starší příběhy v nových souvislostech

Komentáře

Transkript

starší příběhy v nových souvislostech
Kniha Souhvězdí smutku byla vydána u příležitosti
Dne památky obětí holokaustu
za laskavého přispění
SEY DEVELOPMENT, a.s.
Copyright © Josef Škvorecký, Ladislav Fuks - heirs,
Ota Pavel - heirs, J. R. Pick - heirs, Ladislav Grosman - heirs,
Jan Martinec - heirs, Ludvík Aškenazy - heirs,
Leopold Lahola - heirs, Arnošt Lustig,
O. B. Kraus - heirs, Věra Weislitzová
Preface © Leo Pavlát, 2003
Compilation © Lucie Friedlaenderová, 2003
Translation of Leopold Lahola © Lucie Friedlaenderová, 2003
Illustrations © Karel Fleischmann - heirs
Typography © Karel Kárász, 2003
Czech edition © Nakladatelství Epocha, 2003
ISBN 80-86328-13-9
STARŠÍ PŘÍBĚHY
V NOVÝCH
SOUVISLOSTECH
V červnu 1969, kdy jsem maturoval, byly reformy „Pražského jara“ zardoušeny, ale čistky ještě nezačaly; kvůli odmítnutí sovětské okupace se zatím z práce nevyhazovalo, knihy
spisovatelů, kteří odmítli spolupracovat s novým režimem,
měly ještě nakrátko zůstat v knihkupectvích, knihovnách
i edičních plánech nakladatelství. A tak i mezi maturitními
otázkami se jistě poprvé za vlády komunistů skvělo téma
„Odraz persekuce židů za 2. světové války v české a slovenské literatuře“.
Bylo nás ve škole pár, kteří se o „persekuci židů“ nemuseli
dočítat jen z knih: čísla vytetovaná v nacistických koncentrácích na pažích našich rodičů byla pro nás šifrou příběhu,
který sice nikdo nenapsal, ale přesto na nás mocně působil.
Byl to příběh přežití, jemuž jsme vděčili za svůj život, děsivé
vyprávění, které jsme většinou v úplnosti neslyšeli, ale spíše
jen uhadovali z letmých zmínek našich otců či matek, domýšleli je vlastní úzkostí, anebo naopak před ním marně
prchali.
V té době, kdy jsme se blížili svým osmnáctým či devatenáctým narozeninám, byli Arnošt Lustig, Josef Škvorecký,
Norbert Frýd, Ladislav Fuks, Gabriel Laub, Ladislav Grosman, Ludvík Aškenazy, Jan Otčenášek, J. R. Pick i Ivan Klíma
autory stejně současnými, jako jsou pro dnešní maturanty
Michal Viewegh či Petr Šabach. Jiří Weil byl tvůrcem poměrně nedávno zesnulým a Ota Pavel sportovním publicistou, jemuž málokdo přisuzoval literární věhlas. V každém
případě, kdo rád četl, nemusel si s „odrazem persekuce židů
•5•
za 2. světové války v české a slovenské literatuře“ lámat hlavu – bylo to v té době význačné téma české literatury.
Pamatuji se, že v daném okruhu bylo pro mě nové jen jméno Richarda Federa („Židovská tragédie“), Josefa Bora
(„Terezínské requiem“, „Opuštěná panenka“) a Františka
Kafky („Žíznivá poutnice“, „Krutá léta"), zatímco související
literaturu faktu, jak ji reprezentovali Karel Lagus, Josef Polák,
Erich Kulka či Ota Kraus, jsem znal: patřila k mé výbavě sebetrýznícího pátrače po osudech čísla A 4623 – maminky.
Tehdy, na prahu „normalizace“, se však o literárních souvislostech holocaustu hovořilo v českých (i slovenských)
školách na dlouhá desetiletí naposled. Když v listopadu 1989
komunistický režim padl, představoval holocaust jako historická událost – nemluvě o jeho obrazu v literatuře – téma natolik zasuté do pozadí, že k jeho zařazení do učebnic a školních osnov v míře odpovídající významu události došlo až
po veřejné diskusi židovské komunity s ministerstvem školství. Napravení dřívějšího nedůstojného stavu přitom jistě
napomohla skutečnost, že s blížícím se koncem minulého
století demokratický svět považoval za nutné vrátit se k holocaustu jako k události, jež jednou provždy změnila tento
svět - jeho měřítka, chápání, představu o lidství. Snaha co
nejvíce, i materiálně odčinit křivdy spáchané na židovském
obyvatelstvu nacisty okupované Evropy vyústila v řadu mezinárodních konferencí, jejichž nepřímým důsledkem byl
větší význam přisouzený tematice holocaustu ve výuce.
A tak i u nás vyšla roku 2000 příručka „Téma: holocaust – informační materiál pro učitele k výuce na základních a středních školách“.
Učební texty však přinášejí především fakta, jsou látkou
k osvojení bojující o pozornost v konfrontaci s poznatky
jinými, zatímco umělecká literatura nabízí osobní prožitek;
vybízí čtenáře k účasti a spolucítění. Vzhledem k vývoji této
země od skončení druhé světové války snad ani nepřekvapí,
že s výjimkou jednoho oddílu knihy „Cesta – cíl neznámý“,
•6•
čítanky o „osudech lidí v holocaustu určené pro výuku dějepisu, občanské nauky a literatury ve středních školách“
(1995) u nás dosud nevyšla jediná antologie, žádný výbor
z děl českých (případně českých a slovenských) autorů,
umělecky vypovídající o holocaustu. Literární výběr Lucie
Friedlaenderové je tak svým způsobem novátorský. Avšak
jestliže se dnes jeho prostřednictvím opět vracíme k utrpení
Židů za druhé světové války, děje se tak ve zcela jiném kontextu, než v jakém si zastoupená díla pamatuji například já,
narozený pět let po válce, a dokonce zásadně odlišném i od
doby před několika málo lety.
Literatura o holocaustu již nepředstavuje živou paměť
podstatné části těch, kteří tuto hrůzu přežili. Povětšinou
nejsou mezi námi. O holocaustu také v češtině s výjimkou
tvorby Arnošta Lustiga nevznikají díla nová. Neboť již také
nežije mnoho těch, pro něž se setkání s vražedným německým antisemitismem stalo určujícím životním zážitkem,
který promítli do svých románů a povídek. Především se
však změnil svět, v němž k nám tato literatura dokumentující pokus - žel z velké části úspěšný - o vyhlazení celého jednoho národa přichází.
Měřítkem literární kvality je čas a díla, která jsou v tomto
výběru zastoupena, mohou tuto zkoušku podstoupit. Věřím
proto, že vnímavého čtenáře osloví stejně jako ty, kteří je
četli před pár desítkami let jako díla nová. I dnes tak jako
v době, kdy v tomto výboru zastoupené texty vznikaly, také
platí deviza, jež je – i tematicky podobné knihy v zahraničí provázela a stále provází na jejich cestě ke čtenáři: „Na holocaust nesmíme zapomenout, aby se neopakoval. Nechť
je varováním před silami zášti, lidskou krutostí, fanatičností
a zaslepeností.“
A tu čtenář sledující vývoj ve světě na počátku 21. století
může být zaražen. Jestliže minulé, 20. století poznamenal
holocaust jako mezník vytyčující hloubku lidské nenávisti
a její destruktivní vynalézavosti, potom první léta století
•7•
nového jsou ve znamení nevídaného vzestupu antisemitismu, jehož šíření napomáhá otevřenost naší doby a moderní
komunikační prostředky, především internet. Zatímco donedávna se zdálo, že přes všemožné projevy protižidovského
extremismu a rasismu jde v širším měřítku o jevy okrajové,
dnes již není pochyb, že antisemitismus našel vedle rasismu
své nové nosné téma: antisionismus jako boj proti údajné židovské snaze ovládat jiné, vrozené „židovské“ krutosti a pohrdání právy jiných.
Do tohoto kontextu je třeba zařadit i popírání holocaustu
(„osvětimskou lež“), jež od porážky nacismu představuje setrvalý pokus zpochybnit bezprecedentní utrpení židovského
národa za poslední světové války. Tato animozním antisemitismem inspirovaná snaha rehabilitovat nacismus a jeho
protižidovská zvěrstva s cílem znovu nastolit autoritářské režimy nachází v odporu k Izraeli mocnou inspiraci; falšující,
lživá argumentace popírající holocaust co do jeho rozsahu,
způsobu provedení i intencí nacistů se světu předkládá jako
historická pravda demaskující údajný gigantický podvod,
jenž umožnil vznik židovského státu a bezdůvodně zatížil
svět vědomím viny vůči Židům.
Pro antisionistické hnutí, jež spíše než případnou kritiku
některých kroků izraelského státu představuje zásadní odmítnutí jeho práva na existenci, přitom popírání holocaustu
znamená jen dílčí téma v mnohem širším protižidovském
konceptu. Antisionismus se nesnaží zakrývat, že nečiní rozdílu mezi „sionisty" a „Židy“, a popírání holocaustu kombinuje s takřka všemi historicky známými projevy protižidovské zášti včetně útoků proti židovskému náboženství, obviňování Židů ze „světového spiknutí", či dokonce rituálních
vražd. Takové počínání se v převážné části arabského světa
stalo všeobecnou obsesí, ale výrazně se promítá i do činnosti řady nevládních organizací v demokratických zemích,
jak se to až se skandální otevřeností projevilo na konferenci
OSN o rasismu v jihoafrickém Durbanu v roce 2001.
•8•
S tímto vědomím se české a slovenské příběhy o holocaustu
shromážděné v této knize čtou obzvláště těžko (a to ještě mezi nimi nejsou ukázky z děl v Čechách narozených autorů,
kteří po válce našli nový domov v Izraeli – např. Ruth Bondy,
Ruth Elias, Eva Erbenová, Pavel Fischl). Pro mě osobně deset
próz zastoupených v tomto výběru nepředstavuje jen umělecky, a tedy i lidsky nesmírně působivé výpovědi o hrůzách
holocaustu. Nemohu je ani považovat za pouhé neurčité varování, mocné memento před podobnou zvůlí do budoucna.
S odstupem, který mě dělí od první četby, s vědomím, čeho
se část světa za tu dobu dobrala, mě dnes tyto texty vedou
především k úvahám o lidské nepoučenosti a nepoučitelnosti. K přemítání nad nenávistnou umanutostí, s níž nehledě
na historicky nedávné vyvraždění šesti miliónů Židů celé státy s nemálo přívrženci v demokratických zemích opět zvažují genocidní „řešení židovské otázky“.
V Praze 22. prosince 2002
Leo Pavlát
ředitel Židovského muzea v Praze
•9•
Karel Fleischmann
(1897–1944)
Autor kreseb, doprovázejících tuto antologii, se narodil
22. února 1897 v Klatovech. Jeho otec pracoval jako tiskař.
Fleischmann vystudoval medicínu na Karlově univerzitě
v Praze, poté se usadil v Českých Budějovicích,
kde provozoval lékařskou praxi dermatologa.
Měl umělecké sklony, maloval, pěstoval grafiku, psal verše.
S přáteli založil avantgardní uměleckou skupinu Linie.
Od roku 1937 vydal několik grafických cyklů.
18. dubna 1942 byl deportován do Terezína.
Zde pracoval ve zdravotnické administrativě a pokračoval
v umělecké činnosti – maloval, kreslil a psal verše.
23. října 1944 byl se svou ženou deportován do Osvětimi
a zahynul v plynové komoře.
(Reprodukované kresby pocházejí ze sbírky
uložené v Židovském muzeu v Praze.)
Josef Škvorecký
Josef Škvorecký
(*1924)
PAN UČITEL KATZ
Josef Škvorecký se narodil v Náchodě, pozdějším Kostelci svých povídek
a románů. Po maturitě na gymnáziu byl až do konce války totálně
nasazen. Ač sám židovského původu není, v průběhu války i po jejím
skončení se v jeho životě trvale objevovali židovští přátelé i známí,
a tak židovské osudy patří k významným motivům jeho děl.
V roce 1949 dokončil Škvorecký studium filozofie a anglistiky na FFUK.
Nějakou dobu učil na středních školách, po vojenské prezenční službě
se začal věnovat redaktorské činnosti (ze všech těchto zaměstnání získal
látku pro některé ze svých nejslavnějších románů). Působil postupně
ve Státním nakladatelství krásné literatury a v časopise Světová literatura, mezi lety 1963–1968 se věnoval pouze spisovatelské činnosti.
V roce 1968 Škvorecký emigroval do kanadského Toronta.
Získal zde místo profesora literatury a kreativního psaní na torontské
universitě a založil zde jedno z nejvýznamnějších exilových
nakladatelství, Sixty-Eight Publishers, Inc. Po roce 1989 opakovaně
navštěvuje Československo, kde stále vycházejí jeho knihy (v době
normalizace vycházely česky v torontském nakladatelství). Za zásluhy
o českou literaturu ve světě byl, spolu se svou manželkou,
Zdenou Salivarovou, v roce 1990 vyznamenán Řádem bílého lva.
Když jsem chodil do třetí třídy, dali mě naši učit němčinu,
protože ve škole začínala němčina ve čtvrté třídě. Tak to dělali vždycky. V sekundě mě dali na latinu a v kvartě na francouzštinu, jenomže já jsem se tenkrát chtěl učit anglicky,
a tak jsem se francouzštinu neučil a koupil jsem si učebnici
angličtiny a potajmu jsem se učil anglicky.
Ale na němčinu mě dali k panu učiteli Katzovi, který
bydlel v Židovské ulici v domě, kde dřív bývala židovská
škola, a byl to učitel židovského náboženství a kantor v synagóze. Byl maličký a holohlavý, ale uměl krásně zpívat
a hrát na housle a na harmonium. Bral za hodinu osm korun a to bylo méně než u všech jiných učitelů.
Měl jsem veliký strach, když jsem šel prvně na hodinu
a zvonil jsem u zasklené dřevěné přepážky v prvním patře
židovské školy, kde byla dřív třída, ale teď byla přepažena
tou zasklenou přepážkou, a tak z ní byla na jedné straně
předsíň, z které se šlo do modlitebny, a na druhé straně
předsíň, z které se šlo do kantorova bytu. Měl jsem strach,
ale pan učitel Katz byl hodný a vlídný a odvedl mě do kuchyně, kde seděla na štokrleti u kamen jeho paní ve starém
županu a byla tlustá, a pan učitel mě posadil ke kuchyňskému stolu a otevřel přede mnou novou učebnici němčiny, která zapraskala ve hřbetě, a na první stránce byl
černobílý obrázek něčeho kulatého a špinavého, což bylo
vejce. Pan učitel mi vlídným hlasem řekl, že vejce se řekne
německy Ei, a tak jsem se začal učit německy úplně od začátku, od vejce. Das ist ein Ei, říkal pan učitel, a já to po
K nejslavnějším Škvoreckého románům s ústředním, dosti autobiografickým hrdinou Dannym Smiřickým patří „Prima sezóna“ (1990),
„Zbabělci“ (1958), „Tankový prapor“ (1990), „Mirákl“ (1991),
„Příběh inženýra lidských duší“ (1992). Podle našeho přehledu
chronologicky prožívá hrdina mládí v Kostelci, padesátá léta i rok 1968,
až po emigraci do Kanady. Každý román obsahuje hojnou skupinu
židovských postav a jejich osudů. Povídková sbírka „Sedmiramenný
svícen" (1964) sestává z vyprávění Dannyho Smiřického a židovské
dívky Rebekky, která přežila koncentrační tábor. Detektivní zabarvení
má takový motiv v románu „Lvíče“ (1969).
• 12 •
• 13 •
něm opakoval. Ist das ein Ei? ptal se pan učitel, a hned sám
odpovídal: Ja, das ist ein Ei, a já to opakoval po něm.
Pan učitel Katz neučil jen německy, ale vyučoval
také židovskému náboženství. To se učilo hebrejsky, proto
musely židovské děti chodit nejdřív na hodiny hebrejštiny.
Židé ale musí mít na hlavě klobouk, když se modlí nebo
když dělají něco, co má co dělat s náboženstvím. Proto se
někdy stávalo, že když jsem přišel na hodinu němčiny dřív,
seděli u pana učitele Jonáš Lewithů a Itzik Khonů
a odříkávali velice nahlas tajemné věty řečí, kterou byla
hebrejština, a na hlavě měli klobouky pana učitele Katze,
jeden na všední den a jeden na šábes, které jim zapadaly až
po uši, protože bylo léto a horko a oni si na hodinu náboženství nepřinesli svoje čepice, takže jim pan učitel musel
půjčit svoje klobouky, které jim ale byly veliké. Seděli zpříma na židlích a koukali po mně nafoukaně a opovržlivě,
neboť mluvili řečí, které já nerozuměl, a vykřikovali loulabim selah šmé ašboazim nebo tak nějak, ale pan učitel jim
stále skákal do řeči a opravoval je, takže asi tu řeč také moc
neuměli, jenže já ji neuměl vůbec, proto se mi mohli smát.
To s těmi klobouky se stalo pak ještě jednou, když se vdávala dcera pana učitele Katze Ruth. Brala si pana Isidora
Kafku z O., který tam měl malou továrničku na sešity a byl
to ortodoxní žid. Svatba byla také ortodoxní a oddával je
slavný rabín z Kolína, a protože pana učitele Katze znalo
hodně lidí a říkali o něm, že je to hodný žid, jako to říkali
o panu doktorovi Strassovi a jako zase naopak o Mošem
Čubkalöblovi říkali, že je to zlý žid, proto přišli na svatbu
nejenom židé, ale také mnoho křesťanů. Jenomže to bylo
v létě, bylo horko a oni přišli bez klobouků a do synagógy
je nechtěli pustit. Bylo to trapné, protože každý chtěl svat-
• 14 •
bu vidět, ale dovnitř je nechtěli pustit, a tak stáli před synagógou a nadávali, až najednou přiběhl pan Izák Eisner
s nůší na zádech a se dvěma košíky, všechno plné klobouků dávno vyšlých z módy, které ve svém obchodě nemohl
prodat, všelijakých žirardů a komických buřinek, a začal je
půjčovat po koruně a na zálohu deset korun, a za chvilku je
měl rozebrané, neboť svatba už začínala a všichni to chtěli
vidět a hrnuli se rychle dovnitř. Proto si taky klobouky nevybírali, jenom rychle panu Eisnerovi vrazili zálohu, takže
někteří je měli veliké a jiní příliš malé. Můj otec, který měl
velikou hlavu a byl velmi veliký a vysoký, měl na hlavě
malinkou šedivou buřinku, kterou si musel každou chvíli
přidržovat rukou, aby mu nespadla. Musel jsem se smát
a dostal jsem od otce pohlavek a ze synagógy mě vyhodili.
Pan učitel Katz vyučoval vždycky v kuchyni a jeho manželka seděla na štokrleti u kamen a poslouchala. První léta
neříkala nic, teprve později, když už jsem uměl dobře německy a už jsme jenom četli pohádky a knížky a já vyprávěl obsah, a potom úplně nakonec, když přišli Němci a já
ještě asi rok chodil k panu učiteli Katzovi a už jsme mluvili jen o politické situaci, skákala nám paní učitelová do řeči a přizvukovala panu učiteli. Ale první léta jen mlčela.
Pan učitel učil vlastní metodou, pomalu a systematicky.
Neustále mi dával skloňovat příklady na skloňování, nejraději der gute alte Wein. Skloňoval jsem správně der gute
alte Wein, des guten alten Weines, dem guten alten Weine,
den guten alten Wein a pan učitel pokyvoval hlavou a já při
tom dostával strašnou chuť na dobré staré víno, které pan
učitel tak rád dával skloňovat, ale myslím, že ho sám nikdy
ani nepil, aspoň ne moc, poněvadž byl chudý. Potom, když
už jsem německy dost uměl, říkával vždycky: Das, was du
kannst, Daniel, das kann dir niemand nehmen. Darum
lerne, lerne deutsch. A vyprávěl, jak za první světové války
• 15 •
byla bída a lidé ani za peníze nemohli nic dostat, ale on chodil po sedlácích a vyučoval německy, und dafür bekam ich
Approvisation, říkal, Mehl, Butter, sogar Fleisch, říkal,
a říkal to pomalu a s důrazem, skoro zbožně, a já zas pokaždé dostával strašnou chuť na Mehl, Butter, sogar Fleisch,
ačkoliv jsem jinak moc nejedl, kromě cukroví. Du kannst
alles verlieren, Daniel, Geld, alles, říkával. Nur was du da
hast – a ukazoval prstem na svou holou hlavu – das kann dir
niemand nehmen. Kdyby přišla nová válka, říkával, netrpěli
bychom nouzi. Protože lidé by se pořád chtěli učit
německy a on prý by jim mohl říci, že nechce peníze, ale
Mehl, Butter und sogar Fleisch. Auch Milch, říkal, když
si vzpomněl, a spokojeně se přitom usmíval.
Večer v pátek někdy skončil hodinu dříve a poslal mě
domů, protože vyšla večernice a začínala modlitba. Příští
týden v úterý mi tu chvilku pak pokaždé vynahradil. Ale já
nešel domů, ale schoval jsem se do tmavého výklenku na
schodech a díval jsem se, jak přes třídu, přepaženou zasklenou přepážkou, chodí židé do modlitebny: pan
Abraham Lewith, otec Jonáše Lewitha, pan doktor Strass,
pan Ohrenzug, který měl velkoobchod střižním zbožím,
a jeho syn, septimán Benno Ohrenzug, i jiní, které jsem
všechny ani neznal; a pak se z modlitebny ozval zpěv, to
zpíval pan učitel Katz, který byl kantorem, a pak divoká
směsice hlasů, že se mi zdálo nepochopitelné, že by to vydávali pan Lewith, pan Ohrenzug, pan doktor Strass a pan
Abeles, jehož dcera Sára závodila za S. K. K. v plavání naznak, a hlasy se zvedaly a zvedaly a pan učitel Katz měl
najednou hlas silný a lkavý a krásný a já poslouchal a skoro jsem se zalykal nějakou divnou a neznámou a strašnou
touhou a vymotal jsem se z tmavého výklenku a po schodech dolů před školu. Nad věží zámku na kopci, na tmavěmodrém nebi svítívala čistá večernice jako slza, a když jsem
šel v mrákotách přes náměstí domů, začaly hrát
v kostele varhany a mně bylo blaženě a smutno a do pláče.
• 16 •
Vždycky jsem přemýšlel, proč tak lkají, proč tak volají
a křičí. Jednou, když jsem šel na hodinu, byly dveře do
modlitebny pootevřené. Měl jsem strach, ale přesto jsem
vlezl dovnitř a tam jsem uviděl tmavou sametovou oponu
s vyšíváním a mezi okny mapu Palestiny s hebrejským nápisem. Jenom ta mapa Palestiny mi utkvěla v hlavě, protože potom přišel do modlitebny starý Arno Kraus, který tam uklízel, a vyhodil mě ven. Snad plakali a volali po té
Palestině, odkud pocházeli jejich předkové, byla divná, ta
školní mapa, a vedle krásně vyšívaná opona, podobná, jak
jsem si myslel, té, která se roztrhla kdysi v Jeruzalémě.
A když se dcera pana učitele Ruth vdávala, bylo před tím
mnoho všelijakých obřadů a zvyklostí. Pan učitel Katz mi
rád vyprávěl o židovské víře a o zvyklostech. Ukazoval mi
malou trubičku na rámu dveří, kterou lakýrník přetřel spolu s dveřmi hnědou barvou, a říkal, že obsahuje svitek s jakýmisi posvátnými slovy, jejichž význam jsem už zapomněl. Jindy zas seděl neoholený a vysvětloval mi, že je doba svátků, že se holit nesmí. Jindy zas nevzal tužku ani pero do ruky, protože nesměl manuálně pracovat. Také mi vykládal, že židé mají jenom Starý zákon, a já býval v jeho přítomnosti najednou naplněn zbožností a říkal jsem, že my
katolíci máme ještě také Nový zákon, a pan učitel říkal, že
ví, ale že oni neuznávají Ježíše za Vykupitele, a já říkal, že
my katolíci ho uznáváme, a mezi námi zavládla pohoda
a já byl spokojen, jak jsou věci na světě pestré a zajímavé
a každá jiná.
V čas jiných svátků dával mi pan učitel macesy, které přicházely v balících z nějaké továrny a které pak obyčejně
snědl můj otec, který obyčejně snědl všechno. Pan učitel
říkával, že jsou zdravé pro nemocné zažívání, neboť jsou
z čisté mouky a vody.
V předvečer svatby uzavřela se nevěsta s několika ženami
• 17 •
v oddělené místnosti a ony ji prý koupaly a myly a snad
jí i potíraly tělo vonnými oleji, ale to se mi možná spletlo
s něčím z katolického náboženství. Ale představa nahé bílé
Ruth Katzové, která vystupuje z mosazné vany, nahá a bílá
a mokrá, a židovské ženy ji třou a natírají vonnými oleji,
mě vzrušovala k nepříčetnosti a dodnes mě vzrušuje něčím
tajemným a krásným a velice cudným. Byla to nepochybně
panna, a jistě i pan Isidor Kafka byl panic, nebyl vůbec hezký, byl zámožný, ale ne příliš bohatý a byl to ortodoxní žid.
O macesech mluvil pan učitel Katz vždycky rád, jak jsou
zdravé, protože měl cukrovku a nesměl jíst domácí pečivo,
dorty a vůbec všechny věci, které se nesmějí jíst při cukrovce. Připadalo mi to na něm velice zvláštní a zajímavé
a skoro jsem mu záviděl, že to všechno nesmí jíst, zatímco
já mohu všechno, ale kromě cukroví mi skoro nic nechutná. Potom jednou mi začalo být nějak špatně a měl jsem
divnou moč a pan doktor Strass řekl, že mám něco
s ledvinami, a nařídil mi dietu. Ta dieta byla právě opačná
než dieta pana učitele Katze. Was? Ptal se pan učitel Katz
zděšen. Du darfst nicht Fleisch essen, Daniel? Und Fett
auch nicht? Ptal se a já viděl, že se najednou velice vyděsil
a že o něčem přemýšlí. Byl jsem hrdý, že mám také
dietu, a čekal jsem, že o tom budeme rozprávět, ale pan
učitel Katz zbledl a najednou řekl a hlas se mu přitom
chvěl: Sag nur, Daniel, was würde man essen, wenn man
Zucker- und Nierenkrankheit hätte? Dann müsste man
doch zum Tode verhungern!
Za devět měsíců po svatbě narodilo se dceři pana
učitele Katze dítě Hana. Pan učitel měl velkou radost
a stále o ní vyprávěl. Je to prý krásné dítě a vlásky má jako
andílek. Wie ein Engelchen, říkal. Jednou byl obzvlášť roz-
• 18 •
radostnělý, neboť se vrátil z návštěvy u zetě a dcery, a vytáhl ze zásuvky stolu velikou knihu, vázanou opačně, takže
začátek byl na konci, a ukázal mi ji. Das habe ich schon für
Hannerle besorgt, řekl. Eines Tages wird sie es brauchen. Byl
to hebrejský slabikář pro děti, z něhož se měly naučit řeč,
kterou je psaná jejich bible. Myslím, že tomu ani neříkají
bible. Byly tam obrázky vajec, koťátek, psíků a chlapců ve
staromódních pumpkách jako v našem českém slabikáři a já
pochvalně přizvukoval a říkal jsem, Hana, das ist ein schöner Name, a pan učitel Katz byl ještě šťastnější.
Potom přišel Hitler a zavedli protižidovské zákony, ale já
chodil dál k panu učiteli Katzovi, ačkoliv už jsem německy
uměl a už jsem to vlastně ani neměl zapotřebí. Přestali jsme
číst pohádky a knížky a vyprávět obsahy a mluvili jsme jen
a jen o politice. Nadával jsem na Hitlera a na Němce a pan
učitel naříkal a jamroval. Také stará paní naříkala od kamen
a já proklínal Hitlera, ačkoliv jsem tenkrát ještě vlastně nevěděl, co vlastně Hitler přesně všechno znamená. Was wir
Juden schon alles mitgemacht haben! Říkával pan učitel
a zdálo se mi, že to neříká mně, ale někomu nahoře pod
stropem, v nebi.
Když jsem potom odcházel domů, visely na tabuli náboženské obce v průjezdě seznamy židů, kteří vystupovali ze
židovské církve.
Potom napsal nějaký anonym článek do Arijského boje,
a psal, že jistý dirigent banky v K. posílá dosud svého syna
na hodiny němčiny (to tam bylo proloženě) k Židovi Adolfu
Katzovi, kantoru židovské synagógy v K. Otec se velice rozčiloval, ale schlípl, a já musel přestat na hodiny chodit. Tím
začal otcův pád. Začal platit za židomila, a už to s ním šlo
s kopce. Stále se rozčiloval, nadával, a potom u nás jednou
• 19 •
o půlnoci zatloukli na dveře a otce odvedli, ani neměl čas
pořádně se ustrojit. Zmizel v Belsenu, tatínek, a kdykoli si
na něj vzpomenu, vždycky ho vidím v té šedivé buřince,
jak se mračí a dává mi pohlavek, anebo celého namydleného v pruhované košili, jak odchází s dědou v mysliveckém
klobouku polní cestou k zapadajícímu slunci. Bůhví jak
skončil, a bůhví jestli pořád nadával, asi ano, měl to v povaze. Už nikdy jsme o něm neuslyšeli, ani to nejmenší.
Jednou, asi za tři neděle po tom článku, přišel k nám
z ničeho nic na návštěvu pan učitel Katz. Přišel v černém
svrchníku s umaštěným sametovým límcem, zazvonil, stál
v hale, vešel dovnitř, sedl si ve svrchníku ke stolu v pokoji a mírně a zdvořile se usmíval. Was ist mit dir, Daniel?
Zeptal se mě. Ich dachte, du warst krank! Zčervenal jsem
a řekl jsem: Ich – ich darf nicht mehr zu ihnen kommen. –
– Du darfst nicht? podivil se pan učitel. Warum? – Ich – řekl jsem, ale vtom mě přerušil otec, který byl rudý jako rak,
a řekl mi, abych šel ven. Pak spolu s panem učitelem v pokoji dlouho mluvili a potom pan učitel vyšel ven a otec
za ním a pan učitel měl holou hlavu shrbenou a jemný
židovský nos mu vystupoval z obličeje, a podal mi ruku
a řekl: Also, auf Wiedersehen, Daniel! Auf Wiedersehen, Herr
Lehrer, řekl jsem, a když se za ním a za jeho černým svrchníkem zavřely dveře, začal jsem brečet. Také otci se skoulela slza po tváři, ale zamračil se, šel, a vynadal mé mladší sestře Haničce za to, že necvičí na piáno.
Potom jsem pana učitele Katze dlouho neviděl a pak nařídili židům nosit hvězdy. Jednou jsem potkal na rohu na
náměstí pana Vladyku, disponenta z naší banky, který se
potom vyšvihl na dirigenta, když otce zavřeli do koncentráku, a který už v té době dělal treuhändera v činžovních
domech pana Ohrenzuga. Zastavil se se mnou a na něco se
mě vyptával. Na rohu náměstí byla trafika a najednou
z trafiky vyšel pan učitel Katz s pohlednicí v ruce a se žlutou hvězdou na černém svrchníku. Když mě uviděl, rozzá-
• 20 •
řil se vlídným úsměvem a asi zapomněl na hvězdu a na
všecko, protože začal radostně: Guten Tag, Daniel! Wie geht
es dir? Ich hab dich schon lange nicht gesehen!
Odpověděl jsem trochu v rozpacích, ale pocítil jsem taky
radost, že ho vidím a že je pořád stejný. Guten Tag, Herr
Lehrer. Und wie geht es Ihnen? Řekl jsem a podal jsem mu
ruku. A tu jsem vedle sebe najednou uslyšel zašustění,
otočil jsem se a viděl jsem, jak pan Vladyka honem pospíchá pryč přes náměstí, jen za ním vlají šosy jeho balónového tranchcoatu. A najednou jsem dostal zuřivý vztek
a obrátil jsem se na pana učitele Katze a zeptal jsem se ho,
jestli jde domů a jestli ho mohu doprovodit, a šel jsem
s ním natruc přes celé náměstí a on na všechno zapomněl
a mluvili jsme o Hitlerovi a o válce a o cukrovce a pak
o malé Hannerle, které byly už tři roky a uměla prý už velmi dobře mluvit.
Viděla nás spousta lidí. Možná že otci za to někde připsali čárku. Ale mně to tenkrát bylo jedno, poněvadž jsem
měl pana učitele rád.
Pak obstavili některé léky a zakázali je prodávat židům.
Mezi nimi byl inzulín. Byl jsem zrovna v lékárně a mluvil
jsem s Vláďou Nosálem, který se tam učil na magistra, když
si do lékárny přišel pan učitel Katz pro inzulín. Nevěděl
o tom, že ho židům nesmějí prodávat. Slyšel jsem ho, jak
zdraví, a viděl jsem ho v černém svrchníku se sametovým
límcem mezi lahvičkami a křivulemi, za kterými jsme stáli
s Vláďou Nosálem v laboratoři. Viděl jsem také pana lékárníka Hesse, jak vytřeštil oči na pana učitele, odkašlal si
a řekl: Inzulín? Ano, řekl pan učitel. Jako vždycky; a pan lékárník chtěl něco říct, něco jiného, než pak řekl, protože
řekl, že tenhle týden ještě nedostal zásilku. A kdy ji dostanete? zeptal se vystrašeně pan učitel, a tu pan lékárník zrudnul, skoro zbrunátněl, jako můj otec při poslední návštěvě
pana učitele, a řekl: Počkejte, a vytáhl zpod pultu krabičku
a řekl, že má železnou zásobu pro nemocnici a že mu ji
• 21 •
zatím dá a nechá si pak jeho příděl ze zásilky. Pan učitel Katz
poděkoval a odešel a pan lékárník, pořád ještě rudý, přišel
k nám a nařídil Vláďovi, aby napsal inzulínovou kartu na
nějakou paní a aby to vždycky dával panu učiteli Katzovi,
ale opatrně, aby to nikdo neviděl, kdyby v lékárně byli lidé.
A potom jednou dali všechny židy z města do transportu. Šli brzo ráno. Vstal jsem, protože jsem celou noc myslel
na pana učitele Katze, a šel jsem na nádraží. Byl to sychravý, studený, šeredný podzimní den. U nádraží stála dlouhá
řada židů s kufry a ranečky. Schoval jsem se za roh hotelu
Hvězda, protože jsem nechtěl, aby mě viděli. Hlídal je nějaký německý voják. Hledal jsem v řadě pana učitele Katze.
Poznal jsem bratry Löbly, pana doktora Strasse, Sáru
Abelesovou s malinkým děťátkem v náručí, Leo Felda, pana
Lewitha, Itzika Khonů a pak jsem najednou uviděl pana
učitele Katze v černém svrchníku a vedle něho tlustou paní
Katzovou a Ruth v zeleném kabátě. Vedle ní stál dlouhý, šeredný pan Isidor Kafka, její manžel, a za ruku držela malou
holčičku se snědým obličejem a špinavýma punčoškama na
nohou. To byla Hannerle. Uviděl jsem ji tenkrát vlastně poprvé.
Potom voják něco vykřikl a řada se hnula a já viděl, jak
pan učitel Katz sbírá ze země balík, převázaný šňůrou,
a jak jde mezi ostatními k nádraží.
• 22 •
Josef Škvorecký
KUKAČKA
Historii Kukačky nezná nikdo. A snad se ten příběh ani nestal
a je to jenom legenda, mýtus. Kdo v něm bude hledat realismus, najde nepravděpodobnost. Ale v téhle historii nejde
o realismus. Což není válka spíš fantasmagorie než skutečnost, a je-li to skutečnost, jsme my skutečně lidé? A protože
válka je možná, není snad možná historie Kukačky?
Zná ji samozřejmě Sára Abelesová, která žije v Izraeli –
– jestli žije. Jistě ji znala stará paní Adele Rittenbachová
a také Leo Feld, jenomže ti už oba odešli cestou všeho těla;
Leo někdy v letech 1943–45 neznámo kde a neznámo jak,
paní Adele Rittenbachová roku 1945 v městském starobinci v K.
Stará paní Rittenbachová pracovala léta jako hospodyně
v domácnosti pana Husy, obchodvedoucího firmy Arpád
Ohrenzug, textil en gross & en detail, který se oženil s Němkou Tildou Schröderovou z B. Paní Rittenbachová byla vlastně součástí Tildiny výbavy; do služby u Schröderů nastoupila několik měsíců před tím, než se Tilda narodila, a dělala
tam pak napůl služku, napůl chůvu; její otec byl horský
tkadlec, a tak byla na práci zvyklá od malička. Němka to
ovšem byla, jak se říká, jako poleno, a v mých vzpomínkách
žije stále v zeleném dirndlu a s velkou nákupní kabelou, s níž
ráno co ráno obcházela mlékaře, řezníka a hokynáře a hlaholila silným německým hlasem, ale česky, asi takovou češtinou, jaké užívají kabaretní komici, když chtějí nehybné
• 23 •
obecenstvo vyprovokovat k smíchu: „Já sem Némka a ja se
tšéski nenaučila to nejtélši smert.“
Pan Husa naproti tomu pocházel z rodiny ryze české. Měl
nosopršku, kulatou, pečlivě vyholenou, švejkovskou tvář
a kudrnaté pačesy. Jeho tatínek býval hrobníkem na židovském hřbitově, a pan Husa se od mládí zdatně činil ve střižním velkoobchodě papá Ohrenzuga, kde to od učedníka
přes příručího dotáhl až na obchodvedoucího. Uměl baculatýma ručkama převracet na pultě těžké štůčky plátna jako
žonglér, a byl kdykoliv ochoten vynést obrovskou roli
gabardinu před krám za zákazníkem, aby se kupující na
denním světle mohl přesvědčit o žádoucím odstínu a odpovídající kvalitě.
To všechno až do jisté doby.
Sáru Abelesovou jsem znal ze školy. Byla hezká, černovlasá, černooká a závodila za S. K. K. ve skocích do vody
a v plavání naznak. Když mně bylo patnáct a jí sedmnáct,
začala se mi líbit víc, než se mi líbily ostatní hezké dívky v K., jenomže byla o ty dva roky starší, chodila s Leo Feldem, který byl okresním rekordmanem na 100 metrů kraul,
a o jazz se nezajímala.
A pak – mně bylo patnáct v roce 1939.
Mezi nejnápadnějšími změnami, které tento historický
rok provázely v městečku K., patří jedno z předních míst jistě metamorfóze, jež se udála s panem Husou. Pod nosoprškou mu zničehonic vyrašil černý knírek, velice podobný knírku Vůdce a říšského kancléře, a tento Vůdce se stal i
Vůdcem pana Husy. Kudrnaté pačesy padly za oběť holičské
mašince a zbylo po nich pruské strnisko; kolem úslužných
očí obchodvedoucího se vrásky složily do přísného vojáckého výrazu, ohnutý hřbet se napřímil a hlas začal znít
ostře, drsně a nevlídně. Změnila se i ortografie jeho jména:
nad „u“ se objevily dvě čárky a koncové „a“ se podle ne
• 24 •
zrovna lingvistického zákona umlautovalo. Zkrátka z pana
Husy se stal Herr Hüsse, obchodvedoucí se proměnil v treuhändera a přítel příručích se stal přítelem pana regierungskommissära Horsta Hermanna Kühla, pana Hünekeho
a pana ředitele Czermacka, o němž ještě bude řeč.
Všechny tyto změny odmítl uznat Ruda Husa, můj přítel
a spolužák. V dokladech mu sice přepsali národnost z české na německou, ale on se na kompoziční sešity tvrdošíjně
dál podepisoval jménem svých praotců, a nakonec odmítl
při hodinách německého jazyka mluvit německy.
Přirozeně, byl nezletilý, a jako takový odeslán proti své vůli na říšskoněmecké gymnazium v Bl., kde se prý při vyučování ideologie dopustil urážky říšského maršála. Dali ho tedy na vychování do Mnichova a posléze byl pedagogicky
svěřen říšskoněmecké branné moci, která si s ním už nepochybně poradila. Jak, to ovšem nevím. Do K. se Ruda nevrátil. Ale za války mívají lidé divné osudy.
Stará paní Rittenbachová měla od jisté doby kvůli Rudovi
víceméně domácí vězení. Když totiž rozhořčený Herr Hüsse
poslal nepovedeného syna do Mnichova, dala se v mlékárně
slyšet větou: „Ten náš Némec, to nény fupec šatna Némec,
der ist für mich ein ganz gemeiner Nazi!“ Paní Rittenbachová neuměla mluvit jinak než hodně nahlas, a věta brzo
vešla ve známost i v říšských kruzích městečka K. Od té doby chodila na nákupy česká služka – treuhänder si přirozeně
mohl dovolit dvě služebné – a stará paní Rittenbachová se
omezila na práce v domácnosti.
K těm, na jaře čtyřicátého roku, nečekaně znovu přibyly
povinnosti chůvy. Vůdce v té době volal po mužském dorostu, a parteigenosse Hüsse, poslušen vůdcova volání,
zplodil s manželkou po mnoha letech ještě jednoho syna,
kterému dal, podle kmotra, jímž byl sám regierungskomissär Kühl, říšskoněmecké jméno Horst.
• 25 •
Tou dobou také Sára Abelesová – ale tady už možná začíná jenom legenda, mýtus. A nežli opustím objektivní záznam událostí, bude snad lépe začít z jiného konce.
Musím vám říci ještě několik slov o Tildě Hüsseové, rozené Schröderové. Nevím, nebyla-li to svým způsobem femme fatale; jestli za náhlým němectvím pana Hüsseho nestála vlastně ona. Přirozeně se nepamatuji na začátky jejich
manželství, brali se v roce 1920, tedy čtyři roky před mým
narozením. Pro mě zůstává Tilda statnou, vysokou blondýnou, nepříjemnou jak činže tou zvláštní hlasitou německou
odrůdou nepříjemnosti. Paní Rittenbachová také mluvila
nahlas, ale to byl hlas staré Mutter Courage. Hlas Tildy
Schröderové byl arogantní, pronikavý hlas dobře živené
a problémy nezatížené německé ženy, hlas komandující
těch pět nebo šest nešťastných německých holek, které tvořily k-skou místní skupinu BDM. A Frau Tilda byla nejenom
leiterin nebo snad führerin této místní skupiny BDM, ale
duší vůbec veškeré německé činnosti v K., zprvu poněkud
chudičké, neboť v K. se k německé národnosti hlásilo všeho všudy osm rodin, ale průběhem války značně zmohutnělé, když byl do městečka umístěn jeden pěší pluk SS
divize Hermann Göring a za ním, jako roj včel za medem,
přitáhla karavana německých rodin, které obsadily nejlepší
židovské byty a nejvýnosnější české sinekury.
Ale dříve, kdysi, prý Tilda taková nebývala. Kdysi dávno
to prý bylo červenolící německé mädel, nesmělé a dobře
vychované, které se po sňatku s Čechem začalo horlivě učit
manželově mateřštině.
Já však Frau Hüsseovou česky nikdy mluvit neslyšel.
Také prý přestala, po roce 1933, kdy na ni jako na tolik
červenolících, červenajících se mädlat začal eroticko-ideologicky působit Vůdce. A co se snad kdy naučila z jazyka
západních Slovanů, to skryla v hlubině své chladné sudetské duše a nikdy se k tomu nepřiznala.
„Ach, die Tilde,“ svěřila se jednou, ještě před válkou, sta-
• 26 •
rá paní Rittenbachová mojí máti. „Die ist schon ganz verrückt. Fite, milospani, še néš te spat, polipí tycky portrét
tocho, wie heisst der Kerl, tocho Adolf Hitler? Na was sagen
sie dazu? Copak je tochle normal?“
Tahle stará paní Rittenbachová! Vlastně jediný konkrétní klíč k pravdě o kukačce mám od ní. Tenkrát byl už pan
Hüsse střelcem Flaku někde v okolí Hamburku, a stará paní
se proto mohla zas ukazovat na ulici. Ale jak bývala dřív
upovídaná, jak dříve hlaholila její kabaretní čeština po
k-ských hokynářstvích, tak byla nyní zamlklá, s nikým neztratila slovo, kráčela v odřeném zeleném dirndlu městečkem jako stín té veselé staré matky pluku a tlačila před
sebou sportovní kočárek s Horstem. Horst klečel na sedačce, obhlížel svět a vřískal nesrozumitelné německé otázky
na svou chůvu, a chůva na ně odpovídala polohlasem. Frau
Hüsse, jeho matka, neměla už tehdy na Horsta čas. Do roztrhání těla pracovala pro vítězství Říše jako vedoucí
Arbeitsamtu nebo snad už také jako velitelka Volkssturmu,
protože tohle bylo už někdy na sklonku války.
A tak jsme ji potkali, starou paní Rittenbachovou, na dolní cestě za nádražím, vlastně jen opuštěný kočárek
s Horstem, zaparkovaný před hokynářstvím. Horst na nás
vypoulil oči jako přezrálé borůvky a strčil si prst do nosu.
„Hele,“ řekl Benny-Přema, první altkař našeho bandu.
„Tohle je mladej Husa, ne?“
„Horst Hüsse,“ řekl jsem. „Bráška Rudy Husy, dej mu
Pánbu lehký vodpočinutí.“
Benny-Přema si se zájmem prohlížel černovlasé dítě.
„Teda bráchovi moc podobnej neni,“ pravil. „Ty voči,
ten porost na hlavě – vole, vypadá spíš jako –“
Vtom vyšla z krámu paní Rittenbachová.
„Dobrý den,“ pozdravili jsme ji a já v rozpacích řekl:
„Prohlížíme si tady Rudovýho bráchu.“
• 27 •
Staré paní, aspoň se mi to zdálo, se zaleskly oči.
„Ja, ja,“ řekla. „Der arme Rudi. Tepak je s nym konec.“
„Máte o něm nějaký zprávy?“ zeptal jsem se. Stará paní
zavrtěla hlavou.
„Je na vychotny fronta.“ Pak dodala s docela zřetelnou
ironií v hlase: „Er kämpft für den Fuja und Vaterland.“
„Nojo,“ řekl jsem.
„A tak tohle je jeho brácha.“
„Teda na Němce zrovna nevypadá, paní Rittenbachová, aspoň ne na čistou rasu,“ pravil Benny-Přema
a pohlédl spiklenecky na starou paní. Stará paní pohlédla
zamlženýma, vlhkýma očima na Bennyho-Přemu a po malém zaváhání řekla:
„Fšák to táky šatnej Némec nény,“ a pak jakoby znovu,
a ještě víc, zaváhala – aspoň se mi to zdálo – a řekla tiše:
„Ale taky šatnej Čech.“
„Jakto?“ zeptal jsem se, ale ve dveřích hokynářství se objevili nějací lidé a paní Rittenbachová se honem rozloučila.
„Tahle bába si to nějak moc bere,“ prohlásil BennyPřema. „Vsadim se, že jestli se po válce Ruda vrátí, tak bude z Horsta Čech jako poleno.“
Tehdy jsem netušil, že právě tohle podvečerní zastavení
s paní Rittenbachovou mě jednou přivede na stopu
kukačky.
Ale k čemu vlastně? Co na tom dnes záleží?
Ruda, jak jsem už řekl, se nikdy nevrátil, a jeho brášku
Horsta zastihl konec války bůhvíkde. Pan Hüsse prý padl
při náletu na Drážďany na jaře roku pětačtyřicátého a Frau
Tilde z K. zmizela několik dní před příchodem Rudé armády. Asi měsíc předtím odeslala Horsta k nějakým vzdáleným příbuzným do Würtenberska, nikdo nevěděl k jakým,
a nikdo se o to také nezajímal.
Totiž nikdo. Někdo přece. Někomu přece záleželo na osudu rodiny Němce Hüsseho. Neuhodli byste. Sáře Abelesové.
• 28 •
Ano. Mně je to docela jasné. Ale možná, že je to opravdu jenom moje fantazie. Paní Rittenbachová měla přece
Sáru ráda. A Sářina matka, která pocházela z Vídně
a češtinu lámala jen o málo líp než paní Rittenbachová, bývala prý v mládí nejlepší přítelkyní Tildy Husové. Což bylo docela přirozené; v K. žilo jenom nějakých osm německých rodin, a pět z toho na Hadrnici, s těmi se přece mladá
manželka obchodvedoucího stýkat nemohla. Přirozeně že
se spřátelila s mladou Vídeňačkou, která byla dosud plná
historek z Prátru a z cukráren okolo Schönbrunnu, a stará
paní Rittenbachová mívala proto na starosti nejenom
Rudu, ale často i Sáru.
Do života těchto mladých žen a matek zasáhly ovšem
vyšší, politické a národnostní zájmy, nová ideologie, kterou
Frau Tilde začala horlivě vyznávat. A tak to skončilo. Pokud
moje paměť sahá, nebylo už přátelství mezi Tildou a Alicí
Abelesovou, a když Alice v roce 1936 naštěstí zemřela, nešla jí Tilda ani na pohřeb.
Zato stará paní Rittenbachová ano, a její horácký, hlasitý pláč byl žalostným kontrapunktem té žalostné události.
Bývala potom hostem v Abelesovic kuchyni až do prvních
let říšského panství nad městečkem K. Až někdy do té doby, co se u mlékaře dala slyšet onou osudnou větou: „Ten
náš Némec, to nény fupec šatna Némec –“
A Sáře snad, jak to někdy bývá, nahradila do jisté míry
matku, nebo možná tetičku, nebo jí snad jenom dětskou
asociací připomínala Alici Abelesovou, která zemřela mladá
a v povědomí Sářině zůstala patrně spjata s dobrotivou
tváří staré služebné. Proto možná nebylo ani tak divné, že
první cesta po návratu do K. v červnu roku 1945 vedla Sáru
k té opuštěné staré Němce.
Stará paní ležela v městském chudobinci, sklácena mozkovou mrtvicí, a několik k-ských ultraradikálů poukazovalo na to, co vlastně dělá tato Němka v českém ústavu. Proto
i počínání Sáry Abelesové, která se vrátila z celé rodiny
• 29 •
sama jediná, nedošlo schválení v očích dam z městečka.
Tím spíš, když se rozneslo, že Sára mluvila se starou paní po
celý čas návštěvy výhradně německy.
„Vidíte je, židy, co s nima Hitler udělal, ale německy
mluvit nepřestanou,“ šeptaly si ty vlastenecké dámy v demokratickém rozhořčení. Ale pár dní po Sářině návštěvě
stará paní Rittenbachová zemřela a vyřešila tak sama
palčivý problém k-ských ultraradikálů. Na jejím pohřbu,
pokud se to dá nazvat pohřbem, nebyl samozřejmě nikdo.
Ani Sára. Protože ta hned po rozhovoru v chudobinci odjela do Prahy.
A v Praze také jsem náhodou narazil na další – a poslední – stopu kukačky. To bylo ovšem až po letech, v tom temném podzimu roku 1952, a musím se zmínit o Rebecce.
Kdo byla Rebekka? Byla, protože už není? Taková dívka,
jaké jsou ve velkých městech. Sama. Měla pokoj nad křižovatkou ulic, v centru Prahy, obzvláště krásný, když pršelo.
Když jsme leželi na gauči potmě a na zelenkavé tváři porcelánového Buddhy se střídaly odlesky dopravních signálů
z ulice, červená, oranžová, zelená, červená, oranžová, zelená –
A v jejích truchlivých gazelích očích by člověk vyčetl
všechen smutek, strach a úzkost z života a smrti, kdyby
Rebekka nevypadala, jako by vyskočila rovnou z písně Šalamounovy. Takže toho smutku si příliš nevšímali; byl
ostatně zasklen svitem těch očí, ve vlhkém lesku jiskřila
erotická světýlka, a Rebeččiny milosti byly utěšené, její
prsy jako dvé telátek blíženců srních spatřilo víc malířů,
sportovních rekordmanů, básníků, muzikantů a floutků, jako jsem byl já, ve velké Praze, než je pověsti takové dívky
zdrávo – a já jsem strašlivě žárlil.
Vlastně mě ani nepodváděla; polyandrie byla pro ni normálním stavem. Jenže to já neuznával. Chtěl jsem ji mít, tu
• 30 •
růži sáronskou, mít sám pro sebe, šest nebo sedm měsíců,
na kolik mi v tom věku obvykle vydržela láska, ale – a to
jsem nevěděl, protože jsem byl pitomý – ji děsila blízkost
smrti a ubíhavé nožky vteřin, ona prostě neměla čas věnovat šest nebo sedm drahocenných měsíců života výhradně
jednomu špatnému tenorsaxofonistovi s charakterem odpovídajícím osmadvacetiletému nočňátku.
A měla pravdu; snad to spíš věděla, než tušila, taková byla, Rebekka. Ani to jméno nebylo její, jenom si tak říkala.
A já se žárlivě pídil po každém náznaku nevěry a míval jsem
přirozeně bohatý lov, a potom jsem dělal scény. Dokonce
jsem zkusil ji bít, ale prala se jako kočka a pokus pro mě
skončil neslavně.
Ale o trošičku jiný než ostatní jsem snad přece jen byl.
Protože se mnou dovedla být smutná. A tohle se stalo někdy před vánocemi toho temného roku 1952, posledního
roku, jehož konce se dožila. Pršelo, do pokoje svítila lucerna z ulice a Rebekka byla v koupelně. Na psacím stole ležela kniha, z ní čouhal cípeček dopisu. Žárlivost mi nasadila
ostruhy, povytáhl jsem dopis psaný na leteckém papíře.
První mi do oka padl podpis, a žárlivost se uklidnila, protože v rohu dole, pod hustě popsanou stránkou, hleděla na
mě slova: Sarah Abeles, Jerusalem, nějaká adresa a číslo.
V úlevě, spojené s poněkud masochistickým pocitem zklamání, mi význam těch slov, toho jména hned nedošel. Už
jsem chtěl dopis zase zastrčit, ale najednou nějaká asociace
osvětlila šachtu paměti, zasutou lhostejností roků, a já ji
spatřil, v mokrém černém koupacím úboru na vršku skokanské věže na plovárně v K., Sáru Abelesovou, a potom její snědé, opálené tělo, jak v modrých a zlatých výškách nad hladinou letí vzduchem a kreslí do toho vzduchu estetické živé
obrazce.
Rychle jsem dopis vytáhl a horečně jsem přečetl větu
uprostřed stránky, namátkou, protože jsem chtěl nějakou
hltavou zkratkou přečíst najednou všechno, co bylo v dopise.
• 31 •
Osud tomu chtěl, že jsem přečetl právě jen tu jedinou
větu, vlastně útržky dvou vět: ...jsem, že ta smrt bude mít
chuť pomsty, a zatím to pro mne bylo dvojnásobné utrpení.
A tak už vím, že krev nemůže padat na syny a člověk nemůže
nenávidět nevi... ale vtom vrzly dveře z koupelny a vstoupila Rebekka.
„Co to čteš? Nech to bejt!“ vyjela ostře, skočila po mně
jako lasice a vyškubla mi dopis z ruky. „Tisíckrát jsem ti říkala, aby ses mi v mejch věcech nehrabal.“
„No promiň, promiň,“ řekl jsem. „Čouhalo to z knížky
a viděl jsem ten podpis.“
„Tím spíš. Věděls, že od chlapa to není, tak co to nenecháš
na pokoji.“ Rebekka nahněvaně ukládala dopis do lakované
čínské skříňky, od níž klíček nosila na zlatém řetízku kolem
krku. Všichni to pokládali za výstřednost, jenže bůhví.
„Tys znala Sáru Abelesovou?“ zeptal jsem se.
„Ty taky?“ otočila se na mě.
„Byla z K., ne?“
„Byla.“
„No, abych ji neznal. K-skou sexbombu,“ řekl jsem cynicky.
„Nech si ty duchaplnosti,“ odsekla Rebekka, kupodivu
chladně, ačkoliv jindy jí takové věci vůbec nevadily.
„Promiň,“ řekl jsem, „ale já se na ni dobře pamatuju.
Filmovej typ. Měla děcko s Leo Feldem. Tenkrát to byla
v K. úplná rarita, v roce devatenáctsetčtyřicet, a židovský
dítě. V Terezíně o něj přišla, viď?“
Rebekka po mně šlehla krásnýma očima. Jako kdyby se
ušklíbla.
„V Osvětimi,“ řekla. „Jediný blond židovský dítě v celým
Terezíně. Viděls někdy blonďatýho žida?“
Nechápal jsem, proč se ptá.
„Proč ne,“ řekl jsem. „Třeba Arnošt –“
„Ale znals Sáru a znals Felda, ne?“ skočila mi do řeči.
Rozbřesklo se mi. Hvízdl jsem. Bylo mi ovšem osmadvacet
• 32 •
a houby jsem věděl, co je to doopravdy láska a jaké skutečně
dovedou být ženské. Hvízdl jsem.
„Jo tak, ty myslíš, že to Sára neměla s Feldem –?“
„Ale ne,“ Rebekka se znovu ušklíbla, „to –“
Vtom zazvonil zvonek. Rebekka se zarazila a zeptala se:
„Co je vlastně dnes za den?“
Připadalo mi to jako nelogická otázka, teprve později
jsem pochopil, že byla docela logická. Když jsem si potom
uvědomil, že Rebekka je zapomnětlivá, že má tolik známých, že – teprve potom, když jsem se v záchvatu žárlivosti uraženě odešel ožrat do T-Clubu.
Protože za dveřmi, svůdně rozesmátý a s kytičkou vzácných zimních růží, stál slavný básník Jan Vrchcolský, který
měl vlastně přijít až zítra, ve čtvrtek, kdy já měl být na zájezdu, jenomže Rebekka měla v hlavě pořád tisíc věcí najednou a všechno to popletla.
Takže rozhovor o Sáře Abelesové jsme ten den nedokončili. Místo toho došlo k trapné situaci s Vrchcolasem, se rdící se Rebekkou a se mnou, který jsem dosáhl překrásné barvy vařených raků a celý trapas vyřešil nakonec tou opicí
v T-Clubu.
Rozhovor o Sáře jsme vůbec nikdy nedokončili, protože
brzo nato Rebekka odešla.
A vlastně ani to nebyla poslední stopa kukačky. Poslední
z těch několika málo stop, které po sobě zanechala, jsem
objevil v brožuře, jež se mi náhodou dostala do ruky nedávno, patnáct let po návratu Sáry Abelesové z Osvětimi.
Byl to vlastně soupis československých občanů zavlečených do Říše, které se nepodařilo vypátrat. Lidické děti, totálně nasazení, kteří zmizeli v lágrech a zbořeništích, příslušníci
Technische Nothilfe, Todtovy organizace, osamělí nešťastníci,
jež pohltila periférie veliké války. Když jsem ta mně nic neříkající jména lidských tragédií přelétával zrakem, trčelo
• 33 •
najednou mezi nimi jedno, které jako by se tam dostalo omylem. Ale pro mě bylo jediným z těch mnoha jmen, jehož tragédie nebo snad jenom historie měla konkrétní lesk vzpomínek na městečko K., na starou paní Rittenbachovou, na Tildu,
na pana Husu-Hüsseho. Neboť to jméno mezi jmény jako
Borůvka nebo Sedláček znělo Horst Hüsse.
A najednou mi bylo úplně jasné všechno. Nemělo smysl
chodit na příslušné oddělení ministerstva a ověřovat si, že
po Horstu Hüssem pátrali agenti ministerstva na žádost
Sáry Abelesové, narozené 1922 v K. Protože to vím. Protože to je ten mýtus, to podobenství, které svou pravdou už
přesahuje tuhle detektivku mých vzpomínek.
Ale snad v obrazu dedukce chybí ještě jeden článek. Ten
článek je místopis městečka K. a rozhovor, který stará paní
Rittenbachová vedla v prvním roce války, po půlnoční mši
v roce 1939 s mojí matkou.
Totiž pan Husa, když metamorfoval v Herr Hüsseho
a místo v tmavošedém dvouřaďáku obchodvedoucího začal
chodit v černých rajtkách, přesídlil do vily pana Abelese
a původního majitele přestěhoval do opuštěného zahradníkova domku ve vzdáleném koutě veliké zahrady, která dům
obklopovala; odtud později odešel pan Abeles s rodinou do
židovské školy a ještě později do ghetta v terezínské pevnosti.
A v tomhle zahradnickém domku narodil se Sáře Abelesové v únoru roku 1940 syn Abraham, a způsobil tím v městečku jistou senzaci. Mladé židovské ženy už tehdy nemívaly děti, neboť to už i z legálního hlediska bylo pochybné.
Rozmnožování rasy, určené k vyhubení – nějaká zákonná
opatření, myslím, existovala, nebo se o nich jednalo, rozhodně zákrok andělíčkářky by v takovém případě sotva stačil naplnit skutkovou podstatu trestního činu. Ale Sára
Abele-sová přesto dítě měla, syna Abrahama, Abrahama snad
proto, že s tím jménem spojila jakási zoufalá naděje představu muže, jenž vyvedl Izrael ze zajetí egyptského.
• 34 •
Rozumíte?
A když jsme toho předchozího roku šli z půlnoční, mrazem a větrem zimní noci, zaslechl jsem úryvky hovoru, který vedla polohlasem máti se starou paní Rittenbachovou. „On to nemuše tak nechat, milospani,“ šeptala
jevištním šepotem stará paní. „Ja šikám, že musi pšijit trest.
Gottesstrafe. A my se kášty osobně musime stát pomocnik
s tim trest, Frau Dirigent, jinač se Mu nemušem tivat to
óči...“
Tak to tedy bylo. Horst Hüsse spatřil nakrátko světlo světa 27. 2. 1940 a do téhož světa vešel skoro současně
Abraham Abeles. Tehdy ještě ženy nerodily v nemocnicích.
Večer, a po něm temná noc, a na zahradě tma. Novorozené
děti jsou všechny stejné, je třeba jim na zadničky lepit leukoplast se jménem nebo číslem, a tenkrát ještě ženy rodily
individuálně, doma, každá sama.
Takže provést to bylo celkem jednoduché; stará paní
Rittenbachová vykonala svůj malý čin, jímž chtěla pomoci
bohu. Složitější bylo to vymyslet, odhodlat se k tomu. To je
také jediná součást děje, kterou si představit nedovedu; nevím, jak bylo Sáře, jak si to představovala, jak přesvědčila
sama sebe, že jí bude lehčeji, že bude dokonce cítit zadostiučinění, slast pomsty, až jí někde v těch tehdy ještě neznámých krajinách hrůzy vezmou dítě a vykonají na něm tu
malou částečku velkého plánu se strašlivě úředním názvem
Konečné řešení, Endlösung, či co si pro to vymysleli. A jak
se její vlastní dítě promění v docela jiného člověka, ale
bude aspoň žít, kukaččí mládě, které nikdy nepozná svou
matku –
Když se mi všechny ty neuvěřitelné, a přesto logické,
a proto snad pravdivé věci začaly skládat v obraz jedné
• 35 •
nikoli největší z tragédií tehdejšího času, vzpomněl jsem si
na věty ze Sářina dopisu. Ze zapomenutých hloubek knihovny jsem vytáhl knihu jejích předků. Četl jsem: Tehdy Herodes
uzřev, že by oklamán byl od mudrců, rozhněval se náramně,
a poslav, zmordoval všecky dítky, kteréž byly v Betlémě i ve všech
končinách jeho, od dvouletých a níže, podlé času, na kterýž se
byl pilně vyptal od mudrců. A dále: Když pak umřel Herodes, aj,
anděl Páně ukázal se Josefovi ve snách v Egyptě. Řka: Vstana,
vezmi dítě i matku jeho, a jdiž do země Izraelské, neboť jsou
zemřeli ti, kteříž hledali bezživotí dítěte. A to už jsem bezpečně věděl, že tady je ta skutečně poslední stopa kukačky; pramen, odkud kukačka čerpala inspiraci.
Pro zoufalství toho činu mi slova ovšem schází. Nejsem
autorita na mateřskou lásku. A o mateřskou lásku mi taky
nejde, o vehnání slzí do očí, o psychologii bolesti, o záznam
holého faktu. Vůbec mi nejde o lásku, ale o smysl toho poselství, toho nikdy nevyřčeného mýtu, o smysl smrti toho
druhého dítěte, tak docela jiný než smysl smrti milionu
ostatních osvětimských dětí.
Protože tu bylo ještě to druhé dítě, které mělo být utraceno jako oběť a jako pomsta. To jediné dítě z milionu dětí, jehož smrt měla v matčiných prsou probudit alespoň
záchvěv řeřavé libosti, která vždycky spočívá na dně dokonané pomsty.
Zalistoval jsem znovu v knize a zrak mi padl na tato slova: Kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto... lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí na hrdlo jeho a pohřížen
byl do hlubokosti mořské.
V kralické češtině se nevyznám a nevím přesně, jaký význam mělo pro zbožné překladatele sloveso „pohoršiti“. Já
je v tomto kontextu čtu, lingvisticky nepochybně špatně,
• 36 •
jako „ublížiti“. Já ovšem čtu patrně špatně celou tu knihu,
neboť ve mně dávno okorala dětská víra a nahradila ji skepse. Jenomže ani Sářina inspirace nebyla náboženská,
a pak, ani ta kniha není od boha. Je to lidské dílo, je v něm
uložena lidská zkušenost.
Takže i ze Sářiny pomsty zbyly nakonec jenom lidské
slzy, snad nejlidštější slzy, jaké kdy prolily matky v Osvětimi. Nebyly to už slzy mateřského pudu, ale slzy lidského
soucitu, který je díkybohu snad přece jen hlubší než Macocha naší nenávisti.
Jak jinak si totiž vysvětlit Sářina slova?... jsem, že ta smrt
bude mít chuť pomsty, a zatím to pro mne bylo dvojnásobné
utrpení... Jak jinak interpretovat jejich smysl než jako – promiňte mi tu rétoriku – potvrzení lidskosti nad atavismem,
potvrzení člověka nad válkou, nad bestialitou, nad kostlivou zimou té šílenosti, která je shrnuta ve slově fašismus?
A to je tedy poslední stopa po kukačce. Kdo ví, jak to bylo, a jestli to všechno není jen mýtus ztraceného času? Byla
to však lidská kukačka a lidské mládě. Snad z něho někde,
bůhvíkde, protože kukačka je už nikdy nenašla, vyrůstá člověk, který nebude ochoten přispívat svou troškou k jakýmkoli Konečným řešením, jaká si ještě mozek starého světa
vymyslí. Pokud nezahynulo v těch jarních dnech pětačtyřicátého roku, kdy na zem padaly poslední bomby. Anebo
pokud ho později nezlákaly bubny a píšťaly, znovu zpívající svou vábivou krysí píseň.
Ale kdo ví? Kdo může říct? Snad je i tato možnost poslední pečetí lidskosti, kterou nikdy, v žádném případě, nelze potvrdit vraždou.
• 37 •
Ladislav Fuks
(1923–1994)
Ladislav Fuks se narodil v Praze, v rodině policejního úředníka.
Na gymnáziu maturoval v roce 1942. Sám židovského původu nebyl,
ale vzpomínky na to, jak byli jeho židovští spolužáci šikanováni
některými fašizujícími profesory a jak poté zmizeli beze stopy, mu pevně
utkvěly v paměti a odrážejí se i v jeho díle. Po válce Fuks vystudoval
filozofii a psychologii na FFUK a posléze, dálkově, ještě dějiny umění.
Tomuto poslednímu oboru se také nejdříve věnoval, jako pracovník
Státní památkové správy, v letech 1953–1959 byl zaměstnancem
Národní galerie v Praze. Od roku 1963, kdy jeho prvotina, román
„Pan Theodor Mundstock“, dosáhla velkého úspěchu, se však už trvale
věnoval práci spisovatele. Podnikl několik kratších studijních
cest (Itálie), trvale žil v Praze.
Svět člověka, postiženého bezprostředně nacismem, představuje už
výše zmíněná prvotina. Absurdní přípravy hlavního hrdiny na existenci
v koncentračním táboře končí jeho neméně absurdní smrtí.
Sbírka povídek „Mí černovlasí bratři“ (1964) a román „Variace pro temnou strunu“ (1966) čerpají právě z válečných gymnaziálních
vzpomínek. Symbolem se stává postava ředitele krematoria ve slavné
novele „Spalovač mrtvol“ (1969). Zde už vývoj hlavního hrdiny,
jehož skryté dispozice ke zlu se pod vlivem situace projeví a rozvíjejí,
představují pochmurný obraz možnosti vývoje člověka v jakékoli totalitě,
i když některé detaily odkazují k období nacismu.
Také další romány Ladislava Fukse: „Myši Natálie Mooshabrové“
(1967) či „Vévodkyně a kuchařka“ (1983) patří k pozoruhodným dílům,
jež v totalitní – tentokrát komunistické – literatuře vynikala.
• 40 •
Ladislav Fuks
VARIACE
PRO TEMNOU STRUNU
V úterý napadl sníh a místo vyučování jsme byli na školním filmu. Dávali „Výrobu zápalek“ a „Sůl nad zlato“, což
však nebyla ta známá pohádka, nýbrž film o dobývání soli,
a nakonec „Pěstování tabáku“. Bylo to všechno tak nesmírně úchvatné, že Buka po představení řekl, že se mu
z toho chce zvracet, a Tieftrunk řekl něco ještě daleko horšího. Jen to „Pěstování tabáku“ vzal trochu na milost,
a když jsme vyšli na ulici, zapálil si cigaretu... Ve středu přišel do školy hrnčíř a v kreslírně předváděl, jak se dělá nádobí. Bosou nohou, na níž měl tenkou punčochu bez prstů, šlapal dole kruh, nahoře se mu to točilo a pod rukama
mu tam rostl džbánek, Kolomaz na něho vybíral po šestáku. A ve čtvrtek bylo pochodové cvičení.
Šlo celé gymnázium, ale každá třída šla zvlášť a jinam.
My jsme šli se svým panem profesorem třídním, dvě hodiny tam a čtyři nazpět, zpola v blátě, zpola ve sněhu, daleko
za město. Procházeli jsme několika vesnicemi, v nichž jsem
nikdy v životě nebyl, a lidé vybíhali z chalup, zírali na nás,
a někteří nám dokonce mávali, jako bychom byli průvod
nebo vojáci. V jedné vesnici si Tieftrunk odskočil na malou
stranu do hospody, která stála při cestě a byla otevřená, ale
věděli jsme, že nejde na malou stranu, nýbrž na pivo, jen
Doubek říkal, že může jít na oboje. Tieftrunk nás dohnal až
za vsí u jednoho zpola zamrzlého potoka.
V lese jsme měli odpočinek, abychom se najedli. Ale nikdo nejedl, neboť každý snědl, co měl z domova, už cestou.
• 41 •
Protože bylo vlhko a zima, honili jsme se mezi stromy
a lezli do houští, jediný Fürst stál celou tu dobu u stromu,
aby si neumazal šaty, a když pan profesor posléze zapískal
na píšťalku, scházeli jsme se ze všech stran, mnozí až z velké dálky, až z druhého lesa.
V pátek nepřišel do školy češtinář, neboť z toho včerejšího pochodového cvičení ochořel, a to byla velká škoda, měl začít s výkladem Svatební košile. Ale zato jsme se
dozvěděli od chlapců z kvinty A, co se mu vlastně na
tom pochoďáku stalo. Byl se svou třídou, kvintou A, kdesi
u Svatojanských proudů, ale vlastně tam vůbec nedošli.
Spletli si cestu už hned v městě na křižovatce u mydlářství,
a místo ve Svatojanských proudech se ocitli na úpatí Řípu.
Ocitli se tam vlastně jen tři, protože ostatní cestou utekli,
mnozí prý vůbec ani nevykročili z města, ba ani ne z té křižovatky u mydlářství. „Že je nás málo, není div,“ řekl češtinář na úpatí Řípu k těm třem, kteří s ním došli až tam, „to
jsou také nápady, vymýšlet si pochodové cvičení v tomhle
blátě a sněhu. Na takovou věc může přijít jedině pan ředitel. Je teď velitelem Cé Pé O a chce z vás mít dobré vojáky.
On byl přece také dobrý voják, sloužil za světové války
v Praze u saniťáků... Ale když už jsme tady u toho Řípu,“ řekl, „musím vám něco vyložit z českých dějin.“ A začal vykládat o Kazi, Tetě a Libuši... V pátek tedy nepřišel češtinář
do školy, neboť ochořel, a bohužel tedy nezačal výklad
Svatební košile. A v sobotu jsou narozeniny Mojžíše Katze...
Narozeniny Katze v sobotu ve čtyři odpoledne, kdy má
být u nich takový malý večírek...
Jenže než byly čtyři odpoledne a u Katzů začal večírek,
zažili jsme si své. První hodinu byl zeměpis... zeměpisář byl
dnes obzvlášť zamračený, a ke všemu ho ještě Tieftrunk
a Buka popudili hned na začátku, neboť byli vyvoláni jako
první.
Zeptal se Tieftrunka, co se dělá z ostranky jaderské,
a Tieftrunk řekl, že z ní Féničané vyráběli s v é známé pur-
• 42 •
purové barvy, jak se o tom učíme v d ě j e p i s e. Přitom
hleděl na zeměpisáře, jako by mu co chvíli chtěl říci něco
neslušného a dát si ruce do kapes. Zeměpisář na něho matně pohlédl a řekl: „Jak to, vyráběli s v é známé barvy. C iz í ne?“ „Cizí ne,“ řekl Tieftrunk s předstíranou ospalostí.
Rozčileně mu dal pětku, posadil ho a vyvolal Buku. Šel
k tabuli celý rudý, sotva vzteky dýchal. Ptal se ho, jak se dá
otevřít ústřice. Buka na něho chvíli hleděl skoro jako
Tieftrunk, jen mu říci něco neslušného a dát si ruce do kapes, pak řekl, že tohle jsme v p ř í r o d o p i s e ještě neměli... Zeměpisář málem strnul a chtěl bouchnout do stolu,
ale Buka provedl v poslední chvíli neuvěřitelnou věc. Věc,
kterou dosud nikdo neudělal, ba na ni nikdo ani nepřišel.
Na zeměpisáře s e u s m á l, pokrčil rameny a nedbale řekl,
že se snad dá otvírat octem. Když ji pokapeme. Že to ještě
nezkoušel... Vylítl jako divý a zvolal, ať mu to poví někdo
jiný. Čím se dá otevřít ústřice – a mávl na Doubka. Řekl, že
se má nechat ležet na slunci a otevře se sama, ovšem
Doubek je kejklíř. Křikl, že ne, a mávl na Bronowskiho. Čím
se dá otevřít ústřice. A Bronowski celý červený vstal a řekl
„nožem“. Dal všem pětky a hrozně rozčilen vyvolal
Kchonyho, Arnsteina a Katze. Vrátili se do lavice – kromě
Katze – úplně zničeni. Arnstein byl jako stěna, Kchony brečel a já si myslil: ty pacholku zeměpisnej, kdybys pošel.
Když zvonilo, všichni jsme si oddychli.
