Ženy ve vědě

ŽENY VE VĚDĚ
ŽENY VE VĚDĚ
OBSAH
Úvod.................................................................................................... 3
Kvíz...................................................................................................... 4
Hypatia alexandrijská................................................................. 6
Margaret Cavendish................................................................... 7
Elena Cornaro Piscopia.............................................................. 9
Émilie du Châtelet.......................................................................10
Laura Maria Caterina Bassi....................................................12
Maria Gaetana Agnesi..............................................................13
Caroline Lucretia Herschel......................................................15
Sophie Germain............................................................................17
Mary Somerville...........................................................................19
Augusta Ada Lovelace............................................................. 20
Sofia Kovalevská......................................................................... 22
Marie Curie–Skłodowská....................................................... 24
Mileva Maričová–Einsteinová............................................. 26
Lise Meitner.................................................................................. 28
Emmy Noether............................................................................. 30
Irene Joliot–Curie....................................................................... 32
Maria Goeppert–Mayer.......................................................... 33
Adéla Kochanovská­‑Němejcová......................................... 35
Chien­‑Shiung Wu........................................................................ 37
Jocelyn Bell Burnell................................................................... 39
Použité zdroje............................................................................... 41
ÚVOD
Věda jako taková bývala kdysi teritoriem výhradně mužským. Muži
doslova opanovali technické a přírodovědné obory, podepisovali se
pod velké objevy a za ně byli odměňováni a dostávalo se jim spo‑
lečenského uznání. Pozice žen na poli vědy musela být tvrdě vydo‑
byta, přičemž bylo nutné překonat četné překážky, které byly dány
ať už dobou, kdy žena byla vnímána spíše jako majetek či hospo‑
dyně bez ambic v rámci jakéhokoli vědění, nebo společenskými
konvencemi. Žena dlouho patřila z kulturně zakořeněného pohledu
„za plotnu“, kde z jisté pozice obhospodařovala domácnost a pod‑
porovala svého partnera. S proměnami na úrovni společenské, eko‑
nomické i politické se pozice žen začala pozvolna proměňovat.
Dnes nelze tvrdit, že pole vědecké je čistě jen polem mužským.
Ženy si zde našly své místo a již nesčetněkrát dokázaly, že zcela
oprávněně. Není tomu ovšem tak dlouho, například první lékařka
u nás na české Karlo­‑Ferdinandově univerzitě v Praze promova‑
la teprve v roce 1902. První česká promovaná doktorka medicíny
na pražské univerzitě v Praze byla současně historicky třetí promo‑
vanou českou lékařkou vůbec. Současně se stala první odbornou
lékařskou se soukromou praxí.
V sedmdesátých letech dvacátého století byla neurovědkyně Lynne
Kiorpesová středem pozornosti ve třídě mužů na Bostonské uni‑
verzitě. První den semestru slyšela z úst svého profesora: „Vidím
v této třídě ženy. Osobně si nemyslím, že mají ženy
co pohledávat na technice a osobně dohlédnu na to,
abyste ani jedna neprošla.“ Tento profesor myslel svoji vý‑
hružku, jak se později ukázalo, skutečně vážně. Dnes by se podob‑
ná situace ve Spojených státech velmi pravděpodobně neopako‑
vala, nicméně předsudky a sexismus na odborném poli zde stále
do jisté míry přetrvávají, především v těch oborech, které byly po‑
važovány za výhradně mužské. Právě tento přístup do značné míry
podprahově vytěsňuje ženy z určitých oblastí vědy.
V posledních desetiletích dosáhly ženy na poli vědy nemála úspě‑
chů, nicméně v podstatě permanentně čelí přetrvávajícím kariérním
výzvám.
Tato brožura představuje nezměrný potenciál žen – vědkyň, které
svým úsilím, intelektem a kreativitou přispěly ke společenskému
i vědeckému rozvoji a dokázaly, že není radno potenciál v nich dří‑
mající podceňovat jen proto, že často oblékají podpatky a sukně.
3
KVÍZ
1. Přiřaď správně jméno a tvrzení o každé vědkyni. Pokud se ti to podaří,
z písmen vznikne věta.
Hypatia Alexandrijská
S jako první žena napsala učebnici integrálního a diferenciálního počtu
Margaret Cavendish
U jako první žena vysvětlila reakci štěpení uranu pomocí neutronů
Elena Cornaro Piscopia
I experimentálně vyvrátila zákon parity
Émilie du Châtelet
E první počítačová programátorka
Laura Bassi
J jako první žena se stala členkou Royal Astronomical Society
Maria Agnesi
_ jako první žena se stala profesorkou na evropské univerzitě
Caroline Herschel
D stala se první redaktorkou matematického časopisu Acta Mathematica
Sophie Germain
N stala se první českou profesorkou inženýrství
Mary Somerville
E jako první žena objevila kometu
Ada Lovelace
_ stala se první členkou pařížské Akademie věd
Sofia Kovalevská
S první žena – filozof
Marie Curie–Sklodowská
CH objevila pulzary
Mileva Maričová
- Einsteinová
Ň Voltair o ní prohlásil, že je „velký muž, jehož jedinou chybou je, že je žena“.
Lise Meitner
_ jako první žena představila model atomového jádra
Emmy Noether
A jako první Evropanka získala doktorát z filozofie
Irene Joliot–Curie
Z jako první žena objevila umělou radioaktivitu
Marie Goeppert–Mayer
_ nejgeniálnější ženský matematický mozek (podle Alberta Einsteina)
Adéla Kochanovská­
‑Němejcová
T první žena, která přihlížela zasedání Royal Society
Chien Shiung Wu
N jako jediná žena získala Nobelovu cenu za fyziku i chemii
Jocelyn Bell Burnell
O byla první manželkou nejslavnějšího fyzika 20. století
2. Vyberte správné odpovědi.
1.
Émilie du Châtelet tvořila a žila na zámku v Cirey společně s
a. Newtonem
b. Diderotem
c. Laplacem
d. Voltairem
2.
Aby Sophie Germain mohla studovat na École Polytechnique,
tak
a. tajně chodila do poslucháren
b. se převlékala za chlapce
c. si opisovala přednášky od řádných studentů
d. nakukovala oknem
3.
Která z následujících vědkyň nebyla profesorkou na univerzitě?
a. Laura Bassi
b. Maria Agnesi
c. Sofia Kovalevská
d. Sophie Germain
4.
Kterou z vědkyň drasticky zabil dav?
a. Carolinu Herschel
b. Hypatii
c. Margaret Cavendish
d. Sophie Germain
4
5.
Po které z vědkyň je pojmenovaná matematická křivka?
a. Lise Meitner
b. Marii Agnesi
c. Emmě Noether
d. Adě Lovelace
6.
Které záření bylo hlavní pracovní náplní Chien­‑Shiung Wu?
a. infračervené
b. gama
c. beta
d. rentgenové
7.
Která astronomka psala o možné existenci nové planety Uran?
a. Caroline Herschel
b. Mary Somerville
c. Jocelyn Berll Burnell
d. Émilie du Châtelet
8.
Jocelyn Bell Burnell objevila jeden druh hvězdných objektů.
Které to byly?
a. hnědé trpaslíky
b. neutronové hvězdy
c. černé díry
d. pulsary
9.
Která z vědkyň mimo jiné napsala první sci­‑fi román?
a. Mary Somerville
b. Émilie du Châtelet
c. Margaret Cavendish
d. Maria Agnesi
10. Maria Goeppert­‑Mayer a Chien­‑Shiung Wu spolupracovaly
na projektu Manhattan. Čeho se tento projekt týkal?
a. letu do vesmíru
b. vydláždění čtvrti v New Yorku
c. vývoje urychlovače částic
d. vývoje atomové bomby
11. Jak se Mileva Maričová seznámila s Albertem Einsteinem?
a. Byli kolegové na univerzitě v Praze.
b. Byla jeho kolegyní na patentním úřadu.
c. Při cestě vlakem ze Záhřebu do Vídně.
d. Byli spolužáci.
12. Emmy Noether spolupracovala s Davidem Hilbertem a Felixem
Kleinem na jedné fyzikální teorii. Jak se tato teorie nazývá?
a. teorie strun
b. teorie relativity
c. teorie velkého sjednocení
d. kvantová teorie
13. Která vědkyně se nezabývala radioaktivitou?
a. Lise Meitner
b. Chien­‑Shiung Wu
c. Irene Joliot Curie
d. Emmy Noether
14. Elena Cornaro Piscopia se původně chtěla stát doktorkou
a. teologie
b. medicíny
c. práva
d. filozofie
15. V jakém příbuzenském vztahu byla Irene Joliot­‑ Curie a Marie
Curie­‑Sklodowská?
a. dcera a matka
b. sestry
c. matka a dcera
d. vnučka a babička
16. Která vědkyně byla dcerou slavného spisovatele lorda Byrona?
a. Mary Somerville
b. Margaret Cavendish
c. Lise Meitner
d. Ada Lovelace
17. Které hvězdné objekty nepozorovala Caroline Herschel?
a. dvojhvězdy
b. pulsary
c. mlhoviny
d. komety
18. Laura Bassi se svým manželem experimentovala v oblasti
a. výživy
b. elektřiny
c. optiky
d. tepla
19. Adéla Kochanovská Němejcová vedla laboratoř, kterou finan‑
coval jeden průmyslový podnik. Který to byl?
a. Škodovy závody
b. brněnská Zbrojovka,
c. Poldovka
d. Vítkovické železárny
20. Marie Curie Sklodowská a její manžel Pierre objevili dva nové
prvky. Které to byly?
a. aktinium a radium
b. curium a polonium
c. polonium a radium
d. curium a radium
Řešení kvízů naleznete na straně 39
5
HYPATIA
ALEXANDRIJSKÁ
MÝTUS O POHANSKÉ
MUČEDNICI
NÁRODNOST
DATUM NAROZENÍ
DATUM ÚMRTÍ
OBLAST PŮSOBENÍ
řecká, egyptská
350 až 370 n. l.
březen 415
matematika
MÍSTO NAROZENÍ
Alexandrie
MÍSTO ÚMRTÍ
Alexandrie
Kráska mezi filozofy
Hypatia se narodila v egyptské Alexandrii mezi lety 350 až 370
našeho letopočtu v závěru řecko–římské doby. Jejím otcem byl
řecký matematik a astronom Theón Alexandrijský, poslední správ‑
ce alexandrijské knihovny (v roce 391 n. l. ji křesťané vypálili). Byl
jejím učitelem matematiky a astronomie. Hypatia se později stala
jeho spolupracovnicí a podílela se na sepsání některých jeho děl.
Cestovala po různých částech řecké a římské říše a získávala další
poznatky z matematiky, astronomie a filozofie.
Podle záznamů historiků byla Hypatia nejen inteligentní, ale také
neobyčejně krásná. Díky tomu měla spoustu nápadníků. Všechny
odmítla, některé dost odstrašujícím způsobem. Nikdy se neprov‑
dala. Vedla na svou dobu neobvyklý život. Působila ve veřejných
věcech, byla nezávislá, praktická a ctnostná. Oblékala se do muž‑
ského roucha, které nosili učenci. Pohybovala se volně po městě
a nerespektovala normy pro chování žen.
Krásná, chytrá, ctnostná, oblečená v mužském rou‑
še. Taková byla Hypatia. Nebo možná taky ne. Žila
před šestnácti sty lety a to už je dost dlouhá doba
na to, aby se o ní, jejím životě a smrti vytvořila
řada legend a mýtů. Shromáždila skupinu mla‑
dých mužů z velmi dobrých rodin nejen z Alexan‑
drie, ale i z velké dálky. Pro uzavřenou společnost
svých žáků byla ztělesněním intelektuální a mrav‑
ní dokonalosti. Nakonec byla drasticky zavraždě‑
na davem, její tělo roztrháno a zbytky spáleny.
Zničení Alexandrijské knihovny křesťany v roce 391 na kres­
bě z roku 1910.
Převzato z commons.wikimedia.org;
Vlivná škola
Hypatia pořádala vědecké i filozofické přednášky. Asi v roce 400
založila a vedla úzký okruh studentů z bohatých rodin. Studovala
a učila díla Aristotela a Platona. Ona sama byla ateistka (bez vy‑
znání), přesto téměř všichni její studenti byli křesťané. Byla pře‑
svědčená o tom, že se její učení s křesťanstvím velmi dobře doplňu‑
je. Jejím známým žákem byl jistý Synesius, z jehož korespondence
se můžeme dozvědět podrobnosti o Hypatii a jejím životě. Pořádala
přednášky i pro veřejnost, na které chodili běžní lidé i představitelé
města. V Alexandrii patřila mezi vážené a oblíbené osobnosti. Její
současníci ji považovali za charismatického učitele a vážili si jejích
znalostí a odbornosti.
Detail fresky Raffaela Santiho Athénská
škola pravděpodobně představuje portrét
Hypatie.
Převzato z commons.wikimedia.org.
6
Hypatia prý sestrojila astrolábium (přístroj k určování zeměpisných
souřadnic z okamžiků průchodů hvězd stejnou výškou), hydrometr
(přístroj k měření hustoty kapalin) a hydroskop (přístroj k pozoro‑
vání předmětů pod mořskou hladinou). Sestavila také astrono‑
mické tabulky s výpočty poloh planet. Pokročila daleko ve studiu
kuželoseček, komentovala Diofantovy, Eukleidovy, Apolloniovy
a Ptolemaiovy práce. Bohužel se žádné její dílo nedochovalo.
MARGARET
CAVENDISH
JAKO PRVNÍ ŽENA
SE ZÚČASTNILA ZASEDÁNÍ
ROYAL SOCIETY
NÁRODNOST
Celá freska Raffaela Santiho Athénská škola, kde kromě
Hypatie je i řada dalších
slavných řeckých filozofů.
Převzato z commons.wikimedia.org.
DATUM NAROZENÍ
DATUM ÚMRTÍ
OBLAST PŮSOBENÍ
MÍSTO NAROZENÍ
Krutá smrt
Hypatia žila v době, kdy se hlavním náboženstvím stávalo křesťan‑
ství. Ona sama byla ateistka (bez vyznání), ale měla řadu křesťan‑
ských studentů. Když se k moci v Římě dostal křesťan a její nepřítel
Cyril Alexandrijský, ocitla se v ohnisku střetů mezi křesťany a poha‑
ny. Ani toto nebezpečí ji neodradilo od vyučování. Když projížděla
městem, tak ji přepadl zfanatizovaný dav několika set Cyrilových
křesťanů. Útočníci ji vytáhli z vozu, strhli z ní šaty a odvlekli ji
do budovy Caesareia, která byla přeměněná na křesťanský kostel.
Zde ji velmi brutálním způsobem zabili: tělo jí rozdrásali ostrými
hranami rozbitých střešních tašek (podle méně pravděpodobné
verze ostrými mušlemi ústřic). Části těla odnesli za město na mís‑
to zvané Cinaron, kde je spálili. Její dílo bylo zakázáno. Po ní se už
v celém Řecku neobjevil nikdo, kdo by pokračoval ve velké a slavné
práci řeckých matematiků.
350 – 370 N. L.
MÍSTO ÚMRTÍ
anglická
1623
15. prosince 1673
fyzika, filozofie
Colchester
Londýn
Mladá dáma z lepší anglické společnosti, lady
Margaret Cavendish, se od mládí zajímala o pří‑
rodní filozofii. Tak se v té době označovaly veškeré
znalosti o přírodě (fyzika, chemie, biologie apod.).
Napsala řadu knih, mezi nimi i jeden z prvních sci­‑fi
románů. Byla první ženou, která přihlížela zasedání
anglické učené společnosti Royal Society a bojo‑
vala za to, aby se ženy mohly stát jejími členkami.
narodila se v egyptské Alexandrii
400
vedla školu
415
zemřela v Alexandrii
Margaret Cavendish.
Převzato z commons.wikimedia.org;
Extravagantní šlechtična
Margaret Lucas se narodila v roce 1623 v rodině s osmi dětmi ne‑
příliš majetného šlechtice Sira Thomase Lucase z Colchesteru.
Jejími bratry byli sir John Lucas a sir Charles Lucas, slavní angličtí
vojevůdci. Výchova dívek té doby spočívala především ve výuce
domácích prací, zpěvu a tance. Proto Margaret věnovala veškerý
7
svůj volný čas studiu knih. Čas strávený jinak než čtením pova‑
žovala za promarněný. V roce 1644 odešla ve službách královny
Henrietty Marie do exilu v Paříži na dvůr Ludvíka XIV. Buď zde,
nebo v Londýně se seznámila s Williamem Cavendishem, vévodou
s Newcastlu. Cavendish byl o třicet let starší, přesto si výborně
rozuměli. Ve dvaadvaceti letech se za něj provdala a stala se tak
jeho druhou ženou. Odešli z Paříže do Antverp, kde byla v nefor‑
mální společnosti exulantů představena René Descartesovi a Pierru
Gassendimu. Zde se Margaret dozvěděla o populární mechanické
filozofii a atomismu. Její manžel William v ní probudil lásku k mate‑
matice a jeho bratr Charles k přírodním vědám.
Margaret v roce 1651 navštívila Anglii a rychle si kvůli svým šatům,
které si sama navrhovala, a výstřednosti získala pověst extrava‑
gantní ženy. Následující rok začala psát své vlastní práce. Margaret
Cavendish napsala dvacet jedna knih s více než tisíci stranami.
První z roku 1653 se jmenuje Poems and Francies a ve verších
tu vyložila Epikurův atomismus takovým způsobem, že odpůrce
tohoto starověkého učení doslova šokovala a stoupence uvádě‑
la do rozpaků, protože z atomů si představovala složenou i lid‑
skou duši. O pravdivosti těchto spekulací ji nepřesvědčil ani René
Descartes nebo Robert Hooke. Z oblasti přírodní filozofie napsala
např. v roce 1655 Philosophical and Physical Opinions, v roce
1666 Observations upon Experimental Philosophy nebo v roce
1668 Ground of Natural Philosophy. Kromě přírodovědných a fi‑
lozofických spisů napsala i několik her a sbírek básní. Je autorkou
prvního sci­‑fi románu Blazing World z roku 1666, ve kterém vy‑
tvořila celý fiktivní nový svět a jeho císařovnu.
První strana její knihy Ground of Natural Philosophy.
Převzato z commons.wikimedia.org;
První a na dlouho poslední
žena v Royal Society
Cavendishova rodina se z exilu vrátila v roce 1660, kdy byla ob‑
novena monarchie. Po návratu do Anglie začala Margaret studo‑
vat díla ostatních přírodních filozofů (termín „vědec“ ještě nebyl
vytvořen) a pokračovala v psaní. V roce 1667 se Margaret splnilo
její přání a mohla se zúčastnit zasedání Royal Society. Toto svolení
nezískala díky své osobnosti a práci, ale díky přímluvě svého brat‑
ra Johna, který byl jedním ze zakládajících členů. Ona a její dopro‑
vod sledovali program pokusů v režii uznávaných učenců Roberta
Boylea a Roberta Hookea. Její bratr John brzy litoval. Margaret ne‑
seděla a tiše neposlouchala. Naopak! Hlasitě projevovala své přání,
8
aby se Royal Society otevřela i ostatním ženám. Poté byla návštěva
žen na zasedání oficiálně zakázána. Jejímu požadavku bylo vyhově‑
no až za bezmála tři sta let.
