Případ ve školce

Duchovní svět.
V červeném polstrovaném křesle si za stolem hoví malé batole s hučkou na hlavě velikosti jeho
samotného a modrým dudlíkem, jehož okusováním si krátí čas. Naproti němu sedí mladík s rudými
vlasy a dívá se na stolní hodiny, které jsou provokativně umístěny uprostřed stolu. O kousek dál je o
stěnu opřený malý ohnivý démon celý zahalený v černém, jeho nevraživý výraz udržuje všechny v
bdělosti. Poslední v místnosti je černovlasý kluk, který nervózně přechází sem a tam, jako lev po
kleci… připravený kdykoliv zaútočit na svoji kořist.
„Sakra, kde se loudá?!“ prohodí spíš jen tak sám pro sebe. Ticho v místnosti ho znervózňuje, tikání
hodin mu drásalo nervy. Záchranným lanem pro něj byly občasné nadávky na onoho dotyčného.
Malý princ v křesle se přesunul do pohodlnější pozice. I on už toho čekání měl plné zuby. Na malém
démonovi, opřeném o zeď, jsou vidět známky spánku a nepatrný pohyb směrem k podlaze.
„Jsem tady!!“ Dveře se prudce otevřely a čas v místnosti jakoby se zastavil. Hiei se se škubnutím
probral a okamžitě nasadil svůj obvyklý výraz žraloka. Yusuke se zastavil uprostřed svého pochodu a
vrhl ke dveřím pohled plný vzteku. Kurama se ani neotočil, neměl ve zvyku vyvolávat konflikty a
ostatní si poradí sami. Koenma se v křesle narovnal a nasadil vážný pohled.
„Sorry, jdu trochu pozdě,“ pronesl s klidem zrzek, jakoby si v pekařství kupoval rohlíky. Yusuke zrudl
vzteky. Občas mu tenhle ignorantskej moula lezl vážně krkem.
„Trochu?! Trochu?!“ pomalu se mu zvyšoval hlas. Kuwabara se zastavil na cestě k volné židli a
nechápavě se zadíval na Yusukeho. Hiei, který konflikty téměř vyhledával, se rozhodl pro jednou
zůstat v povzdálí, Yusuke vypadal, že to zvládne sám. „Tomu ty říkáš trochu?! Dvě hodiny! Přesně tak
dlouho tady dřepíme a čekáme, až se sem uráčíš přijít!“ křičel. Kuwabara začal před Yusukem couvat,
poznal, že tentokrát to asi přehnal a trest ho nemine. Zvažuje útěk, dveře jsou od něj pár kroků a
stále otevřené od jeho bouřlivého příchodu. Udělá pár kroků zpět a jeho záda narazí na tvrdý povrch
dřeva. Vedle nich se na něj zlomyslně šklebí Hiei. Parchant, proklel ho v duchu Kuwabara.
„Hele Yusuke, promiň….“ Snažil ze sebe dostat smysluplnou odpověď, „já-já se musel učit,“ vytasí se
nadějně s odpovědí. Nebo spíše s chabou výmluvou, které nevěří ani on sám.
Hiei se rozhodl vzdálit a nerušit kamarádskou chvilku. Pro jednou přijal volnou židli vedle Kuramy a
trpělivě čekal, až bude všemu konec. Jedna rána a tiché zakňučení bolesti je tečkou za dnešní
prohřeškem. Yusuke s klidem na duši a spokojeným výrazem ve tváři došel ke stolu a usadil se na
druhou stranu od Kuramy. O chvíli později se k nim připojí i zdrcený Kuwabara s fialovějícím
monoklem pod okem.
„Tak začneme,“ navrhl Koenma a každému rozdal stoh papírů. Informační listy s fotografiemi
pohřešovaných.
„Dyť jsou to malý děti,“ řekl Kuwabara, když si v rychlosti prohlédl fotky. Nikomu tam nebylo pod osm
let.
„Postřeh, to je právě náš problém,“ kývl Koenma. „Je to seznam pohřešovaných dětí,“ vysvětlil, „z
jedné jediné školy,“ dodal pro upřesnění. Hiei štítivě odložil papíry zpět na stůl, děti nesnášel.
„Není tohle spíš případ pro policii?“ zeptal se Yusuke. Sice byl rád za další úkol, už to vypadalo, že
bude muset začít chodit zase do školy, ale únos dětí mu nepřipadal jako úkol pro partu démonů a lidí.
