Šéfredaktor: Matěj Kos Zástupce šéfredaktora: Karel Oprchal

Šéfredaktor: Matěj Kos Zástupce šéfredaktora: Karel Oprchal

Šéfredaktor: Matěj Kos
Zástupce šéfredaktora: Karel Oprchal
Poradce: Mgr. Magdalena Klímová
Redaktoři: Karolína Stárková, Eliška Volná
Alexandra Zítková, Matěj Kos
Karel Oprchal, Simona Vyšatová
Grafika: Anna Glozigová
Ilustrace & foto: Jan Suský (kresby),
Aneta Macková
Lucie Kuschelová
Matěj Kos, Karel Oprchal
Příjem příspěvků u členů redakční rady na adrese
[email protected] nebo
http://www.facebook.com/krenoviny
Náklad 40 výtisků, vydáno dne 16. 12. 2013
V tomto čísle najdete…
4…… Burany na Křence nechceme
5…… Adaptační kurz 1. D
6…… Školní volby
8…… Laťka (nejen) obrazem
10…. Paříž – Londýn – York
12…. Pan WHO aneb Kdo nás učí
13…. Týden s francouzskou lektorkou
14…. Takzvané ,,restaurace‘‘
15…. Tak trochu jiní Cigáni
Tak trochu jiní Cigáni
Podzimní prázdniny jsem strávil trošku jinak, než je u mě obvyklé – teplé kafe, webové stránky
se sériemi Simpsonových a kamarády nablízku jsem vyměnil za cestu na Ukrajinu, prohlídku Užhorodu a Mukačeva, poznání nových přátel a taky návštěvu cigánské osady
ve Svaljavě, ve které pomáhalo jedné (neúplné) rodině sdružení Mária&Mária.
Hned když jsme do osady u karpatského města Svaljava přijížděli, uvítaly nás prašné cesty,
polorozpadlé domy z kotovic a zástupy dětí. Hned po vystoupení z auta jsme se šli podívat k domku
Márií. Pokud jste sledovali zprávy, možná jste o Márii a Márii slyšeli. Šlo o to, že starší z Márií
zemřel manžel a chvíli po té se jí a její (dnes pětileté) dceři zřítil dům. Tak se stalo, že žily několik
let na rumišti, než je objevil jeden český fotograf a dobrovolník, který po příjezdu do ČR
zorganizoval sbírku na postavení nového domu pro tato děvčata. Dům nedávno postavili
dobrovolníci z ČR za pouhých 8 dnů. A my jsme je teď jeli navštívit a ještě dodělat pár „blbinek“,
jako byly poličky a okap nad dveřmi.
První pohled na okolí jejich domu,
o který se Mária znamenitě starala,
byl děsivý. Všude odpadky, dřevo,
hlína, místo vodovodu jen hadice
vedoucí ze země chrlící vodu, jež
odtékala po hlíně na cestu. Ostatní
domky byly polorozbořené a jen
málo z nich mělo elektrickou
přípojku. A hlavně, všude okolo se
to hemžilo dětmi, jejichž oblečení
mohlo být před pár lety vcelku
čisté.
Když jsme vybalovali dárečky, jako
plyšáky, hračky, věci do školy či propisky, tak nám děti málem utrhaly ruce. U krabic s hračkami se
pochopitelně strhla rvačka a na některé se ani nedostalo, k jejich velkému smutku. Což jsme se
snažili různými drobnůstkami na další návštěvě těsně před odjezdem zpět do České republiky
nahradit. Nejsilnější moment byl, když si nás děti zapamatovaly jmény už po první asi hodinové
návštěvě.
Bylo opravdu zajímavé, že zatímco u nás je situace s většinou Romů taková, jaká je,
tak tady jsou rádi i za obyčejnou propisku. Bohužel to bude zásluha barona,
který „vládne“ osadě tak, že se o lidi skoro nestará, a tak se ocitla například již zmíněná Mária
s dcerou na rumišti a lidé z jeho osady jsou odváženi na práce do centrální Ukrajiny, odkud se však
vrací bez peněz, protože jim namluví, že výdělek musí dát za cestu…
Pokračování článku na webu.
