187 hodin ve tmě aneb Cesta do hlubin vlastní duše

187 hodin ve tmě aneb Cesta do hlubin vlastní duše

187 hodin ve tmě aneb Cesta do hlubin vlastní duše
Co se musí stát, aby se člověk dobrovolně rozhodl absolvovat více než týden na samotce
v absolutní tmě? Je to bláznovství? Sebetrestání? Zkouška vlastních schopností nebo čiré
zoufalství? Nebo je zatím něco úplně jiného…?
Prolog
Po událostech, které nastaly v mém životě v minulém roce a zcela rozmetaly mé představy o světě
a životě vůbec, jsem se rozhodl něco změnit. Najednou jako by celý můj život, který měl do té doby
určité směrování a jistoty, ztratil smysl a vedl nikam. Nebylo se čeho chytit, na cokoli spolehnout,
od čeho se odrazit. Prostě prázdno a zmatek. A povinnosti.
Nejprve mě napadl nějaký trek, třeba do rumunského pohoří, s malou skupinkou neznámých lidí,
prostě abych tam byl sám a zároveň ne úplně. No, trek z různých důvodů nevyšel a já se plácal dál.
Až letos v květnu jsem poprvé uslyšel o terapii tmou (díky Jani :-). Bylo to jako světlo v tmavé noci.
Ještě ten večer jsem sjezdil internet zleva zprava a vyhledával všechny možno dostupné informace.
Přesvědčení, že je to přesně to, co potřebuji, bylo tak intenzivní, že mě ani nenapadlo to s kýmkoli
rozebírat. Z rychlého hledání jsem našel tři lokace v Česku, kde lze tuto terapii podstoupit (ve
skutečnosti je jich více, ale když víte, není třeba to komplikovat), a druhý den volal majiteli jedné z
„atrakcí“. Nejbližší volný termín byl za 2 měsíce, ideál na domluvení dovolené v práci. Zabukoval
jsem pobyt a za 10 dní zaplatil…
Další dva dny jsem dohledával další potřebné informace, ze kterých mi ale vyplynulo, že to je věc,
na kterou se připravit nedá a tak jsem nechal věcem volný průběh.
Trocha teorie, vstupní podmínky, postuláty
Aby další čtení dávalo smysl, je dobré na začátek načrtnout základní rysy, ze kterých vycházím.
Kapitolu lze snadno přeskočit, ale jak říkám… 
Lidská bytost je hodně složitý mechanizmus. Pro naše účely to hrubě zjednoduším a vytáhnu jen
to, co nutně potřebujeme. Tak tedy člověk se skládá z těla (viz přírodopis ZŠ, tuším 7. třída), mozku
a duše (to v tom příroďáku nebylo). Někde, pravděpodobně v mozku, jsou další části, o kterých
bude taky řeč. A to jsou mysl – automatický generátor obrázků života (minulé, aktuální, budoucí?),
ego – posuzovač vhodnosti/nevhodnosti nebo pozitiv/negativ přehrávaných situací pro
konkrétního jedince, a filtry - databáze událostí, tvrzení a situací, které nám někdo jiný (zpravidla
rodiče, další rodinní příslušníci, učitelé, kamarádi, …) nebo případně i my sami, nacpali do hlavy
jako fakta, a ze kterých ve svém životě vycházíme. Např. babička řekne čtyřletému zpívajícímu
Pepíčkovi, aby už přestal hýkat, že zpívá úplně falešně, a přesto, že má babička na pravém uchu
kmitočtový rozsah od 1 do 10kHz a na levém naslouchátko, Pepíček, možný budoucí Pavarotti, už
nepípne ani u táboráku (přestože hraje skvěle na kytaru) a stane se podprůměrným kuchařem
v Eurestu. Filtry pro nás prostě představují danosti, pomocí nichž naše ego dělí veškerou námi
vnímanou realitu do dvou škatulek – pozitivní a negativní.
