ke stažení ve formátu * - KDO JSME?

SEVERNÍ CESTA
_________________________________________
mise POLSKO 2015
1
2
SEVERNÍ CESTA
_________________________________________
mise POLSKO 2015
Background 2015
3
OBSAH:
SOBOTA 12. ZÁŘÍ 2015
ODJEZD
SAGAN - Muzeum Obozów Jenieckich
TUNEL HARRY
POZNAŃ
NEDĚLE 13. ZÁŘÍ 2015
TORUŇ
GRUNWALDSKÉ POLE
KĘTRZYN
PONDĚLÍ 14. ZÁŘÍ 2015
WILCZY SANIEC
WARSAZAWA VEČERNÍ
ÚTERÝ 15. ZÁŘÍ 2015
MUZEUM WOJSKA POLSKEGO
WARSZAWA - STŘED MĚSTA
STŘEDA 16. ZÁŘÍ 2015
MUZEUM POVSTANIA WARSZAWSKIEGO
BLIZNA
KRAKÓW
ČTVRTEK 17. ZÁŘÍ 2015
MUZEUM LOTNICTWA POLSKIEGO
RYNK GLOWNY
BLACK HILLS
PÁTEK 18. ZÁŘÍ 2015
Kotwica (kotva) byla symbolem používaným v polském protinacistickém i protikomunistickém odboji. Za autorku návrhu je nejčastěji považována Anna Smoleńska, udává se však i
Jan Maria Sokołowski, který ji nejspíše graficky zpracoval.
Základem znaku je kombinace písmen P a W, která jsou zkratkou pro „Bojující Polsko“ (pl.
Polska Walcząca). Později vznikly alternativní výklady typu Polská armáda (Wojsko Polskie)
či varšavské povstání (Powstanie Warszawskie).
Kotwica se stala symbolem polského protinacistického odboje spolupracujícího s Podzemním státem a Zemskou armádou a zejména obou těchto institucí samotných. Zemská armáda ji přijala jako
oficiální znak 18. února 1943, byla převzata do její neoficiální vlajky i do emblémů jejich jednotek.
Komunistický režim symbol kotwice zakázal. Od druhé poloviny 70. let se i proto stala symbolem řady protikomunistických organizací a hnutí.
4
SOBOTA 12. ZÁŘÍ 2015
ODJEZD
Z Mělníka jsme měli startovat v 8 hodin. Všichni ovšem víme, byť to není ani naznačeno, natož vysloveno, že časový
skluz stejně vždy nastane. Nicméně tohle sobotní ráno jsme
na stanovišti všichni včas a veškerá organizace probíhá velmi
svižně a přesně podle plánu, žádné zdržení. Zřejmě jím nebude ani požadavek na nákup čerstvého chleba. Budiž, proč
ne. Stejně tak by nás nemusela zásadně zdržet ani skutečnost, že si Mirek musí něco neodkladného vyřídit doma a
hlavně se stavit pro léky. Objednal si je včera, neměl by být
problém. Jenže! Bezradné lékárnice pobíhají po lékárně a
léky nenacházejí. A tak hledají a hledají a my čekáme a čekáme, až se za nekonečnou hodinu dočkáme. Mirek Bivoj léky
má, i chleba nakoupil, můžeme konečně vyjet.
Dlužno podotknouti, že to bylo prakticky naposledy, co se
muselo čekat na Mirkovo vozidlo, další dny už tomu bylo
převážně naopak. Ale nebudeme to rozmazávat, tato bolavá
záležitost není naštěstí předmětem reportu, jenž má popisovat hlavně události a fakta - kde jsme byli a co a proč jsme tam viděli.
Průjezd kolem Boleslavi, Liberce a potom na hranice v Chrastavě byl poklidný a bez problémů. Sbohem Mělníku, sbohem Čechy. Stejně příjemně projíždíme německo-polským příhraničím a ve 14:15
zastavujeme v tichém lesoparku, po jehož roztomilých cestách na počátku 19. století jezdívala kočárem vévodkyně Kateřina Vilemína Frederika Benigna Zaháňská, rozená Prinzessin, paní to kněžna
z Babičky Boženy Němcové. Ale o století později tyto cesty a silnice vedly kolem ostnatých drátů a
důkladného plotu, za nímž Němci vybudovali saganský zajatecký tábor. Přijeli jsme tak k prvnímu
z našich letošních důležitých cílů.
Přesněji řečeno - jsme asi kilometr od bývalého zajateckého tábora, na prostranství, kde stojí muzeum tábora Stalag VIII C i Stalag Luft III. V táboře Stalag VIIIC byli umístěni Poláci zajatí během bojů v
Polsku, později také Francouzi, Sověti, Řekové, Jugoslávci, Kanaďané, Australané, Jihoafričené, Poláci
a Britové, váleční zajatci z Balkánu, Afriky, Itálie a západní Evropy.
SAGAN (Žagaň) - Muzeum Obozów Jenieckich
Areál památníku a muzea Obozów Jenieckich - čili válečných zajatců – je na místě zajateckého tábora, zřízeného Němci pod označením Stalag VIII C již v roce 1939 a dalšího tábora pro spojenecké letce
pod označením Stalag Luft 3 z roku 1942. Dnes je tu ale opravdu rušno. U Saganu je totiž dislokovaná
„11. Lubuska Dywizja Kawalerii Pancernej króla Jana III. Sobieskiego“ a ta má
dnes, shodou okolností tady u muzea,
military camp s prezentací své techniky.
Je tu k vidění ledacos, polské tanky včetně Leoparda 2A7+ nakoupeného od Bundeswehru, samohybný protiletadlový
raketový komplet 2K12 KUB, polský bezpilotní letounek mini BSL-FLY EYE a další
a další. Mezi tím je spousta dětí lezoucích do příklopů a průlezů, střílejících,
5
zkoušejících ruční zbraně (tak vidíme i polskou útočnou pušku vz. 96 Beryl), házejících cvičné granáty,
nebo pod dohledem ženistů slaňujících z korun stromů. Nechybějí samozřejmě ani spolky vojenské
historie, hlavně ty německé jsou poměrně věrohodné, zvláště, když v jejich polní kuchyni voní erární
gulášek a gefreiter Hirsch nám zvedá závoru.
My si ale nejdřív projdeme muzeum. Malou expozici otvírá pietní místo s tabulí, připomínající památku padesáti hrdinských letců, zastřelených v březnu 1944 gestapem. Mezi jejich portréty je i tvář Arnošta Valenty. Asi netřeba připomínat, že Stalag Luft je proslaven hlavně tzv. „Velkým útěkem“. Spojenečtí letci (mezi nimiž byli i tři Čechoslováci – Arnošt Valenta, Bedřich Dvořák a Ivo Tonder), dokázali naplánovat, zabezpečit a realizovat výstavbu tří tajných podzemních tunelů, z nichž jeden, s krycím
názvem Harry, posloužil k útěku největšího počtu zajatců v jedné akci v průběhu 2. světové války.