Portrét Margaret
Cavendish.
Převzato z commons.wikimedia.org.
Po smrti se Margaret Cavendish dostalo stejných poct jako
největším osobnostem anglických dějin. Byla pohřbena
ve Westminsterském opatství v Londýně.
1623
narodila se v Colchesteru
1641
odešla s královnou Henriettou Marií do exilu v Paříži
1644
seznámila se s Williamem Cavendishem
1660
vrátila se z exilu do Anglie
1667
jako první žena byla na zasedání Royal Society
1673
zemřela v Londýně
ELENA
CORNARO
PISCOPIA
PRVNÍ EVROPANKA
S TITULEM DOKTOR
FILOZOFIE
NÁRODNOST
DATUM NAROZENÍ
DATUM ÚMRTÍ
OBLAST PŮSOBENÍ
MÍSTO NAROZENÍ
MÍSTO ÚMRTÍ
republice. Rodina Cornaro tak patřila k váženým občanům a jejich
dům byl hlavním centrem benátské renesance. Otec brzy rozpoznal
talent své dcery, a proto ji od sedmi let zajistil soukromé učitele
latiny, řečtiny, hebrejštiny, španělštiny, francouzštiny, arabštiny,
gramatiky a hudby. Díky tomu ji současníci nazývali oraculum
septilingue. Kromě toho všeho hrála dobře na harfu, klavichord,
housle a cembalo, komponovala a psala básně. Měla hluboké zna‑
losti z matematiky a astronomie. Na přání rodiny už v jedenácti
letech složila slib čistoty a v devatenácti letech převzala hlavní ži‑
votní zásady řádu Benediktinek. Celý život se jimi řídila, ale do řádu
nikdy nevstoupila.
Elena Cornaro Piscopia.
Převzato z commons.wikimedia.org;
italská
5. června 1646
26. července 1685
filozofie, matematika
Benátky
Padova
Elena Cornaro Piscopia byla velmi nadaná dív‑
ka. Od domácích učitelů se naučila sedm jazy‑
ků, matematiku a astronomii. Až ve dvaceti šesti
letech odešla studovat na univerzitu. Jejím cí‑
lem byl doktorát z náboženských věd – teologie.
To bylo ale pro ženy v 17. století nemožné. Pro‑
to s velkým úspěchem ve dvaatřiceti letech složi‑
la jako první evropská žena doktorát z filozofie.
Elena Cornaro Piscopia.
Převzato z commons.wikimedia.org;
Oraculum septilingue
– ovládala sedm jazyků
Elena Lucrezia Cornaro Piscopia se narodila 5. června 1646
v Palazzo Loredan v Benátkách. Byla třetím dítětem Giovanniho
Battisty Cornaro­‑Piscopii a jeho manželky Zanetty Boni. Její mat‑
ka pocházela z nižších společenských vrstev a za Giovanniho ne‑
byla vdaná, později s ním měla další čtyři děti. Giovanni Battista
byl prokurátorem svatého Marka, vysokého úřadu v Benátské
V roce 1669 přeložila ze španělštiny do italštiny spis Colloquio
di Cristo nostro redentore all’anima devota od kartuziánské‑
ho mnicha Giovanni Laspergio. To ji proslavilo, stala se členkou
mnoha učených společností a v roce 1670 prezidentkou benátské
Accademia dei Pacifici.
Chtěla se stát doktorkou teologie
Otec ji přemluvil, aby v šestadvaceti letech, tedy v roce 1672, ode‑
šla studovat na třetí nejstarší italskou univerzitu do Padovy. Jeho
snem bylo mít z dcery doktorku teologie. To se ale ukázalo jako
nemožné. Automaticky by totiž s doktorátem teologie mohla ká‑
zat a to bylo pro ženu nepřípustné. Církev a univerzita tehdy ješ‑
tě nebyla na takovou hodnost u ženy připravená. Eleně Cornaro
Piscopii bylo proto doporučeno, aby si požádala o doktorát z filo‑
zofie. Na její doktorskou zkoušku 25. června 1678 prý přišlo tolik
lidí, že musela být přeložená z univerzitní posluchárny do padovské
katedrály Blahoslavené Panny. Přítomné byly orgány univerzity,
profesoři všech fakult, studenti, a většina z benátských senátorů
spolu s mnoha pozvanými hosty z univerzit v Bologni, Perugii, Římě
a Neapoli. Její vystoupení prý bylo skvělé a přesvědčivé, účastníci
žasli nad jejími znalostmi i přednesem. Mluvila hodinu v klasické
latině, vysvětlila složité náhodně vybrané pasáže z děl Aristotela.
Když skončila a ustal potlesk, tak ji profesor Rinaldini udělil dok‑
torské insignie, na hlavu jí položil vavřínový věnec, na prst jí
navlékl doktorský prsten a přes ramena přehodil hermelínový plášť.
Elena Cornaro Piscopia se stala první ženou, které byl na univerzi‑
tě v Padově a i v celé Evropě udělen titul doktora filozofie. Tento
ojedinělý úspěch jí vysloužil respekt a obdiv po celé Evropě. Jako
studentka mohla přednášet na univerzitě. Jako doktorka filozofie
a hlavně žena to měla zakázané i přesto, že o její lekce matematiky
a fyziky měli zájem učenci nejen z Itálie. Piscopia se stala členem
různých akademií a společností v celé Evropě a byla pravidelně na‑
vštěvována zahraničními učenci.
9
ÉMILIE
DU CHÂTELET
ŠLECHTIČNA, KTERÁ
PROPAGOVALA NEWTONA
NÁRODNOST
DATUM NAROZENÍ
DATUM ÚMRTÍ
Úvodní list knihy Helenae Lucretiae (quae et Scholastica)
Corneliae Piscopiae… Opera quae quidem haberi potuerunt
OBLAST PŮSOBENÍ
MÍSTO NAROZENÍ
Ke konci života Elena pomáhala chudým. 26. července 1685 v pou‑
hých třiceti osmi letech zemřela na tuberkulózu. Byla pohřbena
v kostele Santa Giustina v Padově. Po Elenině smrti byla v areálu
univerzity postavena její socha a univerzita vydala na její počest
medaili. Krátce po smrti Eleny, v roce 1688, vyšly v Parmě všech‑
ny její poznámky, překlady a zbožná pojednání v třísvazkovém díle
Helenae Lucretiae (quae et Scholastica) Corneliae Piscopiae…
Opera quae quidem haberi potuerunt.
1646
narodila se v Benátkách
1672
vstoupila na univerzitu v Padově
1678
získala titul doktorky filozofie na univerzitě v Padově
1684
zemřela v Padově
1688
posmrtně byly publikovány její myšlenky
v třísvazkovém díle
MÍSTO ÚMRTÍ
francouzská
17. prosince 1706
10. září 1749
fyzika
Paříž
Lunéville
Émilie du Châtelet se narodila ve velmi dobře po‑
stavené šlechtické rodině ve Francii v době vlá‑
dy Ludvíka XIV. Ani po svatbě, kterou ji domluvila
rodina, netrpěla nouzí. Naopak na zámku v Cirey
měla vše, co potřebovala k vědecké práci. Spo‑
lečně se svým milencem, slavným spisovatelem
Voltairem, propagovali dílo Isaaca Newtona.
Émilie du Châtelet.
Převzato z commons.
wikimedia.org
Mladá šlechtična z dobré rodiny
Gabrielle Émilie le Tonnelier de Breteuil se narodila 17. prosin‑
ce 1706 v Paříži. Jejími rodiči byli Louis­‑Nicolas Le Tonnelier
de Breteuil, baron z Preuilly, hlavní sekretář krále Ludvíka XIV.
a Gabrielle­‑Anne de Froulay. Aristokratická rodina si žila na veli‑
ce dobré úrovni. Měli pronajatý dům s třiceti pokoji s výhledem
do pařížských zahrad Tuileries a sedmnácti služebnými. Émilie měla
od útlého mládí nezvyklé zájmy: učila se anglicky, italsky, španěl‑
sky a německy, v deseti letech četla Cicerona, překládala řecké
a latinské texty od Aristotela a Virgilia. Její zájmy neovlivnilo ani
uvedení do společnosti v roce 1722, ani záliba v tanci, hra na cem‑
balo, zpěv a amatérské hraní. Nezajímaly ji prý ani komplimenty
10
nápadníků, ale pouze analytická geometrie Reného Descarta.
Matematické a fyzikální znalosti získávala od profesorů pařížské
Sorbonny.
do francouzštiny pod názvem Principes Mathématiques de la
Philosophie Naturelle. Práci na komentovaném překladu dokon‑
čila 1. září 1749, pouze pár dní před svou smrtí. Překlad vyšel ale až
o deset let později s historickým úvodem od Voltaira.
Tři milenci
Obrázek z knihy Elémens
de la Philosophie de Newton
z roku 1738, která populari­
zovala Newtonovy myšlen­
ky. Na obrázku je Voltairův
rukopis osvětlen zdánli­
vě božským světlem při­
cházejícím od samotného
Newtona. Světlo se odráží
od Voltairovy múzy, jeho mi­
lenky Émilie du Châtelet.
Převzato z commons.wikimedia.org
V devatenácti letech byla Émilie provdána za bohatého důstojní‑
ka du Châtelet. Jejich vztah byl čistě formální, i když spolu měli tři
děti. Émilie však našla lásku u několika milenců. Mezi muže, které
okouzlila svou krásou a intelektem, patřili matematik a astronom
Pierre­‑Louis Moreau de Maupertius, filozof François Marie Arouet
de Voltair a básník Jean François de Saint­‑Lambert. Na všechny své
milence měla velký vliv, např. Mauperius odešel od armády a začal
se věnovat fyzice.
Převážnou část svého díla vytvořila Émilie du Châtelet na zámku
svého manžela v Cirey. Dlouhou dobu bylo toto venkovské sídlo
v severovýchodní Francii neudržované. Než se sem Émilie nastěho‑
vala, prošlo důkladnou rekonstrukcí, aby vyhovovalo požadavkům
moderní domácnosti v 18. století. Kromě toho bylo sídlo vybave‑
no k vědecké práci. Émilie tu měla knihovnu, laboratoř vybave‑
nou nejmodernějšími přístroji dovezenými z Londýna, sály určené
k diskusím a řadu pokojů pro hosty. Na tomto zámku žila Émilie du
Châtelet po dlouhou dobu i se svým druhým milencem, François
Voltairem. Prý měl k dispozici celé jedno zámecké křídlo spoje‑
né s ložnicí své hostitelky systémem tajných chodeb. Společně se
jim podařilo vybudovat velkolepou knihovnu s téměř 21 000 svaz‑
ky, která v té době byla větší než v řadě univerzit. Voltairův obdiv
k Émilii byl bezmezný. Jednou v dopise prohlásil, že je „velký muž,
jehož jedinou chybou je, že je žena“.
Émilie s Voltairem žila od náhodné schůzky v roce 1733 až do roku
1747, kdy poznala Voltairova blízkého přítele Saint­‑Lamberta.
Émilie s ním otěhotněla a několik dní po těžkém porodu zemřela
10. září 1749 na horečku omladnic. Po její smrti Voltaire prohlásil,
že „její smrtí neztratil jen svou milenku, ale polovinu sama
sebe; ženu myslící podobně jako on, duši, která k němu byla
stvořena“. Émilie du Châtelet ovlivnila řadu osobností osmnácté‑
ho století, např. Alexise Claude Clairauta, Daniela Bernoulliho nebo
pruského krále Friedricha II. Velikého.
1706
narodila se v Paříži
1733
seznámila se s Voltairem
1738
s Voltairem publikovala Elémens de la Philosophie de
Newton
1740
vydala třídílnou učebnici fyziky
1749
dokončila práci na překladu Newtonových Principií
a zemřela v Lunéville
1759
Voltaire její překlad Newtonových Principií vydal
Zámek v Cirey.
Převzato z commons.wikimedia.org
Velká inspirace
v práci Isaaca Newtona
Émilie du Châtelet považovala své rodinné povinnosti za spl‑
něné, jakmile se jí narodilo třetí dítě. Od té chvíle se věnova‑
la naplno studiu. Do dějin přírodních věd se zapsala díky Isaacu
Newtonovi a jeho dílu. Stala se jeho velkou propagátorkou.
V roce 1738 společně s Voltairem publikovali Elémens de la
Philosophie de Newton. V roce 1740 vydala třídílnou učebnici
fyziky Institutions de physique, kde vyložila myšlenky Newtona,
Gottfrieda Leibnize a Willema Gravesenda. V učebnici ukázala,
že energie pohybujícího se objektu není přímo úměrná jeho rych‑
losti, jak se dosud věřilo, ale druhé mocnině rychlosti. Přeložila
Newtonovy slavné Philosphiæ naturalis principia mathematica
11
LAURA MARIA
CATERINA BASSI
PRVNÍ ŽENA NA POSTU
UNIVERZITNÍHO PROFESORA
NÁRODNOST
DATUM NAROZENÍ
DATUM ÚMRTÍ
OBLAST PŮSOBENÍ
italská
29. prosince 1711
20. února 1778
fyzika
MÍSTO NAROZENÍ
Bologna
MÍSTO ÚMRTÍ
Bologna
Laura Bassi už v jednadvaceti letech získala jako
druhá žena doktorát na nejstarší evropské univer‑
zitě v Bologni a o rok později se zde stala do‑
konce profesorkou. Zabývala se novými objevy
Benjamina Franklina z oblasti elektřiny, ale pře‑
devším přednášela o slavné knize Isaaca Newto‑
na Philosphiæ naturalis principia mathematica.
I přes tak slibnou kariéru se ve 27 letech vdala
a měla osm dětí, z nichž pouze pět přežilo do do‑
spělosti. Nebyla však maminkou na plný úvazek.
Vědecké kariéře se věnovala celý svůj život.
Laura Bassi.
Převzato z commons.
wikimedia.org
První žena s titulem univerzitní
profesor
Jejího talentu si brzy všiml kardinál Prospero Lambertini (později
známý jako papež Benedikt XIV.), který se stal také jejím patronem.
V roce 1732 ji přesvědčil, aby se zúčastnila veřejné diskuse boloň‑
ské univerzity. O měsíc později jí byl udělen doktorát z filozofie
(matematiky a fyziky). Začala přednášet na boloňské univerzitě,
když jí bylo pouhých 21 let. Byl to radikální krok nejstarší evropské
univerzity, protože Laura Bassi byla teprve druhá žena, které byl
udělen doktorát, a první žena, která oficiálně přednášela na uni‑
verzitě. Doktorát jí byl udělen při velkém a veřejném ceremoniá‑
lu v Palazzo Pubblico, během kterého byla Laura Bassi oblečena
do pláštěnky s hranostajem a ozdobena vavříny a prstenem. Během
ceremoniálu se uskutečnila i její první veřejná přednáška v Bologni.
Události se zúčastnili nejen univerzitní profesoři a studenti, ale
i lidé z politických, náboženských a společenských kruhů.
Ve stejném roce byla Laura zvolena do Akademie a následující rok
získala profesuru filozofie. Stala se tak první profesorkou na evrop‑
ském kontinentu. I přes tyto okázalé projevy úcty nemohla příliš
často přednášet, protože se v té době pro ženu neslušelo vystupo‑
vat před sály plnými chlapců. Proto přednášela jen občas na veřej‑
ných akcích, kde byly v sále i ženy.
První veřejná přednáška
Laury Bassi.
Převzato z Archivio di Stato
di Bologna
Elektrické manželství
V roce 1738 se Laura provdala za svého kolegu, lékaře Giuseppa
Verattiho. Měli spolu osm dětí, z nichž pouze pět přežilo do do‑
spělosti. Za pomoci svých patronů získala od univerzity možnost
vyučovat ve svém domě, prostředky na vlastní vybavení a dokonce
vyšší plat. Vybavila si doma laboratoř, kde společně s manželem
experimentovali s elektřinou. V roce 1760 už měla plat 1200 lir, což
bylo daleko víc než u jakéhokoli jiného profesora na univerzitě.
Papež Benedikt XIV. založil elitní skupinu 25 učenců, známou jako
Benedettini (benediktini, pojmenované po papeži). Bassi velmi
stála o to stát se členkou právě této skupiny. Nakonec se jí její úsilí
vyplatilo a papež jí v roce 1746 přijal.
Nadaná slečna
Laura Maria Caterina Bassi se narodila v Bologni 29. prosince 1711
a prožila tu celý svůj život. Laura přežila jako jediné dítě až do do‑
spělosti. Její otec byl právník, rodina byla proto velmi bohatá
a mohla si dovolit poskytnout Lauře nejlepší vzdělání. Kromě ital‑
štiny ovládala i latinu a francouzštinu. Se základy logiky, matema‑
tiky a přírodních věd ji seznámil rodinný lékař, profesor boloňské
univerzity, Gaetano Tacconi.
12
Laura Bassi na portrétu z roku
1732.
Převzato z commons.wikimedia.org
MARIA
GAETANA
AGNESI
TICHÁ A SKROMNÁ
MATEMATIČKA
Newtonovská fyzika
Nejen že Bassi získala jako první žena post profesora na uni‑
verzitě, ale byla také průkopníkem předmětů, které se rozhod‑
la učit. Jako jedna z prvních v Itálii vyučovala podle Newtonova
díla Philosophiae naturalis principia mathematica. Kurzy
Newtonovy fyziky učila 28 let. Její práce byla v největší míře sou‑
středěna na řešení fyzikálních problémů, studium a komentář
Newtonova díla Philosophiae naturalis principia mathematica,
přípravu a předvádění fyzikálních experimentů a psaní vědeckých
pojednání: třináct pojednání o fyzice, jedenáct o hydraulice, jedno
o mechanice, jedno o chemii a dvě o matematice. I přesto, že v žád‑
ném svém díle nepřišla s novými objevy, byla její práce důležitá.
V roce 1776, ve věku 65 let, byla Bassi jmenována na pozici profe‑
sora experimentální fyziky boloňské Akademie. Lauřiným oficiál‑
ním asistentem byl její manžel. O dva roky později 20. února 1778
zemřela.
