleppa (Halab, Sýrie). Od svých studijních let
jsem byl v kontaktu s kolegy z Brna, kde se na jednom ústavu specializují na naprosto stejný problém, jako
je ten můj. Asi nemá smysl, abych ho čtenáři objasňoval, vysvětlit ho kolegům ze sousední laboratoře se mi
také nikdy nepodařilo. O to větší bylo moje nadšení, když se jeden z profesorů z Brna rozhodl přijmout mě
během doktorátu na půlroční výzkumný pobyt a po mém složení doktorských zkoušek a obhájení práce i jako
postdoktoranda - výzkumníka na svůj ústav.
Získat vízum do České republiky pro mě neznamenalo velký problém
– měl jsem zvací dopis z univerzity a úředníci na ambasádě v Damašku dobře vědí, že mezi oběma zeměmi probíhá už dlouhou dobu čilá
výměna vědeckých informací, studentů i technologií. Zvláštní je, že
v Sýrii chápeme Českou republiku optikou dřívějšího Československa,
tedy jako okrajovou a zaostalou část Evropy, bývalý sovětský satelit,
„Prodloužit si pobyt ale nebyl žádný med.
Znamenalo to jít třikrát nebo čtyřikrát o půl páté
ráno stát frontu na cizineckou policii na Kopečnou
ulici. To je teprve fronta na lísteček s číslem, na
jehož základě se během dne dostanete na řadu.“
kterým byla ve své době do velké míry i Sýrie. Mnoho Čechů si naopak
myslí, že je Česká republika středem světa. Nechtěl bych Čechy chlácholit, že v jejich zemi není co zlepšovat, ale po prvním půlroce v Brně
jsem zjistil, že až na některé nepříjemné lidi a dlouhou zimu tu život
není až tak hrozný. Nemyslím si, že bych tu chtěl zůstat navždycky,
ale je to místo, kde se nejblíže věnují mojí specializaci, tedy něčemu,
na čem jsem posledních deset let pracoval.
Potíže při získávání povolení k prodloužení
pobytu
Svůj výzkumný pobyt v Brně jsem si prodloužil ještě o půl roku.
Během něj jsem pracoval na tom, abych mohl po návratu do Sýrie obhájit svou doktorskou práci. Prodloužit si pobyt ale nebyl žádný med.
Znamenalo to jít třikrát nebo čtyřikrát o půl páté ráno stát frontu na
cizineckou policii na Kopečnou ulici. To je teprve fronta na lísteček
s číslem, na jehož základě se během dne dostanete na řadu. Pokud
Ilustrativní foto. Autorka: Radka Vejrychová
REFLEXE
ZE ŠKOLNÍ LAVICE
Jak to v některých případech vypadá
s dětmi cizinců/nek ve výchovně vzdělávacím procesu v České republice?
Jakou roli v něm hrají vyučující? Trestáme děti za odlišný původ?
Úskalí vzdělávacího procesu
Příchod do školy provází mnoho stresujících okolností. Je důležitým mezníkem v životě českého dítěte, jak tedy
může působit na dítě-cizince? K novému prostředí, novým spolužákům totiž přibývají i jiné zvyky, odlišný jazyk, který je základní podmínkou pro
přijetí společností, třídou, pro utváření
nových vztahů, pro úspěšnou integraci. Většinou přicházejí děti s naprostou
neznalostí jazyka a je potom na učitelích, aby jim ho nějakým způsobem
zprostředkovali. Otázka je jak? Na učitele jsou v tomto směru kladeny velké
nároky, nicméně je důležité říct, že neexistuje žádná metodika, která by toto
dilema ulehčila, nasměrovala učitele na
správnou cestu. Stává se tak, že školy,
které mají zájem se v tomto směru dále
vzdělávat, dělají přípravy na koleně,
učí se za pochodu. Často také převládá (mylný) pocit, že učit češtinu cizince
znamená to samé jako učit češtinu rodilého mluvčího, resp. české dítě.
Kde mají učitelé dovednosti či vědomosti nabýt? Fakulta je na to bohužel
nepřipraví, praxe možná. Hledat viníka
je zbytečné, protože vždy záleží na přístupu jednotlivce.
Bohužel, dochází také k situacím,
kdy učitel neví, nebo už ani nechce nic
dělat. A zaujme negativní stanovisko
a dítě-cizince vidí jako přítěž ve své výuce, jenom jako problém. Tak se ptám:
REPORTáž
14
stojíte klidně i o půl osmé ráno, tedy půl hodiny před otevřením, jen
pár míst ode dveří, může se vám také stát, že se na řadu ten den
nedostanete. Bývá totiž praxí, že někteří drží místa svým krajanům
a ti vás na poslední chvíli předběhnou. Nechápu, jak je to možné.
I když je přede dveřmi kamera a deset minut před otevřením na
frontu dohlíží skupina uniformovaných policistů, vždycky mě nakonec někdo ve špičatých botách a kožené bundě předběhl. Když jsem
si u policistů stěžoval, řekli mi, že pokud budu dělat potíže, vykáží
mě na konec fronty. Potom, co jsem v Aleppu obhájil doktorát, chtěl
jsem znovu do Brna. Na univerzitě o můj výzkum stáli a rozhodli se
mi vyjít vstříc natolik, že o prodloužení pobytu v České republice
požádají za mě. Poslal jsem tedy svůj pas spolu s plnou mocí svému
brněnskému školiteli a čekal, co se stane. Čekal jsem čtyři měsíce
a až mnohem později zjistil proč. Během těchto čtyř měsíců jsem si
nebyl vůbec jistý, jak celá věc a tím i moje bezprostřední budoucnost dopadne. To je krajně nepříjemný pocit, navíc umocněný tím, že
jsem se po dosažení doktorátu konečně oženil. Moje žena Khadija je
ale velmi trpělivá a vím, že se na ni mohu spolehnout. Nevíme ale,
kde přesně budeme, tak jsou naše všechny projekty, včetně rodiny,
u ledu.
„I když je přede dveřmi kamera a deset
minut před otevřením na frontu dohlíží skupina
uniformovaných policistů, vždycky mě nakonec
někdo ve špičatých botách a kožené bundě
předběhl. Když jsem si u policistů stěžoval,
řekli mi, že pokud budu dělat potíže, vykáží mě
na konec fronty.“
Další potíže s povolením
Po dvou a půl měsících po podání žádosti o prodloužení platnosti
víza konečně vyvěsili moje jméno na seznam na prosklených dveřích
cizinecké police na Kopečného ulici. To by znamenalo, že můj školitel si může pro prodloužení s mým pasem přijít. Protože není žádná
legrace se k úředníkům na cizineckou policii fyzicky probojovat,
trvalo mému školiteli další tři týdny, než se k nim dostal. Zjistil
ale, že vízum není připraveno, protože chybí dokument „Závazek
výzkumné instituce“. Co to konkrétně je, to nebyl službu konající
policista schopen vysvětlit. Celá věc se ještě protáhla tím, že mi
žádost o doplnění dokumentu poslali do vlastních rukou na adresu brněnské univerzity, kde ji samozřejmě nikdo nepřevzal. Žádost
putovala nazpátek na cizineckou policii, kde čtrnáct dní ležela a až
potom napsali moje jméno na seznam. Kdyby můj školitel nechodil
do práce okolo cizinecké policie a občas se nezastavil podívat na
seznam hotových víz, asi by nic nezjistil, protože podle policie musí
jméno na seznamu viset jen osm dní.
