Transformace myšlenek západoevropského liberalismu v

Transkript

Transformace myšlenek západoevropského liberalismu
v mnohonárodnostním prostředí střední a jihovýchodní
Evropy
Eva Irmanová
 Eva Irmanová
Published in March 1999 by:
OPEN SOCIETY INSTITUTE
CENTER FOR PUBLISHING
DEVELOPMENT
ELECTRONIC PUBLISHING
PROGRAM
Open Society Institute
Center for Publishing Development
Electronic Publishing Program
Október 6. u. 12
H-1051 Budapest
Hungary
www.osi.hu/ep
This work was prepared under financial support from the Research Support Scheme of the Open Society
Support Foundation.
Research Support Scheme
Bartolomějská 11
110 00 Praha 1
Czech Republic
www.rss.cz
The digitization of this report was supported by the Electronic Publishing Development Program and the
Higher Education Support Program of the Open Society Institute Budapest.
Digitization & conversion to PDF by:
Virtus
Libínská 1
150 00 Praha 5
Czech Republic
www.virtus.cz
The information published in this work is the sole responsibility of the author and should not be construed
as representing the views of the Open Society Institute. The Open Society Institute takes no responsibility for
the accuracy and correctness of the content of this work. Any comments related to the contents of this work
should be directed to the author.
All rights reserved. No part of this work may be reproduced, in any form or by any means without
permission in writing from the author.
Contents
I. Úvodem ...............................................................................................................................................................1
II. Zrod národních společenství ..............................................................................................................................8
III. Liberálové a revoluce .....................................................................................................................................31
IV. Mezi centralismem a federalismem ................................................................................................................53
V. Vítězství dualismu ...........................................................................................................................................71
VI. Několik slov závěrem .....................................................................................................................................89
Poznámky ke kapitole I. .......................................................................................................................................92
Poznámky ke kapitole II. ......................................................................................................................................93
Poznámky ke kapitole III......................................................................................................................................95
Poznámky ke kapitole IV......................................................................................................................................97
Poznámky ke kapitole V. ......................................................................................................................................99
VII. Seznam litertury ..........................................................................................................................................101
Conclusion ..........................................................................................................................................................106
1
I. Úvodem
I. Úvodem
Pojem liberální společnost má svůj původ v novodobé politické reflexi, vztahující se k poměru
individua, společnosti a politické autority, t.j. zejména moderního státu. Za moderní stát je tak
považován ústavní stát, jehož legitimita je odvozena z vůle suverénního lidu, periodickyprojevované
ve svobodných volbách, v němž je vláda odpovědna parlamentu a soudy jsou nestranné a nezávislé 1).
Liberální společnost jakopojem je tak obecným označením pro systém novodobého politického
myšlení, který se z evropských duchovních dějinách rozvinul v osvíceneckém období. Za liberální se
původně považovala taková společnost, v níž se uplatňovaly lockeovské principy konstituční
monarchie a parlamentního způsobu vlády a kde se zároveň respektovalapráva individua na život,
svobodu a vlastnictví.2)
Výchozím bodem liberálního myšlení se stala svoboda individua jako sebeurčující a morálně
odpovědné osoby a odpor protihierarchickému modelu uspořádání lidské společnosti. Podle tohoto
hierarchickéhomodelu existovalBohem stanovený řád autority a poslušnosti., postupující od duchovní
moci (církev) přes moc světskou (císař nebo král z boží milosti), přes stav a rodinu až po individuum.
Ve středověku se tento hierarchický model vyvozoval z předpokladu jednoty náboženství, která
dávala společnosti jednotu shora. Duchovní moc, přenesená na církev shora prostřednictvím apoštolů,
spočívala na zjevení Kristovy vůle. Světskou moc přiznával králi lid,normy chování odpovídaly
Bohem stanovenému řádu. Po vestfálském míru začala platit pravidla „cuius regio, eius religio“
a králové vyvozovali svůj vladařský úřad bezprostředně z milosti boží. Absolutismus jako způsob
vlády vyžadoval soustředění všech podstatných mocenských kompetencí z rukou státu
(představovaného panovníkem), což znamenalo zánik veřejnoprávních kompetencí (především trestně
právních) šlechty a městských samospráv. Ustavoval se monopol státní moci, kdy pouze stát může
legitimně zavazovat právními normami a vymezovat jejich plnění.3) K tomu byla třeba stálá armáda
a správní aparát. (Oba tyto prvky převzal i moderní stát.) Společenské důsledky tohoto procesu byly
dalekosáhlé. Osobní vztahy věrnosti se měnily v neosobní právní vztahy podřízenosti a nadřízenosti,
význam stavů upadal, politický význam aristokracie klesal. Rostoucí potřeba peněz na armádu
a byrokracii zvyšovala váhu a prestiž „třetího stavu“. Objevila se nutnost nového pojetí legitimity
moci a zdroje suverenity státu, které by zpochybnilo právní a ideologické oprávnění absolutismu.
V konstrukci nových politických systémů založených na svobodě občanů a občanské společnosti,
v rozporu mezi duchovními a hospodářskými zájmy třetího stavu a absolutismem, se aktualizoval
nejdříve v duchovní oblasti, v osvícenské filozofii.
Je v logice absolutismu, že nemůže být ve své podstatně reformován a zároveň zachován jako
absolutismus. To ovšem nepřekáželo reformnímu spojenectví osvícenství a absolutismu, fenoménu
„osvícenského absolutismu“, v němž (především v Rakousku a Prusku) byla byrokratická
reglementace dána v souladu s osvícenským humanismem a racionalismem do služeb obecného
blahav praxi to znamenalo péči o vzdělání obyvatelstva a zdravotní zařízení, zrušení nevolnictví,
náboženskou toleranci i reformy práva.
Josefínský pokus o centralizaci ztroskotal na mnohonárodním charakteru říše a především na
odporu Maďarů. Iv tomto případě bylo blaho občanů realizováno absolutistickou technikou
byrokratického úředního dozoru. Sociálně ekonomické i právní osvobozování se nijak nedotýkalo
politické sféry. „Osvícenská filozofie je svou jednostrannou důvěrou v rozumnost člověka a svou
důvěrou, že vše lze reálně zavést, jakmile se to dostatečně rozumně vymyslí,jedním
z nejfantastičtějších iluzionismů lidských dějin. Osvícenci si zcela nerealisticky namlouvali, že lidem
lze rozumem ideální říši pravdy prostě ukázat a lidé za ní půjdou. Osvícení vladaři, operující kromě
rozumu i prostředky moci, si podobně namlouvali, že blaho lidu lze zavést dekretem. Největší
paradox Josefova (Josef II.E. I.) života byla představa, že lidi lze přivést k vyšším formám svobody
tradičními prostředky státní moci.“4)
2
I. Úvodem
Hlavní nástroj absolutismubyrokratická hierarchienebyl použitelný pro přeměnu státní
reglementace všech oblastí života v duchovní a ekonomickou svobodu občanů a občanské společnosti.
Rovněž tak akcentování státu jako nejvyšší moci, vycházející z Hobbesovy pesimistické premisy, že
přirozený stav je válka všech proti všem a lidé se z tohoto stavu mohou dostat jedině tím, že zřídí
absolutně suverénní moc, které beze zbytku odevzdají svobody a práva, vylučovalo možnost řádu
založeného na individuální a společenské svobodě. Osvícenský optimismus byl naopak přesvědčen
o rozumnosti člověka a jeho mravní zdokonalitelnosti, o rovnosti lidí všech ras a národů, o dějinné
funkci pokroku. Kant, v intencích Rousseauovy intelektuální a morální autonomie člověka, situoval
do každého člověka „mravní zákon“, který ve svých důsledcích popřel právo státu na autoritativní
určování obsahu svědomí a vědění.
V ekonomické oblasti prokázal zbytečnost a škodlivost státních zásahů Adam Smith (Pojednání
o podstatě a původu bohatství národů) teorií „neviditelné ruky“, dosahující optimální produkce
a zabezpečení společenských potřeb vnitřní logikou svobodně působících tržních mechanismů. Teorie
autoregulačních mechanismů v ekonomické a duchovní oblasti se stala pákou odsunující kompetence
státu z vytvářející se občanské společnosti.5)
Protagonisté osvícenské filozofie formulovali tedy základní vývojový zákon dějin jako rozvoj
rozumu a pokrok svobody. Tuto novou filozofickou interpretaci vyžadovaly potřeby „třetího
stavu“rozvíjející seburžoazie, domáhající se vstupu do dějin a svobodného prostoru v nich jako
prostředku vlastní společenské a občanské emancipace. Cesta k ní vedla pouze přes dějiny bez božího
řízení, kterému je lidstvo vydáno na milost a nemilost. Proto se filozofii dějin snažili opřít o vědecky
poznatelný přírodně přirozený zákon, vztahující se nejen na přírodní, ale i historické procesy a jejich
nositelečlověka. Protože za jeho hlavní znak pokládali rozum, hledali přirozený zákon v rozvoji
a vývoji této jeho schopnosti.
Představu, že člověk už v „přirozeném stavu“ má určitá nezadatelná, nezcizitelná
a nepromlčitelná práva, teoreticky shrnuli J. Lock a Montesquieu do triády„život, svoboda,
vlastnictví“. Vztah mezi státem a společností je založen na smlouvě a z ní je pak odvozena povinnost
státu chránit přirozená práva. Tímto postupem byl stát (suverenita státu) podřizován občanům
a občanské společnosti. Stát, který nerespektoval přirozená práva, byl z pozic této teorie despotickým
státem, rušitelem společenské smlouvy. Tím ztrácel právo na poslušnost občanů. (Ovšem právo na
odpor vůči státu, který neplní své povinnosti, uznával iHobbes). Odpor proti despotické vládě či její
svržení zůstávaly v rámci práva, neboť šlo pouze o návrat státu ke smluvním podmínkám.
Smluvní teorie byly konstruovány především v Anglii. Její liberální ideje, politické instituce
a svobody byly inspirací pro kontinentální a americké osvícence. Liberální doktrína vycházelaz
přesvědčení, že jedinec je vůči státu svéprávnou mravní a právní veličinou, atomem autonomní
společenské i politické moci, kterou stát nemůže zcela pohltit. Anglické „sebeomezení moci“, výraz
dualismu státu a občanské společnosti, vyjadřovaný formulí „parlament a král“, bylo jedinečným
dějinným fenoménem. V řadě zemí byly síly hledající podobný kompromis příliš slabé, což bylo
jedním z důsledků nerovnoměrného vývoje průmyslové revoluce.
Ve Francii se nejvlivnější stala Rousseauova teorie přirozeného stavu, přirozeného práva
a společenské smlouvy. Přirozenému stavu připisoval poetizovanou krásu a ušlechtilost, společnost
vykládal jako jejich zánik. Současnou společnost chtěl nahradit státem, ztělesněným obecnou vůlí,
kterou se všichni zaváží respektovat. Občané s podřízením se státu souhlasí, což projevují svobodným
rozhodnutím stát se jeho součástí. Kolektivní vůlí tak zakládají jeho legitimitu, a proto nemají právo
cítit se jím k něčemu nuceni, neboť takové zákony chtěli a musí tedy akceptovat závazky, které
z těchto zákonů plynou.
Ačkoli Rousseau píše o obecné vůli ve smyslu svobody, jeho stát je v podstatě autoritářský
nástroj.Podle společenské smlouvy se měl jednotlivec zavázat k tomu, že „podřídí sebe i se všemi
svými právy společnosti jako celku“.6)
3
I. Úvodem
Vlastnictví (podle liberálů jedno z trojice základních přirozených práv) je pro Rousseaua
produktem i příčinou dějinné nerovnosti lidí a jejich odcizení. Lék vidí v obnově původní rovnosti
a svobody právě na základě nové společenské smlouvy, jejímiž subjekty musí být všichni členové
společnosti. Prioritní je svoboda, zákon znamená omezení. Aby omezení neznamenalo likvidaci
svobody, musí být zákon dílem všech a každého. Formou státu má tedy být přímá demokracie
(jakákoli zastupitelská forma, t.j. i parlament, je vlastně vyloučena), což je podle Rousseaua jediná
forma, v níž je zákon totožný se svobodou. Takováto podstata zákona zároveň opravňujepoliticky
i morálnědonutit k poslušnosti ty, kteří nesouhlasí. Je tudíž vyloučena opozice jako alternativní
„obecná vůle“. Dualismus občanské a politické společnosti je neviditelný, občanská společnost (t.j. ve
smyslu všech soukromých zájmů) je zároveň státem. Suverenita lidu má přímý státní význam, takže
dělba moci odpadá. K tomu pak ještě přistupovala představa o rozkladném vlivu civilizace a potřeba
žít v souladu s přírodou.
Rousseau byl skeptický ke schopnostem lidí vládnout si demokraticky, spíše tuto schopnost
přiznával bohům. Jakobíni pak tuto Rousseuaovu skepsi, pocházející z demoralizujících důsledků
civilizace, přetvořili ve státní úkol obnovy občanských ctností a vytvoření nového člověka. Podle
Robespierra principem republikánské vlády je ctnost a prostředkem k zavedení ctnosti je teror.
Výsledkem bylo očišťování společnosti od tříd a vrstev spjatých s monarchií, zničení právní jistoty
donucováním k rovnosti a asketismu a tím i snaha vládnout ekonomickým zákonům. Stát daný do
služeb mravnosti se musel změnit ve stát teroru, který dodatečně zdůvodnil vše. Platnost
demokratické ústavy byla odsunuta, neboť ústava založená na deklaraci práv a svobod nemohla
koexistovat s mocí, jejímž nejdůležitějším nástrojem byl „výbor společného blaha“, orgán teroru.
Liberální idea individuální svobody podlehla kolektivismu „obecné vůle“, „Obecného blaha“,
rovnostářské reglementaci občanské společnosti.
Rousseauovo pojetí svobody, v němž individuální svoboda ústí v kolektivní tvorbu norem,
zavazujících jedince, bylo v nesouladu s liberálním pojetím svobody. Tento nesoulad byl zřejmý ještě
před revolucí. Voltaire např. hájil liberální pojetí svobody, t.j. jak přirozené právo těch, kteří nabyli
majetek, na jeho užívání. Stát do této svobody nemá vnášet žádná omezení.
Liberální myšlení v pojímání kategorií jedince, společnost a stát přesně rozlišovalo. Ve vztahu
k individuu zdůrazňovalo, jak už bylo řečeno, princip svobody a rovnosti, v němž však byl obsažen
rozpor, který se promítl i v různém pojímání svobody a demokracie, prosazovalo toleranci v otázkách
morálky a víry, pluralismus hodnot a individualismus. Ve vztahu ke společnost liberální myšlení
zdůrazňuje rozvoj společenských forem, v nichž společnost jako celek může fungovat mimo rámec
státní sféry. Takováto společnost vymezená vůči státu je shrnována obecným pojmem občanská
společnost. Za jednu z podstatných forem občanské společnosti je považována existence veřejnosti.7)
Veřejnost je pojímána jako společný prostor, v němž se členové společnosti setkávajítváří v tvář nebo
prostřednictvím médií, jako místo diskuse, které se potenciálně účastní každý. V jejím průběhu si
společnost může utvořit všemi sdílený názor na otázky, které vzbuzují obecný zájem. Ve společné
diskusi individuí se pak formuje veřejné mínění. Veřejnost je zároveň považována za zdroj „principu
kontroly“, vycházejícího z požadavku, že jednání vládnoucích institucí musí být veřejné, t.j. přístupné
kontrole kritické veřejnosti. Zrod veřejnosti v 19. stol. představoval tak zcela nový fenomén. Za
druhou důležitou formu občanské společnosti je považováno tržní hospodářství, které na rozdíl od
veřejnosti, kdy sdružování lidí je motivováno pouze na společném jednání, je sférou interakce
a nepředstavuje žádný společný prostor.8) Oba fenomény mají společný zdroj ve společenských
změnách, k nimž došlo na počátku vzniku moderní, průmyslové společnosti.
Ve vztahu ke státu liberální myšlení zdůrazňuje politickou metodu jako podmínku svobody
lidské, přirozené právo individuí jako předpoklad jejich politického spojení a politickou závaznost
vládnutí na základě souhlasu.9)
4
I. Úvodem
Tyto tři kategorieindividuum, společnost, státjsou v liberálním myšlení navzdory jejich
přesnému vymezení vzájemně propojeny následujícími východisky:
1. základní jednotkou společnosti je sebeurčující jedinec;
2. tento jedinec je členem společnosti s určitými právy a povinnostmi;
3. protože je též osobou podřízenou státu a je jeho občanem, musí být jeho práva chráněna proti
donucovací moci státu10).
Pokud jde o společnost a stát, liberální myšlení rozvinulo celou řadu politických
ústavoprávních a ekonomických teorií, které zdůrazňují pluralismus tržního hospodářství
a demokracii v organizaci společnosti a státních institucí. S liberálními představami o moderním státu
souvisí v první řadě pojem vláda zákona, který má svůj původ v anglickém a americkém zvykovém
právu. S pojmem vlády zákona pak těsně souvisí pojem právního státu, vypracovaný na evropském
kontinentu.
V předrevoluční době anglický teoretik státu John Locke určil jako hlavní funkci státu monopol
moci, právní ochranu a nezávislost soudů. Dělba moci u něj předpokládala dělbu kompetencí mezi
panovníka, měšťanstvo a aristokracii. Montesquieu ve svém díle Duch zákonů rozdělil státní moc na
tři na sobě nezávislé mocizákonodárnou, výkonnou a soudní, a v tomto rozdělení spatřoval záruku
proti despotismu. Ze vztahu mezi relací jedinecspolečnoststát vyvozoval úlohu státu Adam Smith.
Podle něj má stát tři povinnosti: 1. sebeobranu společnosti; 2. zajištění bezpečnosti, jistoty
a spravedlnosti pro každého člena společnosti; 3. provozování takové činnosti a institucí, které jsou
pro společnost nezbytné, ale jejichž udržování a provoz přesahují možnosti soukromých osob.
Těžištěm úvah liberálního myšlení se pak stal stát v relaci k občanské společnosti pojaté
individualisticky jako sféra soukromých zájmů.
Novou koncepci společnosti, jejímž jádrem je občanství, vyhlásila Deklarace práv člověka
a občana, politický manifest Francouzské revoluce r. 1789. Svou proklamací suverenity národa
a koncepcí loajálnosti k národnímu státu jako nejvyššímu mravnímu imperativu přinesla do
evropského myšlení nový fenoménnárod.
V Německu se termínem národ (latinsky natio) ještě v 17. stol. rozumělo jen politicky
rovnoprávné obyvatelstvo. Angličtí právníci a publicisté užívali termínu nation pro obyvatele
samostatného politického celku bez ohledu na to, zda tvoří jazykovou či kulturní jednotu, stejně tak
i v severní Americe v 18. stol. Francouzská encyklopedie z r. 1740 rozuměla termínem nation
všechny obyvatele státu, kteří hovoří týmž jazykem. V dalším vydání se však kritérium jazyka
neobjevuje a nation je chápáno jako označené svrchovaného lidu, který není nijak závislý či vázaný
k jiné skupině v protikladu k „peuple“lidu poddanému. V německých slovnících z 18. stol. už je
zdůrazněn význam jazyka, mravů a společných zákonů. Herder nerozlišoval termíny Volk a Nation.
Národ byl pro něj určen především jazykem, kulturou, stejnými mravy a národním charakterem.
Odlišoval však stát od národa. Kantnaopak termíny Volk a Nation rozlišoval. Termínem Volk
označoval souhrn obyvatelstva na určitém území, pod pojmem Nation chápal až takovou skupinu lidí,
která je svým společným původem spojena v občanský celek. Většina osvícenců však nepovažovala
národ za žádnou zvláštní hodnotu.11)
Francouzská revoluce a následné napoleonské války však přinesly zvrat. Termín národ dostal
nový obsahstal se pospolitostí lidí, kteří si jsou navzájem rovni a které spojuje společné poslání v boji
za svobodu. Pod vlivem revoluce se prosadilo ztotožnění národa s plnoprávným občanstvím. Základní
stavební jednotkou se stal občan, státs jedním oficiálním národním jazykemse stal ztělesněním
národa. „Napoleonovým prostřednictvím se Francie stala prvním moderním národním státem ... Jeho
prostřednictvím se tento stát stal nástrojem modernizace celoevropského politického a společenského
řádu.“ 12)
5
I. Úvodem
Většina filozofů, politiků i historiků v 1. pol. 19. století již vycházela z představy o národu
složeném z rovnoprávných občanů. Názory na definovatelnost národa a jeho charakteristiky se však
lišily. Nejméně od 18. století krystalizovalo dvojí základní chápání termínu národ. 13)
1. V anglosaské a francouzské tradici se příslušnost k národu odvozovala od příslušnosti ke státnímu
celku. Ve francouzštině se vlivem Velké francouzské revoluce začal chápat termín národ jako
pospolitost státních občanů spjatých zároveň společným jazykem, v angličtině zůstal zachován
důraz na státní pospolitost a nezahrnuje etickou charakteristiku.
2. V německém a českém jazykovém prostředí bylo chápání národa spojeno především
s charakteristikami etnickými a jazykovými.14)
Tato nesourodost se stala zdrojem nejen terminologických nedorozumění, ale, a to považujeme
za mnohem podstatnější, příčinou absolutní neslučitelnosti národníchi státoprávních programů
jednotlivých národních hnutí v multietnickém prostoru střední a jihovýchodní Evropy.
Z tohoto dvojího chápání termínu národ je možno odvodit také dvojí vysvětlení příčin vzniku
národa. První pojetí nevysvětluje národ jako produkt objektivního vývoje společnosti a sleduje
národní kolektiv jako soubor jedinců, kteří především mají společné určité objektivní rysy či vztahy.
Druhé pojetí vychází z názoru, že národ je určen především souhrnem subjektivních postojů. V tomto
pojetí rozhoduje o existenci národa vědomí národní příslušnosti a sounáležitosti jeho příslušníků.15)
Obdobně uvádí dvojí pojetí národa Arnošt Gellner.
1. Dva lidé patří ke stejnému národu, když a jedině když sdílejí stejnou kulturu, přičemž kultura
znamená soubor myšlenek a znaků a představ a způsobů chování a dorozumívání.
2. Dva lidé patří ke stejnému národu, když a jedině když uznají jeden druhého za náležejícího ke
stejnému národu. 16)
Gellner přitom za příčinu vzniku národa považuje nacionalismus„je to nacionalismus, který
plodí národ, nikoli obráceně“17), přičemž za nacionalismus považuje politický princip, tvrdící, že
politická a národní jednotka musí být shodná, respektive tvrdí, že nacionalismus je teorie politického
oprávnění, která požaduje, aby etnické hranice nebyly přeťaty politickými hranicemi a hlavně aby
etnické hranice uvnitř daného státu neoddělovaly držitele moci od ostatních. Nacionalismus pak
pokládá za plod průmyslové společnosti.
Tři charakteristiky národa považuje ve svých teoriích za nezbytné a nenahraditelné Hroch: „1.
vyšší stupeň intenzity komunikace směřující dovnitř skupiny než komunikace směřující mimo její
rámec: tato intenzivnější vnitřní komunikace byla obvykle (ale nikoli nezbytně) podmíněna jazykovou
homogenitou, 2. jistá podoba „kolektivní paměti“, t.j. povědomí společné minulosti, jako předpoklad,
základní stavební jednotka vědomí sounáležitosti s příslušníky stabilní, t.j. historicky zakotvené
skupiny „národ“, 3. koncept rovnosti všech příslušníků národa jako členů občanské společnosti, který
byl neuskutečnitelný v podmínkách feudálního systému, založeného na nerovnosti lidí“.18) Třetí
charakteristiku pokládá za důležité kritérium pro rozlišení moderního národa.
Budemeli parafrázovat stručně Hrochovu teorii vytváření moderního národa, pakmůžeme
konstatovat: Vedle existence několika státního národů, které měly svoji státní (ve smyslu anglického
nation) identitu, žilo na území Evropy na počátku 19. století více než třicet etnických skupin, které se
z různých příčin nemohly hlásit k žádnému vlastnímu státu. Pro tyto skupiny užívá Hroch termín
„nevládnoucí etnické skupiny“. Transformace těchto skupin v moderní národ probíhala jako národní
hnutí, t.j. cílevědomé úsilí dosáhnout pro tuto etnickou skupinu všech atributů plně zformovaného
moderního národaměla být překonána kulturní a jazyková podřízenost a politická nesvéprávnost
příslušníků etnické skupiny a odstraněno její podřízené sociální postavení. Tento proces formování
novodobého národa je považován za součást velké modernizační transformace společnosti v období
buržoazních revolucí a nastupující industriální, kapitalistické společnosti.
6
I. Úvodem
V oblasti jazykového programu je rozlišováno pět rovinobrana a oslava jazyka, hledání
jazykových norem a úsilí o kodifikaci, intelektualizaci národního jazyka, prosazování jazyka do škol
a uskutečnění plné jazykové rovnoprávnosti. Hroch přitom došel ke zjištění, že priorita jazykového
programu souvisela s neúplnou skladbou nevládnoucích etnických skupin. Tam, kde sociální struktura
byla jednoznačně neúplná, v programu národního hnutí dominovaly jazykové a kulturní požadavky,
zatímco politický program byl formulován později. Tam, kde sociální struktura zahrnovala
i vládnoucí třídy a vzdělané elity, převažovaly požadavky politické a jazykový programbyl buď
druhotný nebo se dostal do popředí později.
V oblasti politických požadavků je třeba diferencovat rovinu obecně politickou a národně
politickou. V této souvislosti se nutně objevuje otázka, zda národní požadavky nebyly v rozporu
s potřebami občanských práv. O konkrétní odpověď se pokusíme v dalších kapitolách této práce.
Podobně požadavky označované jako sociální program je možno členit do roviny obecně
modernizační a emancipační a do roviny specificky národní. Sociální program národních hnutí pak
byl v rozhodující míře vyjádřením zájmových skupinových rozporů, transplantovaných do rozporů
národních.
Vzhledem k otázkám, kterým se budeme v dalších kapitolách věnovat, považujeme za nutné
zmínit se také o teoriích zabývajících se problematikou národnostních menšin, a to z hlediska jejich
geneze, definování a zároveň i jejich postavení v relaci k národnostnímu hnutí a „většinovému
národu“. Vycházeje z historického aspektu, klasifikuje Hroch jako menšinu tu skupinu, která„obývala
kompaktní území uvnitř státu, od jehož obyvatel se etnicky podstatně odlišovala. Tato skupina se
hlásila v období národních hnutí ke svému „mateřskému národu“, který žil naúzemí jiného státu a buď
tam tvořil státní národ nebo se formoval cestou národního hnutí“.19) Pro aktivizaci menšin a jejich
požadavků hrála existence „mateřského národa“ resp. jeho národního hnutí rozhodující úlohu.
Menšinu, jejíž příslušníci se nemohli hlásit k žádnému národu mateřskému, žijícími mimo hranici
státu, označuje pak Hroch za etnickou menšinu. Tento typ menšiny podle jehotezí spadá do kategorie
národních hnutí. Organizační formy a požadavky menšinových hnutí se nijak zásadně a podstatně od
požadavků národních hnutí nelišilyrozdílná byla jejich funkce a především úloha v procesu formování
moderních národů.20)
Povahu a záměry menšinového hnutí je možno sledovata analyzovat ve třech rovinách:1.
z hlediska identifikace samotných příslušníků národnostní menšiny, 2. z hlediska postoje elit
vládnoucího národa a 3. z hlediska postoje případného „mateřského hnutí“.21)
Diferencovaný vztah politiků vládnoucího národa k národnostním menšinám byl determinován
jejich liberálním či konzervativním postojem, projevujícím se také mimo jiné v akceptování různých
koncepcí národa, což ovlivnilo otázku asimilace menšin. Program a požadavky menšinových hnutí
byly zároveň ovlivňovány postojem státního národa.
Postoj mateřského národa k menšinám sehrával výraznou úlohu při prosazování politického
programu autonomie menšin, zejména politické autonomie,a programu národního sebeurčení. Zde je
třeba poznamenat, že otázka principu sebeurčení se stala zdrojem neutuchajícího napětí. Princip
sebeurčení stál v přímém protikladu s principem zaručujícím nedotknutelnost hranic existujících států.
Z toho, co bylo řečeno výše, je možno konstatovat, že rozvoj novodobého politického myšlení,
projevující se rozmachem osvícenské filozofie a myšlenek liberalismu a proces formování
novodobých národů byly součástí velké novodobé přeměny, vytváření moderní industriální
společnosti. Vzhledem k této skutečnosti je možno soudit, že oba procesy se navzájem ovlivňovaly.
Tento fakt se nezanedbatelným, určujícím způsobem projevil ve specifické oblasti střední
a jihovýchodní Evropy, specifické jak z hlediska jejího nmultietnického charakteru, tak z hlediska její
ekonomické a sociální zaostalostí ve srovnání s Evropou západní. Za takovýchto okolností se
buržoazní přeměna střední a jihovýchodní Evropy stala bodem střetu divergentních národních
požadavků. Koncepce národa jednotlivých národních hnutí a spolu s tím koncepce, týkající se státní
7
I. Úvodem
existence, na sebe začaly narážet v okamžiku, kdy požadavky národních hnutí začaly dostávat
politický charakter.
Rozpory liberálního myšlení, projevující se v různém chápání principů svobody a rovnosti
a mající svůj dosah zároveň v pojímání fenoménů státu a národa, byly v tomto teritoriu ještě
umocněny. Nesamozřejmost národní existence a existence národního státu způsobila, že obecně
liberální požadavky byly spojovány s požadavky národními a středoevropský liberalismus tak získal
výrazný národní akcent. Ten se projevoval v přístupu k problémům národnostních menšin
i v konkrétním řešení státoprávních otázek.
Odlišná sociální skladba společnosti v tomto teritoriu ve srovnání se západní částí Evropy,
slabost měšťanstva či vůbec neexistence třetího stavu jako nositele buržoazní přeměny, i potíže,
vyplývající z různé společenské a politické úrovně jednotlivých národních komunit, způsobily další
charakteristický posun povahy liberalismu, který se prosazoval v oblasti střední Evropy. Důsledky
těchto odlišných akcentů ve středoevropském liberálním myšlení se projevovaly v praktické politické
činnosti jednotlivých národních elit a tím i v celém dalším vývoji národních společenství, a to jak
z hlediska jejich vnitřního vývoje, tak z hlediska středoevropského kontextu.
Zároveň je možno se ptát po existenci tzv. „národní otázky“, po jejím smyslu z hlediska
nalezení místaformujících se národních společenství (českého, maďarského, slovenského, německého)
a to : 1. směrem k vlastnímu uvědomění se, k vlastní sebereflexi, 2. směrem ve vztahu k sousedním
národním společenstvím a 3. ve vztahu k nalezení místa jednotlivých národních společenství
v souvislosti s mezinárodním mocenským systémem; a současně i po tom, jak řešení této „národní
otázky“ odpovídá proklamovaným liberálním zásadám jednotlivých politických elit.
Tento proces vymezování se v různých rovinách postavil jednotlivá národní společenství před
řadu zásadních problémů, s kterými byla nucena se vypořádat. Všechna uvedená společenství musela
vyřešit svůj vztah k habsburské monarchii, česká společnost se pak navíc musela vyrovnat se
vztahemk Němcům a s otázkou slovanství, pro maďarskou společnost byl prioritní vztah k menšinám
a k Rusku, tedy také problém slovanství, zrcadlově pro společnost slovenskou vztah k Maďarům
a Slovanům a proněmeckou společnost byl zásadní otázka německá jednota a z tohoto hlediska její
vztah k Čechům. Analýza konkrétních politických, státoprávních a národních koncepcí k liberálnímu
myšlení se hlásících politických elit formující se moderní české, maďarské a slovenské společnosti,
vzájemné srovnání těchto koncepcí a jejich zařazení jednak do časového kontextu vymezeného
metternichovským absolutismem a vznikem konstituční rakouskouherské monarchie, jednak do
prostorového kontextu střední Evropy, bude předmětem vlastního zkoumání naší studie.
8
II. Zrod národních společenství
Počátek nástupu národní agitace a nové koncepce národní identity spadal v českém
i maďarském případě do doby, kdy společnost a habsburská monarchie se střetla s řadou nových krizí.
Administrativní centralismus josefinských reforem,zrušení nevolnictví a náboženská tolerance
vyvolávala odpor aristokracie a církve, na zpochybnění hodnot celého systému se rozhodujícím
vlivem odvíjely revoluční události ve Francii a poté napoleonské války.1)
Za obecního odporu proti germanizačním a absolutistickým snahám panovníka se dosavadní
národní bezbarvost uherské šlechty začala měnit a probouzelo se v ní národní vědomí. Vzedmutá vlna
šlechtického nacionalismu idealizovala maďarskou minulost, starobylost šlechtických rodů, počátky
uherského svatoštěpánského státu a svatoštěpánskou korunu jako symbol politické moci uherských
stavů. Zároveň se začínal přihlašovat osudný rozpor mezi různými národnostmi uherského státu.
Protože ve „šlechtickém“ národě uherském měli převahu Maďaři, začalo národní hnutí uherských
stavů získávatmaďarský charakter. Stejně tak začal být zdůrazňován význam úřední maďarštiny,
i když nejprve z politických důvodů, jako reakce na germanizační snahy a právě v ní byl spatřován
jeden z hlavních nástrojů, kterým měla pro budoucnost být zabezpečena uherská samostatnost
a ústava.2)
Na svůj poměr k habsburskému rodu aplikovala šlechta revolučně osvícenskou ideu
společenské smlouvy. Pokud šlo o nároky Habsburků na uherský trůn, šlechtická opozice
poukazovala na hluboké porušení ústavy za Josefa II. a vystoupila s teorií o „přetržené niti“ práv
a o nutnosti navrátit ústavu zpět národu, což chápala ovšem ve smyslu „národa šlechtického“.
Další politický vývoj v Uhrách po smrti Josefa II. byl výrazně ovlivněn zesílením snah
uherských stavů, které chtěly uplatnit svoje vlastní požadavky na politické, hospodářské, sociální
a kulturní reformy. Jejich výrazem byl požadavek na svolání stavovského sněmu, který Leopold II.
musel přijmout. Jednota stavovské koalice, kterou stmeloval opoziční postoj proti josefinským
reformám, se však hned v prvních dnech jednání sněmu začala hroutit.Rozpory mezi vysokou
a střední šlechtou se staly zjevnější a kromě toho počal maďarské šlechtě vyvstávat nový odpůrce
v představitelích nemaďarských národností. To se projevilo zejména při projednávání požadavku
úředního jazyka maďarského, který měl sněm schválit, a které vedlo k velkým protestům zástupců
Chorvatů. Jedním z nejdůležitějších sněmovních usnesení, o které se pak opírala další politika
stavovské opozice, bylo ustanovení, že Uhry s připojenými zeměmi jsou „říší svobodnou, co do
správy nezávislou, mají svou vlastní ústavu a vládu nad nimi je třeba vykonávat podle jejich vlastních
zákonů.“ 3) Maďarština byla zavedena do gymnázií, akademií a na univerzitu jako mimořádný
vyučovací předmět, správním jazykem zůstala latina, za niž se stavěli zvláště zástupci chorvatské
šlechty. Sněmovním hnutím z let 179091 byly položeny základy ke koncepci jednotného uherského
národa, kterou maďarské reformní hnutí o padesát let později využilo k získání nejen politické, ale
i národní hegemonie v rámci Uher, a dostalo se tím do nesmiřitelného protikladu s ostatními národy
v Uhrách. 4)
Ke spojení antifeudálních a národních snah, které bylo součástí nového politického hnutí
v Uhrách, inspirovaného liberálním myšlením, došlo až po tři a půl desetiletí trvajícím útlumu,v němž
myšlenka společenských reforem nacházela zatím jen malý prostor k uplatnění. O rozvoji
v postupném mohutnění nového politického hnutí, které se stavělo do opozice vůči feudálnímu
systému, překonalo omezení stavovského nacionalismu a požadovalo řadu buržoazních reforem, je
možno mluvit od počátku 30. let.
V reformní době měly Uhryspolu se Sedmihradskemtéměř 12,8 milionuobyvatel. Ve
svobodných královských městech žilo téměř 600 tisíc lidí. Počet obyvatel měst v desetiletích před
revolucí 1848 rychle vzrůstalpočet obyvatel Pešti se za padesát let zdvojnásobil a v roce 1840 činil 64
tisíc. S tehdy ještě odděleným Budínem dosáhl téměř 100 tisíc, čímžtéměř dostihl Prahu, ale
významně zaostával za třistatisícovou Vídní. 5)
9
Avšak pouze 1/3 obyvatelstva žijícího ve městech žila ze skutečné obchodní maloprůmyslové
činnosti, většina jich ještě vlastnila pole, zahrady a vinice a k tomu ještě společenskou strukturu
městského obyvatelstva výrazně ovlivňoval její feudální charakter. Vedení měst mělo v rukou několik
bohatých patricijských rodin. V Budíně okolo r. 1830 je možno najít stěží tisícovku plnoprávných
občanů. Tento „oligarchický sbor“ jak je později pojmenovala šlechtická opozice, žil více méně
v klidném uspokojení svým biedermeirovským stylem, příznačným pro tuto dobu. S radostí sice přijal
návrh opozice, aby města na zemském sněmu disponovala ne už jedním hlasem, jako doposud, nýbrž
hlasy několika, nesouhlasně se ale stavěl k reformním návrhům opozice na přestavbu vnitřní struktury
měst a rozšíření občanských práv alespoň na základě jistého cenzu(vlastnictví domu, samostatné dílny
nebo zaměstnání v intelektuální sféře).6)
Na zaostalosti měst se výraznou měrou podepsal i další pozůstatek z feudálních dob, zastaralý
cechovní systém, který svými středověkými pravidly a omezeními byl výraznou překážkou v rozvoji
výroby. K charakteristickým rysům uherských měst pak navíc je možno připočíst i fakt, že pro velkou
část městského obyvatelstva byla mateřským jazykem němčina.
Jak jsme se již zmínili, důležitým požadavkem pro vznik národního státu byla existence
kompletní národní společnosti, skutečnost,aby společnost od zemědělství po veřejnou správu, od
průmyslu po literaturu byla schopna plnit všechny důležité funkce prostřednictvím vlastních sil.
Některým národům střední ajihovýchodní Evropy však chyběly nejen politické, ale často
i společenské podmínky pro vznik národních států, a proto se jako prioritní objevila snaha chybějící
prvky nahradit, všechny důležité funkce osvobodit z vlivů jiných, cizích a pokusit se o vytvoření
vlastní společenské struktury. Typickým jevem pro tuto oblast Evropy byla slabost či vůbec
neexistence měšťanstva, bez nichž byla národní společnost fatálně neúplná a moderní národní život
téměř nepředstavitelný. Odtud pocházela velká snaha maďarských liberálů vytvořit měšťanstvo jako
sílu garantující národní rozvoj a pro dosažení tohoto cíle se snažili nalézt všechny využitelné zdroje.
Jedním z nich byl příslib občanských svobod. „Pakliže v západní Evropě třetí stav, měšťanstvo, bylo
nositelem a relizátorem nacionalismu, zde nacionalismus si jako cíl vytyčuje vytvoření nového
měšťanstva“, napsal liberální list Pesti Hírlap7).Přitom to, že „nová střední třída musí být maďarská, že
to jinak není možné, to snad není třeba dokazovat“, objevilo se na jeho stránkách jinde.8)
Navzdory všemu snažení však bylo zřejmé, že toto měšťanstvo nemůže být iniciátorem
a vůdcem národních liberálních snah. Zatím představovalo pouze minimální nové hospodářské
a společenské síly, které byly schopny pouze se připojit k jiným silám, schopným realizovat
společenskou změnu. Avšak zahájit reformy, dovést přeměnu společnosti až do konce, sehrát úlohu
francouzského třetího stavu, toho domácí měšťanstvo samo o sobě nebylo schopno. Úlohu třetího
stavu museli převzít jiní.
Požadavek národního sebeurčení maďarské společnosti v první řadě představovala šlechta.
Zároveň však disponovala takovými feudálními privilegii, jejichž ztráty se právem mohla obávat,
dojdeli řada na společenskou přeměnu. Tento rozpor vyřešil, i když ne beze zbytku, až proces, během
něhož se feudální systém dostal do významné krize. Šlechtu tak prakticky změna vlastních podmínek
donutila k tomu, aby východisko ze situace hledala v reformách.
Při vytyčení cílů, jak povzbudit ekonomický rozvoj země a pozvednout její kulturní
a společenskou úroveň, se objevily problémy, které souvisely se sociální strukturou šlechty. Velkou
většinu střední šlechty tvořili nemajetní drobní šlechtici, jejichž problémem zdaleka nebylo, budouli
umět přeměnit svůj statek v efektivní kapitalistické hospodářství.
V Uhrách šlechta nebyla vázána k dodržováníjisté životní úrovně a k určitému zaměstnání, jako
ve Francii, kde např. šlechtic nemohl být řemeslník. V Uhrách v mnoha případech žili šlechtici na
vesnici na úrovni rolníků a odlišovala se od nich jen svými privilegii. Téměř 30 tisíc příslušníků tzv.
„kobylkářské“ šlechty nemělo vůbec žádnou půdu.9)
10
Tato chudá venkovská šlechta se k reformacím připojovala jen s velkým váháním a zpravidla
podporovala tu stranu, u níž hledala ochranu před hrozícím chudnutím. Ale masy kobylkářů, které
sice měly hlasovací právo, ale politicky byly zcela negramotné, mohly ve volbách svými hlasy
rozhodnout, jak bude vypadat složení vlády a jak opozice. Vláda je pak umělademagogickým
prostředky obrátit proti liberálům a dokázala je přesvědčit, že společenskými a politickými
reformacemi by ztratili svou jedinou výhodušlechtická privilegiaa stali se tak rolníky. Např. v župě
Zala: takovýto kobylkáři způsobili, že ve volbách v r. 1843 propadl Ferenc Deák.10) Později se však
opozici, hlavně Kossuthovi, podařilo mnohéz nicht orientovat proreformně a přesvědčit je, že nový
národní stát může i pro ně znamenat hospodářské a sociální pozvednutí.
Podstatně jednoznačnější měla naopak k novým idejím a společenské přeměně mladá
inteligence, pocházející z chudé šlechty, měšťanstva a někdy dokonce i z plebejských vrstev.
V měnících se poměrech v prvních desetiletích 19. stol. některé rodiny drobné šlechty se snažily
poskytnout svým synům vyšší vzdělání a otevřít jim tak cestu k jejich celkovému pozvednutí. Z těchto
chudých studentů si mnozí zvolili právnickou drátudomácí latinská škola se je snažila připravit hlavně
na to, alebyli mezi nimi lékaři, inženýři, učitelé, úředníci. Na této dráze se pak setkali se svými
spolužáky, později kolegy, i nešlechtického původu. Ti pak, i když měli politická a vlastnická práva
jako šlechta, se považovali za „úctyhodnější“ než poddaní. Když pak šlechtická opozice zahájila
tažení za prosazení jejich hlasovacího práva v župách na počátku 40 let získala v nich přesvědčivé
zastánce liberálních myšlenek, později dokonce i radikální přeměny.
Počet inteligence v Uhrách se na konci 40. let pohyboval okolo 50 tisíc lidí.11) Jejich význam
však, hlavně z hlediska budoucího vývoje, byl mnohem větší než odpovídal jejich počtu, vždyť četné
funkce nového buržoazního národního státu bylo možno naplnit jen při spolupráci s nimi.
V mechanismu rozvoje maďarského liberálního reformního hnutí 30. a 40. let je možno
rozpoznat několik symptomů. V první řadě to, že stávající domácí společenský a politický systém se
prokazoval stále většími krizovými jevy. Vedoucí politická a kulturní elita se na tyto příznaky krize,
projevující se v celém systému, pokoušela odpovědět vlastní iniciativou společenských reforem.
Inspiraci a potřeby se snažila hledat v příkladech z vyspělejší části Evropy. Ve 30. letech se s novými
tendencemi seznamoval jen poměrně malý okruh vzdělanců. Ve 40. letech už se jejich počet rozšířil,
díky rozšířenějšímu cestování, a také četbě a studiu i zahraničních novin a časopisů. Seznamování se
s vyspělejšími zeměmi, atributy občanských společností umožnily i položení takových otázek, které
do jisté míry předbíhaly domácí vývoj. Zkušenosti, které reformátoři získali, se tak snažili využít ve
prospěch rozsáhlých změn. V neposlední řadě pak významným symptomem reformního hnutí byl
manévrovací prostor, kterým bylo reformní úsilí vymezeno a které bylo zásadně ovlivňováno velkými
obraty mezinárodní politiky. Mezinárodní politická krize v r. 1830 rozvoji reformního hnutí
napomohla, revolučními událostmivr. 1848, resp. zásadními změnami, dosaženými v jejich důsledku,
reformní hnutí zažilo do té doby nepředstavitelný rozmach, v důsledku celoevropské porážky
revolučních snah také pád. Vyvrcholení jeho snah pak přineslo rakouskouherské vyrovnání.
Evropský liberalismus, s kterým se Maďaři reformní doby seznámili, prožíval právě vynikající,
dynamické období. Ale ani ve vyspělých průmyslových zemích nebyl homogenní. Když se pak dále
rozšiřoval směrem od svého centra na periferii, transformoval se v mnoha variantách a proudech.
V Uhrách a ve střední Evropě vůbec, převažoval, jak už jsme se zmínili, liberalismus se silně
národním charakterem, což se odrazilo i v jednotlivých proudech maďarského reformního hnutí.
První generace maďarských liberálů vládnoucí myšlenkou doby viděla v rovnoprávnosti lidí,
v hospodářské a politické svobodě člověka a podle dobové terminologiev „národnosti“. Tyto cíle
shrnul Kossuth ve formulaci „svobodná půda a svobodný člověk“. Navzájem spojený požadavek
svobody půdy a člověka znamenal v praktické rovině likvidaci feudálních vlastnických vztahů, jakož
i na nich vybudované právní nerovnosti a nerovnosti v daňovém zatížení, přitakání k osvobození
poddaných a vytvoření buržoazního vlastnictví půdy. Likvidace feudálních rent, které chtěli liberálové
dosáhnout, znamenala pro poddaného víc než pouhé zlepšení jeho sociální situace, představovala
první krok k dosažení jeho osobní svobody. Primárním úkolem v představách liberálů tak byla
11
transformace šlechtické feudální svobody v občanskou svobodu všech jedinců společnosti. Bylo jim
jasné, že páteří nové společnosti je vyspělé měšťanstvo a s tím spojený rozvoj moderního průmyslu.
Tomu odpovídaly snahy reformní opozice v oblasti hospodářské. Hlavním záměrem bylo vymanit
Uhry z ekonomické zaostalosti a otevřít je západnímu světu. Své reformní záměry v tomto směru
podrobně vyložil ve svém spise Hitel (Úvěr) István Széchenyi. Při svém pobytu v západních zemích,
především v Anglii, se seznámil s moderními evropskými ústavami a hospodářskými reformacemi
a pod jejich vlivem přistoupil po návratu do vlasti k vypracování svého reformního programu.
Uvědomoval si, že základní příčinou ekonomické zaostalosti Uher je nedostatek kapitálu. Požadoval
proto umožnit zaostalým šlechtickým hospodářstvím získání finančního úvěru. Další překážka pro
ekonomické pozdvižení země spatřoval v zásadě ius aviticum, podle níž se šlechtické majetky měly
udržovat nedotčeny až do posledního potomka rodu. Požadoval proto zrušení nezcizitelnosti
šlechtické půdy, zrušení roboty a zavedení rovného majetkového práva jak pro šlechtu, tak pro
poddané. Ovlivněn moderními evropskými ústavami, s nimiž se na svých cestách seznámil, zásadně
vystupoval proti zastaralé uherské ústavě a proti neplodné činnosti uherských stavů, která se
vyčerpávalav neustálých nářcích a stížnostech a pokládala ochranu svých přednostních práv za svůj
nejvyšší úkol.12) „Každému obyvateli Hunie musíme zaručit občanskou existenci“, bylo krédem
Széchenyiho reformních myšlenek.
Požadavky občanské rovnoprávnosti měly být realizovány „zákonnými prostředky“, t.j.
nahrazením staré feudální uherské ústavy, na níž se jako politický národ podílela pouze šlechta,
takovou ústavou, na níž by jako národ participovali všichni obyvatelé bez ohledu na to, ke které
etnické, jazykové či náboženské skupině patří. Pojetí národa maďarských liberálů tak sice spočívalo
na zásadě rovnoprávnosti a individuální svobody, zároveň se však hlásilo k chápání národa jako
jednotného společenství a k ideji „jeden stát, jeden národ“. Požadavek vytvoření podobného
společenství v multietnických Uhrách, kde se za Maďary počítala stěží polovina obyvatelstva,
znamenal zformulovat takovou teorii, v níž na jedné straně národ nezávisí na etniku, na druhé straně
současně zdůvodnit, proč onen národ může být pouze maďarský a proč pouze k tomuto národu mohou
patřit příslušníci jiných etnik v Uhrách. Rozšiřování podmínek občanské integrace a rovnoprávnosti
na všechny příslušníky společnosti, a zároveň důsledná péče o to, aby se kromě Maďarů žádné jiné
etnikum nestalo zvláštním národem, to byl vnitřní nepřekonatelný rozpor maďarského liberalismu.
Jestliže maďarští liberálové ideálobčanské rovnoprávnosti svazovalis požadavkem posílení a rozvoje
maďarství, vytyčili tak úkol, který neměl řešení a přinesl pouze dilema, s kterým se museli stále
potýkatjak zabezpečit občanská práva všem a přitom zabezpečit maďarskou národnost. Konkrétně se
k tomuto problému vyslovil István Wesselényi. Podle jeho úvah realizace společenských přeměn
nejvíce postihne šlechtu, která ovšem je maďarská; většinu obyvatelstva Uher, kterým mají být
poskytnuta občanská práva, tvoří neMaďaři, čímž se situace z hlediska maďarství podstatně změní.
Proto je třeba podle něj každou reformní otázku rozebírat z hlediska národnostního.13)
Tento vážný problém, do něhož liberálové zabředli, se snažili vyřešit zdůrazňováním dvojí
funkce universálnosti občanských práv a svobod. Podle nich šlo na jedné straně o realizaci
spravedlivé myšlenky rovnoprávnosti všech lidí, na druhé straně zároveň a právě tím o posílení
národa jako jednotného společenství širšího než třída. Zde má svůj počátek teorie maďarských liberálů
o jednotném národě. V etnické situaci Uher nikdy v tomto ohledu však nemohla vyvstat harmonie.
O tom, že maďarství může najít oporu jen ve sjednocení svých sil, ve svém národním pozdvižení,
nebylo mezi představiteli maďarského reformního hnutí sporu. Otázka, v které se zásadně lišily jejich
názory, zvláště Kossutha a Széchenyiho, byl způsob, jakým tohoto stavu dosáhnout.
Pro Kossutha byla zásadní otázka, jakým způsobem vytvořit národní jednotu na politicky
rozdvojeném území, s jazykově pestrým obyvatelstvem a ve společnosti rozdělené privilegii. Protože
politickou jednotu považoval za bezprostředně související s jednotou národní, viděl jako nutnost
Sedmihradsko znovu sjednotit s Uhrami.
12
Druhá otázka, otázka jazyka jako atributu jednotného národa, skrývala v sobě ve specifických
národnostních poměrech Uher zárodky dalších problémů. Maďaři považovali za samozřejmé, že místo
užívání latiny ve veřejném životě v Uhrách je třeba zavést maďarštinu (své v této otázce sehrály tlaky
josefinských centralizačních reforem, kdy latina měla být nahrazena pro všechny nepřijatelnou
němčinou) a od r. 1790 se pokoušeli získat její mandát čas od času šířeji a silněji uplatňovanými
požadavky. Myšlenka francouzských encyklopedistů, že národ je společností žijící v jednom státě a že
jazyková hranicepodle francouzského příkladuse musí krýt s hranicí státu, a kde tomu tak není, je
třeba usilovat, aby toho bylo dosaženo, našla svoje přívržence i v kulturní oblasti. Pečovatelé o jazyk
spisovatelé, učitelé, intelektuálové bez moci si představovali, že prostřednictvím školy a církví by
bylo možno druhé národy nepozorovaně maďarizovat. Ale tato maďarizační touha, kterou můžeme
najít i u Kossutha, se projevovala nikoli tak, že by se snažila přetavit v maďarizačním kadlubu masy
lidí, ale chtěla v první řadě vyčistit spektrum veřejného života a obracela se jednak k ještě jazykově
neprobuzeným nebo odcizeným Maďarům, jednak k různorodému obyvatelstvu měst, k módní
společnosti, ke kultuře. V tomto ohledu snahy maďarských vzdělanců o rozvoj jazyka a kultury
vycházely ze stejných pohnutek jako snahy českých obrozenců.
Kromě toho existoval ještě jeden inspirační zdroj v jazykové otázce. Chyběl totiž maďarský
státní aparát, centrální orgány měly cizí charakter. Důležitou otázkou se proto stalo vybojování
maďarského státního jazyka nejen z hlediska maďarizace Nemaďarů, ale i jako upevnění národního
sebeurčení proti vídeňské centrální moci. Kossuth nespojoval padesát let trvající boj za práva
maďarského jazyka jen s myšlenkou národního státu, ale považoval ho i za ztělesnění odporu proti
vídeňské absolutistické moci. Na stránkách novinPesti Hírlap vystupoval s požadavkem, aby jazykem
každého odvětví veřejné správy v Uhrách bez výjimky, jakož i oficiálním komunikačním jazykem
s uherskou vládou a uherským zákonodárstvím v državách uherské koruny byla maďarština. Podle něj
tento požadavek opravňovaly dva stěžejní zákonyzákon z r. 1790, vyslovující se ke svobodě země
a zákon z r. 1791, který se staví proti zavedení cizího jazyka. Latinský jazyk byl jazykem feudalismu
a musel odejít spolu s ním. O tom, co může přijít na jeho místo, neměl Kossuth naprosto žádné
pochybnosti. Zastával názor, že v soukromém životě kohokoli může mluvit slovanským nebo
německým jazykem, právem národa je ale žádat, aby v Uhrách veřejná správa, soudnictví, policie atd.
byly vedeny maďarsky.
Kossuth přitom zdůrazňoval, že se nesmí sahat k násilným prostředkům, aby každý „actus
publius“ byl maďarský, a chtěl toho dosáhnout prostředky jinými. Za první mezi nimi považoval
školu, jejíž vliv považovat za významný. Z diskusí s hrabětem Leo Thunem o slovenské otázce
vyplynulo, že okruh liberálů shromažďující se kolem novin Pesti Hírlap chtěl zavádět maďarizaci
pouze do tzv. veřejného života, ale považoval za přirozené, že s rozvojem vzdělanosti bude docházet
k maďarizaci i v jiných oblastech. Kossuth a okruh jeho příznivců byli ochotni tolerovat národní
jazyky vedle maďarského státního jazyka pouze na té úrovni, jak je používána, jak uváděli, v Americe
němčina, ve Francii bretonština, či v Anglii welština a irština. Pouze v této formě uznával Kossuth
existenci jinojazyčných kmenů, ale v žádném případě nebyl ochoten přijmout jejich národní hnutí,
jejich autonomní požadavky. Nebyl ochoten akceptovat, aby v Karpatské kotlině v rámci uherského
státu existoval kromě Maďarů jiný národ. Národ, je možno číst v Pesti Hírlap, je nejsvětější dar. Ale
mají Slované v Uhrách právo něco takového požadovat? Z odpovědi na takto nadhozenou otázku
vyplývá, jaká kritéria Kossuth uplatňoval na uznání národní identity. „Národ je historické faktum,
jehož jazyk není jediným faktorem. K tomu, aby se nějaký lid stal národem, je nutné ještě i to, aby byl
spojen společnou ústavou, společným cítěním, společnými zájmy, společnou nutností pokroku,
společnými vzpomínkami. Národ předpokládá jistou kvalitu vzdělanosti, kulturnost, jistý stupeň
sebeuvědomění a předpokládá schopnost v těchto jistých daných podmínkách uplatňovat princip
samostatnosti nezávisle na všech ostatních jiných národnostech, předpokládá materiální a mravní sílu,
bez níž národ nemůže existovat.“ 14)
13
A těmito charakteristickými atributy disponoval podle kossuthovců jen národ maďarský.
Slováci žijící v Uhrách podle nich kromě svého jazyka nemohli vznášet nárok na žádný jiný atribut
„národa“, a proto podle nich chtít vyvinout v Uhrách takovýto vlastně neexistující národ znamenalo
narušení a přetržení historického řádu.
Kossuth a jeho druzi tedy spatřovali určující znaky národa z velké části v už existujících
historických faktech, a i v oblastech týkajících se státu zastávali princip historického práva a státní
idey. Tato myšlenka existovala i u jiných „historických“ národů oblasti střední a východní Evropy,
které v minulosti žily ve vlastním státním útvaru, a do minulosti se pod vlivem romantických představ
obracely i národy tzv. „nehistorické“, t.j. ty, které nikdy vlastní stát neměly; pokoušely se odvolávat
na svá historická práva (Slováci se např. dovolávali Velké Moravy) zase ve svém boji proti Maďarům,
i když se dovolávaly spíše principů přirozeného práva. Při absenci historických a státních předpokladů
Štúr naproti tomu pod vlivem Herdera a Hegela vyzdvihoval, že „národnost“ je přirozeně právo
národů a fenomén jazyka znamená specifickou jednotu lidu, který má ve světě své zvláštní místo.
Maďaři tedy porušují principy přirozeného práva, jestliže chtějí Slovany maďarizovat. Kossuth
naopak, ačkoli i sami Maďaři se odvolávali při uplatňování své emancipace na přirozené právo, pokud
se jim to hodilo, základ skutečného nároku na vlastní národní život spatřoval vedle jazyka ve vlastní
historické minulosti a v ústavě. Kossuthovci tak ve své krátkozrakosti „noříce“ se do zázraku
vlastního národního znovuzrození, stěží vzali na vědomí podobná hnutí mezi nemaďarskými
národnostmi ... a ještě méně se jim zdálo o tom, aby jim činili politické ústupky.“15)
Vycházeje z principů historického práva, byl Kossuth ochoten přiznat zvláštní národnost, tedy
uznat jako národ, pouze v tom případě, kdy spatřoval nějaký znak historické státní existence. V tomto
smyslu se vyjadřoval například o Chorvatech. „My Maďaři nikdy jsme si nepřáli a nepřejeme to, aby
Chorvati zanikli a stali se Maďary.“16) Maďarský jazyk přitom chtěl preferovat nikoli na úkor
chorvatského jazyka, ale latiny (resp. němčiny). Maďarský měl být v tomto případě pouze jazyk
společné správy, nezávisle na tom, jak si Chorvati povedou svoje vnitřní věci. To se však mělo týkat
pouze chorvatského národa, majícího už zmíněný historický předpoklad pro svou národní existenci,
nikoli však „národnosti ilyrské, která se vztahuje k vysněné panslavistické budoucnosti a která v říši
uherské sv. koruny nemá ani historickou minulost, ani oprávněnou budoucnost“.17)
Maďarizační a asimilační snahy maďarských liberálů, které v konečném vyznění měly
znamenat posílení maďarství, byly však ve svých výsledcích kontraproduktivní. Liberálové očekávali,
že nemaďarská společenství asimilaci přijmou na oplátku poskytnutých občanských svobod a že půjde
o jakousi maďarizaci ústavními právy. Nemaďarská společenství ale koncepci „ústavní“ maďarizace
nepřijala, spolu s ní však odmítala i všechny ostatní snahymaďarského liberalismu, t.j. i jeho
společenské reformy. Kvůli jeho národnímu akcentu tak byl odsunut do pozadí i jeho antifeudální
obsah. Nutno ovšem přihlédnout i k tomu, že osobní svoboda a občanská rovnoprávnost, které
liberalismus sliboval i lidu jiné národnosti Uher, většinou zatím zůstaly slibem, asimilace ovšem byla
skutečná.