„Normálně ano, ale vzhledem k výskytu démonské síly spadá úkol pod nás. Zpočátku šlo o děti první
třídy základní školy, tam jsme zařídili dočasné “prázdniny“ a tak se únosci zaměřili na děti mateřské
školy, která sídlí ve stejné budově. V nebezpečí jsou pouze děti, které jdou po škole domů sami.
Čekací lhůta je pět dní, proto vám dáváme vědět až teď.“
„Jsou to jenom dívky,“ poznamenal Kurama, když si zběžně prostudoval každý list.
„Ano, zdá se, že unáší jen malé holčičky,“ kývl Koenma. „Váš úkol je jasný. Všechny děti jsou naživu,
proto se nám daří jejich nepřítomnost skrývat. Zjistěte, o co jde, zachraňte děti a… s těmi démony
naložte, jak sami uvážíte.“
„Tak na tohle jsem čekal,“ usmál se spokojeně Yusuke. Shrábl papíry a vydal se pryč, vstříc novému
úkolu a snad i nějaké zábavě.
Bylo půl druhé a ze školní budovy se ozval pronikavý zvonek. Chvíli na to hlavní dveře otevřou
dokořán, ven se vyvalí hromada malých dětí a postupně se rozebíhají ke svým matkám a otcům. Pár
jich ale automaticky zamíří do ulic.
„Tak jdeme na to,“ řekl Yusuke. Následovali skupinku čtyř štěbetajících předškolaček. Po pár metrech
každá z nich odbočila jiným směrem. „Každý si vezme jednu.“ Kurama zahne doprava, Kuwabara
zamíří doleva. Po chvíli se rozejde i Hiei a Yusuke. Všichni je bez prozrazení sledovali až domů. Když se
ujistili, že jsou v bezpečí domova, vydali se zpět před školu.
„Ta moje došla v bezpečí domů,“ prohlásil Kuwabara.
„Nápodobně,“ kývl Kurama. Hiei se přidal. Žádný pokus o únos.
„Musel vědět, že je sledujeme. Musíme na to jinak,“ zamyslel se Yusuke. Po chvíli se mu na tváři
objevil škodolibý úsměv.
„Hádám, že tě něco napadlo,“ usměje se Kuwabara. Yusuke se místo odpovědi podíval na Hieiho.
„Co?“ vyjel, když postřehl Yusukeho pátravý pohled.
„Hele, hlídat je všechny nemůžeme. A co se obyčejně dělá v takovýchhle případech?“ nadhodil
Yusuke. Kurama pochopil, kam tím míří.
„Snad nechceš…?“ nemohl uvěřit. Nicméně to byl výborný nápad, ale hodně těžce realizovatelný.
„Ale ano. Někoho tam nastrčíme a nejvhodnější kandidát je Hiei,“ usměje se Yusuke.
„Jak prosím?!“ zadíval se na něj Hiei nechápavě.
„Výborně tam zapadneš. Možná budeš trochu přečuhovat, ale aspoň nebudeš pořád nejmenší,“
snažil se ho povzbudit Yusuke.
„Na to zapomeň a navíc jsem kluk, jestli sis nevšiml,“ podotkl Hiei.
„To nevadí, v tomhle věku se to skoro ještě nepozná, stačí copánky, růžový šatičky a je to. No tak Hiei,
každý se musí obětovat! Zákon party.“
„Dost hloupý zákon a navíc jsem se o to neprosil, pomáhám vám jen kvůli podmínce,“ trval si na svém
Hiei.
„Udělej to pro ty děti,“ řekl Yusuke sladkým hláskem. Jakoby šel proti zdi s párátkem.
„Kašlu na děti!“ vyštěkl vztekle.
„Tohle by Koenma nerad slyšel,“ změnil Yusuke přístup. Když to nejde po dobrým, půjde to skrz
vydírání. „Buď to uděláš dobrovolně, nebo budeme muset použít násilí,“ dal mu vybrat Yusuke. I Hiei
byl na svou obranu schopný použít fyzickou sílu, ačkoliv takhle to Yusuke zřejmě nemyslel, ale už tak
měl dost prohřešků a vražda středoškoláka by ho rozhodně neposunula dál.
Mlčel, což mohli ostatní brát jako souhlas.
„Výborně, tak se sejdeme zítra ráno před sedmou u mě doma, já si musím zaběhnout za Keiko,“
oznámil jim nadšeně Yusuke.
