Lidový oděv obyvatel Ázerbájdžánu

Tradice
22
www.irs-az.com
№ 2, Zima 2014
Attika IZMAJLOVA,
doktorka filosofie v oboru historie
Lidový oděv obyvatel
Ázerbájdžánu
OBLEČENÍ JE JEDNOU Z NEJDŮLEŽITĚJŠÍCH SOUČÁSTÍ HMOTNÉ KULTURY, KTERÁ SI PO DLOUHOU DOBU ZACHOVÁVÁ
TRADIČNÍ RYSY. NA UTVÁŘENÍ ODĚVU MAJÍ VLIV KLIMATICKÉ PODMÍNKY I EKONOMICKÁ ČINNOST OBYVATELSTVA.
ODĚV JE ODRAZEM ETICKÝCH A ESTETICKÝCH NOREM NÁRODA, OBSAHUJE INFORMACE O HODNOTOVÉ ORIENTACI
V URČITÉM OBDOBÍ, O ZPŮSOBU OBLÉKÁNÍ A LIDOVÝCH TRADICÍCH. VYJADŘUJE TAKÉ SPOLEČENSKÉ A SOCIÁLNÍ
POSTAVENÍ SVÉHO NOSITELE.
www.irs-az.com
23
Tradice
Dámské boty, výšivky, 19. století, Národní muzeum dějin Ázerbájdžánu
Ženské oblečení. Ačkoliv co do složení byl
ázerbájdžánský ženský oděv ve značné míře stejného
typu, byly zde značné rozdíly ve vnější podobě oděvu
v různých historicko-etnografických oblastech.
Hlavními prvky lidového ženského oděvu byla košile,
sukně a několik druhů dalšího svrchního oblečení:
čepken, archalyk1 katibi, kuladža.
Ve většině oblastí Ázerbájdžánu se nosila krátká
vcelku střižená košile. Měla rovné průramky a rukávy
střední šíře. V některých regionech se kromě toho nosily
i košile s rukávy, které se k zápěstí výrazně rozšiřovaly.
Tyto košile byly charakteristické pro Karabašský, Šekiský
a Gjandžský okres. Byly zpravidla určeny pro sváteční
příležitosti. V Ázerbájdžánu byly do jisté míry běžné
i dlouhé košile. Nosily je ženy v horské části Talyšského
okresu, v Zagatalském okrese, v západní části
Nachičevanu a Gazašském a Gusarském okrese. Střihem
se nijak nelišily od krátkých košil.
Košile se převážně šily z látek stejného typu.
Materiálem používaným na košile pro každodenní
nošení bylo kaliko, kartoun nebo klot. Sváteční košile
se šily z hedvábných tkanin, často z jemného hedvábí
s plátěnou vazbou, které se nazývalo kanaus. Mladé ženy
nosily košile růžové, červené nebo žluté barvy. Starší
ženy dávaly přednost tmavším barvám – fialové, tmavě
modré. Košile byly zdobeny barevnými hedvábnými
šňůrkami a úzkou stužkou, kterou se lemovaly okraje
límce, předního výstřihu a rukávů. Na spodní okraj košile
se zepředu přišívaly zvláštní přívěsky v podobě kulatých
plíšků. Protože však košile byla v značné míře zakryta
svrchní vrstvou oděvu, hrála v oděvu bezvýznamnou
roli.
Mezi dalším svrchním oblečením byla nejoblíbenější
široká sukně. V některých regionech, kde se nosila
dlouhá košile, byly běžným oděvem kalhoty zvané
šarovary s úzkými nohavicemi. Šarovary se často šily
1. V některých pramenech je uveden tvar „arkalyk“ (pozn. překl.)
24
www.irs-az.com
№ 2, Zima 2014
Mužský národní oděv, Národní muzeum dějin
Ázerbájdžánu
z látky červené barvy. Sukně byly sešity z několika
rovných pruhů látky a byly hustě nařasené. V horní
části sukně byla přišita dvojitě složená látka, která
měla otvor na provlečení speciálního pleteného pásu.
