Česká republika ve Společné bezpečnostní a

Transkript

Březen 2015
Policy Paper
Česká republika
ve Společné bezpečnostní
a obranné politice EU:
audit a perspektivy
Michal Kořan
Petr Nečas
Jan Österreicher
Bohuslav Pernica
Jiří Šedivý
Pavel Štalmach
Alexandr Vondra
Česká republika ve Společné bezpečnostní
a obranné politice EU: audit a perspektivy
Policy Paper
Bezpečnostní prostředí – včera,
dnes a zítra (pohled z Prahy)
Pavel Štalmach | Vojenské zpravodajství
Vývoj jakékoliv společnosti je vždy
ovlivňován bezpečností prostředí, ve
kterém se realizuje. Stav bezpečnosti
v rámci prostředí je určen mírou ohrožení stability, funkčnosti či dokonce
existence prvků a procesů v tomto prostředí, vznikající v důsledku působení
relevantních bezpečnostních hrozeb.
Nalezení adekvátních schopností
eliminace bezpečnostních hrozeb je
životním zájmem každé společnosti.
Česká republika se po svém vzniku
v roce 1993 stala samostatným prvkem
nejenom globálního bezpečnostního
prostředí, ale především však vzhledem
ke své zeměpisné poloze staronovým
prvkem evropského bezpečnostního
prostředí. To významně ovlivnilo prostor
i čas, ve kterém Česká republika začala
realizovat své vlastní bezpečnostní
zájmy.
Evropské bezpečnostní prostředí
bylo v 90. letech minulého století, kdy
došlo ke vzniku samostatné České
republiky, ve srovnání s jinými světovými regiony z dnešního pohledu velmi
bezpečné. Po dvou světových válkách
v první polovině 20. století nastalo
totiž v evropských dějinách ve druhé
polovině 20. století doposud nevídané
období míru a stability.
V procesu zajištění evropské (ale
i globální) bezpečnosti v tomto období
sehrálo zásadní úlohu vytvoření Evropské unie i NATO jako nových mezinárodních bezpečnostních institucí a nástrojů
k zajištění kolektivní bezpečnosti. Právě
tyto instituce v období bipolárního
velmocenského uspořádání světa po
2. světové válce dokázaly především
díky rostoucí vojenské síle USA a dalších evropských států udržet případnou
vojenskou konfrontaci na evropském
území pouze ve stavu studené války.
Jistě k tomu přispěla i hrozba možné
jaderné konfrontace na území Evropy,
ke které by zřejmě došlo při otevřeném
vojenském střetu USA a Sovětského
svazu. Vzhledem k závěrům Jaltské
dohody o poválečném uspořádání Evropy se Československo (předchůdce
České republiky), které bylo přiřazeno
do východního poválečného bloku, jako
člen Varšavské smlouvy samozřejmě
svobodně nemohlo zapojit.
Po pádu „železné opony“ a rozpuštění Varšavské smlouvy se Česká
republika konečně mohla svobodně zapojit do činnosti mezinárodních institucí
kolektivní bezpečnosti a hledat v jejich
rámci optimální řešení zajištění své
vnitřní a především vnější bezpečnosti.
V 90. letech minulého století se
bohužel ukázalo, že bezpečnostní
prostředí se z různých důvodů stává
opět méně bezpečným, a to zejména
v důsledku vznikajících nových lokálních a regionálních konfliktů. Hlavními
příčinami těchto konfliktů jsou nejenom
dlouhodobé sociální a náboženské
konflikty uvnitř různých zemí, ale také
prosazování různých účelových ekonomických a politických zájmů zejména
velmocí ve stále více se globalizujícím
světě. Ani Evropa není v té době ušetřena takových konfliktů, a to zejména
na území Balkánského poloostrova,
do jehož řešení se zapojila i Česká
© Evropská unie, 2015
Obsah této studie neodráží oficiální stanovisko Evropské unie.
Odpovědnost za informace a názory nesou výhradně autoři.
Reprodukce je povolena pod podmínkou uvedení zdroje.
PCTR // CEVRO Institut
Jungmannova 17 / 110 00 Praha 1 / Česká republika
tel. / +420 221 506 737 // e-mail / [email protected] // www.cevroinstitut.cz
2
republika nasazením svých vojenských
i dalších bezpečnostních sil na území
bývalé Jugoslávie. Ani jiné části světa
nebyly těchto konfliktů v posledních
25 let ušetřeny. Většina z nich se odehrála spíše uvnitř různých států, než
mezi nimi, a většinu obětí tvořili civilisté.
I do řešení některých z těchto konfliktů
v různé míře přispěla Česká republika.
Na počátku 21. století se klíčovým
faktorem ovlivňujícím bezpečnost většiny států stává pokračující globalizace
světového prostoru. Po konci studené
války nastala totiž doba postupného
otevírání hranic pro pohyb kapitálu,
zboží a osob, což vedlo i k tomu, že
vnitřní a vnější aspekty bezpečnosti
států už jsou neoddělitelně propojeny.
Zejména velmocím a globálním obchodním subjektům to přináší obrovské
zisky, menším a zejména chudým
státům pak spíše sociální napětí a rostoucí zadlužení, které posiluje pocity
zklamání a nespravedlnosti.
Předpokladem rozvoje každého
státu je bezpečnost. Bezpečnostní
a vojenské konflikty neničí pouze
infrastrukturu, včetně infrastruktury
sociální, ale podněcují rovněž kriminalitu, odrazují investory a znemožňují
běžnou hospodářskou činnost. Řada
zemí a regionů se pohybuje v začarovaném kruhu konfliktů, nedostatku
bezpečnosti a chudoby.
Kromě světové globalizace se i boj
o přírodní zdroje, zejména o vodu,
v průběhu příštích desetiletí v důsledku
globálního oteplování ještě přiostří,
a pravděpodobně přispěje v různých
regionech k dalším turbulencím, bezpečnostním konfliktům a migračním
přesunům.
To vše se projevuje i v dalším nárůstu
nejrůznějších bezpečnostních konfliktů
zejména na území Asie a Afriky. Od roku
1990 zahynulo ve válečných konfliktech
několik milionů lidí, přičemž 90 %
z nich byli civilisté. Miliony lidí na celém
světě opustily své domovy v důsledku
různých bezpečnostních konfliktů.
Tento vývoj, dokonce i u jinak vcelku
prosperující Evropy, zvýšil závislost
Evropy na propojené infrastruktuře
mimo jiné v oblasti dopravy, energetiky
a informací, a tím zvýšil i její zranitelnost
z pohledu globálních hrozeb.
Obzvláště palčivě pociťuje Evropa
problém energetické závislosti. Evropa
je největším dovozcem ropy a plynu na
světě. Většina energetických surovin je
dovážena do Evropy z oblasti Perského
zálivu, Ruska a severní Afriky.
I přes vše výše uvedené, je rozsáhlý vojenský ozbrojený útok proti
jakémukoli evropskému státu včetně
České republiky v dnešní době velmi
nepravděpodobný.
Namísto toho dnes Evropa čelí
a bude i v dalších letech čelit novým
hrozbám, které jsou rozmanitější, méně
viditelné a méně předvídatelné. Za hlavní bezpečnostní hrozby, které budou
v dalším období především ohrožovat
Českou republiku i Evropu, lze označit
následující bezpečnostní hrozby:
1) Regionální konflikty
Společenské konflikty, vznikající často
z historicky nedořešených či špatně
vyřešených politických, ekonomických,
národnostních, náboženských a sociálních problémů v rámci různých států či
mezi nimi, jsou stále příčinou narušení
stability či dokonce ozbrojených střetů
v rámci některých světových regionů
(Blízký a Střední východ, Korejský
poloostrov, Indočína, region bývalého
Sovětského svazu, Afrika). Jak potvrdil
i summit NATO ve Walesu, má stále více
formu tzv. hybridních válek. Tyto konflikty, kromě ozbrojených střetů, mohou
vést i k extremismu, terorismu a selhání
státu; jsou příležitostí pro organizovanou trestnou činnost. Nedostatečná
Policy Paper
bezpečnost států v regionu může podnítit i jejich zájem o zbraně hromadného
ničení.
mezinárodního práva různými státy
a porušování principu „měření stejným
metrem“ v rámci mezinárodních vztahů.
2) Selhání států
Nefungující ústavní pořádek a veřejná
správa, korupce a zneužívání moci
narušuje spolu s občanskými konflikty
vznikajícími z národnostních, náboženských, politických či sociálních důvodů
státy zevnitř tak, že dojde k jejich společenskému zhroucení, což většinou
vede i k ozbrojeným střetům uvnitř
takových států. Nejznámější příklady
z nedávné doby jsou Somálsko, Libérie
a Afghánistán pod vládou Tálibánu či
Ukrajina. Selhání státu je vždy alarmující
jev, který podrývá celosvětové politické
a institucionální uspořádání a vždy
zvyšuje regionální i globální nestabilitu.
4) Outsourcing a privatizace
bezpečnosti
Mnoho desítek let svět usiluje o zákaz působení žoldnéřů při realizaci
bezpečnostních zájmů států. Bohužel
v posledních 30 letech lze sledovat stálé
rozšiřování komerčních aktivit v oblasti
zajišťování bezpečnosti států jako
hlavních garantů globální bezpečnosti.
Rozšiřování tohoto fenoménu je zjevně
obrovskou hrozbou pro globální bezpečnost a další formou probíhající privatizace veřejných finančních prostředků
i globálního spekulačního businessu.
3) Selhání mezinárodních institucí
a mezinárodního práva
Mezinárodní instituce a mezinárodní
právo jsou základní nástroje kolektivního zajišťování bezpečnosti v rámci
současného světového řádu. Pokud
dojde k narušení jejich nezávislosti, či
omezování účelu jejich činnosti z důvodů prosazování specifických zájmů
jejich členů, může dojít k narušení či
omezení bezpečnostních garancí,
které poskytují svým členům, a tím je
vystavit ohrožení jejich bezpečnosti ve
všech jejích dimenzích a nutnosti hledat
zajištění jejich mezinárodní bezpečnosti
na bilaterálním základě (se zajišťováním bezpečnosti státu na bilaterálním
základě má Česká republika bohužel
opravdu velmi špatné historické
zkušenosti a právě tuto bezpečnostní
hrozbu proto vnímá velmi citlivě). V současné době lze takový vývoj sledovat
např. u OSN, a bohužel aktuálně také
u NATO i EU. Lze dále vysledovat
účelovou interpretaci nerespektování
5) Terorismus
Terorismus je založen na prosazování
specifických společenských zájmů
prostřednictvím veřejného násilí. Nejnovější vlna terorismu, která zasáhla celý
svět, je spojena především s násilným
náboženským extremismem. Její příčiny jsou komplexní – patří k nim tlaky
související s modernizací, kulturními,
společenskými a politickými krizemi
a odcizení mladých lidí žijících v cizích
společnostech. Dnešní Evropa slouží
tomuto druhu terorismu jako cíl i jako
základna: evropské země jsou cílem
útoků a již byly napadeny. Logistické
základny pro buňky sítě Al-Káida byly
objeveny ve Spojeném království, Itálii,
Německu, Španělsku a Belgii. Potenciál
ohrožení ze strany teroristických skupin
zvyšuje i snadný přístup ke konvenčním
zbraním, možnost získání zbraní ZHN,
ovládnutí schopností pro realizaci
kybernetických hrozeb či propojení se
strukturami organizovaného zločinu.
I malá teroristická skupina dnes může
způsobit škodu v rozsahu, jaký byl dříve
možný pouze pro státy a armády. n
3
Policy Paper
Evropská „armáda“ a problém státní
suverenity: rozhodování v Evropské radě
Petr Nečas | CEVRO Institut
Debata o vytvoření společné evropské
armády a spolupráci v oblasti obrany
započala mezi členy tehdejšího Evropského společenství uhlí a oceli již v roce
1950. Francouzský návrh na vytvoření
Evropského obranného společenství
byl reakcí na snahu znovu vyzbrojit
Západní Německo a začlenit jej do
obranného systému Západu. Podepsaná smlouva, podle které měl vzniknout
také evropský ministr obrany a společná evropská armáda, však nebyla
v roce 1954 ratifikována francouzským
Národním shromážděním. Spolková
republika pak vstoupila do NATO, kam
se také přesunula celá bezpečnostní
a obranná tématika.
