Angličtí námořníci, angličtí gentlemani

1
Angličtí námořníci,
angličtí gentlemani
( ukázka)
1
2
I. část: Lehkost anglických počátků
1.kapitola: Příjezd Blodnievy
Dne 30.září 1874 zpozorovala hlídka v liverpoolském
přístavu v ústí řeky Mersey na obzoru plachty a tuto
skutečnost ihned oznámila správci přístavu,vysloužilému
kapitánu Johnu McMunrovi, který právě se svou návštěvou
popíjel čaj ve své kanceláři. Pan McMunro, vědom si svých
povinností, se omluvil své návštěvě, uchopil dalekohled a
vyšel na pozorovací terasu. Jean Dacosta ( McMunrova
návštěva ) vyšel za ním a nenuceně pozoroval počínání svého
hostitele.Byl krásný teplý a prosluněný podzimní den a od
moře vál teplý větřík, takže pobyt na terase byl požitkem.
Jean Dacosta byl štíhlý asi pětatřicetiletý muž se světlými
vlasy, které měl sčesány šikmo nahoru. Jeho tělo prozrazovalo
sportovní mrštnost a energii, jeho pohled zase
produchovnělého a přemýšlivého člověka.
„ Něco neobvyklého,“ zeptal se usrkávaje při tom čaj ze svého
šálku.
„ Nic zvláštního,“ odpověděl McMunro, stále pozorující
obzor, „ jen to, že se nejedná o pravidelnou linku. Není to ani
liverpoolský, ani dublinský a ani belfastský parník. Je to
plachetnice – podle oplachtění goeleta(škuner). Na to, abych
to mohl říct přesně, je ještě příliš vzdálena. Jisté je, že u nás
přistane,protože se začala širokým obloukem stáčet.
Koneckonců, máte lepší oči než já, podívejte se sám,“ řekl
McMunro a nabídl Dacostovi dalekohled. Jean Dacosta
převzal od správce dalekohled a zahleděl se udávaným
2
3
směrem. „Britská vlajka,“ řekl po chvíli. Na okamžik
dalekohled odložil, aby nechal očím odpočinout.“ Když se
znovu jal pozorovat obzor, řekl: „Skutečně se začala stáčet a
zamířila k nám.
Teď vidím dokonce jméno na boku…“
„Zkuste ho přečíst.“
„Blodnieva,“ řekl Jean Dacosta po chvíli.
„Blodnieva,“ zvolal John McMunro, „tak to je jasné.
Blodnieva a kapitán James Harbert. Známe se osobně. Vrací
se z Hudsonova zálivu.“
„Z Hudsonova zálivu?“ podivil se Jean Dacosta.
„Ano,“ potvrdil McMunro. „Vy jste nikdy neslyšel o
kapitánovi Har-bertovi a jeho soukromých výpravách? “
„ Neslyšel,“ zavrtěl hlavou Jean Dacosta.
„ Nuže,“ řekl McMunro, „ James Harbert je podivínský, ale
schopný kapitán. Možná jste o něm neslyšel, protože pokud
není na cestách do Kanady, tráví většinu času zde
v Liverpoolu. Říká vám však něco jméno William Welldon?
Také ne? Nuže, on a kapitán Harbert jsou bratranci. James
Harbert je asi stejně starý jako vy a William Welldon je asi o
sedm let starší. Oba se narodili zde v Liverpoolu a vyrůstali v
poměrně chudých poměrech. William Welldon odjel se svými
rodiči už asi před pětadvaceti lety do Kanady a tam se
původně živil jako lovec kožešin až posléze vstoupil do služeb
Společnosti Hudsonova zálivu a nyní již dělá správce celé
jedné faktorii tuším
na Winipežském jezeře. James Harbert se naopak dal mojí,
námořnic-kou cestou. Plavil se původně jako řadový lodník a
to především do Spojených států a Karibiku. Samostudiem se
vypracoval na prvního důstojníka a asi před pěti lety složil
kapitánské zkoušky. Asi v tu dobu zakoupil částečně ze svých
úspor a částečně na dluh starší škuner a od té doby podniká
pravidelně své soukromé letní výpravy do Hudsonova zálivu a
3
4
nakupuje od svého bratrance kožešiny a kanadské dřevo."
"Proč letní?" zeptal se Jean Dacosta.
" Protože Hudsonův záliv rozmrzá jen v srpnu a
září,"odpověděl
McMunro. "Má tak jen krátkou dobu na proplutí. Ostatně, až
Blodnieva připluje blíž, uvidíte, že má z boku na přídi
připevněné dva ocelové pláty proti ledu."
" Zajímavé," řekl Jean Dacosta. " A jaké je v Hudsonově
zálivu klima? Soudím, že to musí být pustá tundra."
" Hudsonově zálivu se říká lednice Kanady," usmál se pan
McMunro.
" A kde se tam bere to dřevo?" zajímal se dál Jean Dacosta.
"To sváží Welldonovi najmutí muži z vnitrozemí po řece
Nelson a po řece Churchil."
" To je zvláštní, že jsem o tak odvážných rodácích ještě
neslyšel,"řekl Jean Dacosta.
"Jestli chcete, seznámím vás."
"To bych byl rád.Počkám si až přistanou."
Během svého hovoru se Blodnieva znatelně přiblížila. Muži na
její palubě svinuli obě hlavní plachty a loď byla hnána jen
stěhovou a létavkovou plachtou na přídi.Asi za patnáct minut
minula na protější straně přístav a začala se otáčet. Když
dokončila svůj manévr, stáhli na palubě i poslední plachty a
Blodnieva se pomalu šinula podél břehu a neznatelně se k
němu přibližovala.
McMunro vše sledoval dalekohledem.
" U kormidla stojí starý Brunton, zkušený kormidelník,"
pochvaloval si.
Po pár minutách již Blodnieva podruhé míjela oba pozorující
muže, tentokráte již ve dvoumetrové vzdálenosti od mola. Ve
chvíli, kdy se přiblížila ještě o půl metru blíže, přenesl se
skokem přes palubu štíhlý muž, o němž McMunro řekl, že je
to lodník Garry a bleskurychle uvázal
4
5
k úvazníku lano, které svíral v ruce. Blodnieva se ještě chvíli
šinula podél až se poutací lano napjalo a loď se zapraštěním
zastavila.
"Skvělý manévr," pokýval hlavou McMunro a vyzval Jeana
Dacostu: "Pojďme jim v ústrety, příteli."
Oba muži sestoupili po schodech z ochozu a kráčeli po molu k
Blodnievě až stanuli těsně před ní. Blodnieva byla krásná
štíhlá asi třicetimetrová loď se dvěma dvacetimetrovými
stěžni, dvěmi hlavními vratiplachtami a jedním stěhem. Plné
oplachtění tak tvořily ony dvě zmíněné vratiplachty, dvě
vrcholové, dále pak jedna stěhová, dvě létavkové a jedna
kosatka na samém konci čelenu. Na zádi byla mírně vyvýšená
kapitánská kajuta na níž bylo kormidelní kolo. Po celé délce
paluby se nacházeli ještě tři vstupy do podpalubí.
Během doby, kdy se Jean Dacosta zaobíral prohlídkou vládl
na palubě čilý ruch. Další dva lodníci vyskočili na molo a
poutali škuner ke břehu na přídi i na zádi. Teprve potom se
pohnula dosud nehybná postava vedle kormidelníka,
sestoupila z můstku a cosi říkala posádce, která se kolem ní
semkla. Byl to kapitán James Harbert. Následně dva lodníci
vysunuli z boku široké prkno a po něm teprve teď kapitán
sestoupil na pevnou zem. Přistoupil k oběma mužům a krátce
zasalutoval McMunrovi.
James Harbert byl statný muž. Byl stejně vysoký jako Jean
Dacosta, ale poměrně silnější. Měl široká ramena, silné lícní
kosti a kadeřavé černé vlasy. Byl oblečen do slavnostní modré
uniformy a na hlavě měl nasazenu bílou námořnickou
brigadýrku.