Národnostní politika maďarských liberálů měla však i druhý aspekt. Jednotlivé národnosti Uher
začaly procházet podobným vývojem jako maďarská společenství od r. 1790. Problémem se nestalo
pouze to, že v Uhrách žilo více národností, které usilovaly o to stát se svobodnými národy a které
v tomto procesu těžko mohly počítat s porozuměním a sympatiemi vládnoucího národa. Těžkosti
spočívaly v tom, že sám způsob formování těchto národností byl rozporuplný. V jejich snahách hrála
podstatnou úlohu orientace na slovanské národy, žijící mimo hranice Uher, v jejich sousedství, i když
často jen živila jejich slovanské sebevědomí. Maďarskáopozice v existující slovanské říši, v Rusku,
právem viděla moc, která je nesmiřitelným nepřítelem všeho pokroku. Proto národnostní otázka
v Uhrách nemůže být pochopena bez onoho stálého strachu, který Maďaři pociťovali vůči „velké
záplavě ze severu“,carské říši. 18)
Za rozhodnutími liberálů o maďarizaci veřejného života a jejich asimilačními snahami byla tak
skryta i obava, že politické a dokonce i etnické existenci jejich národa hrozí zánik, že maďarství, jak
to formuloval Pesti Hírlap, „stráví nevlídný východní vítr“.19) Obavy vyvolávala také evropská, hlavně
14
německá politická literatura, která opakovala nebo v pozměněné formě oživovala dřívější předpovědi
filozofa Herdera o zániku Maďarů, kterépohltí slovanské moře, jež je obklopuje. Podle jiných prognóz
pro Maďarybudoucnost bude existovat jen tehdy, když se vzdají svéhozvláštního postavení, resp.
národnosti ve prospěch němectví. Právě na počátku 40. let pregnantně formuloval L. Wolfgang Berg,
že pro Maďary neexistuje třetí cesta: „Uhry se stanou buď ruskou provincií nebo německou kolonií“20).
Maďary každé podobné proroctví velmi znervnózňovalo a přimělo je k vypracování obranné
politické koncepce. Kossuth se už v polovině 30. let snažil dokázat, že vnější ohrožení je úzce spojeno
s národnostní otázkou. Na carské nebezpečí v souvislosti s polským povstánímv r. 1830 nejdůrazněji
poukázal István Wesselényi a jeho varování získalo na aktuálnosti na přelomu 30. a 40. let,
v souvislosti s rozšiřováním vlivu carského Ruska na Balkáně a zároveň oslabováním moci Osmanské
říše, kdy stín carského nebezpečí dopadal na liberály hrozněji než německé ohrožení.
Vliv Ruska na Balkáně začal bukureštským mírem z r. 1812 a díky tomu se srbské a rumunské
provincie Osmanské říše vlastně dostaly pod carovu ochranu. Významnou část obyvatel Balkánu
vázala k Rusku jazyková příslušnost, ještě větší její část pak stejné náboženstvípravoslaví. Každý car
vystupoval téměř jako ochránce svých bratří ve víře a postupně tak bylo vytvořeno jisté zájmové
společenství mezi lidem a carskou mocí. Stejně příznivě carská diplomacie hodnotila uvolňování
pout, které balkánské provincie vázaly k turecké administrativě, neboť to vše ji z jejího pohledu
přivádělo blíže k jejímu cílik dosažení Středozemního moře. Proto „vnitřní“ snahy o nezávislost
balkánských zemí podporovala.
Jestliže balkánské národy viděly v carském Rusku nezištného ochránce, maďarští liberálové je
posuzovali jinak. V jejich očích bylo carské Rusko tvůrcem Stálé aliance, hlavou reakcea
nejdůležitější baštou absolutismu, které ke svým cílům jako prostředků využívá jazykově a etnicky
příbuzné slovanské národy. Fakt, že tato mocnost dílem fakticky, dílem prostřednictvím svého vlivu
obklopuje habsburskou monarchii, resp. její uherskou část, ze všech stran, je děsil. Po porážce
polského povstání byli maďarští liberálové přesvědčeni, že další obětí carské monarchie budou Uhry.
Vůbec nepochybovali o tom, že dříve či později dojde řada na střetnutí mezi monarchií a carským
Ruskem, a východní krize na počátku 40. let takové představy jen povzbuzovala. Krize se sice
urovnala, ale ruská otázka zůstala jedním z ústředních problémů liberalismu.
Někteří konzervativní politikové poukazovali na to a sami představitelé národních hnutí
v Uhrách to nejednou zdůrazňovali, že domácí národní hnutí pouze bojují proti maďarismu a že jejich
hnutí nejsou nic jiného nežze sebeobrany vyplývající reakce na maďarizační snahy. Liberálové však
důrazně popírali, že tato hnutí vyvolal v život jejich národní program. Důvod ke vzniku národních
hnutí nemaďarských národů Uher pojímali jako komplexnější otázku a spatřovali jej jinde. Podle
Kossuthova názoru vládcové říší usilujících o světovládu využili objektivně existující faktor
národního cítění a změnili jej v aktivní sílu už v době napoleonských válek, když se obrátili
k vlastním národům a apelovali na jejich soudržnost. Deák soudil, že existenci slovanského hnutí
zdaleka nelze připsat na vrub ultramaďarismu, ale mnohem spíše je projevem společného slovanství.
Liberálové na jedné straně sice uznávali, že antimaďarismus Slovanů a jejich národní snahy
jsou přirozenými důsledky jejich vnitřního společenského vývoje, na druhé straně však nepochybovali
ani o tom, že jazykové a národní aspirace Slované mají svůj zdroj i jinde. Např. Deák v r. 1841
konstatoval, že jazykový program Chorvatů je jen záminkou a zastřením jejich snah, protože „jejich
cíle jsou hlubší a nebezpečnější a prvotní zdroj jejich štvaní spočívá jinde“. Eötvös viděl za ilyrismem
tajné tendence a Kossuth v Pesti Hírlap napsal, že „za ilyrským hnutím se skrývá taková sympatie,
taková přitažlivost, že dovolit jeho rozvoj je z hlediska jisté politické konjunktury nemožné“.21)
Liberální tábor prostě považoval snahy domácích Slovanů za část velkého společného
hnutípanslavismu.
Myšlenku, že carismem řízený a s ním v souladu fungující panslavismu je prvořadý nepřítel
monarchie a Uher, zastávali v okruhu maďarských liberálů především Wesselényi a Deák. Wesselényi
jako jeden z nejdůležitějších úkolů formuloval nutnost neustále připomínat to nebezpečí, které
ohrožuje maďarství ve formě národních snah ostatních národů, protože jen poznání velikosti tohoto
15
nebezpečí může být impulsem k účinným protiopatřením. Podle něj ještě nikdy nestála otázka bytí
a nebytí maďarského národa tak vyhroceně jako teď, kdy musí čelit soudržnosti 64 milionůSlovanů.
Deák připomínal, že „z dvanácti milionů obyvatel vlasti je pět a půl milionu Slovanů a z domácích
610 tisíc Rumunů téměř 400 tisíc poutá jejich náboženství k ruským zájmům. Tyto údaje samy o sobě
křičí to, co může být někdy nebezpečím pro naši vlast a rakouskou monarchii“.22)
Kossuth ve svých článcích v Pesti Hírlap pak proti sobě stavěl carismus a liberalismus, přičemž
carismus považoval za totožný se slavismem či panslavismem a tedy protipokrokový. Liberalismus
dopřává všem svobodu a ústavu, psal, povzbuzuje sebevědomí národů, podněcuje občany k aktivitě
a poskytuje podmínky pro svobodnou soutěž všem. Carismus podle božího příkazu spočívá na carově
vůli, ze všech činí otroky a žádné národní sebeuvědomění nestrpí. Ve skutečnosti ani opravdový přítel
Slovanů není, jen hraje svou úlohu protektora tam, kde to vyžadují jeho dobyvačné úmysly. Jak
vlastní národ, tak Poláky drží v nemilosrdném útlaku. Mezi Jaderským a Černým mořem ovšem žijí
takové národy, které kromě jejich jazyka váže k Rusku i jejich náboženství a které doufají ze sebe
setřást turecké jho pomocí cara. Ty nevědí vůbec nic o osudu polského lidu a o Sibiři. Sympatizují
s Ruskem, jehož vliv na ně je tak velký, že tito Slované v případě neklidu v Evropě by se na carově
straně se vší jistotou obrátili proti „civilizaci“. Právě proto je zájmem Evropy, civilizace, dokonce i
„západních“ Slovanů, aby se u Dunaje podporovala taková protisíla, spočívající na maďarské
národnosti, která by byla ochranným valem proti vpádu carismu do Evropy.23)
Kossuthova argumentace odpovídala názorům liberálních obhájců nové svobodné Evropy, kteří
v duchu koncepce pokroku, jímžpodmiňovali oprávněnost každého pohybu vpřed, vnímali svět jako
vyspělý Západ (ve smyslu duchovního prostoru) a zaostalý Východ, kterýpředstavovala Rusko,
Prusko a Rakouskozvláště Rusko bylo považováno za nereformovatelnou zemi. Tyto úvahy rozhodně
měly své racionální jádro. Maďarští liberálové proto pohlíželi na existenci panslavismu a v důsledku
toho i na existenci slovanských hnutí právě prismatem pokrokovosti a s tímto pojetím svazovali
i otázku smysluplné existence Uher. Byli přesvědčení, že jedinou možnost pro vymezení jejich místa
v Evropě představuje boj za západní myšlenky svobody a občanských práv a zároveň že jejich úkolem
je zprostředkovat tyto myšlenky občanských práv a svobod nemaďarským, slovanským národům Uher
a cestou maďarizace a asimilace je emancipovat. (V podobných představám o své zprostředkovatelské
úloze vůči Čechům žili němečtí liberálové.)
Kromě toho byli přesvědčeni, že jediným prostředkem, jak se ubránit nebezpečí panslavismu,
resp. slovanských hnutí, která byla podle jejich představy předzvěstí plánu směřujícího k podmanění
Uher, je odvrácení uherských Slovanů od carské autokracie tím, když se Uhry osvobodí od feudální
zaostalosti a obyvatelstvu budou poskytnuty ústavní svobody. V důsledku toho i obyvatelése
slovanským mateřským jazykem budou stát na straně maďarského národa jako nositele
a reprezentanta těchto svobod. Jestliže Deák tvrdil, že vzhledem k carským plánům „monarchii hrozí
nebezpečí“, pak podle něj „samostatnosti a národnosti Uher hrozí smrt.“ „Jestli je ještě prostředek“,
napsal v dopise 16. 11. 1842, „který může nebezpečí někdy odvrátit, tak je to jeden prostředek: lid,
který k tomuto národu a jeho mezinárodní samostatnosti nepoutá ani láska, ani národnost, ani důvěra
ani materiální a mravní blahobyt, svázat s touto vlastí podělením se s ním v občanská práva, aby měl
důvod chránit tento stav, jehož změnou by i on mohl ztratit, ale nic nemohl získat“ 24) Představy, že
národní hnutí budou neutralizována prostřednictvím poskytnutých občanských svobod a svobodné
ústavy, měly však jen málo společného s realitou.
Na rozdíl od mnohých maďarských liberálů se Deák neobával toho, že po případné
ruskorakouské válce car monarchii změní v kolonii Ruska či že se z Rakouska stane ruská provincie.
Bylo mu také jasné, že rakouští Slované, jakkoli někteří z nich do cara vkládají své naděje, si ve
skutečnosti ruskou nadvládu nad sebou nepřejí. Za pravděpodobnější, a toho se děsil, považoval to, že
zhroucení monarchie by způsobilo, že by ze slovanských území Rakouska a Uher vznikl buď jediný
stát, nebo federace složená ze dvou částí či dvě samostatné slovanské země. V tomto případě by podle
Deáka tvořily federacinebo existovaly samostatněna jedné straně Čechy a Morava, Halič, Vladmírsko
a slovenské území Uher, na druhé straně pak Korutany, Krajina, Dalmácie, Chorvatsko, Vojenské
pomezí a jižní oblasti Uher se srbským obyvatelstvem. Tyto dva státy by ve své samostatné formě
16
byly tak pevné, že Evropa by v nich viděla větší záruku vlastní bezpečnosti než ve vlastní monarchii.
Zároveň byl Deák přesvědčen, že Češi se mohou stát samostatným a mocným národem jen v důsledku
rakouskoruské války. Nemají proto žádný důvod bát se toho, co může být smrtonosné pro
samostatnost Uher, nemají důvod lpět na zachování říše. A proto se také podle něj nebudou nijak
snažit potlačovat slovanské hnutí či důsledky carského podněcování. Katastrofická Deákova vize pak
byla: maďarské provincie Uher by přestaly být samostatné a Evropě by to bylo jedno, neboť ani
početní stav Maďarů, ani jejich politická důležitost, vzdělanost či hospodářské vztahy s nimi nejsou
takového rázu, aby jejich osud vzbuzoval sympatie jiných národů.
Carská diplomacie pracovala s bezpříkladnou zručností. Otevřeně vystupovala jako protektor
pravoslavných poddanýchmezi nimi Slovanův turecké říši, na obranu Slovanů monarchie však
oficiálně v politické oblasti nevystoupila. Střežila se toho, aby na oficiální úrovni zaujala stanovisko
k národnostním snahám uherských Slovanů, ale i toho, aby se od nich před světem distancovala. To
vůdcové uherských Slovanů jednoznačně považovali za dobrou vůli mocného bratra.
Nejvyšší vedení říše přijímalo antimaďarismus nemaďarských národností s „porozuměním“,
považovalo jej za výhodnou protiváhu vůči maďarskému liberalismu, který představoval hlavní
nebezpečí a překážku pro uskutečnění všeříšské koncepce. Pokud se týče zahraničně politické činnosti
carské diplomacie, nebylo prosto podezíravosti, ale nedůvěru přeci jen odsouval do pozadí společný
zájem obou říšínepřátelství vůči pokrokovým hnutím a dodržování statutuquo, vytvořeného po dělení
Polska. V tomto ohledu se obě strany držely dohody z r. 1833, uzavřené v největší tajnosti, která
obnovením Sv. aliance znovu zpečetila jejich spojenectví. Jejich spolupráce se rozšířila do té míry, že
Metternich carského vyslance ve Vídni pravidelně informoval nejen o vnitřních vztazích v monarchii,
hlavně pak v maďarském reformním hnutí, ale současně s ním konzultoval i taktiku uplatňovanou
vůči liberalismu. O tom všem maďarští liberálové neměli ani tušení. Pro ně nepochopitelnou
lhostejnost Rakouska vůči carské politice připisovali dílem slabosti říšského vedení, dílem v jejich
pohledu vypočítavému očekávání české zemské šlechty, která kalkuluje s pádem monarchie. Soudili,
že je třeba vytrhnout Rakousko z pasivity ve vztahu k Rusku, hlavně však že je třeba konat v zájmu
posílení Uher a maďarského národa. Prioritou liberálů se proto stalo vytvoření takové politické
koncepce, která by zaručovala bezpečnou existenci Uher a zároveň garantovala rozvoj maďarství.
Tyto záruky viděliv spolužití Uher a Rakouska v přebudované rakouské monarchii. Tak obava
z panslavismu a pocit na pospas zanechaného a opuštěného národa sehrál prvořadou úlohuv tom, že
maďarští liberálové začali spojovat osud Uher s osudem Rakouska, respektive habsburského domu.
Vztah Uher k Rakousku byl určován dvěma základními zákony, které však spolu nebyly ve
všech ohledech úplně v souladu. Podle Pragmatické sankce, vyhlášené v r. 1713 jako základní
dokument státu, všechny země habsburského panství spravuje jednotně, dědičně a nedílně jediný
vládce. Zákonný článek 10 z r. 1790 naopak Uhry deklaroval jako svobodnou zemi s vlastní ústavou
a vládou a spravovanou podle vlastních zákonů prostřednictvím nezávislého zákonného panovníka.
Liberální opozice za primární a určující považovala druhý zákon. Podle jejího pojetí
v Pragmatické sankci neuzavřely navzájem řečené spojenectví Uhry a dědičné země a provincie
„rakouského domu“, ale maďarský národ a panovník, takže ten pasus Pragmatické sankce,hovořící
o neoddělitelnosti a nedělitelnosti, znamená jen to, že žádná země nemůže být vytržena z panství
habsburské dynastie, respektive jen to, že panovník dědičných zemí i Uher je stejný. Tímto
vysvětlením liberálové vyřešili rozpor, který existoval mezi zákonem zabezpečujícím nezávislost
Uher a Pragmatickou sankcí.
Praxe říšského vedení se však teorií liberálů neřídila. Pragmatická sankce platila beze zbytku,
zákonný článek 1790 : 10 však nikoli. Uhry měly sice vlastní vládní orgány a fungovaly jejich vlastní
ústavní instituce, ale říšská vláda stála nad nimi prostřednictvím tzv. Staatskonferenz. V konečném
smyslu bylo slovo Staatskonferenz rozhodující i ve vyloženě uherských věcech, nejen v otázkách
Uher se pouze dotýkajících. Tato situace mimo jiné ovlivnila i fakt, že se Uhry dostaly do
ekonomicky nevýhodného postavení vůči dědičným zemím. Nicméně přesto byla říše jako celek
spravována na základě dvou protichůdnýchprincipů. Uhrybyly počítány za ústavní zemi, i když jejich
17
ústavnost byla jen stavovského charakteru, dědičné země naopak byly podřízeny absolutní moci
panovníka. Maďarští liberálové považovali tuto dvojakost za nebezpečnou, obávali se pronikání
absolutistických tendencí do struktur uherských vládních orgánů a přizpůsobování se jim. Opozice
proto neustále zvažovala, jakým způsobem by bylo možno problém „dvojí tváře“ monarchie vyřešit
a distancovat tak Uhry jak od absolutismu uplatňovaného v dědičných zemích, tak oslabit vliv říšské
vlády.
Na počátku 40. let se vynořily tři teorie, zabývající se touto otázkou. Rozšířený byl názor, že by
bylo třeba i předlitavské části říše, tedy dědičným zemím, dopomoci k ústavě, aby obě poloviny
monarchie byly spravovány na základě ústavních principů. Tato koncepce, ačkoli se objevovala znovu
a znovu, vždycky ztroskotala na neřešitelnosti provedení. Zvláště Deák vysvětloval, že ačkoli
v budoucnosti sei dědičné země doberou ústavnosti, prozatím je podle něj tato myšlenka pouhou iluzí;
říšské vedení nebude ochotno vzdát se absolutistických principů vlády a lid dědičných zemí k takové
myšlence ještě nedozrál, aby vystoupil proti vládě s požadavkem ústavy, neboť rozvinutější
hospodářský život tam vyvažuje nedostatek politických práv a svobod.
V okruhu zvlášť mladších liberálů měla značný počet příznivců představa, že nejjistější způsob,
jak s konečnou platností vyřešit problém dvojí tváře monarchie, je rozvázání manželství s Rakouskem
a získání úplné nezávislosti. Ani tato myšlenka neopustila půdu právních rozkladů a argumentovala
tím, že Pragmatická sankce jako dvoustranná smlouva je měnitelná či že je ji možno rozvázat.
Také autority liberálů byly toho názoru, že pro kterékoli národní společenství je nejideálnějším
stavem absolutní samostatnost, pokud je ji ovšem vzhledem k vývoji národního společenství
možnéuskutečnit, udržet a zabezpečit. Vzhledem ke všem okolnostem však vždycky dospěly
k jedinému závěruplánovat odtržení Uher od habsburské říše by bylo naprostonereálné vytyčení cíle.
I kdyby se však tento cíl přechodně uskutečnil, ve svém konečném výsledku by to znamenalo nikoli
pozdvižení národa, ale naopak jeho pád do bezvýznamnosti. Maďarský národ, ponechaný bez pomoci
právě na místě střetávání Slovanů a Němců, by nemohl už zaručit svou samostatnost a územní
celistvost země, nebo jen tak omezeně, že by z jeho nezávislosti zůstal jen stín. Vytvoření Uher jako
samostatné země, která by přetrhla svazek s říší, by podle mínění Deáka a dalších bylo pro maďarský
národ žádoucí v jediném případě: kdyby v evropských vztazích nečekaně došlo k takovému obratu, že
nové mocenské uspořádání by ve vlastním zájmu považovalo vidět východní polovinu monarchie jako
samostatné Uhry. Protože však pravděpodobnost takového uspořádání je téměř nulová, nemají Uhry
ve vlastním zájmu jinou volbu než třetí možnostzůstat v říši a v rámci monarchie získat maximum
samostatnosti, která je v případě takového státního svazku vůbec dosažitelná. Nebezpečí
centralizačních snah, které v sobě i tato koncepce skrývala, považovali liberálové za menší zlo, které
bude moci být eliminováno než hrozba sílícího panslavismu. Kromě toho, jak se Kossuth vyjádřil na
stránkách Pesti Hírlap, doufali, že i říše u vědomí toho, že panslavismus znamená hrozbu také pro ni,
uzná, že národní a ústavní vývoj Uher je i jejím zájmem. Deák byl přesvědčen, že spolužití Uher
a Rakouska je životní otázkou i pro monarchii. Podle něj by slovanské národy jen získaly, kdyby se
říše zhroutila a ani rakouští Němci, vkládající svoje naděje do velkoněmeckého státu, by o svou
národní a politickou váhu nepřišli. Rozpad říše by však nepřežil habsburský dům, jehož existence je
svázána se současnou formou říše. Protože jedině Maďaři dnes usilují o bezpečnost celé monarchie,
mělo by být pozvednutí maďarství i rakouským zájmem.25)
Aby se koncepce o samostatném vývoji Uher v rámci monarchie mohla vůbec uskutečnit,
považoval Deák za nezbytné jednak přesvědčit domácí veřejnost, která odedávna za zdroj všeho
národního neštěstí považovala jak rakouský centralismus, tak rakouskomaďarský svazek, o tom, že
příslušnost Uher k říši není tragédií, ale životní nutností, jednak rozptýlit podezření říše, že nejde
o žádný úskok Maďarů, za nímž se skrývá touha po odtržení, přesvědčit ji o upřímných úmyslech
maďarské opozice a získat ji pro myšlenku, že ústavní a národnívývoj Uher, resp. povolení takového
vývoje, je zárukou pro udržení celé monarchie.
18
Říšská vláda ovšem o upřímnosti maďarské opozice pochybovala a nevěřila, že opozice
neusiluje o rozvázání rakouskouherských vztahů a tím i o rozvrácení říše. Snažila se omezovat tiskové
možnosti opozice a na zásah cenzury byly v novinách zabavovány stále častěji ty pasáže, které se
angažovaly ve věci rakouskouherského společenství. Nedůvěru říšské vlády hlavně však prohluboval
fakt, že opozice začala stále více prosazovat myšlenku získání významnějšího místa Uher
v monarchii, rozšíření jejich práv a zvýšení jejich významu v politickém životě říše, jak ukázalo
sněmovní jednání v r. 1842, a zároveň i stále nebezpečnější požadavky společenských reforem.
Většina liberálních vůdců byla přesvědčena, že jako první krok na cestě společenských reforem
je třeba prosadit změnu struktury zákonodárného sboru a mechanismus jeho fungování, t.j. když
parlament bude vystupovat už ne jako sněmovna stavů mluvících jménem šlechty, ale jako
představitel celého národa.
V otázce, jakým způsobem realizovat zastoupení lidu v parlamentu,se od počátku mínění
vedoucích představitelů liberálů rozcházelo. Někteří (D. Pázmandy, G. Lónyay) prosazovali radikální
požadavek okamžitě zabezpečit v parlamentu místo delegátům z řad poddaného rolnictva. Tento
požadavek se křížil s koncepcí „všeobecného zastoupení lidu“, která byla projednávána v tisku.
Většina liberálních vůdců se však ztotožňovala s Kossuthovou představou o poskytnutí politických
práv v župách. Zároveň se snažili průběžně zužovat vliv říšské vlády a vytvářet takové zemské
komise, výbory nebo instituce, které by nebyly odpovědné vládním orgánům, nýbrž by se ze své
činnosti odpovídaly zemskému sněmu.
Myšlenka zákonodárného sboru, spočívajícího na zástupcích lidu a výhradně jemu odpovědné
vlády byla částí koncepce, v níž se už objevovaly rysy nové struktury státního svazku. V této
koncepci spojení Uher a Rakouska by se omezilo pouze na otázky zahraničně politické ana společnou
osobu panovníka, tvořilo by však organickou jednotu dvou částí. V první části, sestávající z Uher
a Sedmihradska, by na základě úplné ústavnosti uplatňoval právo na sebeurčení maďarský národ.
Druhou část, dokud nedozraje čas pro změnu k ústavnosti, by spravoval panovník podle
absolutistických principů, které by se maďarského národa nedotýkaly. V této koncepci by tak mohlo
dojít pouze ke konfrontaci ústavních a absolutistických principů v oblasti společně řízených
zahraničních věcí.
Deákova koncepce o postavení Uher v rakouské monarchii nebyla jediná, třebaže získala
největší podporu. Začátkem r. 1842 vyšel v Lipsku spisek Istvána Wesselényiho Szózat a magyar és
a szláv nemzetiség ügyében (Prohlášení ve věci maďarské a slovanské národnosti),v němž navrhoval
strukturální přestavbu říše. Obvinil carské Rusko z panslavistické propagandy a z toho, že využívá
Slovany v Evropě pro své vlastní zájmy. Jako protiváhu panslavismu navrhoval Wesselényi
kompromisní řešení národnostní otázky. Podle jeho názoru bylo třeba proti carskému despotismu
postavit liberální Evropu a v ní liberální habsburskou monarchii. Pozoruhodný byl jeho návrh
federativní ústavy pro habsburskou monarchii, která měla sestávat ze čtyř částí jako státního
společenství pod jedním panovníkem, kdy vnitřní věci by spadaly pod správu autonomní oblasti
německé, italské, českopolské a uherské. Uhry a Sedmihradsko měly tvořit jednotnou oblast se
zvláštním statutem pro ChorvatskoSlavonsko i Dalmácii a autonomní oblast po sedmihradské Sasy.
Paralelně s teoriemi státně politických koncepcí byla prosazována i myšlenka hospodářského
dualismu. Liberálové spatřovali příčinu chudnutí zeměkromě státní struktury a společenského
systémuv obchodních vztazích, živoření maďarského obchodu ovšem vysvětlovali celním systémem,
které vedení říše udržovalo. Zpočátku požadovali zrušení systému vnitřních cel v říši, neboť je
považovali vzhledem k Uhrám za diskriminační. Poté však, co Rakouskozačalo uvažovat o plánu na
připojení se k německému celnímu spolku, se jejich názory diametrálně změnily. Začali se obávat,že
připojeník německému celnímu spolku by mělo neblahý vliv na celé hospodářství Uher a jejich
industrializaci. Ideologicky nečekaně přispěl na pomoc stanovisku maďarské opozice argument
ekonoma Friedricha Lista, který ve své práci Das national System der politische Oeconomie, díle,
které bylo pro maďarské liberály téměř biblí v oblasti národohospodářství a nauky o státě,
zdůrazňoval, že německý celní spolek je vlastně mocnou, neli nejmocnější pákou politické a národní
19
jednoty němectví. Maďarští liberálové z toho naopak vyvodili, že pro národní a politický vývoj Uher
v žádném případě není výhodné k celnímu spolku se připojit, resp. že o politické samostatnosti Uher
bude možno mluvit jen tehdy, když na vlastním hospodářském trhu budou vládnout jen ony samy. Na
základě těchto úvah pak svobodný obchod uvnitř monarchie po odstranění celních bariér začali
liberálové označovat za stejně nebezpečný pro národ jako přistoupení k celnímu spolku. Nakonec
opozice dospěla k tomu schizofrennímu postoji, že na jedné straně si stále stejně stěžovala na celní
systém, poškozující obchod a rozvoj průmyslu v Uhrách, na druhé straně ze stejných důvodůmyšlenku
likvidace vnitřních celních bariér odmítala. Představovala si, že Uhry jako v principu samostatná
země mají právo na to, aby zaváděly celní systém sloužící výhradnějejich vlastnímu blahu, takový,
který maďarský průmysl ochrání vůči průmyslové konkurenci všech, tedy i dědičných zemí, což
ovšem bylo v rozporu s myšlenkou celoříšské celní jednoty, kterou se od 40. let snažila říše
uplatňovat.
Deákovy návrhy na uspořádání státního svazku mezi Rakouskem a Uhrami ze začátku 40. let
byly předzvěstí dualistické koncepce monarchie, která byla prakticky uplatněna o čtvrt století později.
Vzrůst Kossuthovy popularity mezi Maďary podporovala nepřímo sama vídeňská vláda. Když
se pokusila o reformu uherských komitátních úřadů, na základě které se vrchní župani měli stát
královskými úředníky a být tak přímo závislými na vládě, zvedl se proti chystané reformě všeobecný
odpor. Dvě liberální křídla protivládní opozicestoupenci komitátní autonomie v čele s Kossuthem
a centralisté v čele s Józsefem Eötvösemse spojila a vydala v červnu 1847 programové prohlášení
Ellenzéki Nyilatkozat (Opoziční prohlášení), které byloprezentováno jako program opozice.
Vycházelo z politického programu Kossuthova, ale konečnou, umírněnější podobu mu dal Ferenc
Deák. Jeho text kvůli cenzuře vyšel v zahraničí v časopise Ellenzék (Opozice), redigovaném Józsefem
Bajzou. 30)
Ellenzéki Nyilatkozat úvodem stanovilo základní poslání maďarské ústavní opozicejako konec
konců každé ústavní opoziceprůběžně střežit každý počin vlády, všechna její opomenutí a celou její
politiku, odehrávající se v rámcích ústavnosti v zájmu celé země. Opozice podle představ programu
chtěla oponovat nikoli osobám, nýbrž předmětům a faktům, a proto hodlala vládě zazlívat jen ty její
kroky, které jsou protizákonné, resp. které přinášejí škodlivé důsledky pro veřejné zájmy vlasti a pro
dodržování a rozvoj ústavního života. Činy vlády je pak třeba střežit tím spíše, protože to zdaleka není
parlamentní vláda, která navíc není národní, ale cizí a absolutistická moc. Ellenzéki Nyilatkozat pak
podalo přehled o porušování ústavního stavu v Uhrách a navrhlo zároveň, jak daný stav uspokojivě
vyřešit. Hlavní směr nápravy křivd proti ústavnímu stavu spatřovalo v růstu a posílení ústavních záruk
a jistot a v zavedení rozumných reforem. Za záruky ústavnosti považovalo odpovědnost vlády
parlamentu, existenci veřejného mínění, svobodu spolčování, svobodu tisku a zánik cenzury a spolu
s tím i unii Sedmihradska a Uher a sjednocení zájmů státních občanů Uher „s opatrným ohledem na
lid jiného jazyka“ na základě národnosti a zabezpečení svobody náboženského vyznání. 31)
Opozice ve svém prohlášení jasně a otevřeně deklarovala návrhy na následující zlepšení:
rovnoměrné zatížení veřejnými břemeny, poskytnutí legislativního práva nešlechtickým, především
královským městům a svobodným obvodům, rovnost před zákonem, zrušení urbariální povinnosti za
úhradu, prostřednictvím zákona a za spolupráce státu a zabezpečení úvěru a nabývání majetku
prostřednictvím rozbití patrimonia, dědičného rodového majetku. Opozice chtěla podporovat všechny
takové kroky ukazující tímto směrem a na budoucích zemských sněmech usilovat o rozběhnutí těchto
reforem, na základě duchovního a materiálního rozvoje země. Podle maďarské ústavní opozice tak
jednou z nejmocnějších hybných pák rozvoje národa může být osvětová výchovná činnost, která má
působit na vytvoření pracovitých, osobně nezávislých občanů.
Přestože maďarská ústavní opozice akceptovala poměry existující ve smyslu Pragmatické
sankce, trvala na zákonném článku z r. 1790. Opozice byla sice ochotna zájmy Uher sjednotit se
zájmy dědičných zemí monarchie, ale nebyla ochotna absolutistickému administrativnímu systému
říše obětovat ústavnost. Považovala dokonce za nutné obnovit původní ústavnost dědičných zemí
20
spravovaných absolutistickým způsobem, neboť to by podle ní zabezpečilo jednotu zájmů mezi
jednotlivými částmi říše, růst její duchovní a materiální síly a schopnosti její adaptability.
Myšlenkový pochod prohlášení Ellenzéki Nyilatkozat tedy směřoval k obraně a posílení
ústavnosti Uherského království zavedením racionálních reforem. Obrana ústavy , země a národa, ze
strany konzervativců usilovala o nedotknutelnost institucí uherské ústavní monarchie, tedy
o zákonzervování původního stavu. Program liberální opozice, vyjádřený v Ellenzéki Nyilatkozat,
naproti tomu se svou snahou o obranu ústavy na základě reforem dotýkal základu společenské
smlouvy a systému státu (feudálních vztahů závislosti a absolutistické vlády). Liberální opozice chtěla
napravit porušování ústavy vytvořením záruk občanského parlamentarismu a rozšířením politických
práv privilegovaných na neprivilegované, což ve své podstatě znamenalo zásadní přebudování
středověké ústavnosti. Pasus obsahující zhodnocení „křivd“ páchaných na ústavě stejně jako návrhy
týkající se nápravy se však nepodobaly formulacím požadujícím univerzální platnost deklarace
francouzské nebo americké revoluce, natož aby argumentovaly přirozeným právem. Nápravy
ústavních křivd, navrhované záruky ústavy při bližším pohledu v sobě obsahovaly skryté, ale
rozhodující vnitřní napětí mezi formou stavovské ústavy a reformním obsahem.
Navrhovaná garance ústavy byla dvojího druhu: 1. restituované staré svobody a postavení
(publicita veřejného života, svoboda spolčovací, odstranění cenzury a svoboda tisku, unie Uher
a Sedmihradska), kterés výjimku uniepromítlo Ellenzéki Nyilatkozat do minulosti jako někdejší části
ústavy a 2. doplnění ústavy (parlamentu odpovědná vláda, sjednocení zájmů, zabezpečení náboženské
svobody doplněním náboženských zákonů), které sice formálně působily jen jako doplněk, ve
skutečnosti však, alespoň v prvních dvou případech, měly za následek zásadní přestavbu ústavnosti.
Zavedení vlády odpovědné parlamentu bylo přeci neslučitelné s absolutistickým vládním systémem
a sjednocení zájmů, t.j. rozšíření ústavy na všechny vrstvy společnosti, ve svých základech pak
útočilo na feudální vztahy. Obsah požadavku sjednocení zájmů tvořily racionální reformy:
rovnoměrné zatížení veřejnými břemeny, rozhodování a parlamentní kontrola užití daní, zastoupení
nešlechticů v legislativě a v místních úřadech, rovnost před zákonem, zrušení urbariálních vztahů
podle zákona, zrušení patrimonia. 32)
K opozičnímu prohlášení se připojila i pešťská župa (která přes odpor Vídně vyslala mezi
svými zástupci na uherský sněm také Kossutha) a na svém shromáždění počátkem září 1847
konstatovala: „Do všech stran rozmetané třídy občanů se mají sdružovat ve svých zájmech na základě
národnosti a ústavnosti ... Pokud mezi šlechticem a nešlechticem se při odevzdávání spravedlnosti
diferencuje, dokud lid platí daně a šlechta se na nákladech nepodílí, dokud lid nedisponuje žádnými
politickými právy a je vyloučen z podílení se na ústavě, dokud největší část lidu bude robotujícími
poddanými šlechty, žádné sjednocené zájmy, silný národ a jistota země nebudou, nebudou moci být.“
33)
Prohlášení pešťské župy vyzdvihlo z reforem v první řadě zavedení občanského trestního
zákoníku, tedy uskutečnění rovnosti před zákonem. Opozice chtěla proti svévolnosti soudců
garantovat svobodu a právo osobnosti. Podle prohlášení pešťské župy osobní svoboda, právo
jednotlivce a rovnost před zákonem je možno zabezpečit nejúčinněji ustavením porotních soudů.
Síla opozičního programu Ellenzéki Nyilatkozat spočívala v jeho heterogennosti. Sdružoval
právě tak liberální magnáty jako svobodomyslné osobnosti střední šlechty, skupiny zchudlé šlechty
a značnou část inteligence. Organizování opozice ve stranu se však ukázalo být těžším úkolem než
organizování centralizovanější Konzervativní strany, která byla vázána na vedoucí představitele
vlády. V Ellenzéki Nyilatkozat prezentovala maďarská liberální opozice samu sebe v první řadě
v úloze obránce ústavy, i svou reformní činnost vázala k obraně ústavy, radikálně přehodnotila
konzervativní způsob obrany ústavy. Ale tradičními opozičními formami se Nyilatkozat pokoušelo
dodržet alespoň zdánlivou kontinuitu, právě proto, že bylo třeba sjednotit tak heterogenní síly.
První představitel koncepce sjednocení zájmů, József Hajnóczy, na konci 18. stol. formuloval,
že nejbezpečnějším způsobem obrany uherské ústavy je rozšíření práv na neprivilegované vrstvy,
neboť ty vytvářejí oporu ústavních práv. Ani Kossuth, Wesselényi a Deák nezdůrazňovali, že
21
rozmnožení svobody posiluje svobodu samu jenom z čistě liberálních zásad, nýbrž i proto, že
rozšíření práv, zásadní obrana ústavy pro ně znamenala nejúčinnější obranu proti cizímu absolutismu,
obranu ústavní samostatnosti. Stavovský právní systém podle jejich pojetí představoval budoucnost
občanského právního systému, který poskytne lidu ústavu, a tu přetvoří tak, aby její obsah tvořilo
zabezpečení už nikoli privilegií, nýbrž rovnoprávnost každého svobodného vlastnictví.
Program maďarské ústavní opozice je tak možno považovat pro jeho ústavně obrannou formu
za příbuzný nikoli s americkými a francouzskými deklaracemi univerzálních požadavků,
uplatňujícími přirozené právo, ale spíše s holandskými a anglickými dokumenty, které rozšiřovaly
právo a výjimky přetvářely ve svobodu.34) Obsah opozičního programu měl však liberální charakter.
Protivníkem evropských liberálů byl v první řadě absolutismus, v případě maďarských liberálů to byl
navíc absolutismus cizí moci, proti kterému byl formulován program, spočívající na sebeurčení
státních a společenských organizací uherského politického národa, budovaný na parlamentu
odpovědné vládě a rozdělení výkonné a zákonodárné moci. V programu nejdůrazněji byla stanovena
a definována úloha státu a už méně důrazně úloha jednotlivce. Program měl být ochranou nejen před
rakouským absolutismem, ale i před „panslavistickým nebezpečím“ před expanzívní politikou carské
vlády.
Vespektru koncepcí formulujících představy o dalším rozvoji maďarství pod zorným úhlem
obav o jeho další osud výrazně odlišným tónem zaznívá pojetí vůdčí postavy maďarského reformního
hnutí z 30. let, hraběte Istvána Széchenyiho. Stejně jako Kossuth a Deák, i on spa třoval jedinou
záruku pro současnou ibudoucí existenci maďarského národa v habsburské monarchii, ale jedině
v této výchozí premise se s nimi shodoval. Ve všech dalších aspektech se jejich stanoviska zásadně
lišila; jejich diskuse se stala nejen předmětem celonárodního zájmu, ale i ztělesněním principiálně
rozdílného přístupu k národnostní otázce a spolu s tím k otázkám asimilace a maďarizace.
Jak jsme se již zmínili, byl Széchenyi vlivným zastáncem a neúnavným propagátorem
modernizace Uher a jejich přeměny v industriální společnost. Byl však přesvědčen, že všechny nutné
změny, které proces takové přeměny vyžaduje, nelze realizovat jinak než v úplné shodě a jednotě
s říšskou vládou habsburské monarchie. Zároveň za toho, kdo je povolán a schopenprosadit
a realizovat všechny nezbytné změny a reformy, považoval aristokracii. Podle jeho představy
solidarita společně rozhodující vlády a pokrokové aristokracie, která bude vstřícná k reformám, je
jedinou zárukou toho, že jednak skutečně dojde k modernizačním změnám, jednak reformy
nepovedou k podkopání existence aristokracie.
Széchenyi nechtěl od vysoké šlechty, aby podporovala konzervativní vládní politiku nebo jen
přikyvovala jejím reformním plánům. Připisoval jí aktivní úlohu v iniciování a vypracování reforem,
které by přinesly prospěch jak pro celou zemi, tak pro aristokracii, stejně jako v tom, aby svým
vlivem podněcovala zlepšení charakteru vládní moci a zužitkovala je v zájmu pokrokového vývoje.
Podle jeho koncepce by se vláda a vysoká šlechta, či alespoň její pokrokové křídlo, spojily právě
kvůli prosazování reforem. Na základě takového pojetí předpokládané spolupráce se Széchenyi hlásil
současně k politické linii vládní strany a k nezávislým.
Přesvědčení, že k iniciování a řízení jakýchkoli změn a v konečném smyslu k vytváření politiky
je oprávněna jen ústřední moc ve spojení s aristokracií, determinovalo Széchenyiho chápání úlohy
opozice. Uznával právo na existenci opozice, ale popíral, že by byla kompetentní iniciovat změny.
Připisoval jí pouze pasívní funkci dohlížet na dodržování ústavy a zákonů, vystoupit měla jen tehdy,
jsouli ústava a zákony porušovány.
Vzhledem k tomu, že se politika říšské vlády od roku 1840 změnila a stala se vůči Uhrám
vstřícnější ve smyslu dodržování uherské ústavy, považoval Széchenyi politiku opozice, která
rozhodujícím způsobem mluvila o demontáži systému starých Uher a vybudování nového, za
zahrávání si s ohněm. Byl přesvědčen, že činnost takové opozice je jak pro zemi, tak pro aristokracii
zhoubná, protože svými přehnanými reformními požadavky zkompromituje i samu podstatu reformy
jak v očích vlády, tak v očích aristokracie a tím znemožní všechny reformy.
22
Széchenyi pojímal společnost jako komplikovaný mechanismus a podobný byl i jeho názor na
politiku, kterou přirovnával k činnosti parního stroje. Z toho Széchenyi vyvozoval, že politika a její
fungování se řídí zákonitostmi mechaniky, že spočívá na principu fyzikálního zákona akce a reakce.
Z tohoto základního axiomu vycházel ve své politické činnost jak ve vztahu k monarchii, tak ve
vztahu k nemaďarským národnostem v Uhráchten rozhodujícím způsobem ovlivnil jeho spory
s opozicí především v národnostní otázce. Tento základní princip tvořil také hlavní osu jeho
zahajovacího projevu na zasedání Akademie v listopadu 1842, kde kritizoval všechny, kteří
k rozšiřování maďarství přistupují s přílišnou horlivostí a dokonce je označil za vrahy vlasti.
Maďarský národ se podle jeho přesvědčení dostal nikoli kvůli své početní nepatrnosti, ale hlavně
kvůli nepatrnosti své duchovní váhy.26) Pohyb nemaďarských národností v Uhrách a jejich následné
hnutí je pak dílem reakce na přehnané asimilační akce maďarství. Jasně se v tomto smyslu vyjádřil už
předtím na zemské sněmu 183940 a v r. 1841 ve svém spise „Kelet Népe“ (Národ Východu) „Proti
maďarskému národu zde máme na druhé misce vah národ německý, tíhu to obrovskou protinebo se
snad mýlím?váze nepatrné. Táži se tedy a nemohu pochopit pro mí krajané nejsou za živého Boha s to
tuto pravdu nahlédnout, zdali je rozumnou taktikou dorážet s tímto malým závažíčkem na to velké
nebo je lépe se toho vystříhat? Řečeno jinak: je snad moudré se s tou naší jedinkou librou maďarství
furiantsky postavit a chtít v ní roztavit tři čtvrtě libry Slovanů spojených se šestnácti librami Slovanů
za hranicem, půl libry Reků (Széchenyi má na mysli pravoslavné Slovany) spojených s dalšími
čtyřiceti librami souvěrců, půl libry Rumunů tvořících s další půl librou Rumunů jeden celek
a konečně už zmíněných čtyřicet liber Němců ... Jaký nám kyne úspěch z takového počínání, kde je tu
jaká naděje? Nevidím žádnou, naopak dobře vidím, co druzí nevidí nebo vidět nechtějí: že v důsledku
podobných experimentů příčících se zákonům chemie či spíše filozofie začne roztávat i ona jedna
libra Maďarů a nikoli naopak ... a nemylme se, zakrátko z ní nezbyde nic než zlomek.“27)
Za Széchenyiho demokratičtější a tolerantnější národnostní politikou ale ve skutečnosti stála
úplná ztráta nadějí vůči vší demokratické politice. Alfou a omegou jeho návrhů na řešení otázek
spojených s reformami byla představa, že je třeba zastavit masovost vnitřní přeměny, její
demokratické a politické rysy, za jeho „národním demokratismem“ se skrývala „aristokratická
představa“ reformy.28) Svoje stanovisko pregnantně vyjádřil: „Vše pro lid, ale nic jeho
prostřednictvím.“
TakéKossuthovo pojetí národnostní politiky bylo ovlivněno jeho politickými názory. Kossuth
věřil v sílu politiky, v sílu iniciativy přicházející zdola, v sílu samosprávy formující člověka. V to, že
tato síla všechno překoná a přirozené krize nakonec vždy vyvřou tím správným směrem. Právě jeho
demokratické pojetí, jeho víra neznající principiální odlišnosti mu zabránila v tom, aby uznal:
národnostní otázka je komplikovanější, než aby ji mohla vyřešittavící síla demokratické politiky.
Podstatou Kossuthova návrhu bylo: ponechme národnostem v jejich vlastním okruhu užívání jejich
vlastního jazyka, ale požadujme od nich, aby ve veřejných věcech užívali maďarštinu, jako by byli
Maďary. Hlavně ovšem: udělejme naše vnitřní vztahy, a tím i jejich, demokratičtější, modernější,
odpovídající duchu doby, a tehdy i národnosti, jakoby automaticky, se stanou Maďary.29)
Kossuthova víra byla podporována faktem, že za ním stála velká část žup a soustředila se kolem
něj ve svém boji s konzervatismem. Neuplynuly ani dva roky od doby, kdy bylo zahájeno vydávání
listu Magyar Hírlap a zdálo se, že většina maďarského veřejného mínění je přesvědčena o správnosti
kossuthovské cesty přeměny a podporuje ji. To vše svědčilo o vlivu „ducha doby“ a Kossuth byl
přesvědčen, že tento duch doby usmíří a vyřeší národnostní rozpory. Věřil, že idea převýchovy,
přetvoření lidí v éře „rozumu“ není nemožností a že politika i se svými krizemi je vhodná pro to, aby
se této myšlenky chopila a realizovala ji. Takto chápal i národnostní otázku. Tehdejší Kossuthovo
krédo bylo: stále rostoucí počet reformátorů, zvětšující se tábor pokroku, opoziční většina v župách
a příznivé složení sněmu navzdory všem překážkám zabezpečí dobré zákony, které budou směřovat
k pokroku. A čím rychleji bude pokračovat přeměna Uher, tím líp. Nemaďarským obyvatelům Uher
bude poskytnuta možnost pro lidštější život. Svého jazyka se v domácím prostředí nemusí zříci
a demokratičnost veřejného života jim poskytne záruky na to, aby se na něm i oni
23
mohlimaďarskypodílet. Spojením demokratické a humanistické síly s bezpodmínečnou
důvěrouv tavící sílu politiky se netrpělivost v Kossuthově národnostním stanovisku jen umocňovala.
Széchenyi byl naopak přesvědčen, že politika probouzí rozpory a obnovuje staré masové vášně.
Kladl si otázku, zda je vůbec možno vybojovat národní přeměnu a uskutečnit reformy a převýchovu
lidí pouhým přijetímžádaných zákonů. Széchenyi zdůrazňoval sebezpoznání, ale tento požadavek byl
namířen vlastně proti Kossuthovi, zbožňovanému masami. Odvolával se na ctnost a rozum
jednotlivého člověka vůči mase, ale za touto myšlenkou se skrývalo přesvědčení, že ty zástupy, které
stojí za Kossuthem, jsou odhodlány připojit se k reformám jen pod vlivem entuziasmu a módy.
Széchenyiho kritika opozice a zvláště její národnostní politiky mu vynesla obrovské politické
sympatie ze strany národností, na domácí půdě ho však zaháněla do izolace.Vzdálenost mezi ním
a Kossuthem už byla téměř nepřekročitelná. Ke spolupráci je svedly až revoluční události jara 1848.
Proces uvědomování a formování národního společenství na Slovensku probíhal za podmínek
podstatně horších ve srovnání se společností maďarskou nebo českou. Slováci žili v postavení bez
státoprávních, historicky zakotvených tradic, nikdy v dějinách do té doby neměli vlastní stát, na rozdíl
od Čechů a Maďarů. Dokonce ani v rámci Uher netvořili žádný samostatný svéprávný ani
hospodářský, ani politický či administrativní autonomní celek s vlastním centrem, které by mohlo být
v mnoha ohledech oporou slovenské národní konsolidace. Území, na němž Slováci žili, nemělo díky
tomu ani žádný zvláštní administrativní název, pouze zeměpisné pojmenování FelvidékHorní země.
Velký handicappři formování moderní občanské společnosti na Slovensku znamenala její
neúplná sociální struktura. Zcela chyběla domácí elitavětšina šlechty slovenského původu byla
stavovskými zájmy vázána ke šlechtě maďarskéuherské a počítala se k ní. Podobně i velmi slabá
vrstva měšťanstva slovenských měst, se cítila být příslušníkem německého, resp. maďarského
společenství, k čemuž, jak bylo řečeno výše, nemálo přispívaly snahy maďarských liberálů po
vytvoření vlastního, maďarského „třetího stavu“. Většinu slovenského společenství tvořilo rolnictvo,
které se však nevyznačovalo, a ani nemohlo vyznačovat, žádným uvědomělým slovenstvím. Tak
hlavním nositelem a téměř jediným aktivním činitelem národně obrozeneckého procesu byla drobná
inteligence, sestávající především z nízkého kléru. Její zájem o národní problematiku a postoj
k jednotlivým složkám formujícího se národního společenstvíi ke vznikajícím koncepcím národního
programu byl však velmi diferencovaný.
Vzhledem k zaostalosti slovenské ekonomiky, k omezeným determinujícím možnostem jejího
rozvoje a vzhledem k absenci slovenské národní buržoazie se pokusy o konstituování slovenského
národního společenství odehrávaly ve zvýšené míře v ideologické oblasti, formou rozličných teorií
národních obran a národně ideologických koncepcí. Tento jev se promítl i doobrazu vyvíjejícího se
slovenského národního povědomí. Už v prvních fázích vytvářejícího se slovenského národního
společenství se slovenské národní povědomíve velké míře vyvíjelo pod vlivem myšlenek slovanství
a slovanské vzájemnosti, které jako ucelený systém formuloval Jan Kollár.
Pro vznik Kollárovy koncepce slovanské vzájemnosti jako národně buditelského prostředku
Slovanů byly velmi důležité zkušenosti, které Kollár při svém studiu v německé Jeně získal
seznámením se s německým sjednocovacím hnutím a s jeho požadavky, a s německou filozofií.
Panněmecký pohyb ho inspiroval k úvahám, že „co je dobré a potřebné u druhých národů, v jiných
poměrech a vztazích, proč by to nebylo možné u nás? ... proč by jen slovanské kmeny zůstaly osiřelé,
roztrhané, navzájem se neznající“.35)
Ovlivněn evropskou osvícenskou a německou klasickou filozofií, zvláště pak Herderem,
pojímal Kollár dějiny jako výchovu k lidskosti, jako proces, v němž národy procházejí různými
vývojovými stádii. V této souvislosti pak vyzdvihoval význam slovanských národů a jejich přínosu
pro dějiny, kdy slovanský princip bude „zprostředkovatelem mezi starým a novým světem, mezi
východem a jihem“, omlazující kulturní prvky starého světa a syntetizující kladné momenty celé
předcházející kultury. 36)
24
Kolár se domníval, že humánní budoucnost lidskému rodu zaručuje pouze princip sjednocování
lidí a národů s cílem vzdát se úzkých parciálností ve prospěch vyššího celku a dobra. Tato
odpovědnost historicky připadne Slovanům také proto, že slovanské národy projevují vůli
pozdvihnout se k vyšší národní jednotě přímo ve svém národním životě. Národ má podle Kollára
životní oprávnění jen svou účastí na tvůrčím díle humanity, a právě humanita zapovídá národupanovat
nad národem a brát mu jeho řeč, jež je výrazem lidství.
Pojem národ definoval v Kázni o dobrých vlastnostech národa slovanského: „Slovo národ
představuje společenství takových lidí, kteří jsou spojeni svazkem jednoho jazyka, stejných mravů
a obyčejů.“ Tato definice národa, důsledně nepolitická, dávala Kollárovi široké možnosti v chápání
rozsahu, obsahu i charakteristiky samotných znaků tohoto pojmu. 37) To se projevilo i v jeho tvrzení,
že „mezi všemi tehdejšími národy v Evropě je národ Slávů největší a nejrozšířenější. Patnáct zemí
mluví dobře jazykem slovanským. K tomuto národu jako částik celku přináleží všechny kmeny
slovanské a nechť si jsou jeden od druhého jakkoli vzdáleni, všechny jsou bratři a sestry jednoho
národa.“38)
Kolár byl přesvědčen, že jeho názor o jednotě slovanského národa odpovídá dobovým
vědeckým poznatkům a historickému poznání o Slovanech. Argumentoval jednak míněním tehdejších
historiků slavistů, podle nichž slovanské národy a kmeny se s probouzejícím národním cítěním
začínají samy pokládat za jeden velký národ, jednak se odvolával na genetickou jednotu slovanského
národa, která podle slovanských filologů přetrvává ve společném základě jejich nářečí, navzdory
zeměpisné a prostorové rozlehlosti území, která obývají. Základním rysem jeho slavismu byla
představa jednoho slovanského národa, „jehož Čechové, Poláci, Rusové nejsou leč větve“. Vysloveně
odmítal politické řešení slovanské otázky, slovanstvípanslavismuspro něj znamenal „pouhou
vzájemnost Slovanů“, návod, „jak se mají Slované kulturně a literárně poznávat.“39) Myšlenku
jednotného slovanského jazyka však Kollár zavrhoval a uznával čtyři základní „nářečí“: ruské,
ilyrské, polské a československé.
Kollárovský panslavismus tak byl „pokusem integrovat slavismus do koncepce kultury
okcidentální ... Není dělán z myšlenek a představ Východu, nýbrž zcela výhradně z ideových esencí
západoevropského romantismu.“40) Bylali Kollárova idea ve svých počátcích mocnou vzpruhou,
stávala se překážkou, jakmile se její fixe rozcházely s reálnými společenskými potřebami.41)
Od poloviny 30. let se ve slovenském ideovém a politickém životě začala formovat nová
generace, generace Štúrova. Cítila se schopna obhajovat existenci Slováků nejen formou vlastní
sebereflexe jen pomocíkollárovské myšlenky slovanské vzájemnosti a československé kmenové
jednoty, ale i přímým prosazováním vlastní slovenské a jazykové národní svébytnosti a hlášením se
k právu národa jako reálného historickospolečenského subjektu.
Formování svébytného slovenského společenství však bylo krajně nepříznivě ovlivněno
existujícím maďarským politickým kontextem. Pro označení nemaďarských národních skupin Maďaři
podle tehdejšího úzu používali výraz národnost. Národ tak podle Kossuthova pojetí, jak jsme uvedli
výše, tvořili všichni občané, žijící v rámci uherského (magyar) státu, a tento jednotný národ se pak
člení podle jazyků a kultur, existujících v hranicích státu, na různé národnosti. Snahy o prosazení
jediného veřejnoprávního jazyka v hranicích uherského státu, maďarštiny, se začaly velmi tvrdě
střetávat s národními snahami formujícího se společenství nejprve s největším důrazem právě
v oblasti jazykové otázky, neboť vlastní jazyk a právo na jeho užívání „dostával vedle své hodnoty
komunikační také hodnotu prostředku sebeidentifikace obyvatel státu jako příslušníků národní
pospolitosti, ať již probíhala jako vnitřní integrace příslušníků jiných skupin“.42)
Úsilí vzrůstající s prohlubováním národního a s ním úzce spojeného jazykového povědomí
nahradit cizí jazyky jazykem domácím, národním přineslo v otázce národního jazyka komplikace
v souvislosti s rozvíjením dvou národních koncepcí. Jedna vycházela z myšlenky slovenské národní
(kmenové) svébytnosti, druhá pak z kmenové jednoty Čechů a Slováků. Tato rozštěpenost jak
v otázce spisovného jazyka, tak i vůbec v otázce celkové národníkoncepce, měla silnou oporu
v konfesionální diferencovanosti slovenské společnosti, rozdělené na evangelíky a katolíky a dalších
25
hlavně ideově kulturních diferencích, které s touto rozdílností souvisely. Jazyková otázka se tak stala
mimořádně vážným problémem slovenského národního hnutí; souviselo s ní řešení otázky jednotné
slovenské národní koncepce i řešení otázky základní orientace slovenského národního hnutí. Snahy
Slováků spojené s vytvořením jejich národního spisovného jazyka a řešení slovenské jazykové otázky
bylo podstatným komponentem v celém rozpětí formování slovenského národního společenství. Od
40. let měly bezprostřední a intenzívní dosah pro rozvoj slovenského národního povědomí koncepce
založené na myšlence slovenské národní svébytnosti. Jejich hlavním a výrazným představitelem
a tvůrcem byl Lúdovít Štúr.
Štúr svou koncepci Slovenska a interpretaci smyslu slovenských dějin i koncepci slovenského
národa jako samostatné entity odvozoval ze své všeobecné filozofie dějin a představ o univerzu. Její
zformování zásadním způsobem ovlivnila jak Kollárova teorie slovanské vzájemnosti, tak Hegelova
Filozofie dějin a Herderovy práce o poslání jednotlivých národů v dějinách. Podle Hurbanova
svědectví si Štúr osvojoval Hegela s perspektivou, že bude jeho filozofii dějin aplikovat na
slovanskou a slovenskou problematiku, a na tyto problémy soustředil svůj zájem. Hledal odpověď na
otázku, jaké je místo slovanských národů ve světových dějinách a jaké jsou jejich perspektivy do
budoucnosti z hlediska reálných možností těchto národů v současnosti. Po odchodu na univerzitu do
Halle mu byl filozofickou autoritou ve věci Slovanstva prostřednictvím Kollára Herder. Také v jeho
Nauce o reči slovenskiej jsou hegelovské vlivy navrstveny na původní inspiraci herderovskou. Na
druhé straně až ve světle Hegelovy filozofie ducha a historické dialektiky dostaly pro Štúra prvky
herderismu význam reálných argumentů pro tvrzení, že se Slovanémohou stát skutečnou historickou
a humanizující silou v dějinách.43)
V Herderově popisu osudu slovanských národů hrály teoreticky velkou úlohu argumenty
přírodně genetické (povaha a duchovní typ), geografickoklimatické a faktor času. Tato teorie byla pro
Slováky morálně a psychicky povzbudivá, neodhalovala však filozofický zdroj jejich životního
pohybu přímo v autonomnímduchu, v subjektu národa.Štúrova fascinace Hegelem spočívala v objevu,
že stanoviskem filozofie absolutního ducha je možno vysvětlit princip sebevytváření celé a každé
skutečnosti i její nejnepatrnější části autentičtěji, než to činily racionalistické osvícenské systémy
a Herderův panteistický organicismus. 44)
Podle Štúrova pojetí ovlivněného Hegelem dějinynejsou mechanickým náhodným sledem
událostí, ale sledují určitýcíl. K tomuto cíli se dějiny blíží po etapách. Každá etapa představuje
aktivitu nějakého národa; jednotlivé národy musí tak v dějinách uskutečnit jistou úlohu, poslání, aby
se dějiny dobraly ke svému cíli. V každém národě je uložen jakýsi duchovní potenciál, který musí
jednotlivé národy ve své části dějin „vyzářit“, aby se dějiny posunuly dál. Základem národa je tedy
jeho metafyzická substance, a pouze ta komunita, která tuto metafyzickou duchovní substanci
obsahuje, může být národem.45)
Cílem dějin je podle Štúra realizovat ideu dobra, a to v jejím křesťanském pojetí. A tento cíl
dějin mají realizovat právě Slované. Z této filozofie dějin a koncepce univerza odvodil pak Štúr
i právo Slováků (jakožto Slovanů) na svou existenci a národní svébytnost. V kritice Kollárovy
struktury Slovanstva a jeho koncepce „československého kmene“ pak našel a zdůvodnil, že Slováci
mají svoji samostatnou svébytnou duchovní substanci odlišnou od české a jsou tedy samostatným
národem. Svou koncepci zároveň dotvořil v tom smyslu, že prakticky ztotožnil dějinné poslání
Slovanstva s dějinným posláním Slováků. Pojal je jako vyvolený národ světových dějin, jehož
posláním je povznést svět k bohu a realizovat ideu dobra.
Toto pojetí smysluplnosti „slovenství“ našlo svůj výraz i v tzv. centrálnětatranské teorii46), podle
níž prasídla Slovanů byla po Tatrami, i teorie o slovenštině jako matce ostatních slovanských jazyků
a jejím centrálním postavení mezi nimi, stejně jako o Velkomoravské říši chápané jako království
Slováků. Tímto tvrzením argumentoval Štúr ve svém spisku Starý a nový vek Slovákov, napsaném
německy v r. 1841, když charakterizoval Maďary jako pohany a toulavé úskočníky, jež přihnal strach
před ostatními národy z jejich původní vlasti při Uralu a kteří využili nesvornosti Svatoplukových
synů a rozvrátili království Slováků.
