královská dcera - Biblické archeologické noviny

královská dcera - Biblické archeologické noviny

KRÁLOVSKÁ
„Ch
DCERA
těla bych být princeznou!“ řekla Emma, v rukou
držela smeták a zůstala stát na schodech. Byla
právě na cestě k její malé světničce, kterou měla každý den
udržovat v pořádku.
„Proč, moje dítě?“ zeptala se maminka.
„Protože bych nemusela zametat, utírat prach, upravovat
postele, ale naopak bych měla hodně služebnictva, které by to
vše dělalo pro mne.“
„To je ale velmi hloupé přání, moje dcerko. Myslím si, že
i kdybys byla princeznou, bylo by pro tebe nejlepší, aby ses této
nutnosti naučila.“
„Ale princezna nemá nutnost pracovat.“
„Moje malé děvčátko, tady ukazuješ své neznalosti. Když
uděláš svou práci a přijdeš ke mně, ukáži ti jeden obrázek.“
Malá ložnice byla konečně v pořádku a Emma přišla k ma−
mince a připomněla jí její slib.
„Co vidíš, moje dítě?“ zeptala se její maminka, když ukázala
obraz dcerce.
2
„Vidím mladé děvče s pevně ušněrovanými šaty, vyhrnutými
rukávy a se smetákem v ruce“.
„Víš kde se právě nachází“
„ Ne, nevím. Holé zdi, kamenné oblouky a holá kamenná po−
dlaha. To nemůže být žádné hezké místo“.
„Ano, to také není pěkné místo. Je to vězení a to mladé děv−
če je královská dcera“.
„Královská dcera!“
„Ano, ale její osud je smutný“.
„Prosím, pověz mi jej“.
„Před mnoha lety byl Ludvík XVI. králem Francie. Jeho paní
se jmenovala Marie Antoinetta. Ona sice nebyla zlá, ale bezmyš−
lenkovitá a milovala zábavu.
Tak zapomněla na svou povinnost starat se o dobro národa
a peníze rozházela v zábavách, přičemž celý národ trpěl nouzí.
Národ se stal nespokojeným. Když Ludvík a Marie Antoinetta
konečně poznali svou chybu a pokusili se změnit, bylo již pozdě.
3
Lid započal vlivem svých vůdců nenávidět krále a královnu.
Oba byli zajati i se svými dvěma dětmi a vsazeni do vězení, které
se jmenovalo Templ.
Pro Francii to byla hrozná doba. Každý, na koho by padlo
podezření, že je přátelsky nakloněný královské rodině, přišel do
vězení a byl popraven.
Vězni trávili svůj čas, jak jen mohli. Denně vyučoval král své−
ho syna a dceru nebo jim něco četl. Marie Antoinetta, jejich teta
Alžběta a mladá Marie Terezie často zašívaly.
Po nějakém čase byl král předveden před lid a popraven.
Krátce na to byl malý syn oddělen od své matky, sestry a jeho
tety a byl zavřený do strašného vězení.
16.10.1793 byla Marie Antoinetta dovedena na popraviště.
Její dcera Marie Terezie, zůstala s tetou Alžbětou sama.
Ale tato společnost jí nebyla dlouho dopřána. Také teta
Alžběta byla brzy popravena. Marie Terezie měla tehdy šestnáct
let, byla úplně sama v hlubokém vězení a byla hlídána a opatro−
vána brutálními vojáky.
Tak vedla rok a půl svůj milostivý život a nevěděla, zda její
maminka a teta žijí, nebo ne.
O mnoho let později píše o svém životě ve vězení:
„Požadovala jsem jen to nejnutnější pro život, ale bylo mi to
mnohdy tvrdě odmítnuto. Byla jsem schopná udržovat se v čis−
totě. Měla jsem mýdlo a vodu a denně jsem zametala svou míst−
nost“.
Zde na tomto obrázku vidíš královskou dceru, dceru krále a
královny. Budoucí císařovnu Marii Terezii, jednu z nejvýznam−
nějších žen Rakouska, jak důkladně zametá po ranní toaletě
holou podlahu své cely.
Co si myslíš, měla v těchto dnech své největší uspokojení
v tom, že byla královskou dcerou nebo z toho, že prováděla do−
mácí povinnosti, které se naučila v době plné spokojenosti jako
princezna žijící v paláci obklopená služebnictvem? Ano, Emmo,
4
je toho daleko více, co bych ti mohla
vyprávět“.
„Co se s ní stalo?“
„Konečně byla propuštěna z vězení
a poslána k přátelům její maminky. Ale
trvalo to celý rok, než se mohla znovu
smát. Ačkoliv jí tehdy bylo sedmnáct
let, nikdy nezapomněla na hrozné utr−
pení ve vězení.
Moje dítě, je mnohdy velice hezké
být princeznou, ale může to být v něk−
terých dobách i velice zlé. Moje milá
holčičko, mysli vždy na následující:
„Neškodí vědět, jak se vede domácnost
a mladé děvče, které toho umí více,
bude za všech okolností šťastnější a ochotnější pomoci tam, kde
je to nutné“.
Děti nechápou ihned všechno. Proto také nemohu říci, zda
také Emma ihned našla radost v zametání podlahy a v utírání
prachu. Nezapomeň však: „Největší královnou je ta žena, která
užívá svou moudrost a sílu pro dobro svých spoluobčanů, která
se nebojí žádné práce a všechno dělá s radostí a dobře.“
5
STARÝ HNĚDÝ DŮM
B
yl velmi starý, s nízko posazenou střechou, sužován po−
časím a stál dost daleko od silnice. Až se zdálo, že je
opuštěný, nebýt tenkého sloupce kouře, který se linul nad zchá−
tralou střechou. Tak byl zničený.
Dům byl ovšem obydlený. Za skřípajícími dveřmi bylo možné
spatřit starou, vrásčitou, sešlou ženu, jak tiše sedí u krbu a buď
rozdmýchává skomírající oheň nebo nepřítomně zírá z okna.
Byla to teta Ruth Jonesová, jak jí říkali sousedé. Vědělo se
o ní jen málo. Snad jen to, že je to stará, podivná žena, jakýsi
poustevník, který žije sám v zapovězeném domě. Dům zdědila
spolu s malou farmou po smrti rodičů zhruba před 30 lety.
Zprvu byli sousedé na nového obyvatele zvědavi. Viděli vyso−
kou, skromně oděnou ženu, starou okolo 34 let. Nedala moc na
povídačky, byla stydlivá a studená. Někteří tvrdili, že je pyšná.
Jiní říkali, že její život byl jedno velké zklamání. Nikdo však ne−
měl v popisu její minulosti pravdu a jak plynul čas, byl starý hně−
dý dům a jeho obyvatelka ponecháni osudu.
S léty přišly změny. Stěny byly černé od sazí, okna umou−
něná, podlaha propadlá. Také tvář tety Ruth vypadala nemoc−
ně a nebylo v ní nic veselého. Někteří tvorové seschnou a ochr−
nou, když je necháme osamoceně žít, a tady jeden takový byl.
6
Obávám se, že to bylo také způsobeno odvrácením se od lidí.
Nebylo nikoho, s kým by sdílela radost a smutek, o koho by
mohla pečovat, byla−li těchto citů ještě vůbec schopna.
Jak plynuly dny, nepřinesly jí nic než trochu chorálů, háčko−
vání, práce se slámou a příležitostné pochůzky do vesnického
obchůdku, kde si kupovala těch pár věcí, které potřebovala k ži−
votu.
Upřené pohledy pestře oděných
vesnických dívek, odlesky šťastných
domovů, které viděla oknem, a hlučný
šum života, to vše bylo v ostrém kon−
trastu s jejím osamělým životem. Ráda
se uchýlila ke svému tichému krbu, kde
aspoň kočky měly radost z její pří−
tomnosti. Stará Brindleová věděla na
čem je. Netrpělivě trhla hlavou po
zrnku kukuřice nebo po vědru s deš−
ťovou vodou, za kterou měla být pova−
žována.
Starost o živočichy byla její zába−
vou. Často za mrazivého rána sledovala, jak hltavě jedí, zatímco
ona ještě neochutnala svojí snídani. Nohy a ruce měla znecit−
livělé chladem.
I když s ní nikdo nesdílel srdce ani domov, byla tu přece jen
někdy jedna příjemná duše mezi smutnými zdmi s dětským, zví−
davým hlasem a sladkým smíchem.
Byla to Bessie Laneová. Zavedl ji sem nenadálý liják jednoho
červnového dne cestou do školy. A od té doby si malá, veselá
dívka s blonďatými vlasy a jasnýma očima chodila do zapově−
zeného domu popovídat. Pro tetu Ruth to byl těžký krok, ale
petlice byla zvednuta.Do unavených očí vešel záblesk jasna a do
tenkých rtů úsměv.
A jak se někdy stává, našlo dítě k osamělému srdci cestu.
7
„Co tě vedlo k tomu, abys navštívila starou poustevnici?“ řek−
la jí jednoho rána spolužačka Eliza Rayová. „Naše služka Bridget
říká, že ta stará bába musí být jedině čarodějnice.“
„Čarodějnice nejsou, mám ji ráda,“ vykřikla Bessie Laneová,
setřásla svůj klobouček a rozběhla se za veverkou, která běžela
dolů ulicí. Bessie dál pokračovala ve svých návštěvách. Seděly a
povídaly si spolu hodinu po hodině. Teta Ruth jí ukazovala dlou−
ho opatrovavané památky po letech dávno minulých, a popiso−
vala jejich historii, až Besiiny oči zářily úžasem.
Toho zimního rána, ve kterém jsme vám ji představili, kdy
seděla u pohasínajícího ohně a dívala se z ušmudlaného okna,
byla Besiina nepřítomnost delší než obvykle. Obloha byla olo−
věná, vítr svištěl komínem a třásl okenicemi.
Teta Ruth se znenadání zvedla a podívala se z okna. Uviděla
blížící se malou jasnou kapuci a modrý plášť. Nevšimla si však
pečlivě zabaleného balíčku, který Bessie nesla. Spěchala přiložit
do ohně a vyčistit krb.
„Dobré ráno, teto Ruth! Už je to tak dávno, co jsem tu byla,
viďte?“
„Ano, dávno, na tak osamělou bytost jako jsem já. Ale tady
není to pravé místo pro mladé a veselé, já vím.“
„Ale je, drahá teto Ruth. To nesmíš říkat. Moc ráda sem
chodím. Strýc Jake byl ale velmi nemocný, poslal pro tatínka a
maminku, a já jela s nimi. Je to tak daleko! Myslela jsem, že tam
snad nikdy nedojedeme. Óóó, teto Ruth, ještě jsem ti to ne−
řekla!“ a buclatá tvářička zvážněla.
„Co se děje, dítě?“ zeptala se Ruth, když zvedala drobky ze
země. Tak to dělala vždy, když tu Bessie byla. Ruce se nedobro−
volně pohybovaly v lehkých dotecích, aby uklidily nepořádek.
Pokoj byl pro ni dost dobrý, ale dítěti se zdál ponurý a potřebo−
val trochu prosvětlit. Teta Ruth ale nevěděla, že je volána k lep−
šímu životu a že láska ke světlu a kráse se probouzí v jejím
utrápeném srdci.
8
„No, řeknu ti to, stěhujeme se. Já tvrdím, že není správné
opustit všechna děvčata, když jsem se s nimi právě skamarádila.
A taky tebe mám ráda, teto Ruth. Ani trochu se mi nechce jet.“
Po obličeji jí stékaly slzy.
„Odjet, mé dítě, odejít?“ řekla teta Ruth vážně.
„Ano, maminka taky říkala, že nemůžeme přestěhovat naše−
ho Chipa, protože by to byla příliš velká starost. Tak jsem svého
ubohého ptáčka dala Alliei Smithové.“ Slzy jí tryskaly z očí.
„Amy Wellsové jsem nechala svoje koťátko, ale nenašla jsem
místo pro mou malou růžičku. Vidíš,“ řekla Bessie, šla ke stolu a
sundala papír z balíčku. „není to nádhera? Necháš si ji, abys na
mě nezapomněla, a budeš se mi o ni starat, že ano, teto Ruth?“
Malé květy byly v plném rozpuku a vypadaly, jako by se usmí−
valy v požehnání staré ženě.
„Ano, ano, dítě, budu pečovat o tvou růžičku, nic se jí nesta−
ne.“ Malá rostlinka, jako by uvolnila myšlenky staré ženy a ta si
pro sebe začala nepřítomně mluvit, až si uvědomila, že polohlas−
ně říká: „Takže ty odjíždíš a úplně zapomínáš na ubohou tetu
Ruth, když máš tolik nových kamarádů. No, ono, je to přiro−
zené.“
„Ne, ne, opravdu nezapo−
menu,“ řekla Bessie a srdečně
ji objala,“ a někdy tě přijedu
navštívit.“ Dlouho si povídaly.
Potom dala tetě Ruth a růžičce
pusu a v mžiku byla pryč.
Vypadalo to, že se k vězni
ze starého domu vrátily stíny.
Jakmile ale její pohled sklouzl
na malou květinku, zamyslela
se, na jaké nejlepší místo by ji
postavila. Začala si pro sebe
mumlat:
9
„Právě takové růže jsem nosívala do starého kamenného
kostela v Amsdenu, když jsem nebyla o moc větší než Bessie.
Vypadá to, jako by to bylo včera. Už je to ale let! Možná, kdy−
bych to udělala znova, nebylo by mi tak ponuře a osaměle. Mys−
lím, že tu růži dám sem k jižnímu oknu. A pokud sem to dítě ještě
přijde, uvidí ji od branky.“
Přinesla
malý dřevě−
ný stojan a
opatrně na
něj rostlinu
postavila.
Jak to děla−
la, koutkem
oka si všimla
okna. Nikdy před−
tím nevypadalo tak
špinavé. Jak umývala a
čistila sklo, vlil se do ní nový
život. Jakmile domyla, stará mušelínová záclona vypadala špina−
vější než obvykle a stínila čistému sklu. Žena ji sundala a jinou,
lepší, vybalila z prádelníku a dala tam, kam patřila.
Následujícího rána, během osamělé snídaně, si posunula židli
před okno, kde stála růže. Slunce svítilo a jak se jeho paprsky
vlnily pokojem, spatřila na protější stěně pavučiny. Ještě toho
dne byly pavučiny smeteny, druhé okno umyto a podlaha vyčiš−
těná. Starý dům nebyl tak čistý a živý už mnoho let.
Ke konci týdne šla do vesnice; tentokrát si oblékla tmavé šaty
místo ošoupaného kalika se žlutou květinou. Veselé a zvědavé
pohledy už jí tolik nevadily jako obvykle. Prožila příjemné setkání
se sousedem, se kterým léta nemluvila.
Měla zvláštní pocit − pocit, že přece jen patří do obrovské ro−
diny lidí, a ledová hora samoty začala tát. Jakmile nakoupila,
10
11
vydala se zpět domů. Cesta vedla okolo kostela. I když bylo brzy,
svítilo se v něm a pár věrných modlících se setkalo, aby se při
pravidelné mši pomodlilo.
Právě zpívali, a teta Ruth se zastavila. Čistý, vítězoslavný hlas
boural napětí…
„…Pohroužen do zálivu temného zoufalství.“
Očarována, poslouchala. Zůstala nehnutě stát, dokud skupin−
ka lidí nepřešla kolem ní. Šla pomalu, mohli jste ji slyšet, jak si
pro sebe tichounce povídá:
„Óóó, Ruth Jonesová, kde jsi? Také jsem to kdysi zpívala ve
starém kostele, kam jsem nosívala růže, ale bylo to před mnoha
lety. Také jsem se kdysi modlívala. Zajímalo by mě, jestli by mě
Bůh vyslyšel.“
Tu noc, stejně jako mnoho nocí potom, nemohla usnout. Slo−
va písně jí zněla v uších a přinášela zapomenutý cit a myšlenky,
dokud hlubina její duše nebyla probořena.
Ve své temnotě se cítila nejistě, hloupě, neboť staré cesty
a dobrotivý Duch svatý ji celou
tu dobu vedly zpět ke světlu. Ne−
mohu sledovat celou tu cestu,
kterou prošla. Jen vím, že jí po−
stupně a jistě noc a slunce klidu
jí prosvítilo duši. Šla do kostela,
kde jí píseň té noci usměrnila
kroky, a vyslyšela slova života.
Život se jí stal požehnáním,
žíly se jí rozšířily, prohloubily a
vyčistily. Nemocní a potřební se
naučili radovat z její přítomnosti
a malé děti běžely, aby se s ní
setkaly.
A přijela ještě někdy Bessie
Lane?
12
Ano, když se červen začínal usmívat na zemi, objevila se
u branky dětská postava. Modré oči hleděly v němém úžasu ko−
lem sebe. „Toto není to místo. Teta Ruth se musela odstěhovat,“
domnívala se oprávněně. Dům byl pečlivě natřený, plot opra−
vený a podle cestičky kvetly různé květiny. Náhle Bessie uviděla
čistě oděnou starou dámu, která ošetřovala vinnou révu.
„Můžete mi povědět, kam odešla teta Ruth Jonesová, která tu
kdysi…“ Bessie se zarazila a jedním skokem se vrhla do náručí
tety Ruth.
„Je to tu tak nádherné! Jak se to všechno stalo?!“ žadonilo
děvče dojatě.
Teta Ruth se zářivě usmála a vedla Bessii za ruku do čistého
a příjemného pokoje k jižnímu oknu, kde starostlivě opatrovaná
růže rostla do krásy a nádherně voněla.
Bessie se radostí roztančila, když spatřila svou růži. Teta Ruth
dívku jemně posadila vedle sebe a řekla jí vše, co se stalo. Jak ji
ta malá květinka poprvé zašeptala do srdce, o svaté písni, která
ji nenechala spát, a nakonec o dobrotivé duši Boha, který jemně
vedl její okroky sluncem pozlaceným chodníkem pokoje.
13
PŘÍBĚH
PRO DÍVKY ŠKOLOU POVINNÉ
V
e škole slečny Capronové byla přestávka. Dívky stály ve
velké skupině a vedly vážný rozhovor.
„Myslím si, že to byla ostuda,“ řekla Marcia Lewisová, „že
mne postavila na hodinu do kouta jen proto, že jsem prohodila
pár slov s Nelie Johnsovou.“
„Také si to myslím,“ ozvalo se půl tuctu dalších hlasů.
„Dělá jí radost, když může ukázat svou autoritu,“ řekla Lottie
Barnesová.
„To je pravda, jinak by Annu Moryovou a mne nenechala stát
v koutě jen proto, že jsme vynechaly jednu nebo dvě otázky
v aritmetice.“
„Nezdá se vám, že je hrozně zlá? Myslím, že kdybychom měly
počítat všechna její zlá slova a pohledy, měly bychom co dělat.“
„To je dobrý nápad! Udělejme čárku na naší tabulce pokaždé,
když je rozzlobená a uvidíme, jak dlouhou řadu čárek uděláme.“
„Ano! Zkusíme to! Ano! Ano!“ ozvala se řada hlasů jako jed−
na ozvěna.
Chudák slečna Capronová! Se sklíčeností v srdci sledovala
nepřátelské pohledy na tvářích všech školaček, když se po své
bouřlivé diskuzi vrátily do třídy. Toho odpoledne ji silně bolela
14
hlava, takže navíc neměla ani zdaleka tak usměvavou tvář jako
obvykle a děvčata ve své zaujatosti měla výtečnou možnost k to−
mu, aby začala počítat čárky.
Velice brzy zdvihla Lottie Barnesová svou tabulku, aby se po−
dívala na dlouhý řádek plný čárek. Anna Moryová následovala
jejího příkladu, po ní Lottie Johnesová a během necelých dvou
minut i celý zbytek třídy. Tato činnost byla samozřejmě odměně−
na důtkou od slečny Capronové, což vyvolalo další bouřlivé kle−
pání tužek. Po chvilce Marcia Lewisová upustila tabulku na zem
a ihned se ocitly na zemi i ostatní tabulky.
„Děvčata! Děvčata!“ řekla slečna Kapronová přísně. „Zdá se,
že jste se spojily, abyste se vzbouřily proti pravidlům chování.
Nebudu pokračovat s výkladem, dokud se neuklidníte a nebude
zde pořádek.“
Ale i to se minulo zamýšleným účinkem. Dívky byly potichu
pouze několik minut. Nelie Jonesová si vzpomněla, že má v kap−
se lahvičku se šňupavým tabákem pro babičku a během deseti
minut se třída otřásala kýcháním. Hned nato začaly třídou záhad−
ně létat ze strany na stranu papírové kuličky, ale každá dívka vy−
padala soustředěná jen na výklad. Za okamžik se ozvalo tlumené
chichotání Marcie Lewisové, následované Mattií Leeovou a poté
se jedna dívka za druhou přidávala, až se ozýval téměř ohlušující
smích.
„Zdá se, že dnes odpoledne zde úřaduje darebáctví,“ řekla
slečna Kapronová. „Nemá smysl, abych pokračovala s výkla−
dem, když vás musím stále uklidňovat. Dám vám další patnác−
timinutovou přestávku, a pokud se vám nepodaří zbavit se té
přemíry legrace a rošťáren, budu muset učinit velmi rozhodná
opatření, abych vám pomohla.“
Dívky pocítily výčitky svědomí, ale koneckonců byly potěšeny
tím, jak úspěšný byl jejich experiment.
„Řeknu vám, čím to je,“ řekla Marcia Lewisová, „slečna Kap−
ronová nemá žádný důvod být tak hrozně rozzlobená. Jen se po−
15
dívejte, kolik máme čárek. Když budeme zase tak zlobit, až se
vrátíme do třídy, a ona nás opět pustí ze školy, můžeme jít k vo−
dopádu a užít si to.“
„To by bylo skvělé,“ řekla Nellie Johnesová.
„Úžasné,“ přidala se Mattie Leeová.
16
„Co se s vámi děje?“ zeptala se Mary Paineová, která chyběla
jeden den ve škole a nechápala, proč jsou její jindy tak milé spo−
lužačky tolik rozčílené. Když si vyslechla celý příběh, vypadala
velice smutně.
„Chudák slečna Kapronová! Jak jí můžete něco takového
provádět!“
„Je to jen to, co si zaslouží za to, že je tak zlá,“ namítla Lottie
Barnesová.
„Ale vy to vidíte špatně, děvčata. Slyšela jsem příběh jedné
paní, která stále hledala chyby na manželce svého syna. Čím více
je hledala, tím více jich nacházela, až si začala myslet, že její sna−
cha je ta nejnepříjemnější osoba na světě. Vyprávěla o všech
těch chybách své velice dobré přítelkyni.
Nakonec jí přítelkyně jednoho dne řekla: „Není pochyb, že
má Jane mnoho chyb, a velmi nepříjemných, ale zkus alespoň
chvíli přemýšlet o jejích dobrých stránkách, které u ní můžeš
najít. Opravdu, jsem velice zvědavá, jak ti to půjde“.
„Ta dobrá žena se cítila trochu uražena tím, co jí přítelkyně
navrhla, ale nakonec se rozhodla, že to zkusí. Ještě dříve, než
zjistila jen polovinu dobrých vlastností Jane, začala si jí vážit.
A vy teď děláte přesně to, co ta paní, hledáte chyby. Zkusme po
zbytek odpoledne být jako ona a hledat příjemné věci. Uvidíme,
kolik úsměvů od slečny Capronové získáme.“
Mary Paineová byla jednou z nejstarších dívek ve škole. Za−
dávala dívkám náměty na jejich práce a pomáhala jim s jejich
problémy. A protože byla u nich oblíbená, dívky, i když částečně
neochotně, souhlasily, že udělají, co řekla.
Slečna Capronová se obávala zazvonit na zvonek.
Patnáctiminutová přestávka skončila a ona se musela donutit,
aby své žačky svolala. Přišly okamžitě. Každá se potichu posadi−
la a začaly svědomitě studovat. Pravidelně se na jejich tvářích
začaly objevovat milé úsměvy, které jakoby očekávaly odezvu
z učitelčiny tváře. Postupně se řada úsměvů rozšiřovala. Pořádek
17
ve třídě, píle žaček a vítězné pohledy brzy způsobily, že trvalý
úsměv prosvětlil i tvář slečny Capronové. Dívky setřely čárky na
svých tabulkách. Již nemělo smyslu je dále počítat.
Marcia Lewisová napsala na svou tabulku: „Usmívá se celou
dobu.“
Před tím, než slečna Capronová ukončila toho večera vyučo−
vání, řekla:
„Před přestávkou mne velice bolela hlava a obávala jsem se,
že jsem s vámi neměla dostatek trpělivosti. Vaše dobré chování
mne ale přesvědčilo, že jsem se mýlila. Děkuji vám, milé dívky,
za vaši lásku a vlídnost a doufám, že mi odpustíte mé chyby tak
rychle, jako jsem je odpustila i já vám. Vyučování je skončeno.“
Okamžitě byla obklopena všemi dívkami a zasypána polibky.
„Byly jsme pěkně zlomyslné,“ řekla Marcia Lewisová „a vůbec
to není vaše chyba.“
Poté Libbie Dennyová vysvětlila celou historku o dívčím spik−
nutí. Když popisovala, jakou úlohu v ní sehrála Mary Paineová,
slečna Capronová položila Mary ruku kolem ramen, políbila ji
a řekla, „Požehnaní jsou ti, kteří se snaží o smír a měli by se na−
zývat děti Boha.“
„Nu, vy moje zlatíčka,“ dodala, „co bylo lepší, zaznamenávat
mračení nebo úsměvy?“
„Úsměvy,“ zvolaly všechny dívky jednohlasně.
„Možná si tuto situaci zapamatujete a poučíte se z ní na celý
svůj život, že lépe je přehlédnout to špatné a hledat to, co je
v každém dobrého. Jen tak můžete sami sebe i ostatní lidi učinit
šťastnějšími a lepšími. Jaké je tedy ponaučení, děvčata?“
A každý z hlásků odpověděl, „Přehlédneme to špatné a bude−
me hledat jen to dobré, co je v každém kolem nás.“
18
VÝSLEDEK
JEDNÉ LžI
B
ylo zimní období. Stíny si hrály v pokoji. Rubínově čer−
vené světlo plápolalo ve starých kamnech.
Uctivá stará paní seděla přemýšlejíc v křesle, které měla při−
sunuté téměř k oknu. Čas jí zbarvil vlasy do stříbrna, ale její srdce
nechal mladé. Náhle se otevřely dveře do místnosti a dovnitř
vešlo malé děvče.
„No, Bessie“, zeptala se stará paní a milé položila svou ruku
na sluneční vlny ve vlasech dítěte, „udělalo ti sáňkování radost?“
„Ano, ono to bylo hezké, teto Ruth. Nechceš mi vyprávět
jednu ze tvých mnoha milých povídek?“
Bessie byla jedináček. Její maminka nedávno zemřela. Děvče
bylo na návštěvě u tety, která si ji svým jednáním získala.
Ale teta Ruth měla ostrý pohled. Objevila totiž, že Bessie za−
chází lehkomyslně s pravdou. Je−li přistižena při lži, nic si z toho
nedělá.
To hlavní co charakterizovalo tetu Ruth, byl vztah k pravdě,
její neotřesitelná láska k pravdě. Nejvíce ji nazlobila nepravda.
„Lhář nezůstane u mě lhářem“, byla řečí jejího srdce, a tak se
rozhodla s pomocí Boží vytrhat tento plevel z charakteru jejího
miláčka. A je jedno, kolik to bude stát námahy. Proto se stala tak
přemýšlivou. Její rozhodnutí nyní znělo: „Vezmi si svoje houpací
19
křeslo, moje milá, a posuň ho zde ke mně!“ Krátce na to dívaly
se oči děvčete do očí babičky.
„Jsem již stará Bessie“. Hladila se jemně po svých vlasech.
Moje paměť slábne ale vzpomínám si na dobu, kdy jsem byla
děvče jako ty. Díváš se na mě velkýma udivenýma očima, ale
když zůstaneš žít, mé dítě, tak z tebe jednou bude stará paní jako
je teta Ruth.
Ve dnech svého dětství jsem chodila do školy učit se číst s ma−
lým děvčátkem, které se jmenovalo Amy a bylo velice přátelské
a citlivé. Byla to velmi dobrá žačka a neustále chtěla být se
mnou. Nemohla jsem jí odmítnout její milé přátelství, ale přesto
jsem ji nechtěla, protože ve vyučování byla často, jako jediná,
lepší než já.
Ubohá Amy se mohla jen velice těžce orientovat v mých
myšlenkách, protože já jsem byla příliš pyšná, abych ji vysvětlila
důvod mého chování. Byla jsem dítě, Bessie, které milovalo
pravdu, ale závist mě vedla do pokušení a já jsem prohrála.
Mnohdy jsem sváděla další děvčata proti Amy. Tak začal můj
úskok. Ona byla příliš nesmělá, aby se bránila, takže jsem větši−
nou dosáhla svého cíle.
Jednoho dne jsme slabikovali slovo důvěra. Slabikovala ho
svým hlubokým hlasem. Paní učitelka správně neporozuměla a
řekla – špatně. Další na řadě. Pak se k ní paní učitelka znova
obrátila a zeptala se jí, jak to slabikovala. Ty jsi přeci slabikovala
jen vě−řo−vat místo dů−vě−řo−vat. „Ne, já jsem to hláskovala
správně.“
Paní učitelka byla na pochybách, podívala se na mne a ze−
ptala se: „Ty jsi to přeci, Ruth, slyšela, co slabikovala?“
Najednou přišla ke mně zlá myšlenka. Nyní ji mohu udělat
špatnou a já se ukážu jako lepší. Úmyslně jsem řekla velkou lež:
„Amy slabikovala jen vě−řo−vat“.
Paní učitelka se otočila k Amy, která přijala obvinění tiše,
smutně a zmateně. Zčervenala a vystoupily jí slzy do očí, což byla
známka, že se provinila.
20
21
„Amy“, řekla přísně učitelka, „nemyslela jsem si, že bys lhala.
Postav se ke zdi. Promluvíme si po ukončení vyučování“.
Tentokrát, Bessie, jsem vítězila. Amy byla ponížená a já jsem
byla nejlepší ve třídě, ale nebyla jsem šťastná.