„Toho bude jednou litovat,“ zavrčel Hiei. Jen co se mu smažou prohřešky, stane se jeho noční můrou.
Kuwabara se raději distancoval z výbušné zóny a zamířil domů. Kurama zamířil zpět do své školy, za
chvíli mu končila polední pauza. Hiei dál proklínal Yusukeho. Chudák, kdyby věděl, co ho čeká.
Bylo půl osmé ráno. Před branou do školy stála čtveřice… no spíš trojice kluků a jedna malá holčička.
Kuwabara se ještě pořád dusil smíchy. Yusuke se tvářil spokojeně a Kurama se sám pro sebe usmíval.
Mezi nimi stál, nebo možná stála, Hiei rudý vzteky. Vlasy měl sčesané dolů a svázané do copánků,
které byly na konci svázané gumičkou s motýlky. Bílou pásku vystřídal šátek s kytičkami naražený až
na čelo. Byl oblečený do bledě růžovo-modrých šatiček s mašlí kolem pasu. Kolem krku měl korálky
stejné barevné kombinace. Růžové botičky s motýlkem byly sladěné s bledě růžovo-modrými proužky
podkolenek. A nechyběla ani růžová kabelka. A co se týče obličeje… malé holčičky jsou parádnice a
tak mu pusu přetřeli leskem na rty. Při prvním pokusu se jim Hiei málem pozvracel. Chuť jahod mu asi
nesvědčila. S pomocí Keiko mu trochu namalovali řasy a přidělali trochu růžové na tváře.
Nebyla to zrovna lehká proměna, hiei se vzpouzel každému nápadu a věčně nadával.
„Úsměv Hiei, musíš působit přesvědčivě,“ napomenul ho Yusuke, ale nedokázal se tvářit vážně. Tohle
byl prostě pohled za všechny prachy.
„Přísahám, že to schytáš,“ zavrčel na něj Hiei.
„Tak běž, už na tebe čekají,“ postrčil Hieiho ke dveřím. „A nezlob,“ dodal mateřským hlasem a
zamával mu. „Škoda, že nemůžeme zůstat, určitě by to stálo za to,“ podotkl Yusuke a s ostatními
zamířil do školy. Ostatní nemohli nesouhlasit.
Hiei opatrně nakoukl do třídy. Všude viděl malé pobíhající děti. Některé si stavěli s kostkami a jiní si
malovali. Do jeho citlivých uší se mu vtíraly pisklavé hlásky. Už se to chystal vzdát, když za sebou
uslyšel něčí hlas.
„Ty jsi ta nová, že?“ zeptala se usmívající učitelka. Hiei kývl. „Jak se jmenuješ?“ Hiei začal přemýšlet,
co by si vymyslel.
„Yukina“ řekl první jméno, které ho napadlo. Učitelka se na něho/ní usmála a vzala ho/ní za ruku. Hiei
by tu její nejradši usekl.
„Pozor děti, máme tu novou žačku, jmenuje se Yukina, tak k ní buďte hodní,“ oznámila ostatním
učitelka. Všichni se podívali směrem k Hieimu/Yukině a zamávali mu/jí. Hiei opatrně vešel mezi dav
dětí. Měl pocit jako by vstoupil mezi nějaký hmyz. Snažil se od nich co nejvíc distancovat, ale ty
potvůrky byly všude.
„Tak teď si budeme malovat,“ pobídla je učitelka a každému rozdala papír a pastelky. Všichni
okamžitě začali čmárat všechno možný. Hiei zíral na papír a na pastelky. Hnusný barvy, hnusný papír,
hnusnej Yusuke, klel v duchu Hiei. Zadíval se kolem sebe na zapáleně malující děti. Nechtěl být
podezřelý, a tak vzal jednu do ruky. Nikdy v životě nemaloval.
Hned při prvním pokusu se mu zlomila tuha. Takhle to šlo i s dalšími pěti pastelkami. Ta šestá se mu
vzteky zlomila v ruce celá. Hiei s nimi vztekle mrštil o zem. Na jeho papíře bylo vidět šest barevných
teček. Snad jí to bude stačit. Hiei naštvaně vstal a mrskl papírem před učitelku na stůl. Nasupeně
odešel a posadil se na zem. Učitelka se zmateně dívala na papír a šest teček. Byla zvyklá na různé
čmáranice, ale tohle.