Už včera po pochodovém cvičení mi Kchony prozradil,
co Katz na dnešek chystá. „Má narozeniny,“ pošeptal mi,
„pozve některé na večírek. Oni mají doma úplné sály,“ řekl, „mají okna do ulice... a on zítra o přestávce některé
obejde a pozve.“ A teď po zeměpise Katz skutečně některé
obcházel a zval. Bez dlouhých řečí a nenápadně, aby dnes
ve čtyři k němu přišli, a já přemýšlel, co mu mám přinést. Myslil jsem na to celé dopoledne, v hodinách i o přestávkách, ale nic kloudného mě nenapadlo. Teprve k polednímu mě osvítilo jakési dobré světlo a já si vzpomněl.
• 43 •
Na bonboniéru... Na bonboniéru, ale takovou, připomenul
jsem si, která se pro něho hodí. S krajinou, kyticí nebo kočkou.
Odpoledne mi matka dala dvacet korun. Musil jsem si
vzít lepší šaty, bílou košili a kravatu, byla to ta kravata, kterou jsem měl loni u vyslance, a musil jsem si vyčistit boty.
Když jsem odcházel, zaslechl jsem, že před pracovnou právě někdo něco říká o páru facek. „Takhle pár facek by potřeboval...“ a pak jsem slyšel... nevím, co jsem slyšel, vlastně jsem neslyšel už nic, protože jsem vyšel z bytu a třískl
dveřmi. Na křižovatce u mydlářství jsem koupil bonboniéru. Byl na ní obrázek malé kočky s mašlí, zabalila mi ji do
krásného modrého papíru a převázala stužkou, dal jsem jí
dvacet korun, ale stála šestnáct, takže čtyři koruny mi ještě
zbyly v kapse. Ke Katzům jsem došel ve čtvrt na pět.
Otevřela mi mladší žena v bílé zástěře, zřejmě služebná.
Katz mě uvítal na konci dlouhé předsíně, kam vyšel s matkou, krásnou prošedlou paní. Usmála se na mě velmi vlídně a já jí políbil ruku. Katz, který měl tmavé sváteční šaty,
řekl, že bohužel jedna věc nevyšla: že není doma otec...
„Není doma otec, odjel do lázní se sestrou, je trochu nemocná,“ řekl, „je to škoda. Ale co dělat. Pojď...“
Tam, kam jsme vešli, byly dva velké pokoje, spojené širokými posuvnými skleněnými dveřmi, dva úplné sály,
Kchony měl pravdu. Ani bych byl neřekl, že by v tomhle
domě mohly být tak velké pokoje. Byly tu klubovky, křesla
a pohovky, nízké stolky, komody a příborníky, na zdech
obrazy ve zlatých rámech. Mezi okny nad podstavcem byl
portrét staršího muže v širším černém klobouku, se zarostlou bradou a tmavými tvářemi, pod ním stál sedmiramenný svícen. Mnozí hoši tu už byli. I Brachtl a Mínek tu už byli, přinesli Katzovi krabice, ležely s dárky ostatních na jednom stole. Dal jsem Katzovi svou bonboniéru, měl radost,
• 44 •
chvíli ji držel v ruce a usmíval se. Pak ještě někdo zvonil,
na chvíli se omluvil a radostně vyběhl do předsíně. Přišel
Bronowski, Buka, Kopejtko a také – skoro jsem strnul –
– Fürst. Vešel nažehlený a vyšňořený, se zdviženým nosem... Paní Katzová nás pak zavedla do jídelny, jež nebyla
spojena s těmito sály. Na obrovském rozloženém stole byly
mísy cukroví, dortů a bábovek jako v cukrárně a uprostřed
všech mís stála kytice růží. Tu asi Katz dostal od rodičů, napadlo mě, a pak jsem si všiml, že nad kyticí visí velký křišťálový lustr, který září a plane, a na čelní zdi je obrovské
broušené zrcadlo. Přišla mladší služebná s nádobím a začala s paní Katzovou nalévat čokoládu. „Ještě přijde cukroví
a čokoláda vedle,“ usmál se Katz, který seděl v čele stolu
vedle matky a Datla, mínil zřejmě oba sály, v nichž jsme byli předtím, „také dort s ananasem. Tak jez,“ řekl Kchonymu,
který se krčil vedle Arnsteina a nějak se neosmělil vzít si
dort, a Kchony pak hrábl a vzal si. Buka, Tieftrunk, Hlásný,
Grund a ostatní si brali dosti nenuceně, dokonce i Dohaltský, který je velmi dobře vychovaný, ba i Jirka Mínek.
Spatřil jsem Fürsta mezi Cardou a Chvojkou, jak s hlavou
zdviženou také nabírá a jí, ale opatrně, aby si neporousal
naškrobený límec, musil jsem se odvrátit. Všiml jsem si nyní lépe Katzovy matky. Byla vskutku krásná, lehce prošedlá,
na jejích rtech, jež mi připadaly jako ústa nějaké krásné
sochy, bylo trochu temně červené růže, pod vlnou vlasů se
třpytily dvě zlaté náušnice s temně fialovými kameny.
Velmi vlídně nás vybízela, abychom jedli, a tu jsem si všiml, že má i krásné ruce, jemné bílé ruce s několika prsteny.
„Já vás pak opustím, abyste se mohli dobře bavit,“ usmála se,
a vskutku, brzy popřála dobrou zábavu a odešla. Když jsme
pak vzápětí dopili čokoládu, která voněla sladkou kávou, Katz
navrhl, abychom se vrátili do pokojů, a já byl náhle rád.
V těch sálech mi bylo jaksi lépe než zde v jídelně u velikého
prostřeného stolu s vázou růží, broušeným zrcadlem a křišťálovým lustrem... no a pak...
• 45 •
„Ne abys kouřil,“ zasmál se Katz, když přistoupil v prvním sále k jednomu stolku, na němž stála nějaká fotografie,
a podal Tieftrunkovi barevnou krabičku cigaret a sirky, „tuhle jsou popelníky. Nechceš taky?“ zeptal se Kchonyho,
který na ně zíral, ale ten se zavrtěl a strčil do Arnsteina.
„Ten zeměpisář,“ řekl Arnstein a Katz se jen usmál a mávl
rukou. „Je to blázen,“ řekl Buka. „Blázen a jednou mu dám
pěstí,“ řekl Tieftrunk a sklepl popel do popelníku. „A já ho
jednou asi dočista zabiju,“ řekl Brachtl a pohlédl na mne
a Mínka, vskutku, sliboval mu to už loni. Sedli jsme si porůznu do křesel a na pohovky ke stolkům, někteří odešli do
vedlejšího sálu, byl mezi nimi i Fürst, pak přišla mladší služebná s podnosem cukroví, pokryla jím stolky, přišla ještě
třikrát s dalším a s čokoládou v šálcích... konečně jsem přistoupil ke Katzovi, který právě stál u stolku, na němž byly
cigarety a fotografie.
„Ty máš sestru,“ řekl jsem.
„Starší sestru,“ kývl Katz, „však ji někdy uvidíš. Teď je
s otcem na léčení. Ale není to vlastně má pravá sestra,“ řekl tiše, „je adoptovaná. Víš, rodiče si ji vzali za svou, to se
může. Jednou, když byli v Palestině, ji tam objevili, vzali ji
a dovezli do Prahy. To jsem ještě nebyl na světě...“
„A kdo je tenhle chlapec...“ ukázal jsem na fotografii na
stolku, všiml jsem si, že na fotografii je vskutku nějaký
chlapec, „to jsi ty, viď? Když jsi byl malý...“
„Já nevím,“ usmál se Katz, „možná že jsem to já...“
Byl to jistě žert, a už jsem se chtěl také usmát, když mi
něco setřelo úsměv ze rtů. Za chvíli se mě Katz zeptal, co mi
je. Stál jsem právě pod obrazem toho židovského starce, visícím nad svícnem.
„Pojď vedle,“ řekl mi, „povím ti, co právě čtu.“
Prošli jsme širokými skleněnými dveřmi do vedlejšího
pokoje, kde v jednom koutě v klubovkách Brachtl, Mínek,
Bronowski, Buka a Hlásný jedli dorty, také Fürst, stoupli
jsme si k protější zdi a Katz řekl:
• 46 •
„Tu knížku, co čtu, bych ti měl někdy půjčit. Rád čteš?“
Když jsem se zašklebil, usmál se a řekl:
„Všemu v ní nerozumím, ale to je jedno. Píše se tam, že
když si člověk něco přeje a soustředí se na to a pořád na to
myslí, tak že se mu to jednou vyplní. Že to prostě těmi myšlenkami přitáhne, protože takové myšlenky jsou vlastně veliká síla. Tak se může stát velkým vědcem nebo umělcem,
třeba slavným dirigentem, zpěvákem nebo malířem, prostě
vším, jen když se na to soustředí a jde vytrvale za tím. Když
však myslí na neštěstí a pořád se jen bojí všeho, co ho potká a nemine, tak pak ho to opravdu nemine...“
Napadlo mě, že já se už skoro nebojím, leda snad ještě
v některých chvílích, snad jsem se trochu změnil v té poslední době, nebo snad ne? a napadlo mě také, že se asi Katz
sám podle té knížky řídí. Asi z něho bude velký vědec,
umělec nebo básník, a já bych mu to přál. Jemu rozhodně
ano. Pak mi blesklo hlavou, co jsem nedávno slyšel o nových zákonech v Německu, o stíhání Židů, o pokutě miliardy marek, chvilku jsem byl zticha, ač to s Katzem nesouviselo, a Katz se mě zeptal, nač myslím.
„Ale na to, že máme jednu známou,“ řekl jsem, „je to taková velká kostnatá ženská s lorňonem a korunkou na červených vlasech, nějaká německá kněžna. Ale vlastně naší
známou vůbec není. Viděli jsme ji jen jednou, je pyšná jako páv, jako tamhleta bídná opice v tom naškrobeném límci...“ ukázal jsem za skleněné dveře, kde se právě objevil
Fürst, asi tam přešel z tohoto sálu, když jsme sem s Katzem
vešli... „ale to nic. Co je ještě,“ řekl jsem, „v té knížce...“
„Je tam ještě kapitola o štěstí,“ usmál se. „Jestli člověk
chce být šťastný,“ usmál se trochu nepřítomně, „pak nemá,
to je zajímavé, nikomu ubližovat. Aspoň ne vědomě, protože když někomu vědomě ublíží, tak se to pak k němu vrací.
Třeba ne hned, třeba až za rok, za dva, za deset... možná,
říká se tam, že právě váš život proběhne tak, že bude výsměchem všemu, co se hlásá o... my však budeme stát nad
• 47 •
vámi s přesvědčením neotřesným, budeme dál věřit, že ta
vaše zkušenost je pouze výjimkou z pravidla... zdánlivou...
jsou způsoby života, které se zcela jistě vymstí. Nikdy nikdo
nemá nikoho soudit, protože nemá jistotu, jestli bude spravedlivý a neublíží, k tomu by musil znát všechny
okolnosti, a kdo ví, zda je zná, možná že ani dost málo. Pak
se tam též praví,“ řekl a pohlédl do druhého kouta, kde seděl Brachtl, Mínek, Bronowski, Buka a Hlásný a nyní k nim
přišel z vedlejšího sálu i Grund, „že nemáme žádnému člověku brát svobodu a radost ze života, a že kdo to dělá, je
špatný. Ale že tohle není nic nového, to že už lidé mohou
vědět dávno. Já si tuhle vzpomněl,“ řekl a usmál se, „že se to
učíme i v náboženství. No a pak se v té knize ještě říká, že nikdy nemáme u s t u p o v a t n á s i l í,“ usmál se,
„a pak se tam píše o harfě. O h a r f ě, no a to je prostě... to
je prostě tak, jako bys slyšel Eola.“
Nevěděl jsem, co je to „Eola,“ ale harfa mě dost zajímala. Co naplat, Katz byl kromě Grunda nejlepší žák ve třídě.
Kývl jsem a on řekl:
„Tak si pojď tamhle sednout, vem si dort, to je ananasový a ten je nejlepší.“
Sedli jsme si ke stolku, vzal jsem si dort s ananasem, byl
vskutku nejlepší, a zatímco jsem jej pomalu jedl a pil čokoládu, Katz řekl: „Prostě, to je tak. Člověk je jako harfa,
n a k t e r o u h r a j e v í t r, a l e t a k é o n s á m. On
sám na sebe, není to zvláštní? Je to dost zvláštní, t e n ž iv o t... je to jako t a n e c. No a jako jsou všelijaké struny na
harfě,“ usmál se s šálkem u úst, „tak jsou také v člověku.
Jsou v něm struny nejvyšší, ale ty jsou nejslabší, jako na
harfě, takže je člověk někdy ani nezaslechne, a někdy se
jich celý život ani sám nedotkne, neozvou se v něm celý život, anebo když, tak jen občas jako takové cinknutí či zazvonění, které hned zanikne ve strunách nižších. V člověku jsou však také struny hlubší a hluboké, no a pak...“ Katz
lehce zdvihl obočí a pohlédl na dort, který si pomalu ukra-
• 48 •
joval lžičkou, „pak je v každém člověku i jedna s t r u n a
t e m n á.“ Dolízl jsem čokoládu na dně šálku a zvědavě na
něho pohlédl.
„Jedna struna temná,“ řekl, „a té temné struny v sobě se
člověk nemá dotýkat. Na všechny struny má hrát, ale jen
ne na tu temnou strunu.“
„A co když na ni hraje t e n v í t r,“ řekl jsem, neboť to
bylo to, co mě právě napadlo, a musil jsem se skoro usmát,
co mě to tak napadlo... „co pak z toho asi vznikne?“
„Vidíš,“ řekl Katz a usmál se, „tohle mě nenapadlo.“
A po chvilce zvážněl a řekl:
„Z toho možná vznikne – t r a g é d i e.“
Dříve ještě než jsme pomyslili na odchod z těchto kouzelných sálů, do nichž se již zatím snesl večer, stoupl jsem si
v jedné nestřežené chvíli k oknu a pohlédl do ulice. Jak je ten
Katz chytrý a šťastný, myslil jsem si, a musil jsem se usmát.
Kchony mi řekl, že Katzovi mají okna do ulice, jako by to
hrálo nějakou roli, měli vskutku okna do ulice zrovna jako
my, ale co na tom, musil jsem se usmát. Viděl jsem, jak po
protějším chodníku s rozsvícenou lampou – vždyť byl už večer – chodí lidé, stál tam také strom, takový menší pouliční,
šel tam také nějaký obrovský čtyřnohý pes a krok za ním nějaká paní, která možná k němu patřila, nesla obojek a košík,
měl jsem dojem, že jsem je už někdy potkal, za stromem byl
osvětlený obchod s hudebními nástroji, housle, mandolíny,
kytary... napadlo mi, že Katzovy nikdo neobchází, nehlídá
jako nás, i když mají stejně jako my okna do ulice, že je to
taková šťastná, spokojená rodina a že Katz je na tom vůbec
mnohem líp než já. Jsi chytrý a šťastný, myslil jsem si, a já ti
to, Mojžíšku, přeji. Tobě ano. Tobě rozhodně ano, a ty to jistě víš nebo aspoň tušíš... Pak byl čas, abychom myslili na odchod.
Mladší služebná přinesla mísu balíčků, byly v nich zřejmě dorty, byly dost velké, ale tak hezky zabalené, že se
daly dát i do kapsy, každý z nás dostal jeden, také Fürst,
• 49 •
a bylo to úchvatné, málem jsem na to vyvalil oči, strčil si
ho do kapsy. Pak přišla opět paní Katzová, krásná prošedlá
dáma s jasnýma očima a nádhernými rty, a podala každému
ruku. Velmi vlídně nám děkovala za dárky, které jsme
Mojžíšovi přinesli, a za návštěvu. Někteří hoši pozdravovali
i Katzovu sestru, která právě byla s otcem v lázních, ač ji jistě nikdo neznal, i Fürst v naškrobeném límci a s balíčkem
v kapse něco ze sebe soukal, bezděčně jsem sevřel pěst.
Odcházel jsem s radostí a zároveň i s jakýmsi neurčitým
smutkem... Katz to na mně poznal a nenápadně mi v předsíni u dveří řekl, na co myslím. „Na tu temnou strunu, Míšo?“
řekl, „buď veselý a mysli jen na samé dobré šťastné věci.“
„Jo,“ myslil jsem si, „Mojžíšku! Kdybys věděl, jaké je to
u nás doma.“
Na ulici před domem se někteří odpojili, jiní, jako
Brachtl, Mínek, Bronowski, Buka a Grund, měli cestu jako
já. Kchony se ještě vrátil nahoru, protože si tam zapomněl
čepici... a Fürst na chvíli na chodníku z neznámého důvodu zaváhal, jak jít. Vzpomněl jsem si, že si dal balíček
s dorty do kapsy a že by se mu tam mohl dobře rozmačkat,
náhle jsem do něho trošku strčil. Když vrazil do zdi, divže
neupadl, všiml jsem si, že balíček naneštěstí nemá v kapse,
ale v ruce, kterou jsem předtím neviděl. Když jsme se blížili ke křižovatce u ulice Karolíny Světlé, vyňal Brachtl pod
jednou lampou černobílou skleněnou opici a postavil si ji
na okamžik na dlaň. Opice vrhla na jeho dlaň stín a já se
zasmál. Z kraje chodníku, kde jsme se prudce zastavili, jsem
pohlédl před sebe, těsně kolem nás se hnala auta, a mě napadlo, škoda že Fürst nešel s námi.
• 50 •
Ota Pavel
(Otto Popper)
(1930–1973)
Ota Pavel se narodil v Praze ve smíšené rodině – matka byla Češka,
otec Žid. Dětství, které prožil částečně v Buštěhradě, kam se rodina
po začátku okupace přestěhovala, brzo narušila deportace otce i obou
bratrů do koncentračních táborů (Otu zachránila spletitá pravidla
klasifikace židovských míšenců, přesto musel alespoň tvrdě pracovat
na kladenské šachtě). Naštěstí se po válce otec i sourozenci vrátili.
Rodinné jméno bylo ale, pro jistotu, počeštěno.
Po válce absolvoval Ota Pavel obchodní školu, ale jeho skutečným
zájmem se stalo sportovní zpravodajství. Od roku 1949 působil
jako sportovní redaktor: nejdříve v Československém rozhlase,
pak v časopisech Stadion a Čs. voják. Takhle doprovodil Pavel
i fotbalovou Duklu na cestě do USA.
S rokem 1964 začíná jeho spisovatelská kariéra, objevuje se
ale i závažná duševní choroba: maniodepresívní psychóza.
Období mezi jednotlivými nápory nemoci se neustále zkracovala
a v pouhých třiačtyřiceti letech Ota Pavel podlehl jejím
přímým důsledkům.
Velká část Pavlových povídek se týká právě jeho zájmů sportovních.
První z nich jsou spíše beletrizovanými reportážemi – „Dukla
mezi mrakodrapy" (1964), „Plná bedna šampaňského“ (1967).
Ale brzy se Pavel začal věnovat spíše individuálním osudům sportovců,
relativitě sportovního úspěchu i odvrácené tváři sportovní slávy:
„Syn celerového krále“ (1972), „Pohádka o Raškovi“ (1974).
Druhá část Pavlových povídek se odehrává v Buštěhradě jeho dětství.
Vzpomínky na přírodu, zdánlivě idylické dětství, na otce – úspěšného
obchodního cestujícího – pomalu kalí okupace a její všudypřítomné
nebezpečí. Tyto povídky jsou obsaženy ve sbírkách „Smrt krásných
srnců“ (1971) a „Jak jsem potkal ryby“ (1974).
• 52 •
Ota Pavel
KAPŘI
PRO WEHRMACHT
Hned na začátku okupace vzali mýmu tatínkovi
buštěhradský rybník. „Copak může žid chovat kapry?“ domlouval mu starosta. Buštěhradský dolní rybník se stal už
dřív tatínkovou láskou, byl do něho zamilován jak do slečny (slečny měl, jen tak mimochodem, taky občas rád).
Přitom tenhle rybník nevyhlížel báječně jako jihočeský
rybník, kde stoupá pára, třepotá se rákosí a křičí rackové,
ale šlo o slušnější rybník uprostřed města, z jedný strany pivovar, z druhý topoly, a jinak domky a chalupy. Ale tatínek
se vozil po tomhle rybníce už jako kluk na neckách, plul po
něm na neckách i jeho tatínek, dědeček i pradědeček, a tak
ho k rybníku vázalo jakési pouto předků (mezi námi, taky
to, že v tomhle rybníku rostli rychle chutní kapři, nesmrděli bahnem a on si na nich mohl přivydělat k svému platu cesťáka s ledničkami a vysavači u té slavné firmy Elektrolux).
Tatínek chodil v dobách míru podle rybníka, v papírovém pytlíku míval žemle a krmil svý kapry jak slepice:
„Tu máte, kluci. Na. Na.“
Kapři připlavali, otevřeli vždycky tlamu, slupli žemli
a šups! Ladným obratem zpátky pod vodu. Dával je také
přikrmovat mlátem z toho blízkého pivovaru a kapříci vypadali jak buchtičky. Rostli, no zrovna jako z vody. Když
přišli Němci, vzali je jako mnoho jiných věcí do zajetí.
Jinak nám neměli Němci co sebrat, protože tatínek byl
chytrej a už dlouho před válkou říkal, že se v naší rodině
• 53 •
všechno projí, propije a užije (maminka mu občas vyčítala,
že užíval hlavně sám). Ale přesně to tak nebylo, pamatuju
se na doby, kdy vydělal dost peněz a dal nám všechno, co
mohl, a ve špajzu viseli nádherní bažanti s krásnými dlouhatánskými ocasy a šunka, z který jsme si mohli každý jak
chtěl ukrajovat. Byly však taky časy, kdy k nám chodili
exekutoři zabavovat nábytek a my jsme stáli v pozoru. My
tři kluci jsme stáli v pozoru ještě při jedný příležitosti, a to
jak se někdy z rádia linula hymna Kde domov můj. Jednou
hymna zazněla, když už jsme leželi, my vyskočili a stáli
jsme v postelích v nočních košilkách a tatínek nás pyšně
ukazoval hostům, jak jsme vlastenecky vychovaní.
Můj tatínek měl vůbec tuhle zemi rád a asi víc než maminka, která byla křesťanka; ale pro ni to bylo jaksi samozřejmý, že má domov, kdežto můj táta ho hledal za pomoci předků stovky let, než ho našel. A taky za poslední
velký předválečný peníze, místo aby sehnal do zásoby jídlo, koupil originál krásnou českou bystu. A to byl náš celej
majetek při příchodu Němců. Se zabalenou bystou a nábytkem jsme se na začátku války stěhovali z Prahy na Buštěhrad, kde měl tatínek svý rodný hnízdo a svůj jediný
rybník.
Když mu tenkrát pan starosta před námi oznámil:
„Bereme si ten rybník,“ nesvěsil ramena, neshrbil se, jenom
odsekl:
„Kdybyste se tak chtěli kostmi z mých kaprů udusit.“
Pan starosta vyvalil oči, ale nic nedělal, nechtěl si brát tatínka na svědomí.
Pak tatínek a bráškové pracovali na kladenský šachtě, tatínek jezdil na kole, kolo mu po cestě vrzalo a zpívalo takovou zvláštní písničku, nebylo jí rozumět, ale byla opravdu
moc zvláštní. Možná že v ní bylo něco o potupě a zase
o vzpouře člověka, snad to kolo zpívalo, co se odehrávalo
v tatínkově duši.
A pak začala dopadat rána za ranou. Věděli jsme,
• 54 •
že chodí pořád k svýmu rybníku a za svými kapry. Přestože
jsme měli málo chleba, stále je krmil a snad doufal, že mu
je nikdo během války nevyloví a kapři se dočkají šťastnýho
konce. Chodil k rybníku za světla i za tmy, byl tím posedlej. Jednou přišel na hráz mezi topoly a strnul. Na bahnitým břehu stáli čtyři chlapi v napucovaných zelených
uniformách, v rukou pruty. A tatínek jak fascinován šel
krok za krokem k nim, jako by se chtěl zeptat, cože si to dovolují v jeho rybníce. Jak se k němu ten první štíhlý
v jezdeckých holínkách pootočil, spatřil umrlčí lebku esesmanů a rozesmátý obličej:
„Co chceš, žide? Nemáš chuť na kapra?“
Tatínek mlčel a umrlčí lebka rozkázala:
„Pojď si pro něj!“
Důstojník vytáhl ze škopku kapra a hodil ho mezi sebe
a tatínka do bahna, kde se kapr propadal do smrti. Všechny čtyři umrlčí lebky se rozchechtaly. Pak jeden z nich zmlkl a vykřikl:
„Táhni, žide!“
Můj tatínek se otočil a šel zas tak vzpřímeně jako vždycky, nikdy se nikoho nebál a ani Němci ho ještě nenaučili
plazit se.
Okupace byla všude zlá, ale v Buštěhradě snad o kousek
horší. Zkáza Lidic zasáhla celý svět. Ale Buštěhrad, můj tatínek, maminka, bratři, já, my jsme viděli Lidice hořet, my
jsme slyšeli Lidice přes kopec křičet, já chodil s Příhodou do
školy a najednou bylo jeho místo v lavici zoufale prázdný,
my tam hrávali fotbal, tatínek tam měl kamarády, k nám
vbíhali Němci na prohlídky s nasazenými bodáky. A maminka, drobounká, světlovlasá, musela chodit pracovat
na lidický pole a vracela se často uplakaná, protože na hrobech rostla z krve a těl zabitých veliká, hustá tráva. My na
zkázu Lidic nemůžeme nikdy zapomenout, nám zůstaly zakousnutý v srdci jak v kůži klíště, který má místo kusadel
a nožiček černej hákovej kříž.
• 55 •
Tatínka to tehdy sebralo, měl už v očích ten prokletej staletej smutek.
A přestal chodit k rybníku, už nevěřil, že kapři budou zase jednou jeho.
Pak nás postihla strašná rána. Bráškové museli do koncentráku. Zbyli jsme jen tři a my jim občas posílali na
zvláštní terezínský známky dvacetikilový balíky. Tatínek
sháněl na balíky peníze a já chodil k sedlákům v Buštěhradě
a do vesnic obstarávat jídlo. Vypadal jsem nenápadně, slabý a útlý, vždyť mi bylo dvanáct let, nikdo si mě nevšiml.
Našli se skvělí lidé, jako Burgrovi anebo pekař Bláha, ale byli i jiní. V zimě jsem šel od vesnice k vesnici s ranečkem na
zádech, klepal na veliká vrata, byla mi zima, v jednom statku jsem čekal na dvoře dvě hodiny, než mi panímáma přinesla maličký sáček mouky. Nikdy jsem toho dost nepřinesl, ale maminka mě vždycky pochválila, pohladila po vlasech a říkala: „Ty můj obchodníčku.“ A mým největším
štěstím bylo, když jsem jim někde vyžebral cigaretu, to seděli s tatínkem proti sobě, půjčovali si ji, hulili a vyprávěli
si, jaké to bude, až skončí válka.
Tatínka těsně před vánocemi povolali do koncentračního tábora.
Nám se tehdy už dost špatně vedlo, maminka naříkala,
že mu nebude moct dát nic s sebou.
Tatínek dva dny před odjezdem prohazoval sníh před barákem. Tehdy jsme dlužili nějaký daně židovský obci a čekali jsme z tý obce návštěvu. Před domem zastavilo auto
a z něho vylezli tři civilní páni, a ten první hned spustil:
„Podívejte se na ten zázrak, žid něco dělá.“
A tatínek na to:
„Zato vy se flákáte.“
A ten pán:
„Za koho nás máte?“
Tatínek si je prohlídl, jeden vyhlížel moc židovsky, a tak
usoudil:
• 56 •
„Vypadáte jak celá židovská obec dohromady.“
Ten pán zas usoudil, že je toho dost, vytáhl odznak a řekl:
„Geheime Staatspolizei.“
Tak tedy gestapo – pomyslel si tatínek a pronesl nahlas:
„No servus Kaiser.“
Těm gestapákům se nějak zalíbil, protože jeden
z nich, s knírkem, řekl:
„Nejste zřejmě posera a tak pojďte a ukažte nám ty schovaný pušky a kulomety.“
A pak nám prohlíželi barák odzdola až nahoru.
V pokoji zůstali překvapeně stát, spatřili v židovský domácnosti vánoční stromeček ověšený staniolem a ten
s knírkem se dokonce trošinku usmál na maminku. Pak
vlezli až na půdu a úplně v rohu objevili zabalený balík
a v něm tu bystu.
A už s tatínkem nežertovali a ten s knírkem se už
na maminku neusmál. Tatínek sám musel vzít bystu
a z výšky ji hodit na betonový dvorek a pak ji ještě kousek
po kousku rozbít sekyrou. Odešli a maminka, která už
s tím měla zkušenosti, prohlásila, že se najdou ještě slušní
Němci. Ale tatínek si jen odplivl. Druhý den jsme se dověděli, že tihle slušní Němci vystříleli v okolí ten den, kdy byli u nás, dvě židovský rodiny.
Potom jsme si udělali předčasně Štědrý večer, ráno měl
tatínek odjet. Na stromku plápolaly svíčky, staniol hořel
stříbrem a pokoj voněl lesem. Tatínek mi bůhvíkde sehnal
staré boty s bruslemi, měl dávný přání, aby byl ze mě slavný hokejový hráč. A já mu zase opatřil od kluků ve škole
dvě škatulky cigaret na cestu do koncentráku. Maminka
s tatínkem se tvářili vesele, pobrukovali si, ale asi to dělali
kvůli mně, abych měl na ten večer hezký vzpomínky.
Muselo jim být mizerně, vždyť to mohl být jejich poslední
společný večer v celým životě.
V noci se mnou někdo ve tmě zatřepal:
„Vstávej, kamaráde, vstávej.“
• 57 •
Třásl se mnou tatínek, občas mi říkal kamaráde. Mně se
ven nechtělo, v pokoji byla ukrutná zima. Klepaly se mi zuby, třásl jsem se po celým těle. Oblékl jsem se, ve vedlejší
místnosti stála maminka, dala mi zimníček a čepici. Něco
se dělo, a já neměl tušení co.
Maminka mi řekla:
„Táta na tebe čeká na dvoře.“
Sešel jsem se schodů, tatínek tam stál a v ruce měl sekyru a balík pytlů. Dostal jsem strach. Kývl na mě. Šlapal jsem
za ním po ztvrdlým sněhu, křupal nám pod nohama a dělalo to řachy – řach. Tatínek nemluvil a mířil k rybníku. Za
topoly se objevil ten jeho rybník, vypadal jak v pohádce,
celý zamrzlý a nad ním rozsvícený měsíc. Všude ticho, náramný ticho.
Tatínek začal pod Hudečkovic oťukávat led. Šel kus do
rybníka, led mu zněl pod sekyrou jak varhany v kostele. Pak
se ke mně otočil:
„Kapři se dusí. Nevysekali jim díry.“
Rozkročil se a udeřil do ledu. Zadunělo to nocí a já se zachvěl. Řekl:
„Tady to uděláme!“
Stál a sekal do ledu. Ledová sprška mu třísnila šaty
a obličej. Vysekal čtverec ledu a vytáhl ho z vody. Obrátil se
ke mně:
„Musíme počkat, kamaráde. Za pár minut připlavou.“
Díval jsem se jak očarován do průsvitné vody, kde se rýsoval každý záhyb dna a každý kamínek. Voda se chvěla
a prostupovaly ji ze vzduchu životodárné bublinky, ten
čtverec vody vypadal jak studánka pro kapří pocestné.
Tatínek tomu rozuměl, najednou se v tý křišťálový vodě
objevil tmavý oválovitý stín a proplul pod námi. Vrátil se.
Kapr. A jaký kapr! Vystrčil ven kulatou hubičku a lapal při
hladině po vzduchu. Vtom připlul další. Chovali se jak
omámení, vůbec jim nevadilo, že tam stojíme a koukáme
na ně. V několika vteřinách se jimi hladina zaplnila a stále
• 58 •
jich přibývalo. V té chvíli propadl tatínek čemusi hlubokému, neznámému, klekl si na led, vyhrnul rukávy a začal je
hladit po hlavách a hřbetech, laskal se s nimi a mumlal:
„Kapříci moji. Kapříci.“
Hrál si s nimi a oni se mu sjížděli k rukám jak jeho děti,
v tom svitu měsíce zlatí a stříbrní, zářili jako svatí, nikdy
později jsem podobné kapry neviděl. Převaloval je na rukou, zdvíhal je a pouštěl a přitom si něco broukal.
Pak vstal, měsíc mu zrovna svítil do obličeje, a měl ve
tváři takový spokojený výraz. Šel k pytlům a vytáhl schovaný podběrák. Vzal jeden pytel, přistoupil k díře a nabral
prvního kapra. Teď teprve jsem to pochopil a dostal pořádný strach. Zatahal jsem ho za rukáv:
„Tatínku, pojď pryč. Jestli nás chytí, tak nás zabijou.“
Podíval se na mě nepřítomným pohledem a dneska vím,
že by mu tenkrát bylo jedno, kdyby ho chytili a na místě
ubili. Nemohl odejít a nechat Němcům své kapry.
Už se s kapry nemazlil. Nandával je do pytlů, nosili jsme
je domů a maminka je rozdělovala do nádob. Náš barák se
plnil odshora dolů vodou. Kapři plavali v kbelících, ve vaně, v kádích, ve starých koňských žlabech v maštali.
K ránu, kdy už měsíc přestával svítit a mráz přituhoval,
byli jsme promrzlí na kost, a jak jsme nosili na zádech mokré pytle, maminka z nás škrábala led. Ale rybník byl už
prázdný, kapři se přestěhovali ke svýmu majiteli, tatínek
vlastně ukradl svý vlastní kapry.
Ráno jsme doprovodili tatínka na autobus do Prahy.
Měl v rukou kufříček a poprvé svěšený ramena. Ale
v mých očích vyrostl za tu noc o ohromný kus.
Ještě ten den jsme začali s maminkou vyměňovat kapry
kupcům a sedlákům za jídlo. Kapři mně před vánocemi
otvírali brány a vrata do těch nejzatvrzelejších pevností, jak
jsem ukázal v tašce velké buclaté macky, panímámy jásaly
a můj studený pokojíček se plnil sádlem, uzeným, moukou,
pecny bílého chleba, cukrem, balíky cigaret. Byl jsem taky
• 59 •
několikrát pozván za stůl s bílým kafem a vánočkou, už
jsem nečekal dlouho u vrat, ale byl jsem vítán jako král, jemuž otevřeli kapři cestu do světa. Prostě mý nejštědřejší válečný vánoce.
Nu a příští rok přijeli ten spodní buštěhradský rybník lovit sítěmi. Mezi rybáři se míhaly uniformy wehrmachtu,
kapry zabavuje německá branná moc.
Stál jsem mezi kluky na hrázi a čekal, jak to dopadne.
Zpočátku velká sláva, na hrázi vyhrávala kutálka a všecko vyhlíželo slibně. Ale v rybníce nic nebylo a nikdo si to
nedovedl vysvětlit. A já tenkrát myslel na to, že ta muzika
vlastně hraje už jenom na počest mýmu tátovi, který
s Davidovou hvězdou na kabátě vypálil Němcům rybník.
• 60 •
Ota Pavel
MŮŽOU TĚ I ZABÍT
V Buštěhradě byly rybníky dva. Oba rybníky dělila hráz
s topoly a silnice. Nový rybník mě nikdy nelákal. Měl takové studené břehy, převážně z kamenů a cihel. Starý rybník byl jiný. Část břehů měl z husích trávníčků. Voněl potůčkem, který do něho přitékal kolem Opltovic hospody,
a čpěl močůvkou, vytékající ze selských stavení. Voněl starými vrbami a bahnem, ve kterém si kapři vyvalovali pupky, a voněl pivem, které tu šumělo v blízkém pivovaru.
Ve středu mé pozornosti plavali kapři, kteří sem byli nově
vysazeni. Nemohl jsem zapomenout na křivoklátského
okouna a bojovné parmy, které jsem kdysi chytal. Ryby mi
pluly v krvi, chtěl jsem zase lovit. Na Buštěhradě nebylo
kde. Nikde neteče pořádný potok ani řeka. Jsou tu jen rybníky s výstrahami, že chytání ryb je zakázáno.
Díval jsem se na kapry, jak bezstarostně bloumají vodou
a jak zřejmě o ničem nepřemýšlejí. Stěhovali se v rybníce z místa na místo a jezdili v houfu jak vojska. Cestovali
v kruzích a pásli se. Když se stíny topolů sklonily k mému
rybníku, vylezl jsem si na vrbu a tiše jsem jim vyprávěl.
Zdálo se mi, že špicují uši a naslouchají. Byli krásní, mosazně zlatí, a když dělali stojky a kotrmelce na hlavě, viděl
jsem jejich žlutá, vypasená břicha. Zaměstnanci pivovaru
jim je přikrmovali mlátem.
Tenkrát jsme potřebovali příjemné, tučné kapří maso pro
sebe a na výměnu. Za mouku, chleba a za cigarety pro maminku. Žil jsem už jenom s maminkou, ostatní byli v koncentráku.
• 61 •
Stále jsem kapry dost neznal. Musel jsem vědět, kdy mají dobrou a kdy špatnou náladu, kdy mají hlad a kdy zas
plný břich a kdy mají chuť si hrát. Musel jsem vědět, kde
plují a kde je marné na ně čekat.
Už jsem měl nachystán pevný krátký proutek, vlasec,
splávek a háček.
Nemohl jsem začít, dokud nepoznám své nepřátele.
Nepřátelé nebyli kapři, ale především lidé. Z oken zámku se
ozývala sladká německá gramofonová píseň Lily Marlén
a k hostinám se podávali právě kapři. Ve městě žilo několik
udavačů a ti měli okna dokořán, aby nic nepřeslechli
a o nic nepřišli. A taky bydlel v Buštěhradě pan František
Záruba, který kapry hlídal. Byl to první porybný, se kterým
jsem se v životě setkal. Musel jsem ho poznat jako ty kapry.
Kdy má dobrou náladu a kdy špatnou, kdy chodí jíst, kdy
chodí k rybníkům, a kdy tam ani nevkročí. Musel jsem
se s ním seznámit. Narazil jsem si hluboko dědečkovu starou
bekovku, oblékl jeho ošumělé šaty a kulhal jsem. Nesměl si
mě vštípit do paměti. Když jsem ho poprvé spatřil, ustrnul
jsem. Byl přihrblý, měl snad hrb jako zvoník od Matky Boží
v Paříži, ten ubohý Quasimodo. A byl malý. Nemohl dělat
dlouhé kroky ani skoky, nedovedl rychle utíkat. Nikdy by mě
nedohonil. Ale od maminky jsem věděl, že někteří tito lidé
mohou být moc zlí. Mstí se lidem za to, že je poznamenal
Bůh.
K lesíku směrem na Dříň jsem chodil trénovat běh,
abych v případě nouze utekl.
Pak jsem se šel večer podívat na kapry, jestli nezměnili
své zvyky. V určenou dobu se chvíli co chvíli objevil temný
stín pod vrbou. Druhý den už jsem přišel s krátkým proutkem pod kabátem. Na hrázi stál hostinský Josef Oplt a prohlížel si mě svým jedním okem, to druhé měl mrtvé, skleněné. Slušně jsem ho pozdravil a v duchu jsem se strachem
modlil:
„Panebože na nebi, nezraď mě. Pane Oplt, vy mě také
• 62 •
nezraďte. Vždyť náš dědeček Ferdinand k vám chodil na
mariáš a nechal u vás spousty peněz. Aspoň to říkala babička Malvína. Amen.“
Vyškrabal jsem se na vrbu a vyndal proutek. Připevnil jsem
těsto a udělal vábivou kuličku. Kolem rybníka byl klid a bylo
sem špatně vidět. Z pivovaru se kouřilo a pivo se vařilo v kotlích. Potůček voněl a šuměly vrby. Němci zavřeli
okna zámku, protože už bylo chladno. Špiclové zalezli domů.
František Záruba večeřel. V té době mi zabral první kapr.
Splávek se nejdřív natřásal jak baletka, pak hupsnul pod vodu
a vzápětí pod vrbu. Škubl jsem a ucítil silný tah. Byl to
udatný kapr. Cloumal mým krátkým prutem, nakonec lapal po
vzduchu a vzdal se. Krasavec. Mosazně zlatý a měl žluté pivovarnické břicho, nacpané mlátem. Vytáhl jsem ještě jednoho
a klidil se pryč jak kočka s rybami. Musel jsem být u rybníka co
nejkratší dobu, s každou minutou se pro mě zvyšovalo nebezpečí. Minul jsem pana Oplta, kouřil cigaretu a mlčel.
Maminka mi doma dala pusu za ty kapry, vždyť byl čtvrtý
rok války a jídla bylo pomálu. A ani si, chudinka, neuvědomila, že to může skončit jedině velkým malérem.
Brzy o mně věděli. Někdo to řekl. Někdo z těch udavačských oken mě udal Zárubovi. Cítil jsem, jak se kolem mne
stahují pavučiny, viděl jsem mraky nad mým starým rybníkem. Rybník mi připadal poslední dobou zlý, cloumal s ním
vítr a vlny výhružně pleskaly o travnaté břehy. Také pivovar mi připadal nepřívětivý a pivo na dálku smrdělo. Chytil
jsem několik dalších kaprů a dostal jsem strach. Všichni
z naší rodiny byli už v koncentráku, anebo byli mrtví.
Babičku Malvínu, která vyčítala dědečkovi Ferdinandovi, že
chodí na mariáš, prý zplynovali v Osvětimi. Když jsem ležel ve své studené posteli, zavřel jsem oči a viděl šedé letadlo typu Heinkel s černými kříži na křídlech, jak vrhá bomby. Potom jsem si vzal trepky a chodil tiše po tom strašně
velkém, prokletém mrtvém domě. Našlapoval jsem kolem
své drobné spící maminky, která obrovsky trpěla jenom
• 63 •
proto, že si jednou vzala před Bohem Žida a nechtěla se
s ním před lidmi rozejít. Pozoroval jsem ji, měla už vrásky
na čele, dělala tu nejtěžší práci na polích. Možná, že dnes
vůbec nevečeřela. Vypadala jak drobné dítě a já jsem si připadal dospělý, jediný a poslední muž v domě.
Sešel jsem po kamenných schodech do přízemí a našlapoval jsem kolem dveří, za kterými nikdo nebydlel, jenom
duše mrtvých. Tady kdysi žila slečna Hassoldová z pošty,
teď odpočívá na buštěhradském hřbitově. Všude pavouci
s kříži na hřbetech a pavučiny. Vešel jsem do kvelbu. V kameninové díži plaval poslední kapr, kterého jsem chytil.
Jezdil jen v krátkých úsecích sem a tam, když narazil otupělou tlamičkou na kamennou stěnu, vracel se zpátky. Mě
si vůbec nevšímal, jako by věděl, že jsem mu vyprávěl pohádky o tom, že je ve světě ráj, a potom jsem ho podvedl
jako ostatní lidé, kteří slibují ráj.
Zítra půjdu znovu k rybníku a dám sem bratříčka
a sestru. Všichni budou mít zlaté oči a budou jimi svítit jak
lucernami.
Druhý den navečer, kdy se zavřela zámecká okna a kdy
Záruba usedl k večeři, vzal jsem zas svůj krátký proutek a šel
na hráz. Kolem topolů, z kterých padaly dolů lupínkové lístky, a kolem pana Oplta, který stál na hrázi a hulil.
Z vrby jsem chytil prvního kapra. Objevil se, vcucnul těsto
a potápěl se jak ponorka. Dal jsem ho do brašny a přikryl hadrem, aby sebou neplácal. Když jsem se pokoušel o druhého,
objevil se Záruba. Nebyl tedy na večeři. Byl u rybníka a číhal
na mě. Běžel od studny a křičel:
„Stůj! Stůj, darebáku!“
Utíkal těžce a pomalu. Vzal jsem proutek a vyrazil jak závodní kůň. Doběhl jsem až k Opltovi stojícímu pod stromy.
Oplt mi mlčky ukázal na otevřená vrátka svého dvorku. Řekl:
„Zamkni se do kůlny!“
A za chvíli jsem slyšel, jak Záruba sípá a jak se s Opltem
o něco přou. Slyšel jsem také bratříčka kapra, jak v brašně
• 64 •
oddychuje, ale sám jsem skoro nedýchal. Měl jsem strach.
Lidé jako Záruba jsou zlí. Můžou tě i zabít. Pan Oplt mi
otevřel asi za hodinu, mohl jsem jít klidně domů. Příští den
jsem šel znovu, protože jsem si myslel, že by nikoho nenapadlo, že budu mít takovou drzost. Oplt tam už nestál, zřejmě s tím nechtěl mít nic společného.
Sotva jsem se usadil na vrbě, objevil se Záruba. V ruce držel krátkou hůl, která se podobala pendreku a kterou by se
dal vytlouct mozek mláděte, jako jsem byl já. Rázem jsem
pochopil, že Záruba je moudrý a chytrý jako Quasimodo. Je
to nebezpečnější nepřítel než Němci v zámku anebo udavači
v oknech. Poznal mé zvyky, pochopil, že mám v žilách pytláckou krev. Nikdy mu neuteču, nakonec mě dostihne se
svou krátkou tvrdou holí a zbije mě do němoty, anebo mě
zabije. Nechal jsem ho ještě kus přiblížit. Volal:
„Stůj, ty parchante! Stůj, ty zasranej žide!“
Srdce mě už nebolelo při urážkách, zvykl jsem si na ně
během války. Seskočil jsem z vrby, přeběhl lehce násep
a proběhl mezi topoly. Cítil jsem se lehký jako pírko a věděl jsem, že mě nemůže chytit. Jediný z naší rodiny jsem
neměl na nohou okovy a na krku řetěz. A tak jsem běžel jako volný pták do polí a utíkal pěšinami až k modrému lesu.
Spal jsem pod smrky a slyšel v noci sovy. Do našeho domu
jsem se vrátil až ráno. Maminka mi řekla, že večer pro mě
přišli četníci s puškami a nasazenými bodáky. Potom se rozplakala a klekla si přede mnou na kolena, abych už nikdy
nešel k rybníku.
Četníci už nepřišli. Náš známý strážmistr Knesl nám řekl, že Záruba byl na četnické stanici, kde prohlásil:
„S tím smradem si to vyřídím. To je moje záležitost. Já
jsem tady porybný.“
Obcházel jsem rybníky velkým kruhem, namluvil jsem
si, že v nich plavou krokodýlové a žraloci. A také že v nich
jsou chobotnice, které mě stáhnou do hlubin a vypustí
ze sebe modrý inkoust značky Barock, aby mě maminka
• 65 •
nenašla a nemohla mě pohřbít do tichého hrobu k slečně
Hassoldové na buštěhradský hřbitov. Rybník pro mne přestal existovat. Zapomněl jsem na něj. Věnoval jsem se fotbalu a lesu. A musel jsem taky pracovat. Chodit na klásky,
z kterých jsme vytloukali zrnka obilí, anebo vybírat na haldy uhlí, abychom měli v zimě čím topit.
A pak už nevím, jak se to stalo, šel jsem do kvelbu a držel
jsem v ruce zase proutek. Motala se mi hlava. Hlupáčku, ve Starém rybníku nikdy nebyli žraloci a chobotnice.
Ve Starém jsou stovky kapříčků bratříčků se zlatýma očima.
Nemohl jsem to vydržet.
Za šera jsem vyšel. Minul jsem topoly a hráz, kde nikdo
nestál. Snad jsem vyšel brzy, nebylo ještě vidět. Ale už jsem
šel, nechtěl jsem se vracet. Nezastavil jsem se u vrby, šel
jsem až k pumpě na břehu rybníka. Abych ho viděl
z dálky, kdyby šel. Vedly ke mně tři přístupové cesty. Jedna
kolem rybníka, druhá z opačné strany, také kolem vody.
A třetí úzká ulička nahoru ke škole. Jednou z těch tří cest
mohl přijít, na dvě zbývající strany jsem mohl utíkat.
Rozbalil jsem proutek a nahodil jsem. Pocítil jsem nevýslovné blaho, když se splávek kolíbal po vodě. Voda byla zelená jak lesní tráva a voněla rybkami. U mělčiny kuňkaly
žáby a z pivovaru se ozýval pravidelný hukot strojů.
Splávek se začal otřásat. Byl jsem zakoukán do vody, když
jsem si uvědomil, že něco není v pořádku.
Zvedl jsem hlavu a strnul jsem. Podél jednoho břehu
rybníka ke mně postupoval tiše chlap, kterého jsem neznal.
A z druhého konce rybníka šel druhý. Zahodil jsem proutek
do vody. Nohy jsem měl jako odumřelé. U rybníka se rozhostilo ticho, slyšel jsem své srdce zvonící na poplach.
A pak jsem se odrazil. Přeskočil jsem obrubu pumpy a vyrazil uličkou nahoru ke škole. To byla moje třetí a jediná
možnost. Protahoval jsem kroky a uvědomil si znovu to ticho ve městě. Celé město zřejmě sledovalo můj závod, skoro celé město mi fandilo. Okna zámku byla otevřená
• 66 •
a z nich vyhlíželi Němci, dalekohledy na očích. Také okna
udavačů byla dokořán a z nich se vykláněli kostnatí mužíci
se svými paničkami.
Utíkal jsem dlouhými kroky uličkou.
Zahnul jsem do poslední zatáčky. Přede mnou se
objevil samotný Záruba. Stál rozkročen uprostřed uličky jak
černí gestapáci, kteří k nám občas jezdívali na prohlídku.
A v ruce držel tu krátkou hůl, která se podobala pendreku. Po
obou stranách uličky čněly zdi, odnikud sem nebylo vidět.
Podklesla mi kolena. Chytil mě za ruku, čekal jsem ránu
klackem, a tak jsem se skrčil. Ale nic se nedělo. Vzhlédl
jsem k němu. Nařizoval mi důrazně:
„Křič!“
Zprvu jsem nechápal.
„Tak, krucinál, křič!“
Pochopil jsem. Musel jsem křičet pro Němce v zámeckých oknech a pro udavače. Křičel jsem, jako jsem jednou
slyšel kvičet prase, když ho zabíjeli u dědečka Ferdinanda
z browningu a ani první a ani druhou ranou ho pořádně
netrefili. Ječel jsem už opravdově, tak jako jsem se dřív pokoušel důrazně běžet. Záruba stál u zdi a švihal vzduch tvrdou krátkou holí. Potom se mnou zacloumal a řekl:
„To stačí.“
Stáli jsme teď proti sobě a prohlíželi jsme se. Byli jsme
dva poslední v tomto městě. On poznamenaný Bohem, já
ocejchovaný nadlidmi. Zeptal se:
„Co tatínek? Píše vám z koncentráku?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„A co bráchové?“
Zase jsem zavrtěl hlavou.
Pak se pan Záruba opřel o zeď, klidně si zapálil cigaretu
jak někde na lázeňské kolonádě a pronesl delší řeč:
„Do Starého rybníka už nechoď. Nový rybník je také
krásný. Můžeš chytat od sedláckých stavení. Tam tě nikdo neuvidí, je to tam úplně bezpečný. A kapři z Nového
• 67 •
rybníka jsou, myslím, dokonce chutnější. Ale choď tam jenom za tmy, když nesvítí měsíc.“
Koukal jsem jak u vytržení. Přikývl jsem, že to tak udělám. Potom dodal:
„A teď už jdi a kulhej. Kulhej až domů, jako tenkrát, když
jsme se poprvé potkali a ty jsi měl tu velkou čepici naraženou až po uši a kulhal jsi, abych tě nepoznal. Víš, tenkrát,
jak sis mě prohlížel.“
Usmál jsem se na něho. Ten úsměv bylo to jediné, co jsem
mu mohl dát. Slyšel jsem, jak mi říká na cestu:
„A do těsta přidávej kaprům anýz. Mají to rádi a rychle
berou.“
Kulhal jsem nahoru uličkou.
A on se vydal dolů ke Starému rybníku. Švihal si přitom
holí a pískal tu známou, krásnou německou píseň o Lily
Marlén. Byla to opravdu krásná písnička, jenom na ní vadilo, že ji tolik milovali příslušníci SS.
Šel jsem domů, kulhal jsem a prohlížel si Nový rybník.
Kapři si teď navečer hráli při hladině a dělali na něm kola
veliká jak kola od vozu anebo od trakaře. Tihle kapři budou
na těsto s anýzem určitě brát. Jenom musím počkat pár dní,
než nastanou tmavé noci.
• 68 •
J. R. Pick
(1925–1983)
J. R. Pick
SPOLEK PRO OCHRANU
ZVÍŘAT
6. KAPITOLA
Jiří R. Pick se narodil v Praze. Studium na gymnáziu musel v roce 1939
přerušit; před deportací jej pak nějakou dobu chránilo i zaměstnání
na pražské židovské obci. Mezi lety 1943–1945 byl vězněn
v Terezíně. Transportu unikl, trpěl však tuberkulózou, jejíž následky
přetrvaly i po válce.
Po vysokoškolských studiích se Pick věnoval výhradně publicistické
a dramatické činnosti. Od roku 1962 vedl divadlo malých forem
Paravan. Svou tvorbu, v níž převládala satira, humoresky i aforismy
publikoval také časopisecky (Literární noviny, Host do domu, Květen)
i knižně.
V období normalizace Pick publikovat nesměl. Až začátkem
osmdesátých let publikoval ve spolupráci s nakladatelstvím Dilia
dvě divadelní hry, čerpající námětově z terezínského věznění.
Roku 1983 však v Praze umírá.
Velká část tvorby J. R. Picka je věnována tvorbě humoristické,
autor často pracuje na principu hry se slovy, slovních hříček,
neologismů, apod.: „Jak cestoval Vítek Svítek“ (1960),
„Dědeček v oleji“ (1964). V pásmech kabaretních scének a výstupů
je častý sebeironizující postoj a tragikomické situace, navozující
motivy židovství. V této tvorbě se odrážejí určité projevy
tvůrčího uvolnění přelomu 50. a 60. let.
Novela „Spolek pro ochranu zvířat“ (1969) se odehrává přímo
v terezínském ghettu. Popis každodenního života obyčejných lidí,
často ještě téměř dětí, ostře kontrastuje se skutečnou hrůzností situace.
Novela „Příliš mnoho příbuzných“ (1996) přináší reminiscence
na válku a terezínské ghetto v době čistek padesátých let.
• 70 •
která pojednává o Ernově plánu
Nazítří se Toni probudil brzo ráno. Ještě ani nebylo úplně
světlo.
Chtěl se hned podívat na Helgu, ale jak se vykláněl
z postele, probudil málem pana Glasera a synové, a tak radši předstíral, že jde na záchod. Cestou na záchod však Toni
potkal Schwester Marii Louisu, která se pozastavila nad tím,
že chodí na záchod v tom lehkém pyžamu, a nařídila mu,
aby si okamžitě vzal to flanelové, že to přijde hned zkontrolovat.
A tak ani když se vrátil ze záchodu, nemohl otevřít krabici s Helgou.
A ještě ke všemu hned po budíčku pan Glaser a synové
prohlásil, že nezamhouřil ani oko, protože to zvíře celou
noc dělalo strašný kravál.
Pan Löwy se ho sice uštěpačně zeptal, jak to, že ho tedy
Schwester Maria Louisa nemohla probudit, ale pan Glaser a
synové řekl, že to byly mdloby, že to se mu stává, když nemůže spát, upadne do jakéhosi stavu strnulosti.
Pan Löwy poznamenal, že na to, že byl ve stavu strnulosti, pan Glaser a synové docela pěkně chrápal, ale to
všechno nebylo nic platné, blahovůle, s níž páni včera
Helgu přijali, tím byla narušena, a když potom Toni vypustil Helgu z krabice, podotkl i jinak velmi snášenlivý profesor Steinbach, že se nehodí, aby Toni vypouštěl myš zrovna
ve chvíli, kdy se pan Adamson modlí.
• 71 •
Pan Brisch sice trefně odpověděl, že pan Adamson se
modlí pořád, takže kdyby přišlo na pana Adamsona, myš by
musela zůstat navždycky uzavřena v krabici a postupně by
zdegenerovala, tak jako se to stává některým lidem, kteří
ani nevylezou ze své postele, natož aby se prošli aspoň
po ghettu, ale to na vztahu osazenstva pokoje k Helze mnoho nezměnilo. Spíš naopak. A Toni si všiml, že i sám pan
Brisch se otřásl, když mu Helga přeběhla přes ruku.
Pan Glaser a synové pak kategoricky zakázal, aby se
Helga vůbec pohybovala v okruhu jeho postele.
Ani když se pak dostavil Erna, pánové ho neuvítali nijak
vlídně.
Pan Glaser a synové prohlásil, že nemocnice není holubník. Nejdřív si sem Toni vezme myš a teď ještě kamaráda.
Nato však řekl pan Löwy, že mezi myší a kamarádem je
snad ještě rozdíl. A také pan Brisch, prohlásil, že přirovnávat člověka ke zvířeti je fašismus.
Pan Glaser a synové se ho nato zeptal, jestli tím chce
snad naznačit, že on, pan Glaser, je fašista. Zdálo se však, že
Erna nic z toho nevzal pořádně na vědomí. Ani pány nepozdravil a hned začal Tonimu rozčileně líčit odjezd Jendy
Schleima a Ledeckého. Panu Glaserovi a synové, který se začal zajímat o to, jak měli těžká zavazadla, odsekl, že by měl
vědět, že se může vzít s sebou jen třicet kilo, načež ten se
definitivně urazil, poněvadž samozřejmě věděl, že se může
vzít s sebou jen třicet kilo, a jenom se zajímal o to, zda nebyla tentokrát učiněna výjimka. Koneckonců proč by nemohli Němci nařídit, aby se v tomhle transportu vzalo s sebou čtyřicet kilo, anebo třeba dvacet. Co my můžeme vědět, co pány Němce napadne.
Toni chtěl zabránit tomu, aby se spor rozšířil, a tak nabídl Ernovi, že mu ukáže Helgu.
Erna se však urazil. Řekl, že Toni už nemyslí na kamarády, ale stará se jen o svou myš. Oni tam „to“, řekl, a ty se
tady naděláš s nějakou myší.
• 72 •
Nenadělám, řekl Toni. A vysvětlil mu, že na kamarády
náhodou myslel, a hodně. Včera ho napadlo, jestli by neměl Jendu Schleima upozornit, že má na starosti ty medvědy. Co kdyby nějakého potkal. Prý v Karpatech je jich ještě
dost.
Jen jestli medfědi neutíkat pšed fronta, řekl pan Brisch.
Erna však neměl chuť rozmlouvat o medvědech.
Kdybys viděl ty dobytčáky, v kterých odjeli, řekl, nestaral by ses o medvědy. Byli tam namačkaní jak slanečci.
Ty, řekl Toni, slaneček a sardinka, to je ta samá ryba?
Nevím, řekl Erna. A je mi to teď úplně jedno. Mám teď
jiné starosti.
Jaké, řekl Toni.
Rozhodl jsem se, že já tím dobytčákem neodjedu, řekl
Erna.
Bodejť, řekl Toni. Je to asi děsně nepohodlné. A čím teda
pojedeš?
Ukázalo se však, že Erna neměl na mysli pouze dobytčáky jako dopravní prostředek. Erna odmítal odjet z ghetta
i jakýmkoliv jiným způsobem.
Nepojedu nikam, prohlásil. To radši zdrhnu za šance.
Zdrhnout za šance znamenalo utéci z ghetta.
Je to taky trochu věc cti, dodal Erna, který dřív býval
skautem.
Něco na tom bylo. I když po obyvatelích ghetta nikdo
nic takového nechtěl, bylo vzhledem k budoucnosti dobré
občas trochu protestovat. Samozřejmě, útěk z ghetta
nebyl zdaleka jedinou možnou formou protestu. Protestovalo se i jinak. Například, jak vyprávěl pan Löwy, nějaký
pan Karl Weiss z Vídně se rozhodl na protest proti malým
přídělům potravin u starých lidí držet hladovku. Během
jednoho týdne však skonal. Ježto však během toho týdne
zemřelo v ghettu hlady ještě asi sto šedesát jiných lidí, kteří hladovku nedrželi, nikdo si toho nevšiml. Jindy zase, jak
vyprávěl pan Glaser a synové, jakýsi pan Fantl z Vinohrad
• 73 •
chodil před magdeburskými kasárnami a provolával, že
Hitler je vůl. Jelikož nebyl v té době široko daleko žádný
Němec, rozhodla se narychlo svolaná rada starších uvalit
na něho deset dnů ghettogefängnisu.*) Pan Fantl tam však
vykřikoval dál, a proto ho neprodleně přemístili na psychiatrii. Tam to prý přestal vykřikovat, protože blázni ho pochopitelně nebrali vážně.
Ale i když Toni tyhle příklady znal, obdivoval Ernu.
Ty jsi byl, Erno, vždycky ze všech kluků nejodvážnější,
řekl.
Kdepak, řekl Erna. To by udělal každý. Ale nikoho z kluků to prostě nenapadlo.
Možná, řekl Toni. Ale je taky možné, pomyslil si, že by to
neudělali. Ledecký přece byl vždycky zásadně pro pořádek.
A Alba Feld, když se jednou mluvilo o možnosti útěku
z ghetta, řekl, že on by utéci nemohl, protože má moc nápadnou postavu.
Byla to pravda, ale Erna se zas mohl vymlouvat na to, že
je zrzavý a pihovatý. A nevymlouval se.
Jsi skoro hrdina, řekl mu Toni.
Ne, řekl Erna, to nejsem. Jsem jen toho názoru, že se musí něco podniknout.
Taky jsem chtěl něco podniknout, řekl Toni. Proto jsem byl
pro ten spolek. A teď mám Helgu. To je jenom hra, řekl Erna.
Všechno být hra, řekl pan Brisch. Kde skončit šivot
a kde sačínat hra? Já nevědět. To, co dělat ten malý pán
s knírem a patkou, být taky hra. A má fliv na šivot. Jinak ale
já s vámi souhlasit. Jen aktivná odpora je zapotšebí. To
Němcům imponýruje.
A proč tedy vy nic aktivně nepodnikáte, ozval se pan
Glaser a synové. Neměl rád teorie. Byl člověkem praxe.
*) Ghettogefängnis bylo na rozdíl od vězení na komandantuře hlídáno pouze židy z ghettowache a tak to vlastně žádné vězení nebylo.
Většinou se tam hrály žolíky. Kdo je však neuměl, dost se nudil.
• 74 •
A kdo vám žíkat, řekl pan Brisch, že já nix nepodnikat. Já
tšeba podnikat, a vy o tom nevědět.
Bylo docela dobře možné, že pan Brisch něco podnikal
a pan Glaser o tom nevěděl. Pan Brisch přece odcházel každou neděli pryč. Toni zpočátku, dokud ještě pana Brische
dobře neznal, měl dokonce takový pocit, že se schází s nějakými zakuklenými muži, kteří kují pikle. Jaké pikle, to
přesně nevěděl, ale představoval si, že třeba chtějí vyhodit
do povětří magdeburské kasárny. Na ně totiž pan Brisch
často nadával.
Svěřil se s tím jednou panu Löwymu, ten to však pokládal za nepravděpodobné. Spíš se domníval, že pan Brisch
v neděli chodí za svou ženou. Toni však věděl, že pan Brisch
za svou ženou nechodí. Chodila přece už přes dva měsíce
s tím malým kontrolorem od řezníků. To ovšem panu
Löwymu nemohl říci.
Vysvětloval si to tedy tak, že pan Brisch chodí v neděli
prostě na procházku. Možná že přitom myslí na svou bývalou ženu nebo uvažuje o novém uspořádání světa, tím si
Toni nebyl jist. Ale stejně si pana Brische vážil.
Pan Brisch, upozornil Ernu, je komunista.
Jo, řekl Erna roztržitě. Myslel jsem si to. Ale já teď na řeči nemám čas.
Komunista, řekl pan Brisch, to není řeč. Komunista, to je
dělat čin. A proto vám to chválím. Utíkat, to je dělat čin.
Já to také schvaluji, řekl Toni. A protože se mu zdálo, že
Ernu určitě ještě trápí ta věc s Fifinkou, dodal: Víš, Erno, já
už se na tebe kvůli Fifince vůbec nezlobím. Za prvé, mám
teď Helgu. A pak, myslím si, že to Albovi opravdu pomohlo. Šel do toho transportu aspoň dobře najedený. Bylo to
správné, že jste Fifinku upekli.
Já nevím, řekl Erna. Podle mého názoru by se psi jíst neměli. Byl jsem proti tomu hned tenkrát.
Jak to, hned tenkrát, řekl Toni zaraženě. Myslel jsem, že
jste se rozhodli Fifinku „to“, až když Alba dostal ten transport.
• 75 •
Kam tě vede slepá vášeň, řekl Erna, to už bylo rozhodnutý dávno předtím. To ti jen Jenda Schleim namluvil, aby
ti to nebylo líto.
Potom se zamyslel nad osudem Jendy Schleima.
Chudák, řekl, tak se těšil na toho Chlastakova.
Chlestakova, opravil ho Toni. Pamatoval si jména divadelních postav. Jinak mu ale bylo do breku. Neměli mu
to dělat. Nikdo z nich, říkal si, přece neměl zas takový hlad.
A když už měli chuť na psí pečínku, tak si aspoň mohli vybrat nějakého jiného psa a ne zrovna Fifinku.
Přemohl se však a řekl: A vidíš, já jsem myslel, že budeš
docela rád, že Jenda Schleim odjede.
Proč, řekl Erna.
Myslel jsem, že budeš rád, že budeš mít sestru Lili zase
jen pro sebe, řekl Toni. Narážel tím na to, že sestra Lili začala poslední dobou chodit s Jendou Schleimem.
Kdepak, řekl Erna, ženský nejsou tak důležitý. Žádná nestojí za to, aby se kvůli ní rozhádali kamarádi. A teď už vůbec ne.
Ale vy jste se s Jendou Schleimem hádali přece i kvůli jiným věcem, řekl Toni.
Právě proto, že jsme byli kamarádi, řekl Erna. Tomu ty
nerozumíš.
Toni to uznal. Už si na to zvykl. Jsou prostě věci, které ve
čtrnácti nepochopíš, kdyby ses rozkrájel. A i kdybys je pochopil, tak bys je pochopil buď špatně, anebo bys je pochopil správně, ale stejně bys z toho nic neměl, a tak bylo
lepší smířit se s tím, že je nepochopíš. Ale to, že Erna chtěl
zdrhnout za šance, Toni chápal.
Velice dobře to chápal.
Ty, řekl. A nemohl bych zdrhnout s tebou?
Ne, řekl Erna. Jsi moc mladý.
A co když ti zrovna tím můžu být prospěšný, řekl Toni.
Všude je přece lidem mladých lidí líto. I tady v ghettě dostávají největší přídavky.
• 76 •
Větší přídavky, řekl pan Löwy, nedostávají mladí lidé
proto, poněvadž jsou mladí, ale proto, poněvadž jsou budoucnost národa.
Nesmyslno, řekl pan Brisch a podíval se vyzývavě na profesora Steinbacha, žid není šadný národ. Národ být Němec
nebo Čech.
To je mi jedno, řekl Toni. Ale stejně chci frnknout.
A Helgu vezmu s sebou.
To nemůžete, Toni, řekl pan Löwy. Je to přece jen dost
velká krabice. A překážela by vám v pohybu. Co kdyby na
vás stříleli.
Myslíte, řekl Toni. A uvědomil si, že v tom případě by
asi opravdu Helgu nemohl s sebou vzít. Helga, říkal si, je
malé zvířátko, stačilo by zasáhnout ji jen docela málo a bylo by po ní. A to nechtěl riskovat. A kromě toho všechno nasvědčovalo tomu, že by ho Erna stejně s sebou nevzal.
Toni se s tím tedy smířil.
Aspoň, říkal si, se budu moct pořádně starat o Helgu.
Pak se vmísil do hovoru profesor Steinbach.
Zřejmě ho mrzelo, že předtím panu Brischovi neodpověděl.
Ještě si to rozmyslete, mladý muži, řekl Ernovi. Před čím
to vlastně prcháte? Před transporty? Ale proč? Říká se, že
transporty jdou na východ. Ale tam na východě je přece země našich předků.
Moji předkové, řekl Erna, pocházeli z Kolína. Měli tam
mlejn.
Profesor Steinbach však trval na svém. Ghetto, řekl, je
vlastně jen přípravou pro cestu do zaslíbené země. A Polsko, kam směřovaly transporty, přestupní stanicí. Proto se
on, profesor Steinbach, žádného transportu nebojí.
A jak se budete tam ve Svaté zemi dorozumívat, profesore, řekl pan Löwy.
Narážel tím na to, že když přišel na pokoj č. 26 polský žid
• 77 •
z Holandska, pan Adamson, který mluvil jen jiddiš, profesor Steinbach se s ním nemohl dorozumět.
Je vám přece známo, pánové, řekl profesor Steinbach, že
budu přednášet českou literaturu na univerzitě v Tel Avivu.
Mohu tedy přirozeně od svých žáků vyžadovat, aby se
mnou hovořili česky. Bude to dokonce i pro ně prospěšné.
Toni si pomyslel, že pan profesor Steinbach bude dobrý
profesor. Opisovat sice asi nikomu nedovolí, ale když se někdo omluví, tak ho určitě vyvolá až příště.
A co když si budete chtít něco koupit, profesore, řekl pan
Glaser a synové. I jemu šel salónní sionismus profesora
Steinbacha na nervy.
Doufám, řekl profesor Steinbach, že mé postavení
v tamní akademické obci bude natolik solidní, že mi rektor
dá k dispozici tlumočníka. Mohl by to být i některý
z mých žáků. Ovšem, pánové, dodal, odběhli jsme tak říkajíc od tématu. Kladl jsem tady tomu mladému muži na srdce, aby se neukvapoval.
Já to mám moc dobře rozmyšlené, řekl Erna. Zřejmě to,
že profesor Steinbach bude jednou přednášet českou literaturu na univerzitě v Tel Avivu, na něho nepůsobilo.
Už jsem se rozhodl, řekl. A žádné řečičky mi v tom nemůžou zabránit.
Pak řekl Tonimu, jestli se s ním chce rozloučit, že může
přijít zítra v půl třetí před šance, a odporoučel se pánům.
Erna je úžasný, řekl Toni, když Erna odešel.
To by mělo být normál, řekl pan Brisch melancholicky.
Všechny v mládí by měli revoltovat. Pánové dovolují.
Erlauben die Herren, řekl a vytáhl housle.
Pak hrál asi deset minut. To bylo Mondscheinsonate od
Beethoven, řekl, když dohrál. Sonáta, jak měsíc svítí. Ale je
v tom taky kus revolta. Velká kus.
Toni se však obdivoval tomu, jak zručně jezdil prsty po
hmatníku houslí. Nikdy by byl neřekl, že je pan Brisch tak
šikovný. Potom se však znovu věnoval Helze. Zdálo se mu,
• 78 •
že je ve své krabici nějak neklidná. Asi na ni tak působila ta
hudba.
7. KAPITOLA
která pojednává zejména o trapném nedorozumění,
které měl vinou Toniho pan Brisch se sestrou Marií Louisou
Toni seděl oblečený na své posteli. Bylo to dost riskantní,
poněvadž měla službu Schwester Maria Louisa. Toni se
vlastně dopouštěl dvou přestupků proti nemocničnímu řádu najednou. V době ležené nesměl sedět na posteli,
a vůbec tam nesměl sedět oblečený.
Toni se však už nemohl dočkat a Schwester Maria Louisa
stejně dávala klystýr panu radovi Breitfeldovi na šestce,
takže bezprostřední nebezpečí, že by sem teď vešla, nehrozilo. A že by na ni zazvonil některý z pánů, toho se Toni nebál. Páni nežalovali. Toni to ocenil při nástupu Schwester
Marie Louisy do služby. Měl obavy, že když ji některý z pánů upozorní na Helgu, projeví pro ni ještě menší porozumění než sestra Anna. Schwester Maria Louisa, bývalá jeptiška,*) žila celý svůj život v klášteře v Čáslavi a byla až úzkostlivě čistotná. A jistě by Helgu pokládala za špinavé zvíře. Toni by jí sice mohl případně dokázat, že Helga je čistotnější nežli například pan Adamson, ale obával se, že by
*) Aby nevznikl omyl. Schwester Maria Louisa, ač bývalá jeptiška, byla samozřejmě podle norimberských zákonů židovka, tak jako všechen
personál i pacienti na L 315 a vůbec všichni obyvatelé ghetta.
Vykládalo se sice, že v době, kdy se začaly nosit hvězdy, žádaly jeptišky u nich v klášteře, aby ji Schwester Maria Louisa nosit nemusela, ale
zřejmě jí to moc nepomohlo. Nebylo sice známo, zdali tehdy hvězdu
nosila, nebo nenosila, ale teď byla v ghettu. To každý viděl.
• 79 •
Schwester Marii Louisu nepřesvědčil. Páni jí však nic neřekli.
Ztrácel pomalu trpělivost. Kolik je hodin, ptal se už asi
podesáté pana Löwyho.
Dvě hodiny dvacet pět minut greenwichského času, řekl
pan Löwy.
Za pět minut tam mám být, řekl Toni. A to si musím ještě natáhnout ty kecky. Neřekl, že si chce připravit i kufřík.
Pro jistotu. Co kdyby si to Erna přece jen rozmyslel a vzal
ho s sebou.
Kdyby neměla službu Schwester Marie Louisa, řekl, tak
už bych tam dávno byl.
Neměl přitom na mysli jenom to, že Schwester Maria
Louisa by mu vynadala, kdyby utekl v době ležené, to by se
dalo vydržet, i když tedy Schwester Maria Louisa uměla člověku vyčinit pořádně, ale měl na mysli to, že Schwester
Maria Louisa měla ve zvyku v době ležené zamykat domovní dveře, takže se z L 315 ani do L 315 nedostala v ten
čas doslova ani myš. Ani Helga by se nedostala ven, říkal si
Toni.
Je to katastrofa, řekl.
Katastrofa to zrovna není, řekl pan Glaser a synové, ale
mohla by z toho být. I když Schwester Maria Louisa je
osoba nepochybně velmi svědomitá, domovní dveře by zamykat neměla. Co kdyby zrovna teď přinesli nějakého těžkého pacienta.
Tak je tam zvonek, řekl pan Löwy.
Ale co kdyby nefungoval, řekl pan Glaser a synové.
Uvědomte si, pane Löwy, že tady není koloniál, tady je nemocnice.
Když je lešená, řekl pan Kurt Brisch, tak nemá nikdo
zemžít. Zemžít má člověk mezi deset a dvanáct hodin dopoledne. To je pšijímací hodin.
Řekl to sice ironicky, ale pánům to nepřipadalo zas tak
divné. V ghettu bylo vydáno tolik nelogických nařízení.
