Oběhová soustava člověka (angiologia) • soustava krevní (systema

Oběhová soustava člověka (angiologia) • soustava krevní (systema

Oběhová soustava člověka (angiologia)



soustava krevní (systema cardiovasculare) - zahrnuje krevní cévy, srdce a krev.
soustava mízní (systema limphaticum) - zahrnující mízní cévy, mízu, mízní uzliny a lymfoidní tkáň
slezina (lien).
Základní funkcí oběhové soustavy je :
 transport
 udržování stálé tělesné teploty
 ochranná funkce.
transport
Základní funkcí oběhové soustavy je přeprava (transport). Uzavřená soustava cév zajišťuje transport
životně potřebných látek i produktů látkové přeměny a pohyb tekutin v cévách zajišťuje svalovina srdce.
V každé buňce lidského těla probíhá látkový metabolismus. Veškerý příjem a výdej látek je uskutečňován
přes tkáňový mok. Je to tekutina v mezibuněčném prostoru, která tvoří vnitřní prostředí organismu.
Množství tkáňového moku u dospělého člověka je 10 l.
Dopravou a odvodem látek cévním systémem je tedy zajišťována stálá skladba tkáňového moku.
Oběhovým systémem cév je rozváděn kyslík, jako nedílná složka metabolických dějů, tak i odváděn oxid
uhličitý. Tato výměna plynů je umožněná tzv. dvojitým oběhem krevním, kdy jsou do malého (plicního )
oběhu zapojeny plíce, kde dochází k výměně těchto plynů mezi krví a vzduchem. Rozvod plynů k tělním
buňkám tak zajišťuje velký (tělní) krevní oběh.
Oběhová soustava svou přepravní funkcí zajišťuje i tzv. chemické (tj. hormonální) řízení organismu tím, že
přepravuje produkty žláz vnitřní sekrecí (hormony) od místa vzniku k cílovým buňkám.
Udržování stálé tělesné teploty
člověk patří mezi endotermní (homoiotermní) – teplokrevné organismy a jeho teplota je většinou vyšší než
teplota okolí. Teplo se proto ztrácí do okolí hlavně povrchem těla. Výdej tepla omezuje snížení průtoku
krve v kožních arteriích, tomuto jevu říkáme vazokonstrikce. Toto zužování tepének je řízeno na základě
reflexu z termoregulačního centra hypotalamu.
Ochranná funkce
krev jako jedna z tekutin oběhového systému obsahuje bílé krvinky zneškodňující cizorodé látky i další
složky imunitního systému (viz krev) . Důležitou ochrannou funkci má i lymfatická soustava a v ní jsou to
převážně lymfatické uzliny.
Soustava krevní
krevní cévy – dělíme je podle krevního proudu, úpravy stěny a průsvitu na:
 tepny
 vlásečnice
 žíly
Tepny (arterie)
2
Vedou krev ze srdce, která je pod značným tlakem. Jejich průsvit je různý (aorta 5-6 cm ).Postupným
větvením vznikají stále slabší tepny, které přecházejí v tepénky – arterioly, ty navazují na vlásečnice.
Zpětnému toku krve zabraňuje poloměsíčitá chlopeň.Ve stěně tepen se rozlišují 3 vrstvy- vnitřní,střední a
zevní.
Arterie elastického typu jsou cévy vystupující přímo ze srdce, mají střední vrstvu tvořenou převážně
elastickým vazivem. Krev pod tlakem rozpíná cévu, která se vrací zpátky do původního stavu a pomáhá
tak cirkulaci a plynulému toku krve (obr. 66 str.96 č. )
Arterie svalového typu mají ve střední vrstvě mnohem méně elastického vaziva.
Největší hladkou svalovinu ve střední vrstvě mají arterioly, které ovlivňují přítok krve do vlásečnic.
Vnitřní vrstva (endotel) je tvořena vrstvou plochých buněk a zabraňuje srážení krve na stěnách cév.
Nižší vrstva je tvořena vazivem obsahujícím kolagenní vlákna, spojující cévu s okolím. Zajišťuje zpevnění
cévy.