26
Ze Štúrovy koncepce dějin logicky vyplynulo rozdělení národů na ty, které už svou duchovní
substanci „vyzářily“, čímž naplnily svoje poslání v dějinách a dále už jen materiálně přežívají
a takové, které se svou duchovní substancí teprve přicházejí, aby završily dějiny a přivedly lidstvo na
cestu spásy. K těm prvním patří všechny národy Západu a Maďaři, k těm druhým slovanské národy
a mezi nimi pak především Slováci jako vyvolený národ, jehož intelektuální elita odhalila smysl dějin
a působení Slovanů v nich. Štúr vybudoval základní duchovní opozici: duchovně vyčerpaný,
materialistický Západ proti duchovnímu nadějeplnému Východu. To byla přímá cesta ke
konzervativismu vedoucí k politicky chápanému panslavismu, čehož se tak obávali maďarští
liberálové. Výrazně se tento Štúrův názor projevil v jeho spise Das XIX. Jahrhundert und der
Magyarismus z roku 1845. Ještě ve svých přednáškách na bratislavském lyceu ve 30. letech oslavoval
encyklopedisty a Francouzskou revoluci, v níž spatřoval osvobození lidu ve směru politickém
i reformaci po stránce církevní. Ve svém dílku Devatenácté století a maďarizace už však soudí, že
osvícenství není možné považovat za nic jiného než omyl, který si opovážlivě nárokuje domnělou
hodnotu, je to jen omyl ducha snažícího se o pravou vzdělanost a odmítá Rousseauovu myšlenku
o smluvním vzniku státu. Francouzská revoluce pak podle Štúra znamenala pro národy hrozbu ztráty
jejich největšího pokladuztrátu historické podstaty jejich vývoje a územní samostatnosti.
Politikové klasické liberální demokracie vždycky považovali všechny heterogenní skupiny
uvnitř národního společenství, a tedy i národnosti, za zdroj nebezpečí a uznávali pouze práva
individuální. Kromě toho v euforii revoluce 1789 vládlo všeobecné přesvědčení, že zaostalé provincie
s radostí přijmou výhody patřit k velkému společenství Francouzů a snadno se zřeknou místní
specifičnosti. Revoluce pak de facto jen pokračovala ve staleté centralizační politice francouzských
králů. Učitelé ve školách Třetí republiky, kteří byli skutečnými misionáři republikové ideologie,
potlačovali místní jazyky a všude nastolovali francouzský jazyk.47) Obdobně v Uhrách, kde však
maďarské obyvatelstvo bylo vlastně jen největší menšina, prosazoval Kossuth, jak jsme poukázali
výše, politiku odpovídající francouzskému modelu národního státu, stejně přesvědčen, že nemaďarské
národnosti se s radostí přidají k tomu národu, který je osvobodí od feudálního jha. Štúr naopak
spatřoval zachránce národů v instituci Vídeňského kongresu, ten oslavoval jako fenomén, který
zvěstoval národům příchod nové svobody, přiznal jim jejich práva, která v předchozích válkách
ztratily a historicky upevnil vágní základ mezinárodního práva. Tři státy ztělesňující myšlenku Svaté
aliance, Rakousko, Prusko a Rusko, pak považoval za garanty udržení křesťanského míru mezi národy
a harmonie mezi politikou a morálkou. K nové spravedlnosti a morálce pak podle Štúra významně
přispívá rakouský stát, který podporuje nejrůznější národnosti v jejich vlastním vývoji a podává jim
pomocnou ruku, a u panovníka hledal záštitu před hrozbou Maďarů.
Prosazování snah o vytvoření svébytného, etnicky definovaného národa, s nimiž bylo spjato
úsilí štúrovců, znamenalo zároveň opuštění myšlenky „širší vlasti uherské“, kterou zastávala generace
předštúrovská, a negativní vymezování se vůči Uhrám. V žádném případě však tyto snahy nedospěly
k požadavku vlastní státnosti. V tomto ohledu se Štúrovi příliš nehodila Hegelova teorie státu, podle
níž kdo nemá stát, nemá dějiny, a také s ní ve své studii Život národů polemizoval. V ní se zase vrátil
k filozofii Herdera a Kollára a v jejím duchu spatřoval právě v národě takovou formu pospolitosti,
která tvoří duchovní hodnoty a otevírá cestu opravdovému lidskému životu, i když nedospěla k realitě
státu. V každém případě však můžeme hovořit o tom, že pojímání slovenské otázky jako samostatné,
svébytné entity se ve 2. polovině 40. let 19. století stalo dominující tendencí a bylo prvním krokem na
cestě ke konstituování slovenského národa.
Proces formování novodobé české společnosti probíhal jako součást utváření moderních
občanských společenství, ovlivněný však specifickými podmínkami, v nichž se česká společnost
nacházela. Čechy a Morava sice po staletí tvořily zvláštní politické celky, jejich historická kontinuita
však byla těžce narušena. Na rozdíl od Uher, země Koruny české se změnily v provincii habsburské
říše a český šlechtický politický národ téměř zmizel. České země ztratily i svůj tradiční národnostní
ráz; třebaže byly po staletí etnicky nejednotní s přibližně dvěma třetinami českéhoa jednou třetinou
německého obyvatelstva, na konci 18. století převaha českého živlu zmizela. Všechny vyšší třídy se
české tradici odcizily. „Kromě ojedinělých národně cítících kněžských intelektuálů zůstává etnicky
27
českým toliko vnitrozemí se zaostalou, nuznou a negramotnou nevolnou masou, která má jen
omezenou kulturotvornou, ba i jazykotvornou schopnost. Čeština, ještě počátkem 17. století vyspělý
státní, diplomatický i spisovný jazyk ... klesá na úroveň primitivního selského „idiomu“, ztrácí funkci
spisovného jazyka; do literatury pronikají dialekty a tím i jazykový rozklad. Národnostní problém,
pokud vůbec existoval, se úplně obrátil; někdejší vztah české většiny s německou menšinou získal
nyní novou, jakousi vnitroněmeckou podobu, v níž Češi se jeví jako malá a zaostalá minorita
v německé sféře.“48)
Vzestup němčiny nezpůsobil pouze absolutistický stát a německý ráz reformních
a centralizačních snah terezínského a josefinského osvíceného absolutismu. Němčina byla
upředňostňována sice jako jednotný jazyk státní správy, zároveň ale si nacionalizaci vynucovala
změna struktury společnosti, její industrializace, posilování váhy měšťanského živlu, které mělo
v tomto prostředí střední Evropy německou podobu. Německá vzdělanost byla měřítkem vzdělanosti
vůbec, proces modernizace společnosti tak nevyhnutelně získal německý ráz a německou jazykovou
převahu ještě zvýraznil. Monopol němčiny i ve státní sféře byloficiálně uznán v r. 1812, kdy byla
prohlášena za všeobecnou státní a úřední řeč a za „národní jazyk“ Rakouska. „Celá počáteční fáze
přechodu od tradicionální feudální společnosti k industriálnímu kapitalismu má tedy ve střední
Evropě, především v habsburské říši a v českých zemích, výrazně německou formushora i zdola.“49)
Ovšem mechanismus společenské modernizace se projevoval stejnými aspekty i při zrodu
moderní české společnosti. Jak uvádí Kořalka, „celková nacionalizace společenského a kulturního
života, která se zřetelně projevovala v Evropě 19. století, byla přímo a příčinně spjata s modernizací
a se sociálními přeměnami.“50) Proces utváření novodobé české národní společnosti probíhal tedy
v tomto společenském kontextu, zároveň však byl i sebezáchovnou reakcí na asimilační,
odnárodňovací tendence. Od samého počátku byl nucen se vymezovat jak navenek vůči němectví
a slovanství, tak i dovnitř při utváření vztahu českomoravskoslovenského.51) Toto vymezení se
určujícím způsobem promítlo i v různých národně politických tendencích, ovlivňujících utváření
moderního českého společenství.52)
Herderova koncepce národnosti spočívající v jazyku našla zcela přirozeně svůj ohlas i v jednom
ze základních pojetí vytváření moderní české společnosti, v ideologii českého slavismu. Národ a jazyk
od počátku vystupovaly v myšlenkové soustavě národního obrození jako pojmy vzájemně těsně
propojené. V soudobých definicích byl uváděn jazyk jako základní atribut národa. „Každý národ je
spolek člověků, jenž stejným původem, jazykem, duchem, rázem, činy, obyčeji, chvalitebnými kroky
k oučelu svého života spěchaje, jistý dosahuje stupeň blaha a slávy“.53) Často s ním přímo
splýval„Jazykem jedno živ národ; toho smrtjeho záhuba“, jak se vyjádřil Jungmann 54), stejně jako
splýval současně i s představou vlasti. Národ, vlast, jazyk, ale i jedinec a národ, to vše mohlo nakonec
splynout v mystické jednotě. „Co národu mého jest, to lidským i božským právem jest, co mého jest,
to lidským i božským právem národu mého jest.Hanba vlasti jest hanba má, rána vlasti jest rána má,
smrt vlasti je smrt má, ale i život její jest život můj i sláva její sláva má.“55) Ještě výrazněji
zformuloval toto ztotožnění Kollár, který ovšem měl na mysli národ v širším, všeslovanském smyslu:
„dokud kde i jen jediný Slavjan žije, dotud tam celý národ“.
Představa „širšího národa“ slovanského byla oporou i rodícího se českého národního
společenství a přičleněním české etnické skupiny do jednotné, početní nacionality slovanské se
předem odmítaly protiargumenty o marnosti a nereálnosti snahy vytvořit novou kulturu pro početně
nevelké společenství: „Cítím, že přináležím veškerému Slovanstvu a veškeré Slovanstvo že přináleží
mne ... V širém světě bydlím já, než by závist dopustiti chtěla; početnějším se slavím národem nežli
ráda slyší ... Na okresu mého kraje nezapadá slunce ...“ 56)
Idea o jazykové a kulturní jednotě Slovanů neměla svůj původ v české vědě, už v polovině 19.
stol. byla tato představa rozšířena mezi západoevropskými a německými učenci. V českém prostředí
také nikdy nenašlo ohlas takové pojetí slovanství jako u slovenských osvícenců a romantiků, jak jsme
uvedli výše. Na bázi čistě vědeckého zájmu se projevoval zájem v slovanství Josefa Dobrovského.
Druhá generace tzv. národních buditelů, spojovaná se jménem Jungmannovým, obohatila český
28
slavismus otevřeným přátelstvím k Rusku, které bylo podníceno slovanským nadšením v době
napoleonských válek. Josef Jungmann se vyjádřil v dopise básníku Ant. Markovi v únoru 1810: „Já
pevně věřím, že ruská mocnost franskou přetrvá a nám Slovanům to potěšitelné být musí, když nářečí
všecka slovanská v jeden jazyk se spolčí. My od Rusův, Rusové od nás jazyka vydokonalení
přijmeme. Co tedy česky píšeme, již pro onu velikou slovanskou říši píšeme ...“57)
Všeslovanská myšlenka vábila Jungmanna i v jeho plánu na všeslovanský společný jazyk.
Podle vzoru jednotné spisovné němčiny doporučoval vyzvednout jeden spisovný jazyk jako spisovnou
slovanštinu. Jako k jedinému řešení nakonec dospěl k přijetí ruštiny jako slovanského spisovného
jazyka, protože považoval za nemožné, „že by panující národ, jaký jest ruský, chtěl kdy od svého
v čem upustiti“, a o iluzornosti této představy svědčilo koneckonců vlastní Jungmannovo celoživotní
dílo. „Slovanská myšlenka byla tedy pro Čechy od počátku vysloveně účelovou ideologií.“58) Nicméně
jakmile se objevil problém vztahu mezi slovanstvím a mocným Ruskem, otázka slavismu
a panslavismu začala dostávat politický rozměr.
Přestože Kollár výslovně popíral možnost politického sjednocení všech Slovanů a byl naprosto
loyální ve vztahu k panovníkovi a habsburské říši, jeho panslavismus politické nebezpečí
znamenaljako takový jej zcela jednoznačně vnímali Maďaři. Pro novou generaci vzdělané inteligence
začal být panslavismus se svým rusofilstvím, kultem pravoslaví a odporem k „úpadkové“ západní
kultuře, který nahradil mlhavé všeslovanské fantazie kollárovského typu představou, která byla
v rozporu s její orientací na západní demokratické myšlenky. Po porážce polského povstání carským
Ruskem r. 1831 víra ve slovanskou vzájemnost a solidaritu byla otřesena nadobro a existence
carského Ruska přestala být vnímána jako záštita, ale začala být pociťována jako nebezpečí pro malé
národy.
Na Slovensku na rozdíl od začínajícího kritického postoje české inteligence byly přijímány
myšlenky o nejen kulturním ale i politickém sepětí Slovanů s Ruskem s nadšením, jak dosvědčovala
návštěva ruského profesora slavistikyz Moskvy Osipa Boďanského r. 1839. Na slavnostním zasedání
Ústavu slovanského se jeho slova o tom, že Slováci se mohou vymanit ze svého těžkého postavení
jedině zásahem Ruska, setkala s nadmíru příznivým ohlasem,59) zato způsobila zděšení mezi polskými
a českými studenty a přiměla je k rozhovoru se Slováky na počátku května 1839 v evangelickém
lyceu. Mezi diskutujícími byli i mladí F. Kampelík a F. L. Rieger. Ti vytkli bratislavským
vzdělancům, že se dopouštějí osudné chyby, když se dávají unášet vidinami a sny „slovanských
honců“. Mnohem reálnější podle nich by byla věcná spolupráce s Čechy a ostatními rakouskými
Slovany. Jednoznačně už vyjádřili, že pokud slovanská myšlenka zapustila kořeny v Čechách, přináší
víc škody než užitku. Nakonec pak obvinili štúrovce, že podléhají ruským emisarům, ačkoli ti zasévají
mezi Slovany jen zmatek a neštěstí, a o Boďanském se vyjádřili, že je „zakuklený všerus“, který
Slovákům kdeco slibuje, jen aby je získal pro záměry ruské politiky. Slovenští účastníci schůzky se
však ke všem kritickým výtkám stavěli odmítavě.60) (Také Štúr byl postojem mnoha Čechů ke
slovanství zklamán a při své návštěvě v Praze v r. 1838 si trpce stěžoval, že „národ český ztratil ráz
slovanskosti“.61)
Za výsledek agitace ruských panslavistů a snad i přímého působení Osipa Boďanského
považoval Rieger později i roztržku mezi Čechy a Slovákyv otázce spisovného jazyka. Z rozhovorů
s představiteli slovenského hnutí, i když k ničemu nedospěly, si však odnesl přesvědčení, že nastal čas
odhodit jako škodlivou přítěž romanticky a kulturně vymezené všeslovanství, poznamenané obdivem
k Rusku, a nahradit je střízlivější politickou ideou součinnosti rakouských Slovanů. Zde se začaly
rýsovat obrysy austroslavismu, pozdější páteře českého politického programu.
Zásadní rozchod s panslavismem a zřetelně formulované programové politické přihlášení se
k rakouské monarchii přinesl Havlíčkův článek Slovan a Čech, uveřejněný v Pražských novinách na
jaře 1846. Zároveň, jak Havlíček uvedl, byl napsán i jako „obrana na osočování ze strany Němců, že
zamýšlíme zradu vlády ve spolku s ostatními Slovany.“62) Z iluzí o Rusku vyvedl Havlíčka už jeho
roční pobyt v carské říši a zcela radikálně jej vyléčil i z panslavismu. Jak napsal, návštěva Ruska
29
uhasila poslední jiskru všeslovanské lásky, „a tak jsem se vrátil do Prahy Čechem, pouhým
neústupným Čechem, ba s jakousi tajnou kyselostí proti jménu Slovan...“ 63)
Havlíček je přesvědčen, že Slované nejsou jeden národ, nýbrž čtyři samostatné a mezi sebou
nespojené národy (Rusové, Poláci, Češi, Ilyrové), jako kterékoli jiné národy evropské, a každý
z těchto národů je samostatný. Pojem Slovan má být omezen jen na jméno zeměpisné a vědecké
bádání. Podle Havlíčka tvoří národ nejen jazyk, ale také obyčeje, náboženství, vláda, vzdělanost,
sympatie a jiné věci. Za nemožné a škodlivé považuje, aby všichni Slované užívali jeden jazyk.
Kollárovu myšlenku přátelství a bratrství se všemi slovanskými národy a ostatní panslavistické
požadavky považuje Havlíček jen za matoucí a škodlivé a dokládá to na slovenském příkladupodle
něj mezi Slováky nejvíce panovalo domnění, že by se časem ze všech slovanských národů mohl
utvořit jediný, Jako ironie mu tak vyznívá hurbanovskoštúrovské počínání v r. 1845, ustanovující
spisovnou slovenštinu, které pokládá za nebezpečné pro celý národ. „S myšlenkou Slovanstva vznikla
touha po spojení všech Slovanů v jeden národ, s jedním písemným jazykem; tato touha se uskutečnit
nemůže. Kéž by aspoňmezi námi Čechoslovany nastalo spojení v jeden národ (Češi, Moravané,
Slezané, Slováci) s jediným písemným jazykem.“64) Obává se nebezpečí přicházející ze strany ruských
panslavistů, kteří by chtěli mít všechny slovanské země ve své moci a jasně se vyslovuje, že
„mocnářství rakouské jest nejlepší garantie pro zachování naší a ilyrské národnosti.“65)
Havlíčkova představa o Rakousku jako záruce budoucí existence slovanských národů,
vyslovená v článku Slovan a Čech, byla prvním vyjádřením národně politické koncepce
austroslavismu českého liberálního hnutí. Zároveň však mu šlo o seberealizaci české společnosti
v rámci rakouského státu. Zdůrazňované češství představovalo jednu stránku Havlíčkova programu.
Jeho druhou složkou byl „nepokrytý liberalismus“ a demokratismus čerpaný z ideových zdrojů
západoevropské buržoazie. Havlíček tak protrhával bludný kruh do sebe uzavřeného pojetí slovanské
vzájemnosti. Na místě Slovana stojí Čech, na místě vlastence liberál, na místě pasívního poddaného
politicky a prakticky uvažující praktický občan: Havlíčkova metamorfoza staročeského měšťanského
vlastenectví tak ústila v mladočeský buržoazní nacionalismus a liberalismus.“ 66)
Příznivější politické poměry ve 40. letech našly svůj odraz ve vytváření svébytné české
občanské společnosti. Rostl počet společenských aktivit, projevujících se mimo jiné i společenskými
besedami a plesy, které měly hluboký význam jako prostor pro „výměnu myšlenek a pěstování
společenského ducha“. Nejčinorodější síly vzdělanecké obce se soustřeďovaly kolem Havlíčkových
Pražských novin a jejich přílohy České včely; vznikala další střediska politického a kulturního
usilování národní pospolitosti, jako byla Průmyslová jednota, Měšťanská beseda a další sdružení.
Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách, moderní spolek, založenýna demokratických zásadách,
měl pro ustavující se české společenství obzvláštní význam. Tím, že jako jediný spolek poskytoval
Čechům možnost legálního sdružování, suploval vlastně neexistující parlamentní život v Čechách
a stal se základnou, kde se rýsovaly první obrysy české občanské politiky a získávaly zkušenosti první
politické činnosti. Česká politika přestávala být záležitostí úzké elity vzdělanců a mohla se opírat
o vznikající veřejné mínění, které ve svých rovinách aktivně formoval právě Havlíček.
Aktivita české politiky, rozvíjející se na půdě Průmyslové jednoty, se poprvé výrazně projevila
vprosazování požadavku založení české průmyslové školy. Z požadavku střední školy, kde by se
vyučovalo česky, se stalo prvořadé politikum, na podporu školy byly pořádány sbírky a do celé otázky
byla zainteresována široká veřejnost. Od podzimu 1846 úsilí o zřízení školy přerostlo zároveň
v nacionální zápas za ovládnutí původně zemské Průmyslové jednoty „českou stranou“ a stalo se
důležitým cílem počínající české politiky před březnem 1848.
Příklonem k ideálu českého národa, svébytného po jazykové, etnické a kulturní stránce, se
řešení principiálních politických otázek v německočeském kontextu země dostalo do patové situace,
jak se ukázalo poprvé výrazně v revolučních událostech roku 1848, a bylo odsunuto daleko do
budoucnosti. „Není na tom dosti, že dvojí mateřská řeč v naší vlasti velice znesnadňuje vzájemné
obcování rodáků jejích: ale jest i příčinou, že německy mluvící lid docela jinou cestou za svým
vzděláním kráčí, než lid česky hovořící. Onen chvátá před tímto, pohrdá jím pro jeho nevědomosť
30
a jeho předsudky. Tento považuje onen za sektu zkaženou nepravou vzdělaností a zemi nebezpečnou.
Jsa sám v opovržení, mstí se dvojnásobně strašlivou nenávistí...“67)Tím, že české země byly po dlouhá
staletí územím dvou jazyků, se právě jazyk jako jednoznačné kritérium příslušnosti k národu
stalkritériem konfliktním. Pokusem o dosažení smíru ve jménu stanovení jednotného zemského
národabyla koncepce zemského patriotismubohemismu. Se svým historickým a územním zaměřením
byl bohemismus rozšířen v okruhu české zemské šlechty a stal se platformou pro vyjádření jejího
nesouhlasu s centralizačními opatřeními rakouského státu. Ideologické zdůvodnění šlechtického
bohemismu podal hrabě Josef Matyáš Thun ve sporu s myšlenkou rakouské univerzální národnosti
s tendencemi k celoněmeckému sjednocení a s představou jednotných německých nebo i českých
Čech.68) „Na to mohu jen s plným vědomím odpovědět: že nejsem ani Čech ani Němec, nýbrž jen
obyvatel Čech (ein Böhme), že vznícen opravdovou láskou k vlasti považuji snahu o potlačení jedné
z těchto dvou národnostíbez ohledu na to, které z nichza neblahou pohromu a že se zastávám svých
českých bratří, protože pokládám za svou rytířskou povinnost stanout po boku slabšího.“ 69)
Proklamovanou nestrannost dvojjazyčného bohemismu šlechty se však v narůstajícím
českoněmeckém národnostním konfliktu nepodařilo realizovat a v pojímání zemského patriotismu se
začala zřetelně projevovat jeho vnitřní protikladnost. Na německé straně začal být pociťován jako
součást regionálního vyjádření němectví, v české státně politickém pojetí byla viditelná snaha získat
pro český národ německé obyvatele Čech a přeměnit je v „německy mluvící Čechy“.
Nejvýznamnějším představitelem tohoto pojetí bohemismu byl Palacký se svou představou
teritoriálně chápaného dvojjazyčného českého národa. Tuto svou tezi, že politický národ český
zahrnuje také německy mluvící obyvatele Čech, Palacký znovu důrazně hájil později v bojích
o prosazení svých státoprávních koncepcí po rakouskouherském vyrovnání.
O dvojjazyčnépojetí národa ještě před Palackým usilovat filozof Bernard Bolzano, který svou
představu zemského vlastenectví objasnil v úvaze O poměru obou národností v Čechách z r. 1816.
Odvolávaje se na mravnost, humanismus a občanské ctnosti ve snaze zabránit vznikajícímu
českoněmeckému antagonismu, formuloval teorii jednotného politického národa, skládajícího se
z větve české a německé. Příslušnost k české zemi jako společné vlasti měla být podle jeho představ
nadřazena etnickým a jazykovým hlediskům.70) „Češi a Němci, musíte tvořiti jeden národ; můžete býti
silnými, jenom když se přátelsky v jedno spojíte. Musíte se považovat za bratry a bratrsky se objímati.
Naučiž se každý řeči svého druha, by se mu takto rovnějším stal ...“71)
Jak ukázal následující vývoj, zemský patriotismus, bohemismus, se jako národotvorná tendence
nebyl schopen v situaci paralelně se rozvíjejícího a zároveň vůči sobě se ostře vymezujícího českého
a německého národního hnutí prosadit a jako rozhodující se ukázala být otázka národně politické
identity. Politická koncepce rozvoje národního společenství, tak jak je prosazovala liberálně
orientovaná elita českého a německého národního hnutí, se tak dostaly do neřešitelného konfliktu, jak
se ukázalo už na jaře roku 1848.
V Uhrách měl zemský patriotismus šance docela jiné. Maďarské národní hnutí mohlo využívat
silné historicky vzniklé teritoriální vazby a navazovat na mimořádně silnou kontinuitu, vedoucí od
zemského patriotismu k moderní národní identitě 72), protože většina zemské šlechty byla zároveň
nositelem zemské i etnické identity. Stejně neřešitelný problém však vyvstal při konfrontaci s národní
identitou neuherských národností. Rok 1848 se projevil jako klíčový i z tohoto hlediska.
31
III. Liberálové a revoluce
Když proud evropské revoluce na jaře 1848 zasáhl i Uhry, využilo maďarské opoziční hnutí
příznivé situace a s novým elánem se pustilo do boje za uskutečnění svých představ: znovuzískání
historické svobody země zákonnou cestou a zároveň přeměnu Uher v moderní stát založený na
principech občanských práv a svobod. První kroky opozice byly ovlivněny pařížskou únorovou
revolucí. Zpráva o ní dorazila do Vídně a Bratislavy 1. března a dva dny poté vystoupil Kossuth
v dolní sněmovně s návrhem petice, v němž starou taktiku stížností odvrhl jako už zbytečnou a žádal,
aby se současná politika „pozvedla na úroveň událostí“, které nastaly. Vídeňský absolutistický systém
vlády označil za zdroj všeho neštěstí, který je třeba odhodit. Jako cíl stanovil ústavní přeměnu, a to
celé monarchie, sjednocení všech zájmů a vnitřní reformu. Prohlásil, že „Uhry potřebují národní
vládu, nezávislou na každém cizím vměšování, a tak pokládáme za podstatné, aby základní podmínky
každé naší reformy zabezpečovalo odpovědné maďarské ministerstvo, collegiální našemu vládnímu
systému.“1) Horní sněmovna však návrh petice na pořad jednání vůbec nezařadila, stále se obávala
mocenské pozice Vídně, která se zdála být nenarušitelná. Také Széchenyi považoval za prozíravější
prosazovat vůči Vídni zdrženlivější taktiku, zvláště po informaci kancléře Apponyiho, že budouli
Uhry „neposlušné“, dojde na ruskou pomoc a zasáhne proti nim ruské carské vojsko.
Kossuthův zápas s horní sněmovnou na sněmovním zasedání v Bratislavě podpořil peštský
Opoziční kruh (Ellenzéki Kör) a snažil se pomocí petic pohnout sněm v Bratislavě k rychlejšímu
jednání. Tak se zrodila známá dvanáctibodová petice, obsahující nejdůležitější požadavky
maďarských liberálů, kterou podle Kossuthova návrhu v konečné podobě formuloval představitel
radikálního křídla József Irinyi. Dvanáct bodů obsahovalo následujícípožadavky: 1. svobodu tisku
a zrušení cenzury, 2. vytvoření odpovědného ministerstva pro Uhry se sídlem v Budíně a Pešti, 3.
každoroční zasedání uherského sněmu v Pešti, 4. rovnost před zákonem v náboženském a občanském
ohledu, 5. zřízení národní gardy, 6. všeobecné zdanění, 7. zrušení poddanství, 8. ustavení poroty
a lidové zastoupení, 9. založení národní banky, 10. přísahu vojáků na ústavu, zákaz vysílat vojáky
z Uher do ciziny a cizí do Uher, 11. propuštění politických vězňů, 12. unii Uher se Sedmihradskem.
S dvanácti body se na shromáždění v kavárně Pilvax ztotožnila i radikálně demokratická mládež.2)
Rozhodující obrat přinesla a událostem nový směr dala vídeňská revoluce, která smetla absolutistický
systém vlády a přiměla Metternicha k abdikaci. Metternichův pád přivodil i zásadní změnu poměru sil
v uherském sněmu. Na vzrušeném zasedání sněmu 14. března Kossuth prohlásil, že „nám nyní
nesmírný úkol připadl, abychom čestně vedli hnutí, a na tom musíme trvat, aby nám zůstaly v rukou
opratě, protože jen tak můžeme pokračovat ústavní cestou; když nám však budou vyrvány, důsledky
bude vědět jen Bůh“. 3) Pod vlivem bouřlivých událostí uherský sněm přijal Kossuthovy návrhy petice
z3. března a rozhodl vyslat do Vídně deputaci, která je ve formě zvláštní adresy měla osobně předat
císaři. Na základě Kossuthovy iniciativy byly původně skromnější petiční návrhy v souladu se
změněnou situací rozšířenydolní sněmovna stačila ještě přijmout jeho návrh na „poměrné zatížení
veřejnými břemeny“ a návrh na plné hlasovací právo poslancům z měst. Zároveň byl schválen text
prohlášení, oznamující, že parlamentní deputace jede do Vídně už nikoli jako zástupce šlechtického
sněmu, alejako představitelé nového „občanského“ národa.
Széchenyi stále ještě váhal, prohlásil, že si pořád není jistý, zda se Uhry nyní „pohybují směrem
k lepší budoucnosti nebo směřují ke katastrofě“.Po Metternichově abdikaci však i on uznal, že „je zde
doba, aby Uhry přestaly být provincií a počaly se točit kolem své vlastní osy“ 4) a vyzval Kossutha
k obnovení vzájemné důvěry, od něhož se, jak se vyjádřil, lišil dosud jen ve způsobech, nikoli
v cílech.
Maďarská parlamentní delegace byla v revoluční Vídni přijata s nečekanými projevy sympatie,
státní rada naopak do poslední chvíle jednání stála proti. Pod vlivem zpráv o revolučních bouřích
v Pešti a ve strachu, že Uhry budou nadobro ztraceny, se zrodil panovnický reskript ze 17. března, na
jehož základě bylo zřízeno zvláštní odpovědné ministerstvo pro Uhry, do jehož čela byl jmenován
umírněný liberál Lajos Batthyány.
32
Zatímco parlamentní delegace směřovala k Vídni, v Pešti už vypukla skutečná revoluce.
Všichni mladí radikálové byli zajedno v tom, že je třeba vystoupit a Dvanáct bodů přednést na
veřejnosti jako rozhodnutí pešťského lidu. Petöfi si 15. března napsal do deníku: „Logicky nejprvnější
krok a zároveň první požadavek je učinit svobodným tisk. Zítra je třeba vybojovat svobodu tisku.“5)
V očích radikálních spisovatelů skutečně byla svoboda tisku základem a východiskem každé další
svobody. Bez ní nebylo možno předestírat veřejnosti vyostřené politické a společenské otázky. Bylo
tedy pochopitelné, že první mezi dvanácti body žádal zrušení cenzury, a až pak přišel požadavek
odpovědného ministerstva, rovnosti před zákonem, osvobození z roboty a další.
To, že prvořadou úlohu v revoluci hrála inteligence, zvláště literáti, básníci, nazývaní březnová
mládež, bylo také jen dokladem faktu, že v Uhrách neexistovalo měšťanstvo jako nositel nových
společenských změn a že myšlenky revolučního charakteru byly prosazovány nepřímo, formou krásné
literatury. Tato literární skupina se vytvořila z menšího přátelského společenství, mezi jehož členy
bylo možno počítat na padesát mladých spisovatelů a publicistů. Většina z nich pocházela z nižších
vrstev společnosti a jejich charakteristickým rysem bylo jejich mládí. Druhým typickým znakem bylo
radikální politické pojetí, i když to nebylo zcela homogenní.
Na vzniku, úloze a vlivu této literární skupiny se výraznou měrou podílel rychlý vývoj
Budapešti jako moderního města, sídla vládních úřadů, vysokých škol a hlavně jako hospodářského,
obchodního a kulturního centra. V tomto prostředí se březnová mládež formovala jako intelektuální
předvoj formující se maloburžoazie. Procesy společenských přeměn, k nimž ve 30. a 40. letech
v Uhrách docházelo, transformovaly postavení a názory nejen střední šlechty, která od reformní doby
začala plnit úlohu liberální měšťanstva. Ovlivňovaly i širší vrstvy, které představovaly různorodý typ
maloměšťanstva, od obyvatel maďarizujících se měst s německým městským živlem až po chudé
vrstvy hlavně v okrajových čtvrtích Pešti. Ti všichni byli zainteresováni na likvidaci stále ještě
existujícího feudálního systému a na otevření cesty pro další vývoj. V daných domácích podmínkách
nepředstavovali sice sílu měřitelnou se šlechtou, ale v kritických, vyostřených situacích se hlavně
v rozvinutějších městských centrech mohli stát silou aktivně působící na vývoj událostí.
Toto vytvářející se domácí maloměšťanstvomaloburžoaziecharakterizoval silný národní akcent
vůči mocenskému aparátu habsburské monarchie i vůči německému cechovnímu měšťanstvu
a zároveň i jasně artikulovaný požadavek demokratismu. Tyto vrstvy pohlížely na program
šlechtického liberalismu společenské přeměny sice s očekáváním, ale zároveň s nedůvěrou a chtěly jej
rozšířit i o svoje vlastní, dále jdoucí požadavky.
Na jaře 1848 březnová mládež ve svém politickém klubu v kavárně Pilvax rozebírala
Francouzskou revoluci a chystala se vzít do vlastních rukou iniciativu očekávané revoluce.
Přitom peštští radikálové nedisponovali žádnou širokou společenskou základnou a s městským
obyvatelstvem jako svou oporou nemohli počítat. Jedna část německé maloburžoazie revoluci krátce
využila k tomu, aby se v Pešti a několika jiných městech pustila do pronásledování Židů, čemuž se
nová vláda snažila urychleně zamezit. Většina venkova měla ještě velmi daleko k tomu, aby si vzala
za své radikální, republikánské myšlenky. Veřejné mínění bylo ještě vyplašeno, když Petöfi na konci
března na lidovém shromáždění přednesl svoje verše proti králi.
Směřování reforem tak zůstalo v rukou bratislavského zemského sněmu, respektive
představitelů liberální šlechty, kteří v hektickém tempu předkládali nové zákony, které vytvářely
základní kameny buržoazních národních Uher. Pešťské hnutí revoluční březnové mládeže navzdory
své početní nepatrnosti sehrálo v tomto procesu aktivní úlohu hlavně svou podporou Kossutha v jeho
potyčkách s konzervativními silami.
Nové zákony, které uvedly v život všechny představy a plány reformní doby, vypracoval
parlament po návratu delegace z Vídně v rychlém tempu během tří týdnů a 11. dubna byly schváleny.
Tak byly položeny základy nových Uher. Ve smyslu nové ústavy, vypracované podle belgické ústavy
z roku 1831, byly staré centrální úřady zrušeny a na jejich místo nastoupilo „nezávislé, odpovědné
uherské ministerstvo“ (III., čl. 2). „Král mohl výkonnou moc uplatňovat jen jeho prostřednictvím,
33
jeho výnosy bez ministerského kontrasignování byly neplatné. Sněmparlamenti nadále zůstal
dvoukomorový. Struktura horní sněmovny se v podstatě nezměnila, avšak její faktická úloha se
významně zmenšila, dolní sněmovna byla ustavena z poslancůzástupců liduvzešlých z voleb.
Parlament měl zasedat každým rokem ve svém novém sídlev Pešti a nemohl být rozpuštěn bez
projednání a schválení rozpočtu na příští rok. Poslanci byli voleni na tři roky.
V novém volebním systému měli volební právo všichni ti, kterým bylo přiznánodoposud, tedy
mužští příslušníci šlechty, rozšířeno však bylo na všechny muže starší dvaceti let, proti nimž nebylo
vedeno trestní řízení, byli náboženského vyznání, které bylo v zemi tradiční, ve městě vlastnili
nemovitost v hodnotě 300 Ft, na vesnici alespoň 1/4 urbariálního pozemku, dále samostatní
obchodníci, řemeslníci pracující alespoň s jedním pomocníkem, dále ti, jejichž roční důchod činil
alespoň 100 Ft a bez majetkového cenzu inteligencelékaři, lékárníci, inženýři, učitelé, duchovní,
umělci a členové Vědecké společnostiakademie. Pasívní volební právo bylo vázáno na věk 24 let
a znalost maďarského jazyka. Mimo žen, které volební právo neměly nikde, nedostali možnost volit
řemeslničtí tovaryši, dělníci a hlavně rolníci bez půdy a těch žilo v Uhrách 111,7 tisíc rodin.6)
Neřešená rolnická otázka se pak v dalších měsících ukázala jako Achillova pata liberální politiky
nové vlády.
Další zákony stanovily vytvoření Unie se Sedmihradskem, rovnoměrné zdanění a IX. zákon
pak osvobození z poddanství. Šlechtická privilegia byla zrušena a s nimi i feudální závazky a zatížení
rolnictva. Parlamentní šlechta, která už od rolnického povstání v Haliči v r. 1831 sledovala s velkými
obavami všechny projevy nespokojenosti, se zřekla svých privilegií a feudálních materiálních výhod
už 18. března stejně jako církev kněžského desátku. 23. března sice několik konzervativních poslanců
se pokusilo prosadit upravený návrh, ale ten Széchenyi jako předsedající zasedání dolní sněmovny
nepovolil projednat. 27. března se pokusil do projednávání této otázky zasáhnout i vídeňský dvůr
s poukazem na to, že není odpovídajícím způsobem vyřešeno odškodnění velkostatkářům, ale
bezvýsledně, a zákon o odškodnění se jen jednou obecnou větou odvolával na „šlechtickou čest“.
Parlament začal otázku odškodnění projednávat až později, na konci r. 1848, v té době byla však jako
daleko důležitější projednávána otázka vojenské sebeobrany. Zákon o osvobození z poddanství
skutečně přinesl statkářské šlechtě nevyhnutelné materiální těžkosti, ale jeho existenci a rychlou
realizaci považovali maďarští liberální politikové za naprosto nezbytnou. Zákon zároveň předával do
vlastnictví půdu těm bývalým poddaným (téměř 40 %) kteří ji doposud používali. Ti, kteří žádné
pozemky neměli, nádeníci, podruzi, i nadále zůstali bez půdy. Stali se z nich sice právně svobodní
lidé, ale bezzemci, nuzní zemědělští proletáři. Právě to vedlo k častým rolnickým bouřím.
Zákon XVIII. týkající se svobody tisku konstatoval, že „všichni mohou svobodně šířit svoje
myšlenky cestou tisku“, vyjma takových případů, jako je nabádání k násilnému útoku na ústavu,
spáchání pomluvy, urážka panovnického domu a pod. Přečiny tisku řešil porotní soud.7)
Zákonodárci z roku 1848 se snažili nahradit dosavadní feudální instituce liberálními co možná
nejrychleji. Právě proto v mnoha bodech formulovali jen nejdůležitější základní principy a všeobecná
ustanovení s tím vědomím, že budou podrobně dopracovány až později. Mnohé otázky neřešily
dubnové zákony vůbec, což mělo pro budoucí osud země neblahé následky. Nejvýznamnější z nich
byl poměr Uher k rakouské říši a poměr Uher k nemaďarským národnostem.
Dubnové zákony de factopodle litery zákonaveřejnoprávní vztah rakouské říše a Uher nijak
nezměnily. Neučinily nic jiného, než že Uhry, uznávané prostřednictvím zákon z r. 1790 jako
nezávislá země (regnum independens), přebudovaly ze stavovské feudální země na moderní buržoazní
parlamentní zemi a zabezpečily jim ústavní vládu západního charakteru. I když veřejnoprávně,
teoreticky k žádné změně v poměru Rakouska a Uher nedošlo, prakticky se nový systém od starého
přece jen lišil. Ve smyslu stavovské ústavy správa vojenská, financí i zahraničí patřila do okruhu
působnosti krále, v parlamentních zemích do okruhu působnosti odpovědného ministerstva (vlády).
Ve starých, feudálních Uhrách, protože král žil v Rakousku, tyto tři resorty řídily centrální úřady říše.
Nové Uhry, s odpovědným ministerstvem v čele, tyto resorty chtěly z velké části řídit samy, a proto je
vzít z ruko vídeňských úřadů. K této otázce došlo mezi Vídní a uherskou vládou k velké diskusi už
34
v březnu 1848. Ve Vídni se přirozeně snažili uchránit ze starých forem jednoty říše co nejvíce.
Královským reskriptem z 28. března státní konference chtěla dosáhnout, aby byla zachována vídeňská
dvorská kancelář, a finanční příspěvek Uher, nutný k udržení společné diplomacie a armády, zůstal
v rukou Vídně, což znamenalo, že dvůr nebyl ochoten přistoupit na samostatné uherské řízení resortu
vojenství a financí. Uherský parlament reskript odmítl a trval na co možná nejúplnějším vybudování
vlastního národního státu. Další reskript panovníka z 31. března nakonec přijal maďarské stanovisko.
Vynořila se ovšem celá řada dalších otázek, nevyhnutelně vyplývajících z faktu, že podle
Pragmatické sankce Uhry byly součástí habsburské monarchie. Přísluší Uhrám převzít na sebe část
říšských daní, jak konstatovala rakouská vláda, nebo nepřísluší, jak spolu s ostatními maďarskými
politiky konstatoval Kossuth, který se urychleně snažil spolu se samostatným ministerstvem financí
vytvořit i samostatný maďarský rozpočet. 13. paragraf III. zákonného článku z r. 1848 se tyto
problémy pokoušel vyřešit ustavením jakéhosi ministerstva pro „společné věci“, to však mělo pouze
obecně, či spíše mlhavě formulované kompetence a z maďarské strany bylo od počátku cílevědomě
nazýváno Ministerstvem pro zahraničí. V prvních měsících, když situace byla ještě nejistá, toto
pojmenování dokonce převzaly i rakouské úřední orgány a objevilo se i ve zprávách a hlášeních
zahraničních vyslanců, ačkoli k mezinárodnímu uznání Uher jako nezávislého, suverénního státu
nikdy nedošlo, třebaže Batthyányho vláda věnovala realizaci tohoto požadavku velké úsilí.
K přesné formulaci toho, které věcipodle textu zákonaUhry a Rakousko „společně zajímají“,
nikdy nedošlo. Hlavně proto, že za daného poměru sil jak politika vídeňského dvora, tak maďarské
vlády preferovaly takové řešení, které by každé z obou stran umožňovalo vlastní výklad sporných
otázek. Zákony, které vyjadřovaly nejen vnitřní, společenskou přeměnu Uher, ale i národní
samostatnost Uher, ačkoli i nadále existovaly v rámci monarchie, schválila Vídeň na jaře 1848 jen pod
tlakem revoluční situace. Takovou míru samostatnosti považoval dvůr od počátku za přehnanou,
a jakmile to dovolily změněné poměry, zvláště po vojenských úspěších v Itálii na konci léta 1848,
přistoupil k tomu, aby učiněné ústupky zrevidoval. Na druhé straně uherská vláda sezase snažila
rozšiřovat svoje kompetence směřující k úplné národní samostatnosti. Sám předseda vlády hrabě
Lajos Batthyány, za Kossuthovy podpory, chtěl rozšířit tuto samostatnost až na úroveň personální
unie. A to tím spíše, že počítal se vznikem nového jednotného německého národního státu, k němuž
se nějakou formou připojí i Rakousko a domníval se, že když Uhry takový úmysl nemají, navíc ani
nejsou členem Německého spolku, bude zcela nevyhnutelné vztah mezi nimi a Rakouskem nově
upravit a modifikovat.
Nová maďarská vláda, první odpovědné ministerstvo pro Uhry, kterou panovník jmenoval 7.
dubna, byla složena z představitelů značně různorodých politických proudů. Pádem starého systému
zmizel společný nepřítel, který spojoval vedoucí představitele aristokratické opozice i opozice střední
šlechty v jeden tábor. Nový ministerský předseda Batthyány se jako protiváhu Kossuthova vlivu
a politické síly snažil přivést do vlády i zastánce umírněnějších způsobů. Kossuth pak ve vládě plnil
spíše úlohu opozičního vůdce. Széchenyi (získal resort dopravy, zatímco Kossuth finance) byl po
vídeňské revoluci, která vlastně ve svých důsledcích přinesla i změnu mezinárodní situace, ochoten
odložit všechny obavy a antipatie a podporoval Batthyányho i Kossutha, s nimiž byl ve 40. letech
v zásadním sporu. „První dějství se nádherně podařilo“, napsal nadšeně v soukromém dopise ze 17.
března „Zdá se mi, jako by se nám Maďarům otevřelo nebe! ... Moje politika byla jistá, ... ale pomalá!
Kossuth vsadil všechno na jednu kartu, a alespoň do teď získal pro svou vlast tolik, kolik se mé
politice za 20 let ani nebylo možno představit.“8) V září 1848 se však Széchenyi nervově zhroutil,
obával se, že nevyhnutelnýozbrojený konflikt s Vídní přivede Uhry do zkázy a vymoženosti roku
1848, kterých se ani on nebyl ochoten vzdát, zlikviduje.
V čele ministerstva spravedlnosti stál Ferenc Deák, který získal autoritu svou pevnou právní
argumentací ve prospěch reforem. Deák si byl vědom možných nebezpečí, ohrožujících Uhry jak ze
strany politiky habsburské říše, tak ze strany aktivujících se národních hnutí, a distancoval se i od
radikalismu březnové mládeže. „... k tomu všemu přispívá ještě zde v Pešti hlasitá, ale prázdná
deklamace armády mladých novinářů, kteří mluví tak, jakoby oni sami byli celý lid, a to silný lid“.9)
35
Z představitelů různých křídel opozice získal Bertolan Szemere resort vnitřních věcí, Gábor
Klauzál průmysl a zemědělství a József Eötvös školství. Ministrem vojenství byl husarský plukovník,
později generál Lázár Mészáros, který se ve službách císařské armády zabýval přírodními vědami
a dokonce se stal dopisujícím členem Akademie. Konečně resort zahraničí, resp. „společných věcí“,
převzal později hrabě Pál Esterházy, bývalý londýnský velvyslanec a vážený diplomat
konzervativního smýšlení, který získal tuto funkci hlavně kvůli svým vztahům a svému jménu, ale
prakticky ji vykonával spíše jeho státní tajemník Ferenc Pulszky.
14. dubna vláda přesídlila do Pešti a okamžitě musela čelit řadě problémů. Radikálové,
nespokojeni s tím, že nedošlo k vyhlášení úplné národní samostatnosti, obviňovali vládu
z neschopnosti, neschvalovali přetrvávající hegemonii šlechty a omezené volební právo a kritizovali
tiskový zákon jako příliš přísný. Nespokojeni byli dělníci ve městech, kteří postrádali úpravu mezd
a pracovní doby, nespokojeni byli rolníci, kteří neobdrželi žádnou půdu, ale hlavně nespokojenost
začaly projevovat nemaďarské národnosti Uher, které byly zklamány, že dubnové zákony nevzaly
jejich existenci na vědomí. Nová maďarská vláda musela hledat na všechny tyto otázky odpověď,
komplexní řešení však nebyla schopna nalézt. Kossuthova představa, že nyní, když všichni od krále
po žebráka dostali práva, jež jim náleží, nastane lepší doba, se ukázala být chimérou.
Protože se nemaďarské obyvatelstvo Uher podílelo na vymoženostech revoluce stejně jako
Maďaři, paradoxně vzhledem k jejich početnímu stavu dokonce v daleko větším poměru10), ani
v březnu 1848 je pocit osvobození nenaplňoval do té míry, jako jejich spoluobčany maďarské
národnosti. Jejich menšinového postavení se nové společenské změny nijak nedotkly. Vzhledem
k přesvědčení maďarských liberálů o existenci jednotného uherského národa, sestávajícího ze všech
obyvatel Uher bez ohledu na původ a mateřský jazyk, se žádná myšlenka, že by bylo třeba
Nemaďarům poskytnout zvláštní národnostní práva, ani vyskytnout nemohla. Navzdory občanskému
zrovnoprávnění byli příslušníci nemaďarských národností znevýhodněni. Občan, který neuměl
maďarsky, nemohl být zvolen poslancem, jakkoli to už nebyl stavovský sněm, ale parlament
sestávající ze zástupců lidu, a nemohl se ani aktivně účastnit práce župních zastupitelstev, neboť župní
rokování měla být vedena maďarsky (s výjimkou Chorvatska).
Přestože mnoho skutečností začalo naznačovat, že nemaďarské národy a národnosti Uher se
nezřekly svých národních aspirací, představitelé maďarského politického života věřili, že se
národnostní otázka vyřeší občanským zrovnoprávněním Nemaďarů, jak předpovídal Kossuth na
sněmu 16. března 1848 „... zázračné účinky svobody jsou silnější než národnost, než víra, než
pokrevní a bratrské příbuzenství: toto vše je s to přeměnit se na pocit vlastenectví“.11)
Nemaďarské obyvatelstvo sice přijalo změny v Uhrách s uspokojením, na druhé straně ale
nebylo možno ignorovat hlasy, které mluvily o potřebě uspokojit nemaďarské národnosti
i v národnostním ohledu. Díky tomu na konci března 1848 ani jedna národnost v Uhrách nebyla se
svým postavením spokojená. Jarní a letní měsíce roku 1848 v plném rozsahu ukázaly, že iluze
tehdejších politických kruhů v Uhrách ohledně národností nemají žádné opodstatnění. Nemaďarské
národnosti Uher se hned po 15. březnu začaly organizovat a formulovat svoje národnostní požadavky.
S výjimkou chorvatských nebyly takové, aby ohrozily integritu Uher. Představovaly si svou existenci
v rámci Uher, ovšem za předpokladu, že jejich národnostní požadavky budou akceptovány. Ve shodě
s tím i řešení svých národnostních požadavků a záležitostí chtěly dosáhnout bez pomoci Vídně,
dohodou s představiteli maďarského politického života. Delegace novosadských Srbů přišla dokonce
před uherský sněm do Bratislavy, kde tlumočila stanovisko uherských Srbů a vyhlásila, že když jejich
umírněná a oprávněná přání budou splněna, s posvátným ujištěním a poníženě slíbíme, že celým
srdcem a duší, majetky a penězi, poslední kapkou krve vytrvale budeme vyznávat lásku k vlasti
a věrnost milostivému panovníku“.12)
Chorvati na rozdíl od Srbů od samého počátku možnost dohody s Maďary nehledali, neboť byli
přesvědčeni, že od nich nemohou očekávat splnění svých národních aspirací. Snažili se získat takové
postavení, jakého po 15. březnu dosáhly Uhry v rámci monarchie. Představitelé maďarského
politického života byli ochotni na rozdíl od všech ostatních nemaďarských národů Uher uznat
36
Chorvaty za „historický národ“ a vyjádřili se v tom smyslu, že jsou zajedno v tom, aby „Chorvati svůj
vlastní chorvatský jazyk mohli užívat ve svých vnitřních věcech a jen ta svorka s Uhrami nechť je
maďarská“.13) PožadavkyChorvatů, zformulované na sněmu v Záhřebu 25. 3., které obsahovaly jejich
aspirace na osamostatnění od Uher, však vyvolaly v kruzích maďarských liberálů všeobecné
pobouření a odsouzení, zvláště když vešlo ve známost, že Chorvati svoje požadavky předložili
panovníkovi. Maďarské návrhy o dohodu Chorvati odmítli.
Vůči ostatním národnostním hnutím maďarští liberálové takovou vstřícnost neprojevovali.
Kossuth se sice vyjádřil, že „maďarský národ maďarskou svobodu rozšiřuje na všechny spoluobčany
bez rozdílu a respektuje úplný svobodný rozvoj zvláštních jazyků a jejich užívání ve vlastním
okruhu“, a že jednota státu nepožaduje nic jiného, než aby „diplomatický jazyk veřejného života země
byl maďarský“, zároveň ale pokud se týče uznání jiných národností Uher jako samostatného národa,
stále stejně tvrdil: „Já nikdy, ale nikdy jiný národ a národnost nacházející se pod uherskou svatou
Korunou než maďarský (uherský) uznávat nebudu. Vím, že jsou lidé a lidská plemena, která mluví
jiným jazykem, ale více národů než jeden zde není.“14) Uznání jednotlivých národností jako národů
vyvolávala v maďarských politických kruzích obavy, že by to vedlo pouze k nastolení požadavku
zvláštních vlád a v konečném důsledku pakk autonomii a tím k narušení integrity země. Když
představitel uherských Srbů G. Stratimirovic´ na soukromé audienci 9. dubna 1848 Kossuthovi řekl,
že Srbové se považují za národ a že pro dosažení svého národního uznání jsou schopni užít krajních
prostředků, odpověděl Kossuth nešťastně „v tom případě nechť tedy rozhodne meč“, a rázem měl
nepřítele maďarské revoluce.
Podobnou neústupnost jako vůči Srbům projevovaly maďarské vedoucí kruhy i vůči Slovákům,
dokonce vůči nim vystupovaly ještě razantněji, obávajíce se panslavistických tendencí sloužících
ruským velmocenským snahám. Slovenské požadavky přitom byly z požadavků nemaďarských
národů nejmírnější, na čemž se podepsala i počáteční neschopnost představitelů slovenského
národního hnutí reagovat na rychlý vývoj událostí, jak na konci března 1848 s trpkostí konstatoval
Štúr. Celková slabost a váhavost protagonistů hnutí se projevila i ve zdlouhavé přípravě celonárodní
petice, která měla být vypracována na základě rozhodnutí výročního shromáždění spolku Tatrín z léta
1847, ale nebyla včas hotova a nemohla proto být předložena uherskému sněmu či konstituční vládě.
Štúr proto chtěl vypracovat alespoňstížnost ve věci národních záležitostí Slováků, adresovanou
Eötvösovu ministerstvu školství a chystanému sněmu v Pešti. Současně se Štúr obrátil ke slovenské
veřejnosti s výzvou, že je třeba maximálně využít všech možností, které poskytuje nový volební
zákon a do budoucího sněmu zvolit takové poslance, kteří se nebudou stydět za svůj národ a budou
hájit jeho zájmy. Zároveň pokračovaly práce na přípravě národní petice Slováků.
Myšlenka petičních akcí jako formy politického zápasu za zajištění základních národních práv
Slováků byla v době zasedání uherského sněmu v Bratislavě na konci roku 1847 a počátkem roku
1848 v okruhu slovenských vzdělanců velmi populární, ale všechny pokusy v tomto směru zůstávaly
jen ve stádiu příprav a úvah. Březnové revoluční události podnítily i J. Kollára, aby se pokusil
realizovat svůj vlastní plán petice. Připojit se k připravované celonárodní petici mu nedovoloval jeho
zásadní odpor vůči slovenštiněa štúrovcům. Kollár navrhoval, aby do petice byly začleněny
požadavky jazykové rovnoprávnosti, zřízení katedry „československé řeči a literatury“ na univerzitě
a na všech vyšších školách i požadavek, aby Slováci měli v nové vládě alespoň jednoho slovenského
ministra a na sněmu aby byl slovenský národ zastoupen jako celek. Ani tento projekt se však
nepodařilo zrealizovat.15)
Prvním významnějším organizovaným národním vystoupením Slováků po březnové revoluci
a současně prvním reálnějším, veřejně vysloveným slovenským národním programem se staly tzv.
Liptovské žiadosti. Tato petice vzešla z porady slovenských národovců 27. března u M.M. Hodži na
jeho faře v Liptovském Mikuláši. Po všeobecném vyjádření díků královi i těm, co se v zemi přičinili
o prosazení občanských svobod, nastolovala následující požadavky:
37
zabezpečení skutečné účasti lidu na veřejných záležitostech, což je podmíněno používáním
slovenštiny jako jednací řeči na župních shromážděních, v úřadech i v soudních jednáních na
Slovensku a vydávání slovensky psaných sněmovních a župních nařízení a zpráv, dále pak slovenské
vyučování v nižších národních školách
přiměřené zastoupení slovenského národa na uherském sněmu
zaručení nedotknutelnosti práv slovenské národnosti v politickém a společenském životě na
věčné časy.
Petice byla rozeslána všem župám a vrchnostem v Uhrách, uherskému palatinu Štěpánovi
a uherské vládě, nepřinesla však žádný výsledek.
Jednoznačně odmítavý postoj maďarských politiků k požadavkům nemaďarských národů vedl
k tomu, že jednotlivá národní hnutí začala uvažovat o možnosti řešení svých národních záležitostí
jinde. V nové situaci se tak pro Slováky stávala stále aktuálnější otázka slovanské solidarity
a spolupráce, která, jak bylo už řečeno jinde, i před revolucí hrála v jejich národně uvědomovacím
procesu mimořádně důležitou úlohu. Štúr a Hurban se proto na začátku dubna odebrali do Vídně, kde
se spolu s dalšími předáky slovanských národních hnutí zabývali otázkou vypracování slovanské
politiky, reagující na revoluční události.
Během Štúrova a Hurbanova pobytu ve Vídni se zrodila i výzva ke slovenskému národu, kterou
sliboval Štúr. Vyšla až v polovině dubna, anonymně pod názvem Bratia Slováci. Její autor J. M.
Hurban v ní vyjádřil obavy, že Slováci, kterým tak jako jiným národům „zazněl zvon svobody“,
promeškají vhodný čas pro revoluční přeměny, a proto naléhavě žádá pozvednout rozhodný
a spravedlivý hlas za národní svobodu. Podle něj však nejde o svobodu jednotlivce, ale o svobodu
všech lidí slovenského jazyka, celého národa. I občanské svobody si Slováci zabezpečí nejlépe jako
celek, jako národ, zdůrazňuje, a proto je třeba zavést slovenštinu do všech oblastí veřejného života,
aby nic nemohlo být činěno bez národa. Beze všech změn pak do své výzvy začlenil požadavky
zformulované v Liptových žiadostiach, a přidal ještě zřízení katedry slovenštiny na pešťské univerzitě
a na všech vysokých školách navštěvovaných Slováky, jakož i přednášky na těchto školách ve
slovenském jazyce. Aby byl zabezpečen celonárodní charakter petiční akce, výzva doporučovala
svolat ve všech slovenských krajích schůze vyslanců okolních obcí a zvolit výbory. Celá akce měla
vyvrcholit společnou schůzí všech výborů z celého Slovenska, kde bude rozhodnuto, jak dál.
Hurbanova proklamace Bratia Slováci měla být impulsem pro národní aktivizaci celé
společnosti, jež by se stala oporou pro požadování národních práv Slováků. Tato očekávání však byla
naplněna jen ve skromné míře.
Když se ukázalo, že se nepodaří uskutečnit původní Štúrův a Hurbanův záměr, aby jednotlivé
petiční akce, organizované ve všech oblastech Slovenska, vyústily do společného shromáždění
zástupců petičních výborů, svolali Š. M. Daxner a J. Francisci na 10. květen 1848 do Liptovského
Mikuláše k M. J. Hodžovi jako představiteli Tatrína poradu předních činitelů slovenského národního
hnutí s cílem vypracovat celonárodní požadavky. Porady se účastnili i Hurban a Štúr, kteří přijeli
z Prahy. Výsledkem schůzky byly Žiadosti slovenského národa, které ve čtrnácti bodech shrnovaly
slovenský národně politický, kulturní a sociální program.
Žiadosti zásadně překročily dosavadní rámec jazykových požadavků a poprvé nastolily
státoprávní požadavkyv duchu slovenské národní svébytnosti. Aplikovaly myšlenku rovnosti i na
vztahy mezi národy, žádaly důslednou rovnoprávnost národních jazyků ve školách všech stupňů,
v úřadech i na celouherském sněmu. Rovnoprávnost národů v zemi znamená skoncovat s každým
národním útlakem, což nejlépe může garantovat federalizace Uher na národnostním základě. V rámci
této reorganizace Žiadosti chtěly:
celouherský všeobecný sněm s přiměřeným zastoupením každého národa
založení zvláštních národních sněmů s kompetencemi týkajícími se jak národních, tak
celostátních záležitostí
38
vymezení etnických hranic každého národa 16)
Jako speciálně slovenské požadavky se uváděly: právo používat národní barvy a vlajky v zájmu
sblížení obou národů, trestání odrodilství/!/, zavedení slovenské velící řeči v gardách složených ze
Slováků, kdy velitelé mají být rovněž Slováci. V dalších bodech žádají všeobecné, rovné a tajné
volební právo, svobodu tisku a shromažďování. 11. bod Žiadostí obsahoval požadavek rozšířit zrušení
poddanských povinností na všechny kategorie rolníků a vrácení všech pozemků, lesů a pastvin.17)
Takto zformulovaný návrh měl být vyhlášen veřejně na velkém lidovém shromáždění, nakonec
však zvítězil umírněný návrh Hodži a Žiadosti byly vyhlášeny jen v úzkém okruhu. Zároveň byly
předloženy panovníkovi, uherskému sněmu, palatinovi a vládě.
Maďarská vláda i veřejné mínění zaujaly k Žiadostem jednoznačně odmítavé stanovisko.
Pohoršení vzbudila už první věta, hovořící o slovenském národě. Na území Slovenska bylo vyhlášeno
stanné právo a na Štúra, Hurbana a Hodžu byl vydán zatykač.
