PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA

Transkript

PaedDr. Karel MILIČKA
SVĚTOVÁ LITERATURA
NAPŘÍČ STALETÍMI A
CIVILIZACEMI
4. OSVÍCENÉ STOLETÍ
SENTIMENTALISMUS A
PREROMANTISMUS
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.
PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A
CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A
PREROMANTISMUS
1 Celkový obraz
O modulu
Pomůcky a nástroje
Pravidla a konvence
12.10.2010
Strana 2/120
PREROMANTISMUS
2 Obsah
1. Celkový obraz
2
2. Obsah
3
3. LITERÁRNÍ TVORBA PROTI RACIONALISMU
4
3.2 SLOVA PROSTOUPENÁ SLZAMI
4
3.3 PŘÍBĚHY VÁŠNĚ A NĚŽNOSTÍ
25
3.4 Autotest
50
4. DIVADELNÍ TVORBA 18. STOLETÍ
52
4.2 CESTY MOLIÈROVÝCH DĚDICŮ
52
4.3 V KULISÁCH COMMEDIE DELL'ARTE
60
4.4 VE SLUŽBÁCH MĚŠŤANSKÉHO VKUSU
66
4.5 Autotest
71
5. PÍSEMNICTVÍ Z DOBY VRCHOLNÉHO PREROMANTISMU
5.2 V LYRICKÝCH BOUŘÍCH
73
73
5.3 KOMNATY MILOSTI A HANBY
103
5.4 Autotest
118
6. Rejstřík
120
12.10.2010
Strana 3/120
PREROMANTISMUS
3 LITERÁRNÍ TVORBA PROTI RACIONALISMU
3.1 SLOVA PROSTOUPENÁ SLZAMI
Sbohem! To slovo slzami je prostoupeno.
To slovo ničívá radosti milostné.
To slovo pro smutek je pouze jiné jméno.
To slovo s věčností se teprv rozplyne.
Alphonse de Lamartine (přeložil G. Francl)
F. X. Lampi: Romantická krajina (1830);
fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
1. Vznik sentimentalismu a preromantismu
V 18. století osvícenství vrhlo všechny své odborné a umělecké síly do boje za vítězství velkých
ideálů a otevřelo tak v mnoha zemích řešení problémů osobní i společenské svobody, občanské
spravedlností a rovného práva na život pro všechny. Neprojevilo se však jen příklonem
k chladnému racionalismu. Vášnivý protest proti neoprávněným výhodám privilegovaných vrstev
obyvatel, které nebraly ohledy na schopnosti každého jedince, se promítl souběžně i do roviny
citové. Při pokusech hájit jejich zájmy mnozí autoři pochopili, že jednou z možností, jak
12.10.2010
Strana 4/120
PREROMANTISMUS
vyzdvihnout hodnoty prostého člověka a odlišit ho od „cynické a zhýralé“ společnosti
aristokratů, je poukázat na obecnou mravnost a čistotu citů.
Tyto představy dovedly řadu slovesných umělců k přesvědčení, že musí svět poznatelný také
vcítěním se do přírodních jevů nebo zachycením lidského nitra a podstaty vztahů mezi člověkem
a přírodou. Literární tvorba pro ně přestala být jen hledáním „rozumných receptů“ na uspořádání
světa, ale stala se také prostředkem, kterým lze nedobré poměry prostřednictvím nezkaženého
citu narovnat a upravit. Vědomě tak vystoupili proti osvícenskému racionalismu a jeho
klasicistní formě, neboť rozrušení striktních pravidel považovali za první projev svobodné
umělecké a lidské vůle. Tím vytvořili podmínky pro vznik nového myšlenkového a literárního
hnutí, které se nejdříve projevilo v tvorbě sentimentální a později vyústilo do uměleckého
směru, nazývaného většinou preromantismem.
Preromantismus ovlivnil hlavně literaturu. V ostatních druzích umění si po celé období
podrželo své pozice klasicistní cítění. Ve vývoji výtvarných stylů stojí na předělu mezi
klasicismem a romantickým uměním empír. Ten se projevil zejména v užitém umění. Je
příznačný především těžkými a strohými tvary nábytku, ale i bohatě zdobenými interiéry
šlechtických salonů nebo svébytnou módou.
Detaily empírových interiérů vybavené honosným nábytkem a bohatou výzdobou, královský
palác Brusel; foto Carolus (the public domain, GNU Free Documentation License; www.
wikipedia.org)
12.10.2010
Strana 5/120
PREROMANTISMUS
Rokokové hodiny (královský palác Brusel) a příklad rokokové módy; foto Carolus a
fotografická reprodukce (the public domain, GNU Free Documentation License; www.
wikipedia.org)
Menší dopad už měl na architekturu (u nás jen zámek Kačina u Nových Dvorů), sochařství a
malířství.
12.10.2010
Strana 6/120
PREROMANTISMUS
Průčelí empírového zámku Kačina pohledem z parku;
foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org)
K významným propagátorům empíru náleží francouzští malíři napoleonského období Jacques
Louis David (1748 – 1825) a Jean August Ingres (1780 – 1867).
12.10.2010
Strana 7/120
PREROMANTISMUS
J. L. David (autoportrét, 1794) a jeho obraz Napoleon v Alpách (1800);
fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Autoportrét J. A. Ingrese (1804) a jeho obraz Velká Odaliska (1814);
12.10.2010
Strana 8/120
PREROMANTISMUS
Z našich výtvarníků vynikl v tomto období portrétista Antonín Machek (1775 – 1844).
A. Machek: Portrét mladého muže (považovaný za autroportrét malíře, 1815) a Dívka s
košíkem plným květin (1815); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Studnicí informací a předmětem hlavního zájmu sentimentálních preromantických tvůrců se stala
příroda. Věřili v její očišťovací schopnosti a v mnohotvárnosti života nacházeli kromě inspirace i
poznání, že svět není jen dobře či špatně fungující mechanismus, který lze lehce ovládnout. Proto
se zaměřili na hledání přirozeného a civilizačními vymoženostmi spoutaného prostředí, v kterém
by mohly vyrůstat bytosti, jejichž harmonicky rozvíjené city i rozum by v budoucnu sloužily
naplnění odvěkých snů člověka o svobodě a blahobytu.
12.10.2010
Strana 9/120
PREROMANTISMUS
Tzv. anglický park - z 18. století pochází park Wörlitz a obraz J. Constablea Malvern Hall
(1809); foto a fotografická reprodukce (the public domain, GNU Free Documentation License;
www. wikipedia.org)
Preromantický hrdina se proto nebouří proti společnosti (jako romantikové), pouze stojí stranou,
aby pak v příhodném okamžiku mohly být vyzvednuty jeho ctnosti – mravnost a čistota citů. Aby
se ukázalo, jaké síly v něm ve skutečnosti sídlí, musí projít různými zkouškami a strastmi,
v nichž nakonec zvítězí, nebo naopak pro své ideály tragicky zahyne.
12.10.2010
Strana 10/120
PREROMANTISMUS
C. D. Friedrich: Poutník nad mořem mlhy (1818), příklad opuštěného hrdiny vzhlížejícího k
nekonečné a nepřekonatelné přírodě; fotografická reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
2. Sběratelé ústní slovesnosti v britském prostředí
Sentimentalismus jako literární proud se nejdříve rozvinul v průmyslově vyspělé Británii. I zde
však byl vlastní přerod od klasicistních a osvícenských metod k preromantismu velmi zdlouhavý.
Odlišné umělecké postupy tvůrců, nové náměty i netradiční prostředí, v němž se odehrával děj,
jen pomalu uvolňovaly přísné zásady tvorby a měnily strnulý systém literárních žánrů.
Sentimentalismus a po něm preromantismus tak zasáhl především poezii. Ta se odmítla sice
efektní, ale poněkud chladný francouzský vzor básnictví a přiklonila se k citově jednostrannější,
leč upřímnější lyrice anglické. Záhy rozvinula nové motivy a vyslovila i pozoruhodné nálady,
z nichž jednoznačně vynikly dva pocity – melancholie a smutek. U básníků skotského a irského
původu se navíc projevilo silné pouto vlastenecké.
Jako oslavné idylické hymny na krásu a mravní sílu rodného venkova působí sentimentální
cyklus Roční období (1726 – 1730) básníka skotského původu JAMESE THOMSONA (1700 –
1748).
Skotský básník James Thomson na portrétu J. Patouna (1746) a obraz T. Colea Cesta krajinou
mládí (1842); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Hlubší zájem o tajemství přírody, volnost imaginace a vášnivá vyznání propůjčovali básnické
tvorbě i další básníci, například majestátní lyrik THOMAS GRAY (1716 – 1771), jeho
nejznámější báseň Elegie napsaná na venkovském hřbitově (1751) vyzdvihuje důstojnost života
12.10.2010
Strana 11/120
PREROMANTISMUS
venkovanů a dojímá hlubokou účastí se smutným údělem člověka, opuštěného i ve smrti.
Melancholickým cítěním, melodičností veršů a bohatou obrazností přerůstá Grayovo dílo (např.
Óda na jaro (1760) rámec sentimentálního básnictví a lze ho už zařadit mezi díla preromantická.
T. Gray na portrétu od neznámého autora a pomník v Stoke Poges, popisovaný v Elegii
napsané na venkovském hřbitově; fotografické reprodukce a foto (the public domain, www.
wikipedia.org)
12.10.2010
Strana 12/120
PREROMANTISMUS
Detail rytiny Hodiny od F. Bartolozziho ke Grayově básni Óda na jaro (19. stol.);
Preromantické zaujetí venkovským prostředím se odrazilo v zájmu o projevy lidové slovesnosti
(písně,pohádky,říkadla,pověsti apod.). Módní záležitostí se stalo sběratelství, vědecké zkoumání
a vydávání celých kolekcí děl, vzešlých z lidového prostředí (vznikají obory etnografie a
etnologie). Lidová slovesnost byla často napodobována a parafrázována, neboť preromantikům
vyhovoval její čistý literární tvar. Jako nadšený sběratel se na britských ostrovech proslavil irský
duchovní THOMAS PERCY (1729 – 1811), který svou vlastní nevýraznou tvorbu zastínil
sbírkou upravených nebo zásadně přepracovaných středověkých básnických textů Památky staré
anglické poezie (1765). Soubor obnovil výrazně zájem o nevšední příběhy ze skotského
středověku a oživil znovu formu balady.
12.10.2010
Strana 13/120
PREROMANTISMUS
Portrét T. Percyho (anonym, 18. stol.) vedle titulní strany knihy Památky anglické poezie z roku
1765; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Zjitřená mysl básníků hledala potěšení ve výjimečných zážitcích. Vyhledávali neznámé, vzrušené
pocity lásky, vášně, ale i smutku nebo strachu z nevyzpytatelných úkazů, vlastní nevědomosti
nebo z blízkosti smrti. Pochmurnost a přízračnost svých básnických obrazů dotvářeli prostředím
mlžných jezer, bezedných močálů a opuštěných zřícenin či půlnočních hřbitovů.
12.10.2010
Strana 14/120
PREROMANTISMUS
Romantická krajina na obrazech C. D. Friedricha Opatství v dubovém lese (1810) a Kříž nad
Baltem (1815); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Obraz Les oběšenců od Williama Blakea (1827);
Do nich hrdinové vstupovali za svitu měsíce, houkání sýčka nebo se tam účastnili taneční
produkce probuzených mrtvých či velmi tajemného obřadu. Mnohé z těchto pozoruhodných
výjevů později převzala do své výbavy romantická poezie.
12.10.2010
Strana 15/120
PREROMANTISMUS
J. H. Fuseli: Noční můra (1781);
Už několik let před vydáním Percyho sborníku se odhodlal povzbudit hrdost svého národa jiný
sběratel lidové slovesnosti a středověkých rukopisů, skotský učitel JAMES MACPHERSON
(1736 – 1796). Proslavil se fiktivním překladem souboru téměř dokonalých napodobenin raně
středověkých písní, které přisoudil bájnému keltskému pěvci a nazval je Básně Ossianovy
(1765). Hlavními skladbami celého cyklu byly dvě epické básně Fingal a Temora, vyprávějící
příběhy z drsných bojů skotských válečníků v Irsku. Jsou psány rytmizovanou prózou s aliterací
(náslovným rýmem, opakováním skupiny hlásek na počátku sousedních slov), která byla
příznačná pro starou germánskou poezii. Vedle pocitu starobylosti tak texty vyvolávaly zármutek
nad dávno zašlým majestátem hrdého národa.
12.10.2010
Strana 16/120
PREROMANTISMUS
Ilustrace A.-L. Girodet-Triosonové (19. stol.) a S. Gérarda k Básním Ossianovým (1801);
James Macpherson od neznámého autora a portrét vědce S. Johnsona (J. Reynolds, 19. stol.),
který poprvé zpochybnil Ossianovy zpěvy; fotografické reprodukce (the public domain, www.
12.10.2010
Strana 17/120
PREROMANTISMUS
wikipedia.org)
Podezření, že se jedná o důmyslný podvrh, vzniklo krátce po uveřejnění díla, ale potvrdilo se až
zkoumáním autorovy pozůstalosti. Ani tímto odhalením se však obliba skladeb nezmenšila.
Dobovému vkusu vyhovovala jejich tajemnost a pochmurnost, nezanedbatelnou úlohu hrály také
vlastenecké pohnutky autora falzifikátů. Podobně dopadlo i odhalování dalších falešných
„literárních památek“.
3. Anglicky píšící básníci
Portrét Roberta Burnse (anonym, 19. století) s autogramem a jeho rodný dům v Alloway ve
Skotsku; foto a fotografické reprodukce (the public domain, GNU Free Documentation License;
www. wikipedia.org)
V Británii se stal pěvcem venkova a průkopníkem přírodní lyriky skotský preromantický básník
ROBERT BURNS (1759 – 1796). Svou sbírku Básně převážně ve skotském nářečí (1786)
přepracovával a doplňoval celý život. Z melodické přírodní, milostné, pijácké a vlastenecké
poezie dýchá autentická atmosféra skotského venkova z konce 18. století: starosti, radosti i drsný
humor jeho obyvatel, které autor dobře znal. Celkový lidový ráz Burnsovy tvorby doplňuje i
originální básnický jazyk, v němž snadno nalezneme prvky skotského dialektu.
Jednou z nejznámějších písní, zapsanou Robertem Burnsem, je Auld Lang Syne. Vznikla na
základě starých lidových písní na tradiční skotskou melodii a bývá zpívána o půlnoci Nového
roku.
12.10.2010
Strana 18/120
PREROMANTISMUS
Jak, - staré lásky zapomnít,
kde druhu druh stál blíž? –
jak, - staré lásky zapomnít,
snad, že to dávno již?
REFRÉN
Tak dávno, brachu můj,
tak dávno již, však srdečně si připijem
na „dávno již“!
My květy spolu trhali
přes mnoho dol a výš;
a šli jsme cestou trnitou
tak dávno již.
REFRÉN
My šplouchali se v potoce
zda ještě o tom víš?
pak loučila nás mořská hloub
tak dávno již.
REFRÉN
Zde ruka, věrný příteli,
a k mému srdci blíž!
tak hlubý doušek nepili
jsme dávné již!
REFRÉN
Ty jistě do dna dopiješ
a já svou do dna číš:
bud´zdrávo vše, jak bývalo
12.10.2010
Strana 19/120
PREROMANTISMUS
tak dávno již!
(přebásnil J. V. Sládek)
Burns byl samouk bez vyššího vzdělání, těžce pracující a neúspěšný rolník, který se v mládí
zhlédl v poezii renesančních autorů. Své první básně vydal z existenčních důvodů, když hodlal
s bratrem natrvalo opustit Británii. Nečekaný úspěch pak zcela proměnil jeho život. Byl zván do
společnosti a dostal příležitost dál tvořit. Obnovoval staré písně, dotvářel zlomky dávno
zapomenutých textů a skládal nové k tradičním popěvkům. Tím zachoval mizející prvky skotského