Sukně se nezapínala v pase, nýbrž o něco níž. Bylo
zvykem nosit i spodní sukni. Pro slavnostní příležitosti
se šily sukně z různých hedvábných tkanin – kanausu,
darai, brokátu, hustě tkaných hedvábných látek, někdy
také ze sametu. Ženy z bohatých rodin nosily sukně
ušité z mušelínu protkávaného zlatými kvítky nebo
ornamentálními vzory. Sukně byly zdobeny na spodním
okraji lemovkou z jiné látky, zlatou baftou (druh látky
– pozn. překl.), krajkami utkanými z tenké kovové nitě
(zlaté nebo stříbrné) zvaných zandžir. Méně často se ke
zdobení používala výšivka tvořená zlatými nitěmi nebo
skleněnými perličkami. Ozdoby na sukni byly často
shodné se zdobením svrchního oděvu, který kryl horní
část těla. Je třeba říci, že nošení tradiční košile a sukně
se udrželo ve většině ázerbájdžánských okresů až do
60. let 20. století.
Svrchní ženský oděv se vyznačoval velkou
rozmanitostí. Ženy všeobecně nosily krátký vcelku
střižený oděv zvaný „čepken“, který neměl zapínání,
a delší v pase prostřižený „archalyk“. Čepken měl na
bocích cípy, které byly lemovány baftou v kombinaci
s užší stužkou zvanou „karakoz“. V Karabašském okrese
se nosil čepken s falešnými rukávy s dlouhým plochým
zakončením. V jiných regionech Ázerbájdžánu nebyl
příliš rozšířen. Obvykle se zapínal nebo zašněroval v pase.
Čepkeny jednotlivých ázerbájdžánských regionů se lišily
hlavně svými rukávy. V Nachičevanském a Talyšském
okrese se nosil čepken stejného typu, který měl dlouhé
Svrchní ženský oděv „archalyk“, 19. století,
Národní muzeum dějin Ázerbájdžánu
www.irs-az.com
25
Tradice
Mužský národní oděv, fotografie z počátku 20. století
rovné rukávy (1, 2). V Gjandžském a Šekiském okrese byl
rozšířen čepken s krátkými rukávy, které nedosahovaly
k lokti. Čepkeny, které se nosily v těchto regionech, měly
zapínání, někdy byly oba přední díly staženy k sobě
šňůrkou v pase.
Dalším typem svrchního oděvu byl archalyk. Nosil
se v zemědělských regionech Ázerbájdžánu ještě ve
30. letech 20. století. Archalyk byl prostřižen v pase.
K živůtku byl přišit delší nebo kratší hustě nařasený
šůsek. Přední výstřih byl buďto špičatý, hranatý, nebo
oválný. Rukávy archalyku byly obvykle dlouhé a rovné.
V některých oblastech šili archalyk v delší variantě, zato
ale rukávy byly krátké a sahaly jen po loket. Konkrétně
se tato varianta nosila v Nachičevanském a Zagatalském
okrese (3). K variantám archalyku patří oděv stejného
střihu s dlouhými falešnými rukávy známý pod názvem
26
„katibi“. Tento model byl často lemován kožešinou,
případně byl kožešinou vypodšívkován. V 19. století
nosily tento oděv zámožné vrstvy obyvatel.
Na samém konci 19. a počátku 20. století se
v Karabašském okrese a mezi městským obyvatelstvem
stal velmi populární archalyk nového střihu známý
pod názvem „karabašský“. Novinkou byl hluboký oválný
výstřih v přední části oděvu, rukávy od lokte dolů byly
rozšířeny v podobě hrdla, šůsek byl značně zkrácen
a byl poskládán do malého záhybu. Živůtek archalyku
těsně obepínal postavu a zapínal se na háčky. Tato
varianta archalyku se nosila také v severozápadní části
Ázerbájdžánu, a to hlavně mezi ženami z bohatých
vrstev.
