madeira – počátky a význam atlantské základny

Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
MADEIRA – POČÁTKY A VÝZNAM ATLANTSKÉ ZÁKLADNY
Jan Klíma
Jedna z méně užívaných periodizací rozeznává středomořské, atlantské, pacifické a
globální období světových dějin. Pro evropský vzestup na konci středověku byl patrně
nejdůležitější přechod z první do druhé fáze: opuštění omezeného prostoru Středozemí a
fyzické ovládnutí Atlantiku jako brány ke globální expanzi (západo)evropského hospodářství,
vlivu, náboženství a politiky. Prvními základnami na plavbách za dalekými cíli se staly
ostrovy táhnoucí se Atlantským oceánem od Azor na severozápadě přes další souostroví až po
osamělé jižní výspy, jakými jsou Svatá Helena nebo Ascension. Madeira (název znamená
Dřevo), dnes portugalské samosprávné území, sehrála při vykročení za evropské hranice
obzvlášť důležitou roli1. Poměrně blízko Evropy, a přece již hluboko v Atlantiku, tvořil
zelený hornatý ostrov zřetelný orientační bod na námořních trasách vedoucích od východu na
západ i od severu na jih, jeho bohatá vegetace a zurčící vodopády slibovaly
úspěšné zásobování lodí pitnou vodou, zeleninou, ovocem a potravinami.
Stručné historické přehledy, na které jsme zvyklí, o podrobnostech poznávání Madeiry
stejně jako dalších jí blízkých ostrovů a archipelagů mnoho neříkají. Nanejvýš konstatují, že
madeirské souostroví objevil2 roku 1419 portugalský mořeplavec João Gonçalves Zarco.
Teprve podrobnější pohled na dějiny objevování a obsazování Madeiry přibližuje složitost
pozvolného procesu, při němž se Atlantik krok za krokem stával evropským nástupištěm
k podmanění světa.
V mlze mýtů
Starověké říše už měly dost schopností a zkušeností, aby se jejich plavci vydali za
„Herkulovy sloupy“. Trasy lodí, které vyslal k západu egyptský farao Nekón (610-594) či na
nichž se odvážil plout podél západoafrického pobřeží řecký obchodník z Massilie (Marseille)
1
Význam Madeiry neodrážejí dost zřetelně syntézy portugalských dějin. Také naše přehledné Dějiny
Portugalska (Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 1996) se archipelagu dotýkají pouze v několika
souvislostech, zejména při přehledu dějin objevných plaveb. Podrobněji pojednává o vývoji souostroví titul
VIEIRA, A. (koord.) História da Madeira. 1.vyd. Funchal : Secretaria Regional de Educação 2001. 399 s. ISBN
972-8246-54-4. Mimořádnou roli Madeiry však reflektují všechny práce zabývající se kteroukoli částí
atlantského prostoru.
2
Samotný problematický pojem „objevení“, dnes nežádoucí v osídleném světě, ale logický na neobydlených
ostrovech, podrobil historické kritice největší portugalský znalec období „objevných cest“ ALBUQUERQUE,
L.de. Algumas reflexões a propósito da palavra Descobrimento. Islenha. č. 1. s. 7-12. Funchal 1987
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
Euthymenés (kolem roku 550 př. Kr.) zůstanou ovšem zahaleny tajemstvím. Ani perský
kapitán Sataspes (485-465), ani námořníci proslulého fénicko-kartaginského Hanónova
loďstva (po roce 425 př. Kr.) obeplouvajícího Afriku se pravděpodobně nevzdálili od břehů
kontinentu.
Zato Řekové a Římané o ostrovech ležících západně od starého světa často psali.
Platónova „Atlantida“ ležela podle jedné verze (podpořené pozdější mapou A. Kirchera) kdesi
mezi Azorskými a Kanárskými ostrovy a pokrývala tedy teoreticky i Madeiru. Právě Řekové
označovali ostrovy ve východním Atlantiku sympatickými pojmy Elysejská pole, Zahrady
Hesperidek, Zahrada půvabů a zmatení kartografové si pak vymýšleli, kam tyto hodně
poetické a pramálo reálné objekty umístit. Ostrovní cíle eskapád svých bohů Řekové často
pojmenovávali Makaron nesoi – „Šťastné ostrovy“. Pojem „Makaronésie“, který se dnes stále
častěji používá pro řetěz atlantských sopečných ostrovních skupin, má tedy jak svou
geologickou odůvodněnost, tak starou tradici. Ale mýty jen zvolna odhalovaly rodící se
zeměpisný obraz atlantského ostrovního světa. Diodoros Sicilský píše v „Historické
knihovně“ o tom, že v 5. století před narozením Krista byl objeven rajský ostrov s hustým
lesním porostem. Strabón hovoří o tom, že asi sto let před počátkem křesťanského letopočtu
poznali objevitelé ostrov, který je překvapil množstvím vody a hojností dřeva. Plútarchos
kolem roku 80 př. Kr. vypráví, že Sertorius pronásledovaný Římany se uchýlil na ostrov,
jehož popis Madeiru nadmíru připomíná. Plautus představuje před začátkem našeho letopočtu
bájné atlantské ostrovy jako ráj, kam se dostanou všichni, kdož čestně prošli životem. Plinius
Starší nazývá jmény Convallis a Planaria ostrovy, které jsou pravděpodobně dvěma
Kanárskými ostrovy, nikoli dvojčaty známými dnes jako Madeira a Porto Santo3.