1711
narodila se v Bologni
1732
byl jí udělen doktorát na Boloňské univerzitě stala
se první profesorkou na evropské univerzitě
1738
vdala se za lékaře Giuseppa Verattiho
1746
byla přijata do skupiny učenců s názvem
benediktiny
1776
byla jmenována na post experimentální fyzik
1778
zemřela v Bologni
NÁRODNOST
DATUM NAROZENÍ
DATUM ÚMRTÍ
OBLAST PŮSOBENÍ
italská
16. května 1718
9. ledna 1799
matematika
MÍSTO NAROZENÍ
Miláno
MÍSTO ÚMRTÍ
Miláno
Tichá dívka Maria Gaetana Agnesi chtěla celý
svůj život zasvětit Bohu a pomoci chudým a ne‑
mocným. Její otec u ní už od dětství pozoroval
velké schopnosti. Podporoval ji ve studiu jazyků,
matematiky a filozofie. Maria se na jeho přá‑
ní vzdala svého snu stát se jeptiškou a věnovala
se matematice. Do historie tohoto oboru se za‑
psala jako autorka učebnice integrálního a di‑
ferenciálního počtu, která byla velmi populární
po celé Evropě. Krédem všech jejích učebnic bylo:
„Učit na příkladech je lepší než pomocí teorie“.
Maria Gaetana Agnesi
Převzato z commons.wikimedia.org
Holčička, která uměla pět jazyků
Maria Gaetana Agnesi se narodila 16. května 1718 v Miláně jako
nejstarší dítě Pietra Agnesiho a jeho první ženy Anny Fortunaty
Briviové. Její matka při porodu osmého dítěte zemřela. Otec měl
s dalšími dvěma manželkami celkem 21 dětí. Početná rodina byla
dobře zabezpečená a patřila dokonce mezi milánskou aristokracii.
Její otec si brzy uvědomil, jaké nadání a mimořádnou paměť má
13
jeho dcera Maria. Pietro Agnesi se velmi dobře živil prodejem hed‑
vábí, a proto pro něj nebyl problém obstarat domácí učitele jazyků,
matematiky, fyziky i filozofie. Díky tomu už jako malá devítiletá
holčička plynule překládala z latiny a ve třinácti letech i z hebrejšti‑
ny, francouzštiny, španělštiny a němčiny. Pro svých dvacet souro‑
zenců byla hospodyní, ale také učitelkou. Dokonce pro ně napsala
početnici.
přinese slávu nejen jí, ale i celé Itálii. Její práci ocenil šperky a také
ji jmenoval profesorkou na bolognské univerzitě. Nabídku sice ne‑
odmítla, ale na místo nastoupila až po přímluvě Laury Bassi, která
tam již přednášela fyziku.
Dekret nominují­
cí Marii Gaetanu
Agnesi na místo
profesorky univer­
zity v Bologni.
Převzato z commons.wikimedia.org
Když byla Maria patnáctiletá slečna, začal její otec pořádat uče‑
né besedy. Přestože byla spíše introvertní, udivovala jeho hosty
znalostmi z oblasti přírodních věd. Besed se účastnil i francouzský
spisovatel Charles de Brosses, který ji v Lettres sur l’Italie popsal
jako „dívku okolo dvaceti let, ani ošklivou, ani hezkou s velmi jednoduchým a sladkým chováním“. Z těchto besed vydala
v roce 1738 soubor 191 filozofických a přírodovědných esejí s ná‑
zvem Propositiones Philosophicae, který obsahuje mimo jiné
i úvahy o polární záři, měsíčním světle apod.
Málem vstoupila do kláštera
V roce 1739 Maria Gaetana náhle filozoficko–hudební dýchánky
zrušila. Svému vyděšenému otci oznámila, že se rozhodla ode‑
jít do kláštera. Otec jí domlouval, aby řeholní slib odložila. Maria
nakonec souhlasila, slib odložila a zůstala v jeho domě. Měla však
několik podmínek. Chtěla chodit kdykoliv do kostela, oblékat se
jednoduše a neúčastnit se plesů a ostatních „rouhavých“ zábav.
I když se řeholního slibu vzdala, žila podle něj. Uzavřela se před
společností a žila jen studiem náboženských a matematických knih.
Při studování obtížné matematiky jí radil mnich Ramir Rampinelli,
profesor matematiky na univerzitách v Bologni a Římě. Právě on
vnukl Marii nápad, aby napsala učebnici integrálního a diferenciál‑
ního počtu.
Maria ve své knize Instituzioni analitiche ad uso della gioventu
italiana popsala kvadratickou křivku, která už sice byla objevena
a popsána před ní, ale nese její jméno. Označuje se jako čaroděj‑
nice Agnesi. Rovnice křivky je
a jeden z jejích možných
8a 3
y= 2
x + 4a 2
grafů je na obrázku.
Smrt otce
Evropský úspěch
Z Rampinelliho myšlenky byla nadšená. Hned ji napadlo, že by
učebnici mohla napsat pro své mladší sourozence. Nakonec ale byla
určena daleko širšímu okruhu čtenářů. Kniha vyšla v Miláně v roce
1748 pod názvem Instituzioni analitiche ad uso della gioventu
italiana. Byla přeložená do francouzštiny (1778) a angličtiny (1810)
a Marii Agnesi zajistila slávu po celé Evropě.
První stránka knihy
Instituzioni analitiche…
Převzato z books.google.cz
Maria v učebnici vyložila velmi názorně partie z algebry, analytické
geometrie a dokonce i tehdejší novinku – integrální a diferenciální
počet. Je to první kniha, která spojila dosavadní znalosti různých
autorů z diferenciálního i integrálního počtu. Marii Gaetanu odmě‑
nila Marie Terezie křišťálovou kazetou s diamanty. Knihu si v roce
1750 přečetl i papež Benedikt XIV. a Marii Gaetaně napsal, že
14
Čarodějnice Agnesi
Smrt Pietra Agnesiho v roce 1752 jí dovolila žít si život, po kterém
toužila už od mládí. Opustila matematiku a obrátila se na teolo‑
gii a odříkání. Stala se ředitelkou hospice Trivulzio a zbytek života
zasvětila pomoci chudým a nemocným. Ke konci života sama potře‑
bovala pomoc druhých, protože trpěla několika vážnými choroba‑
mi. 9. ledna 1799 zemřela v domě jeptišek.
1718
narodila se v Miláně
1738
vydala soubor 191 filozofických a přírodovědných
esejí
1748
vydala Základy analýzy
1750
papežem Benediktem XIV. byla jmenována
profesorkou na univerzitě v Bologni
1752
po smrti svého otce opustila matematiku a věnovala
se pomoci chudým a nemocným
1799
zemřela v Miláně
CAROLINE
LUCRETIA
HERSCHEL
SLAVNÁ SESTRA SLAVNÉHO
BRATRA
NÁRODNOST
DATUM NAROZENÍ
DATUM ÚMRTÍ
OBLAST PŮSOBENÍ
německá
16. března 1750
9. ledna 1848
astronomie
MÍSTO NAROZENÍ
Hannover
MÍSTO ÚMRTÍ
Hannover
Věnovat se pěvecké kariéře nebo astronomii?
Pro mnohé z nás jasná volba, ale pro Caroli‑
ne se astronomie stala životním posláním. Ne‑
měla děti ani rodinu, jen svého bratra Williama,
se kterým přes den pořádala lázeňské koncerty
a v noci pozorovala hvězdy. Jejich astronomická
práce byla tak úspěšná, že jako první žena v An‑
glii získala placené místo od krále a byla jako
první žena přijata do Royal Astronomical So‑
ciety – Královské astronomické společnosti.
Caroline Lucretia
Herschel
Převzato z National Portrait
Gallery, London
z nichž zůstalo naživu pouze šest. Od malička vedl všechny své
děti k hudbě a astronomii. Jinak tomu ovšem chtěla jeho manželka
Anna Ilse se dvěma dcerami. Chtěla, aby se Caroline stala švadlen‑
kou a starala se o rodný dům. Matka jí bránila v dalším vzdělávání,
proto Caroline dokázala jen přehrát lehčí skladby na housle, počí‑
tat, psát a číst. V deseti letech prodělala tyfus, kvůli němuž moc
nevyrostla.
S bratrem v Bathu
Pět let po smrti svého otce odešla od dřiny v hannoverské do‑
mácnosti. Přijala pozvání od svého staršího bratra Williama, kte‑
rý se usadil v lázeňském městečku Bath jako varhaník a dirigent.
Caroline se po příjezdu do Anglie začala učit anglicky, studovat
matematiku a u bratra zpěv. Po několika měsících začala s bratrem
Williamem koncertovat a brzy se stala hvězdou. Dostávala nabídky
ke koncertování i do jiných měst.
V době příjezdu Caroline studoval William astronomické spisy,
proto si půjčil 2,5 stop dlouhý zrcadlový dalekohled. Ten mu k jeho
pozorování nestačil, ale cena většího dalekohledu pro něj byla ne‑
přijatelná. Podařilo se mu získat zásobu forem, nástrojů, brusidel
a nedoleštěných zrcadel a do výroby dalekohledu se pustil sám.
Bratrova záliba velmi brzy začala fascinovat i Caroline. Proto sou‑
hlasila, aby se jejich byt postupně proměnil v mechanickou dílnu.
Pomáhala bratrovi leštit zrcadla, studovala astronomii i potřebnou
matematiku. Všechny dalekohledy byly precizně vyrobené a vel‑
mi kvalitní. Vrcholem bylo sestrojení gigantického dalekohledu se
zrcadlem o průměru 122 cm a ohniskovou vzdáleností 12 m, který
dokončili v roce 1789. Pomocí dalekohledů začal William intenziv‑
ně prohledávat oblohu. Caroline mu dělala asistentku. Celých deset
let trávili oba sourozenci dny hudbou a noci pozorováním hvězd.
Williamovi se podařilo s její pomocí v roce 1781 objevit novou pla‑
netu – Uran.
Herschelův
dalekohled
Převzato z commons.
wikimedia.org
Asistentka královského astronoma
Herschlovi pocházeli z Moravy
Herschelovi pocházeli z Heršpic nedaleko Slavkova a původně se
jmenovali Jelínkovi. Jako protestanti nebyli na katolické Moravě
vítáni, proto odešli do Saska, kde se z Jelínků stali Hirschly a poz‑
ději Herschely. Isaak Herschel, Carolinin otec, se původně vyučil
zahradníkem, ale láska k hudbě ho donutila dobré místo opustit.
Nakonec se usadil v Hannoveru, kde se oženil a měl deset dětí,
William byl několikrát na návštěvě u dvora, kde s králem Jiřím III.
pozoroval noční oblohu. Ten byl natolik nadšený astronomickými
jevy, že mu v roce 1781 nabídl roční plat a místo královského ast‑
ronoma. Poté se Herschel se svou sestrou odstěhoval do Datchet
a později do Slough nedaleko Windsoru, kde se okamžitě pustili
do rekonstrukce domu a přípravy dílen.
15
William Herschel
v roce 1785
Převzato z National
Portrait Gallery,
London
Caroline i přes slibnou operní pěveckou kariéru stále zůstávala
s bratrem. Vedla mu domácnost, pomáhala při pozorování i výrobě
dalekohledů. William jí věnoval malý dalekohled, kterým provádě‑
la vlastní pozorování. V roce 1783 objevila tři dosud neobjevené
mlhoviny a v roce 1786 objevila svou první kometu – byla první
ženou, která kometu objevila. Během dalších 11 let jich objevila
ještě dalších sedm, včetně jedné, která dnes nese její jméno – 35P /
Herschel–Rigollet. Král jmenoval Caroline asistentkou jejího bratra
i s ročním platem. Byla první ženou, která pobírala od státu mzdu.
Tato úspěšná žena získala řadu ocenění. V roce 1828 získala Gold
Medal of Royal Astronomical Society, v roce 1835 se stala první že‑
nou – členkou – Royal Society a v roce 1846 získala Prussian Gold
Medal for Science od Pruské akademie.
William se v roce 1788 oženil, a proto se Caroline odstěhovala
z jejich společného bytu. Zbývalo jí víc času na pozorování a uspo‑
řádání dat. V roce 1796 začala s revizí katalogu hvězd od Johna
Flamsteeda. O dva roky později nový katalog vydala na náklady
Royal Society. V roce 1828 sestavila společně se svým synovcem
Johnem katalog, který obsahoval do té doby objevených 2500 ml‑
hovin, hvězdokup a přes 1000 dvojhvězd.
Na stará kolena zpět v Německu
Od roku 1818 byl William stále více nemocný. Pozorování přenechal
svému synovi Johnovi a sestře Caroline. Caroline se v roce 1822
po bratrově smrti odstěhovala do rodného Německa za nejmlad‑
ším bratrem Johannem Dietrichem. Loučení s Anglií bylo dojemné.
Dokonce královská rodina se s ní přijela rozloučit. V Hannoveru žila
ještě dalších 26 let. Ani zde nezahálela. Od dubna 1825 prováděla
společně se synovcem Johnem kontrolu údajů v katalozích hvězd
vytvořených ještě Williamem Herschelem. Tyto údaje uspořádala
do „zón“. Vznikl tak Zone Catalogue, který byl vytvořen hlavně
pro Johna. Proto nebyl také nikdy publikován. John Herschel otcovy
údaje a svá pozorování získaná při pětiletém pobytu v jižní Africe
zpracoval do katalogu publikovaného v roce 1864.
Caroline Herschel zemřela v 98 letech 9. ledna 1848 v rodném
Hannoveru, několik měsíců poté, co jí John poslal svazek svých
Pozorování z mysu, ve kterých dokončil dílo svého otce
i Caroline. Na příkaz korunní princezny byla její rakev ozdobená
palmovými ratolestmi. Do rakve dali na Carolinino přání kadeř
Williamových vlasů a otcův zápisník.
16
1750
narodila se v Hannoveru
1772
přestěhovala se za bratrem do Bathu
1781
přestěhovala se s bratrem do Windsoru
1783
objevila své první tři nové mlhoviny
1786
objevila svou první kometu
1796
stala se asistentkou svého bratra s ročním platem
1822
zemřel její bratr William a odstěhovala se
do rodného Německa
1835
stala se členkou Royal Society
1848
zemřela v Hannoveru
SOPHIE
GERMAIN
z francouzských knih, později se naučila latinsky a řecky nato‑
lik dobře, že mohla číst díla antických klasiků v originále. Rodiče
doufali, že je to jen krátkodobá záliba, nesouhlasili s jejím dalším
studiem. Sophie se do matematiky zamilovala a studovala knížky
i v noci. Když na to rodiče přišli, tak jí vzali i svíčky. Sophii to ne‑
odradilo a nakonec rodiče přesvědčila o své životní zálibě a zbytek
života prožila v jejich domě s otcovou finanční podporou.
MATEMATIČKA
S MUŽSKÝM
PSEUDONYMEM
NÁRODNOST
DATUM NAROZENÍ
DATUM ÚMRTÍ
OBLAST PŮSOBENÍ
Joseph
Lagrange
Převzato z commons.wikimedia.
org
francouzská
1. dubna 1776
27. června 1831
matematika
MÍSTO NAROZENÍ
Paříž
MÍSTO ÚMRTÍ
Paříž
V roce 1794 byla založena slavná francouzská
technická škola École Polytechnique. Vyučovali zde
největší francouzské osobnosti matematiky a fyzi‑
ky. Studovat tu mohli pouze muži. Sophie Germain
ale toužila navštěvovat tuto školu také. Přímou
cestou by se jí přání nesplnilo, proto musela na‑
jít jiný způsob. Svými myšlenkami si získala ob‑
div samotného Louise Lagrange a Karla Gausse.
Sophie Germain
Převzato z commons.
wikimedia.org
Sophie si dokonce našla způsob, jak studovat na tehdy nově založe‑
né technické škole École Polytechnique vyhrazené pouze pro muže.
Studovala z poznámek ostatních studentů a konzultace vedla, jak
bylo na tehdejší dobu obvyklé, korespondenčně. Pro jistotu se
podepisovala mužským pseudonymem M. LeBlanc. Kromě otázek
posílala profesorům i své původní připomínky. Joseph Lagrange
byl tak ohromen dopisy neznámého M. LeBlanca, že ho/ji požádal
o schůzku. Germain byla tak nucena odhalit svou pravou identitu.
Lagrange byl překvapen, ale i tak se stal jejím rádcem a přítelem.
Lagrange a Karl Gauss ji pak podle svých možností dál podporovali.
Matematická teorie Chladniho
obrazců
Prvním oborem Sophiina zájmu byla teorie čísel. Mimo jiné se sna‑
žila najít důkaz Velké Fermatovy věty. Ačkoli její návrh důkazu ne‑
vedl ke konečnému řešení problému, byl to největší průlom prove‑
dený na toto téma až do roku 1960. V roce 1808 její zájem o teorii
čísel skončil, protože její korespondenční rádce Karl Gauss přijal
místo ředitele göttingenské hvězdárny a svoji pozornost obrátil
od teorie čísel k astronomii.
Archimedova smrt
Marie­‑Sophie Germain se narodila 1. dubna 1776 v Paříži jako
druhá ze tří dcer. Její otec Ambroise­‑Francois Germain obchodoval
s hedvábím a její matka Marie Madeleine pečovala o děti. Sophie
měla dvě sestry. Obě se k radosti obou rodičů dobře vdaly, pou‑
ze Sophie zůstala svobodná. V době Francouzské revoluce se ne‑
smělo vycházet ven z domů. Sophie si na otcovu radu krátila čas
čtením jeho knih. Prý ji velmi zaujal příběh o Archimédovi, který
byl ve chvíli své smrti zabraný do studia geometrického problému.
Sophie se velmi zajímala o vědu, kvůli které tento slavný staro‑
řecký mudrc zemřel. Zpočátku studovala matematiku a geometrii
Později svou pozornost Sophie obrátila od čisté matematiky k apli‑
kaci ve fyzice a zabývala se experimenty Ernsta Chladniho s chvě‑
ním desek. Aby kmity desky zviditelnil, posypal ji vrstvičkou jem‑
ného písku. Podélné kmity vyvolané chvěním desek vedly ke vzniku
charakteristických obrazců (dnes nazývané Chladniho obrazce).
Sophie Germain se snažila vznik Chladniho obrazců matematicky
popsat, a proto vypracovala matematickou teorii chvění elastických
desek. Téma to bylo natolik náročné, že pařížská Akademie věd vy‑
psala v roce 1811 na řešení tohoto problému zvláštní cenu. Sophie
Germain se jako jediná do soutěže přihlásila, samozřejmě anonym‑
ně. Komise dvakrát její výsledek zpochybnila. Do třetice se to po‑
dařilo a v lednu 1816 měla získat cenu na slavnostním ceremoniálu.
Raději se ale nezúčastnila, bála se závisti.
17
Ernst Chladni
Převzato z commons.wikimedia.org
MARY
SOMERVILLE
POPULARIZÁTORKA VĚDY
NÁRODNOST
DATUM NAROZENÍ
DATUM ÚMRTÍ
Udělení ceny ji okamžitě katapultovalo do řad významných ma‑
tematiků. Pařížská Akademie věd ji umožnila stát se první ženou,
která se mohla účastnit jejího zasedání. Celou problematiku uza‑
vřela v roce 1821 vydáním spisu Recherches sur la théorie des
surfaces elastiques. Spis se stal základem při studiu užité mate‑
matiky, matematické fyziky, teorie akustiky a elasticity. Některými
svými kolegy byla přijata (např. Jean Fourier souhlasil, aby byla
přítomná na zasedání Akademie věd), ale jiní ji považovali za ne‑
douka (např. Siméon Poisson nebo Pierre Laplace). Žena pro ně byla
ve světě vědy vetřelcem.