K tématu je toho dost publikováno; kvalitní souhrn je na
http://www.historickykaleidoskop.cz/1-2006/znamy-neznamy-stalag-luft-3.html, nebo na stránkách
http://jindrichohradecky.denik.cz/zpravy_region/harry-nemy-svedek-velkeho-uteku-letcu20140326.html
proto jen základní data:
Na přípravách akce se podílelo více než 600 zajatých spojeneckých letců. Vedl je štáb „Výboru X",
jeho hlavním „mozkem" byl jihoafrický major Roger Bushell, stíhací pilot RAF. V utajení byly vyrobeny civilní šaty, kopie map, cestovních pasů a dokumentů, včetně nezbytných fotografií a úředních
razítek. Nejpočetnější skupina hloubila po dlouhé měsíce v těžkých podmínkách tři podzemní
„lezecké" tunely s krycími jmény Tom, Dick a Harry. Tom byl Němci objeven a zničen, Dicka přestali
z bezpečnostních důvodů hloubit sami letci a upnuli se k dokončení Harryho.
Vedl z dřevěného baráku č. 104 v hloubce 8,5 metrů pod zemí a dosáhl délky 105 metrů, až k severním drátům zajateckého tábora. Vstup do něj byl pod funkčními kamny ve světnici č. 23. Ze strachu
z prozrazení byly závěrečné práce maximálně urychleny. I proto se stalo, že výstupní otvor byl o 3
metry blíž proti plánu a nacházel se tak mimo les, navíc pouhých 12 metrů od jedné strážní věže. Ale
nebylo již cesty zpět.
Akce byla zahájena krátce po 22. hodině v noci z pátku na sobotu 25. března 1944. Uprchlíci byli
organizováni ve skupinách po dvou až třech. Díky komplikaci s kratším podzemním tunelem se podařilo opustit tábor pouze 76 letcům místo plánovaných 200. Mezi prvními na svobodě byla dvojice
Arnošt Valenta a Johnny Marshall, následoval je další Čech Bedřich Dvořák s Desmondem Plunkettem, poté Ivo Tonder s Johnem Stowerem.
Během svítání byl útěk prozrazen a 70 000 příslušníků armády a Gestapa se postupně zapojilo do
pronásledování uprchlíků. 50 zajatců bylo na Hitlerův rozkaz zavražděno, 23 rozvezeno do jiných
táborů a do Anglie se nakonec podařilo uniknout pouhopouhým třem mužům.
6
TUNEL HARRY
O něco dále od areálu muzea nalezneme v zalesněném prostoru s neudržovanou
příjezdovou cestou místo, kde tunel Harry končil výstupní šachtou. V hloubce 8,5
metrů a při celkové délce 105 metrů končil jen pár kroků před okrajem lesa, za
severními dráty zajateckého tábora. Odtud se v noci z 24. na 25. března 1944
vydali zajatci za svobodou.
Dnes je tu kamínky a dlaždicemi vyznačen směr a délka tunelu a umístěné pamětní desky uvádějí jména všech 76 zajatých letců (včetně jejich národností),
kteří se útěku zúčastnili. Samozřejmě jsou tu i naši Arnošt Valenta, Bedřich Dvořák Ivo Tonder. Pamětní deska, rekonstruovaná strážní věž postavená tam, kde
stála kdysi původní, symbolických pár metrů plotu s ostnatým drátem. Hledíme
na okraj lesa, který je jen kousek od východu z tunelu a mezitím ten nevelký volný prostor, který bylo nutno přeběhnout. Přitom je strážní věž tak blízko, že se
musel zdát tento riskantní úsek nekonečně dlouhý. To všechno dává dost ucelenou představu o tehdejší situaci, která věru neskýtala snadné podmínky pro útěk.
Vidíme mezi stromy více či méně ukryté pozůstatky budov, staveb, dokonce i požárního bazénu, několik informačních tabulí a šikmé paprsky slunce padající na barevné trsy vřesu a ústřední pamětní
desku. Dáme k ní naši vlaječku, postojíme chvíli tiše a potom se pomalu sbíráme k odjezdu.
Bylo by nepochybně dobré tuto oblast prozkoumat důkladněji, ale ta jedna pietní hodina nám musí
stačit, přece jen máme před sebou ještě další úkoly a další kilometry napříč polskou zemí.
POZNAŇ
Jedno z nejstarších a největších polských měst, historicky zajímavé, centrum vysokého školství. Pro
nás je významné ze dvou důvodů. Máme zde zamluvený nocleh. To za prvé. Ale než na něj dojde,
chceme navštívit pahorek ležící ve středu města, hned nad říčkou Warta. Na návrší se rozkládá park
Citadela, polsky správně Cytadela. Zbytky bývalé pevnosti, které ukrývá, jsou rozlehlé, fortifikace je
zděná v kombinaci s betonem a přináší řadu odkazů na polskou vojenskou historii. Němci se tady
během ústupu houževnatě bránili a tak není divu, že místo je též pohřebištěm padlých z druhé světové války. Jsou tu Rusové, Němci, Poláci a také Britové, kteří mají samozřejmě místo posledního odpočinku upraveno podle britského střihu, s Křížem obětí (The Cross of Sacrifice) obklopeným typickými náhrobky.
Mezi nimi je i ten „pavézovitý“ s československým lvem. Nápis na něm říká, že je tady pochován Arnošt Valenta, hrdina Velkého útěku ze Saganu. Dostává od nás věnec, českou vlaječku, vizitku Backgroundu s tichou vzpomínkou. Není to z naší strany nějaké gesto pro efekt, ale ne více a ne méně,
než poctivé vyjádření úcty tomuto statečnému muži.
A nejen jemu, samozřejmě všem, kdo se na přípravě útěku podíleli, nebo se ho dokonce zúčastnili.
Splnili svou nezpochybnitelnou vojenskou povinnost a právo každého válečného zajetce. Dnes, kdy
letos v srpnu zemřel v Austrálii ve 101 letech bývalý letec RAF Paul Royle, zůstává naživu už jen po7
slední pamětník slavného útěku, Dick Churchill, který
žije v anglickém hrabství Devon.
Od Citadely jsme se propletli městem s jeho objížďkami a stavebními uzávěrami (je to stejné jako u nás doma) a s pomocí dvou ochotných policistů se dostali k
hotelu Gromada na poznaňském předměstí
Grunwald. Dali jsme si tam pivo Žiwiec, bylo dobré,
pak ještě Mirkovu hruškovici, byla výborná a poměrně
brzy jsme to rozpustili a zalehli. Což bylo vzhledem ke
stavu našich tělesných schránek odpovědné!
NEDĚLE 13. ZÁŘÍ 2015
TORUŇ
Máme před sebou poměrně dlouhou trasu, takže z Poznaně vyjíždíme už v 8:20. Hodinu poté,
po lehké svačince, míjíme kousek za Inowroclawí velkou vrtulníkovou základnu (Mi2) a před
polednem jsme v Toruni. Města se slavnými
dějinami, pokud nejsou v našem cestovním itineráři, míjíme, ale v Toruni nás Jaromír zastaví
a vysvětluje význam tohoto místa, včetně toho,
že jej má rádo i UNESCO a narodil se tu Mikuláš
Koperník.
Ale i když je to všechno pěkné, Wisla po naší
pravé straně rozlehlá, mosty zajímavé a hradby
velkolepé, neprozradíme Jaromírovi, že všechno co nám o Toruni říká, stejně dávno víme,
dovolíme mu jenom jednu cigaretu a pokračujeme dál na severovýchod Polska.
GRUNWALDSKÉ POLE
Byla to trochu zapeklitá cesta, prodírali jsme se okresními silničkami i místními pěšinami, až jsme konečně ve 13:15 zaparkovali na místě, kde se 15. července 1410 odehrála veleslavná bitva, která je
pro Poláky po staletí symbolem polské slávy. Boj mezi řádem německých rytířů a polsko-litevskou
koalicí krále Vladislava II. Jagellonského a litevského velkoknížete Vytautase.
