„aby události neunikly paměti.“ 1 středověká listinná falza a kláštery

Transkript

Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 2/2009
IDEJE, ILUZE A REALITA V DĚJINÁCH
„ABY UDÁLOSTI NEUNIKLY PAMĚTI.“ 1
STŘEDOVĚKÁ LISTINNÁ FALZA A KLÁŠTERY
Josef Šrámek
D
iplomatický materiál patří odedávna k prvořadým informačním zdrojů
medievisty. Jako každý z mnoha druhů pramenů má i tento svá specifika. Nejzásadnější z nich jsou listinná falza.2 Pro potřeby této úvahy vezměme za vděk skupinou falz spjatých s benediktinským klášterem v Břevnově u Prahy.
Břevnovská falza náleží k nejvýznamnějším a hojně probádaným listinným podvrhům
v dějinách českého středověku. Pozornost jim dějepisectví věnovalo od dob Gustava Friedricha,3 přes Václava Hrubého,4 Josefa Vítězslava Šimáka,5 Rudolfa Urbánka,6
1
2
3
4
5
6
Z falza donace Boleslava II. Břevnovu. Viz Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (=CDB)
I. Ed. G. FRIEDRICH. Pragae 1904–1907, č. 375, s. 347.
Základní diplomatickou definici listinného falza uvádějí Hlaváček, Ivan – Kašpar, Jaroslav – Nový, Rostislav: Vademecum pomocných věd historických. Jinočany 1997, s. 169–170; srov.
Šebánek, Jindřich – Fiala, Zdeněk – Hledíková, Zdeňka: Česká diplomatika do roku 1848.
Praha 1984, s. 26–28; Hiatt, Alfred: The Making of Medieval Forgeries. False Documents in Fifteenth–Century England. London – Toronto – Buffalo 2004, s. 14. Srov. též Brühl, Carl Richard:
Die Entwicklung der diplomatischen Methode im Zusammenhang mit dem Erkennen von Fälschungen. In:
Fälschungen im Mittelalter. Band III. Hg. H. FUHRMANN. Hannover 1988, s. 11–28.
Friedrich, Gustav: O privilegiu papeže Jana XV. daném r. 993 klášteru Břevnovskému. ČČH 11,
1905, s. 12–21; TÝŽ: O dvou nejstarších listinách kláštera rajhradského. In: Sborník prací historickách
k 60. narozeninám dvor. rady Prof. Dra Jaroslava Golla. Edd. J. BIDLO – G. FRIEDRICH – K.
KROFTA. Praha 1906, s. 72–80.
Hrubý, Václav: Falsa Břevnovská. ČČH 26, 1920, s. 94–126; TÝŽ, Tři studie k české diplomatice,
Brno 1936, s. 79–80.
Šimák, Josef Vítězslav: Počátky Broumova a Broumovska. ČČH 42, 1936, s. 575–582.
Urbánek, Rudolf: Legenda t. zv. Kristiána ve vývoji předhusitských legend václavských a ludmilských
a její autor. I. 2, II. 2. Praha 1947, 1948, byť jeho pojednání tématu je dosti specifické.
13
„ABY UDÁLOSTI NEUNIKLY PAMĚTI.“
Jindřicha Šebánka, Sášu Duškovou,7 Jiřího Pražáka8 a Jana Bistřického,9 až naposledy
po Josefa Žemličku10 a Ivana Hlaváčka.11
Přesto pro bližší poznání našich středověkých dějin (nejen dějin Břevnova samého) hrají tato falza natolik významnou roli, že je dobré věnovat jim bližší pozornost
a od konkrétního se tak propracovat k poněkud obecnějším závěrům. Jakkoliv základní diplomatické závěry ve vztahu k břevnovským falzům můžeme považovat za dané,
možnosti jejich interpretace však vyčerpány nebyly, jak ukazuje kupř. jedna ze studií
Žemličkových.12 Právě v zasazení diplomaticky objektivního institutu falz do širšího kontextu podléhali starší badatelé (snad nevědomky) svým subjektivním hodnotovým soudům.13 Zahraniční bádání však v posledních desetiletích hledá – aniž by popíralo staré dobré zásady Mabillonovy – novou cestu k interpretaci falz.14 Neusiluje pouze
to zjistit, zda byla listina (resp. její část) zfalšována, ale zajímá se o více abstraktní rovinu, a sice kdy falzum není falzem. To jest může být dokument, správně klasifikovaný
jako podvržený, v jiném ohledu považován za pravý ve smyslu nositele výpovědi o víře
a tradici? Vyzněním tohoto úsilí má být v očích zainteresovaných historiků odstranění
svazujícího stigmatu padělatelství a polemika s černobílým pojetím církve coby amorální a zkorumpované instituce (právě kvůli uchylování se k falzům), popř. osvětlení
jak mohla falza ve středověku dojít takového uplatnění.15
Zaměřme se tedy v těchto intencích na to, jakou roli hrála falza pro onoho imaginárního „středověkého člověka“, jak jím byla vnímána, do jaké míry je naše dnešní
7
8
9
10
11
12
13
14
15
Šebánek, Jindřich – Dušková, Sáša: Studie k českému diplomatáři: I. K otázce břevnovských fals.
SPFFBU II.2–4, 1953, s. 261–285; Tíž: Listina v českém státě doby Václava I. Praha 1963, s. 17–23;
Dušková, Sáša: Listinný poklad břevnovského kláštera z doby vlády Přemysla Otakara II. In: Milénium břevnovského kláštera (993–1993). Edd. I. HLAVÁČEK – M. BLÁHOVÁ. Praha 1993, s.
139–145.
Pražák, Jiří: Břevnovská deperdita z doby přemyslovské. SPFFBU C7, 1960, s. 109–123; Týž: Rozšíření aktů v přemyslovských Čechách. In: Pocta V. Vanečkovi k 70. narozeninám. Praha 1975, s. 29–40;
Týž: Privilegium pervetustum Boleslai. In: Milénium břevnovského kláštera (993–1993). Edd. I.
HLAVÁČEK – M. BLÁHOVÁ. Praha 1993, s. 13–24.
Bistřický, Jan: Über Falsifikate böhmischer Gründungsurkunden bis zum Ende des 12. Jahrhunderts.
Archiv Mitteilungen 4, 1991, s. 186–189.
Žemlička, Josef: „Decimas trium provinciarum“ pro klášter v Břevnově (K hmotnému zajištění nejstarších klášterních fundací v Čechách). In: Ludzie, kościół, wierzenia. Studia z dziejów i spoleceństwa Evropy Śródkowej (śrédniowiecze – wczesna epoka nowożytna). Ed. W. IWAŃCZAK.
Warzsawa 2001, s. 125–133; Týž: K hodnověrnosti listiny Jana XV. pro klášter v Břevnově (31. V.
993). In: Milénium břevnovského kláštera (993–1993). Edd. I. HLAVÁČEK – M. BLÁHOVÁ.
Praha 1993, s. 25–39.
Hlaváček, Ivan: Co a jak se událo či neudálo v Broumově před šesti sty lety? In: Regnum Bohemiae
et Sacrum Romanum Imperium. Edd. J. ROYT – M. OTTOVÁ – A. MUDRA. Praha 2005, s.
77–87.
Míněna reinterpretace obsahu oněch „decimas“, jimiž byl Břevnov nadán. Interpretace obsahu listinných falz je problémem obecně. V základě kolísá mezi jednoznačným odsudkem na straně
jedné a jeho relativizací na straně druhé. Viz Brown, Elizabeth A. R.: Falsitas pia sive reprehensibilis. Medieval Forgers and their Intentions. In: Fälschungen im Mittelalter. Band I. Hg. von H.
FUHRMANN. Hannover 1988, s. 101–102.
Srov. Hiatt, A.: The Making of Medieval Forgeries, s. 5–11, 181–187.
Ohledně jmen hlavních badatelů a jejich děl viz následující poznámky.
Hiatt, A.: The Making of Medieval Forgeries, s. 6.
14
pojetí podstaty toho, co označujeme jako falzum, shodné. Hned na počátku si musíme
uvědomit význam písma.16 Písmo a důraz na něj kladený je jedním ze zásadních odkazů
křesťansko-antického času epoše středověku. Germánskou tradici poznamenalo fundamentálně právní pojetí římské (zachované ponejvíce v právu kanonickém).17 Ačkoli písemná právní pojednání a doklady časem nabyly stěžejního významu,18 ani vliv obyčejového práva (a s ním spojených rituálů) nelze úplně marginalizovat. Řada v našem
slova smyslu právních jednání a pří se vůbec nemusela odehrávat před soudem
v dnešním pojetí; tím spíše nebyly tyto akty písemně zachyceny.19 Po jistou dobu hrála listina toliko roli symbolu, fixátora paměti, primární roli ale hrál nadále daný rituál
a ceremonie.20 Docházelo k prolínání obou sfér, síla zvykového práva obecně oslabila teprve v 11., u nás až s přelomem 12. a 13. století.21 Podstatou většiny právních
vztahů se tak postupně stalo písemné stvrzení, to však obnášelo velmi dlouhý vývoj,
16 V obecné rovině srov. McKitterick, Rosamond: The Carolingians and the Written Word.
Cambridge 1989, s. 1–22; Le Goff, Jacques – Schmitt, Jean-Claude: Encyklopedie středověku. Praha 2002, s. 834–843; historiograficko-terminologický nástin studia komunikace podává
Mostert, Marco: New Approaches to Medieval Communication? In: New Approaches to Medieval Communication. Ed. M. MOSTERT. Turnhout 1999, s. 19–28. Stejně jako je písmo pouze
jednou z forem mezilidské komunikace, projevoval se tento fakt i v rovině „právní“ v podobě
rozličných tradic a s ní spjatých aktů, rituálů a ceremonií.
17 Srov. Brynteson, William E.: Roman Law and Legislation in the Middle Ages. Speculum 3, 1966,
s. 420–437; Spunar, Pavel a kol.: Kultura středověku. Několik pohledů do středověké kultury. Praha 1972, s. 65–85; Gurevič, Aron J.: Kategorie středověké kultury. Praha 1978, s. 121–128; NELSON, Janet L.: Literacy in Carolingian Goverment. In: The Uses of Literacy in Early Mediaeval
Europe. Ed. R. MCKITTERICK. Cambridge 1990, s. 258–296; ADAMSKA, Anna: The Introduction of Writting in Central Europe (Poland, Hungary and Bohemia). In: New Approaches to Medieval
Communication. Ed. M. MOSTERT. Turnhout 1999, s. 169, 174–177; LE GOFF, Jacques: Kultura středověké Evropy. Praha 2005, s. 155–181.
18 Srov. DUBY, Georges: Rok tisíc. Praha 2007, s. 13–14.
19 Viz GOETZ, Hans-Werner: Moderne Mediävistik. Stand und Perspektiven der Mittelalterforschung.
Darmstadt 1999, s. 351.
20 CLANCHY, Michael T.: From Memory to Written Record. England 1066–1307. London – Cambridge
1979, s. 231. Obdobně mluví o tom, že přes rostoucí oblibu nebyla listina jediným, ba hlavním
argumentem a často mohla být zpochybněna, HEIDECKER, Karl: Communication by Written
Texts in Court Cases: Some Charter Evidence (ca. 800–ca. 1100). In: New Approaches to Medieval Communication. Ed. M. MOSTERT. Turnhout 1999, s. 124–126. Význam obřadu v předmoderní kultuře vypichuje též GUREVIČ, A.: Kategorie, s. 133–134. Srov. dále ALTHOFF, Gerd:
Die Macht der Rituale. Symbolik und Herrschaft im Mittelalter. Darmstadt 2003; či TURNER, Victor:
Průběh rituálu. Brno 2004. K metodickému uchopení rituálu RYCHTEROVÁ, Pavlína: Rituály,
rity a ceremonie. Teorie rituálu a jejich reflexe v medievistickém bádání. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Edd. M. WIHODA – D. MALAŤÁK. Brno 2006, s.
11–23.
21 MCKITTERICK, R.: The Carolingians and the Written Word, s. 23–75; ADAMSKA, Anna: „From
Memory to Written Record“ in the Periphery of Medieval Latinitas: The Case of Poland in the Eleventh and
Twelfth Centuries. In: Charters and the Use of the Written Word in Medieval Society. Ed. K. HEIDECKER. Turnhout 2000, s. 95–96; DECLERCQ, Georges: Originals and Cartularies: The Organization of Archival Memory (Ninth–Eleventh Centuries). In: TAMTÉŽ, s. 147–148; BLÁHOVÁ,
Marie: Funkce a pramenná hodnota pamětních zápisů středověkých církevních institucí. Tak zvaná zakládací
listina kláštera Třebíčského. In: Ve stopách sv. Benedikta. Edd. L. JAN – P. OBŠUSTA. Brno 2002,
s. 104–107.
15
v němž svou roli hrál i faktor geografický, daný šířením inovací a norem z kulturního centra na periferii. Regionální a chronologické rozdíly zdůrazňuje kupř. Karl Heidecker, který zmiňuje stovky listin pro oblast Burgundska 11. století, ovšem pro teritorium Frank 10.–11. století ne více než několik tuctů, pro Švábsko 11. století pak méně
než tucet. Georges Declercq vyzdvihuje po právu bohatství archivu kláštera St. Gallen,
ovšem tento soubor 839 listin (originálů a raných opisů) starších roku 920 označuje i on
za „pozoruhodnou výjimku“ v oblasti severně od Alp, kterou nelze srovnávat s teritoriem
Itálie, odkud známe stovky listin. Nejobsáhlejším souborem originálních listin raně
středověké Evropy je archiv katedrálního kostela v Lucce, čítající kolem 1800 listin
z období let 685–1000.22
Ačkoliv se nakonec písemné dokladování právního aktu prosadilo, tato praxe
narážela na problém jak uvést nový zvyk v soulad s realitou starší, kdy dosud nebyla písemná pořízení právního aktu požadovanou normou. Ještě v 11. až 12. století se
