Pravda o Plejádách - www.jpavol.sweb.cz

Komentáře

Transkript

Pravda o Plejádách - www.jpavol.sweb.cz
PRAVDA
O
Plejádách
Billy Meier
Billy Eduard Albert Meier
(B.E.A.M.)
SILBERSCHNUR
Poznámka nakladatelství
Billy Meier je jeden z nemnohých, kteří pěstovali intensivní, trvalý a přímý kontakt
s mimozemšťany. Jeho neobvyklé setkání byla a jsou často přezkoumávána a
napadávána ale nebyla vyvrácena (viz dodatek Michaela Hesemanna).
Pro naše lidské vědomí je sotva pochopitelné, že jsou možné časoprostorové skoky,
dematerializace, beamování a mnohé jiné procesy. Důležité je, že přes tuto technickou
převahu Plejáďanů (a též co se týče našeho vědomí), neztrácíme naší schopnost kritiky
a můžeme stavět výpovědi ‚‚mimozemšťanů‘‘ v potaz.
V blízké budoucnosti budeme patrně kolektivně konfrontováni s inteligentními a
vědomými bytostmi, které žijí na jiných planetách. Měli bychom být bdělí, neboť též
Evropané se Indiánům ukazovali být v převaze, když objevili Ameriku. V technických
záležitostech to bylo v mnoha případech pravda, ale ne v jiných oborech.
Tato kniha je autentická zkušenostní zpráva, avšak nakladatelství se neidentifikuje ve
všech oblastech s filozofií Plejáďanů, nebo s F.I.G.U., ale je nám důležité, čtenářům
ukázat, že nejsme v univerzu jediní inteligentní tvorové a ve všech oborech pro lidstvo
na planetě Zemi existují netušené pozitivní možnosti.
Neměli bychom nikdy kopírovat mimozemskou civilizaci, ovšem mohli bychom si od
ní vzít pozitivní rady a impulsy.
Přejeme při čtení této knihy všem čtenářkám a čtenářům nejen nové poznatky, ale
i napínavou zábavu.
Vaše nakladatelství „ Die Silberschnur “
2
Předmluva od Michaela Hesemanna
Až přečtete tuto knihu, nebudete vědět jestli se jedná o napínavý science-fiction román
nebo o pravý příběh. Možná že by měl skutečně každý pravdu o Plejádách vyzkoumat
sám. Ale jedno je jasné: u autora této knihy se jedná o fascinujícího člověka našich dní.
Pro některé je prorok mimozemských životních forem, pro jiné zářivý, kosmický
dobrodruh, pro třetí geniální šarlatán. Ale Eduard ‚Billy‘ Meier nenechá chladného
nikoho, kdo s ním přišel do styku. A možná je dalek toho,v každém případě daleko tomu
vzdálen, aby byl ‚‚průměrný‘‘, ‚‚měšťácký‘‘ nebo ‚‚konvenční‘‘. Možná, že je to důvod,
proč jako jeden z prvních lidí nové doby se dostal do kontaktu s mimozemšťany:
zajímavější studijní objekt by se nedal vyhledat. Billyho život: je látka, z které se dělají
dobrodružné filmy. Jen s tím rozdílem, že jeho ‚Vita‘ je pravdou - přezkoumali jsme
nejdůležitější situace, inervovali očividné svědky této doby, nahlédli do dopisů které psal
ze všech možných koutů země - byl skutečně všude. Kdo ho zná, se znovu a znovu diví
jeho anekdotám, anebo demonstracím jeho úžasných schopností. Nebo lépe řečeno:
nepřekvapí tím nikoho, neboť u Billy Meiera je všechno možné.
‚Billy‘ tvrdí, že ve věku kolem 5 let měl poprvé kontakt s mimozemšťany. Neboť jako
školák byl kverulant a (outsider) dávali ho do různých výchovných ústavů, z který však
velice rychle zmizel. V 15 vstoupil do cizinecké legie, kterou však brzy opustil, než se
dal na ‚velké vandrování‘ a od roku 1957 až 1969 a procestoval 42 států Evropy, Afriky,
Asie, kde si vydělával na živobytí nejrůznějšími povoláními: (jako chytač hadů, šaman
(medicinman), nebo privátní detektiv). Mezitím trávil čas od času pár týdnů v různých
duchovních školách, též i v Ashoka—Ashramu v Mehraulj( Indie), odkud pocházejí jeho
první UFO fotografie. Na jedné z těchto cest přes blízký Východ, ztratil (1965) při
autobusovém neštěstí v Iskenderumu (Turecko) levou ruku. Ještě v témže roce se
v Řecku seznámil se svou ženou Kalliopé, s kterou se brali v březnu v roce 1966.
Teprve pak se vrátil zpět do Švýcarska, kde od roku 1975 pokračovaly kontakty
s Plejáďanama. V létech 1975 – 76 předal v bádání o Ufech více důkazů o realitě
mimozemských návštěv než kdokoli před ním: osm 8 mm filmů, přes tisíc fotek,
magnetonových nahrávek bzučivých zvuků cizích vesmírných lodí, vzorků kovů, které
podle názorů prominentních metalurgů a chemiků byly vyrobeny „studenou fúzí“, na
Zemi neznámým postupem, či technologií. Celá řada renomovaných UFO expertů
zkoumala případ na místě a nenašla nic, co by poukazovalo na podvod. Naopak: některé
z Meierových fotografií byly tak výborné kvality, že zfalšování bylo vyloučeno. Přesto –
nebo právě proto – byl a je Meier prudce napadán. To však neudivuje, neboť již před ním
byli velcí pionýři lidských dějin obětí těch, kteří dávali přednost statusu quo. Byl
osočován jako největší falšovatel v dějinách UFO–fenoménu, a skutečně se našly nějaké
fotky, které vypadaly spíše dubiózně. To znamená, že případ byl kontaminován. Jeho
protivníky, kteří chtěli Meiera diskreditovat? Mimozemšťany, pro něž by bylo
akceptování jejich existence trochu narychlo ( a tím příliš povrchní, bez nutného
duchovního přeorientování)? Samotným Meierem, který si takto ponechal otevřená zadní
dvířka v případě že by to pro jeho rodinu bylo příliš mnoho? Kdo to ví?
Přiznávám, i já byl zpočátku velice skeptický. Však co mě přesvědčilo, nebyly ani tak
fotografie, ale jeho početní očividní svědci, které Meier měl: v základě upřímní, na zemi
stojící lidé, kteří nevěřící k němu přišli a svědkové neuvěřitelného se stali, neboť 1975/76
Meier mohl stále svědky brát sebou, když se v noci vydával k svým kontaktům. Bylo
jich dohromady kolem 50ti, (svědků) od více než 30ti existují (částečně odpřísáhlé)
3
výpovědi. Intervoval jsem řadu z nich osobně – mezi nimi rakouského školního ředitele
Guida Moosbruggera a jeho ženu a jsem stoprocentně přesvědčen o tom, že mluvili
pravdu. To ale znamená: Billy Meier měl ( a pravděpodobně ještě má ) pravé kontakty.
Z těch, kteří o tom pochybují, nikdo, ale opravdu nikdo si nedal námahu tyto svědky
interwievovat. Však je-li to ten případ, že „Billy“ skutečně pravidelně komunikoval
s bytostmi z jiných světů, pak to může znamenat jenom jedno: zaposlouchat se, co nám
říká! Zkoumejte všechno a dobré si ponechte…
Düsseldorf, 14 června 1996
Michael
4
Hesemann
Předmluva Bernadetty Brandové
(vynecháno)
Úvod
Již v padesátých letech jsem se neúnavně zabýval hledáním pravdy, přičemž jsem
studoval jak filozofické a přírodovědecké ale i náboženské spisy. Přesto však všechny
takovéto snahy ve mě nevyvolaly takovou ozvěnu, abych mohl říci: „Heureka – ano, to je
ono, po čem jsem se pídil“!
Protože jsem ve svých snahách nepovolil, narazil jsem jednoho dne na skupinu, která
pravidelně pořádala v Mnichově UFO – přednášky. A protože pro mou evoluci není žádná
cesta dlouhá, pilně jsem jezdil na měsíční srazy.
Jedno z těchto setkání přineslo pozoruhodné obohacení v mém životě, neboť jsem byl
poprvé konfrontován s Billyho UFO – obrazovým materiálem, což mě přimělo na tak
zvaný případ Billy Meier, a chtěl jsem si to vzít na místě důkladně pod lupu. Billy Meier
byl již tenkrát celosvětově napadán a jeho odpůrci mu nadávali do šarlatánů, lhářů a
podvodníků. Ale právě proto vzplanul můj zájem a rozjel se na plné obrátky. Na moje přání
ho navštívit, reagoval Billy promptně, že mě krátkodobě pozval do svého tehdejšího
domicilu v Hinwilu, adresu „ Wihaldenstraße 10 „ si ještě dnes pamatuji.
Moje první návštěva u něho byla proti očekávání odměněna radostným překvapením, i
když byla započata se smíšenými pocity. Chtěl jsem testovat Billyho věrohodnost. Již po
jedna a půldenním pobytu jsem mohl díky Billyho pomoci zaznamenat můj první UFOzážitek, na který navazovaly další a další. Tak se stalo samo sebou, že se mé návštěvy staly
pravidelností ( v Curyšské horní zemi ) a etablovaly se k pravidelným zvyklostem, přičemž
mé bdělé oko pro Billyho aktivity všeho druhu neochablo. Moje počáteční pochyby a
rozpaky – možná přece nemuselo jít vše správnými cestami – se smrštily velice rychle na
minimum. Poslední pochybnosti ve vztahu k ufologické důležitosti jsem mohl – přiznávám
– eliminovat až během času. Neboť sporadicky znovu a znovu se děly velmi podivné
události, či jevy, které si žádný člověk nemohl vysvětlit. Často jejich objasnění na sebe
nechalo čekat i roky. Vyklubaly se většinou jako řada nepředvídaných okolností, které se
však konec konců daly objasnit.
Pro pravdu hledající, skutečně postavil Billy Meier nesčetné milníky. Skrze jeho spisy o
duchovním učení, což by mělo být při každé příležitosti jasně řečeno. Kdo se ale specielně
zajímá o život Billyho Meiera a jeho kontakty s Plejáďanama, tomu mohu vřele doporučit
tuto knihu, neboť co by nebylo pochopitelnější, než se nechat informovat přímo z první
ruky, popřípadě z pera autora? Proto bych chtěl všem zájemcům gratulovat, kteří se k tomu
rozhodli, věnovali svoji pozornost tomuto zajímavému a velmi poučnému dílu, a aby
zaujalo v jejich knihovně náležité místo.
Niederstaufen, 17.12.1995
Guido Moosbrugger
5
1
Jak vše začalo:
Stříbrný blesk
Můj první vědomý UFO-zážitek jsem prožil ve věku pěti let. Stalo se to v úterý, 2.
června 1942. Bylo zářivé letní ráno s azurově modrou oblohou, a právě odbíjely věžní
hodiny reformačního kostela v blízkém městečku devátou, když jsem šel se svým
otcem za náš dům v Niederflachsu u Bülachu, kde jsme zůstali stát vedle velkého
ořechu, hleděli přes louku k městečku, a trochu na straně ležícímu koupališti. Náhle
jsem pocítil cosi v mých myšlenkách, co mi připadalo nějak důvěrné, přesto neznámé:
tichý podnět, pohlédnout jak uhranutý směrem k východu, přičemž jsem jen nepřesně
věděl proč. Zároveň tento podnět mi připadal nejen naléhavý, nýbrž dokonce vyzývavý,
téměř jako příkaz, který mě přiměl pohlédnout ke kostelní věži a pak dál
k stoupajícímu horskému pásmu, pak nad východním horizontem v azurové modři
oblohy něco vyhlížet, o čemž jsem neměl ponětí, co by to mělo být. Vše mi připadalo
velmi záhadné ale přece jen důvěrné, proto jsem tomuto podnětu věnoval pozornost a
rozhlížel se po nádherné azurové obloze.
Mohlo uběhnout kolem deseti nebo patnácti minut, když byl najednou můj pohled
upoután něčím velice zvláštním: v azurové modři oblohy a vysoko nad horizontem
nastala mohutná pronikavě rudá světelná exploze, která pak znovu rychle zase zmizela,
jak se objevila, a ve stejném okamžiku vystřelil na stejném místě z čistého nebe velkou
rychlostí stříbrný blesk směrem k horskému pásmu Eschenmoserského kopce.
V minimální výšce nad horským pásmem náhle změnil směr, při stejně velké rychlosti,
a vystřelil dále s nezměněnou rychlostí na vlas přesně na 75 metrů vysokou kostelní
věž. Vypadalo to, jako by bezprostředně vletěl do věže, a nebyla už žádná možnost že
se vyhne. Působilo to vše neskutečně, a přece byl tento blesk reálný, který svou
ohromnou rychlostí působil jak kovový gigantický šíp a řítil se o něco níže než byla
výška věže. Krátce před věží se odchýlil a vystřelil ve výši kostelní střechy napravo
směrem na náš dům. Rychle přibral na výšce a prakticky kolmo vzlétl do nebe, avšak
hned na to v horizontálním letu přelétl ve výšce 200 metrů náš dům, a to bezhlučně, se
silným nárazem větru, který uvedl kaštan do pohybu a byl citelný pro mne i mého otce.
Když ‚stříbrný blesk‘ vystřelil před kostelem kolmo do oblak a pak prolétl nad našim
barákem, dalo se rozpoznat, že se jedná o giganticky velký a velmi plochý kovový
kotouč, který působil dojmem obrovského disku a jeho velikost se pohybovala kolem
250 až 300 metrů (později mi bylo mimozemšťany sděleno, že jeho průměr byl 280
metrů). Jak se bleskově nad východním horizontu objevil, tak zase na západě nad
Höragenském lese zmizel. Mě se to zdálo jak fantastický přízrak, který podle mého
odhadu, trval tak právě zlomek sekundy (přičemž jsem byl později poučen, že celá
událost trvala necelých devět a půl sekundy).
Když kotouč nad Höragenským lesem zmizel, hleděli jsme s otcem dlouho tím
směrem, fascinováni a ponořeni v myšlenky, tím co se událo. Mohla uběhnout méně
než minuta, kdy jsme zaslechli hlasité zadunění, které zaznělo vysoko nad
Eschenmoserským kopcem. A zdálo se, jako by přicházel právě odtud, kde se před
minutou vyvinula pronikavě červená světelná exploze a kde z ničeho nic se objevil
‚stříbrný blesk‘, z něhož se vyklubal ohromný kovový disk. Vzdálenost našeho
6
stanoviště od světelné exploze mohla být tak 15- 20 kilometrů. Jak se ukázalo, též
nejlepší přítel mého otce, Fritz Seidel viděl světelnou explozi a též i stříbrný blesk.
Seidel však v čase pozorování nestál u nás, zdržoval se před naším domem, odkud měl
též dobrý výhled k Eschenmoserskému kopci, ale nemohl vidět Höragenský les a
následně ani to, jak kovový disk zmizel na západě.
Po zvuku hromu jsme se s otcem opět podívali směrem k západu, kde již dávno objekt
zmizel. Při tom jsem pozoroval, jak tam hledí a bezradně kroutí hlavou. Patrně nemohl
tento zážitek správně pochopit a byl naprosto udivený. Přesto jsem se ho zeptal ‚jak‘,
‚odkud‘ a ‚proč‘ na ten rychle přelétnuvši kovový kotouč. Divil jsem se též nad
hlasitým zahřměním a světelnou explozí, na což mi můj otec nemohl dát žádné
vysvětlení. Na otázku, týkající se disku, se na mě delší čas zamyšleně zahleděl a pak
řekl: „to byla zřejmě nová Hitlerova tajná zbraň“, byla to pro něj v době druhé světové
války jediná logická odpověď.
Bylo mi sice v době tohoto zážitku právě pět let a čtyři měsíce, ale chápal jsem již
mnoho věcí z reality. Chtěl bych říci, že jsem byl ‚‚brzopřemýšlivec“ (Frühdenker) a již
tenkrát jsem chtěl jít věcím na kloub. Slyšel jsem odpověď svého otce, kterou zastával i
jeho přítel F. Seidel, byla však pro mě nanejvýš neuspokojivá a jednoduše moc
fantastická, když jsem bral v úvahu mě známou pozemskou techniku. Na jedné straně
jsem často viděl velmi těžkopádné americké Liberator-bombardéry letící nad naším
krajem, které byly občas doprovázeny stíhačkami a které častěji bombardovaly
Švýcarsko, a natropily mnoho škod a vyžádaly lidské životy, jak např. v Curychu,
Bernu, Oerlikonu, Neuhausenu, Rheinfeldenu atd. Do švýcarského vzdušného prostoru
vlétaly též Štuky z Německa, mimo jiné někdy i Zeppelini, přičemž tyto byly zaháněny
nebo odstřeleny švýcarskou vzdušnou obranou, tak jako americké bombardéry. Již
v červnu 1940 došlo nad Jurou k těžkým vzdušným bojům s německými bojovými
letadly. Ale všechny tyto stroje - podle mého úsudku - byly nejen nanejvýš těžkopádné,
ale i primitivní. Tato skutečnost mi nepasovala k vysvětlením mého otce a jeho přítele,
kteří jako prostí muži se drželi starého a moc nepřemýšleli o vývoji techniky. Já se již
jako pětiletý zajímal o tyto věci víc, bastloval jsem všemožné pojízdné a létající stroje a
letadla, ovšem s pomocí o deset let staršího Waltera Baumanna. Divoký a zlý válečný
řev okolo (který jsem sledoval v rádiu a naučil se jakž takž spisovné němčině), přispěl