folkloru. Nadějnou cestu svérázného básníka mezi přední tvůrce evropské lyriky přerušila vážná
nemoc a ukončila předčasná smrt.
Vypravěčský talent a schopnost vcítit se do pocitů svých vrstevníků předvedl Burns především
v baladických skladbách. V nich obohatil nadpřirozené scény převzaté z folkloru realistickými
groteskními vstupy a svou vlastní účast omezil pouze na satirické narážky a laskavou ironii. Na
základě lidové báchorky tak vznikla krátká výpravná báseň Tam O'Shanter (1793), která
vychází ze sugestivní opilecké halucinace prostého venkovana, vracejícího se z městského trhu.
Sedlák Tam se stal svědkem reje čarodějnic a pro půvaby jedné z nich málem podlehl ďábelským
svodům.
První vydání Básní převážně ve skotském nářečí (1786) a dřevořez z vydání básněTam
O'Shanter;
12.10.2010
Strana 20/120
PREROMANTISMUS
Bezprostřední vroucností, rozjitřenými hodnotícími postřehy a téměř s vizionářskou
obrazotvorností předjímal romantické cítění také malíř, grafik a příležitostný básník WILLIAM
BLAKE (1757 – 1827). Jeho osud i dílo už poznamenal společný prožitek všech raných
romantických tvůrců – nepochopení a jen nepatrný zájem společnosti, který je přivedl
k osamocenému smutku.
W. Blake na dobovém portrétu z 19. století a frontispis společného vydání sbírek Zpěvy
nevinnosti a Zpěvy zkušenosti; fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Jak ovlivnilo trpké poznání reality umělcovo podivínství a dobrovolnou osobní rezignaci
pociťujeme z jeho osobité ilustrátorské činnosti, ale i z některých pochmurných a sarkastických
básní lyrických sbírek Zpěvy nevinnosti a Zpěvy zkušenosti (1789 – 1794):
4. Sběratelé německé lidové slovesnosti
12.10.2010
Strana 21/120
PREROMANTISMUS
Zájem o lidovou slovesnost nabyl poměrně velkého významu v procesu vytváření svébytné
německé kultury. K národnímu uvědomování přispěl významně sběratelskou činností zejména
osvícenský filozof a literární vědec JOHANN GOTTFRIED HERDER (1744 – 1803), který
v dílech lidových umělců objevoval prvky národní individuality.
Portrét J. G. Herdera, malba A. Graffa (1785);
Protestantský kazatel a profesor na církevní škole začal sbírat lidové písně pod vlivem svých
učitelů I. Kanta a J. G. Hamanna, ale studiemi o podstatě a původu lidské řeči (Rozprava o
původu jazyka) a literárně kritickými spisy o problémech německé literatury (Kritické lesy)
navázal na Lessingovy poetické teorie. Lidovou poezii chápal jako přirozený projev, který se rodí
z národního charakteru, společenského prostředí a rázu krajiny a který má zásadní význam pro
obecný rozvoj kultury. Spolu s Goethem se Herder spolupodílel i na zformulování programu
hnutí Sturm und Drang.
Svůj sběratelský zájem neomezil Herder pouze na oblast německé tvořivosti. Ve sbírce Hlasy
národů v písních (1807) připravil k vydání i lidovou slovesnost slovanských národů. K jejich
budoucí úloze v dalším vývoji lidské společnosti se vyjádřil rovněž v odborném spise Myšlenky
k filozofii dějin lidstva (1784 – 1791). Svým přesvědčením, že na vítězné cestě k humanismu a
k harmonickému světu bez válek a násilí se budou podílet rozhodující měrou právě Slované,
12.10.2010
Strana 22/120
PREROMANTISMUS
morálně podpořil četná národní hnutí, včetně obrozeneckého zápasu v Čechách.
Prostřednictvím písňové baladické formy uvolňovali cestu moderní umělecké tvorbě i další
němečtí básníci. Na realistickou drsnost lidové a pololidové jarmareční písně navázal ve sbírce
Balady (1789) dlouho a nespravedlivě opomíjený GOTTFRIED AUGUST BÜRGER (1747 –
1794).
G. A. Bürger na malbě od J. H. Tischbeina (1771) a ilustrace W. Volkharta Lenardo und
Blandine z Bürgerových Balad (19. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Jeho zásluhou dostala německá balada konkrétní podobu a pevný umělecký tvar, kterým
ovlivnila českou básnickou tvorbu raného národního obrození (např. dílo Š. Hněvkovského nebo
J. Jungmanna), zejména však slavnou Kytici K. J. Erbena.
12.10.2010
Strana 23/120
PREROMANTISMUS
Portréty J. Jungmanna a K. J. Erbena (J. Vilímek, 20. stol.), kteří vyšli v době národního
obrození z lidové slovesnosti; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
V námětech Bürgerových balad najdeme rozmanité polohy. Od tragického líčení nešťastných
osudů přecházejí až k anekdotickým příběhům, podobným dnešním romancím. Vrcholným
textem sbírky je báseň Lenora, jejíž námět použil v poněkud odlehčené podobě K. J. Erben
v baladě Svatební košile. Dívka, která toužebně čeká na mrtvého milence, je krutě potrestána za
rouhání proti Bohu, neboť svým nářkem probudila nebožtíka z posmrtného klidu. Celá
strašidelná scéna má i podobné mravní naučení:
Hroby jsou plné jekotu,
řev tříští mračnou temnotu,
Lenoře srdce bije:
už v boji se smrtí je.
V sinalém světle měsíci
tancuje divá kola
skučící strašná směsice
a takto kolem volá:
„Svou strast ses, mysli ubohá,
12.10.2010
Strana 24/120
PREROMANTISMUS
vždy bez reptání na Boha!
Duši, jež z mrtvých vstane,
rač pokoj přát, ó Pane!“
přeložil J. Pokorný
Soustavnější umělecké tvorbě bránily Bürgerovi existenční starosti a nepřízeň kritiků, které
provokovalo bohémské chování nepoddajného bouřliváka. Předčasně zesnulý autor získal
nesmrtelnou slávu až později a nečekaně – satirickou prózou Podivuhodné cesty a dobrodružství
barona Prášila (česky též Baron Prášil, 1786).
Doporučená literatura a četba
Bürger, G. A.: Balady (přeložil J Pokorný), Praha 1964; Bürger, G. A.: Baron Prášil (dle
originálu převyprávěli J. Kolář a J. Hiršal), Praha 1970; Burns, R.: Tam O'Shanter (in: Písně a
balady, přeložil J. V. Sládek), Praha 1959
3.2 PŘÍBĚHY VÁŠNĚ A NĚŽNOSTÍ
Láska bez touhy existuje, zažil jsem ji,
ale existuje snad láska bez neklidu a žárlivosti?
Jean Jacques Rousseau (přeložil L. Kult)
12.10.2010
Strana 25/120
PREROMANTISMUS
Flirt a žárlivost dle představ malíře Haynese Kinga (1831-1904);
1. Počátky sentimentální prózy v Anglii
Největšího rozmachu se v přechodném období druhé poloviny 18. století dočkala prozaická
tvorba, postupně se zbavující formální strnulosti a jednostranné didaktičnosti předchozí
osvícenské epochy. Na počátku tohoto významného přelomu stály sentimentální román a
povídka. V nich už hrdinové neobhajovali obecné ideje, ale svá soukromá práva na svobodu citů,
neboť byli utvrzováni v přesvědčení, že hybnou silou lidského konání je především láska, i když
nevede jednoznačně ke štěstí, ale může být i zdrojem utrpení.
Také sentimentální próza se díky většímu společenskému vlivu měšťanských vrstev dostala ke
slovu nejdříve v Anglii. Mezi její průkopníky se zapsal romanopisec SAMUEL RICHARDSON
(1689 – 1761), který se rozhodně postavil proti jednostrannému prosazování společenské
morálky, jak to bylo charakteristické pro osvícenskou epochu. Záměrně zdůrazňoval emocionální
prožitky jednotlivce. To mu umožnilo vykreslit povahové rysy jednajících postav (převážně žen)
i prostředí, v němž se hrdinky pohybovaly.
12.10.2010
Strana 26/120
PREROMANTISMUS
S. Richardson na kopii dobové rytiny (vyd. 1905);
Šťastný sňatek s dcerou svého zaměstnavatele, majitele prosperující tiskárny, umožnil mladému
muži nekomplikovaný život, neboť majetek posléze zdědil a sám vedl rodinný podnik. Do padesáti
let v poklidu vydával oficiální listiny a publikace Dolní sněmovny anglického parlamentu. Svůj
literární talent objevil náhodou, když dostal zakázku napsat jakýsi „vzorník psaní dopisů“ pro
méně vzdělanou veřejnost. Z nápadu sestavit z vzorových dopisů ucelené vypravování pak vzešel
první román.
Román v dopisech Pamela aneb Odměněná ctnost (1740), v němž líčí strasti mladičké služky,
kterou na svém venkovském sídle vězní mladý šlechtic, vytvořil Richardson ve velmi krátké
době a hned čtenáře zaujal.
12.10.2010
Strana 27/120
PREROMANTISMUS
Titulní list Richarsonovy Pamely (1741) a originální ilustrace (rytina H. Gravelota, 1741);
Kromě mravoučného poslání, které v sobě nepochybně nesl (krásná Pamela Andrewsová úspěšně
odolává milostným svodům svého zaměstnavatele a nakonec se za něj výhodně provdá), totiž
přesně vystihl pocity probouzející se střední měšťanské vrstvy. Ta podvědomě chápala, že při
cestě po žebříčku konzervativní společnosti, může nabídnout jen svou dosavadní bezúhonnost.
Proti rozmařilému životu aristokracie postavil čistý cit a morálku prostých lidí, jimž se stala
Pamela vzorem: neměla nic než svou počestnost, a proto ji musela ve vlastním zájmu uhájit.
Psychologicky propracovanějším je Richardsonův druhý epistolární román Clarissa aneb
Historie mladé dámy (1747 – 8), v němž se autor pokusil najít odpověď na otázku, jak ovlivňuje
výchova a nevhodné vztahy v rodině pozdější citový život.
12.10.2010
Strana 28/120
PREROMANTISMUS
Vydání románu Clarissa z roku 1748 a ilustrace (Lovelace svádí Clarissu, 19. stol.);
Půvabná dívka Clarissa, pocházející z bohaté měšťanské rodiny, se zamiluje do mladého, ale
trochu rozmařilého šlechtice Lovelace. Její rodiče s ní však mají jiné plány, a tak je nápadník
odmítnut. Uražený aristokrat se rozhodne, že se pomstí tím, že Clarissu svede. Záměr se mu
podaří a ponížená Clarissa, terorizovaná vlastní rodinou, spáchá sebevraždu. V souboji tragicky
zahyne i sám svůdce, který pozdě pochopil, jak dívku, kterou kvůli své ješitnosti zničil, hluboce
miloval. Zanedlouho v žalu umírají i neústupní Clarissini rodiče. Trest tedy stihl všechny, kdož
se provinili nebo jednali jako radikální stoupenci staré morálky, v níž přežívalo pokrytectví
puritánské společnosti, potlačující jakékoliv osobní touhy a přání.
Clarissa je skutečně první životnou a vyvíjející se postavou moderní literatury. Před očima
čtenáře se mění z naivní a zamilované měšťanské dívky na sebevědomou a samostatnou bytost
prožívající sice silné citové utrpení, ale schopnou přijmout tvrdý ortel důstojně a vznešeně.
V jejím osudu oslavil autor sílu a mravnost té části měšťanstva, která vyšla z těžkých zápasů o
svou existenci nezlomena.
2. Další tvůrci vrcholné anglické sentimentální prózy
Originálním představitelem vrcholné anglické sentimentální prózy byl prozaik LAWRENCE
STERNE (1713 – 1786). Po teologických studiích v Cambridge se nechal vysvětit na kněze, ale
12.10.2010
Strana 29/120
PREROMANTISMUS
více než svým farníkům se věnoval zábavám a výstřednostem. Časté milostné aféry, zpovědní
tajemství použitá v literárních dílech i přátelství s pochybnými existencemi mu vynesly pověst
nedůvěryhodného člověka a rebela.
L. Sterne na malbě J. Reynolds (1760);
Do literatury vstoupil podobně jako Richardson až ve zralém věku, ale už první díla mu získala
okamžitou slávu.Dosavadnímu tradičnímu pojetí prózy neodpovídá především devítisvazkový
román Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho (1760). Jeho jednotlivé pasáže
jsou spíše polemikou se šablonovitostí klasicismu a parodií na něj. Vyprávění v 1. osobě
(v ich-formě) nás zavádí do groteskního světa, na jehož realistickém vykreslení autorovi záleželo
nejvíc. Zcela však chybí souvislý děj, zápletka a rozuzlení, jednotlivé události nejsou zachyceny
chronologicky. Sled událostí je naopak záměrně přerušován neustálými odbočkami (digresemi)
nebo rozvíjením nepodstatných detailů, takže o narození hlavního hrdiny se dovídáme až v třetím
díle.
Nedopovězené věty či náhle přetržené dialogy často nutí čtenáře, aby si příběh domýšlel sám.
Občas se také mění postava vypravěče a autor využívá i mistrných typografických fint: některé
stránky v knize záměrně chybějí, zůstávají prázdné nebo mají nezvyklou grafickou úpravu.
12.10.2010
Strana 30/120
PREROMANTISMUS
Vydání románu z roku 1762 a originální ilustrace J. Brethertona (r. 1773, strýček Toby si hraje
na vojáky); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Sternův román je zalidněn podivíny a směšnými figurkami. Shandyho otec, planý teoretik, se
utápí v bizarních konstrukcích a spekulacích o nejobyčejnějších věcech kolem sebe, ale
praktického konání není schopen. Komická je také postava mírumilovného strýčka Tobyho, který
tráví většinu času hrou na vojáky. S oběma muži se scházejí nadšený filozof, kazatel Yorick,
vdova Wadmanová a další postavy, které spolu nekonečně diskutují, vedou vyhrocené spory o
maličkosti, vyprávějí si obhroublé žerty a absurdní anekdoty. Takže je vůbec div, že autor dospěl
ve vyprávění až do pátého roku života titulního hrdiny.
Přes úpornou snahu pobavit čtenáře směšnou scénou a provokovat dvojsmyslnou narážkou nebo
obscénností je kniha především odrazem autorovy vnitřní samoty, z níž hledal i tímto způsobem
cestu. Ironií a sebeironií zastíral smutek nepochopeného člověka, který nevěřil tradičním
hodnotám, ale sám si jiný svět nedokázal představit. A tak alespoň manipuloval s osudy svých
hrdinů, jejichž příběhy nechtěl (a snad ani nedovel) ukončit. Stejným dojmem působí i svérázný
cestopis Sentimentální cesta po Francii a Itálii (1768) nebo posmrtně vydané Yorickovy dopisy
Elise (1775), v nichž na počátku 20. století nalezla svůj vzor modernistická próza (např. Joyceův
Odysseus nebo cyklus románů Hledání ztraceného času Marcela Prousta).
12.10.2010
Strana 31/120
PREROMANTISMUS
Sentimentální cesta po Francii a Itálii (vydání z r.1780), ilustrace A. Kauffmannové;
Svéráznou osobností anglického sentimentalismu byl také básník, prozaik a dramatik OLIVER
GOLDSMITH (1730 – 1774), který se prosadil sentimentálním románem Farář wakefieldský
(1766). I když má dílo vážné nedostatky, k nimž patří naivní příběh, zjevné moralizování či příliš
vzedmuté emoce a osobní prožitky, je dodnes živé a čtené. Autor umělecké vady překrývá
laskavým humorem a duchaplností. Ke čtenáři se obrací s nadějí, že v něm vyvolá ušlechtilé city
a probudí zájem o lidské neštěstí.
12.10.2010