takové písemné doklady (s výjimkou kupř. Španělska) úplně běžně neužívaly. Tento proces byl podle Christophera Brooka jen zřídkakde dovršen před začátkem 13. století.23
Ačkoliv nelze brát toto tvrzení jako všeobecně platné (postačí orientačně nahlédnout
do ediční řady Monumenta Germaniae historica, oddíl Diplomata),24 Brooke hovoří
z pozice anglosaského světa, který šel odlišnou právní cestou, ne tolik závislou na římském juristickém dědictví. Poměry středovýchodní Evropy však charakterizuje poměrně výstižně.25
22 HEIDECKER, K.: Communication by Written Texts, s. 102. Obdobně postihuje rozdíly v rámci teritoria (někdejší) karolinské říše DECLERCQ, G.: Originals and Cartularies, s. 148, 160–
170. Za vzorový příklad raně středověkého klášterního archivu pokládá St. Gallen také GEARY, Patrick J.: Phantoms of Remembrance. Memory and Oblivion at the End of the First Millenium.
Princeton 1994, s. 81–82, přičemž jím ale ve své době nebyl. Pro kláštery jako Fulda, Lorsch či Reichenau předpokládá Geary archivy bohatší než dnes. Materiál pro srovnání podává
pak na s. 88–113. O fenoménu listinného souboru kláštera St. Gallen vyčerpávajícím způsobem
referuje MCKITTERICK, R.: The Carolingians and the Written Word, s. 79–126.
23 BROOKE, Christopher: Europe in the Central Middle Ages (962–1154), London – New York 1987,
s. 29; srov. CLANCHY, M. T.: From Memory, s. 2959; HEIDECKER, K.: Communication by Written
Texts, s. 125.
24 Viz www.dmgh.de. Resp. srov. bohatství francouzských cisterciáckých klášterních archivů, jak je
podává CHARVÁTOVÁ, Kateřina: Počátky cisterckých klášterů v Čechách. In: 900 let cisterciáckého řádu. Ed. K. CHARVÁTOVÁ. Praha 2000, s. 65. Údaje pro srovnání z oblasti karolinské říše
a jejích následnických států v horizontu 9. –11. století nabízí též DECLERCQ, G.: Originals and
Cartularies, s. 148; GEARY, P. J.: Phantoms of Remembrance, s. 88–113; MCKITTERICK, R.: The
Carolingians and the Written Word, s. 126–134.
25 Pro české poměry obecně srov. HRUBÝ, V.: Tři studie, s. 1–73; FIALA, Zdeněk: K počátkům
listin v Čechách. Sborník historický 1, 1953, s. 27–45; TÝŽ: K otázce funkce našich listin do konce
12. stol. SPFFBU C7, 1960, s. 5–34; NOVÝ, Rostislav: Diplomatické poznámky k donačním listinám
českých klášterů a kapitul do konce 12. století. Studia mediaevalia Pragensia 2, 1991, s. 125–146;
HLAVÁČEK, Ivan: The Use of Charters and Other Documents in Přemyslide Bohemia. In: Charters
and the Use of the Written Word in Medieval Society. Ed. K. HEIDECKER. Turnhout 2000, s.
133–144. Pro náš konkrétní případ viz samotný obsah břevnovského listinného archivu: Národní archiv (=NA) v Praze, fond Benediktini-Břevnov; srov. KŘEČKOVÁ, Jitka: Archiv břevnovského kláštera. In: Tisíc let benediktinského kláštera v Břevnově. Edd. P. HRACH – A. OPASEK –
M. BARTLOVÁ. Praha 1993, s. 19–26; TÁŽ: Archiv břevnovského kláštera. In: Břevnov v českých
dějinách. Edd. M. BLÁHOVÁ – I. HLAVÁČEK. Praha 1997, s. 43–45. Pro zhodnocení české
16
V okamžiku nutnosti písemné fixace výsledků zvykových úmluv vstoupila na scénu falza jakožto fenomén dotýkající se všech vládnoucích složek tehdejší společnosti,
tedy jak velmožů, tak kléru obecně. Zrovna období 11. až 12. století označuje Christopher Brooke (hledící opět na problém paušálním prizmatem západní společnosti –
v případě společnosti české je třeba počítat s obligátním zpožděním a celým nutným
procesem změn vrcholícím u nás ve 13. století) zlatým věkem středověkého padělatelství. Právě v tomto čase dospěla středověká společnost k určitému zlomovému bodu,
který si takové jednání vyžádal. Sám Brooke však upozorňuje na starší tradici, kterou lze počítat minimálně od 4. století a legendy o papeži Silvestrovi, ústící v 8. století
v tzv. Konstantinovu donaci, tzv. symmachovská falza, údajné dopisy papeže Klementa či pseudoisidorské dekretálie 9. století.26 Zajímavé je, že tato velká a v dalším vývoji zásadní falza došla svého využití až mnohem později, než vznikla. Lze na tyto listiny
pohlížet, z hlediska lidí žijících v době kdy získávaly praktický význam, jako na falza27
Figuruje tu aspekt „konání v dobré víře“, jehož se ještě dotkneme. Církev, vzhledem
ke svým antickým kořenům, byla jako první s to postřehnout a využít potenciál písma.
Přitom ale nesmíme přisoudit falzátorskou činnost pouze jí, nepochybně prostupovala celou společností.28
Jaký byl přístup středověké společnosti k falzům? Brooke zdůrazňuje velmi silný
faktor skupinové loajality (který nemusíme vztahovat pouze na prostředí církve) se
sklonem promíjet nepoctivé jednání a chránit ty jedince, kteří se ho dopustili. Říká, že
padělatelství bylo ve své podstatě bezpečnou záležitostí, ačkoliv společnost je nepřecházela. Podle něj větší trest hrozil např. padělatelům mince než padělatelům listin,
ačkoliv těžko lze z dnešního pohledu pochopit a posoudit, co bylo ekonomickým
a dalším zájmům společenských špiček škodlivější.29 Ačkoliv tedy kupř. papež Lucius
III. na sklonku 12. století prosazoval potrestání kleriků-falzátorů zbavením zastávaného úřadu a vypálením cejchu a vyhnanstvím (oproti tělesnému zmrzačení), takový
padělatel byl přesto povětšinou postižen pouze na kariéře, zatímco jeho „kolegové“
působící v jiných „odvětvích“ strádali fyzicky.30
26
27
28
29
30
situace je nejpřínosnější srovnání se situací polskou. Viz ADAMSKA, A.: „From Memory to Written Record“, s. 83–100; TÁŽ: The Introduction of Writting, s. 165–190.
BROOKE, Ch.: Europe in the Central Middle Ages, s. 30; TÝŽ: Approaches to Medieval Forgery. In:
Medieval Church and Society: Collected Essays. Edd. Ch. BROOKe – L. NUGENT. New
York 1972, s. 103; FUHRMANN, Horst: Středověk je kolem nás. Jinočany 2006, s. 58–65.
Právě v případě Konstantinovy donace vyzdvihuje vedle písemnosti samé také význam víry
v její autenticitu, která poznamenala dějiny, ECO, Umberto: O literatuře. Praha 2004, s. 265–266.
Tento dokument podle něj nevznikl jako výslovný falzifikát, ale jako rétorické cvičení, které
došlo vážného sluchu až posléze (s. 278).
BROOKE, Ch.: Europe in the Central Middle Ages, s. 31. K tomu ovšem na druhou stranu nutno přihlédnout k faktu, akcentovanému DECLERCQEM, G.: Originals and Cartularies, s. 149–
151, že se dochovalo mnohem více listin obecně panovnických, než soukromých, a to včetně
kupř. klášterů.
Je přitom kupř. dochováno stanovisko Jana ze Salisbury, pokládajícího (zde konkrétně) falšování
papežské pečeti za čin ohrožující univerzální církev jako celek. Viz BROOKE, Ch.: Approaches
to Medieval Forgery, s. 102.
Tím ale Brooke nemyslí, že by padělatelství nebylo zločinem, jak výslovně zdůrazňuje. Viz BROOKE, Ch.: Approaches to Medieval Forgery, s. 101–102; TÝŽ: Europe in the Central Middle Ages, s.
17
S tímto náhledem Christophera Brooka ovšem nesouhlasí Elizabeth Brownová s odkazem na fakt, že už sama užitá terminologie (pojmy „falsare“, „falsatio“, falsificatio“, „falsaria“, „falsator“, apod.) jednoznačně ukazuje, že společnost vnímala uvedenou činnost jako špatnou a falzátor byl pokládán za podvodníka a provinilce,
přízvisko samo za hanlivé.31 Na druhou stranu dikce pramenů a jejich paušální terminologie reflektuje toliko falza odhalená, těžko říci nakolik skutečně zcela podvodná,
či zda odráží i falza dokládající zpětně nějakou pravdivou skutečnost. Vycházet jen
a pouze z dikce normativních pramenů je proto nedostačující. Podobně problematické
je vyvozovat dalekosáhlé závěry z nepochybně unikátního případu z roku 1131, kdy se
na smrtelném loži vyznal s těžkým srdcem z padělatelství mnich Guerno z kláštera sv.
Medarda u Soissons.32 Jak pak tedy vypadal vlastní mentální přístup k falzům a falzátorství?
Jiný badatel, Horst Fuhrmann, klade akcent na „subjektivní pocit práva“ jako faktor
vzniku falz ve středověku. Říká, že tehdejší právo a jeho výkon byly orientovány na subjektivní zdůvodnění a na ideu spravedlnosti, jejíž formální ukotvení bylo obtížné.33 Je
třeba nezapomínat na psychické limity středověkého člověka, kterými byl mimo jiné
důraz kladený na autority a pojetí dějin34 coby lineárního procesu spějícího od jasného počátku k neméně jasnému konci a s tím spojenou otázku kolektivní paměti (zde ale
nelze zcela generalizovat, je nutno vycházet vždy z konkrétních případů).35
V tomto duchu pak lze vyjádřit ve středověku obecně platnou zásadu možnou parafrázovat jako „čím starší, tím lepší“, kterou lze uplatnit i v oblasti práva. Starší doložené právo bylo povětšinou shledáno jako legitimnější.36 Jak upozorňuje Aron
Gurevič, právo se (nejen) ve středověku nevytváří, ale hledá a nachází. Termín „staré právo“ je třeba chápat jako právo dobré a spravedlivé, disponující morální hodnotou.37 Nepochybovalo-li se pak o původu dokumentu, nebyl zpochybňován (radikálně)
ani jeho obsah. Zásadním zlomem je tu až humanismus (za všechny jmenujme vyvrácení Konstantinovy donace Lorenzem Vallou),38 nepočítáme-li kupř. mnohá vystoupení
31
32
33
34
35
36
37
38
31; srov. HERDE, Peter: Die Bestrafung der Fälschern nach weltlichen und kirchlichen Rechtsquellen. In:
Fälschungen im Mittelalter. Band II. Hg. von H. FUHRMANN. Hannover 1988, s. 577–605;
BROWN, E. A. R.: Falsitas pia sive reprehensibilis, s. 106. O postupu vůči falzátorům k roku 1150
zde na s. 111–112.
Viz BROWN, E. A. R.: Falsitas pia sive reprehensibilis, s. 106, též pozn. 15. Srov. HIATT, A.: The
Making of Medieval Forgeries, s. 13.
Podrobněji BROWN, E. A. R.: Falsitas pia sive reprehensibilis, s. 116–117; BROOKE, Ch.: Approaches to Medieval Forgery, s. 105–106.
FUHRMANN, H.: Středověk, s. 56–57. V širším ohledu k pojetí spravedlnosti ve středověku viz
GUREVIČ, A.: Kategorie, s. 119–161; LE GOFF, J. – SCHMITT, J.-C.: Encyklopedie, s. 704–709.
Srov. LE GOFF, J. – SCHMITT, J.-C.: Encyklopedie, s. 118–127; LE GOFF, J.: Kultura, s. 236–244,
413–416; TÝŽ: Za jiný středověk. Čas, práce a kultura na středověkém Západě: 18 esejů. Praha 2005,
s. 48–52; GUREVIČ, Aron: Nebe, peklo, svět. Cesty k lidové kultuře středověku. Jinočany 1996, s.
212–213, 332–334.
GUREVIČ, A.: Kategorie, s. 25–35, 74–118; LE GOFF, J. – SCHMITT, J.-C.: Encyklopedie, s.
91–98, 219, 464–474.
Srov. CLANCHY, M. T.: From Memory, s. 232–236.
GUREVIČ, A.: Kategorie, s. 128, 131.
Viz VALLA, Lorenzo: De falso credita et ementita Constatini donatione. In: Monumenta Germaniae
historica. Quellen zur Geistesgeschichte des Mittelalters X. Weimar 1976. Srov. HIATT, A.: The
18
minoritů vůči papežské autoritě ve 14. století a další kořeny, předpoklady a předchůdce
velké renesance.
Podle Christophera Brooka lze také jen těžko rozhodnout, jak rozšířené
bylo ve středověké společnosti vědomí, že k padělatelství skutečně dochází, resp.
kterých kruhů společnosti se toto vědomí o aktu nepochybně rozšířeném dotýkalo.39
I toto poznání je podstatné pro relevantní uvažování o středověkých falzech. Je třeba mít na paměti (jak naznačuje výše citovaná definice Ivana Hlaváčka), že většina středověkých padělků vznikla za účelem fixace práv ať už skutečných, nebo těch, o nichž
se jejich tvůrci „in bona fide“ domnívali, že opravdu existovala. Pro tehdejší vedoucí
představitele institucí, které se k falzům pod tlakem doby uchylovaly, bylo nepochopitelné, že předchozí generace nevyvinuly větší úsilí o uchování privilegií, které přece
z jejich pohledu musely mít.40 Mnohé padělky tak byly s pravými dokumenty do velké
míry identické, mnohé často jen nahrazovaly originály z mnoha možných příčin už