mému zájmu, ačkoliv jsem se obával, když americké bombardéry a letky stíhačů
přelétávaly nad naším městečkem, nebo dlouhotrvající hřmění výbuchů granátů těžkých
děl a tanků, tak jak bombardování, které byly slyšet až k nám.
Stříbrný diskusový kotouč, který vypadal velmi futuristicky, se nedal porovnávat
v žádné formě s primitivní a vražednou technikou 2. světové války. I když byl disk
gigantický, zdálo se mi, že nevyzařuje nic hrozivého, spíše něco uklidňujícího ale i
známého(důvěrného). Přesně tak jak bylo ve mně to cize-důvěrné nutkání a volání,
které rovněž zmizelo jak přišlo, jako ta oslnivě rudá světelná exploze a pak stříbrný
blesk na východní obloze nad Eschenmoserským kopcem.
Otec a Fritz Seidel krátce po této příhodě opustili místo pod ořechem, zatímco já stál
pořád na stejném místě a hleděl na západ, přes Höragenský les. V mých úvahách o
prožitém, stále znovu a znovu narážely na sebe ve všech možných věcech dva světy, a
odpověď a vysvětlení mého otce a jeho přítele se nedaly sjednotit v mém rozjitřeném
nitru. Musela existovat jiná, uspokojivější odpověď, než ta mého otce, a sice ne kvůli
svým myšlenkám, ale kvůli tomu, že tento objekt mi připadal čím více známější a
nemohl jsem se zbavil myšlenky, že jsem stejné nebo podobné disky někde již viděl, a
sice za dobrých a mírových okolností. A náhle jsem měl určitou vizi: viděl jsem se v
7
místnosti s mnoha na mě známě působícími aparaturami v nekonečnosti kosmického
prostoru, jenž se mi zdál též povědomý, či známý. Skrze velká oválná okna jsem viděl
nesčetné hvězdy a v nevelké vzdálenosti tři velké diskové kotouče, podobná tomu,
které jsem krátce předtím viděl. Avšak tak rychle jak se mi vize objevila, tak též také
zmizela. Dále jsem stál na stejném místě a hleděl přes horizont Höragenského lesa.
Nemohl jsem odejít a byl jsem jak svázaný. Teprve babiččin nádherný Dürbächlerský
pastýřský pes, který na mě zaštěkal a strčil do mě, mě vytrhl z myšlenek.
2
„Jezdící (jezdivé, jedoucí) (orig.“ Fahrende Sterne“) hvězdy“a
cize-důvěrné
Nadále jsem se zabýval svým zážitkem pořád znova a znova, a moje myšlenky mě
vedly k dalším vizím a k tušení, že bych takovéto disky mohl pozorovat častěji,
kdybych pozorněji pozoroval oblohu. Začal jsem tedy pozorovat nebe i přes den, a
v noci vylez z postele, když všichni spali, a koukal jsem nahoru k obloze. A skutečně,
stále častěji jsem v noci na nebi viděl „jezdící hvězdy“, částečně velké, částečně menší,
které s velkou rychlostí táhly firmamentem. Většinou byly velké jak hvězdy, některé
ale také velké, že měly velikost měsíce v úplňku. Satelity tehdy ještě neexistovaly, a
bombardéry a stíhačky jsem znal dostatečně. Mimo jiné byly nanejvýš hlučné, zatímco
‚jezdící hvězdy‘ byly absolutně nehlučné. Též primitivní pozemská letadla nebyla
schopna létat v tak enormních výškách jako „jezdící a často též blikající hvězdy“, které
mimo jiné též často nenadále měnily jejich cikcak- letové dráhy, a často zasvítily jako
malá slunce, když jsem si to myšlenkově přál. To všechno bylo nemožné pro jakákoliv
pozemská letadla, neboť jejich technika byly příliš primitivní.
Ještě i dnes táhnou „ jezdící hvězdy“ jako tehdy nocí firmamentem - velmi vysoko na
obloze, v 20 až 40ti kilometrové výšce a při hvězdně jasném počasí. A i dneska to
nejsou žádné satelity, i když mezitím od mého dětství jich okolo Země krouží mnoho.
Satelity mají ale minimální výšku kolem 140 km, nelétají tedy v 20 až 40ti kilometrové
výšce, jak právě „jezdící hvězdy“, které jsou dneska jednoduše nazývány UFO, pakliže
nejsou k identifikování. Můžou být viděny pouhým okem každým, kdo si dá námahu
s pozorováním, přičemž nejlepší čas na to je mezi 22.00 a 2.00 hodinou, protože v tuto
noční dobu leží Slunci odvrácená strana Země dokonale ve stínu. Proto žádné okolo
letící satelity ve výšce 20-40ti kilometrů nemůžou zasvítit, i kdyby v této výšce
obíhaly. Většinou se nezdají tato viditelná UFO, když vysoko na nebi provádějí své
kontrolní lety kolem Země ne větší než normální hvězdy. Přesto je však u určitých
bezposádkových kontrolních disků (popřípadě UFO) možné, tyto pomocí myšlenek
ovládnout, takže řízeny silou myšlenek provádí žádané letové manévry, nebo zesílí své
světlo.
Mé první UFO-pozorování po té první velké události se konaly zpočátku jen v noci,
když jsem z okna pozoroval nebe nebo se tajně vyplížil z pokoje a lehl jsem si
8
v zahradě do trávy abych pozoroval oblohu. To se však rychle po poměrně krátkém
čase změnilo, neboť ještě stejného roku jsem viděl jednoho krásného a teplého
odpoledne k mé obrovské radosti, kulovitý objekt pomalu letící po azurové obloze, až
jsem v něm rozpoznal opravdovou kouli. Ve své azurové modři vypadala obloha jako
měkký samet, v němž se ve slunečním světle tato koule blýskala. Pak najednou na ráz a
beze stop zmizela, bez jakéhokoli hluku a zřetelného důvodu. Koule byla najednou
pryč, a pouze slabé, třpytivé zablyštění bylo možno uvidět.
Počet nočních pozorování „jezdících hvězd“ se neměnil, takže v noci, často daleko
přes půlnoc, jsem tři až pět mohl pozorovat, než jsem se unavil a pak přece jen šel spát,
a sice bez toho, že moje noční eskapády zpozorovali moji rodiče či sourozenci.
Okřídlen skrz mé noční pozorování, jsem měl pochopitelně oči otevřené i ve dne a
pozoroval oblohu. Z počátku se nic nedělo, což se však změnilo počátkem podzimu,
neboť se denní pozorování hromadily takovým způsobem, že jsem do konce podzimu
viděl táhnout oblohou čtyři větší objekty. Dva z nich byly velké okrouhlé kotouče, jak
jsem je znal z mého prvního pozorování. Letěly nad naším krajem v několika
kilometrové výšce, stříbřitě zářící, ne rychleji než obyčejné letadlo, směrem od jihu na
Německo (na západ), pronásledovány švýcarskými stihači, kteří očividně se jich
pokoušeli zmocnit, nebo je donutit k přistání. Troufalost, která na mě působila ohromě
směšně, neboť čím více stíhačky stoupaly, tím více nabíraly i disky na výšce. A i
když disky letěly v mnohem větší výšce než stíhačky, působily gigantickým dojmem
ve srovnáním s malými letadly. Vypadalo to právě tak, jako by tři komáři chtěli
napadnout vrabce. Pokus stihačů pochopitelně selhal, neboť ty dva disky letěly daleko
výše než vojenská letadla, a za druhé byly tyto dva objekty daleko obratnější. Těm
lidem, kteří tyto disky pilotovali - neboť o takové se jen mohlo jednat, to bylo pro mě
absolutně jasné - se zdálo, že se baví tím, dělat si z pilotů stíhaček legraci: najednou
vystřelily oba disky jeden napravo a druhý nalevo, jeden k Eschenmöserskemu
kopci(východ) , a druhý k Höragenskemu lesu(západ), a pak náhle zůstaly stát ve
vzduchu, během čehož ty tři letadla letěla dál rovně a pak těžkopádně v dlouhých
otočkách se vracely, přičemž oba disky se rychle vrátily k sobě, do původní posice. Pak
se ‚rozjely‘ normální rychlostí letadel směrem na Kloten, na novo pronásledovány
stíhači. Pilotům stíhaček asi došla trpělivost, neboť najednou otočili stroje příkře
vzhůru na o něco výš letící disky. Několikrát se pak v určitém odstupu pod disky
oslnivě zablesklo, jako by explodovaly malé blesky. Pak bylo dvě nebo tři sekundy
ticho, ale znovu se tak stalo ve stejné podobě. Potom nebylo na obloze nic vidět ani
slyšet, až na ty tři stíhačky, které znovu letěly rovně a pak divoce lítaly sem tam, aby
zřejmě našly ty dva diskové kotouče, které najednou zmizely. Teprve později
dodatečně zaznělo v sekundovém zpožděním několikanásobné rány, které náhle
utichly, aby po okamžiku znovu zazněly. Tuto střelbu jsem znal, neboť jsem jí
slýchával častěji, když stíhači stříleli varovné salvy na americké Liberátor-bombardéry,
nebo jiná letadla. Mě bylo najednou jasné, že piloti stíhaček jejími palubními děly
vystřelili na tyto dva disky, přičemž se třely (v určitém odstupu od disků) na nějakém
ochranném zařízeni přivodily v jasných blescích k explozi.To bylo pro mě jasné,
nebyly žádné pochybnosti. – Na tento celý příběhu si velice dobře vzpomínám, že
mimo zvuků motorů stíhaček, jsem neslyšel z oblohy žádný jiný hluk. Tedy tyto dva
disky musely být zcela nehlučné.
Další objekt jsem pozoroval dva dny později. Bylo to v neděli dopoledne. Když jsem
se loudal po protestantské nedělní škole přes Erachfeld domů, měl jsem najednou pocit
se otočit a podívat se směrem k Bruderbergu, který leží mezi Bülachem a
Bachenbülachem. Podrobil jsem se tedy svému pocitu, avšak jsem neuviděl nic
9
pozoruhodného. Tušení však setrvalo, sedl jsem si tedy na louku a vyčkával věcích
příštích. Až moc dobře jsem si vzpomněl na to cize-důvěrné nutkání před měsíci, když
se nad Eschenmoserským kopcem objevila pronikavě rudá světelná exploze, z které
vystřelil stříbrný blesk, z nějž se vyklubal diskusový kotouč. Mělo by se tedy nad
Bruderbergem něco podobného objevit? Však trvalo to a trvalo, a nic se nestalo, ale ten
pocit zůstával. Ptal jsem se již sám sebe, jestli jsem se neoklamal, a chtěl jsem vstát a jít
dál, když jsem nad nejvyšším bodem Bruderbergu pod útržky mraků uviděl třpyt,
mihotaní. Najednou začalo mihotání opalizovat ve všech barvách, jak jsem již před
časem jednou pozoroval, kdy jsem uviděl na obloze velkou letící kouli. Tedy myslel
jsem si, že se koule znovu objeví, avšak v tom jsem se mýlil, neboť z tohoto duhového
třpytu se pomalu pohybovalo něco, co mi připomínalo kovový nosník, který se pak
rychle z výšky, nad Bruderbergem přibližoval ke mně. Když se přiblížil, vyklubal se
z nosníkového objektu velký trojúhelník, který byl zhruba dvakrát větší než stíhačka.
Když byl na mé výšce zůstal ve vzduchu nad řadou topolů stát, vznášel se pomalu níže
a ke mně. V přední špičce trojúhelníka jsem rozeznal průhlednou frontu a za ní mladou
ženu která na mě mávala, během čehož se ve mně rozhostil pocit lásky a bezpečí. Byl
jsem najednou šťastný a rozjasněný, a vše mi bylo velmi důvěrné: trojúhelníkový
objekt a celková situace, ve které jsem se nacházel a též ta mladá žena, však nemohl
jsem se rozpomenout, jestli jsem jí kdy předtím viděl.
Objekt se vznášel úplně nehlučně několik metrů nad zemí a jistě ne dále než osm či
deset metrů (jak dnes odhaduji). Najednou pocítím nutkání jít k objektu a zvedám se.
Však dál jsem nedošel, neboť z nedaleko vzdálené stodoly se ozval ostrý hvizd - a pryč
byl trojúhelníkový objekt. V jednom okamžiku jednoduše zmizel. Ve stejném
okamžiku vyjel na koni od oné stodoly jezdec a před ním běžel štěkající pes, na
kteréhož jezdec pískal. Zcela očividně muž trojúhelníkový objekt nezpozoroval, neboť
aniž by si mě všimnul, jel dále polní cestou do Bachenbülachu. Já naproti tomu zůstal
delší dobu na místě a přemýšlel o zážitku, než jsem se dal na cestu domů, když objekt
přes mé očekávání se nenavrátil.
Čtvrtý objekt jsem pozoroval asi týden později, a sice opět, když jsem se zdržoval
mimo obydlenou oblast u přehrady a brodu řeky Glatt, mezi Niederflachsem a
Jakobstalem, kam jsem často sám chodívával, abych fascinovaný pozoroval vodu
padající přes malý jez.
Bylo odpoledne, když jsem seděl pod jezem na levém břehu řeky Glatt a díval se do
vířících vod, kde bylo vidět tu a tam pár velkých ryb. Najednou bylo zase ve mně to
cize-známé nucení, které mě tentokrát vybídlo, podívat se nahoru. Právě když jsem to
chtěl udělat, položil se nade mnou a vodou velký stín, a tento stín mohl pocházet pouze
ze shora. Tedy jsem vzhlédl nahoru a uviděl jsem velkou kovovou kouli, která se
vznášela na úrovni vršků dvou topolů, které stály mezi hrází řeky Glatt a Glattkanálem. Náhle však trochu vylekán nad nečekaném objevení se koule, jsem vyskočil a
běžel směrem od řeky na louku, kde jsem zůstal stát, když se to cize-známé ve mně
proměnilo v cosi žertovného. Zdálo se, že se ve mně něco směje, jemně, harmonicky a
láskyplně. Tedy jsem se obrátil, a teď jsem uviděl, že vznášející se koule ve vršcích
stromů vůbec nebyla koule, ale vypadala spíš jako velká hruška a reflektovala zářící
sluneční světlo takovým způsobem, jakoby z objektu vystřelovaly blesky. Tato reflexe
mě oslňovala, takže jsem si držel ruce před očima, což zřejmě bylo v objektu
pozorováno, neboť tento se naprosto bezhlučně pohnul na stranu a sice tak, že mne
více již neoslňoval. Pak tiše stál a vznášel se ve vzduchu, takže jsem ho mohl dobře
pozorovat. Zdálo se mi, že je to celé z kovu, a žádná okna jsem nezpozoroval. Záhy
10
jsem cítil to známé-cizí ve mně. Tento pocit pak pomalu proměňoval svojí formu a
stával se hlasem v mé hlavě, přičemž se mi rýsovaly nevysvětlitelné obrazy, které
sestávaly ze zvláštních forem a figur, které jsem nebyl schopen rozluštit, které mi však
svým způsobem byly důvěrně známé, takže mě uklidňovaly. Potom jsem pozvolna
začal chápat význam těchto zvláštních obrazců, šifer, forem a figur, a sice že se jedná o
řeč která je mi zběhlá, však nevyslovitelná, nýbrž srozumitelná pouze pomocí symbolů
a šifer. Toto vše ode mne intenzívně vyžadovalo (též i cize-známý hlas) usilovat se o
odpověď.
Právě když jsem došel k tomuto poznání, pomyslel jsem s hrůzou na to, že moji rodiče
mne budou již hledat, neboť jsem jednoduše odešel z domu, aniž bych to oznámil a od
mého odchodu uplynulo již mnoho hodin. V kovovém, hruškovitém objektu byl zcela
zřejmě můj úlek registrován, neboť přišly uklidňující slova a obrazy, které mě sdělily,
že budu okamžitě dopraven domů a v pozdějším čase znovu zavolán, až se na to
připravím a pokusím se o odpověď, přičemž jsem však nevěděl jaká by to měla být.
Tímto zmlkl hlas v mé hlavě a i obrazy pohasly. V příštím okamžiku se celá krajina
před mýma očima rozplynula, a stala se okolím za našim domem, kde jsem zůstal stál
na dlážděné cestě. Ale jak jsem se v nepatrném okamžiku z kilometr vzdáleného brodu
dostal k našemu domu, to jsem tehdy nevěděl a též si nemohl vysvětlit. To vše se
přihodilo v pozdním podzimu roku 1942.
Tento mě zcela neznámý jev, najednou na jednom místě zmizet a na druhém se znovu
objevit, mě vystrašil, i když i toto dění mělo pro mě hodně důvěrného. Též do mě
vniknuvší hlas a obrazy vyvolaly ve mně určitou bázeň. Tento strach se však nezakládal
na skutečnosti, že se tohle vše stalo, ale tím, že jsem nevěděl odkud tento hlas a obrazy
pocházely a jakou odpověď bych si měl uvědomit. Tehdy jsem neznal ani souvislosti
zažitého ani souvislosti co se týče mé osoby a její minulosti v duchovní formě. Tak
jsem přišel ve své tehdejší neznalosti na následovnou myšlenku, a sice že jsem zřejmě
zešílel a stal se bláznem. To byl pro mě důvod, vyhledat našeho protestantského faráře,
kterého jsem znal již jako malý kluk. Od něj, faráře Zimmermanna jsem doufal o radu a
pomoc. Byl skutečně velmi ochotný, a kupodivu měl obsáhlé znalosti co se týkalo
„jezdících hvězd“, a diskovitých, trojúhelníkových, kulových a hruškovitých objektů.
A též byl patrně o mých zážitcích již informován, i když jsem mu o tom nikdy před tím
