MUCIN - AHOL

MUCIN – ročník 2010/2011 – číslo 5 (3/2010)
Milí čtenáři,
omlouváme se za menší zpoždění, které nám vlivem přípravy na maturitu naskočilo. Teď jsme
ovšem zpět a i tentokrát s sebou přinášíme spoustu zajímavých článků. Jak jste si jistě všimli, každý
měsíc se redaktoři mění a to proto, že mnozí z řad studentstva se rozhodli svůj talent zveřejnit.
Toto číslo jsme věnovali nedávno zesnulému Arnoštu Lustigovi, budiž mu země lehká, a samozřejmě také
vám čtenářům. Užijte si pár posledních čísel tohoto školního roku a těšte se spolu s námi na ten nadcházející.
Nezapomeňte však, že čas jarního úklidu nám nadešel, tak vzhůru do práce!
Palma :)
OBSAH:
Úvodník . . . . .
Redakce . . . . .
Arnošt Lustig . . .
Lamborghini . . .
Myšlení mužů a žen
Nábor . . . . . .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
strana 2
strana 3
. strana 4-5
. strana 6-7
. strana 8
. . . . . . . strana 9
She is dead . .
. . .
Osobnost . . . . . . .
Dveře v podlaze . . . .
Jedno nudné odpoledne .
Povídka – Bloodline pt.4
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
strana 10-11
. strana 12
. strana 13
strana 14-15
strana 16-19
Strana 2
MUCIN – ročník 2010/2011 – číslo 5 (3/2010)
Redakce
Zde můžete vidět, kdo všechno se ochotně podílí na časopisu MUCIN. Jen málo z našich řad jsou stálí redaktoři,
proto se nedivte, když se naše sestava bude co měsíc měnit. Rubriky samozřejmě i nadále zůstávají nezměněné.
Nenechte nás psát si všechno sami! Máte jedinečnou šanci změnit to, co se vám na Mucinovi nelíbí. Pokud byste
chtěli svým kouskem přispět do našeho plátku a projevit svůj talent, hlaste se buďto panu učiteli Gromnicovi anebo
jednoduše napište na e-mail redakce, který je všem nově příchozím otevřen. Každého uvítáme s otevřenou náručí.
Na tomto čísle se podíleli:
Šéfredaktor:
Kristýna Koryťáková
Korektura:
Mgr. Rostislav Gromnica
Redaktoři:
Kristýna Koryťáková
Rubrika: Příběhy ze života
Katka Hudečková
-
článek
Veronika Jurová
-
obrázek
článek
Nikola Foldynová
-
článek
povídka
Míša Lukšíková
- článek
Rubrika: Osobnosti !! (pozn. nemá ráda
konkurenci!)
Design:
Kristýna Koryťáková
Titulní strana:
Google.com
Redakce e-mail: [email protected]
Sem
můžete
posílat
své
návrhy,
komentáře
i
stížnosti.
Máte
co
říct?
Řekněte
to
nám!
:)
Strana 3
MUCIN – ročník 2010/2011 – číslo 5 (3/2010)
Arnošt Lustig
(21. prosince 1926, Praha – 26. února 2011, Praha)
Český židovský spisovatel a publicista světového významu, autor celé řady děl s tématem
holocaustu.
Narodil se v rodině pražského maloobchodníka. V roce 1941 byl z rasových důvodů
vyloučen ze školy a poté se učil krejčím. Roku 1942 byl transportován do terezínského ghetta
a poté prošel Buchenwaldem a Osvětimí. V březnu 1945 uprchl z pochodu smrti do Dachau
a do konce války se skrýval v Praze.
Během holocaustu přišel téměř o celou svoji rodinu, což jej hluboce poznamenalo, a tak
se jeho díla už od prvních povídkových souborů zabývají právě tématikou Židů a druhé
světové války.
Od roku 1946 studoval na Vysoké škole politických a sociálních věd, začal také přispívat
do novin a časopisů.
V letech 1948 až 1949 se jako zpravodaj zúčastnil první arabsko-židovské války. Po
návratu pracoval jako redaktor Čs. rozhlasu, vedoucí kulturní rubriky týdeníku Mladý svět,
byl i scenáristou Čs. Filmu.
V roce 1968 opustil Československo a emigroval do Jugoslávie. Nakonec se usadil
v USA, kde byl jmenován profesorem. Roku 1995 se stal šéfredaktorem české verze časopisu
Playboy.
Jeho knihy jsou zařazeny do tzv. druhé vlny válečné prózy. Autoři se zabývali spíše
psychikou a vztahem jedince k době. Lustig při psaní vychází z drastických zkušeností
z koncentračních táborů. Jeho literární příběhy vyzdvihují vnitřní síly člověka, které mu
umožňují čelit ponížení a uchovat si lidskou důstojnost.
K jeho nejznámějším dílům patří knihy Démanty noci, Dita Saxová či Modlitba pro
Kateřinu Horowitzovou. Získal několik ocenění - Cenu Americké akademie umění a
krásného psaní za celoživotní dílo, Cenu Franze Kafky a další.
Arnošt Lustig zemřel 26. února 2011 na rakovinu.
Přidávám jednu z otázek a odpovědí z rozhovoru pro Magazín MF DNES z 27. ledna.
Přinesla vám nemoc i něco dobrého?
„Je to třeba lekce v pokoře. Uvědomíš si, že lidské tělo je jako auto - pořád jezdí, pak začne
cukat, ale nic vážného, je to jen nějaká hadička, která se uvolnila. Když montér vezme kleště,
hadička zase drží. Jenomže v těle je nespočet hadiček... A když jsem si uvědomil křehkost
existence, stal jsem se pokornějším. Moje maminka vždycky radila: „Važ si svýho zdraví,“
a já jsem odsekával: „Jak mi můžeš říkat takový blbosti,“ ale ona měla pravdu. Dokud jsi
zdravý, tak toho o pokoře ještě tolik nevíš... A potom mi taky připadá zajímavá ta moje
současná slabost, člověče - objevil jsem kvalitu slabosti…“
Článek bych zakončila jeho citátem: „Život není to, co chceme, ale to, co máme.“
Katka Hudečková
Strana 4
MUCIN – ročník 2010/2011 – číslo 5 (3/2010)
Veronika
Jurová
Strana 5
MUCIN – ročník 2010/2011 – číslo 5 (3/2010)
Rychlost, luxus, dokonalost…
… to se asi nám všem vybaví, když uslyšíme tento název. Lamborghini. Světová značka těch
nejlepších a nejrychlejších aut, jaké kdy byly na této planetě vyráběny. Lamborghini….od
400-GT, přes Miuru, Countach a Diablo až po Murciélago, Gallardo a nejnovější Aventador
vypadají jako z jiné planety. Za stovku od 6,8/s po 2,9. Od 250km/h k 356. Ano, žádné
Bugatti to není, ale upřímně ruku na srdce. Vybrali byste si radši Veyron nebo Lambo?