Asi po půl hodině všichni dokreslili. Hieiho zajímalo, jaké další mučení bude následovat. Učitelka si
vysbírala výkresy a posadila se před cosi velkého, hnědého, co mělo vpředu černo-bílé zuby. Hiei si
vzpomněl, že tohle lidé nazývali klavír, ale nevěděl, co to dokáže. Učitelka se dotkla prsty kláves a
třídu naplnil zvonivý zvuk. Hiei si zacpal uši. Normálně by z tý věci udělal sirky, ale tady měl k dispozici
jenom malý nůžky, které byly stejně tupý jako Kuwabara. Učitelka začala zpívat a ostatní děti se k ní
přidaly. Bože, co to je? Z ní to jak vytí kojotů. Hiei se schoval co nejdál a doufal, že si nikdo nevšimne,
že se k týhle příšernosti nepřidává.
Konečně to mučivé vytí přestalo. Teď si mohli dělat děti, co chtěli. Hiei měl v plánu zdrhnout, tady už
to nevydrží. Bohužel si ho/jí odchytla jiná holčička.
„Ahoj, nechceš si hrát?“ řekla a ani nečekala na odpověď a vzala ho/ji za ruku a táhla k miniatuře
domečku pro panenky. Hiei sebou žuchl na koberec a zadíval se na růžovou příšernost z umělé
hmoty. Do ruky mu spolužačka vrazila panenku. Hiei na ni zmateně zamrkal. Sakra a s tím mám dělat
co? Díval se, jak s tou druhou umělotinou ťuká to dítě o zem. Hiei se znovu podíval na šklebící se
figurínu ve své ruce. Měla na sobě podobné šaty jako on. Začal zkoumat objekt. Zjistil, že na rozdíl od
něho, jí ty šaty může sundat. Bohužel si neporadil s malinkými knoflíčky a netrpělivě s ní začal mlátit o
zem. Po pár vteřinách panence odpadla hlava. Hiei se vítězoslavně usmál. Hlava se skutálela k nohám
holčičky, která ho/jí pozorovala. Teď se dala do pláče. Hiei ji ignoroval a dál zkoumal, co panenka
vydrží. Po chvíli měla panenka ohořelé šaty, a jelikož byla z umělé hmoty, tak se některé části těla
roztekli. Postupně jí odpadávali další kusy končetin. Hiei zbytek hodil za záda a začal se rozhlížet po
další oběti. Všiml si holčičky, která doslova ječí na celé kolo. Nechápal proč, a tak sesbíral zbytky
ohořelé panenky a donesl je před ní. Bohužel to nezabralo a proud slz se ještě zvětšil. To už se k ní
hrnula učitelka a začala ji utěšovat. Pak si všimla ohořelých zbytku a ustrašeného výraz Hieiho/Yukiny.
Hiei nebyl vyděšený z panenky, jak si učitelka myslela, ale děsil ho jekot. Pro jeho uši to byl ten
nejhorší zvuk. Modli se, ať den skončí a on bude moct uškrtit Yusukeho.
Když se podařilo utišit zdroj pláče a vodopád slz byl zastaven lízátkem, byl čas na jídlo. Hiei se díval na
svoji porci, jako by byla otrávená. Plátek čehosi hnědého a měkkého a na něm cosi červeného a
sladkého. A v sklenici před ním byla bílá tekutina, která Hieimu nechutnala. Když se nikdo nedíval,
využil svojí rychlosti a tekutinu vylil do květináčů a pokrm vyhodil z okna. Pak se poslušně posadil
zpátky za stůl.
Konečně se podařilo učitelce do každého nacpat jeho příděl mléka a chleba s marmeládou. Byl čas
odpočinku. Konečně něco co znám, pomyslel si Hiei, položil se na zem a klidně zavřel oči. Jeho klid byl
přerušen proudem slov, linoucích se z učitelčiných úst. Hiei otevřel oči. V ruce držela knížku. Z ní
pocházela ta příšerná slova o králíčku. Hiei se k ní otočil zády, ale to nezabralo. Sakra nemůže držet
hubu?! Měl chuť jí udělat to stejné, co panence.
Konečně zmlkla. Začala všechny obcházet a přikrývat je. Hiei přetrpěl její ruku na sobě a i jemu se
podařilo usnout.