Po pádu Římské říše se na daleká moře dlouho nikdo z Evropanů nevydával. Slovutný
norimberský kosmograf Martin Behaim nicméně předkládá dávnou pověst o tom, že v roce
565 opustil Irsko svatý Brandan (Brendan, Brénnain), aby hledal Zaslíbenou zemi. Bouře prý
zahnala mnicha i jeho druhy na ostrov, kde pak strávili sedm let, než se vrátili do Irska.
Nejstarší Ebstorfova mapa světa asi z roku 1270 představuje „ostrov svatého Brandana“ na
místě Madeiry nebo Porto Santa, pozdější kartografická vyobrazení Insulae Fortunatae
Brandani ztotožňují místo, kam světec pronikl „tmavými mračny“ (později mluvili portugalští
námořníci o „husté černotě“ – espesso negrume, která Madeiru pokrývá), vždy s Madeirou.
3
Řadu spekulací o Atlantidě lokalizované také do prostoru východního Atlantiku nabídly kupříkladu knihy
ANDREJEVA, J. Atlantida. Hledání ztraceného světa. Praha : Lidová demokracie 1966; STEGENA, L. Byla
nebyla Atlantis, Praha : Mladá fronta 1967.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
Po dlouhých staletích objevitelské nečinnosti opanovali oceány Arabové. Do Atlantiku
měli nejblíž jejich souvěrci z Iberského poloostrova a pravděpodobně se vydávali na západ už
od 8. století, kdy prosadili islám na evropském jihozápadě. Zeměpisec al-Idrísí (1099-1154)
zmiňuje ve své Geografii dvacet šest atlantských ostrovů a popisuje výpravu muslimských
dobrodruhů z Lisabonu, kteří v roce 1147 (v tomtéž roce, kdy muslimská Lišbuna padla do
rukou prvního portugalského krále Afonsa Henriquese) dosáhli „dobytčího ostrova“, v němž
lze rozeznat hornatou a vodnatou Madeiru. Také později se arabští plavci jako Muhammad
bin Ragan a jiní dotýkali ostrovů ležících západně od nábožensky rigorózního islámského
Maghribu.
Teprve poté se na širý oceán začali odvažovat Italové, Bretonci, Baskové, Biskajci,
Katalánci, Galicijci, Portugalci a Kastilci. Poslední legenda předcházející reálnému poznávání
Madeiry je spojena s nechtěným dobrodružstvím jistého anglického šlechtice. Robert
Machim4 (Machym, Machen, Macheco atd.) se prý za časů krále Eduarda III. zamiloval do
vznešené dámy jménem Anna de Arfet. Její rodiče však s královým souhlasem hodlali dceru
vdát za vysoce postaveného pána z Bristolu. Ohrožení milenci spolu se služebnictvem a
přáteli jednoho dne v roce 1344 společně uprchli z Bristolu a zamířili do Francie. Silné
proudy a větry však zanesly jejich plavidlo daleko na jihozápad. Vyvrhly je na ostrov
v zátoce, nad níž se tyčily hustě zalesněné kopce. Tady Anna po třech dnech zemřela,
zanedlouho ji následoval i Robert; jejich přátelé z posledních sil dokázali odplout
k marockým břehům, kde je „Mauři“ uvrhli do otroctví. Romantický příběh byl i
v Portugalsku dobře známý – už tiskař a humanista Valentim Fernandes, který si přídomkem
„de Moravia“ připomínal své rodiště, usoudil, že název obce Machico severovýchodně od
pozdější madeirské metropole Funchalu pochází právě od Machima. Ale se všemi
podrobnostmi byla truchlivá historie lásky a smrti zveřejněna až roku 1671 v Paříži
v anonymním spisku, který nebral nikdo vážně. Pozdější pátrání zjistila, že by bylo konec
konců možné nepravděpodobně dlouhou Machimovu plavbu zkrátit do věrohodné délky,
kdyby se připustilo, že mohlo jít o nějakého Portugalce v dobách, kdy Portugalci často
brázdili atlantské vody. Skutečně, k roku 1373 je dosvědčen majitel lodi Macheco, který
směřuje z Portugalska do St. Malô; na seznamu cizinců, které roku vyhošťuje Jindřich IV. z
Anglie, je jeden Macheco a jeden Machim, roku 1470 je pod stejným jménem v pramenech
uveden drobný šlechtic portugalského prince Pedra, roku 1544 je zanesen do listin jakýsi
4
Legendu o Machimovi rozebírají kupříkladu GOMES, A.F. James Bird e o poema Machim or the Discovery of
Madeira. Das Artes e da História da Madeira. Sv. 6, č. 34, s. 16-20. Funchal 1964; PEREIRA, E. A Lenda de
Machim. In Congresso do Mundo Português. Sv. III, část 1, s. 188-208. Lisabon 1940; DELGADO, J. A. El
Episódio de Juan Machin en la Madeira, Das Artes e da História da Madeira. Sv. VI., s. 41-52, Funchal 1961 aj.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
Machym Fernandes… Byli to tedy možná oni, kteří se postarali o jádro pověsti. Po
legendárním Robertu Machimovi a jeho milence Anně nezbyly na Madeiře ovšem ani ty
kříže, které nad jejich rovy údajně vztyčili zcela anonymní souputníci na tragické plavbě.