Je mi z toho všeho těžko. Navíc mi není jasné, jestli bude moje
žena v Brně taky moci pracovat. Podle cizinecké policie v žádném případě, podle ambasády je to při zachování určitých podmínek možné. Přeji Brnu jen to nejlepší. Hlavně to, aby se skutečně
a konečně stalo tím, čím se proklamuje – otevřeným městem inovací,
přátelským k lidem, kteří sem přichází odjinud věnovat se výzkumu
nebo zakládat nové firmy, a tím se podílí na vytváření nových pracovních míst i na tom, že se Brno skloňuje v souvislosti se špičkovou
vědou. Slušné a transparentní zacházení na cizinecké policii by pak
nemělo být výsadou Brna na jedné a „kreativní třídy“ cizinců na
druhé straně, ale mělo by se týkat všech bez výjimky.
Jméno hlavního protagonisty, jeho země původu i profese byly
z pochopitelných důvodů změněny
Podle skutečného příběhu sestavil Felix Xaver
Autor je členem redakční rady.
Proč hned křičet na chlapce, který přijel z Mongolska před dvěma týdny, že
čůrá do kanálu a ne do záchodu? Proč
ho hned trestat za to, že si něco půjčil
a nevrátil? Proč na něho křičet, že neudělal správně domácí úkol? Proč? Když
nerozumí důvodům křiku, natož významům slov.
Uvědomuje si vůbec pedagog/žka, přičemž podotýkám s vysokoškolským diplomem, kulturní odlišnost a hranice
„normality“? V omezenosti 20 let praxe,
která dává právo rozhodovat, přikazovat, trestat či ponižovat, mám někdy
pocit, že „být odlišný“ v naší společnosti je rovnítko pro „být špatný“. Jenže učitel je vzorem pro několik desítek
dětí, které opakují jeho chování, protože ho považují za normální, za správné.
Odlišnost není špatnost
Představuji si sebe jako malé dítě,
které rodiče vytrhnou ze zcela známého
prostředí a během několika dní ho přemístí do prostředí kulturně zcela odlišného na druhém konci světa. Co všechno
o světě vím? Vše, co jsem viděla kolem
sebe a měla za normální je najednou
překrouceno, vše je jinak. Je tu spousta velkých domů (nikoli jurt), aut a lidí.
Musím chodit do divné místnosti na záchod, když jsem předtím mohla všude,
najednou si nemůžu vzít cokoli, co kde
leží, protože to někomu patří. Jak mám
napsat domácí úkol, když nerozumím
zadání. Snažím se být nenápadná, radši přikývnu, že rozumím, aby se na mě
paní učitelka nezlobila, a hlavně aby
na mě zase nekřičela. Nerozumím jí.
Zamysleme se. Chceme cizincům/
kám celou tu nezáviděníhodnou situaci a vstup do nového prostředí ulehčit,
nebo se chceme postavit do role „zlého“
soudce, kterému přísluší soudit z pozice pocitu, že žije v civilizovanějším
světě?
Děti jsou děti. A jsou na celém světě stejné, chtějí si hrát, zlobit své rodiče a učit se novým věcem. Za naše
předsudky nemůžou. Záleží potom na
učiteli (samozřejmě stejně jako na rodičích), aby je navedl na tu správnou
cestu, aby ony samy předsudky vůči
cizímu, neznámému neměly. Chceme je
přece všechny bez rozdílu naučit větší
toleranci? Kde jinde začít, než od těch
nejmenších.
Radka Vejrychová
Autorka studuje
na Pedagogické fakultě
Masarykovy univerzity v Brně.
„problém” jménem islám
15
ISLÁM V ČESKÉ REPUBLICE:
CO NA TO OBYVATELÉ BRNA?
V průběhu působení muslimské náboženské obce na území města Brna se její obraz v očích Brňanů značně
změnil. Po prvotním odmítavém postoji občanů k jakémukoliv začlenění brněnské mešity do územního plánu
města Brna se stala brněnská mešita z pohledu většinového obyvatelstva Brna opomíjenou záležitostí. Pouze
v souvislosti se zahraničními konflikty, vandalskými útoky na mešitu, či zásadními změnami v ústředí muslimských obcí se zájem o tuto komunitu krátkodobě zvýšil.
Jak již bylo napsáno v dvojčísle časopisu PŘES č. 16-17,
s. 29 v článku Radky Svačinkové: Muslimové v České republice: opodstatněný strach?, o životě muslimů v České
republice toho není příliš známo a o islámu si nemyslí nic
dobrého tři čtvrtiny Čechů. Tak to alespoň ukazuje výsledek průzkumu veřejného mínění od agentury STEM pro
Hospodářské noviny z roku 2006. Nejedná se samozřejmě
o jediný počin tohoto směru, avšak, jak je naznačeno níže,
zbytek výzkumů, které se uskutečnily na téma, zda mají
Češi strach z islámu (či na téma podobné), nelze považovat za objektivní.
Nedostatek seriózních průzkumů
veřejného mínění
Tzv. „boom“ výzkumů o muslimech v České republice
započal v roce 2009 zveřejněním záměru postavit v Brně
novou a větší mešitu v centru města. Hlavním iniciátorem
se stala Národní strana, která se po letákové akci proti
nové mešitě rozhodla dotazovat Brňanů „na jejich názor
ohledně výstavby mešity, a také na informovanost o tomto nešvaru“. Průzkum zatím proběhl ve třech městských
čtvrtích. S ohledem na názorové zaměření autorů a tomu
uzpůsobené formulace otázek se lze domnívat, že výpovědi
respondentů budou spíše odpovídat názorům členů Národní strany, než názorům Brňanů.
Další probíhající akci – anketu, můžeme nalézt na osobních stránkách Petra Macka. Čtenáři jsou zde dotazováni,
zda by měla být v Brně postavena nová mešita, na tuto
otázku ke dni 27. 11. 2009 odpovědělo 207 respondentů,
z toho 32% souhlasí s výstavbou, 41% nesouhlasí a 27%
neví. Jako u všech anket je zde však problém, že není
možné zajistit reprezentativní vzorek obyvatelstva, a proto tyto údaje vypovídají pouze o úzké skupině, s největší pravděpodobností příznivců Petra Macka, který sám je
proti výstavbě nové mešity.
Poslední anketu, která se objevila na českém internetu,
nalezneme na stránkách www.chceteje.cz. Autoři se zde
ptají, co by respondenti dopřáli studentům ve škole, a to
s následujícími možnostmi odpovědi: islamistickou modlitebnu (zvolilo 3% respondentů), automat na nealkoholické
nápoje (zvolilo 5% respondentů), automat na bagety (zvolilo 3% respondentů), automat na zdravou výživu (zvolilo
10% respondentů) a cokoliv jiného než fanatický stánek
(zvolilo 79% respondentů). Tyto stránky však nejsou zaměřeny na zdravou výživu nebo distribuci občerstvovacích
automatů, ale na negativní prezentaci imigrantů.