Jak se projevilo už v Žiadostech slovenského národa, shromáždění nemaďarských národů Uher,
konající se v květnu 1848, začala národnostní požadavky formulovat na jiné úrovni než v prvních
týdnech po revoluci a navíc, začala se pokoušet o splnění svýchnárodních požadavků za pomoci
Vídně. Nejdále ve svých požadavcích zašli Srbové, kteří na kongresu v Karlovci 13. května vyhlásili
vytvoření nezávislé srbské provincie v UhráchVojvodiny. Maďarští političtí představitelé okamžitě
odpověděli vojenským útokem na Karlovac, a tak začalo nebezpečné dobrodružství, před nímž
varoval Pesti Hírlap ještě 15. květnakrvavá válka s národnostmi.
V polovině května se konalo shromáždění sedmihradských Rumunů. Požadovalo uznání
Rumunů jako samostatného národa, každoroční svolání národního shromáždění, uplatnění rumunštiny
ve státní správě a administrativě, rumunské školství a rovnoprávné postavení rumunské pravoslavné
církve. Dále pak vyhlásilo, že o unii Sedmihradska a Uher budou sedmihradští Rumuni ochotni
rokovat až poté, kdy rumunský národ bude mít na sedmihradském sněmu „poradní a rozhodující
hlas“.18) Sedmihradští Rumuni se obrátili se svými požadavky také na panovníka do Innsbrucku, který
jim slíbil, že je doporučí pešťskému sněmu k přezkoumání. Pro maďarské politiky ale nebylo co řešit,
neboť jak se vyjádřil Kossuth, jestli se povolí Rumunům, totéž budou žádat Němci, Slováci, Srbové
a ostatní, a pak jaká země, jaká vlajka zůstane?19)
Fakt, že některé nemaďarské národy v Uhrách předkládaly svoje národní požadavky
panovníkovi, podpořilo i vydání oktrojované ústavy rakouské říše z 25. dubna 1848, která slibovala
národnostem žijícím na území říše nedotknutelnost jejich národnosti a jazyka, zastoupení na
celoříšském sněmu a svolání zemských sněmů na projednání národních záležitostí. Jejich
představitelé se domnívali, že císař bude mít pro jejich požadavky větší pochopení, než prokazovala
uherská vláda. To však byla pouhá iluze.
Vídeň od samého počátku ustupovala požadavkům maďarských politiků jen pod tlakem
panujících revolučních nálad a v žádném případě se nehodlala s danou situací smířit. Ve vzrůstající
aktivitě národnostních hnutí v Uhrách spatřovala vhodný prostředek, jak čelit „maďarskému
nebezpečí“. Kolowrat doporučoval, aby v Sedmihradsku byli podporováni ti, kteří vystupují proti
uniiSedmihradska a Uher a na jeho návrh byl císařský důstojník baron Josip Jelačic´ jmenován
chorvatským bánem.
Iluze o vídeňském dvoru jako garantu požadavků národních hnutí jen stupňovala vypjatý
antimaďarismus jednotlivých nemaďarských národností žijících v Uhrách a dále zvyšovala jejich
negativní postoj vůči maďarské revoluci jako takové, to jest vůči všem změnám, které přinesla
i v oblasti občanských práv a svobod. Tím rostl i význam a postavení těch protagonistů jednotlivých
národních hnutí, kteří pohlíželi na maďarskou revoluci s největší nedůvěrou právě kvůli svému
konzervativnímu smýšlení. Takovýto vývoj možnost nalézt styčné body mezi maďarskou revolucí
a národnostními hnutími předem vylučoval.
39
V červnu 1848 se konaly v Uhrách první zastupitelské volby a na jejich základě byl sestaven
nový parlament. Téměř bez výjimky se skládal z příslušníků předbřeznové opozice, většina(74 %)
patřila k župní statkářské šlechtě, 24 % k měšťanům a pouze 4 poslanci byli rolníci. Nemaďarské
národy Uher zastupovali tři uherští Rumuni, dva Slováci a několik sedmihradských Sasů.20)
Poslaneckou většinu tvořili zástupci šlechty, která Batthyányho vládu sice podporovala, ale
etapu revolučních změn považovala dubnovými zákony více méně za skončenou. Vůči této politice se
formovaly dva protikladné směryzprava vídeňské kontrarevoluční kruhy, zleva peštští radikálové.
A čím více se projevovaly pokrytectví, licoměrnost a posléze nezakryté hrozby Vídně, tím silnější
a populárnější se stávaly tendence, které toužily s Rakouskem definitivně skoncovat. Jejich
platformou se stal list mladých radikálů 15. březen (Márczius Tizenötödike). Batthyány sice měl
v parlamentě většinu, ta se však kvůli neexistenci organizované strany a jednotného vedení nebyla
schopna výrazněji prosadit. Parlamentní levice sice zatím byla téměř bezvýznamnáještě v červenci
1848 ji Kossuth nazval „trpasličí minoritou“, když kritizoval její útoky proti vládě, ale vliv radikálů
postupně s událostmi rychle vzrůstal. Anglický pozorovatel Blackwell už na jaře 1848 soudil, že
rakouská vláda by měla podporovat Batthyányho vládu, chceli eliminovat vliv pešťského
republikánského směru, pokud to ve Vídni nenahlédnou, povede celá situace ke střetu.21) Umírněný
Batthyány se upřímně snažil spolupracovat s Vídní, ta mu však ani v nejmenším nevyšla vstříc a stěží
činila rozdíl mezi ním a radikály. Umírnění liberálové stále bezmocněji pociťovali, že se ocitli mezi
dvěma mlýnskými kameny. „Po měsíce zde žiji v mučivých obavách“, napsal Deák později,22. září,
„protože po měsíce jsem viděl, jak jedna strana potají a opatrně pracuje na rozbití ústavní svobody
a národnosti a jak jimnechtěně v jejich snahách pomáhají ti, kteří s hloupou lehkovážností chtějí
vystupovat na náměstích revoluce a chystají revoluční kroky.“ 22)
Specifická byla Kossuthova pozice. Ačkoli byl členem Batthyányho vlády, z jeho vystupování
v tisku se dalo soudit, že do jisté míry zastává pozice mimo vládní politiku. I když v parlamentu proti
radikálům vystupoval, vždycky se snažil, aby si k nim neuzavřel cestu. A čím více se skutečné úmysly
kontrarevoluce stávaly zřejmějšími, tím jasněji byl přesvědčen, že s Vídní není možno spolupracovat.
Pokoušel se na maďarské politické scéně zaujmout takové místo, kdy bymohl udržovat styky jak
s umírněnými, tak s radikály, a přitom získat i podporu lidu. Když pak v září 1848 došlo ke krizi,
mohl se postavit do čela pešťského hnutí a vyzvat lid do zbraně na obranu národa.
Diferenciace na maďarské politické scéně se jasně projevila ve stanoviscích vlády, parlamentu
i veřejnosti v létě 1848 ve vztahu k italskému a německému sjednocování hnutí.
Když na jaře 1848 vypukla revoluce v Milánu, vystoupila na její podporu i piemontská armáda
a zahájila boje za odstranění rakouské nadvlády na italské půdě. Rakousko na základě Pragmatické
sankce, garantující společnou obranu proti vnějšímu nepříteli, žádalo proti Italům pomoc od Uher.
Batthyánymu bylo jasné, že zákon mu neposkytuje žádnou formální možnost k tomu, aby poskytnutí
pomoci odmítl. Když během jara jednak s vídeňským dvorem o odvolání Jelačiće, slíbil, že pešťský
parlament jako výraz pomoci odhlasuje odvod 40 tisíc branců, což vzali na vědomí i ostatní členové
vlády. Veřejné mínění se však postavilo ostře proti tomuto rozhodnutí. Radikálové prohlásili, že Uhry
nebudou nápomocny při potlačování jiného národního hnutí, najmě když se jedná o národní svobodu
proti Rakousku. V červenci Kossuth, přestože znal stanovisko vlády, vázal poskytnutí pomoci
Rakouska na podmínku, aby Italové dostali svobodné instituce. Dokonce se zasadil i o to, aby byl dán
předem souhlas s odtržením některých italských území (Milán) od Rakouska. Na konci července se
však situace zásadně změnila. Radecký zvítězil nad piemontskou armádou u Custozzy a vídeňský
dvůr byl jen utvrzen v tom, že chování Maďarů dává za pravdu těm, kteří je považují za nepřátele říše.
Otázka německé jednoty zaměstnávala maďarské opoziční politiky už v době reformní, jak
jsme uvedli v předchozí kapitole, kdy ji chápali jako reálné nebezpečí ohrožující maďarství. Na jaře
1848 se nebezpečí změnilo v naději, Podle ústavy frankfurtského parlamentu mohly k jednotnému
německému státu přistoupit jen země patřící k Německému spolku; země, které ke Spolku
nepatřilyjako Uhryse mohly připojit k ostatním jen ve formě personální unie. Vytvořením
sjednoceného Německa na velkoněmeckém principu by se tak zásadně změnil vztah mezi Rakouskem
40
a Uhrami a přestala by platit Pragmatická sankce. Batthyányho vláda proto pečlivě sledovalo dění
týkající se německého sjednocení a na zasedání německého parlamentu ve Frankfurtu vyslala svoje
vyslance Lászla Szalayho a Dénesse Pázmándyhojako pozorovatele. Maďarská politika v německé
jednotě hledala zároveň i oporu proti nebezpečí ruského panslavismu. Ministr vnitra Bertalan Szemere
se na konci května 1848 vyjádřil, že případná nová velká slovanská říše by znamenala i konec
uherského státu a „proti tomu musíme hledat německou jednotu“. Stejně tak Kossuth se vracel
k myšlence uzavřít jednotu s Němci proti slovanskému ohrožení, ovšem podle něj jen v takové formě,
aby neutrpěly zájmy Francie. Představa německé jednoty vytvořené pod vedením Habsburků však
přeci jen vyvolávala otázky, týkající se osudu neněmecké části říše. Ani jediný Maďar samozřejmě
nechtěl, aby jeho vlast patřila k Německu v důsledku vztahu, který ji vázal k Rakousku. O vyřešení
tohoto vztahu a o budoucím uspořádání Rakouska a Uher měly různé společenské skupiny odlišné
představy. Széchenyi, vysoká šlechta i někteří představitelé střední šlechty nevěřili v úspěch
revolučního hnutí a chtěli podporovat rakouskou říši. Domnívali se, že tato podpora může být pro
Uhry výhodná. Kossuth preferoval představu, aby habsburská dynastie zůstala zachována jak
v Rakousku, tak v Uhrách, ale spojeníobou částí říše aby bylo úplně volné. Uherský král bude zcela
suverénní, Rakousko pak bude podřízeno společnému německému frankfurtskému parlamentu.
Radikálové si přáli republiku, a tak neviděli žádný smysl v tom, aby spojení Uher s dynastií zůstalo
zachováno, byť jen ve formě personální unie. Vztah k Rakousku vyjádřilo i parlamentní usnesení ze
začátku srpna 1848 (3.8.), společně odhlasované liberály a radikály, že „kdyby rakouská vídeňská
vláda se kvůli otázce německé jednoty náhodou zapletla do války se sjednocenouněmeckou mocí,
s pomocí Uher nemůže počítat“.23)
Od Radeckého vítězství v Itálii se stále zřetelněji začaly projevovat tendence směřující
k otevřenému vystoupení proti Uhrám. Dynastie, která se vrátila do Vídně, byla pevně odhodlána
vystoupit ofenzívně proti všem liberálním hnutím. 27. srpna se rakouská vláda obrátila pamětním
spisem na panovníka, aby zrušil samostatné uherské ministerstvo financí a obrany, jejichž existence
byla neslučitelná s Pragmatickou sankcí. Když pak panovník oficiálně přijal 31. srpna 1848 tento
přípis rakouské vlády jako základ své další politiky vůči Uhrám a znovu uvedl do funkce bána
Jelačiće, bylo jasné, že konflikt mezi Maďary a vídeňským dvorem je neodvratný. Ministři usilujícína
maďarské straně o smír s Rakouskem (István Széchenyi a Pál Esterházy) abdikovali a když 11. září
1848 armáda bána Jelačiće překročila hranice Uher, odstoupila celá Batthyányho vláda.24)
Uhry stály před rozhodující volbou. Buď přijmou boj za národní sebeobranu nebo bez odporu
strpí, aby spolu se svobodou byly poraženy i ony. Maďarští politikové zvolili ozbrojený odpor proti
habsburské nadvládě a na obranu maďarství. Poté, co 4. října jmenoval císař Jelačiće vrchním
velitelem ozbrojených sil v Uhrách, rozpustil uherský sněm a vyhlásil v Uhrách stanné právo, uherský
sněm 8.10. pověřil Celozemský výbor obrany vlasti, aby převzal funkci nové revoluční vlády ado
jejího čela jmenoval Lajose Kossutha.
Otevřený střet Maďarů s Vídní se stal zároveň novou příležitostí pro nemaďarské národy Uher,
jak si vymoci dosažení svých národních požadavků. Nemaďarské národy Uher se tak ve vztahu
k Maďarům dostaly do situace, která Vídni vyhovovala a již využila.
V koordinaci s připravovaným chorvatským vojenským vystoupením proti Maďarům
vykrystalizoval i plán ozbrojeného slovenského povstání. Do čela této akce se postavila Slovenská
národní rada, jejímž politickým programem bylo na základě celoslovenského povstání donutit
maďarskou vládu uznat slovenskou národní svébytnost. V souladu s připravovaným plánem proto
několik dnů po Jelačićově útoku proti Maďarům vtrhl na Slovensko i slovenský dobrovolnický sbor.
Poslání slovenského pluku bylo především „diplomatické“, zaměřené na morální a případně politické
účinky. Přítomnost ozbrojeného oddílu měla doma posílit národní sebevědomí a umožnit orgnizování
Slováků pro celonárodní povstání proti Maďarům. To vše mělo sloužit jako důkaz, že slovenské
požadavky nelze ignorovat.
41
Slovenská výprava však ani v jednom smyslu nesplnila očekávání a po deseti dnech byla Vídní
na žádost pešťské vlády zlikvidována. K rozpuštění slovenských dobrovolnických sborů došlo
navzdory tomu, že slovenští činitelé nejednou deklarovali svou loyalitu Rakousku a panovníkovi.
Kossuth velmi přísně odsoudil slovenské akce a slovenské předáky označil za zbojníky. Přičinil se
o to, že Štúr, Hurban a Hodža byli zbaveni občanství a na jejich hlavy byla vypsána odměna.25)
Slovenské národní požadavky proklamované Slovenskou národní radou nepřesahovaly ty, které
byly formulovány v mikulášských Žiadostiach, ale už byly směrovány nikoli na pešťskou vládu
a uherský sněm, ale na panovníka. Slováci jako národ i nadále zůstávali na půdě Uher a vyhlášení
slovenské samostatnosti a vypovězení svazku s Maďary na národním shromáždění v Myjavě 19.20.
září 1848 znamenalo pouze tolik, že se nechtěli dále podřizovat maďarské vládě a maďarským
úřadům. Orientace na panovníka a vypovězení poslušnosti pešťské vládě neznamenalo, že byla
vyloučena možnost s Maďary se dohodnout. Maďarská vláda ale na smíření se Slováky za cenu
ústupků neměla zájem.
Na konci roku 1848 slovenské národní hnutí už neprojevovalo tolik samostatnosti, přestože
nadále sledovalo svoje národní cíle. Byl to důsledek toho, že se slovenské politické a vojenské akce
odehrávaly pod patronací císařského vojska, jehož velitelé jinak ovšem považovali Slováky za rebely
a nespolehlivé. Proti slovenským snahám vystupoval zejména Windischgrätz, jehož zásluhou zavládly
na Slovensku takové poměry, že organizace slovenského národního života probíhala velmi těžko
a občas byla zcela nemožná. Tato situace vyvolávala mezi předáky národního hnutí obavy, zda je
možno spoléhat na panovníkovy sliby o stejných právech všech národů. Nicméně obavy z možnosti
opětovné maďarské nadvlády vedla protagonisty národního hnutí k úvahám o uspořádání slovenských
záležitostí na jiných zásadách než doposud. Začali se zabývat myšlenkou vyčlenit Slovensko z Uher
jako samostatnou korunní zemi, která by byla v přímém svazku s Rakouskem. Koncem ledna 1849 se
tak zrodil nový státoprávní program. Na národním shromáždění, které bylo 29. ledna svoláno do T.
Sv. Martina, Hurban vyjádřil souhlas s národnostní politikou Vídně a odmítl všechny maďarské
snahy, namířené proti jednotě říše. Požadoval přebudování konstituční monarchie na federativní stát,
kde Slovensko mělo tvořit samostatný politický celek s vlastní správou a sněmem, podřízený ovšem
ústředním orgánům rakouské říše. Začátkem března požadavek o vyčlenění Slovenska ze svazku Uher
už byl zahrnut do petice panovníkovi.
Konec nadějí slovenským snahám naodtržení znamenala oktrojovaná ústava ze 4. března 1849.
Proklamovala Rakousko jako jednotnou říši, jejíž součástí se staly i Uhry. Jako zvláštní země
nezávislé na Uhrách byly uznány jen Chorvatsko se Slavónií, Rjeka a Sedmihradsko. Slovenské snahy
na odtržení a vytvoření samostatné provincie ústava odmítla. Deputace Slovenské národní rady proto
změnila obsah původní petice a 20. března přednesla panovníkovi modifikované požadavky: 1. uznat
slovenský národ jako svébytný a vyčlenit mu zvláštní autonomní území na etnickém základě; 2.
zabezpečit rovnoprávnost slovenského národa s jinými národy monarchie a chránit jej před návratem
maďarské nadvlády; 3. ve smyslu oktrojované ústavy vytvořit takové konkrétní instituce, které by
nejen vázaly Slovensko na ostatní země monarchie, ale které by braly zřetel i na „národní specifika“,
tj. vytvořit zemský sněm a vlastní administrativu; 4. ihned odstranit znovuzaváděnou maďarštinu jako
úřední řeč ve slovenských komitátech a na její místo nastolit slovenštinu; 5. vytvořit administrativní
úřad pro Slovensko, který by přímo podléhal vídeňské vládě.26) Deputaci se však od panovníka dostalo
jen všeobecného ujištění.
Začátkem jara 1849 zazněly na Slovensku hlasy, zda by nebylo lépe upustit od orientace na
panovníka a Vídeň a zaměřit se na dohodu s Maďary. Štúrovi to navrhoval m.j. J. Král´. Slovenští
vedoucí činitelé však takovouto změnu nepovažovali za možnou a vyhlašovali, že nechtějí od Maďarů
přijímat žádné milosti.
Maďaři ale slovenskou otázku nepovažovali za příliš důležitou a jako hlavní problém pociťovali
vyřešit svoje vztahy se Srby a Rumuny. Slováci tak zůstávali na straně Vídně právě v době, kdy se od
ní odvracely jiné národy, zklamané ústavou 4. března, a opoziční politiku, tak jak ji začali prosazovat
čeští liberálové, zcela odmítli. Pro slovenský postoj bylo příznačné, že i když ani Slováky oktrojovaná
42
ústava nemohla uspokojit, přesto ji ze slovenského hlediska považovali za aspoň nějaký výdobytek.
Vyjádřil to Jurkovič 24. 3. v dopise J. M. Hurbanovi: „Nám, kteří jsme nic neměli, i to málo je
dobré“.27) Kromě toho přeci jen doufali, že od Vídně získají větší práva.
Od počátku roku 1849 probíhaly na maďarské politické scéně diskuse o tom, jakým způsobem
má být dále veden boj proti Vídni: na uherském sněmu sílila opatrná „mírová strana“, vytvořená
hlavně z Batthyányho příznivců, která si na základě ústavy z r. 1848 přála setrvat v rámci monarchie
a uzavřít s ní mír. Situace se podstatně změnila vyhlášením oktrojované ústavy, která počítala
s úplnou likvidací samostatného postavení Uher a s jejich včleněním do centralizované monarchie.
Tímto aktem pro Kossutha definitivně přestala existovat možnost dohody s Habsburky a zrodil se plán
na vyhlášení nezávislosti Uher. 13. dubna na uzavřeném zasedání seznámil parlament, který od
začátku roku 1849 sídlil v Debrecíně, se svým návrhem na detronizaci Habsburků s odůvodněním, že
si to přeje armáda, požaduje lid a očekává veřejné mínění pokrokové Evropy. Na druhý den, 14.
dubna, v debrecínském kalvínském kostelu na otevřeném zasedání za přítomnosti nadšeného publika
bylo deklarováno Prohlášení nezávislosti (podle amerického vzoru). Oznamovalo jménem
parlamentu, že habsburský dům svým porušením přísahy prohrál svoje práva na uherský trůn a sám
zpřetrhal staré vztahy; právě proto „Uhry a spolu snimi Sedmihradsko a k nim patřící všechny části
a provincie z nadvlády tímto navždy vystupují.“28) Prohlášení dále uvádí, že k tomuto krajnímu kroku
Maďary nedohnala vzpupnost a přehnaná domýšlivost, ale krajní vyčerpání a nutnost sebezáchovy
a vyhlašuje, že dokud parlament nestanoví budoucí vládní systém státu, „v zemi bude vládnout všemi
členy parlamentu jednohlasně jmenovaný předseda vlády Lajos Kossuth spolu s jím jmenovanými
ministry“.29) Později byla otázka formy státu a způsobu vlády vyřešena tak, že hlavou státu se stal
Kossuth jako „vládnoucí prezident“ (ačkoli nebyla vyhlášena republika) a novým ministerským
předsedou a zároveň ministrem vnitra se stal Bertalan Szemere.
Z hlediska mezinárodní politiky se ukázalo vyhlášení nezávislosti jako velmi nepříznivý
a nevýhodný počin,který se nesetkal s příznivým ohlasem.Nešlo jen o ruskou vojenskou intervenci,
jak by se mohlo na první pohled zdát. Vídeňský dvůr přiměly obrátit se na Rusko o pomoc maďarské
vojenské úspěchy na jaře 1849. František Josef v dopise z 1. 5. formálně žádal o podporu cara
Mikuláše I., který 9. 5. ve slavnostním prohlášení mu ji přislíbil a oznámil, že maďarská revoluce
směřuje k porážce. Maďarské Prohlášení nezávislosti mělo v této souvislosti jen ospravedlnit ruskou
intervenci; ale bezprostředně ji nezpůsobilo. Dohoda o pomoci mezi rakouskou a carskou říší byla
mnohem staršího data.
Ve Francii se v r. 1849 uplatňovala konzervativní tendence, která v zájmu dodržování evropské
rovnováhy trvala na zachování habsburské monarchie. Francouzští ministři zahraničí Bastich a pak
Tocqueville byli stejného názoru, pouze s tím rozdílem, že si přáli, aby habsburská monarchie byl
silný, modernizovaný stát, založený na ústavních principech. László Teleki, který zastupoval zájmy
Uher ve Francii a snažil se vystupovat jako ministr zahraničí, což nikdy nebylo z francouzské strany
akceptováno, byl nucen konstatovat, že francouzští státníci mu v nejlepším případě doporučují, aby se
Uhry snažily s Rakouskem dohodnout. Vyhlášením nezávislosti se tak Uhry dostaly do rozporu
s danou francouzskou politikou.
Zahraniční politika britská od počátku prosazovala stejný princip, že zájmy evropské mocenské
rovnováhy vyžadují v Podunají existenci habsburské monarchie jako velmoci. Maďarské vládě to dal
už na jaře 1848 jasně najevo anglický vyslanec ve Vídni, konzervativec Ponsoby. Ani ministr
zahraničí lord Palmerston nebyl ochoten přijmout uplatnění národnostního principu na východ od Alp
a jeho liberální sympatie byly vůči Maďarům velmi omezené. Když se László Szalay jako Kossuthův
zmocněnec pokoušel v prosinci 1848 o jednání s britskými politickými představiteli, dostal pouze
formální odmítavou odpověď, že „britská vláda Uhry uznává jen jako jednu z částí, tvořící rakouskou
říši“30) a že proto případné návrhy a sdělení Maďarů je třeba činit prostřednictvím rakouského vyslance
v Londýně. Palmerston i později rozhodně odmítal vstoupit s Uhrami do oficiálního vztahu a až do
konce zůstal přívržencem myšlenky silného Rakouska. V otázce týkající se vnitřního uspořádání
habsburské monarchie se jeho názory však lišily od představ vídeňské vlády a hlavně knížete
Schwarzenberga. Přestože nebyl stoupencem přímého ruského vměšování, na zasedání britské dolní
43
sněmovny 21.7. 1849 v odpovědi na interpelace týkající se uznání nezávislosti Uher znovu prohlásil,
že „Rakousko je jedním z nejdůležitějších faktorů rovnováhy mezi evropskými mocnostmi a že
britská vláda není ochotna podporovat odtržení Uher a revoluci. Dodal však ještě, že Rakousko by
oslabilo i to, kdyby jeho moc spočívala pouze na násilí, a proto je žádoucí, aby „velké boje skončily
nějakou přátelskou dohodou mezi znepřátelenými stranami“. 31) Ferenci Pulszkému, který přijel do
Londýna jako soukromá osoba, bylo dáno jasně najevo, že s mnohem větším úspěchem, než je
vyhlášení samostatnosti, by se setkal sebeobranný boj Maďarů na půdě ústavnosti a dostalo se mu
doporučení, aby se Maďaři usmířili s Habsburky, protože v rámci evropského státního systému je
nemožné nahradit Rakousko malými státy.
Maďarské vedení tedy očekávalo mezinárodní uznání Uher marně a Prohlášení nezávislosti
postavení Uher nijak nezlepšilo. Druhým vážným problémem, na němž závisela budoucnost Uher
a jehož potřeba řešit jej se stávala stále naléhavější, bylo vyrovnání se s nemaďarskými národnostmi.
Orgán radikálů Márczius Tizenötödike (15. březen) požadoval dohodnout se se všemi nemaďarskými
národy a národnostmi Uher a vytvořit základy, na nichž by mohla pešťská vláda jednou vybudovat
„spojené federativní republiky“.32) Svým prohlášením maďarští radikálové de facto odmítli koncepci
národnostní politiky liberální šlechty, její tezi jednotného politického národa uherského, s kterou se
před rokem ztotožňovali i oni a přiklonili se k myšlence uspokojit národnostní potřeby nemaďarských
národů. Podobně maďarský vyslanec v Paříži hrabě Teleki, který byl v úzkém styku s polskou
emigrací, navrhoval Kossuthovi dohodnout se s nemaďarskými národy, což by bylo užitečnější než
dohoda s Rakouskem a doporučoval mu vydat „pěknou proklamaci k nemaďarským národům
a národnostem v zemi a poskytnout jim vše, co je možné. A když Rakousko nelze jinakzničit, tak
rekonstruujmeUhry.“33)
Poté, co se Teleki nedočkal z domova žádné reakce, znovu z Paříže Kossuthovi napsal:
„Budoucnost mé maďarské vlasti podle mého mínění závisí na tom, že budeme vůči různým
národnostem v přidělování práce štědřejší. Nejen Rakousko, ale ani svatoštěpánské Uhry se neudrží ...
Liberté, egalité, fraternité ještě nestačí! Národy chtějí žít také národním životem. Musíme vytvořit
takový systém, který nahradí nedostatek národnostní jednoty spojením individuálních a národnostních
práv ... Uhry mají dvě alternativy: buď se postavit na platformu corpus iuris a snažit se zachovat
hranice, jaké byly, bez ohledu na stavy národností ... anebo upustit něco z corpus iuris a uspokojit
nejen Chrovaty, ale i Srby a Rumuny ...“ Volba mezi těmito alternativami není těžká, neboť „o co víc
dáme národnostem, o to méně musíme dát Rakousku a absolutismu, a když zabezpečíme národům
úplná práva, domnívám se, že tím položíme základ světlé budoucnosti Uher.“34)
Maďarská vláda v odpovědi na Telekiho poslední návrh se vyjádřila, že se nemůže pustit do
územního členění státu nebo budování federativního statutu země. Podobně se stavěla i k dalšímu
jednání o možnostech smíření mezi Maďary a Slovany v Uhrách, k němuž došlo na podnět polské
emigrace. Porady se účastnili m.j. Teleki, Pulszky a Rieger za předsednictví knížete A.
Czartoryského, hlavy konzervativního křídla polské emigrace. Maďaři souhlasilis tím, aby Srbové,
Chorvati a Rumuni vstoupili s Uhrami do federace, zatímco Slováci a Němci měli dostat práva
kulturní, náboženské a teritoriální autonomie. Návrh přijal i Rieger. Stanovisko domácích politiků
bylo přeci jen jiné. Kossuth se k návrhům vyjádřil v tom smyslu, že si sice přeje úplnou
rovnoprávnost pro každou národnost, ale nikdy nepřijme takové řešení, které by vedlo k rozdrobení
politické jednoty Uher.
Nicméně nepříznivý vývoj politické a vojenské situace Uher a očekávání ruské intervence
přiměly maďarské politiky přeci jen se pokusit, budeli to možné, se vyrovnat se Srby, Rumuny
a dalšími národnostmi. Ovšem to, co maďarští liberálové považovali za maximální ústupek, o to
Srbové a Rumuni nejevili zájem. 5. července napsal Kossuth jménem svým i jménem vlády list
plukovníkovi Simonffymu, který tlumočil rumunské zájmy: „rozdělit jednu zemi podle jazyka a každé
části poskytnout zvláštní území a politickou národnost, to je tolik, jako tuto zemi rozparcelovat
a zničit ... Možná, že jim před očima mlhavě vyvstává federace. Uhry mohou být ve federaci
s Rumunskem, Srbskem a pod. Ale Uhry nemohou vstoupit do federace samy se sebou, to jest
s občany žijícími v jejich lůně. To je nemožné.“35)
44
Zoufalá vojenská situace způsobila, že se postoj k sedmihradským Rumunům ze dne na den
změnil14. července Kossuth za maďarskou stranu a Nicolase Balcescu za rumunskou podepsali
maďarskorumunský plán na usmíření, tzv. Pacifikační projekt, podle něhož měli rumunští povstalci do
dvou týdnů složit zbraně a přísahat na „nezávislost uherské vlasti“, maďarská vláda naproti tomu uzná
Rumuny jako národ, zabezpečí v rumunských vesnicích správu v rumunském jazyce, v župách
s rumunskou většinou pak správu dvojjazyčnou a zavedení rumunské národní pravoslavné církve
včetně svobodného spravování církevních a školských otázek a každoroční konání národního sněmu.
Mezi tím vznikla 16.7. jistá dohoda i se srbskými vzbouřenci ve věci školní a církevní organizace
a užívání jazyka.
Pacifikační projekt se stal východiskem pro národnostní zákon, který byl přijat na zasedání
parlamentu, přemístěného do Segedína, 28. července 1849, a kodifikoval určité principy pro
národnostní praxi vlády. Její změnou mělo být dosaženo smíření s nemaďarskými národy
a národnostmi Uher. Zákon konstatoval, že „každé národnosti se zabezpečuje svobodný národní
rozvoj“.36) Připouštěl užívání národních jazyků v administrativě, soudnictví, školství a v církevní
agendě, a amnestoval všechny, kdo v předepsaném termínu složí zbraně. V závěrečném ustanovení
bylo konstatováno, že tento zákon má být příkladem pro politiku ostatních národů Evropy, jak je
možno spojit zájmy různých národů se zájmemzachování jednoty státu.37)
Tyto ambice však zákon naplnit nestačil. Dříve než vůbec mohl vstoupit v platnost, maďarská
armáda podlehla přesile rakouských a ruských vojsk a kapitulovala u Világose.
Jestliže pro existenci a další samostatný rozvoj maďarského národního společenství byl určující
postoj a vztah maďarských politických představitelů k habsburské monarchii na straně jedné
a k nemaďarským národnostem Uher na straně druhé, jak se ve vypjaté podobě prokázala během
bouřlivých let 184849, pro českou politickou reprezentaci představovalo klíčový moment vymezení se
vůči německému národnímu hnutí a jeho koncepci jednotného německého národa a v souvislosti s tím
pak nalezení způsobu a místa pro další existenci uvědomujícího se českého společenství v rámci
rakouské monarchie. Svůjvýraz našlo obé v koncepci austroslavismu a ve státoprávních požadavcích,
tak jak je formulovali představitelé českého liberálního myšlení Havlíček, Palacký a Rieger.
Představitelé německého národního hnutí od 40. let ve svých velkoněmeckých koncepcích,
prosazujících přeměnu Německého spolku ve spolkový stát na celém území spolku, považovali
příslušnost českých zemí k Německu za samozřejmou. Přesvědčivé argumenty pro toto svoje
přesvědčení čerpali ve státoprávní oblasti z faktu, že Rakousko nebylo součástí Německého spolku
jako celek, ale pouze Dolní a Horní Rakousy, alpské země včetně italských oblastí jižního Tyrolska,
slovinského Kraňska a Přímoří, Terst s okolím a Čechy, Morava a Slezsko. Mimo hranice Německého
spolku zůstávaly z tehdejších habsburských zemí Halič s Bukovinou, Uhry včetně Sedmihradska
a Chorvatska a severoitalské provincie Benátska a Lombardie.38) Zároveň převaha německého jazyka
v těchto oblastech zastánce nároků budoucího německého státu na tato území jen utvrzovala. České
země byly proto považovány za integrální, nedělitelnou součást Německého spolku a české
obyvatelstvo za jazykovou menšinu německého národa, které budoudopřána všechna jazyková
a kulturní práva, pokud se nebude hlásit o právo být svébytným a rovnoprávným evropským národem.
Němečtí liberálové jako hlasatelé myšlenek německé jednoty byli zároveň přesvědčeni, podobně jako
maďarští liberálové ve vztahu k nemaďarským národnostem, že široké vrstvy obyvatelstva s radostí
přijmou politické názory, kulturu a jazyk vyspělejšího národa.
Německé úsilí o sjednocení dostalo konkrétní podobu v ustavení tzv. Výboru padesáti, který
měl připravit volby do celoněmeckého Národního shromáždění ve Frankfurtu. Do Výboru padesáti
byli pozváni zástupci všech zemí Německého spolku, z Čech publicista Franz Schuselka, pocházející
z Českých Budějovic a pražský historik František Palacký. „Hlavním důvodem pozvání Palackého
bylo získat jeho prostřednictvím Čechy jako tolerovanou etnickou skupinu na části území Rakouského
císařství začleněného do Německého spolku pro spoluúčast na budování německého národního
státu.“39)
45
Palacký ve svém otevřeném dopise z 11. dubna svou účast ve Frankfurtu odmítl a zároveňv
něm formuloval základní představy českého národního programu. Svoje odmítnutí zdůvodňoval třemi
zásadními argumenty. Prvním a zcela zásadním argumentem pro Palackého byla svébytnost
a samostatnost českého národa a jeho odlišnost od národa německého. „... národ ale sám sebe nikdy
k národu německému nepočítal, aniž také od jiných po všecka století kdy k němu byl počítán .. Celé
dosavadní spojení Země české s Říší německou pokládáno i považováno býti musí nikoli za svazek
národu s národem, ale za svazek panovníka s panovníkem“.40) Druhým důvodem odmítnutí pozvání do
Frankfurtu byla Palackého obava, že vytvoření velkého jednotného Německa by mělo za následek
zničení Rakouska, jehož zachování je důležité nejen pro Čechy, ale i pro celou Evropu, a které
znamená pro celou řadu malých národů střední a jihovýchodní Evropy záchranu před „univerzální
monarchií ruskou“. Jako třetí důvod pak uvedl „provolání Německé republiky“, kterým podmiňoval
úspěch německé revoluce. Pro Rakousko však jakoukolipodobnou myšlenku zamítl. „Pomyslete si
Říši rakousko rozdělenou na množství republik a republičekjaký to milý základ k univerzální ruské
monarchii!“41) Na závěr pak uvedl, že „kdo žádá, aby Rakousy (a spolu s nimi i Čechy) připojily se
národně k Říši německé, požaduje od nich samovraždu, což nemá nižádného morálního ani
politického smyslu“.42) Palackého dopis byl první jasnou a propracovanou koncepcí české liberální
politiky.
Čeští liberálové usilovali od prvních okamžiků revolučních událostí v Čechách o provedení
změn v dosavadním správním řízení českých zemí. Vycházeli přitom z historického práva zemí
Koruny české a chtěli dosáhnout toho, aby Čechy, Morava a Slezsko tvořily celek v rámci Rakouska.
Mimo tyto správní požadavky se snažili prosadit úplnou rovnoprávnost české a německé národnosti.
Programem české občanské iniciativy se stal Havlíčkův článek Korouhev naše, který vyšel na
stránkách Pražských novin 19. března 1848. Havlíček v něm formuloval čtyři zásadní požadavky: 1.
Odtržení Koruny české od Německého spolku a ve spojení s jinými rakouskými Slovany upevnit
svoje postavení v Rakousku. 2. Požadavek úplné aministrativní samostatnosti v rakouském císařství,
zvláštní ústavy a zvláštního sněmu. 3. Požadavek rovnosti českého a německého jazyka a 4. změnu
charakteru zemského sněmu, který by nebyl už pouze zástupcem stavů, ale veškerého obyvatelstva.43)
Kabinetní list z 8. dubna vyhověl přání uznat českou státnost v rámci říše, přislíbil vypsání českého
sněmu s co nejširším zastoupením obyvatelstva, povolil zřízení odpovědných nejvyšších zemských
úřadů pro království české v Praze a vyhlásil úplnou rovnoprávnost češtiny s němčinou ve správě
a vyučování.
Na začátku dubna 1848 byl vytvořen Spolek Němců z Čech, Moravy a Slezska, kterýod samého
počátku ostře vystupoval proti požadavkům českých liberálů. 44) Po schválení Palackého zamítavé
odpovědi se vztah mezi Čechy a Němci ještě více vyostřil. Vídeňská vláda se stavěla odmítavě
k úplné integraci Rakouska do budoucího Německa a od počátku hájila koncepci spolku států oproti
koncepci spolkového státu (StaatenbundBundesstaat).45) Souhlasila sice s volbami do frankfurtského
národního shromáždění, ale oznámila, že není povinna přijímat usnesení tohoto parlamentu. Český
národní výbor vystupoval rozhodně proti konání voleb, Spolek Němců v Čechách byl rozhodně pro.
Vypjatý nacionalismus zasáhl obě strany. Česká politika, zakládající si na střízlivosti, nedokázala
v době, kdy bylo třeba se soustředit na přípravu koncepcí české státnosti, zachovat chladnou hlavu.46)
Imunní vůči všeobecné protiněmecké náladě nezůstal ani Rieger. Při jednání s vyslanci frankfurtského
Předparlamentu 29. dubna řekl: „Páni poslanci připomenuli nám nebezpečí, hrozící ze strany Ruska,
a hleděli tím odůvodnit spojení zemí rakouských s Německem. Já pak právě z nebezpečí tohoto
dovozuji potřebu samostatného Rakouska. Zvláště zjevnou a naléhavou jest tato potřeba pro Německo
samé, když si nepřeje, aby co bezprostřední soused Ruska útokům jeho bylo vystaveno .... Úkol ten,
ochranu míru a státní rovnováhy v Evropě musí tudíž převzít Rakousko, a proto musí Rakousko býti
mocným ve své samostatnosti, a tudíž v nezávislém vedení vlastní politiky rakouské. Mocným pak se
stane Rakousko svými Slovany, kteří sobě vespolek sjednocení žádají .... V naší době rozvíjející se
svobody již ne moc a násilí jako někdy pojišťuje další trvání monarchie, nýbrž jedině vzájemný
prospěch, plynoucí ze spojení rovnoprávných a sebe vzájemně šetřícíchnárodů: ... Vy, pánové, přejete
si připojit Čechy k Německu. Ale Čechy byly a zůstanou Německu vždy vředem, tak alespoň
vyjádřila se nedávno Allgemeine Zeitung.Nuž dobře, pánové, vyřízněte teda ten vřed. My Čechové
46
dokonce nemáme té ctižádosti, abychom byli cizopasnou rostlinou na ušlechtilém kmeni německého
dubu a abychom tak bránili mocnému jeho vzrůstu a zdraví a svobodnému rozvoji. Ponechte tuto pro
vás, jak myslíte, cizopasnou rostlinu vedle sebe, aby volně vzrůstala na své vlastní půdě v císařství
rakouském, a ona stane se, nejsouc zdržována ve svém volném růstu, mohutným kmenem, kterýž
s ostatními kmeny ve velkolepém lese Rakouska bude moci chránit i Německo proti možným bouřím
od východu. Mocné samostatné císařstvírakouské jest Německu nejlepší ochranou, ano nezbytnou
nutností.“47)
Obsahově řeč nebyla jistě původní a vycházela z programových zásad Palackého odpovědi do
Frankfurtu, jen ještě více zdůrazňovala roli Rakouska jako ochranného štítu, a to jak vůči
pangermánské, tak vůči panslovanské rozpínavosti.
K protiněmeckým náladám svými články proti frankfurtskému parlamentu vydatně přispíval
i Havlíček. (Prohlásil dokonce exaltovaně „Raději ruskou knutu než německou svobodu.“48))
V Národních novinách vystupoval proti požadavkům Němců a zastával tutéž koncepci jako Palacký,
ale svou argumentací i formou se od něj podstatně lišil, jak je vidno z jeho programového článku Naše
politika, který vyšel v Národních novinách na konci dubna 1848. Na prvním místě Havlíček jako
nejdůležitější úkol pro současnost stavěl péči o národnost a jazyk, neboť „největší svoboda bez
národnosti není nic, protože jest to svoboda jen pro cizí, pro utlačovatele a pány naše, ne pak pro nás
... což pomohla našim Slovákům svoboda uherská!“ Jako druhou důležitou otázku pro uchování
a povznesení národa vyznává Havlíček nutnost „spojení celého národa československého ve svazek
jeden“, kdy do českoslovanského národa zahrnuje Čechy, Moravany, Slezany a Slováky (proti čemuž
se samozřejmě velmi ohražoval Štúr). Jako třetí programovou zásadu nové české politiky vytyčil
Havlíček nutnost existence Rakouska jako společenství rovnoprávných národů, přičemž však jasně
naznačil, že Rakousko bude slovanská říše. Znovu důrazně odmítl jakoukoli českou účast ve
Frankfurtu a Němce označil za „úhlavní protivníky protivníky“ Čechů.49)
O tom, že Rakousko přetvořené ve federaci bude znamenat, že Slované v něm budou mít
převahu, psal Havlíček několikrát a nedovedl se od myšlenky, že Rakousko bude slovanské, oprostit.
Rovněž tak jeho pojetí rovnoprávnosti Čechů a Němců se od Palackého pojetí národa dosti podstatně
lišilo: „Rovnost mezi Čechy a Němci nerozumíme tak, aby všeho měli Němci polovic a Čechové
polovic. To bychom za velikou křivdu Čechů vždy považovali, neboť jest Čechů 3/4 a Němců 1/4
v zemi. Naše mínění jest: Čech i Němec užívej každý všelikého pohodlí strany národnosti své
v ouřadech i ve školách, jinak ale Čechové přednost mají, poněvadž v Čechách jsme většina.“
(podtrhla E.I.) 50)
Toto pojetí ovšem příliš neodpovídalo myšlence rovnoprávných národů a nahrávala Němcům,
aby znovu poukazovali na nebezpečí panslavismu, které je ohrožuje. List Augsburger Allgemeine
Zeitung napsal: „Uvolnit Čechy z německého státního spolku a přenechat je ruskému vlivu
a panslavistické propagandě by se nerovnalo ničemu jinému než sebevraždě Německa. Češi
v Čechách nemají jinou volbu než být Němci anebo nebýt. Přejme jim jejich jazyk, jejich zvyky,
jejich vzpomínky, dokonce i jejich naděje, ale požadujme, aby přijali za svůj německý zákon a zřekli
se jakéhokoli pokusu odloučit se od německých dějin.“51)
Svolání Předparlamentu v Německu bylo inspirací k uskutečnění podobného shromáždění
Slovanů v Rakousku. Vlastní iniciativa ke společnému programovému vystoupení vzešla ve druhé
polovině dubna od uherských Slovanů. Chorvatský politik Ivan Kukuljevič se ve svých úvahách
o společné slovanské politice odvolával na sjednocovací hnutí Němců a navrhoval všeslovanské
shromáždění v Praze. Za myšlenku slovanského sjezdu horlivě agitoval i Štúr, který byl autorem
provolání, uveřejněného 5.5. v Národních novinách pod názvem Slovania bratia. V něm připomínal
neradostnou minulost Slovanů a jejich rozdrobenost, poukázal na sjednocovací snahy Němců,
a vyzval zástupce všech Slovanů, aby 31.5. přijeli do Prahy.
Už při přípravě sjezdu se objevily dvě koncepce. Vedle prorakouské linie, která omezila
slovanskou otázku na problém politické činnosti pouze Slovanů habsburské monarchie a kterou
rozhodně zastával Palacký, se zřetelně rýsovala všeslovanská linie, jež nadřazovala slovanskou
47
jednotu nad všechny ostatní otázky a ve svých důsledcích byla zaměřena proti Rakousku. Hlavním
mluvčím tohoto směru byl Štúr, který měl původně na mysli přímo výslovně všeslovanský sjezd
a pokládal účast nerakouských Slovanů nejen za vítanou, ale přímo za žádoucí, a v tomto duchu
koncipoval text oficiálního pozvání. Vše na pravou míru uvádělo Palackého Prohlášení z 5.5.1848,
které se distancovalo od všech podezření separatismu a panslavismu, hlásilo se k jednotě a celistvosti
habsburské říše a kategoricky popíralo podezření, že by Slované chtěli zkracovat práva neslovanských
národů v monarchii.52)
Program sjezdu, který byl nakonec koncipován austroslavisticky, byl rozdělen do čtyř
tématických okruhů, o nichž se mělo jednat. 1. Význam Slovanů v rakouské říši a jejich vzájemných
vztahů, se zdůrazněním, že zájmem Slovanů je, aby se Rakousko přetvořilo ve spolkový stát. 2.
Poměr slovanských národů k ostatním národům Rakouska. Přípravný výbor napsal, že
„spoleksvobodných slovanských národů je spolek stejně oprávněných národností“. K jeho
uskutečnění mělo dojít formou spolkového státu, který měl být monarchií v čele s Habsburky. 3.
Poměr rakouských Slovanů k ostatním Slovanů, ten však byl omezen pouze na kulturní vzájemnost
a 4. poměr rakouských Slovanů k ostatním neslovanským národům evropským. Hlavním předmětem
tohoto jednání měl být vztah k Německu „Nikdy neuznáme vrchnictví Německa nad námi ...“53)
Proti konání sjezdu protestovala maďarská vláda u dvora v Innsbrucku a žádala, aby Slovanský
sjezd byl povolen jen jako „provinciální shromáždění národa českého“, jinak v něm maďarská vláda
bude vidě „podporu panslavistického popuzování“. Také Allgemeine Zeitung považovaly svolání
Slovanského sjezdu za jasný projev panslavismu. Češi tím prý připravili úplný rozkol s Německem
a vyzvali tím Němce ke střetnutí, jaké neznají dějiny. Jestli Češi setrvají na této dráze, pak se s nimi
Němci srazí v hrozné válce ras.54)Přitom carská vláda si nepřála, aby se její poddaní účastnili
Slovanského sjezdu a nedovolila jim ani odpovědět na pozvání.
Jednání
sjezdu
probíhající
ve
třech
sekcíchčeskoslovenské,
polskorusínské
a jihoslovanskéukázalo, že program, který byl předložen přípravným výborem, představám zástupců
slovanských národů neodpovídal. Nejvíce byl napadán jeho austroslavistický ráz. V československé
sekci zvláště Štúr vytýkal programu, že staví do popředí zachování Rakouska, zatímco cílem sjezdu
má být, aby se zachovaly slovanské národy. Velké nebezpečí pro ně spatřoval v tom, že vídeňská
vláda příliš ustupuje Maďarům. Šafaříkův projev na Slovanském sjezdu se sice nesl v duchu
austroslavismu, ale od Palackého představ se lišil. Zdůrazňoval, že Slované musí mít stejná práva jako
Němci a Maďaři, ale (podobně jako si to představoval Havlíček) musí být postaveni na první místo,
poněvadž mají v říši většinu.
Posun jednání od rakouské problematiky k všeslovanské a evropské tématice a dokumentoval
i nový program sjezdu, který předpokládal vypracování 1. manifestu, jímž by se Slované obrátili
k Evropě a 2. dokumentu panovníkovi, v němž by byla shrnuta přání rakouských Slovanů. Návrh
Manifestu Slovanského sjezdu k evropským národům byl psán v duchu zásad přirozeného práva
každého národa na svoboduŽádáme bez výjimky rovnost před zákonem i stejnou míru práv
a povinností pro každého .. Podáváme bratrskou ruku všem sousedním národům, kteří jsou hotovi
uznat a hájit úplnou rovnoprávnost všech národností ... Jsme odhodláni získat národnosti své
v Rakousích .. téhož práva ve státu, kteréhož národ německý a maďarský již požívajíKromě toho se
Manifest postavil za požadavek Poláků na vlastní stát a protestoval proti systematickému
odnárodňování Slovanů. Závěrem se obrátil k evropským národům s návrhem, aby byl svolán sjezd
evropskýchnárodů, který by projednal všechny mezinárodní otázky. Manifest končil slovy: Ve jménu
svobody, rovnosti a bratrství všech národů.
Druhým významným dokumentem byla adresa císaři. Vycházela z toho, že Rakousko musí být
přetvořeno a že jediná cesta, která může vést k tomu, aby se Rakousko udrželo jako velmoc, je
svobodný rozvoj jeho národností ve svobodném státě. Po tomto obecném úvodu následovaly
požadavky jednotlivých národů. Slováci žádali uznání své národní svébytnosti a práva zastoupení na
uherském sněmu, svolání národního sjezdu a zřízení národního školství.55)
48
Štúr, Hurban a Hodža se při sjezdových jednáních sice vyslovili pro utvoření svazku
svobodných slovanských národů v rámci jednotné říše a se státoprávním zabezpečením jejich úplné
rovnoprávnosti s ostatními národy, avšak k Palackého austroslavistické koncepci slovanského
Rakouska Štúr i Hurban přistupovali se značnými výhradami. Zdůrazňovali, že zachování Rakouska,
resp. utvoření rakouské slovanské říše nemůže být mezi hlavním, ani jediným cílem slovanských
národů, usilujících o svou svobodu. Zachování Rakouska pokládali z hlediska svých představ
o všeslovanském svazku svobodných národů pouze za dočasnou nevyhnutelnost, rovněž tak jako svou
existenci v rámci Uher, z jejichž státnosti i nadále vycházeli. Hurban považoval proto připojení
Slováků k České koruně za „nepraktické, protože nelze se z nynějších poměrů odtrhnout a zrušit
tisícileté formy“.56)
Usnesení a adresa císaři už plénu Slovanského sjezdu předloženy nebyly. Jednání sjezdu
přerušily červnové bouře v Praze.
Slovanským sjezdem vyvrcholila politická koncepce českého liberálního hnutíaustroslavismu,
jejíž počátek položil Havlíček svým odmítnutím všeslovanství a rusofilství a jasným vyjádřením
požadavku dalšího vývoje slovanských národů v rámci Rakouska. Habsburská monarchie podle této
představy zaručovala českému národu zároveň ochranu proti jednotnému Německu, ovšem pouze za
předpokladu, zůstaneli Rakouské samostatné a na Německu nezávislé. Na jaře 1848 byli představitelé
české politické reprezentace přesvědčeni, že přišel čas, aby bylo Rakousko přetvořeno v konstituční
monarchii rovnoprávných národů a vystoupili i se svými státoprávními požadavky. Hlavním cílem
byla obnova české státnosti v podobě sjednocení zemí Koruny české a dosažení úplné administrativní
samostatnosti českých zemí se samostatnou ústavou a zastupitelskými úřady v rámci říše.
Austroslavistická koncepce počítala s tím, že Rakousko bude federativní stát. Každá z jeho částí by
o svých vnitřních věcech rozhodovala sama a ústřední moci by postoupila jen to, co by bylo nezbytné
pro udržení státu jako celku. Zároveň austroslavistická koncepce zdůrazňovala význam
austroslavistické orientace pro vlastní zájem rakouského státu, stavícího se proti tendencím německé
jednoty a proti maďarskému separatismu.
Austroslavistická koncepce narazila na jednoznačný odpor jak Němců, tak Maďarů. Zastánci
velkoněmeckých snah byli principiálně proti tomu, aby Rakousko jako stát zůstalo zachováno, Němci
žijící v Čechách se obávali, že by se v Čechách stalo rozhodující složkou české obyvatelstvo a Čechy
českou zemí. Tím, že austroslavistická koncepce předpokládala vytvoření federativního rakouského
státu i ze slovanských národů žijících na území Uher, dostala se do ostrého střetu s tezí jednotného
národa uherského a se zásadní představou jednotného uherského státu, zastávanými nejen
maďarskými liberály. Největší slabinou českého liberálního austroslavismu „byla jeho marná snaha
prosadit duchaplné koncepce a návrhy proti politické realitě německé a maďarské revoluce na jedné
straně a proti vojenské moci konzervativních rakouských kruhů na straně druhé“57. Podle Jana Křena
byl austroslavismus „nepolitická iluze přehlížející váhu neslovanského prvku v mocnářství i jeho
vazby s Německem, věcný omyl přeceňující počty Slovanů i možnosti jejich zájmové jednoty
a v neposlední řadě i scestná taktika, neboť tento vysněný hegemonismus ospravedlňoval
a podněcoval nesrovnatelně reálnější hegemonismus německý a maďarský.“58)
V celkové politické koncepci představitelů české liberální politiky připadalo významné místo
českému zemskému sněmu, který měl tvořit významný článek politické moci. Čeští liberálovév něm
viděli příští český parlament, který měl nahradit stavovský sněm. Čeští Němci se obávali, že na
zemském sněmu budou mít Češi převahu a snažili se proto, aby ke svolání sněmu vůbec nedošlo.
Kromě toho byli soustředěni hlavně na volby do frankfurtského parlamentu. Volby do sněmu měly
být provedeny 15. 6. a 24. 6. se měl sněm sejít. Červnové povstání v Praze však volbám zabránilo.
Rieger, který veškerou svou aktivitu věnoval právě přípravné práci pro svolání sněmu a práci na
zemské ústavě potvrzující českou státnost, byl událostmi v Praze roztrpčen. Povstání hodnotil jako
ztřeštěný čin, který smetl vše, oč Národní výbor usiloval. Přizpůsobil se změněným poměrům, že
zemský sněm, který by dal Čechám vlastní ústavu, se hned tak nesejde a upjal se k přípravě voleb do
prvního ústavodárného parlamentu habsburské říše, který by vytvořil ústavu představující říši jako
svazek svobodných národů, a z ní by pak byly odvozovány co nejširšípravomoce zemí59) . Rieger tak
49
opustil dosavadní státoprávní program a věnoval se plně účasti na přetváření celé říše. Naději do
říšského sněmu vkládali i ostatní představitelé českých liberálů a věřili, že činnost ústavodárného
rakouského sněmu ovlivní vývoj v dědičných zemích i celém Rakousku příznivě. Urychleným
přijetím ústavy, která by z Rakouska vytvořila stát odpovídající představám o jeho slovanském
poslání, chtěla česká politika odstranit dvojí nebezpečívřazení západní části říše do jednotného
Německa, což by zároveň znamenalo potvrzení maďarské hegemonie.
Strach ze spojenectví Maďarů a Němců, který ovládal české politiky, dokumentuje i Havlíčkův
článek v Národních novinách z 30.8.1848. Uvádí v něm, že Němci a Maďaři chtějí panovat jedni
v jedné, druzí v druhé polovině Rakouska, tak aby jim ostatní národy byly podřízeny, a proto jim na
zachování Rakouska nemůže záležet. „Němci rakouští by se k německé říši připojili a tak, spojeni
s ostatními soukmenovci svými, jeden veliký a mocný stát utvořili; Maďaři by samostatné veliké
Uhersko měli, pokteré samostatnosti již dávno baží ctižádost jejich a ve kterém mocnářství by oni,
Maďaři, jediným panujícím národem byli ...“ ale „když my rakouští Slované spojeni s dynastií
svobodu a demokracii zachováme, zdržíme rakouské Němce od centralizace frankfurtské a přinutíme
Maďary, aby zanechavše svého osobování a oddělování, pod těmi samými výminkami jako my ostatní
s Rakuskem spojeni zůstali, a tak svého cíle dojdeme.“60)
V létě 1848 se v německorakouském prostředí začali zřetelně oddělovat radikálně smýšlející
stoupenci Frankfurtu od konzervativních starorakušanů, z nichž někteří byli ochotni reformovat říši na
zásadách federalismu. Mezi nimi stála skupina tzv. centralistů, kteří nevylučovali nějakou formu
spojení Rakouska s Německem a trvali na zásadě centrálního německého řízení rakouských zemí jako
jednotného státu.61) Vítězstvím Radeckého u Custozzy v severní Itálii a návratem panovnického dvoru
do Vídně byly konzervativní rakouské snahy značně posíleny. Také Maďarům bylo jasně dáno na
jevo, že Uhry jsou nedílnou součástí rakouského císařství. Zásadní otázky podoby nového Rakouska,
otázky jeho státoprávní a vnitřní struktury měly být projednávány v ústavním výboru, který od
začátku srpna začal vypracovávat úvodní část ústavyZákladní práva občanů rakouského státu. Členem
tohoto výboru byl i Rieger, který hned v srpnu předložil svůj návrh o občanských právech; vzorem mu
byla Deklarace práv člověka a občana.
Palacký byl v ústavním výboru říšského sněmu zvolen do pětičlenné komise, která měla
připravit první návrh říšské ústavy. Palacký se v něm držel zásady federativního uspořádání státu
a předpokládal vytvoření čtyř skupin zemízemě polské, české, německorakouské a ilyrské. Jednotlivé
země měly ze své samostatnosti a autonomie poskytnout ústřední vládě pouze takové pravomoci,
které byly nezbytně třeba k existenci silného a mocného společného státu. Zákonodárná moc měla být
rozdělena mezi země a ústřední parlament, zdůrazněna byla autonomie zemských sněmů
a obcí.62)Práci sněmu přerušil výbuch povstání ve Vídni.
Vzrůst radikálních a velkoněmeckých nálad ve Vídní a stoupající promaďarské sympatie
způsobily, že poté, co rakouské pluky dostaly rozkaz připojit se k Jelačićovi na pomoc proti
Maďarům, vídeňské obyvatelstvo se postavilo na stranu levice a zabránilo vojsku, aby táhlo do Uher.
Čeští političtí představitelé zaujali vůči povstání ve Vídni jednoznačně negativní stanovisko.
Rieger se vyjádřil, že „nynější boj ve Vídni není bojem proti reakci .... nýbrž bojem frankfurtské
a maďarské strany, jejichž politika nikam jinam nejde, než aby Rakousko bylo roztrháno ... Rakousko
musí být svobodným přístavem pro všechny národy, ve Vídni však chtějí rovné právo nohama šlapati,
nadvládu jednoho kmene národního nad druhým vztyčit.“ 63) Obával se, že jestli se maďarská
a německá revoluce spojí, rakouskou říši smete a v té záplavě Češi a Slováci utonou.
V protislovanském hodnocení vídeňské říjnové revoluce nebylo rozdílu ani mezi českými
liberály a demokraty. Sabina na vídeňskou revoluci pohlížel jako na „atentát proti Slovanům“. Němci
se podle něho spojili s Maďary proto, že německá levice chce, aby Uhry, Polsko, Dalmácie a Itálie
měly své vlastní zřízení. Tím by měli Němci na říšském sněmu početní převahu nad Čechy a mohli
tak prosadit svůj plán rozdělení Rakouska na říšské kraje, které by byly připojeny k Německu. To by
mělo za následek pouze systematické germanizování. Podle Sabiny vídeňští demokraté jsou jen
Němci a nic více.64)
50
Také Havlíček ve svém článku Slované v revoluci vídeňské z 21.10. 1848 konstatoval, že
vídeňská revoluce od 6. října byla protislovanská a frankfurtskomaďarská. Až na Poláky, kteří se
bratří s Maďary, úhlavními škůdci Slovanstva, nebyl podle Havlíčka mezi rakouskými Slovany ani
jediný hlas, který by ji nazýval bojem za svobodu nebo se ji snažil ospravedlnit. 65)
Strach ze zániku národa, který se sotva probral k životu, tak byl u české politické reprezentace
silnější než starost o politické svobody, nabývající smyslu jedině v sepětí se zárukami národní
svébytnosti.66)
Čeští liberálové projevili velké úsilí o to, aby byla zajištěna další činnost parlamentu
a angažovali se o jeho přenesení z Vídně na klidnější místo. Císařským patentem z 22. října byla
jednání sněmu ve Vídni zastavena a přenesena do Kroměříže. Dalším manifestem vydal císař ujištění
o zachování ústavních práv a svobod a o vypracování ústavy parlamentem. 21. listopadu byla
jmenována nová vláda v čele sknížetem Felixem Schwarzenbergem, která 27. listopadu vystoupila
v Kroměříži před říšským sněmem se svým programem. Vládní program předpokládal, že říšský sněm
bude dále pracovat na ústavě, podle nížse stane Rakousko konstituční monarchií, která bude zaručovat
rovnoprávnost a svobodný rozvoj všech národností a rovnost občanů. Velký důraz byl kladen na
zásadu jednoty celé monarchie, kdy všechny dosavadní rakouské země by měly tvořit jedno státní
těleso. Ministerský předseda se ostře obrátil proti Maďarům. Národy, které se postavily proti
maďarské revoluci, povstaly podle něj k boji proti útlaku. Ministerský předseda jim jménem vlády
přislíbil pomoc všemi možnými prostředky. Vláda tak jasně deklarovala svoje rozhodnutí vystupovat
proti Maďarům pod záminkou, že v Uhrách je zásada národní rovnoprávnosti porušována.