1
Ego je super věc. Hodně se píše o zbavování se ho, ale tady nesouhlasím. Ego nás v duálním světě
odděluje od ostatních a chrání naše hranice. Je to výtečný sluha, ale proklatě zlý pán (zdravím
Miloši…). Kdybychom ho neměli, pravděpodobně by život v dualitě neměl smysl, protože by vše
bylo krásné jako v Absolutnu, všichni by se měli rádi, byli bychom na tom stejně (Karel a Bedřich
přikyvují) a neměli bychom se co učit…
No nic, zpátky k tématu. Takže o tom, jestli (si myslíme, že) máme krásný nebo posraný život,
rozhodují jen dvě věci – filtry, které si v sobě nosíme, a naše ego. To je dobré, ne? Jen dvě věci. A
víte, co je ještě lepší? Všimli jste si? Obě tyhle věci si nosí každý z nás v sobě. Není tu nic, co by o
něm rozhodovalo mimo nás. To znamená, že každý sám za sebe rozhoduje o tom, jaký život žije!
Bingo!? Ani ne. Souhlasím, tohle není žádná převratná novinka, to už „se ví“ (někteří) od nepaměti.
A teď jak to souvisí s celou touhle mou šarádou s terapií tmou. No, když mysl podle své
přirozenosti pořád něco promítá (aby mělo ego co hodnotit), používá k tomu naše smysly. 5
základních, když něco „zbude“, tak intuici a „někdy výjimečně” taky duši, nevědomí, vnitřní Já nebo
jakkoli jinak tomu chce kdo říkat). A o to tu jde.
Když vlezu do tmy a „odstraním“ zrak a sluch (čich a chuť mi kromě obědů ve tmě moc nedá a
hmat si nechám, abych se tam nezabil), přijdu, odhaduji, o nějakých 80 % aktuálních vjemů, které
mysl zaměstnávají. Jenže mysl neumí odpočívat, je to, jak už jsem zmínil, automatický generátor,
který vypíná jen bdělost (nevědomí/duše), spánek a smrt. A když nebude mít aktuální vjemy, začne
si pro ně sahat někam jinam. A to do minulosti (super, tam potřebuji přeprogramovat ty už
nechtěné filtry, které přestaly fungovat), intuice (jen houšť) a nevědomí/duše (to chci).
A to je odpověď na úvodní otázku tohoto reportážního článku…
2
Odjezd do Českého Krumlova
Jak už z názvu kapitoly vyplývá, vybral jsem Český Krumlov, přesněji Novosedly asi 7 kilometrů
západně od něj. Majitel, pan Maťha, tam před časem na svém pozemku nechal postavit pyramidu,
kterou později pro terapii tmou začal využívat. Samozřejmě po křestu ohněm na sobě a svých
známých.
Když si to tak zpětně uvědomuji, pocity jsem měl během cesty neutrální. Ani jsem se netěšil, ani
neobával, asi nejlépe by vše vystihovala nezaujatá zvědavost. Vše probíhalo naprosto přirozeně…
Starší rozbité stavení (zvenku), slunce, příroda, klid. Prošli jsme chodbou domu a na posekaném
trávníku stál další dům; se střechou ve tvaru pyramidy. Majitel si se mnou sedl a prošli jsme
základní kolečko otázek, očekávání, zkušeností a pravidel. O těch ale později…
Pan Maťha mě zavedl do místnosti, půjčil mi lampičku, abych se se vším mohl seznámit a na půl
hodinky odešel. Seznámení jsem provedl poměrně rychle, ale důkladně. Přeci jen, máte-li se někde
pohybovat v absolutní tmě týden, je třeba vědět, kde co je. A tady přišla první důležitá zpráva.