„Tzv. ‚boom‘ výzkumů o muslimech
v České republice započal v roce 2009
zveřejněním záměru postavit v Brně novou
a větší mešitu v centru města. Hlavním
iniciátorem se stala Národní strana.“
Dřívější anketa na těchto stránkách byla věnována povolení stavby mešity v obci Kolová. Samotné vyhodnocení je velmi zarážející: „Tentokrát jsme se našich čtenářů
ptali, zda souhlasí s výstavbou mešity v obci Kolová. Jak
odpovídali? Odpovídali správně, 85% respondentů nesouhlasí s výstavbou mešity. Ostatní názory nejsou důležité
a nebudeme se jimi dále zabývat, což je naše demokratické právo, nebo snad ne? :o) Závěrem uvádíme, že anketa
probíhala na vzorku 270 čtenářů.”
Po seznámení se s výše uvedenými iniciativami jsem se
rozhodl realizovat vlastní průzkum veřejného mínění, který
byl zaměřen na postoj Brňanů k muslimské minoritě [1].
V průběhu roku 2009 bylo dotázáno 250 respondentů [2],
z čehož 25% tvořili obyvatelé žijící v blízkosti mešity. Cílem výzkumu bylo získat odpovědi na několik výzkumných
otázek, díky nimž bychom mohli lépe pochopit, co určuje názor obyvatel Brna na muslimskou minoritu a mešitu
na území města Brna. Rád bych na tomto místě předložil
hlavní závěry vyplývající z výsledků tohoto průzkumu.
Výzkumné otázky a jejich interpretace
Existuje rozdíl mezi vyznavači náboženství a nevěřícími v postoji k muslimům a muslimské obci?
Na základě komparace konfese respondentů a otázky,
která se vztahovala k vnímání islámu samotnými Brňany,
vyplývá, že ti, kteří se hlásí k nějaké z konfesí, mají –
Graf č. 1
„problém” jménem islám
oproti respondentům bez vyznání – k islámu lepší vztah
a vnímají jej o mnoho lépe. Respondenti bez vyznání nejčastěji odpovídali na tuto otázku záporně (graf 1). To samé
platí i v případě názoru, zda jsou muslimové pro Brno
hrozbou (graf 4).
Ovlivňuje výše dosaženého vzdělání a to, že respondent má základní znalosti o islámu, jeho nazírání na
islám a muslimskou obec v Brně?
Na základě porovnání odpovědí respondentů podle jejich
dosaženého vzdělání od nejnižšího po nejvyšší lze dospět
k závěru, že na islám a muslimskou obec v Brně nejvíce
nepříznivě nahlížejí absolventi základních škol a osoby
vyučené, naopak nejkladnější postoj k islámu a muslimské obci v Brně zastávali vysokoškolsky vzdělaní lidé.
16
ření znalostí o základech islámu byly použity tři otázky
[2]. Na všechny tyto otázky odpovědělo správně 37,4% dotázaných a naopak 23,0% odpovědělo na všechny otázky
špatně. Nejčastější neznalost se projevila u jména Boha
v islámu: zde bylo 143 chybných odpovědí (57,2%). Naopak
tomu bylo u otázky Jak se nazývá svatá kniha islámu?
odpovědělo správně 181 dotázaných (72,4%).
Jak vyplývá ze získaných údajů, nelze nalézt prokazatelnou závislost mezi úrovní základních znalostí o islámu
a vnímání hrozby ze strany muslimské komunity v Brně.
Úroveň základních znalostí o islámu tedy nepředstavuje
faktor, který by měl určující vliv na postoj obyvatel Brna
k muslimské obci a mešitě v Brně.
Ze získaných dat dále vyplývá, že v nejmenší míře považují muslimy a mešitu v Brně za hrozbu osoby s vysokoškolským vzděláním, zatímco nejvíce se muslimskou
komunitou v Brně cítí ohroženi respondenti s nejnižším
dosaženým vzděláním (graf 2).
Jak je tedy vidět, míra dosaženého vzdělání je faktorem,
který má poměrně významný vliv na postoj obyvatel Brna
jak k islámu obecně, tak k muslimské komunitě na území
Brna.
Dále jsem hodnotil vliv úrovně znalostí o islámu na postoje obyvatel k islámu a muslimské obci v Brně. K ově-
Jaký mají Brňané vztah k islámu a jaké má vlastnosti
„typický“ muslim/ka žijící v Brně v očích Brňanů? Chápou přítomnost muslimů a mešity v Brně jako hrozbu?
Jak vyplývá ze získaných dat, většina respondentů zastává vůči islámu neutrální postoj (40%). Porovnáním
skupin respondentů, které vyjádřily buď (spíše či velmi)
pozitivní nebo negativní postoj k islámu, dospějeme ke
zjištění, že mírně převažuje (o 7,6%) počet respondentů,
kteří vyjádřili vůči islámu negativní pocity. Je však nutno zdůraznit, že podíl osob zastávajících negativní postoj
k islámu nebyl oproti podílu osob s pozitivním postojem
výrazně převažující, spíše jen mírně, a rovněž tak je nutno podotknout, že největší skupina respondentů zastává
k islámu postoj neutrální.
Ze získaných dat dále vyplývá, že obraz „typického“
muslima žijícího v Brně je spíše pozitivní: převážná většina faktorů byla respondenty hodnocena kladně. Podle
Brňanů je tedy „typický“ muslim spíše vzdělaný, zámožný, velmi zbožný, spíše sympatický, převládají u něj mírumilovné sklony a celkově je hodnocen spíše jako pilný.
Jediná dvojice vlastností, u nichž se většina respondentů
přiklonila k negativní variantě, byla dvojice otevřený/
uzavřený; většina respondentů uvedla, že „typický“ muslim je spíše uzavřený, což lze hodnotit jako negativní
charakteristiku s ohledem na skutečnost, že uzavřenost
určité minoritní komunity značí pro většinové obyvatelstvo nepřístupnost či potenciální hrozbu (graf 3).
S ohledem na výše uvedené je tedy nutno konstatovat,
že má domněnka, podle níž je obraz „typického“ muslima
v očích Brňanů spíše negativní, se nepotvrdila. Domnívám se, že existenci převážně pozitivního obrazu „typic-
Graf č. 2
Graf č. 3
„Po seznámení se s výše uvedenými
iniciativami jsem se rozhodl realizovat
vlastní průzkum veřejného mínění,
který byl zaměřen na postoj Brňanů
k muslimské minoritě. V průběhu roku
2009 bylo dotázáno 250 respondentů,
z čehož 25% tvořili obyvatelé žijící
v blízkosti mešity. Cílem výzkumu bylo
získat odpovědi na několik výzkumných
otázek, díky nimž bychom mohli lépe
pochopit, co určuje názor obyvatel Brna
na muslimskou minoritu a mešitu
na území města Brna.“
„problém” jménem islám
17
Graf č. 4
Graf č. 5
kého“ muslima v očích Brňanů je možné vysvětlit pomocí
dvou faktorů. Prvním z nich je skutečnost, že velká část
muslimů přichází/přicházela do České republiky za studijními účely [4]. Druhým faktorem je pak skutečnost, že
muslimská komunita v České republice je početně výrazně nižší, než v mnoha jiných západoevropských zemích
(např. Francie, Německo).