Dožila se pouhých pětapadesáti let. Zemřela na rakovinu prsu
27. června 1831 v Paříži. Posmrtně vydali její filozofickou esej, kte‑
rou pochválil August Comte. Bohužel však nestihla převzít diplom
čestného doktora z univerzity v Göttingen, na jehož udělení ji na‑
vrhl Gauss.
1776
narodila se v Paříži
1789
propukla Francouzská revoluce a Sophie objevila
matematiku
1818
získala cenu pařížské Akademie věd
1831
zemřela na rakovinu prsu
OBLAST PŮSOBENÍ
MÍSTO NAROZENÍ
MÍSTO ÚMRTÍ
anglická
26. prosince 1780
29. listopadu 1872
matematika, fyzika
Jedburgh
Neapol
Mary Somerville do svých třinácti let strávila
pouze rok ve škole a uměla jen číst a psát. Pak
objevila matematiku a úplně sama ji začala stu‑
dovat. Naučila se proto i několik jazyků, aby
mohla číst originály. Vypracovala se až na pře‑
kladatelku francouzského astronoma Pierra La‑
placeho a společně s Caroline Herschel se sta‑
la první členkou Royal Astronomical Society.
Mary Somerville
Převzato z commons.
wikimedia.org
Ve třinácti uměla jen číst a psát
Mary Fairfax se narodila 26. prosince 1780 v Jedburghu ve Skotsku
v domě svého strýce, kde se její matka Margaret Charters na chvíli
zastavila na cestě z Londýna do Fife. Její otec byl víceadmirál brit‑
ského válečného loďstva William Georg Fairfax. Po většinu času byl
na moři, proto se o výchovu a vzdělání Mary starala její matka. V té
době se vzděláním myslely běžné domácí práce, četba Bible a mod‑
lení. Mary strávila pouze jeden rok na internátní škole pro dívky
v Musselburgh, nedaleko Edinburghu, aby se naučila číst a psát.
Pro předpokládanou roli dobré manželky to mělo stačit.
Mary bylo třináct let, když poprvé studovala aritmetiku a náho‑
dou narazila i na algebru při čtení článku v časopise pro ženy.
Přesvědčila bratrova učitele, aby jí koupil nějakou matematic‑
kou literaturu pro rozvoj jejích znalostí. Mary ale chtěla mnohem
víc. Naštěstí získala podporu svého strýce, který byl vzdělaným
18
skotským duchovním. Mary se naučila francouzsky, řecky a la‑
tinsky tak dobře, že dokázala číst díla klasiků v originále. V bo‑
haté strýcově knihovně našla Eukleidovy Základy, učebnici The
Scholar’s Guide to Arithmetic, Introduction to Algebra
a Introduction to Astronomy od Johna Bonnycastla.
Pro svůj špatný zdravotní stav odešla v roce 1838 do Itálie, kde
strávila zbytek svého života. V roce 1848 vydala svou nejúspěšněj‑
ší knihu - učebnici Physical Geography. Učebnice byla následující
půlstoletí používána ve školách. V roce 1869 vydala dílo Molecular
and Microscopic Science, které obsahuje přehled o nových fyzi‑
kálních a chemických objevech i představách o stavbě hmoty.
Vědecká spisovatelka
Hrob Mary
Somerville
Převzato z commons.
wikimedia.org
V roce 1804 se Mary vdala za námořního důstojníka Samuela
Greiga a později s ním měla dva syny. Bohužel manželství trvalo
pouze tři roky, protože Samuel zemřel. Mary se i s oběma syny pře‑
stěhovala do Edinburghu. Sice byla finančně závislá na rodičích, ale
zato měla spoustu volného času pro studium oblíbené matematiky,
díky čemuž dokonce získala stříbrnou medaili v matematické soutě‑
ži. Brzy se prokousala i slavným dílem Isaaca Newtona Principia.
V roce 1812 se znovu vdala za svého bratrance, vojenského lékaře,
Williama Somervilla. Spolu měli další čtyři děti. William své manžel‑
ce nebránil v dalším studiu, ale naopak jí ho přál. Proto mohla na‑
vštěvovat v Londýně své přátele, jako byl astronom John Herschel,
jeho sestra Caroline nebo matematik Charles Babbage. S mnoha
dalšími významnými vědci si dopisovala.
Se svým novým manželem se věnovala studiu geologie, shromaž‑
ďovala a popisovala minerály, později se její zájmy rozšířily i o stu‑
dium botaniky, meteorologie a astronomie. V létě 1825 Mary zača‑
la provádět vědecké pokusy s magnetismem. Následující rok posla‑
la do časopisu Philosophical Transactions svoji první práci s ná‑
zvem The Magnetic Properties of the Violet Rays of the Solar
Spectrum. Práce byla předložena v Royal Society a sklidila kladnou
odezvu. I když teorie uveřejněná v článku byla později vyvrácená,
stala se Marie zkušeným vědeckým spisovatelem.
Díky tomuto úspěchu Mary přeložila Laplaceovo dílo Mécanique
céleste. Chtěla, aby i širší veřejnost mohla pochopit práci velkého
francouzského astronoma a matematika. Kniha vyšla v roce 1831
a Royal Society jí za tento úspěch odměnila bustou umístěnou v za‑
sedacím sále. V roce 1832 Mary cestovala po Evropě a pracovala
na své druhé knize o vzájemné souvislosti různých oborů, kterou
vydala v roce 1834 pod názvem The Connexion of the Physical
Science. Mimo jiné v knize diskutovala o hypotetické planetě, která
ruší pohyby Uranu. Tato myšlenka se pak stala inspirací pro Johna
Adamse a vedla k objevu nové planety Neptun.
Mary Somerville zemřela 29. listopadu 1872 v nedožitých 92 letech
na sešlost věkem. I v takto pokročilém věku začínala svůj den stu‑
diem algebry a řešením matematických problémů. Mary Somerville
se už za života dostalo řady ocenění: v letech 1840 až 1857 jí na‑
bídlo členství jedenáct italských vědeckých společností, roku 1835
byla spolu s Caroline Herschel zvolena členkou Royal Astronomical
Society a od svého krále byla odměněna doživotní rentou. Rok
po její smrti byla zveřejněna její autobiografie. Na její počest byla
pojmenována jedna z prvních vysokých škol pro dívky na univerzitě
v Oxfordu Somerville College.
1780
narodila se v Jedburghu
1804
vdala se za Samuela Greiga
1807
ovdověla
1812
podruhé se vdala za Williama Somervilla
1826
zaslala do Royal Society článek o magnetismu
1831
publikovala překlad Mécanique céleste od Piera
Laplace
1835
Stala se členkou Royal Astronomical Society
1838
přestěhovala se do Itálie
1848
publikovala své nejpopulárnější dílo, učebnici Physical
Geography
1872
zemřela v Neapoli
Titulní list Physical Geography
Převzato z commons.wikimedia.org
19
AUGUSTA
ADA LOVELACE
JAKÝ OTEC, TAKOVÁ DCERA
NÁRODNOST
DATUM NAROZENÍ
DATUM ÚMRTÍ
OBLAST PŮSOBENÍ
anglická
10. prosince 1815
27. listopadu 1852
informatika
MÍSTO NAROZENÍ
Londýn
MÍSTO ÚMRTÍ
Londýn
(v lednu 1815). Byla to nešťastná volba, jak se ukázalo už pár měsí‑
ců po svatbě. Poslední kapka v jejich manželství bylo narození Ady,
protože lord Byron si přál výhradně syna.
Anne Isabelle Milbanke pouhý měsíc po narození Ady odešla
od lorda Byrona ke svým rodičům. V té době měli otcové výhradní
právo na děti. Lord Byron se však Ady vzdal a v dubnu podepsal
rozvodové papíry. Svou dceru již nikdy neviděl. Zemřel v 36 letech
v Řecku.
Anne Isabelle Milbank měla velký strach, aby se její dcera nevě‑
novala poezii jako její otec. Proto ji od malička vedla k matemati‑
ce a hudbě. V té době ženy na univerzitě studovat nemohly, proto
byla vzdělávána neformální cestou a to její matkou a soukromými
učiteli.
Ada Byron na miniatuře
ve věku čtyři roky.
Převzato z commons.wikimedia.org
Když bylo Adě dvanáct let, tak se rozhodla, že bude
létat. Psal se rok 1828 a o letadlech ještě nebylo
vidu ani slechu. Ada si proto vyrobila křídla z růz‑
ných materiálů a studovala anatomii ptáků. Létání
se ale nakonec nestalo náplní jejího života. Spolu‑
pracovala s Charlesem Babbagem na vývoji počí‑
tacího stroje, v podstatě prvního počítače. Navrh‑
la děrovací štítky, instrukce a algoritmy potřebné
k jednotlivým operacím. Ada podobně jako její otec,
spisovatel lord Byron, žila bouřlivým životem – al‑
kohol, drogy, sázky na dostizích a milenci. To ale
neubírá na významu její práce. Na její počest byl
pojmenovaný pokročilý programovací jazyk ADA,
který používá armáda Spojených států amerických.
Ada Lovelace na portrétu
Margaret Sarah Carpenter
z roku 1836.
Převzato z commons.wikimedia.org
Marry Somerville
V 17 letech se Ada se svou matkou přestěhovala zpět do Londýna,
kde byla uvedena do vyšší londýnské společnosti a seznámila se
s matematičkou Marry Somerville. Ta přeložila práce francouzské‑
ho matematika Pierra Laplaceho do angličtiny a její kniha se pak
používala na univerzitě v Cambridge jako učebnice. Marry sezná‑
mila Adu s Williamem Kingem, jejím budoucím manželem. 8. čer‑
vence 1835 se za něj Ada provdala. William byl velmi tolerantním
a chápavým manželem a na úspěchy své ženy byl velmi pyšný.
V roce 1838 její muž zdědil šlechtický titul a z Ady Byron se stala
hraběnka z Lovelace. Ada s Williamem (hrabětem z Lovelace) měli
dva syny a jednu dceru. Jejich dcera lady Anne Bluntová byla spolu‑
zakladatelkou chovu arabských koní v Evropě.
Charles Babbage a počítací stroj
V 18 letech navštívila Ada Byron večírek, na kterém ji Mary
Somerville seznámila s anglickým matematikem Charlesem
Babbagem. Vyprávěl jí o mechanickém počítacím stroji, který sám
sestrojil a nazval Difference engine (diferenční stroj). Adu jeho
vyprávění fascinovalo. Charles Babbage, děkan matematické kated‑
ry v Cambridge, se pak stal jejím dlouholetým přítelem. V kontaktu
spolu byli prostřednictvím korespondence, v níž si psali o matema‑
tice a logice.
Charles Babbage
Převzato z commons.wikimedia.org
Otec lord Byron
Augusta Ada Byron se narodila 10. prosince 1815 v Londýně. Její
matka Anne Isabelle Milbank prožila krátký románek s roman‑
tickým a bouřlivým básníkem Georgem Byronem. Ten byl známý
svými extravagantními výstřelky, milostnými skandály, dluhy a pod‑
vody. Románek s Anne Isabelle Milbank dokonce skončil svatbou
20
Charles Babbage okolo roku 1834 pracoval na novém druhu po‑
čítacího stroje, tzv. analytickém stroji (Analytical Engine), který
byl sestaven z ozubených kol a hřídele, kterou se otáčelo klikou.
V Anglii se mu však nepodařilo sehnat pro tento nápad dostatek
sponzorů.
V roce 1842 vydal italský matematik Louis Menebrea francouzsky
psané dílo o Babbageově analytickém stroji. Ada se sama nabíd‑
la, že dílo přeloží. K překladu pak připojila své vlastní poznámky
a text vydala pouze pod iniciálami AAL, protože se bála, že práci
nebude věnovaná náležitá pozornost. Adiny poznámky však byly
nakonec třikrát delší než původní text. Navrhla v nich, aby tento
stroj prováděl výpočty za pomoci děrovaných štítků, které obsa‑
hovaly instrukce, paměťové jednotky a další komponenty. Napsala
potřebné algoritmy a vytvořila tak první programovací jazyk. Ada
stojí také za vynálezem větvení programu a využití podprogra‑
mů. Z jejích poznámek je zřejmé, že rozuměla podstatě počítačové
techniky a možnosti využití počítačů mnohem lépe než sám Charles
Babbage. Adu, která mimo jiné předpověděla, že počítače bude
možné používat pro skládání hudby, vědeckou a grafickou práci, lze
považovat za první ženu -programátorku.
Lord Byron podruhé
Ada po svém otci lordu Byronovi zdědila mimo jiné přecitlivělou
a nevyrovnanou povahu. Od raného dětství trpěla různými cho‑
robami, např. urputnými bolestmi hlavy, při kterých přestávala
i vidět, ve 14 letech onemocněla spalničkami, částečně ochrnula
a zůstala téměř tři roky na lůžku. Tato nemoc mohla být i psycho‑
somatická. Jako dospělá žena trpěla problémy s dýcháním a jíd‑
lem. V rámci léčby dostávala alkohol a drogy, po kterých trpěla
halucinacemi.
Ada měla s Charlesem Babbagem ještě jednu společnou vášeň –
sázení na dostizích. Mysleli si, že objevili spolehlivý systém pro
překonání možnosti výhry na koňských dostizích. Babbage potře‑
boval peníze na vývoj počítacích strojů a Ada byla vášnivým hrá‑
čem. Jejich systém nefungoval a oba skončili s dluhy. Babbagemu
se podařilo své dluhy bez větších problémů splatit, ale Ada musela
prodat některé své rodinné šperky.
SOFIA
KOVALEVSKÁ
ŽIVOT JAKO Z ČERVENÉ
KNIHOVNY
NÁRODNOST
ruská
DATUM NAROZENÍ
15. ledna 1850
DATUM ÚMRTÍ
10. února 1891
OBLAST PŮSOBENÍ
MÍSTO NAROZENÍ
MÍSTO ÚMRTÍ
matematika
Moskva
Stockholm
Životní osudy matematičky Sofie Kovalevské jsou
jak vystřižené z romantického filmu. Vdala se jen
formálně, protože chtěla odcestovat z Ruska a stu‑
dovat. Ovšem po několika letech odloučeného ži‑
vota s Vladimirem se jejich vztah změnil. Zamilovali
se do sebe a později se jim narodila dcera. Bohužel
Vladimir špatně investoval, svoji nečekanou život‑
ní situaci neunesl a spáchal sebevraždu. Po pár
letech Sofia našla novou lásku u Maxima. Ta ale
netrvala dlouho, protože Sofie za tři roky zemřela.
Sofia Vasiljevna
Kovalevská
Převzato z commons.wikimedia.org
Ada zemřela 27. listopadu 1852 v Londýně ve stejném věku jako
její otec. Příčinou smrti byla rakovina dělohy. Pohřbena byla na své
přání po boku svého otce v Nottinghamu.
1815
narodila se v Londýně
1833
seznámila se s Charlesem Babbagem
1835
vdala se za Williama Kinga
1838
získala titul hraběnka z Lovelace
1842–43
1852
sestavila první počítačový program
zemřela v Londýně
Chytrá holka
Sofia Vasiljevna se narodila v Moskvě v rodině generála Korvina–
Krukovského jako prostřední dítě. V mládí žila ve městě Kaluga
nebo v rodinném sídle Palibino v Pskovské oblasti. Matematickému
oboru se začala věnovat díky svému strýci Petru Korvinu–
Krukovskému, svým soukromým učitelům i samostatnému studiu
a úvahám, které její učitele překvapovaly. V jedenácti letech si
stěny pokoje vylepila poznámkami z lekcí integrálního a diferenciál‑
ního počtu. V Petrohradě se seznámila s Pafnutijem Čebyševem, ale
jako žena nemohla navštěvovat jeho přednášky na univerzitě.
21
Formální manželství
Aby se vysvobodila z těžkých poměrů a ze závislosti na vlastní
rodině, uzavřela formální sňatek s později významným paleonto‑
logem Vladimirem Kovalevskym. Společně odjeli do Německa, kde
žili odděleně. Vladimir studoval paleontologii a Sofia chtěla studo‑
vat matematiku a fyziku na univerzitě v Heidelbergu. Po příjezdu
zjistila, že se ženy do kurzů nesmí zapisovat. Po přímluvě jí nako‑
nec studium bylo povoleno. Fyziku studovala u Gustava Kirchhoffa
a Hermanna Helmholtze, chemii u Roberta Bunsena. V roce 1870
odešla do Berlína, kde poslouchala přednášky Karla Weierstrasse
pouze jako soukromá studentka. Za pouhé dva roky studia ji
Weierstrasse prohlásil mistrem. Při přípravě disertace se zamě‑
řila na tři témata – parciální diferenciální rovnice, problém tvaru
prstence planety Saturn jako tekutého tělesa v gravitačním poli
a Abelovy funkce. Doktorský titul ji z fyziky jako první ženě udělila
v roce 1874 Göttingenská univerzita. Tři témata ani nemusela ob‑
hajovat osobně.
Karl Weierstrass
Převzato z commons.wikimedia.org
První profesorka matematiky
V září téhož roku se vrátila do Ruska. Doktorský titul v Rusku ne‑
stačil k přednášení na univerzitě ani ve vyšších kurzech pro ženy.
Mohla tak akorát učit holčičky počty. Omezenost ruských byro‑
kratů přispívala k tomu, že učitelské funkce dostávali pouze muži.
Sofia byla tak rozčarovaná, že na šest let odešla z pole matematiky.
Na druhou stranu však mohla dát směr svému osobnímu životu.
Formální manželství s Vladimirem přerostlo v opravdovou lásku, ze
které se jim narodila dcera Sofia. Sofia tak našla nový smysl živo‑
ta a začala se naplno věnovat rodině. Šťastný život netrval dlouho.
Vladimir špatně investoval, finanční ztrátu neunesl a v roce 1883
spáchal sebevraždu. To už ale Sofia zvažovala nabídku na mís‑
to soukromé docentky na univerzitě ve Stockholmu. V listopa‑
du 1883 odjela do Švédska na základě pozvání od svého spolužáka
z Weierstrassových lekcí. Od února 1884 přednášela matematickou
analýzu a mechaniku. Následující rok se stala další profesorkou
matematiky po Lauře Bassi a Marii Agnesi. Také pracovala v no‑
vém časopisu Acta Mathematica, kde zaujímala redaktorský post.
V roce 1888 vyhrála cenu Prix Bordin vyhlašovanou francouzskou
Académie des Sciences za práci o rotaci těžkého asymetrického tě‑
lesa (těžiště nemá na ose rotace).