fyzicky nevyhovující.
Zdálo by se tedy, že středověký člověk vlastně neviděl na institutu falz v podstatě nic špatného, že je vnímal jinak než člověk dnešní.41 Ve snaze restituovat starobylé
právo se tehdejší lidé řídili svou představou o tom, jak by takový ideál měl vypadat.
Ani padělky nebyly vždy nutně motivovány zištnými cíly. Gurevič v tomto ohledu užívá termín „zbožná lež hraničící se sebeklamem.“42 Za mnohými padělky tak stála idea, že
k danému aktu nemohlo nedojít, neboť by to bylo nespravedlivé a tedy nemožné –
„patřilo“ se přece, aby tak dotyčný dobrodinec učinil. A toto znovu nacházené spravedlivé právo přece muselo být nutně starobylé, proto muselo být fixováno do minulosti. Taková „oprava“ pak v očích falzifikátora nebyla podvodem, ale naopak triumfem
spravedlnosti nad bezprávím. Dokumenty měly zachycovat nejvyšší hodnotu, pravdu a spravedlnost, nikoli „náhodná“ fakta. Tato pravda, formovaná určitým podvědomím, tak paradoxně zobrazovala minulou skutečnost nikoli takovou, jaká byla, ale
takovou, jaká by měla být.43
Making of Medieval Forgeries, s. 136–180.
39 BROOKE, Ch.: Approaches to Medieval Forgery, s. 118.
40 BROOKE, Ch.: Approaches to Medieval Forgery, s. 114–115. Srov. HIATT, A.: The Making of Medieval Forgeries, s. 7. Na širší kulturní platnost poukazuje VEYNE, Paul: Věřili Řekové svým mýtům?
Esej o konstitutivní imaginaci. Praha 1999, s. 9: „… pravdy samy nebyly ničím jiným než pouhými iluzemi.
Neděláme si falešnou představu o věcech: je to pravda o věcech, je to pravda o věcech, která se v průběhu století
tak podivně konstituovala, Pravda, která rozhodně není nejelementárnější realistickou zkušeností, je historičtější než cokoli jiného. Byly doby, kdy si básníci nebo historikové vybájili celé královské dynastie včetně jmen
jednotlivých vládců a jejich rodokmenů. Nešlo přitom o žádné falzifikátory dějin, ani v tom nebyl žádný zlý
úmysl, používali pouze běžné metody, jak dospět k pravdám.“ Jak předkládá BROWN, E. A. R.: Falsitas
pia sive reprehensibilis, s. 103, těžko lze předpokládat, že by mínění o účelu světícím prostředky
bylo novodobým vynálezem.
41 Na problém aplikace našeho terminologického aparátu na minulou realitu, který nemůže být ze
své podstaty obsahově shodný, poukazuje TŘEŠTÍK, Dušan: Mysliti historicky: nové kulturní dějiny.
In: Češi a dějiny v postmoderním očistci. Praha 2005, s. 19–20.
42 GUREVIČ, A.: Kategorie, s. 136.
43 TAMTÉŽ, s. 136–137; BROWN, E. A. R.: Falsitas pia sive reprehensibilis, s. 108–109.
19
Jako téměř v celém středověkém světonázoru je tu styčnou autoritou sv. Augustin. Ten jako lež a klam označuje udání nepravdy a snahu oklamat.44 Z dalších autorit
nejde opomenout sv. Bonaventuru, podle něhož, ačkoliv je nějaký spis apokryfem, přece obsahuje mnoho z nejvyšší pravdy.45 Petr Abélard a Petr Lombardský shodně říkají,
že podstatou hříchu je především zlý úmysl, který k němu vede.46 Proti tomu ovšem
Elizabeth Brownová stejně závažnými autoritami dokládá svou tezi, že principy formulované středověkými mysliteli v ničem nenaznačují, že by dobová koncepce pojmů
pravdy a nepravdy byla nějak radikálně odlišná od dnešního chápání. Středověký falzátor by tak podle ní stěží hledal pro své konání jakoukoliv teoretickou oporu.47 Sporné je
tu však její jednoznačné ztotožnění tak mnohoobsažných kategorií, jakými jsou pravda a lež s mnohobarevnou podstatou středověkého padělatelství48 (neboť výslovně
o něm citované autority přirozeně nehovoří). Vazba je tak opět spíše nepřímá. Přitom
sama Brownová konstatuje nutnost studia středověkého padělatelství na jednotlivých
autonomních případech.49
Přese všechno tak snad můžeme říci, že pro středověké autority byla připustitelná existence nepravd, které ale nebyly motivovány snahou oklamat, čili vlastně
jako lži v našem dnešním pojetí nebyly chápány.50 To ale vůbec neeliminuje hojně
zastoupená falza, která mají za cíl obohacení. Ta jsou jednoznačně hodna kriminalizace; jako taková je není zapotřebí řešit. Problémem jsou falza jiná. Ta, kde převažovala ona dobrá víra, která se jen obtížně zpochybňovala. I o této „dobré víře“ bude ještě
řeč v konkrétním pojednání o motivaci břevnovských opatů.
Není ale důraz kladený na onu „dobrou víru“ pouze alibismem, jak vyklouznout
z ožehavé problematiky? Snažím se tím ukázat, že je zapotřebí hledět i na tak na první
pohled jednoznačnou záležitost, jako jsou falza, diferencovaně a nezatíženě předem
danými soudy, a každou situaci, osoby v ní angažované a celý sociální, politický i historický kontext posuzovat vždy případ od případu. Ostatně již Giles Constable vyslovil
názor, že jako falza by měly být označovány spíše jen ty podvrhy a napodobeniny,
které byly úmyslně zhotoveny s cílem podnítit zištné cíle a které byly dobovými autoritami opakovaně zakazovány a po odhalení trestány. V tomto duchu pak navrhl, aby
FUHRMANN, H.: Středověk, s. 58.
TAMTÉŽ, s. 69.
LE GOFF, J. – SCHMITT, J.-C.: Encyklopedie, s. 222–223.
O postoji autorit od Bible přes Platóna a Aristotela, sv. Augustina po Jana ze Salisbury a sv.
Tomáše Akvinského, ústící v jednoznačný závěr, že všechny lži jsou hřích, BROWN, E. A. R.:
Falsitas pia sive reprehensibilis, s. 112–114.
48 HIATT, A.: The Making of Medieval Forgeries, s. 13.
49 Viz BROWN, E. A. R.: Falsitas pia sive reprehensibilis, s. 115. Na ošidnost striktní práce s pojmy
pravdy a nepravdy poukazuje ve svém apelu na potřebu nahlížet na problém také očima falzátora samého BROOKE, Ch.: Approaches to Medieval Forgery, s. 104.
50 Jak upozorňuje VEYNE, P.: Věřili Řekové, s. 138, „existoval totiž určitý program pravdy, který někomu … přisuzoval, že říká pravdu, ať už uváděl jména, která se mu honila hlavou, nebo ty nejdivočejší sny…
U těchto lidí byla psychologická imaginace zdrojem věrohodnosti.“ Mám za to, že je možno v rámci širší
kulturní platnosti Veyneova slova vztáhnout i na epochu středověku, vyjdeme-li právě z psychologického vlivu tehdejších autorit.
44
45
46
47
20
badatelé užívali spíše pojmu smyšlenka, než falzum.51 Otázka historického zpracování
takto abstraktního fenoménu jako je víra je jistě složitý, ne však nemožný. Jen je třeba usilovat o pochopení dané situace, nesoudit z pozice dnešního času a vyhnout se
obojímu extrému v hodnocení.
Ponechme stranou související, přesto ale pro nás okrajové, souvislosti víry a religiozity (kupř. kultu svatých a s ním spojených zázraků, víry v čarodějnice, nekromanty, rozličné nemrtvé aj.) a zaměřme se na otázku, mohl-li věřit falzu nikoli příjemce
či jiný člověk, který se setkal již s výsledkem, ale samotný jeho tvůrce. Mohl věřit v pravost něčeho, co sám teprve zhotovoval? Nebo není žádná dobrá víra možná a vše
je od počátku zločinným úmyslem? Mám za to, že konání „in bona fide“ je v zásadě
možné, musíme se právě snažit ohledáním kontextu vzniku falza pochopit motivaci a zdroje takového konání. Vždyť uvažme, že hlubiny lidské duše kupř. dokázaly
věřit v zázračnou léčivou moc králů, ačkoliv racionálně nebyla jakkoliv opodstatněná,
ba i její výsledky byly tristní.52 Jak trefně podotkl Aron Gurevič, ani člověk středověku nevěřil hned všemu, byl schopen kritického smýšlení. Problém je v tom, že hranice mezi pravděpodobným a nepravděpodobným probíhala jinudy než dnes. Tehdejší člověk byl více pohlcen okolím, společenstvím, v němž žil, v tomto společenství
bylo zakořeněno jeho vědomí. Pravdou pak bylo to, co sdílel i kolektiv a málokterý
jedinec byl s to postavit se v opozici mínění kolektivu. Taková pravda tak nebyla závislá sama na sobě, byla kolektivní hodnotou, podmíněnou cíli a tradicemi společenství,
a jen v nich také nacházela své zdůvodnění.53 Přitom diametrálně odlišně na tom není
ani naše dnešní společnost, jak poukazuje Paul Veyne, hájící předmoderní historiky:
„Dovedeme-li tuto představu do konce, ukáže se, že stejně jako oni i my pokládáme to, co nazýváme
fikcemi, za svým způsobem pravdivé, jakmile odložíme knihu: Iliada nebo Alenka nejsou o nic více
ani méně pravdivé než Fustel de Coulanges. Stejně tak máme za výmysly, byť bezpochyby zajímavé, všechny výtvory minulosti bez rozdílu a za pravdivé, samozřejmě pouze dočasně, to, co odpovídá
„poslednímu stavu vědy“. Tomu se říká kultura.“54
Na ještě jeden důležitý aspekt upozorňuje ve svém textu Hans Fuhrmann. Obecně se na falza pohlíží jako na prostředek ke změnění stávající reality. Fuhrmann ale
tento náhled oprávněně relativizuje, když poukazuje na to, že ve většině nám známých
případů nejprve musely nastat vhodné okolnosti, aby falzum mohlo účinkovat. Výslovně říká, že „myslet si, že falza …změnila svět, je naivním pozitivismem.“ Takové tvrzení dle něj
zaměňuje příčiny a důsledky; více prý přejímala změněný svět sama falza, což demon51 Viz CONSTABLE, Giles: Forgery and Plagiarism in the Middle Ages. Archiv für Diplomatik 1983,
s. 39; TÝŽ, Forged Letters in the Middle Ages. In: Fälschungen im Mittelalter. Band V. Hg. von H.
FUHRMANN. Hannover 1988, s. 20.
52 Srov. BLOCH, Marc: Králové divotvůrci. Studie o nadpřirozenosti přisuzované královské moci, zejména ve Francii a Anglii. Praha 2004, reflexe „zázraku“ především na s. 389–409. K tomu srov.
KANTOROWICZ, Ernst H.: Laudes Regiae. A Study in Liturgical Acclamations and Mediaeval Ruler
Worship. Berkeley – Los Angeles 1946; TÝŽ: The King’s Two Bodies. A Study in Mediaeval Political Theology. Princeton 1957; TÝŽ: Götter in Uniform. Studien zur Entwicklung des abendländischen
Königtums. Stuttgart 1998, především s. 155–179; ERKENS, Franz-Reiner: Herrschersakralität im
Mittelalter. Von den Anfängen bis zum Investiturstreit. Stuttgart 2006, s. 13–33, 60–189.
53 GUREVIČ, A.: Kategorie, s. 138; TÝŽ: Nebe, s. 122–124. Srov. BROWN, E. A. R.: Falsitas
pia sive reprehensibilis, s. 109.
54 VEYNE, P.: Věřili Řekové, s. 9–10.
21
struje na příkladu toho, že papežský centralismus ke svému vzniku falza nepotřeboval,
naopak pro úspěch falz (která jsou jeho přirozeným důsledkem) byl tento centralismus
stěžejní.55 I toto je záhodno vzít v úvahu při hodnocení břevnovských podvrhů. Snažil
se Břevnov primárně upravit realitu ve svůj prospěch, nebo byly poměry kláštera v době
vzniku falz jiné než dříve, že takové další poupravení umožňovaly?
Je tedy zřejmé, že problematika vnímání falz v proměnách času je mnohem
barevnější, než se na první pohled zdá, a je záhodno vyhnout se zjednodušujícím apriorním soudům. Na druhou stranu tak hodnocení středověkých falz zůstává ne triviální
záležitostí, protože badatel musí v každém okamžiku rozvažovat, zda soudí pohledem
svým, nebo nahlíží okem tehdejšího člověka, a hlídat, kdy se tyto pohledy shodují a kdy
nikoliv. Ještě jednou slovy Veyneovými: „Tady nás tlačí bota nejvíc; co odpovídá pravdivostnímu programu jedné společnosti, může být v jiné vnímáno jako podvod a plané žvanění. … Rozlišujme
tedy mezi mystifikátory, kteří vlastně dělají jen to, co jejich současníci považují za normální …
a mezi falzifikátory, kteří jimi jsou i v očích svých současníků.“56 Bohužel stále je ještě někdy
na falza nahlíženo pouze z roviny čistě technicko-diplomatické. To pak vyznívá obdobně jako slova Václava Hrubého z roku 1920: „A skupinou listin Břevnovských začínáme proto,
že jádrem jejím je podivuhodná soustava fals, jimiž zchytralí benediktini Břevnovští podvodně přivedli [klášter] k neobyčejným úspěchům...“57Naším cílem bude objektivní diplomatickou kategorii listinných falz znovu promyslet v širším kontextu historického vývoje břevnovských