Matěj Kos
Jdeme si sednout do Meka
Jsem člověk poměrně tolerantní, avšak všechno má své meze. Doslova do běla mne rozpaluje, když
někdo chce jít ven do města a na obligátní otázku, co budeme dělat, odpoví zcela nevinně:
„Tak třeba si sednem do Meka nebo Káefka.“
Pane Bože, copak lidi zapomněli na to, že tyhle „restaurace“ se nazývají fast food?
Nebo si snad v dnešní době, kdy anglicky umí mluvit téměř každý, tohle nedokáží přeložit? Vždyť
přídavné jméno fast a podstatné food jsem uměl snad v páté třídě! Podstata fast foodu je, že si
vezmu „dva číze bez okurek a střední kolu“, když nespěchám, tak to do sebe natlačím u stolku
a jdu pryč.
Jenže co naplat. Téměř denně, když jdu po městě ze školy a mám na něco malého chuť, skočím
do fast foodu a vidím skupiny mých vrstevníků, co se hned po škole sebraly a šly si „na chvíli
sednout“. Proboha proč? To vám to domnělé maso, s původem, který by neobjasnilo ani celé
oddělení FBI, tolik chutná, že si ho mezi diskusí nad cenami ropy musíte vychutnávat klidně hodinu?
Nebo hrabání se rukama v hranolkách považujete za společenskou událost, kterou nesmíte
vynechat a ideálně se na ní setkáte s celou třídou? A ještě si stěžujete, že je tu málo místa. Co se
dá dělat, nikdo asi nepočítal s tím, že byste tady oslavovali snad i maturitu.
A přitom je v Brně tolik míst, kam si jít sednout s větší společností - ať už jde o čajovny, kavárny
nebo jen prostě o posezení ve stínu, kam se dá nějaké občerstvení taky donést a nemusíte tam
poslouchat volání od kasy: „Jednou hrany a došla pětka!“
A mimochodem, kolik z vás by napadlo jít si takto i s partou sednout do asijského bistra, i když je
to taky fast food? ;)
Matěj Kos
Slovo šéfredaktora
Jsem pro světový mír, zastavení hladomoru a změnu zvonění
aneb Vítejte na Křence
V pondělí druhého září (Nebo až další den? Čert aby si to pamatoval!) jsem přišel
do školy a vedle obvyklého tlachání, žvatlání a učených debat slyším i nové zvonění.
Já chápu, že se musela vyměnit rozhlasová stanice, nebo jak se říká tomu přístroji,
do kterého se sděluje, že hoří, ale proč se muselo měnit i zvonění??? Slyšel jsem
už hodně důvodů, jako že zvonění nejde sehnat, že to staré nešlo zachránit atd. A proto prosím
vás, kdo máte trošku lepší sluch, než zde přítomný šéfredaktor, jenž po třech letech hry
na „samohrajky“ (slušně keyboard) nezvládne nic složitějšího, než zahrát „Život je jen náhoda“
a držet akord C, aby se pokusili složit, nebo alespoň najít nějakou přirozenou melodii. Jinak mi
z téhle „šaškárny“ skutečně hrábne (a myslím, že nebudu sám) a dám ke schválení jako melodii
třeba začátek Stánků. Neznám totiž horší odrhovačku, než Stánky a naše zvonění. Anebo by se
mohlo stát něco horšího…Mohli bychom si na zvonění zvyknout, jako na lavice v učebnách směrem