Strana 32/120
PREROMANTISMUS
O. Goldsmith na anonymní rytině z 18. století a ilustrace z jeho Faráře wakefieldského od W.
Mulreadyho (19. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
3. Gotický román
Spojovacím článkem mezi sentimentální a romantickou prózou byl v anglické literatuře tzv.
gotický (černý) román. Jeho napínavý a fantastický příběh spolu s tajemným prostředím
(nejčastěji se odehrává ve zříceninách gotických hradů či v jejich žalářích a kryptách) měl
probouzet u čtenářů silné emoce – potěšení z nezvyklých pocitů, třeba i negativních.
Hrůzostrašné scény, při nichž teče krev proudem a návštěvníci jsou pronásledováni zdivočelými
(a mnohdy dávno mrtvými) majiteli najdeme už v dílech zakladatele tohoto žánru, anglického
prozaika HORACE WALPOLEA (1717 – 1797), např. v románu Otrantský zámek (1764).
12.10.2010
Strana 33/120
PREROMANTISMUS
Portrét H. Walpolea od J. Reynoldse (1756) a rodinné sídlo Strawberry Hill (dobová rytina),
zde umísťoval příběhy, např.Otrantský zámek (1746); fotografické reprodukce (the public
domain, www. wikipedia.org)
Nadšené příznivce našel gotický román i mezi anglickými spisovatelkami. Neobyčejně
vynalézavé byly ve vytváření fantastické atmosféry děsu sestry ANNA MARIE (1780 – 1832) a
JANE (1776 – 1850) PORTEROVY, které své tajemné příběhy lokalizovaly do období
skotského středověku.
12.10.2010
Strana 34/120
PREROMANTISMUS
Tajuplné prostředí skotského středověku (ruiny kaple v Durnessu), do něhož lokalizovaly své
romány A. M. Porterová (rytina 1824) i její sestra Jane (1828); fotografické reprodukce a foto
(the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org)
Ponurostí vylíčeného prostředí, silným citovým prožitkem a perfektním řemeslným zpracováním
vynikla také ANN RADCLIFFOVÁ (1764 – 1823), jejíž nevinná dívčí hrdinka románu Záhady
Udolfa (1794) trpěla v osidlech záhadného věznitele na odlehlých místech divokých hor.
12.10.2010
Strana 35/120
PREROMANTISMUS
A. Radcliffová (anonym, 19. stol.) a titulní list románu Záhady Udolfa (1794);
V popisu drsných činů různých darebáků a zlosynů překonaly Radcliffovou jen prózy
WILLIAMA BECKFORDA (1760 – 1844) nebo s vášnivou smyslností a přehnanou krutostí
vyprávěný faustovský námět románu Mnich (1796) od MATTHEWA GREGORY LEWISE
(1775 – 1818).
12.10.2010
Strana 36/120
PREROMANTISMUS
Autoři gotických románů M. G. Lewis (dobová kresba), a W. Beckford (anonym, 19. stol.),
vedle frontispis Beckfordova románu Vathek (1787); fotografické reprodukce (the public
Vývoj anglického gotického románu završila próza Poutník Melmoth (1820) od CHARLESE
ROBERTA MATURINA (1780 – 1824). Šest samostatných románů a novel spojuje postava
„věčného poutníka“, který se upsal samotnému ďáblovi a svoji nesmrtelnost nese jako
nesnesitelnou přítěž. Složitým a tajuplným dějem všech částí se prolíná motiv rozhodování
člověka v mezních situacích, které nejsou nijak výjimečné ani nadpřirozené, ale vyplývají
z mravního klimatu doby.
12.10.2010
Strana 37/120
PREROMANTISMUS
Ch. R. Maturin (kresba D. G. Brocase, 1819) a opatství Fonthill Abbey (rytina J. Rutter, 1823)
, kde se odehrává část příběhu Poutník Melmoth; fotografické reprodukce (the public domain,
www. wikipedia.org)
4. Francouzská sentimentální próza
Ve francouzské literatuře vyznačil cestu všem tvůrcům sentimentálního románu a milostné
psychologické komedie spisovatel a moralista PIERRE CARLET DE CHAMBLAIN DE
MARIVAUX (1688 – 1763). Přestože také jeho dílo silně zasáhlo osvícenství, navenek
s představami racionalistů polemizoval a s absolutním zbožněním rozumu nesouhlasil.
V nedokončených románech Život Marianin (1741) a Zbohatlý venkovan (1736) raději rozvíjel
témata s psychologickými náměty. Náboženskou čistotu a nezkaženost citů prostých lidí, jejichž
povahy dobře znal, postavil proti cynickým milostným dobrodružstvím galantní šlechtické
literatury.
12.10.2010
Strana 38/120
PREROMANTISMUS
P. de Marivaux (anonym, 18. století) na titulní listy jeho nedokončených románů Život
Marianin(1736) a Zbohatlý venkovan (1734); fotografické reprodukce (the public domain,
www. wikipedia.org)
Notnou dávkou emocionality vybavil své prózy i další romanopisec měšťanského původu
ANTOINE-FRANÇOIS PRÉVOST D‘EXILES (1697 – 1763). Zároveň v nich sugestivně
zachytil některé momenty, které ovlivnily jeho vlastní životní osudy.
12.10.2010
Strana 39/120
PREROMANTISMUS
Antoine François Prévost (rytina J. van der Schley, 18. stol.);
Hlavní příčinou Prévostových potíží byla jeho dobrodružná a nestálá povaha. Studium
v jezuitské koleji rázně ukončil útěkem do armády. Nevázaný život, časté milostné pletky a
nesplacené dluhy ho donutily, že se musel skrývat před zákonem a dokonce dvakrát opustit
Francii. Ani v jiných zemích však z podobných pohnutek dlouho nevydržel. Po návratu domů se
starý a nemocný muž uchýlil do ústraní a začal se intenzívně věnovat literární činnosti – psal
romány a překládal z angličtiny.
Z Prévostova rozsáhlého díla vynikl zejména milostný příběh, který vyšel roku 1731
v Holandsku pod názvem Příhody rytíře Des Grieux a Manon Lescaut. Původně byl pouze
epizodou několikasvazkového románového cyklu Paměti urozeného muže (1728), pro obrovský
úspěch byl však později vydáván samostatně. Ve Francii byl zkonfiskován pro nemravnost a
odsouzen ke spálení. Vydání slavného díla bylo povoleno teprve po dlouhých dvaceti letech.
12.10.2010
Strana 40/120
PREROMANTISMUS
Frontispis vydání Pamětí urozeného muže (1731), a jejich slavnějí část Příhody rytíře Des
Grieux a Manon Lescaut (il. H. Gravelota, 1753); fotografické reprodukce (the public domain,
www. wikipedia.org)
Hlavní hrdina knihy vypráví vlastní historii vášnivé lásky. Líčí okolnosti, za nichž šlechtic a
budoucí kněz náhodně potkává mladičkou dívku, jež se stane jeho osudem. S krásnou Manon,
která nedokáže být chudá ani věrná, se dává na špatnou cestu. Aby si udržel nestálou a
marnotratnou milenkou, obětuje postupně rodinnou pověst, čest i majetek. Vykoná několik
závažných přestupků a dokonce ho čeká vězení. Přestože ho Manon stále zrazuje, nedokáže ji
opustit. A neodloučí se od ní, ani když má být deportována za moře do Ameriky, přestože ví, že je
to cesta do záhuby. Teprve po její smrti se vrací zarmoucený rytíř zpět ke své rodině.
5. Jean Jacques Rousseau
Optimistické nadšení většiny osvícenců nad všemocnou sílou vzdělanosti a nad jejím pozitivním
vlivem na společnost nesdílel ani jeden z největších myslitelů 18. století JEAN JACQUES
ROUSSEAU (1712 – 1778). Jeho dílo je pokusem o postižení největších dobových problémů,
důkladným rozborem příčiny hlubokého úpadku lidské společnosti i návodem k její nápravě.
12.10.2010
Strana 41/120
PREROMANTISMUS
Dva portréty J. J. Rousseaua, první od Maurice-Quentin La Tour (1753) a druhý od Allana
Ramsaye (1766); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Narodil se v Ženevě, v emigrantské rodině francouzského protestanta. Přísná otcova výchova po
smrti matky vyhnala chlapce v šestnácti letech z domova. Zřekl se otcovské víry, neboť ji
považoval za málo tolerantní, a do třiceti let se toulal po Evropě. Živil se hudebními produkcemi
a vzdělával se. Po návratu do Paříže se pokusil prorazit jako hudební skladatel (operou
Vesnický věštec) a teoretik, ale jeho reformu notové soustavy Akademie odmítla.
12.10.2010
Strana 42/120
PREROMANTISMUS
Titulní list vydání opery Vesnický věštec (1753);
Většího uznání dobyl literární činností. Po úspěchu prvních filozofických pojednání byl přizván
k práci na Encyklopedii a byl ctěn jako významný učenec a spisovatel. Se slávou se vrátil do
Ženevy a znovu přestoupil ke kalvinismu. Šťastným obdobím Rousseauova života byl pobyt ve
Francii, na panství markýzy d`Epinay, kde prožil vášnivý milostný vztah k švagrové své
hostitelky, jenž ho později inspiroval k napsání nejslavnějšího románu Nová Heloisa.
12.10.2010
Strana 43/120
PREROMANTISMUS
Rousseaova obdivovatelka L. d'Épinay (J.-É. Liotard, 18. stol) a portrét její krásné švagrové
komtesy de Houdetot (anonym, 18. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Plaketa J.-J. Rousseaua vydaná v Ženevě v roce 1912;
foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www.
12.10.2010
Strana 44/120
PREROMANTISMUS
Rousseau se v životě nahromadily osobní i ideové problémy. Tvrdošíjně hlásal názory, za které
byl pronásledován, ale sám podle nich nedokázal řídit. Byl kritizován za neurovnaný osobní
život, ztratil mnohé ochránce a mecenáše. Musel znovu uprchnout do Švýcarska a poté do
Anglie, odkud bránil své učení proti útokům katolíků i protestantů, zatímco jeho knihy byly
doma „ pro bezbožnost“ páleny na hranicích. Ze závěru života donutila velkého učence
postupující psychická choroba (trpěl stihomamem), aby dožil v ústraní, zcela odkázán na
dobročinnost jednoho ze svých stálejších obdivovatelů.
R. L. Girardin, přítel Rousseaua (malba, konec 18. stol.), na jehož sídle filozof zemřel, a
Rousseauova hrobka v Pantheónu; fotografická reprodukce a foto M. Reeve (the public domain,
GNU Free Documentation License; www.
Originální filozofické učení, jímž se distancoval od oficiálních názorů osvícenských racionalistů,
rozvinul už v prvních pojednáních Rozprava o vědách a umění (1750) a Rozprava o původu
nerovnosti mezi lidmi (1754). Vyslovil přesvědčení, že základem neštěstí lidské společnosti je
působení negativních důsledků civilizace, zejména přílišný důraz na neustálý pokrok. Největší
zlo pak hledal v nespravedlivém rozdělení společenského bohatství, které podle něj způsobilo
nerovnoprávné postavení a následnou nesvobodu jednotlivých vrstev obyvatel.
12.10.2010
Strana 45/120
PREROMANTISMUS
Titulní list vydání Rozpravy o vědách a umění (pol. 18. stol.) a frontispis Rozpravy o původu
nerovnosti mezi lidmi (1755); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Vrchol Rousseauova filozofického myšlení ztělesňuje proslulý spis O společenské smlouvě
(1762), v němž stanovil principy moderního “plebejského” demokratického zřízení, které
převzali do svého ideového základu poprvé vůdci Francouzské revoluce.
12.10.2010
Strana 46/120
PREROMANTISMUS
Titulní list spisu O smlouvě společenské (1762), který převzala do ideové výbavy Francouzská
revoluce: obraz Pád Bastily (J.-P. Houël, 1789); fotografické reprodukce (the public domain,
www. wikipedia.org)
Rousseau hlásal, že stát může být řízen spravedlivě a v zájmu všech jeho občanů jen tehdy, když
budou (na základě dohody) suverénními nositeli moci pouze volení zástupci všech občanů, kteří
nedovolí odevzdat část svých přirozených práv na svobodu, rovnost a ochranu majetku ve
prospěch nějaké další vyšší moci.
Vlastní představu nápravy lidské společnosti vyložil autor v pedagogickém románu Emil čili O
výchově (1762). Jeho „návrat k přírodě (k přirozenosti)“ byl vlastně prostým požadavkem
vychovat nezkaženého člověka v původním a nedotčeném prostředí, v přímém smyslovém
kontaktu s okolím, a očistit ho od nánosů civilizace, předsudků a násilím vnucených vztahů.
Rousseau odmítal spoléhat pouze na vítězství rozumu a při vytváření ideálního vztahu ke světu
považoval za důležité rozvíjet hluboké a čisté city, svědomí a pocit odpovědnosti každého
jednotlivce za své činy.
12.10.2010
Strana 47/120
PREROMANTISMUS
První edice pedagogického románu Emil čili O výchově (1762)a frontispis z téhož vydání;
Román způsobil skandál a byl odsouzen ke spálení. Přímou perzekuci proti autorovi vyvolaly
zejména pasáže o netoleranci církví. Nový výchovný systém upoutal pozdější pedagogy a
myslitele (Pestalozziho nebo Tolstého). Pikantní je, že ho vytvořil člověk, který žil sám
neuspořádaným rodinným životem, o svých pět dětí se nestaral, ale postupně je umístil do
nalezince.
Zkoumáním vlastních prožitků a analýzou svého citového života se Rousseau zabýval
v autobiografických knihách Dialogy (1772 – 1776), Dumy samotářského chodce (1776) a
Vyznání (1782 – 1788). Sebekriticky pojatými texty, v nichž netají ani vlastní poklesky a
pravdivě upozorňuje na záporné rysy své osobnosti, uzavřel své dílo jeden z největších filozofů
světových dějin. Jsou také výrazem úsilí pronásledovaného a opuštěného spisovatele o
dorozumění s ostatními lidmi i smířením se s nemilosrdným osudem.
Ukázka z díla Dumy samotářského chodce:
Procházka devátá
Štěstí je trvalý stav, který, jak se zdá, není stvořen pro člověka zde na zemi. Všechno je tu
v ustavičném příboji, jenž nedovoluje ničemu zaujmout v něm pevný tvar. Vše kolem nás se mění,
my sami se měníme a nikdo si nemůže být jist, že bude milovat zítra, co miluje dnes. Proto
všechny plány na blaženost v tomto životě jsou jen chimérami. Využijme spokojenosti ducha, když
12.10.2010
Strana 48/120
PREROMANTISMUS
přijde; varujme se ji oddalovat svou vinou, ale nedělejme si plánů spoutat ji, neboť tyto plány
jsou holým šílenstvím. Viděl jsem málo šťastných lidí, snad žádné; ale často jsem viděl spokojená
srdce a ze všech věcí, jež se mne dotkly, tato věc mě samého nejvíc uspokojila. Myslím, že je to
přirozený následek moci, kterou vjemy udržují nad mými niternými city. Štěstí nemá vnějšího
znaku; abychom je poznali, bylo by třeba čísti v srdci šťastného člověka; ale spokojenost se čte
v očích, v držení těla, v přízvuku, v chůzi a zdá se, že se sděluje tomu, kdo ji pozoruje. Je sladší,
než vidět, jak celý národ se oddává veselí v den slavnosti a všechna srdce se rozvíjejí v nejvyšších
paprscích radosti, jež proniká rychle, ale mocné mračny života?
(přel. K. Šafář)
Vrcholným dílem evropské sentimentální (preromantické) prózy je Nová Heloisa (1761), která se
odehrává v kouzelné, ničím nerušené atmosféře malého alpského městečka, ležícího na břehu