Od map k obsazení
Dávno před iberským výbojem, od roku 1325, zobrazovali evropští kartografové
atlantské ostrovy. Madeira i s přilehlými součástmi malého archipelagu, plochým ostrovem
Porto Santo a holými skalami nazývanými Ilhas Desertas (Pusté) a Ilhas Selvagens (Divoké
ostrovy), se díky mořeplaveckým zprávám zvaným u Italů portulani a u Portugalců roteiros
na mapách rýsovala stále přesněji. Angelino Dulcert maluje roku 1339 okrouhlou Madeiru
pod názvem Insyla capraria (Kozí ostrov), Pizzigani ji roku 1367 nazývá Ysola Canaria
(Kanárský ostrov). Medicejský atlas z let 1351-1357 je už kartograficky téměř přesný:
názvem I. Delo Legname (Ostrov dřeva) dostává Madeira své definitivní jméno a vedle ní se
objevují také Porto Scto a I. Deserte. Na mapách „Katalánského atlasu“ Abrahama Cresquese
z roku 1375 se objeví dokonce i malé Insule Salvatges. Pinelli (1384), Soler (1385),
„Katalánsko-pařížská“ mapa z roku 1400 i Pasqualini v roce 1408 uvádějí u stále
dokonalejšího zakreslení stejné názvy, které ostrovy nesou dodnes. Na mapě, kterou
zpracoval Mecia de Viladestes v roce 1413, dostává Madeira obrysy téměř přesně
odrážející geografickou realitu.5
Zaznamenání ostrova Madeiry na mapách vyplývalo zatím pouze z plaveb kolem
sopečné skály korunované čepicí mraků. „Objevit“ či „nalézt“ tento nebo jiný ostrov ovšem
znamenalo ho učinit populační a hospodářskou součástí Evropy, čili ho obsadit, prozkoumat a
osídlit. Tohoto úkolu se ujali Portugalci6 v době svého objevitelského nástupu.7 V roce 1418 –
5
Viz GUERREIRO, I. a ALBUQUERQUE, L. Cartografia antiga da Madeira, séculos XIV-XVI. Actas do I
Colóquio Internacional de História da Madeira, s. 138-160. Funchal 1990; z map vychází také MACHADO, J.
F. O conhecimento dos arquipélagos no século XIV. In História da Expansão Portuguesa no Mundo. Sv. 1,
kniha 1, kapitola IV, s. 269-273. Lisabon 1937, kartografickou znalost souostroví dokazuje také SERPA,
António Ferreira. O Arquipélago da Madeira nos mapas e portulanos do século XVI, Arquivo histórico da
Madeira. Sv. I, s.125-138, Funchal 1931
6
Širší historické a kulturní dimenze portugalského výboje podává KLÍMA, Jan. Vasco da Gama – přínos
portugalských objevitelů renesanci. In KLÍMA, J. Studie z dějin Portugalska a portugalského zámoří. 1. vyd.
Hradec Králové: Gaudeamus, 1999, edice Prométheus, sv. 31, s. 5-16. ISBN 80-7041-411-1
7
Stále ještě nedoceněné prvenství všestrannosti portugalské expanze, která měla nejen dobyvatelský, ale také
objevitelský význam pro celou Evropu, jejíž středověké mystické myšlení měnila na sběr realistických informací
i zemí, přírodě a lidech, dobře zachycuje citát z díla slavného spisovatele Fernanda Pessoy: Portugalský čin
změnil tvář světa, otevřel zeměkouli možnému propojení s onou civilizací, která se dotud neodvážila snít o ničem
jiném než o Evropě a byla soustředěna nanejvýš na Středozemí až k Malé Asii. Citát uvádí jako výstižné motto
Luís Filipe Barreto pro svou práci charakteristicky nazvanou Portugalsko – průkopník dialogu Sever-Jih,
Lisabon 1988
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
kdy už Madeiru zachycovaly mapy docela věrně – připlul k Madeiře portugalský mořeplavec
João Gonçalves Zarco. Podle „Kroniky objevení Guineje“ Gomese Eanese de Azurary8 ho
k africkým břehům poslal sám princ Jindřich Mořeplavec. Dal mu ovšem k dispozici jen
nejjednodušší plavidlo: barca byla sice lehká loď, ale se svým jediným stěžněm se hodila
nanejvýš pro příbřežní kabotáž nebo pro rybolov. Azurara je o něco věrohodnější než Diogo
Gomes, který ve své „Zprávě o objevení Azor, Madeiry a Kapverd“ tvrdí, že Zarcovou
objevitelskou lodí byla karavela, tedy lépe manévrující dvojstěžník s latinskými
trojúhelníkovými plachtami a nástavbou na zádi. Dvojí označení plavidla mohlo vzniknout
tím, že Zarco se počátkem prosince 1418 dostal k ostrůvku Porto Santo severovýchodně od
Madeiry a někdy na počátku roku 1419 sem připlul podruhé. Třebaže Diogo Gomes připisuje
objev madeirského souostroví portugalskému kapitánovi Afonsu Fernandesovi, přesto
vzhledem k ostatním shodujícím se svědectvím není pochyb o Zarkově prvenství.9
U samotného ostrova Madeira zakotvil Zarco podle jedné z mála datovaných relací 1.