Vlásečnice (kapiláry)
Tenoučké cévy, jejich průměr je v rozmezí 5-25 mí s tloušťkou stěny 0,2 mí a délkou 0,5 mm. Tvoří však
2
hustou vlásečnicovou síť – celková plocha u dospělého člověka dosahuje 6 200 m . (ob.31 str. 33 uč. +
popis)
Vlásečnicové sítě jsou různě upraveny v různých orgánech a jsou pro daný orgán charakteristické (ve
svalech jsou podélné sítě s příčnými spojkami). Většinou propojují oblast tepen a žil, vzácně jsou vloženy
do průběhu téhož druhu cévy (př. Klubíčka v ledvinách jsou vlásečnice mezi tepnami). Množství vlásečnic
a rozvoj jejich sítě je ovlivněn i tréninkem . Činnost příslušného orgánu ovlivňuje průsvit a počet kapilár.
Tréninkem dochází nejen ke zbytnění svalových vláken, ale také ke zvětšení počtu kapilár.
Stěna vlásečnic je tvořena pouze jednou vrstvou - endotelem.Tenká stěna vlásečnic umožňuje výměnu
kyslíku, oxidu uhličitého a dalších látek (mimo vysokomolekulárních ) mezi krví a tkáňovým mokem (difusí)
– obr.32 str.33 uč.+popis).
Průtok krve sítí vlásečnic je upravován perikapilárními svěrači a následnou kontrakcí stěny vlásečnic.
Zvláštním druhem vlásečnic jsou sinusoidy – vlásečnice s nepravidelným průsvitem a tenoučkou stěnou,
která obsahuje buňky s fagocytárními schopnostmi. Nachází se v kostní dřeni, v játrech, ve slezině a
v kúře nad ledvin.
Vlásečnice mají značnou regenerační schopnost.
žíly (vény)
Odvádějí krev z vlásečnic do srdce. žíly se větví na drobnější žilky (venuly), které jsou přímo napojeny na
vlásečnice. V žilách je tlak krve velmi nízký a krev proudí pomalou rychlostí (asi jedna čtvrtina rychlosti
krve v tepnách), proto při poranění žil nestříká, ale jen vytéká.
Stěny žil mají obdobnou stavbu jako tepny, jejich svalovina ve střední vrstvě je však slabší. Ve většině žil
jsou kapsovité párové chlopně (valvulae venorum), nejvýznamnější jsou v dolních končetinách.
Pohyb krve v žilách je zajišťován srdeční činností, ale vzhledem k nízkému tlaku v žilách musí být
podpořen dalšími činiteli. Je to především pohyb okolních kosterních svalů - tzv. svalová pumpa a žilní
chlopně, zabraňující zpětnému toku krve. Obdobný význam má i ta skutečnost, že tepny doprovázeny
zpravidla dvěma žilami, které spolu s tepnou jsou obaleny společnou neprodajnou vazivovou pochvou.
Každý stah srdeční mění tlak v tepně a tím i její průsvit. Tyto objemové diference tepny stlačují
doprovodné žíly a chlopně v nich uložené usnadňují návrat krve k srdci. Někdy jsou stěny povrchových žil
v dolních končetinách zeslabeny a nepravidelně vakovitě rozšířeny (křečové žíly - varixy). V místě varixu
mohou vznikat krevní sraženiny způsobující ucpání žil a záněty žil.
Drobné tepénky a žilky jsou spojeny nejen pomocí vlásečnic, ale také pomocí arteriovenózních
anastomóz. Jsou to poměrně široké kanálky. Mají ve stěně vrstvičku cirkulárně uspořádaného svalstva,
která ovládá jejich průsvit. Tyto spojky dovolují v případě potřeby obejití kapilárního řečiště. V lidském těle
není tolik krve, aby mohly být současně maximálně naplněny všechny cévy. Krev je dynamicky
usměrňována pouze do orgánů činných.
V klidu je část krve (až 48%) dočasně vyřazena z cirkulace uskladněním v cévách některých orgánů (cévy
jater a kůže). Spolu s arteriovenózními anastomózami se takto šetří práce srdce.
Tepenná část oběhu - zásobení orgánů je zpravidla zabezpečeno více cévami.
Kolaterály - menší cévy, které probíhají ve směru hlavního přívodního kmene a jsou s ním spojeny. Při
porušení toku v hlavní přívodní tepně je funkčně nahradí (dodává krev do orgánů) a vytvoří tak pobočný
(kolaterální) oběh.