„Dobrý den, pane McMunro," pozdravil hlubokým zvonivým
hlasem správce přístavu.
„Vítejte, kapitáne Harberte," odvětil McMunro. " Vítejte
doma. Bylo to znamenité přistání.“ Na chvíli se odmlčel.
„Navštívil mě pan Jean Dacosta, takže jsme jej mohli
5
6
pozorovat ve dvou. Pánové: kapitán James Harbert a pan Jean
Dacosta," pokynul k oběma mužům McMunro. Oba muži si
pevně stiskli ruce. "Těší mě, pane Harberte," řekl Jean
Dacosta. "Pan McMunro mi prozradil odkud se vracíte.
Dovolte, abych vám poblahopřál ke šťastnému a úspěšnému
návratu."
„Děkuji," odvětil s úsměvem James Harbert.
„ Nuže, pane Harberte. Vy jistě budete mít nyní mnoho práce s
vykládáním a odprodejem svého nákladu..."
„A s údržbou Blodnievy." doplnil jej James Harbert.
„ A s údržbou Blodnievy."přisvědčil Jean Dacosta. "Přesto
bych vás rád
v nejbližší době pozval na sklenku. To co jsem dnes viděl a to
co jsem slyšel mi naznačuje, že byste mohl být náš člověk."
"Jistě," usmál se James Harbert, "rád se s vámi setkám.
"Víte,"pokračoval Jean Dacosta,"pracuji v douglaské bance na
ostrově Man a služební povinnost mě nutí ještě dnes odjet do
Londýna. Měl bych se ovšem koncem týdne vrátit a napadlo
mě, že bych vás pozval na návštěvu našeho ostrova. Chtěl
bych vás totiž představit i svým přátelům, kteří mají k dané
věci také co říct.Souhlasíte?"
" Jestliže se daná věc týká nějaké další cesty pak
souhlasím,"řekl James Harbert.
"Týká se jí," přisvědčil Jean Dacosta.
"Nuže domluveno," řekl James Harbert."Až se vrátíte z
Londýna, najdete mě zde nebo v okolí
přístavu. Ostatně pan McMunro o mě bude vědět."
"Pánové. Nebudu vás již déle zdržovat. Pan Harberte - těšilo
mě, pane McMunro - nashledanou."
Jean Dacosta si potřásl s oběma muži rukou a pak se vydal ke
stanovišti drožek. Když se ještě jednou ohlédl, spatřil, kterak
si McMunro odvádí kapitána Harberta do své pracovny.
6
7
2.kapitola: James Harbert a jeho starosti
Když se James Harbert, po té co si vypil s panem McMunrem
sklenku whisky a šálek čaje vrátil zpět na palubu své
Blodnievy, zastihl posádku
v plné práci. James Harbert si uměl své muže dobře vybrat.
Byli to odvážní a slušní lidé oceňující nevšednost Harbertova
podnikatelského záměru i toho, že kromě svých velitelských a
navigačních povinností musí ještě zvládat všelijaké obchodní
jednání. Jak již čtenář pochytil z úst pana McMunra,
kormidelníkem na Blodnievě byl pan Brunton. Byl to již starší
asi padesátiletý muž s bohatou námořnickou minulostí. Dále
pan McMunro zmínil lodníka Garryho. Garry byl třicetiletý
energický muž, jež sice neměl žádné námořnické ani
navigační vzdělání, ale přesto si dovedl svojí spolehlivostí,
přesností a odvahou získat Harbertovu náklonnost, takže s ním
kapitán počítal pro pozdější dobu jako se svým zástupcem.
Garry na lodi zastával funkci 1.lodníka. Další posádku tvořili
lodníci Clifton,Turner a Waller a černošský kuchař Strong.
Blodnieva byla dobře ovladatelná loď a tato standardní
šestičlenná posádka k jejímu ovládání postačovala. Někdy
kapitán najímal ještě dva námořníky navíc nebo mladého
plavčíka a zároveň Strongova pomocníka.
Když tedy James Harbert přehlédl svou posádku, kterak si
hledí údržby lodi, sestoupil na zádi do své kajuty.
Kapitánská kajuta se sestávala se z pracovny a malé ložnice,
která od ní byla oddělena jen závěsem. Uprostřed pracovny
stál zmíněný masivní stůl, jež pokrývaly mapy, astronomické
tabulky a další navigační potřeby.
James Harbert se posadil za stůl a zamyslel se.
,Tak,,přemítal:,Další plavba za námi.Co bude dál?,
Měl ve zvyku podnikat dvě cesty ročně. Tradičně začátkem
srpna do Kanady a druhou po Novém roce na jih většinou do
7
8
jižních států USA pro bavlnu. Tuto aktivitu mu ovšem v
posledních letech pokazila unionistická blokáda a následný
hospodářský úpadek amerického jihu. Obchodovat se
severními státy USA se zdráhal, neboť se mu protivilo
pomyšlení obchodovat se zbraněmi a vydělávat na
válce.Podnikali tedy náhradní cesty do střední Ameriky a do
karibské oblasti, odkud dováželi třtinový cukr a jamajský rum.
Slova Jeana Dacosty jej nezvykle zaujala. Jean Dacosta mu
byl od první chvíle sympatický. Bylo mu jasné, že to není
námořník, ovšem vyzařovala z něho jakési vidoucí fluidum.
Když poté popíjel čaj s panem McMunrem dozvěděl se, že
Jean Dacosta je jedním ze zakládajících členů manské národní
banky. Pan McMunro mu dále sdělil, že Jean Dacosta, ačkoliv
není námořník, je velký milovník moře a protože jeho dávný
předek pocházel z jižní Francie, jezdí dosti často na poznávací
cesty do Francie a vůbec do Středomoří. Možná tedy
Harbertovi navrhne výlet do Středozemního moře. James
Harbert si řekl, že by se vůbec nebránil takovéto cestě, neboť
v něm ještě nebyl, nepočítal-li ovšem návštěvu Gibraltaru.
Ze zadumání ho vytrhlo až Garryho zaklepání, který mu
posléze sdělil, že základní údržba je hotova. James Harbert
přikývl a napsal několik vzkazů, se kterými došel osobně k
přístavnímu poslíčkovi.
Především oslovil své dva výkupčí, jednoho přes kanadské
borovice, které byly vyskládány na palubě a druhého přes
kožešiny uskladněny v podpalubí. Dále napsal objednávku do
liverpoolského doku, kde objednal údržbu Blodnievy.A
konečně třetí vzkaz nechal odeslat do svého oblíbeného
penzionu, kde trávil svá suchozemská období. Když se vrátil
zpět na palubu, poděkoval své posádce za úspěšnou plavbu.
"Teď se rozjeďte ke svým rodinám,"řekl jim. "Ovšem zítra se
po obědě všichni objevte.Vyplatím zálohy za zboží. Také
bude třeba dotáhnout Blodnievu do doků. Možná se koncem
8
9
týdne dozvím o cíli naší příští cesty. Nuže pánové, ještě
jednou děkuji, rozchod." Potřásl si s každým rukou, načeš
posádka uchopila své vaky i své bedny a opustila loď. James
Harbert osaměl. Chvíli postál na palubě, pak i on vyzvedl ze
své kajuty svou bednu a za pomoci dvou přístavních sluhů
odešel ke stanovišti drožek. Za okamžik již projížděl
liverpoolskými ulicemi ke svému oblíbenému penzionu.
Je nutno říct, že James Harbert byl osaměle žijící muž, který
nevlastnil ani vlastní dům. Jeho jediným majetkem a pravým
domovem byla již téměř splacená Blodnieva. V době, kdy
nebyl na cestách obýval dvojpokojový byt v penzionu paní
Molynové, starší korpulentní vdovy. Jeho pravidelně
pronajímaný byt tvořila malá ložnice a obývací pokoj, který
sloužil i jako pracovna. Dlužno říci, že Harbert úřadoval
hlavně z paluby svého škuneru, pokud ovšem nebyl na opravě
v docích.