července 1419, a to v zátoce před dnešní osadou Machico (pojmenovanou podle jedněch po
Robertu Machimovi, podle druhých po pohoří Monchique poblíž jihoportugalského Algarve,
odkud pocházela velká část prvních osadníků ostrova). Gaspar Frutuoso ve své Druhé knize o
nostalgii země popsal historické okamžiky slovy: „Přibyli pak na dlouhou a prostornou pláž a
kapitán dal signály spustit kotvu u pláže, a protože už bylo velmi pozdě, nevyšli onoho dne a
zem, nýbrž strávili noc na moři. Jakmile se rozednilo, vyslal kapitán člun k zemi. A když k ní
dopluli a vylodili se v místě Machimova skonu (…) dal v kmeni stromu a v domě, který byl
z toho kmene udělán, zřídit oltář na Machimově stole, kde se sloužila mše s velkou zbožností a
slavnostností…“10 Autor se však docela jistě v roce 1590 zmýlil dobou, kdy text psal; na 2.
červenec, kdy se měli Portugalci vylodit a sloužit mši, připadla neděle v roce 1590, nikoli
neděle a den „Vizitace svaté Alžběty“ v roce 1419. Omyl opravuje jiný autor až v roce 1813,
když píše, že 10. srpen je „slavným dnem, protože je výročím objevení tohoto ostrova.“
Všichni kronikáři se shodují na tom, že v okamžiku portugalského záboru byla
Madeira sice půvabná svou „plodností a svěžestí četných potoků a pramenů vody“, ale že
8
V dnes již nedostačujícím výběru textů, které v překladu Luďka Kulta vyšly česky jako Objevné cesty do Afriky
a Asie (SNKLHU, Praha 1966), se pasáže vybrané z daleko rozsáhlejší Kroniky objevení a dobytí Guineje
Gomese Eanese de Azurary (Zurary) této epizody vůbec nedotýkají.
9
O „objevení“, tedy obsazení Madeiry pojednává rozsáhlá literatura, z níž vyjímáme: LEITE, J. D.
Descobrimento da Ilha da Madeira e Discurso da Vida e Feitos dos Capitães da dita Ilha, Coimbra 1947;
MELLO, F. M.de. Descobrimento da Madeira. Epanáfora Amorosa. Braga 1975; PITTA, P. de Góis. Quinto
Centenário do Descobrimento da Madeira. Funchal 1922; VIEIRA, M. H. Descobrimento do Arquipélago da
Madeira. Estado Actual do Problema. Lisabon 1939 atd.; otázku, co znamená Zarkovo „objevení“ ve srovnání
s předchozím poznáním, položil už FREITAS, J. Quando foi descoberta a Madeira? Lisabon 1911.
10
FRUTUOSO, G., Livro Segundo das Saudades da Terra, Ponta Delgada : Instituto Cultural de Ponta Delgada,
1979, s 42-43
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
hlavní ostrov, menší Porto Santo a samozřejmě i strmé skály přilehlých „pustých“ i
„divokých“ ostrůvků byly neobydlené. Jako sesmaria – nevyužitá či opuštěná půda – musela
být tato nová součást portugalského majetku podle zákona z roku 1375 rozdělena a osídlena.
Také v datu počátku kolonizace Madeiry se však prameny rozcházejí: většina kronikářů spíše
podle tradice než na základě nezvratných důkazů zaznamenává rok 1420 jako počátek
osídlení, ale princ Jindřich Mořeplavec v roce 1460 prohlásil: „Začal jsem osídlovat svůj
ostrov Madeiru před 35 lety…“ – to by znamenalo roku 1425. Pro odkládání zásadního kroku
však nebyly vážné důvody. Proto lze předpokládat, že dějiny madeirského obyvatelstva
začínají skutečně kolem roku 1420.