Litevskou koalici výrazně podporoval pozdější slavný husitský vojevůdce Jan Sokol z Lamberka a ještě
slavnější Jan Žižka z Trocnova, který zde podle některých historiků mohl přijít o oko. Řádové rytíře
vedl jejich velmistr, Ulrich von Jungingen. Jednalo se o rozhodující bitvu polsko-litevsko-teutonské
války (1409–1411) a jednu z největších bitev v dějinách středověké Evropy. Po své porážce již nikdy
Řád německých rytířů nezískal zpět svůj bývalý vliv.
Dnes se grunwaldské pláně táhnou do široka, rozlehlé a přehledné a hlavně pokojné. Lidí tu dnes
moc není, jakási výprava polských abiturientů (ročník cca 1955), pár turistů a my. Počasí není příliš
vlídné, vane silný vítr a výstup k hlavní mohyle přináší problémy hlavně těm, kteří vyběhli z aut jen
v triku. Těsně před závěrečným stoupáním zastavujeme u jakési mohyly z velkých kamenů, ty jsou
poházeny i okolo, některé z nich nesou torza vytesaných písmen. Jde o ruiny původní mohyly a kaple, snad postavené po bitvě, kterou ovšem Němci v roce 1939 vyhodili do povětří. Dnes je na samém
vrcholu hlavní vyvýšeniny, nad impozantním schodištěm, vztyčený pylon z mohutných kvádrů,
v němž jsou průhledy s vytesanými stylizovanými tvářemi rytířů, jednou z profilu a jednou z ánfasu.
Nad pylonem se pne téměř třikrát vyšší svazek kovových sloupů (možná stylizovaných rytířských kopí
s erbovními znaky) a čerstvý vichr, který se o ně rozráží, výmluvně sviští nad bojištěm.
8
Z kamenů je zde sestavena obří mozaika, schematicky znázorňující postavení vojsk obou protivníků a
za ní sada panelů, které se převážně věnují husitskému (sic!) hnutí v Čechách - je tu pojednáno o Janu
Husovi, Janu Žižkovi,
o Spanilých jízdách i vlivu husitství na tehdejší Evropu. No vida - katolické Polsko a na svém nejvýznamnějším dějinném bojišti
dává významný prostor kacířským Čechům! Jirásek by měl radost,
profesor Pekař by se zlobil.
Ale dlužno přiznat, že
nad instalací panelů drželi
ochrannou ruku mnozí vysocí politici Polska a také
bývalý ambasador ČR
v Polsku Jan Sechter. Alespoň
to tvrdí popisky v záhlaví těchto tabulí.
O půl třetí opouštíme historické pláně a navečer, po najetí 490 km (od startu v Mělníku celkem
900km) dojíždíme do ulic Kętrzyna.
KĘTRZYN
Toto 30 tisícové město leží na severovýchodě země, není odtud daleko do Běloruska, Ruska i Litvy;
jsme v oblasti někdejšího Východního Pruska, v oblasti Mazurských jezer, v krajině půvabné a milé.
Kętrzyn je město, kde máme zajištěno ubytování v hotelu Koch a ten hotel jedna z posádek ne a ne
najít, zvláště když ji při prosbách o radu tři skupiny místních domorodců posílaly shodně úplně jinam.
A nejen to, přitom se ve své mystifikaci naprosto shodovaly, jako by se domluvily. Spiknutí? Náhoda?
Osud? Kdo ví.
Nakonec všechno dobře dopadlo, i hysterické výlevy pramenící ze vzájemných obav o osud Backgroundu byly zažehnány, ještě jsme se zajeli podívat k Vlčímu doupěti. Renda s Fánym udělali širší
průzkum okolí a potom jsme vše uzavřeli v příjemné hospůdce vedle nevelkého, ale pěkného hradu
řádu Německých rytířů (Zamek krzyźacki), v němž je městská knihovna a pro Mirka obchůdek se suvenýry. Hospůdka se jmenovala Zajazd pod Zamkiem, měli dobré pivo Žiwiec, chutný bigos staropolski,
jakož i milou paní hostinskou. To všechno byla příjemná tečka za tím dnešním dlouhým dnem.
PONDĚLÍ 14. ZÁŘÍ 2015
WILCZY SANIEC (Vlčí doupě)
Severovýchodně od Kętrzynu se rozkládá pro nás velice zajímavá oblast. Sídlil zde Hitlerův hlavní stan
pro východní frontu, nechvalně známé Vlčí doupě. Tady byl 20. července 1944 spáchán na Hitlera asi
nejznámější, bohužel opět nepovedený atentát.
Atentát na Hitlera z 20. července 1944 byl pokus zorganizovaný odpůrci režimu z řad armády. Měl
na něj navazovat státní převrat a vyjednání o míru se západními spojenci. Byl to jeden z vrcholů německého protinacistického odboje. Jeho hlavní aktéři, Claus Stauffenberg a von Haeften, měli aktovku a v ní 2 balíčky po 1 kg výbušniny. Během sestavování bomby byli ve Vlčím doupěti vyrušeni a
použili jen jeden kilogram plastické trhaviny. Vlastní atentát, tedy nastražení nálože v místě porady,
provedl plukovník Claus Schenk von Stauffenberg. Neúspěch podniku, z něhož Hitler vyšel jen lehce
raněn, byl způsoben jednak slabou náloží, jednak faktem, že krátce před výbuchem někdo aktovku s
výbušninou odsunul, Hitler vstal a popošel k mapě a před výbuchem jej ochránil pevný dubový stůl.
A neméně důležitý byl fakt, že porada neprobíhala v masivním betonovém bunkru, ale v lehkém
dřevěném baráku, který tlakovou vlnu nemohl zadržet. Selhání atentátu pak vedlo i k neúspěchu
chystaného převratu.
Komplex opevnění, bunkrů a servisních budov je dnes zarostlý hustým lesem. Většina objektů je těžce
poškozena a pobořena (provedli to sami Němci během ústupu před Rudou armádou). Vstup do objektů je na vlastní nebezpečí a prohlídková trasa není příliš dobře značena. Vypadá to tak, jakoby are9
ál obhospodařovala spíše soukromá organizace. Jednak mají otevřeno i v pondělí (což je dobře) a jednak by jeden předpokládal, že v takovém místě dostane vstupenku s minimálně cyklostylovaným náčrtkem mapy s trasou a popisem objektů. Což se nestalo a vstupenka vypadá jako účtenka
z konzumu. Ale je pravdou, že tu mají jednu budovu upravenou jako hotel, nakonec otevřeli i restauraci a stánky se suvenýry, kde i ty mapy byly k zakoupení.
Bohužel ale až poté, co jsme si celý areál prošli a museli se orientovat podle plánu umístěného vedle
vchodu, který jsme si operativně nafotili do svých mobilů. Moderní technika je k nezaplacení.
Hospodářské noviny letos v létě uvedly, že Polské Státní lesnictví chce převzít kontrolu nad touto
historickou památkou, kterou má v pronájmu soukromá firma (odhadli jsme to dobře!). Společnost
prý patří podnikateli vedenému jako agent komunistických tajných služeb a místo má pronajaté od
roku 1992. Neinvestoval do infrastruktury, jak slíbil, ačkoliv je Vlčí doupě hlavní turistickou atrakcí
mazurského regionu, vždyť ho ročně navštíví na 200 tisíc turistů!