Toho dne se James Harbert ubytoval, zašel na večeři do
restaurace v sousední rušnější ulici a po té dlouho do noci
rozjímal nad načatou lahví vína. Analyzoval tak svou cestu,
snažil se vybavit chyby, kterých se při plavbě v nebezpečném
Hudsonově zálivu dopustil a přemýšlel o povinnostech
následujících dní. Druhý den po ranní kávě a snídani ve foaye
penzionu paní Molynové odešel pěšky do přístavu a ve své
kajutě očekával své obchodníky. Oba se dostavili ve
stanovený čas.James Harbert se domluvil na předpokládané
ceně přivezených borovic i kožešin. Do večera pak za pomoci
pana McMunra organizoval svou dostavivší se posádku a
najaté přístavní dělníky při vykládce zboží.
Celý týden takto uběhl v neustálém zařizování, organizování a
agendě.Posádka lodi se dostavovala na palubu denně. Harbert
spolu s Garrym provedl soupis vzniklých škod, jež Blodnieva
utrpěla během
plavby. Na konci týdne byla loď vyprázněna, uklizena a
9
10
připravena k odtažení do doku. A právě v té chvíli se v
přístavu znovu objevil Jean Dacosta.Vešel bez okolků na
palubu a zaklepal na kapitánskou kajutu. Zastihl Harberta nad
haldou papírů.
" A, pan Dacosta," zvolal Harbert."Vítejte. Právě se chystám
na oběd. Připojíte se?"
"Rád,"odvětil Jean Dacosta."Přijel jsem ranním vlakem a ještě
jsem pořádně nejedl."
Oba pánové tak za okamžik spolu seděli v útulné restauraci o
dva bloky dál a pochutnávali si na hovězím rosbiefu.
"Pane Harberte,"řekl po obědě Jean Dacosta."Věc se má takto:
Mám doma na Manu dva přátele, jsou to bratři Bolton a
Welden Goramovi. Jak již asi víte od pana McMunra, já jsem
bankéř a moji přátelé jsou chovatelé skotu a ovcí. Všichni tři
děláme něco co v podstatě nesouvisí s cestováním, i když nás
cestování všechny láká.Řekl bych, že já i Bolton, to je ten
starší máme nesplněnou touhu vykonat určitou pouť, která jak
doufám obohatí naše životy nebo jim dá to pravé pochopení.
Nevím, co dá Weldenovi, je ještě hodně mladý, ale chtěl by jet
s námi. Vaše loď i vaše schopnosti by se nám velice hodily.
Umožnilo by nám to cestovat v relativním klidu a pohodlí.
Jsme připraveni se finančně podílet na oné výpravě. Vy
samozřejmě můžete využívat nákladní kapacitu své lodi a
vydělávat sám na sebe."
"A cíl cesty?"zeptal se James Harbert.
"Cíle jsou dva,"odpověděl Jean Dacosta."Jeden se týká bratrů
Goramů, druhý se týká mě samotného."
"Jaké..?"otázal se znovu James Harbert.
Jean Dacosta se na okamžik odmlčel.
"Nuže,"řekl po chvíli. "Bratři Goramovi se chtějí dostat
s nákladem do povodí Amazonky. Mě pak berte jako
cestovatele – rád bych poznal Megalanii, pověstmi opředené
jezero Titicaca, tichomořský ráj a Nový Zéland."
10
11
James Harbert se zamyslel…
3.kapitola: U bratrů Goramů
Koncem října, po té co se náležitě postaral o náklad i
Blodnievu, nechal se James Harbert, tentokráte oblečen do
civilních šatů, přivézt drožkou na liverpoolské nábřeží. Zde
nastoupil na malý parník směřující na ostrov Man, aby
vykonal návštěvu, kterou přislíbil Jeanu Dacostovi. Nutno říct,
že jej Dacostův návrh nadchl. Již dávno toužil vykonat když
už ne objevitelskou tak alespoň heroickou pouť do dalekých
krajin, o nichž měl povědomí jen z cestopisů a námořnických
ročenek a prověřit tak své schopnosti. Také se těšil, že pozná
svébytný ostrov Man kolem kterého vždy jen projížděl. Parník
vyplouval z Liverpoolu v jedenáct dopoledne a do Douglasu
měl dorazit kolem třetí hodiny odpolední. James Harbert se
konečně mohl po dlouhé době chovat jako pasažér. Usadil se
v malém baru na přídi a vychutnával si hned několik slastí
najednou. Lenošivě pročítal Timesy, popíjel čaj nebo
chvílemi vycházel na palubu a pozoroval jak pokračuje
plavba. Parník byl dlouhý asi dvacet metrů a byl vybaven
lodním šroubem, který již v době, kdy se odehrává náš příběh
definitivně nastupoval svou vítěznou pouť a vytlačil kolesové
námořní lodě. Jak známo kolesa mají daleko menší účinnost,
která se navíc v prudkém vlnobití ještě zvětšuje. Nutno ovšem
říci, že kolesový pohon přežil ještě dlouhá na říčních tocích.
Kolesa se svým nízkým ponorem totiž nepoškozovala dna řek
a prokazovala větší manévrovací schopnosti.
James Harbert se sám sebe tázal, proč bratři Goramové
nevyužijí pro plavbu do Brazílie parník. Napadlo jej, že chtějí
dozajista přivést do Macapa nějaké anglické zboží a
11
12
kombinovaná cesta přes Lisabon s překladem a s faktem, že by
nebyli jediní pasažéři jim nevyhovuje.
(pojednání o parnících)
V době, ve které se odehrává náš příběh
Ostrov Man, na který James Harbert mířil, byl pod anglickou
kontrolu od 14. století, dodneška však není součástí Velké
Británie, nýbrž si dokázal uchovat vlastní samosprávu, v níž,
jak se James Harbert později dozvěděl mimo jiné zasedal i
Dacostův otec.
Za příjemného nicnedělání takto uběhlo Harbertovi celá
plavba. Počasí bylo onoho roku nezvykle mírné a teplé a
mnozí pasažéři se procházeli po palubě. Kolem poledního bylo
možno spatřit vynořující se pobřeží a v jednu si již Harbert
tiskl rukou s Jeanem Dacostou, který pro něho přijel drožkou
do douglaského přístavu.
„ Vítejte,“ zdravil ho srdečně. „ Jakou jste měl cestu? Najal
jsem drožku. Goramovi bydlí v Crosby, to je odsud asi sedm
mil.Připravili pohoštění. Uvidíte mají nádherné hospodářství
na úpatí Snaefellu. Do svého domu vás pozvu při vašem
odjezdu. Dnes budete nocovat u nich.“
„ Jak je libo ,“ odvětil James Harbert.
„ Snad jen,“ pokračoval Jean Dacosta, „ pokud se chcete
občerstvit, mohu vás pozvat do klubu na sklenku a zákusek..?“
„ To je v pořádku,“ mávl rukou Harbert, „pojedl a popil jsem
na lodi.“
„ Pak tedy nic nebrání,“ usmál se Jean Dacosta: „ Prosím.“
Oba pánové nasedli do drožky a ta se vydala napříč
douglaskými ulicemi.
Douglas bylo město asi patnácti tisíci obyvateli a bylo
rozloženo podél zátoky. Protékala jím malá říčka stejného
12
13
jména .
Jean Dacosta co chvíli upozorňoval přítele na zvláštnosti a
pamětihodnosti města. „ To je moje pracoviště,“ říkal, když
míjeli budovu manské banky, „ Náš rodinný dům,“ když se
ocitli u rohového výstavního
domu. Po té se již drožka vymotala ze spleti ulic a svižně
vyrazila údolím, které rozdělovalo ostrov na dvě části za svým
cílem. Cestu obklopovaly z obou stran pastviny s ovcemi a
krávami. Na pravé straně se zvedal odevšud viditelný Snaefell.
Za půl hodiny drožka odbočila z hlavní cesty doprava a začala
mírně stoupat po úpatí.
„ Už budeme na místě,“ upozorňoval Jean Dacosta. Drožka
projela poslední zatáčkou a před Harbertovým zrakem se
vynořilo rozsáhlé zemědělské hospodářství, jemuž vévodil
majestátní cihlový dům.