„Musíš být po celou dobu bdělý (rozuměj pozorný), abys věděl, kam co položíš a v jakém to
zanecháš stavu.“ On by byl ukopnutý palec nebo ztracená voda dobrým lékem na automatickou
činnost, tolik běžnou pro náš „civilní“ život.
3
Pak se pan majitel vrátil, vzal si lampičku a rozloučil se: „Přeji příjemný pobyt a zítra v poledne vám
manželka přinese oběd“.
Dveře zaklaply a rozhostila se tma…
4
Pátek odpoledne a večer
Tma? Fakt temná tma.  Je úplně jedno, jestli máte oči otevřené nebo zavřené. Vidíte totéž.
Neprostupnou tmu. Otázku „Co tu proboha budu dělat? Týden…“ po chvilce vystřídal blažený
pocit. Nikdo po mě nic nechce. Nikdo mi týden nebude volat, stát mi za zadkem a dožadovat se
informací nebo vysvětlování. Paráda. Euforie… Začíná se mi tu moc líbit.
Sedím, relaxuji. Pocit pohody a klidu mě prostupuje jako bájný elixír. Usedám do meditace, ale
dojmy jsou tak čerstvé, podmanivé a silné, že mi myšlenky splašeně létají všude kolem. Jdu si
lehnout a nechávám je létat. Jsem tu přece na týden a nechat věcem volný průběh je většinou to
nejlepší možné řešení. Usínám…
Sobota
Budím se a pocit pohody a klidu se stále stupňuje. Netuším, kolik hodin je a je mi to vlastně fuk.
Jednou za čas slyším v dálce houkající vlak, ale jízdní řád by mi nepomohl, ani kdybych si ho vytiskl.
Jsem skvěle vyspaný a odpočinutý. Je mi báječně, tedy až na ztuhlá záda a krk. Postel je pěkně
tvrdá a pěticentimetrový molitan je možná vhodný pro jogína, ale stěží pro skoro metrákového
exsportovce.
Odebírám se cvičit pět tibeťanů (kterých je vlastně šest). Je to úplně jiný pocit, když nepospícháte a
nečumíte po každém cviku na hodinky jako v pondělí ráno. Jdu se osprchovat do vany, vlastně
„malého bazénku“, kde by se v pohodě vycachtal i průměrný sumec (rozuměj zápasník sumo do
cca 2 a půl metráku váhy).
Ležím v posteli a nechávám myšlenky volně plynout. Ťuk, ťuk… Ozve se klepání na dveře. „Ano?“
„Je všechno v pořádku?“, ptá se ženský hlas. „Ano“. „Nechám vám tu oběd a jídlo na zbytek dne.
Dobrou chuť. Tak zase zítra…“.
A jsem zase sám. Takhle to tu chodí. Teplý oběd v poledne, dvě petky čerstvé vody a jídlo na
zbytek dne – krabice se zeleninou (čerstvou a skvělou), další se 2 musli tyčinkami, nějaké suché
chlebíčky typu knackenbrot a nakonec ovoce – jablko, pomeranč nebo banán. Všechno úhledně
rozdělené a zanechané v předpokoji, což je taková komora, zajišťující abyste ani paprsek světla
nezahlédli. Paní přijde, položí oběd a po jejím odchodu a hermetickém utěsnění si ho můžete
převzít.
Sedám si k jídlu. Nádherně to voní a ještě lépe chutná. Jen obiloviny, luštěniny, tepelně upravená
zelenina na skus nebo rýže. Žádné maso ani mléčné výrobky, prý to tak bude celý týden (hezká
změna, třeba mě to trochu pročistí). Každý den je ale jídlo jiné, vždy skvělé a vychucené. Sbíhají se
mi sliny a v hlavě naskakují vína, která by k tomu pasovala… To divoké Roučí 09 bez síry od Jary
Springera, to je vítěz kombinace pro první den. Tak 2 až 3 hodiny v karafě, aby se ta jeho divokost a
syrovost trochu vyhladila, stejně jako zatím nevycválaný alkohol.