Konečné cévy - cévy, které nejsou mezi sebou spojeny, nebo jsou spojeny nedostatečně a při jejich
uzavření je porušeno zásobení orgánů natolik, že dochází k odumírání tkáně na ně odkázané (cévy
vyživující srdce, sítnici a mozek).
Žilní část oběhu - kolaterální oběh žilního řečiště je zabezpečen dostatečně.
srdce (cor, řecky cardia)
Je nepárový dutý svalový orgán uložený v osrdečníku (perikardu), který svými stahy zabezpečuje oběh
krve. Funguje jako pumpa zajišťující neustálý oběh krve. Svojí velikostí odpovídá zhruba pěsti člověka,
jemuž patří. Váha kolísá mezi 270 a 320 gramy.
Poloha
Srdce je uloženo v dolní části hrudníku mezi kostí hrudní a hrudní páteří (v pátém levém mezižebří). Dvě
třetiny jeho objemu spořívají vlevo od střední linie těla. Tvar bývá srovnáván s trojbokou pyramidou.
Základna, báze srdeční (basis cordis), směřuje doprava, dozadu a nahoru. Jeho dolní konec čili hrot
(apex) směřuje doleva, mírně kupředu a dolů.
Plochy srdce
 brániční - obrácena k bránici
 přední (sternokostální) - obrácená proti přední stěně hrudní
 plicní - namířena doleva
Přechází v sebe zaobleně. Pouze vpravo přechod mezi plochou brániční a přední je ostřejší - okraj pravý.
Stavba srdeční stěny
Srdeční stěna je tvořena třemi vrstvami
 zevní
 střední
 vnitřní
Zevní vrstva - perikard 
fibrózní
 nástěnný
- epikard
Srdce je uloženo ve vazivovém vaku osrdečníku (perikardu). Jeho pevný vnější obal, fibrózní perikard,
vytváří ochranné pouzdro, které je speciálními vazy připojeno k prsní kosti, páteři a dalším částem hrudní
dutiny a udržuje tak srdce ve své poloze. Uvnitř perikardu je tenká, avšak velmi houževnatá membrána.
Vnitřní membrána pokrývá povrch myokardu a nazývá se epikard. Záhyby vnější membrány vytvářejí
nástěnný (parietální) perikard, který navazuje na fibrózní perikard. Mezi těmito membránami se vytváří
perikardiální dutina, která obsahuje malé množství serózní tekutiny zabraňující nadměrnému tření a
nárazům.
Střední vrstva - myokard
Je tvořen srdeční svalovinou umístěnou mezi endokardem a perikardem. Představuje nejmohutnější
vrstvu a vlastní zdroj síly srdce. Svaly obtáčejí každou z komor a vytvářejí tak jejich stěny. Tloušťka je
však v jednotlivých oddílech rozdílná (v závislosti na různých funkcích).
Stěny síní jsou tenké. Nejsou ani tak mocnými pumpami, jako spíše roztažitelnými prostory pro příjímání
přitékající krve. Naopak srdeční svalovina komor, zejména levé, je značně mohutná. Stahy komor udržují
oběh. Svalovina levé komory vypuzuje krev do celého těla a proto zde tloušťka dosahuje místy více než
1,5 cm. Komora pravá, která vrhá krev jen do plic, má svalovinu asi 3x slabší než levá.
Svalovina síní je zcela oddělena od svaloviny komor. Oddělují je vazivové prstence, které okružují
příslušné otvory síňokomorové.
Vnitřní vrstva - endokard
Uvnitř srdce jsou stěny vystlány a chlopně pokryty endokardem. tato vrstva buněk odolává vysokému
krevnímu tlaku a činí srdce krvetěsným.
Povrch srdce je rozdělen dvěma rýhami.
 Rýha věnčitá (koronární sulkus) - probíhá cirkulárně blíže srdeční báze. Rozděluje srdce na dvě
nestejné části :
 síňový oddíl - tenkostěnný; při bázi srdeční,
 komorový oddíl - silnostěnný; při hrotu,
označuje rozdělení mezi síněmi (atrium) a komorami (ventriculus).