Druhá část Schwarzenbergova prohlášení se týkala poměru Rakouska k Německu. Ministerský
předseda prohlásil, že „velikost a síla Německa nespočívá v rozbití a slabosti monarchie. Existence
Rakouska jako jednolitého státu je německou, stejně jako evropskou potřebou“.67) Vládní prohlášení
znamenalo jednoznačné odmítnutí návrhu celoněmecké ústavy a velkoněmecké koncepce a příklon
k programu tzv. maloněmeckého řešení, předpokládajícího paralelní existenci dvou německých států.
Vládní prohlášení si pro jeho „protifrankfurtský a protimaďarský tón“ velmi pochvaloval
Havlíček. Velké naděje vkládal i do nového panovníka Františka Josefa I., který 2.12. nastoupil na
trůn a od nějž si sliboval tvrdý postoj vůči Uhrám, což by podle něj umožnilo jejich rozdělení, jak to
potřebují jednotlivé uherské národy, především Slované.
Změna politického klimatu po pádu revoluční Vídně našla svůj odraz i v práci parlamentu při
přípravě návrhů o základních občanských právech. Některé články Riegrova návrhu se zdály členům
ústavního výboru příliš radikální, a proto je vypustili či změnili, jako např. požadavek zrušit
šlechtické výsady. Rieger však neustal ve snahách dát budoucí rakouské ústavě co
nejsvobodomyslnější podobu. Celý návrh základních občanských práv, úvodní část připravované
ústavy, přednesl Rieger v říšském sněmu 4. ledna 1849. První článek ústavy, nastolující zásadu, že
všechna moc pochází z lidu, prohlásil ministr vnitra Stadion za nepřijatelný. Rieger doporučoval
spojit se k obhajobě tohoto základního článku s levicí. To se také stalo a čeští liberálové poprvé
nalezli v parlamentu společnou řeč s liberály německými. Z jejich podnětu sněm vyslovil politování
nad postojem vlády, který ohrožuje parlamentní svobody.
Obhajoba úvodních paragrafů návrhu všeobecných občanských práv, které přinášely obecnou
definici práv občana a proklamovaly lid jako zdroj veškeré moci, přednesl Rieger na Kroměřížském
sněmu 10. ledna 1849. Jeho řeč měla velký ohlas i v zahraničí. „Bůh dal člověku svobodnou vůli, aby
duchovní i tělesné dobré své podle nejlepšího vědomí svého, podle svých sil vyhledával. On se nám
všem dal naroditi stejně svobodnými, on nestvořil ani pánů ani rabů, ale on všem dal nám svobodu,
abychom vstupovali do spolků, do společností, států atd., i abychom povýšili nad sebe někoho jenž by
nám panoval. Původ všeliké moci, všeho panství, pokud je po právu, spočívá jedině ve vůli
svobodného člověka, a spočívá také ve státě jen ve vůli svobodných národů ... Moc, pánové, není
důvodem práva; kdož se odvolává jen k moci, ten přiznává tím samým, že je dovoleno opříti se mu
zase mocí, a tudíž možnost to právo jeho v každou chvíli opět mu odejmouti. Panovník, který se
odvolává jen ke své moci, je despota; panovník, který spoléhá na vůli svých národů, jejž nese vůle
51
veškerenstva lidu, je pravý, svobodný panovník ... Moci státní povstaly z vůle lidu, ony jsou jen
k jeho dobrému, ony trvají jedině skrze lid!“68)
Nejsilnější uskupení Kroměřížského sněmu tvořil Slovanský klub, založený z iniciativy
českých liberálů a od ledna spolupracující s německou levicí, jak jsme již podotkli. I když se mu
nepodařilo dosáhnout, aby sněm přijal 1. paragraf Základních práv v té podobě, jak ji obhajoval
Rieger, přesto v řadě otázek prosadil liberálnější varianty původních návrhů. Tak se podařilo prosadit
původní návrh na zrušení šlechtictví a nikoli jen stavovských výhod i zrušení trestu smrti ve všech,
tedy nikoli jen v politických deliktech.69) Ve srovnání s všeobecným občanským zákoníkem to
všechno byly výrazné změny provedené ve prospěch občanské rovnosti.
Od ledna 1849 ústavní výbor zahájil rozpravu o přestavbě rakouské říše. Od počátku se zde
střetávaly centralistické, autonomistické a federalistické koncepce budoucího uspořádání rakouského
státu. Na přelomu let 184849 podal návrh na reorganizaci rakouské říše uherský Srb Svetozar Miletić,
který doporučoval vytvořit 11 národních států: německý, český, slovenský, polský, ukrajinský,
rumunský, srbský, chorvatský, slovinský, italský a maďarský (návrh z hlediska současné reality
přinejmenším pozoruhodný). Všechny tyto dílčí státy se měly spojit v konfederaci podle vzoru
Spojených států severoamerických. Miletić odmítal historické právo jako základ přebudování
habsburské říše a trval na národnostním principu.70)
S návrhem na reorganizaci monarchie, spočívající na principu etické federalizace, vystoupil
Palacký. Navrhoval rozdělit území celé monarchie, t.j. včetně zemí nezastoupených na říšském
sněmu, do osmi skupin, a to na 1. Německorakouské, 2. České země (české části Čech, Moravy
a Slezska a uherské Slovensko), 3. Polské země, 4. Ilyrské země, 5. Vlašské země, 6. Jihoslovanské
země (Dalmácie, ChorvatskoSlavonsko a Vojvodina), 7. Maďarské země (maďarská část Uher
a Sedmihradska) a 8. Rumunské země.
Poprvé se tak objevil návrh, že by česká skupina zemí byla tvořena i Slovenskem. Na slovenské
straně však Palackého federalistický program vzbuzoval obavy, že jím bude nastolena hegemonie
Čechů nad ostatními slovanskými kmeny v Rakousku, jak zdůrazňoval hlavně Štúr; Hurban se naopak
obával, že i v takové federaci Slováci zůstanou v zájmové sféře Maďarů, a proto dával přednost
vídeňskému centralismu v naději, že jen tak budou Maďaři udrženi na uzdě.71)
Pokud se týče rozdělení zemí Koruny české na českou a německou část, nebyl Palacký
přesvědčen o možnosti praktické realizace odtržení německých oblastí od českých.
Palackého návrh podpořil v ústavním výboru pouze Rieger, který sám vystoupil s představou
rozdělení Rakouska na deset guberniálních obvodů, pokud možno národnostně stejnorodých, jejichž
sněmy by vysílaly poslance do ústředního parlamentu. Po diskusi většina členů ústavního výboru
přijala za základ přestavby monarchie státoprávní podobu rakouského státu (dědičných zemí), jak ji
navrhovali poslanci Mayer a Brestl. Podle tohoto návrhu se Rakousko mělo skládat ze čtrnácti
říšských zemí, jednotlivé země měly být pak rozděleny do národních krajů. Země měly mít svou
samosprávu, ale zemský sněm neměl ani zákonodárnou, ani správně výkonnou moc. Významnější
postavení než země měly mít kraje. Čechy měly být rozděleny do desíti krajů, Morava do čtyř. Tuto
decentralizaci na kraje prosazovali zvláště němečtí poslanci; krajská zřízení by totiž posilovalo
postavení Němců, kteří by se tak vyhnuli tomu, aby se stali menšinou.72)
Vídeňská vláda však nehodlala připustit, aby se ústava projednávala v plénu. Už od ledna 1849
byla rozhodnuta, že sněm rozpustí a ústavu bude oktrojovat panovník. 7. března 1849 byla budova
kroměřížského zámku, kde sněmovní jednání probíhala, obsazena vojskem, a sněm byl rozehnán.
Zároveň byla zveřejněna ústava, vypracovaná vládou. Podle ní všechny země habsburské monarchie
včetně Uher měly tvořit jeden nerozlučný celek. Ústava měla proto vstoupit v platnost až po
všeobecném uklidnění poměrů, t.zn. po pacifikování protihabsburského odporu v Uhrách.
Ústav sama reflektovala jen omezeným způsobem změny, které přinesly předchozí revoluční
události. Jedinou podstatnou změnu přinesl zákon o zrušení poddanství (všichni rakouští občané jsou
sobě vespolek před zákonem rovni). Každá země měla mít svůj zemský sněm, který měl mít
52
v zemských věcech zákonodárnou pravomoc. Zároveň byla vydána ustanovení o základních právech,
která nebyla ale součástí ústavy. Přiznávala se svoboda vědy a vyučování, svoboda vyznání, svoboda
názorů a jejich šíření a dále svoboda osobní, domovní a listovní. Ústava se však v praxi téměř
nedodržovala, a 31. 12. 1851 byla odvolána.
21. března 1849 se čeští liberální poslanci rozhodli znovu veřejně vystoupit a v tzv. Pamětním
spise, který koncipoval Palacký, se ještě jednou vyslovit k pojetí Rakouska jako mnohonárodnostního
státu: „Malí národové jsou donuceni ke spojení s jinými, právě tak, jako jednotlivci. Státní
samostatnost Maďarů, Čechů, Srbů, Rusínů, Rumunů a Slovinců, ... i Poláků se zdála českým
liberálním poslancům pouze záludným snem, naproti tomu myšlenka státního spojení těchto národů se
stává nutností. ... chtělijsme tedy nové Rakousko vystaviti na základě federativním, co stát spolkový,
kterýž ve způsobu svém neměl býti nebo jmenovati se ani německým ani slovanským, ani maďarským
ani románským; neboť měl právě spočívati na společenství svobodných a docela stejně oprávněných
národů“.73)
Ústavní návrhy kroměřížského sněmu byly prvním pokusem o zavedení ústavního života
v Rakousku a zároveň pokusem o parlamentní řešení způsobu spolužití středoevropských národů.
Dokud byly požadavky na přebudování habsburské monarchie formulovány v obecné podobě
(odstranění poddanství, politické svobody, občanská práva), národnostní otázka nehrála takovou roli.
Jakmile se však začalo rozhodovat o jejich ústavním, institucionálním a územním zajištění, do popředí
vyvstal národnostní konflikt.
Ústavní návrhy nebyly schopny vyřešit a překonat hluboký rozpor, na němž revoluce ve střední
Evropě ztroskotala, rozpor mezi národnostními a liberálně demokratickými představami. Pádem
revoluce pak skončila i možnost na přeměnu střední Evropy a koexistenci jejích národů zdola,
demokratickou cestou.74)
53
IV. Mezi centralismem a federalismem
Rakouský neoabsolutismus let 18491860 byl posledním pokusem dynastie vytvořit
z heterogenní říše jednotný celek. Osvobodil sice poddané, ale učinil tak bez nejmenšího úmyslu
pokračovat v procesu osvobozování společnosti, a umlčel národnostní třenice, ale bez uznání nároku
národů na svobodu.1)
V Uhrách větší část šlechty byla nakloněna dohodě s Vídní už během roku 1849. Krutovláda
a svévole vítězů nad revolucí a centralizovaný „Gesamtstaat“ však daleko překročily ty hranice, uvnitř
kterých by mohlo dojít k nějakému vyrovnání. To všechno zahánělo statkářskou šlechtu i značnou
část inteligence do opozice.
Nová správní reforma pro Uhry, připravovaná již od jara 1849, je zbavila výhod, které pro ně
přinesly dubnové zákony z r. 1848, plně je začlenila do jednotné soustavy centralizované monarchie
a zavedla civilní správu. Zároveň byl vyhlášen výjimečný stav, který trval až do května 1854.
Sedmihradsko a Chorvatsko se Slavonií byly odděleny od Uher, získaly samostatný politickosprávní
statut a byly podřízeny přímo Vídni. Uhry byly rozděleny do pěti správních oblastí, nadřazených
župám, župy pak ztratily svou autonomii. Ze slovenských a rusínských krajů byly zřízeny dva správní
okresy, bratislavský a košický, zbytek uherského státu byl rozdělen na Peštbudínsko, Šoproňsko
a Velkovaradínsko. Ve smyslu březnové oktrojované ústavy z roku 1849, přiznávající národní
rovnoprávnost, byl zaváděn mateřský jazyk všech uherských národů v úřadech, na soudech a ve
školáchv bratislavském okrese to byla „českoslovenština“. Po zrušení oktrojované ústavy byly
národní jazyky všude nahrazeny němčinou.2)
Po kapitulaci u Világose začaly v Uhrách krvavé represálie proti vedoucím představitelům
maďarské revoluce. 6. října byl v Pešti popraven bývalý ministerský předseda Lajos Batthyány,
třebaže se od října 1848 na revoluci už nijak nepodílel, a týž den bylo v Aradu popraveno třináct
generálů maďarské revoluční armády. Kossuthovi a většině jeho spolupracovníků se podařilo včas
uprchnoutnejprve do Turecka, kde byl internován na nátlak velmocí do té doby, než se situace
v Rakousku dostatečně zkonsolidovala. Poté odjel do Spojených států, kde byl nadšeně přijat.3) Během
svého pobytu v Americe se Kossuth velmi politicky angažoval jednak pro získání veřejných sympatií
Uhrám, jednak se snažil dosáhnout toho, aby se zahraniční politika Spojených států byla ochotna
postavit proti každému porušování práva národů na samostatnou existenci a proti každému cizímu
vměšování absolutistické moci, která ohrožuje nezávislost jiného národa. Navrhoval dokonce, aby
v takovém případě, kdy k bezprávnému vměšování dojde, Amerika zakročila a nazval tuto politiku
principem „vměšování proti vměšování (intervention for nonintervention).4)
Na podporu svých politických cílů přednesl Kossuth více než pětistovku anglických projevů.
Jakkoli však jeho řeč byla výmluvná, ničeho více než projevů sympatií se mu pro věc maďarské
nezávislosti nedostalo. Jediným výsledkem bylo pouze to, že se Uhry dostaly do povědomí světa.
Myšlenky, že je nezbytné, aby Uhry vybojovaly znovu svou nezávislost z roku 1849, se však Kossuth
až do své smrti nikdy nevzdal. Po návratu z Ameriky se začal obírat plánem Dunajské konfederace.
Byl si vědom toho, že mezinárodní politické okolnosti vyžadují existenci širšího státního rámce v této
oblasti, větší mocnosti, i toho, že malé národy, které v této oblasti žijí, jsou vůči sousedním
absolutistickým mocnostem bezmocné. Pro Kossutha byla už jakákoli spolupráce s Rakouskem
vyloučená, a proto tento větší, společný politický rámec si přál vytvořit nikoli jistou přestavbou
habsburské monarchie, nýbrž dobrovolnou konfederací, vytvořenou ze svobodných národů žijících
v Podunají.
Kossuth si uvědomoval, že se v r. 1848 Uhry dostaly mezi dva mlýnské kameny. Najednou
bylo třeba svádět boj jak s rakouskou a ruskou velmocí, tak s vlastními národnostmi. Byl přesvědčen,
že do budoucna mají Uhry jen dvojí volbubudou se muset usmířit buď s Rakouskem, nebo se
sousedními podunajskými národy. On zvolil druhou možnost. Prohlásil, že svoboda sousedních
slovanských národů je i zájmem maďarského národa, neboť nejlepším protijedem vůči panslavismu je
zabezpečení vlastní národní jedinečnosti a nezávislosti jednotlivých slovanských národů.
54
Myšlenky a úvahy o podobě Dunajské konfederace ale byly výsledkem až mnoha diskusí, při
nichž se rodily nejrůznější varianty podoby konfederace. Všechny se stále snažily najít řešení otázky,
jak by bylo možno v zájmu uchování vlastních cílů vytvořit z různých národních hnutí společnou
frontu proti nadnárodním říším. Každý z plánů doporučoval nějaký společný, větší politický rámec
budoucích svobodných národů, ale o tom, jakým způsobem je třeba tyto základní myšlenky realizovat
v praxi, se rumunští, maďarští, srbští a další slovanští političtí činitelé nedokázali navzájem
dohodnout.
Na počátku roku 1850 po jednání představitelů maďarské a rumunské emigrace rumunská
strana vypracovala plán, že Uhry, Srbsko a Rumunsko vytvoří nějakou podobu společného státu se
spolkovým parlamentem a společně řízenými resorty vojenství, zahraničí a obchodu. Kossuth a jeho
stoupenci plán nepřijali, protože Rumuni v čele s Balescem trvali na novém územním dělení na
základě jazykové většiny v jednotlivých župách, resp. obcích. Sebö Vukovics, ministr zdravotnictví
maďarské vlády v r. 1849, odůvodňoval svůj nesouhlas mezi jiným tím, že v Podunají nelze čisté
etnické hranice vytyčit. Maďarské a rumunské stanovisko bylo natolik odlišné, že jednání ztroskotala.
Názory maďarské emigrace však ani zdaleka nebyly jednotné. Teleki byl už v roce 1849
přesvědčen, že Uhry sice mohou trvat na svých starých právech, pro jejich budoucnost je však
nezbytné, aby se dohodly se slovanskými národy a Rumuny i za cenu obětí, a pak se mohou stát
i centrem dunajské konfederace. V zájmu toho ale, psal Kossuthovi, by Maďaři měli být ochotni dát
Srbům a Rumunům žijícím v historických Uhrách „kolektivní život“ a místní parlament, t.j. uznat je
jako národ. Jeho principiální stanovisko charakteristicky vysvítá na podzim 1851 ze řádek
adresovaných Szemeremu: „V každém případě chci svobodu, skutečnou a neomezenou, a to
i s ohledem na národnosti. A nechci, aby svatá věc, jejíž jsme bojovníci, stlačena mezi úzká omezení
historických práv, ztroskotala na teritoriálněintegračních, kontrarevolučních pojmech ... Ve svobodné
Evropě ani jeden národ nemůže uplatňovat nadvládu nad druhými.“5)
Kossuth prohlásil, že nad něj nemá svoboda většího zastánce a ohradil se proti tomu, jako by
jeho stanovisko bylo kontrarevolučního charakteru; skutečně pomýšlel poskytnout jedincům a obcím,
uvnitř zemi dalekosáhlá samosprávná práva, ale zároveň přitom upozornil na nebezpečí územní
autonomie a přiznání kolektivních práv. Protože „přirozeným pudem všech národů je, aby všechny
své členy zasadil do vlastního národního státu, ... tyto zvláštní provincie by se po delším či kratším
zápase odtrhly od země a staly by se součástí sousedního státu.“6)
V memorandu zaslaném v r. 1851 Mazzinimu a ve svém návrhu ústavy z téhož roku Kossuth
nejenže zabezpečoval širokou samosprávu místním institucím, nýbrž se pokusil od sebe oddělit
národnostní a územní princip. Navrhoval, aby jednotlivé národnosti se navzájem nevymezovaly
teritoriálně, což je v oblastech se smíšeným obyvatelstvem takřka nemožné, nýbrž podle
náboženského vyznání. Tak chtěl dosáhnout vytvoření konfederace se Srby a rumunskými
knížectvími, aniž by byl porušen princip integrity Uher.
Jeden z posledních Kossuthových návrhů Dunajské konfederace uveřejnil v květnu 1862
milánský list Alleanza, jehož redaktor Ignác Helfy patřil mezi Kossuthovy osobní příznivce. Podle
tohoto plánu měly konfederaci tvořit Uhry, Chorvatsko, Srbsko a rumunská knížectví a společně se
podílet na řízení zahraničních věcí, vojenství a financí a s nimi spojené politiky celní v obchodu.
Společná rada konfederace by pracovala střídavě v Budapešti, Záhřebu, Bělehradu a Bukurešti. Uvnitř
Uher by byla uplatňována decentralizace. Každá obec a župa by sama stanovila svůj vnitřní úřední
jazyk, obyvatelé Sedmihradska by se pak sami rozhodli, zda chtějí vytvořit jeden stát s Uhrami. V tom
případě by bylo Sedmihradsko připojeno k Uhrám jen formou personální unie.
Myšlenka konfederace seznovu objevovala za takových okolností, když se mezinárodně
politická situace v Evropě začala opět dostávat do krize a zdála se poskytovat naději, že může dojít
k novému uspořádání Podunají. Pro prakticku realizaci plánu Dunajské konfederace však chyběly
základní podmínky a naopak se objevovalo tím více překážek. Nejen to, že jako první krok by tato
myšlenka předpokládala likvidaci habsburské monarchie, ale hlavně pro nemožnost dohody, týkající
se národnostních a územních požadavků mezi zainteresovanými stranamico jedna považovala za
55
přílišný ústupek, to se druhé zdálo málo. Navíc návrhy předkládaly takové osobnosti, které
nedisponovaly žádnou praktickou mocí a měly jen malý vliv. Kromě toho konečné politické cíle
jednotlivých národních hnutí směřovaly jinam. Maďaři, Slované a Rumuni se zabývali myšlenkou
společného soustátí jen jako náhradním řešením do té doby, dokud nenajdou jinou cestu pro dosažení
svých národních cílů a dokud považovali za nutné hledat vzájemnou podporu proti vnějšímu
nebezpečí.Konfederace vyžadovala od všech zainteresovaných stran jistou míru ústupků. V Podunají
se však už střetávalo několik hnutí s vlastními národními a politickými požadavky. Společný institut
zahraničí, vojenství a financí by vyžadoval nutné omezení jednotlivých národních suverenit
a vzájemné ústupky. Vývojová tendence však byla zcela opačná. Jednotlivá národní společenství se
nechtěla zříci své národní suverenity, ale na těch územích, která požadovala pro vlastní národ, si přála
zřídit nezávislé národní státy.
Kossuth sice podal ruku svým slovanským a rumunským sousedům, zřekl se požadavku
maďarské superiority a slíbil národnostem žijícím v rámci uherského státu významná práva. Ale nikdy
nepřestal trvat na požadavku územní politické integrity Uher a marně se pokoušel uvést v soulad
princip jednoty státu a národnostní svobody. Konečné požadavky slovanských hnutí, stejně jako
rumunského, pak skutečně směřovaly k secesi.
Ani doma se plán konfederace nesetkal s velkým ohlasem a maďarští vedoucí političtí
představitelé jej přijali spíše rozpačitě a převážně odmítavě. Když se představitelé maďarského
národního politického hnutí nechtěli zříci svých národních cílů vůči politické moci Rakouska, ještě
méně to byli ochotni učinit kvůli Slovanům a Rumunům. Podle deníku Frigyese Podmaniczského
političtí vůdci bez rozdílu stranické příslušnosti byli toho názoru, že když už je za každou cenu třeba
vstoupit do nějaké říšské nebo spolkové rady, tak spíše je třeba jít do Vídně než do Bukurešti. Kromě
toho stará šlechta i rozvíjející se měšťanstvo trvaly na historických hranicích Uher a uvnitř nich na
maďarské hegemonii. A nebyli to jen konzervativci. Reformisté, revolucionáři i emigrace se zalekli
myšlenky, že budoucí vývoj národů může zpochybnit územní jednotu vlasti. Po roce 1848 se zrodilo
dilema, zda vůbec je revoluce schopna prospět maďarství. Historik László Szalay se svěřil bývalému
revolučnímu ministerskému předsedovi Szemeremu v dopise z r. 1853 se svou velkou úzkostí, že od
budoucí revoluce si mohou slibovat prospěch jen jiné národy a národnosti, Uhry však tím mohou
spíše jen ztratit. „Když vypukne nyní revoluce, ta nebude pomáhat Maďarům zpět do sedla:
supremace připadne Slovanům. Spolkové demokratické státy středního a dolního Podunají v tomto
století, a myslím že ani v budoucnu, lidské oko nespatří.“7) A sám Szemere, zapomenuv na svou
revoluční minulost, v r. 1862 ostře napadl Kossuthovu představu konfederace, zavrhl i revoluci ve
prospěch maďarského národního státu a postavil se spíše na pozice konzervativismu. Podle něj by
dunajská konfederace znamenala pouze „zhroucení starého uherského státu“, protože by otevřela
cestu rozkladným a nacionalistickým silám. To už by bylo lépe se spojit s Rakouskem. Kossuthovi
dále vyčetl, že „vytvořil princip všeobecného hlasování, vzdal se historických práv a místo liberální
maďarské ústavy zavedl demokracii, která Uhry rozerve na kusy“.8)
Jediným politickým představitelem, který byl ochoten pro budoucnost Uher obětovat jejich
historické právo a přistoupit i na federaci, byl Kossuthův diplomat v emigraci László Teleki. Pro
většinu maďarských vedoucích politických představitelů byl Kossuthův konfederační návrh
nepřijatelný, protože obět’ shledali příliš velkou a pokus příliš nebezpečným. Nebyli schopni
nahlédnout, že rozvoj národních hnutí nemaďarských národností Uher a jejich směřování k vlastní
národní a politické svébytnosti je právě tak málo možno zastavit jako sám historický vývoj.
Z akceptování postulátu, že na území, kde se rozprostírá Rakousko, je existence velkého
a silného státu evropskou nutností, vycházel ve svých politických teoriích také József Eötvös.
V předbřeznovém období představoval on a skupina jeho přátel (historik L. Szalay, M. Lukács, Zs.
Kemény, J. Irinyi a další) v liberálním opozičním hnutí tzv. centralistický proud. Základní součástí
jejich programu bylo posílení centralizace státní moci (odtud jejich název), omezení moci a svévole
žup, které měly rozsáhlé pravomoci administrativní, zákonodárné i soudní a byly tak nástrojem
hegemonie šlechty. V tom se rozcházeli centralisté s Kossuthem, který chtěl pro budoucnost zachovat
politickou moc nižší šlechty a hájil proto župní systém, jenž byl politickým nástrojem této třídy. Ve
56
své polemice na obranu centralismu Eötvös zdůraznil nutnost jasného rozlišení zákonodárných
a exekutivních aspektů svého programu: centralizaci požadují centralisté především v oblasti
legislativní, což lze sloučit s regionální samosprávou. Spolu s centralizací jasně vytyčili i požadavek
parlamentní demokracie, vlády odpovědné parlamentu, tedy moderní občanskou společnost. Na
tehdejší (i pozdější) uherské politické scéně představovali myšlenku měšťanské demokracie, v její
klasičtější, ryzejší a tedy i pokročilejší podobě než tomu bylo u politiků šlechty, Kossutha nevyjímaje.
Jejich údělem se však stala trvalá izolace, protože měšťanský liberalismus skutečně neměl v Uhrách
odpovídající zázemí. Třetí stav, jemuž byla výzva adresována, nepředstavoval (navzdory všem
snahám o jeho vytvoření) reálnou politickou sílu.9)
Ještě před revolucí 1848 napsal Eötvös Széchenyimu dopis, v němž mimo jiné upozornil na
význam ruského sousedství a na nutnost existence rakouského mocnářství, a úsilí o jeho zachování,
i když přebudovaného, se ve své politické praxi nikdy nevzdal. Otázka existence monarchie byla
ovšem úzce svázána s principiální otázkou postavení národností, a tento problém vzájemného vztahu
státu a národnosti se stal ústředním tématem veškeré Eötvösovy politické činnosti v 50. a 60. letech.
„Každý, kdo usiluje o zachování Rakouska, stane před neodbytným úkolem sladit nezbytné
předpoklady existence silného a jednotného státu se zásadou rovnoprávnosti v něm žijících národů.
Pouze v případě, že se to podaří, může být budoucnost Rakouska zajištěna.“10)
V roce 1850 vydal Eötvös spis Zrovnoprávnění národností v Rakousku11), zkoumající možnosti
uskutečnění a zároveň obsah zrovnoprávnění národů habsburské říše. Je nepochybné, že plán na
udržení a znovuobnovení rakouské říše a zdůraznění její jednoty následně po rozplynutí nadějí
ztraceného boje za svobodu se v období svévolného počínání rakouské vlády v Uhrách zdál být
nešťastným krokem, který se nesetká s příznivým přijetím. Eötvös navíc chmurně předvídal, že máli
být zachována jednota Rakouska, pak musí být obětován buď princip rovnoprávnosti národů, nebo
ústavnostprincip, který brilantně rozvedl ve svých Vládnoucích idejích.
V první části Zrovnoprávnění Eötvös zkoumal možnosti uskutečnění národní rovnoprávnosti
v rakouské monarchii a činil paralelu mezi právem jednotlivce a národní oprávněností. Jestliže
jednotlivci přísluší právo, aby „svobodně rozvíjel svůj talent a sílu“, tak toto právo není možno upírat
národnostem „do té doby, dokud lid jako samostatné individuum je živý“. Kritéria pro tento rozvoj
národních států se Eötvös domnívá najít jen u národů už tvořících stát.12) Na národnostní menšiny
netvořící stát Eötvös národnostní rovnoprávnost nevztahoval, viděl ji jako jev, který stát rozkládá,
stojí v rozporu s principem svobody a rovnosti a v rakouské monarchii je neuskutečnitelný. Eötvös
však ve svém liberálním národnostním pojetí i v praktické národnostní politice stál na půdě národní
rovnoprávnosti, spočívající na právech jednotlivce, trval na důsledném zabezpečení individuálních
práv.
Eötvös nepovažoval za uskutečnitelnou kolektivní národní rovnoprávnost, resp. rovnoprávnost
zajištěnou na základě kolektivních práv, vybudovanou na jazykovém základě. Jasně viděl, že uvnitř
mnohonárodnostní říše je neřešitelným úkolem vytvořit jednotlivé provincie (tartomány) na základě
národnostního principu, když existenci provincie pro sebe vyžadují všechny národnosti. Tyto
myšlenky se dotýkají Eötvösova pojetí státu, jmenovitě otázky, jaký je vztah mezi státem
a národností. Je zřejmé, že Eötvös za ideální z národnostního hlediska považoval pokud možno
nezainteresovaný stát, který má vyjadřovat národní obsah, jen pokud to vyplývá z jeho existence
a s přihlédnutím k národnostní různosti obyvatelstva státu. V souvislosti s tím předkládá ve
„Zrovnoprávnění“ plán státní struktury rakouské monarchie. Za výchozí bod považuje jednotu státu.
Eötvös zde opětovně považuje zachování Rakouska za evropskou nutnost. Strach z ruské
rozpínavosti, z rozšiřování panslavismu a ochrana proti tomuto nebezpečí našly svoje vyjádření
u většiny politických myslitelů doby, jak jsme již uvedli. Ze stejného zdroje vychází i teorie
Eötvösova, která jako nutnost požaduje vytvořit v této části evropského prostoru velký, vzhledem
k historické specifičnosti mnohonárodnostní liberální a demokratický ústavní stát, který by se sice
opíral o pevnou ústřední moc, ale zároveň uznával svéprávnost a samosprávnost malých historických
národních celků. Současně by takovýto stát byl i pro maďarskou národnost zárukou její ideové
příslušnosti k Západu a toho, že „v této části Evropy bude nesen prapor západnícivilizace“.13)
57
Vstřícnost vůči jazykovým požadavkům národností je koordinována s myšlenkou územní
samosprávy. Eötvös jako přesvědčený liberál nabízí jazykovou rovnoprávnost nikoli pro jednotlivá
společenství, nýbrž vyhlašuje rovnost totožných práv daných jednotlivci na základě individuální
svobody. Toto právo jednotlivce je pak možno zabezpečit tak, když v rámci svobodné samosprávy
„svobodně se spojujíce s jazykovými druhy, jednotlivci patřící k různým národnostem dostanou
všemožná práva na obranu svého mateřského jazyka“.14)
V r. 1859 Eötvös vydal svou druhou brožuru v němčině, „Die Garantien der Macht und Einheit
Oesterreichs“ (Záruky moci a jednoty Rakouska). Z jejího rozboru je zřejmé, že základní prvky
Eötvösova myšlení se od revoluce nijak nezměnily. Znovu jej zajímají problémy posílení a jednoty
rakouské monarchie. Snažil se stanovit „rozměry a prostředky“, kterými by bylo možno zabezpečit
národnostní snahy jednotlivých národů říše a zároveň jednotu státu, protože stávající zahraniční
a vnitropolitickou konstelaci nepovažoval za vhodnou pro jiné řešení. Navzdory tomu tento spisek jak
v rozřešení národnostní otázky, tak i v odmítnutí stávající státní centralizace je jednak důraznější,
jednak ukazuje i nový pohled na posuzování uherského župního systému právě v souvislosti
s centralizací, prováděnou rakouskou vládou. Eötvös dokazuje, že centralizace státu francouzského
typu, systém útisku nepřihlížející k národní jedinečnosti, je nejen nevhodný jako prostředek pro
oslabení národního cítění, nýbrž útlak vystupující ve jménu jednotného státu (összállam) vyvolává
proti existenci takového státu protikladnou reakci a v konečném stupni sílu a jednotu státu podkopává.
Pro tento úkol, t.j. pro udržení jednotného státu, považoval za vhodnější princip samosprávy,
uplatňovaný na principu žup. Neznamenalo to ovšem, že by se distancoval od svých názorů před r.
1848, jak mu předhazovali někteří jeho současníci, kdy kritizoval přehnanou a pokrok brzdící
samostatnost šlechtických komitátů, tu kritizuje stejně jako tehdy. Vytvořil představu župy jako
takové staleté instituce, která v Uhrách může zabezpečit kontinuitu mezi minulostí a přítomností
a v souladu s novými požadavky ji bude možno zasadit do budoucího samosprávného systému.
Posun v Eötvösově myšlení signalizovala třetí německy psaná brožura z r. 1860 „Die
Sonderstellung Ungarns vom Standpunkte der Einheit Deutschlands“ (Zvláštní postavení Uher
z hlediska jednoty Německa), která pod vlivem evropských událostí skoncovala s myšlenkami
jednotné říše, představující podstatnou část Eötvösova politického myšlení v 50. letech.
Eötvös,přemýšlející v evropských souvislostech, se snažil narýsovat takové uspořádání státu za
možností udržujících vnější rovnováhu, která při zachování jeho ústavního charakteruačkoli stojí proti
r. 1848 a znamená dočasné popření nezávislé minulostipřesto přináší minimální jistotu dalšího vývoje
a zabezpečuje rovnou situaci pro historické národy říše. Zdůrazňuje požadavky ústavnosti proti
svévolné vládě a proti anachronistické centralizaci říše, váhu národnostní otázky a v souvislosti s tím
preference samosprávního principu, požadavek jeho uplatnění na všech úrovních státu, a dokazuje, že
stabilizované a silné Rakousko nepotřebují pouze Maďaři a ostatní národy mocnářství, ale též celá
Evropa. O to víc je uvnitř jeho hranic třeba národnostního smíru.15)
Po r. 1860 začíná Eötvös hledat nové formy, které by odpovídaly struktuře říše. Ve „Zvláštním
postavení Uher“ se pak na pozadí snah souvisejících s vyrovnáním objevují i jiné formy struktury říše,
mezi nimiž nejzajímavější se zdá být plán jejího federativního uspořádání. Myšlenka federace je tím
překvapivější, že Eötvös ve „Zrovnoprávnění“ tuto možnost vyloženě odmítl. Nyní ve „Zvláštním
postavení Uher“ Eötvös místo personální unie za nejpříznivější považuje federativní uspořádání a dále
rozvíjí představy o soustátí, které by spočívalo na samosprávném principu. „... organizování Rakouska
jako federativního státu, s nejúplnější autonomií jednotlivých korunních zemí, se společným
zákonodárstvím a vládou ve společných věcech s celým státem...“16)
O Eötvösově vztahu k federalismu vypovídají i jeho deníky. V nich dualismus označuje jako
náklonnost k historickému právu, k legitimitě. Ale svět podle něj se blíží velkými kroky k uplatnění
federativního principu. Myšlenky v Eötvösově deníku potvrzují, že Eötvös převyšoval své současníky
a jejich politické myšlení v jejich hodnocení a přijímání federace. Federace je nejpříznivější forma
svobody, píše, s mimo ni svoboda ve větších státech není možná.17) Ale politická a vzdělanostní
úroveň střední a východní Evropy, které by byly nuceny ve federaci žít, aktuální nedostatky jejich
58
vzdělání týkající se politické svobody, které spočívaly v historických příčinách, to všechno byly
důvody, pro které okamžité uskutečnění svobodné federace naplňovalo Eötvöse obavami.
Za stěžejní a klíčové, důsledně koncepční Eötvösovo dílo je možno považovat jeho spis „Vliv
vládnoucích idejí 19. století na stát“ (A XIX. század uralkodó eszméinek befolyása az álladalomra,
III, 185154). Hlavními vládnoucími idejemi 19. století jsou podle Eötvöse volnost, rovnost
a národnost. Základním zjištěním a vůdčím motivem Eötvösova díla je, že tyto tři vládnoucí ideje se
ve své praxi vzájemně vylučují: každá z nich se prosazuje na úkor jedné ze zbývajících, případně
obou. Tam, kde je občanům popřána větší svoboda, je ukrácena rovnost, uplatněním principu rovnosti
zaniká svoboda. Tam, kde nabude vrchu nacionalismus, jsou ohroženy volnost i rovnost,
nacionalismus ustupuje do pozadí, prosadíli se tendence k rovnosti nebo volnosti. Aby tedy stát mohl
svým občanům zajistit rovnost, musí disponovat neomezenou mocí, vykonávanou sice jménem
veškerého lidu, ale do určité míry nezbytně na úkor svobody a svobod jednotlivce. Nedochází tak ke
stejné míře svobody, ale k rovnosti všech v podřízenosti. Do důsledku prosazená volnost neústí
v nezávislosti jednotlivce, ale v jeho závislosti na vládě kolektivu. Národnost, resp. národní cítění, je
založeno na touze po moci.
Citujme zde přímo Eötvöse: „Není snad na světě žádný jazyk, v němž by neexistovala úsloví
a rčení o tom, v jak veliké úctě má národ sám sebe a jak opovrhuje svými sousedy.“ „Před národní
rozpínavostí neobstojí ani volnost, ani rovnost a naopak zkušenost učí, že kdekoliv a v kterékoliv
době zůstává národní svéráz zachován v ryzí podobě v zemích, jimž se nedostává svobody ani
rovnosti.“ Paradoxem dějin je, že důsledná snaha o absolutní rovnost nebo důsledné úsilí o absolutní
svobodu ústí vždy v tyranii. „Kdykoli některý národ proklamoval princip dokonalé rovnosti, byl
ujařmen neomezenou mocí.“ „Samozřejmě Francie, jejíž velká revoluce začala ve jménu svobody,
byla nucena vybavit výkonnou moc pravomocemi, jakými nevládla ani absolutní monarchie.“18)
Celý rozpor podle Eötvöse však nespočívá v podstatě těchto idejí, ale v jejich špatném chápání,
v mylném, falešném výkladu vzdělanců, kteří vybudovali státy na základě těchto chybně chápaných
myšlenek. A tak princip rovnosti deformován myšlenkou suverenity lidu v praxi znamenal stejnou
podřízenost státu, princip národnosti chybně požaduje řešení nikoli na základě národnosti, nýbrž
obráží nacionalistické panovačné snahy národností, spočívající na pocitu nadřazenosti, které si přejí
jistotu uskutečňovanou státními prostředky a na jejíž maskování používají heslo rovnoprávnosti,
a centralizace je prosazována principem suverenity lidu. V takovém smyslu u Eötvöse kritika
centralismu v jednotlivých evropských státech znamená i kritiku dobových jevů nacionalismu.
Skutečné vládnoucí ideje, nedeformované ideje pak Eötvös vykládá tak, že svoboda by měla
učinit člověka nezávislým na státě, rovnost je jen prostředek, aby mohli všichni dospět k užívání
svobody a národnost pak je uplatnění principu svobody jedince na celý národ.19)
Ideu svobody chápe Eötvös jako určující, nadřazenou nad ideou rovnosti. Tomuto krédu
klasického liberála odpovídá i jeho postoj ke komunismu: „Komunismus je považován za
neuskutečnitelný, a to plným právem, protože protiřečí lidské povaze a přirozenosti ... Dějiny nad ním
vyřkly svůj rozsudek, protože ukázaly, že myšlenky, které jsou dnes vydávány za poslední naději na
záchranu trpícího lidstva, se již vyskytly mnohokrát, že socialismus v jeho nejduchovnějším pojetí
a komunismus v jeho nejdrsnější podobě byly již často velebeny, aniž kdy došlo k významnějšímu
pokusu uvést ho v život.“ Dále pak upřesňuje: „Nemožné není případné vítězství zásad komunismu,
nemožné je pouze to, že by mohly být uskutečnitelné jinak než absolutistickou mocí. Z toho důvodu
by vítězství komunismu znamenalo definitivní vítězství despocie.“20) To pak popisuje takto: „Nebude
se podobat ničemu, co se v tomto ohledu v minulosti událo; marně by člověk naší doby hledal
v paměti precedens .. Když se pokouším představit si, v jaké nové podobě by se mohl ve světě objevit
despotismus, vidím masu bezpočtu sobě podobných a rovných lidí, kteří jsou nepřetržitě zaměřeni na
vlastní osobu, aby si zajistili drobné všední radosti, jimiž zcela nasytí svou duši. Každý z nich se
stáhne do ústraní, osudy druhých jsou mu lhostejné: jeho děti a jeho nejbližší přátelé mu představují
celý lidský rod. Žije sice v blízkosti svých spoluobčanů, ale nevnímá je; existuje pouze o sobě a pro
sebe. I když má ještě rodinu, lze říci, že již pozbyl vlasti. Nad tím vším se tyčí obrovská poručnická
59
moc, jež si osobuje právo výlučně zabezpečovat jejich radosti a bdít nad jejich osudem. Je to moc
neomezená, vztažená na všechny podrobnosti, systematická, prozřetelná a vlídná. Podobala by
seotcovské moci, kdyby stejně jako ona měla za cíl připravit lidi na věk dospělosti. Jenomže činí
pravý opak: snaží se je udržet v dětinském věku. Vyhovuje jí, když se občané baví, protože potom
o ničem jiném nepřemýšlejí; nejenže ráda pracuje na jejich štěstí, ale chce být jeho jediným strůjcem
a soudcem; pečuje o jejich bezpečnost, předvídá a obstarává jejich potřeby, usnadňuje jejich radosti,
řídí jejich stěžejní záležitosti, spravuje jejich průmysl, rozděluje jejich dědictví: proč by je potom
nemohla zcela zbavit námahy života a břemene žití? Používání svobodné vůle se jim tak stává den
ode dne vzácnější a zbytečnější, až nakonec každého občana oprostí od používání sebe sama. Na to
vše připravila lidi rovnost: ona je vychovala k schopnosti to vše nejen snášet, ale nezřídka v tom
spatřovat i dobrodiní.“21) Třebaže za těmito formulacemi spatřujeme přímý vliv Tocquevilla, nelze
neocenit politický bystrozrak maďarského liberála poloviny 19. století.
Eötvösovi však nešlo jen o identifikaci vládnoucích idejí doby, ale zároveň i o zkoumání jejich
vlivu na stát. Od svobody jednotlivce pak odvíjí také souvislosti vztahu mezi národnostní otázku
a státní strukturou. Vzplanutí národního sebevědomí vyvozuje Eötvös ze dvou faktorů. Jeden
považuje za produkt všeobecné reakce proti feudální absolutistické monarchii, oslabující v 18. století
národnost a smývající národnostní rozdíly, druhý odvozuje z útisku vykonávaného centralizovaným
buržoazním státem, který vznikl ve jménu majestátu lidu. Nadšení pro národnost pak chápe jako
„protest individuální svobody proti všemocnému státu“22) a strukturu existujících států posuzuje z toho
hlediska, do jaké míry zabezpečuje svobodu jednotlivce. Odhaluje všeobecně platné tendence
budování států, kritizuje je a snaží se formulovat strukturu státu, která by uplatňovala svobodu
jednotlivce. Takovým způsobem dostává národnostní otázka ve Vládnoucích idejích státně
strukturální řešení v souvislosti se svobodou jedince. Eötvös pak vyzdvihuje i tuto souvislost: „... proti
státní moci vždycky byl nejsilnější a nejmocnější odpor tam, kde je svoboda jednotlivce zkracována
nebo kde státní moc je v rozporu s morálkoua zvyky lidu.“23)
Eötvösovo pojetí myšlenky právního státu tedy považuje za hlavní cíl státu garantování
svobody jednotlivce a protože vidí, že se vývoj státu s tímto požadavkem dostává do rozporu, hledá
vlastní odpověď na to, jak je možno organizovat stát tak, aby svobodu jednotlivce zabezpečil.
Odpověď nachází v omezení státní moci, v zabezpečení toho, aby rozsah státního vměšování byl
uplatňován jen v takové míře, aby nepoškozoval svobodu jedince. (Přitom však upozorňuje, že
zabezpečení svobody není možno hledat v zeslabené moci státu.) Řešení Eötvös spatřuje
v samosprávném systému. „Jediný obranný prostředek v naší době proti všemocnosti státu je stejný,
jako který po staletí sloužil proti každé neomezené moci, totiž: aby se obci, provincii a vůbec
organizacím žijícím ve státě, které jsou svázány se státem, poskytl jistý okruh pravomocí pro
samostatnou činnost a prostřednictvím toho se ztratily pevné hranice státní moci ..“24)
V zájmu vytvoření specifické rovnováhy mezi centrální činností státu a samosprávnou činností
hledá Eötvös i institucionální záruky a nachází je ve vytvoření vrchních soudů (fötörvényszék).
Eötvös tedy hledal záruky svobody jednotlivce v omezení moci státu. Vedle toho však postřehl,
že účast jednotlivce na státní moci prostřednictvím politických stran může znamenat druhé důležité
zajištění svobodyjednotlivce. Byl však přesvědčen, že politická práva okleštěné svobody jednotlivce
nemohou nahradit.
V díle „Vládnoucí ideje“ se Eötvös představuje jako klasický liberál. Nelze však zapomínat, že
žil v komplikovaném středoevropském mnohonárodnostním státě, jako příslušník malého národa,
v období po porážce revoluce a s nejasnými vyhlídkami do budoucna. Tyto všechny okolnosti
způsobily jistý posun důrazu v Eötvösově liberálním pojímání.25) První z nich spočívá ve vážném
apelu na konzervativce. Eötvös za skutečné nebezpečí považuje smýšlení strany, která chce zachovat
stávající řád, a proto mluví o konzervativcích jako o nebezpečné a reálné síle, kdežto o socialismu
a komunismu jako o hrozivé rozvratné ideji. Druhým je Eötvösovo hodnocení ekonomické situace
vlastní země a jeho obavy plynoucí z nebezpečí pauperizace: „Nelze popírat, že vzhledem k velkým
rozdílům mezi jednotlivci a vzhledem k jejich intelektuálním schopnostem, vzdělání a majetku,
60
povede svoboda jednotlivce, budeli každému podána dle libosti, k útisku, k vykořisťování slabších
a rozumově méně zdatných těmi silnějšími a vzdělanějšími ...“26)
V roce 1865 vyšla Eötvösova práce Národnostní otázka(A nemzetiségi kérdés), která shrnovala
Eötvösovo celoživotní úsilí v této oblasti. Vytyčil zde zkoumání národnostní otázky v Uhrách jako
řešitelný praktický problém, který pojednává v evropských souvislostech. Rámec velké státní jednoty
na rozdíl od předchozích prací zde představuje už území historických Uher, spjatých se
Svatoštěpánskoukorunou, uvnitř nichž je třeba zabezpečit už dříve proklamovaná práva lidská
a občanská, jakož i práva na jazykové požadavky ostatních národností. Eötvös ponechává otevřené
možnosti pro řešení veřejnoprávních otázek ve vztahu Uher s Rakouskem a zároveň z hlediska
budoucnosti zcela zásadně odmítá budovat vnitřní stabilitu mocnářství na úmluvě mezi maďarským
a německým národem, směřující proti ostatním národnostem říše.
Eötvös jako čistý liberál viděl řešení národnostní otázky stejně jako ve svých předchozích
pracích na principu individuální svobody. Za nejvhodnější prostředek k tomu účelu považoval
z národnostního hlediska neutrální stát, který nebude preferovat maďarskou národnost žádnou
výhodou před ostatními národnostmi. V tomto ohledu byla Eötvösova koncepce, že Maďaři tvoří
pouze jednu, byť nejpočetnější národnost Uher, v zásadním rozporu s představami vládnoucích
maďarských politických kruhů a vrstev o státotvorném maďarském národě a nemaďarských
národnostech. Znovu se vracíotázce kolektivních práv a opět odmítá takové řešení problému, které by
zabezpečilo kolektivní práva menšinám.Eötvös jako liberál byl samozřejmě přesvědčen, že kolektivní
práva, poskytovaná státem jakékoli skupině občanů, jsou výsadou a nutně musejí vést v poslední řadě
až k ohrožení práv jedince. Naopak budouli zabezpečeny svobody jednotlivého občana včetně jeho
svobody národní a jazykové, nebude její realizace záviset na zákoně, ale na svobodné vůli jednotlivců.
Formulace o jednotném a nedílném politickém národě uherském, který tvoří všichni obyvatelé Uher,
znamenal v Eötvösově chápání národ občanský, bez etnického vymezení, ale v dané historické situaci
nemohla uspět. Nepřijatelná byla pro valnou většinu maďarského veřejného mínění, které zastávalo
názoro maďarské supremaci, rozhořčeně ji odmítaly nemaďarské národnosti Uher, které v ní naopak
potvrzení hegemonie maďarského národa spatřovaly. Proces sebeuvědomování i vlastní národní
existence u jednotlivých národních hnutí nemaďarských národů Uher dospěl už tak daleko, že jej
nemohl uspkojit už žádný zákon na ochranu menšin, byť sebeliberálnější.
V roce 1859 se začala povážlivě rozplývat představa o Rakousku jako velké a mocné
středoevropské říši, tak jak byla zastávána na přelomu 40. a 50. let. Bylo stále jasnější, že dosavadní
systém františkojosefinského neoabsolutismu27) je neudržitelný. Předmětem diskusí stále byl však
způsob, jak ztrnulý absolutismus překonat a jakým státním systémem by měl být nahrazen. Podle
představy většiny aristokracie měla předpokládaná rekonstrukce říše přihlížet k
„historickopolitickýmindividualitám“ jednotlivých částí říše, jistá autonomie zemí v zemskostavovské
formě byla koncipována jako historickoprávní federalismus, který by petrifikoval úlohu šlechty.
Oproti tomuto stanovisku šlechtického konzervativního federalismu zastávala hlavně německá
liberální buržoazie stanovisko centralistické, zdůrazňující nezbytnost zachování jednoty říše,
zákonodárství a výkonné vládní moci.28) V těchto rámcích probíhal pak zápas dvou koncepcí
o budoucí podobu říše, o změnu systému uspořádání říše, který vyvrcholil rakouskouherským
vyrovnáním.
Duchu konzervativního federalismu odpovídal Říjnový diplom císaře z 20.10. 1860; ohlašoval
nástup k ústavnosti a deklaroval historické zvláštnosti a osobitosti jednotlivých částí říše. Vycházel
z historického práva s důrazem na zemské sněmy, jejichž zástupci měli obesílat říšskou radu.
V Uhrách byla s konečnou platností odvolána předchozí centralizační opatřeníbyly obnoveny tradiční
historické uherské úřady a ústavní instituce uherského království včetně župní správy a obnovení staré
stavovské ústavy.
Navzdory tomu, že Říjnový diplom byl v mnoha oblastech k požadavkům uherské politiky
vstřícný a přinesl významnou změnu politických poměrů ve srovnání s 50. lety, většina veřejného
mínění v Uhrách jej odmítla a přiklonila se k liberálním představám o podobě uherského státu a jeho
61
vztahu k habsburské říši, tak jak je formuloval především Ferenc Deák, reprezentující umírněný
liberální směr.
Deákova koncepce vycházela z důsledného respektování dubnových zákonů a uherské ústavy
z roku 1848. Deák se přitom odvolával jen na ty zákony a ta usnesení, které přijal parlament do září
1848 a jež byly schváleny panovníkem. Zdůrazňoval tak nikoli revoluční původ ústavy a zákonů roku
1848, ale princip právní kontinuity, odvozující tyto zákony a ústavu z Pragmatické sankce.29) Ve všech
projevech a vystoupeních odůvodňujících jeho politické cíle, využíval v převážné míře právních
argumentů. Takovým mu byl například argument o nerozpustitelnosti parlamentu (resp. parlament
mohl být rozpuštěn až po schválení rozpočtu) či o tom, že panovník neměl právo odvolávat ministry,
resp. vládu (i když je v jejich funkcích potvrzoval), podepřené III. a IV. článkem dubnových
zákonů.30)
Na jaře 1861 byl na základě únorové ústavy svolán zemský sněm. Výrazně se na něm
profilovala dvě křídla opoziční liberální stranyHatározati Párt (proklamační strana) pod vedením
Telekiho, po jeho sebevraždě pak Kálmána Tiszy a Felirati Párt (strana petiční) pod vedením Ference
Deáka, jež představovala umírněnější křídlo opozice a trvala na ústavě z roku 1848. Proklamační
strana vycházela ze zákonů z r. 1849 a na základě toho nechtěla jednat s nezákonným,
detronizovaným panovníkem. Požadovala, aby parlament svoje žádosti a odpovědi vyjadřoval pouze
formou usneseníproklamací.
Petiční strana však soudila, že téhož se dá dosáhnout regulérní cestou formou petic. Ve dvou
peticích pak Deák vyjádřil stanovisko své strany, že Uhry trvají na ústavě z roku 1848, kdy byla
uherská stavovská ústava zákonnou cestou upravena do podoby moderní parlamentní ústavy
nezávislého státu. Na rozdíl od názorů vídeňského dvora Deák trval na tom, že mezi Uhrami
a Rakouskem nikdy neexistovala úplná a reálná unie a že Uhry vázala k Rakousku jen osoba
společného panovníka. Vyjádřil se, že k usmíření mezi habsburským dvorem a Uhrami může dojít jen
tehdy, když budou obnoveny základní zákony roku 1848bude jmenováno odpovědní ministerstvo pro
Uhry a panovník korunován uherským králem. Prohlásil, že Maďaři se své ústavy nezřeknou ani
tehdy, budeli jim hrozit nový útisk. Jednostrannou, svévolnou praxi nikdy nepřijmou a samozřejmě
ani to, aby byli jednostranně suspendovány svaté zákony. Na znamení protestu maďarští politikové
proto také neobeslali říšskou radu. Panovník na stanovisku maďarské politické reprezentace
nepřistoupil, zemský sněm rozpustil a na podzim 1861 se Uhry opět dostaly pod vojenskou správu.
Od počátku 60. let se maďarské veřejné mínění postupně radikalizovalo a bylo stále náchylnější
k myšlence aktivního odporu. Konzervativci se proto znovu pokoušeli stát se prostředníky mezi říší
a Svatoštěpánskou korunou, jako v r. 1860 hrabě Szécseny, který uplatnil svůj vliv při tvorbě
Říjnového diplomu. V roce 1863 hrabě György Apponyi na výzvu dvora připravil pamětní spis
o způsobech dohody mezi oběma stranami. V něm požadoval zřízení zvláštního uherského
ministerstva, ale společné otázky chtěl svěřit do kompetence společných deklarací. Poprvé se tak
objevilo řešení, na které o čtyři roky později v modifikované formě přistoupilo vyrovnání. Nyní už
i Apponyi se přiklonil k myšlence, že výchozím bodem pro jednání budou zákony z roku 1848, chtěl
je však modifikovat do takové podoby, aby byly přijatelné i pro panovníka. Maďarům to však bylo
příliš málo, Vídni příliš mnoho. Když se panovník dozvěděl, že Apponyi má styky s Deákem, zbavil
ho jeho role prostředníka.
K Deákově hře s právními teoriemi státu se přidali i rakouští právníci. Vídeňský univerzitní
profesor Wenzel Lustkandel se ve svém díle Das österreichungarische Staatsrecht pokusil na základě
právní argumentace dokázat, že Uhry pod vládou Habsburků nikdy nebyly samostatným státem. Na
tento útok odpověděl sám Deák ve své práci Adalékok a magyar Közjoghoz (Údaje k uherskému
veřejnému právu) z roku 1865. Na podkladě právního rozboru zákonů demonstroval, že Uhry vždycky
měly historické právo na samostatné řízení státních věcí. Křivda, která se jim děla, nespočívala
v zákonech, v liteře zákona, ale v jejich praktické realizaci, která duchu zákona odporovala.
62
Koncem roku 1864 bylo jasné, že Schmerlingova snaha o důsledné uplatnění únorové ústavy
a přinucení Uher ke vstupu do říšské rady byla neúspěšná. Povážlivě se také zhoršovalo zahraniční
politické postavení monarchie, vyostřoval se vztah s Pruskem. Za takovéto situace byla Vídeň nucena
ze svých původních stanovisek, kdy o právní kontinuitě zákonů z r. 1848 nechtěla ani slyšet, přeci jen
ustoupit a dvůr přistoupil na jednání s Deákem. Ten s císařovým souhlasem uveřejnil v r. 1865 v listu
Pesti Napló (Pešťský deník) svůj známý Velikonoční článek, v němž se veřejně obracel k panovníkovi
s požadavkem rakouskouherského vyrovnání a prohlásil, že Maďaři jsou ochotni uvést svoje zákony
do souladu s bezpečností říše. Po jednání císaře s maďarskými politiky byl v červnu 1865 Schmerling
odvolán ze své funkce předsedy vlády, v září téhož roku byla císařským manifestem zrušena
i únorová ústava 31) a na konci roku byl opět svolán uherský zemský sněm.
Většina poslanců sněmu sestávalaz Deákových přívrženců. Do parlamentu se dostalo i několik
menších strantzv. levý střed pod vedením Kálmána Tiszy, který chtěl, aby vztah mezi Rakouskem
a Uhrami spočíval pouze na personální unii, dále strana devětačtyřicátníků, která pod vedením
bývalého radikálního politika Józsefa Madarásze sestávala z přívrženců Lajose Kossutha a setrvávala,
jak už její název napovídal, na principech zákonů z r. 1849, t.j. na detronizaci Habsburků a na
Deklaraci o nezávislosti, a konečně skupina konzervativců.
Panovník a vídeňská vláda se sice stále ještě pokoušeli nalézt nějakou třetí cestu mezi
rakouským principem ztráty právaUher a maďarským principem právní kontinuity, na němž měla být
vybudována nová státoprávní struktura, nová idea státu rakouského. Definitivní rozhodnutí přinesla
nakonec pruskorakouská válka a porážka Rakouska v r. 1866.
Naděje, které představitelé slovenského národního hnutí vkládali do rakouské oktrojované
ústavy a do panovníka, se ukázaly jako zcela liché. Postup Vídně vůči Slovákům po porážce
maďarské revoluce u Világose byl jen dokladem toho, že národní hnutí nemaďarských národů
v Uhrách byla pro rakouskou vládu pouze vhodným prostředkem, který využila proti odbojným
Maďarům. Neúspěch samostatné slovenské politiky let 184849, vyvíjející se z vědomí „slovenské
vyvolenosti“, který sklidila jak na straně maďarské, tak rakouské, jen ještě umocnil předchozí
směřování k panslavismu, nyní už jednoznačně rusofilskému. Svědectvím této tendence, která našla
svůj odraz v pozdějších koncepcích slovenského národního vývoje, je Štúrovo poslední dílo
Slovanstvo a svet budúcnosti (Das Slawenthum und die Welt der Zukunft), které vyšlo německy v r.
1853. V něm se Štúr pokusil na pozadí rekonstrukce konkrétního historického vývoje definovat smysl
slovanských a slovenských dějin, určit místo Slovanů v konkrétních evropských vztazích a zároveň
formulovat praktický politický program. Jeho základní ideologicku linii vyjádřil krátce přes svou
smrti i v publicistice, v polemice se Samo Voznárem, který vyzýval k liberálnějším postojům. Štúr mu
v Hurbanových Slovenských pohliadoch odpověděl: „ ... my nepotřebujeme západní liberalismus.
Slovanstvo si je dost duchem i silou. Racionalismus umrtvuje víru a připravuje západní národy
o hybadlo velkých, čistých skutků, zanechává tyto národy pusté, předkládá jim než zemské pohodlí ...
