zde - Koruna Česká

Monarchistický
zpravodaj
Zpravodaj Koruny České
(monarchistické strany Čech,
Moravy a Slezska)
Číslo 66/2016
DEUS * REX * PATRIA
Z obsahu velikonočního čísla:
2: Noční hlídka – Stane se to…
3: Aleluja Visegrad – Honza Drnek
4-5: O integraci a rozumu – Vondruška
5: Tiskové prohl. – Podpora Polska
6: Pozvánka na Audienci
7-10: Dění v KČ – Zápisy, média, prohlášení, akce.
11-12: Výročí korunovace 1836
13: Zemřela hraběnka Kinská
14: Církev a monarchie – polní kurát
plzeňským biskupem
15: Monarchie a zahraničí – Nebát se
krást (Restituce Řádu německých rytířů)
16: Církevní univerzita?
17: Papež, multikulti a čekání na Karla
18-19: Zájezd do Vídně za JCKV Zitou
20: Jubileum císařovny Zity
21-23: Zprávy z Moravy
24-25: Čína a Česko – Petr Havlík
26-28: Historie Číny a Tibetu – J Drnek
29: Jubileum maršála Radeckého
30: Trutnov 2016 – akce KVH
31-32: Kalendář akcí KVH
33: Plumov 2016 - manévry KVH
34: Literatura
35-38: Rozhovor s Adolfem Bornem
39: Kontakty
40-48: Názory / články a úvahy
Je více, než jisté, že se světem to dopadne dobře.
Svět skrze Adama padl do hříchu a byl vydán ďáblu, ale byl
před dvěma tisíci lety skrze Kristovu obět zachráněn. Bylo mu
odpuštěno. Jako Kristovo tělo sice jednoho dne pomine, ale
bude vzkříšen ve své dokonalé podobě, a my s ním. Tedy, asi
ne všichni. A bude to ještě bolet.
Nemá ale smysl zoufat si nad světem a zahlcovat se strachem
o to, jak se svět řítí do záhuby. Opak je pravdou. Svět spěje k
dobrému konci. Ti zlí budou umístěni jinde, ale ne ve světě.
.cz
Kdyby svět spěl ke špatným koncům, nemělo by nakonec
smysl nic, co v něm děláme a podnikáme. Vše by bylo odsouzeno k marnosti a zmaru. Ale my dobře cítíme, že mnohé z
našich činů smysl mají.
Kdyby záleželo na lidských činech, jak skončí svět, skončil by
špatně, protože lidé jsou nedokonalé bytosti a zákonitě ve
všem, co dělají, je nějaká chyba. Zkuste se pozvednout za
vlastní paty.
Ale svět již zachráněn byl. To, co žijeme, je proces naplnění
tohoto faktu. I ty nejhorší časy, které můžeme prožívat, směřují nutně k naplnění tohoto faktu. Nezáleží to na nás. Už je to
hotové a rozhodnuté. Je to jistota nad jiné jistoty. Je to upečené a naplní se to i bez nás. My se toho jen můžeme zúčastnit.
Až potkáte nějaké mimozemšťany nebo ufony, řekněte jim
to. Ačkoliv nevíme, jestli se jich to také týká, jestli mají nějakou svou smlouvu s Bohem. Možná ale nikdy žádné nepotkáme. Možná je celý svět (i jeho část - vesmír) stvořen jen kvůli
člověku a pro člověka. V tom případě máme co dělat.
2
Stane se to. Je jisté, že se to stane a
psal jsem o tom mnohokrát. O nadvládu nad námi se perou různé moci
a mocnosti. Rusko a východ, Čína a
východ, muslimský orient, bruselská
lidsko-právní ideologie a nejrůznější
další finanční či ideové korporace.
Naši představitelé jim samozřejmě
nadbíhají, prostituují a snaží se zavděčit nějakému Velkému bratrovi,
který by jim pomohl v domácím boji
o moc. Zajišťující si pozice gubernátorů, až ta či ona moc zvítězí.
A ona některá zvítězí, pokud se nestane zázrak. Protože moc tenduje
k pyramidové struktuře a ta se vždy,
dříve či později prosadí. Naše dějiny
jsou toho důkazem. Protože se většina našich spoluobčanů orientuje
jen podle toho, co jim řeknou média
ovládaná tou či onou pátou kolonou
té či oné nastupující moci. Protože
sami nemáme svobodného ducha.
Prosit na Východě, aby nám pomohli proti Západu a naopak prosit
na Západě, aby nám pomohli proti
Východu, obecně prosit tam, aby
nám pomohli proti jinde, je matnost
a ztráta soudnosti. Je to prosba ďáblu, aby nás chránil před čertem, protože každá strana, která by nám
mohla pomoci, je současně silou,
která by nás ráda ovládala.
Pokud nám jde o klidný, zajištěný a spokojený a celkem zbytečný
život, stačí dělat to, co jsme dělali za normalizace. Být loajální moci,
která právě vyhrává, raději nic nevědět a pilně pracovat.
Pokud nám jde o svobodu, pak je naše situace zcela jiná.
Svoboda v tomto světě vyžaduje záruku a ochranu nějaké dostatečně silné moci, která by ze své podstaty o lidskou svobodu usilovala. Takovou konstelaci nevidím ani v Pekingu, ani v Moskvě, ani
v Bruselu, ani ve Washingtonu, tím méně v Mekce.
Myšlenky svobody jednotlivce je v lidském světě vlastně anomálií.
Lidem a národům šlo po tisíce let vždy spíše o to, aby přežili, netrpěli příliš a vrhli potomstvo. Všechny říše byly despociemi a
všechny náboženské či ideové systémy požadovaly po svých věřících, aby se přizpůsobili.
Před dvěma tisíci lety však přišel muž, který řekl nikoliv Podřiď se, ale – Rozhodni se! A změnil dějiny Západu. Protože
svoboda není nic jiného, než volba. Volba nezávislá na situaci a mocenském uspořádání. Volba nezávislá na politické možnosti volit.
Myšlenka pracovala po dlouhé stovky let, než se na evropském
Západě probojovala do politických a mocenských systémů a vytvořila západní civilizaci.
Svoboda v tomto světě vyžaduje záruku a ochranu nějaké dostatečně silné moci, která by ze své podstaty o lidskou svobodu usilovala. Takovou moc vidím jen jednu, totiž křesťanského Boha, který
je současně láskou. Není svobody bez dobrého úmyslu a naším Bohem je dobro samo. Bůh jediný, Bůh nejmocnější ze všech mocí.
Jediná služba, která osvobozuje a čím více mne pohltí, tím budu
svobodnější. Jediná volba, která má smysl.
Nebudu podporovat ani pročínské zemanovce, ani proruské klausovce, ani probruselské liberály. Ti všichni se vzdali Boha a spoléhají na světsklé moci, z nichž ani jedna není dobrá a neosvobozuje.
Současně marně hledám světskou politickou moc a sílu, která by
se Boha lásky a dobra dovolávala a Jemu sloužila. Takovou moc
představovali a představují jen křesťanští panovníci. Proto jsem
ochoten sloužit jen křesťanskému, respektive katolickému králi.
Odmítám komentovat současné mocenské hry a považovat jedny
za lepší, než druhé. To je jen ztráta času a současný Západ, který se
Boha zřekl, není již alternativou. Buďto mi můj světský král řekne,
co mám dělat, nebo se budu snažit žít v souladu s přáním Krále
králů, ať již prijde cokoliv.
Nemám na výběr jen z toho, co mi předstírají a podsouvají jako
reálnou politickou volbu. Jsem od jejich rozvrhů (které by oni mohli kontrolovat) svobodný.
Jan Drnek
V úterý 17. 2. 2016 se na portálu Novinky.cz objevil nepodepsaný článek s titulkem: Povstání proti
Merkelové. Článek pojednává o závěrech sumitu
zemí Visegrádské čtyřky v Praze a je od pohledu již
svým názvem naprosto mimo realitu.
Povstat mohou jen ti, kdo jsou ujařmení, v zajetí,
v otroctví nebo v područí. Tak daleko, doufám, ještě
nejsme, tak jaképak povstání. Německo nevládne
Evropě ani naší zemi, ač by možná už zase chtělo.
Když nejde odpůrce utlouct válkou, možná je půjde
utlouct mírem a dobrodiním.
Němci se ve svých moderních dějinách zatvrzele
odmítají chovat pragmaticky. Jejich myšlení a vnímání světa vyrostlo z idealistických filosofií, a když
přijmou nějakou ideu, rychle ji přemění v ideologii
a vnucují ji světu až do úplného sebezničení. Nejen
nacismus, ale i komunismus se narodil v Německu.
Někdy po válce, když Německo povstalo z trosek,
přijalo rovnostářskéa lidsko-právní ideje. My se ale
dnes nesetkáváme ze strany Německa a Bruselu s
ideou, nýbrž s ideologií. Idea dostala mocenské nástroje (zákony, ekonomiku aj.). Ideologie si vychovala zástupy bezmezně věřících dobrodinců, kterým
se zde za Šumavou realisticky říká dobroserové.
Nyní se Německo opět na východě střetává s něčím, co mu klade odpor. Protože sami mnoho víry
nemáme, tedy ve jménu zdravého rozumu. Odporují
mu země, které po tisíc let vytvářely nárazník východním i jižním nájezdníkům a mají s nájezdníky
své zkušenosti, mají zdravý instinkt k rozpoznání
tohoto druhu nebezpečí.
Slovanské i uherské kmeny byly před tisícem let
začleněny do evropského společenství a kultury ve
jménu křesťanské víry. Kmeny se chvíli bránily, ale
nakonec seznaly, že to vůbec není tak špatné, že to
souvisí se státností, s vyřešeným problémem vlastnictví, že to současně řeší smysl lidské nerovnosti a
tak všelijak podobně. Křesťanská státnost nám
umožnila hrát vlastní hry na celoevropské šachovnici, a když se ta šachovnice začala v 16. století rozpadat, udělali jsme se tady v Podunají tak trochu
sami pro sebe. Nejen na základě geografické polohy,
ale hlavně na základě podobné kultury prohloubené
a kultivované 400 lety života ve společné říši. Bojovali jsme ve společných válkách, ve společných armádách a zákopech proti nepřátelům z jihu, z východu a někdy i ze západu.
Proč se tedy Německo náhle diví, že držíme pospolu?
Proč se právě Západ, který nás kolonizoval křesťanstvím diví, nechceme multikulti, ale křesťanskou
morálku?
Proč se ti, které jsme po staletí chránili proti Turkům diví, že máme problém s muslimy?
A končně, proč se ti noví krásní lidé na Západě
domnívají, že
náslistopad
za pár let předělají?
28.
2015
Připomíná to ideu nového převychovaného člověka, kterou nám vnucovali komunisté.
V dobách nebezpečí jsme my, kluci a holky z Podunají, vždycky hledali spojence. Když šlo nebezpečí
ze Západu, spojovali jsme se s Ruskem. Když šlo z
jihu, spojovali jsme se s Ruskem i se Západem. Když
šlo z východu, spojili jsme se se Západem. Copak si
naši současní oficiální spojenci neuvědomují, že za
situace, kde jde nebezpečí z jihu a Západ páchá humanistickou sebevraždu, dožene nás to opět ke spojenectví s Ruskem?
Nemám Rusy moc v lásce, zažil jsem osmašedesátý
rok a celá desetiletí jsem byl podroben imperiálnímu porušťování ve jménu proletářského internacionalismu, ale pokud má být Evropa poislámštěna a
pokud mají v našich městech začít vybuchovat muslimské bomby vyráběné na západě, pak asi vezmu
zavděk i těmi Rusy. Ti se právě teď se neomamují
žádnou ideologií a chovají se pragmaticky.
Pokud se nyní na Západě podivují nad soudržností
střední Evropy a Podunají, která se znovu vynořila
po stu letech roztříštěnosti, pak bych se musel domnívat, že je to spolek nevzdělaných ignorantů, kteří netuší naprosto nic o síle a funkci kulturních vazeb.
Polsko, Slovensko, Česko a Maďarsko. Země, které
západní spojenci v roce 1945 bez obalu vstrčili do
chřtánu Stalinovi. Kvůli svobodě Polska šel Západ
v roce 1939 do války (údajně). Poláci se nikdy nevzdali. Po celou válku jich nejméně milión na všech
frontách i doma aktivně bojoval na straně spojenců.
Berlín dobývaly mimo jiné dvě polské armády. Bojovali v pouštích Afriky, na nebi nad Anglií, v Rusku
i v Itálii, také po vylodění ve Francii. A po vítězství
je vděčný Západ přenechal Stalinovi. O Češích nemluvím, ti si o to řekli sami, ale Slováci určitě nechtěli. Jak chtěli Maďaři, jsme viděli v roce 1956.
Ano, přijímali pak statisíce našich emigrantů, ale byl
to Západ, kdo se podstatnou měrou zasloužil o to, že
se muselo emigrovat. A šlo o kulturně kompatibilní,
většinou vzdělané a kultivované emigranty, kteří
pro západní země představovali posilu, nikoliv přítěž. Proč se ale dnes Západ diví, že mu Visegrádská
čtyřka moc nedůvěřuje a raději vystupuje jako blok,
než jednotlivě?
Jak máme věřit spolku, který odmítl byť jen zmínku o křesťanských kořenech Evropy zařadit i do své
zakládací preambule? Proč? Znamená to, že Evropa
odmítá – Nepokradeš? Nezabiješ? Nesemilníš? Nevezmeš do úst křivého slova? Jak věřit spolku, který
si myslí, že morálka je nějaký automatický samonosný systém?
Rusové si to dnes nemyslí. Prošli 70letou zkušeností, o jejíž podstatě nemají liberálové ze Západu
ani ponětí. My jsme tu zkušenost prodělali spolu
s nimi, a teď se díváme na to, jak neomarxistické
rozkladné rovnostářství bují na Západě a znovu v
Německu.
Nemyslím si, že by soudržnost Visegrádské čtyřky
předznamenávala vznik nějaké nové říše, ale pokud
Německo i Západ propadnou džihádu a navíc budou
vyžadovat, aby se to u nás dělo také, kdo může říci,
co se vytvoří v Podunají?
Ateismus je neudržitelný a idea multikulti nebo
nařízeného rovnostářství už tuplem. Evropa bude
buďto křesťanská nebo muslimská. To, co se děje
není důsledek nějakých zákulisních her, spiknutí
mocenských kartelů a podobně. Je to jednoznačně
důsledek vakua víry v jednoho Boha, které nasává
ze všech stran etnika a lidi, kteří věří, nerelativizují
a disponují jednotným měřítkem hodnot zakořeněným z víry. I právo Šaría je takovým měřítkem hodnot, jen z jiné, zákonické a nám cizí kultury.
Mohamed říká – Podřiď se, Ježíš říká – Rozhodni
se. Bez Ježíše by žádná demokracie nevznikla a nerozhodní se budou muset nakonec podřídit i tomu,
co je jim cizí. Liberární demokraté ze Západu se
nám snaží namluvit, že náboženství je soukromá
věc. Jenže není. Muslimy budete muset být pěkně
veřejně a nahlas, bez výjimky. A bez křesťanství by
nebylo demokratů.
Bez křesťanství by nebylo ani podnikání a technologický pokrok. Byla by jen strnulá pasívní společnost kontrolovaná autoritami. Společnost, kde každé hnutí ruky by bylo možné jen jako součást nějakého rituálu. Byl to Ježíš, kdo řek – Rozhodni se, a
legalizoval pochybnost, svobodu rozumu, hledačství
ducha. Bez Ježíše by nebyli osvícenci, revoluce ani
ideologie. Vůbec by nebylo možné myslet jinak, než
jak řekl prorok (nejen ten muslimský).
Možná je západní svět již unavený z hledání a
promýšlení, možná se tam lidé již nechtějí rozhodovat a přijímat za to zodpovědnost. Možná se chtějí
něčemu a někomu podřídit, poslouchat příkazy
ímánů a pasivně se vézt životem, a podle nějakého
zákona se klanět Bohu v poslušnosti a bez lásky.
V takovém světě já žít nechci. Odmítám proto kritizovat vládu, která se přimkla ke křesťanským národům Polska, Slovenska a Maďarska. Dokud tomu
tak bude, budu ji podporovat bez ohledu na to, zda
je pravicová či levicová. Podpora Visegrádu je zatím
ten nejpravicovější projev českých politických elit
od roku 1990. Takový, v jaký jsem v našich poměrech ani nedoufal.
Jan Drnek
Spisovatelé v MF DNES, sobota 13. 2. 2016
Vyšší princip aneb o integraci a rozumu
Nejsme všichni stejní. Najdou se mezi námi lidé,
kteří si myslí, že se můžeme s islámem integrovat,
tedy žít vedle sebe nekonfliktně jako dvě rovnocenná společenství. Mezi muslimy se také najdou lidé,
kteří si tohle myslí. Jenže podstatné je, co se stane
doopravdy.
Uznáváme fyzikální zákony a nedivíme se, pokud
upustíme jablko, že padá k zemi. Jen málo lidí si
uvědomuje, že existují i společenské zákonitosti.
Pokud by to věděli, nebudou se divit poznatku, že
multikulturalismus je hloupost. A věděli by, že snaha o integraci dvou rozdílných kultur vždycky znamenala porážku jedné tou druhou a její postupné
pohlcení. To má své konkrétní důvody. Proč tedy
nelze integrovat islám s evropskou demokratickou
společností?
Základem islámu je šaháda čili svědectví. Stačí tuto
větu pronést před svědkem, a člověk se stává muslimem. Ta věta zní: „Věru ti, kdož uvěřili v Boha a
posly Jeho, jsou spravedliví a svědky před Pánem
svým; jim dostane se odměny a jejich světla. Ti však,
kdož znamení naše za lež prohlašovali, ti budou
plamene pekelného obyvateli.“ Jedině muslim je
plnohodnotnou bytostí, ostatní bytosti jsou méněcenné. Proto má muslim právo vládnout všem nevěřícím. Nemůže jim ustupovat nebo se přizpůsobovat, to je zrada Alláha. Tuhle filozofii muslimové v
dějinách vždycky uplatňovali. A uplatňují. Všichni
odborníci na islám tohle dobře vědí. Někteří sice
dodávají učené „ale“, nicméně to tak prostě je.
Pokud přicházejí stoupenci islámu do Evropy, nemají pocit, že míří do společnosti, která je moudřejší a vyspělejší, od níž by se mohli učit. Nikoli, oni
jdou mezi nevěřící, a tedy mezi bytosti méněcenné.
Řečeno s klasikem, můžeme s touhle představou
nesouhlasit, ale to je tak to jediné, co s tím můžeme
dělat. Jakékoli asimilační snahy (natož multikulturní „království boží na zemi“) jsou proto nemožné.
Jen si to představte. Mezi barbary přicházejí pravověrní, kteří poznali pravdu Koránu. Proč by se měli
od nás učit? Ostatně, nedávno to zcela pregnantně
definoval bývalý předseda britské Rady pro rovnost
a lidská práva. Očekávat od muslimů, že se změní, je
výrazem hrubé neúcty k nim. A basta!
Ti, kteří vítají migranty s mávátky a chlebem se
solí, namítají, jak hodní to jsou lidé. Buďme však
realisty. Pokud někam přicházíte, musíte se tvářit
tak, aby vás hned nevyhnali. Od časů pohádek Tisíc
a jedné noci se arabský obchodník chová tak, aby
dosáhl svého. Každý, kdo obchoduje s muslimskými
zeměmi, ví, jak složité to je. Oblíbeným argumentem, proč nelze smlouvu dodržet, je okřídlené: Alláh
to nechce! Ctí muslima je ošidit křesťana. A jste s
veškerým evropským obchodním právem v háji.
Imigranti se chovají v duchu arabských bazarů.
Zdvořile vyslechnou naše požadavky (pokud nám
vůbec rozumějí), pokývají hlavou, ale udělají si to
podle svého. Jenže děti a vnuci přistěhovalců, kteří
se tu narodili, už nemají pocit, že by se k nám měli
chovat zdvořile jako k hostitelům. Oni se tu narodili,
je to jejich země a budou tu vládnout. A my, bytosti
méněcenné, budeme poslouchat. Se stoupenci islámu narozenými v Evropě jsou dnes v řadě západoevropských měst neřešitelné problémy. Neplatí
to samozřejmě všeobecně, ale případů je varující
množství. Vznikají „no go“ zóny, kam si už my, bytosti méněcenné, netroufneme vkročit.
Problém islámských vyloučených lokalit není jen
sociální, ale je v první řadě náboženský. Muslimové
prostě mezi sebe bytosti méněcenné nepustí.
Muslimové prohlašují, že jsou dostatečně civilizovaní. A mají pravdu. Nebuďme pyšní a nemysleme
si, že pouze my máme patent na pravdu. Jsou i jiné
civilizační modely a my nemáme právo za každou
cenu vnucovat celému světu svůj pohled na život.
Máme však povinnost své normy hájit, a zvláště na
vlastním území. Kolínský imám obvinil německé
ženy, že si za své znásilnění mohou samy, protože
jsou vyzývavé a navoněné. Z hlediska své civilizovanosti má pravdu, neboť jeho normou je Korán,
nikoli naše právo. Tak to je a tak to zůstane.
Když jsem za socialismu pracoval v muzeu, na poradě nám četli naprosto nesmyslné úkoly od nadřízeného z ministerstva kultury. Jedna ze spolupracovnic se spravedlivě rozhořčila, proč ho posloucháme, když všichni víme, že je „úplně blbej“.
Tehdy jsme dělali, jako bychom to přeslechli. Byli
jsme příliš korektní. Zmoudřel jsem a vím, že korektnost je často zástěrkou pro zbabělost. Občas
mám dnes chuť říci totéž, pokud poslouchám některé komentáře a politické projevy. Vzpomínáte na
film Vyšší princip? Spolu s ním tedy nekorektně
tvrdím, že z hlediska vyššího principu morálního i
já souhlasím, abychom hájili svou budoucnost.
Všemi prostředky.
Vlastimil Vondruška
Tiskové prohlášenín KČ
K podpoře polské vlády
Pátek, 26. únor 2016
Koruna Česká, monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska vyslovuje podporu současné polské
vládě v jejím úsilí o ochranu tradičních evropských
a křesťanských hodnot, v zastavení nebo alespoň
omezení šíření evropské kulturní tradici cizích názorů ve státních sdělovacích prostředcích.
Tuto snahu polské vlády nepovažuje KČ za omezení svobody slova a vyjádření názorů, protože soukromé sdělovací prostředky nejsou ve svých názorech omezovány.
Nemusíme se všemi kroky nového polského vedení souhlasit; je ale nepřijatelné, kárat Poláky za
jejich volbu. Pokaždé, když si občané evropské země vyberou jiné, než levicové směřování svého
státu, zvedne se vlna odporu všech evropských
liberálů. Tak tomu bylo svého času v Rakousku, pak
v Maďarsku, nyní tedy v Polsku; zde pravděpodobně vadí hlavnímu evropskému bezideovému proudu i převládající polská věrnost křesťanským principům.
My v této části Evropy máme zkušenosti, které
západu chybí. Proto vítáme a podporujeme úsilí
polské vlády o užší spolupráci států od Baltu po
Dunaj a Černé moře, od Talinu po Bukurešť. Na základě našich historických zkušeností bychom rádi
viděli rozšíření této spolupráce o Rakousko, Chorvatsko a Slovinsko. Taková spolupráce by umožnila
lepší ochranu států střední Evropy před nebezpečím z východu i přílišným poručníkováním velkých
členských států EU.
Vyzýváme k zastavení kampaně proti Polsku a vyjadřujeme polským sousedům své sympatie
6
Modlitební liga císaře Karla I. v ČR
Unie evropských vojensko-historických skupin
Matice staroboleslavská
Římskokatolické farnosti
Brandýs nad Labem a Stará Boleslav
Vojenský a špitální řád sv. Lazara Jeruzalémského
s podporou
Města Brandýsa nad Labem – Staré Boleslavi
Ministerstva kultury ČR
Armády ČR
dovolují si srdečně pozvat na
Audienci
u císaře Karla I.
u příležitosti
100. výročí nástupu
Jeho Veličenstva Karla I.
na trůn českých králů
a
Karolínské slavnosti
u příležitosti národních oslav
700. výročí narození
císaře římského a krále českého,
Otce vlasti blahé paměti
Karla IV. Lucemburského
Zámek Brandýs nad Labem
sobota 23. dubna 2016
Program:
11.00 zahrada zámku Brandýs nad Labem
Slavnostní nástup historických jednotek doprovází Ústřední hudba Armády ČR, dirigent mjr.
Patrik Spinek
12.00 Průvod do Staré Boleslavi
13.00 chrám Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi
Audienční mše sv.
u Palladia země české a relikvie bl. Karla I. Rakouského.
Celebrují:
R. D. Mgr. Michal Procházka, kanovník kapituly sv.
Kosmy a Damiána, farář a vikář staroboleslavský.
Dr. P. Marian Gruber OCist., profesor Vysoké školy
teologicko-filosofické.
Benedikta XVI. v Heiligenkreuz, president Modlitební ligy císaře Karla I. za mír mezi národy.