nic nepověděl. Zprvu jsem se tomu divil, ale současně se mi ulevilo. Podivil jsem se
však, když mě vysvětlil, že již mnoho roků o těchto věcech ví a ve městečku Bülachu
platí co by podivín mezi faráři, protože se zabývá mystickými záležitostmi. Mimo jiné,
také se mi svěřil pod slibem mlčenlivosti, má již mnoho let telepatické kontakty s lidmi
mimozemského původu, kteří ho zavázali, malému mrňousovi Eduardu Albertu
Meierovi být nápomocen, pakliže za ním přijde a bude hledat radu a pomoc. A to že za
ním skutečně jednoho dne přijdu, o tom nikdy nepochyboval. Nyní jsem tedy k němu
skutečně přišel, jak mu již před léty bylo oznámeno, a nyní je na něm, mě to nejnutnější
vysvětlit. Tedy objasnil mě všechno co jsem měl vědět, ve vztahu k ve mě mluvícímu
hlasu, obrazům, figurám, formám a znamením. Ujasnil mi, že tento ve mně mluvící hlas
je forma telepatie, stejně tak jako vyvstávající znamení a figury. Obojí se zakládá na
přenášení myšlenek, jedno je na základě sluchovém, na materielně-vědomém základě, a
to druhé (obrazy, figury, šifry) v čistě (imateriální) nehmotně-duchovní formě.
Velice dobře si vzpomínám na to, jak farář Zimmermann mě s přátelským úsměvem
zbavil obav, se slovy: „nemusíš mít strach, neboť víš, že co v sobě slyšíš a vidíš je
toliko telepatie.“ Přitom jsem na něj vzhlédl poněkud udiveně a nechápavě, načež mě
podrobně vysvětlil, co mám rozumět pod materielně-vědomé a zvlášť pod nehmotně11
duchovní telepatii. Mimo tohoto vysvětlení jsem od něj obdržel mnoho jiných
vysvětlení , a dozvěděl jsem se mnoho věcí, kterým jsem tenkrát sotva jako šestiletý
nemohl zcela porozumět. Však v následujících letech a pak mnohem později jsem se je
naučil chápat, přičemž mi pak bylo zřejmé, že farář Zimmermann byl zasvěcenec, který
byl v kontaktu s mimozemšťany a jejich prostředníkem. Po mém vysvětlení, že hlasy,
obrazy, znaky a figury mě stále vyzívaly, dáti odpověď, o které jsem nevěděl v jaké
formě by měla být dána, vysvětlil mi následující: měl bych na ty ve mně volající hlasy a
symboly vytvořit odpověď, která se v mých myšlenkách silně koncentruje na tyto
hlasy. Takto budou mé myšlenky přenášeny na onu osobu, jejíž šeptající hlas jsem tak
často v sobě slyšel. K tomu jsem byl přes své mladí velmi schopný, neboť jsem byl
nadán darem telepatie, rovněž též i jinými různými vlastnostmi, jako třeba telekineze,
vidění na dálku, teleportace a léčitelství.
12
3
Starý moudrý muž a cesta
v neslyšném objektu
Co mě farář poradil, jsem učinil: nadále jsem se intensivně snažil, svoje myšlenky silně
koncentrovat a nasměrovat je na často ve mně zaznívající hlas. Rovněž jsem se snažil
častěji a silněji o ostatní záliby, schopnosti, které mi farář přiblížil. Mimo toho jsem
následoval jeho instrukce ohledně vykonávání meditace, skrze níž mé farářem
Zimmermannem zmíněné schopnosti krystalizovaly, a byly mnou potají pořád častěji
aplikovány. Pak se jednoho dne stalo, v krátké době po prvním rozhovoru s farářem:
náhle jsem cítil a přijal, že mé koncentrované myšlenky nalezly kontakt. První reakce
druhé strany byl tichý, jemný smích který jsem hluboko slyšel a přijal v svém vědomí blahodárný a uvolňující, uklidňující, a který mě rozradostnil. Potom tento kontakt zas
nenadále zanikl, a neslyšel jsem v sobě ani hlas, ani neviděl jakékoli symboly. Nebylo
nic víc, a já byl zase sám se svými myšlenkami, tak jak dříve. Pak, asi dva týdny
později, v posledních listopadových dnech 1942, poslední sobotu měsíce, tu přišel
znova ten cize-důvěrný hlas do mého vědomí, a symbolické obrazy se zase objevily.
Vyzvaly mě, abych šel do „Langenzinggen“ za Höragenským lesem, na dosti odlehlém
místě. Byla to velká široká louka, kde byly do vzduchu vytahovány kluzáky auty na
dlouhých ocelových lanech. Vydal jsem se tedy na cestu, a předem jsem požádal matku
o svolení, jež jsem obdržel. Den byl slunečný a teplý přes pokročilou roční dobu. Sníh
ještě nenapadl, pole, louky a cesty byly suché. Mohlo to trvat tak hodinu, než jsem
dorazil do „Langenzinggen“. K vidění nebyl žádný člověk, zato pár srnců, kteří se v
tomto pozdním odpoledni na široké ploše pásli. Pozoroval jsem je od okraje lesa, aniž
by mě spatřili. Náhle zvedli hlavy a pokoušeli se cosi zvětřit, aby pak jako štváni
vyrazili směrem k malému lesíku, který vypadal jako ostrov uprostřed té velké louky.
Něco je muselo vylekat, ale nemoh jsem přijít na to, co to bylo. Chtěl jsem se podívat, a
vystoupil z lesa pár kroků na louku, avšak nepřišel jsem na nic, co by je mohlo tak
vyděsit. Přitom jsem také zjistil, že od mého odchodu z domova slunce zmizelo a nebe
bylo pokryto mraky. To mi zcela uniklo. A jak jsem se díval vzhůru na mraky pokryté
nebe, zpozoroval jsem kovový hruškovitý objekt, který pomalu a bezhlučně klouzal z
mraků a spustil se nedaleko ode mne na zem. Byl velký jako švestkový strom,
odhadoval jsem jej na 5-6 metrů, a nebyla vidět žádná okna ani dveře – kovový obal byl
zcela hladký. Jen dole, z podlahy byly vysunuty čtyři krátké opěry, které byly
zakončeny okrouhlými talíři, však co bylo nejpodivnější, že i když seděly na zemi, se
zdálo, že se jí skoro nedotýkají.
Zvláštní bylo, že jsem nepociťoval vůbec žádný strach, a vyčkával věcí příštích. Tak
nějak mi to připadalo známé, a nejen proto, že jsem tento létací přístroj již znal od
vidění. Přemýšlel jsem dlouhou chvíli, proč mi tento objekt připadá tak známý, když
se v horní třetině začlo něco pohybovat. Kus kovu velikosti lidské postavy, se počal
třpytit, kmitat, posunul se ven a ke straně a vytvořil prostupný otvor, aniž by byly vidět
nějaké závěsy či panty. Tyto podivné dveře se pohybovaly zcela volně bez jakéhokoli
spojení s vnějšími stěnami objektu. Stejně tak se vysunula z otvoru plošina, na kterou
vystoupil velmi starý muž, který byl oděn do přiléhavého šedivého overalu. Pak sjela ta
13
malá plošina rychle dolů, a pár centimetrů nad zemi se vznášela. Tak jako dveře též
neměla žádné spojení s vnější slupkou objektu, a skutečně se pohybovala vzduchem.
Starý muž mě s přátelským usmáním a gestem ruky vybíd přijít k němu a vystoupit na
plošinu, přičemž nepromluvil ani slovo. Rovněž beze slov jsem následoval jeho výzvu
a vstoupil k němu na zvláštní výtah, aniž bych se sebeméně obával. Vyzařoval takovou
důvěru, harmonii a lásku, jakou jsem znal od svého otce, který k nám dětem byl vždy
milý a laskavý, i když nám někdy vyhuboval.
Zcela bezhlučně se plošina zvedla od země a vznesla se vzhůru k vstupnímu otvoru, do
kterého starý muž vstoupil a mě zas beze slova vyzval, abych ho následoval.
Vstoupivše do vnitřku vzdušného létadla, uviděl jsem najednou matoucí počet všech
možných soustav přístrojů a malých okýnek, v kterých jsem viděl bližší i vzdálenější
okolí „Langenzinggen“ a Höragenského lesa, jakož i oblohu – malé obrazovky, jak mi
bylo v pozdější době vysvětleno. Též zde byla tři zvláštně formovaná křesla a mnoho
jiných věcí, které se nehodily do našeho světa, jako ta malá okénka, na kterých se
pohybovaly linie, vlny nebo body(osciloskopy atd.). Vše mě připadalo pozemsky-cizí,
přesto však takovým způsobem povědomé, známé, že mě z neznámých důvodů začalo
dusit v krku a po tvářích téct slzy, přičemž mě starý muž beze slov pozoroval, láskyplně
se usmál a položil pravou ruku na mé levé rameno a plný porozumění kývl hlavou. Pak
přistoupil ke kruhovému pultu s různými aparaturami a položil s lehkým přitlačením
svůj pravý prostředníček na barevně svítící bod. Najednou byly kovové stěny místnosti
průhledné, a já mohl vidět veškeré okolí, louku a oblohu. Nyní jsem najednou věděl,
proč toto létadlo nepotřebuje žádná okna. Vše se mi zdálo samozřejmé, proto jsem se
ani nedivil; vše se zdálo přirozené, ba samozřejmé, že jsem neměl potřebu položit ani
jednu otázku. Pouze jsem se divil tomu, proč mám pro to vše porozumění a proč ten
hlas ve mně nebyl více slyšet, od té doby co se hruškovitý objekt zjevil v mracích.Takto
ponořen v myšlenky, viděl jsem najednou, že se objekt pohybuje vzhůru. Odpoutání od
země nebylo patrné a ani slyšitelné. Jen ve srovnání s okolním světem jsem zpozoroval,
že létadlo pomalu nabírá na výšce, vznáší se výše a výše, až jsem z určité vzdálenosti
mohl přehlédnout naše městečko. Pak se létadlo spustilo zase níže a hebce se posadilo
na zem, ale ne v „Langenzinggen“ , ale na kraji Höragenského lesa odkud jsem v krátké
době mohl být doma. Stále beze slov mě starý muž gestem vybídl vystoupit, aby na mě
pohlédl, vážně se usmál a opět mi položil ruku na mé levé rameno. Vstoupil jsem
otevřeným otvorem na vznášející se plošinu, ta se pak snesla dolů. Sestoupil jsem na
zem a udělal pár kroků zpět, zatímco se plošina zvedla a zmizela v otvoru, který se
zavřel. Jako náměsíčný jsem se pozpátku vzdaloval od létadla, stále zíraje na objekt, a
když jsem ušel tak patnáct kroků, zvedl se a šílenou rychlostí vystřelil kolmo vzhůru
k obloze, tak rychle, že jsem užaslý ještě dlouhou chvíli koukal do mraků, v kterých
pak zmizel.
Hluboce zamyšlen, jsem se vydal na cestu domů a přemýšlel, jestli o tomto zážitku
mám někomu vyprávět. Rozhodl jsem se však mlčet a neříkat o tom ani faráři
Zimmermannovi, neboť jsem tušil, že o tom stejně bude vědět. Ten absolutně
bezeslovný zážitek se starým mužem v jeho vesmírné lodi, - neboť o takovou se jednalo
- jak jsem poznal z tehdy mi ještě neznámých pramenů, otevřelo mi myšlenkový svět
nesmírným způsobem. Tak jsem byl schopen pomocí soustředěné meditace dostat se
k informacím, které by mi zde na Zemi byly nedostupné.
14
4
O tajemstvích vesnického faráře
Během doby od listopadu 1942 až do 3.2. 1944 následovala jen prostá pozorování
„jezdících(jezdivých) hvězd“, když jsem v noci se po nich pátral. V mém nitru se již
neobjevovaly žádné obrazy, figury, znamení a symboly, a ani žádný hlas, který by se
dal označit víc než šeptání, a byl jen slyšet v souvislosti se symboly, - více nezazněl.
Tak nějak jsem si již na to zvykl a postrádal jsem to. Nevěděl jsem ale, že se může hlas
manifestovat i bez symbolů. Z vysvětlení faráře jsem sice věděl, že jsou rozdílné formy
telepatie, jedna duchovní a druhá hmotně – vědomá, však nevěděl jsem, že při hmotně –
vědomé je slyšet hlas i bez objevování se symbolických obrazců. Kvůli této neznalosti
jsem se nedávno vylekal, když o narozeninách, 3. 2. 1944 se v mém vědomí znovu
ohlásil šeptající hlas, tentokrát bez dodatků symbolických obrazců. Hlas zněl zcela
jinak než dříve, byl jednoznačně čistší a srozumitelnější a vyzval mne, nadále se více a
přísněji učit, než jsem to dělal doposud. Hlas mi též vysvětlil, že mě touto cestou
myšlenkového přenosu i nadále bude předáváno mnoho znalostí, které mám
shromažďovat a zpracovat.
Obával jsem se, a zcela nedůvěřoval tomuto hlasu, což mě opětně přivedlo se svěřit
faráři Zimmermannovi a říci mu vše. I svůj zážitek z listopadu 1944, kdy mě velmi
starý muž pozval na krátký let ve své lodi přes Höragenský les, aniž by mezi námi
padlo jediné slovo.
Farář poslouchal trpělivě a pozorně mé příhodě a mému vysvětlování, až jsem mu vše
pověděl beze zbytku do nejmenší podrobnosti. Moudrý muž se jemně pousmál,
s poklidem ke mně mluvil, aby mě zbavil strachu, protože k tomu nebyla žádná příčina.
Mimo jiné je o všem nejlépe informován a mé vyprávění odpovídá přesně tomu, co ví
sám. Svědčí to o mé upřímnosti, a že jsem vše vyprávěl tak jak jsem to zažil a přijal.
Tato upřímnost je též velice důležitý předpoklad pro mojí pozdější misi, a podmiňuje to
předání poselství pozemskému lidstvu; - beze změn. Záleží však na mě, zda-li tuto
počestnost si ponechám po celý svůj život, nikdy se od ní neodchýlím, ani tehdy, kdy
se mnou bude mnoho lidí zle zacházet a obviňovat mne ze lži. Můj život nebude proto
lehký, a budu se muset vyrovnávat s všemožnými nevraživostmi až konce života.
Bohužel mě nemůže při těchto a jiných věcích, a věcí které se týkají mého příštích
života pomoci. Musím vše zvládnout vlastní silou a iniciativou, což se podaří, až
rozpoznám svojí vlastní zodpovědnost a budu podle ní žít, myslet a jednat. Může pro
mě učinit pouze to, že mi předá všeliké bohaté znalosti a bude mě vyučovat o určitých
záležitostech. To však nemůže dělat oficielně, pouze tajně, proto musím o všem
zachovat absolutní mlčenlivost. Zvlášť bych měl být zticha o jeho pomoci, protože ta se
nedá sloučit s jeho povoláním. Je sice povoláním farář, však jeho vlastní zájem náleží
mystice a všemu tomu, co má společného se Stvořením. Pro něj je Stvoření ona bytost,
která by měla být nazývána Bohem, jenž ale s biblickým bohem nemá nic společného.
Tento byl jen mimozemšťan(a jemu podobní), co se začal na zemi roztahovat. Není to
jeho úloha vše objasnit návštěvníkům jeho kostela, ta připadá mě až dorostu. On je
sice jedním z protestantských farářů obce Bülachu, ale nevykonává tento úřad
15
z přesvědčení, ale proto, že byl ve svém mládí k tomu skrze inspiraci přiveden. Má
vložit do svých kázáních skutečnou pravdu o Stvoření, jeho zákonech, pravidlech a
přikázáních, aby lidé se pozvolna dozvěděli pravdu. To se však mělo stát tak, aby to
věřící nepoznali naráz, protože lidé v našem městečku jsou zvlášť pobožní, následně je
jeho úloha velmi těžké podnikání. Bohužel přes všechnu opatrnost v jeho myšlení a
jednání to vede k tomu, že je nazýván mystikem, což jeho úlohu značně ztěžuje.
Konec konců je na faře v Bülachu, protože před desítky let měl rovněž kontakt
s člověkem z cizího světa. Ten mu oznámil, že se objevím já. Uložil mu, co nejlépe mi
být nápomocen radou a činem, když se pro tento úkol rozhodnu. Přirozeně to udělal
rád, a proto jsme se my dva shledali – bylo to určeno.
Slovům faráře jsem tenkrát moc nerozuměl, a částečně jsem nerozuměl ani jejich
hlubšímu smyslu. Něco jsem pochopil okamžitě, jiné mnoho let později, když jsem se
dověděl další souvislosti a na faráře Zimmermanna již málem zapomněl. Již tehdy,
když jsem byl malý kluk, nebyl pro mě protestantským farářem - i když ve školním
čase mě vyučoval protestantskému náboženství, - což bylo pro mé znalosti nutné.
Spíš mě byl moudrým otcovským přítelem, který neměl na sobě nic farářského, a
v pravdě byl volnomyšlenkář.
Farář Zimmermann mě tehdy uměl objasnit toto: totiž že v mém vědomí manifestující
se hlas nemá nic společného s poblázněním ani se začínajícím šílenstvím. Objasnil mi,
že je to jen jiná forma telepatie, právě čistě hmotně(materielně) – vědomá, a též hlas je
myšlenka jiného člověka, který normálně žije někde daleko ve vesmíru, ale
momentálně krouží v kosmické lodi kolem Země. Zaznívání hlasu v mém vědomí,
opakoval, je zrovna tak telepatická komunikace, jako telepatický úkaz v roce 1942. Teď
objevující se telepatická forma, funguje teoreticky právě tak přes neohraničitelné