dějin, a to na základě již citované teze Horsta Fuhrmanna, zda falza jsou výsledkem
vnějších okolností, nebo jsou sama o sobě s to tyto okolnosti změnit.
Skupina břevnovských falz, tak jak byla generacemi badatelů určena, rozšiřována a zkoumána, je dost rozsáhlým souborem. V zájmu souvislostí zmiňme základní
badatelské závěry, byť v nutné zkratce. Pro případné detailní seznámení nechť čtenář
nahlédne do citované literatury. Základem, z něhož je třeba vždy vyjít, je diplomatický rozbor Gustava Friedricha. Začněme otázkou založení kláštera. Gustav Friedrich
na základě detailní analýzy vyslovil postulát, že údajná listina Boleslava II., hlásící se
do počátku 90. let 10. století,58 je ve skutečnosti padělkem cca z poloviny století 13.,
již podle písma. Dále viděl v úpravě listu zřejmý vliv stylizace papežských listin téhož
století.59 Přitom však předpokládal, že jádro nadání se opírá o skutečný akt, vzhledem
k absenci pramenů však konstatoval nemožnost toto původní obdarování rekonstruovat.60 Podle mínění Václava Hrubého, který věnoval listině pozornost po Friedrichovi,
došlo k zfalšování donační listiny Boleslava II. na přelomu 13. a 14. století, jak ukazuje
55 FUHRMANN, H.: Středověk, s. 67.
56 VEYNE, P.: Věřili Řekové, s. 140.
57 HRUBÝ, V.: Falsa Břevnovská, s. 94. Rozbor ŠEBÁNKA, J. – DUŠKOVÉ, S.: Studie I, s. 261–284,
sice vyznívá mnohem střízlivěji, ovšem je to i tím, že jen technicky hodnotí listinný materiál
a neuvažuje detailněji o motivaci, která stála za jeho vznikem.
58 CDB I, č. 375, s. 347–350.
59 Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae (=RBM) II. Ed. J. EMLER. Pragae 1882,
č. 56, s. 23. K tomu FRIEDRICH, G.: O privilegiu, s. 12–13; TÝŽ: O dvou nejstarších listinách kláštera rajhradského, s. 76–77. Srov. PRAŽÁK, J.: Privilegium pervetustum, s. 13.
60 FRIEDRICH, G.: O privilegiu, s. 12–13; srov. PRAŽÁK, J.: Privilegium pervetustum, s. 18–19; ŽEMLIČKA, J.: Decimas trium provinciarum pro klášter v Břevnově, s. 126–128.
22
střet s pražským purkrabím Hynkem z Dubé o povinnost účasti klášterních poddaných
na opravách hradu.61
Zásadní změnu náhledu na údajné privilegium Boleslava II. přinesla studie Jiřího Pražáka. Ten navázal na závěr Jindřicha Šebánka, který oproti předchozím názorům
Václava Hrubého a především Rudolfa Urbánka posunul vznik falza zpět k polovině 13.
století s dodatkem, že je psáno podobnou, nikoli stejnou rukou, jako jeho konfirmace
z roku 1255 (jak se domníval Friedrich).62 Pražák pak s odkazem na klášterní inventář
z přelomu 16. a 17. století63 (tedy registr určený toliko pro vnitřní potřebu kláštera)
vyslovil mínění o spolehlivosti okolností vedoucích ke konfirmaci poškozeného privilegia Přemyslem Otakarem II. V klášterním archivu pak byly uchovávány písemnosti obě. Pražák upozorňuje na to, že je zapotřebí mezi nimi rozlišovat, že Boleslavovo privilegium inzerované v Přemyslově konfirmaci a zaznamenané ve zmíněném
inventáři není totožné s původní písemností.64 I on se tak postavil za věrohodnou starobylost zmíněného majetkového nadání, naopak přirozeně odmítl pravost imunitního oddílu pro dobu, do níž se listina hlásí.65
Ve výsledku Pražák vyslovil názor, že listina vychází z pamětního záznamového aktu, který měl zachovat vzpomínku donace, zajištěné ovšem v duchu doby primárně svědky a speciálními formálními úkony v den vysvěcení kláštera. Dochovaná listina,
hlásící se k Boleslavu II., je pak pouze opisem vzniklým při konfirmaci. Pražák předpokládá pozměňování pamětního záznamu s tím, jak se s postupem času listina jako právní instrument v českém prostředí zabydlovala.66 Tedy až v období počátku 13. století byl zaktualizovaný aktový záznam „povýšen“ na listinu. A jak říká Pražák, až od
této doby je relevantní o ní uvažovat jako o falzu. Ovšem jak byly změny provedeny,
nevíme a můžeme jen zvažovat, zda byla sepsána nová písemnost, nebo byla-li původní
písemnost doplněna. Pražák sám z logických důvodů upřednostňuje variantu druhou.
Za základ má velkou porušenost privilegia. To pak vedlo ke konfirmaci listiny a jejímu opisu, považovanému pak badateli za ono původní falzum. Mezi oběma listinami však řeholníci jednoznačně rozlišovali a při konfirmacích byl předkládán originál,
61 HRUBÝ, V.: Falsa Břevnovská, s. 117–119, 124.
62 ŠEBÁNEK, J. – DUŠKOVÁ, S.: Studie I, s. 266–267; obdobně BISTŘICKÝ, J.: Über Falsifikate,
s. 188.
63 NA v Praze, fond Benediktini-Břevnov, Series et catalogus privilegiorum et aliarum literarum...,
sign A VII 7, kart. 24.
64 PRAŽÁK, J.: Privilegium pervetustum, s. 16–17.
65 Srov. argumentaci PRAŽÁK, J.: Privilegium pervetustum, s. 18–22. Jak poukazuje BISTŘICKÝ, J.:
Über Falsifikate, s. 187, nejstarší imunitní výsadu máme doloženu ze 40. let 12. století pro olomoucký biskupský kostel. To je však velkou výjimkou a tento právní institut se v českých zemích
obecně zabydluje až na přelomu 12. a 13. století. V obecnosti o klášterních imunitách v horizontu 13. století na základě pramenů moravské provenience BOROVSKÝ, Tomáš: Kláštery,
panovník a zakladatelé na středověké Moravě. Brno 2005, s. 65–69.
66 PRAŽÁK, J.: Privilegium pervetustum, s. 23. Zde odkazuje na listinu Vladislava II. z roku 1121,
vzniklou dle jeho názoru s podnětu příjemce. O ní TÝŽ: Břevnovská deperdita, s. 111–112. Pamětní záznamy předpokládá též BISTŘICKÝ, J.: Über Falsifikate, s. 188, a odkazuje na paralely s kláštery ostrovským a třebíčským (o nich na s. 186–187).
23
nikoli opis z 13. století. Pražák je přesvědčen, že ke změně došlo až v novověku po ztrátě
originálu a jeho opis „se v očích současníků stal vlastní zakládací listinou knížete Boleslava.“67
Obdobnému zkoumání podrobil už Gustav Friedrich též ochranné privilegium
papeže Jana XV.,68 jehož litera byla zpochybněna již v polovině 18. století.69 Výsledkem Friedrichova výzkumu však bylo postavení se za pravost listiny. Text papežského privilegia, původně vyhotoveného na papyru, se v originále nedochoval – je znám
toliko z konfirmace Přemysla Otakara I. z roku 1224.70 O existenci tohoto originálu však měl patrnost ještě ve 14. století Přibík Pulkava z Radenína.71 Friedrich doložil,
že kuriální ochrana a potvrzení majetku duchovním institucím, stejně jako klauzule
o svobodné volbě představeného konventem, bylo od druhé poloviny 9. století jevem
běžným. Již jemu se ale zdálo neobvyklým udělení pontifikálií opatu Anastasiovi a jeho nástupcům v úřadě, sám však na druhou stranu poukázal na obdobnou praxi už u Janových předchůdců a snesl řadu příkladů srovnatelných výsad. Ve většině
případů tomuto aktu předcházela žádost místního biskupa, k čemuž by odkazovalo jméno sv. Vojtěcha. Od pontifikátu Jana XV. se pak taková privilegia stávala častějšími a častějšími.72
Skutečně podezřelým se Friedrichovi stalo až dozorčí právo břevnovského opata nad ostatními českými benediktinskými kláštery, což označil za interpolaci původního Janova textu (avšak s tím, že dobu přesněji určit nelze!). Obdobně pak za pozdní
přípis označil knížecí imunitu jako právní institut, který se v domácím prostředí neobjevuje před polovinou 12. století73 a jeho hlavní vlna spadá do doby po roce 1222. Stejně
pak Friedrich zavrhl pasáže o nadání Břevnova desátky z bílinské, děčínské a litoměřické provincie s tím, že by Vojtěch jistě jen těžko disponoval pravomocí rozdávat
PRAŽÁK, J.: Privilegium pervetustum, s. 23–24.
CDB I, č. 38, s. 43–46.
Srov. FRIEDRICH, G.: O privilegiu, s. 13, pozn. 2.
CDB II. Ed. G. FRIEDRICH. Pragae 1912, č. 259, s. 248–251; RBM I. Ed. K. J. ERBEN. Pragae 1855, č. 685.
71 Kronika Pulkavova. Fontes rerum Bohemicarum (=FRB) V. Ed. J. EMLER. Praha 1893, s. 28.
Podle FIALY, Z.: K otázce funkce, s. 6, byla listina Boleslava II. Pulkavovou fikcí. Srov. též ŽEMLIČKA, J.: K hodnověrnosti listiny Jana XV., s. 38. Ke vztahu Pulkavovy kroniky a břevnovského kláštera BLÁHOVÁ, Marie: Zur Fälschung und Fiktion in der offiziellen Historiographie der Zeit
Karls IV. In: Fälschungen im Mittelalter. Band I. Hg. von H. FUHRMANN. Hannover 1988, s.
386–394. Autorka zde obsáhlé líčení založení Břevnova přičítá historiografickému, resp. memoriabilnímu textu snad z druhé poloviny 13. či první poloviny 14. století, z něhož Pulkava čerpal.
Přičemž se snad Pulkavovi nemuselo dostat kompletního znění klášterní písemnosti, ale jen
jakéhosi zkráceného výtahu. M. Bláhová pak uvažuje, že pro svou smyšlenost byl v následném
přepracování tento rozsáhlý oddíl vypuštěn (s. 391). Je však otázkou, byl-li za tím skutečně
tak vyvinutý kritický smysl objednavatele či spíše fakt, že „břevnovský exkurz“ se příliš vymykal
celkové politicko-ideové koncepci díla, psaného na objednávku Karla IV. K tomu BLÁHOVÁ,
Marie: „...ad probos mores exemplis delectabilibus provocemus...“ – funkce oficiální historiografie v představách
Karla IV. In: Ad vitam et honorem. Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám. Edd. T. BOROVSKÝ – L. JAN – M. WIHODA. Brno 2003, s. 115–117.
72 Srov. FRIEDRICH, G.: O privilegiu, s. 19–20.
73 Srov. souhrnně ŽEMLIČKA, Josef: Čechy v době knížecí (1034–1198). Praha 2002, s. 292–296.
67
68
69
70
24
majetek biskupství.74 Přese všechno však vyzněl závěr Gustava Friedricha pozitivně
a jako takový byl historickou obcí v podstatě přijat.75
S drobnou korekcí vystoupil 15 let po Gustavu Friedrichovi Václav Hrubý.
Za markantní změnu interpretace lze pokládat především Hrubého víru v pravost ustanovení o výsadním postavení kláštera v rámci řeholní sítě českých zemí. Zformuloval
pro to tři hlavní argumenty: 1. Údajná interpolace by byla příliš dlouhá. 2. Ustanovení je formulováno konzistentně se zbytkem textu a odpovídá cele ostatním listinám
Jana XV. 3. Je nepochybné, že Břevnov byl pokládán za hlavu českých benediktinských klášterů už před rokem 1224, kdy bylo papežské privilegium králem konfirmováno a kdy měla vzniknout údajná interpolace.76 Jinak ale Hrubý s Friedrichovými vývody souhlasil: i on usoudil, že konfirmace roku 1224 se stala podnětem pro rozšíření
pasáže o klášterních svobodách i nadání desátky. Přitom původní papyrový originál
zřejmě zůstal v klášterním archivu i nadále (jak naznačuje svědectví Pulkavovo a text
inventáře kostelů břevnovského panství z konce 14. století), tedy musel být ve shodě
s inzertem v konfirmaci a interpolace připadala v úvahu jen v místech v papyrovém
originálu porušených.77 S novou interpretací desátků v privilegiu Jana XV. vystoupil
nedávno Josef Žemlička. Nabídl logický názor, že původně se jednalo nikoli o desátky
biskupské, ale knížecí, kterými panovník zajistil existenci nového konventu. S postupem času však toto nadání přestalo vlivem marginalizace hradského správního systému plnit svou funkci, a tak břevnovští řeholníci využili dobového ovzduší a obsah
privilegia, předkládaného ke konfirmaci „aktualizovali“.78
Josef Žemlička se také jako prozatím poslední pokusil znovuzhodnotit dotyčné ochranné privilegium. Významným pokrokem se stala korekce Friedrichova názoru o důvěryhodnosti udělení pontifikálií opatu Anastasiovi. Žemlička vyšel z moderněj74 FRIEDRICH, G.: O privilegiu, s. 20–21. S tím se výslovně ztotožnil též HRUBÝ, V.: Falsa Břevnovská, s. 97.
75 Odchylkou je hodnocení ZIMMERMANNA, Haralda: Papsturkunden 896–1046. Band I. Wien