 Rýha podélná (interventrikulární sulka)
Rozděluje srdce na pravou a levou polovinu.
V síňové části nezřetelná.
Tyto rýhy jsou vyloženy tukovými látkami a vedou jimi všechny důležité cévy po srdečním povrchu. Jsou
viditelnými hranicemi čtyř dutin, na které je srdce rozděleno.
Srdeční přepážka - odděluje dutiny v pravé polovině srdce od dutin levé poloviny srdce.
Tato přepážka má dvě části :
 přepážka síňová (septum atriorum)
 přepážka komorová (septum ventriculorum).
Pravá síň přechází širokým otvorem v pravou komoru, hovoříme o pravém otvoru síňokomorovém.
Obdobně levou síň s levou komorou spojuje levý otvor síňo-komorový.
CHLOPNě
Uvnitř srdce pracují neúnavně čtyři chlopně, které tvoří dva páry.
 siňokomorové (atrioventrikulární) - mezi síněmi a komorami
 poloměsíčité (semilunární) - mezi komorami a hlavními tepnami.
Síňokomorové chlopně
Jsou vloženy do síňokomorových otvorů. Usměrňují průtok krve srdcem, a to ze síní do komor. Skládají se
z několika pružných, trojúhelníkových cípů vystavěných z vazivové tkáně a pokrytých horní a dolní vrstvou
endokardu. Základnou jsou přirostlé na obvod otvoru síňokomorového. Z odvěsen trojúhelníků jdou
tenoulinká vazivová vlákénka, šlašinky (cordae tendineae), ke stěně komor. Přecházejí ve svaly
brdečkovité (papilární), které je připevňují k srdeční svalovině. Brání cípům obrátit se naruby.
Rozeznáváme dva druhy síňokomorových chlopní :
 trojcípá chlopeň (triskuspidální) - v pravém otvoru síňokomorovém; tvořená třemi cípy,
 dvojcípá chlopeň (mitrální) - v levém otvoru síňokomorovém; tvořena dvěma cípy.
Poloměsíčité chlopně
Brání návratu krve z tepen do komor. Mají tvar tří poloměsíčitých kapsiček přirostlých ke stěně
odstupujících tepen. Podle toho, ve které tepně leží, rozeznáváme :
 chlopeň plicnicovou (valvula arteria pulmonalis) - povoluje krvi protékat z pravé komory do plicnice,
 chlopeň srdečnicovou - aortální (valvula aortea) dovoluje krvi protékat z levé komory do aorty.
Činnost chlopní
Při kontrakci (systole) komory je krev uvnitř stlačována a také ona sama tlačí na chlopnenní cípy, stlačuje
je dohromady a nutí je k těsnému uzávěru. Vtlačení cípů do síní brání šlašinky. S relaxací (diastolou)
srdeční svaloviny a rozpínáním komory se cípy opět rozevřou a dovolí tak krvi proudit ze síně do komory.
Obdobná je činnost chlopní poloměsíčitých. Při systole komor jsou tlakem krve tlačeny ke stěně tepen, a
tím je příslušný otvor zeširoka otevřen. Při diastole komor, kdy je tlak krve v tepnách vysoký, krev
pokoušející se téci zpět do komor naplňuje a nadouvá chlopní kapsy tak, že okraje chlopní splynou a
vytvoří těsný uzávěr.
Při zavření síňokomorových chlopní se poloměsíčité naopak otevírají.
řízení srdeční činnosti
Srdeční činnost je na organizmu poměrně nezávislá, protože podněty pro srdeční stahy vznikají přímo v
srdci. Postupný přenos podráždění a jednotlivé úseky srdeční svaloviny je zajišťován převodním
systémem srdečním neboli ecitomotorickým aparátem srdečním. Tvoří jej svalová vlákna, která se liší
jen v mikroskopických podrobnostech od ostatní "pracovní" svaloviny. Prvotní podnět pro každý stah
srdce vzniká v sinusovém (sinoatriálním) uzlu při ústní horní duté žíly. Vzruchy, které zde vznikají, se
šíří po síních ke komorám a vedou k systole síní. Při stahu dolní části pravé síně se podráždí
síňokomorový (atrioventrikulární) uzel. Z něho se vzruchy převádějí Hisovým svazkem (můstek
siňokomorový) - zvláštní proužek vodivé svaloviny, který představuje jediný spoj mezi svalovinou síní a
komor. Sestupuje po přepážce komorové a dělí se ve dvě raménka (Tawarova), která se posupně větví a
končí v tzv. Purkyňových vláknech. Dojde k systole komor.