A abychom učinili něco záslužného, slibujeme, že koupenou mapu naskenujeme, opatříme českou
legendou a výsledek dáme k dispozici na našem webu pro případné další návštěvníky z Čech.
Prošli jsme lesem kolem osobních bunkrů Hitlera, Göringa, Keitla i Bormana a postáli na místě, kde
stál tehdy onen dřevěný srub, v němž, bohužel neúspěšně, explodovala Stauffenbergova nálož.
Zborcené zdi velkých bunkrů jasně ukazují sílu a mohutnost objektů. Železné pruty trčí z vylomených
betonových stěn, otisk struktury někdejších šalovacích fošen je stále zřetelný, stejně jako zbytky černé a červené barvy z německých nápisů a přes to všechno se pomalu šíří povlak mechů a lišejníků.
Dočetli jsme se, že kvůli maskování se do betonu na „fasádu” bunkrů přimíchávala mořská tráva, takže na členitém povrchu se ve vlhkém prostředí velmi rychle ujímal mech, o čemž se zde můžeme přesvědčit na vlastní oči. V závěru celé prohlídky se zastavíme v prodejně pro již zmíněné mapy a nějaké
pohledy či suvenýry, v přilehlém „sklepě“ si dáme horkou kávu a potom už to odpískneme, vlastně
ještě vyčůrat a odjezd.
Po pár desítkách metrů neodoláme a zastavíme na ponurém a studeném místě v lese u silnice.
10
V široké terénní proláklině, možná kráteru po nějakém výbuchu, stojí
v zelené stojaté vodě kmeny odumřelých stromů, kolem jen houští a les.
Mohla by to být docela dobře úvodní scéna filmu o Vlčím doupěti, ale i
tvůrci hororů by si tohle místo jistě oblíbili.
V relativně blízkém okolí Hitlerových bunkrů je řada dalších míst podobného účelu, my vidíme ukazatel na bunkry „Mamerki“ a později si dohledáme řadu zajímavých informací o lokalitách, které by rozhodně stály za
návštěvu (např. vrchní velitelství pozemních vojsk, Luftwafe, úkryt Himmlera i von Ribentropa.)
Ale to už naposledy projedeme Kętrzynem, mineme Jezioro Górne, u
něhož stojí náš hotel a příjemným mazurským krajem míříme na jih, do
Waršavy. Ještě v oblasti jezer projíždíme obec s Mickeymausovským názvem Myszyniec a v lesnaté rovině si najdeme místo na oběd a na kafe a
na cigárko a tak.
V půl třetí jsme v Mazowietském vojvodství projeli Ostroleku, ležící nad
řekou Narwa (tu budeme přejíždět ještě několikrát). Rozloučíme se s ní
až po přejezdu Narewského jezera, kousek před jejím ústím do Wisly.
Polsko má neuvěřitelné množství jezer (kolem 9000, většinou ledovcového původu), a tak nejen v kraji mazurském či pomořanském, ale i tady
ve vnitrozemí, nás provázejí bílé trojúhelníky plachet, dokonce i koupající se lidé (září, stejně jako
celé léto je vydařené a abnormálně slunečné) a samozřejmě značné rybářské hemžení. Není divu, že
je tu jedna rybí restaurace za druhou. Na tabulích u vchodu lákají na kapra po židovsku (Karp po
žydowsku), na lososa, pstruha i candáta. Pro milovníky rybí kuchyně by naše trasa byla opravdu pěkným tematickým zájezdem.
WARSZAWA VEČERNÍ
Průjezd Waršavou byl hladký, navigace fungovala tak, jak měla a ti, kdo se jí řídili, se kupodivu nedopustili žádných evidentních chyb. Čekal nás tu Aparthotel Dolcan, přívětivé, pohodlné a pěkné ubytování. Máme dva apartmány, v každém je chodba s úložnými prostory, pokoj spojený s vybavenou kuchyní, dvě ložnice, příslušenství a wifi zdarma. Pod okny sice občas přejede tramvaj, ale nijak zásadně
nás neruší. A fakt, že nám při závěrečném placení naúčtovali jen jeden apartmán (druhý prý někdo
platil kartou :o)! ), stal se z tohoto ubytovacího zařízení pro nás příjemně levný luxus, skoro by se dalo
říci: „Luxus v akci – sleva 50%!“. Polsko – máme Tě rádi!!!
Zkusíme ještě obhlédnout místní okolí včetně cesty k Muzeu varšavského povstání. Jdeme dlouhou
třídou Marcina Kasprzaka, polského socialisty, popraveného carským režimem v roce 1905, a prozkoumáme stanici metra i způsob, jak zde kupovat lístky. Všechno je za chvíli jasné, neboť velikou výhodou tady v Polsku je skutečnost, že v podstatě všemu rozumíme, domluvíme se a přečteme si, co
potřebujeme. A oni, bratři Poláci, nám
vlastně také docela dobře rozumí, chce to
jen mluvit normálně česky a nepatlat sem
slůvka osvojená během našich východních
misí!
Muzeum varšavského povstání bez problémů nalezneme, jenomže! Polsko je zvláštní. Všude v Evropě jsou pro muzea, hrady,
galerie a jiná kulturně poznávací centra,
zavíracími dny pondělky. V Polsku však mají ve Vlčím doupěti v pondělí otevřeno, ve
varšavském muzeu bylo včera také otevře11
no, avšak zítra, to je v úterý, mají zavřeno. Trochu to vadí, protože návštěvu muzea musíme přesunout na středu, kdy je v plánu přejezd do Blizny a Krakowa, čili nám se nám časový rozvrh tohoto dne
poněkud zahustí.
Nutno podotknouti, že skupina našich mladších účastníků podnikla vyčerpávající dálkový pochod
Waršavou, aby za cenu vyplazených jazyků a namožených nohou úspěšně došla až k památníku Stanislawa Skalskiego, nejúspěšnějšího polského válečného pilota. Čin chvályhodný a rozhodně zaznamenání hodný, což jest tímto učiněno!
Stanisław Skalski byl nejúspěšnější polský stíhač. V září 1939 vybojoval svá první vítězství. Tehdy
nalétal celkem 26 hodin bojových a operačních letů. Po kapitulaci přešel do Rumunska, unikl internaci a přes Bejrút se dostal do Francie a poté do Anglie. Tady během války odvedl „good job“:
sestřelil samostatně 18 a společně s jinými piloty 3 letouny, což znamená, že byl nejúspěšnějším polským stíhačem. Svou službu v polském letectvu ukončil jako major a v anglickém jako Wing
Commander. Byl vyznamenán Zlatým křížem Virtuti Militari, Stříbrným křížem Virtuti Militari, čtyřikrát Krzyżem Walecznych, Krzyżem Grunwaldu III. třídy, dále britskými Distinguished Service Order
a třikrát Distinguished Flying Cross (jako jediný Polák). I přes nabídky atraktivních pozic u RAF se
Skalski 8. června 1947 vrací do Polska. Po návratu do vlasti brzy pocítil represe komunistické vlády.