Hodně relaxuju a spím. Cítím se skvěle a nastupuji meditaci. Výsledek je pro mě překvapivý.
Nejsem žádný meditátor, většinou mi to doma trvá docela dlouho, abych zastavil tok myšlenek, a
5
pak to vydrží jen chvíli. Tady to jde ale skoro samo… Že by ta tma? Nebo pyramida? Nebo to
uvolnění a pocit pohody?
Nově objevené meditační zážitky… Bez potíží a většího snažení (rozuměj vědomého soustředění)
se dostávám do prázdna. Nic kolem se mě nedotýká. Cítím klid a obrovskou sílu. Naprosto jasně
vnímám to, o čem jsem zatím jen četl… Pohled „Já“ na „já“. Tak to je tedy prožitek pozorovatele…
Koukám na film, který se mé roli děje. Nemusím nic řešit, rozhodovat se, jakkoli se cítit.
Přesto se cítím. Naplněný.
Neděle
Vstávám pravděpodobně brzy, cítím se odpočinutý a vyspaný (možná i projevem kumulace energie
v pyramidě, byť obývám část prostor v její spodní třetině). Chvíli medituji, pak nechávám myšlenky
volně plynout, zkouším telepatii…  Tohle budu muset ověřit. Teda jestli nějaké zprávy došly.
Jednu jsem měl domluvenou, druhou vůbec. Uvidíme. Možná je to jen ta euforie, ve které tu lítám.
Ťuk, ťuk… Aha, poledne… Tak tohle je jediný způsob „přesného měření času“. Donáška jídla. Není
to úplně dostačující orientace, ale k čemu je vlastně (ve tmě) čas…?
K obědu jsem dnes do kombinace vybral „Le Clos“, biodynamický chenin blanc z Anjou od Domaine
de Juchepie, krásná kombinace… Vůbec se mi zdá, že se ve tmě zostřuje čich a chuť. To jídlo skoro
není kořeněné, soli jsou tam tak 3 zrnka a přesto je to plné chuti…  Jo, a taky se mi začíná
zpomalovat metabolismus. Jím méně a cítím se příjemně sytý…
Medituji.
Nechávám myšlenky volně plynout… Kdy přijde nějaká krize? Jsem tu, abych vyřešil své rány.
Našel, co způsobuje to, co mě trápí. Odhalil filtry, které se během života usídlily v mém mozku a
omezují můj náhled na život. Kde je? Potřebuju ji. Člověk roste jen skrze krize a já zcela určitě…
Nic.
„Obejmi ji a polib. Nic neočekávej, nechtěj, nech ji stát. Pak vem děti a řekni jen ‘děkuji‘. Nic
nevysvětluj“.
Znovu meditace. Absolutní klid a mír. Jsem v srdci! Krásný den.
Pozdní odpoledne. Je to tu. První krize. Hrabu se v minulosti. Trpím znovu a znovu…
„Už dost“, volám beze slov a chci to zastavit. „Nevstupuj do toho“, zní vnitřní hlas. Točím se
v kruhu a nemůžu ven. Lítost. Smutek. Slzy. Odevzdání Absolutnu… „Vem si to celé, očisti od všech
závislostí a negativ a pak mi to vrať zpět. A když nebude co, nech si to.“ (díky Zuzko).
Později uklidnění. Dlouhé usínání, nakonec spánek a klidná noc.
6
Pondělí
Probuzení do krásného rána, klid, čistá hlava. 5 tibeťanů. Dopolední mentální tvoření a meditace.
Oběd.
Potřebuji pracovat! Sám na sobě. Silně narůstající pocit mě vede k požádání si o další lekci. Prosím
Absolutno o vyčištění konkrétních vztahů.
Jsem vyslyšen.