Když ukončilo vyučování, dělala jsem, jako bych něco ztratila
a zdržovala jsem se ve vstupní hale. Slyšela jsem říkat paní uči−
telku, „Amy, pojď sem“. Slabě jsem zaslechla kroky přátelského
děvčete.
„Proč jsi lhala?“
„Paní učitelko, já jsem nelhala“. Ačkoliv poodstoupila, mohla
jsem poznat skrze klíčovou dírku, že je smutná a třepe se stra−
chem z trestu, který ji čeká jako vinnou.
„Natáhni svoji ruku!“
Zůstala jsem stát, jako by do mě udeřil blesk. Slyšela jsem rá−
nu za ránou, jak dopadalo
tvrdé pravítko na bílou dlaň
nevinného děvčete. – „Bes−
sie, ty se nechceš na mě dí−
vat“, řekla stará paní. Proč
jsem nic neříkala? Každý
úder zasáhl mé srdce. Přesto
jsem nechtěla přiznat svůj
hřích a stála jsem tiše u dveří.
Když jsem se pomalu
ploužila pryč, přišla pomalu
Amy s knihami pod jednou
paží, druhou rukou si utírala
slzy. Její vzlykot pramenil ze
zlomeného srdce a usadil se
hluboce v mém srdci.
S pláčem pokračovala
v cestě, zakopla a upadla na
zem. Knihy se ji rozsýpaly po
22
zemi. Posbírala jsem je a dala jí je. Podívala se na mne. Její mod−
robílé oči plavaly v slzách, ale řekla přátelským hlasem: „Děkuji
pěkně, Ruth“.
Moje provinilé srdce se rychle roztlouklo, ale nechtěla jsem
mluvit.
Šly jsme mlčky vedle sebe.
Když jsem přišla domů, zeptala jsem se sama sebe: „Co to má
znamenat, nikdo nic neví, tak proč se mám cítit špatně?“ Roz−
hodla jsem se odhodit tuto zátěž. Šla jsem do útulného pokoje,
bavila jsem se a smála se, jako by se nic nebylo stalo, ale zátěž
na mém srdci byla stále více těžší.
Nebylo to nutné, aby mě někdo káral za mé hrozné činy. Oko
Boží se na mě dívalo. Cítila jsem se špatně a byla jsem rozpustilá.
Konečně jsem šla do svého pokoje. Nemohla jsem se modlit,
práskla jsem sebou do postele a energicky zavřela oči. Spánek
však ke mně nepřišel... Tikání starých stojanových hodin mi při−
padalo každým okamžikem silnější, jako by se ke mně blížilo.
Když hodiny oznamovaly půlnoc, bylo to pro mě jako zvonění
k smrti.
Otočila jsem se na svém malém polštáři, ale ten byl jako plný
trnů. Ty modré oči plné slz se na mě neustále dívaly. Opakované
údery tvrdého pravítka pronikaly neustále do mých uší. Nemohla
jsem to již déle unést. Vstala jsem z postele a sedla si na okenní
desku. V zahradě stál spokojeně strom v měsíčním světle, jeho
stíny byly ostré, jakoby byly nakresleny tužkou, několik větví sa−
halo až k zemi.
Bílý plot, štěrkové chodníky, úplný klid. Vše poukazovalo na
můj neklid, vše se mi vysmívalo. Půlnoční obloha mě naplnila
pocitem úcty, který jsem před tím nikdy neznala. „Ach Bessie,
Bůh byl mnou zklamaný, moje svědomí bylo zatížené, ponižující
pocit. Bylo mi uboze.“
Když jsem se otočila od okna, spočinul můj pohled na sně−
hově bílé dece, která ležela na mé posteli. Byl to dárek k naro−
23
zeninám od mé maminky. Uvědomila jsem si její trpělivé přátel−
ství. Cítila jsem její umírající ruku na mé hlavě. Slyšela jsem ještě
jednou její třepající se hlas, když žádala nebesa o požehnání pro
mě: „Pane, udělej z ní pravdu milující, svaté dítě“.
Pokoušela jsem se zahnat z mých myšlenek poslední prosbu
mé maminky. Čím jsem byla rozhodnější, hlas do mého srdce
mluvil jasněji. Stála jsem skloněná u okna, zmítaná pláčem, ale
slzy nepřinesly žádné ulehčení.
Můj útrpný boj se stával každým okamžikem silnější, trnula
jsem strachem a utekla do postele k tatínkovi.
„Tati, tati!“ nemohla jsem více říci. Jemně na mě položil svou
ruku, moji hlavu položil na svá prsa. Uklidnil mě tak dalece, že
jsem mohla kontrolovat své vzlykání a vysvětlit mu důvod svého
chování. Modlil se potom s ponížením k Bohu, aby odpustil své−
mu hřešícímu dítěti.
„Milý tatínku“, řekla jsem. „Chceš mě ještě dnes v noci do−
provodit k Amy?“ Odpověděl: „Zítra ráno mé dítě“.
24
Odklad mi udělal velká muka. Bojovala jsem se zklamáním.
Tatínek mě políbil a já jsem šla zpět do mého pokoje, ale dří−
mota utíkala pořád před mýma unavenýma očima.
Moje touha poprosit Amy o odpuštění se stupňovala do ne−
možnosti. Připadalo mi, že již čekám dlouhé hodiny. Můj strach
se stal tak nesnesitelný, že jsem znovu utíkala k tatínkovi. Slzy mi
tekly dolů po lících, klečela jsem u jeho postele a prosila ho, aby
mě ihned doprovodil k Amy. Potom jsem si sedla k němu: „Ona
může zemřít dříve, než mi odpustí“. Tatínek položil svou ruku na
mou horkou tvář, chvíli přemýšlel a pak řekl: „Jdu s tebou, moje
dítě“.
Za chvíli jsme již byli na cestě. Když jsme se blížili k domku
paní Sinolaisové, viděli jsme houpající se světla v pokojích.
Tlačena hrůzou držela jsem se křečovitě mého tatínka. Jemně
otevřel branku a tiše jsme vešli do zahrady.
Lékař právě vyšel ze dveří domu a byl velmi překvapený, že
nás vidí v tuto ranní hodinu. Slova nemohou popsat moje poci−
ty, když on odpověděl na otázku mého otce. Amy onemocněla
na zánět mozkových blan.
„Její maminka mi řekla, že jí již několik dnů nebylo dobře, ale
chtěla jít nutně do školy. Včera odpoledne přišla ze školy domů
velmi změněná, nechtěla večeři, seděla tiše za stolem jako omrá−
čená smutkem.“
Její maminka se všemožně pokoušela přijít na důvod jejího
smutku, ale neúspěšně. Do postele šla zlomená a ani ne za ho−
dinu volala maminku. V horečnatém blouznění prosila s naří−
kavou vážností svou přítelkyni Ruth, aby se nad ní slitovala a
zachránila ji.
Bessie, věřím, že nikdy nepocítíš bolest, s jakou mě tato slova
probodla! Prosila jsem její maminku, aby mi dovolila Amy na
minutu vidět. Vzala přátelsky moji ruku, ruku vražedkyně, a vedla
mě do pokoje nemocné. Když jsem se podívala na trpící Amy,
ztratila jsem všechnu naději. Stín smrti spočíval na jejím čele
a v jejích očích.
25
Klečela jsem u její postele a šeptala vážnou prosbu o odpuš−
tění. Když jsem se znovu na ni podívala, poznala jsem, že v ho−
rečnatém blouznění neví, že jsem to já. Ne, Bessie, nemohu být
utěšena jejím odpuštěním.
Amy jsem znovu viděla, když už spala. Přátelská červeň z je−
jich líček byla smyta a mramorová běl zdobila její víčka. Ho−
rečnaté blouznění skončilo a bolestivé srdce zůstalo v klidu. Malá,
bílá ruka, která se natáhla, aby přijala rány pravítkem, ležela nyní
s druhou rukou jemně pospolu. Z přátelských očí už nepotečou
slzy, hruď se nebude zvedat pod tlakem smutku. Tento spánek
byl spánkem smrti.
Můj smutek byl nepředstavitelný a snad hloubější než od její
maminky, které jsem vyrvala její poklad. Ona mi odpustila, ale já
sobě ne. Jaká to byla dlouhá, předlouhá zima, která následovala.
S mým utrpením jsem si přivolala stavy, kdy jsem stále volala
Amy.
Ale Bůh vyslyšel modlitby mého otce a uzdravil mě. Když byly
vidět první malé stopy jara na zemi a rozkvetly první květinky,
směla jsem ji poprvé navštívit.
Stále jsem viděla vyražená písme−
na na náhrobním kameni: Amy Si−
nelair, zesnula třetího záři.
Klečela jsem vedle svěží trávy
a modlila se tak, jak pevně vě−
řím v modlitbu důvěry. Našla
jsem tam ulehčení a posí−
lení, Bessie. Teta Ruth
ukončila vyprávění a polo−
žila jemně ruku na její mla−
dou hlavu, která spočívala
v jejím klíně.
Slzy ubohé Bessie tekly
dlouho. Teta se ji nepo−
26
koušela utěšovat, neboť doufala, že tento smutek přinese vy−
léčení.
„Modli se za mě!“ šeptala Bessie, když konečně mohla
prohlédnout skrze slzy a objala svou tetu. Teta Ruth se modlila
z celého srdce za plačící dítě.
Tuto scénu Bessi nikdy nezapomněla. Pro tetu Ruth nebylo
lehké vyprávět o její minulosti o této těžké hodině stínu, ale cíti−
la se za to tisíckrát odměněna, protože mladé děvče zazářilo jas−
ným světlem rozhodnosti mít lásku k pravdě.
27
DVA
ZPŮSOBY ČTENÍ
„J
BIBLE
eště jednu kapitolu, milá Lilian?“ zeptala se Katja prosící
sestřenice. Dovezli ji před nedávném k nám na opa−
trování, je ještě nemocná.
„Ne, nyní ne, děkuji. Moje myšlení je unavené“, zněla od−
pověď.
Katja se zklamáním zavřela Bibli. Věděla, že Lilian pomalu
umírá na nevyléčitelnou chorobu. Myslela si, že není nic lepšího,
než umírajícímu číst Bibli. Lilian je slabá sama číst, ale může
aspoň naslouchat.
Katja se necítila dobře, když si nepřečetla každý den jednu
nebo dvě kapitoly z Bible, mimo výroky ze Žalmů. Bibli již něko−
likrát přečetla. Nyní zde leží Lilian, která má před sebou jen krát−
ký úsek života na této zemi a je již po jedné krátké kapitole una−
vena!
„Něco zde není v pořádku“, pomyslela si Katja, která ve svém
životě neležela ani jeden den nemocná v posteli. Není to smut−
né, když umírající nedokáže ocenit Boží slovo?
„Lilian“, pokusila se jí říci přátelským a milým tónem: „Mys−
lím si, že nyní, když jsi tak nemocná, můžeš najít bezprostředně
útěchu ve verších Bible“.
28
Oči uzavřené únavou se pomalu otevřely. Jemným a přitom
vážným pohledem spočinuly na sestřenici. Lilian řekla: „Ano,
máš pravdu, ony mě nesou. Rozmělňuji celé dopoledne jeden
verš.“
„Který verš?“ zeptala se Katja.
„Sama Ho budu vidět“, začala Lilian pomalu, ale Katja ji
vpadla do řeči.
„Znám přesně tento verš, je napsán u Joba: Job 19:25:
„Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejpo−
slednější nad prachem se postaví. 27: Kteréhož já uzřím so−
bě, a oči mé spatří jej, a ne jiný, jakkoli zhynula ledví má
u vnitřnosti mé.“
„Co rozumíš pod výrokem, nikdo jiný?“ Zeptala se Lilian.
„O tom jsem skutečně nepřemýšlela“, odpověděla Katja. „Na−
šla jsi nějaký zvláštní význam tohoto verše?“
„Nejdříve se mi to zdálo být těžké“, odpověděla, „pokud jsem
nenašla v jiném překladu Bible malou poznámku“.
„Nikdy se nedívám na poznámky“, řekla Katja, „ačkoliv mám
velkou Bibli, kde jsou poznámky vytištěny“.
„Mě velmi pomáhají při porovnávání veršů“, řekla Lilian.
Katja mlčela několik vteřin. Každý den si odpovědně přečetla
své kapitoly v Bibli, ale nepřišla na myšlenku si něco podtrhnout,
naučit se anebo vnitřně zažít. Trochu stydlivým tónem se nyní
zeptala sestřenice: „Který jiný význam jsi našla v poznámkách
k výrazu nikdo jiný?“
„Nikdo cizí“, odpověděla Lilian. Pak složila ruce a zopakovala
celý úsek, na kterém spočívala celá podstata tiché slasti: „Já sám
Ho uvidím, moje oči spatří Jej a nikdo cizí“.
„Ach, Katjo“ pokračovalo umírající děvče, přičemž ji nedo−
brovolně tekly slzy z očí, „kdybys jen věděla kolik bezpečí jsem
našla v tomto verši během celého dnešního dopoledne, když
jsem měla velké tělesné bolesti!“
29
Putuji údolím smrti (Žalm 23) a brzy překřížím tmavou řeku,
já vím: „On je při mně a nikdo cizí. On je ten dobrý pastýř a já
znám jeho hlas. Cizího nebudu naslouchat“
„Nyní“, Lilian pokračovala, „když pak budu šťastného rána
probuzena ze spánku, bude pán Ježíš, kterého uvidím, můj Spa−
sitel, můj jediný věrný přítel a nikdo cizí. Konečně uvidím toho,
koho jsem milovala, aniž bych ho viděla“.
Lilian znovu zavřela oči ze kterých tekly po tvářích velké slzy.
Příliš dlouho mluvila a síly ji opouštěly, ale její slova nebyla vyřče−
na zbytečně.
„Lilian dostala více útěchy a užitku z jednoho verše, tří slov
z Bible, než já z celé knihy“, rozvažovala Katja. „Já jsem Slovo
Boží jen četla, ona ho prozkoumávala. Byla jsem bezstarostná a
plavala jsem bezstarostně na hladině vody přes místa, kde leží
perly. Lilian se hluboce ponořila a našla ukrytý poklad“.
30
BÝT
ZDVOŘILÝ K CIZÍM
„K
do bylo to tiché děvče, které přišlo hodně pozdě v so−
botu do sboru?“ zeptala se jedna má přítelkyně, která
je v církvi velice činným členem.
„Měla oblečeny tmavé šaty a na nich pruhovaný šál?“ zepta−
la se přítelkyně. „Tak to byla Anni Lintonová, ona šije šaty v ob−
chodě pana Brauna“.
„Nedívala jsem se přesně na její šaty“, odpověděla jsem, ale
přitahoval mě její obličej. Poznala bych jej znovu mezi tisíci jiný−
mi. Jak můžeš kolem takové cizí osoby lhostejně projít, sestro
Greysonová? Očekávala jsem, že ji pozveš do sobotní školy, do
naší třídy, ale ty ses na ni ani nepodívala“.
„Nemyslela jsem na to. Pravděpodobně by pozvání nepřijala.
Není z našeho města a zřejmě zde dlouho nezůstane“. Rychle
odpověděla moje přítelkyně, aby se ospravedlnila.
Nic víc jsem neříkala, neboť sestra Grysonová je dobrá křes−
ťanská žena.
Musela jsem na to děvče znovu a znovu myslet. Její velké tma−
vé oči a půvabně formovaný obličej ukazují na výjimečnou in−
teligenci. Měla jsem dojem, že není křesťankou a že se jí touží
stát. Zdálo se mi, jako kdyby sbor velmi pomalu opouštěla a ještě
31
v polovině cesty očekávala na to, že bude pozvána do biblické
třídy.
Příští sobotu přišla znovu a sedla si na stejné místo přímo pře−
de mne. Během modlitby sklonila s úctou hlavu. Během kázání
jsem zpozorovala, jak se jí třesou rty a do očí ji vstoupily slzy.
Bohoslužba skončila a znovu se chovala nerozhodně. Moje
přítelkyně, ta dobrá sestra Gresyonová, znovu zapomněla pro−
mluvit s děvčetem. Šla pomalu ze sboru a více nepřišla.
Myslela jsem si, že opustila město, protože jsem ji více nepot−
kala. Ale jednou v sobotu, když jsem navštívila jiný sbor, uviděla
jsem ji znovu. Zdála se mi uvolněnější a usmála se. Po bohosluž−
bě jsem viděla kolik děvčat k sobě upoutává a raduje se s nimi.
Dověděla jsem se řešení té hádanky. Porozuměla jsem, proč byla
v jejím pohledu nově zapálená jiskra. Několika otázkami jsem se
dověděla, že se stala členkou tohoto sboru a velmi vážně a činně
spolupracuje.
Také jsem se dověděla, že krátce před tím, než se přistěho−
vala do našeho města, poznala Boží pravdu a že udělala neoby−
čejně šťastnou zkušenost. Kolik lhostejnosti našich vlastních lidí
ji přivedlo k tomu, že se připojila k jinému místnímu sboru, to ne−
vím.
Od této příhody již uplynulo několik let, ale přeci na ni nemo−
hu zapomenout. Podala jsem ruce mnoha cizím lidem, ale vždy
jsem při tom myslela na milý obličej Anny Lintonové.
Mluv z cizími lidmi, můj křesťanský příteli! Buď si jistý, že Bůh
ti požehná, když se budeš snažit přivést do jiných srdcí sluneční
paprsky, přátelství a radost i přesto že tě neznají a jsou ti cizí.
32
JENNIE BRAUNOVÁ
S
větlo pěkného sobotního dne rychle uhasínalo, poslední
zlaté paprsky lehce dopadaly na postavu tmavé dívky,
která seděla u okna vesnického domu, hlavu měla podepřenu
rukou a byla ponořená do přemýšlení.
Slunce již zapadlo jako majestátná královna, která táhne za
sebou závoj z purpuru a zlata, pěknější než sluneční lesk. Děvče
ale tuto nádheru nevidělo. Přemýšlelo nad příběhem o životě jed−
noho dítěte, který si přečetlo v učebnicí sobotní školy. Ptalo se
teď sebe, zda to co četlo, se opravdu stalo.
Jennie byla pohnutá starostlivou otázkou, kterou přineslo čte−
ní sobotního úkolu. Zřejmě odpověď nebyla lehká, neboť její obli−
čej se stával zachmuřenější. Nakonec se rozhodla vyhledat po−
moc někoho dalšího, moudřejšího.
Naštěstí Jennie věděla, že může jít s tímto problémem ke své
mamince. Ona bude mít řešení. Posadila se do houpacího křes−
la vedle maminky a řekla: „Mami, můžeš mi pomoci?“
„Ano, moje milá, o co jde?“
„Právě jsem přečetla sobotní úkol, samé pěkné věci o jednom
milém dítěti, které všem dělalo dobře. Ptám se, proč mají děvča−
ta v knihách tolik příležitosti dělat dobro a já o které není psáno
v knihách, nedostanu žádnou takovou příležitost?
33
„Vůbec žádnou?“ Zeptala se maminka. Je to pravda?“
„Hm, asi ne zcela, pravděpodobně“, řekla Jennie. „Když, tak
jsou to jen maličkosti. Opravdu velké příležitosti, pro taková sku−
tečná děvčata jako jsem já, v žádném případě.“
V povídce jde Susi Chrystie na procházku s její malou sestrou
May. Když běžely přes most, May se pustila ruky své sestry Susi
a chtěla běžet úplně po okraji mostu. Za malý okamžik jí sklou−
zla noha a byla by spadla do vody, kdyby ji její sestra v pravý mo−
ment nezachytila a tím ji zachránila.
„Představ si maminko“, řekla Jennie ze široce otevřenýma
modrýma očima, „Susi zachránila život její menší sestry. Nebyl
to velký čin?“
„Ano, moje milá, bylo to od ní odvážné. Starší člověk by byl
zřejmě příliš vystrašený, než aby mohl tak rychle reagovat. Po−
držíš−li si vždy klid a nebudeš křičet, když tě přepadne strach,
budeš také moci rychle rozhodnout, jak nejlépe druhým po−
moci“.
„Ale maminko, ty víš, že mi se něco takového nestane. Ne−
mám také ani malou sestru ani malého bratra“.
„To nevadí moje dítě, když budeš dělat všechno co umíš po−
ctivě a radostně, budeš poslouchat, potom budeš dělat radost
34
svému nebeskému otci a mi také. Snad dostaneš jednoho dne
příležitost k vykonání něčeho odvážného.
Obličej Jennie zářil jako vždy, když se podělila o své radosti
s maminkou. Hodně dnů čekala v napětí na to, že se může při−
hodit něco velkého.
A to také přišlo. Jednoho dne přišel dopis od tety. Paní Gra−
hamová oznamovala, že brzy přijede na návštěvu. Přiveze sebou
malého dvouročního chlapce.
Samozřejmě byli vítáni a Jennie
měla velkou radost z hraní s jejím
bratrancem. Byl to zlatý chlapeček,
ale také velmi svévolný. Nejraději
chytil oběma rukama Jenniny husté
vlasy a tahal je plnou silou. Jennie
snášela bolest trpělivě tak dlouho,
dokud nepřiměla malého chlapce,
aby tahání nechal.
Neřekla žádné slovo, které by
naznačovalo, že se na něj zlobí. An−
ne však netrpělivě řekla: „Slečno
Jennie, divím se, že toho malého
jednoduše neklepneš po prstech!“
Jennie přesvědčivě odpověděla: „Ach ne, on je ještě tak malý“.
Jennie nebyla ke všemu dokonalá, ačkoliv chtěla dělat vždy
všechno správně. Cítila také mnohokrát, že dělá něco vědomě
špatně.
Jednoho hezkého odpoledne, když si hrála na dvoře, ji volala
maminka. „Tvá teta a já musíme jet na nádraží vyzvednout strýce
a tatínka. Chtěla bych, abys šla do dětského pokoje a zůstala tam
tak dlouho, dokud Maggie nebude hotová se svým obstaráváním.
Nebude ji to dlouho trvat“.
„Ale Willi tvrdě spí, maminko, on mě nebude potřebovat“,
řekla Jennie, chtěla zůstat venku.
35
„Ano miláčku, já vím, ale je lepší, když je s ním někdo v poko−
ji. Může se něco stát, když je sám“.
Jennie si šla sednout do domu, ačkoliv se ji nechtělo. Ani milá
slova ji nemohla přesvědčit. Pomalými kroky a se smutným obli−
čejem splnila matčino přání.
V tomto případě dobře věděla, že poslechnout bylo velmi jed−
noduché, ačkoliv by jistě nic neměla proti tomu, kdyby mohla dě−
lat něco jiného, co není proti její vůli.
Trápilo ji také její svědomí, neboť jí říkalo celou dobu: „Stydím
se za tebe, Jennie Braunová! Nemůžeš udělat mamince dobře,
i když jsi měla jiný plán?“ Vše bylo unavující a přála si dělat něco,
co ji baví.
Takové myšlenky procházely její hlavou, když stála v dětském
pokoji a dívala se z okna. Náhle se vylekala, protože ucítila kouř
z hořící vlny.
Rychle se otočila a strnula strachem. Uviděla
malý plamenek ohně na koberci před krbem.
Bylo to v blízkosti kolébky kde spal Willie.
V okamžiku se ptala sama sebe, co má dělat.
Vzpomněla si na slova maminky: „Začne−li ho−
řet tvé oblečení, musíš oheň ihned udusit. Ne−
utíkej pryč, vrhni se na zem ne−
bo se zaviň do něčeho jiného“.
Zlostně chytila konec před−
ložky, která byla veliká a těžká,
a hodila ji na plamen. Ten veli−
ce rychle uhasl. Stáhla s po−
stele prostěradlo, deku, vzala
dva polštáře, vše dala na hro−
madu a na všechno si sedla. Byla již tak pomatená, že nevěděla,
zda začal nejdříve hořet koberec nebo to byly její šaty.
Nyní toužila po někom, kdo by ji v této situaci pomohl. Začala
křičet, protože se neodvážila z hromady pohnout. Křik vzbudil
Williho a nakonec přivolal chůvu dětí k záchraně.
36
Netrvalo to ani hodinu a kočár byl zpět. Jennie byla mnoho−
krát líbána a chválena od rodičů, tety a strýce jako ještě nikdy
před tím. Rychle poznali, co se stalo a šel jim mráz po zádech
při pomýšlení na to, co by se mohlo stát, kdyby Jennie nezasáhla.
Když se k ní před spaním naklonila teta, aby ji dala políbení
na noc, šeptala ji: „Bůh ti požehnej, moje malá milá neteři, ne−
boť dnes jsi zachránila život tvého bratrance!“
„Proč? Udělala jsem to opravdu?“ myslela Jennie.
„Jak jsem šťastná. Kdybych zde nebyla, kolébka by začala ho−
řet a to by bylo strašné!“.
Při vzpomínkách na tuto scénu přemýšlela, jak nerada šla do
dětského pokoje. Zčervenala studem a tiše si řekla: „Již nikdy ne−
budu bojovat proti svému svědomí. Kdybych se byla poddala své
vůli, nemohla bych zachránit život Williho“.
37
ANIČČINO
N
TRÁPENÍ
aše Anička přišla jednoho dne ze školy. Svou obvykle slu−
nečnou tvář měla celou zamračenou, jakoby jí v příštím
okamžiku měly vytrysknout slzy. Kromě oné osoby, na kterou se
snažila nikdy nezapomenout, byl na světě jediný člověk, za nímž
vždy v těžkých chvílích přišla, a tak nyní vyhledala svou nejlepší
přítelkyni.
„Maminko, já si opravdu myslím, že to je od Wilsonových vel−
mi ošklivé a nezdvořilé vynechat mě, když je pozvaná skoro celá
dívčí třída. Nechci se kvůli takové věci trápit, ale nemohu si po−
moci. Nevím, jestli se někomu líbí, když je přehlížen.“
„Jistěže nelíbí, dceruško moje,“ odpověděla maminka. „Pocit,
že se s námi hrubě zachází, je vždy nepříjemný. Z jakého důvo−
du tě podle tebe na ten večírek nepozvali?“
„Protože Wilsonovi si myslí, maminko, že jsou něco víc než
my. Děvčata se strojí do lepších šatů než já, jsou vyhledávanější
a potom, my si vyděláváme na živobytí prací a oni ne. Ale já
jsem, maminko, přesvědčena, že jsem stejně chytrá a stejně dob−
ře vychovaná jako ona. Tohle nesnesu.“
„Samozřejmě, není to příjemné, Aničko, ale zamysli se nad
tím miláčku ještě jednou, než řekneš „nesnesu to“.
„Ale maminko, kdo by to snesl? Nikdo kromě tebe, která znáš
způsob, jak se vyhnout obtížným místům či jak je překonat.“
38
„Mám o mnoho více životních zkušeností než ty, ale nyní
bych byla ráda kdyby ses zamyslela, zda pro tebe neexistuje způ−
sob, jak toto malé trápení unést.“
„Ó ano, maminko, já vím, co vždy říkáš je to samozřejmě
pravda. Nechápu ale, jak křesťanský postoj a jednání odstraní
naše přirozené pocity, když nás ostatní přehlížejí a ubližují nám.“
„Možná, že neodstraní. Někdy se mi zdá, že naše citlivost
velmi vzroste, žijeme−li lepším životem. Křesťan ve snaze pozved−
nout svou vlastní osobnost na úroveň dokonalé lásky a ctnosti
často tuto dokonalost vyžaduje u druhých a nenalézá−li ji, poci−
ťuje silnou bolest. Tato bolest se většinou objeví proto, že byly
porušeny vznešené Boží zásady, ale ne kvůli osobnímu pocitu
ublíženosti. Co je pro tebe snazší dítě, ublíží−li někdo tobě osob−
ně, nebo vidíš−li hřích vůči Bohu?“
„Nikdy jsem o tom nepřemýšlela,
vidět hřích je strašné, ale v tom dru−
hém případě se člověk cítí tak zahan−
ben – cítí se tak ukřivděně… je to
úplně jiné.“
„Ty můj miláčku,“ řekla maminka,
„až se naučíš milovat Boha tak, že ne−
budeš cítit žádný rozdíl mezi svým
vlastním uspokojením, zálibami či
dobrým jménem a tím, co ctí a oč usi−
luje Jeho zákon, potom uvidíš jasněji,
jak to všechno je, a pravděpodobně budeš vnímat pocit zahan−
bení a nespravedlnosti jiným způsobem.“
„Ale, maminko, copak nemáme právo cítit se ublíženě, je−li
nám ubližováno či přehlížejí−li nás – chci říci, nás osobně?“
„Ano, ale možná kdybychom se podívali trochu hlouběji na
principy věcí, či na naše vlastní, asi bychom netrpěli tak moc.
V čem je tajemství toho, že pociťuješ ze strany Wilsonových křiv−
39
du? Činí jejich přezírání tvé pravé já v jakémkoli ohledu menším
či horším? Snižuje tě v očích ostatních?“
„Ne, maminko, myslím, že ne, ale jsem stejně dobrá a lidmi
uznávaná jako oni a nelíbí se mi, že to vypadá, jako bych byla
něco horšího, protože nejsem tak bohatá a podobně.“
„Moje milá, určitě jsme to už dříve probíraly a dávno poro−
zuměly tomu, že netoužíme po žádném postavení, žádné spo−
lečnosti, která nám nepatří zásluhou mravních či duševních kva−
lit. Žít za všech okolností pro pravdu a spravedlnost je křesťanská
zásada, být ochoten zaujmout své místo v životě a společnosti
a dobře jej zaplnit, přemýšlet méně o tom, co si ostatní myslí
o nás, než o tom, kdo skutečně jsme; jevit se pouze tím, čím
jsme, a být ochotni tak vypadat, zatímco neustále vzhlížíme k ně−
čemu moudřejšímu, láskyplnějšímu a lepšímu.
Mne by nikdy nenapadlo, že křesťan je lepší či horší než ně−
kdo jiný, jak to chápeš ty. Naše vztahy jsou, či by měly být, stej−
né jako Kristovy za Jeho pobytu mezi lidmi. Kristus, nekonečně
obdařen vší znamenitostí a krásou, byl také nekonečně pokorný.