1984, č. 317, s. 618–620, který ji hodnotí jako silně podezřelou. Jako falzum z konce 14. století a další z podvrhů opata Bavora z Nečtin nahlížel na Janovo privilegium URBÁNEK, R.:
Legenda t. zv. Kristiána I/2, s. 444. I on ale předpokládal předlohu v podobě starších domácích
zdrojů.
76 HRUBÝ, V.: Falsa Břevnovská, s. 95–96, pozn. 3. Ohledně břevnovského primátu Hrubý odkazuje na falzum zakládací listiny kláštera v Opatovicích nad Labem (hlásící se do roku 1073;
ve skutečnosti ale z 12. století). Viz CDB I, č. 386, s. 368–369. Stejně tak při obdarování Rajhradu olomouckým knížetem Fridrichem vyžádal si listinné stvrzení nikoli představený rajhradského konventu, ale břevnovský opat. Viz CDB I, č. 247, s. 218–219. S tímto postavením Břevnova souhlasí v zásadě ŽEMLIČKA, J.: K hodnověrnosti listiny Jana XV., s. 36.
77 HRUBÝ, V.: Falsa Břevnovská, s. 96–99.
78 Srov. ŽEMLIČKA, J.: Decimas trium provinciarum pro klášter v Břevnově, s. 131–133. Obdobně TÝŽ:
Hmotné zabezpečení nejstarších benediktinských klášterů v Čechách. In: Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa. Ed. P. SOMMER. Praha 2006, s. 265–276. O desátkovém sporu mezi Břevnovem
a pražským biskupem HRUBÝ, V.: Falsa Břevnovská, s. 102–104; srov. RBM I, č. 749, s. 353; č.
783, s. 369; č. 794, s. 372; č. 832, s. 392; č. 838, s. 394; RBM II, č. 128, s. 49; č. 1888, s. 811;
RBM IV. Ed. J. EMLER. Pragae 1892, č. 861, s. 340; č. 1012, s. 404–405; Decem registra censuum
Bohemica compilata aetate bellum hussiticum praecedente (= DRC). Ed. J. EMLER. Pragae 1881, s. 152,
169–174. Srov. též inventární regest ztraceného mandátu biskupa Tobiáše z Bechyně z roku 1284
a listinu biskupa Řehoře z roku 1301 u PRAŽÁKA, J.: Břevnovská deperdita, s. 116–118.
25
ší edice než svého času Friedrich, tedy poukázal na spornost jím uváděných příkladů,
které vždy mluví jen o udělení dalmatiky a sandálů, nikdy o mitře a dalších pontifikálních odznacích. Podezřelé se mu stalo především udělení všech pontifikálií naráz, což
kontrastuje se skutečností, že i takové ústavy jako Monte Cassino či Cluny jich dosahovaly až s odstupem a postupně, ne dříve než od poloviny 11. století.79
Přes vznesené výhrady ale ani Josef Žemlička v podstatě nepochybuje, že Jan
XV. Břevnovu na podnět biskupa Vojtěcha nějaké privilegium vystavil, jak vyplývá
z narace důvěryhodné konfirmace Přemysla Otakara I. Předpokládá ale jen stručný text obsahující intitulaci, arengu, dispozici s ochrannou formulí a uvedení soupisu majetků kláštera, případně pasáž o svobodné volbě představeného konventem, poté
sankci a závěr.80 Hlavní problém pak vidí v tom, že toto v českém prostředí ojedinělé
privilegium81 ztrácelo s postupem času na ceně, a tedy bylo řeholníky využito změn
po březnu 1222 ke stvrzení panovníkem a provedení jistých úprav textu. Žemlička odmítá představu, že by do chatrného papyrového privilegia bylo zasahováno a spíše se staví za variantu příjemeckého zhotovení konfirmované výsady, která byla při tom
interpolována. V tomto ohledu Žemlička předpokládá výraznější zásahy, než soudil
79 Srov. ŽEMLIČKA, J.: K hodnověrnosti listiny Jana XV., s. 27–30. Za plně důvěryhodný označil Žemlička pouze jediný příklad, a sice privilegium pro Corvey z roku 981. Naopak všechny papežské
listiny starší roku 1000, které zmiňují výsadu mitry, jsou dnes řazeny mezi falza. Dále (s. 28,
pozn. 21) nastiňuje vývoj mitry v latinské liturgii a zdůrazňuje skutečnost, že mitra se prosazuje
až v 11. století. Jako první bezpečný doklad udělení mitry církevnímu hodnostáři udává udělení
této výsady trevírskému arcibiskupovi Eberhardovi papežem Lvem IX. roku 1049. V těsném
závěsu následovala arcibiskupství v Besanconu, Mohuči, Hamburku a biskupství v Bamberku.
K roku 1063 se udává mitra opata kláštera v Canterbury, posléze je mitra známa též z Monte
Cassina a Cluny. Žemlička zdůrazňuje, že se jednalo toliko o případy „ad personam“, platnost
i pro nástupce je známa až od počátku 14. století. Z domácího prostředí známe autentickou zprávu o opatské mitře až z roku 1197 pro klášter v Teplé (CDB I, č. 361, s. 329). Žemlička tak mitru břevnovského opata vidí jako „zcela pochybnou ..., stěží ji lze chápat jako anomálii, o více než půlstoletí
předbíhající vývoj.“ (s. 28–30). Ve stejném duchu odmítá Žemlička pro 10. století pontifikální rukavice, o nichž pochází první doklad z roku 1037 ve vztahu k biskupským, a z roku 1070 ve vztahu k rukavicím opatským. Doklad opatských sandálů a dalmatiky pak je dochován z roku 981.
Srov. PLESZCYŃSKI, Andrzej: Vyšehrad: rezidence českých panovníků. Studie o rezidenci panovníka raného středověku na příkladu českého Vyšehradu. Praha 2002, s. 143. Shodnou cestou vykročil
vlastně už URBÁNEK, R.: Legenda t. zv. Kristiána I/2, s. 469–471, II/2, s. 400, pozn. 522, když
vyšel z komparace břevnovského ochranného privilegia s výsadami klášterů Petershausen (989)
a Lorsch (998). Shledal, že všechny tři listiny prokazují stejný základ shodné formulářové předlohy, za reálné, ačkoliv neobvyklé), měl i udělení pontifikálií a potvrzení majetků a výsad. Sám
však poukázal že i opati Fuldy (997) a Monte Cassina (1045) byli obdařeni toliko právem nosit
dalmatiku a pontifikální sandály; obdobně vypadaly poměry v Metách, Kolíně a Corvey. Toliko autorita Vojtěchova se Urbánkovi nezdála dostatečným argumentem k tak neobvyklé míře
udělených milostí. Jednoznačně pak pochyboval o realističnosti Boleslavem II. udělených svobod a břevnovském primátu nad ostatními domácími benediktinskými kláštery.
80 Viz ŽEMLIČKA, J.: K hodnověrnosti listiny Jana XV., s. 26, 35. Text konfirmace v CDB II, č. 259,
s. 248–251.
81 Obdobnou výsadu známe z domácího prostředí k roku 1145 od Evžena III. pro klášter sv.
Jiří na Pražském hradě, k roku 1226 od Honoria III. pro Želiv, k roku 1279 od Mikuláše III.
pro Vilémov. Pravděpodobné je, že ochranné privilegium udělil Evžen III. také klášteru litomyšlskému. Viz BISTŘICKÝ, J.: Über Falsifikate, s. 186.
26
Friedrich i Hrubý. Smysl původního privilegia z konce 10. století tak byl přizpůsoben,
aby odpovídal realitě počátku 13. století. Kromě nahrazení desátků knížecích desátky
biskupskými bylo do privilegia vneseno ustanovení o nadřazenosti Břevnova ostatním
benediktinským klášterům přemyslovského království a s tím spojené obdaření břevnovského opata viditelnými odznaky prestiže. Podnětem pro takovou formální fixaci mělo být konkurenční ovzduší mezi českým klérem za sporu krále Přemysla a biskupa Ondřeje, spojené ovšem i s vzestupem nových monastických řádů.82
Gustav Friedrich zaměřil svou pozornost i na dvě listiny knížete Břetislava I.
týkající se Břevnova, resp. Rajhradu. Obě dvě shledal po diplomatické stránce nevěrohodnými. Listina hlásící se do roku 104583 ve svém rajhradském exempláři neodpovídá písmem, ani svou přivěšenou pečetí. Podobné nesrovnalosti shledal i na exempláři břevnovském. Obě tak podle písma přisoudil 13. století.84 Stejně tak dochovaný
exemplář druhé Břetislavovy údajné listiny z roku 104885 je psán minuskulou 13. století.86
Zajímavý je pro nás Friedrichův postřeh, že tyto tzv. Břetislavovy listiny jsou nápadně
podobné údajnému donačnímu privilegiu Boleslava II. z roku 993. Slovní shoda je patrná v pasážích o imunitách, za vzor určil Friedrich jednoznačně literu Boleslavova privilegia.87 Vzhledem k faktu nesprávného užití královského titulu usoudil Friedrich,
že též konfirmace privilegia Boleslava II., připsaná Přemyslu Otakaru II. a hlásící se
do roku 1255,88 je nepravá a vznikla až po panovníkově smrti.89 To však odmítl Zdeněk Fiala a Jindřich Šebánek, jehož autorita je uznávaná dodnes, Fialův názor přijal.90
Friedrich se tak domníval, že i privilegia připsaná Břetislavu I. vznikla až v roce
1278. Možnou námitku, že už imunitní privilegium markraběte Přemysla z 2. 11. 123491
mluví o výsadách daných Rajhradu, eliminoval Friedrich poukazem na rozdílný obsah
obou výsad, přičemž nesporně pravé privilegium markraběcí je výrazně skromnější,
nadto část Přemyslova privilegia byla do údajného Břetislavova textu doslovně opsána.92 Tomu nasvědčuje i skutečnost, že ve sporu s olomouckým biskupem Brunem
o svrchovanost nad rajhradským konventem z roku 1255 (který však dopadl pro Břevnov vítězně), nebyly mnichy předloženy žádné písemné dokumenty stvrzující jejich
právo; celá pře byla rozhodnuta toliko na základě ústních svědectví.93 K obnovení spo82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
ŽEMLIČKA, J.: K hodnověrnosti listiny Jana XV., s. 35–37.
CDB I, č. 379, s. 352–354.
FRIEDRICH, G.: O dvou nejstarších listinách kláštera rajhradského, s. 73–74.
CDB I, č. 381, s. 356–358.
TAMTÉŽ, s. 75–76; souhlasně ŠEBÁNEK, J. – DUŠKOVÁ, S.: Studie I, s. 267; i PRAŽÁK, J.:
Privilegium pervetustum, s. 14.
RBM II, č. 56, s. 23.
FRIEDRICH, G.: O dvou nejstarších listinách kláštera rajhradského, s. 77; srov. ŠEBÁNEK, J. – DUŠKOVÁ, S.: Studie I, s. 267; DUŠKOVÁ, S.: Listinný poklad břevnovského kláštera, s. 140.
FIALA, Zdeněk: Panovnické listiny, kancelář a zemský soud. Sborník archivních prací 1951, s. 235;
ŠEBÁNEK, J. – DUŠKOVÁ, S.: Studie I, s. 269.
RBM I, č. 862, s. 405–406; CDB III/1. Ed. G. FRIEDRICH. Pragae 1943, č. 90, s. 104–106.
O vztahu listiny Břetislavovy a Přemyslovy ale srov. studii BISTŘICKÉHO, J.: Über Falsifikate, s.
188.
TAMTÉŽ, s. 79.
27
ru došlo v 90. letech téhož století za biskupa Dětřicha a opata Bavora. Roku 1296 se
olomoucký biskup znovu vzdal svých předchozích nároků, a to, jak usoudil Friedrich,
právě pod vlivem předložených privilegií, hlásících se ke jménu Břetislava I.94
Václav Hrubý zaměřil svou pozornost také na samu Přemyslovu konfirmaci z roku 1224.95 Usoudil o ní, že byla složena královským notářem Heřmanem, ale
sepsána písařem břevnovským. Upozornil na skutečnost, že text pokračuje po ukončení hlavního Přemyslova textu, ovšem psán týmž inkoustem a touž rukou, jen poněkud
jinými tahy. A právě zde se mluví o svobodách, udělených knížetem Břetislavem I.
klášterním poddaným oproti hradským úředníkům. Lze souhlasit s Hrubým, že v čistě
zpadělané listině by toto bylo vpraveno organicky do hlavního textu.96
Nejrozsáhlejšího rozpracování se problematice břevnovských falz dostalo ve studii již zmíněného Václava Hrubého. Autor zde nabídl rozsáhlou hypotézu o uvědomělé a programové činnosti břevnovských představených od opata Dluhomila po opata Bavora. V Hrubého interpretaci tak spatřil světlo světa důmyslný řetězec na sobě
vzájemně závislých falz a interpolovaných pravých privilegií. Podezřelými se tak staly
nejen listiny Jana XV., Boleslava II., Břetislava I., ale i imunitní privilegium Přemysla Otakara I. z 10. 3. 122097 a konfirmace Přemysla Otakara II. z roku 125598 – tedy právě proto, aby nebyl porušen řetěz a jednotlivá privilegia si vzájemně tvořila oporu, resp.
alibi.99 O vývody Václava Hrubého se při svých úvahách o počátcích břevnovské kolonizace na Broumovsku opřel Josef Vítězslav Šimák,100 ještě dále pak Hrubého úvahy
dovedl Rudolf Urbánek, když se rozsáhle zabýval autorstvím legendy tzv. Kristiána.101
Vznik břevnovských falz tedy očividně spadá do 13. století, konkrétně do doby
po roce 1222. Na detailní výzkum této epochy se zaměřili Jindřich Šebánek a Sáša Dušková.102 Z jejich studií vystoupilo jako nepochybné falzum donace Přemysla Otakara I. na újezd polický z 22. 5. 1213 i konfirmace téhož od Václava I. z roku 1229,