jezera. Krásná příroda a prostředí plné porozumění rámuje ušlechtilý, leč tragický příběh dvou
hrdinů spojených osudovou láskou. Přecitlivělé ovzduší, provázející něžnou milostnou romanci
podtrhl Rousseau zapůsobit oblíbenou formou románu v dopisech.
Titulní listy prvních dvou dílů dopisového románu Nová Heloisa (1761);
Sterne, L.: Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho (přeložil Aloys Skoumal),
Praha 1971; Sterne, L.: Sentimentální cesta po Francii a Itálii (přeložil F. Marek), Praha 1958;
12.10.2010
Strana 49/120
PREROMANTISMUS
Rousseau, J. J.: Dumy samotářského chodce (přeložil K. Šafář), Praha 1962; Rousseau, J. J.:
Emil čili O výchově (přeložil K. Šafář), Praha 1957; Rousseau, J. J.: Vyznání (přeložil L. Kult),
Praha 1978
3.3 Autotest
1. Kdo napsal vrcholné dílo anglického preromantického básnictví Básně Ossianovy?
- Thomas Gray
- Thomas Percy
- James Macpherson
- August Ingres
2. Robert Burns své dílo opěvující venkov a přírodu nazval:
- Básně převážně ve skotském nářečí
- Fingal
- Roční období
- Elegie z venkovského hřbitova
3. Velkou roli v tvorbě německých básníků a vědců přinášející potřebnou národní individualitu
nemělo:
- vědecké bádání v německé historii
- sběratelství lidové slovesnosti
- osvícenský vztah k národnímu jazyku
- revoluční nadšení bořící staré feudální pořádky
4. V české literatuře se postava chvástavého šlechtice z díla Gottfrieda Bürgera jmenuje:
- kníže Myškin
- baron Prášil
- bratr Paleček
- Enšpígl
5. Mezi představitele anglického sentimentalismu nepatří:
- Samuel Richardson
- Lawrence Stern
- Horace Walpole
- Oliver Goldsmith
6. Gotický román představuje vrchol anglického preromantismu v díle Charlese Roberta
Maturina:
- Poutník Melmoth
- Mnich
12.10.2010
Strana 50/120
PREROMANTISMUS
- Otranský zámek
- Záhady Udolfa
7. Prévostovy Příběhy rytíře Des Grieux a Manon Lescaut do české literatury originálním
způsobem převedl básník:
- Jaroslav Seifert
- Josef Hora
- František Hrubín
- Vítězslav Nezval
8. K dílům J. J. Rousseaua nepatří:
- Nová Heloisa
- Rozprava o původu nerovnosti mezi lidmi
- Paměti urozeného muže
- Dumy samotářského chodce
9. Román J. J. Rousseaua Emil čili O výchově řadíme mezi:
- díla filozofická
- pedagogické romány
- díla dobrodružná
- prózy vědeckofantastické
12.10.2010
Strana 51/120
PREROMANTISMUS
4 DIVADELNÍ TVORBA 18. STOLETÍ
4.1 CESTY MOLIÈROVÝCH DĚDICŮ
Básníku, jsi citlivý a jemný?
Uhoď na tuto strunu, a uslyšíš,
jak zvučí a rozechvívá všechny lidské duše.
Denis Diderot (přeložila R. Grebeníčková)
A. Watteau: Italská komedie v Paříži ( 1718),
1. Měšťanské divadlo 18. století
Až do počátků 18. století ovlivňoval dramatickou tvorbu většiny evropských národů francouzský
12.10.2010
Strana 52/120
PREROMANTISMUS
klasicistní styl. Být oblíbeným dramatikem a uvést svou hru na jedné z padesáti pařížských scén
(nejvěhlasnější z nich byla Comédie Française) se stalo životním cílem mnoha literárních tvůrců.
Divadlo bylo místem důležitých setkání a honosných slavností a nezúčastnit se premiéry
slavného autora se mnohdy jevilo jako neodpustitelný prohřešek.
Comédie Française (exteriér a interiér divadla),dobové ilustrace z 18. století;
Ve změněných podmínkách, kterými procházel společenský i kulturní život, však divadlo počalo
nabývat nové podoby, jíž pojetí Moliérova či Racinova dramatu přestávalo vyhovovat.
Vzdělanější a náročnější publikum, nyní již pocházející z měšťanských vrstev, toužilo po vyšší
věrohodnosti předváděného děje a volalo po jeho sblížení s každodenními problémy. Autoři i
inscenátoři her takovým požadavkům vycházeli vstříc: měnili prostředí příběhů i náměty her a
jako hrdiny předváděli příslušníky měšťanských vrstev. Kromě toho se zdokonalilo se režijní
vedení a větší důraz je kladen i na bohatší výpravu.
V divadlech se objevují rozmanitá technická zařízení. Díky důmyslným kladkám a provazovým
systémům bylo možno například rychleji a častěji měnit kulisy. K oživení představení sloužila i
další vymoženosti (k nejrůznějším propadlům a točnám přibyly pohyblivé chodníky a plošiny),
které svou nápaditostí ohromovaly diváky.
Umělecký styl spjatý s měšťanským prostředím ovládl jeviště evropských divadel na celé století.
Do dramatických žánrů dravě zasáhl sentimentalismus a tvořivě je ovlivnil. Dal vzniknout
měšťanské, tzv. slzavé (plačtivé) komedii, která rázně skoncovala s patetickými vzpomínkami
na zašlé časy. Namísto ušlechtilých střetnutí vášní a rodové aristokratické cti byly předváděny
vážné, mravoučné hry (např. Diderotův Otec rodiny), vysvětlující souboj měšťanské počestnosti
se zlem a nemravností, jejichž nositeli byly právě privilegované vrstvy. Nejsložitější překážky a
12.10.2010
Strana 53/120
PREROMANTISMUS
protivenství v nich překonávala láska.
L.-M. van Loo: portrét Denise Diderota (1767) a titulní list jeho vážné komedie Otec rodiny
(1758); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
2. Francouzské měšťanské divadlo
Na nové podobě francouzského divadla se významným způsobem podíleli pokračovatelé
commedie dell‘arte, kteří v podstatě navázali na tradici italského divadla, i když se jejich
působením charaktery některých postav zčásti proměnily: z bezcitného Harlekýna se například
stal něžný a naivní Gilles, pozdější Pierot z moderní francouzské pantomimy. Francouzská
měšťanská komedie však čerpala ještě z jednoho neopomenutelného pramene – tvorby
Molièrovy.
12.10.2010
Strana 54/120
PREROMANTISMUS
A. Watteau: Pierot (1719);
„Zesměšňoval neřest, ale nenaučil se milovat ctnost,“ prohlásil na adresu velkého dramatika
německý osvícenec Lessing. Tím odhalil vše, co Molièrovi soudobí kritici vyčítali i co bylo
hodno obdivu: na jedné straně nedostatek soucitu a příliš radikální zesměšnění měšťáka, kterého
spojil pouze s negativními vlastnostmi (lakomstvím, pokrytectvím a přízemností), na straně
druhé vtipnou zápletku a schopnost postihnout ve zkratce karikatury hlupáků a povalečů.
Vývoj měšťanské komedie silně ovlivnil svou teoretickou erudicí Denis Diderot, i když jeho
vlastní pokusy o divadelní hry nebyly příliš zdařilé. Také o podílu divadelní tvorby ve Voltairově
umělecké tvorbě už bylo mnohé řečeno. Oblíbená dramata napsal pro Comédie Française také
ALAIN-RENÉ LESAGE. Nejútočnějším dramatem z jeho raných her byl Turcaret (1709),
v němž ostrým satirickým tónem napadl podvodná jednání vysokých státních úředníků a
zesměšnil jejich bezohlednou cestu za kariérou a majetkem.
12.10.2010
Strana 55/120
PREROMANTISMUS
A.-L. Lesage na anonymním portrétu z 18. stol. a frontispis jeho hry Turcaret (1739);
Zvláštní postavení ve francouzské divadelní historii má žánr lyrické komedie, který rozvinul
dramatik a romanopisec PIERRE CARLET DE CHAMBLAIN DE MARIVAUX (1688 –
1763). Zpočátku napodoboval Molièrův komediální styl a prvky hravé rokokové dramatiky, ale
později do jeho psychologicky laděných milostných komedií prosákl duch osvícenství a s ním i
moralizující tendence, odsuzující frivolnost „nemravné“ aristokracie. Nejznámější galantní
komedií je Hra lásky a náhody (1730), využívající oblíbeného motivu zdvojeného převleku,
jehož prostřednictvím chtěli milenci poznat skutečnou hloubku citů svého budoucího partnera.
Silvie se má provdat za Doranta, kterého nikdy neviděla, neboť jejich sňatek kdysi dohodli jejich
rodiče. Aby nastávajícího manžela lépe poznala, vymění si šaty se svou komornou. Netuší ovšem,
že se podobný nápad zrodí i v ženichově hlavě. Komplikovaná zápletka končí odhalením záměn a
poslouží k tomu, aby si jednající postavy vyjasnily a potvrdily city, na jejichž vážnosti a
opravdovosti všem záleží.
Podobné náměty, v nichž autor zavrhuje zavedený systém předem domluvených sňatků z rozumu
a pomáhá milencům překonávat překážky nebo vítězit nad majetkovými rozdíly, najdeme i v
pozdějších komediích Triumf lásky (1723), Falešná komorná (1724) nebo Další triumf lásky
(1727).
12.10.2010
Strana 56/120
PREROMANTISMUS
P. de Marivaux (anonym, 18. století), ilustrace z hry Hra lásky a náhody (Paříž, 1878)) a titulní
list komedieTriumf lásky (1723); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
3. Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
Na konci 18. století měla k měšťanskému prostředí názorově nejblíže tzv. útočná komedie,
vycházející z ovzduší předrevoluční Francie. Optimismus a zdravé sebevědomí, s nímž se
netajily neprivilegované postavy sluhů a služek, bezprostředně probouzelo lidové vrstvy Paříže.
Radikální nálady těsně před jejich revolučním vystoupením ve svém dramatickém díle zachytil
PIERRE-AUGUSTIN CARON DE BEAUMARCHAIS (1732 – 1799). Do běžných námětů,
založených na zápletkách kolem milostných dobrodružství, promítl nejzávažnější a dobově
příznačné konflikty, v nichž se střetly dva zcela protichůdné světy – jeden reprezentoval postoje
prostých občanů, druhý vlivné aristokracie.
12.10.2010
Strana 57/120
PREROMANTISMUS
P.-A. Caron de Beaumarchais (anonym, asi 1755) a jeho socha od L. Clausade (1895) v Paříži;
Beaumarchais prožil velmi pestrý život. Jako zkrachovalý podnikatel poznal na vlastní kůži, že ve
Francii většinou nevítězí právo, ale protekce, korupce a společenské předsudky. To přimělo
schopného a vzdělaného publicistu, aby se postavil proti rozpadajícímu se režimu. Psal kritické
pamflety a eseje, ale největší ohlas zaznamenala jeho divadelní tvorba.
Zdařilou satiru na licoměrnost vyšších kruhů předvedl Beaumarchais v komedii Lazebník
sevillský (1775) i v jejím volném pokračování, které nazval Figarova svatba (1781). Obě hry
spojila postava vychytralého sluhy, lazebníka a světoběžníka Figara. Hrdina z rodu píkarů svou
inteligencí i schopnostmi vysoce převyšuje panstvo a na rozdíl od svých předchůdců už dovede
postihnout příčiny své bídy, pojmenovat nectnosti společnosti a účinně se bránit.
12.10.2010
Strana 58/120
PREROMANTISMUS
Ilustrace z Lazebníka sevillského a titulní strana z 1. vydání Figarovy svatby (1785);
V prvním díle pomáhá mazaný Figaro získat svému zaměstnavateli, hraběti Almavivovi, za ženu
schovanku bohatého měšťáka Bartola, krásnou Růženku. V druhé komedii se však musí sám
bránit proti panské zvůli. Nevděčný hrabě se chce zmocnit jeho nevěsty, komorné Zuzany.
Almaviva se pokusí nejprve dívku svést, a když se mu to nepodaří, rozhodne se (samozřejmě
neúspěšně) uplatnit dávno zapomenuté právo první noci, později chce dokonce svatbu zakázat.
Podcení však Figarovy schopnosti. Sluhova lest je mnohem účinnější: v komplikované intrice si
Zuzana s mladou hraběnkou vymění role, zálety domácího pana jsou odhaleny a on sám je
zesměšněn.
I když je samotná hra situována do Španělska, odráží francouzské poměry konce století. Kvůli
otevřeným útokům na samotnou podstatu absolutistické moci a pro ostré satirické šlehy
zesměšňující šlechtu a její přežilé výsady cenzura uvádění obou Beaumarchaisových her (i na
nátlak Ludvíka XVI.) zakázala. Na scénách se objevily teprve po mnoha intervencích vlivných
osobností.
Beaumarchais, P. A. de: Figarova svatba (přeložil J. Hořejší), Praha 1951; Beaumarchais, P. A.
de: Lazebník sevillský (přeložil J. Hořejší), Praha 1951; Feuchtwanger, L.: Bláznova moudrost
(román o Rousseauovi, přeložil V. Feldstein), Praha 1980; Marivaux, P. C. de: Hra lásky a
12.10.2010
Strana 59/120
PREROMANTISMUS
náhody a jiné komedie (přeložil J. O. Fischer), Praha 1963
4.2 V KULISÁCH COMMEDIE DELL'ARTE
Chudinko umrněná! Koho si myslíš, že má před sebou?
Já se vdám ještě vždycky, ale ty?
Kdo si tě pověsí na krk, toho chci vidět!
Ten chudák, co se chtěl s tebou udělat nadosmrti nešťastný, už dostal rozum...
C. Goldoni (přeložil J. Pokorný)
P. Longhi: Šarlatáni (1757);
12.10.2010
Strana 60/120
PREROMANTISMUS
1. Nová italská komedie
Také na měšťanskou komedii v Itálii silně působil vliv tradiční commedie dell‘arte, která se od
16. století stávala profesionální záležitostí. Kočovné herecké společnosti se od počátku
neomezovaly pouze na italské prostředí a získávaly poměrně velkou oblibu v celé Evropě.
Divadlo v italském stylu se odlišovalo od jiných scén zdola nasvíceným jevištěm, které bylo
vymezeno oponou a kulisami. Profesionální herci, specializovaní na určitý dramatický typ,
neměli k dispozici stálý scénář a orientovali se pouze podle jednoduchého náčrtu děje,
obsazeného typickými figurami. Základem jejich hereckého projevu byly improvizované dialogy,
které často doplňovali akrobatickými a pantomimickými komediálními výstupy.
A. Watteau: Italská komedie (asi 1710 až1720);
Možnosti, které nabízelo ustrnulé schéma commedie dell‘arte, se však postupně vyčerpaly.
Proto se jejich inscenace neobešly bez nutných změn, které dovedly příběhy k vykonstruovaným
konfliktům, vzdalujícím se běžnému životu. Jejich komičnost závisela stále častěji na
obhroublých scénách, zabíhajících až do oplzlostí (hry lazzi), jimiž se tvůrci podbízeli
zkaženému vkusu diváků.
12.10.2010
Strana 61/120
PREROMANTISMUS
F. del Cossa: Příprava komedie lazzi na italském venkově (15. stol.);
2. Carlo Goldoni
O zásadní reformu původní italské commedie se pokusilo několik autorů. Nejvíce se o vytvoření
nového typu divadla zasloužil dramatik CARLO GOLDONI (1707 – 1793), který postupně, aby
příliš nenarazil na odpor herců i publika, odstranil kromě tradičních masek i improvizované
scény.
12.10.2010
Strana 62/120
PREROMANTISMUS
C. Goldoni na portrétu A. Longhiho (19. stol.) a jeho socha v Benátkách od A. Dal Zotta (1883);
fotografická reprodukce a foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www.
wikipedia.org)
Goldoni se narodil v rodině benátského lékaře a k divadlu měl vřelý vztah od dětství. Už jako
chlapec psal hry pro své loutky a jednou dokonce utekl z domu s kočovnou společností. Láska