Portugalské obsazení Madeiry má širší význam pro představu o „objevování“ zámoří v
15., případně 16. i v 17. století. Stejně jako byl zabrán „ostrov dřeva“ dávno poté, co o něm
věděli kapitáni i kartografové, dostávaly se do sféry zájmu řady evropských zemí jiné
končiny, jejichž datum „objevení“ se obvykle opožďuje za dobou první rekognoskace. Když
se Giovanni Caboto (John Cabot) roku 1497 propracoval k severovýchodní Americe, aby tu
pro Anglii „objevil“ Newfoundland („Nově nalezenou zemi“), setkal se tu s čilým rybářským
ruchem – Portugalci tu v té době běžně lovili huňáčky, lososy a tresky; geografický název
Labrador pro končiny sousedící s Newfoundlandem ostatně pochází od jména portugalského
kapitána. Stejně tak definitivnímu záboru Brazílie11 Pedrem Álvaresem Cabralem v roce 1500
zřejmě předcházely písemně zatím nedoložitelné kontakty mořeplavců s pobřežím
severovýchodu jihoamerického kontinentu a analogie lze předpokládat i pro velkou většinu
dalších podobných případů. Nedostatek komunikací a utajování informací, tak časté nejen v
15. a 16. století, vybízí dodnes historiky, aby učebnicová data „objevení“ určitého místa
nebrali příliš vážně.
Osídlování
Madeira a Porto Santo se pro aktivní Portugalce jevily jako skvělé základny k dalším
výbojům. Především proto začali madeirské souostroví neprodleně a spontánně kolonizovat
tři dobyvatelé.
11
Srv. KLÍMA, J. Dějiny Brazílie. 1. vyd. Praha : NLN 1998. 458 s. ISBN 80-7106-261-8; KLÍMA, J. Brazílie.
1. vyd. Praha : Libri 2003. 218 s. ISBN 80-7277-176-0; VAZ de CAMINHA, P. Dopis králi Manuelovi o
nalezení Brazílie (vyd. M. Malechová a S. Binková). 1. vyd. Praha : Scriptorium 2000. 79 s. ISBN 80-86197-182
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
João Gonçalves Zarco12, narozený asi roku 1395 v Tomaru, vynikl jako korzár u
algarvských břehů, protože proti „maurským“ plavidlům jako jeden z prvních výhodně
používal malé lodní dělo (trabuco). Zarco, původně drobný „jednoštítový“ rytíř (escudeiro)
prince Jindřicha, byl později pasován na rytíře (cavaleiro) za statečné boje v Tangeru. Oženil
se s Konstancií Rodriguesovou a měl s ní šest dětí, tři syny a tři dcery. Nejvíce se zasloužil o
osídlení Madeiry, usadil se na svahu nad přirozeným přístavem v obci, kterou jeho lidé podle
zde hojného divokého fenyklu (funcho) nazvali Funchal. Pro kolonizační úspěch obdržel 1.
listopadu 1450 z rukou Jindřicha Mořeplavce pověření k vedení své „kapitánie“ a nakonec 4.
července 1460 (v roce Jindřichovy smrti) také svůj erb.13 Tehdy se přestal psát „Zarco“ a
začal uvádět své jméno podle přístavu ležícího západně od Funchalu João Gonçalves da
Câmara de Lobos (nebo bez posledních dvou slov). Zemřel mezi léty 1467 a 1472 a jeden
z jeho synů přenesl později ostatky otce z malé kaple Početí Panny Marie do kláštera svaté
Kláry ve Funchalu, kde spočívají dodnes.
Tristão Vaz Teixeira14 (asi 1390 - asi 1470) se naopak o Madeiru zajímal jen krátce.
Tento escudeiro a poté cavaleiro Jindřicha Mořeplavce, manžel Branky Teixeirové (před
sňatkem byl známý jen jako Tristão nebo Tristão z Ostrova), s níž měl čtyři syny a osm dcer,
sice vypravil na vlastní náklady karavelu k Madeiře a začal osídlovat východní část ostrova,
ale brzy se věnoval válečným dobrodružstvím v severní Africe. Za zásluhy dostal Vaz listem
ze 8. května 1440 severovýchodní polovinu Madeiry.15 Střediskem jeho domény se stala obec
Machico, kde dodnes stojí před kostelem „kapitánův“ pomník. Tristão Vaz ovšem své
spoluosadníky neúměrně trestal, byl zato dokonce sám potrestán vyhnanstvím, a když mu byl
trest v únoru 1452 prominut, opustil Madeiru a usídlil se v Algarve, kde v městě Silves
zemřel.
Bertolomeu Perestrelo (1400-1458) pocházel z italského rodu a sloužil jako rytíř
nejprve králi Janovi I. (1357/1385-1433), později princi Jindřichovi. Byl pověřen osídlováním
malého ostrova Porto Santo ležícího severovýchodně od Madeiry. Byl to danajský dar; na
ploché výspě chyběla dešťová voda, protože většinu srážek stáhly hory na Madeiru, nebyla tu
12
O „objeviteli“ Madeiry existuje mnoho poznámek v souborných pracích, mnoho toponymických stop, ale jen
málo monografií. Jednou z nich je SILVA, F. A. da a MENEZES, C. A. de. João Gonçalves Zarco. Traços
biográficos. Funchal, 1948
13
Všechna další doporučení a donace týkající se ostrova byly vyřizovány prostřednictvím informací hlavnímu
správci ostrova Zarcovi. To dokazuje řada dokumentů uvedených kupříkladu v práci MARQUES, J. Martins da
Silva. Descobrimentos Portugueses. Suplement k 1. svazku. Lisabon, 1988.