• 80 •
Nedávno, jak tvrdil pan Löwy, vydala například komandantura příkaz, že žádný neárijec se nesmí procházet v ghettě
se psem po nábřeží. A přitom za prvé žádný žid nesměl
přece mít psa, za druhé žádný žid se přece nesměl procházet po nábřeží, za třetí každý žid podléhal pracovní povinnosti, takže i kdyby se směl procházet po nábřeží
a měl psa, neměl by na to čas, za čtvrté každý žid, i kdyby
měl na to čas, nemohl by tam chodit se psem, poněvadž měl
dost starostí s tím, aby se na židovské příděly uživil sám, natož živit psa, a za páté v ghettě žádné nábřeží nebylo.
(Netekla tam žádná řeka.) Proč by se tedy páni měli divit tomu, kdyby bylo vydáno nařízení, že se v ghettě musí umírat
mezi desátou a dvanáctou hodinou dopolední.
Toni ovšem nemyslel teoreticky na to, jaké následky může mít, že Schwester Maria Louisa zamyká dveře, jemu prakticky vadilo, že se nedostane ven a že se může docela dobře stát, že se už ani s Ernou nerozloučí. Poněvadž nepochyboval o tom, že Erna na něho čekat nebude. Erna si potrpěl
na přesnost. Ne že by byl sám tak přesný, jednou nechal
Toniho na sebe čekat před hannoverskými kasárnami přes
půl hodiny, ale od Toniho přesnost vyžadoval. Přece jen
Toni byl opravdu o hodně mladší.
Svěřil se se svými obavami panu Brischovi, který prohlásil, že se s tím něco musí udělat.
Ale co, řekl pan Löwy, když ona má ten klíč.
My ho právě od ní mušet dostat, řekl pan Brisch.
Nikdy vám ho nedá, řekl pan Glaser a synové. Sestra Maria
Louisa má všelijaké chyby, ale zná své povinnosti.
A nesmí přece vydat klíč od domu pacientovi během ležené.
Já ho u ní taky nebudu prosit, řekl pan Brisch. Já ho mu
vzít.
Násilím, řekl pan Löwy. Nemám rád, když se používá násilí vůči ženám. A vůči bývalým jeptiškám zvlášť.
Šádná násilí, řekl pan Brisch, my poušít válečná lest.
Pak se rozpředla debata o tom, zdali je přípustné použít
• 81 •
vůči Schwester Marii Louise válečné lsti, či ne. Pan Brisch
zastával názor, že právě proto, že je bývalá jeptiška,
a všechny jeptišky jsou odchovankyně jezuitů, je možno
válečné lsti použít. Tvrdil, že Schwester Maria Louisa by jí
proti nim použila také, že on má s jeptiškami a s flanďáky
bohaté zkušenosti, že všichni jsou zastánci hesla účel světí
prostředky, a válečná lest že je právě takovým prostředkem,
který světí účel, protože ten hoch, jak řekl, přímo je sblázněný, aby se s tím kamarát rozloučit.
Pan Glaser a synové oproti tomu namítal, že muž se musí
vůči ženě chovat vždycky jako slušně vychovaný člověk.
A slušně vychovaný člověk s ženou neválčí, a to ani lstí.
A vůbec už ne, když je to bývalá jeptiška. Připadá mu to tak,
jako by si on, pan Glaser, dělal šprťouchlata z rabínovy ženy.
Pan Löwy řekl, že nikdo nechce přece Schwester Marii
Louisu zesměšňovat, jde jen o to, dostat ten klíč. A to asi
opravdu jinak nepůjde než tak, že se jí něco namluví. Ale co?
To už nechajte na mě, řekl pan Brisch a zazvonil na sestru Marii Louisu. Ta už asi ten klystýr na šestce vyřídila, poněvadž se objevila za pár vteřin.
Kdoví čím to bylo, že Schwester Maria Louisa naháněla
pánům takový strach. Nebyla vlastně o nic přísnější než jiné sestry. (S výjimkou sestry Anny.) Snad to bylo tím, že byla svým způsobem dokonalá. Když měla službu od pěti, přišla za pět minut pět, injekce píchala tak, že jste to skoro necítil, a za její služby se nikdy nic nerozbilo nebo nevylilo.
Anebo to bylo tím, že byla tak úzkostlivě pořádná? Když jí
jednou průvan málem shodil čepeček, vyběhla hned z místnosti a vrátila se teprve tehdy, když měla opět vlasy úplně
zakryté. A to vzbuzovalo respekt.
Co si pšát, pánové, řekla. Většinu života trávila, jak už řečeno, v klášteře v Čáslavi, ale česky mluvila stejně, ne-li hůře, než Berlíňák pan Brisch. Pánu Bohu to patrně nevadilo.
Geben Sie mir den Schlüssel, řekl pan Brisch. A aby Toni
tomu rozuměl, překládal: Dajte mi ta klíč.
• 82 •
To, že na ni promluvil svou mateřštinou, svědčilo, jaký
význam přikládá tomu, aby Toni ten klíč dostal. Pan Brisch
se totiž, jak často zdůrazňoval, zřekl svého národa. Proto se
naučil česky. Po válka, říkal, se vidět bude. Když Němec zas
slušný člověk, bude se do domova vrátit, ale když bude taková prasopes (Schweinehund) jako teď, už se nevrátit a jít
do Česka. Zatím ale zásadně odmítal mluvit týmž jazykem,
jímž pronášel své projevy Adolf Hitler.
Was für ein Schlüssel, řekla Schwester Maria Louisa.
Diví se, jaká potšebujem klíč, šeptal pan Brisch Tonimu.
Měl radost, že Schwester Marii Louisu dopálí. Pan Brisch
byl jako komunista odjakživa nepřítelem všech klerikálů.
Bylo však na něm vidět, že celou věc nekoná jen z přesvědčení, ale i s velkou chutí. Přesto však, že do sestry Marie
Louisy mluvil nepřetržitě téměř deset minut, vypadalo to
zprvu na to, že neuspěje.
Ona z Čáslau a já z Perlín, šeptal vztekle, ale ona víc prušácká.
K čemu to vy ale potšebovat klíč, opakovala několikrát
Schwester Maria Louisa, pacient nepotšebovat nix otvírat
dveže od dům. Měla svým způsobem pravdu. K čemu potřebovali pacienti, kteří byli upoutáni na lůžko, klíč od domu. To bylo těžko obhajitelné.
Naštěstí pan Brisch dostal nápad. My nix neotvírat,
řekl, my jen usavšít sázka, jestli ta klíč dostanem.
Víte, Schwester, chytil se toho hned pan Löwy, pan
Brisch tvrdí, že je železný, a já a pan Glaser, že je mosazný.
Proto si ho chceme vypůjčit.
Toni se podíval obdivně na pana Löwyho, jak umí krásně lhát.
Lže, jako když tiskne, šeptal oproti tomu zhnuseně pan
Glaser a synové. To má z toho koloniálu. Kdoví jaké tam
nabízel zboží.
Zdálo se, že sestra Maria Louisa tím byla přece jen poněkud zviklána.
• 83 •
Und wie lange brauchen Sie den Schlüssel, na jak dlouho vy ho potšebovat, ta klíč, řekla.
Na minuta, řekl pan Brisch.
Und Sie geben mir ihn dann gleich zurück, vrátíte mi ho
potom ihned, řekla.
Ja, řekl pan Brisch.
Also, když to si tolik pšejete, řekla sestra Maria Louisa.
A vrtíc hlavou, odešla pro klíče.
Sestra Maria Louisa si věděla rady, když pan Bergmann
z třicítky dostal srdeční záchvat, věděla, jak se zachovat,
když pan rada Auersperg začal dělat pod sebe, a když jednou na L 315 omylem přivezli cvoka a ten začal řádit, dokázala ho s pomocí profesora Steinbacha spoutat a poslat
na psychiatrii. Ale jak se správně zachovat, když se dva pacienti vsadí, zda klíč od domovních dveří je železný, nebo
mosazný, to nevěděla.
Pan Brisch pak instruoval pány. On sám s Tonim půjde
teď ke vchodu. Pánové měli za úkol pod nějakou záminkou
(nejlépe, že to patří k té sázce) poslat Schwester Marii
Louisu za nimi dolů. Tam pan Brisch, jak se vyjádřil, už ta
klíč od ní irgendví dostat.
Pan Löwy řekl, že nebude tak lehké Schwester Marii
Louisu přesvědčit, aby sešla po schodech dolů. Jednak má
službu v prvním a druhém patře, a pak, jak je známo,
Schwester Maria Louisa je člověk hluboce věřící, a takoví lidé se vždycky těžko přesvědčují, zná to z obchodu.
Pan Glaser a synové řekl, že to záleží na tom, jaké zboží
ten který obchodník nabízí, a že když je to zboží kvalitní,
nemusí žádného zákazníka moc přesvědčovat, i když je věřící, protože takové zboží se prodává samo. A když je to
šunt, tak to stejně nikdo nekoupí.
Pan Brisch se nezačal s nimi hádat jako obvykle, ale řekl
jen, že pevně věří, že pánové svůj úkol splní.
Nato se kupodivu oba pánové opravdu přestali přít
a Toni s panem Brischem sešli k domovním dveřím.
• 84 •
Když pan Brisch sešel s Tonim dolů, nemohl chvíli ani
popadnout dech. Ale hned začal organizovat. Tady se
uschov, řekl Tonimu a strčil ho do výklenku vedle dveří.
Pak si trpce postěžoval na svůj zdravotní stav. Většina člověk dýchat, když jde do výšek, řekl, a já uš tak tuberák, že
se pšedýchat, i když jdem dolů schodem. Pak udělal pst
a čekali, až přijde Schwester Maria Louisa.
Nechali nahoře otevřené dveře, takže slyšeli, jak pánové
Schwester Marii Louisu přemlouvají. Nejvíc bylo slyšet pana Löwyho. To Toniho překvapilo. Nevěděl, že pan Löwy
mluví tak dobře německy. Zdálo se však, že Schwester Maria
Louisa nechce poslechnout. To se dalo ovšem očekávat.
Schwester Maria Louisa musela vždycky vědět, proč co dělá. Říkalo se o ní, že si nedá poroučet ani od sestry vrchní.
A sestra vrchní byla někdo. Ta poroučela i panu primáři.
Pánové do ní mluvili a mluvili.
Dlouho se však zdálo, že marně.
Pan Löwy se měl později vyjádřit, že do ní mluvil tak, že
by z jalové krávy tele vymámil. Nebylo sice nepochybně
vhodné říkat něco takového právě o Schwester Marii
Louise, bývalé jeptišce, nicméně to vystihovalo skutečnost.
Trvalo snad čtvrt hodiny, než konečně Schwester Maria
Louisa začala pomalu sestupovat ze schodů.
Asi to ještě rozmyšluje, šeptal pan Brisch. Takový hus
pšemýšlí na kašdou blbost. To dělá ten klasický německý filozofí.
Pan Brisch patrně poněkud přeceňoval vliv klasické německé filozofie na myšlení Schwester Marie Louisy, ale jisté
je, že sestupovala po schodech opravdu neobyčejně pomalu.
Was soll das denn heissen, řekla, když sestoupila z posledního schodu a uviděla pana Brische stát u domovních
dveří.
Ptát se, co to snamenat, šeptal pan Brisch triumfálně. Ale
ta klíč má v ruce. Pak se obrátil k Schwester Marii Louise
• 85 •
a řekl jí svou jadrnou češtinou: to snamenat, abys mi dala
ta klíč. Nebylo zcela jasné, zda promluvil česky jen proto,
aby tomu Toni rozuměl, nebo i proto, aby Schwester zmátl;
jisté však je, že ji popletl natolik, že prohlásila: Já vám nedat.
No ne, řekl pan Brisch, který byl sice v českém jazyku samouk, ale některé jeho finesy už znal, tak vy mi nedat,
Schwester Maria Louisa. Ale ne, vy mi dát, a vytrhl jí klíč
z ruky.
Pak ho podal Tonimu. Tady, Toni, und utíkat, já už
Schwester Maria Louisa poderšet.
Potom chytil Schwester Marii Louisu okolo pasu a vypadalo to, jako by spolu tančili a Schwester Maria Louisa moc
tančit neuměla, a proto sebou všelijak škubala.
Pak se však vzpamatovala.
Vytrhla se panu Brischovi z objetí, odstrčila ho tak, že
skoro upadl, a už už by se byla málem rozběhla za Tonim,
když vtom si zřejmě uvědomila, že je ve službě a nemůže
opustit své pacienty. Urovnala si tedy posunutý čepeček
a pak se podívala na pana Brische zdrcujícím pohledem
a řekla mu: Sie Schwein, vy prase.
Du Hure, ty kurva, odpověděl jí pan Brisch s potěšením.
A dvorně se jí uklonil.
Samozřejmě že věděl, že Schwester Maria Louisa není
kurva. Ale na tom mu právě teď nezáleželo.
Toni utíkal směrem k valům.
V ghettu, ačkoliv bylo velmi malé (mělo rozlohu sotva
jediného čtverečního kilometru), se chodilo rychle. Nikdo
nikam nepospíchal. A tak aspoň každý chodil rychle, aby to
vypadalo, že pospíchá. Toni tak nebyl nápadný. A běželo se
mu docela dobře. Ještě že už nemám pneumotorax, pomyslil
si. Teď bych z toho mohl dostat embolii. Nevěděl sice docela přesně, co to je embolie, ale pamatoval si, že ještě než mu
zašel pneumotorax, říkala vždycky Schwester Maria Louisa:
S pneumo nesmět vyvádět, Toni, nebo dostat embolii.
• 86 •
Pak si v duchu pochválil ty kecky. V těžkých botách, říkal si, bych takhle běžet nemohl.
V tom se ovšem mýlil. I v těžších botách a na horším terénu někteří mnohem slabší lidé dokázali běžet mnohem
rychleji.
Potom si vzpomněl, že si s sebou nevzal ten kufřík. Ale je
to tak asi lepší, říkal si. Jednak by se mi s kufříkem běželo
mnohem hůř, a pak si říkal, že Erna ho spíš vezme
s sebou, když nebude mít kufr. Znal Ernu. Erna by mu
řekl: Tebe bych ještě vzal. Ale tebe a kufr, to už je moc. Znal
Ernovy fóry.
Pak si ale řekl, že stejně s Ernou utéct nemůže. Nemohl
Helgu opustit. Byla přece jen náročnější, než si myslel.
Ať jí dával měkké ubrousky nebo tvrdý papundekl, papír
nežrala. Musela se krmit chlebem. A bylo velice nepravděpodobné, že by některý z pánů na to obětoval byť i jen část
svého přídělu.
To bylo Tonimu jasné. Pak se mu zdálo, že v dálce zahřmělo.
Zase se mýlil. To nebylo hřmění, ale výstřely.
Toniho zkušenost ovšem tak daleko nesahala. Věděl tak
ještě, jak to pleskne, když člověk dostane facku od esesáka.
Byl to trochu jiný, jaksi vznešenější zvuk než zvuk normálního pohlavku od maminky Lízy. Ale zvuk výstřelu neznal.
Když doběhl pod šance, stála tam skupina starších mužů.
Tvářili se důležitě.
Stranou zahlédl i pana Kohna z ženijních.
Co se děje, pane Kohn, informoval se Toni.
Zastřelili nějakého mladíčka, řekl pan Kohn. Procházel se
prý po šancích.
A nevíte, kdo to byl, řekl Toni.
Pan Kohn pokrčil rameny a rozhodil ruce: Nevím.
Ale byl to, řekl bych, nějaký hodně hloupý žid. Poněvadž
chytrý žid, nebo aspoň ne moc hloupý žid, by se v takovém
nečase neprocházel po šancích.
• 87 •
Toni ucítil, jak mu vyschlo v krku. Nebylo to však jen
z toho dlouhého běhu. A co když chtěl třeba utýct, řekl.
Tak to už byl úplně hloupý žid, řekl pan Kohn.
Teď, když se každý zuby nehty chce udržet v ghettu.
Nemyslíš?
Já nevím, řekl Toni. Ale cítil, že začíná být strašně rozčilený.
Tak rozčilený byl naposled, když se hrálo finále ghetto poháru. Kuchaři stříleli v prodloužení jedenáctku. Alba Feld ji
chytil. Ovace nebraly konce. Ale Toni věděl, že to byla náhoda. Že Alba Feld se vrhl jen tak nazdařbůh proti míči. Že kdyby byl Schönfeld střílel na druhou stranu, tak by to byl gól.
Tentokrát se mu však zdálo, že někdo vystřelil na tu druhou stranu. A nešlo to zachránit sebelepší robinzonádou.
8. KAPITOLA
která se odehrává skoro celá na hřbitově
Toniho velice mrzelo, že se s Ernou nerozloučil. A tak si zařídil, aby mohl být aspoň při jeho pohřbívání.
Zašel si za panem Kohnem ze ženijních, který měl známého pana Steinera z Českých Budějovic, jehož švagr,
inženýr Karpfen, byl členem pohřební čety.
Inženýr Karpfen zprvu odmítal Toniho vzít s sebou.
Ale když mu Toni řekl, že za to nic nechce a že ani nepočítá s tím, že za to dostane přídavek pro pracující, viditelně obrátil.
On to byl tvůj příbuzný, řekl.
Bratranec, prohlásil Toni.
Bylo totiž pravděpodobnější, že ho pan inženýr nechá
pohřbívat spíš bratrance než pouhého kamaráda. A říct zas,
že Erna byl jeho bratr, se mu zdálo moc.
• 88 •
No, když je to tvůj bratranec, tak to můžeš být u toho, řekl inženýr Karpfen. Kdyby to byl nějaký bližší příbuzný, tak
bych byl proti tomu. Bližší příbuzní se dobře nepohřbívají.
Každý se dojímá a smrká a pak pořádně nekope. Ale když je
to jen bratranec, tak to jde.
Toni se dostavil na hřbitov přesně v osm.
Inženýr Karpfen už tam byl.
A ještě dva páni.
Toniho to překvapilo. V ghettu chodil málokdo tak přesně do práce. Ale pak si řekl, že přece jen pohřbívání je vážnější práce než tahání vozů nebo nošení uhlí, a už se tomu
tak nedivil.
Pan inženýr Karpfen ho představil.
Jeden pán byl doktor Neugeboren.
Druhý pán pan Hugo veselý, bývalý obchodník se známkami. Neuvítali ho však příliš vlídně.
Takový malý kluk nepatří na hřbitov, řekl doktor
Neugeboren. O čem se s ním má člověk bavit. Když nám
vypomáhal starý Weinstein, moc toho sice taky neudělal,
ale aspoň sem tam vykládal anekdotu. Ale co s takovým
klukem.
Toni řekl, že zná několik anekdot o Mórickovi, ale to, jak
se zdálo, na doktora Neugeborena neplatilo.
Jsou anekdoty a anekdoty, řekl. A na hřbitově se každá
nedá vykládat.
Druhý pán, pan Hugo Veselý, bývalý obchodník se
známkami, pak projevoval obavy, zda to pro Toniho nebude příliš otřesný zážitek. Přece jen, prohlásil, pohřbívat
vlastního bratrance není maličkost. On, řekl, když byl tak
mladý, nikdy žádného bratrance nepohřbíval. A vlastně vůbec nikoho nepohřbíval.
Ale já jsem už pohřbíval, řekl Toni. Vysvětlil panu
Veselému, že hned po příchodu do ghetta prošel takzvanou
Hundertschaft. Několik dnů (mělo jich být sto, odtud slovo
Hundertschaft) nosil sice jen pytle se shnilými brambory
• 89 •
a kopal silnici (pochopitelně v ghettě), ale pak taky pomáhal v krematoriu.
To je možné, řekl pan Veselý. Ale nepohřbíval jsi ještě
bratrance.
To ne, připustil Toni. Ale pak řekl, že zato poslední dobou často nosil mrtvoly.
Narážel tím na to, že když někdo na L 315 umřel, pomáhal sestře Anně přenášet pozůstatky na jinou postel.
Ta po zemřelém se musela vždycky čistě povléknout. Tím
pana Veselého přesvědčil.
Pak si pan inženýr Karpfen navlékl děravé palčáky, které
se hodily k jeho záplatovaným pumpkám, a začal rozdělovat pracovní nástroje.
Pánové s nimi však nezacházeli zdaleka tak zručně, jak
Toni očekával. Ještě nejšikovnější se mu zdál pan Veselý.
Bylo to asi tím, že při svém povolání občas pracoval
s pinzetou, a to v něm vychovalo určitou manuální zručnost.
Vezmem teda nejdřív jeho, řekl inženýr Karpfen a ukázal
krumpáčem na Ernu. Ať má kluk radost.
Pana doktora Neugeborena však zneklidnilo, jak se pan
inženýr Karpfen ohání krumpáčem.
Měl byste s ním zacházet opatrněji, pane inženýre, řekl.
Stát ve vaší blízkosti je vysloveně nebezpečné.
Prosím vás, řekl inženýr Karpfen, co bych zrovna vám,
pane doktore, mohl udělat. Nanejvýš bych vám tak mohl
rozbít brýle. A to by se tak moc nestalo. Nosíte je stejně
z flancu.
Pane inženýre, vezměte laskavě na vědomí, že je tu ten
hoch, řekl doktor Neugeboren. Kroťte se. Aspoň pro dnešek.
Kdo chce s vlky žít, musí s vlky výt, řekl inženýr Karpfen
a vzal Ernu a položil ho nahoru na hromadu.
Tonimu však pánové doktor Neugeboren, inženýr
Karpfen a pan Veselý nepřipomínali vlky. Zdálo se mu, že
jsou úplně klidní a domáčtí. Když si tak představil, že by
• 90 •
třeba pan Brisch s panem Glaserem a synové pohřbívali pana Löwyho; ti by se hádali docela jinak. Pak si ale uvědomil, že to by bylo něco úplně jiného. Kdyby pan Brisch
a pan Glaser pohřbívali pana Löwyho, pohřbívali by svého
známého, kdežto tihle páni Ernu vůbec neznali.
Inženýr Karpfen si všiml, že se Toni zamyslel, a začal se
ho vyptávat na Ernu.
Byl to prima kluk, řekl Toni. Nejen bratranec, ale i přítel,
kuchař. Dával mi denně jeden knedlík.
Trochu přeháněl. Erna mu dával sotva jeden knedlík týdně. Ale vzhledem k tomu, že sem tam dal nějaký i mamince Líze, zas tolik nepřeháněl.
Ano, řekl doktor Neugeboren, tak se v ghettě projevuje
přátelství. Dával mu jeden knedlík denně.
A bylo na něm vidět, že by také potřeboval takového přítele, který by mu dával jeden knedlík denně. A možná že by
se spokojil i s takovým, který by mu ho dával obden.
A co ho to napadlo, utíkat, řekl pan inženýr Karpfen
a vzal Ernu za nohy a kousek ho popotáhl. Chtěl ho patrně
položit tak, aby ho lépe uchopil.
Nevím, řekl Toni.
Ale to bys měl vědět, řekl doktor Neugeboren a zabodl lopatu do země. Když ti dával ten knedlík.
Měl někdy úžasné nápady, řekl Toni. Představte si, že si
vymyslel, že tady v ghettě založíme spolek pro ochranu
zvířat.
Ale jdi, řekl pan inženýr Karpfen a opřel se o krumpáč.
A nebyl on trochu bzz.
Ne, řekl Toni. Měl jen moc dobré srdce. Jednou viděl, jak
pan esessturmbannführer bije svého psa, a tak založil spolek.
Aha, řekl pan inženýr Karpfen.
Jmenoval se Fifinka, ten pes, řekl Toni. A byl to ratlík.
Vlastně ona.
Teď už to chápu, proč chtěl utéci, řekl pan inženýr
Karpfen. Pan esessturmbannführer Fifinku špatně krmil,
• 91 •
a proto se ten tvůj bratranec a přítel rozhodl sehnat jí správnou psí potravu. A ta v ghettě holt nebyla k mání.
Ne, řekl Toni, tak to nebylo. Erna prostě nemohl snést,
když někdo týral zvířata. A tak mu to řekl. A pak radši utekl.
Tak to jo, řekl pan inženýr Karpfen a zadíval se na dírku
v Ernově čele. Čistý kopfšus, pánové. Ale zemřel možná už
dřív. Má jich v sobě dobrých deset, dodal a rozmáchl se
krumpáčem.
Pozor, pane inženýre, vždyť mi tím krumpáčem urazíte
hlavu, řekl doktor Neugeboren.
Snad by se tolik nestalo, zabručel pan inženýr Karpfen.
Je tady ten hoch, řekl pan doktor Neugeboren. Znovu vás
na to důtklivě upozorňuju, pane inženýre. A tohle, řekl
a ukázal lopatou na Ernu, byl jeho bratranec.
A přítel, dodal pan Veselý.
Erna byl vážně výborný, řekl Toni. Ještě než utekl, tak mi
daroval myš. Jmenuje se Helga.
Samotného ho překvapilo, co všechno Ernovi přisuzuje.
Ale nevyčítal si to. Ledecký, říkal si, by mi to jistě odpustil.
A co je s tou myší, zeptal se pan inženýr Karpfen roztržitě, ta ještě žije?
Jakpak by ne, řekl Toni. Mám ji pod postelí.
Pana inženýra Karpfena to nijak neudivilo, ale pan doktor Neugeboren se tím zdál být pohoršen. Tady máme dost
myší, řekl, ale mě by ani nenapadlo brát si nějakou domů.
Myši přece nejsou domácí zvířata.
Náhodou Helga je moc hodná, pane doktore, řekl Toni.
A čistotná. Nemůžu si na ni stěžovat.
Byl si ovšem vědom toho, že teď by vlastně bylo jeho povinností vysvětlit pánům, proč má Helgu, a získat je pro
spolek. Ale nějak se mu do toho nechtělo. Kdyby byl Erna
živý, říkal si, nebo kdyby tu se mnou byl Alba Feld, tak bych
je přesvědčil našup. Ale takhle sám si netroufal.
Stejně, řekl pan inženýr Karpfen a šťouchl do Erny, je to
zvláštní, že kluka tady pohřbíváme. V tom je zas ta jejich pi-
• 92 •
tomá německá logika. Když umřeš v klidu a pokoji, tak tě
spálí v krematoriu. Ale když něco provedeš, pohřbí tě důstojně na hřbitově.
Ten hřbitov má asi působit výstražně, řekl doktor Neugeboren.
To tedy působí, řekl inženýr Karpfen. Chodí sem v noci
laškovat milenci. A když mají chuť zajít moc daleko, uvědomí si, kde jsou, a hned přestanou.
Br, řekl pan Veselý, já bych se tady v noci bál.
A taky není tak jisté, jestli by sem s vámi nějaká šla, řekl
pan inženýr Karpfen. Nejste už žádný mladík.
Já bych se taky bál, řekl doktor Neugeboren. A nejsem
pověrčivý. Namouduši.
Na vás by se ještě nějaká možná chytla, řekl inženýr
Karpfen. I když už jste taky pěkně sešlý seladon. Ale nebojte se. Co se vám může stát. Nanejvýš se nějaký mrtvý probudí a vy řeknete, ty mrtvý lež a nevstávej, a on si zase lehne. Znáte to přece z Erbena, mládenče, ne, řekl Tonimu
a zahleděl se přitom Ernovi na nohy. Nechcete, pánové,
někdo ty boty? Zdá se, že jsou pevné.
Ne, řekl pan doktor Neugeboren. Nikdo z nás boty nepotřebuje.
Měli bychom ale už začít, řekl starostlivě pan Hugo Veselý.
Je deset hodin. A kdoví jestli ještě někoho nepřinesou.
Dneska už ne, řekl pan inženýr Karpfen. Už jsem si všiml, že když jde transport, umírá míň lidí.
Dneska prý je to poslední transport, řekl pan Veselý.
O každém transportu, který šel z ghetta, řekl doktor
Neugeboren, se vždycky říkalo, že je to ten poslední.
Ale kde by ty lidi ubytovali, řekl pan Veselý. Nejdou tam
přece jen transporty od nás.
Země je široká a hluboká. Možná že tady ten kluk, řekl
pan inženýr Karpfen a dotkl se krumpáčem Erny, neutekl
kvůli žádné Fifince ani kvůli panu esessturmbannführerovi.
Třeba se dozvěděl, co tam s našinci dělají.
• 93 •
A co myslíte, že tam s nimi dělají, pane inženýre, řekl
pan Veselý.
Nevím, řekl pan inženýr Karpfen. Ale jedno vím jistě.
Nestřílejí je.
To jsem rád, řekl pan Veselý.
Nestřílejí je, pokračoval pan inženýr Karpfen, protože
Němci na ně přece nebudou plýtvat municí. Víte, nač přijde munice do jedné vojenské pušky, pane Veselý?
Ne, řekl pan Veselý.
Na tolik, že byste si za to mohl koupit nejmíň tři modré
merkury.
Ale modrý merkur, řekl pan Veselý, není zas tak vzácná
známka. Přijde na takových 30 až 35 korun.
No a, řekl pan inženýr Karpfen. Počítejte, pane Veselý.
Třikrát třicet je devadesát. Skoro sto korun na jednoho žida.
A židů bylo podle neúplných údajů v Evropě v roce 1938
patnáct miliónů. Tak to máme stokrát patnáct miliónů. To
je hodně peněz.
Pánové, řekl doktor Neugeboren, je tady ten mladík.
Ať se učí počítat, řekl pan inženýr Karpfen, to mu nemůže nikdy škodit.
Náhodou já umím počítat, řekl Toni. Trochu ho to urazilo. Počty byly ve škole vždycky jeho silnou stránkou. Horší
to bylo s gramatikou a kreslením.
A co tedy myslíte, pane inženýre, že tam s nima dělají,
řekl pan Hugo Veselý.
Řekl bych, že by je mohli věšet, prohlásil pan inženýr
Karpfen. Ale to se mi také nezdá pravděpodobné. Bylo by to
velmi nepraktické. Už jste viděl někdy popravu?
Ano, řekl pan Veselý. Tehdy v ghettě.*)
*) Zmíněné popravy se konaly podle všech platných pravidel a s velkou pompou. Němcům však při nich patrně nešlo ani tak o právní
stránku věci, jako o to, aby přesvědčili obyvatele ghetta, že „není smrt
jako smrt“. Není známo, do jaké míry se to podařilo.
• 94 •
Já jsem u toho byl taky, řekl pan inženýr Karpfen. Na jednoho delikventa přišlo minimálně pět minut, ale spíš víc.
A teď zas počítejte. Transporty jdou z ghetta po tisíci lidech
a po dvou dnech. Ale tisíc lidí, za předpokladu, že by pracovali i v noci, a to je dost nepravděpodobné, v noci se obvykle nevěší, by věšeli čtyři až pět dnů. A to by si nemohli
popřát ani malou pauzu. Kdepak, řekl pan inženýr Karpfen.
Věšet lidi v takovém množství je naprosto neekonomické.
A nevyplatilo by se jim tedy spíš ty lidi nechat naživu, řekl pan Veselý.
Byl velký optimista.
Nevyplatilo, řekl pan inženýr Karpfen. Většina z nás už
nepodává takové výkony, aby se vyplácelo do nás investovat. Nesmíte zapomenout, že ceny potravin za války neustále stoupají.
Vy zapomínáte, řekl doktor Neugeboren, že je tu naštěstí ještě něco jako světové veřejné mínění.
Nezapomínám, řekl inženýr Karpfen. Ale jak se zdá, pane doktore, jsme od světového veřejného mínění dost daleko. Záleží rozhodně spíš na ekonomickém efektu. Došel
jsem k závěru, že ty lidi patrně topí ve vodě. To přijde velice lacino.
A co ryby? Rybám by to nevadilo, řekl Toni. A pomyslel
si, že by přes ty ryby mohl přejít k mluvení o spolku. Teď,
když už ty pány líp znal, měl takový pocit, že by se dali přece jen získat. Pan Veselý určitě. Pan doktor Neugeboren
snad také. Jenom o panu inženýrovi Karpfenovi měl Toni
pochybnosti. Zdálo se mu, že nemá rád zvířata.
Pokud jde o ryby, inženýr Karpfen s ním však souhlasil.
Jste bystrý hoch, Toni, řekl. Samozřejmě že by se to nemohlo dít v rybnících, které jsou určeny k chovu ryb.
Mrtvolné jedy by mohly rybám uškodit a někde by mohly
i úplně zničit chov. Myslím, že v úvahu přicházejí
spíš některá jezera. Například Mazurské. Tam by se dalo, počítám, utopit několik miliónů židů celkem bez obtíží.
• 95 •
Většina židů umí plavat, namítal doktor Neugeboren. Já
sám neumím, ale například moje žena plave dobře.
Myslel jsem na to, řekl pan inženýr Karpfen. To se dá
zvládnout. Stačilo by na ty lidi hodit rybářskou síť. Musela
by ovšem být pevná, aby se neroztrhala.
A co kdyby někdo měl nůž, řekl Toni a vzpomněl si, jak
Ledecký ukrajoval stehýnka z Fifinky. Aspoň se dobře najedl a teď mu to přijde k dobru, říkal si. Ledecký zas takový
silák není a určitě tam bude muset něco dělat. Třeba odklízet sníh, říkal si Toni. A to je dost těžká práce. I když zase
není tak těžká. Hlavně záleží na tom, abys mával lopatou.
Ti, kteří by vyplavali, řekl pan inženýr Karpfen, to není
problém. Vyřídilo by to pár kulometů. Stejně by byly zapotřebí, aby se lidi do té vody zahnali. Ale zdaleka by se nespotřebovalo tolik munice, jako kdyby se střílelo přímo.
Ostatně, dodal, to jsou všecko víceméně akademické debaty. Buď půjdeme taky do transportu, a pak to poznáme
na vlastní kůži, anebo nepůjdeme, a pak nám to může být
celkem jedno.
Vám tam neodešli žádní příbuzní, pane inženýre, řekl
pan Veselý.
Ale jistě, řekl pan inženýr Karpfen. Odešli. Ale pomůžu
jim, když budu meditovat, co se s nimi stalo, nebo nestalo?
Nepomůžu.
To je vlastně pravda, řekl pan Veselý. Ale teď bychom,
pánové, snad už měli dělat, nebo s tím nebudem hotovi...
Ale budem, řekl pan inženýr Karpfen a pomalu vstával.
Půda ještě není zmrzlá. Půjde to ajn cvaj.
Půjde, řekl doktor Neugeboren a taky vstal. Do dvou hodin jsme fix und fertig. Ale prosím vás, pane inženýre, pozor s tím krumpáčem. Není to žádná hračka.
Pan Veselý se uklidnil. Dal na pány s akademickým titulem. On sice vzhledem ke svému původnímu povolání věděl, kde leží Britská Guayana, Honduras a Tasmánie. Ale oni
znali svět.
• 96 •
Ladislav Grosman
(1921–1981)
Ladislav Grosman se narodil v Humenném na východním Slovensku.
Gymnázium absolvoval až v roce 1945. Za války byl totiž zařazen
do oddílů vojenské pracovní služby (tzv. maď. munkaszolgálat),
kam byli přidělováni k nejhorším a nejnebezpečnějším pracím na frontě
židovští mladí muži; kdo z nich nebyl zabit, mohl případně v krutých
podmínkách zemřít hladem a zimou. Grosman však přežil, byl posléze
internován v pracovním táboře v Banské Bystrici, odkud uprchl
a po porážce Slovenského národního povstání se skrýval v horách.
Po válce se Ladislav Grosman přestěhoval do Prahy, kde vystudoval VŠE
a PedF UK (obor pedagogická psychologie). Byl spoluzakladatelem
nakladatelství Slovenská kniha, v němž pracoval jako redaktor,
v letech 1965–1968 byl scénáristou na Barrandově.
Po roce 1968 Grosman emigroval do Izraele. Zde přednášel
na univerzitě, spolupracoval s izraelským filmem, televizí i rozhlasem
a dále publikoval: v Československu jeho díla po emigraci ovšem nebyla
znovu vydávána. V Izraeli Ladislav Grosman také zemřel.
Sbírka povídek „Nevěsta“ (1969), se soustředí na jednotlivé – mnohdy
bizarní – osudy příslušníků židovského národa v období holokaustu,
nepracuje přímo s drastickou realitou koncentračních a vyhlazovacích
táborů. Znovu se v této sbírce objevuje slavná novela „Obchod na korze“
(pův. 1965), jejíž filmová podoba od J. Kádára a E. Klose obdržela
v roce 1966 Oscara za nejlepší zahraniční film.
Až těsně před smrtí dokončil Ladislav Grosman román „Z pekla štěstí“,
jenž však mohl vyjít až v ČR v roce 1995. Ústy dvanáctiletého chlapce
líčí příhody, jež za doby útěků slovenských Židů do horthyovského
Maďarska naprosto nebyly ojedinělé. Vypravěč má nakonec skutečně
„z pekla štěstí“, ne tak už jeho rodina …
• 98 •
Ladislav Grosman
JEDNOU RÁNO
Lazebníka Herše vyburcovali ze spánku. Posadil se na pelesti, mžoural do tmy a naslouchal. Buch, buch, buch, bum.
Přemýšlel, ale ať si sebevíce lámal hlavu, nenapadlo ho nic
kloudného, co by vneslo plamínek světla do mlhy ranní
hodiny, třetí po půlnoci, kdy někdo, jak se zdá, nemá nic
lepšího na práci než bouchat na dveře lázeňského Herše.
Postavil se a potom se v noční košili a se sametovou čepičkou na temeni hlavy vyšoural před práh.
„Kdo je to?“ zeptal se.
Z přítmí plotu vystoupila malá postavička v kajzrroku
a ve velurovém klobouku se širokou stříškou, zdvihla obě
ruce a posuňkem naznačila, že je třeba zachovat ticho
a klid. Malý člověk s plnovousem zahovořil:
„Ať se lazebník nehněvá, ať mi Herš nemá za zlé, že jsem
ho vyburcoval ze spaní. Ať se lazebník obleče.“
Vyřknutá slova ani nepotvrdila, ani nevyvrátila lazebníkovy dohady.
Malý človíček na dvoře dodal už jenom tolik:
„Půjde se do mikve, Herši!“
Nebyl ani pátek, nebyl ani svátek. Buď se Majer, nedejbože, pomátl na rozumu, popletl si všední se svátečním,
anebo je náměsíčný, což není o nic lepší. Ale náměsíčný není, neboť vypadá střízlivě a důstojně jako vždycky; to znamená, že se dějí věci, které se vymykají chápání obyčejného člověka, to je ovšem přinejmenším záhadné. Z toho důvodu pozvedl svůj hlas lazebník:
„V mik-mik-mik-ve není zato-zato-zatopeno. Dnes přece
• 99 •
není svá-svá-svá-svátek,“ vypravil ze sebe v namáhavém
koktání, a jako vždy, když byl rozrušen, naběhla mu žíla na
čele.
„Pátek – nepátek, svátek – nesvátek, na řeči není čas,“
pravil malý pán s bílým plnovousem. Pro lazebníka to byl
příkaz. Vešel do jizby, šmátral potmě, a mezitím co hledal
šatstvo, shledával boty a koženou vestu bez rukávů, přemýšlel, co se asi zas děje.
V žádném případě ho nemohlo napadnout, že skoro navlas stejně probudili ze spánku Majera.
Vybouřil ho ze sna sám pan okresní náčelník. Mimořádná událost přesahovala hranice věrohodnosti i proto, že po
půlnoci je sen mělčí a spánek vrtkavější a někdy není jednoduché právě v této chvíli rozlišit zdání od pravdy.
Rozespalý stařec se podíval oknem na dvůr a neuvěřil
vlastním očím. Přesvědčoval se na všelijaké způsoby, zda
spí, anebo nespí. Zapřáhl i svůj sluch na pomoc: odříkával
tiše, potom hlasitěji, první větu ranní modlitby, kontroloval a poslouchal vlastní hlas; tím se přesvědčil, že okresní
náčelník na dvorku je okresním náčelníkem, a ne přeludem
v mlze. Stařec popošel k posteli a chtěl probudit ženu.
Nejprve chtěl a zaváhal, potom ji vzal opatrně za rameno.
„Podívej se, Malkele, na dvůr, neklame mě v hříšné marnivosti zrak, božeuchovej?“
Žena odcupitala z postele přímo k oknu, poodhrnula záclonku a trochu vyděšeně potvrdila: „Je to on!“
„Jaký on?“ domáhal se stařec.
„Nevím jistě,“ řekla, „ale myslím, že by to mohl být on.“
A zůstala stát u okna jako přikovaná.
V zeleném klobouku a s cigaretovou špičkou mezi rty stál
na dvoře velký štíhlý pán a netrpělivě čekal.
Starý muž si opláchl třikrát pravou ruku, opláchl si třikrát levou ruku a byl připraven přijmout blízkého i vzdáleného, dobré i zlé. Pro jistotu se ještě jednou podíval z okna,
dokonce i hlavu vystrčil, protože jeho Malka, ať žije sto
• 100 •
dvacet let, je už jednou taková, že na ni není spolehnutí ve
dne, což potom v noci.
„Tak co, pane rabíne, pustíte mě dovnitř, anebo mě tu
necháte stát až do rána?“
Způsob, jakým pán na dvoře promluvil, mohl být právě
tak dobře znamením události dobré, jako i špatné. Dým jeho cigarety splýval s mlhou šedivého rozbřesku.
Stařec se odtrhl od okna. Pravda, mohl panu náčelníkovi vysvětlit hned, že není rabín, ale obyčejný tiskař, mohl
mu také říci, že pokud převzal na svá bedra zodpovědnost
staršího obce, učinil to výlučně ve věcech náboženských
a rituálních, obrácených k nebesům, a ne k úřadům. Mohl
též panu náčelníkovi připomenout, že rabína Volfa s rodinou i rabína Jankla s rodinou odvlekli do lágru jako téměř
všecky údy obce. Nevysvětlil však panu náčelníkovi to ani
ono; když ho zahlédl zblízka, zmocnily se starce pochybnosti, zda je to opravdu náčelník, anebo lotr v převleku za
tohoto pána, neboť i takové věci se tu přihodily. A potom,
když se vraceli spolu do světnice, napadlo ho, zda okresní
náčelník nebude na něm chtít sepsat seznam těch několika
málo souvěrců, které zatím neodtransportovali a které spočítáš na prstech? Co když je poberou jako rukojmí kdovíkam? I takové věci se tu přihodily...
Místnost byla k ránu nevyvětraná, peřiny rozhozené, spěch
a roztržitost nedovolily paní domu uklidit a starci zachovat
důstojnost. Vzácný host, jako by ani nebyla noc, ale pravé poledne, nevzal na vědomí ani nepořádek, ani nepřítomnost paní domu, která se ztratila v kuchyni. S rukama za zády začal
chodit sem a tam po místnosti a hovořil hlasem sklíčeným
a dojatým; reb Majer nevycházel z údivu, neboť byl připraven
na všecko, jen ne na to, co se doopravdy stalo.
Pupčo, náčelníkův šestiletý synáček, spolkl včera k večeru špendlík. Po večeři šla babička uložit prádlo do šifonéru,
mezi prádlem byla i nová hedvábná košile pana okresního náčelníka, naneštěstí sešpendlená špendlíky. Zkušené
• 101 •
babičce stačí jeden pohled, ein einziger Blick – jiddiš se říká
Blick, že ano, Herr Rabiner, jeden takový babiččin blik odhalí víc než sto párů očí mladých dohromady. „Panenko
Maria Radvanská!“ zvolala babička, začala lamentovat:
„Gewalt, hrůza“ – a všichni jsme se okolo ní shlukli. „Pupčo
spolkl špendlík! Hrál si se špendlíky a jeden spolkl,“ volala
babička hlasem vysokým a přeskakujícím, ať všichni okolo
vidíme, jak jsme lehkomyslní.
Pupčo se zmítal v posteli. Sužovaly ho křeče, horečka
stoupala, planul chudák jako fakule, dalo se sice připustit,
že se chlapec přejedl slivek, ale nebyly to slívy, nebyl to žaludek. Přiběhli jsme k Pupčově posteli. Jako svítící lucernu,
vysoko nad hlavou třímala babička v ruce skleněný kalíšek
a v kalíšku pět, sage und schreibe pět špendlíků. Po šestém
špendlíku se zem slehla, šestý špendlík se zasekl Pupčovi do
bříška...
„Proč ses, Pupčo, nepřiznal hned?“ zpovídal jsem chlapce. „Já jsem se bál!“ – Pupčo pláče, Pupčo křičí, zmítá se.
Pupčo se přežalostně rozplakal, babička lamentuje, babička
sakruje, babička nás posílá do horoucích pekel, ale ani to
nepomohlo. Oheň byl na střeše, co vám mám povídat, hotový alarm, hotový požár, pomáhal ho hasit i Herr Doktor
Hranica z nemocnice. Ohmatal chlapci bříško a povídá:
„Velice příznačné... Nevím... nevím... nebude-li muset
Pupčo pod nůž...“ Pravda, ještě počkají do rána, dají mu
klystýr, dva klystýry, tři klystýry, a když mu špendlík nevyženou, není pomoci...
„Co vám mám vykládat, Herr Rabiner, ženy plakaly, hořce plakaly, naložili jsme chudáka Pupča do fiakru a vijó,
směr nemocnice. Doufejme, povídal pan doktor Hranica,
snad to nebude až tak zlý, aby si pan okresní náčelník odepřel večerní pchéferans.
Nešla mi karta, nešla mi hra, nechal jsem pchéferans, vyběhl z kavárny, a s kým se nesrazím, jen si to představte,
s Hugem Kaufmannem. Slovo dalo slovo, Hugo, můj bývalý
• 102 •
spolužák, mi vnukl nápad. Vzpomínáte si, Herr Rabiner,
když nás ve třicátém sedmém roce navštívil krakovský zázračný rabín, kdo ho vítal za naše město? Já, já, Herr Rabiner,
to jsem byl já. Hugo mi vnukl myšlenku: není krakovský
rabín? Lehká pomoc! Dnes to ovšem není tak jednoduché,
že jo, Herr Rabiner. Ale co se dá dělat, když se vyskytnou
v životě mimořádné okolnosti? Házel jsem se na posteli,
čtyřikrát jsem vyskočil, čtyřikrát se vrátil pod peřinu zpět
a zase vyskočil. A jsem tady, Herr Rabiner! Dělejte, co můžete, přivolejte na pomoc nebesa, i já se přičiním, o tom vás
nemusím ubezpečovat... Prosím, Herr Rabiner... vyžeňte
modlitbou, vyžeňte špendlík z útrob ven!...“
Po celý čas přežalostného chrlení slov naslouchal stařec
upřímně, naslouchal nešťastníkovi a probíral si přitom
oběma rukama dlouhou bílou bradu. A když měl promluvit, mlčel. Musel mlčet, musel myslet. Za přivřenými víčky
se začal odvíjet obraz podivuhodných vah. Na jedné misce
Pupčovo bříško se zapíchnutým špendlíkem, na druhé
modlitby z Knihy žalmů. Kdo může vědět, kterým směrem
se vychýlí jazýček na vahách? A co potom, jestli se modlitby, které má Majer právo nařídit hned a neodkladně, jen co
se vykoupe v mikve a splaší deset mužů, co potom, když
modlitby nedojdou milosti u Hospodina a náčelníkův žal se
promění v hněv, který postihne zbytek obce? Reb Majer pocítil tíhu rozhodnutí, před které byl postaven z vyšší vůle.
Ostatně, proč by modlitby nepomohly? Smí vůbec
v hříšném váhání připustit takovou možnost?
„Doufejme,“ pravil tiše, „že choroba nebude tak vážná.“
„Bohabojný člověk, jako jste vy, vyzná se líp ve vyšších
věcech než já. Myslíte, Herr Rabiner, že zbožná modlitba
vaše a vaší obce mohla by odvrátit zlý osud od mého dítěte?“
„Je nám dáno doufat, zoufat je hřích,“ pravil stařec.
„Myslím, že židovské modlitby byly vždy Bohu milejší
než naše... Je to tak?“
• 103 •
„Každá vroucí prosba dochází sluchu Hospodinova.“
„Nezůstanu vám nic dlužen, Herr Rabiner...“
„Ó,“ pohnul stařec odmítavě rukou. „Jde o důležitější
věc...“
„Prosím, jen řekněte...,“ vybídl náčelník.
„Máme, jak víte, vrchností zakázáno zdržovat se v noci
na ulici...“
„To je maličkost, všechno prosím zařídím. Máte ještě nějakou prosbu?“
„Před závažnou pobožností je u nás zvykem vykoupat se
v mikve.“
„Mikve, mikve, ovšem, jsou snad nějaké překážky?“
„I náš obecní lázeňský Herš bude muset požívat výsady
svobodného pohybu na ulici, bez ohrožení v této hodině.“
„Lázeňský Herš, ale ovšem, lázeňský bude požívat výsady, všecko zařídím...“
„Potom můžeme jít,“ rozhodl stařec.
Nejkratší cestou šli k příbytku lazebníka Herše. Opuštěné
kroky na chodníku doprovázel štěkot psů.
Za rohem se nečekaně vynořil místní policajt. Zamžoural, zasalutoval a vytřeštil oči na nevšední dvojici. Tentýž
policajt eskortoval pak z příkazu náčelníka dvojici zbožných k lázním, policajt pak asistoval lazebníkovi. Šli spolu
od příbytku k příbytku a burcovali zbylé rodiny ze spánku.
Mužů muselo být deset, aby byly bohoslužby právoplatné.
Stařešina se zahalil do modlitebního šatu a naříkavý hlas
se rozlehl prázdným chrámovým prostorem, když reb
Majer zpěvně volal:
„Blahoslavený ten muž, který nechodí po radě bezbožníků, a na cestě hříšníků nestojí...“
Táhlé hlasy deseti mužů v čepicích a kloboucích doprovázely hlas předmodlitele. A stařec ve zbožném odevzdání
a s pohledem na dvě hořící svíčky upřeným myslel na všecka neštěstí, která se přihodila, i na ta, která by se mohla přihodit, a rozjímal o tom, co se asi mohlo stát v domě náčel-
• 104 •
níkově, a modlil se za děti ohrožené nemocí a za děti ohrožené lidskou nenávistí.
A volal vysokým hlasem
„Nechť vstoupí před tvůj obličej modlitba moje, nakloň
ucho svoje k volání mému...“
A tu stala věc nečekaná a přinejmenším podivuhodná.
Hlas starce umlkl, hlava mu poklesla, opřel se oběma rukama o předmodlitelský pult. Všichni zmlkli.
„Pokračujte v modlitbě!“ zvolal stařec náhle. Hlas se mu
zachvěl a všichni se dívali na jeho chvatné pohyby, když
shodil ze sebe modlitební šat a cupitavými kroky se vzdálil
z kostela.
V elegantním pokoji pana okresního náčelníka shlukli se
domácí okolo reb Majera jako okolo poslední naděje, seslané z výšin nebeských s poselstvím pomoci na dlani. Jen
okresní náčelník chyběl; byl už v nemocnici. Přišla čiperná
babička, milostivá paní v županu i služka s vřískajícím kojencem na rukou.
Stařec si počínal nanejvýš obezřetně a důkladně. Poprosil,
aby mu ukázali uložené prádlo i hedvábnou košili pana náčelníka, jednotlivé kusy prostěradel a ubrusy. Požádal, aby
babička rozložila prádlo tak, jak bylo předešlého dne večer.
S ochotou a horlivě vyplňovali jeho přání, sledovali starcovo počínání s narůstajícím obdivem. Jeho pohyby vyvolávaly zdání magického úkonu. Babička se přežehnala a paní náčelníková odříkávala modlitby. Reb Majer přepečlivě
spočítal špendlíky, ovšem potichu. Každý špendlík zdvihl
do výšky proti světlu, jako by se chtěl přesvědčit o jeho skutečné existenci. Potom se tázal:
„Hrálo si dítě zde na tom místě, nebo i jinde?“
„Přesně na tomto plácku,“ odpověděla babička.
„Byly špendlíky i v jiných kouscích prádla, anebo jen
v pánově košili?“ zněla druhá otázka.
„Špendlíky,“ odpovídala milostivá paní jako ve škole,
„byly, prosím, jen v košili.“
• 105 •
Potom požádal stařec o dovolení zůstat v místnosti sám.
Odhrnul záclonu. Vzal novou košili pana okresního náčelníka a rozprostřel ji proti světlu. Precizně, s důkladností
puntičkáře, prohlédl centimetřík za centimetříkem. To, co
zjistil, stačilo na závěr: když je košile propíchnutá na pěti
místech, nemohl Pupčo šestý špendlík spolknout. Svolal
rodinu.
Obklopili starce a čekali jako na ortel.
„Chlapce nebudou operovat!“ zvolal stařec a jeho slova
vyzněla nesmlouvavě jako slova prorokova. „Chlapce není
potřeba operovat,“ dodal přísně, „dělejte, dokud je čas, nepusťte dítě pod nůž!“
Trvalo chvíli, než se domácí probrali z úžasu. První se
vzpamatovala babička:
„Panenko Maria Radvanská! A co když ho už operovali,
chudáčka?!“
„Udělal jsem, co bylo v mých silách,“ pravil reb Majer
a podíval se zasmušile po přítomných. Myslel, že právě této příležitosti využije na to, aby jako kdysi dávný Mordechaj na dvoře panovníka Achašvéra obměkčil srdce zaslepená nenávistí. Avšak měl toho na mysli tolik, že ze sebe
nevypravil ani slovo, ostatně by to bylo zbytečné, než se
vzpamatoval, zůstal v pokoji sám.
Paní náčelníková vtrhla do nemocničního pokoje a volala udýchaně:
„Rabín říkal, že není potřeba operovat...!“
Dva páni v bílých pláštích zrozpačitěli.
Pan doktor Hranica se dotazoval přítomného okresního
náčelníka:
„Co říkala milostivá paní? Nerozumím...“
„Ach, chuděra, docela ztratila nervy,“ řekl okresní náčelník, „kdybyste byl tak laskav, pane primáři... předepsat něco pro uklidnění...“
Týž den pustili Pupču domů.
• 106 •
Jan Martinec
(Martin Reach)
Jan Martinec
DOKTOR CHUDÝCH
(1915–1995)
Jan Martinec se narodil v Praze, v rodině židovského profesora a dcery
německého univerzitního profesora. V roce 1934 maturoval na reálném
gymnáziu a jako herec i režisér se věnoval divadlu, v letech 1936–1937
působil v divadle Uranie. Od roku 1937 vykonával vojenskou službu,
ale v roce 1939 byl z armády vyloučen jako tzv. míšenec prvního stupně.
Martinec uprchl do Palestiny a stal se příslušníkem československé
vojenské jednotky na Západě – mimo jiné se účastnil bojů u Tobruku
a Dunkerque. Ale příslušnost k západním jednotkám a neárijský původ
mu v padesátých letech umožnily jen dělnické zaměstnání.
Až od roku 1956 mohl zase pracovat v divadelnictví, zaměřoval se
na malé jevištní formy a v odborných časopisech uveřejňoval od počátku
šedesátých let teatrologické studie. Je rovněž autorem divadelních her.
Zemřel v Praze v roce 1995.
Sbírka anekdot a anekdotických vyprávění „Potkal Kohn Rabinoviče"
(1968, rozš. 1991), navazuje na slavnou tradici židovské anekdoty,
již v Československu popularizoval už Karel Poláček. Odráží se v ní
ovšem už i osud židovského etnika v době holokaustu.
Román „Bastard“ (1968) je silně autobiografický. Rasová perzekuce
konce 30. let a popis německo-židovského prostředí předchází útěku
do Palestiny, bojům v československé jednotce, včetně zážitků
s tamějšími antisemity, a návratu do Prahy.
Bezprostředně po svém vydání byl román na dvacet let zakázán,
v době normalizace se celý západní odboj stal opět nepopulárním.
Až v roce 1991 mohl vyjít znovu,
stejně jako výše zmíněná sbírka.
• 108 •
Byli jednou tři bratři..., a protože nežili v pohádkovém světě, stali se ti dva starší pořádnými lidmi. Salomon Lieben,
zvaný též tlustý Lieben, se snažil sytým, pohodlným basem
přiblížit žákům jednoho z dávno zaniklých německých
gymnázií v Praze taje světových dějin. Hubeňour Lieben zase učil řečtině, latině a jiným moderním řečem. Kdykoli
vstupoval do nové třídy, vzbuzoval netajený chechot svou
šikmo posazenou ptačí hlavičkou a fistulkovým hlasem. Ale
jakmile začal tento pobožný Žid vyprávět o nádherách pohanské antiky, smích utichal. To ovšem žákům nebránilo,
aby o přestávce, dobře kryti, za ním na chodbě nepokřikovali Koza-Lieben, což Evžen Lieben jaksi neslyšel či nebral
na vědomí.
Ten třetí, o kterého tu vlastně jde, se jmenoval..., jak se
vlastně MUDr. Lieben jmenoval křestním jménem? Ať se
namáháte, jak chcete, ať se vyptáváte, koho chcete, nikdo
si nepamatuje, každý znal pouze jeho přezdívku Liebchen,
což znamená Miláček, ale také..., o tom však později.
Jedni tvrdí, že bydlel v Bílkově čtyři, podle jiných zase
v Maislovce, protože..., ale co kdo ví o Maislově ulici. Snad
to, že je v ní dnes překrásná výstava starožidovského stříbra. Ale Maislovka, to je mnohem víc. Vždyť leží pár kroků
od Staronové synagógy, radnice s hebrejskými hodinami,
které jdou zprava doleva, prostě v samotném srdci někdejšího pražského židovského ghetta. A snad pouze Všemohoucí ví, zda třetí Lieben nedostal svou přezdívku, vyjadřující tvrdohlavost, jakou PÁN naděluje dětem a zcela čistým
• 109 •
duším, právě proto, že bydlel v Maislovce, i když to třeba
nakonec opravdu byla Bílkova.
Svou přezdívku získal už jako student. Jinak se o jeho
mládí ví jen to, že byl jedním z nejmilejších žáků zakladatele fyziologického ústavu tehdejší německé univerzity
v Praze. Tento pan profesor vzbuzoval už na první pohled
představu pravého německého nacionálního muže. Měl
však přítěž. Čtyři dcery, tři z nich provdané za Židy.
Když byl Miláček – Liebchen – poprvé pozván do domu
pana profesora, nejmladší dcera tohoto vědce, trochu zasněná Louisa, byla ještě svobodná. A ti dva se s Liebenem...
Ale ne! Žádná milostná historka. Oba věděli až moc dobře,
jak hluboká je propast tradic mezi nimi. Tak hluboká, že dala zabrat samotnému profesorovi, když chtěl, aby se
Liebchen stal jeho asistentem. Magnificence pan rektor,
spectabilis pan děkan a mnoho dalších německých profesorů uváděli jako první i poslední argument na příslušných
jednáních:
„Ale, pane kolego, to už zase chcete židáka...?“
Přece však nadešel den, kdy mohl profesor pozvat mladého doktora do své pracovny, aby mu sdělil, že by se mohl stát jeho asistentem, jen chtít.
„Děkuji mnohokrát, pane profesore,“ odpověděl rozpačitě mladý muž, „prosím pěkně, pane profesore, chtít, to
bych jako chtěl, ale moci, to tedy nemohu.“
„Proč?“ zeptal se profesor a na jeho čele se objevila hluboká vráska.
„Jsem Žid.“
„To přece vím.“
„Já vím, že to víte, pane profesore,“ stál tvrdohlavě
i zdvořile na svém doktor Lieben. „Co však nevíte, je, že
jsem věřící Žid, pobožný, když pan profesor ráčí dovolit.“
• 110 •
„Já jsem přírodovědec a ateista,“ odpověděl pan profesor
už trochu podrážděně, „a kdyby záleželo na mně, tak bych
to samozřejmě nedovolil, jenže mi bohužel, nebo lépe řečeno bohudík do toho nic není, vůbec nic, vy laskavý blázne. Ale nechápu, jak to, že jste pobožný Žid, souvisí s vaší
asistenturou.“
„Prosím pěkně, pane profesore,“ řekl Liebchen ve svém
milováníhodném vzdoru, „my pobožní Židé nesmíme
v sobotu pracovat, a dovedete si, pane profesore, představit,
jaký křik by spustili šovinističtí buršáci i někteří profesoři,
kdyby se židák v sobotu nedostavil do práce, prostě by nepřišel...“
„Prostě, prostě,“ snažil se rozzlobený profesor o úsměv.
„Samozřejmě že je to velice prosté. Prostě budete mít v sobotu studijní den a půjdete si pro mě za mě do toho svého
templu.“
„Do synagógy, prosím pěkně, pane profesore, protože
templ, čili chrám, byl zbořen už před dvěma tisíci lety.
Ale i jinak nevím, jak by bylo možné, abych na základě
lži předstoupil před tvář Všemohoucího, pane profesore.“
„A co vaše vědecká práce, ve které dokazujete, že starožidovské rituální zabíjení zvířat pro potravu lidí není jen humánnější, ale také hygieničtější než metody moderních jatek? Co bude s touto vaší prací?“
„Tu mohu dopsat i jako doktor chudých,“ odvětil doktor
Miláček klidně.
A tak se stalo.
Jeho žena trpělivě nesla svůj kříž, jak nasytit doktora
Liebena a jejich čtyři děti, protože Liebchen jaksi pozapomínal vystavovat svým pacientům účty. Kdyby ti, kteří na
tom byli trochu lépe, ale někdy i ti nejchudší, nepodstrčili
jeho paní nějaký ten příspěvek, ať peněžní či naturální, byl
by doktor Lieben poznal hrůzy hladu dříve, než je nakonec
přece jen poznal.
• 111 •
Když nadešel čas, že za českými hranicemi se dostal
k moci malach ha-mavet, anděl smrti, zvaný Adolf Hitler,
nebudiž ho vzpomenuto, přibylo k pražským chudým pacientům doktora Liebena ještě mnoho antifašistických
německých pacientů, kteří byli také velmi, velmi chudí.
A tu se jednou objevil v Liebenově ordinaci chudý Žid
jménem Adolf Hitler. To v té době byla vyložená smůla.
Jméno Hitler pochází od slova Häutler, vzniklého z Haut čili kůže, a Häutler je muž, který při rituálním zabíjení zvířat
stahuje z mrtvých kusů kůži. A protože tento nešťastný Žid
měl tak nešťastné jméno, ošetřoval ho Liebchen ještě laskavěji než ostatní. Z vděčnosti velebil tento chudý Žid doktora Liebena všude, kam přišel, Němcům, Čechům, Židům
i křesťanům, všude vyprávěl o zázračné laskavosti doktora
chudých. A to mělo prapodivné následky, i když bychom
těžko dokazovali takzvanou příčinnou souvislost mezi
Liebchenem a doktorem Galénem z Čapkovy Bílé nemoci.
Jisté je, že právě v té době na této hře Karel Čapek pracoval
a že se občas radil s budoucím představitelem doktora chudých. Proto patrně není nic nadpozemsky zázračného
v tom, že v jedné z nejotřesnějších scén Bílé nemoci to vypadá navlas stejně jako v ordinaci doktora Liebena. A kdo
Liebena znal, ví také, že by přesně tak jako doktor Galén
odmítl barona Kruga, který se v převlečení za nezaměstnaného dělníka vloudí do jeho ordinace. To jsou ovšem jen
dohady. Jisté je, že Hugo Haas nejednou navštívil
Liebchenovu ordinaci a že ho doktor Liebchen v převlečení
nepoznal. Hugo Haas byl velkým hercem.
Nebýt Hugo Haase, který je už také nebožtíkem a který
o svých návštěvách v Liebchenově ordinaci velmi rád vyprávěl, nevěděli bychom, že se Karel Čapek s Haasem radil,
jakou by měl mít doktor Galén přezdívku. Miláček, to nešlo. Tak se jmenuje Maupassantova novela.
• 112 •
„Už to mám,“ ozval se najednou jeden z nich, „nazveme
ho doktorem Dětinou, ano, to je podle významu správný
překlad Liebchena a přesně vyjadřuje onu milováníhodnou
tvrdohlavost, o kterou nám u této postavy jde. A co s houskou?“
Hugo Haas si totiž všiml, že doktor Lieben kudy chodí,
tudy žvýká suchou housku v okamžiku, kdy si myslí, že ho
nikdo nevidí. Housku má vždy ukrytou v kapse kabátu.
Čapkovi se toto pojídání housek tak líbilo, že je převzal do
scény, kdy doktor Galén zkouší bezplatně na klinice své sérum proti Bílé nemoci.
Obyčejný doktor chudých z Maislovy nebo Bílkovy ulice
se tak stal předlohou pro slavnou postavu ještě slavnější
hry, ve které žije do dnešních dnů.
V Bílé nemoci doktor Galén svým pasivním vzdorem mír
nevynutí a je zabit fašistickou lůzou.
A jeho model, doktor Dětina?
Je jasné, že se právě tento muž velmi málo staral o to,
aby se včasným vystěhováním nebo útěkem zachránil.
Vždyť měl tolik práce se svými chudými pacienty.
Paní Louisa, dcera onoho profesora, který chtěl Liebena
před dávnými lety za svého asistenta, však na něj nezapomněla. Vzala si, jako její ostatní sestry, také Žida, ovšem
méně pobožného, takže její syn byl podle norimberských
zákonů položidem, který o těch starých židovských věcech
nevěděl téměř nic. Tři dny před jeho vystěhováním z nastávajícího pekla dostala jeho matka astmatický záchvat
a požádala syna, aby zavolal doktora Liebena.
„Jakého Liebena?“
„No přece Liebchena, Miláčka.“
Když potom onen památný den doktor Lieben přišel, zjistil, že paní Louisa na tom zdravotně není nijak zle.
Zlobit se doktor Lieben nedovedl, a už teprve ne na paní
• 113 •
Louisu. Přece však se udiveně zeptal, proč ho tak naléhavě
volali. Než mohla paní Louisa odpovědět, vstoupili do pokoje dva slavní lékaři z New Yorku, pan doktor Wunderlich
a pan profesor Smith. V kapse měli americké pasy, i jeden
pro doktora Liebena, aby ho včas dostali ze země.
Doktor Lieben měl velikou radost. Přesto zdvořile odmítl. Nemůže, nechce nechat na holičkách své pacienty.
„Well, that’s your business,“ odpověděl profesor Smith
zklamaně.
„Ale pane kolego,“ začal vykřikovat doktor Wunderlich,
„je nejvyšší čas. Zůstanete-li dále v Praze, skončíte dříve či
později v koncentračním táboře.“
„Liebchen,“ pokusila se o domluvu paní Louisa, „dostanete se do koncentračního tábora. Víte vůbec, co to znamená?“
„Co to znamená...“ zazářila Liebchenova naivní tvrdohlavost, pro kterou ho milovalo tolik lidí, mnohem více,
než tušil, „to znamená, že i v koncentračním táboře budou
chudí pacienti, ti nejubožejší, které jsem kdy měl. A kdo je,
prosím pěkně, má léčit...?“
A tak se stalo.
Medicinae universae doktor Lieben ze Starého Města
pražského léčil své chudé v Praze, a pak i v koncentračním
táboře Mauthausen, dokud ho fašisté nezavraždili.
• 114 •
Jan Martinec
O SÍLE VĚDĚNÍ
On vlastně tu větu „Vím, že nic nevím“ opravdu první vyslovil ten váš pan Sokrates, v tom tedy mají pravdu. Ale
stejně se s tím na nás Židy nemusejí tak nekřesťansky vytahovat, protože tak ukrutně krásnou a velkou pravdu totiž
stejně nemůže doopravdy pochopit žádný jejich pan
Sokrates ani pan Platón nebo snad dokonce – ať mě ADON
netrestá – nějaký jejich pan Fichte, Kant nebo Hegel.
Víte, kdo první objevil ohromnou sílu vědění? Nevíte. To
jsem si mohl myslet. Byl to malý Roubíček s vimrlaty na
nose, Roubíček z Milevska, syn Sigiho Roubíčka a vnuk
Meira Roubíčka, co za císaře pána ještě chodil s pentlema.
Ani byste to do toho malýho Roubíčka neřekl a já taky
ne. On se totiž ten nejmladší Roubíčkovic ablégr nejmenoval Jicchák nebo Šlojme nebo Gad, jak by se mělo jmenovat dítě z pořádné židovské rodiny, ale Vlastimil. A i jinak
byl veliký amhorec, nevzdělanec a neznalec Písma, ani pomodlit se pořádně neuměl a z hebrejštiny neznal vůbec nic.
A přece tenhleten Vlastík Roubíček udělal tu velikou věc.
A co prosím jich pořád píšou do notesu ta naše židovská
slovíčka. Co z toho mají, stejně zůstanou amhorec, co živi
budou. Tak to všechno klidně vyhodějí, ale když si už nějaké to naše slovíčko chtějí pamatovat, tak si zapíšou za uši,
co budou potřebovat pro tohleto povídání. Pamatujou si, že
nikdy nic nepochopějí o síle vědění, když nebudou vědět,
že jodea znamená vím a že se slovíčka ani lo jodea dají přeložit jedině slovem nevím.
Tak tedy: Řečený Vlastík Roubíčků se dostal do koncent• 115 •
ráku. Bodejť ne. Když měl samé jedničky z češtiny a snad
i z němčiny, až ho ve škole už nikdo nepovažoval za Žida
a on sám taky o tom za tamté republiky už skoro nevěděl,
a příliš na to spoléhal, takže před Hitlerem včas neutekl.
A jak tak Vlastík Roubíčků sedí s mnoha Židama a jinýma slušnýma lidma v koncentráku a hladoví a čeká na den,
až ho oddělají, tu si najednou ten Adolf Eichmann, co mu
potom po válce samotní Židé v samotném Jerušaljimu spočítali, co všechno provedl, tak si tedy ten obergruppenführer Eichmann vzpomněl, že si půjde inšpicírovat zrovna ten
lágr a blok, co v něm seděl taky Vlastík Roubíčků, malý Žid
a velký amhorec. A on vám ten Eichmann byl strašně zvráceně důkladný Němec. Už léta, než přišel k moci, se připravoval na tejrání Židů tím, že se naučil perfektně hebrejsky,
a proto myslel, že už žádným amhorcem není. A přece byl,
jak hned uvidíte.
Tak když ten Eichmann stál před těmi zuboženými vězni,
nestačilo mu, že se před ním třesou, ale ještě se chtěl nad ně
vytahovat a samozřejmě taky nad esesáky, co s ním přišli do
toho bloku. Proto ten Eichmann řekl, že si bude hrát s vězni
na hru, kterou si sám vymyslel, budou prý zápasit o prvenství ve znalostech hebrejštiny. Ať si prý vyberou ze svého
středu nejmoudřejšího a nejvzdělanějšího a s ním že si bude
Eichmann hrát a klást otázky, a kdo první bude tím druhým
donucen odpovědět slovem Nevím, ten že prohrál. Ale protože se prý s Židama o čest hrát nedá, protože prý žádnou
nemají, že se bude hrát o plyn. Když prohraje Eichmann, že
dneska nikoho na smrt odvádět nebudou, a když prohraje
zástupce Židů, prosím, je mi líto, pánové, krematorium už
čeká. A pak odešel, aby se na to ušlechtilé zápolení jaksepatří posilnil, a ještě řekl, že Židi mají čas půl hodiny, aby si mezi sebou vybrali toho, co je bude zastupovat.
Toseví, že se polekaní Židé hned po odchodu toho malach ha-maveta, toho anděla smrti, ukrutánsky mezi sebou
pohádali. Ale ať se hádali jak se hádali, nemohli se dohod-
• 116 •
nout a najednou i ten nejmoudřejší z vězněných rabínů
prohlašoval, že je úplný amhorec, protože se každý lekal
strašlivé odpovědnosti, a byli i takoví, kteří tvrdili, že se
Eichmannovi vůbec odpovídat nesmí, protože by to bylo
hanobení svaté řeči. A tak přešlo devětadvacet minut
a stále se ještě nedohodli.
Ale čas se nezastavil a už ukázala ručička, že doba přešla,
a vtom se taky přesně na vteřinu vrátil Eichmann se svými
esesáky a zeptal se, kdo tedy jménem vězňů bude zápolit.
A nikdo se nepřihlásil. A už to vypadalo, že všichni půjdou
na smrt, aniž se o záchranu aspoň pokusili, což bylo velice
líto Vlastíkovi Roubíčkovi. Proto se najednou rozhodl a vystoupil z řady. Ausgerechnet Vlastík Roubíčků, malý Žid
a velký amhorec!
A to byla pohroma pro všechny rabíny a ostatní Židy,
protože přece každý v lágru věděl, jak tuze nevzdělaný je
Vlastík Roubíčků. Ale už se nedalo nic dělat.
Když ten Eichmann viděl před sebou toho malýho a polekanýho Žida a když zpozoroval, jak se ostatní vězňové děsí, byl si svou hrou už docela jistý. Tak si hrál na šlechetného a řekl, že tedy první otázku má Roubíček, a ještě se jízlivě usmál, protože mu ani nenapadlo, že by mohl prohrát,
což snad bylo to jediné, v čem s ním všichni, co byli kolem,
souhlasili. Židi i esesáci.
Ale malý Roubíček se nedal. Zavřel oči a stál několik vteřin nehybně, jako by četl v duchu v Písmu. A skutečně to
tak vypadalo a nikdo nemohl tušit, ani ten nejmoudřejší rabín, že malý Vlastík vidí před svým vnitřním zrakem něco
docela jiného než svatou knihu. Po několika vteřinách
Vlastík otevřel oči, hluboce se nadýchl a řekl tichým a přece jistým hlasem:
„Tak mi tedy, pane obergruppenführere, řekněte, co znamenají slovíčka ani lo jodea.“
„Nevím,“ přeložil Eichmann okamžitě tu větičku. S velikou sebejistotou a vítězně.
• 117 •
Vtom se zarazil, protože viděl, že se i ten nejubožejší a nejpolekanější ze všech Židů kolem musel smát, když viděl, jak
malý Vlastík Roubíčků, největší amhorec mezi Židy, chytil pana obergruppenführera do pasti. Eichmann samozřejmě vzteky zrudl a možná, že by to bylo dopadlo velmi zle, jenže se
nechtěl shodit před svými esesáky, a proto si začal hrát na šlechetného a prohlásil, že Vlastík vyhrál, a že se proto do konce týdne nikdo na smrt posílat nebude. Pak vztekle odešel.
To dá rozum, že se Židi velice divili, kdeže se v tom malém
Roubíčkovi sebrala taková síla ducha a vědění, že vyhrál v zápolení o znalost hebrejštiny. A tak se ho na to zeptali.