4. 6. 1948 byl na základě vykonstruovaných důkazů obviněn ze špionáže a 7. dubna 1950 odsouzen
k trestu smrti, ztrátě občanských práv a propadnutí veškerého majetku. Popraven tento válečný hrdina nebyl, snad z obavy před mezinárodním skandálem. Strávil v cele smrti šest let čekáním na rozsudek. V té době napsal svou jedinou knížku vzpomínek na zářijovou kampaň 1939 "Czarne krzyże
nad Polską". Během věznění byl přesvědčován, aby podal žádost o milost, což trvale odmítal a nikdy
se nepodřídil. V roce 1951 mu (ty svině bolševický- pozn. překladatele) zmírnili trest smrti na doživotí. Teprve v r. 1956 byl propuštěn a rehabilitován. Po propuštění byl v hodnosti majora převeden do
zálohy. V r. 1988 byl jmenován brigádním generálem. Po pádu komunismu se věnoval politice.
Zemřel 12. listopadu 2004.
ÚTERÝ 15. ZÁŘÍ 2015
MUZEUM WOJSKA POLSKIEGO
Cestu jsme podnikli metrem, v němž je díky jeho přehlednosti snadná orientace. Metro bylo postaveno poměrně nedávno, celá první linka – modrá - byla zprovozněna teprve v roce 2008, první šestikilometrový úsek druhé – červené - linky letos v březnu.
Přiblížili jsme se tak k centru a potom pokračujeme pěšky dlouhou obdobou pražské Pařížské třídy až
k muzeu Wojska Polskiego.
Bohužel mají zavřeno. Jak jinak, v Polsku. Naštěstí máme pěkný náhradní program - je tu volně přístupný venkovní areál, který je zaplněn mnoha rozličnými exponáty.
12
V parku je výstava zbraní z patnáctého až dvacátého století. K vidění je dělostřelecká, obrněná a
námořní technika, letadla, helikoptéry a dalekonosné zbraně. Mnohé z těchto památek jsou unikátní v Polsku a dokonce i ve světě. Jde o dělové hlavně a fragmenty ze sedmnáctého století a zřejmě
nejcennější jsou dvě pětadvacetilibrová francouzská děla z roku 1754 a 1757. Je zde hodně zbraní
používaných během I. světové války, např. 60 librové britské dělo ráže 127 mm, ruská 305 mm houfnice vz. 1915 (jeden ze dvou exemplářů na světě) a dvě francouzské obléhací houfnice z r. 1917 280 mm (jediný exemplář na světě) a 155 mm.
Vzácné jsou obrovské projektily do francouzského železničního děla 400 mm, samohybného těžkého
německého moždíře "Karl" ráže 600 mm a největšího německého děla II. světové války "Dora" ráže
800 mm. Obrněná technika je zastoupena povstaleckým obrněným vozem „Kubuś”, tankem T-34 z
WARSZAWA VEČERNÍ
roku 1942, těžkým tankem IS-2, kanadskou verzí tanku Sherman "Grizzly", samohybnou houfnicí
"Sexton" a samohybným dělem SU-57 (T -48).
Válku na moři připomínají protitorpédová síť, dělová věž ráže 120 mm z minonosky "Griffin" a protiletadlový Bofors ráže 40 mm vz. 1936 z torpédoborce "Lightning". Chloubou této části výstavy je
sbírka pobřežních děl, nejcennější z nich je 152 mm dělo, jež bylo součástí pobřežní baterie na poloostrově Hel. Ta se v září 1939 déle než měsíc bránila a vstoupila do dějin jako jeden z nejvážnějších
odporů během napadení Polska.
Sbírka sovětských letadel z II. světové války je zastoupena stroji Il -10, Pe - 2 FT, Il - 2M3, TU -2S a
Jak - 9P. Rakety reprezentuje německý raketomet "Nebelwerfer" 42 ráže 300 mm a taktickooperační raketa Scud A a Scud B.
13
Takže - i když bylo muzeum zavřené, viděli jsme toho dost, co nakonec potěšilo naše oko i duši a pro
některé to byl i dostačující zážitek. A protože odjezd z Varšavy je plánován až na zítra neboť musíme
do programu vtěsnat i dnes zavřené muzeum Varšavského povstání, máme pro dnešek volno a dáme
si po četách rozchod. Jednotlivé skupiny si pak, podle zájmu a fyzické připravenosti, upravují další
směry a cíle prohlídky města pro dnešní den.
WARSZAWA—STŘED MĚSTA
Před muzeem se táhne třída Aleje Jerozolimskie, která přechází Wislu mostem Poniatowskego na
předměstí Praga. My ale chceme jít souběžně s Wislou, proto jdeme zkratkou přes poetický park,
v němž zaznívá jakési nokturno linoucí se z oken Konzervatoře Fryderyka Chopina. Směřujeme ke
starému centru a vede nás právě výstavní a široká hlavní třída, po válce znovu vybudovaná a zrekonstruovaná.
Jmenuje se Nowi Swiat a míjíme zde řadu kostelů, paláců a univerzitních budov. Za Institutem literárních věd
se prostor rozšiřuje do Koperníkova náměstí. Vévodí
mu sedící socha tohoto astronoma a matematika,
umístěná uprostřed modelu sluneční soustavy,
s kovovými planetami vystupujícími z dlažby a studenty
posedávajícími kolem. A asiatskými turisty, kteří fotí o
sto šest, zejména sebe sama pomocí selfie tyčí.
Odtud pokračuje třída již s názvem Krakowskie Predmiesce až k nejzajímavější části Varšavy, ke Starému Městu. Je to skutečný městský klenot přesto, nebo možná právě proto, že jeho rozsáhlé části byly
znovu postaveny až po válce, po jeho hrůzné devastaci při německé likvidaci Varšavského povstání
v roce 1944 (90% budov bylo v troskách, vypáleno do základů).
Za všechno hovoří osud královského paláce (Zamek Królewski). Během napadení Polska byl těžce poškozen německým bombardováním a dělostřelectvem. Po potlačení Varšavského povstání v r. 1944
byly zbytky zámku v srpnu téhož roku odstřeleny. Trosky nebyly odklizeny až do roku 1971, rekonstrukce začaly na počátku 70. let a v roce 1974 se na zámecké věži opět rozběhly hodiny. Bylo to ve
stejný čas, kdy je zastavilo německé bombardování. Dnes je na varšavském Staroměstském náměstí
skutečně čilý turistický ruch a u symbolu města, bronzové mořské panny, držící v levé ruce štít s polskou orlicí a v pravé ruce meč, koncertuje jakýsi fousatý polský (ruský, ukrajinský, litevský….?) harmonikář.
K té mořské panně existuje pikantní historka:
V roce 2006 se v katolickém Polsku konala Miss World (což my Češi dobře víme, neboť tehdy zvítězila naše roztomilá Taťána Kuchařová), ale vzhledem k tlaku věřících musela být prsa mořské panny
zakryta. Konzervativcům se zdála příliš provokativní a nemravná.
Po ukončení soutěže bylo zase vše v pořádku a symbol Varšavy
mohl být vystaven na odiv místním i turistům ve své plné kráse.
Za Rynkem Stareho Miasta jsou městské fortifikace, jejich cihlové zdi svítí červeně a stejně tak i osazené barbakany, fortifikační ochrana bran před dělostřelbou. V ulici Freta Nowomielska nás upoutá
dům, kde žila Marie Curie-Sklodowská. Na fasádě je vyobrazena jako růžolící paní, třímající zkumavky.