Na půdu evropských institucí,
včetně Evropské rady, se debata
o bezpečnostní a obranné politice vrací
až po roce 1970 zřízením Evropské
politické spolupráce (EPS) tam, kde se
koordinace zahraniční politiky dotýkala
bezpečnostní a obranné tématiky.
Jednalo se však pouze o konzultační
mechanismus, jehož výsledkem nemohlo být žádné závazné stanovisko
ani společná akce. Celá spolupráce
také stála až do přijetí Jednotného
evropského aktu mimo institucionální
rámec Evropských společenství (ES),
jakkoliv Komise mohla být požádána
o stanovisko, pokud se téma týkalo ES.
Společná zahraniční a bezpečnostní
politika (SZBP) EU, která pak vedla
k vytvoření Společné bezpečnostní
a obranné politiky (SBOP), vznikla
na základě článku J4 Maastrichtské
smlouvy, který se změnil ve Smlouvě
z Nice na článek J7. Byl tak vytvořen
tzv. 2. pilíř EU, jehož součástí byla
od roku 1999 i SBOP. Lisabonská
smlouva pak zavedla pozici Vysokého
představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a zrušila
pilířovou strukturu EU. SBOP zajišťuje
operativní schopnost EU provádět
mise mimo území EU k udržení míru,
4
prevenci konfliktů a posilování mezinárodní bezpečnosti.
Výjimečný je způsob rozhodování
o otázkách SZBP a SBOP v Evropské
radě a Radě EU. Rozhodnutí jsou
přijímána jednomyslně. V případě
jednání Rady pro zahraniční věci (FAC)
jí předsedá vysoký představitel pro
SZBP. Ve strategické rovině je SBOP
formulovaná Evropskou radou (ER).
Vliv Komise a Evropského parlamentu
(EP) je oproti jiným oblastem výrazně
potlačen, EP nemá v podstatě žádný
vliv a Evropský soudní dvůr je zcela
vyloučen. Při hlasování v Radě mají
všechny státy jeden hlas a je vyžadována jednomyslnost. Není však
vyžadován aktivní souhlas všech, stát
se může konstruktivně zdržet hlasování
a nezablokovat rozhodnutí. V citlivých
záležitostech národní bezpečnosti
spojených s ohrožením zdraví a života
občanů členských států je tak respektována jejich státní suverenita. V oblasti
SBOP tak EU nemůže přijímat žádná
legislativní opatření, všechna rozhodnutí Rady se vztahují ke konkrétním
situacím a nemají obecnou platnost.
Rozhodnutí jsou pro členské státy závazná, ale v podstatě nevymahatelná,
nepodléhají žádné sankci za porušení.
Působí zde pouze politický tlak. Jsou-li
zapotřebí konkrétní kroky, přijme Rada
rozhodnutí o společné akci.
Každému jednání ER na téma
SBOP předchází jednání FAC, případně jednání Rady pro všeobecné
záležitosti (GAC) a také neformální
zasedání ministrů obrany a zahraničí.
Například jednání ER k SBOP v prosinci
2013 předcházela dvojí jednání FAC
a GAC, včetně příslušných jednání
Výboru stálých zástupců COREPER
II. Do přípravné činnosti pro Radu se
zapojuje také Politický a bezpečnostní
výbor (PSC), který má také na starosti
politické a strategické řízení vojenských
operací SBOP. V zájmu ČR je pravidelné
jednání ER k SBOP, minimálně však
jednou za dva roky.
Při rozhodování ER v oblasti SBOP,
jako byla situace v Libyi či Sýrii, je
nezbytné konstatovat, že rozhodující
roli zde sehrávají velké členské státy.
Algoritmus vzniku rozhodnutí ER ve
SBOP je s jistým zjednodušením
možno popsat následujícím způsobem:
klíčová je shoda hlavně Velké Británie
a Francie, které především v případě
nasazení vojenských prostředků nesou
zpravidla největší zátěž. Také jejich
politické elity, v čele s britským premiérem a francouzským prezidentem,
mají nejvyšší schopnost vnímat a řešit
globální bezpečnostní výzvy a hrozby.
Je to způsobeno třemi faktory. Za prvé,
britské a francouzské politické elity
nesou jisté dědictví globálního imperiálního uvažování. Za druhé, obě země
jsou stálými členy Rady bezpečnosti
OSN a jsou s problematikou globální
bezpečnosti v každodenním dotyku.
A za třetí, obě země jsou vedle Německa jedinými, kdo v EU představují reálné
partnery pro klíčového globálního hráče
Západu, USA, a také pro ostatní velké
globální hráče, typu Číny a Ruska.
Po nalezení shody těchto dvou zemí
je nezbytné získat podporu nebo alespoň „ne nesouhlas“ Německa. V dalším
kroku je analogicky postupováno vůči
Itálii, Španělsku a Polsku. Závěrečným
krokem je získání souhlasu středně velkých a menších zemí EU se zvláštním
zřetelem, vzhledem k jejich finanční síle
a vojenským schopnostem, především
vůči Nizozemsku a Švédsku, kde hraje
roli i jeho neutrální statut. V potaz se
musí brát i individuální zájmy středních
a větších států v oblasti ekonomiky,
národnostních minorit nebo rozsáhlejší
osobní přítomnosti občanů těchto
států v daném teritoriu. Do uvažování
se nezbytně musí vzít i politická kultura neutrality u Finska, Malty, Kypru,
Irska a Rakouska, u posledních dvou
nabývajících někdy až ostentativního
charakteru.
Při jednání ER v oblasti SBOP je
charakteristické naprosté upozadění
předsedy Komise, vysokého reprezentanta/ky a také předsedy ER, který
v jiných oblastech hraje výraznou roli
při formulování návrhů a především
kompromisů. Zde tuto roli dominantně
přebírají velké státy, primárně pak
trojúhelník Velká Británie – Francie
– Německo.
Do rozhodování ER ve SBOP se významně promítají i vojenské schopnosti
členských států, z nichž plnohodnotné
bojeschopné síly má pouze Velká
Británie. Je také jedinou zemí, jejíž
vyšší taktická a operační velitelství mají
bojové zkušenosti. Francouzské vojenské schopnosti jsou již omezenější,
ještě více německé, kde navíc sehrávají
velkou roli i politické limity pro nasazení
ozbrojených sil. Vojenské schopnosti
Itálie a Španělska nehrají velkou roli,
u Polska jsou patrné vysoké ambice,
zatím ovšem nepodložené náležitými
zdroji. Svou hodnotu mají i vojenské
schopnosti Nizozemska a Švédska.
Z tohoto pohledu je pro budoucnost
funkční a vojenských operací schopné
SBOP nezbytné setrvání a plnohodnotná angažovanost Velké Británie v EU.
Bez britských vojenských schopností
a kapacit je SBOP prázdnou schránkou.
Každému, komu záleží na budoucnosti
SBOP, musí záležet na pozitivním
výsledku možného britského referenda
o setrvání v EU. Odchod Británie z EU
znamená definitivní konec akceschopné SBOP EU.
Při rozhodování ER ve SBOP se také
silně promítá zájem států jako je Polsko,
ČR, Nizozemsko apod., na udržení silné
transatlantické vazby a nebudování duplicit s NATO. SBOP v žádném případě
nemůže NATO nahradit, má vůči němu
jen komplementární charakter.
Z hlediska rozhodování ER je vybudování „evropské armády“ naprostou
chimérou. Všechny státy si chtějí
ponechat kontrolu nad vojenským nasazením svých občanů a mít v této věci
konečné slovo. Také institucionálně je
SBOP od ostatních politik EU odlišná,
například hlasováním nebo dominantně
potlačenou rolí nadnárodních unijních
institucí. EU také chybí strategické
schopnosti (strategic enablers), jako
je strategická přeprava, vzdušné
tankování, bezpilotní průzkumné a bojové letouny, prostředky vzdušného
radioelektronického boje, prostředky
kybernetického boje či strategický
průzkum. Chce-li někdo započít
cestu k „evropské armádě“, měl by
začít u těchto strategických schopností
a budovat je na nadnárodním principu.
Dalším krokem je prosazení modulárního principu při budování evropských
bojových uskupení, kdy se zapojí
více zemí EU prostřednictvím dílčích
národních modulů.
Policy Paper
Dominantním tématem jednání ER
posledních let byla ekonomika a veřejné rozpočty. Tato debata má také
souvislost se SBOP, protože se týká
i výdajů na obranu jednotlivých členských států. Snižování rozpočtových
schodků šlo ve všech zemích i cestou
snižování výdajů na obranu a byla
v tom spatřována priorita. Na ER nikdy
nebyla položena otázka, zda snižování
výdajů na obranu jako důsledek konsolidace veřejných rozpočtů neohrožuje
bezpečnost členských států. Naopak,
rozvrácené veřejné finance mohou
znamenat takovou politickou a ekonomickou destabilizaci, která může
vést ke vzniku bezpečnostního rizika.
Navíc státy s rozvrácenými veřejnými
financemi ztrácí významnou část své
státní suverenity ve prospěch věřitelů
a nadnárodních institucí. Koneckonců,
stát s největšími rozpočtovými problémy, Řecko, měl a má dlouhodobě velmi
vysoké výdaje na obranu.
Zjevné však je, že úvahy o období
věčného míru neodpovídají realitě ani
kolem nás, ani v Evropě. Snížení výdajů
na obranu je nutné brát jako přechodný
jev a důsledek nezbytné stabilizace
veřejných rozpočtů. Se stabilními veřejnými rozpočty musí přijít i inteligentní
navyšování výdajů na obranu. Ale
také užší spolupráce s nadnárodními
vojenskými kapacitami. To je realistická
cesta. Na rozdíl od snění o „evropské
n
armádě“.
5
Policy Paper
Česká republika mezi NATO a SBOP
Alexandr Vondra | ředitel, Centrum transatlantických vztahů, CEVRO Institut
Utváření Společné bezpečnostní
a obranné politiky (SBOP) bylo vždy
ovlivňováno postoji jednotlivých evropských států vůči NATO. Na jedné
straně stojí tradičně Francie, která chce
budovat SBOP nezávisle na NATO, na
straně druhé je pak Velká Británie, která
jakýkoli pokrok podmiňuje zabráněním
duplicit s NATO a odmítáním vytvářet
novou byrokracii. Pokud se Paříž s Londýnem dohodnou, SBOP se obvykle
posune na novou úroveň.
Evropa mezi NATO a SBOP
Rozdíl mezi NATO a SBOP spočívá
především v jejich vojenských schopnostech. Stručně řečeno NATO zůstává
jedinou vskutku vojenskou organizací,
která je schopná zajistit územní obranu a věrohodné odstrašení v Evropě.
A pouze NATO je nyní schopno vést
sofistikovanou vojenskou operaci většího rozsahu v zahraničí. Většina misí
v rámci SBOP má civilní nebo smíšený
charakter, čistě vojenské mise, jako
např. protipirátská operace ATALANTA,
jsou jen menšího rozsahu (personál
kolem 1500 lidí). Většina evropských
států tak spokojeně využívá NATO
jako klíčový nástroj použití „tvrdé síly“,
zatímco na SBOP pohlíží spíše jako na
prostředek použití „měkké síly“ EU.
Pro-atlantické země tradičně zdůrazňují své obavy z toho, že vytváření SBOP
společně s postupným stahováním se
USA z Evropy může vyústit v pokles
významu NATO jako klíčového bezpečnostního pilíře. Americká očekávání od
Obrázek 1: Evropská unie: vojenské výdaje (mil. USD) a vojenská síla
(mil. osob) v letech 1990–2013
SBOP byla kdysi formulována v politice tzv. „trojího D“ – žádná duplicita
(v budování schopností), žádné trvalé
oddělení (pokud jde o velitelské struktury) a žádná diskriminace (členů NATO
a nečlenů EU jako Turecko).