distance a nezná žádné překážky, mimo duchovní blokády. Tak je tomu opravdu jen
teoreticky, protože ve skutečnosti je tato telep. forma prostorově ohraničená, a
použitelná do devíti set tisíc kilometrů. Neboť oscilace(kmity) této telep. formy se
rozšiřují rychlostí světla a po třech sekundách se vyčerpávají(utlumují,doznívají). Tedy
se jen říká, že její dosah je neohraničen, neboť představa přibližně jednoho milionu
kilometrů je pro nás lidi totožná s bezhraničností. Ve skutečnosti je však ohraničení
dáno; s protikladem k duchovní telepatii, která efektivně žádné vzdálenostní hranice
nezná, a šíří se 10 na 7000-ti násobnou rychlostí světla.
16
5
Telepatické kontakty se Sfathem
Telepatické kontakty mě cizí a přece mi podivně důvěrně známou lidskou životní
formou se množily. Přitom obě telep. formy střídavě nacházely aplikace, takže jsem je
obě lépe poznával. Uplynuly tak dva či tři měsíce, krátce po nástupu do první třídy, mě
šeptající hlas vysvětlil, - tedy ten komu hlas patřil, že se jmenuje SFATH. Je velmi
starý muž, kolem 1100 let. Jeho domovská planeta je ve slunečním systému
vzdáleném mnoho světelných let, sám se již zdržuje velmi mnoho roků kolem Země,
jen za tím účelem, aby mne pozoroval a stál při mně, když bude třeba. Tento starý muž
mě započal školit a učit telepaticky, kdy mě zasvětil do neuvěřitelných, ohromných
věcí, které mi připadaly často úžasné, však časem jsem jim porozuměl a vzpomenul si.
Poznal jsem bývalé reinkarnace mé duchovní formy, a našel cestu, si bývalé znalosti
znovu obnovit. V každém případě to bylo vynikající učení o duchovních a
stvořitelských otázkách, takže jsem porozuměl a rozpoznal stvořitelsky – tvůrčí zákony
a pravidla, a z nich rezultující celkové a obsáhlé učení ducha.
V roce 1944 byl se mnou znovu navázal telep. kontakt, a dověděl jsem se od faráře
Zimmermanna, že telepatické myšlenky pochází od člověka mimozemského původu,
takže jsem se k tomuto telep. kontaktu postavil pozitivně. Ještě jsem nevěděl, že i první
telep. kontakt a starý muž, který mě svezl v hruškovitém létacím stroji, byl ten samý, co
mě nedávno telep. oslovil. Informoval mě podobně jako farář o tom, že budu
připravován na velkou a mimořádně důležitou úlohu, - neboť je to moje určení, - kterou
jsem plnil v mnohých svých inkarnacích. Nyní záleží na mě, v současném životě se
rozhodnout. Jmenuje se Sfath, a vysvětlil mi, že je na Zemi již několik let aby mě
pozoroval od počátku mého narození. A že tomu tak skutečně bylo,- vidím,- a jsem na
živu! Totiž 3. srpna 1937, bylo mi tedy šest měsíců, když jsem onemocněl na velice
těžký zápal plic. Ležel jsem již v agonii na smrtelné posteli a nebyla žádná naděje, že
příští středeční ráno 4.8. zažiji. Když přišel o 23. hodině Dr. Strebel, připravoval mé
rodiče na to, že ráno již nezažiji, a po půlnoci zemřu. Ležíce v komatu, opouštěje
pozemský život, vložil se do toho Sfath a vrátil mě zpět do života. Chtěl jsem
pochopitelně vědět, jak se vše skutečně odehrálo, a zeptal se matky na události své
kojenecké doby. Chtěl jsem jít na podstatu Sfathova tvrzení, zda mluvil pravdu. Sice
jsem mu důvěřoval, ale prozkoumat tuto záležitost, by nebylo na škodu. Překvapen a
současně spokojen, že Sfath pravdu mluvil, a že jeho údaje jsou podle údajů mé matky
pravdou, tak že se musel stát zázrak. Toto tvrdil i sám lékař, neboť nebyla žádná naděje
pro můj mladý život. Řekl, že je pro něj nevysvětlitelné, že ještě žiji a skutečně se stal
zázrak, protože podle jeho lékařského posudku jsem měl být příští ráno mrtvý. Místo
toho jsem byl poměrně velmi brzy čilý, a v podivuhodně krátké době zcela vyléčen.
Sfath mě vysvětlil mnoho jiných věci, i nadále mi dával různá data a svěřoval
všelijaká tajemství, o kterých musím pomlčet celý svůj život.
17
6
Let do vesmíru v průhledném UFU
Bylo vrcholné léto roku 1944 a znovu jsem byl sám a opuštěn na cestě k „ Langenzinggen“
za Höragenským lesem; vždy mě to tam přitahovalo. Byl jsem tam jako první, kdy
švýcarskou Flab odstřelený Liberátor-bombardér tam nouzově přistál a piloti uprchli do lesa,
neboť si mysleli, že jsou na německém území(to jsem se dověděl později). Jako vždy jsem
byl ponořen v myšlenky a toulal se bez cíle loukami. Jak jsem se takto loudal, ozval se mi
známý Sfatův telepatický hlas a vysvětlil mi abych pár minut počkal a nelekal se. Byl jsem
potěšen a vyčkával věcí které přijdou. A skutečně to trvalo jen pár minut, když za mnou
nahoře zazněl zvláštní šelest, který jsem později definoval jako bzukot. Když jsem se rychle
otočil, a hledal po pramenu tohoto zvuku, uviděl jsem stříbřitý objekt řítící se z oblohy, který
však svou rychlost najednou zbrzdil a pomalu se snášel dolu. Kovový útvar, který mi připadal
velice podivný, ale již povědomý, a ne větší než hrušeň. Byl to stejný objekt, který jsem již
vícekrát pozoroval, a v kterém jsem letěl vysoko nad Höragenským lesem. Hruškovitý létací
přístroj se nedaleko ode mne snesl na louku, během čehož jsem vše se zájmem a současně
fascinován pozoroval, i když jsem to již jednou zažil. A znovu vidím, jak v horní třetině
objektu to začne jiskřit, vysunou se na stranu dveře, aniž by byly zavěšené na pantech. A jako
poprvé, se ve vzniklém průchodu vysunula malá plošina, na kterou si stoupla postava a
snášela se k zemi. Poněkud oslněn sluncem, nebyl jsem schopen postavu rozeznat, ale
změnilo se to, když ke mně přistoupila poněkud ze strany. Z počátku jsem uviděl poněkud
podivný oblek, který působil dojmem přiléhavého overalu, a současně se podobal
podmořskému skafandru. Ve výši krku byl velký kovový prstenec, na který očividně se dala
přidělat přilba, ta však chyběla. Byl to zřejmě stejný stříbrný oblek, který jsem u starého muže
již viděl v roce 1942, kdy mě vzal na krátký let v jeho lodi. I teď to byl velmi starý muž, který
přišel ke mně – a když mě neoslňovalo sluneční světlo, poznal jsem ho. Byl to ten stejný starý
muž, kterého jsem již dříve viděl, a s kterým jsem letěl přes Höragenský les. Nyní přicházel
pomalu ke mně, a i přes svůj stříbřitý zvláštní oblek působil jeho celkový vzhled ctihodně a
moudře a přesně ještě vím, že mě připadal jako starodávný Patriarcha.
Poněkud těžkopádně, - připadalo mi - přišel ke mně, postavil se proti mně a položil pravou
ruku na mé levé rameno a promluvil ke mně – mou rodnou řečí a v našem městečku
svérázném dialektu. Patrně s ním nebyl zcela obeznámen, protože některé slabiky
nevyslovoval korektně a též i jeho akcent byl poněkud cizí. Napadlo mě to okamžitě, když
řekl že je Sfath a že mě chce mnoho vysvětlit. Pochází daleko z vesmíru, a mám s ním
vstoupit do jeho vesmírné lodě. Tedy jsem ho následoval i když se mi zdálo, jako by byl ve
mně lehký nátlak k tomuto jednání, pocházejíce ne ze vnějšku, ale jako produkt mé vlastní
zvědavosti a touze více se dozvědět. Sfath manipuloval na svém opasku kde byly přidělány
rozličné malé přístroje, a najednou jsem byl vyzdvižen vzhůru k vstupnímu otvoru, aniž bych
vstoupil na zvedací plošinu. Jednoduše jsem se vznesl vzduchem k vstupnímu otvoru. Sfath
byl zcela bezhlučně vyzvednut plošinou, a taktéž vstoupil do otvoru jak jsem to již znal
z dřívějška. Samostatně se plošina zasunula do lodě, a stejně tak i dveře, aniž by Sfath na
svém opasku či v lodi uváděl cokoliv do činnosti. Pak mě vybídl vstoupit jiným otvorem
v nitru lodi, který ústil v malém prostoru, kde se nacházely ve třech zvláštních okrouhlých
pultech aparatury, obrazovky, tlačítka a přístroje. Bylo vše přesně tak, jak jsem to znal
z poprvé. Byly tam též různá malá okénka a obrazovky na kterých se pohybovaly zvláštní
obrazce a dokonce na některých byla vidět krajina kolem lodi. Sfath mě vyzval posadit se do
18
jednoho z křesel, což jsem beze slova provedl. Látka křesla byla měkká a chladná a
přizpůsobila se mému tělu. A jak jsem již pozoroval při mé první návštěvě lodi, neměla křesla
žádné nohy nebo podpory, a ani nebyla přidělána k podlaze. Byly to pohodlné sedadlové
skořápky, které se nad kovovou podlahou vznášely. Nehlučně se zvedlo sedadlo se Sfathem
k ovládacímu pultu, kde začal konat různé aktivity, aniž bych rozuměl tomu, co vlastně dělá.
V různých malých okénkách bylo vidět měnící se obrazce, a v jiných měnící se krajinu, takže
jsem jí najednou viděl z ptačí perspektivy. S otázkou na očích, jsem se obrátil k Sfathovi,
který se ke mně otočit a snesl se ve svém křesle ke mně. Vysvětlil mi, že malá okénka jsou
vlastně obrazovky. Jedny jsou pro kontrolu všech aparátů, strojů, přístrojů a zařízení samotné
lodi, a ostatní zobrazují bližší a vzdálenější prostředí okolo lodě. Ve vnějších stěnách lodě
jsou zabudovány kamery, které přenášejí bezdrátově obrazy na obrazovky, - jak je vidět. Též
pozemští vědci provádějí výzkumy, a uskutečňují pokusy o realizaci podobných zařízení,
takže v blízké budoucnosti budou tato zařízení pozemšťanům pro denní potřebu běžná. To se
bude nazývat televize(případně Fernsehen). Tato televize se zakládá na bezdrátovém přenosu
obrazů pomocí určitých druhů energií, které by pozemšťanům mohly být ku prospěchu, což
však v současnosti není publikováno, neboť jsou s tím spojeny mocenské a vojenské zájmy a i
zájmy tajných služeb.
Během toho co jsme mluvili, viděl jsem na obrazovkách, že stoupáme výš a výš, a mohl
jsem přehlédnout větší část krajiny pod námi. Langenzinggen a Höragenský les, a též
městečko Bülach byly na obrazovkách jako malé flíčky. Sfath mě s lehkým úsměvem
pozoroval, pak se vznesl k ovládacímu pultu a položil prst na malou svítící plochu. Najednou
zmizely stěny okolo, tak jak jsem pozoroval při prvním letu, zprůsvitnily jako by byly ze skla,
a mohl jsem se podívat daleko přes Zemi. Slunce stálo vysoko na obloze, však neoslňovalo
mě. Jak mi Sfath vysvětlil, způsobily to průsvitné stěny, které utlumily oslňování slunečním
světlem. Hluboko pod lodí bylo rozpoznat krajinu, městečko Bülach, taktéž Kloten,
Glattfelden, Eglisau, Embrach, Eschenmosen, Höri, Bachenbülach a Niederglatt. A čím výše
loď stoupala, tím více jsem viděl do dáli : řeka Glatt se vinula krajem i Rýn jsem viděl; dále
Niederhaselské jezero, Curyšské, Greifenské, Pfäffikerské a dokonce Bodamské jezero,
Vierwaldsttätské, Zugerské, Ženevské, Neuenburgské a mnoho menších jezer – mezi tím
vysoké kopce s věčným ledem a sněhem, a pak vskutku daleko na severu, západě a jihu
třpytící se velké plochy, které nemohly být nic jiného, než Severní moře, Atlantik a moře
Středozemní. Dokonce jsem zahlédl i Saharu a mnoho jiných území. Pochopitelně jsem
neznal ta mnohá jezera, moře, pouště a končiny, však Sfath mě podrobně a neúnavně
poučoval a ukazoval mi zvláštnosti – z výšky kolem 260ti kilometrů, jak mi řekl. Byl to pro
mě fantastický svět, na který jsem se nemohl dosyta vynadívat. Tyto imprese se mě hluboce
dotkly, a rozechvěly mé nitro, takže jsem nezpozoroval jak rychle uplynul čas. Teprve Sfath
mě na to upozornil, když řekl, že jsem u něj již hodinu a měli bychom se věnovat určitému
úkolu. Je totiž čas oběda, a jsem asi též hladový. Skutečnost, s kterou jsem souhlasil. Dotkl se
na ovládacím pultu několika malých tlačítek, načež se vysunula z instrumentálního pultu malá
plošina a zůstala se vznášet. Sfath mi podal oválnou misku na které se nacházely
různobarevné kostky, kuličky, tyčinky a placičky. Vyzval mě, abych něco okusil. Vzal jsem
si tedy kuličku velikosti třešně, strčil do pusy, abych jí rozkousl. Rozkousnuté kousky
okamžitě nakypěly, a naplnily mi ústa. Měly příjemnou chuť, ale nebyl jsem schopen jí
definovat. Podobně se stalo se stejně velkými kostičkami, tyčinkami a placičkami, které měly
zhruba velikost švýcarského dvacetníku. Již po několika soustech jsem byl sytý a necítil jsem
v žádném případě hlad. Ani jsem nepocítil žízeň, protože jídlo obsahovalo dostatek tekutiny.
Po obědě mi Sfath vysvětlil, že jsme klesli na výšku 70ti kilometrů a na této úrovni
zůstaneme, protože mi chce vysvětlit pár velmi důležitých věcí. Během prošlých měsíců či
posledních dvou let, skrze jeho telepatické úsilí a moje snažení se učit, jsem se vyvinul co se
19
týče rozumové, vědomé a znalostní úrovně na 35-ti letého pozemšťana. Pro mě důležitá
úloha je, abych se naučil úplné skromnosti, sebeovládání, zodpovědnosti, a též vnitřní i vnější
neovlivnitelnosti, a abych vyvinul nedotknutelnou duši, která by nepodléhala žádným lidským
či jiným vlivům, kromě mé kontrolované vůle, a abych nepodlehl žádné nenávisti nebo
škodám psychiky či vědomí. Moje duše(psycha) a mé vědomí by mělo být neovlivnitelné a
nezničitelná hradba proti negativním pohnutkám.
Pro mě je dnes zajímavým zjištěním, že jsem nepociťoval žádný strach, když mi Sfath
vysvětlil, že jsme v 260ti, pak 70ti kilometrové výšce nad Zemí. Naopak, byl jsem
nevyslovitelně šťastný být tak vysoko, neboť jsem se cítit nahoře ohromě volný a svobodný.
Nedivil jsem se tomu, protože mě vše připadalo zvláštně důvěrné a samozřejmé. Též jsem se
již dlouho nedivil Sfathovým vysvětlováním, bral jsem je klidně taková jaká jsou, neboť
všechno tak mělo být a já se mezitím obeznámil se svoji úlohou. Neptal jsem se Sfatha nikdy
na jeho stáří, a z jeho strany se mi nedostalo - co se tohoto týče, žádné informace. Tehdy jsem
ho odhadoval na nejméně 90 až 95 let, což však byla - jak jsem se později dověděl - zhruba
desetina jeho opravdového stáří. Ve skutečnosti byl 1054 let stár. Též o svém původu Sfath
nikdy nemluvil.
Tehdy trval pobyt v Sfathově hvězdné lodi, 70 000 metrů nad Zemí skoro čtyři hodiny,
během čehož mi předal ohromné znalosti a vědomosti, že jsem z toho dostal bolesti hlavy, což
jsem též dal najevo. Poté mi starý muž položil svou pravou ruku vnitřní plochou na čelo a
napůl na hlavu, a bolesti najednou zmizely. Pochopitelně jsem se tomu divil, na což mi
vysvětlil, že takovýto pochod(proces) je zcela přirozený, a že i já se ho v krátkosti naučím a
budu ho ovládat. Jedná se při tom o koncentrací vědomí vyvolané léčebné účinky, přičemž
materielní vědomí přitáhne duchovní energie a použije je k léčení.
Ke konci našeho setkání mě Sfath vyzval, abych se ve svém křesle položil, a pak mi
připevnil na hlavu podivnou soustavu z nesčetných drátů a malých přístrojů. Sice jsem se
tomu divil co bude následovat, ale zůstal jsem klidný. Přihlížel jsem jak obsluhuje různé
přístroje, dotykové spínače a knoflíky, a najednou jsem slyšel, viděl, cítil a vnímal v sobě
ohromné, náramné věci. Vše proudilo jednoduše do mě, bylo najednou zde; úžasné, ohromné
znalosti, mimořádné poznatky, náhledy, mínění, a dokonce zkušenosti které jsem doposud
neznal. Cítil jsem, jak se mé vědomí rozšiřuje a znenadání se ve mně šíří neobvyklé síly, které
do mě odněkud vstoupily, aniž bych byl schopen vypátrat jejich původ. Věci a události