Zazní Missa Lux et Origo Jiřího Strejce, chrámový
sbor a orchestr Václav, sbormistr Marie Nohynková.
15.00 zahrada zámku Brandýs nad Labem
Karolinské slavnosti
rytířské hry a život doby Karla IV.
Účinkují historické společnosti: Regia Caroli Regis,
Páni z Kolína, Alotrium, Štvanci a další.
18.00 chrám Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi
Slavnostní koncert
Wolfgang Amadeus Mozart (1756 – 1791):
Sancta Maria, mater Dei – moteto pro smíšený sbor,
smyčcový orchestr a varhany, K. s. 273 Laudate
Dominum – árie pro soprán, smíšený sbor, orchestr
a varhany ze Slavnostních nešpor / Vesperae solennes de Confessore, K. s. 339 Benedictus, Agnus Dei
z Mše C-dur „Korunovační“ pro sóla, smíšený sbor,
orchestr a varhany, K. s. 317
Ludwig van Beethoven (1770 – 1827):
Symfonie č. 5 c-moll „Osudová“, op. 67
1. Allegro con brio
2. Andante con moto
3. Allegro
4. Allegro
Komorní orchestr Far Musica se sólisty, pěvecký
sbor Bojan, sbormistr Vojtěch Vančura, chrámový
sbor Václav, sbormistr Marie Nohynková. Varhany
Ondřej Valenta. Dirigent Zdeněk Klauda.
Neděle 24. dubna 2016
8.30 Kostel Obrácení sv. Pavla v Brandýse n. L.
Mše sv.
celebruje R. D. Mgr. Josef Hurt, farář brandýský.
Hudbou Zdeňka Lukáše, Petra Křičky aj. doprovází
KrisKrosKvintet, sbormistr Jana Puterová.
Výročí narození Karla IV. (1316), W. A. Mozarta
(1756) a polního maršála Radeckého (1766), výročí
poslední pražské korunovace (Ferdinand V., 1836)
a sté výročí nástupu našeho posledního císaře a
krále Karla I. na trůn, která si v roce 2016 připomínáme, patří do jedné, národům střední Evropy společné tradice.
Duben 2016
49. schůze Místní společnosti Praha 6 a 7 a okolí se
konala 19. ledna 2016 v restauraci Václav v Dejvicích.
Přítomno bylo 7 členů, 1 omluven a 1 host.
Místopředseda KČ Petr Krátký informoval, že parlamentní
strany připravují další zhoršení podmínek uplatnění pro malé
strany, konkrétně zdražení kaucí.
Byla obnovena MS východní Čechy.
Daří se pomalu navazovat kontakty s dalšími pravicovými
stranami vč. Parlamentních.
Bylo projednáváno zajištění trasy a termínu pochodu za
monarchii 28. 10. 2016.
Dva z členů MS (Čadil, Martínek) jsou již déle než rok připraveni k práci v internetové komisi. Domnívají se, že modernizace webu KČ je skutečně naléhavá.
6 – červnová schůze byla naplánována na dva dny v pivovaru Chříč, okr. Plzeň – sever.
Schůze Místní společnosti Praha 2, 3, 9 a 10 se konala
13. 11. 2015.
Přítomno bylo 5 členů.
Diskutovalo se o generálním sněmu KČ a předsněmovním
programu organizovaném p. Srbem a Dr. Lutovským.
Pan Srb přednesl myšlenku propagace stoletého výročí
úmrtí císaře a krále Františka Josefa I. prostřednictvím soch
či obrazů umístěných na soukromých pozemcích poblíž exponovaných míst v Praze ale i kdekoliv jinde.
Schůze Místní společnosti Praha 2, 3, 9 a 10 se konala
19. 1. 2016.
Přítomno bylo 6 členů a 1 host.
Diskutovalo se o propagaci Koruny České na sociálních
sítích a zejména Facebooku. MS KČ Praha 2, 3, 9 a 10 vyzvala předsednictvo, aby zvážilo umístění odkazu na facebookový profil strany do oficiálních e-mailových podpisů
členů předsednictva. Zároveň MS navrhla zrcadlení facebookového profilu přímo na webu Koruny České.
Diskutovalo se dále o společném senátorovi ODS a KČ Ing.
Lumíru Aschenbrennerovi, nadcházejících volbách a tvorbě
případných volebních koalic KČ s dalšími subjekty.
Předseda MS informoval o provozu agregátoru webových
zdrojů a plánovaných změnách, mezi které bude patřit
zejména trvalá archivace agregovaných odkazů a možnost v
nich vyhledávat. Po kratší debatě bylo rozhodnuto, že k
agregátoru bude přidán kalendář událostí a předseda obešle
autory agregovaných webů s žádostí o přidávání kalendářových záznamů.
Pan Švejta seznámil MS se svou iniciativou týkající se českého důstojníka v rakouské armádě, profesora českého jazyka a literatury na vojenské akademii, spisovatele a novináře Ferdinanda Čenského. Pan Švejda organizuje vzpomínkovou akci, která se bude konat na jaře.
Pánové Václav Srb a Václav Boháč informovali, že časopis
Křížovky na cestách přinese počátkem února dvoustranu s
rozhozhovorem s p. Srbem v rámci čísla tematicky věnovaného monarchii.
Zemský hejtman Svatopluk Novotný informoval zúčastněné
o placení členských a dobrovolných příspěvků.
7
Schůze Místní společnosti Plzeň se koná každé úterý
spolu se schůzemi KVH 35. ppl. V restauraci V Plachovce.
Zde se průběžně probírají různá aktuální témata, zajištění
akcí a spolupráce s vojáky i dalšími promonarchostickými
skupinami.
V senátních volbách bude MS Plzeň podporovat opět společného kandidáta ODS, tentokrát MUDr. Marcela Hájka,
kterého Plzeňáci znají z doby Sametové revoluce jako organizátora studentského odporu v Plzni.
V krajských volbách postaví MS Plzeň vlastní kandidátku.
V minulých obecních volbách kandidalovala spolu s KDUČSL a jednotliví kandidáti dosáhli zajímavého počtu hlasů.
Proto chce MS využít příležitosti voleb bez finanční kauce a
vyzkoušet si vlastní sílu v samostatné kandidatuře.
Jan Drnek a Ota Brachtl provozují Občanské sdružení
STREET, které vydává regionální publikace o historii plzeňských obvodů a obcí. Tyto publikace jsou bez výjimky monarchisticky zaměřené a slouží jako propagace věci monarchismu v kraji.
V průběhu dubna bude za účasti členů MS i KVH konána
mše ku cti blahoslavenému Karlovi I.
Oba spolky se soustředí na podporu nového plzeňského
biskupa THDr. Tomáše Holuba, bývalého polního kuráta
České armády. Oba spolky se také aktivně zúčastní Audience u JCKV Karla I. v Brandýse.
Členové MS podpoří účastí akce KVH zaměřené na údržbu
a pietní akty u pomníků padlých z I. světové války.
Volby 2016
V tomto roce nás čekají dvoje volby:
Do krajských voleb se zatím KČ chystá v těchto
krajích:
Plzeňský
- samostatná kandidátka MS Plzeň (Jan Drnek)
Středočeský
- samostatná kandidátka pražských a dalších MS
(Svatopluk Novotný)
Jihomoravský
- samostatná kandidátka MS (MgA. Josef Petr)
Olomoucký
- samostatná kandidátka MS (MUDr. Paverl Andrš)
V senátních volbách vypadá situace zatím takto:
- Plzeň – podpora společného kandidáta s ODS JUDr.
Marcela Hájka.
- Praha 11 – kandiduje Karel Kottek
- Brno město – kandiduje MgA. Josef Petr
- Olomouc – kandiduje MUDr. Pavel Andrš
V sobotu 13. února proběhlo vysílání pořadu Politické spektrum, které se věnovalo tématu internet a
svoboda, a ve kterém mezi pozvanými hosty vystoupil také emeritní předseda KČ p. Václav Srb.
K vidění zde:
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10116287760
-politicke-spektrum/216411058200006
Předseda Koruny České, Mgr. Petr Nohel byl hostem rádia Sázava v pořadu Život není náhoda.
Záznam celého dílu pořadu si můžete poslechnout
zde:
http://radiobar.cz/porady/zivot-nahoda/zivotnahoda_025-nohel.mp3
Vystoupení zástupce KČ (JUDr. Petra Krátkého) na
rozhlasové stanici Rádio Plus, pořad: Názory a argumenty, kde se v debatě parlamentních i neparlamentních stran diskutovalo o státních a veřejných
financích a o všem, co je s nimi spojeno, za moderování Tomáše Procházky, lze ze záznamu slyšet na
této adrese:
http://media.rozhlas.cz/_audio/03577709.mp3
Další účast zástupce KČ v pořadu: NÁZORY A ARGUMENTY na rozhlasové stanici Rádio Plus.
Diskuse parlamentních a neparlamentních stran o
výzvě prezidenta Miloše Zemana k poslancům, aby
schválili zákon o celostátním referendu. O střetu
zájmů u politiků a o návrhu opozice na mimořádnou schůzi ke kauze Farma Čapí hnízdo. Moderuje
Ondřej Konrád. Hosty pořadu byli členové rozpočtového výboru PSP: Miroslav Kalousek (TOP 09)
a Václav Votava (ČSSD). Mimoparlamentní strany
zastupovali: Aleš Hodina (Patrioti) a Petr Ježek
(ČSNS). Za monarchisty vystoupil místopředseda
KČ Petr Krátký.
Pořad k poslechu na:
http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3587177
Vážení kolegové,
po páteční debatě na Rádio Plus jsem byl oslovem
spoludiskutérem p. Ježkem z ČSNS. Ad informandum
zasílám odpověď na jeho dotaz.
Vážený pane kolego,
děkuji za váš email a kontakty. Pokud jde o absenci
mravních zásad a hodnot v našem právním řádu,
musím s Vámi zcela souhlasit. Nedomnívám se však,
že jde primárně o vinu právníků a daňových poradců i když souhlasím, že z „džungle“ nesrozumitelných právních předpisů mají na první pohled určitý
profesní prospěch. Na straně druhé vás jako představitel této skupiny ujišťuji, že ani pro nás není
stav právní nejistoty vyhovující, neboť ptá-li se mne
dnes klient na přípustnost a zákonnost určitého
typu ekonomické transakce, nejsem mu jako právník s mnohaletou zkušeností ze sféry finančních
institucí při nejlepší vůli dát v mnoha případech
záruku, že jeho jednání (dnes ve světle hmotného
práva a doktrinálních výkladů přípustné) nebude
zítra vykládáno jako protiprávní a nebude postižen.
Tento stav myslím nevyhovuje nikomu.
K vašemu příkladu se Švédskem. Ano většina
dnešních evropských panovníků (se světlou výjimkou Lichtenštejnského knížete) není aktuálně nadána pravomocemi exekutivního typu. Jejich význam zůstává ve sféře symbolické, která je všeobecně velmi podceňovaná, ale která vytváří protiváhu společenskému vlivu rychle se střídajících
politických quasi elit, financovaných přelétavými
zájmy velkokapitálu. My monarchisté zkrátka věříme, že korunovaná hlava státu, nepodléhající volbě
politických stran ani marketingem vláčeného davu
ulice je oním receptem, který by naší vlasti pomohl.
Nemohu se nevrátit k vašemu plédování pro obecné referendum jako nástroj přímé demokracie
v naší debatě. Sám jste v jiné části vašeho vystoupení správně poukázal na to, že je velká část obyvatelstva ve vleku marketingových aktivit a mj. se zadlužuje bez racionální potřeby a odpovědnosti.
Těmto lidem chcete dát do ruky mocný nástroj pro
řízení státu? Já se domnívám, že potřebují spíše
ochranu a mravní vedení.
Rád jsem s vámi podiskutoval a držím palce při
obnově tradice ČSNS, založené (pokud se nepletu)
roku 1897, tedy za starých dobrých časů naší slavné
monarchie. S přáním všeho dobrého
JUDr. Petr Krátký místopředseda strany Koruna
Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska)
Transparentní účet
Předsednictvem byl zřízen účet č.
2700765126/2010.
pro výběr prostředků na úhradu volebních kaucí a
jiných nákladů s volbami souvisících. Kauce za tzv.
hlavní volby, tedy volby do poslanecké sněmovny
PČR, činí za všechny kraje 210 tis. Kč, což v jednotlivém volebním roce vyžaduje extrémní nároky na
rozpočet strany a příspěvky kandidátů. Bylo proto
rozhodnuto, že na volby zkusíme jako řádní hospodáři „našetřit“ a to postupným výběrem: Platí totiž,
že za 4 roky při předpokládaném počtu dárců 250
(průměrný roční počet členů a příznivců strany), by
na plnou volební kauci stačilo, aby každý dárce ročně zaslal pouhých 210,- Kč. Aktuální stav účtu a příspěvků včetně dárců je možné vidět a odkazu:
http://transparentni-ucet.jdem.cz/
Předsednictvo současně připomíná, že dar politické straně je odečitatelnou položkou od základu daně. Dárce proto prosí o sdělení: jména, příjmení,
data narození a adresy pobytu na:
[email protected] (dary u nichž tyto údaje mít
nebudeme, musíme dle zákona vracet). Potvrzení o
přijetí daru pro daňové účely zašle hospodářka
strany dárcům, kteří si napíší na kontakt:
[email protected]
Prohlášení KČ, k projednávané (v parlamentu) novele školského zákona
Koruna Česká vítá zavedení dne narození císaře Karla IV významným dnem.
Pátek, 24. březen 2016
Čtvrtek, 3. březen 2016
Poslanci parlamentu hlasovali ve středu 9. 3. o novele školského zákona. Toto hlasování nabízelo příležitost k nápravě současného znění, které stanoví
jako vzdělávací cíl „poznat světové a kulturní hodnoty a tradice“. Na zasedání přednesla poslankyně
Nina Nováková pozměňovací návrh v tom smyslu,
že je třeba poznávat světové kultury, leč naši vlastní
evropskou humanistickou kulturu, vycházející z
tradic a kořenů antiky, judaismu a křesťanství je
nutno skutečně pochopit a osvojit si ji.
Bohužel většina poslanců hlasovala pro ponechání
dosavadního multikulturního pojetí výuky, tedy
odmítla možnost nápravy směrem ke zdůraznění
evropských (a dodejme – západních) hodnot.
Poslanci kolem dokola řeční o tom, že Evropa čelí
nežádoucímu šíření odlišných kultur. Jak to tedy, že
odmítnou navrhovaný konkrétní a neagresivní, ale
účinný nástroj proti riskantnímu multikulturalismu
v oblasti, která je vzhledem k budoucnosti klíčová?
Opravdu nám má být lhostejné, jakou kulturu předávají naše školy?
Dámy a pánové poslanci, děti vystavené státem
nařízené infekci multikulturalismu, jsou naše děti!
My si takovou jejich výchovu a vzdělání nepřejeme!
My si přejeme, aby naše děti byly nejprve seznamovány s vlastními, českými a tedy evropskými
tradicemi, s dějinami evropské civilizace, se smyslem a duchem evropské minulosti i současnosti,
bez zamlčování či překrucování. Takové vzdělání a
výchova musí směřovat k hrdosti (ovšem nikoli
nekritické) na výsledky našeho evropského vývoje,
k výuce samostatného myšlení a k přijetí evropského humanismu za své. Žáci a studenti českých
škol mají právo získat ve škole hluboký vztah k evropským kulturním kořenům a pak i informace o
existenci kultur jiných.
Žádáme poslance parlamentu České republiky, aby
znovu zvážili svoji odpovědnost za vztah budoucích
generací k vlastní zemi a kontinentu, k jeho civilisaci a kultuře a vtělili to do textu vyjadřujícího základní orientaci vzdělávání dětí a mládeže. Ve světle
teroristických útoků v Bruselu ještě zesílilo naše
přesvědčení, že výchova ke ztotožnění se s vlastní
kulturou a civilizací již od dětství bude v delší perspektivě nejúčinnější, než jakákoli silová řešení.
Předsednictvo Koruny české
Koruna česká, monarchistická strana Čech, Moravy
a Slezska, vítá novelu zákona, která zavedla 14. květen jako nový významný den v kalendáři, připomínající výročí narození českého krále a římského
císaře Karla IV.
Naše strana dlouhodobě připomíná, že český stát
nevznikl v roce 1918, ale má tisíciletou historii, která je nerozlučně spjata s knížaty a král. V porovnání
s tím republika představuje pouhou epizodu. Považujeme za správné, aby český kalendář tuto skutečnost odrážel a vedle státního svátku 28. září jako
památky českého Přemyslovce knížete svatého Václava připomínal i další naše panovníky.
Císař Karel IV. Lucemburský udělal z Českých zemí
skutečný střed kulturní Evropy, Praha byla hlavním
městem Svaté říše římské. O český stát se zasloužil
více než všichni prezident dohromady. Zavedení
dne Karla IV. jako poctu tomuto velkému císaři v
roce 700 jubilea jeho narození proto vítáme jako
krok správným směrem.
Konzervativní strana se připojuje k prohlášení
Koruny české, monarchistické strany Čech, Moravy
a Slezska z 24. 3. 2016 k projednávané novele školského zákona:
Za Konzervativní stranu Josef Bílek předseda
V Praze, 1. dubna 2016
http://www.konzervativnistrana.cz/stanoviska/tisk
ove-zpravy/tz/article/kultu
Vážení a milí, dovolte s radostí přeposlat odkaz na
film z produkce TV Noe, v němž vypráví náš vzácný
přítel PhDr. Milan Novák o Brandýse, JCKV Karlovi I
Rakouském, o svém setkání se Svatým otcem Benediktem XVI. a trochu i o sobě.
J. B.
Léta letí k andělům (63. díl): Milan Novák - badatel
Karla I. Habsburského
Milan Novák – badatel Karla I. Habsburského
Je hlavním organizátorem svatováclavských slavností. V roce 2002 stál u zrodu Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi a od té doby vede její
organizační tým.
Za zásluhy o tradice národů střední Evropy mu v
roce 2006 dr. Otto Habsburský udělil Pamětní kříž
Karla I. Rakouského.
V roce 2009 jej papež Benedikt XVI. jmenoval rytířem Řádu svatého Řehoře Velikého za zásluhy o
Národní svatováclavskou pouť ve Staré Boleslavi.
V roce 2011 byl jmenován představeným Zemské
Modlitební ligy císaře Karla v ČR.
Jeho příspěvek k rozvoji vzájemných vztahů byl
v roce 2012 oceněn státním vyznamenáním - záslužným Řádem Rakouské republiky.
Veřejné činnosti se věnuje ve spolcích vojenské
historie, jako vydavatel i výtvarník.
Je autorem mobiliáře kostela sv. Klimenta a kaple
bl. Karla I. ve Staré Boleslavi, a relikviáře bl. Karla
v kostele Panny Marie na Karmelu ve Vídni.
Je autorem několika knižních publikací, především
knížky o císaři Karlu I. a jeho životě v Čechách, autorsky spolupracuje na dokumentárních pořadech
České televize.
Salzburg: "Der Wiener Kongress und die
Neuordnung Europas" - Vortrag und Diskussion mit Karl von Habsburg
Szanowni Państwo,
W załączeniu przesyłam Państwu relację z Forum
pióra Jacka Caby – Warszawa oraz zdjęcia Jurka
Kruczka i Leszka Świrskiego – Wrocław.
Relacja jest ostatnim załącznikiem!
Pozdrawiam
Jan L. Skowera
Ve čtvrtek 17. března se v Salzburgu konala beseda
s JCKV arcivévodou Karlem Habsburg - Lotringen
Viz facebook:
https://www.facebook.com/events/188340984868171/
Přátelé, kolegyně, kolegové,
včera jsem se vrátil z Polska z monarchistického
fóra, kterého jsem se, bohužel, zúčastnil pouze a já a
ing. Petr Tichý. Podle mne je to škoda, protože zde
prakticky není jazyková bariéra a myslím si, že není
špatné znát názory kolegů monarchistů i z okolních
zemí včetně Polska.
Jirka Čížek
Dne 7. září 2016 si budeme připomínat 180 let od
poslední české královské korunovace Ferdinanda V. Dobrotivého, která proběhla v katedrále sv.
Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě.
Cílem projektu OSLAVY KORUNOVACE je rehabilitovat jeho odkaz a připomenout široké veřejnosti
jeho život a zásluhy o rozvoj Čech, Moravy i Slezska.
Hlavním organizátorem projektu je spolek PRO
FIDELITATE, který vznikl z iniciativy rodiny Kolowratů Krakowských z Rychnova nad Kněžnou.
Jeho úkolem je poskytování obecně prospěšných
činností na ochranu a obnovu českého kulturního
dědictví. Málo známou skutečností je, že František
Antonín hrabě Kolowrat Liebsteinský (1778–1861),
majitel panství Rychnova nad Kněžnou a státní ministr, byl jedním z nejdůležitějších aktérů poslední
pražské korunovace, když 7. září 1836 položil v
katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském
hradě českou královskou korunu na hlavu císaře
Ferdinanda V. Nástupci Františka Antonína Kolowrata Liebsteinského proto chápou organizaci
oslav poslední české korunovace jako závazek vůči
duchovnímu odkazu předků v rámci Rychnovska i
Českých zemí.
Detaily na www.facebook.com/oslavykorunovace
Současně s programem v hlavním městě Praze
budou probíhat také oslavy v sídle organizátora
projektu v Rychnově nad Kněžnou. Záštitu nad touto částí programu převzalo město Rychnov nad
Kněžnou a manželé Andrea a Jan Kolowrat Krakowští, majitelé zdejšího zámku.
Další informace o programu k dispozici na webu
www.kolowrat.com.
Oslavy poslední královské korunovace v Čechách
vyvrcholí 10. 9. 2016 v 11 hod v katedrále sv. Víta,
Václava a Vojtěcha na Pražském hradě, kde bude
sloužena slavnostní mše sv., kterou bude celebrovat
Jeho Eminence Dominik kardinál Duka, OP, arcibiskup pražský a primas český. Při mši sv. zazní koncertní provedení mše skladatele Václava Jana Tomáška, Missa solemnis, op. 81, zvaná „Korunovační“, v podání Rychnovského chrámového sboru.
Spolupořadatelem mše sv. je Arcibiskupství pražské.
Přednášky pro veřejnost průběžně přiblížují veřejný i soukromý život císaře Ferdinanda V. Dobrotivého a jeho manželky. Budou probíhat v budověČeského svazu vědeckotechnických společností
(Novotného lávka 5, 110 00 Praha 1) v prostorách s
výhledem na Karlův most a Pražský hrad. Vstup
volný.
Ferdinand V. Dobrotivý a jeho význam pro české i evropské dějiny
25. 2. 2016, 18:00 hod., Willenbergův sál (2. patro)
přednášející doc. PhDr. Jan Galandauer, DrSc., je
emeritní pedagog Univerzity Karlovy v Praze a
přední český odborník na politické dějiny Habsburské říše druhé poloviny 19. a počátku 20. století.
Život Ferdinanda V. Dobrotivého a jeho manželky po abdikaci v roce 1848
17. 3. 2016, 18:00 hod., Křižíkův sál (3. patro)
přednášející Mgr. Martin Aschenbrenner je učitelem
na Gymnáziu v České Lípě a zejména autor několika
knih a článků o životě císařského páru na svých
letních sídlech v Zákupech a Ploskovicích.
Ferdinand V. Dobrotivý a Pražský hrad
21. 4. 2016, 18:00 hod., Křižíkův sál (3. patro)
přednášející PhDr. Jaroslav Sojka, Ph.D., je historik
umění, kurátor sbírek Pražského hradu a autor výstavy Ferdinand V. Dobrotivý a umění jeho doby, jež
proběhla na Pražském hradě v roce 2012.
Ferdinand V. Dobrotivý a jeho duchovní odkaz
12. 5. 2016, 18:00 hod., Willenbergův sál (2. patro)
přednášející ThLic. Ing. Zdenek Wasserbauer, Th.D.,
je katolický kněz, bývalý farář kostela Nejsvětějšího
Srdce Páně v Praze – Vinohradech, současný ředitel
Arcibiskupské kurie v Praze a kanovník Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze.
Císař a král Ferdinand I. na majestátním portrétu L.
Kupelwiesera z roku 1847 (v pozadí, po jeho pravé
ruce zobrazeny svatoštěpánská, rakouská císařská a
svatováclavská koruna)
V rámci každoroční akce Noc kostelů proběhne ve
dvou pražských svatostáncích vystoupení Rychnovského chrámového sboru. Kromě jiných skladeb
zazní především mše skladatele Václava Jana Tomáška, Missa solemnis, op. 81, zvaná „Korunovační“, jež zazněla během korunovace císaře Ferdinanda V. Dobrotivého.
Noc kostelů v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v
Praze – Karlíně
10. 6. 2016, 18:30 hod., Karlínské náměstí. Na programu Cesar Franck – Dextera Domini, Václav Jan
Tomášek – části mše op. 81, zvané „Korunovační“.
Kyrie, Gloria, Benedictus a blíže neznámý autor
Nowak – Jubilate Deo omnis terra. Délka vystoupení
asi 45 min.