Vzápětí kočí zastavil a James Harbert poprvé spatřil své nové
přátele, kteří mu vycházeli v ústrety. Byli to dva muži a dvě
ženy.
„ Dovolte, abych vás seznámil,“ ujal se společenské
konverzace Jean Dacosta. „ Dámy – kapitán James Harbert,
paní Edita Goramová, Boltonova žena, slečna Sarah
Dacostová – má sestra a moji přátelé Bolton a Welden
Goramovi. Uf,“ otřel si s úsměvem čelo Jean Dacosta.
James Harbert políbil dámám ruku a potřásl si s oběma bratry.
„Těší mě,“ řekl a zvědavě si všechny prohlížel.
Bylo patrné, že pánové jsou bratři, ačkoliv mezi nimi byl
nejméně desetiletý rozdíl. Boltona odhadl asi na pětatřicet let.
Měl podobnou mohutnou postavu jako Harbert, širší plece a
hnědé vlasy sčesány dozadu.
Welden, kterému hádal sedmadvacet byl podobný svému
bratru v obličeji, který však byl útlejší, stejně tak jako celé
jeho tělo. Vlasy měl poněkud světlejší a nedbale rozdělené
uprostřed hlavy pěšinkou.
13
14
Paní Goramová byla asi pětadvacetiletá usměvavá žena
silnější postavy a bylo patrné, že tvoří s Boltonem harmonický
pár. Harberta zaujalo, že její pokožka má mírně snědý
nádech.I její jméno naznačovalo hispánský původ.
Přítomnost Sarah Dacostové, byla pro Harberta překvapením,
neboť se o ní Jean slovem nezmínil. I ona byla o dost mladší
než její bratr. Harbert ji odhadl sotva na dvacet let. Měla
dlouhé světlé vlasy svázané dozadu a pružnou mladistvou
postavu. Jak již si již Harbert zvykl, všichni lidé, se kterými
jej Jean Dacosta seznámil, byli veskrze příjemní a sympatičtí,
„ Pojďte do salonu, přátelé. Tabule je prostřená,“ přerušil
Bolton rozpačité ticho a vyzval gestem všechny přítomné, aby
jej následovali do domu.
V salonu Goramovic statku bylo teplo a útulno. Hospodyně
právě přikládala do kachlových kamen, zdi lemovala řada
obrazů, uprostřed byla prostřená tabule. Naši noví přátelé
posadili Jamese Harberta do svého středu a Bolton vyzval
hospodyni a její pomocnici, aby začali nosit na stůl.
„ Dovolíme si vás pohostit pouze z našich produktů,“ řekl
Bolton, „ nejprve ovšem aperitiv. Sklenka francouzského
červeného, kterým nás zásobuje Jean zvýší apetit.“
„ Jste i vinař?“ otázal se Harbert Dacosty.
„ To ne, ale můj prapra…dědeček pocházel
z francouzkošpanělského pomezí a my neustále udržujeme
styky s našimi příbuznými.“
„ Pan McMunro se zmiňoval,“ přisvědčil Harbert.
„ Ano. Můj předek byl námořník z velké španělské Armady a
nechal tu srdce,“ usmál se Jean.
„Od toho také asi pramení má láska k moři, ačkoliv nejsem
žádný námořník.“
„ Bratr je zbytečně skromný,“ vložila se do hovoru Sarah. „
Předloni jsme cestovali po středomoří a měl by jste vidět jak
šplhal po stěžni.“
14
15
„ Opravdu.“
„ Ano,“ usmál se Jean Dacosta. Byli jsme předloni všichni ve
středozemí a najali jsme si v Marseille jachtu i s kapitánem a
posádkou.
„ Já jsem ve středomoří ještě nebyl,“ řekl James Harbert. „Jen
v Gibraltaru, když nás bouře vychýlila z kurzu při plavbě do
Karibiku.“
„ My ovšem dopravu kombinujeme. Přijeli jsme parníkem do
Bordeaux a po té vlakem do Marseille. Je to rychlejší.“
„ Mě spíše zajímá, kde jste plachtili?“
„ Inu, museli jsme přizpůsobit cestu všem. Nejprve jsme pluli
podél francouzského a španělského pobřeží. V Barceloně jsem
se od něj odklonili , navštívili jsme Mallorcu, obloukem jsme
se vyhnuli pirátskému pobřeží Alžírska a nejprve jsme zamířili
do Tunisu. Welden je milovník historie a nakazil se při cestě
ještě arabštinou.“
„ Skutečně?“ otázal se James Harbert.
Welden pokrčil rameny: „ Zaujala mě řeč, architektura i víra.
Někdy mám pocit, že jsem byl v minulém životě Arab.“
„ Hned po návratu si našel v Liverpoolu učitele arabštiny.“
řekla paní Goramová.
„ Ano,“ doplnil Welden. „ Láká mě arabský poloostrov.
Někdy v budoucnu tam podniknu cestu.“
„ Ano,“ přisvědčil James Harbert. „ A kam jste pokračovali
dál?“
„ Udělali jsme si výlet do Kartága a do pouště a dále jsme
navštívili Sicílii, Maltu a Neapol.Pak jsme přistáli v Ostii a
zajeli si do Říma.Nakonec jsme navštívili Elbu, Livorno,
Janov, zahráli si ruletu v Monte Carlu a vrátili se do
Marseille.“
„ Bratr zapomněl dodat, že jsme v Janově přerušili plavbu a
zajeli se podívat do Benátek,“ doplnila Sarah.
„ To je pravda,“ řekl Jean Dacosta.
15
16
Během tohoto hovoru hospodyně naservírovala na stůl hovězí
rosbief a naši přátelé se pustili do jídla. Po té hovor
pokračoval:
„ Povíte nám něco o sobě, pane Harberte,“ tázal se Bolton. „
Jean se zmiňoval, že pravidelně jezdíte do Hudsonova zálivu.“
„ Ano,“ potvrdil James Harbert. „ Byl jsem nucen pustit se do
takovýchto riskantnějších plaveb, protože jsem chtěl rychle
splatit svou loď.“
„ Nebývá však zvykem, aby kapitán byl zároveň i majitelem
lodi, aspoň ne zde,“ vložil se do hovoru Welden.
„ To je pravda,“ potvrdil Harbert. „ Jsem na moři od šestnácti
let. A nepocházím z nijak zvlášť bohaté rodiny, takže jsem
zprvu dělal řadového lodníka. Sloužil jsem na obchodní lodi,
která pravidelně zajížděla pro bavlnu do Charlestonu v Jižní
Karolíně. Cesta, abych se stal důstojníkem na lodi společnosti
byla pro mě zdlouhavá. Cítil jsem, že bych byl dobrý velitel i
navigátor. Proto jsem neváhal ani chvilku, když jsem spatřil
v liverpoolském přístavu poškozenou Blodnievu. Byla na
prodej. Půjčil jsem si v bance částku, která mi scházela a
koupil ji. Je to osm let. Loď jsem nechal opravit,udělal si
kapitánské zkoušky, sehnal jsem pár schopných námořníků –
většinou jsem je přetáhl z posádek lodí, na kterých jsem se
plavil do USA. Společně jsme hleděli půjčku co nejrychleji
splatit, ale americký jih byl v té době zbídačelý po občanské
válce. Podnikli jsme sice dvě plavby do Karibiku, ale to tolik
neneslo – je zde moc velká konkurence. Už jsem začal
uvažovat, že svůj akční rádius posuneme dále na jih a budeme
obchodovat s brazilským dřevem, když tu mě, před čtyřmi
roky oslovil můj ztracený bratranec William Welldon.“
„ Ztracený?“ otázala se udiveně společnost.