V posledních dekádách se proto
Evropané i Američané snažili o posílení
vztahů mezi NATO a EU. Výsledkem
bylo porozumění mezi NATO a EU
vtělené do dohody „Berlin Plus“ z roku
2003, která pokrývá přístup EU do
plánování, velících struktur i využití
prostředků a schopností NATO v případě operací, jichž se NATO ani USA
nezúčastní. Dosud nevyřešený spor
mezi Tureckem a Kyprem však zatím
zabránil NATO a EU, aby tyto dvě organizace spolu uzavřely důležitou, pro
koordinace nezbytnou, bezpečnostní
dohodu. S tím, jak se vypařuje vidina
Turecka jako člena EU a obě strany
se od sebe vzdalují, je v nedohlednu
i šance na uzavření dohody.
Evropská bezpečnost
po roce 2008
Po roce 2008 čelí Evropa mnoha velkým
výzvám, a to jak zevnitř EU, tak zvenčí.
Chronická hospodářská krize i úsilí udržet pohromadě měnovou unii způsobily,
že EU je dnes více zahleděná do sebe.
Předepsané úsporné programy dostaly
pod obrovský tlak obranné rozpočty
členských států. Čistě z vojenského
hlediska je dnes Evropa slabší jak
v absolutním, tak i relativním vyjádření,
porovnáme-li to se situací před pěti
nebo deseti lety (viz Obrázek č. 1).
Zároveň dnešní Evropa čelí vážným
hrozbám jak z východu v podobě
ukrajinské krize a mocenské asertivity
Putinova Ruska, tak z jihu v podobě
chaosu, teroru, radikálního islamismu
a rostoucího přílivu imigrantů.
Evropu zastihla tato situace velmi
nepřipravenou a neschopnou vyrovnat
se s výzvami doby. Po konci studené
6
války uzavřeli Evropané a Američané
jakýsi pomyslný „transatlantický
obchod“, podle kterého USA nadále
spoluručily za obranu a bezpečnost
Evropy výměnou za evropskou ochotu
pomáhat USA ve válce proti terorismu
a při udržování stability ve světě. Nyní
se zdá, že tato „tichá dohoda“ skřípe
na více frontách. Některé ze zahraničních operací (např. Irák) vedly spíš
ke krizi v transatlantických vztazích.
Evropané sice za tím účelem částečně
transformovaly své armády (profesionalizace, specializace, expediční síly),
ale z hlediska nejen obranných výdajů,
ale i nasaditelnosti sil za USA ještě víc
zaostávají. A konečně USA, které se
ocitly na pokraji vysílení v roli jediné
supervelmoci, se rozhodly podstatně
omezit svou vůli hasit kdejaký požár
ve světě. Poučení, které v roce 2011
přinesla operace v Libyi, je evidentní
– operace, ve kterých USA nabízejí
vedení jen ze zákulisí a tíha vojenských
nákladů zůstává na evropských státech,
budou narážet na obrovské potíže.
Klíčový problém spočívá v tom, že
Evropa a tedy i SBOP téměř ve všech
měřitelných ukazatelích zaostává za
USA (viz Obrázek č. 2). EU má sice
více obyvatel, disponuje početnějšími
ozbrojenými silami a svého transatlantického partnera předstihla i celkovou
výší HDP, ale její celkové výdaje na
obranu, výdaje na jednoho vojáka
i výdaje na výzkum a vývoj jsou daleko
nižší nežli v případě USA.
A co hůř, EU zanedbává i svůj vlastní
rozvoj. Například úroveň vládních
výdajů na obranný výzkum a vývoj
jako podílu na celkových výdajích na
vědu a výzkum u 28 států EU v letech
2000 až 2013 soustavně klesá, celkem
o 8 %.1
Značné obavy vyvolává především
rozdíl mezi silami, které jsou teoreticky
k dispozici, a silami, které jsou skutečně
schopné nasazení. Podle údajů Vojenského štábu EU disponovala Evropa
v roce 2012 sice více než 1,7 miliónu
vojáků, ale jen 4 % z nich – 66 tisíc –
bylo nasazeno. Podle statistiky EDA se
v letech 2008 až 2010 dokonce snížila
nasaditelnost a udržitelnost pozemních
sil států EU ze 125 tisíc na 106 tisíc
vojáků.2
Policy Paper
Obrázek 2: Srovnání USA a EU v roce 2010*
Počet vojáků
(tis. osob)
Obyvatelstvo
(mil. osob)
HDP
(mld. EUR)
310 502
12 817 14 082
1427 1767
Výdaje na obranu
(mld. EUR)
600 189
283
76
Provozní výdaje
na vojáka (tis. EUR)
75
9
Obranný VaV
(mld. EUR)
* přepočteno na paritu kupní síly (PPP) r. 2010
Zdroj: www.defense.gouv.fr
K samostatnému vedení větších
operací schází EU kvalitní vojenské
zpravodajství, výzvědné schopnosti,
doplňování paliva za letu, chytrá
munice i transportní schopnosti na
taktické i strategické úrovni. Zvýšená
specializace způsobila, že mnohé státy
dnes postrádají celé kategorie zbraňových systémů. Společné programy
tzv. „využívání a sdílení“ prostředků
v rámci SBOP a EDA přinesly zatím
jen omezené výsledky, neboť členské
státy se nechtějí vzdávat své suverenity
v otázkách národní bezpečnosti.
Na regionální nebo bilaterální úrovni
projevují některé evropské státy větší
ochotu oprostit se při organizaci, struktuře a cvičení svých ozbrojených sil od
tradičního konceptu národní suverenity.
Jako příklady lze uvést země Beneluxu,
které vytvořily společné námořnictvo
a dohodly se na společné odpovědnosti
za ochranu a obranu svého vzdušného
prostoru, nebo spolupráci Německa
a Nizozemí, v níž Holanďané plně integrovali svou aeromobilní brigádu do
divize rychlého nasazení německého
Bundeswehru. Kromě toho Evropské
velitelství dopravního letectva v holandském Eindhovenu poskytuje jednotné
operační velení pro dopravní letky Belgie, Francie, Lucemburska, Německa,
Nizozemí a Španělska s tím, že Itálie
má přistoupit v roce 2016. V roce 2010
podepsaly Velká Británie a Francie
Dohodu o obranné spolupráci, která jim
umožní sdílet jaderné zařízení posilující
jejich strategické námořní schopnosti.
České zájmy mezi
NATO a SBOP
Česká republika jako člen NATO i EU
využívá plných bezpečnostních záruk
a zároveň se v posledních dvaceti
letech zúčastnila většiny důležitých
zahraničních operací. ČR upřednostňovala expediční mise NATO vedené USA,
neboť jejich ozbrojené síly poskytovaly
potřebnou logistickou a informační
podporu. České ozbrojené síly si tuto
podporu samy zajistit nemohou (viz
Obrázek č. 3).
Obranná doktrína i vojenská strategie ČR jsou postaveny na nezbytnosti
společné obrany se spojenci. Z čistě
právního hlediska máme plnohodnotné
1 EUISS Yerbook of European Security.
Paris, 2014.
2 European Defence Capabilities: lessons
from the past, signposts for the future.
House of Lords, London, 2012.
7
Policy Paper
Obrázek 3: ČR v misích NATO a EU (počty vojáků)
NATO – KFOR,
NATO ISAF
Baltic Air Policing
2011
720
65
2012
640
90
2013
333
10
EU (Bosna,
Atalanta, Mali)
5
5
43
Zdroj: MO ČR
garance od NATO i EU – článek 5 Severoatlantické smlouvy je rovnocenný
s klauzulí solidarity v Lisabonské
smlouvě.
Nicméně ukrajinská krize a zvýšená
hrozba omezených či hybridních konfliktů v evropském perimetru podtrhuje
potřebu disponovat vhodnou vojenskou
infrastrukturou, která by podpořila závazky ke společné obraně. Dnešní krize
v zásadě dává za pravdu těm, kteří mají
obavu z ruské síly a západní slabosti,
pokud se týče vojenské rovnováhy
a její dlouhodobé konfigurace v regionu
střední a východní Evropy (SVE). Tyto
státy jsou stále zranitelné a vystavené
ofenzivní ruské taktice počínaje agresivní diplomacií a energetickým vydíráním a kybernetickými nebo dokonce
jadernými hrozbami konče.
Státy SVE mají jen malé, a s čestnou výjimkou Polska, podfinancované
8
armády. ČR se nyní správně (i když
podle našeho názoru nedostatečně)
zavázala ke zvýšení obranných výdajů.
Relativně komfortní geopolitická pozice
naší země by Čechy neměla svádět
k tomu, aby se v NATO či v EU stávali
černými pasažéry.
Ovšem ani NATO a EU nepřispěly
dostatečně k reálné bezpečnosti SVE.
V roce 1997 státy NATO přijaly společné
prohlášení, ve kterém uvedly, že nemají
„žádné úmysly, žádné plány ani žádnou
potřebu“ rozmístit výraznou vojenskou
infrastrukturu (včetně nukleární) na území SVE. Výsledkem je de facto dvojvrstevné strategické prostředí: z celkového
počtu 28 základen NATO je pouze 5
umístěno v zemích SVE; z celkem 66 tisíc amerických vojáků v Evropě je pouze
136 stále rozmístěno ve státech SVE;
a z celkem 200 taktických nukleárních
zbraní není ve státech SVE ani jedna.3
EU nebo SBOP pak žádné základny ani
vojáky v SVE rozmístěné nemá.
Na tyto výzvy se pokusily reagovat
jak Evropská rada v prosinci 2013, tak
summit NATO ve Walesu v září 2014.
Zatímco EU odpověděla pouze obecně,
NATO šlo víc k podstatě věci a slíbilo,
že „opatření k ujištění spojenců budou
obsahovat na rotační bázi pokračující
vzdušnou, pozemní i námořní přítomnost a významné vojenské aktivity na
východě.“4 Nedávná vojenská cvičení
v Polsku a baltských zemích ukázala, že
NATO včetně aktivního angažmá USA
nemá z hlediska společné obrany
v Evropě zatím reálnou alternativu.
Pro ČR a SVE to platí dvojnásob.
Výše řečené ovšem neznamená, že
by se ČR neměla podílet na SBOP. To
v zásadě dělá a dělat bude a nesmí tento směr politiky podceňovat také jako
pojistku pro případ, že se v budoucnosti
angažmá USA v Evropě dál oslabí. n
3 Central European Security after Crimea:
The Case for Streghtening NATO’s Eastern Defenses. Ed. Edward Lucas and
Wess A. Mitchell, CEPA, Washington,
2014.
4 Wales NATO Summit Declaration. September 5, 2014.
Policy Paper
Evropské vojenské struktury
a schopnosti a postavení ČR
Jiří Šedivý | bývalý náčelník Generálního štábu Armády České republiky, CEVRO Institut
Alexandr Vondra | ředitel, Centrum transatlantických vztahů, CEVRO Institut
Ke koordinaci bezpečnostních otázek
měly evropské státy od roku 1954
k dispozici Západoevropskou unii
(ZEU), která vznikla v Paříži jednak
jako nástupce Bruselské smlouvy
z roku 1948 o společné obraně Francie,
Velké Británie, Nizozemí, Belgie a Lucemburska, jednak jako jistá „náhrada“
za nerealizované Evropské obranné
společenství (v roce 1954 ho odmítl
ratifikovat francouzský parlament), jež
umožnila přistoupení i dříve nepřátelských států – Itálie a Německé spolkové
republiky. Protože se však signatářské
státy staly také členy NATO, zůstala
ZEU v době studené války v jeho stínu.