Noc kostelů v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě
10. 6. 2016, 21:00 hod., III. nádvoří Pražského hradu. Na programu Bohuslav Kolowrat Krakowsky
Liebsteinsky – Ave Maria, Václav Jan Tomášek –
části mše op. 81, zvané „Korunovační“. Sanctus, Benedictus, Agnus Dei a Cesar Franck – Domine non
secundum. Délka vystoupení asi 30 min.
Korunovace císaře Ferdinanda I. českým králem v
chrámu svatého Víta v Praze, 1836.
Karel Hvížďala
Zemřela Bernadetta Kinská. Hraběnka,
která Čechy nikdy neopustila
Zámek v Kostelci nad Orlicí patří rodu Kinských. Foto: Lukáš Peška
Dne 14. února 2016 zemřela ve věku 94 let Bernadetta Kinská z Vchynic a Tetova, rozená von
Merveldtová.
Kinští se původně jmenovali Vchynští a jejich
předky známe od 13. století, pocházejí z okolí Litoměřic. První, kdo si začal říkat Kinský a byl jmenován hrabětem, byl Vilém. Zavraždili ho společně s
Albrechtem z Valdštejna v únoru roku 1634 v Chebu. Tito Kinští byli vždycky českou rodinou.
Nejzářnějším příkladem je Rudolf, který byl spoluzakladatel Matice České. Kromě jiného postavil i
slavnou vilu v Kinského zahradě v Praze na Smíchově. Normálně bydlel v Kinského paláci na Staroměstském náměstí a jako místodržící úřadoval na
Hradě.
Po roce 1948 jim byl majetek znárodněn, na začátku 90. let Kinští z Kostelce nad Orlicí zažádali o restituci a jejich žádosti bylo bez nejmenších problémů vyhověno. Šlo to tak hladce, protože Josef Kinský, který o to žádal, vždy byl československým občanem, stát nikdy neopustil, žil tu nepřetržitě a současně se na něj nemohly ani vztahovat Benešovy
dekrety. Jeho otec František Kinský byl totiž tím
mužem, který jako doyen české šlechty prezidentu
Benešovi na Hradě přednášel 17. září 1938 Prohlášení historické šlechty, které končilo slovy: "Jsme si
vědomi svých zděděných povinností k vlasti a ke
státu, který byl domovem našich předků a jehož
stará práva jsme vždy chtěli a i dnes chceme hájit."
Než převzal František Kinský správu rodinného
majetku, pracoval osm let v pražské pobočce světové agentury Lintas, kterou v Čechách spoluvybudoval, jako kreativní ředitel. Josef Kinský převzal nemovitosti od státu v necelých osmdesáti letech a
navzdory nedostatku peněz se chopil obnovy zdevastovaného majetku a za pomoci své manželky
Bernadetty, která s ním všechny útrapy po roce
1948 až do roku 1989 spoluprožívala, eleganci empírové stavby obnovil. V devadesáti předal majetek
svému synovi Františkovi.
Za zmínku stojí, že Josef Kinský, který byl dva roky
po roce 1948 vězněn jen proto, že byl šlechtic, a
potom pracoval většinu času jako dělník v uranových dolech, odešel v roce 1956 do invalidního důchodu a přivydělával si překlady.
V roce 1967 pod hlavičkou Družstva invalidů, které provozovalo tzv. Družstevní služby, založil u nás
první marketingovou firmu. V roce 1969 byla zrušena. V této činnosti pokračoval syn Josefa a Bernadetty František, který po roce 1989 až do doby, než
převzal správu rodinného majetku, pracoval osm
let v pražské pobočce světové agentury Lintas, kterou v Čechách spoluvybudoval, jako kreativní ředitel.
V podobných funkcích pak pokračoval ještě tři
roky u firem Filmservice a Ogilvy & Mather. Jeho
rodiče Josef a Bernadetta dokázali svými životními
postoji stvrdit, že Kinští vždy byli českou šlechtou a
to nehledě na to, odkud jejich manželky pocházely.
Paní Kinská, rozená Merveldtová, totiž pocházela
ze staré německé vestfálské šlechtické rodiny, která
zná své předky od roku 1169, ale jejíž větev žila od
19. století v Čechách. Pohřbena bude v neděli 28.
února v rodinné hrobce v Budenicích.
http://www.rozhlas.cz/plus/nazory/_zprava/karelhvizdala-zemrela-bernadetta-kinska-hrabenkaktera-cechy-nikdy-neopustila--1587795
Radovan Jančář
http://www.ahaonline.cz/clanek/musitevedet/117239/zemrela-slavna-hrabenka-kinska-jejirod-hybal-dejinami.html
Duben 2016
14
Šest otázek pro nového biskupa plzeňské
diecéze:
Napadlo Vás někdy v minulosti, že byste se mohl
očkat oslovování "Otče biskupe"?
Lhal bych, kdybych řekl, že mne to nikdy nenapadlo.
Vždy jsem to ale vnímal jako pokušení a tak se k tomu choval.
Znáte plzeňskou diecézi už z nějaké předchozí
zkušenosti, nebo jdete do zcela nového prostředí?
Díky své službě generálního sekretáře jsem měl
možnost se alespoň z dálky s mojí novou diecézí trochu seznámit. Ale byl to pohled z vnějšku, a to je něco
úplně jiného…
Apoštolská nunciatura v České republice oznámila,
že papež František dne 12. února 2016 jmenoval
biskupem plzeňské diecéze Monsignora Tomáše
HOLUBA, dosavadního generálního sekretáře České
biskupské konference, faráře baziliky svatých Petra
a Pavla a děkana Kolegiátní kapituly na pražském
Vyšehradě.
Mons. Tomáš Holub se narodil 16. srpna 1967 v
Jaroměři a pochází z farnosti v Červeném Kostelci.
Za kněze byl vysvěcen 28. 8. 1993 v Hradci Králové.
Od roku 1996 působil jako vojenský kaplan Armády
ČR v Bosně a Hercegovině, v letech 1998-2006 zastával úřad Hlavního kaplana AČR.
V pátek 12. února v poledne představil v katedrále
sv. Bartoloměje v Plzni nového pastýře diecéze
apoštolský nuncius v České republice Mons. Giuseppe Leanza. Mohutné shromáždění přítomných
kněží a farníků přivítalo nového biskupa vřelým
potleskem.
Apoštolský nuncius poděkoval za sebe i jménem
Svatého otce emeritnímu biskupovi Mons. Františku Radkovskému, k čemuž se všichni přítomní připojili dlouhým děkovným potleskem ve stoje.
Mons. Radkovský, který je do doby oficiálního předání úřadu jmenován apoštolským administrátorem, přivítal nového biskupa s nadšením a vyzval
všechny k modlitbě za svého nástupce.
Přesné datum převzetí biskupského úřadu a konsekrace Tomáše Holuba bude upřesněno, nejpravděpodobnějším dnem je však sobota 30. dubna
2016 dopoledne.
Redakce Aktualit Společnosti pro církevní právo
Praha-Brno-Olomouc
Zpráva vychází z údajů uvedených na internetových stránkách
http://tisk.cirkev.cz/z-domova/tomas-holub-novymplzenskym-biskupem/
Na co se ve své nové roli těšíte nejvíc?
Na pastýřskou službu.
Dosud jste byl spojen s pozicí generálního sekretáře České biskupské konference a jejího mluvčího – v
poslední době především v souvislosti s tématem
tzv. církevních restitucí. Jsou tyto funkce nějak slučitelné s Vaší novou povinností, nebo Vás bude někdo nahrazovat?
Nevím, to zásadní je nyní moje služba diecézi. O
zachování kontinuity v práci České biskupské konference určitě budeme s biskupy intensivně hovořit a
hledat rozumná řešení.
Jaký je Váš plán do prvních dnů v novém úřadu?
Jej, nemám ještě utříděné ani plány na následující
dny. Vše je teď pro mne nové.
S jakým typem osobnosti se budou lidé ze západu
Čech v biskupské službě setkávat?
Tak v psychotestech, které jsem povinně absolvoval
jako vojenský kaplan, mi vyšlo, že jsem extrémní extrovert. Doufám, že kněžská služba mne vedle toho
aspoň trochu naučila naslouchání a radosti ze života.
Autor: Zuzana Lášková
http://tisk.cirkev.cz/z-domova/sest-otazek-pronoveho-biskupa-plzenske-dieceze/
Nebát se krást (a nikdy nevrátit)!
Vyslovuji nesouhlas a podiv nad stanoviskem českých státních orgánů, orgánů demokratického státu
nad přístupem k navrácení majetku Německému
řádu s odvoláním na konfiskační dekrety prezidenta
Beneše č. 12 a č. 108.
Majetek dotyčného řádu byl pro protinacistický
postoj a finanční i věcnou podporu budování pohraničních opevnění Československa ve Slezsku nejprve konfiskován hitlerovskou třetí říší. Na základě
dekretu č. 5 prezidenta Beneše byl navrácen řádu a
k jeho žádosti zřízena národní správa, protože řád
nebyl schopen zajistit ochranu majetku, který byl
protiprávně převáděn na jiné subjekty. Došlo i k
pokusu provést konfiskaci majetku řádu, nikoli z
iniciativy místních orgánů, ale z ministerstva zemědělství. Konfiskace byla vyhlášena, ale Německý řád
se bránil soudně a konfiskace byla Nejvyšším správním soudem zrušena jako bezpředmětná 25. února
1948. Nezákonným zásahem komunistických orgánů bylo doručení rozsudku znemožněno a kauza
předána k novému projednání jinému senátu Nejvyššího správního soudu. Při novém projednání 17.
prosince 1948 byl vynesen stejný rozsudek, zrušením konfiskace, ke které nebyly věcné ani právní
důvody.
Komunisty ovládané politické orgány, když zjistily,
že právně nelze konfiskaci obhájit, zvolily administrativní postup, nedoručení rozsudku Nejvyššího
správního soudu s tím, že bez doručení nenabyde
zrušující rozsudek platnost. Tento stav trval do začátku 90. let, kdy řád podal k Městskému soudu v
Praze určující žalobu. Tento soud sice neumožnil,
vzhledem k tehdejšímu blokačnímu paragrafu na
církevní majetek, jeho převzetí řádem, ale v rámci
svého rozhodnutí doručil rozsudek o zrušení konfiskace majetku Řádu německých rytířů podle dekretů 12 a 108/1945 Sb. (Benešovy dekrety) z roku
1948. Je tedy třeba dívat se od doručení tohoto rozsudku Městského soudu v Praze na majetek Německého řádu tak, že jej nepřetržitě vlastnil a majetkem
státu se nikdy nestal. Jeho převody na jiné subjekty
jsou od počátku neplatné. Zejména to platí o převodech majetku od 90 let, (doručení zrušujícího rozsudku), o těch předchozích lze uvažovat, že byly
provedeny v dobré víře.
Je skutečností, že Německý řád se po prvé světové
válce změnil z řádu rytířského na řád kanovnický a
špitální, jeho vojenská složka byla zrušena, duchovní a špitálnická zachovány. To ale pro orgány Československé republiky nebyl důvod ke zpochybňování
právního kontinuity řádu. Současné zpochybňování
právního nástupnictví lze chápat jen jako účelový
manévr, způsobený postkomunistickým myšlením.
Je politováníhodné, že orgány demokratického státu obhajují zachování protiprávního stavu z doby
komunistického režimu, dokonce v případě, který si
netroufaly ani komunistické orgány právně obhájit
a uchýlily se proto k administrativnímu, nezákonnému aktu zadržení doručení řádného rozsudku.
Lze takový stát vůbec považovat za demokratický?
Josef Pejřimovský
Vážení monarchisté,
Uplynuly dva měsíce od nečekaného úmrtí P. Roberta Mayera, minority z brněnského kláštera, který se velmi zasluhoval o rozšíření úcty k našemu
poslednímu králi bl. Karlu I. Doslechl jsem se, že
Otec Robert odešel na věčnost po úraze, který utrpěl nedlouho poté, co se rozhodl ještě více mezi
lidmi šířit modlitební poselství k bl. Karlovi I.
Kdo tedy můžete, vzpomeňte na P. Roberta v modlitbě a nezapomeňme přitom ani na mocnou
přímluvu naše posledního krále a císaře.
Petr Nohel
http://brno.minorite.cz/?m=1&data=archiv&idc=t858
Zakalkulujte smrt!
Ti, kdo obchodují s penězi, dobře ví, s jak podivnou
komoditou si zahrávají. Vědí, že na tuto komoditu
má podstatný vliv smrt dlužníka (nebo likvidace
právnické osoby) a že v investici na budoucí příjmy
(v půjčce předem nekryté) je zakalkulována smrt
jako riziko. A její podíl, podíl tohoto rizika na celkovém objemu obchodu s penězi, je čím dál tím větší.
Ekonomika má v sobě zakalkulovanou nicotu a
smrt, jen ji neustále drží „na distanc“, v tom, co je
dostatečně budoucí, abychom na to nemuseli myslet. I proto nabízí spotřebu – anihilaci teď a tady,
dokonce „na dluh“. Konzum je v tomto smyslu akceptací skryté „smrti zaživa“ ve společensky přijatelné formě.
Josef Štogr (Možnost č. 126)
Církevní univerzita (sv. Ludmily)?
Vážení pánové a drazí přátelé,
s většinou z Vás se známe natolik dobře, že si již
dlouho tykáme, takže víte, že moje podpora úspěchů Vaší politické strany je opravdová, vychází z
mého bytostného přesvědčení o daleko větším přínosu monarchie pro každého občana státu oproti
republice, pouze jsem přesvědčen, že musím zůstat
členem KDU-ČSL a i tam propagovat ideu restaurace monarchie.
S přáteli Jirkou Čížkem a Josefem Pejřimovským
jsem již telefonicky konferoval svůj nápad - aby se
Koruna česká jako politický subjekt přihlásila k
podpoře ideje vzniku University sv. Ludmily v souladu s CIC jako pokračovatelky druhé nejstarší university v zemích Koruny české - staroslavné Academiae Clementinae Pragensis, která zanikla definitivně po zrušení Německé pražské university po
válce, byť republika ČSR souhlasila s vybudováním
nového rektorátu UK a nového českého Klementina
v budově osově symetrické s budovou PF UK na
břehu Vltavy (detaily byly dlouho k disposici na
webu ETF UK, nyní v jejich archivu).
Výhodou je skutečnost, že se nám nejspíše již podařilo přesvědčit některé představitele Apoštolského stolce (prostřednictvím Otce nuncia J. E. Mons.
Diega Causera), takže sami představitelé Vatikánu
vyzývají všeobecnou církev v naší vlasti, abychom i
u nás zřídili plnohodnotnou církevní universitu.
Mezitím se nám podařilo získat podporu nejbližších
věcně příslušných spolupracovníků našeho pana
presidenta, aby církevní universita vznikla mezistátní smlouvou mezi naší vlastí (zatím stále ještě
jen ČR) a naším Apoštolským stolcem.
J. E. Mons. Jan Graubner mne ve svém e-mailu upozorňuje, že je potřeba zajistit změnu v politickém
klimatu u nás v náhledu na církevní university - viz
níže přiložený e-mail. Myslím, že nejen v této oblasti. Pokud se rozhodnete jako představitelé
KČ podpořit ideu vzniku církevní university konkrétně sv. Ludmily jako politická strana, bylo
by možné o tomto rozhodnutí informovat příslušné
vrcholné představitele naší církve v Praze a v Olomouci?
Zásadní setkání máme domluvené s J. E. Mons. Ladislavem Hučkem jako předsedou příslušné Komise
ČBK u něho v sídle Exarchátu tento čtvrtek 10.
března od 10 hodin. Uvítal bych, pokud by některý z
představitelů vedení KČ se mohl zúčastnit, abyste
měli k dispozici přímý náhled na dění. Pan předseda
Petr asi už bude mít svůj program jistý, ale třeba by
mohli někteří další, kteří sami rozhodují o svých
pracovních aktivitách. Ozvěte se mi, prosím, zařídím vše potřebné.
Doufáme, že je dílem Prozřetelnosti Boží, že nás
ještě před setkáním "Říma a Moskvy" na Kubě napadla idea vzniku University sv. Ludmily, která je
mezi našimi orthodoxními bratry uctívána daleko
šířeji než "pouhá" zemská patronka naší české všeobecné církve.
Doplňuji, že ideu na politickou podporu vzniku
University sv. Ludmily v souladu s CIC poskytuji
právě KČ jako exclusivní. Posléze nejspíše bude nutné jednat i s dalšími představiteli zejména parlamentních politických stran a hnutí - ale prvenství ve
Vašem rozhodnutí by již KČ mělo zůstat.
S přáním prožítí požehnané neděle v době postní a
se srdečnými pozdravy Vám všem a
Vivat rex Carolus! A Zdař Bůh!
Ing. Vladimír Mikuláš Láznička
Drazí přátelé,
seděl jsem zrovna v sobotu 6. února odpoledne v
autobusu Student Agency na své obvyklé cestě mezi
Prahou a Budějovicemi, když mi zavolal na mobil
člen naší Společnosti a náš vzácný přítel Frá Karel
Paar. Zprvu jsem nemohl uvěřit tomu, co mi říká:
"Honzíku mám pro Tebe smutnou zprávu, Alfons v
noci zemřel".
Alfons Václav kníže Paar, narozený 31. května 1932
ve švýcarském Morcote, 7. kníže Paar, devoční rytíř
Maltézského řádu, šlechtic, který měl právo mít svůj
rodový erb ozdobený znaky slavných českých šlechtických rodů Rožmberků a Švamberků, historicky
pán na jihočeské Bechyni a štýrském Hartbergu, zemřel po těžkém zápalu plic v nemocnici v Luganu,
dne 5. února 2016 ve věku nedožitých 84 let. Měl
právo na oslovení "Jasnosti". Ale my, kdo jsme Alfonse blíže znali, věděli jsme, že je to především nesmírně skromný, pokorný člověk, který vždy projevoval své čisté přátelství. Prakticky od začátku se
zúčastňoval našich akcí a v živé paměti nám zůstane
jeho přítomnost při odhalení pamětních desek kard.
Beranovi a biskupu - proboštu Zapletalovi v Nepomucenu v Římě nebo pouť Společnosti do Svaté země. Jeho aktivní přítomnost na našich "vyšehradských akcích" nelze za těch 25 let ani spočítat.
Milý Alfonsi, právě v Tvé celoživotní pokoře a
skromnosti byla Tvá velikost. Ač stavem říšský kníže, nikdy ses nad nikoho nepovyšoval, ale také nikdy
ses před nikým neponižoval. Byl jsi nejen upřímným
přítelem mým, mé rodiny, ale v srdci jsi měl i Vyšehrad, jeho kapitulu a celou naši Společnost. Vím, že
nás všechny ve svém srdci neseš s sebou na věčnost.
A za to a za vše Ti patří naše upřímné, Pán Bůh zaplať. Odpočívej v pokoji!
JUDr. Jan Kotous
Papež multikulti a čekání na Karla
Psáno pro Korunu Českou (zkráceno)
Papež František v jednom ze svých proslovů v Jižní Americe říká:
„Jestliže si někdo myslí, že existují lidé, kultury nebo situace druhé, třetí nebo čtvrté kategorie, nedopadne
dobře. Jednoduše mu chybí to nejmenší: neuznal důstojnost druhého člověka.“
Myslí to skutečně František vážně? Druhý pro mne může mít důstojnost, aniž bych respektoval jeho kulturu, která ho vychovává ke kanibalismu...
Vzít vážně důstojnost druhého – jistě, to je třeba. Ale přeci jen je diskutabilní, jestli není dost DOBRÉ, že
některé středo a jihoamerické kultury se svými lidskými oběťmi byly utopeny v krvi, a dodnes zůstaly ve
světě proměněném kolonialismem jen takové kultury a takové formy tradičních kultur, které jsou s křesťanstvím kompatibilní – tedy přejaly od něj to nejdůležitější – jistý způsob myšlení, který obsahuje univerzalitu a zároveň úctu k člověku. A je otázkou, jestli současné problémy světa, které se točí okolo militantního islámu, nejsou spojeny právě s touto kulturní nekompatibilitu, kterou František nechce vidět.
František realizuje velkolepý projekt – a je to „JEHO“ projekt, není to hlásání dobré zvěsti o spáse; chce
změnit struktury světa. Aby to mohl provést, vyhýbá se těm největším konfliktům – potřebuje spojence –
a to znamená, že v mnoha ohledech nepojmenovává věci pravými jmény. Má strategii a naplňuje ji – obdivuhodné. Jako analytik ale vidím i rub takovýchto pozičních výhod. František kudy chodí, tudy trousí návody na to, jak začít u čistoty srdce. To je jistě třeba. Ale každý začátek potřebuje pokračování a jím nabízená otevřenost pro druhé tu nestačí. Trochu se obávám, že tu arcipastýř chystá jako světovou megaakci
„křížovou výpravu dětí“: posílá do světa křesťany vyzbrojené vnitřní opravdovostí a modlitbou, ale zcela
bezbranné ve všem ostatním.
A tak se jen rozhlížím, kde se najde nějaký Karel Martel, který z těch hezkých řečiček postaví něco solidního, pochopí, že evangelijní nastavení druhé tváře je jen obraz. Pochopí, že dobro je protikladem zla a že
se o tom nediskutuje. Pochopí, že pokud budou katolíci „hodní a hloupí“, brzy na to dojedou. Čekám na to,
kdy se najde „Král“, ten, kdo se nesmíří s tím, co je nyní hlásáno jako jediná cesta.
Josef Štogr (Možnost č. 125)
Prosinec 2015
18
JARNÍ PUTOVÁNÍ K JCKV ZITĚ DE
BOURBON-PARMA
Již několikátý rok za sebou pravidelně v předjaří
pořádá Sdružení za blahořečení císařovny Zity, v.
o. s., zájezd na mši, spojenou s prohlídkou Kapucínské krypty ve Vídni, která byla hlavním magnetem
mého zájmu. Letos tuto pouť spolupořádal Moravskoslezský bailvik Vojenského a špitálního řádu sv.
Lazara Jeruzalémského.
Je velkou výhodou, že autobus nabírá návštěvníky
i cestou, vyjíždí z Rosic přes Brno, staví v Mikulově,
odkud jede přímo do Vídně.
Ta pravá „jihomoravská suita“ monarchistů v podobě Valticko-Velecké grupy (rodina Veleckých a
jejich přátelé) a „slováckých ptáčků“ (Sýkora, MVDr.
Čížek, Pauřík) nasedla tedy v Mikulově a pak tradá
směr Vídeň.
Po uvítacím slovu vedoucí zájezdu paní Cekotové
bylo možno po krátké motlitbě vyslechnout přednášku ministranta, co nás čeká, za čilého doprovodu
cinkání skleniček a smíchu ze zadní části autobusu.
Přesto někteří poslouchali se zaujetím o podrobnostech tridentské mše, což nakonec znamenalo, že
se příliš pozdě podařilo upozornit účastníky na
možnost kopírování dílů Setkávání s blahoslaveným,
jak jsem měl původně v úmyslu během jízdy do
Vídně. Přesto se mi podařilo rozdat 35 lístků s krátkou informací a návrhem možností, kde zajímavosti
hledat a krátce po rozjezdu nechat kolovat dva svázané díly své kroniky. U těch, kteří projevili zájem o
koupi, pak nastalo radostné vysvětlování, že každý
kus je unikátem, sestaveným dle osobních potřeb a
celá kniha je poskytována pouze elektronicky, aby
si každý vlastní sestavu udělal dle svých potřeb a
vkusu, a že prezentované díly jsou inspirací a výzvou každému sympatizantovi císařského páru.
Do Vídně jsme přijeli krátce před poledním a celá
výprava se brzy rozdrobila na několik skupinek,
rozprchnuvších se do všech stran. Naše malá skupinka v sestavě M. Bernáth, MUDr. Suchá s Terezkou, MVDr. Čížek a já jsme zamířili ke kapucínům
kolem Hofburgu a kolem vedoucích uliček. Všem
doporučuji – do Vídně bez kvalitní mapové přípravy
a nastudování potřebných komunikací nejezděte –
centrum Vídně je zrádné, snadno se dá zamotat, a
nakonec když potřebuje člověk pomoci, nedomluví
se. Kolem se hemží Asijci, Afričané, neb bůhví jací
Portorikánci a Tichomořci, protože Vídeň je multikulturní město. A nakonec na návštěvníka vyrukuje
Sochař Vlček a MUDr. Štenclová.
ta nejsoukromější potřeba a je zle. I když ve většině
vídeňských hospůdek se obsluhující personál nechová, jak u nás doma…
A tak jsme našli i kryptu, i záchody a nedalo nám
to, abychom poprvé za tolik návštěv Vídně nešli na
dlabenec. Na co jiného, než na šnicl a pivo. Kupodivu se nám v blízkosti krypty na Johannesgasse podařilo najít sympatickou hospůdku Bettelstudent se
sympatickými cenami, kde se tento klasický oběd
dal pořídit za 15 eur.