„ Ano,“ usmál se James Harbert. „ Jestli já jsem člověk, který
dovedu samotu celkem dobře snášet, pak můj bratranec
William byl přímo vlk samotář, někdy mi přišlo jakoby jej
16
17
život nudil. Je o pár let starší. Když já jsem začínal na moři,
on již byl dávno v Kanadě, vydal se na sever a živil se jako
lovec kožešin. Zimoval ve vlastnoručně zhotoveném srubu,
přes léto lovil a dlouho se neozýval. Pak se však něco v jeho
životě změnilo. Za určitých dramatických okolností ( povím
vám o nich později) se seznámil s ženou, která jej jakoby
strhla z nastoupené cesty samoty. Přestěhovali se jižněji
k Winipežskému jezeru a William se tam díky svým
zkušenostem stal správcem faktorie. A napadla jej zajímavá
věc. Místo, aby posílal kožešiny dolů na jih do Quebecku,
zvolil kratší cestu. Nechává náklad v letních měsících svážet
po řece Nelson a Churchil
do Hudsonova zálivu. A právě tehdy mě po dlouhé době
oslovil. Nechal jsem na Blodnievu zhotovit dva ocelové pláty
pro případ kolize s ledovými krami, a od té doby jsem byl
v Kanadě již pětkrát. Kožešiny zde jsou celkem ceněny,
kvalitní kanadské dřevo také a tak je Blodnieva téměř ne-li
docela splacena. Ještě jsem neviděl letošní vyúčtování.“
Harbert se odmlčel. „ To je asi všechno,“ řekl po chvíli. „
Přiznám se, že jsem po letošním návratu přemýšlel, co bude
dál. Uvědomil jsem si, že se z mých plaveb stává rutina. Pan
Dacosta cosi avizoval o vašich společných cestovních plánech
či tužbách.“ Harbert vyprázdnil svou sklenku: „Nuže, mluvil
jsem již dost, poslouchám vás.“
V salonu se na okamžik rozhostilo ticho. „ Zmínil jste se, pane
Harberte,“ ujal se po chvíli slova Bolton Goram, „ že jste
uvažoval o nákupu brazilského dřeva. Nuže, my vám tuto
cestu můžeme ulehčit.
Se svojí ženou jsem se seznámil před čtyřmi roky na návštěvě
Lisabonu…“
„ Jste všichni milovníci cestování...?“ usmál se Harbert.
„ Och, to ano, ale dosud ne žádní velcí cestovatelé.“
pokračoval Bolton. „Nuže, má žena je rodilá Portugalka.
17
18
Seznámili jsme se před několika lety, když jsem byl s Jeanem
na obchodní cestě v Lisabonu. Její strýc – bratr jejího otce pan
Joam Simcoe ( zřejmě psát Simco s vlnovkou nad o) odjel
v mládí do Brazílie. Působil nejprve jako lodník na říčním
parníku v Macapa, později se oženil a přesunul se dále do
Amazonie. Žije nyní v městě Manaus na řece Rio Negro, což
je levý přítok Amazonky. Jak možná víte, pane Harberte,
v brazilské Amazonii roste kaučukovník, z které se vyrábí
pryž. Nuže oba páni Simcoeové předpokládají vzestup
poptávky po tomto produktu. A nás napadlo, připojit se coby
podílníci k jejich projektu. Nejprve ovšem chceme zmapovat
terén v Brazílii…“
„ Rozumím,“ pokýval hlavou James Harbert.
„ Rozhodli jsme se, proto, že si najmeme vlastní škuner a
přivezeme do Brazílie nějaké zboží, aby naše cesta byla
rentabilní.“
„ … a cestou navštívíme mojí rodinu v Lisabonu,“ přerušila
Boltona Edita.
„ Nato jsem se háčku chytil i já a zatoužil poznat další kousek
světa,“ doplnil je Jean.
„ To je chvályhodné.“ řekl James Harbert.
„ Od té chvíle jsme začali potřebovat samostatnou loď a
schopného kapitána, který nám ji dá k dispozici a společně
s výbavou nás zaveze do Brazílie. Neuplynulo ani pár týdnů a
Jean ohlásil vás,“ pokračoval Bolton.
„ Ano,“ zamyšleně řekl James Harbert.
„ My bychom po té pokračovali do Tichomoří a dále bychom
pluli k Novému Zélandu, ostatně, soudím, že je i vaším snem
vidět Tichý oceán.“ řekl Jean Dacosta.
„ Ano, ano,“ opakoval James Harbert. „ To se přímo nabízí a
z mé strany to nebude problém. Musím se však ohradit –
Tichý oceán jsem již viděl, dokonce jsem se v něm koupal!
Když jsme byli naposledy na Jamajce, zajeli jsme do Colonu a
18
19
přejeli celou panamskou šíji vlakem. Železnice tam funguje již
dobrých patnáct let…
Otázkou je, zda-li přemluvím k takovému podniku posádku.
Myslím, že do Ohňové země, by námitky nebyly, ale cesta
kolem světa? Nemyslím si, že by se mí muži zalekli cesty jako
takové, ale spíše její délky. Řada z nich je ženatá…“ Harbert
se odmlčel.
„ My bychom vám samozřejmě uhradili náklady. Vy sám by
jste zůstal vládcem svého nákladového prostoru.“
„ Zkusím si popovídat s posádkou a přesvědčit je.“
Opět se rozhostilo ticho a Harbert po chvíli pokračoval: „ Celý
podnik je tedy třeba řádně naplánovat a bude trvat několik dní
než se shodneme. Něco vám tedy navrhnu: Blodnieva je teď
v docích. Napadlo mě, že jen co bude zrevidovaná, zajedu s ní
do Douglasu a vezmu vás na několika denní výlet kolem
vašeho krásného ostrova popřípadě do Belfastu či Dublinu.“
„ Výborný nápad,“ zvolali nadšeně všichni kolem stolu a
téměř sporadicky pozvedli společně své sklenky k přípitku.
4. kapitola: Výstup na Snaeffel
Druhý den se probudil James Harbert v hostinském pokoji
kolem deváté hodiny. Minulý večer ještě do noci rozprávěli.
Jean Dacosta odjel po snídani do Peelu, kde potřeboval vyřídit
nějaké pracovní záležitosti v pobočce své banky a bylo
domluveno, že stáhne Harberta odpoledne zpět do Douglasu.
James Harbert se tedy rozhodl, že využije vzniklou časovou
prodlevu, podnikne výstup na Snaefell a porozhlédne se z jeho
vrcholu po celém ostrově. Sarah Dacostová, která zůstal
rovněž u Goramů přes noc, nabídla Harbertovi doprovod. Jak
řekla, trávívala zde hodně času, neboť zde měla ustájeného
19
20
svého koně.
„ Jezdíte také na koni?“ tázala se.
„ Ano,“ odpověděl Harbert. „ Nejsem sice žádný velký jezdec,
ale jako kluk jsem snad něco pochytil.“
„ Welden vám vybere nějakého klidnějšího.“
Hodinu po snídani již oba putovali zvlněnou krajinou ke
kopci, který se zdvíhal asi šest mil odsud. Harbertův kůň
rozvážně kráčel, na Sarah bylo vidět, že trávívá v sedle hodně
času. Jela svižnou chůzí a její mladé tělo prozrazovala vitalitu
a energii. Zhruba po hodině jízdy zvlněným travnatým
terénem začalo být stoupání natolik prudké, že museli slézt
z koní a kráčeli jim po boku.
„ Jezdíte dobře,“ lichotil Harbert Sarah.
„ To je tréninkem,“ mávla rukou Sarah Dacostová. „Goramovi
jsou naši vzdálení příbuzní a tak si u nich mohu nechávat
koně.“
„ Vy také toužíte po cestování.“
„ Ne, že bych toužila. Byla jsem v Londýně a pak jak už víte
ve středomoří. Na moři se mi líbilo, ale ještě více
v přímořských městech. Stačí mi jen jeho přítomnost, nabíjí
mě to. A pak, zachutnala mi i středomořská strava.“
„ Já z pevnin znám většinou jen přístavy. I mě moře nabíjí a
asi mi i stačí. Tam jsem spokojen. Když jsme se vrátili
z plavby, cítil jsem zvláštní smutek a samotu.“
„ To je možná proto, že na vás nikdo nečekal.“
„ Možná,“ odpověděl James. „ Možná, ale na druhou stranu,
bych nechtěl volit mezi útulným domovem a samotou cest.“
„ Vždyť to tak dělají všichni ženatí námořníci.“
„ Ano, to je pravda.“ řekl James Harbert.