na hřiště, a to by byla úplná tragédie…
P. S. Lituji prváky a primány, že nezažili staré zvonění, ale i přesto, vítejte na Křence!
Matěj Kos
Šéfredaktor
Co musí bohužel řešit studentský parlament
aneb Burany na Křence nechceme
Původně jsem chtěl psát dlouhý a nejspíš i vcelku nudný článek o tom, co se
od minula změnilo, jak si nemáme kde sednout v jídelně (už naštěstí víceméně vyřešeno, ale
dokud zde bude lidský faktor, na 100 % to nebude), že nám vymalovali třídy z „ušpiněné bílé“
na „neutrální béžovku“ a že přišli noví prváci, kteří bloudí první týdny mezi Cyrilskou
a Šťepánskou. Jenže to by se v pátek před prázdninami nesmělo konat zasedání studentského
parlamentu. Na začátku tam pan zástupce Trávníček smutně konstatoval, že úroveň slušnosti
studentů jde dolů a že už zapomínají na elementární slušnost, jako je zdravení, natož, nedejbože,
podržení těžkých vchodových dveří dámě. Ke konci zasedání se jeho slova bohužel opět
potvrdila – musel, ač zjevně nerad, pokárat několik prváků za neukázněnost.
A já se ptám proč? Copak jim už po pár dnech nedošlo, kdo je tady ředitel? A nedošlo jim ani to,
že tak, jak se oni budou chovat k ostatním, budou se ostatní chovat k nim? To já
na místě pana ředitele bych jim to pěkně spočítal, to si pište!
Ale nejsou to jen oni… mám pocit, že já jsem
jediný, kdo na obědech zdraví a děkuje za jídlo
(kvalitu nyní nechme stranou), a kterému přitom
škola rovněž neposílá výplatu. Ono vůbec
pravidlo tří P – pozdravit, poprosit, poděkovat, by
se mělo lepit na dveře každé skříňky i nad každou
tabuli v místnostech, kde se tráví značná část
dne. Potom by se nemuselo stávat, že jediné
„Dobrýdennn“ řeknu já. Jenže pokud nezdravíme
my studenti, profesoři si taky „odvyknou“. Znám
spoustu případů, kdy se pokusím o úsměv už
ze vzdálenosti dvaceti metrů, milým hlasem, ač mi třebas není do zpěvu, řeknu „Dobrý den“
a odpovědí mi je zaryté mlčení, či ideálně ještě obrácení hlavy na druhou stranu. Jenže co čekat,
když je pro ně pozdravení od studenta stejná vzácnost jako třísetkoruna?
Proto bych měl pro všechny jeden návrh – nedávno byla na facebooku akce „Den úsměvů v Brně“.
Tak co kdybychom ji rozšířili i na školu? Na celý den byste nasadili nenucený lehký úsměv a každého
dospělého pozdravili. Dámě podrželi dveře a je jedno, jestli jí je 10 nebo 102, pustili ji první
(s výjimkou chůze ze schodů a vcházení do saloonu – v našem případě nejspíš školní jídelna, tam
je to nejdivočejší) a na pozdravy spolužáků odpověděli alespoň lehkým kývnutím. Co třeba každé
úterý? Já vím, že to pro vás bude těžké celý den zdravit, usmívat se a být milí a slušní.
Ale prosím, zkuste to…  Tak v úterý!
Matěj Kos
P. S. Pokud se někdo diví, proč navrhuji toto dělat jen jeden den v týdnu a ne pořád, mám pro to
jednoduché vysvětlení: slušnost je jako mluvení, taky se nenaučí za jeden den,
i když chceme.
TÝDEN S FRANCOUZSKOU LEKTORKOU
V říjnu (21.10. - 24.10) naši školu navštívila Francouzka Émilie Batard. Přijela sem k nám v rámci
česko-francouzského projektu, který pořádala Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy. Slečna Batard
během svého pobytu na naší škole navštívila třídy,
ve kterých se francouzštinavyučuje. Hodiny s ní byly
zábavné, jednoduchou formou nová nás učila
slovíčka, týkající se geografie.
Ahoj Émilie, proč jsi v České republice?
Přijela jsem sem na stáž do škol, ve kterých
se vyučuje francouzština. Byla jsem v Praze,
a teď jsem tady v Brně.
Líbilo se ti v Praze? A co říkáš na Brno?