Přišel čas podívat se po nějakém obchodu se suvenýry, a poštěstilo se i zde, kde poblíž Ambasadoru
na Kärtnerstrasse stojí znamenitě vybavený obchod, kde lze koupit řadu předmětů, Vídeň využívá
a propaguje, především dobu císařskou, což je na
jedné straně vynikající reklamou někdejšího vládnoucího rodu, ale stejně by mě zajímalo, jestli vůbec
za využívání jejich symbolů obchodníci i výrobci
něco platí. A tak bych řekl, že zde přicházejí
Habsburkové k nemalé škodě. Ale mohu se mýlit.
Ve 14.30 se začali scházet účastníci především z
Čech a Moravy, slušně byli zastoupeni i lazariáni,
také z Vídně. Habsbursko-Lotrinský dům reprezentoval arcivévoda Michael Salvátor z toskánské větve
s manželkou.
Mše byla sloužena d. p. J. Benešem z Brna, v tradičním římském ritu, podle misálu sv. Jana XXIII. Z
r. 1962 v latině (oproti dnešním mším je tato sloužena celebrantem čelem k oltáři, rozdílným způsobem probíhá přijímání těla Páně – viz Tridentská
mše dále). Tuto mši, dle sdělení pí Cekotové sledoval vedle kaple na lůžku i těžce nemocný císař, blahoslavený Karel I. ve vyhnanství na Madeiře v r.
1922.
Závěr mše byl s určitou důchodcovskou bezohledností narušován vídeňskými účastníky následující,
kapucínské mše, a tak bylo evidentní, že poměry u
nás a jinde se příliš neliší. Celý svatostánek jsme
zaplnili více než ze tří čtvrtin a důstojná výzdoba
kaple zanechávala na řadě účastníků příjemný dojem.
Následovala krátká pobožnost v kryptě u sarkofágu císařovny Zity „pod dohledem“ blahoslaveného
císaře Karla, ozdobeného stuhami a kyticemi u paty
pomníku. Pobožnost v kryptě celebroval P. Mgr.
Leszek Rackowiak SDS, z farnosti Určice – člen řádu
sv. Lazara Jeruzalémského. Poté proběhlo položení
květin, fotografování lazariánů s arcivévodou, který
věnoval poté i dlouhý rozhovor sochaři Vlčkovi.
Mojí kořistí byl jeho autogram.
Závěrečnou částí programu byla asi třičtvrtěhodinová komentovaná prohlídka krypty, rozdělené na
několik částí, a které se ujala pí Cekotová. I když se
program poněkud natáhl, nelze říci, že by si kromě
řidiče autobusu někdo mohl stěžovat, i když se průvodkyně omluvila za drobné nedostatky, jelikož
letos vše organizovala sama. Ale kdo jest bez viny,
nechť hodí kamenem…
Z Vídně jsme odjížděli s půlhodinovým zpožděním,
někteří poněkud znaveni šlapáním, ale zážitek určitě stál za to. Zpáteční cesta již probíhala poněkud v
otevřenější atmosféře za občasného vtipkování, což
svědčilo o spokojenosti účastníků tohoto podniku.
Miroslav Pauřík
člen Sdružení monarchistů Brno
Výstava
Císařovna Zita – život a odkaz poslední české
královny
se konala na zámečku v Hodoníně 18. 2. až 22. 5.
2016 k 100. výročí jejího nástupu na trůn po boku
Karla I.
Pořadatelem je Masarykovo muzeum v Hodoníně,
což zní poněkud ironicky, ale patronem výstavy se
stala Jeho Císařsko-Královská Výsost Rudolf Rakouský. Výstava potrvá 19. 2. – 22. 5. 2016.
Výstava mapuje osobnost císařovny Zity, která
byla poslední českou královnou. Měla silné sociální
cítění, které pramenilo z rodinné výchovy. V těžkých časech první světové války se císařovna věnovala nejrůznějším charitativním činnostem na pomoc těm nejpotřebnějším.
Budoucí císařovna se narodila do rodiny vévody
Bourbon – Parma. Vyrůstala v rodině, kde se starala
o několik postižených sourozenců, což v ní zanechalo hlubokou úctu k nemocným lidem. Rodina budoucí císařovny žila později v Rakousku, kde se seznámila se svým budoucím manželem Karlem
Habsbursko-Lotrinským. Po smrti císaře Františka
Josefa I. se stal její manžel císařem RakouskoUherska a Zita císařovnou. Na konci roku 1918 došlo k rozpadu Rakousko-Uherska, císařská rodina
odešla do exilu, nejprve do Švýcarska, později na
Madeiru, kde císař zemřel roku 1922. Od té doby se
císařovna věnovala jako hlava rodiny všem dětem a
nosila černé oblečení na znak zármutku nad smrtí
svého manžela až do své smrti v roce 1989.
Návštěvníci mají možnost vidět výstavu prezentující osobnost a život poslední české královny. Výstava se nevěnuje pouze období vlády císařovny, ale
komplexně celému jejímu nelehkému životu.
Vivat Rex,
jménem MS Brno-Obřany KČ si vám dovoluji, v příloze, zaslat velikonoční přání: "Jesus resurexit"
Márton Bernáth
sekretář MS Brno-Obřany KČ
Vážení přátelé,
dovolte prosím, abych vás jménem Městského
sdružení Konzervativní strany Brno srdečně pozval
na přednášku s následnou diskusí, která se uskuteční ve středu 13. 4. 2016 od 17:00 hod. v Brně.
Přednášku pronese historik Ústavu pro studium
totalitních režimů PhDr. Jan Cholínský a jejím tématem bude Ztracená kontinuita a krize identity
s podtitulem Čeští křesťanští konzervativci a národovečtí liberálové v protikomunistickém exilu v
kontextu současné krize politiky.
Další podrobnosti naleznete zde:
http://www.konzervativnistrana.cz/aktivity/aktivit
a/article/ztracena-kontinuita-a-krize-identity.html
Konečně, pokud to nepovažujete za nevhodné,
prosím o šíření této pozvánky mezi vaše přátele.
Děkuji.
Svatopluk Kalužík předseda MS Konzervativní strany Brno
www.konzervativnistrana.cz
Dobry den,
mám pro vás námět. Zjistil jsem, že na Pradědu v
Jeseníkách byl z kosodřeviny vysázen monogram
Františka Josefa I. s korunkou. Pozůstatek tohoto
hájku je tam dodnes. Trochu jsem se optával, a správa CHKO Jeseníky ani moravskoslezský kraj, kam hájek spadá, by nebyly proti jeho obnvení a rekultivaci.
Nechtěli byste se zhostit tohoto úkolu? Je to nad
možnosti mé osoby a byl bych rád, kdyby se provedl
odborný zásah, aby se neudělalo víc škody než užitku.
Mám obrázky z dnešní doby - historické možná neexistují.
Miroslav Zátopek
Tak kdo se toho chopí?
Duben 2016
Tvrdík tvrdí muziku aneb čínské Česko
Takové velikonoční pondělí Praha ještě nezažila.
Už se to blíží. 28. března k nám zavítá Si Ťin-pching,
prezident Čínské lidové republiky, generální tajemník KSČ (Komunistické strany Číny) a předseda
ústřední vojenské komise. Pořadatelé neponechávají nic náhodě. Pod taktovkou svého dirigenta Jaroslava Tvrdíka připravují ukázkové retro, které si
nezadá ani s normalizačními návštěvami soudruha
Brežněva. V Praze již visí billboardy s vítacími zdravicemi v čínštině, dělníci z továren a děti ze škol
mají již přiděleny mávátka a čínské vlaječky. To
bude slávy, to pak budou kšefty. Hurá!
Miloš Zeman si plní další dětský sen. Vždy chtěl
mít ze všech kluků na sídlišti největší pomlázku.
Konečně. Premiérem už byl, prezidentem už je a
teď celý svět uvidí kdo je jeho největší přítel a vzor.
To je satisfakce jako hrom. Vzpomínáte na výrok
Miloše Zemana v rozhovoru pro čínskou televizi, v
němž užaslému redaktorovi státní televize řekl, že
se do Číny jezdí učit, jak stabilizovat a rozvíjet společnost? Větší míru devótnosti v Číně ještě nezažili.
Zeman si myslel, že si je tím získá, že mu pak čínské
investice budou doma plnit další dětské sny. Ale
takhle to nefunguje. My Číňanům dáváme a nabízíme více, než očekávají. Nejednáme jako partner, ale
jako vazal a dokonce jako jejich trojský kůň v EU a v
NATO. A tak neztrácíme jen svou tvář, ale i důstojnost.
O masivních čínských investicích v ČR nemůže být
prozatím ani řeči. V letech 2003-2015 byl celkový
souhrnný počet čínských investic v ČR 18, v hodnotě 381,7 mil. USD, což představuje z celkové výše
všech zahraničních investic v ČR za toto období podíl 0,36%. Pro srovnání – podíl německých investic
tvoří 21,9%. Ale teď se vše rychle a zázračně změní.
Česká republika je nyní ze všech evropských zemí
Číně diplomaticky nejvíce nakloněna, a soudruzi z
Číny zde očekávají i do budoucna stabilní prostředí,
s vlivovou a mocenskou podporou svých zájmů.
Detektovali si ČR jako zemi, v níž diktují politické a
byznysové preference silné finanční skupiny, které
se zrodily v posttotalitní divoké privatizaci a jsou
vzájemně propojené, a které navíc v Číně (a také v
Rusku) již působí. Dalo by se říci, že zahraniční politika ČR kopíruje zájmy několika oligarchů.
Bavit se v této konstelaci o nějakých Tibeťanech, o
lidech praktikujících Falun Gongu, o Tchaj-wancích,
o Ujgurech je pro cynické pragmatiky Tvrdíkova
typu nepatřičné a byznysově nevýhodné. Čína je v
mnoha ohledech opravdovým rekordmanem v celosvětovém měřítku. Zcela bezkonkurenčně to platí o
počtu poprav. Teď se počet popravených v Číně
snížil, ale i tak to bylo v roce 2013 2,4 tisíc osob, v
roce 2007 6,5 tisíc. 80% popravených podepsalo v
24
celách smrti „dobrovolný souhlas“ s odevzdáním
svých orgánů. Doporučuji v této souvislosti knihu
Ethana Guthmana „Jatka“, která se tomuto tématu
věnuje velmi důkladně, tedy tzv. čínskému řešení
problému s disidenty. Sluší se dodat, že ve všech
ostatních zemích světa bylo popraveno v roce 2013
celkem 778 osob, z toho nejvíce v Saudské Arábii,
Iránu, Iráku, Súdánu a Sýrii.
Některé citáty bývalých vládců jsou v Číně asi věčné, jako ten od Mao Ce-tunga : „Hlava není pažitka,
když se jednou usekne, tak už znova nenaroste“.
Tak se podívejme na to, s kým, že to čínský emisar
Tvrdík a naši českoslovenští oligarchové tak vesele
obchodují. Na prvním místě je třeba zmínit záhadnou společnost China Company Energy Investment
(CEFC), která vstoupila do českého prostředí s nebývalou dynamikou. A nejde jen o byznys, ale i o
vliv. Posuďte sami, její startovací portfolio je dosti
příznačné – fotbal, pivo, média, letecká společnost,
luxusní nemovitosti v centru Prahy a pak podíly či
podpora v provázané trojici PPF, JaT a Penta. A to
není všechno. Na návrh hradního kancléře Mynáře a
šéfa poradců Nejedlého se stal oficiálním poradcem
našeho prezidenta republiky předseda představenstva CEFC Jie Ťien-ming. Autor Andrew Chubb ze
Západoaustralské univerzity uvádí na svém blogu
South Sea Conversations, že Jie Ťien-ming by mohl
být vnukem čínského prezidenta a maršála Jie Ťienjinga, který stál v čele asijské říše v letech 1978 až
1983. Jako pravděpodobného otce nynějšího šéfa
CEFC identifikuje stejný autor generálplukovníka
Jie Sian-pinga, který zakládal jednu z prvních firemních odnoží čínské armády a rozvědky. O spřízněnosti společnosti CEFC s vlivným armádním klanem píše i známý bezpečnostní magazín The National Interest. Oficiální čínské zdroje tyto informace
nikdy nevyvrátily.
Na tyto i jiné skutečnosti upozorňuje i naše kontrarozvědka. V nedávno zveřejněné části výroční
zprávy BIS se dočítáme i toto: „V případě čínské
moci a jejich zpravodajských služeb se nesl rok
2014 ve znamení důrazu na vlivovou infiltraci do
českých politických a státních struktur a sběru politického a ekonomického zpravodajství, a to vše za
aktivní pomoci některých českých občanů, včetně
politiků a státních úředníků“.
Je to zvláštní pocit sledovat noblesního Marka
Ebena, kterak moderuje fotbalový večer v čínském
tričku CEFC ve vybrané společnosti pánů Zemana,
Tvrdíka, Pelty, Mynáře či Jansty. „I ty Marku“, chce
se mi zvolat. Ale není první a asi ani poslední. Například Jarda Jágr si po vodňanském kuřeti vyšvihl
reklamu na telefony Huawei. Huawei je dynamická
telekomunikační společnost, u nás úzce propojena s
O2 skupiny PPF a tedy i s páteřní telekomunikační
sítí společnosti CETIN, čímž je pokryto celé území
ČR, včetně služeb jiným operátorům. Čínská firma
Huawei, řízená státní věrchuškou, nesmí ze špionážních obav působit např. v USA, Kanadě či Austrálii. Huawei je složené slovo: „hua“ znamená čínská civilizace a „wei“ má více významů, včetně významu říše. I to svědčí o čínské důslednosti a sofistikovaném predátorském přístupu.
Souhrnně lze říci, že hlavní komodity čínského
zájmu v ČR jsou informační technologie, energetika,
finanční sektor, média, dopravní infrastruktura,
zdravotnictví a lázeňství, ale i naleziště lithia v
Krušných horách a pak také podpůrné PR aktivity
jako ji již zmiňovaný fotbal.
Každá pohádka však obvykle mívá i své jenže,…či
skryté motivy. Číňané si zde vybudovali pevné přátelské vztahy a politické krytí, ale i oni budou muset
poněkud přehodnocovat míru své expanze, očekávané návratnosti investic atd. Důvodem je dnešní
výrazný pokles domácí čínské ekonomiky, který
nutí čínského ministra financí ke změnám kursu,
krom toho bude muset Čína řešit fatální stav životního prostředí a stále se zvyšující rozdíl kondice
čínského venkova a městských aglomerací. Jinými
slovy – Čína bude více investovat doma než venku.
Nálada v čínském byznysu padla na své pětileté
dno a zažívá již osmý měsíc v řadě nemalý pokles. I
pro velmi zasvěcené pozorovatele je rychlost poklesu drajvu čínské ekonomiky překvapivá. Čína nyní
zažívá nejpomalejší růst za posledních 25 let. Je to
znát na indexu PMI i na ztrátě hodnoty čínských
akcií, za období od května 2015 do února 2016 byla
tato ztráta 40%. Čínu teď čekají zásadní reformy a
restrukturalizace velkých státních firem. Finanční
trhy jsou velmi opatrné i vůči čínské měně. Je těžké
prognózovat v situaci, kdy jsou čistě ekonomická
rozhodnutí podřízena politickému vlivu.
Ve hře je jeden zásadní termín, který se kvapem
blíží a může být klíčovým motivem zájmu o jednu z
členských zemí EU jako je ČR. Tím termínem je prosinec 2016, kdy vyprší 15ti leté moratorium podmíněného členství Číny ve WTO (World Trade Organization), organizace, která zakládá pravidla mezinárodního obchodu. Čína se stala členem WTO v
prosinci 2001, s tím, že má na 15 let status netržní
ekonomiky.
Pokud nyní Čína získá status tržního hospodářství
na doporučení nejen WTO, nýbrž i EU, pak by země
EU podle studie Economic Policy Institute mohly
přijít až o 3,5 mil. pracovních míst. V ČR by to mohlo být až 94 tisíc pracovních míst. EU a WTO se musí
rozhodnout, zda Číně na konci letošního roku status
tržní ekonomiky udělí. Pokud by tak učinila, snížila
by se její schopnost uvalovat na čínský dovoz antidumpingová cla. Ta se používají v případech, kdy se
zboží vyvážené do zahraničí prodává levněji než na
domácím trhu.
Čínští výrobci by podle studie mohli v důsledku
omezené schopnosti EU používat antidumpingová
cla zaplavit evropský trh levným zbožím a podkopat tak evropskou produkci. Mezi nejvíce ohrožené
sektory by patřila výroba automobilových součástek, papíru, oceli, keramiky, skla, hliníku a jízdních
kol. Odpůrci udělení statusu tržní ekonomiky Číně
podle agentury Reuters tvrdí, že ceny čínského zboží nejsou výsledkem působení tradičních tržních sil
a jsou uměle tlačeny dolů.
Čínští soudruzi pochopili, že se se současnou českou politickou garniturou dohodnou snadno. V listopadu 2015 podepsal premiér Sobotka při návštěvě Číny také Memorandum o porozumění mezi
vládou ČR a vládou ČLR o společné podpoře iniciativy Ekonomické pásmo Hedvábné stezky a Námořní Hedvábné stezky pro 21. stol. Tento několikastránkový, málo srozumitelný text ovšem zavazuje ČR k tomu, že bude mimo jiné hájit zájmy Číny ve
strukturách EU. Na tuto dohodu naváže příští týden
dohoda obou prezidentů o strategickém partnerství
mezi Českem a Čínou. Dokonáno jest.
Je Čína dost velká a dost bohatá, aby uspokojila
všechny nápady a sny pánů Tvrdíka, Zemana a několika československých oligarchů? A co na to naši
partneři z EU a NATO? Byl již zahájen náš odklon na
východ směrem k Číně a Rusku? Opravdu chceme
být mixem čínské kolonie a ruské gubernie? Je tím
hlavním motivem pouze výše provizí pro vyvolené?
Znamená dnešní posun definitivní přetržení polistopadového vývoje? Již nevratně jsme se vzdali akcentu na lidská práva a občanské svobody? Musela
Praha podepsat jednostrannou dohodu o partnerství s Pekingem?
Otázek je více než odpovědí. Do nedávna u nás
dominovala žlutá barva Babišovy řepky olejky, teď
k ní přibude rudá barva čínské vlajky, která se inspirovala vlajkou sovětskou. Podle oficiální interpretace představuje velká žlutá pěticípá hvězda
společný program a jednotu lidu vedeného komunistickou stranou, malé hvězdy reprezentují dělníky, rolníky, malou buržoazii a vlastenecký kapitalismus, čtyři sociální skupiny, které se účastní společného programu socialistické výstavby. Červená
je barva revoluce, ale v minulosti symbolizovala
čínské vlastence.
To je retro se vším všudy. Fotbalisté Slávie by
mohli vyprávět. Kupředu, zpátky ni krok. Budou to
opravdu veselé velikonoce.
Petr Havlík
Čínská civilizace je stará nejméně 4 000 let. Po
celou tuto dobu šlo, z pohledu moderního Evropana, o nechutnou orientální despocii. Někdy mírnější,
jindy k nežití. Záleželo i na tom, jak daleko se ta či
ona oblast nachází od centra moci a jak je pro centrum důležitá. Před dvěma a půl tisíci lety shrnul
zásady a základní pilíře této civilizace Konfucius.
Kodifikoval základní lidské ctnosti, zvykové právo,
vyzdvihl jisté rysy etiky a morálky, kladl důraz na
rodinný život apod. Konfucius nevytvořil náboženství ani duchovní systém, jen nauku o zásadách lidského chování a jednání, o principech, bez nichž
neexistuje civilizace.
Občas v Číně vládly dynastie mongolské, naposledy
Mandžuové ze severu. Z evropského pohledu by se
dalo říci, že se jednalo o monarchii a císařství,
ovšem v orientálním pojetí. Západočínské oblasti ve
středověku velmi ovlivnilo učení buddhismu. Stabilitu obrovského státu zajišťovala síť mandarínů,
správců a vysokých úředníků, kteří vládli tu a tam
dosti neomezeně.
V každém případě se v Číně nikdy neobjevila myšlenka demokracie. Ta byla importována západoevropskými liberály, kteří přicházeli s vojáky a obchodními zájmy koloniálních velmocí od 19. století.
Vliv Západu vedl ke svržení posledního čínského
císaře, ještě nezletilého hocha a 1. 1. 1912 k vyhlášení repubiky v čele s prezidentem Sunjatsenem.
Protože se jednalo o cizí a Číně nepřirozenou ideu,
stal se akt svržení císaře počátkem rozkladu státu.
Zprvu jednotné hnutí Kuomintang se rychle zhroutilo spory a ambicemi generálů či jiných podob tradičních mandarínů, kteří si ve svých oblastech
uzurpovali neomezenou vládu a usilovali o absolutní moc, jak tomu v čínské tradici bylo vždy.
Když se v roce 1920 podařilo Čankajškovi stát
znovu sjednotit, jednalo se nacionalistický stát pod
vládou jedné strany. Číňané vždy rozuměli myšlence svobodného obchodu a podnikání, ale téměř nikdy nepochopili myšlenku demokracie.
Jak se později ukázalo, byla většině Číňanů vždy
bližší forma despotické vlády jedné hlavy a elity
mandarínů. Tuto formu s jinými názvy a pojmy nabízel komunismus. Socialismus Maovy éry se všemi
hrůzami a zvěrstvy byl pro Číňany mnohem pochopitelnější, než Čankajškův nacionalismus.
Pro monarchisty z vbýše uvedeného plyne poněkud problematická otázka – k jaké formě Číny se
přiklonit, jaká forma Číny by nám měla být sympatická? Původní orientální absolutní monarchie, Tachaj-wanský nacionalismus s demokratickými rysy
nebo drsný kapitalismus ovládaný komunistickými
a finančními mandaríny dneška?
Je třeba pochopit, že ani komunismus a socialismus v Číně není tím, čím byly tato ideologie v Evropě. Podporovat Tchaj-wan proti čínským komunistům znamená podporovat nacionalisty, které většina Číňanů odmítla. Ostatně i komunisté v Pekingu
velmi chytře a úspěšně pracují s nacionalistickými
city a s myšlenkou jednotné velké mocné a silné
Říše středu. Názor, že na Tchaj-wanu jsou demokraté a v Pekingu komunisté (fuj!) je značným zkreslením mnohem složitější skutečnosti, kterou nepochopíme bez znalosti čínské historie a mentality.
Než půjdeme vyvěšovat vlajky…
Ještě větší problém mají monarchisté s tím, jak se
stavět k dnes choulostivé otázce Tibetu, jeho nezávislosti a nadvlády Číny.
Psaná tibetská historie začíná až v 7. století našeho
letopočtu. Kdesi na počátku bylo podle legend 4 – 6
horských kmenů, jejichž příslušníci se považovali za
potomky opic. Darwinistům to bude znít až zázračně pokrokově. Postupně prý vzniklo na 40 kmenových království. Hovoříme o době před 4 000 lety.
První jednotné civilizaci vládlo podle legendy sedm
nebeských králů. Zhruba od 2. století před Kristem
jsou tibetští králové již historicky doloženi sedemým králem Digum Cänpo. Trochu to připomíná
bájné přemyslovce a historického Bořivoje.
Za 28. krále se do Tibetu dostal buddhismus. Zdá
se, že ani v této době nebyl Tibet úplně sjednocen,
formovaly se opozice a i králové byli vražděni. Jsou
doloženy obchodní styky s Čínou.
Ke sjednocení došlo za krále reformátora Söngcan
Campa začátkem 7. století po Kristu. Mimo jiné se
jednou z jeho žen stala neteř čínského císaře. Byla
buddhistkou a buddhismus přijal i král a celý Tibet.
Ten se stal rozsáhlou říčí válčící s Indií i s Čínou.
Tibet dobyl a anektoval provincii Aža (Tchu-jüchun) obývanou kmeny Mongolů. Roku 670 vtrhli
Tiběťané do čínského Turkestánu a také ho anektovali. V letech 692 – 694 však byli vyhnáni. V dalších
letech se agresívní Tiběťané spojovali v nájezdech
na Čínu s Araby.
Kolem roku 800 přišel do Tibetu indický guru
Padmasambhava zvaný Guru Rimpočhe. Přemohl
zlé démony (původní kmenová božstva) a položil
základy dharmy, specifické tibetské a původem indické formy buddhismu. Založil i nejstarší klášter.
Tím se Tibet kulturně i politicky oddělil od čínských
forem buddhismu, s nimiž experimentoval dříve.
O omezení tibetské územní expanze se postaral
muslimský chalífa Hárún ar-Rašíd, který se k tomu
spojil s Číňany. Po roce 780 byla hranice s Čínou
vymezena mírovou smlouvou. O 20 let později byla
podepsána hraniční dohoda i s Araby.
V té době vznikl v Tibetu pojem dharmových králů,
tedy politických a současně duchovních monarchů.
Následovaly vzpoury nespokojených šlechtických
elit, které nesouhlasily s tím, že by měly vydržovat
kláštery. Současný král byl zavražděn a buddhismus
potírán. Nový král Langdarma byl r. 842 zavražděn
buddhistickým mnichem. Ve vnitřních válkách byl
Tibet destabilizován a moc decentralizována. Byla
ztracena dobytá území a oslabení trvalo až do 13.
století. Budhismus se ale postupně obrozoval.