22
Vladimir Kovalevsky
Převzato z commons.wikimedia.
org
Nová láska
V roce 1885 se Sofia díky poštovnímu úřadu seznámila s his‑
torikem, právníkem a sociologem Maximem Maximovičem
Kovalevskym. Jejich vzájemné seznámení začalo v době, kdy byl
Maxim na přednáškovém pobytu ve Stockholmu a jeho poštovní
zásilky byly mylně doručovány na Sofiinu adresu. Postupně však
jejich přátelství přerostlo v lásku. Léto 1890 strávili společně ve vile
Maxima Maximoviče u Nice. Bohužel to bylo naposledy, co se vi‑
děli. Sofia na zpáteční cestě z Nice prochladla a dostala chřipku,
ze které se vyvinul těžký zápal plic. V pátek 6. února 1891 ještě
stačila zahájit letní semestr přednáškou, pak se ale její stav na‑
tolik zhoršil, že v ranních hodinách 10. února zemřela. Pohřbena
je ve Stockholmu na Severním hřbitově spolu s dalšími význačný‑
mi osobnostmi. Sofia Kovalevská také významně působila v boji
za ženská práva a rovnoprávnost.
1850
narodila se v Moskvě
1869
odjela studovat do Heidelbergu
1869
odjela do Berlína studovat ke Karlu Weierstrassovi
1874
získala doktorát
1878
narodila se dcera Sofie
1883
spáchal sebevraždu Vladimir Kovalevsky, Sofia
získala místo ve Švédsku
1885
Sofia se seznámila s Maximem Kovalevskym
1888
vyhrála cenu Prix Bordin vyhlášenou francouzskou
Akademií
1891
zemřela ve Stockholmu
MARIE
CURIE–
-SKŁODOWSKÁ
MANŽEL A MANŽELKA
SPOLEČNĚ V LABORATOŘI
NÁRODNOST
polská, francouzská
DATUM NAROZENÍ
7. listopadu 1867
DATUM ÚMRTÍ
4. července 1934
OBLAST PŮSOBENÍ
MÍSTO NAROZENÍ
MÍSTO ÚMRTÍ
fyzika a chemie
Varšava
Paříž
Marie Curie–Skłodovská byla skromná, pilná a cí‑
levědomá. V době první světové války neváha‑
la a zřídila pojízdné rentgenové laboratoře. Když
scházel řidič, bez váhání sama sedla za volant
a pomohla zachránit řadu lidských životů. Objevem
prvků polonia a radia a také výzkumem radioak‑
tivního záření stála u zrodu atomového věku. Jako
téměř jediný člověk (s výjimkou dvou mužů) zís‑
kala dvě Nobelovy ceny a to za fyziku a chemii.
Broňa toužila po vzdělání a chtěla se stát lékařkou. Marii napad‑
lo, že by mohly spojit své síly. Zatímco Broňa studovala, její mladší
sestra přijala místo domácí učitelky a v březnu 1890 od ní dosta‑
la dopis, v němž ji zvala do Paříže, aby i ona uskutečnila svůj sen.
Marie se však rozhodla cestu do Francie o rok odložit.
Sorbonna, nejstarší
francouzská univerzita
Do Paříže odjela až ve svých 24 letech takřka bez peněz. V ma‑
tematice a fyzice měla obrovské mezery, protože úroveň studia
na francouzském a polském gymnáziu byla rozdílná. Navíc v prv‑
ních týdnech měla velké problémy s francouzštinou. Zpočátku
bydlela Marie v malém pokojíku u své sestry Broni, avšak po čase
se Marie přestěhovala blíž k Sorbonně, aby získala potřebný klid
na práci a studium. Neměla ani peníze ani čas na pořádné jídlo,
topení a šaty. V roce 1893 úspěšně složila diplomovou zkoušku
z fyziky, ale čekal ji ještě jeden rok studia na Sorbonně a diplomo‑
vá zkouška z matematiky. Úspory se ztenčovaly. Díky kamarádce
mohla zůstat, protože jí zařídila Alexandrovičovo stipendium pro
nadané polské studenty. Ve školním roce 1893/94 se seznámila
s Pierrem Curiem a úspěšně zvládla diplomovou zkoušku z mate‑
matiky. Před odjezdem na prázdniny ji mladík po krátké známos‑
ti požádal o ruku, ale ona odmítla. Později však nabídku přijala
a 26. července 1895 se vdala. Po skromném obřadu odjeli novo‑
manželé na svatební cestu, kterou strávili toulkami na kole po fran‑
couzském venkově.
Marie Curie–Sklodowská
Převzato z commons.wikimedia.org
Marie a Pierre Curieovi
Převzato z LIFE photo archive hosted by Google
[http://images.google.com/hosted/life]
Těžká cesta ke vzdělání
Marie Skłodowská se narodila 7. listopadu 1867 ve Varšavě v ro‑
dině gymnaziálního profesora fyziky a matematiky. Byla nejmlad‑
ší z pěti sourozenců. Studovala na státním gymnáziu, které v roce
1883 ukončila zlatou medailí. V Polsku nesměly ženy studovat
na univerzitě, a proto bylo jedinou možností odejít do zahraničí.
Mariiným snem bylo vzdělávat se v oboru fyziky a chemie na paříž‑
ské Sorbonně a stát se profesorkou na gymnáziu. I její starší sestra
12. září 1897 se manželům Curiovým po dvouletém manželství
narodila dcera Irena. Už tři měsíce po porodu začala Marie znovu
intenzivně pracovat a dceru svěřila do péče staré chůvy a dědeč‑
ka, otce Pierra. Marie hledala v tehdejších objevech zajímavé téma
pro svou disertaci. Zaujal ji objev zatím neznámého záření od Henri
Becquerela. Od této chvíle se hlavní pracovní náplní manželů sta‑
lo pátrání po zdroji tohoto záření. Pro svou práci měli k dispozici
bývalý sklad fyzikální a chemické školy v Lhomondově ulici, vlhkou
místnost bez jakéhokoliv technického vybavení.
23
Radioaktivita
– konečně šťastná léta
Po několikatýdenním bádání Marie zjistila, že záhadné paprsky
mají atomový původ. Napadlo ji, že mohou existovat i jiné prv‑
ky, které by vyzařovaly stejné záření. Proto prozkoumala nerosty
ve školní sbírce. U jednoho z nich ji však čekalo veliké překvapení.
Smolinec vydával záření silnější, než by odpovídalo naměřenému
množství uranu a thoria. Znamenalo to jediné – smolinec obsahuje
dosud neznámý velmi radioaktivní prvek. Pierre a Marie nerozlišo‑
vali práci jednoho ani druhého, vše publikovali společně. Zkoumali
radioaktivitu různých minerálů. Po několika měsících usilovné práce
oznámili, že smolinec kromě uranu obsahuje pravděpodobně další
prvek, který je daleko více radioaktivní než samotný uran. Dostal
název polonium na počest rodné země Marie. Ke konci roku doká‑
zali, že smolinec obsahuje ještě jeden nový prvek, který má ještě
vyšší radiační intenzitu a nazvali ho radium.
Curieovi hradili výzkum ze svých vlastních prostředků. Posléze vyu‑
žili nabídky ředitelství Horní a hutní správy v Jáchymově, které jim
věnovalo smolincový odpad, který vzniká po výrobě uranových ba‑
rev. Curieovi si uhradili pouze dopravu. Celé čtyři roky trvalo, než
se jim podařilo ze 17 tun odstranit sloučeniny různých prvků. V roce
1902 získali velmi malé množství solí polonia a radia, a tak dokáza‑
li vědecké společnosti existenci obou prvků.
Jejich práce se postupně stávala uznávanou a jejich ekonomická
situace se zlepšovala. Největšího ocenění se jim dostalo v roce
1903. Společně s Henri Becquerelem obdrželi Nobelovu cenu za fy‑
ziku za výzkum přirozené radioaktivity. Manželé ji bohužel osobně
nepřevzali, neboť se po zdravotní stránce necítili nejlépe a dalekou
cestou uprostřed zimy by si svůj stav zkomplikovali. Jejich zdravot‑
ní stav se po udělení Nobelovy ceny zhoršil. Pierre trpěl záchvaty
a únavou, dokázal pouze studovat, ale práci v laboratoři už nezvlá‑
dal. Od listopadu začal Pierre přednášet na Sorbonně jako řádný
profesor a Marie byla jmenována ředitelem prací fyzikální labora‑
toře na jeho katedře. 6. prosince 1904 se jim narodila druhá dcera
Eva.
Curieovi
v laboratoři
Převzato z commons.wikimedia.
org
Rodinná tragédie
Dne 19. dubna 1906 postihla Marii životní tragédie; při pouliční
nehodě zahynul její muž Pierre. Už 13. května 1906 Rada přírodo‑
vědecké fakulty rozhodla, že Marie je jediná možná kandidátka
na Pierrovo místo. Jako první žena se stala profesorkou pařížské
Sorbonny. Přestože popularita radioaktivity i Marie rostla, obje‑
vily se hlasy, které celou teorii zpochybňovaly. Jedinou šancí pro
obhájení její teorie bylo získání radia v kovovém stavu. To se jí
v roce 1910 podařilo. V prosinci dalšího roku byla oceněna dru‑
hou Nobelovou cenou, tentokrát z chemie, za objev polonia a ra‑
dia a výzkum jeho vlastností a sloučenin. Od roku 1914 se stala
24
ředitelkou Ústavu radia (Institut du Radium) – pavilonu Curie. Je
s podivem, že její organismus vystavený tolika rizikům jí umožnil
dožít se 67 let, kdy zemřela ve švýcarském sanatoriu na zhoubnou
anémii.
1867
narodila se ve Varšavě
1891
odešla studovat na pařížskou Sorbonnu
1895
vzala si Pierra Curieho
1898
s manželem Pierrem Curiem
objevila polonium a radium
1903
získala společně s manželem a Henri Becquerelem
Nobelovu cenu za fyziku
1908
stala se první profesorkou pařížské Sorbonny
1911
získala Nobelovu cenu za chemii
1934
zemřel na zhoubnou anémii
MILEVA
MARIČOVÁ–
EINSTEINOVÁ
HOŘKÉ ZKLAMÁNÍ
Z MANŽELSTVÍ
NÁRODNOST
DATUM NAROZENÍ
DATUM ÚMRTÍ
OBLAST PŮSOBENÍ
MÍSTO NAROZENÍ
MÍSTO ÚMRTÍ
srbská
9. prosince 1875
4. srpna 1948
fyzika, matematika
Titel
Mileva chtěla být původně lékařkou, proto také v roce 1894 zača‑
la studovat v Curychu medicínu, ale po prvním semestru studium
přerušila a přešla na tamní polytechniku studovat učitelství mate‑
matiky a fyziky. Mezi jejími spolužáky v ročníku nebyla žádná jiná
žena, zato mezi nimi byl o tři roky mladší Albert Eistein. Posléze
se do sebe zamilovali. Albert toužil po svatbě, ale Mileva o sňatku
s Albertem nebyla přesvědčená. Chtěla se věnovat vědecké práci
a být v ní úspěšná. Obávala se, že s dětmi a manželem svého cíle
nedosáhne. Nebyla si jistá ani svými city, proto odjela na semestr
do Heidelbergu. Po několika týdnech se vrátila, protože ji přesvěd‑
čil Albertův zamilovaný dopis.
Pak přišly další problémy. Pro Einsteinovu rodinu byla Mileva nepři‑
jatelná – starší, neatraktivní, kulhavá a malá. Ani v oblasti studia
se jí příliš nedařilo. Svoji diplomovou práci o vedení tepla nedokon‑
čila a ani při zkouškách z teorie funkcí a astronomie neuspěla. Poté
otěhotněla, studium přerušila a odjela do Nového Sadu. V lednu
1902 se jí narodila nemanželská dcera Lieserl, kterou údajně adop‑
tovala Milevina přítelkyně z dětství. Lieserl zůstala rodinným tabu.
Mileva nikdy nedostudovala.
Manželé Einsteinovi
Curych
Mileva Maričová se narodila s vadou kyčle, proto
od malička kulhala. Nebyla ani moc krásná, zato
byla velmi chytrá a talentovaná. Nejprve chtěla
být lékařkou, ale pak přešla k matematice a fy‑
zice. V Curychu v době vysokoškolských studií se
seznámila se svým spolužákem Albertem. Přesto‑
že si nebyla jistá svou láskou a výhradně se chtě‑
la věnovat vědě, souhlasila se sňatkem. Na rozdíl
od Marie Skłodovské a jejího manželství s Pierrem
Curiem nebylo manželství Alberta a Milevy šťastné.
Mileva se musela vzdát svých vědeckých ambicí.
Mileva Maričová
Převzato z commons.wikimedia.
org
Ve škole potkala Alberta Einsteina
Mileva Maričová se narodila 9. prosince 1875 ve městě Titel. Mileva
měla sestru a bratra, byla všestranně nadaná a bystrá. Od malička
měla ráda matematiku a čísla, hrála dobře na klavír a také plyn‑
ně mluvila německy. Na základní školu chodila do Nového Sadu,
na gymnázium v Šabacu a Záhřebu. Až do svých šestnácti let žila
v srbské oblasti Vojvodina. Měla vrozenou vadu kyčelního klou‑
bu, a proto od malička kulhala. Mezi svými spolužáky nebyla příliš
oblíbená. Otec si dobře uvědomoval, že musí investovat do jejího
vzdělání.
V roce 1900 získal Albert Einstein v Curychu učitelský diplom a ne‑
úspěšně se ucházel o místo asistenta na téže škole. Další dva roky
si velmi těžko hledal zaměstnání, protože neměl švýcarské státní
občanství, které si nakonec v roce 1901 koupil. 23. června 1902
nastoupil na místo technického referenta patentového úřadu
v Bernu. Stálé místo mu dovolilo se v lednu 1903 oženit s Milevou
Maričovou. Zařídili si vlastní byt a dali se do společné práce.
Přestože na třech článcích uveřejněných v roce 1905 v Annalen
der Physik pracovali společně, je na nich uvedeno pouze jedno
jméno. Po tomto úspěchu opustil Albert Einstein patentový úřad
a nastoupil na univerzitu v Curychu jako soukromý docent. Díky to‑
muto postu si rodina mohla dovolit pořídit nový dům. K manželům
Milevě a Albertovi přibyl nový člen rodiny, a to syn Hans Albert,
který se jim narodil v roce 1904. Už v tuto chvíli se začaly naplňo‑
vat Mileviny předsvatební pochybnosti. Rodina a dům ji zaměst‑
návali natolik, že ji nezbýval volný čas na práci. Cítila, že se stává
stále méně potřebnou.
Mileva a Albert
Einstein v roce 1912
Převzato z commons.
wikimedia.org
V Praze
Rok po narození druhého syna Eduarda byl Albert Einstein 6. led‑
na 1911 jmenován na místo profesora teoretické fyziky na němec‑
kou univerzitu v Praze a zároveň se stal vedoucím Ústavu teoretic‑
ké fyziky. Koncem března odjel s manželkou, dvěma syny a tchýní
ze Švýcarska do Prahy, kde se pracovních povinností ujal hned
první týden v dubnu. Bydleli na Smíchově v tehdejší Třebízského
ulici číslo 125 (dnes Lesnická ulice číslo 7). Mileva si v Praze ne‑
zvykla. Město považovala za špinavé, zchátralé, nepřátelské a plné
25
napětí mezi Čechy a rakouskými vládci. V Praze pobývali až do kon‑
ce července 1912. Mileva udělala vše pro to, aby se vrátili zpět
do Švýcarska. S pomocí Marie Curie a Henri Poincarého zařídila
Albertovi místo řádného profesora na univerzitě v Curychu.
Konec manželství
Krátce po nabídce z Curychu odešel Albert Einstein do Berlína,
kde získal na návrh Maxe Plancka členství v Pruské akademii věd.
V roce 1914 se stal ředitelem fyzikálního ústavu císaře Viléma.
Mileva za čas odjela i s dětmi za manželem. V Berlíně zůstala jen
pár měsíců, po vyhlášení války odjela zpět do Švýcarska. V Curychu
bydlela i s dětmi v penzionu a bála se o manžela, matku a sou‑
rozence v Srbsku. Mileva zůstala sama s dětmi a bez peněz. Aby
rodina měla co jíst, museli jí pomáhat přátelé. Peníze zasílané
od Alberta její finanční potíže neřešily, protože hodnota marky šla
rychle dolů. Prosila Alberta, ať se vrátí z Berlína zpět do Švýcarska.
Ten odmítl, i když věděl, že Mileva prodělala infarkt a o děti se sta‑
rala její přítelkyně, které v dopise napsal, že rozchod s Milevou byl
pro něj nutný. V únoru 1919 bylo manželství Alberta a Milevy „pro
přirozenou nesnášenlivost“ úředně rozvedeno.
Smutný konec
Po celý zbytek života trpěla Mileva pocitem křivdy. Nepomohla
ani finanční odměna 180 tisíc švýcarských franků, kterou jí a obě‑
ma synům Albert Einstein věnoval. Tuto částku získal jako součást
Nobelovy ceny za fyziku v roce 1921. Mileva částku investovala
do tří nemovitostí. Dvě ale musela vzápětí zase prodat, protože
potřebovala zaplatit dluhy a náklady spojené s léčením mladší‑
ho syna. Jeho dětská genialita se v dospělosti přeměnila v těžkou
duševní chorobu. Postupně se stal sobě i okolí nebezpečným a mu‑
sel odejít do ústavu pro choromyslné. První syn Hans Albert v roce
1938 odjel do USA a přednášel v Berkley statistiku.
Hrob Milevy Einsteinové­
‑Maričové na hřbitově Nordheim
v Curychu
Převzato z commons.wikimedia.org
Po odchodu obou synů z domova Mileva vyučovala fyziku na lyceu,
pěstovala květiny a kaktusy. Celý zbytek života se cítila zodpověd‑
ná za Eduardův osud. Její život se stěsnal mezi její byt a psychiatric‑
kou léčebnu. V květnu 1948 ochrnula na půl těla a na vše rezigno‑
vala. Zemřela za tři měsíce, 4. srpna 1948.
26
1875
narodila se v srbském Titelu
1894
začala studovat v Curychu
1903
vdala se za Alberta Einsteina
1911
odjeli s manželem do Prahy
1919
rozvedla se s Albertem Einsteinem
1948
zemřela v Curychu
LISE
MEITNER
KRÁLOVNA
JADERNÝCH REAKCÍ
NÁRODNOST
DATUM NAROZENÍ
DATUM ÚMRTÍ
rakouská
17. listopadu 1878
27. října 1968
OBLAST PŮSOBENÍ
fyzika
MÍSTO NAROZENÍ
Vídeň
MÍSTO ÚMRTÍ
Cambridge
Na konci 19. století se narodila ve Vídni Lise Meit‑
ner. Chtěla studovat, ale na několika univerzitách
narazila na zákaz studia žen. Naštěstí žila v době,
kdy se zvyklosti měnily a v brzké době byly uni‑
verzity zpřístupněny i ženám. Vystudovala, získa‑
la doktorát a v Berlíně spolupracovala s předními
osobnostmi vědy – Maxem Planckem a Otto Hah‑
nem. Ti ji přivedli k výzkumu radioaktivního záření.