Nikdy nikoho nevyhledával nebo se mu nevyhýbal kvůli sobě,
nýbrž prožil božskou plnost svého života utrpení a lásky bez ohle−
du na své postavení či oblibu mezi lidmi. Řekla jsem, že nevy−
hledával ostatní, ale musím přiznat, že s výjimkou milovaného
Jana a domácnosti v Betánii a několika dalších, které bezpochy−
by miloval kvůli nim samým osobní, lidskou náklonností.“
„Chceš snad říci, maminko, že bychom nikdy neměli vyhledá−
vat lidi kvůli nim samým nebo kvůli našemu vlastnímu potěšení?“
„Jistěže neměli; pouze ty, kteří mají shodné zásady a způsob
života. K ostatním se chovej zdvořile a šlechetně a poté jim do−
vol, ať jsou vůči tobě stejně lhostejní, jako jsi ty sama k těm, které
nevyhledáváš. Každý člověk má právo vybrat si své společníky a
každý by měl mít dostatek osobní důstojnosti a šlechetnosti, aby
nebyl uražen, jestliže není vyhledáván.
40
Obávám se, že ohledně Wilsonových nemáš pravdu. Jestliže
tě nevyhledávají kvůli tobě samé, mají právo tak činit a ty bys jim
ho měla poskytnout, stejně jako využíváš své výsady nepozvat
někoho jiného, který si o tobě může myslet to samé, co ty
o Wilsonových. A ještě něco, Aničko, jestliže Wilsonovi žijí pro
jiné zásady, přátelí se z jiných důvodů než ty, proč bys vlastně
měla stát o jejich zvláštní pozornost? Přátelství vystavěné na ná−
hodách osudu, postavení či okázalosti, má základy přinejlepším
pouze z písku.
Žádný světský prospěch nedává jistotu štěstí. Pečuj pouze
o to, abys uvnitř byla tím, co je ve tvé situaci ušlechtilé, krásné a
dobré. Najdeš potom správné postavení bez zvláštního hledání.
Získáš lásku a souhlas dobrých a čistých a to je věc, kterou žádáš
od jakéhokoli přátelství, nic víc.
Polovina špatných osobních pocitů na světě pramení z toho,
že se lidé snaží o něco, k čemu nemají žádné předpoklady; ne−
mají důstojnost ani pokoru k tomu, aby zaujali místo, které jim
Bůh ve své prozřetelnosti přidělil Místo toho, aby z něj postoupili
snahou být šlechetnější a lepší, pokoušejí se vybudovat jakési
zdání, které není ani z poloviny pravdivé.
Skutečný křesťan nezatouží po jménu či pověsti pro své kva−
lity či talent, nýbrž ve svém životě, za jakýchkoli okolností, činí
každou povinnost váženě a dobře. Není „falešný“, může si do−
volit jevit se za všech okolností takový jaký je, a ve věcech lásky
a přízně se řídit svým vědomím hodnot.“
„Ale maminko, mne nikdy nenapadlo řídit se něčím jiným.
Wilsonovi vědí, že se jim ve škole vyrovnám ve všem, čehož by
si měli vážit.“
„Pamatuješ, jak jsme mluvily o jejich právu na výběr? A teď se
ty, křesťanka, budeš cítit ublížena proto, že „módní lidé“ o tebe
nemají zájem? Ještě jsi stále nepřišla na způsob, jak snést své
trápení? Je to skutečně tak velká zkouška? Promyslí si to ještě
jednou.
41
Ty víš, dceruško, že křesťané na takové věci mohou pohlížet
pouze ve světle Kristova života, jenž vnesl jasno do našich duší
všech našich světských vztahů a cesty, která nás vede vzhůru ke
zdroji světla, pravdy a pořádku. Přemýšlej o tom a zítra mi řek−
neš, jestli sneseš přehlížení Wilsonových.
„No, Aničko“, řekla maminka příští den, „rozhodla ses?“
„Tedy skutečně, maminko“, řekla Anička, „ty dokážeš zna−
menitě vytáhnout osten nepříjemným věcem. Jestli se já někdy
tak změním, abych neměla zájem jen o sebe?“
„To závisí od toho, jak úzce jsi spojena s Bohem. Když vedeš
pravý život s Ježíšem, nemůže ti něco podobného činit bolest.
Pak ti stačí vědět, že máš čisté srdce a těšit se z toho, že Bůh má
v tobě potěšení. Ale co je s Wilsonovými?“
„Maminko, s nimi není nic. Vím, že už se na ně nezlobím.
Když se oni o mne nestarají, budu se o ně starat jen do té míry,
co nabízí přátelství a zdvořilost. Nyní vím, že náklonnost chci jen
od toho, kdo mě má rád takovou jaká jsem a také se snažím být
lepší. Dnes budu ve škole šťastná.“
„Děláš mně radost, Aničko. Ale nezapomeň: Každý člověk
pochází z rukou stejného Boha a je vykoupený stejnou krví na−
šeho spasitele. Život každého jednotlivce je pro Boha stejně
vzácný.
Křesťanovi je věnována věčná nádhera a radost, nezávisle od
ohodnocení světem. Křesťan smí být vnitřně klidným a plný dů−
stojnosti, přičemž je zcela jedno jaké má dary a poslání. Spoléhá
na Boží lásku a přízeň v takové míře, že potlesk nebo ponížení
ze strany spoluobčanů se ho nedotýká.“
„Ano maminko, a tím je také ušetřen mnoha nepříjemných
pocitů.“
„Pak také nemá poraněnou ješitnost a uraženou hrdost. Noci
stráví posilujícím spánkem, protože ví, že Bůh se o něj stará, on
ví, že jsem rád tím, co On chce a dělám to, co se mu líbí.
42
Vesměs, Aničko, nás dělá křesťanství již v tomto životě šťast−
nějšími a radostnějšími. Nejsme jen učedníci z poloviny srdce,
nýbrž celým tělem a duší a to tak, že nám nezůstanou otevřená
zadní vrátka. Problémy, se kterými musíme být hotovi, nese
s námi ten, který nám zaslíbil nést lidské nemoci.
Měj pokoj s Bohem, moje dítě, a nechej lásku, kterou On ti
daruje, mluvit příjemným tónem tvého hlasu v tomto pokoji a tvé
chování nechej zrcadlit všude, kde jdeš. Pak se nebudeš muset
brzdit, když tě povinnosti přivedou do paláce nebo do chatrče.“
„Maminko, tato myšlenka mi hodně pomůže ve vyučování.
Nebudu ani z poloviny nazlobená, když udělám chybu, protože
jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla.“
„To byl vždy účel víry, mé dítě, že věřící zůstane klidný a jistý,
protože stojí mimo tlaky a násilí sobeckého způsobu života.
43
DOBRÉ
CHOVÁNÍ
„N
yní“řekla Bessi velmi důrazně, „si myslím, že Russel
Morton je nejmilejší chlapec, který je na světě“.
„Proč miláčku?“ zeptala jsem se a posadila se k ostatním se−
dícím kolem krbu.
„Já to vím“, řekl nám Wilfried, „Bessi má ráda Russe, protože
on je velice zdvořilý.“
„Jen se směj, mě je to jedno“, řekla nedoběhnutá Bessi, „a je
to přeci důvod. Je milý, nedupá nohama, v domě nekřičí, a ne−
říká: „He Bessi!“ Taky se nesměje, když uklouznu na ledě“.
„Bessi požaduje vždy dobré chování“, řekl Wilfried. Bell k to−
mu dodal: „Vlastně bychom se měli chovat všichni jako dospělí,
když ji chceme uspokojovat“.
Neohrožená Bessi měla ihned připravenou odpověď: „Když
ale dospělost udělá z mnohých příjemné lidí … Škoda, že zde
nemůžeme pomoci“.
„Wilfriede, co je slušné chování?“ ptala jsem se hluboce za−
bořená v křesle.
„No jo… to je… to znamená… správně se chovat, víš, když
máme návštěvu nebo když jsme na návštěvě.
„Dobré chování, to jsou jemné způsoby“, řekl Horaz.
44
„Aha“, odpověděla jsem a zamyslela se. „Nyní tomu rozu−
mím: jemné způsoby, ty jsou pro maminku příliš jemné, ale k pa−
ní Müllerové jsou právě ty správné“.
„Přesně tak!“ Zvolala Bessi.
„Pojď, budeme o tom trochu přemýšlet. Vážně, proč byste
měli být zdvořilejší k paní Müllerové než k mamince? Ona vás má
více ráda?“
„Ó, to ne, v žádném případě!“ Volaly všechny hlasy sborově.
„Dobře, ale pak nerozumím, proč si dobré chování zaslouží
jen paní Müllerová. Proč zvedáme v jejím domě klobouk, mlu−
víme tiše, používáme slov jako prosím, děkuji, omluv mě a doma
to neděláme?“
„Ach, to je něco úplně jiného.“
„Maminka přeci ví, že všechno je míněno přátelsky. Mimo
jiné to není fair, sestřenice. Mluvíme přeci o chlapcích a děvča−
tech a ne o dospělých.“
Tímto způsobem začali na mě naléhat moji mladí posluchači
a musela jsem začít na jiném místě.
„Dobře, mluvme tedy o mladých chlapcích a děvčatech. Ne−
může být chlapec stejně šťastný jako náš přítel Russel proto, že
je zdvořilý k děvčatům, nehází svého bratra do sněhu a bere
ohled na přání bratrance a jeho dobrých přátel? Vidím, že zdvo−
řilost je na místě v salonu i na hřišti.“
„Určitě, když chceš, aby chlapec více nežertoval“, řekl Wil−
fried.
„Můj milý“, řekla jsem, „to nechci. Renne skáče a křičí tolik,
kolik chce. Bruslí, sáňkuje a kouluje se. Je ale při tom zdvořilý
k jiným děvčatům a chlapcům. Věř mi, že má přitom zrovna tolik
žertů jako ty.
Mnohdy řekneš, že jsem přátelštější k Burkovi, než k jiným
přátelům. To je docela přirozené. On je sice velice živý a mno−
hdy ponechan sam sobě, ale chová se vždy dobře. Nevidíš aby
se houpal na židli, nebo měl v domě klobouk na hlavě. Netlačí
45
se, aby jako první vyšel z pokoje. Když jdeš právě ven, podrží ti
dvéře. Když jsi unavený, tak je to Burke, který ti přinese skleni−
ci vody a postaví ji na stůl. Když ti spadne kapesník na zem,
podá ti jej bez toho abys mu něco musela říct, nebo aby to ome−
zovalo jeho radost.
Tak pozorný není jen ke mně, jako k hostu, nebo k paní
Müllerové když ji navštíví, nýbrž také k mamince, tetě Jenny a
jeho malé sestře. Doma, ve škole nebo při hře, vždy dává pozor,
aby se nechoval špatně.
Svou zdvořilost nenosí jen k oficiálním setká−
ním, nýbrž on ji nosí jako dobrý oblek. Svou muž−
nost vyjadřuje láskyplným přátelstvím. A právě to
je znamením pravé zdvořilosti. Sta−
rat se o jiné a dávat pozor sám na
sebe, aby nám naši ochranní andělé
nemuseli chodit na pomoc.“
Mladí chlapci a děvčata si uvě−
domí teprve až je příliš pozdě, že se
musí chránit před lehkomyslným a
mnohdy podivuhodným vyjadřová−
ním a špatnými zvyky chování. Čas−
to jsou potom příliš staří a nemohou
si zvyknout na lepší způsob chování. Kdo si pošetile myslí, že
tyto věci nepotřebuje brát tak přesně, když se nepohybuje ve
společnosti, dopouští se velké chyby. Špatné vychování ho vždy
prozradí, i když se bude snažit zahladit jeho stopy.
Není možno si dovolit používat doma jiné způsoby vyjadřo−
vání a jiné ve společnosti. V okamžitém zmatku nebo rozpaku,
což se často u mladých lidí stává, přijdou k použití výroky a cho−
vání z denního života.
Doporučujeme naším mladým přátelům, aby se učili vybrané−
mu vyjadřování a slušnému chování. Nejenom proto, že se to líbí
naším smyslům, ale i proto, že dobré chování každého druhu má
46
zpětný vliv na vlastní charakter a dělá jej příjemným, přátelským
a cenným lásky. To jsou vlastnosti, které každého přitahuji.
A každý, kdo je vlastní, má hodně přátel.
47
DŮVĚŘUJ
MAMINCE
V
e chvíli, kdy dívka začne mít před svou maminkou tajnos−
ti, když obdrží dopis, který se jí neodvažuje dát přečíst,
nebo má kamaráda, o kterém její maminka neví, vystavuje se
nebezpečí.
Pro dívku není dobré, aby měla tajnosti. Čím méně tajemství
leží v srdci ženy každého věku, tím lépe. Je to téměř zkouška
nevinnosti. Ta, která nemá nic soukromého, je ta nejlepší a nej−
šťastnější.
V mládí před svou maminkou nic neskrývej, nedělej nic, co by
tě nutilo zardívat se, pokud by to tvá maminka zjistila. Jsi−li vda−
ná, nic svému muži nezatajuj. Nikdy nedopusť, abys napsala do−
pis, o kterém by nevěděl, nebo abys dostala takový, který by ra−
ději neměl číst.
Neměj žádná tajemství. Těm, kteří žijí v tvé blízkosti, říkej kam
chodíš a co děláš. Myslím samozřejmě ty, jež mají právo to
vědět.
Mnoho malých tajnůstek už způsobilo velké skandály, a co ví−
ce, jak se říká: „Ženám, které říkají příliš mnoho se daří mnohem
lépe než ženám, které říkají příliš málo.“
48
Dívce, která otevřeně sdělí své mamince: „Byla jsem tam
a tam a potkala jsem toho a toho, mluvili jsme o tom a o tom, a
to a to jsme dělali,“ se dozajista dostane dobré rady a pochopení.
Pokud bylo vše v pořádku, nebude shledána žádná vina. Po−
kud ale maminka zjistí, na základě své dlouholeté zkušenosti, že
se stalo něco neslušného a nevhodného, pak, pokud je křes−
ťanskou maminku, vlídně své dceři poradí.
Vy, dívky, nemůžete vždy vědět, co je dobré a co špatné, pro−
tože jste ještě příliš mladé a nezkušené. Nemůžeme vám mít za
zlé, že děláte malé chybičky. Nedostanete se na scestí, pokud
hned od začátku nebudete mít před maminkou žádné tajnosti.
Své matce i otci
Úctou a láskou oplať;
Tímto přikázáním, především,
Se musí každé křesťanské dítko řídit.
Pomoz, Hospodine, s touto sladkou povinností;
Veď mě ve tvých božských kročejích;
Ukaž mi všechno to štěstí a nádheru
Poslušnosti a oddanosti.
Uč mě, jak potěšit a rozradostnit
Ty, co pracují a starají se o mne;
Mnohým z nich žal srdce rmoutí,
Ať stále jsem jejich útěchou.
49
ONI
MĚ PŘIJALI
Matouš 25:35: „Nebo jsem lačněl, a dali jste mi jísti; žíznil
jsem, a dali jste mi píti; hostem jsem býval, a přijali jste mne;“
„K
do je to?“
„Nevím. Myslím si, že ona je zde cizí“.
„Vypadá to tak. Bydlí v domečku vedle mostu, kde rostou bílé
pnoucí růže“.
„Tam jsme si přeci vzali květiny k dekoraci. Dům byl tenkrát
neobydlený. Nyní ale potřebuje opravu. Jak tam může vůbec
někdo bydlet?“
„To by také nikdo nedělal, kdyby nebyl tak chudobný. Na
jejím oblečení je vidět, že je chudobná“.
„Ach, co to má znamenat, proč vůbec o ní mluvíme?“ Řeklo
jedno děvče. „Co je nám do toho, kdo je? Musíme si pospíšit,
jinak přijdeme pozdě.“ Radostná skupina děvčat šla dále ulici.
Mezi tím, šla cizí dívka rychle jiným směrem. Po tom, co se
na děvčata toužebně zadívala, se ji oči zaplnily slzami, protože ji
děvčata obdarovala jen svou studenou zvědavostí.
„Být sama mi připadá velice těžké“, říkala si pro sebe, „ale
maminka se to nesmí dovědět“.
50
Děvčata šla dále. Nepostřehla touhu v očích cizí dívky a také
si nebyla vědoma své nevlídnosti.
Nelli Rossové to ale neuteklo. Celé odpoledne byla zamýš−
lená. Jak to člověk cítí, když je sám mezi cizími lidmi? Cestou
domů, pozdě večer, říkala šeptem ke své dobré přítelkyni:
„Víš, Mabel, musím pořád myslet na děvče, které jsme dnes
dopoledne potkali“.
„Které děvče?“ Ptala se Mabel Willis trochu vzrušeně.
„No ta, o které mluvila Margaret, která bydlí v domečku
u mostu, víš již“.
„Ach ano, co je s ní?“
„Její pohled byl plný touhy. Neviděla jsem ji ani nikdy ve
společnosti, musí být velice osamělá.“
„No a?“
„Víš přeci co je napsáno v Bibli u Matouše 25:35: „Nebo
jsem lačněl, a dali jste mi jísti; žíznil jsem, a dali jste mi píti;
hostem jsem býval, a přijali jste mne.“ To děvče je zde cizí,
myslíš si, že se to na ní vztahuje?“
„Na jaké myšlenky ty přijdeš, Nelli!“
51
„Myslela jsem si, že bychom k ní mohly zajít a pozvat ji do
naší sobotní školy, a pak bychom přišly i na něco jiného“.
Mabel se smála: „Ty jsi jako vždy misionářka, Nelli, ale mys−
lím si, že raději nepůjdu s vámi“, a pohodila rameny.
Nelli byla zklamaná, ale neříkala nic. Věděla, že diskutovat
s Mabel nepřinese žádné výsledky. Tak se rozhodla návštěvu
udělat sama.
Příští den odpoledne klepala na dvéře domečku a měla trošku
strach. Cizí děvče ji samo otevřelo dvéře a dovedlo ji do malin−
kého obývacího pokoje. Na židli vedle kamen seděla sympatická
paní s přátelským obličejem.
„Jmenuji se Nelli Ross. Napadlo mě, že jste se sem nově při−
stěhovali“, začala Nelli svým milým způsobem rozhovor. „Mys−
lela jsem si, že bych tě mohla pozvat do naší sobotní školy. Jsme
skutečně rády pospolu a naše učitelka, paní Allen, to dělá velmi
zajímavě“.
„Šla bych ráda“, začalo děvče se zajíkavým hlasem, „ale já ni−
koho neznám a mimo jiné…“
„To přeci nevadí“, řekla Nelli, „já se pro tebe zastavím a před−
stavím tě druhým“.
„Děkuji ti, moje milá“, řekla paní dříve, než by děvče mohlo
odporovat. „Jsem si jistá, že Edna půjde ráda. Od té doby, co
jsme zde není to pro ni lehké, ačkoliv si nenaříkala ze strachu,
abych si nedělala starosti.
Tam kde jsme nyní bydleli, šla vždy do sboru a byla aktivní
v sobotní škole. Já jsem velmi onemocněla. Doktor mi doporučil,
abych strávila zimu zde. To může zachránit můj život.
Můj muž nemohl jít s námi, musí vydělávat peníze, aby pokryl
naše potřeby. Edna přestala chodit do školy, aby mohla jít se
mnou a pomáhat mi. Musíme sice šetřit, ale vede se mi již lépe
a myslím si, že již brzy budu zdráva, když se zde Edna bude dobře
cítit“.
52
„Přirozeně se budu zde dobře cítit, maminko“, řekla Edna.
„V sobotní škole se ji bude určitě velmi líbit“, řekla Nelli váž−
ně. „Ráno tě vyzvednu“.
To také udělala. Edna šla trochu sklíčená, ale srdečné přijetí
paní učitelkou Allen a děvčaty ji udělalo dobře a brzy se cítila jako
doma. Nakonec, když jsme zpívali závěrečnou píseň, odložila ce−
le svůj ostych a zpívala s námi. Děvčata byla jednoduše velmi
nadšená, protože Edna zpívala nádherný alt.
„Tedy skutečně“, volalo jedno děvče hned po vyučování, „ty
by jsi měla zpívat v našem mládežnickém sboru, chceš zpívat
s námi? Nutně potřebujeme aspoň jeden alt“.
Od té doby nebyla Edna nikdy sama. Nyní patří k nim. Její
maminka se z toho velmi těšila a znatelně se uzdravovala.
53
SESTŘIČKY
„V
čera jsi tu nebyla,“ řekla mírně učitelka v malé ven−
kovské škole a laskavou rukou pohladila kudrnatou
hlavu jedné ze svých žaček. Byla právě přestávka, ale toto děv−
čátko si neodběhlo na deset minut zadovádět, dokonce se ani
nezvedlo ze svého místa, ale zůstalo sedět ponořené ve zdánlivě
marném pokusu zvládnout příklad na dělení se zbytkem.
Po učitelčině poznámce jí tváře polil ruměnec, ale když zved−
la oči, zdálo se, že laskavý pohled, se kterým se setkala, ji uklid−
nil, a odpověděla:
„Ne, nebyla, slečno učitelko, ale moje setra Nelly ano.“
„Vzpomínám si, že tu včera bylo takové malé děvčátko, které
si říkalo Nelly Gray, ale nevěděla jsem, že je to tvoje sestra. Proč
jsi ale nepřišla ty? Zdá se mi, že se učíš velmi ráda.“
„Nebylo to proto, že bych nechtěla přijít,“ začala upřímně, ale
potom se odmlčela a znovu se zarděla, „ale,“ pokračovala po
chvilce v rozpacích, „maminka nás nemůže postrádat obě najed−
nou, a tak se budeme střídat. Já přijdu do školy jeden den a ses−
tra další. Dnes večer já vysvětlím Nelly, co jsem se ve škole nauči−
la a zítra večer vysvětlí všechno ona mně. Je to jediné řešení, na
které jsme přišly. My se totiž moc chceme učit. Takto budeme
moci učit jedna druhou a starat se o maminku, která tvrdě pracu−
je, aby se o nás postarala.“
54
Učitelka se už na víc neptala, při−
sedla si k ní a během chvilky jí vy−
světlila pravidlo, nad kterým si Nelly
už dlouho lámala hlavu, a těžký pří−
klad byl snadno dořešen.
„Raději bys měla jít na chvilku ven
nadýchat se čerstvého vzduchu. Uči−
la ses dnes velmi pilně,“ řekla učitel−
ka, když děvčátko odložilo psací ta−
bulku.
„Raději ne, mohla bych si roztrh−
nout šaty. Stoupnu si k oknu a budu se na ostatní dívat.“
Měla na sobě obyčejné šaty z levného kartounu, ale pečlivě
ušité a ještě neprané. Když si je učitelka prohlížela, vzpomněla
si, že za minulé dva týdny ji nikdy neviděla v ničem jiném než
v těchto šatech. „Je to přemýšlivé děvčátko,“ řekla si jen tak pro
sebe, „a nechce mamince působit starosti. Kéž bych měla víc
takových žáků.“
Druhý den Mary chyběla, ale na stejném místě seděla její ses−
třička. Na těch dvou malých sestrách, jedné jedenáctileté a druhé
o půldruhého roku starší, které se dohodly, že se budou v cho−
zení do školy střídat, bylo něco tak zvláštního, že si jich učitelka
dobře všimla.
V dětských tvářích měly jemné rysy, starší s tmavýma očima
a kaštanovými kudrnami, druhá s očima v barvě červnového
nebe, bílý krček schovaný v záplavě zlatých prstýnků. U obou si
učitelka všimla stejně pečlivé pozornosti, kterou věnovaly učení,
a toho, že Mary stejně jako Nelly o přestávce zůstávala ve třídě.
Když se jí ptala proč, dostalo se jí stejné odpovědi: „Mohla bych
si roztrhnout šaty.“
Ta odpověď způsobila, že si paní učitelka povšimla šatů druhé
sestry. Hned viděla, že jsou ze stejné látky jako Maryiny, vlastně
si začala být jistá, že jsou to ty stejné šaty. Nelly totiž tolik nepad−
55
ly, byly pro ni příliš dlouhé a očividně se cítila nepříjemně, když
zjistila, že si slečna učitelka prohlíží jejich jasně růžové květy hus−
tě nasázené na bělostném podkladu.
Bylo to odhalení, které učitelku nemohlo nezajímat. I když
sama neměla mnoho prostředků, ještě ten večer koupila šaty ze
stejné látky pro malou Nelly, a zařídila to u kupce tak, že Nelly
šaty dostala, aniž by věděla od koho.
Rozzářená a šťastná přišla Mary Grayová v pátek časně ráno
do školy. Jen co si pečlivě srovnala svoje knihy na lavici, už po−
spíchala za slečnou učitelkou. V jejím hlase zvonil smích, i když
se ze všech sil snažila tiše a uctivě šeptat.
„Od příštího týdne bude moje sestřička Nelly chodit do školy
každý den; ach, já mám takovou radost!“
„To je velice dobrá zpráva,“ odvětila učitelka laskavě. „Jak
vím, Nelly má velmi ráda svoje učebnice a ráda slyším, že bude
mít možnost učit se z nich každý den.“
A s trošku rozpustilým výrazem v očích dodala:
„Ale copak vás maminka může bez problémů obě postrádat?“
„Ach ano, slečno učitelko, ano, teď už může. Stalo se něco,
co nečekala. Teď má z toho, že můžeme obě chodit do školy,
stejnou radost, jako my dvě.“
Na chvilku se zarazila, ale její srdíčko bylo až po okraj na−
plněno radostí. Když je dítě šťastné, je tak přirozené, jako je
přirozené, že ptáci švitoří, když svítí slunce.
A tak, protože toho měla tolik na srdci, pověděla své paní
učitelce krátký příběh.
Ona a její sestra byly děti jedné chudé vdovy, která měla tak
špatné zdraví, že bylo pro ni téměř nemožné postarat se o sebe
i o dcerušky. Nezbylo jí nic jiného, než celou zimu nechávat dce−
ry doma, protože neměly nic pořádného na sebe. Řekla jim
však, že kdyby si příležitostnou výpomocí v sousedství dokázaly
vydělat dost peněz na nové šaty pro každou z nich, mohly by na
jaře zase do školy.
56
S velkou vážností využívala děvčátka svých skromných mož−
ností a pečlivě střádala měďáček za měďáčkem, kterými jim lidé
platili. Už měla téměř našetřeno na šaty, když Nelly onemocněla,
a protože jejich chudá maminka neměla žádné peníze v záloze,
musely se na léky použít peníze ubohé Nelly.
„Ach, cítila jsem se tak špatně, když začala škola a Nelly mu−
sela zůstat doma, protože neměla nic na sebe“, vyprávěla Mary.
„ Řekla jsem mamince, že taky nepůjdu, ale ona chtěla, ať raději
jdu. Mohu potom sestru učit, což bude lepší než žádná škola.
„Vydržela jsem to čtrnáct dní, ale celou dobu jsem měla pocit,
že mě Nellyina tvářička na cestě do školy sleduje. Vůbec jsem
z toho nemohla mít radost, až jsem nakonec vymyslela, jak to
zařídit, abychom mohly do školy chodit obě. Řekla jsem mamin−
ce, že já budu chodit jeden den, a druhý den půjčím svoje šaty
Nelly, aby mohla jít zase ona. A tak jsme to udělaly tenhle týden.
Ale včera večer, jen si pomyslete, někdo sestře poslal šaty zro−
vinka stejné jako ty moje a teď můžeme chodit do školy taky.
„Ach, kéž bych věděla, kdo to byl, padla bych na kolena a
děkovala mu, i s Nelly. Ale nevíme, a tak jsme udělaly všechno,
57
co jsme pro něj udělat mohly, pomodlily jsme se za něj. Paní
učitelko jsme teď tolik šťastné. Nemáte taky radost?“
„Ano, skutečně velkou,“ zazněla zřetelná odpověď.
Příští pondělí malá Nelly v nových růžových šatech vstoupila
do třídy spolu se svou sestrou. S tváří rozzářenou jako růže v pa−
prscích slunce přistoupila ke katedře a prohlásila:
„Teď budu chodit do školy každý den. Ach, já jsem tak ráda!“
Učitelka se cítila jako ještě nikdy předtím, mnohem více ob−
darovaná tím, že dar dala, než kdyby jej sama dostala. Žádný mi−
lionář, který o sobě četl v novinách, že věnoval milodar v hod−
notě tisíců dolarů, nebyl nikdy tak šťastný jako chudá učitelka,
která nosila rukavičky o pár měsíců déle a mohla tak ušetřit na
nové kartounové šaty pro jedno napůl osiřelé děvčátko.
58
VZÁCNÉ
TAJEMSTVÍ
S
áro, já si přeji, abys mě půjčila tvůj náprstek. Můj nemo−
hu najít, a to právě když jej potřebuji.
Proč ho nemůžeš najít, Mary?
Když mi nechceš půjčit tvůj, mohu se zeptat někoho jiného.
Já ti ho půjčím, Mary. Zde je.
Věděla jsem, že mi ho půjčíš.
Proč si pořád půjčuješ věci, které vždy sama ztratíš, Mary?
Protože ty nikdy nic neztratíš a vždy víš, kde co máš.
Proč myslíš, že vždy vím, kde mám své věci?
Nevím. Kdybych to věděla, našla bych také moje věci.
Tajemství zní: Každá věc má své místo. Když nějakou věc
použiji, dám ji zpět na její místo. To jsou moje pravidla.
Ano, jako by na tom závisel tvůj život. Můj život na tom ne−
závisí, Mary, ale moje pohodlnost. Nemám čas, abych si uklidila
své věci.
Nezabere ti mnohem méně času něco vrátit na své místo, než
to pak hledat dlouhé hodiny?
Myslím si, že už si od tebe nic více nepůjčím. Na to se můžeš
spolehnout.
Proč? Jsi uražená, Mary? Doufám, že ne.
59
Ach ne, Saro. Ale stydím se, že jsem tak bezstarostná a ne−
pořádná. Teď to chci dělat jako ty. Každá věc bude mít své místo
a tam také bude.
Tedy, Mary, to je jedno dobré rozhodnutí. Uvedeš to bez pro−
blémů do života, když si zapamatuješ, že v nebesích vládne nej−
větší zákon pořádku.