Čingischánově intervenci se Tiber vyhnul tím, že se
zavázal odvádět poplatek za ochranu. Po smrti Čingischána přestal Tibet poplatek odvádět a Čingischánův vnuk Godan zemi vojensky obsadil. Sám
ale tíhnul k buddhismu a k Tibeťanům měl respekt.
Kublajchán ustanovil světským i duchovním vládcem Tiberu představitele duchovní školy Sakjapa a
ta získala výsadní postavení. Vliv ostatních škol byl
potlačen. Tento duchovní vládce Phagpa byl záhy
otráven vlastními mnichy. Mongolové poskytovali
Tibetu vojenskou ochranu, ale protože současně
vládli v Číně jako dynastie Jüan, dostával se Tibet
prostřednictvím Mongolů do vazalství vůči Pekingu.
Po roce 1300 se Tibet postupně vymanil z mongolské nadvlády a tím skončila nadvláda školy Sakjapa.
Tradice duchovních vládců dynastie Phagmodu ale
přetrvala až do roku 1436, kdy nastoupila dynastie
Rinpug ze západního Tibetu. Ta skončila převratem
v roce 1565 a převrat nastolil dynastii Cang.
Tibet v letech 780 – 790.
V této době byl hlavní lama kláštera Däpung
Sönam Gjamccho pozván k mongolskému dvoru a
Altajchán mu udělil titul dalajláma. V té době byl
první dalajláma již považován za převtělence svých
dvou předchůdců. Povšimněme si, že titul dalajláma vznikl jako politický záměr mongolského
chána. V Tibetu proto existovala vůči dalajlámům
vyhraněná a silná opozice.
V letech 1617 – 1682 se pátý dalajláma Ngawang
Lozang Gjamccho stal prvním světským vládcem
Tibetu, ovšem stále ve spojení s mongolskými chány, kteří mu postavení vojensky zajišťovali. Některé
opozioční duchovní školy byly pronásledovány.
Tento dalajláma navázal politické styky s čínskou
mandžuskou dynastií Čching a byl v Pekingu uvítán
s velkými poctami. Jeho smrt v roce 1682 byla před
obyvateli 15 let utajována.
Šestý dalajláma byl prostopášník, opilec a dalo by
se říci děvkař. Posléze musel rezignovat a po cestě
do vyhnanství jakousi náhodou zemřel. Doba mongolských králů - dalajlámů skončila roku 1717, kdy
Lhasu dobyli mongolští Džúngarové. Ti však byli
v nepřátelství s Čínou a v roce 1720 byli po dvou
válečných taženích z Tibetu vyhnáni. Tehdy se Tibet stal provincií Číny, ovšem s velkou mírou
autonomie.
Číňané ponechávali ve Lhase vojenskou posádku a
v čele ministerské rady stál velitel této posádky. V
letech 1727 vypukla občanská válka mezi pro a protičínsky naladěnými Tibeťany dalajlámova okruhu.
Přispěchalo opět silné čínské vojsko a svrchovanost
obnovilo. Další vzpoura vypukla r. 1750 a byla opět
potlačena vojskem. Dalajláma byl prohlášen císařem Čchien-lungem za duchovního i světského
vládce Tibetu. Opět si povšimněme, že za své postavení vděčil dalajláma tentokrát Číňanům.
V roce 1788 se jen díky čínské ozbrojené pomoci
podařilo odvrátit invazi nepálských Ghurků. Tibet
ale přišel o část území a musel Nepálu odvádět tribut. V další válce roku 1791 byli Ghurkové poraženi
a vyhnáni, opět s významnou pomocí Číny. Třetí
válka s Nepálem následova v roce 1856.
V roce 1876 umožnila čínská vláda vstup do Tibetu
Britům. Tibeťané se postavili proti. Podezřívali Brity z toho, že podporují nepálské Ghurky. Britský
zájem na ovládnutí Tibetu se ale zvyšoval ze strachu, aby je nepředešli Rusové. Do Tibetu se vypravila vojenská britská expedice pod velením plukovníka Francise Younghusbanda, která si vynucovala
jednání. V srpnu 1904 dorazila expedice po menších
bojích do Lhasy a třináctý dalajláma uprchl do
Mongolska. Byly vynuceny smlouvy, podle nichž
Tibet nadále podléhal britské kontrole. Britům šlo
ale spíše o obchod, než o samosprávu a politiku.
To znepokojilo čínskou vládu, která se snažila obnovit svůj vliv v Tibetu prostřednictvím zdejších
úředníků. Ti připravili půdu a 10. 2. 1910 přitáhla
do Lhasy čínská armáda. Dalajláma opět prchal,
tentokrát do Indie.
Čína se ale vzápětí zhroutila ve vnitřní krizi a
v lednu 1912 byla vyhlášena republika. Čínští vojáci
opustili Tibet a s nimi i čínští úředníci.
Roku 1913 vydal dalajláma Thubtän Gjamccho
výnos o vyhlášení tibetské nezávislosti. S Mongolskem byla uzavřena přátelská smlouva jako první
akt tibetské svrchovanosti.
Roku 1914 se konala jednání, která měla vymezit
hranice britské Indie, Tibetu a Číny. Čína však dohodu nepodepsala a tibetskou nezávislost neuznala.
V roce 1930 prohlásil Kuomintang Tibet i Mongolsko za organické součásti Čínské republiky. Do Lhasy se vrátila čínská vojenská mise vedená generálem Chuang Mu-sungem.
V roce 1935 se narodil čtrnáctý a zatím poslední
dalajláma Tändzin Gjamccho.
Spor o to, zda se Tibet skutečně stal v roce 1913
nezávislým státem, nebo zda byl vždy součástí Číny
nemají jednoduché ani jednoznačné řešení.
Každopádně měl Tibet až do roku 1949 značnou
autonomii a svrchovanost. Číňané řešili svoji vlastní
budoucnost a neměli na Tibet čas ani prostředky.
Krátce po svém vítězství doma se ale k vládě
v Tibetu opět přihlásili čínští komunisté a další události jsou celkem známé.
Tibetská vláda v čele s regentem Tagdag - rinpočhem vyhlásila k 4. listopadu 1949 znovu formální
nezávislost Tibetu a vyslala k hlavním světovým
mocnostem mírové mise, které měly tyto země
přimět, aby nezávislost Tibetu uznaly. Tím byl vyprovokován bezprostřední vpád Čínské lidové armády v říjnu 1950.
Těsně před intervencí se v Tibetu odehrál velmi
krvavý domácí konflikt znepřátelených buddhistických škol, o kterém zastánci tibetské nezávislosti
příliš nemluví, aby nebyla narušena propagandistická aura bílých tibetských holubic a černých čínských vran. Faktem je, že již před příchodem čínských komunistů se mniši namísto sjednocení navzájem vraždili a vypalovali si chrámy.
23. května 1951 byla Tibetu Pekingem mimo jiné
přiznána autonomie, avšak jen v rámci ČLR.
Je zvláštní, jak málo (vůbec) se v západním světě
mluví o tom, že současný dalajláma pobýval
v době čínské intervence v Pakingu na přání
Mao Ce-tunga a po celý rok vstřebával marxistické učení, a to s neskrývaným nadšením. Dalajláma byl Maovým ctitelem a horlil pro komunismus. Plánopval v Tibetu založit komunistickou stranu a čínskou intervenci uvítal jako významnou pomoc čínského proletariátu.
Díky tomu Číňané zprvu žádný teror ve Lhase nezaváděli. Dalajláma s pančenlámou se v roce
1954 účastnili Všečínského shromáždění lidových zástupců a oba byli v čínské hierarchii zvoleni do vysokých postů. Dalajláma zůstal formálně
vládcem Tibetu, i když loutkovým.
Teprve v r. 1956 vypukly ozbrojené nepokoje proti
čínské nadvládě. Dalajláma se vypravil do Indie, kde
si domlouval azyl. Tibetské národní povstání vypuklo 10. 3. 1959, tedy 8 let po okupaci. Bylo krvavě
potlačeno a zemřelo asi 87 000 Tibeťan. Zde se čínští komunisté dopouštěli opravdových zločinů. Za
zdroj odporu byly považovány buddhistické školy a
teror byl zaměřen proti mnichům. Dalajláma a část
vlády uprchli do Indie 17. 3. 1959, ještě před vypuknutím povstání. Následovalo je na 80 000
uprchlíků. V Mansúrii byla vyhlášena Ústřední tibetská správa. Jako protitah přistoupili komunisté
k co možno nejdůkladnější bolševizaci Tibetu.
1. 9. 1965 zřídila lidová Čína Tibetskou autonomní
oblast na zhruba polovině území historického Tibetu. V roce 1966 ale začala v Číně kulturní revoluce.
Až do roku 1976 byly v Tibetu ničeny kláštery a
historické památky, páleny knihy. Poté byl nastolen
liberálnější kurs.
Roku 1987 pronesl dalajláma va Washingtonu projev v němž se nedožadoval vyhlášení nezávislosti
Tibetu, ale dodržování lidských práv prto Tibeťany.
V Tibetu následovalo další povstání a další represe.
V roce 1988 se dalajláma v Štrasburku zřekl
snahy o nezávislot Tibetu a usiluje jen o jednání o
statusu Tibetu v rámci ČLR.
To, co dnes Tibetu skutečně hrozí, není čínský komunismus, ale čínský nacionalismus ve formě počínšťování a dosídlování čínským etnikem.
Toto vše a ještě mnohé jiné bychom měli vědět,
než půjdeme vyvěšovat tibetské vlajky.
Zdroj:
https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_Tibetu
Duben 2016

Fotogalerie Zdeňka Žalského
Radecký
1766 – 2016,
občanské sdružení
Cílem je obnova pomníku Jana
Václava Josefa, hraběte Radeckého z Radče na Malostranském
náměstí v Praze u příležitosti 250.
výročí jeho narození.
Naším webmasterem je Matěj Čadil,
adresa pro emaily je
[email protected].
Za Radu o. s. Radecký 1766 – 2016
Jan Bárta, Jarmila Štogrová
www.radecky.org
Členská schůze Spolku Radecký
Praha se konala dne 23. 2. 2016.
Spolek Radecký měl k tomuto dni
71 členů.
Byl projednáván stav příprav oslav
250. jubilea maršála Radeckého a
schválena zpráva předsedy o činnosti v roce 2015. Dále plán činnosti pro
nadcházející období (únor 2016 –
únor 2017), zprávu o hospodaření a
rozpočet Spolku na rok 2016.
Členská schůze doporučuje všem
členům a podporovatelům účast na
Audienci u císaře Karla 23. dubna
2016 (sobota) od 10,00 na zámku v
Brandýse nad Labem.
8. 3. 2016 se Jan E. Bárta zůčastnil
za Spolek Radecký v Sedlčanech jednání o instalaci pamětní desky maršálu Radeckému za přítomnosti starosty města ing. Buriana a ředitele
Muzea Mgr. Hrocha.
Předmětem jednání byla především
samotná pamětní deska, jejíž umístění je plánováno na budově muzea
v Sedlčanech. Autorství přislíbil prof.
Petr Siegl, návrh umístění na budově, rozměrů a textů navrhl Jan Bárta.
Návrhy byly doporučeny ke schválení. Pan starosta sdělil, že rada města
schválila částku Kč 100 000,- Kč na
výrobu desky. Rovněž přislíbil finanční pomoc k výrobě pamětní
medaile ve výši Kč 10 000,- Kč.
Jan Bárta
29
SPOLEK RADECKÝ PRAHA
Koncepce oslav 250. jubilea Jana Václava Radeckého z Radče
v r. 2016
Bude vydána pamětní (jubilejní) publikace (sborník) - Od vojevůdce k pomníku.
(redakce doc. Zdeněk Hojda, Jarmila Štogrová).
Náklad 500 – 600 výtisků (z toho 100 ks pro město Sedlčany)
Předběžný rozpočet publikace Kč 125 000,- Kč
Předběžná cena při prodeji Kč 200 – 250,- Kč/ks
17. 6. 2016 v 17,00 vernisáž výstavy o Maršálu Radeckém, Muzeum
Sedlčany.
3. 11. 2016, čtvrtek. Vědecký (veřejně přístupný) seminář o maršálu Radeckém, pořádá Státní oblastní archiv Praha v kulturním domě
v Sedlčanech. Účast Spolku Radecký Praha – Jan Bárta - O osudech
pomníku 1858 – 2016, v předsálí spolkové výstavní panely.
Veřejné akce Spolku Radecký Praha – listopad 2016 (program i
časy mohou být v detailech zpřesněny)
5. 11. 2016 sobota Sedlčany, pod záštitou ing. Jiřího Buriana, senátora a starosty Sedlčan
10,00 shromáždění u kostela, nástup vojenských jednotek, příslušníkům udělení pamětních medailí
10,30 mše svatá, žehnání praporu Spolku Radecký
11,15 pochod na náměstí a k Městskému muzeu. Odhalení pamětní desky FM Radeckému.
12,00 přesun na náměstí k Mariánskému sloupu, dekorování civilních účastníků oslav, kteří se zasloužili o zdar oslavy v Sedlčanech pamětní medailí, slavnostní salva a ukončení slavnosti.
13. 11. 2016 neděle Praha, pod záštitou min istra kultury Daniela
Hermana (výroční den odhalení pomníku Radeckého na Malostranském náměstí v roce 1858)
14,00- 14,30 zahájení pochodu historických vojenských jednotek
na Staroměstském nám. V úvodu nástup jednotek. Doprovází dechová hudba Pralinka
15,00 shromáždění na Malostranském nám. poblíž původního
umístění pomníku FM Radeckého
15.30 odjezd historickou tramvají (resp. linkou č. 12) na výstaviště
do Lapidária
16,15 nástup historických jednotek před Lapidáriem, dekorování
vojenských účastníků a civilních osob, které se zasloužily o zdar
pražské oslavy. Slavnostní salva.
17,30 tradiční přátelské setkání u pomníku Radeckého
Do 19,00 ukončení
Spolek Radecký Praha
Ing. arch. Jan Bárta, předseda
Duben 2016
Vážení,
dovolte mi, abych Vás i Vaši vojenskou jednotku
pozvala na oslavy 150. výročí bitvy u Trutnova v
roce 1866.
Prusko-rakouská válka měla velký dopad na celý
náš region, a proto i u nás v Trutnově si budeme
tyto události připomínat. Trutnov je oproti ostatním bojištím unikátní tím, že rakouská armáda zde
zaznamenala své jediné vítězství během celého válečného konfliktu.
Budeme velmi rádi, když se rozhodnete s námi
tuto významnou událost společně oslavit v sobotu
dne 25. června 2016.
Program oslav bude koncipován ze dvou částí:
A/ Dopoledni scénický obraz „Trutnovská zrada“ –
tedy obsazení města pruskou armádou, první konflikt s Mondelovou brigádou a zatčení trutnovských
občanů.
B/ Odpolední ukázka bojů o obec Starý Rokytník –
konkrétně klíčový bod trutnovské bitvy, kde Grivičičova brigáda zastavila pruský postup a kombinovaný oddíl prince Rohana vytlačil nepřátelská
vojska z obce.
Pro více informací prosím kontaktujte p. Jana Nešněru.
Předem děkuji za Vaši účast.
Ing. Hana Horynová místostarostka města Trutnova.
30
Dámy a pánové, přátelé z historických jednotek,
zasílám Vám zvací dopis naší paní místostarostky
na akci chystanou u nás v Trutnově.
Chtěl bych vás požádat o potvrzení účasti Vaši
skupiny – tak abych si mohl utvořit přehled o tom,
která KVH, SPVH a historické jednotky následně
oslovovat s registrací a scénářem.
Scénář si žádá Vaši přítomnost od 10,00 (porada
velitelů v 9,00) do cca 16,00 – tak, abyste mohli
město v klidu opustit a přesunout se na večerní
program do Jičína. Parkování účastníků bude řízeno centrálně – stejně tak jako kyvadlová doprava
na bojiště a zpět.
Obě ukázky se budou odehrávat na autentickém
místě a dle dochovaného „scénáře“ – pro dopolední
program organizátoři používají popis událostí, jak
jej sepsal trutnovský starosta Hieronymus Roth.
Odpolední ukázka proběhne v prostoru, kde se
pohyboval kombinovaný oddíl prince Rohana.
Ukázka bude organizována podle zápisu Grivičičova a též podle pamětí pruského regimentu č. 45.
(Zde si dovolím vsuvku – je to jedinečná možnost
tato místa navštívit – „zanedlouho“ bude krajinu
právě v těchto místech protínat dálnice.)
Pro každého jednotlivce máme k dispozici služné
ve výši 400 Kč, dále bude zajištěna strava a pitný
režim. Příspěvky na dopravu jízdy, dělostřelectva a
hudby budeme řešit dle Vašich individuálních požadavků.
Vzhledem k náročnosti koordinace jednotlivých
vzpomínkových akcí v rámci jubilejního roku jsme
v případě zájmu připraveni vyslat autobus, který
pojede ráno z Jičína a po skončení ukázek v Trutnově zase zpět.
Chtěl bych Vás též požádat, abyste dopis šířili dál i
mezi své přátele a známé – máme zájem o každého
muže ve zbrani, byť by nebyl součástí žádného
klubu.
Předem vám děkuji za vaše reakce a podněty
Za organizačná tým a spolupořádající VHMS
Trutnov.
Jan Nešněra
Vážení a milí přátelé maršála Radeckého, jak určitě už víte, poslední díl Kanceláře Blaník, asi nejsledovanějšího seriálu (tentokrát ale pozor - ke škodě
autorů tentokrát přehnaně vulgárního) se jmenuje
Náměstíčko. Pan Antonín Blaník v něm originálním
způsobem, sobě vlastním, připomněl pomník maršála Radeckého. Panu Blaníkovi děkujeme, o pomníku se tak dozvěděly desetitisíce dalších zájemců. Doporučujeme ke shlédnutí!
https://www.stream.cz/porady/blanik
Jan E. Bárta
Maršál Radecký si sochu zaslouží
Z přehnané korektnosti je mně hrozně zle. A ještě
horší to je, když se používá účelově. Přesně to se
nyní děje v diskusi o návratu pomníku maršála
Josefa Václava Radeckého z Radče na pražské Malostranské náměstí. Tento vynikající vojevůdce
českého původu si svůj návrat na toto místo rozhodně zaslouží.
Už jen z toho důvodu, že má lví podíl na porážce
Napoleona v roce 1813 v bitvě u Lipska, kde byl
náčelníkem štábu vrchního velitele spojeneckých
vojsk Karla I. Schwarzenberga. Vypracoval totiž
bitevní plány, které vedly k porážce francouzského
císaře.
V roce 1848 vpadla do tehdy rakouské Lombardie
sardinská armáda, což byla z hlediska mezinárodního práva agrese, a spojila se s místními povstalci.
Maršál Radecký byl tehdy vrchním velitelem rakouského vojska v severní Itálii a početně silnějšího
nepřítele nakonec porazil.
Jeho vítězný boj s Italy bych mu tedy nevyčítal.
Navíc stavíme sochy Janu Žižkovi, který kromě toho,
že byl geniálním vojevůdcem, neváhal brutálně masakrovat své nepřátele. Tak například po dobytí
Prachatic v listopadu 1420 pobil či upálil přes dvě
stě mužů a ženy s dětmi vyhnal v chladném šumavském počasí z města, což se téměř rovnalo rozsudku smrti.
Rusové oslavují a ctí maršála Alexandra Suvorova
a ani je nenapadne mu vyčítat, že dost brutálně potlačil polské povstání proti ruské okupaci v roce
1794. Proti němu se Radecký choval v Itálii velmi
slušně. Takže přestaňme proti této významné české
osobnosti používat unfair argumenty.
Jan Ziegler, České Budějovice
Kalendář akcí 35. ppl. Plzeň a jiných KVH - 2016
leden
1. – 3. leden
16. ledna
22. ledna
23. ledna
1886
fww
ohňostroj
Setkání U Hymrů
Ples
Ples FJI
Česká Skalice
Mladá Boleslav
Police nad Metují
Hradec Králové
zahájení oslav
prasovražda
pátek
sobota
únor
6. února
26. – 28. února
Ples Josefov
Porada Držkov
březen
18. – 20. března
1866
Stammhein, D
26. března
1866
Zahájení sezóny
+ technická
příprava na
manévry
zahájení
výstavy, bitva
Chlum
duben
1. – 3. dubna
Otevírání Josefova,
Hořice bitva v sobotu
večer, program i v neděli
8. – 10. dubna
9. dubna
15. – 17. dubna
23. dubna
15. – 17. dubna
22. – 24. dubna
29. dubna – 1. května
sedmiletka
fww
fww
fww?
1866
sedmiletka
1866
29. dubna – 1. května
fww
25 let dragounů v Linzi
5. c&k manévry
Audience
Hostovice, SK
Svidník, PL
Linz
Plumlov
Brandýs
Dlouhý Most
Liberec
Kuří Vody a
Mnichovo Hradiště
květen
6. – 8. května
20. – 22. května
20. – 22. května
27. – 29. května
28. května
červen
3. – 5. června
10. – 12. června
10. – 12. června
?11. června
1866
1866
Střelecký den
Velké Manévry IR 18
fww
17. – 19. června
24. – 26. června
7
1866
bitva
28. června úterý
1866
Česká Skalice a začátek
pochodu
červenec
1. – 3. července
1866
1.7. jezdecká srážka u
Střezetic
2.7 Máslojedy, boj u Svíbu, večer HK Velké náměstí
3.7. Chlum hlavní bitva
(neděle)
Procházka po bojišti
Příměří 1866
Tovačov
Mikulov
Pražský mír
bitva
Prachov
Mladějov
Praha
Čibuz
1866
1866
1866
fww
Kunětická Hora
Miloš Skrbek
Karpaty
Westernové závody
Lešany
Snina
Starý Plzenec
SSK Plzenec
pieta
Vzpomínková akce
Náchod, Vysokov
Custoza, I
Svíb
Černošín
Josefov
Trutnov, Jičín,
Prachov
15. – 17. července
22. – 24. července
srpen
12. – 14. srpna
12. – 14. srpna
19. – 21. srpna
26. – 28. srpna
září
9. – 11. září
1866
1866
23. – 25. září
říjen
30. září. – 2. října
1. a 8. října
1866
Dvůr Králové,
Trutnov
Tovačov
1866
sedmiletka,
fww
fww
Lamač
Terezín a
Třemošná
Starý Plzenec
15. října
listopad
4. – 6. listopadu
prosinec
2. – 4. prosince
1866
fww
1866
1866
1866
1866
Podzimní manévry 35. IR,
1. companie
Dušičky
Chlum
35.IR,
1.companie
Jičín: noční
bitva
Gardekorps
u Trutnova
Možná parní
vlak
Jen pro zvané,
malá kapacita
Porada i
Dušičky
Duben 2016
33
V. zemské manévry
c&k branné moci Zemí
Koruny české
akce se koná dne 16. dubna 2016
v areálu zámku Plumlov
Markgrafschaft Mähren
Začátek manévrů je v 9.00 (úvodní nástup již vystrojeni a vyzbrojeni) po jednotkách.
Konec manévrů týž den kolem 18. hodiny.
Velitel manévrů: Oberst Vladimír Holík.
Vojenský velitel: Major Radek „Bagr“ Zíka.
Manévry pořádá:
Infanterie Regiment No. 8, Brno, k&k Expeditionskorps & Asociace tradičních rakousko-uherských
jednotek Zemí Koruny české.
Manévry jsou otevřené, mohou se jich tedy zúčastnit (a jsou vítány) všechny jednotky všech druhů pěchoty i jednotlivci, zabývající se obdobím Světové války, bez ohledu na to, zda jsou či nejsou příslušníky některé z výše zmíněných organizací.
Hlavní cíl manévrů:
Maximální důraz bude jako loni kladen na secvičení ve větších celcích, sladění činnosti vojáků,
poddůstojníků a důstojníků, komunikace mezi jednotkami v boji, zjednodušeně řečeno: ‚ať každý dle
své hodnosti dělá svou práci‘.
Předběžný program manévrů:
pátek:
příjezd od 16.00
Zámek by se měl tou dobou snad
zavírat, klíče budu nadále mít já –
volat 728 079 335 – viz odstavec
‚parkování‘.
Ubytování, prezence, večerní posezení u piva
sobota:
do 9.00
příjezd opozdilců
odjezd aut zaparkovaných na nádvoří ven ze zámku
9.00
nástup po jednotkách na pódiu
(pravá zadní část nádvoří)
krátké zopakování pořadovky po
jednotlivých regimentech
do 11.30
postupné sestavování vyšších celků až po jednu
jednotku
11.30
Odborné školení veškerého mužstva na téma:
„Jest možno usednouti holou prdelí na neopancéřovaného ježka?“
12.00 – 14.00
oběd a polední siesta
14.00
sestavení „maršbaťáku“ (včetně průzkumu, zadních
hlídek atp.) a bojový pohyb jednotky v neznámém
prostředí
15.00
Branný závod hlídek „O rudé trencle sódruha
Hosáka“
úklid po taktickém cvičení
cca 17.00 vyhlášení výsledků a ukončení manévrů
na podiu (tam kde se začínalo)
Po skončení manévrů posezení u piva, dokud nás
nevymetou.
neděle:
úklid, odjezd.