Během hovoru pomalu vystoupali na vrchol. Rozevřel se
před nimi pohled do všech stran.
„ Říká se, že ze Snaefelu je vidět šest království. Království
manské, království anglické, království waleské, království
20
21
skotské, království irské a království nebeské…“ řekla Sarah.
„ A království mořské…“ dodal James. „ Jak jinak.“ Oba se
krátce zasmáli.
James Harbert se znovu zahleděl po obzoru. Dnešního dne
nebyla nijaká zvláštní viditelnost, podzim se konečně ujímal
své vlády. Ještě notnou chvíli oba dva stáli na vrcholu, Harbert
zamyšlený, zřejmě byl již v duchu na cestách až se pojednou
Sarah zachvěla chladem.
„ Půjdeme,“ probudil se Harbert ze svého snění, sundal svůj
svrchník a přikryl Sarah ramena. „ Na zahřátí,“ řekl, když
spatřil její pohled, v němž se zračila obava, zda jemu nebude
zima. „ Já jsem otužilý,“ uklidnil ji. Sestoupili ke svým
uvázaným koním a po chvíli již svižně klusali k domovu. Zde
je již očekával Jean Dacosta s drožkou, s kterou přibyl před
chvíli s Peelu. Odmítl rezolutně Goramovic nabídku
k pohostinství, s tím, že teď obslouží vzácného hosta u něj
doma v Douglasu. Harbert si tedy potřásl s každým rukou,
včetně Sarah, která zůstala u svých přátel, načeš Jean Dacosta
práskl do koní a drožka svižně vyrazila zpět k pobřeží.
V Douglasu oba přátelé poobědvali v salonu Dacostovic
domu. Po té, když Harbert odmítl další přenocování,
s poukazem, že přípravy čekají, doprovodil jej Jean Dacosta
do přístavu. Parník odplouval v pět hodin odpoledne. Oba
přátelé si naposledy potřásli rukou.
„ Vše teď nyní promyslím, Jeane, a dám vědět poštou. Pak
slavně připluje Blodnieva i do vašeho přístavu,“ řekl v žertu
James Harbert.
„ Rozumím,“ kvitoval na to Jean Dacosta. „ V případě, že
bych se do té doby objevil v Liverpoolu, zkusím vás
zastihnout.“
Na to Harbert nastoupil na palubu zakotveného parníky a jež
týž den
krátce před půlnocí uléhal na své lůžko v penzionu paní
21
22
Molynové.
5.kapitola:Doba příprav
Doba od listopadu do března následujícího roku 1875, byla
pro Jamese Harberta časem zesílené činnosti, časem
horečnatého dychtivého očekávání. Neprodleně po svém
návratu z ostrova Man zajel do doků, aby zkontroloval
aktuální stav Blodnievy. S potěšením zjistil, že jeho loď
minulou plavbou příliš neutrpěla. Nicméně ji nechal znovu
vysmolit, nakoupil náhradní plachty i lana, aktualizoval
navigační potřeby i astronomické tabulky a plavební instrukce.
Po té, kdy mu jeho překupníci vyplatili zbylé obnosy za
prodané zboží, svolal svou posádku na oslavu do hostince
poblíž přístavu.
„ Přátelé,“ odhodlal se po pohoštění. „ Jistě jste si všimli, že
mě několikrát navštívil pan Dacosta z ostrova Man. Seznámil
nás pan McMunro v den našeho návratu z Kanady. Přijal jsem
jeho pozvání k němu na ostrov…“
A Harbert vylíčil podrobně záměr svých nových přátel.
„ Vím,“ řekl nakonec, „ že se jedná dlouhý a nebezpečný
podnik. Vím také, že řada z vás má své rodinné závazky.
Uvažte však, že jde zároveň o prestižní záležitost. O
příležitost, která se naskýtá jednou v životě. Zkušenost,
plynoucí z plavby kolem světa, vám všem může otevřít dveře
vedoucí k další námořnické kariéře… Navíc, přizpůsobíme
sortiment nákladu tak, abychom co nejvíce vydělali…“
Tato slova vyvolala mezi posádkou bouřlivou debatu. Harbert
dopředu tušil, že Strong s ním půjde kamkoliv. Neměl
pochybnosti ani o Garrym a Cliftonovi. Oba muži moře
milovali, byli mladí a plní síly a hlavně oba pomýšleli na
důstojnické zkoušky. Bál se však, že přijde o zkušeného
22
23
kormidelníka. Pokud by se zalekl Turner a Waller, řadoví
lodníci, mrzelo by jej že přijde o zkušené a loajální muže,
nicméně byl přesvědčen, že by sehnal náhradu.
Bylo to tak. Starý Brunton i oba dva lodníci si vzali čas na
rozmyšlenou, zatímco Garry, Clifton a Strong souhlasili bez
výhrad.
„ Cesta to bude dlouhá a dovoluji si tvrdit, že ji zvládneme,“
pokračoval Harbert. „ Nejtěžší zkouškou bude Magelanův
popřípadě Drakeův průliv. Pro tuto chvíle si najmeme
místního lodivoda. Vše si důkladně promyslete. Slíbil jsem
svým přátelům předvánoční projížďku kolem ostrova
Man.Dostavte se tedy desátého prosince odpoledne na loď,“
uzavřel nakonec a rozloučil se.
*
11. prosince ráno Blodnieva skutečně po čtvrt roce vyplula
z ústí Mersey a zamířila k ostrovu Man. K douglaskému molu
přirazila téhož dne večer. James Harbert odjel na večeři
k Jeanu Dacostovi, který mu slíbil, že se všichni pasažéři
dostaví do zítřejšího odpoledne na palubu.
Druhý den dopoledne nechal Harbert připravit kajuty pro své
hosty. Na Blodnievě byly k dispozici tři kajuty. Kapitánova na
zádi, kajuta pro mužstvo na přídi a dále dvě malé kajuty ve
středu určené pro kormidelníka a kuchaře. Harbert přestěhoval
Bruntona a Stronga na příď a získal tak prostor pro bratry
Goramovi, Elvíru i Sarah. Pro Jeana připravil lůžko u sebe
v kajutě a oddělil oba prostory plentou z plachty.
Kolem druhé přijeli na nábřeží dvě drožky a Harbert uvítal své
hosty na palubě. O dvě hodiny později byla Blodnieva
připravena k vyplutí. James Harbert nabídl svým přátelům
malou exkurzi, v níž chtěl poskytnou alespoň základní
informace o plavbě po moři a ovládání plachtoví. Pojďme tedy
s ním i my a společně se poučme:
Jak již jsem se zmínil v první kapitole Blodnieva byla škuner
23
24
holandského typu. Její délka od příďového čelenu k zádi činila
třicet metrů. V nejširším bodě takřka uprostřed od zádi měřila
sedm metrů.
Kapitánova kajuta, ačkoliv i ona byla umístěna v podpalubí,
nebyla tak utopena a stropem vyčnívala nad palubou. Tvořila
tak jakýsi kapitánský můstek, na kterém bylo kormidlo. Zde
vedle něj si nechal Harbert rovněž připevnit malý stolek, kde
pak v dobrém počasí trávíval volné chvíle pozorující dění na
palubě.
Jak již bylo řečeno v úvodu naší knihy, Blodnieva byla
opatřena dvěma stěžni a jedním šikmým čeleněm na přídi.
Oba stěžně byly oplachtěny dvěma druhy plachet. V první
řadě to byly dvě hlavní vratiplachty. Ty nebyly ovšem
připevněny na vrcholu stěžňů ke spouštěcímu lanu, nýbrž
k menším vrcholovým ráhnům, což zvyšovala jejich plochu.