Vedení vzruchů v srdci se děje jen svalovými vlákny. Rychlost vedení vzruchů není vždy stejná.
Atrioventrikulární uzel postup elektrických vzruchů poněkud zbržďuje. Postup signálů se opět zrychlí v
raménkách. Toto pozdržení v atrioventrikulárním uzlu je nezbytné ke koordinovanému stahu nejprve síní,
a teprve potom s malým zpožděním i komor.
Převodní systém zajišťuje stálý klidový rytmus srdeční činnosti (klidová frekvence 70 tepů/min).
Přizpůsobování srdeční činnosti potřebám celého organizmu zajišťuji nervy i látkové faktory (hormony).
Nervové řízení je zajišťováno autonomním nervovým systémem z kardioregulačního centra v mozkovém
kmeni. Z prodloužené míchy vedou parasympatické nervy (zpomalení srdeční činnosti) a z horní části
hrudní míchy sympatické nervy (zrychlení a zesílení srdeční činnosti). Činnost těchto nervů neovládáme
vůlí. Nervová aktivita není nutná pro rytmickou srdeční činnost, a však nervová regulace srdeční činnosti
je potřebná proto, aby se oběhová soustava mohla vyrovnávat s většími výkyvy při zátěži.
krevní oběh
Krev proudí v těle v uzavřeném cévním systému za pomoci srdce a tlakového spádu.
Srdce je z fyzikálního hlediska tlakové čerpadlo. Chemickou energii, kterou získává z metabolických
procesů, přeměňuje na energii mechanickou.
Tlakový spád - rozdíl tlaku krve mezi tepnami a žilami. Jako tlak krve (TK) označujeme tlakovou sílu
proudící krve působící na plošnou jednotku cévní stěny. Závisí tedy jednak na výkonu srdce, jednak na
odporu cév.
Nejvyšší krevní tlak je v srdci a ve velkých tepnách, pak klesá, až se na žilní straně v blízkosti srdce následkem nasávání a dýchacích pohybů - mění v podtlak. V praxi rozumíme krevním tlakem tlak
tepenný, měřený na velkých tepnách v blízkosti srdce, obvykle na paži. Měříme dvě hodnoty, protože v
tepnách tlak neustále kolísá vlivem činnosti srdce. Nejvyšší hodnota, kterou tlak dosahuje při srdečním
stahu (systole), se nazývá systolický tlak (Ts) a nejnižší hodnota při ochabnutí srdce (diastole) se
nazývá diastolický tlak (Td).
Zaznamenáváme TK = Ts/Td, obvykle 16/11 kPa (čili 120/80 mm Hg).
Oběh malý - oběh plicní
Oběh malý neboli plicní slouží výměně plynů mezi krví a zevním prostředím. V plicích se krev obohacuje
o kyslík a ochuzuje o kysličník uhličitý.
Tepennou částí tohoto oběhu je tepna plicní (a. pulmonalis), která vychází z pravé komory srdeční. Vede
krev na kyslík chudou do plic. Několik centimetrů po svém odstupu se rozdělí v pravou a levou větev,
určenou pro příslušnou plíci. V plicích se rozpadává ve větévky tenčí a tenčí, až přechází ve vlásečnice,
které obemykají plicní sklípky, zde dojde k výměně dýchacích plynů. Z nich krev odvádějí žilky, které
vytvářejí vpravo dvě a vlevo dvě žíly plicní bez chlopní (vv. pulmonales), vedoucí na kyslík bohatou krev
do levé síně.
oběh velký - oběh tělový
Oběh velký neboli tělový rozvádí krev po celém těle. Tepny tohoto oběhu odstupují z aorty. Aorta
vystupuje z levé komory srdeční. Krev, bohatá na kyslík, aortou a jejími větvemi do těla rozvedená, se
vrací zpět horní a dolní dutou žílou, a to do pravé síně srdeční.