Z jedné vypouští obláčky radia a z druhé polonia. Na protějším domě jsou ovšem vystaveny její portréty, na nichž je zachycena na sklonku života. A věru její anemická tvář není ani trochu růžolící. Dlouhodobé a nechráněné vystavování se ionizujícímu záření vykonalo své...
Odpočinout se dá na Novoměstském náměstí, posedět před kostelem sv. Kazimíra, u koňského pota14
hu s bryčkou pro turisty. Pozorujeme cvrkot a zapatláme se přitom mega-zmrzlinou z nedaleké cukrárny. Inu klasika, že bratři Filáčkové…?
Všude nacházíme spousty pamětních desek, připomínajících oběti Varšavského povstání. Všechny
jsou ozdobeny čerstvými květy. Na tomto místě
zahynulo 20 občanů, o kousek dál dostala zásah
ošetřovna,
tady
padli za vlast všichni
obyvatelé domu...,
tato místa jsou bez nadsázky posvěcena krví nespočetných obětí a nespočetných hrdinů.
Na náměstí u paláce Krasińských jsou místa, kde německé jednotky
často používaly civilní obyvatele jako živé štíty. Najdeme tu dvě dominanty, monumentálním pomník Varšavského povstání 1944 a naproti
mohutnou Polní katedrálu polské armády, ozdobenou vedle vchodu
námořní kotvou a leteckou vrtulí. Uvnitř katedrály je jedna stěna pokryta jmény katyňských obětí, interiér je pietní a slavnostní. Zřejmě se
zde koná nejedna přísaha a zmiňují nejedny zásluhy, je to prostě úctyhodné místo prodchnuté oběťmi, odvahou a tradicemi. Katyń je živé
memeto stalinské bestiality. Pro Poláky určitě, mělo by být pro Rusy a
určitě i pro celý svět.
Za pomníkem Varšavského povstání je pěkná, i když trochu zastrčená pamětní deska
pro ty, kdo se Varšavskému povstání (na rozdíl od sovětských jednotek) snažili pomoci –
britským a americkým pilotům bombardérů
přilétajících z jižní Itálie. Ze 182 nasazených
letounů se jich nevrátilo 35.
Je toho tady hodně k poznávání, ale mnoho
našich backgrounďáků by potřebovalo po
několika hodinách ťapání vyměnit podvozek.
Ještě že máme naši „rychlou rotu“ Rendy &
Faany boys. Jen díky jejich nasazení se podařilo navštívit Vojenský hřbitov Powązki v západní části Varšavy. Jsou zde hroby těch, kteří bojovali a padli za svou zemi od počátku 19. století, včetně velkého
množství padlých v bitvě u Varšavy 1920, ale i mnoha obětí Varšavského povstání. Je tady pochován
generál Sosabowski, velitel polské 1. výsadkové nezávislé brigády, která bojovala u Arnhemu v rámci
operace Market Garden, a jsou tu i oběti katastrofy letu LOT 5055, polského vládního speciálu, u Smolenska.
Cestou do hotelu nám dělá stafáž budova Stalinova paláce, později Paláce vědy a kultury,
postavená ve stylu sorela (socialistického realismu), kterou známe z Moskvy i z Dejvic. Tento „dar bratrských sovětských národů“ byl na
přání Stalina postaven v padesátých letech,
samozřejmě z polského rozpočtu, a dlouho byl
nejvyšší stavbou v zemi. Dlužno s povděkem
konstatovat, že dnes už jej přerůstají moderní
výškové stavby v těsném okolí.
15
Ve vlahém a teplém podvečeru posedíme na zahrádce v oblíbené a již odzkoušené retro hospůdce
Szynk Warszawski, s milou servírkou, výhledem na tramvajové depo a studeným pivem na stole….
„Nasze strony, nasze rejony, nasza Warszawa,
rana przeszłośći krwawa,
nasze życie, nasze ulice, nasza Warszawa,
w bohaterstwie wytrwała…..“
STŘEDA 16. ZÁŘÍ 2015
MUZEUM POVSTANIA WARSZAWSKIEGO
Dnes má muzeum konečně otevřeno a již před osmou
ranní zde čeká netrpělivě spousta lidí. Pokladní si dávají
na čas, sedí, hledí, nic nedělají, až nevydržíme a klepeme na okýnko ...no co, co, co…už je po osmé!!!
Muzeum je umístěno v původní cihlové budově někdejší tramvajové elektrárny, vzhled je krásně industriální a
působivý, jde vlastně o památník průmyslové architektury z počátku dvacátého století.
Bylo otevřeno k šedesátému výročí vypuknutí povstání,
jeho rozsáhlá expozice mapuje vývoj a průběh celého
povstání i jeho tragický konec, zmiňuje spoustu konsekvencí a vlivů na jeho osud, včetně zavrženíhodného postoje stalinského Sovětského svazu.
Překvapuje poměrně velké množství filmových záběrů a fotografických dokumentů. Díváme se nejen
na výzbroj povstalců, ale i do jejich tváří, patřících hlavně mladým lidem. Postupně sledujeme umdlévající síly akce, která bez vnější pomoci neměla sebemenší naději na úspěch. Máme možnost projít si i
napodobeninou kanalizační chodby, vidět varovné nápisy u kanálů, nad nimiž byli Němci, nebo naopak volné cesty k zásobám a ošetřovnám, či výstupy k provizorním oltářům a kaplím.
Významná hrdinská role je připisovaná hnutí polských skautů. Tito tzv. harceři
a harcerky ve věku 12-15 let zabezpečovali během bojů činnost Harcerské polní
pošty. Byli schopni denně předat 3-6 tisíc listů, za absolutní vrchol jejich činnosti lze považovat 13. srpen, kdy roznesli asi 10 tisíc listů. Celkově počet psaní distribuovaných v průběhu 63 dnů trvajícího povstání se odhaduje na 200 tisíc
psaní. Mnoho harcerských „pošťáčků“ padlo nebo bylo raněno.
Na mapách se můžeme seznámit s celý komplexem varšavského podzemí využívaného povstalci, který sahal na levobřežní straně města od předměstí Mokotów až po Zoliborz. Devět hlavních spojovacích úseků mělo celkovou délku kolem 22 860 m, některé z nich byly značně zatopené, východy ostřelované
nebo zavalené troskami a přesuny stále více unavených
bojovníků byly jistě velice tristní (nemluvě o zraněných,
pro něž to muselo být hotové peklo).
Prohlídková trasa vede kolem vybavené podzemní tiskárny, povstaleckého špitálu, nebo dobových telefonů,
v nichž znějí naléhavé hlasy účastníků. Nahlédneme i do
poklidu kavárny „Pół Czarnej" nebo na pracoviště povstalecké radiostanice „Błyskawica”. Občas míjíme be16
tonové kostky vysoké tak, aby do nich nemohly dosáhnout malé děti. To proto, že otvor na horní straně simulující vstup do kanálu, dává nahlédnout na zhusta drastické fotografie obětí bojů a následných
represí.
Uprostřed velké muzejní haly trůní Consolidated B-24 Liberator,
obklopený padáky a přepravními kontejnery. Tyto letouny se v
rámci spojenecké pomoci zapojily do shozu zbraní a materiální
pomoci povstalcům. Je známým faktem, že Stalin nepovolil jejich
mezipřistání a načerpání paliva za frontou (což bylo pouhých 20
km od Varšavy), takže posádky musely absolvovat dlouhou trasu
z jižní Itálie a zpět a řada z nich se na domovské letiště již nevrátila.