Prostor nad těmito vrcholovými ráhny poté vyplňovaly dvě
vrcholové plachty. Horní ráhna bylo možné skasat společně
s celým oplachtěním. Na zadním vyšším stěžni se nacházela
malá pozorovací plošina. Mezi předním stěžněm a čeleněm
byly napnuty tři trojúhelníkové plachty- dvě stěhové a jedna
kosatka. Tyto plachty sloužily jak ke zvýšení účinné plochy,
tak byly nezbytné k provedení obratu při změně kurzu či
větru.
Jak se provádí takový obrat? Není to v podstatě složitá věc,
vyžaduje však zkušenost a koordinovanou spolupráci. Loď
musí nabrat při stávajícím větru určitou rychlost, aby
setrvačností překonala mrtvý bod proti větru. V pravé chvíli,
velí kapitán obrat provést a na tento povel, otáčí kormidelník
loď na opačnou stranu. V té samé chvíli lodi přispěchají na
pomoc obratné ruce dalších lodníků. Jedni uvolní na přídi
otěže stěhových plachet a kosatku, poutající doposud plachty
k jednomu boku a jejich je kolegové přetahují pomocí druhých
otěží k druhému boku. Sotvaže se do předních plachet opře
24
25
opačný vítr, loď překonává mrtvý bod a sama se ochotně
otočí. V té chvíli se zapře vítr i do obou hlavních plachet,
které se zvrátí na opačnou stranu. Plachty se přestanou třepotat
a námořníci si mohou pogratulovat k úspěšnému manévru.
Kapitán po té shlédne situaci a velí úpravu kursu nebo
přitažení či povolení otěží.
Na závěr musíme zmínit vráto s kotvou, které se nacházelo
v přední části palubu.
Naše přátele čekal výlet dlouhý zhruba devadesát mil. James
Harbert shlédl po ránu situaci, a protože vál stále z pravoboku
zadoboční vítr od anglického pobřeží, zvolil severovýchodní
kurs. Při průměrné rychlosti osmi uzlů plánoval návrat do
Douglasu ve večerních hodinách.
Blodnieva se tedy hrdě vzdouvala ke všeobecné Harbertově
spokojenosti. Posádka si hleděla svých povinností a Harbert se
tak mohl věnovat svým hostům. Chvílemi postávali na palubě,
ale protože vál studený vítr stále častěji se uchylovali do
kapitánovy kajuty a zde u vroucího čaje diskutovali o
plánované cestě. Blodnieva mezitím minula přístavní
městečko Ramsey a posléze i severní mys ostrova Man. Zde,
protože se vítr svým přechodem přes ostrov nezměnil, nařídil
Harbert obrat a otočivší se Blodnieva jej začala využívat jako
předoboční z levoboku. Za několik hodin minula město Peel a
pokračoval k jihu. Zde se kdysi část ostrova odtrhla a vytvořila
ostrůvek Calf of Man. Nastala závěrečná část plavby a hosté
se znovu uchýlili dolů, aby dojednali poslední podmínky
připravované plavby.
Nakonec bylo domluveno, že první přistání Blodnieva
uskuteční v Lisabonu. Po té Blodnieva přetne Atlantský oceán
s krátkými poznávacími zastávkami na Madeiře, Kanárských a
Kapverdských ostrovech a přistane v ústí Amazonky,
konkrétně v přístavu Macapa. Zde bratři Goramové nechají
svou část nákladu přeložit na říční parník a odplují do
25
26
vnitrozemí Brazílie. Blodnieva po té vyrazí podél
jihoamerického pobřeží dolů k jihu a propluje Magelanovým
průlivem do Tichého oceánu. Zde se pak nabere kurs
k severozápadu, navštíví nejkrásnější polynéské ostrovy a
nakonec se stočí dolů k Novému Zélandu. Zde také končí
smlouva s Jeanem Dacostou, alespoň pokud se týče trasy
návratu domů. Goramovi se Sarah se vrátí domů parníkem
přes Lisabon. Všichni se pak, pokud osud dopřeje, znovu
setkají na ostrově Man.
James Harbert se po té omluvil a vyšel na palubu, neboť
Douglas se již přiblížil na dohled.
„ Přijeďte, k nám na oslavu nového roku, pane Harberte,“
řekla Sarah Dacostová, když jí Harbert po přistání líbal ruku
na rozloučenou. „ Přijeďte, určitě!“
Posledním potěšením pro Jamese Harberta onoho dne, bylo to,
když se k němu od kormidla náhle otočil Brunton a za
přítomnosti Turnera a Wallera, řekl: „ Jedeme vámi,
kapitáne!“
6. kapitola: Onoho dne
Když se v lednu James Harbert vrátil ze silvestrovských oslav
zpět do Liverpoolu, pustil se s plnou vervou znovu do práce.
V prvé řadě sedl ke stolu a napsal do Kanady svému bratranci,
že mu nové okolnosti zabrání nejméně na tři roky jeho
pravidelné návštěvy Kanady.
Odjezd Blodnievy byl stanoven na 1.březen 1875, čekaly jej
tedy dva měsíce příprav. Při plavbě Irským mořem se
přesvědčil, že jeho loď je v dobré kondici a veškeré lodní a
navigační potřeby zakoupil již před Vánoci. Nyní bylo nutné
promyslet jaký sortiment Blodnieva poveze. Svolal za tímto
účelem Garryho, Cliftona a Bruntona na poradu. Přizval též
26
27
zkušeného mořského vlka pana McMunroa. McMunro se před
tím než odešel do výslužby dostal na obchodní lodi
východním směrem až do Austrálie a mohl tedy Harbertovi
poradit.
James Harbert nadhodil otázku dalšího kursu po opuštění
peruánské Arici.
„ Jakmile se tak stane,“ řekl , „ smlouva s našimi nájemci
vyprší. Na palubě zůstane pouze Jean Dacosta, kterého máme
dopravit domů. To je jediná podmínka. V Brazílii můžeme
nakoupit dřevo, kávu a tabák. Co podnikneme v tichomoří?“
obrátil se na své poradce.
„ Jediné co tam můžeme nakoupit,“ poškrábal se na hlavě
Garry, „ je tropické ovoce. To musíme prodat na Novém
Zélandu.“
„ Otázkou však zůstává, co povezeme odsud, popřípadě
z Austrálie,“ vložil se do hovoru Clifton.
„ Ano, „ dodal James Harbert, „ Nemá cenu vozit dříví do
lesa. Nepovezeme přece do Anglie vlnu.“
„ Můžete přivézt klokana,“ prohodil pan McMunro.
„ Ano, to můžeme,“ usmál se Harbert.
„ Musíte se zkrátka dát na sever podél Velkého bradlového
útesu,“ pokračoval McMunro, „ a na Timoru nebo na Jávě
nakoupit koření…“
„ To je ono!“ pokynul Harbert důrazně prstem. „ Ještě, že
máme pana McMunra.“
Ze schůzky dále vyplynulo následující: Jediné, co má cenu
vézt z Evropy do zámoří jsou kvalitní výrobky, které se na
pravém místě smění za nedostatkové suroviny. Šlo především
o nástroje, zbraně a sukno. Vytvořili tedy inventář nástrojů a
nářadí, který odeslali dodavatelským firmám. Byly v něm
kladiva, sekery, pily, nebozezy, vrtáky, hřebíky, kleště,
pilníky, hoblíky a rašple, sochory, brusy, mačety, nože kosy a
další potřebné věci. Ze zbraní Harbert objednal několik desítek
27
28
opakovacích pušek a revolverů včetně střeliva. Dále učinil
objednávku lněného, vlněného plátna. Přidal také několik rolí
dražších materiálů jako je hedvábí či satén. Při objednávce
vlastních zásob, navíc přiobjednal několik beden s pálenkou.
Zboží, které objednali bratři Goramové bylo v podstatě
totožné a zabralo zbytek skladiště.
Do zásob potravin zahrnul standartně suchary, brambory,
nasolené maso, tři sudy kyselého zelí jako zdroj vitamínů,
zavařeninu a další nezbytné poživatiny. Jako palivo na topení
objednal několik beden dřevěného uhlí.