Ve vztahu k otázce, zda Brňané chápou přítomnost muslimů a mešity v Brně jako hrozbu, uvedlo 46,8% respondentů zápornou odpověď a 30,8% respondentů odpovědělo „spíše ne“. Hrozbu ze strany muslimů a mešity v Brně
tedy nepociťují více než tři čtvrtiny (77,6%) respondentů.
Naopak přítomnost muslimů a existenci mešity v Brně
vnímá jako hrozbu pouze 8,4% respondentů (graf 4).
respondenti se spíše negativním vztahem k islámu by
preferovali televizi (48,8% respondentů, nejvyšší hodnota),
stejně jako respondenti s velmi negativním postojem k islámu (32,1% respondentů). Jak dále vyplývá, respondenti
s velmi negativním vztahem k islámu by také čerpali informace z odborné literatury (28,6%, druhá nejvyšší hodnota), lze tedy konstatovat, že respondenti jenž negativně
vnímají islám kladou poměrně velký důraz na podložené
informace.
„Na základě komparace konfese
respondentů a otázky, která se vztahovala
k vnímání islámu samotnými Brňany,
vyplývá, že ti, kteří se hlásí k nějaké z konfesí, mají – oproti respondentům bez
vyznání – k islámu lepší vztah a vnímají
jej o mnoho lépe.“
Co určuje názor obyvatel Brna na muslimy a brněnskou muslimskou obec?
Z dat získaných v odpovědi na otázku, jaké zdroje by
respondenti preferovali pro získání informací o islámu,
vyplývá, že nejčastěji by jako informační zdroj využili
internet (47,2% dotázaných), přičemž druhým nejpreferovanějším informačním zdrojem je televize (31,2% dotázaných). Nejméně preferovaným informačním zdrojem jsou
naopak zprostředkované informace od známých (8,8%
dotázaných). Druhým nejméně preferovaným zdrojem je
tisk (22,4% dotázaných), před kterým respondenti upřednostňují odbornou literaturu (29,2% dotázaných) a osobní
zkušenost (25,2% dotázaných) [5]:
Z porovnání uváděných preferovaných informačních
zdrojů o islámu a postoje respondentů k islámu vyplývá, že respondenti, kteří mají k islámu pozitivní vztah,
by nečastěji volili pro získání informací o islámu osobní
zkušenost (54,5% respondentů, nejvyšší hodnota). Naopak
Měli by mít muslimové možnost stavět v ČR mešity?
Jaké je povědomí Brňanů o mešitě v Brně a jejich názor
na ni?
V souvislosti s výstavbou mešit na území ČR bývá používán termín „Boj o mešity“. Je to zapříčiněno především
odmítavým postojem obyvatel jednotlivých měst, kde byly
či v budoucnu mají být mešity vystavěny. Jak vyplývá ze
získaných dat, brněnští obyvatelé se k této otázce vyjádřili následovně: 55,6% dotázaných by nevadila výstavba
mešit na našem území, 42,4% dotázaných je proti výstavbě
mešit v České republice. Pouze 2,0% respondentů na tuto
otázku nedokázalo odpovědět, z čehož lze usoudit, že drtivá většina obyvatel má na tu otázku jasný názor (graf 5).
Oproti mému předpokladu, že povědomí o brněnské mešitě je velmi malé, vědělo o skutečnosti, že vyznavači islámu v Brně mají svoji sakrální stavbu, 82,8% dotázaných.
„Ze získaných dat dále vyplývá, že
v nejmenší míře považují muslimy
a mešitu v Brně za hrozbu osoby
s vysokoškolským vzděláním, zatímco
nejvíce se muslimskou komunitou v Brně
cítí ohroženi respondenti s nejnižším
dosaženým vzděláním.“
Toto vysoké povědomí o existenci brněnské mešity lze
dle mého názoru přikládat především medializaci záměru
postavit v Brně mešitu novou a s ním spojených protestů
KDU-ČSL a Národní strany.
Pouze 17,2% respondentů o skutečnosti, že v Brně existuje mešita, nevědělo. Pokud by však na území Brna byla
v budoucnu mešita vystavěna, většina z této skupiny re-
18
spondentů (48,9%) by zastávala neutrální stanovisko, 35,6%
by s výstavbou souhlasilo a 15,6% respondentů by s výstavbou nesouhlasilo.
Na tomto místě by měl být závěr…
Otázka soužití muslimské komunity s majoritním obyvatelstvem je v současnosti velmi aktuální téma pro všechny
státy v Evropě. Nalézt uspokojivé řešení této otázky se
stává prioritní záležitostí celé společnosti. To platí také
pro Brno, které je právem považováno za centrum islámu
v ČR. Dle mého názoru přitom můžeme hodnotit celkový
1
2
3
4
5
postoj Brňanů k brněnské mešitě a muslimské komunitě
jako spíše kladný; útoky proti této komunitě jsou marginální a vyjadřují stanovisko pouze minoritní skupiny
obyvatel, která se hlásí k nacionalismu a českému tradicionalismu. Je však otázkou, zda a jak se bude postoj
Brňanů a české veřejnosti vůči muslimské komunitě měnit
v průběhu následujících let a desetiletí.
Tomáš Melichárek
Autor studuje religionistiku na Filozofické fakultě
Masarykovy univerzity v Brně.
Tento výzkum byl realizován v rámci vypracování mé závěrečné diplomové bakalářské práce v oboru religionistika na FF MU v Brně s názvem
„Brněnská mešita a muslimská obec očima Brňanů“.
Dotazníkového šetření se zúčastnilo 250 respondentů, z toho 135 respondentů se nehlásí k žádné církvi či náboženské skupině, 100 respondentů
se hlásí k Římskokatolické církvi, 9 respondentů jsou protestanti, 3 respondenti se hlásí k přírodním náboženstvím a po jednom respondentovi
se hlásí k Pravoslavným, Svědkům Jehovovým a Judaismu.
1) Kdo položil základy islámského náboženství? 2) Jak se nazývá svatá kniha islámu? 3) Jak se nazývá Bůh v islámu? Pro úplnost dodávám, že
cílem těchto otázek bylo zjistit poměr špatných a správných odpovědí (tomu odpovídá i konstrukce těchto otázek jako otevřených), nikoli analyzovat informace uváděné v rámci špatných odpovědí. Pro zajímavost zde přesto uvádím nejčastěji se vyskytující chybné odpovědi. V několika
případech byl Alláh zaměňován za Buddhu, Ježíše či Šivu; podle jednoho z dotazovaných se dokonce muslimové modlí k Aladinovi. Korán byl
nejčastěji zaměňován s Biblí, ale také například i s Knihou Mormon. Za zakladatele považovali respondenti Abraháma, Mojžíše, Ježíše, ale také
Buddhu. Velmi častým jevem byla rovněž záměna jmen, kdy za Boha v islámu (Alláha) respondenti pokládali Muhammada a naopak. Jedna
z respondentek pak za zakladatele islámu považovala Malého Buddhu a za Boha v islámu Buddhu (zda velkého se nepodařilo zjistit).
Je to kontinuita několika desítek let. Vztahy, které komunistická vláda navázala s některými arabskými zeměmi, přetrvaly do dneška, a studuje
tu proto hodně lidí z arabského světa.