Ošklivíme si západní liberalismus a jeho přívržence ... Slovanstvo je naše hvězda“32)
Paušální odmítání Západu a exaltovaný příklon k Východu, jež mají kořeny už ve Štúrově
koncepci dějin (jak jsme ukázali už ve II. kapitole naší práce) tvoří pak základní osu celé této Štúrovy
práce. Srovnání západního světa se světem slovanství je mu pak příležitostí k tomu, aby zcela beze
zbytku zavrhl všechny liberální principy, na nichž západní civilizace spočívá. Odmítá parlamentní
systém, politické strany, ústavní zřízení. Oddělení zákonodárné moci od výkonné, základ moderního
občanského státu, považuje Štúr za naprosto nesmyslné. Takovéto ústavní zřízení spočívá podle Štúra
na rozdělení toho, co nevyhnutelně patří dohromady. Znamená podle něj jen další oddělování lidu od
vlády, zatímco lid by měl s vládou tvořit takový organický celek jako hlava s tělem. Parlamentarismus
považuje Štúr za pouhou ústavní komedii a velmi oceňuje výrok cara Mikuláše o tom, že pravými
státy jsou jen ty samoděržavné monarchie, které na Západě nazývají absolutistickými nebo
despotickými. V tomto výroku se car Mikuláš podle Štúrova názoru ukázal jako Slovan, který dobře
zvážil potřeby svého národa.33)
63
Ze všech zlořádů, skandálů, nemravností a nespravedlností, které ve starém západním světě
panují, viní Štúr právě liberální myšlení s jeho důrazem na jedince a jeho svobodu. „Když na Západě
všechny srdce ovládlo na nejvyšší princip pozdvihnuté politické úsilí dosáhnout svobodu a volání po
svobodě a osobní nezávislosti se stalo každodenní záležitostí, zhroutila se předchozí národně
ekonomická ustanovení, feudální právo, spolu se všemi svými zásadami, nezcizitelností
a neoddělitelností pozemkového majetku. Stalo se předmětem vůle, odevzdalo se do volného užívání.
Nevyhnutelným důsledkem této národně ekonomické přeměny bylo rozdělení, ba roztříštění
pozemkového vlastnictví a následně jeho rozmnožení a posléze velké zbídačení rodin ... Tam vede
křik po emancipaci všech.“34) Politický vývoj Západu podle Štúra pak povede zákonitě pouze k tomu,
že Západ přejde „ .. od absolutistických monarchií ke konstitučním státům, tyto se zase přetvářejí na
politické a pak na sociální a komunistické republiky, kde se všechno končí v rozkladu lidstva
a destrukci lidskosti.“35)
Jediný lék, který by ochránil svět před hrozící destrukcí a totální zkázou a zároveň i jedinou
naději je podle Štúra možno hledat pouze na Východě, kde žijí Slované, národ budoucnosti. Oproti
egoistickému Západu, jehož svoboda a ústava jsou jen umělými výtvory, je u Slovanů úcta k právům
každého člověka a myšlenka svobody všech lidí samozřejmostí, kterou není třeba uměle uzákoňovat.
Tyto úvahy obecného charakteru slouží pak Štúrovi jako východisko pro konkrétní politickou
koncepci, jak Slovany zbavit cizího útlaku a politicky je osvobodit. S přihlédnutím k daným
politickým poměrům Štúr rozebírá tři rozdílné názory, kladoucí si otázku, jak dosáhnout
samostatnosti a hodnotí je z hlediska jejich potenciální realizace. Za první způsob získání národní
samostatnosti považuje Štúr vytvoření „federativních států“. S Palackého koncepcí ať již historického
nebo etnického federalismu nemá tento názor společného nic. Štúr předpokládal, že „federativní
státy“ by se mohly uskutečnit jen ve formě republik, čímž by samozřejmě byla předem vyloučena
účast Ruska a všech dalších národů, které jsou jeho součástí nebo podléhají jeho vlivu. Už samu tuto
premisu pokládá Štúr za prvořadý handicap teorie o federativních státech a vypočítává další
nepřekonatelné překážky pro její realizaci. Jednu z nich spatřuje v příklonu západních Slovanů,
hlavně pak Čechů, k západním liberálním idejím, kteří se tak odcizují Slovanstvu a brzdí jeho vývoj.
Tím podle Štúra ztratili nárok na hegemonii nad ostatními slovanskými národy, kterou se podle jeho
názoru snažili uplatňovat. Štúr českou, ale stejně tak maďarskou politiku nekritizoval jen z hlediska
jejích konkrétních zájmů, ale z hlediska zásad, od nichž se odvíjela. Obviňoval ji z přebírání
západních vzorků a akceptování principů parlamentní demokracie.
Hlavní dvě překážky pro vytvoření „federativních států“ však Štúr spatřuje na jedné straně
v nemožnosti vyvzdorovat si samostatnost na Němcích, Maďarech a Italech (v tom se projevila
všechna skepse roku 184849), na druhé straně v postoji samotného Ruska k existenci neruského
slovanského státu, které by něco takového nikdy nepřipustilo. Proto také podle Štúra doposud tak
málo podporovalo slovanské tendence. Na základě všech těchto úvah dospěl Štúr k přesvědčení, že
„není možné, aby slovanské kmeny ve svém separatismu, který navíc ohrožují cizinci a Rusové, byli
schopni zakládat si vlastní státy.“36)
Za ještě horší a nesmyslnější variantu koncepce pro dosažení politické samostatnosti Slovanů
považuje Štúr teorii austroslavismu. „Myšlenka vytvořit z Rakouska opěrný bod slovanských kmenů
ve střední Evropě se zrodila v hlavách Čechů. Je produktem sice vzdělaného a rozvážného, ale jinak
bezmyšlenkovitého a krátkozrakého českého historika Palackého, který se mimochodem při její
tvorbě dostal do vleku české aristokracie závislé na Rakousku. Čechům se přitom otevřela hegemonie
nad slovanskými kmeny žijícími v Rakousku ...“37) Rakousko samo považuje Štúr za stát, který se
přežil a ztratil svůj smysl a spojovat proto osud Slovanů s jeho existencí je zcela krátkozraké. Slovany
čeká lepší budoucnost pouze tehdy, když rakouská říše (a spolu s ní i Turecko) zanikne a Slované se
připojí k Rusku. Neboť Rusko, jak konstatuje Štúr, přišlo na pomoc bratrským kmenům zápasícím
s Maďary, Rusko díky svému vlivu ochraňuje zotročené bratrské národyBulhary a Srby, bez Ruska by
nebyla možná budoucnost. „Všechny západní ideje jsou zdejším národům na nic a provázejí je na
okraj propasti“.38)
64
Jako jedinou alternativu budoucí existence Slovanů tak Štúr navrhoval politické splynutí
Slovanů s carským Ruskem a dospívá dokonce až k požadavku jejich kulturně civilizačního splynutí.
Štúr kritizuje svobodné tržní hospodářství a jako alternativu vyzdvihuje občinu. Odmítá parlamentní
demokracii a oslavuje absolutismus a samoděržaví. Zavrhuje osvícenství a moderní demokratické
západní filozofické a společenskopolitické koncepce, stejně jako katolicismus a protestantismus
a hlásá osvojení pravoslaví, které mu splývá s jakýmsi původním chimérickým řeckoslovanským
náboženstvím. A konečně preferuje ruštinu jako společnou spisovnou řeč Slovanů a vyzdvihuje
azbuku před latinkou.
Celá tato koncepce rozchodu se západní kulturou a civilizací je latentně obsažena už v samých
počátcích štúrovské dějinné koncepci, po historické krizi roku 1848 byla ovšem ještě umocněna. Z ní
je možno odvodit Štúrovo politické konstatování, že „Rusko má moc, obrovskou moc a tím i poslání
a právo rozmetat všechny slovanské separatistické tendence a nárokovat si hegemonii v celé rodině
slovanských národů“.39)
Mnohé ze Štúrových názorů se staly nedílnou součástí ideových a společenskopolitických
představ slovenské inteligence. Část z ní, která se označovala jako „národniarská“, se shromáždila
okolo svého vůdce Svetozára Hurbana Vojanského. Ve své koncepci uzavřené slovenské kultury
odmítala komunikaci se „zvrhlým západním uměním“ a snažila se před ním uchránit čistotu slovenské
kultury. Národniarský panslavismus i jeho odmítání Západu tak mají původ ve Štúrových koncepcích.
Štúrovská tradice na jedné straně zamezila etnické asimilaci slovenského společenství, na druhé straně
iniciovala přetržení vazeb s tradičním kulturním a civilizačním prostoremse Západem.40)
K novému oživení slovenského politického života došlo až po vyhlášení Říjnového diplomuv r.
1860. Důležitým počinem proto bylo založení politického časopisu Peštbudínske vedomosti v březnu
1861. Na jeho stránkách byl pak v dubnu téhož roku uveřejněn návrh společného řešení národního
postavení Slováků a uherských Rusínů. Žádalo se 1. vydělit území severních Uher, kompaktně
osídlené Slováky a Rusíny, jako jejich autonomní oblast a určit jeho jižní hranice rozdělením
národnostně smíšených žup a okresů podle etnického klíče; 2. zabezpečit slovenský, resp. rusínský
jazyk jako úřední jazyk ve všech oblastech veřejného života; 3. pro Slováky a Rusíny zřídit
autonomní národní církevní organizaci a zavést vyučování v mateřském jazyce na školách všech
stupňů; 4. zajistit svobodné zakládání národně kulturních a vědeckých společností a jejich stejné
dotování jako maďarských; 5. existenci slovenského sněmu.41)
Návrh předložený v novinách byl určen především slovenské veřejnosti, aby se k němu
vyjádřilo. Skupina kolem Jána Palárika odpověděla polemickým článkem 1.5. 1861. I když se také
hlásila k „právu na národnost“ jako k provořadému právu, zdůrazňovala zároveň, že nelze pokračovat
v politice nepřátelství a nedůvěry vůči Maďarům. Proto podle nich nelze předkládat takové národní
požadavky, které by maďarská strana nemohla akceptovat. Návrh, aby Slováci a Rusíni požadovali
nové vymezení žup, t.j. de facto požadavek autonomie, který byl pro Maďary z hlediska udržení
integrity Uher nepřijatelný, odmítla právě z těchto důvodů. Žádala sice uznat rovnoprávnost
slovenského národa na základě zákona, ale omezila se v podstatě jen na uznání jazykových práv,
a přímo se vyslovila pro zachování celistvosti Uher.
Jako stále naléhavější se jevila potřeba vypracovat národní program, reagující na vývoj
vnitropolitické situace v Uhrách a v celé habsburské monarchii. Slovenští političtí představitelé se
proto rozhodli svolat na počátek června do Martina celonárodní shromáždění aktivistů slovenského
národního hnutí, které mělo projednat základní ideovou koncepci národního programu do dalších let.
Hned od počátku se při projednávání jednotlivých otázek národního programu projevily výrazné
názorové rozdíly odrážející existenci dvou odlišných táborů. Polarizace názorů se vyhraňovala
zejména v postoji k programovému požadavku vyčlenění slovenského národního území a zároveň
i jeho pojmenování (Okolie), jako podmínky uznání a grantování národní svébytnosti. Dalším
kontroverzním bodem byl problém, zda má být program předložen ve formě žádosti či memoranda
a hlavně pak komu, zda uherskému sněmu nebo panovníkovi. V rozdílných stanoviscích k těmto
65
otázkám se projevovala základní diferenciace slovenské politické scény, odrážející odlišné názory na
řešení slovenské otázky a na další orientaci slovenského národního hnutí.
Proti požadavku vyčlenění slovenského území jako zvláštní autonomní oblasti se jednoznačně
postavila skupina tzv. Nové slovenské školy, reprezentovaná zejména Jánem Palárikem. Přívrženci
„Nové školy“ zároveň požadovali, aby program řešení slovenské otázky byl ve formě návrhu
předložen uherskému sněmu a nikoli panovníkovi. Většina delegátů v čele s J.Franciscim, Š.M.
Daxnerem a J.M. Hurbanem se však přiklonila k požadavku územní autonomie a orientaci na
spolupráci s maďarskými liberály odmítla, protože, jak na shromáždění vyjádřil Hurban, „my Slováci
jsme ten nejutlačovanější z národů uherských, zvláště .. pokud se týče ... naší národnísvobody“. Proto
Slováci nesmí spoléhat na prázdné sliby a řeči o rovnoprávnosti, ale žádat její konkrétní naplnění.
„My chceme vědět, který kousek země na širém světě je slovenský kousek země! ... Uznání
a pojmenování diplomatické a zákonné osobnosti národa slovenského je heslo tohoto národního
shromáždění, a toto heslo si musí přivlastnit národ celý, potom se to stane, dříve ale ne!“42)
Národní program, přijatý pod názvem Memorandum národa slovenského, vyhlašoval
požadavek svébytnosti slovenského národa a územní autonomie ve formě hornouherského
slovenského Okolia. Kromě těchto dvou základních principů byl v memorandu vysloven požadavek,
aby v Okolí byla slovenština vyhlášena jako úřední jazyk a další požadavky z oblasti kultury a veřejné
správy.
Po dohodě mezi oběma názorovými křídly bylo Memorandum nakonec přeci jen předloženo
uherskému sněmu, nedočkalo se však žádné odezvy. Rozpuštění uherského sněmu panovníkem na
konci srpna 1861 bylo vítanou příležitostí pro Hurbanovské křídlo, aby Memorandum bylo přeci jen
odevzdáno císaři a slovenští političtí představitelé aby hledali podporu ve Vídni. V prosinci 1861
slovenská delegace předložila Františku Josefovi upravené memorandum s obsáhlou přílohou
rozebírající otázky organizace státní a autonomní správy a školství na slovenském území. Toto tzv.
„vídeňské memorandum“ přiznávalo slovenskému Okolí všechny znaky nezávislého autonomního
státu. V předpokládaném hlavním městě Banské Bystrici měl být ustaven samostatný slovenský sněm
a jako výkonný orgán Národní rada; odtud měla být řízena veškerá politická, soudní i školská
správa.43)
Ale jediným výsledkem, kterého provídeňsky orientovaná politika dosáhla, bylo otevření tří
slovenských gymnázií a založení Matice slovenské. Třebaže byl význam těchto institucí pro rozvoj
národního života nepřehlédnutelný, byl to úspěch příliš malý, takže i zastánci provídeňské linie byli
postojem Vídně zklamáni, jak o tom svědčí slova biskupa Štefana Moyzese, jednoho z předkladatelů
„vídeňského memoranda“. „Opustil jsem Vídeň s plnou kapsou nejpotěšitelnějších vyhlídek ... Od té
doby jsem se však dokonale přesvědčil, že by bylo moudřejší sedět doma za pecí, než zdraví a peníze,
nemaje ani jednoho ani druhého nazbyt, zbytečně utrácet.“44) Proti politice orientované na Vídeň se
ozývalo stále více kritických hlasů a začaly sílit názory, obhajující politiku orientovanou
promaďarsky. Jejím hlasatelem se stala Nová škola slovenská, jež o sobě dala vědět už při jednáních
na shromáždění v Martině a která pak jako první slovenská opozice se zformovala a vystoupila
s novými myšlenkami bezprostředně pod vlivem rakouskouherského vyrovnání.
Nová politická situace na konci 50. let v Rakousku našla svůj odraz i ve zvýšené aktivitě
českých liberálů. Stále naléhavěji byla pociťována potřeba mít k dispozici vlastní politický deník,
který by představoval názorovou platformu české občanské politiky. Po několika neúspěšných
pokusech o založení českého politického deníku se iniciativy na jaře 1860 chopil Rieger. Na konci
května napsal Palackému: „Naše veřejné poměry jsou neutěšené. V celém národě jakási
nespokojenost ...., která neví, jak se jeviti, kam se obrátiti, jak a co žádati. Ze všech stran se křičí
o politický list a každý jeví jakýsi nepokoj, že národ náš v této době, nemaje hlasu ani zastánce
veřejného, zkrácen bude propasením doby k ohlášení svých přání a tím veřejnou platnost ztratí.
Přitom jest ve mládeži jakési národní chvění duchů, které žádá skutky, samo nevědouc jaké a které na
bezcestí přijít by mohlo a není nikoho, kdo by o tom vládě pověděl a za národ vzhledem k jeho přání
hlas povznesl. Zdá se nám tedy potřebí, aby všichni čelnější národovci (1220 osob) zadali žádost
66
o politický deník, žádost to motivovanou, která by obrazila co promemorie náš stav, žádajíc
spravedlnost a rovnoprávnost jménem celého národa. Přeji sobě, aby Váš podpis byl první ... Jde tu
víc o osvědčení národní při motivování listu než o sám list, jakkoli potřebný.“45)
18. června 1860 předložil Rieger v audienci u císaře žádost o povolení vydávat Český lid.
Žádost, formulovaná jako memorandum, byla zároveň i pokusem o vyjádření politického programu
České liberální buržoazie a obsahovala nejnaléhavější požadavky českého národního programu, jako
zrovnoprávnění češtiny s němčinou alespoň ve vnějším úředním styku a zvedení češtiny jako
vyučovacího jazyka. Politická část memoranda byla skromnější. Dovolávala se občanských práv
a ústavních svobod pro všechny třídy a co nejvolnější zemské samosprávy. Otázka obnovení české
státnosti byla ponechána stranou.
Riegrově žádosti o udělení licence na vydávání novin vyhověno nebylo. Politického deníku se
čeští liberálové dočkali až o pět měsíců později, kdy koncesi pro vydávání Národních listů získal
Julius Grégr, za nímž stála Riegrova politická skupina. Národní listy se pak staly nejvýznamnějším
českým politickým deníkem druhé poloviny 19. století. Pro jejich první číslo, které vyšlo 1. ledna
1861, napsal Rieger programový úvodník, jež se stal zároveň i novým promyšleným programem
českého liberálního měšťanstva. Odvíjel se od možností, které poskytoval Říjnový diplom a požadoval
národní rovnoprávnost v rámci historického práva Koruny české, ovšem na základě rovnosti
politických práv všech občanů. Hájil principy občanských práv a svobod, liberální hospodářské
zásady a náboženskou a národní rovnoprávnost: „Vzhledem k národnosti, kteráž je na ten čas
nejmocnějším činitelem v životě státním, žádáme národnosti své ve všem veřejném životě oné cti
a šetrnosti, kteráž jí přísluší co národnosti historické, co národnosti většiny ve vlasti naší. Naše zásada
je zásadarovnoprávnosti národní, kterouž jsme roku 1848 vyslovili první a posud neodvratně zastávali
... avšak holým, jalovým uznáním principu se nespokojíme; my žádáme důsledného provedení jeho ve
všem životě veřejném, ve školách a úřadech bez rozdílu ... Úřady a školy buďtež v krajinách českých
právě tak české, jako v německých německé. Přitom přejeme si, aby každý vzdělanec u nás znal druhý
jazyk zemský ...“46)
Vzhledem ke své orientaci na historické právo, vycházející z teorie historickopolitických
individualit, proklamované Říjnovým diplomem, se program ve vztahu ke Slovákům omezil pouze na
kulturní spolupráci a vyjádřil přání,“aby i jim se dostalo rovnoprávnosti a důstojného postavení
v mezích Království uherského“.47)
Program zároveň naznačoval i jisté možnosti spolupráce českých liberálů se šlechtou, což byla
změna, kterou přivodilo vydání Říjnového diplomu. Jestliže Rieger ještě v létě 1860 konstatoval, že
„česká šlechta ztratila veškerou důležitost politickonárodní“, nyní začal hledat styčné body, které
šlechtu stejně jako občanské politiky spojovaly vodporu proti obnově byrokratického centralismu,
a pokoušel se uvést teorii historickopolitických individualit do souladu s českým národním
programem. Rieger tak vnesl do českého politického programu nový odstín a dosavadní ryze národní
požadavky, vyjadřující touhu po rovnoprávnosti s Němci, obohacoval požadavky státoprávní povahy.
Ve spolupráci se šlechtou spatřoval Rieger možnost, jak vytvořit účinnou reprezentaci národa
a v nastávajícím zemském sněmu si pojistit většinu, v ústavních poměrech jedinou platformu pro
vymáhání podílu na moci.48) Rovněž Palacký považoval získání šlechty pro národ za nezbytné, většina
mladých liberálů však pociťovala vůči šlechtě averzi a spolupráci s ní pokládala jen za účelovou
nutnost a taktický manévr. Obě strany spojoval stejný cíl, federalizace říše a obnova státnosti zemí
Koruny české, i když jej pojímaly každá po svém. Čeští občanští politikové se proto dohodli na
společném postupu se zemskou šlechtou, jejímž mluvčím byl především hrabě J.J. ClamMartinic.
Šlechta se zavázala zapojit do národních aktivit a napomáhat celonárodní rovnoprávnosti, občanští
politikové slíbili podpořit stavovský zemský autonomismus 49), který se stavěl proti centralizujícímu,
t.j. ve svých důsledcích germanizujícímu systému.
Na základě únorové ústavy se konaly na jaře 1861 volby do zemského sněmu, v nichž zvítězil
blok kandidující pod Riegrovým heslem „Za reformy, za pokrok a stejné právo všem“. Hlavním
úkolem sněmu byla volba poslanců do říšské rady. Říšská rada sestávala zvolené poslanecké
67
sněmovny a panovníkem jmenované horní sněmovny. Celoříšské záležitosti měly být projednávány
v úplné říšské radě, obesílané všemi zeměmi, otázky týkající se neuherských zemí v užší říšské radě.
I když čeští politikové měli vůči únorové ústavě mnohé výhrady a její volební systém považovali za
nespravedlivý, neboť zkresloval reálné poměry v zemi a Čechy znevýhodňoval, přeci jen ji brali jako
možné východisko pro další změny, a říšskou radu obeslali. Zcela jednoznačně únorovou ústavu
odmítali maďarští liberálové, kteří trvali na obnovení uherské ústavnosti a na říšskou radu se
nedostavili. Němečtí liberálové naopak únorovou ústavu pro její centralistický charakter akceptovali
a rozhodně trvali na původní struktuře státu.
Nemožnost uplatňovat federalistickou politiku na půdě říšské rady a zamítnutí požadavku na
uznání svébytnosti zemí Koruny české přiměl české poslance v čele s Riegrem z říšské rady odejít.
Trpný odpor vůči rakouskému parlamentu považoval Rieger za dějinnou zkoušku, v níž se mají Češi
podle něj politicky zpevnit a najít sebevědomí. Pasívní rezistence vůči říšské radě vydržela českým
liberálům šestnáct let a stala se zdrojem budoucích názorových střetů a nekonečných konfliktů. Zatím
vytkl Rieger české politice zcela určitý cíldosáhnout většiny na zemském sněmu a na jeho půdu
přenést veškerou aktivitu.
Dosažení většiny na zemském sněmu, umožňující prosazení národnostních a politických
požadavků, nebylo však možné bez získání spojenců. V národnostních otázkách hledali liberální
poslanci podporu u šlechty, v politických záležitostech byli blíže německým liberálům, jak tomu bylo
zejména při uzákonění samosprávy v obcích a okresech. Také ve sporu, zda velkostatek má spadat
pod pravomoc obce nebo zda si tu šlechta zachová část svých výsad, hlasovala většina českých
poslanců s německými liberály proti šlechtě. Ovšem v souvislosti s volební reformou, která by
umožnila širší zastoupení Čechů na zemském sněmu, se němečtí liberálové spolu s představiteli
velkostatkářské kurie postavili proti a reforma padla.
Nemožnost dorozumění mezi českými a německými liberály odrážely i dva diametrálně odlišné
politické programy, které vznikly v českém a německém liberálním prostředí, resp. tyto politické
programy, reflektující střetnutí dvou představ národního sebeurčení, sblížení obou národních
společenství předem vylučovaly. Česká představa národní autonomie v rámci habsburské monarchie
a německá touha po spojení v jednotném národním státě nebyly kompatabilní, jak se projevilo už
v konfliktech roku 1848. Jakékoli uznání české státnosti, ať již založené na přirozenoprávním či
historickoprávním zdůvodnění, nebylo pro německé liberály akceptovatelné. Obnovení zápasu
o německou jednotu v 60. letech spolu s tendencemi směřujícími k dualistické variantě přestavby
rakouské monarchie neslučitelnost obou programů ještě umocnily.
Pro české liberály bylo rozhodující nalezení vazeb mezi národními a státoprávními požadavky
a jejich začlenění do představ o federalizaci habsburské monarchie. Centralistické představy
o uspořádání říše, na rozdíl od liberálů německých, byly pro ně z principiálních důvodů naprosto
nepřijatelné, stejně jako pro liberály maďarské, ti však vycházeli za zcela odlišných premis.
Zdůvodnění federalismu, založeného na etnickém principu, se Palacký ještě jednou věnoval ve svém
obsáhlém zásadním článku O centralizaci a národní nezávislosti z konce prosince 1849, který byl
zároveň jeho posledním politickým projevem do roku 1861. Přesvědčen o tom, podobně jako
maďarský liberál Eötvös, že idea národnosti je určující tendencí pro 19. století, zdůrazňoval, že se bez
krveprolévání může uplatňovat jedině na zásadě rovnoprávnosti národů. V Rakousku pak podle
Palackého zásada rovnoprávnosti neznamená nic jiného než „emancipaci živlu slovanského
a rumunského z nadvlády germanismu a maďarismu“50) Úplnou rovnoprávnost všech národů žijících
v Rakousku považoval nejen za podmínku ústavnosti, ale přímo za mravní základ celé říše.
Centralismus naproti tomu je s mravním základem říše, s ústavností a s rovnoprávností národů
v přímém rozporu, a proto jej Palacký nejen odmítal, ale přímo považoval za smrtelné nebezpečí pro
německé národnosti. „Svoliti k centralizaci“,všichni tito národové „podepsali by sami ortel smrti své
a spáchali by samovraždu“.51) Pro ústřední říšskou vládu navrhoval Palacký zachovat jen to, co je
nezbytně nutné, t.j. záležitosti císařského domu, zahraniční záležitosti, vojenství, finance, obchod
a komunikace. Všechny ostatní otázky mají být ponechány v pravomoci zemských sněmů, t.j.
autonomii národů a výkonná moc má být ponechána v pravomoci zemských nebo národních
68
ministerstev, a to pro země německé, československé, polskorusínské, maďarské, rumunské,
jihoslovanské a italské. Kromě toho by všechny záležitosti spadající pod národní ministerstva byly
vedeny „v řečech národních ... a zásada rovnoprávnosti národů přestala by tudíž býti pouhým
mámidlem“.52)
Tato Palackého radikální revize oktrojované ústavy byla nepřijatelná nejen pro říšskou vládu,
která měla o uspořádání říše zcela jinou představu, ale stejně tak pro německé liberály a pro Maďary,
pro něž bylo nepřijatelné ustoupit ze zásady jednotných Uher.
Vzhledem k situaci na politické scéně, ovlivněné vydáním Říjnového diplomu s jeho důrazem
na svébytnost historickopolitických individualit a k reálným poměrům, které vytvořila únorová ústava
z r. 1861, došlo ve státoprávních teoriích českých liberálů k výraznému posunu od etnického
federalismu k federalismu historickoprávnímu. Čeští liberálové přitom reflektovali i tendence
směřující k rozdělení říše ve formě dualismu, což by výrazně omezilo možnosti pro prosazení
federalizačních snah a tím i možnosti pro uplatnění práva na českou státnost. Před zavedením
dualismu varoval ve svém článku z 9. listopadu 1864 Rieger, který se obával, že rozdělení moci mezi
Němce a Maďary bude znamenat, že se česká státnost rozplyne v západní polovině Rakouska.
V článku zdůraznil, že Češi rozhodně stojí za zachováním jednoty Rakouska a že nebezpečí dualismu
je mnohem větší pro Rakousko samé než pro ně. „My Čechové žádáme sobě jistě upřímné zachování
Rakouska i jednoty jeho, neboť máme za to, že nemohouce silami svými doufati ve zbudování
vlastního suverénního státu, nemůžeme historickopolitickou individualitu, svou zvláštní národnost
a vzdělanost i život autonomický nikde a nikterak ubezpečit lépe než v Rakouskuto jest v Rakousku
svobodném i autonomicky a rovnoprávně zřízeném.My nemáme národovců ani vyhlídek za
hranicemi. Řekneli nám kdo, že jsme jen z egoismu přátelé Rakouska, přisvědčíme ochotně; ale
politikové, kteří nejsou právě naivní,přiznají nám, že právě takové přátelé bývají nejvěrnější
a nejspolehlivější“. Avšak „Čechové zajisté dlouho před Rakouskem byli, ba slavně byli a dovedli by
bohdá i po něm býti.“.53)
Do diskuse o příští podobě rakouského státu se na jaře 1865 zapojil Palacký sérií článků
v deníku Národ, které vyšly samostatně pod názvem Idea státu rakouského, a obsáhle zdůvodnil
nutnost federalistické podoby Rakouska jako mnohonárodnostního státu, respektujícího svobodu,
autonomii a rovnoprávnost národů. V první části cyklu Palacký postihuje smysl existence habsburské
říše, její původní ideu, kterou spatřuje nejprve v obraně proti expanzi turecké říše a poté v obraně vůči
protikatolické reformaci, z čehož ovšem pramenilo rakouské „tmářství“, které Rakousko vzdalovalo
od pokroku „ducha světového“. 19. století pak přineslo novou ideu státu rakouského a tím i jeho
opodstatnění, a to ideu národní rovnoprávnosti. Smyslem existence rakouského státu podle Palackého
je proto garantování svobodného vývoje národů a vytvoření takové vlády, „kteráž by jim všem stejně
dokazovala se býti matkou a nikterému z nich macechou. Slovy jinými vysloven tentýž požadavek již
nesčíselněkrát, že vláda rakouská nemá býti ani německou, ani maďarskou, ani slovanskou, ani
romanskou, ale rakouskou ve smyslu vyšším a povšechném, t.j. všem svým domácím stejně
spravedlivou.“54)
V dalších částech pak Palacký odmítl centralistickou a dualistickou koncepci uspořádání
rakouského státu, využiv argumentů v Riegrově článku, jehož pasáže převzal do svého textu, a hlavní
svou pozornost věnoval stanovení federalistické ideje rakouského státu. Vycházel přitom ze svých
federalistických koncepcí z roku 1849, opustil však jejich původní etnický princip a přijal v souladu
s teoriemi historickopolitických individualit jako základ princip historickoprávní. Na základě toho
spatřuje podstatu rakouského federalismu v rozdílu, „kterýž se činí mezi záležitostmi říšskými
a zemskými a tudíž také mezi jednotnou vládu říšskou a rozličnýmizemskými vládami. Podobně jako
ve svém článku O centralizaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku z r. 1849 rozlišuje kompetence
říšské vlády a vlád a sněmů už ovšem nikoli národních, ale zemských. Jako užitečné vidí vzít si
příklad v tomto ohledu z uherské ústavy, s jistými výhradami ovšem, jako je „nynější diplomatické
panování jednoho plemene nad ostatními“, ale nehledě na to, „jest jádro zemských institucí uherských
samo o sobě tak zdravé a zdárné, že by dle mého soudu zasloužilo chováno býti také v jiných zemích.
Jest v něm živý zárodek pravé autonomie zemské, bez níž svoboda občanská i politická nikde dlouho
69
státi a trvati nemůže ... Zejména instituce úřadův a shromáždění stoličních neboli župních, založená
na zásadě volitelnosti, dokazuje se býti pravé paládium řádův autonomických. Z toho také pochopiti
a vyložiti se dá všeobecná Uhrův (netoliko Maďarův) láska ke své constituo avitica i neobyčejná
energie k jejímu zachování a hájení.“55) /sic!/
Z toho pak Palacký vyvozuje nutnost dopřát i ostatním zemím to, co Uhrám, protože chtějíli
všechny vlády a všechny zemské sněmy v Rakousku užívat stejných ústavních práv a stejné míry
autonomie, musejí mít všechny stejnou samostatnost jako Země uherská. Protože však příliš malé
země nejsou schopny dostát požadavku svébytnosti ve všech ohledech (např. školství, soudnictví
atd.), musí být podle Palackého federalistické zřízení zároveň kombinací zásad a poměrů historických,
geografických i etnografických. Společný říšský sněm, na rozdíl od existující širší a užší říšské rady,
pak „budeť to nic více a nic méně nežli deputace od sněmův zemských posílaná vždy a pravidelně ad
hoc, t.j. k vyřizování společných záležitostí říše. Nemíním, že by k tomu se hodil systém
dvoukomorní.“56)
Na rozdíl od federalismu, který jediný je podle Palackého schopen uvést v platnost zásadu
rovného práva všem, znamenala by idea dualistického státu ztělesnění „nepřirozeného nadpráví“.
Proti jejím zhoubným důsledkům vystoupil Palacký se svým závěrečným varováním: „V takovém
případě nezbude nám říci nežli jedno a poslední slovo: když proveden bude opak idey moderního
státu rakouského a když říše ta různorodá i jediná svého způsobu na světě přiřkne nestejnou všem
spravedlnost, ale nadvládu a moc jedněm nad druhými; když Slované skutkem prohlášeni budou za
plémě podřízené, a jakož již řečeno, za materiál vlády pro jiné dva národy: tu vejde také příroda ve
své právo a odpor její nevyhnutelný promění domácí pokoj v nepokoj, obrátí naději v zoufalství,
a vzbudí konečně třenice a zápasy, jichžto směru, objemu ani konce předvídati nelze. Den provolání
dualismu stane se, nutností přírody neodolatelnou, spolu také dnem narození panslavismu ve formě
jeho nejméně žádoucí a kmotři jeho budou rodičové onoho. Co následovati bude, domyslí se každý
čtenář sám. My Slované budeme tomu hleděti s upřímnou bolestí vstříc, ale bez bázně. Byli jsme před
Rakouskem, budeme i po něm.“57)
Do pokračujících zápasů o budoucí podobu říše se v létě 1865 rozhodli vstoupit i čeští liberální
politici a také se přihlásili se svým právem na českou státnost. Pamětní spis, který vypracoval Rieger
a podepsalo 66 českých poslanců, byl však poněkud rozporuplný. Obracel se na panovníka jménem
nikoli politického národa českého v historickoprávním smyslu, ale jménem národa československého,
aby pak vyslovil požadavky založené na uznání historického práva, a to: uznat svatováclavskou
korunu za rovnocennou svatoštěpánské, ustavit společný zastupitelský sbor zemí Koruny české, zřídit
úřad českého dvorského kancléře a schválit nový volební řád do zemského sněmu, odpovídající
složení obyvatelstva. Motivace Pamětního spisu byla jasná: česká otázka měla být postavena na roveň
otázce uherské: „Nikdá nepochopí se v království našem, proč by před očima panovníků a státníků
rakouských bohatá a slavná koruna česká měla míti méně nároku na ocenění a na chránění celistvosti
své a sebeurčení svého než koruna uherská ...“58)
Pamětní spis předal panovníkovi nový ministerský předseda Belcredi, František Josef I. však
spis odložil „ad acta“. Naděje českých liberálních politiků na přijetí jejich politického programu ale
znovu oživil císařský manifest ze září 1865, v němž panovník pozastavil platnost únorové ústavy
a nařídil předložit ji i s Říjnovým diplomem uherskému a chorvatskému sněmu a k vyslovení sněmů
ostatních zemí. Třebaže toto ustanovení prakticky znamenalo kapitulaci Vídně před uherskými
požadavky, v Čechách vyvolala nezměrné nadšení. Rieger v něm viděl přímo počátek nové přestavby
habsburské říše na federalistickém základě. Na konci roku 1865 na zasedání zemského sněmu
prohlásil: „Pánové já myslím, že říše rakouská není pouhá nahodilá skupenina národů svázaných
vespolek snad toliko dynastií,jsem přesvědčen, že má vznešenější úkol. Světohistorický úkol tento
jest, spojovati všecky ty menší národy osídlené okolo Karpat a údolí dunajského v jeden celek, aby
proti agresi kolosů sousedních uhájili svou bytost, svou individualitu a společným snažením každý
podle individuality své mohli se nésti k nejvznešenějším úkolům člověčenstva. Tento úkol pokládám
za životní úděl Rakouska, za jeho duši, a ten mu také dodává na věky věkův životní sílu, právo bytu,
to, co jmenujeme raison détre. To, pánové, my všichni národové, zvláště my menší, v úplné míře
70
cítíme; my všichni cítíme a víme, že nám je Rakousko nutnou potřebou k zachování vlastní existence
naší, a proto jsme odhodláni Jeho Veličenstvo na té dráze, kterou nastoupil, podporovati celou svou
silou ducha a s celou upřímností srdce. Nemáli však Rakousko takového světohistorického úkolu, pak
se rozpadne i kromě všech snažení našich, pak ho neudrží žádné oktrojování, žádná únorovka, pak ho
neudrží žádný absolutismus ani železný kruh bodáků; všecko snažení bude marné. Kdo však má víru
ve světohistorický úkol Rakouska, ten musí také věřiti, že v rozhodné této době také prostředky jeho
zachování se najdou v srdci našem a v hlavě a vůli naší.“59) Rieger pak rozlišil dva způsoby
modernizace státního zřízenífrancouzský, uznávající převrat a centralizaci a historický, který „nechce
tvořit ničeho násilím“. Rakouská ústava proto nesmí připustit vytváření žádných nehistorických
institucí.
Na prosincovém zasedání sněmu byla zároveň schválena děkovná adresa panovníkovi za jeho
zářijový manifest, která současně vyjadřovala i přání české politické reprezentace, aby se císař nechal
korunovat českým králem, což v odpovědi na adresu panovník přislíbil.
České státoprávní aktivity však narážely na stále otevřenější odpor německých liberálů. Blížící
se rakousko německé střetnutí ovlivnilo i jejich argumentaci. České národní požadavky začaly být
označovány jako neúnosné z hlediska německých národních zájmů. Pokud by byly splněny, hrozili
Němci, že budou hledat podporu u svých soukmenovců mimo hranice říše. Pruskorakouská válka,
která vypukla v létě 1866, všechny konflikty ještě umocnila.
71
V. Vítězství dualismu
Válka mezi Pruskem a Rakouskem, do níž vyústila dlouhotrvající rivalita mezi oběma státy,
znamenala podstatnou změnu mocenskopolitických poměrů v Evropě a zároveň i zásadní přeměnu
mocenského postavení habsburské monarchie. Po vítězství nad Rakouskem Bismarck rychle a za
výhodných podmínek pro habsburskou monarchii s ní uzavřel mír. Jednak si chtěl krýt záda pro
případ očekávané francouzskopruské války, jednak byl přesvědčen, že poté, co se mu Rakousko
podařilo vytlačit z italských a německých území, je bude nadále potřebovat jako společný rámec pro
malé národy žijící v oblasti Dunaje. Tím vším také nutil Vídeň k tomu, aby přistoupila na urychlené
vyřešení vnitřní struktury říšea vyrovnala se s Maďary. Paralelně tak s jednáními o vojenském příměří
začala i jednání s maďarskými politiky Deákem a Andrássym. Deák neměl v úmyslu využít rakouskou
porážku k prosazení jiných požadavků a nadále stál na stanovisku návrhu na vyrovnání, tak jak ho
vypracovala zvláštní vyrovnávací komise zřízená uherským sněmem, a který spočíval na základě
ústavy z roku 1848. Andrássyho stanovisko,jak je vyjádřil v Pamětním spisu z 30. července 1866,
představovalo naopak zřetelný posun akcentu v pojetí vyrovnání a předjímalo budoucí neblahý
charakter dualismu.Podle Andrássyho „musí habsburská monarchie hledat svou novou tvář
v důsledném a rovnovážném dualismu, ve kterém oba integrované celky v čele s německým
a maďarským elementem vytvoří dva pevné pilíře, na nichž bude možné znovu budovat mocenské
postavení monarchie. Jakýkoliv centralismus či federalismus je holou nemožností, neboť je v prvním
případě neslučitelný s uherským státní právem a ve druhém případě znamená přílišné uvolnění vnitřní
skladby soustátí a tím oslabení jeho soudržnosti.“1) (V souladu s těmito svými názory vystupoval
Andrássy o pět let později už jako ministerský předseda uherské vlády zcela jednoznačně proti
pokusům o českorakouské vyrovnání, a svým osobním vlivem se mimo jiné zasadil o to, aby návrhy
českých politiků byly smeteny ze stolu. Považoval totiž za nekompatibilní s politickou převahou
maďarství, kdyby Češi zaujali v monarchii podobné postavení jako Maďaři. Nevěřil, jak se vyjádřil, že
monarchie může stát i na třech nohou. Kromě toho se bál, jaký vliv by tato česká snaha měla na
hornouherské Slováky a jižní Slovany v Uhrách.)
Přistoupení na ideu rakouskouherského státu a uznání ústavních svobod a revolučních snah
Uher z roku 1848 v celé jejich komplexnosti bylo ale pro Vídeň stále ještě velkým soustem a bylo
třeba ještě několikaměsíčních jednání, než uznala, že se s Uhrami, které se co do rozlohy staly větší
částí monarchie, musí dohodnout. Ke konečnému vyřešení táhnoucího se problému přispěl nový
ministr zahraničí rakouské vlády von Beust. Po dohodě s Gyulou Andrássym bylo rozhodnuto provést
vyrovnání jako „státní převrat“ bez předchozího projednání v zemských sněmech, jak to sliboval
císařský manifest ze září 1865. 18. února 1867 byl v uherském parlamentu přečten královský reskript
o obnovení uherské ústavy a o jmenování Gyuly Andrássyho ministerským předsedou odpovědné
uherské vlády a o dva dny později František Josef I. na návrh Andrássyho jmenoval členy vlády. Ve
dnech 17. května4. června 1867 parlament na svém zasedání přijal vyrovnání ve formě zákona
a zároveň i návrh zákona týkající se modifikace zákonů z roku 1848. 8. června 1867 korunovací
Františka Josefa I. uherským králem byl proces rakouskouherského vyrovnání završen.2)
Zákon o vyrovnání vyjádřil samostatnost obou zemí (se zvláštní vládou a parlamentem), jejich
rovnoprávnost a paritu a stanovil i způsoby a formy spolupráce. Zákon o vyrovnání vycházel také
z principů Pragmatické sankce z roku 1713, podle nichž obě země mají společného panovníka, jsou
neoddělitelně spojeny a navzájem jsou povinovány společnou obranou. Deák a jeho spolupracovníci
pak zdůrazňovali, že vyrovnání spočívá na systému dubnových zákonů z roku 1848 a je pouze
doplněno takovými opatřeními pro řízení „společných věcí“, na které v bouřlivých událostech roku
1848 už nemohlo dojít.
Zákon o vyrovnání vyjádřil „ústavní, veřejnoprávní a samosprávní samostatnost“ Uher
a obnovil parlamentní systém nejen v Uhrách, ale i v Rakousku, resp. Předlitavsku. Z principu
společné obrany vyplývalo, že otázky vojenství, zahraničí a financí patřily do okruhu „společných
věcí“. Správa těchto resortů byla svěřena společným ministerstvům. Společní ministři však nebyli
odpovědni nějakému společnému, třetímu parlamentu, stojícímu nad parlamentem rakouským
a uherskýmtaková instituce neexistovala, nýbrž výborům, delegovaným rovným počtem z uherského
72
parlamentu a rakouské říšské rady, tzv. delegacím. Členy delegací (6060), t.j. výborů pro společné
záležitosti, volily oba parlamenty každoročně. Delegace zasedaly buď ve Vídni nebo Budapešti. Tyto
výbory určovaly, jak mají být náklady na společné záležitosti vysoké. Společné náklady pak byly
rozděleny zvláštním výborem mezi obě země, a to v poměru 30 %, posléze 36,4 % pro Uhry.
Obchodní a celní spojenectví, které vzniklo mezi oběma zeměmi, tzv. hospodářské vyrovnání,
bylo třeba obnovovat zvláštní smlouvou každých deset let. Společným se stal finanční systém, později
(1878) i emisní banka.
Pokud se týče vojenství, zákon uznával „stará ústavní vladařská práva“ panovníka a velení celé
armády ponechával v jeho rukou a jen doplňování armády a odvod branců patřily do okruhu
působnosti parlamentu. To byla jedna z mezer v zákoně, díky níž mohla být uplatňována jako
absolutistická tradice vlastní vůle panovníka. Taková mezera se ukázala i v dohodě, na jejímž základě
se panovník prostřednictvím parlamentu mohl vyjadřovat k návrhům zákonů.
Deák považoval vyrovnání za první krok na cestě k ústavnímu životu země, který byl pro něj
nejvyšším ideálem a maximální hodnotou. Byl přesvědčen, že přijetím liberálního zákonodárství
a dodržováním ústavnosti bude možno vyřešit všechny problémy, které se Uher dotýkaly, hlavně pak
otázku vztahu k nemaďarským národům Uher a národnostní politiku vůbec. Všechny zákony, na
jejichž vypracování se Deák podílel, měly výrazný liberální charakter. Takový byl např. i zákon
o branných siláchbranný zákon (1868:LC). Stanovil, že branná povinnost je všeobecná a osobně ji má
plnit každý obranyschopný občan. K ozbrojeným silám patřily armáda,honvédstvo a domobrana.
Vojenskou službu musel každý plnit na vyzvání vojenského úřadu.
Zákon o ozbrojených silách se vůbec nezabýval otázkou velícího a služebního jazyka
a ponechával tuto otázku zcela v pravomoci panovníka. Tím se přirozeně služebním a velícím
jazykem stala němčina. Tuto situaci maďarské veřejné mínění a strany krajní levice po celou dobu
dualismu pojímaly jako vážnou národní újmu. V honvédstvu byla velícím jazykem maďarština,
v Chorvatsku chorvatština. Honvédi vedle vlajky a monogramu panovníka nosili i zemské barvy
a uherský znak. Honvédstvo mohlo být použito mimo hranice Uher jen za výjimečných okolností, a to
na základě zvláštního zákona. Tvořilo vlastně jen doplňující část ozbrojených sil, t.j. společné armády
a jeho posláním bylo udržování vnitřního míru, pořádku a bezpečnosti.3)
K zákonu o branných silách se v diskusi vyslovil také Deák. Poukázal sice na nutnost udržování
armády, ale zároveň zcela jasně podpořil mírovou politiku: „Byli bychom šťastni, kdybychom i bez
plnění tíživé povinnosti obrany dokázali držet naši vlast. Ale to je bohužel nemožné. Šťastná je ta
země, jejíž úplnou neutralitu garantovala Evropa, jako Helvétii; šťastná ta, kterou by bránili druzí,
šťastná ta,která kvůli svému geografickému postavení je méně vystavena nebezpečí útoku. Ale naše
situace uprostřed evropských velmocí ... přináší mnohá nebezpečí a abychom naši vlast mohli bránit,
vyžaduje to více úsilí a obětí. Bez nutnosti budovat a udržovat armádu nebo přes nutnou míru mrhat
na dobyvačnou válku krví a majetkem lidu je politicky i mravně zločinné. Ale dostatečnou silou být
připraven stát na obranu země proti všem možný útokům je politická a mravní povinnost. Budeli
někdy civilizace a mravní cítění lidí pozdviženo na ten stupeň, aby válka byla politickou a mravní
nemožností, nevím; ale že doposud na ten stupeň nevystoupila a že válka za současné situace
v Evropě patří mezi lehce nastavší možnost, to myslím nikdo nemůže popřít. My pak musíme se této
situaci přizpůsobit.“4)
Svoje mírové chápání politiky a vztahů se sousedy zdůrazňoval Deák i při jiných příležitostech.
„Ze srdce jsem si přál, aby sousední země (naši menší východní sousedé, kteří by mohli připadat
v úvahu za účelem spojení) mohly dodržovat svoje ústavní svobody, mohly vyjadřovat svou státní
existenci; nikdy bych se nepřipojil k takovému politickému vyjádření, které by jimv tom chtělo
zabraňovat, a kdybych měl nějaké nepatrné slovo, pozdvihl bych je proti všem annexionálním
snahám, protože bych je ze strany Uher považoval za nespravedlivé, škodlivé, dokonce nebezpečné!
Jsem přesvědčen, že takovou politiku Uhry následovat nikdy nebudou, nesmí!“5)
73
Z právního hlediska bylo vyrovnání dokončeno dvěma zákonyzákonem o vyrovnání s Chorvaty
a národnostními zákony. Dohoda s Chorvatskem (1868:XXX. sbírky) byla jedním z významných
počinů maďarského liberalismu. V maďarském výboru se práce účastnil i Deák a smlouva o vyrovnání
vznikla v souladu s jeho zásadami. K dohodě nedošlo jedině v otázce Rjeky a toto území bylo na
základě rozhodnutí panovníka připojeno k Uhrám. Dohoda zabezpečovala Chorvatsku širokou
autonomii v oblasti vnitřní správy, náboženství, školství, justice, a to jak v oblasti zákonodárství, tak
v oblasti vnitřních záležitostí. Ostatní otázky, které zůstaly společné, podléhaly společnému
maďarskochorvatskému zákonodárství a centrální vládě. Zájmy Chorvatska v ústřední vládě
zastupoval jeden chorvatskodalmatský ministr bez portfeje, který měl na zasedání ministerské rady
hlasovací právo. Do společného parlamentu bylo delegováno 29 členů chorvatského sněmu.
Na celém území Chorvatska byly zákonodárství, veřejná správa a jazyk zákonů chorvatské.
Chorvatští poslanci jak ve společném sněmuparlamentu, tak v delegacích mohli používat chorvatský
jazyk. V čele autonomní chorvatské zemské vlády stál bán, jmenovaný králem na návrh společného
ministerského předsedy, který byl odpovědný chorvatskému sněmu. Zákon konstatoval, že „Uhry
a ChorvatskoSlavonskoDalmatské země představují totéž státní společenství, a to jak mezi ostatními
zeměmi spadajícími pod vládu Jeho Veličenstva, tak mezi jinými zeměmi.“6)
Zákon ustanovil, jakého charakteru bylo vládní společenství, které mezi oběma zeměmi
vznikla. De iure mohlo být konfederací, ale přesto v politickém ohledu je nelze považovat za
federativní stát, nicméně autonomní charakter byl mimořádně široký. Chorvatsko mělo samostatný
trestní a občanský zákoník, veřejná správa dostihla maďarskou, disponovalo širokou samosprávou.
Chorvatskou autonomii velmi usnadňoval fakt, že na jejím území žili převážně Chorvati a nebyla tak
výrazně národnostně smíšeným územím, svou roli sehrálo i to, že Chorvaty považovali maďarští
politikové vždy za „historický národ“, který měl kdysi své království, i to, že maďarská vláda jim
konec konců chtěla poskytnout samosprávu už v roce 1848.
Autonomie Chorvatska se projevila i navenek. Na území Chorvatska se v záležitostech,
dotýkajících se vnitřních věcí, mohly užívat vlastní národní barvy a znak, v době parlamentních
jednání o společných záležitostech vlála na budově parlamentu vedle uherské i chorvatská vlajka.
Jedním ze základních úkolů nového maďarského parlamentu, poučeného hořkou zkušeností
z minulosti, bylo uspořádání národnostní otázky. Ta byla upravena národnostním zákonem
(1868:XLIV.sb.). Stanovisko nemaďarských národností Uher vůči tomuto zákonu bylo naprosto
odmítavé. Jednotlivé národnosti setrvávaly na svém původním postoji řešení národnostní otázky
pouze na teritoriálněveřejnoprávním základě. Stanovisko národností v této otázce bylo důsledné
a neměnné. Národnosti požadovaly, aby byly uznány jako samostatná národní společenství, která jako
taková požívají všech práv. Župy požadovaly, aby byly vymezeny podle národnosti, užívání
ústředního jazyka aby bylo stanoveno podle jazyka většiny a také svolání národních sněmů. Jak bylo
formulováno na slovenském národním shromážděnív Turč. Sv. Martinu v červnu 1861: „Je nutné, aby
individualita našeho národa byla uznána a zosobněna na územích v hornouherských obvodech,
vymezených podle národnostních hranic...“7)
Stanovisko maďarských liberálů ovšem, tak jak je v národnostní otázce formuloval a zastával
Eötvös, bylo úplně jiné. Podle nich svobodný vývoj národností zabezpečuje všeobecná rovnoprávnost.
Územní nebo národnostní autonomní veřejnoprávní společenství se duchu moderního liberalismu
příčilo. Zemi není možné rozkouskovat, tvrdili, ale je třeba zabezpečit kulturní vývoj národností
v celé šíři. To je možno ale činit jen po ty meze, pokud není ohrožena integrita státu. V odpověď na
volání nemaďarských národů Uher po autonomii se uherský zemský sněm vyjádřil: „Chceme, aby
vzhledem k úplnému zavedení občanských práv se nečinily ani náboženské, ani národnostní rozdíly
mezi občany vlasti a chceme, aby národnostní požadavky našich spoluobčanů jiné národnosti byly
zabezpečeny ve všem, co je uskutečnitelné bez politického rozdělení země a obětování její zákonné
nezávislosti ...“8)
74
V tomto duchu byl koncipován i národnostní zákon. Stal se tak klasickým „kamenem úrazu,
o který klopýtla každá liberální koncepce řešení národnostní otázky v Uhrách od Eötvöse po Jásziho
a maďarskou progresi: nedokázali se při nejlepší vůli vmyslet do stanoviska nemaďarských národností
a pochopit rozsah a dosah jejich aspirací; stále ještě v hloubi duše doufali, že „při dobré vůli“ je bude
možno získat pro uznání maďarské hegemonie“.9) Jak se vyjádřil v parlamentní rozpravě 28. listopadu
1868 Deák: „Když chceme získat národnosti, touto cestou není, abychom je za každou cenu
pomaďarštili, ale to, abychom u nich vzbudili zálibu pro maďarské vztahy.“10)
Jak jsme již uvedli, Deák byl už ve 40. letech přesvědčen o významu národnostní otázky
v Uhrách ve vztahu k zachování „maďarství“. Obával se, že zavedení autonomní samosprávy by
narušilo vnitřní jednotu země a postupně by vedlo až k jejímu rozdělení, a proto ji naprosto odmítal.
Právo na autonomii se stalo mezí, za kterou nebylo možno jít. Protipólem kolektivních národních práv
a státní oprávněnosti týkající se národa se stala teze jednotného nedělitelného uherského národa a jeho
jinojazyčných členů, kterou Deák vehementně prosazoval. Měla znamenat úplnou individuální
rovnoprávnost občanů všech národností státu a zároveň úplné vyloučení občanů z kolektivních
národních práv.
Idea jednotného politického národa byla však v Uhrách fikcí a nikdy se ji nepodařilo
uskutečnit. Jak jsme se již zmínili, nepřijaly ji ani nemaďarské národnosti Uher, ani maďarské veřejné
mínění, podle něhož v uherském státě patřila vedoucí úloha beze všech diskusí státotvornému
maďarství. Zvláště v župní administrativě převažoval názor džentry, která na ostatní národy pohlížela
jako na etnikum s národopisnými zvláštnostmi. Deákova liberální národnostní politika tak nenašla
žádné pokračovatele. Deák začínal být pro svou stranu přítěží a stával se překážkou na její cestě
k maďarizaci. Stejně tak školský a jazykový zákon, koncipovaný Eötvösem na základě garantování
individuálních práv, byl v souvislosti s politickými kompromisy realizován v takovém prostředí, které
odmítalo eötvösovské politické myšlení. Rovněž Eötvösův z národního hlediska nezainteresovaný stát
se vyrovnáním obou nejsilnějších národností monarchie stal neuskutečnitelným. Dualistický systém
zabezpečil takovou mocenskou situaci, která tuto nezainteresovanost státu v národnostní otázce
předem vyloučila. Vzniklý stát nutně zprostředkovával politické snahy maďarského aněmeckého
prvku a svou činnost směřoval na obhajobu této umělé situace proti ostatním národnostem a zúžil ji
do defenzívy proti ostatním národnostním snahám. Po vyrovnání vměšování státu sílilo a paralelně
s tím se postupně stahovalo do pozadí uplatňování národnostních práv, koncipovaných
v národnostním a školském zákoně. Na tomto místě je možno citovat velkého maďarského liberála 20.
století Istvána Bibó: „Vnitřní zastavení doby vyrovnání ... se nikde neprojevilo s takovou ostrostí,
jako v této oblasti, odkud začala sílit obava z vývoje ústícího do slepé uličky: v oblasti národnostní
politiky a asimilace.“11)
Úrodné podhoubí pro takový rozvoj vytvořily už poměry po porážce revoluce z let 184849.
Především vedoucí síla revoluce a bojů za svobodu, zemanstvo a střední šlechta, byly v důsledku
porážky vytlačeny z politických a hospodářských pozic. A tak nejvzdělanější vrstva, stojící za
buržoazním vývojem a svazující jej s národní samostatností, žila buď v emigraci nebo ve vězení nebo
v pasívní rezistenci před centralizující habsburskou mocí. Tato centralizující moc se svým
byrokratickým aparátem přistupovala k buržoazní přeměně Uher na zcela odlišných základech od
dřívějších národních buržoazních koncepcí.
Porážka revoluce v roce 1849 přinesla ve svých důsledcích vážné deformace života společnosti.
V roce 1848 se maďarský nacionalismus střetl s nacionalismem jiných národů Karpatské kotliny.
Maďarské politické vedení, jak už bylo řečeno, nebralo vážně národní požadavky slovanských národů
a Rumunů a reálný kompromis s nimi chtělo uzavřít až v okamžiku porážky. Toto vědomí nesouhlasu
se sousedními národy potom v pozdějších desetiletích v maďarském povědomí velmi silně žilo.
Zároveň tím, že snahy směřující k vytvoření nezávislého národního státu ztroskotaly a že Vídeň po
roce 1849 prokázala vůči maďarskému národnímu hnutí naprosté nepochopení, se maďarský
nacionalismus stal znovu protirakouský, protiněmecký. Národní myšlenka se začala téměř ztotožňovat
s bojem proti cizincům.
75
Další deformaci způsobil společenskohistorický vliv porážky 184849. Vzdělaná střední šlechta
40. let, vedoucí síla maďarského reformního hnutí, se po roce 1849 jedna stáhla, jednak ji
centralizační politika vytlačila z politického života, z funkcí a zahnala ji na její venkovská sídla. Místo
aby získávala evropský rozhled, musela se dívat na svět „z oken župního domu“12) a přišla o své
předchozí tvůrčí schopnosti. Její pojetí života, způsob myšlení, ale i způsob oblékání zůstal někde ve
40. letech. V nové moci přirozeně viděla jen utiskovatele národního hnutí a byla přesvědčena, že
jediný, koho může národ následovat, je ona. Tato venkovská střední šlechtická vrstva, sražená
z vrcholu, s maďarským národním obsahem ztotožňovala všechny ty provinciální vlastnosti, které se
vytvořily v situaci půldruha desetiletí po porážce boje za svobodu jako jedna forma chování
protivídeňské opozice. Navíc její vytlačení z politického života ochromilo i její možnosti zapojit se do
rozvíjejícího se kapitalistického vývoje, dokonce osvobození z roboty narušilo její existenční základ.
Neměla peníze, aby mohla svoje statky modernizovat.
To, že se idea statkářského šlechtice, t.j. nezávislý národní stát, nemohla uskutečnit, vytvářelo
nejprve jen latentní, později pak stále silnější a hlasitější ochotu k oživení nacionalismu a velmi
posílilo jeho základy. Tato střední šlechta, která se v době vyrovnání už opět cítila silná, nevyvodila
z událostí let 184849 žádné poučení a nepřátelství mezi Maďary a ostatními národy Uher neuznáním
jejich práv jenom zostřovala. Tak se protivídeňský myšlenkový okruh snoubil ve významné části
maďarského veřejného mínění tu se silnější, tu se slabší netrpělivostí a přezíravostí vůči národnostem.
Rok 1867 otevřel velkému množství maďarské šlechty cestu z uzavřenosti. Ale kam? Tato
vrstva se už dříve stavěla odmítavě k obchodní a finanční dráze buržoazního světa, což doplnilo ještě
i její postižení centralizační politikou Vídně po roce 1848.Tak mohlo dojít k tomu, že zatímco
v nejdynamičtější sféře spjaté s kapitalistickou výrobou, v obchodě a bankovnictví,měly za několik
desetiletí rozhodující váhu nové kapitalistické vrstvy, střední statkářská šlechta se ze svých
mocenských pozic podílela v první řadě na funkcích státní a župní veřejné správy. V každodenním
životě moderního státu tato sféra má velký význam, především co se týče ovlivňování veřejného
mínění. Tehdy se vytvořil v maďarské literatuře tak často vykreslený životní způsob středního
šlechtice, džentry, uzavřeného za ohradou komitátu, kde je on pánem prostřednictvím svého úřadu
a rodinných příbuzenských svazků, nestará se o evropské duchovní proudy a ustavičně se odvolává na
dějiny maďarského národa jako na své vlastní dějiny. Zároveň se jeho pauperizace rok od roku
stupňuje, a tak se stupňuje i jeho animozita, nepřátelské chování vůči nové, bohatší buržoazní vrstvě.