94 RBM II, č. 1709, s. 732; Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae (=CDM) V. Ed. A. BOČEK.
Olomucii 1845, č. 43, s. 43–45; FRIEDRICH, G.: O dvou nejstarších listinách kláštera rajhradského,
s. 80. V této Friedrichově linii pak pokračoval ve své interpretaci také HRUBÝ, V.: Falsa Břevnovská, s. 104–112. Hrubý se však postavil proti Friedrichově filiaci pseudobřetislavovských listin,
tj. závislosti listiny z roku 1048 na listině z roku 1045, i proti jejich vzniku na konci 13. století a navrhl dataci do první poloviny téhož století (s. 105–106, pozn. 2; s. 111–112, pozn. 2).
Za vzor měl pak privilegium markraběte Přemysla z roku 1234 (s. 107–108, pozn. 1).
95 CDB II, č. 259, s. 248–250.
96 HRUBÝ, V.: Falsa Břevnovská, s. 98.
97 CDB II, č. 375, s. 410–412.
98 RBM II, č. 56, s. 23; CDB V/1. Edd. J. ŠEBÁNEK − S. DUŠKOVÁ. Pragae 1974, č. 45, s.
95–97.
99 Viz HRUBÝ, V.: Falsa Břevnovská, s. 116–124.
100 ŠIMÁK, J. V.: Počátky Broumova a Broumovska, s. 575v576.
101 K listinným falzům, přičteným opatu Bavorovi URBÁNEK, R.: Legenda t. zv. Kristiána I/2, s.
464–511. Nutno ale souhlasit s lakonickým konstatováním ŠEBÁNKA, J. – DUŠKOVÉ, S.:
Studie I, s. 261, že taková rozsáhlá falzátorská dílna na Břevnově je stěží prokazatelná.
102 Viz ŠEBÁNEK, J. – DUŠKOVÁ, S.: Listina v českém státě doby Václava I., s. 17–23; DUŠKOVÁ,
Sáša: Fälschungen böhmischer Königsurkunden im 13. Jahrhundert. In: Fälschungen im Mittelalter. Band
IV. Hg. von H. FUHRMANN. Hannover 1988, s. 597–615.
28
dochovaná v konfirmaci Karla IV. z 14. 1. 1351.103 Obdobně pak listina Přemysla Otakara II. z roku 1260, týkající se rozřešení poměrů na Policku104 a s ní písařsky totožná
listina královny Markéty na ves Chraštice.105 Oproti názoru Friedrichovu i Hrubého106
označili za padělky oba exempláře (A1, A2) listiny z 18. 6. 1234, v níž Václav I. na prosbu opata Dluhomila potvrzuje svobody udělené klášteru Boleslavem II. a stvrzené už
Přemyslem I.107 Na rozdíl od Rudolfa Urbánka, který falzum připsal opatu Bavorovi,
Šebánek s Duškovou říkají, že falzum nemohlo z hlediska paleografického vzniknout
později než v 50.–60. letech 13. století.108 Jako podezřelé se také Jindřichu Šebánkovi jevily listiny Václava II. z roku 1301, kde je doslovně inzerován už zmiňovaný list
královny Markéty,109 a konfirmace řady starších výsad Karlem IV. z roku 1351.110
Jinak oba autoři relativizují opět jednoznačný soud Urbánkův ohledně listiny
Václava I. z 8. 2. 1249,111 stvrzující směnu vsí Svárov za Kuromrtvy. Dle jejich názoru,
ačkoliv je listina chybně datována a nesedí ani jména svědků, proti jejímu obsahu lze
stěží co namítnout a považují ji za listinu příjemeckou,112 posléze patrně autorizovanou královskou pečetí. Jako datum skutečného vzniku uvažují rok 1250.113 Za pravé
oba badatelé prohlásili i protekční privilegium papeže Řehoře IX. z června 1231.114
Rehabilitována byla také listina Přemysla Otakara II. z 6. 9. 1253,115 jíž bylo do Police přeneseno právo trhu z Provodova a vedle toho byla Břevnovu stvrzena sama držba Police. I o této listině byly vysloveny pochyby,116 Šebánek s Duškovou však listiny
datují nejpozději do 60. let 13. věku, a proto nemůže být falzem Bavorovým. Dále
upozorňují, že místo, kde badatelé z tradice vidí slovo „Hemi“ (tj. Stěny) a z něhož se
tak vyvozuje snaha o podvodné rozšíření donace, je porušeno a vychází se toliko z pře-
103 PRAŽÁK, J.: Břevnovská deperdita, s. 112; upozorňuje, že v klášterním raněnovověkém inventáři se mluví nikoli o známé Karlově konfirmaci (ta je uváděna samostatně), ale o jednotlivých
listinách. Srov. dále ŠEBÁNEK, Jindřich – PRAŽÁK, Jiří – DUŠKOVÁ, Sáša: Studie k české
diplomatice doby přemyslovské. Praha 1959, s. 61.
104 RBM II, č. 276, s. 106.
105 RBM II, č. 277, s. 107. Srov. ŠEBÁNEK, J. – DUŠKOVÁ, S.: Studie I, s. 271–272.
106 Ohledně názoru Friedrichovu viz záhlavní poznámku v CDB III/1, č. 73; dále HRUBÝ, V.:
Falsa Břevnovská, s. 113, pozn. 2, s. 114, pozn. 1.
107 CDB III/1, č. 73, s. 77–80.
108 URBÁNEK, R.: Legenda t. zv. Kristiána I/2, s. 485–486; ŠEBÁNEK, J. – DUŠKOVÁ, S.: Listina v českém státě doby Václava I., s. 20–21.
109 RBM II, č. 1877, s. 807.
110 ŠEBÁNEK, J. – DUŠKOVÁ, S.: Studie I, s. 272.
111 CDB IV/1. Ed. J. ŠEBÁNEK – S. DUŠKOVÁ. Pragae 1962, č. 159, s. 261–263.
112 Takových je ovšem dle jejich analýzy valná většina až do 14. století. Viz ŠEBÁNEK, J. – DUŠKOVÁ, S.: Studie I, s. 266–267, kde je i výčet konkrétních případů.
113 URBÁNEK, R.: Legenda t. zv. Kristiána I/2, s. 489; ŠEBÁNEK, J. – DUŠKOVÁ, S.: Listina v českém státě doby Václava I., s. 21–22.
114 CDB III/1, č. 9, s. 9. Srov. ŠEBÁNEK, J. – DUŠKOVÁ, S.: Studie I, s. 265.
115 Státní okresní archiv (=SOkA) Náchod, fond Archiv města Police nad Metují, Kniha opisů privilegií, inv. č. 15, kn. 2, f. 3.
116 Viz ŠIMÁK, J. V.: Počátky Broumova a Broumovska, s. 576; URBÁNEK, R.: Legenda t. zv. Kristiána I/2, s. 500–502.
29
pisu Ziegelbauerova.117 V dochované konfirmaci Karla IV. z roku 1351 však čteme
namísto „Hemi“ „Heremi“, což již vybízí k interpretaci střízlivější.118
Rehabilitována byla v očích Šebánkových rovněž Urbánkovi podezřelá listina olomouckého biskupa Dětřicha z konce ledna 1290.119 Urbánkovi se především
nezdálo, že se v dokumentu mluví o Rajhradě jakožto o Břevnovu podřízeném klášteře, když prý spor byl rozřešen až o šest let později.120 Jindřich Šebánek se však postavil za pravost listiny s tím, že vznikla rukou příjemce (patrně v Rajhradě), protože
tentýž písař psal také druhý (nekancelářský) exemplář biskupské listiny z roku 1296
i indorzát na exempláři kancelářském, udávajícím adresáta: „Frater Bavarus abbas ecclesie
Brewnoviensis.“121 Rudolf Urbánek mimo jiné opomněl vzít v úvahu dřívější fázi sporu,
ještě za Dětřichova předchůdce Bruna ze Schauenburku.122
Šebánek také přesvědčivě zbavil podezření břevnovský exemplář Přemyslova velkého privilegia z března 1222.123 Jindřich Šebánek poukázal na fakt, že dokument
je psán stejnou rukou jako údajná listina olomouckého knížete Fridricha na hranický
újezd z roku 1169.124 Rozborem situace, která za vyhotovením falz stála, došel Jindřich Šebánek k názoru, že listina, hlásící se ke knížeti Fridrichovi, musela vzniknout
ne moc dlouho před rokem 1222, kdy břevnovský opat Dluhomil postoupil za úplatu sporný újezd hradišťským premonstrátům.125 Šebánek tak došel k závěru, že není
žádný důvod považovat břevnovský exemplář Přemyslova velkého privilegia za podvrh (už z toho důvodu, že Břevnov je výslovně jmenován v konfirmaci daného privilegia Přemyslem Otakarem II. roku 1253126 a nemůže být sporu o kancelářském
původu této písemnosti), naopak falešná je údajná listina Fridrichova.127 Dle Šebánkova úsudku rovněž po grafické stránce nemůže být námitek proti listině o koupi rychty
v Broumově roku 1266,128 podobně pak s odkazem na nesporný kancelářských původ
nabádá i k opatrnému posuzování pravosti obsahu listiny o zisku vsi Kuromrtvice.129
117 ZIEGELBAUER, Magnoald: Epitome historica regii, liberi, exempti in regno Bohemiae antiquissimi, celeberrimi ac amplissimi monasterii Brevnoviensis vulgo S. Margarethea Ordinis S. Benedicti prope Pragam.
Coloniae 1740, s. 283. Srov. ŠEBÁNEK, J. – DUŠKOVÁ, S.: Listina v českém státě doby Václava I.,
s. 22.
118 Srov. ŠEBÁNEK, J. – DUŠKOVÁ, S.: Listina v českém státě doby Václava I., s. 23.
119 CDM IV. Ed. A. BOČEK. Olomucii 1845, č. 289, s. 365; RBM II, č. 1490, s. 642.
120 Viz RBM II, č. 1709, s. 732.
121 Srov. ŠEBÁNEK, J. – DUŠKOVÁ, S.: Studie I, s. 262–263, 277, pozn. 17; ŠEBÁNEK, Jindřich:
Studie o kanceláři a listinách Dětřicha, biskupa olomouckého. ČMM 50, 1926, s. 233–234.
122 Viz RBM II, č. 73, s. 28.
123 CDB II, č. 227, s. 210.
124 CDB I, č. 247, s. 218.
125 CDB II, č. 228, s. 213.
126 RBM II, č. 3, s. 2.
127 ŠEBÁNEK, J. – DUŠKOVÁ, S.: Studie I, s. 263–265. Oproti mínění Šebánkovu ji ale naposledy
JAN, Libor: Počátky benediktinů na Moravě a rajhradský klášter. In: Ve stopách sv. Benedikta. Edd.
L. JAN – P. OBŠUSTA. Brno 2002, s. 19, považuje za pravou; obdobně, leč ne explicitně, WIHODA, Martin: Vladislav Jindřich. Brno 2006, s. 271. Srov. TÝŽ, Benediktinská kapitola v dějinách
kláštera Hradisko u Olomouce. In: Ve stopách sv. Benedikta, Brno 2002, s. 31–32.
128 RBM II, č. 522, s. 202. Srov. ŠEBÁNEK, J. – DUŠKOVÁ, S.: Studie I, s. 270.
129 RBM II, č. 253, s. 96. Srov. ŠEBÁNEK, J.– DUŠKOVÁ, S.: Studie I, s. 270–271.
30
Na další podezřelé písemnosti poukázala Sáša Dušková. Upozornila na nedatovaný mandát (určený nejspíše do roku 1256) Přemysla Otakara II., kde je však opět
panovník chybně titulován. Obsahem mandátu je osvobození poddaných od cla.130
Dále pak pozornost vzbudila listina z 25. 3. 1258, dochovaná v konfirmaci pražského arcibiskupa Antonína z roku 1565. Podle Duškové je nepochybný její kancelářský původ, resp. listina takové provenience vzatá za vzor. Obsahem listiny je směna statků,131 Dušková tak jako motivaci vzniku spatřuje přípravu kláštera na majetkové
spory. Obdobně pak jako nikoli falzum čistě nárokové, ale spíše jako podklad k upevnění klášterní domény v nejistých časech, byla Duškovou zhodnocena listina z 1. 5.
1277.132 Jako nepochybné falzum bylo označeno privilegium Přemysla Otakara II. z 3.
11. 1260, kdy tento panovník s odkazem na svého otce a děda posílil pravomoci břevnovského opata nad poddanými v severovýchodních Čechách oproti kladskému purkrabímu.133 I ony odkazované listiny Přemysla Otakara I. z roku 1213134 a Václava I.
z roku 1229135 byly datovány do konce 13. a počátku 14. století. Svou studii Sáša Dušková uzavírá tím, že studovaný případ Břevnova podává i obraz obecných poměrů,
dotýkajících se nejen daného kláštera, ale i ostatních institucí v českých zemích, kdy je
zřejmé, že hlavně na počátku vlády Přemysla Otakara II. lze vysledovat usilovnou snahu o hospodářské zajištění, které se (v případě Břevnova) uzavírá k roku 1266.136 Obecně je také na závěrech Jindřicha Šebánka a Sáši Duškové více než zajímavá snaha vidět
v Břevnově významné a konsolidované skriptorium.137
Skupinu břevnovských falz naposledy obohatil Ivan Hlaváček, když zpochybnil existenci údajného privilegia Přemysla Otakara II., dochovaného toliko v konfirmaci Václava IV. z jara roku 1405,138 kterým byla broumovským měšťanům (resp.
tedy jejich klášterní vrchnosti) povolena výroba sukna a uděleno právo skladu. Hlaváček na základě toho, že se tato listina nezachovala v jiných konfirmacích, především
rozsáhlých stvrzeních Karla IV., usuzuje, že ve skutečnosti nikdy neexistovala. Hlaváček tak usoudil, že břevnovští využili jakéhosi přepadu města, o němž mluví i počátek nejstarší broumovské městské knihy, aby institucionálně zakotvili víceméně zavedené, ale neformální právo skladu.139
Třeba si uvědomit, že základem falzátorské činnosti českých duchovenských
ústavů byla proměna právního rámce české společnosti na prahu 13. století, vyjádře130 CDB V/1, č. 107, s. 181–182.
131 CDB V/1, č. 149, s. 238–239.
132 CDB V/2. Edd. J. ŠEBÁNEK – S. DUŠKOVÁ. Pragae 1981, č. 834, s. 536–538.
133 CDB V/2, č. 246, s. 377–379.
134 CDB III/1, č. 367, s. 399–401.
135 CDB III/1, č. 382, s. 430–431.
136 DUŠKOVÁ, S.: Listinný poklad kláštera břevnovského, s. 139–145.
137 Srov. ŠEBÁNEK, J. – DUŠKOVÁ, S.: Studie I, s. 266, 268.