Krize. Výlev lásky. Touha. Spousta otázek proč… Emoce mě pohlcují a zmítají mnou. Prosím o
odpuštění. Odpouštím. Pohlcuje mě láska…
Posílám mentální vzkaz…
…
Divoké odpoledne. Čas se táhne. Pokusy o uklidnění při meditaci. Hlava jede, myšlenky se hrnou
jedna přes druhou. Neumím to zastavit. Totální krize. Smutek a slzy.
…
Další pokusy o meditaci. Nemožné. „Nech to plynout, pusť to…“ Už to nemůžu vydržet. Prosím
Absolutno o zastavení…
Přichází…
Vzkaz. „Vše je neutrální. To, co se tě zdá trápit a drtit, si vytváříš sám…“.
To je ono! Opona padá. Je to tak prosté. Padá i černá deka. Vše se uvolňuje. Je mi moc dobře.
A teď do pozitivna. Ležím a nechávám vše plynout.
Medituji a jdu spát.
7
Úterý
Probuzení. Jsem svěží a skvěle naladěný. Je to tak prosté. Mám pocit sounáležitosti s nedokonalým
světem i dokonalým Absolutnem.
Meditace. Prohlubování vhledu a náhledu na duální svět, hmotu a vztahy. Náhled z odstupu
absolutního Já. Neskutečné.
…
Začíná hra světel a zjevení. Halucinace. Vidím věci v místnosti jakoby ozářené velmi slabým
červeným světlem. Když sáhnu na postel, schází mi asi 20 centimetrů, abych se jí dotkl. Ano je to
halucinace… Sedím v křesle a vidím světelné záblesky vytvářející obrazce. Je jedno, jestli mám oči
otevřené nebo zavřené. Neumím to zastavit. Nebo nechci. Líbí se mi to.
5 tibeťanů…
Sedím ve vaně po krk v teplé vodě. Koukám do tmy. Další světelný obraz připomínající siluetu
Ježíše. Beze slov ze mě vyhrkne otázka: „Jaký je smysl mého života?“. Než dozní, je tu odpověď: „Jít
dál.“. Jsem zmatený. Zatím nejsem s to to pochopit. Napadá mě x možných významů. Možná je to
jen o sbírání zkušeností, prožívání a užívání si… 
Pozdní odpoledne. Brutální krize. Schází mi nejbližší. Tryskající emoce. Pro neutuchající pláč
nemůžu dýchat. Už nemůžu. „Skonči to, nemůžu to unést.“. Smutek. Odevzdání.
Vyrovnání.
Psychedelické světelné jevy. Obrazy tmavší než okolní tma v místnosti. Čelím jim bez náznaku
strachu, s úsměvem. Roztahuji ruce na znamení přijetí…
…
Později. Myšlenky volně plynou…
„Zeptej se Tondy Baudyše, na co teď nejsi schopen přijít sám…“.
Nemůžu usnout. Jede mi hlava. Chci spát, ale mám příliš mnoho dojmů. Odevzdávám se…
„Zbav se Zolových obrazů.“. „Proč?“, ptám se beze slov. „Už nekorespondují s tvou energií…“
Upadám do polospánku. „Užívej si, uvolni se, pozoruj, prožívej, nesuď. Nesnaž se být dokonalý.
Nikdy nevíš, na jak dlouho tu jsi…“.
Sen. Opilá žena vchází do místnosti, dělá rámus, je jak nepříčetná. Chce se jí blít. Plive. Strach.
Na to navazuje něco, co znám. „Už to nevydržím, musím pryč…“. Jsem malý kluk ztracený ve
velkém světě. Na všechno sám. Opuštěný. Co se mnou bude? Běžím hledat pomoc…
Děkuji, tohle jsem hledal…
8
Středa
Stále v noci… Pokračující sny… „Tak takto ne. To bychom nebyli kamarádi.“ Malá duše slyší: „Tvé
instinkty a radost ruší tvého Boha. Musíš se naučit, jak jej uspokojit. Aby Tě měl zase rád.“. Miluji, když
mě má rád. A když nebudu dělat, co po mě chce, jeho lásku ztratím. Je tak velký a dokonalý, ví vše
nejlépe. Je to můj Bůh. Budu ho poslouchat. Potřebuji jeho lásku…
Další bod do mozaiky. Děkuji.