14
Také druhý osídlovatel Madeiry se proslavil spíše ex post, monograficky se mu věnoval pouze TEIXEIRA,
Manuel Rufino. Tristão Vaz Teixeira. Quem era?. Islenha, Funchal 1991, č. 8, s. 121-128.
15
Donační listy jsou zachovány a zveřejněny v pramenných edicích. Tuto uvádí kupříkladu také soubor
dokumentů s konference k šestisetletému výročí narození prince Jindřicha O Infante e as Ilhas, Funchal, 1994,
s.102-103.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
příliš vhodná zemědělská půda ani rozsáhlejší lesy. Perestrelo se poctivě snažil udržet na
ostrůvku několik rodin, proto také dostal oficiálně 1. listopadu 1446 svou „kapitánii“ do
držení. Jeho malý význam v dějinách dobývání dalekých krajin vyvážila dcera Filipa z třetího
manželství s Isabelou de Moniz. Ta si roku 1480 vzala za manžela janovského námořníka
Kryštofa Kolumba16, který v zájmu janovského obchodu s cukrem pobýval mezi léty 1478 a
1485 na madeirském souostroví. Bartolomé de las Casas píše, že manželé spolu žili nějaký
čas na Porto Santu a že se jim zde (jiní tvrdí, že na sousední Madeiře) narodil syn Diego
Colón (asi 1482-1523).
Po prvních 150 manželských párech připlouvali na Madeiru a Porto Santo další
osadníci. Zejména Zarco měl ve svém údělu přehledný pořádek a svěřoval svažitý terén i
zářezy mezi kopci hlavám rodin k obdělávání, nejprve obvykle na tři roky bez jakékoli daně
či jiné podmínky. Tak kromě „krásného údolí“ Funchalu brzy vznikly na jižním břehu, který
tolik nesužovaly lijáky a větry, zárodky obcí Câmara de Lobos (Zátoka tuleňů), Ribeira Brava
(Divoký kaňon), Ponta do Sol (Sluneční výspa), Calheta (Malá zátoka), Machico a Santa
Cruz. Až mnohem později si osadníci troufli osídlit příkré břehy severního pobřeží bičované
mořskými vlnami. V proluce za skálou znemožňující rekognoskaci pirátů vznikla vesnice São
Vicente, na krajním severozápadě pak u rozeklaných splazů dávných výlevů lávy malý přístav
Porto do Moniz, na severovýchodních kopcích v uctivé vzdálenosti od moře vesnice Santana.
Obrovské vzepětí nepočetného portugalského národa neumožňovalo okamžitě zalidnit
žádnou ze zemí, kde by byli osadníci potřebovali více rukou pro práci i obranu. Madeira však
výjimečně prosperovala i z hlediska osídlování. V letech 1430-1450 byly založeny první
farnosti a církevní pravomoci byly svěřeny roku 1433 Kristovu řádu, portugalskému nástupci
templářů. Po prvních kaplích vyrostly po celém ostrově první kostely17, 18. října 1517 byla
vysvěcena katedrála (Sé) ve Funchalu.18 Po prvotním působení františkánů dostali roku 1462
papežské svolení k působení na Madeiře mniši z řádu sv. Jeronýma, později přicházely další
církevní řády i světští kněží, vznikaly mužské i ženské kláštery. Svou bulou Pro Excellenti z
12. června 1514 vytvořil papež Lev X. biskupství ve Funchalu jako církevní centrum pro
všechny ostrovy obsazené Portugalci v Atlantském i Indickém oceánu. Už někdy po roce
1470 se ujala legenda o Panně Marii z Hory, nad Funchalem vznikla kaple (jejímž
16
Kolumbovou přítomností se nejpodrobněji zabýval Alberto VIEIRA ve studiích Colombo e a Madeira. Actas
do III Colóquio Internacional da História da Madeira. Funchal : CEHA, 1993, s.37-43; a Colombo e a Madeira:
tradição e história. Islenha, Funchal č. 5, 1989, s. 35-47.
17
Udivující počet 23 kaplí, 4 kostelů (São Sebastião v Câmara de Lobos 1421-1426, Santa Maria a Maior ve
Funchalu po roce 1425, Nossa Senhora da Conceição v Machiku 1450, Santa Cruz v Santa Cruz 1427) a jednoho
kláštera (São Bernardino v Câmara de Lobos 1425) byl vystavěn po celém ostrově už v prvních čtyřiceti letech
přítomnosti osadníků, tedy 1420-1460.
