Autorství: Jaroslav Fiala a Markéta Vinkelhoferová

Transkript

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: CHYBA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ! | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS & E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorství: Jaroslav Fiala a Markéta Vinkelhoferová
18
!"#"$%&'(")*'+%!,'*'-%."/#01$%/2
NEBEZPEČNÝ ROK
Proslulý filosof John Holloway působí na univerzitě ve starobylém mexickém
městě Puebla. Ve slunném odpoledni jsme si povídali o současných
vysokoškolských reformách, univerzitě budoucnosti, naději a hlavně vzteku,
který čím dál víc hýbe světem.
Hovoříme spolu v době, kdy v Česku
probíhají protesty proti vysokoškolské
reformě. Jejím cílem je vnést do fungování univerzit „tržní princip“. Jaké jsou
podle vás důsledky takové reformy?
Univerzity na celém světě čelí podobným útokům. Jedním z nejvíc šokujících příkladů je
Velká Británie, kde se na veřejných vysokých
školách platí školné zhruba ve výši 3000 liber
a od nynějška se má zvýšit na 9000 liber ročně. To je příšerné. Následek těchto trendů je
zřejmý: Podvázání autonomie škol a potenciálu
studentů kriticky myslet.
Víme, že jste takové pokusy zažili i na
univerzitách v Mexiku. Jak jste se proti
nim bránili?
Nejdůležitější střet se odehrál na Národní
autonomní univerzitě v Mexico City. Jedná se
o jednu z největších univerzit na světě. Když
se vláda rozhodla zavést školné a postupně ho
zvyšovat, tamější studenti vyšli do ulic a začali
stávkovat. Univerzita byla skoro rok zavřená
a vláda se po určité době rozhodla pro tvrdý zásah. Na studenty zaútočila policie a stovky jich
pozatýkala. Jejich kolegové to však nevzdali.
Pokračovali v protestech a politici nakonec
museli ustoupit. Od té doby nikdo takové kroky,
jako je zvyšování školného, prostě nenavrhuje.
Na jedné straně dnes vidíme tyto tendence, ale
na druhé straně je tu i odpor proti nim. Lidé na
univerzitách dělají úžasné věci. Strávil jsem několik měsíců na univerzitě v britském Leedsu, kde
mají studijní programy zaměřené na aktivismus
a sociální změnu. Učí se tam kriticky analyzovat
dnešní systém a pracovat na jeho přeměně. Nesmíme být deprimovaní ze současné situace. Je
třeba přemýšlet, jak tyto procesy konfrontovat
a snažit se ze všech sil o jejich přerušení.
Můžete být konkrétnější, dát nějaký
příklad?
Myslím, že v současné situaci je důležité uvědomit si jednu věc. Nacházíme se v situaci,
kdy je jasné, že čelíme hrozbě naprosté sebedestrukce. A v takové chvíli je důležité pouze
jedno: Jak tento proces zastavit? Situaci na
univerzitách do toho můžeme jistě zahrnout.
A jelikož tendence k sebedestrukci má svůj původ ve způsobu organizace společnosti, vyplývá
z toho zásadní otázka: Jak můžeme současný
způsob společenské organizace změnit? Jak
dnes můžeme nalomit kapitalismus? A tomu
bychom se, zejména my, vědci, měli věnovat.
Nevím, jestli se jedná o nějakou konkrétní
strategii, ale dobrý výchozí bod to, myslím, je.
DVA DRUHY VZTEKU
Na druhé straně dnes vidíme jistý rozpor
v myšlení. Lidé vědí, že mnoho věcí
nefunguje, ale často ztrácejí schopnost
systémové kritiky. Věříte, že můžeme
získat od systému odstup, zkusit jej
popsat nějak vcelku a navrhnout řešení?
Anebo je třeba vyjít z jednotlivostí, které jsou kolem nás, protože získat odstup
od systému ve skutečnosti nejde?
Víte, když se dívám kolem sebe, všude sílí společenský hněv. Lidé ho sice nedávají najevo
pořád, ale víme, že jsou čím dál víc naštvaní.
Mladí těžko shání práci, vystudovat univerzitu je rok od roku nákladnější, vysoká škola
nezaručí výdělek ani společenské postavení
a tak dále. Všechno je zkrátka mnohem těžší.
Otázkou potom je, kam a jak tento hněv nasměrovat. Protože vztek je sice vzrušující, ale
také velmi nebezpečný.