Ano, v Praze se mi velmi líbilo. Brno je pěkné město, ale bohužel nemám tolik času na to si jej
prohlédnout tak, jako Prahu.
Jak jsi spokojená s výukou v naší třídě?
Velmi, jste šikovní, milí, tiší. Všechny třídy na této škole
jsou mnohem vzornější než jiné, ve kterých jsem měla
možnost vyučovat.
Jak ti chutná v naší školní jídelně?
Abych se přiznala, tak mi tu moc nechutná.
RYCHLODOTAZNÍK:
Město, kde ses narodila: Mans
Nejoblíbenější francouzské město (vesnička): Tours
Nejoblíbenější film: Vzhůru do oblak
Oblíbená hudba: R´n´B a pop
Simona Vyšatová
Pan WHO aneb Kdo nás učí
O jakém povolání jste snil/a?
Měl/a jsem v dětství období, kdy jsem chtěl/a být hajným. Bylo to pod vlivem dědy, který byl
myslivec a občas mě vzal v podhůří Bílých Karpat na čekanou nebo na hon.
Jaké máte koníčky?
Přál/a bych si mít více času na čtení, na pobývání v přírodě (a to nejlépe s rodinou někde v lese,
v kopcích či na řece) a ještě stihnout jednou týdně v tělocvičně fotbálek.
Chodil/a jste rád/a do školy?
Chodil/a jsem rád/a. To nemohu
říci…, abych parafrázoval/a klasiky.
Ale samozřejmě to prozradit mohu,
i když s „dospěláckým“ odstupem se mi
to říká snadněji. Škola přece nebyla
a není jen nějaká nepříjemná
nezbytnost. Kromě znalostí a dovedností, které lze dnes, pravda, získávat i
leckde jinde, je, myslím si, unikátním
místem, kde můžou vznikat pevná
pletiva mezilidských vztahů třeba na
celý život. Možná si to trochu idealizuju,
ale ať…
Vzpomínáte si na nějaký vtipný
zážitek a průšvih z dětství?
Možná by si vzpomněli rodičové, já
si zrovna nic nevybavuju a „chlubit se“
průšvihy se mi zrovna moc nechce.
Navíc jsem, přiznávám skoro se studem,
ani žádným zasloužilým průšvihářem
nebyla. Ale napadá mě teď jedna
historka: někdy ve 3. či 4. třídě na ZŠ
jsme si se spolužáky o přestávce
na chodbě ťukali fotbálek, ovšem s pomerančem (to v té době nebylo tak běžné zboží). Přistiženi
naší třídní jsme očekávali poznámku do žákovské knížky. Ona nám však dala za úkol přiznat se
doma rodičům a další den jí sdělit, co nám na to doma řekli. Mohli jsme to klidně zatlouct a něco si
pak vycucat z prstu, nebo být prostě féroví. Dnes si to interpretuju tak, že to byla lekce o tom, jak
je dobré druhým důvěřovat a očekávat od nich to lepší. A tím je k tomu ,,lepšímu“ možná nenásilně
postrkovat.
Pokračování rozhovoru a řešení minulého pana WHO najdete na webu.
Adaptační kurz 1. D
Ve středu ráno jsme se všichni sešli na vlakovém nádraží, kde byl oficiální sraz. Odtud jsme také jeli
vlakem až do Křižanova, kde jsme s nelibostí zjistili, že budeme muset dojít pěšky až do areálu,
ve kterém jsme měli strávit následující tři dny.
Náš první dojem nebyl moc dobrý, spíše jsme měli pocit, že jsme se ocitli v něčem podobném
koncentračnímu táboru, ale nakonec jsme seznali, že zas tak strašné to nebude. Kde jinde bychom
našli paintball a lanové centrum v jednom?
Při ubytování nás pobavily vtipně udělané cedulky s upozorněním na myši, některé z nás možná až
vyděsily. Začínali jsme obědem, který se rozhodně nedal zařadit mezi nejlepší jídla, a hned
po obědě jsme se pustili do programu, který pro nás naplánovali zdejší instruktoři.