138 Zbytky register králův římských a českých z let 1361–1480. Ed. A. SEDLÁČEK. Praha 1914, č. 597, s.
85; srov. edici HLAVÁČKA, I.: Co a jak se událo či neudálo v Broumově, s. 86–87; a inventární zápis
u PRAŽÁKA, J.: Břevnovská deperdita, s. 113–114; s. 121, pozn. 36.
139 SOkA Náchod, fond Městský úřad Broumov, Opis nejstarší městské knihy z r. 1407, inv. č. 344,
sign. 258, f. 3. K tomu HLAVÁČEK, I.: Co a jak se událo či neudálo v Broumově, s. 84. Jeho interpretace představuje nemalý posun, neboť kupř. PRAŽÁK, J.: Břevnovská deperdita, s. 114, nepochyboval o pravosti, resp. spíš o možnosti vydání takové listiny, navzdory jejímu nedochování se.
31
ná v našem konkrétním případě privilegiem české církve Přemysla Otakara I. z března 1222,140 na niž byly duchovní instituce nuceny reagovat.141 Jistě nelze očekávat od
břevnovských opatů nějaký dalekosáhlý, pečlivě připravovaný plán, jak cestou falšování
všech možných dokladů svůj klášter povznést, jak mínil Václav Hrubý: „... do privilegia [Jana XV.] uložil Dluhomil celý program, o jehož provedení pak usilovně pracovalo celé příští
století. Vystihl ... příští vývoj svého kláštera k moci, jeho směr i cíl velmi bystře a cestu k němu jasně mu vyznačil.“142 Ještě odvážněji po této interpretační linii vykročil Rudolf Urbánek.
V podstatě ale jen následoval Hrubého ideu a filiaci a podepíral tak svůj hlavní cíl:
dokázat původ svatováclavské a ludmilské dvojlegendy do konce 14. století a najít jejího autora. Proto je pro nás Urbánkova rozsáhlá práce spíše vedlejší,143 zajímavá je ale
jeho práce s fakty. Střízlivější bádání ovšem tyto „spiklenecké hypotézy“ paradoxně tzv.
pozitivistických historiků právem odmítlo.144
Obecně nutno konstatovat, že listinný materiál je v břevnovském klášterním
archivu dochován jednoznačně až od 13. století.145 Nejstarší privilegia (s výjimkou listiny papeže Jana XV.) jsou bádáním přesvědčivě označena za falza právě z tohoto věku.146 Jak však rozhodnout, zda klášter skutečně jinými listinami nedisponoval,
nebo o ně z nějakého důvodu přišel, což pak byl mimo jiné důvod ke zhotovování falz?
Skutečně až do 13. století postačovalo klášteru jen ústní nadání spolu s domácími aktovými záznamy?147 Byť by se jednalo jen o jedno století, neboť opatrné počátky české
140 CDB II, č. 227, s. 210.
141 Srov. už HRUBÝ, V.: Falsa Břevnovská, s. 95.
142 Viz HRUBÝ, V.: Falsa Břevnovská, s. 97.
143 Tím ovšem nemyslím nepodstatná. Srov. v tomto ŠEBÁNEK, J. – DUŠKOVÁ, S.: Studie I, s.
261–263.
144 Srov. naposledy PRAŽÁK, J.: Privilegium pervetustum, s. 15. Základním problémem této interpretace bylo podle mého názoru dedukování motivů falzátorské činnosti z výsledků dějů, což je
však dosti riskantní, možná nevyhnutelně bludné, jak upozorňuje BROWN, E. A. R.: Falsitas
pia sive reprehensibilis, s. 102. Na celou šíři problému poukazuje (s celou řadou konkrétních příkladů) HÄRTEL, Reinhardt: Fälschungen im Mittelalter: geglaubt, verworfen, vertuscht. In: Fälschungen im
Mittelalter. Band III. Hg. von H. FUHRMANN. Hannover 1988, s. 29–51.
145 Přehled podává SCHRAMM, Romuald: Regesten zur Geschichte der Benedictiner-Abtei Břevnov-Braunau in Böhmen. Studien und Mittheilungen aus dem Benediktiner-Orden 1, 1882, s. 66–83, 2, s.
292–309; 3, s. 82–95.
146 Listiny Boleslava II. z 993 (CDB I, č. 375, s. 347–350); Břetislava I. z 1045 (CDB I, č. 379, s.
352–354); Přemysla Otakara I. z 1194 (CDB I, č. 410, s. 443–444); královského podčešího Soběhrda z 1211–1212 (CDB II, č. 365, s. 397–398). Krom toho v soupisu z 19. století se lze dočíst
o dvou listinách Boleslava II. z roku 993 (donační a zakládací) a o darovací listině bílinského správce Eppa z roku 1043 (CDB I, č. 378, s. 351–352), viz ANM Praha, Sb. F15 Břevnov (v.
Broumov), Verzeichniss der ältesten bekannten Urkunden Stifts Břewnow, kart. 13, srov. FIALA, Z.: K otázce funkce našich listin, s. 6, 19, pozn. 15.
147 Kupř. aktový záznam jako základ pozdější listiny Boleslava II. předpokládal KOSS, Rudolf: Kritische Bemerkungen zu Friedrichs Codex diplomaticus nec non epistolaris regni Bohemiae. Studien zum älteren
böhmischen Urkundenwesen, Prag 1911 (neměl jsem k dispozici). Pro údajné (!) falzum papežského protekčního privilegia předpokládá aktový podklad rovněž URBÁNEK, R.: Legenda t. zv.
Kristiána I/2, s. 445. Takový podklad kupř. odmítá HRUBÝ, V.: Tři studie, s. 6–7. Memoriální
záznamy jako podklad pozdějších břevnovských listinných falz předpokládá také BLÁHOVÁ,
M.: Funkce a pramenná hodnota, s. 106, 107. Ostře kontrastní stanovisko zaujal FIALA, Z.: K otázce
funkce, s. 7, s odkazem na příklad Ostrova, k němuž také nemáme do konce 12. století zachová-
32
listiny jsou diplomatiky kladeny do období vlády Vratislava II., větší šíření je zaznamenáno od sklonku první poloviny 12. století.148 Skutečně lze předpokládat, že by první
listinná stvrzení dostal Břevnov od roku 993 až v první polovině 13. století? Lecčemus
by v tomto ohledu naznačovalo i Jiřím Pražákem (v pozdním soupisu cca z přelomu 16.
a 17. století)149 objevené donační privilegium knížete Vladislava I. z roku 1121, o jehož
pravosti však Pražák přirozeně nemohl nijak rozhodnout.150
Přitom ovšem nelze opomenout výsledek analýzy Zdeňka Fialy, který se detailně
zabýval množstvím listinného materiálu k nejstarším dějinám českých klášterů a shledal, že vedle výjimečného souboru hradišťských listin jen u Kladrub máme dochovány
do konce 12. století dvě nesporně pravé listiny domácích vydavatelů. Veškeré další
fundační či donační listiny benediktinských klášterů jsou falzy 12. či počátku 13. století. Co se týče písemností zahraničních vydavatelů, není situace v zásadě odlišná.151
Přitom ale s určitostí předpokládá vedení aktových záznamů u Ostrova, Opatovic
i Kladrub a s velkou pravděpodobností také u Břevnova, Rajhradu, Třebíče a Hradišnu jedinou listinu, ale máme několik aktů z doby od založení kláštera po dobu knížete Vladislava II. (viz CDB I, č. 40, s. 46–47; č. 46, s. 50; č. 52, s. 52–53; č. 56, s. 60; č. 83, s. 89–90; č. 91,
s. 98–99; č. 97, s. 104; č. 102, s. 106; č. 154, s. 154–155; č. 179, s. 176). Jako nepřekvapivé vidí
Fiala nezachování diplomatického materiálu sázavské provenience s ohledem na osudy konventu v 11. století. Chudičký je též archiv podstatně mladších Opatovic. Ani u ostatních benediktinských klášterů není situace diametrálně odlišná. Ovšem falzum kladrubské zakládací listiny
(CDB I, č. 390, s. 393–394) nese dle Fialy stopy aktů (s. 8). Významný soubor listin se váže
k počátkům hradišťského kláštera (1078, 1126 viz CDB I, č. 79, s. 82; č. 80, s. 85–87; č. 110,
s. 110–111). Srov. detailněji PRAŽÁK, J.: Rozšíření aktů, s. 29–40. Vznikem z pamětních zápisů
kláštera byla rehabilitována tzv. zakládací listina třebíčského kláštera, dochovaná v Bretholzově
rukopise Kosmovy kroniky. Viz Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, Anhang IV. Gründung der Trebischer Kirche. MGH. Scriptores. Nova series II. Berlin 1923 s. 257–261. K tomu FIŠER, Rudolf:
K počátku třebíčského kláštera (Poznámky k tzv. falzu zakládací listiny). In: Ve stopách sv. Benedikta.
Edd. L. JAN – P. OBŠUSTA. Brno 2002, s. 85–96; BLÁHOVÁ, M.: Funkce a pramenná hodnota,
s. 97–122.
148 Srov. HRUBÝ, V.: Tři studie, s. 2–22; URBÁNEK, R.: Legenda t. zv. Kristiána I/2, s. 464–466;
FIALA, Z.: K otázce funkce, s. 5, 16, 18; BISTŘICKÝ, Jan: Zakládací listiny kláštera Hradiska u Olomouce a počátky české panovnické listiny, Vlastivědný věstník moravský 45, 1993, s. 131–136; TÝŽ:
Über Falsifikate, s. 187; TÝŽ: Übersicht über das Urkundenwesen der böhmischen Herrscher bis zum Jahre
1197. In: Typologie der Königsurkunden. Hg. von J. BYSTŘICKÝ. Olomouc 1998, s. 227–233;
KREJČÍKOVÁ, Jarmila: Die Siegel der böhmischen Herrscher bis 1250. In: TAMTÉŽ, s. 241–248;
HLAVÁČEK, I.: The Use of Charters, s. 136–139; ADAMSKA, A.: The Introduction of Writting,
s. 176–179. Pro analogie s polským prostředím srov. TÁŽ: „From Memory to Written Record“, s.
88–94.
149 Viz PRAŽÁK, J.: Břevnovská deperdita, s. 110.
150 TAMTÉŽ, s. 111–112. Je nepochybně velkou škodou, že se dané privilegium nezachovalo, a to ani v pozdějších konfirmacích (což je samo o sobě zajímavé). Břevnov je tu označen
jako „novum monasterium“. Jistě by bylo interesantní vědět, jaké světlo by bližší znalost této písemnosti vnesla do nejstarších dějin břevnovského konventu. Bohužel, patrně těžko kdy se toto přání Jiřího Pražáka vyplní (s. 112).
151 FIALA, Z.: K otázce funkce našich listin, s. 21, pozn. 41. K souboru kladrubských listin přehledně
NOVOTNÝ, Václav: Začátky kláštera kladrubského a jeho nejstarší listiny. Praha 1932, resp. ŠEBÁNEK, Jindřich – DUŠKOVÁ, Sáša: Studie k českému diplomatáři: II. Listiny kladrubské. SPFFBU II.2–4, 1953, s. 285–307; BISTŘICKÝ, J.: Über Falsifikate, s. 188.
33
tě.152 Fiala proto usoudil, že nemůže být taková absence diplomatických záznamů náhodou (danou kupř. právě zničením), protože množství listin českých klášterů neroste
ani od 30. let 12. století, kdy se obecně listina stále více prosazuje (ačkoliv ještě ve 40.
a 50. letech je užívání skutečných listin vzácností). Od klášterů se nijak neliší ani poměry
kapitul.153
Vedle toho je zapotřebí počítat také s obzvláštní péčí, která byla takovým záznamům (a v církvi ještě více než v laické společnosti) věnována, jak ukazuje též záznam
o privilegiu Vladislava I. ještě v raném novověku. Archiv nebyl jen úložištěm různých
dokladů, ale též významným fixátorem paměti, jak zdůrazňuje Georges Declerq.154
Nevíme o žádném natolik zásadním postižení kláštera, které by vysvětlovalo kompletní
ztrátu archivu. Proč by také potom ve 13. století (a na základě jakých podkladů?)155
byla břevnovskými řeholníky znovuvytvořena pouze privilegia Jana XV. a knížat Boleslava II. a Břetislava I.? Byť ani Georges Declercq nepopírá, že memoriální funkce
archivu se rodí až jaksi v druhém sledu za praktickými každodenními potřebami a ohledy, jak ukazuje dochování rozličných „Gestorum abbatum“ či „Gestorum episcoporum“.156
Pamětní zápisy (v našem prostředí toliko aktového rázu) byly záležitostí zásadního významu. Jak správně upozorňuje Patrick J. Geary, pro každou středověkou instituci byla paměť své minulosti klíčem ke schopnosti čelit výzvám současnosti, a tak ztrá152 FIALA, Z.: K otázce funkce našich listin, s. 8.
153 TAMTÉŽ, s. 16, 18. Srov. HLAVÁČEK, I.: The Use of Charters, s. 137.
154 Tento aspekt zdůrazňuje DECLERCQ, G.: Originals and Cartularies, s. 147. Nemalý zájem o dějiny a uchování paměti na minulé události v období sklonku 10. do poloviny 12. století dokládá
DUBY, G.: Rok tisíc, s. 16–20.
155 DECLERCQ, G.: Originals and Cartularies, s. 148–150, poukazuje na význam knih kopiářů (angl.
Cartulary; něm. Traditionbuch) pro poznání nejstarších listin západoevropské provenience.
Tyto kopiáře se objevují od 9. století a je jich z období před rokem 1100 známo cca 80. Nejstarší pocházejí z východních regionů Francké říše, konkrétně z dnešního Bavorska a Rakouska.
Převážně z 11. století (a dále) známe kopiáře z jižní a západní Francie. Motivy vzniku kopiářů
zahrnovaly ohledy právní, administrativní, historické a pamětní. Nedochování originálů není
neobvyklé, jak dokládá Declercq. Kupř. pro klášter Marmoutier známe do 11. století pouze 16
originálů, v opisech však 147 listin. Dvě „libri traditionum“ gentského kláštera sv. Petra obsahují