Vloni bylo skvělé vidět všechen ten pohyb: Arabské jaro, letní bouře v Evropě a podzimní protesty
v USA. Hnutí Occupy Wall Street, to je fakt inspirativní vyjádření hněvu. Jenže vztek se může
snadno obrátit jinam. Stane se z něj rasistický
vztek, hnusná nenávist, která se obrací proti
obyčejným lidem. A já myslím, že základní otázka zní takhle: Co můžeme v obou typech vzteku
najít společného a jak lidi dostat z područí toho
druhého? Jsme třeba naštvaní na bankéře nebo
politiky. To je lepší, ale my se musíme dostat ještě
dál, protože problém spočívá jinde. Vztek na
bankéře je na místě, ale i tady hrozí, že se z něj
stane jen další typ rasismu. Vždyť v třicátých
letech existovala poměrně úzká souvislost mezi
vztekem na bankéře a antisemitismem. Takže je
třeba, abychom si řekli: Ne, tudy cesta nevede.
To není otázka bankéřů, ale systému, který reprezentují. Za tím vším je problém peněz, jejich role
ve společnosti a to, v jakém vztahu se nacházíme
jeden k druhému. Odtud bychom měli začít a rozvíjet argumenty na přeměnu systému. Ale místo
toho, abychom lidem říkali: Vy jdete špatnou
cestou, správná cesta je ta naše, musíme začít
od toho, co mají lidé na jazyku. Naslouchat jim,
dokázat pojmenovat to, o čem přemýšlejí, zjistit,
co nemohou říct, a společně se pohnout dál.
Rasistické trendy, které jste právě
zmínil, bohužel známe i z Česka. Vloni
na podzim jsme zažili výbuchy vzteku
vůči Romům a jejich využívání místními
demagogy. Jak takový vztek nasměrovat
jinam?
To je hrozné, děje se to na spoustě míst. Myslím,
že inspirací pro nasměrování hněvu je právě
hnutí Occupy. Ukazuje, jak dělat věci nově. Není
dobré říkat lidem: Podívejte, už se přestaňte
vztekat. Oni mají důvody k tomu být naštvaní.
Velmi naštvaní. Ale otázka zní: Jak o vzteku
přemýšlet?
Myslím, že důležité je vztek odosobnit. Je to
hodně těžké, protože vztek vždy směřuje proti
nějaké osobě. Ale ti konkrétní lidé vždy jen
něco zastupují – způsob, jakým se dělají věci,
to, v jakých vztazích žijeme. Hněv lze směrovat proti vládě peněz. Jistě, lidé se zeptají: Co
má tohle znamenat? Jak máme vyjádřit vztek
vůči vládě peněz? Myslím, že jedinou cestou,
jak tento hněv vyjádřit, je zkusit vytvářet jiné
způsoby života. Vytvářet nové prostory, ve kterých říkáme: Ne, odmítáme dominanci peněz
a logiku, která z toho vyplývá. Prostě zkusme
dělat věci jinak.
Jsem přesvědčen, že tenhle způsob jednání
a myšlení je přes všechna úskalí na vzestupu. Je
společný dnešním protestním hnutím. V jejich
případě se nejedná pouze o demonstrace, ale
o vytváření jiných forem soužití. A to je skvělé.
Lidé jen nepochodují ulicemi, to nejsou klasické
typy demonstrací. Zkoušejí přitom vytvářet
nové typy vztahů, dělat věci jinak, vytvářet
jiný typ společnosti – se všemi problémy, které
to nutně přináší. A to samé se týká univerzit.
Ano, je důležité politikům říct: Ne, s vašimi
reformami nesouhlasíme. Ale zároveň je třeba
vydat se lepším směrem. V učebně, na fakultě,
prostě všude, kde to zrovna jde. Zkoušet jiné
způsoby učení, vědy a výzkumu. A to samé platí
i pro další společenské sféry.
UNIVERZITA V JINÉM RYTMU
Máte radost z protestních hnutí. Jak
byste ale reagoval na jejich kritiku?
Třeba slovinský filosof Slavoj Žižek
(rozhovor s ním vyšel v NP 390 – pozn.
red.) vystoupil na jejich adresu dost
ostře. Říká, že je motivují hlavně obavy
o výši platu a že nevědí, co chtějí.
Ano, často nevědí, co chtějí. Ale to je celkem
normální, ne? Lidé jsou většinou na začátku
zmatení, to není špatná věc. Na těchto hnutích
je úžasné, že stále pokračují a sílí prostřednictvím široké diskuse. Nehledají ve svých řadách
vůdce a nemusejí přitom klást poža-
19
davky. Je to proces, který se neustále vyvíjí
a přetváří. Vidím v tom pokus o nový způsob
organizace lidí. Vše probíhá za pochodu. Zdá
se mi, že to je jediná cesta, jak se pohnout dál.