Cesta od ZEU ke SBOP
Zlom ve vytváření „evropských“ struktur
nastal s diskusí evropských států v první
balkánské krizi v roce 1991. USA se
v řešení zdráhaly angažovat (ministr zahraničí USA Jim Baker říkal: „We don’t
have a dog in this fight.“). Francie chtěla
zapojit ZEU, ale nedokázala se domluvit s Velkou Británií, která se obávala
marginalizace NATO, ani s Německem,
kterému ústava bránila nasadit vojáky
v zahraničí nad rámec humanitární akce.
V roce 1992 byla proto podepsána
Petersbergská deklarace, která definovala tři základní role ZEU – humanitární a záchranné operace, operace na
udržení míru (peace-keeping) a operace
bojových jednotek (crisis management).
Určila také formy vojenské spolupráce
– logistiku, společný výcvik a vytvoření
jednotek odpovědných ZEU.
ZEU ovšem vlastní vojenské síly neměla. Státy svými závazky vyčleňovaly
vojenské síly k operacím podle Petersbergské deklarace – EUROCORPS
(složený z útvarů pozemního vojska
Belgie, Francie, Lucemburska, Německa
a Španělska se sídlem ve Štrasburku),
Mnohonárodní divize Central (v letech
1994 až 2002, za účasti Velké Británie,
Německa, Nizozemí a Belgie), síly
rychlého nasazení EUROFOR (složené
z pozemních vojsk Francie, Itálie, Portugalska a Španělska), námořní jednotka
EUROMARFOR (složená z námořních
vojsk Francie, Itálie, Portugalska a Španělska) a Evropská letecká skupina (složená z leteckých útvarů Belgie, Francie,
Itálie, Německa, Nizozemí, Velké Británie
a Španělska). Pro plánování a realizaci
Petersberských úkolů byly ještě v rámci
ZEU vytvořeny zvláštní struktury – plánovací buňka, situační středisko, satelitní
centrum, organizace pro vyzbrojování
a vojenské i politické orgány. Zároveň
se předpokládalo, že zárodky této
„Evropské bezpečnostní a obranné
identity (ESDI)“ bude ZEU rozvíjet jako
„evropský pilíř“ v rámci NATO tak, aby
si Evropané podrželi schopnost akce
s využitím kapacit NATO v případě, že
se USA operace nezúčastní.
K dalšímu posunu v rozvoji evropských kapacit došlo v roce 1997, kdy
Amsterdamská smlouva vtělila Peterberské úkoly do smluvního rámce EU.
V roce 1998 pak Velká Británie, která
se až dosud bránila vytváření jakýchkoli
struktur nezávislých na NATO, podepsala s Francií Deklaraci ze St. Malo,
v níž se jasně praví, že „EU musí mít kapacitu pro autonomní akci, podpořenou
věrohodnou vojenskou silou…“ V úrovni
plánování se věci daly rychle do pohybu. Kolínský summit EU v roce 1999
rozhodl o vtělení ZEU do EU a koncem
téhož roku představila Evropská rada
v Helsinkách konkrétní, tzv. Základní
cíl (Headline Goal): do roku 2003 vyčlenit síly rychlé reakce v počtu 50–60
tisíc vojáků (až 15 brigád, 500 letadel
a 15 lodí včetně logistického zajištění,
průzkumu a velení a řízení), schopné
nasazení během 60 dnů do vzdálenosti
4000 km a udržitelné po dobu jednoho
roku, které by byly schopné realizovat
Peterberské úkoly v plném rozsahu.
Výsledkem plánovací konference
v Bruselu v roce 2000 (Capabilities Commitment Conference) bylo sestavení
tzv. „Helsinského katalogu vojenských
sil“ (Helsinki Force Catalogue), do
kterého členské státy vyčlenily 100 000
vojáků, více než 400 bojových letadel
a 100 lodí. Na druhé plánovací konferenci v roce 2001 byl ke katalogu doplněn policejní sbor o síle 5000 mužů.
Uvedené množství sil bylo vyčleněno
pro síly rychlé reakce už k 1. 1. 2007.
Problém však byl s udržitelností sil,
neboť pro jejich rotaci je nutné mít
v dispozici 180 000 vojáků. EU proto
posunula splnění Základního cíle do
roku 2010 (Headline Goal 2010).
Strategie, plánování,
schopnosti a koncept
„bojových skupin“
S utvářením Evropské bezpečnostní
a obranné politiky (ESDP) po roce
1999 vyvstala i potřeba koherentního
strategického rámce a zejména obranného plánování. V roce 2003 schválila
Evropská rada první Evropskou bezpečnostní strategii („A Secure Europe
In A Better World“), kterou připravil tým
Vysokého komisaře pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Je stále
platná a nyní probíhá diskuse o její revizi.
Jako podpůrný think-tank byl v roce
2002 založen Institut bezpečnostních
studií EU (European Institute for Security
Studies) se sídlem v Paříži a v roce 2004
vznikla Evropská obranná agentura
(European Defense Agency, EDA) se
sídlem v Bruselu. Přestože obranná
politika, plánování i investice zůstávají
v kompetenci členských států, klade si
EDA za cíl posilovat a koordinovat spolupráci v oblastech plánování, obranných
9
Policy Paper
akvizic, rozvoje obranného průmyslu
a jeho výzkumné a vývojové základny.
K dalšímu institucionálnímu posunu
došlo v roce 2009 s ratifikací Lisabonské smlouvy, která založila Evropskou
službu vnější akce (European External
Action Service, EEAS), zavedla klauzuli
solidarity („solidarity clause“) umožňující
společnou obranu členů EU a vytvořila
v rámci EU prostor k tzv. stálé strukturované spolupráci v oblasti obrany (PSCD),
která má umožnit skupině členských států, budou-li si to přát a splní-li stanovená
kritéria, aby si mezi sebou založily užší
spolupráci. ESDP se zároveň přejmenovala na Společnou bezpečnostní
a obrannou politiku (SBOP, angl.
CSDP). Poté, co byly pravomoci a funkce ZEU postupně převedeny pod určené
orgány EU, ZEU k 31. 3. 2010 zanikla.
Problém EU ovšem spočívá v tom,
že na jedné straně vytvářením nových
institucí, struktur i závazků zvyšuje očekávání, na straně druhé pak pokulhává,
pokud jde o naplňování deklarovaných
cílů v praxi. Toto rozevírání nůžek mezi
očekáváním a realitou se projevilo po
roce 2009, kdy EU postihla ekonomická krize. Helsinské cíle ohledně
udržitelnosti větších sil rychlé reakce
se nepodařilo naplnit ani v roce 2010.
EU tento problém nepochybně tušila
již dříve. Z hlediska krizového řízení potřebovala mít k dispozici aspoň menší,
velmi rychle nasaditelnou sílu (v řádu
5–10 dní), a proto přišla s konceptem
tzv. bojových skupin (Battlegroups,
EUBG). Plán na jejich vytvoření byl představen v roce 2003 (v dokumentu Helsinské cíle 2010) a bojeschopné měly být
v roce 2007. Cílem bylo jednak umožnit
vedení bojových operací nezávisle na
NATO, jednak podpořit transformační
procesy v armádách členských států EU.
Složení bojových skupin předpokládalo
stálý a připravený štáb, 1500 vojáků,
odpovídající logistiku a transportní
kapacity. Tato logistická podpora by
měla zajistit aktivity v místě nasazení do
30 dní, se zajištěným zásobováním do
120 dnů. Základním cílem je tedy rychlá
reakce na žádost OSN, stabilizace konfliktu a vytvoření podmínek pro následné
nasazení jednotek OSN.
V čele každé bojové skupiny stojí
tzv. framework nation. Tento stát řídí
přípravu a cvičení. Je ovšem nutné
uvést, že konkrétní bojová skupina
není stálou strukturou. Je sestavena až
v okamžiku rozhodnutí o jejím použití.
Do této doby jsou síly a prostředky
bojové skupiny součástí mateřských
armád. Podle původního plánu měly být
v pohotovosti dvě skupiny v každém
půl roce, současné tempo výstavby je
půlročně jedna bojová skupina. V pozici
„framework nation“ jsou zpravidla větší
státy, které doplňují dva menší, tzv. model 1 + 2. Bojové skupiny dodnes nebyly
nikdy reálně nasazeny.
Obrázek 4: Struktura SBOP
EDA
European Council
HR / VP
General Affairs Council
Foreign Affairs Council
EEAS
Security Policy
and CSDP Structure
COREPER
Permanent Representatives Committee
EUMS
EUMC
CEUMC
CIV COM
PSC / COPS
Political and Security Committee
PMG
EUMCWG
MIL
Operation
HQs
FHQ
10
MIL
Mission
HQs
CIV OPS
Cmdr
Head
of Mission
EUISS
Sat Com
Určitou vojenskou slabost se EU
snaží kompenzovat tím, že kombinuje
vojenské a civilní schopnosti. Mluví
se o tzv. „comprehensive approach“.
Patrné je to u misí EU, z nichž většina
jak dnes, tak i v minulosti má, nebo
měla civilní charakter (o nich podrobně ve zvláštním článku, jinak též
Obrázek č. 8).
Stálé vojenské
struktury EU
K plnění úkolů v rámci SBOP mají
přispívat stálé politické a vojenské
struktury, o jejichž založení rozhodla
již Evropská rada v Nice v roce 2000.
Kromě nejvyšších politických orgánů
(Evropská rada, Rada ministrů a také
Politický a bezpečnostní výbor (Political
and Security Commitee, PSC), který na
úrovni velvyslanců připravuje návrhy
rozhodnutí pro ER, vznikly tyto relevantní vojenské struktury (viz Obrázek č. 4):
QQ Vojenský výbor EU (The EU Military
Commitee, EUMC) v roce 2001,
QQ Vojenský štáb EU (The EU Military
Staff, EUMS) od roku 2005,
QQ Oddělení pro plánování krizového
řízení (Crisis Management Planning
Department, CMPD) od roku 2009.
Vojenský výbor EU (EUMC) je z hlediska významu nejvyšším vojenským
orgánem EU. Je složen z nejvyšších
vojenských funkcionářů členských
států EU (náčelníků generálních štábů/
náčelníků obrany), kteří jsou zastupováni pověřenými zástupci, tzv. MILREP.
V čele je předseda, který je ustanovován
výborem EU a jehož nominace vychází
z řad náčelníků generálních štábů. Jeho
funkční období je tříleté. Vojenský výbor
EU je fórem pro vojenské konzultace
a pro řízení kooperace v rámci EU s cílem řešit především otázky předcházení
konfliktům a krizového managementu.
Doporučení a návrhy řešení jsou předkládány PSC. Důležitým aspektem je
zásada dosažení konsenzu pro konečné předkládané závěry.
Vojenský štáb EU (EUMS) je po
své transformaci ze ZEU do kapacit EU
tvořen vojenskými experty, které vysílají
jednotlivé členské státy nebo EEAS. Pro
EUMC zajišťuje monitorování a expertní
posuzování bezpečnostní situace,
včasné varování a obranné plánování.
Je to orgán, který je pověřený ke spolupráci s národními vojenskými štáby
jednotlivých členských států, případně
partnery – nečleny EU. Vojenský štáb
řídí realizaci přijatých rozhodnutí, která
jsou učiněna k vojenským operacím
vedeným EU v celém spektru Petersberských úkolů (viz Obrázek č. 5).
CMPD byl zřízen v roce 2009 v rámci
EEAS a má na starosti strategické
plánování a koncepty krizového řízení
(Crisis Managem,ent Concept, CMC).
Dostane-li k tomu od Rady EU mandát,
vytváří koncept operace (CONOPS)
a operační plán (OPLAN). Ve spolupráci
s EUMC a CPCC (The Civilian Planning
and Conduct Capability), která má
uvnitř EEAS na starosti civilní mise,
zajišťuje zvláštní úlohu při koordinaci
civilních a vojenských složek.