Doba byla bouřlivá, Lise musela odejít z Němec‑
ka kvůli nacismu. Naštěstí zůstala se svými kolegy
v kontaktu a pomohla jim vysvětlit výsledky expe‑
rimentů jako štěpení uranu pomalými neutrony.
Lise Meitner
Převzato z commons.wikimedia.org
První žena, která studovala fyziku
na Vídeňské univerzitě
Lise Meitner se narodila ve Vídni jako třetí dítě židovského právní‑
ka. První vzdělání získala doma, pak studovala tři roky na měšťan‑
ské škole. V 18 letech skončila se studiem na gymnáziu. Maturitu
však vykonat nemohla, proto se rozhodla vystudovat učitelství
francouzštiny a rok učit. Teprve po soukromém doučování fyziky
mohla složit maturitu na chlapeckém gymnáziu. Bylo jí už 23 let.
Na Vídeňskou univerzitu nastoupila v roce 1901 a jako první žena
navštěvovala přednášky na přírodovědecké fakultě. O pět let poz‑
ději ji absolvovala, obhájila práci na téma teorie tepla. Během
studia ji velmi ovlivnil Ludwig Boltzmann. Po úspěšném absolvo‑
vání vyučovala krátkou dobu na dívčí škole, ale stále více ji lákala
práce v laboratoři. V roce 1907 odjela do Berlína, ale v té době ženy
na této univerzitě ještě nemohly studovat. Požádala proto Maxe
Plancka, aby směla navštěvovat jeho přenášky. Ten sice nebyl za‑
stáncem vzdělání žen, ale nakonec povolil a s Lise rád spolupraco‑
val. Kromě teoretické fyziky se chtěla zdokonalit i v experimentální
fyzice, proto se dostala k chemikovi Otto Hahnovi.
Radioaktivita
Společně s Otto Hahnem začali pracovat v primitivní laboratoři vy‑
tvořené z bývalé truhlářské dílny v chemickém ústavu berlínské uni‑
verzity. Společně studovali známé radioaktivní látky. V roce 1912
získala Lise Meitner své první placené místo jako asistentka Maxe
Plancka. Do té doby žila z finanční podpory svého otce. Ve stejném
roce se Hahn stal vedoucím oddělení radioaktivity v nově zbudova‑
ném Ústavu císaře Viléma pro chemii v Berlíně. Lise se musela spo‑
kojit s postavením hosta a malým stipendiem. Teprve za dva roky
získala místo plně placeného vědeckého pracovníka. V roce 1917
získala vlastní fyzikální sekci a v roce 1926 titul řádné profesorky
fyziky berlínské univerzity (byla první ženou v Německu, které se
to podařilo). Práce Lise a Otta byla přerušena první světovou vál‑
kou, protože Lise působila jako zdravotní sestra na východní frontě
a v nemocnici v Praze a Hahn zkoumal chemické bojové látky pod
vedením Fritze Habera. V Praze však Rakušanku Lise Meitner ne‑
přijali, proto se rozhodla odejít zpět do Berlína. Přestože celý ústav
byl zabraný pro výzkum chemických bojových plynů, Lise vybojo‑
vala svou laboratoř a dál v ní pracovala na svém výzkumu. Hahn se
v laboratoři občas objevil, protože spolupracovali na objevu nového
prvku č. 91, z jehož radioaktivní přeměny vzniká aktinium. Na za‑
čátku roku 1918 byla jejich práce dokončená a nový prvek s názvem
protaktinium byl prokázán. Ve stejném roce byla Lise odměněna
tím, že se stala vedoucí vlastního oddělení pro fyziku radioaktiv‑
ních látek v Ústavu císaře Viléma. Ve dvacátých letech patřila Lise
Meitner mezi přední světové fyziky.
V roce 1934 začal Enrico Fermi ozařovat neutrony uranu a deteko‑
val řadu radioaktivních produktů. Touto problematikou se zača‑
la zabývat i Meitner s Hahnem a mladým radiochemikem Fritzem
Strassmannem. Předpokládalo se, že výsledkem jsou nové prvky
– transurany. Meitnerová byla stále více proti. Tento názor publiko‑
vala už v roce 1937.
Lise Meitner a Otto Hahn
v laboratoři
Převzato z commons.wikimedia.org
Štěpení jádra uranu
Šťastná pracovní éra skončila pro Meitnerovou nástupem nacistů
k moci. Byla zbavena profesury na Berlínské univerzitě. Přesto se
rozhodla v Berlíně zůstat a pracovat tu dalších pět let. Její rakouské
občanství jí zaručovalo relativní bezpečnost. Po obsazení Rakouska
v roce 1938 to ale již neplatilo a Meitnerová se ocitla ve velkém
nebezpečí. S pomocí holandských přátel se jí podařilo ilegálně
opustit Německo a emigrovat do Holandska. Její kolega Dirk Coster
ji nepozorovaně převezl přes hranice a ve svém domě ji poskytl
azyl. Vezla si jen pár věcí, deset marek a diamantový prsten, který
ji věnoval Otto Hahn. Na pozvání Nielse Bohra odešla do Kodaně
a později do Švédska, kde získala místo ve Stockholmu v Nobelově
ústavu experimentální fyziky. S Hahnem a Strassmannem byla stá‑
le v písemném styku. Ti zkoumali další, silně radioaktivní produkt
reakce uranu. Domnívali se, že ve svých vzorcích mají různé izoto‑
py radia, které se musely vysrážet s baryem, a aktinia vysráženého
spolu s lanthanem. Radium a aktinium ale neprokázali. Lise o tom
pochybovala. Tajně se s Hahnem setkala v listopadu 1938 v Kodani.
Naléhala, aby provedli další kontrolní experimenty. Překvapivé
výsledky poslal Hahn o měsíc později do stockholmského hotelo‑
vého pokoje, kde Lise Meitner bydlela. Nový prvek měl chemické
vlastnosti totožné s baryem. Hahn požádal Meitnerovou o fyzikál‑
ní interpretaci. O Vánocích se Meitnerová setkala se svým synov‑
cem Ottem Frischem a společně navrhli vysvětlení pozorovaných
jevů jako výsledek nové jaderné reakce – štěpení atomového jádra
uranu neutrony. Hahn se Strassmannem publikovali článek o obje‑
vu v časopisu Die Naturwissenschaften a Meitnerová s Frischem
v časopise Nature. Tento objev byl koncem spolupráce Meitnerové,
Hahna a Strassmanna. Hahn na sebe strhl veškerou pozornost a od‑
mítl uznat podíl Lise na spolupráci.
Lise Meitner při přednášce v roce
1946 na Catholic University,
Washington, D.C.
Převzato z commons.wikimedia.org
Meitnerová zůstala ve Stockholmu izolovaná od svých přátel i vě‑
deckého světa, nemohla dál seriózně pracovat. Zlom nastal pa‑
radoxně po 6. srpnu 1945, kdy byla svržena atomová bomba
na Hirošimu. Novináři kontaktovali Lise Meitnerovou, protože
němečtí vědci byli v izolaci v Anglii a ti američtí se k otázce ne‑
mohli vyjadřovat. Lise se přes noc stala „matkou atomové bomby“.
Marně vysvětlovala, že ani nevěděla, že se pracuje na jejím zkon‑
struování. Díky této popularitě obdržela pozvání do USA a mís‑
to hostujícího profesora na Katolické univerzitě ve Washingtonu
na dobu zimního semestru v roce 1946. V roce 1946 obdržel Hahn
Nobelovu cenu. Podle mínění mnoha vědců mu měla být uděle‑
na společně s Meitnerovou a Strassmannem. V dalších letech byla
Meitnerová navržena na udělení Nobelovy ceny celkem čtyřikrát,
ale ani jednou neuspěla. Po návratu z USA začala znovu žít. Její
pracovní postavení ve Stockholmu se zlepšilo, dostala nabídku
vrátit se do Německa, ale odmítla. Když cítila, že jí ubývá sil, tak se
v roce 1960 přestěhovala do Cambridge za svou sestrou a synov‑
cem Otto Frischem. Zde v nedožitých 90 letech zemřela a je také
pohřbena.
1878
narodila se ve Vídni
1901
vstoupila na vídeňskou univerzitu
1905
získala doktorát a odešla do Berlína
1926
stala se profesorkou Berlínské univerzity
1938
před nacisty prchla do Švédska a vysvětlila
pozorované jevy jako štěpení uranu neutrony
1960
přestěhovala se do Velké Británie
1968
zemřela v Cambridge
27
EMMY
NOETHER
MILOVALA
MATEMATIKU
NÁRODNOST
DATUM NAROZENÍ
DATUM ÚMRTÍ
OBLAST PŮSOBENÍ
MÍSTO NAROZENÍ
MÍSTO ÚMRTÍ
německá
23. března 1882
14. dubna 1935
matematika
Erlangen
Bryn Mawr
Emmy Noether se klidně mohla stát učitelkou
francouzštiny a angličtiny. Zvolila si však na svou
dobu daleko náročnější cíl. Chtěla se stát matema‑
tičkou. Na přelomu 19. a 20. století k tomu ne‑
byla jednoduchá cesta. Ženy nesměly v Německu
skládat maturitní zkoušku ani studovat na univer‑
zitách. Emmy svůj boj s mužským světem vyhrá‑
la a to nejen na poli studia, ale i v profesionální
kariéře. Stala se největší matematičkou své doby.
aprobovanou učitelkou obou jazyků na bavorských dívčích školách.
Jak bylo v té době zvykem, tak ji matka učila vařit, uklízet a hrát
na klavír.
Emmy si zvolila na tehdejší dobu neobvyklou životní dráhu. Chtěla
se stát matematičkou. Jenomže v té době v Německu neexistova‑
lo gymnázium, kde by mohla složit maturitní zkoušku žena. Ani
vysoké školy nepřijímaly ženy, proto většinou studovaly neoficiál‑
ní formou, mohly od každého přednášejícího získat souhlas a na‑
vštěvovat jeho přednášky jen jako hostující posluchačky. Vykonání
zkoušky pak mohl (ale také nemusel) povolit. V roce 1903 složila
Emmy maturitní zkoušku jako soukromý student na Královském
reálném gymnáziu v Norimberku, ale univerzitu navštěvovala neofi‑
ciálně už od roku 1900. Poslouchala přednášky z historie, matema‑
tiky a fyziky. V roce 1903 bylo konečně ženám povoleno studovat
na bavorských univerzitách. Ve školním roce 1903/1904 se Emmy
zapsala ke studiu na univerzitě v Göttingenu. Jejími učiteli byli
Otto Blumenthal, Felix Klein, David Hilbert, Hermann Minkowski,
Karl Schwarzschild a další. Po nemoci odešla zpět do Erlangen, kde
ve studiu pokračovala (v ten rok studovaly na univerzitě jen dvě
ženy). V roce 1907 získala pod vedením Paula Gordana doktorát
a nejvyšší ocenění z matematiky za práci z algebry.
David Hilbert
Převzato z commons.wikimedia.
org
Emmy Noether
Převzato z commons.wikimedia.org
Tvrdý boj za ženská práva
Neobvyklý sen – chtěla se stát
matematičkou
Amalie Emmy Noether se narodila v rodině univerzitního profe‑
sora matematiky Maxe Noethera v Erlangenu 23. března 1882.
Pravděpodobně po něm zdědila matematické nadání. Měla tři
mladší bratry. Pouze bratr Fritz se dožil dospělosti a stal se také
matematikem (Emmyin synovec Gottfried se stal statistikem).
Emmy už jako malá své okolí udivovala talentem pro řešení há‑
danek. V letech 1889 až 1897 vystudovala Vyšší dívčí školu
v Erlangenu. Složila zkoušky z francouzštiny a angličtiny a stala se
28
Emmy chtěla pokračovat v práci matematičky, jenže uni‑
verzita v Erlangenu měla postavenou politiku proti ženám­
‑profesorům. Proto se rozhodla, že bude pomáhat zadarmo otci
na Matematickém institutu v Erlangenu. Když byl nemocný, tak
pod dohledem doktorandů přednášela. Pracovala i na výzkumu,
publikovala několik článků a její reputace rychle rostla: v roce 1908
byla zvolena do Circolo Matematico di Palermo, v roce 1909 se
stala členem Německého matematického spolku. Byla pozvána
na výroční setkání společnosti v Salcburku, kde dokonce jako prv‑
ní žena měla přednášku. V roce 1913 učila ve Vídni. Nadále byla
v kontaktu se svými učiteli z Göttingen a na řadě problémů s nimi
spolupracovala.
Po skončení 1. světové války Hilbert a Klein pracovali na obecné
teorii relativity Alberta Einsteina. K práci přizvali i Emmy Noether,
ale její přijetí museli oba matematikové tvrdě vybojovat s vedením
univerzity i ostatními profesory. V roce 1918 dokázala dva základní
teorémy platné v obecné teorii relativity i ve fyzice elementárních
částic. Jeden z nich je i dnes známý jako „teorém Noetherové“.
Felix Klein
Převzato z commons.wikimedia.org
IRENE
JOLIOT–CURIE
RADIOAKTIVITA
VE DRUHÉ GENERACI
NÁRODNOST
francouzská
DATUM NAROZENÍ
12. září 1897
DATUM ÚMRTÍ
OBLAST PŮSOBENÍ
I přes tyto úspěchy stále nemohla učit. Nakonec se po dlouhých bo‑
jích v roce 1922 stala „výpomocným profesorem bez funkčního ob‑
dobí v úřadě“ a začala dostávat i malou mzdu. Své studenty pod‑
porovala v práci, za každého počasí s nimi chodila na procházky
a dělila se s nimi o své myšlenky. Shromáždila okolo sebe několik
studentů známých jako „chlapci Noetherové“. Tito studenti cesto‑
vali třeba až z Ruska, aby u ní mohli studovat. Emmy Noether byla
vřelá osoba, která se plně o své studenty starala. Považovala své
studenty za svou rodinu a byla vždy ochotná naslouchat jejich pro‑
blémům. Emmyin učební styl bylo velmi složité sledovat, ale ti, kteří
ho pochopili, se stali věrnými přívrženci. Její učební metoda vedla
studenty k tomu, aby přicházeli s vlastními nápady. Mnozí vytrvali
a sami se stali velkými matematiky.
Během své kariéry přednášela v Moskvě, Frankfurtu, Praze
i v Princetonu. Odborný přínos Emmy Noether ocenil Albert Einstein
slovy: „Podle úsudku uznávaných žijících matematiků byla
Emmy Noether nejgeniálnějším tvořivým duchem mezi ženami od doby, kdy jim bylo umožněno vyšší vzdělání. V říši
algebry, kde se nejnadanější matematikové po století snažili
proniknout dopředu, odkryla metody, které mají netušený
význam pro rozvoj matematiky současné doby.“
17. března 1956
fyzika
MÍSTO NAROZENÍ
Paříž
MÍSTO ÚMRTÍ
Paříž
Irene Curie měla všechny předpoklady stát se
úspěšnou vědkyní. Narodila se slavnému páru Ma‑
rie a Pierru Curieovým. Odborné vzdělání získala
od svých rodičů a jejich přátel, většinou pozdějších
nositelů Nobelovy ceny. Podobně jako její matka
věnovala celý svůj život radioaktivitě. K výzkumu
získala skvělého spolupracovníka Fréderica Joliota,
který byl také jejím manželem. Natolik si vážil pří‑
jmení Curie, že jej přijal jako svoje druhé příjmení.
Irene spolu se svým manželem získali v roce 1935,
rok po smrti Marie Curie, Nobelovu cenu za chemii.
Irene Joliot–Curie
Převzato z commons.wikimedia.org
Nečekaný konec
V roce 1933 pro svůj židovský původ odešla do USA, kde vyučova‑
la na ženské koleji univerzity v Bryn Mawr v Pensylvánii, kde brzy
po těžké operaci zemřela. Její smrt byla překvapením pro každého.
O operaci nádoru na děloze nikomu neřekla a podstoupila ji během
kolejních prázdnin. Zemřela během nebo krátce po operaci na po‑
operační infekci. Nikdy se nevdala, v USA neměla žádné příbuzné.
Byla pohřbena v klášteře Thomas Great Hall v kampusu Bryn Mawr.
1882
narodila se v Erlangenu
1904
vstoupila jako řádná studentka na Erlangenskou
univerzitu
1908
začala učit na Erlangenském Matematickém Institutu
1915
přijala pozvání Hilberta a Kleina na univerzitu
v Göttingen
1922
stala se mimořádnou profesorkou
1933
odešla do USA na univerzitu v Bryn Mawr
1935
zemřela na pooperační infekci v Bryn Mawr
29
Dětství ve slavné rodině
Irene Curie se narodila v Paříži 12. září 1897 snad nejslavnější‑
mu vědeckému páru - Marii a Pierru Curiovým. Marie velmi brzy
po porodu svěřila Irenu do péče chůvy a dědečka, Pierrova otce,
a sama se věnovala svým výzkumům. Curieovi a jejich přátelé
své děti vyučovali sami, každý ve svém oboru. Irene se od dětství
učila fyziku od své maminky, ale znalosti z ostatních oborů získá‑
vala od rodinných přátel – chemii od Jean Perrina a matematiku
od Paula Langevina na Sorbonně v Paříži. Takto se vzdělávala až
do roku 1912, kdy nastoupila na Collège Sévigné, aby složila matu‑
ritní zkoušku. V roce 1914 se přihlásila na Přírodovědeckou fakultu
na Sorbonně. Její studium však brzy přerušila 1. světová válka.
reakcí. Tento výsledek byl v říjnu 1938 na Solvayovském kongresu
přijat s velkým skepticismem. Bylo oběma doporučeno experimenty
zopakovat s větší přesností a důkladností, protože takový výsledek
nebyl podle teorie možný. Proto prvenství objevu štěpení uranu
bylo přiznáno až Otto Hahnovi, Franzi Strassmanovi a Lise Meitner
na základě jejich prací publikovaných v roce 1939.
Fréderic a jeho manželka
Irene
Převzato z commons.wikimedia.org
Ve stopách svých rodičů
Během 1. světové války sloužila Irene společně se svojí matkou jako
rentgenolog v mobilních polních nemocnicích. Tyto pojízdné rentge‑
nové laboratoře právě zřídila její matka. Obě během první světové
války pomohly zachránit řadu lidských životů. Bohužel o sebe moc
nedbaly, protože používaly velmi primitivní zdroje rentgenového
záření a sebe vůbec nechránily. Obě byly vystaveny velkým dávkám
záření. V roce 1918 po skončení 1. světové války se Irene vrátila
do Paříže a pokračovala ve studiu. V roce 1925 dokončila disertační
práci na téma alfa záření polonia, prvku, který objevili její rodiče.