Hnutí jsou vždy plná protikladů. Jsou v nich
různorodé skupiny. Společně ale věří, že je
třeba změnit společnost ve prospěch lidí. To
znamená přemýšlet o organizaci zdola. Je jasné, že se na první pohled zdá snazší provést
změnu shora, prostřednictvím státní politiky.
Pokud někde dojde k hlubší změně státního
vedení, jako třeba v Bolívii, jedná se o rozporuplný proces. Situace se částečně zlepší, jenže
stát z podstaty zůstane vždy represivní. Pak
tu jsou ale sociální hnutí, která jeho činnost
korigují a nesmí mu dovolit dělat všechno, co
si zamane. V Bolívii to vidíme jasně: Nejprve
demonstrace proti navýšení cen za pohonné
hmoty, pak proti stavbě dálnice v džungli a tak
dále. A stát na to musí reagovat, i když tyto
boje stále zůstávají otevřené.
v okolí měst. Ve státě Guerrero pak existuje asi
sto padesát komunit, které se samy zorganizovaly a fungují nezávisle na systému. Mají vlastní
administrativu, soudy a drží mexickou policii
mimo svou oblast. Nyní pokročili dál a asi na
pěti místech zorganizovali vlastní univerzitní
systém. Postupují podobně jako zapatisté ve
státě Chiapas. Snaží se obnovovat domorodé
tradice a rozvíjejí společenskou kritiku. A všechno vychází od lidí: zdola, s vyloučením státu
i korporací. Říkají: Ne, my si to uděláme po svém.
Zkrátka, děje se spousta vzrušujících věcí.
Co například studenti vytvářejí?
Když se učíte o Mexiku, můžete místo psaní
esejů vytvořit třeba webové stránky pro šíření
informací o boji za práva tamních indiánů nebo
zaměstnanců. Zkrátka, výuka přesahuje zdi
univerzity a přispívá ke snaze o společenskou
změnu nebo k něčemu, co je pro společnost
nějak užitečné. Není to pochopitelně snadné.
Uvnitř vedení univerzity v Lincolnu probíhá tvrdý
zápas, ale přesto se jim daří vytvářet alternativní
univerzitu mimo oficiální struktury. Studenti
nebudou platit školné a věci se prostě budou
dělat jinak. Studium má probíhat v jiném rytmu,
a to mi přijde jako zajímavý příklad něčeho, o co
se lze pokusit, řekněme, v rámci Evropy.
Tady v Mexiku zase existuje komunita s názvem
Unitierra, která provozuje vlastní univerzitu.
Má centra ve městech San Cristóbal de las Casas a Oaxaca. Snaží se dát výuce jiný smysl, víc
neformální, přednáší se pro širokou veřejnost.
Hodně lidí pochází přímo z indiánských oblastí
20
Věříte v nějakou utopii, která by byla
použitelná pro dnešek, nebo je takové
uvažování úplně mimo?
Nebezpečí utopií spočívá v tom, že se mohou
snadno zvrhnout ve striktně předepsaný model
společnosti, a to nemůže fungovat. Pokud ale
přemýšlíme o utopii jako o procesu oddělování
lidských snů a představ o budoucnosti a dáme
jej do souvislosti se současnými protesty, pak
se utopie může stát jakousi hvězdou, která nás
vede. Má zkrátka mobilizační potenciál. V tom
je utopie důležitá.
Co byste tedy řekl lidem, kteří si myslí,
že se nic moc nedá změnit? Jsou svým
způsobem apatičtí a přestali se zajímat
o věci kolem sebe?
Jak by podle vás měla vypadat univerzita budoucnosti?
Popravdě řečeno, mým ideálem je autonomní
univerzita, která by vlastně univerzitou nebyla. Rozpustila by se a vědění by demokraticky
integrovala do nejširších vrstev společnosti.
Ale mnoho zajímavých experimentů probíhá
i v reálu. Například ve Velké Británii, na univerzitě v Lincolnu, se vzbouřili proti komercionalizaci vzdělání a rozhodli se změnit výuku,
kterou soustředili kolem představy studenta
jako aktivního tvůrce. Je to jednoduchý princip. Spočívá v tom, že se lidé učí tím, že něco
produkují – bez vstupu komerčních subjektů.