z budoucna mi byly viditelné, a vznikla ve mně touha a potřeba pomocí těchto sil lidi léčit a
uzdravovat. Obrazy a vývoj až do daleké minulosti se oživily, a poznal jsem existence mých
bývalých osobností a mých bývalých inkarnací. Celé okolí a přítomná situace zmizela, takže
jsem nevjímal, že se nacházíme s lodí vysoko nad zemí. Ztratil jsem pojem o čase a prostoru,
takže jsem se cítil jako v jiné dimenzi, když všechny tyto nesmírné vlivy najednou ustaly.
Když mě Sfath podivný přístroj sejmul z hlavy, a já se opět zorientoval a viděl opět jasně,
vysvětlil mi, že již všechny znalosti, vědomosti a schopnosti atd. mi pomocí těchto přístrojů a
aparátů byly poskytnuty. Avšak všechny již příslušely k mé vědomé a duchovní formě
mojich osobností z minulých dob a vtělení.
Sfath mi důrazně doporučil, že všechny tyto znalosti, vědomosti a schopnosti jako je
hypnóza, telekineze, teleportace, levitace, telepatie a léčení pomocí duchovní síly – nesmím
nikdy zneužít za účelem zisku nebo pěstování image či sebepovyšováni nad ostatními. Jindy
mě poradil, žít ve vší skromnosti, být skrovný k sám sobě, nepropadnout žádným ambicím,
které by mohly ovlivnit skromnost, poctivost, bezelstnost a upřímnost, jakož i
pravdymilovnost. Tedy jsou tyto znalosti, vědomosti a schopnosti pro mě další prubířský
20
kámen, a byl jsem napomenut nepořádat žádné velkosáhlé manifestace, neboť by byly cestou
k úpadku, k sebechvále a nezodpovědnosti.
Velmi přesně jsem rozuměl smyslu Stafhových slov a upomínek. To ve mně probuzené a
vstřebané jsem však nechápal z perspektivy 35ti letého muže (a tehdy mě bylo právě osm a
půl), ale z pohledu staršího pána. Sice se mi vše tehdy zdálo nanejvýš abstraktní, že takto
přemýšlím, myslím a mnoho věcí znám a umím, i když mé tělo bylo ještě tělo chlapce. S tím
jsem se však velice brzy vyrovnal, neboť o dva dny později mě bylo vše samozřejmostí. Též
jsem pochopil, že do mně vstřebané znalosti, vědomosti a schopnosti smí sloužit jen mé
vlastní evoluci a misi. Kdybych tento závazek jedenkrát nedodržel, a z egoistických důvodů
ho přestoupil, by „vestavěná(implantovaná)pojistka“ vše zablokovala, přičemž tento blok by
byl zcela a úplně účinný tak dlouho, dokud by nebezpečí nebylo odvráceno. To platí též –
vysvětlil Sfath - kdybych bych byl podroben vědeckým testům, nebo násilným vnějším
vlivům, nebo se někdo pokusil se dostat na mé znalosti, vědomosti a schopnosti třeba pomocí
hypnózy. V tomto ohledu je blokáda až i tak silná, že samostatně vyvolá obrané reakce, které
by za určitých okolností mohly ohrozit blaho nebo dokonce život těch, kteří by násilím
podnikli takovýto pokus.
Po těchto vysvětleních mě Sfath vzal zpět k zemi, přesně na to místo kde jsme před
hodinami startovali. Pak se vzdálil ve své hruškovité vesmírné lodi, když mě předtím řekl, že
se již nikdy neuvidíme. Přesto však budu o něm slyšet a telepaticky mě bude učit. Je stále
v mé blízkosti, však fyzické kontakty se nebudou více konat, protože je to pro můj další vývoj
takto nezbytné. Přesto však mě bude stále v určitých věcech a situacích nápomocen, a mimo
jiné má k dispozici ještě jeden menší diskusový létací stroj, který může ze své lodi
naprogramovat aby létal, přistával a startoval, a nalétával určité cíle. S tímto létacím strojem
na dálku řízeným nebo naprogramovaným Sfathem budu občas podnikat lety, neboť je
plánováno, že navštívím nejméně jednoho nebo dva pozemské učitele, kteří mě budou
vyučovat v jejich vědních oborech. Mimo toho má Sfath v úmyslu, pro mě přeložit něco
z Pali- a Sanskrit spisů, jimiž bych se měl později zabývat a napsat o tom podrobné pojednání.
Jedná se o Satipatthäna-meditační metodu.
Po rozloučení jsem Sfatha nikdy víc neviděl. Jen jeho telepatický hlas ve mně zazníval
mnohá léta, když mě zpravoval o různých záležitostech a předal ohromné vědomosti, nebo
když mě vybídl někam jít.V tom případě mě vzala na palubu malá bezposádková diskusová
loď, jak mi jí Sfath popsal, která mě pak přivážela na různá místa nebo jsem si musel sednout
a kolem hlavy se připnul podobný přístroj, jak jsem již znal. Pokaždé mi bylo předáno mnoho
vědomostí, zatímco disk stoupl vysoko na oblohu a vznášel se nad Zemí, a pak mě po dvou či
třech hodinách dopravil na zem.Ojediněle se stalo, že jsem od Sfatha obdržel písemný učební
materiál, který jsem mu však musel vrátit zpět. Nacházel se na sedadle v bezposádkové lodi a
po jeho prostudování jsem ho tam zase deponoval. To se také stalo s do němčiny přeložených
Pali- a Sanskrit textů, které se vztahovaly k Satipatthäna- meditaci. Tento překlad jsem
obdržel k svým narozeninám, 3. února 1948, tedy když mi bylo jedenáct let.
V následujících třech letech jsem přišel k novému učiteli, který se jmenoval Lehmann. Pod
jeho vedením jsem zhotovil rukopis obsahující třicet osm stran, a který jsem otituloval „ úvod
do Satipatthäna- meditace“. Mé dílo vyvolalo na učitele velký dojem takže ho na školní
kopírce dvěstěkrát rozmnožil a rozeslal mnoho mu známým osobám, mezi jinými jednomu
mnichu z Indie, který se jmenoval Rahat Sanghanan a jehož mnišské jméno bylo Maha
Chohan a znamená tolik jako „velký Mistr“. Tento mnich s kterým jsem se seznámil roky
později skrze Asket, mimozemšťanku z DAL-vesmíru, v témže roce 1948 zhotovil vícero
kopií a rozdělil je mezi své známé, tedy dávno předtím než jsem se s nim seznámil a který mě
21
pak vyučoval. Z těchto kopií byly vytištěny písemnosti, které byly naneštěstí zneužity a
vydány pod cizím jménem.
7
Asketa(v orig. Asket)
Jen několik hodin po rozloučení se Sfathem, právě když jsem chtěl jít do postele, vnutil se
do mého vědomí nový tichý šepot. Tento tichý hlas byl zcela jiný než Sfatha,- totiž
mladistvý, čerstvý a hebký a ve své jemnosti zcela jinak harmonický než Sfathův. Hlas mě
pozdravil a vysvětlil, že patří ženě jménem Asketa(Asket). Dále, - že je
můj nový
telepatický doprovod a v pozdějším časovém bodě se poznáme z očí do očí. Zpočátku však
mě bude nadále vyučovat podle Sfathova telepatického systému, ovšem též s pomocí přístroje
v bezposádkové lodi, která mi stojí dále k dispozici. A stalo se tak v příštích třech létech,
v nichž jsem se vzdělával v nových věcích, které se vztahovaly specielně na perfektivaci
duchovní telepatie, a též na využití pozemských, galaktických a kosmických databázích
(Akasha-kronikách). Zejména využíváním znalostí z těchto databází jsem dosáhl poznání,
které se mi tehdy zdálo fenomenální.
Začátkem roku 1954 jsem obdržel stejnou cestou jako se Sfathem, v bezposádkovém disku
nejnovější překlad Satipatthäna-meditací z Pali- a Sanskrit spisů, které tentokrát byly
přeloženy Asketou. Byl to prakticky stejný překlad jak od Sfatha, ale obsahoval některá
vysvětlení která v prvním chyběla. Přepracoval jsem ve dvou měsících tedy vše ještě jednou.
Po dokončení mě Asket(a) požádala, dopravit překlad s její pomocí k mnichu Rahatu
Sanghananovi, a sice v diskusové lodi. Koncem března 1954 jsem do malé lodi nastoupil, a ta
mě odnesla až na vysoký sever Indie, daleko od Darjeelingu, kde přistála v údolí před malou
jeskyní. Byl jsem telepaticky Asketou požádán, vzít svůj rukopis a vstoupit do jeskyně, kde
jsem potkal starého mnicha Rahata Sanghanana, který zde již dva roky žije jako poustevník,
daleko od civilizace. Němčinu ovládal velmi dobře, takže jsem se s ním mohl výborně bavit.
Z našeho prvního rozhovoru se velmi rychle vyvinulo přátelství, a tak se nabídl, že mě bude
vyučovat v různých předmětech. To je dobře možné, když se častěji nechám přinést
Asketinou malou vesmírnou lodí. Nabídka, kterou jsem velmi rád přijal, takže v příštích
letech jsem u něj byl častěji hostem a žákem. Nový rukopis meditačního učení shledal velmi
dobrým, takže šel do Darjeelingu, zhotovil 500 kopií a zaslal svým známým.
Tak jak roky předtím se Sfathem, utekl čas – jak mi připadalo – šíleně rychle. Ve spěchu se
blížil 3. 2. 1956; den o kterém jsem měl poprvé uvidět Asketu; moje narozeniny které v mém
životě hrají zvláštní úlohu, jak mi již svěřil Sfath, o čemž však mám celý život pomlčet.
Osobní seznámení s Asketou se tedy stalo 3. února 1956. Bylo to brzo ráno za třeskuté zimy,
když jsem byl v blízkosti Gutenswilu/ ZH /CH, a zaslechl v sobě Asketin hlas, který mě
22
vyzval, abych se odebral na určité místo, odkud budu odvezen. Více jsem nemohl
zaslechnout, a více mě nebylo šeptáno. Možná, přemýšlel jsem, je to tak blízko, že poznám
Asketu. Takové byly mé myšlenky a k nim nasměrovaný pocit. Již dlouhé tři roky, jsem
přemýšlel kdo Asketa je, a jak vypadá. A těmito myšlenkami jsem se nyní zabýval velmi
intenzívně, mimo jiných otázek, takže jsem byl na místě, aniž si toho byl vědom. Pak šlo vše
velmi rychle: sotva jsem dorazil na určené místo, na malý kopeček za vesnicí, kde jsem
během roku sedával na lavičce pod velkou lípou, hloubal, přemýšlel anebo se s Asketou
telepaticky učil, tu vystřelilo z mraků jasné světlo, které se pomalu pohybovalo směrem na
sever, tedy pryč ode mne. Byla to jednoznačně malá diskusová hvězdná loď, však zcela jiná,
než mě v posledních letech odvážela k výuce. Tato loď, co jsem nyní pozoroval, byla
osmnáctá kterou jsem viděl z takovéto vzdálenosti. Podobnou jsem na stejném místě již viděl
před šestnácti dny, když mi bylo telepaticky sděleno, že se s Asketou brzy seznámím. Napadla
mě myšlenka, že jsem se asi přece zmýlil, a tato známost nenastane této noci, protože svítící
disk zmizel znovu v mracích. Možná že byl ve mně šeptající hlas jen zrozenou domněnkou z
pouhého přání, a podvedl jsem sám sebe, a proto jsem se vydal na cestu domů, abych se
zavrtal do teplé postele. Pěkně jsem se prochladil, a rozběhl se dolu z kopečka. Již jsem zase
byl u hospody na začátku vesnice, když se v mém vědomí ozval telepatický hlas, který pravil:
„ty ses nemýlil můj příteli. Já tě skutečně volala. Dnes se opravdu setkáme“.
Asketa; fotografováno v lodi v DAL-vesmíru 26. 6. 1975/Billy Meierem
Jak elektrizovaný jsem zůstal stát, a pak běžel stejnou cestou zase na kopeček. Zpotil jsem se
i přes třeskutou zimu, a nemohl jsem dýchat, než jsem se dostal na smluvené místo. Nemusel
jsem příliš dlouho čekat, neboť na vrchu kopce jsem viděl z mraků vystřelit jasné světlo, které
23
jakoby spadlo, zřítilo se k Zemi.
Jak již asi deset minut předtím, když jsem objekt poprvé pozoroval, zářil bílým světlem,
které však brzy změnilo barvu na světle- a pak na tmavomodrou, poté zase na bílou a získalo
nažloutlý odstín. Najednou, pár metrů nad zemí setrval objekt tiše ve vzduch , aby pak začal
pomalu klesat a nedaleko ode mne na promrzlé půdě přistál. Nebe se mezitím vyjasnilo, a
noc byla světlejší. Když žlutavá záře objektu pohasla, uviděl jsem matně stříbřitou
diskusovou vesmírnou loď, která klidně a majestátně stála na třech přistávacích koulích, a
zdálo se, že čeká jen na mě. Přistávací podpěry disku mě byly úplně cizí, protože takové
jsem u podobných lodí předtím nikdy neviděl.
Dvě nebo tři minuty jsem objekt pozoroval, než jsem zaslechl šeptající hlas, který mě
telepaticky vyzval jít k lodi a stoupnout si pod ní. Jako pod slabým nátlakem jsem
následoval výzvě a šel k lodi, jejíž spodní strana byla nad zemí tak ve výši lidské postavy.
Když jsem vstoupil pod centrum lodě, byl jsem najednou beztížně - jakoby rukou ducha
zvednut vzhůru - a vnikl do vstupního otvoru, protože neexistoval ani výtah, a ani jiná
možnost vstupu. Nebyl jsem málem ve vnitřku lodě, podlaha se pod mými nohami zavřela,
jen se zatřpytilo, a materiál se zpevnil, ztuhl. Podobné jsem již zažil u Sfatha v jeho
hruškovité lodi, s tím rozdílem, že se nezpevnil materiál, ale že se pohyboval bez závěsů na
stranu. Vnitřní zařízení Sfathovy lodi bylo také zcela jiné. K dispozici bylo jen jediné křeslo,
a v okolním kruhovém prostoru jsem nikoho nespatřil. Zcela zřejmě byla i tato loď
bezposádková a dálkově řízená. Bez vyzvání jsem se posadil do jediného, nanejvýš
pohodlného křesla, které se okamžitě přizpůsobilo mým konturám a dalo mi pocit jakési
blaženosti. Ještě jsem neseděl pořádně v křesle, když proběhla mohutná změna, která mě
v dosavadním životě připadala jako sen a fantazie, kdy jsem to zažil před léty ve Sfathově
lodi: záře v lodi odevšad přicházejícího světla naráz pohasla, a pak se mi zdálo že sedím pod
širým nebem. Nebylo zčista nic z lodi a jejího vybavení vidět, podobně jak jsem to zažil se
Sfathem, jen s rozdílem, že jsem ve Sfathově lodi viděl všechny přístroje a aparatury, jakož i
sedadla a podlahu. Zde však najednou zmizelo všechno. Zčista nic zde nebylo vidět či
rozpoznat. A když jsem si dal reflexním pohybem levou ruku před oči, ani tuto jsem neviděl.
Rovněž se to stalo s mým tělem a křeslem na kterém jsem seděl. Celá loď a já sám jsme se
najednou stali neviditelnými. Sotva jsem tohle zjistil, již jsem byl v pohybu k noční obloze a
viděl jsem jak mraky řídnou a začínají být viditelné hvězdy. Vznášel jsem se pomalu v malé
výšce směrem k vesnici, ale pak zase vzestoupil. Když jsem dosáhl začátku vesnice, sklonila
se loď a já s ní sklouzl nad náš barák. Těsně dva metry nad ním jsem zůstal ve vzduchu stát,
když ve mně najednou zazněl Asketin telepatický hlas a dal mi mnohominutové vysvětlení o
mé další životní cestě a o budoucnosti rodinných příslušníků, tak i o mé vlastní rodině, kterou
budu mít v pozdějších letech.
Po těchto vysvětleních se ještě stále neviditelná loď dala do pohybu. Tentokrát východním
směrem od vesnice, a najednou vystřelila úžasnou rychlostí do nočního nebe, aniž bych pocítil
jakékoli potíže. Cítil jsem to jako bych byl nečekaně vyzvednutý rychlým výtahem. Však
tento úkaz trval pouhý okamžik, což by se možná dalo zdůvodnit překvapením, ale pak jsem
se cítil zcela normálně a bez nejmenšího tlakového zatížení. Možná to byla jen představivost,
protože jsem viděl, jak se obrovskou rychlostí ženu k obloze.
Bylo to poprvé, co jsem byl donesen do širého světa, se setkat s Asketou. Měl to však být jen
začátek životní etapy trvající mnoho let, která se mi zdála vždy velmi krátká. Procestoval
jsem svět abych ho probádal a vyzkoumal, ale především se mnoho naučil o samotné Zemi,
světě zvířat a o lidech s jejich mnohotvárnými kulturami, mentalitami a náboženstvími. A
24
pochopitelně s tím bylo spojeno další učení co se týče záležitostí duchovních a stvořitelských,
tak i meditačních.
V minutě se semnou malá loď vznesla výš a výš k nebi – a ještě stále všechno kolem mě i já
sám bylo neviditelné. Také při druhém pokusu jsem svou ruku před očima neviděl. Zdálo se,
jakoby jen existovaly moje oči a ostatní smysly, beze propojení s tělem. Byl to pro mě
zvláštní pocit, který mi zprostředkovával nekonečnou svobodu, kterou jsem doposud nezažil.
A nadále jsem se řítil do výšky, přičemž jsem se přistihl při myšlence, že sním a létám