Jestliže střední šlechta o několik desetiletí dříve horovala pro spojení „národního“ a „buržoazního“a
v jejím politickém programu to byl základní hlas, pak v posledních desetiletích 19. století v jejím
pojetí „národní zájmy“ a „kapitalizace“ stojí navzájem proti sobě. V tomto pojetí se spojuje v jedno
nepřátelství k cizincům, národní tradice nezávislosti a nepřátelství vůči kapitalizaci, neboť tato
kapitalizace už není maďarská, nýbrž cizí, nemá národní, ale kosmopolitní rysy. To ovlivnilo
charakter maďarské společnosti, a ve svých důsledcích další vývoj v této oblasti na dlouhá desetiletí,
a rezidua tohoto pojetí se objevují dodnes.
Otázku, zda bylo vyrovnání kompromisem nebo úspěchem, zda přineslo fenomenu maďarství
výhody či nevýhody, si nekladla až pozdější doba: velká diskuse proběhla už hned v roce uzavření
vyrovnání, roku 1867. Maďarští političtí představitelé, tvůrci vyrovnání, si byli vědomi toho, jak
závažnou změnu nové uspořádání vztahu Uher k říši znamená a snažili se je posuzovat i z hlediska
vnějšího postavení Uher a zároveň ze zorného úhlu jejich budoucnosti. Hned od počátku se definovala
dvě ostře proti sobě stojící hodnocení, perzonifikovaná na jedné straně Kossuthem, na straně druhé
Deákem.
Maďarská emigrace roku 1848 s Kossuthem v čele kritizovala vyrovnání za to, že Uhry úzce
svázalo s habsburskou monarchií a znemožnilo usmíření jak se sousedními národy, tak s národnostmi
žijícími uvnitř země. Ve Ferenci Deákovi viděla „hrobaře Uher“, odpovědného za „zaprodání státní
nezávislosti“. Svou vizi likvidace monarchie Kossuth objasnil na základním dilematu uherské
národnostní politiky doby dualismu, když kritizoval vyrovnání jako faktor, který zabraňuje novému
státoprávnímu uspořádání mezi národy tohoto prostoru, toužícími po nezávislosti: „ ... klíč pro řešení
národnostní otázky je mezinárodního charakteru. Když Uhry budou sledovat takovou politiku, která
76
bude vstřícná vůči autonomii a svobodě respektive nezávislosti těchto národů, ... není třeba se bát, že
národnostní otázka v naší vlasti překročí odpovídající hranici; ale když národnosti v Uhrách uvidí, že
Uhry sledují takovou politiku, která se staví do cesty autonomie a svobodě, respektive nezávislosti
snimi spřízněných národů, pak nemá svět myslitelnou vnitřní koncesi, s níž by bylo možno
národnostní otázku vyřešit.“13) Podle Kossutha tedy rakouskouherské vyrovnáníse sebe omezující
maďarskou státnostívytvořilo v maďarské národnostní politice takovou nátlakovou situaci, kterou
nebude možno vyřešit žádným ústupkem.14)
V květnu 1867 zahájil Kossuth útok proti Deákovi známým otevřeným Cassandřiným dopisem,
v němž varoval maďarský národ před tím, aby se dělil s habsburskou mocí o odpovědnost na vládě
nad utlačenými národy. Kossuth soudil, že vzhledem ke krizi, v níž se Rakousko v roce 1866 ocitlo,
bylo možno spojeným úsilím vyvolat jeho zhroucení a tak mohly Uhry (a také Čechy) zaujmout
v řadě nezávislých států Evropy konečně takové místo, jaké jim náleží. Kossuth byl přesvědčen, že
dosažené vyrovnání je z hlediska budoucnosti Uher jen zdánlivou výhrou; jeho přijetím maďarská
politika naprosto rezignovala na realizaci svého jediného smysluplného cíledosažení úplné
nezávislosti Uher, zbavila se možnosti řídit vlastní osud a budoucnost své země vydala všanc cizím
zájmům takové moci, která byla vždycky nepřítelem maďarské nezávislosti.
Hlavní nebezpečí vyrovnání viděl Kossuth v jeho mezinárodních důsledcích. Rakouskou
monarchii považoval už za anachronickou strukturu přežívající z feudálních časů, která v době
tendující ke vzniku národních států nemá žádnou šanci na přežití a musí se rozpadnout. Svazovat osud
maďarství s říší, která spěje k zániku, je proto podle Kossutha nezodpovědným hazardem. Namísto
zahraniční politiky sloužící zájmům národa Rakousko podle něj sleduje, tak jako to činilo vždycky,
dynastickou a imperialistickou politiku. Připojovat se k této zahraniční politice, která si přeje pouze
panovat nad druhými, znamená pro Uhry velké nebezpečí. Rakousko v souladu se svými vlastními,
říšskými, dobyvačnými zájmy se bude podle Kossutha vměšovat do východní otázky, do otázky
uspořádání balkánských zemí, které se pomalu osvobozují z nadvlády upadající turecké říše.
Rakousko bude vystupovat jako dobyvatel a tím proti sobě popudí balkánské, hlavně jihoslovanské
národy a učiní z nich spojence carismu. Už jen pouhá možnost rakouského vměšování učiní
z východních národů nepřítele říše a bude je hnát do náruče carského Ruska, a snimi pak zároveň
i jejich etnické příbuzné uvnitř Uher. Carské Rusko nebude postupu Rakouska nečinně přihlížet,
neboť i ono má na Balkáně svoje vlastní plány. Jaké výhody tedy vlastně vyrovnání přinese, ptá se
Kossuth. Sepětí s Rakouskem neposkytne žádnou ochranu ani proti vnějšímu, ani proti vnitřnímu
nepříteli. Neuchrání Uhry před odstředivou silou národnostních problémů, před carským
imperialismem, neposiluje je, naopak oslabuje.
Jestliže Kossuth v souladu s Deákovými politickými koncepcemi 40. let viděl v Rakousku před
rokem 1848 jediného možného garanta pro ochranu maďarství před hrozbami panslavismu a před
dezintegračními snahami národních hnutí nemaďarských národností Uher, neblahé zkušenosti
z revoluce a boje za národní svobodu v letech 184849 přivodily v jeho názorech zcela zásadní změnu.
Rakouský stát a spojení s ním nebude zárukou dalšího rozvoje maďarství, naopak, stane se příčinou
jeho zkázy. Navíc svazek s ním zavleče Uhry do područí německého vlivu a tím do osudové války.
Jediný způsob, jak čelit všem vnějším i vnitřním nebezpečím, které ohrožují Uhry, je trvat na jejich
úplné státní nezávislosti. Této své myšlence, kteroupoprvé vyslovil v roce 1849, zůstal Kossuth věrný
až do své smrti v roce 1894 a z emigrace se nikdy nevrátil.
Deák a jeho přívrženci založili obhajobu vyrovnání na vyvracení Kossuthových argumentů.
Deák sámve svých projevech stále zdůrazňoval, že přestože úplná nezávislost Uher uskutečněna
nebyla, vůbec to neznamená, že Uhry splynou s Rakouskem nebo se stanou jeho provincií. Vyrovnání
podle něj znamená právě bezpečnější obranu země. Argumentoval tím, že na konci roku 1848 by
uherský sněm podobnou dohodu, která by zabránila prolití spousty krve, přijal s nadšením, a za
hazard by na rozdíl od Kossutha považoval nepřijetí takové dohody. „To nyní, když se podařilo
polámanou lodičku naší politické existence dostat do malého přístavu, ji snad máme odstrčit zpět do
zpěněných vln hučícího moře, jen v pochybné naději, že snad někdy, nesmeteli nás pohroma, se
můžeme dostat do hezčího, většího, bezpečnějšího přístavu?“15) Díky vyrovnání bude podle Deáka
77
maďarská samostatnost spočívat na mnohem bezpečnějších základech než kdykoli od roku 1526.
Doposud byly otázky vojenství, financí a zahraniční v rukou cizí dynastie a Uhry tak byly vydány
napospas cizím mocenským snahám, aniž by se mohly bránit, a teprve vyrovnání přineslo možnost
podílet se na jejich správě.
Mocným argumentem v Deákově obhajobě vyrovnání byla situace na mezinárodní politické
scéně. Vojenská porážka národně osvobozeneckého boje v roce 1849 podle Deáka beze všech pochyb
prokázala, že Uhry samy porazit Rakousko a vnější síly, které mu pomáhají, nedokážou, a s žádnou
účinnou pomocí ze zahraničí počítat také nemohou. To se jasně ukázalo i v případě spolupráce
maďarské emigrace s protagonisty německého a italského hnutí za sjednocení. Ti na ní měli zájem jen
do té doby, dokud to odpovídalo jejich vlastním politickým cílům. „Musíme pochopit, že zahraničí
nebude uplatňovat svůj vliv pro budoucnost naší vlasti“ vyjádřil se po návratu do vlasti Ferenc
Pulszky, vedoucí postava maďarské emigrace. Proto jedinou možnou cestou, jak se dále pokusit
uskutečňovat to, co bylo zmařeno porážkou maďarského protirakouského hnutí odporu, bylo podle
Deáka nepřetržitě před celým světem zdůrazňovat, že uherská ústava právně nepřestala existovat, že
trvá její právní kontinuita, a že požadavky maďarských politiků jsou oprávněné, a zároveň přesvědčit
velmoci, trvající na principu, že v zájmu evropské rovnováhy je třeba ve střední Evropě zachovat
silný státRakousko, o tom, že uherská ústava a zákonná samostatnost Uher nejsou v rozporu
s existencí a mocí rakouského státu.
Deák chtěl habsburskou monarchii přestavět v takovou obrannou strukturu, která by poskytla
malým národům ty příslušné vnější atributy, kterými samy o sobě jinak nedisponovaly. „Úplnou
nezávislost Uher nelze počítat mezi politické možnosti, k tomu nejsme dost silní“, vyjádřil se v březnu
1867. V době krále Matyáše, kdy Skotsko ještě nepatřilo k Anglii a Francie byla rozčleněna na
jednotlivé části, bylo ještě možno Uhry počítat mezi velké státy, ale od té doby se změnily „dimenze
evropských států“, konstatoval Deák. Uhry by nemohly existovat samy, vklíněny mezi mocnou
ruskou a německou říší.16)
V prosinci 1867 se Deák k tomuto tématu znovu vrátil: „Velká část evropských mocností
disponuje takovou rozlohou a takovými značnými silami, že mezi nimi by Uhry jako zvláštní, sama
o sobě stojící země nemohly existovat bez spojenectví, které poskytuje jistou oporu. Osud naši zemi
umístil mezi takové velmoci, že kterákoli z nich by se mohla postavit do cesty našim touhám
a plánům ... a zamést s nimi.“17)
Řešením podle jeho názoru nemohl být ani emigrační plán Dunajské konfederace. Považoval
sice za žádoucí, aby podunajské národy žily svobodně a podle ústavy, v čemž jim nesmějí být kladeny
žádné překážky, a každé dobyvačné pokusy ze strany Uher vůči nim uznal za „nespravedlivé,
škodlivé, dokonce nebezpečné“. Ale spojenectví s nimi považoval za nemožné, ba přímo vyloučené,
protože kvůli územní integritě Uher „bychom se s našimi spojenci mohli dostat do takových
kontraverzí a vnitřních zápasů, které by zhatily i sám cíl spojenectví“.18) Ze všech těchto okolností
vyvozuje Deák jediné: spojení s Rakouskem bylo nejlepší a jediné možné řešení; protože Rakousko
není dost silné na to, aby společně s ním vytvořilo velmoc a tak vybudovalo ochranný val proti všemu
nebezpečí.
Z diskuse mezi Kossuthem a Deákem je možno vyzvednout dva fakty. Na jedné straně to, co
viděl Kossuth: že emancipační proces národů, jejich další vývoj směřující k uznání i jejich politické
svébytnosti nezadržitelně dříve či později ohrozí mnohonárodní politický rámec, pocházející z dob
feudalismu, tedy habsburskou monarchii. Tentýž jev ovšem, v té či oné formě, ohrožoval i státní
rámce historických Uher. Druhým faktem je to, co tehdy viděl Deák, že vyrovnání bylo za daných
poměrů nevyhnutelné, dosažitelné kompromisní řešení mezi centralismem a federalismem, kdy
centralismus se nedal udržet a federalismus se nebyl schopen prosadit. Velmoci nadále považovaly za
nutné zachování monarchie v politickém systému Evropy jako protiváhy proti rostoucímu vlivu
Pruska. Kromě toho ani uvnitř monarchie neexistovala žádná relevantní politická síla, která by rozbití
monarchie prosazovala. Jednotlivé politické síly ji považovaly za společný obranný rámec, který si
ovšem přály přetvořit podle vlastních požadavků. Otázka stála spíše tak, která z mnoha představ
78
zvítězí. Maďarské liberální politické elitě se podařilo prosadit, v neposlední řadě jako důsledek
velkého úsilí let 1848/49 a soustředěného tlaku liberální opozice, opírající se o historické právo
a podporu zemského sněmu, dualistickou přestavbu říše ve formě partnertství s rakouskoněmeckým
politickým vedením. Tím vlastně dosáhla svého cíle, který si vytkla v době reformní ve 40. letech:
uskutečnit takovou modifikaci vnitřní struktury habsburské monarchie, která zabezpečí úplnou
vnitropolitickou samostatnost Uher a zároveň zajistí maďarské vedení uvnitř země. Přitom si je nutno
uvědomit, že na společenské a národní supremaci maďarského národa však v podstatě trvala i ta část
šlechty, která si přála dosáhnout tohoto cíle jinou cestoulikvidací vztahů, které poutaly Uhry
k Rakousku, či alespoň jejich větším uvolněním. Maďarským liberálním snahám, usilujícím
o vytvoření moderní národní společnosti, se podařilo vydobýt takové výjimečné, nevratné pozice, na
jejichž základě mohlo národní společenství sílit a uspořádat svoje komplikované a narušené vztahy
s nemadarskými národnostmi Uher. Jak napsal József Eötvös: mohlazískat čas.
Vyrovnáním dosáhl maďarský liberalismus 19. století svého vrcholu, což se zejména projevilo
v liberálně koncipovaných zákonech a ve fixování všech důležitých práv, týkajících se občanských
svobod. Otevřelyse možnosti k hospodářské, politické, kulturní prosperitě, k dalším společenským
reformám, k dosažení celkové vyšší úrovně. Společenské a politicképoměry v Uhrách, tak jak se
vytvořily po porážce revoluce 1848, vytlačování opozice z politického života a stále silnější tendence
k nacionalismu začaly však vytvářet takové prostředí, které nových možností nejenže nevyužilo, ale
dokonce se stavělo k liberálním tendencím nepřátelsky. Původně liberální zákony byly mnoha
doplňujícími ustanoveními znehodnoceny. Stále výrazněji se dostával do popředí zásadní rozpor mezi
teorií a praxí, slovy a činy maďarského liberalismu.
Třebaže bylo vyrovnání utvořeno s úmyslem uchovat říši i maďarství, neslo si v sobě zárodky
rozkladu obého a dosahovalo rozpory, které vzhledem ke společenské situaci v Uhrách zaháněly další
vývoj v politické, národnostní a společenské oblasti do slepé uličky.19) Odlišný byl už sám výklad
zákona o vyrovnání. V rakouské variantě se nadále mluví o říši, která má od toho okamžiku dvě
polovinypředlitevskou (království a země zastoupené na říšské radě) a zalitavskouzemě
Svatoštěpánské koruny. Uherský zákon o vyrovnání naproti tomu mluví o samostatném, na rakouské
říši ve všech ohledech nezávislém uherském státě, který mápouze některé záležitosti společné s jiným
státem zvaným Rakousko. Toto pojetí bylo sice podpořeno tím, že monarchie se od vyrovnání
nazývala RakouskoUhersko, ale „Předlitavsko“ se nikdy Rakousku neříkalo a pod názvem Rakousko
se v souladu s rakouským zákonem o vyrovnání i nadále rozuměla monarchie celá. Maďaři se sice
opájeli iluzí, že Rakousko je sousední stát, ale skutečnou realitou byla mezinárodní a vojenská moc
dynastie, která existovala i v Uhrách. Dynastii vyrovnánípředstíralo, že jí říše zůstala zachována, ale
uherský stát v centru monarchie tvořil politickou jednotku, kde loajalita vůči dynastii byla stále méně
určujícím společenskotvorným činitelem.20) Pro rakouské Němce vyrovnání znamenalo, že přestali být
vůdčím národem celé monarchie, pro Čechy představovalo konec možností uplatnit představy
o federalistickém uspořádání říše.
Vnitřní stagnace období po vyrovnání se nejvýrazněji projevila ve sféře národnostní politiky.
Politické a intelektuální vrstvy maďarské společnosti si nebyly schopny přiznat skutečnost, že
demokratická svoboda sebou zároveň nese právo na sebeurčení, z čehož plyne větší či menší okleštění
Uher nebo alespoň takové riziko a nedokázaly vidět propast, jež se stále více otevírala mezi pojmy
nezávislý, svobodný stát a historické hranice Uher, protože se příliš obávaly separatistických snah
ostatních národů. Maďarští političtí představitelé se soustředili na odůvodnění specifického postavení
Uher a bránili princip výlučnosti státního národa, zároveň však upírali právo na demokratické
formování vlastního společenství ostatním národům žijícím v Uhrách s vysvětlením, že uherský stát
má kontinuální historické instituce a tedy i historické právo na existenci, zatímco ostatní neuherské
národy nikoli. Existence jednotného uherského národa mnoha jazyků, ale jediného cítění, byla
v podstatě nerealizovatelná i před rokem 1848, ale po zkušenostech z událostí let 184849, kdy se
neuherské národnosti v Uhrách otevřeně postavily po boku Vídně proti maďarské revoluci, zůstala jen
představou liberálů Eötvöse a Deáka, ztrácejících vliv. Maďarské vedoucí politické vrstvy 70. let
79
přikročily k ochraně výlučnosti maďarství pomocí šovinismu a tvrdé nepokryté asimilace.
Vnitropolitické důvody pro Trianon byly připraveny.
Ve formování opozičního křídla slovenského národního hnutí měl dalekosáhlý význam vznik
Slovenských novin. Hlasatelé oficiální politiky rozvíjeli svou činnost na stránkách Peštbudínských
vedomostí, a opozice žádnou možnost pro prezentování svých názorů neměla. Mezi jejími přívrženci
proto začaly vznikat plány na založení opozičního časopisu. Ján Palárik v dopise Josefu Viktorinovi
v roce 1865 napsal,že „teď je nejdůležitější potřeba založit nějaký novýať už jakýkoličasopis
slovenský k zastávání liberálních zásad“.21)
Uskutečnění těchto plánů předpokládalo především změnu v poměru sil mezi Peští a Vídní,
která by vedla ke zvýšení pravomoce uherských orgánů, což uskutečnilo rakouskouherské vyrovnání.
Po vyrovnání už bylo také naprosto jasné, že národnostní otázku v Uhrách je možno řešit pouze
upravením vztahu nemaďarských národů k národu maďarskému.
Iniciátorem založení opozičního časopisu a zároveň jeho finančním garantem se stal slovenský
podnikatel Ján Nepomuk Bobula. Původní název časopisu měl být Národný Slovák, nakonec vyšel 2.
ledna 1868 pod názvem Slovenské noviny. Jako jednu z hlavních úloh si stanovil získání čtenářské
veřejnosti a nespokojence s politikou Hurbanova křídla, což vyjadřoval i jejich program: „Zákony
z roku 1848 bereme za základ natolik, nakolik v sobě chovají semínko svobody; Memorandum národa
slovenského zase natolik, nakolik se neruší na jedné straně integrita uherského království, na druhé
straně ale jednota politická, totiž jeden společný sněm a jedno ministerstvouherských národů.“22)
Za daného rozložení sil v monarchii i za hranicemi bylo jasné, že vyhlašování národnostních
požadavků nemůže být omezeno pouze na stránky novin. Bylo třeba se opřít o konkrétní sílu a snažit
se získat pro svůj politický program spojence. Vznikající opozice hledala pro svou činnost oporu
i mezi maďarskou veřejností, hlavně pak u stoupenců sněmovní levice. Bobula se dopisem z prosince
1867 obrátil i na Lajose Kossutha a žádal ho o vysvětlení jeho návrhů na řešení národnostní otázky,
tak jak je předložil v plánu podunajské konfederace. V odpovědi Kossuth signifikantně odmítl
možnost aplikovat myšlenku konfederace na „národnosti“ Uher, což by znamenalo podle něj ztrátu
integrity Uher a jejich rozpad na několik zvláštních států.
Snaha představitelů Nové školy hledat programové spojence na maďarské straně vyvolala ve
značné části veřejnosti příkré odsudky.Národniarské křídlo slovenského národního hnutí se o jejích
protagonistech vyjádřilo, že jde o skupinu charakterově zcela zvrácených „maďaronů“, které uherská
vláda podplatila, aby rozbila jednotný šik bojovníků za svobodu slovenského národa. Obě křídla si ani
nemohla porozumět, dělily je příliš velké názorové rozdíly, které se týkaly nejen otázek další politické
orientace slovenského národního hnutí, ale i světonázorové odlišnosti, projevující se zejména
v přístupu k zásadám evropského liberálního myšlení.
Při hledání spojenců na maďarské straně si představitelé Nové školy uvědomovali, že Deákova
pravicová petiční strana jako reprezentantka politiky vyrovnání nebude příliš vstřícná vůči jejich byť
velmi skromným požadavkům, redukovaným na požadavky jazykové a kulturní. Jako nejvýhodnější
spojenec se jim zdála být krajně levicová strana nezávislosti, reprezentující zchudlou šlechtu
a maloburžoazii a vystupující ostře proti politice vyrovnání a jejím důsledkům, i když ani v její ochotu
podporovat požadavky nemaďarských národností nevkládali nijaká přehnaná očekávání. Ján Bobula
v Palárikově životopisu napsal: „Palárik tak dobře jako kdokoli jiný z nás od Maďarů nic nečekal až
do té doby, dokud je slovenský národ nepřinutí morálním způsobem postoupit pole i nám.“23)
Morální nátlak měl být uskutečňován jednak podporou ve volbách a ve sněmovních bojích, a pak
vytyčením takových minimálních požadavků, které by maďarská veřejnost nemohla označit za
protivlastenecké.
Příklon k maďarské sněmovní levici se odrazil i v programu Nové školy, kde se objevil
i požadavek na likvidaci feudálních přežitků či požadavek zavedení všeobecného volebního práva.
Jednou z nejpodstatnějších otázek, s níž se Nová škola musela hned zpočátkuvyrovnat, byl její vztah
k rakouskouherskému vyrovnání. V prvním období své činnosti Nová škola slovenská nepřijímala
80
vyrovnání pro důsledky, které z něj plynuly pro nemaďarské národnosti. Otevřeně prohlásila: „My
tedy takzvané vyrovnání pro vlast uherskou a pro národy, které ji obývají za prospěšné a přiměřené
neuznáváme a uznat nemůžeme.“24) Poté se Palárik snažil prosadit názor, že je třeba vyrovnání
dotvořit. Podle něj když už tedy k dualismu došlo, „tedy nechť je alespoň dokonalý, aby se mohl všem
líbit. Z této strany Litavy by potom vzkvétal federativní stát uherský, z tamté strany Litavy pak
federativní stát rakouský, mezi nimiž by nebylo jiného pojítka než vznešená osoba společného
panovníka a přirozeně pojítka společných zájmů.“25) Pro takovýto názor nemohl ovšem čekat podporu
z žádné strany. Pro uherskou vládu žádný federalismus nepřipadal v úvahu a národniarské křídlo
slovenského národního hnutí zastávalo po vyrovnání názor o nutnosti přebudování rakouské říše ve
smyslu federativního systému, založeného etnicky.
S názory na přebudování rakouskouherské monarchie na federativní stát je úzce spjata i otázka
vztahu k českému národnímu hnutí a české politické reprezentaci. Stoupenci Nové školy se v prvním
období přikláněli k názorům mladočeského liberálního křídla a názory konzervativních staročechů,
tak jak je pro ně představovaly osobnosti Palackého a Riegra, odmítali, mimo jiné už proto, že se na
ně orientovalo národniarské křídlo. Jakkoli tedy stoupenci Nové školy na stránkách Slovenských
novin nevystupovali protičesky, odmítali mechanické přenášení politických metod českých liberálů do
slovenské politiky.
Dalším bodem střetu mezi názory Nové školy a národniarského křídla byla otázka jejich vztahu
k Rusku a carskému absolutistickému systému. Konzervativní hurbanovské křídlo slovenské politické
reprezentace se, věrno štúrovskému odkazu, k Rusku vehementně hlásilo. Každý sebemenší reformní
krok, k nimž v Rusku na počátku 60. let začalo docházet, hodnotili konzervativci jako významný čin
starostlivého caralidumila a jeho vlády. Stejně tak schvalovali i ruskou zahraniční politiku a viděli
v ní jedinou záruku svobody pro slovanské národy a nepřipustili o Rusku žádný kritický hlas.
Dokladem toho bylo i jejich naprosto otevřené odsouzení polského protiruského povstání v roce 1863,
kdy zdůrazňovali, že jde o vzpouru importovanou ze zahraničí.26) Jejich panslavismus zavdával pak
maďarským liberálům dost důvodů k tomu, aby tak ospravedlňovali svůj negativistický přístup ve
vládní národnostní politice, vztahující se k Horním Uhrám a svoje tvrdá vystoupení proti slovenskému
národnímu hnutí.
Nová škola s názory národniarů, adorujícími Rusko, ostře polemizovala. Využila příležitosti
agitační cesty ruského emigranta Nikolaje Kevelova po Uhrách a uspořádala s ním několik přednášek
o situaci v Rusku. Největší ohlas měly ale Kevelovovy články Ruský hlas k Slovákom, které na
pokračování uveřejňovaly Slovenské noviny. Kevelov se v nich snažil vyvrátit představu, že
pohnutkou všech reforem v Rusku byla „lidumilnost báťušky cara“.27) Představitelé Nové školy
zároveň podrobně analyzovali svůj vztah k panslavismu a v redakční polemice prohlásili, že mezi
Slováky žádný panslavismus neexistuje. Takto jednoznačně formulované prohlášení bylo pokusem
přesvědčit maďarské politiky, že ti, co koketují s Ruskem, jsou jen jednotlivci, s kterými národ nemá
nic společného.
Slovenské noviny na stmelení opozičního křídla nestačily. Opozice proto hledala nové způsoby
realizace politické činnosti. Východisko spatřovala v existenci spolků, jejichž program by se shodoval
s programem, vytyčeným Slovenskými novinami. Vzorem pro zakládání těchto spolků se staly tzv.
demokratické spolky, které zřizovala maďarské sněmovní levice. Takto vznikl Slovenský
národnodemokratický spolok, který měl plnit funkci jakési opoziční politické strany a stal se
zárodkem moderní občanské společnosti na Slovensku. Cílem spolku mělo být „společné obcování
v duchu národnosti a vlastenectví, rozšiřování a vysvětlování idejí o svobodě, rovnosti a bratrství
v zásadě podle zemských zákonů z roku 1848 a konečně občanskému stavu přiměřená zábava“.28)
Názorové střetávání mezi Starou a Novou školou se přeneslo i na stránky Peštbudínských
vedomostí (od roku 1870 Národnie noviny) a Slovenských novin. Zdaleka nešlo jen o boj o čtenáře,
třebaže i tento fakt byl důležitý. Hlavním cílem stoupenců Nové školy bylo však na základě těchto
polemik předložit vedoucím představitelům maďarské politické scény přesvědčivé důkazy, že
v řadách představitelů slovenské politiky existuje dostatečně silná opozice proti politické linii
81
národniarského křídla a že tato opoziční skupina je schopna i za cenu ostrých politických konfliktů
převzít vedoucí úlohu na slovenské politické scéně a změnit její dosavadní linii, a má tedy politický
mandát jednat s maďarskými politiky.
Jednou z polemik o zásadních rozdílech obou křídel národního hnutí byla polemika
o memorandovém požadavku Okolí. Nová škola autonomní požadavek Okolí odmítala, protože si
byla vědoma, že je za dané situace nerealizovatelný a upínala se spíše na prosazení „municipiální
rovnoprávnosti“, t.j. získání převahy v župních a městských zastupitelstvích na slovenském území;
představitelé národniarského křídla na požadavku Okolí kategoricky trvali. Spor se přenesl i na
zasedání Matice slovenské.
Rozpory mezi vedoucími činiteli obou táborů přerůstaly brzy v nevybíravé hádky a přispěly
i k rozporům v řadách čtenářské veřejnost. Vzájemné spory oslabovaly i tak chabé síly v obou
táborech a negativně se podepsaly na jejich další činnosti. Nová škola v takovýchto hádkách
vyčerpávala téměř všechnu svou energii.
Stoupenci Nové školy se nevzdávali naděje, že alespoň dílčím způsobem budou moci ovlivnit
jednání o řešení národnostní otázky na uherském sněmu. Očekávali pomoc od sněmovní levice
a zároveň se snažili získat pro svoje názory i slovenskou etnickou šlechtu, která zastávala místa
v župních a městských úřadech. Oficiálním krokem k uskutečnění těchto záměrů se stalo setkání Jána
Nepomuka Bobuly s představiteli liptovské šlechty v září 1868 v lázních Lúčky. Bobula jim předložil
program Slovenských novin a seznámil je s tím, jakou úlohu slovenská opozice od šlechty očekává:
„My jsme byli a jsme toho přesvědčení, ať si aristokracie ponechá svoje majetky tak jako doposud, ale
ať se stane národní, t.j. ať se zajímá o lid, ať se stane jeho vůdcem, neboť ona jako majetnější část
obyvatelstva je k vůdcovství nejpovolanější, jak na základě majetku, tak na základě vzdělání.“29)
Dorozumění představitelů občanské politiky se šlechtou se pak mělo stát „významným obratem nejen
ku prospěchu národa, ale i samotného slovenského zemanstva“.
Šlechta se sice zavázala nabízenou úlohu přijmout, ale praxe ukázala, že představy, aby byla
vůdcem lidu, jsou jí velmi vzdálené. Pomaďarštěná šlechta neměla žádný zájem na zavádění
slovenštiny jako úředního jazyka či na zřizování gymnázií, když ztotožnění se s ideou jednotného
uherského národa jí přinášelo jen výhody.
Když začal maďarský parlament projednávat návrh národnostního zákona, Slovenské noviny se
postavily za předlohu, kterou navrhli poslanci nemaďarských národů v tzv. menšinovém zákoně
a vyjádřily svoje stanovisko i k Deákovu návrhu. Ján Bobula ve svém článku Řešení národnostní
otázky, konstatoval, že i on „na první místo staví tak často připomínanou jednotu a celistvost vlasti“,
žádávšak, „aby se v mezích této jednoty vyplnily všechny požadavky slovenského národa“.30) Podle
Bobulovy koncepce Slováci uznají zemský parlament a vládu v Pešti, jednotnou platnost zákonů
a maďarštinu jako jednotný parlamentní jazyk. Za to však žádají zavedení slovenštiny do úřadu
a soudů ve slovenských župách, zřízení katedry slovenštiny na univerzitě v Pešti, přiznání podpory
slovenským vzdělávacím institucím, připuštění slovenské inteligence do státních úřadů a publikování
zákonů a nařízení i ve slovenštině.31)
Schválení Deákova návrhu národnostního zákona bylo pro představitele slovenského národního
hnutí zklamáním. Stoupenci Nové školy vyhlásili, že přijatý zákon je neuspokojuje a že trvají na
svých požadavcích. Jednou z cest k jejich dosažení měla být petiční kampaň za zřizování slovenských
škol. Pro Starou školunárodniarské křídloznamenalo přijetí národnostního zákona jen další argument
pro potvrzení linie, kterou zastávala, a svou nespokojenost dávala najevo při každé příležitosti.
Nespokojenost s přijatým národnostním zákonem obě křídla slovenské politické scény dočasně
sblížila. Na poradě jejich zástupců v listopadu 1868 byla přijata dohoda o sloučení časopisů
Peštbudínské vedomosti a Slovenské noviny do jednoho pod názvem Národnie noviny, které měly
prosazovat kompromisní program obou skupin. Stará škola se zavázala, že nebude prosazovat sporný
požadavek Okolí a Nová škola naopak že na něj nebude útočit. Obě strany pak budou společně hájit
82
požadavek autonomie municipií a národní administrativy. Sblížení bylo ale jen formální a konflikty
trvaly i nadále.
Neúspěchy na poli sblížení s maďarskou parlamentní levicí přiměly představitele Nové školy
k rozhodnutí změnit její orientaci. Na konferenci svolané Slovenským národně demokratickým
spolkem 5. prosince 1868 bylo rozhodnuto, že Nová škola nebude nadále spolupracovat s žádnou
parlamentní stranou, ale bude vystupovat samostatně jako národní opozice. Období samostatné
politiky Nové školy nebylo příliš šťastné. Její představitelé se na jedné straně snažili svou činností
příliš neprovokovat vládu, na druhé straně se obávali, aby se svou provládní politikou příliš
nekompromitovali v očích veřejnosti. Nejednotnost a nerozhodnost a hledání nové politické orientace
a zároveň i vážná finanční krize další činnost Nové školy neblaze poznamenaly a znamenaly počátek
jejího konce.
Východiskem z krize mělo být založení akciové společnosti Minerva. Přestože jejími podílníky
se stal i Deák a představitel levice Szilágyi, plánovaný počet podílů se prodat nepodařilo. Druhým
pokusem o překonání krize byla snaha naklonit si vládnoucí sněmovní pravici a získat tak ústupky na
poli školství a jazyka. Začátkem března 1869 vykonali představitelé Nové školy návštěvu
u ministerského předsedy Andrássyho s prosbou o zřízení slovenských reálných gymnázií, zůstalo
však jen u vlídného přijetí a slibů. Také naděje, které byly vkládány do voleb do uherského sněmu
v roce 1869, nebyly naplněnytéměř všichni „národní“ kandidáti propadli nebo se před volbami vzdali;
stejně dopadly volby o tři roky později. Volební výsledky podnítily poslední pokus o změnu orientace
Nové školy. Její stoupenci se rozhodli přidat se k Deákovu vítěznému seskupení a podporovat jeho
prosincovou politiku. Novou politickou orientaci reflektoval modifikovaný program Nové školy
z června 1872, který vysvětloval nutnost akceptovat současnou státoprávní situaci a poukazoval na
neefektivnost dosavadní opoziční politiky. Definitivní slovo k budoucí politické linii Nové školy pak
mělo padnout na konferenci v Budapešti v říjnu 1872, kde bylo přijato rozhodnutí sblížit se s pravicí.
Ani tento pokus o provládní orientaci nepřinesl žádný praktický výsledek. V následujících dvou letech
pak všechny iluze o možnosti nějaké dohody s maďarskými politickými představiteli úplně padly
a představitelé Nové školy si byli nuceni přiznat fiasko své politiky. S posledním číslem Slovenských
novin v roce 1875 zanikla i Nová škola. Někteří její představitelé odešli do ústraní, jiní, např. Bobula,
na řešení slovenských otázek rezignovali a zařadili se mezi příslušníky jednotného uherského národa.
Národniarské křídlo se stáhlo do ulity a trpně vyčkávalo pomoc.32)
Třebaže činnost Nové školy slovenské nepřinesla žádné trvalejší úspěchy, byla prvním
pokusem o prolomení dosavadní panslavistické orientace slovenského národního hnutí a přihlášením
se k hodnotám evropského liberalismu.
Od porážky Rakouska a jeho poválečné politické rekonstrukce si čeští liberálové slibovali, že
konečně nastala doba, kdy bude moci být uplatněn mnohonárodnostní charakter říše, a doufali, že
habsburská monarchie tak přestane být německým státem. Také Rieger předpokládal, že porážka
Rakouska vytvoří příznivější možnosti pro uznání státního práva všech historických celků a pro
přestavbu monarchie ve federalistický stát, a konec rakouských aspirací na vedoucí postavení
v Německu považoval za počátek zásadních přeměn v říši. Domníval se, že „německá politika
dynastie se stane bezpředmětnou a že musí při politice čistě rakouské přirozená většina slovanská
přijít k větší platnosti“.33) Velmi proto usiloval o vytvoření mocné protidualistické koalice, v níž by se
spojili čeští, polští a chorvatští politikové s autonomisty z rakouských zemí. Rakousko se musí
rozloučit „se starými tradicemi německé politiky ... nalézti samo sebe a v samostatném, žádnými
ohledy nestísněném rozvoji sledovati své cíle a úkoly vlastníhledati svou sílu a záruku slavné
budoucnosti jen v uspokojení všech svých národů, jejichž volný rozvoj, blahobyt a pokrok nejlépe lze
pojistiti spravedlivou rovnoprávností při zřízení federativním.“34)
Ze soukromých jednání ve Vídni v červenci 1866, která inicioval staročeský žurnalista Jan
Skrejšovský, vzešel návrh federalistického programu, který požadoval ryze rakouskou zahraniční
politiku bez jakéhokoli nacionálního zaměření a vnitřní politiku spočívající na zásadách autonomie,
samosprávy a národní rovnoprávnosti. Co do státoprávního charakteru měla být říše uspořádána jako
83
svazek pěti státoprávních skupinčeské země, německorakouské země, Halič s Bukovinou, Uhry
a jihoslovanské země. Ústava měla odpovídat Říjnovému diplomu, t.j. vycházet z hlediska
historickopolitických individualit a dodržování zemských hranic.
Jakkoli se plán mohl zdát nadějný, měl jednu vážnou chybu. Při jeho projednávání chyběla
šlechta, a bez ní stěží mohl být na dvůr a vládu vyvolán účinný nátlak, který by byl rovnocenný
maďarskému a německému. Při audienci u Belcrediho státní ministr odmítl jakékoli oficiální jednání
na základě navrhovaného programu právě s odůvodněním o neúčasti šlechty, hlavního reprezentanta
českého politického programu.
Pro německé liberály znamenala rakouská porážka ve válce s Pruskem a „vytlačení Rakouska
z Německa“ definitivní konec všem velkorakouským nadějím, tím více však se snažili prosazovat svůj
centralistický program o udržení německé převahy rakouského státu. Uvažovat proto o jakékoli
možnosti vzájemného dorozumění s českou politickou reprezentací bylo naprosto vyloučenéjejich
politické programy byly nejen diametrálně odlišné, ale přímo se vylučovaly.
Čeští liberálové nepřestávali útočit proti chystajícímu se dualistickému uspořádání říše a ve
znamení protestů se odbývalo i sněmovní zasedání. 6. prosince vystoupil ve sněmovně s velkým
projevem Rieger. Odsoudil dualismus jako „geografický a historický“ nesmysl a v duchu Palackého
Ideje státu rakouského vášnivě obhajoval jediné podle něj možné uspořádání habsburské monarchie:
„... říše, kterou chceme zachovat, nám nesmí být macechou, jinak těžko se odměňovat za křivdu
láskou ... Posud se národnosti slovanské v Rakousku po právu nedělo ... národnost slovanská
považována v Rakousku co nějaká popelka, jejížto dvě starší sestry byly hýčkány jí na křivdu.
Pánové, tento stav musí konečně přestati a sestry ty musí všecky mezi sebou býti rovny ...
Světodějinný úkol Rakouska je spojit tyto země, které o sobě obstáti nemohou, spojit tyto národy
v jeden celek, aby vespolek se hájily a bránily se proti sousedům, aby se podporovaly ve vývinu svém
vespolek, aby práv svých vzájemně uznávaly a jich poctivě šetřily. Pánové, ten jest dle mého
přesvědčení světodějinný úkol Rakouska, to jest jeho povolání; jenv tom leží jeho životní síla a jeho
oprávněnost, jeho budoucnost! Nemáli tohoto světodějného úkolu, pak vůbec nemá žádného, pak
nemá proč by bylo na světě, pak nemá raison détre. Jestli pak tohoto svého úkolu nepochopí, pak
nebude míti v sobě životní síly a vedoucí myšlenky a pak, pánové, zahyne vnitřní slabotou a starobou.
Pochopíli jej však v plné míře, pak patrně může zesíliti se, pak přijde opět staré slávě a moci ... „35)
O budoucí podobě říše však již bylo rozhodnuto a čeští liberálové se svou federalistickou
státoprávní politikou zůstali osamoceni. Přijetí dualistického systému znamenalo porážku politiky
českých liberálů a de facto popření práva na českou státnost. Čechům nejen že se nepodařilo získat
podobný statut jako měli Maďaři, ale přestali být jedním z faktorů celoříšské politiky a stali se pouhou
součástí Předlitavska, podrobení „dvojí centralizaci“. Na protest proti novému uspořádání státu
odmítli čeští poslanci obeslat novou říšskou radu a její usnesení prohlásili „již z předu za neplatná
a pro obyvatele českých zemí za nezávazná“. Jménem 88 českých poslanců přednesl Rieger
v zemském sněmu protest, ve kterém shrnul hlavní programové cíle české politikyplnou obnovu
vlastního státu a dosažení národní rovnoprávnosti, zopakoval všechny výhrady proti
rakouskouherskému dualismu a proti postupu vlády. Poté poslanci demonstrativně opustili sněmovnu
a přešli do totální pasivní rezistence jak vůči zemskému sněmu, tak vůči říšské radě.
Po nezdaru federalistických snah považující čeští politikové za nutné hledat spojence mimo
Rakousko a mezinárodní podporou učinit českou otázku podobně naléhavou, jako byla otázka
maďarská. První vhodnou příležitostí prezentovat se na mezinárodnímfóru se stala pro české politiky
národopisná výstava v Moskvě v květnu 1867. Uskutečnila se v atmosféře vzmáhajícího se rusofilství,
a to dokonce i v prostředí, které za povstání v roce 1863 bylo tak příznivě nakloněno Polákům.
Jestliže Palacký varoval: „Den provolání dualismu stane se, nutností přírody neodolatelnou, spolu
také dnem narození panslavismu ve formě jeho nejméně žádoucí“36), vábení slovanství, přestože ruský
panslavismu vyloženě odmítl, podlehl znovu i on. „Palacký jede do Ruska, protože prostě nevěří
v možnost reformy Rakouska, protožeprávem či neprávemvěří, že Rusko Alexandra II., jenž nedávno
zrušil nevolnictví, dává se na nové demokratické cesty, na nichž se českému národu není co bát...“37)
84
Pouť do Moskvy byla vedena snahou přesvědčit Rusy o tom, že požadavky, o jejichž splnění se
Češi tak zasazují, jsou zákonité a založené na historickém státním právu Českého království, naklonit
si ruskou veřejnost a získat ji pro alespoň mravní podporu spravedlivého českého zápasu. Českému
poselstvu, vedenému Palackým, Riegrem a Braunerem, se sice podařilo dosáhnout audience u cara,
ale žádného ujištění o podpoře českých snah se jí nedostalo. Naopak carská vláda informovala
prostřednictvím svého vyslance Vídeň, že nemá žádný zájem jakkoli ovlivňovat řešení vnitřních
otázek monarchie.38)
S vyloženou nevůlí moskevských slavjanofilů se setkala vystoupení Riegra během jeho
moskevského pobytu. Ten ve svých vystoupeních předložil svoje pojetí slovanství, v němž zdůraznil,
že slovanská vzájemnost je možná jen na základě úplné rovnoprávnosti všech slovanských národů,
velkých i malých, které se nesmějí obávat o svou autonomii a svébytnost a že slavismus nesmí být
programem politické expanze a nesmí ohrožovat jiné národy.39) Rovněž Riegrova výzva zasazující se
o ruskopolské smíření byla přijata krajně nevlídně. Politický výsledek celé akce byl také velmi
problematický. Vzbudila ostražitost Vídně a představitele polské emigrační politiky, s nimiž Palacký
a Rieger měli v úmyslu jednat v Paříži, a kteří před cestou do Moskvy důrazně varovali, ještě více
popudila.
Svým rozhodnutím neobeslat říšskou radu a setrvat v pasívní rezistenci se čeští liberálové
vzdali možnosti podílet se na vytváření nové podoby říše. Užší říšská rada měla začít projednávat
předlohu rakouskouherského státoprávního vyrovnání 20. května 1867. Liberální většina sněmu
podmínila svůj souhlas s vyrovnáním dalšími reformami, na jejichž základě se rakouskouherský stát
změnil v konstituční monarchii. Pro charakter české politiky je až příznačné, že zatímco byly
projednávány zásadní zákony ovlivňující podobu říše na desítky let a vtiskující jí podobu moderního
ústavního státu, byť ještě s mnohými absolutistickými prvky, česká politická reprezentace chvátala do
Moskvy.
Základy nového systému tvořily ústavní zákony, z nichž nejdůležitější byly:
zákon č. 101/1867 o odpovědnosti ministrů. Omezoval suverénní pravomoc panovníka
a přesouval ji na ministra, který byl za svou činnost odpovědný parlamentu;
zákon č. 134/1867 o spolkovém právu, který představoval liberální pojetí zakládání spolkůza
povolený byl pokládán každý spolek, který nebyl v zákonem stanovené lhůtě zakázán;
zákon č. 135/1867 o spolčovacím právupovoloval veřejná shromáždění občanů a významně
přispěl k rozvoji občanské společnosti.40)
V prosinci 1867 byla přijata nová ústava. Tvořilo ji šest základních zákonů, jejichž přijetím se
Rakousko zařadilo mezi moderní právní státy:
zákon č. 141/1867 o říšském zastupitelstvu. Zákon sice ponechával v platnosti předchozí
volební systém, ale podstatně se změnilo postavení říšské rady, která se z pouhého poradního orgánu
změnila ve skutečný parlament s právem spolurozhodovat a se zákonodárnou iniciativou.
zákon č. 142/1867 o všeobecných občanských právech. Zaručoval rovnost všech občanů před
zákonem, rovnost v přístupu k veřejným úřadům, nedotknutelnost vlastnictví, svobodu pohybu osob,
svobodu shromažďovací, spolkovou a petiční, svobodu projevu a náboženského přesvědčení, svobodu
vědeckého bádání a vyučování a zároveň rovnoprávnost všech národů a právo každého národa na
ochranu a pěstování národnosti a jazyka. Tato část byla téměř beze zbytku převzata z návrhu
základních práv kroměřížského ústavodárného sněmu z roku 1849, na jehožpráci se tak významně
podílel Rieger;
zákon č. 143/1867 o zřízení říšského soudu, který měl rozhodovat mimo jiné o stížnostech
jednotlivých občanů na porušování ústavně zaručených občanských práv;
zákon č. 144/1867 o soudcovské moci, který zaručoval nezávislost soudů;
85
zákon č. 145/1867 vymezující postavení císaře jako „posvátného, nedotknutelného
a neodpovědného“na rozdíl od ministrů. Byl však vázán přísahou, že bude vládnout jen podle
přijatých zákonů;
zákon č. 146/1867 o společných záležitostech všech zemí habsburské monarchie, t.j. vlastní
zákon o vyrovnání.
V květnu následujícího roku byla přijata řada dalších zákonů, týkajících se manželského práva,
vztahu školy a církve, vykonávání církevního obřadu aj.41)
Zároven s přijetím ústavy byla jmenována první parlamentní vláda v čele s knížetem
Auerspergem, jejíž většinu tvořili němečtí liberální politikové. Jejich programem bylo
„modernizované, liberalizované, jednotné Rakousko“. Přestože nebyl formálně kodifikován německý
ráz „království a zemí na říšské radě zastoupených“ a ústava nestanovila žádný státní jazyk, němečtí
liberálové svou centralistickou představou jednotného státu, kterou přenesli na neuherskou část říše,
jej dostatečně zaručovali. Dualismus byl prezentován jako nadvláda německého liberalismu, ten
ovšem v praxi přinášel germanizační tendence.
Společenská atmosféra v Čechách v 60. letech byla už ale kvalitativně jiná než v letech
18481849. Rozvíjející se české národní hnutí dosáhlo toho stavu, který M. Hroch označuje jako fáze
C, kdy národní hnutí získalo pevnou komunikační strukturu a národní agitace dosáhla takového
úspěchu, že signály z vlasteneckého centra nacházely odezvu ve všech regionech a byly schopny
mobilizovat desetitisíce lidí. Během této fáze „... dosáhlo národní hnutí také plné sociální skladby,
takže zde již jednoznačně můžeme hovořit nikoli o etnické skupině, nýbrž o zformovaném národu.“42)
Česká veřejnost reagovala na nové uspořádání říše, které přineslo vyrovnání, vlnou protestních
demonstrací, masových shromáždění a táborů lidu, které vyvrcholily na jaře a v létě roku 1868.
K národně politických vystoupením byly využívány nejrůznější příležitosti, jako bylo kladení
základního kamene k Národnímu divadlu, oslava Palackého sedmdesátin, Husovo výročí a další.
Iniciativa k těmto spontánním vystoupením vycházela zdola, z formující se občanské společnosti
a potvrzovala skutečnost přerodu českého národního hnutí v uvědomělý politický národ. Tábory lidu,
podporující český politický program, dodávaly patřičnou váhu i Riegrovu státoprávnímu programu
a potvrzovaly, že za ním stojí prakticky celá česká veřejnost.
Vídeň si bylavědoma nezbytnosti nějakým způsobem vyřešit českou otázku už jen z hlediska
stabilizace vnitřních poměrů říše, a bouřlivá situace v Čechách ji znepokojovala. Jako gesto dobré
vůle přijel v červnu 1868 do Prahy František Josef I., aby jednal s českými politiky. Při jednání s nimi
ale zdůraznil, že všechny případné změny, o něž se česká politická reprezentace zasazuje, se musí
odehrávat na půdě ústavy, t.j. o národních požadavcích Čechů je možno jednat teprve po vstupu
českých poslanců do říšské rady. Pro české politiky naproti tomu byla prioritou státoprávní otázka
spojená s revizí ústavy a národnostní otázku chtěli řešit až v rámci nového státoprávního uspořádání.
„Mezi principy není smíření, dejte nám naše východisko, dejte nám naše historické zemské
právodobřepak můžeme uvažovat o dalším a uvidíme“, vyjádřil se hrabě ClamMartinic.43)
Svoje neměnné rozhodnutí setrvat v pasívním odporu a neúčastnit se ani sněmovních jednání
českého zemského sněmu čeští poslanci zdůvodnili ve slavnostní poslanecké deklaraci z 22. srpna
1868, která byla zároveň i programovým prohlášením. Zdůrazňovala, že Českému království, resp.
české Koruně náleží stejné postavení jako Uhrám a musí být stanoveno podobnou úmluvou mezi
panovníkem a „politickohistorickým národem českým“, t.j. obyvateli celého království, kteří budou
zastoupeni „na základě správném a spravedlivém“.44)Sněmovna, v níž zasedali pouze Němci
a ústavověrní statkáři, deklaraci prohlásila za protiprávní a protiústavní a čeští poslanci byli zbaveni
mandátů.
Situace na počátku 70. let přinesla zásadní změny nejen v evropské politice, ale našla svůj
odraz i ve vnitropolitických poměrech habsburské monarchie. Pruskorakouská válka, vyhlášení
německého císařství v lednu 1871 a vznik pařížské Komuny spolu s krizí liberální občanské vlády
vedly ve Vídni ke konzervativnímu obratu. V polaritě konzervativního a liberálního kursu v Rakousku
86
byla konzervativnímu kursu připisována větší vstřícnost vůči německé orientaci a federalismu či
autonomismu oproti liberálnímu centralismu. Tato situace byla příznivá i pro českou politickou
reprezentaci. Když v nových volbách do českého sněmu v létě 1870 zvítězili v první kurii
konzervativní spojenci českých liberálů a vznikla možnost obnovit federalistickou většinu na sněmu,
byla právní rezistence přerušena, i když zůstala nadále vůči říšské radě.45)
Také Rieger, unaven dlouholetým odporem proti vídeňským i domácím centralistům
povětšinou z řad německých liberálů, které měl za hlavní původce neblahého stavu veřejných poměrů
v Rakousku, se vzdaloval klasickému liberalismu svého politického mládí a přikláněl se ke
konzervativismu, neboťv něm nalézal spolehlivější základnu pro svoje politické představy. Tento
názorový vývoj připravil půdu pro úzkou součinnost politiky z řad aristokracie, reprezentovanými
ClamMartinicem a stal se východiskem pro spojenectví s rakouskými konzervativci, kteří pod vlivem
zahraničně politických změn byli ochotni jednat s českou opozicí o smíření.46)
Po jmenování kabinetu hraběte Hohenwarta v únoru 1871 došlo mezi vídeňskou vládou
a českou státoprávní opozicí k řadě jednání. Němečtí poslanci českého zemského sněmu se jednání
s vládou neúčastnili a nebyli přítomni, ani na zasedání českého zemského sněmu od 16. září do 8.
listopadu 1871.47) Podkladem pro rozhovory mezi vládou a českými politiky byly návrhy tří
dokumentů: fundamentální články, obsahující vlastní zásady rakouskočeského vyrovnání, zákon
o ochraně národností a zákon o změně volebního řádu. Při jednání ve Vídni s ministerským předsedou
Hohenwartem bylo v hlavních bodech dosaženo shody, otevřena však zůstala otázka, jakým
způsobem vtělit nové postavení Čech do říšského zákonodárství. Rieger stejně jako hrabě
ClamMartinic odmítal vstoupit do předlitavského parlamentu, kterému upíral právo rozhodovat
o české státnosti. Oba trvali na tom, aby se postupovalo jako při vyrovnání s Maďary, t.j. že schválení
fundamentálních článků přísluší pouze českému zemskému sněmu, resp. moravskému. Oba zemské
sněmy byly svolány na polovinu září.
Úvodem zahájení zemského sněmu byl přečten císařský reskript z 12. září 1871, v němž se
pravilo: „Majíce v paměti státoprávní postavení koruny české a jsou sobě povědomi slávy a moci,
kteréž tato koruna nám a předkům našim propůjčila, mimo to jsouce pamětlivi neoblomné věrnosti,
s kterou obyvatelstvo země české každé doby trůn náš podporovalo, uznáváme rádi práva tohoto
království a jsme hotovi, toto uznání přísahou naší korunovační obnoviti.“48) 10. října bez dlouhých
diskusí a připomínek sněm jednomyslně všechny dokumenty schválil, ovšem bez účasti německých
liberálních poslanců, kteří sněm 16. září na protest proti předkládaným návrhům opustili.
Schválením fundamentálních článků český zemský sněm přistoupil na rakouskouherské
vyrovnání a uznal je v plném rozsahu. Uznal zároveň za společné věci záležitosti zahraniční, vojenské
a finanční, přistoupil na společná ministerstva v těchto resortech a uznal instituci delegací. Všechny
záležitosti, které nebyly společné, náležely do zákonodárství českého sněmu a ze správního hlediska
české zemské vládě. V některých otázkách však český sněm, vzhledem k tomu, že řada věcí byla
v neuherských zemích už delší dobu spravována společně a podle jednotných zásad, byl ochoten
dobrovolně podstoupit značnou část svých kompetencí ve věcech obchodních, finančních,
hospodářských a dopravních společnému sjezdu delegátů neuherských zemí, na němž by se „čas od
času“ ujednávaly společné zásady. A konečně bylo dohodnuto zřízení zvláštního senátu, který by byl
složen dílem z dědičných, dílem jmenovaných členů všech království a zemí.49)
Zákon na ochranu národností oběma národnostem neboli národním kmenům zaručoval kromě
rovnosti občanských práv a jazykové rovnosti také kolektivní práva. Příslušníci jedné národnosti
nesměli být pro svůj původ a jazyk znevýhodňováni zákony nebo opatřeními úřadů oproti
příslušníkům druhé národnosti. Úřední jazyk obce měl být určován rozhodnutím obecního
zastupitelstva; samosprávní obce měly mít povinnost používat druhý jazyk, pokud v obci bydlelo
nejméně 20 %ˇoprávněných voličů z řad národnostní menšiny; v Praze mělo platit ustanovení
o používání obou zemských jazyků. Zásada dvojjazyčnosti měla být v plném rozsahu prosazena
u civilních státních úřadů a u soudů vyšší instance. Jedno z nejdůležitějších ustavení zákona na
87
ochranu národností se týkalo rozdělení českého zemského sněmu do dvou národních kurií, které měly
mít v zásadních otázkách právo veta.50)
Reforma volebního řádu do sněmu upravovala stávající kuriový systém, ale nepřinášela žádné
podstatné změny. Všechna tato ujednání však měla být dohodou pouze mezi panovníkem a českým
sněmem, t.j. politickými představiteli Českého království, t.j. netýkala se Moravy a Slezska, kterážto
skutečnost se také stala jedním z argumentů proti vyrovnání.
První výstražnou demonstrací jak proti českým nárokům, tak pro Hohenwartově konzervativní
vládě byl odchod německých liberálních poslanců z pražské sněmovny. Němečtí liberálové
v Rakousku nabyli po pruském vítězství u Sedanu nového sebevědomí. Pod vlivem těchto událostí se
jejich liberální klub začal štěpit ve dvě frakcestaré a mladé liberály. Mladoněmci svou nacionální
argumentací, propruskými sympatiemi a vyzdvihováním „národních zájmů“ ovlivňovali celou
německou levici. „Jedna věc pro nás znamená snad ještě více než ústava. To je naše národnost“,
vyjádřil stanovisko mladoněmců poslanec Knoll.51)Umírnění Staroněmci pak toužili vrátit habsburské
říši její poslání nositele německé kultury ve střední a jihovýchodní Evropě.
Situace se vyostřila po sjezdu německé liberální levice, ostře zaměřenému proti vyrovnání.
Zároveň našli němečtí liberálové vlivného spojence v osobě kancléře Beusta. 13. října odevzdal Beust
císaři obsáhlé memorandum, v němž shrnul všechny námitky proti českorakouskému vyrovnání.
Upozornil panovníka zejména na to, že dohoda s Čechy v té podobě, v jaké byla smluvena, je
neslučitelná se zaměřením rakouské zahraniční politiky a ohrožuje „nezkalené a nerušené poměry
k Německu“. Poukázal dokonce i na možnost ztrát území obývaných Němci. (Němečtí liberální
poslanci Franz Schmeykal a Alfred Knoll reagovali na návrh českého vyrovnání v říjnu 1871 úvahou
o možnosti odtržení německých částí Čech a jejich spojení v samostatný celek s vlastním zemským
sněmem a rozpočtem.52)
Jednoznačně se proti českému vyrovnání postavili Maďaři, zejména ministerský předseda
Gyula Andrássy, jak jsme se již zmínili, který se také přímo zasadil o to, aby Hohenwartova vláda
padla. Andrássyho politiku vůči Čechům ostře odsoudil L. Kossuth. Dokazoval, že Andrássy jednal
protiprávně a poškodil tak i vlastní zájmy Uher, protože případné rakouskočeské vyrovnání by podle
něj značně omezilo mocenské postavení Vídně, a žádal radikální nápravu stavu, do kterého se dostala
rakouskočeská vyjednávání díky Andrássyho zásahu.53)
Andrássyho intervence v neprospěch vyrovnání však nebyla tím rozhodujícím argumentem, tím
byl argument Bismarckův, který účinně využil Beust že si v Rakousku nepřeje mít žádnou německou
iredentu.54) Neboť „v Rakousku se může maďarizovat i polonizovat, ne však počešťovat, neboť
existence Němců v českých zemích a spojitost s nimi je nezbytnou podmínkou, aby rakouské
němectví zůstalo národně příhodným celkem“.55) Tak po odstoupení Hohenwartovy vlády byl český
sněm císařským reskriptem vyzván, aby obeslal říšskou radu a vyrovnání se v rámci platné ústavy
domáhal tam. Česká občanská politická reprezentace, svázána se šlechtou odhodlanou bránit
státoprávní samostatnost Českého království „až do těch hrdel a statků“, však rozhořčeně nabízený
kompromis odmítla a rozhodla se vrátit k trpnému odporu. Na desetiletí byl tak určen charakter české
politiky.
Fundamentální články a zákon o ochraně národností byly nejvýznamnějším pokusem o řešení
českorakouských, resp. českoněmeckých vztahů v 19. století, nicméně byly problematické státoprávně
i politicky. Na rozdíl od uherské opozice, která se důsledně pohybovala v hranicích legality, neboť
byla postavena na pozitivním historickém právu a disponovala širokou podporou uherského sněmu,
opozice českých liberálů byla prakticky menšinou. Stáli proti ní jednak představitelé německých
liberálů, kteří české státní právo nerespektovali, a nemohla se ani spoléhat na historickou šlechtu,
která své státoprávní požadavky omezovala pouze na království české a nikoli na země koruny české;
a s legální podporou zemských sněmů Moravy a Slezska čeští liberálové příliš počítat nemohli.56)
88
Přestože byl návrh národnostního zákona, vypracovaný Riegrem a odhlasovaný českým
zemským sněmem za nepřítomnosti německých poslanců „nejvelkorysejší právní normou, jež
v Rakousku naplňovala princip rovnoprávnosti“57), pro rakouské Němce byl nepřijatelný. Ztráta
nadvlády v zemi a změna jejich pospolitosti z hegemona v menšinu znamenala otřes jejich národní
identity. Zároveň však se už v české společnosti 60. let prosadila představa, že České království jako
celek, popřípadě s Moravou a Slezskem je historicky vzniklým a přirozeným územím českého národa.