k divadlu byla zřejmě i důvodem, proč po studiích práv nezůstal u své advokátní praxe a po
prvních úspěšných hrách se plně věnoval umělecké tvorbě. Pracoval jako dramaturg a režisér
benátské scény, pro kterou napsal většinu her. Své názory na nové pojetí dramatu vyložil ve stati
Komické divadlo (1750), v níž také navrhl zásady reformy italské komedie. Ty se později pokusil
prosadit doma i ve Francii. Přestože vytvořil řadu oblíbených her, větší proslulosti se v rodné
Itálii ani v městě nad Seinou, kde také zemřel, nikdy nedočkal.
Velkým Goldoniho přínosem pro evropskou dramatiku je, že v duchu tehdejšího měšťanského
vkusu a osvícenských ideálů oživil ve svých hrách osudy prostých lidí, měšťanů a vesničanů a na
nich předvedl život obyvatel milované Itálie. Zpočátku psal jen text hlavních rolí, ostatní
ponechával na improvizaci herců a dialogy dopisoval až pro knižní vydání. Pevně zakotvené byly
milenecké dialogy, „volné“ zůstávaly např. vedlejší role sluhů, jimž dlouho ponechával i
konvenční masky, zatímco u ostatních herců je nahradil maskováním. K takovým přechodným
dramatům patří komedie Sluha dvou pánů (1745) nebo Chytrá vdova (1748).
12.10.2010
Strana 63/120
PREROMANTISMUS
Postavy veselohry Sluha dvou pánů jsou ještě obvyklými typy italské commedie s danými
charakterovými vlastnostmi, mluveným projevem i vzezřením (nechápaví staříci – kupec
Pantaleone a Dottore Lombardi, chytrý sluha Triffaldino, služka Esmeralda). Známe je
například z her římského Plauta (o milencích v převleku, o službě dvěma pánům, která přivede
mazaného sluhu do ztřeštěných situací, i o šťastných koncích pro několik mileneckých párů). Do
svých komedií je přejímá i Pierre de Beaumarchais. V pozdních Goldoniho komediích se už
prosazují odlišné charaktery, převzaté ze soudobé benátské reality. Vystupují v nich urostlí
gondoliéři a jejich milenky, mlčenliví rybáři i hovorné hostinské, potměšilí advokáti – všechny ty
drobné a někdy i hříšné figurky, které potkával na ulicích, v hospůdkách nebo v soudních síních.
A nikdo z nich už nehovoří vykonstruovaným jazykem „masek“, ale osobitým žargonem, jazykem
blízkým autorovi i lidem, které představují.
V dalších Goldoniho hrách už obsahoval scénář pevné dialogy všech postav. První komedií se
všemi rozepsanými rolemi byla Roztomilá žena (1754) a po ní následovaly Klevetnice (1755).
Vrcholem jeho tvorby byly tzv. charakterové komedie, které se pouštěly do odkrývání
jednotlivých lidských vlastností, postihovaly mravy a v duchu osvícenství řešily vážné problémy
doby. Svět Goldoniho postaviček však nikdy neměl tragikomický nádech, autor na své hrdiny a
jejich činy hleděl optimisticky, spíše s jemnou ironií a chápavou shovívavostí. Jeho satira se
obrousila, získala úsměvný ráz a sloužila více k pobavení než k vážnému zamyšlení.
Krásná hostinská z komedie Mirandolina (1753) při namlouvání zesměšní všechny šlechtické
nápadníky, odmítne je a proti „zdravému rozumu“ se provdá za obyčejného číšníka. Přežilé
předsudky a přísné mravní konvence zavrhují také mladí milenci v komedii Hrubiáni (1760),
když lstí vyhrávají generační spor o podobu své svatby.
V některých hrách Goldonimu se podařilo vystihnout mentalitu celého prostředí a tím přejít k
tzv. komedii prostředí (chorální komedii), v níž byl hrdinou celý kolektiv. Nejhranější hrou
tohoto typu se po zásluze stala komedie Poprask na laguně (1762). Už jen proto, že rázovité
prostředí rybářského městečka Chiozzia zaplnil autor množstvím typů z lidových vrstev – rybářů,
řemeslníků a jejich hádavých žen – a vylíčil s porozuměním jejich drobné radosti, starosti a
malicherné konflikty, které k životu každé komunity patří.
Dívky a ženy dvou rodin zastihneme při čekání na návrat svých blízkých z rybolovu. Během
úvodních dialogů, které postupně přejdou do hašteření a vzájemného obviňování, se ukáže, že
hlavním zdrojem půtek je žárlivost na milostné úspěchy. Vynalézavá pomluva jedné z žen dokáže
poměrně rychle rozdělit milenecké páry a zároveň znepřátelí oba rody natolik, že je přivede před
soud. Teprve moudrý a zkušený soudce Isidoro (v němž snadno poznáváme bývalého benátského
právníka Goldoniho) dokáže konflikt k všeobecné spokojenosti ukončit.
12.10.2010
Strana 64/120
PREROMANTISMUS
Dnešní podoba Chiozzi - předměstí Benátek;
3. Carlo Gozzi
Goldoniho reformu nikdy nepřijal a naopak zůstal přívržencem tradiční commedie dell‘arte
dramatik, básník a prozaik CARLO GOZZI (1720 – 1806). Byl vášnivým zastáncem čistoty
italštiny a stavěl se nekompromisně proti průniku cizích vlivů do tradiční italské kultury. Také
založené na schématech komedie masek, braly náměty z lidové slovesnosti. Jeho divadelní hry
prosluly bizarním zpracováním pohádkových motivů (Láska ke třem pomerančům, Zelený
ptáček, Král jelenem), v nichž se svět tradičních masek commedie mísil s exotickým, většinou
orientálním příběhem.
12.10.2010
Strana 65/120
PREROMANTISMUS
C. Gozzi na anonymní rytině z 18. století;
Námět nejslavnější hry Turandot (1762) převzal Gozzi patrně z arabského souboru Pohádek
tisíce a jedné noci.
Čínská princezna Turandot se nechce vdávat, a proto si na nápadníky postupně vymyslí tři
otázky, jejichž neuhodnutí všechny přivede na popraviště. Teprve princ Kalaf, bloudící ve
vyhnanství po pádu říše svého otce Timura, zná správnou odpověď. Leč na věci to nic nemění –
Turandot odmítne stát se jeho ženou a nutí ho podstoupit další zkoušky. Po splnění dalších úkolů
dojde princ k přesvědčení, že jím princezna pohrdá, a urážku řeší pokusem o sebevraždu. Teprve
tehdy překoná Turandot pýchu a připustí, že Kalafa vlastně od počátku miluje. Šťastný konec
příběhu zesiluje radostná zvěst, že se princ může vrátit do své země, neboť jeho otec zvítězil
v boji o trůn.
Fabricius, J.: Vzpomínky staré paruky (román o Goldonim, přeložil O Krijtová), Praha 1966;
Goldoni, C.: Mirandolina – Hrubiáni – Poprask na laguně (in: Komedie I. a II., přeložil J.
Vladislav, J. Pokorný a V. Horáček), Praha 1954 a 1955; Kratochvíl, K.: Ze světa komedie
dell‘arte (ital. scénáře přeložil Z. Digrin a J. Hornát), Praha 1987
4.3 VE SLUŽBÁCH MĚŠŤANSKÉHO VKUSU
12.10.2010
Strana 66/120
PREROMANTISMUS
Má někdo horší semetriku, než mám já?
Té je snad vážně sám Luciper kmocháčkem.
Toť se ví - lidi taky u nás v okresu říkají, že Jeppe pije.
Ale proč Jeppe pije, to neříkají...
L. Holberg (přeložila B. Køllnová–Ehrmannová)
Obraz C. Spitzwega, malíře karikujícího svět měšťáků: Malířova ruka (1839);
1. Dánské divadlo
Skutečný převrat zaznamenalo v 18. století díky dramatickému umění dánské písemnictví,
v němž do této doby převládala pouze literatura náboženského charakteru. Po krátké etapě, kdy u
osvíceného královského dvora v Kodani hostovaly francouzské a německé divadelní soubory,
přinášející tvorbu klasicistních autorů, zahájilo svou činnost (bez významnější předchozí tradice)
také dánské divadlo.
12.10.2010
Strana 67/120
PREROMANTISMUS
Kodaň v 19. století (dobová anonymní malba) a dnešní podoba Dánského královského
divadla; fotografické reprodukce a foto (the public domain, GNU Free Documentation License;
www.
Jeho zakladatelem a významným tvůrcem se stal dramatik a osvícenec norského původu
LUDVIG HOLBERG (1684 – 1754). Osvícenskou vzdělanost, kterou poznal studiem a pobyty
v zahraničí, rozvinul všestranný umělec do mnohých odborných publikací (právnických a
historických) a založil na ní celé své dílo dramatické a básnické. V satirických hrách užíval
postupů starověkého antického divadla, ale inspirovala ho také italská a francouzská klasicistní
komedie.
12.10.2010
Strana 68/120
PREROMANTISMUS
L. Holberg na portrétu J. Roeda (1847) a dánský herec Niels Andersen jako Jeppe, reprodukce a
foto B. Andersen (2004); (the public domain, GNU Free Documentation License; www.
wikipedia.org)
Holbergově pozornosti neušly ani všeobecné dobové nedostatky, ale na mušku si vzal hlavně
jednotlivé charakterové vady svých současníků. Napadl neschopné hlupáky, líné ztroskotance i
prostoduché diletanty všeho druhu, toužící proniknout do velkého světa (např. v komediích
Konvář politikem, Erasmus Montanus). Vysmál se i těm, kteří nekriticky vzhlíželi ke všemu
cizímu (Jean de France). Z mnoha Holbergových her však nejvíce zaujala komedie Jeppe z
Vršku (též Jeppe z Hůrky, 1722 – 23), v níž je situační komika rovnocenná s jiskřivým slovním
humorem.
Sedlák Jeppe je lenoch, neotesanec, ale také dobrák, který by nikomu neublížil. Protože se mu
všichni posmívají a pokořují ho, včetně manželky, která ho podvádí a dokonce i bije, oddává se
jediné radosti – alkoholu. Nakonec se stane terčem vtipu nudícího se panstva: namol opilého ho
převezou na zámek, řádně upraví a přesvědčí, že je vznešeným baronem. K všeobecnému zděšení
se Jeppe velmi brzy vpraví do nové role a dokazuje, že rozhodovat jako pravý aristokrat není nic
těžkého. Nepovedený žert proto přestane panstvo bavit, vyhodí Jeppeho ze zámku a uspořádá
poslední představení – u smyšleného soudu obviní chudáka z vážného zločinu a zinscenuje
dokonce fingovanou popravu.
2. Anglická dramatika 18. století
Také anglické divadlo prošlo během 18. století podstatnou proměnou. Pokusilo se odstranit z
dramat aristokratické prvky a triviální hrdinské náměty, ale především získalo podnikatelský
charakter. Kvůli prosperitě divákovi se často podbízelo moralizujícími „uplakanými“ komediemi
a patetickými tragédiemi s průhlednými zápletkami, řešenými v duchu sentimentálního
měšťanského vkusu. Vedle nich však bojovala o popularitu aktuální satira „charakterové
komedie“, v níž autoři dokázali realisticky těžit z politických rozporů a společenského kvasu
doby. Zesměšňovali anglický konzervatismus a ostře kritizovali přetvářku, nedotknutelnost a
nenávistné postoje mocných. Četné útoky a parodie na nedůstojné chování vyšší společnosti
vedly v roce 1737 k omezení počtu divadelních scén v Londýně a k zavedení přísné cenzury.
V dobách tažení proti svobodě umělecké tvorby vliv sentimentální komedie slábl. Jako
neživotnou a směšnou ji odsoudili všichni významnější tvůrci. Parodoval ji především Oliver
Goldsmith ve slavné komedii Omyly jedné noci (1773), ale nový společenský význam
dramatické tvorby uznávali také John Gay nebo Henry Fielding.
Neotřelým pohledem a přirozeným humorem přispěl k rozvoji satirické charakterové komedie
zejména dramatik irského původu RICHARD BRINSLEY SHERIDAN (1751 – 1816). Už
v prvních dramatických pokusech (např. Soupeři, 1775) se netajil obdivem k Molièrově tvorbě.
Zpočátku přepracovával některé tradiční typy klasicistní komedie a obměňoval zápletky. Hrubost
12.10.2010
Strana 69/120
PREROMANTISMUS
či nechutné oplzlosti, kterými se „obohatilo“ divadlo v období pomolièrovském, nahradil
elegancí, uhlazeností a duchaplnými dialogy.
R. B. Sheridan (portrét J. Reynoldse, 1895) a ilustrace E. A. Abbeyho z hry Soupeři (1895);
Z Sheridanovy tvorby se stále na jevištích objevuje mravoličná komedie Škola pomluv (1777),
které se nechala inspirovat (podobně jako Popova Uloupená kadeř) přízemním světem
aristokratických intrik a skandálů. Složitý děj neodhaluje jen malicherné problémy rozhádaných
manželských dvojic, ale v jednání jednotlivých postav odkrývá nový nebezpečný jev: falešná
morálka, pokrytectví a svatouškovství se rozmáhá nejen u vyšších kruhů, ale i mezi
měšťanstvem.
12.10.2010
Strana 70/120
PREROMANTISMUS
Slavný komik Robert Baddeley jako Moses v Sheridanově komedii Škola pomluv (J.
Zoffany,1781);
Zámožný Sir Oliver, vracející se do Londýna po dlouhém pobytu v cizině, neví, kterému ze svých
synovců má odkázat majetek. Využívá proto různých převleků, aby poznal jejich pravý charakter.
Brzy se ukáže, kdo ušlechtilé chování ze zištných důvodů pouze předstírá a kdo má (přestože to
tak navenek nevypadá) upřímné a čisté záměry. Odhalena je rovněž společnosti urozených dam,
zvaná Škola pomluv, specializovaná na spřádání léček a šíření klevet o slušných a poctivých
lidech. Ta má na zmatení hodnot největší podíl.
Holberg, L.: Komedie (přeložila B. Køllnová–Ehrmannová), Praha 1964
4.4 Autotest
10. Drama Turcaret napsal francouský prozaik a dramatik:
- Alain-René Lesage
- Pierre de Marivaux
- Denis Diderot
- J. J. Rousseau
12.10.2010
Strana 71/120
PREROMANTISMUS
11. Hlavní postavou útočných komedií Pierra Beaumarchaise byl:
- Gilles
- Pierot
- Harlekýn
- Figaro
12. Carlo Goldoni se zasloužil o reformu commedie dell'arte a uplatnil ji poprvé už v divadelní
hře:
- Sluha dvou pánů
- Poprask na laguně
- Mirandolina
- Rortomilá žena
13. Dánská dramatika našla svého zakladatele v klasicistním spisovateli:
- R. B. Sheridanovi
- L. Holbergovi
- C. Gozzim
12.10.2010
Strana 72/120
PREROMANTISMUS
5 PÍSEMNICTVÍ Z DOBY VRCHOLNÉHO
PREROMANTISMU
5.1 V LYRICKÝCH BOUŘÍCH
Zní skvěle, když si básník zpívá,
že slunci roven je či císaři.
Za nocí potom toulá se a skrývá
chmury, jež nese na tváři.
J. W. Goethe (přeložil V. Renč)
Kresba J. W. Goetheho Italská krajina (kolem r. 1787), fotografická reprodukce
(the public domain, www. wikipedia.org)
1. Vrcholný preromantismus v německém písemnictví
Při formování tradice preromantismu a následném vytváření předpokladů pro vznik
12.10.2010
Strana 73/120
PREROMANTISMUS
romantického umění sehrála významnou roli literatura německá. V neklidném a nebezpečném
období druhé poloviny 18. století se zde sjednotila poměrně silná skupina význačných osobností
– učenců, literátů a politiků, kteří si uvědomovali katastrofální situaci, v níž se zaostalá a do
několika set malých státečků rozdrobená země nacházela.
Mapa roztříštěného Německa v 18. století od N. Fera (1770);
Vytvořili jednotný proud a kolem roku 1770 založili hnutí nazývané Sturm und Drang (tj.