60
MŮžU
TO VYPRÁVĚT MOJI MAMINCE?
J
ednoho odpoledne stálo před dveřmi třídy několik žaček
a něco si šeptalo. Jedno malé děvče k nim přišlo a ptalo
se jich, co zde právě dělají.
„Řekneme tomuto děvčeti to tajemství, Kate? Řekneme ti ho,
když nám slíbíš, že ho nikomu nevyzradíš dokud budeš žít“, zněla
odpověď.
„Nepovím to nikomu, kromě mé maminky“, řekla Kate. „Vy−
právím jí všechno, protože je moje nejlepší přítelkyně“.
„Ne, ani tvé mamince, nikomu na světě“.
„Tak to nechci ani slyšet. Co nemohu říct mamince, to ne−
chci raději vědět“.
Kate šla pomalu pryč, snad smutná, ale s dobrým svědomím.
Její spolužačky pokračovaly v tajném rozhovoru.
Když bude dále jednat podle tohoto principu, bude z ní určitě
žena plná dobrých ctností. Žádné dítě křesťanské maminky ne−
sklouzne na nebezpečnou hříšnou cestu, když si vezme odpověď
Kate jako pravidlo pro sebe.
Jakmile poslouchá chlapec rozhovor ve škole nebo na hříšti,
který by nemohl ze studu či strachu vyprávět své mamince, do−
stane se na cestu pokušení a nikdo nemůže říci, kde se zastaví.
Mnohý muž, který umírá v ostudě, si vzpomene na dobu, kdy
61
poprvé poslouchal přítele ze světa, který se postavil mezi něho
a zbožnou maminku.
Vy děvčata, chcete−li formovat pro nebesa své charaktery a
chcete−li být ve svém životě ctěná a oceněná, udělejte odpověď
Kate pravidlem:
„Co nemohu vyprávět své mamince, nechci vůbec raději sly−
šet“. Žádný člověk na světě nemá takový zájem na tom, aby se
ti dobře vedlo než pravá křesťanská maminka.
Žádné děvče nesmí zapomenout, že zbožná maminka je její
nejlepší přítelkyně na této zemi, před kterou raději nic nezatají.
62
POVÍDKA
ZE ŠKOLY
„D
ávejte pozor děvčata! To je k usmání“! Jednoduše je
to k usmání se ke smrti“! volala Belle Burnetteová
a zalykala se smíchem, což se snažila zakrýt jejím elegantně slo−
ženým kapesníčkem do špiček.
„Co je? Mluv! Chceme se smát s tebou“.
„No, vy to nevíte?“ popadla konečně dech. Máme novou spo−
lužačku, nejpodivuhodnější postavu, jakou jsem kdy viděla. Byla
jsem náhodou v místnosti paní ředitelky, když přišla. Měla jen
staromódní kufřík, ne větší než krabici od klobouku, a malý ko−
šík. Ihned si sedla, jako by zde chtěla zůstat provždy.
„Jste paní Gazin?“ zeptala se.
„Ano“, odpověděla paní ředitelka, jmenuji se tak.
„Přišla jsem, abych navštěvovala jeden rok vaši školu“.
Pak vzala z košíku kapesník a začala jej rozmotávat tak dlou−
ho, než našla její starou koženou peněženku. Vzala z ní skutečně
250 dolarů, položila je paní učitelce do ruky a řekla: „Zde jsou
peníze pro školu. Je to tak v pořádku? Napíšete mi účet?“
Určitě jste ještě nikdy neviděly naši paní ředitelku tak překva−
penou. Vůbec nevěděla, co má v této chvíli říci. Pak ji vystavila
potvrzení, dala ji několik otázek a nechala ji zavést do místnosti
číslo deset, kde je nyní.
63
„A co je na tom tak k smíchu?“
„No právě. Má červené vlasy v černé síťce. Vypadá skutečně
jako strašák. Má hnědé tenké šaty z levné látky, bez nášivek a
olemování, ošumělý klobouk a nemožný šál přes ramena. Až ji
uvidíte, budete se k smrti smát“.
64
Belle Burnette byla jedináček a její bohatý otec jí rád splnil
každé její přání. Na žákyni byla příliš pěkně oblečená, měla vy−
soké kapesné, byla velkorysá, šťastná a veselá. Získala tak nej−
vyšší pozici ve třídě.
Když zvonil zvonek k večeři byla nová slečna Fannie Cam−
stock, doprovázena svými spolužačkami do jídelny a tam před−
stavena. Měla oblečeny bavlněné jednoduché šaty s bílým okra−
jem u výstřihu.
Vypadala skutečně zvláštně. Měla úzký a pihami posetý obli−
čej, hladce učesané vlasy, které byly z velké části drženy velkou
černou síťkou. Kdyby zde nebyla paní ředitelka, bylo by její při−
jetí obzvlášť nepříjemné, protože se chovala nesměle, nešikovně
a před tolika cizími zraky rozpačitě.
Rychle, jak jen to šlo, hledala záchranu ve svém pokoji. Příští
den byly prověřeny její znalosti v různých předmětech. K vše−
obecnému překvapení toho znala, ve srovnání s jinými stejného
stáří, daleko více.
Ale na spolužáky to neudělalo žádný dojem. Ba naopak. Belle
Bernettová a její přítelkyně byly hodně pobouřené a vždy, když
byla příležitost pozlobit novou spolužáčku a nebýt při tom při−
stiženy, udělaly to. Fannie nic neříkala, ale byla z toho velice
smutná.
Uběhlo několik týdnů. Fannie byla vždy dobře připravena na
vyučování a domácí úkoly vždy skvěle předvedla. Nikdy si ne−
stěžovala na urážky a posměch spolužáček, ale vyhýbala se jim,
jak jen mohla. Její obličej byl bledší a pod očima se jí objevily
tmavé kruhy. Pozorné přítelkyni by neušlo, že s ní není vše
v pořádku.
Jednoho dne to vypadalo ve škole tak, jako kdyby byla děvča−
ta posedlá zlým duchem. Paní ředitelka zde nebyla a ostatní
učitelé byli zaměstnáni svou prací v různých místnostech. Když
Fannie přicházela z procházky, obklopila ji děvčata před dveřmi
jejího pokoje, svázala jí ruce a udělala kolem ní kruh.
65
Fannie je prosila aby ji pustily, ale ony se jen více smály.
Začaly se v kruhu točit a zpívat zlý, krutý a zraňující rým, který
vymyslela Belle.
Fannie stála chvíli bledá a tichá, pak se se silným křikem pro−
trhla kruhem, běžela do svého pokoje a zamkla dveře za sebou.
I přes divoký smích uslyšela děvčata sténání a silnou ránu.
„Pravděpodobně omdlela“, řekla Belle.
„Co budeme dělat?“ zeptala se jiná spolužačka.
Chvíli zde stály, ale potom jedna běžela pro vychovatelku a
sdělila jí, co se stalo s Fanni Connstock. Ta nechala domovníkovi
postavit k oknu dlouhý žebřík a prosila ho, aby se přes okno
podíval do pokoje. Na štěstí bylo okno otevřené a po pár mi−
nutách otevřel také dveře zevnitř. Žákyně se tlačily strachem
k sobě, zatím co vychovatelka rozvázala Fannie ruce a uložila ji
do postele. Byla v silných křečích.
Zavolali lékaře. Když křeče ustaly, lékař poznal příznaky těž−
kého otřesu mozku. Žákyně se cítily nepopsatelně proviněně
a jejich svědomí byla velmi zatížena.
66
Neměly ale odvahu přiznat svoji vinu. Stály kolem dveří ne−
mocné, nabízely své služby, zbytečně chtěly napravit to, co na−
páchaly. Jejich přítomnost jen zneklidňovala ubohou trpící dívku
a tak byly poslány pryč.
Uběhlo několik dnů. Mladé děvče žilo stále v bludných iluzích
a stresech.
Mělo velké utrpení, ale na zlé chování spolužaček si nestě−
žovalo.
Děvčata prohlédla její malý kufříček v domnění, že najdou
něco, čím by ji udělaly radost, ale kromě jednoduchého oblečení
nenašla nic.
Pak doktor přicházel častěji a vypadal starostlivě. Konečně byl
dosažen vrchol nemoci. Fannie ležela dlouhé hodiny jako mrtvá
a každý hluk byl zakázaný. Klid nesměl být narušen. Mnoho ne−
klidných spolužaček vyčkávalo zda zemře nebo zůstane na živu.
Konečně otevřela oči a napětí povolilo. Doktor řekl, že při
dobrém opatrování bude znovu brzy zdráva. Ale uzdravování
probíhalo pomalu a vleklo se.
Její dřívější mučitelky ne−
měly stále odvahu přiznat
svoji vinu. Denně jí posílaly
vonící květiny a hodně dob−
rých pochoutek, aby přivedly
její znovuzískanou chuť do
pokušení.
Když uviděla dárky, byla
mile překvapena a zářila ra−
dostí.
Jednoho dne seděla paní
ředitelka na posteli Fannie.
Ta se již cítila lépe a paní
ředitelka dostala odvahu ze−
ptat se jí na její přátele.
67
„Já nemám žádné přátele, pani ředitelko, jen jednoho bra−
trance Johna. On má ale sám velkou rodinu a o mě se nikdy ne−
staral. Moje maminka zemřela při mém narození. Měla jsem sice
druhou maminku, ale můj otec zemřel před pěti lety a od té doby
se starám sama o sebe“.
„Ale ty jsi teprve patnáctiletá, že ano?“ „Ano, paní ředitelko“.
„Jak jsi dala dohromady peníze pro tvoje studium a ubyto−
vání?“
„Vydělala jsem si je v jedné továrně, každý cent. Nejdříve dva
dolary za týden, potom tři a půl dolaru. Abych mohla být ve
škole, musela jsem pracovat ve dne v noci.
„Ubohé dítě“.
„Ne, ne, Paní ředitelko, byla jsem velmi ráda, že jsem měla
tuto příležitost.“
68
„Ale jak můžeš se školou držet krok“?
„Měla jsem vždy u sebe na tkacím stole položenou učebnici, a
tak jsem si mohla sem a tam přečíst nějakou větu. Mistr proti
tomu nic neměl, protože jsem svoji práci vždy řádně vykonala.
Víte, paní ředitelko, chtěla bych být jednou učitelkou a věřím, že
ve vaší škole obdržím lepší vzdělání než kdekoliv jinde. Jsem
pevně odhodlána toho dosáhnout“.
„Co si plánuješ pro velké prázdniny“?
„Musím zpět do továrny, abych si vydělala peníze na zimní
oblečení. Teď jistě rozumíte, proč si nemůžu dovolit lepší oble−
čení“.
Paní ředitelka byla hluboce pohnuta. Naklonila se k bledému,
úzkému obličeji a s úctou ji políbila.
Tentýž večer, když šly žákyně k pobožnosti, vyprávěla jim
paní ředitelka příběh o Fannie. Žádná z děvčat nemohla zadržet
slzy. Když byla s vyprávěním u konce, Belle Burnettová vstala
a říkala v slzách.
„Ach, paní ředitelko, je mi to tak líto, že jsme k ní byly tak
zlomyslné. Od začátku jsme se jí vysmívaly. Nebyla by tak ne−
mocná, kdybychom ji tak nemučily. Nesu na tom největší vinu.
Navedla jsem k tomu ostatní. Celý týden jsme si dělaly starosti
a měly strach, že zemře. Můžete mě ze školy vyloučit nebo po−
kárat, když to uznáte za správné. Zasloužím si to. Ihned, když mi
to dovolíte, ji navštívím a budu ji na kolenou prosit o odpuštění“.
„Moje dítě, jsem velmi šokována touto zprávou. Nemohu to−
mu věřit, že moje žákyně, mohou se svou kamarádkou tak špat−
ně zacházet a to jen proto, že je nešťastným způsobem prostá
a chudobná. Nyní jsi svoji chybu doznala a já ti ráda odpouštím.
Ona ti také odpustí, až se dozví, jak ses správně přiznala ke
svému nepřátelství a jak jsi toho litovala“.
Spolužačky přicházely postupně k Fannie a prosily ji o od−
puštění. Odpustila jim ihned. Řekla: „Není divu, že jste se mi vy−
smívaly. Vím, že jsem jednoduše oblečena, chudobná a ošklivá.
69
Kdybych však měla pocit, že mám mezi vámi aspoň jednu pří−
telkyni, tak bych vše mohla unést. Ale vy jste mě však zranily tím,
že jste se všechny obrátily proti mně“.
Brzy se její stav rychle zlepšoval. Doktor jednoho dne dovolil,
že následující den může jít hodinu před večeři s děvčaty do spo−
lečenské místnosti. Co se potom dělo, kolik se šeptalo a běhalo
pozdě do noci, to Fanni nevěděla.
V ten den jí osobně pomáhala paní ředitelka. Mladé děvče
bylo ještě slabé a opíralo se o její ruku. Šly opatrně dlouhou
chodbou a po schodech dolů.
„Moje milá děvčata připravila malé překvapení, aby se ti ho−
dina obzvlášt líbila“.
Otevřela dveře, a společně vešly dovnitř. Fannie se usadila do
křesla. Spolužačky přicházely s přátelským úsměvem a zazpívaly
pozdravnou píseň. Jako poslední vklouzla dovnitř Belle Bun−
netová a šla k Fannie. Nasadila jí na hlavu květinový věneček
a řekla: „Milá Fannie, dnes tě korunujeme na naši královnu,
protože dobře víme, jak jsi nás překonala v Božích očích. On se
nedívá na zevnějšek, nýbrž na to, co je v srdci. Udělila jsi nám
lekci, kterou nikdy nezapomeneme. Prosíme tě, abys přijala jako
znamení naší pravé lásky a lítosti za naše nesprávné chování
v minulosti to, co najdeš po návratu ve tvém pokoji“.
Fannie zvlhly oči a pokusila se mluvit, ale paní ředitelka to
musela udělat za ni. Po zpěvu následovala děvčata jejich královnu
do jídelny, kde byl pro tento svátek bohatě připravený stůl.
Fannie vše klidně vydržela, měla slzy v očích, byla šťastná a
rozrušená. Paní ředitelka jí proto doporučila, aby se ještě dnes
večer nedívala do kufru s dárky.
První, co příští ráno udělala bylo, že přečetla lístek s přáním
který ležel na velké truhle. Stálo na něm: „Pro slečnu Fannie
Connstock od její ředitelky a spolužaček.“ Otevřela truhlu
a uviděla, že je plna nového oblečení. Neměla čas všechno pro−
hlédnout. Po snídani byla ponechána sama s nádhernými dárky.
70
Byly tam pěkné šaty a bundy, nový slunečník, rukavice, pás−
ky, manžety a límce. Všechno, co může žačka potřebovat. Každý
ze dvousetdeseti žáků daroval to nejlepší co měl, aby jejich chu−
dobná kamarádka měla kompletní výbavu. Na dně truhly ležela
složka plna psacích potřeb, album se společnými kresbami a
pěkná peněženka s pěti dolary. Na přiloženém lístku od paní
ředitelky stálo:
Moje milé dítě, tento doklad o zaplacení všech tvých ná−
kladů, kdy budeš studovat na této škole, budeš−li zde chtít
zůstat, ti věnuji jako znamení mé lásky a úcty k tobě.
Jeannette Gazin
Ještě kolem poledne klečela plačíc mezi svými novými pokla−
dy, ale udělalo jí to dobře. Znovu začala navštěvovat školu. Byla
přátelský přijata a bylo s ní ohleduplně zacházeno i přesto, že
ztratila všechny vlasy a
byla holohlavá. Musela
proto nosit dlouhé týdny
podivnou paruku podoba−
jící se čepici.
O velkých prázdninách
ji pozvala Belle Burnette
k sobě domů. Žila v nád−
herném domě v Hudson
Rivier. Poprvé se Fannie
nacházela v atmosféře
krásy a luxusu a bylo s ní
jednáno s respektem a ja−
ko s milým hostem.
Netrvalo dlouho a Fan−
nie mohla odložit svou
ošklivou paruku. Na její
hlavě se ukázalo hodně
71
kaštanově hnědých vln, které byly jako skvostná koruna a zdobi−
ly její obličej.
Vždycky přátelská a láskyplná a ode všech oblíbená, zůstala
ve škole tak dlouho, dokud neukončila s vyznamenáním své
vzdělání. Pak ji nabídla ředitelka dobře placené místo vrchní uči−
telky, které s povděkem přijala.
72
JAK
SE
BESSI
PODAŘILO ZKROTIT
T
TOMA
omova sestra Nell byla šikovná dívka, a protože byla o rok
starší chtěla mu dokázat svou převahu.
Chlapec byl hrubý, nešikovný a právě ve věku, kdy chlapci
reagují stroze na všechno a ke každého, kdo se míchá do jejich
„záležitosti“. Ruce strčil do kapes kalhot, židli přistavil na Nelliny
šaty, a své nohy položil na parapetní desku okna.
Přirozeně se často hádali. „Za všechno na světě, prosím tě,
Tome, vytáhni ruce z kapes“, říkala starostlivě Nell.
„Chtěl bych vědět, proč jsou kapsy? Je to jasné, že moje ruce
patří do kapes“. A Tom šel s popískáváním pryč.
„Tome, zřejmě jsi tento týden nečesal vlasy!“
„Proč také? Ani ne za hodinu jsou stejně střapaté“.
„Tome, sundáš, prosím tě svoje nohy s okenního parapetu?“
„Mi to nevadí, právě teď čtu“, řekl Tom a s nohama nepohnul
z místa ani o kousek. To byl přirozeně velmi nevychovaný pro−
jev a tímto způsobem proběhl celý týden.
73
Druhá sestra Bess našla jiný způsob, jak jednat se svým vel−
kým bratrem. Pochopila, že klid více účinkuje než tlak. Něko−
likrát, když seděl v pokoji, měl ruce v kapsách kalhot. Bess si
sedla těsně k němu s knihou nebo s obrázky. Než si uvědomil co
dělá, hladil ji rukou po vlnitých vlasech a druhou rukou listoval
v knize nebo obracel obrázky.
Když ho náhodou viděla sedět s nohama opřenýma na oken−
ní desce, řekla obvykle: „Zkus mou židličku na nohy, je velice
pohodlná“. Ačkoliv Tom našel vždy nějakou chybu, třeba že je
nízká, přesto na ni své nohy položil.
Vždy, když byl střapatý, tiše se k němu ze zadu přiblížila a
vlasy mu sama učesala. Dělala to takovým způsobem, který se
Tomovi velice líbil. Přišel na myšlenku, že kvůli této slastiplné
úpravě bude mít vlasy v nepořádku.
Ale příští tři dny se Tom snažil udržet své vlasy v pořádku
a to jen proto, aby udělal radost své malé sestře.
Když děti vyrůstaly, pomáhala Bess klidným a laskavým způ−
sobem svému bratrovi být správným mužem. Když četla zajíma−
vou knihu, chtěla se vždy podělit s Tomem o radost. Když na−
vštěvovala přátele, zvala Toma sebou.
„Nerozumím tomu“, řekla její sestra Nell, „proč ho chceš mít
stále po boku? Je hrubý a nešikovný jako medvěd“.
„Někteří medvědi jsou něžní jako kočičky“, vysvětlila Bess,
zavěsila se na něj a přitáhla jej láskyplně k sobě. „Medvěd cítil
teplý žár na svém srdci, odešel s Bess pryč a rozhodl se být z její
vůle „jemný jako kočička“.
74
POUČENÍ
PRO BEZSTAROSTNOU
G
GRACII
rácie a Norma Wilsonovy byly dvě sestry ve věku čtrnác−
ti a dvanácti let. Myslím si, že dvě sestry jsou zřídka tak
rozdílné jako Grácie a Norma. Norma, ta mladší byla pořádná
mladá dívka, jakou by si každý mohl přát. Grácie byla pravý
opak.
Její maminka jí často starostlivě v zoufalství říkala: „Grácie, já
si přeji, abys byla jako Norma, starala se o svůj pokoj a oblečení.
Chodíš v oblečení, na kterém buď jsou uvolněné knoflíky nebo
úplně schází. O oblečení, ve kterém musí být zašity díry, a o ne−
pořádku ve tvém pokoji už ani nemluvím. Bude mě velice těšit,
když vše vezmeš vážněji. Bez smyslu pro pořádek nemůže být
žádná mladá paní užitečná společnosti. Grácie hledala výmluvy
pro její chyby a uváděla to nebo ono jako důvod její nedbalosti.
Její ubohá maminka nevěděla jak dál. Jak by jen měla jasněji
Grácii ukázat její povinnosti. Zakroutila hlavou a řekla: „Moje
milé dítě, ty se nemůžeš vymlouvat. Povinnosti nemůžeme brát
na lehkou váhu a je úplně jedno, jestli se jedná o tvé oblečení
75
nebo tvůj pokoj. Máš hodně času pro obojí a musíš se snažit
vykonat svůj díl práce“.
Zatím co maminka touto cestou domlouvala a prosila starší
dcerku, aby se věnovala svým povinnostem, byla Norma velice
zaměstnána. Vyčistila si svůj roztomilý pokoj, opravila si letní
oblečení, narovnala špičky a okraje a přišila scházející knoflíky.
Byla to radostná a pilná mladá dívčina a tím lenora Grácie ve
světle Normy přímo píchala do očí.
Jednoho odpoledne, když Grácie nečinně seděla v závěsné síti
umístěné na verandě, zvonil telefon. Norma ho zvedla. Dostala
zprávu, která ji rozzářila celý obličej a odpověděla: „Ó ano, urči−
tě, my se budeme velmi těšit, přijdeme také. Děkuji vám mno−
hokrát i také jménem mé sestry. Kdy máme být hotové? V kolik
hodin? Dnes odpoledne? Velmi dobře. Připravíme také jídlo, kte−
ré si vezmeme sebou. Ano, dobře. To uděláme velice rády. Na
brzkou shledanou“.
Norma utíkala na verandu a vzrušeně říkala Grácii: „Sestřič−
ko, paní Jacksonová s její Florou a Tomým nás, tebe a mě po−
zvala na výlet. Půjdeme na pláž u Blake Islandu, kde uděláme
76
piknik za měsíčního svitu. Kolem devíti hodin budeme zpátky.
Není to nádherné? Vím, maminka bude mít radost, že můžeme
jet s nimi, a proto jsem přijala pozvání pro nás obě. Nyní jsou
dvě. Maminka přijde domů asi za hodinu a my pojedeme ve čtyři
hodiny. Musíme si pospíšit, abychom byly hotové, když přijde
paní Jacksonová. Nemůžeme ji nechat čekat“.
„Máme vzít sebou jídlo?“ ptala se Grácie, ale neměla zřejmě
snahu zvednout se z houpací sítě.
„Ano, paní Jacksonová říkala, že si máme vzít jídlo sebou.
Donese obložené chlebíčky, cukroví a zákusky. My můžeme za−
řídit něco jiného. Nejlepší bude, když uvaříme vajíčka. Zaběhnu
k našemu oblíbenému pekaři a koupím dobrý koláč, ten lahodný
bílý, víš přeci. Nebude to prima?“
„Co hledíš“? Říkala Grácie a pozorovala sestru s kritickým po−
hledem.
„Myslím na moje růžové šaty“, odpověděla Norma.
„Ale musím si pospíšit, vajíčka musíme ihned uvařit a pak dát
do ledničky, aby vychladla a zůstala tvrdá. Jinak bychom je ne−
mohli dát do svačinového košíku.“
Starostlivá Norma byla hned pryč. Běžela do kuchyně a ne−
chala vařit vajíčka. Za chviličku byla uvařena a položena do led−
ničky k rychlému vychlazení. Během toho stačila připravit boty,
oblečení, klobouk a vše co patří k oblečení na výlet.
Grácie nebyla plná energie. Zvedla se pomalu z houpací sítě
a šla do svého pokoje podívat se na boty, aby se rozhodla které
si může vzít. Vyhledala modré bavlněné šaty, které se ji zdály
v nejlepším stavu. Při bližším prohlížení zjistila, že sukně je v jed−
nom místě rozpáraná a schází ji dva knoflíky. „Jakou mám smů−
lu“, vysvětluje vzrušeně. „Nikdy jsem neměla šaty, které by byly
v pořádku. Musím poprosit maminku, až bude doma, aby mi při−
šila knoflíky a zašila rozpárané místo. Na některých šatech je
vidět, že špičky jsou na několika místech roztržené. Kárované
lněné šaty mají všechny knoflíky odtržené. Ano, ty modré šaty
77
z bavlny jsou nejlepší.“ Vzala šaty a šla s nimi nahoru po scho−
dech do obývacího pokoje.
Paní Wilsonová, maminka děvčat udělala několik návštěv a
právě přišla domů. Poslouchala, jak ji Norma vyprávěla, že ona
a Grácie jsou pozvány a že je očekává pěkné odpoledne a večer.
„Věděla jsem, maminko, že nebudeš nic mít proti našemu výle−
tu“, řekla Norma, a „proto jsem ihned toto pozvání přijala.“ „Sa−
mozřejmě, že nejsem proti“, řekla paní Wilsonová. „Naopak
mám radost, že vás paní Jacksonová a její milé děti vezmou na
výlet. Strávíte spolu nádherný čas. Jak to vypadá se svačinou, je
již hotová?“
„Uvařená vajíčka jsou již v lednici,“ řekla Norma. Pak se obrá−
tila na sestru: „Obstarala bys koláče a donesla trochu ovoce,
Grácie?“
Grácie svraštila čelo. „Nemám na to čas,“ postěžovala si. Pak
se obrátila na maminku: „Mami, byla bys tak hodná a spravila mi
šaty, které si chci vzít? Já se musím ještě umýt, učesat a tak
dále.“
Maminka zakroutila hlavou. „Grácie, dříve, nebo později bu−
deš muset kousnout do kyselého jablka. Nyní je k tomu ten
nejlepší čas. Své šaty si musíš spravit sama, moje dítě. Tolikrát
jsem tě už prosila, aby sis své šaty udržovala v pořádku. Když se
o své věci nestaráš, pak si nes sama následky. Pomoz Normě
s přípravou jídla. Není správné, že všechno musí připravit Nor−
ma. Měla by ses na přípravách z poloviny podílet“.
Grácie ostudou zčervenala a začala si opravovat šaty. Sotva
s tím začala, uslyšela maminčin hlas: „Jdi raději nejdříve vyzved−
nout koláče, než začneš se šitím. Když ty nebudeš z nějakého
důvodu hotová, až přijede paní Jacksonová, Norma by neměla
být zklamaná. Jídlo musí být hotové.“
Grácie nechtěla splnit prosbu maminky, ale ona na tom trva−
la. „Dělej, prosím, to, co jsem ti řekla, moje dcerko, jdi k pekaři,
kup koláče a cestou zpět vezmi ještě tašku ovoce.“
78
Grácie musela poslechnout, ale dělala to nerada. Bála se, že
nebude do čtyř hodin hotova. Bylo ještě tolik práce s připravo−
váním. Rychle běžela k pekaři pro koláče a na zpáteční cestě
koupila tašku ovoce. Na městských hodinách viděla, že má ještě
dvacet pět minut času.
Krátce byla bez sebe, že musela vyzvednout koláč a ovoce, ale
čím více o tom přemýšlela, tím víc si byla vědoma své viny. Ano,
málo se starala o své povinnosti. A když zpozdí odjezd, bude to
pro ní poučení.
Grácie položila koláče a ovoce Normě do rukou a běžela hned
po schodech do pokoje, aby si opravila šaty. Norma byla již ho−
tová. Ve lněných šatech vypadala velice roztomile. Připravila ve−
lice pěkně piknikový košík. Vyložila ho bílým ubrouskem, vložila
do něj dvanáct natvrdo uvařených vajíček, která zabalila do bí−
lého papíru. Stejně vábně připravila koláče, žluté pomeranče,
šťavnaté broskve a zlatožluté hrušky.
Přesně deset minut před čtvrtou hodinou čekala Norma na
verandě. Ve čtyři hodiny houkalo auto paní Jacksonové na rohu
ulice. Flora a Tommy seděli na zadních sedadlech. Jejich mamin−
ka vedle řidiče. Na velkém sedadle vedle Flory a Tommyho bylo
ještě dost místa pro Normu a Grácii.
„Jste hotovi“, zeptala se paní Jacksonová.
79
Norma již chtěla omluvit svou nepřesnou sestru, ale v tomto
okamžiku se objevila na balkoně maminka. Po výměně několika
přátelských slov s paní Jacksonovou, poslala Normu s košíkem
k autu. „Grácie je si sama vinna, že se tak opozdila. Dnes ji to
bude poučením. Určitě již nezamešká kvůli lenošení žádný pik−
nik.“
Pak mluvila paní Wilsonová tiše s paní Jacksonovou a vy−
světlila ji, proč se Grácie nemůže zúčastnit výletu. Všem bylo líto,
že Grácie musí zůstat doma, ale věděli, že zklamání bude pro ni
dobrým poučením.
Když veliké auto zmizelo s dětmi na ulici ve směru Blake
Island, stála Grácie u okna a plakala. Dívala se ve směru mize−
jícího se auta. V hloubce svého srdce věděla, že musí toto zkla−
mání prožívat kvůli svému chybnému chování, a proto si řekla:
„Ode dneška bude všechno jiné!“
80
ZASTUPUJÍCÍ
K
TREST
dyž mluvíme o zástupném trestu, máme na mysli trest,
který na sebe vzal Kristus za nás, když byl ukřižován.
Spravedlivý za nespravedlivého. To není lehké k porozumění.
Slyším vás již říkat: „Nechceme vůbec vědět co znamená tento
komplikovaný výraz“.
Počkejte chvilku a já vám povím jednu událost. Bylo teplé let−
ní odpoledne. Jemný vítr vál skrze okna vesnické školy, odvál na
stranu záclony a listoval v otevřených knihách na lavicích.
Třicet nebo čtyřicet žákyň a žáků různého věku psali do svých
sešitů. Všichni byli tiše, jen bylo slyšet hlas učitele.
Možná, že si myslíte, že to není vůbec možné, ale i v této třídě
byli praví hrdinové a hrdinky. To vás ujišťuji!