Percentuální hodnoty uvedené v této otázce přesahují sto procent. Tato skutečnost je zapříčiněna druhem otázky, kdy respondenti měli možnost
si zvolit více odpovědí.
nefér trade
POČÍTÁNÍ TISÍCŮ NEZAPLACENÝCH HODIN
V RETAIL ACTION PROJECT: PORUŠOVÁNÍ
ZAMĚSTNANECKÝCH PRÁV MIGRANTŮ
VYBRANÝCH ŘETĚZCŮ V NEW YORKU
„Třeba v tomhle fast foodu, kde sedíme, tak tady zaměstnanci nedostávaj minimální mzdu,” řekl Manuel, odborový aktivista z Retail Action Project (RAP) a dodal: „Minulý týden za náma zašli lidi, co pracují v podobné
restauraci za rohem, že chtějí vymoct nezaplacené přesčasy od zaměstnavatele a založit tam odbory. My se
ale zaměřujeme na obchody a ne na restaurace, tak jsme je aspoň nasměrovali na generálního prokurátora,
kde jim pomůžou s těmi přesčasy. Taky jsme jim dali kontakt na mexického konzula, protože někteří z nich
nemají pasy”.
Podle Immanuela Nesse dnes odbory v New Yorku mezi
sebou často soutěží při získávání nových členů, což může
být ve svém důsledku překážkou pro zlepšování pracovních podmínek imigrantů. O organizování pracovníků levných restaurací jako je ta, o které mluvil Manuel, se ale
nesoutěží. Je to náročné zde vytvořit a udržet odbory (což
je v USA obecně složité) a „zisk“ pro odbory v počtech
nových členů není významný. Většina odborů v posledních
letech pochopila, že pokud mají přežít, tak musí nasadit
aktivnější přístup k náboru nových členů a zaměřit se
i na restrukturalizované oblasti ekonomiky, kde jsou nízké
mzdy a kde pracují z velké části migranti. Jak píše dále
Ness v knize Immigrants, Unions, and the New U.S. Labor
Market, etnické složení odborů přestalo odpovídat složení
pracovníků současné ekonomiky. Příkladem aktivního přístupu k náboru nových členů je i RAP, který je specifickou
míchaninou organizování v odborech a komunitního přístupu. Je to projekt odborů pro oblast obchodu, RWDSU,
a komunitní organizace GOLES působící na Manhattanu.
Tlak na zaměstnavatele ve vymezené dolní části Manhattanu má vycházet z komunity (např. vyhlášení bojkotu určitého obchodu), vynucování práva (např. spolupráce
nefér trade
19
s prokurátorem a ministerstvem práce při porušování platebních a pracovních standardů) a organizování migrantů
v odborech (především pro dlouhodobé udržení vyšších
platů a dalších standardů a zabránění odplaty zaměstnavatelů vůči některým zaměstnancům angažovaným v organizování odborů).
Jak konkrétně se odírají zaměstnanci obchodů v New Yorku?
Informace o tom poskytují platební výkazy manhattanského obchodního řetězce s oblečením, kterému říkejme
X, které předal RAP jejich bývalý zaměstnanec. „Už několikrát jsme při náhodném kontaktování pracovníků firmy
X na ulici přišli na to, že tam neplatí přesčasy, dochází
tam k sexuálnímu obtěžování či diskriminaci. Vzhledem
k tomu, že zvládneme dělat jen určité množství kampaní,
tak jsme proti nim nechtěli jít bez toho, abychom měli nějakého jejich zaměstnance, který by se v tom chtěl aktivně
angažovat. A to se právě teď stalo,” řekl Phil z RAP. Peter
(pseudonym), bývalý (a naštvaný) zaměstnanec firmy X,
věděl o RAP už z jejich starší úspěšné kampaně proti
jinému obchodnímu řetězci Yellow Rat Bastard. Přišel na
červencovou demonstraci RAP proti nelegálnímu vyhození
západoafrických migrantů z firmy SCOOP v Soho, kde se
seznámil s Philem. Další den přinesl do kanceláře všechny výkazy pracovníků firmy X.
Platy jsou v jednotlivých obchodech X celkově nízké, což
platí i pro „manažery.” Podle jednoho náhodně vybraného
týdenního výkazu se v jednom z jejich obchodů pohybo-
„Scénář ze srpna 2009, kdy jsme počítali
v RAP nezaplacené mzdy, se ale naplnil:
firma byla obviněna z nezaplacení
1,57 milionu dolarů a falšování
účetních dokladů.“
valy platy od přibližně 5,20 dolarů do 13 dolarů za hodinu.
Většina lidí dostávala buď 5,20 dolarů anebo 7,15 dolarů
za hodinu. Platební výkaz za každý týden je rozdělený na
dvě části. V první části jsou lidé placení od hodiny, v té
druhé jsou placení podle dnů (den o délce 11 pracovních
hodin). Ve druhé části jsou migranti bez oficiálních papírů.
Někteří z nich měli „možnost” pracovat i šest nebo sedm
dní v týdnu. U pracovníků placených od hodiny byla dodržována do července platná minimální mzda pro New York
Demonstrace za práva zaměstnanců. Autor: Andrew Hinderaker.
7,15 dolarů (nyní je to 7,25). Nebylo tomu tak u migrantů
placených podle počtu odpracovaných dnů. Ti dostávali
oněch 5,20 dolarů za hodinu anebo více, pokud byli v nějaké vyšší pozici. Správně placené přesčasy (nad 40 hodin týdně) nedostával nikdo. Minimálně měli dostávat 79
dolarů denně a ne 57 dolarů, kolik byla denní sazba pro
migranty bez papírů.
„Už několikrát jsme při náhodném
kontaktování pracovníků firmy X na ulici
přišli na to, že tam neplatí přesčasy,
dochází tam k sexuálnímu obtěžování
či diskriminaci. Vzhledem k tomu, že
zvládneme dělat jen určité množství
kampaní, tak jsme proti nim nechtěli jít
bez toho, abychom měli nějakého jejich
zaměstnance, který by se v tom chtěl
aktivně angažovat. A to se
právě teď stalo.”
Podle prvního odhadu Phila dluží firma X svým současným a bývalým zaměstnancům za posledních šest let
1,57 milionů dolarů. To je částka, která nezahrnuje penále. Právníci z kanceláře generálního prokurátora pro
stát New York Andrew Cuomo přišli nedávno na schůzku
v RAP. Úplné platební výkazy se jim pozdávaly a hned si
je okopírovali. Nyní požádají o výkazy firmu X. Ta je buď
zfalšuje anebo bude tvrdit, že je nemá. Za to ale mohou
její vlastníci skončit ve vazbě. Alespoň na jeden den, jako
se to stalo vlastníkovi YRB. Budou o tom psát média,
což se hodí pro politickou kariéru Cuomo. „To je úžasný,
že je zavřou,” říká nadšeně sedmnáctiletá Jessie, která je
stážistkou v RAP a chce se stát odborovou aktivistkou.
Prochází a počítá se mnou a Philem tisíce nezaplacených
hodin. Phil je optimistický, že se tyto peníze podaří od
majitele vymoct a přesunout těm pracovníkům, které RAP
dohledá přes současné zaměstnance, facebook anebo jinými způsoby.