Probuzení. Ještě chci spát, a přesto jsem plný energie. Asi ta pyramida. Cvičím Tibeťany. Je to zajímavé,
otočit se 21x v poměrně malé místnosti beze světla. Ale člověk si pomůže. V koupelně je větrák, který,
když jej pustím, mi svým zvukem dává základní orientaci v prostoru…
Zbytek dopoledne nechávám myšlenky jen tak plynout. Meditace mi moc nejde. Přemýšlím o sepsání
svých dojmů a formuji, které informace můžu pustit ven, a které už jsou příliš citlivé…
Skvělý oběd. Harmonie chutí a vůní. Ta paní je skvělá kuchařka. Uvaří téměř z ničeho. Ten recept na
sekyrkovou polívku v pohádce Honza málem králem asi dostali od ní…
Odpoledne. Meditace. Mentální tvoření. Pokusy o telepatii. Rozhovory s vnitřním Já. A zároveň tvrdá
lekce trpělivosti a bdělosti. Tenhle den je fakt dlouhý.
Čtvrtek
Krásné probuzení. Totálně čistá hlava. Mentální tvoření. Vize. Cvičím 5 tibeťanů.
Odpoledne začíná být dlouhé. Mám vyřešeno? Je to vše, co jsem měl ve tmě prožít? Nebo mě to pustí
ještě dál? Jsem připraven na další porci poznání, aniž by mě semlelo? Nic. Žádná odpověď.
Nuda. Co tu ještě budu dělat? Nemám to už ukončit? Ha, ego se probralo… Ne, slíbil jsem si, že tu
vydržím do konce. Využiji celý prostor, který jsem si dal, a který zároveň dostávám.
Cvičení trpělivosti. Vůle. Odevzdání… Nechat plynout.
„Pomáhá mi Zuzka odkrývat mé závoje?“. „Už pomohla“. Prosím? Zmítá mnou zvědavost…
Pozdní odpoledne. Pochyby. A co když je to všechno jinak? Co když si všechny ty situace jen představuji.
Přehrávám. Co když mi je servíruje ego? Rozhřešení je krátké. V tomhle bodě hraničí s jistotou. Už vím.
Myšlenky pomalu plynou. „Odpusťme těm, kteří s námi spoluvytvořili naše filtry. Odpusťme svým
rodičům, blízkým a vlastně všem. Oni to nevědí. Řeší sami sebe a mají o nás starost. V duálním světě.
Nedělají to úmyslně, nevědí o tom. Stejně jako o tom nevíme my, když spoluvytváříme filtry našim
dětem. I těm se omluvme a odpusťme si. I ony nám jednou odpustí. Až zjistí, že to všechno je jen hra,
která je vede k poznání, k nalezení sebe samých. Která jim umožní prožít na vlastní zkušenosti sílu jich
samotných, která je neomezená. Ale až tehdy, kdy pochopí. Ne načtou. Opravdu pochopí. Kdo skutečně
jsou. A manifestují ji v tom duálním mumraji, který pak možná přestane být duálním mumrajem.
Odpouštím a věřím, že i mně bude odpuštěno“.
Usínám.
9
Pátek
Další skvostné ráno. Ach ten klid mysli. Kéž by už zůstal navždy. Zůstane? Jaké to bude, až se vrátím zpět
do koloběhu života? Celý den čumění do počítače, za zadkem stále někdo, kdo chce informace nebo
vysvětlení… Bude to stejné? Nebo už nikdy? Můžu z toho kruhu ven?