Zvonek zazvonil, žáci ukončili písemnou práci a byl čas na po−
slední cvičení v tomto dni, hláskování. Podílela se na něm celá
třída. První v řadě stála Eunika, jemné děvče světlých očí a velice
pozorná. Bylo na ni vidět, že si toto místo cení a chce si ho ráda
podržet.
Právě teď přišla Eunika na řadu se slovem, které již prošlo
celým spodním koncem řady. Nikdo ho neuměl správně hlásko−
81
vat. Slovo se jmenovalo Privileg. Eunika ho správně hláskovala,
ale učitel byl zmatený mnohými chybami jiných žáků, neporo−
zuměl správně její odpovědi a dal slovo dalšímu žákovi. Děvče
bylo překvapené, zčervenalo až k uším a napjatě naslouchalo
druhému, který toto slovo hláskoval.
„Velice dobře“, řekl učitel, „můžeš si sednout!“ „ Tak jsem to
také hláskovala“, tiše šeptala Eunika, jakoby sama sobě. Slzy jí
vstoupily do očí, když musela uvolnit první místo, ale byla příliš
stydlivá, a tak se neozvala a rozhodla se zůstat na druhém místě.
Byla pevně rozhodnuta dostat se při dalším kole znovu na místo
první. Tato nespravedlnost však neměla být poslední nespravedl−
ností.
V této škole vylo vyzkoušeno mnoho prostředků k poražení
úhlavního nepřítele – šepotu. Následně se rozhodlo: kdo bude
první přistižen při šeptání musí se postavit vedle učitelova stolu
a musí tam být tak dlouho, dokud nepřistihne šeptat někoho ji−
ného. Pak se může vrátit na své místo a ten druhý se musí po−
stavit vedle učitelova stolu. Poslední žák, který zůstane při ukon−
čení vyučování u stolu učitele, bude velmi přísně potrestán.
Tato metoda se ukázala velice účinnou, protože každý měl
strach z toho, že zůstane při ukončení vyučování na posledním
místě. Ačkoliv to mělo na děti účinek a dodržovaly pravidla,
mnozí rodičové pochybovali o tom, zda je to správné.
Chlapec, který stál právě jako šeptač u stolu učitele, byl vzpur−
ný a hrubý. Byl velice často trestán za své špatné činy. Vyučo−
vání bylo téměř u konce a on se začínal třást strachem. Uviděl
Euniku, jak si pro sebe šeptá a jeho obličej zazářil, protože nyní
mohl být zachráněn. Když bylo cvičení u konce, řekl: „Pane uči−
teli, Eunika šeptala“.
Eunika vstala a vysvětlila třesoucím hlasem, co šeptala. Učitel
v tom nenašel žádný důvod omluvy a požádal ji, aby zaujala mís−
to chlapce, který neměl srdce.
Učebnice byly odloženy na stranu, a celá třída pozorovala se
soucitem, jak Eunika opouští místo v lavici a přibližuje se k uči−
82
teli, aby přijala přísný trest. Ona byla jednou z nejlepších žákyň,
chytrá, správná, dobromyslná a všemi oblíbená.
Všichni to shledali nespravedlivé. Mnozí se dívali se zlobou na
chlapce, který byl zlomyslný, že vydal děvče trestu. Děvče stálo
u učitelova stolu a hořce plakalo, zatím co učitel připravoval
trest.
V tomto okamžiku se zvedl jeden velký chlapec ze svého mís−
ta, přišel dopředu a zeptal se: „Pane učiteli, chcete Euniku bít
touto holí?“
„Ano, držím se vždy svých pravidel!“ odpověděl učitel.
„To nedovolíme!“ řekl vzrušeně chlapec. „Žádný chlapec,
kromě tohoto, by nedovolil, abyste Euniku bil! Zbijte mě, pane
učiteli, když se musíte držet svých pravidel, ale ji nebijte!“
Učitel se zastavil. Třída se strnule dívala na jeho rty.
„Ty chceš být místo ní potrestán?“ zeptal se učitel.
„Přesně tak, pane učiteli“, zněla odvážná odpověď. Děvče
přestalo plakat, byla poslána zpět do lavice, a její přítel hrdinně
snášel trest. Po vyučování ho ostatní chlapci chválili a obdivovali
za jeho odvahu a statečnost.
To byl trest v zastoupení někým jiným. Někdo vzal na sebe
dobrovolně trest, který měl obdržet někdo jiný.
Nyní rozumíte, že zachránce lidstva to udělal stejně, když naše
hříchy přenesl na vlastním těle na kříž. Co On musel vytrpět,
nemůžeme v našem životě pochopit.
Izaiáš 53:6: „Všickni my jako ovce zbloudili jsme, jeden
každý na cestu svou obrátili jsme se, a Hospodin uvalil na něj
nepravosti všech nás.“
Vinu za nás nesl dobrovolně aby nás zachránil před smrtí.
„Skrze Jeho rány my jsme uzdraveni“.
Izajáš 53:7: „On pak raněn jest pro přestoupení naše, po−
třín pro nepravosti naše; kázeň pokoje našeho na něj vzlo−
žena, a zsinalostí jeho lékařství nám způsobeno.“
Kolik díků jsme dlužni našemu příteli?
83
PATTINO
TAJEMSTVÍ
P
aní Lomax tiše otevřela dvéře do nemocničního pokoje
a podívala se dovnitř. „Já jsem vzhůru maminko“, řekl
hlas z nemocniční postele, „pojď dovnitř!“
Paní otevřela žaluzie a zhasla doutnající oheň svíčky. Byla
tuhá zima a mistr mráz vyzdobil okenní tabule stříbrnými obrazy
lesů a zámků.
„Co tě tak brzy vzbudilo, Patti, moje milá?“ Zeptala se ma−
minka a sedla si na okraj postele. K jejímu překvapení zářil mla−
dý obličej od ucha k uchu.
„Měla jsem podivuhodně pěkný sen“, řekla Patti a její oči záři−
ly. „Pravděpodobně mě vzbudil“.
„Co se ti zdálo, miláčku?“
Ale Patti mlčela.
„Nechceš mi ho vyprávět, dceruško?“
„Myslím si, raději ne, maminko, aby tě to nerušilo“.
„Ne, neruší mě to“.
„Tak si ho nechám raději pro sebe“.
Pattina maminka nezamhouřila v noci oči ani na hodinu.
Dlouhé hodiny strávila na kolenou vedle postele, kdy v modlitbě
za svého miláčka vyprazdňovala své srdce Bohu. Patti měla pod−
stoupit příští den bolestivou a nebezpečnou operaci.
84
Dlouhé dny byla Patti zasažena smutnou nervozitou a depresí.
Bylo jí nutné říci, co ji čeká. Věkem již chápala danou situaci, ale
přesto to byl pro ni vstup do tmavého mraku.
Na jejích ústech úsměv a v jejích očích byl třpyt, i když hodi−
na zkoušky byla zde!
Každým týdnen po operaci se Patti uzdravovala a uvěznění za
zasklenými okny se chýlilo ke konci. Ve zkoušce ohněm obstála
a chirurg řekl, že děvče situaci zvládlo bez teploty a jakéhokoliv
zánětu, protože je klidná a odvážná, nevzrušuje se a nezlobí.
Když Patti slyšela tuto chválu, smála se a jen řekla: „To je mo−
je tajemství“. Maminka se jí nechtěla vyptávat, ale mnohokrát se
ptala sama sebe, o čem to mluví a proč ji to tajemství nechce
prozradit.
Jednoho dne uslyšela Patti od jedné návštěvnice o dítěti, které
bude v příštích dnech operováno. Návštěvnice byla zaměstnána
v nemocnici sv. Lukáše a dítě, o kterém mluvila, bylo děvče bez
peněz. Operaci zaplatí dobročinný spolek. Je to sirotek, který
nemá žádné přátele, kromě milých lidí v domově sirotků. Do do−
mova se dostalo, když mělo jen několik měsíců.
Maminka se otočila k posteli a viděla, že je Patti zcela vzru−
šená.
„Ach, maminko“, plakala, „musím tu dívku vidět, chci jí něco
říci“.
„Já k ní zajdu miláčku“, řekla maminka“ „ a řeknu ji všechno,
co chceš“.
Ale Patti, vždy rozumná a poslušná, jakoby neposlouchala
svůj rozum. Tak dlouho plakala a prosila, aby ji dovezli do ne−
mocnice, až maminka svolila, ale pod podmínkou, že ji tam do−
veze tatínek v uzavřeném kočáře. Ponese ji ke kočáru, pak do
nemocnice a zpět.
„Jen tatínek“, řekla „chci jít jen s tatínkem“.
Zdá se, že jízda Patti neublížila. V čekárně si sundala deku,
kterou byla přikryta. Když ji pak tatínek nesl na pokoj děvčete,
85
nervózně šeptala: „Mohu tatínku mluvit s děvčetem docela sa−
ma?“
Tatínek měl s takovými tajnostmi problémy. „Myslím si, že
ne, dceruško“, řekl přísně. „Zdravotní sestra nepředá její pa−
cientku do rukou tak mladé dámy. Proč mi nedůvěřuješ a proč
nesmím slyšet, co budeš mluvit?“
Patti chvíli rozmýšlela a pak řekla: „Mám strach, že se mi bu−
deš smát, že si vymýšlím. Výsměch bych nemohla snést, protože
mi ta věc pomohla.“
„Ty moje děvče“, řekl si sám pro sebe a potom Patti jemně
odpověděli: „Nemusíš mít strach, miláčku. Já vím co cítíš. Co
řekneš, nechám si pro sebe“.
Patti pevně objala tatínkův krk a on slyšel slabý šepot uspoko−
jení.
Tobě se vysmát? Ani jeden posluchač by se nevysmál tajem−
ství Patti. Maximálně by mohl být radostně překvapený, že
k němu mluví jako anděl.
Jednoduchou řečí, jakou mluví děti mezi sebou, vyprávěla
Patti malé pacientce o jejím vlastním dlouhém utrpení a o době
nemoci. Jaký měla strach před operací, před nožem a před pí−
cháním jehlou.
86
„Ale v noci, než se to mělo stát“, řekla Patti, „jsem se z hloubi
srdce modlila ke Spasiteli, aby mi pomohl vydržet bolest. Usnula
jsem a snila, že Jej vidím. Ach, přála bych si, abys viděla, jak
vypadal! Tak, jako by to byly všechny maminky a tatínkové
v jedné osobě. Nemohla jsem Jej slyšet mluvit, ale viděla jsem
z Jeho úsměvu, že bude při mně. Když jsem se probudila, vzpo−
mínám si, že při odchodu říkal: „Vidíš, jsem při vás po všechny
dny“. Potom jsem již neměla žádný strach“.
„Hodně to bolelo?“, zvědavě se ptalo děvče na nemocniční
posteli.
„Nevím“, řekla s podivením Patti, „snad“. Lékař mi nemohl
dát tolik uspávacího prášku jako bude moci dát tobě. Chvílemi
jsem věděla co dělá a cítila jsem slabou bolest, ale to mi nevadi−
lo. Řekla jsem si, že to musím vydržet tak dlouho, jak dlouho to
bude nutné. Víš, Ježíš vyslyšel moji modlitbu a On bude slyšet
také tvoji. Nezapomeň, že On řekl: „Vidíš, jsem při vás po všech−
ny dny“.
„Chceš se za mě modlit?“ řeklo malé cizí děvče.
„Já Ho neznám tak dobře“.
Patti to slíbila.
87
MOPPSISINA
J
CHYBA
ednoho studeného večera přišel strýc na návštěvu. „V jeho
velkém kabátě vypadá jako medvěd“, pomyslela si Líza.
Chytil Lízu a objal ji jako medvěd.
„Hallo, Moppsi! Kde je Poppsi?“ zeptal se.
Poppsi, dva roky staré děvčátko byla malá Lízina sestra. Jme−
nuje se Poppsi jako Líza Moppsi. „Strýc Jack má vždy veselé
přezdívky“, pomyslela si Líza.
„Ona je již v posteli“, odpověděla.
Pak strčil strýc Jack ruku do kapsy kabátu. Chvíli bylo slyšet
šustění papíru, až konečně vytáhl dvě červenobílé cukrové tyčin−
ky a dal je Líze. „Škoda, že Poppsi již spí“, řekl. Líza má ale
z toho radost.
„Nechceš jednu tyčinku schovat pro Grácii?“ zeptala se ma−
minka. Ve skutečnosti se Poppsi jmenuje Grácie.
„Ne“, odpověděla Líza, „myslím si, že cukrové tyčky nejsou
pro malé děti dobré a chci je raději sníst sama“.
Právě, když spolkla poslední kousek, bylo slyšet volající hlas
z ložnice: „Maminko!“
„Oh,“ řekl strýc Jack, „Poppsi je vzhůru!“ Maminka se obje−
vila s malou Poppsi v náruči. Smála se a na jejích růžových líč−
kách byly vidět důlečky.
88
Strýc Jack znovu hledal v kapse kabátu a řekl: „To je pro
Poppsi!“
Vzala dvě cukrové tyčinky do malých rukou, krátce se na ně
dívala, sladká malá Poppsi, a dala Líze tu větší z nich.
„Ta je pro tebe“ zažvatlala“ a ta je pro mě!“
Ubohá Líza! Svěsila hlavu a zčervenala v obličeji. Nechtěla se
podívat ani na strýce Jacka ani na maminku. Co si myslíte, proč?
„To je pro tebe!“ opakovala radostná Poppsi a tlačila Líze do
její ruky větší cukrovou tyčinku.
„Vem si ji Lízo,“ řekla maminka.
Líza si ji vzala. Za chvíli slyšela maminka, jak Líza říká Poppsi:
„Už nikdy nebudu tak lakomá, milá Poppsi. Od této chvíle se
chci s tebou o všechno dělit a to po dobu celého života!“
89
PÍSEŇ
DĚVČETE
A
si před dvěma lety se stalo v úhelném dole ve Serantonu
v Pensylvánii velké neštěstí. V dole bylo zasypáno něko−
lik mužů, kteří byli odříznutí tři dny od světa. Všechno snažení,
zachránit tyto muže, se ukázalo jako marné.
Většina horníků byli Němci. Rodinní příslušníci a krajané byli
velmi šokování. Neúspěšné snažení je vysvobodit a spolucítění se
ženami a dětmi zasypaných přivádělo téměř všechny k zoufalství.
Večer třetího dne se sešlo u vstupu do dolu velké množství na−
pjatých mužů a žen. Byli velmi nervózní a připraveni ke každému
bláznivému činu. Nastalo mrzuté dohadování. Je zbytečné kopat
dále. Muži jsou již mrtví. Pak následoval zlostný křik proti majiteli
dolu.
V tomto okamžiku by stačilo jedno nevhodné slovo nebo ges−
to, aby se vyvolal výbuch zlosti. V mé blízkosti stálo německé
děvče, snad jedenáctileté. Její bledý obličej a ustrašené pohledy
z jedné strany na druhou dokazovaly, že plně pochopila nebez−
pečí situace.
Náhle začala zpívat velice tiše a s velkým vypětím. Pak dosta−
la odvahu a její dětský hlas zpíval velkolepý starý chorál, který již
od dětství znal každý Němec. „Pevný hrad je náš Bůh“.
90
Zavládlo smrtelné ticho. Přidal se jeden hlas, pak druhý a
další, snad zpívali všichni.
Naší moci není nic uděláno,
jsme brzy ztraceni,
za nás bojuje ten správný muž,
kterého sám Bůh vyvolil. Ptáš se kdo to je?
Jmenuje se Ježíš Kristus, Zeboath,
a není žádný jiný Bůh,
Území musí on obdržet.
Zdálo se, že se v srdcích lidí rozhostil velký klid. S novým zaní−
cením začali pracovat a ještě před svítáním bylo slyšet z dolu přá−
telské volání, že muži jsou nalezeni a žijí. Zřídka přijde slovo ve
správnější chvíli než tato píseň děvčete.
91
CARRIINO
ZNAMENÍ
„V
ždyť já na svém těle nosím vyrytá znamení, že patřím
Pánu Ježíši,“ (Gal. 6,17 b), pomalu opakovala paní
Evansová. „Milá moje děvčata, máte taky znamení? Před mnoha
léty jsme viděli v Indii jednoho otroka, který měl vypálené zna−
mení na ruce, které neslo jméno jeho majitele. Ten kdo ho po−
tkal, ihned viděl komu patří. Ukazuje také váš život všem kolem,
které potkáte, jméno Ježíš Kristus?“
„Poslouchej, Belle“, volala Jenny Day, když šli domů. Viděl
jsem Saru Brooksovou v jejich nových šatech? Vypadala velmi
hezky, že ano?“
„Proč v nových šatech“, odpověděla Belle Whiteová, „jsem si
skoro stoprocentně jistá, že je má přešité ze starých maminči−
ných šatů.“
„Jak jsou děvčata ošklivá“, myslela si Carrie Maynardová.
„Jsem ráda, že tak nemluvím o jiných“.
„Víte co,“ řekla nahlas, „mi se zdá, že jste velice rychle za−
pomněly, co nám dnes říkala paní Evansová o znameních.
V Bibli je napsáno: „Láska… nezná závist a sobeckost“.
„Ano“, odpověděla rychle Belle, „také je tam ale napsáno“
„Láska se nevychloubá ani nenadýmá“.(1. Kor. 13,4)
92
„Jsem trochu domýšlivá a cituji jen verše, které nemluví ke
mně?“ zeptala se Carrie. „Pokora patří také určitě ke zname−
ním.“ Šla po schodech nahoru a prosila Boha, aby ji ukázal její
vlastní zlomyslnost. Neuměla si ani představit, jak rychlé Bůh
vyslyší její prosbu.
Po obědě umyla a osušila nádobí a srovnala ho do skříně.
„Tedy“, pomyslela si, „když po čistotě hned následuje dobročin−
nost, pak mám jistě jedno znamení, neboť maminka říká, že jsem
neobyčejně čistotné děvče“.
Mezi tím si vzala Garrie jednu Carriinu knihu, protože její ji už
nebavily.
„Dej mi ji, je moje!“, křičela Garrie a pokoušela se získat ji
zpět.
„Počkej, přečtu si stránku do konce“, řekla a držela knihu tak,
aby ji nemohla být vzata.
„Ne, já ji chci mít hned ted´“, energicky požadovala. Dostala
ji teprve po menší potyčce a neobešlo se to bez škrábanců na její
ruce.
Otevřela knihu na první stránce a četla verš: „Potřebujete ale
trpělivost“. (Žid. 10,36)
„Moje dobroto“, zašeptala si, „ono je ještě jedno znamení.
Musím knihu půjčit Charlii a poprosit ji o prominutí“.
„Odpusť mi, že jsem se tak špatně chovala, můžeš si knihu
půjčit na celé odpoledne“, šuškala jí do ucha.
Charlie přestala pískat. „Neuvěřitelné, ty jsi se opravdu stala
křesťankou, Carrie“, a pískala dále. Carrie tiše šla po schodech
nahoru.
93
SUSINA
MODLITBA
B
yl to den prázdnin. Děti byly venku na louce a šprýmo−
valy.
„Pojďte, hoši a děvčata“, volal Ned, „budeme hrát Chytni ve−
verku“.
Téměř všichni chtěli hrát. Udělali velký kruh s Nedem jako
vedoucím, protože byl ze všech největší.
„Pojď Susi“, řekl jeden chlapec k děvčeti, které váhavě stálo
stranou.
„Nestarej se o ni!“ Ned pohodil povýšeně hlavou. „Ona je ni−
kdo. Její otec je opilec“.
Když děvče slyšelo tato slova, její obličej rychle zčervenal.
Byla velmi citlivá a šíp zasáhl její srdce na nejzranitelnějším
místě.
Její otec byl opilec, to věděla ale aby se jí za to vysmívalo tolik
dětí, to bylo více než dokázala unést. Se silným vzlykáním a hor−
kými slzami se otočila a utíkala z hřiště.
Když přišla domů, její maminka seděla u okna. Uplakaný obli−
čej Susi prozradil, že se něco stalo.
„Co se stalo, Susi?“, ptala se přátelsky maminka.
94
„Ach, maminko“, řekla Susi a slzy ji
tekly po líčkách, než schovala svůj obli−
čej v maminčiných záhybech šat. „Ned
o mně řekl něco špatného…“ Její
vzlykání zadusilo její hlas. Nemohla
téměř vůbec mluvit. „Řekl, že jsem
nikdo, protože můj tatínek je opi−
lec“.
„Moje ubohé dítě“, řekla
smutně paní Elletová se slzami
v očích. Takový posměch nebyl
pro rodinu nic nového.
„Ach, maminko“, řekla Susi
a zvedla uplakaný obličej ze zá−
hybů maminčiných šatů. „Ne−
mohu unést, když říkají a dělají,
jako bych já provedla něco špatného.
Přála bych si, aby tatínek nebyl opilcem! Mys−
líš, že on s tím někdy přestane?“
„Doufám, že ano“, odpověděla maminka a políbila Susi na
místě kde měla slzy jako kapky rosy na růži. „Modlím se, aby
zlomil tento zvyk. Modlit se, to je všechno co mohu učinit.
Ostatní musím přenechat Bohu.
Večer přišel tatínek, pan Ellet, jako obyčejně domů. Byl to
tvrdě pracující muž a dobrý soused. Říkali to všichni, ale nadmíra
pití alkoholu ho pevně držela v zajetí. Mysleli si, že své dny života
ukončí v hrobě opilců. Susi ho políbila jako vždy, když vešel do
dveří. Uviděl v jejím obličeji, že se něco dotklo jejího srdce. Byl
to pohled plný smutku a starostí. V jejím věku!
„Co tě tísní, moje děvčátko?“ zeptal se a pohladil ji po vlni−
tých vlasech.
„Nemůžu ti to říci, tatínku“, odpověděla pomalu.
„Proč“? zeptal se.
95
„Protože by ses špatně cítil“, odpověděla Susi.
„Nevěřím tomu“, řekl. „Co to je Susi?“
„Ach, tatínku“, Susi se znovu rozplakala, protože jí přišla na
mysl znovu slova Neda. „Přála bych si, abys už nepil alkohol,
protože chlapci a děvčata si nechtějí se mnou hrát, že jsi opilec“.
Tatínek nic neodpověděl, ale něco pohlo jeho srdcem. Styděl
se, že on byl důvodem tolika starostí.
Po večeři vzal svůj klobouk a maminka věděla dobře, kam šel.
Nejdříve si myslel, že tento večer zůstane doma, ale tlak zvyku
byl tak silný, že nic proti němu nemohl udělat. Poddal se a slíbil
si, že vypije jen jednu nebo dvě sklenice.
Susi odešla od večeře, aniž by dojedla. Když šel tatínek kolem
šeříkových keřů lemující chodník k bráně, slyšel hlas dcerky. Za−
stavil se aby rozuměl co říká.
„Ach, dobrý pane Ježíši,
prosím, nenechej pít mého
tatínka. Udělej ho stejným ja−
ko dříve, když jsem byla dítě.
Pak mě nebudou chlapci a
děvčata nazývat dítětem opil−
ce a vyprávět o mně jiné zlé
věci. Prosím, milý Ježíši,
udělej to pro maminku a pro
mě“.
S hroudou v krku slyšel Susin ta−
tínek jednoduchou modlitbu. Šel k ní, uklekl
a objal ji.
„Bože na nebesích“, řekl velice vážně,
„slibuji dnes večer, že se již nedotknu kap−
ky alkoholu do konce mého života. Dej
mi sílu dodržet můj slib a pomoz mi být
lepším člověkem.“
96
„Tatínku“, zvolala Susi a objala jej, „jsem tak šťastná! Nebudu
se trápit tím, co říkají, neboť vím, že už nejsi opilec“.
„S Boží pomocí budu mužem!“ odpověděl, uchopil Susi za
ruku a šel s ní domů, kde čekala jeho manželka a dívala se trpě−
livým a starostlivým pohledem.
Nemohu ti popsat radost a díky, které stoupaly každým ko−
mínem vzhůru. Přála bych si, abych to mohla popsat, ale štěstí,
které naplnilo srdce Susi a její maminky bylo příliš hluboké, aby
ho bylo možno popsat.
Co myslíš? Byla modlitba od Susi vyslyšena?
97
UKRADENÝ
POMERANČ
„M
aminka to nepozná“, myslela si Flora Marschall sama
pro sebe, když si vzala pomeranč z misky na stole.
Pak spěchala po schodech nahoru do pokoje a nechala ho
vklouznout do kapsy na šatech.
Očekávala dvě nebo tři přítelkyně, které ji měly navštívit.
Rychle upravila panenky, které jí dala maminka a pak pro−
cházela domem sem a tam. V tom přišla k pokušení vzít jeden
pomeranč z těch, které byly připraveny na stole k večeři. Náhle
ji překvapilo volání jejího bratra, který volal: „Floro, Floro, spě−
chej, vidím přicházet tvoje hosty, jsou již u brány“. Krátce nato
bylo slyšet klepání na dveře a také hlasy Kateřiny a Effi Somme−
rových.
Flora utíkala rychle po schodech dolů. Její obličej byl červený
a cítila se uboze. Styděla se při zdravení s přítelkyněmi a také
potom, když je přivedla do obývacího pokoje k její mamince.
Flora se pokoušela smát a být šťastná jako ostatní, ale ne−
mohla zapomenout na svou chybu. Mísa s pomeranči na stole jí
neustále připomínala její čin. Mimo jiné měla ještě strach, pro−
tože pomeranč neměla čas sníst a měla ho v kapse, ze které
mohl při vytahování kapesníku vypadnout. Tím by ji přivedl do
ostudy.
98
Ubohá Flora! Provinila se proti Bohu i proti mamince, zamě−
nila pomeranč za štěstí celého odpoledne.
U večeře nemohla vů−
bec pozvednout hlavu a
podívat se mamince do
očí. Ta poznala, že se
s Florou něco děje, a proto
přátelsky řekla: „Floro,
moje milá, ty vůbec nejíš,
není ti dobře?“ To přivedlo
Floru téměř k pláči od
ostychu a lítosti. Její svě−
domí bylo příliš jemné, a
tak nemohla zůstat šťastná
s její nepřiznanou chybou.
Celé odpoledne si děv−
čata pěkně hrála, všechna
se radovala. Hrála si na sle−
pou bábu a hledání boty.
Potom šla děvčata domů
a Flora zůstala sama s tatínkem a maminkou. Mladší sourozenci
se zatím připravovali na spaní.
Několikrát si myslela, že ji pomeranč vypadl při hře při rych−
lých pohybech z kapsy, a proto se šla podívat do vedlejší míst−
nosti, jestli pomeranč v kapse dobře drží. Nikdo ho neobjevil.
„Jak jsem mohla být tak zlá a lakomá?“ myslela si Flora. „Ma−
minka mi vždy dá tolik ovoce, kolik je pro mě dobré a přeci jsem
se stala zlodějkou. Také jsem pomeranč ještě nesnědla, a také
jsem ho nemohla sníst. Zkazil mi radost na celé odpoledne“.
Seděla ještě chvíli s nouzí v srdci, nešťastná, než se rozhodla
udělat konec.
Řeknu všechno mamince, než půjdu spát. Šla pomalým kro−
kem, s bušícím srdcem, tam, kde seděla maminka. No Flori“,
99
řekla maminka, „zdáš se mi být dnešní večer unavená a vyčer−
paná. Přišla jsi mi říci dobrou noc?“
„Ach, maminko,“ řekla Flora vzlykajíc, „chci ti říci, jak jsem
byla zlá a jak je mi to líto“. Svůj obličej schovala do záhybu ma−
minčiných šatů a vyprávěla jí co provedla.
„Tady je ten pomeranč maminko“, řekla a vytáhla ho z kap−
sy.“ Jestliže nyní uvidím pomeranč, bude mi vždy připomínat
dnešní hrozné odpoledne“.
Maminka mluvila vážně, ale s jemným citem, o jejím hříchu
a jeho následcích, které musela nést.
„Nebudu tě, Floro, trestat“, řekla maminka. „Tvoje vlastní
svědomí tě dostatečně potrestalo. Celé odpoledne jsem po−
zorovala tvůj bledý obličej. Byla bych se divila, co se s tebou děje,
ale viděla jsem tě, jak sis ten pomeranč vzala. Šla jsem právě
kolem dveří, které byly mírně pootevřené. Věděla jsem, co jsi
udělala, proto mě to nepřekvapilo vidět tě nešťastnou“.
„Maminko, můžeš mi odpustit a věřit, že už nic takového ne−
udělám?“
„Odpustím ti, Floro, protože
jsi mi řekla tvoji chybu, ale neza−
pomeň, že je jeden, kterého
musíš prosit o odpuštění jako
mě. Jeho oči tě stále sledují a
dělá ho smutným, když děláš
něco špatného. Nyní jdi a dříve
než usneš, pros Boha o odpuš−
tění a o ochranu před každým
jiným hříchem ve jménu jeho
Syna, našeho spasitele Ježíše
Krista“.
Se srdcem plným radosti šla
Flora do svého pokoje, poklekla
a prosila Boha o odpuštění
100
všech hříchů a aby jí pomohl v budoucnosti odolat ve všech
pokušeních. Trvalo to dlouho, než zapomněla na ukradený po−
meranč a na to, jak se celé odpoledne špatně cítila.
101
ANNETTIN
PROBLÉM
V
šechny děti měly strach před jedním rozedraným a bosým
chlapcem, který se před nedávném přistěhoval na ves−
nici. Bydlí na starém Perkinsonově statku, kde již léta nikdo
nebydlel, kromě divokých ptáků a veverek. Po nastěhování Petra
s jeho rodinou tam zvířátka nezůstala dlouho, neboť Petr házel
kamením i po červenkách.
Annett měla před Petrem strach. Všichni žáci této vesnické
školy měli před tímto chlapcem strach. Obvykle je honil a hrozil
jim, že jim uřízne uši. Jednou na chodbě říkal Bessie, že rád jí
malá děvčata.
Paní učitelka řekla, že Petr je zlý chlapec. Každý školní den
byl spravedlivě za něco spravedlivě potrestán. Nikdo nařekl
o Petrovi nic dobrého. Dokonce ani maminka si s ním nevěděla
rady. Neustále zlobil také své bratry a sestry.