Jinými slovy: místo rituálů, jako je zkoušení
nebo psaní esejů, které se oznámkují a zahodí,
tu práce spočívá ve vytváření věcí, které mohou
být užitečné pro společnost a přispět ke změně
poměrů. To mi přijde dobré.
hodně kritičtí. Nemáme tu vysloveně aktivistická studia, ale celá naše výuka je zaměřena
na to, aby vedla ke kritickému postoji vůči
kapitalismu. Na druhé straně, studenti, kteří
sem přijedou, jsou už často sami aktivisté. To
v Evropě není obvyklé.
John Holloway (nar. 1947)
Sociolog a filozof, původem z Irska. Vystudoval
politologii na univerzitě ve skotském Edinburghu. Je autorem knih Zapatista!: Reinventing
Revolution in Mexico (1998), v zahraničí obsáhle
diskutované Change The World Without Taking
Power (2002) a zatím poslední Crack Capitalism
(2010). Žije v mexickém městě Puebla, kde vyučuje na Institutu humanitních a sociálních věd.
V květnu 2011 navštívil Prahu, kde vystoupil
s přednáškou Vztek proti nadvládě peněz.
Co vás přivedlo z rodného Irska do
mexické Puebly, kde vyučujete?
Dva důvody. Poprvé jsem přijel do Puebly v roce
1979. Byl jsem tehdy pozván na jednu konferenci, konala se v krásné staré jezuitské kapli.
A hned na začátku vystoupil rektor univerzity,
který řekl: Jsme šťastni, že sem přijeli kolegové
z celého světa, protože je to nutné pro studium státu, kapitalismu a tříd. Uvědomil jsem
si, že se nacházím v odlišném světě. Pracovat
na latinskoamerické univerzitě je hodně jiné,
obzvlášť dnes. Je tu rozdílná atmosféra, cítíte
potenciál pro společenskou změnu, studenti
jsou odhodláni hájit svá práva. Necítíte se
izolovaně nebo uprostřed nějaké menšiny,
jako to bývá v Evropě. A druhým důvodem je,
že moje partnerka pochází z Puebly. Takže i to
byl důvod, proč jsme se rozhodli zůstat tady.
DĚDICTVÍ VÝCHODNÍ EVROPY
V čem je atmosféra na škole v Pueble tak
jiná než v Evropě?
Stále ještě se pohybujeme v akademickém
rámci, ale mohu říci, že studenti i učitelé jsou
Myslím, že i ti nejapatičtější lidé mají stále nějaké sny a drží uvnitř sebe vztek. Takže řešení
často spočívá v tom, pozorně jim naslouchat
a zjistit nejen to, o čem mluví, ale i to, o čem
nemluví. Naladit se na ně, dotknout se toho
hněvu stejně jako těch snů. Jak toho dosáhnout? Dostaneme se do momentu, kdy tyto
sny vyjdou na povrch. Vždy je třeba k tomu
směřovat, protože naděje tu byla vždycky.
Máme zkrátka dvě možnosti: Buď to můžeme
vzdát a říct si, že není cesta zpět. Anebo se
pokusit o vzpouru a přemýšlet o tom, jak se ze
současné situace dostat.
Ale co lidé, kteří nemají čas ani sílu
o takových věcech přemýšlet? Buď musí
být od rána do večera v práci, anebo jsou
ze společnosti úplně vyloučeni a bojují
o holé přežití.
Můžeme dělat jen to, co je v našich silách. Lidé
ale často dělají víc, než si na první pohled myslíme. U vás v Česku a obecně v zemích východní
Evropy máte velmi rozporuplné dědictví. Na
jedné straně tu je naprosté odmítnutí toho
takzvaného „komunismu“, jak se bývalý režim
mylně nazývá. Ale na druhé straně tu je i tradice rovnostářství, tradice dělání věcí společně,
a ta je stále velmi silná.
Jak říkám, současná situace je otevřená. A to
v obou směrech. Nacházíme se uprostřed
těžké krize, a to může vyústit do dvou podob
společenského vývoje. Buď k rozmachu krajní
pravice, fašizaci, rasismu a prohlubování autoritářství, a to v celosvětovém měřítku. A zdá
se, že rok 2012 bude v tomhle opravdu velmi
nebezpečný. Ale je také otevřená pro opačný
směr, který vyjadřují protestní hnutí 2011. Ta
představují naději, že se věci pohnou lepším
směrem.

Autorství: Jaroslav Fiala a Markéta Vinkelhoferová

Transkript

Podobné dokumenty

Texty písní - Iveta Bartošová