Post scriptum
Kampaň proti firmě trvala několik měsíců, během kterých
její manažeři zastrašovali a vyhodili řadu zaměstnanců
– především imigrantů. Scénář ze srpna 2009, kdy jsme
počítali v RAP nezaplacené mzdy, se ale naplnil: firma
byla obviněna z nezaplacení 1,57 milionu dolarů a falšování účetních dokladů. Newyorský generální prokurátor
Andrew Cuomo oznámil 23. února 2010 zatčení Davida Cohena, vlastníka sedmi obchodů s oblečením v New Yorku:
„Všichni zaměstnanci si zaslouží spravedlivou mzdu a mají
právo se zasadit o svá práva. Dnešní obvinění podle občanského a trestního práva je třeba chápat jako jasné
sdělení: nikdo nestojí nad zákonem. Má kancelář zasáhne
proti zaměstnavatelům, kteří neoprávněně těží ze svých
zaměstnanců a okrádají státní pojišťovací fond pro případ
nezaměstnanosti.“
Marek Čaněk
Autor působí na Ústavu politologie FF UK. V roce
2008-2009 pobýval v rámci Fulbright-Masarykova
stipendia v USA.
slavní uprchlíci/uprchlice
20
ROMAN OSIPOVIČ JAKOBSON:
VĚČNÝ UPRCHLÍK
„Byl jsem v této zemi rád a byl jsem i šťasten. A jestli tě to potěší, řeknu ti, že se cítím Čechem a je mi
smutno.“ Těmito slovy se Roman Jakobson rozloučil s Jaroslavem Seifertem, když se náhodou setkali na pražském nádraží při Jakobsonově vynuceném odjezdu před nacisty v dubnu 1939.
Přínos Romana Jakobsona v současnosti spatřujeme zejména na poli literární vědy a moderní lingvistiky, kde
mu výchozím bodem byly fonologie, sémaziologie (nauka
o významech slov) či funkční lingvistika. Jeho neobyčejně
široký badatelský záběr mu umožnil zasáhnout i do etnografie, psychologie, filozofie, antropologie či neurologie.
Součást avantgardy
Jakobson sám sebe identifikoval jako člena generace
umělců a spisovatelů narozených v osmdesátých a devadesátých letech 19. století. Pablo Picasso, James Joyce,
Igor Stravinsky, Georges Braque či Vladimír Majakovskij,
to byly osobnosti, do jejichž společnosti sám sebe zařadil.
Narodil se roku 1896 v Moskvě. Po klasickém gymnáziu vystudoval historicko-filologickou fakultu moskevské
univerzity. Od roku 1919 vyučoval a nastoupil vědeckou
dráhu. Již v roce 1915 se zapojil do činnosti Moskevského
lingvistického kroužku, kde svou prací zásadně přispěl ke
vzniku vědecké teorie básnického jazyka.
Při příchodu do Prahy po moskevském vzoru spoluzaložil
Pražský lingvistický kroužek. Jeho členové v čele s Mathesiem, Trubeckojem, Jakobsonem, Mukařovským či Havrán-
kem na sebe rychle upoutali svými pracemi. Ve třicátých
letech se stala Pražská škola, jak byl Kroužek často nazýván, známá jak v ČSR, tak za i hranicemi. Válka ji však
krutě zasáhla. Po nátlaku při dlouhých výsleších zemřel již
v osmatřicátém na anginu paectoris jeden z hlavních členů
Trubeckoj, na samém konci války také zakladatel Kroužku
Vílém Mathesius. Kvůli svému židovskému původu a otevřené kritice adresované německému šovinismu a rasismu
v referátech a řádcích vědeckých knih byl Jakobson nucen
„Kvůli svému židovskému původu
a otevřené kritice adresované německému
šovinismu a rasismu v referátech a řádcích
vědeckých knih byl Jakobson nucen utéct
na konci dubna 1939, kdy se mu po
složité cestě podařilo dostat přes Dánsko
a Norsko do Švédska.“
utéct na konci dubna 1939, kdy se mu po složité cestě
podařilo dostat přes Dánsko a Norsko do Švédska. Na
hranicích byl však zatčen jako údajný vyzvědač. Naštěstí
Jakobsonovu práci znal jeden důstojník, na jehož rozkaz
byl Jakobson propuštěn. V roce 1941 Jakobson konečně
pocítil klid, když se dostal po dvou letech bez stálého
domova do New Yorku.
Zaměstnanec sovětské mise
profesorem u nás?
Špička ledovce Jakobsonovy dlouhodobé persekuce, titulek v českém tisku připomínající prvotní, a pouze na několik měsíců platnou příčinu Jakobsonova pobytu v ČSR.
Nejen média, ale i vědečtí a učitelští kolegové, policejní
ředitelství a Zemský úřad v Brně se chytli jeho čtyřměsíční účasti na tuzemské sovětské misi Červeného kříže
a útočili na Jakobsonův ruský původ. Zažíval tak trpkosti
ať už v souvislosti se žádostí o habilitaci, či se jmenováním
mimořádným a řádným profesorem. Dokud však nepřišlo
to nejhorší, 2. světová válka, přednášel Jakobson navzdory
všem pomluvám, předsudkům a nepodloženým argumentům mezi léty 1933 a 1939 v Brně, na Filozofické fakultě
Masarykovy univerzity.
Konec bloudění
R. O. Jakobson. Zdroj: Pavlína Kuldanová, Roman Jakobson a jeho vztah
k Československu. Brno: FF MU. [Diplomová práce], 1990.
Jakobsonovo celoživotní dílo vyvrcholilo v USA, kde položil základy slavistiky jako vědního oboru. Přednášel na
Columbijské univerzitě, kde inicioval založení střediska
československé kultury v Americe s názvem Masarykova
stolice. Působil na Harvardu a na Massachusetts Institute of Technology v Bostonu, podílel se na založení Lin-
21
guistic Circle of New York. Vstoupil do mnoha vědeckých
společností. Jakobsonovy přednášky navštěvoval například
i tak významný vědec, jakým byl představitel strukturální
antropologie Claude Lévi-Strauss. Právě setkání s Jakobsonovým strukturalistickým pojetím jazyka jako systémem
znaků ho podnítilo k použití strukturalistického pohledu
na společnost. Za svého působení v USA revidoval i známý
a vlivný komunikační model Clauda Shannona a Warrena
Weawera, který dnes nese Jakobsonovo jméno. Po Švédsku
Jakobsona zachránila i v USA jeho vlastní vědecká práce.
Když totiž odnášel rukopis své nové knihy nakladateli, porazilo ho auto. Naštěstí dopadl hlavou přímo na svou velmi
obsáhlou práci, jež mu tak pravděpodobně zachránila život.
Z nehody si tak odnesl „pouze“ rozdrcené obě nohy.
Zloduch naší jazykovědy připíjí
na krásu české země
Ani po válce se neúnavnému propagátorovi české literatury a kultury u nás nedostalo uznání či alespoň respektu.