Ve vesnici nikdo nevěděl, kde Petr a jeho rodina dříve bydleli.
Petrova odpověď učiteli v sobotní škole na tuto otázku zněla: „To
tě nemusí zajímat!“
Annett si dělala o Petra velké starosti. „Bude velmi špatným
mužem“, řekla k mamince, „pokud z něj někdo neudělá dobrého
102
chlapce a paní učitelka řekla, že ona to nedokáže. Vzdala se. On
je velkým problémem“.
„Řeknu ti dcerko, co můžeš udělat“, řekla Annettina mamin−
ka. „Pokus si představit, že Petr je milý chlapec, kterým by také
mohl být, kdyby se narodil na Perkinsonově statku a stará paní
Perkinsonová by byla jeho babičkou“.
„Ale já si to nemohu jednoduše představit“, oponovala An−
nett. „Petr se tím také nezmění.“
„Máš pravdu“, řekla Annettina maminka,“ „ale když si před−
stavíš, že on by mohl být milý, budeš s ním také jinak jednat a to
ho může změnit“.
Příští den vydala Annett ze sebe to nejlepší, aby zvládla pro−
vést maminčinu radu. O den později prosila Annett všechny děv−
čata ve třídě, aby jednala s Petrem tak, jako by byl dobrým chlap−
cem. Nakonec však úkol vzdala Annet i její spolužačky.
„S ním je to neustále horší“, řekla Annet ke své mamince.
„Řekl, že se o nic a o nikoho nestará. Ano, to řekl“.
„Nyní“, odpověděla maminka, „můžeš dělat jedno. Buď k ně−
mu vždy zdvořilá a přátelská. „Přemáhejte se dobrým“. (Řím.
12,,21)
Dny ubíhaly. Annett se modlila každý večer za Petra. Každý
den se pokoušela být k němu přátelská, a to tak, jak to osmileté
děvče dovede. Květiny, které mu Annett dala, vyhodil na praš−
nou ulici a skákal po nich. Její dárky bral jen proto, aby je mohl
zničit. Každý zničil jednotlivě a pak ho nazval „plačícím dítětem“.
Konečně se učitel sobotní školy dověděl, že Petr vyrůstal
v dětském domově v jednom velkém městě. Jeho otec zemřel
ve vězení. Potom se Annett zdálo, že pro Petra není žádná na−
děje.
Jednou, bylo to ve čtvrtek dopoledne maminka volala Annett,
aby zanesla tetě Nancy konev podmáslí. „Nemusíš mít strach jít
kolem Perkinsonova statku“, „protože tatínek slyšel, že Petr šel
chytat ryby“.
103
Annett
byla teprve v půli
cesty k tetě Nancy, když
náhle uviděla, že hnědá kráva
od pana Maurera utekla z ohrady a jde
přímo proti ni.
„Ona utekla!“ volalo dítě a málem pustilo konev s podmáslím
na zem. Kráva si pravděpodobně myslela, že Annett je velký je−
tel. V každém případě šla s bučením cestou k Annett. Pan Mau−
rer říkal, že kráva nikomu neublíží.
Annett však měla tolik strachu, že se ani nehýbala a hlasitě
křičela. Křik přivolal jednoho bosého chlapce. Byl to Petr.
„Co se děje, malá Ann?“ volal. Annette se zdál v této chvíli
velice hezky a zdálo se jí, že ještě nikdy neviděla hezčího chlapce.
Právě on, ten veliký lump zahání krávu do jiného směru.
„Pojď, malá Ann“, volal Petr. „Ona ti nic neudělá. Zaženu ji
znovu do ohrady a zavřu bránu. Klidně mi věř!“
Když byla kráva znova v ohradě, Petr trval na tom, že do−
provodí malou Annett k tetě Nancy. „Co když je na cestě užov−
ka“, vysvětloval jí, jako by to byla pravda.
„Ještě tě dovedu domů“, myslel si chlapec, když ho Annett
viděla stát pořád u brány. „Jsi příliš malá, nesmíš zůstat sama“.
Annettina maminka poděkovala Petrovi, že dal pozor na její
dcerku. Pak mu dala kousek buchty. Potom mu ukázala hnízdo
veverek a vše mu o něm vyprávěla. Také jak červenka maminka
staví hnízdo a jak dlouho sedí na vajíčkách, než se vylíhnou mlá−
ďátka. Otec červeňák silně huboval chlapce, až si Annett mys−
104
lela, že se Petr může špatně cítit. „Víš“, vysvětlovala mu, „on ví,
že jsi zde cizí. Otče červeňáku, přestaň dělat takový rámus! Petr
mě ochránil a bude dávat pozor i na tvá mláďátka, aby se jim nic
nestalo, že ano, Petře“.
„Určitě!“ Odpověděl Petr se širokým úsměvem.
Od té doby byl Petr jako vyměněný. Mamince od Annett řekl,
že vůbec nic o ptácích nevěděl, a proto ho pozvala, aby přišel
jiný den, že mu ukáže všechna hnízda ptáků, o kterých ví i An−
nett.Ukázala mu také knihu, kde bylo vyobrazeno hodně ptáků
a popsány jejich vlastnosti.
Dříve než ukončil školní rok, zdálo se, že školačky z první třídy
úplně zapomněly, že Petr byl velmi zlý chlapec. Nyní je žákem
reálné školy ve městě a jeho maminka, když mluví o svém nej−
starším synovi Petrovi, již není zarmoucená.
A co se týká Annett, ta se táže dodnes, jak se to vše mohlo
stát.
105
BABIČKA
OD
Č
BERTHY
trnáctiletá Bertha Bilbertová se právě vrátila z internátu,
ve kterém strávila první školní rok. Byla to velmi dobrá
škola s příjemnou atmosférou a asi se třiceti žákyněmi. Z tohoto
počtu jsou vyňaty žačky, které denně docházely z domova do
školy. Paní Howardová slíbila, že všechny žáčky sjednotí do
jedné třídy. Všem věnovala osobní pozornost a starala se o kaž−
dou žákyni. Bertha si velmi rozšířila své vědomosti a její chování
se stalo jemnějším. Bylo to ohleduplné a laskavé děvče.
Chyby dělají nejen děti, ale i dospělí. Proto vám nyní povím
o tom co Bertha musela udělat, aby se vyléčila ze zlých pocitů,
ze kterých by se mohly vyvinout špatné vlastnosti. Setkala jsem
se ve vlastní rodině s dospělými, kteří měli stále méně a méně
v úctě starší lidi, až jimi nakonec opovrhovali.
Bertha byla šťastná, že je opět doma. Maminka ji objala a ona
viděla, že se jejímu tatínkovi vede o moc lépe než dříve. Také její
dva mladší bratři jsou veselí jako dříve. Byla ráda, že může vidět
svoji milou starou babičku. V jejích téměř osmdesáti létech byla
stále moudrá a čilá. Její obličej vyzařoval krásu a přátelství. Měla
106
107
stříbrné vlasy, které téměř všechny schovala pod tenký čepec
s hezky zvlněným okrajem.
Babička mi připomínala jedno slunečné odpoledne, kdy si
nasadila pěkný čepec, přes ramena si dala bílý šál, který měla
károvanou zástěru. Přes své vysoké stáří vykonala v domácnosti
velké množství práce. Nevím, co by si George a Willie bez ní
počali.
Gillbertovi byli donuceni žít ve velmi skromných poměrech.
Pan Gillbert se musel vzdát svého obchodu. Kvůli zdravotnímu
stavu šel do předčasného důchodu a usadil se na venkově ve
velmi pěkné vesničce, která se jmenuje Hillside. Na jedné straně
tekla řeka, na druhé vedla železnice do New Yorku. Kromě chu−
dobné vrstvy tady bydlelo hodně bohatých a vlivných lidí.
Bertha tam často obdivovala jeden obzvláště pěkný dům. Byd−
leli v něm velice bohatí lidé, pan a paní Bellovi. Jejich trávník,
květiny a zeleninová zahrada byly vždy hezky obdělány. Kromě
toho měli velice hezký skleník a pěstovali vinnou révu. Měli vše,
co srdce žádá. Paní Bellová procestovala skoro celou Evropu
a také i Čínu.
Bertha poznala v internátě dvě vnučky paní Bellové. Jedna
byla již mladou paní, ta druhá byla mladší než Bertha. Bertha a
Ada byly velké přítelkyně. Obě vnučky byly pozvány na prázd−
niny do Hillside. Ada slíbila, že stráví aspoň jeden den s Berthou
a také k ní přijde častěji na návštěvu.
„Víš, teta Bellová je skutečně milá paní“, řekla Ada „ale s poli−
továním nemá žádné děti. Cítí se proto velmi osamocená, a tak
mi musíš vrátit mé návštěvy“.
Bertha byla nadšena myšlenkou, že bude moci vidět tak hezký
dům uvnitř. Hned o tom vyprávěla své mamince.
Ale nic neproběhne tak přesně, jak si to člověk přeje. Salon
Gilbertových byl nově vytapetovaný, takže se tím zpozdilo polo−
žení koberce. „Do té doby než přijdou Wilsonovi, bude určitě
108
všechno hotovo“, pomyslela si Bertha a
sedla si s košíkem šití do obývacího poko−
je a chtěla došít olemování.
Před domem měli velikou verandu, ze
které vedly vchodové dvéře do chodby,
vlevo se šlo do přijímacího pokoje, vpravo do pohodlného obý−
vacího pokoje. Když se Bertha zamyšleně dívala z okna, zpozo−
rovala na silnici kočár paní Bellové s pěknými šedivými koňmi.
V kočáře sedělo hodně žen. Kočár skutečně zastavil před do−
mem Gilbertových. Kočí pomohl ženám při vysedání, potom
malému děvčeti a také jim otevřel branku do zahrady.
Wilsonovi totiž přijeli o týden dříve, než byli očekávání v Hill−
side. Když Ada vyprávěla tetě Bellové o její přítelkyni, prosila ji,
aby se u ní hned ohlásila, aby se mohly co nejvíce vidět.
„Maminko!“ Volala Bertha v úžase. „Ony jsou již zde, Ada,
paní Frances a jejich teta“.
„Otevři jim a pozvi je dovnitř, miláčku“, řekla maminka a
zvedla se.
Paní Bellová byla velice milá a přátelská, takže všichni lidé, se
kterými se potkala, byli ihned upřímní. Pozdravila se srdečně
s paní Gilbertovou a pak šli všichni do obývacího pokoje. Berthu
dnes obzvlášt rušily mnohé nedostatky v pokoji jako opotřebo−
vaný koberec u tatínkova stolu a před salonem, staromódní ná−
bytek a také babička sedící v rohu s pletením.
Babička Gilbertová se zvedla a všechny pozdravila mírným
ukloněním. Její šaty neměly žádnou módní vlečku. Bylo vidět její
109
domácí pantofle zhotovené z látky a bílé pletené ponožky. Byla
malá, štíhlá a také velmi staromódní.
Paní Bellová šla přímo k ní. „Když vidím někoho plést, tak mi
to připomíná staré časy“, řekla pěkným hlubokým hlasem.
„Shledávám to velice hezké, že babička bydlí u vás. Babičky vždy
dělají dům útulný a důvěryhodný. Vzpomínám si, že když jsem
byla malá, tak moje babička také pořád pletla.“
„Dnes to mnoho neříká“, odpověděla babička“, protože po−
nožky jsou velice levné. Ale pro chlapce jsou lepší doma uple−
tené, vydrží déle. Willi a Scharsch je velice rychle roztrhají. Dělá
mi dobře, když mám práci“.
Paní Bellová pokračovala v rozhovoru a babička se velmi sna−
žila, aby byla zábavná. Byla staromódní a dělala hodně grama−
tických chyb, takže Ada mohla
mezitím jen ztěží potlačit smích.
Prosila Berthu, aby ji ukázala
květiny v zahradě.
„Ach, moje dobroto!“ Vo−
lala, když byly za domem. „Tvo−
je babička je veselá stará paní!
Nemohla jsem schovat smích“,
chichotala se Ada s velikou zá−
bavou.
Bertha by měla vědět, že
chování Ady je výsledkem ne−
správné výchovy, ale místo toho se styděla za svoji babičku a ne−
měla daleko do pláče. Proč nezavedla hosty do přijímacího po−
koje, kde nebyla babička!
„Taková veselá stará paní a její velká károvaná zástěra.
Bertho, ona vypadá jako starý polštářek na jehly. Když mluví, tak
legračně stahuje ústa. Vsadím se, že nemá v puse jediný zub, že
ano? Když chodila do školy, tak se nenaučila gramatiku. Proč ji
necháš nosit ten bílý čepec? Všechny staré paní, které znám,
110
nosí černý špičatý čepec. Ne−
mohla jsem se udržet smíchy,
když udělala u pozdravu malou
poklonu.“
„Ona je skutečně velmi stará“,
řekla Bertha sklesle, „a svůj život
prožila většinou na vesnici.“
„Určitě pochází z velmi chu−
dobné vesnice! Divím se, že ty ne−
nosíš ponožky, které si sama
pleteš. Moje dobroto!“
„Starým lidem se nesmějeme“, řekla
Bertha, když sebrala všechnu odvahu, kte−
rou měla, protože se cítila strnule a poníženě.
„No víš, já to tak nemyslela, ale je to jen veselé! Měla bys jed−
nou vidět moji babičku. Je jí teprve osmdesát, myslím si to, ale
vypadá, jako by ji bylo sedmdesát“.
Bertha byla příliš poraněna, než aby na to něco odpověděla.
Ada ji políbila a snažila se ji vyprávěním rozesmát, aby se zase
dobře bavily.
Když se vrátily do pokoje, paní Bellová chtěla právě ukončit
rozhovor, protože kočár stál již připravený u dveří.
„Domluvily jsme se na čtvrtek, Ado“, řekla paní Bellová ke
své vnučce. „Slečno Bertho, přemluvila jsem vaši babičku, aby
mě navštívila. Myslím si, že návštěva tak milé staré paní, která je
tak statná, by byla pro mne dobrou společností. Pravé potěšení
pro mě. Tedy, paní Gilbertová, pošlu pro vás kočár. Když se
dobře cítíte, jistě mi neodmítnete moje pozvání?“
„Vy jste opravdu velmi milá,“ řekla babička a znovu se na
rozloučenou uklonila.
Když návštěva odešla, Bertha ztratila řeč. Byla velmi klidná.
Maminka vyslovila obdiv slečně Frances Wilsonové a babička
řekla o paní Bellové, že je laskavá a správná křesťanka.
111
„Maminko“, řekla Bertha příští den, když byly o samotě, „při−
pravila bys, prosím tě, babičku na návštěvu u paní Bellové tak,
aby byla šikovná?“
„Jak to?“ Oblékla si její hnědé hedvábné šaty, čistý čepec
a vyžehlený šál“.
„Ale ona vypadá tak strašně staromódně, maminko“.
„Miláčku, ona je velmi stará paní a myslím si, že vypadá lépe,
než kdyby si oblékla to, co nosí o třicet až čtyřicet let mladší
ženy“.
„Ale….“
„Bertho, přeci se nestydíš za svoji starou babičku?“ Paní Gil−
bertová se dívala s překvapením na svou dceru. Berthě vstoupi−
la rudá barva do obličeje a slzy do očí.
„Moje dcerko, dělá mi to velkou starost!“
Událost s Adou se dostala na světlo a Ber−
tha plakala nad svými špatnými pocity.
„Milá Bertho!“ řekla maminka, „jsem
zklamaná, že máš málo odvahy ukázat
vřelost srdce. Ada Wilsonová se
velice špatně zachovala. I když má
mezi
příbuznými
někoho
v podobném stáří, přesto
odsoudí bez srdce starou
osobu. Nejsem si zcela jista, ale
myslím si, že by bylo lepší ne−
přijmout toto pozvání.“
„Ale maminko! Nemyslím
si, že to Ada tak špatně mys−
lela. Směje se také druhým
děvčatům, všechny napodobu−
je, ale na druhé straně je oprav−
du hodná a velkorysá. A babič−
ka dělá chyby, ano“.
112
„Ale
i když dělá
chyby, chtěla bych,
abys nejdříve zapřemýšlela
nad jejím životem. Když jí bylo
dvanáct let, pracovala ve mlýně, aby
pomohla své ovdovělé mamince vychovávat
mladší sourozence. Později zaopatřovala penězi celou rodinu.
Před padesáti třemi lety se provdala za obyčejného rolníka a
odstěhovala se na divoký západ. Měla velkou rodinu. Pak se stala
náhle vdovou. Budu vždy obdivovat její odvahu, kterou tehdy
měla. Nenajdeme lehce čtyři muže tak pořádné, jako je tvůj
tatínek a jeho bratři.
Také teta Bessy byla chudobná a měla hodně problémů, ale
babička jí až do konce pomáhala. Pak přišla ke mně a já
skutečně nevím, co bych si bez ní počala. Její život byl v každém
směru hodný obdivu. Obětovala by svůj život pro každého z nás.
Představ si, kdyby byla mrzutá a zlá a myslela si, jako některé
staré ženy, že musíme bez odpočinutí jen pracovat a nemůžeme
si dovolit příjemně se zotavit.
Místo toho je mila a dobrosrdečná, slouží Bohu a každý den
činí jen dobro. Jsem si jista, že paní Bellová ji má v úctě.
Představ si, Berto, že bych se kvůli jejich staromódním zvyk−
lostem zlobila, třeba kvůli jejím zamilovaným čepcům a nespi−
sovnému vyjadřování. Stala by se ostýchavou a nervózní. Bu−
deme−li se za ní stydět, zlomilo by ji to srdce. Chtěla by jsi ji tak
poranit?“
113
„Ó, to ne, v žádném případě ne“, odpověděla vzlykavě Bert−
ha. „Moje milá babička“.
„Myslím si, že v přikázání, cti svého otce a svou matku, jsou
míněni také babička a dědeček. Ale nejvíce si přeji, aby moje
dcera byla odvážnější a viděla vnitřní hodnoty člověka, i když je
staromódně oblečený nebo je poznamenán stářím“.
Bertha poznala, že se chovala falešně a hloupě. Po dlouhém
rozhovoru s maminkou se rozhodla, že Ada už nesmí v její pří−
tomnosti takto mluvit.
Když přijel kočár paní Bellové, daly se na cestu. Babička vy−
padala čerstvě a pěkně jako růže. Ačkoliv má vrásky, její kůže
byla jasná a čistá. Její sametově hnědé oči byly plné lásky.
Paní Bellová je všechny srdečně přijala a babičku hned zaba−
vila. Ostatní mladí lidé se věnovali své zábavě.
Jaký to byl pěkný dům! Je v něm hodně starožitných věcí,
pěkné obrazy, hezké sochy a elegantní nábytek!
Odpoledne přišli překvapivě hosté a Bertha viděla, že její ba−
bička je středem pozornosti. Náhodou slyšela, jak jedna paní
říkala k mamince: „Jaká je to šarmantní stará dáma. Velmi vám
závidím vaše příbuzné“.
Ada si již nedovolila říkat nepěkné věci o babičce. Její sestra
jí hrozila kvůli její lehkomyslnosti, že všechno řekne tetě Bellové,
která má Berthu v hluboké úctě. Také čas doma užila Bertha ve
velké vážnosti.
114
Tak byla vychována se smyslem pro úctu ke stáří. Její dobré
zvyky byly podnětem ke chvále. Když potkala lidi, kteří neměli
tak jemné zvyky jako ona, byli hůře oblečení nebo neměli žádné
vysoké vzdělání, nesmála se jim, nýbrž ihned přemýšlela nad
jejich tvrdým životem, který měl méně výhod a nebyl k nim tak
milý a velkorysý jako k ní.
Všichni se chceme pokusit být přátelští k chudobným a
starým lidem, protože mnozí z nich jsou vzácné Boží perly.
PŘESUŇ
TO NA ZÍTŘEK
„Proč jsi právě přerušila tuto větu a mluvíš o něčem zcela
jiném?“ Smála se paní, která pokládala otázky. Také se smála
její přítelkyně, když odpovídala na úžasnou otázku.
„Když na to včas pomyslím, nedovolím si říci žádné
zlomyslné slovo, které mohu stejně dobře říci zítra“, vy−
světlila. „Zítra již nejsou aktuální, a proto je nepotřebuji říci“.
115
NIC
NENÍ DOKONČENO
J
ednou jsem měla možnost nahlédnout do kufříku se šitím
od jedné dívky. Co si myslíte, co jsem v něm našla?
Nejdříve jsem našla pytlík z perel, který byl hotový jen z po−
loviny. Naděje na dokončení nebyla žádná, protože jehla byla vy−
vléknuta a vlákno s kuličkami zcela zamotné a zauzlované.
Položila jsem ho na stranu a vzala do ruky šátek na vyšívání,
na kterém byla započata výšivka s biblickým tématem se slovy:
„Miluji…“, ale co miluje, zůstalo přenecháno mé fantazii.
Pod biblickým obrazem jsem našla ponožku, zřejmě určenou
pro nožku nemluvňátka, ale nad patou byla práce ukončena a
zřejmě určena k tomu, aby tak zůstala.
Vedle ponožky byl sešitek s jehlami. Přední strana obalu byla
pěkně upletená a zadní strana byla hotová jen z poloviny. Bylo
na ní vyšito: „Pro moji milou…“
Nepotřebuji vám vyprávět, co jsem ještě všechno našla, ale
mohu jen říci, že při cestování v obsahu kufříku jsem nenašla
žádnou věc, která by byla úplně hotová.
I když byly z půli hotové věci němé, přesto vyprávěly smutné
povídky.
Vyprávěly mi, že přes srdce plné lásky, přes plnou hlavu uži−
tečných plánů, pro které mělo peníze i schopnosti, to bylo jen
neužitečné děvče. Bylo stále zaměstnáno, ale práci nikdy nedo−
končilo. Nescházela mu píle ale vytrvalost.
116
Nezapomeňte, mojí malí přátelé, že se nepočítá jaké velko−
lepé věci budeme podnikat, ale to, co dokončíme. Na světě se
nikdo nezajímá o to, co chceme dělat, ale zajímá se o to co jsme
dosáhli.
117
KVETOUCÍ
STODOLA
„M
aminko, to bylo strašné!“ Jenny stála s vážným vý−
razem obličeje a její hlas se podezřele chvěl. „Skoro
bych si přála, abych to neviděla. Ten dům je na spadnutí.
V poslední zimě v něm neměli ani jednou teplo. Bydlí v něm pět
dětí. Nejmladší je „miminko“, nejstarší má dvanáct let a jmenuje
se Tad. A jejich oblečení! Běhají jako chodící hadry. Není se co
divit, že ubohá malá paní Jimsonová je úplně zoufalá. Její
manžel nebyl dobrým otcem. Jen občas donesl domů něco k jíd−
lu a jeho paní nikdy nevěděla, odkud to má. Nestačilo to
k uspokojení pěti „nenasytných“ zobáčků. Teď už nežije, ze−
mřel.“
„Ale Jenny, moje dítě, co teď máme dělat? Sami nemáme
přebytek jídla, snad můžeme více šetřit se zeleninou a sem tam
něco odložit, ale jestli nám něco vyroste, když už nám pan Jim−
son nezkypří půdu. Dům nebo oblečení, stejně navíc nemáme,
snad bych možná mohla něco ušetřit z…“
„Ty nemůžeš milá maminko nic našetřit!“ přerušila ji Jenny.
„Nedělej si kvůli toho žádné starosti! Já si to dále promyslím.
118
Kdybych nemohla někde pomoci, jistě bych tuto potřebu necí−
tila.“
Radostně si poskočila a pokračovala v práci tam, kde ráno
skončila. Pak šla na krátký pohřeb pana Jima Jimsona, který byl
bez jakéhokoliv přepychu. Hodně jim pomohl při práci v za−
hradě, zejména když nemohli pohnout s plně naloženýma kára−
mi. Odměnu, se kterou mohl nasytit svou ženu s pěti dětmi, však
utratil pro sebe.
Utrpení jeho ženy přenesla Jenny do
svého srdce. Přemýšlela o tom celý den.
Když ukončila po večeři umývání nádobí,
byla ještě stále ponořena do myšlenek.
„Jenny, co ty vůbec vlastníš? Dostatek
šatů, více než je nutné, dům, který by mohl
pojmout ještě dvě osoby, ale určitě ne šest
osob, malou zahradu, pěkně velký kus lou−
ky, ovocné stromy a stodolu. Stodolu!“ Opa−
kovala si a tleskala rukama.
„Maminko, řekla
o deset minut po−
zději, když seděla na
posledním
stupni
schodiště a ruce mě−
la položeny na mat−
činých
kolenou,
„myslím si, ne, vím,
co přesně uděláme.
Jimsonovi mají té−
měř rozpadlý dům.
My máme úplně
pěknou stodolu, ve
které ani kočka ne−
žije. Nevidíš tady
119
možnost? Jeden, dva, tři… a již je polozbořený dům prázdný
a Jimsonovi bydlí v pěkné stodole.“
Maminka zalapala po dechu: „Ale Jenny…“
„Neříkej prosím, „ale“, nejmilejší maminko. Přeci víš, že sto−
dola je ve spodní etáži rozdělena do dvou místností a nahoře do
tří. Mohli by mít kuchyň, obývací pokoj a tři ložnice.“
„Ano“, řekla klidně maminka, „ale přeci odkud vezmou tří po−
stele?“
„Musí i teď na něčem spát, ale do čisté stodoly se to potom
asi nebude hodit!“
Jenny vypadala krátce velmi zkroušeně. Najednou se její obli−
čej znovu rozzářil.
„Nyní mě něco napadlo. Znovu mě přišla na mysl stodola. Je
otázkou, maminko, zda jsi s tím srozuměna, aby se tu nastěho−
vali.“
Několik minut panovalo na verandě ticho a maminka se dí−
vala, jak slunce zapadá za hory.
„Vypadá to tak, jako by tam byly brány nebeského Jeruza−
léma“, konečně řekla, „kde na všechny spasené lidi čekají nové
příbytky. Ano, moje milá Jenny, jsem srozuměna s tím, že při−
jdou, když to půjde nějak nějak zařídit.“
Jenny stiskla maminčinou ruku, která byla ztvrdlá od práce.
„Bůh ti žehnej! Přirozeně jsem věděla, maminko, že s tím budeš
souhlasit. Ohledně postelí zajdu k tetě Serindě.“
„Ke tvé tetě Serindě? Maminka zalapala po dechu. „Myslíš to
vážně?“
„Určitě, dodala Jenny. „Jdu k tetě Serindě. Nemá to žádný
smysl, že je její podkroví přeplněno starým nábytkem, zatím co
nedaleko vzdálená stodola zející prázdnotou má hlad po nábytku.
Když nebude mít dost, tak zajdu k paní Sennez. Provedu sbírku,
maminko, misijní sbírku.“
„Snad nemyslíš, že tvá teta…“, řekla maminka tiše.
120
„Já vím, co si bude myslet,“ souhlasila Jenny. „Řekne: „že je
to k smíchu, ale dříve, než jí vše vysvětlím, mi dá jednu postel
a snad také i jednu deku. Hned zítra ráno k ní zajdu. Uvidíme,
co se dá všechno udělat.“
Řečeno – uděláno. Slunce ještě nevysušilo kapky rosy lpící na
trávě a Jenny již byla na cestě k tetě.
„Jimsonovi!“ zasyčela teta, když Jenny líčila jejich žalostné
poměry. „Já nazývám Jimsonovy havětí, lenochy a darebáky!
Nyní, když zemřel starý Jim, nemůže se jim dařit hůř.“
„Ne paní“, řekla Jenny, „to nemusí“. Bude se jim dařit lépe,
teto Serindo. Budou bydlet v naší stodole. Víš, že ji stejně ne−
používáme. Má těsné stěny a více oken než bývá zvykem.
Vystrašená teta Serinda spráskla ruce nad hlavou.
„Ve vaší stodole? To je absolutně směšné! Oni vás nakazí
mnoha mikroby. Jejich děti běhají všude, kde je napadne.“
„To si také myslím,“ rychle odpověděla Jenny. „Ten malý
Jimson musí někde běhat. Bude lepší, když bude běhat na naší
pěkné louce než ve středu města, kde mají v hlavě jen hlouposti.
Nepřinesou sebou žádné mikroby, protože nechám spálit všech−
ny jejich staré klenoty dříve než přijdou. Dnes udělám sbírku ná−
bytku, abych mohla stodolu zařídit.Ty mi dáš jistě jednu postel
a několik jiných věcí, které máš v podkroví, že ano teto.“
„Tak ano!“ teta Serinda stála s rukama svěšenýma podél těla
a upřeně se dívala na Jenny. „Musíš být i k druhým ženám, které
dnes navštívíš, stejně tvrdá, jako jsi byla ke mně! Chceš, abych
tam poslala kuchyňská kamna a k tomu ještě houpací křeslo
z obývacího pokoje.“
Jenny se s odlehčením usmála.
„Ne teto, jen věci z podkroví, které máš nadbytečné. Je přece
lepší, když je někdo použije, než aby ležely bez užitku. Můžeme
se jít hned podívat nahoru? Musím pospíchat. Může se stát, že
budu ještě muset zaklepat na hodně dveří, abych měla všeho
dostatek.“
121
Teta Serinda se otočila a beze slova šla schodištěm do pod−
kroví.
„Tady je postel“, řekla, když stály pod špičkou střechy. „Je to
sem doneseno z pokoje pro hosty, když si Mary Ellen koupila
pro její návštěvy postel z kovu. Matrace stejně nepasují do žádné
jiné postele, jestli chceš, můžeš si je také vzít. V truhle jsou také
prošívané deky, které již Mary Ellen nechce. Vezmi si také ně−
které.“
Bylo zábavné vyhledávat různé věci a dávat je stranou. Bylo
záhadou, proč bohatá teta Serinda schovává tolik starých věcí?
Možná proto, že jen málo lidí najde klíč k jejímu srdci jako Jenny
a nikdo nemá odvahu poprosit ji o tyto věci. Teta Serinda nedá
nic pryč, dokud o to není poprošena.
Když člověk jednou sebere odvahu, pak se to zdá být docela
lehké.