Upřímně řečeno, já osobně bych si radši vybrala
Lambo. Proč? Představte si, že
jste někde na večírku plném
snobů, kde absolutně nevíte,
co máte dělat a nudou už
málem usínáte. Padne řeč na
auta. Nějaký starý dědek říká:
,,Právě
jsem
si
koupil
Veyrona. Je boží!„„ Asi si
řeknete něco ve smyslu:
,,Ten neví co s penězma.„„
A najednou příjde řada na vás. Podíváte se po všech okolo a s ledovým klidem řeknete:
,,Mám Lamborghini Reventon. Je šílené! „„ Nezní to pěkně? Kdo by si kdy pomyslel, že právě
Lamborghini kdysi výrabělo traktory? A nebýt sporu mezi zakladatelem – Ferrucciem
Lamborghini – a Farrari Enzem, zřejmě by se pořád dále vyráběly? Vy, co nevíte si asi říkáte:
,,Spor? Jaký spor?!„„ Povím vám to.
Ferruccio si kdysi koupil Ferrari 250GT, zřejmě někdy po roce 1948, kdy už byla jeho firma
na výrobu traktorů v provozu. Panu Lamborghini se ale v jeho novém voze nelíbila spojka.
Tak si šel stěžovat. Přímo za Enzem. Farrarimu vadilo, že si někdo od traktorů stěžuje na jeho
auto a Lamborghinimu řekl, ať radší jezdí traktorem, když neumí jezdit autem. Lamborghini
Strana 6
MUCIN – ročník 2010/2011 – číslo 5 (3/2010)
se vrátil do továrny a chtěl si spojku opravit sám. Zjistil, že dodavatelem Ferrariho spojek je
stejná firma, která dodává díly pro jeho traktory. A bylo to. Lamborghini se rozhodl také
vyrábět vozy a konkurovat tak Ferrari. A
povedlo se. Roku 1962 vznikla oficiálně
značka Automobili Lamborghini S.p.A.
První model – 350Gt - vyjel z výrobny roku
1964 s výkonem 206 kW, zrychlením z 0100 za 6,8/s a maximálkou 250 km/h.
K porovnání druhé Ferrari, 330 GT z roku
1963,
a
mělo
zrychlení
maximálku
z 0-100
za
245
km/h
6,9s.
Takže
Ferruccio, se svým prvním vyráběným
autem Enzovi ukázal, že má konkurenci. A podle toho, kolik poté Enzo vyrobil aut, mu to asi
hodně vadilo.
400 GT, Miura, Espada, Urraco, Jalpa, Diablo, Murciélago, Murciélago LP640, Murciélago
LP670-4 SV, Gallardo Superleggera, Gallardo LP560-4, Gallardo LP550-2 Balboni,
Reventon, Sesto Elemento, Aventador LP700-4… mohla bych jmenovat do nekonečna.
Všechny jsou dokonalé… dokonale šílené. LP znamená LP. Číslo za ním udává počet koní
a číslice za pomlčkou udává náhon. Tedy pokud je -4 znamená to, že má auto pohon na
všechny 4 kola, pokud je -2, má náhon jenom na 2.
Lamborghini je italská značka. Stejně jako Farrari, Pagani, Lancia, Alfa Romeo a Fiat.
V dnešní době je Lambo dceřinou společností Audi. Možná taky proto jsou tak dobré.
Lamborghini bylo, je a bude vždycky šílené. Ať už historie,
vozy samotné nebo i kupci. Kdo normální by si koupil býka na
kapotě? Stačí jenom lehce sešlápnout plyn a letíte. Ocitáte se
v jiném Světě? Ne… jedete v Lamborghini.
Nikola Foldynová
Strana 7
MUCIN – ročník 2010/2011 – číslo 5 (3/2010)
Střet mužského a ženského světa
Varování!!!!
Pokud jste muž a na feministické
řeči žen jste alergický, tak radši ani
tento článek nezačínejte číst.
Podívejme se na dnešní již
vyváženou společnost, kde si žena
vydobyla jisté postavení. I zde
můžeme najít různé rozdíly mezi
muži a ženami. Hlavím problémem
je asi vnímání ženy mužským
pohlavím, kdy si neuvědomují, že
jsme také jen lidé…
Když se vcítím do role muže, který si hledá životní partnerku a přemýšlí, jaká by měla být,
vybaví se mi jeho požadavky. Měla by být hezká, vysoká, ale ne více než já, pečlivě
upravená, učesaná a vkusně oblečená. Také by měla mít hezkou štíhlou a nejlépe
vypracovanou postavu, dlouhé vlasy a vybrané chování. Dále by měla být poslušná, hodná,
milá a měla by umět vařit, uklízet, prát, žehlit a to nejlépe bez zbytečných nároků na mou
osobu, ale na druhou stanu by měla být spontánní, uvolněná, dračice, která umí být mrcha
a vydělávat co nejvíce peněz. Také by měla být tolerantní, vnímavá a já nevím, co všechno by
si ještě navymýšleli….
Takovéto požadavky jsem slyšela z mužských úst několikrát a jen jsem kroutila hlavou.
Jak může nějaká žena splňovat všechny jejich požadavky?? Toto je vážně nereálné, jsou na
nás kladeny nároky, ale muži se nemusí dělat zdaleka tolik věcí co my. Ještě jsem nenašla
kluka, který by splňoval alespoň polovinu těchto kritérií. Nejzajímavější však je, že to co
mohou muži, tak je ženám odpíráno nebo bráno jako prohřešek. Důkazem toho jsou různé
situace, které všichni dobře známe.