povětřím, jak jsem to častokrát zažil ve snech od té doby co začaly kontakty se Sfathem a
Asketou. Při létání ve snech jsem byl stejně tak volný, příjemně dotknut a nezatížený, jak
právě teď, když jsem s neviditelnou lodí letěl k obloze. Štípl jsem se do levého hřbetu ruky, a
ucítil bolest. Tedy jsem nesnil, vše byla skutečnost. Pak jsem vysoko nad sebou uviděl
blikotat nesčetné množství hvězd, a to tak, jak jsem je ve svém dosavadním životě doposud
nikdy neviděl – velké, krásné, skvostné, nádherné; výraznější a zářivější, než jsem kdy viděl
ze Země. Bezesporu jsem teď byl ve vesmírném prostoru. Když jsem otočil hlavu na stranu
uviděl jsem Měsíc, který se zvětšoval, protože jsem se zřejmě k němu blížil. Tento pohled
netrval však příliš dlouho, neboť jsem již uháněl kolem zemského průvodce do volného
kosmického prostoru. Měsíc se rychle zmenšoval rovněž tak i Země, kterou jsem viděl jako
malou modrozelenou kuličku. Vlastně to více nebyla koule, ale pouze část, jako když je
půlměsíc. Letíc skrz prázdný vesmírný prostor, spatřím v prostoru vznášet se obrovskou
zářící kouli. Muselo to být Slunce, které vycházelo na východě a již ozařovalo velkou část
planety. A právě při tomto zjištění jsem zpozoroval, že se nepohybuji ven do vesmírného
prostoru, ale znovu zpět k Zemi, která se zvětšovala stejně jak Měsíc. Pak, když jsem nechal
Měsíc za sebou, zpomalovala se má rychlost a v mírném tempu jsem se vznášel k Zemi, a sice
na její odvrácenou část(od Slunce). Hluboko pode mnou jsem viděl světelná moře, což zřejmě
byla velkoměsta, ale nevěděl jsem o která se jedná. Pak jsem letěl na východ proti
vycházejícímu Slunci, které mě připadalo ještě větší, než předtím ve Vesmíru.
Letíce vysoko nad Zemí ze západu na východ, začaly se rýsovat slabé kontury horstev, která
se na západě ztrácela ve tmě, avšak na východě začínaly být viditelné. Na západě byla ještě
hluboká noc, zatímco daleko na východě se probouzel nový den a pomalu se prodíral na
západ. V pravdě fantastický obraz, - pohled- který mě před očima ukázal gigantickou velikost
a krásu Stvoření. Bohužel jsem se potěšil tímto ohromným a nádherným pohledem jen pár
minut, které mi připadaly jako sekundy - když se okolo mě začalo vše třpytit a slabě
světélkovat, a můj výhled zabránila jakási mlha. Třpytění se zhustilo, a pak vnitřek lodí se
všemi aparáty a přístroji se zviditelnil tak jako i já sám. Všechno bylo zase přítomné a
normálně rozpoznatelné. Okna či něco podobného zde nebylo, takže jsem nemohl vykouknout
ven. Též jsem necítil žádný pohyb, a přesto se mi zdálo, že loď jakoby klesala k Zemi. Pak se
najednou zatřpytila vedle mého sedadla podlaha a proměnila se v nic, takže jsem mohl bez
překážky skrze vstupní otvor pozorovat zem pod lodí. Zcela mi uniklo, že létací objekt přistál.
Se zájmem se ze svého křesla zvednu a přistoupím k vstupnímu otvoru a najednou se jemně
spouštím k zemi; a stál jsem na tvrdé, suché půdě.
Přes slabé noční světlo jsem mohl rozpoznat, že půda byla načervenalá a písčitá, a že se
v blízkém i vzdálenějším okolí kupí skalní masivy. Musel jsem se nacházet někde daleko na
východě nebo na jihu. Nemohl jsem se rozhodnout, i když mě tato noční krajina beze sporu
připadala známá. Někdy jsem zde již musel být, protože jen tak by se dalo vysvětlit, že mi
připadalo vše povědomé. Během co jsem o tom přemýšlel a loudal se k blízké skále, sáhl si
na ni, a shledal ji mimořádně teplou, ale hned potom jsem ucukl a něco velmi zvláštního se mi
stalo: tento dotyk mě trefil jako elektrická rána, a najednou jsem věděl kde jsem. „To je
Jordánsko, posvátná země“ projelo mi hlavou. Ještě jsem se tomuto náhlému zjištění divil,
25
když vysoko na obloze na sebe upozornilo něco svítivého, řítilo se jako kámen z nebe,
zpočátku malé jak normální hvězda, pak však zběsi le rychle se zvěčující, a měnící barvu ze
zářivě bílé na světlomodrou a pak tmavomodrou. Přitom to bylo velké jak Měsíc, a pak větší a
větší. Najednou, aniž by se to začalo zpomalovat, zůstalo to v klidu v 80 nebo 100 metrů stát
– absolutně bez přechodu mezi zběsilým pádem a zastavením. Pak se barva změnila do matně
žluté, jak jsem ji zpozoroval při přistání malé lodi, která mě sem přinesla. Tato nově vynořená
vesmírná loď,- neboť o nic jiného se bezesporu nemohlo jednat - zdálo se mi, že zůstala viset
ve vzduchu, zcela klidně bez pohybu. Teprve při přesnějším zkoumání jsem viděl, jako
kdyby ve vzduchu pendlovala - podobně jako kdyby visela na laně. A tento dojem se ještě
zesílil kdy se pomalu snášela k zemi, lehce, jistě a zcela bezhlučně, jak prachové pírko, které
při absolutním bezvětří padá k zemi. Loď byla poněkud větší než ta, která mě sem přinesla,
a zdálo se mi že trvalo věčnost, než konečně jemně a bezhlučně se posadila na zem. Během
klesání, ze spodní strany lodě se vysunuly tři teleskopické podpěry, na kterých byly
připevněny okrouhlé talíře. Na ně se objekt posadil, přičemž bylo jednoznačné, že nepatří
k vnějším stěnám lodě, protože se na nich nedaly rozpoznat žádné prohloubeniny. Jak již při
přistání Sfathovy hruškovité lodi, bylo pro mě i toto přistání a celý přistávací manévr zvláštní
zážitek, který nikdy nezapomenu i když jsem později podobných poznal více. Tento zcela
nehlučný a svítící objekt osvětlující celé okolí denním světlem již při klesání, a i teď- kdy
setrvával na svém místě přistání, bylo pro mě něco zcela mimořádného.
Čekal jsem celé minuty, protože by se snad mělo něco dít. Čas plynul a nedělo se nic. Sedl
jsem si tedy na kousek skály a vyčkával věcí, které s jistotou dříve nebo později přijdou. Však
moje trpělivost byla vystavena tvrdé zkoušce, protože čas šel dál – aniž by se co stalo. Trvalo
to dobrou půlhodinu, než se konečně něco dělo: z pozadí lodi vystoupila štíhlá, mladistvě
působící postava, přiblížila se ke mně tak na tři metry, přičemž se záření lodi pomalu
zeslabovalo, až zcela zhaslo. Však již po několika zlomcích sekundy loď znovu vzplála
žlutavou září. V tom tlumeném světle jsem rozpoznal, že se mně blížící postava je
bezpochyby ženská bytost. Musela to být Asketa, v případě, že mě mé smysly ohromě
nemýlí. A již další jednání a první slova mladé, asi 35-ti leté ženy potvrdila mé mínění. Zvedl
jsem se ze skalního výčnělku a přistoupili jsme s důvěrou k sobě, přičemž jsem pocítil
důvěrnou však nevysvětlitelnou sympatii, která se do mě bolestně vkrádala, a já musel dvakrát
nebo třikrát polknout. Tak nějak jsem tu důvěrnost a sympatii ve svém dosavadním
pozemském životě postrádal, to mě bylo v tu ránu jasné. Přistoupili jsme k sobě a dotkli se
napřažených rukou. Pak jsme se objali jako sourozenci a stáli tak delší dobu bez pohybu.
Uplynulo několik minut, než jsme se opět od sebe odpoutali a pak se dlouhou dobu dívali na
sebe.
Pro lidi, kteří se uviděli poprvé, byl tento uvítací ceremoniál značně svérázný, však vše na
něm a i na Asketě mě připadalo zvláštně familiární a známé. Na pozdější otázku k tomuto, se
jen usmála a vysvětlila, že bych měl pomyslet na své bývalé životy, své duchovní formy a
osobnosti, avšak tenkrát jsem si s touto odpovědí nevěděl rady. Shledával jsem jí proto
tajuplnou a chtěl vědět víc, avšak Asketa obšírnější odpověď neposkytla. Též její oblečení mi
bylo zvláště povědomé, i když bylo zcela odlišné než těžkopádné Sfathovo, které připomínalo
potápěčský skafandr. Tak jak byla Asketa oděna vyvolalo ve mně dojem anděla, což
pochopitelně byl pouze dojem, protože Asketa byla naprosto normální člověk z kostí a masa
a očividně žádné nadpřirozené zjevení nebo něco podobného. Neměla na sobě kosmický
oblek, ale přepásané šaty sahající až po kotníky zvláštní bílo-stříbrné barvy. Její obličej byl
úzký, pravidelný a velmi hezký, lehce do snědi jako sluncem opálený, jak jsem zjistil
v nastávajícím úsvitu. Přes její ramena splývaly dlouhé plavé vlasy, které nebyly spojeny
žádnou sponou či mašlí anebo něčím podobným. Neshledal jsem jí nadpozemskou, ale
lidskou, plnoštíhlou a půvabnou, a doved jsem si živě představit, že člověk, který by ji potkal
26
v tomto opuštěném kraji či kdekoliv jinde, ji skutečně bude považovat za anděla. K této
myšlence jsem dospěl při srovnání jejího vzezření s obrázky, které jsem často vídával
v náboženských spisech.
Po našem pozdravení a krátké výměně slov, mě Asketa vyzvala jít k lodi, abychom do ní
společně vešli. Za tím účelem jsme šli k objektu z druhé strany a pak pod něj vstoupili. Jak mi
Asketa vysvětlila, nemůžeme projít pod centrem, protože zde z trupu lodi emanují určité
energie, s kterými se nesmíme dostat do styku. Z tohoto důvodu mě přepadly zvláštní pocity,
když jsem vstoupil pod loď a přistoupil do blízkosti centra. Zde se vzduch viditelně
bělomodře tetelil, což jsem mohl zjistit teprve krátce potom. A v těsné blízkosti centra byl
v trupu lodi ve výši lidské postavy otvor, pod který jsem si měl stoupnout, jak mi Asketa
sdělila. Udělal jsem to, a ve stejném okamžiku byl uvnitř lodě, a sice takovým způsobem,
který jsem doposavad ještě nepoznal. Totiž jak jsem si stoupl pod otvor, nalezl jsem se ve
vnitřku lodi, aniž bych byl něčím vyzdvižen. Jednoduše jsem stál vedle vstupního otvoru ve
zlomcích sekundy. Světle osvícená místnost, která vypadala zcela jinak a byla absolutně jinak
vybavená, než co jsem doposud viděl v podobných lodích. Mimo třech velmi pohodlných
sedadel, byly všechny aparatury a přístroje zcela jiné, daleko modernější, futurističtější. Také
podlaha nebyla kovová,- jak v jiných lodích které jsem znal - byla měkká, ale nepérovala a
pod tělesnou váhou se nebortila. A během toho co jsem toto zkoumal, stála najednou jakoby
z ničeho nic vedle mne Asketa, přičemž jsem se přistihl s pocitem, že tato loď mě vysvětlí
mnoho záhad mého života, pro které jsem zatím nenacházel plausibilní vysvětlení. V této
chvíli se však nic nedělo, protože Asketa se začala beze slova věnovat různým přístrojům, na
jejichž stínítkách byly různobarevné, mě opět povědomé symboly. Ovládala zařízení tím, že
na svítící plochy pokládala prsty nebo celou dlaň, anebo se krátce dotkla barevně svítících
ploch. Pak si připevnila přístroj velikosti krabičky od zápalek na pravý spánek(na přístroji
začaly blikat různobarevné malé body: dnes bychom asi řekli ledky, pozn. př. ). Pochopitelně
jsem se zeptal na smysl tohoto přístroje. Dostalo se mi od ní vysvětlení, že se jedná o velice
citlivý přístroj, který je schopen přijímat a zesílit její mozkové kmity(vibrace) a přenášet je
na řídicí a ovládací centrálu lodě, aniž by bylo třeba jakýchkoliv drátů atd. Takto je ona
schopná loď ovládat a řídit, aniž by musela vykonávat jakoukoli manuelní činnost. Její
myšlenkové povely na řídící a provozní aparatury lodě úplně stačí, aby ji mohla řídit podle
své vlastní vůle. To je však poněkud zastaralá technika, protože u nejnovějších systémů se
nemusí přikládat žádné přístroje na spánky. Neboť v nejnovějších systémech tohoto druhu, je
takový přijímač myšlenkových vibrací integrován přímo do provozní a řídící centrály lodě
samé, takže je schopná na ně reagovat a převést na určité funkce. Přitom je dosah příjmu
těchto přístrojů či přijímačů myšlenkových vln(vibrací) velmi velký, s pomocí nejnovější
techniky činí jednu světelnou sekundu, tedy přibližně 300 000 kilometrů. S tím je také
spojeno vysoké zabezpečení, neboť každý daný přijímač je naprogramován na mozkové
vibrace určité osoby, takže jen tato může loď kontrolovat. To zabraňuje náhodným
nepovolaným osobám se létacího stroje zmocnit. Stejným způsobem jsou zabezpečeny
všechny pracovní nástroje, přičemž některé lze v nouzi použít jako zbraně.
Asketina vysvětlování se mi zdála jako dobrá příležitost, klást další otázky. Tak jsem se jí
zeptal odkud pochází, kdo povede se mnou kontakty, až v polovině šedesátých let splní svojí
úlohu. Věděl jsem od Sfatha, že kontaktní síly(osoby) budou vystřídány každých jedenáct let.
Též jsem chtěl vědět, zda-li technika těch, co budou Asketu následovat je tak vyvinutá jako
její (Byla mnohem vyvinutější než v lodi Sfathově a malém disku, kterým bylo o mě dlouhá
léta pečováno). Po jejím odchodu nastane jedenáctiletá klidová fáze, během které nedojde
k žádným přímým fyzickým nebo telepatickým kontaktům. Sama ukončí svou úlohu v roce
1964 a vrátí se do vlasti; tato však neleží v tomto vesmíru, který je jimi všeobecně nazýván
DERN-vesmír(univerzum). Její domov je v DAL-vesmíru, který je sesterským vesmírem
27
k našemu. Při procesu Stvoření vzniklo jedno vesmírné dvojče, tedy existují vedle sebe v
jednom svazu 10na 49tou stvořených forem, a nekonečný počet paralelních vesmírů. Pomocí
specielních a vysoko vyvinutých technik lze bariery mezi vesmíry překonat a dostat se
z jednoho do druhého. Asketa má původ v národu, který patří k Henok-linii, z které též
pochází staré národy Wega-Lyra systémů. Též Plejáďané, kteří 1975 se mnou vstoupí do
kontaktů a žijí za ze Země viditelných hvězd v Plejádách, v jiné časoprostorové struktuře,
která je o zlomek sekundy posunutá k našemu časoprostoru. Jejich celková technika však
není natolik vyvinutá, tak jak jsem jí viděl a zažil na Asketině lodi, protože pokulhává ca.
300 let za Asketinou civilizací. To se však změní v příštích čtyřiceti letech, protože již
existuje spolupráce mezi jejich národy, a skrze ní je Plejáďané (mimo jiné) doženou
v celkovém vývoji techniky a medicíny, z čehož plyne, že mezi všemi tamními národy
nastane stejný vývojový stupeň.
Plejáďané, vysvětlila Asketa, kteří se ve vlastní řeči nazývají Plejárané, je v němčině (a i
v češtině) shodné s výrazem Plejáďané. Mezitím se Asketa posadila do jednoho ze tří křesel,
dlouze se na mě zahleděla, aby se pak zeptala zda jsem se těmito věcmi zabýval, což jsem
musel dementovat, protože mě Sfath o těchto věcech neučil. Nato mě chtěla něco vysvětlit, a
sice hned při našem prvním setkání. To se však nestane na místě kde jsme, ale po cestě(letu),
protože mě přinese jinam, kde bych měl zažít a poznat nová fakta. Posléze se ode mě
odvrátila a zahleděla se do dálky. Náhle s námi vystřelila loď k jasné již obloze, aniž bych
ucítil zrychlení nebo jakékoli potíže, a pak, nečekaně byl vidět krátký zátřpyt a vše se stalo
neviditelné i ta malá loď, která opět v neviditelném stavu byla zanechána uprostřed skal.
Znovu se mi zdálo, že se vznáším volně ve vzduchu a sestávám pouze ze svých smyslů, aniž
bych viděl své tělo, ani Asketu jsem nevnímal, i když přece seděla vedle na sedadle a vyzvala
mě abych se podíval dolu. Když jsem sklopil pohled, uviděl jsem v ranním světle blízkého
východu obrovské jezero – Mrtvé moře, jak mi Asketa vysvětlila. Pak v dálce před námi jsme
zahlédli velké moře, které podle mého odhadu muselo být moře Středozemní, což Asketa
potvrdila. Vznášel jsem se vysoko k obloze a za mnou na Východě zahlédl čarokrásný,