122
Sbírka vzrostla do pozoruhodné velké kolekce. Teta Serinda
si vyhrnula rukávy a řekla: „Židle potřebují jen malou opravu.
Myslím si, že můj kočí je dnes večer opraví. A jak vše odvezeš do
stodoly?“
„Ještě nevím.“ řekla Jenny. „O tom jsem ještě nepřemýšlela.
Nějaký způsob už najdu.“
„Zcela určitě“, řekla teta Serinda a smála se, „ale tentokrát to
není nutné. Nechám kočího zapřáhnout velký vůz a on doveze
věci k vám. Může také vyzvednout věci od lidí, kde snad ještě
něco dostaneš.“
Krátkou chvíli stála Jenny bezradně. Její oči zářily. Pak běžela
k tetě Serindě, objala ji kolem krku a srdečně ji políbila..
„Mám tě ráda, milá teto, ty jsi zlatý poklad, máš dobré srdce
a když na to přijde, je možno s tebou počítat.“
„Myslíš?“ Řekla teta Serinda s rozpaky.
Čtyři sta metrů k domu paní Sennerové, proběhla Jenny jako
rychle letadlo. Paní Sennerová byla baculatá, růžová a měla spo−
lucítění.
„Ale samozřejmě, moje milá, ráda pomůžu. Jsem právě ho−
tová s jarním úklidem a ptala jsem se sama sebe, co mám dělat
s věcmi, pro které nemám místo. Nemám žádnou postel, ale ve
sklepě mám kuchyňská kamna. Budu ráda, když si je vezmeš.
Potřebují jen očistit, fungují velice dobře.“
„Výborně, mnohokrát děkuji,“ řekla rychle Jenny. „Plotny
mohu načernit a ostatní části očistím. Kočí od tety Serindy je
vyzvedne.“
Jenny dostala ještě mnoho jiných věcí. Na radu paní Sen−
nerové šla k soudci Bergovi, protože on údajně vybavil nově lož−
nici své dceři.
Ve většině domácností byl právě jarní úklid a bazary pro dob−
ré účely v East Grunfieldu ještě nezačaly. Žádný zázrak, že Jenny
měla v poledn dostatek nábytku na vybavení stodoly. Dětem Jim−
sonovým a jejich matce bude všechno připadat jako luxus.
123
Upřímně řečeno, vrcholem pro Jenny bylo, když to vše vy−
právěla malé, tělesně postižené Ruth West. Přirozeně od ní nic
neočekávala, nýbrž chtěla, plna radosti a štěstí, o tom někomu
vyprávět. Ruth se smála žlutému mýdlu od pana Evanse, plaka−
la nad kuchyňským sporákem a když byla Jenny s vyprávěním
u konce, zvolala: „Ach, Jenny, já musím také něco udělat, nejde
to jinak! Nemám sice nic, co ti schází, ale otevři zásuvku komody
a podej mi moji pokladničku. Leží v ní kousek zlata. Skutečně mi
patří Jenny. Pan Orases mi ho minulý rok daroval. Zatím jsem
ještě nic pěkného nenašla, co bych si za to mohla koupit. Nyní
ale vím. Vem si ho, Jenny, a kup látku na záclony, bude−li to
stačit. Budu se z toho velice těšit, vím to. Možná, že to pomůže
malému neposlušnému Jimsonovi být lepším,“ opakovala slova
tety Serindy.
Jenny vstoupily slzy do očí, když jí Ruth dávala kousek zlata.
„Jak jsi milá!“ zajíkala se Jenny, a nemohla více říci.
Brambory na talíři již byly pomalu vychladlé, zatím co Jenny
podávala napínavou zprávu.
„Dnes odpoledne začnu čistit stodolu“, řekla Jenny, když uklí−
zela nádobí se stolu. „Nechci, aby Jimsonovi dlouho čekali.“
Z otevřených dveří stodoly proudily mraky prachu. Paní Jim−
sonová se objevila v tuto chvíli s dítětem na rukou. Přišla v ošu−
mělých vypůjčených šatech.
„O ne!“ myslela si Jenny, když ji viděla přicházet. „Zcela jsem
zapomněla na oblečení. Potřebují nutně šaty. Snad…“
„Pojďte dál, paní Jimsonová“, přerušila sama sebe v pře−
mýšlení. „Pojďte dál a sedněte si. Musíte být hodně unavená po
tak dlouhé cestě pěšky.“
„Nejsem unavenější než jindy“, odpověděla ostýchavě paní
Jimsonová a sedla si do houpacího křesla, které ji Jenny přisu−
nula. „Nikdy neodpočívám a také neočekávám, že bych někdy
mohla odpočívat. Přišla jsem, abych se zeptala, jestli pro nás ne−
124
máte práci. Potřebuji peníze. Lidé k nám byli pořád tak hod−
ní, že jsme měli dost jídla, ale já musím také k tomu sama při−
spět.“
„Ano“, přikývla vážně Jenny. „Děti vám mohou také pomo−
ci. Tad může u nás pracovat v zahradě jako dříve jeho otec
a Jennie je dosti veliká, aby se postarala o malého chlapce
a mohla pomáhat v domácnosti.“
„Snad se nezraní při domácí práci“, zašeptala paní Jimsonová
a utřela si slzy z očí.
Jenniny pevné plány zapustily v jejím srdci paprsky naděje.
„Jsem ochotna dělat všechno“, pokračovala daleko energič−
těji. „Nejsem lenivá, jak si někteří lidé myslí, jsem jen hodně
zmalomyslněná.“
„Ale nyní se vzchopíte k novému začátku“, říkala maminka
Breceová, která právě přicházela se smetákem na ramennou.
Můžete přijít zítra dopoledne a umývat pro mě ve stodole po−
dlahu. Není to těžká práce, ale já tak dlouho nemůžu pracovat
na kolenou. Zaplatím vám za to padesát centů“.
„Ó ano, přijdu“, paní Jimsonová vstala tak rychle, že jí málem
vypadlo miminko z rukou, „budu to dělat
velice dobře, i když na to nevypadám, vím,
jak se to dělá“.
Jenny s maminkou se na sebe podívaly
a o přestěhování jí ještě nic neprozradily.
Paní Jimsonová šla domů s lehkým srdcem
a s okřídlenými nohami, i když nesla něko−
lik kilogramů zeleniny a čerstvý chleba.
Nebyla ještě ani za
rohem, když paní
Bentonová, prezident−
ka společnosti pomoci
ženám, klepala na
dveře Bracesových.
125
„Vidíte,“ řekla k Jenny, když popadla dech po zdolání pří−
krého kopce, „slyšeli jsme o vašem plánu se stodolou a myslíme
si, že můžeme také přiložit ruku k dílu. Domluvili jsme se, že ba−
líky do zámoří pošleme později. Nyní nakoupíme Jimsonovým
vhodné oblečení, protože si myslíme, že se jedná o případ, ve
kterém musíme pomoci.“
Příští den, brzy ráno, drhla paní Jimsonová na kolenou po−
dlahu ve stodole a netušila, že tím dává základ svému budoucímu
štěstí.
I kdyby to věděla, nemohla by práci lépe vykonat.
„ V ní vězí něco dobrého“ řekla si Jenny. „V novém prostředí
se také zlepší.“
Trvalo týden, než stodola byla upravena. Pro Jenny to byly
velmi nádherné dny. Když si večer lehla do postele, bolely ji
všechny kosti, ale byla šťastná a vůbec jí to nevadilo. Kočí od tety
Serindy přivezl věci na voze, do kterého byly zapřaženy koně.
Vůz byl nakládán na několika místech. Některé ženy šily potřeb−
né věci a Jenny s maminkou dekorovaly místnosti, které se po−
zvolna měnily.
„Vše uvnitř kvete jako růže!“ volala Jenny radostně. „To už
není stodola, ale malý venkovský domek. Milá maminko, on je
pěknější než malý dům, je to domov.“
Byl samozřejmě jednoduše a skromně zařízený. Mnohým se
mohl zdát prázdný i přesto, že v něm byly pěkné věci od Ruth.
Pro Jenny, která měla v dobré paměti rozpadlý dům Jimso−
nových, zde ale bylo vše, co si jen mohla přát.
Jednoho rána bylo konečně vše hotovo, na svém místě a dob−
ře zorganizováno. Přes otevřená okna dovnitř svítilo slunce a
proudila jarní vůně. Jenny běžela s kopce do města.
Malé Jimsonovy děti si nehrály jako obvykle v prachu před
rozpadajícím se domem. Jenny potkala paní Jimsonovou ve dve−
řích. Měla na sobě pěkné šaty z vlněné látky, což z ní udělalo
úplně jinou paní. V pokoji sedělo v kruhu pět radostných dětí,
126
uspořádaných od největšího k nejmenšímu. Byly od hlavy až
k patě v nových a čistých věcech.
Zářící miminko v roztomilém růžovém overalu se škrabalo do
Jenniných rozevřených rukou.
„Nevypadáme pěkně, slečno Jenny?“, volalo malé děvčátko
a šťastně se dívalo přes hlavu maminky. „Maminka nás právě
nově oblékla a staré věci spálíme před domem.“
„Máme co děkovat společnosti „Pomoc ženám“ slečno Jen−
ny, dodala šťastná paní Jimsonová. „Právě odešly, paní Ben−
tonová zde byla taky. To všechno nám donesly a ještě mnohem
více. Viděla jste něco takového? Za to samozřejmě pomohu čis−
tit v církvi,“ dodala s novou nadějí, která jí velmi slušela. „Tuto
laskavost nebudu moci nikdy zaplatit!“
„To je nádherné“, řekla Jenny, „nádherné! Nemůžu ani říci,
jak se s vámi těším! Dobře, že jste si již nové věci oblékli, protože
moje maminka si přeje,
abyste všichni co nejrych−
leji přišli k nám. Je to vel−
mi důležité.“
Vzala dvouletého Toma
na ruce a spěchala napřed
ve strachu, že již déle ne−
skryje své tajemství. Vedla
je všechny nahoru do kop−
ce nahoru přímo k ma−
mince, která už stála ve
dveřích domku.
„Všichni jsou tady“,
řekla Jenny a ve svém
nitru potlačovala vrcholo−
vý okamžik překvapení.
„Chceme vám ukázat
náš nový dům, jak jsme si
127
ho vybavili“, vysvětlila maminka, která přišla na pomoc Jenny.
„Pojďte prosím všichni dovnitř.“
Paní Jimsonová, s dětmi jako s hejnem kukaček, ji následo−
vala celá zmatená. Nebyla zvyklá, aby se ji někdo ptal na její
mínění nebo souhlas.
Šla s obdivem a nadšením do malé ložnice a pak zůstala stát
ve velké, světlé kuchyni kde stál sporák s načerněnou plotnou
a v řadě stály lesknoucí se plechové pánve.
„V žádném případě to nemohlo být lepší“, zvěstovala svůj
úsudek. „A také ne pěknější“.
Jenny se vrátil hlas a příjemná slova proudila z jejích úst.
„To všechno je pro vás, paní Jimsonová. Měla byste se zde
ještě dnes nastěhovat, to bude váš dům. Všichni budete spát
v těchto ložnicích, v této kuchyni budete vařit a…“.
„Ale já nerozumím“, zajíkala se paní Jimsonová. Zmatek v ní
stoupal každou vteřinou. „Odkud to všechno pochází? Komu to
patří? Jak…“.
„To přišlo ze všech stran“, Jenny vypukla v bouřlivý smích.“
Pomáhalo mnoho lidí. A to vše patří vám. Vše je pro vás a vaše
děti. Můžete zde bydlet tak dlouho, jak dlouho budete chtít. Ro−
zumíte mi, paní Jimsonová?!“
Malá paní Jimsonová se najednou zhroutila k zemi.
„Ó, můj Bože!“ vzlykala a třásla se od hlavy až k patě. „Ne−
myslela jsem si, že na světě jsou takoví dobří lidé. Mám pocit,
jako bych vstoupila do nebeských bytů!“
Maminka Braceová ji pohladila lehce po ohnutých zádech.
„Ano, to jste vstoupila“, řekla, když našla znovu svůj hlas.
„Vstoupila jste do bytu, který On pro vás připravil, ale místo
andělů použil k vybavení bytu mnoho pečlivých a laskavých lid−
ských rukou.“
128
Mi nebude nic scházet
Žalmy 23:1: „Žalm Davidův. Hospodin jest můj pastýř,
nebudu míti nedostatku.“
Jan 6:35: „I řekl jim Ježíš: Jáť jsem ten chléb života. Kdož
přichází ke mně, nebude nikoli lačněti, a kdož věří ve mne,
nebude žízniti nikdy.“
Jan 7:37: „V poslední pak den ten veliký svátku toho, stál
Ježíš a volal, řka: Žízní−li kdo, pojď ke mně, a napij se.“
Matouš 11:28: „Pojdtež ke mně všickni, kteříž pracujete a
obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.“
Jan 14:6: „Dí jemu Ježíš: Já jsem cesta, i pravda, i život.
Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.“
Jan 15:15: „Již vás nebudu více nazývati služebníky, nebo
služebník neví, co by činil pán jeho. Ale vás jsem nazval přá−
teli, nebo všecko, což jsem koli slyšel od Otce svého, oznámil
jsem vám.“
Matouš 28:20: „Učíce je zachovávati všecko, což jsem koli
přikázal vám. A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do sko−
nání světa. Amen.“
Jan 15:11: „Toto mluvil jsem vám, aby radost má zůstala
v vás, a radost vaše aby byla plná.“
Jan 12:26: „Slouží−li mi kdo, následujž mne; a kdež jsem
já, tuť i můj služebník bude. A bude−li mi kdo sloužiti, poctíť
ho Otec můj.“
129
JAK DOROTKA
POMOHLA ANDĚLOVI
J
ednoho chmurného jitra se potkali dva andělé na světelné
dráze. Ten jeden byl anděl povzbuzení Ten druhý byl
anděl duhy a přivedl všechno ke svícení.
„Dnes máme plné ruce práce, kamaráde,“ řekl ten druhý,
„nálada je nyní velice stísněná.“
„Jak jsme šťastni, že můžeme svítit“, řekl anděl povzbuzení.
„Smíme vždy vést a vyzařovat sluneční paprsky!“
Pak se rozloučili.
Anděl povzbuzení vstoupil do domu, ve kterém děvče právě
rozdělávalo oheň v kamnech. Měla před sebou šedivý den, den
plný námahy, v očích měla slzy. Mnohé děvčata jejího věku cho−
dí ještě do školy. Také ona byla ctižádostivá,
ale její blýskající se vzdušné zámky zmizely
jako vzduchová bublina.
Anděl se k ní naklonil a šeptal: „Udělej
dnes přeci někomu radost.“ Myslela si, že je
to její vlastní myšlenka a řekla si: „To není
žádná špatná myšlenka“.
130
Hned po snídani chtěla poslat mamince lístek. Myšlenka od
anděla rozzářila oči děvčátka.
Na chodníku potkala malého chlapce, který plakal. Školní
zvonek mu nahnal strach. Děvče mu rychle položilo ruku kolem
ramen a říká mu:
„Musíš to vydržet! Brzy bude zvonit
znovu a ty potom můžeš jít domů.“
„Opravdu?“ Zeptal se chlapec a pře−
stal plakat.
„Určitě! Dnes mi bylo také do pláče,
ale je lepší být statečným.“
Jeden podnikatel šel kolem, zůstal stát
a pozoroval činy povzbuzení od mladého
děvčete. Také jemu bylo těžko u srdce,
ale slova která slyšel od děvčete: „Vydrž, lépe je být statečný“,
zvonily celý den v jeho uších jako zvonková hra.
Když děvče přišlo znovu domů, tak si zpívalo písničku, kterou
slyšela její unavená sousedka, která prala prádlo v ruční pračce.
Všude kolem sebe viděla jen práci, která na ni čekala. Mimo to
musela ještě připravit oběd pro manžela a děti. Žádný zázrak, že
vypadala tak ustaraně.
„Měj slunce v srdci,
zda zuří bouře, nebo sněží,
zda obloha je také tmavá,
země plná sporů.
Měj slunce v srdci,
pak ať se stane cokoliv,
pak bude plný světla
ten nejtemnější den“ – zpívala Dorotka.
„Měj slunce v srdci!“ zpívala si také paní ze sousedství.
„Pak bude plný světla i ten nejtemnější den.“
131
Praní prádla jde nyní rychleji. Bylo to pro
ní, jako kdyby viděla kousek modré oblohy.
„Měj slunce v srdci!“ Nyní může být s praním
prádla hotová do poledne.
Kdyby se krátce podívala do zahrady sou−
sedky, viděla by, čím se „zpěvačka“ zaměst−
nává. Malý hnědý ptáček se marně pokoušel
zobat kůrku chleba, která ležela pod jedním
stromem. „Zpěvačka“ přišla opatrně k ptáčkovi
a kůrku rozlámala na malé kousky. Nyní také
svítilo slunce malému ptáčkovi.
Dorotčin bratr Jiří měl kolem poledne také
dobrou náladu. Ne vždy panovala shoda mezi
sourozenci, když byli pohromadě. Dnes se podí−
vala Dorotka přes rameno svému bratrovi
Jiřímu, když psal domácí úlohy a pozna−
menala: „Jaký máš hezký rukopis, Jiří.
Jsem si jista, že tatínek umí psát o trošku
pěkněji než ty.“
„Hej, nedělej si ze mne legraci.“
„Nedělám si, myslím to vážně.“
Je to komické, ale pravdivé. Nikdy nebudeme přesypáni chvá−
lou. Nejdříve svítilo sluneční světlo Jiřímu docela málo. Po po−
chválení, dříve než odešel do školy, volal na sestru: „Pozor, Do−
rotko, ne aby tě napadlo štípat dříví. Udělám to, až přijdu domů.
Štípání dříví není práce pro děvčata.“
Zavřel za sebou dveře a to dokonce tak tiše, že maminka ani
nepostřehla, že odešel. Během otcovy dlouhé nemoci musela
maminka velmi hodně pracovat, aby vše finančně zvládli. Vy−
padala velice smutně, jak se musela shýbat nad šitím. Její výraz
obličeje se velmi rychle změnil, když vstoupila do pokoje malá
hospodyňka. Nesla malý podnos se šálkem čaje a chléb nama−
zaný máslem.
132
„No, Dorotko, co to tady máš?“
„Hrnek čaje pro tebe, maminko. Vypij čaj a jez chléb s más−
lem. Viděla jsem, jak jsi vpoledne málo jedla. Mimo jiné vypadáš
velice unavená a otřesená.“
„Už nejsem unavená.“, řekla maminka, „ ani trochu, když se
o mě tak roztomile staráš, cítím se již hned silnější.“
„Po večeři ti mohu pomoci, řekla Dorotka a dala se znovu do
práce v kuchyni.
Sotva byla hotova, otočila se a vkradla se do tatínkova poko−
je, aby se podívala zda spí.
„Tatínku“ řekla, pohladila ho po čele, upravila polštář a řekla:
„Brzy se ti povede líp.“
„Odkud to víš, moje milá?“
„Lékař byl vždy velice vážný, když odcházel z tvého pokoje,
ale dnes se dokonce smál.“ „Tatínku“ náhle se Dorotka zastavi−
la (jako by ji něco napadlo), „mám ti něco přečíst? Do večeře
nemám co dělat.“
„Budu rád, miláčku.“
Sametovým hlasem mu četla žalm 27.
Oči nemocného muže spočívaly na obličeji dívky. „Moje dítě,
proč jsi právě vyvolila tento žalm?“
„To je přeci můj zamilova−
ný žalm,, tatínku, proto. Líbí
se ti?“
„Ano.“ Pak ještě tiše řekl:
„Musím ti to říci, protože Bůh
byl ke mně velice dobrý. Dnes
133
jsem se celý den modlil, aby mi Bůh dal znamení, nebo nějaké
poselství. Nyní mě čteš slova, která mi darují nový život.
Žalmy 27:13.14: „Bychť nevěřil, že užívati budu dobroty
Hospodinovy v zemi živých, nikoli bych neostál. Očekávejž na
Hospodina, posilň se, a onť posilní srdce tvého; protož oče−
kávej na Hospodina“.
„Moje dítě, ty jsi splnila úlohu anděla.“ Tatínkův hlas zněl ve−
lice šťastně.
Když se opět potkali dva andělé, v údolích se již stmívalo: „No
kamaráde, splnil jsi tvůj dnešní úkol?“ zeptal se druhý anděl.
„Moje práce mi šla dnes rychle od ruky, protože mě velice
pomohlo jedno děvče z obyčejné domácnosti. Bylo sice jen za−
městnáno s věcmi všedního dne, ale velice často nechalo zvonit
radostné zvonky naděje.“
„Aha“, řekl jiný anděl, „nyní rozumím proč vše tak zářilo a
proč barvy mé duhy byly tak pěkné. Viděl jsi tu překrásnou duhu,
kterou jsem nechal zářit nad kopečky? A tu druhou taky, jejíž
světlo rozzářilo skály? Vzpomněl jsi se také na duhu kolem trů−
nu? Když jsem slyšel zpívat naději z vedlejších ulic, podařilo se mi
namalovat ty nejzářivější barvy.“
134
VLIV
JEDNÉ
„J
žÁKYNĚ
edna žákyně opustila domov“, napsala paní Sängerová,
a nastoupila do velkého internátu. Vedoucí internátu
dovolila žákům velkorysou svobodu jednání, omezováni byli mé−
ně než bývá zvykem. Žákyně nenašla vážný život víry. Daleko
více zde vládla atmosféra, která ztěžovala věrný život ve víře.
Tato žákyně se oddala Pánu a nemohla nikde žít tak, aby nevy−
dávala světlo.
Již v krátké době našla dvě, nebo tři spřízněné duše se stej−
nými zájmy, které byly také oddány Pánu. Začaly jednou týdně
s biblickým kroužkem. V sobotu odpoledne se také vždy scháze−
ly ke společnému studování Bible. Netrvalo to ani půl roku a
hodně srdcí zahořelo pro Pána a internát prožil probuzení.“
135
DVA
ZPŮSOBY SLOUžENÍ
„P
řipravila jsi již oběd Melanie?“ nesměle se zeptal Jan
Melvin. Obličej jeho dcery byl zamračený, její rty byly
staženy. Dělala mnoho zbytečného hluku a pohybů sem a tam
při práci v kuchyni. Neodpověděla ihned a v odpovědi nebyl sly−
šet přátelský tón.
„Ano otče, tvůj oběd je hotový. Musím ještě připravit jídlo pro
děti, pak musím žehlit prádlo a ještě něco uvařit. Můj den je plný
práce. A tak je to každý den. Většinou nevím, jak mám práci
předejít. Nezůstává mi chvíle ke zotavení. Život mi připravil jen
plahočení.“
Pan Melvin si hluboce vzdechl.
„Je mi tě líto, Melanie. Kdyby nebyla v posledním roce tak
špatná úroda, zaměstnal bych pro tuhle těžkou práci statnou že−
nu. Všechny tyto starosti jsou pro tebe příliš veliké, devatenácti−
leté děvče. Ale co můžu dělat?“
Otče, ty nemůžeš nic dělat a nikdo není vinný. Já jsem jen ta−
kový mezek.“
136
„Anni,“ zvolala zvýšeným hlasem Melanie, „kde jsi? Ukliď
rychle stůl po snídani. Ještě máš čas, než půjdeš do školy. Fredi,
co ty děláš? Neříkala jsem ti, že nemáš v kuchyni pískat? Člověk
potřebuje více trpělivosti, než kterýkoliv smrtelník!“
„Je mi líto, Melanie“, zopakoval tatínek. Když zemřela tvoje
maminka, byl to pro nás všechny smutný den.“
Pak vzal tento muž, zbavený odvahy a předčasně zestárlý, své
jídlo v přenosném nádobí a šel pracovat do vzdáleného lesa.
Melanie dále brblala při ranní práci v kuchyni a pronikavým
hlasem hubovala sourozence.
„Co ti přinese tvoje zloba Melanie?“ zeptala se Anni, dvanác−
tileté děvče se zářícíma očima. „Nemůžu to vidět, k čemu to je
dobré?“.
Nemohu být tak bezstarostná jako ty, Anni. Přála bych si, aby
mě tyhle věci nezatěžovaly, ale ony mě znervózňují. Pracuji jako
otrok, zatím co ty se máš dobře.“
„Já ti přeci pomáhám co mohu Melanie. Určitě nechceš
abych kvůli práci přestala chodit do školy.“
„To víš, že nechci. Dnes ráno stejně nebudeš mít čas něco po−
moci, řekla Melanie a pokračovala s napomínáním Freddiho.
„Freddi, víš, že dnes musíš dávat dobrý pozor ve škole, abys držel
krok s probíráním učiva.“
„Samozřejmě sestřičko,“ bezmyšlenkovitě odpověděl Freddi.
„Freddi, kolikrát jsem ti již říkala, že mi nemáš říkat sestřičko.
Jsem tvoje sestra, ale dnes už nechci od tebe slyšet ani slovo, můj
příteli!“ dodala, když viděla, že chlapec chce v něčem odporovat.
Když děti opustily dům, podíval se Freddi na svoji sestru Anni
a řekl: „Melanie byla dnes nazlobená. Jak rachotila se všemi
věcmi!“
Anni zvedla obočí a řekla: „Já to nechápu, Freddi. Melanie je
vždy nazlobená.“
„Ano, a je členem církve. Já jsem rád, že nepatřím do církve,
když ona je taková.“
137
„Oh, neříkej to, Freddi, křesťané jsou šťastnější než my.“
„Hm! Melanie říká, že je křesťanka, a není být šťastná. Myslím
si, že je nejnešťastnější osobou, kterou znám. Tatínek nepatří
k žádné církvi a nehubuje pořád.“
„Já tomu nerozumím,“ vzdychla Anni, „ maminka byla také
křesťanka.“
„Ona byla správná křesťanka, „řekl Fredd vážně. Pravdě−
podobně je to tvrdá práce být správným křesťanem, ale Melani
je jen zdánlivým křesťanem.“
„Ah, to neříkej Fredde! Já nechci, abys tak mluvil.“
Když byla Melanie sama, pracovala dále. V poledne pooběd−
vala a kolem dvou hodin byla s prací v kuchyni hotová.
„Vše je uklízeno,“ pomyslela si a podívala se do kuchyně, kte−
rá byla v úplném pořádku, „dnes odpoledne se zašívání ani ne−
dotknu. Půjdu do obývacího pokoje a budu tak dlouho odpočívat
až bude čas připravit večeři.“
Melanie sní
V malé hezké světničce si Melanie sedla do houpacího křesla
u okna a dívala se přes pole pokryté sněhem. Najednou uviděla
ohnutou postavu staré paní oblíknutou do černého kabátu s čer−
nou kapucí, která kráčela chodníkem k jejich domu.
„Teta Sara Iglerová“, řekla sama sobě „na cestě k nám?“
Stará paní vstoupila bez klepání, Melanie vstala aby ji po−
zdravila. Teta Sára vypadala velmi rozčíleně. Vzala obě ruce děv−
čete do svých rukou a slzy ji tekly po tváři. „Co se stalo této
Sáro?“ zvolala Melanie. „Stalo se něco?“
„Mé ubohé dítě! Bůh ti pomáhej!“
Melanie zpozorovala, že ji zachvátil pocit slabosti, ale bojovala
proti tomuto pocitu.
„Co se stalo?“ Ptala se s klidným hlasem, obdivujíce sama se−
be. „Děti?“
138
„Dětem se vede dobře, moje milá. Jde o tvého tatínka.“
„Můj tatínek! Co je s ním? Je zraněný?“ Stará paní sklopila
hlavu a odpověděla zlomeným hlasem: „Je těžce zraněný, moje
milá.“
Melanie se uchopila paže tety
Sáry. „Tvůj obličej mi říká, že se stalo
ještě něco mnohem horšího.“ řekla
klidně.“ Je mrtvý?“
„Moje milé dítě!“
„Nemusíš mi nic říkat. Nyní vím,
že je mrtvý.“
Melanie se podívala z okna a uvi−
děla jak čtyři muži nesou na nosítkách
jejího tatínka. Neomdlela ani neza−
čala křičet, ale vzpomněla si na tři
uplynulá léta po smrti její maminky.
Uvědomila si, kde selhala jako dcera
a sestra.
Na pomoc ji vstoupily slzy do očí a když stékaly po líčkách,
náhle se probudila. Rychle se podívala z okna. Ach, díky Bohu!
Neviděla žádné muže nesoucí jejího tatínka na nosítkách domů.
„To byl sen“, mumlala pro sebe, „nebeský Otče, děkuji Ti!“
Udělala několik dobrých předsevzetí, sklonila se k modlitbě a
prosila Boha o pomoc.
„Jak hodně jsem sešla s cesty,“ řekla nahlas. „Tento sen mi
otevřel oči a teď vidím, co jsem dělala špatně. Co si musí tatínek
o mně myslet? Žádný div, že není křesťanem. Také jsem se již
ptala sama sebe, proč moji sourozenci nemají žádný zájem o bib−
lické pravdy. Vliv mého života vše zkazil. Ale díky Bohu, přítom−
nost patří mi, mojí milí ještě žijí a já mohu ode dneška předat svůj
život Ježíši!“
Večer, když přišly děti domů, se dívaly na svou sestru s údi−
vem. Přátelský úsměv, láskyplný hlas, lákavě prostřený stůl k jíd−
139
140
lu, housky, které velice miloval Fredd. V tuto chvíli přišel také do−
mů tatínek s očekáváním obvyklých stížnosti a netrpělivých slov.
Místo toho jej Melanie přátelsky pozdravila.
„Jsi tatínku unavený? Večeře je hotová. Udělala jsem toast,
který máš tak rád a také jsem otevřela zavařené broskve.“
„Domnívám se, že jsi velice unavená, Melanie.“ řekl tatínek
a podíval se tázavě na dcerku.
„Jsem trochu unavena, tatínku, ale jsem vděčná, že mohu být
unavena. Mám útulný dům a všichni jsme zdrávi. Vidíš tatínku,
začínám vidět požehnání, které dostávám. Byla jsem malicherné
a nevděčné děvče. Udělala jsem nás všechny nešťastné, ale dou−
fám, že mnohé věci napravím.