Srdečnice a její větve
Srdečnice(aorta) je nejmohutnější tepnou lidského těla. Při svém odstupu má až 3 cm v průměru. Pro
svůj tvar bývá srovnávána s biskupskou holí.
Části aorty :
 část vzestupná (aorta ascendens)
 oblouk (atcus aortae)
 část sestupná (aorta descendes)
Sestupná část probíhá podél páteře a je bránicí rozdělena v oddíl hrudní (aorta thoracíca) a oddíl břišní
(aorta abdominalis).
Ve výši čtvrtého obratle bederní aorta končí rozvidlením ve dvě větve konečné, zvané společné tepny
kyčelní.
podrobnější přehled větví srdečnice
Vzestupná srdečnice vydává jen již uvedené dvě tepny věnčité (koronární). Oblouk srdečnice je
kraniálně konvexní a směřuje šikmo zprava vpředu doleva vzad. Leží za horním koncem kosti hrudní.
Odstupují z něho tři silné větve.
Jsou to zprava doleva :
1. kmen hlavopažní
2. levá společní krkavice
3. levá tepna podklíčková
Kmen hlavopažní neboli tepna bezejmenná (truncus brachiocephalicus) se asi po dvou až třech
centimetrech dělí na pravou společnou krkavici a pravou tepnu podklíčkovou, čímž je obnovena symetrie
v uspořádání tepen obou stran.
Společná krkavice (a. carotis communis) vystupuje po obou stranách páteře krční až do výše horního
okraje chrupavky štítné, kdy se štěpí v krkavici zevní a v krkavici vnitřní.
Vzhledem k blízkosti páteře je možno při poranění této silné tepny zabránit vykrvácení stisknutím proti
příčnému výběžku šestého krčního obratle, navnitř od zdvihače hlavy.
Krkavice zevní (a. carotis externa) zásobuje svými větvemi kromě očnice, mozku, vnitř. ucha, obličej a
některé útvary na krku. Z jejich větví pohmatu je přístupná tepna lícní, která přebíhá před zevním svalem
žvýkacím přes dolní čelist (zde ji lze při krvácení obličeje stlačit). Větví se v kůži rtů a nosních křídel.
Tepna spánková je její druhou větví, která vystupuje těsně před boltcem ušním do krajiny spánkové. U
starých lidí bývá její vinutý průběh v této krajině dobře patrný.
Krkavice vnitřní (a. carotis interna) vyživuje mozek a čidlo zrakové. Do lebky vniká otvorem v bázi
lebeční. Nápadný je její vinutý průběh, který pravděpodobně vyrovnává větší tlakové výkyvy. Při svém
odstupu je vřetenovitě rozšířena (sinus caroticus). V těchto místech je její stěna zeslabena a bohatě
inervována. Toto místo je jedním z receptorů a reflektoricky reguluje výši krevního tlaku. Krvácení některé
z jejích mozkových větví vede k těžkým poruchám činnosti mozku a často i ke smrti (mozková mrtvice). V
rozštěpu společné krkavice je uložen malý červenavý útvar velikosti obilného zrna (glomus caroticum). Je
pokládán za chemorecepční orgán, citlivý na změny kyslíku a kysličníku uhličitého v krvi. Tvoří jej pleteň
cév a četná nervová vlákna.
Tepna podklíčková (a. subclavia) zásobuje celou horní končetinu, přilehlou část stěny hrudní a některé
útvary krku. Za svůj název vděčí své poloze mezi klíčkem a prvním žebrem.
V těchto místech lze ji také proti prvému žebru stlačit, a to buď prsty ve velké jámě nadklíčkové zevně od
zdvihače hlavy, nebo tím, že tlačíme na zapažené předloktí.
Z tepny podklíčkové (pravá, která odstupuje z kmene hlavopažního, je o něco kratší než levá) odstupuje
na krku několik větví. Z nich nejdůležitější je tepna páteřní, která vystupuje kraniálně otvory v příčných
výběžcích obratlů krčních, prostupuje velkým otvorem týlním a spoluúčastní se s vnitřní krkavicí na
cévním zásobení mozku.
po vydání krčních větví vstupuje tepna podklíčková do jamky podpažní a zde označuje jako tepna
podpažní (a. axillaris). Přechází na paži a jako tepna pažní (a. brachialis) sestupuje podél vnitřního
okraje dvojhlavého svalu pažního do krajiny loketní.