Bouře a vzdor). Zastoupili neschopné měšťanstvo a zahájili boj za zlepšení poměrů. Ač
osamoceni a bez jednotného vedení, pokusili se prosadit poměrně rozsáhlou liberální představu
občanských svobod (tisku, pobytu, volební právo) a zároveň upozornili na nezbytnost odstranění
německé roztříštěnosti a vytvoření jednotného německého národa.
Vedle radikálních politických požadavků představili umělci, filozofové a spisovatelé také novou
koncepci tvorby. Na jedné straně odmítli strohé, svazující formy a zastaralá témata klasicismu,
ve jménu tvůrčí a osobní svobody však odvrhli i přemrštěnou racionalitu osvícenství. Ve shodě
12.10.2010
Strana 74/120
PREROMANTISMUS
s novými uměleckými představami se obrátili k nezkaženému přírodnímu prostředí, v němž mohli
projevit své citové zaujetí a vášnivý odpor proti civilizačním předsudkům a konvencím.
Domnívali se, že jen tak lze intenzivně působit na přesvědčení, náladu a morálku národa.
2. Gotthold Ephreim Lessing
Tvůrčí snahy o pozvednutí německé kultury na úroveň ostatních národů neznamenaly
automaticky příklon k cizím vzorům. Představitelé hnutí se rozhodli zachovat pozitivní literární
tradice a tematicky vycházeli z domácího měšťanského prostředí. Nejkritičtěji se vyjádřili
k bezduchému napodobování pokleslých a nevyhovujících tezí francouzského klasicismu,
zejména v dramatické tvorbě. Tyto postoje oceníme nejdříve v díle básníka, osvícenského
filozofa a literárního kritika GOTTHOLDA EPHRAIMA LESSINGA (1729 – 1781).
Portrét G. E. Lessinga od A. Graffa (1771) s autogramem a titulní list jeho rané komedie
Mladý učenec (1777); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Ani ctihodný původ (narodil se v rodině evangelického kazatele), ani pozdější studie bohosloví a
medicíny neodvrátily mladého vzdělance od velké životní lásky, kterou bylo divadlo. Už během
univerzitních studií v Lipsku napsal první hry a věnoval se také literární teorii a divadelní
kritice. Kritickými postřehy komentoval zastarávající představy o estetické funkci umění ve spise
Laokoon aneb O hranicích malířství a poezie (1766) a nastínil základní program rozvoje nové
dramatické tvorby. V něm rehabilitoval řeckou dramatiku a obrátil znovu pozornost
k Shakespearovu pojetí divadla. V době, kdy zastával místo dramaturga divadelní scény
12.10.2010
Strana 75/120
PREROMANTISMUS
v Hamburku, vymezil zásady, jimiž se měl řídit repertoár německého národního divadla.
Výsledkem jeho úsilí byl dvoudílný programový dokument Hamburská dramaturgie (1767 –
1769). Původní záměry však kvůli nedostatku pochopení i pro zvětšující se finanční problémy
nedokázal zcela naplnit a těžiště práce přenesl na vlastní uměleckou a literárně kritickou tvorbu.
Lessing měl hlavně úspěch jako autor měšťanských dramat. Od francouzských vzorů se poprvé
odklonil v tragédii Miss Sara Sampsonová (1755), ale skutečnou slávu (a dodnes i místo na
jevištích) mu přinesla komedie Mína z Barnhelmu (inscenováno 1767).
Vydání hry Mína z Barnhelmu z roku 1770;
Námět hry není příliš původní. Jednoduché komediální zápletky o lásce mladičké saské
aristokratky a pruského důstojníka, do níž zasahují majetkové poměry i problém důstojnické cti,
však autor dokonale využil k vylíčení téměř realistického obrazu poměrů v Německu. Nezůstal jen
u problematiky rodinné nebo osobní, ale celý děj postavil do širších souvislostí. Na portrétech
čestných a vzájemně se obětujících postav chtěl dokázat, že okolní svět lze proměnit
prostřednictvím individuálně šířeného dobra. Vztah Sasky a Prusa byl navíc v době
dlouhotrvajícího konfliktu mezi oběma zeměmi chápán jako jednoznačná výzva k ukončení
nepřátelství a k sjednocení Německa.
12.10.2010
Strana 76/120
PREROMANTISMUS
Pozvolna narůstající pocit zklamání ze společenského vývoje se odrazil i v dalších Lessingových
hrách. Pesimistická atmosféra vycházející z nedůvěry v pomalu se rozvíjející měšťanstvo, které
jen pomalu přijímalo osvícenské ideály tolerance a humanity, je zřetelná zejména z tragédie
Emilia Galotti (1772). Její hrdinové zoufale brání své práva na svobodné rozhodování. Proto se
dostávají do tragického konfliktu s nemorálními prostředky absolutistické mocí, která ničí
bezmocné jedince a znásilňuje celý národ. Vyvolat všeobecný nesouhlas a vzbudit soucit
s trpícími, to byla podle Lessinga jedna z možností, jak stávající situaci změnit.
Přestože se děj hry odehrává v nejmenovaném italském knížectví, vše ukazovalo na podobnost se
situací v Německu. Zvrhlý kníže zatouží po krásné měšťanské dcerce, a proto zinscenovanou
komedií zmaří její chystaný sňatek: prostřednictvím špiclů nechá zavraždit snoubence a dívku
naoko zachrání. Podlou komedii odhalí otec Galotti. V zoufalé snaze zabránit zhýralému
násilníkovi, aby připravil rodinu o čest, dceru nakonec zabije a sám se dobrovolně vydá soudu.
Humanistickým poselstvím občanské rovnosti a náboženské tolerance je prostoupena i
dramatická báseň Moudrý Nathan (1779). V ní autor vysvětlil vlastní představu zbožnosti, která
nespočívá v absolutní oddanosti Bohu, ale odpovídá každodennímu mravnému chování a lásce
ke všem lidem bez rozdílu náboženského zaměření.
První vydání Moudrého Nathana (1779) a ilustrace Recha vítá otce z jeho pozdější edice;
12.10.2010
Strana 77/120
PREROMANTISMUS
3. Johann Wolfgang Goethe
Během svého působení vyrostlo v hnutí Sturm und Drang několik význačných osobností, které
svým významem překonaly hranice národního písemnictví a staly se nedílnou součástí světového
dědictví.
Portrét J. W. Goetha od J. Stielera (1828) a básník ve společnosti F. Schillera, Wilhelma a
Alexandra von Humboldtových (Adolph Müller, 1797); fotografické reprodukce (the public
Jako zlatý věk německé literatury se proto nejčastěji vymezuje obdobím života básníka, prozaika
a dramatika JOHANNA WOLFGANGA GOETHA (1749 – 1832). Právě v jeho díle najdeme
syntézu soudobých uměleckých projevů. Goethe byl nejaktivnějším spolutvůrcem preromantické
estetiky, se zvýšenou citlivostí prosazoval účast tvůrce na společenském dění a hledal inspiraci
v minulosti národa a lidovém umění. Přestože odmítal dřívější ustrnulé vzory, uchoval si
klasicistní smysl pro řád. Z osvícenství pak převzal humanistický a realistický pohled na svět.
Goethe vyrůstal v bohaté měšťanské rodině ve Frankfurtu nad Mohanem. Získal dokonalé
soukromé vzdělání a v duchu rodinné tradice vystudoval práva. Zajímal se však též o jazyky,
přírodní vědy (napsal studie o geologii a morfologii rostlin), filozofii a především o umění.
Zpočátku váhal mezi kariérou malíře a básníka. S pomocí J. G. Herdera, který ho seznámil s
dílem Shakespeara, a pod silným vlivem moderní anglické literatury, se však brzy obrátil
12.10.2010
Strana 78/120
PREROMANTISMUS
k slovesnému umění. Na začínajícího spisovatele silně působily mladistvé milostné zážitky, ale
také využíval i zkušenosti z právnické praxe. Brzy rozpoznal hlavní příčiny zaostávání země a
nebál se vyslovit svůj názor: Německo se řítí do záhuby a je nejvyšší čas jeho pád zastavit.
J. H. Tischbein: Goethe v Campanii (1787) a Římský pavilon, místo posledního odpočinku
básníka ve Výmaru; fotografická reprodukce a foto autora (the public domain, www.
wikipedia.org)
Existenčně zajištěný, uznávaný spisovatel a schopný politik žil po dlouhá léta ve Výmaru jako
ministr zdejšího ministátečku. Staral se o kulturní rozvoj svěřené oblasti, ale zasahoval podle
možností i do osudů prostých obyvatel – udělal pořádek v daňovém systému, zasadil se o omezení
výdajů na zbrojení, zajímal se o veřejné záležitosti. Přitom studoval, psal a bádal v oblasti
přírodovědné. Hojně času také trávil na cestách. Nejvíce na něj zapůsobilo putování po Itálii,
neboť se tam přímo setkával s odkazem milovaného antického a renesančního umění.
K ozdravným pobytům často zajížděl také do západočeských lázní, kde si léčil své neduhy a
deprese. Udržoval čilé písemné i osobní styky s význačnými představiteli evropské vědy a umění
(mj. s J. Dobrovským) a do Výmaru přivedl největší osobnosti německého kulturního života –
filozofy G. W. Hegela, J. G. Fichteho a přítele z nejvěrnějších, básníka F. Schillera.
Galerie osobností, které zasáhly do Goethova života: J. G. Herder (J. Strecker, 1775), J.
12.10.2010
Strana 79/120
PREROMANTISMUS
Dobrovský (J. Vilímek, 1884), G. W. F. Hegel (J. Schlesinger, 1831)a J. G. Fichte (litogr. 19.
stol.);
V raném období literární tvorby psal mladý Goethe poezii. Představil se něžnými verši pro svou
první lásku Friederiku Brionovou, mezi něž patří největší skvosty milostné lyriky (např. Májová
píseň, Růžička,Shledání a loučení). Byl však znám také hrdými epickými básněmi plnými
nespoutaného a zlobného vzdoru proti jakékoliv autoritě, který zaznívá i z úryvku slavného
Prométhea:
Své nebe, Die, zahaluj
v kouř mraků, par,
a tak jako stíná hoch
květ bodláčí,
do dubu třískej a horstev hřbet –
mně moji zemi přec
bez pohromy necháš i chatu mou, již jsi nevystavěl,
i lidský můj krb,
jehož hřejivý žár
budí tvou závist.
Já pod sluncem neznám nic
chudšího, než jste vy, bozi!
Stravou veleby vaší,
ach, skomíravé,
je obětí nuzná daň,
je našich modliteb dech:
a bláznovské důvěry nebýt
žebráků a dětí,
vy mřeli byste hladem.
(přeložil O. Fischer)
12.10.2010
Strana 80/120
PREROMANTISMUS
Výbor z Goethovy lyriky Dichtung und Wahrheit (první vydání z roku 1811);
Četné milostné zážitky, kterým se nevyhýbal ani ve stáří, dovolovaly básníkovi vidět svět kolem
sebe v neobvyklé plnosti a bohatosti. Lásku ke své těžce vyvzdorované manželce Christianě
Vulpiusové, od níž ho dělila hluboká společenská propast, oslavil ve sbírce Římské elegie (1788
– 90). Už za pobytu ve Výmaru se však mladý básník inspiroval nenaplněným milostným
poměrem k vdané ženě, o sedm let starší Charlottě von Steinové.
12.10.2010
Strana 81/120
PREROMANTISMUS
Tři z mnoha osudových žen kolem J. W. Goetha: Friederike Brionová (dobový anonymní
portrét), Christiane Vulpiusová (kresba J. W. Goetha), a Charlotta von Stein (anonym, konec.
18. stol). ;
Po smrti manželky (1816) si nepříliš šťastný druhý manželský svazek vynahradil pozdním
milostným vzplanutím k mladičké Ulrice von Levetzow.
12.10.2010
Strana 82/120
PREROMANTISMUS
Portrét poslední básníkovy lásky Ulrike von Levetzow (anonymní pastel, 1821);
Celou Goethovou lyrickou poezií prolíná mladistvá síla a vášeň, doplněná moudrostí a prostou
citovou jímavostí. Milostnou touhu předvádí básník jako spontánní a přirozený lidský projev,
který dodává životu nové dimenze: po prožitém štěstí a kráse přicházejí také prohry a žal,
nedočkavé mládí střídá klidné stáří, s ním i vytrácející se víra, že ještě někdy podlehne
milostnému poblouznění. Motivy posledního setkání s láskou a loučení se plodným životem
neintenzivněji zaznívají z melancholických veršů pozdní lyrické sbírky Trilogie vášně (1823), do
níž je zařazena i slavná Elegie z Mariánských Lázní, již napsal pro milovanou Ulriku.
Jak, vítajíc mne u bran tiše stála,
jak po stupních mne k sobě povznášela,
jak spěla za mnou, když už sbohem dala
a s novým „sbohem“ na rtech mi zas lpěla,
tak její podoba, ta věčně živá,
v mé věrné srdce plamenně se vrývá...
V mé srdce, jež ji v pevné chová skrytu,
jež kvůli ní se samo uchovává,
12.10.2010
Strana 83/120
PREROMANTISMUS
jen pro ni slast máz životního citu
a pro ni vzdalo by se k němu práva,
je volné, kdy své nevolnictví tuší
a jí, by za vše děkovalo, buší.
Vždyť nedoved jsem milovat už ani,
ba pohas ve mně pud, být milován;
s ní vrátilo se náhlé odhodlání
a žízeň po činech, ruch nových plánů:
jak obrozující je lásky síla,
má duše nejněžněji ucítila.
(přeložil O. Fischer)
Goethe ve svém básnickém projevu odmítal klasicistní vyumělkovanost poezie. Přiklonil se proto
k uměleckým postupům lidové písně a využil také tradice staroněmeckého meistersangu a
renesanční poetiky. Jiný inspirační podnět rozvinul v lyrické sbírce Západovýchodní díván
(1819), v níž chtěl německému čtenáři přiblížit filozofii a umělecké formy starobylé orientální
poezie. Podobně jako perský básník Háfiz i Goethe opěvoval harmonii v lidských vztazích a
trápil se mravními poklesky svých současníků.
12.10.2010
Strana 84/120
PREROMANTISMUS
První edice sbírky Západovýchodní díván z roku 1819;
Také základní podobu své veršované epiky převzal Goethe z lidové slovesnosti. Během pobytu ve
Výmaru vytvořil baladické příběhy Král duchů nebo Rybář a k formě balady se vracel i později.
Z období těsné spolupráce se Schillerem pocházejí epické básně Korintská nevěsta, Čarodějův
učeň či Hledač pokladů. Rovněž ve větších skladbách se přiklonil k tradičním básnickým
formám: zvířecích motivů použil v satiře Lišák Ferina a idylická pastorela Heřman a Dorota
vyznívá jako pokus o smírné řešení sociálních problémů v zemi.
12.10.2010
Strana 85/120
PREROMANTISMUS
Ilustrace z rozmanitých edicí Goethovy veršované epiky: Čarodějův učeň (S. Barth,1882), Král
duchů (A. Sterner, 1910)a Heřman a Dorotea (D. Chodowiecki, 1799);
Výjimečného uznání si získal Goethe i ranými prózami. Podnětem k sepsání románu Utrpení
mladého Werthera (1774) byla skandální sebevražda jeho přítele, mladého právníka, i vlastní
problematické milostné vztahy.
Titulní list 1. vydání Utrpení mladého Werthera (1774) a ilustrace W. Amberga z vydání
románu v roce 1870; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
12.10.2010
Strana 86/120
PREROMANTISMUS
Příběh je komponován formou dopisů a deníkových záznamů. Osobitý způsob vyprávění umožnil
odhalit duševní rozpoložení člověka, jenž se utápí ve světobolu a sám si rozdírá rány, způsobené
vášnivým vztahem k dívce, provdané za přítele. Talentovaný a citlivý muž nevidí jiné východisko