Nejlepším důkazem toho je muž, který se po práci rozvalí na gauči k televizi nebo počítači
a na nic doma nesáhne. Přijde žena z práce a musí uvařit, protože muž má hlad a také uklidit.
Na odpočinek jí tedy už moc času nezbude. Nejlepším argumentem mužů, když jej požádá
o pomoc, je: „Ale já pracuji, vydělávám peníze a starám se o rodinu, proč bych měl uklízet,
jsem unavený.“
Situací podobných této je jistě celá řada, tímto jsem však chtěla poukázat na nedostatky
v chápání ženského světa, kdy si muži mylně myslí, že zvládáme všechno. Vím, že všichni
muži nejsou jako z tohoto příkladu a doma pomáhají, ale pořád zhruba polovina zůstává stejná
a v jejich myšlení se nic nezměnilo. Žena je chápána jako symbol krásy a domova, ale my
máme taky vyšší cíle než jen tvrdnout u plotny, starat se o děti, domov a ještě u toho vypadat
krásně!!!
Míša
Strana 8
MUCIN – ročník 2010/2011 – číslo 5 (3/2010)
NÁBOR NOVÝCH ČLENŮ!
Redakce MUCINa hledá nové talenty pro letošní
a nastávající roky. Nechceme přece, aby s letošním
4. ročníkem skončil školní časopis, nebo snad ano?
Přihlaste se buďto v PL4 anebo v
kabinetě č. 307 – pan učitel Gromnica je
vždy připraven!
NENECHTE SVŮJ TALENT DŘÍMAT.
ČEKÁME PRÁVĚ NA VÁS!
Strana 9
MUCIN – ročník 2010/2011 – číslo 5 (3/2010)
Rubrika:
Příběhy ze života
Tentokrát spoléhám na vaše znalosti anglického jazyka a zveřejňuji cizojazyčnou verzi článku
o mých milých sourozencích.
She is dead?!
Another day of my brother‟s clever remarkable innocent way of thinking.
I just got home from school with my younger sister, Joanne, while Christopher stayed home and
took the time of the day to bring our poor mother to the edge of pure insanity. The instant I put my
foot in the door-step, she shoved Chris my way and with a I‟m-way-too-close-to-killing-him glare, she
slammed the door in my face. So much to „Hey, honey. Did you have a good day today?”.
Anyway, as much as I‟d have liked to put him to sleep with few sedative shots, I had to entertain
him somehow. With an innocent and somewhat relieved smile in my face, I pulled my phone out and
called our elder sister – Michaela. I almost begged for her to immediately come to our place (not so
long of a way, considering she lives next door – literally). After a minute or two that, for me, seemed
like an eternity in hell with devil‟s spouse she actually arrived. Yet, not alone. She brought her son,
my lovely nephew, to add the fuel to the fire.
Since our mom didn‟t want to see any of us in the near future, she decided to cherish the life she
was given and stayed in my room – seemed like a good idea at that time.
„Chris, can‟t you just sit down here and be quiet while I rest? My head is pounding and is going to
blow up if I don‟t do anything about it,” I said.
„But I don‟t want to sit, I want to play with Vojta! Look, Vojta! I have my undies on my head,
look! I‟m a Spider-maaaan!” yelled Christopher VERY loudly and started the long rung through my
room to piss me off even more.
„SIT-DOWN-THIS-INSTANT, or you‟ll see what I‟m capable of,” I gritted through my teeth,
partly because of the migraine ruining my day.
„Mama, Christine is threatening to kill me! Tell her something!” whined Chris.
„Shut your mouth already! I am not in the least interested in your fights! You can kill each other
for all I care!” shouted our mother his direction. I just smirked, shook my head and crawled into the
welcoming warmth of my comfortable bed. I could hear the loud steps closing the distance between
the two of us in my head. Like dwarves with giant hammers doing their part of work. Mere ten
seconds after I laid my very painfully throbbing head on the pillow, he kicked the door open. At least,
that‟s what it sounded like.
„Where is Christine?” asked Christopher not sounded at all interested in the response. My sister
took it upon herself to put him in his place.
Strana 10
MUCIN – ročník 2010/2011 – číslo 5 (3/2010)
„She couldn‟t stand you so she jumped out of the window,” said Michaela without as much as
a glance his way.
„She is dead?!” shrieked Chris. Who would‟ve known? Maybe he cares… „Can I see?” Then
again, maybe not…
„No, she‟s not dead, you dummy, she only broke her legs,” answered my still calm elder sister.
„I see.. did you call the ambulance?” asked Chris seriously. I love messing with him almost as
much as my sister.
„No, she‟s grown up, thus she is perfectly capable of calling the ambulance herself. Shush now,
I have important work that needs to be done,” said my sister and cleared the debris from her virtual
farm field some more. I knew even without looking down from my bed („ve got a bunk bed) he didn‟t
leave, I could hear the gears in his head work at full speed.
„Okay then,” mumbled Chris and left to tell mom. „Mom, Christine isn‟t dead, she only jumped out
of the window and now she has broken legs, so don‟t worry!”
With that being said, I leaned over the railing and it only took one look to get both of us laughing.
Let‟s just say that when my little bro found out we were joking, he ignored me. Even if a little harsh,
it‟s a good way to get my piece of peace and quiet AND a good laugh. Who am I to protest?
Palma
Strana 11
MUCIN – ročník 2010/2011 – číslo 5 (3/2010)
Osobnost měsíce – P!nk
Osobností tohoto čísla se stala Pink, která se umístila na
vrcholku žebříčků hitparád se svým novým singlem, ve
kterém se vyjadřuje o problémech mládeže – Fuckin´
perfect.