„To máte tak,“ odpověděl jim Vlastík, „když bylo nejhůř
a když jsem viděl, že nám už nikdo a nic nepomůže, zavřel
jsem oči, abych si vzpomněl ještě jednou na to, jak to bylo
doma krásné, a taky jsem si vzpomněl na svýho děda, co
chodil ještě s pentlema, a jak jsem jednou jako docela malý
kluk byl u něho na návštěvě zrovna v den, kdy u něho přespal moudrý rabín Rabínovič z Haliče, který přirajzoval do
Čech v nějakém svatém poslání. Toseví, že děd Meir měl
k tomuto vyhlášenému mudrci velikou úctu, že chtěl využít
jeho přítomnosti, proto se ho stále vyptával na nejrůznější
věci a samozřejmě mu ten rabín Rabínovič taky jak se patří
a sluší odpovídal. Všechno znal, všechno věděl, na všechno
našel odpověď. Až se ho najednou děd Meir ptal, co vlastně
znamenají slovíčka ani lo jodea. A rabín Rabínovič odpověděl: Nevím. Na taková slova rabína Rabínoviče jsem ani já
nemohl zapomenout. A když jsem stál před tím Eichmannem, tak jsem si vzpomněl na tu neslýchanou odpověď rabína Rabínoviče a ptal jsem se i Eichmanna, co tedy znamenají slova ani lo jodea, a protože jsem byl přesvědčený, že
když to nevěděl ani rabín, že to Eichmann tedy určitě vědět nemůže. A taky že nevěděl.“
A vidějí, tak tedy zachránil amhorec Vlastík Roubíčků několik stovek Židů, taková je síla vědění. Musejí sám uznat, že
tohle nemohl tušit ani sám pan Sokrates.
• 118 •
Ludvík Aškenazy
(1921–1986)
Ludvík Aškenazy se narodil v Českém Těšíně, v česky mluvící židovské
rodině. Střední školu absolvoval v Polsku a na univerzitě ve Lvově
vystudoval slovanskou filologii a historii. Po nějakou dobu působil
v sovětském Kazachstánu jako středoškolský učitel dějepisu.
V roce 1942 vstupuje Aškenazy do československé armády v SSSR.
Zúčastnil se známých bojů o Sokolovo,
v průběhu války absolvoval i důstojnickou školu.
Od roku 1945 byl reportérem a zahraničně politickým komentátorem
Československého rozhlasu, přičemž mu pomáhaly jeho vynikající
jazykové schopnosti. Rozhlas přenášel i jeho komentáře z norimberského
procesu. Spolupracoval také s některými kulturními periodiky
(např. Literární noviny, Host do domu) a na konci 50. let
se stává spisovatelem z povolání.
Po okupaci Československa v roce 1968 Ludvík Aškenazy emigroval:
se svojí ženou, dcerou německo-židovského spisovatele
Heinricha Manna, žili v Německu a v Itálii. I v exilu hojně publikoval,
hlavně beletrii pro děti, kterou psal již německy;
v Československu se ovšem ocitl mezi autory nevydávanými.
Ludvík Aškenazy zemřel v italském Bolzanu.
Aškenazyho prózy, většinou kratší povídky, jsou převážně lyrizujícího
rázu. Autorova citlivost, fantazie a schopnost vnímat dětský svět
se promítly v knihách pro děti, z nichž k nejlepším patří
„Dětské etudy“ (1955) a „Putování za švestkovou vůní“ (1959).
Už v alegorických povídkách ze života zvířat „Psí život“ (1959)
se však promítá zážitek holokaustu; konkrétně je zobrazen
v knize fotografií „Černá bedýnka“ (1960).
Ludvík Aškenazy proslul rovněž jako autor filmových scénářů
a divadelních her. Jeho tvorba výrazně ovlivnila českou literaturu
60. let 20. století.
• 120 •
Ludvík Aškenazy
BRUTUS
Jak krásné je sloužit – řekl si Brutus, německý ovčák – jak
vznešené je nosit košík! Půjdu pomalu, a tím se prodlouží
moje potěšení.
Pes Brutus, německý ovčák, loudal se Humboldtovou
ulicí na Vinohradech. Koukal přímo před sebe s výrazem
nepříliš soustředěným: proutěný nákupní košík se mu pohupoval v zubech. Byly v něm dva vodové rohlíky, tři cigarety, zabalené v Der Neue Tag, a jedna černá, ošklivá a maličko nahnilá brukev.
Jeho loudavost nebyla dána povahou. Byla to loudavost
záměrná a labužnická. Pes Brutus tak prodlužoval svoji touhu. Mnoho již bylo napsáno o psí věrnosti, ale nikdo snad
ještě neřekl, že věrnost je zároveň rozkoš. Kdo slouží tomu,
koho má rád, ten si přijde na své.
V tuhle ranní dobu nepotkával Brutus v ulici Humboldtově ani psy, ani zajímavé lidi; jen poštovní herku, která tu stávala každé ráno před hospodou už osmnáct let.
Kobyla to byla dobrotivá, ale ještě ne úplně smířená se stářím, a proto závistivá. Záviděla Brutovi jeho lehké běhy,
lehký náklad a tudíž lehký život. Nedovedla si představit, že
někdo chodí celý život bez poštovního vozu a že ke všemu
vidí oběma očima najednou. Pozorovala Bruta vždy levým
okem, pravým koukala na druhý chodník, kde záviděla jinému psovi.
Brutus před kobylou zpomalil; vyzývavě rozhoupal košík
v zubech a jen zdálky vtáhl do sebe její pach, aby zjistil, kolik jí ještě zbývá života. Čekal, že kobyla chcípne co nejdříve,
• 121 •
každým dnem. A tajně si přál, aby se to stalo před hospodou.
Jednou, kdysi, ještě před válkou, když kobyla bývala
při těle, měl psí sen, což je zjev skutečně vzácný; zdálo se
mu, že vede smečku šedých vlčáků, která se žene sněhem za
poštovním vozem. Zakousli tehdy poštovskou kobylu. Od té doby tušil Brutus kořenný pach její krve. Styděl se za to, protože byl psem domácím v rodině klasického
filologa. Znal dokonce jedno latinské slovo a to bylo
Brutus.
Za kobylou bude vonět guláš nebo paprika, říkal si
Brutus. Tam se možná na chvilku zastavím; je to jediné místo v celé ulici, kde vaří maso už k snídani a při otevřeném
okně.
Ty lidi měl pes Brutus očuchané domrtě a nemohl říci, že
by se mu líbili. Věděl, že často poodhrnou záclonu, když jde
kolem s Hebkou na procházku; a že to, co přitom říkají, je
jako plivnutí.
Pro dotvrzení Brutových pocitů je možno říci, že za
oknem, kde vařili maso již k snídani, bydlel domovník, který byl placeným konfidentem gestapa. Měl bratra řezníka
a dceru provdanou za sedláka, žil si tedy na plné pecky, jedl mastně a sem tam někoho udal, aby měl pokoj.
Co bych udělal, myslel si Brutus, kdyby mi jednou nalili
na talíř omáčku a vystrčili to oknem na chodník?
Z vrozené jemnosti si neodpověděl. Jen se oblízl a hluboko v sobě zaskučel; už dlouho se nenajedl dosyta, jeho
paní byla teď chudá a byt plný hladu. Nezazlíval jí to nikdy,
protože jako všichni psi, a ne všichni lidé, tušil, že plný talíř není ještě plný život.
Jal se myslit na svou paní a na to, jak jí odevzdá košík.
Zbývaly ještě tři domy a mnoho schodů. Potom zaskřípou dveře, Hebká zakývá hlavou a v tom kývání bude všecko, co může dostat pes za přinesení košíku; že je válka a že
je hlad, a přesto že je milost a věrnost.
• 122 •
Každé patro mělo svou vůni. V mezaninu bydlel stomatolog, který se ke všemu ještě jmenoval Julius Caesar. Mezipatro míjel Brutus rychle a s odporem; tušil, že za těmito
dveřmi se ubližuje lidem, a co je horší, možná i psům.
Škvírami, klíčovou dírkou a kukátkem neustále unikaly
mráčky éteru a jakýsi podivný pach hnisu. Jen některé dny
se tu Brutus zastavoval, to když zvonily dámy. Cítil k nim
zvláštní náklonnost a lítost, která byla odrazem jeho velké
lásky k Hebké. Varoval je v duchu, ale pak zas šlapal do dalšího patra. Vonělo převařovaným mlékem a vyvařenými
plenami.
Druhé patro ovládal jemný pach, který sedává na knihy,
a ve třetím už voněla Hebká- šeříkovým mýdlem, sladkým
potem a ovčí vlnou, kterou lidé tkají v látky. Tahle vůně byla jako srst Livie, Brutovy matky, která hlídala ovce jen zamlada, v Kalábrii.
Málo vědí lidé o psím srdci; a málo vědí o té velké milostné síle, která přechází dotekem prstů, čechráním srsti
a vroucím pohledem. Jen vteřinu se díval Brutus do lidských očí a odvracel hlavu rychle, aby předešel změně; aby
zachoval, co mu bylo dáno, a odnesl si, co dostal. Nikdo nezná lépe než pes nestálost lidské přízně.
Teď zaškrábu na dveře, řekl si. Nejdřív zaškrábu. Když
uslyší tiché zaškrábání, tím lépe. Znamená to, že naslouchá,
že mne čeká. Když neuslyší, zaškrábu středně. A v nejhorším vyštěknu. Je škoda, že se s lidmi nemůžeme o všem dohovořit, mohli bychom je naučit rozeznávat dobré a zlé čuchem.
Ale Hebká nepřišla otevřít. Ze dveří vyšel pomačkaný
a zaprášený mužík, který smrděl zvlhlou peřinou a marmeládou z tuřínu; zakopl o Bruta, kterého neviděl, polekal se
a seběhl tak rychle, že Brutus měl velkou chuť pustit se za
ním. Pohrdal každým, kdo se ho bál, poznával to neomylně. Ale nechával je na pokoji, bylo jich vždycky nějak příliš mnoho.
• 123 •
Vstoupil otevřenými dveřmi a uslyšel, že Hebká pláče.
Zanesl jí tedy rohlíky a cigarety – ale především rohlíky; neboť se domníval, že lidé pláčou hlavně z hladu. Jak to dělával vždycky, sedl si před ni a díval se na ni takzvaným věrným psím pohledem, ve kterém je ovšem mnohem víc než
věrnost. Je v něm také vůle k činu a velká vděčnost za málo.
„Pěkně vám děkuji, německý ovčáku,“ řekla Hebká s červenýma očima.
Tak jí položil košík k nohám a zvláštním psím instinktem
vycítil, že ten žlutý, co páchl mokrou peřinou, sem neměl
chodit. Nejenže se bál – řekl si – on smrděl.
Nerozuměl papírům a neuměl číst. Nechápal, že tento
byl jen ubohý malý zřízenec, který roznáší rozsudky smrti.
Na holé desce kuchyňského stolu ležel vedle hrnku vystydlé melty kus papíru, na kterém bylo napsáno toto:
Z příkazu Zástupce Říšského protektora pro Čechy a Moravu
zakazuje se všem osobám, které dosud nemohly prokázati árijský původ, držení domácího zvířectva; zejména psů, a to rasy
čisté i nečisté, koček (i kocourů), případně opic, králíků, morčat,
bílých myší, křečků a jiných savců; dále domácího ptactva,
a to: slepic, perliček, hrdliček a jiných kurů, dále papoušků, kanárků, kolibříků, andulek, stehlíků a ostatního ptactva; jakož
i ryb akvarijních i neakvarijních, případně hadů, ještěrek, želv a
jiných plazů.
Jmenované zvířectvo jest odevzdati ve dnech 18., 19., 20.
a 22. tm. v záchytném středisku v Praze-Tróji, proti potvrzení.
Tímto výnosem se činí zadost spontánním a masovým žádostem spolků pro ochranu zvířat a vší ostatní veřejnosti, která již
dlouho oprávněně volá, aby byla učiněna přítrž rituálním vraždám němých tváří, jakož i sadismu, sodomismu a každému jinému týrání.
Za správnost vyhotovení:
Podepsán: K. H. Frank, v. r.,
JUDr. Dionýsius Koza-Filipovský.
• 124 •
Jak dobře jsem učinil, řekl si Brutus, že jsem neztratil ani
jeden rohlík a černou brukev. Jak nádherné je nosit košík
pro Hebkou a způsobit, že přestává plakat.
„Píšou o tobě,“ řekla Hebká měkkým chraplavým hlasem, „jsi slavný pes, sám protektor si tě vezme na starost.“
A Brutus pocítil z toho hlasu, že vlastně nepřestala plakat
a že tam uvnitř pláče stále víc a víc.
Příští ráno dostal Brutus na talířek jitrnici. Věděl o ní již
dva dny a radoval se, že v neděli si lehne pod stůl a počká
na kůžičku. Teď ležela před ním celá, vonící špekem, solí
a majoránkou, dlouhá, tlustá, vyzývavá; zároveň vzdávající
se. Je tak krásná, pomyslel si pes Brutus, že k ní nejdřív strčím nos. Pak ji nakousnu dvěma zuby, docela lehce natrhnu kůži a počkám. Budu čekat, až se maso vyhrne; líznu si
a zas ji nechám být.
Vydržel to jen až k tomu nakousnutí. Pak ji zapil vodou
a lehl si ke kamnům a díval se na Hebkou, jak se obléká
před zrcadlem. Viděl, že jsou dvě, a tušil, že jen jedna voní.
Věděl, že ta v zrcadle není pravá, ale přesto ji měl rád také.
Divil se jen, že ta druhá jde doleva, když ta první jde doprava, a zlobil se na tu druhou, že opouští tu pravou.
Já ji nikdy neopustím, říkal si, a dokud mě bude chtít,
bude mě mít. A kdyby mě nechtěla, bude mě mít také.
A díval se, jak si Hebká uvazuje šátek a jak jí v něm mizí
světlé kudrnaté lokny a růžové uši s malými náušnicemi.
Pak usnul, zmožen jitrnicí, a když se probudil, seděla
Hebká se zkříženýma nohama vedle něho na zemi a říkala
mu různá slova; byla zčásti nová a zčásti velmi, velmi stará,
z dob, kdy ho přinesli jako štěně.
Jedno slovo bylo: moulo. Druhé slovo bylo: chomáčku.
A třetí slovo bylo: vlčku.
Celý zpitoměl štěstím a nesnažil se jí rozumět, jen ji poslouchal. Věděl, že u lidí neznamenají tolik slova, jako spíš
• 125 •
jejich barva, že dovedou říkat dlouhá slova malým hlasem
a malá slova, která zdánlivě nic neznamenají, hlasem ztěžklým a bolestným, anebo zas lehýnkým jako píseň skřivana.
Co chceš, milá, hebká, říkal Brutus vlahýma očima, ponořen do hlubin své radosti. Jak je krásné, že tu u mne
sedíš, s tou sukní rozprostřenou po prknech podlahy a vonící po ovcích. Jak vznešené je všechno na tobě, a jak
vybrané. Jak čistá je tvá kůže a bílé tvé zuby. Jak chutná byla tvá jitrnice, oč lepší než ty rohlíky, které jsem ti přinesl já.
Pak pocítil v srsti za ušima konečky prstů, zasténal blahem, zavřel oči a věděl, že žádný pes nemůže dostat víc.
Potom šli do záchytného střediska v Tróji. Hebká v šátku,
německý ovčák Brutus v náhubku, jehož dráty studily citlivý psí čumák. Zvedal k ní oči a vrtěl ocasem, kterému znalci říkají prapor. Šli tedy kus se zvednutým praporem, jako
by to nebyla procházka, ale manifestace.
Ještě v ulici je zastavil domovník, který míval guláš už
k snídani. A zavedl rozhovor na poměry. Byla to jeho vášeň
a jeho způsob lovu.
„Vy mě znáte, milostpaní,“ řekl, „a já si pamatuju ještě vaši paní matku, jak sem nebožka chodila k vám každou sobotu. To jste ještě žila s panem profesorem. A kdybych byl tehdy tušil, čeho se dožijeme v těch našich krásných Čechách,
já bych si byl, milostpaní, první vpálil kulku do hlavy.“
„Tak já už musím jít, pane Pakosta,“ řekla Hebká. A chtěla opravdu jít.
„Já bych vám toho pejska možná přived domů,“ zašeptal
honem Pakosta. „Ale stálo by to dva papíry, jen pro vás, paní Vohryzková, mezi námi sousedy. Oni jsou všichni Němci
z Berouna. Jen to s nimi musíte umět.“
Ale rozloučil se první, protože Brutus, i v náhubku, na
něj nepůsobil dobře.
A čím byli dál, tím více potkávali psů; a město vonělo
juchtovou kůží a benzínem.
• 126 •
Vstupní branou záchytného střediska hrnula se zvířata
jako do Noemovy archy. Vstupovala také v párech, ale jeden z toho páru byl vždycky smutný člověk. Nejvíce šlo
psů, špiců a voříšků, dále pudlů nejrůznějších odrůd, zakrslých i velkých jakož i šňůrkových; šli ohaři a setři, jezevčíci, dlouhosrstí, hladkosrstí a hrubosrstí, pinčové maltští
i japonští, palácoví čoklíci pekingští a kokršpanělové vinohradští, ba dokonce tu kráčel jeden malý lucernský honič,
vestfálský brakýř, skotský deerhound a kropenatá dalmatinka, puntíčkovaná jako nedělní kravata.
V klecích polekaně pípali kanáři, papoušci hleděli staře a
ponuře, zlaté rybky nervózně pádily od skla ke sklu.
A bylo veliké tohuavabohu.
Nepřestával štěkot a mňoukání, cvrkot a pískot – a starý
magistrátní oficiál, pověřený soupisem domácího zvířectva,
prohlížel okem vojevůdce tyto houfce izraelitů a jejich zvířata. A říkal si trpce: V dubnu do penze, a tohle se mi stane teď.
Pak si vzpomněl na cvičáky v Mladé Boleslavi a rozhodl
se, že do toho zmatku vnese řád, alespoň trochu vojenský.
„Postavte se do dvojstupu,“ zakřičel hlasem velikým
a zupáckým, „psi ke psům tady vlevo, kočky ke kočkám do
druhého rohu, ptáci dopředu, ryby dozadu, ostatní havěť –
– čekat na chodbě. A jméno a příjmení, prosím! Bydliště,
náboženskou příslušnost si nechte, ty řeči taky. A připravit
rodokmeny, jen psů, prosím.“
Pak zasedl k dřevěnému psacímu stolu pod nebem, které
vypadalo jako modře vymalovaný strop velké erární kanceláře.
Nejméně kázně projevili psi. Neznali se a museli se
očuchat. Činili tak obřadně a s velkým zaujetím. A nejvíce
kolem uší, u špičky šourku a pak ještě více vzadu. Ovčák
Brutus našel jen jednu čubu, kterou uznal za sebe hodnou.
A dal jí to hned a jednoznačně najevo. Byla to právě ona
kropenatá dalmatinka, psice velice distinguovaná, vláčných pohybů.
• 127 •
„Co se tu děje,“ zeptal se jí pes Brutus krátkým štěknutím.
„Neohlížej se na nic,“ odvětila psice, „a všímej si mne.
Ale honem.“
A fronta nehodných majitelů domácího zvířectva se zatím posunovala k nehoblovanému stolu, za nímž trůnil pověřenec magistrátu hlavního města Prahy. Stála právě před
ním drobounká, trochu nepřirozeně se pohybující stařenka,
oblečená jako o velký svátek, s koketním závojem pod kloboukem a s hořícím ruměncem, avšak z umělého ohně.
„Ono mu bude sto třicet sedm,“ říkala oficiálovi, „a jedl
vždy přesně v sedm, ve dvanáct a v šest; kdybyste to ráčil
laskavě zaznamenat pro říšské úřady, ony tu dochvilnost
ocení.“
A její starý, zelenožlutý a nesmírně zkušený papoušek
v kleci se díval skelnýma očima, tak prázdnýma, že zřejmě
jediný chápal dějiny, pomalu zvedl hlavu a vykřikl téměř
lidským hlasem:
„Mešugene Jidyne, verrückt!“
A mlčky přihlížel, jak se jeho pozlacená klec octla vedle
šestnácti jiných klecí.
Paní odešla cupitavými krůčky a teprve venku zaplakala
do batistového kapesníčku. Dávala pak zdálky tajemnými
gesty instrukce papouškovi na další cestu. Nechtělo se jí domů, zřejmě už dlouho nevyšla a tohle byla pro ni velká
a vzrušující společenská událost. Utěšovala pak mnoho
smutných žen, zejména ty bezdětné.
„Nikdo vám nedá tolik jako zvíře,“ říkala jim. „U člověka, paní, nevíte nakonec, na čem jste.“
Po dvou zlomyslných ratlících a jedné nádherné, měnlivé a nazlobené angorské kočce přišel na řadu německý ovčák Brutus. Očuchal stůl a zjistil, že v něm kdysi někdo
dlouho schovával játrovou paštiku. Pak si prověřil oficiála,
z něhož neměl valný dojem. Nakonec odběhl docela rád do
ohrady, kde už čekala distinguovaná dalmatinka. S Hebkou
• 128 •
se nerozloučil, ačkoliv věděl, co je loučení, ale neviděl k němu důvod.
A Hebká, která prožila již mnohá loučení a mnohé odchody, pomohla ještě jednomu starému pánovi usmířit dvě
andulky, které se pohádaly nevhodně, ale na život a na
smrt; a chvíli počkala, zdali se na ni Brutus podívá. Zavolala
na něj, ale neslyšel, protože křik byl velký. Odešla tedy bez
svírání v podbřišku, které doprovází bolestné rozchody, na
vysokých podpatcích, trochu pohrdavá k sobě za jednu
myšlenku, která byla pokořující. Pomyslela si totiž, jak dobrá by byla Brutova jitrnice, upečená k večeři.
Nejmenovala se Hebká, její skutečné jméno bylo Růžena
Vohryzková, staré železo na Libeňském ostrově; provdala se
pak za klasického filologa, nepříliš šťastně. On v ní nalezl
klasické tvary, ona v něm poněkud puntičkářskou lásku
k Růženě Vohryzkové. Potom jednoho dne odešla, a právě
ve válce, kdy nebylo vhodné odcházet od mužů sice celkem
nicotných, ale s dobrým původem. Odešel s ní i německý
ovčák Brutus se skvělým rodokmenem. Je snad nemístné
toto zdůrazňovat, ale vážila si ho mnohem více než klasického filologa pro jeho spolehlivost, svalnatost a utajenou
dravost. Vždy se ho trochu bála, ale nikdy mu to nedala najevo, a to ještě upevnilo vzájemný vztah.
První noc bez Hebké prožil Brutus klidně. Stalo se jen, že
před spánkem udělal něco, co dělával jako štěně, ale už nikdy potom. Před ulehnutím se několikrát otočil dokola,
podle zvyku svých předků, kteří rádi ušlapávali vysokou
stepní trávu. Bylo to snad tím, že noc byla měsíčná a že po
dlouhé době spal venku a mezi jinými psy.
Ležel vedle dalmatinské feny a zahříval ji, protože měl
srst delší a hrubší. Zůstával v polobdění, zalit bílou měsíční
září, s čumákem nastraženým; třídil pachy, vůně a hledal ty,
které znal a miloval. Avšak nebylo jich tu, ani v náznaku.
K ránu několik psů zavylo – ne z tesknoty, zatím ani
z hladu, ale z nudy; Brutus se k nim nepřipojil; naslouchal
• 129 •
však se zalíbením a bylo mu, jako by mu někdo pouštěl tělem neznámý, divný, dráždivý a povzbuzující proud.
Znělo to jako svolávání a výzva, a jako pobídka.
Ale věděl, že tito psi jsou městští, a jeden foxteriér dokonce z ulice, kterou chodil denně pro rohlíky. Věděl, že ho
nevolají dálky. Měl té noci znovu sen o poštovské kobyle,
hluboko v hrdle vrčel a štěkal, a dalmatinka pak přilnula celým tělem k jeho boku.
Bylo ticho mezi zvířaty, jen jeden osamělý a tesklivý kanár, kterému nikdo nepřikryl klec, trylkoval spíš ze zvyku
než z radosti.
Ráno přišli první zájemci; bývalí majitelé je narychlo
v noci sehnali. A magistrátní pověřenec jim nedělal potíže;
zkontroloval kennkarty a vydával malá zvířata proti podpisu. Kdo přišel dvakrát, tomu prominul, jen aby se těch
bestií brzo zbavil.
Tak byli odnášeni jeden za druhým, kanárci, rybičky,
papoušci, kočky a malí pinčové. Jen velcí psi tu zůstávali,
byla pro ně nachystaná kariéra: počítalo se s nimi pro policejní výcvik. Přes jejich dlouhý styk s méněcennou rasou
měla jim být vrácena důvěra Říše.
Třetího dne pocítil Brutus náhlé mrazení při myšlence,
že Hebkou již nikdy neuvidí. Ale odehnal tu myšlenku, jako se odhánějí mouchy, jediným mávnutím prutu. Celé
odpoledne proštěkal, zoufale a vztekle, až se mu ztratil hlas
z hlasivek a sliny z mordy. Nikdy neštěkal tak dlouho a tak
vytrvale a sám se tomu divil. Ale věděl, že psům pomáhá
více štěkot než skučení. Neboť štěkot jde ven a skučení dovnitř.
Nový Brutův pán přišel mezi prvními. Za nehezkého
mrholení, jakoby ověšený chuchvalci mlhy, vstoupil do
ohrady důstojníček s bílou tváří albínů, modrýma vypouklýma očima, které jako by stále hleděly na jedno místo asi ve
výši kolenou, ale přitom viděly všechno. Nebylo na něm
nic zvlášť ošklivého ani zvlášť hezkého, byl z těch, kterých
• 130 •
si nevšimneme ani v davu ani v prázdné kavárně. Jen ústa
měl zvláštní, mlsná, kyprá a trochu dívčí, stále sešpulená,
jakoby k mlasknutí. To poslední bylo snad tím, že už mnoho let cvičil psy.
Brutus očuchal kůži jeho pláště, byla z březí jalovice; důstojníček to kvitoval s povděkem, pohladil ho po hřbetě, od
uší až k praporu, láskyplně, ale odborně, promakal mu svalovinu na hrudi a plecích a řekl nečekaně vysokým hlasem:
„Tschüss, Hündchen, wie hieß denn dein Jude? Muneles
oder Ztitzes? Oder Toches?“
Brutus naň vycenil zuby a Němeček se zasmál. Zavolal
oficiála od magistrátu a dojednal s ním vše co do formalit.
Oficiál, stará vojna, vycítil v něm kasárenského štrébra
a sekýru; a vyšel mu vstříc tím, že pominul některé nadřízené orgány, které rozhodovaly mimo jiné také o osudu
psů.
„Ich mache aus ihm einen Hund,“ řekl důstojník, „aus
diesem jüdischen Chochem.“
A ztratil se i se psem v mlze, jako by k ní patřil.
Psi nevědí, jak se jmenují města, kde žijí. Ale tohle bylo
psí město, a tak mu Brutus jméno dal. Říkal mu Kotcůmoc,
nebo Kupakostí, nebo krátce Čubčín.
V podstatě to bylo cvičné středisko policejních psů pro
zvláštní účely, umístěné v krásné lesnaté krajině, nedaleko
malého koncentračního tábora T. Tábor nikdy neměl stálé
osazenstvo, byla to jen předsíň k pecím, na které byl nápis
REINIGUNGSBÄDER
Brutův čichový analyzátor oddělil z prolnutí mnoha zápachů několik hlavních pachů; pach spáleného masa, mazlavého mýdla a dusivého kouře, který do sebe nasával
• 131 •
pryskyřici lesů a unášel ji do mraků spolu s molekulami uhlíku, jež bývaly lidským tělem.
Ale to vše nechávalo německého ovčáka v klidu, protože
jíst dostával pravidelně a hojně. Zato málo pracoval, spíš se
bavil. Cvičili ho dvakrát denně, před prvním jídlem a před
posledním. A v tom výcviku nešlo o nic jiného, než aby věděl jednou provždy, kdo je jeho pán a kdo jsou sokové
toho pána. Jen první dny byly těžké. To k němu přicházel člověk v pruhované kazajce a připínal mu obojek
s ostny. Potom ho přivazoval ke kůlu, posmíval se mu, jak
se jen člověk může posmívat psům. Přistrkoval mu mísu
s vodou a zase mu ji bral dřív, než se Brutus stačil napít; nakonec ji vychrstl na vlhkou zem, která nepotřebovala vodu,
protože to byl kraj bažinatý a ve starých zeměpisných spisech mu říkávali blata.
Také ho švihal prutem, mladým a ohebným, a válel se
smíchy, když Brutus plakal pokořením.
A Brutus si zapamatoval pruhy na kacabajce a její pach
a naučil se je nenávidět do morku psích kostí. A věděl, že
ho vysvobodí vždycky důstojníček v zelenavé uniformě,
který jeho mučitele vždy přísně okřikl a hned na místě ztrestal; Bruta pak odvázal, sundal mu obojek s ostny, pohladil
a dal kousek cukru. A bylo na něm vidět, jak je pohoršen
a jak ho to mrzí, že se tak nespravedlivě zachází s jeho
psem. To Bruta těšilo víc než cukr, a bylo to o mnoho sladší, neboť nezapomněl, jak byl vychováván Hebkou, a věděl,
že pohlazení je víc než mísa žrádla.
„Ó, du armes Hündchen,“ říkal důstojníček, „oni tě ti
heftlinci trápí. Skoč jim po chřtánu a zakousni se, ty trotle,
ty!“
Neříkal mu ovšem, že muž ve vězeňské kazajce je jeho
asistent a že ho před mučením vždy sám podrobně instruuje podle reglementu o výcviku policejních psů, který redigoval profesor veterinářství a fyziologie psů MVDr. Hilgert
Frey z heidelberské univerzity.
• 132 •
Horstův asistent se jmenoval Koch a byl to bývalý antoušek z Královce, který si vyléčil tuberkulózu psím sádlem
a od té doby přilnul k psům svým způsobem. Sedávali spolu v kantýně, popíjeli kmínku a rozebírali psí povahy.
„Du, Koch,“ říkával Horst, „on ten, jak se volá, Brutus, je
obyčejný Schosshund. On věří na všecky lidi, Koch. Taková
blbost se mu musí vyhnat z hlavy. On je německý ovčák
a kouká jako stará prostitutka, když se zamiluje.“
„On byl, pane leutnant, moc dlouho u židů,“ odpovídal
Koch. „On je musí pořád lízat.“
„Pamatujou si, Koch,“ pravil Horst, „pes může mít rád
jen jednoho, a i toho musí nenávidět taky. Já na něm tu
měkkost zpozoroval první den a mně ho bylo líto. On by
ten pes neměl vůbec žádný život, on by to prožil jako pudl
na kanapi, anebo ještě hůř.“
„Má krásný řezáky,“ poznamenal Koch. „A zbyl mu jeden mléčný špičák. Můžu mu to vytrhnout, pane leutnant?“
„Trhaj, Koch,“ řekl Horst. „Z toho psa uděláme člověka.“
Když Brutus třikrát po sobě skočil k hrdlu muže v kazajce, muž se už nikdy neobjevil. Důstojníček, kterému říkali
Horst, ho naučil ještě sledovat stopu a vyhledat
z množství vyskytujících se pachů ten hlavní, o který šlo,
pach lidí, kteří se bojí. To byla jeho práce a za ni dostával
maso. Stal se z něho dobře vycvičený dávič, který pochopil,
že náplň života je čekání na povel.
Ve dne míval Brutus hodně času a spával, schoulen do
klubíčka, na slunci před svým kotcem. Proklímal většinu
dne v příjemné nečinnosti, jen někdy, když nebylo ani příliš velké teplo, ani velká zima, procházel se uličkami mezi malými domky a ostříkával betonové sloupy. Nacházel
v drobném, našedlém písku stopy svého pána, Horsta, ale
nesledoval je, věděl, že Horst chodí za ním, a ne on za
Horstem.
Byl sytý, ale bez tukových polštářků, cítil se dobře a lehce,
• 133 •
skvěle se mu běhalo a ještě lépe se skákalo. Měl několik
přátel mezi psy, ale s žádným se příliš nekmotřil. Jeden
z nich byl skotský ovčák protáhlého trupu, který měl každé
oko jiné barvy, jedno modré a druhé nazelenalé. Pak modrý dobrman, kterému lidé říkali Wolf a psi Useknutý ocas.
A nakonec tažná eskymácká fena, kterou sem přivezli z tažení Finskem; měla tlamu masívní a krátkou a klidné šikmé
oči, které dovedly vzplanout modrým a bílým ohněm, studeným jak severní záře. Ve dne si téměř neměli co říci a každý z nich byl v jádru poctivý. Cítili, že toto jejich řemeslo
je vlčí, ale ne psí. Jen v noci drželi jeden s druhým, jako
smečka, a pracovali do úmoru a úplného ochraptění svých
hlasivek.
Měli v sobě tuk z vaječného žloutku, a tuk z ledvin a jater, a dávku kofeinu, podanou v mléce, aby byli bystří.
Každého večera, a bývalo to spíše před půlnocí než po ní,
odcházela smečka dvanácti psů na malé nádraží v T.
Nádražíčko postavili ještě za císaře pána; bylo honosnější, než se slušelo na tak malé městečko, ale stával tu lovecký letohrádek, kam jezdili i arcivévodové, a jednou přijel
říšský polní maršál s polským ministrem Beckem. Nádraží
již znalo štěkot loveckých psů, které přiváželi psovodi v nákladních vagónech, speciálně vybavených; v polovině jejich výšky se zřizovala lůžka z těsně k sobě přiléhajících
prken, aby moč z horního poschodí nestékala do dolního.
Göringovi psi ještě mívali semišový polštářek s monogramem H. G. Ačkoliv dopravní předpisy dovolovaly umístit
28 psů v jednom vagóně, jezdilo jich vždy jen deset.
Nejdříve obkličovala smečka čekárnu, ve které nikdy nikdo nečekal. Naslouchala pak bedlivě se vzpřímenými slechy černým dálkám, které skrývaly vysoký pískot přetížené
lokomotivy, tak vysoký, že ho lidské ucho nezaslechlo. Vlak
byl ještě hodně daleko, ale psi o něm věděli. Tlamy jim vlhly, čenichy se zvedly k temnému obzoru, nocí svítily jejich
zuby. Vlak vjížděl na nádraží pomalu a dokonce idylicky.
• 134 •
Lokomotiva byla stará, se starosvětským cylindrem místo
komínu, zahaleným v jiskrách a světlé páře; svítila na psy
dvěma očima, trochu krátkozrakýma; bylo to modré světlo,
zacloněné před ruskými stíhači. A psi hleděli do těch očí
s nesmírným napětím, protože dobře věděli, co se stane.
Pracovalo se bez povelů, tak byl personál zaběhaný.
Dřevěné dveře vagónů, pobité ocelí, se otvíraly rychle,
s hluchým zaduněním, a do psích nozder udeřila zčeřená
vlna pachů; byla tam karbolka, kolínská, zatvrdlý chléb, výkaly, pudr, jód a ztuchlina. A z toho všeho nejvíce pronikal
dráždivý, nenáviděný pach lidí, kteří se báli, kteří nebyli jejich pány.
Tu všichni psi štěkali, zuřivě, výhružně, bez sebe.
Obkličovali dav lidí jako ovce, věděli, že zatím nesmějí
kousnout, ale jejich oči svítily jako oči vlčí smečky, která
běží ve sněhu a čeká, kdo první spadne se saní.
A lidé, kteří se snaží za každé situace zachovat si zdání
normálního života, volali na sebe tmou:
„Máňo, máš tu aktovku?“
Anebo:
„Panie Emilu, panie Emilu, gdzie pan jest?“
A ještě:
„Reb Jicchok, ich trug ihr Brojt. Haben sie nicht mojre?“
Nebo: „Herr Doktor Guggenheim, bitte zu ihrer Tochter,
sie hat Kopfschmerzen.“
Stará lokomotiva zatím nabírala vodu. A pak se vydala na
svou cestu pro další transport. Už druhý rok tak jezdila každý den, či vlastně každou noc.
Tak ubíhal Brutův psí život.
A čím více se zalévaly jeho oči krví, čím sebevědomější
byl jeho štěkot, čím víc mu chutnal tuk z ledvin a jater, tím
víc vzpomínal na poštovskou kobylu u nich v ulici, jíž se
chtěl zakousnout do krku. Zase se mu o ní zdávalo téměř
každou noc, zejména po návratu z práce. A pokaždé ji ve
snu dostihl a vždycky byla její krev teplá a chutná.
• 135 •
Jen hluboko na dně jeho psího srdce doutnal utlumený
uhlík dávné lásky k lidem. A protože to nebyla láska, vykoupená bolestí, čekala ještě na svůj den a svou hodinu.
Neboť láska na tomto světě se vykupuje, a to je zákon nejen lidský.
Byl pátek v prosinci, tentokrát chladnějším než obvykle.
Mžilo, drobný sníh padal a jedna sněžinka byla krásnější
než druhá. Krátce žily ty sněhové vločky, snesly se, zasvítily a roztekly.
Psí smečka byla již unavena, protože transport dnes
dlouho nepřijížděl; buď ho zdrželi stíhači, nebo někde nějaký semafor. Tratě byly zavaleny přesuny ze západní fronty na východ a odsuny raněných do zázemí. Bylo hodně
omrzlin.
Brutus si hrál s finskou fenou, která mu byla zvlášť oddaná nespolehlivou příchylností. Zahýbala mu, kde mohla,
a modrý oheň s přísvitem ledovců zářil často a každému.
Ale Brutus měl pro ni zvláštní půvab, protože v něm cítila
zasutou oddanost k jiné samici, která neměla vůni ani srst.
Ta druhá nebyla už ani tělem, jen hvězdným kmitáním
a třpytem slabého světla, které putovalo v panenkách
Brutových očí.
„Nech mě být,“ řekla Brutovi, když ji lechtal vlhkým čenichem pod zvednutým praporem, – „nech mě být a hleď
si svý.“
Pevné nohy se jí chvěly z divného tušení, které někdy
mívají samice, a srdce se svíralo žárlivým steskem.
Nakonec přijel vlak a všechno bylo jako vždycky. Jen
Emila již nevolali, ale Mietka; a hlava bolela jinou dceru jiného doktora. Modré oči krátkozraké lokomotivy svítily do
tmy tlumeně a intimně. Plakaly děti, náhle probuzené,
a někdo křičel pořád znovu a znovu:
„Dávají tam mýdlo, nebo si musím vzít svoje?“
Pak šli do tmy, psi i lidé, pod studeným hvězdnatým nebem, tiše šuměly smrky u lesní cesty. A štěkot se nesl až do
• 136 •
okolních vesnic, kde probouzel voříšky a naháněl jim hrůzu, protože i vesnický vořech rozumí psí řeči, třebaže sám
štěká v nářečí.
Los! A: Los! A ještě: Los!
Brutus a modrý dobrman dostali na starost ty, kteří zůstávali vzadu. Bylo to zajímavé, vyhráli si s tím dosyta.
Nikdy se nestalo, aby nevstal ten, kterého si přišli očuchat,
ledaže už byl mrtvý. Když jen předstíral smrt, stačilo ho
kousnout do lýtka, a hned se mu chtělo žít.
„Ty vem toho pod smrkem,“ štěkl na modrého dobrmana Brutus, který byl služebně starší, „a já počkám na ten
stín, až vleze do měsíčního světla u ohbí cesty.“
Dobrman uposlechl a ten pod smrkem vyskočil a rozběhl se za průvodem.
Stín se pohyboval pomalu, klátivě, někdy mizel v příkopu, jindy se prodlužoval daleko po stráni. Ale školený dávič Brutus věděl, že se ztrácejí jen stíny, člověk že se
neztratí. Narůstala v něm strašná zlost na tu pomalost a na
tu slabost a na ten smrad. Zakňučel tiše, zahrabal nohama o namrzlý sníh, aby se mu lépe skočilo. Pak vyrazil
se strašlivým štěkotem kupředu, a když ucítil nenáviděný pach, srazil člověka k zemi. A chvíli nad ním stál, dýchaje horce a vášnivě, naplněn nesmírnou rozkoší, kterou
dává moc. Potom se zakousl do lidského stehna a pocítil
slanou lidskou krev, jejíž chuť znal. A věděl proti svým
pánům, že krev heftlinga ze Soluně i z Paříže, ze Žižkova
i z Magdeburku chutná stejně.
Člověk se spojil se svým stínem, a bylo z nich jen jedno
klubko, černé a zkormoucené, hromádka utrpení.
Očuchám ho, řekl si Brutus. A budu ho dlouho očuchávat. Natrhnu mu jeho kacabajku a dám mu ještě jednou
znát své zuby. Budu štěkat jen málo, vyschlo mně v krku.
A kaluže už zamrzají.
Náhle a prudce, jako když se horský pramen vyřítí ze skály, ovanul ho jiný zapomenutý pach ležící postavy. A ten
• 137 •
proud ho strhl jako velká voda, z níž není úniku, a zaplavil
ho všemi vůněmi a pachy nejen toho života, který žil, ale
i životů minulých, skutečných, i vysněných při ohni. Zdálo
se mu, že právě přišel k lidskému obydlí ze začouzených
klád, anebo to snad byla jeskyně, a ten, kdo ho zval dovnitř,
měl nízký, hrdelní hlas a smrděl kozlem a rybinou. Dotkl se
ho dlaní a on mu do ní nekousl.
Pak se mu zdálo, že je štěnětem, které je slepé a bezbranné, a pocítil sladkou chuť cecíků. A vláhu své matky.
A potom mu bylo, jako by stoupal po schodech, v domě,
který měl mnoho pater, a jedno vonělo převařeným mlékem a druhé ovládal jemný prach, který sedával na knihy,
a z třetího se linula vůně šeříkového mýdla, sladkého potu
a ovčí vlny, kterou lidé setkávají v látky. Ta vůně byla taková jako srst Livie, Brutovy matky, která hlídala ovce zamlada v Kalábrii.
Tak poznal, co se stalo a kdo to tu před ním leží.
Je to Hebká, pomyslel si, a je to zároveň kacabajka.
Ty dvě vůně nepatří k sobě.
A čekal, až se ozve hlas, který doplní vůni. Ale žena v tůni měsíčního světla ležela nehybně, s mléčně bílou tváří,
s víčky spuštěnými jako žaluzie a s vlasy ostříhanými tak
krátce, že nemohly splynout se sněhem.
Byl to člověk, který omdlel nebo spal. Jen malý obláček
páry vycházel z úst, prozářený bledým světlem, jako panáček z mlhy, který se právě vydává na cestu.
Posedím u ní, řekl si Brutus, a nehnu se od ní. Jde z ní pára a ta je teplá. Vdechnu si ji a ještě jednou ji okusím.
Daleko se ztrácel štěkot smečky. Na lesní stezce třikrát za
sebou štěkl modrý dobrman, který o sobě dával vědět a čekal zprávu. Ale Brutus neodpověděl.
Lidé už došli k pruhované strážní budce a na té se třepotala vlajka s červeným křížem. Tady zůstali starci a děti
a těch nebylo mnoho, a vcházeli jeden po druhém, jemně
pobídnuti, do velké světlé čekárny, kde už seděli dva starci
• 138 •
anebo dvě děti, anebo stařec a dítě; seděli na pohovkách
z růžového plyše, nebo v hlubokých pohodlných lenoškách
pod obrazy v zlacených rámech a pod lustrem z českého
křišťálu, a dívali se na bíle polštářované dveře, které vedly
dále. Za dveřmi byla jáma a muž s revolverem, který střílel
zezadu každého, kdo byl z čekárny pozván do ordinace.
A v jiné čekárně, která trochu připomínala holičskou
oficínu, stříhali zatím mašinkou dohola ty, kteří ještě měli
vlasy. To byla pozvánka do plynu. Vcházeli pak do komor
se vzpaženýma rukama, ne proto, že by se vzdávali, ale aby
se jich víc vešlo. Umírali ostříháni, ale neumyti.
A smečka jim štěkala rekviem.
Jen Brutus s nimi nebyl. Seděl u ní a chvěl se, celý vlkošedý, promrzlý pod dlouhými chlupy.
Měl bych mít košík, pomyslil si, a měl bych jít pro rohlíky a pro cigarety. A pro červenou řípu. Ale košík jsem tu nikde neviděl a bůhví, že jsem neviděl ani rohlíky. A pak, svítí měsíc, a to se ještě pro rohlíky nechodí.
A podíval se nahoru, pozvedl špičatý čumák a vzdychl si,
jak jen dovedou vzdychat psi, kteří nevědí, kam jít a za
kým.
V tu chvíli otevřela Hebká oči, k smrti unavené, a uviděla nad sebou hladového vlka. Zahlédla strašnou tlamu
a svítící, lačná, nazelenalá dravčí světla. Poprosila tedy své
srdce, aby se zastavilo, a bylo jí vyhověno.
Odedávna vyjí psi na měsíc a nemusí k tomu mít žádný
důvod. Finská fenka uslyšela táhlé vytí; naslouchala mu
chvíli se vztyčenými slechy a pak si sedla svým pevným
zadkem na umrzlý sníh a vyla s sebou.
Ale psí vytí nikdy k měsíci nedoletí, je to jiná planeta,
a hlasy ze země zůstávají při zemi. I smích a pláč, i kvílení
novorozeňat a chrapot smrti.
• 139 •
Ludvík Aškenazy
KUŘÁTKO
Když ji budila máma, byla vždycky šťastná, ať to bylo ráno, nebo odpoledne, nebo v noci. Vstávala ještě ráda, bylo
jí teprve pět let. Budila se teprve u třetího slova, ale slyšela
již první, které se vešlo do každého snu jako do domu a zabydlilo se tam. To první slovo bylo Kačenko. Druhé bylo
Káčo. A třetí slovo, slovo na vstávání, znělo Kateřino!
Tentokrát se všechna tři slova spojila v jedno, a už to ani
nebylo slovo; nejdřív se rozštěkali psi a vešli do snu,
a tam štěkali dál. Pak zakvičela siréna jako píchnuté selátko, někdo zakřičel, někdo zaplakal, a když Káča otevřela
obě oči, spadla ve tmě hvězda a už se nikdy víc nedostala
zpátky do nebe.
„Mámo,“ řekla Káča, „proč jsem zamotaná v dece?“
A pak zjistila, že je nejen zamotaná v dece, ale že ji máma nese na rukou, že stoh u Císařovy chalupy hoří a že se
na návsi komíhá spousta černých lidí – a Stračena
a Hnědka a Malina.
„Mámo,“ řekla, „jdeš krmit?“
Pak si vzpomněla na hvězdu, která spadla; nechala mámu být, věděla, že když s ní není řeč, tak s ní řeč není,
a že je někdy lepší mlčet než mluvit. Zvedla hlavičku a říkala si, že když spadla jedna hvězda, mohla by spadnout
i druhá a pak je možno si přitom myslet nějaké přání, které se určitě vyplní.
Já si budu přát, říkala si, abych měla pokojíček a v tom
pokojíčku kredenc. A ještě si budu přát, aby ke mně chodily slepice, když na ně zavolám Nanananana.
• 140 •
Pak se jí zdálo, že se jí pod nohama motá malinké kotě a
mňouká a mňouká.
„Mámo,“ řekla, „vidíš to koťátko tady?“
Vtom přinesl vítr hořlavou spršku jisker, máma zakřičela, Kačenka se rozplakala a několik domků najednou začalo
hořet. Hořely jasným plamenem, s třeskotem a hučením,
hořely nějak vesele a s chutí, ohýnky poskakovaly
z šindele na šindel, jako by si hrály na honěnou. Kačenka si
pomyslela, že velký oheň má malé děti, které se teprve učí
hořet. A líbilo se jí, že náves je rudá jako výheň u kováře,
jenže větší.
„Mámo,“ řekla, „proč ti páni tak křičí?“
Pak najednou zničehonic dostala velký strach, protože
si vzpomněla na jeden strašidelný sen, ve kterém hořelo celé nebe a všechny hory. A řekla v pláči:
„Maminko, dyk seš moje maminka. Proč se mnou nemáš
slitování?“
A teprve teď pocítila na chladných tvářích velká maminčina ústa a pak je poznala na uších a na hrdélku. S velkým
ulehčením si vzdychla, jako by z ní spadl těžký kámen na
zem.
„Kačenko,“ řekla máma, „buď hodná, děvečko, já tě nedám.“
„Komu mě nedáš?“ zeptala se Kačenka. „A kde je táta?“
A pak už se jen dívala, jak se břevna hroutí. Myslela si, že
to vypadá, jako by obr topil ve velikánských kamnech a přikládal celé chalupy. A přihazoval trámy.
„Mámo,“ řekla, „mají obři kamna? A pečou obři buchty?“
To již stály chvíli na návsi a mnoho dětí plakalo.
Kačenka je poznávala podle pláče – takhle kňučí Pepík
Vejvodů, takhle piští Mařenka Vostrých, a tak popotahuje
Franta Popelů. Všecky je poznala a slzy jí vstoupily do očí.
„Oni všecky děti pláčou, mámo,“ řekla, „a já nepláču.“
Ještě chtěla něco říci, ale to už nemohla, protože přišel
• 141 •
velký pán v holínkách a placaté čepici, vzal Kačenku do náruče a řekl mamince německy:
„Můžete být ujištěna, že o vaše dítě bude vzorně postaráno, nemusíte se ničeho obávat. Není důvod k rozčilování, neříkejte, prosím, věci, kterých byste mohla zítra litovat.“
A máma za ní křičela do zarudlé návsi:
„Kačenko, neplač, maminka hned přijde. Kačenko, buď
hodná.“
„Mami,“ řvala Káča, z které se vyhrnulo najednou tolik
slz, že by je člověk v tak malém děvčátku ani nehledal,
„mami, proč stojíš? Já za tebou vždycky šla, kam jsi chtěla.
Pročpak nejdeš ty za mnou?“
Rozpálená břevna praskala suchým praskotem starého,
dobře vyschlého dřeva. Nějaký automobil se rozjížděl a v nedalekém lese se probudili ptáci a chvíli poplašeně cvrlikali,
než se dohodli na tom, že lidi zas něco vyvedli a že se to
ptáků netýká.
Červený odlesk požáru na nebi šedl, noční červánky zase zhasly a ukázalo se, že nahoře se nic nestalo. Velké, čisté
hvězdy se mihotaly obvyklým klidným světlem, bylo mezi
nimi také naše malé slunce, které tuhle noc mělo službu na
druhé polokouli, a než přišlo na tu naši, bylo po všem.
Asi po půlnoci zavezli zastřelené muže tajně do strže pod
hájovnou a zaházeli je kyprou jehličnatou zemí, která se dala snadno nabírat na lopaty. Polili je vápnem, takže strž vypadala, jako by do ní v létě napadal sníh.
Za hodinu potom na šesti velkých nákladních steyerech
odvezli ženy, po osmi na každé dřevěné lavici, jak bylo řečeno, neznámým směrem. Všechny byly v šátcích, jen dvě
měly klobouky, žena řídícího učitele a stará paní Trojanová
z hospody. Nejvíc křičely maminky, každá volala ty své, ale
jak je mohly děti slyšet, když volaly jedna přes druhou
a všechny najednou. Kdyby ty mámy nevolaly Mařenku,
možná, že by je byla uslyšela Kačenka; ale Mařenek bylo
• 142 •
šest a už se v tom nikdo nevyznal, ani sám obersturmbannführer a jeho dva unterscharführerové.
Děti zůstaly na návsi v hloučku a kostnatá sestra jim přinesla po skleničce mléka. Bylo jich sedmadvacet, z toho
šest Mařenek, pět Honzů, čtyři Zdenky, tři Pepíci, ostatní
po dvou. A jen jedna Káča.
„Mařenko,“ řekla Káča své nejlepší kamarádce, kterou
poznala podle pláče, „nech toho breku, Mařeno, naše mámy si jen odskočily do města a budou do oběda zpátky.“
„To já vím, ty hloupá,“ řekla Mařenka a už jen popotahovala nosem. „Kačenko, taky jste vyhořeli?“
„My jsme vyhořeli hned po starostovi,“ řekla Káča pyšně, ačkoliv začátek požáru zaspala. „Mářo, já ti viděla malou kočičku a ta ti byla celá rezavá.“
„Proč ty mámy jely všecky najednou?“ řekla Mařenka.
„Asi se smluvily,“ řekla Káča. „Asi nám něco přivezou
a pak nám to najednou daj. Co bys chtěla, Mářo?“
„Já bych chtěla perníkový srdce a červený boty.“
„Já bych chtěla pokojíček s kredencí,“ řekla Káča. „A vyčůrat. Seběhnu do bříz a hned se vrátím.“
Jen co se ztratila v houští, přijely dvě mercedesky s pancéřovými okny. Jeden velký pán přijal hlášení, druhý pán
šťouchl bičíkem do dohořívajícího břevna a třetí, snad největší pán, řekl netrpělivě:
„Was machen denn noch die Kinder hier? Die sollten zuerst weggeschafft werden.“
Velkým pánům stačí říct větu. Hned předjel další steyer,
spustil dřevěné schůdky a šestadvacet dětí spěšně nastoupilo. Plakaly už jen ty nejstarší, mladším se líbilo, že pojedou
autem, k tomu tak velikým, že se do něho leze po schůdkách. Radovaly se tiše, a komu kručelo v bříšku, ten na to
hned zapomněl. Sedly si pod obrovskou zelenou plachtu
a kostnatá sestra na ně posvítila krátce baterkou.
Kde je zase ta pitomá Káča, myslela si Mařenka, ale neřekla nic, protože nevěděla komu.
• 143 •
Káča seděla v březovém hájku, a když se jí už nechtělo sedět, lehla si do měkounké trávy a usnula. Zdál se jí divný
sen: o tom, jak přijelo velké nákladní auto a z něho vystoupilo malinké, žluté kuře.
„Můžu jet s váma, kuře?“ řekla Kačenka. „Anebo je to auto jen pro kuřata?“
„Přivezli jsme vám vajíčka,“ řeklo kuře, „každé je jinak
malované. Máme pro vás velikonoční vejce, vánoční vejce
a také svatodušní vejce. Velikonoční jsou zelená, vánoční
jsou bílá a svatodušní černá. Tak si vyberte, paní.“
„Já chci zelený, velikonoční,“ řekla Káča.
Ale z auta se skutálelo černé, svatodušní vejce; a z něho
šly červené jiskřičky, ohýnky a plamínky.
„Já vím, vy jste děti ohně,“ řekla Káča.
Brzy se probudila. Spánek jí odešel, ale noc se teprve chystala odejít; procházela se tiše a zvolna mezi břízami v šálu
z černého hedvábu, cinkajíc cetkami jako mladá cikánka.
A protože břízy jsou stříbrné a svítí i ve tmě, noc do žádné nevrazila. Jen si u každé ukradla kousíček bílé kůry
a oblékala se do nich jako do řízy. Od té chvíle už byla svítáním.
Kačenka stála, dívala se, pak se hezky protáhla, zívla
a umyla si rosou nos, protože příliš mnoho vody neměla
ráda.
Měsíc je ještě vidět, řekla si, a kousek slunce už taky.
Dnes bude hezky.
Pak si vzpomněla na všechno a běžela zpátky na náves.
Nikdo tam nebyl. Ani páni, ani mámy, ani tátové, ani děti.
A chalupy také ne.
Jen zčernalé kamení a řeřavé uhlí a průsvitný, zrzavý
dým nad spáleništěm a tiché, slabounké šustění někde mezi trámy, jako by se právě sesouval veliký dům z karet.
Za hospodou u Trajců svítila žhavá hromádka dříví. Před
ní si Káča sedla na bobek a dívala se, jako do kamen. A protože ještě trochu spala, myslela si, že je večer a že někdo
• 144 •
prohrabává rošty lopatkou a že v emailované konvici, na
dvou místech oprýskané, bublá voda na večerní koupání.
Tak blízko za ní to bylo, že se ohlédla a uviděla za sebou jen
ten rozplývající se, nazrzlý a trochu jedovatý kouř, nízko
nad černou zemí.
No jo, řekla si Kačenka, když ty chalupy shořely, kde budeme bydlet, až přijde máma?
Ale moc si tím nelámala hlavu. Šlapala drobnýma nožkama po obrovských stopách, které zanechala kola steyerů.
Na cestě našla půlku koláče, ale ten byl hodně zamazaný.
Kačenka ho dlouho čistila rukávem, pak na něj plivla, aby
ho očistila dokonale, a s chutí ho snědla.
Zpívala si přitom pro potěchu písničku, kterou broukal
jejich táta, když řezal dříví se starým Kalvodou, který nezpíval, protože neměl hlas.
Šel
dráteník po ulici,
selka
za ním volala,
přijď mi, hochu,
zadrátovat
hrnec s dvouma uchama.
Ale žádný dráteník nepřišel a hrnce se už zadrátovat nedaly. A tak Kačenka obcházela náves od souseda k sousedovi. Nejdřív byla u hasičské zbrojnice, pak u kostela, u hospody a u starého Kalvody. U Kalvodů se zachránila boudička pro Broka, z vlnitého plechu, a to Kačenku velice potěšilo. No, řekla si, v nejhorším budu bydlet u Broka, jestli mně
dovolí. A když mi máma přiveze pokojíček, dám si kredenc
ke zdi a stůl dám doprostřed.
Našla tam ještě kousek řetězu, ale Brok na něm nebyl. Už
se nemusela o dovolení ptát.
• 145 •
Vedle Kalvodů bydlívala Mařenka, vedle Mařenky Pepík
Strnad, první třída, a na kopci za kamennou ohradou, tam
bydlela Kačenka. Pomalu se tam vyšplhala, otevřela vrátka
z černého pokrouceného drátu a dokonce zmáčkla tlačítko
zvonku, které bylo jen do hněda opečené. Zvonek se neozval.
A tak šla Kačenka dál, na dvorek. Zůstala tu stát jen pumpa. Bývala natřená zelení, veselou jako první jarní tráva, ale
lak popraskal v tom velikém žáru. A je to tak zařízeno, že
oheň se víc bojí vody než voda ohně. Kačenka začala pumpovat a voda tekla, ta jejich stará, čistá, chladná voda z pramene, který nikdo nikdy nespatřil. Nabrala si trochu do
dlaně a napila se. Řekla si, že se mýt už podruhé nebude,
když je umytá rosou, a hned měla lepší náladu.
Králíci se rozutekli, řekla si, a slepice jsou taky pryč.
A nejvíc asi utíkal ten velkej, tlustej, bázlivej angorák, co se
mi nikdy nemohl podívat do očí.
Tam, co byla kůlna, zbyl rýč bez topůrka a list z pily.
A tam, kde byla seknice, zůstala železná postel, na které spával dědeček.
Já si do tý postele lehnu, řekla si Kačenka, a počkám na
mámu. Já žádný polštář nepotřebuju, ani peřinu, sluníčko
už tak moc svítí! Ono je na tu postel odevšad vidět, a kdo
přijde, ten řekne: Koukejme se, Kačenka, mrška jedna, kam
si zalezla. Co jsme se jí v těch autech nahledali!
Co si řekla, to udělala, ležela na té železné posteli, která
jako by stála ve středu celé vsi na křivých, popálených nožkách, a nic se nebála. Jednou si dokonce pomyslela, že je celá vesnice její a to že ještě nebylo.
Pak si znovu zdřímla a začala se bát, trochu ve snu a trochu doopravdy. Zaplakala zadržovaným, skoro dospělým
pláčem; stále se jí zdálo, že někdo kolem obchází v tlustých
vlněných ponožkách, kradmo, jako velká kočka.
Dlouho se dívala jen škvírou mezi víčky. Měla husté
a dlouhé řasy, viděla jen malinkou duhu a ta byla zase tak
hezká, že se nakonec Káča rozhodla otevřít oči dokořán.
• 146 •
Tak zjistila, že kolem železné postele nikdo neobchází,
ani člověk v ponožkách, ani velká kočka, a že nad ní vysoko na modrých pastvinách táhne stádo něžných, chundelatých beránků, ještě nestřižených.
Půjdu se podívat do sklípku, řekla si, tam bylo vždycky
jídlo.
Sklípek byl ve stráni vzadu za roklí. Šlo se tam přes kamennou lávku. Pak se strkal veliký klíč do zámku, a kdo ten
klíč neměl, ten se do sklípku nedostal. Teď se sem dalo chodit bez klíče. Dvířka shořela, protože i sem dopadlo několik
krůpějí zápalné směsi.
Věnce cibule byly spadlé, namodralé hlavičky česneku
poklesly. A poslední zimní jablka na lískách zas z toho požáru ani trochu nezčernala. Byla vzadu, a tam už oheň nepronikl.
Vzala si tedy s sebou hlavičku česneku a dvě jablka a byla ráda, že má svůj sklípek; kdykoliv se jí zachce, vrátí se
tam a nebude mít hlad. Věděla, že vzadu visí začouzená
slanina, která je vevnitř růžová, a na zemi je vekované vepřové a láhve od sodovky, naplněné šípkovým vínem, které
pění bíle, a malinovou šťávou, která je neklidná jako šampaňské.
Hned za sklípkem bylo trochu kompostu. A z toho kompostu vám jako by někdo koukal a měl na oku bělmo.
Asi tu také někoho zapomněli a on se mi bojí ukázat,
pomyslila si znepokojeně Kačenka. „Neboj se, hloupý, jsem
tu taky sama!“
Šla blíž a uviděla, že tam leží bílé vajíčko, ne moc velké
a také ne moc malé, ale celé.
To já ráda, i syrové, řekla si Kačenka, ale nesním ho
hned, protože je jen jedno. Vezmu si ho s sebou. A budu ho
mít. A až bude nejhůř, udělám do něho dvě dírky, nahoře
a dole, a vycucnu ho.
Slunce se zatím dostalo až nad březový háj. A když už
bylo tak vysoko, nechtělo se mu zpátky. Už hodně hřálo
• 147 •
a Kačenka si svlékla bílý angorský svetřík, zabalila do něho
vajíčko a hrála si na svoji mámu.
Kateřino, říkala si, tak jsem zpátky z města a vidím, že tu
není uklizeno. A proč leží ten svetřík na zemi?
Maminko, odpovídala si, v tom svetříku je bílé vajíčko.
Kateřino, nech těch řečí, říkala si vymyšlená maminka.
A dojdi mi pro metlu. A jaké to máš ruce? Člověk tu holku
neuhlídá!
Když bylo poledne, rozhodla se, že vajíčko přece jen sní.
Nejdřív si oloupala česnekovou hlavičku a snědla jeden
pálivý stroužek, pak rozbalila svetřík a už chtěla udělat do
vajíčka dírku, když se jí zdálo, že někdo klepe, jako by šel
na návštěvu.
Vzala vajíčko, přiložila je k uchu, chvíli je držela, ale už
žádné ťukání neslyšela, jen jako by se tam někdo otáčel, natahoval a krčil. A najednou se na tupém konci odlomil kousek skořápky a tím otvorem vykoukl malý, sladký zobáček.
Jen vykoukl, už se otevřel a začal dýchat. Dýchal, dýchal,
vůbec se toho dýchání nemohl nabažit; a až se napil kyslíku, pípl si, tenounce a nesměle, jako by si sám nevěřil, že
na světě je vůbec nějaké pípání dovoleno.
Je to malý kuřátko, řekla si Kačenka a měla velikou radost. Ono se to kuřátko dobejvá na svět a má veliký štěstí,
že jsem tu zůstala. Ono by se vyklubalo a nikdo by tu nebyl.
A ještě řekla:
„Já bych mu mohla pomoct ven ze skořápky, ale to se nemá. Až bude dost silné, vyleze samo.“
Nevydržela to docela a lehýnce zaklepala na skořápku
kotníkem prstu. Tak to kuře asi bylo strašně zvědavé, kdo to
na ně ťuká, a začalo sebou vrtět ještě víc. Natahovalo se
a smršťovalo se, a tlačilo nohama do ostrého konce vajíčka
a hlavičkou do tupého. Ty konce držely, jak mohly, ale prostředek pukl vejpůl. Skořápka se rozpadla a kuřátko bylo na
světě.
• 148 •
Bylo rozčepejřené a mokré a vůbec nevědělo, kde je.
„Já tě vítám, kuřátko, do naší vesnice,“ řekla Kačenka.
„Ale slepice tu nejsou. Abys vědělo, jak kdákají, já ti zakdákám sama. A taky ti zakokrhám, to umím taky a hezky.“
Zakdákala kuřeti a zakokrhala, opravdu hezky, a kuřátko
se postavilo na vlastní nohy a začalo se ještě víc čepejřit.
„Kuřátko,“ řekla Kačenka, „já si s tebou budu hrát. Všecko ti povím a ty mi také všecko povíš. Nikdo tu není, jen
my dva, a máma přijde až v poledne. Nevíš, Mařenko, kdy
bude poledne?“
„Už brzy,“ odpověděla si Kačenka vysokým hláskem,
o němž předpokládala, že je kuřecí. „Já jsem ti, Kačenko,
tak ráda, že už jsem vylíhnutá. Mně už ti v tý skořápce bylo strašně smutno.“
„Já ti nechám svetřík,“ řekla Kačenka, „a nikam zatím
nechoď, Mařenko. Nemáš hlad? Ale nemám tu nic, jen česnek.“
„Ten pálí,“ zapípala Mařenka. „Ale já nemám hlad. Jen
bych se napila vody, protože mám velkou žízeň z toho klepání na skořápku.“
Tak Kačka zanesla Mařenku k pumpě a dala jí pít z ruky.
Ale kuřátko nepilo a učilo se chodit. Mělo tenké nožičky,
a tak často padalo.
Když se trošku naučilo chodit, šly spolu na procházku.
Kuřátko se brzy unavilo a Kačenka mu řekla:
„Mařenko, já tě ponesu, chodit už umíš a to se nikdy nezapomene. A kdybys něco chtěla, tak mi to řekni.“
Tak obešly náves a Kačenka řekla:
„Tak, Mařenko, podívej se na sluníčko. Je poledne. Půjdeme naproti mamince. Ta z nás bude mít velikou radost.“
Šly nejdříve silnicí a pak zahnuly na polní stezku a ztratily se v otavách. Kačenka snědla jedno jablko a Mařeně dala jadýrko. Mařena klovla, ale moc si nepochutnala.
„Musíš jíst všechno, dítě,“ řekla Kačka. „Nevede se nám
tak dobře, aby sis mohla vybírat.“
• 149 •
Vítr je hladil a sluníčko líbalo. Sedly si pak u potoka pod
velikou starou vrbu a koukaly do vody. Plula po ní malá
lodička z kůry, neuměle vyřezaná, asi chlapeckou kudlou.
Měla dokonce bílou plachtu z papíru. Dravý vítr ji uchopil, zatočil s ní a zas ji pustil. Voda byla zelená a průzračná,
a o kousek dál modrá jako obloha bez mráčku.
Za nimi se tetelilo zčernalé kamení a řeřavé uhlí a průsvitný, zrzavý dým nad spáleništěm a tiché, slabounké šustění mezi trámy, jako by se sesouval veliký dům z karet.
• 150 •
Ludvík Aškenazy
ROMEO
Málokterá doba přeje milencům, nepřeje jim vlastně žádná. Věčný Romeo a Věčná Julie se toulají životem, jen balkóny se mění, chův již není tolik a zášti je o hodně víc. Za
oknem bloudí ztemnělou ulicí zatoulaný tank, řvoucí
a rozpálený. Hledá svou kolonu.
Milencům to ovšem nevadí, milence buď nic neprobudí,
nebo je nic neuspí. Tisknou se k sobě na úzkém lůžku; přirozeně pak z toho cítí tu úzkost.
Jedna česká, až příliš modrooká Julinka ze staropražské
rodiny velkouzenářské, nějaká Medvídková, si v nešikovných dobách protektorátu vybrala Romea světle olivové
pleti, který si na trochu legračních čapích nohou nesl bláhovou, židovskou hlavu. Vybrala si ho ta Julinka dobrovolně a bez výhrad. Řekla si, ten bude můj, a co Medvídkovi
chtěli, to bylo jejich. Zamilovala si ho pro jeho plachost a
zároveň mu ji hořce vyčítala, dlouhými pohledy, které
mohly znamenat nejen výčitku, ale bůhví co ještě. Nebylo
jim ještě osmnáct, vlastně ani ne sedmnáct. Jejich lásku někdo zapálil jako svíčku na zarůstajícím hřbitově
a ten milý plamínek se v černém deštivém větru držel
a měkounce, žlutě svítil na hroby. Bylo to jediné dovolené
světlo v té době zatemnění; ani ne tak dovolené, jako zamlčené. Nehodilo se připomínat ve vyhláškách hřbitovy.
Půl roku chodili spolu, skutečně chodili. Julinku z té
dlouhé chůze už bolely nohy. Měla je krásné, se světlým
chmýřím a udivenými kotníky.
Jednoho dne dostal náš vyčouhlý Romeo pěkně natištěnou
• 151 •
obsílku do koncentráku. Ukázal ji Julince, bylo to u jedné
šedé pražské zdi, polepené plakáty.
Roztrhej to, řekl, – a polib mě. Ale ne, jak mě líbáš vždycky. Jinak. Ne nasucho, mokře.
A tak se ohlásila ta jejich noc. Řekli, že budou svoji.
Mládenec si to jen pomyslel a Julinka všecko zařídila. Měli
pokojíček za jednou uzenářskou prodejnou, která neměla
co prodávat. Julinka ten pokojík tak trochu vylepšila; pověsila tam Šetelíkovu modrou, ale vůbec nejmodřejší Prahu,
na noční lampu obstarala růžové stínítko, tečkované, a k ní
posadila loutku hrozně sympatického tuláka, asi spiťara
a ožraly a vůbec chlapa. Postýlka tam byla samozřejmě
úzká, ale čerstvě povlečená, a na stole stál budík, aby ten
olivový Tonda ráno nezaspal transport. Obsílka byla pečlivě podlepena. Podlepil mu ji tatínek, který byl úředníkem
pojišťovny a nesnášel pomuchlané úřední doklady.
– Tondo, řekni aspoň ach nebo něco, prosila Julinka. –
– Nebo máš pravdu, neříkej nic. Budeme jíst sardinky.
A Tondo, líbí se ti, že jsem?
Byla ta Julinka krásně oblečená ve svých černých sametových šatech a v maminčině nevídaném prádýlku. Její malá ňadra vyzařovala teplo, a to bylo dobře. Měli tam sice bubínek, ale nebylo do něho uhlí.
Povečeřeli sardinky s citrónem a vejce natvrdo se solí
a pak se drželi za ruce. Seděli na té bílé postýlce, protože
židle tam žádná nebyla. A Julinka se dívala na jeho dlouhé
ruce a ty ruce se chvěly. Moc se jí to chvění zalíbilo. Tak si
na postýlku prostě lehla, tak nějak poctivě a snad i svůdně.
– Co jste měli k obědu? ptala se. – Tondo, s tebou bych
tak ráda kupovala nábytek. Já že bych to vybírala a ty bys
to schválil.
Tonda se zamyšleně díval na toho mužného tuláka,
a ona se pohněvaně ptala:
– A co se ti vlastně na mně líbí, ty? Když já se sama sobě
strašně nelíbím.
• 152 •
Ten Tonda se začal naklánět jako osud, ale takový mírný.
Temné oči mu zvážněly, a protože nevěděl, co má říkat, zatahal za zip na levém boku. Zip byl hezký, ale z válečného
materiálu, a on byl jemný chlapec. Zatáhl podruhé, avšak
znovu marně.
– Ne, ne, Tondo, prosím tě, ne, šeptala Julie. – Prosím tě,
Toníku, buď tak hodný, ne, ano?
A jedním pohybem, v němž byly zhuštěny dějiny ženství, nadzvedla ten zipík k jeho ústům. Naklonila světlou
slovanskou hlavičku dozadu a se slovy ne, ne, prosím tě,
ne, očekávala blížící se nádhernou bouři. Chtěla být nesena
přes práh a hozena na lože. Doufala něžně i v trhliny
v maminčině hedvábu. Měla skvělou maminku.
– Julinko, řekl ten Romeo, který se pořádně nenajedl už
tři dny a možná tři roky, – já tě tak miluju. Víš? Hrozně. Ale
hrozně.
A sedl si. Pak vsedě usnul.
Bledé podzimní ráno je zastihlo na té bílé postýlce, trošku, jen trošinku pomuchlané. Julinka byla ještě ve svých
nedělních šatech z nejčernějšího sametu a ten Romeo měl
sako na ramínku a nonšalantně povolenou kravatu.
Povídali si o tom nábytku, jaký by byl, kdyby byl.
Co se ta Julinka celou válku naplakala, že ji ten Tonda
nechtěl, a proč ji nechtěl, a jak je možný, že ji tehdy nechtěl. Prohlížela se v zrcadle, a nakonec se musela na sebe
vždycky usmát, tak se sobě líbila.
Pořád si říkala, že to musí vyzkoušet s jiným, jestli na ní
něco je, co láká muže, ale netroufala si a čekala na Tondu
celých sedm let. Pak, v pětadvaceti, si vzala magistra farmacie, který byl taky závodní plavec.
A Tondovi se v baráku, kde několik měsíců žil, než
umřel na kopnutí do břicha, pořád zdálo, že tahá za nějaký
zip a ne a ne ho otevřít.
Ani jedinkrát se mu to nepodařilo, ani v posledním snu.
• 153 •
Leopold Lahola
(Friedmann)
Leopold Lahola
BOŽÍ ULIČKA
(1918–1968)
Leopold Friedmann se narodil ve slovenském Prešově,
v Bratislavě vystudoval gymnázium. Ale studium na filozofické fakultě
už dokončit nemohl. Ještě nějakou dobu mohl pracovat v časopise,
který vydávala vládou Slovenského státu kontrolovaná židovská
reprezentace, potom musel nastoupit do vojenské pracovní služby.
V době deportací se skrýval v horách, ale jeho matka a mladší bratr byli
internováni v koncentračním táboře v Novákách a Friedmann se sem
dal propašovat, aby mohl sdílet jejich osud. Přátelé mu zabránili v tom,
aby se s nimi přihlásil i do transportu. V době Slovenského národního
povstání bojoval v partyzánském oddílu, nakonec dorazil do Prahy
s jednotkami Svobodovy armády. Od roku 1949 však žil v emigraci
(Francie, Německo, Izrael), až v roce 1967 se směl vrátit do Bratislavy,
psal scénáře (jeden z filmů natočil v Izraeli), divadelní hry a povídky.
Tehdy přijal literární pseudonym Lahola.
Vydání povídkové sbírky „Posledná vec" se už Leopold Friedmann
nedožil, umírá v Bratislavě, na srdeční infarkt.
V roce 1991 mu V. Havel propůjčil in memoriam řád T. G. Masaryka.
Neměl jej však kdo převzít.
Friedmannovy povídky a divadelní hry jsou psány primárně slovensky
a vracejí se vždy k zážitku holokaustu. O něm hovoří i drama
„Škvrny na slnku" (1967, vyšlo i česky) a sbírka povídek „Posledná vec"
(v celku vyšlo až 1991). V celé šíři je zde popsán osud slovenských Židů,
od prvních počátků samostatného Slovenského státu
a náznaků katastrofy, až k deportacím, případně skrývání se před nimi.
V celé knize se rovněž objevují motivy Slovenského národního povstání
a partyzánského boje.