Vyjmenované varianty čepkenu a archalyku se
šily z pevných látek, nejčastěji ze sametu tmavě
červené, vínově červené, tmavě modré a fialové barvy
a také z hladce tkané vlny – tirmy. Na konci 19. století
a počátku 20. století se svrchní oděvy šily z hedvábí
a brokátu se vzorem, který tvořily vetkávané zlaté nebo
stříbrné nitě. Karabašský archalyk, který vešel do módy
později, býval ušit z různých druhů hedvábných tkanin.
Tento typ archalyku býval často ušit ze stejné látky
jako sukně, byl to tedy kostým. Výše zmíněné čepkeny
a archalyk se obvykle šily z jiných látek než sukně. Jak
už bylo výše řečeno, nejtypičtější bylo svrchní oblečení
z pevné tkaniny jedné barvy. Takový oděv obepínal trup,
vyznačoval pas a dělal ztepilou postavu. Široká objemná
sukně zdůrazňovala útlý pas. Zdobení svrchního oděvu
se obvykle přikládal velký význam. Okraje předního
výstřihu všech druhů svrchního oděvu byly ozdobeny
lemováním, okraje předních dílů různými stužkami
a pásky, často zlatými nebo stříbrnými. Okraje předního
výstřihu se také zdobily různými stříbrnými přívěsky
ornamentálních tvarů, kulatými plíšky a penízky
spojenými do řetízku.
Bohatým zdobením se vyznačovaly pokrývky hlavy
ázerbájdžánských žen, které ač měly řadu obecných
Svrchní ženský oděv „kürdü“, 19. století, Národní
muzeum dějin Ázerbájdžánu
www.irs-az.com
№ 2, Zima 2014
Ženský národní oděv, fotografie z počátku 20. století
rysů, si v 19. a na počátku 20. století zachovaly místní
odlišnosti. K pokrývkám hlavy patřila čepička, která se
nosila pod šátkem, dále šátky a různé ozdoby hlavy.
Známé byly tři druhy čepiček: arakčin, čepec (beranice),
čutka v podobě vysokého měkkého čepce (4).
V Karabašském, Nachičevanském a Talyšském okrese
a v západních regionech nosily ženy měkkou kulatou
čepičku podobnou ťubetějce. Čelní část čepiček byla
ozdobena látkovou lemovkou či stužkou. Čepičky
určené pro slavnostní příležitosti byly ušity ze sametu
a ozdobeny zlatou oděvní výšivkou; zepředu se na
okolek našívaly stříbrné nebo zlaté plíšky, na okraje
drobné kulaté nebo kosoúhlé ozdoby. V západních
regionech Ázerbájdžánu se kromě zmíněných
arakčinů nosily i mnohem vyšší čepičky zvané „dinga“
na pevné konstrukci, byly též bohatě zdobené, často
i komplikovanými ozdobami z penízků, v jejichž středu
byl umístěn medailon.
V Zagatalském okrese se hodně nosil slavnostní
čepec zvaný „dujmeča“. Ještě na počátku 20. století ho
www.irs-az.com
nosily i mladé ženy. Nicméně v posledních desetiletích
jej nosí především starší ženy. Je bohatě ozdoben
výšivkami a stříbrnými plíšky a trubičkami, vpředu pod
bradou se zapíná na stříbrný řetízek se splývavými
přívěsky z velkých penízků (5).
Pokrývka hlavy nazývaná čutku, která měla vzhled
pytlovitého čepce, se nosila v Širvánském, GubaChačmazském, Šekiském a Zagatalském okrese;
v posledním pak také zároveň s čepcem dujmeča.
Čutku byla obvykle ozdobena štepováním, látkovou
lemovkou, krásnými knoflíčky. Obzvlášť bohatě byly
zdobeny sváteční čutku. Často byly ušity z drahých
hedvábných látek, na spodní část se přišívaly třásně
ze zlatých nebo stříbrných nití. Čelní část byla pošita
speciálními ozdobami v podobě stříbrných nebo
zlatých plíšků.