„Od německých obyvatel českých zemí se podle tohoto pojetí vyžadovalo, aby se chovali jako
německy mluvící Češi a Moravané... Něco takového bylo ovšem pro volené politické představitele
Němců v Čechách právě tak nepřijatelné, jako pro Čechy různé návrhy z německé strany, aby se Češi
spokojili s postavením více či méně tolerované etnickojazykové skupiny uvnitř německého státního
útvaru. Jedni i druzí chtěli patřit k národní většině a nechtěli být menšinou (podtrhla E. I.). Tento
protiklad se často zastíral umírněným postojem na obou stranách..., ale vystoupil vždy do popředí,
kdykoli nastala faktická nebo možná změna státoprávních poměrů ve střední Evropě. Vedoucí čeští
politikové nabízeli Němcům v Čechách při různých příležitostech maximální zákonnou ochranu jejich
národnosti, ale tím nemohli vyřešit klíčový problém menšinového postavení Němců v případném
českém státě.“ 58)
89
VI. Několik slov závěrem
Pro existenci a další samostatný rozvoj maďarského národního společenství byl určující vztah
maďarských politických představitelů k habsburské monarchii na straně jedné a k nemáďarským
národnostem Uher na straně druhé. Rozvoj maďarství, jak v politických koncepcích maďarských
liberálů, tak v jejich praktické realizaci, probíhal se zřetelem k těmto dvěma fenomenům.
V Uhrách paralelněbyť s jistým časovým posunems procesem prosazování vlastní národní
maďarské identity, která byla spojována zároveň s tradicí zemského patriotismu, probíhal proces
prosazování národní identity nemaďarských etnických skupin, který se opíral pouze o identitu
etnickou. Tyto dva procesy se dostaly do střetu, který podstatným způsobem ovlivnil
společenskopolitické dění v Uhrách. Proces přeměny starých stavovských struktur v moderní
industriální společnost spojovala první generace maďarských liberálů s rozvojem maďarství, čímž se
vzhledem k prostředí multietnických Uher ocitla v neřešitelné situaci. V souladu s principy
rovnoprávnosti považovali liberálové za příslušníky národa všechny obyvatele země, bez ohledu na
jejich etnický či jazykový původ. Snížení váhy maďarského prvku, které z tohoto pojetí nutně
vyplývalo, kompenzovali teorií o jednotném uherském národě, v praxi pak asimilací a maďarizací.
Vycházeli z předpokladu, že poskytnutí občanských práv a svobod bude pro nemaďarská společenství
dostatečným důvodem, aby od uplatňování vlastní národní identity upustily. O iluzornosti této
domněnky se maďarští liberálové přesvědčili v r. 1848, kdy všechny nemaďarské národnosti v Uhrách
navzdory přiznaným občanským svobodám se otevřeněpostavily proti maďarské revoluci.
Obavu o osud maďarství navíc umocňoval příklon národních hnutí uherských Slovanů
k ideologii panslavismu, která byla pro maďarské liberály ztělesněním dobyvačných mocenských
ambicí carského Ruska a zároveň všeho nepokrokového a zpátečnického. Maďarští liberálové proto
pohlíželi na existenci panslavismu a v důsledku toho i na existenci slovanských hnutí jednak
z hlediska možného ohrožení integrity Uher, jednak prismatem pokrokovosti, a s tímto pojetím
v ideologické rovině svazovali i otázku smysluplné existence Uher. Byli přesvědčeni, že jedinou
možnost pro vymezení jejich místa v Evropě představuje boj za západní myšlenky svobody
a občanských práv a zároveň že jejich úkolem je tyto myšlenky slovanským národům Uher
zprostředkovávat. Odmítání požadavků slovanských národních hnutí, zejména pak slovenského, bylo
před evropskou pokrokovou veřejností ospravedlňováno právě obavami z rozšiřování idejí
panslavismu. Některé politické koncepce a představy exponentů slovenského národního hnutí,
zejména Štúra, skutečně zavrhovaly všechny liberální principy, na nichž spočívá západní civilizace,
odmítaly parlamentní systém a ústavní zřízení a navrhovaly politické splynutí Slovanů s carským
Ruskem. Mnohé ze Štúrových názorů se staly nedílnou součástí ideových a společenskopolitických
představ slovenské inteligence, zejména jejího národniarského křídla. Rozpor mezi hrozbami
panslavismu a emancipačním hnutím Slovanů se stal další patovou situací ve vývoji národních
společenství tohoto prostoru.
Možnou záruku pro obranu a uchování maďarství proti všem nepříznivým vlivům spatřovali
maďarští liberálové v existenci habsburské monarchie a v začlenění Uher do jejích rámců. Ve svých
politických koncepcích usilovali o takovou podobu říše, která by zaručovala bezpečnou existenci
Uher a zároveň zajišťovala jejich samostatný vývoj. V tomto smyslu byly koncipovány Deákovy
návrhy na uspořádání státního svazku mezi Rakouskem a Uhrami ze začátku 40. let, vycházející
z důsledného uplatňování zákona z r. 1790, podle nějž byly Uhry svobodnou zemí s vlastní ústavou
a řídící se podle vlastních zákonů, a které byly předzvěstí koncepce dualistického uspořádáníí
monarchie.
Všechny úvahy maďarských liberálních politiků, vztahující se k poměru Uher vůči rakouské
říši, vycházely z představy nemožnosti samostatné existence uherského státu jak z důvodů
vnitropolitických (obava z dezintegračních snah nemaďarských národů Uher), tak zahraničně
politických. Kratinká existence samostatného uherského státu, deklarovaná Kossuthemv r. 1849
a končící porážkou s katastrofálními důsledky pro Maďary, stejně jako angažování se nemaďarských
národů Uher po boku Vídně v boji proti maďarské revoluci utvrdily maďarské liberály v přesvědčení,
90
že požadavku zachování integrity historických Uher a zároveň obnovení platnosti liberální uherské
ústavy z r. 1848 je možno dosáhnout jedině důslednou snahou o kompromis s rakouskou říší,
vyrovnáním.
Pro české liberální politiky představovalo klíčový moment vymezení se vůči německému
národnímu hnutí a jeho koncepci jednotného německého národa a v souvislosti s tím pak nalezení
způsobu a místa pro další existenci uvědomujícího se českého společenství v rámci rakouské
monarchie. Svůj výraz našlo oboje úsilí v koncepci austroslavismu a ve státoprávních požadavcích,
tak jak je formulovali představitelé českého liberálního myšlení Havlíček, Palacký a Rieger.
Prosazování české národní identity vedle německé, vycházející z diametrálně odlišných vizí, vedlo
k zásadnímu střetu představ o dalším národním vývoji obou společenství. Německé snažení bylo
napřeno k vytvoření jednotného německého státu, úsilí představitelů českého národního hnutí bylo
zaměřeno na uhájení vlastní národní identity v rámci habsburské říše, konstruované jako federativní
stát. Austroslavistická koncepce vycházela z představy Rakouska jako silného nezávislého
slovanského státu, který by malým národům střední a jihovýchodní Evropy poskytl záštitu před
„univerzální monarchií ruskou“ stejně jako před německou rozpínavostí. Tak jak byla formulována,
střetla se s odporem jak rakouských konzervativních kruhů, tak s absolutním odmítnutím ze strany
německých i maďarských liberálů, s jejichž politickými představami se křížila a kteří jí připisovali
panslavistické rysy.
Dvojí, diametrálně odlišné pojetí Čech jakoukoli spolupráci mezi českými a německými
liberály už předem vylučovalo. Němečtí liberálové považovali české země za integrální součást
jednotného německého, resp. rakouského státu a jeho české obyvatele za česky mluvící Němce, jimž
sice přiznávali právo na etnickou a kulturní svébytnost, ale naprosto popírali jejich svébytnost státně
politickou. Také oni, podobně jako liberálové maďarští, žili v představách o své úloze
zprostředkovatele liberálních idejí a západní vzdělanosti vůbec. Čeští liberálové naopak vycházeli ve
svých politických a státoprávních koncepcích z přesvědčení, že české země tvoří samostatnou
historickopolitickou individualitu, zároveň se však odvolávali na přirozené právo české národní
existence. Tomu odpovídaly i dvě varianty hledání nového postavení českého národa a českého státu
v rámci Rakouska, které se promítly do dvou koncepcí budoucího uspořádání říše. Palackého
koncepce z přelomu let 1848/49, vycházejíc z liberální zásady úplné rovnoprávnosti všech národů,
zdůvodňovala pojetí Rakouska jako mnohonárodnostního státu, založeného na principech etnického
federalismu. Druhá koncepce, uplatňovaná českými liberály v 60. letech, přijala princip
historickopolitických individualit a požadavek federalizace Rakouska zdůvodňovala
historickoprávními argumenty. Ani jedna koncepce však nebyla pro Němce přijatelná. Jakékoli uznání
české státnosti, ať již založené na přirozenprávním či historickoprávním odůvodnění, bylo v přímém
rozporu s centralistickými koncepcemi německých liberálů, které akcentovaly nezbytnost zachování
jednoty říše, a naráželo na rozhodný odpor Němců žijících v Čechách.
Střet jednotlivých národotvorných koncepcí, formulovaných německými, českými
a maďarskými liberálními politiky, byl transformován do podoby střetu centralistických,
federalistických a dualistických představ o stávající či budoucí podobě habsburské říše. Žádná
z předkládaných koncepcí nebyla kompatabilní s druhou, všechny se navzájem vylučovaly a byly pro
zbylé strany nepřijatelné. Myšlenka etnického federalismu nebyla akceptovatelná pro německé
liberály, neboť odporovala jejich snaze dosáhnout připojení k jednotnému německému státu, se
stejným odporem se setkala ze strany Maďarů, pro které by její uskutečnění znamenalo porušení
integrity historického uherského státu. Také slovenská politická reprezentace měla k etnickému
federalismu výhrady, protože se obávala české hegemonie. Idea historickoprávního federalismu
narážela na vyhraněný odpor Němců, kteří by se tak z hegemona německorakouské pospolitosti
změnili v menšinu. Palackého představa, že politický národ český zahrnuje také německy mluvící
obyvatele Čech, byla korigována významnými politickými dokumenty české státoprávní opozice po r.
1867, potvrzujícími právní představu politického národa českého, nárokujícího sičeskou hegemonii,
který měl být podobnou historickopolitickou individualitou jako proklamovaný národ uherský
s hegemonií maďarskou.
91
Centralistické německé představy vyvolávaly stejný odpor českých i maďarských liberálů. Pro
maďarské politiky znamenaly ohrožení jejich separatistických snah, čeští liberálové centralismus
chápali jako smrtelné ohrožení vlastní existence českého národa a státnosti. Vítězná dualistická
koncepce přestavby říše, která byla přijata jako kompromis mezi centralismem a rakouským
konzervativním federalismem, narazila na odpor jak české politické reprezentace, tak nemaďarských
národů Uher, kterým upírala právo na demokratické formování vlastního společenství. Pro maďarské
liberální politiky se dualistické uspořádání říše a rakouskouherské vyrovnání stalo vyvrcholením
jejich dlouholetých reformních snah, ve svých důsledcích však přineslo to, čeho se tvůrci vyrovnání
jejím prosazením chtěli vyvarovatrozpad habsburské říše a rozpad historických Uher.
Šanci prosadit se neměly ani v liberálním duchu koncipované národnostní zákony. Riegrův
návrh z r. 1871 byl nerealizovatelný pro přepjatý odpor Němců, kteří každý český požadavek na
zrovnoprávnění považovali za křivdu. Deákovy a Eötvösovy představy liberálního řešení národnostní
otázky, které se staly východiskem pro národnostní zákon z r. 1868, svým důsledně uplatňovaným
principem individuálních občanských práv a svobod spolu s fenomenem politického národa uherského
vyvolaly negativní reakci jak u nemaďarských národností, které se dožadovaly uplatňování
kolektivních práv a svého uznání jako politického národa, tak ve veřejném mínění maďarské
společnosti, projevujícím stále větší sklony k šovinismu.
Tak se všechna koncepční řešení otázky existence a vzájemného vztahu jednotlivých národních
společenství v rámci rakouské říše ukázala jako neplodná. Středoevropská kulturní a politická elita
přijala sice za své zásady západoevropského liberálního myšlení, akcentující požadavky demokracie,
rovnosti a občanských práv a svobod, ale obecné ideje liberalismu využívala zároveň k prosazování
vlastních národních požadavků. Kdykoli se střetly principy svobody a národnosti, demokracie
a územních požadavků, byl princip svobody a demokracie poražen. Většina národotvorných
liberálních koncepcí si vytkla jako cíl vytvoření politického národa, ale prosadit jej se nepodařilo
nikde. Žádná silná jednotící idea neexistovala a hegemony chtěli být všichni. Tendence k prosazení
samostatných národních států se ukázala být silnější.
92
Poznámky ke kapitole I.
Poznámky ke kapitole I.
1. František Šamalík: Občanská společnost v moderním státě, Brno, Doplněk 1995
2. Frans A.M. Alting von Geusan: Liberální společnost a vláda zákona, In: Liberální společnost, Praha 1995
3. Max Weber spojoval vznik moderního státu s vyvlastněním soukromých nositelů správní moci státem.
4. Milan Machovec: Předrevoluční jakobín aneb život plný paradoxů, In: Problém tolerance v dějinách
a perspektivě, Praha Academia 1995, s. 913
5. Šamalík: Občanská společnost
6. Paul Johnson: Intelektuálové, Praha 1995
7. Charles Taylor: Liberální politika a veřejnost. In: Liberální společnost, Praha 1995
8. tamtéž
9. Frans A.M. Alting von Geusen: Liberální společnost
10. tamtéž
11. Miroslav Hroch: Evropská národní hnutí v 19. století, Praha 1986, s. 79
12. Christopher Dawson: Bohové revoluce, Praha 1997
13. Miroslav Hroch: Evropská národní hnutí, s. 10
14. Miroslav Hroch: V národním zájmu, Praha 1996
15. Miroslav Hroch: Evropská národní hnutí, s. 13
16. Arnošt Gellner: Národy a nacionalismus, Praha 1993
17. tamtéž, s. 67
18. Miroslav Hroch: V národním zájmu, s. 67
19. tamtéž, s. 166
20. tamtéž, s. 167
21. tamtéž, s. 169
93
Poznámky ke kapitole II.
1. Hroch: V národním zájmu, Praha 1996, s. 32
2. Josef Macůrek: Dějiny Maďarů a uherského státu, Praha 1934, s. 217
3. tamtéž, s. 221,; Magyaroszág története, Budapest Akadémiai Kiadó 1975
4. Richard Pražák a kol.: Dějiny Maďarska, Brno 1993
5. Domokos Kosáry: Újjáépítés és polgárosodás 17111867, Budapest 1990
6. tamtéž
7. Pesti Hírlap 1843, č. 234
9. Domokos Kosáry: Újjáépítés, s. 261
10. tamtéž, s. 262
11. tamtéž
12. Josef Macůrek: Dějiny Maďarů, s. 229
13. János Varga: Helyét keresö Magyarország, Budapest, Akadémiai Kiadó 1982
15. Domokos Kosáry: Pesti Hírlap nacionalizmusa 18411849, Budapest 1989, s. 32
16. Pesti Hírlap 31.8.1842
17. tamtéž
18. Mihály Lackó: Széchenyi és Kossuth vitája, Budapest 1977
19. János Varga: Helyét keresö ..., s. 94
20. tamtéž, s. 95
21. tamtéž, s. 99
22. tamtéž, s. 100
23. tamtéž, s. 101
24. Béla Sarlós: Deák és kiegyzés, Budapest 1907, s. 17
25. János Varga: Helyét keresö, s. 8
26. tamtéž, s. 153
27. Gróf Széchenyi István munkáiból, Budapest 1907, s. 32
28. Mihály Lackó: Széchenyi és Kossuth, s. 207
29. tamtéž
30. István Zoltán Dénes: Az önrendelkezés érvényessége, Budapest 1988, s. 100
31. tamtéž
32. tamtéž, s. 106
33. tamtéž, s. 107
34. tamtéž, s. 117
35. J. Kollár, O literárnej vzájemnosti, Bratislava 1954, s. 161162
36. Dejiny filozofického myslenia na Slovensku I, Bratislava, Veda 1987, s. 316
37. tamtéž
38. Jan Kollár, Pamäti z mladších rokov života, Bratislava 1972, s. 219
94
39. Václav Černý: Vývoj a zločiny panslavismu, Praha 1995, s. 16; Dějiny české literaturyy II, Praha 1960, s.
278
40. Václav Černý, s. 17
41. Dějiny české literatury, s. 255
42. M. Hroch: V národním zájmu, s. 57
43. Dejiny filozofického myslenia, s. 350410
44. tamtéž
45. Svetozár Boubík, předmluva ke Štúrovu Slovanstvo a svet budúcnosti, Bratislava 1993
46. Slováci a ich národný vývin. Sborník materiálov z V. sjazdu slovenských historikov v Banskej Bystrici,
Bratislava 1966
47. Béla Faragó: A demokrácia és a nemzeti kisebbsége, In: Világosság, 1995, 1, s. 5164
48. Jan Křen: Konfliktní společenství. Češi a Němci 17801918, Praha 1990, s. 41
49. tamtéž, s. 45
50. Jiří Kořalka: Češi v habsburské říši a v Evropě 18151914, Praha 1996, s. 149
51. Otto Urban: České a slovenské dějiny do r. 1918, Praha 1991, s. 149
52. JiříKořalka těchto národotvorných tendencí rozlišuje pět: rakušanství, velkoněmectví, bohemismus,
slovanství a češství. Viz J. Kořalka: Češi v habsburské říši a v Evropě 18151914, Praha 1996
53. František Cyril Kampelík: Čechoslovan čili národní jazyk v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na
Slovensku, Praha 1842, s. 80
54. Vl. Macura: Znamení zrodu. České obrození jako kulturní typ, Praha 1983
55. František Palacký: Korespondence z let 18161826, Praha 1911
56. Marek, in: F. Kampelík: Čechoslovan, s. 188
57. J. Kořalka: Češi v habsburské říši, s. 35
58. tamtéž
59. Robert Sak: Rieger: Příběh Čecha devatenáctého věku, Semily 1993, s. 47
60. tamtéž
61. Listy L.Štúra, díl 1, Bratislava 1954, s. 160
62. Karel Havlíček Borovský: Lid a národ. Úvahy a články z let 18451851, Praha 1981, s. 6368
63. tamtéž, s. 65
64. tamtéž, s. 88
65. tamtéž
66. Otto Urban: Česká společnost 18481918, Praha 1982, s. 17
67. Bolzano, O lásce k vlasti, viz: Dějiny zemí Koruny české II, Praha 1992, s. 55
68. Jiří Kořalka: Češi v habsburské říši, s. 42
69. tamtéž, s. 45
70. Dějiny zemí Koruny české, s. 79
72. M. Hroch: V národním zájmu, s. 104
95
Poznámky ke kapitole III.
1. Kosáry: Újjáépítés, s. 323
2. Pražák a kol.: Dějiny Maďarska, s. 167
3. Kosáry: Üjjáepítés, s. 325
4. tamtéž, s. 326
5. tamtéž, s. 328
6. tamtéž, s. 333
7. tamtéž, s. 335
8. tamtéž, s. 335
9. tamtéž
10. Podle údajů o sčítání lidu z r. 1846 z celkového počtu 12 291 104 obyvatel Uher (bez Sedmihradska) bylo
Maďarů 4 774 801. In: György Spira: A nemzetiségi kérdés a negyvennyolcas forradalom Magyarországon,
Budapest 1980
11. Lúdovít Haraksim: Národnostná otázka a slovenské národné hnutie v revolúcii 18481849, Bratislava, s.
130181
12. tamtéž
13. György Spira: A nemzetiségi kérdés, s. 25
14. tamtéž, s. 2526
15. Dejiny Slovenska III, Bratislava 1992
16. Karol Rebro: Štátoprávne požiadavky Slovákov v rokoch 18481849, Bratislava, s. 182213
17. Dějiny Slovenska III: s. 3037, L´. Haraksim: Národnostná otázka
18. Haraksim: Národnostná otázka, s. 130
19. tamtéž, s. 151
21. Kosáry:Újjáépítés, s. 351
22. tamtéž, s. 354
23. tamtéž
25. Haraksim: Národnostná otázka
26. Rebro: Štátoprávne požiadavky, s. 198213.
29. tamtéž
30. tamtéž, s. 369
31. tamtéž, s. 370
33. tamtéž, s. 164
34. tamtéž, s. 165; D. Kosáry: Újjáépítés, s. 372
35. tamtéž, s. 172
96
37. Haraksim, Národnostná otázka, s. 176
38. Jiří Kořalka: Pozvání do Frankfurtu, Praha 1990, s. 78
39. Jiří Kořalka: Češi v habsburské monarchii, s. 204205
40. František Palacký: Psaní do Frankfurtu, In: Český liberalismus, Praha 1995, s. 36
41. tamtéž, s. 37
42. tamtéž
43. Karel Havlíček Borovský: Korouhev naše, In: Lid a národ, s. 8993
44. Arnošt Klíma: Češi a Němci za revoluce 18481849, Praha 1994
45. tamtéž
46. Sak: Rieger, s. 82
47. tamtéž, s. 83
49. Havlíček: Naše politika, In: Český liberalismus. s. 8894
50. Borovský: Zásady Národních novin, In: Lid a národ, s. 102103
51. Urban: Česká společnost, s. 36
52. tamtéž, s. 40
53. Klíma: Češi a Němci za revoluce
54. tamtéž
55. Václav Žáček: Slovanský sjezd r. 1848, Praha 1958, s. 19398
56. Josef Kolejka: Národy habsburské monarchie v revoluci 18481849, Praha 1989, s. 179
58. Jan Křen: Kofliktní společenství, s. 77
60. Havlíček: Článek, o kterém bych si přál, aby jej každý přečetl a rozvážil, Národní noviny 30. 8. 1848, In:
Český liberalismus, s. 94102
61. Kolejka: Národy habsburské monarchie, s. 211212
62. Kořalka: Češi v habsburské monarchii, s. 211212
64. Pražský večerní list 12.10. 1848, viz R. Sak: Rieger
65. Havlíček Borovský: Lid a národ, NN 21.10. 1848
67. Klíma: Češi a Němci za revoluce
68. Rieger, Řeč na Kroměřížském sněmu z 10.1. 1949, In: Český liberalismus, s. 138
70. Kolejka: Národy habsburské monarchie, s. 334
71. Rebro: Štátoprávne požiadavky, s. 201
72. Kolejka: Národy habsburské monarchie, s. 339; A. Klíma: Češi a Němci za revoluce
73. Palacký: Spisy drobné, díl 1, s. 100101
74. Křen: Konfliktní společenství, s. 137
97
Poznámky ke kapitole IV.
1. István Bibó: Eltorzult magyar alkat, s. 332, in: Válogatott tanulmányok, Budapest 1986
2. Macůrek: Dějiny Maďarů, s. 249250; R. Pražák: Dějiny Mad’arska, s. 179181; Magyarország története
3. tamtéž
4. Kosáry: Ujjáépítés, s. 400
5. tamtéž, s. 418
6. Magyarország története; Oszkár Jászi: A nemzeti államok kialakulása és a nemzetiségi kérdés, Budapest 1986
7. Kosáry: Ujjáépítés, s. 421
8. tamtéž
9. Péter Rákos: Eötvös, a polgárhatnám úr, In: Prágai örjárat, Pozsony, Klligram Könyvkiadó 1995
10. István Schlett: Eötvös József, Budapest 1987
11. Vyšel německy pod názvem Ueber die Gleichberechtigung der Nationalitäten in Österreich
12. András Baka: Eötvös Józseftól Jászi Oszkárig, Budapest 1990, s. 43
13. tamtéž, s. 46
14. tamtéž
15. Rákos: Eötvös, s. 204242
16. Baka: Eötvös Józseftól, s. 61
17. tamtéž, s. 57
18. A XIX. század uralkodó eszméinek befolyása az álladalomra I.II., Budapest 1902
19. Baka: Eötvös, s. 61
20. Eötvös: A XIX. század uralkodó eszméinek befolyása
21. tamtéž
22. Baka: Eötvös, s. 61
23. tamtéž, s. 62
24. tamtéž, s. 65
25. Rákos: Eötvös
26. József Eötvös: Naplójegyzetek és gondolatok, 186468, Budapest 1941, s. 143
27. termín O. Urbana
29. Péter Hanák : Magyarorzság a Monarchiában, Budapest 1975
30. Béla Sarlós: Deák és a kiegyzés, Budapest Gondolat 1987
31. Pražák a kol. : Dějiny Mad’arska; J. Macůrek: Dějiny Maďarů; Magyarország története
32. L’udovít Štúr: Slovanstvo a svet budúcnosti, Bratislava 1993, s. 1112.
33. tamtéž
34. tamtéž, s. 100105
35. tamtéž, s. 113
36. tamtéž
37. tamtéž, s. 147
38. tamtéž, s. 151
98
39. L’udovít Štúr: Slovanstvo a svet budúcnosti. Předmluva Sv. Boubíka
40. tamtéž
41. Dejiny Slovenska III, s. 304
42. tamtéž, s. 313
43. Urban: České a slovenské dějiny, s. 207
44. Dopis Š. Moyzese K. Kuzmánymu z 29. 3. 1865, viz: B. Kostický: Nová škola slovenská, Bratislava 1959
45. in: O. Urban: Česká společnost, s. 160
46. Program Národních listů, 20. 12. 1860, In: Český liberalismus, s. 165166
47. tamtéž
48. Sak: Rieger
49. Křen: Konfliktní společenství
50. Palacký: O centralizaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku, In: Český liberalismus, s. 40
51. tamtéž, s. 44
52. tamtéž, s. 46
53. L. Rieger: Na povšimnutí dualistům vídeňským, In: Národ 9. 11. 1864, viz R. Sak: Rieger
54. Palacký: Idea státu rakouského, In: Český liberalismus, s. 59
55. tamtéž, s. 61
56. tamtéž, s. 65
57. tamtéž
59. viz R. Sak: Rieger
99
Poznámky ke kapitole V.
1. Urban: Česká společnost, s. 211212.
2. Béla Sarlós: Deák és kiegyzés, s. 241
3. tamtéž, s. 247
4. Deák a hódító ellen. Viz B. Sarlós, s. 248249
5. Deák az annexiók ellen. Viz B. Sarlós, s. 259
6. A horvát autonómia szervezésröl: Corpus 429 1.; in: B.S., s. 249
7. Magyarozság és Horsátórszag állami közösségéröl: Corpus 422, Viz B. Sarlós, s. 252
8. Viz O. Jászi: Nemzeti államok kialakulása, s. 128
9. tamtéž
10. Rákos: Eötvös
11. Viz Oszkár Jászi: Nemzeti államok
12. István Bibó: Válogatott tanulmányok II, 19451949, Budapest 1989, s. 592
13. Ferenc Glatz: Nemzeti kultúrakulturált nemzet 18671987, Budapest 1988. P. Hanák: Magyarorzság
a Monarchiában, Budapest 1975
14. Kossuth Lajos Iratai I, s. 389
15. László Szarka: Szlovák nemzeti fejlödesmagyar nemzetiségi politika 18671918, Pozsony Kalligram 1995
16. Kosáry: Újjáépítés, s. 428. B. Sarlós: Deák és a kiegyzés kiegzrés
17. Magyarorszák története; P. Hanák: Magyarorzság a Monarchiában
18. Kosáry: Újjáépítés, s. 430.
19. tamtéž
20. viz I. Bibó: Eltorzult magyar alkat, zsákutcás magyar történelem, in: Válogatott tanulmányok II, Budapest
1986
21. tamtéž
22. List J. Palárika J. Viktorinovi z 6.4.1865, Archív matice slovenskej, 1254 c II31, viz Bohuš Kostický: Nová
škola slovenská, Bratislava 1959
23. Program slovenských novín, Archív Spolku sv. Vojtecha
24. Kostický, Nová škola, s. 43
25. tamtéž, s. 44
26. Palárik: Účel Austrije pod centralizmom a dualizmom, Slovenské noviny 31. 3. 1868
27. Kostický:Nová škola, s. 85
28. tamtéž, s. 52
29. Návrh stanov, Slovenské noviny, 2.4.1868
30. Slovenské noviny 11. 8. 1868
31. Bobula, Slovenské noviny 4. 11. 1869
34. Z vlastních pamětí F. L. Riegra II, viz R. Sak: Rieger
35. In: O. Urban: Česká společnost, s. 212
36. viz: R. Sak, Rieger, s. 169
100
37. Palacký: Idea státu rakouského
38. Černý: Vývoj a zločiny panslavismu, Praha 1995, s. 41
40. Černý: Vývoj a zločiny panslavismu, Praha 1995, s. 62
42. tamtéž, s. 223224
43. Hroch: V národním zájmu, Praha 1996,s. 12
45. Minulost našeho státu v dokumentech, Praha 1971, s. 284285
46. Urban: České a slovenské dějiny, s. 181
48. Kořalka: Češi v habsburské říši, s. 158
50. tamtéž
53. Národní listy 21.10.1871, Roztržení Království českého
54. Kossuth, dopisy I. Helfymu. In: Slovenské noviny 16.18.11.1871
55. Křen, Konfliktní společenství, s. 193
56. tamtéž, s. 187188
58. Křen, Konfliktní společenství, s. 192
101
VII. Seznam litertury
Arató Endre: A magyarországi nemzetiségek nemzeti ideológiája, Budapest 1983
Arnold Emanuel: Spisy, Praha 1954
Baka András: Eötvös Józseftól Jászi Oszárig, Budapest 1990
Belloc Hilaire: The Servile State, 1927
Beneš K.J. : Rok 1848 v projevech současníků, Praha 1948
Bibó István 19111979, Párizs 1979
Bibó István: Válogatott tanulmányok, Budapest 1986
Bödy Paul: Joseph Eötvös and the modernization of Hungary, 18401870, New York 1985
Braunsted E. K.Melnish K. J. (ed.): Western Liberalism. A history in documents from Locke to Croce, London
1978
Connor Walker: The National Question in MarxistLeninist Theory and Strategy, Prinston 1984
Černý Václav: O povaze naší kultury, Praha 1990
Červinka F.: Český nacionalismus v 19. století, Praha 1965
Dahrendorf Ralf: Üvahy o revoluci v Evropě, Praha 1991
Dénes Iván Zoltán: Az önrendelkedés érvényessége, Budapest 1988
Deák Francis: Hungary at the Paris Peace Conference, New York 1972
Deák István: Kossuth Lajos és magyarok1848/49, Budapest 1983
Dicey A.V.: Bevezetés az angol alkotmányjogba, Budapest 1902
Diószegi István: Üllö és kalapács: nemzetiségi politika Európában a XIX században, Budapest 1991
Donald Robert: The Tragedy of trianon, London 1928
Der Donauerraum und seine Völker, Wien 1980
Dunavölgyi barátságok és viták: Jászi Oszkár Közepeurópai dossziéja, Budapest 1991
Eder K.: Der Liberalismus in Altösterreich. Geisteshaltung, Politik und Kultur, WienMünchen 1955
Elmaradottság és ideológiája a XIXXX században, Budapest 1985
Endres R.: Revolution in Östrreich 1848, Wien 1947
Eötvös József: A nemzetiségi kérdés, Budapest 1933
Erdödy Gábor: A magyarok kormányzat európai látóköre 1848ban, Budapest 1988
Farkas Julius: Der Freiheitskampf des ungarischen Geistes, 18671914, Berlin 1940
Fajtö Ferenc: Rekviem egy hajlandanvolt birodalomért. AusztriaMagyarország szétbomlása, Budapest 1990
Fergusson A.: Dějiny občanské společnosti
Fiedler F.: Rakouskouherské vyrovnání po r. 1878, Praha 1903
Fischer J.: Myšlenka a dílo F. Palackého III, Praha 19261927
Franz G.: Liberalismus. Die deutschliberale Bewegung in der habsburgischen Monarchie, München 1955
Frič J.V.: Paměti, Praha 1886
Friedmanovi M. a R.: Svoboda volby, Praha 1992
Galandauer JanHonzík Mir.: Osud trůnu habsburského, Praha 1983
Galántai József: A Habsburg Monarchia alkonya, Budapest 1985
Galántai József: Trianon és kisebbségvédelen, Budapest 1989
102
Gáll Ernö: Keleteurópai írástudók és nemzetinemzetiségi törekvések, Budapest 1987
Gellner Arnošt: Národy a nacionalismus, Praha 1993
Gergely András: Egy nemzetet az emberiségnek. Tanulmányok a magyar reformkorról és 1848ról, Budapest
1987
Glassl H.: Der mährische Ausgleich, München 1967
Glazer NathanMoynihan P.: Ethnicity. Theory and Experience, Cambridge 1975
Glatz Ferenc: Die Regelung von Nationalitäten und Minderheitenkonflikten in Mittel und Osteuropa:
Geschichte, gegenwart und Zukunft, Budapest 1992
Glatz Ferenc: Történetírás és politika. Szekfü, Steier, Thien és Miskolczy nemzetröl és államról, Budapest 1980
Gueisse Bettina: István Széchenyis Kasinobewegung im ungarischen Reformzeitalter (18251848), Frankfurt,
Bern 1990
Hajdu Tibor: KözépEurópa forradalom 19171921, Budapest 1989
Hanák Péter: Jászi Oszkár dunai patriotizmusa, Budapest 1985
Hanák Péter: A kert és mühely, Budapest 1988
Hanák Péter: Magyarorzság a Monarchiában, Budapest 1975
Havlíček Karel: Politické spisy, vyd. Tobolka
Hayek F.A.: Cesta do otroctví, Praha 1990
Hayek F.A.: The Constitution of Liberty, London and Chicago 1960
Hayek F.A.: Právo, zákonodárství a svoboda, Praha 1991
Heidler J.: České politické strany v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 1914
Heidler J.: Dr. A. M. Pinkas a vznik českého programu v letech 18481850, Praha 1913
Heine H.: O Německu, Praha 1951
Helfer J.A.: Geschichte der österreichischen Revolution im Zusammenhange mit der mitteleuropäischen
Bewegung der Jahre 184849, III, Freiburg i. Br. 19071908
Herman K. Sládek Z.: Slovanská politika Karla Kramáře, Praha 1971
Holotík L. (ed.): Der österreichischungarische Ausgleich 1867. Materialen der internationalen Konferenz in
Bratislava 28. 8.1. 9. 1967, Bratislava 1971
Hroch Miroslav: Obrození novodobých evropských národů, Praha 1971
Hroch Miroslav:: Úloha historického pvědomí v evropském národním hnutí, Praha 1971
Huszár Tibor: Bibó István. Beszélgetések, politikaiéletrajzi dokumentumok, debrecen 1989
Chalupný E.: Karel Havlíček, prostředí, osobnost a dílo, Praha 1929
Charmatz R.: Deutschösterreichische Politik. Studien über den Liberalismus und die auswärtige Politik
Österreichs, Praha 1901
Jaenecke Heinrich, Vznik německého nacionalismu, Praha 1994
Jászi Oszkár: A HabsburMonarchia felbomlása, Budapest 1982
Jászi Oszkár: Magyar kalváriamagyar föltámadás. A két forradalom értelem, jeletösége és tanulságai, Jászi
Oszkár: A HabsburMonarchia felbomlása, Budapest 1989
Jászi Oszkár: Mult és jövö határán, Budapest 1918
Jászi Oszkár: A nemzeti államok kialakulása és a nemzetiségi kérdés,Budapest 1912
Johnson Paul: Dějiny 20. století, Praha 1991
103
Johnson W.M.: The Austrian Mind, An Intellectual and Social History 18481938, Berkeley, Los Angeles,
London 1972
Jungmann Josef: Boj o obrození národa, Praha 1948
Kann R.A.: Das Nationalitätenproblem der Habsburgermonarchie III, GrazKöln 1964
Kazbunda K.: České hnutí r. 1848, Praha 1929
Kelle nekünk KözépEurópa?, Budapest 1989
Kemény Gábor: A magyar nemzetiségi kérdés története (17901918), Budapest 1947
Keresztury Dezsö: Helyünk a világban. Tanulmányok, Budapest 1984
Király Béla K.: Ferenc Deák, Boston 1975
Király Béla K.: Napoleon´s proclamation of 1809 an its Hungarian echo. Intellectual and social developments
in the Habsburg Empire from Maria Theresa to World War I., New York 1975
Kocsis István: A tizenkettedik lánc. Széchenyi István, Budapest 1986
Kolejka Josef: Národnostní princip a internacionalismus 17891860, Brno 1984
Kolejka Josef: Národy habsburské monarchie v revoluci 18481849, Praha 1989
Kornis Julius: Ungarische Kulturideale 17771848, Leipzig 1930
Kořalka Jiří: Všeněmecký svaz a česká otázka koncem 19. století, Praha 1963
Kořalka Jiří: Češi a Němci v habsburské říši a Evropě 18151914, Praha 1996
Kosáry Domokos: Nemzeti fejlödes, müvelödeseurópai politika, Budapest 1989
Kosáry Domokos: A történelem veszedelmei. Irások Európáról és Magyarországon, Budapest 1977
Kosáry Domokos: Újjáépítés és polgárosodás 17111867, Budapest 1990
Kosík Karel.: Česká radikální demokracie, Praha 1958
Kovács Endre: Szemben a történelemmel. A nemeztiségi kérdés a régi Magyarországon, Budapest 1977
Krieger: The German Idea of Freedom. History of Political Tradition, Boston 1957
Křen Jan: Konfliktní společenství. Češi a Němci 17901918, Praha 1990
Kunszabó Ferenc: „Itt alkotni teremteni kell“. Széchenyi István eszmevilága, Budapest 1983
KutnarKrálíkBělič: Tři studie o Palackém, Olomouc 1949
Ladányiné Bolgog Erzsébet: A magyar filozófia és darwinizmus. XIX. századi történetéböl (18501875),
Budapest 1986
Laski H.J.: Liberty in the Modern State
Lendvai Ferenc L.: Protestantizmus, forradalom, magyarság, Budapest 1986
Litván György: „Magyar gondolatszabad gondolat“. Nacionaliszmus és progressió a század eleji
Magyarországon, Budapest 1978
Locke John: Pojednání o občanské vládě
Machovec Milan: T.G. Masaryk, Praha 1968
Mérei Gyula: A magyar politikai pártok programjai (18671918), Budapest 1971
Mikó Imre: Nemzetiségi jog é nemzetiségi politika, Budapest 1989
MitteleuropaTraum oder Trauma, Bremen 1968
Mocsáry Lajos: Nemzetiség, Budapest 1987
Montesquieu: O duchu zákonů
A negyvennyolcas forradalom kérdései. (Szerk. Spira Gy. és Szücs J.), Budapest 1976
104
Niederhauser Emil: A nemzet megújulási mozgalmak KeletEurópában, Budapest 1977
Niederhauser Emil: 1848 Sturm im Habsburgreich, Budapest 1990
Nyíri Kristóf J.: Európa szélén. Eszmetörténeti vázlatok, Budapest 1986
Opat Jaroslav: Filozof a politik T.G. Masaryk, Praha 1990
Palacký František: Idea státu rakouského, Praha 1873
Palacký František: Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě
Palacký František: Spisy drobné, Praha 1898
Palmer A.: Metternich. Der Staatsmann Europas, Düsseldorf 1977
Patočka Jan: Evropa a doba poevropská, Praha 1992
Pethö Sándor: Világostól Trianonig: a mai Magyarország kialakulásának története, Budapest 1990
Pók Attila: A magyarországi radikális demokrata ideológia kialakulása: a „Huszadik Század“
társadalomszemlélete (19001907), Budapest 1990
Polišenský Josef: Napoleon a srdce Evropy,Praha 1971
Polišenský Josef: Revoluce a kontrarevoluce v Rakousku, Praha 1975
Popper Karl: Das Elend des Historismus, Tübingen 1987
Popper Karl: Otevřená společnost a její nepřátelé, Praha 1994
Proudhon P. J.: The principe of Federation, Toronto 1979
Rádl Emanuel: Válka Čechů s Němci, Praha 1928
Raffay Ernö: Trianon titkai, avagy hogyan bántak el országunkkal, Budapest 1990
Rapant Daniel: Slovenské povstanie roku 184849. Dejiny a dokumenty. Turč. Sv. Martin 1937
Revoluce 18481849 ve střední Evropě. Sborník referátů z mezinárodního vědeckého symposia historiků, Praha
1974
Ruggiero G.: The History of European Liberalismus, London 1927
Sabina Karel: Vybrané spisy, Praha 1912
SetonWatson Hugh: Die osteuropäische Revolution, München 1956
SetonWatson R.W.: Evropa v přerodu, Praha 1920
Sheehan J.J.: German Liberalism in the Nineteen Century, Chicago 1978
Schlesinger Rudolf: Federalism in Central and Eastern Europe, New York 1945
Schlett István: Eötvös József, Budapest 1987
Schmidt S.: Von Leipziger Liberalen zum Märtyrer der deutschen Demokratie, Weimar 1971
Siklós András: A HabsburgBirodalom felbomlása 1918. A magyarországi forradalom, Budapest 1987
Skala István: Gróf Széchenyi István és a magyar romantizmus, Budapest 1932
Sladkovský K.: Výběr z politických úvah, Praha 1899
Smetana Augustin: Sebrané spisy, Praha 1960
Smith Adam: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů
Sojka J.E.: Naši mužové
Somogyi Éva: Abszolutizmus és kiegyzés, 18491867, Budapest 1981
Somogyi Éva: A birodalmi centralizációtól a dualizmusig. Az osztráknémeth liberálisok útja a kiegyzéshez,
Budapest
Soros George: Směnka na demokracii, Praha 1991
105
Springer A: Geschichte der Revolutionszeitalters (17891848), Praha 1849
Steier Lajos: A tót nemzetiségi kérdés 184849ben, Budapest 1937
Széchenyi és kora, Budapest 1991
Szekfü Gyula: Állam és nemzet. Tanulmányok a nemzetiségi kérdésröl,Budapest 1942
Szekfü Gyula: „Valahol utat vesztettünk“, Budapest 1987
Szücs Jenö: Nemzet és történelem. Tanulmányok, Budapest 1974
Tobolka Z.: Slovanský sjezd v Prazer. 1848, Praha 1901
Tobolka Z.: politické dějiny československého národa od r. 1848 až do dnešní doby IIV, Praha 19321937
Tobolka Z.Kramář K.:Dějiny české politiky nové doby, Praha 1909
Graf von Thun: Der Slawismus in Böhmen, Praha 1945
Tocqueville Alexis de: Demokracie v Americe III, Praha 1992
Traub H.: Poslední český pokus o vyrovnání s Rakouskem 1871, Praha 1919
Urban Otto: Česká společnost 18481918
Urban Otto: Kapitalismus a česká společnost, Praha 1978
VardySteven Bela: Baron Joseph Eötvös, New York 1987
Varga János: Helyét keresö Magyarország. Politikai eszmék és koncepciókaz 1890es évek elején, Budapest
1982
Vermes Gabor: István Tisza. The liberal vision and conservative statecraft of a magyar nationalist, New York
1985
Vitányi Iván: Az „Európaparadigma“. Európai kultúravilágkultúra, Budapest 1986
Wandruszka AdamUrbanitsch Peter: Die Habsburgermonarchie 18481918, Wien 1973
Wertheimer Ede: Ausztria és Magyarország a tizenkilencedikszázad elsö tizedében, Budapest
Wheare K. C.: Modern Constitutions, Oxford 1960
Wierer R.: Der Föderalismus im Donauraum, GrazKöln 1960
Winter E.: Revolution, Neoabsolutismus und Liberalismus ind der Donaumonarchie, Wien 1969
Žáček Václav: Čechové a Poláci r. 1848, Praha 194748
Žáček V.Kosík K. (ed.): J.V. Frič a demokratické proudy v české politice a kultuře, Praha 1956
106
Conclusion
Conclusion
Manifesting itself in the philosophy of Enlightenment and liberal ideas the development of
modern political thought represented significant component of general transformation culminating in
the birth of modern industrial society involving the formation of contemporary nations, too. Those
processes were influencing each other and developing decisive impact on the area of Central and
Southeastern Europe with its multiethnic character and social backwardness as compared to Western
Europe. Modernization of Central and Southeastern Europe created a field of controversies between
divergent national demands. The concepts of nation emerging inside particular national movements
became conflicting with divergent concepts of statehood when demands raised by national
movements gained very political character.
Conflicts in liberal thought concerning different understanding of freedom and equality became
much stronger in the area of Central and Southeastern Europe because of its links to the problem of
state and nation. Unapparentness of national being along with the absenting nation-state resulted in
the fact that liberal program was associated with national demands and thus Central European
liberalism was permeated by strong national features what was evident in the approach toward
national minorities as well as in the resolution of the state-and-legal questions. Another shift in the
development of Central European liberalism was caused by different social composition as compared
to western parts of Europe, i.e. the weak bourgeoisie general lack of the middle class as a representant
of modernization, and the problems associated with different social and political level of particular
national communities. Those differences in Central European liberal thought were resulting in
political praxis of particular national elites and hence in development of the whole nations.
The relation of Hungarian politicians to the Habsburg monarchy as well as to the
Non-Hungarian minorities in Hungary decisively influenced the existence and unfolding of Hungarian
national community. The development of Hungarian identity in political concepts of liberals as well
as in their political praxis was related to the mentioned relations.
The process of establishment of Hungarian national identity as interwoven with the tradition of
the land-patriotism was paralel to the asserting national identities of the Non-Hungarians as the
groups based upon ethnic identity. These two processes became conflicting and thus decisively
influencing social and political unfolding in Hungary. The first generation of Hungarian liberals
connected the transformation of archaic structure of estates into a modern industrial society to the
development of Hungarian national identity and fall into an unsolvable situation because of their
inability to force this program successfully forward in the multiethnic environment of Hungary.
According to the principle of equality of rights the liberals considered all inhabitants of the country
members of the Hungarian nation regardless of their ethnic or language identity. When this approach
had resulted in decreasing position of the Hungarian group they tried to compensate it by the theory of
unified Hungarian nation with practical implications of assimilation and magyarisation. The liberals
were presuming their offer of civil rights and liberties can represent sufficient reason for the NonHungarians to give up their own national identity. The revolution of 1848 brought in a strong
disillusionment since all the non-Hungarian minorities in Hungary stood against the Hungarians
despite of the offered civil liberties.
The fears about the fate of Hungarian identity was strenghtened by inclination of the Slavic
national movements in Hungary to Panslavist ideology which the liberals considered an embodiment
of hegemonist power ambitions of the Tzarist Russia as well as a symbol of antiprogressive and
reactionary policy. Hence their attitude to Panslavism and to the Slavic national movements reflected
it as a matter of possible danger to the Hungarian territorial integrity as well as to the progress. This
attitude was closely associated with the question of the sense of existence of Hungary. The conviction
their position in Europe can be defined only by the struggle for Western ideas of freedom and civil
rights was related to the missionary concept of the Hungarians as intermediators of these Western
values into the Slavic milieu in Hungary. As regards the European public opinion the Hungarian
refusal to recognize demands of the Slavic national movements (especially the Slovak one) was
107
Conclusion
justified by the fears of spreading Panslavism. Actually some political concepts and ideas of the
Slovak national movement, namely those represented by L.Štúr, were rejecting all liberal principles of
Western civilisation including the parliamentary system and constitutional order and were proposing
political merging of the Slavs with the Tzarist Russia. Many of the Štúr's opinions became an integral
part of the ideas and socio-political concepts of the Slovak intelligentsia namely of its nationalist
wing. The controversy between the threat of Panslavism and emancipation of the Slavs created
a drawn situation in the development of national communities in this area.
Liberals evaluated the position of Hungary in the Habsburg monarchy as giving the Hungarian
identity a sufficient guarantee for the conservation and defence against all unfavourable influences.
The political activities were devoted to formation of the monarchy as able to safe Hungarian existence
as well as its independent development. Hence the Deák's proposals for the state-and-legal settlement
between Austria and Hungary established at the beginning of the 1840s were firmly rooted in the Act
of 1790 defining Hungary as a free country with its own constitution and laws - what in fact was an
anticipation of the coming dualism.
Liberal ideas concerning the relation between monarchy and Hungary reflected impossibility of
Hungarian independence because of domestic (the fear of the Non-Hungarians) and foreign reasons
(Tzarist Russia). The short experience of Hungarian independence declared by Kossuth in 1849 and
closed by defeat with disastrous consequences along with experience of the Non-Hungarians'
engagement against the revolution convinced the liberals that preserving of historical territorial
integrity and restoration of the liberal constitution of 1848 is feasible just through consistent efforts to
reach the compromise with Austria.
The central problem of the Czech liberal policy rested on the self-definition related to the
German national movement and its concept of the united German nation as well as on the ways of
searching for the place for the Czech community inside the monarchy. The idea of Austroslavism
along with the state-and-legal demands articulated by Havlí ek, Palacký and Rieger as the
representants of the Czech liberal thought reflected this effort. The paralel enforcement of the Czech
and German identities based upon guite different programs resulted in the conflict of ideas and
following development of the two communities. The Germans tended to establishment of the unified
German state while the Czechs inclined to the defence of the national identity inside the Habsburg
monarchy as a federal state. The Austroslavists constructed monarchy as a strong and independent
Slavic state protecting the small nations of Central and Southeastern Europe against the "universal
Russian monarchy" as well as against the German expansion. This concept met a strict resistance of
the Austrian conservatives as well as of the German and Hungarian liberals who evaluated it as
conflicting with their own ideas and ascribed it Panslavist features.
Beforehand those two different and conflicting approaches to the problem of Bohemia excluded
any cooperation between the Czech and German liberals. The Germans found the Czech lands an
integral part of the united German (let us say Austrian state) and its inhabitants were presented as the
Czech speaking Germans claiming their ethnic and cultural identity while their state and political
ambition was completely rejected. As their Hungarian counterparts the German liberals ascribed
themselves the role of intermediators of liberal ideas and Western culture at all. On the contrary the
Czech liberals based their program on political and state-and-legal concepts being convinced the
Czech lands represent independent historical and political individuality and at the same time were
referring to the natural right as a reason of the Czech national existence. This fundament was also
projected into the two variants of searching for the new place of the Czech nation and state inside
Austria reflecting the two concepts of the monarchy's future arrangement. In 1848-1849 the Palacký's
liberal idea of complete equality of nations was constructing Austria as a multinational state based
upon ethnic federalism. In the 1860s the Czech liberals voted for the principle of historical and
political individualities and demanded federal arrangement of Austria based upon historical and legal
arguments. Neither of the two concepts was acceptable for the Germans. Any kind of recognition of
the Czech statehood based on natural law or historical and political arguments was directly opposing
108
Conclusion
the German liberal program pointing out the united Reich and developing strong resistance of the
Germans living in Bohemia.
The controversy of nation-forming concepts articulated by the Czech, Hungarian, and German
liberals was transformed to the conflict of incompatible centralist, federalist and dualist programs
concerning given or future shape of the Habsburg Empire. The idea of ethnic federalism was not
acceptable for the German liberals since it opposed their effort to reach the reunion with Germany; the
Hungarians thought it was violating integrity of historical Hungarian state. Also the Slovaks took
some exceptions to ethnic federalism being affraid of the Czech hegemony. The program of historical
and political federalism was developing strict opposition of the Germans being scared of the change
of their role of the hegemonic ethnic of the monarchy for the minority's position. Palacký's idea of the
Czech political nation involving the German speaking inhabitants of Bohemia was being gradually
corrected by significant political documents of the Czech opposition after 1867. Legal idea of the
Czech nation appeared claiming that the Czech hegemony represents historical and political
individuality compared to the German and Hungarian one.
German centralism was disturbing the Hungarian separatism while the Czechs understood it as
a mortal threat for the nation and statehood. Dualist transformation of the monarchy perceived as
a compromise between centralism and Austrian conservative federalism was opposed by the Czech
political representation as well as by the Non-Hungarians in Hungary whose right of democratic
forming of their own community was suppressed. On the contrary the Hungarian liberal politicians
reflected dualist settlement as a culmination of their own long lasting reform efforts. Nevertheless the
compromise subsequently brought in the fact which its creators wanted to avoid, i.e. disintegration of
the Habsburg Empire and dismemberment of historical Hungary.
Even the liberal laws concerning national problems did not have a great chance to succeed.
Rieger's proposal from 1871 could not pass because of the affected German opposition who
considered the Czech demands for equal rights an injustice. The proposals of Deák and Eötvös for
liberal solution to national question became a source of the Nationality Law of 1868. As strictly
applying individual civil rights and liberties and introducing the notion of political Hungarian nation
this law was opposed by the Non-Hungarians demanding their recognition as a political nation
through realization of collective rights. At the same time Chauvinist like reactions appeared in
Hungarian public opinion.
Conceptual resolution of the question of coexistence of particular national communities inside
the monarchy failed. Local political and cultural elites adopted principles of West European liberalism
stressing demands on democracy, equality, civil rights and liberties but at same time employed those
ideas for enforcement of their own national demands. Whenever the principles of freedom and
nationality, of democracy and territorial demands became conflicting, freedom and democracy were
defeated. Most of the liberal nation-forming concepts had pointed out the goal of establishment of
political nation but they failed in its enforcement. The inclination toward formation of independent
nation-states was much stronger since all preferred to be hegemons before voting for some strong
unifying program.
A. An abstract of the work
The work focuses on the process of transformation of the ideas of classical liberalism in
multiethnic environment of Central and Southeastern Europe as it was reflected in particular political
programs and nation-forming concepts of particular national movements. Two interwoven processes
participated in creation of modern society - development of modern political thought associated with
expansion of the philosophy of Enlightenment and liberal ideas, and the process of formation of
modern nations. Modernization in multiethnic environment of Central and Southeastern Europe
became a point of conflict between divergent national demands. Employment of particular demands
of national movements in politics resulted in mutual clash of the concepts of nation and statehood.
Unapparentness of national being along with the absenting nation-state reflected the fact that liberal
Conclusion
109
program was associated with national demands and thus Central European liberalism was permeated
by strong national features what was evident in the approach toward national minorities as well as in
the resolution of the state-and-legal questions. The Hungarian liberals related the transformation of
the old structure of estates into a modern civil society to the development of Hungarian identity
associated with the tradition of the land-patriotism while at the same time the process of confirmation
of identity of the Non-Hungarians was taking place as based upon the ethnic fundaments. Those two
processes became conflicting what significantly influenced socio-political situation in Hungary. As
regards the Czech liberals the key problem was represented by the Czech self-definition towards the
German national movement and its concept of unified German nation and then by the search for the
place of the Czech community inside the Habsburg monarchy. The paralel enforcement of the Czech
and German national identities based upon quite different visions resulted in a conflict of ideas
concerning the following development of the two communities. The struggle of particular national
concepts articulated by the Czech, Hungarian and German liberals was transformed into a conflict of
centralist, federalist and dualist programs concerning the future shape of the Habsburg Empire.
Demands on civil right and liberties were generally accepted but the liberal ideas were employed to
the use of enforcement of particular national demands.
1Ba)
The goal of the project was to research the process of transformation of Western liberal ideas in
the multiethnic milieu of Central and Southeastern Europe. The work focused on two topics.
I. Definition of basical notions and principles of West European liberalism, general definition
of the words nation, political nation and national self-determination
II. Distribution of these notions into the context of political praxis of the leading elites of
particular national communities.
The research focused on:
ad I. Priorities of liberal societies of Western type: the concept of liberal society, feasibility of
civil society, formation of modern nations in multiethnic empire, democracy and national
minority, individual and collective rights of minorities and the possibility of creation and
existence of political nation,
ad II. The problem of so called "national question" in terms of the search for the place of
forming national communities (Czech, Hungarian, Slovak, and German) tending toward:
1. Its own self-reflection,
2. As related to the neighbour national communities,
3. In its international context.
In the process of self-definition national communities were facing numerous principal
problems. Each of them had to resolve their relation to the Habsburg monarchy. The Czech society
had to take care of its relation to the Germans and Slavism; as regards the Hungarians they had to face
the minorities and Russia, i.e. also the problem of Slavism; the Slovaks had to define their relation to
the Germans and Slavs; the Germans were focusing on their relation to the Czechs and the German
unity.
Thus the work had to concentrate upon following problems:
analysis of particular political, state-and-legal and national concepts inside of the elites
claiming their inclination to liberal thought, balancing of those concepts, and their location partly in
the context limited by Metternich's absolutism and the beginnings of constitutional monarchy, partly
in the region of Central Europe.
Conclusion
110
1Bc)
Employed methods of the work
The proposed project is based on comparative method since its aim is to compare:
1. Different forms of Central European liberal thought,
2. Particular liberal trends included in national and political emancipation.
Comparison is complemented by structural analysis which is necessary for definition and
understanding of the essence and character of particular political programs and concepts of national
emancipation inspired by liberal thought. The work is based upon extensive study of the Czech,
Slovak and Hungarian literature as well as of the foreign literature dealing with general questions of
liberalism, liberal philosophy, then of the works by the most important Czech, Slovak, and Hungarian
political thinkers of the 19th century (Palacký, Rieger, Havlíček, Štúr, Széchenyi, Deák, Eötvös,
Wesselényi), and finally of the literature devoted to those personalities. Another field is represented
by the analysis of sources: besides the press we can mention contemporary political proclamations
and programs, and memoirs. To carry out the project the author undertook two research trips to
Budapest (Széchenyi National Library) and Bratislava (University Library).
1Bd)
On the base of the carried research we can conclude:
1. Liberalism introduced to Central European environment was missing social background
comparable to the Western one: the lack of the middle class and of bourgeoisie as a pioneer
of modernization. This deficiency was taking different form in particular national
communities. Where the social framework was absolutely incomplete, the national programs
were dominated by the language and cultural demands while the political ones were
articulated much later. Where the social framework included also ruling and educated elites
the political demands were prevailing. The connections between general and national
political demands was permeating Central European liberalism with national features.
2. Western societies considered nation-state a natural matter rooted in liberal theory of natural
law. An effort to introduce this principal in the multiethnic milieu of Central and
Southeastern Europe has created a source of permanent and irreconcilable conflicts till the
present times. Hence the Central European concepts of the state and nation are marked by
oscillation between natural and historical law or by their combination.
3. Comparison of political programs and nation-forming concepts produced by liberal political
elites of particular national communities reflects some modifications in the process of
adopting liberal principles and stressing different priorities. Czech liberal policy was
declaring the national demands as prior to the liberal principles which were related to the
former ones. Hungarian liberals considered the struggle for Western ideas of freedom and
civil rights the only sense of independent Hungary and at the same time were founding
themselves intermediators of those ideas to the Non-Hungarians. In their opinion the offer of
civil rights and liberties would have attracted the Slavs. They could then support the
Hungarian nation as a representant of those liberties and avoid their own inclination to
panslavism in its reactionary and Russophile shape. Nevertheless those presuppositions
proved ilussive during the revolution of 1848-1849. In accord with Western liberalism the
Hungarians were providing political and civil rights on the basis of individual freedom while
strictly rejecting demands on collective rights asked by the Non-Hungarian national
movements. Also the German liberals perceived themselves missionaries of liberal ideas
serving as an ideological shield of their efforts to unify all Germans. Nevertheless as in the
Hungarian case the pointed demands on progressivity, civil rights and liberties were used
during the enforcement of German national demands.
Conclusion
111
4. Comparison of particular political and state-and-legal concepts represented by the Czech,
German, Hungarian, and Slovak politicians performs very clearly that those concepts were
incompatible as regards particular demands. The attempts to create Czech, German, and
Hungarian political nation based exclusively upon civil rights failed since each of the
mentioned nations behavied like its hegemon. Hence we can state the trends of development
have been inclining toward establishment of independent nation-states.
5. Regardless of its national accents the Central European liberalism tended to general liberal
patterns as determining the following development of the region. Liberalism contributed to
establishment of modern society based upon the parliamentary democracy and respecting of
civil rights and liberties. Where the significant parts of national elites (Slovakia) were
rejecting liberal ideas the lack of them is visible till today.
Significance of the project
In terms of factography and methodology the work represents the way out for the following
research of mechanism of political development in Central Europe. Offering comparison of political
and nation-forming concepts inside particular national communities and of their ideological features
the work can help us to understand the roots of political development tending toward establishment of
nation-states. It can also contribute to analysis of the problems concerning following developments of
national minorities. When the principle of self-determination is strictly opposing the principle of
guarantees of existing state-borders the following development will probably include many conflicts
and misunderstandings.
I would like to deal with these questions in my next research work. I would like to publish
particular chapters of the work in historical periodicals Slovanský přehled (Slavic Review) and
Slovanské historické studie (Slavic Historical Studies).

Transformace myšlenek západoevropského liberalismu v

Transkript

Podobné dokumenty

Prodej vyřazených knih z místní knihovny

tiráž - Staletá Praha

Válka, sex a Orient očima „nových Židů“