• 156 •
Starý Levinský doběhl domů, sotva popadal dech, svalil se
naznak na neustlanou postel, a pak se vydal oznámit rodině, proč zavřel obchod v takhle nezvyklou odpolední hodinu. Nikdo přitom nevěděl lépe než on, že pátek je požehnaný den pro obchod. V pátek Levinský ožil ve svém nabitém obchůdku jako lodivod na rozbouřeném moři – a byla
v tom nevýslovná slast, obsluhovat čtyři, ba i pět kupujících najednou, - každý pokřikoval, pospíchal, ještě zvyšoval
všeobecný zmatek. Levinský ten chaos miloval, našel se
v něm, nechal jej kypět, žít vlastním životem, a s rozkoší
prociťoval to, co musel cítit určitě i pánbůh, když na počátku, na úplném počátku, začal tvořit svět a jeho řád z nepřehledného chaosu. Jenže tenhle pátek to bylo jiné. Už od
rána něco viselo ve vzduchu. Něco se chystalo. Nikdo v celé uličce nevěděl, co se vlastně chystá, nicméně všichni bez
výjimky zavírali své ubohé zatuchlé krámy, a neupravené
výklady, na nichž bylo sklo to nejcennější, spěšně zabedňovali dřevěnými deskami. Potom se vzájemně pobízeli ke
spěšnému odchodu domů. Byli to většinou vetešníci, ševci,
kteří se věnovali jen drobným správkám, krejčí, kteří se snažili přešít ze starého nové; potom takoví, co prodávali mléko, modlitební knížky zánovní a poslepované, k tomu třeba cukrátka – a byl i jeden obchod s rybami, otevřený jedině v pátek dopoledne, a další, které nenabízely nic kromě
čtyř vlhkých stěn: přesto svým majitelům nějak poskytovaly živobytí.
Ti bohatší měli obchody ve světlejších a lepších městských
• 157 •
ulicích. A ještě jiní bydleli v těsné blízkosti takových domů, odkud směrem k nim povlávaly vlajky s cizími, divně
nalomenými kříži, nebo s dvojitým křížem domácí gardy. Tyhle vlajky vyhlížely mnohem přátelštěji, navíc měly
krásnou, nebesky modrou barvu, jenže stejně byl tenhle
svět Levinskému příliš vzdálený, svět, kde se dály nejrůznější věci, které obyvatelé naší ubohé uličky nemuseli pochopit.
„Co se chystá?“ vytrhla ho z myšlenek jeho žena se zarmoucenou tváří. Proplakala celý den. Maso už nedostala
a do tržnice se s velkou žlutou hvězdou na kabátě jít neodvážila. V malém parku, kterým si chtěla zkrátit cestu, ji napadli chuligáni a do krve ji zbili. Mohla si za to ovšem
sama, protože na ceduli stálo, že Židům a psům je vstup do
parku zakázán, stejně jako posedávání na lavičkách. Mrzelo
ji ale, že na ní manžel sám od sebe nic nepoznal.
„Tak co se chystá?" obořila se na něj, už odvážněji.
„Nevím,“ odháněl Levinský zdviženou rukou hrozící zlo,
„nevím, ale všichni zavírali, tak jsem si řekl: zavřeš taky.“
V té chvíli se do místnosti vřítil Marmor. Ten vždycky
všechno věděl a s jakýmkoli nebezpečím se smířil daleko lépe, pokud si o něm mohl popovídat. Stál uprostřed pokoje
a zkoumal, zda má pro svoji zvěst dostatek posluchačů.
„Tak vy ještě nic nevíte, to asi žijete na Měsíci,“ vychutnával svou převahu.
„Nevíme nic, pane Marmore,“ třásla se Levinského žena
a namáhavě se snažila narovnat poraněná záda. A pořád ještě nikoho z rodiny nenapadlo se zeptat, proč matku vlastně
záda bolí. Byla už dost stará a pokaždé ji něco bolelo.
Levinský jí nařídil odvést děti z pokoje, aby neslyšely, co sem
Marmora přivedlo. Žena odešla. Nikdy mu neodporovala.
„Tak co?“ zastavil se Levinský před sousedem nedočkavě
a mžoural drobnýma očkama za zamlženými brýlemi.
„No – co?“ zatvářil se Marmor schválně neutrálně. „Přijde, co muselo přijít: represálie.“
• 158 •
„Dobře, Marmore, represálie, ale jaké, co za represálie?
Bylo něco v novinách?“
Marmor vycítil, že Levinský význam slova represálie vůbec nezná, a potěšeně si s ním pohrával.
„Represálie přijdou, jedno, že to v novinách nebylo.
Vím, co říkám. Můžete mi stoprocentně věřit a připravit se
na ně.“
„Ale na co?“
„Na ty represálie, pane Levinský. To nebude jen tak.“
„Že by přišly až sem, tomu nevěřím. Proč by měly?“ bránil se Levinský té představě.
Marmor popošel k oknu a řekl suše, jako by předčítal
z novin.
„Byl zastřelen německý diplomat velvyslanectví ve Švýcarsku. Pachatele chytili a zjistili, že jde o židovského mladíka. Německá vláda žádala o okamžité vydání viníka.
A švýcarská vláda to prozatím odmítla.“
„A dál?“
„Dál nic. Dál nic, pane Levinský. Teď přijdou ty represálie. Předevčírem v Německu, včera ve Vídni, a dneska to přijde k nám, na Slovensko. Ulice jsou plné gardistů.“
„Ulice,“ pokusil se Levinský otupit hrot blížící se hrůzy,
„ulice jsou vždycky plné gardistů. To vždycky, když přijde
do módy nová uniforma. Vy byste seděl doma, Marmore?“
„Jak – jestli bych seděl doma?“
„Kdybyste měl novou uniformu, taky by vás to lákalo na
ulici.“
Marmorovi to stačilo. Neměl co vysedávat tam, kde ho
nebrali vážně. Chystal se k odchodu, ale ve dveřích vynesl
poslední trumf.
„Tak abyste věděl, před obědem zabili na ulici doktora
Steinera, a dokonce zmlátili nějakou ženu dřevěnými obušky tak, že zůstala ležet v parku, dokud nepřišla policie.
A pak ještě musela zaplatit pokutu, protože porušila zákaz
vstupu do parku.“
• 159 •
Že někoho zmlátili, třeba do bezvědomí, to se Levinského tak nedotklo, a že přitom použili dřevěné obušky,tohle si jistě Marmor vymyslel, i když vlastně: proč by
koneckonců mělo být lidštější zbít někoho pěstí než obuškem? Čemu ale nemohl uvěřit, bylo, že by někoho doopravdy zabili. Marmor sledoval účinek zprávy ode dveří
a usmíval se jako někdo, kdo toho ví ještě o hodně víc, ale
v tuto chvíli neuznává za vhodné se o celé věci dál šířit.
„Poslyšte, Marmore,“ pozdržel ho Levinský, „opravdu
někoho na ulici zabili?“
„Doktora Josefa Steinera, šel právě na první procházku
po dlouhé a těžké nemoci. V pondělí je pohřeb.“
„A jak ho zabili?“ nedalo to Levinskému pokoj.
„Jeho vlastní holí. Patrony, ty potřebují na důležitější
cíle. Nebojte se, Levinský, nezastřelí vás. V nejhorším případě vás napíchnou na nějaký ostrý kůl.“
Levinský byl na dně. Cvakal zuby jako v horečce.
„Oni někoho napíchli na kůl?“ zeptal se tlumeně.
„Ještě ne. Jenže to neznamená, že nám to neudělají!“
„Který Steiner to vlastně byl, co ho zabili?“
„Nevím. Nějaký Steiner. Co záleží na tom, který. Nezabili
ho kvůli tomu, že byl Josef, ale že se jmenoval Steiner.“
„Co budeme dělat?“ zavzlykal Levinský a chytil se opěradla židle, „co budeme dělat, co jen budeme dělat?“
Marmor už byl pryč, a tak mu neměl kdo odpovědět.
A ať by byl kdokoliv odpověděl cokoliv, neodpověděl by na
to, co je potřeba udělat, tedy na to jediné, co zajímalo celou uličku, od dolního konce, kde bydlel pobožný Mencer,
který i v běžném rozhovoru vyslovoval se zpěvavým přízvukem, jako by se modlil, až po konec horní, kde před
opuštěnou mlékárnou až donedávna vysedával na schodech muž obrovitého medvědího těla. Každý ho znal pod
jménem Dufi, nejen ulička, ale celé město, celá země a půl
světa, dokonce i v Johannesburgu o něm psali. Dufi byl zápasník. Diváci z něj byli nadšení, uměl takové rychlé hma-
• 160 •
ty, že vypadaly neuvěřitelně při pohledu na jeho stodvacetikilové tělo. Jinak vždycky vysedával na schodech před
mlékárnou, kam skoro nikdo nechodil, protože mléko tam
mívali málokdy, jen staré ulepené bonbony, které ještě ke
všemu pouštěly barvu, a k tomu občas deštník jako příležitostnou koupi.
Dufi byl krátkozraký jako kuře, ale brýle nosit odmítal,
a jeho masitá tvář se třemi podbradky si zachovávala dětský
vzhled. Obklopovali ho malí chlapci a zkoušeli jeho sílu –
– věšeli se na Dufiho napřaženou ruku, aby ji ohnuli, podruhé se snažili narovnat mu ohnutou ruku. Dufi skoro pukal radostí, když jednou rukou zdvihal dva výrostky jako
činku.
„Dufi, ty jsi samé sádlo, jak můžeš zápasit?“ ptali se ho.
„Svaly má každý otrok, který celý život dělá to samé,“
odpovídal Dufi tenkým hláskem, „svaly nemají nic společného se sílou. K čemu svaly?“
Chlapci se od něj nemohli odtrhnout, jak tam tak před
mlékárnou posedával, prý: Dufi, ukaž nám ještě dvojitého
Nelsona a Dufi jim ukázal dvojitého nelsona, a: Dufi, tak
povídej, jak to bylo s tím Turkem, co tě ze samé zlosti kousl do ruky, ještě je tam jizva, a každý si smí na ni sáhnout
a osahat si ji, a potom taky: Dufi, vezmi nás do kina, a Dufi
vzal šest usmrkanců s sebou do kina na dopolední představení a nebavil se o nic méně než oni.
Ale v posledních měsících tohohle medvěda s lidským
srdcem před mlékárnou už nikdo neviděl. Žil doma jako ve
vězení: ze stěn a z vitrín odstranil trofeje a medaile, které
mu připomínaly, že býval středoevropským mistrem těžké
váhy. Dufi byl poslední, koho Marmor navštívil se zprávou
o atentátu na německého diplomata ve Švýcarsku.
Místnost osvětlovaly svíčky, zapálené na počest začátku
šábesu. Muži z celého domu odešli do synagogy a Dufi seděl na nízké trojnožce, vypadal zdeptaně a nevěděl, co si
počít s rukama.
• 161 •
„Dufi,“ podivil se Marmor, „kde jsou vaši?“
„Nejspíš šli do synagogy. A co je s tebou? Přestal jsi se
snad modlit?“
„Ne,“ odpověděl Marmor velice významně. „Tak se začínám modlit, jak jsem se nemodlil ještě nikdy. Všichni bychom se měli modlit, v téhle době. A ty taky, Dufi.“
Na takovéhle řeči Dufi kašlal, nechtělo se mu věnovat se
slovním potyčkám s Marmorem, raději se nechal unášet
příjemnými myšlenkami, které ho v okamžiku přenesly
z vlhkého pokoje tak daleko, jak jenom chtěl. Díval se na
Marmora a neviděl ho, poslouchal jej a jeho slovům nerozuměl – a byl nebesům vděčný, že tomu tak je.
„Co’s to řekl?“ vyskočil najednou, když se mu zdálo, že
Marmor stále opakuje něco o zbabělosti a zbabělcích, kteří
se schovávají kdovíkde.
„Já jsem říkal, že je to zbabělost, sedět doma za pecí jen
proto, že musíme nosit žlutou hvězdu – nos ji, jako ji nosím i já, a jako bych ji nosil, i kdyby to měl být, pro mne za
mne, žlutý koňský ohon. Kdyby Bůh nechtěl, abychom žluté hvězdy nosili, nemusel žlutou barvu vůbec stvořit, ale
když ji už jednou stvořil, nemysli si, že položíš na lopatky
i Jeho, Dufi.“
„Dej mi pokoj,“ začal Dufi těžce dýchat, jako by se vší
silou snažil ovládnout. „Dej mi pokoj a jdi si domů. Sbohem.“
Když opět dosedl na stoličku a zdálo se, že se uklidnil, začal Marmor bránit svou čest.
„Síly ti Bůh dal nadvakrát, ale rozumu sotva jednou. Co
mě máš co vyhazovat, Dufi? Já jsem snad přišel proto, abys
mě vyhazoval? Chci ti pomoct – a ty mě vyhazuješ?“
„Já tě nevyhazuju,“ řekl Dufi, už mírněji. „Jestli tu chceš
sedět, seď, ale jestli neumíš být zticha, jdi si domů.“
„Chtěl jsem ti jenom povědět,“ řekl Marmor potichu, „že
jsem nešel do synagogy a domů taky nepůjdu. Na naši ulici se něco chystá. Radím ti, abys dneska v noci zmizel, pryč
• 162 •
odtud, nejspíš do sousední čtvrti, kde máš tolik známostí,
že ti to, ať mne Bůh za každou hloupost netrestá, opravdu
závidím.“
Dufi se nehýbal. Vyslechl si ještě několik popisů hrůzy,
která se na dnešek určitě chystá, protože represálie jsou represálie a v Německu i v Rakousku názorně předvedli, jak se
to dělá. Pak vstal, vyšel z pokoje a Marmor uprostřed řeči
osaměl.
Na ulici nebylo ani človíčka.
Dufi stoupal po širokých schodech k modlitebně a vrazil
tam v nejnevhodnější chvíli, kdy se věřící právě modlili
Šmone esre . Stáli tam, obráceni k východu, nohy u sebe, oči
zacloněné dlaní, pohrouženi do sebe. Při této tiché modlitbě
se nesměli pohnout z místa, nesměli se dát vyrušit, ani promluvit. Bylo tak ticho, že už Dufiho těžký dech zapůsobil
jako bezohledné vyrušení. Ten si z toho ale nic nedělal,
počítal přítomné a v duchu je rozděloval do skupin. Když se
nemohl dočkat, až jeho souvěrci konečně třemi kroky dozadu a třemi dopředu modlitbu dokončí, zvolal do ticha:
„Musíme něco udělat!“
Celá synagoga strnula. Ale nikdo se k němu neotočil,
všichni očekávali, že teď z jasného nebe udeří hrom a zasáhne hříšníka, který se odvážil přerušit Šmone esre. Dufi
na chvíli zaváhal, když ale viděl, že se ve skutečnosti stal
středem pozornosti lidí, kteří ukazovali záda, hned se mu
vrátila sebejistota.
„Vy nevíte, co se chystá?“ nesl se modlitebnou jeho tenký hlas. „Tak já vám to teda povím, i když si zacpáváte uši.“
Synagogu rozvlnil šum, ale Dufi jej rázem přerušil.
„Bude pogrom.“
Mnozí mezi přítomnými, pokud už ne všichni, věděli, že
se chystá něco strašného, co vyvrcholí právě v téhle uličce.
Ale proti tomuto zlu se nedalo dělat nic. Pogromy je nutné
přetrpět, jako je už v minulosti přetrpěli Židé na Ukrajině, v Haliči, v Besarábii, ba i jinde. Okna se zabední, dveře
• 163 •
pozavírají, ženy a děti se skrčí do koutku pokoje a muži se
budou modlit – ne proto, že by byli tak oddaní víře, ale protože se strašně bojí.
„A co chceš dělat?“ ozvalo se z hloučku kolem Dufiho.
„Ještě nevím. Musíme se poradit. Něco vymyslet.“
Pobožný Mercer se ještě usilovněji ponořil do modlitby,
i když na svém místě už úplně osaměl. Žádná zpráva, ani jakákoli událost nesmí přerušit modlitbu Šmone Esre, ledaže
by přišla sama smrt. David Mencer také věděl, že se něco
chystá. Věřil, že on už proti tomu nebezpečí bojuje, a každé slovo modlitby v jeho ústech přímo zazvonilo.
Za chvilku se vytvořily dva tábory. Jedni se shromáždili
kolem Dufiho a druzí se vrátili na svá místa, žádali o klid
a pokračovali v bohoslužbě. Jejich hlasy byly tak prosebné
a pokorné, jako by měl do jejich uličky sestoupit sám Bůh
chránit ji svojí přítomností.
Na schodech před synagogou si Dufi zkoumavě obhlížel
patnáct mužů, kteří se odhodlali modlitebnu opustit a následovat zápasníka se širokými zády.
„Víš o nějakém místě?“ zeptal se vyplašený Lederer.
Dufi se zahleděl na bledého, hubeného chlapce.
„Nevím,“ řekl Dufi.
„Jak to,“ koktal Lederer, „musíme se přece někde schovat, jestli je pravda to, co se chystá.“
Lazar Veselý po něm šlehl očima blýskajícíma jako diamanty.
„Proč mluvíš zrovna ty? Na tebe zvědaví nejsme. Nech
mluvit toho, kdo má co povědět. Ať mluví Dufi.“
„No …,“ začal Dufi pomalu, jako by sám nevěděl, co chce
říci. „Vlastně … já jsem zápasník. Při zápasu se nedá utéct
a schovat se před soupeřem.“
„To je hloupost, Dufi,“ nedal se odbýt Lederer. „Ti, kdo
přijdou, jsou silnější.“
„A já, jako zápasník, ti říkám, že už v tu chvíli, kdy se začínáš bát, je protivník silnější.“
• 164 •
„Jenže tohle nebude žádný zápas, i když bys nám to rád
namluvil. Dufi, vždyť ty jsi sám před chvílí řekl, co přijde.“
„Co jsem řekl?“ bránil se Dufi nešikovně, protože řečmi
nikoho na lopatky položit neuměl. „Nic jsem neřekl. Jenom, že je potřeba něco podniknout. To jsem řekl.“
„Ale ano,“ ozval se další hlas. „Řekl jsi, že se chystá pogrom. To jsi povídal.“
„Povídal jsem, že na nás chystají pogrom. To je svatá
pravda. A teď vám říkám: posbírejte všechny chlapy, vytáhněte je z domů a ze synagogy, a my uděláme z toho pogromu zápas.“
„Skvělé,“ jásal Lazar Veselý, „skvělé. Slyšeli jste, co Dufi
řekl? Tak Dufi, pokračuj. Rychle. Mluv dál. Mluv o tom, jak
uděláme z pogromu zápas, Dufi.“
Ale představitelem pasivní většiny byl Lederer a ten se
posmíval.
„Ty jsi zápasník, Dufi, ale já ne. Já prodávám staré haraburdí. Já svaly nemám.“
Kromě Lazara Veselého neměl Dufi v tomto okamžiku
vlastně nikoho tak docela na své straně, takže neměl co
ztratit.
„Dobře, takže nemáte svaly,“ zaútočil na ně z druhé strany. „Kdo chce, abyste je měli? A rozum, ten máte?“
„Skvělé," zajásal Lazar Veselý a začal opakovat Dufiho
otázku.
„Rozum máte? Nemáte. A lidskou důstojnost máte? Ať si
vás tlučou. Ať z vás sedřou kůži. Stejně za nic nestojí, když
si ji nechcete bránit.“
Ze synagogy, kde předčasně skončily bohoslužby na počest princezny, či dokonce královny Šabatu, se blížily další
postavy v čele s Davidem Mencerem.
„Ať si nikdo nemyslí,“ pustil se hned do Dufiho zpěvavým hlasem, „že zabrání tomu, čemu nechce zabránit všemohoucí Bůh.“
„Co je s Bohem?“ zeptal se bezradně Dufi a věděl, že od
• 165 •
této chvíle bude jen těžko někoho přesvědčovat, protože
David Mencer prohlásil Boha za svého spojence.
„Bůh,“ začal Mencer šermovat rukama, „Bůh je. Anebo ne?“
Byla to vítězná otázka a za ní se začaly sypat další a ještě
vítěznější hory otázek, hory v pohybu, které hrozily, že
Dufiho pod sebou pohřbí, pokud včas neuhne.
„Nestvořil Bůh všechno a všechny? A nevede nás snad
on od narození až do hrobu? Odměňuje, když odměňovat
chce, a trestá, pokud je to třeba. Bylo by vůbec možné, aby
na nás padlo neštěstí, nebýt Jeho vůle? Copak nejsme povinni přijímat z Božích rukou i rány, když z nich přijímáme
dary života? Máme se vzepřít trestu, který On na nás sesílá?
Vždyť proti Boží vůli, ať je pochváleno Jeho jméno, by se
nám ani vlas na hlavě nezkřivil. Cokoli se stane, stane se
z Jeho vůle, budiž Jeho jméno pochváleno.“
Dufi byl zaskočen. Neznal zápasnický chvat, kterým by
mohl položit na lopatky Davida Mencera se jeho argumenty. Takový hmat neexistoval v řecko-římském zápase, ba ani
ve volném stylu.
„Ne, bratříčku,“ uhádl Mencer jeho myšlenky. „Boha na
lopatky nepoložíš. Na to nestačí ani tvůj jednoduchý, dvojitý, trojitý, ani třeba tisícinásobný nelson. Na něco takového jsi jednoduše slabý. Na to jsme slabí všichni. Pusť takové myšlenky z hlavy, Dufi. Je to hřích.“
Odešel, aby tak dal najevo, že touto věcí nemá smysl se
dál zaobírat a že se všichni mají rozejít. Rozzlobil se však,
protože se nikdo nehýbal z místa.
„Možná, že Bůh, ať je Jeho jméno pochváleno,“ odvážil
se pozdvihnout hlas Lazar Veselý, „se rozhodl vyzkoušet naši odvahu. Možná chce jen vidět, zda jsme zbabělí, anebo
zda jsme hodni toho, aby nám pomáhal.“
Zkoumavě hledal podporu u všech přítomných a když
se nikdo neozýval, přikročil blíž k Dufimu. Tomu odlehlo.
Vždycky, když prohrál zápas, padla na něj taková úleva, jako by se zbavil těžkého břemene.
• 166 •
„Jděte domů,“ řekl tiše. „Proč tu ještě stojíte? David Mencer vám přece už vysvětlil, proč vám vytlučou okna a proč
vám rozmlátí hlavy. Takže je všechno jasné. Jděte domů
a připravte si svíčky, abyste svoje vyražené zuby nemuseli
hledat potmě.“
„Co se pochechtáváš?“ obořil se Lederer na Lazara
Veselého.
„Dufi se mi líbí a moje srdce se raduje, můžu za to snad?“
Několik postav se právě odlepovalo od skupinky, když
jim do cesty vběhl človíček s modlitební knihou v ruce.
Byl to Levinský. Křičel jako šílenec.
„Hoří. Byl jsem v synagoze a všechno jsem to zažil. Jak to
hoří, bože, jak to jen hoří!“
„Kde hoří?“ ptali se ho, když začal naříkat a lomit rukama.
„Říkám, že jsem byl ve velké synagoze, a na vlastní oči
jsem viděl, když to všechno začalo,“ lapal po dechu
Levinský.
„No, a kde, k čertu, hoří?“ položil mu Dufi svou těžkou
ruku na rameno tak, že se Levinský hned vzpamatoval.
„V naší synagoze. Vždyť to říkám: nejdřív něco křičeli,
pak vtrhli dovnitř, polili benzínem lavice, a než bys řekl
amen, už bylo všechno v plamenech.“
Víc už ze sebe nedostal, strašně se roztřásl a rozplakal se
jako malé dítě. Na ulici bylo čím dál tím víc lidí. Utečenci
z velké synagogy vráželi do zvědavců, které rudá záře na nebi vylákala z příbytků. Zlověstné výkřiky, skandované vzdáleným davem, sem doléhaly jako hřmění hromu. Byla to
bouřka bez blesků.
„Hoří synagoga,“ utíkal Marmor ulicí a záměrně poplach
ještě šířil.
Dufi se mu postavil do cesty a chytil ho za límec.
„Co tu řveš?“
„Velká synagoga hoří. Já jsem to říkal, že přijdou represálie, a taky přišly. Teď tu jsou. Teď je uvidí i slepý. Synagoga hoří.“
• 167 •
„To už víme. Ale proč hulákáš?“ nepouštěl ho Dufi.
„Aby to věděli ostatní,“ potácel se Marmor a sotva lapal
po dechu.
„A když to budou ostatní vědět“ – Dufi ho zdvihl ze země jako pírko – „tak mají taky začít lítat jako splašení a křičet, že synagoga hoří?“
„Jen mu dej, Dufi,“ ožil Lazar Veselý.
Tenhle Lazar Veselý, pomyslil si Dufi a nechal Marmora
Marmorem, tenhle pobožný chlapík, který vysedává celé
dny a noci nad obrovskými knihami v nevětrané místnosti, lehký, že bys ho odfoukl, křehký a určitě taky slabý na
plíce, jako většina jeho spolužáků, tenhle človíček, na kterém nebylo co k vidění, jen jiskřící pohled, jako by se celý
jeho život soustředil do očí, které teď vyzařovaly tolik spravedlivého zápalu, že by mohly spasit celý svět. Lazar Veselý
ukázal, že s vírou v Boží příkazy je možné překročit dešťovku a neublížit jí, a přesto zůstat statečným, hrdým, prostě
takovým člověkem, pro nějž teď právě Dufi nemohl najít to
správné slovo, ale přesně si je dovedl představit. Ten zápal
přeskočil z Lazara Veselého na Dufiho jako jiskra a rozhořel
se jako velká synagoga pod hradem, a Dufi najednou věděl,
že mu vůbec nezůstávají dvě možnosti, z nichž by si mohl
jednu vybrat.
„Kdo se bojí, ať jde domů,“ obrátil se k okolostojícím.
„Tady jsem,“ ohlásil se Lazar Veselý, jako by se bál, že
s ním Dufi nepočítá.
„Tak hned běž za tím chlapem, co tamhle utíká, a přiveď
ho zpátky," řekl odhodlaně Dufi.
Přivedli Levinského, který se bránil zuby-nehty.
„Pusťte mě,“ prosil, „jsem už starý člověk.“
„Hned vás pustíme, pane Levinský,“ uklidnil ho Dufi.
„Chtěl jsem vám jen říct, abyste nezavíral bránu naší čtvrti
na klíč. Postarejte se, aby na dolním konci zůstaly všechny
brány otevřené.“
„Přece se nedám zabít,“ ječel Levinský.
• 168 •
„Oni by vás zabili i tak, ale my vás nedáme.“
Pak se Dufi obrátil do ulice a řekl nahlas, tak, aby ho
všichni slyšeli, že proti nim táhne tlupa výtržníků, že mají
chuť zaútočit, jako každé stádo, když je pohromadě, ale právě proto že je bude potřeba rozdělit a rozbít dav na menší
skupinky. Toho se dá dosáhnout lehce, jen je potřeba nechat většinu bran otevřených. Do jedné se všichni nevejdou.
„Řekněme, že jich bude tři sta,“ vysvětloval Dufi, „a když
jich do každé brány vrazí třeba jen deset, zůstane na otevřeném prostranství jen hlouček a s tím si lehce poradíme.“
Blížící se dav zlověstně hučel. Ukazovalo se, že strach,
který šířil nepřítel, nepodlamoval v uličce morálku natolik,
jako hrůza, kterou roznášeli vlastní lidé. Přibíhali od hořící
synagogy. Vypadali, jako by se měnili v popel spolu s ní.
Stačilo by fouknout a nezůstalo by po nich ani stopy.
Jednoho z nich chytil Dufi za košili, když plačky běžel dolů ulicí.
„Byl jsi tam?“ zeptal se ho.
„Ať se nad námi Bůh smiluje!“
„Povídej, jak se to stalo?“ vyzýval ho Dufi.
„Jestli se Bůh nad námi nesmiluje, je konec!“
„K čertu,“ potřásl Dufi hlavou, „jste dospělý člověk,
a i když máte plné kalhoty, pusu máte prázdnou a můžete
mi odpovědět!“
„Já nevím, na co se ptáte.“
„Kolik bylo těch lidí, co vtrhli do synagogy?“
„Můj Bože, jako kobylek!“
„A kolik bylo kobylek?“
„Kde?“
„Já nevím, kde,“ křičel Dufi. „Já vůbec nevím, o jakých
kobylkách to tu povídáte. Kolik bylo těch výtržníků? Sto?
Tisíc? Třicet?“
„Muselo jich být strašně moc.“
„Kolik?“ chtěl Dufi konečně vědět.
• 169 •
„Jako kobylek.“
Dufimu se najednou stalo něco hrozného. Začal dostávat
strach. Zděsil se toho, co se sám rozhodl organizovat. Co si
má počít s těmihle lidmi? Vůbec se nedovedou bránit.
Příroda je nevybavila pudem sebezáchovy. Jsou vlastně postižení. Teď tu stojí jako přikovaní a snad tu budou stát tak
dlouho, dokud je rozzuřený dav nerozšlape. Nezvednou ruku, aby odvrátili úder, ani nevrátí ránu.
Lazar Veselý přiběhl a hlásil, že s branami je všechno
v pořádku a že jsou otevřené, jak Dufi přikázal.
„Já jsem nic nepřikázal,“ odvrátil se Dufi zhnuseně. „Já
s tím nechci nic mít. S ničím.“
„Dufi!“ vykřikl Lazar Veselý polekaně, „co se stalo?“
„Nic.“
„Co mám teď dělat, Dufi?“
„Nic.“
„Všechno je přece v pořádku,“ nechápal Lazar. „Co jsem
udělal špatně, Dufi?“
„Nic, Lazare,“ vysmrkal se Dufi. „Nic jsi neudělal špatně.
Jenže je to všechno nesmysl. Naši lidé jsou mrtví dřív, než
je někdo zabil. Už se mrtví narodili. Třeba David Mencer –
– chodí, jí, modlí se, ale ve skutečnosti je už mrtvý, ačkoli
o tom neví, jen ho pohřbít.“
Lazar Veselý přesně nevěděl, o čem Dufi mluví, ale ta zatrpklost padla i na něj.Právě chtěl odejít, když tu se čelo tlupy útočníků ukázalo v ohybu ulice.
První kameny letěly do otevřených oken. Málokterý byt
měl dřevěné okenice a v pátek večer neměl kdo pozhasínat
svíčky.
„Jdi od okna,“ zapřísahal Levinský manželku. „Musíš stát
právě tam?“
Jenže nebylo síly, která by ji od okna odtrhla. Stála tam
umíněně a neústupně.
„Chci vidět,“ řekla, jako kdyby se právě k něčemu odhodlala. „Já je chci vidět.“
• 170 •
„Zabijou tě kamenem,“ řekl Levinský. „Mají s sebou kameny, velké jako pštrosí vejce. I v synagoze rozbili okna kameny.“
„Chci je vidět,“ opakovala Levinská. „Možná, že některého z nich poznám.“
„Co chceš?“ naříkal Levinský, když se žena nenechala
odvléct od okna.
„Když některého z nich poznám, hodím mu na hlavu závaží, aby ho zabilo.“
„Ztratila jsi rozum? Dobrý Bože, ta ženská přišla o rozum!
Nevíš, s kým si začínáš.“
„Vím.“
„Pryč od toho okna!“ opakoval bezmocně Levinský.
„Až budou pod oknem, hodím jim na hlavu to největší
závaží. To pětikilové.“
„Vtrhnou sem a zbijí tě.“
„Už mě zbili,“ řekla a vykročila do kuchyně pro závaží.
Levinský jí zastoupil cestu.
„Ty opravdu nemáš rozum,“ hrozil jí.
„Opravdu. Ztratila jsem rozum dopoledne, když mě na
ulici ztloukli. A teď jim za to hodím závaží na hlavu.“
„Tebe zbili?“ zeptal se Levinský nesměle.
„Mám ti ukázat záda?“
„Proč jsi mi to neřekla?“
„A k čemu?“
„K čemu?“
„Proč bych ti to měla povídat? Bolest jsem si protrpěla
sama, těch ran mě nezbavíš a oplatit bys je stejně neuměl.Teď tu budu stát tak dlouho, dokud nepřijdou pod okno, a pak jim hodím na hlavu závaží.“
Levinský vyšel zahanbeně z pokoje a políbil prsty, kterými se dotkl mezuzy tak, jak se slušelo, když opouštěl dům.
Okolo Dufiho se tísnilo asi tucet mužů. Podle praskotu skla se dalo poznat, že běsnění je v plném proudu.
Skandování najednou přestalo. Doléhaly sem jen ojedinělé
• 171 •
výkřiky z různých koutů a Dufiho tvář se rozzářila. Takže tedy vtrhli do dvorů, jak předvídal. Za domy se dalo přejít na
horní konec ulice, do které ústily úzké cestičky. Dufi zatarasil téměř celý průchod svým mohutným tělem. Hleděl výtržníkům do tváří. Byli mladí, slušně oblečení, jako by se po
této zábavě chystali do kavárny. Hrnulo se jich na něj asi
dvacet, jenže jen dva se mu mohli dostat na dosah a s těmi
si poradil. Rukama hýbal tak pomalu, jako by se ani nerval.
Ale jeho údery byly tvrdé a ani jeden z protivníků jich
mnoho nesnesl. Dufi zvolna ustupoval nahoru po schodech. Při jednom náporu srazili horliví útočníci zezadu
davu své vlastní společníky v čele tlupy. Ti, kdo leželi na zemi, proklínali jiné, kteří po nich šlapali. Když se jim podařilo vyškrábat se na nohy, obrátili se proti svým. Už neexistoval jednotný proud. Útočníci vybíhali po skupinách ze
dvorů, jen občas něco zakřičeli a opouštěli ulici na dolním
konci. Na zemi před řeznictvím leželo několik chlapů na jakémsi těle, jež nekladlo odpor. Dufi k nim přiskočil, uchopil prvního, který se mu dostal do ruky, podržel si ho před
krátkozrakýma očima; ale když jej chtěl ztrestat, udeřil ho
do temene hlavy tvrdý předmět. Ztratil vědomí.
Když opět otevřel oči, nebylo po výtržnících ani stopy. U nohou mu ležel Levinský. Snad ještě žil. Ležel ve
skrčené poloze, s tváří obrácenou vzhůru, s otevřenými
ústy, z nichž mu vyrazili přední zuby. Lazar Veselý se nad
Dufim zastavil a místo toho, aby mu pomohl na nohy, přisedl si k němu.
Z očí, které ještě stále zářily jako uhlíky, vyčetl Dufi
otázku.
„Co z toho, že jsme dnes neselhali? Zítra tu budou zase –
– a ozbrojení. Dufi, my z téhle uličky svět nezměníme!“
„O to mi vlastně ani nikdy nešlo,“ odpověděl Dufi. „To
naše lidi jsem chtěl změnit.“
Pak se oba zaposlouchali do dálky, kde se, podle všeho,
připravoval další útok proti Boží uličce.
• 172 •
Arnošt Lustig
(*1926)
Arnošt Lustig
NOC A NADĚJE
1
Arnošt Lustig se narodil v Praze. Studium měšťanské školy už dokončit
nestihl, v roce 1941 mu bylo z rasových důvodů znemožněno.
Následovala deportace do Terezína, Osvětimi a Buchenwaldu.
Z transportu vězňů do Dachau v roce 1945 Lustig uprchl a ukrýval se
v Praze až do května, kdy se účastnil pražského povstání.
Po válce absolvoval Vysokou školu politickou a sociální.
Byl zaměstnán v Československém rozhlase, ale od roku 1948 pracoval
jako reportér přímo v Izraeli, který bezprostředně po svém vzniku
prožíval ohrožení arabskými armádami. Už v padesátých letech začíná
psát; v roce 1967 se však dostal, kvůli obhajobě Izraele,
do konfliktu s tehdejším vedením Svazu spisovatelů, a po roce 1968
emigroval do USA, kde se stal profesorem university
ve Washingtonu, D. C. Zde přednáší filmovou scenáristiku a literaturu.
Po roce 1989 Lustig pravidelně navštěvuje Prahu
(spolu se svou manželkou, spisovatelkou Věrou Weislitzovou),
trvale však stále žije v USA.
Jeho novely, povídky a romány, které vycházejí z vlastních prožitků,
se zaměřují na psychologii lidí, ohrožených a likvidovaných nacistickým
terorem. Lustig se ke svým dílům neustále vrací a mnohá z nich
přepracovává, proto některé povídky vyšly v různých variantách
a pod různými názvy. Navíc mezi lety 1968-1989 je mohla
vydávat pouze exilová nakladatelství.
Uvádíme nejpozoruhodnější z nich: „Noc a naděje" (1957),
„Démanty noci" (1958), „Dita Saxová" (1962),
„Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou" (1964),
„Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.)" (1991),
„Dům vrácené ozvěny" (1994), „Krásné zelené oči" (2000).
Mnohá z Lustigových děl byla úspěšně zfilmována,
jeho tvorba byla oceněna řadou prestižních literárních cen.
• 174 •
Viki netrpělivě podupává.
Už aby se vrátil Jakub, myslí si. Vyjdou si trochu ven. Čas
líně utíká, mají před sebou ještě celý den.
Třeba uvidí bílého koně; to je štěstí. Anebo proklouznou
do lázní. Nebo vylezou na východní baště na strom, až nahoru k opičí větvi, a budou se houpat ve větru.
Z vedlejšího dvora sem doléhá kňučení – Fifka zabíjí kočku. Stojí mezi veřejemi vysazených dveří, drží ji za ocas,
hází s ní sem a tam a otlouká jí hlavu o dřevo a o práh – už
asi půl hodiny. Občas sem pronikne útržek slov. „Chcípni,
mizero!“ vyzývá ji. Je to tříbarevná kočka, dočista jediná
v ghettě. Kluci si ji udělají na zajíce.
Konečně Fifka vítězně zařve.
Ticho.
Viki stojí na mokré červené cihle. Pod ním se lesknou širokánské louže. Pálená hlína má navrch vějíř odstínů doruda. Zvolna se drolí. Každým dupnutím odpadne další kus
zvětralé vrstvy.
Vítr rozráží hladinu. Kalná voda v houpavých a trhaných
vlnkách zrcadlí Vikiho tílko a tvář.
A co je zas tohle? Vikiho levý střevíc se otevřel na špici
dokořán. Z vyceněné kůže vylezly malé špinavé prsty.
Kouká se bezradně. Zvedne palec – trčí nad louží jako tlusté
dělo. Cihla se najisto rozpadne. Spasí ho jedině, když ihned
skočí na souš. Ale bota a prsty – zarazí se – to odnesou.
Beznadějně si otře nos rukávem.
Taková pitomost, vzteká se v duchu, čučet tu na cihle
• 175 •
a v mokru. To má z toho čekání! Vždyť Jakub už byl jednou
dole. Ale Zrzek ho vrátil. Hned ať prý maže zamést nahoře
chodbu. Zrzek je nejhorší vychovatel na domově „Q 710“.
Jistě ho potká nějaké neštěstí. Každý mu to přeje. A Viki taky. Jenže Viki na něj nemůže kašlat jako na Fifka. Fifka je
míšenec; jeho máma je židovka, teď někde v Polsku, a otec
Němec (úplně čistokrevný!), prý dokonce u SS; ale to nikdo
určitě neví a Fifka o tom nemluví. Jen jednou řekl, že tátu
po válce zabije. Ale už tady si z ničeho nic nedělá a oni dva,
Viki a Jakub, budou jednou taky takoví. Zrzkovi se všechno
splatí, i s ouroky, nemusí se bát, že by nedostal – jenže do
čenichu.
Vikiho tvářička s trochu zdviženým nosem se rozzáří. To
je ono!
Vytáhne z kapsy kus provázku. Odbornicky se podívá na
prsty, nakolik oschlo bláto; pak se ohne a začne si převazovat střevíc důkladnými, velikými uzly. Chvílemi postojí na
jedné noze jako čáp. Konečně odchlíplá podrážka znovu
přilne k prodřenému svršku. Jen několik zrezivělých hřebíčků trčí ven. Ale to už Vikimu nevadí.
Odrazí se – a skočí.
Poslední kousek cihly se utápí v louži.
„Viktore!“
Viki udiveně zvedá oči. Je to Berl, Zrzkův pomocník. Hlas
poznal, ještě než vychovatel přelétl jeho hubenou, úzkou
tvář s vypoulenýma zelenýma očima a lísavým pousmáním, které nosí u koutků úst a jež nikdy nesundává.
„Co tam skáčeš jako koza?“ volá Berl dolů. „Už ses vůbec
dneska nechal někam zařadit?“
„To je jas!“ odpoví Viki. „Chodím přece už tejden do
Kavalírky kopat plot.“
Vychovatel se zkoumavě dívá na Vikiho drzou tvář
a posléze zatáhne okatou lebku.
Tůhle! Dělá na něj Viki v duchu dlouhý nos. Berl, jak
Viki dobře ví, jde dnes s chlapci z pokojů číslo 16 a 20 ká-
• 176 •
cet stromy. Už včera se na to sháněly děti. Sklouzne pohledem ke špičce bot a zkoumá, jestli by levá vydržela, kdyby
Berla nakopnul, aby se alespoň na chvíli přestal tak pitomě
culit. Napadne ho, že Berl je přece jen o poznání lepší než
Zrzek. Ale stačí, aby pomyslel na to, že dělá totéž, nafoukaně vymáhá úctu a zdravení jako Zrzek, a hned ho má po
krk. Ale stejně, proběhne mu hlavou, že Berl na tu
Kavalírku (Viki tam už tři dny nebyl) nalítne tak snadno, to
tedy od něho nečekal.
Uklízí se hned nenápadně do kouta. V nouzi, myslí si, by
přelezl zídku. Fifka tam už asi nebude; stahují někde v suchu tu šedočernou kočku s bílými skvrnami. Na tu si tedy
Fifka přitáhl včera večer ten rezavý pekáč.
Stejně – napadne Vikiho – jak dlouho to trvá, než se takové malé kočce rozseká hlava. Vrhne zkoumavý pohled
vzhůru.
Vypadá to na déšť.
Tahle louže, která spolkla cihlu, přežvykuje Viki
v hlavě, je tu už víc jak týden. A bude ještě hlubší. Všecičko,
zdá se mu, je tu tak ospalé. I dvůr i zdi i představa stažené
kočičí kůže. Ach, Vikínku, protahuje se a ulevuje si s rukama rozepjatýma jako křídla, jsou to na světě věci.
Nad Vikiho hlavou, ověnčenou hnědými, kučeravými
prstýnky, s nimiž se honosí bez čepice za každého počasí,
plují světle šedé uzly mraků. Vikiho šedé oči splývají s jejich stínem, pozorně je sledují, jak je žene vítr nad město
a za ně, Viki v nich dovede číst o nedostupných věcech.
Skála za Terezínem, z níž ukusují, je jako veliká loď, která
odjíždí do nesmírné dálky. Ne, opravuje se Viki, loď stojí;
jen moře větru a mračen se valí a vlny odcházejí. Tam vzadu je Londýn. Nebo Honolulu.
Vikiho pihovaté čílko se zachmuřeně vraští. Vypadá ještě menší, protože kotoučky vlasů mu vyrůstají skoro zprostředka. Rozlítostňuje ho, že tu zůstává, zatímco pluje do
jiného světa. Ale neviditelná dlaň, která mu cloní tvář,
• 177 •
se náhle ztratí. Viki, říká v něm snivý hlas, kdybys tam tak
mohl stát docela nahoře! A dívat se z té výšky sem, do ghetta, a plivnout zrovínka doprostřed, na špičku kostela na náměstí. Nebo alespoň přijít k pekárně na ulici „Q“ a pekař
tam nechal otevřená vrátka od větráku. Tak zítra skočit
k Fifkovi a hodit mu na kavalec bochník chleba! Vyvaloval
by bulvy zrovna tak jako Jakub, když větrák vyčmuchal,
ačkoliv na „Q“ u „814“ přejde za den pěkná řádka žádostivých lidí! Ale možná taky, ozývá se u Vikiho varovný hlas,
že by Fifka chleba štípnul a kočičí maso schrupnul stejně
sám. Fifka tedy ano – ten by to mohl udělat docela klidně.
V duchu se Viki vrací na ulici „Q“, kde objevil vstup do říše chleba. Mezery mezi ocelovými křídly větráku jsou jen
úzké. Ale se svým hadím tělem by se tam dostal a Jakub by
to očíh venku. Za pár týdnů už možná bude pozdě. Protože
rostou! Ale někdy, ujišťuje Viki, to provedou. Určitě. Někdy
navečer. Nebo v noci. Ale teď, zastrčí otráveně ruce do kapes, je zima a den. A ve dne to nemá cenu.
Viki shlédne dolů, na své střevíce. Dvojstup rozšlapaných podrážek, bláto až na kotnících a provazová bandáž
vlevo. Přestane si kopat špičkou do paty, houpe se, ruce
hluboko v kapsách, až po modrá zápěstí. Kruci, vrtá mu hlavou, kdyby tam tak s Jakubem ale doopravdy vnikli.
Civí na oblohu. (Je příjemné se tím obírat.) Jestliže by se
jim to teda poštěstilo, utíkal by hned ráno po lovu dát svůj
díl Heleně. Pootevřela by svou malou pusu údivem, jako
tehdy, myslí si Viki, když se kvůli ní spustil po výstupcích
a děrách valu do zahrady komandanta a přinesl jí tamodtud sametově žlutou růži. „Viki,“ říkala, „seš přece jen
správnej kluk.“ Nebál se to udělat, ačkoli Fifka, když se to
k němu doneslo, se dal slyšet, že by se pro takovou princeznu Pochcalindu nenamáhal ani ve snu. A jemu, Vikimu,
Helena řekla, že když bude chtít, vyjde si s ním na procházku.
Viki necítí chlad větru. Jednou snad, sní vestoje, bude
• 178 •
Helena jeho děvče. Ale doopravdy a se vším všudy. Pak
aspoň nebude tak hubená a pořád nemocná. Viki jí všechno sežene. I maso – možná. V duchu vidí ženské lázně. Do
ženských lázní se chodí dívat, když nemají čím jiným zabíjet čas.
Když myslí Viki na tohle, nestará se už docela o to, co se
děje na dvoře. Před očima má hebkou růži, složenou
z tenkých pevných lístků, které se samy od sebe rozvírají.
Jsou takové věci, křehké a něžné, jako hřbet malé myšky
nebo růže, myslí si, a připadá mu to neuvěřitelné.
Berl projde v čele chlapců z pokojů 16 a 20 dvorem
a bránou. Zadní řady cinkají sekyrami. „Kázeň, lotři!“ křičí
Berl, ale hned se culí, aby si nemysleli, že je zlý. Hlasy vpadnou ze schodiště do dvora jako bouře a náhle zas zmlknou,
protože vítr je prudký a žene je jinam.
Viki nic nevnímá. Když držel v prstech růži, vybavuje si
znovu tu chvíli, chtělo se mu povědět Heleně něco pěkného. Nebo ji pohladit. Těšil se, že řekne větu složenou ze samých hezkých slov. Pak mlčel jako ryba. Ani ji nevzal za ruku, jak se chystal. Helenka pořád kašlala. Protože měla jen
tenké šaty. Nakonec si růži vzala a utekla s ní domů. Žádná
procházka, nic. Viki viděl jen prázdnou ulici, dlažbu a portály domů, tak hloupě podobné jeden druhému, po celé
„Q“ samá kasárna a domy; domov a kasárna. Helenka by nikdy neřekla, že má hlad. Nebo že nemá svetr. Jen jednou
řekla, že by si na památku vzala možná boty od holandské
holky z L 410, kdyby jela na východ, protože měla dvoje.
To si Viki všiml, že Helena nosí i v zimě boty na léto.
Nejhezčí je na ní, že je vždycky umytá a má nejrovnější pěšinku na L 410. V zimě se smála; nebyla jí zima; navlékla si
jen tři trička. Je ráda, že nemusí chodit do školy. Je vždycky
nejvyšší na pokoji, dlouhá tenká holka, jako její maminka.
Doma po její mamince pojmenovali hospodu, U brunetky.
Ve škole Helena nenáviděla, když musela říkat učitelce ano,
prosím. Ano, prosím. Učitelka ji pořád vyvolávala, protože
• 179 •
věděla, že Heleně nejdou počty. Dávala jí za trest úkoly navíc a Helena musela říkat ano, prosím. Doma nemohla říct,
že nenávidí učitelku, počty, školu. Viki kreslí v duchu vyčouhlou Helenu, která má ze všech nejhezčí pěšinku.
Studené návaly větru vracejí konečně Vikiho zpět
z říše snů, kterým vévodí podvyživená Helenka v Ústavu
pro těžce vychovatelné, kam nechtějí vzít Fifku, aby nekazil děti, děvče s nervózníma bledě modrýma očima a dlouhými slámovými vlasy až na ramena.
Lepší je myslet na větrák. Pak stejně nesměla Helenka
dlouho ven. Ale jistě to nebylo proto, jak říkal Fifka, že se
počůrávala a za trest musela zůstávat doma. Ne, s větrákem
to ve dne nemá cenu. Ve dne ne.
Uzly na botce povolily.
Odkolébá se zas na druhý konec dvora, blíž k průchodu,
aby neokouněl na místě a Zrzek ho ještě nakonec přece jen
neposlal někam na práci. Musí si taky líp zabezpečit prsty
před mokrem.
Už se však na hřebenu schodiště objevuje Jakub. Hop,
skok; tři schody najednou – vmžiku je dole.
„Tě vidím, Viki.“
„Tě taky,“ řekne Viki. „To je dost, že deš!“
„Honem, musím hned vypadnout,“ odpoví Jakub
v chůzi.
Proběhnou průchodem, obejme je ulice, dlažba, kamenná náruč volnosti.
„Ach, ta zrzavá krysa prašivá,“ řekne Jakub, sotva zahnou
za roh. „Doufám teda, Viki, že brzo chcípne.“ A po chvíli,
když Viki neodpovídá: „Kdyby ho tak chtěli zařadit do prvního transportu, kterej půjde.“
„Zrzka?“
Ale to je řečnická otázka.
Viki se zastavuje a sundává botku.
„Počkej, musím to spravit,“ řekne na vysvětlenou.
Jakub mu podá kámen.
• 180 •
„Dík.“
„To je pěknej žralok,“ řekne Jakub a sleduje se zájmem,
jak Viki zatlouká hřebíčky do původních otvorů.
„Hotovo,“ narovná se Viki.
„Nechal mě vysmejčit málem celej barák,“ řekne Jakub.
„Už to vypadalo, že tě tam skřípnul, Jakube,“ propoví
Viki a hodí za sebe pohrdavý pohled. Jít Zrzek transportem
na východ, všichni si oddychnou.
„Chtěl mermomocí sehnat ještě někoho na kácení stromů, rozumíš.“
„No jo,“ řekne Viki. „Na to mě asi volal Berl, jestli jsem
taky zařazenej.“
„Takhle nakašlat,“ řekne Jakub, „do krku.“
„Jednou ale nám to stejně zaplatí, Jakube.“
Jakub kývne.
Jednou, myslí si oba, znamená rok až dva, než vyrostou
ze své nevýhodné dětské délky.
„Chce to holt pořádný pěsti,“ řekne Jakub. „To je to celý.“
Pomlka. Ale rozumějí si.
Viki létá očima po kolemjdoucích. Jakub zas výš, po římsách a oknech. Naproti se prochází v nepromokavém plášti židovský polda s černožlutou čapkou. V okně nad jeho
hlavou stojí láhev s řídkým, namodralým mlékem. Kojenecký příděl.
Jakub mrkne na Vikiho.
„Viki.“
Hodí očima vzhůru.
„To by se dalo štípnout,“ ozve se Viki.
„To je vono,“ řekne Jakub. „Jenže ne teď, ale až večer.“
„A to už to tam nebude,“ dodá Viki.
„Tak se na tu flašku vykašlem,“ řekne Jakub. „Stejně je to
třeba nějakýho nemocnýho prcka.“
„To je jasan, Jakube,“ řekne Viki.
Polda se obrací proti nim. K oknu s mlékem už nevyšlou
ani pohled.
• 181 •
Všimli si toho, říká Jakubova tvář, a to je hlavní. A Viki
si myslí: nic nám v tomhle hnízdě nemůže ujít. Před týdnem větrák a teď mlíčko. Měla by je vidět Helena. Mohli by
ji vzít za ruku, každý ze své strany, a Helena uprostřed.
Jakub začne plivat, Viki si hvízdá.
Polda se prochází a jen oni dva vědí, co mu uniklo,
o čem nemá páru, že se tu děje. Má vousky a vypadá jako
chroust. Jako blbej chroust, myslí si Jakub. Jak to, že se židovská policie snaží tvářit jako opravdová policie? Až na
dřevěné obušky mají krátké ručičky. A v porovnání s jejich,
i hodně pomalé nožičky. Cha. Řídí ji židovský německý kapitán ponorky. Neměli by si vyskakovat. Viki si představuje
ponorku, moře. Lodě. Pak se asi na lodi rozdává mužstvu
jídlo.
Jakub nastavuje větru chřípí a zafrká. Znalecky čichá vůně a pachuti města.
Vejdou k nároží mezi „Q“ a „L“.
„Jejdáčka, Viki, koukni se.“
Proti nim vyjede plochý vůz. Viki se ohlížel, poněvadž
člověk, kterého minuli, mu něčím připomněl tátu, ale hned
si pomyslel, že je to fantas, kdo ví, kde je jeho táty konec.
A tak div nosem nenarazí do plochého vozu z pekáren.
„Kruci!“ vydechne.
Oslní ho stejně, jako prve Jakuba, bochníčky chleba, žlutavě srovnané do oblých pyramid. Všechno se ve Vikim rozezvoní. Tak vida! Kamenný podnos ulice podává pánům
snídani.
Jakub roztahuje nosní dírky a frká jako kůň. Umí to tak
legračně, že by se někdy Viki usmál. Mohl by se dát najmout do cirkusu. Dokáže i z ničeho udělat varieté. Namluví vychovatelům, co si zamane, třeba, že nahoře je dole
a oheň voda a voda oheň, nebo to alespoň zkouší. Dokáže
se s vážným ksichtíkem ptát klidně i slepých kolemjdoucích, kolik je hodin nebo kde je jaká ulice nebo stavba,
úřad, zařízení, jako by přinejmenším předpokládala, že kaž-
• 182 •
dý ještě má hodinky, jako by je většina, pokud nebyly zlaté, už dávno nevyměnila za chleba nebo pár svršků, kousek
margarínu. A když se ráno zdá každý další den jako skok do
neznáma, s ním si člověk alespoň užije. Božínku, a jak se při
tom krčí a vystrkuje břicho. Jakubovi se hrne krev do hlavy.
Tak tohle, myslí si, a hned po ránu!
„Jak to načnem, Vikínku?“ zeptá se tahavě. „Je libo vodspoda, nebo ty svrchu?“
„Kruci,“ opakuje Viki, „tohle je klika.“
Vůz je předjede. Jakub přejde na druhý chodník. Mají ho
pěkně v kleštích. Mrknou na sebe. Viki zhluboka vdechuje
do plic dráždivou, opojnou vůni. V závěsu si teď nenápadně vykračují za bryčkou. To se rozumí, že ze všeho nejdřív
musí podle její pouti městem zjistit, odkud a kam se tohle
bohatství vůně veze.
Vůz kodrcá a skáče. Táhne a tlačí ho tucet mužů. Jediný
kůň v ghettě onemocněl.
Viki se občas zaculí na Jakuba. Jeho šedivá očka září. Tak
přece štísko, myslí si, ačkoli ranní srážka Jakuba se Zrzkem
a jeho s Berlem nic pěkného neslibovaly. Vikiho zaplavuje
horká vlna. Něco by chtěl udělat. Třeba skočit k vozu, sbalit pecen a frnknout. Ale to nejde. Udělají to jinak. Ještě neví jak. Ale nějak, říká si a cítí, jak v něm stoupá hřejivé
uspokojení. Ach, kampak se na ně Zrzek s Berlem hrabou!
Nepůjdou se jim dřít do Kavalírky; kašlou taky na jejich daleké ideály o zemi zaslíbené, pro sladké sliby a půl porce navíc! Seženou si to jinde. Takhle, dívá se na hrkající povoz.
A až si to za rok nebo za dva pošinou urostlí a pěkně oblečení po hlavní třídě „L“, Viki už zavěšen do Helenky (a ta si
ponese v podpaždí kabelku z opravdové krokodýlí kůže!),
nebude človíčka, který by se za nimi neotočil a s uznáním
nezašeptal: Ten s tou hezounkou, to je Viki, a ten druhej
Jakub, jeho věrnej kamarád.
Konečně plochý vůz zastavuje.
Jakub přeběhne nedočkavě ulici. Zase roztahuje nosní
• 183 •
dírky a frká Vikimu do ucha. Viki se kucká smíchy. Ale sotva Jakub přelétne pohledem průčelí domu, něco v něm hrkne, zarazí se a zbledne, nos se docela zúží a koutky úst poklesnou. Viki vidí, jak Jakub vrhá kradmý pohled pod zamračené nebe a nato se zavrtá očima do dlažby.
„Co je ti?“
„Nic,“ odpoví Jakub, „co by mělo bejt?“
„Heleď se, Jakoubku, ty jenom hlídej, kam to tu složej,
a já vomrknu, kde to nakládali.“
„A pak se vrátíš?“
„Na beton...“
„Viki,“ řekne najednou Jakub, „koukni se na ten dům.“
„Proč?“
„To je přece ten dům.“
„Jakej dům?“
Zvědavě se dívá na oprýskanou stavbu s výčnělky. Není
to snad... Už je doma.
„No jo, Jakube...,“ řekne tiše.
Něco v něm pohasne. Musí si připomenout, nač stejně
nezapomněl. Stlačil to někam na dno a tlumil tím, že navrch jen nakupil, co každý den přinášel; protože ho to tenkrát všecko moc pronásledovalo. A teď najednou se to vrací. Ale tak rychle, myslí si Viki, naráz, s podivuhodnou
živostí, docela podobnou té, s kterou se tehdy s Jakubem
vyšplhali na tuhle římsu a posměšnými úšklebky děsili
obyvatele v oknech nad ní. Viki je náhle zpět u dne, kdy
jim procházka po úzkém výčnělku římsy odkryla pohled do
pokojů, jaké předtím neviděli. Protože tahle budova, před
kterou zase stojí, je starobinec a v něm byly tehdy staré
ženy s pergamenovými obličeji a ošklivou svraštělou kůží
na krku; takové tu budou asi i dnes. A v koutě, kde bylo šero a pach plesnivé slámy a čpavku, klečela stařena. Viki ji
vidí před sebou a znovu jím prochází vlna ošklivosti. Měla
žluté tělo, plné špinavých obvazů. Jakub zafrkal a všichni se
lekli. Někdo vykřikl. A něco bylo v očích té staré, co je oba
• 184 •
postrašilo. Ale Jakub se hned vzpamatoval. ,Koukni se,’ řekl Vikimu. Styděl se za svůj záchvat lítosti. Vytáhl
z kapsy kus chleba, který měli původně uchystaný k posílení oběda. Viki se tedy podíval na chléb. ,Co s tím chceš?’
Ale Jakub už docela vesele dodal: ,...se dívej!’ Mrskl skrojkem po stařeně v rohu. Byla to dost prudká rána. Protože – a zvláště na to si Viki teď dobře vzpomíná – stará se
chytla za bok a s heknutím spadla na zem. Vikiho bodlo u srdce. Všechna bolest rány byla tenkrát v očích, které se na něj upřely. Pustil se leknutím okna. Jen křečovitě
a v poslední chvíli se zachytil výčnělku v římse. Něco ho
hnalo k těm očím, aby vlezl dovnitř a pohladil tu bábu po
vlasech, i když se jí štítil, protože byla tak špinavá. I protože vlastně neměla nic z toho chleba, na který se ostatní vrhly. Ale neudělal to. Držela ho na místě ošklivost a nevyhladily ji ani zoufalé stařecké oči, prázdné a vyhaslé, vyčítavé
– božínku, to hlavně. Sotva se tehdy dostal dolů. V každé
cihle, v každé skvrně po odpadlé omítce viděl ty oči. Měl na
ty staré zlost. Člověk je ani dost rychle nerozezná; vypadají všichni jako strašáci; stařeny i starci. A stejně ho to vracelo k neznámým očím, až začaly být protivně povědomé
a viděl je div ne všude; koukaly se na něj z kamení, okapů,
dlažby nebo snad oblohy, jako hvězdy v noci.
Viděl podobné stařeny, dokud mohly chodit, o holi, belhat se kolem zahrad a jenom si nechat zdát o mrkvi nebo
rajském jablíčku, zelené okurce. I když holky, co pracovaly
v zahradách a kradly, co, jak a kde mohly, za jedinou
mrkev, kedlubnu nebo karfiól – pěstované pro německou
komandanturu – by jely prvním transportem na východ.
Stařeny se mohly nanejvýš koukat, z bezpečné vzdálenosti.
Kopnout do toho, myslí si. Rád by to sprovodil ze světa, jako ze sebe chce člověk setřást strašidla.
„No jo, Jakube,“ opakoval teď znovu, „je to ten dům... To
je ale votrava.“
„To asi vezou sem,“ řekl Jakub. „To bych do toho kopnul.“
• 185 •
Stojí oba v povzdálí. Nedívají se na sebe – mlčí. Vůz je ve
chvilce složen.
Ale Vikimu je to jedno.
Teď je tu ticho. To pěkné, co ve Vikim živila naděje, vtělená do vůně a tvaru bochníků, odešlo. Kruci, odplivuje si.
Ani krásná, šťavnatá a bílá vlastní slina se mu nelíbí.
A Jakubovi podle toho, jak se tváří, je mizerně od žaludku.
Bledý, s pootevřenými ústy zírá na prázdnou plošinu vozu; byl původně jen pohřební, než z něho strhli praktikové
města dřevěnou klenbu, aby mohl před polednem sloužit
na dodávku chleba; holé a ošoupané dřevěné desky, po
nichž klouže mlha; jsou jako kniha, ve které je jediné pusté
slovo – rozčarování.
A tak tu Jakub s Vikim stojí velice smutně.
Viki shledává, že je na něm, aby se vzpamatoval dneska
první a oplatil Jakubovi. Stejně, napadne ho, není ještě
všechno ztraceno. Vždyť oni nechtěli tenhle chleba.
Koukne se konečně na Jakuba. Ale protáhlá tvářička s téměř průsvitným nosem mu říká: nic si nenamlouvej, Viki.
A proč tu vlastně stojí tak dlouho? Kde jsou vůbec ti chlapi
od vozu?
Objeví se po chvíli.
A za nimi se vynoří hlouček starců.
Viki napíná zrak. Co to nesou v bílém prostěradle?
Náhle pochopí: je to mrtvý. Jakub, na něhož se svezl Vikiho pohled, teď vypadá opravdu jako sumec se svislými
koutky, protože poznal právě to, co Viki. Viki sem znovu
upře zrak. Šedé vlasy splývají volně dolů, z dvou prken a bílého povlaku. Je to žena.
Jakub si odplivne.
Vikiho najednou napadne, že tohle je možná právě ta
stará, po které hodil Jakub ten chléb. A zase se mu to celé
vybavuje jako prve. Je to nepříjemné, zdroj něčeho, co škrtá ve Vikiho nitru naděje, které jsou lesklé jako oblouky
• 186 •
dlažby, po níž klouže od rána do večera den, než utonou
ve tmě. Je to hora i propast. Hora se mu připomíná zblízka
i zdálky, propast jen zdánlivě mizí z odstupu, není to pouhá pláň, paměť mu připomíná co a jak. Křiví tvář. Myslí na
oči uprostřed ran zažloutlé stařeny, která neměla ani košili.
Ale mlčí. Co může taky udělat? Má zadrhnuté hrdlo. Rád by
něco promluvil a slyšel, že Jakub taky něco říká. Je alespoň
dobré, že mohou mlčet. Pak se – aniž se museli dohadovat
– vyhýbali dlouho ženským lázním. Jakub za tři vařené
brambory přenechal tajné okno klukům z pokoje číslo čtyřiadvacet. To byli svatoušci, co by vzali za vděk každým
okýnkem, který se dá dívat na nahý ženský.
Vůz se rozjíždí.
Průvod starců se Vikimu nelíbí. Muž zesnulé je navlečen
do starého kabátu a marně zvedá hlavu, aby vtiskl cestě nějaké důstojenství.
Viki se opožďuje.
„Co je s tebou, ty kluku?“ otáčí se Jakub po chvíli.
„Kolíbáš se jak nějaká konvalinka.“
Ale hned si připomene, že takhle se ptal prve Viki
jeho.
„Nemá to cenu, Jakube,“ řekne Viki.
Jakub si odplivne šťavnatým obloukem do příkopu. Ještě
před chvílí by to Vikiho podnítilo, aby taky plivnul, jako
zápasník vystavuje hruď a nechá zahrát svaly na rukou,
a dál než Jakub, a pokračovali, než jim vyschne v hrdle a na
jazyku; a pak by mohli zkusit někde za bukem jednorázově
– než se zas naplní –, kdo dostříká dál svou žlutou šťávičku.
„To jsem ti mohl říct už dávno!“
Ale přece jen ještě jdou.
Viki si v duchu říká: je to ona? Jaké měla tehdy vlasy? Čím
tak zežloutla? Už se tedy tak nedívá. Když člověk umře, prostě se už nikam nedívá a nic si nemyslí. Je po něm. A má pokoj! Tak to přece každý říká. Ale proč si to vůbec Viki myslí?
Je to hloupost. Ale co když umřela a rána chlebem se nikdy
• 187 •
nezahojila? Ale ta přece, řekne si zase, nemohla být tak prudká. A po chvíli si opakuje; nebyla tak prudká! A hned ho zas
napadá; ale na vychrtlé, stonavé tělo?
Pak přijdou k závoře: stát. Konec ghetta.
Ale vůz jede dál, po cestě, na níž je kolumbárium, jen
hlouček, který ho doprovází, se zastavuje. Tělo spálí, popel
uloží do krabice s číslem. Časem to vysypou z krabic do
Ohře. Snědí to ryby.
Viki dojde k Jakubovi. Dívají se za vozem, než zmizí
v oblouku silnice. A Viki klidněji pomyslí na to, že teď už
se nikdy nepozná, jestli to byla ona nebo ne. Popel je
popel. Popel nemá jméno ani číslo, ani duši aby se dalo poznat, z koho je. Ryby mají asi nepřetržitou hostinu.
„Jakube,“ řekne. „Myslím, že dneska už se ten vozejk pro
chleba vracet nebude.“
„Tak teda půjdem, ne?“
„No jo, pojď!“
„Dyť už jdu,“ řekne Jakub. Ale stojí.
„No jo, necháme raděj tydlecty předejít...,“ řekne Viki.
Starci se vracejí nazpět. Terezín na ně fouká ledově vlhký
vzduch svých cihlových plic. Pustá vojenská pevnost ve
španělském slohu. Chlad se znásobuje mokrem. Leze to lidem na nervy. Čachráři už taky nevědí, co chtít za děravou
zavšivenou deku.
Viki tu a tam probodne očima obzor. Vysoká skála za
městem je přece loď, která pluje do jiného světa. Vrcholek
skály – příď lodi, rozráží širou prostoru, vroubenou zpočátku kopcem a lesem a pak už vůbec ničím. Kdo by dokázal
uhodnout, myslí si Viki, co je až tam, kam odtud nikdo nedohlédne? Skála je taky ponorka, periskop, noří se pod
mořskou hladinu a mizí, tajemně a do nedohledna, je a už
není, jako dnešní ráno, včerejší den, co zůstalo z mrtvé stařeny, z jejího zjizveného těla, ze zelených splašků na latríně. Viki odfoukne vzduch, rty mu zaplandají. Jsou to věci,
kterým nikdy nerozumí, a už si na to zvykl.
• 188 •
Koukne se na Jakuba. Nebýt si oni dva tak blízcí, co by si
sám počal? Zaplaví ho náhle vlna přátelství k Jakubovi.
Klouže po jeho tváři. Malé čelo, tenký nosánek a pusa s pokleslými koutky, když se mu něco nezdá, jako právě teď.
A pak se zase sveze očima vzhůru.
„Co pořád okouníš po horách?“ zeptá se Jakub.
Viki mlčí.
„Pojď aspoň rychlej, člověče, vítr mě votravuje!“
Ještě nastydnou, myslí si vztekle Jakub.
A tak jdou, bok po boku. Letmé pohledy do kraje naplňují Vikiho něčím cizím. A je v tom i něco nedostupného.
Až pocítí strach. Vezme Jakuba kolem ramen a přitiskne se
k němu. Kapitán ponorky, velitel Ghetto–Wache asi ví něco, co nikdo jiný neví.
„Je mi dost zima,“ řekne.
„Nemysli si, že mě moc hřeješ,“ odpoví Jakub.
Ale přimkne se k Vikimu. „Je to na draka,“ řekne.
„Proč?“
Konečně vejdou do města. Není jim do řeči – toulají se
mlčky, ale Jakub už nevěří, poněvadž to takhle dopadlo.
Míjejí kasárna zvučných jmen Drážďany a Hamburk, podle
měst, jež nikdy nespatřili, projdou kolem odvšivovací stanice,
napříč náměstím s kostelem, pod kterým jsou prý tajné podzemní chodby, a podél uhelných skladů. Kdyby tak Jakoubek
zafrkal jako kůň, přeje si Viki. Ale říct si o to je mu hloupé.
Chvílemi má Viki dojem, že Terezín je obrovské město. Ale to
se jen zdá, protože je tak přecpané. To ho už tolik nebolí.
Teď ho spíš tlačí, že všechno začalo špatně už ráno
s Berlem a Zrzkem. A že ten vůz neměl jezdit k tomu pitomému domu. Což jestli to přese všechno byla ta stařena?
Domy a město se najednou ovíjejí špinavými obvazy.
Terezín je ženská, nemá ani košili a je samá jizva. Přenáší se
to i na kolemjdoucí. A Viki se snaží kradmým, ale pátravým
pohledem na jejich šaty zjistit, zda pod nimi také nejsou
hnisavě modré skvrny impetig.
• 189 •
Jakub kráčí houpavým krokem vpředu. Viki tak může pozorovat jeho kotníky, fialové zimou, protože Jakub vyměnil
ponožky za pět deka cukru. Ale Jakuba i za cenu zimy těší,
že kalhoty nepostačují jeho rychlému růstu. Jde stejně klidně dál. Ruce v kapsách, červený nos v bledém obličeji a šálu kolem krku. Plivá kolem sebe, dopředu i do stran.
Chvílemi se zastavuje, otáčí ledabyle hlavu přes rameno,
aniž by hnul tělem. Čeká na Vikiho a hledí na jeho otevřený střevíc. Jakubova hlava je teď naplněna konečným soudem, že všechno je pro kočku. Nemít tu mámu, myslí si,
zejtra by ho už ghetto nevidělo. Šli by někam s Vikim.
Takhle nezbývá než si dojít pro oběd, k večeru se u ní zastavit, aby neměla strach. Lidi se bojí všeho, i sami sebe. Už
mu leze na nervy ji uklidňovat; je to jak chytat vodu do dlaně. A přeskakuje to na něj z matky, jako to na něj přeskakuje z Vikiho a na Vikiho zase z něj. Strach je jak chytrá blecha. Jako by to už dávno nevěděl, že všechny druhy jsou jako blechy a vši, anebo jako nakažlivý bacil. Všechno je černé, černé. Znovu se zastaví – panenky jeho očí se střetnou
s šedýma očima Vikiho.
„Viki,“ řekne najednou, „ale v létě to tu stejně nemusí
být tak ošklivé, viď...“
Viki se tázavě dívá a mlčí.
„Nemusí, Jakube,“ řekne po chvíli; „v létě jsou tu i kytky
– a někde ovoce.“
Podruhé načínají svou okružní pouť městem. Viki
v kostkované jupičce, už taky hodně zkřehlý, s nepřítomnýma šedýma očima. Vězní v nich svůj sen o Helence s kabelkou z krokodýlí kůže. A o tom, že bude jednou urostlý
a silný. A pěkně oblečený, zahříván kamarádstvím Jakuba.
A Jakub jde vedle něho, s lebkou praštící mrazem i starostmi, co bude moct přinést navečer matce na přilepšenou, aniž by musel vyměnit šálu. Skáče chvílemi po jedné
noze a zahřívá si kotníky dlaněmi.
„Jakube,“ řekne Viki.
• 190 •
„Co je?“
„Na co myslíš, že ta ženská dneska v tom baráku umřela?“
(Chtěl se vlastně zeptat na něco docela jiného, jestli snad
Jakuba také nenapadlo, že je to právě ta stařena, kterou chtěl
tenkrát obdařit chlebem, – ale vyklouzlo z něho tohle.)
„Viki,“ zadívá se na něj Jakub, „odkud to mám já vědět“
Copak mi to někdo říkal?“
„To já jen tak, Jakube,“ řekne Viki.
Spokojeně se usměje. Když to neví Jakub, proběhne mu
hlavou, nebudu se tím trápit.
„Viki,“ řekne Jakub, „ty ale někdy vážně blbneš.“
To se ví, říká si v duchu Viki, vždyť Jakub na to ani nepřipadl. Protože ho ty zoufalé oči tak nepronásledovaly jako jeho, Vikiho. Už na to nebude myslet, slibuje si. Ona to
přece opravdu být nemusela. Jakub to dovede hodit za hlavu. Jakub se s ničím a nikým nemazlí, ani se sebou.
Většinou to Vikiho s Jakubem baví. Jestli je budou chtít jednou rozdělit a poslat na východ každého zvlášť, můžou se
vsadit, že se jim to nepovede. Pojedou spolu, i kdyby jeden
měl jet načerno a propašovat se do vagónu.
Dali by se radši spolu zabít než rozdělit. Proč Jakoubek
nezafrká jako kůň? Byla by legrace.
Vylezou po schodech na východní baštu.
Vikiho najednou posedne radost. Rozběhne se, přeskakuje louže, do některých dupne, až vystříkne voda s blátem
do vzduchu. Běží ke stromu v rohu. Šplhá až k opičí větvi
a ještě výš, docela nahoru.
Spustil se déšť.
„Neblázni,“ volá na něj Jakub.
A teď zahlédne Viki Helenku, která jde s Fifkou po okraji valů. Asi se jí chlubil, napadne Vikiho, jak zabíjel tu kočku. A snad ji pozval na maso. Zastrčí prsty do pusy a zostra
zahvízdá. Pak se začne houpat. Stále je v něm ten pocit, kterým z něho Jakub sňal pouta. Vždyť Jakub by jistě poznal,
kdyby to byla ta stařena.
• 191 •
Houpe se ještě víc a mrkne občas na tu stranu, kde jde
Fifka.
„Viki,“ ozve se zdola Jakub, „ty ale doopravdy blbneš.“
Co si teď Helenka myslí? Už se sem kouká. Viki rozkymácí celý strom a leze na nejtenčí větev.
Jak povolila, náhle a prudce, malé Vikiho tílko se zatočilo jako vývrtka; dvakrát narazil bokem a hrudí na výrůstky
kmene a větve, z nichž poslední ho zachytila a utrhla jupičku až na dvojitě prošitý pás, a konečně žďuchl jako
buchta do mokré trávy.