Po ukončení studií pracovala jako asistentka své matky v L’institut
du Radium (Ústavu radia). Tady se seznámila s Frédericem Joliotem,
který o ní řekl: „Se svým chladným vzhledem a zapomínáním zdravit si ne vždy vytvořila sympatie u ostatních lidí v laboratoři. Objevil jsem tuto mladou ženu
jako mimořádnou, poetickou a citlivou bytost.“ Irene
a Fréderic se 4. října 1926 vzali a hned následující rok se jim narodi‑
la dcera Helene a později v roce 1932 syn Pierre.
Manželé Curiovi
s dcerou Irene
Převzato z commons.
wikimedia.org
Společná práce manželů
Joliot­‑ Curieových
Od tohoto roku začali manželé společně studovat jaderné reakce
vyvolané bombardováním jader lehkých prvků částicemi alfa, kte‑
ré vyzařovalo polonium. Dokázali, že neutrony mají o něco větší
hmotnost než protony. Při dalším výzkumu vlastností neutronů
objevili v roce 1934 umělou radioaktivitu, když bombardovali hli‑
ník, hořčík a bór alfa částicemi. Ve stejném roce zemřela její matka
Marie Curie. V roce 1935 společně se svým manželem Frédericem
obdržela Nobelovu cenu za chemii za společné práce na syntéze
nových radioaktivních prvků. Ve stejném roce objevila také neptu‑
niovou radioaktivní řadu. Kompletně byla ale tato rozpadová řada
prozkoumána až v roce 1947. V roce 1938 Irene Joliot–Curie a Pavel
Savic zjistili, že jeden z produktů vytvořených při ozáření uranu
neutrony nebyl transuran, jak se očekávalo, ale prvek ze skupiny
vzácných zemin. Znamenalo to, že objevili nový druh jaderných
30
Po 2. světové válce
V roce 1939 se schylovalo k další válce, proto se Frédéric a Irene
rozhodli výsledky své práce zapečetit do obálky a uschovat v tre‑
zoru Académie des Sciences, kde zůstaly dalších deset let. Irene
Joliot–Curie zastávala pokrokové politické názory. Před 2. světovou
válkou byla ministryní ve vládě Lidové fronty, za okupace Francie
byla v odboji a po válce působila, stejně jako její manžel, v mírovém
hnutí. Během druhé světové války Irene onemocněla tuberkulózou
a byla nucena odejít do Švýcarska na ozdravný pobyt. Odloučení
od rodiny však velmi těžce nesla, a proto během války podnikla ně‑
kolik nebezpečných cest do Francie a zpět.
Po 2. světové válce v roce 1946 se stala ředitelkou L’institut du
Radium a komisařem pro atomovou energii. Jako komisařka pro
atomovou energii se v roce 1948 podílela na stavbě prvního fran‑
couzského jaderného reaktoru a centra pro jadernou fyziku v Orsay.
Irene nikdy tento projekt neviděla dokončený, protože 17. břez‑
na 1956 zemřela na leukémii způsobenou zářením, kterému byla
celý život vystavena.
1897
narodila se v Paříži
1914
začala studovat na Sorbonně, studium přerušila 1.
světová válka
1925
ukončila studium doktorátem
1926
vzala si Frédérica Joliota
1934
Joliot­‑Curieovi objevili umělou radioaktivitu
1935
oba manželé společně získali Nobelovu cenu za chemii
1937
stala se profesorkou na Přírodovědecké fakultě
Sorbonny
1946
stala se ředitelkou L’institut du Radium
1956
zemřela na leukémii
MARIA
GOEPPERT–
MAYER
FYZIČKA DOBROVOLNICE
NÁRODNOST
DATUM NAROZENÍ
DATUM ÚMRTÍ
OBLAST PŮSOBENÍ
MÍSTO NAROZENÍ
MÍSTO ÚMRTÍ
německá, americká
28. června 1906
20. února 1972
fyzika
Katovice
Rodina profesora pediatrie
Maria Goeppert se narodila 28. června 1906 v Katovicích (tehdy
součást německého Pruska, nyní Polsko). V roce 1910 se rodina
přestěhovala do města Göttingen v Dolním Sasku, kde se její otec
stal profesorem pediatrie na městské univerzitě. Byl také ředitelem
dětské nemocnice a založil denní stacionář pro děti, jejichž mat‑
ky pracovaly. Miloval a také byl milován dětmi. Na znamení této
oddanosti se rodina v roce 1920 v době hyperinflace snažila šetřit
potraviny pro otcovu kliniku tak, že večeřeli polévku z tuřínu a pra‑
sečích uší. Maria byla jediným potomkem. Její otec byl již šestou
generací univerzitních profesorů a Marii vedl k tomu, aby se nesta‑
la jen ženou v domácnosti, což bylo pro danou dobu běžné. Později
vzpomínala: „Od doby, kdy jsem byla velmi malé dítě, věděla jsem,
že až vyrostu, tak získám vzdělání, které mi umožní získat takové
zaměstnání, že se sama o sebe dokážu postarat a nebudu závislá
na manželství.“
Úspěšná kariéra
San Diego
Maria Goeppert žila od malička v intelektuálním
prostředí. Otec ji podporoval ve vzdělávání. Naro‑
dila se podobně jako její kolegyně v době, která
nepřála vzdělávání žen. Naštěstí tato doba ne‑
trvala dlouho a Maria mohla úspěšně studovat
na univerzitě fyziku. Potkala tu řadu úspěšných
osobností, pozdějších nositelů Nobelovy ceny.
I když se jí podařilo získat doktorát z fyziky, vdát
se za chemika Josepha Mayera a odejít do USA,
přesto neměla na růžích ustláno. Přišla 20. léta
20. století a USA postihla velká ekonomická kri‑
ze. Díky podpoře svého manžela mohla pracovat
na univerzitách řadu let alespoň jako dobrovolnice.
Svoje první placené místo získala až v 35 letech.
I Maria Goeppert se potýkala s problémy žen, které chtěly odma‑
turovat a pokračovat ve studiu na vysoké škole. Soukromě stu‑
dovala na škole, která připravovala dívky na maturitní zkoušku
a posléze vstup na univerzitu. Jenže kvůli hyperinflaci v roce 1920
zůstaly všechny školy zavřené. Učitelé ale i nadále ve škole vyučo‑
vali, ovšem dobrovolně a zdarma. Proto mohla Maria v roce 1924
úspěšně složit maturitní zkoušku v Hannoveru a nastoupit na uni‑
verzitu v Göttingen, kde se jejími učiteli stali Enrico Fermi, Werner
Heisenberg a Wolfgang Pauli, ale především Max Born. Během stu‑
dia se seznámila s americkým stipendistou Rockefellerovy nadace,
chemikem Josephem Mayerem. Po smrti jejího otce se Mayer stal
nájemníkem v jejich domě. Pracoval jako asistent Jamese Francka,
který Marii považoval téměř za neteř. V roce 1930 získala doktorát,
provdala se za Josepha a odešla s ním do USA. Později spolu měli
dvě děti.
Max Born
Převzato z commons.wikimedia.org
Marie
Goeppert–Mayerová
Převzato z commons.wikimedia.org
Americké univerzity
Maria přišla bohužel do USA v době ekonomické deprese, kdy
většina univerzit nepřijímala nové zaměstnance. Naštěstí však
měla velkou podporu od svého manžela, a proto si mohla dovolit
pracovat na univerzitě Johna Hopkinse v Baltimoru jako dobrovol‑
nice. Maria na toto období vzpomíná takto: „Pracovala jsem několik let bez nároku na odměnu jen pro zábavu a pro fyziku.“ V roce 1933, když se Adolf Hitler dostal k moci, Maria získala
31
americké občanství. V dalších letech působila jako fyzik na ně‑
kterých amerických univerzitách. Během 2. světové války získala
svoje vůbec první placené místo na Vysoké škole Sarah Lawrence
pro ženy. Pracovala také na separaci izotopů uranu pod vedením
Harolda Ureye jako součást projektu Manhattan (vývoj atomové
bomby).
Později působila na Columbijské univerzitě v New Yorku. V letech
1946 až 1951 byla profesorkou fyziky v Ústavu pro jaderný vý‑
zkum na univerzitě v Chicagu. Právě zde vypracovala své teorie
struktury atomového jádra, za které získala Nobelovu cenu za fy‑
ziku. Od roku 1960 se Maria konečně stala řádnou profesorkou
na Kalifornské univerzitě v La Jolle. V roce 1971 upadla do kómatu
a 20. února 1972 zemřela.
Marie Goeppert–
Mayerová v doprovodu
krále Gustava Adolfa při
udílení Nobelových cen
v roce 1963
Převzato z commons.wikimedia.org
Z čeho se skládá atomové jádro?
Prvotním zájmem Marie byla fyzikální chemie. Později se zabýva‑
la separací uranových izotopů a fotochemickou reakcí. Publikovala
práce z oblasti kvantové mechaniky, teorie krystalické mřížky,
statistické mechaniky a jaderné fyziky. V roce 1948 začala studo‑
vat jaderná magická čísla neboli protonová čísla vysoce stabilních
izotopů 2, 8, 20, 28, 50…, která připomínají kvantová čísla obsa‑
zování hladin elektronů. Nezávisle na německém fyzikovi Hansi
Jensenovi došla ke zcela nové představě o struktuře atomového já‑
dra a o procesech, které probíhají v atomu. Podle této její teorie se
jaderné částice pohybují po vlastních zkvantovaných drahách, které
tvoří jakoby vnitřní povlak jádra. Mayerová se stala spolutvůrky‑
ní nového modelu atomového jádra, podle kterého jsou částice
v atomovém jádře uspořádány ve vrstvách, z nichž každá má urči‑
tou energii. Za tyto objevy získala v roce 1963 společně s Hansem
Jensenem Nobelovu cenu za fyziku. Po obdržení Nobelovy ceny
přiznala, že: „Získání ceny není ani z poloviny tak vzrušující,
jako práce na ní.“ Po její smrti bylo každoročně předáváno oceně‑
ní s jejím jménem a to mladým ženám, které se proslavily v oblasti
fyziky.
32
1906
narodila se v pruských Katovicích
1910
přestěhovala se s rodinou do Göttingen
1924
vstoupila na univerzitu v Göttingen
1930
studium zakončila doktorátem, vdala se za Josepha
Mayera
a odešla do USA
1931
byla dobrovolnicí na univerzitě Johna Hopkinse
1940
byla dobrovolnicí na Kolumbijské univerzitě
1946
byla dobrovolnicí na univerzitě v Chicagu
1960
stala se profesorkou na Kalifornské univerzitě
1963
obdržela Nobelovu cenu za fyziku
1972
zemřela po téměř ročním kómatu
ADÉLA
KOCHANOVSKÁ­
‑NĚMEJCOVÁ
PRVNÍ ČEŠKA
- PROFESORKA INŽENÝRSTVÍ
NÁRODNOST
DATUM NAROZENÍ
DATUM ÚMRTÍ
OBLAST PŮSOBENÍ
MÍSTO NAROZENÍ
MÍSTO ÚMRTÍ
česká
8. března 1907
5. července 1985
fyzika
Slezská Ostrava
Praha
Adéla Němejcová se během studia seznámi‑
la s Václavem Dolejškem a jeho rentgenogra‑
fií a to se jí stalo osudným. Celý život se zabý‑
vala průmyslovými aplikacemi rentgenových
difrakčních metod. Za tímto složitým názvem
se skrývá metoda, která pomocí rentgenové‑
ho záření odhaluje polohu a vazby jednotlivých
molekul v různých materiálech. Za svou prá‑
ci byla v roce 1968 odměněna - jako první čes‑
ká žena získala titul profesor inženýrství.
Adéla
Kochanovská­‑Němejcová
Převzato z www.xray.cz
Dětství
Adéla Němejcová se narodila ve Slezské Ostravě 8. března 1907
v rodině důlního inženýra. Adélina matka měla typické vzdělání
ženy té doby – znala několik jazyků a ráda hrála na klavír. Pro svou
dceru si představovala budoucnost spojenou s hudbou. Strýc, aka‑
demický malíř Augustin Němejc, ji vedl k malířství. Na své dětství
paní profesorka vzpomínala: „Byla jsem tělesně velmi slabé
a často nemocné dítě. Škola pro mě začala vlastně až v tercii
gymnázia, do té doby měla mé vzdělání na starosti matka.
Každý rok jsem ovšem skládala zkoušky, jestli umím vše, co
předepisovaly osnovy. Už tehdy mě nejvíce bavila matematika, její logická výstavba, počítání příkladů. Čím byl úkol obtížnější, tím větší radost mi udělalo, když jsem na něj stačila
úplně sama.“
Po maturitní zkoušce na reformním gymnáziu v Plzni, kam se rodi‑
na Němejcova přestěhovala, se rozhodla odejít do Prahy studovat
matematiku a fyziku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.
Během studia ji nejvíc ovlivnil Václav Dolejšek a jeho přednášky
z rentgenografie, nového oboru, který si teprve získával důvěru
inženýrů a techniků. Pod jeho vedením Adéla obhájila disertační
práci zaměřenou na studium záření.
Rentgenografie
Po ukončení studia v době hospodářské krize (začátek 30. let)
marně hledala pracovní místo. Ráda proto přijala nabídku pro‑
fesora Trkala a s jeho přímluvou nastoupila jako koncipientka
v patentní kanceláři. Zde pracovala asi rok, pak přešla do výpo‑
četního oddělení Všeobecného penzijního ústavu. Její pracov‑
ní doba končila ve dvě hodiny odpoledne, proto měla dost času
na své koníčky, především na fyzikální experimenty v univerzitním
Spektroskopickém ústavu u Václava Dolejška. Ve třicátých letech
začal Václav Dolejšek spolupracovat s Elektrotechnickou továrnou
Škodových závodů v Plzni–Doudlevcích. Spektroskopický ústav
poskytl přístroje a Škodovka přislíbila uhradit mzdy a náklady
na provoz. Nově zřízená výzkumná laboratoř v době krize umož‑
nila řadě fyziků pracovat ve výzkumu. Koncem roku 1935 nastou‑
pila do Dolejškova týmu i Adéla Němejcová. Začínala v laboratoři
od pomocných prací a v roce 1944 po zatčení Václava Dolejška
gestapem se stala vedoucí rentgenologického oddělení Fyzikálního
výzkumného ústavu Škodových závodů. Oddělení vedla až do roku
1968. Škodovácká výzkumná laboratoř pracovala i v době druhé
světové války, kdy byly vysoké školy zavřené.
Václav Dolejšek (sedící druhý zprava) a jeho pracovní skupi­
na, Adéla Němejcová je na snímku jako jediná žena.
Převzato z www.xray.cz
33
V roce 1943 Adéla publikovala první česky psanou souhrnnou pu‑
blikaci v oboru Zkoušení jemné struktury materiálu röntgenovými paprsky. Po druhé světové válce se monografie Adély
Němejcové stala základem pro další využití rentgenové analýzy
v průmyslu. Vznikaly nové laboratoře a aplikovaná rentgenová
spektroskopie se začala přednášet na vysokých školách. Velkou
zásluhu na rozvoji oboru měla i Adéla Němejcová, která kromě
toho, že pracovala v laboratoři, tak i přednášela na Přírodovědecké
fakultě a na Matematicko­‑fyzikální fakultě Univerzity Karlovy,
na Fakultě technické a jaderné fyziky ČVUT a na Vysoké ško‑
le technické v Bratislavě. Pro potřeby výuky napsala skripta
Radiokrystalografie, která byla první učebnicí pro nově se rodí‑
cí obor. V letech 1968 až 1973 vedla katedru inženýrství pevných
látek Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské. V dubnu 1954 založila
tzv. Rozhovory o aktuálních otázkách ve strukturní rengenografii,
kterých se účastnili nejen univerzitní vědci, ale i výzkumníci z růz‑
ných podniků. Díky svým úspěchům se v roce 1968 stala jednou ze
tří prvních členek korespondentek Československé akademie věd
a ve stejném roce byla jmenována první českou ženou profesorkou
inženýrství.
Adéla Němejcová se vdala a měla syna. O vztahu rodiny a fyziky
řekla: „Zatímco muži se v zaměstnání od rodinných starostí zcela odpoutají, ženu rodina neustále svazuje a odvádí
její pozornost. Sama jsem měla výhodu, že mi syn vyrůstal
v době, kdy se o něho mohla přes den starat dětská sestra
a domácnost nám vedla hospodyně. Stálo to samozřejmě
velkou část mého i manželova tehdejšího platu. Jedině tak
jsem se mohla plně věnovat vědecké práci bez starostí, co
nakoupit a co s dítětem, když onemocní.“ Adéla Kochanovská­
‑Němejcová zemřela v Praze 5. července 1985.
Titulní list publi­
kace Zkoušení jemné struktury materiálu röntgenovými
paprsky.
Odkaz budoucím generacím
V roce 1938 napsala Adéla Kochanovská­‑Němejcová do týdení‑
ku Brázda v úvodu k článku o rentgenových paprscích slova, která
platí i po osmdesáti letech a mají stejný význam: „Naše kulturní
snažení se stále příliš obrací jen k těm duchovním hodnotám, v nichž nejdůležitějším výrazovým prostředkem je řeč.
Snad souvisí s naším dlouhým bojem o svobodný vývoj českého jazyka, že máme mnohem větší zájem o krásnou literaturu a divadlo než o přírodní vědu… K uvědomění tohoto
34
rozdílného a nespravedlivého chápání a k jeho odstranění
je třeba čtenáře srozumitelně informovat, jaké myšlenkové
a hmotné bohatství je skryto v pokroku přírodních věd a jak
je pro vývoj našeho státu důležité, aby měl dost prostředků
na jejich úspěšné pěstování.“
1907
narodila se ve Slezské Ostravě
1935
nastoupila do laboratoře Václava Dolejška
1944-68
1968
1968-73
1985
pracovala jako vedoucí oddělení rentgenové
mikrostrukturní analýzy
byla jmenována profesorkou
vedla katedru inženýrství pevných látek na Fakultě
jaderné a fyzikálně inženýrské
zemřela v Praze
CHIEN­‑SHIUNG
WU
SPLNĚNÝ AMERICKÝ SEN
NÁRODNOST
DATUM NAROZENÍ
DATUM ÚMRTÍ
čínská, americká
31. května 1912
16. února 1997
OBLAST PŮSOBENÍ
fyzika
MÍSTO NAROZENÍ
Liuhe
MÍSTO ÚMRTÍ
New York
Chudá čínská studentka Chien­‑Shiung Wu se díky
své ctižádosti vypravila parníkem až do daleké
Ameriky. Chtěla na Michiganské univerzitě pokra‑
čovat ve studiu fyziky. Až do Ameriky ale nedo‑
jela, protože v Berkeley potkala svou lásku, Luka
Yuana, vnuka prvního čínského prezidenta. Vda‑
la se a později pokračovala ve svém americkém
snu. Podařilo se jí ve spolupráci s dalšími fyzi‑
ky sestavit aparaturu a vyvrátit platnost zákona
parity. Bohužel nezískala Nobelovu cenu, i když
její kolegové byli odměněni ještě tentýž rok.