Krvácení z tepny pažní možno zastavit tlakem proti kosti pažní.
V krajině loketní končí rozdělením ve dvě větve :
1. tepnu vřetenní
2. tepnu loketní
Tepna vřetenní (a. radialis) sestupuje podél kosti vřetenní k zápěstí. Na dolním konci předloktí je uložena
povrchně a zde také pohmatem lze odečítat tep.
Tepna loketní (a. ulnaris) sestupuje při ulnární straně předloktí a spolu s tepnou předešlou se podílí na
výživě ruky.
Z hrudní části sestupné aorty odstupují tepny mezižeberní, které jak jméno napovídá, probíhají v
jednotlivých mezižebřích a vyživují stěnu hrudní. Vedle těchto větví vystupují z hrudní aorty i tenčí větévky
pro některé útvary mezihrudní, jako např. průdušky, jícen.
Z břišní části sestupné srdečnice vystupují větve určené jednak pro stěnu břišní, jednak pro útroby břišní a
pánevní.
Pro stěnu břišní jsou určeny čtyři párové větve, probíhající mezi bočními svaly břišními.
Útrobní větve jsou jednak nepárové, jednak párové.
Nepárové jsou tři :
1. tepna trojdílná (truncus coeliacus), zásobující játra, žaludek a slezinu,
2. tepna okružní horní (a. mesenterica superior), je určená pro tenké střevo a část střeva tlustého,
3. tepna okružní dolní (a, mesenterica inferior), vyživující větší část střeva tlustého.
Párové útrobní větve jsou rovněž tři a jsou určeny pro nadledvinu, ledvinu a varle (vaječník).
Společné tepny kyčelní (a. iliaca communis), dvě konečné větve srdečnice se po krátkém průběhu děli v
tepnu kyčelní vnitřní a tepnu kyčelní zevní.
Tepna kyčelní vnitřní neboli tepna pánevní (a. iliaca interna) vyživuje stěnu pánevní a řadu pánevních
orgánů, jako konečník, měchýř močový a některé orgány pohlavní.
Tepna kyčelní zevní (a. iliaca externa) probíhá pod vazem tříselným na předení plochu stehna (v krajině
tříselné je možno ji stlačit proti hornímu okraji kost stydké. Sestupuje jako tepna stehenní (a. femoralis) po
vnitřní straně stehna do jamky zákolenní. Úseku ležícímu v jamce zákolenní se říká tepna zákolenní (a.
poplitea). Tepna zákolenní končí rozvětvením v tepnu holenní přední a tepnu holenní zadní.
(Názvy tepna kyčelní zevní, tepna stehenní, tepna zákolenní jsou jen místními označeními téže tepny.
Srovnej na horní končetině obdobné názvy tepna podklíčková, tepna podpažní, tepna pažní).
Tepna holenní přední (a. tibialis anterior) sestupuje mezi svaly na přední straně bérce na hřbet nohy, kde
její tep, zevně od šlachy dlouhého natahovače palce, je hmatný.
Tepna holenní zadní (a. tibialis posterior) jde mezi svaly lýtkovými za vnitřní kotník a končí v plosce nohy.
žíly
Žíly obvykle po dvou doprovázejí tepny a mají i odborné názvy. Jen velké žilní kmeny jsou nepárové a
probíhají zpravidla nezávisle na artériích. Vedle uvedených žil doprovodných (podle uložení hlubokých)
jsou v podkoží žíly podkožní nebo povrchové, na tepnách nezávisle probíhající. Žíly podkožní jsou
spojeny s žílami hlubokými dosti četnými spojkami. Podkožní žíly usnadňují odtok krve z pracujících svalů.
Při intenzivních sportovních výkonech vidíme často mohutně naběhlé podkožní žíly. Je to vyvoláno tím, že
velký přítok krve do pracujícího svalu vyžaduje neméně vydatný odtok, kterému nestačí žíly hluboké. U
sportovců, právě tak jako u lidí fyzicky pracujících, jsou proto podkožní žilní sítě často zmohutnělé.