na 202 listiny, leč opět pouze 10 se zachovalo v originále. Ještě tristnější je situace v případě
takových klášterů jako Fulda či Řezno nebo biskupství Freising. Např. většina ze zhruba 2000
fuldských písemností (dle kopiáře z poč. 9. století) zanikla do poloviny 12. století. Pro Břevnov však známe takové kopiáře až z raného novověku, inventář z doby opata Bavora z Nečtin
se dochoval jen ve zlomku (RBM II, č. 2752, s. 1202–1204). Na příkladě několika klášterů (St.
Gallen, Řezno, Gent, Cluny, Fulda) Declercq také dokládá, že i v rámci organizace archivu byly
rozlišovány (tj. nezávisle na sobě uspořádány) listiny panovnické, resp. papežské, a soukromé
či memoriální (s. 151–152). Na význam kopiářů zaměřuje svou pozornost též GEARY, P. J.:
Phantoms of Remembrance, s. 81–114.
156 Srov. DECLERCQ, G.: Originals and Cartularies, s. 155–160. Srov. též JOHANEK, Peter: Zur
rechtlichen Funktion von Traditionsnotiz, Traditionsbuch und früher Siegelurkunde. In: Recht und Schrift
im Mittelalter. Hg. von P. CLASSEN. Sigmaringen 1977, s. 131–162. Odlišného názoru než Declercq je GEARY, P. J.: Phantoms of Remembrance, s. 83–87, který naopak memorabilní funkci kopiářů pro raný středověk upřednostňuje. Sepisování rozličných historických děl je dle Gearyho (na příkladu italského kláštera Novalesa a bavorského Benediktbeuren) i v okruhu na západ
od našich hranic záležitostí 11. století v souvislosti s měnícím se sociálním ovzduším a také se
ztrátami v archivech (s. 115–119).
34
ta této paměti byla velikým nebezpečím. Na zapomnění bylo nahlíženo jako čin Ďábla,
jak ukazuje kronika neznámého mnicha z Novalesy. Nešlo totiž jen o individuální
paměť jednotlivých bratří, ale právě především o podklad pro znovunabytí majetků,
obnovu liturgických tradic komunity a obranu starých práv v měnícím se okolním světě.157 Tímto úhlem pohledu pak musíme hledět i na dějiny břevnovského konventu,
hlavně pak na problematiku jeho falzátorské činnosti ve 13. století.
Ona paměť je vůbec zajímavým fenoménem.158 Okolnosti vzniku hlavních
podezřelých listin, tj. privilegia papeže Jana XV., pseudodonace knížat Boleslava II.
a Břetislava I. už byly objasněny. Jak ale nahlížet na sporné či jednoznačně podvržené
listiny spjaté s expanzí kláštera v severovýchodních Čechách? Využili bratři pragmaticky toliko volného prostoru v procesu kolonizace a falzy (ničím nepodloženými) legitimizovali svůj výboj? Nebo i tady sehrála svou roli ona historická paměť?
Je možné, že částí motivace (přirozeně vedle objektivního faktu, že zdejší oblast
stále skýtala z pohledu kolonizátorů volné pole působnosti), stojící za falzem donace polického újezdu,159 byla kolektivní víra břevnovského konventu o dřívějším nadání ze strany sv. Vojtěcha, anebo alespoň „morálním“ právu na bývalý majetek svého věčného patrona. Tato povědomí mohla obecně podporovat autorita Kosmova,
konkrétně jeho popis rozsahu Slavníkova panství.160 Stejně jako pro dnešní historiky
raného středověku byla pro tehdejší historické povědomí Kosmova Kronika Čechů
hlavním zdrojem, se všemi klady i zápory s tímto výsadním postavením spjatými. To,
157 Srov. GEARY, P. J.: Phantoms of Remembrance, s. 117–118, 131. Pro latinský kulturní okruh vyzdvihuje Geary obecně v 11. století faktor vzestupu šlechty a clunyjskou reformu spolu se ztrátami pod útoky Maďarů (a Vikingů) v předchozím století. K souvislosti mezi ranými pamětními záznamy a klášterním dějepisectvím (s legitimizační funkcí) KASTNER, Jörg: Historiae
fundationum monasteriorum. Frühformen monastischer Institutionsgeschichtsschreibung im Mittelalter. München 1974.
158 Studium paměti coby kulturního a historického činitele je ze své podstaty nutně studiem interdisciplinárním, které lze nadto jen těžko svazovat prostorem a časem. Základními inspirativními pracemi v tomto ohledu jsou ASSMANN, Jan: Kultura a paměť. Písmo, vzpomínka a politická
identita v rozvinutých kulturách starověku. Praha 2001; již citované práce VEYNA, P.: Věřili Řekové;
a GEARYHO, P. J.: Phantoms of Remembrance; dále Memoria in der Gesellschaft des Mittelalters. Hg. Dieter GEUENICH – Otto Gerhard OEXLE. Göttingen 1994; Memoria als Kultur. Hg. Otto Gerhard OEXLE. Göttingen 1995; CRANE, Susan A.: Writing the Individual Back into Collective Memory. American historical review 5, 1997, s. 1372–1385; CONFINO, Alon: Collective Memory and
Cultural History: Problems of Method. American historical review 5, 1997, s. 1386–1403; CARRUTHERS, Mary J.: The Book of Memory. A Study of Memory in Medieval Culture. Cambridge 2005;
BURKE, Peter: Historie jako sociální paměť. In: Variety kulturních dějin. Praha 2006, s. 50–66;
LE GOFF, Jacques: Paměť a dějiny. Praha 2007. Popularizační zkratku představuje článek TŘEŠTÍKA, Dušana: O dějinách a paměti. In: Češi a dějiny v postmoderním očistci. Praha 2005, s.
90–99. Za příhodnou praktickou ukázku práce s historickou pamětí považuji knihu HRABOVÉ, Libuše: Stopy zapomenutého lidu. Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii. České Budějovice
2006; TŘEŠTÍKA, Dušana: Mýty kmene Čechů (7.–10. století). Tři studie ke „starým pověstem českým“.
Praha 2003, především s. 99–167.
159 Odmítnout je tak nutné do extrému dovedené úvahy, vycházející ze slov CROCEHO, Benedetta:
Historie jako myšlení a jako čin. Brno 2006, s. 87, že se „nikdy z padělků nezrodilo nic, co by mělo skutečnou hodnotu. Hodnota padělků existovala vždycky jen v představách...“
160 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum I.27, s. 49–50.
35
že jméno sv. Vojtěcha nebylo jako argument v (nám známých?) dokumentech použito,
nemusí nutně znamenat zcestnost této úvahy. Sv. Vojtěcha si přece stejně (ne-li více)
jako svého patrona mohlo nárokovat také pražské biskupství. A uvážíme-li blízké spory
o desátky ze severočeských děkanátů mezi Břevnovem a biskupem, bylo by skutečně
Vojtěchovo jméno argumentem, který by Břevnovu pomohl nebo naopak?161 Z autority (charismatu) sv. Vojtěcha mohla pramenit i snaha o výsadní postavení Břevnova mezi benediktinskými konventy. Pro břevnovské mnichy se tak jejich (jakkoliv v ohledu k regionu severovýchodních Čech chybná) paměť, spojující konvent s jeho svatým
fundátorem, stala důležitým nositelem identity, vědomí sebe sama.162 A bylo jen přirozené, že na takovém „přirozeném právu“ Břevnov netratil. Obecně vzato, vyjdemeli z teze Horsta Fuhrmana o tom, že falza nemění danou realitu, ale jsou jí podmíněna,
můžeme její doklad nalézt i v kauze falz břevnovských. Celá rozsáhlá skupina je totiž
spojena s transformačními procesy, symbolicky oddělujícími epochu Čech knížecích
od doby královské. Tyto změny si falza, obrazně řečeno, vyžádaly a jen a jen s touto dobou jsou spojeny. Patrně není náhodou, že z doby pozdější již žádná srovnatelná
neznáme (na rozdíl od padělků rožmberských či šlikovských – výjimkou je tu ono soukenické falzum), ač kupř. doba pohusitská by k tomu vybízela.
Postoje moderní historiografie (byť ze své podstaty o nich lze dlouze diskutovat)
se nám tak po mém soudu znovu stávají varováním, abychom středověká falza bezmyšlenkovitě neházeli do jednoho pytle, a snažili se poznat, jaké okolnosti jsou za jejich
vznikem. Svůj (spíše diskusní) příspěvek jsem tak vědomě pojal jako jisté shrnutí dosavadního bádání, jak domácího, tak (v menší míře) zahraničního, s cílem upozornit
na rozličné tendence v hodnocení falz a jejich možného uplatnění na poli „nové historie.“ Pokud budeme skutečně na falza nahlížet jako na typ historiografického materiálu, mohlo by být možné zkoumat povahu dějů, které falza psaly (a případně naopak).
Tedy spíše než pokračovat ve výzkumu falz v ose jejich pravdivosti či nepravdivosti,163
z čehož povětšinou plyne odsudek, zamyslet se nad nimi a jejich možnou výpovědní
hodnotou. Lze se tak např. ptát po funkci a technice dokumentu v konstruování příběhu identity.164 V tom nám mohou být studie Horsta Furhmanna, Christophera Brooka,
Gilese Constabla, Patricka Gearyho či Elisabeth Brownové a Alfreda Hiatta přínosným
ukazatelem možné cesty.
Recenzovali: doc. Mgr. Libor Jan, Ph.D. (FF MU, Brno) /
Mgr. Petr Elbel, Ph.D. (Institut für Mittelalterforschung ÖAW, Vídeň)
161 V podobném ohledu srov. ŠRÁMEK, Josef: Otazníky nad nejstaršími dějinami břevnovského konventu:
Kosmův vztah k českým klášterům, aneb Na okraj jeho kroniky Čechů. In: Mladá historie. Ed. J. STEJSKAL. Olomouc 2008, s. 127–128.
162 Viz TŘEŠTÍK, D.: O dějinách a paměti, s. 95. Ačkoliv je třeba připustit, že vztah mohl být (i) opačný a falza jsou těmi „programatickými texty, které mají „charismatizovat“ samotnou instituci …, a proto vědomě a účelově operují s líčením konkrétně využitelného charismatického nadání zakladatele“, jak o tom
mluví RYCHTEROVÁ, Pavlína: Pojem a teorie charismatu Maxe Webera v recepci sociálních a historických věd. Dějiny–teorie–kritika 2, 2006, s. 199, pozn. 26.
163 Tím není nijak zpochybněna fundamentálnost diplomaticko-paleografické analýzy, leč pouhým
omezením se na ni nelze postihnout celou komplexnost středověkého padělatelství, jak upozorňuje i HIATT, A.: The Making of Medieval Forgeries, s. 14.
164 TAMTÉŽ, s. 13. Vzorem může být kupř. Hiattova analýza poměrů v crowlandském benediktinském opatství v Lincolnshire (s. 36–62).
36
Summary
Let events not be forgotten.
The medieval fake deeds and monasteries
Josef Šrámek
The study deals with the better understanding of the phenomenon of fake deeds of
Bohemian ecclesiastical institutions in the context of social changes during the 13th century. As
model case was taken the Benedictine monastery in Břevnov, being the oldest monastic house
in country. The author utilizes contemporary Czech historical literature and modern historical
literature from abroad, in particular, and he considers carefully the question if it is correct
to view the Břevnov monastery’s forged deeds as an irrelevant historical documents, or more
precisely he tries to grasp the role of this fake deeds in connection with the historical development of Břevnov monastery. The general conclusion of this study is author’s conviction that
if we would see these fake deeds as a certain type of historical material, it would be possible
to investigate the nature of the events that produced these fakes (and vice versa) in a more
comprehensive way. In other words we should think about their possible informative value or
ask questions about the function of a document in constructing a narration of identity. Exactly
this research programme is called for by scholars such as Horst Furhmann, Christopher Brook or Patrick J. Geary in their papers.
Translated by Jaromír Olšovský
37

„aby události neunikly paměti.“ 1 středověká listinná falza a kláštery

Transkript

Podobné dokumenty

Zahraniční hosté (271 kB, soubor *)

Metahistorie aneb na tenké hraně mezi historií a fikcí Petr Mareš

Fleš č. 2 / 2010-2011

Stáhněte si PDF Akademického bulletinu

Poznání a vizualizace aneb jak myslet očima a rukama

Osobnost procházející dějinami, stále záhadný Kristián

3. kapitola

Výroční zpráva 2010

klikněte zde - Teorie vědy / Theory of Science

Desátková problematika listiny papeže Jana XV. pro břevnovský

sberatelske zp 136-137.indd - ČNS v Hradci Králové

žijeme tady společně living here together

pdf ke stažení

Minimoto CUP Sportovní a Technický Pravidla 2014