Alecia Beth Moore, ve světě známá jako Pink, se narodila
8. 9. 1979 v USA. Svůj talent objevila poměrně brzy. Na
střední škole hrála v kapele a od čtrnácti let skládala texty,
kdy zároveň začala vystupovat v různých klubech ve
Filadelfii. Když jí bylo šestnáct, přidala se ke skupině
Choice, která zpívala převážně R´n´B. Ta se ovšem po
krátkém čase rozpadla a Pink zůstala jako sólová zpěvačka u
nahrávací společnosti LaFace. Zde si ji všiml Daryl
Simmons, který ji dohazoval různé zakázky. Zpívala vokály
Dianě Ross nebo skupině 93 Degrees. Mimo hudební kariéru se Pink snažila prorazit i ve
filmu. Pink si zahrála ve filmech jako Ski to the Max, Rollerball. Zahrála si také v Charlieho
Andílcích a režisér filmu se vyslovil o zájem na spolupráci v dalším díle Charlieho Andílků.
Nejslavnější alba:






Can´t Take Me Home – deska nahraná ve stylu R´n´B, nejslavnější singl There You Go
se stal jedním z nejslavnějších hitů v USA.
M!ssundaztood – rocková deska, která byla ze všech nejúspěšnější.
Try This – album, které by se dalo nazvat propadákem
Not Dead – album, kterým se opět vrátila na žebříčky hitparád
Funhouse – je posledním albem, které zaznělo po celém světě na turné v roce 2008
Mezi neslavnější singly, které u nás zaznamenaly úspěch patří: Stupid Girls, U+Ur
Hand, Sober, So What a nebo Dear Mr. President.
Zajímavosti:



V roce 2005 požádala motokrosového závodníka Careyho Harta o ruku. Touto
žádostí se chtěla odlišit od všech ostatních a udělat něco netradičního. Jejich
manželství funguje i přes jisté problémy dodnes.
Pink se zajímá o charitu, je členkou pro ochranu lidských práv ve světoznámé
organizaci UNICEF. Také je členkou sdružení PETA, kde bojuje především za
ochranu zvířat a jejich používání v oděvním průmyslu.
Pink je známá svými vyhraněnými názory na americkou společnost, politiku,
anorexii a bulimii a je také bojovnicí za svobodu názoru, projevu a hlavně bojuje
proti předsudkům ideální společnosti, kterou nám vštěpují především média. Její
názory jsou jistě zajímavé a texty písní se vyjadřují k daným problémům, podle
mého je to malý krůček jak změnit dnešní uvažování a chování mládeže.
Míša
Strana 12
MUCIN – ročník 2010/2011 – číslo 5 (3/2010)
Dveře v podlaze
Kdesi hluboko, v dalekém lese, bylo temné a záhadné jezero jménem Sevra. Uprostřed
tohodle jezera byl malý ostrůvek, byl dost velký na to, aby na něm byl dům i s rodinou.
V domě žila matka se svým dítětem Markem. Jednou v noci kloučka vzbudí nějaký zvuk.
,,Mami slyšel jsem zvuk“, ,,A jaký,“ ptá se maminka. ,,Byl to zvuk, jako když se snaží, aby
nebyl slyšet“. Maminka mu začala vyprávět o jednom klukovi, co taky slyšel takový zvuk.
Údajně to byly myši ve zdi ale ani Marek ani maminka tomu nevěřili. A jak tak vše bývá, kluk
je moc zvědavý a tak se ptá maminky, co ho napadne. Jednou mu maminka vykládala
o záhadných dveřích v podlaze. ,,A pročpak jsou v podlaze a co tam dělají?“ ptá se zvědavý
Marek. Maminka vyprávěla hrozivé a strašidelné věci o oněch dveřích. Říkala, že to jsou staré
dveře. Zpoza dveří vycházely zvuky jakoby tam uvnitř mučili malé děti. Ale všechny
maminky varovaly své dětičky, aby ty zlé dveře nikdy neotevírali. Ale zvědavé děti i tak dveře
otevřely, vešly dovnitř a už nikdy se nevrátily zpět. ,,Bojím se,“ řekl Marek. ,,Tyto dveře jsou
nejvíce zvláštní tím, že se objeví, kdy je nejmíň čekáš a potom z ničeho nic zase zmizí,“ říká
maminka. ,,Prosím slib mi, že ty dveře, když je uvidíš, nikdy ale nikdy neotevřeš a nevejdeš
dovnitř“.
Malý Marek slíbil a odebral se pro koláč do kuchyně. Došel sotva ke stolu ke koláčům
a najednou, vedle na podlaze byly. Dveře v podlaze jen tak ležely a pomalu pomaloučku se
otevíraly. A místo křiku malých děti bylo ticho. Jediné co Marka vtáhlo dovnitř do té temné
místnosti byla jeho nezkrotná zvědavost. Maminka se ohlédla viděla jak klouček leze dovnitř,
ale pozdě. Dveře se za ním zavřely a maminka naříkala. Snažila se dveře otevřít, ale nešlo to.
Jak šly dny a roky maminka pořád čekala u těch dveří a doufala, že se ještě vrátí, ale už jen
slyšela křiky malých dětí. Jednou se dveře otevřely, bylo už šero a matka zoufalá a odhodlána
udělat cokoliv pro své dítě, vlezla do těch dveří.
Kdesi hluboko, v dalekém lese, bylo temné a záhadné jezero jménem Sevra. Uprostřed
tohodle jezera byl malý ostrůvek, byl dost velký na to, aby na něm byl dům. V domě byly,
Dveře v podlaze a ty čekají...
Veronika Jurová
Strana 13
MUCIN – ročník 2010/2011 – číslo 5 (3/2010)
Rubrika:
Příběhy ze života
Jedno nudné odpoledne
… aneb nikdy nepodceňujte fantazii malých dětí
Jednou jsem takhle seděla u počítače a marně jsem se snažila sepsat své paměti, které zde měsíc co
měsíc čtete (s menšími pauzami), laptop v klíně a prázdno v hlavě. Mamka seděla vedle mě
s Johankou a Kryštofem a hráli nějaké hry, když jsem si povzdychla.
„Buďte vtipní!“ zoufala jsem si.
„A proč?“ zeptala se Johanka. No, někdo na to zareagovat musel.
„Protože chce být slavná,“ odpověděla mamka s úsměvem.
„A proč chceš být slavná?“ Johanka očividně prochází stádiem, kdy nejzajímavější odpovědi dostane
na otázky typu 'Proč?'.
„Protože s vámi mi nic jiného nezbývá,“ ušklíbla jsem se.