Tuzemská poválečná oficiální veřejnost jako by zapomněla na to, kolik vědecké práce i energie věnoval Jakobson
etablování české kultury v zahraničí. Byl označován za
zloducha naší jazykovědy či za činitele kosmopolitní ideologie otravujícího domácí kulturní tradice. Navzdory neustálým snahám českých oficiálních představitelů znemožňovat Jakobsona a jeho vědeckou práci při nejrůznějších
příležitostech včetně pokusů o udělení vědeckých ocenění
zůstal Jakobsonův vztah k českým zemím vřelý:
„Připíjím na krásu české země, která mě uchvátila už
skoro před padesáti lety a kterou jsem si mohl znovu připomenout a oživit právě dnes. Ale nejde jen o krásu přírody, ale i o velkou morální krásu lidí, kteří v této podivuhodné zemi žijí. V zemi, kde nyní pracuji (USA – pozn.
red.), je dnes ideálem „úspěšný člověk“ - sportsman nebo
byznysman. Já jsem však hrdý na to, že existuje země, a já
jí za tolik vděčím, jejíž lid už odedávna ctí výše než moc
a majetek památku lidí, které by každý pravý Američan
označil za neúspěšné ztroskotance – takových lidí, jako
byl Konstantin […] (neboli Cyril, který přišel spolu s Metodějem na Velkou Moravu šířit křesťanství v roce 863
- pozn. red.). Chtěl bych pozdravit zemi, kde kultura je domovem víc než kdekoli jinde, zemi, v níž obrovská většina
lidí samostatně přemýšlí a jen nepatrná hrstka toho není
schopna, zatímco jinde je tomu bohužel dosud stále ještě naopak.“ (z přípitku proneseného na konstantinovském
sympoziu v Praze v roce 1969).
Roman Osipovič Jakobson zemřel ve věku 85 let v Bostonu. Jeho dílo čítá na 600 knižních a časopiseckých prací.
Větší část vyšla v šesti svazcích pod názvem Selected Writings v letech 1966-1985. Pražský kroužek, u jehož zrodu
Jakobson stál, byl po čtyřiceti letech obnoven v roce 1990.
Filip Johánek
Autor je studentem Mediálních studií a žurnalistiky
a Sociologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy
univerzity v Brně.
AKTIVITY
CO NOVÉHO V PROGRAMU BEZPEČÍ PRO UPRCHLÍKY?
V posledních měsících roku 2009 se nám podařilo značně rozšířit paletu aktivit programu Bezpečí pro uprchlíky. Kromě
již „tradičních“ aktivit, jako jsou volnočasovky pro děti uprchlíků a vzdělávací workshopy, jsme zrealizovali také sérii
odborných vzdělávacích seminářů, multikulturní fotografickou soutěž a vydali jsme několik nových informačních materiálů o multikulturních tématech.
Pro základní i střední školy jsme realizovali nejen „klasický“
uprchlický workshop, ale také dva nové - Svět v pohybu: úvod
do fenoménu migrace a Rasismus a xenofobie. Pro ty nejmenší
vyšly publikace, které vyprávějí o dětech, které se narodily v cizích zemích a teď žijí v České republice – pexeso, omalovánky
a brožurku pro 1. stupeň základních škol.
Výrazným tématem programu v uplynulém půlroce byla migrace a gender. Jsou to především ženy z cizích zemí, které lze jen
těžko zaslechnout za zdmi dvojí diskriminace – čelí jí jako cizinky a jako ženy. Uskutečnila se série odborných multikulturně
- genderových seminářů, v rámci nichž se podařilo identifikovat
důležitá a často nepovšimnutá témata týkající se migrace a integrace cizinců/nek a vznikl sborník.
Čistě ženskou aktivitou byla fotografická soutěž Multikulti
subjektivem: my a ony. Účastnice z řad Češek a českých cizinek ztvárnily formou fotografického i textového deníku svět
okolo sebe. Překvapily přitom pestrostí, ve které se rozdílný
národnostní původ účastnic ukázal jako nevýznamný prvek. Výjimečnost projektu vidíme přitom především v tom, že ženy dostaly prostor promlouvat samy za sebe, a to bez ohledu na jejich
rodný jazyk. Výstava nejlepších fotografií nyní putuje po České
republice. Vyšel katalog fotografií, který je, stejně jako sborník
ze seminářů, dostupný na webu či v kanceláři NESEHNUTÍ.
V prvním prosincovém týdnu proběhl již tradiční Týden lidských
práv. Festival zahrnoval přednášky spojené s promítáním filmů,
workshopy, koncerty, informační stánek. Mimořádným hostem
festivalu byl Ahmed El Badawi A. Adam, lidskoprávní aktivista
a bývalý místopředseda súdánské Amnesty International, který
s návštěvníky/cemi diskutoval o situaci v súdánském Dárfúru.
Záštitu nad festivalem převzal veřejný lidských ochránce práv
JUDr. Otakar Motejl.
Poslední stálou oblast naší práce tvoří organizace volnočasových aktivit pro děti uprchlíků/ic a cizinců/nek žijících v Brně
a okolí. Kromě výjezdů do uprchlického tábora v Zastávce
u Brna se uskutečnily také tvořivé aktivity v Brně a Mikulášské
odpoledne. Citelným zásahem, který však značně ztížil přímou
pomoc NESEHNUTÍ žadatelům a žadatelkám o azyl, bylo zrušení tábora v Zastávce. Jeho obyvatelé a obyvatelky byli přestěhováni do jiných středisek a na místě tábora vzniklo přijímací
středisko, které sem Ministerstvo vnitra přestěhovalo z Vyšných
Lhot. Žadatelé/ky o azyl absolvují v přijímacím středisku pouze
vstupní procedury, během tohoto času nesmí středisko opustit.
Poté odcházejí do pobytových středisek rozprostřených po celé
České republice.
Lenka Šafránková Pavlíčková
Koordinátorka programu Bezpečí pro uprchlíky.
AKTIVITY
22
„UPRCHLÍCI JSOU NORMÁLNÍ LIDI, ŽÁDNÁ DÉMONICKÁ SKUPINA“
Dne 7. prosince 2009 proběhla mikulášská nadílka pro děti uprchlíků na Gymnáziu Terezy Novákové v Brně - Řečkovicích. Připravili jsme pro Vás krátký rozhovor s jedním z vyučujících panem Vojtou.
Jak vaše aktivity pro uprchlíky začaly?
V rámci výuky studentů gymnázia jsme začali spolupracovat
s Amnesty International. Postupně jsme přenesli vazby na brněnské sdružení Nesehnutí - nejprve jsme pořádali workshopy
pro studenty, které se týkaly uprchlíků. Později jsme měli možnost navštívit uprchlický tábor původně ve Zbýšově a tam jsme
uspořádali odpoledne pro děti – různé hry a soutěže.. A pak
nás napadlo udělat setkání zase u nás, na gymnáziu, což jsme
směřovali ke Dni lidských práv, který je 10. prosince. Takhle to
probíhalo čtyři roky.
Už to tak není?
Bohužel ne, protože se začaly rušit uprchlické tábory. Nejprve
zrušili Zbýšov, pak i tábor v Zastávce u Brna. Takže naše návštěvy u uprchlíků už nejsou možné, zůstala nám akorát tradice
setkávání se s uprchlíky u nás ve škole.
Kdo setkávání organizuje?
S problematikou uprchlictví seznamuji studenty v rámci výuky
předmětů v septimě a oktávě. Takže do organizace návštěvy
uprchlíků u nás se zapojují naši učitelé, studenti i dobrovolníci.