Konečně zazvonilo. Hiei rychlostí blesku vylítl z třídy a zamířil ven. Konec mučení, sem už nevkročí.
Přetrpěl i držet se za ruku s nějakou bezzubou holkou, když šli na procházku.
Vyšel ven, kde čekal Yusuke a ostatní. Když byl asi půl metru od nich, oslepil ho záblesk světla. Ten
parchant Yusuke si ho vyfotil.
„Do archívu,“ řekl s úsměvem. Hiei mlčel. Nejradši by ze sebe ty věci strhnul, ale jeho úloha ještě
nekončila. Yusuke, Kurama a Kuwabara zamířili za těmi, co museli jít domů sami a Hiei se vydal sám
ulicí.
Šel asi pět minut a už mu to šlo krkem, když se před něj kdosi postavil. Vypadal jako úplně obyčejný
člověk, jen trochu při těle. Zřejmě svoji zrůdnou tvář skrýval pod lidskou maskou. Hiei si nebyl jistý, co
je lepší.
„Ahoj, když půjdeš se mnou, dostaneš bonbóny,“ řekl mile. Hiei doufal v promyšlenější návnadu.
Nechal se vést a snažil se krotit svoji sílu. Únosce ho dovedl k budově, co bylo dřív nejspíš továrna.
Když vešel dovnitř, všiml si zamřížované místnosti, kde bylo nejmíň deset pobledlých dětí. Hiei zatím
nevěděl o co tomu ubožákovi jde.
„Tak teď se přidáš ke kamarádkám,“ řekl a chytl ho/jí za rameno.
„O co vám jde?“ zeptal se.
„Máš něco, co hrozně potřebuju. Tvoje mladá síla. Bez ní bych byl už mrtvý, ale pořád ji nemám dost.
Ty jsi poslední. A pak budu nesmrtelný.“Ohrané téma, tohle byl opravdu primitivní případ. Hiei se už
odmítal skrývat, uvolnil svoji sílu, aby ho ostatní našli. Únosce ucítil příval síly a o krok couvl.
„Ty nebudeš jenom obyčejná holčička, že?“
„Ne,“ řekl Hiei a strhnul si gumičky z copánků. Vlasy se vrátily do původního tvaru. Z čela si sundal
šátek, který skrýval výhružně mrkající Jagan oko. Únosce vypadal, že sebou brzo sekne.
„Ty nejsi ani dítě,“ zbledl. „Co jsi zač?“
„Nejdeme pozdě?“ ozvalo se za nimi. Yusuke se tvářil jako hrdina, když házel Hieimu jeho meč. Vedle
něho stáli Kuwabara s duchovním mečem v ruce a Kurama s růžovým bičem.
Únosce zaječel.
„Oukej, vzdávám se,“ poklekl před nimi při pohledu na nablýskanou katanu. Yusuke zklamaně sklopil
připravenou ruku.
„Museli jsme dostat takovýho sraba?!“zamrčel. „Ale Koenma řekl, že s ním můžeme dělat, co
chceme,“ zablýsklo se mu v očích a pomalu se přibližoval k démonovi.
„Ne, prosím. Udělám cokoliv,“ prosil.
„Dobře, dobře,“ mávnul rukou Yusuke. Řekl by, že Hieiho proměna mu to vynahradila. Kurama
s Kuwabarou mezitím vysvobodily děti. Byli v bezvědomí, ale jinak v pořádku.
„Až se probudí, nebudou si nic pamatovat,“ ujistil je Kurama. Společně je vynesli před továrnu, kde si
je vyzvednou lidi z Duchovního světa a zařídí vše potřebné. Sami svázali únosce, i když vypadal, že by
šel i dobrovolně, a dopravili za Koenmou. Když si ho Koenma přebíral dusil se smíchy nad Hieiho
vzhledem. Hiei zrudl, ale šaty měl u Yusukeho, a tak musel počkat.
O hodinu později byl konečně znovu ve svých starých šatech.
„Škoda ty copánky ti slušeli,“ podotkl Yusuke.
„Blbečku,“ zavrčel na něj.
„A jak ses vůbec měl ve školce?“ zeptal se Yusuke. Hiei na něj vrhl vražedný pohled.
„Už nikdy to slovo přede mnou neříkej,“ řekl a vyskočil z okna. A tak, bohužel, byl Hieiho zážitek
uchován v tajnosti. Ještě měsíc trvalo, než se z toho vzpamatoval.