„Ty chceš jezdit do školy limuzínou?“ zakroutila nechápavě hlavou má zmatená mladší sestřička.
„Budeš se kamarádit s celebritama a budou tě fotografovat paparacijové.“ Tak tohle zaujalo mou
pozornost. Ďábelsky jsem se usmála a nastartovala prsty na klávesnici.
„A co se stane, až budu slavná, Johanko?“ ozvala jsem se nevinně, téměř se svatozáří nad hlavou.
Johanka ale zakroutila hlavou. „Nevím. Já ještě nejsem slavná, tak nevím. Jak se můžeš stát
slavným?“
„Když napíšeš něco o svých sourozencích a všichni si to přečtou,“ zasmála jsem se.
„Na netu?“ nadhodila Johanka nejistě. Bingo! Cítím bestseller.
„Víš, co je to net?“ zeptala jsem se.
„Co?“ zněla její odpověď. Výřečná, úplný Oxfordský slovník.
„Ne, ty mě nechápeš. Já se tě ptám, jestli to víš,“ zasmála jsem se znovu. To víte, v naší rodině, ten,
kdo se nesměje, je out.
Johanka pohodila hlavou a střihla rukama. „Počítač,“ řekla.
„Ne.“ Tím jsem nastartovala její přirozenou inteligenci a nutkání mít vždy pravdu. Nebo aspoň
poslední slovo.
Strana 14
MUCIN – ročník 2010/2011 – číslo 5 (3/2010)
„Buď počítač nebo mobil,“ navrhla svou další odpověď.
Mamka zakroutila hlavou. „To je jenom skříňka, kde ho najdeš.“
V tu chvíli jsem zjistila, kam celou dobu směřovala pozornost mé malé sestry. „Tolik slov? Je to
hodně slov. Tolik slov si nemůžu představit ani ve snu… teď to pošleš?“ vyhrkla nadšeně.
„Johanko… jak jsi přišla na to, že budu slavná a do školy budu jezdit limuzínou?“ zeptala jsem se
nadmíru pobaveně. Některé situace jsou u nás jednoduše neudržitelné.
„Tak, viděla jsem to v televizi, ne? A vůbec, jdu se napít, když hlad je vlastně žízeň,“ pohodila hlavou
a vykročila ke kuchyni. „Ode dneška se nesmí jíst zmrzlina, jinak bych měla zlé sny. Odkud jsou
vlastně zlé sny, mami?“
Mé prsty se rozběhly po klávesnici a po tváři se mi rozlinul ďábelský úsměv. „No? Odkud?“
Vzpomínám na dobu, kdy jsem se ptala na to samé – odešla jsem zklamaná a bez odpovědi. Mamka se
na delší dobu odmlčela a já jsem viděla, jak jí to v hlavě šrotuje.
„No, buď z mozku nebo… nebo nevím, potom,“ pokrčila Johanka rameny ve snaze zaperlit.
„Z plného žaludku, Johanko. Žaludek v noci spí, tudíž netráví a všechno jídlo v něm zůstává až do
rána...“ ozvala se z ničeho nic mamka.
„Dokud se nevykakám…“ vložila se do toho Johanka.
Mamka se na ni ošklivě koukla, a jakmile sestra ztichla, pokračovala dál. „A protože se v noci
netráví…“
„Protože nechodíme na záchod…“ skočila mamce znovu do řeči. Ten vražedný pohled byl k popukání.
Zvlášť, když tentokrát nebyl určený mně.
„… tak ti spaní otráví,“ dokončila mamka svou těžce filozofickou myšlenku. Ano, někteří z nás jsou
po ránu velice poeticky naložení. „Víš, Johanko, já nemám jenom tenké, tlusté a slepé střevo, já mám i
básnické. A vůbec, nemám ráda dělení na tenké a tlusté, takže mám střeva jen dlouhé, široké a
bystrozraké.“ V tu chvíli se k nám připojil i můj mladší bratr Kryštof a rozhodl se přihodit svou
trochou do mlýna. „Dlouhý, široký a bystrosraký?“ Toliko k tomu.
Výrok mé mamky mi připomíná, když mi ještě dávala přezdívky. Kdysi na základní škole jsem byla
básnické střevo, pak se mi zhoršil zrak a byla jsem slepé střevo a teď už jsem prostě jen střevo.
Palma
Strana 15
MUCIN – ročník 2010/2011 – číslo 5 (3/2010)
Kapitola 4.
Kolem pozemku byly vysoké stěny z krásného, zdobného kamene. Brána už byla otevřená.
Po celé, asi půl kilometru dlouhé, příjezdové cestě dlážděné stejnými kameny už stály
zaparkované auta. Samozřejmě ty nejlepší značky jako Aston Martin, Porsche, Ferarri,
Lamborghini, Lexus, Bentley, Bugatti a podobně. Nevím proč mi Mattův Dodge teď připadal
jako malé, ošklivé káčátko mezi nádhernými, bílými labutěmi. Hodně aut jsem poznávala
z otcovy prodejny. Pokud si myslíte, že ta cesta byla jenom nějaká cestička dva metry široká,
tak se šeredně pletete. Mohla mít takových dvacet metrů? Za domem se rozkládalo dalších
osm hektarů půdy. Soukromé golfové hřiště, potok s vodopádem, les, ohrada a stáj pro koně.
Takový pravý luxus se vším všudy. Dům stál na konci příjezdové cesty společně s garáží, do
které se mohlo odhadem vedle sebe postavit asi osm desetimetrových limuzín. Třípatrový
gigant svědčil o tom, že prostory kolem jsou jenom začátek. Dům byl napůl celý prosklený.
Všude, kam jste se podívali, byla okna. Všude! Bílý dům zdobený těmi stejnými, okrasnými
kameny jako to bylo u plotu (jestli se tak dá dvou metrů vysoké zdi kolem celého pozemku
říct).
V celém okolí široko daleko bylo jen pár, o něco menších vil. Tady bydlely ty celbrity,
které tady v Dawsonu žijí, politici, ředitelé. Párkrát už jsem u něj byla. V přízemí je obrovská
kuchyň s jídelnou, obývák, první pracovna, krytý bazén se saunou, kino pro třicet osob,
hudební místnost a tři pokoje pro hosty, s vlastní koupelnou a šatnou. V prvním patře pak
ložnice rodičů, koupelny a šatny už jmenovat nebudu, jsou automaticky u každého pokeje.