Policy Paper
Obrázek 5: Struktura EUMS
Obrázek 6: Organizace českého zastoupení ve vojenských strukturách EU
Vojenský představitel ČR při NATO a EU
(MILREP)
Asistent
(ADC)
Pracovníci
agentur
Zástupce vojenského představitele
(DMILREP)
Starší styční
důstojníci
Pracovníci
IMS
Bezpečnostní
důstojník
Zástupce vojenského představitele pro EU
(EU DMILREP)
Technická
podpora
POI
České zastoupení ve funkcích ve vojenském štábu EU (EUMS)
počínaje rokem 2005 je následující:
Obsazení tabulkových funkcí v EUMS příslušníky AČR
LOG
Sekce logistiky GŠ
OPS
Operační sekce GŠ
INT
Sekce vojenského zpravodajství
Posílení aktivovaných operačních velitelství EU (OHQ)
– poskytnuté dle konceptu „framework nation“
Pracovníci
EU IMS
Starší styční
důstojníci
Operační centrum (Operations
Centre, OpCen) existovalo v rámci
EUMS již od roku 2004, ale poprvé bylo
aktivováno jako vojenské operační velitelství (Operational Headquarters, OHQ)
pro autonomní operaci EU až v prosinci
2011. Jinak EU využívala a využívá
národní velitelství pěti členských států
– Northwood (Velká Británie), Mont
Valerien u Paříže (Francie), Potsdam/
Ulm (Německo), Centocelle u Říma
(Itálie) a Larissa (Řecko). Problémem
OpCen v Bruselu je jeho schopnost
velet pouze operacím menšího rozsahu
(BG). Francie a Německo tlačí na jeho
rozšíření, ale tomu se léta brání Britové, kteří nechtějí vytvářet konkurenci
NATO a tvrdí, že v případě potřeby
jsou k dispozici právě ona národní
velitelství. I v tomto případě se čeká na
společnou iniciativu Londýna a Paříže –
podle závazku z roku 2012 by mělo být
společné britsko-francouzské rozmístitelné velitelství (Combined Joint Force
Headquarters) funkční v roce 2016.
Česká republika
ve strukturách EU
Zásadní změna přišla se vstupem ČR
do EU. Do této doby měli čeští zástupci
ve vojenských strukturách status
11
Policy Paper
Závěr
Obrázek 7.
Rozpracování Evropské bezpečnostní strategie
vojenský zástupce
MZV
PCS
EUMC
Rozvoj vojenských schopností EU
vojenský zástupce
EUMC
HTF
MO
GŠ AČR
Síly rychlé reakce EU a EU OHQ
vojenský zástupce
EUMC
EUMCWG
pozorovatele a na práci ve vojenských
orgánech se v podstatě nepodíleli.
Dnem 1. 5. 2004 se pozice ČR ve vojenských strukturách zásadně změnila.
AČR si v procesu integrace do vojenských struktur EU kladla tyto hlavní cíle:
QQ plnohodnotně zapojit AČR do vojenských struktur a operací EU,
QQ využít zkušenost a vyvarovat se chyb,
které se projevily v průběhu integračního procesu do NATO,
QQ dosáhnout ve vojenských strukturách
a operacích EU postavení, které bude
odpovídat významu ČR.
Zastoupení ČR ve vojenských
orgánech EU je na národní úrovni
zabezpečováno Vojenskou sekcí Stálé
delegace ČR při NATO a EU (ZEU
před rokem 2010). V čele je vojenský
představitel ČR při NATO a EU, který
deleguje svoji působnost ve vojenské
problematice EU na svého zástupce.
Pro práci v orgánech EU má v podřízenosti styčné důstojníky pro EU (2). Ti
vedou agendy týkající se vojenských
záležitostí. Organizace českého zastoupení ve vojenských strukturách EU je
zobrazena na Obrázku č. 6.
Národní příspěvek je předpokládán
i při potřebě posílení operačního
12
velitelství sil EU při vedených vojenských operacích. Vojenští představitelé
mají odpovědnosti a zároveň zajišťují
komunikaci s ČR dle Obrázku č. 7.
ČR se od počátku podílí na budování
bojových skupin EU:
QQ V roce 2009 vytvořením bojové
skupiny společně se Slovenskem. ČR
byl vedoucí stát nesoucí největší tíhu
výstavby.
QQ V roce 2012 vytvořením bojové skupiny pod vedením Německa, společně
s Rakouskem, Irskem (spolupráce
Chorvatska a Makedonie).
QQ V roce 2016 je plánováno vytvoření
bojové skupiny V4 pod vedením Polska.
QQ Polský návrh, současně diskutovaný,
je deklarovat tuto skupinu jako trvalý
prvek vojenských kapacit EU.
V souladu se směrnicemi EU k budování bojových skupiny jsou bojové
skupiny tvořeny následujícími prvky:
velitelství, velitel se svým štábem,
mechanizovaný prapor a 3 mechanizované roty, logistická rota, rota palebné
podpory, ženijní četa, četa protivzdušné
obrany, průzkumná četa, četa zpravodajství, jednotka vrtulníkové podpory,
zdravotnická četa a četa vojenské
policie.
Proces budování evropských obranných kapacit trpěl neduhy, které
přetrvávají dodnes. Příčinou jsou nedokonalé, nemoderní systémy velení,
navíc roztříštěné podle států, nekompatibilní a málo výkonné komunikační
prostředky; nedostatečná logistika,
prostředky strategického i taktického
průzkumu, omezené schopnosti satelitního průzkumu, monitorování a včasné
výstrahy; limitovaná schopnost přežití
vojsk na bojišti, s tím spojená výstroj
a zaměření výcviku. Zásadní se jeví
nedostatek vysoce přesné munice
všeho druhu, kvalitních jednotek speciálních sil, strategického vzdušného
a námořního transportu a tankování
za letu; téměř úplně chybí schopnosti
strategických bombardérů, letadel typu
„stealth“ a letadlové i vrtulníkové lodě.
Nedostatky plně odhalila operace
v Libyi v roce 2011. Do současné doby
není Evropa schopná vést dvě simultánní operace. Z uvedeného důvodu jsou
evropské schopnosti vést válku vyšší
intenzity velmi omezené. Pro řadu států
je to i politicky neúnosné. Z hlediska
použití vojenských kapacit existuje
i rozdílný názor na jejich koncepční
řízení, doktrinální a strategický přístup.
Zejména oba hlavní aktéři mají rozdílné
názory – Velká Británie považuje ESDP
za součást kapacit NATO a jako taková
má být ESDP rozvíjena, Francie i přes
vyšší náklady požaduje větší samostatnost a nezávislost na USA.
V prosinci 2013 vyzvala Evropská
rada členské státy k prohloubení jejich
obranné spolupráce v rámci SBOP
a k posílení jejich vojenských i civilních
kapacit a schopností tak, aby EU byla
schopna plnit své deklarované cíle
a závazky. Příští vyhodnocení se bude
konat na summitu v červnu 2015. n
Policy Paper
Mise pod vlajkou EU:
schopnosti a specializace ČR
Jan Österreicher | ředitel, Vojenský zdravotní ústav Armády České republiky
První vojenskou misí EU pod hlavičkou
Evropské bezpečnostní a obranné
politiky (ESDP) byla mise EUFOR
Concordia v Makedonii v březnu 2003,
která v rámci ujednání „Berlin Plus“
z roku 2002 využila struktur a schopností NATO. Na stejném principu byla
založena i druhá větší mise EU v Bosně
a Hercegovině pod názvem EUFOR
Althea, která byla zahájena v prosinci
2004 tím, že převzala mandát mise
SFOR pod hlavičkou NATO.
První misí EU, která se uskutečnila
bez jakékoli pomoci NATO, byla operace
EU Artemis v Kongu v létě 2003. Byla
časově omezená a její velení i většinu
schopností poskytla Francie. Tato mise
později podnítila vznik tzv. bojových
skupin EU.
Před rokem 2010 mohly být v rámci
ESDP organizovány pouze mise plnící
tzv. Petersberské úkoly (humanitární
a záchranné mise; mise pro předcházení konfliktům a udržení míru a mise
bojových sil k řešení krizí). Ratifikace
Lisabonské smlouvy umožnila mise
obohatit o společné akce v oblasti
odzbrojení, poradní a tréninkové mise
Obrázek 8.
ČR v misích pod hlavičkou EU
EUFOR ALTHEA
Bosnia
Herzegovina
Since 2004
EULEX
Kosovo
EUAM
Ukraine
Since 2014
EUMM
Georgia
Since 2008
EUPOL
Afghanistan
Since 2007
EUPOL COPPS
Palestinian
Territories
Since 2008
Since 2006
EUBAM
Libya
Since 2013
EUBAM RAFAH
Palestinian
Territories
EUTM
Mali
Since 2005
Since 2013
EUCAP
SAHEL
Mali
EU NAVFOR
Atalanta
EUMAM RCA
Since 2008
Central African
Republic
Since 2014
Since 2015
EUTM
Somalia
Since 2010
EUCAP
SAHEL
Niger
Since 2012
Military Operations
Civilian Missions
EUSEC
RD Congo
Since 2005
ve vojenské oblasti a stabilizační operace po ukončení konfliktů. S využitím
doložky o solidaritě se členské státy EU
mohou podílet na vojenských a humanitárních misích a mohou navazovat
i užší spolupráci s využitím konceptu
strukturované spolupráce.
Nyní působí pod hlavičkou EU
16 misí, z toho 5 je vojenských (EUFOR Althea v Bosně, EU NAVFOR
Atalanta a EUTM v Somálsku, EUTM
v Mali a EUFOR RCA ve Středoafrické
republice) a 11 civilních, v nichž působí
celkem asi 7000 vojáků a civilistů. Přehled aktuálních vojenských i civilních
misí EU je uveden na Obrázku č. 8.
EUCAP
NESTOR
Djibouti,
Somalia,
Seychelles
Tanzania
Yemen
Since 2012
AČR se misí EU účastnila od samého
počátku. V operaci EUFOR Althea,
jejímž cílem bylo nejen zachovat mír
a bezpečnost na svěřeném území, ale
také pomáhat domácí správě v integraci do evropských struktur a při
potírání korupce a organizovaného
zločinu, působili čeští vojáci nepřetržitě v jednotlivých rotacích o síle do
sta osob, celkem bylo nasazeno asi
400 vojáků. Vedle mechanizovaných
jednotek stojí za zmínku nasazení
vrtulníkové jednotky o síle 2 vrtulníků
Mi-17. Od roku 2010 v této misi působí
jen 2 příslušníci AČR v neexekutivních
funkcích na velitelství operace v Sarajevu (expertíza na skladování munice
a ZHN).
Do operace EUFOR Concordia,
která převzala mandát mise NATO
Essential Harvest, se v roce 2003 ČR
zapojila ještě jako nečlenský stát, a to
o síle 2 vojáků přičleněných ke štábu
velení operace (až do 15. 12. 2003, kdy
byla operace ukončena).
Prvním oficiálním nasazením českých vojáků v operaci EU na africkém
kontinentu byla mise EUFOR Čad/
13
Policy Paper
Středoafrická Republika (EUFOR
Tchad/RCA), která trvala od září 2007
do března 2009. Cílem operace bylo
stabilizovat příhraničí obou států, kam
pronikaly bojůvky a utečenci ze Súdánu. Celkem 2 příslušníci AČR pracovali
na štábu velení operace.
Od ledna 2010 působí 3 příslušníci
AČR také v protipirátské operaci EU
NAVFOR Atalanta, a to ve štábu OHQ
v britském Northwoodu.
Zatím posledním zasazením českých
sil v operaci EU je tréninková mise EU
TM v Mali (EU Training Mission – Mali),
kde v půlročních rotacích působí od
března 2013 výcviková jednotka o síle
38 vojáků, z toho 34 osob je zapojeno
do plnění úkolů spojených s ochranou
velitelství v Bamaku a s doprovodem
konvojů a 4 instruktoři plní úkoly
výcviku malijských ozbrojených sil
v rámci francouzské pěší výcvikové roty
(Infantry Training Company). Instruktoři
jsou vybíráni z mechanizovaných a výsadkových jednotek.
