Khaled Hosseini - vyslanec dobré vůle WASHINGTON

Khaled Hosseini - vyslanec dobré vůle
WASHINGTON, Spojené státy, 16. února 2007 (UNHCR) - Khaled Hosseini byl v roce
2006 jmenován vyslancem dobré vůle UNHCR ve Spojených státech. První román
afghánského spisovatele, který byl kdysi sám uprchlíkem, se stal mezinárodním
bestsellerem. Nedávno hovořil s novinářem z amerického UNHCR Timem Irwinem. Zde
si můžete přečíst úryvky z jejich rozhovoru:
Jak došlo k tomu, že celá vaše rodina odešla z Afghánistánu do Spojených států?
Opustili jsme Kábul v roce 1976, můj otec byl totiž diplomat a přeložili ho na afghánskou
ambasádu v Paříži. Během našeho pobytu v Paříži Sověti obsadili Afghánistán [v prosinci
1979], takže jsme ve Francii požádali o politický azyl do Spojených států a v roce 1980
nám by udělen. Válka proti Sovětům se stupňovala, a tak jsme se ještě téhož roku
odstěhovali do San Jose [v Kalifornii]. Od té doby žijeme ve Státech.
S jakými těžkostmi jste se museli zpočátku potýkat?
Doma moji rodiče platili za vzdělané odborníky, matka byla zástupkyní ředitele velké
střední školy, otec diplomat. Ze začátku pro ně bylo těžké se přizpůsobit tomu, že nemají
žádnou práci a ze sociálních dávek se snaží uživit pět dětí. Bylo to náročné nejen z
finančního hlediska, ale také z pohledu vlastní identity.
Také si myslím, že se cítili trochu osaměle, třebaže se afghánská komunita v Americe
začala během osmdesátých let pomalu rozrůstat, tehdy tam moc krajanů nebylo. Museli
se odloučit od spousty svých přátel a příbuzných, ale myslím, že to nakonec zvládli velice
dobře. Téměř ihned začali pracovat a nás děti dali do školy, ale první dva neb tři roky pro
ně byly poměrně tvrdé.
Myslíte si, že se díky Lovci draků začalo více lidí zajímat o afghánské uprchlíky?
Já v to doufám. Určitě se teď všichni více soustředí na celou situaci v Afghánistánu.
Často dostávám e-maily od čtenářů, kteří mi píší, že po přečtení mé knihy si dokáží
udělat mnohem lepší obrázek o skutečném Afghánistánu a mají k němu i jeho
obyvatelům osobnější vztah. Byl jste se poslední dobou podívat do Afghánistánu, a
pokud ano, jaké byly vaše dojmy?
Byl jsem tam v březnu 2003, pár měsíců předtím, než vyšel Lovec draků. Naposledy jsem
tam byl před 27 lety, takže je jasné, že jsem se vrátil do města, které bylo už na první
pohled úplně jiné - infrastruktura byla zničená, stejně jako poničený a zanedbaný Kábul.
Viděl jsem tam spoustu věcí, o kterých jsem psal ve své knize - vdovy a sirotky, válečné
veterány, lidi zraněné a zmrzačené ve válce, lidi jen tak se potloukající ulicemi.
Také ta neustálá přítomnost zbraní a armády, což v sedmdesátých letech nebylo. Město je
mnohem přeplněnější a znečištěnější, než si ho pamatuji. V roce 2003 byl ve městě cítit
optimismus, lidé se angažovali v různých projektech. Od té doby jsem tam nebyl, takže
nevím, jestli se něco změnilo.
Jak jste se stal vyslancem dobré vůle UNHCR?
V červnu 2006 mi UNHCR udělilo humanitární cenu, což pro mě byla obrovská pocta.
Promluvil jsem ve Washingtonu,D.C. při příležitosti Mezinárodního dne uprchlíků [20.
června] a krátce potom mě kontaktovali z UNHCR a nabídli mi, jestli bych pro ně nechtěl
pracovat jako vyslanec dobré vůle. V mnoha ohledech je to pro mě způsob, jak dělat
něco, po čem jsem toužil už dlouho. Tím, že jsem z Afghánistánu, země s jedním z
největších počtů uprchlíků na světě, je to téma, které je mi velice blízké. Cítím, že v této
záležitosti mohu něco změnit.
Takže když mě UNHCR kontaktovalo, abych s nimi spolupracoval a pomáhal zvyšovat
povědomí o situaci uprchlíků, ať už afghánských, dárfúrských nebo jakýchkoli jiných,
byl jsem nadšen a uvědomil jsem si, že je to pro mě skvělý způsob, jak se věnovat
humanitární činnosti.
Nedávno jste navštívil uprchlíky ve východním Čadu. Jaké z toho máte pocity?
O tragédii v Dárfúru si můžete číst nebo ji sledovat v televizi, ovšem mluvit přímo s
lidmi, kteří jsou těmito zvěrstvy osobně zasaženi, je něco úplně jiného. Ve východním
Čadu jsem se setkal s několika uprchlíky a vyslechl si jejich příběhy. Bylo zdrcující
zjišťovat, jak otřesné věci se jim staly a čím vším si museli projít. Po setkání s těmito
lidmi se mě dárfúrská tragédie bytostně dotkla v celé své šíři.
Také jsem odjel s pocitem, že všichni humanitární pracovníci, kteří tam působí - včetně
těch z UNHCR - tak činí na vlastní obrovské riziko. Situace ve východním Čadu je ještě
napjatější, než jsem očekával. Kvůli pokračujícím bojům mezi rebely a vládními vojáky
byla situace velmi nestabilní. Byl jsem tam jenom týden a velice obdivuji humanitární
pracovníky, kteří jsou stylem jeden den v práci - jeden den volna schopni pracovat v
takovýchto podmínkách.
To jsou mé dva hlavní dojmy. Také jsem lépe pochopil, jak složité jsou tyto konflikty, jak
hluboce souvisí s etnickou příslušností. Soupeřící strany se neustále mění a je náročné to
sledovat.
Povězte nám, co si myslíte o týmech lékařů, které jste viděl v Čadu pracovat.
Sám jako lékař si dovedu pouze představit, v jak náročných podmínkách pracují. Starají
se o lidi v mimořádných situacích. Mají velice omezené množství laboratorních i
diagnostických prostředků. Léčí obrovskou populaci v prostředí, ve kterém se vyskytuje
spousta různých nemocí. Schopnostmi těchto lékařů jsem byl ohromen.
Navíc neléčí pouze uprchlíky a místní čadskou populaci, ale starají se také o zraněné
rebely, čadské vojáky nebo bandity. Musí se o ně postarat bez jakýchkoli otázek.
Několikrát jsem se sám sebe ptal, jestli bych zvládl pracovat jako lékař za těchto
podmínek. Zaslouží si náš obdiv.
Co dalšího s UNHCR plánujete?
Byl jsem požádán, abych vystupoval na veřejnosti ve prospěch uprchlíků a působil jako
zastánce uprchlíků z celého světa. Bude pro mě ctí zkusit zaujmout pozornost veřejnosti a
využít svého přístupu do médií, aby daly prostor obětem humanitárních krizí.