Druhá pracovna s knihovnou, posilovna s bowlingovou dráhou a další tři pokoje pro hosty.
V posledním, třetím patře měl pokoj CJ a jeho sestra Madison. Bylo jí čtrnáct. A...no...
myslím, že asi ani nemusím říkat, jaká je, když bydlí se svým bratrem. Velká terasa a pro ty
dva samostatná studovna. To by asi tak mohlo být všechno. Jo... málem bych zapomněla! Na
zahradě u domu je obrovský bazén, posezení s krbem, vířivka, sauna, vinný sklípek a dům pro
hosty. Ano... vzhledem k tokovým situacem a příležitostem, jako jsou tyhle, mají tolik pokojů
právě pro ně. Na zahradě je pak v samostatné garáži asi pět golfových vozíků. Jo... tomu se
říká síla, moc a vliv. Už od brány byla z domu slyšet hlasitá hudba. No... hurá... tak jsme tady.
Mattovi se podařilo zaparkovat jen pár metrů od domu.
,, Matte! Christino! Vítejte. Čekal jsem vás už před půl hodinou!,'' uvítal nás CJ hned, když
jsme zazvonili. Vlastně se docela divím, že ten zvonek slyšel. Měl na sobě kostým piráta.
Vypadal v tom docela i sexy. ,,No jo. Chris to trochu trvalo...'' Skvěle! Hodil to na mě.
Vždyť... půl hodiny zase tak velké zpoždění není. CJ si mě prohlídl. Taky už měl nějaké to
promile v sobě. ,,Hmm... stojí to za to.'' Chce mě. Vidím mu to na očích. Zabijte mě někdo!
,,Hezké kostýmy. Běžte dovnitř a chovejte se tu jako doma. Christina už to tady zná dost
dobře, že?'' a přitom na mě tajuplně mrkl. Hned nato zmizel někde v domě. Bylo tady hodně
lidí. Absolutně hlava na hlavě. Některé jsem poznávala ze školy, ostatní jsem viděla poprvé.
Ale všichni měli v ruce buď skleničku nebo... něco neidentifikovatelného. Netroufám si
odhadnout, kolik jich tady bylo. Každopádně to číslo nemělo jen tři cifry. Dům se změnil
v klub. V obýváku bylo udělané podium, kde hrála živá kapela. Ty kluky jsem neznala, ale
byli fakt dobří. Matt ze mě od té doby, co CJ odešel, nespustil oči. V jeho pohledu byla
krutost.
,,Jak to myslel, že už to tady dobře znáš?'' Nechápavě jsem se na něj podívala. Snad
nežárlil?,,Co?'',,Slyšelas dobře. Mohla bys mi to vysvětlit? ''Nevěřícně jsem se pousmála.
,,To snad nemyslíš vážně!'',,Jo? A co si mám podle tebe myslet?'',,Hele, Matte, nic nebylo!
Jenom potřeboval pomoct se španělštinou.'',,To ti nevěřím'' To už jsem se ale naštvala. ,,Jak
myslíš. Já ti říkám pravdu. Když se zeptáš jeho, určitě ti navykládá, že jsme spolu spali a pak
Strana 16
MUCIN – ročník 2010/2011 – číslo 5 (3/2010)
kdovíjak se mi to nelíbilo. To ale není pravda. Udělal by to jenom proto, aby tě naštval. Aby
si sám sobě dokázal, že má na víc než jen na roztleskávačky. A ty to víš. Víš, že bych něco
takového nikdy neudělala. Takže jestli mi nevěříš, tvůj problém. Miluju tě a říkám ti pravdu.
Nevidím důvod, proč bych ti měla lhát.'' Na chvíli zmlkl. Už se uklidnil. ,,Promiň. Nevím, co
to do mě najednou vjelo'' ,,To je v pohodě.'' ,,Pojď radši dozadu. Anebo počkej tam na mě.
Jenom pozdravím pár přátel, a pak nám donesu něco k pití,'' navrhl. Němě jsem přikývla.
Když jsem procházela domem, ze všech stran na mě dýchla ta atmosféra tzv. pravé americké
pařby. Ani jsem nechtěla vědět, co se děje nahoře v pokojích. Většina lidí už byla dost na šrot.
Na zahradě bylo taky dost lidí. Byl pěkný a relativně teplý večer. Zůstala jsem tady sama,
obrazně řečeno. Ve vířivce bylo taky několik lidí. Problém - byli nazí. Ne, že by mi to vadilo,
ale spíše mi to bylo nepříjemné. Příležitosti, že jsem osaměla se chytil hned jeden kluk.
Neznala jsem ho. Smrděl alkoholem a kouřem. ,,Ahoj upírko. Už ti někdo řekl, že jsi nejvíce
žhavá holka tady,'' dotíral. Byl až moc opilý. ,,Jakpak se jmenuješ?'',,Co je ti po tom,'' snažila
jsem se ho odpálkovat. Nezareagoval.,,Ale no tak zlato! Pojď, užijeme si. Nahoře bude
alespoň jeden pokoj určitě volný. A i kdyby ne, dá se to dělat všude'' ,,Je mi líto, ale jsem
zadaná.'' Snažila jsem si vymyslet záminku k tomu, aby mě nechal. Tahle se navíc hodila,
protože byla pravdivá. ,,Pche...,'' ušklíbl se. ,, ... a to mi má jako vadit?'' Bylo mi z něj na blití.
Byl tak odporný! Jako ošklivý nebyl (krasavec sice taky ne, ale ušlo to), ale to jeho chování
mě odrazovalo snad ještě více než vzhled. Chtěla jsem odejít. Se slovy: Sory, ale mám lepší
věci na práci, než se tady vybavovat s tebou, ale říct jsem to nestihla. Vrhl se po mě, div mě
nesrazil na zem a začal mě zuřivě líbat. Snažila jsem se ho od sebe odtlačit. Teď se mi
žaludek zvedal dvakrát tolik. Měl větší sílu než já. Dobře, kdybych byla opilá, možná bych se
s ním vyspala, ale teď? Teď jsem byla střízlivá... až moc. Po několika nekonečných vteřinách
se ode mě, takovým zvláštním způsobem odtrhl. Vzpamatovávala jsem se z toho náhlého
šoku, kdy na mě zaútočil. Až po chvilce mi došlo, že se neodtrhl z vlastní vůle. Viděla jsem
Matta, jak na něm na zemi sedí a zběsile do něj mlátí. Opilec měl celý zakrvácený obličej.