Schopnosti a specializace
AČR v NATO a EU
EU i NATO vyžadují po členských státech specializaci. V posledních letech
se také hodně mluví o konceptech
sdílení sil (pooling and sharing v rámci
EU) nebo o tzv. chytré obraně (smart
defense v NATO). Důvody jsou nasnadě
– snižující se obranné rozpočty členských států, technologické zaostávání
za USA a přirozená snaha národních
armád udržovat si základní silové
jednotky. V někdejším klimatu rychlé
integrace EU hrála svou roli i myšlenka
budoucí silné a akceschopné evropské
armády s potřebnými odbornostmi
a technologickým zázemím.
Na pražském summitu NATO
v roce 2002 ČR deklarovala, že se
zaměří na 3 oblasti, ve kterých se chce
specializovat:
QQ prvky radiační, chemické a biologické
ochrany,
QQ prvky elektronického boje a pasivních
sledovacích systémů,
QQ vojenské zdravotnictví.
V rámci Akčního plánu schopností EU
pak ČR deklarovala svou specializaci
14
a zapojení do několika vybraných oblastí (projektových skupin):
QQ ochrana proti zbraním hromadného
ničení,
QQ zdravotnictví,
QQ speciální síly,
QQ strategická vzdušná přeprava.
Již před vstupem ČR do EU deklarovala svoje příspěvky v podobě
alokovaných sil ve prospěch EU:
QQ výsadkový mechanizovaný prapor,
QQ rota speciálních sil,
QQ vrtulníková jednotka 4 vrtulníků
Mi17/171,
QQ rota chemické ochrany,
QQ polní nemocnice,
QQ záchranný tým.
Zároveň je deklarováno, že uvedené
síly jsou alokovány i pro plnění úkolů
v rámci našich závazků v NATO, neboť
ČR nepředpokládá vytváření jakýchkoli
duplicit.
Obranná strategie ČR a navazující
Koncepce výstavby AČR pak určují
budování jednotlivých úkolových
uskupení, která jsou určena pro případné nasazení v operacích a misích
EU a NATO:
a)brigádní úkolové uskupení (BÚU)
na bázi mechanizovaného vojska
(článek 5),
b)praporní úkolové uskupení (PrÚU)
s jádrem praporu chemické a biologické ochrany,
c)praporní úkolové uskupení (PrÚU)
s jádrem polní nemocnice,
d)praporní úkolové uskupení (PrÚU)
s jádrem letky vrtulníků,
e)rotní úkolové uskupení (RÚU) s jádrem jednotky pro přesun raněných,
f) úkolové uskupení speciálních sil
(RÚU),
g)rotní úkolové uskupení (RÚU) s jádrem dopravní roty,
h)rotní úkolové uskupení (RÚU) s jádrem roje transportních vrtulníků.
Čeští analytici a stratégové, např.
Vlastimil Galatík a Bohuslav Víšek,5
již v roce 2004 citlivě předvídali další
vývoj a navrhovali, aby výstavba specializovaných sil neprobíhala na úkor
celkových národních obranných a vojenských schopností. Předjímali také,
že oblast specializovaných sil musí být
neustále v centru dostatečného zájmu
odpovědných vedoucích představitelů
státu a rezortu obrany. Další vývoj jim
dal plně za pravdu.
Pro praktickou implementaci výše
uvedených mezinárodních závazků
vytvořila AČR dokonce samostatné velitelství specializovaných sil.
Existence velitelství byla oficiálně
deklarována v Koncepci výstavby AČR
v roce 2002. Ale již o rok později, při
prvních rozpočtových škrtech, bylo toto
velitelství specializovaných sil včleněno
do velitelství společných sil.
Odvrácená tvář
specializace v ČR
Společným jmenovatelem jakékoliv
specializace jsou specialisté. Jde
o vojáky či civilní zaměstnance, kteří
aktivně posouvají současné poznání
a nové technologie ihned zavádějí do
praxe. K tomuto úkolu musí být vysoce
erudovaní. Jde o kombinaci schopnosti
samostatné vědecké práce, orientace
v použití sil a prostředků nejen dané
specializace, ale musí mít i představu
limitů nasazení specializovaných sil
ve větším celku. Tito lidé jsou jádrem
schopnosti specializace. Schopný odborník si v případě krize a existenčního
tlaku dovede kreativně poradit. Tito lidé
si jsou vědomi svých schopností. Civilní
firmy podnikající v oblasti prostředků
specializace jsou si vědomy toho, kdo
co umí a jak je přínosný pro posun
poznání a jeho praktickou použitelnost.
Právě v uplynulých letech jsme byli
svědky exodu těchto specialistů do
civilního sektoru. Mnozí skončili po demotivaci, jež následovala po rozpuštění
specializovaných sil a následné erozi
schopností. Jiní jen v tichosti čekali na
lepší nabídku civilních firem.
Výzkum, který byl na přelomu století
masivně podporován, si pouze udržuje
svou nominální výši a lze jmenovat
význačná jména badatelů, kteří odešli
mimo rezort. Jelikož je to právě výzkum
a vývoj, který má nejvyšší přidanou
hodnotu, rozpad výzkumných týmů je
indikátorem eroze dané schopnosti.
5Galatík, V., Víšek, B.: Některé aspekty
specializace v ozbrojených silách. Obrana
a Strategie, 2004 (2): 65–70.
Výzkum v oblasti pasivních sledovacích
systémů se v armádních podmínkách
nedožil ani založení Univerzity obrany
v roce 2004. Výzkum v oblasti ochrany
proti radiačním, chemickým a biologickým prostředkům měl dvojí podobu.
Stránku fyzikální a anorganicky chemickou zajišťoval zejména výzkum v Ústavu
OPZHN ve Vyškově. Početní restrikce ze
strany vedení Univerzity obrany, útlum
výzkumu a přechod lidí v aktivním badatelském věku razantně snížil schopnosti
ústavu na úroveň vědeckého živoření.
Druhá část výzkumu, medicínská a organicko-chemická, probíhala a dosud
ještě probíhá na Fakultě vojenského
zdravotnictví Univerzity Obrany v Hradci
Králové. Avšak i zde jsou citelné odchody nositelů know-how ve věku mezi 30
a 40 lety, kteří mají nejvíce síly posouvat
recentní poznání (v akademické sféře
se takoví lidé označují jako post-doci,
tj. lidé v pětiletém období po ukončení
doktorského studia).
Nelze nezmínit i rozdělení výzkumných kapacit v protikladu k jejich účelu,
když např. část vědců výše zmíněné
Fakulty vojenského zdravotnictví byla
organizačně přičleněna ke specializované infekční nemocnici v Těchoníně.
To je na první pohled logické. Jenže toto
přiřazení znamenalo erozi schopnosti
posouvat poznání, jelikož se tito lidé
ocitli mimo akademickou půdu a klasická vojenská byrokracie není předurčena
pro podporu výzkumných aktivit. Velmi
obtížné bylo docílit oficiální výzkumné
spolupráce například s Farmaceutickou
fakultou v Hradci Králové, když návrh
výzkumné smlouvy ležel na MO celý
rok a podepsal ho po svém nástupu až
ministr Alexandr Vondra. Mnozí nositelé
know-how neměli takovou trpělivost
a změnili své působiště.
Otázka schopností vojenského zdravotnictví je také velmi palčivá a jen těžko
odolává působení tržních sil. Personalisté ve státní správě nedovedou odlišit,
kdo skutečně ovládá svou profesi a kdo
je jen nositelem příslušného diplomu. Ve
zdravotnictví to platí dvojnásob. Budu
dále mluvit o lékařích, neboť oni jsou
nositelem zdravotnického know-how,
čímž nikterak nechci snižovat důležitou
roli ostatního personálu, bez něhož je
lékař bezmocný.
Uvedu příklad z praxe: Není lékař
jako lékař. K všeobecnému lékaři
nebo na internu si nepůjdete nechat
vyříznout slepé střevo nebo žlučník.
To jsem se bohužel snažil neúspěšně
vysvětlit jednomu panu generálovi. Šlo
o to, že jsme se mu snažili vysvětlit,
že nelze nechat lékaře půl roku v kuse
v jedné místnosti bez možnosti starat se
o pacienty a zlepšovat své umění léčit.
Že tito lékaři se po kávičce a probrání
novinek odeberou k personálnímu důstojníkovi a vyberou si jinou nemocnici,
civilní. Po neúspěšném 45minutovém
telefonátu jsem svému podřízenému
lékaři, skvělému chirurgovi a bravurnímu veliteli, musel přiznat, že tak bojuji
s pomyslnými větrnými mlýny téměř
každodenně. Ale nelze se panu generálovi divit. On musí ze zákona jednat
se všemi vojáky stejně. Zákon dále říká,
že voják musí být v kasárnách nebo
na cvičišti. Většina nemocnic v tomto
zákoně uvedená není. Vševojsková
pravidla musíte každodenně ohýbat tak,
abyste docílili byť minimálního rozvoje
schopností armádního zdravotnictví.
Rušení schopností je otázka maximálně
jednoho roku, ale její vybudování trvá
nejméně 5 let, v podmínkách české
byrokracie i déle.
Rezort obrany svými jednotnými
platovými podmínkami není konkurenceschopný vůči civilnímu sektoru
Policy Paper
a atestovaní lékaři ve struktuře AČR
(nikoliv v příspěvkových „kamenných
nemocnicích“) jsou placeni podle své
hodnosti, tj. hůře než v civilní sféře.
A jelikož jsou i jazykově vybaveni, mnozí z nich odcházejí rovnou do zahraničí.
Tento trend nezastavila ani devalvace
hodností ve zdravotní službě, kdy
v jednu dobu existovalo na 1150 pozic 48 plukovnických míst. B
ude-li
armáda platit své specialisty hůře než
civilní sektor, pak se stane armádou bez
specialistů, tj. bez specializovaných
schopností. Její jedinou ambicí se
stanou pěší prapory a domobrana.
Postupný úpadek schopností vojenského zdravotnictví lze dokladovat
i na příkladu z posledního roku. Žádost
OSN prostřednictvím jejího generálního
tajemníka Pan Ki-Muna o vyslání polní
nemocnice do operace EUFOR RCA ve
Středoafrické republice se nesetkala
v Praze s pozitivním ohlasem. Důvodem
je udržení současného zasazení v alianční operaci ISAF (polní chirurgický
tým) a snižování počtu erudovaných
vojenských lékařů v „kamenných“
vojenských nemocnicích.
Závěrem můžeme shrnout, že schopnosti specializace a specializovaných
sil jsou postupně erodovány. ČR jako
celek navíc vnímá vojenské operace EU
velmi okrajově. Dále můžeme zobecnit
popsané jevy do trendu tzv. desofistikace, kdy lidí schopných rozvíjet svou
odbornost na světové úrovni v AČR rapidně ubylo a vývoj nových prostředků
zaostává natolik, že specializované síly
se dostaly do ještě většího technologického stínu svých silnějších partnerů,
zejména pak USA. Pokud současný
stav věcí bude pokračovat i nadále,
nebude ČR schopna udržet více než
pěší a lehce mechanizované jednotky
a v lepším případě domobranu na bázi
n
Aktivních záloh AČR.
15
Policy Paper
SBOP a Visegrádská skupina
Michal Kořan | zástupce ředitele, Ústav mezinárodních vztahů
Visegrádská spolupráce se postupně
stala důležitým faktorem při začleňování EBOP/SBOP do české politiky,
stejně jako důležitým nástrojem pro
prosazování českých priorit v této
politice. Zhruba od roku 2008 až do
vypuknutí mezinárodně-politické krize
na východě Ukrajiny na jaře 2014
procházela visegrádská spolupráce
pozvolným procesem posílení orientace na obrannou a bezpečnostní
spolupráci na straně jedné a procesem
„poevropštění“ této agendy na straně
druhé. Naopak rozpoutání a postupná
eskalace krize napomohla vyhřeznutí
politických rozdílů v regionu a přinejmenším prozatím přispěla k tomu, aby
mnoho dosavadních úspěchů a výsledků visegrádské spolupráce bylo
zcela překryto nánosem politického
neporozumění a různících se přístupů.