Přes čepičky se různým způsobem uvazovaly
šátky. Při slavnostních příležitostech kryly hlavu jemné
hedvábné šátky světlých barev, mladé ženy si často
uvazovaly šátky červené barvy. V Nachičevanském
27
Tradice
Výstava národníhooblečení na bulváru v Baku
okrese byl hedvábný šátek upevněn na čepičce, jeho
konce volně splývaly. V mnoha dalších lokalitách se
přes šátek uvazovaly ještě malé šátky různých barev
způsobem, který připomínal turban. Tato kombinace
se v minulosti ještě doplňovala ozdobami, které občas
sloužily k upevnění složité pokrývky hlavy. Všude byly
hodně rozšířeny ozdoby zvané „garmag“, což byl řetízek
s háčky na koncích. Především se jednalo o různé
čelenky (alynlyg a silsile), které se upevňovaly na hlavu
pomocí tří háčků. V Nachičevanském okrese existuje
do dnešních dnů ozdoba „čenebend“, která prochází
pod bradou a na spáncích se upevňuje k šátku. Složité
ozdoby, které se nosily na hlavě, bylo možné vidět ještě
na konci 20. století v Šekiském a Zagatalském okrese.
V Zagatalském okrese měly tyto složité ozdobné
Svrchní ženský oděv „labbada“, 19. století, Národní muzeum dějin Ázerbájdžánu
28
pokrývky nádherné a svérázné zdobení zvané „tadž“.
Ozdoba, pokud ji má žena na hlavě, připomíná čepičku
se špičkou.
Mužské oblečení. Ázerbájdžánské mužské oblečení
má do značné míry společné rysy. Bezvýznamné
odlišnosti lze pozorovat jenom při porovnání oděvů
obyvatel města a vesnice. Mužský oděv se skládal
z košile, kalhot, archalyku a části zvané „čucha“. Zámožní
obyvatelé měst a zvláště duchovenstvo nosilo oděv
nazvaný aba.
Košile byly střiženy vcelku s rozparkem uprostřed
hrudi nebo po straně. Košile pro každodenní nošení
se šily z kalika nebo klotu. Sváteční košile pro zámožné
občany byly ušity z hedvábí, především z atlasu. Na
konci 19. století přišly do módy košile s vysokým
stojacím límcem. Košile se šily z látek světlých nebo
tmavých barev, které měly spíše tlumený odstín.
Archalyky se nosily otevřené na hrudi nebo uzavřené
se stojacím límečkem. Představitelé vládnoucích tříd
nosili i archalyky s malým oválným výstřihem a rukávy,
které se směrem od lokte shrnovaly. Na konci 19. století
byl však takový archalyk již vzácným úkazem. Na konci
19. století a na počátku 20. století byl v módě dvouřadový
archalyk, který se zřejmě objevil pod vlivem uniformy
ruských vojáků. Archalyky byly v pase přestřiženy, jejich
šosy byly hustě nařasené. Na konci 19. století se začaly
šít šosy také z dílů. Archalyky se zhotovovaly z různých
tkanin podle toho, pro jakou příležitost byly určeny, a
podle sociální příslušnosti nositele oděvu. Používaly se
k tomu především látky tmavých barev.
www.irs-az.com
№ 2, Zima 2014
Básnířka z Karabachu Khurshidbanu Natavan s dětmi,
19. století
Přes archalyk se nosila čucha, oděv, který byl svým
střihem podobný archalyku, ale byl delší. Čucha byla
obvykle ušita z vlněné tkaniny, nejčastěji ze sukna.
V Ázerbájdžánu se nosily tři druhy čuchy. Nejrozšířenější
byla čucha s rovnými rukávy, s rozparkem vzadu a po
stranách. Její spodní část byla hustě nařasená. Nosila
se rozhalená, její přední díly však bylo možné spojit.