Nejdříve mi nedošlo, kdo to je. Ale teď, když jsem se na něj podívala pořádně, jsem i přes ten
zakrvácený obličej poznala mého spolužáka Brada. Když byl střízlivý, byl hodný. V matice
byl nejlepší ze třídy a když jste za ním přišli, že třeba něco nechápete, tak prvně nechtěl, ale
pak vám s radostí pomohl.
,,Matte! Uklidni se!'' křičela jsem na něj. Nevím jak, ale podařilo se mi ho od něj
odtrhnout. Chytla jsem mu obličej do dlaní, podívala se mu do očí a snažila se ho uklidnit.
Ještě dobrou chvilku s sebou cukal, pořád byl rozzuřený. ,,To je v pořádku. Uklidni se... je to
v pořádku,'' opakovala jsem mu pořád dokola. Asi to vážně zabralo. Nad Bradem, který se
pořád válel na zemi, už se mezitím seběhla celá skupinka zvědavců.
,,Jsem v pohodě.'' Ujistil mě po minutě. Věřila jsem mu. Tohle jeho chování mě docela
překvapilo. Ano, věděla jsem, že je v jistých situacích výbušný, ale že by někoho zmlátil
a zašel až tak daleko? On nebyl ten typ, co by vyhledával rvačky. Sice chodil boxovat, ale
nikdy to nemusel použít. Zajímavé. Chytl mě za ruku a omluvně políbil. Pak zmizel v domě.
Chápala jsem ho. Potřeboval být chvilku sám. Podívala jsem se na Brada. Už stál na nohách.
Zbytečně jsem se o něj bála. Dá si pár panáků a bude zase v pohodě. A zítra se tomu společně
zasmějeme. Stromy na zahradě byly lehce osvětlené malými světýlky. Sedla jsem si na
lehátko u kousek vzdáleného bazénu. Nikdo tam nebyl. Bylo pohodlné, dobře by se na něm
spalo. Bylo vyrobeno z tmavého, mahagonového dřeva a světlé látky. Nebyla to matrace,
něco, tenčího a trochu tvrdšího. Zahleděla jsem se směrem k lesíku, přes který tekl potok.
Kousek od lesa byl potom malý splávek. Kdyby nehrála tak hlasitá hudba, byl by to rajský
klid. U lesa jsem zahlédla postavu. Nebyl to nikdo z návštěvníků. Viděla jsem ho jen z dálky,
ale byl ... tak nějak, nevím, jak to říct. Budil dojem klidu, vyrovnanosti, krásy a elegance.
Dlouho se díval směrem k domu. Měla jsem takový divný pocit, nevím proč. Jestli to bylo
Strana 17
MUCIN – ročník 2010/2011 – číslo 5 (3/2010)
z něj? Slabé světlo ho jen lehce osvětlovalo. Vypadal jako anděl. Neviděla jsem mu do
obličeje.
Přece jenom byl dost daleko, rozpoznávala jsem jenom obrysy. Měl rovné, černé,
rozházené vlasy. Byly trochu delší. Tak rebelské, krásné. Nevypadal, že by měl kostým, ale
i přesto vypadal jako upír. Já vím, jsem směšná. Dlouho jsem se na něj dívala zkoumavým
pohledem. Pche, jako kdybych mohla vidět něco více. Po pár minutách se otočil směrem
k lesu a odešel. Nevím proč, ale v tu chvíli jako kdyby mě opustilo štěstí a klid.
Neuvědomovala jsem si to, ale od té doby, kdy jsem ho poprvé spatřila, jsem šťastná a klidná.
Zní to praštěně. Asi bych měla navštívit cvokaře. Někdo mi položil ruku na rameno. Lekla
jsem se tak, až jsem nadskočila. Ani jsem neslyšela někoho přicházet. Automaticky jsem se
otočila. Byl to Matt. ,,Pojď dovnitř, nastydneš,'' promluvil potichu. Zvedla jsem se. Objal mě.
Nečekaně, z ničeho nic. Lehce mě políbil, chytl za ruku a táhl za sebou do domu. Proč to
sakra dělá? Můžu chodit sama! Sedli jsme si na schody vedoucí do prvního patra. Mlčeli
jsme, až nezvykle dlouho. ,,Promiň Chris. Nevím, co to do mě vjelo. Asi... když jsem ho
viděl, jak tě... TO JSEM SE NA TO MĚL JENOM DÍVAT?!'' vybuchl. Vždycky je tak klidný
a vyrovnaný. Jen málokdy ho něco trápí a ještě méně často křičel. Za celé ty dva roky, co
s ním chodím i co ho znám, jsem ho až dnes viděla rozzuřeného, naštvaného, svým způsobem
poníženého.
,,Prosím Matte... neomlouvej se za to, co jsi udělal. Je přirozené, že ses tak zachoval. To já
bych se ti měla omluvit.'',,Za co? Že po tobě vyjel? Ale no tak, nemůžeš za to. Být po mém,
nevstal by už vůbec. Zařídil bych, aby se už nikdy nepostavil na nohy.'' „Matte!'' okřikla jsem
ho. Tohle chování u něj VŮBEC není normální. Uvědomovala jsem si, že to všechno udělal
kvůli mě, ale zas tak moc se toho nestalo. Dneska jsem ho nepoznávala. Zdá se, že ho neznám
tak dobře, jak jsem si myslela. Cítila jsem se za to vinna svým způsobem. Chtěla jsem mu to
vynahradit. Měla jsem sto chutí chytit ho za límec a vyvléct nahoru do jedné z postelí. Nebo
přinejmenším skočit mu kolem krku a líbat ho. Co mi v tom vlastně bránilo? Jsme na večírku!