Přehled hlavních žil
Hlavní kmeny žilní jsou tři :
1. horní dutá žíla
2. dolní dutá žíla
3. žíla vrátnicová
1. Horní dutá žíla
Horní dutá žíla (v. cava superior) sbírá krev z hlavy, krku, horních končetin, stěny hrudní a částečně i
stěny břišní. Sestupuje horní částí mezihrudí do pravé síně. Vzniká za rukojetí kosti hrudní soutokem dvou
žil hlavopažních čili bezejmenných (v. brachiocephalica, dextra et sinistra). Tyto žíly, jak již jméno
napovídá, odvádějí krev z hlavy (i krku) a horní končetiny. Vznikají za sternoklavikulárním kloubem
spojením dvou žil hrdelnice a žíly podklíčkové. Soutok těchto dvou žil je označován názvem žilní úhel.
Hrdelnice (v. jugularis interna) odvádí krev z dutiny lebeční. Vzniká těsně pod bází lebeční, sestupuje
podél vnitřní i zevní společné krkavice a přijímá přítoky jak z obličeje, tak i krku. Tlak v hrdelnici i jejich
přítocích je nižší než tlak atmosférický, a proto při jejím poranění nebo poranění žil do ní ústících může
dojít k nasání vzduchu do oběhu, a tím případně i k úmrtí zraněného tzv. vzduchovou embolií (z toho
důvodu při poranění žil krčních musíme oba poraněné konce rychle stlačit).
Žíla podklíčková (v. subclavia) má obdobné přítoky jako tepna větve. Z podkožních jejich přítoků jsou
dobře patrné žilní sítě ležící na hřbetu ruky a v krajině jamky loketní. Jejich povrchní polohy se využívá k
nitrožilním injekcím.
2. dolní dutá žíla
Dolní dutá žíla (v. cava inferior) vzniká ve výši L, soutokem dvou společných žil kyčelních. Vystupuje po
pravé straně aorty k bránici, prostupuje jí (zde přijímá několik žil jaterních) a ústí do pravé síně.Jejími
přítoky jsou žíly odvádějící krev z nadledvinek, ledvin, žláz pohlavních a stěny břišní.
žíly kyčelní společné (vv. iliace communes) vznikají spojením žíly kyčelní zevní a žíly kyčelní vnitřní.
Přítoky těchto žil jsou obdobné větvím příslušné tepny. Vedle těchto žil doprovodných jsou na dolní
končetině podobně jako na končetině horní vytvořeny i četné žíly podkožní. Velikostí z nich vyniká velká
žíla zjevná (v. saphena magna), která začíná z pleteně žilní na hřbetu nohy, vystupuje po vnitřní straně
bérce a stehna do krajiny tříselné, kde se vlévá do žíly stehenní.
Tato céva, nebo její přítoky, probíhá někdy vinutě a od místa k místu se nepravidelně rozšiřuje, a tím tvoří
městky neboli varixy. Vznikají zejména tam, kde statická činnost svalstva napomáhá dostatečně návratu
krve k srdci (např. při dlouhém stání).
3. žíla vrátnicová
Žíla vrátnicová neboli vrátnice (v. portae) je silná žíla,která odvádí krev do jater z nepárových orgánů
dutiny břišní, tj žaludku, tenkého a větší části tlustého střeva, slinivky břišní a sleziny. Vzniká z žaludkem
soutokem žil z uvedených orgánů. V brance jaterní se mění v pravou a levou větev pro příslušný jaterní
lalok. V játrech samých se rozpadá na vlásečnice (viz játra), z nichž krev odtéká do žil jaterních, přítoku
dolní duté žíly.
Průtok krve játry, vložený mezi tepny vyživující nepárové orgány břišní a dolní dutou žílu, označujeme
jako "oběh" vrátnicový (portální). Tvoří jej vedle žíly vrátnicové a jejich větví dvě kapilární sítě : jedna
vstřebává látky (síť ležící ve stěně nepárových orgánů břišních); druhá (v játrech) je vychytává a dále
zpracovává. Protože krev prochází dvěma vlásečnicovými řečišti, je průtok krve játry značně pomalý. Tím
je usnadněno zadržení vstřebaných látek jaterními buňkami. Každé další zpomalení krevního proudu,
vyvolané např. slábnoucí činností srdeční, může vést k hromadění krve v játrech a jejich zduření (jeden z
četných příznaků srdeční nedostatečností).