Mají studenti o tuto problematiku zájem?
Mnozí naši absolventi dokonce našli uplatnění v organizacích,
Z Mikulášské nadílky v prosinci 2009. Foto: Ondřej Zvěřina.
které se lidskými právy zabývají. Pro všechny je určitě přínosné
seznámit se s konkrétními lidmi a jejich problémy, aspoň tak na
vlastní kůži mohou zjistit, že uprchlíci jsou normální lidi, žádná
démonická skupina.
Jaký je program?
Vytvořili jsme taková tři stanoviště – tři třídy, v každé z nich je
připravený jiný druh zábavy: k dispozici máme výtvarnou dílnu,
počítačovou učebnu a tělocvičnu. Protože je náš program především pro děti, pořádáme tuto Mikulášskou nadílku a tím se
ve spolupráci s Nesehnutí zapojujeme do Týdne lidských práv
– materiální stránku zajišťuje Nesehnutí – balíčky pro děti a občerstvení pro účastníky. Některé děti jsou tady opakovaně, už
se známe.
Jak s nimi mluvíte, umí česky?
U dětí to není problém, češtině většinou rozumí. U dospělých
je to složitější, ze strany státu se s nimi moc nepracuje... Navíc
kdyby se naučili česky, tak je to asi pro ně přiznání, že tady
zůstanou, že je to definitivní, že Česká republika je pro ně cílová
země, což není.
Irena Kocí
Autorka je členkou redakční rady.
23
Představujeme
CENTRUM PRO INTEGRACI CIZINCŮ
Centrum pro integraci cizinců (CIC) je občanské sdružení, které bylo založeno v roce
2003. CIC sídlí v Praze, působí ale na celém
území Čech. Cílem CIC je pomáhat imigrantům při integraci do společnosti v České
republice. Hlavní činností CIC je sociální
a pracovní poradenství – sociální pracovníci seznamují klienty se právním a sociálním prostředím ČR, pomáhají jim vyřídit potřebné dokumenty
a zároveň se snaží, aby se klienti naučili sami si všechny náležitosti
zařídit a aby dokázali plně uplatňovat svá práva. Nejčastější oblasti,
kterým se pracovníci CIC věnují jsou například pobytový status, bydlení,
hledání práce, vzdělávání, rodina (např. sloučení rodiny), zdravotní péče.
Cílovou skupinou CIC jsou cizinci a cizinky zejména ze třetích zemí s legálním pobytem na území ČR, konkrétně azylanti, cizinci s povolením
k trvalému pobytu či s dlouhodobým pobytem a imigranti s českým
občanstvím.
Od února 2009 CIC realizuje projekt pracovního poradenství „Perspektiva - cizincům rovné šance, trhu práce kvalifikovanější pracovní sílu“,
který je podpořen z prostředků OPPA (Operační program Praha - Adaptibilita - pozn. red.). Projekt je zaměřen na podporu cizinců ze třetích
zemí, kteří žijí dlouhodobě či trvale na území ČR a z různých důvodů
nemohou vykonávat povolání odpovídající své kvalifikaci ze země původu.
V rámci projektu je klientům poskytováno pracovní poradenství, kurzy
češtiny včetně odborné terminologie, rekvalifikační a kvalifikační kurzy,
profesní diagnostika a v neposlední řadě pomoc s tvorbou životopisů
a vyhledáváním pracovních nabídek. Do projektu od února k dnešnímu
dni vstoupilo již 50 cizinců, kteří nemají zaměstnání nebo pracují na pozici neodpovídající jejich vzdělání či schopnostem. Početně jsou v projektu
nejvíce zastoupeni občané Ukrajiny, Ruska a Běloruska.
V letošním roce rozšířilo CIC poradenství i do středních Čech. V říjnu
2009 byla zahájena realizace projektu „Poradenství a asistence imigrantům ze třetích zemí na Kolínsku, Nymbursku a Kutnohorsku“. Cizincům je
v těchto regionech nabízeno sociální a pracovní poradenství, asistence
při jednání s úřady, informační semináře a také nízkoprahové kurzy
českého jazyka.
Kromě běžného sociálního a pracovního poradenství a zprostředkování
informací se pracovníci CIC věnují i dalším aktivitám a projektům, k nim
patří zejména organizace nízkoprahových kurzů češtiny a dobrovolnický
program.
Nízkoprahové kurzy češtiny jsou speciálním formátem výuky češtiny. Jsou koncipované tak, aby byly cenově dostupné (jedna lekce stojí
50 Kč) a aby klienti mohli vždy přijít jen na určitou hodinu bez předchozí
potřeby se zapisovat. Lektoři těchto kurzů procházejí zvláštním školením,
které je připraví na proměnlivou účast studentů a na klienty přicházející
z různých jazykových prostředí. CIC tak poskytuje příležitost naučit se
základní pojmy v českém jazyce i cizincům, kteří si nemohou klasické
kurzy dovolit anebo nemají časové možnosti účastnit se kurzu celý semestr či rok.
V současnosti probíhají nízkoprahové kurzy na dvou místech v Praze,
v Karlových Varech a Kolíně.
Dobrovolnický program je zaměřen zejména na sociální integraci klientů
CIC a na doučování (nejčastěji češtiny). Dobrovolníci vždy spolupracují
s jedním klientem a pomáhají mu neformální cestou poznat běžný život
v ČR, kulturu (chodí spolu do divadla, do kina či na výstavy), zvyky (např.
pečení cukroví) a také pravidla (způsob komunikace aj.). Klienti se pak
také konverzací zlepšují v komunikaci v češtině. Někteří dobrovolníci
také pomáhají klientům CIC doučováním – a to nejen češtiny, ale i například angličtiny či práce na počítači.
Michala Musilová
Pracovnice Centra pro integraci cizinců.
tiráž
Čtvrtletník PŘES vydává:
NEzávislé Sociálně Ekologické
HNUTÍ – NESEHNUTÍ,
tř. Kpt. Jaroše 18, 602 00 Brno,
tel./fax: 543 245 342,
e-mail: [email protected],
http://pres.nesehnuti.cz.
Názory přispěvatelů/ek nemusí
vyjadřovatstanovisko redakce ani
vydavatele.
Redakce:
Linda Janků, Irena Kocí,
Tomáš Melichárek,
Radka Svačinková,
Lenka Šafránková Pavlíčková,
Milan Štefanec,
Peter Tkáč, Felix Xaver
Rediguje:
Radka Svačinková
Sazba a grafická úprava:
Denisa Kuglerová
Jazykové korektury:
Markéta Dvořáčková,
Alena Nekvapilová
Grafické korektury:
Lenka Šafránková Pavlíčková
Radka Svačinková
Foto na titulní straně:
Kurdská vesnice v Turecku.
Foto: Edita Bezdíčková
Registrace:
MK ČR E 15578
Tištěná verze:
ISSN 1214-9640
On-line verze:
ISSN 1801-0296
Elektronická verze:
http://pres.nesehnuti.cz
Roční předplatné (čtyři čísla):
145 Kč (cena jednoho čísla 16 Kč
+ 20 Kč poštovné a balné).
Informace o předplatném na
http://pres.nesehnuti.cz.
Vytištěno na recyklovaném papíře.