Chien­‑Shiung Wu
Převzato z commons.
wikimedia.org
Cesta z Číny do USA
Chien­‑Shiung Wu se narodila 31. května 1912 v čínském Liuhe
v provincii Jiangsu, podle některých zdrojů přímo v Šanghaji. Její
otec Wu Zhongyi řídil v Liuhe základní školu a byl to právě on, kdo
vytvořil pro malou Chien intelektuální prostředí plné knih, časopisů
a novin. Na střední školu pro dívky odešla v 11 letech do Suzhou,
univerzitu studovala na National Central University v Nankingu
v letech 1930 až 1934. Podle předpisů musela rok před začátkem
studia strávit vyučováním na základní škole. Nejprve začala stu‑
dovat matematiku, dále i fyziku. Ve studiu fyziky pokračovala ješ‑
tě v laboratořích Zhejiang University a jako výzkumný pracovník
na Ústavu fyziky Akademie Sinica. Wu se rozhodla, že potřebuje
pokračovat ve studiu fyziky na vyšší úrovni, proto poslala žádos‑
ti o studium na americké univerzity. Kladnou odpověď získala
z Michigan State University. Společně s kamarádkou Dong Ruofen,
chemičkou z Taicangu, se pustila na dlouhou cestu parníkem z Číny
do Spojených států.
S lodí přistály v San Franciscu v roce 1936. Jejich záměry zcela
změnila návštěva University of California v Berkeley, kde se Chien­
‑Shiung Wu rozhodla zůstat. Setkala se tu s fyzikem Luke Chia­‑Liu
Yuan, vnukem Yuan Shikai, prvního prezidenta Čínské lidové repub‑
liky a samozvaného císaře Číny. Jejími učiteli tu byli např. vynález‑
ce cyklotronu Ernest Lawrence nebo otec atomové zbraně Robert
Oppenheimer. Dělala rychlé pokroky. Doktorát dokončila v roce
1940. O dva roky později si vzala Luka Yuana a o pět let později
se jim narodil syn Vincent, který později projevil stejné nadání pro
fyziku jako jeho rodiče.
Radioaktivní kariéra
Po úspěšném obhájení disertační práce působila ještě dva
roky v Berkley, pak rok v Northamptonu na Smith College
a v Princetonu. Během druhé světové války spolupracovala v letech
1944 až 1946 na projektu Manhattan (vývoj atomové zbraně), kde
pomáhala rozvíjet proces oddělování kovového uranu na izotopy
U235 a U238. Dále až do konce své kariéry v roce 1982 působi‑
la na newyorské Kolumbijské univerzitě, kde zkoumala vlastnosti
radioaktivního rozpadu beta. Rozpad beta je jaderná reakce, při
které se atomové jádro rozpadne na elektron a jiné atomové jádro.
Zářením beta se označuje proud elektronů. V šedesátých letech na‑
psala dokonce celou knihu věnovanou rozpadu betu s názvem Beta
Decay. Wu také pracovala na vývoji zlepšení Geigerova počítače
pro měření hladiny jaderného záření. Několik let před odchodem
na odpočinek řídila výzkum příčin chronické vrozené anémie.
Zákon parity
Na jaře 1956 mladý jaderný fyzik Tsung­‑Dao Lee společně se svým
kolegou Chen­‑Ning Yangem potřebovali experimentálně dokázat,
že zákon parity v přírodě obecně neplatí, což znamená, že některé
děje po záměně pravé a levé strany probíhají odlišně. Svou platnost
může zákon ztrácet při slabých interakcích, což může být pozoro‑
váno při beta rozpadu. Právě proto se T. D. Lee obrátil na Chien­
‑Shiung Wu. Během letních a podzimních měsíců roku 1956 byl
experiment podle jejího návrhu připraven. Před Vánoci mohla
s pomocí specialistů v oboru nízkých teplot z National Bureau of
Standards ve Washingtonu experiment zahájit. Už ráno 9. led‑
na 1957 si mohl její čtyřčlenný mužský tým připít na vítězství –
na pád zákona parity.
35
Chien­‑Shiung Wu
Acc. 90-105 - Science Service,
Records, 1920 s-1970s,
Smithsonian Institution Archives
JOCELYN BELL
BURNELL
LOVKYNĚ HVĚZD
NÁRODNOST
Výsledek hodný Nobelovy ceny
Nobelova cena se většinou uděluje za nápad, ne za realizaci. Proto
si Nobelovu cenu převzali už v prosinci 1957 T. D. Lee a Ch. N.
Yang. Chien­‑Shiung Wu naštěstí odměnila alespoň řada univerzit
čestným doktorátem za její výzkum, dále mnoho vědeckých institu‑
cí členstvím a udělením všech možných významných ocenění, která
se udělovala v 2. polovině 20. století. Byla první ženou ve funkci
prezidenta American Physical Society. V roce 1972 byla jmenována
Pupin Professor of Physics.
Chien­‑Shiung Wu s Y.
K. Lee, a L.W. Mo
Acc. 90-105 - Science
Service, Records,
1920 s-1970s,
Smithsonian Institution
Archives
Chien­‑Shiung Wu byla ve své době nazývána Madame Curie
of China. Dožila se 84 let, zemřela po záchvatu mrtvice
16. února 1997.
1912
1936-40
1942
narodila se v čínském Liuhe
působila jako doktorandka na University of
California v Berkeley
vdala se za Luka Yuana
1944-46
podílela se na projektu Manhattan
1946-82
působila na newyorské Kolumbijské univerzitě
36
1953
experimentálně vyvrátila platnost zákona parity
1997
zemřela v New Yorku
irská
DATUM NAROZENÍ
15. července 1943
OBLAST PŮSOBENÍ
astronomie
MÍSTO NAROZENÍ
Belfast
Jocelyn Bell Burnell poprvé pozorovala hvězdy
v planetáriu v Armaghu. Netušila, že se pozdě‑
ji hvězdy stanou její hlavní životní náplní. Ne‑
pozorovala v noci obyčejným dalekohledem, ale
vyhodnocovala data z radioteleskopu, který re‑
gistroval rádiové záření celého vesmíru. Brzy se
jí podařilo identifikovat objekt, který vykazoval
pozoruhodné vlastnosti. Zpočátku ho její kole‑
gové nazývali malým zeleným mužíčkem. Poz‑
ději tyto objekty dostaly název pulzary. Jocelyn
za tento objev nebyla bohužel udělena Nobelo‑
va cena za fyziku. Avšak ocenění v podobě No‑
belovy ceny získal vedoucí její disertační práce.
Jocelyn Bell Burnell v roce
2012.
Převzato z commons.wikimedia.org
Kouzelné planetárium
Jocelyn Bell se narodila 15. července 1943 v Belfastu. Své dětství
prožila v irském Lurganu, kde navštěvovala stejně jako ostatní dív‑
ky Lurgan College. Škola byla zaměřená spíše na vaření a šití než
na vědu. Jocelyn neuspěla ve zkoušce 11+, proto ji rodiče poslali
do dívčí internátní školy Mount School v Yorku. Zde na ni zapůsobil
její učitel fyziky pan Tillott. V blízkém Armaghu se její otec podílel
jako architekt na konstrukci planetária. Malá Jocelyn se brzy začala
zajímat o astronomické knihy a do planetária chodila ukojit svo‑
ji zvídavost. Zde poprvé pozorovala dalekohledem noční oblohu.
Studovala na dvou britských univerzitách, v Glasgow fyziku s titu‑
lem Bachelor of Science z roku 1965.
Přestože bezpochyby objevila pulsary ona, v roce 1974 dostal
Nobelovu cenu vedoucí její disertační práce Antony Hewish za to,
že experiment navrhl a mnoho let pečlivě připravoval. Mnoho pro‑
minentních astronomů včetně Sira Freda Hoyle vyjádřilo pobouře‑
ní nad tímto opomenutím. Narozdíl od Otto Hahna a Lise Meitner
se vztah Hewishe a Jocelyn časem přeměnil v přátelství, protože
Hewish její zásluhy nikdy nezpochybnil.
Malý zelený mužíček
Vedle univerzity v Glasgow později Jocelyn nastoupila na univerzitu
v Cambridge, kde se vedoucím její disertační práce stal astronom
Anthony Hewish, odborník v oblasti konstrukce protiradarových za‑
řízení. Celý první rok tu pomáhala budovat na ploše osmnácti tisíc
čtverečních metrů radioteleskop. V této době mnohem víc pracova‑
la fyzicky než s fyzikou. V červenci 1967 byl speciální anténní sys‑
tém hotový a uvedený do provozu. Úkolem Jocelyn bylo analyzovat
rádiové signály zachycené radioteleskopem. Zachytit signály z celé
oblohy trvalo radioteleskopu čtyři dny. Jocelyn nejprve vyřadila
ty zdroje, které byly lidského původu (kosmické a televizní druži‑
ce apod.). Už 6. srpna 1967 si Jocelyn Bell všimla slabého rádiové‑
ho zdroje v souhvězdí Lišky, který vysílal své signály s obrovskou
přesností. Nemohl tedy být kvazarem. Hewish a jeho kolegové se
nejprve přikláněli k pozemskému původu zdroje záření, ale když se
zjistilo, že signál přichází ze stále stejného místa a se stejnou fre‑
kvencí, začali objekt nazývat žertovně malým zeleným mužíčkem
(Little green man – LGM), který se chce s mladou vědkyní seznámit.
Během dalšího ani ne půl roku objevila Jocelyn další tři pulzující
rádiové zdroje.
Výsledky své práce publikovala společně s celou pětičlennou vě‑
deckou skupinou v únoru 1968 v článku Observation of a Rapidly
Pulsating Radio Source v prestižním časopisu Nature. I když to
byl zajímavý objev, nesklidil by tolik zájmu, kdyby se o něj neposta‑
rali novináři. Hewish se totiž zmínil o původně žertovném spojení
s mimozemskou civilizací.
Antoni Hewish.
Převzato z www.youtube.com
V této době Jocelyn pomalu dopisovala svou disertační práci, která
se zabývala studiem meziplanetárního prostředí a bodových rádi‑
ových zdrojů (kvazarů). Zabývala se tedy radioastronomií, jediným
oborem, který se dá provozovat i ve dne. Jinak by prý o hvězdy
neměla o nic větší zájem než kdokoliv z nás. V roce 1969 obhájila
disertační práci. Zanedlouho nato se vdala a již jako Jocelyn Bell
Burnell odešla do laboratoře pro kosmický výzkum na univerzitě
v Southamptonu.
Zahájení Mezinárodního roku astronomie v Paříži. Zleva:
Drahomír Chochol - předseda Slovenského organizačního
výboru, Jiří Grygar - předseda Českého organizačního vý­
boru a Jocelyn Bell Burnell.
Převzato z commons.wikimedia.org
Úspěšná kariéra
Další roky se Jocelyn věnovala rodině i práci. Svou kariéru podřídila
svému synovi a pracovní dráze svého manžela. Kde měl zaměstná‑
ní on, tam si hledala práci i ona. V letech 1968 až 1973 pracovala
na University of Southampton, v letech 1974 až 1982 na University
College London a v letech 1982 až 1991 na Royal Observatory
v Edinburghu. Až v roce 1991 splnila požadavky na získání titu‑
lu profesorky fyziky – vydala určený počet publikací a pracova‑
la na plný úvazek. Od té doby působila do roku 2001 na Open
Univerzity v Milton Keynes. Byla také hostujícím profesorem na uni‑
verzitě v Princetonu ve Spojených státech a v letech 2001 až 2004
děkanem fakulty na univerzitě v Bathu, v letech 2002 až 2004 byla
prezidentem Royal Astronomical Society. V současné době je hos‑
tujícím profesorem astrofyziky na univerzitě v Oxfordu a Fellow
Mansfield College.
Za svou práci získala řadu ocenění: Medaile Alberta A. Michelsona,
J. Robert Oppenheimer Memorial Prize (1978), Beatrice M.
Tinsley Prize (1987), Herschel Medal (1989), Jansky Award (1995),
Commander of the British Empire (1999) a čestné doktoráty z uni‑
verzit v New Yorku, Warwicku, Newcastle, Cambridge apod.
1943
narodila se v Belfastu
1965
získala na univerzitě v Glasgow titul Bachelor
of Science
1968
společně se svými kolegy publikovala článek
o objevu pulsarů
1969
získala doktorát na univerzitě v Cambridge
1968-73
působila na University of Southampton
1974-82
působila na University College London
1982-91
působila na Royal Observatory v Edinburghu
1991-01
působila jako profesorka na Open University
2001-04
působila jako děkan fakulty na univerzitě
v Bathu
2002-04
působila jako prezident Royal Astronomical
Society
2004-
působí jako hostující profesor astrofyziky
na univerzitě v Oxfordu a Fellow Mansfield
College
37
POUŽITÉ
ZDROJE
[1]
[2]
[3]
[4]
[5]
[6]
[7]
[8]
[9]
[10]
[11]
[12]
[13]
[14]
[15]
[16]
38
BÜHRKE, T. Převrtané objevy fyziky od Galileiho
k Lise Meitnerové. 1. vydání. Praha: Academia, 1999.
231 s. ISBN 20-200-0743-1.
CURIE, E. Paní Curieová. Přeložila Eva Sgallová. 3.
české vydání. Praha: Mladá Fronta, 1957.HOSKIN, M.
Karolína Herschelová. Žena, která objevila kometu.
1. vydání. Praha: Academia, 2006. ISBN 80-200-1468-3.
HNATOWICZ, V. Lise Meitnerová (1878 – 1968).
Československý časopis pro fyziku, 2008, č. 3, sva‑
zek 58, 177–178. ISSN 0009-0700.
JEDINÁK, D. Emmy Noetherová – život pre matematiku.
Matematika a fyzika ve škole, duben 1989, roč. 20,
č. 8, s. 536–538.
KERNEROVÁ, Ch. Lise Meitnerová. Životní příběh
atomové fyzičky. 1. vydání. Praha: Academia, 2009.
ISBN 978-80-200-1694-2.
KOLOMÝ, R. ČTYŘI OBDOBÍ JÁCHYMOVA. Matematika
Fyzika Informatika: časopis pro výuku na základních a středních školách, duben 1999, roč. 8, č. 8, s.
502–510. ISSN 1210-1761.
KOŘÍNEK, V. Emmy Noetherová. Časopis pro pěstování mathematiky a fysiky, 1936, roč. 65, s. D1–
D6.KOLOMÝ, R. Marie Curie–Sklodowská. Matematika
a fyzika ve škole, září 1974, roč. 5, č. 1, s. 57–61.
KRAUS, I. Fyzika v kulturních dějinách Evropy.
Starověk a středověk. 1. vydání. Praha: Nakladatelství
ČVUT, 2006. ISBN 80-01-03472-0.
KRAUS, I. Hypatie – poslední učená žena antického sta‑
rověku. Rozhledy matematicko–fyzikální, 2010, roč.
85, č. 4, s. 56–63. ISSN 0035-9343.
KRAUS, I. Mileva Maričová–Einsteinová.
Československý časopis pro fyziku, 2005, č. 3, sva‑
zek 55, 271–274. ISSN 0009-0700.
KRAUS, I. O životním poslání Marie Gaetany Agnesiové.
Rozhledy matematicko–fyzikální, 2003, roč. 80, č. 2.
ISSN 0035-9343.
KRAUS, I. Poslání Italky Laury Marie Catariny Bassi.
Rozhledy matematicko–fyzikální, 2003, roč. 80, č. 1.
ISSN 0035-9343.
KRAUS, I. Příběh matematičky Sofie Kovalevské.
Rozhledy matematicko–fyzikální, 2005, roč. 80, č. 3,
s. 21–24. ISSN 0035-9343.
KRAUS, Ivo. Příběhy učených žen: životní osudy
žen, které významně ovlivnily vývoj exaktních věd,
především fyziky, matematiky a chemie. 1. vyd.
Praha: Prometheus, 2005, 166 s. ISBN 80-719-6308-9.
KRAUS, I. Sto let od narození profesorky Adély
Kochanovské. Československý časopis pro fyziku,
2007, č. 2, svazek 57, s. 112–114. ISSN 0009-0700.
KRAUS, I. Vzpomínka na zakladatelku českosloven‑
ské rentgenografie Adélu Kochanovskou­‑Němejcovou.
Československý časopis pro fyziku, 2012, č. 4, svazek
62, s. 256–258. ISSN 0009-0700.
[17] KRAUS, I. Životní příběh Sofie Kovalevské.
Československý časopis pro fyziku, 2011, č. 2, svazek
61, s. 111–114. ISSN 0009-0700.
[18] PEREL, J. G. Dějiny představ o vesmíru. Praha:
Nakladatelství politické literatury, 1964. ISBN
25–032–64.
[19] SARTORI, E. Velikáni francouzské vědy. Přeložila E.
Vergeinerová aj. Grospietsch. Praha: Agentura KRIGL,
2005. ISBN 80-86912-00-0.
[20] SODOMKA, L. Kronika Nobelových cen. 1. vydání.
Praha: Knižní klub, 2004. ISBN 80-242-1058-4.
[21] STRACHOŇ, J a ZÍKOVÁ, H. Coelorum perrupit claustra.
Kosmické rozhledy (Z říše hvězd) 2002, roč. 40, č. 2,
s. 19–21.
[22] ŠAFAŘÍKOVÁ, P. William Herschel a jeho sestra
Karolina. 2. vydání. Knihovna přátel oblohy, svazek 1,
1925.
[23] ŠMÍDOVÁ, A. Něžmá astronomie. Povětroň, 2005, roč.
13, č. 3, s. 12–14.
[24] TESAŘÍK, B. Marie Goeppert–Mayerová: druhá
žena, které byla udělena Nobelova cena za fyziku.
Matematika Fyzika Informatika: časopis pro výuku
na základních a středních školách, říjen 2006, roč.
16, č. 2, s. 125–126. ISSN 1210-1761.
[25] WEINLICH, R. Laureáti Nobelovy ceny za fyziku. 1.
vydání. Olomouc: ALDA, 1998. ISBN 80-85600-47-1.
[26] Dějiny matematiky a fyziky v obrazech. Redigoval
Jaroslav Folta. 1. vydání. Praha: Jednota českosloven‑
ských matematiků a fyziků, 1989. ISBN 80-7015-012-2.
[27] Encyklopedická edice, listy, matematic a fyzicii.
ISBN 80-860-44-05–X.
[28] EUROPEAN COMMISSION, Directorate­‑ General for
Research a [forew. Janez POTOČNIK]. Women in scien‑
ce. Luxembourg: Office for Official Publications of the
European Communities, 2009. ISBN 978-927-9114-861.
[29] http://www.wikipedia.org/
ŘEŠENÍ KVÍZŮ
ZE STRAN
4-5
1.
Staň se jednou z nich.
2.
1d, 2c, 3d, 4 b, 5 b, 6c, 7 b, 8d, 9c, 10d, 11d, 12 b, 13d, 14a, 15a,
16d, 17 b, 18 b, 19a, 20c.
39
40
41
42