Jakubovi trhlo v prsou; bezradně zůstal stát na místě,
s rozhalenou košilkou a uvolněnou šálou; cítil jen, jak se
mu stahuje hrdlo.
„Viki,“ řekne konečně.
Viki je bledý, otevře oči.
„Je mi něco, Jakube?“
Nezabil se tedy, napadne Jakuba. Něco se v něm rozsvítí.
Vrhne se k Vikimu a pomalu ho zvedne.
Už je tu Fifka s Helenou. Všichni tři ho podepřou
a Viki se postaví na nohy. Jde to.
„Krucifix, ty máš ale štísko, prcku,“ řekne Fifka; a k Helence: „Tak pojď, ten už si pomůže sám.“
„Štísko,“ vydechne Viki.
Prší a město se začíná topit v blátě.
• 192 •
Arnošt Lustig
NOC A NADĚJE
2
U paty kamenných schodů se Šimon zastavil. Čišel
z nich chlad země i našedlý odraz deštivého dne. Ještě před
chvílí se ujišťoval, že hlídat dnes není zapotřebí, protože zákaz vycházet do ulice stále platil. Nesmíme ven, říkal si, nikdo taky nepřijde dovnitř. Potom úkradkem zahlédl
Chaniny oči. Přelétl schoulenou postavu starého z Essenu;
byla řada na něm, sebral se a přece jen šel. Čím to je, že někdy, když prší, vypadá všechno jako svlečené ze všeho, nahé?
Usedl pod stříšku sbitou ze starých beden. Při každém
vdechnutí, kterým si naplňoval plíce protivnou pachutí kalu a vápna, sebou pohnul. Něco mu stahovalo hrdlo.
Bezděčně, jako by se vyprošťoval i uhýbal proudům deště,
kymácel se dopředu i do stran. Tento pohyb mu říkal, že
ještě něco dokáže: sedět jinak než mrtvě. Byl rád, že o tom
nikdo neví. Nemohou od něho vyžadovat více než od
Essenského. Ale zároveň zatoužil po tom, aby tuto sílu někdo uznal.
Na dvoře rezavěla ruční pumpa, s oprýskanou zelenou
ochrannou barvou. Přízemním oknem protějšího domu viděl, jak doktor hledá stařeně v židli jako u holiče lupou ve
vlasech. Latrína neměla dveře. (V noci proběhla protějším
domem registrace a předvolání do transportu. Z osazenstva
zůstala polovina.) Naproti u domovního vodovodu chátral
nápis „Šetřte vodou“. Už dva roky netekla. Prve prošla před
průčelím domu pracovní jednotka; muži šli čistit Sudetská
kasárna. Odpoledne přijdou úředníci Rady starších dokončit soupis věcí, které zůstaly po mrtvých a propadnou Říši.
• 193 •
Někdy myslel Šimon na Němce. Nebojí se, že jednou jim
to všechno někdo oplatí? Nemají strach z mrtvých, které
zabili? Nemají hrůzu, že nebudou dobře spát? Co tomu budou říkat jejich děti, vnukové? Opakoval si Chanina slova:
Tvoje starosti. Proč si láme hlavu Němci, když má svých až
nad hlavu.
Čas, myslel si. Zabíjím čas. To nejdražší, co člověk má.
Co rychle ubývá.
Déšť všechno tlumil. I pronikavá vůně dvora mu připadala nepřátelská. Nesmí se tolik hýbat, řekl si. Počítal, kolikrát sem bude muset zajít. Třikrát nebo pětkrát. Zase ho napadlo, že by musel stejně sejít, i bez toho. A když shrnul
všechno, co se mu zdálo dobré, nebo ne tak špatné, podle
toho, jak se vyspal, znovu se dostavil pocit jako včera; stane se – pro to, co ve své všednosti našel, svědkem toho, co
nedovedl pochopit, ale co bylo na dosah ruky, mlhavě
vzdálené? Je ještě jiný, než německý svět? Spojenci?
Amerika a Anglie a Rusko? Indie? Brazílie? Držel se myšlenky, jako by se do ní znovu oblékal. To už znal. Muselo tu přece být ještě něco, co nezná. Co nikdo nezná,
protože se to ještě nestalo. A dychtil po tom a bál se zároveň o tom přemýšlet, aby se to nerozplynulo ve chvíli,
kdy by tomu přišel na kloub. Věci, které lidi chtějí nebo nechtějí znát. Co může být lepší, ale i horší, někdy nejhorší.
Nedbal teď toho, že mu prší do tváře, a podíval se vzhůru. Viděl stěny stavby, pokryté povadlým břečťanem na
zvetšelých zdech, potažených měděnou a zelenavou plísní.
Něco mu domem připomínalo minulost. Nebyla to celá minulost. Byly to jen kapsy minulosti. Díry do minulosti.
Světlo, den, čas byly síto, kterým to k němu propadalo.
Podobalo se to občasnému strachu, který mají starci, že nakonec ještě zešílí? Hladině, pod kterou by nechtěl už klesnout? Myslel na cenu, pod kterou už nikomu nestojí za to
držet ještě hlavu nad vodou. Je to všechno jako trychtýř
• 194 •
i cedník. Síto, kterým protéká život jako písek. Čas. Čím
vzdálenější se zdála minulost, když si ji zkoušel přivolat, od
nejranějšího dětství, tím víc se obával, že ho opustí rozum.
Myslel na sílu, která se rovná mládí; na svěžest; na pohyb odešlých dnů, měsíců a roků. Kam? Všechno je stejné
a opakuje se: slunce, déšť, jara, zimy, sníh, vítr a vedro, jen
člověk se mění, od začátku, který si připomíná až do konce,
který ještě nezná, ale už tuší, blízko. Čím člověk stárne.
Z dálky let ledacos vypadá jinak. Až kam to jde?
Všichni víme. Co nevíme, je jak a kdy.
Tu a tam probleskl deštěm modravý křišťál světla. Přikrčil
hlavu k jedné straně ramene. Vlhkost mu pronikla pláštěm.
Je chatrný, napadlo ho o kabátu, i o těle, kůži. A pocítil lítost. Ale hned si pomyslel, že je dobré, že má plášť, protože
nahoře v domě, kde neviditelný mrak zakrýval všechno, co
se odehraje snad navečer nebo dokonce až zítra, neměli ani
to. Schoulil se. Sledoval šedivou nakupeninu oblak; vypadala jako tmavé a mokré stíny. Ještě mu nebylo tolik zima,
aby musel odejít. Zkřížil si ruce na prsa, udržoval si v těle
teplo. Taky teplo je něco, co si člověk nemůže nastřádat.
Bude brzy tma. Déšť polyká světlo, mraky jsou nízko. Déšť
je bratr stínu. Stín je bratr stmívání. Tma je smrt – někdy.
Někdy je smrt i světlo. Snažil se pominout pravidelnost kapek. Kvůli dešti za chvíli nepozná člověk, jestli je ještě ráno
nebo už večer. Nakonec splývá soumrak i svítání, rozbřesk
anebo podvečer. Jedno se dotkne druhého, a zmizí. Druhé
se dotkne prvního, a zmizí. O tom přemýšlel jako dítě. Proč
ubývá měsíc? Proč se střídá noc a den? Světlo a tma? Proč
ráno svítá? Proč zapadá slunce? Proč není najednou úsvit
i stmívání, noc a den a den a noc?
Na stěně latríny visel plakát:
Nicht vergessen
vor dem Essen...
die Hände waschen...
• 195 •
Chvíli zíral na černý tisk. Pak ho to unavilo. Bloudil očima v blýskavých kotoučích louží. Mohlo se zdát, že má slabý zrak, protože si najednou začal mnout oči hřbety obou
dlaní, anebo že snad dokonce pláče. Šimon neplakal.
Neměl slzy. Déšť byl to nejbližší nebo nejpodobnější slzám.
Odešel středem louže, která se rozrostla deštěm.
„Ty už se vracíš?“ zeptala se Chana, jeho žena.
„Neboj se,“ odpověděl. „Nikdo tu prašivou boudu nevezme.“
„Sedneš si?“ otázala se. „Jsi celý mokrý, Šimone,“ dodala.
„Nechceš se svléknout? Není ti zima?“
„Zima?“
Byl unaven, neodpovídal. Neunavovalo ho přemýšlet.
Namáhalo ho mluvit. Na mé cestě je najednou mnoho kamenů, myslel si. Zdají se čím dál tím větší a vyšší. Ale není
je vidět, jen cítit. Kde slyšel, že kameny také umírají.
Uvažoval o čase, jak je těžký anebo široký, co pohřbí a co
naopak vyplaví. Čas se mu jevil chvíli jako skála, kterou nikdo nepohne; chvíli jako tůň, v níž se mnoho věcí a dějů
a lidských vlastností a činů utopí; anebo jako zrcadlo,
v němž se člověk pozná anebo naopak už nepoznává.
Myslel na čas, který zahrnuje, co je, co bylo, co bude. Co
nebude. Na začátek a konec času, s kterým se musí každý
vyrovnat.
Jediná vyhlídka, představa budoucnosti, dovolila
otáčet se k tomu, co minulo, dobré i nedobré, protože to
znamenalo kdysi smysl, anebo se to takové zdálo. Čím byla bližší, tím rychleji mizela důstojnost. Vzpomínky procházely záhadným sítem, v němž se ztrácely; neměly hlas.
Co zůstalo, bylo pár drobků, které připomínaly dítěti rozbité hračky a dospělým vzpomínku na dávné, skoro neskutečné dětství.
Chtělo se mu to všechno ze sebe shodit, protože kabát
ho studil. Posadil se na slamník jen tak, jak byl. Okamžik se
teď díval na Chaniny vlasy. Před dvaapadesáti lety měla
• 196 •
malý a lesklý černý drdol. Tenkrát se to nosilo. Nesmí si tolik připouštět chlad, pomyslel si. Nahoře stejně jako dole.
„Nic neříkám,“ podotkla za chvíli Chana, když stále neodpovídal a díval se, jak mu kape voda ze šosů pláště na
zem. Bála se, aby mu nikdo nevynadal, že nehlídá, když je
na něm řada.
Šimon byl u svých představ. Z čeho se skládá naděje? Je
to jako létající hrazda, když se přiblíží na dosah a zase vzdálí? Měl v blízkosti Chany pocit, že jí křivdí. Pohladil ji krátce a rychle. Přivřel oči; mlhavě zahlédl obrysy představ;
pluly křehce jako babí léto po vlnách minulého života; jako kapky deště, kupředu, kam nikdo neviděl. Naděje je kabát a jídlo bláznů. Dřevo visuté hrazdy. Útěcha slabých.
Možnost obratnějších a mladších. Nemohl jí to říci a nemohl tomu uniknout. Neřekla by, že mu přeskočilo?
Vstal. „Musím stejně dolů,“ řekl konečně.
A pak: „Ale ne proto.“
„Vím to,“ odpověděla. Ale trvalo chvilku, než porozuměla.
Dole přešel Šimon kolem stěny s plakátem bez povšimnutí. Plakát připomínal jídlo anebo druhou stranu potravy;
hrůzu před nákazou, která by postihla žalářníky i žalářované. Začíná jídlem a průjmem. Nadějí a iluzí. Co je mezi
tím? Ano, namáhá ho mluvit, ale nenamáhá ho tolik ještě
vzpomínat.
Plášť byl provlhlý; víc ho studil.
Černá a žlutá pod lebkou se zkříženými hnáty, znamení tyfu, ničily jeho chtěnou lhostejnost. Dobře, že se nesvlékl, opakoval si. Nastavil ruce dešti. A pomyslel si, že je
zase čistý a v bezpečí. Do transportu povolali starce z protějšího baráku. Ať se Šimon točil, kam chtěl, vždycky se
zvlhlý papír latríny objevil před ním. Zachvěl se. A vešel
dovnitř.
Jen s námahou odlepoval šlapky, zabalené v hadrech, od
sukovitých dřeváků. Jejich dno bylo plné lepkavého bláta.
• 197 •
Je odolný. Mohl by takhle chodit hodinu. Naslouchal
čvachtavému zvuku. Pak bláto vylil.
Jak se vlekl nahoru k Chaně, dýchal těžce.
„Sedni si docela ke mně,“ řekla. „Zahřeješ se.“
„Zmokl jsem,“ prohodil.
„Nevadí,“ konejšila ho. „Za chvíli uschneš.“ A bezděčně
si kousek odsedla.
„Děkuji,“ řekl. „Dneska prší.“
„Včera taky,“ odpověděla. Vzala Šimonovy ruce do
svých. Měla stejně jako Šimon zvrásnělou kůži, jako jihoamerické zvířátko, které se krunýřem podobá želvě
anebo tvrdé kůži krokodýla, jednorožce anebo hrocha. Co
pro ně přichází s deštěm dobrého?
Jak říkal učitel z Holandska, který odešel na východ
s cukrovkou a poslední injekcí inzulínu: „Nemusím litovat,
že mi nedávají cukr.“ Kdoví co se s ním na východě stalo?
Ano, říkal, německé zásluhy o nás jsou nepochybné: nedávají nemocným cukrovkou cukr. Bohužel ho odebrali
i zdravým... Kdo má žaludeční vředy, nebude si muset stěžovat na nepravidelnost nebo nepřiměřenost stravy. Kdo
má strach z ledvinových kamínků, protože jí přetučnělé
maso, může si ho nechat zajít. Máslo? Co to je? Kde?
Hodně nemocí z přejídání tu odpadne. Z přetučnělosti se
nikomu neucpou cévy, žádné starosti.
„Ticho!“ ozvala se matka Kohnová u protější zdi. „Ještě
spíme.“
„Snad můžeme mluvit,“ odpověděl Šimon. „Už jsem byl
dvakrát dole.“ Překvapila ho pohotovost, síla jeho hlasu.
Trochu to zveličil. Neměl takovou zlost.
Beze slova si vypůjčil Chanin šál. Obalil si boky. Kde měl
ledviny, pocítil píchnutí. Nevadí, pomyslel si. Každého
něco píchá, když je starý. Jeho v ledvinách. A teprve jednou – a od rána, řekl si.
„Zdálo se mi o povodni,“ řekla matka Kohnová.
„O všechno jsme přišli. Byt a věci, na které jsme praco-
• 198 •
vali osmačtyřicet let. Stůl, u kterého jsme seděli; nádobí,
z kterého jsme jedli; sklenice jsme ve zdraví otloukli; lžíce
a příbory, stříbro i alpaka, šaty a boty pro všechny sezóny.
Už se mi to zdá za týden podruhé. Zvedne se velká voda
a vytvoří stěnu jako hradbu, která se na mě žene. Nemůžu
ani věřit, že ještě žiju.“
„Byla to noční můra,“ řekla Chana.
„Jako v jeskyni, kam dávali před tisíci lety nemocné leprou,“ doplnila matka Kohnová. „Nebyla to voda.“ Říkala
pohledem: Jako by platila smlouva, že dokud se člověk nedopustí zločinu, nikdo mu nic neudělá. Od kdy je všechno
trest, bez odměny?
Šimonův soused po levici, vysušený žid z Essenu, který
večer sčítal obyvatele domu, začal přešlapovat u matrace.
Náhle se Essenský zahleděl na louži, která se udělala pod
cípy Šimonova kabátu.
„Ach,“ řekl. „Pořád ještě prší?“
Mžikl. Sňal z očí silná skla s obroučkami a vztyčil paži.
„Vyměním je,“ řekl vzrušeně. „Za chleba.“
„Člověče,“ odpověděla Chana. „Vždyť byste neviděl!“
„A co bych měl pozorovat?“ ozval se staroch. „Nevíte?
Nač bych se koukal? Na vás?“
Šimon se lekl. Možná že nejenom kůží na rukou se podobají jihoamerickému zvířátku. Čím se jim daří hůř a čím
déle, tím jsou zlostnější, netrpělivější a nedůtklivější.
Prosakuje to zvenku i zevnitř, z jednoho do druhého.
Dávají za pravdu tomu, co o nich říkají Němci? Prostupuje
je to, jako by byli nazí, všem na očích, někde na měsíci ve
větrné pustině.
„Nemusí nás ani posílat na východ, stačí nás nechat vyhladovět,“ řekla matka Kohnová.
„Nemají důvod, aby nás zabíjeli,“ řekl Essenský. „Sejdem
ze světa i bez toho: jako padlé stromy, zvětralý mech, prach
ve větru.“
„Nepotřebujou žádný důvod,“ souhlasila matka Kohnová.
• 199 •
„Stačí jim, co jsme. Nebo co podle nich nejsme. Chtějí mít
Evropu bez nás. Judenrein.“
„To nestačí,“ trval na svém Essenský. „Propojilo nás příliš mnoho.“
„Vám ne. Jim ano. Zabíjejí židy, protože jsou židi. Ne za
to, co udělali nebo neudělali. Třídí lidi podle toho, z jaké se
narodili matky. A kdyby nějaký důvod potřebovali, najdou
si ho. Bez vás a beze mě si Evropa poradí.“
„Ale správné to není,“ připustil Essenský, jako by na jeho uznání něco záviselo.
Essenský začal vzlykat. Nejprve tiše, pak nahlas.
Podobalo se to křeči. Hleděl na louži u Šimonovy matrace.
Vplétal do nářku nesouvislá slova. Šimon neporozuměl jedinému, a neshledával proto za nutné žida z Essenu konejšit. Jak mu má rozumět, když si s tím Essenský nedá práci?
„Tady se nedá spát,“ řekla matka Kohnová.
„Už je taky ráno,“ řekl Šimon.
„Mužský by neměli brečet,“ řekla matka Kohnová.
„Nejhorší je, když si to člověk sám dovolí,“ přisvědčil
Šimon.
„Bavím se s vaší paní,“ odsekla matka Kohnová.
„Šimon není prašivý,“ namítla Chana. „Kdo brečí?“
„Řekla jsem to snad o něm?“ ozvala se matka Kohnová.
„Před chvílí byl podruhé dole,“ dodala Chana. „A zmokl.“
„Ale nebrečí,“ řekla matka Kohnová.
„Nebrečte,“ obrátil se Šimon k židovi z Essenu. Nemohli
si zvyknout na zvuk mužského pláče.
„Buďto počítáte nesmysly, nebo se trápíte,“ řekla
Essenskému matka Kohnová. „V Německu jsou všichni takoví. Střílejí nebo naříkají.“
„Už nebrečí,“ řekl Šimon.
„Nebrečel jsem,“ namítl Essenský.
„Brečel,“ trval Šimon na svém.
„Nech ho,“ řekla Chana.
„Nehádejte se,“ řekla matka Kohnová. „Jak se mají staře-
• 200 •
ny a starci bránit holýma rukama? Mají se to učit od Francouzů, Poláků nebo Čechů? Od armád, které se vzdaly bez
výstřelu anebo za dva, čtrnáct nebo devatenáct dní? Jak se
mají bránit děti a kojenci? Kapesním nožem, olověnými
kuličkami, kamením? Pláčem, jako když se batole probudí
a má hlad?“
„Co se s vámi děje?“ zeptala se udiveně Chana. „Proč se
tak rozčilujete? Taky vím, že se musíme bránit. Ale jak?“
„Nevím,“ odpověděla matka Kohnová. „Alespoň každý
sám za sebe, když ne všichni dohromady. Někde uvnitř.“
A pak: „Přijel mi včera syn.“
„Syn?“ zeptal se Šimon. „Vy máte syna?“
„Ano,“ řekla.
„Kolik je mu let?“
„Čtyřicet.“
„Je ještě mladý,“ řekl Šimon. „Za deset let by mu bylo
teprve padesát. Snad si něco vynahradí.“
„Jistě si někoho nebo něco najde,“ řekla matka Kohnová.
„Když to přežije,“ dodala Chana.
Šimon myslel na to, že někdo má ještě syna a je mladší
tím, že ještě někoho má. Oni nemají nikoho, napadlo ho.
Jen on, své tajné představy. Přadénko jako ze zmoklého
hedvábí, smotek, iluzi nebo myšlenku. Něco, co je daleko.
Co je a možná není. Syn matky Kohnové může odejít,
nebo se něco stane. S myšlenkou ne. Může se ztratit, rozpustit nebo vytrvat. Bude se držet svých představ. Co je
a není; co se dá vědět, nebo co nikdo neví.
„Musíte být ráda,“ řekla Chana. „Bože.“
„Nevím,“ odpověděla zase tak neurčitě matka Kohnová.
„Čekala jsem na něho.“
„A splnilo se vám to,“ řekl Šimon. „Přijel.“
„Právě,“ podotkla matka Kohnová.
A Šimon rozuměl. Nemělo se to stát. S nimi všemi se to
nemělo stát.
V poledne přijel plochý pohřební vůz. Někdo z něj uřezal
• 201 •
dřevěné ornamenty a urazil nebesa na pozlacených sloupech. Přivezli potravu a projímadlo.
Plavovlasý kuchař, asi osmnáctiletý, vystavoval nahou
hruď dešti. Přehlížel dvůr z žabího rozhledu. Z bývalého kina udělali nejprve lazaret, potom skladiště modlitebních
knížek. Teď bylo prázdné. Papír vzal zasvé už minulou zimu.
S bílou zástěrou, přepásanou koženým pásem, holýma
chlupatýma rukama naplňoval kuchař nádobí starců.
„Co jste nám přinesl?“ zeptal se Šimon. „Konec války?“
„Vy byste toho chtěl,“ odbyl ho kuchař. „To bych ani nemusel dávat plnou porci. Stačila by vám sběračka.“
Šimon slyšel v kuchařových slovech pohrdání i obranu
něčemu se poddat. Kuchař se vytasil se soudkem krup navíc. Šimon se zarazil. Důstojnost má hlas, jako ho má naděje. V hlase kuchaře nebyla důstojnost. Snad štědrost. Měl
srdce. Měl možnost.
„Měli byste toho dávat hned víc,“ zahučel Šimon.
Kuchař, myslel si, je mladý a silný a nemusí se bát nastuzení, aby nedostal zápal plic. Ale nemá v hlase důstojnost, ačkoli nemá v hlase ani porážku. Má v hlase sytost.
„Tohle jsem pro vás ukradl na vlastní riziko,“ řekl kuchař.
„Mohl jsem si to sníst sám.“
Poodplivl si obloukem přes hlavu Šimona i Essenského.
„Jdem Němcům na ruku,“ řekl kuchař. „Nezdá se vám, že
je to, co chtějí, abychom se tak jevili i sami sobě a nedivili
se, že nás jako zvířata zabijou, s důvodem i bez důvodu?“
Šimon vyšel po schodech nahoru k Chaně. Tak kuchař
rozvažuje o podobných věcech, jako já nebo Chana. Jaký
hlas nebo podobu má naděje? Jaký hlas má sobectví?
Důstojnost, porážka. Jsou někdy němé.
„Dostal jsem pro tebe navíc,“ řekl.
„Kroupy s cukerínem,“ ozvala se matka Kohnová. „Co to
jen v Německu vynalezli.“
„Jsi pašák, Šimone,“ řekla Chana.
• 202 •
Essenský svou porci nejdříve snědl. „Vynalezli jsme tam
i jiné věci,“ řekl.
Už si nasadil brýle. Nedal na Německo dopustit. Pořád by
si myslel, že kálí do vlastního hnízda, a nejen proto, že se
to nemá. Alespoň věděl, co se nedělá.
A Šimon si myslel, že by Essenský neměl všechno
o Německu brát na sebe. A že v hlase Essenského, třebaže
pláče, je důstojnost. V jeho hlase je hlad a strach. Hrůza.
Má hlas plný úzkosti. To je ono. Člověk dává do hlasu svou
duši. Snad je sám hlas duše. Je to duše, která mluví, když
člověk pláče, zoufá si, hrozí, lže nebo naříká.
Nikdo nic neřekl.
„Dali jsme Německu všechno,“ podotkl starý z Essenu.
„Za války mozky i krev.“
„Snad to byla chyba,“ dodal po chvíli. Měl zase výraz člověka, jemuž se ztrácí svět z očí a který se ztrácí světu.
Najednou si Šimon vzpomněl na myšlenku dole
u latríny, kdy byl jen sám a přemýšlel o věcech, které byly
vzdálené, a přece na dotyk. To všechno, co je na hranici
ano a ne, možná, snad, jako chvilička mezi spánkem
a probuzením. Jako rozdíl mezi snem a úsvitem. Mezi pravdou a lží. Mezi nadějí a beznadějí, hodnotou a bezcenností. „Co chcete,“ odbyl Šimon Essenského. „Hitler se neudrží. Válčí proti nim celý svět.“
Měl dojem, že starého potěšil. Sám nevěděl, co to bylo,
co ho to donutilo říct. Naslouchal svému hlasu. Vážil obsah
svých slov. Zahleděl se na svou ruku, očištěnou deštěm; na
prstech si začal v duchu jmenovat věci, které zná a které nezná. Co ví, aniž možná chtěl vědět, a co může, ale nechce,
a co chce a nesmí. Z věcí, jež neznal, tu bylo něco, co bylo
veliké a blízké i vzdálené a důvěrné i cizí. Byl to hlas duše,
tajnosti a naděje. Začal zas rozmotávat své tajné přadénko.
Myslet na to, co je silné, co odolává porážce, bez ohledu na
oběti, a co znamená taky se bránit, je první a poslední povinnost člověka. Nemá to co dělat s věkem nebo silou
• 203 •
a mládím. Je to tajný vzdor, který je v každém člověku.
Schopnost, která žije, i když všechno ostatní odumírá.
Duše, která ho vzdaluje porážce.
Pokud se rozhodne bránit se, převaří se v něm bázeň, ne
možná v odvahu, ale není to už jenom strach. Je to hlas.
Nesmí si ho nechat vzít. Jakou tvář má hlas? Jakou tvář má
porážka? Jakou tvář má svědomí? Jen když ho opustí rozum, má právo smířit se, že ho porazili. Zapomene se na
něj, ale nezapomenou jeho porážku. Na zlomek vteřiny mu
připadla jeho myšlenka jako deštivé slunce. Jen hlad je pořád jen hlad. Nikdo se nenasytí hladem. Nikdo nezmění
hlad v sytost, jen jídlo. Ne myšlenka. Ani svědomí.
„A co když se udrží?“ zeptal se žid z Essenu. „A co když
to vyhraje?“
„Ne,“ řekl Šimon. A myslel si zase, že by to neměl třeba
říkat jen tak, a taky čím se Essenský cítí víc a proč křivda země, kde se narodil, ho bolí citelněji než jeho, Šimona
a Chanu, matku Kohnovou, nebo ostatní. Cítil Essenského
rány jako živé maso. Jak by se sám tvářil a mluvil, co by dělal, třebaže ne tady, narodit se v německé rodině, z jiné než
židovské matky a židovskému otci?
Essenský měl oči člověka, kterého nemůže už přesvědčit.
Propojilo se mu to se vším, na čem mu kdy záleželo nebo
mu mohlo ještě záležet, když to už nebylo. V očích
Essenského se leskly střípky dávné pravdy, než se z ní stala
lež.
„Jak by to mohl vyhrát?“ zeptala se matka Kohnová.
V jejích slovech byl hněv i strach. „Že toho ťulpase
vůbec posloucháte?“
Chana mlčela.
Essenský si bere všechno moc k srdci, usoudil Šimon.
Essenský chytil začátkem podzimu rýmu, kašel a nakonec
zápal plic a mohl být rád; úplně se z toho už nevylíže.
Přidělili mu ošetřovatelku; do nemocnic je už neberou.
Ošetřovatelka vyjedla Essenskému půl polévky dřív, než mu
• 204 •
ji donesla. Když se Essenský uzdravil a zbavil ošetřovatelky
a mohl si dojít pro polévku ke schodišti sám, plavala v esšálku myš.
Essenský už nevěřil kuchařům; a starším bloků ze všech
nejméně. Včera se mu zdálo, že krabice s jeho popelem leží
v bývalém pivovaru, kam je ukládají zřízenci z ověření Rady
starších, podle nařízení z komandantury. Okřikli ho.
Nemohl by si své sny nechat laskavě pro sebe?
Šimon zase přemýšlel o času a pravdě. O hlasu porážky,
hlasu naděje. Byla to jiná pravda, než když si pletl pondělí
s úterým nebo ráno s večerem a soumrak s půlnocí. Možná
že čas je pravda i lež. Čas zbavuje lidi důstojnosti. Někdy.
Ztotožnil si čas a svůj věk, věk všech lidí kolem, včetně své
ženy.
Paměť? Nevyvolávala slzy. Vzpomínky? Vyschly, jako dojdou peníze; jako vysychá koryto řeky, uvadají růže,
hory se ztrácejí v dálce a v mlze. Co bylo v říši minulosti
krásné, zošklivělo. Co bylo jednoduché, je zapletenější; ze
složitého je prosté. Zpěv ptáků, trpkost půlnočního snu
a nebo noční můry před procitnutím. Z radosti je rozčarování. Z klidu hrůza. Z vůně zápach. Z kdysi svěžího masa
a kůže stín těla. Kosti jako špejle, ze síly malátnost. Duše
je zjitřena, jako by neznala smrt, a dotýkala se kromě únavy ještě jiného mládí. Za každé vydechnutí, krajíček tuřínu
nebo lžíci polévky z čočkové náhražky platí z toho, co jim
dávno zabavili. Mohlo se to jen zhoršit. Z každého člověka
se stal terč k zavraždění, k vykrvácení. I za to nejmenší platí časem, který nikomu nepřibývá. Nevěděli, jak to změnit.
Je-li hodnota lidí jen v tom, co mají, byli bezcenní.
Šimon myslel na první válku, v které se vzdávali lidi –
– snad – s pocitem, že za něco umírají. Vyměnil by to s nimi. Tady se mohli přidržet jen naděje na činy jiných. Jejich
poslední účast je naděje, zavěšená jako nebe nad zemí na
naději druhých. Nikomu nepřidá, opustí-li všechny, jako už
všichni opustili jeho.
• 205 •
Myslel na to, kolik lidí už Němci zabili nebo jejichž smrt
zavinili. Lidi v sobě mají sklon k zabíjení.
Pro mnohé je to výbuch vášně, nenávisti nebo pomsty.
Němci zabíjejí podle plánu. Mají zabíjení jako vášeň samu
o sobě, jako se stravuje oheň. Němci nemusí člověka nenávidět. Mohou zabíjet bez nenávisti, vzteku, bez důvodu. I lupič zabíjí pro nějaký důvod. němci zabíjejí pro velikost, kterou dělá z jiných, že se zřekli zabíjení. Jaká myšlenka, povinnost nebo vášeň ženě Němce k zabíjení, která nemá obdoby?
Jako ozvěnu slyšel hlas, který se v něm ptal, proč
k sobě víc nelnou. Nedrží pevněji pohromadě. Proč to
Němcům usnadňují? Myslel na lidi, kteří odešli dobrovolně. Také ti to usnadnili Němcům; asi i sobě.
A zároveň se přistihl, že myslí na první válku tolik, aby
nemusel myslet na tady a teď.
„Válčí proti celému světu,“ řekl Essenský.
„Mám strach sundat si obvaz z kotníku,“ řekla matka
Kohnová.
„Proč?“ zeptala se Chana.
„Nemám to kde umýt. Včera jsem našla pod obvazem
štěnici. Předevčírem pavouka.“
„Snad se to už zahojilo,“ řekla Chana.
„Radši ho nesundám,“ dodala matka Kohnová.
„Přece se nenecháte zaživa sežrat,“ řekla Chana.
Šimon najednou neměl co říct. Myslel si: Neštěstí nespojujem, ale rozděluje lidi. Jsme bez viny, myslel si. Ale být
bez viny ještě neznamená být nevinen. Stýskalo se mu po
hlase, z kterého by zaslechl důstojnost. Naslouchám všemu
a všem, myslel si, ale nic neslyším.
„Šimone,“ zeptala se Chana. „Už ti oschl plášť?“
„Snad,“ odpověděl.
Pak byl zase klid. Mohl se vrátit k tomu, u čeho byl před
okamžikem a ráno u latríny a včera a ve chvílích ticha.
Věděl, že je u Chany a vlastně daleko od ní. Tiskl si bezděčně dlaň k ledvinám.
• 206 •
„Chceš už tu šálu?“ zeptal se potom.
„Nechci,“ odpověděla.
„Vrátím ti ji, jestli chceš,“ opakoval.
„Ne,“ řekla; „nechci.“ A myslela si: válčí s celým světem.
I s nebem. Neříká se – kdo s čím zachází, tím schází? I kdyby se toho už neměli sami dožít? Představila si světadíl –
– Evropu – Judenrein.
Šimonovi byla zima, stejně jako Chaně a jako všem. Přál
si, aby měl vlastnosti ryb, které žijí někde v moři u Labradoru; mají v krvi nebo v mase ochranu proti mrazu; nezmrznou ani mezi ledovými krystaly pod hladinou, mnoho
stupňů pod nulou.
Šimon držel Chanu za ruku. Vyvolávala si v duchu útržky rozhovorů, které končily tichem. Tady, myslela si, byla
už márnice, kostel i generální štáb.
Šimon dychtivě ohledával konečky svých prstů. Musela
si toho všimnout, protože jí už nedržel ruku. Oči se mu pokryly leskem, kterého se lekla. Počítal na prstech spojence.
A na posledním viděl zemi, tak velikou, že ji nemohl srovnat se svými představami jinak než jako medvěda.
Oceňoval Ameriku a obdivoval Anglii. Litoval Francii. Teď
myslel na poslední zem. Viděl ji svým vnitřním zrakem,
z něhož se navenek neobráželo nic než horečný lesk očí –
– jako malého medvídka i jako starého podrážděného dravce. A pak jako medvědí matku, odhodlanou uhájit děti.
Horce a bezděčně sevřel dlaně v pěst. Přestal počítat prsty.
Přál si jen, aby matka medvědice obstála. Nepřítomně rozevřel dlaň. Koukal se na koneček posledního prstu. Taky to
znamená se bránit, myslel si. Taky nevzdat se je obrana.
Nedovolit si zešílet. Pamatovat si. Co bere lidem hlas, co
hlas obsahuje.
„Máš něco s rukama?“ zeptala se Chana.
„Jak to myslíš?“
„Proč se díváš na ruce?“
„Mám prázdné ruce,“ řekl Šimon.
• 207 •
„Vidím, že máš prázdné ruce,“ řekla Chana.
„Ano, mám prázdné ruce,“ souhlasil Šimon.
„Proboha,“ řekla Chana. „Máš prázdné ruce. Jsem ráda.
Nechci, abys byl nemocný.“
Chana se bála. Měl skoro zanícené oči.
„Šimone,“ začala.
„Šimone,“ opakovala.
„Nech mě,“ řekl.
„Šimone, mám strach.“
„Neměj,“ řekl.
„Mám a nevím proč.“
„Neměj.“
„Mám. O tebe.“
„Neměj,“ hučel stále.
A zase bylo ticho.
Essenský se začal vrtět.
„Čekáme na večeři a rozvažeč nikde,“ pronesl. „Jsou dvě
možnosti. Buďto náš dům vynechal, anebo zmeškal.
A pak jsou zase dvě možnosti: že se urazil kvůli soudku
krup, protože jste to neocenil, nebo si myslí, že nám to stačí. A potom jsou ještě dvě možnosti: je na cestě, nebo není
a hojí si čas na naše útraty. A pak...“
„Přestaňte!“ okřikla ho matka Kohnová.
Dodala: „Je to vlastně pravda. Je tma jako o půlnoci
a chlap nikde. Kolik je vlastně hodin?“
„Šimone,“ řekla Chana. „Mám o tebe strach.“
„Proč?“
„Nemám tušení.“
„Třeba dnes ani nepřijde,“ řekla matka Kohnová.
„Můžeš mi věřit,“ řekl Šimon. „Nic se neděje.“
„Bojím se o nás,“ opakovala Chana.
„Slyšeli jste přece,“ řekl Šimon, „že se dnes nesmí na
ulici, protože někdo na baštách kouřil.“
„V poledne tu byli,“ řekl Essenský.
„To ano,“ odpověděl Šimon.
• 208 •
Chtěl se zas vrátit k svým tajným věcem. Chana dorážela.
„Nic se neděje, ale cítím se jako na konci světa.“
„Proč? Co je ti?“
„Dej pokoj,“ řekl. „Nic mi není.“
„Nechci se cítit jako poslední člověk na světě.“
„Nejsi poslední člověk na světě.“
„Podej mi aspoň ruku.“
„Ruku?“
Žid z Essenu sem pohlédl.
„Myslíte, že nás nechají pojít hlady?“ zeptal se Šimona.
„Snad ne,“ řekl Šimon.
„Tady?“ zeptala se Chana.
Pak se k ní přidala matka Kohnová: „Je to možné,
že nepřijedou.“
Šimon náhle zpozorněl.
„Počkejte,“ ozval se. „Zdálo se mi, že na dvoře něco
hrčí.“
„Měl jste tam být,“ řekla matka Kohnová. „A hlídat.“
„Prší,“ řekla Chana. „A je už tma.“
„Přestaňte!“ houkl starý z Essenu.
„Nic tam není,“ řekla Chana.
„Jen vítr,“ zašeptal Essenský. A pokračoval:
Jen vítr pustým krajem šel
a poutník se ho ptal:
Kam letíš, větře, bratře můj?
a němý vítr spěchal dál...
„Je to nesmysl,“ řekl Šimon.
„Spočítejte si to,“ odpověděl Essenský. „je třináctého
a pátek. Nešťastný den. Už asi nepřijedou.“
„Je to nesmysl!“ opakoval Šimon zlostně. „co když je pro
nás – pro něco, co se někde děje, – šťastný? Jak můžete vědět, že už nepřijedou? Jak říkala moje maminka: Zítřek
• 209 •
nepatří nikomu. Na zítra nemá nikdo patent. Musíme mít
trpělivost. Nesmíme se nechat porazit. Je pořád ještě možnost bránit se.“
Chana se lekla. Essenský se začal u zdi modlit.
Šimon pustil znovu z dlaně Chaninu ruku. Šeptal si teď
bezkrevnými rty, že přijdou. A s obavami v sobě potlačil pochybnosti, které ho napadaly, co by se stalo, kdyby nepřišli.
A zase se vracel. Myslel s přivřenýma očima na něco, co bylo tak daleko před ním a kam ho zanášely myšlenky, když se
rozestřelo ticho jako teď. Měl pocit světelných křídel pronikajících tmou. Tenké a kostnaté prsty mu připomínaly zemi,
opředenou něčím, čemu Šimon nerozuměl. Bylo v tom něco
silného i strach; a bylo to temné jako noc, která se blížila,
i světlé jako dnešní rozbřesk u latríny a jako zbytek sil, který
v něm někde dřímal a umíral zároveň; o kterém věděl a který
cítil, protože stačil k tomu, aby to všechno uchopil a sevřel
a ponechal, než to zas ztratí. Přál si, aby medvědice obstála,
protože v ní viděl už jenom matku, a aby lidé odtamtud přišli a byli takoví, jak si představoval medvědí matku.
„Máš prázdné ruce,“ řekla Chana.
„Ano,“ přisvědčil Šimon. „Mám prázdné ruce.“
A v duchu a s pocitem odevzdanosti, jakou předtím neznal, snímal otazník za slovem, které bylo před chvílí ještě
otázkou, zda opravdu přijdou. Mám prázdné ruce, myslel
si. Ano i ne. Prázdné ruce. Myslel na čest člověka, na naději, na hlas a co může obsáhnout, na to, co mu pomůže
umírat stejně, jako mu pomáhalo žít. Žilo to v něm jako poslední, směšné tajemství, kterého se přidržuje. Jeho naděje.
Jeho svědomí. Jeho tajná, ještě neporažená důstojnost.
Snad jenom stín, něco jako prázdné ruce. Prázdné ruce.
Hluboko skrytý, snad ještě neubitý smysl pro povinnost,
kterou má každý vůči všem ostatním a nakonec k sobě.
Tady a teď. Mezi latrínou, pokojem a deštěm, do něhož bude muset odejít. Naslouchal větru a dešti. Hořely mu oči.
Díval se na ruce.
• 210 •
Modlení Essenského bylo nekonečné.
Šimon hladil v duchu stařeckou rukou matku medvědici
a zdálo se mu, že je u něho docela blízko a že má dobré
a moudré a divoké oči a drápy.
Vozík s večerní kávou nejel.
„Už asi nepřijedou,“ řekla Chana.
„Přijedou,“ odpověděl.
„Nemáš hlad, Šimone?“
„Nemám.“
Hleděl oknem do deštivé noci a skrze ni daleko k horám,
jejichž vrcholky ukusovaly z oblak, a ještě dál.
„Nepřijedou,“ řekla Chana.
„Přijedou,“ opakoval Šimon.
Uchopil ji za ruku.
„Mám strach, že nepřijedou,“ řekla Chana.
„Neboj se,“ ujistil ji. „Přijedou.“
„Šimone?“ zeptala se. „Co je s tebou?“
Sklonila hlavu na jeho hruď a pocítila, že jeho plášť je
mokrý.
Stíral ji slzy dlaní. A pak ji hladil dlouho a něžně. Kůže
jeho i její ruky se podobala suchému krunýři jihoamerického zvířátka, které se kůží, na pohled nevzhlednou, brání,
když se nemůže bránit zuby, protože už je staré.
„Budeme čekat, má milá,“ šeptal.
Té noci nemohl usnout – čekal.
• 211 •
Ota B. Kraus
(1921–2000)
Ota B. Kraus
MŮJ BRATR DÝM
II.
Ota B. Kraus se narodil v Praze, před válkou začal studovat reálné
gymnázium (náboženství jej tam vyučoval slavný rabín Gustav Sicher).
Ale už v roce 1942 je Kraus deportován do Terezína a odtud
do Osvětimi-Birkenau. Tam jej čekal úděl opatrovníka na dětském bloku
tzv. rodinného tábora. Byla to už druhá z těchto zdánlivě relativně
humánně vedených komunit, kterou se osvětimští esesáci prezentovali
pro případ návštěvy z civilizovaného světa – první rodinný tábor již byl
kompletně zlikvidován. Ani zde děti nepřežily, někteří z dospělých však
ano, a tak se mohl Kraus vrátit do Prahy a oženit se s dívkou, kterou
potkal právě v Osvětimi. Na FF UK začal studovat filozofii a literaturu.
V roce 1949 Krausovi emigrovali do Izraele. Nejdříve žili v kibucu,
posléze začal Ota Kraus vyučovat angličtinu a literaturu na jedné
z největších středních škol v Izraeli. Nakonec se však věnoval převážně
vlastní spisovatelské činnosti. Ačkoliv po roce 1989 s manželkou
Československo několikrát navštívil, zemřel nakonec v Izraeli.
První Krausova kniha, „Země bez Boha“, vyšla v roce 1948.
Zpracovává spisovatelovy vlastní zážitky z Osvětimi a vynikla
i v poměrně velikém množství této literatury publikované bezprostředně
po válce. Ovšem druhá kniha, týkající se tématu rodinného tábora,
„Můj bratr dým“, si počkala na vydání až do roku 1993; za to mohla
samozřejmě Krausova emigrace. Každodenně ohrožená existence
tzv. dětského bloku a její nevyhnutelný konec jsou tu zpracovány
s časovým odstupem, což má příznivý vliv na umělecké kvality románu.
Další Krausovy knihy se týkají života v Izraeli.
Česky vyšel román z prostředí kibucu, „Vítr z hor“ (1991).
• 214 •
Myšlenka na povstání napadla Alexe Ehrena jaksi sama od
sebe. Byla jako vzduchová bublina, která se najednou začne
vznášet ze dna rybníka, nebo jako hmyz, který se pojednou
vynoří z kukly. Myslel ve skutečnosti na útěk noc co noc,
protože v noci bylo možné všechno, i dostat se v mysli přes
dráty nabité elektřinou, příkop a řetěz stráží se psy. V noci
nebylo nikdy úplně tma, protože reflektory ze strážních věží pročesávaly tábor a na sloupech, mezi kterými byly nataženy dráty, svítila světla na jejich ohnutých vršcích jako veliké hadí oči. Se zavřenýma očima snil Alex o svobodě. Ale
nikdy předtím se neodvážil snít o vzpouře, ozbrojeném boji proti Němcům.
V oné osudné noci nikdo nezamhouřil oka. Dívali se na
karanténní tábor škvírou ve stěně, klečíce na všech čtyřech
jako zvířata. Prvního března dostali vězňové ze zářijového
transportu povolení napsat korespondenční lístek o pětadvaceti slovech, psaných hůlkovým písmem. Týden nato je
zavřeli do bloků a odpoledne je odvedli do karantény, do
šesti bloků na konci tábora. Dovolili jim, aby se volně pohybovali po táboře, a tak mávali ze silnice mezi bloky na
své přátele za dráty sousedního rodinného tábora. Až do jejich přemístění do karantény byli vězňové ze zářijového
transportu na vedoucích místech velitelů bloků, písařů i kuchařů a vězňové z nového transportu pracovali na silnici
nebo kopali příkopy. Po táboře se povídalo, že vězně z karantény pošlou do pracovního tábora. Ale současně se i šeptala znepokojující a otřesná zpráva, že je pošlou do plynu.
• 215 •
Neustále prosakovaly nové zvěsti a jiné odeznívaly jako příliv a odliv moří. Šířily se od ucha k uchu, až umlkly a nahradily je nové.
„U strážní věže kdosi zaslechl, co si Němci povídají.“
„A co říkali?“
„Že je odvezou do Heydebrecku. Do pracovního tábora.“
„Ale Polák Mietek povídal, že není přistaven žádný vlak.
Ani nejsou připraveny vězeňské šaty. Přece by je nepustili
v těchhle hadrech.“
„Dostanou šaty až na místě“
„Tak nač psali?“
„Aby to vypadalo, že jsou ještě naživu, až už budou mrtví,“ mínil Fabian. „Pročpak asi nařídili, aby napsali datum
patnáctého?“
„Kdepak, to je proto, že poštu cenzurují.“
„Před týdnem nařídil německý důstojník Fredymu, veliteli dětského bloku, aby mu sepsal zprávu. Proč by jel důstojník SS až z Berlína jen proto, aby se něco dozvěděl o židovských dětech?“
„Důstojník?“
„Říká se, že to byl sám Obersturmbannführer Eichmann.
Mluvil s Miriam a vzal od ní dopis pro Edelsteina, co byl
předtím starším v ghettu. Možná, že je chce za někoho vyměnit.“
„Vyměnit? Za koho?“
„Třeba za německé válečné zajatce. Nás přece taky neostříhali dohola. A nechali nám civilní šaty.“
Fabian se ušklíbl: „Hadry s červeným pruhem na zádech.“
„Nechali rodiny pohromadě.“
„Aby je poslali do komína společně.“
Někdy Alexe Ehrena ty Fabianovy černé předpovědi unavovaly. Fabian byl drobný mužíček s ostrým nosem a s brýlemi, které se mu podařilo zachránit a pronést sprchami.
Jedno sklo brýlí měl prasklé, ale pečlivě je čistil a leštil, jako by šlo prasklinu odstranit. Snažili se ho umlčet, vyhýbat
• 216 •
se mu, ale v přeplněném bloku to nešlo. Museli se s ním tedy smířit a snášet ho, jako si člověk musí zvyknout na bolavý zub.
Poté, co odvedli vězně ze zářijového transportu do karantény, vypukl v rodinném táboře zmatek. Německý Lagerältester Willy najmenoval nové privilegované osoby
z prosincového transportu, který zůstal v rodinném táboře.
V neděli předtím uspořádal Willy fotbalový zápas na bahnité silnici a z hráčů fotbalové jedenáctky prosincového
transportu vybral nové velitele bloků, kuchaře a předáky
pracovních komand. Jejich manželky jmenoval velitelkami
ženských bloků. Alex Ehren pozoroval nově vybraného velitele bloku, jak chodí po komíně sem a tam a švihá doleva
a doprava holí, odznakem své moci. Byl výborný fotbalista,
robustní chlapec s kšticí světlých vlasů, ze kterých mu padal pramen do čela.
Na svou novou funkci si ještě nezvykl a měl podrážděný
pisklavý hlas. Bít, nebo se nechat bít, pomyslil si, dívaje se
do tváří na kavalcích. Bylo mu sotva osmnáct, a kdyby ho
Willy neudělal velitelem bloku, zašel by při kopání příkopů.
Podíval se na své dřeváky, které brzy vymění za pár opravdových kožených bot. Stal se z něho najednou boháč. Měl
sluhu a ten mu nabere polévku dřív, než rozdělí zbytek mezi ostatní vězně. A za misku polévky si koupí ženskou. Byl
dosud panic, a když pomyslel na dívku, neviděl v duchu
obličej, ani žádný hlas, myslel jen na její ňadra a klín.
A čím déle na to myslel, tím měl horečnatější hlas.
„Ať nikoho ani nenapadne vyjít ven z bloku. Každého,
koho uvidí mimo blok, zastřelí.“
Škvírou pozoroval Alex Ehren modrý kouř nákladních
aut na dřevoplyn v karanténním táboře. Esesáci se pohybovali v houfech a kápové v pruhovaných šatech bušili do
dveří bloků.
„Podívejte se,“ pronesl Beran chraptivým hlasem plným
strachu a obav, „už půjdou z lágru pryč.“
• 217 •
Pruhy světel odhalovaly, jak kápové ženou vězně k náklaďákům. Nebyl to spořádaný odjezd, spíš útěk, aby se vyhnuli holím a tesákům psů vlčáků. Vězňové klopýtali v náhlé záři a otáčeli se doleva a doprava a ohlíželi se po přátelích. Kápové je bili, aby je dostali do těsnějšího houfu.
Jakmile bylo nákladní auto zcela naplněno natěsnanými
muži, ženami a dětmi, zahákli výklopnou desku a ty, co
zbyli, hnali k dalšímu autu. Byly to scény plné chaosu
a zoufalství a Alex Ehren cítil své prudce tlukoucí srdce až
v samém hrdle. Na silnici se octlo opuštěné dítě a kápo je
popadl a podal matce. Jakási žena s rozpuštěnými vlasy jako s temnou svatozáří kolem hlavy se pokusila prorazit
kruhem hlídajících SS. Jeden z nich ji uhodil pažbou pušky
do obličeje a ten se okamžitě zalil rudou krví. Zmatek
a řev se donesl až k místu, kde klečel Alex s okem na škvíře
ve stěně. Do jednolitého zvuku rozpadu a konce se vlilo
startování aut, křik kápů, babylónská změť jazyků, německých rozkazů, štěkání zdivočelých psů. Ale v té směsici zvuků převládal lidský hlas, plný hrůzy a disonance, podobný
vodě, která padá z vysokého útesu. Náklaďáky se rozjely
a karanténní tábor, ozářený reflektory, se začal vyprazdňovat. Na zemi připomínaly tu a tam poztrácené klobouky,
boty a kabáty a občas i dětská hračka, že tam byli ještě před
chvílí lidé.
„Poslouchej,“ napřímil se s úžasem Beran. „Slyšíš? Oni
zpívají!“
Zpod šedých plátěných korb náklaďáků bylo skutečně
slyšet zpěv namačkaných lidí. Nebyl to jeden jediný zpěv,
ale směs tří různých písní, české hymny Kde domov můj,
židovské hymny Hatikvah a komunistické Internacionály.
Každá z těchto písní měla jinou melodii a jinou tóninu
a rytmus. Přesto připadaly Dezovi, profesionálnímu hudebníku, jako fuga s prolínajícími se tématy, slévajícími se
v jednotu a vytvářejícími jakési zvukové crescendo.
Náklaďáky už odjely tak daleko, že Alex přestal vnímat je-
• 218 •
jich motory. Ale zpěv bylo stále slyšet, přestože už také slábl, až připomínal bzučení hmyzu přecházející ve stále vyšší
a vyšší tóniny, jakoby z veliké dálky. A pak už po něm zbyla jen ozvěna ve vědomí a v paměti, jako by jej nevydaly
lidské rty, nýbrž lidská srdce a duše, které se bránily úplnému zapomnění.
Jestli je zabijí, pomyslel si Alex Ehren, nic po nich nezůstane, leda roztrhané boty a ztracená panenka v blátě lágrové silnice. Nebudou mít ani hrob se jménem a my, kdo
jsme slyšeli jako poslední jejich zpěv, budeme mít stejný
osud a také ti, co přijdou po nás. Proměníme se v kouř a nebude nikoho, kdo by si pamatoval, že jsme kdy žili.
Zaplavila ho hrůza z nebytí, z nevyhnutelnosti smrti, z úplného zapomnění, a řekl si, že on zpívat nebude.
To byl onen okamžik, kdy ho napadla myšlenka na odpor. Podobala se bublině stoupající ze dna rybníku nebo
vážce klubající se z kukly. Neměli zbraně, ani organizaci,
ani velitele. Alex byl vyhladovělý a polomrtvý zimou a nošením těžkých kamenů, ale opakoval nahlas znovu a znovu: „Já zpívat nebudu!“
„Nesmysl,“ odporoval Fabian a odtrhl zrak od škvíry.
„Každý nakonec zazpívá. Někdo dřív a jiný později. Až přijde tvůj čas, nic ti nepomůže. Jen se podívej na historii.
Nevím o nikom, kdo neumřel. Dříve nebo později. Tak moc
velký rozdíl v tom zas není.“
Beran, který ovládal matematiku a byl zvyklý pomalému,
ale systematickému myšlení, se položil na kavalci na záda.
„Němci nejsou žádní blázni. Proč by zabíjeli levnou pracovní sílu, když ji mohou využít na práci? Jsou ve válce
a jejich fabriky potřebují dělníky. Nebo jejich pole. Přece by
nás šest měsíců neživili, aby nás pak poslali do komína.“
Obrátil se a zavřel oči. V duchu si vybavil svou ženu, její krk a břicho a okamžiky, kdy byli spolu. Vzali se ve spěchu, když ho povolali do transportu na východ. Aby zůstali spolu, musela se dát Soňa taky zařadit do transportu.
• 219 •
Jiná možnost nebyla. Byli každý v jiném bloku, ale scházeli se spolu po práci na táborové silnici. Myslel na ni s něžností. Když mu večer přinesla pod kabátem ešus s polévkou,
zůstávali spolu a povídali si o budoucnosti. Jaký si najdou
byt, jaké obrázky si pověsí na zeď a co Soňa uvaří. Zatímco
Beran jedl polévku, stála Soňa se sklopenou hlavou, aby jí
déšť nešlehal do tváře. Nosila sudy s polévkou a směla si je
vyškrábat, než je odevzdala do kuchyně. Byla to namáhavá
práce. Ženy nosily těžké sudy na dřevěných tyčích s popruhy kolem krku. Klopýtaly po kluzké blátivé silnici od bloku
k bloku, ráno s kalnou náhražkou čaje, v poledne s polévkou a večer opět s náhražkou čaje. Soňa zvedala s velikým
úsilím dřeváky ztěžklé nalepeným blátem, déšť jí stékal po
tváři, unavená a s rozbolavělým tělem. Ale těšila se na večer, až přinese Beranovi ešus studené polévky vyškrabané ze
dna a ze stěn sudu.
Občas měla šťastný den. To když našla na dně sudu kus
tuřínu nebo bramboru. Ale některé ženy byly jako supi
a zmocnily se tuřínu dřív. Beran jedl polévku, chráněn jejím tělem před větrem. V této intimní chvíli u stěny bloku
mu položila ruku na zápěstí. Věděla o sobě, že má plochou
hruď, řídké vlasy a silný nos, ale v té chvíli se jí zdálo, že je
krásná. Dotek jejích rukou vytvářel mezi nimi láskyplné
pouto. Byl to jen lehounký dotek, jako dotek motýlího
křídla, protože v táboře nesměli být muži pohromadě se ženami. Ji však tento dotek uklidňoval a posiloval, jako by
jím přecházela do její krve jeho síla.
„Jednou,“ řekl Beran pomalu a tiše, „bude po válce.
Povídá se, že Němce zastavili u Stalingradu.“
Soňa si sama nikdy nevzala z polévky ani sousto.
Vyškrabovala ji ze dna a stěn sudu jen pro něho. Někdy
dokonce, když toho v sudu zbylo málo, přidávala mu ze
svého hladového přídělu. Dívala se s potěšením, jak jí.
Připadalo jí, že právě tehdy patří jenoma jenom jí a nikomu jinému.
• 220 •
Ona noc náklaďáků vnesla mezi vězně, kteří byli ještě naživu, obrovský zmatek. Nevěděli, kolik jich ze zářijového
transportu vlastně odvezli. Ale Rudi, slovenský písař, viděl
seznamy a řekl v dětském bloku Alexu Ehrenovi:
„Číslo se vždycky ví. Němci si potrpí na přesnost a
o všem se vedou písemné záznamy. Do Heydebrecku odjeli
3 792 vězni.“
Pokusil se o úsměv, ale oči měl smutné.
„Říká se, že do Heydebrecku, ale SS se nedá věřit.“
Byl mladý, měl mohutnou šíji a široká ramena.
Vzpomněl si na svou přítelkyni, na onu dívku, která se pokusila vrhnout se na jednoho z vojáků, než ji zabijí. Snažil
se ji zachránit, ale proti hlídkám se postavila jen hrstka vězňů a ty utloukli k smrti.
„Nemá smysl bojovat,“ řekl, moudřejší o tento marný
pokus, „nemá to smysl. Dá se jedině utéct.“
„Jak může někdo utéct?“ Alex Ehren se podíval směrem
ke drátům, příkopu a strážní věži.
„Jednou ti to předvedu,“ usmál se písař.
Alex Ehren se s Fabianem a s Bernem dostali do prázdného bloku a našli tam hromadu přikrývek. Jednu si Alex
omotal kolem těla a měkká, přiléhavá přikrývka mu přinesla radost z tepla a z pocitu nezvyklého pohodlí. Nevadilo
mu vůbec, že si podržela teplo i pach svého bývalého majitele. Napadlo ho, že ten, komu patřila, třeba ještě žije a že
by mohl ráno přijít a přihlásit se o svůj majetek. Přidržel si
měkkou látku na prsou. Nechtěl se s ní rozloučit. Zároveň
si poděšeně uvědomoval, že nemá zábran a že k mrtvému
bývalému majiteli nic necítí, ani účast s jeho bolestí. Co
jsem zač, pomyslel si, člověk, zrůda nebo kámen? Co bych
mu asi řekl, kdyby se najednou objevil vedle mne?
„Nepřijde," řekl Fabian. „Mrtví nikam nechodí.“
Asi týden trvalo v táboře ovzduší jakési opuštěnosti.
Chtělo to zvyknout si na dostatek místa na kavalcích, na
teplo holandských přikrývek, na nového velitele bloku i na
• 221 •
poloprázdnou latrínu, kde dříve Alex netrpělivě přešlapoval
ve frontě, až se uprázdní nějaká díra.
„Dokud můžeš, tak si ber,“ nabádal ho Fabian. „Kus chleba, deku, lepší práci. Jak dlouho nás ještě nechají naživu?
Týden, měsíc, nebo snad rok? Ať tak či tak, život je moc
krátký na to, aby ho člověk prožil jen samým trápením.
Nač by ses ohlížel na své lepší já? Žádné horší a lepší já stejně není, je jen jedno a musíš pro ně chtít všecko nejlepší jako pro zhýčkané děcko. Dokud žiješ. Nelam si hlavu tím, že
ta deka patřila mrtvému. Co na tom sejde? Záleží jen na
tom zůstat naživu. Co je špatného na tom chovat se jako
lump, ale zůstat přitom naživu? Až umřeš, nikdo ani nevzdechne, jestli jsi byl anděl, nebo hajzl. Svědomí?
Morálka? Ani nápad! Jen se podívej na matku přírodu. Ukaž
mi poctivou krysu, vlka, který má slitování, nebo dobráckého supa. Nebo strom. Rostou a čerta starýho se starají,
jestli svými kořeny nedusí sedmikrásky. Ohledy a čest jsou
výmysly slabochů. Nešels nikdy lesem? Nahoře zelené
vrcholky a dole hřbitov. Proč bys měl být jiný než strom?
Žít, nebo umřít. Silnější zvítězí. Radši budu strom než
mrtvá konvalinka. Čestná, skromná, ale mrtvá.“
Vzpomněl si na otce. Zemřel, když on byl ještě dítě, čtyřleté nebo pětileté, už si přesně nepamatoval. Vyrostl v sirotčinci a tam se naučil, co dělat, aby člověk přežil.
Naklonil se dopředu, jako by odhaloval důležité tajemství.
„Využij příležitosti. Je to sice hnusná díra ten lágr, ale je
určitým způsobem lepší než ten svět kolem. Němci z nás
udělali aspoň lidi, co si jsou úplně rovni. Kouř z boháčů
smrdí stejně jako ze žebráků.“
Byla to dlouhá řeč a sám Fabian pocítil rozpaky nad tím,
jak se rozpovídal. Sundal si brýle a začal si čistit prasklé sklo.
„Každý svýho tátu někdy nenávidí,“ vmísil se Beran. Byl
vysoký a urostlý a chodil, jako by měl hlavu a krk o krok
před tělem. Ale zároveň byl jemný a dovedl trpělivě naslouchat jiným.
• 222 •
Den nato v poledne chytil Fabian Alexe Ehrena za rukáv.
„Na dětském bloku hledají lidi. Možná, že jsem prevít, ale
na kamarády nezapomínám. Stejně jsi ty deky objevil ty,“
zasmál se.
Dětský blok byl jediný svého druhu v celé Osvětimi. Žádný podobný nebyl ani v Buně ani v Monovicích, ba ani
v ústředním lágru, kde byly baráky z poctivých červených
cihel a měly skutečná okna. V osvětimském komplexu bylo
mnoho různých lágrů a taky cikánský tábor a ženský tábor,
kde děti spaly ve zvláštních blocích, než je poslali do plynu. Ale dětský blok v rodinném táboře v Birkenau byl jediný svého druhu. Děti tam přes den trávily svůj čas s učiteli
a sestrami. Mietek, který byl v koncentračních táborech od
prohrané polské války, tvrdil s jistotou, že nic podobného
dětskému bloku není na celém území, které Němci dobyli,
od rozsáhlých pustin Sovětského svazu až po pouště v Libyi
v Africe a až po Estonsko a Litvu v Pobaltí.
Dětský blok otevřeli v září, tři měsíce předtím, než přijel
Alex Ehren do rodinného tábora. Dr. Mengele nařídil, aby
v posledním bloku z řady bylo středisko pro děti, a udělal
Fredyho velitelem. Arno Böhm, staršina tábora z řad vězňů,
byl odsouzený zločinec se zeleným trojúhelníkem na vězeňské blůze. Když přišel do dětského bloku, podíval se na
děti a udiveně mlaskl jazykem.
„Proč mají mít Židi taková práva?“ Přejel si rozpačitě dlaní po vyholené lebce a zakroutil hlavou v údivu, proč se
s českým transportem zachází jinak než s jinými. Jako odsouzený Němec se těšil důvěře vojáků, ale ani ti mu nedovedli vysvětlit, proč Židy z Terezína neoholili, proč nosí civilní šaty a proč neprošli selekcí.
V prosinci přijel do rodinného tábora nový transport, asi
pět tisíc vězňů, a tábor byl znovu přeplněn. Dětí pak bylo
574 a doktor dovolil Fredymu druhý blok jako jakousi školku pro děti předškolního věku.
Mietek, polský pokrývač, se spřátelil s jednou ze sester
• 223 •
a docházel do bloku obden. Usedal na komín, který se táhl
středem bloku, pruhovanou čepici posunutou do týla, a pozoroval děti. Vyvolávaly v něm vzpomínky na rodnou vesnici a býval z toho naměkko.
„Tady jinde moc dětí není.“ Lámal si nad tou záhadou
hlavu a nevěřícně jí kroutil. Byl starý koncentráčník a věděl
ze zkušeností, že polské, ruské, francouzské a řecké děti šly
do plynu hned po příjezdu do lágru. Musí přece existovat
důvod, proč nechali Němci české děti naživu. Ale jaký je to
důvod, nikdo nevěděl.
Občas spravoval střechu v táboře, kterému se říkalo
Kanada. Tam se ukládala zavazadla uloupená novým transportům, a tak mohl přinášet dětem drobné dárky: vajíčko,
jablko nebo dokonce potrhanou knížku.
„Určitě musejí mít nějaký plán,“ říkával Fredymu. „Třeba
vás jednou vymění za zlato, máslo nebo sardinky. Dneska
jste tady a třeba už zítra budete na cestě do Švýcarska.“
Do dětského bloku se přicházeli podívat i němečtí důstojníci a dr. Mengele na děti občas promluvil.
Dotkl se hlavy malého děvčátka rukavicí z šedé vepřovice.
„Říkej mi strýčku," řekl svým vysokým hlasem a pak postoupil o krok k Fredymu. Vycházel s ním dobře, protože
Fredy, velitel dětského bloku a mládeže, pocházel z Cách,
mluvil německy jako rodilý Němec a srážel po vojensku paty. Žid, ale skoro člověk, myslíval si dr. Mengele. Rozhodně
se podobá člověku víc než odsouzení Poláci nebo cikáni
v táboře D. Zadíval se na mužova široká ramena, ostrý nos
a silný zátylek. Možná, že má v žilách i trochu árijské krve.
Škoda, že nemůže sestavit jeho genealogickou tabulku.
Jednou si ho možná přeměřím, uvažoval dále. Podlouhlá
lebka, držení těla a proporce končetin nejsou přece židovské! Ale vzápětí tuto myšlenku zavrhl. Nechtěl se rozptylovat a chtěl zůstat u svého výzkumu plodnosti. Bylo by stejně trapné, přesvědčoval v duchu sama sebe, chtít, aby se
Fredy vysvlékl donaha, a aby mu prohlížel lebku, ušní bolt-
• 224 •
ce a pohlavní úd. Zauvažoval dokonce nad tím, jak by mohl Fredyho vyreklamovat z transportu odsouzeného na
smrt, ale rozhodl se, že to neudělá. Zachránil naopak tři lékaře z tohoto transportu a lékárníka, za kterého neměl na
nemocničním bloku náhradu.
Po zplynování zářijového transportu bylo zapotřebí
nových učitelů pro dětský blok. Nový velitel bloku
Himmelblau si vybral Fabiana, Berana a Alexe Ehrena, kterého znal už z ghetta.
Hovořil k nim svou hroznou češtinou a kýval při tom
hlavou jako veliký bernardýn.
„Má to svoje pro i proti,“ řekl. „Nesmí se tady mluvit
o komínu. Budeme dělat, jako že tu zůstaneme až do konce
války a pak že se vrátíme domů. Nesmíme děti učit,“ zvedl
do výše pokřivený ukazovák, „Němci nám školu zakázali.“
„Jestliže je nesmíme učit,“ namítla Marta Felixová,“ tak
co s nimi budu dělat?“ Bylo jí pětatřicet a Himmelblau si ji
vybral proto, že byla univerzitní profesorka. Uměla francouzsky a rusky.
„To je věcí, co já jim napovídám.“ Podíval se na skupinku a pokusil se pousmát koutkem úst, zatímco druhý mu
zůstal smutně svěšený. „Přece si nemůžete ani pamatovat
všechna nařízení. Kdo může zjistit, kde končí hra a kde začíná učení? Někdy je hra nejlepší způsob učení a učení zase hra.“
Pro Himmelblaua bylo v češtině příliš mnoho pravidel
a on si pletl mužské a ženské koncovky, a dokonce občas
zaměňoval obojí za koncovky středního rodu.
„Hrozná řeč," vzdychal, „tu se přece nemůže nikdo naučit! Jak byste mohli vědět, co je učení a co je hra?“
Himmelblau byl Fredyho zástupce, dokud Fredy žil. Byl
úplně jiný než tělocvikář Fredy, který okouzloval chlapce
a srážel po vojensku paty, když přišel na návštěvu SS
Obersturmbannführer Eichmann. Fredy byl uhlazený, elegantní, oslnivá osobnost, ale celé břímě denní rutiny nesl
• 225 •
na svých bedrech Himmelblau. Staral se o služby prováděné chlapci a dívkami, počítal děti před večerním apelem,
vedl statistiku a krájel dětem přidělený chléb.
Jeden z učitelů, komunista Felsen, tvářící se spiklenecky,
se s ostatními bavil jen zřídkakdy.
„Fredy?“ ušklíbl se přes rameno. „Mýdlo, co hodně pění,
ale nesmyje špínu.“
„A Himmelblau?“
„Kdo ví?“ Felsen si dával bedlivý pozor, aby se nedal zaplést do sporu, protože v sobě nosil jakési tajemství jako nenarozené dítě.
„Uvidíme, až přijde jeho čas.“ Zatáhl krk do límce jako
želva do krunýře a odešel. Neměl vlastní „třídu“, ale chodil
od skupiny ke skupině a povídal o dějinách a o politice.
V pondělí se vždycky obklopil skupinkou větších dětí a společně vyráběli plakát se zprávami a věšeli jej na stěnu bloku. Děti tomu říkaly noviny a četly je chtivě, jako by je tiskla a vydávala opravdová redakce.
Alex Ehren nepochyboval o tom, že Fredy nežije.
Existoval svědek, ošetřovatel, jeden z těch, které doktor SS
vyreklamoval z transportu do plynu.
„Vzal moc prášků,“ tvrdil. „Když jsem ho viděl naposled,
ještě žil, ale bez účinné lékařské pomoci už nemohl nabýt
vědomí.“
Fredy měl i v karanténě vlastní kumbál, jako by si měl zachovat svá privilegia i na onom světě.
„Možnost by tady ještě stále byla,“ mínil slovenský písař. „Měl spojení s hlavním táborem v Osvětimi a věděl
o tom, že byl transport určen do plynu.“
„Jaká možnost?“
„Zaútočit na stráže a sebrat jim samopaly. Proběhnout
branou a utíkat pryč. Ty, Fredy, bys měl dát v pravý čas znamení.“
„Ze strážních věží nás všechny postřílejí.“
• 226 •
„Nepostřílejí, jestli se vám povede včas vylézt na věže.“
„Proč nevěřit, že nás pošlou do Heydebrecku? Kolik dětí
by to odneslo, kdybychom se pokusili o útěk?“ dotkl se rukou píšťalky na krku, symbolu své autority.
„Někomu z vás by se podařilo dostat se až do hor na
Slovensku. Ale jestli se ani nepokusíte postavit se proti nim,
nemá naději vůbec nikdo z vás.“
Písař měl děvče v jednom z bloků a byl by mu hrozně rád
zachránil život. Podíval se na velitele dětského bloku a na
píšťalku. Byl jediný, koho by ostatní poslechli.
„Kdybyste začali vzpouru, možná že by se přidaly i další
lágry. Kdo ví, až kam by to došlo.“
„Musím si to rozmyslet,“ odpověděl Fredy. „Vrať se tak
asi za hodinu, za dvě. Než se setmí.“
Nedovedl se rozhodnout. Věřil písaři, že je transport odsouzen k smrti. Zároveň si však byl jist, že on sám se zachrání. Že je výjimka, protože ho Obersturmbannführer
Eichmann potřebuje. Nevěděl proč, jen to, že rodinný tábor
nezřídili jen tak proniczanic. Možná, že pošlou některé vězně do jiných táborů, možná, že hodně vězňů zabijí, ale
tábor zůstane. A dokud potrvá rodinný tábor, budou ho
Němci potřebovat. Důstojník SS byl s jeho zprávou o dětech přece spokojen. Povolil jim větší příděly jídla, dovolil,
aby sportovaly za bloky pod jeho velením, a ponechal jim
i slušné oblečení. Složil Fredyho zprávu, zastrčil si ji do náprsní tašky a pokýval uznale hlavou.
„Dobrá práce, veliteli mládeže.“ Eichmann si zprávu sice
převzal, ale dával si dobrý pozor, aby se nedostal k Židovi
do přílišné blízkosti nebo aby se nedotkl jeho šatů.
„Dostaneš za to svou odměnu.“
Jakápak jiná odměna by to mohla být než život, přemítal Fredy na kavalci. Otevřenými dveřmi slyšel vyvolávat
čísla vězňů vyreklamovaných z transportu. Dvojčata pro
Mengeleho, nemocniční štáb, milenku táborového kápa.
Věděl, že teď uslyší číst své číslo. Vyšel z bloku a postavil se
• 227 •
na táborovou silnici. Vyhlížel písaře. Už se sice opozdil, ale
nakonec musí přijít. Musí přijít, určitě přijde. Cožpak mu to
neslíbil Eichmann, důstojník SS s vzezřením účetního, a nekývl hlavou? Ale dodrží i slovo dané Fredymu? Židovi?
Věděl o zvláštním zvráceném smyslu Němců pro humor,
o jejich lstivosti a krutosti, kterou provázeli porušováním
svých slibů. Znal je dobře, protože chodil do stejných škol
jako oni a stejně jako oni naslouchal týmž mýtům a pohádkám, plným krve a teroru. Eichmann byl v Berlíně a třeba už na něho dávno zapomněl. Nebo to byl jeho osobitý
žert? Slíbit, využít a poslat na smrt? Naděje se mu začala pomalu proměňovat v postupující zoufalství. Ulehl znovu na
kavalec a beznaděj ho úplně zaplavila.
Má poslechnout písaře a dát povel ke vzpouře? Děti ho
zbožňovaly. Stačilo by zapískat a šly by bez rozmýšlení za
ním a možná, že by se přidali i dospělí. Ale jaký by mělo
smysl postavit se vojákům, armádě se samopaly a obrněnými vozy? Šířily se pověsti o povstání ve varšavském ghettu,
kde se vzbouřenci drželi několik neděl. Ale nakonec je přece
všechny dostali a upálili je ve sklepích. Fredymu bylo líto, že
děti musí zemřít, ale ještě větší lítost ho zavalila nad sebou
samým, nad svou dokonalou postavou, nade dny, které mu
nebude dovoleno prožít. Znovu vstal a vyšel na silnici.
Zeptal se jiného písaře a dokonce i německého strážného,
kterého znal jako častého hosta v dětském bloku, ale nikdo
pro něho neměl vzkaz. Vrátil se do bloku a do svého kumbálu, dočista ochromen, neschopen pohybu ani myšlení.
Za hodinu se postavil na nohy a vyhledal lékaře.
„Rozhodl jsem se,“ řekl mu. „Jakmile se setmí, dám znamení. Ale potřebuju prášek na uklidnění.“
Ve dne to vypadalo v karanténním táboře tak, jako by
bylo všechno obvyklé, jako kdykoli jindy. Lidé se setkávali
mimo bloky a učitelé hráli s dětmi hry. V poledne dostali
polévku. Někteří vězni postávali u příkopu a bavili se s přáteli za dráty v rodinném táboře.
• 228 •
Tři lékaři a lékárník stáli ve skupince stranou od ostatních. Také jim slíbil lékař SS Mengele, že je vyreklamuje
z transportu. V písárně už měli jejich čísla, a než nastane
noc, vrátí se do nemocničního bloku. Lékař se podíval
Fredymu do očí a na jeho třesoucí se ruce a pokroucená ústa. Pohrával si s píšťalkou na krku. Mohl na ni kdykoli zapískat. Vzpoura by byla šílenstvím, pomyslil si lékař.