Duben 2016
34
7
Petr Nohel
Nástupnické právo v českém království
Vážení kolegové,
právě jsem dočetl velmi výživnou knihu od ekonomky Ilony Švihlíkové - "Jak jsme se stali kolonií" z roku
2015.
Silné čtení a mnoho informací, které v mediích
nejsou uváděny. Popisuje vývoj světové, ecropské a
naší ekonomiky od cca 70. let po současnost. Zdůrazňuje faktory, které vedly k faktickému postavení naší
země jako kolonie a proč jsme nyní v některých ukazatelích jako poslední v EU!!
Ke konci knihy uvádí přesně kroky a procesy, které
je potřeba nastavit, abysme se začali zvedat. Doporučuji knihu si pročíst.
Srdečně s přátelským pozdravem
Vítek ORAM
*
Generál věrný svému císaři
Nákladem Koruny České byla vydána knížka
Nástupnické právo v Českém království, jejímž
autorem je předseda KČ Petr Nohel.
Smyslem této publikace je přiblížit problematiku
nástupnického práva všem zájemcům o restauraci
monarchie v českých zemích. Publikace představuje
zásadní dokumenty, které měly vliv na české
nástupnictví – Břetislavův seniorát, Zlatou bulu
sicilskou, Bulu Karlovu či Pragmatickou sankci a na
šesti stručných rodokmenech prezentuje jejich dopad v praktických nástupnických otázkách.
Publikace je jakožto shrnující přehled nástupnické
otázky v Českém království vhodná jako dárek pro
zájemce stejně jako pro odpůrce monarchie, neboť
dává nahlédnout do „našeho“ světa a způsobu uvažování o zdroji panovnického majestátu.
Publikaci můžete objednávat na adrese
[email protected]
Její cena bez poštovného a balného činí 50 Kč, přičemž celá tato částka jde na účet Koruna České.
U příležitosti odhalení pamětní desky generála
Rudolfa Králíčka (19. 1. 1862 – 4. 1. 1946), rodáka z
Huštěnovic, byla vydána brožura Generál věrný
svému císaři. Autor (o Králíčkovi psal již ve své knize Bojovali za císaře pána) se v ní takřka po sto letech snaží rehabilitovat jméno Rudolfa Králíčka a
přichází s nově vypátranými a nikdy nepublikovanými informacemi o jeho životě a také unikátními
historickými fotografiemi. První vydání bylo rozebráno, druhé vydání si můžete zakoupit na adrese:
Radovan Jančář
Sokolovská 299
686 01 Uh. Hradiště
[email protected]
Brožovaná, 32 stran, černobílé fotografie
50 Kč + poštovné
Foto: Hans Štembera Popisek: Výtvarník Adolf Born
Evropa bude převálcovaná, Německo islámské. Merkelová jen plní pokyny. EU je to
samé, jako když nás okupovali Němci
Uznávaný kreslíř Adolf Born si i ve svých pětaosmdesáti letech najde vedle své práce čas na to, aby sledoval
politické dění u nás i ve světě. Nepochybuje o tom, že německá kancléřka Angela Merkelová dostává v souvislosti s migrační vlnou pokyny, které jen plní. Nevyhnutelným důsledkem bude převálcovaná Evropa, která naprosto přestane existovat. Tvrdí také, že bychom u nás měli být vstřícní v tom slova smyslu, že by žádný migrant neměl překročit naše hranice.
Vstáváte každý den v šest hodin a od půl osmé začínáte pracovat. Najdete si vedle své tvorby čas i na
sledování politiky a dalšího dění u nás i ve světě a odkud informace čerpáte?
Buď z rozhlasu, z internetu nebo z televize. Je pravda, že veškerý rozhlas je velmi opatrný a distingovaný, takže ty obyčejné věci se člověk dozví, protože o těch se mluví sedm, osm minut, zatímco o těch vážných se nemluví
vůbec. Je to moc dobře vedené, takhle se člověk alespoň moc nerozčiluje. Zpravodajství v České televizi sleduju
každý den, ale někdy je takové, že člověk chvilkami zavírá oči, aby se na některé věci nemusel dívat.
Je pro vás Česká televize důvěryhodný zdroj? Její kritici jí vyčítají, že diváky manipuluje a vnucuje
jim tzv. pravdoláskařský pohled na svět?
To je pravda, ale víte, moje generace je trénovaná. Jako děti jsme zažili První republiku, pak okupaci německou, okupaci komunistickou a potom chvilku závanů svobody. No a teď je to zase podobné těm předchozím obdobím.
Tím chcete říct, že u nás nic moc svobodu nebo demokracii nemáme?
Ale já mám pocit, že po tom lidé ani netouží. Když se díváme na průzkumy volebních preferencí, tak to vypadá,
že jsou vlastně všichni s tou stávající situací spokojeni. A stejný dojem plyne i z vysílání televize nebo z rozhlasu.
Jinak to vypadá mezi normálními lidmi. Ti reagují stejně, jako jsme byli zvyklí my. Protože třeba když náš prezident mluví o kalašnikovu, tak někteří lidé – zejména politici – jsou z toho rozhořčení, ale tenhle druh humoru
celá moje generace za války i za komunistů mezi sebou používala. Čím byl ten humor razantnější, tím víc se
nám líbil. Ta současná generace už to nezná, ale Zeman používá ty samé kalibry, jaké jsme my používali celý
život.
Máte v té rádoby kauze tedy víc pochopení pro prezidenta Zemana než pro premiéra Sobotku, který
prohlásil, že ten výrok vyděsil jeho blízké a že jsme jedinou zemí, kde hlava státu vyzývá k zabití
předsedy vlády?
To ale prezident přece vůbec neříkal, že ho má někdo zabít. To nemůže nikoho oslovit v tom negativním slova
smyslu, to je ten razantní humor, o němž jsem mluvil. Ať už v kresbách nebo v hovoru.
Když už jsem nakousl tu tzv. pravdu a lásku, jejíž vyznavači bývají také označováni za pražskou kavárnu a jsou nesmiřitelnými kritiky prezidenta Miloše Zemana, tak co říkáte tomu střetu, který se
vynořuje při každé možné příležitosti a bývá charakterizován i jako duel intelektuálních elit s určitým plebejstvím?
Asi to tak má být vždycky, aby byla nějaká zábava. Já ty pravdoláskovce, upřímně řečeno, obdivuji, protože si
zachovali své mocenské jádro od Havla až po Zemana, po celou dobu si udrželi vliv, což je pozoruhodné. To dokázali jen nejlepší američtí gangsteři, nikdo jiný.
Nynější prezident vzbuzuje velké emoce, jedni ho nekriticky obdivují, druzí pro něj nenajdou slůvka dobrého. Jak ho vnímáte vy?
Já ho samozřejmě hodnotím velmi pozitivně, a to podle jeho výroků, ty se mi absolutně líbí. To je ta korespondence s naším způsobem humoru, který vznikl od konce války, ještě než se usídlili komunisti. To byl druh humoru, který používal každý z tehdejších studentů, takže prezident používá náš humor, mluví za nás.
Není ale někdy až přehnaně lidový, neslušela by prezidentskému úřadu ve vyjadřování spíše noblesa, kterou přičítali stoupenci Karla Schwarzenberga svému kandidátovi?
Nezapomeňte, že my jsme Češi. Ta lidovost je vyžadována publikem. Protože my Češi jsme poněkud primitivnější národ z východu. S obdivem jsem se díval na první dva naše prezidenty, kteří dokázali to, co nedokázal
kouzelník Houdini ve svých nejdokonalejších kouzlech, že jsme se během několika dnů ocitli ze západu na východě, kde zůstaneme ještě nejméně sto, nebo dvě stě let.
Myslíte si, že bylo šťastné rozhodnutí volit prezidenta přímo, protože pak se rozdělení společnosti
na tábory dvou kandidátů z druhého kola přenese na celé volební období a společnost je zbytečně
polarizovaná a až nenávistná jedna její část vůči druhé?
Tohle žádného normálního člověka nemůže zajímat, protože veškeré reakce na Zemana jsou vlastně extraktem demence. Prostě je to úděl, který nám připravili první dva naši prezidenti, kteří proti své vůli zničením pohraničí a vystěhováním pracovitých Němců, dodáním extrémních živlů zničili tenhle národ. Ale ne nadlouho.
Jak říkám, sto, dvě stě let, co to je v historii.
V posledních sto letech prošlo státní uspořádání na našem území mnoha dějinnými zvraty. Vy jste
znám tím, že je vám nejbližší to nejranější, tedy monarchie. Co na ní tak obdivujete?
Samozřejmě to, že jsme byli středem Evropy. A vždy v té souvislosti připomínám Jana Nerudu. Přečetl jsem si
jeho zápisky z cest, exotických na tehdejší dobu, protože byl v Egyptě a v Turecku, a tam jsem se dozvěděl, že se
dostal do potíží, takže se ocitl na policejní stanici. A on jako nejznámější vlastenec, národovec, hned vytáhl rakousko-uherský pas a říkal: „Nezapomeňte, že jsem občanem největší monarchie v Evropě, na kterou si nikdo
nesmí nic dovolit, ani vy.“ A oni to uznali a pustili ho. Takže tady vidíte, jakou váhu měla rakousko-uherská monarchie, naše vlast.
Takže pro vás není 28. říjen roku 1918, kdy na troskách rakousko-uherské monarchie vzniklo samostatné Československo, významným dnem?
Naopak, to je urážka. Vždyť kdo se chce ze slušivých, hezkých šatů převléci do roztrhaných. Takhle já to beru.
Byl to pád, strašlivý pád. Ale teď to je to samé. Třeba Sýrie i další státy byly plus mínus prosperující státy s přísnými vládci. Díky zásahu demokratických sil se zničily jakés takés demokracie v těchhle zemích. Protože tehdy
se tam měli jakž takž dobře a teď se zabíjejí. Takže ty zázraky, jak jsem říkal, že se podařily prvním dvěma našim prezidentům, se podařily zase černochovi Obamovi, který zničil všechny arabské státy.
Vám jako rodákovi z Českých Velenic, který měl v dětství polovinu příbuzných v Rakousku a polovinu v Československu, by měla být blízká myšlenka evropanství. Co tedy říkáte tomu vývoji, kdy
Evropská unie směřuje k rozplynutí samostatných států a vytvoření jakýchsi Spojených států evropských?
Evropská unie samozřejmě není blízká nikomu, co bychom si nalhávali, protože ono je to v podstatě to samé,
jako když jsme byli okupováni Němci. Docházelo k tomu samému, že přišly zdánlivě zdravé příkazy, ale byly to
příkazy nadřízených. A nadřazených. To samé je Evropská unie. Jsou příkazy o tom, jak mohou být zahnuté banány a podobně. Vždyť je to bezvadné, že Evropská unie žije z úplné stupidity. Třeba Christian Morgenstern,
jeden ze slavných německých humoristů, nebo náš Jaroslav Hašek by se váleli smíchy nad Evropskou unií, že
došlo přesně na jejich prognózy.
S ironií říkáte, že to je bezvadné žít z úplné stupidity, ale není to spíš alarmující, kolik lidí se zabývá
tolika zbytečnostmi a hloupostmi a přiživuje se na projektu Evropské unie?
Ale to bylo za každého režimu. Proč by tenhle režim měl být odlišný od nacistické okupace, komunistické okupace, vždyť to jde takhle pořád dál.
Znamená podle vás Česká republika vůbec něco v rámci Evropské unie?
Kupodivu Evropská unie ví, že Visegrádská čtyřka jsou země, které poznaly z předchozích režimů všechno, co
za nic nestojí, a hned vědí, že tyto země nikdy nebudou brát, že banány musí být rovné, protože to, co z Evropské unie přichází, je sice literárně velmi zajímavé – ty rovné banány mě fascinují, to musí být sekáči, že si vymýšlejí takové voloviny – ale tyhle země jsou pro Evropskou unii nestravitelné. Polsko, Slovensko, Maďarsko a
my jsme pro ni takové zlobivé dítě, s nímž neví otec ani matka, co s ním.
Evropou už více než rok hýbe tzv. migrační krize. Jedni ty statisíce uprchlíků vítají s nadšením, jiní
se jich strachují. S přijímáním uprchlíků je ponejvíce spojovaná německá kancléřka Angela Merkelová, jak se vám zamlouvá její vstřícnost vůči migrantům?
Každý z nás touží zjistit, od koho dostává pokyny. Protože to ví každý z Čechů, že dostává pokyny, které plní.
Ale proč a k čemu to má sloužit, nad tím je velký otazník. Ona je jen poslušným nástrojem, který plní pokyny od
někoho za nějakým cílem. Je ochotná se přizpůsobit, což bylo v nás všech, co jsme zažili ty předchozí režimy.
Proto je také ochotná se přizpůsobit, když je to nutné.
K nám zatím uprchlická vlna nedorazila, přesto je téma migrace u nás velice žhavé. Jaký je váš pohled na věc, měli bychom se otevřít příchodu lidí z jiných kultur, nebo ne?
Já myslím, že bychom měli být vstřícní v tom slova smyslu, že by žádný migrant neměl překročit naše hranice.
Jinak můžeme být vstřícní i tak, že budeme jako pomoc posílat balíčky.
To vám nebude vadit, když vás za tento postoj zastánci přijímání migrantů označí za xenofoba či za
rasistu?
Naopak, já si myslím, že oni jsou rasisti. Ti, kteří se lísají k těm utečencům, jsou rasisti. Podceňují svoji rasu a
zdá se jim ta cizí rasa nadřazená, a proto je vítají a lísají se k nim. Nezapomeňte, že dost lidí v zahraničí, ale i u
nás, má blízko k demenci. To se nedá nic dělat, ale zase je to dobré pro psychiatry, mají práce habaděj.
Myslíte si, že jsou namístě obavy, že ta nynější evropská civilizace bude tou migrační vlnou lidí z
úplně odlišných kultur převálcovaná, nebo to je malování čerta na zeď?
Evropa bude převálcovaná, naprosto přestane existovat. Proč by taky měla existovat? Já jsem byl v Paříži, dokonce i za komunistů, každý rok. Tam jsou oblasti, kam mí francouzští přátelé už dávají avízo, že po zešeření do
určitých oblastí nemám chodit. Je to škoda. Protože když člověk jel do Paříže, řekněme před čtyřiceti lety, tak
žádný takový problém nebyl. Ovšem pro nás samozřejmě už tehdy byly Amsterdam či Paříž kuriózní proto, že se
tam pohybovali zvláštní lidé, na které jsme nebyli zvyklí. Ale nemyslím tím přímo černochy, ale i Asiaty, Araby a
tak dál.
Je konec Evropy, jak o něm mluvíte, nevyhnutelný, nebo ji lze ještě nějak zachránit?
Na jaře se už oficiálně čekají další tři miliony migrantů, ale hovoří se o dalších milionech, které přijdou potom.
Takže když jich přijde během pár let dvacet milionů, tak Evropa musí přestat existovat.
Ale co když je sem Evropa přestane pouštět, vždyť už obracejí kurz i takové země jako Německo a
Švédsko?
První začal stavět ploty Orbán, tím vyřešil tak komplikovanou situaci, jen to hvízdlo. Já myslím, že nejlepší vtip,
který teď koluje mezi lidmi, je ten, že Merkelové volá z hranic vysoký důstojník a říká: „Vážená paní kancléřko,
co máme dělat s těmi třiceti miliony tady?“ A ona odpověděla: „Pustit.“ A on na to: „Dobře, ale oni jdou od nás
pryč. Jsou to většinou Němci.“ Takže to byl vtip. Ale Němci začnou přicházet k nám, protože Německo bude islámské. Třeba už jen proto, že ti nově příchozí mají mnohem více dětí. Když je ta žena pořád v domácnosti, tak
muži dobře uvaří a pak už jen zřejmě vyžaduje, aby dobře dělal další děti.
Berete jako ortodoxní katolík islám jako hrozbu?
My jsme si s islámem dokázali poradit. Protože třeba muslimové, což je velmi zajímavé, byli vždy podřízeni
Turkům. A mí turečtí přátelé vždy brali muslimy – nikoli v náboženském slova smyslu, ale v občanském slova
smyslu – za podřízený element. Já si myslím, že nejdokonalejší prezident od první světové války byl v Evropě
Kemal Atatürk, který jediný dokázal Turecko zevropanizovat. Přiznal volební právo ženám, nikdy se náboženství nesmělo spojit s diplomacií, s pedagogickou a jakoukoli veřejnou činností. Každý mohl být doma věřící, ale
nesměl to nikdy podle zdravých názorů Atatürka mísit se svým povoláním. Takže Turecko se stalo naprosto
evropskou zemí, stejně jako teď se zase stává naprosto islámskou zemí. Vidíte, stačí výměna prezidentů a dojde
k čemukoli. Ta současnost je pro Turecko i pro mé přátelé v něm naprostou tragédií, protože všechno se mění.
Ve městech to trošku zůstává, ale jako celek je s Tureckem konec.
Co říkáte tomu, že Turecko má inkasovat od zemí Evropské unie tři miliardy eur, aby zastavilo migranty, ale vypadá to, že ve skutečnosti pro to nic nedělá?
Místo tří miliard budou chtít třicet miliard. O co jde? A i pak to bude vypadat stejně. Ale to je v pořádku, protože Evropané jsou blízko demenci, tak proč to nekorunovat i tímto platit Turky. Tedy ne Turky, to bych byl všemi
hlasy pro, ale platit Erdogana, jejich prezidenta.
Když mluvíte o Evropě, že je blízko demenci, jak se to projevuje?
Evropa by byla velmi inteligentní, ale takový ten plíživý krok k demenci se kupodivu objevil ještě před příchodem imigrantů, objevil se postupně a zase jsme u Rakouska-Uherska. To nepřicházelo v úvahu, aby mladý člověk zdvořile nepustil starého, aby nepustil starého dědka nebo starou bábu sednout ať už na lavičce v parku
nebo na dráze. Taková ta všeobecná inteligence, nemyslím tím skupiny vysokoškoláků, ale celková inteligence
byla za Rakouska-Uherska, řekněme, o osmdesát, ale pravděpodobně víc procent vyšší než ta současná, to je
jasné. Také církev hrála velkou roli, teď už ji nehraje, i když kostely v Praze jsou plné, ale odliv od ní je pochopitelný. Jak jsem říkal, lidé jdou k demenci plíživým krokem, ale ono se to zrychlí, nesmíme ztrácet naději. Krok k
demenci se určitě zrychlí.
Myslíte si, že se naší zemi v rámci možností povedla přeměna společnosti po roce 1989 ve smyslu
přechodu k demokracii?
Určité vrstvy byly v jednání mezi svými vždy demokratické. V nich se hovořilo otevřeně, vymýšlely se vtipy a to
ostatní bylo mimo. Tak to, bohužel, nebude moci být s těmi imigranty, protože ti už nebudou jen tak mimo, jako
tomu bylo za předchozích režimů.
Vy tedy nevidíte nijak velký rozdíl v období před rokem 1989 a po něm?
Vidím jeden zdařilý rozdíl – to otevření hranic pro všechny, to ano. Ale to je jediné. Kdyby se v politice objevily
osobnosti, tak bych viděl i přínos v tom vybírat si ve volbách. Ale žádné osobnosti nevidím. Není rozdíl v inteligenci nebo schopnosti komunikace mezi prodavačem párků a nějakým ministrem. Ale to je ten pád Evropy. Ne
ale s příchodem imigrantů, ale tím, že náboj, který byl za Rakouska-Uherska, postupně zřídnul. Takže to, že se
otevřely hranice, je vynikající. To, že každý může říkat, co chce, je vynikající, ale devadesát procent lidí je stejně
obezřetných v tom, co říká. Kdybyste zastavil někoho na ulici, tak vám bude odpovídat váhavě a říkat „nevzpomínám si“ nebo „je to možné“. V tomhle duchu by s vámi cizí člověk hovořil, žádná změna není.
Spousta lidí na politiku a na politiky nadává, jaký vztah k nim máte vy?
Naprosto lhostejný. Je pravda, že někteří politici jsou svým způsobem sympatičtější než druzí. Já třeba uznávám bývalého prezidenta Václava Klause, i když byl ve formulacích o poznání obezřetnější a opatrnější než Miloš Zeman. Zeman se mi líbí, že neváhá použít jakékoli přirovnání a je mi blízký v té ironii. My třeba nadáváme
na naše prezidenty, ale podívejte na Ameriku. Která země má tak blbé prezidenty jako oni? Žádná, před tím je
třeba se sklonit. A jinak mi v politice chybí půvabné ženy.
Prý používáte typy některých politiků do svých ilustrací, co je na tom pravdy?
Od jaktěživa, ale takovým rafinovaným způsobem. Mě vycvičili bajkaři, třeba La Fontaine, když se posmíval
určitému politikovi a kreslíř, který pro něj pracoval, použil přesně kostým toho politika, ale do toho kostýmu
posadil prase nebo jiné zvíře. A když přišel cenzor – cenzoři budou v každé době – a říkal: „Vy si děláte legraci z
našeho ministerského předsedy.“ Tehdy to byl samozřejmě nějaký šlechtic. A ten bajkař se na něj podíval hlubokým pohledem a povídal: „Vy v tom vidíte našeho ministerského předsedu?“ Ten cenzor se zalekl, protože za to
mohl následovat pouze žalář, a nechal to být. Takže bajkaři – ti tři nejslavnější La Fontaine, Krylov a Ezop – nás
vycvičili všechny. Takže nechť žijí bajkaři. Bajkaři jsou jediným oslazením jinak chmurně hořké současnosti.
Politiky ve svých kresbách ale používám jen jako typy. Abych kreslil je samotné, tak to si nezaslouží.
Adolf Born je malíř, kreslíř, ilustrátor, animátor, karikaturista a kostýmní výtvarník. Roku 1974 byl na světové výstavě v Montrealu jmenován karikaturistou roku. Je znám svými monarchistickými postoji.
Adolf Born pro PL 2. 2. 2016
Prosinec 2015
Specifické symboly pro platby v KČ
Ke zpřehlednění plateb přicházejících na účet KČ bylo zavedeno rozlišení pomocí specifických symbolů. Prosíme, používejte je, pomůžete tak identifikovat účel vašich plateb a
správné použití prostředků, které KČ posíláte. Děkujeme!
Platby ve prospěch KČ na běžný účet 333311333 / 2010:
účel
specifikace
specifický symbol
chod strany
členský příspěvek
1112016*
chod strany
příspěvky příznivců
2222016*
ML
vydávání ML
333
ML
inzerce v ML
322
ML
příjmy z prodeje ML
300
ML
předplatné ML
311
reklamní předměty
odznaky KČ
444
Transparentní účet – 2700765126 / 2010 je určen výhradně pro dary a příspěvky na volební kampaň.
Jako variabilní symbol užívejte své členské, nebo rodné číslo.
*Poslední čtyřčíslí označuje rok, ke kterému se příspěvek vztahuje.
VÝBĚR ZAJÍMAVÝCH ODKAZŮ
Stránky plukovní historie (se zaměřením na napoleonskou éru):
http://www.primaplana.net/
Stránky císařovny Sisi a její rodiny:
http://erzsebet-kiralyne.blog.cz/rubrika/cisar-franz-josef-i
Internetové muzeum JCKV Františka Josefa: I.:
http://www.franz-josef.cz/
Stránky František Ferdinand d´Este:
http://www.franzferdinand.cz/cz/Frantisek-Ferdinand/II./
Stránky Habsburkové a jejich země:
http://arcidumhabsbursky.blog.cz/rubrika/citaty-a-rozhovory
Stránky ostrostřeleckého sboru Stříbro: http://ostrostrelci.stribro.net/
Stránky K. u K. 35 IR (2. Kompanie):
http://www.petatricatnici.cz/index.php?option=com_frontpage&Itemid=1
Stránky K. u K. 8 LIR:
http://www.kk8lir.com/historie-pluku/a8-lir-v-archivu/
Stránky Svazu c. k. vojenských vysloužilců zemí Koruny české:
http://www.vyslouzilci.cz/
39
DŮLEŽITÉ KONTAKTY
Koruna Česká (monarchistická strana
Čech, Moravy a Slezska)
Adresa:
Senovážné nám. 24, 110 00, Praha
e-mail: [email protected]
internet: www.korunaceska.cz
IČ: 44266740
č. účtu: 333311333 / 2010 (FIO B)
č. volebního účtu: 2700765126 / 2010
Předseda: Mgr. Petr Nohel
[email protected]
Monarchistický zpravodaj KČ
Periocidita: měsíčník
Redakční rada:
Jan Drnek (šéfredaktor)
[email protected]
Mgr. Petr Nohel (redakce)
[email protected]
Monarchistický zpravodaj je stranickým periodikem založeným za
účelem propagace a šíření monarchistických myšlenek a informací
pro členy a příznivce strany. V žádném případě není prostorem pro
spory a polemiku.
O zveřejnění příspěvků rozhoduje
předsednictvo Koruny České.