ze svého životního a společenského ztroskotání než sebevraždu. Oporu pro svou zraněnou duši
hledá marně a nakonec se zdá, že o ni vlastně ani nestojí, neboť ztratil zájem o život ve světě,
který mu brání ve štěstí.
Své ideální představy o nezbytnosti zásadních změn v myšlení měšťanské společnosti rozvinul
autor v dvousvazkové próze Viléma Meistera léta učednická (1796) a Viléma Meistera léta
putovní (1829). Původně zamýšlená autobiografie o vlastní cestě za uměním nakonec dostala
podobu vývojového románu s výchovnými prvky.
První vydání obou výchovných románů o Vilému Meisterovi z let 1796 a 1821;
Během dlouhé a strastiplné pouti kočovné herecké společnosti, která symbolizuje složitý proces
lidského poznání, se kupecký synek Vilém vyléčí z klamného snu o obrozující úloze umění a
poznává skutečnou podstatu vlastní existence. Potkává záhadné bytosti, jejichž prostřednictvím
pochopí, že jen opravdoví umělci nepodlehnou utopickým přeludům, podřídí vlastní zájmy vyšším
hodnotám a obětují své síly praktické a společensky užitečné aktivitě.
S didaktickým záměrem byl napsán i román Spřízněni volbou (1809), který Goethe dokončil
zasažen už pod vlivem Schillerovy smrtí. Je vlastně kronikou rodinných milostných vztahů,
v nichž autor brání jedince lásku proti všem konvencím tehdejší společnosti.
12.10.2010
Strana 87/120
PREROMANTISMUS
První vydání románu Spřízněni volbou (1809);
Vztah k Schillerovi měl na Goethovu tvorbu velký vliv. Léta jejich spolupráce – tzv. „výmarské
období“ (1794 – 1805) – patřila k nejplodnějším etapám tvorby obou umělců. Přítelova smrt
proto podstatně změnila Goethův život. Básník se téměř uzavřel před světem a jediným
člověkem, s kterým dokázal spolupracovat, byl jeho tajemník JOHANN PETER
ECKERMANN (1792 – 1854). Jeho kniha Hovory s Goethem (1848) zaznamenala
osamocenost posledních let velkého spisovatele.
12.10.2010
Strana 88/120
PREROMANTISMUS
Sousoší přátel před budovou divadla ve Výmaru a autor vzpomínek na poslední léta básníka J. P.
Eckermann (J. Schmeller, 1825);foto autor a fotografická reprodukce (the public domain, www.
www. wikipedia.org)
Námětem Goethových dramat jsou tragické osudy hrdinů, kteří předem prohrávají svůj zápas za
blíže neurčené ideály. Jejich protagonisté však neutápějí v sebestředném soucitu, ale hledají
pevný, nadosobní cíl – bojují za vlastní svobodu a za svržení vládu tyranie. Prostřednictvím
postav svých her zaútočil Goethe na dřímající měšťanskou vrstvu ve snaze probudit v ní víru ve
vlastní síly a připravit k sebevědomému převzetí moci. Už v počátečním období Goethovy tvorby
vzbudila pozornost veršovaná historická tragédie Götz von Berlichingen (1773), v níž hrdému
vůdci středověké vzpoury přisoudil vlastnosti soudobého bojovníka za národní a humanistické
ideály. Vítězství sil dobra nad zlem, kulturnosti nad barbarstvím ztvárnil i v dramatu s antickým
námětem Ifigenie na Tauridě (1787).
12.10.2010
Strana 89/120
PREROMANTISMUS
Ilustrace ke Goethovým dramatům Götz von Berlichingen (portrét skutečného hrdiny, anonym
18. stol.), Egmont (A. Kauffmann, 1932) a Ifigenie na Tauridě (kresba z premiéry,1803);
Mravní vývoj statečného muže, který během osvobozovacího boje Nizozemců proti Španělům
vyroste i z rebelujícího individualisty v neohroženého bojovníka za humanistické a vlastenecké
ideály, vylíčil v tragédii Egmont (1788). Vlastní zkušenosti umělce žijícího u dvora, který se
v touze po uznání a tvůrčí svobodě pravidelně střetával s neomezenou mocí absolutistického
vladaře a zapletl se do sítě závisti a intrik, zašifroval do historické tragédie Torquato Tasso
(1790), jež čerpala z osudů velkého básníka pozdní renesance.
Tragédie Faust
Rozhodujícím svědectvím o vývoji Goethových názorů a představ je dvoudílná dramatická báseň
Faust (1. díl – 1808; 2. díl – 1833), neboť na ní pracoval s přestávkami téměř celý život.
V baladicky laděném příběhu o učenci, který v „hříšné touze po poznání“ zaprodal duši ďáblu,
provádí autor svého hrdinu trýznivou obrodnou cestou od sobecké touhy po příjemných
požitcích, zákonitě přitahujících zlo a zatracení, k uvědomění si skutečného smyslu lidské
existence.
12.10.2010
Strana 90/120
PREROMANTISMUS
Rembrandtova podoba středověkého Fausta (kolem r. 1652);
Mnohokrát přepracovaná pověst, známá už z knížek lidového čtení z 16. století, získala
v Goethově podání zcela nový, filozofický rozměr. V příběhu ukryl autor vlastní pohled na celé
lidské dějiny i na pozemský život jednotlivce. Člověk je pro svou neutuchající nespokojenost,
věčné hledání pravdy, touhu po štěstí a kráse, ale i pro odvěký sen vládnout přírodě či užívat
bezpracného blahobytu a rozkoší odsouzen potácet v neustálých krajnostech – mezi narozením a
smrtí, peklem a rájem, hříchem a očištěním. Časem poznává, že krutost nelze nadobro zničit, a
proto chce zlo alespoň na okamžik pozdržet i za cenu vlastního utrpení a strádání.
12.10.2010
Strana 91/120
PREROMANTISMUS
Vydání prvního dílu Fausta z roku 1808 a ilustrace hlavního hrdiny od E. Delacroixe (19. stol.);
Do sporu mezi Bohem a ďáblem (Mefistofelem) o pravou hodnotu lidské bytosti je zatažena duše
nespokojence a rebela doktora Fausta, který se nehodlá smířit s omezeností lidského poznání.
Učenec přijímá nabídku Mefistofelovu a rozhodne se, dosáhne absolutního vědění (a tím i klidu a
uspokojení) i za cenu věčného zatracení. Místo skutečných vědomostí nabízí ďábel Faustovi
pouhé smyslové požitky: vrátí mu mládí, zahrne ho bohatstvím i milostnými pletkami. Tragický
skončí i Faustova láska k nevinné měšťanské dívce Markétě, která neunese smrt svého bratra,
zabitého ve vyprovokovaném souboji, a zavraždí své a Faustovo dítě. Na rozdíl od lehkovážného
Fausta se však odpovědností za zločin nezříká, a přestože jí Mefistofeles nabízí možnost
uniknout, trest smrti (a tím svou spásu) přijímá.
12.10.2010
Strana 92/120
PREROMANTISMUS
Vydání 2. dílu Fausta z roku 1808 a rytina J. Nisle Smlouva mezi Mefistem a Faustem (kolem
r. 1840); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Ani opojení snadným životem a leskem císařského dvora, které Faustovi Mefistofeles nabídne,
aby rozptýlil jeho pochybnosti, nepřinese hrdinovi úlevu. Žene ďábla do plnění dalších, ještě
fantastičtějších nápadů – oživuje umělého člověka, nechá se oslavovat jako vynálezce papírových
peněz, vykoná cestu do řeckého starověku, odkud si přivede nevěstu, krásnou Helenu. Ale ani teď
nepociťuje žádné štěstí. Po smrti syna se v zoufalství upne k svému poslednímu snu. Od císaře si
vyžádá za své služby bažinatou oblast na pobřeží, již chce přeměnit v úrodnou půdu a předat ji
chudým, aby na ní mohli svobodně pracovat a žít. Souboj s přírodou za pomoci ďábla vyhrává a
poprvé pocítí vnitřní uspokojení. Zesláblý a slepý umírá, ale na duši člověka, který nalezl
šlechetný smysl života v konání dobra pro jiné, už nemá Mefistofeles žádného práva:
12.10.2010
Strana 93/120
PREROMANTISMUS
J. Tissot: Faust a Markétka na zahradě (1861);
4. Friedrich Schiller
Požadavky hnutí Sturm und Drang prosazoval také druhý z velikánů německé klasiky,
FRIEDRICH SCHILLER (1759 – 1805).
12.10.2010
Strana 94/120
PREROMANTISMUS
L. Simanowiz: portrét F. Schillera (1794) s jeho autogramem a rodný dům v Marbachu;
fotografická reprodukce a foto (the public domain, www. wikipedia.org)
S uměleckou tvorbou se budoucí velký básník, dramatik a literární teoretik hlouběji seznámil
v prostředí vojenské akademie, kde studoval podle příkazu vrchnosti a na přání otce medicínu.
Navzdory tvrdému režimu a zkostnatělým poměrům, jejichž vinou měl velmi omezený přístup ke
kultuře, pro sebe tajně objevil Shakespearovo dílo, četl Rousseaua i soudobé německé autory.
Osobní střetnutí s bezohledně prosazovanou tyranií a despotismem probudilo v citlivém
mladíkovi touhu po životě bez ponižování a útisku. Věřil, že silou umělecké tvorby lze napravit
dosavadní společenské poměry a vychovat hrdého a svobodného občana.
12.10.2010
Strana 95/120
PREROMANTISMUS
P. von Hetsch: Schiller v uniformě vojenského lékaře (1782) a skica V. von Heideloffa
Schiller čte tajně přátelům Loupežníky; fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Schiller neměl příliš klidný životní úděl. Komplikoval si jej neustálými srážkami s vládnoucí
mocí: přivítal Francouzskou revoluci a otevřeně protestoval proti metodám absolutistické vlády.
Nakonec byl donucen k emigraci. Přesto prožíval i přechodná období štěstí a pohody. Jedním
z nich byla etapa spolupráce s Goethem. Díky svému vlivnému příteli získal místo profesora na
jenské univerzitě, které mu umožnilo soustavně vědecky pracovat a zabezpečilo ho i finančně.
Zabýval se historií nizozemské revoluce a problematikou třicetileté války. Jeho spisy z oblasti
estetiky (O půvabu a důstojnosti, O estetické výchově člověka, O naivním a sentimentálním
básnictví) měly vliv na rozvoj měšťanské kultury, uměnovědy a vkusu.
12.10.2010
Strana 96/120
PREROMANTISMUS
Místo posledního odpočinku básníka: Fürstengruft ve Výmaru;
Nejznámější částí Schillerova básnického díla je soubor Balady (1798). Ve vzrušujících a
tajemných příbězích rozehrává dramatické konflikty, v nichž vyniká síla lidskosti, překonávající
všechny překážky. Vítězství mravně čistých hrdinů nad nepřízní osudu nebo krutostí surových
vládců jsou pro autora dostatečným důkazem, že právo zůstává na straně jedince, pokud jedná
v obecném zájmu a podle zdravého rozumu.
12.10.2010
Strana 97/120
PREROMANTISMUS
Vydání Písně o zvonu z roku 1797 (přebal knihy a ilustrace od A. von Liezen-Mayera);
Patetickou výzvu k sbratření lidí vyslovil v lyrické Písni o zvonu a zejména pak v básni Óda na
radost, kterou zařadil do závěru své Deváté symfonie Ludwig van Beethoven.
Dál, jak jeho sluncí roje
nebes modrou nádherou,
spějte, bratři, drahou svou
směle, jak rek šel v boje.
V náruč spějte milióny!
Zlíbat svět kéž dáno nám!
Bratři! Hvězd kde žárný stan,
dobrý Otec zří z mlh clony.
Dlíte v prachu, milióny?
V bázni tvůrce tuší svět?
12.10.2010
Strana 98/120
PREROMANTISMUS
Pátrej, hvězd kde bezpočet!
V záři ční tam božské trůny.
(přeložil P. Eisner)
Portrét L. van Beethovena od J. Stielera (1820) a první takty slavné Deváté symfonie (1824);
Celému Schillerovu dílu však kraluje především tvorba dramatická. Úspěch mu přinesla už
první tragédie Loupežníci (1781). Bývá považována za stěžejní drama, v němž se projevily
všechny ideály a zároveň rozpory hnutí Sturm und Drang, včetně pochybností o smyslu osamělé
oběti a o mravní oprávněnosti krvavých prostředků v boji za veliké sny.
12.10.2010
Strana 99/120
PREROMANTISMUS
První vydání Loupežníků z roku (1781)a Schillerův rukopis k uvedení díla z r 1782 v
Mannheimu; fotografické reprodukce a foto (the public domain, GNU Free Documentation
License; www. wikipedia.org)
Nositelem a mluvčím nesouhlasu a odporu proti zvůli ve hře je hrdý a nepoddajný šlechtic Karel
Moor. Intrikami a pomluvami svého bratra je připraven o postavení v rodině, o milenku a
nakonec i o majetek, a tak se stane vůdcem loupežnické tlupy. V čele vyděděnců se pokusí pomstít
spáchané křivdy a bezpráví, které způsobily jeho pád, i když cítí, že každé násilí, byť plyne
z nejušlechtilejších záměrů, je obludné a nesmí být jedinou formou boje za spravedlnost.
Rozčarování z tragických následků své vzpoury ho vede k uznání bezvýchodnosti situace a vede
ho k osobní oběti: vzdává se do rukou úřadů pod podmínkou, že odměna vypsaná na jeho hlavu
připadne nahodilým chudákům.
Příklady násilného vynucování nápravy, které má nevypočitatelné a nezvládnutelné následky,
vystihl autor také v dramatu Fiesko a jeho janovské spiknutí (1782) a v tragédii Úklady a láska
(1783), kterou uvedl až po odchodu z rodného Württenberska.
12.10.2010
Strana 100/120
PREROMANTISMUS
Titulní list prvního vydání dramatu Úklady a láska (1784) a inscenace v režii ruského režiséra a
herce K. Stanislavského (sám jako herec na anonymní fotografii,1889); foto (the public domain,
www. wikipedia.org)
Mladý šlechtic se zamiluje do krásné měšťanské dívky Luisy. Jeho otec však s ním má jiné plány
a spolu s démonickým intrikánem, tajemníkem Wurmem (něm. Wurm = červ), pomluvou oba
milence rozdělí a zabrání nežádoucímu sňatku. Než se stačí Luisa obhájit, zklamaný milenec ji
otráví a sám spáchá sebevraždu.
Tragický osud dvou mladých lidí, kterým zabrání v lásce rozdílný původ a zkaženost okolí, měl
být zároveň varováním před svévolným počínáním dvorské společnosti. V té době už bylo
zřejmé, že zastánci starých pořádků už neuznávají žádné vyšší cíle, potlačují každý náznak
ušlechtilosti a vše podřizují vlčí morálce peněz. Za tohoto stavu ovšem stateční a vzdorovití
hrdinové Schillerových básnických a dramatických děl, kteří se pouštěli do boje s intrikářstvím a
omezenou tupostí, nenacházeli oporu u vyšších autorit, k nimž často s nadějemi vzhlíželi, a proto
ve jménu lásky a mravních zásad umírali.
Časem však básníkovy radikální názory otupily. Neutěšená politická situace, nezlepšující se
hospodářství i zklamání z pasivního přístupu většiny obyvatel způsobily, že se autor stále více
uchyloval do světa snů a ideálů, kde vládla obecná spravedlnost, a snahou mocných bylo
uskutečnit zásadní proměny v zájmu lidství. Aby Schiller posílil věrohodnost svých
12.10.2010
Strana 101/120
PREROMANTISMUS
dramatických výpovědí, obrátil pozornost ke skutečným historickým událostem. Tragédie Don
Carlos (1787) vznikla při studiu dějin bojů nizozemského národa proti španělské tyranii krále
Filipa II. Ústy Carlosova přítele, markýze Pozy, obžaloval všechny krutovládců ze zločinů, které
na zubožených národech Evropy spáchali, a připomněl jim pomíjivost moci i slávy. Především