„Bůh ti požehnej, má dcero!“ řekl tatínek se zastřeným hla−
sem.
141
POVINNOST A ZÁBAVA
„N
ejdřív povinnost, potom zábava,“ zapsala si jednoho
krásného rána Amy Leslieová do svého sešitu.
Psala řádek za řádkem a dělala spoustu chyb, protože její
myšlenky se toulaly kdesi daleko. Nakonec jí maminka, která se−
děla vedle ní, pravila: „Amy, už potřetí jsi napsala povinnost bez
„p“, a předtím jsi vynechala „o“. Odlož na chvíli pero a pověz
mi, o čem přemýšlíš, o tvém úkolu to určitě nebude.“
„Přemýšlela jsem jen o tom,“ odvětila Amy, „jak bych byla
ráda, kdybych mohla psát: Nejdříve zábava, potom povinnost. Je
to těžké udělat nejdříve tu nepříjemnou část. Kdybych tak měla
pro sebe celý týden bez povinností! To bych se měla!“
Maminka se na chvíli odmlčela. Potom odpověděla s mírným
úsměvem na rtech: „Víš, Amy, máš mít, co chceš. Celý týden se
tedy můžeš bavit a nemít žádné povinnosti, a pozor dítě, na po−
vinnosti úplně zapomeň.“
„Vůbec nehrozí, že budu nějaké chtít, o tom tě, mami, ujiš−
ťuji,“ zvolala Amy radostně. „Uvidíš, jak budu šťastná!“
„Dobrá tedy,“ řekla na to paní Leslieová, „zítra můžeš začít,
ale dnes ještě očekávám, že si své obvyklé úkoly splníš.“
Amy už na to nereagovala. Dokončila si svůj úkol, naučila se
to, co měla, a spěchala do dětského pokoje, aby se postarala
142
o svého malého bratříčka, zatímco se ošetřovatelka zabývala ně−
čím jiným. A potom ještě zbývalo zašít ponožky, zařídit několik
záležitostí, přišít knoflíky na dětské botky a napsat dopis. A tak
uplynul den a pro naši malou milovnici zábavy nastalo úsvitem
nové ráno.
„Žádné povinnosti,“ řekla si pro sebe jakmile se probudila
v sedm hodin, kdy obvykle vstávala. „Takže můžu zůstat v posteli
tak dlouho, jak dlouho budu chtít.“ Převrátila se tedy na druhý
bok, ale nemohla už spát. Začala si proto dělat plány na nad−
cházející den a také přemýšlet, jak báječně si to užije. Okolo půl
desáté sešla ze schodů a na stole našla svou snídani – mléko,
opečený chléb a vajíčka – ale všechno bylo úplně studené. „To
je ale mizerná snídaně,“ řekla si, když usedla na své místo.
„Ale, miláčku,“ odvětila maminka, „tvoje snídaně byla při−
pravená jako obvykle, teď je už samozřejmě studená.“
Amy na to nic neřekla. Snídani snědla jen s poloviční chutí,
než jakou mívala obvykle. Asi po pěti minutách dojedla, odsunu−
la židli a odešla z místnosti. Kráčela po schodech nahoru pro svůj
klobouk a malý bratříček přitom v pokojíčku natahoval ručky,
aby si ho Amy pochovala. Proběhla rychle okolo něj a nechala
ho zklamáním plakat.
Brzy nato zase běžela dolů s knihou bajek v jedné ruce a se
sáčkem čokoládových bonbonů v druhé. Ty dobroty dostala jako
dárek dárek a maminka jí dosud dovolovala jeden či dva kousky
za den. Nyní si ovšem mohla vzít kolik
chtěla a jako představa dokonalého štěstí se
jí jevila lákavá kombinace čokoládových
bonbonů a bájných příběhů.
V zahradě seděla asi dvě hodiny. Později
ji to le začalo nudit a necítila se dobře,
protože snědla příliš mnoho čokolády. Roz−
hodla se tedy vrátit domů. Její oblíbený
kočičí mazlíček jí běžel naproti. Na krátkou
143
chvíli se s ním zabavila hrou, oblékala ho do kapesníku a nosila
ho jako dítě. Nakonec se ale hra přestala čtyřnohé slečně líbit.
Vyskočila nejen ze svého nového oblečku, ale také z náručí své
paní, přičemž zanechala na dívčině kůži škrábanec jako dárek na
památku.
Celkově vzato, nebylo tohle ráno moc vyvedené, a ani od−
poledne nebylo o mnoho lepší. Po večeři si jedna z mladších
Amyiných sester roztrhla šaty, a tak běžela za Amy, aby jí je zaši−
la, ale maminka ji zarazila:
„Nechoď za sestrou, dítě, pojď za mnou,“ a překvapená malá
Jessie nechala tedy svou maminku, aby díru zalátala. Amy se cíti−
la velice nepříjemně, protože věděla, že mamince už tolik neslou−
ží zrak a oči ji při takové práci zřejmě bolí námahou. Odmítla ale
nabídnout svou pomoc a zmizela co nejrychleji ve svém pokoji.
Večer se Amy chystala přisunout si židli ke krbu a předčítat
tatínkovi, což byla povinnost, na kterou byla poměrně pyšná.
Nicméně si její tatínek s vážným výrazem vzal noviny sám a rych−
le dodal: „Ne, Amy, tohle je povinnost, nezapomeň, že se máš
jenom bavit, a nic jiného.“
Amyiny oči se zalily slzami a dívka vyběhla po schodech do
svého pokoje. Neměla ani pomyšlení na to, aby si četla ze své
knihy bájek, aby si ušila šaty pro panenku, aby si hrála s kotětem
nebo snad aby dojedla zbytek čokoládových bonbonů.
„Další takový den nedokážu snést,“ pomyslela si. „Myslela
jsem si, jakou budu mít radost, že nemám žádné povinnosti, ale
má hra se mi ani zpoloviny nezdařila tak, jak jsem si představo−
vala.“
Ani další den nepřinesl skutečné potěšení a pohodu. Amy se
netečně toulala a vůbec neměla chuť dělat ani věci, které ji dříve
tolik bavily. Cítila se naprosto nešťastná. Začala toužit po stej−
ných povinnostech, které se jí původně zdály tak protivné. Té−
měř se nemohla zbavit slz, když viděla ostatní, jak se učí, nebo
jak její maminka dělá práci, kterou původně vykonávala Amy.
144
Nakonec její zoufalství vyvrcholilo
v záchvatu pláče, kterému se poté, co
se zavřela ve svém pokoji, zcela pod−
dala. Jeden vzlyk následovala řada
dalších, takže Amy ani nezaslechla,
jak se otevřely dveře. Teprve potom
ucítila maminčino objetí a její rozbola−
vělá hlava spočinula na jejím rameni
jako na polštáři. Uplynulo několik mi−
nut, aniž by řekly slovo. Poté Amy vy−
dechla: „Maminko, maminko! Ten úkol byl úplně správný. Nej−
dříve povinnost, potom zábava, protože pokud není povinnost,
pak není ani zábava.“
145
NEBEZPEČNÉ
„P
DVEŘE
rosím, bratranče Willi, vyprávěj nám jednu příhodu!
Máme právě ještě dost času před školním zvoněním.“
Harry, Katka, Bob a malý Pavel se tlačí kolem staršího bra−
trance tak dlouho, dokud on neslíbí dělat vše, co si přejí.
„No dobře“, řekl bratranec Willi. „Budu vám vyprávět o ne−
bezpečných dveřích, které jsem viděl.“
„Ano, to je dobré!“, zvolal Bob. „Byly ze železa s těžkým zám−
kem a když jimi projdeme, zavřou se a drží tě pro vždy v zajetí?“
„Ne, ty dveře, na které myslím, jsou růžové, nebo šarlatově
rudé. Když se otevřou, můžeš vidět celou řadu malých služební−
ků, všechny v bílém a za nimi je malá, červeně oblečená dá−
ma.“
„Cože? To je velkolepé!“
Katka zvolala: „Musím tam jednou sama stůj co stůj vejít.“
146
„Pozor! To co vyjde ze dveří je velice nebezpečné. Potřebuje
to na každé straně jednoho silného ochránce, jinak vzniknou ve−
liké problémy.“
„Proč? Co vyjde ven?“ Zeptal se Pavel, přičemž v jeho očích
byla vidět zvědavost.
„Viděl jsem“, řekl bratranec Willi, „že ty věci které vyšly, byly
ostřejší než šíp a mohly způsobit strašné rány, kdyby hlídači ne−
dali dobrý pozor. Není tomu tak dávno, co jsem viděl hezké malé
dveře. Otevřely se a malá dáma řekla: „Tatínek od Lucie je ale
namyšlený! Viděla jsi ty strašné šaty, které jsou ušité ze starých
šatů její sestry?“
„Ó ano,“ řekla druhá dáma v červeném oblečení z druhých
dveří, „a jak má zvednutý nos k nebi!“ Ubohá Lucie, která stala
za rohem a vše slyšela, utíkala domů a celý večer plakala.“
„Já vím co ty myslíš,“ řekla zrudlá Katka.
„Poslouchala jsi?“
„Ó, ty chceš říct, že naše ústa jsou dveře,“ zvolal Harry, „a dá−
ma v červeném je náš jazyk, ale kdo jsou hlídači a odkud se ve−
zmou?“
„Můžeš se zeptat velkého Krále. Řekni k němu následující:
„Pane, postav stráž k mé puse.“ On ti pak pošle na jednu stranu
hlídače, který se jmenuje trpělivost a na druhou stranu hlídače,
který se jmenuje láska. Potom nevyjde z tvých úst žádné nelas−
kavé slovo.“
147
ZLATÁ
„A
OKNA
ch moje milá“, volala Ruth rozmrzele když uklízela
v knihovně. „Přála bych si, abychom dostali na jaře
nový koberec. Nemůžu se už dívat, je již zcela vybledlý a opotře−
bovaný. Jednoduše je ošklivý. Pokaždé když se na něj podívám,
mě to dělá nešťastnou.“
„Proč se na něj díváš, když si nemůžeš koupit nový?“ Se smí−
chem se zeptala teta Ráchel. „V životě je hodně nemilých věcí,
se kterými se denně setkáváme a některé nemůžeme odstranit.
Když na ně denně myslíme a zlobíme se nad nimi, uděláme sebe
i naše okolí nešťastnými. Všichni se můžeme naučit lekci od včel−
ky. Četla jsem, že když včelky najdou ve včelíně něco nežádou−
cího, co nemohou odstranit, tak to úplně potáhnou voskem.
Tuto nežádoucí věc vzduchotěsně uzavřou a nemyslí na ni. Není
to rozumný způsob jak zacházet se
zlobou a těžkostmi?
Někdo mě nově poslal pohlednici s
následujícím výrokem: „Tajemství štěstí
neleží v tom, že děláme to, co chceme,
148
nýbrž že milujeme to, co musíme dělat.“ Neleží v tom, že máme
a děláme to, co milujeme, ale že umíme udělat z nevyhnutelného
to nejlepší. Když se ve tvém životě potkáš s nepříjemností, která
se nedá odstranit z cesty, tak se nauč, jak ji můžeš uzavřít a zapo−
menout na ní.
Myslím si, že často pomůže pozo−
rovat věci z jiného úhlu. Znáš vyprávění
o zlatých oknech? Jeden malý chlapec,
který měl doma jen velmi málo hez−
kých věcí, protože jeho rodiče byli chu−
dobní, stál často při západu slunce ve
dveřích domu a toužebně se díval na
protější kopec, kde stál velký dům. Ja−
ká nádherná budova! Všechna okna
byla ze zlata a tak se leskla, že musel
přivírat oči. „Kdyby byl náš dům tak
hezký, nevadilo by mi, že mám zaplá−
tované oblečení a k večeři jen chléb
a mléko.“
149
Jedno odpoledne mu řekl tatínek, že má volno a může si dě−
lat, co chce. Tak šel k domu na protějším kopci. Chtěl se podí−
vat na zlatá okna. Došel na vrchol kopce a zůstal překvapením
stát. Začal se třást a jeho oči se naplnily slzami. Dům neměl žád−
ná zlatá okna, jen taková jednoduchá, jaká mají doma.
„Myslel jsem si, že váš dům má pěkná zlatá okna,“ řekl děv−
četi stojícímu ve dvoře.
„Ne“, řeklo, „naše okna nestojí za podívanou. Postav se ale
zde, uvidíš jeden hezký dům s pravými zlatými okny. Vidíš?“
Malý chlapec se díval a překvapením zvolal: „To je náš dům.
Vůbec jsem nevěděl, že máme zlatá okna.“
Vidíš, vše závisí od úhlu pohledu. Já jsem jen stará paní, moje
milá. Nyní ale věřím, že: „Praví hrdinové jsou lidé, kteří se díva−
jí na své starosti a zlobu z jiného úhlu, kteří se celou silou zasadí
o snížení utrpení ve světě, kteří za sebou zanechají statečný vliv,
upřímnost a milujícího ducha.“
Psalms 37:3 – 8: „Doufej v Hospodina, a čiň dobré; pře−
bývej na zemi a živ se spravedlivě. Těš se v Hospodinu, a dá
tobě žádosti srdce tvého. Uval na Hospodina cestu svou,
a slož v něm naději, ont´ zajisté všecko spraví. A vyvede spra−
vedlnost tvou jako světlo, a nevinu tvou jako poledne. Mlčen−
livě se měj k Hospodinu, a očekávej na něj pečlivě. Nekormuť
se příčinou toho, jemuž se daří na cestě jeho, příčinou člově−
ka, kterýž provodí, cožkoli umyslil. Pusť mimo sebe hněv,
a zanech prchlivosti; nezpouzej se tak, abys zle činiti chtěl.“
150
NOVÝ žIVOT
„S
luneční světlo nám dělá dobře jen tehdy, když v něm
žijeme. „To řekl kazatel“, brumlal si pro sebe Tim,
když dával úkol sobotní školky zpět na stůl. „Přesně to říkal a
ještě více. Řekl také, že Ježíšův život zůstane pro nás jen prázd−
ným pojmem, když nebudeme žít podle jeho vzoru. Řečeno jiný−
mi slovy, je úplně jedno, když nejsme křesťané, jestli Kristus po−
ložil za nás život nebo ne.“
„Na co právě myslíš“, zeptala se Timova sestra Ada, když při−
šla do pokoje. Dnes přišla domů ze školy o něco později než
Tim, neboť cestou domů sbírala fialky.
„Právě přemýšlím o tom, co minulou sobotu říkal náš kaza−
tel“, tiše odpověděl chlapec.
„Myslíš, že se lidé znovu narodí, když budou žít tak, jak žil
Ježíš? Teď mě napadlo, že si chci ještě zapsat text kázání do
mého sešitku, který nám dala téměř před rokem teta Martina,
abychom si každou sobotu zapsali text kázání. Od té doby jsem
nevynechala žádné sobotní kázání.
„Tak jako já,“ řekl Tim. „Víš co? Ptám se sám sebe, zda nám
teta Martina tento rok také něco dá.“
151
„Já nevím. Řekla bych, že by mělo stačit, když je sobotní škol−
ka dvaapadesát krát za rok. Neměla by vydávat peníze za dárky
pro nás, i když jsme jen čtyři ve třídě. Myslím si, že by bylo lepší,
kdybychom tetě Martině něco darovali my a neočekávali dárek
od ní.“
„Něco zorganizujeme“, navrhl Tim.
„To také uděláme,“ smála se Ada, „když řekneš něco zorga−
nizujeme, vím zcela přesně, že se to opravdu stane.“
„O dárku ale nemůžeme sami rozhodnout,“ poznamenal chla−
pec, zřejmě potěšený chválou sestry. „Mark a Netti nejsou ještě
ze školy doma. Jakmile přijdou, zavoláme je a společně se do−
mluvíme na tom, co bychom mohli udělat.“
„Tak dobře, počkáme na ně.“ Ada a Tim si sedli k oknu a již
brzy klepali na okenní tabule.
„Co se děje,“ volal Mark z ulice.
„Pojď k nám, pak se dozvíš“, volá Ada.
Brzy seděli sourozenci Mark a Netti s červenými líčky v malém
obývacím pokoji. Ada a Tim jim vyprávěli o jejich plánech. „Jde
o následující“, řekla Ada. „Napadlo nás, že bychom mohli koupit
tetě Martině dárek. Co si o tom myslíte?“
„To bychom měli určitě udělat,“ řekla Netti, „ale co myslíte,
z čeho by měla radost?“, ptal se nejistě Mark.
„Odkud to máme vědět, když se ji na to nezeptáme?“ odpo−
věděla Ada.
„Ví snad někdo z nás, co si přeje?
„Jó“, řekl Tim, „slyšel jsem, jak jednou říkala, že si velmi pře−
je, aby její žáci našli cestu k Ježíši.“
„A já vím o něčem, co ji můžeme darovat“, prohodila Ada.
„když se rozhodneme být křesťany“, řekl Tim. „Snad z toho
bude mít větší radost, než z jakéhokoliv jiného dárku.“
„Určitě,“ řekla Netti,“ „rozhodněme se již konečně.“
Tim a Ada se udiveně podívali na Netti. Vůbec nemohli po−
chopit, co míní, ale jedno bylo jisté. Netti a Tim to míní vážně.
Když Tim něco navrhl, byli s tím všichni srozumění.
152
„Můžeš nám snad vysvětlit, co tím míníš?“ řekl Mark.
„Už jsem to řekl“, odpověděl Tim. „Tedy když je pravda, co
řekl kazatel, pak je nejvyšší čas, abychom se rozmysleli, jestli
chceme být křesťany. Myslím si, že má pravdu.“
„Myslím si to také“, řekla Netti.
„Můžeme tedy podepsat společné prohlášení,
ve kterém bude napsáno, co chceme učinit a dáme ji
to jako dárek.“ Navrhl Tom.
„To je ono,“ řekl Mark. „Dáme se hned do práce.“
Tim šel k psacímu stolu a v několika minutách
popsal stránku papíru. Když
byl hotový, otočil se a zeptal:
„Chcete poslouchat?“
„Jistě,“ odpověděla Netti.
Četl: „Milá teto Martino, roz−
hodli jsme se stát křesťany a na−
ším rozhodnutím Ti chceme tuto
sobotu udělat zvláštní radost.“
„Tak, to zní správně.“ řekla
Ada.
„A nyní to všichni podepíšeme“, řekla Netti.
„Samozřejmě,“ odpověděl Tim.
„Ale je to všechno co musíme udělat abychom se stali křes−
ťany?“ zeptal se Mark nejistě.
„Myslím že ne,“ odpověděl Tim, „ale teta Martina, když bude
vidět, že to myslíme vážně, nám určitě řekne, co máme dále dě−
lat.“
Všichni podepsali dopis a Mark s Netti se odebrali domů.
Příští sobotu, když se sešla ve sboru skupinka dětí sobotní
školky a čekala na její zahájení, dal Tim tetě Martině obálku s je−
jím jménem. Otevřela obálku a při čtení dopisu, měla slzy v očích.
„Moje milé děti! Moje milé děti!“ bylo vše, co mohla říci. Dí−
vala se přitom z jednoho na druhého a zářila jako anděl.
153
„Mysleli jsme si, že nám řekneš, co máme dělat dále“, začala
Ada, budeme k tomu potřebovat tvoji pomoc.“
„O tom můžeme ihned mluvit. Nebudeme probírat dnešní lek−
ci a budeme se zabývat touto otázkou.“
„To by bylo nádherné“, zvolala Netti.
Ostatní skupinky probíraly aktuální téma sobotní školy a třída
tety Martiny probírala v poslední lavici nejdůležitější otázku ži−
vota.
Teta Martina vyprávěla o Ježíšovi, jak opustil nebesa a přišel
na zemi jako člověk, aby zemřel za všechny lidi, protože jsou
všichni hříšníci. Mluvila o tom, že všichni mohou být osvobozeni
od hříchů, jestliže budou litovat svých špatných činů, rozhodnou
se žít spravedlivým životem a přijmou Ježíše za osobního za−
chránce.
„Věříte tomu?“
„Ano“, odpověděli tiše.
Pak všichni zavřeli oči, a teta Martina se za ně modlila. Na−
konec se modlil každý jednotlivě a prosil o odpuštění hříchů.
Když sobotní škola skončila, byli si všichni jisti, že patří Ježíši.
„Tento drahocenný dopis si dobře uschovám“, řekla teta Mar−
tina, když se loučila s dětmi. „Nemohli jste mi dát žádný hezčí a
významnější dárek. Nejsem jediná, která se dnes těší. Vy jste se
odevzdali Ježíši, který se za nás obětoval a také vstal z hrobu.
Tento dárek, který jste vlastně dali i Jemu, bude cenit daleko více
než já.“
154
NEOPAKOVATELNÝ
M
VČEREJŠEK
alé děvčátko si samo hrálo na louce v zahradě. Všechny
starší děti byly v tuto dobu ve škole. Pod jedním stro−
mem si začalo budovat „svůj dům“ se snahou vše udělat tak, jak
to bylo včera, když ona zde měla dvě nebo tři kamarádky. Měly
při tom hodně radosti. Neúnavně a trpělivě pracovala, přestavo−
vala dětský nábyteček tak dlouho, až vše bylo hotovo. Pak se
mladá pracovnice podívala na své dílo a na jejím obličeji se ob−
jevil stín zklamání. Něco scházelo. Všechno stálo na svém místě,
ale nebylo to stejné jako včera. Znovu se na to dívala několik mi−
nut a pak šla pryč. Sedla si u domu na schodek ozářený sluneč−
ním svitem. Maminka ji tam nalezla později sedět. Tichá a bez−
radná osůbka.
„Máš již dost hraní, miláčku?“ zeptala se ji.
Dětské oči byly zamýšlené a tázající. Odpověď následovala ve−
lice pomalu.
„Já to nezvládnu, nemůžu zopakovat včerejšek.“
Beznadějně se pokoušela o to, o co se my, v té nebo oné for−
mě, pokoušíme. Mnozí se nenaučili tomu, že to nefunguje a za−
temnili si marnou snahou celý svůj život. Růže, které nám ma−
155
minka včera dala, stačily jen pro
včerejšek. Pro dnešek máme nové
květiny a nové jídlo z té stejne mi−
losrdné ruky, která nám dá i jiné
věci, jestliže jí budeme denně nově
důvěřovat. Poklady a radost z mi−
nulosti slouží k děkování a vzpo−
mínkám. V té chvíli, kdy si sedne−
me na schodek k děvčátku a bu−
deme smutní a budeme si chtít ze
zlomků zopakovat včerejšek, změ−
níme požehnání v problém. Vče−
rejšek nemůžeme zopakovat.
156
DĚTSKÁ
OTÁZKA
M
ay si hrála celé dopoledne v zahradě. Nyní ji maminka
zavolala domů. May měla ruce zašpiněné od hlíny a
celá byla ušmudlaná.
Maminka říká s úsměvem: „May, venku ti bylo zřejmě velice
dobře.“
Postavila plechové umývadlo s teplou vodou a mýdlem na
židli, aby se May mohla dobře umýt.
„Umyj si nejdříve ruce a pak obličej, moje zlato. Tatínek při−
jde brzy k obědu.“
May však trucovala. „Nechci se umývat,“ řekla. „Nejsem ušpi−
něna.“
Maminka chvíli čekala, ale když viděla, že May se nechce
umývat, řekla přísným tónem: „Tak jak vypadáš, nemůžeš si, mi−
láčku, sednout ke stolu. Jestliže se nechceš mýt, nemůžeš také
obědvat.“
May stála okamžik nerozhodně. Viděla ale, že maminka to
myslí vážně, a tak ponořila ruce do vody a začala se umývat.
Její starší sestra Lucie napjatě pozorovala situaci, aby viděla
co May bude dělat. Viděla, že se May myje a poslouchá ma−
157
minku, a proto se zeptala: „Mami, proč ty a papi smíte dělat
všechno, co chcete, ale my děti musíme dělat jen to, co vy řek−
nete? To přece není spravedlivé, že ano? Přála bych si, abychom
mohly dělat vždy to, co si přejeme.“
Maminka chvíli mlčela, ale v srdci přemýšlela: „Pane pomoz
mi, abych to mohla dcerkám opravdu dobře vysvětlit.“
„Musela se May umýt?“ zeptala se.
„Ano“, odpověděla Lucie, „kdyby se neumyla, musela by…“.
„Nést následky“, tím ukončila maminka větu Lucie. „Lucie, ty
říkáš, že papi a já děláme jen to, co chceme. To je také pravda,
ale když jednáme špatně, potom také musíme nést následky.
Přijde trest od Boha a bude hodně přísnější, než trest od papi,
nebo ode mě.
Malé děti nevědí, co je správné a co není správné. Bůh dal
dětem rodiče a učitele, aby jim pomohli v rozpoznání dobrého
od špatného a naučili je správně jednat. Pochválí je, když se
správně chovají nebo je potrestají, když zlobí. („Nyní položila
maminka ruku na hlavu May.“)
Moje dvě děvčátka smějí dělat všechno co chtějí, pokud je to
správné. Až budou veliké a maminka už tady nebude, aby jim
mohla říkat, co mají dělat, pak doufám, že budou umět samy
správně rozhodnout a jednat.
158
JAK
DĚVČE UKÁZALO LÍTOST
V
jedné malé vesnici žila stará paní s hezkou vnučkou. Jed−
noho dne šla tato stará paní z domu bez hůlky, o kterou
se vždy opírala. Tentokrát se opírala o svoji vnučku. Takto se to
opakovalo dlouhou dobu. Ať to bylo při procházce, cestou do
sboru nebo při nákupech. Dobrá stará babička už nepoužívala
svou hůlku. Opírala se vždy o její vnučku. Na vesnici se tomu
všichni divili a v tomto směru se vedly různé řeči.
Lidé vypátrali důvod, proč stará babička chodí jen v doprovo−
du vnučky. Jednou, když vnučka dostala nával zlosti, hodila ba−
biččinou hůl do ohně. Stará paní byla tak chudobná, že si ne−
mohla koupit novou hůl. To vznětlivé děvče plakalo a litovalo
svého činu. Vetchá stará paní ji odpustila. Vnučka chtěla vše
napravit, proto ani na okamžik neopustila babičku a sloužila ji
jako věrná opora tak dlouho, dokud nenašetřila dost peněz na
novou hůl.
Na ni pak nechala napsat: „Lítost a smíření“.
159
OBSAH
Královská dcera . . . . . . . . . . . . .
Starý hnědý dům . . . . . . . . . . . .
Příběh pro dívky školou povinné .
Výsledek jedné lži . . . . . . . . . . .
Dva způsoby čtení Bible . . . . . . .
Být zdvořilý k cizím . . . . . . . . . .
Jennie Braunová . . . . . . . . . . . .
Aniččino trápení . . . . . . . . . . . .
Dobré chování . . . . . . . . . . . . .
Důvěřuj mamince . . . . . . . . . . .
Oni mě přijali . . . . . . . . . . . . . .
Sestřičky . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vzácné tajemství . . . . . . . . . . . .
Můžu to vyprávět moji mamince? .
Povídka ze školy . . . . . . . . . . . .
Jak se Bessi podařilo zkrotit Toma
Poučení pro bezstarostnou Gracii .
Zastupující trest . . . . . . . . . . . . .
Pattino tajemství . . . . . . . . . . . .
Moppsisina chyba . . . . . . . . . . .
Píseň děvčete . . . . . . . . . . . . . .
Carriino znamení . . . . . . . . . . . .
Susina modlitba . . . . . . . . . . . . .
Ukradený pomeranč . . . . . . . . .
160
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
2
6
14
19
28
31
33
38
44
48
50
54
59
61
63
73
75
81
84
88
90
92
94
98
Annettin problém . . . . . . . . .
Babička od Berthy . . . . . . . . .
Přesuň to na zítřek . . . . . . . .
Nic není dokončeno . . . . . . . .
Kvetoucí stodola . . . . . . . . . .
Jak Dorotka pomohla andělovi
Vliv jedné žákyně . . . . . . . . .
Dva způsoby sloužení . . . . . . .
Povinnost a zábava . . . . . . . .
Nebezpečné dveře . . . . . . . . .
Zlatá okna . . . . . . . . . . . . . .
Nový život . . . . . . . . . . . . . .
Neopakovatelný včerejšek . . . .
Dětská otázka . . . . . . . . . . . .
Jak děvče ukázalo lítost . . . . .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
161
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
. 102
. 106
. 115
. 116
. 118
. 130
. 135
. 136
. 142
. 146
. 148
. 151
. 155
. 157
. 159
Překlad: Jurica Jaroslav
Jazyková úprava: Novotná Ida
Copy: by Duotisk
Iniciativou vydavatelů Ellen, Jamese a Edsona Whiteových
našla tato kniha ke konci 19. století přístup téměř do každého
domova sirotků. Obrázky pocházejí z bohatě ilustrované edi−
ce r. 1910.
„Moje manželka Ellen vždy hodně četla. Na našich dlou−
hých cestách sesbírala velké množství knih a časopisů pro
mládež, ze kterých vybrala morální a oduševnělé články, kte−
ré předčítala svým dětem. Koupili jsme, vypůjčili nebo vy−
prosili velké množství knih, které nám zkřížily cestu… Z to−
ho jsme uveřejnili velkou část v několikasvazkovém díle
nazvaném: Sabbath Readings for the Home Cirkle, které
bylo určeno pro pokročilé čtenáře. Vydavatelé potřebovali
léta ke čtení, z toho vyřadili 99 % a jen 1 % uznali za vhod−
né. Jsou to opravdu hodnotné knihy pro hodnotnou mládež“.
(Vydavatel James White
in Review and Herald, 21. 6. 1881)
„Tento výběr povídek budujících charakter je jedním
z nejlepších, které znám. Od doby mého dětství jsem je více−
krát přečetl.“
Dr. Raymond S. Moore,
expert pro školu a rodinu.
„Pro našeho syna jsem vydala za knihy a pedagogické ma−
teriály, které budují správný charakter, doslova tisíce dolarů.
Žádný z těchto materiálů nedodal tolik odvahy a nepůsobil
tak, jako vaše povídky z babiččiných dob.“
Tracy Mandeville,
vyučuje již léta doma své děti.