Dar politické straně si můžete odečíst od základu daně dle ustanovení § 20, odst. 8. zákona č. 586/92 Sb. o
daních z příjmů. Pokud např. přispějete 10 tisíc, zaplatíte na daních jako fyzická osoba o 1 500,- méně, jako
právnická o 2 000,- méně.
Všechny dary použije Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska) na propagaci strany. Provozní výdaje jsou hrazeny z členských příspěvků a z příspěvků příznivců.
Chcete-li podpořit naši stranu darem, vyplňte a vytiskněte si návrh darovací smlouvy na webu Koruny České.
Dar poukažte na bankovní konto Koruny České: 333311333/2010.
Pokud proti obsahu darovací smlouvy nemáte námitek, doplňte do ní identifikaci dárce a darovanou částku,
vytiskněte dvě vyhotovení, podepište a zašlete obratem na adresu: Koruna Česká, Senovážné náměstí 24, 110
00, Praha 1. Obratem Vám zašleme námi potvrzený výtisk zpět.
Petici „Zrušme prezidenty“
podepisujte na adrese:
www.zrusmeprezidenty.cz
Nahlédněte do publikačních počinů Josefa Štogra:
http://revuetrivium.cz/ (srovnávací studie a úvahy na křesťanská témata)
http://www.moznost.wz.cz/cisla.html (filosofie všedního dne, hravost, radost z prožívání světa)
40
Články a příspěvky v této rubrice nemusí být v souladu s oficiální linií KČ.
Pár slov k českému nástupnickému právu
Vážení přátelé,
dovolte, abych Vám touto cestou poděkoval za všechny Vaše ohlasy ke své knize „Nástupnické právo v Českém
království“, která byla prezentována na loňském generálním sněmu a kterou je stále možno objednávat na adrese [email protected]. Přestože mě Vaše reakce opravdu osobně těší a zároveň utvrzují v tom, že kráčíme
správným směrem, dovolte, abych stručně shrnul základní myšlenky a současný stav českého nástupnictví, neboť
se v některých detailech můžeme lišit i mezi sebou navzájem, ale naštěstí se v případech, které jsem zaznamenal,
jedná opravdu jen o marginálie.
Z HISTORIE KORUNY ČESKÉ
Ještě před lety jsme jako monarchisté razili stanovisko, že existuje několik možností obsazení českého trůnu,
a toto stanovisko jsme dokonce i několikrát publikovali. Hovořili jsme tehdy o několika možnostech obsazení
českého trůnu, tedy o právu dynastie Habsbursko-Lotrinské, o možnosti výběru člena zahraničního panovnického domu, o možnosti výběru příslušníka domácí šlechty a na závěr o zcela nové volbě, což byla možnost
pouze teoretická a již v samotném textu jsme se vůči ní negativně vymezovali s poukazem na nutnost dědičnosti královského majestátu.
Pokud se nemýlím, tak to byl již IX. Generální sněm KČ (v roce 2000), který schválil jednoznačný příklon Koruny České k legitimistickému pojetí nástupnictví, tedy k uznání práva dynastie Habsbursko-Lotrinské na
český trůn. Ony výše zmiňované možnosti pak byly vedením KČ prezentovány ne pro neznalost předsednictva
v oblasti nástupnického práva, ale jako určitý dobový ústupek, protože tehdejší vedení se domnívalo, že společnost ještě není zralá pro jednoznačné přijetí legitimního následníka. Nemůžeme se však tehdejšímu vedení
zase tolik divit, neboť situace před patnácti a více lety byla ve společnosti opravdu odlišná a pestré názory na
české nástupnictví v mnoha ohledech odpovídaly doznívající atmosféře 90. let, avšak na druhou stranu byly
zároveň ještě ovlivněny výkladem historie minulého režimu.
Tuto cestu jsme proto nyní již opustili! Pokud máme o obsazení královského trůnu seriózně uvažovat, můžeme sice jako politický subjekt navrhovat různé možnosti, nechceme-li však být odborné i laické veřejnosti
pro smích, máme možnost pouze jednu – jít cestou spravedlnosti a práva a uznat tak legitimní nárok na trůn
současných dědiců a následníků – tedy příslušníků dynastie Habsburg-Lothringen (jakkoliv nám dříve v dějepise říkali něco jiného).
DĚDICTVÍ KORUNY
Česká koruna byla vždy předmětem dědictví, proto i královský majestát je věcí dědičnou a my nemůžeme
svévolně rozhodovat o tom, kdo panovníkem bude a kdo ne. Princip monarchie se zásadně odlišuje od republikánského právě absencí volby. Jsme-li monarchisté a uznáváme-li dědičnost trůnu a přejeme-li si jeho dědičnost i do budoucna, nic nás neopravňuje k nějaké „nové“ volbě „nového“ rodu. Ignorací stávajících následníků bychom jen prodlužovali republikánskou křivdu vyhnání královské rodiny v roce 1918. Vlastně bychom
byli ještě horší než republikáni, protože bychom nejen trůn naší oprávněné dynastii odebrali, ale dokonce
bychom jej zcizili a přiznali jinému, který na něj nárok nemá. Je tedy pro nás lépe žít v republice, než s falešným králem. Toto budiž trvalým vzkazem pro všechny, kteří by rádi hledali novodobého Přemysla Oráče, protože taková snaha je dopředu odsouzena k neúspěchu i z mnoha dalších důvodů.
POČÁTKY DĚDICTVÍ
O právním zakotvení dědictví koruny hovoříme prvně v souvislosti s vládou 15. českého knížete Bořivoje I.
(vládl 1035-1055), který uplatnil princip tzv. seniorátu, tj. vlády vždy věkem nejstaršího člena rodu. Přestože
praxe ukázala, že seniorát není zrovna vhodným nástrojem práva v otázce nástupnictví, a byl proto opuštěn a
nahrazen princem efektivnějším, jedná se skutečně o první známou úpravu, neboť se má za to, že nástupnictví před Bořivojem I. nebylo nijak právně kodifikováno.
ZLATÁ BULA SICILSKÁ
Zlatá bula sicilská z roku 1212 je dalším významným mezníkem ve vývoji nástupnictví, byť je přímo neupravuje. Mylně se někdy uvádí, že tato bula zavádí v Českém království princip primogenitury, což není pravda.
Pravda sice je, že Přemyslovský rod má stále méně mužských členů a že tedy oba principy v zásadě téměř
splývají, ale bula se k principům samotným nevyjadřuje. Je však významná něčím jiným, a to sice tím, že prakticky ruší lenní závislost Českého království na římském císaři. Zde je nutné si uvědomit, že ačkoliv se Čechy
staly součástí Svaté říše římské (což byl jednoznačně pozitivní posun), nesla s sebou tato skutečnost i riziko
odúmrtě. Pokud by tedy panovnický rod vymřel (stačí pouze po meči), bylo by království považováno za majetek císaře a ten si jej mohl ponechat nebo udělit komukoliv jinému v léno, a to bez nutnosti respektovat rodovou kontinuitu. Císař se v bule této možnosti nejen zříká, ale navíc stanovuje, že ať už bude budoucí nárokovatel českého trůnu vybrán jakkoliv, bude tuto skutečnost respektovat.
ZLATÁ BULA ULMSKÁ
Zlatá bula ulmská zcela ruší právo volby v případě, kdy jsou mužští členové vládnoucího rodu naživu. Situace
se tak zpřehledňuje: Je-li k dispozici oprávněný dědic, není nutnost do jeho práva nijak zasahovat. V souvislosti s tím třeba mít na paměti, že svobodná volba panovníka nebyla svobodnou volbou v dnešním chápání.
Bylo-li to vůbec nutné, vybíralo se vždy z manželů dědiček, což je zcela v souladu s dobovým pojetím nástupnického práva a v respektu k biblickému pojetí nástupnického práva.
ZLATÁ BULA MELFSKÁ
K praktickému zavedení principu primogenitury došlo formálně až v roce 1231 melfskou bulou, která tento
princip uzákoňuje. Proto nejpozději od Václava I., respektive od jeho syna Přemysla Otakara II., můžeme již o
primogenituře hovořit nejen jako o praktickém, ale také jako o legálním principu.
ZLATÁ BULA KARLOVA
Císař Karel IV. (sám potomek Přemyslovců po přeslici) v roce 1356 dále nástupnické právo rozvíjí a upevňuje tím, že kodifikuje i nástupnické právo ženských členů rodu, resp. právně stanovuje skutečnost do té doby
intuitivně cítěnou a v praxi již uplatňovanou, totiž nutnost kontinuity rodu. Pokud se tedy nebude dostávat
mužských členů rodu, jsou povolány k následnictví ženy, resp. jejich manželé. Nebylo totiž běžné, aby ženy
samy vládly, přesto je zjevné, že právě ony jsou příčinou rodové kontinuity. Z tohoto pohledu je tedy jedno,
zda vládne manžel dědičky, nebo dědička sama. Podstatné je očekávání budoucí vlády jejich potomků, kteří
sice budou jménem a příslušností náležet k rodu otce, budou však také pokračovateli královského důstojenství (a titulů) matčina rodu. Císař Karel tak předpokládá volbu pouze ve dvou modelových případech: ve chvíli výběru manžela konkrétní dědičky a pak také teoreticky v situaci, kdy rod vymře zcela, po meči i po přeslici.
ZÁSADNÍ GENEALOGICKÁ VAZBA MEZI PŘEMYSLOVCI A HABSBURKY
Pokud se podíváme na český královský rodokmen, zjistíme, že tento princip je důsledně uplatněn i v praxi a
vláda Habsburků na našem (jejich) trůnu je s výše popsanými principy zcela v souladu. Nástupnické právo
bylo uplatňováno takto:
- Lucemburk Karel IV. (nejstarší syn dědičky Elišky Přemyslovny)
- Lucemburk Zikmund (syn Karla IV., starší Václav IV. nezanechal dědice)
- Habsburk Albrecht (manžel princezny Alžběty – dědičky a jediné dcery Zikmunda)
- Habsburk Ladislav (syn Alžběty a Albrechta, zemřel bez potomků, dědičkami se staly jeho sestry)
- Jagellonec Vladislav II. (syn Kazimíra IV. a Alžběty – jedné ze sester Ladislava)
- Jagellonec Ludvík (syn Vladislava II., zemřel bez potomků, dědičkou se stala jeho jediná sestra)
- Habsburk Ferdinand I. (manžel princezny Anny, dědičky a jediné sestry Ludvíka)
- Habsburk Ferdinand II. (syn Anny a Ferdinanda I.) a dále jeho potomci až po dnes
PRAGMATICKÁ SANKCE
Poslední úpravou na úrovní státního práva v oblasti nástupnictví je Pragmatická sankce císaře Karla IV. z
roku 1713. Tento dokument je dalším rozšířením a zpřesněním předcházejících bul, se kterými je v souladu,
oproti předchozím zněním však stanovuje konkrétní pořadí jednotlivých dědiček, čímž činí nástupnické právo
ještě čitelnějším a předvídatelnějším. Dědičkám tak přiznává totéž právo a pořadí jako mužským dědicům,
avšak pouze v případě, že se mužských dědiců již nedostává. V praxi tedy v takové situaci nastupuje genealogicky nebližší příbuzná posledně vládnoucího panovníka (modelově tedy nejstarší dcera).
Tato zdánlivě jednouchá úprava má však na nástupnictví (nejen) českého trůnu dalekosáhlý vliv, protože
rozsah určení případných oprávněných dědiček není nijak omezen. Pragmatická sankce tak je i není retroaktivní zároveň. Retroaktivní nemůže být nikdy v tom smyslu, že by podle ní bylo možné revokovat nástupnictví
před datem její platnosti a zpochybnit některý královský úřad zastávaný dle platného práva do té doby. Je
však možno podle ní určit dědičky či dědice i z okruhu osob, které jsou potomky českých králů z doby před
platností této sankce, bude-li to nutné. Zkrátka: vždy bude dost potenciálních oprávněných nárokovatelů českého trůnu, protože vždy budeme moci najít genealogicky nejbližší osobu k posledně vládnoucímu panovníkovi.
ZÁVĚREM
Díky Pragmatické sankci tak nemusíme o možnosti nějakého typu volby panovníka vůbec uvažovat. Navíc
přihlédneme-li k tomu, kolik potomků českých králů se nachází mezi současnými vládnoucími i nevládnoucími rody, kolik jich je mezi českou a evropskou vyšší i nižší šlechtou, je zřejmé, že z čistě pravděpodobnostního
hlediska již nutnost volby panovníka nenastane prakticky nikdy.
Bylo by však mylné domnívat se, že na základě tak obrovského množství potomků můžeme volit mezi nimi.
Jednak nám, občanům, toto právo nikdy nikdo nepropůjčil a sami si ho dát nemůžeme, jednak se s pořadím
následníků již stovky let pracuje a funguje dobře. Ke změně tedy není jediný oprávněný důvod.
Jsme-li tedy monarchisté věrní svému králi a své zemi, pak platné nástupnické právo přijmeme s pokorou.
Pokud ale chceme krále nějak vybírat nebo volit, pak jsme pyšní, ješitní a ještě horší než příznivci republiky,
protože vlastně říkáme, že my vládneme králi, ne on nám, protože my ho vybíráme, my ho případně odvoláváme, nám se tedy zodpovídá – a to je zcela proti duchu panovnického majestátu.
My neusilujeme o prezidenta s korunou na hlavně, ale o skutečného krále, který se jako král narodil tak, jak
tomu bylo v českém království vždy. Povšimneme si, prosím, že případy, kdy se někdo nechal korunovat neoprávněně (Jiří z Poděbrad, Fridrich Falcký, Matyáš Korvín, Karel Bavorský) nikdy nezpůsobily diskontinuitu v
nástupnickém právu. Královská koruna, trůn i majestát se vždy vrátily oprávněným dědicům, což je pro nás
závazek i povzbuzení, o co usilovat a v jakých intencích o restauraci monarchie uvažovat.
Koruna Česká se tímto otevřeně hlásí ke svému více než deset let starému ustanovení o právu rodu
Habsbursko-Lotrinského na český trůn a hodlá do budoucna oficiálně prosazovat pouze tuto možnost, neboť
nic nemůže být pro naše potenciální voliče a příznivce více přitažlivé, než je prostá a jasně řečená pravda.
Myslím, že už nastal čas, abychom se nebáli být čitelnými. Nedělám si iluze, že s námi budou všichni čtenáři
ihned souhlasit, ale měli by vždy vědět, jak uvažujeme a z jakých předpokladů vycházíme, když své postoje
vysvětlujeme a obhajujeme.
Petr Nohel
Stručný přehled vývoje českého nástupnického práva a jeho současný stav
rok
autor
dokument
---
Břetislav I.
seniorát
1212
Zlatá bula
sicilská
1216
Zlatá bula
ulmská
Friedrich II.
Zlatá bula
melfská
1231
1356
1713
Karel IV.
Karel VI.
Zlatá bula
Karlova
Pragmatická
sankce
podstata ustanovení
Vládne věkem nejstarší
příslušník rodu.
Císař do výběru panovníka nezasahuje a
zříká se odúmrtě.
Panovníkem může být
pouze člen vládnoucího
rodu.
Pořadí následnictví
uvnitř rodu je dáno
primogeniturně.
V případě vymření
dynastie se volí
z manželů dědiček.
Stanovuje se pořadí
dědiček.
role ženských
členů rodu
legální role
sněmu
---
žádná
Ženy se stávají
dědičkami bez
určení pořadí.
Ženy se stávají
dědičkami včetně
pořadí.
V případě vymření
dynastie určuje manžela dědičky, který se
stává českým králem.
Jejich potomky pak
pokračuje následnická
linie.
Teoreticky vybírá novou dynastii až
v případě vymření
všech potomků českých králů.
Další literatura k podrobnějšímu studiu:
PEJŘIMOVSKÝ, Josef. 800. výročí vydání Zlaté buly sicilské – Bulla Aurea Siciliæ, In:
http://monarchiacatholica.blog.cz/1209/800-vyroci-vydani-zlate-buly-sicilske-bulla-aurea-sicili-die-goldenesizilianische-bulle-friedrichs-ii, 2012
PEJŘIMOVSKÝ, Josef. Blahoslavený český král, císař Karel I. z Domu Rakouského. 2. dopl. vyd. [Praha: J. Pejřimovský], 2012. ISBN 978-80-260-1535-2.
NOHEL, Petr. Biblické inspirace nástupnického práva v zemích s křesťanskou tradicí. In: HUBÁLEK T. (ed) Sborník ze IV. mezinárodní vědecké konference studentů doktorských studijních programů v oblasti společenských věd,
Epocha, Praha, 2015, s. 195-209, ISBN 978-80-7425-278-5
NOHEL, Petr. Biskupská následnost a apoštolská posloupnost ve srovnání s principy profánního nástupnického práva. In: HUBÁLEK T. (ed) Sborník ze II. mezinárodní vědecké konference studentů doktorských studijních programů v oblasti společenských věd, Epocha, Praha, 2013, s. 235-241, ISBN 978-80-7425-211-2
NOHEL, Petr. Liturgický a sakramentální rozměr korunovace. In: Civilia, odborná revue pro didaktiku společenských věd. Ročník 5, číslo 1, Univerzita Palackého v Olomouci, 2014, s. 48-56. ISSN 1805-3963
NOHEL, Petr. Nástupnické právo v Českém království. Praha: Koruna Česká, 2015, 24 s, ISBN 978-80-87994-67-2
O volebním cenzu aneb Ideál i brzda demokracie
24. 2. 2016
Roku 1907 bylo v Rakousko-Uhersku, a tudíž i v Království českém zavedeno rovné, tajné a všeobecné hlasovací právo. Prozatím jen pro osoby pohlaví mužského, ten nedostatek však odstranila po svém vzniku Republika československá, čímž demokratický princip dosáhl vrcholu svého naplnění.
Avšak buďme opatrní s voláním slávy; jak ví každý turista, dosažením vrcholu začíná sestup, někdy i sešup.
Nebo se mi aspoň nezdá, že by se dnes, sto osm let po uzákonění volebního práva pro všechny bez rozdílu,
vedlo matičce demokracii nějak zvlášť vrcholně, spíš o úpadku se dá mluvit. Dávno už není polem, na němž se
střetají koncepce, programy, vize, ideje, vycházejí z něj iniciativy, popudy k rozvinutí... Kdepak. Je po idejích,
partaj od partaje, levici od pravice až na ty řeči už pomalu nerozeznáš, ať si volební vavřín nasadí ten nebo
onen, každý nakonec sedí nad hromádkou daní, jichž se ani při nejlepší konjunktuře nesejde tolik, aby pokryly
všechny výdaje, co si jich demokratický stát naložil na hřbet. A už se dělají dluhy, nejdřív opatrně, s pocitem
provinění – pamatuji se na onen den počátkem let osmdesátých, kdy Německo prvně sklouzlo z aktivního
rozpočtu do zadluženosti – netrvá dlouho a stávají se nezbytností, už to bez dluhů nejde, kynou a hromadí se,
už správcové zemští i poddaný lid stoupající zadluženosti přivykli, aniž někomu přišlo na mysl, že se tak země
dostala do situace velmi decentně řečeno výjimečné, z níž je jen malá a pravděpodobně žádná šance vrátit se
k normálu.
V těchto chvílích vede v závodu o pohár dlužníků bezkonkurenčně Řecko, ale nekasejme se příliš; k cílové
pásce s nápisem PLAJTE směřujeme v té naší Evropě všichni, ledaže pomaleji. Nebo aspoň nevím o zemi, jejíž
vláda by hospodařila s přebytkem. Nejedna dosáhla bodu, za nímž už suma splátek převyšuje sumu sociálních
výdobytků, jimž vlastně mělo zadlužení sloužit, čímž zamýšlené dobrodiní pozbývá jakéhokoliv smyslu... Kam
až to takhle chceme mydlit, demokraté? Nebylo by na čase udělat obrátku, dokud je čas, a mazat zpátky k rozpočtům když už ne aktivním, aspoň vyrovnaným? I kdyby to mělo znamenat přechodné uskrovnění, výdajů
škrtání a opasků utahování?
No, načase by sakra bylo. Jenomže to nejde. Který politik to zkusí, namele si nos, pan Kalousek by mohl vyprávět. Nejde to, protože máme to všeobecné hlasovací právo, ideál demokracie naplněný; on se ideál taky
může stát brzdou. Zákonitě se jeho zavedením stala z demokracie vláda lidského průměru; a z důvodů, o
nichž si povíme dál, podprůměru. Však se také poslancové Říšského sněmu té novotě dlouho bránili, asi že už
tušili, čím zapáchá, ale neubránili. Bylť počátek dvacátého století věkem pokroku a oni nechtěli vypadat jako
zpátečníci. Dnes už... čím dál je patrnější, že má zpátečnictví něco do sebe, kdežto pokrokové recepty vedou
tak zrovna k té plajte, a kdyby jen finanční. To si ale žádá objasnění.
Kdyby byl Pánbůh poslušen pokrokových teorií, býval by učinil všechno lidstvo navzájem sobě rovné. Jenže
jsa nejspíš taky zpátečníkem jich nedbá. Jakž i vidíme: jeden je tlustší, druhý hubenější, jeden chytřejší, druhý
hloupější, jeden úspěšnější, druhý neúspěšný. To by ještě bylo v pořádku; rovnost všech se všemi je chimérická představa světa opravců, příroda ji nezná. Stalo se však, co se stát nemělo a zač už příroda nemůže: sázka
na hloupost se vyplácí. Neboť co, prosím, jest ústředním zájmem kteréhokoliv demokrata z povolání, že ano:
dosáhnout křesla poslaneckého, možno-li ministerského. Pakli v něm už sedí, sedět v něm ještě do příštích,
eventuelně přespříštích voleb, dál jeho časová představivost zpravidla nesahá. Že odbočuji: všimli jste si, že
naše doba už nemá státníků typu Ronalda Reagana, Margaret Thatcherové, s jistým odstupem Tonyho Blaira?
Mužů a žen pevné vůle a předvídavosti, dokázavších se s vyšším cílem před očima vzepřít imperativům doby
a vyřešit, co se zdálo být neřešitelné? Ale nemáme už státníky, jen politiky; a dalším sestupem politické kramáře.
I rozhlíží se politický kramář, o kterou společenskou vrstvu bude nejvýhodnější se v klání o parlamentní křesílka opřít. Je zde vrstva lidí inteligentních, předevídavě rozvážných, sledujících dění ve své vlasti i v širém
světě a vytvářejících si podle toho svůj názor. Je další vrstva lidí možná ne tak třeskutě inteligentních, ale
zdravých instinktů, neboli, jak se říkává, zdravého rozumu. Ještě jiná vrstva jsou lidé už prostší, mající však
svou zkušenost, která jim velí neletět hned za vším, co politikovi od huby odkápne. Součet těchto vrstev činívá
ve společnosti většinu; pro politického kramáře je však nezajímavá, protože nesnadno ovlivnitelná. On potřebuje lidičky ducha podprostředního, jež jedině může přetáhnout na svou stranu přitroublými hesly a plakáto-
vými úsměvy, nadehnat si je sliby nejrůznějších přilepšení a bezplatností; jen oni nepochopí, že ani nejsociálnějšímu státu peníze na vrbě nerostou, a co jim štědrý přítel lidu slibuje nasypat do pravé kapsy, musí jim
dvojnásobek – ona sociální byrokracie taky něco stojí – vytahat z levé. To v případě, že míní svá hesla a sliby
aspoň trochu vážně; také se na ně může vykašlat a spolehnout se, že prostoduší lidičkové s krátkou pamětí
skočí na tentýž špek i příště, přespříště a přespřespříště
Naši politikové nejsou hloupí, jak někdy vypadají. Oni dobře vědí, že hodování na dluh je natrvalo neudržitelné. Ale nemohou si pomoci, leda by se rozhodli spáchat politickou sebevraždu. Chtíce nechtíce si musí namedit lehkověrné dobráčky, protože mezi lidmi samostatně myslícími na udičku slibů mnoho hlasů nenaloví.
Tak se moudří a prozíraví stávají nevolníky, řekněme méně dary ducha nadaných, tak se původně zdravá a
prospěšná myšlenka demokracie ocitá na cestě úpadku. Co s tím? Je nějaké co s tím? No, třeba by bylo. Věřit
se nechce, ale prý tamhle ve Švýcarech jsou i dosti vysoké politické funkce vykonávány co čestný úřad; to by
se mohlo vyzkoušet... ale ne, ne, švýcarský, k zodpovědnosti vychovávající politický systém nenapodobíme,
ani kdybychom se pozlatili, k tomu nám chybí těch osm set let nepřerušovaného, pozitivního vývoje. Bohužel.
Pak tedy nezbývá než nějakým způsobem omezit destruktivní vliv lidiček snad osobně hodných, duševních
kvalit však nevalných, snadné kořisti politického šejdíře. Možná návratem před reformu z r. 1873? Oťukejme
si nepředpojatě i tuto možnost. Pravidlem tehdy byl tzv. cenzus, omezení volebního práva na určité vrstvy
podle majetku a postavení. Volívalo se do kurií: velkostatkářské, obchodně-řemeslnické, velko- a středně rolnické, měšťanské, kde podmínkou byl roční odvod daní v určité výši; později, už jako ústupek demokratickému principu, k tomu přistoupila kurie malorolnická.