však postavil na pranýř „skvrnu hanby na obrazu křesťanství“ – zločiny inkvizice:
Přišel jsem právě z Flander, z Brabantska. –
Bohaté, kvetoucí to provincie!
Lid silný, veliký – a věru též
lid dobrý – otcem toho lidu být,
jak božské, děl jsem si! – Tu narazil
jsem na hromady lidských kostí, popel –
Jste právu. Musíte. Že můžete
učinit to, o čem se domníváte,
že činit musíte, to poznání
mě naplnilo obdivem i děsem.
Ó škoda, že již oběť nedokáže,
v své vlastní krvi vláčena jsouc, zapět
děkovnou píseň tomu, kdo ji hubí!
Že jenom lidé píší historii –
ne vyšší bytosti! – Dá zapomenout
věk šlechetnější na Filipův čas;
ten bude mírnější i moudřejší;
občanské blaho bude v souladu
s velikostí knížat; bude pečovat
stát o své děti, nutnost bude lidská.
(přeložil V. Feldstein)
12.10.2010
Strana 102/120
PREROMANTISMUS
První vydání Schillerovy tragédie Don Carlos (1787);
Dramatická trilogie Valdštejn (Valdštejnův tábor, Piccolominiové, Valdštejnova smrt, souborně
1800) má základ ve vyhrocených událostech třicetileté války. Stáváme se v ní svědky vnitřního
konfliktu chorobně ctižádostivého muže, váhajícího mezi věrností císaři a ukojením vlastních
mocenských ambicí. Valdštejn, který věří ve šťastná znamení, se však k rozhodnému činu
odhodlá příliš pozdě. Zrazený a opuštěný vojevůdce přes varování zbytku věrných a posledních
obdivovatelů jde vstříc záhubě.
12.10.2010
Strana 103/120
PREROMANTISMUS
První souborné vydání dramatické trilogie Valdštejn (1800) a portrét herečky Charlotte von
Hagn v hlavní ženské roli Tekly (J. Stieler, 1828); fotografické reprodukce (the public domain,
www. wikipedia.org)
Goethe, J. W.: Balady (přeložil O. Fischer), Praha 1976; Goethe, J. W.: Faust (přeložil O.
Fischer), Praha 1973; Goethe, J. W.: Utrpení mladého Werthera (přeložil E. A.. Saudek), Praha
1968; Goethe, J. W.: Život slavím (výbor drobné lyriky, přeložil V. Renč), Praha 1972; Lessing,
G. E.: Hry – Básně – Bajky – Epigramy (přeložil B. Mathesius a E. Petiška), Praha 1954;
Schiller, F.: Loupežníci. Fiesco. Úklady a láska. Don Carlos (přeložil P. Eisner), Praha 1959;
Schiller, F.: Valdštejn. Marie Stuartovna. Panna orleánská (přeložil V. Feldstein a V. Trégl),
Praha 1958
5.2 KOMNATY MILOSTI A HANBY
Sžírán beznadějnou láskou
žadoním o Váš soucit
a shledávám se jen s Vaší nenávistí...
Choderlos de Laclos (přeložila D. Steinová)
12.10.2010
Strana 104/120
PREROMANTISMUS
Jean François de Troy: Vyznání lásky;
1. Umělecký styl rokoko
Evropské osvícenství, které ovládlo na celé století evropskou kulturu, neznamenalo úplnou
likvidaci barokního umění a klasicismu. Zbožnění rozumu uvítalo především racionálně myslící
obyvatelstvu měst, ale nová filozofie částečně odezvu i u vyšších vrstev. Tam získala osobitý
výraz v podobě rokoka (od fr. slova rocaille = mušlička, podle typických ornamentálních tvarů).
12.10.2010
Strana 105/120
PREROMANTISMUS
Rocaille (fr. mušlička) je abstraktní ornament, podle kterého dostalo rokoko; název
Rokokový styl vznikl ve Francii na dvoře Ludvíka XV., ale velmi rychle se dostal do povědomí
dalších kultivovaných aristokratických dvorů Evropy. Téměř současně se prosadilo i v prostředí
měšťanském. Pro mnohé podobnosti s barokním uměním bývá rokoko někdy považováno za jeho
konečnou fázi, ve skutečnosti je však vyvrcholením vývoje dvorské kultury 18. století.
Detaily štukové výzdoby zámku ve Steinhausenu a typický rokokový motiv z Tettnang Neues
Schloss v Treppenhausu; foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www)
12.10.2010
Strana 106/120
PREROMANTISMUS
Výtvarné umění rokoka zavrhlo stavební monumentalitu, přebujelé tvary i citovou expresivitu
baroka a mezi základní prvky pozvedlo vtipnou hravost, eleganci, erotické požitkářství a bohatou
dekorativní miniaturizaci. Ozdobné drobnosti, často sahající po orientálních prvcích (rostlinné
motivy, asymetrické ornamenty a zlacené štuky, hedvábné tapety apod.).
Rokokový interiér v Gatčinském paláci v Petrohradě (malba E. P. Hau, 1878);
Tyto prvky dotvářely pohodlné rokokové interiéry nových i přestavěných francouzských zámků,
např. Francouzský pavilon ve Versailles, jehož architektem byl Jacques-Ange Gabriel (1698 –
1782).
12.10.2010
Strana 107/120
PREROMANTISMUS
Architekt J.-G. Ange (J.-B. Greuze, pol. 18. stol.) jeho Francouzský pavilon ve Versailles;
fotografické reprodukce a foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www.
wikipedia.org)
Významné stavby rokokového stavitelství od Georga Wenzeslause Knobelsdorfa (1699 –
1753) nalezneme též v Postupimi (letohrádek Sanssouci) a v Berlíně (budova Opery). Jako
ukázka rokoka v našich zemích může posloužit zámek Dobříš a průčelí knihovny Strahovského
kláštera v Praze.
A. Mányoki: Georg Wenzeslaus von Knobelsdorff (1732) a jeho postupimský letohrádek
Sanssouci; fotografické reprodukce a foto (the public domain, GNU Free Documentation
V malířství se dobře daří portrétům a drobné figurální malbě s přírodními a mytologickými
12.10.2010
Strana 108/120
PREROMANTISMUS
motivy. Typickými představiteli hravého stylu, v němž se snové prostředí poklidných parkových
scén zalidnilo scénkami galantních dostaveníček dvorných aristokratů s roztomilými pastýřkami,
jsou francouzský malíř Antoine Wateau (1684 – 1721) a Ital Giovanni Battista Tiepolo (1696
– 1770). Z našich umělců se k nim řadí Norbert Grund (asi 1717 – 1767).
R. Carriera:J.-A. Watteau (1721) a jeho žánrový obrázek Pouť do Cythery (1721) poukazující
na snovost a bezstarostnost rokoka; fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
12.10.2010
Strana 109/120
PREROMANTISMUS
Rokové malby G. B. Tiepola Mladá dáma s papouškem (1760) a N. Grunda Léto (pol. 18.
stol.);
Vlivy rokoka můžeme i na předmětech užitého umění, nejlépe odpovídajících potřebám
soukromého života jednotlivce: v drobných porcelánových plastikách, elegantním nábytku,
v kovářské a šperkařské tvorbě i na produktech uměleckého sklářství.
12.10.2010
Strana 110/120
PREROMANTISMUS
Návrhy francouzského rokokového nábytku (rytiny od J.-A. Meissonniera,1730);
2. Rokoková literatura
V rokokové literární tvorbě je nejvýrazněji zastoupena milostná poezie alamodová a
anakreontská, charakteristická už pro poslední fázi baroka. Vše, co zbylo z jejich barokní formy
a obsahu, však prostoupil nový umělecký náboj: charakteristické směšování pastýřské idyly a
rozmarné erotické lyriky už v této fázi vývoje působí protibarokně.
J. A. Watteau: Rozpačitá nabídka (1711);
Typickým prvkem alamodové poezie (fr. à la mode, tj. podle dvorské módy) je postava galantního
milence, „smutného kavalíra“, který naříká v tichu zšeřelého parku nad nešťastnou láskou.
Komplikovaný básnický výraz bohatě využívající alegorie a složitý vyumělkovaný styl byl blízký
právě šlechtické společnosti. Mezi tvůrci alamodové poezie vynikli hlavně němečtí básníci
FRIEDRICH VON HAGEDORN (1708 – 1754) a JOHANN GLEIM (1719 – 1803), v české
literatuře je jejím příkladem už dříve uváděná skladba Discursus Lypirona VÁCLAVA JANA
12.10.2010
Strana 111/120
PREROMANTISMUS
ROSY.
Básníci F. von Hagedorf (D. van der Smissen, 1741) a J. Gleim (J. H. Ramberg, 1910);
Podobný příklon k pozemské smyslovosti znamenala i rozmarná anakreontská poezie. Rozpustilá
hravost, elegantní až dekorativní projev a pozemské požitkářství, s nímž byly odmítnuty temné
náměty barokní mystické lyriky (určujícím tématem bylo víno, ženy a láska), učarovala
vznešeným i prostým současníkům a ovlivnila i tvorbu básníků pozdějších.
K podobnému typu anakreontské poezie vrátili básníci Lessing i Goethe, u nás byla vlastní pro
tvorbu nejstarší generace básníků národního obrození (např. V. Tháma a A. J. Puchmajera).
12.10.2010
Strana 112/120
PREROMANTISMUS
Anonymní portrét českého obrozence A. J. Puchmajera;
Ve francouzské rokokové literatuře vynikly lyrické elegie ANDRÉ CHÉNIERA (1762 – 1794).
Jeho verše svým vnitřním zanícením, přírodními scenériemi a obrazy nezávislého života
připomínají duch období antiky (Bukolika, Mladá Tarenťanka aj.). Jsou lehce frivolní, zároveň
však dojímají cudnými milostnými výjevy a hlubokými city přátelství.
12.10.2010
Strana 113/120
PREROMANTISMUS
A. Chénier (anonym. 18. stol.) a bukolická scenérie malíře S. Gessnera (1767);
Libertinové v rokokové próze
Pro rokokovou prózu jsou příznačné eroticky laděné galantní příběhy. Jejich náměty vystihují
morálku šlechtické společnosti, v níž převládl pyšný egoismus a erotická nevázanost libertinů
(volnomyšlenkářů).
12.10.2010
Strana 114/120
PREROMANTISMUS
W. Hoggart: Manželství à la mode (Krátce po svatbě);
Volnomyšlenkářství vzniklo jako reakce na strnulost absolutismu a přísnost mravů barokního
šlechtickém prostředí už v 17. století (viz dílo Cyrana de Bergerac), ale v následujících obdobích
získalo vyhraněnější podobu. Vybraná elegance, chladná zdvořilost a galantnost, která ovládla
šlechtické salony, se odrazila v postavách rozpustilých, samolibých a poněkud cynických hrdinů
rokokových románů.
Pozoruhodný dokument o životě a prostředí aristokratické společnosti v 18.století přinesl ve
svých francouzsky psaných pamětech Příběh mého života (1774) Ital GIOVANNI GIACOMO
CASANOVA (1725 – 1798).
12.10.2010
Strana 115/120
PREROMANTISMUS
Portrét G. Casanovy od jeho bratra F. Casanovy (1755), vydání Příběhu mého života (1910) a
ilustrace z téže knihy: soutěž v nafukování kondomů (1872);
V rozsáhlém životopise líčí především vlastní pohnuté osudy (dnes už víme, že někdy nepřesně a
účelově vykonstruované i ve vztahu k ženám), s italským temperamentem a kousavou jízlivostí
však zachytil i překotné dění a společenské klima v celé Evropě před Francouzskou revolucí.
Tento dobrodruh a světoběžník, který žil v Itálii i v ostatních evropských zemích, dovršil svůj
život na duchcovském zámku v Čechách.
12.10.2010
Strana 116/120
PREROMANTISMUS
Dvě místa, s nimiž je Casanovův život úzce spojen: Benátky (anonym, 18. stol.)
a Duchcovský zámek, níže zápis o Casanovově smrti (4. června 1798);
fotografická reprodukce a foto autor (the public domain, www. wikipedia.org)
Pravidla rozkládající se morálky znuděných aristokratických libertinů, v níž převládla chladná a
přesná kalkulace s lidskými city, odhaluje slavný dopisový román Nebezpečné známosti (1782).
Jeho autor PIERRE-AMBROISE CHODERLOS DE LACLOS (1741 – 1803) napsal strhující
příběh, jehož základem je vzrušující milostná hra. Důležitý je také moralizující podtext
závěrečného poselství: v sítí intrik obou hlavních protagonistů markýzy de Merteuil a vikomta de
Valmont, které spojuje vášeň i nenávist, končí nejen jejich oběti, ale i oni sami, neboť v „novém“
světě už nikdo (a ani šlechtic) nemůže mít právo jednat svévolně se svým okolím.
12.10.2010
Strana 117/120
PREROMANTISMUS
Choderlos de Laclos na portrétu A- Kucharskiho (konec 18. stol.) a Fragonardovy ilustrace
Nebezpečných známostí (1796); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Skandály provázely každé vydání knihy francouzského libertina markýze DONATIENA DE
SADE (1740 – 1814), zejména pro jejich erotickou nevázanost. Markýz de Sade byl během
svého dobrodružného života obviňován z těžkých zločinů a několikrát byl uvězněn. Nakonec
strávil jedenáct let v ústavu pro duševně choré v Charetonu, kde také zemřel.
Donatien de Sade (anonym, 18. stol.) a místa spojená s jeho životem - Bastila a ústav
v Charetonu; fotografické reprodukce a foto (the public domain, GNU Free Documentation
12.10.2010
Strana 118/120
PREROMANTISMUS
Jeho nejúspěšnějším románem byla Justina aneb Utrpení ctnosti (1791, pokračování Nová
Justina, a po něm Příběh Julietty, její sestry, 1797), v němž autor (možná nechtěně) předvádí na
osudech sester Julietty a Justiny libertinskou společnost v pravém světle: dobro a ctnost jsou
bezbranné proti krutosti či zlu, které sídlí v honosných komnatách šlechtických sídel.
Holandské vydání Justiny (1791) a ilustrace z románu Příběh Julietty (1800);
Choderlos de Laclos P.-A.: Nebezpečné známosti (přeložila D. Steinová), Praha 1968; Tichá Z.:
Smutní kavalíři o lásce (antologie), Praha 1968; Chénier, A.: Milostný deník (přeložil J.
Pokorný), Praha 1986
5.3 Autotest
14. Hnutí Sturm und Drang vzniklo ze stejnojmenné hry:
- G. E. Lessinga
- F. M. Klingera
- J. R. Lenze
- J. W. Goetha
15. J. W. Goethe nenapsal tragédii:
12.10.2010
Strana 119/120
PREROMANTISMUS
- Faust
- Egmont
- Loupežníci
- Torquato Tasso
16. Do své Deváté symfonie zařadil L. van Beethoven Schillerovu báseň:
- Píseň o zvonu
- Óda na radost
- Heřman a Dorotea
17. Rokoková literatura našla své největší představitele v prozaicích. Autorem autobiografie
Příběh mého života byl:
- A. Chénier
- P.-A. Choderlos de Laclos
- D. de Sade
- G. G. Casanova
18. Román Choderlose de Laclos Nebezpečné známosti převedl do filmové Valmont český
filmový režisér
- Jiří Menzel
- Juraj Herz
- Miloš Forman
12.10.2010
Strana 120/120
PREROMANTISMUS
6 Rejstřík
12.10.2010
Strana 121/120

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA

Transkript

Podobné dokumenty

Untitled

Libčické křižovatky číslo 1 / 2015

Wolfe von Lenkiewicz

www.ssi-schaefer.com

Životopis Bernarda z Clairvaux - Cisterciácký klášter Vyšší Brod

Vorarlberg Information Summer 2015

Výukový materiál zpracován v rámci projektu EU peníze školám

FAČR – Okresní fotbalový svaz Chomutov

Výroční zpráva - ZOO Ústí nad Labem

Paliativni pece.indd

2/2012 - Farnost Rožnov pod Radhoštěm

výběr z významných výročí roku 2010

Literatura I. díl - Informační stránky GVM

pýcha a předsudek

Vzestupy a pády Thalíe

Lincoln Rhyme 05 - Iluze - Patterson James pack 30 knih + 1 bonus

Herní plán číselných loterií a sázkových her SAZKA, a

Introduction to Automata

BAROKO