Za celé tři dny jsme hráli mnoho her, od klasických seznamovacích her v kroužku, přes zkoušky
důvěry, rozplétání zamotaného lidského řetězu, běhací hry, při kterých někteří málem vypustili
duši, až po paintball či lanové centrum. Na paintball jsme nešli všichni, ale alespoň to krásně vyšlo
přesně na čtyři skupiny a my, kteří jsme hráli, jsme měli více kuliček. V lanovém centru si
zalezli skoro všichni a bez větších ztrát jsme jej zdolali.
Večerka byla v jedenáct a i přes naše malé fiasko s večerním táborákem jsme si nakonec všichni
opekli a snědli špekáčky. Celý „adapťák“ jsme zakončili týmovou hrou, ve které jsme se museli
všichni dostat přes lana natažená mezi stromy. Háček byl ale v tom, že jsme se museli všichni držet
a když jeden spadl, muselo se začít úplně od začátku. Ovšem instruktoři se
na naše počínání nevydrželi dívat moc dlouho, a tak nám po chvíli dovolili nevracet se
na začátek, ale jen se nějak dostat zpátky na místo, ze kterého jsme spadli. Díky tomuto jejich
moudrému rozhodnutí jsme úkol bravurně zvládli a všichni se dostali přes propast, kterou měla
hra symbolizovat.
Poslední oběd na posilnění před cestou zpět do Brna byl o mnoho lepší a stravitelnější, než ten
na uvítanou, a jen co jsme se všichni sbalili, uklidili chatky a zkontrolovali, zda máme všechno, jsme
vyrazili na cestu domů. Na výlet budeme všichni vzpomínat s úsměvem. Určitě splnil svůj účel,
totiž stmelit kolektiv a navzájem se lépe poznat.
Karolína Stárková
Školní volby
2. 10. se u nás na škole odehrály předčasné Studentské parlamentní volby 2013. Mohli zde, jako
při všech studentských volbách, volit všichni studenti starší patnácti let (včetně), nikoli však
zaměstnanci školy. Volilo se opět v hovorně naproti vrátnici od rána až do konce vyučování.
Docela překvapivé výsledky byly k vidění na nástěnce u ředitelny už ve čtvrtek 3. 10. a my si je
teď rozebereme.
Celkem hlasovalo 156 studentů – tedy nijak veliké množství – z nichž 149 bylo schopno správně
vyplnit hlasovací lístek. Těch zbývajících 7 hlasů bylo neplatných. Takže, sečteno podtrženo, volby
celkem suverénně vyhrála TOP 09, po nich následovalo hnutí ANO 2011, Česká pirátská strana,
DSSS a KDU-ČSL. A hlavně na ty se zaměříme, protože pokud by byly tyto výsledky konečné, tato
pětice by se dostala do Poslanecké sněmovny, jejíž obsazení vidíte na obrázku. Všimněte si, že mezi
těmito stranami nemáme žádnou stranu orientovanou levicově.
Jak je vidět, výsledky těchto voleb jsou naprosto odlišné od těch, kterých se zúčastnili naši rodiče.
Osobně bych řekl, že to, že u nás vyhrála „Topka" a ve „velkých volbách“ ČSSD dost vypovídá o
mentalitě našich studentů i spoluobčanů. Ti věří ČSSD jejich stálé sliby už několik let, ba čím dál
tím více, jak se zdá. My máme ale rádi změnu, nové tváře, takže věříme, že jedině nová, nezkažená
strana s tučným kapitálem (ANO 2011), potažmo známá pravicová strana, která je na naší politické
scéně už dlouho a neudělala si zatím žádný škraloup, a která je pod vedením silně oblíbeného
knížete Schwarzenberga, může naši vizitku zlepšit a navrátit vládě důvěryhodnost.