18
Viz FERREIRA, Manuel Juvenal Pita. A Sé do Funchal. Funchal : JGDAF, 1963.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
následníkem je kostel ve čtvrti Monte) v souvislosti s údajným zjevením Panny Marie jedné
pastýřce. Místními světci se poté stali také svatý Jakub Menší, také Dobrý Ježíš a v Machiku
„Pán zázraků“. Tak přišla na ostrov hluboká a mystická religiozita s lidem, který dodnes žije
církevními svátky a neotřesitelnou vírou.
Poté co Madeiru jako „panství“ (senhorio) obdržel 26. září 1433 princ Jindřich a poté
co jmenoval své „kapitány“, vznikala pozvolna řádná státní a církevní správa s úředními
(první zpráva o účetním – contador – je z roku 1470) a justičními (první vyšetřovatel ouvidor - přijel roku 1460) funkcionáři, výběrčími poplatků (první almoxarife přijel už v roce
1452) a dalšími královskými zmocněnci (roku 1502 převzal „kapitán“ funkci hospodářského
správce, roku 1508 začal působit ve Funchalu soudce – juiz de fora, atd.). Po Jindřichově
smrti dostávali ostrov do vlastnictví další členové vládnoucí portugalské dynastie Avis až do
roku 1497, kdy se Madeira s přilehlými ostrovy stala korunním majetkem, tedy součástí
multikontinentálního portugalského státu. Roku 1566 byl otevřen diecézní seminář, čtyři roky
poté církevní gymnázium svatého Jana Evangelisty. Díky příjemnému podnebí, dostatku vody
a poloze na námořních trasách netrpěla Madeira nedostatkem lidí, třebaže od první epidemie
v roce 1480 pronásledovaly ostrovany mor, cholera, neštovice, žlutá zimnice a další metly.
Přes všechny ztráty žilo v roce 1767 na hlavním ostrově a sousedním Porto Santu něco přes
šedesát tisíc lidí.
Základna dobyvatelů a světoběžníků
Stejně jako „Ostrov dřeva“ se všechny další sopečné skály vyčnívající ze středního a
východního Atlantiku, ostrovy dávno zakreslené do map, a přece najednou o překot
„objevované“, staly objektem velké koloniální soutěže. V době, kdy Benátčané, Janované a
Aragonci mířili do východního Středomoří a Angličany s Francouzi vázala na kontinentě
nejkrutější etapa stoleté války, zůstal Atlantik vyhrazen Portugalcům a Španělům. Madeira se
stala nejlepší základnou k dalším portugalským cestám a výbojům.
Více než deset let po Madeiře obsadili Portugalci Azory. Na přelomu 50. a 60. let 15.
století se uchytili na Kapverdských ostrovech. Spor o Kanárské ostrovy, které pro Španělsko
okupovali roku 1402 francouzští kapitáni Jean de Bethencout a Gadifer de la Salle, vyřešila
po dlouhých sporech a válce na Iberském poloostrově smlouva z Alcáçovasu z roku 1479,
první mezinárodní dohoda o dělení světa. Podle ní sice Španělé získali Kanárské ostrovy i se
zbytkem jediných původních obyvatel atlantských ostrovů, Guančů, ale jinak se Atlantik stal
portugalským oceánem (mare clausum), jak stvrdila ratifikace smlouvy papežskou bulou z 21.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
června 1481. Tordesillaská smlouva ze 7. června 1494, která dala Španělům Ameriku a
západní Atlantik, na postavení Madeiry mnoho nezměnila.
Madeira tvořila v atlantském prostoru strategicky, populačně a ekonomicky
nejvýznamnější základnu. Podílela se na obchodu s otroky přes Kapverdy, ale věnovala se
také zemědělství včetně tak choulostivých oborů, jako bylo cukrovarnictví (madeirská třtina
se stala základem pro pozdější gigantický rozmach cukrovarnických statků engenhos na
brazilském severovýchodě) nebo pěstování přírodního barviva košenily, brzy proslula
skvělými výsledky svého vinařství.19 Protože pro obilnářství tu nebyla k dispozici rozlehlá
pole, doplňoval výživu rybolov včetně lovu velryb. Angličan Hans Sloane našel roku 1687 na
ostrově „dobře vychované kavalíry nadané všemi občanskými ctnostmi, které si lze přát.“
Stálé styky Madeiřanů s Portugalskem a všemi evropskými národy plavícími se Atlantikem
totiž pohotově přenášely na ostrov evropské informace, vědomosti i módu. Od počátku 16.
století, kdy na oceány vypluli konkurenti iberských mocností, hrozila ovšem také Madeiře
četná válečná nebezpečí, korzárské přepady a občasné anglické snahy o okupaci výhodně
situovaného a úrodného ostrova.