Hned vedle je kino, kde je možno shlédnou tři čtvrtě hodiny trvající film o povstání, o něco dál je kinosálek pro 25 diváků, kteří pomocí dvoubarevných brýlí mohou
sledovat stereo snímek „Miasto Ruin“. Film je výsledkem dvouleté práce více než 30 členného designérského týmu vedeného Tomaszem Baginským, slavným polským grafikem. Je zde naprosto věrohodně nasimulován průlet "Liberátoru" nad zničenou a vylidněnou Varšavou v roce 1945 a sugestivní dojem z toho je naprosto jedinečný.
Poněkud bokem je sekce Rudé armády a její úlohy v srpnu 1944. Na monitoru běží i záběry
z propagandisticky natočeného seriálu Čtyři z tanku a pes, který byl ve své době populární i u nás. Ale
Poláci jsou v tomto objektivní – dokumenty o účasti partyzánů z Armiji Ludowej, levicové konkurentky
hlavního motoru povstání Armiji Krajowej, tu jsou také.
Překvapením je informace o účasti jednotky složené ze slovenských občanů a mezi dalšími národnostmi, jejichž příslušníci se povstání zúčastnili, jsou zmíněni i Češi.
Během prohlídky nás oslovil jeden za zaměstnanců muzea, muž tak asi do padesátky, a my se domnívali, že nás bude peskovat kvůli fotografování. Ale kdepak, nejdříve nám radil, v jakém sledu nejlépe
prohlídku pojmout , potom jsme začali hovořit o České republice a o Polsku, a protože měl Čechy rád
(a my máme rádi Polsko), pomohl nám nejen při výkladu některých událostí, ale i při zajištění vstupu
do 3D kina. Byla s ním debata plná porozumění i přátelské atmosféry.
Před opuštěním muzea projdeme ještě Park svobody, k němuž přiléhá Zeď paměti, nesoucí téměř
11 000 jmen těch, kdo padli během povstání. Tady se loučíme s naším průvodcem a jsme mu vděčni za
sympatický pohled na Varšavu, který v nás zanechal.
A potom již opouštíme polské hlavní město, které nás přívětivě dva dny hostilo, a míříme na jih.
BLIZNA
V roce 1943, po velkém britském náletu na Penemünde, přemístili Němci zkušebnu vývoje střel V2
právě sem. Do okolí malé vesničky Blizna, ležící v zalesněné oblasti v jihovýchodní části dnešního Polska. Máme znalosti o německých tajných zbraních již z předloňské mise po Spolkové republice Německo, přímo z Peneműnde. A nyní si tedy doplňujeme celkový obrázek poznáním jednoho z míst, které
také patří do historie německého raketového výzkumu během druhé světové války.
17
Blizna je skutečně velice zapadlé místo, poslední úsek cesty je veden lesní, zcela neudržovanou cestou, ale pak se překvapivě ukáže poměrně dobře udržovaný výstavní areál. Můžeme si prohlédnout
vykopávky různých zbraní i součásti zařízení raketového výzkumu, které se našly v okolních lesích, vystavena je spousta elektroinstalačního materiálu, odznaků, výstroje i součástí výzbroje. Je tu maketa
V2 i V1 v měřítku 1:1, jsou tu pozůstatky pozorovacího okopu, rekonstrukce ubytovacího baráku
s výstavou nepřeberného množství úlomků nalezených v okolí i zde přímo na místě.
Blíží se podvečer, nemáme moc času, ale přesto se zastavíme poblíž v lese u zbytků montážní haly,
kde se kompletovaly V2 a o kus dále, na louce
za obydleným stavením, okoukneme ještě
základy odpalovací rampy střel V1 a také pozorovacího bunkru. Takových objektů je tady
rozseto mnohem více, vždyť celá obsazená
oblast, která sloužila testování německých
tajných zbraní, měla tenkrát podobu čtverce
o rozměrech asi 20x20km.
My ale musíme pokračovat západním směrem, do Krakowa.
KRAKÓW
Vlastně už za tmy přijíždíme do Krakowa, ubytování máme
v levném ale dostatečně pohodlném hostelu Olimp. Je to výšková budova s docela dobrým zázemím a v přízemí i s italskou
restaurací Oliwka, chlubící se bezostyšně nabídkou „kuchnia
włoska“! Byť je to takové fast foodové pojídání, ukáže se nakonec, že se tu docela dobře vaří, od osmé hodiny ranní lze
posnídat švédským stylem a odpoledne a večer nabídnou dobrou polévku minestrone, nebo nějakou tu pizzu či pastu či špagetky, i maso se mezi tím najde.
Trochu se oklepeme z celodenní únavy a nakonec posedíme
v přilehlém kampusu zdejších vysokých škol, kde mají klubovou hospůdku, nalezenou neomylným navigačním čichem Jaromírovým. Je teplý podvečer, na zítra je hlášena dokonce
celsiová třicítka. Všude kolem nás se rojí, popíjejí, na trávě posedávají a povídají si mladí lidé, studenti, z nichž identifikujeme hlavně půvab a roztomilost dívčích tváří. Ach, mládí, hoši….kdeže zůstalo….vzpomenete si ještě?
Nakonec se trousíme na kutě a v kapmusu zůstávají pouze
mladí vojáci. Tváří se mnohoslibně a tajemně, ovšem jak dopadl jejich noční lov je zřejmě přísné vojenské tajemství. Soudě
alespoň dle jich tajuplných výrazů.
ČTVRTEK 17. ZÁŘÍ 2015
MUZEUM LOTNICTWA POLSKIEGO
Unikátní muzeum věnované polským, a nejen polským, leteckým silám. Pro většinu z nás pastva pro
oči, neboť tu jsou samá letadla, letadla, letadla.
Úvodem je k dispozici sada různých poučných i žertovných přístrojů pro divácké pokusy
s aerodynamikou. Pro nejmenší je zřejmě určeno svislé dmychadlo, které lze „krmit“ nafukovacími
balónky a ty se potom dlouho udrží na vrcholu vzestupného proudu vzduchu. Zjišťujeme s podivem,
18
jak jsou šedesátníci i sedmdesátníci z Backgroundu hraví ... prosím vás už pojďte, jsou tu i další zajímavé věci…viď Jaromíre?
„V tom Krakovském muzeu je dobře vidět, jak jsou Poláci sví. Všechny řady MiGů od 15 až k MiGu 21
se i u nás vyráběly v obrovských seriích a také zde sloužily.
A ten výraz - Alej Migů – ten sedí!
Bohudík Poláci se trochu vymkli bolševické doktríně
o muzejnictví, nelikvidovali věci tak houfně, jako
my a zanechali zde - byť už pouze jako exponáty mnoho na koukání. Vše, co bylo vyrobeno pod touto značkou (myšleno MiG) mají, zatímco u nás najdeme jen paběrky.
A my potom žasneme, když nadšenci dovezou MiG
15 UTI z Polska a ejhle, ono to létá.
Jedna zajímavost: MiG 29, který je tu k vidění, dostali nebo koupili za „hříšnou“ cenu 1 Euro.
Mě osobně nejvíc „vzal“ Republik F 105 Thunderchief. Jasně, že F 84 Thunderstreak a F 86 Sabre jsou
super, ale to jsme porůznu v muzeích po Evropě viděli, zatímco tuhle 105 ještě ne. Byla nasazena ve
Vietnamu a nebyla moc úspěšná. Chodilo to 1450km, nosil 5,5 tun bomb a disponoval řízenými i neřízenými střelami.