Meditace. Hlubinná meditace. Tak hluboko jsem nikdy nebyl. Jsem v srdci. Vím to. Ještě teď, kdy o tom
píšu, mi jde mráz po zádech. Absolutno. Jednota. Zářím jasným světlem, pluji volným prostorem jakoby
v „bublině“. Připomíná to vesmír, stav beztíže nebo plavbu v batyskafu v hlubinách moře. Mám pocit
Absolutního klidu, síly, vyrovnanosti, koncentrace. Až na lásku tu neexistují pocity. Jsem neutrální
v neomezeném prostoru. Potkávám jiné podobné zářící „bubliny“. Panuje tu všeobecná harmonie a
láska. Blížím se k jakémusi předělu, něčemu, co připomíná hladinu a paprsek v mém středu se spojuje
s jiným paprskem jasně zářícího světla… Je ještě silnější než mé. Nirvána, řeklo by možná mé ego… 
Uvědomění. To dokonalé je ve mně. Mohu to mít, kdykoli si vzpomenu, kdykoli si to budu přát, kdykoli si
to dovolím. Chci si to dovolit napořád…
Právě jsem prožil naprosto nejsilnější zážitek celého týdne. Stále mi běhá mráz po zádech. A toho bych
se vzdal, vyslyšet pobídky svého ega na ukončení pobytu/lekce.
Jsem na sebe pyšný. Jsem zpět v dualitě… 
Poslední noc, posledních pár hodin…
Sobota
Probuzení. Čistá hlava. Usedám do meditace, ale už se nemůžu soustředit. Toužím vše manifestovat tam
venku…
Někde jsem četl článek, ve kterém, byla to tuším žena, popisovala zážitek, kdy vycházela ze tmy.
Přirovnávala jej k narození. Dítě je spokojené v děloze, nic mu nechybí, má dokonalý komfort.
Neočekává (ikdyž možná ví a přesto je pak tou změnou zaskočeno). A pak ho oslepí světlo a vše
dokonalé mu vezme… Ale já nejsem dítě. Vím přesně, kam jdu. Neočekávám. Jsem jen zvědavý, zda a
případně co bude jinak.
Krátký polospánek. Lhassa. Tibet. Jasně vidím nádvoří místa, kde „jsem nikdy nebyl“, ani si neuvědomuji,
že bych jej znal z fotek. Vidím učitele a žáka. Žákovi vidím do tváře. Je velmi mladý, tak 17 let a má čistý,
přímý, zářící pohled. Jeho oči sledují učitele. Toho nevidím, jako bych stál za ním, nebo v jeho hlavě.
Další halucinace? Nebo sen? Nebo vzpomínka? Nevím. Těším se, až uvidím slunce, les a uslyším zpívat
ptáky.
5 tibeťanů. Sprcha.
Ťuk, ťuk. Pobyt ve tmě končí.
Dveře se pomalu otevírají a malý proužek světla vytvoří z černého prostoru místnost. Ta záře mě úplně
omráčí. Točí se mi hlava, přivírám oči. Získávám rovnováhu, jsem v euforii. Chci ven…
10
A ještě jedna, pro mě zajímavá příhoda. (Náhoda…) 
Občas se mi stává, že když se podívám na hodinky, je přesně 11:26. Narodil jsem se 26.11. Vždy jsem to
bral tak, že něco nedělám podle toho, jak bych měl. A tohle jsou upozornění.
Když jsem ještě v pyramidě zapínal mobil, abych zkontroloval čas a neujel mi autobus (jindy nezbytné
hodinky zůstaly schválně doma na stole), naběhl přesně v 11:26. Tentokrát to beru jinak. Jako nové
narození. Jako start do Nového života. Nebo spíš restart…
Odjezd
Obcházím pyramidu. Ptačí koncert mě naplňuje blažeností, zelená tráva zve k projití a les vábí…
Procházím se naboso, dýchám, žiju, užívám si.