Druhou variantou byla čucha s falešnými shrnovacími
rukávy, rukávy byly opatřeny drobnými knoflíčky, takže
v případě potřeby je bylo možno zapnout. Tento druh
čuchy nosili v 19. století hlavně představitelé zámožných
vrstev obyvatelstva, a to především ve městech.
Třetí variantou byla čucha s kapsičkami na náboje,
tzv. „vjazneli“. Tato čucha se vyznačovala tím, že těsněji
obepínala tělo, měla směrem k zápěstí poněkud
rozšířené rukávy a byla delší. Čucha „vjazneli“ se obvykle
nosila s úzkým opaskem, na němž bylo ozdobné
stříbrné kování. Byla především oděvem zámožných
vrstev obyvatelstva, patřila ke svátečnímu oděvu
mladých lidí a lidí středního věku. Přes archalyk se
nosil opasek z bavlněné nebo vlněné látky. Nosily se
také obyčejné kožené opasky nebo pásky ozdobené
stříbrným kováním.
Mužský oděv vypadal stroze a byl velmi skromně
ozdoben. Sváteční archalyky mohly být lemovány na
okraji límce a rukávů jemnou hedvábnou šňůrkou černé
barvy. Hlavní ozdobou čuchy byly kapsičky na náboje
a úzký opasek se stříbrným kováním.
Ázerbájdžánské mužské pokrývky hlavy byly značně
rozmanité. Nejvíce se nosily vysoké čepice z ovčí
kožešiny ve tvaru helmy nebo válce s plochým látkovým
dýnkem. V zemědělských regionech se při svátečních
příležitostech nosily vysoké čepice válcovitého tvaru
s rovným dýnkem, které byly ušity z látky. Zámožní lidé,
zvláště obyvatelé měst, nosili „buchary“ – vysoké čepice
z perziánu, které měly obvykle válcovitý tvar. Šlechta
nosila ještě vyšší čapky, přičemž si jejich nositelé dýnko
čepice obvykle promáčkli. Městská mládež nosila i nízké
čepice z jemné plsti nebo sukna s rovným dýnkem.
V Talyšském okrese byly v módě zašpičatělé čapky
vyrobené z plsti nebo silné vlny s okolkem z kožešiny
nebo látky tmavé barvy.
Jako obuv se nosily čarygy z vyčiněné holiny, dále
bašmaky – střevíce na podrážce bez opatku, mast
– měkké holínky s tuhou podešví. Jak muži, tak ženy
nosili vlněné vzorované ponožky. Sváteční střevíce žen
se šily z kůže různých barev – červené, zelené a černé,
ženské bašmaky byly ozdobeny výšivkou se skleněnými
perličkami, lesklými cetkami a kovovými destičkami.
V poslední čtvrtině 19. století se ázerbájdžánský
mužský oděv začal radikálně měnit pod vlivem
městského oblečení evropského stylu. Lidový ženský
oděv se zachoval výrazně déle, a to až do první třetiny
20. století. Změny v ženském odívání probíhaly pomaleji.
www.irs-az.com
V 60. letech 20. století tradiční oděv téměř vymizel.
Dnes již zřídkakdy můžeme potkat lidi v lidovém oděvu,
a pokud se nám to poštěstí, tak jsou to lidé staršího věku
žijící ve vzdálených obcích.
Literatura
1. Измайлова А.А. О народной одежде
Нахичеванской зоны в XIX - начале XX века.
//Известия АН Азерб. ССР, Серия история,
философия, право,1981, №2.
2. Измайлова А.А. О народной одежде
населения юго-восточных районов
Азербайджана. //Известия АН Азерб. ССР,
Серия история, философия, право, 1964, №4.
3. Измайлова А.А. Женская народная одежда
Закатальской зоны в конце XIX-начале
XX века. //Известия АН Азерб. ССР, Серия
история, философия, право,1974, №4.
4. Измайлова А.А. Женские головные уборы
Азербайджана. //Азербайджанский
этнографический сборник. №4, Б., 1981, с.64.
5. Там же, с.97.
29