Odsudky budoucnosti Visegrádu se
tudíž – a částečně právem – množí.
Skepse vůči Visegrádu není nová ani
ojedinělá. Pokud se však se šestiletým
odstupem tážeme, jak visegrádský
region zareagoval na vícenásobné
krize a jiné nepříznivé momenty, které
zasáhly Evropu a svět v letech 2008 až
2014, ukáže se, že z této krize až dosud
vycházel posílen. Na rusko-gruzínský
konflikt reagoval Visegrád zesílením
koordinace v politicko-bezpečnostní
oblasti, na rusko-ukrajinskou plynovou
roztržku prohloubením spolupráce
v energetické oblasti, na únavu z rozšíření EU zvýšením společného důrazu na
východní a jihovýchodní dimenzi vnější
politiky EU. Státy V4 rovněž bezprecedentně posílily schopnost koordinace
či alespoň vzájemného informování při
přípravě unijní agendy. V reakci na relativní ústup zájmu Spojených států o Evropu jako celek (a o střední a východní
Evropu obzvláště) byla V4 schopna
efektivněji hledat nový obsah svého
vztahu s Amerikou.6 Ve znovunalezení
rovnováhy a shody spočívá klíčový úkol
pro současné středoevropské vlády.
Tento cíl však především předpokládá
dostatek politické vůle, odhodlání
16
a důvěry v to, že visegrádský formát má
nadále do budoucnosti co nabídnout.
Otázky bezpečnostní a obranné
provázejí Visegrád od samého začátku
jeho existence, ovšem o unijním rozměru
lze hovořit až zhruba od roku 2008.
Zejména v posledních dvou letech V4
výrazně zvýšila snahu překonat překážky
bránící spolupráci v obranné oblasti
s cílem lépe zvládnout negativní dopady
rozpočtových škrtů a společně budovat
či alespoň udržovat své obranné kapacity.7 Po roce 2011 pak dochází i ke
konkretizaci spolupráce v oblasti EBOP/
SBOP,8 zejména pak k přípravě visegrádské bojové skupiny, kterou ovšem
v ideálním případě chtějí země V4 učinit
permanentní a především více inter-operabilní i pro účely NATO.9 Značný impuls
bezpečnostní a obranné spolupráci udělilo Polsko při svém předsednictví Visegrádské skupině 2012/2013.10 Došlo ke
kvantitativnímu i kvalitativnímu nárůstu
setkání na nejvyšší úrovni, zasvěcených
bezpečnostní a obranné politice, a celá
oblast začala být chápána více konceptuálně a strategicky. V květnu 2013
přijali ministři zahraničí závazek posílit
visegrádský příspěvek k SBOP, na to navázali na podzim ministerští předsedové,
když přijali velice ambiciózní deklaraci
(první svého druhu v oblasti obrany
a bezpečnosti).11 Mezi další významná
setkání v roce 2013 dále řadíme jednání
premiérů V4 spolu s Francií a Německem, stejně jako setkání ministrů obrany
ve stejném formátu (ministři obrany
přijali společné prohlášení, zasazující se
o hlubší spolupráci v tomto formátu na
poli SBOP a NATO).
Visegrádská bojová skupina je
prozatím úhelným kamenem spolupráce. Bojové uskupení bude složeno
z hlavních bojových sil a leteckých kapacit (Polsko), zdravotnického modulu
a logistického modulu (ČR), ženijního
modulu (Maďarsko) a modulu chemické
a biologické ochrany (Slovensko).12
Visegrádská bojová skupina ale není
a nemůže být pojímána jako jediný projekt visegrádské spolupráce. Zmíněná
premiérská deklarace z podzimu 2013
proto zavazuje ministry obrany k dalším
úkolům: navrhnout dlouhodobou vizi
(strategii) pro obrannou spolupráci
(k tomu došlo na jaře 2014); uskutečňovat každoroční cvičení visegrádských
armád, a to ve spolupráci a souladu
s EU a NATO; nalézt prostor pro zlepšenou spolupráci v obranném plánování.
Společná cvičení a společné obranné
plánování by zaprvé napomohly kýžené
interoperabilitě a zadruhé ke sdílení
obranných kapacit, což je nejlepší
cesta k posílení regionální obrany při
racionálně vynakládaných výdajích.13
Pohled za deklaratorní rovinu však
odhaluje vážná omezení spolupráce. Například v rámci iniciativy EU
6 Viz např. Kupiecki, R. (2013): Visegrád
Defense Cooperation: From Mutual
Support to Strengthening NATO and the
EU. A Polish Perspective. Report No. 35,
Washington: CEPA.
7 Kořan, M.: Visegrádská skupina v EU:
Koncept minulosti nebo nástroj budoucnosti? CI Time, Březen 2013.
8 Madej, M. (2013): Visegrad Group defense cooperation: what added value for
the European capabilities? Note 19/13
Nordeka Programme FSR.
9 Kořan, M.: Regionalizace a evropeizace
české zahraniční politiky: Případ Visegrádské spolupráce (2014). Nepublikovaný text projektu „10 let ČR v SZBP“
10 Report of the Polish Presidency of the
Visegrad Group July 2012–June 2013.
On-line: (http://www.visegradgroup.eu/
documents/annual-reports)
11 Budapest Joint Statement of the Visegrad
Group Heads of Government on Strengthening the V4 Security and Defense Cooperation, 14. 10. 2013. On-line: (http://
www.visegradgroup.eu/calendar/2013/
budapest-joint-statement)
12 Obranná spolupráce V4. Tematický informační materiál Ministerstva obrany, listopad 2013. On-line: (www.mocr.army.cz/
scripts/file.php?id=175829&down=yes)
13Kořan, M. (2014): Visegrádská spolupráce, Polsko, Slovensko a Rakousko
v České zahraniční politice. In Kořan, M.
a kol.: Česká zahraniční politika v roce
2013: Analýza ÚMV. Praha: Ústav mezinárodních vztahů.
Pooling&Sharing země V4 nejsou v žádném společném projektu a v iniciativě
NATO Smart Defence pouze ve dvou.14
Do roku 2011 docházelo spíše k obecným deklaracím bez jasných závazků či
plánů. Až v roce 2012 projednali ministři
obrany jako prioritu budoucí spolupráce
konkrétní projekty ve zbrojní a obranné
spolupráci.15 I při dobré politické vůli
však konkrétní plány narážejí na značné technické, ale i administrativní či
ekonomické překážky.16 Pokrok ztěžují
dílčí lobbistické zájmy či přetrvávající
neschopnost sladit obranné a akviziční
plány visegrádských zemí. I proto je důležité započít s postupnou harmonizací
obranného a akvizičního plánování.
Druhý významný limit je politického
charakteru – visegrádské země mají
odlišné ambice v obranné politice.
Na jedné straně stojí Polsko, jehož
odhodlání investovat do obrany zdaleka
přesahuje politické odhodlání ostatních
tří partnerů, zcela na opačném pólu pak
stojí Maďarsko, které otevřeně deklaruje
neochotu navyšovat obranné prostředky. Česká republika je blíže k Polsku,
Slovensko k Maďarsku. Tyto rozdíly
pochopitelně nepřispívají ke vzájemné
důvěře a k ochotě se skutečně pustit do
společného budování a sdílení kapacit.
Pro budoucnost regionální obrany a bezpečnosti je toto velice nepříznivá zpráva.
Závěr roku 2013 a především události
roku 2014 tyto rozdíly ještě obnažily.
Rok 2014 a agresivní postup Ruska
vůči Ukrajině představuje pro střední
Evropu po téměř dvě desetiletí nepoznanou výzvu. Zatímco až do roku 2013
jsme mohli vcelku jednoznačně hovořit
o základní strategicko-politické shodě,
od jara 2014 tato elementární shoda
přestává platit. Na premiérském setkání
v rámci bratislavské konference Globsec došlo k roztržce mezi předsedy
vlád jak ve věci vnímání ruské agrese,
tak v pohledu na budoucnost budování
obranných kapacit mezi jednotlivými
státy. Tyto rozdíly jsou dány politicky
– jednak politickou nechutí více investovat do obranných kapacit a jednak
odlišným vnímáním hrozeb. Rok 2014
tedy posílil diferenciaci střední Evropy,
kdy historická zkušenost a identita regionu/jednotlivých zemí působí převážně
odstředivě. Jde o zvrácení dosavadního
trendu, kdy přinejmenším od roku 1998
kontinuálně docházelo k posilování
regionální koheze.
Jak na tento trend reaguje česká
diplomacie? Vláda premiéra Bohuslava
Sobotky si vytyčila dva cíle – posílit strategickou vazbu s Německem a nalézt
nový (strategický?) vztah s Rakouskem.
Zároveň se objevují ideje na paralelní
(či alternativní) formáty k Visegrádské
skupině. V prvním případě jde o zcela
jednoznačný krok správným směrem,
neboť Německo je klíčovým hráčem
v SBOP. Pokud česká diplomacie bude
schopna napomoci k nalezení dialogu
mezi V4 a Německem na tomto poli, obě
strany mohou – i při vědomí značných
překážek – z této spolupráce těžit. Rovněž v případě Rakouska jde určitě o krok
správným směrem do té míry, do jaké
půjde o povýšení dosud chladného a normalizovaného vztahu s jižním sousedem
na lepší úroveň. Zároveň však je nutné
mít na paměti, že z hlediska zahraničně-politického a bezpečnostně-politického
se Rakousko nachází ve zcela odlišné
situaci (a to nejen díky své neutralitě). Je
doporučeníhodné pokoušet se hledat
konkrétní projektovou spolupráci v rámci
SBOP (s vědomím, že i Rakousko se potýká se zásadním podhodnocením svých
výdajů na obranu), nicméně je obtížné
si představit hloubkovou strategickou
obrannou spolupráci, která by zároveň
odpovídala dlouhodobým prioritám
a cílům politiky české. Naopak snahu
o vytvoření paralelního či alternativního
regionálního formátu spolupráce je
potřeba pečlivě zvážit a za současných
podmínek spíše odmítnout. Regionální
spolupráce je založena na dlouhodobě
budované důvěře, husté síti pracovních
i neformálních kontaktů, které přesahují případné politické nesváry a na
postupně budovaném rámci sdílených
zájmů. Za současných okolností, kdy
je narušována důvěra i v jediný dosud
fungující formát spolupráce (Visegrádská
skupina), přispěje alternativní hledání regionálních formátů k dalšímu rozklížení,
s negativním dopadem i na existující
projekty.
Pro českou diplomacii a Visegrádskou skupinu ze současného vývoje
a zkušeností z minula plyne několik doporučení.17 Protože politické preference
jednotlivých vlád se v roce 2014 povážlivě vzdálily, je nutné využít již dosaženého
Policy Paper
pokroku a všechny síly upřít k realizaci
projektových zbrojních a obranných priorit, které byly již v minulosti odsouhlaseny
a schváleny. Do této roviny by se odlišné
politické preference neměly promítnout
a naopak skutečné plnění těchto projektů by posílilo regionální obranné kapacity
i kohezi. Zadruhé by se visegrádské
země měly více zaměřit na kooperaci
v rámci SBOP s Německem, které
v současnosti znovu hledá (a částečně
nachází) svůj strategický výhled do budoucna a dialog V4 – Německo by mohl
přispět jak ke vzájemnému vyvažování
pohledů všech zúčastněných zemí, ale
i k postupnému naplňování konkrétních
zbrojních a obranných projektů. Dalším
pojícím prvkem visegrádské spolupráce
by mělo být pokračování ve (často však
marné) snaze o propojování a interoperability složek NATO a EU při zamezování
zdvojování kapacit – jde o iniciativu, která
je vtělena i do současného konceptu V4
BG, a s níž visegrádské země i v minulosti opakovaně přicházely. Nezbytným
předpokladem je rovněž úsilí vnímat V4
a jeho roli v SBOP jako příspěvek k celoevropské bezpečnosti, nikoli pouze jako
„regionální“ hru.