velkolepý východ slunce. Když jsem se zas podíval dopředu, vznášel jsem se vysoko nad
Středozemním mořem, přičemž na pravé straně bylo vidět ostrov Kypr a Turecká pevnina.
Pak přišel výhled na Řecko, Jadran a pak Itálie a Sardinie, vulkán Stromboli a Sicílie. Dále
nalevo byl ostrov Malta, a právě tímto směrem se změnil klouzavý let. A už neviditelná loď
s Asketou a se mnou přelétla moře a rychle letěla k vnitrozemí, aby se za chvilku snesla
k zemi. Pod námi jsem rozpoznával špičaté stavby, které stály dole v poušti v nastávajícím
rozbřesku – pyramidy. Najednou se klesavý let změnil, a zdálo se, že se řítíme na Egypt,
přímo na pyramidy v Gizeh. Ale najednou jsme se začali zase pomalu snášet, aniž bych cítil
nějaké otřesy, přetížení nebo těžkosti. Pak se stalo z klesání jemné vznášení, dolu na jednu
velkou pyramidu, kterou jsem z obrázků velmi dobře znal: Cheopsova pyramida v Gizeh.
Poznal jsem jí podle velikánského „ zvířecího člověka “ – Sfingu (Sphinx), která stála jak
kamenný monument nedaleko Velké pyramidy. A přesně k tomuto útvaru jsme se snášeli.
Poprvé ve svém životě jsem viděl Sfingu v její mohutné přirozené velikosti, protože nikdy
v tomto životě jsem zde nebyl. Nyní mi začínalo být jasné, jaké místo mělo být cílem našeho
výletu. Však proč mě sem Asketa přivezla, o tom doposud nepromluvila ani slovo.
Jen málo metrů od gigantického útvaru Sfingy přistála pořád ještě neviditelná loď na
písčitou zem – vedle tábora Beduínů, kde v těchto ranních hodinách různě arabsky oblečení
lidé se zabývali bouráním tábora, který by zde nesměl být postaven, jak věděla Asketa.
Přistání naší lodi si nevšimli, protože byla pro ně neviditelná. Zprvu jsem se tomu divil, než
mě bylo jasno, že nás vidět nemůžou. Nemohl jsem se jednoduše tak rychle vžít do situace,
že nás lidé vidět nemohou. To jsem musel nejdříve prožít. Již dávno jsem se vpravil do
28
situace, že loď a já a též Asketa byli pro mě neviditelní, však tohle zde byla zcela nová
situace, protože tady byl větší počet lidí, kteří se nacházeli venku a nemohli nás vidět.
8
Neviditelní po zmáčknutí tlačítka
Po té, co jsme se přehnali nad Sicílií, nepromluvila Asketa ani slovo. Nyní se najednou ve
mně ozval její šeptající hlas a vysvětlil, že se od nynějška musíme domlouvat jen telepaticky,
aby nás ti Arabové neslyšeli, v opačném případě by to mohlo vést k velkým potížím. Sice se
momentálně nacházíme ještě v lodi a tím pádem nemůžeme být slyšeni, ale až bude otevřen
vstupní otvor, mohli by nás lidé venku vnímat. Pak jsem cítil jak mě šťouchla paží a její ruka
uchopila mojí pravici. Vidět jsem jí nemohl, neboť vše bylo ještě neviditelné, Asketa i já. Teď
mi vysvětlila, že připevní na můj opasek malý přístroj, čímž bude zaručeno, že po opuštění
lodě zůstanu i nadále neviditelný. Pak jsem ucítil jak něco dělá na mém opasku, a zcela
najednou vidím Asketu vedle mě klečet. Vylekán jsem se rozhlédl a podíval se směrem
k Beduínům, protože teď nás určitě musí uvidět. Něco se zde zřejmě asi nepovedlo, myslel
jsem si. Ale již jsem ve mě slyšel Asketčin šeptající hlas, který mi vysvětlil, že se můžeme
vidět vzájemně pouze my, pro ostatní zůstáváme neviditelní. To se mi ale zdálo bláhové, a
nechtěl jsem tomu uvěřit. Následně mě Asketa vyzvala, abych to prozkoumal. Můžu přece
zajít k Arabům a zjistit, zda-li mě vidí či ne. Kdyby mi to nestačilo, můžu do jedné z dívek
strčit.
Opustili jsme loď, kterou jsem najednou též viděl. Tedy do mě vstoupily opět pochybnosti a
myšlenka, že vše je přece jen mýlka, protože jsem pořád ještě nemohl pochopit, že pouze skrz
malý přístroj na mém opasku jsem zůstal pro všechny neviditelný. Při této myšlence jsem
pohlédl na opasek Askety a viděl, že má stejný, a k tomu si nedovedl vysvětlit, jak to, že měla
na sobě overalu podobný, těsně přiléhající šedý oblek. To jsem před tím v lodi nezmerčil,
načež se jí myšlenkově ptal, kdy si vyměnila oblečení. Se smíchem mínila, že to udělala
v lodi za naší úplné neviditelnosti. Tuto odpověď jsem musel tak či onak akceptovat, a jistě
odpovídala pravdě.
Během let, a skrze kontakty se Sfathem a Asketou jsem se naučil a zvykl si, všem věcem jít
na kloub, a podle možností nalézt pravdu. Takže jsem si přisvojil jistou troufalost, možná
určitou odvahu, a tak jsem uvolněně a beze strachu přistupoval ke všem věcem, jejichž
tajemství jsem chtěl odhalit. To se stalo i zde: Asketinu výzvu následujíc, šel jsem směle
k malé skupině diskutujících Beduínů, kteří se bavili v jejich, mě zcela nesrozumitelné řeči,
která mi však byla povědomá a musel jsem ji někdy již slyšet. Muži v hnědo-bílo-černých
oděvech si mne nevšimli, když jsem se potichu a opatrně přibližoval, a přidružil se k nim. I
když jsem stál těsně vedle nich, ani si mě nevšimli. Této zvláštní skutečnosti jsem chtěl přijít
na fundament. Tedy jsem sáhl na hnědý hábit jednoho muže, a přitom si myslel, že látku
rukou nechytnu, pakliže jsem skutečně neviditelný. Však k mému velkému překvapením jsem
hrubou látku uchopil. Pak jsem silně zatahal a současně ustoupil velký krok zpět, dále
tahajíce hábitem. S údivem se muž podíval za sebe a pak potřásl hlavou, protože zjevně mě
29
neviděl. Tedy to odpovídalo skutečnosti, že jsem pro všechny mimo Askety neviditelný. Však
během toho co se muž ještě stále kroutící hlavou zase obrátil ke svým diskutujícím kolegům,
a svůj oděv zase srovnal, vloudila se mi do hlavy myšlenka, že se vše přece jen odehrává na
klamu. Tedy další zkouška by nemohla být na škodu, a ta mi musí přinést pravdu. Již trochu
bezstarostný a opovážlivý jsem šel k černohnědému stanu, opatrně a pomalu odhrnul na
stranu vstupní závěs a vklouzl dovnitř. Za mnou, stejně tak potichu a opatrně mě následovala
Asketa. Byl to stan určený ženám. Sedm mladých a dvě starší ženy byly zaměstnány ranní
toaletou, a jedna mladá kojila dítě. A znovu jsem se musel divit, že tito lidé si mne a Askety
nevšimli. Muselo by to být přece jen pro ně otřesné, že mladý muž se jim vloudil do stanu.
Však tak jak ti muži venku, tak ani ony mne neviděly. Zdálo se, že jsem pro ně vzduch a
neexistující. To mi dodalo kuráže. Nyní jsem chtěl vidět, jak daleko můžu jít. Bez hluku jsem
překročil jemné koberce a šel k jedné mladé hezké Arabce, která s nahou horní částí těla
seděla u mísy s vodou a česala si vlasy. Stál jsem přímo před ní, však ona hleděla skrze mě a
mne neviděla. Pomalu jsem se k ní sklonil a políbil ji jemně na rty – zřejmě mě ještě pořád
neviděla. Rychle jsem povstal a ustoupil trochu zpět, protože jsem se obával, že dívka
vyskočí a vykřikne. Však nic takového se nestalo; jen její oči se zvětšily, zvedla rychle její
levačku a položila ukazováček a prostředníček na ústa, její obličej se rozjasnil. Možná si
myslela,- prolétlo mi hlavou-, že byla políbena milým duchem. Pak její ruka zase klesla, a po
tváři ji přelétl hebký úsměv, přičemž se zdálo, že hledí do nekonečnosti. Mě postačující
důvod, znovu se k mladé dívce přiblížit a sklonit se k ní, a ještě jednou něžně políbil její ústa.
Cítil jsem, jak její tělo začalo vibrovat, a viděl, jak se její hnědé oči pomalu zavírají a z jejích
úst vyšel lehký sten. Pak jí klesla hlava dopředu, a její tělo se pomalu naklánělo na stranu.
Duchapřítomně jsem jí zachytil, a položil jemně na zem, kde zůstala s rozjasněným obličejem
několik minut ležet, zřejmě nespatřena ostatníma ženami. Zprvu trochu vylekán jsem si rychle
uvědomil, že dívka asi padla do mdlob, protože to všechno nebyla schopna snést. A na
pomoc jí nikdo nepřišel, protože se nacházela ve stanu v určitém odstupu od ostatních žen za
neprůhlednou stěnou. Možná že zaujímala mezi ženami výjimečnou roli. Najednou ve mně
zazněl Asketin smějící se hlas, který se ptal, jsem-li konečně přesvědčen. A skutečně, byl
jsem! Čekali jsme dvě či tři minuty, než se mladá žena probrala z mdloby, o které ostatní
Arabky neměly ani ponětí. Zcela zřejmě ještě trochu zmatená si sedla na své sedátko, aby pak
po minutě odešla k ostatním ženám a pořád ještě s rozjasněným obličejem, jim ve spěchu
vysvětlovala, co se jí přihodilo. Ale ostatní ženy kroutily nevěřícně hlavami a šťastnou a
vyjasněnou mladou dívku napadly nadávkami . Ženy stály v půlkruhu kolem mladé Arabky,
a začaly být proti ní čím dál víc agresivnější, což jsem poznal na jejich hlasech a jejich
mimice. Tedy jsem si pomyslel, že bych měl nějak zachránit situaci. Vstoupil jsem tedy do
půlkruhu nadávajících žen. Podařilo se mi ke každé jednotlivě přistoupit, aniž by mě cokoliv
přišlo do cesty. Pak jsem políbil jednu po druhé na tvář, sice rychle a krátce, ale za to
mlaskavě a citelně. A jedna po druhé ztichly a strnuly, během toho jsem rychle vystoupil
z půlkruhu k Asketě, která na mě čekala u východu ze stanu. Dvě nebo tři minuty trvalo, než
se do skupiny žen navrátil pohyb, a které nyní najednou všechny byly jako vyměněné a
přisedly si k té, co jsem poprvé políbil, a začaly s ní vzrušeně rozprávět. Rychle jsme
s Asketou opustili stan. Slunce stálo na východě již něco nad horizontem.
Ještě jsem pořád slyšel – nebo již zase? – Asketin příjemný smích a ve mě její hlas, který
mínil, že nikdy předtím něco podobného ještě nezažila. Jestliže jsem doposud mnohé
možnosti být neviditelný ještě neznal, vede se jí teď stejně tak, protože teprve teď poznala
leckteré možnosti, co toto nabízí. Nemůže si vzpomenout, že by někdy někdo něco takového
udělal, co právě já. Musela se velmi držet, aby nepropukla v hlasitý smích, když jsem ženy
přived polibkem k mlčení a ztuhnutí. Tak velmi rozjařen jak Asketa jsem však nebyl, neboť
dodatečně mě přepadly pochybnosti, protože jsem jednal trochu beze přemýšlení a
impulzivně. Možná jedna nebo druhá z těch žen se pomate. K tomu Asketa mínila, že tyto
30
obavy jsou neodůvodněné, protože myšlenky a pocity žen sledovala a zjistila, že všechny
v těch málo minutách byly velmi šťastné, protože věřily být políbeny neviditelným andělem.
Z tohoto důvodu byly teď rády, přátelské, hrdé a šťastné, a jejich budoucí životy se
odpovídajícně změní. Dosud měly všechny tyto ženy velmi tvrdý a často nešťastný život,
následně byla zatížena též jejich psychika(duše). Však skrze mé jednání, se v nich během
několika minut odehrál proces, skrz něj jsou nyní radostny a šťastny. Ona, Asketa, mimo jiné
rozumí též arabsky, a tedy rozuměla všemu co si ženy povídaly, proto mi může toto
vysvětlení s jistotou dát.
Pochopitelně se mi ulevilo, a mínil jsem, že za těchto okolností jsem přece jen udělal dobré
dílo, co Asketa s vážností potvrdila – že nemůžu aspoň v současnosti vůbec chápat, jak
nesmírnou službu jsem těmto ženám prokázal. To byl proto také důvod, abych si o Arabkách
nedělal žádné další starosti a doufal, že Asketa s jejím vysvětlením měla pravdu. Že se skrz
můj čin život těchto žen změní k lepšímu, se splnilo, jak jsem v pozdějších letech poznal a
směl zažít, když mě Asketa ještě jednou v neviditelném stavu k nim přivedla, protože jsem
chtěl vědět, jak se jim vede.
Vzdálili jsme se od stanu ke kterému se blížilo pár mužů, aby ho zřejmě zabalili. Když jsem
se jim vyhnul, zpozoroval jsem, že naše loď nestála na místě, kde jsme jí nechali stát. Možná,
že byla i pro mě neviditelná. Zajisté to zapříčinila Asketa, proto jsem se jí potich zeptal, což
jsem si mohl dovolit, protože jsme již byli z doslechu Beduínů. Stejným způsobem jsem
obdržel odpověď, že by bylo nebezpečné nechat loď stát jednoduše na zemi. Neviditelnost
totiž sice sama chrání před spatřením, ale ne před tím, že by člověk nebo zvíře nemohli proti
němu naběhnout a zranit se, anebo zjistit jeho existenci. Z tohoto důvodu navedla loď do
výšky nad pyramidou, kde se neviditelná vznášela, skryta před zraky turistů a lidí kteří
pozorovali oblohu a okolí. Já jsem jí však viděl, protože s pomocí přístroje na opasku to bylo
možné. A skutečně, když jsem se podíval na oblohu, shledat jsem, že se vznáší ve vzduchu
nad pyramidou. Pochopitelně mě zajímalo, proč jsem loď mohl vidět, zatímco pro Beduíny
byla neviditelná. Dále jsem chtěl vědět, proč já vidím lidi, Sfingu, pyramidy a vše ostatní, a
sám jsem pro ostatní neviditelný. Však na tuto otázku jsem obdržel skrovnou odpověď:
fenomén neviditelnosti je vyvolán malým zařízením, jaké nosím na opasku, přičemž je do něj
vbudována technická schopnost, odklonit světlo takovým způsobem, že se vše stane
neviditelné, co je pod jeho přímým vlivem. Přitom nehraje žádnou roli, jak je objekt veliký,
neboť toto malé zařízení je ve své působnosti tak dalekosáhlé, že samotné kilometry dlouhé
vesmírné lodě učiní nepozorovatelné. Tato technika se zakládá na vysílání záření na způsob
vějíře, který není silnější než 1/7 milimetru a tento slabý síťovitý film se rozprostře po celé
vnější ploše objektu, přičemž tento film - eventuálně záření, odklání světlo takovým
způsobem, že pro oči nebo jednoduché optiky vše, co se nachází za neviditelným objektem je
normálně viditelné. Na druhé straně, všechny neviditelně maskované objekty můžou být
viditelné, když máme k dispozici toto malé zařízení. To je schopné, - při určitém nastavení,
něco neviditelného zviditelnit pro danou osobu, která pomocí tohoto zařízení je sama
neviditelná.
Dále jsem chtěl vědět, jak se to má se samotnou lodí, ve které je nejen všechno neviditelné,
ale zároveň jsem mohl vidět rozlehlou oblohu a Zemi pode mnou. Zde je celkový technický
postup uspořádán zcela jinak, vysvětlila Asketa. Když se loď, a vše co je v ní, stane
neviditelné, jedná se o bezpečnou molekulární změnu hmoty, takové povahy, že nastane
absolutní transparence. Ta je tak perfektní, že působí jako zneviditelnění hmoty, přičemž
původní molekulární struktura zůstane zachována. Žel, více se nebylo možno dozvědět,
protože Asketa se zahalila v mlčení se slovy, že by nebylo dobře, kdybych o tom vlastnil
přesnější údaje. Tedy jsem se jí více neptal a nechal jsem na ní, vést další rozpravu. Její řeč
31
přešla na mou osobu, přitom jsme se vzdalovali od velkých Pyramid, ke kterým jsme původně
směřovali. Zase jindy jsem slyšel mnoho vysvětlení, takové jaké mi jíž byly předány Sfathem.
Pak ale začala Asketa mluvit o věcech které mi byly neznámé: v roce 1975 položím základní
kámen pro jednu společnost, ze které se v několika letech vyvine takzvaná „Svobodná
zájmová společnost (Freie Interessengemeinschaft)“, která již během dvaceti let se stane
světoznámá. Společnost, a zvlášť tou měrou i já, však budeme napadáni a osočováni zlými
odpůrci, a sice jak organizacemi, tak i osobami, které v dnešním čase ještě nebyly založeny či
nevznikly. Též vlády a jejich tajné služby se budou snažit mě prezentovat jako lháře, šejdíře a
podvodníka, protože jim bude trnem v oku, pakliže mé kontakty k mimozemšťanům by se
staly světoznámé.
32
33