*
V polovině února se u Harberta zastavil Jean Dacosta,
vracející se ze služební cesty z Londýna.
„ Mám pro vás dobrou zprávu, Jamesi,“ začal ještě dřív než se
posadil. „ Navštívil jsem v Londýně britskou admiralitu a
nechal jsem se pověřit úkolem zásobovacího charakteru.
„ Povídejte, Jeane,“ vyzval jej James Harbert.
„ Za provizi můžete dovézt zásoby a zboží na ostrov Pitcairn
a při návratu i na sv. Helenu.“
„ … á,“ zvolal nadšeně Harbert. „ vzbouřenci z Bounty… a
korsický uchvatitel … no jistě! Máte seznam?“
„ Zde je,“ řekl Jean, vyndavaje z naprsní kapsy listinu. „
A tak Blodnievě přibyl další cíl a s ním i zisk…
*
Koncem února přípravné práce vrcholily. James Harbert byl
ve svém živlu. Každý den po snídani odjížděl či odcházel do
přístavu, kde úřadoval na své Blodnievě. Rozesílal po
poslíčcích vzkazy a objednávky, dohlížel spolu s Garrym a
Cliftonem na přístavní dělníky. Na sklonku měsíce přišla
z ostrova Man záloha od Jeana Dacosty a bratří Goramů, což
Harbert přivítal, neboť jeho účet byl již téměř na nule. James
Harbert se vypravil do pojišťovny a pojistil Blodnievu proti
ztroskotání. Část peněz nechal jako pevnou zálohu v trezoru
28
29
Blodnievy, poslední třetinu přenechal posádce a jejím
rodinám.
Poslední týden se rozloučil s paní Molynovou a odjel i
s osobními věcmi do přístavu.
„ Vyplouváme 1. března,“ sdělil jí. „ Přijďte se podívat. Za
dva a půl roku se uvidíme,“ sdělil jí lakonicky.
Poslední týden trávil sám na Blodnievě. Zachvátilo ho známé
vzrušení tentokráte mnohokráte vystupňované. Koncem týdne
se dostavila na Blodnievu posádka. Byla smířena s tím, že
plavbu přes Atlantský oceán bude muset strávit v kabině na
přídi.
Dne 1. března v dopoledních hodinách se na molu shromáždili
nebližší příbuzní posádky. S Harbertem se přišla rozloučit paní
Molynová a pan McMunro.
„ Kdybych byl mladší hned bych plul s vámi,“ řekl
Harbertovi. „ Hodně štěstí.“
Harbert všem zasalutoval.
„ Odpoutat lana,“ velel. „ Napnout stěhovou plachtu.“
Uvolněná Blodnieva nabrala svěží boční větřík vanoucí
z pevniny a šinula se podél mola. Brunton ji opatrným
manévrem směroval do středu Mersey, kde dále Harbert velel
napnout obě hlavní plachty. Blodnieva nabrala rychlost i kurs
k ostrovu Man a naposledy pozdravila Liverpool trojitým
poloskasáním vlajky. Po té se již jako majestátní pták vydala
vstříc svým dalším cestám a dobrodružstvím.
II.část: Na Atlantiku
1. kapitola: Svěže k Zelenému mysu
Druhého dne 2.března 1875 kolem třetí hodiny odpolední
mohli waleští rybáři z Holyhead spatřit Blodnievu, kterak
29
30
pluje pod bočním větrem k jihozápadu. Dorazila totiž
předcházejícího podvečera do Douglasu, kde ji již očekávala
pětice našich nových přátel se svými zavazadly. Ostatně
všichni již byli se škunerem seznámeni ze společného výletu,
takže se ubytovali velice rychle. James Harbert stanovil odjezd
na devátou ráno, protože chtěl pasažérům dopřát odplutí
z domova za úsvitu. Všichni tedy poklidně povečeřeli u
Dacostů a část posádky si ještě zašla do přístavní krčmy. Když
Harbert pak před spaním popíjel své dvě sklenky vína,
zabloudil myšlenkami ke svým pasažérům i pasažérkám.
, Co prožívají?, blesklo mu hlavou. On sám i celá jeho
posádka prožila tento okamžik, zároveň tesklivý, zároveň
dychtivý již mnohokrát. Záhy však svou účast zapudil. Jeho
pasažéři jsou jedna rodina a vzájemně se utěší. Pomyslel i na
svou posádku, ti stateční lodníci nechávají doma své blízké.
Ze všeho nejosamělejší pravděpodobně zůstává on sám –
kapitán lodi, se svou samotou i odpovědností.
Druhé dne se vyplutí opakovalo. Dacostovi i Goramovi přišlo
vyprovodit mnoho příbuzných i známých.
Od onoho dne panoval na Blodnievě pravidelný řád. James
Harbert každého dne popřípadě obden vycházel na palubu a za
pomoci Garryho nebo Cliftona měřil pomocí sextantu úhlovou
výšku Slunce a pomocí logu uzlovou rychlost lodi. Většinou
následovala společná snídaně na palubě. Popřál svým
pasažérům dobrý den a otázal se jak se jim daří. Po té se
uchyloval zpět do své kajuty, kde zpracoval hodnoty získané
měřením. Vzápětí se vracel na palubu. Zde měl většinou
příkaz pro kormidelníka. Nařizoval změnu o několik
kompasových dílků, aby vyrušil odchylku způsobenou
magnetickou deklinací či pouhou odchylku vzniklou
mořskými proudy. Většinou také zhodnotil sílu větru a velel
přitáhnout či povolit jednotlivé otěže. Občas bylo nutné
provést obrat lodi i celého plachtoví. Na Blodnievě byly
30
31
zavedeny obvyklé čtyřhodinové směny. Jeden muž trávil čas u
kormidla, jeden na přídi na hlídce. Nejvíce si postál u
kormidla samozřejmě Brunton. Pokud nenastaly nepředložené
události nastupoval třikrát denně. Kapitán si brával kormidlo
většinou po obědě nebo vpodvečer. Strong za normálních
okolností služby nedostával, neboť měl dost práce v kuchyni.
Během plavby přes Atlantik se mu však v obou ženách, které
nechtěly zůstat sedět v rukama v klíně, dostalo vynikajících
pomocnic, takže mohl i chodit na hlídku. To samé platilo i o
mužských pasažérech. Většinou pokrývali denní hlídky. Jean
Dacosta, který si byl vědom, že tato situace potrvá jen po ústí
Amazonky a měl zároveň díky svému dědečkovi k moři
nejbližší vztah, snažil se přiučit se od kapitána i základy
navigace a celkového ovládání lodi. Celkově mohl být James
Harbert spokojen. Obával se zprvu zejména toho, jako budou
plavbu snášet obě ženy. Ukázalo se, že to nejsou skleníkové
květiny, ostatně, to usoudil již při svém výletě se Sarah na
Snaefel. Počasí prozatím nezlobilo, a tak se Harbert mohl
dávat s přáteli do hovoru i několikrát za den. Po večeři se
uchyloval do své kajuty, nalil si sklenku vína a jal se psát
denní záznam do lodního deníku.
Jak již jsem řekl, druhého března minula Blodnieva ve velké
vzdálenosti přístavní městečko Holyhead, kde zkřížila cestu
několika malým lodím, směřujícím do Dublinu. Příštího dne
krátce před obědem náhle všechny překvapilo mocné
houpnutí, že takřka všichni zavrávorali.
„ Co se to děje, kapitáne,“ ptala se Sarah.
„ To nic není,“ usmál se Harbert, „ to nás zdraví Atlantský
oceán.“
Skutečně. Před Blodnievou se rozestoupili oba britské ostrovy
a její kýl už teď laskal Atlantský oceán. Do plachet se jí
ovšem opřel silný oceánský vítr a tak byl kapitán nucen
provést obrat, aby se mohl probojovat více na volné moře.
31
32
Mířili koneckonců do Lisabonu a v bouřlivém Biskajském
zálivu neměli co pohledávat.
Jak se provádí takový obrat, to již jsme vysvětlili při výletní
plavbě kolem Manu.
32