Poslední oběd. Na zahradě. Konečně vidím upravený pokrm šéfkuchařky. A aranžérky. Krásné, chutné
jako každý jiný den. V jednoduchosti je síla. Nikdy bych si nemyslel, že po návštěvách několika
michelinských restaurací mě nadchne tahle „domácí vesnická“ strava. Ale tma vám dá křídla.  I ten
knackebrot, se stopami koření a zrnky soli, které na různých místech jazyka pálí, umějí dát pocit
chuťového naplnění, pokory a vděčnosti.
Žádám o možnost navštívit centrum pyramidy, místo, kde je působení energie nejsilnější. Paní domácí
mě tam uvádí a následně opouští. Krása. Lehám si do středu, ležím se zavřenýma očima a nechám do
sebe pronikat tu energii. Je tak osvobozující a naplňující. Dávám si jen asi 8 minut, jsem po tom týdnu už
tak nabitý, že mi stačí jen pár hodin spánku a cítím se naprosto odpočinutý…
11
Na zahradě si pak povídám s panem majitelem o svých a jeho zkušenostech s pobytem ve tmě. Panuje
báječná shoda a harmonie. Kéž by to tak bylo i se všemi ostatními… A když ne, tak ať to jen pozoruji. 
Loučím se. Sbohem pyramido. Nebo nashledanou?
12
Zpátky do džungle
Jsem zvědavý, jak se to vnitřní nastartování, projití temných stránek, bloků, meditačních zážitků a
zároveň zpomalení životního tempa na mě projeví. Až se zase dostanu do kontaktu s jinými lidmi,
budu sedět v kolektivu plném stresu a elektromagnetického smogu. Přetrvá? Jak dlouho? Uvidíme.
Život nemá smysl tlačit, nebo znásilňovat. Přinese, co přinést má. Na spoustu věcí nedosáhnu a je
lepší je odevzdat. Ale nebýt odevzdaný. Zůstat bdělý je základ…
Sepisuji tyto řádky asi do tří do rána, vstávám před osmou. Jsem odpočatý a svěží. Ještě to
funguje… 
Závěr
Přemýšlím, proč jsem to vlastně všechno sepsal. Určitě pro sebe. Ale možná by stálo za to dát to
pár lidem přečíst. Mohlo by jim to pomoct, nebo nasměrovat, nebo je přivést na myšlenku, kterou
již dlouho hledají. V testu jedné chytré knihy pro manažery, který jsme v práci dostali za úkol sami
pro sebe vypracovat, mi vyšlo, že jsem extrovertní introvert. Prý je v populaci takových lidí cca
jedno procento a největší škoda světa je, že tahle skupina příliš neventiluje myšlenky, které se
v nich skrývají. Tak to měním, a alespoň omezeně ventiluji. 
Podotýkám, že vše, co jsem zde napsal, je stav, ve kterém se teď nacházím a jak život vnímám. Je
možné, že za nějaký čas budu vše vnímat mírně odlišně, nebo úplně jinak. Ale to je evoluce. Teď
jsem přesvědčen, že druhá varianta (úplně jinak), nenastane.
Všem, kteří s částmi nebo celým obsahem zde uvedeným nesouhlasí, doporučuji, aby se pochválili.
Měli totiž přes svůj nesouhlas nebo pochyby vůli dočíst až sem. A vůle je moc důležitá. Nakonec se
to projevilo i ve tmě. Za ty, které má slova obohatila, něco jim přinesla, nebo je alespoň inspirovala
nebo pobavila, pochválím sám sebe. Protože jsem se rozhodl vše sepsat.
A pro ty „nejchytřejší“, pochybovače, ortodoxní ignoranty a věčné oponenty (třeba terapie tmou)
pár odpovědí…
Ano, není to nejjednodušší řešení. Ano, není to „procházkové“ řešení. Ano, je to řešení.
Děkuji.
…
pli, 15.7.2013
13