Otázkou ale je, co spolužáky vedlo ke zvolení Pirátů, KDU-ČSL a dokonce fašistů. Piráti jsou však
pochopitelní celkem lehce. Jak víme, je to strana, která chce prosadit uvolnění kontrol a nároků
autorských práv na věci přístupné na internetu. Chtěli zlegalizovat stahování médií, jejich další
sdílení atp. Tím by se ulevilo mnoha mladým lidem, kteří si CD v životě nekoupili a jejichž hudba
v iPodu je pouze z „Uložto“.
Durham, tak zněla naše zítřejší destinace. Byla zde založena třetí nejstarší britská univerzita
a zhlédli jsme durhamskou katedrálu, v níž se natáčely scény z Harryho Pottera. Dále jsme navštívili
Whitby, krásné přímořské městečko, skýtající
nezapomenutelná panoramata na útesy a moře. Zašli
jsme se také podívat na zříceniny opatství Whitby
Abbey a ke kostelu svaté Panny Marie. Poslední
zastávkou byla přímořská vesnička Robin Hood's Bay,
kde měl Robin Hood ukotveny své lodě pro případ
útěku. Opět jsme se mohli kochat panoramaty.
Příští den jsme se projeli na lodi po jezeře Derwenwater v Lake Districk National Park, největším národním parku v Anglii, v jehož vrších se nachází nejvyšší
anglická hora - Scaffel Pike. Cestou tam jsme navštívili
tajemný kamenný kruh podobný jako Stonehenge,
Casterligg Stone Circle, a malebné městečko Keswick.
Po rozpačitém rozloučení s našimi rodinami jsme se
brzy ráno vydali autobusem do Londýna. Vysadili nás
u Greenwich Parku. Následovalo zhlédnutí nultého
poledníku, plavba po Temži k Westminsterskému
paláci, cesta metrem a nákupy v Primarku. Půlka nás šla na památky, druhá půlka jen nakupovala.
Ti památkoví navštívili Buckinghamský palác, St. James's Park a
nakonec Piccadilly Circus kde byl sraz
s druhou skupinkou. Společně jsme
prošli zbytek historického Londýna,
počínaje čínskou čtvrtí, konče
návštěvou Tesca Metro.
Po návratu jsme byli plni nových
poznatků o severní Anglii a všichni se
tam rádi budeme vracet.
Karel Oprchal
Paříž – Londýn – York
po stopách Robina Hooda
Ve středu 4. 9. odpoledne jsme naložili kufry, rozloučili se s rodiči a v čele s paní průvodkyní jsme
se vydali směr Paříž. Tu jsme poprvé spatřili kolem sedmé hodiny ranní následujícího dne.
Vystoupili jsme u obrovského chrámu Pantheonu. Cesta ranními pařížskými uličkami byla naučná
již od začátku – univerzita Sorbony, nejužší domek v Paříži, gotická
katedrála Notre-Dame. Dále nenásledovalo nic jiného než Louvre.
Jedna skupinka šla tam, druhá šla okukovat další pařížské památky.
V Louvru jsme naživo zhlédli tisíce historických artefaktů
a uměleckých děl. Náš sraz byl o několik hodin později přímo
pod Eiffelovou věží. Většina z nás vystoupala až do jejího druhého patra,
někteří i do třetího. Výhled na monumentální metropoli nás uchvátil, a
když jsme si ho užili, čekala nás opět cesta dolů, stejně jako nahoru
celých 719 schodů. Následně jsme absolvovali krásnou plavbu po Seině
s vyhlídkou na většinu památek, jako rozloučení. Po ní jsme opět
osedlali autobus a vyrazili do hotelu F1, pobočky u Calais.
Ráno jsme s celým autobusem najeli do vlaku, jedoucího pod kanálem,
a než jsme se ve vlaku pořádně rozkoukali, ocitli jsme se v Doveru. Poté jsme zhlédli krásný, byť
deštivý Nottingham s nejstarší hospodou v Anglii, následoval přesun k Sherwoodskému lesu Robina
Hooda
s nejstarším anglickým stromem a do Yorku. V Yorku jsme podnikli krátkou prohlídku městem,
probouzejícím se do noci, po níž jsme se setkali s našimi rodinami. Rodiny byly všechny velmi
příjemné a vstřícné, dávaly nám úplnou volnost pohybu po domě. Po večeři jsme jim dali dárky
jako upřímné poděkování za snesení cizích dětí a aby na nás měli pěknou vzpomínku.