Tohle je tady normální. S odhodláním jsem do sebe převrátila kelímek s pivem (který s sebou
Matt přinesl) vzhůru nohama. Trochu se mi z toho zamotala hlava, ale hned to přešlo. Ze
schodů ani do nich nikdo nešel. Sedla jsem si mu obkročmo na klín. Byl trochu vyvedený
z míry. Začala jsem ho pomalu a vášnivě líbat. Prvně na rtech, pak na bradě, na krku a pořád
jsem postupovala směrem dolů. Nic nenamítal. Bylo mi absolutně jedno, jestli nás někdo
pozoruje. Byla jsem už u spodní části krku. Chtěla jsem mu rozepnout košili a pokračovat, ale
zarazil mě.
,,Počkej,'' mluvil vážně. ,,Co se stalo? Mám přestat?'' Cítila jsem se trochu dotčená. Nebylo
to sice poprvé, kdy mě zarazil, ale tohle byla trochu jiná situace. Cítila jsem se odmítnutá!
Většinou měl k tomu důvod. Například ve škole, kdy už zazvonilo (přišli jsme pozdě tak
i tak), nebo tenkrát v absolutně plném kině... Prostě když to na nás přišlo, nebránili jsme se.
Jedno jsem měla jasné. Chtěla jsem, aby byl šťastný a spokojený. Aby měl na tváři úsměv
a v očích, v těch nádherných, medových očích, šibalské jiskřičky. Byla jsem schopná udělat
pro to cokoliv. ,,Měli bychom toho nechat.'' Byla jsem trochu zmatená. Tvářil se smutně. Byl
celý takový pokleslý. Co se to sakra děje? ,,Dobře. Jestli ti to vadí, tak přestanu.'' ,,Ne, tak to
nemyslím. Nevím, jak bych ti to měl říct...'' ,,Říct co?'' Jsem mimo. Absolutně. Co sakra chce?
Jsem zmatená! Chvilku přemýšlel. Dlouho nepromluvil ani slovo. Kolem nás pořád někdo
přecházel. Jak nahoru, tak dolů. Všichni byli na třísky. Možná dva nebo tři lidi, co jsme
potkali. ,,Víš, co? Nech to plavat... zapomeň na to. Pojď, zatančíme si.'' Snažila jsem se ho
přitom zvednout. ,,Christino... '' mluvil pořád stejně vážně. Stála jsem před ním a bedlivě
poslouchala. ,,... my... se stěhujeme.'' Vyrazilo mi to dech. Nevěděla jsem, co říct. Chtělo se
Strana 18
MUCIN – ročník 2010/2011 – číslo 5 (3/2010)
mi křičet. Cítila jsem, jak se mi hrnou slzy do očí. Trvalo mi... co tím chce doopravdy říct.
Takovým zvláštním způsobem mě pozoroval. Slzy se mi teď kutálely po tváři. Nevěřila jsem
mu. Určitě se teď usměje a řekne něco jako Neboj! Jenom mě zajímalo, jak by ses tvářila.
Čekala jsem, až něco řekne. Ale nic, pořád se na mě jenom díval. Schovala jsem si obličej do
dlaní. Nechtěla jsem se na něj dívat. Potichu jsem začala vzlykat. Když jsem se na něj
podívala podruhé, mnoho v jeho výrazu se změnilo. Teď jako kdyby se mi vysmíval
pohledem. Byl arogantní, suchý, výsměšný a pohoršený. A ke všemu se škodolibě usmíval.
Pohrdavě si odfrkl. Tvářil se, jako kdyby mu patřil celý Svět ... jako kdyby nebyl důležitější
nikdo jiný, než jenom on. Když promluvil, chtělo se mi zvracet. Mluvil takovým tím
hajzlovským tónem, který jako kdyby měl všechno na háku.
,,No tak. Opravdu si myslíš, že tě miluju? Nebuď směšná! Jenom jsem si s tebou hrál. Byla jsi
jenom hračka, která měla posloužit k zábavě do té doby, než odjedeme ze Států. Jsi pěkná, to
ano. V posteli přímo bohyně. Ale opravdu si myslíš, že bych se zahazoval s někým takovým,
jako jsi ty? Jsi hluboko pod mojí úrovní. Vzpamatuj se! Někoho jako ty, bych nechal rovnou
zabít. Byla jsi pouze nástrojem sázky, kterou jsem ke dnešnímu dni vyhrál.'' Jestli jsem byla
v šoku předtím, nebylo to nic v porovnání s tímhle. Nechápala jsem nic! Ten obličej, který
jsem kdysi tak milovala, jsem teď přímo nenáviděla. Znovu se mi chtělo křičet. Tentokrát na
něj. Znovu si pohrdavě odfrkl. Vstal a odcházel. Znovu se ke mně otočil. ,,Jsi odporná...''
a odcházel. Když došel až ke dveřím, sebrala jsem se. Dalo to docela dost zabrat. Nebylo to
zase tak jednoduché, jak se může zdát. Stála jsem asi dva metry od něj.
,,Mám otázku'' začala jsem trochu drze. Krotila jsem se, abych po něm nezačala řvát a přitáhla
tak pozornost všech přítomných. Hmm, stejně už bylo v chodbě dost lidí a jestli se to dozví
o pár víc nebo míň, na tom nesejde. ,,Co jsem ti udělala?'' ,,Co? Vlastně nevím... prostě se ke
mě nehodíš,'' odpověděl ledově. Odmlčel se. Přešel ke mně a chytl mi bradu. Odstrčila jsem
ho. Chytl mě znovu, tentokrát to bolelo. Začal mě líbat. Stejně jako Brad tam venku. Surově
a naléhavě. Kousla jsem ho tak, že začal krvácet. Hřbetem ruky si přejel přes rty. Naštval se.
Uhodil mě tak, že jsem se neudržela na nohou a spadla na zem. Chytl mě za vlasy a prudce mi
trhl hlavou, div mi nepřelomil vaz. Znovu mě surově políbil. ,,Tak sbohem, miláčku'' a pustil
mě. Prudce jsem se hlavou praštila do tvrdé, kamenné podlahy. Na chvilku se mi zatemnilo
před očima.
Nikola Foldynová
Strana 19