Je to skutečně výborné muzeum, vřele doporučuji!“
Tolik nestor a znalec Jaromír.
Tak snad jen doplnění laických popisovatelů událostí: letadla venku tvoří celé shluky, stroje vrtulové i
proudové, vrtulníky, ale v hangárech jsou uskupena podle tematických celků. Za zmínku stojí určitě
expozice věnovaná první světové válce, a samozřejmě již zmiňovaná Alej Migů, kde i Jaromír oněměl
úžasem.
V expozici první světové války nechybí ani Modrý Max.
Řád Pour le Mérite (francouzsky Za zásluhy), neformálně zvaný též Modrý
Max, bylo nejvyšší pruské a německé vojenské vyznamenání udělované do
konce první světové války v roce 1918. Bylo uděleno 5430 osobám. Nejznámějšími držiteli byli například Paul von Hindenburg, Ernst Jünger či
Erwin Rommel, mezi piloty Max Immelmann (díky kterému řád získal svoji
přezdívku), Manfred von Richthofen, Ernst Udet, Hermann Göring, Fritz
Rumey, Franz Büchner a dalších 130 stíhacích pilotů.
Dnes se vrátilo léto se vším všudy, je nádherně a my se vydáváme alespoň na krátkou prohlídku starého Krakowa.
19
RYNK GLOWNY
Na Hlavním náměstí, středu historického Krakowa, se
v poledním horku tísní tisíce lidí. V hlavním kostele Panny Marie probíhá velká mše, uvnitř i venku stojí členové různých spolků, korporací, škol, vojenských jednotek, válečných veteránů,
harcerských delegací i členů s páskou Solidarnosci.
V pravé poledne pak zazní z horního okna kostelní věže zvuk
trubky. Jsou to tóny znělky Hejnał Mariacki i s příznačným přerušením na konci, tradiční znělka, jejíž vznik spadá asi do 13. století.
Hejnal (polsky Hejnał Mariacki) je melodie hraná trubačem každou celou hodinu do všech čtyř světových stran z Mariánské věže
kostela Panny Marie v Krakově (Kościół Mariacki). Samotná tradice
mariánského hejnalu je stará asi 700 let a váže se k ní řada legend.
Více se lze dočíst na našich webových stránkách:
http://background.webnode.cz/zajimave-materialy/hejnal/
A pak začnou proudit pod svými prapory všechna výše popsaná sdružení. Jdou z kostela ven a odcházejí průvodem přes náměstí. Dnes je 17. září, výroční den, kdy Sovětský Svaz napadl v roce 1939 Polsko, které se už od 1. 9. zoufale bránilo hitlerovskému Německu. Je-li něco možno považovat za cynický hyenismus, pak je to tento počin stalinského Ruska. Poláci vědí, co a koho si připomínat a na koho
a na co se nemá zapomínat.
Opouštíme Krakow, vydáváme se na cestu do Čech. Je to ještě dosti kilometrů, zvláště když se chceme
vyhnout placeným dálnicím. Míjíme Gliwice, kde se na místním vysílači před 76 lety odehrála německá provokace, která vedla k vypovězení války. Ale nemáme čas zastavit se, i když by to bylo jistě stylové. Škoda.
Čekají nás ale kamarádi z Black Hillu, v Bobrovníkách u Ostravy. Nakoupíme tedy ještě něco chlapských lahůdek a definitivně opouštíme Polsko.
BLACK HILLS
Už jsme zde byli, v malém vydání, tři zástupci Backgroundu vloni na podzim (viz
webové stránky
http://background.webnode.cz/prehledmisi/black-hills-ostrava-2014/mise Black
Hills). Kamarádi s podobným zájmem a nezaměnitelným dialektem, pro něž byly naše
mise inspirací – blahořečme Internet a pre20
zentaci našich webových stránek. Díky nim nás kontaktovali a posléze jsme se nejen domluvili na loňské akci, ale
nabídli nám i azyl a možnost noclehu v závěru letošní
polské mise.
Po chvíli hledání v lesích a mokřinách, neznámých uličkách i polních cestách, chvílemi i na opačné straně řeky
jsme se všichni našli a sešli u totemu, vlastně správněji
řečeno u totemového sloupu, který vévodí campu
s trampskou tradicí Black Hills. A bylo to moc milé přivítání, posezení i vyprávění. Jsou-li zde společné
zájmy, společné zážitky a místa navštívená se shodným cílem – inu, je pak o čem si vyprávět. Letos jeli
Ostraváci mírně po stopách naší mise Audit – Německo, i když nutno dodat, že jejich záběr byl a je vůbec o dost širší než ten náš a ačkoli jsme pro ně tak trochu vzorem, je evidentní, že už nás dávno předběhli (pokud to tak nebylo odjakživa – no ale, východní a jižní cíle je zatím míjejí….)! Ale dosti skromnosti, je potřeba si užívat příležitosti, že jsme spolu, pohovořit, pojíst a popít, prostě říci si s klasikem:
„Carpe diem, carpe noctem, carpe vitam!“
PÁTEK 18. ZÁŘÍ 2015
Posnídáme, umyjeme po sobě nádobí a sbalíme se. Loučíme se s šerifem Black Hillu Sandym, poslední podání rukou, zalomení palce a odjíždíme. Jedna osádka směřuje domů, druhá se ještě vydá do muzea 2. světové války v Hrabyni (navštíveno
vloni účastníky zmiňované mise Black Hills – viz web) a potom už obě
posádky nezávisle na sobě míří přes Olomouc a Hradec Králové domů.
Polsko, bylo nám u Tebe dobře. A u Ostraváků tuplem! Tož kurňa pysk.
Ujeto celkem 2265 km
A jaký dojem zanechalo Polsko u našeho Velitele?
„Převážně příznivý. Jistě, měli jsme asi kliku a potkávali se s příjemnými lidmi, mezi nimiž vynikal zaměstnanec Muzea Varšavského povstání a v nevelkém odstupu za ním byla děvčata obsluhující nás
v pivnicích Ketrzyna a Varšavy. Ale obecně vzato je Polsko příjemné. Dají se tu vidět velké věci, není
žádný jazykový problém a především nelze pominout fakt, který v našinci budí jisté rozpaky: Oni nás
mají rádi. Kdo chce tyhle věci vnímat, ten to vycítí: zatímco u nás pořád přežívá spousta předsudků o
„polském instalatérovi“, „polském šmelináři“ a kdoví co ještě, Poláci nás berou. Možná o nás víc vědí,
protože nejsou tolik zahledění na svůj dvoreček. Možná tomu napomohl Mariusz Szczygiel svými knihami o Češích a Česku (Gottland, Udělej si ráj, Láska nebeská), nepochybně na tom má zásluhu
Agnieszka Holland filmem o Janu Palachovi Hořící keř, stejně jako letošní úspěšný literární festival
věnovaný české knížce v polských Sopotech. Kdo ví, čím to je, ale je to příjemné a měli bychom si toho
vážit. Protože s tím otrenýrkovaným králem Ubu a jeho nohsledy na Hradě by nám to nemuselo dlouho vydržet!“ .
21
SEVERNÍ CESTA
________________________________________________________________________________
mise POLSKO 2015
Background 2015
knižnice Background, svazek č. 13
©pif studio 2015
www.background.webnode.cz
22