Nelze očekávat, že by jako zázrakem
středoevropské vlády nalezly stejný postoj k Rusku či k budoucnosti budování
obranných kapacit, ale rozhodně lze
věřit, že s pomocí regionálního dialogu
dojde ke zvrácení prozatím negativního odstředivého trendu z roku 2014
a znovunalezení potřebné regionální
n
důvěry.
14 Obranná spolupráce V4. Tematický informační materiál Ministerstva obrany, listopad 2013. On-line: (www.mocr.army.cz/
scripts/file.php?id=175829&down=yes)
15 Kupiecki, R. (2013): Visegrád Defense
Cooperation: From Mutual Support to
Strengthening NATO and the EU. A Polish Perspective. CEPA Report No. 35.
16Kořan, M. (2013): Visegrádská spolupráce, Polsko, Slovensko a Rakousko
v České zahraniční politice. In Kořan, M.
a kol.: Česká zahraniční politika v roce
2012: Analýza ÚMV. Praha: Ústav mezinárodních vztahů.
17 Pro další, konkrétněji zaměřená doporučení viz např. Valášek, T. (ed., 2012):
Towards a smarter V4: How To improve
defence collaboration among the Czech
Republic, Hungary, Poland and Slovakia:
DAV4 Expert Group Report
17
Policy Paper
Lidé, peníze a priority
Bohuslav Pernica | Ústav regionálních a bezpečnostních věd, Fakulta ekonomicko-správní, Univerzita Pardubice
Vstup České republiky do EU v roce
2004 a později i její připojení k Schengenskému prostoru v roce 2007
změnilo paradigma, ve kterém se
pohybovala národní obranná a bezpečnostní politika. To se odrazilo nejenom
v pokračující demilitarizaci odvětví bezpečnosti a obrany (viz Obrázek č. 9),
ale rovněž v poptávce po pracovní síle
bezpečnostních sborů (Bezpečnostní
informační služba, Úřad pro zahraniční
styky a informace, Policie ČR, Hasičský
záchranný sbor ČR, Vězeňská služba
ČR, Celní správa ČR) a prohlubovalo
jejich odlišnost od ozbrojených sil, která
byla potlačena v období socialistického
Československa, např. tím, že za civilní
ochranu bylo odpovědné ministerstvo
obrany.
Včlenění českého státního území
do EU vedlo jednak k redukci počtu
celníků o více než 2000 osob a uvolnění
policistů ze služby na hranicích pro
jiné, vnitrostátní účely, jednak to vytvořilo prostor pro zahraniční nasazení
příslušníků bezpečnostních sborů pod
vlajkou EU (EUPOL, EULEX) v misích
zaměřených na prevenci vzniku efektů
zhrouceného státu v sousedství EU.
Pro Hasičský záchranný sbor ČR
se zjednodušila pozice při vysílání
sil a prostředků v rámci humanitární
pomoci zemím uvnitř EU.
Pro ozbrojené síly a vnější bezpečnost ČR neznamenal vstup České
republiky do EU zásadní změnu. Jejich
transformace se řídila potřebami obranného plánování NATO a zkušenostmi
získávanými ze zapojení do boje proti
globálnímu terorismu, odehrávajícím
se nejdříve na území Iráku a posléze
Afghánistánu. Definitivní obklopení
Obrázek 9: Velikost ozbrojených sil, výdaje rozpočtu Ministerstva
obrany ČR a výdaje na vojenskou obranu v letech 2003–2013 jako index
(2003 = 1,0)
1,6
1,4
velikost
ozbrojených sil
1,2
výdaje MO
1,0
výdaje MO v USD
a ve s.c. 2011
výdaje
na vojenskou
obranu (sk. 5)
0,8
0,6
kap. výdaje
na vojenskou
obranu (sk. 5)
0,4
0,2
2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013
Velikost ozbrojených sil (tis. osob)
Výdaje rozpočtu Ministerstva obrany (mld. Kč)
Kapitálové výdaje na funkci vojenské obrany (mld. Kč)
Zdroj: NATO, SIPRI, MFČR (ARIS/ÚFIS/Monitor)
18
2003
26,0
53,2
12,1
2013
21,0
42,0
3,7
České republiky státy, s nimiž je Česká
republika integrována politicky, hospodářsky a kulturně, prohloubil tlak na
expediční charakter ozbrojených sil.
Od roku 2007 tak dochází k vyvazování
ozbrojených sil z asistenčních funkcí
bezpečnostním sborům. Ozbrojené
síly jsou dnes vázány pouze tam, kde
je to výhodné z hlediska zachování
vojenských schopností mimo dobu
ozbrojeného konfliktu, jako je letecká
záchranná služba, pátrací a záchranná
služba či dopravní kapacity.
Změna bezpečnostního paradigmatu se odrazila rovněž v tom, že
ozbrojené síly po své profesionalizaci
v roce 2005 ztratily tradiční pozici
nejpočetnější bezpečnostní instituce.
Vojáci dnes tvoří zhruba polovinu
počtů policistů a dvojnásobek počtu
příslušníků Hasičského záchranného
sboru ČR (viz Obrázek č. 10). Oslabení
funkce ozbrojených sil jako náhradního
rezervoáru pracovní síly pro vnitřní
bezpečnost však nesnížilo schopnost
státu zajišťovat ochranu života, zdraví
a majetku osob nacházejících se na
území České republiky. Ozbrojené síly
si však zachovávají schopnost mobilizace potřebnou pro případ aktivace
čl. 5 Washingtonské smlouvy.
V celkové bilanci vývoje v posledních
deseti letech došlo k redukci personálu
ve služebním poměru o více než 20 tisíc
osob, z toho polovinu tvořili profesionálové. Redukcí byla nejvíce dotčena
Policie ČR a Armáda České republiky.
Další redukce personálu není žádoucí
s ohledem na trendy ve vývoji rizik
a hrozeb ve sdíleném bezpečnostním
prostředí s EU, kde nadále přetrvává
hrozba organizovaného zločinu
a terorismu.
Zachování potenciálu pro mobilizaci
ozbrojených sil, jakožto i schopnosti
ochrany kritické infrastruktury, si vyžaduje zastavení procesu demilitarizace
společnosti v podobě většího dobrovolného zapojení občanů v aktivních
zálohách. Dále bude rovněž nutno
prohloubit podporu dobrovolnictví v oblasti Integrovaného záchranného systému a v rámci povinné školní docházky
posílit výchovu dětí a mládeže zaměřenou na ochranu majetku, svépomoc
v krizových situacích, pomoc osobám
v krizových situacích a získání základních návyků a dovedností využitelných
pro případnou pozdější vojenskou
službu.
Jak ozbrojené síly, tak i bezpečnostní sbory jsou zcela otevřené
službě žen a v rámci České republiky
patří mezi instituce s nejvyšší účinností
politiky rovných příležitostí. To se týká
i služby ostatních menšin. Na rozdíl od
jiných evropských zemí si však Česká
republika doposud nevytvořila strategii
integrace národnostních a etnických
menšin do bezpečnostního sektoru
a není schopna ozbrojené síly používat
jako nástroj sociální integrace.
Výdaje státního rozpočtu určené na
přímé zajištění funkcí ozbrojených sil
a bezpečnostních sborů klesly z 3,3 na
2,2 % HDP, což je asi 86 mld. Kč. Největšími položkami národního bezpečnostního rozpočtu jsou výdaje na vnitřní
pořádek a bezpečnost a vojenskou
obranu, reprezentovanými ministerstvy
vnitra a obrany. V důsledku prohlubující
se demilitarizace české společnosti
tenduje poměr výdajů na vnitřní a vnější
bezpečnost k hodnotě 4 ku 3 a ochota
vlády zvyšovat výdaje na obranu od
roku 2006 klesá ve prospěch vnitřní
bezpečnosti.
Návrat nevojenských funkcí k bezpečnostním sborům odpovídající
zvyklostem demokratického státu,
potřeba čelit vzestupnému trendu globálního terorismu a technické a morální
stárnutí vybavení bezpečnostních
sborů a ozbrojených sil si vyžádalo
nastartování modernizačních programů
policie, požární ochrany a ozbrojených
sil. Intenzita modernizace však byla po
roce 2007 dočasně utlumena v důsledku světové finanční krize, s výjimkou
oblasti požární ochrany, kde pokračovala s účastí prostředků Evropské unie.
Znovunastartování modernizačního
programu v technické, organizační a institucionální dimenzi bezpečnostních
sborů a ozbrojených sil lze očekávat
po roce 2015. Jeho cílem je posílení
Policy Paper
Obrázek 10: Zaměstnanci ve služebním poměru zaměstnaní jako
příslušníci bezpečnostních sborů a ozbrojených sil v letech 2006 a 2013
2013
2006
6555
5221
6804
3978
23 110
9530
21 733
9130
89 884
79 928
38 283
45 468
vojáci
celníci
policisté
příslušníci
Vězeňské služby
hasiči
Zdroj: Český statistický úřad
interoperability zpravodajských služeb,
policie a Hasičského záchranného
sboru ČR uvnitř EU a technická konvergence ozbrojených sil se západními
standardy dosažená nákupem nových
zbraňových a technických systémů.
Nákup vojenské techniky od postupně monopolizovaného evropského trhu
se zbrojní a bezpečnostní produkcí si
do roku 2020 vyžádá zdvojnásobení
kapitálových výdajů a navýšení obranných výdajů na více než 1,5 % HDP.
Prioritou bude pořízení letecké techniky
využitelné jak pro potřeby expedičního
nasazení ozbrojených sil v oblastech
regionálních konfliktů, tak pro potřeby
asistenčních funkcí ozbrojených sil
na území České republiky a evakuaci
českých občanů ze zahraničí. V rámci
podpory konsolidace evropského
průmyslu se Česká republika pokusí
neopakovat letitou bolestnou zkušenost, že bude jediným uživatel na
světě používající nějaký zcela jedinečný
produkt vlastního zbrojního průmyslu.
Jako otevřená a industrializovaná
ekonomika má Česká republika zájem
na plynulém pohybu zboží v rámci mezinárodního obchodu a zajištění přístupu
k ropě a plynu. Proto také bude cestou
civilních i vojenských misí podporovat
boj proti námořnímu pirátství a bude se
určitými vojenskými schopnostmi angažovat v ochraně prostoru spadající pod
fenomén otevírající se severní mořské
cesty.
Česká republika nebude podporovat
další specializaci ozbrojených sil, která
již není možná s ohledem na jejich
aktuální malou velikost, pokračující
demografické stárnutí a zpomalený
proces modernizace výzbroje. Podporuje však výstavbu zázemí využitelného
pro případný vznik společné evropské
armády v podobě propojování systému
protivzdušné ochrany a obrany, sdílení
zásobovacích, skladovacích, přepravních a dopravních schopností, schopností pro vojenskou diplomacii a v oblasti testování a certifikace vojenského
materiálu a to cestou multilaterálních
smluvních vztahů umožňujících mezi
státy sdílení a výměnu informací, volný
pohyb vojenského personálu po území
EU a volný pohyb vojenské techniky
specifikované příslušnou multilaterální
smlouvou.
S ohledem na nárůst efektivnosti
fungování Integrovaného záchranného
systému a zmenšení zázemí ozbrojených sil pod práh akviziční efektivnosti
bude dále pokračovat vyvazování se
ozbrojených sil z asistenčních úkolů
prováděných ve prospěch bezpečnostních sborů a v omezování správní
autarkie. To je případ požárního dozoru
a požární ochrany na území vojenských
n
újezdů.
19
www.cevroinstitut.cz

Česká republika ve Společné bezpečnostní a

Transkript

Podobné dokumenty

Letnik 5 / november 2004