Znamenala by smrt pro všechny, nejen pro vězně v tomhle
transportu, ale i pro ty, kteří zůstali v rodinném táboře, a taky pro osazenstvo nemocničního bloku se všemi lékaři
a sestrami. Kdyby dal Fredy povel k povstání, nemá nikdo
naději. Je zřejmě zcela v zajetí šíleného strachu, neschopen
reálně uvažovat. Jestliže ho něco nezarazí, zahyne s ostatními i lékař sám.
„Dám ti něco na uklidnění,“ řekl mu a obrátil se na lékárníka. „Sedativum.“
Přestože byl zoufalý nedostatek léků, měli malou zásobu
prášků na utišení bolesti.
„Prášek na spaní?“
Lékárník mu podal lahvičku s prášky. Lékař si vsypal obsah lahvičky do dlaně a rychle ji sevřel. Zbylo mu trochu
studeného čaje v ešusu. Vsypal do něho prášky a kroužil nádobou, až se rozpustily a ztratily v kalném nápoji. Ostatní
mlčky přihlíželi.
Jako v mlze zpozoroval Fredy chlapce, který postával
u dveří. Byl jako malý psík dychtící plnit jakékoli rozkazy
svého pána. Fredy mu pokynul, aby přistoupil blíž, a položil mu ruku na hubené ramínko. Bylo mu na zvracení, ale
neměl co zvrátit a prázdný žaludek nezareagoval.
„Řekni Himmelblauovi, ať mi pošle něco k jídlu.“ Mluvil
ztěžka ospalým hlasem. Chlapec mu sotva rozuměl. Bál se
usnout, protože si uvědomoval, že musí ještě cosi udělat
předtím, než usne. Byla půlnoc a ještě stále čas na to, aby
zapískal.
V dětském bloku bylo vždycky něco k jídlu. Děti dostávaly
• 229 •
balíčky, jejichž adresáti zemřeli hladem nebo na průjmy
nebo na některou z infekčních chorob, které v lágru jen bujely. Sestra Miriam sbírala drobty a vařila z nich pro děti
hustou polévku. Milovaly sladkou břečku a vylizovaly ešusy, až se leskly čistotou.
Chlapec se pokoušel o předání poselství třikrát. Voják na
stráži mu vždycky nařídil, aby odešel, a namířil na něho.
Ale chlapec se nedal a vracel se znovu a znovu, pokaždé
ukryt za jiným blokem, až se mu podařilo dostat se až k drátěnému plotu. Voják na stráži ho sice znovu zpozoroval, ale
nevystřelil. Věděl, že chlapce stejně čeká zanedlouho smrt,
a měl rozkaz Židy nepostrašit, aby se neproměnili v masu
vyděšenou až k nepříčetnosti.
Nová sestra v dětském bloku míchala směsí, až zhoustla,
a pak ji nalila do ešusu. Myslela si, že má Fredy potřebu nasytit se, aby byl schopen hrozného činu. Zároveň si však
uvědomovala, že i v zajetí má člověk svobodu určité volby.
Mezi životem a smrtí. Himmelblau poslal šestiletého chlapce Neugeborena, aby doručil jídlo. Neugeboren slezl do příkopu a podstrčil ešus šťastně pod dráty. Dívali se na něho,
jak opatrně manévruje ešusem a naklání ho doprava a doleva, aby se nedotkl nabitých drátů, protože by na nich zůstal viset, pokroucený a se zčernalými spáleninami.
Slovenský písař se vrátil do karantény brzy odpoledne.
Byl počátek března a SS, jak věděl, svolají apel, jakmile začne slunce zapadat.
„Vzbuď se,“ zatřásl Fredymu ramenem. „Mluvil jsem s lidmi z podzemního hnutí. Není přistaven žádný vlak. Jediná
možnost je postavit se na odpor. Za hodinu bude ta pravá
chvíle.“
Naklonil se nad spícím. Fredy spal hlubokým spánkem
a dýchal těžce a namáhavě a rty se mu třásly.
Písař byl chvíli v pokušení vzít mu píšťalku a sám zapískat. Stáhl se však a poslal spojku pro lékaře. Ten ohmatal
Fredymu puls a nadzdvihl mu malíčkem oční víčko.
• 230 •
„Nač ho budit?“ Lékař očekával netrpělivě chvíli, kdy se
dostane z karantény. „Je přiotrávený. Spolykal moc prášků.
Za normálních okolností bych se pokusil dostat ho z toho.
Možná, že by se to povedlo. Ale tady? K čemu by to bylo?
Ať radši umře ve spánku.“
„Ale on měl před sebou ještě určitou povinnost.“
Lékař se zahleděl na zbrázděnou tvář pod sebou.
„Už nemá žádnou povinnost. Pošlu sem nosítka.“
Odmlčel se a pak dodal: „Učili mě zachraňovat živé, ne
mrtvé.“
Zaslechl, že venku volají jeho číslo, a tak vyšel z bloku,
následován písařem. Spáč zůstal uvnitř. A s ním ešus a malý chlapec na stráži u dveří.
III.
Na svůj věk byly děti malé. Byly bledé a podvyživené.
Některé z nich, třeba Adam Landau, Bubeník nebo Majda,
už byly v lágrech třetí rok. Polovina dětí ze skupiny Alexe
Ehrena odešla do Heydebrecku, nebo tam, kam je poslali,
takže mu jich zbylo jen dvanáct. Měly najednou tolik stoliček a židliček, že mohly na židličce sedět a položit si na stoličku výkres nebo polévku. Předtím tam bylo tak málo místa, že některé z nich musely sedět na zemi. Ve světle, které
probleskovalo škvírami pod střechou, vypadaly jako malé
žáby. Děti neměly na šatech kapsy. Ty jim odtrhli a díry zašili, než jim šaty vůbec vydali. Nosily ešusy na provázku
místo na řemeni a lžíce si zastrkávaly do knoflíkových dírek. Ostatní majetek, krajíc chleba, zlomený hřeben nebo
střípek skla, si zabalovaly do hadříků a schovávaly za košile. Zpočátku se smály jedno druhému, jak vypadají. Kluci
měli na hlavách pánské klobouky s uřezanými okraji a dívky vláčely kabáty až na paty. Každé z nich vypadalo jako
krutý žert, jako karikatura své dřívější podoby, jako obraz
• 231 •
v pokřiveném zrcadle. Ale protože směšně vypadaly všechny, zvykly si na to a už se sobě navzájem přestaly posmívat.
Někdy provozovaly výměnný obchod s kusy oděvu, s ukořistěným sakem nebo košilí nebo onucí do dřeváků.
Chlapci se však nikdy nezbavovali klobouků, protože s nimi Himmelblau ráno a večer nacvičoval „Mützen ab!“
a „Mützen auf!“ Stál před nimi a drezíroval je v sundávání
a nasazování klobouků (i když zněl oficiální povel „čepice“), až se zdokonalili tak, že byli jako jedno tělo a ruce se
jim zdvihaly a klesaly v jediném ostrém švihu. Přesto nepřestával Himmelblau s drezúrou. Jakmile se totiž objevil
Blockführer SS a Foltýn, chlapec stojící na stráži, zařval:
„Achtung! Achtung!“ museli všichni, od čtrnáctiletých až
po ty nejmenší, strhnout co měli na hlavách a postavit se
do pozoru.
Denně byly dva apely, ráno a večer. Večerní sčítání bylo
horší, protože vězni byli vyčerpáni těžkou denní dřinou,
a někteří nemocní se zhroutili a starší umírali. Táborový
kápo bil kolem sebe železnou trubkou s řetězem a dráty na
konci a vězni vyhánění z bloků službami klopýtali ve zmatku a strachu a řadili se do pětic. Ve dnech, kdy byl mráz nejkrutější, směly děti mít apel v bloku, kde byly chráněny
před deštěm a větrem. Někdy se stalo, že dítě zaslechlo zvonění na apel pozdě nebo je přeslechlo, usnulo na kavalci
nebo bylo zaujato hrou v koutě bloku. Himmelblau zodpovídal za správný počet dětí a před každým apelem ho svíraly žaludeční křeče. Proto sčítával děti i během dne, ale pokaždé to vypadalo, že se jejich počet změnil. Napočítal buď
o dvě víc, nebo o jedno míň, a tak začínal znovu a znovu.
V noci se probouzel zalit studeným potem a ráno vyměňoval s Juliem Abelesem svůj příděl chleba za špetku tabáku.
Ubalil si cigaretu a zapřísahal se, že to je ta poslední. Že zítra se svou vášní definitivně skoncuje. Přitom dobře věděl,
že je jeho touha po tabáku silnější než jeho vůle a že by bez
cigarety nervově nevydržel další apel.
• 232 •
Dětem Alexe Ehrena bylo sotva osm. Byly nepořádné, divoké a udržet je pohromadě bylo velice nesnadné. Když je
vzal na vycházku po táboře, rozběhly se jako kapky rtuti,
nakukovaly do bloků, praly se a křičely, až vyběhl hrbatý
Lagerkapo ze svého kumbálu, pohrozil jim holí a zahuhlal:
„Co se to tu, ksakru, děje? Nemůžeš naučit ty spratky, aby
dali pokoj? Mám je přetáhnout holí?“ ale když viděl, jak se
zarazily a polekaly, zasmál se, protože jeden z chlapců,
Adam Landau, mu přirostl k srdci.
Aby si udržel jejich pozornost, vymyslil si Alex Ehren hru
na paměť. Byli cestovatelé v amazonské džungli, chystali se
na severní pól nebo se vydávali do afrického pralesa.
„Až se vrátíme,“ řekl jim, „nakreslíme mapu. Nikdo před
námi se do těchto míst ještě nedostal. Tak dávejte pozor
a dobře si všechno zapamatujte.“
Rozdělil je do skupin. Vítězi byli ti, kdo si zapamatovali
nejvíc podrobností. Děti hru milovaly a zanedlouho měl
Alex Ehren mapu celého tábora i s rozměry, které vcelku
odpovídaly skutečnosti.
„Schovej ji,“ řekl mu komunista Felsen a podíval se na ni
pozorně. „Jednou se může hodit.“
„Hodit? K čemu?“
Ale Felsen jenom zabořil krk do límce a neodpověděl.
Často odcházel z dětského bloku kamsi pryč a Líza, které říkali Pomněnka pro modré studánky jejích očí, musela za
něho zaskakovat a vyučovat dějepis.
Český rodinný tábor B II b byl 600 metrů dlouhý a 130
metrů široký jako všechny lágry v Birkenau. Podél táborové
silnice, která vedla středem tábora, stály 32 baráky, po 16
po každé straně silnice. V jednom byla kuchyně, v jiném písárna, v dalším sklad oděvů a na vzdáleném konci od vstupní brány byla nemocnice a naproti ní dětský blok. Byly tam
také tři latríny, v každé asi po 120 dírách, a dvě umývárny
se čtyřmi koryty za vlnitého plechu. Dvě řady bloků, oddělené na jedné straně silnicí, oddělovaly na druhé straně
• 233 •
ostnaté dráty nabité elektřinou, s reflektory na betonových
sloupech, které se skláněly dolů jako chapadla jakési obludné chobotnice. Po obou stranách silnice byly vykopány
příkopy, do kterých odtékala voda a bahno z jejího povrchu.
Bloky byly 40 metrů dlouhé, 9 metrů široké a 2 1/2 metru vysoké, což dávalo dohromady prostor 900 krychlových
metrů. Při průměrném počtu 500 vězňů v bloku měl každý
teoreticky méně než dva krychlové metry životního prostoru. Středem bloku se táhl komín z cihel podélného tvaru. U vchodu do bloku bylo volné místo, kde se v poledne
rozdávala polévka. Vzadu za kavalci byl stejně veliký prostor jako vpředu. Umisťovaly se tam na noc kbelíky pro vykonávání tělesné potřeby. A také mrtvoly, které ráno odváželo pracovní komando na káře.
Nalevo i napravo byly u vchodu čistě vymydlené kumbály. Jeden pro velitele bloku a ve druhém spali společně jeho zástupce a blokový písař.
Děti násobily a dělily a Neugeboren, nejbystřejší z celé
skupiny, ohlásil výsledek.
„Míň než dva krychlové metry na osobu.“ Vůbec ho to
nepřekvapilo ani nezarazilo, protože na svět mimo lágr už
docela zapomněl. Měl jen jakési mlhavé vědomí o okně se
záclonou, kterou vzdouvá vítr, o posteli s lesklou pokrývkou a o vůni květin. Ale to všechno byla vzdálená minulost
a chlapec si už ani nebyl jist, zda si to pamatuje, nebo zda
mu o tom jen vyprávěl učitel.
Nejhorší z chlapců byl Adam Landau. Kdyby se odvážil
porušit pravidla, byl by mu Alex Ehren s chutí často nějakou vrazil.
„Uhodíš jednou a pomůže to,“ říkával Himmelblau. „Ale
podruhé už výprask nepomůže, a tak začneš bít víc a dýl.
A kde bude konec toho bití? Uvaž, kde ty děti musejí žít
a co kolem sebe vidí. Lágrovou silnici, bloky a kolem dokola dráty. Krutost a utrpení. A smrt. Smrt se tady stala běž-
• 234 •
nou věcí. Polepší se Adam, když mu dám na zadek? Nebo
když ho vytahám za uši? Nebo se naopak zatvrdí?“
Mluvil překotně a musel se zarazit a popadnout dech.
„Možná, že jsou naše pravidla v táboře k smíchu. Ale co
už může pokazit malá pošetilost v bláznivém světě? Možná
že právě v tomhle dočista potřeštěném světě je ta naše bláhovost rozumná. Nebudeme děti ani bít ani strašit.
Vytvoříme jim tady takový ostrov v moři. Budeme dělat, jako že nejsme v lágru. Postaráme se o to, aby zapomněly na
komín, na hlad i na Němce. Uděláme tady z toho takový
nepravděpodobný vysněný svět.“
Byla to vynikající řeč a Himmelblau mínil každé jednotlivé slovo vážně. Vrátil se do kumbálu a ubalil si cigaretu,
už třetí od rána. Měl pocit naprosté prázdnoty a hrůzy z toho, co přijde.
Teoreticky měl Himmelblau pravdu. Jenže on se nemusí
denně rozčilovat nad tím spratkem, pomyslel si Alex Ehren.
Aby vydržel sedět a psát nebo aby nekopal pod židlí
Bubeníka do holeně. Alex byl vlastně rád, uvědomil si, že
Adam někdy chodil za školu několik dní po sobě.
„Kdes byl?“ zeptal se ho.
„Do toho ti nic není. Měl jsem na práci důležitější věci.“
„Jaké věci?“
„Už se nepamatuju.“
S chlapcem nebylo možno pohnout.
Při hodinách rušili i ostatní, ale nikdo tolik a tak zlomyslně jako Adam. Byl drobný, skoro trpaslík, s andělskou tvářičkou a povahou divoké kočky. Mladší chlapci žili s matkami, ale starší spali na mužských blocích. Některé děti,
mezi nimi i Adam Landau, však přišly do tábora samy, bez
rodičů, a musely se starat o sebe samy. Samy v onom ponurém světě lágrových baráků.
Alex Ehren vzbouzel děti hodinu před apelem a vodil je
mrazivým ránem do umývárny. Voda v příkopech měla na
sobě ledovou krustu a děti ji prorážely podpatky dřeváků.
• 235 •
Svlékly se do pasu a umývaly se pod tenkým pramínkem
z kohoutků. Voda zapáchala a byla tak hustá, že měli SS zakázáno mýt si v ní nádobí. Po nočních mrazech bývaly
kohoutky povlečeny jinovatkou a děti mávaly pažemi a dýchaly si na ruce, aby se zahřály při utírání ručníkem jediným pro všechny. Alex vedl seznam, aby se postupně vystřídaly, kdo se utře první a kdo jako poslední. To už pak byl
ručník jen kusem mokrého hadru.
„Dneska se nebudu mejt. Dneska ne,“ prohlásil Adam
a ukryl ruce do rukávů starého kabátu. „myl jsem se včera
a to musí stačit.“
„Žádné výjimky nebudou!“ Alex mu podával kus pískového mýdla.
„Mně je fuk, esli pudu do komína čistej, nebo špinavej!“
A Adam si odplivl na zem, jak to vídal u Jägra, táborového
kápa, teď svého velkého kamaráda. „Na ta tvoje pravidla se
ti můžu, víš co?“ Podíval se na Alexe se svraštěným čelem
a s úšklebkem kolem úst.
Občas přicházel do dětského bloku táborový kápo a odváděl si Adama s sebou.
„Podíváme se do kuchyně, co nám tam dneska připravujou,“ řekl chlapci a odešli spolu do bloku, kde byla táborová kuchyně. Poručil kuchaři, aby dal Adamovi brambor nebo morkovou kost.
V takových dnech si Adam ani nepřicházel pro svůj příděl polední polévky a Alex Ehren rozdával jeho porci ostatním dětem. Adam svou polévku bezevšeho oželel, protože
mu kápo dával dobře najíst. Někdy mu dokonce podstrčil
jablko, jindy kousek sýra nebo kostku cukru, kterou našel
v kapse některého z mrtvých vězňů.
V dětském bloku bylo zakázáno mluvit o komíně a také
mluvit sprostě. Život dětí se vůbec řídil řadou pravidel a nařízení, jak vstávat, oblékat se ráno a umývat. A také, jak
a kdy chodit za rodiči. Některé věci byly povinné a jiné zase zakázané. Ale dokud se jimi děti řídily, poskytoval jim
• 236 •
dětský blok ochranu jako mateřská náruč. Ta pravidla a nařízení je omezovala a některé děti se proti nim bouřily
a snažily se je porušovat. Jakmile by však protrhly ochranný obal neskutečného vysněného světa, octly by se nahé
a vydané napospas každodenní hrůze kolem sebe.
„Říkám ti to naposled,“ snažil se Alex Ehren vyhrát tu
bitvu vůle proti vůli. „Okamžitě se svlékni a pusť se do
mytí!“
Adam pohlédl kolem sebe, na Neugeborena, který podstrčil Fredymu polévku pod dráty, na svého soka Bubeníka
a na hubená děvčátka, zachumlaná do kabátů a s šátky na
hlavách.
„Di do hajzlu," vypravil ze sebe a začal si svlékat kabát.
Celý se jako by schoulil, ale nepřestal se svlékat, i když přitom chrlil nadávky. Přišlo na řadu všech jeho šest košil, které měl na sobě jako plátky cibule. Natáhl paži, ale vzápětí
ucukl při doteku ledové vody. Mokrou rukou si protřel oči,
uši a krk a chystal se zase obléct.
„Vem si mýdlo,“ zarazil ho Alex Ehren.
Ostatní děti stály v hloučku kolem a valily vzrušeně oči.
Už to nebyli Bubeník, Neugeboren, Eva a Hanka; stala se
z nich tlupa divochů na stopě zvěři, odhodlaná zabíjet.
Jednou se Adam ulil z mytí tři dny po sobě a Alex dovolil, aby ho děti chytly za ruce a za nohy a svlékly donaha.
„Jedna, dvě, tři,“ křičely při stahování každé košile a vítaly vítězoslavné odstranění každé další vrstvy. „Čtyři,“ zavýskla Majda, bojácné děvčátko s popelavými cůpky, svázanými kousky provázku. Adam škrábal a svíjel se jako chycená lasička, sprostě nadával a spílal Alexu Ehrenovi, kamarádům, Himmelblauovi a celému dětskému bloku.
„Kápo,“ křičel, „kápo vás zmlátí, až se všichni poděláte
do kalhot!“
Děti ho povalily do koryta, kluzkého a se zelenavým nánosem slizu, a drhly mu záda a břicho kartáčem z větviček
a kouskem jutového pytle, který kdysi utrhly ze slamníku.
• 237 •
Byla to pro ně pustá švanda. Když skončily, byly stejně
mokré jako Adam, ale nikdo z nich si z toho nic nedělal.
Jako by byly na okamžik přenesly svůj strach a své utrpení
na spolužáka a kamaráda.
Po nějakou dobu se Alex Ehren bál setkání s táborovým
kápem, ale když přišel Jäger do dětského bloku, ani si Alexe
nevšiml.
„Vemu si Adama s sebou, aby se trochu provětral,“ zabručel, „je moc malej na to, aby porád jen čet, psal a počítal. Má na to dost času pozdějc.“ Pokynul učiteli a zasmál
se vlastnímu černému humoru.
Alex Ehren pískové mýdlo přímo nenáviděl. Kdyby nešlo o to, že musel dětem jít příkladem, nebyl by si jím myl
ani ruce ani krk, natož obličej. Když děti odešly večer k rodičům, usedali učitelé na komín a jídali společně příděl
chleba. Dostávali jej v pozdním odpoledni i s naběračkou
vlažného kalného nápoje vydávaného za čaj. Jedli pomalu
a vychutnávali každé sousto drobivého chleba, který drželi
v obou dlaních, aby ani drobeček nespadl na zem. Byl to jediný kus chleba až do dalšího večera, a přesto si někteří
z nich nechávali kousek, nebo třeba jen kůrku, na snídani.
Chléb byl tmavý a těžký. Z čtverhranného bochníku dostával každý vězeň čtvrtku. Občas dostávali pět gramů margarínu nebo kousíček sýra, lžičku řepné marmelády a o nedělích kolečko imitace.
Každé sousto důkladně prožvýkávali, aby je vychutnali.
Jeho chuť, vůni a životodárnou moc. Polykali celí nešťastní, protože jakmile sousto opustilo jazyk a patro, bylo nenávratně to tam.
Jednoho večera se Fabian postavil a ukázal na mýdlo,
které měl v ruce.
„V našem světě nepřijde nic nazmar. Kam putuje chleba,
který jím? Sklouzne do žaludku a odtud mi přejde do ru-
• 238 •
kou, do hlavy a do celého těla a umožní mi žít až do smrti. Ale co bude se mnou potom?“ Zarazil se a snažil se číst
v očích ostatních. „Přemýšlel jsem a dumal, až jsem tomu
přišel na kloub.“
Zdvihl mýdlo do výše a otáčel jím v prstech.
„Tohle je, moji učení přátelé, kus pískového mýdla, které používáme k očistě svých těl. Jak stojí psáno,“ ukázal na
nápis na trámu, „jedna veš – tvá smrt. Jen si představte: takový malý nicotný tvoreček, téměř mikroskopické velikosti
a tak smrtelně nebezpečný. A což teprve člověk, tisíckrát
větší než veš. A což teprve důstojník SS?“ Udělal přestávku,
aby se mohli posluchači zasmát.
„Vidíte ta tři písmena na mýdle? E J F. Co si myslíte, že
asi ta zkratka znamená, drazí přátelé a kamarádi?“
„Zřejmě název továrny," mínil Himmelblau. „Kdo to může vědět?“
„Ale kdepak.“ Fabian zdvihl obočí a oddálil mýdlo od své
tváře. „Němci mrtvé spalují a popelem posypávají zem jako
hnojivem. Proti tomu nic nenamítám. Kdysi Žid a teď hlávka zelí. Nebo třešeň nebo růžový keř. Všechno lepší než
koncentrák. Ale co se stane s tou troškou tuku, co se vyškvaří?“
„Přestaň,“ přerušila ho Marta Felixová, „už jsi zašel moc
daleko!“
„To není žádný žert. E J F: Echtes Jüdisches Fett. To ta písmena znamenají. Aspoň jsem to tak slyšel.“
Fabian hovořil o smrti ze strachu před ní. Vzýval svou
smrt, nosil ji na sobě ostentativně jako heslo a vracíval se
k ní jako zločinec na místo činu. Vtipkoval o své smrti, aby
se zbavil hrůzy z ní.
Zpočátku se Alexovi vždycky zastavilo srdce, kdykoli pomyslil na smrt. Stalo se mu to občas a tu se mu rozlil hněv
ze žaludku a stoupal mu do hlavy jako vzedmutá vlna
a zmohutněl posléze tak, že přehlušil i hrůzu z ní.
„Nepůjdu na jatka jako ovce. Nepůjdu,“ opakoval.
• 239 •
„Nedopustím, aby mým spáleným tělem hnojili německou
půdu a aby ze mne vyrobili kus mýdla. Možná, že zahynu, ale pár jich vezmu s sebou.“ Seděl na vlažném komíně
a upíral zrak zarputile na zem. Pěsti měl sevřeny tak pevně,
že ho začaly bolet dlaně.
Učitelé chvíli mlčeli a pak přešli na jiné téma. Zpočátku
hovořili tiše a jaksi stísněně, ale pak začaly jejich hlasy sílit,
jako by chtěli přehlušit slova a myšlenky, které je lépe ani
nevyřknout.
Když už večer většina vězňů spala na kavalcích, poklepal
Felsen Alexu Ehrenovi na rameno a vyzval ho, aby s ním šel
do kouta bloku.
„Žvaníš,“ napomenul ho Felsen, „a nevíš, kdo tě tady poslouchá.“
„Kdo mě poslouchá?“
„Stěny. Podlaha a trámy. A všechny mají uši. Žvanit je
nebezpečné.“ Zadíval se na Alexe v ponurém světle slabé
žárovky a přejel si rukou po obličeji. „Jsou lidi, co jenom
vykládají, a lidi, co něco dělají. Nekecají a připravují se.“
„Připravují se? Nač?“
„Myslíš, že jsi sám, kdo se nechce dát? Sám, kdo chce bojovat?“
„To jsem nevěděl.“
„Nebuď blázen. Samozřejmě, že těch, co se chtějí postavit na odpor, je víc. Tady i v jiných lágrech. Celá tajná organizace.“
Alex žasl a zároveň se v něm zdvihla vlna nadšení. Došlo mu, že konečně našel spojenectví lidí, kteří – stejně jako
on – se nechtějí jen trpně podřídit svému odsouzení.
„Jak se mám zapojit? Co mám dělat? Udělám všechno!“
„Především mlč! Nevytrubuj do světa, jaký jsi hrdina!
Jednou dostaneš konkrétní úkol.“
„Kdy to bude?“
„Nevím. Až čas uzraje.“
Alex Ehren ulehl na kavalec pln nadšení i obav.
• 240 •
Představoval si v duchu chaos, jaký nastane, boj, umírající
lidi mezi baráky. Ale poprvé od té doby, co se dostal do
Birkenau, mu svitl paprsek naděje. Většina z nás určitě zařve, ale proč bych nemohl být právě já mezi těmi šťastnými, kterým se povede dostat se do lesů k partyzánům. Viděl
v duchu hory a lesy a drsné muže, kteří lákají do léčky německé konvoje a vyhazují mosty do povětří. Nic nevěděl
o tom, kde vlastně jsou a jak je daleko z Osvětimi na hranice Slovenska. Nic nevěděl o bezpečnostním systému
Němců za dráty, jak velká je osvětimská osádka, nebo jak se
dostat přes blízkou řeku, o jejíž existenci slyšeli. Ale přesto snil noc co noc o vzpouře, boji a o svém útěku. Neboť
o jedno nebylo možno vězně v lágru připravit přes veškeré
formy jejich zotročení: o svobodu a volnost snít.
V dětském bloku nebyly papíry, protože nebylo dovoleno vyučovat. Proto brával Alex Ehren děti do písárny, aby
vybíraly z nádob na odpadky použité listy papíru. Němci
lpěli na dokumentaci, a tak se neustále sestavovaly seznamy, kolik je na kterém bloku mužů a žen a kolik jich za noc
zemřelo. Ženy pracovaly v dílnách, tkaly z hadrů pásy ke
kulometům, pracovaly v přádelně a štípaly slídu. Předačky
vedly přesné záznamy o výkonech, o spotřebě materiálu a
o hotových výrobcích. Děti se přehrabovaly v odpadcích
tak dlouho, dokud neměly pohromadě dost na celý den.
Neměly tužky. Jeden jediný špaček schovával Alex Ehren
pro případ, že by jim povolili napsat korespondenční lístek
o dvaceti pěti slovech.
V dětském bloku pracoval člověk, všemi mastmi mazaný
všeumělec. Zlomeným nožem, pilníkem a zrezivělým šroubovákem dovedl opravit dveře i kouřící komín. Z kousku
dřeva a ohnutého drátu vyráběl dětem vojáčky. Říkali mu
Šašek, protože měl tvář klauna s ústy roztaženými do stálého úsměvu. Ten jeho škleb byl rozmar přírody a často byl
• 241 •
příčinou jeho neštěstí a utrpení. V prvních měsících pracoval spolu s Alexem Ehrenem v partě, která stavěla silnici
prostředkem tábora. Nosili kameny z hromady mimo lágr,
rozbíjeli je kladivy na menší kusy a dláždili jimi silnice.
Byla to sisyfovská práce. Jakmile položili kus cesty, bahno
kameny pohltilo a museli začínat znovu a znovu. Dozorci
SS bili Šaška častěji než jiné vězně, protože se jim zdálo, že
se jim posmívá.
„Přestaň se posmívat!“ A německý voják přetáhl Šaška
gumovou hadicí.
„Já za to nemůžu. Já mám takový obličej.“
Byl celý vyděšený, bál se gumové hadice, ale jeho ústa
stále setrvávala stažena do zdánlivě posměšného šklebu.
Čím víc se namáhal dostat ústa do takové polohy, aby to
nevypadalo jako úsměšek, tím horší grimasy dociloval.
Dozorce ho šlehal přes hlavu a přes záda, až Šaškovi tekly z očí proudy slzí. Ale úsměvná maska jeho obličeje se nezměnila.
Všichni se zaradovali, když ho vzal Himmelblau do dětského bloku. Svou zručností zpříjemňoval Šašek dětem život. Vzadu v bloku měl přihrádku a ukrýval v ní všelijaké
harampádí, pokroucené dráty, kousky dřeva, zlomený rýč a
půltucet pivních lahví, které se sem postupně dostaly, když
je Němci vyhodili ze strážního domku.
Hrabal se chvíli v nádobách na odpadky a pak zavrtěl
hlavou.
„Žádná tužka. Co takhle zkusit opálené třísky?“
Neměli nože. Akorát Bubeník měl lžíci s obroušenou
střenkou.
„Naostřil jsem si ji na cihle,“ svěřoval se a přejel zálibně
prstem po ostré hraně. „Krájím s ní i chleba.“
Usedli na zemi s učiteli a celé odpoledne brousili lžíce
o cihly. Druhý den, jakmile Bass zapálil oheň v komíně,
opálil Šašek oba konce třísek, které děti sloupaly z kavalců.
Každým koncem opáleným v ohni mohly napsat až tři
• 242 •
a někdy dokonce i čtyři slova. Alexovi svěřenci byli však
špatní žáci a brzy se psaním unavili, ale starší hoši běhali
k ohništi a nazpět a pozorovali, jak jejich dřívka prskají
v plamenech.
Adam Landau měl střenku lžíce nabroušenou nejostřeji.
Pracoval na tom svém „noži“ několik dní, až byl jako dýka,
tenká, ostrá po obou hranách, vyleštěná a nebezpečná.
Jednoho krásného dne, pomyslel si Alex Ehren, ji na někoho vytáhne, aby ho zabil. Věděl, že by mu ji měl zabavit,
ale nikdy se k tomu neodhodlal.
Děti vytahovaly ze slamníků vlákna. Stáčely je do klubíček a nepřestaly, dokud se slamníky neztenčily a nepopraskaly tak, že se z nich sypala sláma. Líza, které říkali
Pomněnka pro modré studánky jejích očí, je naučila tkát
mřížkovou krajku. Zalíbilo se jim to tak, že tkaly vzory i při
hodinách jiných předmětů. Byly tkaním přímo posedlé.
I kluci vyráběli různé ozdoby a hrubé palčáky.
Líza byla mladá. Když si ráno protřela oči, připomínala
spíš děvčátko z Beranovy skupiny starších dívek než učitelku. Alex Ehren ji pozoroval, jak se skupinou pracuje, a po
některé zvlášť bouřlivé hodině jí záviděl lehkost a snadnost,
jak děti zvládala. Předal jí skupinu spratků, křiklounů a rváčů. Jakmile ji Líza převzala, bylo po divokosti a ona vstoupila mezi úplné beránky. Měla modré oči a tmavé řasy. Byla
nenápadná a pohybovala se jako plaché ptáčátko, takže si
Alex zpočátku ani neuvědomoval její přítomnost.
V prvních měsících v Birkenau nepociťoval Alex Ehren
žádnou tělesnou touhu. Ve dne pracoval na silnici a večer
padl na kavalec a spal hlubokým spánkem. V hlubokém
a těžkém spánku se mu ani nic nezdávalo. Cítil jen únavu
rukou a nohou a žaludek se bolestně připomínal touhou po
chlebě. Bál se i ran, zimy a náhlé smrti. Existoval výlučně
fyzicky. Starost o vlastní tělo ho natolik zaujala, že se ani
• 243 •
nepodíval nahoru na oblohu, a jen se pohyboval po zemi
sem a tam jako zvíře, jako kráva, pes nebo ještěrka.
Na lásku neměl ani pomyšlení. Spal na kavalci se sedmi
dalšími vězni. Večer se potkával s přáteli a se svým strýcem.
Byl uvnitř prázdný a vyprahlý, bez citu, bez náklonnosti
k přátelům a bez nenávisti ke svým mučitelům. Naslouchal
slovům, která pro něho kromě samotného zvuku nic neznamenala. Byl jako vypálený dům. Nebo jako kámen vržený do vesmíru. Zbaven rodinných pout se jeho život zhroutil a rozpadl. Stav šoku se neustále zhoršoval, rostl a prohluboval se. Kdyby se nedostal do dětského bloku, byl by se
proměnil tak jako mnozí na kostru potaženou kůží, ke všemu apatický. Jako tolik jiných vězňů by byl zemřel na silnici nebo ve spánku.
Po dvou týdnech v dětském bloku se jeho stav dočista
změnil. Začal pozorovat modrookou Lízu a cosi se v něm
pohnulo. Večer si k ní sedal. Když pootočila hlavu, sál vůni
jejích vlasů, mladou a ženskou. Zesílil, protože někdy dostal trochu lepší polévku a Pavel Hoch se s ním dělil o balíčky, které dostal. Počátkem března si směli vězni napsat
korespondenční lístky o balíčky a některým začaly skutečně docházet balíčky s chlebem. Došlou poštu jim cenzurovali a vybírali z balíčků to, co nazývali kontrabandem: zápalky, svíčky, baterky, peníze a dopisy. Z balíčků vybírali
lepší potraviny a chleba docházel plesnivý a znehodnocený. Vězni opékali kusy chleba na otevřeném ohni v komíně, až se plíseň vypálila a chléb se dal jíst.
„Ty jsi dítě štěstěny,“ řekl Alex a podíval se na úhledné
písmo na balíčku.
„Aninka a já jsme se narodili ve stejném městě,“ zasnil se
Pavel Hoch. „Známe se od dětství. Chodili jsme do stejné
třídy. Nejdřív jsme byli kamarádi a potom milenci. Až se
vrátím, vezmeme se.“
Mluvil prostě a slova mu plynula ze rtů jako bystrá jarní
říčka. Alex Ehren mu záviděl jeho víru a jistotu. Někdy do-
• 244 •
šel Pavlovi balíček poloprázdný, jindy jakoby zázrakem nepoškozený a celý.
Na tom, jak byla krabice naplněna, bylo vidět, že byla zabalena s láskou. Každá věc byla ve zvláštním ubrousku, kus
chleba, cibule, anýzový koláč, křížaly v papírovém sáčku.
Jídlo vonělo kuchyní, čistým ubrusem a pohodou.
„Proč se se mnou dělíš?“ divil se Alex.
„Přijde další balíček, neboj se. Na venkově se spíš sežene
něco k jídlu.“
„Jak dlouho může žena čekat? Rok nebo dva? A co když
umřeš?“
Alex pojídal chleba, zatuchlý po dlouhé cestě, ale připadalo mu, že si uchoval vůni pole, na kterém uzrál. Proč se
se mnou dělí o chleba? Alexovi to nepřestalo vrtat hlavou.
Vždyť ode mne nemůže čekat nic na oplátku. Alex spal
s Pavlem na stejné pryčně a občas si povídali o knihách,
které přečetli. Vzájemné přátelství jim pomáhalo nést břemeno jejich strachu.
Jednou večer si Alex sedl opět vedle Lízy a dotkl se rukou
jejího lokte. Ucítil teplo její pokožky i přes hrubou látku a
tento náhodný dotyk mu způsobil nenadálé potěšení.
Dívka zdvihla oči od ešusu a usmála se. Alex Ehren byl příliš plachý, aby cokoli řekl nebo aby se jí podíval do tváře.
Líza s přezdívkou Pomněnka pro ty své modré studánky
očí uměla zacházet s tužkou ještě obratněji než se vzory
mřížkových krajek, kterým učila Majdu, Evu a Neugeborena. Kreslila dětem domečky, zahrádky a stromy. Uměla nakreslit i zvířata, která děti ani neznaly, krávu, slepici s houfem kuřátek a dokonce osla. Alex Ehren připisoval pod
obrázky jména zvířat a děti se na nich učily hláskovat.
Občas se dotkl jejího zápěstí a často sedávali a drželi se za
ruce jako děti. Nevadilo jim, že se jim Fabian posmívá.
Ráno se Alex probouzel pln vzrušivého očekávání, že se večer opět sejdou a že se bude na Lízu dívat, jak kreslí drobné
obrázky na útržky papíru. Nebyla ani krásná ani zvlášť
• 245 •
chytrá, ale v jejích pohybech byla jakási lehkost a půvab.
A Alex miloval i zvláštní spád jejího hlasu.
Vyprávěla mu o svém otci, který trpěl zvláštní chorobou.
Byl ve stavu polobdění a polospánku a často se ani nezvedl, aby si došel pro svůj příděl chleba. V táboře řádila spousta chorob, růže, žloutenka, zánět mozkových blan. Když se
otci dále přitížilo, poslal ho velitel bloku do nemocničního
bloku, který byl přes silnici proti dětskému bloku. Služba
svolila donést mu Lízinu polévku, které se vzdala v otcův
prospěch. Zjistili místo, kde ležel, a snažili se mluvit s ním
přes stěnu bloku. On však zůstal netečný a neodpovídal.
Líza zaklepala na stěnu kamenem. Nevšimla si, že za ní
stojí dr. Mengele, lékař SS.
„Ještě rozneseš nákazu. Mazej pryč!“
„Já tam mám tatínka,“ pípla nesměle chvějícím se hlasem. Bála se doktora, o jehož operacích na mladých ženách
se v táboře šeptalo. Podívala se plaše na jeho tvář a promítla si v duchu, co se asi stane se dvěma třináctiletými hochy
a se dvěma děvčaty, Evou a Hankou, které si objednal do
nemocničního bloku na vyšetření. Polák Mietek, který chodil navštěvovat Magdu, přinesl zprávy o experimentální
chirurgii prováděné v nemocničním bloku. O lidech, kteří
tam přišli živí a které odváželi rozřezané na zkrvavené kusy.
Zdravá se vždycky vracela jen dvojčata s krajícem chleba
v ruce. Ale hrozné zvěsti to neutišilo a Líza si maně přitáhla
kabát těsněji k hrudi.
„Já už jsem tě viděl,“ pokračoval doktor SS a podíval se na
dívku s určitým zájmem. „Ty jsi u dětí, že? Co tam děláš?“
„Já jsem malířka,“ odpověděla s náhle nabytou odvahou.
„Malířka pokojů? Nebo umělkyně?“
„Portrétistka.“
„Uměla bys namalovat můj portrét?“
„Uměla.“
„Možná, třeba někdy.“ Pobavily ho její modré oči a třesoucí se hlas. „Co bys ráda malovala?“
• 246 •
„Ráda bych omalovala stěny v dětském bloku. Aby nevypadaly tak smutně. Namalovala bych na ně zelený trávník s květinami.“
„Tak proč to neuděláš?“
„Nemám štětce,“ odpověděla, „ani barvy.“
„Uvidím, co se dá dělat.“ Náhle se obrátil a odešel do své
kanceláře.
V oné noci Lízin tatínek zemřel. Ošetřovatel jí přinesl
uzlík s jeho majetkem. Otlučený ešus, lžíci a příděl chleba.
Obvykle si v nemocničním bloku nechávali chleba zemřelých pro sebe, ale služba uviděla, že se dr. Mengele bavil
s dívkou, a tak se nikdo neodvážil chleba jí upřít.
Tatínkovy šaty jí však nevydali. Zemřel na infekčním oddělení, a proto jeho hadry spálili na doutnajícím ohni za
umývárnou.
Dívka neplakala. Věděla, že by měla být smutná a cítit
bolest, ale nic necítila a ani slza jí neukápla z oka. Zároveň
to však pociťovala jako svou vinu a dva dny se Alexu
Ehrenovi vyhýbala.
„Proč nejsem jako ostatní,“ trápila se, „přece jsem měla
tátu ráda, denně jsem za ním chodila a prala mu košili.
A teď, když umřel, necítím žádnou bolest. Cožpak jsem nějaký netvor? Nebo snad nemám srdce?“
Mučila samu sebe a odmítala usedat vedle Alexe a držet
se s ním za ruce. Pracovala s dětmi a učila je tkaným vzorům, ale po hodinách se vytrácela a hledala samotu.
„Kolem nás je tolik případů smrti,“ těšil ji Alex Ehren,
„že jsme všichni otupěli a že už nejsme schopni ani lítosti.“
Dalšího dne poslal doktor SS Mengele Líze Pomněnce
krabici barev a sadu štětců.
Smrt byla jejich nerozlučnou družkou od samého počátku. Před třemi měsíci přijel Alex Ehren do Birkenau v ranní
hodině Štědrého dne. Vlak zastavil u nástupiště, kde svítila
• 247 •
prudká oslňující světla a bylo slyšet hlasité řvaní. Byla to
příšerná cesta pro padesát lidí, mužů, žen a dětí, namačkaných v nákladním vagoně, s naprostým nedostatkem místa
a s jediným kbelíkem pro vykonávání tělesné potřeby. V několika prvních hodinách se pokoušeli žertovat o nedostatku soukromí a střídali se v držení kusu látky před tím, kdo
právě musel na kbelík. Ten byl však brzy plný a jeho obsah
přetékal a rozléval se po podlaze vagonu. Byli tam tak
natěsnáni, že jen polovina z nich mohla sedět na zemi
a ostatní spali vestoje, opřeni navzájem o sebe. Stále ještě
měli nějaká zavazadla, složené prostěradlo, polštář, rezervní pár bot a plášť, který stočili a uložili na něj děti v rohu.
Měli žízeň a cucali špinavé rampouchy, které Alex odtrhl
zpod střechy vagonu. Nejhorší byl třetí den cesty. Stud jim
bránil, aby močili na podlahu, a hrozně trpěli bolestí
plných močových měchýřů. Na zádi vagonu bylo jediné
úzké okénko, takže byl ve vagoně nedostatek vzduchu k dýchání. Byli také bez vody a neměli ani místo, aby si natáhli nohy.
Otevřeli dveře a začali oddělovat muže a ženy a řadit je
na zasněžené zemi u zdi do řad po pěti. Některým vězňům
se podařilo ulevit si za vagonem, ale jiné zahnali ranami
holí do řady i s jejich bolavými vnitřnostmi. Alex zpozoroval, jak si Beran a jeho žena Soňa dřepli na bobek a drželi se
za ruce ve chvíli úlevy. Zůstali sedět na bobku, až je kápo
vyhnal a oddělil od sebe do skupin mužů a žen.
„To byla nejšťastnější chvíle našeho manželství,“ prohlásil Beran a otočil se za skupinou pochodujících žen.
Vězně zmátla noc, světla i přechod z jednoho světa do
druhého. Byli zděšeni hulákajícími trestanci v pruhovaných oděvech a jejich křikem, náhlým oddělením mužů
a žen, a především svou naprostou bezmocností. Alex
Ehren si cestou všímal jmen měst, kterými projížděli, a věděl, že je poslali kamsi na východ, ale nevěděl kam. Čekali
ještě určitou dobu v sněhové metelici, pak jim nařídili, aby
• 248 •
klusali, a pak je zase zastavili a nechali čekat. Připadali si jako zvěř chycená do pasti. Kolona se nakonec přece jen pohnula kupředu. Alex Ehren se dral proti silnému vichru, který se hnal proti němu s ohlušujícím hvízdáním. Šel
s očima zavřenýma, neboť zmrzlé vločky sněhu ho bodaly
do tváře. Nevšiml si mrtvol lemujících okraje silnice, ale
když náhle otevřel oči, spatřil je a vyděsilo ho množství těl.
Muži i ženy, mezi nimi i jeho přátelé, jiní neznámí a další,
které znal jen od vidění z ghetta. Těla byla zmrzlá na kámen
v neslušných pozicích a na sněhových krystalech se leskla
jejich krev. Ležela s roztaženýma nohama a rukama, groteskně a neohrabaně, s otevřenýma očima a s ústy v hrozném šklebu, jakoby s udušeným výkřikem na rtech. Muži
leželi s odhalenými údy, někteří si ještě zakrývali mrtvýma
rukama slabiny. Ženy měly vykasané sukně jako tanečnice,
nahá břicha a odhalená ohanbí s ochlupením. Byla to obscénní a zároveň nevýslovně krutá podívaná. Mrtví se zbylými částmi oděvu, botami, ale ani tvářemi se nijak nelišili
od živých. Co scházelo, pomyslil si Alex Ehren, aby se
Beran a Soňa nebo on sám neoctli mezi nimi? Ty mrtvé také sužoval měchýř naplněný k prasknutí jako jeho. Vojáci
je postříleli, když vystoupili z řady, aby si ulevili. Alex
Ehren postupoval tou nestoudnou výstavou mrtvých těl.
Kdy už nemohl moč déle udržet, nechal volně téct tu teplou tekutinu po stehnech a po nohou až do bot.
Po zbytek noci a celý další den byli vězni v sauně. Usínali
na betonové podlaze jeden po druhém. Když se vzbudili,
zažehl Dezo Kováč chanukové svíce.1) Vzali jim sice jejich
veškerá zavazadla, ale někomu se tu a tam přece jen podařilo pronést pod kabátem uzlík s jídlem a Šašek objevil
v kapse svíčku. Usedli do kouta: Alex Ehren, Beran, Kováč
a Fabian. Fabian rozlomil svíčku na dva kusy a postavil je
na betonovou podlahu. Udělali kolem nich kruh, aby hlídka SS u dveří svíčky nezpozorovala.
„Rozsvěcujeme tyto svíce na památku zázraků, které Jsi
• 249 •
učinil pro naše otce i pro nás ve dnech minulých i přítomných.“ Dezo Kováč byl jediný, kdo z nich znal slova požehnání, ale všichni si pamatovali píseň, která se zpívá o tomto svátku. Hleděli v pohnutí do plamínků, které se chvěly
jejich dechem.
Byl mezi nimi hudební skladatel a interpret. Dezo Kováč
s ním hrával na housle. Teď seděl na zemi s hlavou svěšenou až na kolena a s divoce rozcuchanými vlasy. Jako na
citlivého umělce na něho cesta a pochod mezi mrtvými těly zapůsobily tak, že ho vyvedly úplně z míry.
„Já vám zazpívám," řekl pojednou a stoupl si. Zdvihl ruce do výše a spustil vysokým ženským hlasem, pohupuje se
v bocích a tancuje malými elegantními krůčky.
„Tyto svíčky,“ zpíval, „zapalujeme na památku Tvých zázraků.“
Měl pro svůj tanec málo místa a stalo se, že šlápl na spící vězně. Německý strážce, Rottenführer SS s bledou tváří,
zpozoroval, že se děje cosi nezvyklého.
„Ticho!“ zařval. „Drž hubu a okamžitě si sedni!“
Ale hudebník neposlechl a tančil dál. Když k němu voják
přistoupil, zabořil mu do obličeje prsty jako nějaký dravý
pták. Voják vystřelil a hudebník padl na zem. Z úst se mu
valila krev. Jeho tělo vynesli na hromadu mrtvol za baráky.
„Zázraky?“ odfrkl opovržlivě Fabian. „Žádné se nekonají.“
Uvědomil si zmrzlé mrtvoly po cestě a potřásl hlavou.
Naslinil si prsty a zamáčkl plamen jedné svíčky.
„Ani pro nás, ani pro naše předky se nekonaly,“ a zamáčkl i plamen druhé svíčky. A dodal zarputile: „Zázraky se
nekonají a Bůh neexistuje.“
Později vytetovala parta dohola ostříhaných vězňů všem
čísla na levé předloktí. Některé děti se bránily a plakaly.
Adam Landau a mnoho ostatních dětí zůstalo netečných
a poddalo se osudu.
Za tři měsíce se naučili žít ve stínu smrti.
• 250 •
IV.
Koncem března se začaly dny prodlužovat. Po většinu času
stále ještě pršelo a občas i sněžilo. Děti dělaly ve sněhu sněhuláky a koulovaly se s Adamem, který jim házel sněhové
koule přímo do tváří. Kolem půlnoci sníh roztál a polští
vězni přinesli zprávu o rozvodněné řece Sale, kterou vězni
nikdy nespatřili. Nejvíc trpěli vlhkem kopáči příkopů.
Jejich hadry na nich zamrzaly a ledový vítr je profukoval až
do kostí. Mnoho jich zemřelo a pracovnímu komandu často zabral sběr a svoz mrtvol nakupených za baráky celé
ráno.
Kdykoli déšť na chvíli ustal, brávala Magda děti za blok,
aby si zahrály nějaké hry a protáhly se běháním v kruhu.
Dětský blok byl poslední v řadě a za drátěným plotem vídaly děti koleje a nástupiště. Byly dny bez jediného vlaku
i dny, kdy přijížděly za sebou dva, a vagony skřípaly a vrzaly, jak s nimi lokomotiva popojížděla dopředu a dozadu,
než definitivně zastavila. Pozorovaly řady mužů a žen, oblečených do nepadnoucích svátečních šatů. Odváděli je
kamsi pryč. Za nimi se objevovaly další a další průvody, až
byly všechny vagony prázdné, a lokomotiva s hvízdáním
odjela. Vězňům odebrali veškerá zavazadla a vězeňské komando nakládalo tyto osiřelé zbytky jejich majetku, kufry
a batohy i opuštěné peřiny převázané motouzem, na vozíky a odváželo je opačným směrem. Kdykoli přijel transport,
nebyla Magda schopna děti udržet v bloku a učit je. Byly jako u vytržení z vlaku, z lidí na nástupišti, z esesáků a štěkajících psů. Na nic se neptaly, jen pozorovaly a ukazovaly
prstem tu na onu scénu, tu na jinou. Dokonce se smály,
když někdo zakopl a upadl. Magda si lámala hlavu, kolik
z toho asi děti chápou a zda si mezi sebou povídají o lidech,
kteří mizejí kamsi do neznáma. Byla ráda, že se jí na nic neptají, protože by byla na rozpacích, co jim má odpovědět.
Nebyla si jista, zda by dovedla zalhat a skrýt před nimi svůj
• 251 •
strach, zda by se jí podařilo přesvědčit je, že ti lidé odcházejí do pracovního tábora, do nějaké továrny nebo do lesů
kácet stromy. Jak by se vyhnula zmínce o komínu, kouři,
který z něho stoupal, a rudé záři, která jim svítila do noci?
Občas zachytila útržky jejich rozhovorů. Ale zdálo se, že nejsou tak vyděšené jako dospělí. Zřejmě nejsou schopny pochopit smrt, pomyslela si s úlevou nad vlastním závěrem,
k němuž dospěla. Magda, kdysi učitelka tělocviku, vlaky
milovala. Vzdálenosti, které překonávaly, jí připadaly jako
cosi magického. Těšila se na nové tváře, na dárečky, které lidé přiváželi, i na drama loučení. Děti byly vzrušeny přijíždějícími lidmi, ale ještě daleko víc je okouzlovaly hromady
potravin, které se pokaždé navršily do velkých pyramid,
když transport odpochodoval. Děti měly totiž hlad. Nebyl
to hlad, který se dá utišit kusem chleba, neboť trpěly několikaměsíční nouzí a hladověním, strádáním tak hlubokým,
že nenapadlo jen jejich žaludky, nýbrž celou jejich bytost,
mysl, oči, srdce a všechny údy. Děti měly sice lepší stravu
než běžní vězni, ale hlad se jim stal posedlostí a touha po
jeho ukojení šílenou ztřeštěností. Často nebyly schopny
myslet na nic jiného než na ty hromady jídla za elektrickými dráty.
Lidé, které vlaky přivezly, nevěděli, kam je vedou. Řekli
jim, že pojedou do pracovního tábora nebo pracovat na
statku. Balili si s sebou prostěradla, polštáře, teplý oděv, pár
rezervních bot a láhev domácího léku proti nachlazení.
Prodali poslední stříbrné příbory a snubní prsteny, aby měli na jídlo, než najdou práci. Po jejich odchodu vytřídili
pracovníci komanda různé potraviny podle druhů do hromad. Kulaté venkovské bochníky, upečené dohněda, zimní
jablka, uchovávající si svou pronikavou vůni po mnoho
měsíců, sýry s černou kůrkou, vyuzené salámy, pletence
česneku a paprik, vše navrstvené do vysokých a rozložitých
kup. Byla to vzácná a strhující podívaná a děti se vzájemně
upozorňovaly na to bohatství jídla. Všechny vyběhly z blo-
• 252 •
ku a stály tam společně s učiteli, sestrami a službami
i s Himmelblauem se silnými brýlemi na nose a v ústech se
jim sbíhaly sliny.
Kolem půlnoci naložili všechny potraviny do beden
a poslali je do Německa. Ale rozdrobené kusy bochníků
chleba, obsah roztržených pytlů vysypaný na zem a zapáchající maso zůstaly na nástupišti, byly poté odvezeny do
dětského bloku a tam z nich uvařili dětem polévku.
Tu a tam potkával Alex Ehren na táborové silnici svého
strýce nebo nějakého přítele, ale nezastavoval se s nimi,
protože spěchal, aby si užuž poseděl s Lízou. Schovával si
svůj příděl chleba, který pak Líza nakrájela na tenké plátky
a rozložila na kousek papíru. Měl rád toto společné stolování, protože byli jako rodina a barák, původně stáj pro koně, se jim změnil na domov. Měli, jak to jednou Líza zhodnotila, malou bublinku uvnitř obrovské bubliny, svůj malý
neskutečný vysněný svět na ostrově, kterým byl dětský
blok. Bavili se o bezvýznamnostech, které se však stávaly,
ozářeny jejich vzájemnou náklonností, významnými a krásnými. Vysmívali se věčnému dešti, radovali se z myšky, která měla doupě pod stěnou bloku a hledali pobavení i v počínání starého muže, který pálil hadry za latrínou. Ale především se jeden druhého dotýkali.
Mezi vězni nebylo ani tajemství ani soukromí. Žili tak
natěsnáni na sebe, že nebylo možné ukrýt před nikým kus
hadru, provazu, ale ani hádku, ani romantický cit. Ostatní
učitelé se milencům nevysmívali. Dokonce i Fabian, který
jinak ryl do všeho, co bylo jiným svaté, a zesměšňoval to,
otáčel hlavu a předstíral, že nic nevidí. Občas položil Alex
Ehren ruku na dívčí rameno. Když mu dovolila, aby se
dotkl jejích drobných ňader, zůstali sedět zcela ponořeni do
svého štěstí a zapomínali na veškerý ryk a povyk kolem
sebe.
Jednou se políbili, a jak si chtěl Alex dívku pevněji k sobě přivinout, ujela mu stolička a oba spadli na zem. Měli
• 253 •
z toho legraci a snažili se to přejít smíchem, ale při dalším
Alexově pokusu o polibek zavrtěla Líza hlavou a nedovolila mu, aby ji políbil.
Byl rád, že se ani jemu ani Líze jeho spolunocležníci na
kavalci neposmívají. Jen Fabian se po jejich pádu na zem
přece jenom neudržel. Podrbal se na nose a zaryl do Alexe.
„Z tebe nikdy pták nebude, Alexi. Jen vlaštovky se dovedou milovat za letu.“
Tehdy už věděli, na kdy je stanovena jejich likvidace.
V hlavním táboře viděla písařka Kateřina Singerová příslušné seznamy a řekla jim o nich.
„Máte u svých čísel připsáno „SB 6“. To znamená
Sonderbehandlung za 6 měsíců.“2)
Řekla to bez obalu a bezostyšně. V šílené krajině smrti
nebylo místa pro sentiment.
„Je lepší to vědět než zůstat slepý. Na falešné city není
čas. Pravda vám pomůže omezit množství možností, které
vám zbývají, a popožene vás, abyste se rozhodli.“ Byla členkou podzemní organizace a v bloku, kde se vydávaly šaty,
měla přítelkyni švadlenu. Věřila v nezbytnost povstání proti Němcům.
Dozvědět se o svém odsouzení na smrt byl pro Alexe
Ehrena strašný pocit. Ale mnohokrát horší bylo znát přesné datum své popravy. Čas hojí a zaceluje rány, pomyslel si
s hořkostí, ale pro mne se čas stal kletbou. Dříve si čas neuvědomoval, plynul volně jako voda, den po dni, rok po roce, tu a tam poznamenán událostmi hodnými zapamatování. Teď se stal čas čímsi hmatatelným, konkrétním předmětem, pokladem, který je nutno střežit a chránit jako vzácný
majetek. Spočítal si své hodiny a minuty, jako počítá lakomec své zlaťáky, a truchlil nad každým uplynulým ránem
a prospanou nocí. Bránil se spánku, který se podobá smrti;
ukracuje čas vyhrazený životu. Čas se mu začal jevit jako řeka a toužil zastavit její tok, přehradit jej hrází nebo se stát
součástí tohoto toku jako ryba ve vodě. Byl to předem pro-
• 254 •
hraný zápas. Ubíhající hodiny mizely kamsi kolem něco
v beznadějném úprku a jejich míjení ho přivádělo do stavu
zoufalství. Stanovil si dostatečné množství dní, které bude
ještě mít pro sebe, sedmdesát, osmdesát, a zpočátku byl rád,
že má stále ještě čas na drobné radosti. Ale jak dny uplývaly z omezeného růžence, litoval různých událostí, které nestihl prožít, knih které nepřečetl, míst, která nenavštívil, dívek, s kterými se nepomiloval, protože věděl, že to vše je
pro něho nenávratně ztraceno. Občas si přál, aby se mu podařilo – jako Beranovi – smířit se se smrtelností.
„Čas je můj nepřítel,“ stěžoval si Alex Ehren. „Je to zvíře, které mi požírá vnitřnosti.“
„Čas neexistuje," prohlašoval Beran. „Je to jen náš výmysl jako hodiny. Když se nebudeš časem zabývat a lámat
si s ním hlavu, nechá tě i on na pokoji. Čas je jako dýchání. Začneš-li počítat svůj dech, zadusíš se.“
Vysoký, štíhlý Beran se setkával se svou ženou Soňou na
táborové silnici. Stávali u sebe bez hnutí až do konce povolené chvíle a pak se rozcházeli. Občas si vybavovali z paměti básně, které oba kdysi četli a milovali, a společně je recitovali. Navzájem si vypomáhali, jestliže jednomu nebo
druhému vypadl z paměti verš či rým. Beran se vědomě
soustřeďoval na maličkosti a radoval se z tkaničky do bot,
kterou mu Pavel Hoch donesl ze skladu šatstva, z kusu
bramboru, který našel v polévce, i z mravence, kterého objevili a pozorovali se skupinou dětí. Nebylo v něm zlosti
a rozhořčení, ani vzpoury a vzdoru, a Alex Ehren to nedovedl pochopit.
On sám byl pln hořkosti nad pomíjejícností života
a chtěl si o tom promluvit s Lízou. Ale Líza Pomněnka se
nechtěla o čase bavit. Odsunula toto téma v mysli stranou,
jako by čas neexistoval, a snažila se žít ze dne na den a z hodiny na hodinu. Chtěla mluvit jen o drobných každodenních záležitostech, o svých hodinách, kdy učila děti vytvářet mřížkové krajky, o svých kresbách klaunů a zvířat, které
• 255 •
si děti věšely na stěny bloku, o jídle, o které se dělili
s Alexem.
„Nač se starat o čas, který stejně nepochopím,“ říkávala.
„Taky se bojím komínu, to dá rozum. Ale proč si mám lámat hlavu tím, co nemůžu stejně změnit? Čas poplyne beze
mne stejně, jako by plynul se mnou.“
Párala starý svetr a pletla Alexovi vestu, aby ji nosil pod
košilí.
„Jak dlouho mi bude popřáno, abych ji nosil?“ Ale Líza
jen potřásla tmavovlasou hlavou a usmála se.
„Měsíc, rok, kdo to může vědět? Až se obnosí, upletu ti novou. Je tolik věcí, které stojí za to, aby se o ně člověk staral.“
„Které kupříkladu," zeptal se hlasem plným zoufalství.
„Třeba vymalovat stěny tohohle bloku,“ odpověděla se
vší vážností a zadívala se na zčernalé stěny kolem dokola.
Šašek, všemi mastmi mazaný všeumělec s ústy roztaženými
do stálého šklebu, ji sbil žebřík, aby dosáhla až ke stropu.
Začala u dveří, kterými se vstupovalo do bloku a kde sedávaly děti předškolního věku. Namalovala trávu a květiny
a stěna se podobala oknu otevřenému do jiného času. Dala
si záležet na každém stonku a na každém okvětním lístku.
Malovala prostě, čistě a jasně. Den co den trávy přibývalo
a každé ráno se děti dívaly na stěnu ihned po příchodu do
bloku a počítaly sedmikrásky a zvonečky.
Alexu Ehrenovi bylo jasné, že Líza není dokonalá malířka. Malovala trochu nejistě, naivně a přímočaře. Ale v prostotě jejího vyjádření bylo kouzlo. Všeumělec Šašek ji pozoroval při práci ze své stoličky, a přestože byl kolem jeho úst
jen nešťastný stálý úsměv, žárlil na Alexe Ehrena, kdykoli
zasedli s Lízou Pomněnkou ke společnému jídlu.
Koncem března byl Alex Ehren zamilován do děvčete tak
silně, že mu láska zastínila i strach. Zejména dotyk dlaní, to
setkání pokožky s pokožkou, mu pomáhalo překonávat
hrůzu z pádícího času. Koneckonců měli před sebou ještě
tři měsíce života do data stanoveného pro jejich popravu.
• 256 •
Bylo až s podivem, jak neměly děti strach ze smrti. Bály
se noci, esesáků, psů, bití a hladu, ale smrt je neděsila. Ty
menší, myslíval si Alex, jsou jako rostliny nebo zvířátka,
která nemají ponětí o tom, co bylo a co bude, a tak nemají
z času strach. Ale strach je jako nakažlivá nemoc, a protože
žily s matkami, nakazil je i jejich strach. Ten jejich pocit
strachu byl jaksi tápavý a neohraničený, ale projevoval se
ve výkresech, které dělaly při hodinách s Lízou na útržcích
papíru z nádob na odpadky. Kreslily temné baráky, drátěný
plot, stráže SS a psa, který zabral většinu plochy výkresu.
Jejich výkresy se vyznačovaly strohostí čar a slunce zavěšené na mraku vypadalo jako ošklivý pavouk. Ale Eva nakreslila rodinu u stolu a na něm mísu kouřící polévky.
Někdy přicházela do dětského bloku Majdina maminka
zeptat se na svou dcerku. Nosila se Soňou sudy s polévkou
a spaly spolu na kavalci. Měla kabát plný zaschlých šplíchanců polévky, ale vypadala důstojně a elegantně i v hadrech. Bavila se s Alexem o tom, jak Majda čte a píše. Měla
radost z krajky, kterou jí Majda udělala k narozeninám.
Překvapilo ji, že učitel je chlapec, který by mohl být vzhledem ke svému věku jejím synem. Dívala se na něho a odhadovala, kolik mu asi je. Dvacet, dvaadvacet. Rozhodně je
příliš mladý na to, aby ji chápal. Věděla, že řada mužů,
čtyřicátníků, právníků, obchodníků a pedagogických odborníků, předčasně zestárla. Vláčeli se pomalu lágrem,
páchli ve svých hadrech a rozvázané tkaničky od bot se za
nimi táhly v blátě. V táboře byly ženy, které za tři měsíce zešedivěly a tváře měly plné vrásek. Chodily shrbené a ztratily měsíčky. Jako by měl každý den, uvědomila si Agnes, dopad jako celý rok. Lágr byl místem, kde mohli přežít jen
mladí, doposud ještě obdaření určitou vitalitou, schopní
vyrovnat se s náhlými změnami. Při pohledu na Alexe
Ehrena jí bylo pojednou jasné, že i ona se jednou vzbudí
bezzubá a se splihlým masem na stařeckém těle a zalekla se
• 257 •
toho. Ale i o dceru si dělala starosti a byla by se ráda o ně
podělila s kýmsi zkušenějším než s chlapcem.
Na ženském bloku se odehrávaly scény, jichž se Majda
stávala svědkyní, věci,které nedovedla strávit jako zkažené
jídlo. Nemohla povídat Alexovi o tom, co se dálo mezi ženami, o jejich tajemstvích, o kterých se šeptalo na kavalcích
a které se mezi kavalci šířily jako podzemní řeka a které působily na děvčátko takovým způsobem, že se začalo v noci
pomočovat. Bylo to nepříjemné a ženy si stěžovaly na zápach a nepořádek. Nutily Agnes, aby se s Majdou přestěhovaly na zadní kavalec u nádob, do kterých se v noci vykonávaly tělesné potřeby. Agnes větrala slamník a obracela jej
nohama vzhůru a naruby a na noc podkládala pod Majdu
různé hadry. Ale sláma nikdy docela nevyschla a nevyčichla
a pach ulpíval nejen na kavalci, ale i na šatech, které měly
na sobě. Ráno máchala hadry pod vodou z kohoutku, ale
neměla je kde usušit. Spěchala na blok v přestávkách mezi
roznášením sudů s čajem a s polední polévkou, držívala šaty ve větru a pak je prostírala na prostěradlo. Měla to štěstí,
že nosila sudy s polévkou a měla čím podplácet službu.
Mluvila na děvčátko, v noci je probouzela a nedovolila mu,
aby vypilo svůj večerní příděl čaje. Ale ráno co ráno byl
slamník promočený a Agnes prala a sušila ve větru. Mezi ní
a děvčátkem s popelavými cůpky bylo láskyplné pouto, ale
za čas ji znavilo nošení těžkých sudů, dceřiny potíže i neustálé stížnosti spolunocležnic na kavalci. Byla to stále ještě
krásná žena s velikýma očima a s chůzí královny, elegantní
dáma. Pokaždé, když ji potkal hrbatý Lagerkapo Jäger, jak
namáhavě vleče těžký sud s polévkou po lágrové silnici,
smekl automaticky pruhovanou čepici a uklonil se.
„Měl bych pro půvabnou dámu jinou práci. Stačí říct.
Kápo je pro.“
Otočila hlavu a neodpověděla. Ale na tu jinou práci myslela tím víc, čím se jí stávalo její břemeno těžším, a byla
v pokušení přijmout kápovu nabídku.
• 258 •
V rodinném táboře žily ženy odděleně od mužů.
Setkávali se jen na táborové silnici před večerním apelem.
Ženy byly silnější a odolnější než jejich muži. Proto schovávaly pro své manžely a syny nebo otce kousky chleba nebo lžíci polévky ze svých přídělů. Jako by se životem v táboře staly všechny ženy matkami a jejich manželé jejich syny nebo zestárlými otci.
Uprostřed března dostal staršina tábora z řad vězňů,
Němec se zeleným trojúhelníkem odsouzeného zločince,
povolení vstoupit do SS a odejít dobrovolně na východní
frontu. Jeho nástupce Willy si vybral židovskou milenku, a
tak došlo k uvolnění morálky a disciplíny v táboře. Některé
ženy začaly tajně spát s kuchaři a s veliteli bloků.
Alex Ehren věděl, že existují dva druhy vězňů v táboře.
Vězni ve vedení tábora, kápové, písaři, velitelé bloků, kuchaři, loupači brambor. Měli dost jídla a smrt hladem jim
nehrozila. Ale převážný zbytek tábora představovali obyčejní vězni, kteří stavěli táborovou silnici, kopali příkopy a vykonávali jiné vyčerpávající práce, živořili z malých přídělů
jídla a mrzli v dešti. Byli neholení a špinaví a umírali na
průjmy a nedostatek vůle k životu.
A také tam byli polští řemeslníci, jako třeba pokrývač
Mietek, který chodil do českého tábora za neostříhanými
ženami.
Sex byl v táboře nebezpečný. Kdo byl přistižen, byl surově potrestán. Kápové, velitelé bloků a řemeslníci spali s ženami v ložnicích velitelů bloků u vchodu a platili jim chlebem a kradenými věcmi. U vchodu do bloku stála stráž.
Jakmile se na táborové silnici objevila německá hlídka, bylo povinností prvního vězně, který ji uviděl, křičet:
„Achtung! Achtung!“ Pokřik převzala stráž před nejbližším
blokem, předala varování dál a za chvíli se tábor po celé
délce otřásal varovným pokřikem. Milenec se vytratil zadním východem a žena si oblékla hadry a spěchala do dílny,
tisknouc kus chleba pod zástěrou.
• 259 •
V dětském bloku, který byl na samém konci tábora, zaslechla knihovnice Dáša varování a rychle ukryla sedm
knih položených na komíně. Učitelé spustili s dětmi naučenou píseň, začali nějakou hru nebo dali dětem opakovat
německé věty. Vyučování, stejně jako sex, bylo zakázáno.
Jednoho dne zastihl Blockführer SS muže a ženu na kavalci. Vplížil se do tábora nikým nezpozorován podél drátů,
kde nikdo nehlídal. Měl vodnatě modré oči a vlasy barvy
slámy. Vězni mu říkali „kněz“, protože chodil s rukama zastrčenýma v rukávech a vydával rozkazy šeptem. Velice se
ho báli, protože byl krutý a měl potěšení z lidského utrpení. Nařídil donést lavici a položit na ni přistižené na břicho
a svlečené donaha. Muž byl robustní postavy, dobře stavěný. Pracoval v komandu loupačů brambor, a byl tedy při síle. Alexovu pozornost však upoutala žena, mladá a krásná,
s vlasy měděné barvy, které si uchovaly svěžest navzdory táborové špíně. Měla bílý obličej, nyní zrůzněný strachem,
a přece mu připomínala její hlava s rudými vlasy hlavu mytické Medúzy. Velitel bloku švihl holí. Zvuk, který vydala,
byl krátký, ostrý a hrozivý.
„Třicet ran,“ nařídil „kněz“ a Alex se díval na ženino tělo, které se zachvělo po každé ráně. Bylo plné života a vášně, ukryté pod její zářivou pokožkou. Pokoušela se zvednout se z lavice. Spatřil její krásná ňadra, hladká a dokonalého tvaru jako umělecké dílo. Hůl jí prorazila jemné modré žilky a krev jí začala stékat v drobných potůčcích úžlabinou zad. Alex se styděl sám před sebou, že se s jeho soucitem mísila i touha. Neodvrátil však oči od nahého těla, rudých vlasů a ran, které se otevíraly jako lidské rty.
Po exekuci odnesli obě těla do nemocničního bloku. Ani
v bezvědomí neztratila dívka nic ze své krásy. Muž zemřel
za několik dní na infekci. Dívka se však z toho dostala a vrátila se do svého bloku, kulhající, bledá a s oholenou hlavou.
Ženy, s kterými sdílela kavalec, se na ni složily ze svých přídělů chleba a vyhojily jí zubožená záda.
• 260 •
„Máme dva životy,“ říkávala Marta Felixová, nejstarší
z učitelů v dětském bloku. „Jeden je oblečený do decentních šatů a druhý je úplně obnažený. Pokoušíme se o to,
aby zůstaly navzájem od sebe oddělené, ale ony se časem
prolínají a sdružují v jeden jediný.“
Bylo hrozné, že se děti dívaly na to, jak přistižené milence bili, Himmelblau cítil jako své provinění, že se nepostavil proti tomu, aby děti přihlížely tomu hrůznému divadlu.
Chtělo se mu postavit se na odpor, ale měl strach z esesáka,
kterému říkali „kněz“, a bál se, že by mohl za to odsoudit
i jeho k ranám holí. Měl hrůzu z trestu, z hole a krve, a tak
neřekl nic a nic neudělal. Večer se zavřel v kumbálu a zapálil si cigaretu. O celé věci si vyprávěl stejně celý lágr, utěšoval se, a i kdyby děti neviděly bití a nahá těla, byly by se
o tom dozvěděly. Jako vždycky, uvědomil si nešťastný
Himmelblau, byl pln dobré vůle, ale sklonil se před nevyhnutelným, ovládán smyslem pro realitu i strachem zároveň. Vyčítal si svou slabost a vracel se v mysli k Fredymu,
který zklamal v okamžiku pravdy, kdy se měl rozhodnout.
Vtáhl hluboko cigaretový kouř do plic. Jsem jako tráva,
utěšoval se, kterou vítr sice ohne, ale která přežije i bouři.
Jednou, pokračoval ve svých úvahách, válka skončí. Jestliže
ohne hřbet, skloní se a přizpůsobí, snad se mu podaří docílit toho, aby alespoň některé děti přežily. Pohrával si prsty
s píšťalkou na šňůrce kolem krku a myslel na povstání.
Nebyl ani hrdina ani blázen a věděl s jistotou, že by to musel být opravdový zázrak, aby je všechny nepobili.
Po několik dnů se cítil Alex Ehren zahanben a neodvážil
se dotknout Líziny ruky, jako by se byl dopustil cizoložství
se ženou s měděnými vlasy. I když byl život vězňů ovlivněn
a zmrzačen pobytem v lágru, kdesi ve skrytu stále doutnal
plamínek slušnosti, pod jehož vlivem tál ledový příkrov necitlivosti.
• 261 •
Občas, zejména když děti dojedly polévku a nechtěly si
spořádaně sednout a učit se, vylezl Fabian na podélný komín a zanotoval píseň. Nebyl hudebník jako Dezo Kováč,
který hrál na housle z not. Byl spíš šprýmař, estrádní umělec a klaun. Děti se usadily na špinavou podlahu jako hejno vrabců. Služba sice udupanou hlínu vymetla hadry, aby
ji zbavila prachu, ale zůstala na ní jemná vlákna z jutových
pytlů.
„Tak co si dneska zazpíváme?“ stáhl Fabian obočí do vrásek nad brýlemi s jedním prasklým sklem.
„Alouette3),“ řekli Adam a Bubeník a děvčátka se připojila a volala: „Alouette, Alouette!" Všechny děti tu píseň milovaly.
Fabian roztáhl ruce, jako že ho jejich volba překvapila
a přivedla do rozpaků.
„Alouette? Tu neznám!“
„Znáš, znáš!“ a děti ji začaly samy zpívat. Fabian se poškrábal na nose a přikývl: „Aha, vy myslíte Alouette? Proč
jste to neřekly hned?“
Chodil po komíně sem a tam a předzpěvoval a děti po
něm opakovaly, čeho všeho postupně ptáčka zbaví.