To mohlo mít něco do sebe; lze předpokládat, že kdo dokáže úspěšně vést dejme tomu zámečnickou živnost
nebo selský statek, nebude žádný trouba, aby se hnal za růžovými sliby politických kramářů. Z někdejší selské
většiny se však dávno stala menšina, ani ze zámečníků a jiných živnostníků bys velkou kurii neshnal, a když si
představím kurii ouřednickou a jinou takovou... Raději ne. Ostatně samy dějiny tak radikální návraty nedovolují. Někdo mi možná poví, že by se dal zavést cenzus vzdělání... no, ne že bych zaplál samým souhlasem. Jest
mnohá hlava vzdělaná, přitom ale praštěná; vzdělání a praštěnost se vzájemně nevylučují, jak mnohý příklad
ukazuje. Ostatně i vůdčí ideologie našeho času, politická korektnost s její multikulturní a jinými odnožemi, je
vesměs dílem osob vysoce vzdělaných, avšak nerozumných až i bláznivých. Ne, jen ruce pryč od toho. Ale co
tedy?
Snad se vrátit k oné svrchu zmíněné daňové hranici, jejímž dosažením za starých časů nabývali volebního
práva měšťané. Ležela u desíti zlatých, později sníženo na pět... Kolik mohla platit, převedeno na dnešní měnu, taková zlatka? Vím jen, že sekera je za dva zlatý a topůrko za tolar... Ale dejme tomu, že roční odvod do
daňové pokladnice, opravňující k zapsání do volebních seznamů, by dnes obnášel něco mezi 10 000 a 20 000
kačkami českými. Osobám nevýdělečným nebo dočista závislým na sociální pomoci by dle téhož vzoru volební právo nepříslušelo, čímž by se jim neděla žádná křivda; není rozumného důvodu, proč mají o osudech státu
a společnosti spolurozhodovat ti, kteří k jejich provozu halířem nepřispějí. Jenže by takovou úpravu musely
schválit zákonodárné sbory, to se ví, samý politický kramář, už jako bych je slyšel ječet jak napichované na
rožeň, v hubách nic než rovnost a demokracii. Ne, o tom se dá mluvit a psát, skutkem se nestane. Jak tedy na
to?
Asiže pomaleji. Trpělivě vnášet do obecného povědomí, že účelem voleb není fandovské povyražení, ani ukázání prostředníčku neoblíbenému politikovi, nýbrž výběr osob k vykonávání veřejné funkce nejzpůsobilejších. Kvalifikací pak budiž ne co kdo krásného chce a hlásá, ale co je proveditelné a v čem už se osvědčil.
Abych se dotkl i tohoto ožehavého tématu: ať jsem pes, je ale dokonale jedno, nosí-li osoba pověřená výkonem veřejné funkce sukni či kalhoty. Kdyby ve vrcholných grémiích zasedaly samé dámy a počínaly si moudře
a zodpovědně, účelu jest dosaženo; kdyby samí pánové týchž kvalit, účelu je dosaženo rovněž. V obsazování
politických funkcí jako by dosud strašil duch časů, kdy pozvednutí do vysoké hodnosti bylo odměnou věrnému dvořenínu; dnes jsou za týmž účelem vynalézány naprosto zbytečné úřady, ba ministerstva, jen aby bylo
kam posadit zasloužilého partajního borce. Povězme si se vší určitostí: rozhodující je účel, nikoli figura. Účelem pak je setrvalý, vyrovnaný, bezkorupční chod státní mašinky s ohledem nikoli pouze na potřeby dneška,
jaká je obvyklá praxe, nýbrž na dlouhý čas dopředu. Neboť i příští generace budou chtít nějak žít, nezatížené
pytlem dluhů a jiných břemen, jež jim pověsili na krk jejich rozhejření tatíci.
Což ovšem obtížně chápe proletář ducha s rozhledem od snídaně k večeři, hrající nicméně za současného
stavu v politických záležitostech rozhodující roli. Zbavit ho této role asi nepůjde; ale třeba by se jí mohl zříci
sám. Kdyby takhle k němu přišla osoba úřední, koukněte, pane, vy tady podepíšete trvalé vyškrtnutí z volebních seznamů, a my vám za to zaručíme... dejme tomu doživotní volňásek na fotbalová utkání dle vlastního
výběru a tisícovku měsíčně k tomu. To by mohlo zabrat, nemyslíte? Jistěže by všechny ty volňásky a tisícovky
taky něco obnášely, ale chod veřejné mašinky, nebrzděné krátkozrakým sobectvím podprostředních dušiček,
by všechno mnohonásobně vynahradil. Nebo to vzít z opačného konce: za zapsání do volebního seznamu se
vybírá poplatek v té a té výši, pane, podumejte sám, jestli vám to stojí za to.
Ale nic, odpusťte, já vím, že se taková věc nestane, stát nemůže, to jsem si jen tak pustil na špacír fantazii.
Obávám se, že zbývá jediné východisko: řecké. Až bude všechno propapáno, na volební dárky povyházeno, až
veřejný dluh naroste k nesplatitelnosti i v generaci sedmadvacáté, tehdy nezbude než začít od nuly znovu,
skromněji, rozvážněji, jen nač kapsa stačí. Bylo by dobře připravit na tu eventualitu obtížněji chápavou část
společnosti: aby pak celá vzteklá nehledala, který mizera ji uvrtal do té bryndy, ale dovedla si připustit, že si ji
namíchala sama. Jakž praví středověká píseň:
A zlý větr věje, zlá naděje plášček, kabát zedraný, nohavic nenie, což sme psoty naseli, toť bude plenie.
Naseli, ne někdo nám nasel.
Hannover, 14. července 2015. Psáno pro Novy Polygon.
Luděk Frýbort
http://neviditelnypes.lidovky.cz/politika-o-volebnim-cenzu-091/p_politika.aspx?c=A160223_101923_p_politika_wag
Jan Urban 6. 3. 2016:
Soumrak a naděje střední Evropy
Věnováno RNDr. Radimu Špačkovi
Někdy před třiceti lety se střední Evropa dala popsat ještě dost jednoduše. Byl to
prostor mezi Ruskem a Německem, kam se po druhé světové válce vnutili Rusové,
i když tam nikdy nepatřili, a ve kterém naopak už nebyli Němci, kteří tam patřili
od začátku.
Všechno ostatní – a s tím i smysl a duch regionu – bylo zahaleno mlhou světových válek, diktatur a okupace. Pak se naráz zhroutila celá sovětská koloniální
říše. Střední Evropa dostala šanci být sama sebou. Všechno do sebe zdánlivě zapadalo a svět mnohým připadal jako automat na pokrok.
Prostor mezi Německem a Ruskem
Byla to fikce, protože střední Evropa v té chvíli už dávno neexistovala. Smysl střední Evropy totiž nebyl –
nikdy v historii a ani na okamžik – v primitivním součtu statických národních programů. Byl naopak v hledání
společného nadprůměru, nebo přesněji v hledání toho dynamického nad-národního, propojujícího exkluzivitu
národních kultur s efektivitou sdílené rakousko-uherské státnosti, hospodářského systému, soustavy kvalitního vzdělání i byrokratického řízení.
To byla ona nová, vskutku civilizační kvalita, ozvláštňující a odůvodňující sám smysl existence mezi dvěma
etnicky sebedefinovanými mocnostmi, Německem a Ruskem. Unikátní zkušenost symbiózy řady parazitických nacionalismů v rámci Rakouska-Uherska vznikala zvýhodňováním a nadřazeností vzdělané vrstvy komunikátorů, osobností kultury, vědy, politiky, podnikání, vojenství i správy, dennodenně překračujících jazykové bariéry a nalézajících přidané hodnoty v rozšiřování toho „bezpečně společného“.
Nic z toho pravoslavným carstvím spoutané Rusko nikdy nemělo, nepotřebovalo a nechtělo. Na snahy po byť
i jen kulturní emancipaci neruských národností znalo pouze jedinou odpověď – vojenskou okupaci, deportace
a popravy.
Podobně i nově sjednocené vojensko-industriální Německo, které teprve hledalo vlastní pozitivní identitu
opožděné velmoci, nadetnické symbióze v Rakousku-Uhersku nikdy neporozumělo, oslněno vlastní nedospělou výjimečností. K jinému než šovinistickému vnímání okolí se dostávalo pouze zprostředkovaně a výhradně
díky málokdy přiznanému intelektuálnímu vlivu Vídně.
Odvržení konstituční monarchie
Střední Evropa byla historicky důležitá a průkopnická právě hledáním řešení v problematickém soužití probuzených, převážně slovanských jazykových etnik a kultur, s regionálními starousedlými Němci, Rakušany a
Židy. Nebyla však sama o sobě schopná rozeznat důležitost, pochopit a vědomě nadřazovat význam vzdělaných, komunity prolínajících komunikátorů všech národností a jazyků. Nikdy tak nemohla dospět k přijetí
kvality principu moderního aktivního státotvorného občanství nad omezující a výhradně jazykovou definici
národa. Nikdy nepochopila, že stabilita institucí nadnárodní monarchie byla nejotevřenější cestou k rozkvětu
všech.
Odvržení cesty ke konstituční monarchii, která by byla schopná liberalizovat, demokratizovat a udržovat
sounáležitost rakousko-uherské monarchie, otevřelo stavidla hrůzám mnoha následujících desetiletí. Zastavila se tím však i modernizace jednotlivých „národních“ společenství.
Už Jiří Gruša, jeden z největších českých politických talentů a literárních osobností dvacátého století, komentoval tuto bolestnou časovou smyčku srovnáním s Evropskou unií dneška. V současnosti se proces evropské
integrace, podle něj, pouze snaží vytvořit něco, co ve střední Evropě před sto lety zcela běžně existovalo a
fungovalo. Společná politika, ekonomika, železnice, zákony, měna, vztahy se zahraničím. To všechno už tady
přece jednou bylo. A stejně jsme to pomohli zničit…
Formování jazykových národů
Ve střední Evropě devatenáctého století vytvořila potřeba náhlé společenské modernizace, vyvolaná průmyslovou revolucí, logicky šokovou potřebu nových kolektivních identit, způsobů komunikace a praktik rozvoje společenství. Pod vlivem početně zanedbatelných, romantismu oddaných kulturních elit však namísto
důrazu na demokratizaci a pozitivní programy rozvoje společenství rovných vznikaly patetické nacionalismy
jako sebeomezující kulturní, ekonomické a nakonec i politické, čistě negativní společenské mobilizace.
Formování v regionu nikdy předtím neexistujících jazykových národů přineslo jenom zhoršení kvality života
pro všechny. Ke své škodě nikde ve střední Evropě tyto po příliš dlouhou dobu ne-politické elity nepochopily
demokracii jako nástroj souvztažnosti občanských práv a povinností, ale jako potvrzení nároku na kmenovou
očistu a nadřazenost vlastního jazyka.
Negativní nacionalismy početně menších středoevropských národů tak vyrostly na základním principu „být
proti někomu“. Pozitivní národní identita formulující sama sebe jako „být pro něco“ se ve střední Evropě devatenáctého století neobjevila. Jednotlivé národní programy jenom do detailu kopírovaly chyby svých větších
sousedů, aby nakonec jako v zrcadle opakovaly šovinistické argumenty německé či ruské. Jen o něco později
pak podobně slepě reagovaly na totalitní ideologie dvacátého století.
Nové etnické elity nepřejímaly to nejlepší z evropské, německé a ruské kultury, ale naopak to nejhorší. A
nakonec po porážce německého nacionálního socialismu ve velkém propadly vlastním národním socialismům
pod diktátem stalinistického Sovětského svazu.
Český etnofašismus, nazývaný dokonce oficiálně stejně jako německý fašismus „národním socialismem“,
pracoval na zničení demokracie v Československu ještě před skončením druhé světové války a dobrovolně
otevřel cestu komunistické diktatuře. Ochota nahradit všem pomáhající kvalitu a výhodnost nad-etnické komunikace omezeným dosahem výlučnosti „národního“ bez ohledu na jeho kvalitu si tak zcela logicky a bezprostředně vynutila brutalitu a nekompetentnost totalitních primitivismů.
Svoboda čistek
Konec první světové války rozbil politickou jednoduchost i jednotu území Rakouska-Uherska. Region ovládl
pocit konce dějin a nových začátků popírajících vývoj předchozích stovek let. Pro po dlouhé době obnovené
Polsko a nově vzniklé Československo to byla chvíle bezuzdného pocitu vítězství a naplnění „spravedlivých
dějin“. Pro poražené Rakousko, milionové německé menšiny v nových státech a především pro ponížené Maďarsko, které přišlo o více než sedmdesát procent svého předválečného území, chvíle šoku a zranění z pociťované nespravedlnosti, které přetrvá další století.
Etnizace vztahů ve střední Evropě nevyhnutelně předznamenala jejich přerušení a vyhrocení. Pokud první
světová válka skončila vítězstvím odstředivosti pod jménem národního sebeurčení, logicky musely přijít další
nesmyslné „dočišťovací“ ozbrojené konflikty mezi tisíciletými sousedy. Nové státy, Polsko, Československo i
Maďarsko, si ozbrojenými střety vymezovaly hranice, Československo vojensky potlačilo svoje vlastní národnostní menšiny. Druhá světová válka jenom prohloubila etnizační chaos až příliš snadnou očistou regionu od
Židů, vyprovokovanou hitlerovským nacismem a následovanou po konci války vyhnáním a pak odsunem
prakticky všech středoevropských Němců.
V bezradnosti nad ztrátou historické identity bylo přijetí mesianistických poselství fašismu a komunismu
pro nové etnonárody trapnou, ale logickou negativní volbou. Povznesení etnicky definované lůzy pak jejím
politickým programem. A když už v rámci národní očisty nebylo koho vylučovat, začala lůza hledat vnitřního
nepřítele – a ničit i vlastní etnikum.
Modernizace a demokratizace měly přitom ve střední Evropě, která se vyhnula destruktivním koloniálním
projektům velmocí konce devatenáctého století, obrovský vzdělanostní, kulturní a mírový potenciál. Na všech
stranách však zvítězilo pozvednutí lůzy k pocitu všemocnosti a víra v ještě jeden „nový začátek dějin“, přinášená vševysvětlující pseudovědou, přeměněnou nakonec na radikální chiliastické zabijáctví.
Střední Evropa, oslabená na začátku do nepřítele zahleděným narodnictvím, neschopným postavit pozitivní
hodnotový program spolupracujících národních snah, nemohla přežít střet s totalitními ideologiemi a režimy.
Nepřežila, protože se sama, programově a sobecky zbavila všech svých unikátních předností, kvalit a komunikace, vyrůstajících z mnohosti nabízených alternativ.
Otevřeně nepravdivé zneužití kategorie etnicky definovaného a zbožštěného „lidu“, kterému bylo v rozporu
s celou evropskou judeo-křesťanskou tradicí odpuštěno, že se nevztahoval k žádným jiným hodnotám mimo
jazyka, ale bude národní rámce a politiky střední Evropy pronásledovat ještě v jednadvacátém století.
Stesk beze smyslu
Literárně zajímavá diskuze o střední Evropě z šedesátých let dvacátého století, známá nejvíce z výměny mezi
Milanem Kunderou a Václavem Havlem, byla skoro o dvacet let později obohacena podobnou diskuzí v New
York Review of Books, kterou vyprovokovala další Kunderova esej The Tragedy of Central Europe. Obě diskuze trpěly nedostatečným odstupem od komunistické a sovětské okupace regionu, stejně jako nedostatečnou
osobní distancí některých autorů (včetně Kundery), kteří v poblouznění a nevzdělanosti, stejně jako milióny
jiných, třeba jen načas propadli destruktivnímu snu o demokratickém charakteru a mesiášském poslání diktatury.
Střední Evropa, v té době už dávno ztracená, pro takové autory představovala vágní naději, omluvný mýtus
zlatého věku a jeho údajné kulturnosti, ke kterému je prý možné – a nutné – se vrátit. Bylo to jenom nereálné
snění a lamentování ztracené generace, které ji nemohlo přivést ani k vyjádření potřeby jakéhokoliv společného pozitivního programu. Nepochopení smyslu a opomíjení historického významu nadnárodní mnohaoborové komunikace navíc přivedlo tento generační pocit do slepé ulice zbožštění jednotlivých národních kultur,
údajných nositelů tolerance a identity.
Ve skutečnosti, stejně jako v devatenáctém století, kdy narodnici pouze negativním vymezováním reagovali
na nástup velkoněmectví a pokusy o jeho kopírování v Rakousku, definovali jejich pravnuci po sto letech svoje snažení opět jenom v negaci – tentokrát sovětského imperiálního roztahování.
Nikdy však nevznikl žádný program, nebo alespoň náznak programu regionální obnovy či obrany nějaké
jeho společné nekomunistické identity. Etnické identity, posílené syndromem oběti fašismu a komunismu, už
byly příliš silné. Staletí budované monarchie se možná daly reformovat a demokratizovat na pozitivním hodnotovém programu. Fašismus a komunismus se už ze své podstaty reformovat nedaly.
Nová šance po roce 1989
Revoluce roku 1989 prý měly osvobodit dočasně potlačený civilizační model střední Evropy, obohacený
údajně o unikátní zkušenost přežití totalitní sebedestrukce. Jenomže žádný takový potenciál nikdy neexistoval. Do prostoru neznámé odpovědnosti svobody vešlo jenom několik mezitím etnicky homogenizovaných
národních států se zcela změněnou etnickou a sociální skladbou obyvatelstva, zhlouplého desítkami let izolace, předstírání a strachu. Bez identity a bez pochopené a zpracované historie.
Jediným obsahem národního sebepoznání, které si osvobozené národy střední Evropy přinesly do svobody,
byl výčet traumat zaviněných někým cizím. Ukázalo se, že region zřejmě nenávratně ztratil to nejdůležitější –
mnohovrstevnatou společenskou kulturnost bez ohledu na jazyk a nevyhnutelnou potřebu komunikovat.
Společný prožitek nacistické a komunistické okupace tyto základní předpoklady jednoty v různosti nemohl
ničím nahradit. Nové proto nemohlo být návratem, protože nebylo kam se vrátit.
V roce 1989 se k moci – načas a částečně – dostaly i skupiny bývalých disidentů. Mnozí z nich zkoušení a otevření světu přinášeli do vznikající politiky nově svobodných zemí étos hodnoty jednotlivce a jeho nedělitelných lidských práv. Málokoho napadlo, že to byl pouze výrazně menšinový postoj a že to ve většině případů
bylo vůbec poprvé v dějinách tohoto regionu, kdy se, alespoň na čas, takový postoj objevil. Pro většinu z této
na okamžik důležité menšiny disidentů nebyla slepota nacionalismu ani východiskem, ani cílem.
Demokratické Německo se sjednocovalo. Evropská integrace se stala přirozeným cílem i pro nově nezávislé
země. Jejich pozdější vstup do Evropské unie a do Severoatlantické aliance se tak pro celý region stal symbolem historického posunu k onomu pověstnému „návratu do Evropy“.
Toto obrácení se k Západu však fungovalo jen do chvíle, kdy Evropská unie posílala stovky milionů euro na
rozvojové a regionální programy – a nic za to nechtěla. Ve chvíli, kdy se mělo začít jednat o celoevropských
řešeních mezinárodních krizí, střední Evropa okamžitě zareagovala hlasem devatenáctého století.
Dostihy v napodobování
Parlamentní demokracie Středoevropanům počátkem devadesátých let ještě připadala jako jediný možný
existující způsob organizace svobodné společnosti. Nové elity se domnívaly, že postačí opisovat úspěšné politické a ekonomické recepty Západu – nyní jen v rámci výhradně etnicky definovaných států. V tu chvíli se
mohlo zdát, že pouhé převzetí moci od poražených komunistů automaticky zajistí, že na všechno ostatní bude
dost času. Skutečnost představovala spíše dostihy v napodobování a formálnosti bez obsahu.
První, co se prosadilo v politických i ekonomických systémech postkomunistických zemí střední Evropy,
bylo tradiční ideologické nálepkování, polarizace vztahů ve společnosti a všeobjímající korupce. Právní stát –
tedy vláda práva neodvislá od moci výkonné i zákonodárné – byl stejně jako za komunismu plně podřízen
potřebám „politiky“. A stranická „politika“ se stala jenom kolbištěm pro navzájem spolupracující korupční
souručenství, navazující na generace cynických posluhovačů jakékoliv totalitní nadvlády. Komunisté jenom
vyměnili moc za beztrestnost a ovládnutí lukrativních částí ekonomiky i médií.
Nová ekonomická moc tak jenom legitimizovala jejich původní politické a mocenské postavení izolované
skupiny bez vazeb na společnost. Nepřinášeli žádné spojující myšlenky a pozitivní hodnoty, pouze doplnili
obraz vulgárního utilitarismu a egoismu. Otrokáři pohrdající otroky, kteří se v nových podmínkách formálně
stali svobodnými občany.
Nikomu z politiků první generace postkomunistické střední Evropy nedošlo, že v nové situaci nestačí jen
opisovat a přizpůsobovat se Západu. Nedokázali navést společnost ke hledání spravedlnosti – neboť předefinování a potvrzení hodnot spravedlnosti představují vlastní smysl a legitimizaci každé revoluce. Právě tím
začíná budování pozitivní identity „pro něco“. Namísto toho se přinášely jenom nové konstrukce starého a
zavádějícího narativu o vlastní nevinnosti etnické oběti. Totalitní primitivnost a černobílé vidění světa, Jiřím
Grušou popsané jako „heimatfilm“, s jeho legendární obskurností a kýčem tak dostaly nový život.
Nehledání nového a vlastního programu samo o sobě znamenalo, že se v okamžiku první „krize“ společnost
nutně musela vrátit ke starým etno-centrickým argumentům. Bez sebevědomí a snahy být rovní mezi rovnými znovu posílily staré stereotypy a defenzívní strategie etnických „politik“.
Současnost
Krize postmoderní demokracie je viditelná na celém světě. Ale to, co se odehrálo ve střední Evropě, je ještě
smutnější. Stačilo, aby jedna jediná generace prožila v postkomunistické existenci plnou a demokratickými
volbami potvrzovanou samostatnost etnických novostátů, aby se v nerušené svobodě naplno ukázala hloubka
poškození všech společenství, která prošla zničující mlýnicí totalitních systémů, vyvražďování, masového
vymývání mozků a přizpůsobování se ne-smyslu.
Jejich současní vrcholní představitelé jako Viktor Orbán, Jaroslav Kaczynski, Robert Fico nebo Miloš Zeman
vědomě a programově vystupují proti čemukoliv, co by nezdůrazňovalo národní exkluzivitu a „zvláštní práva“
svého jazykově definovaného etnika. A to je stejně vzdálené od modernizačního principu nedělitelnosti lidských a občanských práv jako jednadvacáté století od století devatenáctého. Je to stejně nevzdělané jako primitivní a sebevražedné…
Instinktivní disidentské trvání na visegrádské spolupráci z počátku devadesátých let nikdy nenašlo hodnotový obsah. Nemohlo, protože chyběli jeho nositelé a komunikátoři. Protože bylo zničeno a nebylo znovu vystavěno ono „bezpečně společné“.
Dnešní středoevropské státy spojuje jen slabost nezvládnutých a zpolitizovaných etnicky pojatých dějin, národní identita definovaná úzkostí a potřebou nepřítele. Přesto buďme vděčni za jakýkoliv mechanismus domluvy – tedy i za Visegrad. A to i přesto, že vedle otevřeně protiruského polského postoje v něm klidně fungují nedůvěryhodně lavírující Slovensko a Česko, a vedle nich i Rusku otevřeně podlézající orbánovské Maďarsko.
Střední Evropa ještě nenašla pozitivní program. V současnosti ho dokonce ani nehledá. Je to zvláštní situace.
Nikdy v historii se tato oblast neměla lépe. Nikdy v historii neměla lepší šanci pozitivní program hledat a stavět – v rámci jakkoliv nedokonalé Evropské unie, do níž byla pozvána. Středoevropské společnosti a národy
už těžko někdy dostanou lepší možnost naučit se být a žít „pro něco“ – a ne „proti někomu“.
Ve jménu demokracie jsme kdysi odmítli demokratizovat společné soustátí, které se snadno mohlo stát, jakkoliv formální a symbolickou, ale odzkoušeně a úspěšně fungující nadnárodní konstituční monarchií. O sto let
později, opět ve jménu demokracie, znovu odmítáme spolupracovat a hledat nadnárodní neetnická řešení. Ve
jménu stejné slepé etnicity a mesianistických příslibů věčných říší jen pro vyvolené proběhly v regionu mezitím dvě světové války, holocaust, etnické a sociální čistky.
Stále však platí, že střední Evropa bez vlastního obsahu je jenom prázdný prostor mezi Německem a Ruskem. Stále platí, že negativní tribálnost nikdy takovým obsahem nemůže být. Stejně tak – a právě proto – platí,
že vedle nedělitelného souběhu evropské integrace a jejího atlantického zakotvení neexistuje pro střední Evropu žádný „plán B“.
http://hlidacipes.org/jan-urban-soumrak-a-nadeje-stredni-evropy/