Podobné dokumenty

Sonet W. Shakespeara 121 Předslov Benno Barnard

Sonet W. Shakespeara 121 Předslov Benno Barnard Cestovat nebudeme nikterak systematicky, začneme-li ve Finsku, budeme pokračovat pres Moldávii (přesněji Besarábii) možná do Řecka, pak, zdá se, přes Rusko do Indie, a odtamtud nejkratší cestou do ...

Více

Světové informační systémy a služby

Světové informační systémy a služby poskytování informací. Nedostatek financí postihuje nesoukromé producenty informací.

Více

stáhnout toto číslo - Česká podiatrická společnost os

stáhnout toto číslo - Česká podiatrická společnost os a každý den nás o tom v podobě lijáků jen přesvědčuje. Byl pátek jako každý jiný. Až na to, že už za několik hodin jsme se měli sejít v překrásném městečku na Jižní Moravě - ve Valticích. Cesta trv...

Více

bluegrassové listy - Bluegrassová asociace ČR

bluegrassové listy - Bluegrassová asociace ČR sama do neznáma a bylo mi hodně smutno. Po čase začali kamarádi přibývat, hlavně do Nemecka, to pak bylo trochu veselejší, ale většinou zanedlouho pokračovali dál za moře. Z jejich dopisů moc rados...

Více

Ghúl v pyžamu - Harry Potter and the Deathly Hallows CZ

Ghúl v pyžamu - Harry Potter and the Deathly Hallows CZ „V Denním věštci se o jeho smrti ani o nalezení těla neobjevilo ani slovo,“ pokračoval Bill, „ale to nic neznamená. Poslední dobou toho v něm moc nenajdete.“ „A pořád ještě nebylo svoláno jednání o...

Více

velatický zpravodaj 1/2015

velatický zpravodaj 1/2015 Další žádost byla rovněž podána k Jihomoravskému kraji, a to na realizaci prvních kroků ke zřízení rodinného centra. Na tyto aktivity bude v případě úspěchu poskytnuta částka ve výši až 50.000,- Kč...

Více