Oškubou mu peří, oškubou mu (tak se o tom doslova pěje)
hlavu, krk, oči, loket, nohy. Píseň pokračovala dlouho a
dlouho, protože se v ní stále opakovalo vše, čeho ptáčka postupně zbaví, divoce a rozpustile. Ale nevymkla se
Fabianovi zcela z rukou. Vedl hlásky dětí, dirigoval rukama,
hlavou a celým tělem. Některé děti dirigovaly s ním a jiné,
třeba Bubeník, vyklepávaly rytmus písně prsty. Všechny
vtáhla píseň do sebe, až zapomněly na čas, na místo i na
ubohost své existence. Po Alouette zanotoval Fabian českou
národní, pak jinou a poté píseň z české operety o devíti kanárech a po ní o racku chechtavém, který přežil potopu.
Zpívaly s nadšením a zanícením, které jim pomáhaly povznést se nad bídu a hladovění. Staly se jediným hrdlem,
jediným silným hlasem. Dokud zpívaly, žily.
• 262 •
Občas přišel do bloku táborový kápo, řemeslník z mužského tábora nebo hlídka SS; přestože nerozuměli českým
slovům, zmocnil se jich rytmus písně a společně vytleskávali s dětmi rytmus. Většina dětí byly české děti, ale i ty,
které hovořily německy nebo holandsky, se naučily slovům
písní a jejich melodiím. V takových okamžicích se stával
dětský blok bezpečnou lodí v divokém rozbouřeném moři
a písně zachutnaly domovem.
Večer si Alex Ehren sedl k Líze a rozpovídal se o své rodině.
„Když se blížila zima, vydalo se všech mých sedm strýců
a tet do vesnice. Vlastně spíš do takové malé osady mezi lukami a lesem. Dědeček už sice nežil, ale bydleli tam dva staří lidé, bratr se sestrou, v domě s doškovou střechou a s podlahou z udupané hlíny. V domě byly dvě místnosti, v jedné
postel a ve druhé rozviklaný stůl a židle, prožrané červotoči, a tak staré, že se věkem ošoupaly a leskly, jako by byly ze
skla. Strop v kuchyni byl nízký, takže jsem se mohl rukou
dotýkat pletenců česneku, které visely ze stropu. My jsme
tam taky chodívali na podzim, abychom těm dvěma starým
lidem nakoupili, co potřebují, protože až by napadl sníh,
nemohli by se pustit pěšky do nejbližší vesnice na nákup.
Silnice končila daleko před osadou a naše auto poskakovalo po polní cestě vroubené ostružiním a kapraděmi a zpod
nich vybíhali vyděšení králíci. Mých sedm strýců a tet zaparkovalo auta u rybníka ve vsi a mouku, máslo a uzené
maso jsme nosili pěšky do domku. Někdy jsem šlápl do husích hovínek a bosí venkovští kluci se mi posmívali a pokřikovali na mne, ukrytí za lípou. Kousek výš po proudu
potoka měli staroušci kousek louky. Brouzdával jsem se
vzrostlou nepokosenou trávou, pronikavě vonící tymiánem. Krávu už nechovali, ale v chlévě byla ještě sláma a káva, kterou teta Žofie nabírala z železňáku, byla cítit cikorkou a hnojem. Její bratr si namáčel kousky koláče, který jim
maminka upekla, a hlasitě z nich ústy sál. Měl jen pár zubů
• 263 •
a vpadlé tváře. Ale byl doposud při síle, vysoký a neshrbený, a jedl s rozkoší.
Náš rod tam žil celých šest set let. Občas nás vyhnali, ale
vždycky jsme se zase vrátili do toho domku a k té louce.
Zabývali jsme se obchodováním s dobytkem. V neděli ráno
jsme se vydali na cestu po vesnicích, někdy až za hranice do
Německa. Nikdo by se neodvážil zastavit koňského handlíře, protože jsme dodávali koně šlechtě. Pásali jsme je, dokud se nedostali do takového stavu, že za ně byla slušná suma peněz. ,Byly to tenkrát lepší časy,’ dodal, ,potřesení pravicí bylo závazné a nikdo se neodvážil ucuknout. Dneska lidi nevědí, co je čestné jednání.’
Stařeček si ulomil další kousek koláče a já jsem věděl, že
začne hovořit o svém příjmení. Vždycky o něm vykládal a
já jsem znal předem každé slovo a každý odstín jeho hlasu.
Přesto jsme všichni tiše seděli a naslouchali, protože byl tak
starý, že zapomněl, že nám vyprávěl jeden a týž příběh snad
už stokrát. Pro něho to byla ta nejdůležitější příhoda jeho
života a stařeček ze sebe postupně soukal slova, jako by kladl cihly na sebe, nebo zasahoval strom.
,To jméno dostal můj tatínek, nechť odpočívá v pokoji,’
vyprávěl. ,Byla válka a ceny chleba stoupaly a stoupaly, až
si ho mohli dovolit jen v neděli.’
,Podívám se po nepříteli,’ řekl tatínek generálovi, ,kolik
má mužů a koní a kde se chystá zaútočit. Vezmu si přes hranici krávu.’ Stařeček upil kávy a podíval se na své dětské posluchače. ,To bylo hrdinství, takhle se dostat k Prušákům jako špión ve válce. Kdyby totiž zjistili, že k nim jde můj tatínek na zvědy, byli by ho pověsili na strom. A tak se vydal
na cestu s krávou na provaze. Kdopak by podezříval Žida
s krávou, že je špión?’ Zakašlal a prohrábl si plnovous.
,Zachránil říši, můj tatínek, a císařovna Marie Terezie mu
vyplatila tři stříbrné tolary a dala mu jeho jméno. Ode
dneška, řekla mu, se budeš jmenovat Ehren4), protože jsi nás
zachránil před Prušáky.’
• 264 •
Nikdy jsme nezůstávali na jídlo, aby nemusela teta Žofie
vařit pro tolik lidí. Při loučení se dotkla prsty mé tváře a
promnula v prstech látku mého kabátu a v jejím hlase zazněl upřímný údiv.
,Taková auta,’ divila se pokaždé, ,a takové tlusté děti.’
V hlase měla i mírnou závist. ,To se to vdává, když má člověk fůru peněz.’
Nikdy nejela vlakem a nikdy nebyla v žádném městě.
Vlaků se bála, přestože nosila příjmení Ehren. Muselo to
být pro ty staré lidi hrozné, když je zařadili do transportu.“
Seděli tiše a Alex Ehren myslel na svůj vlastní strach.
„Nesmím se bát,“ pronesl, „protože i já jsem Ehren.“ Oba
se zasmáli nápadu, že by jméno mohlo odpomoci od strachu.
Některé věci pomáhaly, ale jiné se na lidech vrstvily jako
mech na kameni. Alex Ehren pozoroval vězně, vyhublé na
kost, zachumlané do hadrů, shrbené a těžce vlekoucí bahnem své dřeváky. Některé z nich znal a zarazilo ho, jak zestárli. Jednou uviděl svého učitele, profesora a vědce, jak se
obtížně dostává kupředu mlaskavým blátem. Zprvu ho ani
nepoznal. Dříve to býval upravený a elegantní muž, a teď
jeden z mnoha zbídačených vězňů. Dřevák mu uvázl
v břečce. Jak se namáhal dostat ho z ní ven, zůstala mu na
chvíli trčet do vzduchu bosá noha. Sklonil se a šmátral prsty po uvízlém dřeváku, až ztratil rovnováhu a upadl obličejem do bláta.
Jako by tři měsíce v rodinném táboře naložily třicet let
na vězeňský věk, ohnuly vězňům záda a zbrázdily jejich
tváře spletí vrásek. Hlad, špína a neustálá přítomnost smrti
pádily jejich životy jako apokalyptičtí jezdci a uspišovaly
jejich stárnutí. Já tomu nepodlehnu, za žádnou cenu, sliboval sám sobě Alex Ehren, a nedopustím, abych takhle sešel. Bylo jeho štěstím, že ho vzal Himmelblau do dětského
bloku, že se s ním Pavel Hoch dělil o balíčky, ale především,
že měl Lízu, svou lásku. Protože láska, víc než cokoli jiného, byla lékem proti zkáze.
• 265 •
A přesto byl často na pokraji zoufalství.
„Šest set let,“ přemítal hořce, „šest set let v téže vesnici a
čestné jméno, propůjčené císařovnou. K čemu jméno a celá ta léta, když jsem Žid a cizinec ve vlastní zemi?“
Po práci se učitelé mezi sebou bavili. Znali datum, kdy je
pošlou na smrt, ale hovořili o budoucnosti, jako by měli na
vybranou. Svou péči o děti cítili jako povinnost a závazek,
a děti byly zároveň smyslem jejich existence. Většina
z nich, stejně jako Alex Ehren, věřila až do vypuknutí války, že patří do země, ve které se narodili. Lesy, řeky, háje a
hory byly součástí jeho vlasti. Četl stejné knihy jako jeho
čeští kamarádi a smál se stejným vtipům jako oni. Nebylo
mezi nimi rozdílu kromě náboženství, které jim bylo předurčeno narozením. Někteří byli katolíci, jiní protestanti a
někteří Židé, ale neříkali si tak a považovali se za Čechy
mojžíšského vyznání. Dávali si schůzky s týmiž děvčaty
a někteří, jako Pavel Hoch, který se ožení s Annou, počítali
s tím, že budou mít nežidovské děti. Ale invaze Němců
a nový řád v Evropě je od nich odtrhly, oloupily o majetek
a nakonec uvrhly do koncentračních táborů. Jejich dřívější
přátelé a sousedi s nimi cítili a přinesli jim malé dárečky na
cestu. Když nadešel den jejich odchodu, dívali se za nimi za
záclonou a pak se někteří rychle vrhali na jejich opuštěné
domovy a majetek.
„Náhle jsme se octli jako na podkopané půdě, která hrozí sesutím,“ vyprávěl Alex Ehren. „Nejdřív za mnou docházeli spolužáci a ujišťovali mě, že to nemůže trvat dlouho.
Přinášeli mi i domácí úkoly. „To nemůže dlouho trvat, ujišťovali mě, za pár měsíců budeš zpátky. Co to je za pitomý
zákon, že Židé nesmějí chodit do školy? Musil jsem nosit
žlutou hvězdu a spolužáci se začali bát jít se mnou po ulici
a jejich návštěvy byly stále řidší a vzácnější. A když jsme se
museli přestěhovat k jiné židovské rodině, už za mnou nikdy nepřišli. Jako bych pro ně umřel.“
„Být Žid není věcí volby,“ mínil Beran. „S některými věc-
• 266 •
mi se prostě nedá nic dělat. Jsem, jaký jsem, vysoký, nebo
prtě, křesťan, nebo Žid. A protože to nemohu změnit, musím se naučit s tím žít.“
„Jak s tím, prosím tě, žiješ?“ namítl Fabian a udělal rukou
polokruh kolem sebe.
„Dá se to naučit. Nejsme první, koho zabijí proto, že
jsme Židi. Dělali to ve středověku, za křižáckých výprav, za
inkvizice. A na východě pořádali pogromy. Ale někdo z nás
vždycky přežil a mohl o tom podat zprávu.“
„Zprávu? O tom, že jsme vyvrženci? Obětní beránci za
neštěstí jiných lidí? Když vypukla epidemie, obvinili nás, že
jsme otrávili studně. A když byla neúroda, obžalovali nějakého Žida z vraždy dítěte, aby měl hněv lidí patřičný ventil. Cožpak nejsme nařčeni z toho, že jsme příčinou všech
válek, hladomoru a katastrof, vražd a rozsévání zla na celém světě?“
„Jistě,“ řekl Beran, „a přece jsme těmi, kdo nesou poselství.“
„Jaképak poselství?“
„Desatera,“ řekl Himmelblau, který se přidal ke skupině.
„A křesťanství,“ doplnila ho Marta Felixová, která přednášela na univerzitě filozofii a dějiny, „ideu spravedlnosti.“
Měla za muže Němce, humanistického spisovatele, který se
však s ní dal raději rozvést, aby nepřišel o svou práci na univerzitě.
„Někdy jsme byli jen onou živnou půdou pro nové ideje. Poskytovali jsme začátek a dávali impuls. A pokaždé,
když šlo o pokrok a nápravu věcí, byli jsme při tom.“
Odmlčela se a potřásla hlavou. „Je to podivné, že se vždycky to, čeho bylo dosaženo naší zásluhou, obrátilo proti
nám. My jsme to byli, kdo prohlásili Nezabiješ! A jsme to
my, koho vraždí nejvíc ze všech národů světa. Ježíš Kristus
kázal lásku, ale dějiny církve jsou dlouhým seznamem mučení, vražd a upalování Židů. Žid Sigmund Freud otevřel
tajné hlubiny lidské duše a jiný Žid, Albert Einstein, objevil
• 267 •
rovnici nekonečna, ale jejich knihy se spalují v teutonském
autodafé.5) Nenávidí nás, protože v nás vidí na jedné straně
Rothschildy a na druhé straně Marxe. Ale podle mne nejsme ani jedni ani druzí. Jsme přesně takoví jak všichni
ostatní, jako všechny jiné národy, dobří a zlí, chytří a hloupí, bohatí a chudí. Ale protože jsme Židé, trestají nás za
všechno, ať jsme takoví, nebo onací.“
„Nejsme jako jiné národy,“ namítl Šašek, který se obvykle nezapojoval do debat. „Nemáme ani armádu ani vládu
ani vlast.“
„Po válce odjedu do Palestiny,“ pronesl Beran pomalu.
Bylo v tom cosi bolestně dětinského, protože s ohledem na
jejich situaci byla vlast Židů daleko a nedosažitelná. Mnoho
z učitelů byli sionisté. Jiní, třeba Felsen, věřili v komunistickou revoluci. Hynek Rind snil jen o malém městečku
v Čechách. Všichni bez rozdílu se opájeli svou vlastní vidinou, která jim pomáhala udržet se nad hladinou vod beznaděje a zoufalství. Nebyli by mohli pracovat s dětmi, kdyby neměli svou hvězdu, vlajku nebo sen, ke kterým se přimkli. Neměli vyšší morálku nebo hlubší vzdělání než ostatní vězni v lágru, ale společenství dětského bloku jim umožňovalo povznést se nad svou bídu a zabývat se i záležitostmi mimo svou pouhou existenci.
1)
2)
3)
4)
5)
Chanukkla (hebrejsky „Svěcení chrámu“), osmidenní děkovná slavnost
na paměť vítězství Makabejských.
Všichni vězňové rodinného tábora měli na svých kartách v hlavní
písárně poznámku Sonderbehandlung – Zvláštní zacházení.
Tento eufemistický termín znamenal smrt v plynové komoře.
Lidová píseň z francouzské oblasti Kanady o skřivánkovi. Má prostá
slova: „Skřivánku, milý skřivánku, oškubu ti peří...“ Postupně vymýšlejí
zpěváci, co všechno mu ještě oškubou, a opakují to vše po sobě, takže
seznam „oškubaných“ částí těla stále narůstá, nutí zpěváky
k zapamatování jejich sledu a vyvolává, zejména u dětí, veselí.
Z německého Ehre = čest.
Okázalé rozsudky nad „kacíři“ a jejich upalování ve středověkém
Španělsku.
• 268 •
Věra Weislitzová
Věra Weislitzová
(*1927)
NÁVRAT
Věra Weislitzová se narodila v Ostravě, v česky mluvící židovské
rodině. I když Weislitzovi po okupaci Československa plánovali
emigraci, už se nezdařila, a tak Věra Weislitzová prožila válku
v Terezíně; její rodiče zahynuli. Po roce 1948 odjela do Izraele,
kde se stala příslušnicí židovské armády, Hagany.
Tam se seznámila se spisovatelem Arnoštem Lustigem,
za něhož se provdala, a spolu s ním se vrátila
do Československa. Po roce 1968 celá rodina emigrovala
do USA, kde Arnošt Lustig přednáší na univerzitě
ve Washingtonu, D.C. Věra Weislitzová zde vyučovala
hebrejštinu a posléze se rovněž začala věnovat spisovatelské
činnosti. Po roce 1989 spolu s manželem
často navštěvují Prahu.
Ani kdyby se obnovil domnělý hřbitov ze 12. století, který
stával v místech dnešní Spálené ulice, a kdyby se spojil se
Starým židovským hřbitovem na Starém Městě, v bývalém
židovském ghettu, kde se z nedostatku místa pohřbívalo ve
dvanácti vrstvách, ani tam by se nevešly miliony Židů zavražděných ve 20. století – Herta, Irma, Berta, Olga, Leo,
Magda, Erwin, Karla, Karel, Erna, Pepi, Kurt, Greta, Růža,
Hermína, Richard, Roza, Honza, Petr, Jirka, Rega, Sigi, Ossi,
Rudi, Kamila, Lilly, Jozi, Oskar...
Dnes stačí zajít do druhého patra Staré židovské radnice
v Maislově ulici 18, vytáhnout zásuvku v místnosti nadepsané Archiv a vmžiku se před námi vyrojí celé rodiny mrtvých –
Hroby, pomníky, jména byla za Hitlera pro Židy přepych –
Stalo se to nečekaně, bez dlouhých příprav. Sedím na palubě Iljušinu, směr New York – Praha. Je rok 1989.
Nedlouho po mém příjezdu do Prahy se mě zmocňuje
pocit, že mě nějaká síla přitahuje na místa, která leží pohřbena na dně mé duše.
To jsem si myslela až do této chvíle.
Časně ráno vycházím do ulic, které mě dobře znaly, ale
které mě už více než dvacet let neviděly. Den byl chmurný
a mokrý, jak tomu v prosinci bývá. Jakoby poslepu procházím Celetnou ulicí, Staroměstské náměstí mě vítá kostrbatou dlažbou. Pařížská ulice rozevírá svou náruč, i Vltava stále teče svým korytem. V polovině Pařížské odbočuji doleva
Věra Weislitzová píše česky a anglicky. Je autorkou básnické
sbírky „Dcera Olgy a Lea“ (1994) a knihy povídek
„Pes z Klagenfurtu“ (2001). Povídky se věnují jednak
reminiscencím předválečným a válečným,
jednak prožitkům z americké emigrace, které jsou vždy prosyceny
židovským vědomím a osudem celé rodiny.
• 270 •
• 271 •
a vzápětí doprava. Stojím v Maislovce, od středověku srdci židovského ghetta, jednoho z nejstarších v Evropě, vždy znovu vyhledávaného místa židovské existence a dění v dobách
dobrých, ale hlavně v čase útisku a pronásledování... Přecházím chodník a tu se přede mnou otevře pohled na tepanou
bránu vedoucí na Starý židovský hřbitov, jehož přesné datum založení není známé, ale odhaduje se na 14. století.
Moje srdce propadá černým vzpomínkám – má duše se
usmívá – jsem tady...
Hřbitov mě uvítal tichým, opuštěným kouzlem. Nahé
větve se skláněly a promlouvaly jazykem dešťových kapek,
mlžným oparem si razily cestu k zemi.
Aniž bych cestě věnovala zvláštní pozornost, dávám se
vést úzkou rozbředle bahnitou pěšinou. Z obou stran ji lemují náhrobní desky, všelijak se naklánějí a o sebe opírají,
připomínají starce na konci svých sil. Cesta se klikatí a stáčí do nečekaných zákoutí. Desky se k pěšině zdánlivě přibližují, jako by mne poznávaly. Za krk se mi prodírají chladné kapky dešťové vody.
Není s kým tuto cestu sdílet. Zleva, zprava, všude jen
náhrobní kameny. Jdu sama. Přesto nemám pocit osamělosti, spíše ztracenosti, ale nedá se říct, že jsem tady cizí...
Jak je to možné? ptám se sama sebe –
V zamyšlení a bez větší námahy přicházím na mnou
určené místo.
Přesně tak jsem si ho udržela v paměti po celé dlouhé roky, kdy jsem se živila pouhou vzpomínkou. Tehdy jsem si
vůbec nepomyslela, že se sem ještě někdy vrátím –
Jsem zde. Jsem u cíle. Je to tady –
Velký náhrobek složený ze dvou dílů, uprostřed spojený,
hustě popsaný hebrejským písmem. To je hrob Jehudy ben
Becalela, rabiho Loewa, z roku 1609.
Místo zoufalých, místo věřících...
Pro mne je památné nejen svou historickou hodnotou,
ale taky osobně.
• 272 •
Tady jsme s tatínkem a sestrou stávali za války, když jsme
nikam nesměli jít, tady jsme si povídali beze spěchu a beze
strachu, že nás někdo špicluje.
Neočekávaně, zahalena do šedého oparu, se tu objevuje
silueta muže. Trochu jsem ztuhla. To přece není možné, říkám si. Na přeludy nevěřím –
Přelud se pohnul. Vykročil mi vstříc. Napřahuje ruce.
Jako by se těšil, že mne vidí. I mně se zdá, že mi není neznámý... někdy jsme se už viděli – Snad dříve, jinde... Mluví
ke mně – Co říká – Čeká – Odchází – a já stojím.
Naposledy jsem tu stála v květnu 1943. Vzduch voněl
kvetoucím šeříkem. Zdálo se, jako by i náhrobní kameny
voněly. Byla to vůně jara, vůně nové naděje –
Byli jsme jen tři. Všichni, kdo z naší početné rodiny
ještě zbyli.
Chodívali jsme sem v neděli, jako jiní chodili do divadla.
Tady nám otec vyprávěl...
Prodírali jsme se mezi hroby, luštili jména, data, ornamenty. Snažili jsme se nešlápnout na hrob, ale najít si místečko vedle. Otec vždy říkal, že šlapat na mrtvé je hřích.
Neznal budoucnost. Nebo ji tušil?
Židovský hřbitov – park mrtvých, sloužil za války jako
park živým. V letech 1939–1945 byly parky s lavičkami, dětským hřištěm, pískovištěm, zeleným trávníkem
a kvítky u každého vchodu označeny velkou tabulí:
Židům, cikánům a psům vstup zakázán.
Ráda jsem otce poslouchala, když nám vysvětloval význam znaků a symbolů na náhrobních kamenech
a vyprávěl o Pinkasovi, Maislovi a Golemovi, kterého podle pověsti vyrobil za temné noci z panenské hlíny zázračný
rabi Loew se svými pomocníky. Do úst mu vložil šem, měl
ho přivést k životu božím dechem, až bude Židům nejhůř
a bude jim třeba pomoci. Podle pověsti leží Golem na půdě
Staronové synagogy.
O Pinkasovi nám otec pak vyprávěl, že se ho ujal bohatý
• 273 •
šlechtic, ale když viděl, že Pinkas vždy děkuje Bohu, řekl
mu jednoho dne, že už nemá peníze, ať se obrátí na svého
Boha, že mu třeba pomůže. O Maislovi říkal, že když Židé
měli být za Rudolfa II. vyhnáni z Prahy, nějakým zázrakem
zastavil císařský průvod, aby Rudolfovi předal prosebný list
židovských obyvatel, v němž císaře žádali, aby je nevyhostil a nechal je i nadále v pražském ghettu. Pomáhal chudým, staral se o udržování stavebních památek, o sirotky
a staré, osamělé a nemocné lidi.
Symbol rukou na náhrobních deskách znamená příslušnost ke kněžskému rodu Kohenů, konvice je symbolem
kmene Levi, jméno Dob znamená v hebrejštině medvěd,
Zeeb je v překladu vlk, Cebi jelen, růže naznačuje jméno
Růžena, hrozen vína plodnost, nůžky krejčího, pinzeta
lékaře, hmoždíř s paličkou lékárníka, housle hudebníka,
etrog obchodníka s ovocem. Etrog je jižní ovoce, větší než
citron, a používá se jako symbol úrody a sklizně o svátcích
Sukot na podzim.
Otec taky mluvil o velké chudobě a přelidněnosti
v ghettu, o mnohých požárech a pogromech hlavně za křižáků v 11. století, za husitů a mnoha dalších. Velký pogrom
byl ve 14. století, jak o něm píše Avigdor Karo, synagonální básník.
Často jsme se dívali na věž židovské radnice ze 16. století, která je spojena s Vysokou synagogou. Podle západního
způsobu tehdy sloužila pro odlehčení obecním funkcím,
které se do té doby vykonávaly většinou v synagoze.
Radniční věž je pozoruhodná svými hodinami. Jeden číselník je tradiční s římskými číslicemi, druhý má místo číslic hebrejská písmena a jeho ručičky jdou pozpátku.
Staronová synagoga v Praze patří mezi nejstarší v Evropě.
Jakoby zázrakem přežila všechny požáry a pogromy v ghettu. Je ortodoxní, ženy se mohly jen dívat malými okénky
z vedlejší místnosti. Teprve v 18. století se přistavěla tzv.
předsíň, přístavek pro ženy.
• 274 •
V naší synagoze v Ostravě, která byla novější a modernější, seděly ženy nahoře na balkoně a muži dole. Rozdělení se mi líbilo, protože jsem všechno mohla dobře pozorovat. O přestávce všichni vyšli ven a ve velikých hloučcích
stáli před synagogou.
V Praze se chodilo k hrobu rabiho Loewa s jeho zázračnou schránkou, kam se dávaly lístky s přáním, které se podle pověsti mělo splnit.
U nás v Ostravě se jezdilo za zázračným rabínem do
Polska, do okolí Krakova, ale taky na jiná místa, například
východně od Varšavy. Věřilo se, že rabínův amulet, dá-li se
pod hlavu nemocného, spolu s jeho modlitbou pomohou
v nemoci a jiné nouzi.
Podobně se věřilo, že amulet podepsaný rabim Loewem
může působit zázračně a dodat ztracenou sílu a víru.
Vyprávělo se, že hrob rabiho Loewa se pohnul, aby udělal
místo jeho vnukovi, aby mohl být pochován vedle něj, jak
mu rabi slíbil...
Vyrůstala jsem v duchu zachovávání židovské kultury,
zvyků a rituálů, a také ve víře v budoucnost, že budeme žít
ve vlastní domovině, která podle Starého zákona byla Židům dána Bohem.
Věřila jsem těmto ideálům. Byla to pro mne krásná, plně
uspokojující víra v lepší budoucnost, jako pro každý jiný
národ, který má svou vlast a nemusí trpět bezpráví. Zvěsti
o pogromech a neustálém pronásledování Židů mne děsily.
Přesto jsme ještě ve čtyřicátém roce věřili, že tuhle těžkou dobu někde, nějak přežijeme, i kdybychom za to měli
obětovat celý majetek.
Zatím se zdálo, že je nemožné uniknout. Nebyla žádná
země, která by byla ochotna nás legálně přijmout
a dát nám náležité doklady.
Naše rodiny byly tehdy veliké, s malými dětmi a starými,
nemocnými lidmi, kteří se neuměli včas rozhodnout všechno opustit a odejít do neznáma. Za těchto podmínek
• 275 •
odešla pouze malá část většinou mladých, svobodných
a těch nejodvážnějších.
Tehdy si nikdo ani v nejdivočejší fantazii, ani s ohledem
na události z historie, nedovedl představit hrůzný osud,
který nás očekával –
Vzhledem k tomu, že jsme dostali příkaz nastoupit za tři
dny do transportu u Veletržního paláce v Holešovicích, kde bylo shromaždiště, šli jsme ještě naposledy na
hřbitov, k hrobu rabiho Loewa a k jeho zázračné schránce.
Podle starých obyčejů otec něco napsal malými písmeny
na útržek papíru vylovený z kapsy, který potom skládal
s hlubokým soustředěním, než ho vhodil do otvoru.
Otec si přál, abychom se sestrou udělaly totéž. Potom
jsme stáli v hlubokém mlčení.
Byl to zbožný člověk. Těžce jsem si zvykala na jeho vážnou a ustaranou tvář. Z domova v Ostravě jsem ho měla
v paměti veselého, v kruhu své rodiny plného optimismu.
Od té doby se mi tento obraz občas zjevoval – otcova tvář
mezi náhrobními kameny a vůně vlhké půdy... Výraz smutku a utrpení židovského člověka. Výraz stoletých hrůz,
o nichž nám často vyprávěl, a ukazoval útlou knížku kreseb
prchajících ubožáků s ranci na zádech, dětmi v náručí, nákladní vagony nacpané těmito vyhnanci pronásledovanými kozáckými hordami. V očích se mu zrcadlila hrůza, jako
by viděl sebe sama –
Když jsem stála u hrobu rabiho Loewa a jeho zázračné
schránky v prosinci 1989, moje vzpomínky ožívaly – Kde
zůstal Golem?
• 276 •
Věra Weislitzová
PES Z KLAGENFURTU
„Špatný soused je horší než hnisavý palec ve slepičí polévce,“ říkávala maminka a jednoho dne mi to kmitlo hlavou.
„Ve vaší zemi slunce nezapadá?“ ptali se sousedi s úsměvem. Asi jsme dělali dojem pomatenců, když jsme vpodvečer zírali na západní horizont. Barevné jazyky vystřelovaly
různými směry. Hořely rudě, oranžově, modře, fialově a šedě, až se konečně propadly do černé noci. Západ slunce je
zde zvláštní konfrontace barev, je to představení, něco jako
divadlo.
Keře, které tvořily živou zeď, jež nás dělila od našich sousedů, ztratily listí. Pouze nahé větve se vinuly všemi směry,
nahoru, dolů, doleva i doprava.
V ulici Summit byly některé domy postaveny z rudých
cihel, jiné z cihel a bíle natřeného dřeva. V domě, ve kterém jsme bydleli my, bylo dřevo tak bílé, že se zdálo jako
vymydlené za každého úsvitu. Trávník obklopoval dům.
Střed trávníku byl jakoby rozříznutý úzkou pěšinou, která
vedla od chodníku až k hlavním dveřím, obepínala a tiskla
se k domu jako měkká uvařená špageta. V zahradě vyrůstaly keře s pichlavým listím. Vždycky jsem se domnívala, že
oplocení zahrady je přirozená nutnost.
Markéta, Rod a jejich děti, kočky a pes žili v domě po naší pravici. Rod pracoval na železnici. Jezdil s drezínou kontrolovat stav kolejnic. Byl zručný, vyznal se v každém řemesle. Psí bouda, kterou nedávno vyrobil, byla toho dalším
důkazem.
• 277 •
„Tvůj Sancho to musí milovat,“ velebila jsem jeho dovednost, zatímco foxlík vrtěl ocasem.
Markéta, žena středního věku, byla vždy v dobrém rozmaru. Zvládala komplikovanou domácnost bez obtíží.
Snadno jsme navázali kontakt, často jsme trávili večery
společně. Pilo se pivo, louskaly oříšky a vzpomínalo se na
dávné příběhy. Naše děti se spřátelily.
Obydlí naproti vyvolávalo soucit. Zarostlý trávník, zlámané větve hyzdily pěšinu, tmavá okna a ticho. Samota
pronikala zamčenými vraty. Skoro nenápadné oznámení
„Na prodej“ se proměnilo v „Prodáno“. Potom přijel stěhovací vůz, po chvilce se ho řidiči povedlo zaparkovat v zadní části zahrady mezi keři. Rod se zdál být zmaten, když večer zaklepal na naše dveře:
„Samozřejmě, Rode, řeknu Evženovi, aby přišel, ve stěhování se vyzná,“ uvítala jsem ho. „Ale tobě, Rode, řeknu,
že člověk, který tebe dostane za souseda, má kliku, protože
ty pomůžeš i samotnému ďáblu,“ dobírala jsem si ho, ale
on se jen skromně usmíval.
Bronya, nová sousedka odnaproti, byla nevysoká, hezky
zakulacená žena středních let. Její popelavě šedé oči seděly
hluboko v očních důlcích pod tmavým obočím. Zpod květovaného šátku jí vylézal pramen vlasů skořicové barvy.
Hnědý kalhotový komplet doplněný šedou blůzou jí slušel.
Zdála se temperamentní, sebevědomá a nebylo pochyb, že
má smysl pro organizaci.
„Pro rány boží,“ zvolala, „ne, že bych si stěžovala, ale
tahle země nemá konce. Člověk jede a jede a nikde se nikdo
na nic neptá. Zaplatíte benzin a jede se dál. Můžeš si vymyslet svoje jméno bez bumážky, tady se lidem věří na slovo a ne na papíry. Divnej svět, tahle Amerika. Můj Wernie
se smál, když jsme viděli Bílý dům. Obdivoval tu bílou
omítku a ne otlučený zdivo,“ svíjela se smíchem.
Ze začátku jsem si nebyla jistá, že Werner je její muž. Buď
jak buď, neustále toho neúnavného muže pro něco volala:
• 278 •
„Wernie, Wernie, podrž tohle, dones tamto!“ Bylo jasné,
že nový dům ji těší.
Werner byl vytáhlý a šlachovitý. Měl na sobě kostkovanou košili a zelený svetr bez rukávů. Staré rajtky měl zastrčené ve vysokých šněrovacích botách. Podle chůze a svalů,
které se mu rýsovaly pod košilí, dělal dojem sportovce.
Barva kůže byla vybledlá, jako by nikdy neviděla sluneční
paprsky. Podobně bezbarvé byly i jeho vlasy. Když mi podával ruku, jeho vodový pohled se mě snažil provrtat až na
kost. Ulevilo se mi, když zazvučel Bronyin hlas: „Wernie,
postel, pospěš si!“
Jednoho večera, když jsme s Evženem seděli u Roda na
verandě, zastavili se tu Bronya s Wernerem. Markéta mluvila právě o tom, jak se přistěhovali ze St. Louis, protože sem
přeložili Roda. Byli moc rádi.
Myslela jsem, že Rod ve svém nynějším domě žil odjakživa. Moje zkušenosti jsou jiné. U nás rodiny žijí ve stejném
domě po celé generace, obyčejně se dědí, přechází z otce na
syna, i v naší rodině to bylo podobné. Otec, ze sedmi nejmladší, zdědil dvoupatrový dům, kde se narodil on a později sestra a já. Mezitím, co jsme si takhle povídali, se
Evžen pohodlně usadil v rákosovém křesle. Na klíně mu seděla kočka. Všelijak ji šimral, což ji přivádělo k blaženému
předení a mhouření očí. Werner byl v dobrém rozmaru.
Žertoval:
„Můj starý strýc přirovnává kočky k ženám, říká, že dovedou stejně klamat a škrábat. Já mám radši psy,“ vzdychl
a hladil si propadlé tváře. „A co ty, Rode, co ty si myslíš?“
pokračoval, aniž by čekal na odpověď. „Musím říct, že
i kočky hrají prim, pochopitelně záleží na okolnostech. To
je vážná věc,“ říkal Werner žvýkavě a přitom pozoroval každého z nás, aby mu neušlo ani hnutí.
„Já mám tady radši psy,“ otočila jsem se k Evženovi.
„Řekla jsem ti někdy, jak jsem si přála dostat psa, když
jsem byla malá holka?“ Bylo očividné, že jsem Evžena
• 279 •
vyrušila z jeho myšlenek. Kupodivu ovládl svou obvyklou
rozmrzelost.
„Jakého psa jsi měla?“ ptal se Werner nedočkavě.
„K tomu se dostanu za minutku.“
Werner nečekal, vstal, protáhl se a pak to vypadalo, že
si chce sednout na bobek, v čemž mu Bronya rezolutně zabránila.
„Měla jsem štěstí, že když jsem tenkrát dostala nějakou
tu dětskou nemoc jako příušnice, spalničky nebo podobně,
maminka u mě seděla a četla mi pohádky. Jednou, když se
blížily moje narozeniny, ptala se mě, jestli nemám nějaké
zvláštní přání. Nemusela jsem dlouho přemýšlet, věděla
jsem to už dlouho. ,Chtěla bych pejska, jako má Kitty, nebo malého bratříčka, jako má Inge.’ Maminka mě držela za
ruku a usmívala se. Oči se jí leskly. Potom mi vyprávěla, že
i ona měla podobná přání. Bratry měla čtyři a jednoho dne
dostala i štěňátko, měkké a huňaté. V noci se k ní choulilo
a hřálo ji pod těžkou, husím peřím nacpanou peřinou.
Krmila ho ze svého talíře, to se její mamince moc nelíbilo.
Tehdy se psi krmili všemi zbytky, které byly v domě, protože se nikdy žádné jídlo nevyhazovalo.“
„To je pořád stejné,“ přerušil mě Werner.
„Matka mu taky dávala kozí mléko...“
„Kozí mléko je zdravější než kravské,“ dodal Werner.
„To je pravda,“ podporovala ho Bronya, „ale chuť je divná, nemám to ráda,“ řekla a energicky zkřížila nohy, až jí
sukně odhalila masitá lýtka. Radostně a pyšně zatleskala rukama jako dítě, které si vzpomnělo na něco milého. Werner
pokyvoval hlavou a tvářil se dost nelibě. Pokračovala jsem
o kozím mléku, které má nepříjemnou chuť, ale na vesnici
ho rádi používají ke krmení a výrobě sýrů.
„Matka vyrůstala v horském kraji na polské hranici.
Jejich domek stál až na konci vesnice. Zimy byly dlouhé
a plné sněhu. Tehdy se topilo dřívím, někde taky uhlím,
protože ho bylo dost. Když oheň vyhasl, teplota v domě
• 280 •
rychle klesla. Matka byla ráda, že měla psa. A když mi to vyprávěla a položila svou chladnou a voňavou dlaň na horečkou rozpálené čelo, zavřela jsem oči s ulehčením, že měla
někoho, kdo ji ochránil před zlem a démony, o kterých mi
čítávala z velké rudé knihy bratří Grimmů.“
„To byly časy, kdy nebyla zločinnost a dveře se nemusely zamykat. Byly to jen malé věci, které se sem tam staly,“
prohlašovala Bronya. Souhlasně jsme se přidali.
„Zvláštní příležitost byly například trhy, nebo když přitáhl
nějaký cirkus se všemi těmi atrakcemi. Městečko se obyčejně
probíralo ze zimního spánku. Úspěch mívaly malé tanečnice
v načechraných sukýnkách, balancující na vozech tažených
bujným vraníkem, babky v pestrých hábitech, kočky na ramenou, s pohledy upřenými do dálky věštily romantickou
lásku, smělí bohatýři se sametovými měšci cinkali zlaťáky,
exoticky vřeštěly opice, tygr pobíhal v kleci a bubeníci s medvědem v čele vedli průvod, obklopený davem dětí a dalším
publikem. Nebylo divu, že se v této vřavě ledacos přihodilo,
i že se nějaká ta slípka ztratila ze svého houfu.“
„Lidi se musí hlídat a vést k zodpovědnosti,“ tvrdil
Werner. Rod to nerad slyšel, názor o kontrole a hlídání prohlašoval za nedemokratický.
„Wernie, vzpomínáš si, jak vypadají slípky u nás?“ smála se Bronya. „rozhodně nejsou celé bílé jako tady, ale šedé
nebo kropenaté, jako by právě vyšly ze salonu krásy a měly
obarvené peří podle poslední módy.“
„No jo, pravda, docela jsem na to zapomněl, myslím spíš
na psy,“ přiznával Werner. „Je to přesně tak, jak jsem řekl,
je to jiný svět,“ nadýmal se Werner, jako by to byla jeho zásluha.
Evžen se cítil nesvůj. Byla jsem vděčná Markétě, když mu
podala další láhev vychlazeného piva.
„Jen pokračuj,“ pobízela mě Markéta.
„Tak dobře, budu pokračovat. Nedovedla jsem si tehdy
ještě představit, co je to válka. Maminka měla schované
• 281 •
potravinové lístky z roku 1914. Erwien, Oskar a Maxa, její
starší bratři, i s jejich otcem museli narukovat. Doma zůstal
jen nejmladší Pepíček s matkou Annou a moje matka, tehdy čtrnáctiletá Olga. Život se naráz změnil. Hlavní byla
armáda, každý ji musel podporovat. Nic nezůstalo skryté.
Chtěli, ale taky potřebovali, všecko – muže, drůbež, koně,
šatstvo a to ostatní. Postupně utichaly běžné vesnické zvuky jako kozí mečení a husí štěbetání. Mužskou práci museli zastat staří a ti nejmladší.
Lidé museli čekat před obchodem, až na ně dojde řada,
aby si mohli koupit jídlo. Taky se stávalo, že zboží došlo,
než na ně přišla řada. Hvízdající vlaky uháněly městečkem
směrem na frontu, vezly vojsko a zbraně. Někdy vlak zastavil a zraněné vojáky rozváželi do improvizovaných lazaretů. Uvolněné místo ve vlaku se rychle zaplnilo tím, co vojáci ukořistili. Když se vlak dal konečně zase do pohybu,
zanechával za sebou zmatek a nářek. Hladový zástup obyvatel bloudil místem v marné naději, že objeví ukryté potraviny. Matka se držela ostatních, sledovaná svým ratlíkem. Jednoho dne, když zase zasupěl vlak, lidi se k němu
vrhli v domnění, že přivezl proviant. Nenašli nic, jen zdecimované vojsko. Jedna taková skupina obstoupila matku
a zabavila jejího psa: ,Musí být zastřelen, to je zákon,’
tvrdili vojáci. Matka byla zděšená, žadonila, prosila, ale její
slzy rozhodnutí vojáků nezměnily.
,Přijít o psa je bolestná ztráta. Je to podobné, jako ztratit
někoho blízkého, někoho, koho máme rádi,’ vysvětlovala
mi matka. To byla jen část důvodu, proč se mi moje přání
dostat psa nikdy nesplnilo.“
Werner přerušil krátké mlčení.
„Kdybych vám vyprávěl o psech a lidech, mysleli byste,
že si vymýšlím,“ řekl s netajeným rozčilením. Naštěstí nepokračoval.
„Prosím tě, Wernie, teď je čas se radovat,“ připomínala
Bronya a škrábala se na zátylku.
• 282 •
„Však už jsme se radovali,“ hladil si Werner ustupující
vlasy na čele.
Nějak se mi zdálo, že příjemné ovzduší večera je pryč.
Werner si ale nedal říct a pokračoval:
„Jo, lidi jsou zlí, zabíjeli nevinné psy, jistě, okolnosti byly zvláštní,“ opřel se a labužnicky upíjel ze své sklenice.
„Musím říct, že pivo tady není nejhorší, ale našemu se nevyrovná. Co myslíš, Rode, pes by měl existovat jen tak
dlouho, dokud je k něčemu dobrý. Proč ho zbytečně krmit?
K čemu? Jako člověk, když už nemůže, tak proč ho trápit?
Nakonec pes, i když ho mám rád, je jenom pes, nemyslíš?“
pronesl sugestivně.
Rod byl zmaten. Mlčel. Vstal. Marge mu zastoupila cestu,
nechtěla žádné nepříjemnosti. Všichni jsme cítili napětí, jako když do sebe narazí dva neizolované konce elektrických
drátů.
Bronya se vrtěla na židli. Chopila se své koženkové tašky
a vysypala si její obsah do klína. Vybrala žlutý,
okrajkovaný kapesník, který hlučně použila. Byla překvapená? Bylo to snad poprvé, kdy slyšela Wernerův názor?
„Rozhodl jsem se, až se někde usadím, obstarám si psa,
jako má Siegfried,“ řekl Werner se záhadným úsměvem. Přitom si mnul spokojeně ruce.
„Je to tak, jak říkám, Rode, a ty to víš, že mám pravdu.
Tvůj Sancho je u konce s dechem, musíš si to přiznat. Já
bych se s takovým psem nezabýval. Najdem novýho – a já
ti s tím pomůžu.“ Werner mířil na psa nohou. Sancho ho
smutně sledoval s vyplazeným jazykem. Jako by mu rozuměl a říkal Rodovi, aby takovým řečem nevěnoval pozornost.
Evžen i já jsme znali Sanchův původ, a proto jsme věděli, jak Werner Roda ranil.
„Tady je vidíš všecky,“ říkala mi kdysi Marge, když mi
ukazovala rodinné album. „Byl to bratr Rodovy matky, který od malička miloval býčí zápasy a stal se matadorem ve
• 283 •
slavné Pamploně ve Španělsku. Byl až moc odvážný. Při zápase si pohrával s býkem jako s kočkou. Jednou se mu to
nevyplatilo a mladý a nadějný Pedro del Este zápas s býkem
prohrál. Zaplatil za to životem. Později se rodina rozhodla
poslat Roda raději do USA, aby se taky nevěnoval koridě.
Tenhle obrázek je z naší svatební cesty,“ ukazovala nám
Markéta jiné fotky. „Tady je vidět Toledo za západu slunce.
Ani velikán Goya by to nedovedl namalovat, to maluje příroda. Když se díváš z kopce dolů, odvíjí se před tebou celá
historie země, vidíš Isabelu, inkvizici, Napoleona a velkého
El Greca, protiválečné kresby Goyi, nemůžeme zapomenout ani na našeho Columba –
Naši cestu jsme začali v New Yorku, letěli do Paříže, dále
Orient-Expressem do San Sebastianu via Biarritz. Tam nás
očekával Rodův otec, vzal nás na jejich ovčí farmu v horách. Jednou bychom to chtěli ukázat našim dětem.“
Na další fotografii stál v lese dřevěný srub. Před ním na
pařezu byl košík, podobný, v jakém si tady lidi nesou jídlo
a džbánek vína na pole. V košíku sedělo štěně, to byl náš
foxlík Sancho i se svým rodným listem. Takové byly
Rodovy začátky v jejich novém domově. „Tohle všechno
nemohl Werner vědět, ale stejně odhalil svou duši,“ řekla
Marge.
Toho nepříliš příjemného večera Werner na Roda naléhal, aby se psa zbavil.
„Nemyslíš, že starý pes má taky právo na odpočinek
zrovna jako člověk?“ ptal se Rodriguez del Este Wernera
Bruegela bez skrytých záměrů.
Následující noc nebyla pro mne nejlepší. Řeči na verandě mi nedaly v klidu usnout. V hlavě se mi honily různé
představy. Zdálo se mi o psovi s hlavou divokého buldoka
a tělem vlka. Nazrzlé, ulepené chlupy v hustých chomáčích
mu pokrývaly lebku. Vysílal blýskavé pohledy. Pára mu vycházela z nozder umístěných daleko od sebe. S každým
hnutím se mu pod napnutou srstí rýsovala hra svalů.
• 284 •
Unikala jsem stěží ulicemi Paříže, vrážela do labyrintu kavárenských stolků, plných brčálově zelených lahví, z nichž
se řinuly smrduté nedopitky a které se s rachotem řítily
k zemi. V hrůze zmáčená potem jsem doběhla k Arc de
triomphe a šplhala jsem vzhůru. Oddychovala jsem
úlevou; že jsem dosáhla vrcholu, když tu jsem ztuhla hrůzou z hnilobného zápachu, který se mi usazoval ve vlasech
a v zátylku. Vlkopes visel na řeznickém háku za varlata.
Z rozškubaných vnitřností vyčuhovala hlava, vystouplé lícní kosti, svým vodovým pohledem mne hypnotizoval.
Tesáky se cenily ze zahnívajících dásní. Husté sliny mu kapaly z vyplazeného jazyka. Nespočet vlčích chapadel se po
mně sápalo. V hrůze jsem uklouzla přes okraj věže a řítila se
dolů do hlubin přímo na pádící dav, který mnou pohazoval, povzbuzoval mne a volal:
„Utíkej, utíkej, už tě dohánějí,“ v té chvíli dav povolil
a já jsem padla nahýma kolenama na dlažební kostky. Napnutá kůže na kolenou po dopadu praskla a krev se řinula
tenkým proudem.
Záhadným způsobem jsem se ocitla v aréně řvoucího
publika. Rozhlédnu se a vidím, že vedle mne poklidně sedí
klimbající Evžen. Marně jsem se snažila odhánět hejna
much a moskytů, pro něž se má krvácející kolena stala pastvou. Aréna se otřásala jako za zemětřesení. Dav skákal a ječel, a tím pobízel rozzuřeného býka. Byl to zápas o život.
Býk bojoval o život, matador o jeho smrt.
Ze spánku mne probudil tvrdý úder. Ležím na zemi, díky
Bohu, jsem ve svém pokoji.
Čas pokročil. V protějším domě se odehrávaly viditelné
změny. Dům začínal ztrácet svůj opuštěný vzhled. Zelené
záclony tancovaly ve větru kolem okenní římsy. Na zahradě byly křoviny rovně seříznuté, trávník oholen až na dřeň.
Bylo zřejmé, že noví osídlenci spěchali s výzdobou svého
sídla.
Blížily se Vánoce. Městečko bylo vyzdobeno barevnými
• 285 •
žárovkami, které, připevněné na lanech, byly natažené napříč ulicemi. Ve výlohách stály vánoční stromky různých
velikostí s umělým bílým popraškem. Kolem nich ležely balíčky v červeném a zeleném vánočním papíru. Šatstvo,
dámské i pánské, viselo na ramínkách porůznu rozvěšené,
kufříky byly pohotově připraveny k zabalení. Barevné šátky, klobouky, boty a rukavice i bižuterní ozdoby okrašlovaly vyložené zboží. Nechyběla ani malá autíčka, ani modely
nových letadel, dokonce ani indiánské vozy tažené dřevěnými koníky. Ulice se neslyšně obalovaly sněhem.
Dva dny před svátky se objevila v naší poštovní schránce obálka. Četla jsem: Očekáváme vás zítra, 26. prosince
v 6.30 večer, na malou slavnostní večeři.
Bronya a Werner nás přivítali na prahu. Při vstupu jsme
byli zahlceni pachem amonia a parketového vosku.
Pozlacené zrcadlo v krychlové předsíni odráželo vycíděnou
podlahu v obývacím pokoji. Čistota byla absolutní.
Werner měl na sobě šedohnědou kostkovanou flanelovou košili, Bronya byla v dlouhých červených šatech s rozparkem na levém boku. Hluboký výstřih zdůrazňoval korpulentní poprsí, které se dmulo jako loď na rozbouřeném
moři. Bradavky se rýsovaly pod lesklým saténem. Kromě
karmínové rtěnky nenesly široké lícní kosti stopy líčidla.
„Mám dojem, že Evžen obdivuje knihovnu,“ řekla
Bronya a přitom sledovala Evžena důvěrným pohledem.
„Můžu ti říkat Alfons?“ dorážela na něj s koketním
úsměvem. „Jsi mu docela podobný...“
Evžen svraštil čelo a přikývl na souhlas. Cítila jsem jeho
nelibost, protože jsem věděla, že nesnáší, aby mu někdo dával jiné jméno.
Prostorný pokoj byl účelně zařízen. Naproti krbu stála
pohovka ze světlé koženky s několika barevnými polštáři,
po obou stranách dřevěné stolky se stojacími lampami.
V rohu byla houpací židle stylu Shaker, u protější zdi se pyšnilo starší křídlo napůl zakryté černým šátkem s velkými
• 286 •
barevnými polními květy a třásněmi. V pokoji byl i stojan
na noviny s obrázkovými časopisy a uprostřed, pod železným tepaným lustrem, stál obdélníkový stůl prostřený pro
sedm osob.
Nad krbem, kromě zarámované hadí kůže, viselo v dřevěných rámečcích několik oválných rodinných obrázků.
„Tu hadí kůži musíme převěsit na jiné místo, Wernie, je
to suvenýr, byla by to škoda, však víš,“ Bronya větu nedokončila.
„No jo, ale to nemůže nikoho zajímat,“ durdil se Werner.
„Knihovna je z Pittsburgu. Wernie myslel, že je to starožitnost. Mívali jsme podobnou,“ Bronya se podívala na
Wernera s melancholií v hlase. Ten tomu nevěnoval pozornost, ale Bronya byla ve sdílné náladě...
„Máme nějaké knihy, ale ještě nedošly...“ Werner ji zastavil a mířil k oknu. Na nízkém cigaretovém stolku stál
květináč s tropickou rostlinou. Její jahodově rudý květ se
s nadměrnou energií pnul vzhůru od brčálově zelených, neobvykle zformovaných listů.
„Je to zvláštní květina, někam jsem si napsal jméno,“
svěřoval se Werner.
„Je zvláštní, to je pravda, ale mluvit naštěstí nemůže,“
zasmála se Bronya vyzývavě.
Evžen pohybem naznačil, že by se chtěl květu dotknout,
Werner si toho všiml a hbitě mu v tom zabránil.
„Nikdy se nedotýkej rostlin, jsou živé, víš, víš – jako...,“
říkal zajíkavě.
Evženovi to bylo jedno. Myslel na jiné věci. Představoval
si, jak by si uspořádal své knihy v té velké knihovně, kolik
místa by v ní měl pro všechny a jak krásně by se v ní vyjímaly. Nahlas neřekl nic. Otevřely se dveře a vešla Markéta
a Rod.
„...to je dobře, že jdete, ptáčkové,“ uvítal je Werner. „Už
mám hlad.“ Hned nato nás vedl ke stolu. Evžen a já jsme
seděli naproti Markétě a Rodovi.
• 287 •
„Ježíši Kriste, Bronyo, neřekl jsem ti, že Franz volal, že
nepřijde. Škoda, ten by nás pobavil!“
„Škoda, škoda,“ řekla Bronya s kyselým úsměškem. Vzala
sedmý talíř a zmizela v kuchyni. Vracela se s dvoupatrovým
vozíkem na kolečkách, naloženým miskami různých velikostí.
„Už to nevydržím, mám hlad jako vlk,“ prohlásil Werner
s podrážděním v hlase. „Sněd bych všecko –, taky podej ten
ryzlink, snad dámy – rozhodně, pro nás bílé víno, už jsem
ti řekl předtím, že...“
Bronya donesla víno a pak vzala břichatou mísu s polévkou a postavila ji před Wernera.
„Jen si nabírejte, je to všecko domácí. Víte, studené počasí na mne působí, Donnerwetter,“ usmíval se Werner a
naplňoval si talíř až po okraj. „Jednu věc nesnáším, a to
jsou rozmazlené děti, nechal bych je pořádně vyhladovět.
Však jsem to už viděl – ovšem ty okolnosti – ráz na ráz,“ řekl a luskal prsty. „No jo, přesně tak,“ vzdychal v samolibosti. Potom se narovnal a přisunul si židli blíže ke stolu.
Rozložil objemný červenobíle kostkovaný ubrousek a zasunul si jeden růžek do pootevřené košile.
„Bronyo,“ řekl, „odnes tu polévku a dej nám to další.“
Když nadzvedl pokličku z hranaté mísy, kterou Bronya před
něj postavila, zavoněl silně bobkový list a ještě jiné mně
neznámé koření. Hustý opar stoupal a mísil se se světlem
lampy. V naplněné míse plavaly větší kousky masa v husté
bílé omáčce, navrch posypané opraženými cibulovými
kroužky.
„...mmm, na takovou hostinu si musíme okamžitě připít!
Když vám to nebude vadit, já budu pít pivo. Bronyo, bravo,
vypadá to dobře, doufám, že mě ta omáčka nezklame.“
Werner si nabral plný talíř a mlaskal nadšením. „S Franzem
jsme měli takové heslo, už si nepamatuju, kdo si to vymyslel: Kdo zaváhá, nežere – takhle asi to zní v překladu. Teď to
už všecko patří minulosti. Všecko se změnilo, dostalo to ji-
• 288 •
nou barvu. Svět je jiný. Už tomu skoro nerozumím. Mládež
je jiná, musí mít vždycky poslední slovo.“ Werner si upravil ubrousek a naklonil se a nakládal si velké porce do úst.
Soustředil se už jenom na žvýkání a všecko ostatní kolem
sebe ignoroval.
„Ty konzervy tady jsou výborný,“ navazovala hovor
Bronya. „Stačí je ohřát. Werner chtěl, abych mu dneska
udělala jeho nejmilejší, říká tomu ,hasenbraten’. Je to trochu komplikované, nejdříve se musí maso naložit do nálevu, nechat uležet a teprve příští den se vaří asi šest hodin
doměkka. Potom se dá do trouby a peče se asi dvě hodiny.
K tomu je dobrý okurkový salát s cibulí nebo jablečný kompot s citronem a hřebíčkem. To zdůrazní chuť, že jo,
Wernie?“
Přes všecku chválu jedla Bronya málo. Říkala, že drží dietu, kterou jí někdo doporučil. Werner zase tvrdil, že tloustnout z pochoutky je v pořádku. Mezitím si přidával a pořádně si připíjel. Nezapomínal si utírat knírek a snažil se
skládat ubrousek do původních záhybů.
„Jen si naber,“ pobízel mne Werner, „nebo ti to snad nechutná?“ dorážel.
„Je to moje nemilejší,“ málem mi vylítlo z úst, ale naštěstí mi došly sliny.
Do druhého pokoje vedly skleněné dveře. Převládala
v něm modrozelená barva, dobrý odstín pro unavené oči
nebo na letní šaty. Ze své židle jsem nemohla přesně rozeznat, co znamenají obrazy na zdi. Byly to nějaké návrhy:
žena z profilu, na sobě neměla nic, byla tlustá, s velkými
prsy a nadutým břichem. Vzbuzovala ve mně zvědavost, ale
zároveň nechuť. Chtěla jsem něco říct, ale když jsem se podívala na Wernera, rozhodla jsem se, že lepší bude věc
ignorovat. Visel tam taky obraz dospělého muže s hlavou
děcka. Žluté, zelené a červené šipky mířily ve zmateném
pořádku na lebeční oblast. Přišla mi na mysl Bronyina poznámka, že Werner má zvláštní koníčky, sbírá nepotřebné,
• 289 •
někdy i směšné věci, nějaký odpad. Snad. Možná. Směšné –
– kdo ví! Má zvláštní koníčky – s největší pravděpodobností –
Jinak v pokoji moc nábytku nebylo. Byl dlouhý, stála
tam stojací lampa, úzký stůl, pohovka, třínohá stolička
a starodávná komoda. Všecko mělo podobnou barvu jako
zdi, jenom linoleum bylo tmavě zelené.
Hovor mezitím pokračoval, Werner měl hlavní slovo.
Chtěl budit dojem, že je znalcem malířství. Vysvětloval
obraz Edvarda Muncha zvaný Výkřik, který nedávno viděl
ve washingtonském muzeu.
„Málem bych zapomněl, Bronyo, podej sem ten likér
z Vermontu. Sháněl jsem jinej, jmenuje se kmínka, ale ten
neměli. Asi to vypili sami. U nás se to prodává na každém
rohu. Tady se pije hlavně whisky. Nemám to rád, je to moc
silný a u nás drahý. Připomíná mi to dlouhou zimu. Sníh...
sníh... horizont – darmo mluvit, bílo, bílo, nic než bílo...
mráz... zima... zevnitř i zvenku. Když tu zničehonic se z toho bíla vynoří Fritz. Šťouchá do mě v rozčilení: ,Podívej, zajíc –’“
„Pro pána krále, byl jsem z toho docela vytřeštěný! Jak už
jsem řekl, Fritz byl šprýmař, ale taky se vyznal v tlačenici.
Uměl připravit zvěřinu jako nikdo jiný, a to za neobyčejných okolností. Ale teď – když není kmínka, měli byste
ochutnat ten anýzový likér. U nás se to pije po každým jídle, a pivo, správně vychlazené, s vysokou pěnou. – Ovšem
se vznešenou společností, to je jasný!“
Kouř z těžkého doutníku se linul pokojem. Markéta se
zajímala o evropské recepty, Rod o jejich budoucí plány,
Evžen chtěl vědět, jaký bude moučník. Wernerův názor byl,
že na minulost se musí umět zapomenout, tady i tam, a začít znovu, to bylo jeho heslo.
Skutečně jsme neměli nouzi o náměty rozhovoru.
Ovšem v první řadě to byli psi. Dalo se říct, že Werner byl
jimi fascinován. Ujišťoval nás, že jeho nový pes bude splňo-
• 290 •
vat všecky jeho touhy. Radoval se, že díky Gottfriedovi
objevil psí farmu.
Později jsme museli vyslechnout Wernerův klavírní repertoár. Pozorovala jsem, jak jeho krátké masité prsty s bíle
nalakovanými nehty dopadají na zažloutlou klávesnici.
„Wagner!“ vykřikoval nadšeně. „Neumírající klasik!“
„To je možné,“ ujišťovala jsem ho, „ale Wagner mi nahání husí kůži,“ prosazovala jsem svůj názor.
Werner se zaškaredil a něco zabručel. Nebylo mu rozumět, ale asi to nikoho nezajímalo, protože se nikdo na nic
nezeptal.
„Často si vzpomenu na kamarády, prima kluky – Chodili
jsme spolu na hony, dávno před tou velkou válkou, jak vy
tady říkáte –“
Domluvily jsme se s Markétou, že se skočíme domů podívat na děti. Stěžovala si na migrénu, trochu to sváděla na
jídlo, které pro ni bylo nezvykle ostré. Nakonec jsme se
všichni rozhodli, že už je pozdě a že půjdeme.
Bronya s Wernerem nás doprovodili ke dveřím. Bez dlouhého váhání za námi dvakrát otočili klíčem. Jako bychom
si oddechli. Lehkým krokem jsme míjeli jejich ztmavlá
okna, čerstvý vzduch a tichá noc působily blahodárně.
Chladný vánek ochlazoval naše horké tváře. Marge říkala,
že je z toho všeho zmatená. Chápala jsem ji. Tyhle konverzace jí byly cizí. Můj dojem byl jasný. Já jsem tomu rozuměla. Snad až moc dobře. Nebyl to jen přízvuk, který mi vadil. Měla jsem víc důvodů, proč nemohu některým lidem
slepě důvěřovat.
A co my? Nemluvíme podobně? Bylo mi k smíchu, když
známí říkali, že se jim můj přízvuk líbí a že přináší čerstvý
vzduch do zdejšího jazyka. Takové poznání bylo pro mne
rozhodně nové a potěšující. Na druhé straně jsem si nebyla jistá, že někdo mohl mé angličtině vůbec rozumět.
Vím, že mám potíže přijmout realitu. Budu se to muset
učit. Sousedi z protějšího domu mi připomínají zážitky, na
• 291 •
které bych radši zapomněla. Bojovala jsem s minulostí, ale
jsem s ní spjatá až do poslední kapky krve. Věděla jsem, že
nebude lehké se zbavit skutečnosti, která zvrátila můj život
naruby. Abych mohla začít docela znovu, musela bych si
vyměnit krev jako nemocný člověk.
Tady, v novém prostředí, tak vzdáleném mému dřívějšímu světu a místu mého narození, jsem chtěla věřit, že se
přece jen někdy zbavím těch strašných snů, kdy slyším plakat děti a volat své mrtvé matky, kdy vidím černé
uniformy se houpat na veřejích svých dveří. Ale jak?
Docela zapomenout? Zapomenout na to, co se stalo? To
by znamenalo zapomenout na svoje nejbližší. Ne, to bych
nechtěla. NE, NIKDY!
Když jsem myslela na naše nové sousedy, byla jsem si jistá, že i oni sem přišli, aby začali nový život. Jenže jsou to
právě oni, kteří mi musí připomínat minulost, že to oni zavinili zkázu nevinných. Vůbec si nedovedou představit,
a snad nikdo z lidí, co znamená milion dětských hrobů.
Jenže jejich oběti žádné hroby nemají...
Jsem si jistá, že takoví Werneři zavinili lidskou tragédii
dvacátého století.
A nejhorší, že tady je jich mnoho. Jsou zde a žijí si velice dobře, žádné svědomí je netíží, protože žádné nemají.
Tahle země je přijala a nechala jim možnost využít ideály,
za které taky její lidé nedávno museli umírat.
„Možná tě to překvapí,“ přerušila Marge moje myšlenky,
„mám divný pocit. Máš ho taky?“ ptá se mne. „Možná po
tom nezvyklém jídle, možná tou společností, nebo možná... – Co jsme to vůbec jedli, jak říkala Bronya, že se to
jmenuje?“
„Mohl bych vsadit krk, že ten starej ještěr si s námi zahrál
ošklivou hru. Ať se to jídlo jmenovalo, jak chce, nikdo z nás
něco takového nikdy nejed. Vsadím se, že to nebyl ani kanec, ani zajíc, to by bylo pro nás škoda, to by pro nás byla
pochoutka,“ řekl Evžen a škrábal se na zádech pod košilí.
• 292 •
„Nemohu se zbavit té takzvané vůně, kterou jsem
ucítila, když Bronya zvedla pokličku. Ani na to nechci pomyslet,“ naříkala Markéta.
„Není lehké uspokojit ženu, nemyslíš?“ smál se Rod.
„Máš moje sympatie,“ souhlasil Evžen, „ale v tomhle případě,“ zadrhl se, ale vzápětí pokračoval, „tuším a jsem si
skoro jistý, že vím, čím nás ten ďábel ,hostil’. Je hravej, to
o něm řekla Bronya, a ona to musí vědět. Vlastně to přiznal
i sám Werner, když vyprávěl, že on a jeho kámoši spolykali
kdeco – za těch prokletejch okolností, o kterých furt kecá.
Já mu na to kašlu!“ rozzlobil se Evžen. Zastavil se, sundal si
bundu, hodil ji na zem a klekl si na kolena. Lezl po čtyřech.
„Nejspíš to bylo něco takovýho, ale proklatě starý a tuhý.“
Marge se otřásla hnusem.
„Docela tě chápu, Marge, ale teď se s tím musíš smířit,
vím, je to pro tebe šok. Co já, já jsem jed kůru ze stromu
a byla to klika, když jsme na nějakou narazili. Prostě můžu
Wernerovi dosvědčit, že za určitých podmínek člověk spolyká všecko, někdy je prostě otázka života a smrti z hladu,
a ten starej manika to taky dobře ví. Nevymyslel si to. Ale
teď na to zapomeň, Marge, mám pro tebe legrační příběh,
taky ze života, to se zasměješ.“
„Nechci, teď nechci nic slyšet,“ bránila se Markéta. Myšlenka, že snědla kus psího zadku marinovaného jako herinka, ji paralyzovala.
„Evžene, nedělej takovej hluk, nezapomeň, že je půlnoc,
ty bys vzbudil i mrtvolu,“ žertoval Rod.
„Proč ne, kdyby byla mladá a šťavnatá,“ smál se Evžen.
„Mám dojem, že ten starej šílenec je teď na sebe pyšnej, jak
jsme se dali napálit. Třeba počítá s tím, že si otevře nějaký
bistro někde v Texasu. Zároveň si myslím, že by byl radši,
kdyby byli s Bronyou spustili kotvy jinde. Měli smůlu, že narazili zrovna na nás. My všichni jsme sem přišli z nějakýho
důvodu: mít se dobře nebo před něčím utéct. Tohle je perfektní země, nemusí ti nic připomínat. Tady můžeš být
• 293 •
volný jako pták. Tady máš velké možnosti, ovšem nesmíš
bejt starej nebo invalida. Pak můžeš vzlétnout a letět, můžeš
se docela ztratit a...“ Evžen nedokončil větu, protože pramen
světla rozřízl tmu.
Rozloučili jsme se. Noc byla pokročilá, ale nebylo to zlé.
Příští den byl svátek.
Když jsem se probudila, byla venku ještě tma a ticho.
Jenom ptáče zpívalo plachou píseň poblíž mého okna. Na
minutku jsem nastavila uši směrem k dětskému oddychování. Proč bych měla navazovat na staré zvyky? Však jsou
tady s námi. Není důvod se strachovat.
Přesto jsem vstala a jako náměsíčná šla dolů do kuchyně.
Rozhlídla jsem se kolem. Docela tiše jsem vyšoupla nejspodnější zásuvku. Všecko v pořádku. Tady to je. Všecko. Ve
velkém množství –
Hranaté, kulaté, matně zelené, medově zlaté a rudé s bílými hranami. Každý kousek je úhledně zabalen v celofánu,
který pod mým dotekem zašustěl jako hejno vyplašených
vrabců.
Tuhle zásuvku jsme nazývali tajnou. Nejen děti Marge
a Roda, ale i děti jiných sousedů jako Kerry a její bratři, kteří bydleli v ulici za rohem, o ní věděly jako o „tajné“ skrýši.
Tyto nevinné, ale svůdné cukrovinky jsem přezdila na
„vrahy zubních plomb“. Můj nový zubař mne varoval, ale
já jsem nemohla odolat. Bylo to příliš lákavé. I teď jsem byla přitahována k tomu místu jako pirát k pokladu ve ztroskotaném škuneru. Hrábla jsem do blyštící se hromádky
„drahokamů“ a vrátila se nahoru. S potěšením a pocitem
bezpečí jsem se slastně natáhla pod pokrývku, která se ovinula kolem mého těla jako nový milenec.
Nevadilo mi, že bych zcela jistě nenašla v městečku jinou
ženu, která by považovala toto místo za něco pozoruhodného, přestože to nebyla ani postel, nýbrž jen matrace rozložená na podlaze. V této chvíli jsem chtěla uvěřit, že můj
život zase stojí za to žít.
• 294 •
Jenom kdyby mne nemučila ta žízeň! Bylo ode mne
hloupé, že jsem si nedonesla nějaké pití. Mohlo mne to napadnout. Přesto se mi zavíraly oči, přemáhal mě spánek.
A tu se přede mnou objevil stín muže.
Vidím otce se šťastným úsměvem kolem rtů v absolutním
míru své mysli, přesně tak, jak jsem ho vídávala. Teď se
oháněl kladivem a zatloukal prkno k prknu. Stavěl plot kolem naší chaty v lese v Beskydech. Dělal to, co měl tolik rád...
Najednou se všecko někam ztratilo. Les se rozplynul,
vlak supěl a těžce se dovlekl do konečné stanice. Neznám tu
stanici. Byl tam velký zástup lidí, starých, mladých i dětských kočárků. Děti nikde. Zástup byl dotlačen k vagonům.
Někdo něco volal. Vlak nepřestával supět. Ocitla jsem se
uprostřed davu. Někdo do mě kopal jako do míče... Ten někdo stál vedle mne. Bylo jich víc. Tváře jsem nemohla poznat. Volám, ale zdálo se, že mne nikdo neslyší, nebo – ne,
snad jsem vůbec nevolala? Stáhlo se mi hrdlo –
Černý kouř zakrýval oblaka. Tmavý dým pohltil les, chatu. Oči mne pálí. Vlak píská, jen se nadechne, a píská, píská. Vagony se doširoka otevírají. Každý se tam dostane.
Vlak píská a čeká... Otec stojí před vagonem. Na sobě má
divný úbor, jaký jsem na něm nikdy neviděla. Ani na Jom
Kipur. Je tam taky Sigi Satz z Ostravy, malý Péťa i Jiříček.
Drží se za ruce. Vagon je už nabitý lidmi. Všichni stojí. Stojí
namačkaní. Jeden vedle druhého. Není tam žádná židle.
Ani bělovlasá babička si nemá kam sednout. Pavel Presser,
můj spolužák, něco volá, ale Salo Kraemer ho neslyší. Tlačí
se ven. Chce dolů.
Škvírou v našem vagonu vidím matku. Z jejích očí, barvy mladého srnce, kape rudá pryskyřice.
„Matko, maminko –“
Kolem chodí muži v gumových kabátech. Dešťová voda
stéká do louží. Oblékají černé rukavice. Sviští koženými
bičíky jen tak pro potěšení. Gumový kabát má opasek. Na
každém je odznak: hlava umrlce a zkřížené hnáty.
• 295 •
Otvor vagonu se zatlouká. „Schnell, schneller machen!!“
Veliké J, natřené žlutou barvou, zdobí vagon –
...a znovu ta žízeň.
Vodu, trochu vody, volám, nebo ne?
„Vodu, vodu,“ se nese ozvěnou s chraplavým smíchem.
A tu – prst v šedé rukavici, rozrazí inferno, míří na železná vrata, která jsem viděla na jatkách, když jsem
ukládala maso do mrazáku na léto.
„...budeš pít, až praskneš, ty – začni pít –“
Pohled vodových očí vyrůstá z písmen SPRCHY –
– ŽENY.
„LHÁŘI – to není voda, to je PLYN.“
Pumpky, vysoké boty... někde jsem takové viděla, kde?
„...ty obložené chlebíčky se jim dnes nějak povedly, nemyslíš?“ skřípe hlas jedoucí na kole –
„...neblázni, probuď se, bylo to jen sen,“ cloumá se
mnou Evžen.
„...nevím, nejsem si jistá –“
• 296 •
Bibliografie
Josef Škvorecký:
PAN UČITEL KATZ
KUKAČKA
Otištěno v: Sedmiramenný svícen, Praha, Naše vojsko 1964
Ladislav Fuks:
VARIACE PRO TEMNOU STRUNU
Otištěno v: Variace pro temnou strunu (kapitola 25),
Praha, Československý spisovatel 1966
Ota Pavel:
KAPŘI PRO WEHRMACHT
MŮŽOU TĚ I ZABÍT
Otištěno v: Smrt krásných srnců,
Praha, Olympia 1981
J. R. Pick:
SPOLEK PRO OCHRANU ZVÍŘAT
Otištěno v: Toniho šance,
Praha, Československý spisovatel 1969
Ladislav Grosman:
JEDNOU RÁNO
Otištěno v: Nevěsta, Praha, Mladá fronta 1969
Jan Martinec:
DOKTOR CHUDÝCH
O SÍLE VĚDĚNÍ
Otištěno v: Potkal Kohn Rabinoviče,
Praha, Český literární klub 1992
• 298 •
Ludvík Aškenazy:
BRUTUS
KUŘÁTKO
ROMEO
Otištěno v: Světla zastaveného času,
Praha, Mladá fronta 1992
Leopold Lahola:
BOŽÍ ULIČKA
ze slovenštiny přeložila L. Friedlaenderová
Otištěno v: Posledná vec,
Bratislava, F. R. G. & spol. 1994
Arnošt Lustig:
NOC A NADĚJE /1,
NOC A NADĚJE /2
Otištěno v: Noc a naděje, Praha, Hynek 1999
Ota B. Kraus:
MŮJ BRATR DÝM
Otištěno v: Můj bratr dým (kapitola II-IV),
Praha, Panorama 1993
Věra Weislitzová:
PES Z KLAGENFURTU
NÁVRAT
Otištěno v: Pes z Klagenfurtu,
Praha, ADONAI 2001
• 299 •
Obsah
Starší příběhy v nových souvislostech
(Leo Pavlát).............................
5
Josef Škvorecký................................
Pan učitel Katz........................
Kukačka.................................
12
13
23
Ladislav Fuks...................................
Variace pro temnou strunu........
40
41
Ota Pavel........................................
Kapři pro Wehrmacht...............
Můžou tě i zabít......................
52
53
61
J. R. Pick.........................................
Spolek pro ochranu zvířat .........
70
71
Ladislav Grosman ............................
Jednou ráno............................
98
99
Jan Martinec....................................
Doktor chudých .....................
O síle vědění .........................
108
109
115
Ludvík Aškenazy...................................
Brutus .........................................
Kuřátko .......................................
Romeo.........................................
120
121
140
151
Leopold Lahola.....................................
Boží ulička ..................................
156
157
Arnošt Lustig.........................................
Noc a naděje /1.............................
Noc a naděje /2.............................
174
175
193
Ota B. Kraus ..........................................
Můj bratr dým ............................
214
215
Věra Weislitzová....................................
Návrat.........................................
Pes z Klagenfurtu........................
270
271
277

Podobné dokumenty