Ráno nás čekala již bližší prohlídka yorských krás, z nichž první byla katedrála York Minster. Denní
plán nás poté nasměroval k muzeu historie Vikingů – Jorvik Viking Centre, které bylo vzdáleno jen
kousek cesty. Muzeum nás velmi překvapilo svou přesnou kopií vikingské vesničky. Obohaceni
tisíciletou historií Yorku jsme se přesunuli
k překrásnému zámku Howard Castle, jenž je stále
obýván šlechtickou rodinou Carlylů. Při jeho
prohlídce jsme si mohli vyzkoušet naši angličtinu
ptaním se průvodců v každém pokoji na všemožné
věci, které nás jen zajímaly. Poté nám zbyl čas
na prohlédnutí zahrad a četných hejn kachen,
načež jsme se vrátili do Yorku, abychom našim
hostitelům popovídali naše četné zážitky a přečkali
u nich další noc.
KDU-ČSL má ve svém volebním programu naopak věci zaměřené více ekologicky. Jako křesťané se
snaží udělat svět „spravedlivějším“ a „hezčím“, takže by jejich vláda směřovala spíše
ke „zekologičtění“ měst, podpoře zemědělství, průmyslu, rozvoji komunikací, ochraně lesů
a podobně. To se nám také líbí. Jenže ti fašisté mi pořád nejdou do hlavy. Dá se říct, že jejich silně
radikální plány by nás úplně odstřihli od jakýchkoli konexí s vnějším světem a silně bychom se
osamostatnili, avšak obchodní partneři by nám zůstali, což by bylo dobře.
Studentské volby
Zbytek stran
17%
KDU-ČSL
7%
DSSS
9%
ČPS
19%
TOP 09
28%
TOP 09
ANO 2011
ČPS
ANO 2011
20%
DSSS
KDU-ČSL
Zbytek stran
Oprostili bychom se od zbytečných
dotací jiným státům, protože, jak
sami říkají, nemáme nato. Vyhnat
ilegální přistěhovalce a cizince, kteří
nesplňují určité předpoklady, které
by se určily, by taky bylo hezké. Jenže
odpojení od NATO, EU a ostatních
organizací už tak slibné není, zdá se
mi. Jistě, NATO nás sice nutí vysílat
jednotky do Afghánistánu a podobných zemí, ale je otázka, jestli to
vážně k něčemu není? Na oplátku
máme ochranu.
Máme sice méně vojáků u nás,
protože jsou „rozuteklí“ po světě, ale
kolem dokola je plno silných a
nápomocných zemí. EU nás tady
dotuje. Ale to i my ji. Je to sporné.
Určitě bych ale bral např. naprostou samostatnost obcí a měst, mohly by si tedy určit jakákoli
pravidla a vy-hlášky a vláda ani soudy by je nemohly zrušit. Byť se to nezdá špatné, kdo ví, jestli
nedali DSSS hlas studenti, kteří slyšeli jen o fašistech za 2. světové války a jejich drsnost se jim bláhově a zaslepeně zalíbila…
No, vypadá to tedy, že křenkovští studenti se od prezidentských voleb nevzdali Karla
Schwarzenberga a pořád věří jak jeho „rozvážnému“ způsobu života, tak jeho straně. Nebo je to
tím, že studenti spí stejně rádi jako on? Ovšem střetli-li by se v Poslanecké sněmovně pan
Schwarzenberg s panem Babišem, ultra pravicoví Dělníci, novátorští Piráti a konzervativní
a ekologičtí křesťané, špatně by to dopadnout nemuselo, že?
Karel Oprchal
Laťka (nejen) obrazem
Daleko obsáhlejší fotoreportáž najdete na webu.