Příznivý demografický vývoj20 dovolil portugalské vládě využít Madeiřanů
k osídlování dalekých zemí pod portugalskou korunou. Po podpisu Madridské smlouvy
(1750) Portugalska se Španělskem vytyčující hranice v Americe zachraňovali Madeiřané
přijatý princip uti possidetis tím, že začali svou každodenní prací přeměňovat v zalidněnou
zónu nejzazší jih Brazílie. Spontánní emigrace mířila také na antilské ostrovy a do severní
Ameriky, Madeiřané pomáhali osídlit jih Angoly, vytvořili pilné komunity ve Venezuele,
Surinamu, na Curaçau, v Jižní Africe, Austrálii, Panamě, Spojených státech amerických a
Kanadě.
Portugalské impérium nabídlo obyvatelům Madeiry nejrozmanitější uplatnění. Zarkův
synovec Álvaro Fernandes se zařadil mezi významné objevitele, když roku 1446 dosáhl řeky
Senegal a rok poté doplul až za Zelený mys. Portugalské pevnosti Mogador a Safim byly
podřízeny Madeiře a jeden ze Zarkových potomků Simão Gonçalves da Câmara poslal do
bojů na marockém pobřeží v roce 1513 početné jednotky pěšáků i jízdy. Z daní vybraných na
Madeiře postavil Diogo de Azambuja v polovině 16. století v Maroku další portugalskou
pevnost. Madeiřané bojovali v Indii, stavěli cukrovary v Brazílii. Tam vynikl madeirský
rodák João Fernandes Vieira, opěvovaný jako Castrioto Lusitano proto, že od roku 1645 vedl
19
Kompletní rozsáhlou bibliografii k madeirské ekonomice lze nalézt ve zmiňované knize História da Madeira
na s.224-228.
20
O základní složce obyvatelstva monograficky pojednává BRANCO, Jorge de Freitas. Camponeses da
Madeira. Lisabon : Dom Quixote, 1987.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
vítězné brazilské tažení proti Nizozemcům, které pro protestantské vetřelce skončilo v roce
1654 definitivním odchodem z dlouhého pruhu brazilského pobřeží. Hrdina, jehož pomník
dnes stojí v městském parku ve Funchalu, navíc řídil v letech 1655-1661 portugalskou
komunitu v Angole. Další a další Madeiřané byli vtahováni do sporů o kolonie, dobývání21 i
zvelebování rozsáhlého “světa, který vytvořili Portugalci” (Gilberto Freyre) od Amazonie po
Macao.22
Madeira si podržela svou přední roli křižovatky lidských osudů, kterou už koncem 16.
století vystihl Gaspar Frutuoso slovy: “Bůh ji vložil do moře-oceánu, aby se plavcům stala
zastávkou, útočištěm, oblinicí a léčebnou.” Zastavovali se tu skutečně světoběžníci všeho
druhu. Ostrov ohrožovali v 16. století angličtí korzáři Francis Drake, John Hawkins a Martin
Frobisher23, ale Madeira – narozdíl od Kapverd - vyvázla vždy bez úhony, protože nabízela
neomezené množství tolik potřebné pitné vody a potravy. Ještě častěji přiráželi k ostrovu
kapitáni flotil a velitelé průzkumných expedic, objevovali se biologové a návštěvníci
uchvácení vlídným podnebím. James Cook zakotvil na Madeiře v letech 1768 a 1772, na
základě návrhu rakouského vědce Friedricha Welwitsche byla zřízena ve Funchalu botanická
stanice. Německý církevní badatel Ernst Hans Schmitz založil v roce 1882 v kopcích nad
madeirskou metropolí přírodovědecké muzeum. V té době už začali přijíždět první
aristokratičtí rekreanti.
Historie Madeiry ve svých počátcích dobře ilustruje strategický význam atlantských
ostrovů pro počátky dějin globální evropské expanze a dějin kolonialismu. Portugalská
objevitelská iniciativa a kosmopolitní evropské prostředí na křižovatce námořních a
vzdušných cest potvrzují skutečnost, že mimořádnou důležitost24 si Madeira uchovává
dodnes.
21
Jen za prvních 150 let se Madeiřané pouze v severozápadní Africe zúčastnili bojů o Tanger (1437), Arzilu a
Tanger (1471), Arzilu (1495), Safim (1510), Azamor (1513), znovu Safim (1520 a 1530), Santa Cruz do Cabo
Gué (1533), Azamor (1537), nakonec se madeirská pomocná jednotka v Maroku dožila i katastrofy u AlcácerQuibiru (Al-Qsar al-Kábir) roku 1578.
22
Kromě dlouhé řady článků týkajících se dějin Madeiřanů v Angole, Brazílii i jinde je jednou ze zdařilých
syntéz madeirské emigrace práce SPRANGER, Ana Isabel. A Diáspora Madeirense. Funchal : SRE a Caixa
Económica do Funchal, 1984.
23
Srv. PEREIRA, Eduardo. Piratas e Corsários nas Ilhas Adjacentes. Funchal, 1975.
24
Pro lusofonní svět postihuje význam Madeiry zejména práce SILVEIRA, Enzo. A Ilha da Madeira nos
Destinos do Brasil e de Portugal. Funchal : JGDAF, 1956.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php